Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: Kapitola 1
Kapitola 3: Zkoušky a rozhodnutí
Kapitola 4: Moudrý klobouk
Kapitola 5: Noví (ne)přátelé
Kapitola 6: Škola a začátek problémů
Kapitola 7: Kapitola 6
Kapitola 8: Kapitola 7 - Doučování

Kapitola 1: Prolog

Z velkého temného hradu čišela krutost. Dokonce ani nejodvážnější ze zvířat se nedokázala přiblížit na 100 metrů. Tráva všude kolem hradu byla seschlá a stromy holé. Sluneční světlo nikdy nepoctilo svou návštěvou ani tu nejvyšší z věží. Jen měsíc se odvážil rozprostřít nad ním svá křídla.

Tímto hradem právě procházela malá štíhlá postava. Byl to asi šestiletý chlapec. Rychlým krokem mířil někam do středu hradu a zdálo se, že se vůbec nebojí. Jako by byl zvyklý na tak hrůzu nahánějící místa. I přes jasnou odvahu vypadal nervózně.

Zřejmě by vás zajímalo, co je to za hrad a kdo je ten chlapec. Hrad patřil tomu, koho bude za pár let znát celý kouzelnický svět. Dnes byl ještě pro všechny Lordem Voldemordem, ale za pár let se již jen nejstatečnější odváží vyslovit jeho jméno.

A ten malý hnědovlasý chlapec byl jeho synem. Jmenoval se Julius Thomas Radll. Jeho matka byla Elena Párkerová-Radlleová, jediná žena, kterou Lord Voldemord kdy miloval.

Chlapec došel tam, kam chtěl. Hnědýma očima se obezřetně rozhlédl kolem sebe, přendal tlusté noviny do druhé ruky a hlasitě zaklepal. Po vyzvání vstoupil.

„Ahoj, Liz.“ Pozdravil svou sestru. Právě se nacházel v jejím pokoji. Ten byl tolik odlišný od zbytku hradu. Vše vířilo barvami a tvořilo útulnou atmosféru. Žádný člověk by podle toho nepoznal, že zde sídlí Elizabeth Radlleová, dcera Pána zla.

„Juliusi,“ nadšeně vykřikla malá holčička, „co tady děláš? Je už pozdě.“ zeptala se ho trochu káravě.

„Potřeboval bych s tebou mluvit.“ Vysvětlil chlapec a prohlédl si pořádně svou sestru. I přes tíživost situace se musel rozesmát. Obraz, který se mu naskytnul, totiž opravdu vypadal komicky. Liz se nějak podařilo změnit své vlasy na brčálově zelenou a oči na bílo. K tomu měla pusu přes polovinu tváře.

„Nesměj se mi.“ Požádala Liz svého bratra. „Neumím používat metaformágství jako ty. Vždyť se ho učím sotva pár minut.“ Zamračila se na něj.

Abyste pochopili, rod otce těchto dvou uličníků je dědicem Salazara Zmijozela a rod jejich matky má v krvi také mnoho mocných členů. Proto mají některé zvláštní schopnosti. Ty se však aktivují až v pěti letech, a pak se je vlastníci musí pořádně naučit. Svým způsobem nedostávají žádné zvláštní schopnosti jen lepší nadání, a pak musí vše zvládnout jako každý jiný kouzelník. Tedy až na to, že tyto rodiny vlastní poslední zápisy o některých z těchto kouzel. Každý čaroděj by se mohl stát metaformágem, ale kouzla, která jsou k získání této schopnosti potřebná, vlastní jen několik málo šťastlivců. Proto si všichni myslí, že je to vrozená schopnost, což sice u některých je, ale jde se to i naučit.

„Jo to možná, ale vypadáš legračně.“ Nepřestal se Julius smát. Sotva se držel na nohou, ale pokoušel se alespoň trochu ovládnout.

„No, až se dosměješ, můžeš mi říct, jak se vrátit do normálu.“ Požádala ho a uraženě si stoupla.

„Ty někdy vypadáš normálně?“ dobíral si jí její bratr. Ještě chvíli ji nechal se vztekat, ale pak se mu jí zželelo a řekl ji, co má dělat.

Netrvalo dlouho a zase svou milovanou sestru poznával. Měl ji rád, ale strašně jí záviděl, že do vínku dostala celkem normální vzhled. Měla černé vlasy a trochu nazlátlé oči. Za to on to měl naopak. Avšak jeho vlasy byly tak zlaté, že si je rozhodně nikdo nemohl splést s blonďatými.

„Tak, proč jsi sem přišel?“ otázala se Liz, když se v zrcadle ujistila, že nabyla zpět svou vlastní podobu.

Julius se ošil a ještě naposledy zauvažoval, jestli to má udělat. Pak se ale rozhodnul, že má jeho sestra právo znát pravdu. Zhluboka se nadechl.

„Bude lepší, když si to přečteš.“ Řekl a podával jí noviny, které ještě pořád držel v ruce.

Liz si je vzala a tázavě se podívala na bratra. Pak znovu pohlédla do novin a zaujal ji tam velký pohybující se obrázek. Na něm byl znak, který už někde viděla, ale nemohla si vzpomenout kde. Ráda by si přečetla, co tam k tomu bylo napsáno, ale ještě se bohužel nenaučila číst.

„Juliusi, asi si zapomněl, že mě ty písmenka nic neříkají.“ Podávala mu zpět noviny.

Julius si povzdechl a začal nahlas číst: „Na mudli zaútočil černokněžník, který si říká Lord Voldemord.“ Přečetl nadpis a čekal, až to jeho sestře dojde.

„To je legrační.“ Zasmála se. „Ten pán si nechává říkat jako táta. Jaká to náhoda.“ Usmála se pobaveně a zakroutila hlavou.

„Liz, ten obrázek jsi snad viděla. Myslíš, že by mohl mít i stejné znamení?“ snažil se jí mírně pomoci bratr. Pak si všimnul, že se Liz zatvářila zděšeně.

„Ty si myslí, že je to táta?“ zašeptala nevěřícně a očima ho prosila, aby to vyvrátil.

Julius nebyl rád, že ji musel zklamat. „Je to on. V článku je toho víc a to jasně ukazuje na něj. Taky jsem tomu nemohl uvěřit.“ Starostlivě si ji prohlížel.

„Co budeme dělat? Tatínek by s tím určitě přestal, kdybychom ho o to hezky požádali, nemyslíš?“ zeptala se Liz.

Julius se zamyslel. Byl si vědom toho, že je má otec moc rád. Možná ten Lizin nápad nebyl tak moc scestný. Možná by se jim to povedlo, a pokud jim pomůže matka, bude to ještě účinnější.

„To by šlo, ale mohla by nám pomoci máma. Jistě se jí to taky nebude líbit.“ Vyřknul své myšlenky nahlas. „Ale nechme to až na zítřek. Už je hodně pozdě.“ Dodal při pohledu na hodinky. Liz s ním souhlasila, a tak se oba vydali do svých postýlek a nechali si zdát sny, jak jejich otec již nikomu neublíží a všichni budou šťastní až do smrti.

O osm hodin později seděla celá rodina u snídaně. Liz a Julius se bezstarostně smáli a hráli si v domnění, že je vše v pořádku a už během dneška se to vyřeší. Elena, jejich matka, je s úsměvem pozorovala a byla ráda za svou rodinu. Vždy si přála takováto šťastná rána. Tom Radlle, neboli Lord Voldemord, dění kolem sebe moc nevnímal, ale v duchu spřádal plány na ovládnutí světa a představoval si svého syna jako svého nástupce.

Ještě před koncem snídaně dostaly děti možnost promluvit si se svou mámou o samotě. Jejich otec totiž zamířil něco vyřídit do jiné části hradu.

„Mami?“ začal nejistě Julius a nervózně pohlédl na svou sestru.

„Ano, zlatíčko?“ usmála se na něj Elena a posadila si ho na klín. „Copak potřebuješ?“ zajímala se hned.

„Víš, já… četl jsem Denního věštce a to, co tam bylo o tátovi.“ Vysvětlil Julius. Bál se, že maminka nebude vědět, o čem mluví. Nerad by to vysvětloval i jí.

„A to tě trápí, chlapečku.“ Zatvářila se chápavě a mile. „Nemusíš se ničeho bát. Tatínek vás má oba moc rád. Je jen jiný než ostatní. Jednou si zvyknete.“ Vysvětlila mu a objala jej i Liz.

„Napadlo nás, že bychom ho požádali, aby s tím přestal.“ Navrhla směle Liz. „Kvůli nám by to jistě udělal.“

„Ale, beruško, přece nemůžeš po tatínkovi žádat, aby se změnil. To by nebylo správné.“ Vymlouvala jim to matka.

„A to, že nezabíjí, je správné?“ vykřikla Liz, ale hned sklopila oči. Pevně doufala, že se jim podaří přemluvit otce, aby přestal, ale máma by přece nebyla proti, kdyby to šlo.

„Není, ale pokud ho máš ráda, budeš ho mít ráda takového, jaký je.“ Pronesla přísně Elena. „A teď už toho nechte. Svět je mnohem složitější než si myslíte.“ Zamračila se na ně. „Upalujte na hodiny létání.“ Nařídila jim a obě děti ji poslechly.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se Liz svého bratra po hodině.

Julius po ní hodil pohledem. „Není to správné. Měli bychom je nějak donutit skončit, ale nenapadá mě jak.“ Povzdechl si. Věřil, že jeho akčnější sestra na něco přijde. Vždy měla dobré nápady.

„Hmm… Nech mě chvíli přemýšlet.“ Požádala ho a zamyslela se.

Došli až k pokoji Liz a ani jeden zatím nepromluvil. Julius už si začínal myslet, že Liz nic nenapadne, když se náhle vítězně usmála. Tenhle pohled znal. Znamenal, že má perfektní nápad.

„Už to mám!“ zvolala celkem zbytečně. „Když utečeme, budou se o nás bát, a pak nám slíbí cokoli.“ Začala nadšeně přednášet svůj nápad.

Julius musel uznat, že v tom něco je. Ale byl tu jeden háček. „Jak to chceš udělat?“ zajímal se.

„Půjdeme přes les. Dneska v noci. Ale musíme se dostat pryč během jednoho dne. Zítra je totiž úplněk.“ Vysvětlila mu.

„Dobře, to by šlo. Sejdeme se o půlnoci u východu. Přijď přesně.“ Kývl na to Julius.

Zbytek dne proběhl stejně jako jakýkoli jiný. Ale těsně před půlnocí se před hlavní bránu proplížily dvě malé děti. Neměli sebou nic, jen trochu jídla na snídani. Oba si nechali své normální vzhledy. Chtěli přece, ať je rodiče najdou.

Přes les šli až do rána. Sem tam o něco zakopli, ale jinak jejich cesta proběhla bez problémů. I oni se celkem divili, jak lehce to šlo.

„Chce se mi spát.“ Postěžovala si Liz, když došli na malou mýtinu.

„To mě taky. Už sotva stojím na nohou. Tady to vypadá hezky a přístupně. Stačí si jen lehnout do trávy.“ Přitakal a oba si lehli.

Liz během pár minut usnula, ale Julius nemohl usnout. Zdálo se mu, že je něco v nepořádku. Ale po půl hodině vyhrála únava nad ostražitostí a on se ponořil do světa snů.

Ze stínu nedalekého stromu je kdosi pozoroval a čekal, až budou spát. Pak nastane jeho chvíle.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 1

Když se Liz po pár hodinách probudila, tušila, že něco není, jak by mělo být. Ještě než stihla otevřít oči, věděla, že neleží na zemi v lese. Ta byla tvrdá, ale teď pod sebou cítila něco měkkého, skoro jakoby matraci postele.

Jakmile rozlepila svá zlatá očka a rozhlédla se kolem, prudce se posadila. Vše kolem vypadalo skoro stejně jako v jejím pokoji doma. Počkat! Úplně stejně. Velká zelená postel s nebesy, uklizený dřevěný noční stolek nabarvený snad všemi duhovými barvami, velká dubová skříň se zrcadlem na jednom z dvířek, malá knihovnička naplněná dětskými knížkami, stůl a na něm pastelky, fixi i vodové barvy, poličky na zdech přeplněné kouzelnickými hračkami a fotkami s Lizinou rodinou, malované obrázky pověšené v rámečcích na zdech. To vše se nacházelo v pokoji, kde teď dívka byla, a i ve světnici, kde až dosud žila.

„Že by se mi to jen zdálo?“ Přemítalo děvčátko nahlas. Pak ale zavrtěla hlavou. Ani její dětská představivost by si nikdy nedokázala nic takového vymyslet. Asi je otec nebo jeden z jeho poskoků během spánku chytili. Kdoví jestli teď její dveře nejsou zamknuté na dva západy.

Liz odhrnula peřinu, pod kterou ležela, a přešla ke skříni. Otevřela ji. Vzala si své oblíbené růžovou halenku a tepláky, které už byly na některých místech prodřené od lezení po stromech. Jakmile si to oblékla, přešla ke dveřím a pokusila se je otevřít. Když se jí to povedlo, celkem se podivila. Je zvláštní, že ji nezamkli.

