Index
Kapitola 1: Příběh první: Dopis - Kapitola 1 - Cesta domů
Kapitola 2: Kapitola 2 - Konečně doma...
Kapitola 3: Kapitola 3 - Překvapení
Kapitola 4: Kapitola 4 - Návrat
Kapitola 5: Kapitola 5 - Hůlky
Kapitola 6: Kapitola 6 - Kouzla?
Kapitola 7: Kapitola 7 - Kouř a dým
Kapitola 8: Kapitola 8 - Překvapení v altánu
Kapitola 9: Kapitola 9 - Kniha
Kapitola 10: Kapitola 10 - Překvapení u Dudleye
Kapitola 11: Kapitola 11 - Rybář
Kapitola 12: Příběh druhý: Vzpomínky - Kapitola 12 - Večerní iluze
Kapitola 13: Kapitola 13 - Lesní vůně
Kapitola 14: Kapitola 14 - Vzhůru do výšin
Kapitola 15: Kapitola 15 - Nečekaná návštěva
Kapitola 16: Kapitola 16 - Kouzlo písně
Kapitola 17: Kapitola 17 - Priori incantatem
Kapitola 18: Kapitola 18 - Tichá hrůza
Kapitola 19: Kapitola 19 - Důvěrně známá vůně
Kapitola 20: Kapitola 20 - Záložní plán
Kapitola 21: Kapitola 21 - Černé jezero
Kapitola 22: Kapitola 22 - Nečekaný efekt
Kapitola 23: Kapitola 23 - Zelená
Kapitola 24: Kapitola 24 - Aurora borealis
Kapitola 25: Kapitola 25 - Střípky minulosti
Kapitola 26: Příběh třetí: Věštby - Kapitola 26 - Záblesk nápadu
Kapitola 27: Kapitola 27 - Mezi vraky
Kapitola 28: Kapitola 28 - Pozvánka
Kapitola 29: Kapitola 29 - Kámen
Kapitola 30: Kapitola 30 - Mizerný herec
Kapitola 31: Kapitola 31 - Prchavý záblesk minulosti
Kapitola 32: Kapitola 32 - Klepání
Kapitola 33: Kapitola 33 - Noční hlídka
Kapitola 34: Kapitola 34 - Iluze
Kapitola 35: Kapitola 35 - Chvilka klidu
Kapitola 36: Kapitola 36 - Zátiší s prachem
Kapitola 37: Kapitola 37 - Láhev
Kapitola 1: Příběh první: Dopis - Kapitola 1 - Cesta domů
Příběh první: Dopis
Cesta domů
Dnes odpoledne je zase jednou pěkně a tak úvaha, jestli by mi neuškodila krátká procházka místo přemístění až domů, došla naplnění. Po pravdě řečeno jsem tou nepříliš prošlapanou cestičkou moc často nechodil a není divu, pokud se jednalo o kouzelnické záležitosti, bylo jednodušší přemístění, případně letax a v řídkých případech došlo na koště v kombinaci s neviditelným pláštěm. Pro mudlovský svět zas bylo samozřejmější auto.
Vzhledem k jisté odlehlosti od ostatních domů je skoro s podivem, že nezarostla úplně. Ale možná ji používají děti, zahrada kolem domu je pro ně v poslední době nějak malá. Má ovšem i svoje výhody, pod ochranou živého plotu se před okolím skryjí známky kouzelnického nadání a lety na košťatech.
Za těchto úvah jsem pomalu dorazil až ke stěně z drobných lístků, ohrazující zahradu kolem domu. Měla v sobě poměrně dost kouzel, kouzel, která do zelené stěny vložili mí přátelé. Nejedná se ovšem jen o kouzla na obranu proti černé magii, alespoň ne všechna. Především Neville, tedy dnes už profesor Longbottom, který díky svým znalostem rostlin dokázal způsobit, že živý plot vysoký dva metry uvnitř dovoluje létat na koštěti opravdu o hodně výš. I když vždycky říká, že většina věcí už tam byla, že je jen oživil.
A už je tu malá branka, také prorostlá lístky živého plotu, jako by ani nešla otevřít. Při bližším pohledu je v klíčové dírce vidět klíč zastrčený zevnitř, také malá ochrana soukromí. Stačí vytáhnout hůlku a po lehkém doteku se klíč otočí. V tu chvíli mě něco zarazilo, něco nezvyklého. Vedle branky je v zeleni domovní číslo, starobylé tlačítko zvonku a nepoužívaná poštovní schránka. Vždyť kdo z kouzelníků by nevyužil služeb poštovní sovy. Ale jak se zdá, pošťák nezapomněl moji adresu, malý růžek dopisu dosvědčuje dobrou paměť pošťáka či spíš pečlivou evidenci pošty.
Dopis je naštěstí nepoškozený, poštovní razítko přes profil královny na známce ukazuje, že schránku nikdo nekontroloval ne méně než dva týdny. Já sám jsem brankou procházel snad před několika měsíci a pokud se nepletu, tak to bylo cestou ven. A určitě jsem se nezdržoval zamykáním, kouzla na klíči odchodu odpor nekladou a k zamčení není potřeba ani lehký dotek hůlky.
Obálka je pečlivě zalepená a tuhý papír dává tušit odhodlání pisatele nepřipustit ani náhodné shlédnutí obsahu. " Diffindo, " kouzlo které kdysi pomohlo ukrýt knihu lektvarů Prince dvojí krve do obalu z novějšího vydání, funguje pořád spolehlivě a otvírá dopis.
Nemůžu říct, že bych pisatele netušil, bratranec Dudley je jedním z mála mudlů, kteří si můžou jméno Harry Potter spojit s toto adresou, ale proč?
Pravda, občas si píšeme, ale odlišnost světů, v nichž žijeme, a vzpomínky na dětství a dospívání nás až na pár světlých vyjímek spíš rozdělují. Je to o to horší, že už podle samotného výběru slov bratránek spíš netouží po našem setkání. Ale nevypadá to na nějakou tragédii, strýc s tetou jsou někdy až příliš živí, hlavně pokud se jedná o výstřednosti kouzelnické komunity. Dopis jsem naštěstí našel včas, Dudley mě žádá o schůzku už zítra, z nějakého důvodu bude doma sám a potřebuje se mnou něco probrat. Zítra sice mám nějaké plány, ale krátká schůzka se snad vejde, a tak dopis ukládám do hábitu.
Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola 2 - Konečně doma...
Konečně doma...
Ginny už na mě čeká u dveří, docela by mě zajímalo, jak vždy ví, kdy dorazím. Normálně bych se ani nedivil, přemístění se obvykle přeslechnout nedá. "Ahoj miláčku" vítá mě, "jak jsi se dnes měl?"
"Vlastně to docela šlo, i když se zase řešily obletníky." Ginny se málem rozesmála, "To se ale dalo čekat, vždyť už je přece používá každý."
No, to se tedy trefila, není sice jasné, nakolik se o jejich vynesení z ministerstva zasloužil George, ale rozhodně je pořádně vylepšil. Vlastně se dá říct, že jejich prodej přesáhl zisky ostatního sortimentu Kratochvilných kejklů, a to už je co říct.
Není divu, oproti těm původním už není potřeba používat kouzlo na složení vlaštovky (případně šipky a kdo ví, jak je vlastně dnes nabízí), nepotřebujete brk na napsání odpovědi, protože ji obletník napíše sám a klidně vaši odpověď odříká vaším hlasem. A to nemluvím o dalších funkcích, po pravdě mě George docela vyděsil ukázkou obletníku který pohodlně unesl bombu hnojůvku, byť prý může přenášet i další a voňavější věci.
"Tak to je právě ten problém," odpovídám s úsměvem, "dokud přiváděly k šílenství jen školníka a pár učitelů v Bradavicích, tak se to ještě dalo. Jenže teď už je spousta kouzelníků začala používat místo sov a mudlové zas tak hloupí nejsou."
Teď už se Ginny s konečnou platností rozesmála: "Doufám, že je někdo nezkusil začarovat kouzlem na odpuzování mudlů?"
"No, právě že zkusil a prodal pár set kusů v Příčné ulici, jen zatím nevíme kdo a ministerstvo z toho velkou radost nemá. George s tím naštěstí nemá nic společného, zrovna v tu dobu zkoušel novou verzi, která je začarovaná kouzlem neviditelnosti."
"A následky?"
"Vlastně to nebylo až tak vážné, pár malých havárií a mudlové před obletníky prchali na všechny strany," odpovídám Ginny už trochu vážněji, "ale i tak se to bude muset řešit. Nakonec to snad vyřeší prodej těch neviditelných."
Pak jsem Ginny ukázal dopis od bratrance, docela ji překvapil, i když spíš tím, že vůbec dorazil. Také tím, že ho dřív nenašly děti, zdá se, že branku používají opravdu docela často. Ginny to samozřejmě musí vědět, branka reaguje jen na hůlku. Ale v tu chvíli mě vyvedla z omylu, protože děti domů rozhodně moc často pouštět nemusela, a přesto tu zadní branku používají docela často.
Tohle mě opravdu docela zarazilo, tedy ne ty hůlky, ale: "Ginny, jak vlastně víš, že tamtudy chodí tak často?"
Trochu se začervenala: "Vím, že jsem ti to měla říct už dřív, ale mám pro tebe dvě překvapení..."
"Opravdu? Já sice vím, že u Weaslyů jsou dvojčata tak nějak běžná..."
Znovu se rozesmála, "Tak tohle překvapení to opravdu není, snad příště," dodala s trochou škodolibých ohníčků v očích.
"Po pravdě bych ti chtěla něco ukázat, něco, s čím si už nějaký čas po chvilkách hraju."
Tak ona tomu říká hraní, spousta létání po knihovnách, návštěvy čarodějek a tak dál.
Ginny pomalu přešla k pracovnímu stolu, který stál na pomezí kuchyně a obývacího pokoje a vlastně se jen podle něj dalo poznat, kde začíná která místnost. Občas jsem u něj sedával já, ale poslední dobou si ho zabrala Ginny.
Nad stolem je pověšená malá památka na Bradavice, kouzelnická perokresba hradu s nejbližším okolím. Na obraze se ženou nečetná oblaka a občas můžete spatřit někoho z žáků či učitelů a slunce z obrázku jakoby osvětlovalo dva lesknoucí se galeony zasazené do jeho rámu. Najednou jsme oba trochu zasnění a rozmluva jako by byla zapomenuta. Vzpomínky zakleté v obrázku nás přitiskly do těsného objetí a nedovolily našim tělům a rtům odloučení. Teprve po chvilce, po dlouhé, ale nádherně ubíhající chvilce se dokážeme odtrhnout. Ale jen na chvilku, úžasný okamžik ještě neskončil a hluboké hnědé oči mě vtáhly do dalšího objetí...
Zpět na obsah
Kapitola 3: Kapitola 3 - Překvapení
Překvapení
"Tak tohle mělo být to překvapení?"
"No, vlastně ani ne," odpovídá mi Ginny, "už jen proto, že to překvapilo i mne."
V tu chvíli mě napadá, že to nemusí být úplně pravda, svetr v barvách Nebelvíru byl jen malou překážkou a dál už nebylo nic, žádná část oděvu, která by mohla utrpět škody. To já jsem dopadl hůř, několik rozhozených knoflíků jiskří na koberci a dokazují marnost boje proti síle vášně.
Ginny se ještě trochu protáhne: "Kde jsme to vlastně skončili?"
Před očima si přehrávám průběh uplynulých okamžiků, minut, nebo... Ručičky hodin dosvědčují, že od společné vzpomínky při pohledu na Bradavický hrad uplynula už skoro hodina.
"Sníš?"
"Teď už ne, ale ještě před chvilkou bych si tím nebyl jistý," odpovídám. "Vlastně jsi mě chtěla něčím překvapit a po tomhle už nevím, jak se ti to může ještě povést."
Ginny se pomalu zvedá a podvečerní slunce jí rozzářilo vlasy do tisíců plamínků: "Takhle asi ne, ale překvapení dnes ještě nekončí" a s mírným předklonem zvedá z koberce svetr. Jen ten svetr, všechno ostatní krátkým švihnutím hůlky posílá na krátkou pouť do prádelního koše. Trochu bez dechu sleduji každý její pohyb a při té nádheře mi jen velmi pomalu dochází, že všechno ostatní znamenalo i moje oblečení. Probírá mě až ťukání knoflíků o podlahu, jak se marně snaží sledovat košili.
Moje hůlka se asi za oblečení nepovažuje, takže zůstala způsobně ležet. "Accio kalhoty," bouchnutí dvířek mi naznačuje, že kouzlo nějaké našlo. Ginny mě samozřejmě tak trochu pobaveně sledovala, hlavně když jsem rozptylován jejím pohledem kalhoty nechytil. Takže mi ušla chvíle, ve které se otočila ke stolu a najednou seděla jako způsobná školačka. No skoro, málokterá způsobná školačka by u stolu seděla jen ve vytahaném svetru.
"Už tě nic nerozptyluje?" Na tenhle dotaz se nedalo nic říct, a tak se jen opírám o stůl a marně se snažím zabránit očím, aby klouzaly pohledem, kam nemají.
"Takže se vrátíme k tomu překvapení?"
"Souhlasím," odpovídám jí a jen tiše poslouchám.
Tak mi Ginny vypráví o tom, jak zkoušela zjistit, jakým způsobem vlastně funguje plánek Bradavic od Pobertů. Nepřekvapilo mě, že se jí to nepovedlo, Pobertové se dost důkladně zabezpečili. Ale pak ji napadlo něco jiného, soustředila se na onu perokresbu Bradavic, ta vlastně nebyla vůbec chráněná, a tak brzy přišla na to, jak udělat podobný obrázek. Ale to bylo pořád málo, zjišťovala, jak se dají udělat kouzelnické mapy, navštívila výrobce lotroskopů i další, někdy dost podivná místa.
Pořád netuším, co tím všechno sleduje a kdy s vyprávění skončí. Nakonec hůlkou zlehka poklepala desku stolu, musí být důkladně očarovaný, protože se na něm ukázal list pergamenu, nebo to tak aspoň zpočátku vypadalo. Při bližším pohledu rozpoznávám, že se na desce jen přeskupily a
zesvětlily léta dřeva a jakoby z hloubky se pomalu vynořuje obraz. Nejdřív to nebylo poznat, ale po chvilce rozpoznávám mapu dost širokého území kolem našeho domu. Chvíli váhám, zda to není Pobertův plánek začarovaný do stolu, ale ten zobrazuje okolí Bradavic.
"Už víš, proč alespoň zhruba vim, kde jsou zrovna děti?" Trochu nechápavě sleduji prostředek mapky a najednou mi to dochází, uprostřed mapy naprosto jasně vidím nás dva. Sice jen v podobě schématických značek, ale popisky mluví jasně o nás. Kousek dál další značky ukazují sousedy a... "Tak už vím, kde se schovávají děti." Ginny se na mě usmívá a hůlkou ukazuje na malý nápis oznamující, že se nachází v místě nazývaném Malé doupě. Vidím naznačení stěn a vzpomínám si, že v těch místech je stará děravá bouda na okraji kouzelnického palouku v lese, kde se občas konají soutěže místního spolku Kouzelnických her. Je mi jasné, proč se scházejí právě tam, palouk i okolní lesík je chráněný kouzlem na odpuzování mudlů a kromě již zmíněných akcí tam vlastně nikdo nechodí. Při bližším pohledu na mapce kolem lesíku vidím malé kolečko a marně uvažuji, o co by mohlo jít.
Po dotyku hůlkou mám jasno, z kolečka po dotyku hůlkou začal vybíhat jakoby pásek pergamenu se zápisem použitých formulí. Začal jsem text pečlivě sledovat, a tak mi něco uniklo, u Malého doupěte něco probliklo, ale kvůli soustředění jinam jsem nedokázal zaregistrovat, o co šlo. Ale protože mě zaujal další výklad funkcí začarovaného stolu a v doupěti se nic nedělo, tak jsem to bliknutí alespoň prozatím pustil z hlavy.
Pomalu jsem začínal chápat, kolik ten stůl musel dát Ginny práce a to všechno při starostech o chod domácnosti. Vždyť v okolí domu dokázal nahradit lotroskop a fungoval dokonce o něco líp, hlavně díky zobrazení přímo na mapě. Dokonce mi prozradila, že funkci lotroskopu zkoušela právě na dětech, především James byl dokonalý. Stačilo jen trochu zvýšit citlivost a stůl cinkal jako zvonkohra. Dokonce mi to i předvedla, kolečko zobrazující Jamese na mapě začalo současně s cinkáním problikávat a po chvilce ho napodobily i značky zbývajících dětí...
No, ne že bychom takový vývoj nečekali, ale naštěstí to netrvalo dlouho a značky byly zase jako předtím. Cinkání ovšem neustalo a tak jsem na mapě začal hledat dalšího "lotra". Netrvalo dlouho a našel jsem ho, tedy ji, vedle sebe. Opět mě překvapila, nebyly to jen škodolibé ohníčky v očích, ale také zašustění svetru, který dopadal kus od nás na kuchyňský stůl.
Zpět na obsah
Kapitola 4: Kapitola 4 - Návrat
Návrat
Tentokrát jsme si svou blízkost moc dlouho neužívali, od stolu se opět ozvalo zacinkání.
"Tak už se nám ti naši lotři vracejí," řekla Ginny a tím mi naznačila další funkci začarovaného stolu. Kdoví, co všechno to ještě umí. Zatím co já jsem musel hledat nějaké to tričko, Ginny si prostě ze svetru udělala kraťoučké šaty, stačilo pár mávnutí hůlkou. S ničím dalším se ovšem nezatěžovala a tak mi dala další námět k úvahám, co budeme dělat večer.
Z těchto zajímavých úvah mě ovšem rychle vytrhla tím, že se sklonila nad stolem. V prvním okamžiku mi je sice spíš okořenila, protože díky kraťoučkým šatům se mi naskytl celkem zajímavý výhled. Naneštěstí jí to velice rychle došlo a pomocí hůlky si je prodloužila až někam ke kolenům, a pak mi naznačila, že na mapě se děje něco, u čeho bych neměl chybět.
Takže jsem si ty úvahy nechal na později a opřel jsem se o stůl vedle ní. Mapa byla stejná, jen se o něco přiblížila a nabízela bližší pohled na těsné okolí domu a zahrady. Děti už opravdu dorazily až k brance a ta se před Jamesem otevřela a nechala ho projít. V té chvíli mi to ještě nedošlo, ale když se branka opět zavřela, tak už mi to pořádně vrtalo hlavou. Najednou prošel i Albus a to už se na mě Ginny dívala s otázkou v očích: "Tak už ti to došlo?"
"Jak se u Merlina dostali dovnitř, branka se přece otevře jen na dotyk hůlky...?"
To už prošla i Lily a mně bylo jasné, že to vše není jen tak, to kouzlo chránící vstup je opravdu dobré, a teď ho nějak prolomily tři děti.
V myšlenkách jsem se vrátil do doby, než jsme se do domu nastěhovali, tehdy bylo přes živý plot skoro vidět a branka stála v kusu masivní zdi.
Ta zeď tam ovšem je pořád, jenže porostlá živým plotem a Neville mi při začarování plotu tvrdil, že pokud by ono kouzlo někdo násilím prorazil, tak zbytek té zdi v plotu přijde o poslední oporu, která mu brání v pádu před branku. Nechci si nějak fandit, ale takového detailu bych si snad všiml, tedy alespoň doufám.
Je mi jasné, že teď mě čeká chvilka nepříliš příjemného zjišťování, co se vlastně stalo. Děti zatím nic netuší, jako by nám chtěly poskytnout čas, prohánějí se kolem domu na košťatech. V první chvíli mi trochu zatrnulo, ale hned mi došlo, že jejich košťata stála opřená o zeď při mém návratu domů. Alespoň, že nelétají na košťatech před mudly.
Ginny mě při mých úvahách pozoruje a z jejího výrazu je mi jasné, že uvažuje podobně.
"Docela by mě zajímalo, kde k té hůlce přišli," říká nakonec, "i když teď to vypadá, že hůlku mají všichni. S jednou hůlkou by takhle neprošli, vždyť ta branka se za každým zavřela."
"Přesně tak, musí to být tři hůlky, a to už opravdu nechápu. Jednu bych možná pochopil, mohli ji někde najít. Vím, že to zní trochu divně, ale děti šmejdí všude, a kdo ví, na co mohly narazit. Ale tři hůlky, ne tomu nevěřím, to musí mít jiné vysvětlení."
Už jsem na ně chtěl zavolat, ale o chvilku mě předešli. Zbyly mi jen poslední okamžiky k rozmyšlení toho, co jim vlastně chci říct.
Trochu mě v tom ruší Ginny, která si ještě na poslední chvíli upravuje šaty, v jeden okamžik na sobě opět má svetr, který se znovu mění v šaty, podle mumlání bych usuzoval, že v té rychlosti udělala menší chybičku.
Naštěstí to stihla, James už otevírá dveře, za ním vchází Lily a Albus. Dívají se na nás trochu s údivem, Ginny tohle dobou obvykle chystá večeři a já na ně taky běžně nečekám za dveřmi. Trochu mě zaujme Lily, jako by ještě na poslední chvíli něco schovávala či urovnávala v kapse.
Po chvilce uvažování říkám: "Ahoj, jsem opravdu rád, že vás tu mám takhle pohromadě, chtěl bych s vámi totiž něco probrat."
Tohle je asi zarazilo ještě víc a nejdřív se vzpamatoval James, "A je to důležité, my jsme totiž ještě někam chtěli jít...", ale při pohledu na výraz, který má Ginny, se radši odmlčel.
"Může mi někdo z vás objasnit, jak se vám podařilo projít brankou na zahradu? A prosím, pohádky si nechte na jindy, všichni víte, jak se tou brankou dá projít, a taky co je k tomu potřeba." Podle pohybů oči je mi jasné, že mezi nimi probíhá domluva beze slov, zatím je ještě nechávám, až Lily a Albus lehce přikývnou. James vytahuje z kapsy hůlku a oba sourozenci ho následují. Beru si ty tři hůlky do ruky a pečlivě je prohlížím, všechny jsou asi deset palců dlouhé, zakulacené na obou koncích. Úchopová strana nese několik vrypů, podle počtu soudím, že si hůlku každý z nich označil podle věku.
Tyhle hůlky určitě nikde nenašli, jejich povrch tvoří nijak neupravené, pouze obroušené dřevo a je to na nich znát. Ginny nejspíš došla ke stejnému závěru, "Kdo vám ty hůlky vyrobil? Nebo... nebo to vy sami?" Taky mě ta možnost napadla, ale vlastně jsem tomu sám nemohl uvěřit, ale James lehce přikyvuje a tak stvrzuje Ginninu domněnku.
Zpět na obsah
Kapitola 5: Kapitola 5 - Hůlky
Hůlky
Přes to, že rozuzlení jsme tak nějak tušili, tohle přiznání pro nás byl docela šok, a radši jsme se usadili v obýváku. James zůstal stát a pomalu ze sebe dostával, jak se mu to povedlo.
Všechno vlastně začalo už před několika lety.
Základ pro svou první, takříkajíc pokusnou hůlku našel při společné procházce, procházeli jsme tehdy i kolem lesíka a na jeho okraji pod jednou prastarou třešní našel klacík, který by se s trochou dobré vůle dal považovat za kouzelnou hůlku. Dost dlouho si s ním hrál a postupně si ho i upravil, aby hůlku víc připomínal. Ovšem po jedné z her mu jeho "kouzelná hůlka" po délce praskla, a tak ji založil k podobně postiženým hračkám.
Tím by to všechno mohlo skončit, ale krátce na to nás navštívil Bill s rodinou. James se v té době dozvěděl i další věci o hůlkách, především o jejich jádrech, a tak po chvilce váhání zkusil získat vlas víly.
Podařilo se mu získat hned několik, jenže netušil, jestli to byly vlasy Fleur a nebo jejich dětí. O způsobu, jakým vlasy získal, se příliš nešířil, ale myslím, že hřeben bylo to pravé místo.
Pokusy s hůlkou ovšem nic nepřinesly, tedy alespoň zpočátku. James postupně vyzkoušel všechny vlasy a až u toho posledního měl z hůlky jakoby podivný pocit. Bylo mu jasné, že prasklé dřevo kouzlo určitě nevydá, nevěřil lepidlu a po jednom vyprávění o zlomené hůlce, které slyšel od strýčka Rona, ani lepicí pásce.
Nakonec se mu to podařilo mojí vlastní hůlkou, kterou jsem nechal jen tak ležet na stole, poprvé v životě vyzkoušel kouzlo "Reparo" a k jeho velkému údivu fungovalo. Dřevo se scelilo a Fleuřin vlas zůstal uvnitř.
Přes to všechno ještě hůlka nechtěla fungovat, přesto ji neodložil a pokusil se ji dokončit, postupně ji vybrousil do hladka, a aby neklouzala, tak do širšího konce vyřezal několik vrypů. Pořád ji nosil s sebou a večer ji ukládal pod polštář. Jedné noci plné zvláštních snů se probudil s hůlkou v ruce, místnost byla trochu osvětlená, protože z konce hůlky odskakovaly červené jiskřičky.
Té noci se o hůlce dozvěděl i Albus, i jeho světlo probudilo, a od té doby na Jamese nepřestal naléhat, chtěl samozřejmě také vlastní hůlku.
Začali proto společně hledat strom, ze kterého pocházelo dřevo první hůlky, nebylo to ovšem až tak snadné, protože jsme je tehdy nechtěli pouštět ven na příliš dlouhou dobu. Nakonec se jim to ovšem podařilo a pokusili se získat nějaké dřevo, to jim ovšem znesnadnil kůrolez, který je od stromu celkem rychle zahnal.
Od té doby kluci začali probírat knihovnu a na tento zlom si s Ginny pamatujeme, protože je to nepřešlo ani později.
Po nedlouhém hledání se jim podařilo zjistit, že je zahnal kůrolez, a jak by mohli získat materiál na další hůlky, což se jim poté povedlo.
Hůř to alespoň z počátku vypadalo s dalšími jádry, vlasy víly, které měli k dispozici, byly evidentně Fleuřiných dcer, a tak se nedalo počítat, že by s nimi hůlky mohly fungovat.
Záchrana přišla až v podobě návštěvy v Bradavicích, měl jsem tehdy schůzku s profesorkou McGonagallovou a kluky jsem na nepříliš krátkou dobu nechal u Hagrida. Oni toho samozřejmě hned využili a získali od něj pěknou hrst žíní jednorožce a pár testrála.
Další práce trvaly poměrně dlouho, James nechtěl nic riskovat, a tak postupoval velice opatrně a materiál chystal na víc hůlek současně. Velkým problémem pro ně bylo to, že ani jeden z nich neměl nůž, a tak nezbylo než zkoušet dřevo opracovávat pomocí kouzel z první hůlky, James na to nepoužíval nějaké známé zaklínadlo, podle něj stačilo, když se pořádně soustředil a jiskřičky vycházející z hůlky se postaraly o ostatní. Stejným způsobem se mu podařilo rozloupnout budoucí hůlku na dvě poloviny, říkal, "úplně jsem cítil, jak dřevo kousek po kousku povoluje". Nakonec měl před sebou hromadu rozlouplých dřívek a společně začali hledat ty správné žíně. Nejdřív vyzkoušeli žíně testrála, ale ani jeden z nich nenašel onen podivný pocit, který signalizoval, že by z toho něco mohlo být. Přesto dvě žíně vložili do budoucích hůlek a začali probírat onu hrst žíní jednorožce. Albus sice nejdřív chtěl vybrat náhodou, ale James mu v tom zabránil, po chvilce hledání našel tři žíně, které vypadaly podobně, a ty vložil do hůlek. To samé udělal s dalšími dvěma žíněmi, vybíral je velice pečlivě, aby byly jiné než ty tři původní.
Nakonec před nimi leželo sedm hůlek, James na první z nich zkusil použít kouzlo Reparo, ale jeho původní hůlka neudělala vůbec nic. Po mnoha dalších marných pokusech mu nezbylo než zkusit spojovat dřevo pomocí jisker z původní hůlky, tento způsob kupodivu fungoval, ale byl až zoufale pomalý. Celé dva týdny trvalo, než se James mohl pustit do posledních tří hůlek. Protahování měla na svědomí Lily, která už něco tušila a snažila se celé věci přijít na kloub, nutnost skrývání to klukům pěkně ztížila.
Nakonec je ale stejně nachytala, zrovna když James dokončoval společné uzavírání posledních tří hůlek. Albus z toho měl takovou radost, že na chvíli zapomněl na svůj úkol a přestal hlídat. Nejdřív chtěla všechno říct nám, ale jen do chvíle, kdy jí James slíbil její vlastní hůlku. V tu chvíli jim zbývalo jen rozdělení hůlek, James a Albus si sice nejdřív zkusili vybrat hůlku, která by jim lépe seděla, ale kromě nejasného pocitu, který cítili u všech tří hůlek, neměli žádný důvod rozhodnout se pro některou z nich. Nakonec to vyřešila Lily, která o jedné prohlásila, že se jí líbí víc, a prostě si ji vzala. James s Albusem si pak chvilku předávali zbylé hůlky, než je Lily zastavila s tím, že teď už by jim měly sedět, že tyhle se k nim hodí.
James jí začal vysvětlovat, že hůlky se musí ještě dokončit, že by byl zázrak, kdyby se jim povedlo udělat víc než jen pár jiskřiček. Lily se ale zasmála a začala svou hůlkou mávat, její dráhu lemovaly spousty jiskřiček, které pomalu stoupaly ke stropu.
James s Albuse na to nevěřícně zírali a tak jim až za chvilku došlo, že jejich hůlky se jakoby chvějí, jako by to už taky chtěly zkusit. Takže přestali váhat a opravdu, jejich hůlky se probudily a přidaly svůj díl k neuvěřitelným souhvězdím u stropu pokoje.
V tomto místě se James trochu zarazil a pátravě se na nás díval, nejspíš se trochu bál, co mu na to všechno řekneme.
S Ginny jsme ovšem ještě byli v moc velkém šoku, než abychom to nějak probírali. Ginny to nakonec utnula tím, že šla chystat večeři, a naši malí kouzelníci párkrát mávli hůlkami. Asi chtěli zkusit, jestli je neokřiknu, jestli se jim nepokusím to zakázat.
Chvilku jsem se jen díval na roje červených jiskřiček kroužících u stropu a bylo mi trochu divně, nakonec jsem neodolal a se svou hůlkou jsem se přidal k dětem.
Zpět na obsah
Kapitola 6: Kapitola 6 - Kouzla?
Kouzla?
"Myslíš, že nám říkali pravdu?" ptám se Ginny, "nemluvím teď o hůlkách, ale o tom, co nám řekli po večeři. Mně připadalo, že o kouzlech nám něco tají, přeci jen těch pár, co nám přiznali, se mi zdá celkem málo."
Ginny se na mě zadívala a já byl rád, že je pro tuto chvíli zakrytá až ke krku. "Nechtěl bys po nich trochu moc? Přeci jen, dost dlouho trvalo, než ty hůlky dokázali dodělat, a sám víš, jak jsou některá kouzla složitá."
Ginny se trošku zavrtěla a přitiskla se ke mně, sice to na přemýšlení nebyla úplně dokonalá situace, ale ve všech ostatních ohledech to tak bylo.
Trochu jsem se nad tím zamyslel a připomněl jsem si, co se ještě dělo po večeři. Zpočátku jsme se jen vrátili tam, kde nás večeře přerušila, ale postupně jsme se blížili k hovoru o kouzlech, pro začátek mi nezbylo, než připomenout pár svých vlastních zážitků ze školy, a naštěstí to zabralo. Postupně se nám z nich opatrně podařilo dostat nějaké podrobnosti, děti se trochu předváděly, ale šlo spíš o jejich kouzla na hraní, byť už to nebylo ono původní jiskření. Byly to spíš takové blbůstky, ale když Lily nafukovala a pak zase vyfukovala jednoho dodřeného plyšáka, nemohl jsem se ubránit vzpomínce na jeden zážitek ještě ze Zobí ulice.
Najednou se to začalo kazit, Albus mi ještě předvedl perfektní Lumos a Lily to už ne tak dobře zkusila také, ale pak se ozval James a celé kouzlo sdílnosti jakoby zrušil. Potom co řekl, že žádná další kouzla už vlastně pořádně nezvládli, bylo vlastně marné je zkoušet přesvědčit k dalšímu hovoru. Nechtěl jsem na ně tlačit, a tak se hovor opět vrátil k hůlkám a jiskření. Ne že by toho už i tak nebylo dost, Lily nás hned překvapila, když jednou jiskřičkou přes celou délku pokoje dokázala zhasnout světla. Nakonec jsme se raději vrátili k běžné zábavě, já jsem se přitulil s Ginny na gauči a společně jsme při láhvi máslového ležáku sledovali děti. Hráli kuželky, ovšem k vrhání koule používali hůlky, místnost se tak po chvilce naplnila září jiskřících hůlek. O něco později jsme je už zaháněli do postelí, dalo to poměrně dost práce, ale ne snad, že by to v jiné dny bylo jednoduší.
Chvilku potom jsme se už jen naložili do vany s tichým přáním, aby z nás horká a provoněná voda odplavila starosti. Docela se to dařilo, pára pomalu unikala z vody a několik svíček s námahou prosvětlovalo prostor koupelny. Nikdo z nás se neodhodlal narušit ticho prolínající celým domem, jen jsme si užívali vzájemnou blízkost...
Když nás po chvíli chladnoucí voda vyhnala z vany, tak jsme jen změnili místo a ještě dlouho potom nám vydrželo společné sledování plamenů v krbu, chvílemi střídané vzájemnými dotyky. Po dnu, či spíše odpoledni naplněném prožitky pro nás byla tichá blízkost toho druhého dokonalým požitkem. Jako by ta chvíle měla trvat věčně...
Jinde ovšem takový klid nepanoval...
Děti sice úspěšně předváděly usínání, ovšem ve skutečnosti se jim spát vůbec nechtělo.
James s Albusem trpělivě poslouchali u dveří na chodbu, provázky vedoucí pod dveře naznačovaly, že obchod K3 aneb Kouzelnické kratochvilné kejkle přes doplnění sortimentu prodává i starší produkty.
Za dveřmi bylo už hodnou chvíli ticho, které najednou přerušilo tiché vrznutí dveří. Oba kluci se sice trochu lekli, ale tenhle zvuk patřil spíš dveřím do druhého dětského pokoje, který obývala Lily, přesto rychle uklidili Utradlouhé uši, zalezli do postelí a byli připraveni opět předstírat spánek.
Dveře se začaly pomalounku otevírat, v první chvíli to sice vypadalo, že za nimi stojí někdo vysoký, ale byl to jen stín. Škvírou se protáhla Lily a rychle zase zavřela, něco si nesla a doběhla až ke stolu u okna.
"Teda kluci, já už myslela, že tu přede mnou schováváte nějaké zvířátko."
James shodil peřinu a vytřeštil na ni oči: "Jaké zvířátko?"
"Třeba poníka," odpověděla mu, "já bych jednoho moc chtěla. Hrozně tu rachotíte, tak už jsem myslela, že se vám třeba nějaký povedl."
"Zvířata určitě ještě nějaký čas zkoušet nebudeme, tu stoličku od minule jsme ještě nechytili. Ale nebuď smutná, určitě na něco přijdeme."
Albus mezitím taky vstal a rozsvítil hůlku, aby se podíval, co si to Lily nese. Kromě hůlky měla ještě útlou knížečku, ale schovávala její titulní stránku. Ale zas tak hodně ho to nezajímalo, protože James vytáhl krabici, ve které schovávali dárky z Kratochvilných kejklů, George měl ve zvyku zkoušet úspěšnost nových kousků na příbuzných. Naštěstí ne funkčnost, to by mu alespoň u nás Giny hódně rychle zatrhla. Kluci zůstali na koberci a probírali krabici, byť její obsah přes pravidelné doplňování znali jak své boty, a Lily se pohodlně rozvalila na Albusově posteli, rozsvítila hůlku a pomalu listovala knížkou. Nejdřív je ani moc nevnímala, ale to se změnilo ve chvíli, když se jim s pořádným rachotem podařilo cosi spustit. Pak se jen trochu nadzvedla a mávla hůlkou směrem ke dveřím. James s Albusem doslova nadskočili, když se ozval poměrně hlasité: " Silencio " a pak, "ták kluci, už můžete rachotit, jak chcete, tohle by to za zeď nemělo pustit.“
Zpět na obsah
Kapitola 7: Kapitola 7 - Kouř a dým
Kouř a dým
Harry se najednou probral a přemýšlel, co ho vlastně probudilo. Nejspíš to ovšem bylo jen dřevo, které se s praskáním rozhořelo v krbu. Ginny mu usnula na rameni, a tak se radši moc nehýbal, aby ji nevzbudil, a ještě přemýšlel nad zítřkem. Pořád nemohl přijít na to, co by po něm Dudley mohl chtít. Nedokázal si představit, že by se zapletl s něčím z kouzelnického světa, a moc dobře věděl, že mimo něj Harry zasahovat nemůže. Ne, že by ho to nenapadlo, ale docela rychle pochopil, jak se věci mají. Existovala jedna možnost, jak mu mohl legálně s něčím pomoct, ministerstvo totiž zavedlo kategorii obeznámených mudlů.
Jednalo se o lidi, kteří z nejrůznějších důvodů už měli ponětí o kouzelnickém světě, a tak nebyl důvod, proč by i v rámci utajení nemohli využívat některé výhody. Pro mudlorozené kouzelníky to znamenalo, že mohli konečně trénovat kouzla i doma a to bez krytí dospělým kouzelníkem. Dokonce začalo vznikat několik osad po vzoru Prasinek, sice nebyly osídleny jen kouzelníky jako jejich vzor, ale právě díky obeznámeným mudlům zažívaly docela zajímavý růst. Nedá se říct, že by toto uspořádání bylo bez problémů, ale výhod bylo o dost víc. Z počátku panovaly obavy, že dojde k většímu množství úniků informací do mudlovského světa, ale opak byl pravdou, díky zvýšenému povědomí o mudlech ubylo problémů s nevhodně oblečenými kouzelníky a podobně.
V Bradavicích byl dokonce otevřen jednoletý dálkový kurz pro obeznámené mudly, který jim umožnil podstatně vyšší zapojení do kouzelnického světa. Sice byl původně zaveden pro mudlovské rodiny, jejichž člen měl v budoucnu nastoupit do Bradavic, ale občas byl využíván i pro jiné osoby. I díky tomu se zlepšila komunikace mezi Ministerstvem kouzel a zbytkem vlády, protože alespoň zkrácenou variantou kurzu procházel i nově jmenovaný předseda vlády. Ne že by se tím zmírnil prvotní šok...
Tady se Harry ve svých úvahách zastavil, Dudley tak sice alespoň teoreticky mohl využívat některé výhody, které nový statut nabízel, ale před rodiči to nehodlal přiznat. Trochu se to mohlo změnit díky svatbě, protože jeho rodiče se zanedlouho potom rozhodli jít do penze, přenechali mu dům a sami si našli nepříliš vzdálený domek, kde chtěli v klidu odpočívat. Dudley se přesto po dlouhém rozmýšlení rozhodl novomanželku o kouzelnících neinformovat, hlavně proto, že velmi rychle našla společnou řeč s Petúnií, a tak si netroufl riskovat. Možnost, že by mu psal dopis právě kvůli tomu, tu tedy sice byla, ale nevypadalo to příliš pravděpodobně.
Nakonec se to rozhodl hodit za hlavu, bez dalších náznaků a stop další úvahy stejně neměly smysl. Spíš uvažoval, jestli probudit Ginny, ležet s ní tady na gauči sice bylo příjemné, dokonce velmi příjemné, ale o pohodlí se dvakrát mluvit nedalo. Občas tu spolu spali, ale mělo to i nevýhody, hlavně v případě, že tak jako dnes naházeli oblečení do pračky a zajít pro nové nějak nebyl čas.
Nakonec se to vyřešilo samo, sice se snažil moc nehýbat, ale i ta neuhlídaná trocha stačila a Ginny se probudila. Jen chvilku uvažovali, jestli se neuložit nějak pohodlněji na gauči, ale nakonec stejně vyhrála postel. Harry se ještě podíval na zahradu a spíš jen ze zvyku obešel dům, tedy spíš ho chtěl obejít. Až k oknu dětského pokoje se dostal bez problémů, ale v temnotě pod ním se něco bleskově pohnulo.
Ginny se na rozdíl od Harryho neoblékala, jen se zabalila do deky, vyšla na chodbu a tam nevěřícně sledovala zeď, za kterou byly dětské pokoje. Cítila v ní nějaké kouzlo, už se chystala zjistit co je zač, když se z venku ozval krátký výkřik.
V první chvíli se strašně lekla, ale vzápětí ji uklidnilo nadávání, které slyšela z venku. Mezitím už stihla doběhnout ke dveřím a tam se málem srazila s Harrym, který byl evidentně docela naštvaný. V ruce držel modrou chlupatou stoličku, které se to nejspíš nelíbilo a pokoušela se utéct. Harry chtěl asi něco říct, ale pak očima přejel Ginny od hlavy až k patě a jen polkl. Nakonec se přeci jen ovládl a řekl, "V té dece jsi vypadala nádherně, ale teď je to ještě lepší." Ginny zadržela smích a ukázala na stěnu. "Děti nám toho ještě docela dost tají, tady na zeď něco použily, ani bych se nedivila, kdyby to bylo silencio," shýbla se pro deku, kterou pustila už před dveřmi, a zavinula se do ní. Tentokrát si ji ovšem pojistila kouzlem a dodala: "Ovšem to, co si ulovil ty, je spíš z přeměňování, ne?"
"Po pravdě nevím, mám totiž pocit, že jsem takové kouzlo už někde viděl, jen netuším kde," řekl Harry. Mezitím se přesunuli ke dveřím do klučičího pokoje, ale zevnitř nebylo nic slyšet, protihlukové kouzlo bylo zřejmě docela povedené. Ticho pokračovalo i potom, co stiskl kliku, a dveře se začaly otevírat. Ti vevnitř je zaregistrovali dost pozdě, vlastně když už oba nakukovali do úplně otevřených dveří. Kluci stáli s nejistotou v očích na skříňce vedle Jamesovy postele a sledovali silnou vrstvu měňavého kouře, který pokrýval podlahu jako vlnobití. Lily seděla na druhé posteli, z její hůlky vycházel proužek kouře a doplňoval hladinu pod sebou. Návštěvy si jako první všimla Lily a pokusila se schovat hůlku do noční košile, kluci málem spadli ze skříňky do kouře.
Ginny chtěla něco říct, ale místo toho vytřeštila oči na místo, kde ještě před chvilkou seděla Lily, na jejím místě se najednou tyčila vysoká kouřová postava, která jako by se rozhlížela po pokoji. Ještě chvilku se nic nedělo, jen kouř jakoby vyšplíchl na Jamesovu postel a kluci už se na skříňce neudrželi a spadli. Naštěstí dopadli do postele, odkud se ozvalo, "teda, nemůžete dávat pozor, kam šlapete?" a z dýmu na posteli se vynořila Lily.
Vysvětlení toho, co se v pokoji dělo, museli rodiče z dětí skoro doslova páčit, ale výsledný obraz vlastně tušili od začátku.
Lily totiž zpočátku nesledovala, co kluci dělají, protože se začetla do knížky o uzlování.
To čtení ji ovšem moc dlouho nevydrželo, kluci postřehli, že je nesleduje, a knížku jí sebrali. Výsledek byl potom viditelný při příchodů rodičů.
Ovšem ani Lily netušila, jak se jí povedlo ono kouřové strašidlo, protože kromě vypouštění kouře už neudělala žádné kouzlo, prostě si jen přála být větší a pořádně kluky vystrašit. A když se jí to povedlo, tak prostě sklouzla z postele a po čtyřech přeběhla k druhé, takže ji nikdo neviděl.
Pak už bylo pozdě cokoli řešit a děti byly definitivně zahnány do postelí.
Za chvíli po tom už usínal i Harry, jen Ginny se ještě dlouho převalovala, nejspíš vzpomínala, jaký efekt mělo, když poprvé vyčarovala svoje strašidlo, dnes už skoro legendárního netopýřího strašáka.
Zpět na obsah
Kapitola 8: Kapitola 8 - Překvapení v altánu
Překvapení v altánu
Harryho ráno probudilo slunce, které svítilo do ložnice, po Ginny v lůžku zbyla jen lehká vůně. Chvilku se ještě díval do stropu a uvažoval nad včerejším večerem. Napadlo ho, že po tom, co předvedla Lily, se ani nezeptal kluků, co měla znamenat ta oživená stolička. Ale nakonec to pustil z hlavy, cinkání z kuchyně mu napovědělo, že snídaně bude zanedlouho.
Ginny na něj zavolala, ještě než se stihl vymotat z koupelny. V domě byl jinak celkem klid, což mohlo znamenat jediné, děti pořád ještě spí.
"Po včerejšku jsem je radši nechala spát," řekla Ginny. Harry ještě zašel otevřít okno, objal a políbil Ginny. Místo usednutí ke stolu ale zůstali stát a pokračovali dál, polibky i dotyky by určitě neměly konce nebýt tichého vrznutí dveří. Děti, tak jak to už bývá, si vybraly zrovna ten nejnevhodnější okamžik k příchodu do kuchyně. Vpadly dovnitř jako velká voda, proběhli kolem rodičů a obsadili svá místa u stolu, Albus s Jamesem se ještě chvilku pošťuchovali. Lily se zájmem sledovala rodiče, ti sice zanechali dotyků, ale líbat se nepřestali. Za chvilku už je sledovali i oba kluci, než se ozval James: "Mami a snídaně nebude?" Pak ještě se zašklebením dodal, "vám možná chutná, ale my už máme hlad."
Chvilku se ještě nic nedělo, ale pak se Ginny odtrhla od Harryho, naznačila pohlavek směrem na Jamese a podala tác se snídaní.
Harry zatím podal hrnky s čajem,a když si šel sednout, tak ještě poškrábal Lily ve vlasech. "Ahojky, jak se se vyspali?"
Děti mu postupně odpověděly, James jako poslední. Harry se na něj ještě chvilku díval, ale nakonec se prostě otočil ke stolu s tím, že stoličku nechá na později. Byl si totiž jistý, že podobné kouzlo už někde viděl, a chtěl si to nejdřív ověřit.
Po snídani se najednou ozval Albus, "Mami, víš o tom, že se dnes má zastavit naše učitelka? Říkala, že s tebou musí ještě něco probrat."
"A neříkala kdy a jak dorazí?"
Albus se zamyslel, chvilku vrtěl hlavou a pak řekl: "Asi někdy po ránu a nejspíš se přenese, na koštěti nejspíš nepřiletí."
Děti se rozesmály, Ginny k tomu taky neměla daleko a Harry se nejdřív jen šklebil, ale nakonec to taky nevydržel.
Jejich smích ale přerušilo hlasité prásknutí, Harry jen konstatoval: "Že by už byla tady?"
Ginny se jakoby zamyslela, ale hned dodala: "Těžko, od branky to není tolik slyšet, o altánku neví a do zahrady se přemístit nejde."
Harry se dost ošklivě zašklebil a odpověděl: "Ono je to trochu složitější, do zahrady se sice přemístit nejde, jenže pokud to zkusíš..."
"Jak to myslíš? Co se s ní stalo?"
Harry se radši přestal šklebit. "Tak asi skončila v altánku, kouzlo chránící zahradu při přenosu ukáže, že na zahradě se nedá přistát, a tak zbývá jediné volné místo a tím je altánek..." Harry už se zvedal a radši si cestu zkrátil oknem, Ginny totiž nevypadala, že by se zrovna moc bavila. A to ani nedodal, jak doufá, že dotyčná není pruďas.
Podivné zahučení od altánu mu naznačilo, že doufal marně. Koutkem oka zahlédl zrzavé vlasy, Ginny ten zvuk slyšela taky, vykoukla z okna a on rozhodně nechtěl zjišťovat, jaký na něj měla názor.
Altánek se točil jako kolotoč a hned bylo jasné, že z jeho pohledu už vetřelec problémy dělat nebude, učitelka byla doslova připlesknutá na okně. Nedalo se poznat, zda je v pořádku, protože z pohledu vnějšího pozorovatele byla jen rozmazanou šmouhou, která vypadala jako abstraktní obraz natažený po celé ploše oken altánku. Harry rozhodně nechtěl uvažovat, jak to vypadalo tu chvíli před tím, než se o to okno zastavila. Altán začal pomalu zpomalovat, až zastavil dveřmi proti cestičce ke dveřím domu, Uvnitř to tupě zadunělo, učitelka na okně opravdu držela jen odstředivou silou. Podle zaúpění z altánu tu odstředivku přežila.
Harry otevřel dveře a vstoupil, podél stěn byly opřené skládací židle, jako by se uvnitř vlastně nic nedělo. Jen dvě byly odsunuté od sebe a mezi nimi vězela učitelka Davisová, její kabelka ležela pod židlí na druhé straně altánku. Pár dalších věcí bylo různě rozeseto různě pod okny a to včetně hůlky.
Slečna Davisová ještě jednou slabě zasténala a začala se dost zmateně rozhlížet: "Co se to sakra stalo?"
Harry jí postupně vysvětlil, co se vlastně stalo, a hlavně nezapomněl připomenout, že očekával přemístění před branku a poté zazvonění. Ještě dodal, že další zvonek je uvnitř altánu a pokud by ho jen stiskla, tak by se vůbec nic nestalo. Raději se nezmínil o tom, že kdyby použila nějaké horší zaklínadlo než jen odemykací, altán by nepoužil jen tak slabou obranu. V tuto chvíli by takové vysvětlení rozhodně nezabralo, tak raději posbíral její věcí a kouzlem opravil rozbité brýle. Ještě jí pomohl na nohy a ne zrovna klidně očekával co na to Ginny. Ginnin výraz nejvíc připomínal Molly toho dne, kdy dvojčata dovezla Harryho létajícím autem ze Zobí ulice.
Naštěstí jí to celkem rychle přešlo, dřív než dorazila k altánku. Slečna Davisová se už pomalu vzpamatovávala, ale šok ji ještě neopustil.
Harry ji nakonec odvedl domů a Ginny nesla její věci. Děti s údivem sledovaly učitelku, když ji Harry usazoval na gauč a podal jí skleničku ohnivé whisky, kterou mezitím přinesla Ginny. K všeobecnému údivu ji do sebe kopla na jeden ráz, přítomní by možná byli později ochotni přísahat, že to i zasyčelo. Nejzajímavější pak byl léčebný efekt, slečna Davisová jako by ožila a řekla: "Ale do pr...kýnka dubovýho, to byla teda jízda." To byl ovšem teprve začátek, protože vzápětí všechny dorazila prohlášením: "Tak já si to dám ještě jednou a pak si promluvíme, co vy nato?"
Ginny na chvilku odběhla a vrátila se s krabičkou čichací soli, ta kupodivu zafungovala lépe než před tím whisky.
Davisová sice nevstala, ale prohlásila o dost normálnějším hlasem: "To tedy bylo ántré, že?"
Všem se docela ulevilo, takhle slečna Davisová obvykle zněla.
"Příště asi dojdu pěšky a nebo přiletím na koštěti," pak se ještě zamyslela a dodala pevně: "ne koště tedy radši ne."
Ginny s Harrym se na sebe podívali, oba moc dobře od profesorky Hoochové věděli, že v Bradavicích snad nikdy nebyla horší žákyně v hodinách létání na koštěti než právě Lucy Davisová. Harry pak radši změnil téma, při pohledu na to, jak se najednou na gauči napřímila, ho napadla jedna věc. "Nevím proč, ale najednou mi připadáte podobná Minervě McGonnagallové."
Lucy se na to trochu usmála: "Tohle už mi pár lidí řeklo, ale není tomu tak, moje maminka je věštkyně i když moc nechybělo a mohla také učit v Bradavicích. Ona se totiž kdysi dávno setkala s Albusem Brumbálem, no a když se dozvěděla, že je v Bradavicích volné místo učitelky věštění, tak přijela zkusit štěstí. Ještě Brumbálovi poslala sovu a on odpověděl, že nemůže nic slíbit, ale proč to nezkusit. Nakonec to ale dopadlo jinak, při příjezdu jí Brumbál řekl, že to musel obsadit někým jiným." Pak ještě dodala: "Ale vždycky mi říkala, že pro mě to asi bylo štěstí. Táta je totiž mudla a seznámili se, když mu věštila z karet. Být v Bradavicích, tak ho asi nepotkala."
"Teď bych se ale ráda dostala k tomu, proč jsem vlastně přišla. To, že James s Albusem nejsou zrovna vzorní žáci, jsme už probírali, a to několikrát. Výuku mi to rozhodně neusnadňuje, ale zase je to vyváženo velmi dobrým prospěchem. Kupodivu musím říct, že během posledních týdnů jako by se uklidnili. Aspoň ve srovnání se zbytkem roku, ale ve třídě pořád nemají konkurenci. Lily už v tomto ohledu vůbec nemůžu komentovat, i když mám pocit, že už ji také stihli zaučit. Jedná se mi o jejich počínající magické schopnosti, i když v jejich případě už to slovo počínající snad ztrácí smysl. U Jamese a z části i u Albuse bych to všechno brala, mají před sebou jeden a dva roky před Bradavicemi. Jenže je tu Lily, a ta je u mě první rok, přitom mi připadá, že se její schopnosti se skoro vyrovnají klukům. Ale navíc mám pocit, že je dokáže mnohem víc kontrolovat a snad asi i využívat." Harry s Ginny se na sebe dost šokovaně podívali, nečekali, že si toho někdo všimne takhle brzy.
Lucy si naštěstí ten pohled vyložila trochu jinak a dodala: "S kluky to ještě nějak zvládnu, Albus se podle mě za ten rok uklidní, když bude ve škole bez bratra. Ale problém vidím u Lily, pokud by její schopnosti snad měly růst tak jak dodnes, tak bych měla pocit, že budete potřebovat výjimku na zakoupení hůlky. Vím, že ta představa, hůlka v ruce sedmileté holčičky, je trochu šílená, ale pokud to tak půjde dál, tak se to bude muset něčím usměrnit. A hůlka je samozřejmě ideální, byť by potom potřebovala nějaké vedení a výcvik. U vás by to snad neměl být problém, pane Pottere?"
"Problém v tom určitě nevidím, po pravdě řečeno se na to už docela těším", s úsměvem odpověděl Harry
Potom si ještě hodnou chvíli povídali, děti mezitím stihly zmizet k sobě, a tak měli celkem klid. Velmi brzy se dohodli, že Lucy bude ve škole trochu víc sledovat Lily. Harry by tak v případě potřeby mohl včas zažádat o výjimku na přidělení hůlky a předejít tím případným problémům.
Ginny se nakonec ještě zeptala: "Slečno Davisová, nechcete si začít tykat?"
"Ráda, já jsem Lucy"
"Ginny."
"Harry." Pak se ještě políbili, samozřejmě jen na tvář, Lucy po polibku od Ginny zrudly tváře.
Chvilku na to už se Lucy rozloučila a přes všechny obavy se z velmi klidného altánku přemístila domů.
Ginny s Harrym si ještě sedli na lavičku u domu, pokoušeli se přijít na řešení hůlkového problému a nakonec si jen tak povídali.
Hlavně se snažili přijít na to, proč si vlastně kouzlících dětí nevšimli dřív. Ginny nakonec došla k závěru, že je prostě moc často nechávali o samotě s Georgem, vlohy jejich strýce se musely projevit...
Zpět na obsah
Kapitola 9: Kapitola 9 - Kniha
Kniha
Harry vešel do malého pokojíku v podkroví. Protože se normálně nevyužíval, nebylo tu moc uklizeno. Dům byl přeci jen dost velký a návštěvy se obvykle vešly do normálních pokojů v patře. V poslední době byl zamčený, trocha temna, prach a staré knížky v knihovně u nejdelší kolmé stěny byly pro děti poměrně velkým lákadlem. Potterovi tam odkládali staré hračky a i jiné zatím neužitečné věci. Daly se tu dokonce najít věci po bývalých majitelích, které se sem dostaly při úklidu před stěhováním. Dům sice obývali mudlové, ale před nimi to bylo kouzelnické obydlí. Při první prohlídce domu je na to kdysi upozornilo kouzlo na odpuzování mudlů, které chránilo celé podkroví.
Tehdy mu to celé přišlo jako malý zázrak, nedlouho po pádu Voldemorta Harryho navštívil zástupce advokátní kanceláře. Byla to ovšem mudlovská advokátní kancelář, takže o nedávných pohnutých událostech neměl ani tušení. Harry se od nich dozvěděl, že jeho otci patřila jedna čtvrtina domu, zbytek vlastnilo několik dalších vzdálených příbuzných jeho rodičů. Dům i s pozemky byl ovšem pronajatý a James ho podle všeho nikdy nenavštívil. Poslední z ostatních majitelů ovšem nedávno před tím zemřel a tak se Harry dozvěděl, že vlastní starý dům nepříliš daleko od Godricova dolu. Nejdřív to vypadalo, že bude pouze vítaným zdrojem příjmů, ale tehdejší nájemce už delší dobu uvažoval o stěhování. Nebylo to ale hned, Ginny tehdy hrála profesionálně famfrpál a tak se vše odložilo.
Harry se zarazil, všechno to už bylo tak daleko. Těch několik let než se s Ginny vzali, krásné i když trochu hektické roky. Hlavou mu probíhala řada vzpomínek, jejichž záblesky ho trochu rozesmutnily. Najednou věděl, kde hledat knížku s kouzlem na poníka, úplně viděl Ginny, která ji při první návštěvě podkroví našla. Ron tam po prvním pohledu odmítl jít a nebylo divu, víc pavouků pohromadě bylo snad jen v Zapovězeném lese. Tehdy ji položila na vrch skříně, natáhl se a opravdu tam ležela. Ani ho nepřekvapilo, že na rozdíl od zbytku skříně rozhodně nevypadala zaprášená. Ano, vazba byla podřená, tisk už po letech vybledlý, ale neleželo na ní ani zrnko prachu. Jako by na ni někdo celkem nedávno použil Pulírexo.
Artemisia Lufkin
Škola hrou aneb raději hůlkou než rákoskou
Doplněné a revidované vydání
1960
Harrymu jméno autorky připadalo povědomé, ale Dějiny čar a kouzel rozhodně nebyly jeho oblíbený předmět. Otevřel knížku v místě založeném modrým provázkem, který velmi podezřele připomínal "chlupy" očarované stoličky.
Nadpis zněl: "Kterak očarovati sedací nábytek v koně či poníka".
Formule zněla Equumsella.
V poznámkách ke kouzlu se ještě dozvěděl, že židle či jiný sedací nábytek musí být už používaný, nová židle či použití jiného druhu nábytku způsobí nefunkčnost kouzla. Kůň či poník vytvořený tímto kouzlem měl zachovávat přibližnou velikost použitého nábytku. Celkem zajímavá poznámka se týkala životnosti, zasažený nábytek by se za normálních podmínek měl během několika dní vrátit k původnímu stavu, ale jen v případě, že není krmen. Pokud se mu dostávalo krmení v podobě čerstvých větviček, tak mohl v proměněné podobě zůstat vlastně neomezeně dlouhou dobu.
Harry byl rozhodnutý knížku nevracet, tušil, že by se mu některé věci mohly hodit. Hlavně by ji měl udržet mimo dosah dětí, některá kouzla v ní uvedená by asi znát neměly. Třeba takové kouzlo Umbraumbra. Trochu mu přeběhl mráz po zádech, když si uvědomil, že jím vyvolané strašidlo je vlastně řiditelnou variantou bubáka. O tomto kouzle neslyšel a týkalo se to i mnoha dalších v knize. Jako třeba další možnosti využití kouzla Lumos. Nikdy by ho ani nenapadlo použít před Lumosem zhasínací formulí tohoto kouzla. Přitom kouzlo Nox Lumos vydávalo světlo, které mimo kouzelníka neviděl nikdo další. A to si tu knížku jen velmi zběžně prolistoval.
Najednou mu ovšem došla ještě jedna věc, zamykací kouzlo na vstupu na půdu bylo funkční, takže musel předpokládat, že děti znají jinou cestu. Pomalu procházel místnost a snažil se přijít na to, kudy mohli vstoupit. Nejdřív ho napadla okna, ale při bližším pohledu nebylo vidět žádné stopy po otevření. Víc štěstí měl u zadní stěny, prach tu byl trochu setřený. Po různém tahání za obložení stěny získal jistotu, že jsou tam skryté dveře na zbytek půdy. Otevřít ovšem nešly a teprve kouzlo Alohomora zabralo. Obložení se odklopilo a Harry mohl vejít na půdu. Ale dlouho si to tam neprohlížel, na jednom z trámů seděla šedivá sova a čekala, až si převezme zprávu. Opatrně ji sundal a rozbalil. Sova se mezitím vznesla a jedním z větracích okének odletěla pryč.
Na papírku bylo jen: Můžu ti hodit dnešní svodky? Gordon Barrett.
Odtrhl kousek nadepsaný ANO a otočil lístek. Na druhé straně se pomalu objevilo: Ok. Jsem u vás za deset minut.
Harryho napadlo, co se asi na tom papírku ukáže při odtržení NE, zatím to nezkusil. Ale teď ho místo průzkumu půdy čekala pracovní návštěva. Gordon mu ty svodky sice mohl poslat po sově, ale Ginny vařila lepší kafe než to z automatu na místním velitelství bystrozorského úřadu. Takže to bylo ze všech stran výhodnější, Harry se navíc dozvídal věci, které se do svodek nepsaly. Normálně by se je jako vedoucí odboru bystrozorů dozvěděl na poradách, jenže v poslední době měl spoustu povinností mimo úřad a běžná práce bystrozora ho spíš míjela.
Ale radši zanechal úvah a vyrazil za Ginny. Nejdřív se radši převlékl, protože po průzkumu pokojíku a půdy to rozhodně potřeboval. V kuchyni se moc nezdržel, během chvilky se ozvalo prásknutí a potom hned zvonek z altánku. Harry se před otevřením dveří málem rozesmál, Gordon totiž předvedl pantomimu na téma: pusťte mě véén... Harry ovšem viděl, jak se na to za ním tvářila jeho manželka Anny, takže radši zůstal v klidu a nesmál se.
Ve dveřích se přivítali, Harry se radši Gordona zeptal: "Co dneska, doufám, že mi neneseš nějaké hrůzy?"
"Dnes to celkem jde, hlavně když se to srovná s minulým víkendem. Dokonce už se podařilo pochytat většinu trestanců z útěku v Dartmooru. Jediná zajímavější věc je vyhlášení pátrání po pacientovi z jedné mudlovské nemocnice v Londýně. "
"A co je na tom zajímavého?"
"On totiž strávil posledních několik let v kómatu a před třemi dny prostě utekl," odpověděl Gordon, "nikdo netuší, co ho mohlo vzbudit. Ale těch zamotaných věcí je tam víc, takže jsem tam radši poslal pár bystrozorů. Nejdřív si stěžovali, že už k těm židlím snad přirostou, a teď je zas bolí nohy. To fakt nechápu."
Oba se tomu společně zasmáli, ale ne zas moc, protože si sebe v jejich situaci dokázali až moc dobře představit. A oba taky napadlo, že by si to zase jednou měli alespoň trochu zkusit, než do těch židlí opravdu přirostou. Anny se ztratila za Ginny do kuchyně, oba kolegové ještě chvíli debatovali před domem. Nakonec Gordon Harrymu podal tenký svazek papírů a Harry si ho v rychlosti prolistoval, opravdu se v něm nenacházelo nic, co by operativci neměli zvládnout.
Nakonec to přestali řešit a šli na to slíbené kafe, Anny si něco šeptala s Ginny. Hned se na Harryho obrátila: "Teda, jak vy to děláte, Ginny v poslední době jenom září. Ale já z ní nakonec vytáhnu."
Harry se trochu začervenal a Ginny radši změnila téma: "Anny a tobě nevadí to Gordonovo mizení do práce i o víkendech?"
"Tak ze začátku mi to vadilo, jenže z druhé strany bývá dost často doma v týdnu, takže se to tak nějak srovná," odpověděla Anny. "Horší je to s mými rodiči, tak jako já jsou mudlové a Gordonovi nic netuší."
Gordon dodal: "Problém je v tom, že tchán je policajt a dotáhl to celkem vysoko. On sám to celkem bere, ale tchyně prostě nechápe, proč nemůžu přesně říct, co vlastně dělám."
Harry se zašklebil:"Jo, to je dost šílená situace. Ale co takhle, seznamy informovaných mudlů jsou relativně dobře přístupné, tak zkus najít nějakého, který má vyšší postavení u policie, a popovídej si s ním. Myslím, že by neměl být problém některého přesvědčit, aby s tchánem promluvil. Nemusí ani moc lhát, protože všichni bystrozorové tak jako tak pracují v utajení."
Gordon na Harryho vytřeštil oči, "U Merlina, to je geniální."
"Zas nepřeháněj, ještě se to nepovedlo. Mě teď z hlavy napadá inspektor Barnaby, mám pocit, že byl mezi informované zařazený kvůli kmotřenci. To je vlastně důvod, proč jsem si to zapamatoval. Otec toho kluka zahynul ve službě a milý inspektor se ho snažil podporovat. Jenže to trochu narušila sova z Bradavic, a jak měl tohle všechno vysvětlit svému kmotrovi? Pro něj muselo být zařazení mezi informované mudly pořádný šok. Ale jestli chceš, tak se můžeme podívat po někom tady v okolí."
Anny s Ginny se během poslední části hovoru zvedly a šly se podívat k obrázku Bradavic.
Něco tam potichu probíraly, Anny se několikrát ohlédla na manžela. Nakonec tam ale moc dlouho nezůstaly, po návratu ke stolu se ještě ozvala Anny: "Ginny, co to používáš za vůni? Hrozně se mi líbí."
"Ale je to už docela stará historie. Mamka mi říkala, že když jsem se narodila, tak hledala něco, čím by mi navoněla oblečení. Abych jí voněla jinak než kluci. A recept na tuhletu vůni jí poradila jedna známá, které se narodil kluk, a tak pro květinovou vůni neměla využití. Dala tehdy mamce flakónek s koncentrátem a na něm byl i recept. Ten tu ještě někde mám, ale tu původní vůni z flakónku jsem nikdy nepoužila. Vždycky si namíchám do zásoby, není to tak moc složité."
Ginny se zvedla od stolu a na chvilku odběhla. Vrátila se s malým flakónkem, pomalu si sedla a nevěřícně sledovala nálepku pod napůl odtrženou etiketou s návodem.
Harry se zeptal: "Ginny, co se stalo?"
"Na to se radši podívej sám miláčku," odpověděla a podala mu flakónek.
Harry si ho vzal a zblízka sledoval vybledlá písmena, na horním řádku bylo datum namíchání - 22.8.1981, na druhém bylo jméno - Lily Potterová. Flakónek mu málem vypadl z ruky.
Ne že by to bylo poprvé, co na takovou věc narazil. Spíš musel konstatovat, že na zmínky o svých rodičích naráží celkem často. Naposledy snad při prohlížení knížky v bradavické knihovně, někdo v ní jako záložku použil výpůjční kartu. Lily Potterová na ní byla uvedená dokonce třikrát. Ale už dlouho se mu nestalo, že by to bylo takhle výrazné. Ne jen nějaká zmínka, ale její vlastní práce. Navíc ho zrovna tahle vůně ještě víc poutala ke Ginny. Opatrně odložil flakónek na stůl, rozvažoval co říct, ale Ginny ho předběhla. Dotykem prstu mu uzamkla ústa a nechala se obejmout. Ani jeden z nich netušil, jak dlouho se objímali, v té chvíli je snad míjelo i plynutí času. Harry měl od počátku objetí zavřené oči a nechal se unášet tak důvěrně známou vůní. Ani jeden z nich neřešil, že tu nejsou sami, a nakonec je podivné ticho donutilo ukončit tu nádhernou chvíli. Oba tak trochu očekávali udivené pohledy, ale nebylo tomu tak. Také si užívali objetí, Anny se nakonec usmála a řekla, "Ginny, tak už z tebe nemusím tahat proč tak záříš, už je mi to myslím docela jasné."
