Kravál, ohlušující kravál, který proniká, který prosakuje. Kravál, který je nemožno ignorovat. Nezadržitelný kravál, dokonce i s prsty v uších, dokonce až v nejtemnějším koutě místnosti. Brzy pochopí, že ty stíny se neskrývají, že nechrání, jsou pouze…… nepřítomností světla. Nepochopitelný kravál, ačkoliv věděl, že se týká jeho nevyhnutelné budoucnosti, kterou doteď ignoroval a kterou ty hlasy tušily. Hlasy, které křičely, které plakaly; jednou šeptaly, podruhé žádaly. Hlasy, z dvou propojených světů, které se bláhově milovaly, které se bezdůvodně nenáviděly.
Slova, nesmyslná slova, která se zmateně honila hlavou…… Bradavice, čistá krev, vztek, strach, ponížení. Příležitost, velkorysost.Ticho…… obyčejné ticho. Není nic prostšího než ticho, které upevňuje a popírá, které ukrývá a chrání. To taky pochopí dřív, než si všichni myslí, skrz zkušenosti, skrz zkoušky a chyby; skrz prolité slzy. Proč ho mezi tím kraválem nikdo nikdy neujistí, že to zvládne, že vše dopadne dobře. Nebo ne? A i když to udělají…… nevěří slibům a už vůbec ne těm vlastním.
Potom…… jeden hlas, pouze jeden hlas, který cukruje a chlácholí: „Neboj se Severusi, už je to pryč“. Ženské ruce, které laskají: „Klid můj kloučku, vše už skončilo.“ Které vysvětlují: „Pamatuješ si na tu sovu z dnešního rána?“
Souhlas, přání dozvědět se, pozorný pohled, zvědavost, vždy ta touha chtít znát co existuje za tím neměnitelným zákazem, za tím nebezpečným: „Pochopíš to, až budeš větší.“
Severus se už cítil větší, kravál v něm zanechal stopy a ten maličký věřil a očekával se slepou vírou, že ty zvuky se postupem času stanou srozumitelnými. Měl pravdu. Ten kravál začal kvůli jedné obálce nadepsané zeleným inkoustem a od této osudné a šťastné chvíle ho nikdy neopustil. Teď to všechno uvnitř své hlavy perfektně rozpoznává, rozlišuje jeho odstíny, sílu, slova, jeho smysl, to, co předpovídal, když ještě byl nejasným šepotem…… Srabusi, Připoj se ke mně, Ne, Harryho ne, Severusi, prosím……