Rudá říše napsal(a) erzika
Kapitola 1: ...4x kapitola
Neznámo aneb úvod 
Byla ještě tma, když se Katrin vzbudila. Měla pocit, že něco není v pořádku. Odhrnula peřinu a pomalu obouvajíc se vstala z postele. Když sešla schody dolů do kuchyně, uviděla v temném šeru jakousi siluetu neznámé postavy. Nejprve ji napadlo, že to bude zloděj, ale pak si uvědomila, že postava jen stojí, ruce rozpřáhlé, hlavu zakloněnou a zřejmě se dívala na měsíc, který se v oslňující záři krásně vyjímal na obloze – v úplňku.

Jakmile se Katrin vzpamatovala z prvotního šoku, udělala krok vpřed. A další. Šla potichu, aby si osoba nevšimla, že se nachází v její přítomnosti. Katrin náhle pod nohama zaskřípala prkna kuchyňské podlahy. Osoba se pohnula a Katrin okamžitě zkameněla. Neznámý v černé kápi se pomalu hrozivě otáčel čelem ke Katrin. Když byla osoba ke Katrin natočena tak, že jí bylo vidět do obličeje, všimla si Katrin, že má osoba červené oči. Svítivě rudé oči, které vídala v hororech se Satanem. Přeběhl jí mráz po zádech. Chtěla utíkat, ale nohy jí vypověděli službu. Nemohla se pohnout a stála na místě jako přibitá hřebíkem, jako přikovaná. Neznámá tajuplná osoba udělala těžký krok blíž ke Katrin, která se vyděšeně dívala k východu a zpět. Osobě, která byla nyní u Katrin téměř na dosah ruky, začínalo být vidět do tváře. Tvář měla bledou, zesinalou, jakoby mrtvolnou. Katrin se stále nemohla hýbat. Měla příšerný strach. Představovala si nejhorší smrt. Chtěla křičet, ale její hrtan jí to zdaleka nedovoloval. Osoba s kápí natahovala ruku a mířila s ní k jejímu obličeji. Katrin v hrůze zavřela oči. Upadla do bezvědomí.

 
---
 
Pomalu se začala probouzet. Bolela jí hlava. V polospánku se zvedla. Chtěla se chytit tyče u její postele, ale s úlekem zjistila, že tam žádná není a místo ve své posteli leží na nemocničním lůžku. Ale v nemocnici se přesto nenacházela. Když její oči přivykly oslepujícímu světlu v místnosti, zjistila, že leží v nějaké jeskyni osvětlené mnoha zářivkami. Ze sedu se rozhlížela po místnosti a očima bloudila do každého kouta snažíc se zjistit, odkud by se mohla dostat ven, ale místo toho zrak upřela na malou věcičku, která visela v pravém horním rohu místnosti od místa, kde seděla. Katrin se dívala na kameru, jejíž červené světélko bilo do očí.
Bože oni mě nahrávají! Zhrozila se v duchu. Začala zmatkovat. Vylétla z postele a začala hystericky bušit do stěn až nakonec padla vyčerpáním na studenou podlahu, která byla tvořena malými kostičkami z neurčité hmoty a s neurčitým tvarem. Všechno v této místnosti bylo naprosto neznámé až na tu protivnou kameru, která ji nesnesitelně rozčilovala. Katrin únavou zavřela oči.
Nestačila ale ani usnout a do místnosti přišla osoba s černou kápí. Úplně ta samá, kterou potkala u ní doma v kuchyni. Promluvila na Katrin cizím jazykem, ale Katrin jí ke svému vlastnímu údivu rozuměla. Jako zhypnotizovaná následovala osobu s kápí až do místnosti naproti chodby, do které z uzavřeného pokoje vyšli. V druhé místnosti to nevypadalo o nic lépe, ale přece jen už tu byl postaven nějaký nábytek, který Katrin připadal jakoby z minulého tisíciletí.
Jakmile vstoupila s odporně vyhlížející osobou za zády, křeslo, které bylo doposud otočené ke Katrin opěradlem a někdo sedící v něm se díval skrz temné sklo do sálu pod ním, se náhle otočilo a Katrin hleděla do…tváře? dalšího z těch lidí nahánějících hrůzu.
 