Zpět na obsah
Kapitola 10: Kapitola 10 - Překvapení u Dudleye
Překvapení u Dudleye
Anny s Gordonem původně chtěli odejít hned po flakónkovém překvapení, ale právě v té chvíli se vrátily děti a hned byl důvod zůstat ještě chvilku. James sice tvrdil, že byli venku, ale Harry mu příliš nevěřil. Byl si totiž skoro jistý, že se schovávali na půdě a jen to, že přijela návštěva, je uchránilo od přistižení při činu. Samozřejmě tušil, co tam asi dělali, takže to před návštěvou nechtěl řešit. Zatím se všichni docela bavili, jen Lilly připadala Harrymu trochu zamlklá. V první chvíli si říkal, že později odpoledne bude dost času to všechno probrat, ale najednou si uvědomil, že na něco zapomněl. Už od včerejška se děla jedna věc za druhou a na návštěvu u bratránka si ani nevzpomněl.
Ovšem nebyl sám, Anny se najednou nechápavě zadívala na hodiny: "To už je tolik? My se ještě musíme stavit u rodičů, snad to stihneme."
Loučení se ale trochu protáhlo, Anny ještě na poslední chvíli něco šeptala Ginny. Gordon kouzlem Portus očaroval přenášedlo a všichni se vydali ven.
Kluci se vrhli na košťata a šli si dát pár koleček. Lily nejdřív vyrazila za nimi, ale nakonec koště ani nezvedla a usadila se ve stínu plotu. Anny s manželem se chytili přenášedla a zmizeli v jeho víru. Harry se společně s Ginny usadil u Lily a uvažovali co s Dudleyem. Původně chtěli sednout do auta, ale jedna cesta by se štěstím trvala přes hodinu. A na to Harry spoléhat nechtěl, auto moc často nepoužíval a tak by to nejspíš trvalo déle.
Takže to vyhrála letaxová síť. Kromě cesty ji použili i na ohlášení návštěvy, operátorka letaxové sítě Harrymu umožnila přes krb i zavolat do běžné telefonní sítě. Harry netušil, že je to vůbec možné, ale operátorka odpověděla, že prostě strčí sluchátko do krbu.
Nejdřív se vyskytl menší problém s cílovým krbem, ten v Zobí ulici byl už dávno odpojený, ale nedaleko Kvikálkova žil jeden kolega bystrozor. Nedalo moc práce získat svolení k použití jeho krbu, stálo je to jen trochu Letaxu. Všichni měli původně trochu obavy z toho, jak skočí Lily, ale všechno dopadlo výborně. Na poslední kousek cesty nakonec použili taxík.
Harryho při cestě doslova zasypaly vzpomínky. Sice tu už několikrát byl i po svém odchodu od Dursleyů, ale vždycky řídil auto nebo ho rozptylovalo něco jiného. Tentokrát měl až podezřelý klid, dokonce i děti byly neobvykle hodné. Jednu chvíli to bylo skoro až nesnesitelné, jako by se zase vracel z Bradavic. Měl chuť říct řidiči, aby zastavil, ale Ginny jako by to všechno vytušila. Nejdřív mu jen položila ruku na rameno, ale ze vzpomínek ho úplně vytrhl až polibek na krk. Posledních pár set metrů, které zbývaly k Dursleyům, už bylo jako kterákoli jiná cesta.
Dům s popisným číslem čtyři vypadal i po těch letech skoro stejně. Od vchodu je už při příjezdu pozorovali dva kluci, ale jen než začali vystupovat z taxíku. Oba zmizeli v domě, dřív než Harry stihl zaplatit za taxík. Řidič otočil auto a pomalu odjel ze Zobí uličky a Harry si uvědomil, co mu připadalo tak podivné. Nebylo to nic v okolí, ale jeho děti. Přemýšlel, jestli to udělalo to cizí prostředí, ale všechny tři měly ruku položenou na konci hůlky.
Nemusel uvažovat, od koho to mají, on sám měl prst položený na rýhovaném tlačítku pouzdra od firmy Glock. Stačil poměrně lehký dotyk a hůlka by vklouzla do ruky. Dělal to úplně automaticky, ale nikdy si nevšiml, že je to tak moc viděr. Zavrtěl hlavou a už klidně přešel po chodníku ke dveřím.
Dudley už čekal za dveřmi, okamžitě je otevřel a vyšel ven. Jeho výraz napovídal, že tak velkou návštěvu rozhodně neočekával.
"Ahoj Harry, jsem opravdu rád, že jsi... Tedy, že jste dorazili."
"Nazdar Dudley. Omlouvám se, že jsem ti neřekl, kdo všechno přijede. Chtěl jsem dětem ukázat, kde jsem vyrůstal. A když už jely děti, tak proč ne i Ginny."
Dudley vypadal zamyšleně: "No to nevadí, stejně bys to manželce řekl. Tak pojďte dál."
Pomalu vešli, děti i Ginny se zvědavě rozhlížely. Pro Harryho ten dům vstupem dovnitř ztratil ono kouzlo minulosti, protože uvnitř nezůstalo nic z původního nábytku. Dokonce i přístěnek pod schody měl jiné obložení. Prošli do obývacího pokoje, Dudley ve dveřích zaváhal.
"Děcka, nechcete jít za kluky do pokoje? Tady to pro vás nebude moc velká zábava."
Kluci hned vystartovali, jen Lily se moc nechtělo. Harry si ještě odchytil Jamese a potichu mu pošeptal, aby nechali hůlky schované. James se sice zašklebil, ale nepatrně přikývl. Dudley je odvedl do patra a Harry si všiml, že jdou do jeho bývalého pokoje. Navíc mu došlo, že bude celou dobu návštěvy očekávat výbuchy a záblesky. Nějak si nedokázal představit jiný konec, tedy pokud v Dudleyových synech zbyl alespoň kousek ze strýce Vernona. Ale třeba taky ne, přeci jen tu bylo trochu jiné startovní postavení a úplně jiné podmínky. A uvědomil si, že i s Dudleyem se k sobě dokázali najít cestu. Byť to bylo až po letech.
Dudley se mezitím vrátil a skoro spadl do křesla, chvilku se nervózně vrtěl, jakoby nevěděl co říct. Najednou mu asi došlo, že se sluší nabídnout něco návštěvě, protože vystartoval a hned se vyptával, co by si dali. Sice ještě nebyla obligátní pátá hodina, ale oba mu kývli na čaj. Příprava mu trvala dost dlouho, ale nakonec přeci jen dorazil. Ginny v tu chvíli zalitovala, že si neřekla o kávu. Dudley totiž našel jen sáčkový čaj a ten Ginny rozhodně nemusela. S Harrym to samozřejmě ani nehnulo, nedokázal si představit nic, co by mohlo překonat zvěrstva odehrávající se občas v kuchyňce bystrozorského úřadu.Harry čekal, kdy už jim Dudley řekne, co vlastně potřebuje. Ale hrnky už byly prázdné a pořád nic nevěděli.
Nakonec to nevydržel a přímo se zeptal: "Můžu se zeptat, co to vlastně potřebuješ? Já si sice rád popovídám a zatím ještě není nějak pozdě, ale už bych rád věděl, o co jde."
Dudley se trochu zarazil, ale nakonec odpověděl: "Promiň, že jsem to tak zdržoval, chci tě o něco požádat a prostě nevím jak začít. No, naštěstí mi takhle nic jiného nezbývá. Jde o to, že já i Susanne za dva nebo tři týdny odjíždíme do Ameriky a budeme tam až do konce prázdnin. Manželku tam posílají z práce, vždyť víš, že dělá na Zamini?"
Harry se na něj nechápavě díval, "Jasně, to vím, ale zatím nevím, kam tím míříš."
"Hned k tomu dojdu. Problém je v tom, že se tam bude účastnit několika oficiálních akcí, no a na pár potřebuje doprovod. No a Američani tím u vdané ženy myslí manžela. Normálně by to prostě nešlo, nemohl bych se takhle uvolnit z práce, jenže to někdo v práci vyžvanil a všichni se proti mně spikli. Za mými zády mi naplánovali nějaká setkání, obchodní schůzky a pár dalších věcí. Takže já se na práci prostě nemůžu vymluvit."
"A předpokládám, že budete mít i nějaký čas na sebe," zeptala se Ginny.
"Jasně, já se dokonce obávám, že to už taky někdo naplánoval. Nemyslím Susanne, ale nejspíš sekretářky. Už jsem narazil na pár katalogů a podobných věcí. Pokud by to vyšlo, tak by to nejspíš byl skvělý zážitek a možná i takové druhé líbánky. Jenže já prostě nemůžu odjet, i když by to možná šlo v případě, že bys byl ochotný mi pomoct," řekl už dost zasmušile Dudley.
Harry se na chvilku zamyslel a pak se obrátil ke Ginny, "No, tak druhé líbánky jim přece kazit nebudeme, že?"
Ginny se jen trochu začervenala a přikývla.
"Hele, ber to takhle. To co se mezi námi dělo, když jsem tu ještě bydlel, jsem ti už dávno odpustil. A to hlavně proto, že jsi se vstřícným krokem přišel sám. Takže ti slibuju, že pokud to nějak půjde, tak pomůžu. A rád."
"Díky moc Harry. Tak abych se dostal k tomu problému. Jsou v tom kluci. My jsme původně uvažovali, že je vezmeme sebou, ale to by přineslo spoustu problémů. Takže jsme se rozhodli, že je dáme na prázdniny k mým rodičům. Jenže to bohužel nejde."
Dudley vstal z křesla a bylo na něm vidět, že je hodně nervózní.
Udělal krok ke stolku, vzal si z něj svůj hrnek s čajem a dopil zbytek. Najednou nevěděl co s rukama a tak nakonec zastavil za svým křeslem a chytil se opěradla.
"Takže bych tě chtěl poprosit, jestli by sis kluky nevzal k sobě na prázdniny."
Harry na něj vytřeštil oči, "Ty opravdu chceš, aby kluci byli u mě na prázdninách? Á ... No, tak to je zajímavé."
Ještě se zamyslel: "Osobně v tom nevidím problém, stejně jsem si v práci chtěl zařídit víc volna, právě abych se mohl víc věnovat dětem. Co ty na to miláčku?"
Ginny ještě nechápavě vrtěla hlavou: "Já proti tomu nic nemám. Jen jsem si myslela, že to bude něco jiného, něco kde je potřeba zásah kouzelníka. Nebo čarodějky. Ale jeden problém tu je..."
Harry jí skočil do řeči, "Jasně, budeš muset požádat o zařazení kluků mezi informované mudly a to mimo jiné znamená zkoušku. Sám si ji dělal, víš, že není až tak složitá. Ale bez ní to nejde a my rozhodně nemůžeme přestat o prázdninách čarovat."
Ginny se konečně dostala ke slovu: "To máš pravdu, ale měla jsem na mysli něco jiného. Já jsem sice doma a Harry asi bude mít víc volna, ale nikdy nemůžeme zaručit, že to tak bude pořád. Takže bude muset souhlasit i moje mamka. My totiž k ní v případě potřeby dáváme děti. Bude muset být ochotná vzít i tvoje kluky, jinak to prostě nepůjde."
Harry ještě nad něčím uvažoval: "Máš pravdu miláčku. Ale těch problémů bude víc, asi by bylo nejlepší připojit váš krb na letaxovou síť. Budeme tak moc řešit případné problémy okamžitě. Napadá mě ještě jedna věc. Nevím, jestli jsi už o tom všem řekl manželce, ale pokud ne, tak to budeš muset udělat brzo. U nezletilých je pro podání žádosti nutný souhlas zákonných zástupců.
Dudley vypadal opravdu hodně zaraženě: "Opravdu je to nutné? Já... Prostě jsem to chtěl ještě odložit. Možná po návratu. Ono je to prostě celé takové zamotané."
Harry uvažoval, co by na tom ještě mohlo být zamotané, ale stejně měl na jazyku ještě jeden dotaz. "Můžu se tě zeptat ještě na něco? Mně totiž přišla divná především jedna věc. Co se stalo, že jsi přehodnotil svůj původní záměr nechat děti u tvých rodičů? Mě totiž pořád nic nenapadá. A pokud by něco bylo s Petúnií nebo Vernonem, tak bys to už nejspíš řekl. Můžu tedy vědět, v čem je problém?"
Dudley se zhluboka nadechl: "A je to tu. Vlastně celou dobu čekám, že se zeptáš právě na tohle. Jenže nevím, jak to vysvětlit. A nejen tobě, měl bych to říct i manželce, a to už je na mě opravdu trochu moc. Harry, já jsem rád, že ses zeptal."
Znovu se zvedl a přešel ke dveřím. "Já opravdu nevím, jak to vysvětlit, takže pojďte radši za mnou. Nejlepší bude, když to uvidíte přímo na místě."
Pořád jakoby váhavě vyšel z místnosti, Harry a Ginny ho následovali. Před schody do patra se zastavil. Snad na ně chtěl jenom počkat, ale ještě víc to zdůrazňovalo jeho obavy. Ginny se na úpatí schodů na chvilku zastavila a pustila Harryho před sebe.
To způsobilo, že si nemohl všimnout zamyšleného výrazu, který se jí objevil v tváři. A když se o kousek výš otočil, aby zjistil, proč nejde, už měla opět klidný výraz. Před dveřmi, zpoza kterých bylo slyšet dětský smích, se Harry s Dudleyem zastavili. Ginny už byla skoro u nich, když se za ní Harry znovu ohlédl. Pohlédli si do očí a Harry najednou viděl, že jí to už došlo. Že už ví. On sám měl nejasné tušení, ale jistota, kterou zahlédl v jejích očích, ho přesvědčila, že se také nemýlil. Ale pořád mu to všechno připadalo příliš absurdní, než aby to mohla být pravda.
Dudley položil ruku na kliku, ale bylo to jak pohyb v hustém sirupu. Harry už svému úsudku věřil a taky chápal, proč na to Ginny přišla s takovou jistotou dřív. Ona Dursleyovy tolik neznala a tak jí prostě nemohla dojít ona absurdita celé situace. Právě ta, která Harrymu bránila ve správném úsudku.
Harry už to nevydržel a opřel se rukou o dveře. Dudley ten pohyb zaregistroval a konečně stiskl kliku. Dveře doslova vystřelily do pokoje, a tak bylo hned vidět, co se uvnitř děje. Děti seděly na koberci v setmělém pokoji, to trochu strašidelné přítmí působily zatažené závěsy. Klid, se kterým sledovaly dění u stropu pokoje, jim ovšem dlouho nevydržel. Dudley celou scénu nevěřícně sledoval. Nedivil se židli, která se točila ve vzduchu nad Tonym, určitě to nebylo poprvé, kdy něco takového viděl. Ale nechápal, odkud se u stropu vzala spousta červených jiskřiček, které celou místnost naplňovaly červenavým přísvitem.
Harry a Ginny na tom byli líp, původ jiskřiček jim byl samozřejmě hned jasný. Ale přese všechnu jistotu se kterou vstupovali do pokoje, je realita dokázala zaskočit. Teď už nebylo pochyb, Tony měl magické nadání. A toto zjištění najednou vysvětlilo všechno.
Zpět na obsah
Kapitola 11: Kapitola 11 - Rybář
Rybář
Dudley se otočil k Harrymu: "Teď už asi chápeš, proč kluky nemůžu nechat u rodičů. A vzít je do Ameriky, to si taky nedokážu představit."
"To máš pravdu, u rodičů bych si to opravdu nedokázal představit."
Harry si potom dřepnul vedle Jamese a potichu se ho zeptal: "Neříkal jsem ti něco o hůlce?"
"Promiň tati, ale když se Tony začal předvádět s tou židlí..."
"Dobře, dobře. A co Eric? U toho sis ničeho nevšiml?"
"Nevím, já jsem spíš sledoval Tonyho. Ale myslím, že Eric se spíš jen díval."
Konec slyšel i Dudley a hned se zeptal Harryho: "Myslíš, že to Eric bude taky umět?"
"To se nedá předem říct. U kouzelnických rodin je to až na výjimky jasné, ale u mudlorozených... Prostě, jistotu budeš mít, až pokud se Eric nějak projeví, a nebo o jedenáctých narozeninách."
Harry chtěl ještě něco dodat, ale najednou si uvědomil, že Ginny už nestojí ve dveřích. Udělal těch několik kroků ke dveřím, Ginny stála u zábradlí a s hůlkou v ruce se dívala dolů pod schody. Opatrně došel až k ní.
"Tiše, miláčku, mám divný pocit. Jako by někdo byl v kuchyni. A vchodové dveře jsou zajištěné řetízkem."
"A nemůže to být Susanne? Mohla jít zadem... Ale radši se tam půjdu podívat."
Pomalu a hlavně potichu sešel po schodech. Těsně u dveří do kuchyně se zastavil a velice opatrně nakoukl dovnitř. S úlevou si oddychl, protože uvnitř nebyl nikdo vidět.
Ale ona úleva mu příliš dlouho nevydržela, protože malé rozostření přímo naproti dveřím ukazovalo na někoho zakrytého zastíracím kouzlem.
Ginny ho s hůlkou v ruce pozorovala. Když se odtáhl od dveří, tak se jí ulevilo a další dění ji opravdu překvapilo.
Harry kopl do pootevřených dveří a mávl hůlkou směrem dovnitř. Formuli Piscator, kterou přitom skoro vykřikl, nikdy předtím neslyšela. Z hůlky se na konci oblouku oddělilo něco svítivě žlutého a se zahučením to zmizelo uvnitř kuchyně. Nejdřív se ani nepohnula, ale pak Harry poměrně klidně vstoupil do kuchyně, a tak vyrazila za ním. Z kuchyně se nic neozývalo, ale i tak brala schody po dvou. Dudley to za ní bral podobným stylem, i když asi ne tolik rychle. Těžko si totiž mohl za děním v kuchyni představit takové věci jako ona.
Trochu s obavami a velmi opatrně nahlédla do kuchyně. To, že zpoza dveří chvilku předtím nic neslyšela, celkem odpovídalo situaci. Harry stál těsně za dveřmi a hůlkou mířil na "něco" obaleného žlutě svítící sítí. Ale rozhodně se nedalo poznat, o co jde, zastírací kouzlo se ještě pořád nevzdalo. Síť pomalu bledla, ale nepovolovala. Nakonec záře zmizela docela, ale síť byla pořád na místě.
Harry udělal krok vpřed a pořád s připravenou hůlkou řekl: "Můžete se ukázat? To zastírací kouzlo sice pořád funguje, ale v tuto chvíli je snad zbytečné. Nebo snad ne?"
Odpovědí mu bylo jen nezřetelné mumlání, které dokazovalo, že sít je opravdu dobře utažená.
Harry chvilku čekal, ale nic se nedělo. "Tak dobře, pokud nemáte zájem spolupracovat, tak to kouzlo zruším sám. Propono!"
Nejdřív se nestalo nic, ale zastírací kouzlo už rozhodně nefungovalo správně. Nebylo vidět, kdo je pod ním, ale po celé ploše pod sítí se převalovaly chuchvalce barev. Harry se usmál a zkusil: "Propono Virga."
Tohle už zafungovalo líp, ozvalo se slabé lupnutí a zastírací kouzlo v jednom místě prasklo skoro jako mýdlová bublina. Hůlka najednou vyčuhovala zpod sítě, ale to nebylo všechno. Celá plocha zastíracího kouzla najednou zmatněla a bylo jasné, že už mele z posledního. Harry se ještě ohlédl, z jedné strany dveří ho hůlkou kryla Ginny. Dudley ho trochu vyděšeně pozoroval zpoza druhého futra. Harryho trochu zarazil Ginnin výraz, ale neměl dost času na zjišťování, co ji zrovna napadlo. Trošku se na něj šklebila, skoro jako by říkala, že zas něco vyvedl. Ale stejně mu nezbývalo než udělat těch pár kroků a vytrhnout hůlku.
Hůlka šla vytáhnout jako po másle, ale neměl čas se nad tím podivovat. To, co bylo původně zastíracím kouzlem, se začalo nafukovat a nebralo ohledy na síť. Rozpínalo se do velké bubliny a to až do chvíle, než se povrch koule dotkl kuchyňské linky. Bylo slyšet jen nepříliš hlasité "puf" a bublina zmizela.
Harry jen zalapal po dechu, tak tohle opravdu nečekal. Co tomu asi řekne Dudley? Udělal krok stranou, aby se i bratránek mohl podívat. A byl opravdu překvapený, v první chvíli jen beze slova nechápavě zíral. Zato Ginny se opravdu spokojeně usmívala a Harry musel její odhad chtě nechtě obdivovat.
"Nazdar, Susanne, mám takový pocit, že to bude chtít nějaké to vysvětlení. Nemyslím pro mě," tím Harry reagoval na dost zuřivý pohled, kterým ho probodával Dudley, "ale tvého manžela by to snad mohlo zajímat." Tohle už dodal směrm k Susanne a prudkým mávnutím hůlky uvolnil síť. Po zemi se rozsypaly provázky a Susanne se konečně mohla uvolnit a zhluboka nadechnout.
Dudley to celé nevěřícně sledoval, v první chvíli sice měl chuť řvát na Harryho, ale postupně mu to docházelo. "Miláčku... Ty... Ty jsi čarodějka?!?"
Susanne vypadala, jako by ji někdo kopl. Doslova se zhroutila na židli, "Promiň, že jsem ti to už dávno neřekla. Jenže ještě před půl rokem to nemělo smysl a teď jsem nemohla najít odvahu."
V místnosti zavládlo zaražené ticho, všichni ta slova přebírali a vlastně nikdo je nechápal.
Susanne raději pokračovala: "Opravdu jsem čarodějka, jenže je to celé strašně zamotané."
Dudley to pořád nemohl pochopit, "Ale proč jsi mi nikdy nic neřekla?"
"Promiň miláčku, hrozně jsem se bála, že to nepřijmeš."
Susanne pokračovala, "Studovala jsem v Krásnohůlkách a to je důvod, proč mě Harry s Ginny neznají, i když jsem studovala ve zhruba stejné době. Taky je to důvod, proč tvoje odestírací kouzlo fungovalo trochu jinak, než jsi čekal Harry."
Na chvilku se zamyslela: "Já teď najedou nevím jak pokračovat..."
"A co kdybys prostě navázala na Krásnohůlky? Nějaký čas snad ještě máme," tímto se do debaty zapojila i Ginny.
"To je trochu složitější. Tu školu jsem prostě nedodělala. Nejde o to, že by mě jen tak vyrazili," dodala, když viděla Harryho výraz.
"Nechci to nějak rozebírat, ale prostě jsem se o prázdninách připletla k jedné havárii a v dost špatném stavu mě odvezli do nemocnice. Bohužel do mudlovské. A oni se tam sice snažili, jenže jsem na ty jejich léky měla alergickou reakci. A když mě odtamtud naši dostali, tak už bylo pozdě."
"Takže jsi přišla o své schopnosti?" To se zeptala Ginny a Susanne hned odpověděla
"Je to složitější, léčitelé mi pak vysvětlovali, že uvnitř mě to pořád ještě je. Jenže jsem to prostě nedokázala ovládat."
Ginny tu odpověď šokovaně poslouchala, něco takového si prostě nedokázala představit.
Harry na tom byl trochu jinak, on moc dobře věděl, jaké je to být mudlou. Jenže on tehdy alespoň nevěděl, o co přichází. Tohle bylo mnohem horší.
Ale Ginny v tu chvíli napadlo něco jiného. "A jak se vlastně stalo, že jsi byla v mudlovské nemocnici? To to nikdo nezjistil, že jsi jinde, než máš být? Já tedy nevím, kolik ti tehdy bylo, ale proč to trvalo tak dlouho?"
Susanne se na chvilku odmlčela, o tomhle se jí nemluvilo zrovna snadno. "To byla moje, s prominutím blbost. Byla jsem u kamarádky na chatě, ale nakonec to skončilo hádkou a já vyrazila domů. Jenže jsem ještě před tím napsala normální dopis domů, že je všechno v pořádku. Takže nikdo netušil, kde jsem."
Ješte chvilku vzpomínala na marné cestování po nejrůznějších léčitelích a marnou snahu o návrat do školy.
"V Krásnohůlkách bohužel nebyli ochotní tolerovat žákyni která nemůže čarovat. Já jsem totiž chtěla dokončit alespoň lektvary a pokračovat v teorii v těch dalších předmětech. Dokonce jsem uvažovala o nástupu do Bradavic, ale nakonec vyhrála Kanada. Bylo to hlavně kvůli výuce ve francouzštině. U kouzel to tolik nevadilo, ale právě lektvary by mi v angličtině dělaly největší problémy. Navíc Javorový list nabízel asi největší fakultu mudlovských studií, a to mi v případě trvajících problémů s magií mohlo zajistit budoucnost i mezi mudly."
Susanne jim dál vyprávěla o třech letech, které nakonec v Kanadě strávila. Podle jejího vyprávění to nebylo tak špatné, jen kdyby nebylo oné ztráty schopností. Bylo to o to horší, že kolem ní kouzlilo tolik jejích vrstevníků. Ale přes původní úvahy dál studovala i teorii obrany proti černé magii, i když si kouzla nemohla vyzkoušet. Pořád totiž ve skrytu duše doufala, že ztráta brzo přejde, a pak jí znalosti teorie umožní rychle dohnat ztracené roky.
Navíc zkoušela v archívu školy najít informace o podobně postižených čarodějích. Tato činnost ovšem měla pro její budoucnost větší význam, než ji v té době mohlo napadnout. Po půlce prvního roku si ji místní knihovnice vyžádala jako pomocnici a Susanne ji s radostí vyhověla. Sice jí to ubralo dost času z již dost napnutého programu, ale zase postupně získávala spoustu zkušeností s provozem knihovny i archívu.
Ale hledání informací o ztrátě magických schopností bylo skoro marné. Sice se jí podařilo narazit na pár desítek případů v rozpětí asi pěti set let, ale tomu jejímu se vlastně žádný z nich nepodobal. A nepodobaly se ani samy sobě navzájem, kromě samotné ztráty neměly žádný společný jmenovatel. Další problém byl v nedostatku informací k jednotlivým případům. Jakoby se tomuto tématu nikdo nechtěl příliš věnovat. Ale úplně nejhorší bylo, že žádnému z takto postižených kouzelníků se nikdo nevěnoval dlouhodobě. Pro Susanne to znamenalo doslova mravenčí práci při prohledávání archívů, aby mohla zjistit, co se s kterým kouzelníkem stalo. V některých a to hlavně starších případech to sice netrvalo dlouho, ale ti prostě zemřeli nedlouho po ztrátě magických schopností. U pár z nich byla dokonce schopná zjistit, že za jejich úmrtím byl stejný důvod, který ve starších dobách postihl některé motáky. Byli prostě odstraněni, aby náhodou nenarušili čistou kouzelnickou linii svým motáctvím.
Další hledání bylo horší. Ti, kterým se schopnosti nikdy nevrátily, se rozprchli po Kanadě, a někteří z nich dokonce i dál. Ale nakonec za nimi nevyrazila. Došlo jí, že část čarodějů, o kterých vyhledávala informace, neměla žádnou přímou souvislost s Javorovým listem. Bylo mezi nimi několik Američanů, kteří do Kanady vkročili jen v těch záznamech. Dalším společným jmenovatelem už byla jen ztráta schopností. A tak chtěla zjistit, kdo ty záznamy vlastně dal dohromady. Jenže tady narazila. Sice dokázala zjistit kdo, ale dál se nedostala. Ona archivářka už byla po smrti a zpětně už prostě nešlo zjistit, proč si s tím tu práci dala. Susanne sice chtěla pokračovat a pokusit se to zjistit, jenže už neměla čas. Úspěšně ukončila poslední ročník a škola ji jako stálého zaměstnance nechtěla. Vysvědčení o ukončení studia v oboru knihovník/archivář bylo jen slabou náplastí na neúspěch jejího hledání.
V tomto místě ji Ginny zarazila: "To myslíš mudlovské vysvědčení?"
"Jasně, mudlovská studia v Javorovém listu ukončuje odevzdání závěrečné práce a podle oboru dávají i vysvědčení. Já teď nevím jak v Bradavicích, ale když se na vysvědčení z Krásnohůlek podívá mudla, tak uvidí vysvědčení soukromého gymnázia Beauxbâtons... A Kanaďané to prostě jen dělají trochu jinak."
"A co po škole? Jak se ti podařilo dostat na Ministerstvo zahraničí?." zeptala se Ginny.
Susanne se usmála, "Tak za to můžu vděčit právě tomu archívu, kromě vysvědčení jsem měla možnost použít doporučující dopis od knihovnice z archívu Javorového listu. Do Anglie jsem vyrazila spíš na prázdniny a podívat se, kde vyrostl můj otec. Původně jsem tady práci ani nechtěla hledat, ale pak jsem se náhodou dozvěděla o volném místě na Ministerstvu zahraničí. Samozřejmě v archívu. Tak jsem to šla zkusit a povedlo se.
Sice to zpočátku bylo spíš zklamání, tu práci by mohly dělat cvičené opice. Po pár dnech jsem si připadala jak poslíček, ale chtěla jsem to zkusit a tak nezbylo, než to překousnout.
Až po měsíci jsem vycítila šanci. Měli tam jednu krabici a v ní nevyřízené požadavky. Původně to mělo být jen na žádanky, ale po nějaké době se tam nashromáždila spousta věcí, které nešly vyřídit. Přitom šlo o věci, které měly být v archívu. To mě zaujalo a začala jsem hledat. Nejdřív mi to nechtěli povolit, ale nakonec si asi řekli, ať si tedy nabiju nos, a dostala jsem to za úkol. Jenže nic, kromě normální práce jsem to hledala snad měsíc a nic, nenašla jsem ani jeden spis.
Za celou tu dobu jsem si všimla jedné věci. V jednom místě toho archívu jsem mívala takový divný pocit, zrovna tam, kde se nějak špatně hledalo. A tak jsem si udělala čas a sedla jsem si tam. Zpočátku jsem si ničeho nevšimla, ale po chvíli jsem zaregistrovala podivně známou vůni. Nešla mi nějak zařadit, až po chvilce mi to došlo. Cítila jsem jednu z přísad do lektvarů. Byl to prostě kořen bludníček, někdo ho z nějakého důvodu prostě strčil pod jednu z polic. Takže ty holky, co je předtím vyházeli z archívu, prostě neměly šanci."
Ginny pokývala hlavou, "Jasně, vždyť se normálně nedává ani do skříně s přísadami. Aspoň v Bradavicích místo něj byla cedulka s přesným popisem místa, kde je. Pak se dal najít."
"Přesně tak, já na něj přišla jen díky té vůni, ale ty ostatní holky..."
"Takže díky tomu si tě všimli? Aspoň k něčemu ten kořen byl," dodala Ginny.
Susanne se spíš smutně usmála. "Právě naopak, díky tomu mi dali výpověď."
Všichni se na ni dost udiveně zadívali a tak pokračovala:
"Já jsem se to samozřejmě podrobněji dozvěděla až později, ale i tehdy mi bylo jasné, že ten archív je dost špatně vedený. Kolem šéfové tam byla taková skupinka starších archivářek, samé kafíčko, zákusečky a tak. No a když se něco nepovedlo, tak to svedly na některou z mladších kolegyň. Některá z nich tam potom jako pomstu za výpověď schovala ten kořínek.“
Harry zavrtěl hlavou: "A já si bláhově myslel, že se takové věci dějí jen u nás na ministerstvu. Ale jak vidím, tak je to všude. Docela mě zajímá, jak ses tam dokázala vrátit."
"Vrátit? To je složitější," řekla Susanne. "Já teď sice mám archiv pod sebou, ale bylo to oklikou. Když jsem dostala tu výpověď, tak jsem byla rozhodnutá vrátit toho bludníčka na místo, jenže to by nic nezměnilo. A proto jsem se rozhodla, že ho uložím u dámských toalet vedle kanceláře hlavní archivářky. To slibovalo cílenou pomstu. Ještě jsem jim to osladila očarováním pár lidí, stačilo nenápadné kouzlo na ochranu před blouděním. Ono sice proti bludníčkovi normálně moc šancí nemá, jenže uklízečky i údržba to tam samozřejmě perfektně znají a tak to fungovalo."
Dudley dost nevěřícně sledoval manželku: "To opravdu funguje?"
"Samozřejmě. Klidně ti můžu ukázat učebnici lektvarů."
Ginny to nedalo a musela se zeptat: "Takže jsi to udělala? A fungovalo to?"
"Samozřejmě, že to fungovalo," odpověděla Susanne.
"A dokonce velmi dobře, první pokus o návštěvu jsem dokonce viděla na vlastní oči. Musím přiznat, že udržet vážnou tvář mi dělalo až neskutečné potíže. Byla to taková tečka za prací v archívu, a tak jsem se s úsměvem vydala pryč.
Jenže pak u východu přišel neuvěřitelný šok, zastavila mě ochranka, a že prý mě někdo shání. Samozřejmě jsem čekala jen to nejhorší. Ale strážný mě jen klidně informoval, že mě někdo čeká naproti v kavárně. Hrozně se mi ulevilo a po chvilce uvažování jsem tam vyrazila. Uvnitř bylo skoro pusto, jen dva obsazené stolky. U jednoho seděla nějaká maminka s kočárkem a něco si psala, nevypadala, že by na někoho čekala. U druhého to vypadalo jinak, seděla tam elegantně oblečená paní, už trochu starší, a připadala mi povědomá. Ale zařadit jsem si ji nedokázala. Došlo mi to, až když jsme se představily. Byla to žena ministra zahraničí. Zpočátku jsem netušila, co by po mně mohla chtít. Ale brzy mi vysvětlila, že jí jde o archív. Ministr totiž dění v archívu už nějakou chvíli sledoval, ale tamní vedoucí měla dost známých a tak ji nešlo jen tak vyhodit. Asi doufali, že jako poslední vyhozená budu vědět něco bližšího o dění uvnitř, ale musela jsem ji zklamat. Takže nakonec z toho nic nebylo. Alespoň sem ji popsala situaci ze svého pohledu, bludníček jsem samozřejmě vynechala. O to větší šok pak pro mě byl, když se mě natvrdo zeptala, jak jsem ty ztracené spisy dokázala najít. Ona totiž moc dobře věděla, že jsem čarodějka a také byť jen zhruba i o mých problémech se ztrátou schopností."
Harry ji zarazil: "Takže předpokládám správně, že ona sama byla taky čarodějka?"
"Přesně. O mně to zjistila, už když jsem nastupovala, nejspíš tehdy nestudovala přímo moje papíry, ale nahlédla do statistiky o zaměstnancích a tam byla moje škola v Kanadě i to "gymnázium" ve Francii. To všechno v ní vzbudilo tolik zájmu, že si mě nechala proklepnout, a nejspíš důkladně. Pak to šlo poměrně rychle, nejdřív jsem jí nějaký čas dělala sekretářku a následně mě ministr protlačil jako vedoucí odboru administrativy a zpracování informací. A všechno jen díky tomu, že jsem jako čarodějka byla ve správnou dobu na správném místě."
Ginny se zeptala: "A proč tě vlastně chtěla mít na ministerstvu? Vždyť s archívem jsi jim pomoct nemohla?“
"Mě dodnes připadá, že chtěla mít na ministerstvu čarodějku. Jen kvůli tomu, aby si měla s kým popovídat. Ona tam totiž trávila docela dost času a takhle jí to líp utíkalo. Ale musím dodat, že nakonec se o bludníčku dozvěděla, i o tom novém. A ten nový nakonec stál místo vedoucí archívu. Ona se totiž pod vlivem bludníčku chovala opravdu velmi podivně a nakonec už nikdo nekryl její průšvihy... Dál to nemá smysl nějak popisovat, to už byla taková ta běžná nuda."
"A kdy se ti začaly vracet schopnosti? To zastírací kouzlo bylo docela zajímavé a účinné. Takže mám pocit, že už to nějaký čas trvá," řekl Harry.
"Trvá to už skoro půl roku a připadá mi, že už se blíží úrovni, jakou jsem měla na škole. Celou tu dobu od havárie jsem zkoušela kouzlit, každý den malá rozcvička s hůlkou. Dokonce jsem si ji nechala trošku poupravit, takže připomínala ukazovátko. Takže jsem ji měla v ruce dost často a při jedné poradě se ozvalo docela hlasité prásknutí. Nejdřív jsem netušila, co se mohlo stát. Dokonce bych málem přijala vysvětlení jedné kolegyně, že to musela být statická elektřina. Ale byla to jiskra z hůlky. Teprve po skončení porady jsem na tabuli našla menší otvor, který pokračoval až do vedlejší kanceláře. Od toho dne až dodneška trénuji a už se mi to opravdu daří, byť počátky nebyly nic moc. Cesta do Ameriky má tak ještě jeden důvod, plánuji si menší výlet do Kanady a dodělání zbylých OVCE."
Harry se na ni zamyšleně podíval: "Tak to ti budu držet palce. Ale napadla mě ještě jedna věc, Dudley se s námi na něčem domlouval. Chtěl po dobu vašeho pobytu v Americe dát kluky k nám na prázdniny, a tak bych rád věděl, jestli pořád máte zájem?"
Susanne se otočila k manželovi. "To je výborný nápad, já..." nedořekla a objala ho. "Díky, žes to tak vyřešil. Už jsem nevěděla co s tím. Jedině snad k našim do Francie, ale to možná někdy příště..."
Potom se otočila k Harrymu: "Takže už vím, proč jste nás navštívili. Jestli vám to nebude vadit, tak budu moc ráda. Bude to chtít ještě nějaké setkání, přeci jen ještě musíme probrat pár věcí."
Tentokrát se ozvala Ginny, "A co příští neděli? Klidně můžete dorazit už před polednem. A pokud připojíte krb k letaxové síti, tak se k nám dostanete bez problémů. Ještě bych pozvala moje rodiče, počítáme s nimi jako se zálohou na hlídání."
Ještě chvíli probírali ten příští víkend a prázdniny, ale zanedlouho je hodiny upozornily na pokročilý čas. Zbývalo jen odtrhnout děti od kouzlení v nejmenším pokoji a Potterovi už se mohli chystat na cestu domů. Ale netrvalo to moc dlouho a ozvalo se zatroubení taxíku přivolaného Dudleyem. Takže se všichni vyhrnuli ven a po krátkém rozloučení taxík odvezl Potterovic rodinu ke krbu připojenému do letaxové sítě.
Ginny ještě cestou zašeptala Harrymu: "Susanne je pěkně žárlivá, všiml sis?"
"Jak jsi na to přišla?"
"Když nás Dudley vedl nahoru za kouzlícími dětmi, tak zrovna dorazila Susanne. Mně se totiž chvilku před tím zdálo, že někdo jde po chodníku. A pod oknem do kuchyně byla taková menší kupka hraček, pokud je chtěla uklidit, tak nás docela klidně mohla zahlédnout při odchodu. A já jsem šla poslední. Myslím, že to by to zastírací kouzlo vysvětlilo docela dobře. Nebo myslíš, že to bylo jinak?"
Harry jen chvilku přemýšlel, ale tohle bylo asi to nejlepší vysvětlení...
Zpět na obsah
Kapitola 12: Příběh druhý: Vzpomínky - Kapitola 12 - Večerní iluze
Příběh druhý: Vzpomínky
Večerní iluze
Harry pozoroval oblohu. Na tmavě modrém pozadí se krásně rýsovaly bílé kondenzační čáry za dopravním letadlem. Připomněl si podobné pozorování před lety u Dursleyů. Tak jako tehdy ho zavalil podivný smutek. Vzpomínal. Litoval.
Vzpomínal...
...tehdy snil o cestě pryč od Dursleyů, snad proto ho obraz letícího letadla tolik lákal. Později už tolik ne, zato ho lákalo natáhnout ruku a křiknout "vzhůru" a letět na koštěti s ptáky někam daleko. Třeba do Doupěte...
Litoval...
...každého dne, který nestrávil s Ginny, a marně se sám sebe ptal, proč ji nepochopil dřív. Tolik promeškaného času. Bylo mu jasné, že to všechno muselo dozrát a... Ale stejně si nemohl pomoct.
Teprve jemná květinová vůně a pocit přítomnosti mu napověděl, že už není sám.
Ginny se na něho dívala: "Je ti něco miláčku?"
"Není, jen... jen mi je nějak smutno."
Dál ho sledovala, tentokrát s němou otázkou v očích.
"Trochu jsem vzpomínal a nějak se to na mě sesypalo. Ale už je to lepší."
Objali se.
Jen objetí a polibky.
Ještě vyhřátý trávník lákal.
Neodolali. Sledovali tmavnoucí oblohu.
A všechny podivné pocity odlétly.
Trvalo dlouho, než se odhodlali narušit klid.
Skoro současně se nadechli a oba vyčkávali, kdy ten druhý začne.
Až se skoro bez dechu rozesmáli.
Ta úžasná chvíle se už vytratila, ale jim bylo pořád krásně.
"Harry..."
"Ginny..."
"O čem jsi přemýšlel?"
Pověděl jí to.
Vzpomínky jí připomněly její vlastní touhu.
Lítost také.
A přiznala to.
Pochopil a oba se raději vrátili do přítomnosti.
"A co budeme dělat večer?"
Harry se usmál: "Pokud bude doma klid..."
Ginny ho s úsměvem lehce pleskla přes ruku: "Nejsem proti, ale teď jsem myslela něco jiného. Už dlouho jsme ne..."
"Vždyť jsem říkal..."
"Harry!" Ginny se spíš smála a naštvaný tón se jí moc nevyvedl. "Už jsme strašně dlouho netrénovali. Chtěla bych zase začít, protože za chvilku už nebudu stačit ani klukům. "
"Zase nepřeháněj, jde ti to pořád výborně. Ale proč ne. Cvičnou zlatonku snad najdeme... Košťata jsou pořád zamčená tam kde dřív."
Chtěl ještě něco říct, ale Ginny se na něj překulila a umlčela ho polibkem.
Vydržel by tak dlouho, ale večer už o sobě dával znát fouknutím chladného větru.
"Jdu zahnat Lilly do sprchy, kdyžtak za chvilku houkni na kluky, ať jdou taky. My si raději počkáme, že?"
"Jasně, já se zatím kouknu po té zlatonce. Ta svítivá bude ideální."
Ginny odběhla, ještě ji slyšel, jak volá na Lilly. Podíval se na oblohu, ale ta nálada ho už naštěstí opustila. Užívat si přítomnosti bylo o tolik lepší. Nalezení zlatonky bylo otázkou chvilky a tak ještě kouzlem i klíčem otevřel skříň s košťaty. Zabezpečení bylo nutné, kluci by nejraději odložili svá dětská košťata a vyzkoušeli nějaká lepší. A tohle nebyla stará unavená košťata, která Harry s Ginny používali na prohánění dětí po zahradě, ale jedna z posledních verzí Kulového blesku. Ginny obě dostala od svého bývalého klubu a donedávna na nich s Harrym trénovala. Byla tu dokonce starší souprava na údržbu košťat a tak si chtěl pohrát. Ale košťata nic takového nepotřebovala.
Najednou mu došlo, že úplně zapomněl poslat kluky do sprchy. Šel to zařídit.
Prázdná zahrada pomalu temněla, slunce už mizelo za hranou živého plotu. Ale nebylo ještě tolik hodin, protože bylo slyšet zvuk starého traktoru. Pomalu se přibližoval a ten hluk vyplašil něco z hlubin plotu. V temném prostoru mezi kmínky se zaleskly oči. Velká kočka, či co to bylo, rozvlnila větve a opět se ztratila v hlubinách plotu.
Kluci už řádili ve sprše a Ginny rozčesávala vlasy Lilly. Harry znovu vyšel ven, potřeboval zkontrolovat světla na domě a plotě, při nočním létání byly opravdu potřeba. Zaslechl zvuk traktoru, který se pomalu přibližoval. Došlo mu, že takhle večer to nebude kvůli práci na pronajaté louce, a tak vyrazil směrem k brance. U plotu byl dřevěný sloupek s mosaznou destičkou, kterou se ovládala světla. Hůlku už měl v ruce a jen ji kouzlem Lumos rozsvítil. Po dotyku ovládací destičky světlo z hůlky přeskakovalo na vnitřní stranu plotu a z něj i na dům. Vydávaly jen trochu světla, hlavním účelem bylo označení překážek. Ještě se rozhlédl, žádné světlo nezůstalo zhasnuté.
Zvuk traktoru se už ozýval těsně za brankou a najednou přešel v pomalé bafání volnoběhu. To už Harry s hůlkou v ruce otvíral branku. Malý červený traktor bez střechy stál v posečené trávě kousek od cestičky.
"Nazdar Harry, konečně jsem tě zastihl," Tom Moore seskočil z traktoru a vyšel mu naproti.
"Nazdar Tome. Co se stalo? Obvykle nevyjíždíš tak pozdě."
"S traktorem opravdu ne, ale taky tu málokdy narazím na opilce. Ale jen kvůli tomu bych tě tu už potřetí nenaháněl. Problém byl v tom, kde se usadil. Ta kouzla na ochranu proti mudlům jsou pořád ještě na hranici pozemku?"
Harry přikývl: "Pořád jsou na hraničních kamenech."
Tom se zamračil, "Tak to máš trochu problém, kamaráde. Já jsem tu toho chlapíka zahlídl asi třikrát v průběhu minulého týdne, ale pokaždé jen na cestě. Takže jsem ho nějak nesledoval, ale dneska už seděl na louce. Nejdřív jsem ho zahlédl jen z dálky, ale později bylo poznat, že sedí až za kameny. A pochybuju, že to byl čaroděj."
Harry se zamyslel: "To kouzlo je určitě funkční, opravdu nechápu, jak by se tam mudla mohl dostat."
"Je tu jedno možné vysvětlení, jestli si dal toho pití trochu víc, tak by účinnost kouzla mohla být omezená." S tím se otočil k traktoru a ze skříňky na nářadí vytáhl prázdnou láhev zabalenou v papíru. "Tahle byla u cesty. Ale on seděl dál od ní, tak u třetího kamene. "
Harry si láhev opatrně prohlédl."Budu to tam muset projít, dík, že ses stavil. Je to opravdu nějaké divné."
"To je. Ale doufám, že to nic nebude. Tak se měj, já už mizím. Zítra jedu k rodičům, tak nemůžu moc ponocovat."
"Tak jo, taky se měj."
Tom naskočil na traktor a vyrazil směrem k cestě. Harry ho ještě chvilku sledoval a přemýšlel nad tím, co se dozvěděl. Pomalu šel zpátky domů. Musel se trochu usmát nad šokem, který mu Tom svého času připravil. Bylo to v době, kdy dům teprve připravovali na nastěhování. Chvilku předtím kontroloval kouzla na hranicích pozemku a tak ho pohled na domnělého mudlu, který je ani nezaregistroval, opravdu šokoval. Ale hned mu to vrátil, Tom rozhodně nečekal celkem naštvaného čaroděje s hůlkou v ruce, byl zvyklý, že dům měli v nájmu mudlové... Teprve při pozdějším rozhovoru se vysvětlilo Tomovo motáctví a to, že dům na Horce obývá čarodějnická rodina.
Původně chtěl zhasnout světla, ale při pohled na ztemnělou zahradu si to rozmyslel. Živý plot i dům ověnčený náhrdelníkem světýlek vypadal v přítmí nádherně. Doma ještě chvilku poslouchal u dveří, jestli děti zas něco nevyvádějí, ale bylo ticho.
Vešel do obývacího pokoje. Ginny seděla u pracovního stolu a dívala se do mapy. Otočila se, až když Harry odložil láhev.
"Copak to máš? Tom zas dovezl něco dobrého? Nebýt toho, že chceme provětrat košťata, tak bych asi neodmítla," dodala s úsměvem.
"Tahle je bohužel prázdná, ale asi by stejně nebylo o co stát," odpověděl Harry a během chvilky jí přiblížil rozhovor s Tomem.
Ginny ke konci vyprávění trochu poupravila nastavení mapy a oba se do ní zadívali. V širokém okruhu kolem třetího kamene nebylo nikoho vidět, ale to oba víceméně předpokládali.
Ginny se zamyšleně podívala na Harryho, "Taky se ti to zdá tak divné? Pokud to opravdu byl mudla, tak co by tu dělal?"
"Odpověď by mohla být v tom pití. Díky kouzlu na odpuzování mudlů naším směrem skoro nikdo nechodí a tak je tu celkem klid. Pamatuješ, co práce nám dalo zajistit, aby sem mohl alespoň pošťák? Vědět to, tak bych poštovní schránku nechal na hranici pozemku."
Na chvilku se odmlčel a přemýšlel. "Možná bych věděl, ale musím si pro něco dojít."
S tím odešel. Ginny se ještě dívala do mapy, ale ani teď tam nikdo nebyl a tak mapu uspala. Harry se mezitím vrátil a nesl si koženou brašnu. Bystrozoři ji normálně moc nepoužívali, většinou se totiž dalo vystačit jen s hůlkou. Ale občas se mohla hodit, tak jako teď.
"Teď uvidíš, že se občas hodí používat i mudlovské technologie. Byť tak trochu upravené."
Otevřel brašnu a po delším prohrabávání vytáhl bíle lakovanou krabičku. Na lesklém povrchu se černý otisk prstu vyjímal až nepatřičně. Položil ji na stůl naproti láhvi a tu velice opatrně vybalil z papíru. Připravil si hůlku a malou chvilku vzpomínal na správnou formuli. Nejdřív klepnutím hůlky otevřel krabičku a natočil ji podle šipky uvnitř víčka směrem k láhvi. Poklepal láhev a současně s neverbálním použitím formule foukl do stříbřitého prášku v krabičce. Z krabičky se vynořil obláček, doletěl k láhvi a celou ji obkroužil. Viditelně menší se pak vrátil zpátky do krabičky. Zbývalo jen zabalit láhev do čistého pergamenu a ještě jednou použít hůlku. Pergamen nejdřív pevně obemknul láhev, tiše to luplo a místností se směrem od láhve vydal lehký pach spáleniny. Harry velmi opatrně sundal pergamen, na jeho povrchu bylo několik velice dobře čitelných otisků.
Harry se usmál, "Tak jsem to ještě nezapomněl. Teď to pošlu na ústředí. Sice tam nemáme daktyloskopickou laboratoř, ale tyhle věci posíláme do normální policejní. Uvidíme, za jak dlouho odpoví."
Přešel ke knihovně a z řady knih vyjmul složku s obletníky. Vzal si jeden z nich a přiložil na něj pergamen s otisky. Ještě přidal krátkou zprávu a požadavek na zjištění totožnosti. Obletník se po poklepání hůlkou složil i s pergamenem a pak vyčkával, dokud Harry nevyslovil správnou adresu. Ginny mezitím otevřela okno a obletník po hození do vzduchu zmizel směrem ke kanceláři bystrozorského úřadu.
Ještě se za ním dívala, než zmizel z dohledu v šeru za plotem. Natáhla se ke kličce okna, ale její ruka po ní jen sklouzla. "Venku je příjemně, nechám ještě otevřeno."
Chtěla se otočit, ale Harry už byl u ní. Objali se.
Líbali se jen chvilku...
Přesunuli se na gauč, ale kromě pár polibků nepokračovali. Chystali se provětrat košťata a oba věděli, jak to po tréninku obvykle dopadlo. Seděli jen tak přitisknutí a povídali si. Oba se už těšili, až se společně prolétnou, ale na opravdový noční let bylo ještě trochu brzo.
Teprve po chvilce se Ginny zeptala: "Nemáš žízeň?"
Harry by sice napití neodmítl, ale tušil zradu v podobě máslového ležáku a to by před létáním nebyl úplně nejlepší nápad. Ginny se usmála, jakoby přesně věděla na co myslí.
"Dal by sis nealkoholický máslový ležák?"
"Tak to se nedá odmítnout," odpověděl Harry.
Zatímco se Ginny vydala pro slíbené pití, Harry poodešel ke knihovně a vytáhl Školu hrou. Až doteď nenašel chvilku klidu, aby mohl předvést svůj úlovek. O knihovně v patře se už samozřejmě zmínil, ale bez podrobností. Nakoukl směr za Ginny do kuchyně, ještě připravovala pití. Bylo slyšet zvuk strouhání a vzduchem se nesla slaboučká vůně čokolády. Ginny mávla hůlkou a struhadlo pomalu odplulo směrem ke dřezu. Harry ještě uklidil láhev i krabičku s práškem a zastrčil bystrozorskou brašnu pod stůl. V kuchyni už zase panoval alespoň relativní pořádek a Ginny už nesla sklenice naplněné hustým krémovým nápojem.
"Tohle je snad lepší vyprošťovák po setkání s mozkomorem, než obyčejná čokoláda,“ řekla Ginny a podala mu sklenici. Vůně teď byla opravdu intenzívní a hladina se pod vrstvou strouhané čokolády jen tak líně vlnila.
Přiťukli si.
Harry musel po prvním napití uznat, že Ginny má pravdu. Bylo to opravdu výborné. Už sice pil domácí máslový ležák v Doupěti, ale ač ho Molly měla dobrý, s tímto se srovnávat nemohl. Dopili. Harry uvažoval jak začít, ale raděj se zvedl a odnesl sklenice do dřezu. Pokládal je tam hodně opatrně. Očarovaný kartáč už dokončil umývání a teď vypadal skoro vyčítavě. Když došel ke gauči, Ginny už listovala knížkou.
"To jméno autorky mi něco říká, ale nemůžu si vzpomenout," řekla.
"Artemisia Lufkin? Pokud si dobře pamatuju, tak to byla první ministryně kouzel. Někdy kolem roku osmnáct set, ale přesněji to po mě nechtěj," dodal s úsměvem.
"Já sem si říkala odkud to jméno znám. A co tě v té knížce tak zaujalo?"
"Můžu?" Ginny mu podala knížku, sedl si za ní na gauč. Opřela se mu o rameno a sledovala, jak rychle listuje. Dorazil až na stránku s popisem kouzla equumsella. Rychle si ten popis pročetla.
"No tohle. Takže tohle proměnilo tu stoličku?"
"Ano. Ale těch zajímavých kouzel je tam o dost víc."
Společně dál listovali knížkou, sem tam zkusili nějaké kouzlo a vlastně si to docela užívali. Harry si najednou uvědomil, že tenhle zážitek by si neměli nechávat jen pro sebe. Najednou mu došlo, že by to příště mohli zkusit i s dětmi. Ne zrovna s touhle knihou, protože je spíš pro učitele, ale s něčím vhodnějším pro ně. Řekl to Ginny a souhlasila. Tohle pro příště slibovalo spoustu zábavy...
Otočil list a věděl, že zrovna tohle kouzlo chtěl vyzkoušet. Chvilku uvažoval, co zvolit. Usmál se a vyřkl formuli kouzla umbraumbra. Ginny už stihla projít většinu stránky a tak trochu tušila. Na koberci kousek před gaučem se objevil Krátura. Tak jak ho znali z počátku, dřív než dostal Regulusův medailon. Možná vypadal ještě o něco hůř. Vlastně o dost hůř.
Ginny se otočila? "No fuj. Proč sis radši nevybral Dobbyho?"
"Kdo ví, co by to s ním provedlo. Tahle iluze má strašit."
"Takže myslíš..." Ginny se zarazila.
Bylo vidět, že nad něčím uvažuje. Harry mávnutím hůlky zrušil kouzlo. Iluze Krátury se ještě chvilku hýbala a pak s tichým puknutím zmizela. Harry se k ní otočil, ale Ginny už byla připravená s hůlkou v ruce.
"Myslím, že sis to moc dobře nepročetl. To zaklínadlo se má normálně používat neverbálně..." a jen mávla hůlkou.
"A co chceš..." Ani nedořekl a uprostřed místnosti stál jednorožec. Harry si musel připomínat, že jde jen o iluzi. Vypadal opravdu dokonale. Ale Ginny ho mávnutím hůlky odstranila a jednorožec po krátké chvilce zmizel. Harry, už také neverbálně, vyčaroval hipogryfa. Pokračovali ještě dost dlouhou chvíli a úplně zapomněli na čas. Ginny připadalo, že snad prošli většinu zvířat z knížky Fantastická zvířata a kde je najít. Chtěla zkusit něco trochu jiného a šokovanému Harrymu vyšel ze dveří naproti profesor Snape.
"Jak se ti to povedlo? Ty dveře...."
Ginny se usmála: "prostě jsem si představila i ty dveře."
"To jsem v té knížce ale neviděl."
"Samozřejmě, protože to tam není. Jen mě to tak napadlo a opravdu to fungovalo. Kupodivu to nebylo těžší, než ty předešlé pokusy." Hůlkou přitom pořád mířila za Harryho.
Snape tam pořád stál, byť jeho iluze byla tak trochu ztuhlá. Najednou tak opravdu vypadal jako živý.
Ginny ještě přinutila iluzi tancovat po pokoji, oba se tomu ještě hodnou chvíli smáli. Pak si ovšem všimla polohy ručiček na hodinách.
"Harry, už bude náš čas..."
Pohlédl na hodiny, opravdu, už bylo dvacet dva minut po desáté večer. Teď už to tak dobře vidět nebylo, ale svého času to bylo jinak. Jinde a jindy. A tehdy pro ně údaj 22:22 na digitálních hodinách znamenal začátek večerního tréninku. Tak proč ne dnes...
Zpět na obsah
Kapitola 13: Kapitola 13 - Lesní vůně
Lesní vůně
Lily se s trhnutím probudila. Netušila, jak dlouho spala. Ale jakákoli doba byla víc, než chtěla, protože se usínání snažila jen předstírat. Pomalu a hlavně potichu. Opatrně odhrnula závěs, venku naštěstí ještě nebyla úplně tma. Usmála se. Ještě má nějaký čas.
Už se chtěla natáhnout pro župan, ale naštěstí si nejdřív podala hůlku z nočního stolku. Hůlka se rozzářila až na třetí Lumos, ale osvítila jedno ultradlouhé ucho a malý stříbřitý zvoneček. Lily opatrně odvázala kousek provázku, který propojoval zvonek se županem. Kluci... Sice už nejspíš usnuli, ale ten zvonek by je mohl probudit. A to rozhodně nechtěla, bráškové si už všimli, že se jim někam ztrácí, ale zatím jim to nechtěla prozradit. Opatrně sundala župan ze židle, zvonek naštěstí ani necinkl. Ještě boty, pod skříní měla schované ošoupané tenisky. Jen to zavazování. Sedla si na stoličku a obula si je. Hůlkou klepla na tkaničky a vyslovila formuli: node. Hůlka trošku zasvítila a tkaničky se svázaly. Lily to přišlo trochu líto, ta formule rozhodně neměla sloužit na zavazování bot. Ale zatím neuměla dost kouzel, aby ji dokázala využít byť jen trochu líp. Moc toho s sebou nepotřebovala. Hůlku, knížku a v druhé kapse zmuchlané provázky.
Potichu otevřela okno a opatrně seskočila. Původně chtěla hned vyrazit, ale když nakoukla ke kuchyni, tak uviděla světlo. Pomalu se plížila podél zdi, najednou z okna v obýváku něco vylétlo. Přitiskla se ke stěně. Ale nebylo to koště, které tak trochu očekávala. S úlevou si oddechla. Obletník. Ještě víc se přitiskla ke stěně. Chvíli jí připadalo, že někdo vykukuje z okna.
Potom uslyšela, jak si rodiče o něčem povídají, a pomalu se zvedla. V kuchyni nikdo nebyl. Dál radši nechtěla jít.
Najednou jí nezbylo než skoro zalehnout pod oknem a pomyslela si: "Teda, mamka chodí jako duch..."
Moc nechybělo a byla by ji zahlédla. Velice opatrně nakoukla a bylo jí jasné, že teď ven asi nepůjdou. Hrozně ráda sledovala mamku při práci v kuchyni, ale teď na to nebyl moc vhodný okamžik.
"Copak si asi budou dávat takhle navečer?"
Ale tuhle otázku radši nechala nezodpovězenou, už tu ztratila dost času. Přesto neodolala a ještě naposledy nakoukla. Jenže zahlédla tabulku čokolády. Běhala po struhalde sem a tam. Lily už teď toho pohledu litovala, hned na ni totiž dostala chuť. A jen těžko si mohla jít říct o kousek.
Radši se pomalu se odplížila zpátky za dům, kolem svého pokoje a ještě dál. Pak už jen opatrně šla. Dokud si nebyla jistá, že by na ni bráškové neviděli. Pak přes zahradu až k živému plotu. Jen jak najít to místo. Takhle potmě to ještě nezkoušela. Světla ji navíc spíš mátla, než aby usnadnila hledání. Chvilku měla pocit, že hledá na úplně špatném místě, tu značku pořád nikde neviděla.
Až najednou zahlédla kočičí stopu. Podívala se směrem za ni a najednou viděla značku. Jedna uřezaná větvička. Spolu s dvěma suky jí to ze správného úhlu připomínalo obrys kočičí hlavy. Dost aby znamení šlo zahlédnout, ale příliš málo na náhodné objevení.
Postavila se špičkami bot přímo proti značce. Malý krůček a opřela se o stěnu z lístků. Zavřela oči. Už nestojí u živého plotu, lístky nejsou stěnou. Představila si les. Stromy. Kmeny. Lesní vůni. A najednou ji cítila. Slyšela šumění listů v korunách vysokých stromů. Měkký dotyk listí nahradila hrubá kůra stromu. Objala kmen. Otevřela oči. Živý plot zůstal kousek za ní. Na rozdíl od pohledu z venku byl průchod jasně viditelný, mezi lístky dokonce sem tam probleskovala světla. Vytáhla hůlku z kapsy a na první pokus ji formulí Lumos rozsvítila. S úsměvem se rozběhla po cestičce, která mizela mezi stromy.
Neběžela daleko, snad jen sto metrů, možná o kousek víc. Kousek stranou od cestičky jakoby chybělo několik stromů. Nedalo by se to nazvat paloučkem, ale přes den sem dopadalo o trochu víc slunečních paprsků. Výborně se tu dařilo lesním jahodám. A Lily se nechala zlákat a chvilku ve světle hůlky hledala a mlsala. Ještě že sem na ně nikdo nemůže. A kočky na jahody nejsou. Zarazila se.
"Šklíbo? Jsi tu?"
Bylo ticho rušené jen šuměním stromů. Chvílemi to znělo jako opravdu pomalá rozmluva.
"Šklíbo! Dnes tu nemůžu být moc dlouho..."
Pořád nic. Šla ještě kousek dál podél cestičky, než ve světle hůlky zahlédla stín u jednoho ze stromů. Ještě jednou zavolala Šklíbu a znovu jí bylo odpovědí jen šumění lesa. Pokrčila rameny a došla kousek ke stínu. Byl to dlouhý plášť do deště, pověšený na nízké větvi. Rozepnula ho, uvnitř byla smotaná silná deka. Zabalila se do ní a sedla pod plášť a připadala si jako ve stanu. Chvíli si svítila jen hůlkou, ale na čtení to bylo jen málo pohodlné. Sáhla do kapsy a z hromádky provázků vytáhla jeden hodně zauzlovaný. Zavěsila si ho do pláště nad hlavou. Našla jeden z konců provázku a pomalu za něj zatáhla. První uzlík povolil. Rozmotal se a na jeho místě se rozsvítilo světlo jak z hůlky. Postupně povolovaly další uzlíky, až se provázek celý rozsvítil. Najednou bylo pod pláštěm dost světla. Lilly si chvilku četla. Potichu, ale pohybující rty signalizovaly, že jí to takhle zatím moc nejde a je ještě zvyklá spíš číst nahlas.
Přes soustředění na knížku jí neušla změna ve zvuku lesa. Zaklapla knížku a rychle si připravila hůlku. Vykoukla zpod pláště. Paprsek světla rozsvítil oči kousek od ní. Kočičí oči.
"Ahoj Šklíbo."
"Ahoj Lily, jsem ráda, že se ti povedlo přijít," odpověděla Šklíba. "Jak vidím, tak uzlíky ti fungují výborně."
"To jo, jen znám tak málo kouzel. Vlastně skoro žádná." Lily se smutně usadila zpátky pod plášť.
Šklíba vklouzla za ní a usadila se jí na klíně. Zpod pláště se za chvilku ozvalo hluboké vrnění. Skoro současně bylo slyšet hluboké šumění lesa. Lily to už neudivilo. Moc dobře věděla, že Šklíba rozhodně není obyčejná kočka. Že vlastně není vůbec kočka. A s ohledem na starou hádanku není ani kocour. Ale blíž to nezkoumala.
Lily se zamyslela. Celé to vlastně začalo před několika měsíci. Prostě jen hledala svoje místečko, nějakou skrýš. Jenže kluci ji vždycky našli, všechno prošmejdili už dlouho před ní. Už jí to hledání připadalo marné a nakonec to vzdala. A jen tak se usadila k živému plotu. Naštěstí zrovna na to správné místo. Když o něco později ucítila závan lesní vůně, prostě jen pomyslela na cestu do lesa. Tehdy se o strom přímo za průchodem pořádně praštila. Netušila, kde se vlastně ocitla, a po prvním zvuku z hloubi lesa proběhla průchodem zpátky na zahradu. Celé ji to docela vyděsilo, ale i tak si průchod označila. Vlastně ani nevěděla proč, příští týden se tomu místu vyhýbala. Ale přes všechny obavy ji i lákalo. Mělo se to změnit jen o pár dní později.
Potterovi zas jednou vyrazili na návštěvu do Doupěte. Nedorazili tam ovšem jen oni a Doupě rozhodně nebylo nafukovací. Samozřejmě to bylo vyřešené už dopředu a tak si nejen Lily užila překvapení, které takový kouzelnický stan napoprvé nabídne snad každému.
Nedošlo jí to hned, teprve když večer nemohla usnout. Na chvilku se vytratila. Všichni už spali, ale jí se hlavou hrnuly spousty myšlenek. Chvilku se procházela kolem Doupěte, tak známého, ale přesto tajemného.
A při návratu do stanu najednou měla jasno, už věděla, jak nejspíš funguje živý plot. A kde se nachází ten les. Konečně si dokázala představit les stěsnaný do úzkého pruhu živého plotu.
Doma se s konečnou platností rozhodla. Znovu navštíví les. Pár dní to zkoušela marně, bráškové ji pořád sledovali. Skoro jako by něco tušili. Naštěstí jim to nevydrželo dlouho, protože ona sama už byla strašně netrpělivá.
Potom nastal ten správný den, rodiče něco kutili v zamčené lektvarové laboratoři a kluci se taky někam vypařili. Lilly sice docela zajímalo, co asi můžou dělat, ale chuť prozkoumat les ten zájem snadno překonala. Po chvilce hledání našla značku a po několika marných pokusech ji les konečně vpustil dál. Bylo to sice přes den, ale koruny stromů dolů příliš světla nepustily. Sice se pustila dál, ale raději neopouštěla cestičku. Nedošla moc daleko, stromy začaly šumět a jí připadalo, že zpoza jednoho štíhlého stromu někdo vykukuje. Nebo že ji sleduje ten strom samotný. Tohle ji napadlo až skoro u průchodu na zahradu, rozhodně neměla chuť zjišťovat, kdo to byl.
Venku se zadýchaně zhroutila do trávy, takhle rychle snad ještě neutíkala. Hned potom ji ten útěk začal mrzet. Kdo ví kdy se jí zase podaří ztratit bráškům. Vlastně už byla rozhodnutá les pořádně projít. Ale určitě se na to musí líp připravit. Chvilku dokonce uvažovala, že tam vezme brášky. Dokonce je hledala a našla. Bráškové ji nečekali, byl to totiž zrovna ten den, kdy je Lily načapala při dokončování hůlek.
