Kobrynovy dcery napsal(a) Astoreth






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=70

Index

Kapitola 1: Z mudlovských kronik
Kapitola 2: Sestry
Kapitola 3: Nenávist
Kapitola 4: Ďáblův syn
Kapitola 5: Poutnice
Kapitola 6: Tanec se smrtí


Kapitola 1: Z mudlovských kronik

Při procházení mudlovských kronik jsem nalezla nám, výzkumníkům Budečské školy, známý mýtus o třech dcerách Krokových. Tato pověst je mezi lidmi šířena a prezentována tak, jak ji vidí mudlové, podle Kosmase a Václava Hájka z Libočan. Proto jsem se rozhodla podělit se o starodávný příběh, tak, jak se vypráví z generace na generaci mezi českými kouzelníky. Příběh o sestrách je součástí dějin Druidské školy vysoké magie v Budči.Každý kouzelník se musí zarazit, když čte, jak jejich moc, a magii vůbec, viděli mudlovští kronikáři, kteří keltský původ Kobryna a jeho dcer naprosto popřeli a přiřkli jim původ slovanský.

Podle Kosmase:

Z nich nejstarší se jmenovala Kazi (Kaisa), jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se Sudičky vzdaly své práce, konce nemající, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil.
Cti hodná byla i Tetka (Teita), co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.
Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy, a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého.
Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín. Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelné, jako by byla mužem. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvály hodná – ach, nešťastného osudu lidského! – byla prorokyně. A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Sestry

Dýmem chutná tma pod kaštany -
Zas další dívky obětují jehňátko a med,
A bohyně nad hvězdami a lunou pohlíží na ně.
Velice úzko je mladým kněžkám.
Slyšíš jen řeku – stříbrná stuha na jejich zádech.


Dívčí smích a volání se rozléhalo přes nádvoří až do hradu. Kobryn zvedl hlavu od práce a smutně se pousmál.
Boje v pohraničí byly sice zatím drobnými šarvátkami, je však třeba jednat ihned, než se válka rozhoří plnou silou.
Jeho holčičky jsou už tak velké, přesto jsou to ještě děti. Jeho děti. Už brzy je bude muset opustit. Nenáviděl čas, který ubíhal a bral mu jejich dětství, tu sladkou nevinnost. Vstal a přešel k oknu. Na louce v podhradí pobíhala skupinka děvčat. S hrdostí si všimnul, že ty jeho nad ostatní vynikají, vysoké a jako proutky štíhlé a pružné. Čtrnáctiletá Kaisa se teď zastavila a pomalu se otočila, jako by vycítila, že ji otec pozoruje, vzhlédla k němu, chvíli si hleděli do tváře, ona mu pak zamávala a doběhla sestry . Když se vracela ke hře, ležel už na její tváři stín. Poznala to. Ještě jim nic neřekl, ale Kaisa vždycky pozná, když se něco děje. Nepamatoval se, že by v jejich rodu někdy byla prorokyně, jeho holčičky však tenhle dar měly, tedy Kaisa a Libuše. Teita byla jiná, křehká a plachá, jakoby pocházela ze světa víl.
Miloval je. Zoufalou, oddanou, všeobětující láskou otce, ale teď je musel opustit, pro jejich bezpečí a pro blaho země. Byl vladař a na svou zemi musel myslet především, a také na Budeč.
Budeč je jeho sídlem, odjakživa a zároveň mocenským centrem. Na tomto hradě vyrostl a tam v alejích je škola… ve které strávil celé roky výukou čar a kouzel. Nyní se tam měly učit jeho dcery. Jenže Markomané strkají svůj drzý germánský nos do jeho Boioheimie čím dál tím častěji. Bardut je už starý a jeho syn Marabud ctižádostivý. Vychovali ho v Římě mezi vojáky, má jejich touhu po moci a expanzi. Kobryn věděl, že Budeč, jako sídelní město, bude první, na které zaútočí. Musí chránit tajemství školy. Znovu se podíval do nákresu, který studoval. Hrad na skále nad řekou Vltavou. Tam přestěhuje své sídlo, aby odvrátil případný útok Germánů od školy a dětí.
Dcerky. Za jak dlouho je uvidí? Uvidí je vůbec ještě? Jejich osud a výchovu vložil do rukou ctihodné Etain, představené Druidské školy vysoké magie. Znal ji od dětství, byli přátelé a věděl, že ona se o holčičky dobře postará. Byla to nejlepší čarodějka, jakou kdy tato škola vychovala, samozřejmě po paní Moldawě, zakladatelce školy.

Seděli spolu na kožešinách a v tichu poslouchali praskání ohně. Kobryn upíral oči do poháru s medovinou, který mu Etain podala. Cítil tíhu na duši.
„Být vládcem je někdy neúnosné břemeno.“ Promluvila náhle čarodějka. „Tvou povinností je především chránit tuto zem a její lid. Chránit tajemství nejstarší školy čarodějů. Jsi náš kníže a teprve pak otec. Je to daň, kterou musíš zaplatit, za privilegium, kterého se ti dostalo.“
Přestal pozorovat odlesky plamenů v poháru a zvedl k ní pohled. „Etain,“ vydechl, „Mám o ně strach. Libuše je ještě malá a Teita tak křehká, jako ptáče vypadlé z hnízda.“
Čarodějka se smutně usmála. „Mají Kaisu, je na svůj věk velmi rozumná a nahrazuje jim matku od té doby, co Eiblin…“ Odmlčela se, jak se dotkla citlivého místa v jeho srdci. „ Co Eiblin tak náhle zemřela.“ Dokončila tiše větu s očima upřenýma do jeho tváře.
Kníže si unaveně přejel dlaní po tváři. Kaisa, jeho pýcha, jeho radost, tančící plamen. Tolik podobná své matce Eiblin, s tou divokou rudohnědou hřívou, věčně rozevlátou a lesklou jak šlehající oheň ...
Byl kníže, nikdy nedával před lidmi znát slabost, ale u Etain to bylo jiné, mohl jí odhalit své obavy, znala ho už dávno, dříve, než se stal po Čechovi vladařem. Byla kmotrou jeho nejstarší dcerce a přítelkyní jeho ženy. Prožívala s ním jeho lidské radosti i ztráty, jeho vzestup i převzetí moci a odpovědnosti. „Děvčata budou v Budči v bezpečí, Kobryne, o ně se bát nemusíš.“ Položila bílou štíhlou ruku na jeho paži, ale hned ji rychle stáhla, když cítila, jak se zachvěl. Mezi nimi už dlouho bylo něco, co se ani jeden neodvážil pojmenovat.
Eiblinin obraz byl v jejich vzpomínkách stále ostrý a jasný. Ač byla již několik let mrtvá, stále tam byla, jako stín, a ani jeden z nich ji nedokázal vyrvat z mysli a ze srdce. Etain sklopila hlavu. Její osud byl jiný. Věděla to už dávno, ačkoliv ji už jako dívku ve snách pronásledovaly černočerné Kobrynovy oči.