 
 
 
 
 
 

 Důvody a úkoly 
„Dobrý večer Katrin.“ Promluvila osoba naproti ní. Zná moje jméno! To není možný! Odkud sakra? Zaklela v duchu Katrin ale konec konců to jí bylo celkem málo platné.
„Jmenuji se Karl,“ pokračoval muž(Katrin si pomyslela, jak něco tak odporného může mít vůbec jméno) a vyndal z rozvrzaného šuplíku kus starého pergamenu a pero s tuší, kterými kdysi psávali dvorští písaři, „a můj pán nás pověřil, abychom tě sehnali. Zřejmě tušíš proč.“ Ledovým pohledem se dlouze zadíval na Katrin, která stála jako zkoprnělá – napůl z vyděšení a napůl z jistého odporu.
„Ne to opravdu nevím.“ Pokusila se promluvit pokud možno co nejklidněji, i když se jí trochu třásl hlas. Karl udiveně povytáhl obočí a stejným výrazem se podíval na osobu stojící za Katrin.
„Andreji? Vy jste to mladé dámě neřekl?“, snažil se Karl svůj hněv ovládnout. Andrej popošel krok dopředu, že stál těsně vedle Katrin, a odpověděl:
„Ehm…pane nebyl na to nějak čas a navíc slečna mi omdlela v náruči, takže se nedalo…“ Karl ho zarazil zdviženou rukou, kterou poté nedbale mávl, čímž svému poskokovi naznačil, aby se opět vzdálil.
„Takže milá Katrin.“, pokračoval Karl stále stejně ledovým hlasem, „Náš všemohoucí pán si tě vyvolil.“ Rty se mu sešpulili k lehkému pousmání, jakmile dokončil větu. Katrin naopak přeběhl mráz po zádech.
„Co – cože? Jak vyvolil?“ Připadalo jí to nanejvýš směšné. Karl si bezděčně odfrkl.
„Jsi hloupoučká. Ale to nevadí. Náš pán tě zaučí. Máš v sobě velkou sílu. Moc ovládat lidi. Jsi přirozený vůdce.“ Slova vyslovoval povzneseně, až to Katrin málem přetáhlo na jeho stranu. Včas si ale uvědomila, že je to manipulace.
„To mi říká spousta lidí až mě to unavuje poslouchat.“ Zalhala Katrin věrohodně. V skutku…byla dobrý vůdce, ale opravdu to často neslýchala, ani od své matky a otce ne. Karl se na ni nejprve dlouze zadíval tak, že Katrin nevěděla, co si má myslet a raději odvrátila pohled k oknu, ze kterého bylo vidět do sálu pod horní místností.
„Akorát ti chybí smysl pro humor.“ Nuceně se zasmál, načež jeho výraz přešel ve vážný. „Opravdu bych byl rád, kdybys naši nabídku přijala. Budeš se mít jako královna. Všichni tě budou uctívat, budeš mít partnera, který k tobě bude vzhlížet jako ke královně…Nelíbilo by se ti to?“, pozvedl Karl zkoumavě obočí a dlouze upřeně se na Katrin díval. Katrin se mu dívala na tvář, do očí. Byl ohavný. Dělalo se jí špatně. Ale ten návrh…musela připustit, ač nerada, že se jí ten návrh docela zamlouval, ale moc dobře věděla, jak takoví lidé, kteří takové nabídky přijímají, dopadají.
„Ne nelíbilo.“ Odvětila suše a zatvářila se unuděně a přidala výraz nechuti, což Karla dost namíchlo.
„Ne? Ale to je chyba, protože když se ti to nebude zamlouvat samo od sebe, budeme ti v tom muset pomoct.“ Obličej se mu svraštil, ne spíše scvrkl do malé kuličky, ze které Katrin vycítila burácející hněv. Karl se obrátil na svého poskoka.
„Andreji?“
„Ano pane?“
„Odveď ji do K-X-5.“ Zavelel a pohodlně se usadil zpět do křesla. Katrin zděšeně přihlížela, jak ji Andrej hrubě vzal za paži a vlekl ji temnými chodbami, které by z leteckého pohledu připomínali spleť bludišť. Když došli k jakýmsi dveřím, hrubě ji odhodil na zem a Katrin přihlížela, jak to odporné stvoření pisklavě zasyčelo a dveře do místnosti se otevřeli. Připadala si hrozně, když ho slyšela mluvit tím cizím jazykem, kterému s hrůzou rozuměla. Náhodou si vzpomněla na Harryho Pottera, který rozuměl hadímu jazyku. Ale ten na rozdíl od ní byl někdo a dokázal spoustu věcí. Ale ona? Pchá. Neměla šanci.
V kobce bylo chladno. Chladná zem, chladné řetězy, chladné stěny, chladný vzduch, chladnokrevné krysy. Byla tu sama a neměla si ani s kým povídat. Byla unavena z toho jak s ní zacházeli, z toho nepochopitelného rozhovoru, z toho že zrovna po ní chtějí takové věci. Co teď asi dělá máma? Určitě se s tátou strachují kde je. A kde to vlastně je? Proč jí nutí sloužit jejich pánovi? Vždyť ani neví kdo to je! V mysli se jí vytvořil obrázek samotného satana, jak ho zobrazují mnohé filmy či počítačové hry. Ne představila si ho hrozivějšího. Líbila se jí představa temné královny, ale nechtěla kvůli tomu ubližovat jiným lidem, nechtěla vypadat takhle nebo nějak podobně. Ne chtěla být pořád ta stejná Katrin Jonessová, nechtěla se kvůli moci, slávě či bohatství měnit. Ale věděla, že právě to je její slabost. Proto se bála že nakonec podlehne. Že nedokáže mít silnou vůli, že ji ztratí, jako ji ztrácí vždy, když nad ní stojí někdo mocnější, kdo tu její vůli právě ovládnout umí. Myšlenky jí vířili hlavou stále dokolečka až nakonec vyčerpáním usnula.
 