Hůlka byla pro čarodějku samozřejmě ta nejlepší odpověď. Odpověď na otázku, co si s sebou vzít do očarovaného lesa. Po pár dnech prvotní nadšení trochu opadlo. Lily pochopila, proč studium v Bradavicích trvá sedm let. Pořád uměla jen jiskřit. Bráškové ji při pokusech o čarování nechápavě sledovali, netušili, kam spěchá a proč se tak snaží. Uplynul týden a pořád nic.
Až James zkusil jedno z těch jednodušších kouzel a Lumos kupodivu fungovalo. Pokoušela se o to taky, ale pořád nic. Večer to naposledy zkusila v posteli před spaním. A jen tak tak, že zadržela výkřik. Na konci hůlky se rozsvítila světelná koule a nádherně prosvětlovala ztemnělý pokoj. Tu noc ji naštěstí nikdo nepřišel zkontrolovat, hůlka totiž nechtěla zhasnout a Lily usnula dřív, než k tomu došlo samo od sebe. Od té doby byla mnohem opatrnější a pečlivě zjišťovala, co a jak s kouzlem může dělat. Pohádku Hrnečku vař si ještě pořád pamatovala.
Věděla, že jedno kouzlo je pořád málo. Ale už nevydržela čekat. Zase stála před plotem. A tentokrát už na první pokus prošla dovnitř. V lese už nespěchala. Sedla si hned k prvnímu stromu a poslouchala šumění lesa. Bylo klidné. A také ji uklidnilo. Pomalu se zvedla a vyrazila dál mezi stromy. Ta cesta jí něco připomínala, zpočátku pouze nejasně. Po chvilce jí to došlo, bylo to jako na obrázku v knížce Alenka v říši divů. Temný les, dívka a... Chyběla jen ta kočka. Šklíba. Představila si ji. Ale už byl čas jít dál. Už viděla ten štíhlý strom, od kterého minule utíkala až ven. Stejně jako předtím les naplnilo šumění stromů, okolí jako by potemnělo.
Napřáhla hůlku a vykřikla: "Lumos."
Náhle si byla jistá, že i to jedno kouzlo stačí. Hůlka sice vydávala jen málo světla, ale na uklidnění jí to stačilo. A neuklidnila se jen ona sama, i mezi stromy se rozšířilo ticho. Pomalu pokračovala, strom tentokrát vypadal úplně obyčejně. I okolí vypadalo tak nějak normálně, pod stromy už nebylo takové přítmí jako minule. Ale najednou jí došlo, že za stromem něco je. Radši nešla blíž, ale sešla z cestičky a snažila se za něj nakouknout. Nemusel jít moc daleko, zpoza stromu se skoro vypotácela velká kočka.
Lily si pomyslela, že vypadá opravdu hodně zmateně.
"Ahoj kočičko, copak se ti stalo?
Kočka se zarazila, "Ty mě vidíš? Jak... Jak vypadám?"
Lill se zamyslela, "Vypadáš jako velká kočka. Úplně jako Šklíba."
"Jaká Šklíba?" Kočka se zarazila. "A ty se nedivíš, že mluvím?"
"Kočka Šklíba je z jedné mudlovské pohádky. Příště ti ji můžu přinést ukázat."
"Z mudlovské? Takže ty jsi opravdu čarodějka." To už nebyl dotaz, spíš konstatování. "Pro mě je to celkem novinka být kočka..."
"Jak to? A čím jsi byla předtím?"
Šklíba se už pohybovala trochu jistěji. "Byla jsem duchem tohoto stromu a vlastně i celého lesa. Jen mi není jasná jedna věc. Ty jsi na tu knížku myslela tady v lese?"
"Já... Představila sem si sama sebe jako Alenku, jen ta kočka mi tu chyběla."
Šklíba se usadila před Lily: "Takže bych ti asi měla poděkovat. Nečekala bych, že se to může povést bez strážce. Abych předešla tvou otázku, strážce je člověk, který spolupracuje s duchem lesa."
Lily se na ni s údivem dívala: "A kdo je tvým strážcem?"
"Nikdo. Já nikdy strážce neměla. Takže se tu o les v živém plotě starám sama."
"A nemohla bych se strážcem stát já? Mohlo by to být zajímavé"
Teď se Šklíba opravdu zašklebila: "Bohužel, strážcem může být pouze dospělý čaroděj. A k tomu máš přece jen docela daleko."
Lily ještě nechtěla přestat vzpomínat, ale Šklíba měla jiný názor. Vysmekla se jí a vyběhla zpod přístřešku.
Zašklebila se na ni a řekla: "Lily, mmě nevadí když se zamyslíš, ale vždycky mě místo hlazení div nerozmáčkneš..."
"Promiň. Ale napadá mě jedna věc, co tu vlastně děláš?"
"Co by. Chytám myši."
Lily se na ni nevěřícně podívala, "Já... Čekala jsem asi něco jiného..."
"Není to úplně všechno, ale ten plot i les tu byl ještě přede mnou. A v něm kouzla, která ho chrání. Já jsem vznikla daleko odtud a moc si toho nepamatuji. Jen takové záblesky. Velkou mýtinu v lese s kroužícími vlaštovkami. Velký bílý dům uprostřed. Malou dívenku s kudrnatými vlásky. A kámen v misce plné hlíny."
Lily se zdálo, že Šklíbin hlas zní tak nějak smutně. Vrátila se a vyskočila jí na klín. Počkala, až ji Lilly začala hladit, a pokračovala..
"Ten kámen je tady pod stromem a jsem to vlastně já. I když teď, jako kočka, mám o dost víc volnosti. Dívenka... Byla tu taky, mnohem smutnější než ve vzpomínce. To ona mě přinesla a uložila kámen ke kořenům stromu. Ale nebyla strážkyně. Dům na mýtině. Ten znám jen ve vzpomínce."
To už její hlas zněl opravdu smutně a tak ji Lily vzala do náručí.
Až po chvilce se zeptala, "A co se stalo s tou dívkou?"
"Byla jen o málo starší než ty a zestárla tu. A postupně už nebyla tolik smutná a ani samotná. Ale do lesa chodila jen ona sama, svoje děti sem nikdy nevzala. A pak jednou nepřišla a já tu zůstala sama. Dlouho a bylo to o to horší, že po nějaké době někdo uspal ochranná kouzla plotu a mě to vrátilo zpátky do kamene. "
Šklíba se najednou zarazila:"Lily, možná bys už měla pomalu vyrazit domů."
"Proč? Děje se něco?"
"No, vaši ještě před chvilkou kouzlili a teď najednou přestali. Třeba půjdou spát, tak aby tě ještě nechtěli zkontrolovat."
"To ještě ne, mamka říkala, že asi půjdou provětrat závodní košťata," odpověděla Lily, ale hned se zarazila. "Ale... Jestli opravdu půjdou létat, tak se nestihnu vrátit. Ta závodní jsou hrozně rychlá."
"Takže máme akorát tak čas vyrazit."
Lily ještě v rychlosti uklidila deku pod plášť a rychle vyrazily k okraji lesa. Šklíba se najednou rozplynula, nejspíš šla obhlédnout situaci. Naštěstí to nebylo moc daleko, kočka už na ni čekala těsně u plotu a vypadala poměrně spokojeně.
"Tak naštěstí ještě ani nejsou venku. Chci ti totiž ještě něco. Ty sice ještě nemůžeš být strážcem, ale jednu věc tě chci naučit. Já totiž můžu probouzet a uspávat stromy a tím myslím především vrby mlátičky. To opravdu myslím vážně, ten les totiž nebrání jen kouzla. Po vnějším okraji vrby mlátičky, za nimi sem tam kořen bludníček... A možná by se ještě něco našlo. Teď jsou všechny ty stromy uspané, ale občas se probouzí. Proto nemám ráda, když se tu jen tak potuluješ. Hlavně u vnějšího okraje."
Šklíba chodila podél okraje lesa a mrskala ocasem. "Takže kdybys někdy potřebovala mou pomoc, stačí s hůlkou v ruce říct moje jméno a dodat, co potřebuješ. No, Šklíba by měla stačit. Ale bude to fungovat jen tady, po hraniční kameny. Dál asi ne. Klidně to zkus."
Lily ukázala hůlkou k obloze a řekla: "Šklíbo, potřebuji pomoc."
Ozvalo se slabé lupnutí a z hůlky vystartovalo žluté světýlko. Chvilku stoupalo k obloze, ale ještě mezi větvemi stromů se otočilo a trefilo Šklíbu mezi uši. Lily se trochu lekla a už se jí chtěla omluvit.
Šklíba dělala čest svému jménu a ukázala k průchodu: "Mizíme. Už nemáme dost času na povídání."
Lily ji výjimečně poslechla a rychle proběhla průchodem. K oknu do pokoje dorazila na poslední chvíli. Zpoza rohu totiž vystartovala svítící zlatonka. Lily bleskově otevřela okno a prolezla do pokoje. Při zavírání už slyšela zvuk košťat letících plnou rychlostí. Ještě chvilku se dívala z okna, sice viděla jen míhání zlatonky a světýlka na košťatech, ale ta rychlost ji fascinovala. Když se jí za zády ozvalo mňouknutí, tak se pěkně lekla. Šklíba seděla v její posteli a opět se šklebila.
"Chtěla jsem s tebou mluvit ještě kvůli jedné věci. Posledních pár dní se tu kolem pozemku někdo potuluje. Tvoji rodiče o něm už vědí, ale i tak na sebe dávej pozor. A kdyby něco, tak víš jak se ozvat... Já se teď jdu napít mléka. No, nedívej se na mě tak. Tvoje mamka už mě párkrát viděla a asi jí nevadím. Mňau." A s tím zmizela...
Lily rychle uklidila boty i věci z kapes županu a zapadla do peřin. Usnula skoro okamžitě.
Zpět na obsah
Kapitola 14: Kapitola 14 - Vzhůru do výšin
Vzhůru do výšin
Harry pozoroval čerň noční oblohy. Světélka hvězd zářila do noci a přes pozdní hodinu ještě nebylo moc chladno. Takhle pozdě už dlouho netrénovali a tak trochu cítil trému. Nejspíš nebylo proč.
Ohlédl se po Ginny. Bylo to vrznutí dveří, co ho k tomu přimělo. Trochu se usmál, nakonec se převlékla. Už dřív ji pár pokusů přesvědčilo, že letní šaty a závodní košťata opravdu nejdou k sobě. Takové pokusy sice měly něco do sebe, ale podobné úvahy raději odhodil. Otočil se a hůlkou rozsvítil světélko na proutí koštěte. Ne moc, potřebovali se jen vidět. S trochou štěstí si to druhé světlo nebude muset prohlížet z moc velké dálky.
Ginny byla lepší střelkyně než chytačka a Harry si byl téměř úplně jistý, že mu to jde se zlatonkou líp. Jenže chytat proti ní bylo už úplně něco jiného. A trénink s rozsvícenou zlatonkou mu proti ní nenechával příliš výhod. Pokud vůbec nějaké.
Přehodil nohu přes koště a pomalým letem přiletěl za ní. Ginny zrovna zamykala dveře, tudy se směrem do postele po nočním létání vydávali jen málokdy.
"K čemu ta miska?"
"Toulá se nám tu kočka, nevšiml sis? Třeba by Lily nevadilo nějaké zvířátko."
"Něco už jsem zahlédl. Jen mě nenapadlo, že sem chodí na večeři. Spíš bych jako kočičí jídelnu tipoval útroby našeho plotu. Ale proč ne."
Sáhl do kapsy, pouzdro se zlatonkou se už trochu chvělo. Otevřel ho klepnutím hůlky a zlatonka vystartovala skoro jako potlouk. Světelná stopa zmizela za domem. Ginny se ani nestihla odlepit od země a zlatonka už dokončovala první oblet.
"Co jsi to s ní vyvedl, miláčku, takhle rychle snad ani nelétala?"
Odrazila se od země, dlouhým obloukem obletěla Harryho a pomalu stoupala. Zlatonka pořád kroužila kolem, při pohledu z dálky se držela tak v půlce výšky živého plotu. Ginny zastavila vedle Harryho. Chvilku se pohupovala na koštěti, jako by si s ní jen pohrával vánek.
Objali se a popřáli si štěstí.
Hůlky do pouzder na dosah ruky.
Pořádně se usadit.
Poslední polibek před startem.
Nezazněl žádný povel. Žádné odpočítávání. Létali spolu už moc dlouho. Oba věděli kdy vyrazit.
Země se rozmazala, živý plot byl jen jednolitou stěnou. Světla? Ne, jen pruh světel na temné stěně plotu. Ještě nesledovali zlatonku, jen se bok po boku řítili zahradou. Najednou to střihli směrem k domu jakoby řízeni jedinou myšlenkou. Místo kolem plotu teď svištěli kolem stěny domu. Počítal záblesky světla od vchodových dveří. Jednou, dvakrát, třikrát... deset! Košťata prosvištěla nad střechu a pomalu ztrácela rychlost. Zpomalili. Pár okruhů nad střechou.
"Úžasné."
"Dokonalé," odpověděl Harry. "Takže jdeme na to? Takovéhle rozhýbání bych si dal líbit i častěji."
Ginny se přetočila vzhůru nohama a její koště překmitlo nad Harryho. Polibky chutnaly slaně.
Dlouho.
Bliknutí naznačilo průlet zlatonky. Harry najednou líbal jen vzduch. Ale nemohl Ginny nic vyčítat, sám vystartoval jen zlomek okamžiku po ní. Oba nalehli na násady a řítili se za zlatonkou. Okolí jako by neexistovalo. Velký rozmazaný flek. Jen zlatonka a druhé koště. Přesto věděli, kde jsou. Přesně. I v té rychlosti míjeli altán snad o centimetry. Harry si uvědomil, že jejich obavy byly marné. Teď měl jistotu, opravdu jim to pořád šlo. Nic nezapomněli.
Ale tohle byly jen záblesky úvah, řízení koštěte vyžadovalo veškerou pozornost. O to víc, že zlatonka začala kličkovat. Prudce měnila směr a výšku. Teď už to bylo na hranici možností. Harry přestal vnímat čas. Snad i prostor. Všechno se smrsklo na rozmazaná světla. Ginny se mu na chviličku ztratila z dohledu, ale neradoval se dlouho. Najednou zase byla před ním. Vůbec netušil, jak ji předletěl, a ani jak se zase dostala před něj.
Světla najednou zmizela. Viděl jen zlatonku a Ginny. Stoupali kolmo vzhůru. Let se zpomaloval, ale oběma stejně zalehlo v uších. Zlatonka najednou stála. Harry se po ní natáhl, ale Ginny byla o neuvěřitelně krátký okamžik rychlejší.
Zůstali zavěšení v prostoru. Krajina v hloubce pod nimi byla posetá spoustou světel. Jen s obtížemi našli ta svoje. Trénink skončil. Zavěsili se do sebe a pomaloučku ztráceli výšku.
Nespěchali. Představa postele je zatím nijak obzvlášť nelákala. Líbali se.
Unavení.
Klesání zastavili až pár metrů nad střechou.
"Už jsem zapomněl, jak to může být krásné..."
Ginny se na něj usmála, "Já vlastně taky. Budeme zítra pokračovat?"
"Rozhodnutí bych nechal až na zítřek. Teď..." Zarazil se.
"Taky jsi tak utahaný?"
"Jsem, ale chuť mě ještě nepřešla," odpověděl Harry. "Navrhuji sprchu a pak uvidíme..."
Ginny se na tváři usadil zamyšlený výraz: "Zní to lákavě."
Harry najednou uviděl, že se zapřela do stupaček. A uslyšel: "Chyť si mě. A možná o tom budu uvažovat."
Svět se zase rozmazal. Letěli snad ještě rychleji než předtím. Ale jen chvilku. Ginny najednou strhla koště do neuvěřitelně prudké zatáčky. Stěnu domu míjela hrozně blízko. Harry to radši neriskoval. Otočil se překrutem, ale Ginny už byla u okna do ložnice. Vletěl dovnitř za ní. Z košťat oba seskočili přímo do postele.
Únava byla znát na každém pohybu, dotyku. Všechno bylo pomalejší. Ale prožitek byl snad ještě intenzívnější.
Najednou leželi vedle sebe. Skoro bez dechu. Úžasně krásně unavení.
Ještě polibek. Ale už nic dalšího, Harry se zčistajasna propadl do spánku. A Ginny ho po chvilce následovala.
Ráno je probudily hlasy dětí. V první chvilce to byl docela šok, ale naštěstí je bylo slyšet ze zahrady. Klidné probuzení to rozhodně nebylo. Děti se totiž dohadovaly o košťata. Vstali, Ginny ještě v rychlosti stáhla deku z postele a vběhli do koupelny. Harry při zavírání dveří zahlédl Jamese na koštěti. Bylo to o fous.
Pod proudem horké vody už bylo líp. Přitiskli se a užívali si tu chvilku klidu. Ale moc dlouho ne. Rychle se umyli a Ginny vyrazila připravit snídani. Harry narychlo uklidil ložnici. Košťata, rozházené oblečení, postel. Trvalo to jen chvilku a zbývalo jen vrátit košťata do skříně. To už bylo horší, děti na košťatech létaly kolem domu. Naštěstí se držely pohromadě a tak stačilo počkat, až zaletí za dům. Sice to bylo těsné, ale takhle to kluky zbytečně nelákalo.
Pak už jen čekal, až je Ginny zavolá k snídani. Nejdřív jen sledoval kroužící děti, ale po chvilce neodolal. Na starém koštěti to bylo mnohem klidnější než večer. Při jednom průletu zahlédl Ginny, klidně stála u okna a popíjela čaj.
Slétl k ní a zastavil se před oknem. "Ani nezavoláš..."
Ginny se ještě napila a odpověděla: "Mě taky nikdo nezavolal. Klidně si tu létáte..."
Ale usmívala se při tom. Harry přistál a vyrazil do kuchyně. James ještě jednou obletěl dům, ale Lily s Albusem ho nenásledovali. Snídaně proběhla v tichosti. Kluci se sice trochu pošťuchovali, ale nevydrželo jim to dlouho.
Až po chvilce se Albus zeptal: "Nezajdeme dnes někam na zmrzlinu, mamka nám to v týdnu slibovala." Obracel se spíš k Harrrymu.
"No já nevím, byli jste vůbec hodní?" odpověděl Harry.
Usmíval se při tom, vlastně měl taky docela chuť. Ale úvahy nad zmrzlinou přerušila sova. Harry jí sundal dopis a očekával, že odletí. Ale zůstala na stole. Nejspíš se nechtěla v okně srazit s kolegyní, která přiletěla vzápětí. Druhá přistála u Ginny a nechala si sundat dopis. Harry už ten svůj rozlepil a pustil se do čtení. Ale hned se podíval na Ginny. Její dopis byl nejspíš pořádně začarovaný, listy papíru z něj svištěly jeden za druhým a vytvářely poměrně velký štůsek. Všichni to s úžasem sledovali. Naposled vypadl malý lístek, Ginny ho popadla a rychle přeběhla očima.
"U Merlinovy brady, to snad ne... "Ginny se podívala kolem stolu, "tak pro mě dnes zmrzlina padá, budete muset vyrazit sami. To je z Denního věštce, vypadl jim sportovní redaktor. Takže si vzpomněli na mě".
Harry se podíval na tu hromadu papíru, "Jen dnes, nebo..."
"Vím, na co myslíš, ale nejspíš to nebude jen dnešek. A tohle jsou jen podklady, ten bl... tedy redaktor totiž všechno nosí zásadně v hlavě. A tu hlavu podle toho dopisu ještě nějaký čas nebude používat. Prý se předváděl a zkusil Vronského fintu. Jeho koště prý ještě nevyhrabali ze země..."
Harry se začetl do dopisu. Netrvalo to moc dlouho. Odložil dopis a Ginny se na něj tázavě podívala.
"Alespoň nějaké dobré zprávy, ten člověk co se nám potuloval po pozemku je opravdu mudla. Podle otisků jde o bezdomovce z Londýna."
Ginny se zarazila, "Z Londýna? Ale co dělal tady?"
"No, tak to by mě taky zajímalo, Gordon už nic přesnějšího nepíše. Kromě jedné informace, před půlrokem ho nedaleko odtud zadržela hlídka. Občas se tu asi potuloval." Harry se zamračil. "Jen mě štve jedna věc, nebýt Toma, tak o něm nevíme. Jestli vůbec vyrazíme na zmrzlinu, tak to zpátky vezmu pěšky a zkontroluji ty kouzla."
Ginny přikývla a s dost utrápeným výrazem koukla směrem k sloupku papírů, "Takhle mi zkazit víkend... Ale na tu zmrzlinu radši běžte, alespoň budu mít chvilku klid na psaní."
Ještě chvilku probírali co a jak. Políbili se. Harry s dětmi vyrazil na zahradu, ve dveřích se ohlédl. Ginny se zarputilým výrazem listovala papíry a něco si mumlala. Byl docela rád, že odložila hůlku. Tyhle kletby sice nebyly kouzelnické, ale i tak...
Harry původně chtěl do cukrárny ve vesnici vyrazit pěšky, ale na chodbě si to rozmyslel. Bezpečnější bude skočit do vesnice a zpátky jít. Už kvůli kontrole kouzel a kvůli lepšímu výhledu na dům. Několik přenášedel bylo připravených ve skříňce vedle botníku. Kromě toho do vesnice tu bylo i bílé přenášedlo ke sv. Mungovi.
Vyšli na zahradu a skočili.
Přenášedlo je vysadilo v malém parčíku, okolo nebylo nikoho vidět. Harry byl celkem nervózní a chvílemi uvažoval, jestli neměli raději zůstat doma. Samotná návštěva cukrárny mu sice zlepšila náladu, ale něco mu nesedělo. Jen nemohl přijít na to, co to může být. Kdyby nepotřeboval zkontrolovat ty hraniční kouzla, asi by rovnou skočil domů. Najednou mu došlo, co nedomyslel. Paradoxně ho to trošku uklidnilo. Přenášedlo totiž zpátky skákalo před zadní branku. Do prostoru zahrady to samozřejmě nešlo a v případě problémů bylo lepší skočit zpátky do vesnice.
Pomalu vyšli za vesnici, mezi poli byl lepší rozhled. Harryho to ovšem příliš neuklidnilo. Před sebou ještě kus cesty k hranicím pozemku. Z dálky bylo slyšet zvuk traktoru, ale postupně odezněl. Pak zavládlo ticho, jen občas přerušené vzdálenými a nepříliš čitelnými zvuky. Kluci to nejspíš nevnímali, ale Harry si už po několikáté kontroloval hůlku. Samozřejmě zbytečně. A Lily... Prudce se rozhlédl, šla několik kroků za ním. A bylo mu jasné, že už ho chvilku pozoruje. Kluci se začali dohadovat, který druh zmrzliny byl lepší. Harry je příliš neposlouchal a na chvilku zpomalil.
Lily ho dohnala: "Tati, děje se něco? Já... Vypadáš nervózně."
Soustředěným pohledem zkontroloval cestu před sebou: "Nevím, jako by něco nebylo v pořádku. Ale je to jen pocit. Pojď, doženeme kluky."
Trochu si pospíšili a během chvilky je dohnali. Cesta mírně stoupala a kromě pár stromů až u hranice pozemku byl volný výhled. Aspoň k hranici pozemku to nebylo daleko. Stromy u hranice by byly skvělá skrýš. To se mu jen tak mihlo hlavou, ale radši zarazil kluky.
"Děje se něco?" To se zeptal Albus.
Harry jen trochu zavrtěl hlavou, ale měl pocit, že Albus mu zrovna tohle moc nevěří. Napadla ho jedna možnost. Skoro si vynadal, že ho to nenapadlo dřív. Dřepnul si a hůlkou nakreslil do prachu ve vyjeté koleji kruh. Hůlku zlehka zapíchl do středu kruhu a pronesl: "Homenum revelio". Prach v kruhu zavířil, vytvořilo se z něj malé tornádo. Chvilku se točilo, než se zhroutilo zpátky do kruhu. Uvnitř zůstaly vyškrabané čárky, všechny až na jednu ukazovaly zpátky. Do vesnice. Ta osamocená jakoby pokračovala až přímo k živému plotu a domu. Harry měl pocit, že se mu vrátil ztracený klid.
Opatrně došli až ke stromům a ještě opatrněji k hraničním kamenům. Harry se toho prvního dotkl. Rukou. Pak hůlkou. Kouzlo bylo nedotčené a fungovalo. Zamyslel se. Chtělo by to ještě zabezpečit varování. Jenže na něco pořádného nebyl čas, složitější kouzlo by se muselo sesílat na každém kameni zvlášť. A on tu rozhodně nechtěl trčet ani o chvilku déle, než bylo nutné.
Ale aspoň něco, s hůlkou v ruce pronesl: "Cave inimicum".
Pomalu přešel k druhému kameni, tady už cítil jak původní Repello mudletum i s novým Cave inimicum. Snad to pro začátek bude stačit. Ani u třetího kamene to nebylo jinak. O to víc ho štvala uválená tráva kousek odtud. Připadalo mu to jako výsměch. Raděj vyrazili směrem domů.
Pomalu po cestičce k brance v plotu. Raději šel první. Podivný pocit byl zpátky. Něco nebylo v pořádku. Malý kousek plotu nepříliš daleko od branky byl trochu jiný. A ne jenom plot, k brance jim chybělo něco přes dvacet metrů, když uslyšel ten zvuk. Či spíš hlas. Něco šeptal. Šepot ukončilo slaboučké zapípání. Harry najednou uviděl kousek od cesty obrys maskovací sítě s vpletenými travinami. To pípání... Otočil se za zvukem.
Vysílačka..?
Nechal děti projít a kryl jejich odchod hůlkou.
To, že se před něj s hlasitým prásknutím přemístilo pět lidí, ho doslova šokovalo. V tu chvíli by čekal skoro cokoli, ale něco tak prostého ne. Naštěstí v tom evidentně nebyl sám. Dva z těch pěti ani neměli připravené hůlky. Bohužel ti zbylí tři stáli dost daleko od sebe. Toho naproti sobě znal. Jen z fotek. Jako jednoho z posledních smrtijedů.
Děti už dorazily k brance. Harry i jeho soupeři neriskovali ani mrknutí. Byli moc rozptýlení, než aby je mohl čímkoli jen tak zastavit. Jeden z těch bez hůlky se otočil a začal utíkat. Harrymu došlo, že má jen jednu jedinou šanci. Kouzlo použil neverbálně. Snad vteřinu se nic nedělo, ale během té další se Harry rozběhl k brance. Koutkem oka ještě zahlédl vyděšený obličej smrtijeda a záda dalšího dezertéra.
Ti dva u plotu už na něj nemířili. Byl skoro u branky a děti naštěstí už daleko za ní. Mávl hůlkou za sebe, zařval: "PROTEGO" a skočil. Dál se všechno dělo tak rychle. Slyšel někoho křičet "Avada..." a za ním rychle zaštěkal samopal. Něco ho šlehlo přes nohy a záda. Všechno to utnul jasný záblesk a hlasitý výbuch.
Připadal si jako loutka, kterou někdo praštil o zeď. Svět se roztočil.
Najednou bylo skoro ticho. Jen z dálky přilétla slabá ozvěna výbuchu. Kdesi za ním někdo křičel. Ale jen chvilku.
Harry zamrkal, netušil, zda tu leží vteřinu, dvě a nebo třeba hodinu. Viděl rozmazaně, brýle nechal někde za sebou.
Hůlka... Pokusil se ji nahmátnout, ale ruce ho nechtěly poslouchat. Přes silnou bolest trochu nadzvedl hlavu. Pochopil, že leží na cestičce v lese. Ale kde..? Kmen mohutného dubu nad ním se něčím leskl. Těsně před tím, než se propadl do temnoty, pochopil, že je to jeho krev.
Zpět na obsah
Kapitola 15: Kapitola 15 - Nečekaná návštěva
Nečekaná návštěva
Gordon nevěřícně zíral do stěny.
"Jak je něco takového vůbec možné?"
Nechápavě zavrtěl hlavou. Za celou dobu služby takovou hrůzu nezažil.
"Jedině..." Zamyslel se, "Ne, ani tehdy to nebylo tak strašné."
Ještě jednou usrkl kávu. Zašklebil se. Vstal od stolu, se šálkem v ruce vyšel do haly a potom na toaletu.
S výrazem nejvyššího odporu otočil šálek nad umyvadlem. Káva vychrstla a se zabubláním zmizela v odpadu.
"Jak může někdo uvařit takhle odpornou kávu..."
Vrátil se do haly. Dnes byl opravdu klid a Gordon doufal, že se to nezmění. Ve skutečnosti tu ani nemusel být, jen kdyby se něco dělo. Z druhé strany měl takhle mnohem víc času na papírování. Harry se od svého nástupu snažil co nejvíc omezit zbytečnou byrokracii, ale dařilo se to jen velmi pomalu. Přesunul se k automatu na kávu. Kafe z něj sice nebylo nic moc, ale na rozdíl od toho z konvice se alespoň dalo pít. S naplněným šálkem si sedl do jedné z pohovek v prostoru haly. Dodnes si nebyl jistý, jestli tenhle nápad byl jeden z těch dobrých. Velitelství původně mělo mít poněkud obvyklejší podobu s chodbou. Ale nakonec vyhrála varianta s halou, která chvílemi připomínala parčík. Kanceláře byly za dveřmi po obvodu, pár v malých domečcích v hale. Bylo to trochu nezvyklé, ale většině bystrozorů tohle uspořádání víceméně vyhovovalo. Nejen proto, že díky tomu zmizeli z budovy ministerstva.
Gordon mrkl na hodinky, vlastně už měl vypadnout před hodnou chvílí. V noci se vyskytlo pár problémů a tak radši vyrazil do práce dřív. A potom odchod pořád odkládal. Naposledy kvůli zprávě pro Harryho. Povzdechl si. Asi má nakonec pravdu... Dosavadní uspořádání s týmy sestavovanými na základě okamžité potřeby sice bylo velmi pružné, ale mělo jednu zásadní nevýhodu. Po odchodech starších bystrozorů před nedávnem zbývalo rozdělování na šéfovi oddělení bystrozorů a nebo jeho zástupci. Gordon si už několikrát vynadal, že u starostolce nepodpořil Harryho návrh na zavedení ještě jednoho hodnostního stupně nad starším bystrozorem.
Dopil kávu. Rozhlédl se. Kromě služby v laboratoři tu byla už jen hlídka u vchodu. Pár dalších lidí ve službě bylo v terénu. Ještě před chvilkou měl pocit, že je v hale sám, ale zacinkání z druhé strany ho vyvedlo z omylu. Najednou měl neblahé tušení, že odsud hned tak nezmizí. Potichu se vydal za zvukem. Další zacinkání vystřídal jasný smích. To ho zarazilo. Předešlé zvuky mohlo vysvětlit předčasné ukončení některého z úkolů. Ale ten smích byl jednoznačně dívčí. Gordon si ovšem byl naprosto jistý, že dnes dívka či žena nemá službu.
Posledních pár kroků se doslova plížil, zvuky přesto utichly. Opatrně nakoukl za roh posledního domečku. Zavrtěl hlavou a už normálně vykročil, "Teda Leonidasi, co tohle má znamenat?"
Oslovený se na něj z pod mohutné hřívy vousů a vlasů vesele šklebil. Sestřihem opravdu dělal čest svému jménu. Taky mu většina lidí neřekla jinak než Lev. Určitě i ta sekretářka, kterou měl usazenou na klíně.
Gordon zavrtěl hlavou: "Dáváš mladým opravdu úžasný příklad. Ale nebudu z toho nic dělat, tedy pokud si všichni vezmete pár víkendových směn navíc. Tím myslím i ty dva výtečníky, cos je tak rychle uklidil," kývl hlavou ke dvěma neobsazeným zahradním křesílkům. A také ke čtyřem lahvím máslového ležáku.
Gordon se otočil a pomalým krokem zamířil zpátky do kanceláře. Trochu nevěřícně zavrtěl hlavou.
Málem to vyslovil nahlas: "A tohle tu zaučuje nové bystrozory."
Jen tak pro sebe se zašklebil. Leonidas byl jeden z nejlepších bystrozorů, ale občas... Najednou mu došlo, že se ho ani nezeptal, kdo vařil tu příšernou kávu. No nic. Vešel do kanceláře. Většinou sloužila spíš jako šatna, protože jako Harryho zástupce byl častěji v té jeho. Buď s ním něco řešil nebo zastupoval.
Odložil prázdný šálek a zadním vstupem prošel do Harryho prázdné kanceláře. Koukl do pošty, něco k vyřízení tam bylo. Ale zvuk všeobecné výzvy se ozval dřív, než se stihnul podívat, o co přesně jde.
Zvedl sluchátko telefonu, "Gordon, co se děje?"
"Vstup, šéfe, máme tu návštěvu. Není to nikdo obvyklý."
Gordon se zamyslel: "Já se radši dojdu mrknout, ale zatím děláme, že tu nejsme."
"Jasně."
Vyrazil zpátky do své kanceláře a chtěl pokračovat rovnou ven. U věšáku si to rozmyslel a hodil na sebe koženou bundu. Netušil, jak se to s návštěvou může zamotat, a tak raději z šuplíku ve stole přidal malou vysílačku a devítku Glock v opaskovém pouzdře. Pistoli pravda obvykle nenosil, ale občas ji přibral alespoň ze zvyku. Trochu ho to ovšem zdrželo a tak se na vrátnici rovnou přemístil. Bystrozor, co tam měl službu, leknutím skoro nadskočil.
"Nazdar Davide. Tak co tu máme?"
Oslovený bystrozor ukázal z okna. Na jinak prázdném parkovacím pruhu podél silnice stálo auto. Bylo to poměrně podivné, protože mimo prostoru před budovou bystrozorského úřadu nebylo jediné volné místo.
"Takže je to čaroděj?"
"Pochybuju, šéfe, detekční kouzlo funguje, ale v okolí auta neregistruje žádnou hůlku."
To bylo ještě podivnější. Mudlové, kteří se pohybovali kolem, byli jasně rozpoznatelní. Při procházení se dívali přímo před sebe a ani jeden z nich nevnímal budovu. Gordon si moc dobře uvědomoval, jaká kouzla je takto chrání. Proti chodcům stačila poměrně jednoduchá, ta nejsložitější sloužila proti řidičům. Bylo totiž hodně složité ovládnout jejich podvědomí, aby nedokázalo zaregistrovat ta prázdná parkovací místa.
Ovšem tento řidič se choval trochu podivně, přes veškeré ochrany uviděl parkovací místo a podle směru pohledu nebyl jeho očím skrytý ani nápis na budově Ústředí bystrozorů. Ochranná kouzla ovšem nepůsobila na všechny mudly stejně. Vždycky tu byla možnost, že se jedná o informovaného mudlu, který prostě jen využil volné místo k zaparkování. Ale Gordon měl pocit, že nejde o tento případ, protože pozoroval nápis i okolí příliš udiveným pohledem.
"Je to nějaké divné," Gordon vytáhl vysílačku. "Lev, já Dva."
Chvilku bylo slyšet jen praskání atmosférických poruch, než je pootočení ovladače utišilo.
"Dva, já Lev. Dávej."
"Lev, já Dva. Běží Holmes? Potřebuju prověřit jedno auto. Nech tam jednoho mladýho a přesuňte se ke vstupu."
"Dva, já Lev. Holmes běží."
Gordon se zamyslel, zavedení systému HOLMES 2 na ústředí bystrozorů považoval za svůj úspěch. Takhle mohli snadno vyhledávat informace nejen v policejních databázích.
Dvojité prásknutí přemístění s nimi docela škublo.
Naštěstí to byl Lev a jeden z mladších bystrozorů. Oba v hábitech a s tasenou hůlkou.
Lev se hned ozval, "Tak co tady máme?"
Gordon mu v rychlosti vysvětlil situaci.
Do toho se ozvala vysílačka" "Dva, já Zelenáč."
Gordon obrátil oči v sloup, "U Merlina, co to je za volací znaky?"
Lev se zašklebil, "Výstižné, že?"
Gordon ještě zakroutil hlavou a odříkal do vysílačky všechny zjistitelné údaje o autě. Chvilku bylo ticho, bystrozor používající volací značku Zelenáč ani nepotvrdil příjem.
Ale netrvalo to moc dlouho: "Dva, já Zelenáč. Auto má normální SPZ, ale je vedeno i u Metropolitní policie. K ničemu přesnějšímu se přes registr nemůžu dostat. Ještě je tu poznámka SCD1 / MIT, ale to už mi vůbec nic neříká."
"Zelenáč, já Dva. Pro všechny případy tam s Hannah zůstaňte. A díky. Konec."
Gordon schoval vysílačku a dodal: "Vám to asi nic neříká, ale tohle docela dost vysvětluje. Ten chlapík venku je skoro jistě detektiv z vražd. Bohužel to není kolega, který patří k informovaným mudlům."
Leonidas se poškrabal v hřívě: "To by mě docela zajímalo, jak dokázal najít ústředí."
"Jistou představu bych měl, na proniknutí ochrannou stačí znát adresu bystrozorského ústředí. Zas tak moc to utajení nepotřebujeme. Stejně myslím, že za chvilku zkusí dveře, takže budeme vědět víc."
Leonidas se zamyslel, "To nemyslíš vážně, ne? U vstupu sice domovní číslo nemáme, ale jsem si jistý, že v číslech okolních domů je jedno vynechané. Takže stačí, aby si mudla všiml, že jedno chybí, a kouzla by se měla uvolnit."
Gordon se skoro smál, "Takhle by to mělo fungovat, jenže kouzlo nepracuje se skutečným domovním číslem. To je devět, ale pro účely kouzla a adresy jsme to na Harryho návrh změnili na devět a tři čtvrtě. A to žádný mudla neuhádne."
Leonidas ho chvilku šokovaně pozoroval. O kouzelnickém nástupišti přes svou řeckou minulost věděl, ale tohle ho opravdu nenapadlo. Chtěl to ještě nějak okomentovat, ale nezbyl čas.
Od okna se totiž ozval David, "Tak už se konečně rozhoupal a vypadl z auta."
"Myslím, že s tím nebude problém," řekl Lev, "Ale pro všechny případy tě radši budu krýt."
David se k nim otočil, "Já se taky přidám. Tedy pokud vám to nebude vadit."
"Jestli hodláš používat tu mudlovskou hračku, tak radši ani ne," zašklebil se Leonidas. Tohle řekl, protože David otevřel plechovou skříň a vytáhl z ní naleštěnou pušku. A na opasek připnul sumku s několika zásobníky.
"Teda, já se divím, že mu takový krám dovolíš," řekl Lev, ale najednou mu došly slova. Uviděl, že Gordon má na opasku pistoli.
"Dobře, dobře. Už mlčím. Hlavně opatrně, ať tu nebzučí olověné včelky..." To už dodal s úsměvem, byť s trochu trpkým úsměvem.
"Tak pánové, klídek. Buďte připravení, ale tohle proběhne v klidu."
Gordon mávl hůlkou, nebylo skoro nic slyšet, ale hlavní vchod už nebyl zamčený. Na druhé mávnutí se venkovní dveře pomalu otevřely.
Zbývalo jen čekat.
Mark Randall už nic nechápal. Tahle ulice. Kdyby tudy nechodil ještě v uniformě a kolikrát i dřív, než se stal policistou, tak by tu jistotu asi neměl, ale takhle... Znovu si ten dům prohlížel. Nebyl nápadný, tedy až na ten nápis, ale to nic nevysvětlovalo. Jak by si ho mohl nevšimnout? Navíc, jak může existovat číslo popisné devět a tři čtvrtě? A co je proboha Ústředí bystrozorů?
Zavrtěl hlavou. Znovu si z přihrádky podal složku od Tonyho. A už poněkolikáté mu krátkou chvíli v duchu nadával. Taky mu mohl něco říct. Tedy pokud měl čas... Skoro to vypadalo, že tam ta složka musela ležet opravdu hodně dlouho. Kvůli vrstvě prachu, ale...
"Copak jsem tak slepej, abych ji neviděl ve svém vlastním šuplíku!"
Stejně uvnitř byl jen lístek se vzkazem a omluvou. A tohle adresou. Ne že by mu něco z toho pomohlo. Vzkaz vlastně neřekl vůbec nic. Jen jestli by po Tonym nemohl něco převzít. Samozřejmě by s tím vším praštil o stůl šéfovi, ať si poradí. Když se mu Tony ani neobtěžoval zavolat. Jenže na něco takového prostě neměl čas. Zavolali ho k mrtvole ve skladišti a bylo vymalováno. Asi neměl posledního půl roku otravovat šéfa žádostmi o samostatnou práci...
Najednou mu to došlo. Tony už nějaký čas básnil o krásách Skotska a nějaké vesnici, kde jeho manželka vlastnila domek. A v duchu se mu omluvil. Vlastně mu jen zařídil jeho přání. Skoro jako nějaký čaroděj. Měl by se zvednout. A zas nic, telefon začal hrát jeho oblíbenou "Rolling in the deep". Takže někdo z práce.
"Mark... Ne, Tony tu opravdu není... Na to se zeptej šéfa, já... Hele, on ti to vysvětlí. A proč mi vlastně voláš, k vám na daktyloskopii jsme nic neposílali."
Chvilku nic neříkal a jen třeštil oči. Zavrtěl hlavou, "To je blbost, minimálně týden... Včera? To je ale absolutní blbost. Já jsem toho chlapa viděl a taky cítil. A kdo tu žádost posílal? Gordon Barrett? To fakt netuším, o koho by mohlo jít. Počkej, jaké U.b?"
Najednou mu to došlo, Ústředí bystrozorů. To by musela být opravdu pořádná náhoda. Rozloučil se a strčil telefon do kapsy. Přidal ještě vysílačku a zkontroloval pistoli. Nebyl na ni příliš zvyklý, ale nehodlal nic riskovat. Ten, kdo řádil v tom skladišti, to s nožem musel umět. Nebo snad s mačetou. Nemělo cenu zůstávat v autě, a tak popadl obě složky a vystoupil.
Takhle zblízka bylo chování lidí na chodníku ještě podivnější. Nejvíc si to uvědomil při sledování dvou dívek, které se k němu pomalu blížily. Povídaly si. Jedna z nich ho opravdu zaujala a tak si je pořádně prohlédl. Jenže zrovna vstoupily před budovu a ta změna ho doslova šokovala. Jako by jim někdo nasadil klapky na oči. Po celou dobu nepromluvily ani slovo a jen se dívaly přímo před sebe. Trvalo to jen chvilku, než minuly ústředí. Určitě si ničeho nevšimly, i v rozhovoru pokračovaly, jako by se nic nestalo. Docela ho z toho zamrazilo. Kolikrát tudy takhle procházel...
Opatrně přešel ke vchodu, nehodlal zkoušet, jestli ho někdo z lidí na chodníku vůbec zaregistroval. Ale uvažoval, jestli vůbec jít dál. Škoda, že mu Tony alespoň něco neřekl. Takhle... Už jen to na chodníku ho docela vyděsilo. Slabé cvaknutí zámku ve dveřích ho vrátilo do reality. Stejně mu nezbývalo než vejít. A tak vykročil. Dveře se pomalu otevřely a vpustily ho dovnitř. Obezřetně se rozhlížel, vcházel do krátké chodby. Další dveře byly zrcadlové, lepší výhled měl do jakési vrátnice. Ale ani tam nebylo nic zajímavého. Nic, co by mu mohlo něco osvětlit. Najednou se zarazil. Z okna na vrátnici byl úplně normální výhled. Ale byl si jistý, že z venku viděl jen zrcadlovou plochu. Takže ho klidně mohl někdo sledovat. Nakonec se další dveře málem pokusil otevřít nosem, protože tak nějak očekával, že se samy otevřou. A nic. Zastavil těsně před nimi a měl nepříjemný pocit, že ho zpoza zrcadla někdo pozoruje. Vzal za kliku a vstoupil. Otevřel se mu výhled, jaký nečekal. Místo další chodby stál na prahu rozlehlé prostory. Ale měl z ní velice podivný pocit. Došlo mu to až po chvilce zírání. Ten dům rozhodně nebyl dost široký, aby v sobě mohl skrývat něco takového.
Z rozhlížení ho vyrušilo až tiché odkašlání. Kdosi v kožené bundě stál kousek od vchodu. Opíral se o zahradní domek a pozorně ho sledoval. Navíc nebyl sám, další dva v černých pláštích stáli o kousek dál. A Mark si najednou uvědomil, že je v pořádném průseru. Ten viditelně mladší držel Ruger Mini-14. Starší měl v ruce jen hůlku, ale z nějakého důvodu mu přišel o dost nebezpečnější. Ale třeba to dělal ten lví účes. Radši dal ruce dál od opasku, jen pro všechny případy. Rozhodně nechtěl provokovat.
"Dobrý den, jsem detektiv-seržant Randall a ..."
"Dobrej, já jsem zase detektiv-inspektor Barrett. Mohl bych se zeptat, jaký je účel vaší návštěvy?" Gordon svá slova potvrdil průkazem. A čekal na odpověď.
Mark nakoukl do průkazu a zarazil se: "Speciální oddělení..." Mohl jen doufat, že nepřerušil nějakou sledovačku.
"Přesně tak. Teď bych prosil vaše doklady."
Mark předložil svůj průkaz a po chvilce si mohl oddechnout.
Gordon totiž řekl: "V pořádku. Ale pořád by mě zajímalo, jak a proč jste nás tady našel."
"Asi začnu tím proč, jestli dovolíte."
"To nechám na vás," odpověděl Gordon. "Ale můžeme si k tomu sednout."
Mark ho následoval k zahradní lavičce za domkem.
"Je to celé trochu složitější, já totiž přesně nevím, proč jsem tady. Můj parťák Tony..."
"Tony Davis? No, to ledacos vysvětluje. Ale pokračujte."
"Ano, to je on. Tony dnes nenastoupil do služby, mám od něj jen vzkaz a tuhle složku. Bohužel mi nesdělil žádné bližší informace. Jen docela podivnou adresu sem. Ale..."
Gordon ho přerušil, "Tony nenastoupil do služby? Není to trochu podezřelé?"
"Taky mě to napadlo, ale šéf-inspektor o tom věděl a tak jsem nepátral. Ale i vy jste tím překvapený a to mi přijde hodně divné."
"Zas tak moc ne, Tony už o stěhování do Prasinek mluvil dlouho. Kvůli manželce, samozřejmě. On sám..." Gordon se zarazil. Takhle to asi nechtěl říct. A zatím ani nemohl.
"Do Prasinek? Mě ten název nikdy neřekl. Snad měl nějaký..."
"... důvod? Ano, důvod měl. Ale to je teď vedlejší. Tony si vás vybral jako svého nástupce a já to hodlám respektovat. Konečné rozhodnutí je samozřejmě na vás. V tuto chvíli vám bohužel nemůžu dát bližší informace, většina z nich podléhá utajení."
"On mě vybral? A nic neřekl. No, tak to je mu podobné."
Gordon se na chvilku zamyslel, "Musím se za něj omluvit, on totiž ani nic říct nemohl. Dokonce ani naznačit."
Mark se nad tím chvilku zamyslel. Vraždy pro něj vždy představovaly sen, budoucí vrchol kariéry. Speciální oddělení bylo něco jiného. Spíš krok stranou, ale také možnost dosáhnout něčeho dalšího. Navíc měl pocit, že je tu ještě něco. Něco, co mu ještě nikdo ani nenaznačil. Najednou byl rozhodnutý. Neuměl ten důvod ani sám sobě vysvětlit.
Gordon ho chvilku zamyšleně pozoroval: "Zatím si to ještě nemusíte rozmýšlet, budete mít dost času i informací."
"Pořád mi vrtá hlavou ten nápis... Ústředí bystrozorů. Můžete mi alespoň naznačit, co to znamená?"
Gordon zavrtěl hlavou, "Bohužel. To všechno bude muset počkat na schválení ministrem.
To už k nim dorazil i Leonidas a řekl: "Škoda, že tu není šéf, tedy vedoucí Bystrozorského úřadu. Kdyby vás přijal, tak už by to utajení neplatilo."
Gordon jen mlčky přikývl.
Chvilku bylo ticho, Leonidas sledoval Marka a najednou si něco uvědomil.
"Vidím, že kromě té Tonyho složky máte ještě nějakou další."
Ještě chtěl něco dodat, ale Mark ho předběhl: "Omlouvám se, ale nemůžu předat detaily případu jen tak někomu. Pokud jste také policista, tak by to neměl být problém."
Leonidas se zašklebil a sáhl do kapsy. Vytáhl průkaz, ale Mark jen zakroutil hlavou.
"Průkaz bystrozora. Mám to chápat tak, že nejste policista?"
Tohle Leonidas nijak nekomentoval, výraz jeho tváře byl dostatečnou odpovědí. A tak Mark podal složku Gordonovi.
"Sakra..." To byl jediný komentář, který ze sebe Gordon dostal. Po chvilce složku zaklapl. Jednu z fotek ale měl pořád v ruce. Měla poměrně velký formát. Člověk na ní o sebe už asi nějaký čas příliš nedbal. A to že byl už pár dní mrtvý, výsledný dojem rozhodně nezlepšilo. Obličej ani ruce se do výřezu nevešly, Gordon ovšem soudil, že je to dobře. Podle dalších fotek ze složky se někdo opravdu snažil zabránit identifikaci. Důkladně. Velmi důkladně.
"Nechápu, jak se vám ho podařilo identifikovat. Podle těch fotek rozhodně nešlo použít otisky a obličej..." Gordon se zhluboka nadechl. Uvažoval, jestli bude mít vůbec chuť na oběd. Viděl už ledacos, ale u bystrozorů toho naštěstí nebylo tak moc. Aspoň v poslední době.
"Od začátku jsme tušili, kdo to je. Byl to sice bezdomovec, ale měl dost kamarádů, kteří ho začali hledat. Jedno je jisté, vrah ho určitě příliš neznal. Konečná identifikace totiž proběhla podle tetování na zádech. A všichni ti kamarádi o něm věděli. Jen vlastně netušíme, co způsobilo ty strašné rány na hrudi. Zemřel na ně a ani patolog netuší, co je mohlo způsobit."
Gordon se na tu fotku pořádně zadíval a najednou zbledl. "U Merlina to je..."
"Sectumsempra," lakonicky konstatoval Leonidas, který mu nakukoval přes rameno. "Provedená dvakrát a do kříže. A pokud můžu soudit, provedená docela zkušeně."
Mark je zaraženě sledoval a nic neříkal. Dokonce ani když si Leonidas vzal složku od Gordona a klidně v ní listoval.
Ale nakonec mu to stejně nedalo, "Co je sakra Sectumsempra?"
"Myslím, že na tenhle případ by se mohla vztáhnout výjimka," řekl Gordon. Díval se přitom na Leonidase, ale ten jen pokrčil rameny. "Takže do rozhodnutí vedení vás budu informovat, jak bude potřeba. Škoda, že se to dozvíte takhle..."
"Opravdu? Já... Díky."
Gordon jen pokrčil rameny. Rozhodně mu nehodlal vysvětlovat, co přijde, pokud jeho rozhodnutí neschválí vedení.
Mark měl sice spoustu otázek, ale jedna měla přednost. "Rozhodně by mě zajímalo, kde jste včera přišli k otiskům toho bezdomovce..."
Oba dva bystrozoři doslova ztuhli.
"My? Jaké otisky?" řekl Leonidas.
"Včera přišly na daktyloskopii jeho otisky. Od vás. A já nechápu, jak je to možné. Podle předběžného odhadu patologa je ten bezdomovec minimálně týden mrtvý."
"Harry," zašeptal Gordon. A pak už spíš řval: "Lve! Davide! Accio přenášedlo!"
Mark na něj vytřeštil oči, teď už nechápal vůbec nic. Vzápětí se ozvala hlasitá rána, dveře kanceláře zástupce vrchního bystrozora vybuchly v oblaku kousků sololitu a papírové voštiny. Středem prosvištěla silná dřevěná hůl. Gordon ji zachytil, několikrát poklepal hůlkou a něco k tomu šeptal. To už se k nim přidal i David. Pušku měl přehozenou přes rameno a hůlkou dirigoval naditou brašnu, kterou přivolal někde směrem od zbrojnice.
Gordon dočaroval a podal Lvovi přenášedlo: "Přenese vás asi sto metrů od zadní branky. Nepokoušejte se otvírat branku nebo projít plotem. Pokuste se zajistit okolí branky a chraňte Harryho rodinu, když někoho z nich uvidíte. Pokud budou doma, tak v případě problémů ustupujte, já hned aktivuju zásahovku." A jako potvrzení svých slov doloval z kapsy vysílačku.
David zavrtěl hlavou, "Proč neskočíme rovnou dovnitř? Vždyť..."
"Harry má pozemek zabezpečený proti přenesení. A jediné místo kde to jde, je altán. A ten bohužel není zrovna dvakrát bezpečný. Já už jsem do něj skákal, takže tamtudy půjdu sám. Skákejte!" Pak pokračoval do vysílačky, "Zelenáč, já Dva. Pošli sem hned Hannah. Potřebuju Harryho složku a taky složky nás všech, jsou na stole."
Mark se marně snažil pochopit, o čem se vlastně mluví. Ale bylo to marné. Netušil, proč se Lev s Davidem chytili té tyče, co jí říkali přenášedlo, a ani proč oba zakřičeli " Teď." A hlavně netušil, jak je "obyčejná" dřevěná tyč mohla najednou roztočit a zmizet s nimi neznámo kde. Už myslel, že bude klid, ale po pár vteřinách se ozvalo ostré prásknutí. Tentokrát nadskočil i Gordon.
"Hannah, já tě snad zaškrtím. Nemůžeš sem z toho kanclu prostě dojít?" Ale pak na ni vytřeštil oči. Sekretářka kancelář opouštěla narychlo a Gordon nemusel dlouho přemýšlet, co před tím asi dělala. Měla rozmazanou rtěnku a blůzku zapnutou na jediném knoflíku. Tedy jen do chvíle, než se přenesla a ten jediný knoflík nápor nevydržel. A všimla si toho, až když odložila složky na nejbližší lavičku. Gordon výhled moc dlouho neobdivoval, spíš vrtěl hlavou. Zato Mark koukal i za něho, jen nebylo jisté, jestli obdivoval nenadálý výhled nebo kouzlo Reparo.
Gordon s vysílačkou v ruce přišel k lavičce, "Alfa, já Dva." Otočil se k Hannah: "Pojď ty složky hlídat, já musím dořešit zásahovku a pak taky zmizím." Pak se ještě zašklebil, ale už nic nedodal. A znovu zavolal vysílačkou, "Alfa, já dva."
Zásahovka se po chvice konečně ozvala, "Dva, já Alfa."
"Alfa, já Dva. Připravte skupinu k okamžitému zásahu, předpokládané místo je dům Harryho Pottera, na Horce, Surrey."
Gordon čekal na odpověď, ale najednou se ozval výkřik. Hannah držela Harryho složku, byla otevřená a na prvním listu se měl lesknout bystrozorský odznak. Dvojče toho, co má bystrozor u sebe. Jenže tenhle byl pomačkaný a celý list pokrývala rudá tekutina. Bylo jí tolik, že kapala na zem...
Chvilku bylo ticho. Vypadalo to, že všichni zkoušejí hypnotizovat padající rudé kapky. Ťukání kapek najednou přerušilo zapraskání vysílačky.
"Dva, já Alfa. Jdeme k vám."
"Alfa, já Dva. Rozumím a otvírám.“
Gordon mávl hůlkou, dveře před ním se otevřely a v malém prostoru za nimi zavířily zelené plameny. Na ústředí bystrozorů s posledním bliknutím ohně vběhla zásahová skupina Alfa. Šest bystrozorů, kteří místo bystrozorského či policejního výcviku dali přednost armádě. Bylo to na nich poznat, místo klasického hábitu či mudlovského oblečení měli kompletní vojenskou uniformu. Včetně zbraně.
Na ústředí byl David s Rugerem či Gordon s Glockem vyjímkou. Ale zásahovka mudlovským zbraním viditelně věřila. Ovšem hůlky rozhodně neodkládali, alespoň první z nich ji držel v ruce. Další čtyři měli dost práce s velkou bednou. Poslední nesl přes rameno změť trubek. Nebo to tak v první chvíli alespoň vypadalo. Teprve zblízka bylo jisté, že je to taky puška. Jen poněkud větší.
Gordon počkal, až celá skupina doběhla až k němu. Naznačil zasalutování a velitel Alfy mu odpověděl stejně.
"Zdar" řekl, ale další pokračování mu sebrala vysílačka.
"Dva, já Lev. Bystrozoři v boji, opakuji, bystrozoři v boji."
Nebylo to moc dobře slyšet, v pozadí rachotily dávky ze samopalu a ostré práskání pušky. David evidentně nezahálel.
"Lev, já Alfa. Jdeme tam, jaká je situace?"
"Máme tu jen dva cíle, ale jsou v nějakém okopu. Takže nás drží u země... Harry tu nikde není, branka zavřená."
"Rozumím, jdeme tam."
Bystrozoři z Alfy obklopili bednu a chytli se za madla na ní. Velitel ji několikrát poklepal hůlkou a něco tiše pronášel. Gordon pochopil, že je to pořádně velké přenášedlo. Velká puška skončila v popruzích na bedně. Bystrozoři upevnili zbraně a tasili hůlky.
"Šéfe, další," Hannah se zlomil hlas. Tentokrát to byla Davidova složka. Odznak naštěstí nebyl moc poškozený a rudých kapek bylo o dost míň než v Harryho případě.
"Dva, já Střelec. Trochu jsem to schytal, ale už zbývá jen jeden..."
"Střelec, já Dva. Alfa už skáče."
Gordon měl v plánu popohnat zásahovku, ale už jen zahlédl, jak se s nimi roztočilo přenášedlo. Rychle doběhl ke dveřím, kterými dorazila Alfa, a zavřel.
Hůlkou na ně zaklepal a řekl, "Krb Harryho Pottera, Surrey". Jenže po otevření na něho nečekaly skoro přívětivé, zelené letaxové plameny. Tyhle byly rudé a žár ho donutil ustoupit. Rychle zavřel.
Hannah se hned ozvala: "Co se stalo, šéfe?"
Gordon rychle uvažoval, "Je to divné. Ale Harryho dům je asi zabezpečený. Napadlo mě to, ale potřeboval jsem mít jistotu. Takže už zbývá jen altán..."
Mark z toho všeho byl pořád ještě v šoku, ale stejně se zvedl od spisů rozložených na lavičce. "Jdu s vámi, nemůžete do akce bez krytí."
Gordon chtěl něco namítnout, ale najednou mu to došlo. Mark sice o kouzelnickém světě nevěděl skoro nic, ale byl už poměrně zkušený policista. Pořád lepší než dva zelenáči a sekretářka.
Otočil se k Hannah, "Máš to tu na povel, obvolej lidi z Delty. Možná bude potřeba další zásahovka. A brnkni Ronovi, ať dorazí. Případně ať vybere někoho za sebe, kdyby nemohl. My padáme k Harrymu domů."
Otočil se směrem ke své kanceláři a dnes už podruhé zavolal, "Accio přenášedlo!" Počkal, až k němu dorazí. Narychlo ještě Markovi vysvětlil co a jak dělat. "Hlavně v altánu nevytahuj zbraň, vlastně radši nedělej nic. Nebo nás to sežvejká."
Mark se nad tím obratem málem usmál, ale Gordonův výraz ho varoval. Ta slova myslel naprosto vážně.
"Držím palce", řekla Hannah a políbila oba na tvář.
Gordon se na ni udiveně podíval a Mark trochu zrudl. Asi chtěl ještě něco dodat, ale už se držel přenášedla a Gordon nepočkal.
Řekl jen: "Teď" a oba se zatočením zmizeli. V Markově případě se k tomu přidal ještě překvapený výkřik.
Hannah se chvilku dívala na místo kde zmizeli, pak posbírala složky a přenesla se zpátky do kanceláře.
V hale Ústředí bystrozorů zavládlo ticho. Až po chvilce ho narušilo bzučení mouchy, která slétla k rudé kaluži. Těsně vedle leželo několik drobných úlomků bystrozorského odznaku. Několikrát se na nich zalesklo světlo a pak všechny s bliknutím zmizely. O několik okamžiků později se totéž opakovalo i s rudou kaluží. Moucha se nehýbala a klid v hale tak nerušilo ani to bzučení...
Zpět na obsah
Kapitola 16: Kapitola 16 - Kouzlo písně
Kouzlo písně
Ginny se protáhla. Práce postupovala pomalu. Bylo to hlavně kvůli neskutečnému nepořádku v podkladech k článku. Po chvilce musela vytáhnout z knihovny pár knížek o famfrpálu. Hlavně proto, že snad polovina dodaných podkladů byla pro tento článek úplně k ničemu. Podívala se z okna a hned zalitovala, že zůstala doma. Bylo tam nádherně. Stejně si musela trochu utřídit myšlenky a tak se zvedla. Nalila si pití a chvilku zůstala u okna. Bylo ticho, jen malou chvilku ho z dálky rušil slabý zvuk traktoru. Bylo tu tak příjemně. Pomalu dopila. Ohlédla se ke stolu, ale ještě musela vyřešit jednu věc. V šuplíku pod stolní deskou ležel kromě jiného i leták s nabídkou hotových jídel. Kdysi tuto možnost s Harrym využívali dost často. Vytáhla hůlku a kouzlem "Accio" si z knihovny přivolala složku obletníků. Raděj si z nich vybrala novější. Podle popisu měl před mudly nastoupat do větší výšky. Rozhodně lepší varianta než kouzlo na odpuzování mudlů.
Po chvilce už zase stála u okna. Nakonec se rozhodla pro čínu. Už ji dlouho neměli. A občasná změna nezaškodí. Ještě koukla na hodiny a usmála se, tohle by sovy měly stihnout. Hodila obletník a sledovala, jak stoupá. Najednou se zarazila. Něco bylo špatně.
Prolezla oknem ven a udiveně sledovala obletník. Měl vyrazit nejkratší cestou k cíli. Jenže místo toho začal kroužit a nabíral výšku. Pořád nad zahradou. Ginny došlo, že se jen kryje před pohledem mudlů. Ale proč už tady, vždyť mohl klidně stoupat bez kroužení a neztrácet čas. Tady ho přece nikdo...
Najednou jí to došlo. Zpátky oknem doslova proskočila. Ještě se ohlédla, obletník zrovna nabral správný směr a ztratil se jí z očí. Rychle došla ke stolku s mapou. Poklepáním hůlkou se mapa začala probírat k životu. Kresba dřeva se přeskupila a vystoupilo z ní okolí domu. Do ticha zaznělo hlasité zvonění. Kousek od plotu někdo byl. Ginny původně měla v úmyslu zjistit, o koho jde, ale při pohledu na mapu jí zatrnulo. Neměla čas. Harry i s dětmi se blížil k brance. Mávla hůlkou a zpod stolu jí do ruky skočila bystrozorská brašna. Už potřetí během krátké chvilky použila okno, tentokrát jí to kvůli brašně málem nevyšlo, ale nakonec skok ustála. A pak už jako o život utíkala k brance.
Kousek od branky uslyšela povědomý zvuk. Venku se někdo přemístil. Znovu mávla hůlkou. Branka se bleskově otevřela a Ginny pocítila ohromnou úlevu. James s Albusem proběhli za plot a Lily táhli za sebou. Ale Lily se klukům vytrhla, mávla hůlkou a k živému plotu vyrazilo malé světýlko. Ginny je rychle strhla z cestičky. Opatrně, s připravenou hůlkou tam nakoukla. Najednou jí připadalo, že se zpomalil čas.
Uviděla Harryho, běžel k brance a těsně před ní skočil. Mávl při tom hůlkou a zakřičel: "PROTEGO".
Současně s tím se stalo několik věcí. Zpoza branky bylo slyšet dlouhou řadu výstřelů, které přerušil silný výbuch. Ale Ginny to skoro nevnímala. Už měla Harryho jen kousek od sebe, při skoku se dostal do úrovně živého plotu. A najednou zmizel.
Ginny s hrůzou sledovala branku. Na chvilku ztuhla. Musela pro něj. Jen netušila kam. Branka v plotu zůstala, ale louka za ní byla pryč. Cestička najednou pokračovala lesem.
Už se tam chtěla rozběhnout, ale Lily ji chytla za ruku.
"Mami, nechoď tam."
Udiveně se na ní podívala.
Lily pokračovala: "Ten les tam není. Stačí tomu věřit a natáhnout ruku. Takhle na tátu určitě dosáhneš."
Měla v hlasu tolik jistoty, že to Ginny přes chvilkové zaváhání zkusila. Chytila se sloupku branky a se zavřenýma očima začala hledat na zemi před sebou. Chvilku cítila jen cestičku. Ale najednou se dotkla něčeho vlhkého a ucítila pach krve. Pak už netrvalo dlouho a nahmatala Harryho ruku.
Opatrně táhla. Oči otevřela, až když byli kousek za živým plotem. Rychle si k němu klekla. Dýchal. Ale na nějakou úlevu nebyl čas. Musela ho co nejdřív dostat do nemocnice.
Otočila se k dětem: "Albusi, potřebuju přenášedlo ke svatému Mungovi." Ještě se zarazila, "A deku, z gauče v obýváku."
Albus přikývl a vyrazil směrem k domu. Ginny se zarazila, za plotem se opět ozvaly výstřely. Rychle mávla hůlkou k brance a řekla: "Zamknout." Branka se zavřela a bylo slyšet klapnutí zámku. Už byli v bezpečí, ještě na potvrzení toho všeho zarachotil altán a z komína vyšel obláček dýmu. Všechny průchody byly zavřené. Konečně se mohla vrátit k Harrymu, těch zranění bylo tolik. Kouzla sice znala, ale na něco takového jí chyběly zkušenosti. Jedině...
Rychle otevřela brašnu. Nezdržovala se hledáním, použila "Accio" a do ruky jí skočil malý smotek látky. Rozvázala tenkou stužku a smotek se rozvinul. Látka byla několikrát přeložená a tak ji začala rozkládat. Napotřetí to v látce zacinkalo a po rozložení byla uvnitř spousta lahviček. Ginny prohlédla popisky. A potichu zaklela. Obal byl plný, ale na kouzlo scházely ještě aspoň dva posilující lektvary. I tak to musela zkusit.
James s Lily se na mámu udiveně dívali. Začala si potichu zpívat. Slovům nebylo rozumět, ale znělo to jako zpívaná kouzla. Hůlkou mávala do taktu, s každým mávnutím z ní vystartoval pramen světla. Ozvalo se zacinkání, z obalu se postupně zvedaly lahvičky lektvarů. Jejich obsah končil v Harryho ústech nebo zaléval četné rány. Několik málo vypila i Ginny.
"Co je s mámou?"
James sebou škubl, Albus se vrátil s přenášedlem. Dal ho tátovi do rukou, přenášedlo postupně zrudlo. Chvilku zůstal stát, přinesl ještě dvě deky, ale při tom kouzlení ji na tátu nemohl dát. Nakonec jednu přehodil mámě přes záda a s druhou čekal.
"Nevím Albe, očarovává tátu a..."
Všichni sledovali Harryho a tak je teď šokovalo, jak vypadá Ginny. Hlas měla pořád jasný, ale po čele jí stékal pot a oči přivřené. Ale zpívala dál. Harry už vypadal docela dobře, jenže jedno kouzlo ho pomalu obrátilo na břicho. Lily vykřikla. Jestli to před začátkem čarování vypadalo zepředu špatně, tak záda a především nohy na tom byly ještě hůř. A to si nikdo neuvědomil, že tady už pracovaly lektvary. Pruhy světla se zase daly do tance, prázdných lahviček pomalu přibývalo. Krev mizela. Rány se postupně uzavíraly. Vedle lahviček už byla pěkná hromádka, zubaté střepiny a střely ze samopalu. Najednou bylo po všem, Harry se přetočil na bok, ale i tentokrát to bylo kouzlo.
