Band Candy napsal(a) Kate Kreuk






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=120

Index

Kapitola 1: 1. Happy Birthday
Kapitola 2: 2. Who Are You?
Kapitola 3: 3. Oh My God


Kapitola 1: 1. Happy Birthday

1. Happy Birthday

Bylo slunečné odpoledne 31. července. Harry Potter trávil jako každé léto prázdniny u Durslyových a na to, že má dnes 16. narozeniny si nikdo z nich ani nevzpomněl. Ale on si s tím hlavu nelámal. I přes zjevný nezájem jeho jediných žijících příbuzných, byl šťastný. Jeho kamarádi z Bradavic (kde po prázdninách nastupoval do 6.ročníku), kteří byly o prázdninách jeho jediným pojítkem se světem plným magie, na něj totiž nezapomněli.

Ron Weasley, jeho nejlepší přítel sdílející jeho lásku k famfrpálu, mu poslal leštěnku na násadu koštěte, protože věděl, jak na svém Kulovém Blesku lpí. K jeho dárku byl připojený ještě červený svetr s velkým zlatým H na prsou a Zlatonkou stejné barvy na zádech. Nepochybně dílo paní Weasleyové.

Hermiona Grangerová, ta nejnadanější čarodějka, jakou kdy poznal, mu snad nemohla nadělit nic jiného než jí tolik zbožňovanou věc. Když seděl u sebe na posteli a rozbaloval balíček od ní, zeširoka se zazubil. Kniha, samozřejmě. Jak jinak. Ale tentokrát se přesně trefila do jeho gusta. Famfrpál v průběhu věků od Kennilworthyo Whispe byla jednou z mála knížek, která podle něj stála za přečtení.

Od Hagrida, hajného a učitele Péče o kouzelné tvory z Bradavic, dostal krabici vlastnoručně upečeného cukroví, které se ani neobtěžoval ochutnávat, neboť si nechtěl vylámat všechny zuby.

A pak tu byl dárek od Siriuse, jeho nedávno objeveného kmotra a uprchlého trestance, který byl ale odsouzen neprávem. Obrovský čokoládový dort.
,Sirius vážně ví, co nejvíc potřebuju,´ usmál se v duchu Harry a s chutí se na dort vrhnul, až mu bylo skoro líto zničit to téměř mistrovské dílo.

Chlapcův pohled po chvíli padl na malý, hranatý balíček, kterého si předtím nevšimnul. S výrazem největší zvědavosti z něj doslova ztrhal balící papír a z krabičky vytáhl skleněnou kuličku s průměrem asi 5 centimetrů.
,,Co to jako…." Než stačil svoji udivenou otázku dopovědět, všiml si, že k balíčku je připojen i krátký dopis.
Sotva mu padl zrak na úhledné, zakroucené písmo, znal jeho autora. Tenhle prapodivný dárek mu poslal samotný ředitel Bradavic.

Milý Harry,
Přeji Ti vše nejlepší k dnešním narozeninám. Ta pro tebe jistě neznámá věc, kterou právě držíš v ruce, se nazývá Koule z Edenu nebo také Verdad. Zajisté neuvěřitelně zajímavá věcička. Nikdo ve skutečnosti netuší, k čemu je vlastně dobrá, i když mnozí prohlašují opak. Většině kouzelníků slouží jako těžítko, ale já pevně věřím, že ty se jedním nich nestaneš. Máš v sobě potenciál tuhle záhadu vyřešit. V žádném případě ve snaze o rozluštění jejího tajemství nepolevuj a neustále ji měj při sobě. Sem si jistý, že se ti jednou bude hodit, ať už slouží k čemukoliv.
Bylo by zbytečné, připomínat ti, že se nemáš venku zdržovat po setmění. Tyto slova máš v hlavě vyrytá snad navždy, i když se jimi ne vždy řídíš. Měj se neustále na pozoru, neboť v této zrádné době není nikde bezpečno. Pokud vše půjde, tak jak má, uvidíme se 1. září v Bradavicích.