Neplakaly. Ani jedna z jeho dcer. Byl na ně tak pyšný. Chápaly, že to tak musí být, že musí chránit Boiohemii, zemi, ve které je vládcem. Díval se na ně, jako by si chtěl jejich obraz vypálit do sítnice. Čtrnáctiletá Kaisa už byla dospělá žena, v jejích temných očích se ukrývala tajemství, pro která budou jednou muži umírat. Byla krásná, jako její matka, s bělostnou jemnou pletí a měkce krojenými rty. Pocítil osten žárlivosti, když pomyslel na to, že mu ji jednou jiný muž odvede. Držela za ruku nejmladší Libuši. Desetileté dítě, ve kterém ale již nezbylo dětského téměř nic. Libušiny průzračné oči byly vědoucí. Nahlížela příliš často za opony času, a tak se v ní usídlil tichý smutek. Její vlasy byly tak plavé, že vypadaly skoro bílé, spadaly jí po zádech rovné, lesklé a uhlazené, jako byla ona sama.
Teita stála trochu stranou, jako vždycky. Působila tak křehce, že se téměř bál sevřít ji v náruči, aby jí neublížil. Natáhl k ní ruku a ona ji uchopila drobnými prstíky. Na svých dvanáct let nevypadala. Byla to jeho víla. Malá víla z lesů, kam každou chvíli utíkala, s věčně zasněnýma tmavýma očima a neposlušnými černými vlasy. Někdy jí vídával před sochou Cernuna, jak tančí k jeho poctě. Zdála se mu nepolapitelná. Přitáhl si všechny tři dcerky a objal je. „Dávej na sestry pozor,“ otočil se ke Kaise, „a poslouchejte paní Etain, jsem si jist, že z vás budou velké čarodějky, jako byla vaše matka.“ Mlčky přikývla.
Etain vedla dívky alejí. Lípy šuměly ve větru a podzimní slunce slabě hřálo. Prosvítalo skrz husté větvoví a tančilo ve vlasech mladých kněžen. Po otcově odjezdu byly zamlklé a smutné. Teď v kruhu ostatních dětí budou jen prostými učednicemi, jejich knížecí původ neznamená nic. Ostatně, nebudou mezi novými uchazeči jediné, kdo pochází z tak vznešené rodiny. Cailleach ze Závisti, odkud ji po smrti rodičů přivezl bratr, pochází také z vladařského rodu malého národa podrobeného Římany. Etain z ní měla trochu těžkou hlavu. Cailleach nenávidí svého bratra, který byl velkým přítelem a příznivcem Kobrynovým. S povzdechem přejela pohledem po jeho dcerách. Jako zkušená a moudrá žena věděla, že jejich přítomnost nebude Cailleach po chuti, viděla zlo, které dříme v duši té dívky. Nevinila ji. Věděla, že to zlo v ní rostlo s bolestí a strachem. Pocit, že ji vlastní rodina zradila, když ji nechali jako rukojmí římským přemožitelům, byl živnou půdou pro nenávist. Etain věděla, jak Římané jednají s „barbarskými rukojmími,“ nejsou víc, než otrokyně. Přesto, nebo právě proto, měla v sobě Cailleach sílu, a její temperament a lačnost po moci naháněly strach. Byla stejně stará jako Kaisa a Etain tušila, že ty dvě budou přirozené soupeřky.
Druidská škola vysoké magie v Budči byla ze stromů a kamení. Její pozemky byly rozsáhlé a dotýkaly se bran do jiných světů. Na první pohled březový háj, kamenná obětiště, prastará jeskynní svatyně, několik srubů a hluboký les. Obehnána magickými hradbami, přes které noha nekouzelníka neprošla, nenápadná ve své přirozenosti.
Učedníci posedávali pod stromy a poslouchali výklad moudrých druidů, oblečených v bílých řízách. Stupeň pokročilosti učedníků bylo možno poznat podle barvy jejich oděvu, zelené nebo modré hábity měli na hrudi sepnuté broží ve tvaru větvičky, podle složených zkoušek – bronzové, stříbrné či zlaté. Druidské mistryně se v černých hábech tiše míhaly jako temné stíny mezi posvátnými břízami. Teitě zářily oči. Dívala se na stromy a rostliny, které míjely, některé z nich nikdy neviděla. Byla si jista, že zde bude šťastná.
Libuše se držela pevně Kaisiny ruky a na její bledé tváři nebylo znát nic, žádné hnutí mysli. Kráčela vzpřímeně pevným krokem a jen Kaisa věděla, že se její ruka chvěje.

