Manší pokus napsal(a) Tija12






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1022

Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Arkarian
Kapitola 3: Kapitola 2
Kapitola 4: Kapitola 3


Kapitola 1: Prolog

Prolog

Prolog

 

15. stol. - Francie

Uprostřed krásné louky leží dívka. Poblíž ní teče potůček. Na opačné straně se rozprostírá mohutný les. Vše je tak nádherné a vypadá to naprosto přirozeně.

Dívka má husté blonďaté vlasy a velké modré oči. Nese jméno Charlotta. Je jí šestnáct let. Právě teď má velké bříško a její dítě (či děti) se chystají na svět. Bohužel je poblíž jen pár mužů se zahalenou tváří. Ti nevypadají, že by ji chtěli jakkoli pomoci.

Charlotta hlasitě naříká. To zřejmě probralo muže a jdou ji na pomoc. Dítě se bez větších problémů dostává na svět. Hned poté muži mizí neznámo kam. Charlotta si toho, ale nevšímá. Dívá se na své dítě. Je to chlapec. Dívka se šťastně usmívá. Z dálky už slyší nějaké lidi. Věří, že ji pomohou a odvedou ji do jejího domu.

Aniž by si toho všimla, objevila se poblíž podezřelá osoba. Byla zahalena v plášti, z kterého jdou vidět jen oči. Ty jsou zvláštní, velmi zvláštní. V této době (rok 2010) byste řekli, že má kontaktní čočky, ale tak to není. Jeho oči jsou doopravdy FIALOVÉ. Po chvíli pozorování byste zjistili, že je to muž.

Pomalu se posouvá k Charlottě. Ta si ho všímá. Na její tváři se usadí úsměv. Vždyť vidí zase tvář člověka, kterého miluje.

Muž už je u Charlotty a bere do náručí svého syna. Chvíli se na něj dívá. Hned na to jde v jeho očích vidět hněv. Dítě vrací matce a odstupuje od nich. Něco hledá v kapse. Nachází to a vytahuje. Je to zdánlivě neškodný černý prach. Roztahuje dlaň. Míří jim na Charlottu. Fouká do prachu. Přitom si dává pozor, aby ani smítko prachu nešel na malého chlapečka. Jakmile si je jistý, že se Charlotta prachu nadechla, mizí stejně, jako se sem dostal. Ještě předtím jí šeptá hrůznou větu: „Neposloužila jsi mému účelu. Za to teď bolestivě zemřeš!!!“

Charlottě po tvářích tečou slzy. Není však sama. Opodál celou scénu pozoruje žena. Je naprosto zděšená. Ráda by Charlottě pomohla, ale nesmí měnit něco, co už se stalo. Abyste pochopili, tato dívka byla z budoucnosti vzdálené asi 25let.

Rozdýmává se v ní nenávist k muži, který právě odešel. Moc dobře ví, kdo to byl.

Z jejich úvah ji probouzí hlasitý rachot. Přijíždí kočár. Z něj vystupuje přísně vypadající žena. Svým sluhům, kteří přijeli s ní, nařizuje, ať vezmou Charlottu. Po té se rozjíždí. Dívka, doposud skrytá ve stínu stromů, je následuje. Pomalu mává rukou a stává se neviditelnou. Potřebuje vědět, co se bude dít dál.

Všichni se zastavují před velkým hradem. Ten otevírá své brány a kočár jede dál. Charlottu okamžitě vedou do jejího pokoje. Není na tom dobře. Celou dobu si uvědomuje, že ji někdo sleduje.

V Charlottině pokoji prohlídnou malého chlapečka.

Charlotta najednou cítí stejnou bolest, jakou cítila před chvíli. Na okamžik ji napadá, že to bude kouzlem, které na ni seslal neznámý muž. Tuto myšlenku hned zapuzuje. I lékařka (*nebo jak se to v té době jmenovalo) si tohoto všímá. Na tváři se jí rýsují vrásky ze starostí. Pochopila, co se děje. Charlottě se narodí ještě jedno dítě.

Trvá to dlouho, ale přece jen se hradem ozývá dětský pláč. Charlotta vypadá naprosto šťastně.

„Jak chceš, aby se jmenovali??“ Ptá se žena s přísným výrazem.

„Chlapeček bude Arkarian a holčička (*druhé dítě) Nikola.“

To jsou poslední slova, co Charlotta řekne. Hned na to, totiž umírá.

 

O 28 let později:

 

S trhnutím se probudím. Zase se mi zdál stejný sen. Už tři roky se pořád opakuje. Dívám se stále dokola na smrt své mámy. Na to jak ji můj otec zabíjí.

Možná by to nebylo, až tak špatné, kdyby mi to neukázala Lathenie. Je to má teta a zároveň vládkyně chaosu. Dokáže otevřít bránu času a přes ni posílá své vojáky, aby zničili dějiny. Říkají si Řád. Ale my je spíše nazýváme Řádem chaosu. Když říkám (píši) my, myslím tím sebe a strážce z organizace. Ti se snaží zabránit Řádu chaosu měnit minulost a bojují proti Lathenii. Před třemi lety jsem si také nechávala hrdě říkat Strážkyně času, ale pak jsem odešla. Což byl také důvod, proč mi Lathenie ukázala pravdu. Ona na rozdíl od svého bratra, Loriana, ví, že jsem jeho dcera.

Ale nejen kvůli tomu, že Lorian způsobil smrt mé matky, ale i protože její úmrtí beru jako svou vinu. Kdybych se narodila dříve než bráška, mohla by žít. Účel, který měl Lorian na mysli, bych splňovala. Chtěl totiž, aby jeho dítě bylo nesmrtelné (může ho zabít jen další nesmrtelný, ale nikdy nezemře věkem). Arkarian jim není, ale já ano.  Avšak Lorian ani neví, že jsem jeho dcera, natož aby věděl, že kromě něj, Lathenie a jejich bratra Dartemise, existuje další nesmrtelný.

Vysvětluji vám tady svůj život a přitom jsem se ještě ani nepředstavila. Jmenuji se Nikola. Prozatím mám černé vlasy a modré oči, ale postupem času (staletí) se jejich barva bude měnit.

Pomalu vstanu z postele. Poté přejdu ke skříni a vytáhnu své šaty. Poté se obléknu a přemýšlím, co dnes budu dělat.

Teprve tehdy si vzpomenu na vzkaz od bratra. Chtěl, abych se dostavila na přelíčení Tribunálu (ti společně vedou Strážce času). Mně se tam ale moc nechce. Poslední tři roky mě zvali snad každý měsíc. Trochu jim sedělo v žaludku, že jsem odešla bez vymazání paměti. Ale to by mi ještě chybělo. Abych nevěděla, kdo jsem a proč žiji nějak moc dlouho. To ani náhodou! Naštěstí mi nemůžou nic udělat.

Ale mohla by to být legrace. V poslední době jsem zjistila, že štvát je je celkem velká zábava. Vždycky vím jak je naštvat. A že to není nic těžkého. Stačí naznačit, že bych se mohla přidat k Lathenii a hned jsou jak draci. A když pak hned na nějakou dobu zmiznu, volají mě co nejrychleji zpátky, aby si to se mnou vyřídili.

Tak dobrá! Půjde se do Tribunálu. Aspoň si nějak zpestřím svůj nudný život. Ale i tak nevím, co dělat celý dnešní den. K Tribunálu budu moci až večer.

No, pro začátek bych mohla napsat Arkarianovi, jak jsem se rozhodla. On by byl rád, kdybych se vrátila zpět do organizace. Nemá ani tušení, proč jsem odešla. A snad se to nikdy nedozví. Nesl by pravdu těžce. S Lorianem si docela dobře rozumí a je jeho žákem. I když ten si myslí, že nejsme doopravdy sourozenci, že jsme jen byli v jednom sirotčinci a tam k sobě přilnuli.

