Dva pesimisté napsal(a) Terka
Kapitola 1: Proč?
Proč mi přijde divné tu jen tak sedět. Rozhodla jsem se tak. Je to můj osud, tak nač to prodlužovat? Nikdy mi moc nepřálo štěstí. Nedivím se mu. Proč by to taky dělalo? Na světě je tolik lidí. Nedělala jsem si naděje, že by zrovna mě.... Uchechtla jsem se. Zrovna mě! Takové nicce, která si myslela, že prorazí díru do světa a že si ji budou všichni pamatovat. Jaká je to hloupost! Jak jen jsem mohla vůbec doufat!
Nesnáším svůj život! Teď tu sedím na kameni před domem, který je zničen kouzlem. Proč jen to lidé dělají. Proč ničí to, co ostatní mají rádi? Proč? To ví jen oni a bůh. Ví to vůbec oni? Nevím. Asi to ani nikdy nezjistím.
Plánovala jsem tolik věcí. Navštívit daleké kraje. Poznat jiné kultury, jiné jazyky. A co dělám teď? Sedím tu a nevím, co dál. Měla bych vstát? Měla bych snad napsat své zážitky? Někomu se svěřit? A komu?! Nikoho nemám. Nikdo se mnou nechce mít nic společného. Nedivím se jim. Taková zrůda, co se ze mě stala. Proč jen jsem to, co jsem. Proč jsem se narodila? Proč mě měli rodiče rádi? Proč?
Ty otázky mi stále víří hlavou. Měla bych je zapudit? Ne. Jen ať se moje duše trápí. Duše zchátrá. Když ona, pak už nevnímáte nic jiného. Všechno ostatní vám zmizí a změní barvy pouze na černobílou. Bude vám to fuk. Budete se motat a nebudete vědět, co dělat. Posadit se? Kdepak! Proč byste to dělali? Za chvíli stejně zase vstanete. Všechno má nějaký důsledek. A mé narození mělo právě takovéhle.
Prudce jsem vydechla a vstala. Půjdu se podívat někam jinam. Tady se to nedá vydržet. Duše lidí, co tu zemřeli ze včerejška na dnešek, tu stále jsou a hledají viníka. Toho, kdo způsobil jejich předčasnou smrt. Smrt jejich dětí a rodiny.
Proč jen to lidé dělají? Vědí vůbec o tom, kolik smutku do našeho života přinášejí? Smrtijedi, Voldemort. I když jsou už ty největší hrůzy pryč, zlo nezmizí. Bude tu vždycky. Na věky věků. Asi je to dobře. Kdyby na tomto světě bylo jen dobro, nemyslíte, že by vás začal nudit? Všechno by bylo fajn. Nikdo by se nehádal, všichni by se milovali. Zrušili by se rozvody a lidé se zasnubovali a brali. Zdá se vám to jako krásná vyhlídka na budoucnost? Mě ne.
Sedím tu a lituji, že nejsem užitečná. Proč jsem kouzelnice, když tomu neumím zabránit? Neumím zabránit vraždám a znásilnění, které se dějí den ode dne. Pane bože, víš, jak mě to mrzí. Kráčela jsem ulicí. Hůlku jsem nechávala v kapse.
Nač plašit mudly? Mnozí, zrovna čerstvě plnoletí kouzelníci to dělají. Proč? Chtějí se nad nimi povyšovat? Myslí si, že jsou lepší jenom proto, že umí pár kouzel? Dělají mudlům naschvály. Bože, proč? Nač existuješ, když to všechno povoluješ?!
Je to snad schválně? Chceš nás potrestat za to, co děláme špatně? Trestáš mě za to, že jsem tak pesimistická? Ale takový prostě život je! Beru ho tak! Možná budeš tvrdit, že je více krásného než špatného, ale já ti stejně neuvěřím. Byla jsem tak vychovaná. Ber věci takové, jaké jsou, říkával otec. Na něj nikdy nezapomenu.
Proč museli zemřít tak předčasně? Chtěla jsem jim toho tolik říct! Zeptat se na své předky a zjistit, jak se poznali. Nikdy mi to nevyprávěli. Proč? Třeba měli důvod, ale stejně.