Ze svého pokoje se vydala k bráškovu. Než tam ale stihla dojít, narazila na svou matku. Ta se k ní hned vrhla, objala ji a začala plakat.

„Co jste mi to, děťátka moje, udělali? To vás nenapadlo, že budeme mít strach? Jsem ráda, že jsi v pořádku zase doma. A teď, když ses probudila, se pojď najíst a můžeš mi říci, proč jste to udělali. A tatínek by s tebou také chtěl mluvit.“ Vzlykala manželka největšího černokněžníka a přitom hladila svou malou dcerušku po vlasech a tváři. Při posledním slově vstala, otřela si slzy, vzala svou holčičku za ruku a odváděla ji do jídelny.

„Mami, já ale s tatínkem nechci mluvit. On je zlý.“ Zastavila se dívenka a odmítala se hnout z místa.

„Tatínek, tě ale má strašně rád. Bude hodně smutný, pokud s ním nebudeš chtít mluvit.“ Konejšila ji matka. „Nikdy by ti neublížil, to snad víš.“

Liz se na ni chvíli dívala, v očích dětskou potřebu o ujištění pravdy. Když se na ni matka usmála, oplatila jí to. Teprve tehdy se poslušně nechala odvést do jídelny.

Někdo již přichystal bohatou snídani, a tak matka s dcerou usedly a začaly jíst.

„Tvůj otec sem za chvíli přijde. Tak se nechovej nijak neuváženě.“ Upozornila Liz matka.

„A kdy přijde Julius?“ zeptalo se malé děvčátko bezelstně. V jejích velkých dětských očích se odrážela zvědavost.

„Julius s tebou ale nebyl. Když jsme tě našli, byla jsi sama. Proto tu teď není táta. Šel ho hledat. Všichni o něj máme strach.“

„Ale on se mnou byl.“ Vykřikla Liz a vyskočila ze své židle. Nemohla uvěřit, co to tu její matka povídala. Julius tam určitě byl, přece by se nikam nevydal bez ní.

„Asi na chvilku někam odběhl a vrátil se až, když jsi byla pryč. Ale nemusíš se o něj bát. Sluhové nebo otec ho již jistě našli.“ Uklidňovala ji Elena Raddleová.

Jakmile to dořekla, otevřeli se dveře a Lord Voldemord vešel dovnitř. Avšak nevedl sebou žádného malého chlapce a tvářil se hodně rozzuřeně.

„Kde je Julius?!“ zakřičel rozezleně ke své dceři. Ta se jej strašně lekla a přikrčila se. Teď z něj měla strach. Už nevypadal jako její tatínek, ale jako zlý pán.

„J... j... já nevím.“ Vykoktala ze sebe vyděšená Liz.

„Mluv! A nelži!“ křičel dál, vytáhl svou hůlku a namířil ji na svou dceru.

„Tome, uklidni se. Přece bys jí neublížil.“ Snažila se ho zchladit Elena.

„Klidně. Víš, že na té malé holce mi nikdy nezáleželo. Chtěl jsem jen chlapce, který by mně jednou nahradil. A teď? Mám tu jen blbou holku a můj syn je pryč! Ona ho do toho jistě navrtala. A pokud mi Liz dobrovolně neřekne, kde je Julius, tak to udělá z donucení.“ Rozčiloval se dál, ale už nebyl naštvaný nýbrž ledově chladný. „Mluv!“ štěkl na svou dceru.

„Nevím to. Byli jsme spolu. Pak jsem se probudila tady. Asi se někam zatoulal.“ Špitla dívenka. Rychle se podívala na matku, která k ní přišla a ochranářsky objala kolem ramen.

„Ustup od ní, Eleno. Když nechce nic říct, budu ji muset donutit. Ale tobě ublížit nechci.“

„Cožpak nevidíš, že nemá ani tušení, kde by mohl být? A pokud ji jen vlásek zkřivíš, budeš mít co dělat se mnou. Kdysi jsme se dohodli, že na mé děti nikdy své zvrácené praktiky nepoužiješ.“ Odporovala mu manželka hrdě. Nikdy by nenechala, aby kdokoli ublížil jejím dětem.

„Žádné zvrácené praktiky nepoužívám. A chci jen, aby mi řekla pravdu. Nevěřím, že nic netuší.“ Vysvětloval Voldemord aniž by si všiml, že s jeho manželstvím začíná být zle. „A teď mi uhni, ať z ní můžu dostat pravdu.“ Štěkl na ni znovu, a když pořád stála na svém místě, rozhodl se vyzpovídat Liz i tak. Pozvedl svou hůlku a chtěl říct zaklínadlo, ale než stihl promluvit, byl v pokoji sám. Zmateně se rozhlédl a zuřivě zařval.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Zkoušky a rozhodnutí

Mladou dívku probudil budík. Otráveně ho zaklapla a namáhavě otevřela svá modrá očka, která se jí hned změnila na hnědé. Opatrně se posadila na posteli, prohrábla si své černé vlasy a zasténala. Všechno ji bolelo a byla nevyspalá. Ještě štěstí, že dneškem jí škola a namáhavý výcvik končí. Jen kdyby její matka aspoň na chvíli slevila z náročnosti cvičení. Ale tvrdila, že to prý jednou bude potřebovat.

„Liz, vstávej už! Musíme zase začít.“ Křikla na ni její matka.

Asi jste již pochopili, že tato mladá šestnáctiletá dívka je Elizabeth Radlleová. Teď se tak již nejmenuje. Když se se svou matkou před jedenácti lety přenesla z hradu Lorda Voldemorda, musely se obě přejmenovat (alespoň příjmení), aby je Pán zla nenašel. Zvolili si jako své nové příjmení Boltnová. Liz si musela změnit i svůj vzhled, což jí nijak moc nevadilo. Stejnak si jej měnila skoro pořád. Ale nejhorší bylo, že nemohla chodit do žádné normální kouzelnické školy. Její matka se bála, že i přes všechna opatření by je to mohlo ohrozit. A tak Liz učila sama, a aby to měly nějak doloženo, chodila Liz každý rok na zkoušky, jestli umí to, co umět má.

Liz vstala a začala se rychle oblékat. Oblečení si přichystala již včera, a tak byla hned hotová. Ani se nepotřebovala líčit. To mohla udělat svou mocí metamorfomága.

Voldemordova dcera vyšla ze svého pokoje oblečena v černé sukni po kolena a růžového trička. Jelikož měla jít dnes na poslední přezkoušení, zvolila si svou nejběžnější podobu: černé vlasy a modré oči.

Zamířila ke schodům a po nich pak dolů až do jídelny. Tam již čekala netrpělivá Elena s uvařenou snídaní.

„Je dobře, že konečně jdeš. Najez se rychle nebo to nestihneme.“ Říkala jí hned matka.

„Mami, neboj. Nic se nemůže stát. Stihneme to a já díky tvému učení všechno hravě zvládnu.“ Uklidňovala ji dcera a kašláním kryla svůj smích. Už si zvykla, jak matka vyvádí před všemi důležitými věcmi.

„Já vím, holčičko. Ale ještě bych s tebou chtěla něco probrat. Prakticky celý svůj život jsi zavřená v tomto domě a neznáš žádné kouzelníky krom těch na zkouškách.“ Začala, ale Liz ji hned přerušila.

„Ale já tu nejsem zavřená. Vždyť často chodím ven a mám hodně kamarádů. I když to jsou všechno mudlové.“

„To je sice pravda, ale měla bys poznat i náš svět, nejen ten mudlovský. Tak mě napadlo, že bys mohla chodit do kouzelnické školy. Tvůj otec nás již jistě nehledá a byla bys tam v bezpečí. Navíc, i kdyby zjistil, kdo jsi, už umíš dobře kouzlit a ubránila by ses. Stačilo by jen vybrat nějakou dobrou školu. Nemusela by ses ani moc učit, protože vše už umíš. Ale jelikož normálně se končí škola v sedmnácti letech, nedostala by ses na lékouzelnickou školu, tak ten rok můžeš zabít poznáváním kouzelníků. Co na to říkáš?“

„Ale mami. Když to vše umím, proč bych tam chodila? Navíc tady mám kámoše a s těmi by se mi přes sovu špatně psalo, i když ví o kouzlech.“ Zanaříkala Liz.

„Ano, ale získala bys další přátele a ještě bys poznala, co to vlastně znamená, být čarodějkou. Nechej si to projít hlavou a ještě dnes mi řekni svou odpověď.“

„Jasně.“ Kývla mladá čarodějka, aby s tím matka přestala. Přejela pohledem prostřený stůl, vzala si chleba s marmeládou a začala jíst. Během toho přemýšlela, co by mohla se svou partou dnes podniknout. Když už je i pro ně poslední den školy (ale oni musí v září zase zpátky), mohli by si třeba zajít na diskotéku a být tam až dlouho do noci. Jejich rodiče by jistě nic nenamítali. Na podobné věci si již jistě stihli zvyknout.

Něco takového bych na kouzelnické škole dělat nemohla. Napadlo Liz najednou, až sebou trhla. O tomhle uvažovat nebude. Stejnak na žádnou školu nemá v plánu jít. Byla by tam určitě strašná nuda. Samé učení a žádná zábava.

„Už jsi dojedla?“ optala se Elena a tím vytrhla Liz ze zamyšlení.

„Ano. Můžeme jít.“ Přitakala Liz a vstala od stolu. Zašla si do předsíně pro kabát a vzala i matčin. Ta si jej převzala, kývla na svou dceru a obě se naráz přemístily.

Objevily se v malé místnosti mezi mnoha dalšími kouzelníky. Ti se přemisťovali na různá místa nebo rychle spěchali tam, kam potřebovali. Čirý ruch, který zde vládl, nebyl nic neobvyklého. Nalézaly se totiž na Ministerstvu kouzel v Americe.

Liz se svou matkou zamířila dveřmi nalevo a octly se v dlouhé chodbě, která vedla k výtahům. I tam bylo mnoho čarodějů a také sov, které měly k nožce přivázané papírky s dopisy, jež musely přenést od jednoho úředníka k druhému.

Výtahem vyjely do třetího patra. Tady už takový ruch nevládl. Z výtahu vystoupily jen Elena se svou dcerou. Obě si to pak vykračovaly ke Zkoušecí komisy. Zkoušky měla Liz dělat přesně za dvacet minut, tak to stihly hezky.

Když došly ke správným dveřím, zaklepaly. Dveře se okamžitě otevřely. Za nimi stála přísně vypadající žena a pustila je dovnitř. Místnost měla šest dveří a každé bylo označeno odpovídajícím římským číslem.

„Takže, tvé jméno?“ otočila se k Liz a posunula si své velké brýle prstem po nose, aby lépe seděly, a zadívala se do dlouhého seznamu jmen.

„Elizabeth Boltnová.“ Odpověděla jí poslušně Liz a mírně ironicky se usmála.

„Boltnová… Á, tady to je. Jdi do pátých dveří. A někam si sedni. Začneš písemnými zkouškami. Doufám, že se ti povedou co nejlépe.“ Usmála se stará žena a její vrásčitý obličej najednou nevypadal tak moc přísně.

Liz pohlédla na svou matku a kývla na ni. Teprve poté se vydala k určeným dveřím a zmizela za nimi.

Vešla do středně velké místnosti, kde byly jen 30 školních stolů pro jednoho a u každého jedna židle. Už tu sedělo asi deset děcek různého stáří. Všichni vypadali velice napjatě a s úzkostí očekávali začátek zkoušky.

Liz si vybrala stůl úplně vzadu a sedla si k němu. Již na něm byly nachystány brky, opatřené proti podvádění. Inkoust nikde nebyl, protože brka psala sama.

Dcera vy-víte-koho se marně snažila zahnat svou nervozitu. Nepomohlo jí ani, že vše umí perfektně. Ale dělala OVCE a ty prý bývají těžší než jiné zkoušky. I když její matka ji na ně připravovala velice pečlivě.

Liziny úvahy přerušilo až odkašlání dospělého kouzelníka.

„Vítejte.“ Řekl. „Já jsem Jake Hunter. Dnes máte psát některé ze zkoušek, a jelikož Vás neznám, hlaste mi postupně jména, ať Vám mohu dát papíry se zadáním. Když ho dostanete, ještě ho neotáčejte. Pokud to uděláte, budete okamžitě vyhozeni od zkoušek. Teď prosím ta jména.“

Postupně všichni hlásili, jak se jmenují a dostávali své pracovní listy. Jak si Liz všimla, byla tam jediná, která dělala OVCE.

Když všechny papíry byly rozdány, seznámil je Jake ještě s dalšími podrobnostmi a začalo se.

O pár hodin později se Liz, o poznání šťastnější, vydala hledat svou matku. Už napsala všechny testy a i praktickou část měla za sebou a teď jen musela počkat, až jí přijdou výsledky. Ale teď již mohla domů.

„Mami, už jsem hotová.“ Hlásila Eleně, jakmile k ní přišla. Ta se na ni usmála a zvedla se z lavičky, kde seděla.

„To jsem ráda, děťátko. V tom případě můžeme domů.“ Navrhla a hned jakoby se po nich zem slehla.

