Because of you napsal(a) ChoChangova
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1033
Index
Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kanona probudil závan studeného větru. Natáhl se, aby se přitulil k bratrovi. Avšak místo, kde obvykle spával Saga, bylo prázdné.
Kanon se prudkým trhnutím posadil, protřel si oči, obul sandále a vyběhl z místnosti. Dostal strach; Saga ho nikdy nenachával samotného. Co se jen mohlo přihodit?
To, co venku spatřil, mu vyrazilo dech. Saga stál uprostřed nádvoří. Od zlaté zbroje, kterou měl na sobě, se odrážela sluneční záře mladšímu z dvojčat přímo do očí.
Saga, od dnešního rána zlatý rytíř Blíženců, se otočil a zahlédl Kanona stát ve dveřích. Přišel blíž a vroucně ho objal.
Kanon zůstal stát jako přimražený. Najednou pocítil k batrovi něco, co do té doby neznal. Závist!
Po chvíli se Saga odtáhl, usmál se a proběhl kolem svého bratra zpět do budovy. Bolelo ho, že zrovna on se stal zlatým rytířem a na Kanona nic nezbylo. Do očí se mu draly slzy. Vběhl do pokoje, zabouchl za sebou mohutné dveře a zamkl. Unaveně se opřel o stěnu. Kanon ho teď musí strašně nenávidět. Ani se mu nemůže divit, protože on sám se nenávidí taky. Poprvé v životě vlastní něco, co si nemůžou rozdělit. A nebo můžou? Sedl si na mramorovou podlahu a snažil se ze sebe zlatou zbroj sundat. Marně...
Hráli si na ulici s míčem. Saga odmítal nosit svou zbroj - údajně pro něj byla moc těžká - a štěstí a pohoda opět panovaly mezi oběma bratry. Alespoň to tak vypadalo...
"Chytej!" zasmál se Saga.
Míč však letěl příliš vysoko, než aby na něj Kanon dosáhl, a rozbil okno u jednoho z bíle natřených domků.
"Kdo to byl?!" Ze dveří vyběhla stařena s černým šátkem na hlavě a s tlustou holí v ruce. Oba bratři se s ní velmi dobře znali. Často u ní na zahradě kradli jablka. "Zase ty?!"
"To já ne! To Saga!"
"Kdybys alespoň nelhal! Zlatý rytíř by nikdy nic tak dětinského neudělal!
Kanon se podíval po svém dvojčeti. Saga však nic neříkal. Ani nic neudělal, aby ho zachránil před tlustou holí blížící se stařeny. A tak vzal Kanon nohy na ramena a utekl. Jediný člověk, který pro něj něco znamenal, ho zradil a opustil.
Schovával se v křoví. Slyšel, jak ostatní chodí kolem a volají jeho jmého. Poznával Sagův, Aiorosův a Shurův hlas. Neodpověděl jim však. Momentálně chtěl být sám. Sám, jen se svými dvěma společníky - pocitem prázdnoty a pocitem méněcennosti. V čem se od bratra tak lišil, že jeho celý svět nenáviděl, zatímco Sagu všichni zbožňovali? Vypadali stějně a všechno dělávali spolu - myli se, jedli, usínali a ráno se budili společně. Teď je všemu konec. Kvůli Sagovi a jeho hloupé zlaté zbroji!
Kanon si ani nevšiml, že se setmělo a hlasy, které předtím volaly jeho jméno, ztichly. Citelně se ochladilo. Otřásl se a přitáhl kolena blíže k tělu. Začínala mu být zima.
Možná, že právě tehdy začínala v jeho srdci klíčit nenávist vůči celému světu. Světu, který jím opovrhoval. Světu, pro který mladší z dvojčat nikdy nic neznamenalo...
Hodiny na nedaleké věži odbíjely půlnoc. Otevčerným oknem do místnosti pronikal čerstvý vzduch. Kanonovi už nebyla zima. Naopak. Jeho tělo se zmítalo v jednom ohni. Otevřel oči a pomalu otočil hlavu stranou. Sagu, ležícího vedle něj, viděl jen rozmazaně.