Když jsem byla malá říkávali: ,,Život je příliš špatný pro tak malou holčičku jako jsi ty."
Ale teď jsem velká a mám zkušenosti. Nepředali mi tolik moudrosti, kolik bych si přála, a zdaleka ne tolik myšlenek a nápadů a lásky a vůbec všeho, co bych si bývala přála.
Nyní chodím po ulici a občas nakouknu do výlohy, kde se odráží můj obličej. Kam mám jít? Nemám domov. Přespím většinou někde v pronájmu. Najdi si práci, to je to hlavní, říkám si, avšak zatím jsem neměla úspěch.
Kde bych to měla zkusit? Bytrozorství, lékárnictví nebo snad úplně něco jiného? Nevím, nevím, nevím. Možná moc uvažuju.
Odtrhla jsem oči od svého odrazu na skle a pokračovala dál ulicí směrem k parku. Míjely mě zamilované dvojice a občas nějací lidé, kteří hledali obchod s pečivem. Teď! Asi jsou šílení. Nebo zamilovaní, pomyslela jsem si.
Jaké to vůbec je? Nevěděla jsem. Je to poblouznění nebo ztráta kontroly? Bolí, tak nač je vůbec na světě? Pro pár krásných chvil plných lásky. Láska. Co to vůbec je? Existuje nějaká definice? Asi ne. Máma by to věděla, ale už nepoví. Povzdechla jsem si.
Už jsem byla v parku a sedám si na lavičku pod javorem. Opřu se o opěradlo a zírám do tmy před sebou. Co tu vlastně dělám? Má moje bytí nějak zasáhnout do cizí budoucnosti? Nebo snad nějak změním svět? Pochybuji.
Potřebují mě snad někde? Nevím. Nic nevím. V hlavě mám prázdno a jsem schopna myslet jenom na to, jak je svět hrozný. Ale opravdu takový je?
Někdo si ke mně přisedl. Nelekla jsem se, otočila na něj a řekla:
,,Dobrý večer." Nic kloudného a nic lepšího mě v tu chvíli nenapadalo. Otočil se na mě a odpověděl:
,,Dobrý? Kéž by! Zdaleka ne tak dobrý, jak bych si přál." Kývla jsem.
,,Nač tu vůbec jsme, když nemáme ponětí o tom, co bychom a kde bychom měli být?"
,,Záleží na tom?"
,,Nevím. Vlastně nevím vůbec nic." Toho muže jsem viděla poprvé, ale i přes to jsem cítila nutkání se mu svěřit se vším, co mě trápilo.
,,Myslím, že záleží. Co by potom bylo smyslem našeho života? Co? Občas mě zachvátí úzkost, ale potom si vzpomenu na krásné chvíle, které jsem měl tu čest prožít. Jsem rád, že jsem na světě. Bůh nás stvořil."
,,Ale proč?"
,,Proč? Třeba jenom proto, aby tu přibyl pár dvou pesimistů," odpověděl, ale ani jeden z nás se nezasmál.
,,Vy jste snad pesimista?"
,,Myslíte si to?"
,,Těžko říct. Neznám vás. Přesto na mě působíte dojmem, který je mi zvláštně povědomý. Možná v sobě máte část mě a já část vás. Možná teprve pak je svět v rovnováze."
,,Rozhlédněte se kolem sebe. Víc jak polovina lidí se tu nezná tak dobře, aby si mohli důvěřovat, ale přesto to dělají. Proč myslíte?" Mlčela jsem, a tak mi podhodil svou myšlenku:
,,Možná jenom proto, že chtějí poznat co nejvíc typů lidí. Dříve než zemřou a zůstane tu po nich jen náhrobek. Třeba chtějí, aby si je někdo pamatoval."
,,K čemu to?"
,,Ví bůh," pokrčil rameny. Začalo pršet, ale ani jeden z nás se nezvedl. Za chvíli jsme byli mokří až na kost.
,,A proč tu sedíme my?" zeptala jsem se.