„Vstávej!“ někdo s Katrin hrubě zatřásl a ona se nedobrovolně probudila. Vstala a řetězy na jejích rukou zachrastili, jako by jí chtěli připomenout, že nemůže utéci. Přišel pro ni Andrej. Začal odemykat její pouta a Katrin jen bezmocně stála a přihlížela, jak její se její ruce uvolnili z těsného sevření, ale hned na to je uchopily silné paže služebníka temna.
„Karl s vámi chce hovořit slečno.“ Katrin mlčela. Jak ho poslouchala, uvědomovala si, že jsou to vlastně zdvořilí lidé, dalo by se to tak říci. Málem se jí Andrejovo chování zalíbilo, kdyby si nepřipomněla noc strávenou v kobce a hrubé zacházení. Tušila že až se ocitne před Karlem, tak na ní zase budou naléhat, aby se přidala k nim a ona bude svádět krutý vnitřní boj. Ale pokud nechtěla tak by jí nemělo činit potíže nepodlehnout, ale znala se. Moc dobře se znala. Teď litovala toho, že neposlouchala svoje rodiče, když jí říkali, aby svůj chtíč ovládala a uměla návrhy odmítat, když věděla, že nejsou dobré.
„Dobré dopoledne Katrin.“ Pozdravil ji Karl.
„Dobré.“ Pípla v odpověď Katrin a Karl se jen lehce usmál. Vycítil z jejího pozdravu určitou nejistotu. Nebude těžké ji přemluvit.
„Tak.“ Pokračoval, „Myslím si, že jsi měla celou noc na přemýšlení. Určitě jsi přemýšlela. Ještě pořád mě odmítáš?“ usmál se tak dokonale, až Katrin připadalo, že se na ni dívá pohledem chlapce, který chce uchvátit dívku, do které byl už dlouho zamilovaný. Blbost! Okřikla se přísně v duchu.
„Karle. Vím že se moc snažíte, ale znám vás jen dva dny, jen dvakrát jsem vás viděla a myslím si, že moc dobře víte, že důvěru člověka si získáte jen časem.“ Karl znuděně zavrtěl hlavou, zřejmě už to slyšel mockrát a už ho to nebavilo poslouchat. Zívl. Teprve teď si Katrin všimla jeho nápadně dlouhých špičáků. Mělo jí to napadnout dřív. Ten starý nábytek, starý oblek ještě z minulých století. Upír. Jen na Andreje jí nesedl žádný určitý druh nějakého stvoření.
„Víš Katrin. Myslím že ti je jasné, že jsem nepřemlouval jen tebe. Ale ty jsi výjimečná dívka a pro naší říši bys byla skvělou pomocnicí. Náš pán v tobě vidí naší budoucnost.“ Katrin si směšně odfrkla. Jejich pán…vždyť ani neví kdo jejich pán je.
„A co mě je do vaší říše? Co mě je do vašeho pána? Vás neznám, jeho neznám a ani nevím co jste to vlastně za tak důležitou říši! V životě jsem o vás neslyšela a nijak mi to nechybělo a teď si mě sem jen tak přivedete a já se mám stát členem nějaký zapadlý sekty!“ Nervy jí jen a jen pracovali, tep se jí zvýšil a rozčíleně oddechovala. Karl se krátce zamračil opřen o opěradlo svého křesla. Znova se na Kartin podíval a naklonil se blíž k ní, lokty se opřel o stůl.
„Katrin. Prosím. Musíte se mezi nás přidat. Jsme na vás závislí.“ Katrin to bůhví proč pohnulo. Nevěděla, jestli to způsobil Karlův prosebný tón, nebo jestli to bylo to, že na ní vůbec někdo někdy byl závislí. Ve starobyle vyhlížející místnosti náhle zavládlo tíživé ticho.
„Ano.“ Pípla nejistě Katrin a pohledem sklouzla na zem.
„Ano co?“ téměř bez dechu okamžitě reagoval na Katrinino slabé pípnutí.
„Přijímám tvou nabídku.“ Odpověděla Katrin po hlubokém nádechu. Karl šťastně povyskočil z křesla a obešel stůl. Objal ji s úsměvem a Katrin pocítila chlad, který z jeho těla vycházel.
„Jsem šťastný. Bude se ti u nás líbit. Uvidíš. My nejsme zlí ani netrpělivý. Naopak. Ale prostě, když něco chceme tak toho obvykle dosáhneme.“ Katrin si najednou připadala skvěle. Konečně se ocitla někde, kde ji někdo potřeboval. Nebyla jenom šedá myška v davu lidí. Byla NĚKDO.