Kanonovy oči zazářily štěstím a bratra vroucně objal. Opět jim bylo pět, spali v malé chatrčce nedaleko Sanctuary a jeden druhého chránili před zimou, pronikající do místnosti spárami mezi prkny.
Saga se probral ze spánku. Vzbudily ho pevně objímající paže jeho dvojčete.
Měl jsem tě najít dřív, říkal si v duchu zlatý rytíř a v mysli se mu znova vybavily vzpomínky na to odpoledne, kdy Kanon utekl a Saga se ho vydal hledat. Napřed se snažil bratra vypátrat sám. Jenže když se den chýlil ke konci a on stále nikde, požádal Shuru s Aiorosem, aby mu s hledáním pomohli. Vzpomínal, jak se ho zmocnil tísnivý pocit, když se město ponořilo do tmy. Na to, jak v duchu stále opakoval Kanonovo jméno, když ho unavený hlas již zrazoval. Na to, jak našel promrzlého bratra schouleného v křoví a jak ho poté odnesl domů. Kanon se třásl zimou. Saga si lehl těsně k němu, držel ho za ruku a vlastním tělem ho zahříval, dokud chvění neustalo. A když zimnici vystřídala horečka, přikládal bratrovi na čelo studené obklady...
Celou dobu se snažil nespustit Kanona z očí, s výjímkou těch několika málo chvil, kdy i jeho přemohla únava. Zlehka mu položil dlaň na čelo. Pousmál se, když ucítil, že horečka začíná pomalu klesat. Přimkl své dvojče ještě těsněji k sobě, tak blízko, že mohl zcela zřetelně slyšet tlukot jeho srdce. Zabořil prsty do dlouhých modrých vlasů a pohrával si s jejich pramínky stejně, jako když byli malí. Takto setrval, dokud Kanonova horečka téměř nezmizela a on znovu nenabyl vědomí. Mírně se odtáhl, když uviděl, jak Kanon otevírá oči a upřeně ho pozoruje. Náhle jím jako ostrý šíp projel pocit hněvu nad bratrovým nerozvážným jednáním a strachu z toho, co by se mohlo stát, kdyby ho nedokázal najít včas.
"To je dost, že už jsi vzhůru!" okřikl ho. "Co si myslíš, že děláš?! Jen tak si utečeš a teď, "Saga hluboce oddechoval, "jsi kvůli tomu nemocný! Ty jsi opravdu pitomec!"
Sagova slova představovala pro Kanona trpký návrat do reality. Iluze šťastného dětství se mu rozplynula před očima jako dým. Bylo jim opět patnáct, ležel v posteli jejich nového domova a Saga mu nadával. Kanon vstal a bez jediného slova odešel z pokoje...
Seděl na schodišti před chrámem Blíženců a vyhlížel své starší dvojče. Vduchu doufal, že se ze schůze zlatých rytířů, kterou na dnešek svolal Papež, vrátí co nejdříve. Bez jeho přítomnosti se cítil v potemnělé kamenné stavbě nejistý a plný úzkosti. Jako kdyby se uvnitř nacházelo cosi, co ho považovalo za vetřelce. Za pouhý stín. Nepříjemně ho mrazilo na zátylku. Vzduch se zdál být těžkým, skoro nedýchatelným. Častokrát se stalo, že v prázdném chrámu nevydržel, vyběhl ven a nikým nepozorován se vydal svému dvojčeti naproti. I v chladných dnech raději čekal třeba venku na schodišti před chrámem Ryb. Dnes si dodal odvahy a zamířil až ke dveřím do Papežovy vily. Doufal, že alespoň na dálku bude moci vnímat Sagův kosmos, bez něhož se často cítil jako poloviční člověk. O dvojčatech se říká, že mají jednu duši a Kanon na vlastní kůži poznal, že je to pravda. Na kratičký okamžik mu hlavou probleskl bláznivý nápad vběhnout dovnitř a zůstat bratrovi po boku, dokud se společně nevrátí zpátky domů. Přesto se nakonec rozhodl setrvat na místě a počkat na něj venku. Dnešní shromáždění trvalo až mučivě dlouho. Od bratra se nedávno dozvěděl, že Athena se má narodit již brzy, a tak musí Papež najít její zbylé ochránce a spolu se zlatými rytíři připravit Sanctuary na příchod bohyně moudrosti. Kanon zaťal ruku v pěst, až mu zbělely klouby. Athena! Nebýt jí, byli by stále spolu. To ona vstoupila mezi ně, to ona jim do cesty postavila zeď v podobě zlaté zbroje! Kéž by se nikdy nenarodila! Kéž by zemřela! Kéž by zemřel i Papež, který mu ho pokaždé odvádí! A koneckonců, proč ne... V hloubi duše věděl, že Saga od chvíle, co přišel do Sanctuary touží potom, stát se příštím papežem. Kdyby ho zabil dřív, než by stárnoucí muž stačil jmenovat dědice, mohl by rytíř Blíženců nastoupit na jeho místo. Byl by volný, osvobozený od povinností zlatého rytíře. A poté, co by zmizela Athena, by oni dva mohli společně vládnout nad Sanctuary jejím jménem. Kanon by se dočkal uznání...