Usednu ke stolu a do rukou vezmu brko. Na pergamen (*teda myslím, že tehdy už něco takového měli) krátce napíšu:

 

Dobrá. Přijdu.

Nikola

 

Papírek chvíli pozoruji a on zmizne. Už je odeslán směrem k domu Arkariana.

Tak a teď bych mohla jít trochu cvičit. S mečem sice už umím perfektně, ale vyžaduje to neustále opakování. K tomu musím zlepšovat své schopnosti.

 

Cvičím, opakuji a zlepšuji se až do večera. Pak se okoupu a jdu spát. Dlouho nemůžu usnout, ale pak cítím, jakoby mě něco vytahovalo z vlastního těla. Tento pocit moc dobře znám. Symbolizuje přenos časem.

Přesouvám se do Citadely, nejdůležitějším místě v životě organizace i strážců. Zde se všichni dozvídají detaily o své cestě, dostávají převleky i s vědomostmi o té určité době. Je zavěšena v meziprostoru a je absolutně nemožné dostat se tam bez vědomí či pomoci strážců, kteří v Citadele trvale pobývají.

Odtud jsem hned poslána do Athén, přesně 200 let před naším letopočtem. Tu sídlí Tribunál.

Ocitám se v perfektně upravených zahradách. Přede mnou se do výšky tyčí dům postavený z dórských sloupů. Vše se ještě leskne bělobou, ale za pár set let z něj zbytou jen trosky. Čeká tady na mě Perbatin, člen Tribunálu. Je velice vysoký a mohutný.

Beze slova mě odvádí do budovy. Nikdo zde na mě moc nemluví. Nemají mě v lásce. Když dojdeme až do jednoho z mnoha pokojů, jen stroze pronese: „Myslím, že víš, co máš dělat.“ A odejde z mé blízkosti.

Já se jen ušklíbnu. Tohle už znám. Ve skříni na mě bude čekat černá tunika s černým pásem jako znamení, že jsem nevítaný člověk. Zvláštní, když mě sem vždy zvou oni sami. Ale já si to oblečení na sebe nedám. Zůstanu, v čem již jsem. Jistě jim nebude vadit, že to jsou dlouhé rudé šaty (*to víte, šestnácté století!). I když možná je tím naštvu. Ale co, když to má být dramatické, tak co nejvíc.

Chvíli jen tak čučím do zdi, ale pak si začnu hrát se schopnostmi. Mám jich více než ostatní smrtelníci. Ti se narodí s maximálně dvěma, ale později mohou dostat další darem od někoho nesmrtelného nebo od členů Tribunálu. Já jich mám ale více a ještě jsem při svém přijetí dostala další.

Když si pro mě asi po půlhodině pošlou, zvednu se a jdu do jednací síně. Zastavím se přede dveřmi. Necítím se úplně v pořádku, ale dovnitř musím. Tak tedy otevřu a vejdu. Ozve se několikanásobné zalapání po dechu. Vím, že tohle jim asi nikdy nikdo neudělal a zřejmě ani dlouho neudělá. Všichni se na mě dívají, jako bych udělala něco špatného. Já se ale jen vzepřela jejich pravidlům.

Okamžitě si všímám, že jsem si zapomněla hlídat myšlenky a pustila je do prostoru. Ještě se je snažím zachytit, ale už se mi to nedaří. Doplují tedy k ostatním lidem v místnosti. Všichni jsou mozkovidi (*dokážou číst myšlenky) i Lorian. Já jím jsem také.

Kromě devíti členů Tribunálu a Loriana tu nikdo není. V místnosti se nachází jedenáct židlí, jedna v jejich středu je připravena pro mě. Ostatní se rozmístily do půlkruhu.

Lorian mi s přemáháním vzteku pokyne, ať si sednu. Pak promluví: „Jistě víš, proč jsi tady.“

„Tuším, ale nevím.“ Odpovím a sladce se usměji.

„Není divu, že jen tuší. Vždyť se během posledních tří let provila snad polovině našich zákonů“ ucedí jeden z Tribunálu. Ostatní jen souhlasně přikyvují a mručí.

„Jen jedna poznámka.“ Začnu mluvit. „Nemohla jsem porušit ŽÁDNÝ váš zákon, když ke Strážcům už tři roky nepatřím.“ Namítnu.

„To je důvod, proč tu jsi.“ Promluví Lorian. „Jelikož jsi od nás odešla, měla sis nechat vymazat paměť. To se však nestalo. A ani zablokování schopností se nám u tebe nepovedlo. Z nějakého důvodu vždy utečeš, než to stihneme.“

„A vy se divíte. Kdo by si chtěl nechat vygumovat hlavu? Já rozhodně ne a budu utíkat tak dlouho, jak to jen půjde.“

„To moc dlouho nebude. Jen setinu našeho času. Jsi smrtelník a brzy stejně jako všichni ostatní zemřeš. To se ti doopravdy chce do konce života utíkat?“ přemlouvá mě nadále jejich všemocný vládce. Jen kdyby věděl, že já tu budu ještě, až skončí válka s Lathenií (ta se táhne od počátku věků). No jo, hold jsou špatně informovaní a jak mě jednou učil jeden z mých učitelů: neinformovanost znamená zkázu.

„To nemůžete vědět. Třeba se přidám k Řádu a Lathenie mi daruje schopnost věčného mládí (můžou vás zabít, ale neumřete věkem ani nestárnete). To bych tu pak byla skoro stejně dlouho jako vy všichni.“ Provokuji je, i když vím, že si zahrávám s ohněm. Sice mě nemůžou zabít, ale dokážou být ták  nepříjemní, že to až bolí. Už jsem dokonce uvažovala, že bych se trošičku vypařila z povrchu zemského, aby mě zase nepovolali na jednání, ale vždy jsem to zamítla kvůli bráškovi. Nerada bych ho tu nechala samotného.

„To je jen o důvod víc se tě co nejdřív zbavit.“ Syčí polovina Tribunálu.

„No, jestli se vám to povede, tak klidně, ale spíše bych řekla, že si svou paměť nechám. Víte, je to to nejcennější, co mám.“ Odseknu prudce. Příště sem asi už nepřijdu. Poslední dobou se pořád opakují a přestává to být legrace. Jejich naštvané pohledy mě sice pořád dokážou rozesmát, ale už to není ono.

Jelikož uznám, že tohle k ničemu nepovede, zamávám jim a přenesu se pryč. Není to nic těžkého. Stačilo použít křídla. Přes Citadelu se pak dostávám zpátky domů (při téhle cestě už není pomoc potřeba, ale i tak vás zaregistrují).

Když se má duše opět ocitne v těle, uleví se mi. Tohle přemisťování z těla do těla bych si klidně nechala ujít.

Radši se rozhodnu jít spát a hned, co vrátím hlavu na polštář, usnu.

 

Ráno se po probuzení a převlečení vydám k bratrovi. Určitě bude zase chtít vědět, jak to probíhalo. On je Tribunálu strašně věrný a u mě se dost musí přemáhat, aby mi nezačal dělat přednášky, jak jsou úžasní. Ale už ví, že na mě by to nemělo žádný účinek. Myslím, že kdybych nebyla jeho sestra, asi by se mnou už nepromluvil ani slovo.

Přenesu se před dům Arkariana a zaklepu. Dveře se po chvíli otevřou a jejich majitel v nich stojí značně rozespalý. Jakmile mě spatří, usměje se.