Ginny přestala zpívat. V půlce slova. Její hůlka trčela do prostoru a chvěla se jako při zemětřesení. Poslední lahvička s lektvarem zůstala kousek od úst. Lily vyskočila a zachytila lektvar těsně před tím, než spadl, na zem. Ještě se pokusila zachytit i mámu, ale to už nezvládla. Ginny naštěstí nebyla úplně bez vlády, takže se jen pomalu sesula. Dokonce se trochu usmála, když jí Lily nalila obsah lahvičky do úst. Několikrát polkla. Lektvar naštěstí hned zabral.
"Díky Lily," řekla strašně slabým hlasem.
Ale pořád ještě neměla dost sil a raději zůstala ležet. Lily jí ještě pomohla s dekou.
Teprve po chvilce se dokázala přetočit. A to jí ještě pomáhal James. Pomalu natáhla ruku. Harry měl v kapse pouzdro s bystrozorským odznakem a u něj...
"Ale ne..." Už to pouzdro měla v ruce. Bylo potrhané, kousky odznaku padaly na zem. Smotek s lektvary to bohužel taky schytal. Vypadal jako spálený a Ginny ho prudce odhodila. Z místa dopadu se vyvalil kouř a bylo slyšet prudké syčení. Ale ten pohyb ji strašně unavil. Raději zavřela oči. Teprve po chvilce se jí udělalo líp.
Otevřela oči, svět se s ní ještě trochu zahoupal, ale rozhodně to bylo lepší než před chvilkou. Pečlivě si prohlédla manžela a mohla si oddechnout. Bylo sice poznat, že byl vážně zraněný, ale kouzla a lektvary rozhodně zabíraly. Přenášedlo už bylo spíš růžové. Zbývalo jen počkat, než zbělá úplně a cesta ke svatému Mungovi bude úplně bez rizika. Ještě se rozhlédla, Harryho hůlku nebylo vidět. Nejspíš zůstala v lese. Cestu tam ovšem nehodlala riskovat.
Podívala se na deku, "Albusi, měl jsi zakrýt tátu... Já to nějak zvládnu."
"Vzal jsem dvě," odpověděl a spolu s Jamesem se ho pokusili zakrýt. Nebylo to nic moc, ale aspoň něco.
Ginny už chtěla upozornit děti, že se za chvilku nechají přenést do nemocnice. Jenže ji vyrušil hluk z altánu. Nejdřív několik bouchnutí a pak tlumené nadávání... Najednou měla pocit, že ji opouští alespoň část únavy. Ale vstát si netroufla. Jen se přetočila, aby měla dobrý výhled na altán. Chvilku se tam nic nehýbalo. Jen se někdo pomalu a opatrně zvedal z podlahy. Ginny viděla dva lidi. Jeden z nich byl povědomý.
"Gordone! Jsi to ty?"
Gordon se otočil a dost nevěřícně ji sledoval. Při pohledu na ležícího Harryho se viditelně zarazil.
"Ginny, jste v pořádku?" Na chvilku se odmlčel. "Mohla bys nás nějak dostat ven?"
Chvilku se na něj dívala, "Promiň, já... Dneska prostě nemůžu nikomu věřit."
Najednou ji to došlo. Proč ji to nenapadlo dřív. Hlavně když Harry chtěl stejně zabezpečit i hranice pozemku.
Mávla hůlkou: "Cave inimicum." Cítila, jak kouzlo opouští hůlku a jako na potvrzení toho pohybu se jí zatmělo před očima.
Netrvalo to moc dlouho, ale Lily už s ní třepala. "Mami, probuď se...
"Už je to dobré... Kde je James?"
"Tady," odpověděl. Dřepěl za ní a teď se natáhl, aby na něj viděla.
"Běž je pustit z altánu." Zahlédla v jeho očích trochu nejistoty. "Jsem si jistá. Je to v pořádku," dodala s lehkým úsměvem.
James odběhl a Ginny znovu koukla na přenášedlo. Viditelně se jí ulevilo, už bylo jen světle růžové. James zrovna sahal na kliku a Ginny sevřela hůlku. Pro jistotu. Doufala, že se nezmýlila. Bylo jí trochu líp, ale nemohla doufat ve zvládnutí víc jak jednoho kouzla. Trochu se jí ulevilo, když vyšli z altánu. Tedy Gordon šel, ten druhý se spíš vypotácel.
"Co se stalo?" Rychle zkontroloval Harryho a slyšitelně si oddechl. Vypadal mnohem lépe, než mohl čekat podle stavu bystrozorského odznaku. Musela to být spousta kouzel. "Pěkná práce, Ginny. Ginny? Ginny!"
Rychle mu došlo, že třepání ji jen tak neprobere. Uvažoval, co se jí mohlo stát. Už na první pohled se vysílila čarováním, ale takhle moc? Došlo mu to ve chvíli, když pohledem zavadil o hromádku lahviček. Rychle je prohrabal a ještě zkontroloval i ty nepoužité v obalu.
"Ale ne," ještě to ani nedořekl a už vytahoval svoje vlastní lektvary. Vzal dva posilující lektvary a jeden hned opatrně nalil Ginny do úst. S druhým musel počkat a doufal, že už se probere natolik, aby si ho mohla vzít sama. V opačném případě by možná byl na obzoru problém. Ale tahle obava se naštěstí nesplnila. Ginny pomalu otevřela oči.
"U Merlinovy brady, Ginny. Opravdu si mě pořádně vystrašila..."
"Promiň, po pravdě jsem nečekala, že to bude až taková síla... Ale udělala bych to stejně. I kdybych to věděla. Takhle Harry bude za chvilku připravený k transportu do nemocnice. A ani nechtěj vědět, jak vypadal, když jsem ho dostala zpoza branky."
Gordon na to přikývl a podal jí i druhý lektvar. Chtěl ještě něco dodat, vysílačka byla ovšem rychlejší. Tentokrát to byl zástupce velitele Alfy. Krátce mu sdělil, že prostor kolem domu už je zabezpečený. Bylo mu trochu divné, že se hlásí zástupce, ale nechal to být. Poslouchal. David byl opravdu jen lehce zraněný a po ošetření odmítl odsun. Z šesti útočníků dva ještě dokázali utéct. Ale zbytek byl vyřízený. Gordon zamyšleně poděkoval. Moc dobře se to nevyvíjelo. Ještě koukl na Marka. Sice už se vzpamatoval z cesty přenášedlem, přesto vypadal dost vyjeveně. Snad mu teprve teď začalo docházet, že to není sen. Na ústředí to přijal nějak lehce a jestli mu to došlo až teď...
Obrátil se ke Ginny. Bylo jí už viditelně líp. Po posledním lektvaru měla zdravější barvu v obličeji a po chvilce se i posadila.
"Už je ti líp?"
Přikývla, "Rozhodně je. Co teď? U mě je to jasné, ale bude to tu potřeba pohlídat."
"Rád tu zůstanu. Stejně musíme zajistit stopy. Jen uvažuju, jak to vyřešit se zajištěním. Mě ta ochranná kouzla asi neposlechnou..."
Ginny se usmála, "To bude to nejmenší."
Gordon ji dost udiveně sledoval, protože moc dobře věděl, že zásahy do takto složitých kouzel nejsou nic jednoduchého.
"Máš u sebe peníze? Galeon by měl stačit."
Přikývl a po chvilce hledání jí ho podal. "Ale k čemu..."
"Hůlku..." Svoji už držela. "Gordone, tímto ti na týden pronajímám pokoj pro hosty." Jejich hůlky se dotkly, ale jako by se nic nestalo. Tázavě se podíval na Ginny, usmívala se a kývla hlavou směrem k brance. A tak to zkusil.
"Otevřít," cvaknutí zámku mu poskytlo dostatečnou odpověď a zavrzání pantů ji jen potvrdilo. Chtěl ještě něco říct, ale výhled přes branku mu doslova vyrazil dech. Rychle, s napřaženou hůlkou, popošel až na cestičku a nevěřícně sledoval les. Zastavil až za brankou. Zatřepal hlavou, nevěřil vlastním očím. Jenže to by ho musely šálit i ty ostatní smysly. Cítil lesní vůni, slyšel šumění listů a ... Dotkl se nejbližšího kmenu. Musel si připustit, že je to celé skutečné. Vrátil se.
Ale Ginny předběhla jeho dotaz, "Ani se neptej, vím stejně málo jako ty. Lily by nám to asi mohla trochu osvětlit, ale na to bude čas později."
Gordon sledoval její pohled a uviděl, že přenášedlo už je docela bílé. Přikývl, "Nechci vás zdržovat."
"Ale s tím plotem to musíme nějak vyřešit, můžu...
Lily jí skočila do řeči, "Mami, jestli to chceš vrátit, tak vím jak na to." Počkala na mámino přikývnutí a vběhla brankou do lesa. Nebyla tam příliš dlouho. "Tak je to zařízené, ale bude to nějakou chvilku trvat."
Ginny na ni kývla, "Tak my jdeme, přenášedlo už je připravené... Ahoj."
"Ahoj a hodně štěstí." Gordon je sledoval, všichni se drželi přenášedla a to se s nimi zatočilo. Zmizeli.
Zahrada byla prázdná. Kromě dek a zbytků po čarování tu nic nezbylo. Jen vedle odhozených dek se cosi lesklo. Gordon zvedl pouzdro s Harryho rozbitým bystrozorským odznakem. Použil kouzlo "Reparo" a opravený odznak schoval do kapsy.
Otočil se k Markovi, chvilku ho sledoval a řekl: "Tak alespoň tohle je za námi. Ale ty vypadáš, no, jak přešlý mrazem."
"Taky se tak cítím." Zamyslel se: "To už si tykáme?"
Gordon mu podal ruku, "Vítej mezi bystrozory. Možná to všem kolegům není úplně po chuti, ale jo. Teď máme chvilku klid. Než se ten les ztratí."
"Ztratí?" Vypadal docela udiveně, ale mávl rukou. "Ta kouzla. Vlastně se z toho ještě pořád nemůžu vzpamatovat. Ještě na ústředí jsem měl pocit, že se mi to jen zdá. A tady... nejdřív to přistání v altánu, vlastně i ten let. A..."
"Klid, opravdu se ti to nezdá. A ještě toho uvidíš."
"A co je s tvým šéfem? Ještě na ústředí to vypadalo na těžké zranění a tady..."
"Kouzla. Nevím jak ti to jednoduše vysvětlit. Tohle, ehm, zpívané kouzlo je spíš taková první pomoc. Jde o to, že léčitelé používají ohromné množství kouzel a lektvarů, jenže to prostě bystrozora nemůžeme naučit. Na tohle stačí jen ta základní sada léčitelských kouzel a taky lektvarů."
"A proč je to zpívané kouzlo?"
"Tak původně to byly jen písně pro lepší zapamatování kouzel. Ale někoho napadlo přidat pár dalších. Takže kromě těch léčebných tam je kouzlo na určení zranění a nemocí, další, které dávkuje lektvary, a tak. A hlavně je tam první kouzlo, které to vše spouští. Jediný problém je v náročnosti, kouzlení samo o sobě poměrně dost unavuje a v tomhle případě to všechno postupuje mnohem rychleji než obvykle. Proto platí pravidlo, že léčitel před zahájením kouzla vypije posilující lektvar. A Ginny ho prostě neměla, nemluvě o posledním, kterým se to všechno má zapít. Takže to kouzlo z ní vyždímalo i síly, o kterých nejspíš nevěděla."
Mark ho trochu vyděšeně sledoval: "To je to tak nebezpečné?"
"Záleží, jak se to vezme. Samo o sobě by nebezpečné být nemělo. Ale kdo může vědět, co se stane, když bude nějaký ten čas mimo. Kouzlení ovšem může být nebezpečné i jinak. Asi ti došlo, jaký je hlavní úkol bystrozorů, ne?"
Mark skoro smutně pokýval hlavou: "Začínalo to skoro jako pohádka, ale i v té musí být nějaký drak, že?"
"No, skoro. Ale i draky jsme tu už měli..."
Zarazil se. "Já ti samozřejmě vysvětlím, co bude potřeba, ale ideálně bys měl projít kurzem pro informované mudly v Bradavicích. Pro začátek aspoň zkráceným, běží o prázdninách. A v průběhu školního roku pokračuje jednoleté dálkové studium. Osobně myslím, že nejlepší je kombinace obojího." Pořád ho sledoval a tušil, co nechápe, "Mudla je označení pro nekouzelníka. A Bradavice... To je naše kouzelnická škola."
Chvilku mlčeli, Gordon uvažoval jak pokračovat. Ale Mark to asi vzal a překousal docela dobře.
"Tak na léto jsem už sice plány měl, ale tohle docela mění situaci. Jen se bojím, jak to vezme přítelkyně. Plánovala pro mě nějaké překvapení. Dovolenou a tak." Zas byl trochu naštvaný na Tonyho a bylo to znát v jeho hlase. "Nevíte, ehm... Tedy nevíš, proč Tony vybral zrovna mě? Nejsem kouzelník a ani žádného neznám. Já si nestěžuju, to fakt ne," dodal s úsměvem.
"Tohle je trochu složitější, Tonyho známe oba. Občas je z něj pěkný tajnůstkář a nenechá si ujít žádnou srandu. Já jsem věděl, jen že už za sebe našel náhradu." Dál radši nic neříkal, napadla ho totiž jedna věc. Tonyho manželka byla čarodějka a pro spolupráci s bystrozory tak byl ideální kandidát. Chvilku pozoroval oblohu a přemýšlel. Tony a Mark byli parťáci a tak mohl předpokládat, že Tony znal i Markovu přítelkyni. Nenápadně koukl směrem k Markovi. A mohl si dovolit pěkné zašklebení. Jestli to odhadl správně... Rozhodl se nic neříkat. Marka každopádně čekají zajímavé časy a Gordon ho rozhodně nechtěl připravit o překvapení...
Ale pak mu došlo, že Mark sleduje branku. "Děje se něco?"
"Hele, kam zmizel ten les?"
Rychle ho dohnal a opravdu, les byl pryč a branka opět vedla na louku.
Gordon se usmál a skoro vykřikl: "Konečně! Můžeme normálně ven. A..." Nedokončil.
Prásknutí přemístění ho zarazilo, ale ještě pořád vypadal spokojeně. Než mu došlo, že nikdo z bystrozorů jen tak do altánu neskočí. Spokojený výraz ztuhl a vytratil se do neznáma. Nevěřícně pohlédl k altánu. Ruce a výcvik ho naštěstí nezradily. Hůlka mířila na altán a druhá ruka rvala pistoli z pouzdra. Postavu za okny altánu nepoznával. Netušil co dělat. Hůlka i pistole se chvěly jen nepatrně. Mark zareagoval skoro stejně rychle. Sice by se víc hodila další hůlka, ale i dvě pistole jsou pořád víc než jedna.
Chvilku se nic nedělo. Než ten v altánu zalomcoval klikou. Dveřmi ne, byly pořád bezpečně zamčené. Pak se ukázala hůlka. Ozvalo se: "Alohomora!" A pak výkřik. Zahučení. Altán se roztočil. Nárazy. Další výkřik. A ticho.
"Co to proboha bylo?" Markův hlas zněl podivně a vytrhl Gordona z úvah. Nevěděl, co by ho příště mohlo donutit ke skoku do altánu. Už nikdy...
Pistoli i hůlku už sklonil, ale stál na místě. O to víc ho překvapila hlasitá nadávka. A obrys postavy, který se vztyčil v altánu. Gordon nebyl dost rychlý. Viděl pohyb. Byl čas jen na: "Protego". Jen doufal.
S prvním zvukem od altánu jím projelo zamrazení. Naprosto jasně slyšel: "Avada..." A oči spalované nenávistí ho sledovaly.
Druhý zvuk si měl zapamatovat snad navždy. Ještě dlouho potom ho měl slýchat v nočních můrách. Nebylo to dokončení kletby, ale zvuk drcených kostí a trhaných svalů. Plátek výkřiku, stejně krátký jako zaskučení, které jím prolínalo. A znovu ticho. Hluboké, jakoby i okolní svět vnímal tu hrůzu.
Gordon toho mrtvého nedokázal nenávidět. Přestože imaginární smrtka napřáhla kosu jeho směrem. Přes to vše ho litoval. Jako ve snách sledoval rudé kapky stékající po stěnách altánu. Pohlédl na Marka. I na něj to zapůsobilo podobně, ne li úplně stejně.
Ticho něco narušilo.
Bleskově se otočil. Hůlku připravenou. Ale hned ji zase sklonil. Od branky pomalu přicházel velitel zásahové skupiny Alfa. Gordon ani netušil, jak se jmenuje a teprve zblízka poznal, že něco není v pořádku. V očích mu plála snad hrůza, snad odhodlání. Zbraň na řemenu, hůlku napůl v pouzdře, ale ty oči... Jako by ho propalovaly. Zastavil krok před ním. Strhl si rukavici.
Zářil na ní masivní stříbrný prsten představující zmijozelského hada.
Gordon nechápal. Mark vedle něj na tom byl ještě hůř.
"Gordone..." Skoro mu selhal hlas.
"Co se stalo?"
"Potřebuju si s tebou promluvit. O samotě." Mark potřeboval pošťouchnutí, ale nakonec rychlým krokem zmizel za živým plotem.
Velitel Alfy ještě chvíli mlčel.
"Gordone. Dva utekli, čtyři..." Pohlédl na zakrvácená okna altánu, "...tedy pět zemřelo. Ale byl tu ještě někdo. Dva z nich se pokusili utéct. První hned když uviděl Harryho. Zabil ho plot, nebo něco v něm. Druhý utekl později a zemřel stejně. Jen to nebylo tak rychlé a já s ním mluvil." Na chvilku přestal a pohlédl na prsten.
Gordon jeho pohled tázavě následoval.
"Ano. Jsem Zmijozel. Pochopím, když mě po tom co řeknu postavíš mimo službu..." Zarazil se a po krátkém zaváhání mu do ruky vtiskl malinký flakonek. Byl prázdný a nápis Veritasérum mluvil sám za sebe.
"Po tom co řekl, jsem neměl jinou možnost. Musel jsem mít jistotu..."
Gordon ho sledoval.
Velitel se zhluboka nadechl a pokračoval: "Ten druhý neutekl kvůli Harrymu. A přes všechna podezření mi pod veritasérem nemohl lhát."
Gordon zatajil dech...
"Utekl, protože se jim zjevil Pán zla. Lord Voldemort..." Hlas se mu zlomil.
Zpět na obsah
Kapitola 17: Kapitola 17 - Priori incantatem
Priori incantatem
Gordon se s vytřeštěnýma očima díval na velitele zásahové skupiny Alfa. Už před tím ho napadly různé možnosti, ale ani jedna nebyla tak šílená jako tohle. Ale vysvětlovalo to jeho chování.
Pořád tomu nemohl uvěřit. A od toho se chtěl odrazit. Musel zjistit, co se venku před plotem stalo. Ale nejdřív...
"Takže, ty teď vyrazíš za plot a aktivuješ Deltu. Tvoje skupina zatím zůstane tady a někdo musí chránit Harryho."
"Myslíš, že by Delta dokázala zabránit..."
"Neříkej to jméno, ani jedno!"
Gordon se zhluboka nadechl a pokračoval, "Podívej, někdo se pokusil zaútočit na Harryho. Je jedno, kdo to byl a co vlastně chtěl, ale Harry prostě potřebuje ochranu. A volná je Delta. Klidně jim řekni, ať seberou bystrozory z ústředí."
"A ty?"
"Musím najít Harryho hůlku a zjistit, jaká kouzla použil. Třeba nám to pomůže."
Velitel Alfy zasalutoval a vyrazil k brance. Nejdřív to vypadalo, že jen proběhne, ale najednou se zastavil. Chtěl něco sebrat ze země.
Gordon zařval: " Nesahej na ni." A vyrazil.
Viděl v jeho očích dotaz a tak pokračoval: "Je to důkaz a budeme s ním tak zacházet. Nehodlám riskovat, že přijdeme o jakoukoli drobnost." Vytáhl sáček na důkazy. Hůlka se do něj akorát vešla. Rozhlédl se, bystrozorská brašna ležela nedaleko. Sice měl potřebné věci i v tašce u sebe, ale ty chtěl nechat do zásoby. Kdo ví, co ho ještě čeká. Posadil se na zmuchlané deky a začal hrabat v brašně. Nechtěl v blízkosti Harryho hůlky používat kouzla. Teoreticky by ji to nemělo ovlivnit, ale nechtěl nic riskovat.
"Nepotřebuješ s něčím pom..." Mark se šokovaně zarazil.
Ještě před chvilkou mluvil venku s Leonidasem. Nebyl moc čas na vysvětlování, ale i tak se zhruba dozvěděl o dění venku. Gordon se při prvních slovech prudce otočil a div mu hůlkou nevyrazil oko.
"U Merlina, nemůžeš trochu víc dupat?"
"Cože? A proč?" Mark ho udiveně sledoval. A nechápal.
"Ale to nic..." řekl Gordon a otočil se zpátky k tašce.
"Jo, to mi povídej. Vůbec nic se neděje, není potřeba nic vysvětlovat. Tak proč se sakra tváříš, jako bys potkal Jacka Rozparovače..." Pak se ovšem zarazil. "Proč mám najednou pocit, že jsem se docela trefil?"
"Možná lepší nevědět." Gordon to spíš zamumlal. "Ale dobře, pokusím se to vysvětlit. Bude to jen chvilku trvat, než dořeším tohle..."
Konečně našel, co potřeboval. Vytáhl z brašny svitek pergamenu a brk. Chvilku mával hůlkou nad listem a nakonec to čarování uzavřel kruhem kolem. Brk jen zasvištěl a během chvilky už vyčkával kousek nad pergamenem. Gordon chvilku sledoval výsledek a zřejmě byl spokojen.
"Většina čarodějů by použila jen kouzlo Priori incantatem, které ukáže, co bylo hůlkou vyčarováno," řekl Gordon. "Já ale dávám přednost této variantě." Po Markově tázavém pohledu pokračoval, "Díky začarovanému pergamenu budu mít vypsaná kouzla, která použil Harry těsně před zraněním. A tím se to snad vysvětlí..."
Natáhl se a nechal Harryho hůlku opatrně sklouznout do kruhu. "A ten kruh vymezuje účinnost. Navíc hůlka byla nějakou chvíli bez dozoru. A jestli si s ní někdo hrál, tak případné problémy zůstanou uvnitř."
Už se chystal pronést slova dalšího kouzla, když ho přerušil výkřik zpoza plotu. Přeletěla nad ním sova. Jenže místo cesty do domu, případně do malého sovince, jehož vlet byl vidět ve štítu, proletěla až na druhou stranu zahrady. Za plotem se prudce otočila, ale vše se opakovalo. Po čtvrtém průletu to vzdala a přistála na okraji živého plotu. Nespokojeně houkla a pozorovala lidi pod sebou.
"Gordone, dům je pořád ještě zabezpečený?" řekl velitel Alfy, který právě vešel na zahradu.
"Je, zatím jsem odemkl jen branku." Mávl hůlkou směrem k domu: "Odemknout."
Ze zahrady se ozval povědomý zvuk, nejdřív zarachocení altánu a potom pufnutí, následované obláčkem kouře z komína. Sova se ohlédla a po chvilce váhání vyrazila směrem k domu a vlétla otevřeným oknem do kuchyně. Nezdržela se dlouho, bylo slyšet jen bouchnutí upuštěného balíčku. Nakonec zmizela v sovinci.
"Takže sova vyrazila na gáblík a já mrknu, co přivezla." řekl velitel Alfy a vyrazil k domu. Těsně před dveřmi se ještě zarazil a dodal, "Gordone, všechno je to zařízené..."
Mark se ohlédl, jakoby chtěl nakouknout, jak to vypadá u kouzelníků doma.
"Ale no tak, stejně se tam za chvíli podíváš. Teď potřebuju svědka. Sice neznáš kouzla, ale aspoň vidíš a slyšíš co dělám."
"Tak dobře," odpověděl. Ale stejně je ještě něco vyrušilo, kolem proběhl další kolega ze zásahovky. Nesl tašku přes rameno. Mark si domyslel, že to budou nějaké detekční přístroje nebo co to vlastně kouzelníci používají.
Gordon jen na chvilku zvedl pohled a dál věnoval pozornost svitku. Hůlka už ležela na okraji pergamenu a zbývalo jen vyslovit kouzlo: "Priori incantatem."
Magický kruh se rozzářil. Zatím to ovšem bylo všechno, i brk se jen tak chvěl těsně nad pergamenem. Až po chvilce to zahučelo, od hůlky jako by něco odletělo.
Gordon lehce přikývl, "To bylo Protego..."
Brk na potvrzení jeho slov vyrazil po pergamenu a napsal inkantaci Protega i několik dalších slov. Potom vše utichlo. Na chvilku. Při dalším zahučením sebou Gordon pěkně škubl. Prostor magického kruhu vyplnila šklebící se znetvořená tvář. Dokonce i Mark z toho pohledu neměl moc příjemný pocit. A rozhodně nebyl sám.
Od domu přicházel velitel Alfy a skoro vykřikl: "Co to tu u Merlinovy brady vyvádíte?" Hůlkou přitom sledoval obraz uvnitř magického kruhu. Ale skoro okamžitě mu to došlo. "Takže ten parchant nekecal..." Zarazil se. "Jak to tedy vlastně je?
Gordon pokrčil rameny a odpověděl, "To opravdu netuším..."
"Ale ty jsi přece použil Priori incantatem a to by znamenalo..." Zarazil se a dost vyděšeně sledoval Gordona.
"Taky tě to napadlo, že? Jenže proč by Harry jen tak vyvolával V..." Gordon se zarazil, nejdřív se kvůli tomu rozčiloval a teď ho málem sám jmenoval.
V tu chvíli se ovšem ozval Mark: "No já nevím, ale jestli váš šéf chtěl ty chlápky pořádně vyděsit, tak vyčarovat takovouhle obludu přeci nemusí být špatný nápad. Vždyť i vy z něj máte vítr a to je tu klid. Nebo se snad pletu?"
Oba muži ho sledovali jako nějaký přírodní úkaz. Pořád se nemohli oprostit od pocitu, že k něčemu takovému by Harry nesáhl. Jenže v tom se asi pořádně spletli. Oběma najednou došlo, že Harry by kvůli ochraně rodiny byl ochotný udělat skoro cokoli. Mark pokyvoval hlavou: "Takže jsem se asi nespletl, co? Hlavní přece je, že se mu to povedlo, ochránil děti a to je docela dost."
Gordon kývl hlavou: "Víc než dost." Potom mávl hůlkou a zrušil kouzla nad pergamenem.
Světlo zmizelo, tráva kolem zavířila. Síla uzavřená v magickém kruhu se rozběhla po zahradě. Gordon se rychle natáhl, vyškubl pergamen a na chvilku přestal vnímat okolí. S udiveným pohledem sledoval zápis inkantace. Protego ho neudivilo, ale slova Umbraumbra o kousek dál už vůbec neznal. Za plotem zemřeli čtyři lidé a kdo ví, jestli na tom to kouzlo nemělo podíl.
"Zní to opravdu docela čarovně, skoro jako Abrakadabra," řekl Mark, ale vyděšený Gordonův obličej ho rychle zarazil. "Co jsem zase provedl?"
"To neříkej ani ze srandy. Z kouzla Abrakadabra vznikla Avada kedavra a to je smrtící, dokonce neprominutelná kletba," řekl Gordon.
Velitel Alfy přikývl, výraz obličeje byl kvůli kukle nerozpoznatelný, ale nejspíš se tvářil stejně.
Gordon zastrčil hůlku do pouzdra, vrátil se k pergamenu a znovu studoval zápis.
"Umbraumbra" opakoval si inkantaci jako nějakou mantru, "Umbraumbra."
Hlas od branky je docela vyděsil. Leonidas vpadl na zahradu a řekl: "To by mě zajímalo, co tím chceš vyčarovat."
Pak se ovšem zarazil a sledoval překvapené pohledy kolegů.
Nejvíc tím udivil Gordona. "Cože? Ty to kouzlo znáš?"
"A ty ne? Vždyť jsi ho právě říkal?"
"Říkal, jenže to kouzlo neznám," řekl a významně kývl hlavou k Harryho hůlce. "Právě jsme se snažili zjistit, co a jak Harry dělal."
Gordon pozoroval Leonidase a po chvilce musel s údivem konstatovat, že se docela šklebí. A snad jen s ohledem na okolnosti v sobě zadržuje smích. Takže mu to nedalo a poměrně naštvaně řekl: "Můžeš nám to kouzlo tedy nějak přiblížit?"
"Tohle fakticky nemyslíš vážně, že ne?" Lev se při pohledu na vážné tváře kolegů zarazil. "Víte, jak to tam venku vypadá? Na místě tam zařvali tři útočníci a další je o moc nepřežil. A ti dva, co se postavili mě s Davidem, už taky nebyli v úplně nejlepším stavu. A to mi chceš tvrdit, že Harry použil jen Umbraumbra?"
Gordon mu beze slova vrazil do ruky pergamen se zápisem kouzel.
Lev si ho prohlédl a dost nevěřícně zvedl pohled: "To jsou opravdu Harryho kouzla..." Nebyl to dotaz, spíš konstatování. A Gordon ho navíc němým přikývnutím potvrdil.
"Ale jak..." Lev se hned zarazil a usilovně přemýšlel, celé mu to nedávalo smysl.
Chvilku bylo ticho, Mark už chtěl něco říct, ale Gordon byl rychlejší. "Leonidasi, potřebujeme vědět, co to kouzlo dělá. Bez toho tu jen spekulujeme, co se tam venku stalo." V hlase už mu pomalu zazníval unavený tón. "Ten těžce zraněný útočník ještě chvíli mluvil a Leonidasi, viděl tu Ty víš koho."
Leonidas na něj zíral s vytřeštěnýma očima. "To je nějaká hloupost... Vždyť už je dávno..." Vydechl. Zhluboka. A další slova už skoro křičel: "Gordone, to kouzlo je jen pitomá, zasraná iluze. Proč by Harry před Voldemortem používal něco takového?" Na potvrzení svých slov mávl hůlkou a z trávníku se vynořila iluze dívky.Jindy by se na ni nejspíš dívali se zalíbením, jenže okolnosti a Leonidasův výbuch všem trochu změnil priority. Po chvilce se rozplynula.
Nikdo si toho nevšiml.
Všichni sledoval Leonidase, který se zase díval na svou hůlku.
Najednou se s poznáním v očích otočil na Gordona. A ten zalapal po dechu, najednou už to taky věděl.
"U Merlina, já jsem ale..." řekl velitel Alfy.
S konečnou platností jim to došlo, až když Lev znovu mávl hůlkou. Po trávě se před nimi procházela věrná iluze Pána zla.
Zpět na obsah
Kapitola 18: Kapitola 18 - Tichá hrůza
Tichá hrůza
Ticho.
Úzká cesta, sevřená mezi tovární halu a vysokou zeď.
Jen v jednom místě se ulička trochu rozšířila a ten prostor skoro beze zbytku vyplnilo několik domků. Asi nikdy to nebylo nic výstavního, ale už dávno se na nich podepsal zub času a demoliční výměr. Vládu tu pomalu a nejistě přebírala příroda. Kopřivy prorůstaly i několik autovraků a u plechové stěny haly dokonce vyrůstal neduživý stromek. Ale jinak tu bylo mrtvo.
Domky do uličky zíraly okny bez skel, jen ten prostřední na tom byl o něco líp. Dřív to snad bývala dílna, ale úplně zrezivělý plech vývěsního štítu už nic neříkal. Dveře už nikoho nevítaly, vypadaly bytelně a postrádaly kliku. Okna byla zčásti zabedněná a těch několik zasklených kdosi zatřel barvou. Ovšem snaha o utajení byla zbytečná. Nikdo tu nechodil.
Najednou se něco změnilo.
Zprvu skoro nepostřehnutelně. V bývalé dílně se od stropu sesypala trocha prachu. Vzduch byl stále nehybný, ale zrnka prachu v něm přesto vířila. Přidal se i jeden jediný sluneční paprsek, který se do místnosti protáhl dírou ve střeše. O chvilku později nechybělo mnoho a celé to představení mohlo mít obdivovatele. Ale veškerá snaha tajemných sil vyšla nazmar.
Rána. Na podlahu tvrdě dopadli dva muži. Nehýbali se. Po chvilce jeden z nich pomalu otevřel oči. Nejdřív se nemohl nadechnout, tvrdé přistání mu vyrazilo dech. Po pár marných pokusech se to povedlo a muž se prudce rozkašlal. Kašel po chvilce ustal, ale to nebyl jediný problém. Několikrát zamrkal, mohly za to mžitky před očima a tupá bolest hlavy. Náraz s tím měl co do činění, ale hluboký šrám na čele vznikl jinde. Pokusil se alespoň trochu nadzvednout, ale hned toho nechal. Naražená žebra rozhodně protestovala. Raději se otočil na bok a opatrně rozepnul maskáčovou bundu. Přes teplé počasí pod ní měl vestu.
Naštěstí. Oba kusy oděvu totiž zdobily dva poměrně malé otvory. Lehce na levé straně hrudi a přibližně ve výšce srdce. Naštěstí si vybral dost odolnou vestu, ale i tak to bylo těsné. Pokusil se přetočit na druhý bok, musel zjistit co je s Fuchsem. Nikdo jiný v době přestřelky nejspíš nebyl naživu. A Dick sám byl na použití přenášedla trochu moc mimo. I kdyby si na něco takového troufl.
Už se mu to skoro povedlo, ale zastavila ho bolest v pravém boku. Mnohem horší, než předtím naražená žebra. Rychle se zvedl na kolena. Málem spadl, příšerně to zabolelo. Jako by mu někdo přetáhl po boku žhavý drát.
"Ten zasranej hajzl vystřelil třikrát," zaúpěl.
Ale bolest pomalu přecházel. Aspoň prozatím. Překulil Fuchse z boku na záda. Bylo to špatné. Hodně. Tvář měl bledou, oči zavřené a dýchal skoro neznatelně. Dick ho trochu zmateně prohlížel. Neviděl žádné zranění. Samozřejmě ho napadlo, že to může být něco kouzelného. Ještě se natáhl, Fuchs měl druhou ruku zkroucenou za tělem a tak ji zatím nezkontroloval. Musel ho ještě trochu pootočit. Snažil se být opatrný a povedlo se. Jenže pak tu ruku nevěřícně sledoval a přestal dávat pozor. Trochu prudčeji se pohnul a bolest v boku se vrátila.
Zalapal po dechu, hlava se mu zase zatočila. Ale nakonec to ustál.
Fuchs měl ruku kousek pod loktem omotanou popruhem od brašny. Nebylo vidět žádné větší zranění, jen byla napuchlá a lehce zfialověla. Až bližší pohled odhalil dvě poměrně malé ranky na hřbetu ruky.
Dick na to nechápavě zíral: "Sakra, kde se tam vzal had?"
Rychle probral všechny možnosti, sanitku samozřejmě volat nemohl. Měl sice známého doktora, zapomětlivého když bylo třeba, ale odsud se tam prostě nemohl dostat. Navíc byl specializovaný spíš na běžnější zranění. Sérum určitě po ruce neměl. A takhle se dalo jen těžko zjistit, co to bylo za hada.
Jedině... Opatrně, ale přesto co nejrychleji vstal. V boku mu zaškubalo. Došel ke dveřím v boční stěně. Dřív to snad byla kancelář majitele či vedoucího firmy. Dveře už dnes příliš nereprezentovaly, dokonce scházela klika. Bylo zamčeno, ale Dick nehledal klíč. Jen se prstenem dotkl štítku. V zámku to cvaklo a dveře šly otevřít.
Za dveřmi byl jiný svět.
Ani stopa prachu. Okny dovnitř pronikala ta trocha světla, která dokázala projít až do uličky. Okny, která byla z venku zatřená barvou. Ale tohle ho nezajímalo. Ani stůl s několika hořáky, nad kterými dozrávalo několik lektvarů. Znovu použil prsten a odemkla se mu jedna ze skříní. Do této jediné měl dovoleno nakouknout, ale nebýt nutnosti, nevlezl by sem ani za nic. Skříň zaplňovaly nejrůznější nádoby. Láhve, lahvičky i malé flakonky. Sem tam krabička, smotek nebo sáček s bůhví čím.
Koukl na seznam na dveřích skříně. Byl podle abecedy, ale pisatel při sepisování asi vypnul mozek. Sérum našel hned, bohužel to bylo sérum pravdy. Latinský název ani nezkoušel přečíst. To, co hledal, bylo pod H. Hadí sérum. Prý univerzální. Podle číslování našel lahvičku. Ta ovšem v polici držela jak přibitá.
"Kurva, takhle mi tu zařve," zanadával Dick. V první chvíli málem vzteky kopl do skříně. Pak ho ovšem něco napadlo: "Že by byly zajištěné stejně jako dveře?" Ťukl do lahvičky prstenem. Nejdřív se nic nestalo. Držela dál. Na jazyk se mu drala kletba. Jenže se ozvalo cinknutí. Zavrtěl hlavou, až se mu zase udělaly mžitky před očima. Co to bylo? Opatrně zkusil vzít lahvičku a tentokrát už to šlo. Došlo mu, že to zpožděné odlepení asi bude další pojistka proti rozbití. Kterou mu ovšem nikdo nevysvětlil...
Trochu se usmál, "To je teda vynález."
Ještě pro jistotu zkontroloval nápis na etiketě. Vyrazil zpátky. Bohužel se opět trochu přecenil a bolest v boku ho zase vrátila do reality. Tak důrazně, že levým ramenem zachytil o futro. Teď už o těch naražených žebrech zase věděl. Kupodivu ho to nesložilo, ale chvilku popadal dech. Zbytek už raději došel pomalu.
Nejdřív si myslel, že Fuchs už dodýchal, ale naštěstí se to jen mírně zhoršilo. Jen na chvilku zaváhal. Neměl na výběr. Tohle prostě musel risknout. Opatrně vytáhl špunt, jen to zasyčelo. Fuchs měl pootevřená ústa a tak do něj lektvar prostě nalil. Jenže se nic nedělo. Nepolkl. Dick netušil co s tím, ale pak zkusil první nápad. Prostě mu na chviličku zacpal nos. A bylo to. Ještě ho přetočil do stabilizované polohy, vstal a začal se věnovat svým zraněním.
Nejdřív si sundal vestu. Snad ani nepřemýšlel, protože okamžitě a bez podívání přetáhl tričko přes hlavu. Nemohl si tak všimnout, že ta bolest v boku není od pohmoždění. Vesta totiž třetí zásah nevydržela a střela dokázala projít. Naštěstí se nedostala moc hluboko. Tričko slepené zaschlou krví uzavřelo ránu. Bohužel jen do chvíle, než ho doslova strhl. Projela jím vlna bolesti a propadl se do tmy. Dopad na zem už ani necítil.
Do uličky se pomalu vrátil klid.
Dlouho se nic nedělo. Vítr se několikrát pokusil zvednout prach mezi domky, ale marně. Autovraky tu dál tiše rezavěly a kopřivy marně čekaly na déšť. Skoro to vypadalo, že se zastavil i čas.
Ale ani podivné kouzlo zapadlé uličky nedokázalo zadržet chod času. Lektvar potichu a nenápadně konal svou práci. Kousek dál rudé kapky pomalu opouštěly tělo. Pomalu s nimi unikal i život. Naštěstí opravdu pomalu. Snad ještě zbývala naděje.
Změna přišla náhle.
Ticho ustoupilo v jediné vteřině. Nejdřív zakašlání a pak nepříjemný zvuk dávení. Pak se na pár vteřin vrátilo ticho. Nadávání. Krátké, jako zapráskání bičem. Rychlé kroky a zavrzání dveří, pak skříně. Cinkání lahviček, šustění látky a kouzelné formule. A pak znovu. Na přeskáčku a občas promísené chvilkou ticha. A dost dlouho.
Dicka něco probudilo. Ne moc příjemně. Odněkud přiskočila tupá bolest hlavy. Následovaly vzpomínky. Pokusil se posadit, ale mžitky před očima a závrať ho stáhly zpátky. Skoro očekával náraz hlavy o podlahu, ale přistál na měkkém.
Pod hlavou udiveně nahmatal smotanou deku. Ležel na spacáku, hrudník i břicho omotané obvazem. Bolest pomalu mizela pryč, zůstával jen podivný tlak a necitlivost. I místnost vypadala trochu jinak. Dick se rozhlédl a zjistil, že je sám. Pocítil pořádnou úlevu. Pomalu mu docházelo, že je vše v pořádku. Prozatím. Fuchs měl dokonce čas trochu uklidit a to mohlo znamenat jediné. Lektvar musel zabrat.
Dick se znovu zkusil zvednout. Pomalu a opatrně. A kupodivu to už šlo docela dobře. Pomalu a zatím pořád trochu nejistě přišel až ke dveřím do kancelář. Nebyly úplně zavřené a pronikalo za ně poměrně hlasité chrápání. Raději se vrátil ke spacáku, jeho náhradní taška ležela hned za ním. Najednou mu začalo pomalu docházet, co se všechno dopoledne stalo. Většina jeho věcí zůstala tam...
Raději si sedl. Z opaskového pouzdra vytáhl pistoli. Byla celá od krve. Pomalu ji rozebral a začal čistit. Nespěchal. Nakonec ji lehce naolejoval a hadrem utřel do sucha. Nejdřív ji chtěl vrátit do pouzdra, ale bylo zašpiněné víc než pistole. Takže skončilo v umyvadle na odmočení. Zamyslel se, čím by mohl pokračovat. Ze zadumání ho ovšem vyrušilo tiché vrznutí dveří. Naštěstí to byly ty od kanceláře.
"Zdravím šéfe, jak vám je?"
Fuchs vypadal pořád všelijak a nejdřív se podíval na ruku, "Už je to lepší. Ale moc nechybělo..." Odmlčel se.
Po chvilce pokračoval, "Nečekal bych, že mi život zachrání mudla, ale musím ti poděkovat." Napřáhl ruku, "A pro příště, jmenuju se Hans."
"Dick. Taky děkuju, dvakrát. Já bych zas nečekal, že mě zachrání kouzelník."
"Musím přiznat, že mě ani nic jiného nezbývalo," řekl Hans vážně. "Já věděl, že zvládnu maximálně přenášedlo."
Dick vypadal zamyšleně, "Stejně by mě zajímalo, kde se tam vzal ten had. Místní skoro určitě nebyl."
"Přesně tak. Bylo to kouzlo Serpensortia. Já tomu bystrozorovi dost úspěšně vzdoroval pomocí štítových kouzel a on na mě vyzrál takhle."
"A tohle kouzlo nešlo zastavit? "Zajímal se Dick.
"Samozřejmě že šlo," řekl Hans, "Jenže Serpensortia vyčaruje a hodí hada. Štít ho zastavil, ale taky pořádně rozzuřil. A proti hadovi a bystrozorovi současně se bojuje dost špatně."
Ještě chvilku probírali souboj s bystrozory. Pomalu a jistě se blížili k té zásadní otázce.
"Hansi? Napadá tě důvod, proč se to celé takhle posralo?"
"Napadá mě spousta důvodů. Ale to tě přeci nemusí zajímat. Svoje si udělal a nejspíš i víc než to. Takže tě vyplatím, přesně jak jsme se dohodli. Dokonce bych ti asi měl přidat, ostatní už pro peníze nedojdou." Odmlčel se a chvilku čekal na odpověď.
Dick přemýšlel, "Na mě zrovna nikdo nečeká a stejně se musím schovávat. Takže bych rád pokračoval v práci."
"To myslíš vážně? Já tě sice můžu platit, ale jinak... Bude to celé dost nebezpečné, mnohem víc než kdyby ses jen vypařil. A navíc jsi mudla..."
"Tak odtud vítr vane. Už jsem něco zaslechl od tvých kolegů," řekl Dick a docela se zašklebil. "V tom případě to opravdu radši zabalím."
"Takhle jsem to nemyslel. Nemám nic proti mudlům. Dokonce i moje žena..." Nedořekl a hlas se mu zlomil. Na chvilku zavřel oči a zhluboka dýchal. "Proč myslíš, že to celé dělám? Pro peníze? Zaútočit na bystrozora... Ještě k tomu doma. Ne, jen pro prachy bych to neudělal. Jsem totiž jen poslíček nebo možná pošťák. Vozím věci z místa na místo. Ale tahle zakázka se tak trochu zvrtla a připravila mě o to nejcennější co sem měl a jen tak mimochodem i o půlku dosavadního života. Dneska jsem chtěl do té zásilky přidat poslední chybějící kousek a převzít si odměnu. A měl bych svou... Pomstu."
Dick na něj udiveně zíral. Ještě před chvilkou zněl zakřiknutě, ale teď se z něj slova jen sypala. Zněla jasně a hlasitě. To poslední skoro zašeptal. Přesto znělo nebezpečněji a mrazivěji, než celý ohnivý proslov. Teď se znovu nadechoval, snad k pokračování. Ale zarazil se, vyděšený sám sebou a tím co a jak právě řekl.
"Sakra. Tohle... Tohle jsem už dlouho nikomu neřekl..." Opět na chvilku zmlkl. Před dalšími slovy se mu na tváři usadil trochu smutný úsměv, "Potřebuju pauzu. A ty by sis taky měl odpočinout. Lektvary jsou rychlejší než cokoli mudlovského, ale i tak chtějí svůj čas."
"Dobře, připadám si takový rozlámaný, spacák nebyl moc pohodlný. Jenže kam jinam zalehnout?"
Hans ukázal do kouta, vedle posledního okna tam bylo něco pod hromadou hadrů, "Vzhled neřeš, úžasně se tam leží. Dívej." Poodešel k hromadě a pak ji trhnutím odhodil bokem. Ono údajné lůžko připomínalo nepříliš povedený mučící nástroj, navíc vyrobený někým neschopným. Dick tu hrůzu nechápavě sledoval. Nehoblovaná prkna, špatně natlučené hřebíky.
Chtěl protestovat, ale Hans z hromady vytáhl starou deku. Ono lehátko po zakrytí hned vypadalo trochu líp. Ale pohodlně? Nebo dokonce úžasně? Ani náhodou.
O pár chvil později svůj názor musel poněkud přehodnotit. Poněkud? Vlastně ne, nemohl si vůbec na nic stěžovat. Už ležel, a klížily se mu oči. Lektvar, který před chvilkou dostal od Hanse ho pomalu, ale jistě uspával.
Pomalu se propadl do tmy.
Probudil se.
Otevřel oči. Snažil se rozkoukat. Marně. Musel spát hodně dlouho, tma kolem byla až podezřele černá. Bylo mu až podivně horko. A slyšel někoho potichu mluvit. Pak si s hrůzou uvědomil, že neslyší sebe. Zkusil promluvit. Lusknout prsty. V návalu paniky hodnou chvilku křičel. Ticho.Zpět na obsah
Kapitola 19: Kapitola 19 - Důvěrně známá vůně
Důvěrně známá vůně
Ginny se pomalu otočila. Pokoj ponořený do tmy, jen tenoučké proužky světla pronikaly kolem žaluzií. Ozvalo se tiché zapraskání křesla. Odhodila deku, sáhla po hůlce a bez jediného zvuku sklouzla z postele. A pak ztuhla uprostřed pohybu.
"Nazdar sestřičko," řekl George. "Jak ses vyspala?"
Její úlevné oddechnutí musel slyšet. Posadila se na lůžko a mávla hůlkou. Žaluzie se otevřely, místnost naplnilo slunce.
Ginny se usmála, "Ahoj. Nečekala jsem tě tu..."
"Vyšlo na mě hlídání. Ron je na bystrozorském ústředí a z nějakého podivného důvodu velí." Trošku se zamračil a dodal: "Snad to tam nevyhoří nebo tak něco..."
"Promiň, dnes mě jen tak něco nerozesměje," řekla a chvilku se dívala ven z okna. "Vyhnali mě od Harryho a poslali spát. Ale měli pravdu, vypadala jsem hrozně... Po pravdě mi bylo příšerně. Byl jsi u něj?"
"Jen jsem nakoukl. Podle léčitelů je mu už líp. Nemůžou si vynachválit to tvoje čarování."
Na chvilku bylo ticho. Z venku doléhal jen tichý šum. George se nadechl, ale zarazil se a nakonec nic neřekl. Vstal a přešel ke Ginny. Sedl si vedle ní a objal ji.
"Bude v pořádku Ginny."
"Já vím."
Řekla to hrozně potichu. George se na ni díval. Jen se jí trochu zaleskly oči, ale během okamžiku to bylo pryč. Musel ji chtě nechtě obdivovat. Ne, že by nebyla smutná z toho, co se stalo. Ale držela to někde uvnitř. Zatím bylo ještě brzy, ale George moc dobře věděl, co se stane. Ginny už teď v sobě ten smutek přetavuje v úplně něco jiného. A bude to v sobě udržovat tak dlouho, dokud tu sílu nebude potřebovat. Trochu doufal, že ty útočníky chytí dřív, než se k nim dostane Ginny. Bystrozoři (a v tuhle chvíli k nim patřil) na ně budou mít pár otázek a takhle by mohly zůstat nezodpovězené.
"Už jsem v pořádku, bráško. Půjdu se podívat za Harrym. A pak snad... Nevím. Chtěla bych tu s ním zůstat, ale ..."
George se na ni podíval: "Na to ani nemysli. Žádné nahánění těch parchantů. Lidí už je dost a nehodlám tě nechat zbytečně riskovat."
Ginny trochu smutně přikývla: "Já vím. Ale přece jenom. Nemůžu tu zůstat jen tak sedět."
"To po tobě nikdo nechce. Stejně budeš muset skočit k našim," řekl s úsměvem George. "Podívat se, jestli to tam děcka nezbořila. Je jich tam teď trošku víc."
Ginny na něj trochu udiveně koukla, ale pak jí to došlo a s úsměvem se zeptala: "A kolik dětí tam nakonec je?"
"Počet ti neřeknu, vyrazil jsem docela brzo. Ale mám pocit, že se nás tam kvůli hlídání stavilo víc. Ale mamka to určitě zvládne."
Ginny chtěla něco říct, ale zarazila se. Skoro řekla, že když zvládla ho i s Fredem, tak tohle zvládne taky. George ale stejně přikývl, okamžitě pochopil, co jí blesklo hlavou.
Chvilku bylo ticho. Pak si Ginny všimla hůlky na stole.
"Ta je Harryho."
George přikývl. "Donesl ji Gordon. Ale až ji budeš brát ze stolu, tak se jí nejdřív jen dotkni. Trochu jsem ji začaroval. Jen pro všechny případy."
"Díky. Tak nejspíš půjdeme, ne?"
Chvilku počkali, až kouzlo uvolnilo hůlku. Vyšli na chodbu. Před Harryho pokojem hlídali dva bystrozorové. Jeden stál, ale druhý tu měl židli a ruku zavěšenou na páce.
"Davide, co tu děláš? Vždyť tě přece postřelili..."
Jmenovaný se usmál, "To nic, bylo to jen škrábnutí a už je to skoro v pořádku. A než ležet někde zalezlý, tak radši hlídám tady."
"Dobře a díky moc. Kdo ví, jak by to dopadlo bez vás."
David se usmál, "Nepřeháněj. Ti parchanti už byli skoro vyřízení, když jsme tam s Gordonem dorazili." Zavrtěl hlavou, když se mu Ginny zahleděla na zraněnou ruku. "Ať už měli v plánu cokoli, tak to mohli zabalit. Ale teď bych se o tom nerad šířil."
"Tak dobře. Ale já teď budu chvilku u Harryho a pak si třeba ještě promluvíme. Tak zatím."
Chtěla vejít, ale George jí položil ruku na rameno.
"Mám takový nápad, skočím k našim. Zkontrolovat zabezpečení a tak. A nejspíš taky bude potřeba přinést novinky a uklidnit mamku. Kdo ví, co už se o tom všem povídá."
"Dobře. Tak je všechny pozdravuj." Na chvilku mu stiskla ruku. Její pohled říkal, že už to zvládne. Ale pořád v něm bylo ještě něco. Pak se usmála, řekla "Ahoj" a vešla.
Očekávala takový pokoj, jaký si pamatovala z občasných pobytů či návštěv u svatého Munga. Jenže místo toho se ocitla v širší chodbičce. Na jedné straně byly dvoje dveře a přímo naproti ní další. Zbylou boční stěnu zdobil malý obrázek čaroděje. Tak trochu zvědavě nakukoval do chodby a rukou naznačil směr. Poděkovala mu a vešla do protějších dveří.
Léčitelka sedící na židli vedle postele při pohledu na ni vyskočila, chtěla něco říct, ale zarazila se. Pergameny, které předtím probírala, se jí rozsypaly po zemi. Byla docela mladá a teď nejspíš toužila být co nejdál od tohoto pokoje.
"Klid. Jdu jen za manželem, jestli chcete, tak si klidně odskočte třeba na kávu. Já už si ho pohlídám," řekla Ginny s úsměvem. Léčitelka byla ještě pořád zaskočená. "Dobře paní Potterová, já... Dobrý den. Já si tedy odskočím. Za chvilku jsem zpátky."
Harry už vypadal líp. Ale snad poprvé po mnoha letech jí připadal tak křehký. Do otevřené dlaně mu vložila hůlku a opatrně zatlačila na prsty. Na vteřinku měla pocit, že se sevřely kolem hůlky samy od sebe. Bylo to tak prchavé, že nemohla mít jistotu. Očima zarazila léčitelku. Měla tak trochu podezření, že je tu něco, nějaká drobnost. Věc, kterou před ní George zamlčel nebo kterou neřekli ani jemu.
Pevně se na ni podívala, "Tak co mi nechtějí říct?"
Ginny viděla, že se léčitelka nadechuje k odpovědi, ale předběhl ji jiný hlas. Tichý, starší a známý.
"Paní Potterová, nepromluvíte si o tom raději se mnou?"
Otočila se za hlasem: "Dobrý den, madam Pomfreyová."
"Také vás zdravím." A hned odpověděla na nevyslovenou otázku: "Ve škole je poslední dobou poměrně málo práce a tak jsem si řekla, že bych jednoho ze svých bývalých pacientů mohla zkontrolovat osobně." Kývla k druhé léčitelce a ta odběhla.
"Ještě se musím omluvit za svou žačku. Jednou z ní bude vynikající léčitelka, ale zatím tomu ještě úplně neuvěřila."
Ginny se usmála: "To se mi ulevilo, už jsem měla trochu obavy. Jestli neprováděla něco neoficiálního. Něco, co bych neměla vědět."
Madam Pomfreyová jí ten úsměv oplatila: "To se opravdu nemusíte bát, něco takového bych jí nikdy nedovolila." Zvážněla. "A proto jsem to udělala sama."
"A jaký jste k tomu měla důvod?" Ginny se při těch slovech konečně rozhlédla po pokoji. Kromě Harryho lůžka tu bylo ještě další, společně s židlí a malým stolkem napůl schované za velkou skříní.
"Většinou se shoduji s názorem většiny léčitelů. Ale v tomto případě..." V obličeji se jí ukázal lehce smutný výraz a dodala: "V poslední době mám pocit, že místní léčitelé příliš snadno a bez většího hledání přijímají první diagnózu, která je po ruce."
Ginny ji zamyšleně poslouchala: "A jakou to má souvislost s Harrym? A s odpovědí na můj dotaz?"
Léčitelka přikývla: "Harryho případ je oficiálně na nejlepší cestě k návratu do normálu. Zdejší léčitelé by vás sem nejraději příliš nepouštěli. Aby měl pacient úplný klid."
"A vy s tím nesouhlasíte? Pokud si vzpomínám, tak v Bradavicích byl klid na lůžku vaším heslem."
"A pořád je. V případě, že se jedná o zranění kouzly, lektvary, případně ta nejobyčejnější fyzická. V tomto případě ovšem cítím, že se na jeho stavu podílí ještě něco." Podívala se na Harryho, jako by si v hlavě promítala jeho dřívější pobyty v péči bradavické ošetřovny.
"Ale Harry byl přece postřelený. Něco asi způsobil i ten výbuch, ale o ničem dalším už nevím."
"To máte pravdu. Jenže Harryho bezvědomí je hlubší, než si myslí zdejší léčitelé a než by odpovídalo utrženým zraněním. A také hlubší, než by odpovídalo kvalitě léčby těsně po zranění. A k té vám osobně musím pogratulovat."
Ginny už chvilku stála u lůžka. To, co slyšela, nebylo moc příjemné, a tak si raději sedla. "Bude v pořádku?"
"Můžu vás ujistit, že ano. Už jsem totiž podobný případ měla. Kdysi dávno. Tehdy jsem ovšem měla o hodně víc potíží prosadit svou léčbu a sama jsem si nebyla úplně jistá."
Na Ginny byla vidět jistá úleva, ale přesto ješě nebyla úplně přesvědčená, "Máte tedy tušení, co se vlastně stalo?"
Madam Pomfreyová lehce přikývla, "Víc než tušení. Nemá to přímou souvislost s těmi zraněními, ty jen aktivovaly něco staršího. Občas se to stává, když je někomu upravena paměť. Jenže to obvykle rychle přechází. Těch úprav muselo být poměrně hodně a navíc šlo o něco závažného. A při něčem takovém muže člověk snadno uváznout ve snech a ve vlastních vzpomínkách. Takže se tomu snažím opatrně zabránit. Může se to zdát zvláštní, ale nejlépe působí skoro nenápadné vlivy. Jen musí být osobní a opravdu hodně svázané s danou osobou. Proto jsem využila možnosti vás ubytovat přímo na pokoji s manželem. A ze stejného důvodu jsem nechtěla rušit při předávání hůlky. Čaroděj bez hůlky prostě není úplný a já soudím, že mu to spolu s vaší přítomností pomůže k návratu."
Ginny s rozzářenýma očima vyskočila: "Harry tu hůlku chytil... Nezdálo se mi to."
Někde jinde a přece tak blízko.
Harry otevřel oči.
Po chvilce je s lehkým zaúpěním zase zavřel, "Ale ne, už zase..."
Přes chvilkovou dezorientaci poznal to místo skoro okamžitě. Opět ležel v zářivé mlze. Opar ovšem pomalu mizel a Harry už naprosto přesně věděl, co uvidí. Podlaha se zdála být bílá, nebyla chladná a ani teplá. Přesně jako před lety. Posadil se.
Pomalu si uvědomoval jistý rozdíl. Bylo ticho. Naštěstí. Dodalo mu to jistoty. Byl opravdu sám. Usmál se. Při pobytu ve své vlastní hlavě je to docela příjemné zjištění. Pomalu se rozhlédl po snovém nádraží. Žádný vlak tu naštěstí nečekal. Takže cesta někam dál ještě není aktuální. O tom tu kdysi dávno mluvil Brumbál...
Harry se zarazil a znovu očima prohledal nádraží. Nebyl tu. I to byla docela úleva.
Pomalu se procházel a hledal. Asi východ. Bylo tu příjemně. Ale... Přes to všechno by už nejraději byl zpátky. Nejdřív myslel, že bude stačit jen chtít a odejde ven. Pryč ze snového světa. Ale nešlo to, jako by ho tu něco drželo.
Zarazil se . Něco se velmi nenápadně změnilo. Nejdřív to bylo skoro nepostřehnutelné. Vůně. Znal ji tak důvěrně. Vůbec mu nepřišlo divné, že ji cítí.
Ginny.
Její vůně.
Ale bylo pořád ticho a Harrymu došlo, že tu není.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Lehká květinová vůně v něm vyvolala smršť vzpomínek.
Posadil se a nechal se jimi unášet.
Alespoň chvilku.
Ztratil pojem o čase. Mohlo to trvat několik vteřin nebo minut. Ale nejspíš by nepoznal, i kdyby tam seděl celou hodinu. Najednou mu došlo, že se změnilo ještě něco. Prsty pravé ruky měl pevně sevřené. Zvedl ji a teprve teď otevřel oči. Poznal ji i bez toho pohledu. Ale musel se přesvědčit na vlastní oči.
Oddechl si. Cítil proudící magii. A i tady měl svou hůlku.
Zpět na obsah
Kapitola 20: Kapitola 20 - Záložní plán
Záložní plán
Dick ležel ve tmě. Nával paniky už pomalu odezněl a mohl normálně uvažovat. Zkusil se pohybovat. Naštěstí si předtím neuvědomil, že ho něco poutá k lůžku. To vědomí by to nejspíš o dost zhoršilo...
I teď ten pocit nebyl moc příjemný. Nebyl přímo svázaný. Jen ho něco brzdilo, pohyboval se jako v hustém sirupu. Pomalu zjišťoval, že brzdění pomalu, velmi pomalu mizí. Ale že to tak bylo schválně, pochopil, až když sáhnul vedle sebe. Kdyby se ho Hans chtěl jen tak zbavit, udělal by to nejspíš jinak, ale hlavně by vedle něj nepoložil zbraň. Pokusil se ji zvednout. Nejdřív to skoro nešlo, ale po chvilce snažení ji odtrhl. Tím nejspíš zrušil ono brzdící kouzlo, zvuk se ale nevrátil.
Světlo ano. Došlo mu, že to nad ním je jen začarovaná deka, Na mnoha místech prodřená a dokonce záplatovaná. Jedna ze záplat byla napůl odtržená a tak pod ní pronikalo trochu víc světla. Málem zařval vzteky. Hans se ve zbraních evidentně nevyznal, protože jinak by mu přihodil alespoň jeden zásobník. Ale rozčilování nemělo smysl. Vyloupl plastovou zátku ze spodu pistolové rukojeti. Kromě malého smotku s několika drobnostmi na přežití vypadly i dva náboje. Jeden z nich s jistými potížemi nacpal do nábojové komory a zavřel závěr. Druhý náboj uložil do kapsy, aby byl po ruce. Pokud to vůbec mělo smysl, těžko bude mít čas znovu nabít.
Naštěstí měl ještě jednu zbraň. Chvilku v duchu nadával, kotníkové pouzdro rozhodně nebylo stavěné na vytahování zbraně vleže. Po chvilce kroucení tam dosáhl. Vytáhl malou dvouhlavňovou pistoli, derringer ráže 38. Měl nabito jen brokové náboje, ale aspoň nebude muset tak přesně mířit. Jen tři rány a čtvrtou, jen když bude chvilka na přebití.
Přestal o tom uvažovat a pomalým pohybem odtrhl většinu natržené záplaty. Získal lepší výhled a šanci namířit pistoli, pokud by to bylo třeba. Dokonce už slyšel útržky hovoru z místnosti. Pomalu mu začínalo doházet co se vlastně stalo. Nejen při samotném útoku, to už bylo jen takové vyvrcholení celé řady průserů. A pokud to dobře chápal, jeden z viníků právě diskutoval s Hansem.
Po chvilce se pokusil pohodlněji usadit. Povedlo se. A dokonce líp slyšel. Začal tak trochu vzpomínat, co ho vlastně dostalo k téhle akci.
Byly to výbušniny.
Dávný koníček. A možná trochu i posedlost. Bavily ho už hrozně dlouho, ale opravdu pořádně se k nim dostal až v armádě. Ta mu nakonec nesedla a musel odejít. A přes pár pokusů v civilu skončil na oné příslovečné šikmé ploše. I když měl pocit, že to v jeho případě byl spíš příkrý sráz.
Před nedávnem potkal Hanse, v baru a vypadalo to jako náhoda. Jenže nebyla, to motání kolem výbušnin mu vyneslo jistou pověst a někdo ho doporučil. Přijal to a za pár dní už pokládal nálož u zdi věznice Dartmoor. Všechno, tedy skoro všechno klaplo. Výbuch umožnil útěk vězňům., které Hans potřeboval a i spoustě dalších. To bylo v plánu, mělo to zaměstnat policii.
Jeden z těch nadpočetných nehodlal utíkat pěšky a bez zaváhání ukradl Dickovo auto. A tak se svezl s Hansem. A s udivením se dozvěděl o čarodějích. Pravda mimo Hanse byli bez hůlek, jinak by je ve vězení jen těžko něco zadrželo. Vlastně tam ani neměli být, normálně by je čekal Azkaban. Jenže se nechali chytit po jedné vydařené akci a velmi nepodařeném večírku. A chytli je, odsoudili a zavřeli mudlové. Kouzelníci na straně zákona to jen z povzdálí sledovali. S úšklebkem, samozřejmě.
Bývalí vězni teď byli volní. Měli práci. Oni sami to za práci samozřejmě nepovažovali, ale čekali je prachy. Dost na to, aby se zbytečně nevyptávali. A Dick nezaváhal.
Čekal ho výbuch. Velký. Jeho cílem byl kus staré zdi, který v začarovaném živém plotu zeslaboval ochranná kouzla. Naštěstí ta nálož nebyla příliš složitá. Dick tak u nenápadného obchodníka objednal komponenty a pustil se do další práce. Nejdřív se po trošce namaskování vydával za bezdomovce. Byl to člověk, který sice normálně žil v Londýně, ale tohle dobou si každoročně dopřával obdobu dovolené. A při cestách po Surrey propíjel důchod. A tak ho Hans unesl, očaroval a nechal hlídat.
Dickovi k maskování za bezdomovce příliš nepasoval tyrkys, který měl pověšený na krku. Ale vstřebával do sebe kouzla chránící pozemek kolem živého plotu a tak ho pečlivě zabalený nosil. A stejně tak polní lopatku, kterou postupně vykopal úkryt nedaleko plotu. Do úkrytu maskovaného očarovanou celtou pak tahal spoustu dalších věcí. Hans tam totiž nechtěl příliš používat kouzla, protože se trochu bál prozrazení. A všechno to skvěle klapalo.
Jenže pak přišel den, kdy se všechno naprosto totálně pokazilo. Nejdřív přišel Hans s přesunutím termínu útoku. Původně k němu mělo dojít až na podzim. Někoho na Ministerstvu kouzel napadlo, že vedoucí bystrozorského úřadu je doma příliš málo chráněný. A tak mělo v průběhu prázdnin dojít k posílení ochran. A to přesunulo termín ještě před jejich počátek.
Dick najednou zjistil, že komponenty profesionální bomby prostě nedojdou včas. A tak bůhví kde sehnal nejrůznější náhrady. Teoreticky to mělo fungovat...
Další průser spáchali bratři Andersonové. Od počátku hlídali onoho bezdomovce a už po pár dnech je to přestalo bavit. Nakonec ho odčarovali a použili jako soupeře v kartách. A on se v jedné nestřežené chvíli pokusil o útěk. Samozřejmě marně. Oba bratři to vzali jako urážku. Zabili ho bez jakéhokoli zaváhání a navíc k tomu použili černou magii. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Bratři totiž po činu tak trošku vystřízlivěli a po opravdu šílené úvaze nikomu nic neřekli. Takže to Hans nakonec zjistil sám a příšerně zuřil. Chtěl toho bezdomovce pustit. Sice po pořádném očarování, ale to byla jen pojistka proti prozrazení. Kvůli tomu zpoždění ho mudlovská policie našla dřív a tak nezbylo než spustit další část plánu.
V této části si Dick nebyl úplně jistý. Kouzelníci toho před ním moc neprobírali a tak na to už od začátku šel jinak. O kouzlech nevěděl skoro nic, ale kouzelníci zase nerozuměli elektronice. Stačilo pár odposlouchávacích přístrojů a věděl o skoro každém šustnutí. Ale události po zabití bezdomovce běžely příliš rychle. Měl akorát tak čas dokončovat svoji práci a ještě k tomu sledoval dům Harryho Pottera. Věděl, že Hans dokázal odstranit spojku mezi policií a bystrozory. O osudu toho muže si nedělal příliš velké iluze, ale Hans zas nepařil mezi příliš krvežíznivé typy. Na to byl až příliš profesionál.
Dick už toho o moc víc nezjistil. Poslední hodiny před útokem trávil v úkrytu a ve stínu živého plotu dokončoval nálož. Neměl čas posbírat data ze "štěnic". Ale tušil, že to celé opět zvorali bratři Andersonové. Kvůli použití černé magie je Hans nemohl poslat do útoku a tak hlídali jednu z přístupových cest. Jenže zrovna po ní se domů vracel Potter i s dětmi. Bratři si nejspíš a jako obvykle našli něco důležitějšího. Pro ně samozřejmě. A varování přišlo pozdě.