Seděli na kamenných lavicích v kruhu před velkým srubem. Tři chlapci a pět dívek různého věku od osmi do patnácti let. Všechny děti byly pečlivě připravovány na studium v této elitní škole svými rodiči a vychovateli. Všechny už musely umět číst a psát a pocházely z kouzelnických rodů. To byla jediná podmínka přijetí do Budče. Věk nehrál roli, jen nadání a inteligence. V této škole si každý mohl najít obor, ve kterém vynikal. Každý žák krom všeobecných znalostí, mohl získat úzkou specializaci v některém z mnoha čarodějnických oborů. Jak jim právě vysvětlovala paní Etain. Výuka druidů měla mnoho stupňů a trvala i desítky let, ale ne každý chtěl dosáhnout nejvyššího zasvěcení a ne každý to dokázal.
Studium mohl učedník ukončit dobrovolně kdykoliv po prvním roce, pokud složil alespoň první zkoušku, po které obdržel bronzovou větvičku. Teprve pak mohl školu, pokud chtěl, opustit. Měl pak hodnost ovatese – vypravěče pohádek, mýtů a eposů. Potulný bard nižšího stupně… „zaříkávač.“
„Ale já doufám, že vy máte vyšší cíle,“ zakončila svou přednášku představená školy. Děti nesměle pokyvovali hlavami a navzájem se nenápadně prohlíželi.
Kaisiny oči se střetly téměř okamžitě se zeleným pohledem snědé brunetky. Pohledy do sebe narazily jako meče. Ani jedna z nich nechtěla uhnout první. Kaisa ucítila mrazení v zátylku, věděla, co ten pocit znamená… nebezpečí. Etain jejich souboj zpozorovala a ledová ruka jí sevřela srdce. Nemýlila se.
Cailleach si celý proslov prohlížela temnookou rudovlásku, která držela ochranitelsky za ruce dvě mladší sestry. Aniž by dokázala určit příčinu, zasáhla její nitro prudká nenávist, chladná jak zimní vichřice. Byly přibližně stejně staré… nejstarší z této skupinky a Cailleach věděla, že s touhle vysokou štíhlou zrzkou budou svádět boj o dominantní postavení.
Libuše zvedla oči k bledé sestřině tváři. Viděla a cítila ten boj mezi oběma staršími dívkami. Vstala a postavila se mezi ně. „Kaiso, pojď!“ zatahala ji za rukáv.
Tři sestry odcházely ke srubu, který jim byl určen… Cailleach je sledovala nenávistným pohledem….Vida… Kaisa… Kobrynova dcera. Ať je tisíckrát proklet celý jeho rod.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Nenávist

NENÁVIST


Katové mých snů v jedné řadě na každý den stínají barevné představy dětské fantazie
Bez prstů… toužím se dotknout pravdy. Před zrcadlem stojí můj stín – nečesaný, bez tváře… stojí , čeká na popravu.
Železný jazyk půlnoci vypráví po dvanácté, touhy,
Jak těžko se jich zbavit.
Teď právě temní králové pijí zoufalství.
Já jsem koryntské světlo
Had v květině
Byla noc a v srdci draka vyhasnul oheň.

Smáli se, zase se smáli. Cítila, jak ji ty výsměšné a pohrdavé pohledy propalují. Připadala si jako nahá, přesto, že ji bělostná tunika halila v lehounkých záhybech od ramene až ke kotníkům. Paní domu jí gestem naznačila, aby se posadila k nohám jejího lehátka.
Když k ní kráčela, kradmo se jí dotýkali čísi ruce. Chvěla se ponížením, vzteky, nenávistí.
Klesla na kolena před lehátkem dámy, která ji vlastnila a sklopila pohled k zemi, aby nikdo neviděl ty nenávistné záblesky. Marcia Agrippina, manželka senátora, ji ráda předvádí svým přátelům. Jako poslušného pejska. Hle! Barbarská princezna klečící u jejího lůžka. A všichni se dívají…a smějí se….znovu a znovu se jí cizí ruce dotýkají, kradmo i zjevně. Dech opilých mužů, když se mezi nimi proplétá s novou konvicí, vína jí čpavě ovanul tvář….a není úniku. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.
Když ji otec vydal římskému vojevůdci jako rukojmí, jako záruku míru na znamení své porážky a podrobení se přemožiteli, bylo jí pouhých sedm let. Ten den skončilo její dětství.
Stala se otrokyní v domě římského senátora. Přestala vnímat čas, ten už neznamenal nic. Bylo jí třináct…asi… nebyla si jista.
Její práce byla obsluhovat hosty a předvádět se jako exotické stvoření. Paní jí nakázala nosit vlasy tak, jak je nosívaly dívky doma v její rodné zemi. Rozpuštěné s vpletenými ozdobami a květinami. Tunika byla tak tenká, teninká…téměř průsvitná. Cítila ty pohledy, které pronikaly látkou a dotýkaly se její pleti.
Bylo už po půlnoci, někteří hosté odešli, jiní se opilí váleli po mramorové dlažbě…. I paní vypila příliš mnoho vína.
„Dej nám ji, Marcio, dej nám tu svou barbarku, ať ukáže, co umí. Slyšel jsem, že jsou divoké a nedají se zkrotit jinak než bičem…“ smál se jakýsi mladík, který sotva stál na nohou. Oči, podlité krví se mu lačně leskly, když si přeměřoval dívku schoulenou v nohách lůžka. Roztřásla se. Marcia Agrippina zvrátila hlavu nazad a hrdelně se zasmála.
„Gaie Octaviane, oslovila laškovným hlasem mladíka, zatímco provokativně odhalila dívce ňadra, "snad si nechceš hrát na krotitele dravé zvěře…“ Neodpověděl, v jeho pohledu už nebylo nic lidského. Marciu to pobavilo ještě víc. Uchopila dívku v týle za vlasy a hodila ji k Oktaviánovým nohám. „Tak si ji vem.“
Látka zapraskala. Najednou nebylo nic. Jako šílená se snažila vyprostit ze sevření, všechno ostatní přestalo existovat, nic nebylo důležité, jenom utéct, vyváznout….uniknout těm rukám. Neuvěřitelná tíha ji přitiskla ke studenému mramoru, nemohla dýchat. Bránila se, chtěla se bránit, ale svíral ji pevně. Bezmocně se rozkřičela, zalykala se slzami a on se smál. Tu bolest téměř nevnímala, jen ponížení a bezmoc….. křičela a křičela…..