„Ahoj, Nikol.“ Pozdraví ji.

„Ahoj. Pustíš mě dovnitř?“ optám se a on ustoupí z vchodu. Poté oba odejdeme do obýváku.

„Jak bylo v Tribunálu?“ zajímá se hned, jakmile si sedneme.

„Hezky. Jen bych ti radila dneska jim nechodit na oči. A to prosím vyřiď všem, které potkáš.“ Poradím mu a začnu se smát.

„Neměla bys je dráždit. Může se ti něco stát.“ poradí mi znepokojeně.

„Nemusíš se bát. Budu v pořádku. Umím se o sebe postarat.“ Uklidňuji ho, ale jde na něm vidět, že mi nevěří.

„Nezbývá mi nic jiného, než v to doufat.“ Ucedí nakonec Arkarian. „Ale když už nechceš říci Tribunálu, proč jsi odešla, vysvětli to aspoň mě.“ Požádá mě tak, jak to dělává již pár let.

„Arki, tohle už jsme řešili.“ Unaveně si povzdechnu. Snaží se to zjistit snad vždy, když se s ním vidím. Kdybych ho neměla tak strašně moc ráda, už bych ho asi nenavštěvovala.

„Ale nikdy jsi mi neodpověděla. Nikol, jsem tvůj bratr. Můžeš mi říct cokoli. A vždy jsme si taky všechno říkali.“ Přemlouvá mě dál. Ale ani tak se nic nedoví. Nechci mu ublížit a navíc by mi možná nevěřil. Zřejmě by tvrdil, že to Lathenie nějak sehrála, ale pravda to není. Já však vím, co jsem viděla a nikdo mi to nevymluví.

„Bráško, ráda bych ti to řekla, ale nemůžu. Nechci ti ublížit.“ Chlácholím ho.

„Ale tím, že se mnou nemluvíš a neříkáš pravdu, mi ubližuješ. Jsme sourozenci, Nikol, i když tomu z nějakého důvodu nechce nikdo věřit.“

„Já vím, ale nic ti říct nemůžu. Věz, ale že mám dobrý důvod Loriana nenávidět.“ Vím, že tohle se mu líbit nebude. Lorian je pro něj jako otec (teď přehlédněme skutečnost, že jím opravdu je) a Arkarian si myslí, že mu vděčí za domov. Jen neví, že nebýt jeho domov by měl od narození.

„A to jaký? Lorian je dobrý člověk. Nikdy by neudělal nic špatného.“ Brání svého otce.

„Není zas tak dobrý, jak si myslíš. Kdyby nechtěl vládu nad Zemí sám, nikdy by do boje proti Lathenii nešel. Není dobrý. Jen chce vládnout malebnějšímu místu než jeho sestra. Nikdy mu nešlo o nic jiného než o jeho moc.“ Snažím se Arkariana přemluvit. On ale vypadá, jako by tahle slova nebral na vědomí. Všechno má pro něj jakékoli řešení, pokud jím není Lorian jako zlý. Snad jednou za pár stovek let, zjistí, že ne vše je růžové.

„Ale šlo. Tuhle Zemi má rád. Ale ty mluvíš, jako někdo z Řádu.“

„Jako někdo z Řádu?“ opakuji po něm pomalu. Na Arkarianovi lze hned vidět, že ho mrzí, co teď řekl a chce to změnit. „No jestli ti to tak připadá, tak to tak možná bude. Protože v Řádu si nikdo nedělá idealistické naděje, že by nesmrtelným šlo o něco jiného než o moc. Ví, že je Lathenie zlá a ví to i o Lorianovi. Na rozdíl od Strážců mají jasnou hlavu a do války jdou nezaslepeni, tak jako třeba ty. Než patřit ke strážcům, to se radši přidám k Lathenii. Ta alespoň nelže.“ Jsem už značně vytočená. Takhle mě bráška ještě nenaštval. Jak může tvrdit, že mluvím jak někdo z Řádu? To mně nezná?

„To snad nemyslíš vážně. Přidat se k ní? Zbláznila ses? Jen mi proboha neříkej, že už jsi to udělala.“ Zhrozí se. A to je snad poslední kapka. Že tohle naznačuje Tribunál, mi nevadí, ale vlastní dvojče? Lorian pro něj asi znamená víc jak já.

Smutně pokývám hlavou: „Snad jednou poznáš pravdu.“ Zašeptám jeho směrem a přenesu se. Teď ho nejméně sto let nechci ani vidět. Za to, co naznačoval, možná i dvě stě let.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Arkarian

1. kapitola

 

Tak a jsem zase na planetě Zemi. Za posledních skoro pět set let (pozemského času, pro mě to byly jen dvě stovky let) jsem tu nebyla ani jednou. Učila jsem se u Dartemise (*bratr Loriana a Lathenie) na jakési planetě. Moc jsem se naučila. Musela bych tam být déle, kdybych se základy nenaučila u jiných učitelů.

Těchto pár set let jsem neviděla brášku. Po té co naznačil, že jsem se přidala k Řádu, jsme se viděli ještě párkrát, ale pak už nikdy. Původně jsem si myslela, že mě naštvanost na něj přejde, ale když se tak stalo, učila jsem se u Dartemise. Vrátit jsem se mohla až po ukončení učení a to bohužel dlouho trvalo. I když asi 600 let bych bez něj nevydržela. Ale osud tomu chtěl jinak. Já byla sice pryč jen 200 let, ale pro něj to bylo třikrát více. Bohužel si asi myslí, že jsem mrtvá. Nemá ani tušení, že jsem nesmrtelná a ani dlouhověkost nemám. Takže až se s ním setkám tentokrát, ani se nebudu divit, když dojde k závěru, že jsem v Řádu.

Teď stojím v nějakém zvláštním lese. Stromy vypadají povadle a tráva oschle. Ani větříček nepohnul větvemi. Nikde nebylo slyšet ani ptáčka. Jako by tu nebylo žádné zvíře.

Pomocí jedné ze svých schopností, zjišťuji, že se nacházím kousek od Londýna v Anglii. Více se nesnažím vyzvědět a rychle se pomocí křídel (*něco jako přemístění, neobjeví se opravdová křídla) přenesu na okraj města Angel Falls. Zde by měl bydlet Arkarian.

Zhmotňuji se na louce. Kdysi krásné lesy se proměnily v dlouhé pláně luk. Rostou zde různé druhy rostlin, a tak vše víří barvami. Na nemnoha stromech listy němí svou barvu na žlutou, hnědou a červenou. To vše ještě ozářeno svitem slunce.

Typický podzim. Jak dlouho už jsem něco takového neviděla? U Dartemise nic jako jaro, léto, podzim či zima nebylo. Jen den a noc.

Pomalu zamířím k blízkým skalám. Cestou se rozhlížím a kochám tou nádherou. Země mi dost chyběla.

Jakmile dojdu ke skalám, snažím se v nich najít vchod do Arkarianova obydlí. On totiž v těch skalách bydlí.

Když vchod naleznu, pokouším se ho otevřít, ale asi tam má nějaké opatření proti vloupání. A tím dokážou projít jen pověřené osoby. A mezi ty já nepatřím, jelikož mě skoro celý svět považuje za mrtvou.

Rozhodnu se tedy počkat tady tak dvě hodiny, jestli nepůjde někdo dovnitř či ven. To bych pak mohla proklouznout. Avšak pochybuji, že by to udělal bráška. Podle Dartemise, nechodí moc na veřejnost ani neopouští své jeskyně. Nechce se totiž moc stěhovat, ale kdyby zůstal na místě, vzbuzoval by moc pozornosti. Jak by taky ne! Ale viděli jste někdy člověka, který má modré vlasy a fialové oči a ještě k tomu od osmnácti nestárne?

