Hádka

„Reme?“
„Hm.“
„Pojď ven.“
„Jdi sám.“
„Neblázni. Nemůžeš se pořád učit.“
„Hm.“
„Stalo se něco?“
„Hm.“
„Tak hele,“ posadil se Sirius k němu na pelest, „co tě žere?“
„Ale dej mi pokoj.“
„Ven s tím.“
„Nestarej se. Běž si ven... nebo za tou blonckou ze včerejška a nech mě být.“
Překvapený výdech. „Ty žárlíš.“
„Kecy.“
„Ale jo, žárlíš... a zbytečně. Nic nebylo.“
„Jo tak.“
„Reme.“
„Hm?“
„Nech toho...“ Sirius ho chytl za ruku. Pak ji zvedl k ústům. Remus se vyškubl.
„Vážně si myslíš, že ti všechno projde?“
Sirius zíral. „Takhle tě neznám.“
„Tak si zvykej.“ Prásknutí dveřmi.
Slunce zapadalo.

Sirius nespal dobře. Vlastně nespal skoro vůbec. Převaloval se neklidně sem a tam až do rána, kdy nevrle vstal, protože už byl čas. U snídaně se kabonil jako čert. 
Remus mlčky jedl, mlčky odešel.
Celý den se ho Sirius snažil zastihnout o samotě.
Podařilo se mu to až k večeru. V prázdné chodbě ho přitisknul ke stěně.
„Ještě tě to baví?“
„Už moc ne.“ Úšklebek. „Ale pořád se zlobím.“
Sirius na něj vyplázl jazyk. Pak mu olízl ruku.
„Uvidí tě,“ zasyčel Remus. Zakrýt strach se mu ale nepodařilo.
Sirius se přeměnil zpátky a Remus byl ztracený.
Tentokrát se políbit nechal.