Nicota napsal(a) erzika
Kapitola 1: Nicota

Krajinu už dávno pohltila tma. Z dálky slyším rykot bolesti z nehojících se ran. A všude je cítit pach smrti a strachu. Po staletí mi v hlavě znějí hlasy. Šeptají, téměř neslyšně, rozumět jim jde stěží. Ale já vím, co říkají. „Ty nemáš právo. Jsi sám a kráčíš nicotou. Protože ostatní umírají. A ty jsi jejich Smrt.“ Stále dokola, stále stejné věty. MUČÍ MĚ! A já vím, že je to správné. Teď už to vím.

Kdysi jsem býval naivní sedmnáctiletý hoch s utopickou představou nového světa. Dnes ne. Dnes tu sedím, nakláním se nad propastí, abych mohl nerušeně sledovat dění a poslouchat ty šeptající hlasy. Každý den, věčnost. Protože já jsem věčný.

Od okamžiku posledního úderu mého srdce jsem se sobě stále více vzdaloval. Duší i tělem. Už nikdy nebudu. To jest můj úděl. Úděl Shinigamiho Raita.

Den co den pozoruji pokaždé jiný svět. Jsou celkem čtyři. Svět Lidí, Svět Duší, Svět Démonů a Svět Nicoty. Svět Lidí je obyčejný a nudný. To pozná každý, kdo jednou zemře. Svět Duší je místo posmrtného života. Místo, které z hořkosti nenávidím. Protože má duše nespočine. Svět Démonů je jiným slovem Peklo. Tam sídlí mé oběti. Vrazi, zločinci. A pak je tu Svět Nicoty. Můj svět. Opuštěný, usychající, pomíjivý. Avšak nekonečný a stálý. Duše, Démoni, Lidé se vytratí, přemění, zemřou, umlknou. My Shinigami nikoliv. Jelikož my jsme Odsouzení druhých.

Dnes pozoruji Svět Lidí. Michael Adrew. Američan, zhýralec, alkoholik, feťák. Zvedám svůj vlastní zápisník. 40...... Za chvíli se předávkuje pervitinem. 30...... Jak je to únavné. 20...... To čekání. 10...... Ta neustálá nuda.... Konec. Další z mých nespočetných obětí...Jsem Smrt.

Stovky let bloudění, touha zaniknout i přes jistojisté vědomí vlastní nekonečnosti. Mučení. Opět se dívám do propasti vedoucí k živým. Leon Lawliet. Co mi to připomíná? Ovšem, že vím. Tento muž je cílem mých sledování téměř pět let. Je MU tak podobný. Odvracím se a přivíraje oči zakláním hlavu. Nenávidím svou nicotu!

Pociťuji lehké zachvění vzduchu, nepravidelné vibrace. Někdo přišel. Vracím hlavu nazpět pohledem k propasti.

„Zdravím Ryuuku.“, promlouvám k Shinigamimu za mými zády. Necítím nenávist, ani zášť. Jsem prázdný.

„Opět?“, pronese moje Smrt místo pozdravu.

„Ano.“, odpovídám. Je zbytečné moc mluvit.

„Často přemýšlíš. To nám nedělá dobře.“

„Já vím.“ Mluví o nás Shinigami a má pravdu. Přemýšlet znamená rozprostírat prázdnotu. Ryuuk si sedá vedle mě. Není pro mě nikým, ale přesto je mým jediným přítelem. Zvláštní.

„Měl by ses zabavit.“ Nevím, zda to říká mě, či sobě. Nikdo to o nikom neví.

„Je mi tu dobře.“, namítám. Ryuuk se jen tiše zasměje. Nemám rád jeho smích. Nikdy jsem ho neměl rád.

„Bylo by lépe.“ Všímám si jeho pravé nohy, která se podezřele posunula dopředu. Podívám se na svůj otevřený deník, jenž leží na zemi před námi.

„Nikoliv. Bylo by jinak a to není to samé.“

„Jak myslíš.“, ukončil konverzaci Ryuuk. A opět ten smích. Sleduji ho, jak se zvedá a.... Nohou popostrčil deník k propasti! Nestačím ho chytit!

„Ryuuku!“, otáčím se na něj a slyším jen jeho protivný, vzdalující se smích. Roztahuji křídla a vrhám se pro svůj zápisník. Ten parchant.

 

Sedím na plotě před Leonovým domem. To stavení je mi povědomé. Byl jsem tu snad za živa? To není důležité. Důležité je, že se už tři hodiny přemlouvám překvapit Leona. Jsem rád, že zápisník nepoužil. Mám na Ryuuka vztek. Ale jsem tak prázdný!

Měl bych se vážně zvednout a jít tam. Potřebuji sledovat, co se bude dít. Pomalu se tedy přesunuji na okenní římsu jeho pokoje. Sedí u stolu, hlavu podepřenou dlaněmi a opírá se lokty o stůl. Hledí na zápisník. Ach ne! Záblesk vzpomínek. Mé neexistující srdce zabolelo. Na okamžik jsem u stolu místo Leona spatřil Raita Yagamiho. Ale opravdu jen na okamžik. Leone, nepřemýšlej nad tím, upínám svou mysl k mladíkovi. Přemisťuji se zvenku skrz okenní tabuli do Leonova pokoje. Je tu sice celkem světlo, ale já si ihned nepozorovaně stoupám do toho nejtmavšího kouta , abych ho ihned nevyděsil. Přecijen má vizáž není to, co bývala. Heh, jak to bylo trefné. Prokletý Ryuuk.