Slunce se již přehouplo přes obzor a stále nikdo nejde. Asi si půjdu najít bydlení a vrátím se sem zítra. Snad se mi ho podaří zastihnout.

Scházím dolů do města. Kdyby mě Dartemis neučil o 21. století, asi bych tu nic nechápala. Něčím potažené silnice (myslím, že se to jmenuje avald (*to prosím není překlep jen její neznalost)) jezdí povozy bez koní (auta). To za mých mladých let nebylo.

Tsss. Mluvím (píšu) jako bych byla strašně stará. Ale mě je JEN necelých šest set let. A to ještě není žádný věk.

„Niky?!“ ozve se za mnou mladý hlas a tím mě vytrhne z přemýšlení. Když se otočím, zjistím, že je to Matt. Jeden z vyvolených a zároveň syn Dartemise a další nesmrtelný. Je mu teprve sedmnáct, ale musel předčasně dospět. Potkali jsme se, když se šel na chvíli učit používat své schopnosti k Dartemisovi.

„Ahoj, Matte.“ Pozdravím ho zvesela a usměji se na něj. „Neměl bys být doma a učit se?“ optám se.

„Ne. A neměla bys ty být u Dartemise a učit se?“ oplatí mi mou otázku.

„Ne. Už jsme skončili. Konečně.“ Povzdechnu si.

„Ale co děláš zrovna tady? Přišla jsi nám nějak pomoct?“ zajímá se Matthew nechápavě. Myslím, že ho více jak moje přítomnost zmátla možnost, že bych se jim měla nějak pokusit pomoci. Ví o mé averzi k Tribunálu, ale jako všichni ostatní nezná důvod.

„Pomáhat vám? Ani náhodou. Však vy to zvládnete i beze mě. Já bych musela sama zabít Loriana.“ Ucedím. Tím Matta rozesměju. Ani on si nemyslí, že je Lorian bůh ví jaký svatoušek, ale tak radikální názor jako já nemá.

„To by se ti asi nepovedlo. Musela bys nejdříve odstranit všechny Strážce.“ Upozorní mě na téměř slepou loajalitu Strážců. Hlavně ti starší na svého pána nedají připustit. Není se jim co divit. Tribunál je už jako dvouleté odebíral od rodiny a začal vyučovat. To naštěstí pře sto lety skončilo.

„Já vím.“ Přitakám útrpně. Bez nesmrtelných by byl svět lepší. Já jen doufám, že za pár století budu spíše jako Dartemis než jako Lorian nebo Lathenie. „Ale mohl bys mi pomoci. Snažím se dostat k Arkarianovi. Potřebuji s ním mluvit. Jak otevřu ty pitomé dveře ve skále?“ zeptám se ho a doufám, že se nebude vyptávat, proč za bráškou jdu. Matt totiž ví, že Lorian je můj otec a tak by jistě došel ke správnému závěru, že je i Arkarianovým. A to by nebylo dobré. Staletí nezničila bráškovu absolutní oddanost Lorianovi, a tak by mu pravda mohla ublížit.

„Proč to chceš vědět?“ optá se podezíravě Matt.

„Posílá mě za ním Dartemis.“ Povím mu neúplnou pravdu. Dartemis mi jen doporučil, ať tu záležitost s Arkarianem vyřeším. Nelíbilo se mu (a ani mě), že by byl další rozpol v rodině.

„Aha. Tak to pojď se mnou. Máme teď poradu. Budeme tam všichni vyvolení, tak se aspoň se všemi seznámíš.“ Nabídne mi. Ale to do mých plánů nepatřilo. Rozhodně nechci svému bratrovy vysvětlovat, že jsem živá, před zraky dalších devíti lidí (*vyvolených je osm plus Arkarian, ale přidal se k nim Dillon a oni ho berou jako jednoho z vyvolených, i když jim není).

„No, ráda bych s ním mluvila o samotě.“ Vykrucuju se.

„Stejnak jdu o něco dřív a nejméně další půlhodinu se tam nikdo neobjeví. Času budeš mít dost.“ Navrhne, a tak jdeme oba směrem ke skalám.

„To na cestě, to černé, se jmenuje avald?“ snažím se zjistit. Mám totiž nejasné tušení, že se to jmenovalo trošičku jinak.

Matt se začne dusit smíchem. „N-ne.“ Dostane ze sebe. Ještě nějakou chvíli trvá, než se uklidní. „Je to a-s-v-a-l-d.“ poučí mě a zase se začne nekontrolovaně chlamat. Asi je v dost těžké pubertě, když se směje i tomuhle.

Netrvá to dlouho a dojdeme ke vchodu. Matt se ještě nepřestal úplně smát, ale už byl schopný mluvit.

„Otevřu to a pustím tě dovnitř. Počkám venku, ale jakmile půjde někdo z ostatních, vejdu s nimi dovnitř. Takže máš maximálně půlhodiny. Snad to stihneš.“ Oznámí mi svůj plán a během vteřiny se ukáže schod do jeskyně. Nevypadalo to moc těžce, ale asi k tomu bude i nějaké heslo.

„Moc děkuji.“ S tím vejdu dovnitř a vchod se uzavře. Nacházím se ve spleti chodeb. Okamžitě se rozsvítí louče. Rozhodnu se vejít do nejbližších dveří.

Místnost je navržena do kruhu. Na stolcích se válí různé přístroje, které hučí. Když jsem ještě byla u Strážců, měl tyto věci můj učitel. Každý, kdo se jím stane, je dostane. Uprostřed leží malá koule. Tou se kontroluje minulost. Je tím nejdůležitějším k práci Strážců.

„Arkariane?“ zavolám. Sice to nevypadá, že by byl v místnosti, ale pro jistotu to zjistit musím. Jelikož je tohle řídící centrum (to jsem poznala podle té koule), měl by přesně vědět, kdy kdo přijde a odejde. A určitě se brzy objeví.

„Kdo jsi?“ ozve se za mnou. Po hlase poznám, že je to bráška. Ale on mě zezadu určitě nepoznal. No, vzhledem k tomu, že podle něj jsem mrtvá, ho to netrkne ani při pohledu zepředu.

„Vím sice, že jsme se dlouho neviděli, ale že bys mě ani nepoznal… No, styď se.“ Otočím se k němu. Arkarian na mě vyvalí oči. Vypadá celkem legračně. Vážně. Kdyby to nebyla tak napjatá situace, asi bych se rozesmála.

„Nikol?“ zašeptá šokovaně, ale pak potřese hlavou. „Kdo jsi? A proč vypadáš jako moje sestra?“

Aha. Takže se chová přesně, jak jsem si myslela. To znamená, že za chvíli mě bude obviňovat z účasti v Řádu.

„Protože jsem tvoje sestra, Arki.“ Vysvětlím mu.

„To není možné. Nikol neměla schopnost věčného mládí a ke Strážcům se nevrátila. Je mrtvá.“ Mluví dál můj bratr. Skoro mi připadá, jako bych se měla stydět, že ještě žiju.

„Chyba. Nejsem mrtvá. Jak tě o tom mám přesvědčit?“ zeptám se ho. Jen doufám, že po mně nebude chtít, ať doluji ze své děravé paměti nějaké příhody z dětství. Zřejmě by se mi to povedlo, protože nesmrtelní si pamatují všechno od svého početí (což není zrovna hezké představa).

„Pokud jsi moje sestra, jak tvrdíš, pak ti někdo musel dát věčné mládí. A Lorian to nebyl, to bych věděl. Takže zbývá Lathenie.“ Začne polemizovat. Nějak mu to nejde. Došel k celkem blbému závěru.