„Tak jak ti to šlo, holčičko?“ zeptala se Elena své dcery doma, když se s čajem v ruce usadily u krbu.

„Myslím, že dobře. Praktická část byla celkem lehká, jen jsem si nemohla vzpomenout na jednu přísadu v lektvaru štěstí. Písemka byla horší. Myslím, že z věštění neprojdu. Nikdy mně to nebavilo, a tak jsem se na to moc neučila. Ale dějiny byly nejlehčí. Ptali se na taková primitivní věci. Kdy byla Skřítčí válka, které země se do ní zapojily a podobné lehké věci.“

„To asi bude tím, že tě skoro nic nezajímá víc než dějiny.“ Poznamenala pobaveně její matka.

„A mami, teď když to mám všechno za sebou, mohla bych jít s ostatníma na diskotéku? Prosím.“ Udělala Liz na Elenu psí oči, o kterých věděla, že na ni zabírají.

„Ale měla by ses vyspat. A odpočinout si.“ Namítala matka.

„Já vím, ale to mohu jindy. Tak pustíš mně?“ naléhala dál dívka.

„No dobrá. Tohle je přece tvůj den. Ale přijď před půlnocí domů.“

„Ano mami. Tak já se jdu přichystat.“ Vyskočila Liz z křesla a běžela do svého pokoje. Tam přistoupila ke skříni a začala se prohrabovat svými věcmi a vybírat si oblečení.

Když vyházela skoro půlku skříně, našla konečně to dokonalé. Upnuté světle modré minišaty. K nim si oblékla černé punčochy. Pak se postavila k zrcadlu a začala zkoušet různá líčení. Jelikož byla metaformág, neměla doma žádné šminky, a tak si musela vystačit se svou schopností. Na víčcích zvolila kouřově šedou přecházející až do černé. Do vlasů si přidělala pár modrých pramínků, trochu si je zkrátila a zapletla do lehkého ale “in“ účesu.

Jakmile byla učesaná, vybrala si ze své sbírky náušnic stříbrné středně velké kolečka. K tomu přidala řetízek s půlměsícem, který dostala od přátel k narozeninám, a náramek z korálků.

Takto nastrojená se vydala na místo setkání do tanečního klubu. Před jeho vchodem stál bodyguard, který kontroloval, jestli u sebe někdo nemá zbraň. Nedaleko něj se partička tří dívek a čtyř chlapců bavila vtipy. K nim Liz zamířila.

„Ahoj.“ Pozdravila je a oni ji odpověděli stejně.

„Hej, Iva tvrdila, že prej jdeme oslavovat tvé zkoušky a konec školního roku. Jak jsi tedy dopadla?“ zeptal se jeden z chlapců, Simon. Byl nejvyšší a poněkud mohutný. Dlouhé vlasy a náušnice v uchu působili drsně, ale v podstatě to byl milý kluk.

„To ještě nevím, ale asi dobře. A co vy ve škole? A kde je vlastně Vlasta?“ odpověděla Liz a hned kladla otázky.

„Vlasta má zaracha. Její rodiče nepřenesly přes srdce ty dvě čtyřky.“ Zasmála se malá hnědooká blondýnka, Iva.

„Jo, ta měla smůlu. My jsme všichni vyvázli jen s trojkama, ale Dalibor má zase samé jedničky. Jakoby ho to ještě bavilo.“ Dělal si z kamaráda legraci další chlapec, Matěj. Svým bezelstným úsměvem ale dával najevo, že to nijak špatně nemyslel. Hnědé nakrátko ostříhané vlasy dnes asi neviděly hřeben a modré oči nenápadně schovával za brýlemi.

„Jo, furt lepší, jak ty vaše trojky jen z ajiny. Vy byste snad byli schopní propadnout i z těláku.“ Namítl naoko dotčeně Dalibor. Mezi ostatními vynikal svou černou barvou kůže. Černé chaoticky vlněné vlasy měl vpletené do copánků.

„Ale kluci, nehádejte se. Kdo Vás pak má poslouchat.“ Pokárala je z legrace Dana, odhodila si své nazeleno obarvené dlouhé vlasy z šedých očí.

„Jen je nech, Dano. Oni se vyhádají a zas budou v pohodě.“usmívala se na ně Liz.

„Jo, my budem v pohodě.“ Přitakal Matěj, objal Ivu kolem ramen a dal jí pusu.

„To sice ano, ale nechtěli byste jít konečně dovnitř? Dohadování venku je celkem zbytečné.“ Vložila se do toho většinou tichá Zita.

„Jasně, deme.“ Přidal se poslední ze skupiny, Kuba, do rozhovoru a všichni se odebrali dovnitř klubu, kde se spustili do víru tance, alkoholu a cigaret.

Asi po půlhodině se Liz octla na jednom místě se Zitou. Byla jí ze všech nejbližší a tak se rozhodla svěřit se jí s matčiným návrhem.

„Já bych do toho šla. Můžeš poznat nový svět i zemi. A s námi v kontaktu zůstaneš tak i tak. Stejně se tento rok polovina z nás rozprchne na jiné školy, tak běž taky. Jestli ti to pomůže v dalším studiu, bude to alespoň nějaké plus. A když se budeš nudit, nikdo neříká, že tam musíš zůstat.“ Prozradila svůj názor Zita a ostatní Liz také radili, aby odešla.

„No, tak dobrá. Kouzelnická školo, čekej na mě.“ Rozhodla se nakonec mladá čarodějka.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Moudrý klobouk

Liz táhla svůj vozík před sebou a zmateně se rozhlížela po nádraží King’s Cross. Pak pohlédla na svou matku.

„Mami, nespletla ses náhodou? Zdá se mi divné, že by se do kouzelnické školy jelo vlakem. Vždyť se stačí jen přemístit.“ Zeptala se Liz pochybovačně a znovu se rozhlédla. Nikde neviděla, že by někdo měl sovu, kočku či jiné zvíře, a všichni byli oblečeni po mudlovsku. To Liz sice také, ale ta se lépe cítila v tomto oblečení než kouzelnickém. Vlastně ho na sobě za posledních jedenáct let skoro vůbec neměla.

„Neboj. Jsme tu správně. Teď jen musíme najít nástupiště devět a tři čtvrtě. Jen kdybych si já pamatovala, kde je.“ povzdechla si Elena a i ona se rozhlédla. S dcerou se rozhodly, že Liz půjde do Bradavic, nejlepší školy v Anglii, kde studoval i Voldemord.

„Tak se zeptáme průvodčího. Možná to bude vědět.“ Navrhla ironicky Liz, která věděla, že průvodčí si jistě není ani vědom, že nějaké nástupiště devět a tři čtvrtě existuje.

„Přestaň si z toho dělat legraci.“ Okřikla ji matka, ale shovívavě se usmála. Když ale pohlédla na velké hodiny uprostřed nádraží, úsměv zase zmizel. „Jestli to brzy nenajdeme, vlak ti ujede.“

„Já vím.“ Povzdechla si dívka. „Proč jsi vlastně také nechodila do Bradavic?“ zeptala se své matky, ale ta jí neodpověděla. Upřeně se dívala na tři dívky, které přijeli k přepážce mezi nástupištěm 9 a 10, rozhlédli se a projeli zdí.

„Myslím, že vím kudy. Pojď za mnou.“ Zavelela své dceři Elena a pospíchala ke zdi, kde zmizely dívky. „Několik dívek tudy prošlo, takže tady.“ Řekla a pokusila se projít přepážkou. Když se jí to podařilo, vrátila se zpátky a mávla na dceru, ať jde za ní.  Ta poslechla a za chvíli se obě nacházely na nástupišti devět a tři čtvrtě.

Červená lokomotiva stála na kolejích a za sebou měla několik vagónů, do kterých děti nastupovali i se svými kufry. Hrdí rodiče se se svými ratolestmi loučili a mávali jim.

„Tak, holčičko, měla bys nastoupit.“ Povzdechla si Elena. Ještě nikdy nebyla od své dcery déle než měsíc a teď jí připadalo, jako by ji ztrácela stejně jako zbytek rodiny (Voldy a Julius). „A chovej se slušně. Nebuď drzá, piš si úkoly a nepij alkohol.“ Poučovala Liz matka, ale pak se zamyslela a řekla: „I když to poslední je asi jen mé nesplnitelné přání.“

Liz se pousmála. „Nemusíš se bát, mami. Budu tak hodná, jak to jen dokážu.“ Ujistila matku. Avšak neznělo to moc přesvědčivě.

Elena svou dceru pohladila po vlasech a rozloučila se s ní. Liz pak nastoupila do vlaku a šla si hledat kupé. Musela se protlačit zástupy studentů, kteří chtěli ještě zamávat rodičům či najít své přátele.

Došla až na konec vlaku, ale volné kupé nikde nenašla. Tak se rozhodla přisednout si k někomu jinému. Vešla tedy do prvního kupé, které nebylo úplně zaplněno. Seděl tam jen jeden černovlasý chlapec.

„Ahoj.“ Řekla, jakmile otevřela dveře. „Můžu si přisednout? Nikde jinde není volno.“ Usmála se na něj, ale když jí věnoval jen chladný pohled, zase úsměv skryla.

„Tak si třeba zůstaň na chodbě. Mně je to jedno. Tu nemáš, co dělat.“ Vyštěkl na ni rozzuřeně.

Liz naklonila hlavu na stranu a přemýšlela o svých možnostech. Rozhodla se dělat, jakoby toho chlapce neslyšela. Dala si kufr do přihrádky a sedla si.

„Tys mně neslyšela?“ utrhl se na ni zase chlapec.

„Slyšela. Jen to ignoruji.“ Usmála se na něj Liz sladce. „Já jsem Elizabeth Boltnová. A ty?“ zeptala se ho, ale kluk vzteky nemohl ani mluvit. Chtěl po ní začít křičet, ale pak si uvědomil, že by to asi nemělo žádný účinek a sklonil se ke knížce.

Dívka na to jen pokrčila rameny a vytáhla si mobil (já vím, že ještě neměli mobily, ale tady budou všechny vymoženosti 21. století.). Možná tu ještě bude signál, a tak by mohla zavolat přátelům. Už by měly mít po úvodním vyučování. Když se ale podívala na displej a ten jen divoce blikal, tak ho radši úplně vypnula. Věděla sice, kouzla a elektronika se nemají moc v lásce, ale netušila, že už ve vlaku jí bude takový přebytek.

Jelikož žádná elektronika nefungovala, musela si Liz vytáhnout knížku, jinak by se unudila k smrti.

Je hrozné, že ti kouzelníci jsou takový suchaři. Pomyslela si, zadívala se na černovlasého chlapce a jen doufala, že nebudou všichni jako on. To by totiž byl strašně nudný rok, i když možná ani ne… :D Celkem si dovedla představit, jak tito omezení lidé řvou vzteky, když se jím na hlavu vylije žlutá barva.

Čtení ji nebavilo a tak asi po čtvrthodině čtení už jen zírala na malá písmenka, jak hezky tancují po papíře a nedávají jí smysl. A při představě, že by tohle měla dělat až do večera, se jí dělalo mdlo. Tak radši zavřela oči a pokoušela se usnout, aby jí to rychleji uteklo.

Po několika hodinách dívku probudil hluk. Po otevření očí, zjistila, že to byl náraz otvírajících se dveří kupé. V nich teď stáli dva škodolibě se smějící chlapci.

„Ale, ale, Srabusi. Copak tu děláš?“ zeptal se posměšně první z chlapců. Černé vlasy mu trčely do všech stran. Hnědé oči svůj pohled skrývaly za brýlemi. Jeho postava byla pohublá.

„Sklapni, Pottere! A zalez si i se svým krvezrádským přítelíčkem zpátky k ostatním milovským šmejdům.“ Odsekl mu “Srabus“. Tím ale naštval druhého kluka (černovlasý, šedooký, trochu pohublý) a ten vytáhl svou hůlku a namířil jí na Snapea. I on tasil a během pár vteřin už na sebe všichni kluci mířili.

„Levicor…“ začal kouzlit Potter, ale najednou jim všem vyletěli hůlky z rukou. Všechny se dostaly do jedné dlaně. Liz se do jejich překvapených tváří usmála. Dva nově příchozí si jí do té doby ani nevšimli.

„Hej! Vrať nám tu hůlku.“ Vyštěkl na ni rozzuřeně Sirius. James přikyvoval.

„Až se začněte chovat přiměřeně svému věku.“ Odpověděla mu klidně Liz. Už měla s podobnými šarvátkami zkušenosti. Kuba s Daliborem takhle vyváděli pořád.

„Já se tak chovám, ale tihle dva jsou na úrovni pětiletých dětí.“ Se záští pronesl Severus.

Dcera Voldemorda se zamračila. Tak to asi nebude fungovat. Dalibor s Kubou se většinou spolčili proti ní, když urazila jejich inteligenci. A tím bylo vše zažehnáno. Ale tady jen přibyla další strana.