Dick se zamyslel. Pořád nemohl pochopit, proč vybuchla jeho nálož. Rozhodně ji neodpálil sám a neměl představu, jak by to mohl udělat kterýkoli čarodějů. Bezdrátový rozněcovač byla jediná ze součástek, kterou nemusel shánět. A spolehlivostí si byl opravdu jistý.
Zavrtěl hlavou, tohle nemělo smysl řešit. Možná někdy v budoucnu. Ale tichý hlásek uvnitř hlavy ho upozorňoval, že víc informací by dostal jedině u soudu. A takhle se k nim opravdu nechtěl dostat. Možná by bylo lepší nad tím přestat přemýšlet...
V tom zamyšlení ani nepostřehl, že rozhovor utichl. Rychle se podíval dírou v dece do místnosti. Dick si pořád nebyl jistý, který z bratrů mluví s Hansem. Ale bylo to skoro jedno. Zjištění, že je mudla, jim stačilo k omezení komunikace na minimum. Vlastně mu to ani nevadilo, oba bratři si vystačili sami a ani s ostatními kouzelníky příliš nemluvili. Najednou věděl, co mu na dění v místnosti nesedělo. Byl tu jen jeden z bratrů a to se stávalo zřídka. Po nepovedeném útoku ho napadal jen jeden důvod.
Krátce pohlédl na Hanse. Byl podivně napjatý, nejspíš uvažoval stejně. Dick zaklel. Zbraň už měl připravenou, ale stejně nestihl zareagovat. Anderson zvedl Hanse ze židle a něco na něj křičel. Pod dekou nebylo rozumět, ale Dick neriskoval. Zamířil, ale v první chvíli nemohl vystřelit. Hans byl příliš blízko. Relativní klid trval jen několik vteřin. Zvedla se ruka s hůlkou, ale Hans to být nemohl. Nebyl čas na váhání. Ukazováček promáčkl spoušť, kohoutek kmitl a z krátké hlavně vyletěl shluk drobných broků následovaný zábleskem a obláčkem dýmu. Jen zvuk výstřelu chyběl. Kouzlo pořád udržovalo prostor pod dekou v úplném tichu.
Dick měl pocit, že se zastavil čas. Zahlédl úlevný záblesk v Hansových očích. Broky dopadly na cíl. Byly to ty nejmenší a nejméně účinné, ale výkřik slyšel i pod dekou. Anderson pomalu couval, přidržoval si zraněnou ruku, ale hůlku nepustil. Dick znovu natáhl kohoutek. Čekal. Nechtěl znovu vystřelit, ne bez důvodu. Ale protivník mu ho hned poskytl. Znovu zvedl hůlku, ale pohyb už nedokázal nedokončit. Zpod deky šlehl další výstřel. Nový výkřik. Anderson zmizel. A jen vrznutí vchodových dveří naznačovalo kam.
Hans vypadal skoro spokojeně. Mávl hůlkou a začarovaná deka zmizela. Dick odhodil derringer, z obou hlavní se ještě kouřilo. Vyskočil z úkrytu a zvedl pušku.
"Nestřílej..."
Dick poslechl, ještě na krátký okamžik přes mířidla oknem sledoval běžícího Andersona. Pak se pomalu vrátil k tašce, která celou tu dobu ležela pod lůžkem. Vytáhl z ní plný, třicetiranný zásobník. Záchyt zásobníku cvakl a Dick se s vážným obličejem podíval na Hanse. "Myslím, že máš docela co vysvětlovat..."
"To bude muset počkat na později," řekl Hans a udělal jen jeden krok ke dveřím. Dick ho chtěl následovat, ale oba zarazil hluk z venku.
Dveřmi do místnosti vtrhl poryv větru. Rozvířil prach. Oba, skoro současně, zahlédli oknem vrtulník. Prolétal velice nízko nad uličkou a vířil prach. Bílý stroj s černými nápisy pomalu dobržďoval a zastavil. Ze směru, kterým ještě před chvilkou utíkal Anderson, vyšlehl červený záblesk. Na trupu vrtulníku to zajiskřilo, ale jinak se nestalo vůbec nic.
"Jsou tady," řekl Hans a několikrát mávl hůlkou. Z kanceláře přiklouzal poměrně objemný kufr a smykem zastavil. "Musíme okamžitě zmizet. Anderson možná bystrozory na chvilku zdrží, ale určitě nezastaví."
Ještě se shýbl a zvedl malou fotku. Užasle se na ni podíval.
"Ten pitomec v tom altánu opravdu zařval." Nechápavě zavrtěl hlavou a dodal: "Říkal jsem mu to několikrát a stejně mi nevěřil. No, alespoň už vím, proč na mě jeho brácha tak vystartoval..." Přes roh fotky se táhla černá stužka...
Dick přikývl, posbíral zbraně a popadl tašku. Trochu lítostivě pohlédl ke dveřím kanceláře. Ve spodní části skříně s lektvary zůstaly další dvě tašky se zbytkem výbavy. Hans už stál u jednoho volného kousku zadní stěny. Poklepal na ni hůlkou a něco si jen tak pro sebe zamumlal. Znělo to, jako by mluvil o Příčné ulici. Ze stěny opadala omítka, cihly se pomalu přeskupovaly a přetáčely. Za chvilku se dalo projít. Na druhé straně se to samé opakovalo, jen v opačném pořadí.
Za zdí se nacházela napůl zdemolovaná tovární hala. Napůl, protože budova ještě stála. Okna natolik špinavá, že většina světla procházel otvory ve střeše i stěnách. A i tak ho bylo málo. Do přítmí natahovaly ramena rezavé jeřáby. Mezi dávno zastaralými obráběcími stroji se nacházely haldy nejrůznějšího materiálu. A v jednom obzvlášť neutěšeném místě i ohořelý vrak vysokozdvižného vozíku. Pomalu procházeli halou. Sice docela spěchali, ale podlaha haly nabízela v některých místech dost nepříjemná překvapení. Díry po strojích, které se ještě vyplatilo odvézt. Traverzy trčící z rozpraskané betonové podlahy.
Velmi neutěšené místo.
Prošli halou. Stěna z vlnitého plechu byla v jednom místě narušena otvorem. Plech byl proražený pořádným nárazem. Opatrně prohlíželi okolí. I venku byl klid. Nejspíš to tu nikdo nehlídal. Přeběhli k malé, napůl stržené boudě. Zdálky to vypadlo na malý zázrak, že ještě vůbec drží po hromadě. Zblízka bylo jasné, že bez opory plotu za ní by už dávno nestála. V zadní části byl malý otvor pokračující do prostoru za plotem. A za ním hromada všemožných věcí, ale hlavně kryt průchodu. Hans pomalu a velmi opatrně vykoukl. Bylo ticho a v dohledu ani živáčka. Pomalu vykročil z úkrytu, ale Dick ho nešetrně strhl zpátky. Zavrtěl hlavou a ukázal na stěnu blízké budovy. Byla tam, malá a poměrně nenápadná kamera.
Hans na něj s obdivem pohlédl, "Jak si ji sakra našel?"
"Protože je to ideální místo, sice jako deset dalších tady okolo, ale ty jsem prohlídl taky. Jinak bych tě odchytil dřív. Proč tu vlastně jsme?"
"Ten kontejner," kývnutím hlavou naznačil směr a pokračoval, "Je to naše cesta pryč. Všechno naprosto legální a tím nenápadné. Je tam vše potřebné na cestu a stačí počkat. Večer nás naloží a pojedeme."
"A kdy ho přivezli?"
"Proč? Copak na něčem takovém..." Hans se zarazil. Pomalu mu to začínalo docházet. Bystrozoři museli vědět kam se schovali. Ne příliš přesně, ale dost na to aby sledovali všechno podezřelé... Ani se nemusel dívat a věděl, že Dick právě přikyvuje. Kontejner přivezli tak před hodinou. A už nebyl bezpečný. Kamera by snad šla vypnout, ale to by mohl někdo zpozorovat...
"Tak to jsme s konečnou platností v hajzlu," řekl Hans a sedl si na jednu z beden tvořících zástěnu. "Měl jsem záložní plán, ale ten shořel už dřív."
Dick se zašklebil a odpověděl, "Tak asi budeme muset spustit můj záložní plán, ne?"
"Ty máš záložní plán?" Hans vypadal opravdu udiveně.
"A co si čekal? Proboha, proč myslíš, že tu vůbec ještě jsem? Tak se zvedneme a vyrazíme. Víc kamer tu snad nebude, ale půjdeme pomalu a já budu dávat bacha."
Vyrazili. Trvalo to strašně dlouho. Dick byl až příšerně opatrný. Ale nakonec se to vyplatilo. Našli a obešli další tři kamery a několikrát se zatajeným dechem sledovali vrtulník. A nakonec se štěstím zmizeli v plechové boudě kdesi uprostřed továrního komplexu.
Všechno utichlo, na okolí začal pomalu klesat soumrak. Vrtulník zmizel někde v dálce. Dokonce i skupina pekelně naštvaných bystrozorů přestala prohledávat zapadlou uličku. Kdesi v továrním komplexu zaječel startér a z boudy se vyvalil oblak dýmu. Zasmrděla spálená nafta. Po chvilce přetahování s vraty a neposlušným zámkem se rozevřel výhled dovnitř. Pomalu vycouvala otřískaná dodávka. A s pomalým kolébáním se rozjela k jednomu z bočních vjezdů do areálu. Uvnitř seděli dva muži ve špinavých montérkách. Nikdo je nezastavil a tak pomalou jízdou za doprovodu předsmrtných zvuků spojky pomalu zmizeli v houstnoucí tmě.
Zpět na obsah
Kapitola 21: Kapitola 21 - Černé jezero
Černé jezero
Harry se pomalu probudil. V první chvíli měl dojem, že je zase všechno v pořádku. Ale nebylo. Ležel sice v posteli, ale ne doma. Chvilku váhal, ale brzy pochopil, že se nic nezměnilo. Pořád byl v prostorách snového nádraží. Vlastně netušil, kde našel tu postel a ani jak se tam dostal. Znovu ucítil lehkou květinovou vůni. Ginny... V první chvíli se o ni docela bál, ale právě ta vůně mu přinesla ujištění, že je v pořádku.
Vstal a oblékl se. Kupodivu neměl hlad, ale spíš chuť na obvyklý ranní čaj. Pomalu vstal a prošel zpátky do prostor nádraží. Měl v plánu prozkoumat okolí a hlavně zjistit, kudy by se mohl vrátit. Už dávno věděl, že vlak ze snového nádraží odjíždí jen ze života, a tou cestou se rozhodně nehodlal pustit. Přesto šel kousek tím směrem. Zůstal chvilku stát a díval se podél kolejí. Okolí tím směrem vypadalo pustě a ani obzor nenabízel nic zajímavého. Nic tím směrem ho nelákalo.
Prošel nádražím na druhou stranu. Nejdřív si myslel, že právě tou druhou stranou přijel. Ale po chvilce pochopil svůj omyl. Nebyla to cesta z minulosti a ani se po ní nemohl vydat zpátky. Byl to jen pohled na minulost. A ta ho nelákala, i kdyby se tím směrem mohl vydat. I tady bylo okolí trati pusté, jen v dálce uviděl dětské hřiště. Jen nejasně, jako by se rozplývalo v ostrém světle. Možná by si tím ani nebyl jistý, ale tichoučké zaskřípání zrezivělé houpačky mu dodalo jistotu. Podíval se po čáře horizontu. Několik zubů na jinak rovné linii ho přinutilo k zamyšlení. Připomínaly siluetu bradavického hradu a roky, které tam strávil. Ty se opravdu nedaly vrátit. I kdyby snad chtěl. Cesta do minulosti byla prostě uzavřená.
Zbývaly dvě strany, nebyl si jistý, a tak si hodil mincí. Došlo mu to, až když se točila a blýskala ve vzduchu. Udiveně ji sledoval, dokud nedopadla na zem.
"Kde se tu vzala mince?" řekl a udiveně ji pozoroval.
Zlatý galeon se ještě pořád leskl a Harry marně přemýšlel, kde k němu přišel. Naprosto přesně věděl, že galeon v té kapse předtím nebyl. Už tu sice zažil něco podobného, ale hůlka ho tolik neudivila. Jako každý kouzelník ji považoval za svou součást, za něco neoddělitelného. Prostě musela dorazit. Samozřejmě s nějakou tou vnější pomocí. Mince byla úplně něco jiného. Hned udělal několik pokusů... A nic. Nefungovalo to. Žádné další užitečné věci po kapsách. Pomalu mu docházelo, že to má něco společného s podvědomím. Možná i s magií, ale pokusy s hůlkou si raději zakázal. Nakonec zanechal pokusů a vyrazil k východu, který mu vybrala mince.
Těsně za dveřmi se udiveně zarazil. Očekával další pustinu, ale výhled byl úplně jiný. Před ním se rozprostírala venkovská krajina s několika lesíky, potůčkem a velkým jezerem. Od nádraží vedla napůl zarostlá pěšinka. Vykročil po ní, ale nespěchal. Rozhlížel se po krajině. Nejdřív si myslel, že jen vypadá bíle, od jasného bílého světla, kterým svítila celá obloha. Ale bylo to jinak. Celá snová krajina zářila bílou, místy trochu méně, šedivě. Jen jezero bylo tmavší, skoro do černa. Světlo z oblohy i krajiny v něm mizelo. Harry vystoupal na malý vršek. Před ním se rozevřel výhled na celé okolí jezera. Celé to připomínalo zmuchlanou papírovou utěrku. Utěrku s velkou inkoustovou skvrnou. Vyrazil dál, blíž k jezeru. Cestou přemýšlel, kde vůbec přišel zrovna k této představě. Protože nic jiného to vlastně nebylo. Celé snové nádraží, koleje jinam i z minulosti. A také všechno ostatní kolem.
Harry se na chvilku zamyslel, celé tohle vznikalo uvnitř jeho vlastní hlavy, tedy kromě jediné výjimky. A tou byl Brumbál při minulém pobytu tady. Pomalu pokračoval dál k jezeru a v myšlenkách se vrátil k setkání s Brumbálem. Jeho podoba také mohla vzniknout bez vnějších vlivů, ale věci, které říkal, už ne. Něco z toho sice věděl nebo alespoň tušil, ale všechno se vysvětlit nedalo.
Zarazil se. Byl natolik ponořený v myšlenkách, že málem nepostřehl rozdvojení cestičky. Odbočka byla ještě méně zřetelná a v dálce se ztrácela úplně. Ale určitě pokračovala dál, protože v dálce byl malý mostek přes jeden z přítoků jezera. Zaclonil si oči rukou a chvilku hledal další přítoky. Přimhouřil oči a po chvilce zlehka přikývl. Přítok s mostkem vedl k nádraží a tedy snad k přítomnosti. U dalšího si nebyl úplně jistý, klikatil se do příliš velké dálky. Ale i ten viditelný kousek naznačoval docela dost. Směřoval jistě k nepříliš zřetelné siluetě bradavického hradu. A tedy k minulosti.
Nemusel dlouho uvažovat, co by asi mohlo přitékat do jezera. Tady na tom místě, v jeho hlavě. S udiveným výrazem pohlédl na jezero. Rozhodně nečekal, že někdy uvidí takhle velkou myslánku...
Krátký okamžik nad tím uvažoval. Nejspíš to tak opravdu bylo. Raději zase vyrazil. K hladině už to bylo blízko. Po chvilce chůze přišel na konec cestičky. Bylo to jen pár desítek kroků, možná necelých dvacet. Zůstal stát. Vedle cestičky bylo proutěné zahradní křesílko. A rybářský prut. Žádná moderna, jen dlouhý kus bambusu s držadlem a navijákem. Nejdřív ho to nenapadlo, ale po chvilce se podíval na konec vlasce. Místo háčku nebo návnady byla zavěšená malá lahvička. Harry obsah podobných už mnohokrát vyléval do myslánky. Zamyšleně se posadil do křesla. Něco mu říkalo, že blíž k jezeru by už neměl chodit. Z tmavé hladiny měl podivný pocit. Jako by ho vzpomínky lákaly k sobě. Nebylo to moc příjemné. Hodlal se vrátit, neměl chuť ani důvod zůstávat ve vzpomínkách. Trochu poposedl a málem nadskočil. Kromě zapraskání křesla se ozvalo i zašustění. Zvedl se. V mezeře mezi opěrkou a sedákem byl zastrčený zmuchlaný papírový sáček. Vlastně do něj ani nemusel nakukovat, ale nakonec se stejně podíval. Uvnitř osaměle ležel poslední citronový bonbón.
Takže tu byl... Tušil to už před tím, ale teprve teď měl jistotu. Jen kdyby věděl důvod. Byl si skoro jistý, že tu nebyl jen kvůli setkání při bitvě o Bradavice. To by tu přece nenechal... Zarazil se. Opravdu tu po Brumbálovi zbylo staré rybářské vybavení? Nebo je to jen další zpráva od vlastního podvědomí? Jenže co by pak mohla znamenat? Pořád se mu na tu otázku vracela jediná odpověď. Brumbál mu vzal nějaké vzpomínky. Ne jednu či dvě, ale o dost víc. Kvůli jedné by tu nebylo to křesílko. A ani skoro prázdný pytlík bonbónů. Lepší odpověď přes veškerou snahu nenalézal. Bonbón tu nejspíš byl také jako Brumbálova vizitka.
Ještě chvilku obhlížel jezero. Už mu nepřipadalo tak tmavé. Nebyl to jen dojem, po chvilce soustředění viděl těsně pod hladinou shromážděné vzpomínky. Své vlastní vzpomínky. Měl podivný pocit, že se tu začínají shromažďovat. Vzpomněl si na pojednání o magii knihoven a o knížkách, které chtějí být přečteny. Četl o tom celkem nedávno a při sledování vzpomínek měl velmi neodbytný pocit, že je to úplně stejné. Lákaly ho k sobě. Ani si nevšiml a najednou stál těsně u hladiny. Temnota hladiny zmizela. Přímo u břehu bylo namačkáno tolik vzpomínek, že to vypadlo jako živé stříbro. Harry se trochu otřásl. Vzpomínky v myslánce se nedaly jen tak vypnout. Začal pomalu ustupovat. Při představě, že by skončil tam dole, mu přeběhl mráz po zádech. Nebyl by to dobře strávený zbytek života. Nebo... Nebo ano..? Otřásl se, vyděšený tou myšlenkou. Bleskla mu hlavu jen na vteřinku, ale raději rychle ustoupil. Vrátil se zpátky ke křeslu, ale ani tady nechtěl zůstávat moc dlouho. Bylo to příliš blízko jezera, příliš blízko nekonečnému vzpomínání.
Zavadil pohledem o rybářský prut. Byl moc krátký, aby se s ním dalo bezpečně chytat vzpomínky. Jedině... Zvedl ho a nahodil. Bylo slyšet hlasité zasvištění a pak velmi tiché, skoro neslyšitelné žbluňknutí. Harry s údivem v očích sledoval kruhy na hladině. Lahvička zavěšená na vlasci dopadla daleko za středem jezera a konec prutu se chvěl až nad ní. Začal točit navijákem, nejdřív pomalu a postupně zrychloval. Vrčení navijáku postupně přecházelo do temného hučení a za lahvičkou se ve vodě udělalo véčko zvlněné vody. Trvalo to jen chvilku a prut byl zase zpátky ve své původní délce. Vrátil ho na místo. Už věděl jak v případě potřeby vylovit nějakou tu vzpomínku. Bezpečně.
Znovu obhlédl jezero a vyrazil k nádraží. Cesta mírně stoupala a Harry si uvědomil, jak moc je unavený. To mu nejdříve přišlo docela divné, ale pak si uvědomil okolnosti, které ho přivedly na toto místo. Raději nechtěl přemýšlet, v jakém stavu se mohlo nacházet jeho tělo. Poslední vzpomínky zrovna moc optimisticky nevypadaly. Na chvilku se zastavil a využil toho okamžiku k poslednímu pohledu na jezero. Přes všechny nepříjemné pocity, které měl v jeho blízkosti, vypadalo z bezpečné vzdálenosti překrásně. Právě proto se tam už nechtěl vracet. Vyrazil, neohlížel se a krok za krokem směřoval od vzpomínek. Od strašně jednoduché možnosti odejít a prožívat minulé roky, všechno co paměť dokázala zachytit a zaznamenat. Nádraží už naštěstí nebylo příliš daleko. Prošel průchodem. Ocitl se na prvním nástupišti. Nebo snad na posledním, bez číslování byl s rozlišením tak trochu problém. Trochu se mu zatočila hlava a tak se opřel o nejbližší zeď. Příjemně chladila. Sklouzl po ní až na zem. Pokusil se trochu pohodlněji usadit. Zavřel oči. Jen na chvilku. Pocítil nejistý zmatek, jako by chvilku spal. Zamrkal a protřel si oči. Netušil proč, ale obhlídka zbývající strany mu připadala poměrně důležitá a nechtěl ji zbytečně odkládat.
Už velmi dlouho ho hlodalo nejasné tušení. Že něco chybí. Jako by ve vlastní paměti našel prázdné místo. Nepříliš velké. Někdy míval pocit, že něco zahlédl ve snech. Nejasné, rozmazané záběry míst, kde nikdy nebyl. Události, které nezažil, a pocity, které se mu v některých obdobích vyhýbaly. Ale byly to jen útržky bez kontextu, bez záchytných bodů. Nezařaditelné. Nepopsatelné. Občas se probouzel, propocený a s podivným pocitem. Ale ty sny si nepamatoval. V prvních letech po ukončení války za to byl vděčný. Byla spousta vzpomínek, které by občas zahodil někam daleko. Jenže kdo by chtěl zahodit věci, které ho utvářely? Nebo i jen odložit? Nemohl odložit vzpomínku na smrt Cedrika Diggoryho, stejně tak nemohl odložit vzpomínku na první okamžiky po porážce Voldemorta. Na poslední chvíle Siriuse... Byly přeci jenom jeho součástí.
Později ta nepříjemná probuzení skoro vymizela. Nejspíš za to mohl vděčit Ginny. Jejich společnému životu i spánku. Pocitu blízkosti. Objetí. Nemohl si příliš stěžovat. Život si naplňoval až po okraj, s Ginny, později i s dětmi. Nebylo čeho litovat.
Ale někde v pozadí hlodal červík. Něco chybělo. Prázdné místečko. Teď už trochu tušil. Snad víc než to. V kapse ucítil ten poslední bonbón.
Najednou znovu ucítil lehkou květinovou vůni. Ani předtím nepostřehl, že zmizela. Snad někdy u jezera. Teď byla zpátky. Sílila. Naplňovala ho s každým vdechnutím. Každý nádech byl jako lok nejlepšího máslového ležáku. Jako sousto bradavické hostiny. Posiloval jako nejsilnější lektvar.
Únava byla najednou pryč, odplavená pod silou vůně. Jako mozkomor pod úderem Patrona. Teď už nebyl důvod k odkladům. Ani chuť. Pomalu se zvedl. Nemusel dlouho uvažovat. Vlastně nemusel vůbec uvažovat, zbýval jen jeden poslední východ. Zastavil se u něj a ještě se ohlédl na ten protější. Nezdálo se mu to možné, ale zahlédl černou hladinu. Lehce to na ní zajiskřilo. Jako by ryba nebo vzpomínka proťala hladinu a vystavila se jasnému světlu. Připomněl si krásu jezera. Ale už byl vůči jeho svodům imunní. Naprosto.
Prošel východem a zastavil se na počátku cestičky. Bylo to tu skoro stejné, jako na druhé straně. Skoro stejná cestička, bílé oslepující světlo a šedobílá krajina. Vyšlapaná cestička se tu kroutila mezi balvany na úpatí kopce a chvílemi mizela mezi skupinkami stromů. Byl před ním pořádný kus cesty, ale vnímal to spíš jako dlouhou procházku. Párkrát ho napadlo, že by snad měl spěchat, ale nepodlehl tomu nutkání. Raději se pořád rozhlížel po krajině a hledal. Sice netušil co přesně, ale měl nejasný pocit, že to bude něco známého. Vlastně ho ani nenapadlo, že by tu tahle krajina s kopcem mohla být jen tak. Všechno tu mělo svůj význam a Harry si byl docela jistý, že na to už brzy přijde. Párkrát zastavil, rozhlédl se po okolí a zase pokračoval. Stále blíž k úpatí kopce. Těsně pod ním se zarazil. Cestička se tu vyhýbala malému lesíku. Pokud se tak vůbec dá nazvat takhle malá skupinka stromů. A u ní, těsně za zatáčkou se krčila hájenka. Vypadala menší, než si Harry pamatoval. Z komína se nekouřilo, takže tu asi nikdo nebyl. Vlastně to nebylo přímo Hagridovo obydlí, to totiž nebylo tak bílé, malé a snad nikdy nevypadalo tak opuštěně. Pomalu přišel blíž, pokoušel se nahlédnout dovnitř okny. Uvnitř byla tma. Úplná tma.
Harryho to překvapilo. Kromě jezera tu snad ani nebyla jiná barva než bílá a šedá. Vrátil se ke vchodu a lehce zaklepal. Potom víc a nakonec zabouchal pěstí. Nic. Otevřel a vešel. Uvnitř bylo až podivně prázdno. Jen křeslo a malý stolek. Na jedné ze stěn se leskla zasklená skříňka. Harry se na ni chtěl pořádně podívat, ale pak zahlédl ještě něco. Naproti skříňce byla na stěně zavěšená zarámovaná fotka. Jeho vlastní.
S vytřeštěnýma očima ji sledoval, pomalu couval. Narazil do křesla. Pomalu se do něj posadil, ale nepřestával sledovat fotku. Měl na ní oblečený kompletní famfrpálový úbor a v ruce držel koště. Vlasy se mu lehce pohybovaly ve větru a v druhé ruce nade vši pochybnost svíral zlatonku.
Harry několikrát mrkl. Nebyl si úplně jistý... Ale na té fotce měl osm nebo devět let.
Zpět na obsah
Kapitola 22: Kapitola 22 - Nečekaný efekt
Nečekaný efekt
Tichý pokoj. Podvečer. Slunce nízko nad obzorem natahovalo stíny. Ale Londýn venku se rozhodně nechystal odpočívat nebo dokonce spát. Ginny se pomalu otočila, celý ten neusínající kolotoč nechala za zády. Okno zůstalo otevřené a pouštělo dovnitř zvuky života venku, stejně jako jedny z posledních slunečních paprsků tohoto dne. Opřela se o stěnu a chvilku sledovala Harryho obličej. Dřív toho dne měla pocit, že jen spí. Až při pozornějším a delším pohledu zachytila pár detailů, které byly jinak. Ležel až příliš klidně. Příliš tichý.
Teď už to brala s klidem. Ale jen nedlouho před tím se po krátkém poslouchání ticha vrhla k lůžku. A teprve pak se uklidnila. Dýchal. Bylo jí hrozně. Ta krátká chvilka, kdy měla pocit, že nedýchá... Musela alespoň na chvilku pryč. A byla moc ráda, že v jednom z pokojů je připojený krb. Na skok v Doupěti. Rodiče. Děti. Chvilka zmatku po překvapivém příchodu. A po nedlouhé chvíli zase návrat. Všechno v Doupěti bylo v pořádku a s tím vědomím nechtěla nechat Harryho samotného. Věděla, že je o něj dobře postarané, ale stejně si nemohla pomoct a musela za ním. A teď tu zase stála. Čekala. Doufala.
Sevřela hůlku. Kdyby tak mohla něco udělat...
Mávla s ní při té myšlence. Ozvalo se lupnutí a Ginny se rázem probrala ze zamyšlení. Chvilku sledovala hůlku, netušila, proč se ozval právě ten zvuk. Až po chvilce o tom přestala uvažovat a právě v tu chvíli se ozvalo zatřepotání od okna. Prudce se tam otočila, ale nebyl důvod k obavám. Na parapetu se usadila šedivá střapatá sova. Ginny se vrátila k oknu a vzala si dopis. Sova s dalším zatřepotáním vzlétla a po chvilce zmizela někde v dálce. Dopis při rozbalování zašustil a Ginny se začetla. Obsah ji docela překvapil. Příjemně. Vzhlédla od listu pergamenu a podívala se na hůlku.
"Škoda, že to takhle nefunguje..." Znovu se zahleděla do pergamenu a lehké nakrčení čela prozrazovalo, že usilovně přemýšlí. Prstem zachytila jeden pramínek vlasů a několikrát si ho natočila. Vyrušilo ji až lehké odkašlání.
"Nějaké novinky?" Madam Pomfreyová stála ve dveřích pokoje a na tváři jí hrál lehký úsměv.
„Vlastně nic důležitého, jen..." Hlas se jí pomalu vytratil a vlastně nevěděla co říct. Podívala se na Harryho. "Jen se nemůžu rozhodnout. Potřebovala bych... Vlastně ne, není to až tak důležité, jen bych se na nějakou chvíli potřebovala vzdálit. Asi na chvilku déle než při cestě k rodičům."
"Já to samozřejmě chápu a vlastně i doporučuji. Jen mi musíte slíbit, že nebudete provádět nějaké hlouposti." Léčitelka se podívala na lůžko. "A ještě budeme muset zařídit jednu drobnost."
Vytáhla hůlku a provedla několik diagnostických kouzel. Ke konci zkoušky se její soustředěný pohled začal rozpouštět pod lehkým úsměvem. Ginny byla v tu chvíli jako na jehlách. Až ten úsměv ji uvolnil. Léčitelka se na ni podívala a lehce přikývla. Byl to jen nenápadný pohyb, ale řekl víc než dlouhé pojednání.
"Paní Potterová, výsledky jsou o dost lepší, než jsem si vůbec troufla doufat. Pokud vydrží stávající tempo, tak by tohle celé mohlo skončit během pár příštích dní. Dokonce bych si troufla nasadit rychlejší variantu léčby."
"A tomu mám rozumět jak?"
"Chtěla jsem po vás, abyste byla poblíž manžela. Teď to ještě zkusíme posílit."
"Ale čím? Mě opravdu nic nenapadá..."
Madam Pomfreyová se usmála, přistoupila k lůžku a několikrát mávla hůlkou. Nakonec opřela špičku hůlky o okraj postele a zatáhla. Ozval se podivný zvuk a postel se začala rozšiřovat... Ginny se chvilku dívala a nakonec jí to nedalo. Nadechovala se k otázce, ale léčitelka byla rychlejší.
"Předpokládám, že máte společnou ložnici?" Nečekala na odpověď a pokračovala, "Jen mě napadlo, pan Potter tak dobře reagoval na vaši přítomnost. Takže proč v tom nepokračovat i v noci? Ale tím se dostáváme k tomu dalšímu. Pokud se hodláte vzdálit, bude potřeba udržet jisté zdání vaší přítomnosti. Jen pro vašeho manžela samozřejmě. Myslím, že vůně, kterou nosíte, by se k tomu mohla výborně hodit. Bude vás tu alespoň cítit a tak nebudeme nic riskovat."
"To by neměl být problém," řekla Ginny a úplně automaticky sáhla do kapsy. Zarazila se a zklamaně vydechla, "Nechala jsem ji doma, společně s lektvary a vším dalším. Krbem bych to pro ni možná zvládla..."
Pak se zamyslela, recept i postup si samozřejmě pamatovala. A návrat do prázdného domu ji v tuto chvíli rozhodně nelákal. Pohlédla na léčitelku, "Mohla bych si tu vůni namíchat tady? V lektvarové laboratoři snad bude vše potřebné."
Odpovědí jí byl úsměv a lehké přikývnutí.
"Klidně běžte, pohlídám vám ho... Ale buďte opatrná, nerada bych tu měla i vás."
Ginny chtěla říct něco bezstarostného, uklidňujícího. Nakonec to neudělala. Obě ženy už taková slova slyšely. Mnohokrát. A obě věděly, jak snadno se podobná slova můžou zvrtnout. Takže raději nic neříkala. Léčitelka jí pohlédla do očí a všechno si v nich přečetla. Znovu se usmála, stiskla jí ruku a šla k Harryho lůžku. Čekala ji osamělá noc u nemocného. Za ta léta si už zvykla a alespoň v tomto případě neměla skoro co na práci. Vlastně to už ani nebylo zapotřebí, ale byl to zvyk a navíc mnohdy užitečný.
Ginny se ve dveřích ještě naposledy ohlédla. Nebylo to poprvé, co takto odcházela. S povzdechnutím ji napadlo, kolikrát už ho viděla v péči léčitelek.
Vyrazila směrem k lektvarové laboratoři. Jeden bystrozor ji v uctivé vzdálenosti následoval. Sice z doprovodu neměla radost, ale chápala to. Po tom, co se stalo, to bylo naprosto logické. Naštěstí to neměla daleko, a tak doprovod příliš neprohnala. Zastavila u dveří a pohlédla na vizitku u vchodu. Jméno jí nic neříkalo. Zaklepala, ale ticho za dveřmi nic nenarušilo. Po krátkém zaváhání stiskla kliku a vstoupila. Místnost byla jasně nasvícená a Ginny okamžitě pochopila, proč na klepání nikdo nereagoval. Mohla za to sluchátka na uších jediné osoby v místnosti a nejspíš i hluboké ponoření do práce. Kotlíky na stole byly prázdné, oheň pod nimi nehořel a zbytek volného prostoru kolem zabíraly pergameny a staré knihy. Ginny si s úžasem uvědomila, že knihy vypadají spíše mudlovsky, stejně jako část papírů. Žena u stolu si její přítomnost ještě neuvědomila. Ginny kousek popošla, aby se jí dostala do výhledu. Už chtěla natáhnout ruku a dát svou přítomnost najevo lehkým dotykem. Susanne zvedla hlavu a nevěřícně sledovala nečekanou návštěvu.
"Co ty tu děláš?"
"Tak právě na to jsem se také chtěla zeptat." Jméno z vizitky jí už vypadlo z hlavy, ale určitě tam nebylo napsané Susanne Dursleyová. To věděla s naprostou jistotou. "Takže ani nevíš,co se stalo?"
"To samozřejmě vím. Asi ne do všech podrobností, ale i tak je toho dost. Místní mistr lektvarů si někde hraje na bystrozora. A já se s ním trochu znám, takže mě požádal o pomoc."
Ginny přikývla, vlastně něco podobného očekávala. Pak přešla k tomu, co potřebovala. Všechno Susanne popsala, ingredience i postup výroby. A po krátkém zaváhání i historii vůně. Vlastně se jí docela ulevilo. Potřebovala si o Harrym promluvit s někým, kdo neznal dopodrobna jeho minulost. Susanne toho sice věděla dost, ale jen z jednoho a z pohledu kouzelnického světa dost omezeného zdroje. Vlastně to bylo docela osvěžující. Teprve po hodné chvíli se vrátily k lektvaru. Susanne si ještě jednou pročetla seznam ingrediencí a přešla ke skříni s přísadami. Ginny v tu chvíli pochopila, že je něco špatně. Podle výrazu, lehkého zavrtění hlavou.
"Ginny, musím tě zklamat. Tu vůni nemůžeme připravit. Růžové lístky, ty bych snad ještě sehnala. Jenže to další... To rozhodně nejsou běžné ingredience. Vlastně bych ráda věděla, co Harryho máma s takovými věcmi dělala."
Ještě chvilku probírala skříň, ale nevypadalo to nadějně. Ginny ji raději neodpovídala. Přemýšlela.
"A kde je vlastně kupuješ," zeptala se, ale Ginny byla v tu chvíli příliš zamyšlená. "Haló, to jsem ráda, že mě vnímáš. Ptám se, kde je kupuješ? Jestli je to tady někde poblíž..."
"Daleko to není, ale touhle dobou už budou mít dávno zavřeno. Asi budu muset jít a zjistit, jestli můžu letaxem domů, při posledním pokusu byl krb odpojený."
"To je škoda, sakra... Kdyby to šlo něčím nahradit. Jenže to jde špatně i u normálních lektvarů a tohle je napůl voňavka... Ginny? Řekla jsem něco?"
"Ne, to ne. Jak jsem na to mohla zapomenout? Co myslíš, je tu někde hotový Amorův šíp?"
"Na co potřebuješ... Ta vůně," pleskla se do čela Susanne. Přikývla.
"Přesně, a já navíc znám ještě jednu fintu," zarazila se a dodala: "Vlastně dvě, ale... Ta jedna bude stačit."
Sledovala Susanne, když odběhla a po chvilce hledání nesla od druhé skříně poměrně velkou láhev s nápojem lásky. Pocítila úlevu. Konečně mohla doufat, že se to podaří. Ginny chvilku počkala, než si zastupující lektvaristka trochu uklidila stůl. Bylo to rychlé, používala totiž metodu shrnout na hromadu a zajistit kouzlem.
Pak se společně vrhly na přípravy. Ginny jí průběžně vysvětlovala postup. Na stole už bylo připraveno několik kapátek, láhev čistého alkoholu a pár plochých misek. Ginny se tentokrát nechtěla zdržovat vysvětlováním. Takže to odříkávala při práci. Nejdřív odlila trochu lektvaru do misky a nechala ustát. Na uklidněnou hladinu pak nechala dopadat kapky alkoholu. Ztrácely se v lektvaru bez jakékoli reakce. Susanne její postup opakovala s druhou miskou lektvaru. Oběma se na tvářích zračilo lehké napětí. Ale Ginny skrývala ještě jeden pocit. Nebyla to starost o Harryho, ta už byla ukrytá v lehkém napětí. Byl to malý kousek Freda a George, který právě vystrkoval růžky. Byla příliš jejich sestrou, než aby si takovou příležitost nechala uniknout. Myšlenka zmizela i s napětím, rozptýlená obláčkem horkého vzduchu z misky. Byl lehce růžový a na chvilku ji obklopil, jak byla nakloněná nad miskou. Nenápadně zadržela dech. Nebylo to tak jednoduché, cítila své oblíbené vůně a nutkání je zhluboka vdechnout. Opatrně odklonila kapátko a rozehnala úžasně vonící růžovou mlhu. Teprve mimo ni se znovu nadechla.
Vydechla, "Hotovo." Už bez skrývání se zhluboka nadechla. V očích ji jiskřilo, ale vzhledem k právě dokončené práci to vůbec nebylo nápadné. Susanne se lehce usmála a pokračovala v práci.
Z kapátka ukápla další kapka, rozběhla se směrem k povrchu lektvaru. Dopadla. Nebylo to jako předtím. Lektvar zavřel a uvolnil vlnu tepla. Růžovou. Susanne odložila kapátko a přes zahalující mlhu bylo slyšet hluboký nádech. Další. Několik dalších. A udivené zalapání po dechu. Vycouvala od stolu. Opřela se o stěnu. Přivřené oči. Zatnuté pěsti. Přes sevřené rty se jí prodralo krátké zasténání. Pár kapek potu sklouzlo po čele. Už se tomu nemohla bránit. Podlehla.
Přestalo to po pár minutách. Ona čas nevnímala. Zvedla se. Pomalu a opatrně. S rozklepanýma nohama došla ke stolu a posadila se. Ještě potřebovala pár minut na uklidnění dechu. I potom se ptala dost rozechvělým hlasem: "Co to bylo? A myslím lektvar, ne to co způsobil. To... jsem poznala."
Ginny se usmála, "To je vlastně všechno, základní část Amorova šípu. Teď stačí slít a používat. Ne moc často, je to opravdu síla. Ale to co jsi namíchala, bude fungovat jen na tebe. Stačí se nadechnout."
"Ale proč jsi to dělala? Použiješ to i na Harryho?"
"Proč nešířit něco tak krásného?" Ginny se pořád usmívala. "Dávku pro Harryho připravím až u něj. Pár vlasů zajistí, že bude vonět jen pro něj a kapka lihu navíc zruší nejsilnější část. Pak už to bude pouze vonět. Jen pro něho..."
Pomalu si sbalila všechny potřebné věci. A omluvila se za tu vůni. Susanne, ještě se stopami únavy v očích, zavrtěla hlavou.
Řekla: "Člověk se někdy dozví věci. Nečekaně. Nakonec ti za tenhle recept nejspíš poděkuju..."
Rozloučily se a Ginny vyrazila zpátky na pokoj. Harry čekal. Na vůni. Na ni.
Zpět na obsah
Kapitola 23: Kapitola 23 - Zelená
Zelená
Ginny tiše vstoupila do Harryho pokoje. Byl tam klid, rušený jen lehkým oddychováním. Harry ležel úplně tiše, slyšet bylo madam Pomfreyovou. Seděla na židli u stěny, hlavu opřenou a spala. Ginny se zarazila, rozhodně ji nechtěla budit. Kdo ví, kdy usnula. Pohled na hodinky napověděl, že do setkání zbývá ještě dost času. Opatrně si lehla k Harrymu do lůžka. Sice se hodlala pustit do přípravy vůně, ale najednou... Možná to byla chvilková ospalost, snad nejistota a třeba jen prostá touha... Neodolala a přitiskla se.
Po chvilce tiché blízkosti měla trochu divný pocit. Nejdřív nevěděla proč, ale z rychlého pohledu na ručičky hodinek bylo jasné, že usnula. Nejspíš na hodinku, možná o trochu víc. Pokoj byl mnohem tišší, po léčitelce zbyla jen prázdná židle. Ginny si prohrábla vlasy a promnula oči, po chvilce nečekaného odpočinku ji ještě čekala práce. Nic moc složitého a vlastně jen na krátkou chvilku. Oproti předchozímu postupu do kapátka přidala pár Harryho vlasů a ještě několikrát mávla hůlkou. Pomalu a opatrně odpočítala kapky. Zase uhnula růžovému obláčku. Lektvar zavoněl, ale nebyl úplně hotový, ještě potřeboval dokončit. Jen jednou kapkou alkoholu. Aby jen voněl. Bez vedlejších účinků. Chtěla se podívat po něčem vhodném na odpařování, ale hledání předběhlo lehké zaklepání. Madam Pomfreyová. Přinesla zvlhčovač vzduchu a tašku. Ginny se ani nestačila zeptat.
"Snad trefili velikost."
Taška byla docela těžká, až moc na obyčejné oblečení. Nakoukla a udiveně se podívala na léčitelku.
"Ale jak víte, co mi přinesli? Ani já jsem to nevěděla s jistotou..."
Věci v tašce na první pohled připomínaly uniformu zásahovky. Nejspíš včetně vesty. Věděla, že někdo znal její myšlenky. Poslal zprávu po sově a vše potřebné. Konečně měla jistotu, myslel to opravdu vážně.
"Vezmete si to oblečení? Nebo mi teď s vážnou tváří oznámíte, že jdete s kamarádkou na máslový ležák?" Léčitelka to říkala klidně a s naprostou jistotou. Ginny odpověděla trochu udiveným pohledem a chvilku uvažovala co přesně říct. Vlastně i tohle bylo v plánu. Snad mimo ležáku. Vlastně i mimo kamarádky.
Měl na ni čekat úplně někdo jiný. Nepotřebovala se napít, ale rozhodně jí vyhovovalo víc lidí okolo. Po tom co se stalo, musela být alespoň trochu opatrná. Nakonec se rozhodla, že nebude nic vysvětlovat a léčitelka to chápala. Dokonce to vypadalo, že právě s tímto počítala. Chtěla léčitelce ještě říct něco o lektvaru, ale podrobnosti byly nakonec zbytečné. Od doby, kdy tu úpravu vymyslela uplynulo poměrně dost času a už tehdy na škole byla jeho znalost poměrně rozšířená. Včetně všech účinků. Léčitelka v těch znalostech samozřejmě nebyla vyjímkou. Jen netušila, že autorka byla zrovna Ginny. Zbývaly poslední přípravy. Hlavně se důkladně probrat. Takže bez váhání vyrazila do koupelny. Byla za bližšími dveřmi na chodbičce.
Netrvalo to příliš dlouho a stopy únavy pomalu mizely spolu s proudem vody. Alespoň na krátkou chvilku, odplavila i starosti. Nejdřív si pustila horkou, tak moc, že to skoro nešlo vydržet. Pak zase skoro studenou. Ani zdaleka to nebylo jako sauna, ale cítila se jako znovuzrozená. Ještě chvilku se nechala hladit pramínky vody. Po chvilce se zachumlala se do voňavé a vyhřáté osušky. Zbývalo jí na sebe v rychlosti natáhnout oblečení z tašky. Opravdu tam byla i vesta a dokonce pistole. Devítka Glock. Náhradní zásobníky a spousta dalších, snad užitečných věcí. Smotek s lektvary, který si pořádně prohlédla. Byl plný a všechny lektvary připravené. Snad nebudou potřebné.
Rozhodným krokem vyrazila zpátky na pokoj. Už při otevření dveří koupelny cítila tu vůni. Jen zlehounka se převalovala chodbou. Takhle slabá se nedala pořádně rozpoznat. Ale i kouzelník z obrázku měl na tváři úsměv a čichal. V pokoji byla vůně o hodně silnější a konečně rozpoznatelné. Nejdřív poznala nepříliš známou vůni cukroví, následně velmi známou vůni čerstvě naleštěného koštěte. Ještě tu svou. Byla tam a voněla. A ještě? Byla tam další vůně. Trochu jako káva a přesto trošku jiná. Chtěla se zeptat, ale madam Pomfreyová jí už podávala hrneček.
"Kávový lektvar," řekla s úsměvem. "Napadlo mě, že by se mohl hodit.
"Díky."
Usrkla. Správná teplota, chuť a... Všechno. Cítila energii. Prostupovala celým tělem. Lektvar zabíral opravdu hodně rychle. Odplavoval i ty nejposlednější částečky únavy. Všechny. I ty, na které před tím nezabrala sprcha. Ginny dopila a poděkovala. Ještě jeden polibek pro Harryho.
"Pohlídejte mi ho..."
S nepříliš hlasitým prásknutím se přemístila.
***
V malém parčíku se převalovala temnota. Nesvítilo jedno jediné světlo. Do tmy se zakusovaly občasné záblesky světel automobilů. Ani jejich světlo parčík neprozářilo. Spolu s unavenou září měsíce kreslily na zem krajku ze stínů listů. V tichém šumu stromů se občas mihl malý tvor, lovený nebo lovící. Po tichém prásknutí přemístění na chvilku zkameněli všichni.
Kolem nebylo živé duše. Ginny si sotva slyšitelně oddechla. S hůlkou v ruce obešla okraj parčíku. Jedna lavička, několik stromů a pusto. Ticho. Neslyšně čarovala. Zbývala jí ještě chvíle a chtěla být připravená. Skrytá. Neviditelný plášť byl ukrytý doma. Stejně na něj nerada spoléhala. Pro Harryho to byl zvyk. Ginny stačila hůlka. Pár kouzel. Teprve po chvilce byla spokojená. Nebylo ji vidět. Ani slyšet. Přidala i krátké kouzlo proti vůni. Bylo až zarážející, kolik lidí na to zapomínalo. S naprostým klidem usedla pod jeden ze stromů. Ještě hůlkou načrtla malý kroužek do kousku hlíny před sebou. Tichým hlasem pronesla několik slov. Čekala. Pro okolí zmizela
Parčík dál žil svým vlastním životem. Vyděšené můry se rozprchly před hladovým netopýrem. Černá kočka pomalu prošla kolem. Jako jediná si něčeho všimla. Lov raději nechala na jindy. Opatrně a neslyšně odkráčela. Ginny jí věnovala nenápadný úsměv. Až po delší tiché chvilce do načrtnutého kroužku vstoupil život. Pohyb. Někdo pomalu a opatrně přicházel. Jako slon v porcelánu, plížení mu opravdu nešlo. I když se tak moc snažil. Ginny ho na chvilku přestala sledovat. Rozhlížela se. Ticho na pozadí snaživě kradmých kroků bylo až podezřele hlasité. Kroky utichly a ticho... Ještě zesílilo. Kdesi v pozadí šeptalo město. Šumění aut. Občasné výkřiky sirén. Útržky melodie kterou přinášel vítr. Jen v parčíku se třepotala bublina ticha.
Vstala a hůlkou pootevřela ochranná kouzla. Muž před ní se právě chystal odejít. Snad chtěl opravdu zajít do hospody. Teď sebou škubl. Asi něco zaslechl nebo ucítil. Pomalu se otáčel. Vypadal poněkud nejistě a hodně nervózně.
Raději se ozvala, "Dennisi..."
Málem nadskočil, ale nakonec s úlevou vydechl. "Ginny..."
"Docela riskuješ, být tu někdo jiný... " Mávla hůlkou a kouzla je uzavřela do ticha. Chvilku se na sebe dívali, než Ginny prolomila ticho.
"Jaký je vlastně plán? Ten dopis mě docela překvapil, rozhodně jsem nečekala, že se ozveš zrovna ty. S něčím takovým."
Trochu trpce se usmál, "Jasně, k mé práci výlet do terénu zrovna moc nesedí. Máš pravdu. Ale..." Na chvilku se zamyslel. "Všechno se pokazilo. Nejdřív detektory magie našly dům, kde se skrýval Fuchs i ten druhý. Skvělý úspěch. Navíc jsem to sledoval takříkajíc v přímém přenosu z vrtulníku. Vlastně jsem byl nadšením bez sebe. Potom někdo z nich použil nějaké kouzlo. Na vrtulník. Nic to neudělalo, alespoň vrtulníku ne. Jenže detektory jsou hodně citlivé a ten výboj magie je vyřadil. Jen dočasně, ale všichni sledovaní mezitím zmizeli. A bystrozoři mě poslali domů. Obrazně řečeno, ale o detektory už nemají zájem." Znovu se odmlčel.
Ginny se zamyslela, "Nic neříkej, mám takové tušení. Vyhodil tě Ron, že?"
Dennis přikývl. Všechno kolem mu dalo tolik práce, několik let nad detektory. Nejen jeho práce, nebýt Ginny a jejího mapového stolku, tak by se v tom pořád ještě hrabal. A teď jedno pitomé kouzlo všechno zbořilo. Sice zjistil, kdo ho seslal, ale to už mu pánové bystrozoři nějak nechtěli věřit. Neměl důkazy... Podle nich byl v tom domě jen Fuchs a mudla. A teď ty dva hledala celá mašinérie Ministerstva kouzel. A nejspíš marně, ti dva byli příliš profesionálové, než aby se jen tak nechali najít. Ale tohle všechno už Ginny věděla. Zbývala jen jedna věc.
"Byl tam ještě někdo," dodal. Podíval se na Ginny. "Další kouzelník. To on vyřadil detektory a podařilo se mu zmizet. Jistý Anderson. Co vím, tak je to docela pitomec. Jenže bohužel celkem nebezpečný a... mstivý."
V pohledu který mu vracela, byla otázka. Proč tolik zdůrazňoval tu mstivost.
Zhluboka se nadechl a řekl jí všechno o druhém z Andersonů. O jeho smrti v altánu.
Pochopila.
***
Ginny hlasitě vydechla. Tohle jí tak nějak opomenul říct. Když řekl, že nakonec mu bystrozoři přeci jen přenechali pár lidí. Kousek od ní stál v temnotě bílý vrtulník. Dennis Creevey... Hrál si s detektory magie. Bylo to potřeba, to samozřejmě ano, ale... Všechno ostatní hodil na ni. Čekala pár bystrozorů. Nedostala ani jednoho. Dobrovolníci, bez zkušeností, jen s hromadou nadšení. Dva z nich znala, potkala je před pár roky na lekcích obnovené Brumbálovy armády. U nich měla jistotu, věděla, že alespoň něco umí. O zbytku nevěděla nic. Zhruba věděla kam půjdou. Malá hospůdka nedaleko pobřeží, které se říkalo U pašeráka. Rezavý a oprýskaný vývěsní štít o tom místě říkal snad úplně všechno. Anderson prý dorazil před hodinou. Za večer tam byl několikrát, skoro jako by někoho hledal. Obcházel, tedy spíš oblétal víc podobných míst na velkém kusu pobřeží. A nakonec zakotvil právě U pašeráka.
Ginny přemýšlela, jestli něco neopomenula. Vyzkoušela většinu lidí ze základních kouzel. V jedné opuštěné hospodě si odzkoušeli obsazování budovy. Napotřetí to začínalo vypadat o něco líp. Už se nesnažili sesílat kouzla sami na sebe. Oslepující granáty, které se podařilo "získat" od jednoho bystrozora, předala jednomu z dobrovolníků. Měl jisté zkušenosti s pyrotechnikou. Už si byla jistá, že o moc víc nešlo udělat. Pomalým krokem vyrazila k vrtulníku. Ostatní už čekali. K hospůdce zbýval jen kousek cesty. Ona, Dennis a jeden léčitel od svatého Munga poletí vrtulníkem. Znechuceně se zašklebila. Chtěla jít s nimi a dovnitř. Ale všichni a hlavně Dennis moc dobře věděli co by je čekalo, kdyby se jí něco stalo. Zbyla na ní sedačka ve vrtulníku, zobrazovací deska detektorů magie a vysílačka. Nechtěla se s nimi přít, oficiálně byl velitel Dennis a zabalit to nechtěla. Chvilku si je prohlížela. Všechny. Pod jejím pohledem trochu znervózněli, ale v rámci možností to šlo.
Usmála se a řekla, "Jdeme na to." Tiše, ale všichni to slyšeli.
Rotor vrtulníku se začal otáčet, ale okolo bylo pořád úplné ticho. Silencio seslané na celý vrtulník opravdu fungovalo. V tichu znělo svištění košťat, celá skupina byla ve vzduchu. Ginny se v rámci možností pohodlně usadila do sedačky a sledovala víření trávy pod strojem. Dveře zůstaly odsunuté, to si rozhodně nenechala vymluvit. Nenápadně nahmátla násadu koštěte vedle sedačky. Vrtulník se konečně odlepil od země a louka zmizela v temnotě. Jasná noc nabízela skvělý rozhled, tisíce světel zářily na obzoru. Jen jedna strana byla skoro ponořená do tmy. Moře v dálce bylo skoro naprosto černé. Jen pár pozičních světel lodí zápasilo s temnotou a trochu blíž blikal maják. Všechno vypadalo tak klidně. Hospůdka se pomalu blížila a Ginny si připravila hůlku. Už před startem očarovala sama sebe, kouzlo kterému se říkalo Soví oči, rozjasnilo výhled. Mnohem líp než šílené brýle pro noční vidění, které před odletem nabízel pilot vrtulníku. Hlavně neviděla zeleně...
V dálce viděla světlo u vývěsního štítu, jinak byla tma a okolo hospůdky pusto. Okna přes závěsy trochu zářila do noci, tlumeně a nesměle. Dobrovolníci se na košťatech se slétli jako můry, seskákali z košťat a vyrazili do útoku. Ginny, vykloněná ze dveří vrtulníku sledovala průběh zásahu. Z výšky to vypadalo dobře. Oslepující granáty vybuchly přesně jak měly a žádný z dobrovolníků jim nestál v cestě. Stejně dopadl i útok, nikdo nebyl zraněný, vzduchem nepoletovala žádná zbloudilá kouzla. Všechno bylo tak dokonale v pořádku, že tomu nemohla uvěřit. Byla to naprosto přesně ta chvíle kdy se všechno totálně pohnojí a ještě po letech nikdo nechápe proč a jak. A všichni si to ještě za dlouho budou pořád pamatovat. Ten okamžik právě nastal. Štít hospody vybuchl a mezi troskami se cosi mihlo. Koště nesoucí mohutného čaroděje v obleku zakličkovalo a vyrazilo pryč. Vzduch se naplnil magií. Dobrovolníci nezaváhali a nehleděli na okolí. Výsledkem byl další déšť trosek z nebohé hospody.
Dennis dost nevěřícně sledoval výbuch symbolů označujících jednotlivá použitá kouzla. Na vteřinku před ním vířily jako šílené světlušky. Jen na tu vteřinku, pak detektor pod náporem magie přestal fungovat. Otočil se ke Ginny, chtěl se zeptat, co si o tom myslí a co s tím budou dělat. Její sluchátka s mikrofonem ležely na sedačce. Koště i ona samotná zrovna vylétla z pod vrtulníku. Skoro ležela na násadě a během chvilky zmizela ve tmě. Dennis ji s vytřeštěnýma očima sledoval a až po chvilce zakřičel do vysílačky. Bystrozor, který měl být v záloze na koštěti neodpověděl. Vrtulník začal pomalu klesat a léčitel sedící vzadu za ním ukazoval na postavu s koštětem ležící za hospodou. Najednou bylo jasné, proč Anderson dokázal utéct. Pokusil se povolat jiného dobrovolníka, ale pořád nikdo neodpovídal. Vrtulník prudce klesal za snad jen zraněným kolegou. Každá ze vteřin zbývajících do přistání se příšerně vlekla.
Mlčení vysílaček způsobil stejný výbuch magie který vyřadil detektory. Normální vysílačky bystrozorů ve skutečnosti fungovaly na letax. Na dobrovolníky nezbyly a elektronika se s magií opravdu nemá ráda. Možná právě proto pilot tak spěchal dolů. Ve dne by to bylo skoro jedno, ale teď v noci... Většina přístrojů pro let bez vidu a hlavně brýle pro noční vidění v sobě mají spoustu elektroniky...
Stroj se otřásl tvrdým přistáním. Dennis tu ránu očekával, ale síla nárazu ho stejně překvapila. Léčitel byl venku dřív a běžel k ležícímu dobrovolníkovi. Podle spěchu, s kterým rozbalil tašku to bylo vážné. Rozhodování co dál, mu v půli cesty za nejbližším koštětem usnadnilo dvojí prásknutí. Tohle byli opravdoví bystrozorové a Dennis jim byl vděčný. Přišli a... Chtěli jen pomoct, žádné nadávání, výčitky nebo cokoli o čemkoli, co se tu stalo. Dokonce jim zdání klidu vydrželo i po zjištění kam, a za jakých okolností odlétla Ginny. O dvě vteřiny později už mu to bylo naprosto jedno. Seděl na zemi a upřeně zíral do míst, kde mezi stromy probleskl intenzivní zelený záblesk. Najednou už na ničem nezáleželo...
Zpět na obsah
Kapitola 24: Kapitola 24 - Aurora borealis
Aurora borealis
Pod stropem plul lehký kouřový opar, kolem větráků vířil a pomalu mizel. Nový den byl teprve pár hodin starý, ale ve velké hale bystrozorského ústředí bylo pořád živo. Většina lidí jen tak postávala kolem. Měli zrovna po akci a chystali se na další. Díky dobrovolníkům se kafe už konečně dalo pít a po nápadu jednoho z nich uprostřed prostranství stoupal proužek dýmu nad grilem. Všechno to vypadalo docela klidně, skoro unaveně a hala ústředí připomínala malý parčík nejen svým uspořádáním.
Trochu víc pohybu bylo vidět jen u jedné stěny. Stála tam tabule potažená papírem a po jeho povrchu kmitalo několik očarovaných brků. Část lidí kolem byli zaměstnanci ministerstva, ale málokdo je tak vnímal. Obsluhovali detektory magie, ale jinak se už stali součástí týmu, který se snažil o dopadení Hanse Fuchse. Sice to byli pravě oni, kdo potopil Dennisovy detektory, ale vše ostatní fungovalo dobře, nebo to tak alespoň vypadalo. Na tabuli svítily světelné stopy a postupně uhasínaly, jak magická aktivita ustávala. Teď v noci většina stop magie pocházela od týmů bystrozorů. Sem tam někde zasvítily i jiné stopy, většinou od obyčejných čarodějů. Občas zazářilo něco jiného, magie působila na místech ne úplně obvyklých a k těm narychlo vyrážely týmy bystrozorů. V některých případech narazili na provozování černé magie nebo na jiné nelegální aktivity. Bylo jich víc než obvykle, ale jen zpočátku. Rozkřiklo se to. V kouzelnickém světě nastával klid. Málokdo byl tak hloupý, aby se za takové situace do čehokoli pouštěl. Ti nejchytřejší mizeli pod kameny už po první zprávě o Harrym. Dokonce i samotní bystrozoři se pomalu začínali uklidňovat. Původní zuřivost po útoku na šéfa jakoby vymizela. Ve skutečnosti to uklidnění bylo jen zdánlivé. Plameny neuhasínaly, jen se nenápadně skryly. Ve většině bystrozorů doutnal skrytý oheň. Lehce a potichoučku čekal na sebemenší impulz.
Všichni poslouchali. Nemělo to trvat dlouho, okolo bylo příliš mnoho zvědavých lidí. Už po chvilce se ozval tichý hovor a začínaly se šířit dohady.
Ron se chtěl vrátit k původnímu tématu rozhovoru, ale George odpověděl jednoslabičně a raději přemýšlel. To on poslal Leonidase a Davida za Ginny, jenže to by mu samozřejmě nikdo nevyčítal. Celou dobu tušil a později i snad věděl, k čemu se Ginny chystá, a nic neudělal. A ne že by nemohl, ale... Nechtěl a nehodlal jí bránit, ať už se rozhodla jakkoli. Věřil, že všechno dopadne dobře. Vždyť Dennis do té akce mohl vyrazit díky němu. O Ginny se sice nezmínil, ale věděl, že bude s ním. Zpočátku byl v klidu, ale ten mu s postupem času pomalu docházel. Ginny samotná se neozývala, ale na tom vlastně nebylo nic divného. Pro ni to pořád byla akce, kterou se snažila alespoň trochu utajit. Byly mnohem horší věci. Bystrozoři, které za ní poslal, se neozvali, a to už uplynulo pár hodin. Nemuselo to ovšem vůbec nic znamenat. Kdo ví, jak dlouho jim mohlo trvat hledání Dennisovy party. Pomohl mu tak trochu za zády bystrozorů a nebylo to jen kvůli Ginny. Anderson byl jen pěšák a hon na Fuchse měl jednoznačně přednost. Jenže kvůli smrti bratra mohl být pořádně nebezpečný a George začínal mít pocit, že je schopnější, než si o něm většina lidí myslí. Něco o něm věděl a to zbývající dodal Dennis. Bohužel neměl nikoho známého mezi obsluhami detektorů magie, takže se nemohl nenápadně poptat. Nakonec to vyřešil tím nejjednodušším způsobem. Stejně se měl sejít s Ronem a tak mu rovnou vše řekl. Bylo to nejlepší řešení, mnohem lepší než pokračovat v krytí Dennisovy akce.
Vedoucí obsluhy detektorů vypadal poněkud vyplašeně a po tabuli běhala jen dvě očarovaná pera. Něco bylo špatně, naznačoval to i vzrušený rozhovor kouzelníků z ministerstva kouzel nad dvěma dalšími pery. Ležela na zemi a všude kolem poskakovaly svítivé jiskřičky. Bystrozoři dostávali všechny údaje už zpracované, a tak se ve funkci tabule vlastně nikdo z nich pořádně nevyznal, ale i z jejich naprosto laického pohledu bylo jasné, že takhle to opravdu fungovat nemá.
Ron vykročil vpřed a opravdu naštvaným hlasem se zeptal: "Co se stalo?"
Muž před ním se bleskově otočil a už se nadechoval k velmi ostré odpovědi. Nejspíš chtěl říct něco jako: "Je to rozbitý, nevidíš?"
V půlce nádechu ho zarazil ostrý tón sirény od tabule. Polovina zapisovacích per a s nimi i polovina detektorů sice nefungovala, ale na varování to stačilo. Někdo použil kletbu Avada kedavra... Všichni se najednou zarazili, jen Ron s Georgem byli skokem u tabule. Jedno z funkčních per nakreslilo velký zelený kruh. Vzhledem k měřítku mapy byl příšerně velký a závada detektorů nejspíš neumožňovala zpřesnit polohu seslání kletby. Ron se nadechl: "Tam to znám..."
Prsty přeběhl po povrchu mapy, jakoby ohmatával těch několik málo budov ve světélkujícím kruhu. Podíval se na bratra a v příští vteřině po nich v bystrozorském ústředí zůstalo jen prázdné místo.
***
Pustým lesem zaznělo lehké prásknutí. V lese kousek od viditelně opuštěné budovy doznívala lehká ozvěna přemístění. Po záři světel bystrozorského úřadu byla skoro neproniknutelná temnota lesa oslepující. Chvilku trvalo, než se oči přizpůsobily a viděly alespoň temné obrysy stromů. Nevěděli, co je tam čeká, a tak se raději přemístili na malou mýtinu kousek stranou, než aby skočili přímo k hospodě nebo na silnici vedoucí kolem. Soví oči použili až po několika nepříjemných švihnutích od neviditelných větví. Nejdřív to napadlo Rona a George se hned přidal. Hned viděli líp, ale okolí hospody v jasném pohledu očarovaných očí vypadalo příšerně. Tuhle hospodu by navštívil leda šílenec toužící po samotě nebo pašerák. Jen pár stop naznačovalo, že tu někdo přeci jen byl, ale nevypadalo to na zákazníka a ani na hospodského. Dveře hospody byly čerstvě vyražené a okolo byly jasné stopy pobytu většího množství lidí. Ron ty stopy chvilku sledoval, ale už měl slušnou představu. "Byli tady. Vypadá to na nácvik obsazování a všechno jde pěkně bystrozorským stylem. Sice jsem odhadoval, že by mohli být tady, ale nenapadlo mě, že je tahle hospoda už nějaký čas zavřená."
Ještě chvilku zůstali na místě a domlouvali se, kam vlastně skočí. Teprve potom pokračovali dál.
***
Napřažené větve stromů vystupovaly z temnoty a podbarvené svištivým zvukem košťat mizely. Leonidas letěl tak rychle, jak jen to šlo, a David za ním zkoušel totéž. Zpočátku se mu to příliš nedařilo, pořád se mu ještě úplně nevrátil cit do ruky zraněné při přepadení Harryho, ale nakonec ztrátu dotáhl. Riskovali a přitom už možná nebylo proč. Zelený záblesk v dálce se jim vypálil do očí. Nezbývalo po něm moc naděje, ale ještě pořád trochu doufali. Temnota před nimi byla pořád stejně neprostupná a ani ten nejmenší záblesk neproblikl mezi větvemi. Už museli být blízko, před nimi ležel kousek jasnějšího prostoru. Malý palouček, který mohl uprchlíka svádět k přistání a úniku mezi stromy. Nechtěli domýšlet, co vše se tam mohlo odehrát. Oba bystrozoři skoro najednou strhli košťata a prudce zakličkovali těsně nad stromy. Uprostřed paloučku něco krátce a intenzívně bliklo. Každý se vrhl na jinou stranu a teprve kousek od paloučku srovnali let. Bliknutí měla na svědomí malá zářící kulička, která prudce stoupala do výšky. Teprve vysoko nad zemí se rozprskla. Obloha nad lesem se rozzářila jemným barevným světlem. Oba tak trochu očekávali, že někdo na zemi vykouzlil Znamení zla, po zeleném záblesku to byla logická úvaha. Naštěstí to nebylo kouzlo Morsmordre. Nad Anglií trochu nezvykle vykvétala polární záře. Samozřejmě vykouzlená, ale to jí neubíralo na kráse. Oba bystrozoři na košťatech si oddechli. I ta trocha záře stačila, aby v postavě na paloučku rozpoznali Ginny. Vedle ní ležel neforemný balík, žlutá síť kouzla na něm ještě zářila. Oba bystrozoři ještě párkrát obkroužili palouk a postupně přistáli. Pár okamžiků trvalo, než se přesvědčili, že je to opravdu Ginny. Jen pro jistotu a přesto důkladně. Měli na ni spoustu otázek, ale ty ještě musely počkat. Ginny nejdřív dala vědět zbytku dobrovolníků, že je v pořádku. Použila kouzlo Expecto patronum a vyčarovaný bílý kůň vyrazil zpátky k hospodě. Ještě jednou čarovala nad Andersonem, zatím byl spoutaný jen kouzlem Piscator, kterým ho Ginny chytila jako do sítě. Ještě ho začarovala do ticha, musela bystrozorům říct pár věcí a nechtěla svědky. Bystrozoři mezitím prohlíželi okolí, jen tak pro všechny případy, a tím dopřáli Ginny trochu času.
Znovu si v hlavě prošla celý zásah od odletu z vrtulníku.