Cailleach se probudila s křikem. Posadila se a prudce oddychovala. Srdce jí bilo jak splašené. Prsty zaryla do kožešiny, která ji zakrývala jen zpola. Slzy na její tváři byly skutečné. Ten sen… vracel se jí v nepravidelných intervalech od té noci.
Vzlykla. Byla v tom zuřivost. Nenáviděla sama sebe za to, co se jí stalo. Nenáviděla svoji rodinu, která ji tomu vystavila. Nenáviděla je víc než Oktaviána, který pak zpocený usnul na jejím zmučeném těle. A nenáviděla Kobryna, knížete, po jehož boku její otec prohrál tu bitvu a na jehož doporučení nabídl kmenový náčelník své nejmladší dítě jako rukojmí vítěznému vojevůdci…
A teď vídá každý den knížecí dcerky, spokojené a šťastné.
Jejich dětství neskončilo pod bičem rozmařilé Římanky. Ony ho prožily pod ochranitelskými křídly milujících rodičů.
Vztekle udeřila pěstí do navrstvených kožešin a pak si prohrábla zacuchané vlasy.
Kaisa….při pomyšlení na ni vztekle zasyčela. Ta rozmazlená tatínkova holčička, neustále nad věcí, neustále ve všem nejlepší. Usmívá se, pořád se usmívá, laskavě a mile. Všichni ji zbožňují. Nezaslouží si to…dcera tamtoho….. netrpěla, nikdy nepocítila tu šílenou bezmoc, nepolykala slzy ponížení, necítila šlehnutí bičem….Cailleach vstala z lože a rozrazila dveře srubu. Musela ven, nadýchat se chladného vzduchu jarní noci.
Nebe bylo poseto hvězdami, přes dorůstající měsíc právě procházel mrak. Nevnímala, kam jde…prostě šla poháněna vnitřním neklidem. Její tělo zareagovalo na chladný vzduch, ale ona zimu nevnímala. Míhala se mezi stromy posvátného háje jako noční přízrak.

Teita seděla na zemi zachumlaná do teplého pláště. Bylo už skoro k ránu a ona si přivstala. Byliny, které potřebovala se musely sbírat mezi půlnocí a východem slunce, jinak ztrácely svou magickou moc. Ve svitu hvězd a měsíce viděla jen siluety stromů. Zkřehlými prsty se snažila vykřesat plamínek, kterým by zažehla malou louči.
Stříbrný srp na odsekávání stonků měla položený vedle sebe na zemi. Díky křesadlu nezaslechla kroky, které se zastavily opodál. Kdosi ji sledoval mezi stromy. Cosi číhalo, jako vzteklá šelma.
Útok byl rychlý a nenadálý. Teita cítila prudký náraz a pak ji to přikovalo k zemi.
Leknutím se schoulila do sebe. Nebyla schopna křičet. Nikdy ji žádné zvíře nenapadlo, ona si se zvířaty rozumí…. Ale tohle nebyla čtyřnohá šelma. Cítila, jak ji kdosi surově popadl za vlasy v týle a zvedl je. Jakási ruka uchopila její stříbrný srp. Teita pevně zavřela oči. Smrt? Ne, necítila blízkost smrti, jen sžíravé nenávisti. Srp zasvištěl vzduchem a na zem dopadly těžké prameny jejích černých vlasů. Pak sevření povolilo. Lehké kroky se rychle vzdalovaly do tmy.
Teita stále ležela v šoku schoulená na zemi. Její hlava byla náhle lehká. Pomalu prohrábla třesoucí se rukou vlasy a zasténala. Místo těžkých, hustých pramenů držela v dlani střapatý chomáček. Rozplakala se. Ne kvůli ztracené hřívě vlasů…plakala pro tu nenávist, která ulpěla na ní i na tomto místě jako lepkavá smola.

Kaisa se vzbudila s prvním ranním paprskem slunce. Protáhla se a stočila pohled na spící sestry….Vlastně, sestru. Znepokojeně se posadila. Libuše tiše oddychovala na svém lůžku, ale Teitino bylo prázdné. Vstala a přešla k němu. Vsunula ruku pod kožešinu. Byla chladná. Teita nebyla na svém lůžku už delší dobu. Kaisa přes sebe hodila plášť a otevřela dveře. Schoulená silueta na schodech patřila mladší sestře. Ale něco bylo jiné. Sešla k ní. Teita vzhlédla k její tváři a v očích měla stopy slz. Kaisa si ji znepokojeně prohlížela a pak jí to uhodilo do očí. Teitiny vlasy.Vpředu jí spadaly do tváře v rozcuchaných pramenech, ale vzadu byly kraťounké a rotřepené, jako ptačí hnízdo. Zalapala po dechu. „Teito…“ vydechla sestřino jméno a znělo to jako sten. Objala ji a malá si opřela hlavu o její rameno. Tichounce vzlykala. Kaisa ji chvíli hladila a konejšila, než byla schopna promluvit. „Kdo,… kdo ti tohle udělal?“
„Nenávist“ zašeptala Teita. „Byla to nenávist.“
Kaisiny oči se upřely na protější srub. V jeho otevřených dveří stála Cailleach a dívala se na ně pohledem chladným jako severní vítr. Když se jejich oči setkaly, ušklíbla se a sešla ze schodů. Hřebenem přitom pročesávala hedvábný závoj kaštanových pramenů.
Kaisa jemně odřezávala ostrým nožem zbytky sestřiných vlasů. Teita mlčela.
Její oči se v drobounkém obličeji jakoby zvětšily a byly očima laně. Kratinké vlásky jí trčely do všech stran, vypadala jako skříteček. Zasněný, smutný skřítek.
Jak mohl někdo ublížit tak křehké bytosti? Nechápala Kaisa. Tušila, kdo je příčnou sestřiných slz, ale nemohla to dokázat. Cailleach. Proč nás tak nenávidí? Co jsme jí udělaly?
Ta proradná čarodějnice si vybrala tu nejbezbrannější z nich…tu nejzranitelnější.
Kaisa si byla jista, že tohle jí projít nesmí. Musejí si promluvit. Jen ony dvě. Jestli má Cailleach něco proti ní, ať vynechá její sestřičky.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Ďáblův syn

Sladká, hořká, prázdná.
Smyslná i nesmyslná
Světice i furie,
Její náruč hosty hostí, vábí mne svou krutostí,
Jsem ten, kdo ji zabije…..