Se srdečným pozdravem Albus Brumbál

,Pokud vše půjde, tak jak má…´ zopakoval si v duchu slova, která si před několika vteřinami přečetl.
,To znamená, že Brumbál dělá něco důležitého, možná dokonce nebezpečného. A já trčím tady a nemůžu nijak pomoct při hledání Voldemorta!´ nadával v mysli Harry.
Přimhouřil oči a kouli, kterou pevně svíral, protočil v ruce, aby si ji mohl lépe prohlédnout ze všech stran.

Vzápětí by si za tento svůj čin nejradši jednu vrazil. Hladný materiál se mu mezi zpocenými prsty prosmekl a jeho narozeninový dárek se řítil k zemi. Ještě po ní chňapnul, ale marně. Koule dopadla na podlahu. Pevně zavřel oči a s hrůzou očekával zvuk tříštícího se skla. Nic. Znovu je otevřel a k jeho překvapení koule ležela na zemi bez jediné známky poškození. Sotva pohnul rukou, koule se sama od sebe odrazila a přistála mu v natažené dlani.
,,Jaktože…" nechápal.

Znovu si přečetl část dopisu, kde se Brumbál zmiňuje o svém prapodivném dárku. Nic co by mu pomohlo.
Lehl si na postel, Verdad položil před sebe a tupě se zadíval do jejího středu. Těžko říct, kolik uběhlo času, ale najednou mu víčka sama od sebe začala těžknout a vzápětí upadl do sladkého spánku.

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2. Who Are You?

2. Who are you?

Trhnul sebou.
,,To tady nenecháte člověka ani chvilku v klidu přemýšlet?!“ křikl do hluku, který k němu doléhal otevřeným oknem ze zahrady.
Strýc Vernon se patrně dal do zvelebování trávníku.
Vzápětí rachot způsobený sekačkou přestal. Jeho slova zřejmě doletěla tam, kam neměla.
,,Říkal si něco, ty kluku mizerná?“ zaburácel obézní muž s knírem připomínající kartáč na boty.
,,Ne, nic,“ zalhal brýlatý chlapec.
,,To bych ti taky radil,“ ozval se znovu strýc.
Tím považoval debatu za uzavřenou, protože se znovu začal věnovat své práci.
Harry ukázal směrem k oknu vztyčený prostředníček, strčil si Verdad do kapsy a vyběhl z pokoje.
Ani si nestačil všimnout, že budík na nočním stolku ukazuje už 16:30, takže netušil, že poslední 2 hodiny prospal. A už vůbec nemohl vědět, že se mu zdálo o neznámé dívce, která vzhledem připomínala anděla, ale duší ďábla. O dívce, která v jeho životě jednou bude hrát velkou roli.

Na každý schod, jen tak pro jistotu, našlapoval opatrně. Nestál o to, aby mu jeho teta zabránila v odchodu a místo toho mu uložila domácí práce. Teď vážně neměl chuť čistit záchod.
Když otevíral vchodové dveře, na tváři se mu objevil vítězoslavný úšklebek, který mu zase stejně rychle zmizel, když dveře hlasitě zavrzaly.
,Sakra!´ zaklel v duchu.
,,Kam jdeš?“ zavřískala na něj z kuchyně teta.
,,Projít se,“ odsekl a byl venku dřív, než stačila něco namítnout.

Bezcílně bloumal po prázdných ulicích. Všichni obyvatelé Kvikálkova byli za těchto parných dnů raději schovaní v domech, takže ho z jeho myšlenek nikdo nevyrušoval. Aniž si to uvědomil, nohy ho automaticky donesly na staré dětské hřiště.

Spíš ze zvyku se rozhlédl. Jak tušil, široko daleko nebylo ani živáčka. Sedl si na houpačku, která vytvářela aspoň nějakou iluzi zdánlivé stability, a z kapsy u kalhot vytáhl Verdad. V tu chvíli by přísahal, že se v jejím středu něco modře zablýskalo. Upřel zrak přímo do koule. Ta mu vzápětí  vypadla z ruky a zmizela někde v trávě. Ve stejném okamžiku neslyšně dopadl na zem. Oči zavřené, na tváři nepřítomný výraz.