„Přestaňte s tím. A radši si všichni sedněte.“ Požádala je tedy, aby se to mohlo vyřešit jiným způsobem. Když se na ni, ale jen podívali jak na blázna, otevřela okno a vystrčila ruku s hůlkami. „Takže, sedněte si, nebo nebudete mít čím kouzlit.“

„Zbláznila ses? Holka jedna pitomá, okamžitě nám vrať ty hůlky.“ Vykřikl naštvaně Potter.

„Jakmile si sednete, hned vám je dám.“ Slíbila. Chlapci chvíli zvažovali své možnosti, ale pak si sedli. Liz jim všem tedy vrátila hůlky.

James se Siriusem se po sobě podívali a oba řekli najednou: „Levicorpus!“ A během vteřiny se ve vzduchu vznášeli dva studenti.

Snapeovi vypadla hůlka z ruky, ale Liz ji pořád držela. Avšak zpátky na zem nemohla. Neznala ani tohle kouzlo natož protikouzlo. Tak jen použila kouzlo Aqua eructo, což způsobilo, že dva nebelvíráci začali prchat před proudem vody a opustili kupé.

„Znáš protikouzlo?“ zeptala se Severuse. Už pomalu přestávala být klidná. Být vzhůru nohama nesnášela, i když jen dělala stojku, natož takhle vyset.

„Ano.“ Odpověděl Snape. Dál ale již nemluvil.

„A jaké je?“ vyzvídala dál dívka netrpělivě.

„Liberacorpus.“ Vylezlo neochotně z mladého muže. Očividně nechtěl, aby to Liz věděla, ale uvědomoval si, že jinak se zpátky na zem nedostane.

Děvče řeklo kouzlo a oba přistáli na hlavě. Srabus se na ni naježeně podíval a něco si zabrblal pod vousy.

„Kdyby ses do toho nepletla, nikdy bychom neskončili hlavou dolů:“ obvinil ji.

„A kolikrát se stalo, že bys je porazil?“ optala se ho, teď již pořádně naštvaná, Liz.

„To není podstatné.“ Vyhnul se chlapec jasné odpovědi. „Ale tebe se to vůbec netýká, tak se do toho nepleť. Já nepotřebuji zachraňovat.“ Vyštěkl nakonec.

„A ty si myslíš, že jsem zachraňovala TEBE? Tak to ani náhodou. Nechtěla jsem, aby se mi ve vagónu poprali tři připitomělí blbci.“

„Tak sis sem neměla sedat. Já tě tu nechtěl.“ Přidával své argumenty Sevík.

Liz se nadechla a počítala do deseti. Když ji to neuklidnilo, počítala ještě dvakrát. Pak, již klidná, se obrátila na chlapce, který na ni čuměl jak na debila. „Nemá cenu se s tebou hádat. Stejně asi nepochopíš, že někteří lidé nechtějí přihlížet rvačce.“ Řekla.

Snape na to už nereagoval, jen ji probodával vražednými pohledy. Doufal, že tahle holka neskončí u něj v koleji.

Zbytek cesty proběhl klidně. Sevího po chvíli přestaly bavit nevraživé pohledy, a tak se znovu začetl. I Liz si nakonec zase otevřela knihu a dívala se do ní. Avšak kdybyste se jí zeptali, o čem byla, nedokázala by vám odpovědět.

Jakmile vlak zastavil v Prasinkách, všichni se začali tlačit z vlaku ven. I Liz se k nim přidala. Když už stála na nástupišti, rozhlédla se zmateně kolem. Nevěděla, kam jít dál. Matka jí říkala něco o tom, že prváci jezdí loďkami. Ale nikdo se nezmiňoval jak je to u těch, co nastupují do vyšších ročníků.

Nakonec se rozhodla vydat se za staršími ročníky ke kočárům. Byly černé a vypadalo to, že je nic netáhne. Asi jsou očarovány.

Liz se přidružila k několika mladším dívkám. Ty si povídaly mezi sebou a svou spolucestující nevnímaly.

Pohled na hrad byl nádherný. Osvětlen tisíci svíčkami se majestátně tyčil do výšky. Mnoho věžiček se nechávalo ozařovat úplňkovým měsícem. Za nimi se rozrůstal obrovitý les. Mohutné stromy se ukazovaly v celé své kráse. Ptáci pěli písně, jakoby chtěli studenty přivítat. Vytí, neblíže určených zvířat, protínalo zpěv opeřenců. Před školou se lesklo veliké jezero. Po něm se plavily loďky s prváky a na přídi každé svítila lucerna. Na vodě to vytvářelo zajímavé obrazce a přispívalo k celkovému osvětlení pozemků Bradavic.

Jakmile kočár zastavil, dcera Voldíka vystoupila a užasle si prohlížela okolí. Byla ráda, že se sem nepřijela podívat za denního světla. To by pak nebylo tak dech beroucí.  Nakonec se ale přece jen odpoutala od výhledu a vešla obrovskou branou do budovy.

Předpokládala, že to vevnitř vypadá podobně jako v hradě temného pána. Avšak víc už se mýlit nemohla. Zde na stěnách zářily nové barvy šedivých odstínů. V obrazech se pohybovali lidé z různých časových období a společenských vrstev. Všichni se usmívali a pokyvovali žáků hlavou. Ti si jich ale skoro nikdy nevšimli.

Z úvodní haly vedlo schodiště. Na jeho vrchu stála žena staršího věku. Hnědé vlasy si sepnula do drdolu a rty přísně stáhla. V černém hábitu a kouzelnickém klobouku by správně měla splývat se studenty, ale ti ji obcházeli a zdvořile zdravili, a tak v davu vynikla.

Liz k této ženě zamířila. Možná by mohla vědět, kam se teď má vydat.

„Dobrý den.“ Pozdraví ji, jakmile k ní dojde. Profesorka si ji zamračeně prohlíží a odpoví stejným pozdravem.

„Vás jsem tu ještě neviděla.“ Odvětí profesorka.

„Jsem tu nová a nevím, kam jít dál. Mohla byste mi poradit?“ optala se mladá dívka a mile se usmála. Teď vypadala jako hodné slušné děvče, ale do toho měla hodně daleko.

„Jsem profesorka McGonagallová a pokud ještě nejste zařazena, počkejte tu se mnou na první ročníky a budete zařazena s nimi.“ Odpověděla ji žena. Pak již nepromluvila, a tak Liz jen čekala, čekala a čekala.

Za necelou půlhodinku se na chodbě vylidnilo a po dalších deseti minutách se objevil obrovský muž s malými caparty v závěsu. Když došli až k profesorce, něco jim říkala, ale Liz se nudila natolik, že ani nepostřehla, že někdo mluví. Procitla, až jakmile začali malí žáčci odcházet do síně. Vydala se tedy za nimi.

Ve velké síni se všichni noví studenti zarazili. Místnost byla rozdělena do čtyř částí. V každé se nacházel dlouhý stůl ozdobený pokaždé jinými barvami. Na lavičkách kolem stolu seděli starší žáci a zvědavě či znuděně si prohlíželi nově příchozí. Naproti vstupu byl ještě jeden poměrně menší stůl. Za ním pyšně posedávali profesoři.

Jeden z nich se zvedl. To byl asi Brumbál. Jeho dlouhé vousy a vlasy zkrášlovala bílá barva. Za půlměsíčkovými brýlemi se schovávali modré oči s šibalskými jiskřičkami.

„Takže můžeme přejít k zařazování. Paní profesorka McGonagallová přečte Vaše jméno a Vy si sednete na tuto stoličku (ukázal na trojnohou židli, na níž si hověl klobouk) a na hlavu si nasadíte Moudrý klobouk. Ten Vás zařadí do koleje. Hodně štěstí.“ S tím si sedl a zmíněná profesorka začala vyvolávat jména.

Elenina dcera se sice zezačátku snažila sledovat jména, ale pak už k tomu neměla sílu. Stihla si jen všimnout, že jdou podle abecedy. Na tom bylo zvláštní jen to, že už se vyvolávalo písmeno S a Liz s písmenem B ještě nebyla.

Když zbyla Liz jako poslední, McGonagallová začala mluvit: „Elizabeth Boltnová k nám přestupuje z domácího učení. Půjde do sedmého ročníku a já doufám, že se k ní budete chovat slušně.“

Dívka se posadila na stoličku a na hlavu si dala klobouk. Nechápala sice, jak by mohl klobouk vědět, kam koho poslat, ale za svůj život si zvykla nedivit se vůbec ničemu.

Ahoj. Pozdravil ji klobouk. Čekal jsem tě tu už před pár lety. Ale vidím, že jsi nemohla přijít. Promlouval k ní i nadále.

To nemohla. Kam mně máš v plánu zařadit?

To ještě nevím. Jsi chytrá, v Havraspáru bys vynikla. Ale nezdá se mi, že bys byla schopna vydržet, s věčně v knížkách zalezlých, spolužácích.

To asi ne. Tak tam mě neposílej.

Do Zmijozelu se také nehodíš. Mudlové ti vůbec nevadí. Ale teď zbývá Nebelvír a Mrzimor. V obou bys zapadla.

Tak mne někam pošli už.  Popoháněla ho Liz.

S tvým bratrem to bylo lehčí, ten věděl, kam chce jít. Pronesl jako by mimochodem Moudrý klobouk.

S mým bratrem? On tu byl? Začala se ihned zajímat dívka. Kdyby jí něco řekl o bratrovy, byla by šťastná a její matka také. Obě se ho pokoušely celé ty roky najít. Jediné, co jistě věděli, je, že se nikdy nevrátil k otci.

Ještě pořád tu je. Budeš s ním chodit do ročníku. Ale to není důležité. Teď kam s tebou?

Mně je to jedno. Půjdu kamkoli, kde jsou normální lidé. Ale řekni mi ještě něco o bráškovy. Loudila, ale klobouk jakoby ji vůbec neposlouchal.

Ať je to tedy… NEBELVÍR!

Zpět na obsah

Kapitola 5: Noví (ne)přátelé

4. kapitola

Liz si sedla ke stolu. Vedle ní již spokojeně jedli jiní žáci. Všichni kolem si brali na talíře další a další pochoutky.

Jedna z nebelvírských dívek se otočila k nové žákyni. „Ahoj. Já jsem Sára Travianová. Chodím do stejného ročníku jako ty.“ Představí se hezká dívka. Husté kudrnaté vlasy jí padaly až do půli zad. Inteligentní zelenošedé oči se mile smály.

„Ahoj. Ráda tě poznávám. Já jsem Elizabeth Boltnová.“ Usměje se na ni Liz. Celkem se jí zamlouvala. Vypadala na hodnou dívku.

„Jaké to je studovat doma a nemuset chodit do školy?“ Ptala se zvědavě Sára. Zdá se, jako by si myslela, že neexistuje nic lepšího. „Určitě jsi nemusela brzy vstávat, viď?“

„Ale ano, musela. Máma chtěla, ať toho umím co nejvíc, a tak jsem někdy musela vstávat brzy i o víkendu a učit se.“ Vyvedla ji Liz z omylu se smíchem. Bylo jí zvláštní, že si všichni myslí, že domácí učení je lepší. Ale tady na ně alespoň nedohlížejí rodiče a nesekýrují je.

„Hmm… to je divné. A já si myslela, že při tom můžeš spát, jak dlouho chceš.“ Odvětila zklamaně Sára. Její úsměv trochu povadl.

„To si myslí hodně lidí.“ Přikývla nová studentka a dále se věnovala svému jídlu.

V tu chvíli si k nim přisedly další dvě dívky a hlasitě pozdravily.

„Sáro, jsem ráda, že tví rodiče se nakonec rozhodli nedat tě na jinou školu.“ Řekly hned při příchodu. Poté se obě usměvavé tváře otočily na Liz. Chvíli si ji pečlivě prohlížely.

„Vítám tě v Bradavicích.“ Promluvila jedna z nich. Rezavé dlouhé vlasy se jí jemně vlnily. Výrazné smaragdové oči dávaly znát o inteligenci a odpovědnosti své majitelky. Tomu nahrával i zlatý odznak připevněný na košili uniformy s nápisem Primus. Takové odznaky byly v každé koleji dva. Většinou je hrdě nosil jeden chlapec a jedna dívka z posledního ročníku. „Já jsem Lily Evansová a budu s tebou chodit do ročníku.“ Představila se.

„A já jsem Emily Brownová. Ráda tě poznávám, El.“ Usmála se druhá dívka. Krátké na fialovo obarvené vlasy se jí leskly ve svitu svíček. Na nos si dala tmavé brýle, a tak nešla vidět barva očí. Pleť měla z prázdnin ještě opálenou.

„Já vás taky, ale říkejte mi radši Liz. Na El neslyším.“ Obdařila je Liz úsměvem. Většinou se jí podařilo zabránit všem, aby jí říkali El. Tak jí totiž občas říkával Voldík a ona na něj nerada vzpomínala.

„Jasně, promiň.“ Omluvila se Emily. „Jak se ti v Bradavicích líbí?“ zeptala se hned. Její kamarádky se snažily kašlem zamaskovat smích. Asi již znaly její pohotové otázky.