Dny plynuly v poklidném tempu. Teita se pozoruhodně rychle sžila se svými kraťounkými vlásky. Kaisa musela dokonce uznat, že to rozčepýřené hnízdo jí sluší víc než černá záplava, která ji před tím halila. Bylo to, jako by někdo rozhrnul závěsy a vpustil slunce. Jako odhalit krásnou sochu. Teitina drobná tvář byla náhle výraznější a její dominantou byly hluboké oči, které vystoupily ze stínu. Teita, jako vždy, si neuvědomovala svoji výjimečnost.
Dále se pohybovala po areálu školy s tou svou zasněnou nenuceností. Milovala bylinkářství a živlovou magii a věnovala veškerý svůj čas jejich studiu. I přes ten noční zážitek, ji bylo možno vidět samotnou , jak se prochází přilehlými háji a údolíčky a nebo jak u kamenných oltářů zapaluje obětní ohně k poctě bohům.
Oproti tomu Libuše se velmi záhy stala oblíbenou a vyhledávanou. Její vnitřní klid a charisma přitahovalo lidi, jako můry k plameni. Dokonce i starší žáci vyhledávali její rady a laskavost….nebo si prostě přišli jen tak popovídat a načerpat sílu z jejího světla. Kaisa byla na svou nejmladší sestru hrdá, ne, o ni nemusela mít strach. Libuše je silná, pokud Cailleach znovu zaútočí, vybere si opět zranitelnou Teitu.

Údolíčkem se rozléhaly dívčí hlasy, hádaly se. Aes - shied zvedl pohled k místu, odkud vycházely. Děvčata vidět nebylo, zůstávala skryta za zelenou hradbou šípkových a ostružinových keřů.
„Nech je být, nech být mé sestry. Už nikdy, rozumíš, nikdy se jich nedotýkej. Nic ti neudělaly. …Proč jsi napadla Teitu? Vím, že jsi to byla ty.“ Hlas se chvěl emocemi. Ta druhá odpověděla tišeji, její slova zněla jako syčení hada, nebo chladný svist nočního severáku.
„Vy, … všechny tři, ... měly jste tam být vy, ne já. To vy jste dcery toho, který prohrál tu bitvu…. Měla jsi to být ty, nebo možná ta druhá…. ne já….“
„Nechápu o čem mluvíš.“ Přerušila ji první.
„Nechápeš! Jistě že nechápeš!" vykřikla vztekle její soupeřka a bylo slyšet žuchnutí.
Aes - Shied konečně spatřil jednu z nich. Z poza keřů vyběhla snědá, divoce vyhlížející, asi čtrnácti nebo patnáctiletá dívka.
Cailleach prudce odstrčila Kaisu, která ztratila rovnováhu a upadla přímo do šípkového keře a ostružiní. Trny jí rozdíraly kůži na rukou, nohou i tváři, zachytávaly se o její hábit a omotávaly ji.
Pokusila se vstát, ale keře ji stahovaly zpět. Cailleach utekla a ona tu teď zůstala sama, uvězněná ve škodolibých osidlech, které ji svazovaly a zaplétaly se jí do vlasů, čím dál tím víc. Znovu se pokusila uniknout, a opět bez výsledku, jen na její tváři přibyl další šrám. Zoufale se rozhlédla. Kolem ní prolétla s bzučením včela a zmizela mezi lučním kvítím, na blízkém stromě přistál pták. Ticho. Nikdo, kdo by jí pomohl. Po několika marných a bolestivých pokusech vstát se vyčerpaně schoulila do sebe.
Tiché zašelestění trávy ji přimělo znovu zvednout hlavu. Před sebou spatřila tmavomodrý učňovský hábit, podívala se výš, stříbrná větvička – znamení vysoké pokročilosti. A nad ní… ty nejhlubší modré oči. Kaisa málem přestala dýchat. Zapomněla, že je zamotaná v trnitých větvích, že se před chvílí ošklivě pohádala s Cailleach, zapomněla na všechno. Ty oči byly tak temně modré, že vypadaly téměř černé, lemované dlouhými řasami pod hustým tmavým obočím.
Vytáhl hůlku a lehce s ní mávl, vyslovil několik tichých slov a keře ji propustily. Cítila jak trny zaseknuté v jejích vlasech a kůži povolují a vymotávají se, byla volná. Chlapec natáhl ruku a ona se jí chopila. Pomohl jí na nohy. Pak se beze slova otočil a odcházel, aniž by čekal na její díky. Dívala se za jeho vysokou postavou. Do srdce se jí vkrádalo něco, co nikdy dříve nepoznala. Mrazilo to a hřálo zároveň. Bylo to jako strach i štěstí. Zvláštní.
Nikdy dřív si ho mezi ostatními studenty nevšimla, pravda, začátečníci a pokročilí se moc nestýkali, ale jak mohla přehlédnout takové oči…. Takové rty….jak si mohla nevšimnout, toho, co z něj vyzařuje…..Jako zhypnotizovaná se vrátila mezi sruby.