***
Už nad lesem se držela nízko a byla hodně opatrná. Díky Sovím očím si to mohla dovolit a zjistila, že Anderson nic podobného zatím nepoužil. Ale když kus před ní přistál na malé mýtince, tak na to nehodlala spoléhat. Nemohla mít jistotu, co všechno si na ni připravil. Přistála hodně opatrně a potichu pěkný kus od něj. Na zemi hned mávla hůlkou a nedaleko od ní to v křoví zapraskalo. Ginny zadoufala, že to znělo jako nepříliš povedené přistání ve křoví. Plížila se dál, ale s čarováním neskončila. Díky kouzlům ji nebylo slyšet ani vidět. Byla rozhodnutá, co udělá dál, ale musela se dostat na dohled. Kouzlo Umbraumbra použila neverbálně a rozhodně se jí povedlo. Její vlastní obraz se prodíral křovím směrem k palouku a nakonec vyšel do otevřeného prostoru. Bylo tam víc světla a Anderson nezaváhal. Nocí zaznělo hlasitě vykřiknuté "Avada kedavra" a tmou šlehl zelený záblesk. Musel to pro něj být šok, kouzlo samozřejmě nemělo na vykouzlenou postavu žádný účinek. Jen za ní zničilo pěkný kus lesa. Ztuhl a hůlka mu málem vypadla z ruky, když pár okamžiků sledoval postavu před ním. Kdo ví, co se mu hnalo hlavou, protože se málem pokusil utéct. Snad ho vyděsil smích ženy, kterou se mu právě nepodařilo zabít. Svítivou síť, která ho spoutala a srazila k zemi, ani neviděl. Stejně tak neviděl, jak se vyčarovaná Ginny chvilku poté rozplynula...
***
Konečně jim to mohla říct a Leonidas i David jejímu vyprávění naslouchali se zatajeným dechem. Nakonec jí pogratulovali k výbornému nápadu. O kouzlu Umbraumbra samozřejmě věděli, vždyť ho stejně úspěšně použil už Harry v průběhu přepadení. Ale tenhle způsob použití... Byli rádi, že Anderson nic z toho neslyšel. Už teď kolovaly v kouzelnickém světě nejrůznější dohady a fámy ohledně toho, co dokázal Harry při přepadení. A co se bude říkat po tomhle, nikdo z nich ani nechtěl domýšlet.
Zbýval návrat, a tak všichni znovu nasedli na košťata. Ginny letěla první s rozsvícenou hůlkou a za ní oba bystrozoři společně nesli spoutaného Andersona. Dobrovolníci je přivítali jásotem a dožadovali se vyprávění. Ginny při něm vynechala kouzlo Umbraumbra. Bylo jasné, že bystrozorové jeho vlastností ještě využijí a tak bylo lepší, když o něm vědělo co nejmíň lidí.
Ještě v průběhu vyprávění se ozvalo další prásknutí přemístění. Ron a George napodruhé našli tu správnou hospodu. Všechno už bylo hotové a tak nakonec Ginny jen doprovodili k nejbližšímu krbu. U něj jim o samotě popsala celý zásah. Zbývala jí jen krátká letaxová cesta ke svatému Mungovi...
***
Ginny opatrně otevřela dveře, skoro jako by se bála, že se Harry probudí. Kdyby jen to šlo tak snadno...
V pokoji bylo trochu chladno, po dusnu venku to bylo docela osvěžující. Na židli u okna seděla mladá léčitelka a četla si ve světle hůlky. Nejdřív to vypadalo, že si jejího příchodu ani nevšimla, jen zvedla hlavu a podívala se na Harryho. Všechno bylo v pořádku a stav bohužel beze změn. A také to hned řekla. Skoro šeptala a Ginny jí stejně tiše poděkovala. V hlase přitom měla nepatrnou stopu zklamání. Sice stejně jako madam Pomfreyová věděla, že vůně a vůbec celá tahle léčba bude nejspíš trvat ještě nějaký čas. Přesto tak trochu doufala, že zabere rychleji. Zatím to tak rozhodně nevypadalo. Po chvilce se podívala na Harryho a došlo jí, že na parapetu prvního okna stojí malá lahvička. Ani se nemusela dívat a přesně věděla co v ní je. Účinek kávového lektvaru nejlépe vyruší doušek alkoholu.
Léčitelka uhádla její myšlenky, rozloučila se a popřála dobrou noc. Po návštěvě koupelny zbývalo jen otevřít lahvičku a dovolit únavě návrat. Napila se a cítila, jak účinek lektvaru pomalu ale jistě mizí. Popřála dobrou noc Harrymu. Ležela přitisknutá, skoro jakoby se vůbec nic nestalo, jako doma. Jako už tolikrát. Pomalu usínala a docela se těšila na další den.
Kdesi na východě se nad obzorem ukázal světlý proužek. Pomalu mohutněl a noc prchala. Všude kolem žil a nad ránem ještě pořád hlučel Londýn. Město se pomalu probouzelo.
Svítalo.Zpět na obsah
Kapitola 25: Kapitola 25 - Střípky minulosti
Střípky minulosti
Harry trochu pootevřel oči a hned je zase zavřel. Jak dlouho strávil ve snu? V myšlenkách a snech se čas nedá měřit, vlastně ani ve vzpomínkách. Některé se zdají být dlouhé, ale při jejich sledování okolo myslánky projde jen zlomek času. V jiných by člověk klidně zestárnul, přitom mohl prožít jen pár chvilek a ani nepostřehnout, že se čas plouží jako by lezl pudinkem. Pomalu se otočil na druhou stranu, tam kde světlo přes přivřená víčka už tolik nepálilo. Vzpomínal...
Bouda v myšlenkách. A v ní...
Nejdřív ta fotka. Nejdřív myslel, že to musí být podvrh, kouzlo nebo něco takového. Pomalu ovšem docházel k poznání, že je to celé jinak. Všechno tady bylo z jeho hlavy, obrazně i doslovně. Dokonce i vybavení k odlovu vzpomínek tam u jezera bylo jen obrazem vzniklým na základě nějaké starší vzpomínky, obrazu, který někde viděl. Nejspíš. Ale fotka, ta fotka mu v první chvíli strašně vrtala v hlavě. Dlouho si ji prohlížel a přemýšlel. Pokud by ho takhle někdo opravdu vyfotil, tak by k tomu muselo dojít dva, možná tři roky předtím, než se vůbec poprvé dozvěděl o Bradavicích. Což byl samozřejmě kolosální nesmysl. Nebo ne?
Probíral všechny nesmyslné možnosti, které mu jen tak bleskly hlavou. Zbývala jen ta zasklená skřínka. Vlastně se ji trochu bál otevřít. Pomalu se otočil. Celou dobu věděl, že za tím stojí Brumbál, v tomto ohledu neměl naprosto žádné pochybnosti. Přešel k protější stěně místnosti. Skříňka na první pohled vypadala křehce, ale otevřít nešla. Sklo bylo matné, neprůhledné a dokonale skrývalo obsah. Zabral za kličku, ale dvířka se ani se nehnula. Nikde nebylo vidět zámek, jen v kličce byl malý kulatý otvor. Harry samozřejmě vyzkoušel otevírací kouzla, ale ani jedno nezabralo, a přitom si byl jistý, že magie neselhala. Až pak, bez rozmyslu poklepal koncem hůlky na sklo. Nejdřív to vypadalo, že sklo úplně zmizelo, ale byl to klam. Jen prostě zprůhlednělo. Ve spodní části skříňky ležela myslánka a poličky nad ní přetékaly flakonky. V mnoha nízkých policích a v řadách za sebou. Jen několik z nich vystupovalo z řady, jako by se nabízely. Tolik vzpomínek... Harry zatajil dech,musely to být jeho vlastní, ale proč? A tolik? Vzápětí zjistil, že dotyk hůlky zapůsobil jen na sklo, dvířka se pořád ani nehnula. Nevěděl co dál, už zkusil všechno. Nebo ne? Kromě hůlky tu pár věcí měl. Doslova pár. Minci a poslední bonbón od černého jezera. Naštěstí ho neztratil a ani nesnědl. Do otvoru v kličce pasoval naprosto přesně. V kličce něco luplo a bonbon na chvilku zmizel. Harry trochu sykl, něco ho trochu bodlo do prstu a zanechalo po sobě kapičku krve. Bonbon stihl zachytit jen se štěstím. Dvířka se pomalu pootevřela, kouzlo skříňky konečně povolilo.
Harry pomalu a opatrně otevřel, zaplněné police nabádaly k opatrnosti. Myslánka ve spodní polici vypadala obyčejně a ve srovnání s křehkou krásou skla nad ní snad i hrubě. Všechno změnil pohled na hladinu v myslánce. Vlnky házely odlesky všude kolem a lákaly k ponoření. Opatrně položil myslánku na stolek a čekal, až se hladina uklidní. Opatrně odložil zátku na stolek a pomalu nalil vzpomínku do myslánky. Hladina se ani nezachvěla alespoň do chvíle, než vzpomínka skoro dychtivě zaplnila myslánku. Harry měl pocit, že kolem něj proudí magie. Bylo to jako malá bouře, jakoby na chvilku procitl vichr a zavířil kolem něho. Harry se předklonil a počkal, až si ho kouzlo myslánky vtáhne do sebe.
***
Nejdřív tu místnost ani nepoznal, vždycky bývala tmavší než ostatní místnosti u Dursleyů. Ve vzpomínce mu navíc připadala šedivá a podivně smutná, stejně tak i dětská postýlka u jedné ze stěn. Podřená, dotlučená a zašlá, měla už svá nejlepší léta rozhodně za sebou. Pár rozbitých hraček okolo vzhled místnosti nevylepšilo. Harry se ani nemusel dívat, hned věděl, kdo sedí v postýlce, a měl jistotu, že je to jeho vlastní vzpomínka. Přestal se rozhlížet a nakoukl do postýlky. Harry ze vzpomínky vypadal tak na dva roky, možná o něco méně. Tiše si hrál s potrhaným plyšákem. Harry uvažoval, proč právě tahle vzpomínka skončila zamčená ve skříňce. Už trvala tak dlouho, a přesto vlastně neskrývala nic závažného, nic, co bylo třeba před kýmkoli schovávat.
O pár vteřin později mu hůlka skoro sama vklouzla do ruky. Samozřejmě zbytečně, ale cvaknutí kliky těsně předtím zaznělo jako výstřel. V místnosti bylo už chvilku ticho a malý Harry v postýlce si přestal hrát. Stál opřený o příčky postýlky a s úsměvem sledoval dveře. Otvíraly se dlouho a místnost se pomalu, ale jistě začínala měnit. Stíny prchaly před světlem a šeď se rozplývala v barvách. Harry najednou s jistotou věděl, kdo projde dveřmi. A nespletl se, profesor Brumbál opatrně a potichu vstoupil do pokojíku, jen vteřinu před koncem vzpomínky.
Flakonky jeden za druhým vydávaly své tajemství, ale snaha nalézt uspokojivé vysvětlení selhávala. Jen ta první vzpomínka obsahovala Brumbálův příchod, v dalších už byl uvnitř, mluvil na malého Harryho, hrál si s ním a někdy před ním čaroval. Prostě dělal všechno, všechno co dělá čaroděj starající se o dvouleté dítě. Harry pomalu získával jistotu, že v uložených vzpomínkách je jen část návštěv. Poznával to z malých náznaků, detailů, které chápal jen po pečlivém sledování vzpomínek.
Odložil další prohlédnutou vzpomínku, podal další a znovu použil myslánku. Tahle ho opravdu udivila, nebyl v ní Brumbál, ale Molly Weasleyová... V ději nebyla žádná změna, prostě jen vystřídala Brumbála, ale stejně na ni jen udiveně zíral. Jestli ty vzpomínky předtím úplně nechápal, tak tohle bylo už opravdu moc. A ještě to nebylo všechno. Stalo se to vlastně až na konci. Molly se už chystala k odchodu a pak chvilku mluvila k prázdnému místu v pokoji. Harrymu teprve po pár slovech došlo, že vlastně mluví k němu. Naprosto přesně věděla, co se stane s touto konkrétní vzpomínkou. Vzápětí pochopil, proč mu nikdy nic neřekla, nic nenaznačila. Někde tam venku, ve skutečném světě, byly schované další vzpomínky. Tahle vzpomínka byla první, ale rozhodně ne poslední, Molly byla ještě v mnoha dalších. V té chvíli si slíbil, že její vzpomínky najde, ať už jsou kdekoli.
Pokračoval v prohlížení s bláhovou nadějí, že už nebudou žádná další podobná překvapení. S každou další lahvičkou kolem něj proplouvaly dny, měsíce a pak i roky. Jednou se čas šinul v poklidu, podruhé letěl jako šílený. Vybavovala se mu spousta věcí, které dávno zapomněl, vynořovaly se vzpomínky, které jen zavál čas. Spousta dalších zjasněla. První jízda na kole, první cesta do mudlovské školy a také první hon na zlatonku. Jeho vlastní koště stálo dlouho v rohu pokoje, Dursleyovi ho díky maskovacímu kouzlu neviděli a Harry na něm občas létal. Nejdřív pomalu v místnosti, později i venku, třeba když šli potajmu sledovat jízdu bradavického vlaku. Vzpomínky ve skříňce ubývaly a Harry pořád marně doufal, že najde tu jedinou, tu, na kterou celou dobu čekal. Pořád netušil proč. A pak najednou držel tu poslední. Nenašel na ní nic nového, nic co by už neviděl v některé z předchozích. Marně prohlížel skříňku, chatu i její nejbližší okolí.
Netrvalo to dlouho a znovu stál před chatou. V kapse minci a poslední bonbón, v rukou křehkých deset let života u Dursleyů. První krok byl nejtěžší, další už po stezce k černému jezeru plynuly lehce. Zastavil se až u nádraží a naposled se ohlédl. Bouda se ztrácela v dálce, teď už prázdná a v jasném oslepujícím světle skoro neviditelná. Harry nejdřív chtěl jít přímo k jezeru, ale pak se zastavil na odbočce kus před ním. Napoprvé volil dobře a teď si nebyl jistý. Cestička se určitě nedělila jen tak. Všechno tu mělo svůj smysl, byť ho někdy mohla zakrývat nevědomost nebo zapomnění. Nerozvažoval dlouho, pohledem se rozloučil s černou hladinou jezera a vyrazil. Cestička se kdoví proč klikatila a malý kamenný mostek přes potůček vzpomínek rostl. Harry kráčel opatrně, ale s každým krokem rychleji. Na vrcholu mostu se cosi zalesklo a kolem proplouvaly cáry mlhy či snad mraků. Kdesi dole líně pluly vzpomínky. Lesk na zábradlí se změnil na skleněnou kouli, hladkou a zelenou. Harry opatrně odložil flakonky se vzpomínkami na široké kamenné zábradlí a dotkl se koule. Uvnitř se něco pohnulo, vzdálený nejasný obraz se začal velmi pomalu přibližovat. Zase uviděl sám sebe, chlapce na koštěti nad zelenou loukou. Pronásledoval zlatonku pečlivě sledován mužem s plnovousem. Trvalo to jen chvilku, než natáhl ruku a zlatý záblesk před ním dotřepal křídly. Se šťastným výrazem prokmitl vzduchem a koště se zastavilo až těsně nad zemí. Seskočil před Brumbálem a podal mu zlatonku. Z koule nevycházel ani náznak zvuku a Harry při pohledu na ty dva zatoužil slyšet, o čem mluví. Odpovědí mu byl jasný Brumbálův hlas, jen jeho hlas, bez dalších zvuků. Jako by k obrazu v kouli ani nepatřil a přesto následoval každý pohyb úst.
"Dáš si citronový bonbón? Mám jich plný sáček, klidně si řekni, kdybys měl chuť." Brumbál se na chvilku odmlčel, díval se do dálky a pokračoval až po chvilce smutným, tichým hlasem, "Jen ten poslední tam nechej, jednou se ti bude hodit."
Harry si v tu chvíli pomyslel, že ten druhý tahle slova snad ani neslyšel.
Při pár marných pokusech znovu oživit obraz zvedl kouli z prohlubně v zábradlí. Až poté se podíval pod ni. Z prohlubně vedla úzká stružka, dolů po zábradlí a nad hladinu. Všechno tu mělo svůj účel. Odložil skleněnou kouli a přesunul kouzlem svázané flakonky do prohlubně. Chopil se hůlky a otevírací kouzlo otevřelo naráz cestu všem vzpomínkám. Netrvalo to dlouho a vzpomínky jedna za druhou zmizely ve stružce, rozvířily hladinu hluboko pod mostkem a v hejnu odpluly dolů k jezeru. Harry se usadil na chladné kameny mostku a čekal. Nebylo to hned, ale po chvilce najednou měl divný pocit. Zamrkal a už to s naprostou jistotou věděl. Všechny vzpomínky dopluly do černého jezera. Přesně tam, kde už tolik let měly být. Snad už nic nechybělo...
Pomalu vstal, hlava se mu ještě trochu točila po návalu vzpomínek. Tento kruh se uzavřel, ale zbývaly další. Ještě zbývalo tolik nezodpovězených otázek... Dotkl se první z nich, nedůležité, ale s odpovědí na dosah ruky. Poslední citronový bonbón chutnal stejně dobře jako ty předešlé.
Zpět na obsah
Kapitola 26: Příběh třetí: Věštby - Kapitola 26 - Záblesk nápadu
Příběh třetí: Věštby
Záblesk nápadu
Harry se pomalu probíral, připadal si nezvykle unavený. Už dlouho se tak necítil. Vlastně byl trochu zklamaný, doufal, že ho ten poslední bonbón přenese zpátky do normálního světa. Pryč ze vzpomínek. S trochou naděje otevřel oči. Místnost byla naplněná světlem, ale nebylo to ostré bílé světlo snového světa. Tentokrát už to konečně bylo slunce. Prudce se posadil a chvilku jen tak seděl. Byl si jistý, že je u svatého Munga, jen to vybavení pokoje mu přišlo poněkud nezvyklé. Býval tu častěji, než by mu bylo milé, ale s jistotou mohl říct, že tu nikdy neviděl dvojlůžko. Tím největším překvapením pro něho byla Ginny spící na druhé polovině lůžka. Vypadala v pořádku a spala naprosto klidně. Navíc na nočním stolku uviděl pečlivě poskládané oblečení. Samozřejmě její a to svoje nikde neviděl.
V pokoji něco velmi silně vonělo a Harry až po chvilce pochopil, co to je. Vůně, kterou obvykle cítil z Amorova šípu. Nejdřív ho to překvapilo, ale po chvilce přemýšlení to snad začínal chápat. Kdyby tu vůni ve snovém světě necítil, tak by tomu snad ani nevěřil. Ale když se k němu dostala hůlka, tak proč ne vůně. Vůně, která ho ve snovém světě táhla domů. Uvažoval, jestli má Ginny vzbudit, ale nakonec ji nechal spát. Něco mu říkalo, že to právě dnes potřebuje, vypadala trochu unaveně. Uvažoval, co by měl udělat. Vyřešila to za něj sova, přistála na parapetu. Zpráva byla pro Ginny, ale sova Harryho naštěstí znala a tak mu dopis předala. Byl od dětí a psala ho Lilly. Vzkazovala, že se u babičky mají dobře a že po obědě dorazí na návštěvu. Harry se mírně pousmál a už teď se těšil na to překvapení.
Posadil se zpátky na lůžko, opřel se o polštář a s úlevou vydechl: "Konečně..."
Vedle něj se ozvalo překvapené: "Co konečně?"
V další vteřině byl opravdu rád, že je pevně opřený. Ginny se mu totiž vrhla kolem krku, hned jak poznala, že se jí to opravdu nezdá. Vydrželi přitisknutí pěkných pár minut, skoro bez pohybu a beze slov. Užívali si vzájemnou blízkost a ani jeden z nich tu chvilku nechtěl narušit. Až potom Ginny zvedla hlavu a dlouho si navzájem hleděli do očí. Skoro jako by nemohli uvěřit, že už je všechno jako dřív.
"Ginny..." řekl Harry a už se nadechoval, měl spoustu otázek, ale neměl čas žádnou z nich vyslovit.
Uslyšel jen: "Harry..."
Dál už se oba starali o úplně něco jiného. Byly to jen polibky, přesto se kolem snad zastavil čas. Jen pro ně.
Nemohlo to vydržet věčně a tak se raději posadili. Bylo toho tolik, co si chtěli říct. Když se později ozvalo lehké zaklepání na dveře, tak už s vzájemným povídáním skončili. Do pokoje bez čekání na vyzvání vstoupila madam Pomfreyová. V rukou se jí povážlivě zakymácel tác s obědem, když se vprostřed kroku zarazila. Pár příštích vteřin bylo ticho, přerušil ho až Harry pozdravem a Ginny se přidala.
"Dobrý den," řekla nakonec madam Pomfreyová. "Vítám vás zpátky, pane Pottere... Musím přiznat, že jsem opravdu velice příjemně překvapená." Ještě chvilku vyzvídala a Harry jí krátce ozřejmil, co prožíval. Nebyla příliš překvapená, na to znala Brumbála až příliš dobře. V hlase přitom měla nepatrnou špetku hořkosti. Potom odešla zařídit další oběd. Odcházela s tím, že se vrátí kvůli dalším vyšetřením.
Potom už se to začalo trošku hýbat, Harry překvapil pár dalších lidí, nejdřív bystrozora na hlídce u dveří. Opět tam byl David, což Ginny přijala s trochou údivu, ale prozatím to nijak jinak nekomentovala. Ještě oběhli i ostatní bystrozory v patře. Oba si užívali velmi překvapené obličeje. Hlavně ten Ronův, když chvilku po zavolání dorazil. Původně chtěli obvolat ještě víc lidí, ale raději to vzdali. Bystrozoři pořád hledali Hanse Fuchse a s příchodem dalšího dne zvětšovali okruh pátrání. Většina známých byla právě příliš daleko. Dokonce i Gordon původně odpověděl, že dorazí až později. Ale pak si to rozmyslel, protože začal tušit, proč mu Ginny volala. Po příchodu se jeho tušení samozřejmě potvrdilo. Oba s trochou údivu vyslechli Harryho vyprávění a na konci ho zasypali otázkami. Na většinu z nich ovšem neznal odpověď. Pokračování se nejdřív ujal Ron.
"Vypadá to docela bledě, Harry, živého máme jen jednoho a zatím nic neřekl. Ale časem promluví, je na Fuchse docela naštvaný. Jen musím říct, že toho nejspíš moc neví. Zajímavé věci dorazily dnes ráno z Německa, samozřejmě jsme rozeslali oběžník s žádostí o informace. Němci už nepožadují Fuchsovo zadržení kvůli čtyřnásobné vraždě, ale jen kvůli jejímu vyšetřování, jen jako svědka."
To bylo docela zajímavé a Harry nad tím chvilku uvažoval. Němci pravidelně obnovovali platnost zatykače vydaného na Fuchse a teď najednou taková změna. Řekl Ronovi: "Jsou tam ještě nějaké podrobnosti?"
"Vůbec nic," zavrtěl hlavou Ron, "Jen ta žádost o vydání a poznámka: Německé ministerstvo kouzel nemá žádné poznatky o smrtijedství Hanse Fuchse... Zdůvodňují to smlouvou mezi ním a Tomem Raddlem. Abych byl přesnější, Fuchsova rodina vlastní už asi sto let zasilatelskou firmu a od ní se v roce 1998 odštěpila nová firma, vlastněná a provozovaná právě Hansem Fuchsem. Podle všeho byla zřízena jen kvůli zakázce od Voldemorta a pro ochranu mateřské firmy. Mám pocit, že by možná mohli mít pravdu, co říkáte?"
Chvilku to probírali, hlavně Harrymu se to příliš nezdálo. Proč by tolik let bojoval na straně smrtijedů? V době, kdy už to nemělo smysl. A proč by naplánoval a provedl tenhle útok? Jen Gordon neříkal nic a Harry se na něj pátravě podíval. Vrátil mu jeho pohled a sáhl do brašny na zemi.
"Harry, tohle bylo v úkrytu před tvým domem," řekl Gordon a z brašny postupně vytáhl injekční stříkačku a několik prázdných ampulek. Harry už podobné opravdu hodně dlouho neviděl, ale přesně věděl, že slouží k odběrům krve.
Několik příštích minut se všichni dohadovali, až moc dobře věděli kdo a na co by mohl potřebovat Harryho krev. Harry nejdřív mlčel, uvažoval a pak je přerušil.
"Tak za prvé, Voldemort je provždy a naprosto jednoznačně mrtvý. Pokud jde o ingredience do lázně, která ho tehdy oživila, kosti Toma Raddla staršího a také dalších příbuzných Voldemorta byly z příkazu ministerstva zničeny už krátce po bitvě o Bradavice. Hrobka byla potom několikrát vyloupena, ale kosti v ní už neměly s rodinou nic společného. Stačí vám to?" Na chvilku se odmlčel, pohledem přeběhl po všech v místnosti a pokračoval: "Musíme se ujistit, jestli je zpráva z Německa pravdivá. Rone, co nejdřív pošli dotaz na veškeré podrobnosti včetně informace, koho Němci z těch vražd podezřívají. A zatím ho zkusíme chytit. Mimochodem, může mi někdo vysvětlit, co se stalo při tom útoku? Zatím o tom nevím skoro nic..."
Vysvětlení se ujal Gordon, "Takže útoku se účastnilo šest lidí, dva dokázali utéct a čtyři zemřeli na místě. Dva zabil plot, pokud jsem to dobře pochopil, Harry, tak ve vašem plotě je největší soustředění vrb mlátiček v celé Anglii. Ti další dva, to byla pořádná záhada. Naprosto jednoznačně je zabil výbuch. Mudla, co připravoval výbušninu, je opravdu profesionál a nálož by po dokončení nejspíš dokázala pobořit pěkný kus zdi. Při výbuchu ovšem měla rozbušku umístěnou úplně opačně. Tlaková vlna od výbuchu tak nešla do zdi, ale mířila ven. Náš pyrotechnik tvrdí, že to před dokončením mělo nejspíš sloužit na obranu úkrytu. Problém byl s roznětem, nemohli jsme pochopit, proč to bouchlo. Dálkový rozněcovač byl zajištěný a nemohl to odpálit. Nejdřív jsme to odhadovali na chybu v konstrukci bomby, ale to bylo málo pravděpodobné. Další nápad byl zásah střelou ze samopalu, kterým střílel ten mudla. Jenže jako náplň bomby sloužil Semtex a ten je vůči běžným střelám netečný asi jako plastelína... Rozbuška zase byla krytá konstrukcí držáku bomby.
Přišli jsme na to, až když se nám podařilo najít hůlku jednoho z těch mrtvých. Těsně před výbuchem se dotyčný pokusil použít kletbu Avada kedavra, což vyvolalo masivní reakci plotu. Nešlo jen o ty vrby, celá aktivita byla provázena mohutným výbojem magie. Samo o sobě by to nejspíš neznamenalo větší problém, ale rozbuška bomby měla bezdrátové ovládání a ta hromada magie kolem usmažila elektroniku přijímače. Pokus s dalším přijímačem to všechno potvrdil. Tím jsme tu záhadu měli z krku. Nebyla ovšem jediná. Třeba to, proč tě kouzlo Protego nedokázalo ochránit. Před výbuchem ani nemohlo, štít byl moc daleko od plotu. Ale schytal jsi pěkných pár zásahů ze samopalu. První střely zasáhly štít a odrazily se směrem k bombě. Výbuch je pak vrátil k tobě. Zbytek se odrazil od zdi a hlavně od branky."
Gordon se na okamžik odmlčel a pak dodal: "Pro tuto chvíli je to z mé strany všechno."
Dál probírali spíš běžnou agendu bystrozorského úřadu. Netrvalo to příliš dlouho, protože přišla madam Pomfreyová a setkání s ohledem na zdraví pacienta zrušila. Harry byl vlastně rád, chtěl být s Ginny chvilku o samotě, než dorazí děti. Naštěstí se trochu zdržely, ale i tak zbývající čas uběhl tak rychle...
***
Oblohu proťaly první kapky a vzduch začal vonět deštěm. Ještě pořád bylo horko, ale mraky už věštily ochlazení. Zatím se měnilo jen počasí, ale ta změna snad nebyla jediná. Harry v to alespoň doufal. Opatrně se protáhl. Leželo se mu pohodlně a Ginny hned vedle pravidelně oddychovala. Cítil se výborně. Po návštěvě dětí už mu skoro nic nechybělo. Na chvilku se vrátil ke vzpomínkám. Pořád je viděl tak jasně, tak jako všechny, které kdy svěřil myslánce. Věděl, že ho čeká ještě spousta hledání a měl v úmyslu s tím pokročit. Pomalu se zvedl a přešel k oknu. Chvilku obhlížel uplakaný obzor a díval se po městě. Nebylo tiché, ani první kapky deště nepřinesly do Londýna klid. Čekal by někdo něco jiného? Obrátil se zády k městu a s lehkým úsměvem sledoval spící Ginny. Netrvalo to dlouho a usínal s obličejem v jejích vlasech.
***
Ráno nebylo jiné než večer, déšť stále smáčel ulice a maloval po oknech. Harry otevřel oči a zjistil, že protentokrát si vyměnili role. Lůžko vedle něj bylo prázdné, a Ginny se na něj usmívala od okna. Den opravdu začínal docela hezky... Byl docela klid, Ron a George dorazili až po snídani. Vypadali docela spokojeně. Vlastně nějak moc spokojeně...
“Tak pánové, můžete mi alespoň lehce naznačit, proč vypadáte tak spokojeně?“
Oba se pokusili promluvit současně.
Teprve po menším výbuchu smíchu začal mluvit George, “Už konečně víme, jak Fuchs a spol. dokázali zmizet. Máme pár svědků, kteří viděli dodávku a v ní dva muže. Vyjížděla z továrního komplexu který sousedí s tou Ztracenou uličkou, ve které se ti dva skrývali.“
Harry ho zarazil, „Jenže jak víme, že jsou to opravdu oni?“
“Máme pár záběrů z kamer. Kupodivu ani jeden nepochází z kamer uvnitř komplexu, někdo se jim asi velice pečlivě vyhýbal. Na ty mimo továrnu už ovšem zapomněl. A díky svědkům už jsme věděli, které a kdy zkontrolovat. V hlášení je ještě napsané, že té dodávce podle všeho odcházela spojka, a právě díky tomu si jí svědci všimli.“
Dál pokračoval Ron: „Tohle se stalo ještě včera večer, ale nebylo to zas tak důležité. Opravdový posun přišel až dnes brzy ráno. Máme tu dodávku. Stojí na vrakovišti pěkný kousek odtud. Zatím neznáme podrobnosti, ale už čekáme jen na Gordona a vyrážíme tam. S trochou štěstí bude mít sebou předběžnou zprávu, pár lidí už tam samozřejmě je.“
Jako potvrzení jeho slov práskly dveře a do místnosti skoro vletěl Gordon. Spokojeně nevypadal, to ani náhodou. Chvilku nemohl popadnout dech a pak ze sebe vysypal: “Tak se nám to ještě zamotává. Tony rozhodně není u manželky v Prasinkách, jak tvrdil jeho šéf. Podle těch pár stop, které se Lvovi podařilo zajistit v jeho kanceláři, ho unesl Fuchs. A než se zeptáte, Tonyho odznak jsem už kontroloval a zatím je živý. Ale zjistit, kde je, se nám bohužel nepodařilo.“Mávnutím hůlky si vyčaroval židli a posadil se.
“Zatím to má na starosti Leonidas, teď zrovna rozebírá Tonyho kancelář a zkouší zjistit, kdo a čím očaroval jeho šéfa. Imperio to nebylo, jen tak pro pořádek.“
Harry se na chvilku zamyslel: “Pro vás se tím myslím nic nemění. Musíme najít Fuchse a tím se snad dostaneme k tomu, kde je Tony. Snad nebude pozdě... Já bohužel zatím zůstávám tady. Je ovšem pravda, že si na kancelář s postelí začínám docela zvykat.“ Usmál se a pak otočil hlavu ke dveřím. Ozvalo se zaklepání a hned poté vstoupila madam Pomfreyová.
Usmívala se o dost víc než obvykle. Harry pochopil okamžitě, ještě dřív než promluvila. Podle výsledku testů byl v pořádku a mohl konečně pryč. Krátce se rozloučil a poděkoval. Za pár dalších okamžiků už všichni mířili na chodbu. S Ginny se rozloučil až na odpočívadle nad schody.
Gordon měl auto postavené u zadního vchodu. Dřív vedl jen na malý zaplivaný dvůr, ale teď tam byl malý parčík, parkoviště a lavičky. Bylo to mnohem pohodlnější než procházet výlohou, a tak většina návštěvníků procházela tudy. Harry zastavil u dveří auta a pohledem přeběhl po parčíku. Jen tak pro jistotu. Nebylo vidět nic nezvyklého, ale přesto měl trochu divný pocit. Pak mu to ovšem došlo. Na jedné z laviček seděl kdosi známý, byl otočený zády a tak ho hned nepoznal. Ale teď...
“Draco? Co ty tady?“
Ale nevypadal překvapeně a pár slovům o náhodě Harry nevěřil ani náhodou. Na to ho znal příliš dobře. Nebyl to dlouhý rozhovor, bystrozory ještě čas příliš netísnil, ale i tak chtěli vyrazit co nejdřív. Bylo na tom něco divného. Harry cítil, že mu něco uteklo, jako by jejich rozhovor něco skrýval. Ale kromě poslední věty to byly jen obvyklé zdvořilosti. Jen ta poslední věta. Nebyl to moc příjemný pocit, když Draco řekl: “Doufám, že v tom není otec příliš zapletený“.
Kromě Harryho ta poslední slova nikdo neslyšel. Ale i odpověď nebyla pronesená příliš hlasitě. Přesto Draca překvapila. Nabídku na práci pro bystrozorský úřad určitě nečekal. Ale Harry to myslel naprosto vážně. Přišlo to sice jen jako záblesk nápadu, ale měl tušení, že takovou pomoc bude v dohledné době potřebovat.
Zpět na obsah
Kapitola 27: Kapitola 27 - Mezi vraky
Mezi vraky
Oblohu pokrývala šeď, po skle klouzaly kapky a na vyčasení to příliš nevypadalo. Harry se trochu zavrtěl v sedadle, kolem ubíhala promoklá venkovská krajina a motor auta hluboce, ale tiše předl. Snad jen Gordon si jízdu užíval. Nestávalo se často, že by někam vyráželi autem, a tak klidně nabídl svůj Ford Capri. Normálně by se dovnitř snad ani nevešli, jenže to pro kouzelníky samozřejmě nebyl problém. Právě projeli lesem, klikatou cestu vystřídala rovná obklopená polem. Jednotvárnost okolí Harryho zahnala k přemýšlení, vlastně ani nikomu jinému nebylo do řeči.
Nemohl se soustředit a tak jeho mysl přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Probíral všechno, co se za posledních pár dní stalo. Snad se snažil najít v tom všem nějaký smysl, ale nedařilo se. Měl tak trochu pocit, že mu hlavu naplňuje jednotvárné hučení a brání mu přemýšlet. Relativní ticho v autě tomu jen napomáhalo. Na pár okamžiků se opřel spánkem o chladivé sklo. Bylo to o něco lepší. Možná za to mohla koňská dávka vzpomínek, které tak náhle získal. Zavřel oči, znovu zapřel hlavu o sklo a ponořil se do nich. Před očima se mu míhaly záblesky dávných obrazů, byly myslánkově čisté a přesto skoro nezachytitelné. Byly to jen útržky vzpomínek, pomíchané natolik, že přestávaly dávat smysl. Vydržel to jen chvíli a pak raději sevřel oči. Všechno zmizelo jako mávnutím hůlky. Ale hučení v hlavě bylo také pryč a mysl měl opět čistou a připravenou. Snad.
Z přemýšlení ho vytáhla změna zvuku motoru. Gordon podřadil a nechal třílitr roztočit do otáček. Trochu se zamračil, odbočka za odstaveným policejním autem byla spíš polní cestou než silnicí. Na něco takového nebyl zvyklý a jeho auto už vůbec ne. Ale nic neříkal, jen přibrzdil až v poslední chvíli a Ford na vlhkém asfaltu trochu zahrabal. Na policejní auto zaťukalo pár kamínků, ale s policisty to ani nehnulo. Jen hůlka v Ronově ruce naznačovala proč. Jeli dalších deset minut, než pole vystřídaly zarostlé pozemky a opuštěný průmyslový areál. Tady už byl zase asfalt a po chvilce zastavili u zanedbaného plotu. Kus byl stržený, v trávě a plevelu okolo leželo několik identifikačních čísel. Dírou v plotu vedly vyjeté koleje a lehké mrholení se je pokoušelo zaplnit. Všichni vystoupili, jen Gordon se zdržel. Chvilku mluvil do vysílačky, ujišťoval se, že už můžou k plotu. Všechno bylo nafocené, takže se na to v klidu mohli jít podívat.
Ron byl o pár kroků napřed a tak se taky jako první zarazil. A pak se otočil.
“Harry, něco mi na tom nesedí.“
“Tak to nejsi sám,“ řekl Harry a zastavil vedle něj.
Zprvu to vypadalo jako štěstí a náhoda. Ale takhle zblízka už ne. Stačilo se na chvilku zamyslet a bylo to skoro úplně jasné. O kousek dál stála mezi dalšími vraky dodávka, kterou použil Fuchs. Byla pečlivě zaparkovaná mezi další dva Tranzity a někdo si s ní ještě trochu pohrál. Prorazil dvě kola, odhodil zátku nádrže a vyrazil okénko u řidiče. Tolik říkala úvodní zpráva, kterou si přečetli ještě v autě. Zbytek už museli zjistit sami. Rozhodně je nenapadlo, že to všechno bude trochu jinak, než to vypadal zpočátku.
“Chápu, že to netrklo nezkušeného bystrozora, ale proč to nedošlo mudlovské policii?“ řekl Harry.
Pomalu přišel až k plotu a díval se na vyjeté koleje, stopy otištěné v hlíně a trochu vrtěl hlavou. Když si někdo dá tolik práce s maskováním odstaveného auta, tak potom určitě nenechá válet na zemi stržený plot. Jedině že by to celé byla bouda. Jiná možnost se dala jen těžko předpokládat. Harry chtěl něco říct, ale přerušil ho zvuk auta. Chvilku to trvalo, náklaďák naložený šrotem bylo slyšet už z dálky. Potom pomalu projel kolem. Řidič je udiveně sledoval a pomalu mizel směrem k nákladní bráně. Auto bystrozorú vyrazilo za ním. U díry v plotě zůstal jen Harry s Ronem, ještě chvilku prohlíželi plot a stopy.
“Nesedí tu víc věcí,“ řekl trochu zamyšleně Harry, „Pořád hledáme dva lidi a já tu naprosto jasně vidím troje stopy.“
Ron přikývl. Harry chvilku čaroval a stopy v hlíně vyplnila bílá hmota. Hotové sádrové odlitky uložil do sáčku na důkazy a po krátkém zamyšlení to zopakoval i se stopu automobilu. Ale pořád měl pocit, že něco přehlédl. Něco drobného a nenápadného. Zavřel oči a hůlka znovu zasvištěla vzduchem. Vzduch se trochu zavlnil a magie prohrabávala okolí. Zadrnčel drát plotu, o kousek dál se několikrát zavlnila tráva. Ale ještě nebyl konec, od plotu přiletěl odstřižený kousek pletiva a způsobně zapadl do dalšího sáčku. Následoval ho provlhlý nedopalek cigarety, zlomená sirka a několik vlasů. Malé střípky obrazu, nenápadné stopy a snad další pevný bod. Harry se chvilku rozhlížel, asi už to bylo všechno. Jenže pořád tu chyběl malý kousek. Ještě jeden. V první chvíli si toho ani nevšiml, ale najednou...
“Rone? Už asi vím, co mi tu ještě nesedí. Oni vůbec nečarují. Vůbec nic, ani stopa magie, žádné zbytky kouzel.“
“Jenže proč? Sledovat obyčejná kouzla v celé Anglii prostě nedokážeme a to je snad poměrně známý fakt...“
“Možná kdyby použil hůlku kterou známe, ale on s útěkem musel počítat. Určitě má nějaké v
záloze. Navíc ta zrzka je určitě čarodějka... Co je?“
“Jaká zrzka?“
“Ah, promiň,“ řekl Harry a ukázal mu sáček s vlasy.
Byly dlouhé a zrzavé. Spolu se stopami to snad říkalo vše. Ron přikývl a ještě chvilku společně okukovali okolí. Marně, ale za zbytečné to nepovažoval ani jeden z nich. Pomalu vyrazili podél stop a vyjetých kolejí. Opatrně, zem byla blátivá a docela to klouzalo. Nejdřív mlčeli a oba se pozorně dívali. Nebyla tu vidět ani jediná další stopa, takže trasu vozidla nikdo nezkontroloval. Ta myšlenka u Harryho vyvolala lehký povzdech. Ušel ještě pár dalších kroků než si uvědomil, že Ron zastavil.
“Myslíš to opravdu vážně? Malfoy a práce pro bystrozory?“ Chvilku ho upřeně pozoroval, ale
Harry nic neříkal, jen se díval o kousek dál do trávy. “Hele, já vím, není to Lucius, ale i tak...“
“Vlastně nemám příliš na výběr, Draco je posledních pár let největší odborník na černou magii a já mám z toho všeho dost nepříjemný pocit. Nejspíš ho budeme potřebovat. Skoro všechno se nám tu motá kolem černé magie. A navíc...“ Na pár okamžiků se odmlčel. “Budu raději mít Draca na naší straně.“
Věděl, že to nikdy nebude úplně pravda. Malfoyové prostě drželi při sobě. Tak jako většina starých kouzelnických rodin. Dokonce i Lucius, když byl jedním z nejvěrnějších Pána zla. Nejspíš i tehdy to dělal pro rodinu. Alespoň v to věřil. Byl všeobecně rozšířený omyl, říct, že Draco je na rozdíl od svého otce na té správné straně. Malfoyové byli vždy jen na své straně. Jediný rozdíl mezi nimi byl v prostředcích, které byli ochotni použít. Oba už kdysi ukázali, kde leží jejich hranice, neznámou zůstávalo nakolik se za ty roky změnili. Na okamžik se zarazil a uvažoval nahlas. Jestli je to možné. Jestli se Lucius Malfoy mohl zaplést s Fuchsem.
Samozřejmě, Ron v tom měl jasno a řekl: “Pokud víme jistě, že se Malfoy do něčeho nezapletl, znamená to jediné. Špatně jsme se dívali.“
Bylo to řečeno s nadsázkou, ale Harry tomu pomalu začínal věřit. Dál nad tím uvažoval i když stejně jako Ron nepřestával sledovat stopy v rozmáčené půdě. O chvilku později se jejich méně pohodlná cesta vyplatila. Dodávka tu na chvíli zapadla a stop přibylo. Bylo to skoro nepochopitelné, ale dva kouzelníci tlačili auto. Harry si během vteřiny vybavil nejméně tucet kouzel, které by mohli použít. A oni neudělali vůbec nic, jen prostě tlačili jako mudlové. Museli mít o schopnostech bystrozorů opravdu vysoké mínění, když netroufli použít ani to nejobyčejnější kouzlo.
Od odstavených vraků je dělil jen kousek cesty. Fuchsovo únikové auto bylo vidět už z dálky. Harry si ovšem musel přiznat, že předem věděl, které to je. Jinak by ho mezi ostatními vraky nepoznal. Vlastně vypadalo ještě o něco hůř. Teď před ním navíc byla natažená černá plachta, Ležely na ní věci z auta a Harry najednou věděl, jak dokázali zmizet. Ležela tam i policejní uniforma. A pokud ona zrzka už předem očarovala policisty, kteří hlídkovali na únikové cestě... Za pár okamžiků se jeho úvaha potvrdila. Gordon jim vyšel naproti s detektorem černé magie a předal zprávu, kterou slyšel v rádiu. Od objevení dodávky uběhlo dost času a tak nalezení policistů, které zrzka očarovala, nebyl takový problém. Pod vlivem kouzla se chovali poněkud podivně a už byli mimo službu. U obou to napravila krátká návštěva bystrozorů, léčitele od svatého Munga ani nebylo potřeba volat. Ale kromě informace o použitém kouzle nezjistili nic nového. Čarodějka si dávala až příliš pozor a policisté ji viděli až pod vlivem kouzla.
Harry věděl, že kvůli detektorům nemůže přijít o moc blíž, ale i tak si povzdechl. Černá magie zanechávala stopy, to věděli všichni. Ale málokoho napadlo, že můžou vydržet tak dlouho. Harrymu to připomněl kterýkoli detektor černé magie. Stačilo stisknout tlačítko a ručička pokaždé skočila až na počátek červeného zbarvení na stupnici. Už tolik let se držela na přibližně stejném místě a nepomáhalo nic. Ron vyrazil nakouknout do dodávky a Harrymu nezbylo než místo obejít velkým obloukem. Zvenčí samozřejmě neviděl nic, auto až na nadměrné otřískání nevypadala nijak zvláštně. Kousek stranou stálo další auto, pojízdná laboratoř bystrozorů. Harry zaklepal na zadní dveře a vstoupil. Uvnitř seděl u obrazovky počítače holohlavý policista. Nevypadal příliš překvapeně, zprávy se šířily opravdu rychle. Harry si u něj jen pro všechny případy ověřil pár informací a předal mu všechny stopy nalezené u prostříhaného plotu. Policista otočil magnetem přicvaknutou jmenovku. Na přední straně byla mudlovská policejní hodnost. Druhá strana patřila bystrozorům. Obrácení mělo okamžitý účinek, přestalo působit kouzlo skrývající malou lektvarovou laboratoř. Na stole bublaly dva kotlíky a stěna za nimi byla zaplněna šuplíčky, přihrádkami a dalším příslušenstvím. Policista uložil sáčky s důkazy a pokračoval v přípravě lektvarů. Normálně to byla poměrně osamělá práce a tak využíval každou příležitost k rozhovoru. Harry spíš poslouchal, odpovídal jen málo. Ale pomalu se začínal usmívat. Drby, drby, drby. Vlastně to nebylo nic jiného.
Naštěstí.
Policista před ním patřil ke zmijozelské koleji a rodinu Malfoyů osobně neznal. Ale přátelé přátel si povídali u máslového ležáku. Nenápadné informace, někým jen tak pronesené, považované za nedůležité dopadly na úrodnou půdu... Narcissa Malfoyová byla už dva týdny v cizině, dělala kdovíco, kdovíkde za Kanálem. A Luciuse už od víkendu nikdo neviděl. Jako by se vypařil. Nezrušil několik schůzek a přesto nedorazil. S Dracem to bylo stejné, jen byl vidět a svou neúčast oznamoval. Nejzajímavější byla poslední informace. Mudlovská policie, zastoupená Útvarem prevence kriminality sledovala Malfoy Manor. Vlastně cestu kolem a kamera podle všeho dohlédla až ke vstupu. Harry přemýšlel. Nebyl si úplně jistý, ale Malfoy Manor měl komplexní ochranu proti přemístění. S trochou štěstí by nečekaná návštěva musela projít kolem kamery. Trocha smůly by mohla znamenat, že by Fuchs měl pozvánku, která přemístění umožňovala. Ale bylo to nepravděpodobné. Lucius by takhle neriskoval a Fuchs nejspíš také ne.
Harry už na nic nečekal a vyrazil. Nejdřív domluvit prohlídku záznamu z kamery, tedy pokud skutečně existovala. Ještě si odchytil Rona kvůli smluvení o dalším postupu a poslal vzkaz Ginny. Byl to Ronův nápad a nebyl až tak špatný. Harry sice souhlasil z trochu jiného důvodu, ale na tom nezáleželo. Potřeboval si ještě pár věcí promyslet a tak se nechal odvést mudlovským policejním autem, Řidič sice měl náladu na povídání, ale Harry už na další drby neměl chuť. O to méně, že byly mudlovské.. Nakonec hovor úplně přerušil, to když se policista začal zajímat o jeho krycí funkci v mudlovském světě. Bylo v jeho zájmu nic bližšího nenaznačovat a věděl, že skutečný pracovník Bezpečnostní služby by se choval stejně.
Cesta pěkně ubíhala, mraky přestávaly slzet a Harry se začínal těšit. Na Ginny, na pár společných chvilek.
Zpět na obsah
Kapitola 28: Kapitola 28 - Pozvánka
Pozvánka
Obraz se lehce zachvěl a poskočil o pár minut dál. Kolem kamery projelo auto a odlesk světel na mokré cestě na chvilku rozzářil obrazovku. Následovalo další zachvění a údaj hodin se rozběhl jako šílený. Odkrajoval další minuty, stejně jako to dělal uplynulou hodinu. Nebo už to byly dvě? Technik z odboru prevence kriminality se zašklebil a máchnutím myši zavřel právě prohlížený soubor. Ani se nezeptal, jen se ohlédl a počkal na Harryho přikývnutí. Ginny u vedlejší obrazovky už taky nevypadala příliš nadšeně. Harry ale měl pocit, že jí to vadí méně, než by čekal. Ronův plán na její odrazení prostřednictvím té nudnější části bystrozorské práce moc dobře nefungoval. Technik k němu vyslal další, tentokrát trochu prosebný pohled. Harry si promnul oči a už chtěl říct něco o přestávce na kávu, ale nestihl to.
"Máme ho," řekla najednou Ginny a ukázala na obrazovku.
Technik vrátil video o kousek zpátky a pak znovu pustil celý záběr. Bylo vidět všechno, od prvního bliknutí kontrolky pohybového čidla, přes prudké otočení kamery za pohybem. Na záběrech byl naprosto jistě Hans Fuchs. S brašnou v ruce obezřetně kráčel po cestě kolem Malfoy Manor a pohledem hypnotizoval kameru. Harry uvažoval, proč dělá takovou hloupost, stačila trocha maskování a přišli by o jistotu, kdo je na záběrech. Druhý technik se uchechtl a hned začal vysvětlovat. Na sloupu nad cestou bylo pouzdro staré kamery, celé bílé a jasně viditelné. Z dálky tak bylo vidět slepá místa kamery. Skutečná kamera pak byla otočně uchycená v krabičce z kouřového plastu pod maketou. Fuchs se tím nechal dokonale napálit a bez viditelných obav odbočil na příjezdovou cestu. Rychlým krokem pokračoval až k bráně, zazvonil a pak vstoupil do sídla Malfoyů. Harry se usmíval, měli další stopu. O chvilku později se mu úsměv ještě víc rozšířil. Sledovali pozdější záběry a viděli ho znovu. Odcházel se spokojeným úsměvem a bez brašny. Nemohli to sice vědět s úplnou jistotou, ale co jiného než Voldemortovu truhlu mohl Fuchs schovat u Luciuse Malfoye? Najednou se zarazil a pár vteřin zíral na časový údaj. Už tušil, kam mohl Fuchs schovat uneseného policistu. Mávl hůlkou a oba technici v místnosti strnuli. Sledovali obrazovky před sebou a dění kolem je nezajímalo. Pomalu dokončovali ukládání nalezených záběrů. Harry je ještě pro jistotu zkontroloval a pak se obrátil ke Ginny. O zmizení Tonyho jí řekl už před tím, takže to nemusel příliš dlouho vysvětlovat. Ukončili hledání dalších Fuchsových záběrů a pověřili tím oba techniky. Samozřejmě až po tom, co zrušili kouzlo, které je předtím chránilo před odposlechem.
K výtahu dorazili za pár okamžiků. Harry poklepal hůlkou na ovládací panel a nad tlačítky s čísly vystoupilo z plochy plastu další. Harry ho stiskl a výtah je s tichým šuměním dovezl do skrytého patra. Kromě pár oprýskaný plechových skříní a velkého krbu bylo úplně prázdné. Neporušený prach na podlaze naznačoval, že jsou tu prvními návštěvníky po kdoví kolika dnech. Po chvilce v místnosti doznívala jen ozvěna zahučení krbu a zář letaxových plamenů vystřídalo přítmí. Zbyly tu jen dvě řady stop, kousek před krbem propletené a trocha rozvířeného prachu. Náhodný pozorovatel by nad tím propletencem stop mohl dumat, ale nikdo nepřišel.
***
Bystrozorské ústředí vypadalo mnohem klidněji, než tomu bylo v několika předchozích dnech. Část bystrozorů už se zase vrátila ke své normální práci a pořádně prověřený systém služeb odstranil zbytečné prostoje. Našlo se ovšem dost čarodějů, kterým ta změna příliš nevyhovovala. Krátký návrat do služby je často vytrhl z obyčejného a občas nudného života. Mnozí z nich dokonce doufali, že se ještě něco semele. Jen něco malého, právě tak na dalších pár dní mezi bystrozory.
Harry vkročil na nádvoří ústředí s úsměvem, stejně tak i Ginny. Zatím to vypadalo na velice úspěšný den. Konečně získali další informace o pohybu Hanse Fuchse. Byly sice poněkud starší, ale přesto důležité. Hlavně pro Tonyho, pokud ho po únosu opravdu ukryli v truhle a tu zase u Malfoyů. Vypadalo to docela pravděpodobně. Sídlo bylo velice dobře chráněné proti únikům magie, to bylo všeobecně známo. Bylo to sice hlavně kvůli černé magii, ale stejně dobře to fungovalo i na tu obyčejnou. A Tony u sebe měl odznak, alespoň ve chvíli únosu. Musel tedy první chvíle přežít bez větších zranění. Byl nejspíš jen omámený nějakým nenápadným kouzlem, právě takovým , které nespustilo varování. Kouzelník by něco takového nejspíš ustál, ale na mudlu stačilo mnohem míň. To, že byl v tu chvíli mimo službu, to ještě zhoršovalo.
Pro všechny případy zašel do kanceláře. Ginny zůstala v hale, začala o něčem mluvit s Hannah. Trvalo to jen chvilku a Harry držel v rukou Tonyho složku. Vložený odznak byl pořád ještě bez jakéhokoli poškození a ukazoval, že jeho nositel je pořád ještě mimo službu. To bylo snadné. Zbývaly další informace a tady už musely přijít na pomoc kouzla. Trvalo to hodnou chvíli, vyplněnou máváním hůlky a mumláním zaříkadel, ale nakonec měli jistotu. Harry držel v ruce list pergamenu hustě popsaný pravidelným rukopisem očarovaného brku. Odborník by určitě zjistit víc, ale i podle zběžného pohledu to bylo jasné. Tonyho odznak zmizel ze světa jen těsně po tom, co Fuchs vstoupil do budovy sídla Malfoyů. Trochu trpce se usmál, bylo to docela ironické. Zrovna on si právě teď přál, aby Lucius Malfoy nebyl do celého případu příliš zapleten. Aby raději vůbec netušil, co si u něj Fuchs vlastně uložil. Mohlo to pro Tonyho znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Pro Malfoye slibovala Voldemortova truhla velký zisk a přijatelné riziko. Mudlovský policista v ní by znamenal jen obrovské a při skoro jakékoli souhře okolností i nepřijatelné riziko. Musel doufat, že Lucius zase neodolal štědré nabídce a prostě jen umožnil uschování další nelegální věci. Nebylo by to poprvé a určitě ani naposled.
Zbývalo vymyslet, co s tím dělat dál. Mohl samozřejmě poslat sovu ministrovi. Nebylo by to poprvé. Jenže si až příliš dobře uvědomoval, jak málo důkazů má. Věděl, ale to bylo vlastně všechno. A možná ještě míň, určitě mohlo existovat i jiné vysvětlení. Nepochyboval o tom, že právníci by nějaké vyštrachali. Ještě pořád přemýšlel, složku už uložil a vyšel zpět do haly. Ginny seděla sama na lavičce a marně nabízela sově vedle sebe jakýsi mlsek. Harry už z dálky viděl obálku s velkou rudou pečetí, ale až po pár krocích rozpoznal další barvy. Na jinak obyčejné obálce zářily zelené a bílé proužky. Byla pro něj, přesně jak odhadoval. Jen odesílatele netrefil. Nepsal mu Lucius, ale Draco Malfoy. Přes krátký rozhovor a nabídku před svatým Mungem nečekal, že mu napíše právě on. Bez bližšího vysvětlení ho zval na návštěvu v Malfoy Manor.
Nabídl dopis Ginny, “Co si o tom myslíš?“
Začetla se do něj, na konci stránky vypadala trochu udiveně.“Vždyť on tě skoro prosí... Tedy ne že by to tam dokázal napsat,“ dodala už s lehkým úšklebkem,
Harry přikývl. “Budu tam muset zajít,“ podíval se na hodinky a dodal: “Ale předtím musím zjistit pár věcí. Čas ještě mám.“
“Dobře, ale buď opatrný. Já si tu zatím něco najdu. Můžu zajistit zásahovku, jen pro všechny případy...“
“Nemyslím, že by byla potřeba, ale dobře, souhlasím.“
Po krátkém rozloučení se vrátil zpátky do kanceláře. Hannah tu ještě nebyla, snad někde něco zařizovala. Minul složky bystrozorů, obešel stoly s počítači a zastavil až u knihovny. Kniha, kterou hledal, byla v nejspodnější polici a měla ji skoro celou pro sebe. Položil ji na stůl a odehnal pavouka, který se na ní zabydlel. Najít zápisy Malfoyů trvalo jen chvilku. Jako majitel Malfoy Manor byl pořád uvedený Lucius. Řádek pod tím byl zajímavější, neboť v něm byl jako dočasný správce uvedený Draco Malfoy. Před pár dny tomu tak určitě nebylo. O zápis se postarala kouzla v knize, přesně podle skutečnosti. Zbývalo zjistit proč. Normálně by snad stačila obyčejná bystrozorská brašna, ale chtěl mít jistotu. Zašel do skladu. Ve spoustě skříní tu byly uschované namíchané lektvary, nejrůznější magické předměty, zbraně obyčejné i kouzelné. Chvilku uvažoval, co by mohl potřebovat. Jenže kdo mohl říct, jak je truhla vlastně chráněná? Kromě Fuchse ji asi nikdo neviděl a toho se zeptat nedalo. Vybíral spíš podle citu, z nabraných předmětů po chvíli vznikla úctyhodná hromada a tak se pustil do prohlížení seznamu, který průběžně psalo očarované pero. Víc jak polovinu věcí zase uklidil. Byly navíc nebo se místo nich dalo použít něco jiného ze seznamu. Nemohl se už příliš zdržovat a tak vybrané věci naházel do druhé brašny.
V hale okamžitě narazil na Leonidase. Krátce mu vysvětlil, jak zmizel Tony a kam vyráží. Lev s celou akcí souhlasil s jedinou výhradou. A tou byla Harryho bezpečnost u Malfoyů. Měl vlastně pravdu, nebýt ovšem jedné malé drobnosti. Potichu mu to vysvětlil a ukázal. Na konci dopisu od Draca byla otištěná pečeť. Sloužila i jako přenášedlo a kromě erbu Malfoyů obsahovala i Luciusovo jméno. Alespoň obvykle. Tentokrát tomu bylo jinak a v rudém vosku nade vši pochybnost stálo Draco Malfoy.
Leonidas na to jméno celkem nevěřícně zíral. "Je to pravda? Napadá mě jen jedna možnost. Je konečně mrtvý?"
Harry zavrtěl hlavou. "S největší pravděpodobností žije. Je pár způsobů jak to ověřit a zatím žádný nesvědčil o opaku. Netuším, co se mu mohlo stát, ale už mám ověřeno, že velká část pravomocí ohledně majetku přešla dočasně na Draca Malfoye. Ještě musím dodat, že je to jen díky tomu, že je Narcissa zrovna někde v Evropě."
"Dobře, ale stejně bych se docela rád alespoň trochu pojistil. Zásahovka je sice dobrá, ale k Malfoyům se jen tak nedostanou."
"To vím, Leonidasi," řekl Harry, "ale Draco není Lucius. Jistému riziku se nedá vyhnout, jenže jiná možnost není."
Lev chtěl ještě něco říct, ale po Harrym zbylo jen prázdné místo a zvuk přemístění. Z haly odešel klidně. Až ve své kanceláři vztekle praštil do stolu. A začal na něm připravovat lektvar. Věděl, že je to jediná možnost, jak ohlídat Harryho a jak za ním v případě potřeby najít cestu. Vytáhl kotlík a vyčaroval pod ním plamen. Opatrně odměřoval přísady a postupně je vmíchával do bublajícího lektvaru. Občas se zaposlouchal, ale z haly nepronikl jediný zvuk. Vlastně mu zbyly jen poslední dvě přísady. Předposlední byla vždy po ruce. Vytáhl nůž s černou čepelí a opatrně se řízl. Byla to malá ranka, ale kapky krve z ní odkapávaly pravidelně. Lektvar pod jejich dopady tmavl až do černa. Leonidas znovu použil nůž, ranka po přejetí druhou stranou čepele okamžitě zmizela. Zbývala ještě poslední přísada, ta nejdůležitější. Byla v obyčejné bílé obálce, ale z kapsy ji musel vytáhnout pomocí kouzla a své hůlky. Kterákoli jiná hůlka by spustila pěknou řádku kouzel chránících tuhle i další obálky. Zabezpečení bylo nutné, skrývaly se v ní totiž potajmu získané Harryho vlasy. Raději je ještě zkontroloval kouzlem. Potom dva z nich vhodil do kotlíku a odčaroval oheň. Vypadalo to, že se rozpouštějí a pomalu mizí v lektvaru. Dotkl se prstem hladiny lektvaru a cítil, jak se ho tekutina pokouší vtáhnout. Byla to poslední kontrola a potvrdila, že svou práci odvedl dobře. Smočený prst ho trochu pálil, zatím to bylo docela snesitelné. Mávnutím hůlky rozvířil lektvar. Cítil, že zatím je vše v pořádku, a doufal, že se to nezmění. Nezdržoval se uklízením a vyrazil do haly.
Byla tam už kompletní zásahovka, kterou kvůli případnému zásahu povolala Ginny. Posadil se trochu stranou a hůlkou znovu kontroloval lektvar i jeho propojení s Harrym. Bylo před ním dlouhé čekání, naplněné úvahami nad vedlejšími účinky lektvaru. Zatím to byl jen pálící prst. Ty další... Lektvar musel být nejpozději den po namíchání zničen, ať už ho někdo vypil nebo ne. Naštěstí se v těle ukládal jen do vlasů. Chlupů. Vousů. Neměl chuť používat kompletní depilační kouzlo. Nezbývalo než doufat a držet Harrymu palce...Zpět na obsah
Kapitola 29: Kapitola 29 - Kámen
Kámen
Pískem vysypaná cestička mezi stěnami živého plotu tonula v šeru. Lístky bez pohybu lapaly tu trošku světla, která se dokázala prodrat propojenými větvemi nad uličkou. Nebylo slyšet žádný zvuk. Ani ševelení větru, dusání či škrábání malého tvora z nitra plotu. Ticho až za dlouho narušily opatrné, šouravé kroky. Vystřídal je dech, ještě tišší a nenápadný. Někdo trpělivě vyčkával a nedbal na plynutí času. Nemělo to trvat dlouho. Nejdříve se ozval zvuk připomínající prudké fouknutí větru, ale lístky plotu se ani nepohnuly. Následovalo několik rychlých kroků. Hlasité vydechnutí.
Harry při doskoku po přemístění málem ztratil rovnováhu, ale podařilo se mu nespadnout. Dopis, který mu až teď odpadl od prstů, opatrně zachytil a složil zpět do obálky. Rozhlédl se, ale nic nenaznačovalo kudy dál. Vybral si tedy směr, kterým ho vysadilo přenášedlo. K zatáčce to bylo jen pár kroků. Hned za ní narazil na domácího skřítka, který na něj očividně čekal. Slovům, která řekl, se nedalo nic vytknout a říkal je nejspíš každému návštěvníkovi. Výraz obličeje ovšem mluvil jinak. Harry ani na okamžik nezapochyboval o tom, kdo je jeho pánem. Ale i tak ho celkem klidně následoval. Nejdřív to vypadalo že chodí jen tak dokola, ale potom se v živém plotu objevilo světlé místo. Skřítek k němu přistoupil a rozhrnul větvičky. Harry prošel za ním a průchod se opět uzavřel, jakoby nikdy nebyl. Kousek před nimi se majestátně tyčilo sídlo rodu Malfoyů. Harry se na chvilku zastavil. Bylo tu mnohem víc světla, než kdy zažil, a nebylo to jen příjemným dopoledním sluncem, které nakukovalo mezi mraky. Snad to mohlo být dočasnou ztrátou kontroly nad sídlem, kterou utrpěl Lucius. Nebo také ne. Opravdu dlouho tu nebyl a tehdy... Bylo to za úplně jiných okolností a ty s dnešní návštěvou neměly co dělat. Naštěstí.
Znovu vykročil, pod nohama mu zakřupal štěrk a někde poblíž šuměla fontána. Harry skoro očekával výkřik páva, ale marně. Skřítka dohonil až u vstupních dveří, právě když se začaly otvírat. Hala se za ty roky nejspíš nezměnila, jen tu přibylo světla. Všechno působilo jasněji, koberec s výrazným vzorem i přepychové vybavení. Trochu temnoty vnášely jen portréty na stěnách. Celou cestu je sledovaly očima a chvílemi to vypadalo, že stíny za postavami vytékají ven. Svůj portrét tu naštěstí neměla Bellatrix, na její výkřiky určitě nebyl nikdo zvědavý. Právě přicházeli k masivním dřevěným dveřím na druhé straněmístnosti. Bronzová klika se pohnula a naproti jim vyšel Draco Malfoy. Nezavřel za sebou a Harry viděl dál do místnosti. Lehce ho zamrazilo. Dlouhý stůl a bývalé Voldemortovo křeslo bylo naštěstí pryč, stejně tak i většina tehdejšího vybavení. Zůstal z něj snad jen mohutný mramorový krb. Kolem Draca proklouzl skřítek a rychle zamířil až ke krbu. Zastavil se teprve u nehybné, temné postavy. Harry na okamžik zapochyboval o tom, co vidí. S určitostí to byl Lucius Malfoy, stál tam bez pohnutí a v naprostém tichu.
“Vítám tě u nás, Harry,“ řekl Draco.
Harry odpověděl a dál sledoval temnou postavu ve vedlejší místnosti i skřítka který u ní stál. “Co se mu to stalo, Draco? Vypadá...“
“Bohužel ano, Harry. Je to stará kletba a navíc jeho vlastní. Zkameněl a já s tím nedokážu nic udělat.“
Lucius sám sebe zaklel už v den Voldemortova pádu, když své manželce slíbil že už nikdy neposlouží plánům Temného pána. Kdo ví, zda Lucius použil inkantaci nějakého kouzla na zkamenění nebo prostě jen trochu teatrálně prohlásil, že raději zkamení... Některá slova mají větší sílu než jiná a někdy se připomenou i po tak dlouhé době.
“Možná by mohla pomoci mandragora a lektvar z ní. Jenže to nemůžu riskovat a matka mi to přímo zakázala. Ona ho nejspíš dokáže odčarovat nebo mu prostě vrátí jeho slib. Jenže mám pocit, že si to ještě musí rozmyslet. Jestli mu může věřit a kolik času v kameni bude dostatečným trestem.“
Draco domluvil a ohlédl se na postavu za ním. Nevydržel se tam dívat příliš dlouho a Harry se mu ani trochu nedivil. Zkamenělý Lucius a před ním skřítek čekající na rozkaz, který ještě dlouho nepřijde. Raději zavřeli dveře. Draco sáhl do kapsy a vytáhl popsaný kus pergamenu, poslední slova Luciuse Malfoye a dopis ministru kouzel současně. Nebyl dopsaný, ale i počátek textu Harryho překvapil. Lucius Malfoy se chystal informovat ministra kouzel o návštěvě Hanse Fuchse i o... V textu nebylo ani slovo o truhle, ale i z náznaků bylo jasné, že i o ní se chystal psát.
