Návrat Siria Blacka napsal(a) Sothis Blue






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1071

Index

Kapitola 1: Návrat Siria Blacka I.
Kapitola 2: Návrat Siria Blacka II.


Kapitola 1: Návrat Siria Blacka I.

Kolem Siria byla tma a ticho, které bylo jen občas přerušené zašustěním černého závoje. Sirius otevřel oči: „Kde to jsem?" zakřičel, když si uvědomil, že je v naprosté tmě. Poslední, na co si vzpomínal, byl obličej jeho sestřenice Bellatrix.
Vtom se kolem rozlehl chladný chichotavý hlas: „Jsi lapen, Blacku. Jsi ve mně - v závoji. Jsi mrtvý."
Sirius se však cítil jako normální člověk, až na to, že vůbec nevěděl, kde se ocitl.
„Tady budeš uvězněn na věky, Blacku," ozval se znovu ten chladný hlas. „Stejně jako další, kteří se odvažovali kdy v životě odporovat temným silám."
(*)

Sirius dostal dopal. Odjakživa nenáviděl, když mu kdokoli nařizoval, co bude dělat. A tahle zpráva byla více než zneklidňující. Sirius zařval do tmy: „Ne, máš smůlu. Já nejsem mrtvej, protože si tak ani trochu nepřipadám. Jsem dost živej na to, abych se zvedl z týhle zasmrádlý podlahy a taky abych dal přes hubu každýmu, kdo mi říká podobný nesmysly." v jeho hlase sice zazníval podtón paniky, na jeho odhodlání se nic nezměnilo. Když se však ze tmy neozvala žádná odpověď, rozhodl se Sirius vyplnit alespoň jeden bod ze svého proslovu. Podepřel se rukama a za chvíli již stál pevně na nohou.
„Vidíš!“ vzkřikl do tmy. „Jestli mne odsuď okamžitě nepustíš, rozhodnu se splnit i svoji druhou výhružku.“
Ticho. Sirius netušil, co má nyní dělat. Tma kolem mu nedovolovala téměř nic. Nehodlal se však tak lehce vzdát. Chtěl se dostat ven za každou cenu. Natáhl tedy ruce před sebe a jako slepec vykročil kupředu.
(**)

Rána zasáhla jako blesk. Sirius se ve zlomku vteřiny ocitl opět na tvrdé, studené zemi.
„Jsi ňáko moc drzý, nezdá se ti?“ ozval se výstražně onen hlas. Hezky zůstaň ležet a nehýbej se. Někde se stala chyba. Máš pravdu. Mrtvý nejsi, i když si dost dobře nedovedu představit proč. Nic se však nemění na tom, že tu zůstaneš . Tady jsem pánem já a nikdo se mi tu nebude stavět na odpor. Slyšel si dobře, Sirie Blacku? Nikdo. Odveďte ho.“
Siria náhle popadly dva páry rukou. Držely ho železným stiskem a vláčely tmou někam pryč z místnosti.
Ušli asi padesát kroků. Sirius, který sebou celou dobu cloumal a pokoušel se jim všelijak vytrhnout, však ve svém snažení nezaznamenal úspěch. Náhle odněkud zařinčely řetězy a už měl okovy na rukou. Pokusil se rozběhnout k místu, kde tušil dveře. Tvrdá ocel ho však nesmlouvavě stáhla zpět.
(**)