Následující den se oba vzbudili dříve, než obvykle. Dnes měli to štěstí, že Sagu nečekali žádné povinnosti, a tak se rozhodli strávit den mimo Sanctuary. Odešli hned časně zrána, po snídani. Vydali se na pobřeží. Kanon měl moře rád. Když byli menší, často si chodili zaplavat k útesům. Momentálně jim v tom však bránila Sagova zářivá zbroj. Posadil na okraj útesu a mlčky pozoroval vlnobití. Jeho mladší dvojče usedlo vedle a zlehka mu položilo ruku kolem ramen.
"Jsem rád, že mi papež dal dneska volno," pronesl Saga a pousmál se. Kanon lehce přikývl. Tenhle den mají jen pro sebe. Všechno je, jako dřív.
Rytíř Blíženců po chvíli opět zvážněl.
"Zítra odcházím."
Jeho bratr mu věnoval tázavý pohled. Doufal, že se přeslechl.
"Papež mi svěřil důležitou misi a ta může trvat i několik dní," řekl tichým hlasem a sklopil zrak k zemi. Pokaždé, když Saga opouštěl Sanctuary bez svého dvojčete, svírala ho nepříjemná, dusivá úzkost, kterou nedokázalo nic zaplašit. Jenže nebylo zbytí. Musí přece dostát svým povinnostem. Na okamžik ucítil pevný stisk ruky na svém rameni, který vzápětí povolil.
V tu chvíli se Kanon přitočil těsně k němu a zašeptal mu do ucha.
"Poslyš, nemyslíš, že bychom se měli líp bez nich?"
"Bez koho?"
"Všeho. Atheny. Papeže. Téhle prokleté zbroje. Kdyby nebyla Athena, ty bys nemusel na žádnou hloupou misi."
Saga se zarazil, ale nic neřekl, a tak Kanon pokračoval dál.
"Kdyby nebyl Papež, mohl by ses jím stát klidně třeba ty. Mohl by sis v Sanctuary dělat, co bys chtěl. Nikdo by neměl právo nám neustále nařizovat. My bychom určovali pravidla. My bychom vládli Sanctuary."
"Co mi to říkáš?"
Kanonovi se zablesklo v očích.
"Zbav se jich. Zabij Papeže. Nastup na jeho místo. A pak," dodal šeptem a mírně se ušklíbl, "se zbav Atheny. Ať si klidně umře. Co je nám po nich všech!"
V té chvíli se mladšímu z dvojčat zatmělo před očima pod silným úderem bratrovy pěsti...
Chrám Blíženců naplnilo tísnivé ticho. Jeden z jeho obyvatel právě čekal na smrt v chladném jeskynním vězení, zatímco druhý se zmítal na hranici šílenství. Poté, co mu pobřeží zmizelo z dohledu, dal se do běhu. Jakmile se ukryl před slunečními parsky v útrobách chrámu, serval ze sebe zlatou zbroj a zanechal ji opuštěnou v jednom z jeho temných koutů. Usedl na prázdnou postel a nevydal ani hlásku. Ani nepotřeboval spánek. Noční můry si ho našly i v bdění, aby mu připomínaly, že právě spáchal nejhorší zločin.
Zločin? Vždyť se přece zachoval správně. Pouze sloužil své bohyni, potrestal jejího zrádce.
