„Myslíš, že mi napíše?“ zeptala se nejistě jedna z dívek.
„Určitě,“ odpověděla jí přesvědčivě druhá příjemným melodickým hlasem.
„Víš, on je úžasný. Ty jeho hnědé oči… a blond vlasy… a jak líbá…“
„Určitě se ozve.“
„Sova už týden nepřiletěla.“
„Třeba je nemocná,“ konejšil melodický hlas.
„Možná. Hrome, kam jen jsem mohla dát ty nové černé střevíce?“ obrátila první dívka list.
„Najdeš je. Pojď, dole se podává večeře.“
Když za děvčaty zapadly dveře, Sybilla Trelawneyová se vysoukala namáhavě zpod postele, zakopla zpět černý lakovaný střevíc a spokojeně se usmála. Už věděla, co a komu bude věštit na zítřejší hodině jasnovidectví …