Že já vůl jsem si ten nůž radši nenechal! nadával si. U Harryho v kapse mu byl platný asi jako - asi jako mrtvému zavírací nůž v cizí kapse. A navíc by s ním Harry nebyl vyvedl tyhle maléry, měl přece zrcátko, no ne?
„Hééj!" zařval jen tak do vzduchu. Vrátila se ozvěna. Zvláštní, jeden by si myslel, že ty řetězy budou ukotveny ve zdi. Zdi tohohle sálu - kde se vážně nepřiměřeně dbá na ekologii a šetří na osvětlení - byly tak trochu daleko.
Každopádně aspoň ví, kde není. Není v závoji. Je v obrovském sklepě, který možná patří největší světové korporaci vínozpracujícího průmyslu, ale možná taky ne, protože tu, do Prčice práce, není ani soudek, ani flaška.
Mrkne se, jak pevně ty řetězy drží v podlaze nebo v čem.
Aha, takže to nepůjde. Jeden mu brání v tom, aby se podíval na zoubek druhému, a naopak. Chytré. Primitivní, ale chytré.
Zápěstí, jež si před chvílí odřel o okovy, ho pěkně pálilo. Cha, vsadím se, že to tu bude s hygienou asi tak na úrovni Azkabáně.
Zkusil ještě jednu věc: popadl každou rukou jeden řetěz a veškerou silou zatáhl. Stejně dobře by se mohl pokusit vzít Himaláje a odtáhnout je do Evropy.
Kecnul si na podlahu a jal se sprostě nadávat.

Po chvíli zjistil, že ozvěna je hlasitější než on sám.

„ - do *****, ten ******, ta z ***** dcera, ****** mizernej!" (S ohledem na nejmladší generaci jsem příslušné výrazy vynechala, aby si je mohl každý doplnit dle vlastní fantasie.)
„ -ie!"
„Je snad na tomhle ****** místě ještě někdo?"
„To ti teda pěkně děkuju," ozvalo se. „Nepoznat vlastního bráchu."
„****** hnusnej!"
„Pořád mi vyčítáš těch pár zničených vláčků a snědených čokolád?"
„Co?"
„Věř mi, že kdybych je měl, hned bych ti je dal."
„Tady se někdo těžce plete, já žádnýho bráchu nemám."
„Jistě. Samozřejmě. Zřekl ses mě, když jsem se přidal... k nim."
„Hele, tohle je omyl na ntou. Víš, kolik je Blacků? Takže my jsme jmenovci, jo? No, vzhledem k tomu, že se vodsaď jen tak nedostanem, můžem si zatím pokecat. Jak dlouho jseš tady?"
„Kolik je ti let?"
„Něco přes třicet, proč?"
„No tak to jsem tady něco přes deset let."
„A kdyby mi bylo padesát?"
„Třicet..."
„Nebuď tak třeskutě vtipnej, nemám na to nervy."
„Sirie, ty nemáš nervy nikdy na nic."
Sirius vytáhl z kapsy cigarety, ale míval ve zvyku zapalovat je magicky. „Nemáš voheň?"
„Ne. Ale tobě nesebrali hůlku..."
„To bude tím, že mi vylítla z ruky, jak jsem padal."
„Předtím, než jsi proletěl skrz, nebo potom?" ožil druhý zajatec.
„Jak to mám vědět? Dostal jsem paprskem, sletěl jsem a přitom jsem ji pustil. Pěkně pitomej reflex, zažaluju Pavlova."
„Při troše štěstí spadla někam sem," rachotily řetězy, jak druhý prohmatával podlahu.

„To není možné! Mám ji!"
„Tak ji sem hoď!"
„Blázníš? Abychom ji zase ztratili? Prosím tě... prosím tě, poraď mi, už jsem všechno zapomněl."
„Zkus Lumos."
„Á, díky, to je světlo, že jo? Lumos!"
V temném kamenném sále, jehož stěny světlo hůlky stále nedokázalo osvítit, zíral Sirius Black na tvář ze své vlastní poslední vězeňské fotografie.