„Hele, to jsme řešili posledně. K Řádu jsem se nepřidala a nepřidám. A Lathenii ani Loriana jsem nějaké to století neviděla.“ Oznámím mu znuděně. Nemůže se chovat aspoň trošku nepředvídatelně?

„Tak jak to že…“ neodřekne, protože se najednou otevřou kované dveře. V nich se objeví menší hnědooká blondýna. Vlasy ji padají až do půli zad. Na tváři jí zamrzl úsměv a vyměnil ho zaskočený obličej. Poznám ji podle fotky. Tohle je Isabella, Mattova nevlastní sestra. Podle Dartemise k sobě mají s Arkarianem celkem blízko, takže by se chlapec ve stáří šesti set let mohl usadit.

„Ahoj, Isabello.“ Pozdravím ji s úsměvem. Ale brácha moc nadšený není. Asi to se mnou chtěl vyřešit, než se někdo dozví, že tu jsem.

„Neruším?“ zeptá se mladá dívka zaraženě, vejde do místnosti a zvláštně se podívá na Arkiho. To asi bude žárlivost. Teda to by mě nikdy nenapadlo, že na mě bude žárlit bráchova milá. Hned za ní vstoupí Matt a omluvně se usměje.

Arkarian se nadechuje k odpovědi, ale já ho předběhnu. „Ale vůbec ne. Arki mi jen právě říkal, jak je strašně rád, že mě znovu vidí.“ Usměji se sladce a pošlu k bratrovi myšlenku: Měl by ses stydět, že rád nejsi. Naštěstí se mi povede poslat ji jen jemu a Matt ji neslyší (je taky mozkovid).

Bráška po mě střelí naštvaným pohledem a otočí se k nově příchozím. „Prosím, mohli byste počkat venku, než to tady vyřeším. A vyřiďte to i ostatním, pokud to nestihnu, než přijdou.“ Požádá je. Matt jen kývne a odtáhne sebou i svou stále zmatenou sestru.

„Takže, jak to že žiješ, když ti nikdo nedal dar věčného mládí?“ otočí se zase na mě. Tentokrát slova již drtí mezi zuby. Hle! Nikdy jsem ho neviděla naštvaného a teď mi na to stačilo pár minut.

„Nemám dar věčného mládí, to říkáš správně. Ale teď jsem nesmrtelná.“ Vysvětlím mu. Ale když se začne tvářit, jako by v tom měl ještě větší guláš, povzdechnu si. „Víš o tom, že každý nesmrtelný může dát jednomu člověku nesmrtelnost a potom se jim ještě mohou narodit nesmrtelné děti?“ zeptám se ho, abych nemusela hned říkat pravdu.

„A tobě dal nesmrtelnost kdo?“

„No, mně ji nikdo nedaroval.“ Snažím se z toho vybruslit a nelhat. Ale proč vlastně? Nemusím mu říct úplně všechno, ale některé skutečnosti nemusím zatajovat. „Hele, Arki, víš už kdo je náš otec?“ začnu od začátku. I když, kdyby to věděl, asi by se mě hloupě neptal, odkud mám nesmrtelnost. „Asi ne, jak vidím. Tak si radši sedni.“ Poradím mu.

„Proč?“ zajímá se hned, ale mávnutím ruky přivolal dvě židle (jedna z jeho schopností). Poznám v nich stejný styl židlí, jaké začal vyřezávat, když jsme ještě nevěděli o nesmrtelných ani o Strážcích, a které nepřestal dělat ani pak. Asi je vyrábí ještě teď. Teda nevím, co ho na tom může šest set let bavit.

Oba si sedneme. Hmmm, ty židle jsou stejně pohodlné jako kdysi (takže vůbec). „Asi víš, že Matt nebyl první pokus o zplození nesmrtelného?“ řeknu, a když souhlasně kývne, pokračuji. „Takže z jednoho z těch pokusů, jsme vzešli my. Ale zatímco ty jsi získal jen nadprůměrné schopnosti, já získala nesmrtelnost. Už chápeš?“

„Asi ano, ale to neznamená, že ti věřím. Kdo je podle tebe teda náš otec?“ ptá se opatrně. Není schopen uhlídat si myšlenky, a tak vím, co si myslí. Má za to, že jsem se buď zbláznila, nebo je to past.

„Lorian.“ Odpovím. Nemohu si nevšimnout jeho výsměšného pohledu a toho, že v duchu již došel k názoru, že jsem totální blázen. „Běž se ho zeptat, jestli mi nevěříš.“ Syknu na něj naštvaně a uraženě pohodím hlavou.

„Myslím, že ses zbláznila, ale po tom gestu, které jsi před chvíli udělala (*uražené pohození hlavou), ti věřím, že jsi Nikol. Jen asi nejsi úplně v pořádku.“ Rozesměje se.

„Hej! Než se mi budeš smát, jdi se ujistit, že nelžu. Protože budeš překvapený. Tedy pokud náš “tatíček“ přizná barvu.“ Okřiknu ho, ale i mně začínají cukat koutky. Pamatuji si, že jsme se vždy smáli stejným věcem a často nikdo nepochopil čemu. Bývali jsme si blízcí, ale teď tomu tak od začátku asi nebude. Ale snad půjde náš vztah nějak spravit.

„Zajdu k němu, ale TY půjdeš se mnou.“ Vysloví svou podmínku.

„Cože? Vždyť tam určitě bude celý Tribunál! A zase budou mít ty svoje keci! A myslím, že nikdo nebude nadšený, že ještě žiju. A navíc, Lorian určitě nechce vědět, že bych zrovna JÁ měla být jeho dcera.“ Vykřiknu zděšeně, ale Arkarian se na mě podívá děsně přísně. Naposledy to udělal, když jsem mu poprvé řekla, co si myslím o našem otci.

„Buď tohle, nebo tě pošlu do blázince. Všichni jistě hned pochopí, že originálnějšího blázna ještě neměli.“ Vyhrožuje mi, ale vím, že to nemyslí vážně. Kdysi jsme se takhle škádlívali, když jeden z nás někam nechtěl jít. S blázincem na mě sice vytasil poprvé, ale to bude asi tím, že kdysi se o bláznech nemluvilo. Věřilo se, že přenášejí nemoci, a tak se o nich radši ani nezmiňovalo.

„Dobře.“ Kývnu tedy. „Dneska půjdu spát dřív.“ Slíbím.

„To jsem rád.“ Směje se. Jé, to je dneska poprvé, co ho vidím se smát. Zvláštní u mého jinak věčně usměvavého bratra. „Ale je to šest set let, co jsme se viděli naposledy. Jak to, že ses ukázala až teď?“ zeptá se a jde na něm vidět, že mu to ublížilo.

„Nevěděla jsem, že je to tak dlouho. Když jsme se viděli naposledy, odešla jsem do učení několika lidí. Sto let jsem se toulala všude možně a pořád jsem na tebe byla naštvaná, tak jsem se nevracela. Pak si mě vzal do učení Dartemis a u něj jsem byla doteď. Ale jak jistě víš, čas tam plyne jinak, a tak jsem netušila, že to je již tak dlouho. Promiň.“ Omluvím se zahanbeně. Nikdy jsem neměla v úmyslu být pryč tak dlouho.