„Je tu krásně. Moc se mi líbí, že je škola umístěná na hradě. Mám strašně ráda objevování tajných chodeb, kterých tu jistě bude spousta.“

„No, pár jich známe. Ale nikdy jsme se je nesnažily hledat. Podle mě jsou k ničemu. I bez nich se dá lehce procházet z místa na místo.“ Přidala se do debaty Lily. „Jsou jen k tomu, aby nám ztěžovaly práci. Nemůžu pořádně hlídat po večerce, když se řád porušuje v tajných chodbách, které neznám.“ Postěžovala si s mírným povzdechem.

„No jo. Naše Lily je posedlá dodržování školního řádu.“ Dělala si z ní legraci Sára. „Když ho budeš chtít porušit, snaž se, aby to nikdy nezjistila.“ Poradila Liz. Ostatní se začaly smát.

„Vždyť sama dost porušuje řád. Jen si vzpomeň na minulý rok. Po večerce se schovávala s Joshem po chodbách, pila a kdo ví co ještě.“ Zahihňala se Emily.

Lily se otočila k Liz. „Z těch dvou si nic nedělej. Pořád si z někoho dělají legraci, ale nemyslí to špatně… Většinou.“ Vysvětlila jí. „Ale takhle bláznivé jsou pořád.“ Dodala. Na to se obě dívky zatvářily dotčeně.

„Neboj. Už mám s podobnými lidmi zkušenosti.“ Zasmála se Liz. „Jak to tady vlastně funguje? S jídlem a tak?“ otočila se k Lily.

„Škola začíná v devět, ale snídaně je už od šesti. Ale lidé se sem začínají scházet až kolem osmé. Vyučování probíhá podle rozvrhů a je musíš přesně dodržovat. Někdy odpoledne budeš mít delší volno, to slouží k obědu. Pak většinou vyučování ještě pokračuje, ale už ne dlouho. Od šesti je večeře, ale můžeš přijít až do začátku večerky, tedy v jedenáct. Myslím, že to je asi vše.“ Ukončila svůj projev Sára.

„Aha. Tak díky. A je tu nějaké hřiště?“ vyptávala se Liz zvědavě dál. S mámou byla zvyklá běhat každé ráno několik kilometrů a nechtěla by to tady vynechávat. Ale kolem hradu se jí moc běhat nechce. Byla by radši, kdyby se tu nacházelo hřiště.

„Jen na famfrpál. A tam většinou cvičí některý z týmů.“ Vysvětlila Emily. „Chodí tam skoro každý den podle rozvrhu, který si týmy mezi sebou domluvily.“

„Aha. A kolik těch týmů vlastně je?“ padla další otázka. Liz se snažila dozvědět se toho o zdejší škole co nejvíc za co nejkratší čas. Avšak na tuto otázku již nedostala odpověď.

„Čau, Evansová.“ Přiřítil se k holkám černovlasý chlapec. Byl to tentýž žák, který ve vlaku použil na Liz kouzlo. S ním přišli jeho kamarádi. Jednoho z nich Liz ještě neviděla, ale třetí byl také při výměně názorů ve vlaku. „Půjdeš se mnou na rande?“ optal se hlasitě, takže ho slyšeli všichni okolo.

„Ne!“ odmítla to okamžitě Lily. „A odprejskni, Pottere!“ vyštěkla. Šlo na ni jasně vidět, že toho chlapce nemá ráda. Liz se jí ani nedivila. Vypadal dost namyšleně.

„Ale, Evansová, vždyť se ti po mě o prázdninách muselo stýskat. Já už si přál, aby začala škola a já tě mohl znovu uvidět.“ Dramatizoval svou situaci a dal si ruce na srdce.

„Mně se nestýskalo ani trochu. A mohl bys mi konečně dát pokoj.“ Odsekla Lily a otočila se k němu zády. Síní se roznesl smích a James najednou vypadal tak zarmouceně, že ho několik lidí začalo litovat.

„Vzchop se, Dvanácteráku.“ Plácl ho do zad Sirius. „Už se na tu holku vykašli. Ale máme tu tu potvůrku z vlaku. Můžeme si s ní úplně vyřídit to, že nám předtím vzala hůlky.“ Upozornil na Liz. Tím Jamesovi trochu pozvedl náladu. Rád si vyřizoval účty.

„Jo. Zvláštní, že ses dostala do Nebelvíru, když jsi předtím pomáhala zmijozelákovi.“ Odvětil Potter.

„Možná sis toho nevšiml, ale i zmijozelák je člověk. A pokud útočíte v přesile, jste zbabělci, protože tím výrazně měníte poměr sil.“ Vysvětlila jim Liz. Dál se o ně nestarala a začala dojídat svou večeři. Když se na ně nedívala, nemohla si všimnout, že oba chlapci zrudli vztekem.

„Jak se opovažuješ nás nazývat zbabělci! To oni nadávají nevinným lidem. To oni je napadají. My jen vyrovnáváme účty.“ Vyhrkl naštvaně Sirius. Nesnášel, když ho někdo nazval zbabělcem. Tím přece není. Vždyť se postavil své rodině. To už o něčem vypovídá.

„Takže se snižujete na jejich úroveň? Děláte přesně to samé co oni. Pak tedy nemůžete tvrdit, že jste lepší. Jste úplně stejní.“ Promluvila klidně Liz. Na podobné výlevy byla zvyklá od Dalibora a Matěje. Jen s těmi se hádalo o jiných věcech.

James s Blackem už vytahovali hůlky, ale najednou se za nimi objevila profesorka McGonagallová.

„Co se tady děje, chlapci?“ zeptala se přísně. Ostře se zadívala na poberty, jako by věděla, o co přesně jde.

„Nic, paní profesorko.“ Začal okamžitě zapírat Sirius a James mu přikyvoval. McGonagallovou očividně nepřesvědčili, ale více se neptala.

„Slečno Evansová, mohla byste provést slečnu Boltnovou po škole? Ale až ráno, abyste se nepohybovaly po škole po večerce.“ Obrátila se k Lily s žádostí.

„Ráda, paní profesorko.“ Odvětila Lily a usmála se.

„A vy chlapci, byste si měli jít někam sednout, nebo jít už na pokoj.“ Doporučila pobertům a vzdálila se. James se Siriusem naposledy zlostně podívali na Liz a poté odešli následováni svým kamarádem.

„Tak, právě jsi poznala ty nejpitomější tvory v této škole.“ prohlásila Lily, když byli chlapci dost daleko.

„Kdo to vůbec je?“ zeptala se opatrně Liz. Už si stihla všimnout, že její nové kamarádky jim moc nefandí.

„Říkají si pobertové. Ten, co chtěl pozvat Lily na rande, je James Potter. Je primus a taky kapitán famfrpálového družstva. Všichni ho považují za nejlepšího chytače na škole. Jeho velice umluvený kamarád je Sirius Black, náš Cassanova. Hraje jako odrážeč. Dávej si na něj pozor. Dostal by do postele i jeptišku (*omlouvám se všem jeptiškám na světě). Ti dva jsou nejlepší kamarádi, a jestli se ti stane něco nenormálního, mají to na svědomí oni.“ Objasnila záhadu prvních dvou chlapců Sára. „Ten poslední je Peter Pettigrew. Pořád jen žere nebo podlézá Potterovi a Blackovi. Je děsně divnej.“ Dokončila svůj proslov.

„Aha. To zní, jako bych si na ně měla dávat pozor.“ Zasmála se Liz. Nedělalo jí těžkou hlavu, o co by se mohli pokusit. Ona taky není zrovna čistá jako lilie. Pokud by jí něco provedli, tak jim to vrátí.

„To bys měla.“ Vážně kývla hlavou Lily. „Ale už dost o nich. Za hodinu začne večerka, tak mám čas tě tu alespoň trochu provést.“

Dívky se zvedly a zamířily ze síně. Postupně přicházely k různým učebnám a cestou vysvětlovaly Liz k čemu, co slouží. Nakonec si nechaly nebelvírskou společenskou místnost. K Buclaté dámě dorazily až dvě hodiny po večerce. Díky Lilyinému odznaku je nikdo ze studentů nezastavil a žádného profesora nepotkaly.

„Tohle je vstup do naší společenské místnosti. Každá kolej má svoji, ale většinou nikdo z jiné koleje neví kde. Musíš říct heslo.“ Vysvětlila Emily. „Odvaha.“ Vyslovila a obraz se otevřel.

„Neměly byste chodit tak pozdě. Zbytečně mě budíte.“ stěžovala si žena na obraze a hlasitě zívala.

„Omlouváme se, madam.“ Omluvila se poslušně Sára, ale na její tváři nebylo po omluvě ani stopy.

Vstoupily dovnitř. Nespící spolužáci se po nich podívali, ale pak odvrátili hlavu a věnovali se i nadále svým věcem. Jen Sirius s Jamesem jim věnovali pozornost i nadále.

„Je po večerce. Co jste dělaly venku, děvčata?“ zeptal se jich rádoby přísně Potter. Spíše se ale tvářil namyšleně.

„Sklapni, Pottere! To, že máš teď odznak primuse, neznamená, že se můžeš starat, co děláme.“ Sjela ho zlostným pohledem Lily a vydala se po schodišti k pokojům.

Liz se rozhlížela a nikoho si nevšímala. Nikdy neviděla takhle útulnou místnost. Její matka se snažila, aby to u nich vypadalo útulně, ale nikdy se jí to nepovedlo do takovéhle míry. Přece jen byla ovlivněna roky ve studeném Voldemordově hradě.

 Z přemítání o kráse místnosti ji vytrhla až Sára, která jí zamávala rukou před očima.

„Už seš zpátky?“ zeptala se se smíchem. Když Liz kývla, řekla: „Teď půjdeme do ložnice. Snad budeš s námi. Schodiště napravo vede k ložnicím chlapců. Můžeš se tam v pohodě dostat, žádná kouzla v tom nebrání.“ Mrkla na ni a pokračovala: „Napravo jsou naše pokoje. Nemusíš se bát, že by nás kluci šmírovali. Jakmile vstoupí na schodiště, změní se ve skluzavku a oni skončí na zemi. Prakticky neexistuje možnost, jak by se dostali nahoru.“ Zakončí svůj monolog.

„A to nikoho nenapadlo to přeletět?“ poznamenala Liz nechápavě. Kluky u nich by skluzavka nezastavila.

„Pst. Ještě ne, ale když to budeš takhle vykřikovat, někdo to udělá a budeme mít po zábavě z jejích pokusů dostat se nahoru.“ Okřikla ji Emily.

Dívky následovaly Lily po schodišti nahoru. Liz se nepřestala rozhlížet a snažila se všechno si zapamatovat. Došly až k pokoji, kde tento rok mají spát Lily, Emily a Sára. Nade dveřmi byla vypsána všechna jména bydlících. Liz tam s potěšením našla i to své.

„Takže budeš s námi. To je super.“ Vykřikla Sára a objala ji. Zbylé dvě děvčata ji následovala.

Liz se jim v rozpacích vykroutila a vešla do pokoje. V něm se nacházely čtyři postele s rudými závěsy, každá u jedné stěny. Jelikož se pokoj nacházel až na konci chodby, dvě stěny byly spojeny do půl kruhu. Z toho důvodu byly pod oknem dvě postele.  Vše bylo laděno do červené a zlaté barvy.

„Vyber si, kterou chceš postel, když si tu nová.“ Nabídly Liz velkoryse holky. Liz se na ně mile usmála a zamířila k posteli u okna. Z něj byl výhled na jezero a les. Dalo se tak také krásně dívat na hvězdy.

Když byly postele rozdané, daly se dívky do rozbalování svých kufrů. Naštěstí tam byly i čtyři skříně, takže se nepletly jedna druhé do cesty. Avšak Sára a Emily měly tolik věcí, že se jim tam nevlezly, tak začaly zkoušet kouzlo na zvětšení prostoru. Vůbec se jim to nedařilo a Lily s Liz se jim smály.

Emily při svém kouzlu dosáhla jen toho, že se její věci zdvojnásobily. To u ní vyvolalo hysterii a pokusy o nápravu. Ale ani to se jí nepovedlo. Když skončila, věci se sice do skříně vlezly, ale protože měly velikost oblečení pro panenky Barbie.

Sára na to šla rafinovaněji a dala si pozor, aby nic nezkazila. Kouzlo se jí zdařilo. Ve skříni bylo místo i pro slona. Avšak zapomněla dát pryč oblečení a to se propadlo až kamsi dolů, kde dívky nedohlédly. Rozhodla se je tedy přivolat kouzlem. Ale oblečení bylo tolik, že ji úplně zasypalo.

„Nesmějte se a pomozte nám!“ vykřikly Emily se Sárou zoufale a naštvaně. Avšak Lily ani Liz nebyly schopné přestat se smát.

Nakonec se Liz podařilo mezi smíchem promluvit: „Co jste si nadrobily, to si taky vypijte.“ Hned na to ji zachvátil další záchvat.

„No to jste teda dobré kamarádky.“ Zabrblala Sára a obrátila se ke své skříni. Marně se snažila z hlavy vydolovat zaklínadlo, které by vše zpravilo.

Po minutě smích ustal. Lily se zvedla a snažila se pomocí svých znalostí přijít na řešení, ale ani ona ho neznala. Zkusila by několik kouzel, ale asi by to jen ještě více zhoršila.

