Večer nemohla usnout, dlouho do noci přemýšlela, co se vlastně stalo, že to došlo až sem. Nikdy by nevěřila, že se tohle může stát, zrovna jí. Usnout se jí podařilo až pozdě v noci a to až když si nařídila nemyslet na to. Prostě si to nebude připouštět, nebude to vnímat a vrátí se do starých kolejí.

Ráno byla sice ospalá, ale nálada se jí pomalu vracela do normálu, dokonce se zase pořádně nasnídala. Což později ocenila jako velmi dobrý nápad, poté co před ní přistála sova. Uzmula od ní dopis a pomalu ho rozbalila.  „V osm hodin večer se sejdeme v šestém poschodí u obrazu dvou jezdců na koni.“ Stálo v něm. Bylo jí jasné, kdo byl adresátem onoho dopisu. Třesoucíma rukama si ho schovala do hábitu

Celý den se jí dařilo být myšlenkami v hodinách, ale čím víc se blížila hodina večeře, tím víc byla nervóznější. Jídla se sotva dotkla a zase odešla ze síně dřív jak Harry s Ronem. Ron pověděl Harrymu jak potkal Malfoye, který něco horlivě vysvětloval svým nohsledům,  takže ho podezřívali, že něco má něco v plánu. Byli zabrání úvahami, o co mu jde a nevšimli si, že Hermiona s nimi není.  Ta zatím došla do nehelvítské věže, kde ještě nikdo nebyl a posadila se do křesla u okna. Dívala se na školní pozemky a uvažovala, zda má jít do šestého patra či nikoliv. Mohla by to konečně ukončit, ale také se to mohlo více zhoršit, a to by už nezvládla.

Zkusila napsat nějaké domácí úkoly, ale ruce se jí třásly nervozitou, tudíž to vzdala.

Deset minut před osmou pořád nevěděla, jestli má jít. Ne, nikam nepůjde, zůstane tady a půjde brzy spát, když se na dnešek nevyspala. Ano, to bude nejlepší.

S přesvědčení nikam nejít odešla do dívčí ložnice, a pak ji něco napadlo. Vše si opět promyslela a tryskem se vydala k obrazu Buclaté dámy. Snažila se při běhu nedupat moc nahlas, aby na sebe neupozornila, potkat školníka by nebylo dobré. Udýchaná dorazila do šestého patra, byla tma, takže neviděla, jestli tu někdo je nebo ne.  Zastavila se a snažila se vydýchat. Vypadalo to, že se zbytečně proběhla po hradě, protože tu nikdo nebyl. Otočila se na podpatku a chtěla se vydat zpátky.

„Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ zašeptal jeho hlas.

„Nechtěla jsem,“ přiznala a pohledem hledala, kde stojí.

Vystoupil ze stínu nějaké sochy, kde se ukrýval. „Jsem rád, že si změnila názor.“

„Takhle to dál nejde.“

„Co tím přesně myslíš?“

„Je to padlé na hlavu, kdyby se to někdo dověděl, byl by z toho poprask.“

„To je jasný. Pochybuju, že by ti tví kamarádíčkové byli nadšení.“

Měl pravdu, Harry s Ronem by si nejspíš mysleli, že se pomátla nebo že ji omámil nějakým lektvarem. Nepochopili by ani to, že je tu teď s ním sama. „Ale nic nám přece nebrání scházet se tu tajně,“ namítl v zápětí. Sám nechápal, co se stalo. Proč zrovna ona a zrovna z Nebelvíru, jeho nejneoblíbenější koleje.

„Vážně nechápu, proč si myslíš, že bych se s tebou chtěla scházet,“ oponovala mu.

„Grangerová, neříkej, že se ti to minule nelíbilo.“

To nemohla popřít. Vyvedl jí tím z míry, když ji z ničeho nic objal a políbil. Od té doby na něho myslela i když se tolik snažila, aby tomu tak nebylo.