,,Možná ze stejného důvodu. Nebo si jen chceme promluvit? Nevím. Každý to cítí jinak."
,,Myslíte?"
,,Určitě."
,,Proč jsem vůbec takový pesimista? Podívejte se kolem sebe. Tolik lidí! Téměř každý se usmívá, ale někde dole v nich třímá zlá duše. Ta, která koná ty hrůzy na světě. Už zase mluvím tak, jak nechci."
,,Plně vás chápu. Tolik hrůzy, ale není. Například...," odmlčel se, protože jsem ho přerušila.
,,Přátelství, láska. Já vím, ale ani jedno z toho neznám. Jak mám tedy věřit na to, že tu opravdu jsou?"
,,Nikdy jste neměla přátele?"
,,Chvíli. Na škole."
,,A nikdy jste nebyla zamilovaná?"
,,Připadá mi to najednou trapné se vám tu svěřovat. Jak mám vědět, jestli jsem byla zamilovaná, když nevím, co to znamená?" Z nosu mi stékal čůrek vody. Vlasy jsem měla mokré a obličej také. Nenamáhala jsem se použít kouzlo.
,,Neexistuje definice. Ale pokaždé něco cítíte?"
,,Kdy?"
,,Když někoho políbíte. Znechucení, láska, oddanost, vášeň, něžnost, hrubost. Žádný člověk není bezcitný, takže ani vy ne." Uchechtla jsem se.
,,Jak tomu můžete věřit? Děláte, jako byste se mnou v životě nemluvil. Posloucháte mě vůbec?"
,,Ale jistě," kývl. Seděli jsme blízko u sebe. Ani jsem si toho nevšimla.
,,Nechápu. Jak můžete věřit, že je ve mě alespoň trocha optimismu?"
,,Protože znám lidi. V každém je trocha dobrého a trocha špatného."
,,Vy nejste pesimista. Kdo jste? Můj anděl strážný, nebo co?"
,,To si domyslete."
,,Jste můj výmysl, můj sen, nebo co? Jsem zmatená a nevím, co si myslet. Chci nebo nechci odejít?"
,,To nechám na vás."
,,Mám strach," řekla jsem po chvíli. ,,Co když vás budu chtít později spatřit, ale už vás nepotkám?"
,,Budu tu pokaždé, když budete chtít."
,,Chtít! Jak poznám, že to chci? Bože. Neznám vaše jméno, neznám vůbec nic. Cítím zvláštní pocit," podívala jsem se k zemi.
,,No ano. To je ta špetka optimismu, který jste v sobě našla."
,,Blbosti."
,,Tak co to potom je?"
,,Zvědavost?"
,,A vy tomu věříte?"
,,Trochu."
,,Podívejte se na mě." Vzhlédla jsem a sledovala jeho oči a nos a ústa a vlasy a všechno.
,,Ano?"
,,Myslíte si, že vám lžu?"
,,Nevím."
,,Co cítíte?"
,,Těžko říct."
,,Zkuste to," vybídl mě.
,,A co bude pak?"
,,Přiznáte si svou světlou stránku. Není to snad dost?"
,,Možná," zašeptala jsem. Byli jsme k sobě tak blízko.
,,Je... je... totiž... je to to, co si myslím?"
,,Možná," usmál se a ještě trochu se přiblížil.
,,Takže nejsem takový pesimista a mám v sobě taky... taky...," nemohla jsem to doříct.
,,Ano? Co?" Byl už tak blízko. Tak blizoučko. Srdce mi tlouklo, jako nikdy v životě. Polila mě horkost. Všude kolem pršelo, ale mě bylo jako v letním parném dni.
,,No, to... ehm...," koktala jsem dál. Naše nosy se dotkly. Až teď jsem bezpečně poznala, že se mi líbí. Ale můžu to vůbec udělat?"
,,Co se ti honí hlavou?" zeptal se tiše. Nepřišlo mi divné, že mi začal z ničeho nic tykat. Přišlo to prostě samo.
,,Nevím. Možná to, jestli je to správné. Nebo řeším to, jestli jsi tak krásný, nebo ještě krásnější. Nebo jestli se život zbláznil."
