Mozaika života napsal(a) Tess
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=643
Index
Kapitola 1: 1. Odhalení
Kapitola 2: 2. Setkání
Kapitola 3: 3. Posluchač
Kapitola 4: 4. Teritorium
2. Setkání
Po dlouhém pracovním dni se trmácím domů. Apaticky vnímám své okolí, stěny u eskalátorů jsou vyzdobeny reklamami a plakáty na bůhvíco. Do očí mě praští jeden. Eragon. Jakási spoře oděná slečna drží zajímavým způsobem dva meče (viz vegetarián, viz husí stehno). To musí být elfka, napadne mě. Deprese vrcholí. Elfové jsou lemra.
Jak se tak docourám na přestup, mé oko zachytí siluetu povědomého tvaru. Klasický upír, vzor Praha 200*. Dlouhý černý plášť, dlouhé černé vlasy, černě podmalované oči, černá bunda, černé vojenské kalhoty, černé kanady a na zádech meč. Katana. Vypadá na něco málo přes dvacet. Lidé mu podvědomě uhýbají z cesty. Když se míjíme, kývne mi na pozdrav.
Hm. Asi mě odněkud zná…
3. Posluchač
Vracíme se s kamarádkou z čajovny. Mohla bych tvrdit, že obligátně čekáme na metro, ale ve skutečnosti sedíme a probíráme tisíc a jednu věc, zatímco další a další vlaky přijíždí a odjíždí bez nás. Najednou – něco je jinak. Nedaleko se posadí člověk, který kolem sebe šíří auru ostře nabroušeného nože – nebezpečí. Na kolenou drží holý meč. Jsem na meče dost zvyklá, ale z téhle osoby je cítit nějaký nepříjemný úmysl. Nezaměřuje se na nikoho konkrétního, jenom sedí a vyzařuje vztek a agresivitu. Hladina adrenalinu v krvi mi automaticky nastoupá do nebeských výšin.
„Hele,“ obracím se ke kamarádce, „a už jsem ti vyprávěla jak tuhle přijel Trpaslík na trénink děsně smutnej?“
„Povídej,“ vrací mi nahrávku.
„No, to jel jednou Trpaslík na trénink a měl trochu zpoždění, takže děsně pospíchal. A zrovna mu ujíždělo metro, takže zasprintoval, jenže bylo vlhko, mramor klouzal a on se skvěle natáhl… a jak držel meč v ruce, tak ten mu vylítl a akorát zaplul do tý škvíry jak je mezi nástupištěm a vagónem. Dveře metra se zavřely a metro se začalo rozjíždět. Trpaslík se tiše modlil. A jak se tak to metro rozjíždí, tak slyšel t-dn t-dn, t-dn t-dn, t-dzoink dzoink…“
Místo po naší levici je prázdné. Asi odešel…