„Tohle prostě nejde. Je to celé postavené na hlavu.“

„To jo, taky jsem z toho trochu vedle,“ připustil a uvědomil si, že dovědět se tohle jeho rodiče, tak se ho zřeknou, vyhodí ho z domu nebo něco ještě horšího. Ale dokud jsou ve škole, nikdo nemá šanci se nic dozvědět. On to nikomu neřekne a ona? Byl si jistý, že ona se tím chlubit nebude, přeci jenom jsou její kamarádi jeho nepřátelé.

„Už budu muset jít,“ otočila se k odchodu.

„Už? Počkej,“ chytl ji za ruku. Zadíval se jí do očí a sklonil hlavu, aby ji mohl políbit. Hermiona však uhnula: „Ne, tohle už nikdy nedělej,“ odstrčila ho a utekla.

Jestli noc na dnešek byla krátká, tahle pomalu jako by ani nebyla.

Stále se nesoustředila na jídlo před sebou. Nevnímala ani Harryho s Ronem, kteří se tiše bavili o dalších viteálech a rozebírali, večerní návštěvu u Brumbála v kabinetě.  Dokonce ji ani nijak nezaujal sýček, který přiletěl s Denním věštcem a usilovně se snažil upoutat její pozornost. Teprve při dalším zahoukání si Ron všiml, že Hermiona je mimo. Odebral ptákovi noviny a nabídl mu něco k snědku, poté se otočil na Hermionu.

„Co je s tebou?“ dloubl ji loktem.

„Cože?“ probrala se ze zamyšlení.

„Jsi v pořádku?“ všiml si i nyní Harry.

„Jsem, proč bych neměla být?“ divila se Hermiona.

„Nejíš a ani sis nevzala věštce,“ ukázal na noviny před sebou Ron.

„Ona už byla pošta?“

„Hermiono, co se děje?“

„Nic,“ zalhala a snažila se sníst lžíci s kaší. Proboha, co se to se mnou děje, pomyslela si Hermiona. Nikdy se jí tohle nestalo. Dokonce ani Harrymu nepřipomněla, že mají zajít do knihovny dopsat esej na lektvary, kterou mají odevzdat koncem týdne. V poslední době ani učení ji nedokázalo tolik zaujmout, aby na to nemyslela. Nepřítomně se zadívala na opačný stůl. Na stůl jejich nepřátel, kde se hlouček Zmijozelských v čele s Malfoyem vesele bavili. Jeden z nich jakoby ucítil její pohled, se zadíval jejím směrem. Dokonce se nepatrně usmál, což se nestávalo často, většinou to býval ironický úšklebek, který značil pohrdání. Tentokrát však ne. Hermioně doslova vyschlo v krku, když zjistila, že i ona se na něj usmála. Když si to uvědomila, ztuhnul jí úsměv na rtech. Aniž by se dál pokoušela sníst již vystydlou kaši, sebrala věci a zvedla se.

„Už jdeš?“ zeptal se Ron, když si všiml nedojedeného talíře.

„Ano, musím ještě dopsat esej na kouzelné formule. Takže se uvidíme v knihovně, doufám, že jste nezapomněli,“ obrátila se konečně při smyslech na oba dva.

Jejich výraz prozradil, že zapomněli.

„No, víš Hermiono,“ začal Herry. „myslel jsem, že by to den mohlo počkat.“

„Ale a pročpak.“

„No..“ mrkl na Rona, který se natahoval pro koláč. „Máme se sejít s Ginny.“

Místo, aby mu připomněla jak je důležité dodělat úkol dnes, jen pokrčila rameny a odešla.

„Co je to s ní?“ nechápal Ron. „Přijde mi jako by byla myšlenkami jinde. Vůbec se na nic nesoustředí ani ti nic neřekla, že ses vykašlal na učení.“

Harry taky nechápal Hermionino chování v poslední době. Ale na druhou stranu byl rád, že může být s Ginny, aniž by měl špatné svědomí.

Hermiona mezitím dorazila do knihovny. Našla si potřebnou knihu k dopsání úkolu a usadila se u nevzdálenějšího stolu, kde ji nikdo nebude rušit. V duchu si přiznala, že je ráda, že Harry nešel s ní. Potřebovala být sama, aby si mohla vše ujasnit a dát se opět do pořádku. Tímhle tempem by nakonec nic nezvládala.