Pomalu otevřel oči a zamžoural do tmy. Ležel na zemi bez jediné potuchy, jak se tam ocitl. Přetočil se na záda a zaskučel, když mu tělem projela vlna bolesti způsobená několika hodinovým povalováním se na tvrdém povrchu. Vzápětí zaskučel znovu, když jeho pokus posadit se zmařila houpačka, ze které předtím spadl. Rukou si promnul místo na čele, kam se uhodil a pod prsty ucítil teplou tekutinu.
,Do hajzlu!‘ zaklel a z kapsy si vydoloval kus látky, který mu sloužil jako kapesník, a přitiskl si ho na ránu.

S námahou se vydrápal na ochablé nohy a až teď mu došlo, že se Verdad při jeho pádu musela zakutálet někam do trávy. Přimhouřil oči a rozhlédl se po okolí. Trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že tahle metoda asi nebude mít valný úspěch. Proto si klekl na všechny čtyři a rukama šmátral ve tmě, doufaje, že mimo stébla zalitá rosou nahmatá i hladký povrch koule.

Po několika minutách ho z jeho hledání vyrušil zvuk tříštícího se skla následovaný rachotem padajících popelnic. Bleskově vyskočil na nohy a v tu chvíli ho bolest v celém těle jakoby zázrakem přešla. Možná proto, že na její místo nastoupil strach. Pomalými kroky zamířil k uličce vedoucí z hřiště, ve které se nepochybně nacházel strůjce hluku. Nehodlal tady strávit ani jednu další minutu aniž by věděl, kdo nebo co to způsobilo. Ze zadní kapsy u kalhot vytáhl pro jistotu hůlku a v duchu se radoval, že ji všude nosí s sebou. Kdo ví, co tam na něj může čekat.

Opatrně došel až k lampě, která na celou uličku vrhala chabé světlo a mu v tu chvíli poskytovala alespoň nějaký výhled. Vydechl si, když se ujistil, že kromě bílé kočky sedící na plotě kousek od něj tam nikdo není.
,,To se dělá, takhle mě vyděsit,co?“ prohodil směrem ke kočce a pohladil ji po hlavě.
V duchu se sám sobě nadával, že se  z něho stal paranoik.

Jenže v tu chvíli za sebou zaslechl něco vzdáleně připomínající kroky. Prudce otočil hlavou, až mu křuplo za krkem a ruka s hůlkou mu instinktivně vystřelila vzhůru. Kočku jeho neočekávané gesto tak vyděsilo, že s mňoukáním přeskočila plot a zmizela ve tmě. Jenže to ho teď vůbec nezajímalo, protože totožný zvuk uslyšel znovu, tentokrát z druhé strany. A znovu. Znovu. Pokaždé odjinud. Takhle to pokračovalo snad minutu a on se za tím otáčel jako káča. Slyšel to všude, ale jediné co viděl byl míhající se stín, který nemohl identifikovat. Žaludek měl až v krku a strachy ani nedýchal, aby mu náhodou něco neuniklo. Hůlku stále držel v útočné pozici a v duchu si opakoval zaklínadla, která by mohl použít.

,,Přestaň tady máchat tím kusem dřeva nebo si ublížíš.“
Harry leknutím nadskočil, ale nenechal se tím vyvést z míry. Okamžitě se obrátil k temnému koutu kousek od něj, kam nedosahovalo světlo lampy, a kde nepochybně někdo stál.
,,To určitě! Nebudu  vám usnadňovat práci!“ Bylo mu jasné, že jestli teď sklopí hůlku, může se se svým životem prakticky rozloučit.
,,Kdybych ti chtěla ublížit, už bys byl dávno mrtvej,“ odfrkla si postava.
,,No jistě! Chcete mě zabít pomalu. Určitě si to chcete pořádně vychutnat.“
,,Nechci ti ublížit,“ zopakovala postava s ledovým klidem.
,,Tak ste špeh. Sledujete mě a předáváte informace Voldemortovi!“ změlnil názor, protože se zdálo, že postava mluví pravdu.
Na to mu byl odpovědí jen pronikavý, pobavený smích.
,,Jenom nechápu, jak mohl poslat právě vás. Evidentně svou práci neděláte moc dobře, když při ní natropíte tolik hluku. To by slyšel i hluchej,“ odsekl Harry, kterého tahle reakce maximálně vytočila.
Jenže v tom okamžiku pocítil následek svých slov. Postava rychle vyběhla ze svého úkrytu a než stačil cokoli udělat, ocitl se odzbrojený a přimáčklý na stěně. Postava, která byla celá zahalené v černém plášti, ho jednou rukou pevně držela kolem krku a druhou na děj mířila jeho vlastní hůlkou.