„Dobrá. Zbytek si řekneme potom. Teď musím konečně pustit dovnitř ostatní a začít poradu. Tak nezapomeň jít spát brzy.“ S tím se se mnou rozloučí a pustí dovnitř zbytek vyvolených. Já se tedy přenesu jinam. Ještě by si mysleli, že je špehuju.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 2

2. kapitola

Objevím se u hotelu. Ještě pořád se nacházím v Angel Falls. Nerada bych se v současné době vzdalovala nějak daleko. Stejnak si myslím, že to s tím Tribunálem nebude jen tak. Arkarian má určitě něco zaluben. Pochybuji, že by mi stoprocentně věřil. Jistě si mou návštěvu nechá pojistit několika celkem neviditelnými vojáky.

Rozhodnu se dnes složit hlavu pod střechu starého hotelu. Byl celý ze dřeva a připomínal vily z mého století. Vrací mi to dávno ztracené vzpomínky. Třeba jak jsme s kamarádkou šly pracovat do podobného domu. Byly jsme tak unesené tou krásou, která se ani vzdáleně nepodobala žádnému z mnoha dětských domovů, v kterých jsme žily. Všechno jen zářilo čistotou a dubové skříně se pyšnily krásnými ozdobami. Nikde jste nenašli rozbité věci a na podlaze se dalo klouzat, jak byla naleštěná. Služebnictvo beze slova plnilo příkazy svých pánů a často jste si nevšimli, kde zrovna jsou. Po nás se chtělo to samé, ale my nevěřily, že toho budeme schopné. Sophie (ta kamarádka) se to naučila, ale mě po pár týdnech vyhodili. Nesla jsem totiž velmi starou vázu do jiného pokoje. Květiny, které v ní byly, mi bránily ve výhledu, a tak jsem zakopla o práh. Váza dopadla těsně před nohy pánovy dcery, voda z vázy jí postříkala velmi drahé a nové šaty a nakonec se vylila na bílý koberec. Měla jsem tenkrát štěstí, že po mně nechtěli žádnou úhradu a stačila jim jen má omluva. Přesto jsem se ale musela vrátit do sirotčince a počkat na další příležitost k práci.

Vejdu do budovy a zamířím k blízké recepci. U stolu stojí usměvavá mladá žena.

„Dobrý den. Vítejte v našem hotelu. Co si budete přát?“ zeptala se mě.

„Dobrý den. Máte jeden pokoj na dnešní noc?“ odpověděla jsem jí otázkou. Snad tu bude volno. Nerada bych hledala další hotel.

„Počkejte, podívám se.“ S tím se recepční sklonila k počítači. Dartemis se mi snažil vysvětlit, jak funguje. Avšak moc to nechápu. Prý jde nějak se přes to domluvit s lidmi na druhé straně zeměkoule. Což mi není vůbec jasné jak.

„Tady to je.“ Promluví najednou žena. „Máme tu volný jen pětilůžkový pokoj. Chcete si ho vzít?“ Podívala se na mě zvláštně. Asi si je jistá zápornou odpovědí.

„Když nemáte nic jiného, tak ano.“ Přitakám.

 

V pokoji si vyberu jednu z postelí a lehnu si. Ani se nerozhlížím, jak to tu vypadá. Na to bude čas potom.

Zavřu oči a snažím se usnout. Za tu dlouhou dobu, co žiji, jsem se již naučila usnout na povel. V mém světě to hodně pomáhá. Nemusíte čekat hodiny a hodiny než se budete moct přenést na jiné místo či do jiné doby.

Okamžitě usnu, ale asi je to moc brzy, protože se hned nepřenáším do Citadely. Ale po mnoha letech se mi vrací sen o mámině smrti. Asi to bude tím, že jsem zase na Zemi a vše se vrací. I když teď se to možná konečně po stovkách let vyřeší úplně.

Strašně si přeji, aby už mě přenesli pryč. Nechci znovu prožívat stejný sen. Stačí, že už ho znám nazpaměť do nejmenších detailů. Nejsem si tím jistá, ale už dlouho mám podezření, že jeho neustále opakování má na svědomí Lathenie. Je totiž divné, že od toho dne, kdy mi to ukázala, zdál každou noc, co jsem strávila na Zemi. Ale u Dartemise najednou zmizel a tam její moc nesahá.

Konečně cítím, že mě něco vytahuje z vlastního těla. Za pár sekund se ocitám v Citadele. Arkarian už tu na mě čeká.

„Ahoj, Arki.“ Pozdravím ho. Snažím se znít vesele, ale moc se tak necítím. Ač si to nechci připustit, Tribunál by mne mohl hodně ohrozit. Předtím to neudělali jenom proto, že si mysleli, že brzy umřu. Ale nejsem si jistá, jestli si nechají vysvětlit mou dlouhověkost.

„Nikol.“ Kývne hlavou bráška.

„Doufám, že nemáš v plánu to řešit před CELÝM Tribunálem. Stačilo by si promluvit s Lorianem, nemyslíš?“ navrhnu nevinně. Rozhodně se mi před cizími lidmi nechtějí rozebírat rodinné záležitosti.

„Nejdříve si promluvíme s Lorianem a pak se uvidí. Ale určitě s tebou budou chtít mluvit všichni.“ Vysvětlí mi a mírně se usměje. „Takže můžeme jít?“ navrhne, a když kývnu hlavou, zmizíme a objevíme se v Athénách.

Oba se beze slova vydáme k místu, kde žije Lorian. Nikoho naštěstí nepotkáme, takže nemusím předem vysvětlovat, co tu dělám.

„Jsme tady.“ Pohlédne na mě bráška a otevře dveře, u kterých stojíme.

Octneme se ve vzdušné místnosti. Nachází se zde jen nejdůležitější věci a skoro žádné ozdoby. Celému místu dominuje Lorian. Vůbec se nezměnil. Nejvíce pozornosti přitahovaly jeho fialové oči.

„Arkariane, proč jsi se mnou chtěl…“ začal mluvit Lorian, ale zarazil se, jakmile si mě všimnul. Chvíli na mě jen zíral, jako by nebyl schopný si zařadit, kdo jsem. Sice jsem se trochu změnila, ale ne zas tak moc. Vlasy vpředu mi trochu zbělaly, ale nezešedivěly. Jen prostě změnily svou barvu z černé přes hnědou a blond na bílou (viz. Obrázek v rozcestníku). Zadní část vlasů trochu zaostává a prozatím je ještě hnědá. Oči se přebarvily do zelena.

„Nikol?“ zeptal se nesmrtelný zaraženě a čuměl na mě jak tele na nová vrata.

„Ahoj, tatínku.“ Usměju se ironicky.

„Loriane, omlouvám se, že jsem tě nevaroval, že tu bude i Nikol. Ale všichni jsme si poněkud mysleli, že už není mezi živými.“ Omluvil se Arkarian svému otci a trochu vyčítavě se na mě podíval. Tohle mi asi bude v různých podobách předhazovat pěkně dlouho.

„Tak, když jsme se už představili, mohli bychom přejít k věci? Nejsem na tomhle místě zrovna ráda.“ Pousměji se mile a sednu si na jednu z židlí, které se nachází v místnosti.

Lorian ale mou žádost ignoroval a otočil se k Arkimu: „Můžeš mi vysvětlit, co se tady vlastně děje? Neměla by být už pár století mrtvá?“ ptá se. Již se vzpamatoval ze svého šoku. Přesto to nevypadalo, že by si všimnul, jak jsem ho oslovila. Asi byl tehdy ještě mimo.

„To snad ne! Vy byste mě vážně všichni rádi viděli pod drnem!“ zvolám zděšeně. Ale spíše mi dělá problémy se nerozesmát.

Bráška se na mě jen přísně podíval a hned se věnoval svému pánovi. „Loriane, kdo je můj otec?“ zeptá se ho.