Nejprve však musí dopsat práci do formulí, a pak se může zabývat svými problémy. Poctivě nalistovala potřebnou stranu, připravila si pergamen a brk a začala. Postupem času však zjistila, že napsala jediné slovo. „Sakra,“ zaklela tiše.  Grangerová, takhle to dál nejde, říkala si v duchu. Tímhle tempem nebudeš nic zvládat, vynadala si a znovu namočila brk do inkoustu, aby k prvnímu slovu připojila druhé. Tentokrát napsala celou větu.

Po hodině zjistila, že se jí podařilo dát dohromady pouze tři věty. „Dobře, takže si dám pauzu, vyřeším to a pak to konečně dopíšu,“ nařídila si polohlasem a odstrčila pergamen.

„Ale, ale, ale, kohopak to tu máme,“ ozval se za ní protáhlý hlas, který tak  dobře znala a kterým opravdu nadšená nebyla.

„Malfoyi, co tu chceš.“

„Jsem v knihovně, může sem každý. A v knihovně jsou většinou knihy, většinou i užitečné. Tak si představ, proč jsem tady.“

„Tak si jdi po svých.“

Místo aby ji poslechl, sedl si k jejímu stolu. Překvapeně vzhlédla, nikdy by si ke mudlovské holce nesedl, až dnes.

„Koukám, že Grangerová má problém dodělat domácí úkol,“ ušklíbl se při pohledu na její téměř prázdný pergamen. „Vypadá to jako by si potřebovala pomoct, nebo se snad nesoustředíš a myslíš na něco jiného?“ zadíval se na ni.

„Ne, jenom jsem si vzala špatnou knihu,“ zvedla se a zamířila mezi regály. Proboha ten mi tady scházel. Od kdy Draco Malfoy chodí do knihovny?!

„Řekl bych, že jsi ve špatném oddělení.“

Neodpověděla a zamířila jinam. Zdálo se však jako by ji sledoval. „Gangerová, chováš se jako by si tu byla prvně,“ zasmál se ironicky.

„Nechtěl by sis jít po svých?!!“ vyjela na něj zbytečně hlasitě.

Jeho úšklebek jí byl odpovědí, nechtěl. Bavilo ho ji takhle provokovat. „Neměla by si říct těm svým přítelíčkům, aby ti ukázaly, kde najít tu knížku?!“

„Malfoy, jdi si po svých,“ zadívala se mu výhružně do očí a dál nešla.

Draco mlčky přistoupil blíž. Hermiona se ani nepohla a jen na něj zírala.

„Vážně chceš, abych odešel?“ zeptal se s pohledem do jejích očí.

„Jo.“  

Už stál na dosah její ruky, když se ve vedlejší uličce ozvali něčí hlasy. Hermiona se vzpamatovala a ustoupila. „Jdi už,“ hlesla. Draco udělal další krok směrem k ní, vztáhl ruku a –

„Malfoy.“

Oba úlekem od sebe odskočili.

„Co tu děláš?“ zajímal se Ron, který se objevil za Malfoyovými zády.

„Nic ti do toho není, ale když nevíš, co se většinou dělá v knihovně je to s tebou špatný.“

„To ti tak budu věřit, že ses sem přišel učit,“ prskl Ron.

Draco se nenamáhal Rona přesvědčit a konečně odešel a Hermiona si tiše oddechla. Zamířila zpátky ke stolu, Ron ji následoval. „Co ti chtěl?“

„Co by mi tak Malfoy mohl chtít, jenom otravoval,“ odpověděla Hemriona aniž by zvedla oči od knihy, ve které se snažila najít něco použitelného do své eseje. Ron  chtěl ještě něco namítnout, ale nakonec zůstal zticha.