„Zajímavé čtení, že?“, povídám, ačkoliv vím, že Leon nečte. Trhnutím se rozhlédl, kdo to promluvil.

„Ukážu se ti“, pokračuji, „ale připrav se na to, že nevypadám nejlépe.“

Leon stále mlčí. Vždy většinou mlčel. Pomalu vystupuji z přítmí. Leonovy oči se překvapením rozevírají a popadá mu čelist. Samozřejmě.

„Jmenuji se Raito.“, povídám a sleduji jeho tvář. Lawliete! Chce mě můj úděl mučit ještě více? Ovšem.

Leon ještě chvíli mlčel, než promluvil:

„Těším mě. Mé jméno znáš, že Shinigami Raito?“ Proč mě neudivuje, že zná mou podstatu? Něco v něm totiž je. Je v něm část JEHO.

„Zrovna jsem přemýšlel nad pravidly zápisníku.“, oznamuje mi Leon. Jako bych to nevěděl.

„A co jsi zjistil?“, nechce se mi radit mu, co má dělat či nedělat.

„Že nikoho zabíjet nechci. Proč sis tedy vybral mě?“ Nesnáším ty záblesky minulosti!

„Já si tě nevybral. Deník mi upadl sem, do Světa Lidí.“ Prostá odpověď. Leon pokyvuje hlavou.

„Vím. Jen jsem tě zkoušel.“, pousmál se Lawliet. „Moc dobře znám tvé myšlenky Raito Yagami.“

NE! To není možné. Jak by tu mohl být? Proč? Náhoda? Ne... tak tomu není... Ryuuk a ty jeho obchody... Prohlubuje se ve mě prázdnota. Z té nenávisti k mojí Smrti.

„Lawliet... Řečený L... Ryuuzaki.“, konstatuji pouze.

„Rád tě vidím.“, povídá Leon. Moc dobře vím, jak je toto možné. Slyšel jsem o tom v našem světě. Ryuuk se obětoval a já ho nenávidím, protože tuto pomoc nikdy nebudu schopen přijmout. Dohoda mezi Nicotou a Démony – strážci prohnilých. Shinigami uzavře dohodu s Démonem o uvěznění Duše. Ryuuk se musel vzdát svého života Shinigami, aby vrátil Ryuuzakiho mezi živé. K tomu, aby bylo vše dokonáno byl potřeba můj deník, protože má duše miluje Ryuuzakiho a je spjata s mým deníkem. Ryuuk určitě vybral Leona kvůli jeho podobě s L. Věděl, že se na něj často dívám, že nad propastí vysedávám kvůli němu. A tak se Leon stal Ryuuzakim, hned po převzetí mého deníku. Mazaný Ryuuk. Ale hloupý. Tímhle mi nepomohl, jak zamýšlel. Jsem ještě prázdnější.

„Co se teď bude dít?“, ptám se Lawlieta. Nevím, jak dál v téhle situaci. Nikdy nikdo této dohody nevyužil co jsem Shinigamim. Ale Lawliet to věděl.

„Zabiji se.“, odvětil prostě. Myslel tím, že zabije Leona. Zabije tuto schránku a sám se bude muset stát Shinigamim. Tak proto! Myslel jsem, že mám být po jeho boku ve Světě Lidí. Má nenávist ochabuje. Začínám to chápat.

„Dobře.“, čekám. Jak jsem předpokládal, má pistoli. Vytáhl ji ze zásuvky. A řada je na mě. Beru do ruky své pero a přicházím ke stolu, kde stále leží zápisník. Otevírám. Leon Lawliet. Sebevražda výstřelem z pistole. 21:15. Zbývá deset vteřin. Nejdelších vteřin mé nicoty. BUM! Zavírám oči a se sklopenou hlavou čekám.

Cítím lehký vánek, nepravidelné vibrace. Někdo přišel.

„Vítám tě, Lawliete.“, zdravím nově příchozího.

„A teď navždy spolu.“, šeptl Shinigami Lawliet a pohladil mé znetvořené rameno svými zatím neproměněnými hedvábnými dlaněmi. Otevírám oči, abych vyhledal ty jeho.

„Navždy.“, říkám.

 

Krajinu už dávno pohltila tma. Z dálky slyším ztrácející se rykot bolesti z hojících se ran. Všude kolem je smrt. Po těch staletích mi v hlavě umlkají hlasy, abych slyšel nové, šeptající znatelně: „Dokonáno. Smrt je spravedlnost a nicota tvá duše.“ A já vím, že mé mučení je u konce. Nastává smířlivý nicotný proud prázdného naplnění. Lawliet.


Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: Potter Povídky CZ - Harry Potter Fanfiction - http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=931