Musela o něm zjistit všechno a nejvíce se může dozvědět od paní Etain, své kmotry, představené školy a studnice moudrosti. Ještě ten večer Kaisa požádala o přijetí a bylo jí vyhověno. Seděly spolu na kožešinách před krbem, kde tak často Etain sedávala s Kobrynem. Kaisa mlčela, znala řád školy a proto čekala, až bude oslovena. Minuty plynuly v tichu, Etain upírala pohled do plamenů. Nedívala se na svou kmotřenku, věděla, co ji přivádí. Před chvílí vhodila byliny do ohně a teď v kouři četla znamení… srdce se jí svíralo.
Kaisa se snažila nedat na sobě znát netrpělivost. Ruce složené v klíně se jí však neklidně zachvívaly, upírala na ně pohled, ale neviděla, jak její prsty cupují látku hábitu.
Vnitřním zrakem pátrala po chlapci z dnešního odpoledne…. Ve vzpomínkách ho přivolávala.
„Zapomeň na něj, dítě.“ Promluvila konečně představená. Byla to přesně ta slova, která Kaisa nechtěla slyšet, a Etain si to uvědomovala. I jí bylo kdysi patnáct, i ona ve snech vídala ty nejhlubší mužské oči…vídala je dodnes, i když naděje, která nikdy ani nedoutnala, vyhasínala. Kníže byl pro ni stejně nedostupný, jako pro knížecí dcerku ďáblův syn.
„Proč?“ zvedla k ní pohled Kaisa. Znělo to částečně bojovně a částečně ublíženě. „Kdo je to? Jak se jmenuje?“
Etain se natáhla k ohni a přihodila do plamenů další hrst bylin, tentokrát vonných, teprve pak promluvila. „Aes–shied … říkají mu syn ďábla. Nejnadanější kouzelník, jaký kdy v této škole studoval, ale jeho původ je nejasný. Našel ho před devatenácti lety starý druid v lese, ujal se ho, učil ho a vychovával. Chlapec byl nadaný a tak druid požádal školu, jestli by ho přijala i přes ten jeho tajemný původ. Lidé říkají, že ho zplodila temná druidka se samotným ďáblem a mnozí se ho proto bojí. A není divu…není divu.“ Pokývala zamyšleně hlavou.

Byla zmatená, rozčarovaná….a zaujatá. Nejen, že ji to, co se dozvěděla neodradilo…naopak toužila po něm víc a víc. Ale Cailleach stojící opodál jejích sester ji probrala ze zasnění.
Věděla, že bude muset být ve střehu každý den, každou noc. Rozhovor s Cailleach jí neobjasnil nic, jen ji utvrdil v přesvědčení, že ta zelenooká bosorka chce jí i sestřičkám ublížit. Kupodivu je jen pozorovala, zatím se k nim nepřiblížila. Kaisa měla pocit, že Libuše uvolněně stojící před Teitou s očima pevně zabodnutýma do Cailleach působí jako magický štít. Když spatřila přicházet sestru, zpytavě na ni pohlédla. Cítila, že se něco v sestře změnilo. „Ty ho miluješ?“ zeptala se jí. „Koho?“ vrátila jí otázku Kaisa, ale cítila, jak jí zrůžověly tváře. Libuše se zasmála. „Nevím, ale miluješ ho.“ Tentokrát byla v jejím hlase jistota.

Noční chladný vzduch pronikal do místnosti úzkým otvorem okna. Kaisa se zachumlala do přikrývky a přetočila se na záda. Otevřené oči prázdně hleděly na temný strop nad ní. Slyšela tiché oddechování spících sester. Už několik nocí pro ni nebylo snadné usnout. Když oči zavřela viděla znovu a znovu, jak se k ní naklání, jak natahuje ruku. Viděla tu nejtemnější modř večerní oblohy v jeho očích…vlasy černé a lesklé, kroutící se jako hádci po jeho tváři a ramenou. Dotyk jeho ruky, když jí pomáhal vstát, projel celým jejím tělem, jako mrazivý paprsek.
Usmála se pro sebe. Věděla, že se chová jako blázen, i učitelé si všimli, že v hodinách ztrácí koncentraci. Výuka probíhá pod širým nebem a roztroušené skupinky žáků pod vedením druidských mistrů posedávají nebo procházejí mezi stromy. Přistihla se, jak místo, aby věnovala pozornost výkladu, pátrá očima po školních pozemcích a hledá mezi modře oděnými pokročilými žáky jeho. I ostatní z jejich kruhu se už dovtípili, včetně Cailleach, které, kdoví proč, oči svítily vítězoslávou.

Bealtaine. Školní slavnost na počest zrození léta. Všude planou ohně a tančí se za zvuku bubnů, žáci se předhánějí, kdo přeskočí vyšší vatru. Teita tančí. Její šaty kolem ní víří…Kaisa se usmála. Nikdo netančí tak krásně jako její sestra. V temných očí se jí odrážejí plameny ohňů a Teita září, hudba proudí jejími žilami. Vídala ji často tančit, jen jí kolem hlavy povlávaly prameny hustých, černých vlasů. Kaisa stočila pohled od sestry ke Cailleach a přeběhl jí mráz po zádech. Cailleach nespustila z tančící Teity pohled, její oči se blýskaly a na rtech jí zůstával hořký úsměv. Jako by vycítila, že se na ni Kaisa dívá, otočila se k ní. Jejich pohledy se střetly…
Usmála se. Kaisa by čekala cokoliv, ale úsměv jí vyrazil dech. Nicméně tušila, že to nepřináší nic dobrého. To jak úsměv zkrášlil Cailleachinu tvář, vždy pokrytou maskou vzdoru a nenávisti bylo neuvěřitelné. Najednou vypadal tak půvabně a svůdně.... A pak si Kaisa uvědomila, že ten úsměv nepatří jí, ale někomu, kdo stál za jejími zády. Otočila se.
Aes – shied ji obešel, jako by byla vzduch a natáhl paži ke Cailleach. Ta se jí chopila a když se v jeho náruči otáčela, znovu pohlédla na Kaisu s krutou škodolibostí.
Tančili, ale v jejich tanci nebyla bezstarostná hravost, jako u ostatních ...byl to primární boj, svádění…Po chvíli zmizeli ve stínech mezi stromy. Kaisa sklopila hlavu a polykala hořké slzy.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Poutnice

Nesmírná tíha toho, co víme a známe

dolehla na duši zmučenou ohýbající mne k zemi a skepse syčela o tom,

že prokletý rod, náš rod se věky bude bez cíle potácet pekly všemi.