,,Musíš být buď hodně hloupý nebo hodně odvážný, že se v noci potuluješ venku a ještě urážíš neznámé osoby,“ zasyčela.
,,Já bych se přiklonila k tomu prvnímu,“ dodala.
,,A já bych zase řekl to druhý,“ vydal ze sebe přiškrceně.
 I když jí do obličeje, který byl sotva deset centimetrů vzdálený od toho jeho, neviděl, její pohled zřetelně cítil.
,,Možná…“ řekla a k jeho překvapení, sklonila hůlku a pustila ho, ale svojí pozicí ho stále nutila zůstat u zdi.

Nahnula se k němu ještě trochu víc a hlasem tak tichým, že musel nastražit uši, aby ji vůbec slyšel, zašeptala:
,,Poslouchej mě dobře. Ode mě ti žádné nebezpečí nehrozí, ale všichni nejsou jako já. Měl bys mít víc rozumu a přestat tropit hlouposti, protože je tu spousta lidí, a dokonce nejenom lidí, kteří ti jdou po krku. A ty jim takhle jenom dáváš možnost ublížit ti. A to bys neměl dělat, protože toho určitě někdo využije. Dřív, nebo později.“
,,Díky za radu,“ na víc se nezmohl.
Potom mu do ruku vtiskla hůlku.
,,Děláš dobře, že ji nosíš u sebe. Nikdy není na škodu být opatrný.“
Potom se postava otočila a bez jediného slova se vydala na hřiště.
Harry sebral všechnu odvahu, kterou v sobě našel, aby konečně vyslovil tu otázku, která mu posledních pár minut vrtala hlavou.
,,Počkej!Kdo vůbec si?“
Postava se zastavila a znovu se na něj otočila.
,,Tvoje chůva,“ odpověděla a z jejího tónu bylo zřetelné, že se usmívá.
Než stačil Harry cokoli jiného říct, odkráčela do tmy. Bylo mu jasné, že i kdyby se za ní rozběhl, nenašel by ji. Ne pokud by ona nechtěla.

Postava v černém plášti pomalu kráčela přes staré dětské hřiště. Ohlédla se k uličce, ze která vyšla, aby se ujistila, že ji nikdo nenásleduje. Jak tušila, ne. Po nočním vánku poslala tím směrem pár tajemných slov a slabý bílý záblesk ji ujistil, že splnily svůj úkol. Sundala si kapuci a posadila se na houpačku. V šeru, které sem dopadalo z ulic okolo, se nejasně rýsovala tvář mladé dívky. Nohama se odrazila od země a párkrát se zhoupla. Potom ale v trávě zahlédla modré světélko. Seskočila z houpačky a na oči ji okamžitě přišla malá skleněná kulička, která to světlo vydávala. Natáhla k ní ruku a sotva se jí dotkla, oslepila ji jasná, modrá záře…

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3. Oh My God

3. Oh My God

Už dobré půl hodiny nehybně ležel a marně se snažil znovu usnout. Hlava ho bolela jako střep a žaludek měl snad naruby. Kdyby si nebyl jistý, že včera nic nepil, myslel by si, že má kocovinu. Jenže to v jeho případě nebylo možné. I když… Vzpomínky mu splývali v jednu velkou rozmazanou čmouhu a pořádně ani nevěděl, co se skutečně stalo a co se mu jen zdálo. Jakoby se jeho mysl chtěla před něčím chránit, automaticky si zařadila události z dětského hřiště do kategorie snů. A sny jak je známo, často zapomeneme. Takže když o deset minut později po návštěvě strýce Vernona neochotně vstal, všechny vzpomínky na postavu v černé kápi se mu z hlavy skoro zázračně vykouřily.