„Pusťte mě k tomu.“ Nařídila jim Liz. Zamumlala několik kouzel. První se pokazilo, a tak všechny Sářiny věci zezelenaly. „To asi ne.“ Zamumlala si pro sebe a kouzlila dál. Dalším kouzlem se jí povedlo správně zvětšit skříň Emily a dát do pořádku velikost Sářiny.

„Tak to by bylo. Ale nevím, jestli zvládnu ten zbytek.“ Otočila se k vlastníkům zničených věcí. Ty přejely pohledem svůj majetek a skoro se daly do pláče. „No Sáro, asi budeš chodit jen v zeleném a ty Emily si můžeš pořídit panenku. Oblečení pro ni máš dost.“ Snažila se je uklidnit. Mělo to však jen opačný efekt a obě zmíněné utekly do koupelny. Liz se rozesmála.

„Zvětšit oblečení přece není žádný problém.“ Poznamenala Lily. Podívala se na novou studentku a došlo jí, že si předtím dělal legraci.

„Můžeš to zkusit.“ Nabídla jí s úsměvem Liz a vydala se ke své posteli. Slyšela několik Lilyiných kouzel, a když se otočila zpátky ke skříním, všechno oblečení bylo v pořádku naskládané na svých místech ve správné velikosti a barvě.

Liz si lehla na postel a vyhlédla na noční oblohu. Hlavně ji zaujal překrásný měsíc v úplňku. Pozorovala ho a všímala si na něm každé maličkosti. Zároveň čekala, kdy bude koupelna volná, aby se mohla osprchovat, převléknout a jít spát. Avšak než se uvolnila, Liz usnula klidným spánkem a před očima jí tančil měsíc.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Škola a začátek problémů

5.kapitola

Ráno se Liz probudila brzy, stejně jako každý den. Ostatní dívky ještě spaly, a tak se potichu vplížila do koupelny. Sundala ze sebe uniformu, ve které včera usnula, a oblékl si kraťasy a tričko s krátkým rukávem.

Vyšla z koupelny a zamířila pryč z pokoje. Ve společenské místnosti ještě nikdo nebyl. Většina studentů v tuto ranní hodinu ještě pochrupovala ve vyhřáté posteli. Liz si toho ale nevšímala a prošla přes Buclatou dámu do veřejných prostor školy.

Netrvalo dlouho a zorientovala se mezi spoustou chodem a vyšla ven z hradu. Rozhlédla se kolem sebe a poté se rozeběhla k nedalekému lesu. A pak podél něj a zpátky ke vchodu do školy.

Po uběhnutí tří a půl kilometrů se vrátila zpět do pokoje. Moc se v ložnici nezdržovala a šla se hned osprchovat. Když skončila s ranní hygienou, zjistila, že její spolužačky jsou již vzhůru.

„Ahoj.“ Pozdravila ji Emily a hned vplula do koupelny. Lily se Sárou se na Liz usmály a taky pozdravily.

„Co se dneska bude dít?“ zeptala se Liz. Vůbec si nebyla jista, jestli se dnes již budou učit nebo jestli budou mít volno.

„Nic zvláštního. U snídaně dostaneme rozvrh a od jedenácti už musíme nastoupit do hodin. Jelikož skoro všechny učitele máme pořád stejné, začneme se hned učit.“ Vysvětlila jí Lily a mezitím si česala své vlasy. „Ale už i na snídani musíme být v uniformě.“ Podotkla a významně se podívala na Lizino oblečení. Ta na sobě měla černé rifle a červené tričko na ramínka.

„Aha.“  S tím se Liz začala převlékat do uniformy. Mezitím vyslovila svou další otázku: „Co jsi myslela tím, že jsou stejní skoro všichni učitelé. Je tu někde nový?“

„Jo. Ale je divné, že ho Brumbál včera na hostině nepředstavil. Ani jsem tam nikoho neznámého neviděla. Ale určitě budeme mít zase jiného profesora na obranu. Každý rok se mění a toho posledního na konci roku zabil Vy-víte-kdo.“ Objasnila jí Sára. Na konci se jí trochu zachvěl hlas, jakoby se bála vyslovit i lidovou přezdívku Voldemorda.

„Přesně tak.“ Přitakala smutně Lily. „Byl to moc hodný člověk a velmi nás toho naučil. Jen doufám, že ten letošní bude aspoň trochu stejný. Už jsme tu měli pár profesorů, co nás nechtěli nechat ani trochu kouzlit. Pak jsme všechno doháněli o rok později.“

„Je mi líto, co se stalo.“ Řekla jim Liz. Kdysi dávno by jí zdrtilo, co její otec udělal, ale teď už na to byla zvyklá. Nějak moc se nad tím pozastavovat nemělo cenu. To by nedělala nic jiného.

Sára vyšla z koupelny v předepsaném oblečení a s černými vlasy sepnutými sponou. Lily se hned zvedla a šla vykonat ranní hygienu.

„Sáro, nevíš, kdo bude tento rok učit obranu? Včera tam nikdo nový nebyl.“ Zajímala se Emily.

„Slyšela jsem, že to je bývalý bystrozor. Prej ho vyhodily za neposlouchání rozkazů. Ale říkala mi to Cindy a víš, jak ta vždy přehání. Možná si to jen vymyslela.“ Pokrčila rameny a přešla k zrcadlu, které bylo postaveno mezi Lizinou a Lilyinou postelí. Před ním stála židle a malý stoleček. Sedla si a začala se líčit.

Pak už dívky moc nemluvily. Počkaly, až budou všechny připravené a vydaly se na snídani. Ve Velké síni již jedla většina obyvatelstva Bradavic.

Dívky se posadily k nebelvírskému stolu. Každá z nich si na talíř nandala k snídani a za družného hovoru se nasnídaly.

Když dojedly, přešly k profesorskému stolu za McGonagallovou, aby jim dala jejich rozvrh hodin.

„Dobré ráno, děvčata.“ Pozdravila je jejich kolejní ředitelka a dívky slušně odpověděli. „Tady máte své rozvrhy.“ Oznámila a každé z nich podala jeden papír.

„Děkujeme.“ Poděkovala za všechny Lily. Poté se holky obrátily k odchodu z Velké síně, ale jejich profesorka je zastavila.

„Slečno Boltnová, počkejte ještě chvíli.“ Požádala Liz. Ta se hned otočila zpátky a jen kývla na Emily, která jí řekla, že počkají u dveří.

„Ano, paní profesorko?“

„Slečno, doufám, že i když za sebou již máte OVCE, budete pracovat ve škole jako každý jiný žák. Nebudu tolerovat žádné lajdáctví nebo záškoláctví.“ Upozornila ji přísně.

„Samozřejmě.“ Přikývla Liz. Ani trochu nedoufala, že by mohla v některých hodinách chybět. I když učit se některá učiva znovu bude vyčerpávající.

„A také bych vás chtěla upozornit, že budete hodnocena přísněji než vaši spolužáci. Berte to jako přípravu na další studium.“ Dodala ještě a pak ji teprve propustila.

Liz se přidala k holkám a společně se dohodly, že se půjdou projít po pozemcích školy. Zamířily tedy ven.

„Co po tobě McGonagalka chtěla?“ zajímala se hned Sára.

„Vlastně nic. Jen mi vysvětlila, že nesmím chodit za školu nebo zapomínat úkoly.“ Pokrčila Liz rameny.

V tu chvíli vyšly dívky do jasného letního dne. Slunce svými paprsky ozařovalo vše pod sebou. Tráva se krásně zelenala a rozličné rostliny světu ukazovali své krásné rozevřené květy. Mohutné stromy pyšně vystavovaly své prozatím zelené listí a poskytovaly útočiště studentů, kteří se krčili v jeho stínu. Uprostřed toho všeho se nacházelo velké jezero. Lesklo se jako diamant a oslepovalo tak kohokoli, kdo se odvážil na něj dlouho dívat. I když byla voda příjemně chladná, nikdo si nedovolil jít se vykoupat. To zřejmě způsobila obrovská sépie, jež se vyhřívala na hladině jezera.

„Vypadá to tu krásně.“ Řekla Liz, která poprvé viděla toto místo osvětlené Sluncem.

„My víme.“ Zasmály se ostatní dívky a zamířily k jednomu z mnoha stromů uspořádaných do několika řad v půlkruhu kolem jezera. Poté si sedly do jeho stínu a opřely se o kmen.

Lily začala studovat svůj rozvrh. „Holky, ukažte mi své rozvrhy.“ Požádala, a když měla všechny čtyři u sebe, začala je porovnávat.

Po pár minutách přerušila Emily ticho: „Co jsi zjistila?“ otázala se.

„Nemáme sice všechny hodiny stejné, ale většinu ano a hlavně máme stejně volno. To je super nemyslíte?!“ oznámila jim nadšeně a vrátila jim jejich rozvrhy.

„Hmmm… Dneska začínám s Binnsem s dějinami. To zas bude nuda.“ Povzdechla si Sára, když se podívala na rozvrh.

„Já je mám taky.“ Pochlubila se Liz. „Dějiny mě vždy zajímaly. Jsou tak různorodé. Nevím, jak můžeš říkat, že je to nuda.“

„Až zažiješ alespoň jednu hodinu dějin tady, už si nebudeš myslet, že jsou super. Bude se ti jenom chtít spát. Však uvidíš.“ Ujišťovala ji se smíchem Sára.

O tři prosmáté hodiny později se dívky rozdělily a vydali se na vyučování. Liz se v prvních dvou hodinách dějin snažila dávat pozor, ale jelikož učivo již znala a ještě k tomu profesor Binns mluvil monotónně, nakonec usnula. Nemohla vůbec pochopit, jak to že je učí duch a Sára jí vysvětlila, že profesor Binns učil dějiny za života, a když zemřel, nechtělo se mu odejít. Dávala najevo dokonce obavy, jestli si je vůbec vědom, že již není mezi živými.

Po dvou hodinách dějin čar a kouzel a výborném obědě zamířily všechny čtyři nebelvírské dívky na hodinu kouzelnických formulí. Ty učil malý profesor Kratiknot.

„Dobrý den.“ Pozdravil je pisklavým hláskem, když vstoupil do učebny. Přicupital ke katedře a vylezl na předem připravený komín z knih. „Dnes nebudeme probírat mnoho nového, ale zopakujeme si učivo z minulých ročníků.“ Oznámil jim. Jeho hlas byl vážně komický a Liz měla co dělat, aby se nerozesmála. Avšak vypadalo to, že je jediná, kdo s tím má problémy. Všichni ostatní již byli zvyklí.

„Mohl by mi někdo říct, jaké kouzlo používáme na zmenšení věcí?“ optal se. Vyvolal nějakou dívku z Havraspáru, která mu správně opověděla. Pak se všichni pokusili kouzlo provést.

V podobném duchu pokračovali zbytek hodiny. Studenti si stihli vyzkoušet něco málo přes dvacet kouzel.

Po vyučování se dívky sešly ve společenské místnosti Nebelvíru. Sedly si na křesla. Ještě než stihla kterákoli z nich promluvit, přiřítili se Poberti.

„Evansová, jak se dneska máš?“ křikl Potter a usmál se na svou vyvolenou.

„Do toho ti nic není, Pottere!“ odsekla Lily naštvaně a hodila po něm vražedným pohledem.

„Nebuď na mě tak zlá, Evansová. Já vím, že mě máš ráda.“ Prohlásil sebejistě James. Sirius za ním se v tu chvíli rozesmál a nemohl s tím přestat, i když do něho James kopl.

„Leda ve snu.“ Odporovala mu Lily.

„Tobě se o mně zdá? Určitě romantický sny, že?“ hádal nebelvírský chytač.

„Možná tak noční můry, Pottere. A už mě nech nepokoji!“ vykřikla Lily a její obličej zrudl vzteky. Rozhlédla se kolem sebe a všimla si, že je všichni pozorují. Nechtěla i nadále ostatním dělat šaška, a tak vyběhla po schodech a vlezla k sobě do pokoje. Liz, Emily a Sára ji následovaly.

„Tohle je tu normální?“ zeptala se Liz.

„Jo. Ale časem si zvykneš. Probíhá to už od čtvrťáku. Potter se snaží neustále sbalit Lily. Ale moc mu to teda nejde.“ Zasmála se Emily.

„Ty si z toho ještě dělej legraci.“ Okřikla ji Lily. „Vůbec to není směšné. Nechce přestat. Už z něj blázním. Je to úplný tupec.“ Rozčilovala se.

„Klid, Lily. Je to jen Potter.“ Snažila se jí uklidnit Sára. Bohužel se jí to nepovedlo a Lily pochodovala po pokoji z jedné strany na druhou.

V šest hodin se holky vydaly s, teď už uklidněnou, Lily na večeři. Jen co došly do síně, sedly si k Nebelvírskému stolu a začaly si nandávat jídlo. Jakmile začaly jíst, zaslechly klepání na skleničku. To se Brumbál snažil získat si pozornost studentů.

Do pár minut bylo ticho. Nikdo se neodvážil promluvit. Vlastně ani nechtěli. Všechny zajímalo, co jim chce ředitel říct. Většinou se totiž nestávalo, aby je jen tak vyrušil u jídla.