 
 Nová rodina 

Katrin stála před zrcadlem a připadala si jako královna. Měla na sobě sametové rudě červené šaty a vlasy měla spletené do slušivého drdolu. Opravdu krásné. Jako ve starých časech. Uběhli už čtyři dny od chvíle, kdy udělala životní rozhodnutí v Karlově kanceláři. Karl se jí dvořil. Byl prostě elegantní. Bylo mu 2 913 let a z toho 2 887 dní byl upírem. Řekl jí jak se stal upírem. Bylo to vlastně docela dojemné. Když umíral, přišla k němu jedna slečna. Cítil její chlad stejně, jako cítila Katrin chlad Karlův. Přistoupila k němu a ostrým nehtem řízla do jeho levé paže. Pak řízla do své paže a svou ránu přiložila na jeho. Karl byl velmi slabý, takže se ani nebránil. Jen vnímal chlad, který jím prostupoval a pak nic. Jakoby umřel. Ale po několika hodinách se ocitl v tomto sídle. Dozvěděl se o upíří říši a stal se její součástí. Stal se součástí velké rodiny. Měl strašnou žízeň, ale i když se napil vody, neuhasil ji. Byla mnohem větší. Pak za ním přišla ta dívka s bledými tvářemi. Podala mu pohár, aby se mohla napít. Do jeho útrob se rozlil pramen čerstvé krve. Pak si uvědomil co je zač. zamiloval se do té dívky. Bylo to vůbec možné, aby upír – nemrtvé stvoření přežívající na úkor druhých – znal nějaký cit jako byla láska? Ano bylo. Ale hned nato Karl Katrin upozornil, že upíři nejsou nemrtví. Jsou živí, srdce jim bije, jen pomaleji než normálním lidem. Žijí až pět tisíciletí a pak nastane konec. Žádná pomalá smrt jako u člověka. Prostě náhlý konec. A to se Katrin líbilo. Měla ráda záhadné věci a tento záhadný život a smrt ji fascinovali.

 
Karl ke Katrin přistoupil ze zadu. Chtěl ji kousnout do krku, ochutnat její lahodnou krev, ale ovládl se. Ještě ne. Ještě není jako on, jako oni.
„Připomínáš mi moji Estrel.“ Katrin se ke Karlovi otočila čelem.
„Co se s ní vlastně stalo?“ Karl se pochmurně otočil a začal mluvit čelem ke staré soše.
„Zabili ji.“ Katrin na něj pohlédla z půli nevěřícně a z půli soucitně.
„Jak? Tedy pokud o tom dokážeš mluvit.“ Karl se na ni podíval smutnýma očima.
„Existuje jedna lidská společnost, která se zabývá naší říší. Snaží se jí zlikvidovat. Myslí si, že chceme lidi zabíjet. Není to pravda. My lidi nezabíjíme. My si pouze vezmeme kousek z nich abychom přežili. Když lidé umřou, tak jedině proto, že se nám brání, že nedokážou pochopit náš úděl. Chceme s nimi žít v symbióze, ne jim přivádět zkázu. Oni to nepochopili. Zabili Estrel. Zabili mnoho dalších mých přátel a příbuzných. Nenávidím je.“ Říkal to ledovým, tolik zraněným hlasem, až Katrin pocítila potřebu se o Karla starat.
„Chci být jako ty.“ Karl na ni pohlédl.
„Víš dobře, že musíš počkat na našeho pána. Na našeho otce.“ Odpověděl jí uhýbajíc pohledem. Katrin jeho bradu natočila tak, že ho donutila podívat se jí do očí.
„A co když nechci být dítě jeho. Co když chci být dítě tvoje. Nejen tvoje dítě.“ Karl cítil, jak mu po zádech stéká kapka studeného potu. Katrin téměř nedýchala jak čekala na jeho odpověď.
„Co by ti otec této říše udělal, kdybys mě stvořil ty?“
„Nic.“ Odpověděl Karl a Katrin natáhla ruku s odhaleným předloktím. Karl sjel pohledem k její ruce a podíval se i na svou. Rozřízl si své předloktí. Chvíli se jen díval jak temně rudá krev stéká po kůži a kape na zem. Pak řízl i do předloktí Katrin. Spojil ruku svojí s její a čekal. Čekal až mu Katrin upadne do náručí ve chladném opojení jeho krví.
 