,,Tolik věcí?! Život se nezbláznil. Je prostě takový. Nezmění se jenom proto, že to chceš. Každému je dopřáno něco dobrého. To, že jsi to ještě nepotkala, ještě nic neznamená."
,,Jak ty to víš?"
,,Cítím to podobně."
,,Opravdu?"
,,To si piš."
,,Co se honí hlavou tobě?"
,,Musíme se o tom bavit zrovna teď?"
,,Je to snad špatně?"
,,Ne. Jenom, že mě asi za chvíli začne bolet za krkem," usmál se. Krátce jsem se zasmála. Překvapená tím, co jsem to vlastně udělala jsem se oklepala od vody. Trochu.
,,Tak co cítíš?"
,,Bolest za krkem."
,,A co ještě?" usmála jsem se. Mé chování se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.
,,Nevím. Nevím, jak to pojmenovat. Touhu?"
,,Tak tohle je touha?"
,,Nevím."
,,Co ještě?"
,,Obrovskou touhu a zvláštní napůl mrazivý a napůl hřejivý pocit. Nevím, jestli je to z té zimy tady kolem, nebo jestli to má něco společného s tebou."
,,Mělo by?"
,,Asi ano. Jsme tu jen pár milimetrů od sebe. Potkali jsme se čirou náhodou. Chvíli si povídáme a už cítím něco, co jsem v životě nepocítil a mluvím tak otevřeně, až se stydím."
,,Nemusíš se stydět. Já taky nebudu," řekla jsem a pohladila ho po mokré tváří.
,,A teď!" vykřikl. Lekla jsem se.
,,Ano?"
,,Zase ten podivný pocit. Dotkneš se mě a já mám najednou tolik energie, že bych uběhl dva maratony a možná ještě víc."
,,Přeháníš."
,,Vůbec ne." Hleděli jsme tak na sebe a bolelo nás za krkem, když se náhle nahl trochu blíž a políbil mě. Přejely mnou krátké vibrace. Ruce se mi třásly. Odtrhl se. Tupě jsem zírala před sebe.
,,Co to...?"
,,Nevím," odpověděl bleskově.
,,Ať je to co je to, strašně se mi to líbí," oznámila jsem mu a znovu ho políbila. Tentokrát trochu déle, ale stále to byl jen letmý polibek.
,,Díky," hlesl.
,,Cože?"
,,Za to, že jsem mohl okusit to, co nikdy v životě."
,,Já bych měla děkovat."
,,Uvidíme se ještě?" zašeptala jsem a vstala. Postavil se též.
,,Ví bůh. Co si myslíš ty?" Udělala jsem krok k němu.
,,Myslím, že určitě."
,,Pak se uvidíme," oznámil mi s úsměvem. Nahl se a věnoval mi hluboký polibek.
Pak jsme se ve stejnou chvíli přemístili úplně na jiná místa.
Uvidím ho ještě? Jeho medové oči, hnědé vlasy, dokonalé proporce obličeje i postavy? Uvidím? Řekni bože! Jestli ne, pak asi umřu ještě rychleji, než jsem měla v úmyslu. Nebo raději ne! Bůh ví, co na mě ve světě ještě čeká! S novou nadějí a energií a s převráceným myšlením, než tehdy před domem, jsem se vydala do mého pronajatého domu.
A zítra si najdu práci a koupím si dům a začnu žít znovu. Zkusím to, umanula jsem si, odemkla byt a pomalu za sebou zavřela dveře.
Poznámka autora:
Snad jí přeskočilo, jak si ostatně sama myslela, nebo konečně pocítila to, co je dáno každému člověku na této zemi. Poznat lásku a přátelství. Každý má na světě někoho, kdo ho miluje. To je důležité, aby si uvědomil.
A právě tehdy si to naše hlavní hrdinka uvědomila. To, co celou dobu zanedbávala a to, že vypadala jako chodíci ořech bez jádra. Změnila se a to je dobře. O další dva pesimisty míň. :)
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: Potter Povídky CZ - Harry Potter Fanfiction - http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=702