“Kde se mu to stalo? A víš, co mu tu Fuchs zanechal?“
“Byl dole ve sklepě. Ne v tom, kde...“ Draco se zarazil, ale Harrymu ta připomínka nevadila. “Otec tu má jedno skryté místo, kde schovával nejrůznější věci. Dnes je skoro prázdné a já ho tam našel stát nad starou truhlou. Netuším, co je v ní, ale nechci mít nic společného s čímkoli po Temném pánovi. Požádal jsem tě o pomoc právě proto, že to bude oficiální. Podle toho dopisu se k tomu otec chystal a já se docela rád budu řídit jeho přáním.“
Harry přikývl, ale nic neříkal. Až po chvilce ticha se zeptal: “Draco, tušíš vůbec, co v té truhle mělo být a proč ji Fuchs chtěl schovat?“
Draco nevěděl nebo to alespoň tvrdil. O chvilku později už nevypadal tak klidně. Harry mu všechno vysvětlil. Možnost, že truhla skrývá i mudlovského policistu, si nechal až na úplný závěr. Naštěstí, Draco byl příštích pár minut vzteky bez sebe. Vlastně nebylo divu, tolik let po válce už většina lidí přestala Malfoyovy vnímat jako bývalé smrtijedy, ale taková připomínka to mohla všechno vrátit zpátky. Před chvilkou měl ještě jakousi možnost volby, ale teď? Zbývala jen bezvýhradná spolupráce s bystrozory a nebo návrat starých časů. Stejně už byl rozhodnutý předtím, ale ztráta možnosti volby ho, mírně řečeno, lehce rozladila. Přikývl, jen tak pro sebe něco zamumlal a otočil se zpět ke dveřím přijímacího pokoje. Za nimi se nic nezměnilo. Se skřítkem nepohnul ani zvuk otevíraných dveří. Jakoby také zkameněl.
“Můžeš tu chvilku počkat? Musím něco zařídit, jinak se dolů k truhle nedostaneme,“ řekl Draco a přistoupil k jednomu z mnoha portrétů.
Nejspíš domlouval otevření dveří vedoucích k utajeným prostorám. Zpočátku asi nebyl příliš úspěšný, ale nakonec se ozvalo lehké prásknutí a z předtím jednolité stěny vystoupil zářící obrys dveří. Cesta byla otevřená, ale ještě jim nebylo souzeno pokračovat dál. Znovu zaskřípaly dveře přijímacího pokoje a domácí skřítek opustil svého pána. S trochu nepřítomným výrazem prošel kolem obou čarodějů a otevřel okno. Na parapetu přistála sova, předala dopis a zase odlétla. Skřítek ho už málem odnesl pryč, ale zarazil ho upřený Dracův pohled a natažená ruka. Dopis změnil majitele až po dlouhé a tiché chvilce a skřítek se bez jediného slova přemístil pryč.
“Menší či větší problémy mám se všemi, ale tenhle je nejhorší“, řekl Draco.
Měl asi v úmyslu něco dodat, ale to už měl otevřenou obálku. Nakoukl na začátek dopisu a ztuhl. Harry udělal rychlý krok k němu a také se podíval. Na listu pergamenu chyběl podpis i datum, ale text jasně naznačoval, že pisatelem je Fuchs. Oproti očekávání si nechtěl sjednat schůzku a ani přepravu truhly. Jen naléhal na Luciuse, aby truhlu neprodleně zničil. Pokud možno nenápadně a bez jakéhokoli dotyku. Další instrukce nezanechal, pokud nepočítáme popis způsobu odeslání odpovědi. Bylo na první pohled jasné, že sova nepoletí přímo k úkrytu, ale že zpráva poputuje nějakou složitější cestou. Harry zaklel, bylo totiž zřejmé, že Fuchs má komunikaci dobře promyšlenou. Při cestě dopisu přes několik prostředníků byla možnost sledování velmi omezená. Nejspíš dokonce úplně nemožná.
“Napíšu odpověď otcovým jménem,“ řekl Draco, “pečeť také dokážu napodobit a to včetně kouzel, která otec používá k zabezpečení. Pak bude záležet jen na tobě.“
Harry přikývl a začal se připravovat. Odeslal obletník s popisem současné situace zásahovce. Zůstal u okna, vytáhl z kapsy malou krabičku a cosi s ní prováděl. Zakončil to několikerým mávnutím hůlkou a odložil krabičku na parapet. Draco mezitím pomocí očarovaného brku sepsal odpověď a očaroval i pečetidlo, aby otisklo původní, dočasně neplatnou pečeť s Luciusovým jménem. Obálka měla podle instrukcí zůstat bez textu, Harry si ji jen tak letmo prohlédl. Promnul přitom prsty a něco tenkého jako vlas zapadlo dovnitř. Draco to neměl šanci vidět, zrovna chystal vosk na pečetění a byl otočený zády.
“Draco? Mohl bys do toho dopisu ještě něco připsat? Co kdybys mu nabídl možnost přemístění sem?“
“Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Mohl by pochopit, že něco není v pořádku.“
“Dobře,“ řekl Harry, protože právě s takovou odpovědí počítal. “A co kdybys jen očaroval pečeť, stejným způsobem jako byla očarovaná ta na mém dopisu?“
“To si myslíš, že se sem jen tak přemístí? Tak hloupý snad není... A i kdyby, bariéru proti přemístění sem prostě nemůžeš dát. Stejně tak tu nemůže čekat tlupa bystrozorů... Dobře, udělám to, ale nemyslím, že by to k něčemu mohlo být.“
Znovu se pustil do práce. Rozehřál pečetní vosk, nechal ho odkapat na pergamen a otisk pečeť. Čarování kvůli přemístění trvalo o hodně déle. Harry si hotový dopis prohlédl, nejvíc času věnoval pečeti. Kontroloval ji hůlkou a sem tam něco zapisoval na list pergamenu. Zbývalo jen přivolat sovu, ale Harry se raději vzdálil, samozřejmě v doprovodu skřítka. Sova sice měla být obyčejná, přivolaná z poštovního úřadu, ale ani jeden z nich nechtěl riskovat. Klidně se mohlo stát, že ve skutečnosti přiletí nějaká nastrčená. Harry ze zkoumání pečeti věděl, kam přemístí návštěvníka, a nechal se skřítkem schovat právě tam. Chvilku seděl ve stinném tisovém tunelu a čekal. Přímo před ním byly v písku jeho vlastní stopy. Trochu uhladil písek a stopy zmizely. Stejně tak se ztratil popsaný a očarovaný list pergamenu, který na ně předtím položil. Zbývalo počkat, ale netrvalo to moc dlouho. Sova už byla dost daleko a skřítek ho dovedl zpátky ke vstupním dveřím sídla. Draco už čekal venku a podával mu krabičku, kterou předtím nechal na okně. Harry ji otevřel, uvnitř ležela šedivá kulička. Opatrně ji vytáhl a lehce poklepal hůlkou. Kulička tichoučce zabzučela a na přední straně se otevřelo oko. Draco pochopil, že je to hodně upravená zlatonka. S dalším zabzučením totiž roztáhla malá křídla a neomylně vyrazila za sovou. Oba v tu chvíli napadlo to samé. Byli rádi, že obyčejná, neupravená zlatonka létá přeci jen trochu pomaleji.
"Dohnat ji dokáže, to je mi jasné, ale co když ji někde ztratí z dohledu? Kdo ví jestli ten dopis půjde jen soví poštou..."
"Slídil," řekl Harry a usmál se, "By tu sovu dokázal najít i na mnohem větší vzdálenost, ale v tomto případě sleduje přímo dopis. A neztratí ho, to ti můžu díky kouzlům zaručit. Sice bych věděl, jak takovému sledování zabránit, ale Fuchs na tom svém nic podobného nepoužil. Ale čekat na výsledky nemá smysl, můžeme se v klidu vrhnout na truhlu."
Draco mlčky přikývl a vyrazil. Obešli Malfoy Manor a po chvilce dorazili k malému domečku. Podobal se mudlovským zahradním domkům a ke zbytku pozemku se příliš nehodil. Snad právě proto pomalu zarůstal břečťanem. Při otvírání dveří zaznělo poněkud hororové zaskřípění ( k Malfoyům naopak velmi vhodné ), šli krátkou chodbou a potom po schodech kamsi dolů. Vypadalo to trochu jinak, než by člověk očekával. Vlhké kameny a temnota zůstaly ve sklepení kdesi pod sídlem a nahradily je bílé stěny a zářící světla. Pod schody pokračoval stejně řešená chodba, několik dveří v ní minuli bez zastávky. Až ty poslední na čele chodby vedly do rozlehlé místnosti s vysokým stropem. Světlo nezmizelo, ale nejspíš došla bílá barva. Hladké betonové stěny i podlaha zde ovšem působily skoro stejně nezvykle. Truhla čekala u protější zdi, zašlé dřevo a kování z masivního železa. Pro čaroděje nic nezvyklého. Až bližší pohled odhalil několik znaků vyřezaných do dřeva. Znamení zla na víku nenechávalo nikoho na pochybách, čí asi zavazadlo může být. O kousek vedle byl znatelně starší znak Relikvií smrti. Harry jen zavrtěl hlavou, ta symbolika... Voldemort opravdu nemohl jít a koupit si novou truhlu. Nebo rovnou rakev, k jeho snaze by nejspíš byla příhodnější.
“Tak co na ni říkáš? Po pravdě bych ji na první pohled tipoval na truhlu nějakého druhořadého přívržence Pána zla, ale otec soudil jinak."
“Vlastně nevím, co jsem čekal. Možná něco okázalejšího,“ řekl Harry a zamyšleně pozoroval tři klíčové dírky na přední straně truhly. Okolí první bylo poškrábané, další dvě byly netknuté.
“Nejraději bych celou tu truhlu na místě zničil, jenže chápu, že to nejde.“
“Musíme ji opatrně otevřít. A zničení, můžu tě ujistit, že Voldemort své věci rád zabezpečoval proti zničení. Dokonce bych řekl, že víc než proti použití. Což je vlastně logické, málokdo by chtěl používat věci Pána zla, ale pořád bylo dost zoufalých lidí ochotných zkusit je zničit.“
Draco si na Voldemorta, tedy na jeho jméno pořád ještě nezvykl. Po tolika letech. Ale příliš se mu nedivil. Oba si jeho zájmu užili víc než dost. Pravé jméno Pána zla před ním radši nepoužil. Byl právě tak akorát čas začít. Malá rulička látky se po rozmotání změnila v tašku skrývající bystrozorské brašny. Draco chvilku sledoval Harryho při vybalování a pak luskl prsty. Vzápětí na to vstoupil skřítek. Táhl dvě brašny, docela podobné těm právě vybalovaným. Oba kouzelníci po odchodu skřítka usedli kousek od truhly a poměrně dlouho probírali možnosti jak bezpečně otevřít všechny tři zámky. Detekční kouzla jim příliš nepomohla, všechny prvky zámků byly chráněny magií truhly. Nakonec se shodli, že běžná odemykací kouzla nemá ze stejného důvodu smysl používat. Vyřešil to Draco, v jedné brašně měl sadu očarovaných paklíčů. Kouzla v nich se mohla dostat přímo k zámkům a obejít tak všechny ochrany truhly. Nebo alespoň většinu. Ani tak si nemohli být úplně jistí výsledkem. V zámcích bylo až příliš magie. Určitě v nich číhala překvapení pro nepřipraveného zloděje. A tak nejdřív Harry a potom i Draco nakreslil kolem truhly kruh křídou. Samotný by neznamenal nic, ale oba do toho svého vložili pěknou řadu kouzel. Ta nejstarší vyslovovali nahlas, pocházela ještě z Bradavic a znali je oba. Další sesílali beze slov. Některá pocházela od bystrozorů, jiná právě z opačné strany. Nakonec byly oba kruhy hotové, ale magie v nich ještě pořád spala. Harry stál s hůlkou v ruce naproti truhle a uvažoval. Použili to nejlepší, co znali, ale přesto...
“Draco? Přidáme ještě jeden. Tři zámky chrání truhlu, tak proč by nás neměly chránit tři kruhy kouzel? Ale zkusím to trošičku jinak.“
Odpovědí mu bylo trochu zamyšlené přikývnutí. Vystoupil mimo kruhy a mávl hůlkou. Vylétla z ní červená jiskra a s hlasitým prásknutím narazila do stropu. Shora začal padat jemný prach, nejdřív jen tak vířil a klesal. Ale nedopadal na podlahu, hůlka ho stahovala k sobě a ukládala na hromádku. Další mávnutí prach proměnilo v šedivý a trochu drobivý váleček. Harry s ním nakreslil další kruh, do kterého vkládali kouzla společně. Teprve potom byli spokojení, poslední kruh měl v sobě kouzla chránící samotnou místnost, obrany bystrozorů a možná kousek znalostí smrtijedů.Harry se ještě vrátil k prvnímu kruhu a seslal na něj kouzlo Speculum, které z vniřního prostoru kruhu udělalo zrcadlovou plochu. Vrátil se zase mimo kruhy, za hranicí třetího ležela malá dřevěná krabička. Draco na ni poklepal hůlkou a otevřel víko. Uvnitř se skrývala další. Až když byla venku, Harrymu došlo, že jsou stejně velké. Víčko jedné z nich se pomaloučku pootevřelo a něco vykouklo ven. Po pravdě řečeno, nemělo se to čím dívat. Rukavice obvykle nemívají oči a tahle navíc vypadala prázdná. Zářila jasnou bílou barvou a pomalu se soukala ven. Nakonec zaklapla víko krabičky a zůstala jen tak viset v prostoru pár centimetrů nad zemí.
“Je to to co myslím? Jestli ano, tak máš opravdu štěstí, že o tom neví Hermiona...”
Draco zvedl jednu z krabiček a odnesli až za truhlu, “Já se jí tím chlubit nehodlám. Takže záleží na tobě. Myslím, že se nám při tom otvírání zámků bude hodit. Určitě víš, že dokáže procházet přes skoro všechny ochrany, právě tak jak to dokáží domácí skřítci. Pořád lepší než kdovíjak očarovávat paklíče a podobně.”
Harry pokrčil rameny, “Dobře, budu mlčet. Jen doufám, že to není tvoje práce.”
“Tahle Ruka mrtvého skřítka je v rodině už dobrých sto let. A jen tak
mimochodem, taky takové věci nemám příliš rád, stejně jako třeba vycpané hlavy
skřítků. Ale jak se říká, účel světí prostředky, ne?”
Odpovědí mu bylo jen lehké přikývnutí. Opravdu to bylo mnohem jednodušší než kouzla, která měl Harry v úmyslu použít. Ale měl z toho dost nepříjemný pocit. Přeci jen to kdysi byl živý skřítek. Navíc si uvědomil, že většině by se něco takového líbilo. Byli by šťastní, že svým pánům můžou sloužit i po smrti. Ani tak se mu to příliš nelíbilo.Zpět na obsah
Kapitola 30: Kapitola 30 - Mizerný herec
Mizerný herec
Sklep tonul v tichu. Dokonce i dech a škrábavý zvuk od truhly se v rozlehlém prostoru skoro strašidelně rozléhal.
Bělostná ruka se pomalu vyškrábala až ke klíčové dírce a po chvilce balancování na svislé stěně zasunula první paklíč. Zatím se nestalo vůbec nic a tak s ním na Dracův pokyn otočila na doraz. Uběhlo pár vteřin, a teprve potom se ozvalo hlasité cvaknutí. Draco se nadechl, ale slova zůstala nevyřčená. Z první klíčové dírky vyšlehlo oslnivé světlo. Ruka zmizela a teprve zaškrábání v druhé krabici potvrdilo, že je v pořádku. Paklíč mezitím v proudu světla zčernal a jako beztvarý kus kovu dopadl na podlahu. Ale nebylo to zbytečné, kouzla z něj už svou práci odvedla. V zámku to znovu cvaklo a na bocích truhly s dalším cvaknutím vyskočily rukojeti na přenášení. Jenže to bylo až příliš snadné. Harry se zadíval na truhlu. Ještě před pár okamžiky ji viděl naprosto jasně, ale to přestávalo platit. Čirý vzduch, umožňující vidět každý detail, pomalu matněl. Truhla mizela za zelenkavým dýmem. Trvalo to docela dlouho, ale dým nakonec zaplnil každičkou prostoru v očarovaném kruhu. Oba chvilku čekali, ale nezdálo se, že by začal řídnout. Spíš naopak.
"Tohle bych nerad jen tak vypustil ven," řekl Draco s pohledem upřeným na krabičku, "ale zkusím něco jiného."
To, co měl Draco v ruce, nejvíc připomínalo sněžítko, skleněnou kuličku, ve které po zatřesení padá sníh. Tahle byla úplně prázdná. Jen sklo a plochý dřevěný podstaveček. Zase jim posloužila rukavička. Odnesla rádoby sněžíko do druhé krabičky přímo za truhlu. Sice nebylo nic vidět, ale po mávnutí Dracovy hůlky začal dým pomalu, ale jistě ubývat. Bylo slyšet jen hlasité syčení, které vydrželo až do úplného zmizení dýmu.
Draco hlasitě vydechl, "Tak to bylo snadnější, než bych čekal. Nebo snad myslíš, že ne?"
Harry chvilku zamyšleně mlčel. "Tohle nejspíš bylo jen zahřívací kolo. Plyn měl nejspíš zabránit manipulaci s truhlou. Raději bych nehádal, co můžou skrývat další zámky.“
Do sklepa se opět vrátilo trochu zamyšlené ticho. Byla to vítaná pauza, jen na pár vydechnutí, než zkusí prolomit další zámek. Draco zvedl další paklíč, zkontroloval ho hůlkou a pak vložil mezi prsty bílé rukavičky. Nespěchal, nechtěl sice prolomení dalšího zámku odkládat, ale ani přiblížit. Harry už měl připravenou hůlku a obě brašny na dosah ruky. Na tázavý pohled odpověděl přikývnutím. Oba byli připravení. Draco přikývl, tichem zaznělo vrznutí víka. Ruka mrtvého skřítka se přesunula k druhé klíčové dírce. Probíhalo to úplně stejně, oslnivé světlo a cinknutí spáleného paklíče. A samozřejmě další cvaknutí, jenže po něm se nestalo nic. Až bližší pohled na truhlu odhalil malé, kruhové tlačítko těsně nad zámkem. Chyběla odpověď truhly, další kouzlo nejspíš čekalo na stisknutí tlačítka. Harry ani nepostřehl, jestli Draco něco naznačil rukavičce. Ozvalo se další cvaknutí a rukavička se prudkým kmitnutím otvíraného víka změnila v bělostnou šmouhu. Prostor uvnitř kruhů ztemněl. Otevřené víko truhly se lehounce pokyvovalo a lákalo k nahlédnutí. Byla to skoro určitě past, Harry to cítil úplně jasně a Draco nejspíš taky. Nechápavě vrtěl hlavou a Harry úplně slyšel na co myslí. Kdo by se na tohle nechal nachytat...
Pak oba zaujal stříbřitý lesk z vnitřní stany víka truhly. Mohly to být pavučiny? Opravdu. Teprve teď opatrně a z dálky nahlédli do nitra truhly. Bylo tam další víko, ploché a poznačené výraznými černými čarami. V prostřed víka se něco pohnulo, pomalu a nenápadně. Jen ten pohyb a lesk, který ho následoval. Z vrchního víka se na vlákně pavučiny spouštěl malinkatý pavouček. Draco se uchechtl, ale hned přestal. Na spodním víku vypadal větší. Vlastně rostl s každým krokem. Ne, ve skutečnosti se nepohyboval, jen rostl. Nakonec vyplňoval celou truhlu a to přední nohy trčely ven. Skočil. Harry bleskově zkontroloval kouzla vnitřního kruhu, protože právě o něj se pavouk a nejspíš i jeho růst zastavil.
"Akromantule," vydechl. "Co si teď myslíš o ochraně truhly?" Odpovědi se nedočkal.
Pavouk je nevnímal, zrcadlová plocha vnitřního kruhu mu nabízela soka. Draco dlouho nerozvažoval, vyhnal rukavičku z krabice a tichým zamumláním vyslal na pavouka modře zářící kouli. Vnitřní kruh zazářil. Nejdříve díky průletům koule, později i tisícem malých blesků, které vyslala na pavouka. Bez výsledků. Zkusil ještě několik kouzel, ale dopadly navlas stejně. Poslední naplnilo vnitřní kruh změtí rudých plamenů. Nejspíš i pachem spálených pavučin, protože jejich sežehnutí bylo jediný výsledkem Dracova čarování.
Stále to nevzdával, a proto hlasitě vyřkl: “Arania exumai.“
Kouzlo zafungovalo, to ano. Jenže výsledek se opět nedostavil. Pavouk se v paprsku světla z hůlky jen otřepal. Draco trochu znejistěl, tohle ho určitě mělo na místě zlikvidovat. Jenže u takhle velkého pavouka si člověk nemohl být ničím jistý. Kouzlo asi na jeho zabití nemělo dost síly nebo byl proti podobným věcem dokonce chráněn. Ohlédl se, ale Harry se jen díval. Nesmál se, ale měl v ruce připravenou malou obálku.
“Můžu to teď zkusit já? Mám tu takovou malou drobnost, speciálně proti všem velikostem pavouků...“
“Klidně, ta potvora je nějak moc odolná,“ řekl Draco a najednou se zarazil. “Počkat, ta specialita, to sebou nosíš jen kvůli Ronovi?“
“To ani ne, v brašně mám takových hloupostí spousty. Ale jsi blízko, je to jeho vynález, a pokud vím, tak mu docela pěkně vynáší.“
V obálce byl malý čtvereček pergamenu s natištěným pavoukem a několika čísly. Harry ho položil na podlahu a hůlkou zatlačil na roh označený malou jedničkou. Pak stiskl dvojku a s hůlkou stále přitlačenou na roh pomalu couval. Draco vytřeštil oči, čtvereček se tahem hůlky zvětšoval. S ním i natištěný pavouk a Harry přestal, až když byl stejně velký jako akromantule uvnitř kruhů. Po uvolnění hůlky se pergamen po chvilce klidu sám od sebe zmuchlal do kuličky. Harry ji poklepal hůlkou a předal rukavičce. Kromě několika zaškrábání rukavičky a bouchnutí víka krabičky bylo opět ticho. Zabzučení postřehli až chvilku potom. Nad truhlu a pavouka vystoupalo něco malého. Bylo až s podivem jak rychle pavouk zareagoval, pokusil se otočit, ale v malém prostoru kruhu to nedokázal. Připomínalo to spíš škubání po zásahu elektrickým proudem, než jakýkoli koordinovaný pohyb. Nepatrná tečka mezitím vystoupala až nad pavouka a pak se s hlasitým lupnutím zvětšila. Vosička kutilka nebyla tak velká jako pavouk, ale ani tak to nebyl moc příjemný pohled. Akromantule už přišla na to, jak se ve stísněném prostoru pohybovat, ale nebylo jí to moc platné. Vosička se točila rychleji a dokázala přistát. Držela se na pavoučích zádech a bleskově vbodla žihadlo. Pohyb v kruhu ustal. Vosička vyčkávala a pavouk... Zůstával nehybný, navždy paralyzovaný jedem kutilky.
Draco vydechl: “Co to sakra bylo?“
“Vosička, která loví hmyz, paralyzuje ho a pak do něj naklade vajíčko. Najdeš ji skoro kdekoli a Ron jen přidal pár drobných kouzel.“
“Jen paralyzuje? Takže ten pavouk je ještě pořád živý? I potom, co do něj naklade vajíčko?“
Harry mlčky přikývl a Draco se trochu otřásl. Ta představa ještě živého pavouka s vajíčkem a potom i s larvou uvnitř...
Raději tu představu vypudil z mysli a řekl, "Akromantule to má za sebou, jenže leží na truhle a debata s dvoumetrovou vosou mě také příliš neláká. Mám to všechno spálit?"
Harry zavrtěl hlavou, "Vosička je očarovaná jako přenášedlo, takže stačí trochu uvolnit ochrany a skočí pryč."
"Rabe," řekl hlasitě Draco a hned nato zazněl zvuk přemístění volaného skřítka.
Vysvětlování trvalo pár okamžiků a skřítek se zmizela akromantule i s vosičkou.
"Draco..?"
"Nic neříkej, hádám, že tě zaujalo jméno otcova skřítka, že?"
"To hádáš naprosto přesně," Harry chtěl ještě něco říct, ale Dravo mu skočil do řeči.
"Můžu tě ujistit, že se tak jmenoval už dlouho před tím, než ho získal.“
Harry přikývl, už se skoro natahoval pro další paklíč, ale vyrušilo ho opětovné přemístění skřítka. Tentokrát nesl tác s kávou, ale kromě šálků a několika dalších propriet na něm stála i láhev irské ohnivé whisky. To vše skřítek zvládal jednou rukou, v druhé totiž svíral malou knížku. Draco Harrymu vysvětlil, že si hodlá dopřát krátkou přestávku. Ne, že by ji tak nutně potřeboval, ale měl v úmyslu nahlédnout do knížky. Ochrana truhly mu totiž cosi připomínala a podrobnosti doufal najít právě v ní. Popíjeli kávu a oba dumali nad dalším zámkem. Draco přitom listoval knížkou, ale stránky ubývaly a řešení nenacházel.
Draco vykřikl: “Mám to, sakra! Já věděl, že ten parchant tohle nemá ze své hlavy.“Zamával přitom knížkou, pak se trochu uklidnil a natočil stránky k Harrymu.
Nebyla to tištěná kniha a pisatel nepoužil očarovaný brk. Zápisy podle toho vypadaly, písmo se pořád měnilo. Snad podle okamžité nálady měnilo sklon, písmena byla místy spíš naškrábaná. Harry jen tak namátkou otočil na začátek zápisů, za titulním listem se šklebilo neuměle naškrábané znamení smrti. Vrátil se na stránky, které našel Draco, a přečetl těch pár řádků, které se týkaly truhly.
“...akromantule byla strašná, Pán zla ji nakonec dokázal zvládnout, ale i tak jsme přišli o dva muže. Už chápu, proč je její jed tak drahý. Uspávací plyn předtím byl jen veselou vzpomínkou...“
“...Hadi, Hadi, HADI! Utekli jsme všichni! Ne hned samozřejmě, ale kouzla na ně kdoví proč nezabírala. Jen Pán zla je dokázal zastavit. Neřekl nám jak a nikdo nenašel odvahu k dotazu...“
Víc tam nebylo nic. Pár nářků nad obsahem truhly, která obsahovala jen pár knih, Kdo ví, co Voldemort nasliboval svým nohsledům, ale minimálně pisatel s knihami moc spokojený nebyl. Nejspíš jim to nějak vynahrazoval, ale v textu to popsané nebylo. Snad jen malá zmínka o kletbě Cruciatus, kterou Pán zla nadělil jednomu z nich... Draco vypadal naštvaně, doufal v nějaké informace o kouzlech chránících poslední zámek. Harrymu to samozřejmě bylo jasné. Pokud to opravdu byli hadi, tak nemusel vůbec čarovat. Stačilo promluvit... Jen tak mimochodem se dotkl jizvy. On už naštěstí ( NAŠTĚSTÍ!!! ) o hadí řeč přišel. Musel být ještě jiný způsob. Draco si to rozhodně myslel a naprosto klidně použil i ten poslední paklíč.
Káva pomalu stydla. Klíč sice zafungoval naprosto spolehlivě a spálený cinkl o podlahu až po prolomení zámku, ale další děj už nebyl tak klidný. Nebylo to tak nenápadné jako plyn prvního, ani zákeřné jako příchod akromantule u druhého. Kouzla působila bleskově, sotva doznělo cvaknutí zámku vnitřního víka. Malou škvírkou prosvištěla slza ohně a rozstříkla se po celém prostoru kruhu. Jako by uvnitř hořel vzduch. Světlo prozářilo celý prostor sklepení, ale trvalo to jen chvilku. Jas pomalu ubýval, ale plameny nemizely. Truhlu oheň nijak nezasáhl, dokonce to vypadalo, že prostor těsně kolem ní nevyplňují. Byl tak naprosto jasně vidět pomalý pohyb vnitřního víka. Hady...
Jeden za druhým vyplouvali z truhly. Náhle bylo jasné proč smrtijed opomněl zmínit plameny. Nejdřív černé kostry, jako kusy spáleného dřeva, obalil zuřící oheň. Oči a zuby zazářily barvou roztaveného železa. Kroužení devíti ohnivých hadů vypadalo děsivě, ale nebyl to ještě pořád konec. Nejdřív zakolísala zrcadlová vrstva prvního kruhu. Byla s ním až příliš propojená a tak rozbití vyčarovaného zrcadla nevydržel ani kruh. Hadi získali víc prostoru. Draco do plamenů posílal jedno kouzlo za druhým, stejně jak Harry, ale oba rychle dospěli k závěru, že se smrtijedi nemýlili. Nepůsobilo ani jedno. Snad jen kouzla působící vodou dokázala na pár vteřin rozkolísat neúnavné kroužení plamenných hadů. Ale nic víc. Oba pomalu ustupovali, hlavně když padl druhý kruh. Vydržel o něco déle než první, ale zmizel bez varování. A třetí. Přes propojené síly padl jen pár vteřin po druhém, hadi už věděli jak projít. Harry mávl hůlkou a na osvobozené hady dopadla mohutná exploze vody. Plameny hadů pohasly a hořící vzduch zmizel úplně. Draco čoudící kostry odrazil štítovým kouzlem do kouta sklepení. Jen jediný had se dokázal vyhnout a srazil při tom láhev irské ohnivé. Alkohol vzplál s mohutným výbuchem a hadi opět hořeli. Dalšímu štítu se nedokázali vyhnout jen tři. Z ostatních sálalo horko a pomalou pluli vzduchem blíž a blíž. Na půli cesty ubyl další, jeho plameny zapálily jednu z Dracových brašen. Vyskočil z ní podivný oblak zářící všemi barvami a had se prostě vypařil. Ti zbylí to sotva zaregistrovali.
“Serpens vox,“ zakřičel Harry a celý prostor vyplnilo hlasité syčení hadího jazyka.
Hadi zakolísali. Pomalu přestali blíž a trochu váhavě zamířili k truhle. Sklep zaplnil dým uhasínajícího dřeva a vytlačil jas ohně. Nad truhlou se smrákalo a jen občasné lupnutí chladnoucí truhly připomínalo minulé okamžiky. To a občasná hromádka popela rozházená tu a tam po místnosti. Díra vyžraná lektvary do betonové podlahy a pár dalších drobných detailů. Bylo po všem a Harry skoro bez rozmyslu vyrazil k truhle. Hůlku měl samozřejmě připravenou, ale nakonec ho nezarazilo nic na truhle. To ticho... Draco byl za ním a v pořádku. Skoro jistě. Pokud si ovšem... Ano, pokud si něco velmi špatně nevyložil. Otočil se za ním. Ta nejhorší varianta se naštěstí nepotvrdila. Draco byl je tak trochu v šoku. Hadí jazyk už neslyšel opravdu velice dlouho. Naštěstí se vzpamatoval velice rychle, hlavně když si ono kouzlo sám vyzkoušel.
K truhle se vrátili oba společně. Nedotkli se jí hned, zbývala spousta věcí, které mohl Voldemort použít k zabezpečení truhly. Mohl, ale nepoužil. Truhla byla čistá, žádné pasti ani nástrahy se už jim nepodařilo najít. Pod plochým vnitřním víkem byla rozdělená na pět oddílů, každý uzavřený zvláštními dvířky. Znovu marně hledali jakékoli zabezpečení, ale dvířka byla zajištěná jen vnitřním víkem. Pro všechny případy nechali otvírání zase Ruce mrtvého skřítka, sami se kryli štítovým kouzlem. Nestalo se nic, pokud po všem nebudeme počítat smrad, který zaplnil okolí truhly. Přistoupili blíž.
"Takže tohle jsou pravé kosti jeho otce? Už jsem měl možnost vidět tolik falešných..."
"Ani náhodou" odpověděl Harry, "Pravé zničil Pastorek, hned po smrti Toma Raddla. Ale tyhle pocházejí z první krádeže. Jedno mi přijde divné. Jsou tu jen tak hozené, bez jakékoli piety a hlavně bez ochrany."
Ještě chvilku mluvili o kostech, o jejich ceně na černém trhu. Také o tom, kolik lidí už riskovalo při vykrádání hrobky Raddleů. Další víko už otevírali klidněji. Byla plná přísad do lektvarů. Pohled do přihrádky úžasně kontrastoval s ubohou hromádkou kostí. Pečlivě sbalené balíčky vyplňovaly celý prostor přihrádky. Na jejich vyjmutí si nasadili rukavice, kvůli možným překvapením i otiskům prstů. Popisky byly čitelné a přísady podle datace pocházely ze dvou nákupů. K prvnímu došlo už kdysi dávno, ale druhá sada byla zakoupena před pár měsíci. Nemuseli pátrat po prodejci, jeho jméno bylo natištěno na každém balíčku. Mundungus Fletcher...
Z malého zlodějíčka zásilkovým prodejcem. Cokoli a kamkoli. Co na tom, že polovina věcí byla kradená, vždycky se našlo dost lidí, kteří nemohli do běžného obchodu s přísadami. Nemohli do Příčné pro nový kotlík nebo starou hůlku. Nakonec si ho našli a on zase to co potřebovali.
Další přihrádka. Pod víkem byla magie. Hodně. Nejdřív nešlo otevřít, ale věděli proč. Vyprázdnili už otevřená oddělení truhly a zavřeli víka. Teprve potom šlo třetí a prostřední otevřít. Magie zapracovala s tichým zapraskáním a zvětšila přihrádku na velikost truhly. Velikost prostoru naznačoval žebřík připevněný k pantům víka. Zevnitř vanul chlad a zářilo studené bílé světlo.
"Opatrně," řekl Harry, "Cítím z toho Zastavený čas nebo podobné kouzlo."
Draco velice opatrně nahlédl. "Je mrtvý," řekl a odstoupil od truhly.
Harry také nahlédl, oči přimhouřené proti jasnému světlu. Ležící postavu obklopovala rudá kaluž krve, jako by ještě unikala z těla. Byl to nejlepší důkaz Zastaveného času. Množství krve bralo naději, zbýval jen střípek šance na přežití. Přesto nezrušil kouzlo, odhodlaný nejdřív přivolat léčitele. Oči pomalu přivykaly na nezvyklý jas a v tom světle Harry uviděl, že člověk zamrzlý v času není Tony. Pocítil úlevu a zároveň lítost nad další obětí. Ale byl mu povědomý, tu tvář už kdysi dávno viděl.
Draco se ozval právě v tom okamžiku, kdy si vzpomněl. "Já ho znám, před pár lety hrál v jedné divadelní hře. Asi bych si ho ani nezapamatoval, ale byla to první premiéra, na kterou nás s otcem pozvali..."
Harry na něj vytřeštil oči, "Cože," zeptal se trošku nechápavě. Tohle nebyla slova, která by snad očekával.
"Je to sice mudlovské divadlo, ale ředitel byl tehdy čaroděj. Tenhle chlapík," ukázal na postavu v truhle, "je sice mizerný herec, ale zas tak moc to nevadilo.
Myslím, že jsme se bavili mnohem víc než zbytek publika. Hlavní záporák byl tolik podobný na Temného pána zamlada..."
Dracův hlas se pomalu vytratil, nejspíš mu teprve začalo docházet, co právě řekl a co to může znamenat. Znovu a pečlivě si prohlédl tělo ležící v truhle. Harry mezitím udělal dva kroky od truhly. Přidřepl k hromádce přísad a prohrabával tu novější. Od začátku mu ta sestava přísad cosi připomínala. Mnoholičný lektvar. Jenže pár věcí bylo jinak, přísady přebývaly a nebo jich bylo málo. Jedině... Najít starý odrbaný sešit se zápisy zajímavých, leč nepoužívaných lektvarů bylo dílem okamžiku. Zápisy neřadil podle žádného klíče a tak se hledání neobešlo bez občasného klení a brblání. Samozřejmě, mohl použít kouzlo, jenže si byl tak jistý. Bylo na úplně jiné stránce, než si myslel.
“Říká ti něco lektvar zvaný Věčný mnoholičný? Přísady sedí naprosto přesně,“ zamával sešitem, byť docela riskoval vodopád uvolněných listů. Chvilku se vydýchával, skoro jako by chtěl něco říct a marně přitom hledal slova. “Ten zasranej parchant...“ Sešit ustál další mávnutí a prudký let kamsi do temnoty sklepa. “Fuchs rozhodně nebyl obyčejným poslíčkem, ale ani nemyslícím smrtijedem,“ znovu se na chvilku odmlčel a ten okamžik vyplnil pohledem na Draca.
Pokračoval tiše, skoro jako by ta slova nepatřila nikomu jinému, “Ne rozhodně ne, on sám se chtěl stát Pánem zla.“
Zpět na obsah
Kapitola 31: Kapitola 31 - Prchavý záblesk minulosti
Prchavý záblesk minulosti
Do Malfoy Manor se pomalu vracelo ticho. Práce bystrozorů i léčitelů už byla u konce. Ze sklepení zmizely poslední připomínky truhly, jen rozmazané křídové kruhy a několik spálených míst připomínalo události uplynulých hodin. A i tyto stopy měly brzo zmizet. Jeden ze skřítků už ve sklepě řádil s koštětem. S typickým odhodláním vířil prach a rozháněl pavouky. Tony už ležel u svatého Munga, věznění v truhle přestál poměrně dobře a ani Zastavený čas na něm nezanechal stopy. Zato druhý muž, Francouz tolik podobný Tomu Raddlovi, byl opravdu mrtvý. Fuchs ho pro výrobu lektvaru nepotřeboval živého. Stačilo mu z něj pár kousků a nebyly to jen vlasy jako v obyčejném mnoholičném lektvaru.
Harry uvažoval, jestli se ve své úvaze nezmýlil. Nepochyboval o snaze vytvořit nového Voldemorta nebo vlastně Toma Raddla. Obsah truhly to poměrně jasně potvrzoval. Jen si pořád nebyl jistý, jestli Fuchs Věčný mnoholičný lektvar připravoval pro sebe, či pro někoho jiného. Vysvětlení tohoto problému ovšem truhla nenabízela. Zatímco ze čtvrtého oddílu zachránili Tonyho, pátý a zároveň poslední sloužil jako knihovna. Stejně jako lektvarové přísady v druhém oddílu byly i knihy v pátém velice pečlivě poskládané. Kromě několika výtisků v horní vrstvě vypadaly skoro nepoužitě. Zato ty horní byly ohmatané, místy potrhané a ušpiněné. Jejich stránky se nadouvaly množstvím záložek a vloženými listy. Dokonce i v těch tištěných byly spousty rukou psaného textu. Lektvary, knihy i pár věcí z truhly už byly na cestě na Bystrozorský úřad. Stejně tak i truhla samotná a pár důkazů, které teď díky ní měli. Harry naposled obhlédl sklepení a oba kouzelníci vykročili ven...
Harry se chtěl hned vrátit na Bystrozoský úřad, ale museli ještě zajít pro nedopsaný Luciusův dopis. Mohli pro něj samozřejmě poslat skřítka, ale i v přijímací místnosti byl krb. Dopis pořád ležel na krbové římse, tak jak ho tam Draco odložil. Z chodby se právě v tu chvíli ozvalo tiché zatřepotání křídel. Na parapetu okna přistála viditelně unavená sova.
“Omluvíš mě na chvilku,“ řekl Draco.
Harry skoro nepřítomně přikývl, vlastně už od počátku mu cosi nesedělo. Jen trochu, ale i tak se ta myšlenka nedala odbýt. Natáhl se ke krbové římse a sebraný dopis uložil do sáčku na důkazy. Jeho pohled přilákala čirá skleněná láhev. Při předchozí návštěvě pokoje tam určitě nestála. Nedotkl se jí a vlastně ani nijak nedal najevo, že ji zaregistroval. Jako by přehlédl láhev i kapku vody, která po ní stékala, několik dalších na římse krbu. Vedle zkamenělého Luciuse se na okamžik zastavil, neviděl žádnou změnu proti předešlému stavu. Nic, co by nasvědčovalo...
Přesto řekl: “Výborné načasování Luciusi, opravdu výborné.“
Nečekal, že by se kámen třeba jen trochu pohnul. Vlastně to bylo jedno. Teď už nezáleželo na důvodu zkamenění. Důležitý byl výsledek. Udělal pár kroků, jen aby nebyl ve výhledu kamenných očí. Draco za dveřmi právě dočetl dopis a vrátil se zpátky. Rozloučili se krátce a se vzpomínkou na otvírání truhly. Harry odcházel se zahučením letaxových plamenů...
***
"Nazdar Leonidasi, copak se ti stalo? Má to nějakou souvislost s tím opáleným chodníkem v hale?""Jen jsem likvidoval jeden odporný lektvar... Nic důležitého."
“Harry, ty snad věříš kterémukoli z Malfoyů? Já s nimi mám jen špatné zkušenosti a některé jsou starší než moje působení tady u vás. Ani dobrý den Harry, ani to jim nevěřím. A s tím co Lucius udělal pro Voldemorta...“
“Tehdy a teď, Leonidasi, tehdy a teď... Lucius se ve skutečnosti nezměnil, víme to všichni. Stejně tak Draco nebo i já.... Ale svět ano. Už se přestává říkat Vy-víte-kdo a stín Toma Raddla pomalu a jistě mizí. Možná teď zažíváme poslední záchvěvy, které vyvolal, nebo spíš poslední vážné. Právě proto jsem byl ochotný věřit tomu pozvání a všemu okolo.“ Harry se odmlčel, jen na chvilku. “Teď je úplně jedno, jestli Lucius zkameněl kvůli truhle nebo použitím kouzla. Důležitý je výsledek. Dal nám možnost najít Fuchse a ukončit to.“
Nebyla to poslední slova, mluvili o tom ještě hodnou chvíli. Domlouvali co dál a služby na pár příštích dní. Čas plynul a zpoza dveří kanceláře občas zazněly zvuky jako kterýkoli jiný den. Prásknutí dveří a přemístění, zahučení letaxových plamenů a pískání čajníku, krátká nezřetelná hádka. Za dveřmi kanceláře se už život vrátil do normálu. Alespoň to tak vypadalo, ale pravda to vlastně nebyla. Potichoučku a vlastně nenápadně znělo očekávání, sem tam troška obav a příprav... Odpoledne už pomalu končilo a přicházel večer. Bystrozorskou kancelář pomalu zavalily mapy, hlášení a spousta dalších papírů. Lidé přicházeli a zas mizeli, domů nebo zpátky do služby. Harry vyhnal Lva, po něm i Rona a pár dalších. Sám zůstával. Dokud nebylo všechno připravené a stejně... Zlatonka, nenápadný slídil, se ještě nevrátila a všechno bylo nejisté. Kdy a kam. Nezbývalo než čekat, snad ne příliš dlouho. Harry vyšel z kanceláře a obhlédl opět prázdnou halu bystrozorského ústředí. Snad na nic nezapomněl. Vyprovodilo ho zelené světlo letaxových plamenů.
***
Doma v krbu hořely i jiné plameny než ty letaxové. Už s prvním nadechnutím ucítil známou vůni. Nejdřív jemnou květinovou a po ní i čokoládu. Na stole stála sklenice máslového ležáku a tři prázdné. A kolem Ginny, Ron a Hermiona. Ron se usmíval, vlastně se skoro šklebil a rukou na stole cosi svíral. Po pár slovech přivítání Ron jen tak ledabyle mávl rukou a napříč nad stolem prosvištěl a potom zaduněl naditý váček. Byl to trochu podivný zvuk, plný s ozvěnou zacinkání. Nedalo se to odhadnout, ale ve váčku muselo být minimálně padesát galeonů. Jenže to bylo mnohem víc, vlastně desetkrát tolik... V očarovaném váčku byl podíl z jedu akromantule. Byla samozřejmě ochromená, ale jedové žlázy pracovaly dál a larvy vosičky obrovského pavouka nemohly zabít. Možná kdyby zůstaly pořád tak velké, jak tomu bylo při boji s akromantulí, ale to se nestalo. Ulovená pavoučice před sebou měla ještě dlouhý život v pečlivých rukou skřítků. A spoustu nakladených vajíček.
Harry se trochu otřásl a raději si zakázal přemýšlení nad osudem akromantule. Doživotí v úplném ochromení... Další Voldemortova oběť. Alespoň prozatím nechal váček jen tak ležet na stole. Naslouchali vyprávění Hermiony. Hnala se za jednou z falešných stop kamsi na sever. Měla z toho určitě dost nepříjemný pocit marnosti. Rozhodně nechtěla být mimo hlavní dění. Kdyby jen věděla, že o většinu z toho se postaral Ron, který ji uklidil alespoň do relativního bezpečí. Tentokrát se ovšem nedala odbýt. Harry to věděl a snad právě proto nic nenamítal, i když Ron zuřivě koulel očima. Nemohl, když stejně nedokázal odbýt ani Ginny. Jejich posezení se nakonec poněkud protáhlo, vlastně jako skoro pokaždé. Máslový ležák došel a tak ke konci povídání popíjeli čaj.
Harry dopil první, ale dál svíral šálek mezi prsty. Snad až příliš silně. Ozvalo se křupnutí a na oušku naskočila tenoučká prasklina.
Ron málem nadskočil, „Stalo se něco? Proč...“
Až pak si uvědomil, že Ginny nahlíží do málem zničeného šálku. Lístky čaje usazené na dně dávaly na první pohled rozpoznatelný obrázek psa.
“A já myslel, že jsi věštění už dávno hodil za hlavu ...“
Měl samozřejmě pravdu, už na škole hodil celé věštění za hlavu. Hodiny věštění byly samy o sobě dostatečným důvodem a učitelka... Raději nevzpomínat. Jenže po letech náhodou narazil na staré pergameny, zápisky jen tak vymyšlených věšteb. Začetl se a užasl. Trefil až podezřele moc budoucích událostí. Ani obrazec ve tvaru černého psa z čajových lístků tehdy nepochopil. Nebyla to jen věštba. Ten obrazec mu měl naznačit něco dalšího. Dokonce ani ve věštění nebyl tak špatný. Snad jen ve výkladu věšteb a to je bohužel základ...
Obrazec v šálku byl skoro stejný jako tehdy, ale nemohl znovu upozorňovat na Síriův příchod. Snad jen jako krátký prchavý záblesk minulosti. Příjemná i nepříjemná vzpomínka. Nebo také ne. Bylo v tom ještě něco jiného, ne tak vzdáleného. Harry trochu zamyšleně vzpomněl na minulé prázdniny. I tehdy se Sirius trochu připomněl. Teddy Lupin se nějaký čas tak trochu potuloval po okolí a nebyl přitom sám. Doprovázel ho velký černý pes. Siriově psí podobě se sice moc nepodobal, ale kdo ví, jakou představu si Teddy vytvořil z mnohokrát vyprávěného příběhu. A asi právě proto mu říkal Sírius. Do domu na Horce se nikdy nenechal odvést a na konci prázdnin po Teddyho odjezdu do školy zmizel. A Harry si byl naprosto jistý, že ví kam. Podle všeho se o něj staral Krátura v domě na Grimmauldově náměstí... Nenapadl ho žádný další pes, kterého by se to mohlo týkat. Jen proč se zjevil právě teď. Harry cítil, že na to brzy přijde, jakási nezachytitelná myšlenka se mu občas zableskla v mysli.
Teď to už jen musel vysvětlit Hermioně, ohledně vzpomínek na Siriuse ji jako obvykle napadaly ty nejhorší možnosti. Teprve potom mohl doufat ve chvilku samoty s Ginny. Marně, samozřejmě. Děti i s babičkou dorazily jen pár okamžiků po zahučení letaxových plamenů za Ronem a Hermionou.
Zpět na obsah
Kapitola 32: Kapitola 32 - Klepání
Klepání
Na malé plošince nad svahem na skále a těsně u mírného svahu vedoucího do vnitrozemí stál malý domek. Přikrčený před stále vanoucím větrem vypadal neobydlený a opuštěný. Jen proužek dýmu nad komínem naznačoval něco jiného. S večerem se sice trochu ochladilo, ale ne dost, aby to vysvětlilo roztopený krb. Uvnitř řádil pohrabáč a v ohni na pár kusech dřeva rozháněl listy papíru. Vzpomínky a doklady o přípravách hořely jasným plamenem, vháněly do komína trsy jisker a sem tam zpopelněný kus čehosi.
"Snad už je to všechno," řekl Hans a s tichým povzdychnutím naposled prohrábl oheň v krbu.
Měli sbaleno, ale i tak místnost nevypadala zrovna prázdně. Docela je to uklidnilo, mohli kdykoli skoro okamžitě zmizet a mít s sebou všechno. Jen na chvilku. Na gauči ležel rezavý kocour, ale najednou seskočil a zaprskal směrem ke dveřím. Tasení dvou hůlek a jednoho samopalu bylo dílem okamžiku. Otevřeli dveře, potichu a opatrně. Do hučení moře se z dálky mísilo slabé štěkání. Hans znovu nabyl ztracený klid. Kdosi v dálce venčil psa, tak jako každý den nebo spíš každou noc. Pořád ještě bylo všechno v pořádku. Dick a Ann o tom nevěděli, neseděli minulý večer u krbu a nezírali bezcílně do plamenů. Jejich program byl pro dva, zahrnoval pečlivě zamčené dveře a blízkost toho druhého. Rychlé vysvětlení jim vrátilo klid a tak si konečně mohli v klidu vychutnat výhled na noční oblohu. Povídali si, nejdřív všichni tři a pak zas ve dvou. Hans pomalu procházel svažitou loukou pod domkem a kontroloval kolíky, hůlky a hole zatlučené všude kolem. Nechtěl čarovat venku, co kdyby je hledali, a tak hlídací kouzla svěřil dřevu a pak roznesl po pozemku. Dokonce i teď nepoužíval kouzla, kdoví kde kolem mohli poletovat bystrozoři, a tak jen pohladil kůru rukou. Magii cítil i tak, ale byla klidná. Zkontroloval i poslední a pomalu odkráčel zpátky.
Samozřejmě, zbývaly ještě útesy po stranách. Kontrolovat je nešel. Zkusil to kdysi dávno a jen velká dávka štěstí mu uchránila život. Netušil, kdo kouzla ve skalách použil ani proč, ale ani po mnoha letech nezmizela jejich síla. Nedala se ovládnout, snad by šlo zlomit jejich moc srostlou s kamenem. Dokonce, nu ano, nejspíš by to dokázal udělat. Důvod k tomu ovšem neměl on a ani nikdo jiný. Nepochyboval o schopnostech bystrozorů, věděl, že by ochranná kouzla dokázali zlomit. Jenže už jen přípravy by upozornily, že se něco děje. Jedině snad... Na chvilku se zarazil. Znal jedno kouzlo a dokonce ani nepatřilo do oblasti černé magie. Ale po chvilce uvažování tu možnost zavrhl. Bystrozoři neměli důvod použít Bílý oheň, ne když nevědí, kam mohl ukrýt toho všetečného policistu. Znovu jen tak pro jistotu sáhl do kapsy pro Luciusův dopis. Znamenal pro něj jistotu, že zmizí poslední stopy po jeho plánech i všechny důkazy. Zůstanou jen náznaky a ty nedokážou nic. Na konci dopisu krvavě zářila Luciova pečeť, Hans z ní i bez použití hůlky cítil přenášedlo. Právě to bylo posledním důkazem, že truhla bude zničena. Hans pomyslel na druhou brašnu, nacpanou menší sbírkou zakázaných magických předmětů. Jen pro případ, že by bystrozoři nějak pronikli do Malfoy Manor. Jen proto ji musel vzít sebou, jako zdůvodnění své návštěvy.
Vložil dopis zpátky do kapsy. Zkontroloval, jestli je pečeť na dosah. Měl v plánu odlákat pozornost bystrozorů tak, aby Ann i s Dickem dokázali odletět na koštěti. Samozřejmě to platilo jen v případě nouze, jen pokud by je dokázali najít i tady. Stejně tak do toho plánu zapadal i nenápadný prstýnek. Bylo to také přenášedlo a Ann věřila, že se díky němu dokáže vrátit do bezpečí, ať už to bude kdekoli. Jinak by s odlákáním pozornosti nikdy nesouhlasila. Ohlédl se k domu, ti dva už seděli uvnitř. Trocha světla v mezeře pod dveřmi naznačovala, že už zase sledují televizi. Alespoň měl jistotu, že může vejít bez klepání a bez rizika, že... Vzpomínka ho jako obvykle zasáhla naprosto nečekaně. Připadalo mu to tak nedávno a přesto tak daleko. Na chvilku se usadil do chladné trávy a vzpomínal. Ne, přes všechno nehodlal zapomenout na vlastní rodinu, která už teď byla jen vzpomínkou. Právě proto byl ochotný riskovat, jen aby ti dva mohli bezpečně zmizet.
Znovu pohlédl na krajinu pod sebou. V dálce zářily hrozny světel, trochu jich ubylo, ale ani v tuto pozdní hodinu tam v dáli neustával život. Blíž byla jen temnota, les a občasná louka. Jen na jednom místě krátce zasvítilo světlo, krátké otevření dveří něčího domova. Zvuk pořád přehlušovalo šumění moře, ale byl si jistý, že musel zaznít. Krátký výsek hovoru, možná s trochou smíchu. Štěknutí psa, kterého právě někdo pustil domů. Skoro nezaslechnutelný zvuk křídel sovy. Jenže to nebyla představa. Trhnul sebou, ne, teď rozhodně žádnou neočekával. S trochou hrůzy si představil, že právě tak neslyšně mohl přiletět bystrozor na koštěti. Naštěstí to opravdu byla jen sova. Malá, šedivá a nenesla žádnou zprávu. Na noze se jí houpal jen kousek provázku s několika útržky papíru. Mávnutí ruky přivolal sovu a nechal zauzlovaný provázek proklouznout mezi prsty.
“Problémy, přijdeme dřív,“ četl kód v uzlech.
Nic víc. Hůlkou poklepal zprávu, z provázku zbyl jen kousek s jedním uzlíkem jako potvrzení přečtení. Sova odletěla stejně neslyšně, jako předtím přistála. Hans vstal a rychlým krokem odešel do domu. Vzpomínky nechal rozplynout v temnotě noci. Ti dva uvnitř ani nezaregistrovali jeho příchod. To čekal, samozřejmě. Stejně tak očekával, že budou sedět v objetí a bude si muset tiše odkašlat, aby ho vůbec zaregistrovali. Nebo dokonce bude muset opatrně přivřít dveře a dělat nějaký hluk před domem, protože škvírou ve dveřích zahlédl po zemi rozházené oblečení. Nic z toho se ovšem nestalo. Oba seděli, sice vedle sebe, ale sledovali televizní obrazovku. Hans ve vteřině pochopil, proč je v tomto okamžiku zajímá něco jiného než obvykle. V televizi běžely noční zprávy a reportérka zrovna ukazovala na kameru portrét hledaného.
Ne, nevystihli ho úplně přesně, navíc to byl obličej z doby asi před pěti lety. Ale poznal se.
Dick šmátral rukou na stolku, snad předtím nechtěli být rušeni zvukem a tak ho vypnul. Konečně nahmatal ovladač. Pokoj zalila rychlá francouzština. Kamera pomalu oddálila pohled, v pozadí projížděla policejní auta. A vrtulník. Hans ho nejdřív jen tak přeběhl pohledem, ale něco ho zarazilo. Nebyl policejní. Patřil námořnictvu, jak prokazovala kruhová kokarda s vmalovanou kotvou. To mohlo mít jen jedno vysvětlení. Museli znát plán útěku. Nejspíš jen zhruba, jinak by stačilo vyčkávat, nemuseli by mobilizovat takové množství lidí i techniky. Zavřel oči a slova znějící z televize se mu slila v jediný dlouhý zvuk. Teprve po chvilce začala pronikat jednotlivá slova.
“...meurtrier... ...la gendarmerie... ...détective... ...aurore...“
Při tom posledním slově jím projelo trhnutí. Opravdu tohle zaznělo v reportáži? Ale ne, byla to Ann a po pohledu na obrazovku zjistil, že se nemýlila. A nestál tam jen jeden bystrozor, hned celá skupinka, hůlky připravené. Kamera nesledovala přímo je a oni o ní nejspíš ani nevěděli, jinak by určitě schovali hůlky. Jeden z nich byl povědomý. Určitě ho někdy a někde viděl. Jenže kde? Poznání bylo jako rána kladivem. Ucouvl a tentokrát narazil doopravdy. Zůstal stát opřený o zeď a nevěřícně zíral na člověka, jemuž nejspíš zabil bratra. Netušil, že mrtvý nějakého má, dokonce čaroděje a bystrozora k tomu. Stejně to nic neměnilo. Jen to vysvětlilo celý ten mumraj.
“Tady jsi,“ řekla Ann podivně tichým hlasem.
Televize ztichla, Dick měl pořád v ruce ovladač a nejspíš taky chtěl vědět, co to všechno znamená.
Pořád ho sledovala a promluvila stejně tiše, “Kolik jich ještě bude? Kolik mrtvých?“
Pokrčil rameny, kdo mohl říct kolik. Nevěděl, co se stane za pár minut, hodin nebo zítra. Nemohl, nedokázal říct, co všechno se ještě může stát. Ann se zvedla, shodila přitom Dickovu ruku z ramene a na jeho tázavý pohled odpověděla zavrtěním hlavou. Nejspíš chtěla být chvíli sama, odcházela ke schodům na půdu a trochu nervózně švihala hůlkou. Ani se neohlédla. Tečku za jejím odchodem udělalo bouchnutí poklopu na půdu.
“Díky moc, Hansi, taková pomoc mi fakt bodla. Mě by to taky zajímalo. Kam ještě se nemůžeme schovat? Je to jen Francie? Nebo i nějaké další státy?“
Hans si unaveně promnul oči, najednou toho na něj bylo trochu moc a radši se usadil naproti televizi. Možná za to mohl odchod Ann, nebo prostě jen to napětí posledních dnů a týdnů. Vysypal ze sebe pár věcí, které Dick nejspíš netušil. Věčný mnoholičný lektvar a jak s ním chtěli způsobit zdánlivý návrat Temného pána. Truhlu i s jejím obsahem. Jak se to všechno zvrtlo. Dokonce popsal i tu chvilku hrůzy, ve které se mu před plotem u domu na Horce zjevila iluze Temného pána. S každým dalším slovem se mu vracel klid, všechny ty věci v sobě držel tak dlouho.
“Ale sakra proč? Jestli mi chceš zase nakukat něco o pomstě, jak jsi to zkoušel minule...“
Hans se nejdřív zamyslel. Pomsta, samozřejmě to měla být i pomsta. Doufal v ni celou dobu a právě to ho udržovalo v chodu. Možná i při životě. Zpočátku věřil i ve Voldemortův návrat, právě jen pro pomstu. Později už nevěřil, ale stále si hýčkal naději. Jenže bystrozoři byli čím dál blíž a smrtijedi ubývali. Zbývalo pár zoufalců, kteří nenosili znamení, jen vzpomínku na Temného pána. S nimi opravdu nemohl vyhrát a stejně jako oni ztrácel vůli k dalšímu zápasu. Nejspíš by to vzdal, nebýt...
S dalším bouchnutím poklopu půdy se vrátila Ann, “Vy to ticho venku neslyšíte?“
“Ann? Jaké ticho...“
V pokoji to samozřejmě nemohli slyšet, ale okolí domu opravdu upadlo do ticha. Dokonce i zvuk příboje, přítomný alespoň jako neustávající šumění, i ten byl pryč. Kocour vyrazil z teplého místečka od krbu a se zaprskáním zmizel pod gaučem. Udivené pohledy všech přítomných zarazilo klepnutí do dřeva. Za dveřmi ovšem nikdo nestál, tím si byli jistí. Při druhém si uvědomili, že zní trochu ze strany. Jenže tam nebylo nic, jen malá bouda s agregátem na výrobu elektřiny. Třetí mělo kovový dozvuk a čtvrté stejně tak.
Páté... Páté už neslyšeli.Zpět na obsah
Kapitola 33: Kapitola 33 - Noční hlídka
Noční hlídka
Blížila se půlnoc a v domě na Horce panoval klid. Noční ticho jen občas narušilo zapraskání větviček živého plotu a nezřetelné zvuky odkudsi z dálky. Přímo naproti vchodu se něco pohnulo, mohutná kočka proběhla plotem a rozechvěla drobné lístky všude kolem. Oči se jí ani nezaleskly, tak blízko u plotu kralovala skoro úplná tma. Ale nemělo trvat dlouho, v nitru plotu cosi bliklo, nejdřív jedno slaboučké světýlko a za ním postupně další. Celý řetěz, skoro úplně uzavřený náhrdelník světýlek.
Zahradou zazněl jasný hlásek, "Šklíbo, neutíkej!"
Kočka nepříliš ochotně zastavila a natočila hlavu k nasvícenému kousku plotu. Lily rozhrnula lístky a vpadla do zahrady. Usmívala se a zvedla kočku do náruče.
"Teď už mi znovu neutečeš..."
Rozhlédla se, její koště pořád stálo opřené o stěnu domu. Odložila ho tam schválně, už v podvečer plánovala návštěvu plotu i chvilku létání. Ale teď váhala. Plot už navštívila, ale v temnotě pod stromem usnula. Určitě se vrátila mnohem později, než plánovala. Ticho ji trošku uklidnilo, celý dům spal. Pustila Šklíbu zpátky na zem a opatrně vyrazila pro koště. Odstartovala přímo od domu, světlé stěny nabízely alespoň malou možnost orientace. Samozřejmě nemohla létat příliš rychle, světlo očarovaného provázku bylo příliš slabé. Hůlku rozsvěcet nechtěla, její Lumos sice obvykle fungovalo, ale o moc víc nesvítilo. Vznesla se do výše nad zahradu, bylo to o kousek lepší, přeci jen něco viděla. Odvážila se trochu zrychlit a i tak viděla, kudy letí. Noční vzduch ji příjemně chladil. Vydržela tak létat poměrně dlouho, než ji pouhý let přestal bavit. Zaujatá výhledem se spoustou světel na obzoru zůstala stát ve vzduchu nad plotem. Jasně viděla město v dálce i dálnici, po které se míhaly světla spěchajících aut. Napnula uši a naslouchala, z dáli lehce zněly motory a další nerozpoznatelné zvuky. Snad díky soustředění jí neuteklo tiché zabzučení, a tak vystartovala za ním. Nejdřív podlehla dojmu, že letí špatným směrem, neboť bzučení utichlo. Netrvalo to dlouho, znovu ten zvuk zaslechla a tentokrát v slabém světle náhrdelníku nepřehlédla bliknutí něčeho malého.
"Zlatonka!" vykřikla do noci. Byla příšerně rychlá, vždycky jen proletěla kolem a zmizela ve tmě. Lily už to chtěla vzdát, ale při posledním průletu zlatonka blikla přímo proti ní. Natáhla ruku a ucítila lehoučké ťuknutí. Přesto ji něco šimralo v sevřené ruce. Opatrně sletěla níž a teprve kousek nad zemí trochu rozevřela prsty. Opravdu ji dokázala chytit. Vzápětí málem spadla z koštěte, oko na přední straně podivné zlatonky na ni vyčítavě pohlédlo. Ještě chvilku kličkovala těsně nad zemí ve snaze nespadnout, než si troufla zastavit. Nepřistála. Přemýšlela co dál . Pomalu přiletěla k ložnici rodičů a zlatonku s pomačkanými křídly položila před okno. Původně chtěla jen ťuknout do okna, ale špatně odhadla vzdálenost a délku násady. Výsledkem byla pořádně velká rána. Raději rychle zmizela, klesla dolů a prosvištěla až za roh k oknu své ložnice.
Bylo jen přivřené, stačilo zatlačit. Přistání málem nedopadlo dobře, židle, kterou při odchodu pečlivě postrčila stranou, byla právě naproti oknu. Její pokoj musel někdo navštívit a kdovíco tam prováděl. Na třetí pokus rozsvítila hůlku kouzlem Lumos. Kromě židle se v místnosti nic dalšího nezměnilo. Nikdo neotvíral šuplík nočního stolku ani nepohnul medvídkem pod přikrývkou. Pohled pod postel si nechala na konec. Číhal tam na ni další dárek od George, malý klaksonek s mosaznou trumpetkou a červeným balónkem. Ve světle hůlky mrkal malými očky a nervózně podupával na pružinkových nožičkách. Naštěstí byla rychlejší, balónek natáhnul vzduch, ale zatroubit nestihl. Lily ucpala trumpetku prstem a usmála se, věděla naprosto přesně, jak to klukům oplatí. Chvilku naslouchala u dveří, potichoučku vyklouzla na chodbu a se zatajeným dechem otevřela dveře ke klukům do pokoje. Slyšela, že spí. Jedním rychlým pohybem vhodila klaxonek do pokoje a zase zavřela. Těsně před klapnutím dveří zaslechla zadrnčení pružinkových nožiček a kviknutí balónku. Poplašné tútání zaznělo, až když zapadla do postele. Usnula snad jen pár okamžiků po tom...
***
Ticho o patro výš narušovalo jen Harryho chrápání. Dveře ložnice byly zavřené, ale Ginny už hodnou chvíli stála před nimi. Sledovala Lily od chvíle, kdy se vrátila z tajného nočního tréninku. Tušila, že chce něco provést klukům, ale tohle ji ani nenapadlo. Troubení hračky musela zastavit sama, kluci se za tu chvilku nestihli vzpamatovat. A že by sáhli pod postel a zarazili ten randál, to už vůbec ne. Pořádně oba srovnala, bylo naprosto jasné, proč Lily takhle řádila. Cestou zpátky zašla i k ní do pokoje, ale už spala. A ve snění byla tak roztomilá.
Až zpátky v ložnici ji napadlo, co vlastně Lily dělala u okna. Slídila pod oknem málem přehlédla, naštěstí se ozval krátkým zabzučením křídel. Zatím nechtěla Harryho budit, sešla dolů do kuchyně a u stolu zjistila, co slídil našel. Zprávu se vším, i se slídilem poslala krbem na bystrozorský úřad. Přenášedlo zásahové jednotky zaslechla, ještě než zhasly letaxové plameny. Bystrozoři z Alfy vyráželi obklíčit a zkontrolovat okolí domu, kde se skrýval Fuchs. Harry se s nimi měl sejít za hodinu, deset minut ho ještě nechá spát a dalších dvacet na snídani. To byla akorát doba, která slibovala pořádný zmatek a pro Harryho možnost dorazit "nečekaně." Právě tak jako obvykle. Snídani připravovat nemusela, Krátura ji slíbil přinést do deseti minut. Slib dodržel a přemístil se jen pár okamžiku před tím, než Harry vstal. Probudil se sám od sebe, jako by něco tušil, nebo snad proto, že i ve spánku pocítil prázdnotu lůžka vedle sebe. Snídaní byl mile překvapen, méně už tím, že ho Ginny tak trochu vynechala. Snídali společně tak jako už tolikrát, jen ta hluboká noc kolem byla trochu nezvyklá.
"Kráturo, je u tebe ještě Teddyho pes?""Ano pane, Sírius je pořád ještě u mě.""Vadilo by ti, kdybych si ho dnes v noci půjčil?" zeptal se Harry, "Mám takový pocit, že by se mi docela hodil."
Skřítek lehce přikývl a luskl prsty. V ruce se mu zakýval tenoučký kožený řemínek. Na psa, který Teddyho minulé prázdniny doprovázel, by se muselo svázat deset takových. Krátura luskl podruhé a Harry pochopil, že teď by nestačilo ani to. Místností zaznělo krátké, radostné štěknutí a černá oháňka vířila vzduch. Skřítek odepnul vodítko s tím, že Sírius poslouchá na slovo.
Ginny to hned zkusila, “Lehni... Sedni... Překul se...“ Opravdu poslouchal a tak zkusila ještě další, “Udělej mrtvého.“
Tohle asi neuměl, jen se podivně podíval, jakoby měl v očích otázku. Zaštěkal.