„Nelíbí se mi cos udělal Karle.“, zahleděl se Otec na Karla poměrně káravě, což Karla donutilo podívat se pohoršeně na podlahu. „Ale pokud to byla opravdu její volba,“ pokračoval Otec, „odpouštím ti.“ Karl se Otci podíval do očí a věrně poděkoval.
„Můžu už odejít?“ Otec kývl.
„Katrin já tě zbožňuji! Jsi moje malá holčička.“ Usmál se Karl na Katrin.
„Já tebe také drahý.“ Políbila ho krátce na ústa. „Ale teď už musíme opravdu jít, pokud mě chceš svým sestrám a bratrům představit ještě dnes.“ Karl kývl a vyskočil z okna. Katrin se na něj chvíli z výšky jejich věže dívala, jak elegantně dopadl na nohy a podíval se zpět nahoru, čekajíc, až skočí Katrin. Skočila. Byl to úžasný pocit cítit tu svobodu, která jí prostoupila když padala dolů. Dopadla kočičím způsobem na nohy a už se s Karlem vydali okolo hradeb k východu. Cítila se šťastně, ale zároveň trochu nervózně z blížícího se setkání.
 
---
 
Uběhly téměř tři hodiny od příchodu Karla a Katrin. Karl ji seznámil snad se všemi svými příbuznými, takže se Katrin trochu motala hlava z těch jmen. Ale byli to velmi milí a někteří i významní upíři. Ale nyní se cítila už poněkud unavená a chtěla jít domů. Karl její prosbě vyhověl a začali se loučit s celým příbuzenstvem. Chystali se k odchodu, když oknem prolétla stříbrná kulka. Stříbro. Největší nepřítel upírů, co se týče násilné smrti. Kulka se zavrtala do zdi a z malé dírky, kterou způsobila, začala vytékat stříbrná tekutina. Katrin očekávala, že nastane panika, ale upíří společnost ji už několikrát v jakýchkoli věcech dost překvapila. Všichni upíři ztichli a začali nenápadně mizet ve dveřích. Svými rychlými kroky se vzdalovali a vzdalovali. Karl vyděšeně popadl Katrin a utíkali směrem do sklepení, odkud se tajnou chodbou vydali na hřbitov.
 
„Co to bylo?“, zeptala se vyděšeně Katrin a tiskla se ke Karlovi, který ji pevně ochranářsky objímal.
„Lidé. Lidé a jejich protivné zbraně. Nějak museli vyslídit jedno z našich sídel. Nechápu to.“ Stáli tam jako pár. Stáli tam jako manželé, jako otec a dcera… okolo nich vál studený vítr, ale jim zima nebyla. Nemohla jim být zima, když oni sami byli chladní tak, že by dokázali jen svým pohledem zmrazit své okolí.
„Přišla tvoje chvíle Katrin.“ Pošeptal Karl do ucha Katrin. Ta se na něj tázavě podívala, dost dobře nechápala, co má na mysli.
„Musíš nás zachránit. Musíš zachránit náš rod.“ Upírovi se smutně zalesklo v očích a Katrin pochopila, proč ji tenkrát odvedli od jejího života a ona začala žít tento. Byla vyvolená, byla jejich spása. Ale proč právě ona? Nechápala to. Ale jedno věděla. Musí najít ty lidi, kteří nyní i její rod chtějí vyhubit. Zbylo jich málo. Bolestně málo. Z několika tisíců jich zbývali jen pár stovek. Musela je pomstít. Musela pomstít Karlovi příbuzné, musela pomstít svoje předky, musela pomstít i ty, kteří jsou teprve jen na lidském seznamu.
„Miluji tě Karle.“ Nevěřila svým uším, nevěřila svým rtům, že vyslovili tuhle větu. A ani Karl jim nevěřil. Tak dlouho ty slova neslyšel.
„Já tebe taky. Ale už musíš jít. Sama.“ Odvětil smutně a díval se jak se Katrin vzdaluje a měsíční světlo z ní dělá bledou královnu, která Karlovi připomněla, jak chutná a bolí láska.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Poslání
 