Celý týden ji nechal volně dýchat, neposílal jí dopisy a nežádal tajné setkání, nevšímal si jí ani mezi ostatními. Co si tak všimla, byl podivně zamlklý. Při hodině obrany proti černé magii, s profesorem Snapem, místo aby dávala pozor, tak ho pozorovala, jak si dělá poznámky. Seděl v přední lavici, kdežto ona měla své místo uprostřed třídy, mohla se tak na něj dívat, aniž by to on tušil.

„Slečno Grangerová,“ zaburácel hned vedle ní profesorův hlas. „Myslíte si, že umíte všechno a proto si neděláte poznámky?“ žáci v předních lavicích se otočili, nikdy ještě neslyšeli, že by si Hermiona nepsala.

„Ne, pane profesore,“ chtěla se omluvit, ale nenapadla ji žádná pořádná omluva.

„Srážím Nebelvíru 20 bodů,“ dodal Snape a dál pokračoval ve výkladu. Sotva odešel od její lavice, podařilo se jí zvednout hlavu. Celá rudá zírala do jeho očí, které si ji zkoumavě prohlížely.

Po skončení hodiny byla první ze dveří, na oběd neměla pomyšlení, takže raději zamířila do knihovny, kde si poctivě doplnila látku, o které mluvil Snape.

Také ji napadlo, že by možná nebylo od věci psát si deník. Třeba by jí vypsání a popsání jejích pocitů pomohlo a ona by se cítila lépe. Nápad se jí zalíbil, proto opustila školní knihovnu a zamířila do nebelvírské věže. Nečekala ale že se pod schody s někým srazí. Chtěla se omluvit, ale jakmile zjistila, o koho se jedná jen potřásla hlavou a běžela dál.

V kufru vytáhla jeden sešit, který stále vozila s sebou, psát si své zážitky a prožitky na kus pergamenu by nebylo chytré, tudíž se rozhodla pro mudlovský sešit.

Nebylo to sice jako se vypovídat kamarádce, ale i tak to byla jistá úleva. Sešit uklidila zpátky do kufru a chystala se na další hodinu, když ji cestu zastoupila Ginny.

„Hermiono, co je s tebou.“

„Nic.“

„Neříkej, že nic, když vidím, že se něco děje. Tohle nejsi ty. Takhle se nechováš. Když mi kluci řekli, že jsi si nepsala poznámky z hodiny, nechápala jsem. Něco se musí dít, protože tohle není jen tak.“

Ginny naléhala, chtěla vědět, proč je v poslední době tak duchem mimo. Napadlo ji, že se stalo něco u nich doma. Ale Hermiona to vyvrátila. Lámala si hlavu, co by tak mohlo stát za jejím zvláštním chováním, když ji to napadlo: „Hermiono, ty jsi zamilovaná,“ řekla skoro s údivem a překvapením v očích.

„Co tě to napadá, já a zamilovaná,“ pokusila se Hermiona o pobavený smích, který spíš zněl hystericky než pobaveně.

„To by všechno vysvětlovalo. Taky jsem ze začátku z Harryho byla takhle vyplácaná,“ vzpomněla si na první školní rok v Bradavicích.

„Ginny, to je hloupost. Nejsem zamilovaná.“

„Nemusíš to přede mnou tajit, je mi jasné, že Ron je na tom stejně ale nechce si to přiznat,“ vedla si dál svou Ginny.

„Ron? Co ten s tím má co společného,“ nechápala Hermiona.

„No, do něj jsi přece zamilovaná, ne,“ připomněla ji Ginny, nenapadlo ji, že by za tím vším mohl stát jiný kluk.

„Ron a já jsme jen kamarádi, nevím, co tě to napadá. A teď promiň, ale musím na hodinu.“

Možná by to mohla Ginny říct, ona má s klukama větší zkušenosti, alespoň co se týče praxe. Ale ten nápad, že by mohla být zamilovaná byla naprostá hloupost. Jenom se prostě nedokáže smířit s tím, co se stalo. S tím že ji políbil a ona se ani nebránila. S tím, že na něj od té doby myslí. S tím, že si trochu vyčítá, že mu nedovolila při jejich schůzce v šestém patře, aby polibek zopakoval. Ale že by byla do něj zamilovaná??? To je přece absurdní!!!

