Došla až k dřevěnému domku, kde dosud svítila světla. V okně byla vidět žena, která momentálně seděla v křesle a nervózně se rozhlížela kolem.

Smrtijedka neváhala, vzala za kliku od vrátek a pomalu jej otevřela. Přešla malou zahradu až k domovním dveřím. Rozrazila je.

Amanda Wogerdová, která seděla dosud v křesle, sebou škubla. Neměla hůlku, byla totiž moták.

Zjistila moc, zjistila moc informací, které vědět nikdo neměl, proto bude zabita.Žena v kápi neváhala a vyběhla schody nahoru.

Zamířila rovnou do pokoje, kde se již krčela matka malého dítěte, to ale nikoho nezajímalo - ani to ona druhá žena nevěděla, kdyby snad ano…?

"AVADA KEDABRA!" zaznělo nocí, z hůlky vystřelil plamen zeleného světla. Amanda byla mrtvá.

Najednou se z čistého ticha ozval další hlas. Ne, nebyl to hlas, ale brekot. Pláč. Smrtijedka jménem Rose Black, sebou trhla. Šla do vedlejšího pokoje.

V postýlce leželo malé dítě, nemohlo mu být ani měsíc. Jeho otec zemřel před několika týdny, dnes i jeho matka. A mohla za to Rose.

"Zabij všechny, kteří se ti postaví do cesty!" zněl rozkaz.

Copak, ale může zabít bezbranné malé miminko?

V ženě jež už zabila tolik lidí, se najednou probudilo svědomí, svědomí, které nikdy nedalo o sobě vědět.

Dokonce i slzy, slzy, které dlouho ve svých očích nezažila se prosáli napovrch a pozvolně stékali dolů po tváři.

Uběhla přibližně třicet minut, Rose Blacková pořád zírala na malého sirotka, kterému zabila rodiče.

Rozhodla se!

Vzala dítě do rukou, přitiskla si ho ke své hrudi a opustila dům.

Bylo jí jedno, že nesplnila rozkaz, a bude proto hledaná a možná zabita. Bylo jí jedno i to, že právě drží dítě motáka a čaroděje z mudlovské rodiny. Zachovala se, jako žena, která nikdy neměla děti, ale přesto po nich tajně toužila a milovala je.