Měsíce běželi a Katrin si vedla poměrně dobře. Věděla kde má lidská organizace boje proti upírům sídlo, věděla, kdo ji řídí, věděla, kdo jsou její hlavní členové, ale nevěděla jak je zlikvidovat. Jak mohla být vyvolená, když nedokázala zachránit svůj rod? Nebo dejme tomu, že by to dokázala, ale ona nevěděla jak. Bála se. Lidé byli pro ni moc nebezpeční. Bylo to zvláštní mluvit o nich jako o lidech. Ona byla upír, ano, ale ještě před necelým rokem patřila do úplně jiného rodu než ona. Ještě před necelým rokem by mohla proti upírům bojovat, mohla být součástí té organizace, ale nyní ne. Nyní se snažila splnit svůj úkol. Hned na to si uvědomila, že tu nemusela být. Kdyby měla tenkrát silnou vůli, kdyby nepodlehla, mohla být člověkem, ale ona si vybrala sama. Nikdo ji nenutil. Možná by jí za pár dní propustili, kdyby dokázala, že s ní nikdo nehne, kdyby si stála za svým. Ale ona si vybrala a zaslepena novým životem se dokonce Karla doprošovala, aby se stala jeho dcerou. Ano může si za to sama. A teď jak tu stála, cítila, že už není součástí lidského světa, že patří do světa Karla, že ten svět miluje a za svůj minulý život by jej nevyměnila. Je to zkouška. Když uspěje, bude se svými přáteli, se svými novými a lepšími přáteli a hlavně s Karlem. Chtěla se pomstít. A taky to udělá. Dokáže to ano.
 
Odhodlána vstala ze svého křesla ve sklepení, kam se ukryla nedávno, když jí členové organizace pronásledovali. Vstala a vydala se ven. Byl den a slunce svítilo. Oh ano, svítilo slunce. Ne mnozí lidé – i Katrin dříve – si myslí, že upíři pod svitem slunečního světla umírají, že se mění v popel. Žvásty. Upír umře jen skutečnou smrtí, nebo když se mu do těla dostane stříbro. Upíři nenávidějí stříbro, jejich těla ho nenávidějí.
Katrin vyšla na volné prostranství. Zamířila do ilegálního obchodu se zbraněmi. Nakoupila si vše potřebné a hlavně mnoho, mnoho nábojů. Odhodlaně odkráčela z obchodu a zamířila přímo do centra města. Přímo do centra všeho dění, přímo do Organizace boje proti upírům. Chtěla všechno zničit, chtěla se všech zbavit. Měla strach. Neměla strach ze svojí smrti, ale měla strach, že zklame. Nechtěla zklamat všechny, kteří v ní věřili, nechtěla zklamat Karla, nechtěla zklamat sebe.
Zastavila se přímo před vchodem. Zírala na skleněné dveře, za kterými byla vidět sekretářka vyřizující telefonáty. Zhluboka se nadechla. Udělala krok vpřed. A další. A další. Vstoupila dovnitř. Oháknutá do motorkářských kalhot, bundy a do vysokých kanad, ve kterých schovávala ostrou kudlu. Ve vnitřku levé strany bundy ji tlačila do prsou pistole a na druhé straně schované náboje. Prošla okolo sekretářky, která na ni užasle zírala, nastoupila do výtahu a vyjela do nejvyššího patra. Mířila přímo do zasedací síně. Byl pátek a hlavní členové měli důležitou schůzi. Ideální podmínky pro přepadení a likvidaci. Katrin věděla, že to bude těžké. Organizace má vycvičené zabijáky. Lidé od nich s sebou stále nosí dva druhy pistolí. Jednu s obyčejnými kovovými náboji a druhou se speciálními. Se stříbrnými.
Pomalu se přibližovala ke dveřím do zasedací síně. V obličeji si zachovala kamenný chladný výraz vraha. Uvědomila si svoje postavení. Sedmnáctiletá upírka, která se snaží zachránit svůj rod, svoji říši a stojí proti dost velké skupince lidí, kteří chtějí pravý opak. Otevřela dveře. Hlavy příslušníků organizace se natočili jejím směrem a na všech tvářích se objevil výraz zběsilé paniky. Všichni okamžitě vytáhli zbraně. Katrin znali moc dobře. Nejednou jim unikla mezi prsty. Teď ji měli na dosah ruky. Přišla sama. A ona konečně pochopila proč si vybrali právě ji. Byla osobnost. Uměla si zachovat chladnou hlavu. Uměla si poradit. Byla výjimečná. Přesně, jak jí to říkal Karl. Její Karl. Kde teď asi je? Chtěla by ho vidět. A uvidí.
Začala střílet. Zasáhla dva muže. Obrátila se zpět a zahnula do chodbičky. Zbylí nezranění vyběhli za ní a začali ji pronásledovat. Chtěli ji dostat, zabít ji. Ale ona se nenechala. Otočila se čelem k nim a opět vystřelila. Zasáhla dalšího. Tentokrát ženu. Kulky kolem ní svištěli. Jedna ji prolétla kolem ucha. Katrin se vyděsila, ale obličej zůstával stále klidný a vražedně chladný. Uhýbala kulkám, skákala po stěnách, běžela po stropě. Doběhla na konec chodby. Ohlédla se za sebe. Postavy byli čím dál blíž a opět na ni mířili své zbraně. Znovu se střílelo. Katrin vykopla dveře před sebou a vběhla dovnitř. Běžela naproti oknu. Nezastavila se. Skočila. Střepy se rozlétly do všech stran. Katrin padala na své pružné nohy.
Zbylí členové se jen dívali z okna, jak Katrin dopadla z jedenáctého patra na nohy a po krátkém pohledu plném nenávisti, který věnovala jim, odešla majestátně pryč z jejich dohledu.
 