Náš rod nevykoupený,

jež vše chce znát a vše poznat musí…

 

Dál kráčíme tmou pro ty příští,

Pro ty co vzejdou z našich duší,

co jako dým na spáleništi

Své dávné dny jen mlžně tuší.

A polámaná křídla anděla

se v pádu střemhlav křehce tříští,

Než jako Fénix vzlétnou z popela…..

 

Nikdo, kdo není kouzelník, nemůže najít cestu k Budečské škole, i kdyby o ní věděl…nikdy se jeho očím nezjeví. Zůstává skryta v branách času a prostoru, je z jiného světa, z jiné dimenze. I kouzelník, chce - li vejít na půdu školy, musí překonat mnohé překážky. Cesta se otevírá dvakrát ročně. Když přijímá nové studenty a pak, když ji opouštějí vyučení druidové. Vyjímečně pak se škola otevře pro ty, jenž pozvala sama představená školy.

 

Její příchod proto způsobil značné pozdvižení. Nikdo ji nezval a přece přišla. Jako by se zjevila, stála teď v bráně a průsvitnýma očima si měřila celý areál školy.

Všechny pohledy se v nastalém tichu otočily k ní. .

Postava celá v černém. Tvář jí halil stín počínajícího soumraku, jen zářící oči nedokázala skrýt ani kápě spadající do čela. Ty oči hořely. Plály vnitřním žárem, který je rozsvěcel démonickým světlem.

Aniž by čekala na pozvání, prošla branou, jejíž obranný mechanismus neprojevil sebemenší známku činnosti.  Kráčela mezi užaslými studenty a zlehka se přitom opírala o magickou hůl zakončenou černou obsidiánovou koulí, ta hůl byla znamením nejvyššího svěcení.

 

Etain vyběhla ze svého srubu. Viděla jak se Temná druidka blíží a srdce jí sevřela ledová ruka strachu. Gestem přikázala učitelům, aby zahnali žáky do srubů. Během chvíle bylo prostranství vylidněné. Až na dvě ženy, které se přeměřovaly zkoumavými, odhadujícími pohledy. Etainina ruka se sevřela kolem hole, stejné jako měla příchozí, jen místo obsidiánu byl na jejím vrcholku křišťál.

„Nepozveš mě dál, Etain?“ zeptala se poutnice chraplavým hlasem a sejmula kápi z hlavy.

Etainino srdce se v ledovém sevření divoce rozběhlo, ale na její tváři, nebyla znát jediná emoce.

Pokynula ke dveřím svého srubu „Pojď dál Morgano.“

Znala ji. Znala ji už dávno i když ji mnoho let neviděla a na její existenci chtěla zapomenout. Tajně doufala, že Morgana se už nikdy do Budče nevrátí.

 

Seděly proti sobě. Dvě ženy středního věku, čarodějky mocné a zkušené…dvě strany jedné mince. Bílá a černá….

„Proč jsi přišla, Morgano? A jak jsi dokázala projít branami ?“

Oslovená se rozesmála krákoravým smíchem. „Etain, Etain, sestřičko, snad sis nemyslela, že mne tvoje kouzla zastaví? Vždycky dojdu tam kam chci. Temnota nabízí mnoho cest pro ty, kteří se v ní orientují….“

Představená znechuceně odvrátila zrak. „Ale za jakou cenu Morgano…. Podívej se co jsi. Opuštěná, zlá, předčasně zestárlá čarodějnice. A tvoje oči…. Změnila jsi se.  Co v tobě zůstalo lidského ?“

Morgana si přeměřila chladným pohledem svou sestru. 

„Pravda Etain, zestárla jsem, ale co máš ty? Co zůstalo tobě?  K čemu ti je, že tvé vlasy jsou stále lesklé a plavé, když je neprobírají dětské prstíky. Nač je tvá pleť  pružná a hladká…když se jí nedotýkají ty ruce po kterých jsi tolik toužila?  Tvá náruč je prázdná, stejně jako má a proto jsem přišla. Chci si odvést jednu ze tvých dívek.“

Etain prudce vstala. „ Odejdi! Nemáš právo, nikdy ti to nedovolím. Měla jsi si sama někoho najít. Ve vsích je nadaných děvčat dost.“

Morgana odmítavě mávla rukou. „Nebudu paběrkovat, když tady najdu to nejlepší. On prý má tři dcery…tři velmi nadané dcery…kdyby jedna z nich…“

„Ne!“ Etaín zbledla. „Ne, Kobrynovi dcery ne!“

Morgana se jízlivě rozesmála…. „ Jsi tak směšná s tou svojí marnou láskou, copak to nevidíš? Ubohá…ubohá sestro. Všeho jsi se pro něj vzdala a nic jsi nedostala. Máš v sobě moudrost věků, ale v tomhle jsi pořád jen pošetilá hlupačka.“

„Odejdi.“ Odpověděla tichým hlasem představená.

„Ale jistě, jistě že odejdu….ale nepůjdu sama. Ne, nezkoušej to.“  Varovně zvedla ruku s holí, když  se Etain chystala sáhnout po své. „Jestli na mne zaútočíš, zničím tě a zničím i tvoje žáky…síly temnot jsou dost mocné, aby srovnaly tuhle školu se zemí…ber to třeba jako povinnou oběť bohům…sama si ji vyberu.“

 

 

Poutnice procházela kolem kruhu ohňů u kterých seděli mlčící žáci,  prohlížela si je. Jen dívky, chlapci ji nezajímali. Ačkoliv ten štíhlý tmavovlasý kluk, ten s očima jak večerní nebe, … by také mohl splňovat její nároky. Už o něm slyšela. Aes – shied syn ďábla. Jenže byl už pro její účely moc starý, bylo mu kolem dvaceti let, škoda. Zamířila k poslednímu ohništi. Tam seděli nejnovější žáci, měli za sebou necelý rok výuky. Zavrtávala se do nich svýma průhlednýma očima, jako by je chtěla sežehnout. Teita se zachvěla a přisedla si blíž ke Kaise. Libuše dělala, že ji nevidí, s lhostejným výrazem se dívala skrze ni. Kaisa jí pohled oplácela. Vzdorovitý, hrdý…ale přesto s náznakem strachu… Morgana věděla že se Eiblinina dcera nebojí o sebe, ale o sestry, přesto však v tom strachu spatřovala slabost. Najednou ji upoutala jiná dívka. Dál od ostatních, skryta ve stínu seděla rozcuchaná divoženka s blýskavýma očima. Byli tmavě zelené jako listí stromů a pichlavé jak hroty dýk. Tahle se nebála ani trochu.