Tentokrát usnula jako by ji do vody hodili. Byla tak unavená, k tomu hladová, ve večeři se opět pouze rýpala a kromě pár brambor nesnědla nic, že sotva lehla, spala jako špalek. Ani si nestihla v duchu probrat zítřejší den, co musí udělat a dodělat.

Ocitla se zase v šestém patře, tentokrát ho viděla už na poprvé. Stál tam a usmíval se. Usmála se taky a přišla blíž. Nemuseli se nijak domlouvat a políbili se. Poté zamířili do astrologické věže, kde pozorovali hvězdy. Seděli na zemi a ona měla hlavu opřenou o jeho rameno. On ji objímal a hladil po ruce. Zase se políbili. A líbali se dál. Byla tak soustředěná na jeho rty, že si ani nevšimla, že někdo přišel. Harry, Ron a Ginny jen nechápavě civěli na líbající se dvojici. Stáli tam jako tři solné sloupy.  Ron ten pohled nakonec nevydržel a pokusil se Hermionu od něj odstrčit. „Hermiono, co to sakra děláš?“ křičel na ni.

Dvojice si až nyní uvědomila přítomnost ostatních a přestala.

Ginny s Harrym se nevzmohli na slovo, jediný Ron dokázal jednat a ptát se. „Co to tu sakra děláte? Hermino?! Hermiono, proč si tu sním? Proč se tu líbáte? Hermino?!“ snažil se dostat odpověď, ale Hermiona nedokázala říct jediné slovo.

„Weasley, uklidni se. Copak si neviděl, co jsme dělali?“ ujal se slova Draco. „Neříkej, že nevíš, co to bylo,“ ušklíbl se a pořád držel Hermionu kolem ramen.

„Hermiono, jak si mohla. Jak si se mohla líbat s Malfoyem?? Proč si to udělala? On tě nějak očaroval lektvarem?“ snažil se Ron pochopit. Hermiona však stále mlčela a pozorovala podlahu.

„Takže jsem měla pravdu,“ promluvila po dlouhé době konečně i Ginny. „Jsi zamilovaná. Jenom jsem neuhádla do koho. No, popravdě bych jeho nehádala nikdy.“

„Ginny,“ hlesla Hermiona a zvedla hlavu. Už  se nadechovala, že něco poví, když se najednou objevila v dívčí ložnici.

Posadila se na posteli a snažila se uklidnit. Panebože. Tak nejenom, že ji myšlenky na něj provázejí ve dne, teď se jí o něm i zdá. Při vzpomínce na jejich dlouhý polibek se celá otřásla. Když si ale uvědomila, že je tam načapali, otřásla se znovu, tentokrát z jiného důvodu.

Vybavila si obličeje svých kamarádů, jak se tvářili, když zjistili, že je na věži s Dracem Malfoyem a že se k tomu, jako by to nestačilo, s ním líbá.

Ne. K tomuhle nesmí dojít. Nemůžu to nechat dojít tak daleko, aby se o tom nedej bože dozvěděli.

Už se s ním nikdy nesejde o samotě. Nikdy s ním nikam nepůjde. Už se s ním nebude líbat. Panebože, nedej aby Ginny měla pravdu. Já nemůžu být zamilovaná, ne do něj. Do našeho úhlavního nepřítele. Do Smrtijeda, který něco chystá. Ne do toho, jehož otec se nás pokusil na Ministerstvu zabít.

Nedovolí aby na něj někdy myslela, aby se kvůli němu nesoustředila na učení a úkoly. Aby kvůli němu nedávala pozor v hodinách. Aby KVŮLI NĚMU přišla o kamarády a o všechno na čem jí záleželo.

Potichu vylezla z postele a vytáhla z kufru sešit. To je jediná možnost jak se s tím vším smířit, jak si to uspořádat v hlavě. Pod peřinou s rozsvěcenou hůlkou opatrně začala psát.

Při vzpomínce na jeho krásné chladně modré oči a ústa, která ji tak něžně políbila, ji do očí vstoupily slzy.

Už se to nikdy nesmí opakovat!

.