---
 

Katrin usedla do svého křesla a pohledem sklouzla ke svému pravému rameni, které stříbrná kulka zasáhla. Vytáhla kudlu z těžké boty a hnisající ránu vyřízla. Vyčerpaně se lokty opřela o svá kolena a hleděla na zaprášenou podlahu posetou jen stopami jejích bot. Přemýšlela o svém dnešním výstupu. K čemu to bylo? K ničemu. Ale ona už něco vymyslí. Bude lepší než oni. Porazí je. Kdyby tu tak byl Karl. Pomohl by jí. Zavřela oči, opřela se o opěradlo a připomněla si jeho tvář. Chybí jí. Vyčerpaně upadla do neklidného spánku.

 
„Mám to.“ Řekla si Katrin pro sebe po dlouhé půlhodině přemýšlení. Ano. Že jí to nenapadlo dřív. Byla hloupá. Osud jejího rodu možná závisel na ní, ale pokud ONA má zlikvidovat své nepřátele, tak potřebuje něco, co by jí pomohlo nepřátele vlákat do pasti. Něco, co by jí zajistilo dostatečnou porážku Organizace. Nebo spíše někoho.
Měla jednoho svého kamaráda. Z jejího minulého života. Připadala si hrozně. Byla mrcha. Byla příšerná mrcha. Takhle využívat své nejvěrnější. Ale pokud se chtěla zachránit a zachránit i ostatní, musela to udělat.
„Marku?“ sykla do sluchátka telefonu.
„Ano? Kdo je?“ ozval se známý hlas.
„To jsem já. Katrin.“
„Ahoj Katrin. Co se děje? Kde jsi? Proč ses neozývala? Kam jsi zmizela? Víš co si myslí tvoji rodiče? A proč si vlastně utekla?“ zahrnul Katrin spoustou otázek Katrin.
„Na to teď nemám čas. Musíš mi pomoct.“ Oznámila suše Katrin.
„Ano jistě. Ale vrátíš se že jo?“
Následovalo ticho. Katrin nechtěla lhát. Ale nechtěla aby jí Mark dělal výklad, který by měl ovlivnit její rozhodnutí. A to ona nechtěl. Jednou se rozhodla pro svůj život takhle, a už to vracet nebude.
„Ne nevrátím. Ale musíš mi pomoct. Můžem se klidně vídat, ale teď mi musíš pomoct.“
„Jo jo jasně. O co jde?“ Katrin měla sucho v krku. Přivřela oči a polkla. Promiň Marku. Omluvila se v duchu.
„Takže,“ začala Katrin, „Potřebuju abys zašel na Organizaci boje proti upírům.“
„Cože?! To si děláš srandu!“ Mark se zasmál upřímným smíchem, který Katrin už dlouho scházel. Byla by se zasmála s ním, ale nešlo to. Na to si moc dobře uvědomovala svou situaci.
„Nedělám si srandu. Mluvím zcela vážně. Je to tajná organizace.“ Markovi rázem sklaplo. Smích přešel a dostavilo se zaražené mlčení.
„Marku. Vím že je to pro tebe šok. Tohle pro tebe také bude šok. Já jsem upírka. Už téměř rok jsem upír. Neboj. Nechci tě zabíjet. I když právě ta organizace si to o nás myslí. Že zabíjíme lidi.“
Mark mlčel až se zdálo, že tam není.
„Jsi tam?“ optala se nejistě Katrin.
„J-jo jsem. Já. To teda. To je hustý. A-ale co to…co potřebuješ? S tou organizací. Co tam mám dělat? A kde to vlastně je. A kdy se uvidíme?“
Typický Mark. Spousta otázek najednou. Aniž by si to dříve uvědomovala, chybělo jí to, i když právě kvůli těm jeho otázkám se často rozčilovala.
„Víš Marku. Musíš jim nenápadně říct, že mě znáš. Musíš jim všechno o mě říct. Co o mě víš. O mě, o mých rodičích, kde bydlím-.“
Mark ji zarazil uprostřed věty:
„A kde bydlíš?“
„No. Teď bydlím v takový zapadlý díře.“ Zalhala věrohodně, „Ale chci abys řekl, že bydlím u mých rodičů. Že jsi se mluvil, že jsem tě chtěla vidět…že jsi můj jediný přítel z lidí a že se mi stýskalo po starém životě a že jsem se chtěla vrátit a tak dále. Musíš se tvářit nesmírně vážně. A musíš ze sebe udělat hajzla kterej mě chce podrazit. Nebo přinejmenším, že se mě bojíš a že se mě chceš zbavit.“
Bylo zase ticho.
„Marku?“
„Jo jo. Jsem tu. A ty…ty se chceš opravdu vrátit, nebo proč to všechno mám dělat? Ty chceš, aby tě zabili?“
„Ne. Já chci zabít je.“
„Cože?!“ Mark doslova do sluchátka zařval, že si jej Katrin musela od ucha trochu oddálit.
„Sakra nevyptávej se pořád a řekni jestli mi pomůžeš!“ ztratila Katrin trpělivost.
„Jo dobře.“
Katrin mu tedy dala zbývající informace jako jsou datum, kdy tam má zajít, co jim má všechno vlastně říct a hlavně, že ji chce dostat zároveň s nimi.
 