Odsoudil k smrti toho, kdo mu byl nejbližší.
Mohl si za to sám. Neměl zradit Athenu.
Athena. Prokletá Athena. Kdyby nebyla, nic z toho by se nestalo. Kdyby nebyla, nemusel by teď Kanon trpět a marně lapat po dechu v zatopené jeskyni Sunion. On by se nestal vrahem. Vždyť není. Je váženým zlatým rytířem. A na rukou má krev. Nebýt Atheny, Papeže, té prokleté zbroje...
Té noci Saga nezamhouřil oka. Té noci se v jeho srdci poprvé zrodila temnota.
Té noci zemřel jeho bratr...
Nastala půlnoc.
Zpoza mraků se vynořil bledý měsíc, jehož stříbřitá záře dopadala na vodní hladinu a vytvářela na ní třpytivé odlesky. Kanon mlčky kráčel po písčité pláži. Vlny omývaly pobřeží a smývaly jeho stopy. Modrovlasý mladík ve zbroji mořského draka přišel, jako už tolikrát předtím navštívit místo, kde naposledy spatřil svého bratra. Zastavil se u vchodu do temné jeskyně, která se málem stala jeho hrobem. Chodil sem každý úplněk, vždy úderem půlnoci, v tu samou hodinu, kdy jen o vlásek unikl jisté smrti. Chvíli jen stál a upřeně zíral do temné hlubiny. Poté váhavě vstoupil. Přiblížil se k jedné ze stěn a opřel čelo o chladný kámen v místě, kde cítil slabou přítomnost čehosi jemu blízkého. To kvůli ní se neustále vracel. Alespoň na kratičkou chvíli se mu tak povedlo částečně zaplnit tu hlubokou prázdnotu v jeho srdci, kterou cítil od chvíle, co skrz mříže pozoroval odcházejícího rytíře Blíženců. Tato návštěva však byla jeho poslední. V podmořském království ho nyní čeká spoustu práce. Již nebyl jedniným obyvatelem Atlantidy. Před nedávnem nalezl dalšího z Poseidonových generálů, což mohlo znamenat jen jediné. Příchod pána moří se blíží, a on se musí na všechno náležitě připravit. Jedniná chyba by ho mohla stát mnoho, a proto teď musí nechat minulost za sebou a musí čelit své prázdnotě. Udělal několik kroků vzad a zahleděl se na kamennou stěnu.
"Sbohem," zašeptal tichým hlasem a navždy opustil Sunion.
Nastalo poledne.
Zpoza mraků se vynořilo slunce, jehož zlatá záře dopadala na vodní hladinu a vytvářela na ní třpytivé odlesky. Saga mlčky kráčel po písčité pláži.Vlny omývaly pobřeží a smývaly jeho stopy. Zlatý rytíř Blíženců přišel, jako už tolikrát předtím navštívit místo, kde naposledy spatřil svého bratra. Vracel se každé poledne, přesně v hodinu, kdy své dvojče zavřel do vězení, z něhož nebylo návratu. Chvíli stál a zíral dovnitř. Jeho mysl opět zaplnily výčitly a pocit viny. Viny, která ho sužovala jako stále krvácející rána, která se nikdy nezahojí, ani nezmizí. Bude navždy trýznit jeho rozpolcenou duši. Jediný lék, který ho udržoval stále při smyslech se nacházel uprostřed temné jeskyně. Z jednoho místa stále vyzařoval Kanonův slabý kosmos, jehož přítomnost poskytovala útěchu Sagově zmučené duši. Udělal několik kroků vpřed a dlaní se dotkl kamenné stěny. Tentokrát však hledal útěchu marně. Již nikde necítil známky bratrovy přítomnosti. Vězení bylo prázdné, stejně jako on sám. Před očima se mu náhle zatmělo. To, co jeho mysl poutalo k tomuto světu, zmizelo, a nebyl již žádný důvod, aby tu zůstával i on. Žádná věc již nedokázala zabránit tomu, aby podlehl temnotě, ukryté v jeho srdci. Udělal několik kroků vzad a upřeně hleděl před sebe.
"Sbohem" zašeptal zlověstným tónem, zatímco jeho vlasy zbledly a oči se zbarvily do ruda.