„Studenti, omlouvám se, že Vás ruším při tomto dobrém jídle. Mám pro Vás ale důležitou zprávu. Právě dorazila nová profesorka Obrany proti černé magii. Představuji Vám Amy Harrisovou.“ Jakmile řekl jméno, objevila se u stolu žena ve středních letech. Všichni si ji se zájmem prohlíželi. „Pevně doufám, že se k ní budete chovat slušně. A teď můžete pokračovat v jídle.“ Usmál se Brumbál na své studenty a sedl si. Nová profesorka se posadila po jeho pravici.

Liz přestala poslouchat ve chvíli, kdy se slečna Harrisová zjevila. Prohlížela si ji a snažila se přijít na to, odkud ji zná. Krátké blonďaté vlasy jí nic neříkaly a ani podsaditá postava Liz nepomohla ve vzpomínání. Ale ty oči, ty vodově modré oči jí něco připomínaly. Jen kdyby si vzpomněla co.

Liz se v hlavě promítla dávná vzpomínka. Tak dávná, že si ji již skoro nepamatovala.

„Oba okamžitě přestaňte!“ křičela mladá žena a snažila se chytnout dvě děti. „To se nestydíte?! Vaší matce by se to nelíbilo, tak přestaňte.“

Dvě malé děti kolem ní skotačily a házely po sobě dýňovými koláčky. Obě už byly značně špinavé.

„Juliusi, Elizabeth! Nechtě toho už!“ nařídila žena. Konečně se jí podařilo popadnout oba uličníky za ruce.

„Ale teto Amy, vždyť je to legrace.“ Namítl šišlavě chlapec a snažil se jí vytrhnout.

Liz konečně došlo, kdo je jejich nová profesorka. Bývalá nejlepší přítelkyně její matky. A pokud si dobře vzpomínala, tak také největší přívrženkyně Lorda Voldemorda.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 6

Mladá dívka seděla na parapetu okna a dívala se na hvězdy. Vlastně se nedívala. Byla úplně ponořena do svých myšlenek. Mračila se. V hlavě se snažila zjistit, co na škole dělá jedna z nejhorších smrtijedek. Ta se sice chová hezky až skoro přátelsky k čistokrevným čarodějům, ale mudlové, nečistokrevní nebo krvezrádci by se jí měli vyhýbat. Jinak by rozhodně neodešli bez újmy. A teď je tady. Na škole, kde má více jak polovina lidí k čistokrevnosti pořádně daleko. Co tady chce? Ublíží někomu?

Liz se hlavou hnaly chmurné myšlenky. Už si skoro i představovala umučené studenty. Asi by to měla jít říct řediteli. Jenže ten by chtěl vědět, odkud slečnu Harrisovou zná.  A Liz si rozhodně nepřála, aby se někdo dozvěděl pravdu. Dalo ji hodně práce udržet své tajemství dodnes. Jsou sice někteří lidé, kteří ho znají, ale těm bezmezně důvěřuje.

Liz odpoutala svůj pohled od hvězd a rozhlédla se po pokoji. Její kamarádky již dávno spokojeně pochrupovaly a nechaly si zdát krásné sny.

Stoupla si a přešla ke své posteli. Tam si vzala svou hůlku a vydala se do společenky. Nikdo tam už nebyl. Sedla si k jednomu z mnoha stolečků, vyčarovala si pergamen a brk a začala psát. Rozhodla se totiž podělit o své trápení se svou matkou. Ta bude vědět, co dělat.

Ahoj mami,

Jak se máš? A co je nového v městečku?

Včera jsem byla zařazena do koleje. Jsem v Nebelvíru! Zařazoval mě jakýsi klobouk, všichni mu říkali Moudrý klobouk. Dost dobře se s ním kecalo, ale nechtěl toho moc říct. Jen se zmínil, že tu je nebo alespoň byl bráška! Ale víc už mi říct nechtěl. Bohužel!

Dneska nám představili novou profesorku OPČM. To bys neuhádla, kdo to je! Amy Harrisová! Nejsem si jistá, jestli Brumla ví, že je smrtijedka. Napadlo mě, že bych mu to řekla, ale to by mu bylo podezřelé, odkud to vím.

Trochu se i bojím, že by mě mohla poznat. Nevím, co mám dělat.

Měj se hezky.

Elizabeth

Dopsala a podívala se na svůj výtvor. Nechala uschnout inkoust, poté dopis složila a vložila do obálky. Pak se vrátila do pokoje. Se slibem, že psaní odešle hned zítra ráno, se uložila ke spánku.

Dalšího dne po obědě ještě pořád nestačila dopis odeslat. Ráno totiž poprvé za celý svůj život zaspala. A pak už to šlo vše velkou rychlostí. Bylinkářství, dvouhodinovka lektvarů a hledání správných učeben. Dnes bohužel ještě neměla žádnou hodinu s holkami, tak jí nemohly pomoci v určování směru. A když se konečně dostala na oběd, zjistila, že si dopis zapomněla na nočním stolku. Avšak cesta ze sklepení a jídlo jí trvala příliš dlouho, a tak již neměla čas jít do sovince.

Další hodinu měla přeměňování. Celkem se na něj těšila. Tento předmět ji sice nebavil, ale bude to dnes první hodina s Lily a Sárou.

„Proč máme hodiny každá v jinou dobu, když máme ty samé předměty?“ zeptala se Liz, když šla s holkami směrem k učebně přeměňování.

„Jde o to, že každý je na trochu jiné úrovni. Takže učitelé po NKÚ rozdělili všechny, co prošli, na horší a lepší. Nechtěli totiž brzdit ty lepší nebo příliš spěchat na ty pomalejší. A v hodinách, na které není tolik zájmu, jsou buď všichni spolu anebo tak, aby jim to vycházelo s ostatními hodinami.“ Vysvětlila jí Lily.

To už se ale dívky blížily k učebně. Před ní stáli studenti. Byli rozděleni do tří hloučků. V prvním byli jen navštěvovatelé zmijozelské koleje. V druhém stály dívky ze všech tří zbývajících kolejí a nápadně se přibližovali k poslednímu hloučku. Tam stálo několik chlapců. Většina z nich obklopovala Pottera a Blacka.

„Hej, Evansová!“ Ozvalo se a Lily zaúpěla.

„Co chceš, Pottere?“ zavrčela nazpátek a ani se nepotřebovala podívat, kdo že ji to otravuje.

„Tak kdy tedy se mnou půjdeš na to rande?“ Začala zase známá bradavická hádka. Všichni studenti už zhruba věděli, jak bude pokračovat. A ať by se zdálo, že je již přestalo bavit ji poslouchat, opak byl pravdou. Všichni se při tom velmi bavili. Tedy, skoro všichni.

„A kdy pochopíš, že s TEBOU nikdy nikam nepůjdu?!“ křikla Lily. Jak ona tyhle rozhovory nesnášela. A ještě víc nenáviděla Pottera. Občas by ho nejraději zaškrtila.

„Evansová, nikdy neříkej nikdy. A já se tě nikdy nevzdám.“ Usmál se na ni mile a dělal, jakoby si nevšimnul jejích vražedných pohledů. Všichni kolem se zasmáli, ale Lily se jen více naštvala. Chtěla na něj začít ječet, ale přerušilo ji zvonění a příchod paní profesorky McGonagalové.

Po přeměňování měla Liz konečně možnost odnést dopis do sovince. Jelikož neměla vlastní sovu, předala dopis jedné ze školních a poslala ji za svou matkou. Jen doufala, že ji matka odepíše co nejdříve.

První hodinu obrany proti černé magii měla hned další den ráno. Byla celkem nervózní, aby ji Harrisová nepoznala. V duchu se sice ujišťovala, že to není možné, ale semínko nejistoty v ní zůstalo. Rozhodla se proto hrát, že obranu moc neumí.

Hodina začala stejně jako každá jiná. Studenti si sedli do lavic po čtyřech a napjatě čekali, co bude dál. Liz si sedla s holkami. Obrana byla jeden z mála předmětů, kde byly všechny čtyři.

„Dobrý den.“ Pozdravila své žáky mile nová profesorka. Všichni hned dostali dojem, že hodná žena. Jen Liz si všimla nepatrného lesku fanatismu v jejích očích. I když ona na ni viděla vše ďábelské.

„Byla bych ráda, kdybyste si vytáhli své hůlky. Nejdříve si vyzkouším, na jaké jste úrovni.“ Oznámila jim a pronikavě si každého prohlédla.

Když měli všichni hůlky nachystané, začala si Harrisová podle třídního seznamu volat žáky po jednom. Zkoušela je soubojem s jinými žáky, kteří byli v abecedním seznamu hned za nimi. Liz šla na řadu jako třetí.

„Sirius Black a Elizabeth Boltnová.“ Zavolala profesorka. Liz se nejistě zvedla a došla před tabuli. Jen doufala, že její protivník není nemehlo. To by ji totiž její hraná neschopnost kouzlit stála celkem dost

Lizin protivník si stoupl do bojového postoje bez problémů. Liz si naschvál stoupla tak jak by správně neměla. Harrisová jim dala pokyn, aby začali.

„Mdloby na tebe!“ zakřičel hned Sirius.

„Protego!“ vyčarovala Liz štít. Ale nebyl úplně správně, tak kouzlo, i když oslabené, prošlo. Narazilo by do ní, ale povedlo se jí mu vyhnout. Tím, ale ztratila rovnováhu a spadla na zem. Pak už Blackovi stačilo jen kouzlo Expelliarmus a bylo po boji.

Liz se nemotorně zvedla a podívala se na svou hůlku v Blackově ruce. Moc se jí nelíbilo, že ji nemá u sebe, ale bylo nutné se nechat porazit. I když ze sebe nemusela dělat až tak velkého blbce.

Sirius jí podal její hůlku a vítězně se usmíval. I když něco mu na tom nesedělo. Ve vlaku mu nepřipadala jako nemotorná kouzelnice. Ale možná je zvládla odzbrojit jen proto, že je překvapila.

Když se vystřídali všichni žáci, Liz si oddechla. Nakonec to její malé představení nebylo mezi těmito studenty nijak neobvyklé. Většina z nich toho zvládla ještě méně než ona.

Paní profesorka se na ně mračila. „Myslela jsem si, že v sedmém ročníku už budete umět lépe bojovat. Ale jak vidím, většina z vás ani neumí základní postoj. Proto se v mých hodinách budeme věnovat soubojům. Za domácí úkol si nacvičte základní kouzla. Máte je vyjmenované v učebnici na straně dvacáté. Všechny byste už měli umět.“ Řekla a ukončila hodinu.

Studenti vyběhli na chodbu a nadšeně si mezi sebou sdělovali své názory. I liz si musela od kamarádek vyslechnout, jak je ta nová učitelka super. Ona sama se ale k pění ód nepřidala. Byla celkem ráda, že příští hodinu nemá s holkami. Ty teď mířily na bylinkářství a Liz se pokusila najít učebnu Studia mudlů.

Po vyučování se Liz sešla s holkami ve společenské místnosti. Nikdo jiný tam nebyl. Všichni si totiž užívali venkovního sluníčka.

„Konečně konec.“ Vzdychla Emily a hodila sebou do křesla.

„To sice ano, ale zítra to začne nanovo.“ Postěžovala si Sára a taky si sedla.

„Nevím, co se vám na škole nelíbí. Je to zábava.“ Zareagovala na to Lily, když si sedala. Ostatní dívky po ní hodily nevěřícnými pohledy a pak se na sebe chápavě podívaly. V jejich pohledu šlo vidět, že se shodly, že je Lily blázen.

„Máme úkol do run. Jdu si je udělat do knihovny. Jde někdo se mnou?“ zvedla se Lily z pohovky a pohlédla na své kamarádky. Předem věděla, že s ní žádná nepůjde.

„Počkej chvíli. Jen si zajdu pro věci do pokoje.“ Překvapila ji Liz. Lily kývla a chvíli čekala. O chvíli se Liz vrátila a obě se odebraly do knihovny.

Cestou narazily na poberty. James hned spustil svou písničku: „Čus Evansová!“

Lily se zamračila a hodila po něm vražedným pohledem. Ale on si toho nevšímal a pokračoval dál: „Půjdeš se mnou dneska na rande?“ zařval hlasitě a tím přivolal pěknou řádku lidí. Všichni se už těšili na další hádku.

„S tebou nikdy, Pottere.“ Odsekla Lily.

„Ale Evansová, nemusíš se stydět. Není vůbec zvláštní, že po mně prahneš.“ Provokoval ji dál James. Když Lily zrudla vztekem, začali se všichni okolo smát.

„Promiň, ale o ubožáky nemám zájem.“ Křikla na něj na oplátku Lily. Byla pořádně vytočená.

„Já to vím, a proto se o tebe pokouším, má lásko. Kdybych byl ubožák, dávno bych to vzdal, ale naštěstí pro tebe jím nejsem.“ Usmál se na ni mile a láskyplně.