Chvíli ze sebe nedokázal vypravit slovo.
„Neznáš nějaké zaklínadlo," nedal mu ten, jenž mu vzal podobu, pokoje, „kterým bych mohl otevřít ta pouta?"
„Normálně se vodemyká Alohomora," odpověděl nepřítomně, „ale tak pitomej snad - " znovu mu selhaly hlasivky, když spoluvězni spadl s levého zápěstí okov, chřestě jako motorka padající se skály. Dovedl si ten zvuk snadno představit, jednou se mu to stalo a trvalo kolik dní, než ji dal zase do pucu - a pochopitelně sebe, ačkoliv nemagická zranění všeho druhu dokázali u Sv. Munga léčit vcelku snadno. A to měl ještě štěstí blížící se zázraku, neboť kdyby se mu nebylo podařilo honem přeřadit na vzlet, tedy sbohem, krční páteři...
Dosti vzpomínek. Ten druhý se vyprostil úplně a s ne zcela zjevnými úmysly spěchal přímo k němu, mírně šejdrem, protože on na Siria neviděl.
Taky si to uvědomil.
„Kde jsi?"
On má hůlku. Moji hůlku, dodal v duchu naštvaně. Nevím, kdo to je. Zůstanu chvíli zticha a schválně, co udělá.
„Sirie, neblázni!"
„Jak víš – " začal, ale zmlkl, jakmile si uvědomil, že si umínil přesný opak. Ten, co neznámo jak dokázal oslovit Siria jeho vlastním křestním jménem, si to namířil přesně.
Sirius pohlédl na svá pouta. Nikdy, ani ve snu, by si nepředstavoval, že budou natřená nazeleno.
Teď už mě musí vidět.
Druhý se zastavil. „Sirie..." zašeptal. „Ty vypadáš..." načež poklekl a objal ho natolik impulsivně, až se vleže na podlaze – tady se snad neuklízelo od Cromwellovy revoluce – zamotali do řetězů. Taky Siriovi lehce přiškvařil vlasy, ale to jen proto, že zapomněl, co drží v ruce.
„Regu – Regu, jsi to vážně ty?" přisvojil si starší z bratrů monopol na blbé otázky. „Myslel jsem, že jseš..."
„Co?"
„No mrtvej..."
„Ono to tady vyjde dost nastejno," přetahoval si přes hlavu smyčku řetězu ve snaze se vyprostit. Hůlka ležela asi dvacet čísel od nich, stále svítíc.
Regulus byl úspěšný. Sirius, maje problém komplikován skutečností, že byl dosud spoután, nikoliv.
„Do ******!"
Regulus se natáhl pro hůlku. „Dej mi ruku."
„Kterou?"
„Na tom nezáleží. Jednu a pak druhou."
„Co chceš – "
„Alohomora!"
„Díky." Vstal, doprovázen zvukem, jenž se dá popsat jako „zbrusu čerstvá zřícenina železářství". „Bráško..."
Porozhlédli se kolem. Místnost byla kruhová, patrně podzemní, strop v pravidelném, až ornamentálním uspořádání podpíraný masivními sloupy (k nim byly připevněny konce řetězů). Pořádně velká a dokonale prázdná. Být to ve slušném dračáku s alespoň trochu talentovaným pánem jeskyně, byli by našli alespoň meč, svačinu, panzerfaust anebo tajné dveře. Dveře sem – a hlavně odsud - však vedly pouze jediné, dubové, pobíjené železem a dokonale obyčejné. Sirius si neuměl vysvětlit, jak se sem v tom případě vlastně dostal.
Udělali inventuru vybavení. Moc toho nebylo. Dva lidé, dva potrhané hábity, jedny polobotky, patřící ještě ke všemu Remu Lupinovi (Regulus byl bos), sedm pomačkaných cigaret v papírové krabičce, jeden napůl použitý kapesník (naprosto bezvýznamná položka) a jedna jediná kouzelná hůlka, která po zralé, leč krátké úvaze připadla zpátky Siriovi.
„Tak co teď?" zastavil se Regulus u dveří, jediné to cesty ven.
„No co asi. Alohomora!"