Dny plynuly a Kanon, o němž si všichni mysleli, že je mrtvý, přebýval v Atlantidě, kde ze zapečetěné urny osvobodil duši Poseidona, vládce moří. Díky tomu se stal z jedním z jeho generálů, mořským drakem. Jeho ambice byly veliké. Rozhodl se, že se stane šedou eminencí, která ze stínu bude vládnout vodnímu království. Od doby, co ustaly jeho výlety na pobřeží, se na zemi již neukázal. Také toho mnoho nenaspal, což se na modrovlasém mladíkovi začínalo citelně podepisovat. Zamhouřil oči a přemohla ho únava...
Nacházel se opět v Sanctuary, kde právě bratr bojoval proti bronzovým rytířů. Již několikrát měl vítězství na dosah, dokud se nobjevila sama Athena. Saga se jí postavil. Zaútočil. Kanonovi náhle ochromila smysly mučivá bolest, když se jeho dvojče dotklo zlaté berly a zhroutilo se k zemi. Další vlna agónie ho probrala z noční můry. Poslední, co spatřil, byla Sagova tvář. Slyšel jeho poslední výdech, zachytil poslední pohled jeho očí, v nihž náhle nebylo ani stopy po temnotě, která ovládala rytíře Blíženců...
Kanon se posadil. Chvíli trvalo, než sez otřesného zážitku vzpamatoval natolik, aby opět začal vnímat okolní svět. Věděl, že se nejednalo o pouhý sen, nýbrž o krutou skutečnost. Saga je mrtvý. Šok byl za krátko vystřídán nenávistí a hněvem. Proč sebou dohrobu alespoň nevzal Athenu?! Proklínal bratra, který ho pustil, bohyni, co tohle všechno způsobila, i celé Sanctuary. Když se trochu uklidnil, přepadly ho obavy. C o kdyby se Athena rozhodla poctít návštěvou jeho říši a zničit všechno, co tak pracně vybudoval? Musí vymyslet, jak se jí nadobro zbavit...
Stál poblíž kamenného pomníku, kde předtím spočívalo jeho tělo, a mlčky pozoroval noční nebe. Bledé měsíční paprsky se odrážely od jeho nové, obsidiánově černé zbroje, kterou získal, když ho vládce podsvětí povolal zpět mezi živé. Saga však žil jen napůl. Očima vyhledal zářící souhvězdí Blížencců.
"Proč..." zašeptal. "Proč ne i on..."
Jak mohl Hades navrátit život jen jedinému z dvojčat? V té chvíli ještě Saga pravý důvod neznal, al brzy se ho měl dozvědět. Náhle mu připadalo, že se souhvězdí rozzářilo jasněji, než předtím, jako kdyby mu chtělo dát znamení. Zaslechl za sebou kroky ostatních bývalých rytířů, prokletých stejným temným posláním, jaké teď čeká i jeho. Chystají se do Sanctuary. Mají dvanáct hodin na splnění úkolu, za který jim byla přislíbena nesmrtelnost. Jejich skutečný cíl je však jiný. Tajný. Ale o tom se nikdo nedozví. Protože až znovu vstoupí do svého bývalého domova, přijdou tam jako zrádci. Budou muset bojovat proti svým přátelům. Předstírat zradu, aby pomohli porazit nepřítele. Nikdo nespatří karmínově rudé slzy v jejich očích. On, Saga, opět pošpiní ruce krví té, kterou se zavázal chránit a sloužit jí jako jeden z dvanácti Rytířů Zodiacu. Několikrát zamrkal, když mezi zářícími hvězdami spatřil Kanonovu tvář. Ještě než skončí tahle válka, znovu se setkají...