„POTTERE!“ To bylo to jediné, na co se Lily v tom vzteku zmohla. Přešla k nebelvírskému chytači a dala mu takovou facku, že se mu až hlava otočila. Pak na něj namířila prstem, div že mu nevypíchla oko. „Ještě jednou mi řekneš ´má lásko´ a uvidíš, co s tebou udělám!“ křikla a oddupala pryč. Za sebou nechávala zmateného Jamese a ještě více zmatené studenty. Něco podobného Lily ještě nikdy neudělala.

Liz si prohlédla kolemstojící a pak pokrčila rameny. Sice od Lily tak vášnivou reakci nečekala, ale nezdálo se jí to zvláštní. Vydala se za svou kamarádkou.

V knihovně si půjčily knihu o runách a začaly překládat daný text. Liz to vůbec nešlo, ale Lily jí pomohla. Netrvalo tedy ani dvě hodiny a měly vše hotové. Pak se vydaly ven.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 7 - Doučování

Uplynul týden a byla tu zase středa. V Bradavicích byl klid. Tedy jen takový klid, jaký může na kouzelnické škole být. Někteří žáci na sebe pořád metali kletby a někteří se neustále hádali. Ale žádné zvláštní vybočení ze stereotypu nenastalo.

Liz zrovna seděla u sebe v pokoji a chystala si učebnice na dnešní den. První dvě hodiny měla obranu proti černé magii. Liz si pořád dělala starosti s profesorkou Harrisovou, ale jelikož jí její matka ještě neodepsala, rozhodla se to prozatím nechat být. Alespoň měla dobrý pocit, že profesorku vytáčí. Ta totiž špatně nesla, že se nějaký její student není schopný naučit pořádně kouzlit. A tak dostávala Liz spoustu teoretických úkolů.

Náhle se ozvalo zaťukání na okno.

„Sova!“ vykřikla Ema a běžela otevřít okno. „Myslela jsem, že vždy létají jen při jídle.“ Mumlala si pro sebe.

Sova vlétla dovnitř a zamířila si to k Liz. Ta zvedla hlavu a podívala se na zvíře. Trochu se zamračila, když si sova sedla přímo na její domácí úkol do obrany.

„Ahoj.“ Pozdravila sovu a pohladila ji po hlavě. Přitom se nenápadně snažila vzít si svůj úkol zpět. „Copak mi neseš?“ s tím sundala psaní ze soví nožky a prohlédla si ho. Podle písma hned poznala, že se jí konečně ozvala matka.

Ještě než otevřela dopis, dala sově něco k jídlu a pití a nechala jí odletět pryč. Teprve poté si přečetla dopis.

Ahoj zlatíčko,

Jsem moc ráda, že ses dostala do Nebelvíru. Doufám, že si tam najdeš mnoho přátel.

Tvé zprávy o Amy mě moc znepokojily. Nelíbí se mi, že je v Bradavicích. Zvlášť kdy jsi tam ty a možná i Julius. Nevím, co by její přítomnost mohla znamenat, ale radši si dej velký pozor. Snaž se na sebe nijak neupozorňovat. Snad si tě nevšimne.

Brumbálovi to osobně říct nemůžeš. Vyptával by se a to by nás teď mohlo ohrozit. Ale myslím, že neuškodí, když mu napíšeš anonymní dopis. Určitě si ji pak prověří.

Víš jistě, že je Julius na škole? Mohla bys ho najít, aniž bys ohrozila sebe?

Máma

P. S.: Přikládám dopisy od tvých přátel. Už nedočkavě čekají, až jim napíšeš, co se v Bradavicích děje.

Když dočetla, vyndala i ostatní dopisy. Chtěla je začít číst, ale Lily jí přerušila.

„Liz, už musíme jít do hodiny.“ Upozornila ji.

Obrana začala úplně normálně. Harrisová nejdříve vysvětlila nové kouzlo a pak si jej měli studenti zkoušet. Dnes se učili Patrona. Liz ho zvládala bez problémů, a tak se bála, jestli jej zvládne zkazit.

„Expecto patronum.“ Rozléhalo se učebnou. Liz uvažovala, jakým způsobem se zase znemožnit. Mohla by použít nejhorší vzpomínku a tím úplně sabotovat kouzlo. Ale dobré by bylo nechat něco vybuchnout nebo podobně. Ale to by mohlo přivolat zbytečnou pozornost. I když by pak nikoho nemohlo napadnout, kdo ve skutečnosti je.

Liz se pokusila o svoje kouzlo, ale trochu ho zkomolila. Výsledkem byla lavice spálená na uhel.

„Ups.“ Řekla jen Liz a svatoušsky se usmála. Studenti okolo se rozesmáli, hlavně zmijozeláci.

Profesorka Harrisová se s děsivým výrazem přiblížila ke své nemotorné studentce.

„Boltnová! To nedokážete ani jediné kouzlo nezkazit?! Jste tak nemožná?!“ křičela. Za to si vysloužila spoustu překvapených pohledů. Ještě nikdy na nikoho z nich nezvedla hlas.

„Ale paní profesorko, mě to nejde.“ Omlouvala se Liz zkroušeně. Stydlivě pohlédla na podlahu a najednou ji strašně začaly zajímat kachličky. Zároveň se tím snažila maskovat cukající koutky rtů. Chtělo se jí smát.

„Tak se to naučte ve volném čase! Ale to Vy asi nemůžete, že?!“ pokračovala profesorka. „Odedneška budete mít doučování!“ rozhodla.

„Jak si přejete, paní profesorko.“ Přitakala Liz a už přemýšlela, jak přežije hodiny navíc s touto velice otravnou ženou. Napadlo ji, že by se zázračně zlepšila. Alespoň trochu, aby nemusela na doučování.

„Dobře. Jelikož nemám dostatek času na tvé doučování, zvolím někoho z tvých spolužáků.“ Oznámila ji a přejela přitom pohledem přítomné studenty.

Lily se hned přihlásila. „Mohu jí s tím pomoct, paní profesorko.“ Nabídla se. Ale Harrisová nevypadala nadšeně.

„Je mi líto, slečno Evansová, ale nemyslím si, že byste se spolu učily. Asi byste si spíše povídaly a ulévaly se. A navíc by Vám to mohlo překážet při plnění povinností primuse. Bude lepší, kdy se toho zhostí někdo, s kým se nepřátelí a kdo nemá tolik povinností.“ Odmítla Lilyinu nabídku. Zamračila se a chvíli uvažovala. Přitom se pohledem posouvala z jednoho studenta k dalšímu.

Všichni pozorně pozorovali svou profesorku. Spousta z nich si hodně přála, aby si nevybrala je. Nechtělo se jim trávit svůj volný čas s neschopnou čarodějkou.

Liz se moc nelíbilo, že by ji někdo měl doučovat, ale bylo to lepší než hodiny s Harrisovou. Jen doufala, že jí nepřidělí někoho ze zmijozelu. Nerada by poslouchala, jak je nečistá krev špatná.

„Pane Lupine, co kdybyste se toho ujal Vy?“ usmála se na nebelvírského studenta. „Podle mých informací jste byl minulý rok prefektem, takže byste měl být schopen nést odpovědnost.“ Odůvodnila svůj výběr.

„Jak si přejete, paní profesorko.“ Přitakal neochotně pro Liz neznámý žák. Stačila si už sice všimnout, že se baví s poberty, ale sama s ním ještě nemluvila. A vůbec si ho nepamatovala z dne příjezdu a i na první hodiny obrany chyběl. Ale vypadalo to, že je jediná, které to přijde zvláštní.

„Velmi dobře.“ Mlaskla spokojeně Harrisová. „Po hodině tu oba zůstaňte, dohodneme se, kdy bude doučování probíhat.“ Oznámila jim a pokynula ostatním studentům, aby pokračovali ve zkoušení kouzel. Sama nahradila zničenou lavici jinou.

Liz už radši do konce hodiny nic nevyvedla. Nechtěla svou situaci ještě více zhoršit. Snad těch zvláštních hodin navíc nebude moc. Chtěla by si taky trochu užít studentský život. I když prozatím ještě žádná párty nebyla.

Po hodině Liz řekla kamarádkám, aby na ni nečekaly a zamířila ke katedře. Tam už čekal její budoucí učitel. Povzbudivě se na ni usmál.

„Ahoj. Já jsem Remus Lupin.“ Představil se a podal jí ruku.

„Elizabeth Boltnová.“ Potřásla si s ním rukou.

Liz si ho zvědavě prohlédla. Byl jen o trošku vyšší než ona. Světle hnědé vlasy si nechal ostříhat na krátko. Na pravé líci se mu táhla stará jizva. Nejvíce ji ale zaujaly jeho modré oči. Svítily inteligencí ale i něčím temným. Nedokázala rozeznat, co to je. Upřímě si musela přiznat, že se jí celkem líbí.

„Dali byste mi oba své rozvrhy.“ Požádala je profesorka. Za pár sekund už je pozorně studovala. „Řekla bych, že dvě hodiny doučování týdně by Vám mohli stačit, slečno Boltnová.“ Otočila se na svou nejhorší studentku. Snad se konečně něco naučí.

„To mi naprosto vyhovuje.“ Usmála se na ni Liz přeslazeně a trochu sarkasticky. Jak ona tu ženskou neměla ráda.

„Podle rozvrhů vidím, že oba máte volné večery v pondělí a pátek. Myslím, že to by tedy mohly být vhodné dny.“ Navrhla Harrisová a podívala se na své studenty. Očekávala, že oba budou souhlasit.

„Myslím, že to by šlo.“ Přitakal Remus. Liz tedy nezbylo nic jiného než taky neochotně souhlasit. Nelíbilo se jí to, ale nemohla proti tomu nic dělat. Jen se, co nejrychleji něco “naučit“.

„Dobře, takže jsme domluveni. Čas nechám na Vás. Doufám, že za pár týdnu už se nebudou dnešní nehody opakovat.“ Oznámila jim přísně a trochu výhružně. Pak je nechala jít.

Liz okamžitě vystřelila ze třídy a spěchala na další hodinu. Měla mít studium mudlů. Moc se na tento předmět těšila.

Ještě ve středu se s Remem dohodli, že se v pátek sejdou o půl šesté v jedné z mnoha učeben ve druhém patře.

Liz se na hodinu dostavila o pět minut dříve. Chtěla si nechat časovou rezervu, kdyby se ztratila. Naštěstí se jí podařilo zabloudit jen jednou a pak se hned dostala na správnou cestu. Už se tu pomalu učila orientovat.

Remus už na ni čekal v učebně. „Ahoj.“ Pozdravil ji, když vstoupila do dveří.

„Co už z obrany zvládáš?“ zeptal se Liz, aby zjistil, kde má s doučováním začít.

„Základy.“ Odpověděla jednoduše. To by asi obsahovalo všechny zkušenosti, které ukázala v hodinách. A bylo by divné, kdyby najednou uměla více.

„Všimnul jsem si, že Kouzelnické formule i Přeměňování ti jde. Kde je problém?“ tázal se dál zvědavě. Nemohl pochopit, jak ji mohou jít všechna kouzla z jiných předmětů, a v obraně nezvládne ani ty nejjednodušší.

„V obraně. Máma mě doma učila všechny předměty, ale do obrany se jí nechtělo. Tak mě naučila jen základy a víc neumím.“ Vymyslela si rychle přijatelné vysvětlení. To by mohlo i vysvětlit náhlé zlepšení, když jí někdo bude pomáhat.

„Aha.“ Povzdechnul si Remus. „Zvládáš Protego?“

„Ne úplně dobře, ale vyčaruju ho.“ Zhodnotila Liz. Už teď se netěšila, až ji bude všechna ta kouzla podrobně vysvětlovat. Už teď se připravovala na tu zkoušku trpělivosti. Snad se jí podaří nevysvětlit mu, že vše již umí.

„Tak začneme tímhle.“ Rozhodl a začal jí vysvětlovat, co má dělat.

Po dvou hodinách přestali s učením. Remus se spokojeně usmíval. A Liz musela uznat, že to rozhodně nebyly dvě nejhůře strávené hodiny v tomto životě.

„Vidíš, že ti to celkem jde. Asi jen potřebuješ ukázat, co máš dělat.“ Řekl. Liz se s ním nepřela. Bylo to dostatečné vysvětlení, jelikož Harrisová jim ještě nic nového neukázala. Pořád se opakuje učivo z minulých let.

„Děkuji za pomoc.“ Pousmála se na něj Liz. Chtěla už odejít, ale pak ji napadlo, že by se od něj mohla ještě něco dozvědět.

„Vedou se tu na škole nějaké složky studentů?“ zeptala se a napjatě čekala na odpověď.

„Ano jsou. Proč?“ nechápal Remus.

„Potřebovala bych něco zjistit.“ Vysvětlila mu opatrně. Nesměla mu toho říct moc. „Kde ty složky jsou?“

„V kabinetech ředitelů kolejí. Každý tam má studenty ze své koleje.“ Odpověděl popravdě. Vysloužil si za to Lizin široký úsměv.

„Děkuju.“ Řekla a zamířila pryč.

„Na co to…“ snažil se její učitel zeptat, ale než stihl vyslovit svou otázku, Liz dávno zmizela.

Zpět na obsah