Blížila se hodina osudu. Dostane je. Jsou to tupý blbci, kteří skočí puberťákovi na blbý keci. Měla celkem radost z toho, že jí to tak skvěle vychází. Mark ji informoval, kdy organizace hodlá uskutečnit výlet k jejím rodičům a ona si nyní připravovala věci potřebné k likvidaci. Zblízka si prohlížela dýku, kterou ji daroval Karl. Bylo na ni vyryto Je T’aime. Těšila se, až Karla zas uvidí. Neviděla ho dlouho. Moc dlouho. Z přemýšlení ji vytrhla náhlá rána, která se ozvala od vchodu jejího úkrytu. Kdo to může být? Dovnitř vstoupil mladý muž.
„Marku! Jak jsi mě tu našel?“ Mark se tvářil provinile, nechápala to. Ale hned jak se za Markem vynořilo  dalších osm postav, jí to došlo. Strnula hrůzou. Prohrála. Neuspěla. Teď ji zabijí. Všech osm postav pozvedlo své zbraně, ve kterých byly náboje, které byly Katrin více než známé. Jako ve zpomaleném záběru viděla, jak všichni najednou mačkají spoušť.
„Proč?“ podívala se zničeně na Marka.
Mark se přímo užíral. Nemohl za to. Oni ho donutili. Byly to lidské stvůry. Díval se na Katrin ke které se blížilo osm stříbrných kulek. Byla to jeho přítelkyně. Jeho nejlepší kamarádka. Přece ji nenechá umřít i když je vlastně teď někdo úplně jiný než ji znal dřív. Ne to nemohl dopustit.
 
Katrin sledovala jak se znenadání Mark vyřítil ze svého místa, kde stál a stoupnul si v rychlosti před Katrin. Osm kulek se mu zavrtalo do těla jako šipky do terče. Katrin s hrůzou pohlédla na svého kamaráda. Do očí se jí hrnuly slzy. Klekla si vedle jeho bezvládného těla, které se celé klepalo.
„Mám tě rád. Chtěl jsem tě jen zachránit.“ Usmál se křečovitě Mark a zavřel oči. Katrin se s co největším odporem podívala na osm postav, které mlčky přihlíželi. Katrin se postavila. Lidé z organizace znova pozvedly zbraně a vystřelili. Katrin se skokem ocitla za osmi osobami a svou jako vždy nepřekonatelnou rychlostí vytáhla kudlu a zabodla do zad jednomu z nich. Ostatní, kteří se stihli otočit, se na ni vrhli, ale Katrin už běžela po stěně. Utíkala pryč, ven daleko od nich. Proč ji Mark zradil? Proč? A proč se obětoval když už ji tedy zradil. Jeho smrt pro ni byla horším než jeho zrada. Běžela a najednou v zádech ucítila palčivou bolest. Zasáhli ji. To byl konec. Zklamala. Co Karl? Co její rod? Padla na zem a nejistě slyšela blížící se kroky. Cítila, jak se jí stříbro rozlévá do těla, jak jí odumírají buňky. Její tělo nebylo už ani schopné pohybu. Smrt rychle přicházela. A kroky těžkých bot se k ní blížily. Umírá. Kde je Karl? Kde je máma s tátou? Kde je její starý život? Kde je její nynější život?

Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: Potter Povídky CZ - Harry Potter Fanfiction - http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=292