,,Slečno, jste v pořádku?“ uslyšela nad sebou.
Mladá dívka si z noci strávené venku skoro nic nepamatovala. Poslední, co jí uvízlo v paměti, byla oslepující záře. Teď se nad ní skláněl postarší muž. Vděčně přijala nabízenou pravici pomocí které se dostala na nohy. Odhrnula si vlasy z obličeje a s děkovným úsměvem se na muže obrátila. V tu chvíli se na jeho tváři objevil výraz čirého zděšení. Vyděšeně couvl pár kroků zpátky.
,,Stalo se Vám něco?“ zeptala se, ale odpovědí jí bylo jen několik dalších kroků směrem od ní.
,,Počkejte, co…“ nestačila to ani dopovědět, protože muž se otočil na podpatku a s jekotem utekl pryč.

Pokrčila rameny, jakoby se chtěla ujistit, že takové věci se stávají normálně, a mimoděk sklopila zrak k zemi. V tu chvíli se jí rozbřesklo. V trávě kousek od ní se na denním světle blýskala stejná kulička, kterou viděla včera večer. Ovšem s tím rozdílem, že každý sluneční paprsek, který se od ní odrazil, vytvářel malou duhu. Znovu k ní natáhla ruku, ale v půli cesty se zarazila. Nejdřív si vzpomněla, co se jí za stejné situace stalo předešlý večer, ale skoro ve stejném okamžiku měla nový důvod. Zkoumavě se podívala na svoji pravou dlaň, na které nyní byla dvě písmena. HP. Písmena, jenž jednou dají jejímu životu nový směr. Směr, který by si ona sama pravděpodobně nevybrala. Ale teď už nemá jinou možnost. Toho si je až moc dobře vědoma. Ještě se sehnula pro skleněnou kuličku, strčila si ji do kapsy a vydala se neznámým směrem.

Když sešel dolů na snídani, nejraději by se zase hezky rychle odebral do svého pokoje.
,,Zapomeň na to, že budeš takhle vyspávat!“ vyštěkl strýc Vernon, jen co otevřel dveře do kuchyně.
Když si Harry sedl  ke stolu, bláhově si pomyslel, že teď se aspoň v klidu nají. To ale netušil, že strýc ještě neskončil.
,,Nechali jsme tě v našem domě! Bydlíš tu už patnáct let, tak by ses nám za to taky mohl nějak odvděčit. Takže hned po snídani se dáš do plnění věcí, které sem ti tady sepsal,“ přes stůl mu podal nějaký papír.
,,To nestihnu ani za týden,“ ohradil se, když si letmo prohlédl seznam.
,,Omyl. To všechno uděláš dneska,“ ujistil ho se škodolibým úsměvem strýc.
,,Ale,“ Harry otevřel pusu k protestu, ale jeho strýc ho pohybem ruky zarazil.
,,Žádný ale. Prostě to uděláš. A můžeš začít hned.“
Černovlasý chlapec ho probodl pohledem, naštvaně hodil svoji nedojedenou topinku na stůl a když odcházel z místnosti, neopomenul za sebou ještě provokativně prásknout dveřmi.

Zabouchla za sebou dveře do koupelny a okamžitě zamířila k umyvadlu. Pustila vodu a když si na ruce nanesla trochu tekutého mýdla, začala si prudce mnout pravou dlaň. Ať se snažila sebe víc, dvě písmena ze své kůže prostě dostat nemohla. Drhla si ruku snad 10 minut, ale bez jakéhokoliv výsledku. Snad kromě toho, že na dlani kolem písmen ji teď zdobila ještě velká červená skvrna. Když jí došlo, že a se jí nepodaří svého nového tetování zbavit, naštvaně máchla rukou, až z toaletní skříňky shodila lahvičku kolínské a kartáček na zuby. Opřela se o umyvadlo a sklíčeně se zahleděla na kohoutky. Po tváři se jí skutálelo několik slz. Zvedla hlavu a pohledem narazila na zrcadlo. V tu chvíli by se v ní krve nedořezalo.