Morgana se zastavila před Cailleach a natáhla k ní ruku. Dívka nezaváhala ani okamžik. Věděla co to gesto znamená. Smlouvu. Přijala nabízenou dlaň a vstala. Odteď je Morgana její učitelka, Paní a mistryně….Bude se učit černému umění a pod jejím vedením získá neuvěřitelnou moc. Moc kterou bude moci využít ke zničení Kobrynova rodu.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Tanec se smrtí

Půlnoční tma tak útlá v bocích,
Už plane jako drahokámen.
Světlo je přikováno k noci.
Motýlí křídla,
Ostrý plamen
O klenbu noci srdce bijí
Ve sladké zrádné agonii….

„Čarami rovnými i zkroucenými volám tě a vyzívám. Při dřevu a kameni, větru a ohni, přivolávám, tě a přivádím…. Uctívám prastaré síly přírody, Velkou matku trojjedinou, rohatou bohyni lovu…“ nesl se lesem zpěvavý alt.
Temná druidka vykreslila do vyprahlé půdy špičkou nože několik znaků a teď kolem nich v záři plamenů tančila. Dým prosycený vůní pálených bylin omamoval a přiváděl ji k extázi. Tančila a tančila, tak jak ji vedla hudba v jejím nitru. Na těch pár minut mohla zapomenout. Nemyslet na nic…jenom vnímat noc. Pro tento okamžik neexistovala ta spalující nenávist, která jí užírala nitro, ani bolest stále rozjitřovaná vzpomínkami. Teď tančila a nepatřila sama sobě, patřila vodě, vzduchu, plamenům a zemi…patřila bohům. Její mysl byla čistá.

Muž se plížil v naprosté tichosti lesem k místu od něhož se nesl zpěv. Ten hluboký, sametový ženský hlas by ho jindy možná okouzlil, ale teď cítil jen napětí. Věděl, kdo je ona. Věděl, že nechat se zlákat hlasem Sirény by ho stálo život.
Pak ji spatřil. Skryt mezi stromy v temnotě noci pozoroval tančící druidku. Její pružné tělo, ladné pohyby, tvář s výrazem vytržení a zářící zelené oči. Jak se točila kolem ohně, zcuchané kaštanové vlasy jí poletovaly kolem tváře. Mohlo jí být kolem pětadvaceti let. Živě si vybavil den, kdy ji spatřil poprvé. Dvě dívky se tenkrát hádaly v údolíčku Budečské školy, tenkrát to bylo poprvé a od té doby snad tisíckrát. Ona shodila Kaisu do trnového keře a utekla. Patnáctiletá dívka, snědá, divoká, jako jezinka… posedlá nenávistí a touhou po pomstě. Bylo mu jí líto. Trpěla a nechávala trpět. Aby ztišila vlastní bolest, zraňovala jiné.
Dodnes cítil její nenávistnou vášeň, se kterou ho milovala bez citu. Když mu odevzdávala tělo, nikdy nedohlédl na dno její duše, jako u jiných žen. Zraněná a zraňující drásala jeho kůži a pak plakala. Věděl to, i když se to pokusila skrýt. Ale to se stalo před deseti lety, teď je situace jiná. Od té doby ji neviděl. Odešla s Temnou druidkou z Budče, aby se u ní vyučila černé magii. Tančila…jako tenkrát…..jeho poslání se mu náhle jevilo tíživější.
Soustředil se. Musel se odosobnit, nesměl vzpomínat ani vnímat tu vzrušivou přitažlivost tančící ženy. Ona byla dcerou temnoty, tak jako o něm se říkalo, že je ďáblův syn.
Věděl, že jestli to neudělá, zničí Kaisu i její sestry, které se zapřísáhl chránit. Ony jsou přeci budoucnost této země. Ta tančící čarodějka způsobovala Libušinu nemoc. Kaisina nejmladší sestra byla magicky napadena a teď umírala… Nikdo z léčitelů jí nedokázal pomoci, slábla ze dne na den, jak z ní tahle upírka vysávala životní sílu. Kaisa byla zoufalá, plakala …a on nesnesl její slzy. Ani jejich magie, ani Teitiny léky, nic nezabíralo…ztráceli Libuši přímo před očima. Zničit původce její nemoci byla jediná cesta.
A on ho, tedy ji, našel. Musí to udělat. Couvnout už nelze. Měl poslání…zachránit kněžny pro trůn… musí to udělat….
Vkročil na mýtinu. Než ho stačila zaregistrovat, máchl dlouhou holí, ze které vyšlehl zelený záblesk a vstřebal se do čarodějčina těla. Strnula uprostřed pohybu. Tělo se prohnulo a ústa se otevřela v němém výkřiku. Záblesk bolesti a překvapení v zelených očích a pak se to nenávistné srdce zastavilo navždy.
Sklonil hůl. Bylo to snadné. Tak překvapivě snadné, jako zašlápnout motýlka. Sklonil se nad jejím tělem a odhrnul vlasy z tváře. „Cailleach.“ Vyslovil šeptem její jméno. „odpusť mi…."

Má bolest, kterou neobrousí čas až v samé dřeni tříští se a bolí. Ni cestou k smrti neopouští nás, však k světlu spějem – ať jdem odkudkoli…. (Jenny Nowak –Stín anděla)

Zpět na obsah