Lorian očividně nechápal, proč tu teď Arkarian plete své rodiče. No, brzy to pochopí. Mohla bych si s ním i vyříkat smrt matky. Určitě bude mít milion výmluv, ale pochybuji, že bych nějaké uvěřila.

„Já. Ale teď bychom měli řešit jiné věci. Máme tu člena řádu. Jinak si nejsem schopný vysvětlit, že žije.“ Odpoví mu Lorian.

„Myslím, že by to vysvětlilo mnohé.“ Usměji se ironicky. „Možná by sis měl příště zjistit, kolik dětí se ti vlastně narodilo… tatínku.“ Doporučím mu škodolibě. Poslední slovo dodám s důrazem a ironií, aby alespoň něco konečně pochopil.  A to se o nesmrtelných říká, že jsou chytří.

„Nikdy jste nám nevěřili, že jsme sourozenci. Ale ono to tak doopravdy je.“ Povysvětlí můj výrok bráška.

„Takže mi tu vlastně říkáte, že největší ostuda Strážců je moje dcera?“ zatváří se šokovaně a potom se zachmuří. Tohle asi nikdy nečekal.

„Hej, nejsem největší ostuda. Vzpomeň si na Marduka. Ten je horší.“ Začnu si hned stěžovat. Vůbec se mi nelíbí, že mě mají jako horší než Marduk. Ten se totiž nakonec k Řádu přidal a už několik let slouží Lathenii. Sice bych to nevěděla, kdyby mi to neřekl Dartemis, protože to není zas až tak moc dávno.

„Nikol, vůbec to nezlehčuješ.“ Napomene mě Arkarian.

„Já se to ale nesnažím zlehčit.“ Namítnu, ale už radši mlčím. Moc se mi tu nelíbí a nerada bych tu zůstala déle, než je potřeba.

„Ty jsi nesmrtelná?“ zeptá se mě Lorian.

„To je jediné, co tě zajímá?“ zamračím se a odpovím: „Ano, jsem.“

„Proč jsi nám to neřekla už tenkrát?“ zajímá se dál a dále se mračí.

„A proč bych měla? Tobě ani ostatním do toho nic nebylo.“ Pokrčím ledabyle rameny.

„To se mýlíš. Potřebujeme to vědět. Nikdo tě neučil jak zacházet se svými schopnostmi, a kdyby ses o to sama pokoušela, mohla bys přivodit katastrofu.“ Poučí mě chytře.

„Nevím, kde jsi vzal, že jsem se učila sama. Měla jsem několik učitelů.“ Usměji se.

„Jaké?“ pokračuje nesmrtelný ve výslechu. Arki se přesunul do pozadí a nezapojoval se do rozhovoru. Ale pozorně poslouchal. Asi aby v případě potřeby zasáhl.

„To je jedno. Stejně už je většina po smrti.“ Odpovím. Nechci mu říkat seznam učitelů. Někteří jsou pořád u Strážců, protože mají dar věčného mládí. A zbytek byl významnými členy a Tribunál by určitě pošpinil jejich památku.

„Proč si odešla od Strážců?“ položí otázku, kterou jsem čekala už dávno.

„Namáhej svou paměť, tatínku. Možná si na NĚCO vzpomeneš.“ Poradím mu neurčitě. Nemusím mu přece vše dát na stříbrném podnose a přímo pod nos.

„Nikol, mohla bys nám to konečně říct? To tvoje utajování je už dětinské.“ Vloží se do toho Bráška.

„Arki, měla jsem k tomu své důvody. A mám mnoho dalších, abych ti je neřekla.“ Mírně mu oznámím. I když by tato situace mohla pomoct k vyřešení celého problému, asi je ještě moc brzy. Nejdříve se chci trošku porozhlédnout po tomto století.

„Už půjdu. Nemyslím si, že bychom si měli ještě, co říct.“ Otočím se k Lorianovi. „Bráško, pokusím se ti zase ozvat, co nejdřív, ale až se tu trochu porozhlédnu.“ S tím se přenesu z Athén pryč.

           