Když vyšel na zahradu, naštvaně nakopl první květináč, který uviděl. Potom popadl konev a s otráveným výrazem se dal do zalévání trávníku. To byl první bod na jeho seznamu. Sotva ušel pár metrů, na oči mu přišla velká šedá hrouda pod živým plotem. Zamžoural tím směrem, ale nepodařilo se mu to identifikovat. Po odložení konve se opatrně přikradl k onomu předmětu a když byl od něj sotva dva metry, musel se začít smát.

Nevěřícně zírala do zrcadla. Teď už chápala, proč ten muž, co ji ráno pomohl, tak rychle zmizel. Rukou si sáhla na tvář, aby se ujistila, že ten odraz je skutečně její. A byl. Poznávala svůj nos, svoje rty, i rysy. Poznávala všechno…až na oči. Byly modré…nepřirozeně modré. Tak modré, že kdokoliv se do nich podíval, musel se zděsit. Žádný člověk takové oči mít nemohl. Doslova z nich plálo nadpřirozeno. A pak, najednou, modrá barva zmizela. Prostě se rozplynula a ona zase poznala svoji tvář. Kompletně. I s čokoládově hnědými, zrovna v tu chvíli šokovanými, kukadly. Zrak sklopila ke své pravé dlani zrovna v čas, aby zahlédla, jak modře zářící HP pohasla. Když teď sledovala stejná písmena, která vypadala jako vypálená horkým železem, z úst se jí vydralo:
,,Pane bože.“

Pobaveně došel k šedé sově, válící se u živého plotu, a opatrně ji vzal do náručí.
,,Ahoj Erol,“ pozdravil ji a podrbal ji na hlavě.
Kdyby toho byla schopná, spokojeně by zahoukala. Jenže v tu chvíli byla v tak zuboženém stavu, že se jí sotva podařilo otočit hlavu.
,,Chudinko,“ politoval ji Harry a zanesl ji k bečce s vodou, aby se mohla napít a trochu si odpočinout.
Chvilku ji pozoroval, ale když ho houknutím upozornila, rozhlédl se po zahradě. Tam, na stejném místě, kde před chvílí ležela, byl dopis. Okamžitě se k němu rozběhl a když rozlepoval nažloutlou obálku, ruce se mu nedočkavě třásly.

Praštila sebou na postel a unaveně zavřela oči.
,,Kate? Zlato, už si?“ ozval se zpoza dveří vlídný mužský hlas.
,,Ještě chvilku,“ odpověděla a posadila se.
,,Dobře, počkám dole. Pospěš si.“
Zaslechla, jak zavrzala podlaha, když odcházel.
I když se jí nechtělo, zamířila ke skříni, odkud vytáhla ošoupané rifle a červené triko s černým nápisem Follow Me. Jen co se oblékla, dlouhý černý plášť, který se povaloval na zemi se zbytkem jejího předešlého oblečení, zastrčila do jedné z přihrádek skříně. Potom usedla k toaletnímu stolku se zrcadlem. Hnědé vlasy si stáhla do copu a natáhla si černé návleky zahalující ruku od zápěstí do začátku prstů. Povzdychla si. Byl to pro ni těžký den. Byla vyčerpaná a chtěla se vyspat, ale ještě měla nějaké povinnosti. Znovu zkontrolovala svůj odraz, jakoby se chtěla ujistit, že vše vypadá jak má, a pak odešla z pokoje. Na tajemnou kouli, kterou sebrala na dětském hřišti a která teď ležela na dně zásuvky v kapse jejího pláště, si ani nevzpomněla. A možná že podvědomě ani nechtěla…

Zpět na obsah