„Maminko, já se bojím...“ oznamuje blonďaté paní malý chlapec v posteli, přikrytý až po bradu.

„Už zase všude vidíš strašidla?“ odpovídá maminka, trochu ostřeji, než by měla. Má za sebou těžký den.

„Vznášejí se za oknem. A koukají na mě.“ Malému už koukají jen vlasy, zbytek se třese pod peřinou.

„Nemáš koukat na horory a hrát ty svoje pitomé hry! Koukej zhasnout a spát.“

„Mami..“

„A ticho už.“

„Mohu ho vidět?“ ptá se černovlasý muž doktora.

„Vy jste příbuzný?“ podezřívavě si tazatele prohlíží doktor. Něco je na něm divného, ale nemůže přijít na to co.

„Ne, jsem učitel ze školy, kam měl Tommy nastoupit.“

Snad je to něco v jeho očích, že ho doktor, jinak velice opatrný člověk, nechá jít dál.

Mladá žena sedí u postele a drží chlapce za ruku. Ani jeden černovlasého nevnímají. Matce se občas otřesou ramena potlačovaným vzlykem, ale dítě na posteli jen kouká do stropu a nehýbá se. Jen lehký pohyb hrudníku se snaží pozorovatele přesvědčit, že chlapec není mrtvý.

„Je to, jak jsme se obávali. Mozkomoři ho políbili.“

„A ministerstvo se stále tváří, že je zvládá. Je to hrozné...“ Z oka za brýlemi ve tvaru půlměsíce skane slza.