Ve stejnou hodinu, ale na jiném místě, se Kanon opíral o zábradlí prostorné terasy a upíral svůj znak k souhvězdí, jež nyní reprezentoval. Poté, co Athena a její rytíři přemohli Poseidona, zmizela podmořská říše v hlubinách oceanu. On však vyvázl a vrátil se do Sanctuary. Cosi se v něm změnilo. Již nebyl posedlý svými ambicemi a litoval toho, co provedl. Aby odčinil všechny své hříchy, nechal se podruhé, tektokrát z vlastní vůle, zavřít do jeskyně Sunion a po celý den a celou noc tam čelil smrtícímu přílivu. Když se prostor zcela zaplnil vodou, zavřel oči a v myšlenkách se vracel zpět do minulosti. V mysli se mu míhaly obrazy jeho a Sagy, jak byli malí a hráli si na zahradě, když se potápěli u útesů, jak poprvé spatřil bratra v zářivé zbroji, jak se o něj Saga staral v nemoci... Ty představy mu dodávaly sílu vytrvat, dokud mu nepřišel na pomoc božský kosmos. To Athena rozhodla o jeho osudu. Z její vůle Kanon přežil, a tak se poté i on stal právoplatným rytířem Blíženců. Prozatím však o jeho přítomnosti nikdo jiný nevěděl. přebýval v Athenině vile. Zlatou zbroj však dosud neoblékl. Zanechal ji ve svém opuštěném chrámu, aby nad ním jejím prostřednictvím stále držel stráž. Brzo jí bude zapotřebí. Válka proti bohu Podsvětí se blížila a pro Kanona to znamenalo, že se již brzy opět shledá se svým bratrem. Když se pozorně zahleděl na zářící hvězdy, spatřil, jak se na něj usmívá Saga...
Zlatý rytíř utíkal podsvětní pustinou. Před malou chvílí ucítil, jak se ho zbroj Blíženců snaží opustit, protože ji ostatní volají k sobě. Musí si pospíšit za nimi. Za ním... Cestu mu však zastoupil Wyvern Rhadamanthys. Čas ubíhal. Zářící kov rezonoval jasným světlem. Nestihne to. Musí se tu ještě zdržet a vyřídit jednoho ze Spectres. Sil má ještě dost. Přijal tedy soudcovu výzvu k souboji. Ale předtím...
Kanon hleděl vzhůru k obloze a pozoroval svou mizející zbroj. Nechal ji odejít, její místo je momentálně jinde. Přišel čas vrátit zbroj bratrovi.
"Sbohem", řekl nahlas a věděl, že to není konečné rozloučení. Již zanedlouho se opět shledá se svojí druhou polovinou...
"Blázne! Proč jsi to udělal? To chceš bojovat beze zbroje?" zaslechl Wyverna. Stál na místě a klidným hlasem odpověděl.
"Na to, abych tě porazil, nepotřebuju zbroj Blíženců."
Rhadamantysovi se zlověstně zablesklo v očích a připravil se k útoku.
Jen pojď, ať to co nejrychleji skončíme, pomyslel si Kanon. Saga na mě čeká...
Saga stál uprostřed oslňující záře po boku zbylých zlatých rytířů, opět přiveden k životu Atheninou mocí. Povolala je zpět, aby přinesli oběť, díky které bude pán podsvětí poražen. Všichni ostatní se vítali s přeživšími, aby se s nimi o pár minut později museli opět rozloučit. Jeho mysl však byla někde jinde. Kanon právě sváděl svoji poslední bitvu. Sám, bez zlaté zbroje Blíženců, čelil nepříteli. Zhroutil se k zemi, zasažen silným útokem. Saga nyní cítil bolest svého dvojčete a podvědomě mu vyslal na pomoc část svého kosmosu, aby bratrovi dodal sílu postavit se zpět na nohy, a sevřít Rhadamanthyse do smrtícího objetí.
"Nezemřu sám!" zněla mu v hlavě Kanonova slova, jako kdyby stál přímo vedle něj. Všechno naráz zčernalo s mohutným výkřikem:
"Galaxian Explosion!"
Bylo po všem. Oba Blíženci dospěli na konec své cesty a konečně nalezli klid. Prázdnota v srdcích zmizela, když se jejich poloviční duše spojily a oni byli zas jeden, tak jako kdysi dávno. Nyní tu stojí jako celistvá lidská bytost a mají před sebou ještě poslední krátký úkol. Dlouho byli životem a jeho nástrahami rozděleni, aby odteď mohli být již navěky spolu,jedno tělo a jedna duše.
Dvojčata jsou nejšťastnějšími lidmi na světě. Nikdy nejsou sami. Vždy tu bude jeden pro druhého. Všechno dělají spolu. Teď už je nic nerozdělí.