“Kráturo? Proč se mi zdá, že jsem v tom štěknutí slyšel otázku? Jako... Jako kdyby se ptal z koho?“
Skřítek sklopil oči a Harrymu došlo, že se strefil. Za všechno mohl pořádně očarovaný obojek. Sírius kvůli němu poslouchal na slovo. Doslova. Harry trochu udiveně zakroutil hlavou. Ani se nemusel dívat, kde skřítek přišel k takovému obojku, určitě mu stačilo prohodit pár slov s Georgem. Pohled na hodiny mu napověděl, že už budou muset jít. Podrbal Síriuse za ušima a od Krátury převzal vodítko. Už mu došlo, že slouží jen jako psí přenášedlo.
“Můžu tě ještě o něco požádat?“ zeptal se Harry, “Můžeš pohlídat dům i děti? Nevím, jak dlouho budeme pryč.“
Krátura přikývl a vzápětí s prásknutím zmizel. Až po chvilce se objevil, obcházel po zahradě kolem domu s obrovským sekáčkem na maso přes rameno. Ginny pokrčila rameny a vhodila do krbu hrst letaxu, byl právě čas vyrazit na ústředí.
Zpět na obsah
Kapitola 34: Kapitola 34 - Iluze
Iluze
Harry přehlížel svah před sebou. Teoreticky to bylo výborně zvolené místo. Směrem k domu stoupala skoro holá stráň, která nabízela jen minimum úkrytů. Normálně by si společně s velitelem zásahovky s chutí zanadávali. Všechny úkryty navíc kontrolovala kouzla. Nenápadné stříbřité hůlky v rukou několika bystrozorů tento problém právě řešily. Kombinace několika kouzel a kamenů ve stříbrné trubičce spolehlivě vysála všechnu sílu varovných kouzel. Jen to trochu zasyčelo. Dál do svahu nepokračovali, na tamních kouzlech už nikomu z nich nezáleželo. Zbývalo pokrýt okolí domu kouzlem proti přemístění. Vyžádalo si to nejvíc času, potřebovali pokrýt velkou plochu, hodně členitou a navíc to museli dokázat nenápadně.
Zašel mezi stromy, k malému stanu, krytému matoucím kouzlem. Tak jako většina podobných kouzelnických stanů byl uvnitř větší než zvenku. Potřeboval trochu klidu. Připravil vodítko od Krátury, rozmotal kožený pásek a poklepal na jeho konec. Trochu to luplo a velký černý pes ho srazil na zem. Měl obrovskou radost, což Harry odnesl úplně oslintaným obličejem. Trvalo poměrně dlouhou chvíli, než se alespoň trochu uklidnil. Harry byl připravený a Sírius také. Vyšli ven, procházeli kolem bystrozorů schovaných v lesíku až k místu, kde končil travnatý svah pod domem. Zelenou vystřídala špinavá šeď skal. Nedošlo k tomu naráz, mezi kameny pronikal život v podobě houževnatých keříků a občasných polštářů mechu. Ze země netrčela ani jedna očarovaná hůl, kouzla tu byla zarostlá ve skalách. Celé okolí dýchalo stářím a svůj podíl na tom měla i práce dávno mrtvého čaroděje. Skály neměly oči, ale Harry cítil, že je bedlivě sledován. Věděl, že s pomocí pár bystrozorů by dokázal prorazit cestu a odstranit zakletí. Jenže proč? Nebyla to bariéra jen pro něj, ale i pro tři lidi v domě. S jistotou věděl o dvou cestách, kromě svahu to byl průchod na pláž, a i tam čekalo několik bystrozorů. Všechno bylo v pořádku a tak se opatrně vrátil do úkrytu pod stromy. Zbývalo mu jen čekání, poslouchal hlášení hlídek a přemýšlel. V domě nad svahem se nic nedělo, ale díky detektorům věděl, že ti tři nikam nezmizeli. Samozřejmě, nemohli takhle vyčkávat do nekonečna. Nakonec se budou muset zvednout a začít jednat. Něco mu říkalo, že ještě není ten pravý čas, že se ještě něco stane.
Nejdřív dorazilo několik bystrozorů, kteří právě dokončili přípravu kouzel proti přemístění. Byli absolutně úspěšní, kolem domu se už nedalo přemístit a ti uvnitř nemohli nic zjistit. Samozřejmě jen do chvíle, než se kdokoli z nich pokusí přemístit nebo použije přenášedlo. Ještě je chvilku zdržel, jen na pár mávnutí hůlkou. Vkládal další kouzla do jemného přediva magie tvořící bariéru proti přemístění. Vzápětí po jejich odchodu zahučely letaxové plameny a z krbu vykročil Leonidas. Měl sice být doma, nikdo mu neposlal zprávu, ale stejně dorazil.
"A co jsi čekal? Taková akce a já mám zůstat zalezlý? Navíc náš tu někoho, kdo umí pořádně očarovat vodu? Pokud vím, tak ne..."
Harry přikývl, v tom měl Leonidas pravdu. Ne, že by i on sám neuměl pár dobrých vodních kouzel, ale moře, to bylo přeci jen něco jiného.
"Ještě mám novinku, blíží se návštěva. Nemyslím tuhle,“ dodal Lev, když z dáli zaznělo prásknutí přemístění. “Blíží se loď pod německou vlajkou a řekl bych, že má odvézt pryč ty tři z domu. Nepluje nijak moc rychle, takže ji můžeme očekávat kolem svítání.“
Harry chtěl odpovědět, ale rozruch kdesi za nimi to neumožnil. Právě přicházely další komplikace. Nebo spíš byly vlečeny. Jedna z hlídek, dva bystrozoři a někdo pečlivě omotaný svazovacím kouzlem, "Tak koho jste chytili?"
Pod stromy byla docela tma a spoutanému neviděl do obličeje. Blikla malá baterka a ozval se krátký, tichý smích.
"Theodor Nott," řekl bystrozor s baterkou a dodal, "Oficiálně soudní zapisovatel, neoficiálně čekatel na místo ve Starostoloci..."
"Tak to je zajímavé," řekl Harry a otočil se ke spoutanému. "Co vás přivedlo právě sem, pane Notte?"
Krátké zahuhlání naznačilo, že není jenom spoutaný. Odstranění vázacího kouzla zabralo pár okamžiků. Ani takhle, celý otlačený, neztrácel smysl pro humor...
"Harry, proč takhle formálně? Známe se už dost dlouho a pokud vím, tak už sis potykal i se Zabinim..."
“To už je pěkných pár let a... Počítá se, když jsem mu řekl: Hajzle?“
“Aha, o tom se ani nezmínil... Zvláštní, že?“
“Moc ne, stejně toho asi vynechal víc,“ řekl Harry. Pomalu se vrátil k vážnému výrazu a pokračoval, “Uvítání máme za sebou, mě by teď zajímalo, co tu vlastně děláš. Proč jsi bloudil po lese?“
“Jsem tu víceméně služebně,“ řekl Nott a zamával svitkem pergamenu, “Anderson konečně promluvil... Jenže nejspíš trochu jinak než bys čekal. Přiznal se úplně ke všemu, od naplánování útoku po odpálení bomby. Potvrdíš mi převzetí?“
Harry přikývl a poklepal hůlkou pečeť, na chvilku zazářila a praskla. Vlastně čekal informaci o výslechu, jenže tohle bylo spíš oznámení o odebrání případu. Skoro. Směl provést zatčení a pak všechno předat. Hlavně tři živé svědky. Jako by vlastně ani nebyli podezřelí. Jako by jeden z nich nebyl vrah. A to Andersonovo přiznání... Málem by si odplivl. Vybil si zlost na pergamenu a zmuchlaný ho vrazil do kapsy. Ti dva... Soudce a státní zástupce. Byl si jistý, že někdo... Ne, byl si naprosto jistý, že ti dva použili na Andersona nějaké kouzlo nebo lektvar. Harryho nenapadal jediný důvod, proč se dva členové Starostolce pustili do něčeho takového. Jedině... Musel se zhluboka nadechnout. Byla tu jedna možnost. Opravdu nečekaná. Trochu šílená a nejspíš neuskutečnitelná. Nott vypadal zamyšleně a nejspíš ze stejného důvodu.
„Mě něco napadlo,“ řekl Harry, “Pokud by Fuchs uskutečnil svůj plán se zdánlivým návratem Voldemorta, jak dlouho myslíš, že by Pastorek zůstal ministrem? Skončil by, a já nejspíš s ním, protože to všechno za námi stojí právě na pádu Voldemorta. A kdo jiný by se mohl stát novým ministrem, než dobře informovaný člen Starostolce?“
“Jenže proč s tím pokračují, proč Fuchse nenechají padnout?“
“To je dobrá otázka. Nejdřív mě napadlo vydírání, jenže oni padnou, ať udělají cokoli.“
Zbývala ještě jedna možnost, trochu obtížně uvěřitelná. Mohl i Fuchs mít skupinu svých vlastních nohsledů, mohl si pořídit skupinu smrtijedů? Pár původních s ním nebo snad pro něj pracovalo. Určitě by to z jeho strany byl dobrý tah. Najednou měl pocit, že nebude daleko od pravdy. A i kdyby ne, rozhodně se vyplatilo počítat s to nehorší možnou variantou. Ještě chvilku nad tím uvažoval a musel uznat, že všechny události tomu nasvědčují. Prozatím tuto úvahu odložil, její platnost či neplatnost stejně nemohl rozpoznat a už vůbec ne dokázat. Vypudil z hlavy všechny takové myšlenky a soustředil se na aktuální problém. Nezbývalo, než vyrazit probudit Fuchse i jeho společníky.
Zamyšlený Nott zůstal ve stanu, Harry přes sebe přehodil neviditelný plášť a vyšel do volného prostoru před stromy. Ani se nemusel ptát, takhle zezadu byl jeden keřík na kraji lesa trochu protáhnutý. Dřepl si a z blízka poznal maskovací oblek hejkal. Mudlovský policista se snažil být alespoň trochu užitečný a tohle mělo být víc než jen to.
Zašeptal, "Marku, potřebuju tichý výstřel a vím, že nemáš tlumič."
Řekl, co má v plánu, očaroval pušku Silenciem a přidal ještě další kouzlo. V duchu musel uznat, že si Mark vybral dobré místo na tuhle prácičku. Vysvětlil mu, co přesně má zasáhnout, a potom se opatrně vrátil zpátky pod stromy. Připravil si hůlku a čekal. Nejdřív se nedělo vůbec nic, jen trvalo ticho. Hlavou mu bleskla myšlenka, že to s tím očarováním možná trochu přehnali. Mohl jen doufat, že si toho nahoře v domě nikdo nevšiml.
Očarovaná puška vystřelila naprosto potichu, ani záblesk nebo obláček kouře neprozradil pozici střelce. Kouzlo nevynechalo ani střelu, letěla naprosto bezhlučně. Až dopad byl slyšet, hlasité klepnutí zaznělo všude kolem. Ale nebyl to celý zvuk, byl useknutý, jako by střela nedokázala prorazit ani stěnu z tenkých prken. Mohlo to mít jen jedno vysvětlení. Tenký pramínek kouře od trubky ve stěně boudy dosvědčoval, že agregát uvnitř pracuje. Nebylo ho slyšet, takže s ním nejspíš pracovalo Silencio... Díky kouzlu Soví oči Harrymu neunikl obláček prachu, který se při zásahu uvolnil ze stěny, ani druhý a třetí. Čtvrtý zásah zasvítil jasným světlem ze všech čtyř otvorů i škvírami mezi prkny. Další hlasité klepnutí neslyšel, nemohly za to ruce přitisknuté na uši, ale obrovský výbuch. Okolí osvítil ohnivý sloup a z temnoty nebe začaly pršet kusy dřeva. Na místě boudičky zbyl jen převrácený agregát a šlehající plameny. Sud s benzínem, který všechny tyto efekty způsobil, zmizel. Jeho zbytky Harry uviděl, až když plameny začaly pohasínat. To už ticho rušilo jen popraskávání chladnoucího kovu.
"Šéfe," ozval se bystrozor s detektorem magie, "Něco mám.“ Ozvalo se škrábání a po pergamenu začal kmitat očarovaný brk."Někdo z nich vyčaroval Soví oči. Teď znova..." Chvilku bylo ticho, "A další... Finite incantatem."
Harry se pohledem vrátil zpátky na dům. Jedno z oken trochu zesvětlalo, další jen pár okamžiků po něm. Už chtěl zvednout hůlku a poslat na dům nějaké kouzlo. Jenže ztuhl jako socha a pozoroval nejasný obrys postavy za právě projasněným oknem.
Místo hůlky zvedl vysílačku, “Já jedna, všem. Odpočítávám na heslo Upír, odpočítávám na heslo Upír..."
Lehce poklepal hůlkou na brýle a svět ztmavl. V posledním okamžiku zahlédl stejné pohyby i u ostatních bystrozorů. Vládu převzala přirozená čerň noci.
Znovu stiskl vysílací tlačítko, “Tři, dva, jedna, Upír,“ zavřel oči a společně s ostatními pronesl: “Solem lumos maxima.“
Stráň zalilo světlo. Harry tu záři viděl i přes sevřená víčka a ti v domě měli pořád ještě vyčarované Soví oči. Jejich trojhlasný výkřik neutlumily ani zdi. Teprve potom opatrně otevřel oči a ještě nespěchal. Stráň skrz pootevřená víčka vypadala černobíle a jas pálil do očí. Bystrozoři postupně nechali zhasnout hůlky a čekali, co se bude dít. Harry si znovu očaroval brýle a zkusmo mávnul hůlkou. Malá ohnivá koule opustila špičku hůlky a po krátkém letu se rozprskla pár metrů před stěnou domu.
Tušil to, samozřejmě. Nejen skály po stranách i dům samotný byl chráněn kouzly. Byla slabší a chránila jen proti zásahům. Právě proto je nedokázali předem najít. Až do prvního kouzla útočícího přímo na budovu se nic nedělo. Znamenalo to hromadu problémů. Přímý útok nepřipadal do úvahy. Fuchs by klidně mohl bojovat bez obav ze zásahu a to by znamenalo nepřijatelně velké ztráty. Moc kouzel by sice mohl zlomit současný útok přímo na budovu, ale nedalo se předem zjistit, jaké efekty budou provázet prolomení ochran. Obvykle byly velice silné a Harry neměl v úmyslu rozbořit dům i s lidmi uvnitř. Všechno to znamenalo nutnost postupného oslabování kouzel. Ještě zbývala jedna možnost, vylákat Fuchse ven, ale na to se zatím nedalo spoléhat. Jedině až na úplný konec, až bude jasné, že obklíčení nejde prolomit a dům přestane poskytovat ochranu.
Namířil hůlku na dům. Okolí ozářila rudá záře Dračího ohně. Nejdřív jen tak letěl vzduchem, táhlým obloukem skoro až ke stěně domu. Na prstech cítil horko sálající z plamene. Jenže kouzlo na domě vydrželo i tentokrát. Rozrazilo žhnoucí kouzlo do stran. Byl to úchvatný pohled. Ohnivá stěna obklopila dům ze všech stran. Od země začaly stoupat chuchvalce dýmu od hořící trávy, ale dům zůstal netknutý. Jen z temnoty za okny bylo slyšet kašlání. Harry přerušil kouzlo i bez detektoru cítil, že kouzla na domě trošku zeslábla. Jenže jen v prvním okamžiku, jakoby kouzlo zjistilo, jak vzdorovat Dračímu ohni.
Chvilku počkal, bystrozoři kolem ho následovali. Vzduchem začala svištět další kouzla. Jen efekt se ne a ne dostavit. Ta slabší se jen tak rozplynula, silnější zanikala s řevem a posílala do okolí záblesky všech barev spektra. Harry udělal pár kroků zpátky do lesa. Jeden z velkých kamenů mezi stromy přitahoval jeho pohled. Když mohl bariérou projít dým hořící trávy a později i oheň samotný...
"Piertotum locomotor" řekl a hůlkou naznačil směr.
Nejdřív se zdálo, že kouzlo selhalo, ale bylo to právě naopak. Balvan se zachvěl, poshazoval drobné kamínky z povrchu a poté se vznesl nad zem. Dál se pohyboval opatrně, těsně nad zemí prokličkoval mezi stromy ven z lesa. Tam ho Harry zastavil. Mezi balvanem a domem nebyla žádná překážka.
"Opugno," ozvalo se pod svahem a očarovaný balvan vyrazil vpřed.
Harry sledoval jeho dráhu. Letěl nejkratší cestou a těsně před stěnou domu ho na okamžik obklopil rej jiskřiček. Ovšem byla to marná snaha, kouzlo udržující kámen v letu sice zmizelo, ale obyčejná mudlovská setrvačnost platila i na očarované předměty. Ze stěny se vyvalil oblak prachu a několik cihel. Tupá rána zazněla všude kolem, doprovázená řinkotem skla z rozbitých oken a neidentifikovatelným rachotem z nitra domu.
Jinak se nestalo nic. Mohl v tom pokračovat, ale cítil, že to chce něco jiného. Kameny zkusilo poslat i pár dalších bystrozorů, ale už neměly ten správný efekt. Cítil za tím kouzlo, Fuchs nejspíš dokázal vztyčit štít, který chránil dům i před nemagickými útoky. Markovo nadávání, tlumené maskovacím oblekem, mu to potvrdilo. Koutkem oka postřehl hřívu vousů i vlasů. Leonidas ztuhl s napřáhnutou hůlkou. V druhé ruce měl nůž s černou čepelí. Harry se ve zlomku vteřiny přemístil vedle něj. Nůž nevěstil nic dobrého, alespoň pro ty v domě.
"Nehodlám ti v ničem bránit, ale chci vědět, co mám čekat," řekl Harry a způsobil tím mírné trhnutí Leonidasových rukou.
Přemístění bylo opravdu bleskové a nečekané. Harry si ho kdysi dávno pečlivě nacvičil. Vyžadovalo ovšem okamžik příprav a právě ten mu chyběl během přepadení před plotem. Tentokrát byl připraven. Vždyť to byla jedna z mála možností, jak se bránit kletbě Avada kedavra...
"Harry," řekl Lev trochu zamyšleně, "Pamatuješ si ještě na naše první setkání?"
Nemusel dlouho uvažovat, na to se opravdu nedalo zapomenout. Už věděl, co Leonidas chystá, a nebyl to dvakrát příjemný pocit. Mrknul a podíval se na něj právě včas, aby zahlédl pár kapek krve dopadnout na zem.
Pár mávnutí hůlkou a tichá slova, "Σήκω δαίμονας."*
Lesklé kapky zakryla lehká mlha. Nabírala podobu malého šedivého obláčku. Lev si zatím zastrčil hůlku do hábitu. Volnou ruku strčil až po loket do šedivé koule. Zamrkal. Bystrozoři mezitím přestali sesílat kouzla a tak zvuk připomínající zaskřípění ostří nožů, zazněl v tichu obzvlášť hlasitě. Koule vyrazila a Leonidas bleskově tasil hůlku. Na ruce už neměl ani škrábnutí a krev také zmizela. Všichni teď sledovali postup obláčku. Letěl těsně nad zemí a při každé změně rychlosti a směru zpod něj vyletovaly drny a oblaka prachu. A kličkování bylo potřeba, z jednoho okna vyrazila koule modrého plamene. Minula jen těsně a vyryla v zemi dlouhou hořící brázdu. Další následovala, ale cíl už zmizel na střeše. Tentokrát nezbyla brázda, oheň zmizel v zemi a nechal po sobě jen čoudící díru.
Prostor před domem naplnil rachot padajících tašek. Obláček běhal sem a tam po celé střeše a nakonec skočil do komína. Vypadalo to na konec, zvuky utichly a nic nenasvědčovalo pokračování. Jenže to bylo jen nadechnutí před výkřikem. Byl děsivý, zařezával se až do morku kostí a zazněl do překvapeného ticha. Harry se vůbec nedivil následujícím zvukům. Nárazy, bzučivý zvuk štítového kouzla a kupu dalších nakonec zase vystřídalo ticho. Harry zadržel dech, teď přišla ta chvíle klidu, která nabízela šanci. On tehdy pochopil, co má před sebou, a bílý jelen po pár vteřinách rozháněl zbytky šedivé mlhy. Hlavou se mu prohnalo několik otázek. Přijde na to Fuchs? Dokáže při tom všem vyvolat Patrona? A umí ho vůbec? Možná by dokonce pocítil malý kousek lítosti, kdyby... Kouzlo Soví oči sice trošku zkreslovalo výhled, ale určitě ne takhle. Okny tryskala tma a zahalovala okolí domu neprůhledným závojem.
"Idiot," zamumlal Leonidas a zase pevně sevřel rty.
Ruku měl pokrytou desítkami kapek. Tak jako předtím ty na zemi, i tyto se rudě leskly. Tohle nebylo v plánu. Něco zničilo Leonidasovo kouzlo, černého patrona, jak tomu on sám říkal, a muselo jít o něco velmi temného. Teď se to valilo i na ně. Harry cítil, že s černou stěnou přichází i vlna beznaděje a i další pocity. Jako by se blížila velká skupina mozkomorů. Na podobného podobné, blesklo mu hlavou, a okamžitě vyvolal patrona. Jelen se vrhl proti černé stěně a rozerval ji ve dví. Dalším skokem ji páral i napříč směru pohybu. Naproti mu z hůlek bystrozorů vyskakovali další. S úlevou zahlédl Ronova psa a v dálce koně, který mohl být jen Ginny. Nešlo to bez problémů. Přes veškerou snahu patronů se cáry temného kouzla dokázaly přiblížit k bystrozorům. Po dávivém zvuku kousek za sebou strhl Harry jelena zpět. Věděl, že ostatní kouzelníci to zvládnou, ale za ním byl Leonidas a Mark. První si i tak poradil, vyčaroval další obláček, dalšího černého patrona. Krev na jeho ruce tak alespoň posloužila a zranění zmizela. Mark na tom byl hůř, mnohem hůř. Vzduch plnil nakyslý zápach a hlaveň pušky zmrtvěle trčela k obloze. Mudlovský policista vypadal dost hrozně. Mohl za to bledý obličej a černo v očích, ale i úporná snaha vyzvrátit vnitřnosti. V první chvíli pomohla i pouhá přítomnost patrona. Po ní několik kouzel z výbavy léčitelů, lahvička lektvaru a úplně nakonec i několik čtverečků čokolády. Všechno to udělala Hermiona, hned potom co se zuřivým pohledem na Leonidase odstrčila Harryho. Nemusel se ptát po důvodu zuřivého pohledu.
"Ty a to tvoje hraní s černou magií,“ zasyčela koutkem úst. "A ty ho v tom ještě podporuješ, Harry,“ její hlas už zněl poněkud klidněji, ale o moc to nebylo.
Dál jim nevěnovala ani špetku pozornosti, jen vrhla naštvaný pohled na Rona. Snažil se při něm mimoděk splynout se kmenem stromu, o který se opíral. Harry se nadechl, chtěl něco namítnout, ale nakonec raději mlčel. Uvědomil si totiž jednu věc. I tam nahoře byl jeden mudla. Mark to schytal opravdu ošklivě a to byl od místa seslání kouzla poměrně daleko. Tam v domě se musely dít věci. Ani tu myšlenku nedokončil a krajinou se prohnalo prásknutí výstřelu. Po něm druhé a třetí. Záblesky výstřelů nebylo vidět, vnitřek domu pořád ještě zaplňovala temnota. Ozvěna utichla a v okně domu se zalesklo něco bílého. I tam trhal temnotu patron. Stříbřitě lesklá liška proskočila oknem, oběhla dům a zase zmizela uvnitř. Ozářila přitom místnost a zasvítila ven škvírou pod dveřmi. Čára světla byla dvakrát přerušená a Harry nezaváhal.
"Protego oppugo.“
Štít vyrazil vzhůru svahem a zasáhl dveře. Už předtím to docela schytaly a teď po nich zbyl jen rozšklebený otvor. Zevnitř se ozval krátký výkřik a několik tupých nárazů trosek dveří. Štít zapůsobil nad očekávání dobře. I když hlavně kvůli předchozím kouzlům, která s konečnou platností prolomila všechny ochrany domu. Něco ji ale v dalším okamžiku nahradilo, rozechvělý vzduch naznačoval přítomnost kouzla. Byl to další štít a za ním, po krátké chvilce i postava kouzelníka.
To je divné," řekl Leonidas a podal Harrymu malý dalekohled, kterým sledoval postavu ve dveřích.
Naprosto jistě to byl Fuchs. Výhled na něj jen nepatrně zkreslovalo štítové kouzlo. Vypadal poněkud otřeseně. Vlastně v podobném stavu jako dům, v jehož dveřích stál. Harry viděl, jak pomalu opouští relativní bezpečí u vchodu a sestupuje po svahu. Byl to pomalý sestup, snad kvůli přetrvávajícímu oslepení z bystrozorských kouzel a nejspíš i kvůli zranění na noze. Kulhal a velká tmavá skvrna na roztržené nohavici naznačovala, že to nebude jen tak nějaké škrábnutí. Bylo jasné, co tím Leonidas myslel. Proč by, navíc takhle zraněný, opouštěl dům a...
"Já jedna, všem. Dávejte bacha, možná něco chystají..."
Bylo to skoro zbytečné, všichni si dávali pozor, ale jen pro všechny případy to říct musel. Až později mu to přišlo skoro jako povel. Jako signál. Půlka střechy vybuchla, jen tak, bez záblesku nebo zvuku. Zarachotily až padající tašky a kusy trámů. Dopadaly kolem domu a pár kousků doplachtilo skoro až ke kulhajícímu čaroději. Ani to s ním nehnulo. Soustředil se na nějaký bod před sebou a pokračoval dolů. Harrymu došlo, že tím bodem je nejspíš on sám. Přesto se díval do kouře nad domem. Právě díky tomu zahlédl koště, které vyrazilo z trosek střechy. Z vysílačky slyšel výkřik potvrzující, že odlet zahlédla i vzdušná záloha na košťatech. Mávl hůlkou a sledoval výborně zaměřenou ohnivou kouli. Možná by je zasáhla, ale v cestě jí stál jeden ze zbývajících trámů. Kromě destrukce zbytků střechy tak Harry dosáhl jen zastavení kulhání Hanse Fuchse.
"Lve, jdou nad moře," víc opravdu nemusel říkat a ze jmenovaného byla jen rozmazaná černá šmouha mizící kdesi za skalami.
On sám měl práci tady. Fuchs už zase vstal a pořád krytý vyčarovaný štítem pokračoval dál. Byl už skoro v polovině svahu. Jenže proč? Mohl se pokusit zaútočit, až bude blíž, a zabránit tak většině bystrozorů v čarování. Harry najednou věděl, co by udělal na jeho místě. Schoval by si do očarované kapsy koště a někde za půlkou svahu by pod krytem štítu vyrazil do lesa. S trochou štěstí by dokázal doletět až na místo, kde přestávaly působit kouzla proti přemístění. Jenže jak ho zastavit a nezabít? Ohlédl se mezi stromy, odkud na něj svítily psí oči. Zamumlal několik příkazů s jistotou, že kouzla v obojku vše pochopí. Sírius neslyšně zmizel mezi stromy. Harry udělal několik kroků vpřed. Hůlkou mávl jen tolik, aby to vypadalo nenápadně. Fuchs si toho všiml, přesně jak doufal. Pes už byl skoro na jeho úrovni, nejdřív se plížil a pak vyrazil. Stihl to vteřinu před tím, než na něj padl Fuchsův pohled. Jeho hůlka i vyčarovaný štít se rozechvěly. Nejdřív jen trochu, se psem nepočítal. Pak smíchem. Hrubým a bez stopy veselosti.
"Pottere! Podruhé už ti na iluzi neskočím!"
Právě pro ten smích byl následující Fuchsův výkřik ještě děsivější. Sírius nebyl malý pes a mířil na rukojeť hůlky. Prsty na ní byly jen nepatrnou překážkou. Hůlka a první z mnoha kapek krve dopadly na zem, když povolil stisk čelistí. Následovalo zavrčení. Fuchs pochopil, že prohrál. Levou rukou se sice dotýkal dopisu, ale přenášedlo v pečeti mu nemohlo pomoct. I tak ji stiskl.Následujících pět minut bylo velmi dlouhých. Během první se všichni sešli u zkrvaveného místa. Fuchs zmizel, přenášedlo v pečeti díky Harryho úpravě ochran fungovalo. Muselo to být opravdu pořádné překvapení. Nejdřív samotná funkčnost přenášedla, pak spuštění dalšího. Na konci páté minuty zazvonil telefon. V Azkabanu byli také překvapení, Fuchse tak trochu očekávali, jen nevěděli, že s ním dorazí asi deset tun písku z cestiček v Malfoy Manor.
***
*Σήκω δαίμονας – pojď démone
Zpět na obsah
Kapitola 35: Kapitola 35 - Chvilka klidu
Chvilka klidu
Sluneční paprsek hmátl do temné místnosti a osvítil nepatrný kousek koberce. Dosáhl jen kousek pod okno, dopolední slunce už plulo příliš vysoko. Harry i Ginny tiše oddychovali a ze snu je nevytrhl ani občasný hluk z přízemí. Zatím.
Nehlučely děti, takhle pozdě dopoledne přiváděly k šílenství jen učitelku v jednotřídce. Naštěstí už si docela zvykla. Byl to Krátura, komandoval několik skřítků půjčených z Bradavic a občas se dotkl některé z mnoha ovládacích páček naleštěného mosazného kávovaru. Občas napnul uši, ale nahoře byl pořád ještě klid.
Harry se trochu zavrtěl a otevřel oči. Zaposlouchal se do ticha a až po chvilce zaslechl ruch z kuchyně. Ginny ležela hned vedle něj, cítil lehkou květinovou vůni i teplo z druhé poloviny postele. Až potom vzpomněl na Kráturu. Všechno bylo v pořádku, alespoň doma jistě. Po tom, co se dělo v noci, měli v úmyslu spát až do poledne. Proto zůstal ležet, jen zavřel oči a přemýšlel. S Fuchsovým případem nemohl dělat nic, soud při Starostolci označil vyšetřování za uzavřené. Normálně by trojice soudce, žalobce a obhájce zaručovala alespoň nějakou šanci, jenže tentokrát si určitě budou hrát na ruku. Nedalo se ani počítat s tím, že by zavolali na lavici svědků kohokoli z bystrozorů. Svědci nejspíš budou jen tři: Anderson, Fuchs a někdo z Azkabanu. Někdo tam musel dohlížet na Andersonův výslech a podepsat jeho výpověď. Teoreticky by to mohla být šance... Prakticky ne. Určitě byl pečlivě vybraný a i kdyby se pokusil napadnout soudní přelíčení... Proti trojici spiklenců by neměl šanci.
Ginny se zavrtěla, ale spala dál. Harry cítil na uchu její dech, trošku se posunul a otočil na bok. I ve spánku se k němu přitiskla.
Ginny... V noci se tolik snažila, přesto neměla sebemenší šanci. Koštata uprchlíků byla rychlejší, než kdokoli z bystrozorů kdy viděl. A přesto, nebo spíš právě proto nepřekonali ani čtvrtinu vzdálenosti k lodi s německou vlajkou. Před kouzly, která na ně Ginny sesílala celou dobu šíleného letu, sestoupili jen pět metrů nad hřebeny vln. V té chvíli zasáhl Leonidas. Slaná voda byla jeho živel, dokonce víc než černá magie. Jeho let od domu skončil šipkou do moře. Ponořil se bez rozstříknutí vody a současně s dotykem hladiny před uprchlíky vyrostla vodní stěna. Nebyla příliš velká, na výšku přesahovala vrcholky vln jen o něco přes deset metrů. Uprchlíci do ní narazili o dvě vteřiny později. Harry si byl jistý, že většina bystrozorů by dokázala uhnout, i kdyby stěna vyrostla čtyřikrát blíž. Pokud si za bystrozora dosadil sebe nebo Ginny, tak určitě i pětkrát. Samozřejmě by to dokázali jen na normálním koštěti. To rychlé skončilo v moři i s posádkou a nákladem. Určitě předtím sloužilo spolehlivě. Harry si s trochou trpkosti uvědomil, že právě ta rychlost mohla vysvětlit několik skoro zázračných zmizení a útěků. Právě ta rychlost a pominutí všeho ostatního znamenalo konec. Náraz.
Voda je, jak známo, nestlačitelná. První okamžik je skoro jako náraz do betonu. Samotné koště je vlastně dřevěná tyč s poměrně malým odporem. Její zapíchnutí do vodní stěny nezpůsobilo znatelné zpomalení. Harry ani nechtěl přemýšlet, jaký byl okamžik nárazu. Ginny nad to místo dorazila jen o chvilku později. Ve vodě už nikdo nebyl. Našla jen násadu koštěte, uvolněné vrbové proutí a nějaké další plovoucí zbytky. Uprchlíci už v té době byli pryč. Málem to nezvládli, přemístili se skoro o dvacet kilometrů dál. Z vody do vody kousek od lodi, která pro ně plula. Bystrozoři mohli jen bezmocně sledovat, jak se jim vzdalují. Na cizí lodi v mezinárodních vodách unikli spravedlnosti. Harrymu to příliš nevadilo. Hlavně když ze vzduchu sledoval shon na palubě lodi. Dostal se tam asi půl hodiny po nárazu. Fuchsová s dekou přehozenou přes ramena stála u zábradlí, střídavě pozorovala bystrozory a mudlu na nosítkách. Už třicet minut. Tak dlouho už tam ležel a kolem několik kouzelníků. Harry po chvilce došel k závěru, že je to pro oba přijatelný trest. Kromě toho, zatykač na ně nikdo nezruší. A třeba někdy, za pět či deset let... Anglie je malá, ale zatykače vydané britskou policií uznává tolik států. Třeba Kanada a lidé žijící USA na to hrozně rádi zapomínají. A jednou si vyjedou na Aljašku nebo strávit víkend u Velkých jezer a někde cestou na liduprázdné silnici bliknou světla majáků. Klapnou ocelově studená pouta. Nebyla to jen tak bezdůvodná myšlenka, jedna ze zpráv z Německa uváděla, že Fuchsova neteř od září nastupuje na nadstavbové studium do Salemu. Proběhlé události na tom mohly hodně změnit. Kdoví, co všechno se do podzimu změní. Jen ta možnost tu zůstane. Šance na jedné a riziko na druhé straně. Tak jako na koštěti nad lodí, i doma v ložnici tomu věnoval poslední myšlenku.
V klidu a bez zášti si pomyslel, "Třeba se ještě shledáme, slečno Fuchsová. Kdo ví..."
Znovu otevřel oči, po ostrých myšlenkách se vrátil rozmazaný svět. Naproti postele stály starobylé hodiny, bez elektroniky mohly i v čarodějnickém domě fungovat spolehlivě. Vzdálenost k ciferníku dostačovala právě ke spolehlivému rozmazání ručiček i čísel. Opatrně natáhl ruku, ale brýle ležely příliš daleko. Zkusil ještě hůlku, ale ani ta nebyla v dosahu prstů. I při tomto pohybu se Ginny zavrtěla. Málem se zasmál, takové dilema oproti předchozím úvahám. Vzbudit ji jen proto, aby se mohl podívat, jestli už má cenu vstávat. Byl si jistý, že při natažení o kousek dál by se opravdu probudila. Bylo to vlastně je pár centimetrů a tak zavřel oči a představil si rukojeť hůlky v ruce. Pocit, který se dostaví, když ji klidně sevře, stejný, jen o něco méně intenzivní, než před lety v Olivanderově obchodě. Snad právě pro ten klid, pro soustředění byl prožitek z představy skoro stejně silný jako tehdy. Nebo ne? Udiveně otevřel oči a pochopil. Svíral hůlku a stalo se právě to, co nechtěl.
"To byla nádhera miláčku," ozvala se s tichým překvapením Ginny, "Jak jsi to dokázal?"
Hůlka zareagovala přesně jako poprvé a Harry si oživil hodně starou vzpomínku. S hůlkou v ruce zaváhal, už se mohl normálně natáhnout, ale rozevřel prsty a nechal ji spadnout zpátky na stolek. Na pár minut ještě odložil pohled na hodiny. Otočil se ke Ginny a chvilku jí to vysvětloval. Marně, protože sám vlastně nevěděl, co a jak udělal. Čas letěl a z pár minut bylo nakonec třicet. Půl hodiny povídaní, dotyků a polibků. Do přízemí sešli právě na oběd. Ostatní skřítci už odešli, u stolu na ně čekal jen Krátura.
Klid byl až příliš velký, alespoň jim to tak připadalo. Přes všechny skryté obavy nepřišlo žádné vyrušení. Až po obědě stáli u okna těsně vedle sebe a pozorovali oblohu nad živým plotem. Modř oblohy narušoval jen jeden jediný potrhaný obláček. Za nimi znělo cinkání sklízeného nádobí, do kterého se ozvalo zaštěkání. Sírius hlídal, ale bylo to jen upozornění. Malá tečka nad plotem pomalu rostla, až v ní poznali letící sovu. Harry otevřel okno, převzal zprávu a rychle se do ní podíval. Nebylo to nic nečekaného, Gordon posílal nejnovější zprávy. Soud už začal a všichni účastníci ignorovali Bystrozorský úřad. Přesně jak Harry očekával.
"Opravdu s tím nejde nic udělat?" zeptala se Ginny.
Harry zavrtěl hlavou, "Ne. Bylo by hezké vejít v poslední chvíli do soudní síně a pořádně jim omlátit o hlavu všechny důkazy. Ve skutečnosti má tři možnosti jak zasáhnout do jednání. Můžu poslat písemnou stížnost soudci, státnímu zástupci a nebo informovat obhájce. Pak je tu vlastně ještě čtvrtá, můžu si najít dutou vrbu a vykřičet do ní svou stížnost. Výsledek bude naprosto stejný."
Ginny se trochu zasmála, ale moc vesele to nepůsobilo. "A co to zkusit neoficiálně?"
Harry přemýšlel i nad touto možností, ale jen čistě teoreticky, protože nepřipadala do úvahy. Vždyť oficiálním důvodem pro ukončení a předání vyšetřování, bylo právě údajné podezření, že hodlá vzít spravedlnost do svých rukou. Moc dobře věděl, že takové přešlápnutí by nejspíš potěšilo hezkou řádku lidí. Něco takového nemohl riskovat. Možná kdyby byl obyčejný bystrozor... Proto teď musel zajít do kanceláře a dohlédnout, aby právě tohle nezkusil někdo jiný. Za chvilku už nabrali po špetce Letaxu a zmizeli v krbu.
Nádobí docinkalo, ale Krátura zůstal v kuchyni. Jedno v jakém domě, snad navždy zůstávala jeho oblíbeným místem. V Bradavicích, v sídle Fénixova řádu na Grimauldově náměstí... Nejraději ovšem sloužil v domě na Horce. Nepříliš často, ale vždy s pocitem, že je doma. Nakonec musel konstatovat, že ten pocit je o hodně lepší než dřív. Je díky drobnému rozdílu. Po tolika letech odmítání se pro tuto službu mohl rozhodnout jako svobodný skřítek. Teprve po tolika letech mohl pochopit Dobbyho.
***
Harry čekal, že pár lidí dostane stejný nápad, jaký Ginny jen nadhodila. Že si budou někde v závětří povídat a přijdou na minimálně deset způsobů jak zastavit soud nebo cestu do Německa. Že někteří, jako třeba Leonidas, vymyslí něco šíleného a přesto funkčního. Co nečekal, byla úplně plná hala. Samozřejmě řešili to, co chtěl Harry zarazit. Vzkaz nepomohl, zákaz si vyložili přesně obráceně. U některých ho to neudivilo, ale v jiných se šeredně zmýlil. Snad nejvíc ho překvapila Hermiona. Právě proto mluvil k ní. Nejlépe ze všech přítomných znala kouzelnické právo i jeho výklad a přesto se připojila.
"To snad nemyslíš vážně!"
Neodpověděla. Tak jako snad všichni, i ona cítila, že se něco musí stát. Že Fuchs po tom všem nemůže jen tak zmizet. Jenže pod Harryho pohledem jí začalo docházet, že má pravdu. Přesto mu ještě připomněla Pastorka. Ministr by snad mohl... Jenže nemohl. Vždyť právě proto měl být soud nezávislý, aby kdejaký bystrozor nemohl jen tak mluvit do jeho práce... Oba si to uvědomovali a nedalo moc práce připomenout to i ostatním. Halou bystrozorského úřadu se pomalu šířilo ticho. Dokonce i ti nejzaujatější příznivci akce už začínali chápat. Vše, co mohli udělat, zabere, až když Fuchs bude za hranicemi. Nejspíš ve vězení, na pár let a se spolehlivou nadějí na propuštění v půlce trestu. Harry s nimi ještě chvilku mluvil, ale po takovéhle studené sprše všechny přešla chuť k rozhovoru. Pomalu se rozcházeli. Někteří do služby, jiní domů nebo ke své obvyklé práci. Poslední zůstal Gordon. Zkusil se dostat do soudní síně, ale marně, nepustili ho dál. A proč by vlastně měli. Důkazy už bystrozoři předali, za svědky je nikdo nechtěl a lavice diváků byly do posledního mísečka obsazené. Teď se rozhlédl po uprázdněné hale ústředí.
“Co ty? Zůstaneš tady nebo si konečně vezmeš dovolenou? Stejně to tady nebude mít smysl. Služby jsou rozdělené a venku panuje klid. A ještě chvilku bude, alespoň dokud ta banda bude takhle napružená,“
“Dovolenou si nechci vybírat, bude potřeba o prázdninách,“ odpověděl Harry. “Teď ale hodlám zmizet, vyzvednu děti ze školy a vrátím se v podvečer. Bude mě tu čekat nějaká práce...“
“Dobře, já ještě chvilku vydržím a pak to zabalím. Po tom všem,“ mávnutím ruky jakoby uzavíral minulost, “budeme všichni potřebovat alespoň krátkou pauzu.“
Gordon se rozloučil, vypadal docela unaveně a pomalu zmizel ve své kanceláři. Harry objal Ginny a s prásknutím přemístění opustili Ústředí bystrozorů.
Zpět na obsah
Kapitola 36: Kapitola 36 - Zátiší s prachem
Zátiší s prachem
Ollivanderův obchod vypadal pořád stejně. Stejná zaprášená výloha a v ní jediná hůlka. Nic na tom nezměnila ani oprava před lety. Obchod vydržel nablýskaný jen do večera a hned ráno zase vypadal staře. Jako by ho čas navštívil jen jednou, nechal na stěnách vizitku v podobě stoleté patiny a potom už nikdy nepřišel. Harry od své první návštěvy v jedenácti letech obchod navštívil už mnohokrát a přesto se ani za ta léta nezbavil trošku podivného pocitu. Jako by na něj dýchla staletí zakletá ve stěnách domu a v policích plných krabic s hůlkami. Nepomáhala ani příjemná vůně dřeva a lektvarů na údržbu hůlek. Byl to jen pocit. Ohlédl se s úsměvem, ale opětovala ho jen Ginny. Děti byly zamlklé. Vlastně už když je vyzvedávali ve škole, jakoby už tušily, kam půjdou. Harry se jim nedivil. Mít hůlku a následně o ni přijít... Vzpomněl si sám na sebe a nebyl to příjemný pocit. Věděl jednu věc, museli k Ollivanderovi zjistit na čem vůbec jsou a co s tím. Nemohli to dál odkládat. Stiskl kliku a vešel. Vevnitř, s rukou ještě na klice, ho obklopily známé i neznámé vůně.
Odkudsi z dáli, jako by to ani nebylo jen z dílny za obchodem zaznělo: "Vítám vás, pane Potter," následované trochu nespokojeným mlasknutím.
Nemohl vidět, kdo vstoupil, ale hůlky, ty cítil i přes stěnu. Bylo slyšet pomalé kroky, tichý a nesrozumitelný hlas. Znělo to skoro jako modlitba,jako mantra,která uklidňovala nedokončené hůlky tam za stěnou. Na děti to nejspíš působilo přesně obráceně. Snad náhodou a možná úmyslně vzali kluci Lily mezi sebe. Nepokusili se jí vytrhnout, ani když je chytla za ruce. Ginny zůstala stát kousek za nimi, právě tak aby měla všechny děti pěkně pod dohledem a na dosah. Všechny čtyři, jak si nejspíš sama pro sebe říkala.
Průchodem z dílny vstoupil Ollivander, celé ty roky zůstával stejný, jakoby i jeho osobu čas ponechával mimo dohled. Se stejně soustředěným pohledem jako obvykle přivítal návštěvníky. Bylo na něm vidět, i když jen trochu, že není příliš rád. Samozřejmě, vítal a snad se i těšil na každého zákazníka. Každého jednotlivého. Při tolika lidech přece nemohl odvést dokonalou práci. Působili příliš rušivě a prodlužovali výběr. Ideálním zákazníkem byl Harry, když přišel pro hůlku v jedenácti letech. Sám, bez rušivého vlivu kohokoli. Bez preference vhodného dřeva či jádra... A přesto tak náročný. Stejně jako o mnoho let dříve Tom Raddle.
"Paní Potterová," řekl s mírnou úklonou ke Ginny. "Čemu vděčím za vaši návštěvu?"
Díval se při tom postupně na všechny v místnosti, ale zarazil se až u dětí. V obličeji se mu přitom usadil značně udivený výraz. Jakoby už něco tušil nebo dokonce věděl. Opřel se o pult oběma rukama.
"Ne, myslím, že nemusíte nic říkat. Jsem, zdá se, na správné stopě."
Chvilku zaváhal, snad uvažoval jaké oslovení použít, neboť obvykle mluvil s kouzelníky nejdřív po jedenáctých narozeninách. A ty dívky i chlapci už patřili mezi čaroděje. Slušelo se je tak oslovovat. Ale tito tři...
Nakonec zvolil prosté: "Vaše hůlky, prosím" a ukázal na pult před nimi.
Pokládali je tam značně neochotně, Lily ji snad ani nechtěla pustit a ještě pár okamžiků držela hůlku v sevřené pěsti. Olivaner natáhl ruku a teprve potom rozevřela prsty. Kousek couvla těsně za bratry a sledovala, co se bude dít. Výrobce hůlek je nesebral,jak očekávali. Naopak, choval se velmi opatrně, skoro jakoby před ním na pultu leželo malé zvíře s velmi ostrými zoubky. Tiše pronášel uklidňující slova a až potom položil ruku na první z hůlek. Usmál se, jen lehce, ale i ta trocha naděje všem nepatrně zvedla náladu. Jeho příští slova ovšem přinesla ledovou sprchu.
"Kdybych snad měl učně a přinesl by mi takovou hůlku jako hotovou," zvedl tu, která patřila Jamesovi, lehce s ní mávl a položil zpátky na stůl, "nu ano, nejspíš bych ho vyhnal."
Snad při tom výroku ani neregistroval šok, který jeho slova způsobila. James vypadal doslova zničeně a nebylo divu, po takovém hodnocení jeho práce. Harry raději nechtěl vědět, jak se tváří Ginny, sám už se chystal říct něco velmi ostrého. Ollivander nic z toho nevnímal, zvedl Albusovu hůlku a také s ní mávl. Pořád se usmívá, uvědomil si Harry užasle. Dokonce i jeho hlas zněl vesele. Právě v tu chvíli vzduchem zasvištěla i hůlka, kterou si vybrala Lily. V půlce mávnutí svist přerušilo prásknutí. Červená jiskra prolétla vzduchem a přerovnala pečlivě poskládané krabice s hůlkami v jedné z horních polic. Teprve v tu chvíli Ollivander zaregistroval překvapené pohledy všech okolo. Náhle i on vypadal překvapeně.
"Stalo se snad něco?" Opravdu si neuvědomoval, jak jeho slova působila, a klidně pokračoval, "Samozřejmě nemůžu srovnávat čaroděje po Bradavicích a desetiletého chlapce, který hůlku vyřezal bez znalostí, snad jen s tím, co někde zaslechl."
Harry ho chvilku pozoroval, měl chuť vyzkoušet nějaké obzvlášť nepříjemné kouzlo, ale musel si ji nechat zajít. Stejně tak Ginny. Nejspíš cítila to samé a její prsty opouštěly rukojeť hůlky jen velmi neochotně. Olivander pokračoval. Jeho pohled opět padl na Jamese.
"Vaše hůlky rozhodně nejsou dokončené, jsou to spíš polotovary než cokoli jiného. Mohl bych je dokončit za pár týdnů a většinu z toho času by jen tak ležely ve společnosti ostatních rozpracovaných hůlek. V tom případě by u mě ovšem musely zůstat až do dosažení vašeho jedenáctého roku. Navíc vám nemůžu zaručit, že si vyberou právě vás. Byly by čisté a připravené přijmout kohokoli vhodného."
Na chvilku se odmlčel, Harry ho zamyšleně pozoroval a doufal, že je ještě nějaká možnost.
"Je tu samozřejmě ještě jedna možnost, náročnější a velmi zdlouhavá. Nicméně mám pocit," pohlédl na tři děti před sebou, "že pro vás by snad mohla být tím správným řešením."
A měl pravdu. Hůlky potřebovaly právě to, co jim mohli nabídnout tři nehotoví čaroději a jejich rodiče. Spoustu nadšení nad zkoušením kouzel nebo při pokusech o ně. Prostor starého domu, který sice v krátké době vyřídil jakoukoli elektroniku, jenže díky tomu nahromadění magie také usnadňoval kouzlení. Harry pochopil, že to varování bylo určeno mu i Ginny. Právě pro ně to mělo být náročné a zdlouhavé. Nebo, s trochou snahy a štěstí, neskutečně zábavné... Vzpomněl si na nedávné pouštění jiskřiček i testování kouzla Umbraumbra. Ginny to nejspíš napadlo ve stejnou chvíli, ohlédla se s úsměvem, který vystřídal předešlý rozčilený výraz.
Dokonce ani zákon nebyl proti, zakazoval prodat hůlku mladšímu jedenácti let, nebo mu ji darovat či pronajmout (a popsaný byl celý tucet dalších možností), ale nikdo nic nenamítal proti vlastní výrobě hůlky. Co není zakázáno, je povoleno... Už měli jistotu, že hůlky zůstanou u svých dosavadních majitelů. Budou je moct dokončovat a pomalu trénovat používáním kouzel. U Jamese i Albuse bylo velmi pravděpodobné, že hůlku dokončí až v Bradavicích, jen Lily zbývalo dost času, aby to mohla stihnout dřív. Samozřejmě jen v případě, že nic nezanedbá a bude s hůlkou pravidelně trénovat. Jenže když se nad tím zamyslel, zjistil, že spíš hrozí opak. Všichni tři budu nejspíš s hůlkou i usínat... Netrvalo dlouho a opustili obchod. Harry uvnitř zůstal o něco déle, zanechal tam několik hůlek ke kontrole a přidal pár slov. Věděl, že to nebude mít smysl, Ollivander se nezměnil už tolik let a nejspíš ani nezmění. I tak to zkusil.
Hodnou chvíli potom ještě procházeli Příčnou ulici, nakupovali nebo jen tak procházeli obchody. Delší dobu strávili jen u George. Zprávu o výsledku návštěvy u Ollivandera přijal s nadšením a kluci odcházeli s kapsami plnými nejrůznějších škodolibých drobností. Ginny se to dvakrát moc nelíbilo, ale nechtěla jim kazit radost. George na její námitky s úsměvem odpověděl: "Ale sestřičko,co máš proti občasným malým výbuchům?"
Pořádné odpovědi se dočkal až později. Udělal si krátkou přestávku, sice ještě neodbyla obligátní pátá hodina, ale dopřál si šálek čaje. Seděl u stolu, popíjel a pak mu pohled padl na balíček, který mu někdo nechal na stole. Byl ovázaný stužkou a zabalený v křiklavém balicím papíru. Ani neodložil šálek, jen zatáhl za stužku. Byla to jen malá rána. Prásknutí jako od bouchací žabky. Obláček zeleného dýmu vystoupal ke stropu a pomalu zaplňoval místnost. George odložil prázdný šálek. Vypil jen polovinu, zbytek kapal na zem z jeho oblečení. Kouř pořád přibýval a tak radši zmizel do obchodu. Vrátil se až po hodné chvíli a překvapeně sledoval zelený prach, který ležel snad všude. Přesto se smál. Na stěně byl v prachu vyškrábaný nápis.
“Bratříčku, máš snad něco proti občasným malým výbuchům?“
Zpět na obsah
Kapitola 37: Kapitola 37 - Láhev
Láhev
Opuštěnou uličkou zaznělo hlasité prásknutí. Pastorek rychle zmizel ve stínu zaparkované dodávky. Právě včas, o vteřinu později už do uličky kdosi nakoukl. Naštěstí neviděl nic podezřelého a pokračoval dál. Ministr kouzel zaklel, po nepříliš povedeném přemístění měl pravou ruku jako v ohni. Zastrčil hůlku, vyhrnul rukáv a teprve potom si mohl vydechnout. Naštěstí to nic nebylo, ale nejspíš mnoho nechybělo...
Zatracení novináři. Nebýt zrovna okurková sezóna, nikdo z nich by si útoku na Harryho ani nevšiml. Denní věštec by samozřejmě čenichal kolem, jenže těch jeho pár novinářů všichni znali a ani další místní obvykle nepůsobili potíže. Setkání s nimi, neboť tomu rozhodně neříkali tisková konference, se vesměs odehrávala na poměrně příjemných místech. U oběda, láhve máslového ležáku a při několika opravdu významných příležitostech u láhve starého francouzského vína.
Ministr znovu zaklel, pálení vystřídalo nanejvýš nepříjemné mravenčení. Neomezilo se jen na ruku, ale šířilo se dál do těla. Nejdřív měl obavy, že následky nepovedeného přemístění podcenil, ale to už se mravenčení začalo pomalu rozplývat.
Rozhodně nepředpokládal, že dorazí skoro třicet novinářů. S ohledem na okolnosti bylo pochopitelné, že dorazili Francouzi i Němci. Jenže když někam vyrazili dva, třetí nechtěl zůstat pozadu. Stejně nebylo o čem psát. Dorazili žurnalisté z půlky Evropy a takové množství už zaujalo i ty za Atlantikem. Nakonec už to jako pracovní oběd rozhodně nešlo udělat. Tiskovka byla pro Pastorka nepříjemný zážitek, ale pokračovaní bylo ještě horší. Pár nejvlezlejších novinářů ho začalo sledovat. Nesetřásl je ani při přemístění, pomohl až zpětný skok. Zaskočil je, ale jeden z nich se bud opozdil nebo se to právě chystal vzdát. I pro něj byl ministrův skok zpátky překvapením, ale po vteřině volal kolegům, takže Pastorek bez uvažování ještě jednou skočil.
Už chtěl vykročit, ale do ústí uličky vjelo policejní auto. Nemělo zapnuté sirény, jen majáky, a po pár metrech zastavilo. Oba policisté vystoupili, zbraně stále ještě v pouzdře. Pastorek na sobě ještě pořád měl hábit a tak sáhl po hůlce. Chtěl si jen proměnit oblečení na něco vhodnějšího, ale hůlka mu vyklouzla z prstů. Necitlivost prstů, právě to občas přichází po mravenčení, blesklo mu hlavou. Bezmocně sledoval hůlku, která přeletěla do poloviny uličky. Po nenadálém pohybu v uličce policisté tasili zbraně. Možná to bylo kvůli letící hůlce a nebo...
Zaparkovaná dodávka měla rozbité jedno z oken v zadních dveřích. Vydechl úlevou, tělo, které zahlédl v prvním okamžiku, byl jen pohozený kabát. Ovšem to ostatní... Nákladový prostor byl plný elektroniky, skoro určitě kradené. Hlavou mu blesklo, že tohle bude na dlouho. Bez hůlky a bez dokladů. Ano, neměl doklady, nepřišlo mu, že by je potřeboval, když si převlékal hábit kvůli tiskovce.
Odstoupil od auta, ruce od těla, aby na ně bylo vidět. Nechtěl zbytečně riskovat nedorozumění. Současně s vykročením zaznělo klapnutí. Po chvilce nejistoty ucítil tabákový kouř. Opatrně vyhlédl, oba muži stáli na místě, vybavovali se a už vůbec nepřipomínali ostražité policisty, kteří před chvilkou dorazili. Vysvětlení nenadálé změny mu poskytla zrzavá hlava nakukující do uličky.
Deset minut poté už společně s Ronem z dálky sledovali příjezd dalších policejních aut. Nikdo si ničeho nevšiml.
"Máš tušení, kde by mohl být Harry? Už před tiskovkou jsem ho marně hledal, jen tak pro jistotu."
"Opravdu ne, byl s rodinou v Londýně a děti jsou teď v Doupěti," odpověděl Ron, "Ale nemusíš se bát, zmizeli až po Fuchsově odletu. Stav se na ústředí, někdo je určitě sleduje."
Ještě chvilku společně sledovali hemžení policistů u pásky v ústí uličky. Teprve potom se rozešli každý svou cestou.
xxx
Bylo skoro neuvěřitelné, jak ještě před pár dny živá a zaplněná hala vypadala pustě. Nakonec musel zajít do kanceláře sekretářek, protože jinde neměl úspěch. Naštěstí tam byla alespoň Hannah, příchod ministra ji ovšem příliš nepřekvapil.
"Harry říkal, že se nejspíš stavíte," řekla klidně, "Je u sebe v kanceláři."
Pastorek na ni vytřeštil oči, "U sebe? Hledal jsem ho snad úplně všude, ale že je u sebe, to mě opravdu nenapadlo."
Poděkoval a vyrazil do Harryho kanceláře. V hale bylo pořád pusto, ale měl podivný pocit. Zdálo se mu, že zaslechl bouchnout dveře, právě když otvíral ty z kanceláře sekretářek. Schválně nešel přímo, obhlédl celou halu, ale nezahlédl nikoho. Nic to neznamenalo, nejspíš se mu to jen zdálo po ruchu uplynulých dnů, ale přesto se cítil velmi podivně. Zaklepal na dveře Harryho kanceláře a otevřel.
xxx
Harry seděl za svým stolem, skoro schovaný za velkou vysílačkou. Lampa za sklem žhnula a prosvětlovala stupnici. Točil ladícím knoflíkem, frekvenci kontroloval podle listu pergamenu před sebou. Magické oko slabě zelenkavě zářilo a po pár pohybech knoflíku přesného ladění v něm zmizely tmavé pásky a přibylo trošku zabarvení do modra. Zatím v něm nebyl ani kousíček kouzla a přesto ten svit vypadal tak nějak... magicky. Harry poklepal na rozsvícené oko hůlkou, ozvalo se cinknutí a z reproduktoru zazněly hlasy. Koukl na hodinky, zbývalo ještě hodně času. Odsunul vysílačku a přitáhl si nevyřízenou poštu. Za těch pár dní její hromada až neuvěřitelně narostla. Další dvě hodiny strávil snahou o její likvidaci. Ubývala pomalu, pořád totiž poslouchal rychlou francouzštinu, která zaplňovala kancelář. Vyrušilo ho až cinknutí zvonku telefonu, Hannah mu oznámila Kingsleyův příchod. Čekal ho sice o dost dřív, ale zpoždění nemělo na nic vliv. Konečně se ozvalo zaklepání a ministr vstoupil. Překvapeně sledoval vysílačku.
"Vítám vás, pane ministře," přivítal ho s úsměvem.
"Nazdar Harry, můžeš přestat šaškovat? Po dnešku nějak nemám náladu na vtipy. Docela se divím, že právě ty..."
Pastorek se chvilku díval, nejspíš mu to pomaloučku docházelo.
"Přemýšlím, co se asi muselo stát a nějak mě nic nenapadá. Co ti tak zlepšilo náladu?"
Harry se už nadechoval k odpovědi, ale zapraskání reproduktoru ho zastavilo. Někdo se nadechl, vychrlil ze sebe záplavu francouzských slov. Příval zastavilo až hlasité dvojité pípnutí, po kterém následovalo několik rychlých odpovědí. Předtím měl Harry dobru náladu, ale po hlášení z vysílačky se ještě zlepšila. Natáhl ruku a cvaknutí vypínače zastavilo praskání reproduktoru.
"Takže co by tě zajímalo? Teď už můžu prozradit všechno."
Vlastně se mu docela hodilo, že nemusel, nebo spíš nesměl poslat skoro žádné důkazy k soudu. Mohl v klidu pomoct francouzským bystrozorům. Nejdřív jim nechal poslat tělo zavražděného a později, přímo z Azkabanu, i Fuchsovy otisky. Harry chvilku hrabal v papírech před sebou, našel, co hledal, a s trochu vítězoslavným úsměvem podal list Pastorkovi. Oči ministra kouzel kmitaly po řádcích, zatím nic neříkal. Pohledy zpod pozdviženého obočí ovšem naopak říkaly vše.
"Soud? Oni ho odsoudili v nepřítomnosti? To je opravdu dobrá zpráva. Pro nás, v tuto chvíli to bohužel skoro nic neznamená," řekl Pastorek. "Sice ho čeká dvacet let za vraždu, ale teď už je nejspíš někde nad Německem. Pochybuji, že by se někdy v budoucnu odvážil do Francie."
Harry zvedl další list papíru. Byl na něm letový řád linky, kterou letěl Fuchs i s mapkou. Němci opravdu spěchali, aby co nejdřív zmizeli z Anglie, a použili první dostupné letadlo. Ještě dřív startoval let do Berlína, jenže technici narazili na drobnou závadu. Fuchs s doprovodem tak vyrazil směr Mnichov.
"Harry, začínám mít velice podivný pocit, že něco bylo s tím letadlem do Mnichova a berlínský let zdržela jen nějaká drobnost..."
"Pokud je mi známo, byla to jen chybička signalizace uzavření dveří. Letadlo šlo do vzduchu s malým zpožděním. Let do Mnichova ovšem také zastihly jisté nepředvídatelné potíže. Tady je hlášení od řízení letového provozu."
Hlášení bylo z počátku poněkud nesrozumitelné. Zlepšilo se to až při popisu samotných potíží, ministr zalapal po dechu.
"Krvácivé kokosky," vydechl. Vrhl na na Harryho velice podezřívavý pohled. "Nemohlo to být nic jiného. Tak tohle už mi nevymluvíš. Kdo z vás je tam..."
"Nikdo. Vážně, nikdo od nás s tím nemá cokoli společného. A tady," Harry podal další list, "To je taková tečka za vším..."
Ministr nechápavě pozoroval další list papíru od Harryho. Byla to zpráva o nouzovém přistání Airbusu Lufthansy. Ve Francii...
Na letišti se jen tak, nejspíš čirou náhodou, konalo cvičení bezpečnostních složek. Fuchsův doprovod nebyl tak hloupý, aby zkoušel zasáhnout. Jenže ani tak to nebylo bez problémů. Mohly za ně dvě neplánované osoby na palubě. Soudce a státní zástupce. Pokusili se zastavit zásahovku, jenže tím ohrozili Fuchsův život víc než cokoli jiného. Velitel ochranky nezaváhal a obě hrozby zastavil. Dvěma výstřely. Ti dva by nejspíš udělali líp, kdyby zůstali v Anglii, jenže nehodlali nést odpovědnost za své činy. Možná věřili, že Fuchs dokáže oživit Pána zla a možná v to jen doufali. Pastorek chtěl něco říct, ale přerušilo ho zahučení krbu a záře letaxových plamenů.
Krbem proletěla sova a přistála na vysílačce, Harry jí odepnul pouzdro se zprávou. Sova okamžitě vzlétla a přistála před krbem. Čekala, dokud nevstal a odletěla, až když špetkou letaxu znovu zažehl plameny. Pastorek se mezitím naklonil nad stůl a sledoval dvě velké černobílé fotografie vzniklé rozpadem pouzdra. Ani tentokrát ho neopustil udivený pohled, který se s poznáním měnil v hodně šokovaný.
Na obou fotkách byl stejný záběr, detail předloktí vyvedený v odstínech šedi. Ostré světlo zbarvilo kůži do bíla a zvýraznilo černé tetování. Znamení smrti vypadalo snad ještě příšerněji než vyčarovaný vzor.
"To jsou ruce těch dvou? Oni měli..." nedokončil.
"Ano a zatím netuším, jestli je měli jen ti dva. Časem na to snad přijdeme."
Probírali to ještě hodnou chvíli. Nepřišli na nic nového, oba celkem spokojení s konečným výsledkem. Mohli mít lepší skóre, míň mrtvých a samozřejmě, mohlo to všechno dopadnout líp. Možná se tomu dalo i zabránit. Jenže svět nefunguje jen tak na povel. Chyby se stávají a člověk, ať už je mudlou nebo kouzelníkem, se z nich se z nich s trochou štěstí poučí. Pastorek s díky odmítl druhou sklenku Metaxy z dolního šuplíku Harryho stolu. Tou první si přiťukli na oslavu konce případu. O moc déle se nezdržel, nejspíš chtěl rychle využít právě nabytých informací. Přesto se ještě ve dveřích zastavil.
"Co myslíš, může se Moudrý klobouk zmýlit? Poslat někoho do jiné koleje než kam by měl patřit?"
Harry pokrčil rameny, neměl moc chuti právě tenhle dotaz zodpovědět.
Pastorek se usmál, "Kdoví proč mám dnes pocit, že někoho takového znám..."
xxx
Poté, co Pastorek odešel, Harry trochu srovnal papíry na stole a s úsměvem pohlédl na kus volné zdi. Otevřely se v ní tajné dveře a za nimi stála Ginny.
"Slyšelas všechno?"
"Ano. Jsem ráda, že je to konečně za námi. Musím přiznat, že konec mě zas tak moc nepřekvapil. Byl jsi příliš klidný, takže mi připadalo, že máš něco v záloze."
Harry zavrtěl hlavou, "Ve skutečnosti to ve mně celou dobu vřelo. Celé jsem se to dozvěděl až skoro na konci, zas tak moc mi Francouzi nevěřili... Sice jsem docela dost vytušil, bylo tu až příliš náhod a hromada podivností."
Harry vytáhl ze spodního šuplíku láhev Metaxy. Sáhl až kamsi do zadní části, až nahmatal další, úplně stejnou, jen prázdnou. Postavil ji na místo, kde předtím stála plná, a několikrát poklepal hůlkou na uzávěr. Ginny ho sledovala s údivem, ale bez komentáře. Nic neřekla, ani když o chvilku později přivřel zásuvku a i na ni poklepal hůlkou. Zůstala pootevřená a při letmém pohledu to tak trochu vypadalo, že láhev vyčuhuje ven. Byla to samozřejmě hloupost, zásuvka byla tak vysoká právě proto, aby v ní mohla stát otevřená láhev. Uviděl, že Ginny se už nadechuje k dotazu a tak přiložil ukazováček ke rtům a sám promluvil.
"Co uděláme s dnešním večerem?"
"Nepošleme sovu do Doupěte? Mamka bude ráda, když tam děti zůstanou až do rána a my si uděláme hezký večer..."
"Dobrý nápad miláčku," řekl Harry, "Nechám tu jen pár věcí, co bych nerad tahal domů. "
Několikrát otevřel a zavřel zásuvku, jako by chtěl, aby její zvuk byl pořádně slyšet a chvilku na to zmizeli v krbu.
xxx
Dveře kanceláře vrchního bystrozora tichoučce vrzly a do místnosti nahlédl Leonidas. Věděl, že Harry je doma a se všemi na ústředí už mluvil. Přesto měl podivný pocit, že tu je ještě někdo další. Nebo možná byl, cítil to jen velmi neurčitě. Ani Lumosem rozsvícená hůlka nepomohla, kromě světla probudila i stíny a v nich se podivný pocit rozplynul. Ve svitu hůlky nezahlédl nic podivného, tedy jen do chvíle než hůlka osvítila spodní šuplík Harryho stolu. Nebyl úplně dovřený, nejspíš za to mohla příliš vysoká láhev Metaxy. Dotkl se uzávěru a zmizel. V místnosti po něm na kraťoučký okamžik zbyla jen rozmazaná světelná stopa hůlky. Kancelář se opět ponořila do tmy, trocha nevýrazné záře se linula z pootevřené zásuvky. I ta po chvíli pohasla, těsně po tom, co se ozvalo klapnutí zavírané zásuvky.
Zpět na obsah