„Au,“ vykřikla ta větší s　dlouhým ohonem. „Kam letíš, slepejši?“

„Co je ti do toho, stará škatule,“ odsekla ta menší a zjevně mladší.

„Jak to se mnou mluvíš, drzý skrčku?“ zasyčela ta větší. „Koukej odpovědět - kam se řítíš?“

„Támhle,“ broukla menší. „Pohrát si s　tou modrou kuličkou.“

„Na to zapomeň,“ zajiskřila vztekle ta větší. „Ta je moje. Žijou na ní takoví milí tvorečkové, vždycky se na mě těší, dali mi i jméno.“

„Příště ti to nandám!“

„To sotva,“ ušklíbla se Halleyova kometa na tu s　parabolickou dráhou. „Vesmír je dost nekonečný na to, abychom se my dvě už nikdy nepotkaly.“