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 3

3. kapitola
Další den ráno sbalím věci, zaplatím za pokoj a přenesu se pryč.Objevím se u malé vesničky. V dálce vidím les, který jsem včera po odchodu od Dartemise navštívila.Pomalu vcházím do vesničky. Malé domky tu jsou poskládány celkem blízko u sebe. Mnohé z nich mají krásně upravené trávníky a někteří majitelé nechali sestříhat své stromky do zvláštních tvarů. I přes brzkou ranní hodinu, se tu prohání malé děti.Rozhlížím se po okolí a hledám jedno určité stavení. Pamatuji se jej jen proto, že mi ho Dartemis poslal přes moskovidství. Je hodně jiné než všechny okolo. Ani se mi nechce věřit, že jsem na správném místě.Jak se tak rozhlížím kolem, nevšimnu si malého dítěte na čtyřkolce. Chlapec jede rychle a jej tak tak se mi vyhne. Leknu se a rychle se otočím jeho směrem. Měl by si dávat větší pozor.Jak se tak dívám za tím malým dítětem, všimnu si kousek za vesnice malého domku. I z dálky hned poznám, že je to ten, který hledám. Vydám se k němu. Vůbec nechápu, jak se v tomhle dokonale upravené vesnici může nacházet něco takového.Zahrada je celá zarostlá vysokým plevelem. Hned se snažím vzpomenout si, kolik má být mé domácí. Asi něco kolem padesátky. To musí být schopná si sama posekat zahradu. Tak jak mohla tak zarůst?Dům také nevypadal nijak vábně. Stěny už před dlouhým časem zmizly pod nánosy špíny a břečťanu. Pevně doufám, že vevnitř to bude vypadat jinak. Nerada bych se hned stěhovala.Konečně dojdu až ke stavení a otevřu malou zrezivělou branku. Skřípavý zvuk mi trhá uši. Vůbec nechápu, proč tu ta branka ještě je. Stejnak se většina plotu už rozpadla.Po bahnitém chodníčku se dostanu až k domovním dveřím. Zaklepu na ně a chvíli čekám. Možná by bylo lepší, abych zazvonila na zvonek, ale nějak si nejsem jistá, jestli by splnil svůj účel.Netrvá to dlouho a přijde mi otevřít postarší žena. Vypadá vládně. V hnědých vlasech se jí již začaly ukazovat šedé pramínky vlasů."Dobrý den. Přejete si něco?" zeptá se skřípavým hlasem a v šedých očích jí zasvítí vlídnost."Dobrý den." Pozdravím ji. "Poslal mě Dartemis. Prý máte volný pokoj." Řeknu a usměji se."Ach, to jste vy. Dartemis mě informoval, že přijedete. Pojďte dovnitř, pojďte." Pronese stařena a ustoupí ze dveří. Vejdu dovnitř a podivím se. Vnitřek domu je tolik odlišný od vnější části. Každá věc má své místo. Na stěnách září nová malba a podlaha vypadá, jakoby ji někdo právě vyleštil."Pojď za mnou." Řekne paní a zamíří do vzdáleného konce domu.Cestou se rozhlížím kolem. Moc se mi líbí portréty na stěnách. I když by mě zajímalo, kdo na nich je. Připadají mi celkem povědomí."Sedni si, děvenko." Pobídne mě stařena, jakmile dojdeme do kuchyně. I zde se vše leskne čistotou. Sednu si."Jmenuji se Anna. V mém domě můžeš zůstat, jak dlouho potřebuješ." Nabídne mi a já s nadšením souhlasím. Tady se mi bude líbit.
O týden později jsem se ještě pořád rozhlížela po zdejším světě. Už vím, že se tato vesnička jmenuje Five streed a nachází se někde poblíž Londýna. Vlastně stačí vystoupat jeden z blízkých kopců a můžete ho vidět.Už i chápu, proč Annin dům vypadá z venku tak zanedbaně. Byla totiž půl roku v Austrálii u dcery a nebyl nikdo, kdo by se jí staral o pořádek. Vrátila se teprve před týdnem a hned se dala do uklízení svého obydlí. Já jí pomáhám.Dnes je pátek. Po dlouhém dni, kdy jsem pomáhala Anně ve zvelebení jejího domku, jsem se vydala do nedalekého lesa. Je to ten samý, ve kterém jsem se před týdnem a jedním dnem objevila.Procházím se po lese a snažím se přijít na jeho záhady. Nikdy jsem neviděla takhle bez příčiny umírající les. Většinou takhle dopadlo vše po útoku Lathenie. Ale tady její přítomnost necítím. Přesto je tu něco zvláštního a zlého. Ani se nedivím, že místní se mu vyhýbají jako čert kříži. Dokonce mu říkají Mrtvý les. Protože tu prý nežije žádné zvíře.Jak se tak procházím, zaujme mě něčí hlas. Myslela jsem si, že tu nikdo není, ale asi jsem se spletla. Zvědavost mi nedá a musím se jít podívat blíže.Přibližuji se k malému paloučku. Během tohoto týdne jsem u něj byla několikrát. Pamatuji si, že přes něj teče malý potůček a podloží je jakoby duté. Občas mě napadá, že pod vrstvou hlíny něco je, ale zatím jsem to neověřila.S každým dalším krokem mi dochází, že něco není v pořádku. To ještě umocňují výkřiky bolesti a krutý smích. Zrychlím tedy. Když dojdu k mýtině, schovám se za strom a pozoruji scénu přede mnou.Asi deset mužů v černých pláštích tam stojí v kruhu a strašně nepříjemně se smějí. Ve středu kruhu si na židli hoví mladý hezký muž, asi jejich vůdce. Až na rudé oči vypadal celkem normálně. K té normálnosti ale neseděly dvě postavy, které ležely před ním. Obě byly hodně zřízené. Krev jim úplně zmáčela oblečení a vlasy, tak že nešla poznat jejich původní barva.Jedna z postav se právě snaží zvednout se a promluvit. Ale nedaří se jí to. Muži kolem ní se rozesmějí a jednomu z nich se objeví v ruce kus větve. Nechápu, co s ní chce dělat, ale pokud ty ubohé postavy začne bít, budu muset zasáhnout. Vlastně jsem měla zasáhnout už dávno, ale celkem by mě zajímalo, co se děje a proti čemu stojím.Z větve najednou vyletí rudý paprsek a vpije se do jedné z postav. Ta začne naříkat bolestí. Vůbec nechápu, co se stalo. Přesto vyjdu ze svého úkrytu, abych pomohla mučeným.Nevím sice, proti komu stojím, ale možná to jsou členové Řádu Chaosu. A pokud ano, hezky si pohraju. Už je to dlouho, co jsem měla s kýmkoli z nich to potěšení."Co kdybyste je nechali být?" navrhnu útočníkům mile. Doufám, že mě nebudou chtít poslechnout. To bych měla po zábavě.Teprve tehdy si mě všimnou. To je celkem divné, protože lidé z Řádu mají perfektní smysly a hned by my zaznamenali. Ale tihle si ani neumí hlídat myšlenky. Tím tedy padá má teorie, že jsou z Řádu. Tohle asi bude jiná sebranka. Ale co jsou zač?Muži se rozesmějí. "A proč bychom jako měli?" zeptá se s krutým smíchem jejich velitel."Protože pokud nepřestanete, budu vám muset ublížit." vysvětlím mu a pomalým krokem se blížím k jejich kroužku. Během toho si všímám, že ty dvě postavy jsou vlastně dva muži. Jeden z nich vypadá, že už to má nějakou dobu za sebou, ale druhý ještě vnímá."Jak by nám nějaká milovská šmejdka mohla ublížit?" zasměje se znovu velitel. "Malfoy, můžeš si jí nechat. Nám je k ničemu." Otočil se na jednoho ze svých poddaných."Jak si přejete, pane." Ukloní se mu jeden z kruhu, nejspíš Malfoy. Hned se rozejde ke mně. Teprve tehdy mu vidím do obličeje. Tváří se tak chlípně a krutě, že se až vyděsím. Ale přece mu nedopřeji, aby si mého chvilkového strachu všimnul.Skloním hlavu na stranu a chvíli ho pozoruji. Když zhodnotím, že není možnost, aby byl hodný, začnu používat svou moc. Soustředím se a o chvíli později už Malfoye bombardují kameny z okolí. On se sice pokusí vyčarovat nějaký štít, ale nepovede se mu je poslat pryč. Tak to se mi povedlo.Tímto činem si získám absolutní pozornost shromáždění. Dívají se na mě celkem nechápavě. To je vážně tak zvláštní, aby se jim někdo ubránil?"Co si zač?" zasyčí na mě jejich velitel. Hodně mi připomněl hada. Jednou jsem jednoho měla. Jmenoval se Dortík. A byl ke mně moc hodný. Tenkrát jsem ho dostala od lady Arabelly. Když jsem ale odešla od strážců, vzala si ho zpět. Byl to můj nejmilejší mazlíček."Jmenuji se Nikol. A vy?" pokusím se o zdvořilosti. Přesto jsem si jistá, že s nimi budu za pár minut bojovat. Ale jejich jména by se hodily. Alespoň se potom budu moci na ně zeptat brášky."Ty nevíš, kdo jsme? My jsme smrtijedi. A tohle je náš vládce, Pán zla." Křikne fanaticky jakási žena. Chvíli mi nedochází, kde by mohla být, ale pak si všimnu, že ne všichni v černém jsou muži. Většinou mi takové věci neunikají, asi vycházím ze cviku."A nemáte něco společného s Lathenií?" sbírám další informace. I když Řád nebývá až tak fanatický a neschopný."Nikoho takového neznáme. Naším pánem je jen Pán zla." Křičí dál žena. Nezdá se mi, že by byla normální.Předpokládám, že víc se už nedozvím. Nastal čas to ukončit. Přece jen si s nimi nechci povídat, když mezitím mohou jejich zajatci umřít. Začnu se tedy k nim pomalu a nenápadně přibližovat."Když jsme si vyjasnili, kdo je kdo, mám na vás jednu otázku. Co jste to blbečky, že mučíte lidi?" zeptám se naštvaně. Snad je tím vyprovokuji k nějaké reakci a bude moci začít jejich porážka."Jak se opovažuješ?!" zahřmí Pán zla a okamžitě na mě posílá rudý paprsek. Sice nevím, co je to zač, ale radši se mu vyhnu. Jsem sice nesmrtelná, ale bolest a zranění se mi nevyhýbají.Chci na ně poslat proud ledové vody z potůčku, ale množství jejich paprsků mi brání v soustředění. Vytvořím tedy štít, který působí proti většině schopností, které mají strážci i Řád. Teď jen vyzkoušet, jestli funguje proti jejich kouzlům.Štít zapůsobil. Sice jen na chvíli, ale stačilo to na obranu. O pár vteřin později Pána zla a jeho přívržence odnášel pryč proud ledové vody. Jsem prostě dokonalá. Bez zranění přeprat tolik kouzelníků.Najednou ucítím bolest. Hodně bolesti. Co to je? Chápu. Pak mi to dojde. Vždyť já zapomněla na ty další kouzla. Asi zničila štít a prošla jimi.Vnímám už jen krutý smích a pak nekonečnou tmu.

Zpět na obsah