Žádná rozumně uvažující bytost na světě by to nečekala, ale zámek skutečně cvakl. Octli se v chodbě. Jediným vylepšením oproti sklepení byla naděje, že chodba někam vede. Světlo tu taky nebylo, a navíc stáli před dilematem: Vlevo či vpravo?
Sirius se tázavě podíval na Regula. Neměl ani tolik optimismu, ani tolik naivity, aby si myslel, že se tady vyzná, ale proč to nezkusit. Bratrův tip nebude o nic horší než jeho, vždyť sám neměl ani ponětí.
„Měli bychom jít tudy," zamumlal Regulus, ukazuje doleva.
„Tak jdem."
Mladší a zarostlejší se k tomu však neměl.
„Co je? Proč nejdeš?"
„Měli bychom..."
Sirius pochopil a vrhl se napravo. Regulus, rozhodnuvší se v témže okamžiku, se držel sotva půl metru za ním.
Používá se sprint jen na krátké vzdálenosti? Každý, kdo kdy zoufale dobíhal autobus, ví, že ne. A což teprv ten, kdo už někdy běžel o život.
Trochu je zpomalilo až příkré schodiště, na němž si logicky vybrali směr vzhůru.
„Sirie – já už – nemůžu..."
„A co mně je – " výdech, nádech, „ - po tom?"
„Siri..." opožďoval se.
Vršek schodů a další zamčené dveře. „Alo... aloho... a – alohomo..."
Nemá šanci, dokud nepopadne dech. Stál v předklonu a s vyplazeným jazykem oddechoval. Regulus, ve tváři rudý, ho mezitím dostihl.
„Siri – prosím – přece bys..." umlkl nedostatkem kyslíku.
„Kam jsi mě měl – zatáhnout – ty ****** smrto – smrtožroutská?"
„Ani nevím – měla to být – moje šance – napravit – co jsem prve – "
„To ale nedává – sebemenší – smysl..."
„Ciss říkala..."
„Ciss?"
„Nenechávej mě tu..."
„Alohomora!" vzchopil se konečně Sirius.

Tyhle dlaždičky poznává. Vždycky to říkal, že Popletal nemá vkus. Ono je to těžké, mít vkus, když má jeden, dá-li si k obědu květákový mozeček, víc neuronů v žaludku než v hlavě.
Zdrhali dál. Přinejmenším si už ale nepotřebovali svítit.
Na ministerstvu kouzel člověk potká různé lidi. Kupříkladu bystrozory.
Někdy i tři najednou.
Nejstarší z nich, jménem Dawlish, zalapal po dechu. „Zatknout Blacka!" přikázal svým dvěma podřízeným.
„Kterýho?" zašklebil se drze Sirius, přičemž do bratra strčil, naznačuje mu tak, že se rozdělí. Rozběhli se každý na jinou stranu.
Sirius po nějaké době nalezl východ a vystartoval do nočního Londýna. Vrazil do jakéhosi double-deckeru ve chvíli, kdy se rozjížděl (ne ze stanice – od semaforu), zakličkoval ulicemi Soho a jakmile si byl jist, že už ho nikdo nesleduje, změnil podobu, vkradl se do opuštěného dvora, kde, schován za léta rezavějícím vrakem volkswagenu Brouka, tvrdě usnul.
Co se stalo s Regulem, nevěděl.

„Cože?" nechápal Kingsley Shacklebolt. „Siria Blacka? Na ministerstvu? Do Azkabanu? Co?" Násilím se přinutil vzpamatovat. „Kdy? Proč jste mi to neřekli hned ráno? To nemůžete spát, když na to je čas? Tak tenhle tón si laskavě nedovolujte! Když to musíte slyšet, ano, probděl jsem už stovky nocí, když bylo třeba! Vyslechnu ho zítra. Zařiďte mi loď."

„Nebudete mi věřit, co se mi dneska stalo v práci," vykládal Kingsley Removi a Billovi u večeře. „Řekli mi, že... že prý v noci sebrali Siria."
Bylo mu jich opravdu líto, hlavně Rema, který mu visel na rtech očima rozzářenýma nečekanou nadějí, již se ani neodvažoval vyslovit, aby to nezakřiknul, a již bude Kingsley nutně muset zklamat.
„Zítra tam jedu. Je to moje povinnost, přesvědčit je, aby toho člověka pustili, ať je to kdokoliv."
„Jseš si jistý, že – "
„Jsem," přerušil Billa Kingsley důrazně. „Je to omyl, jakých už jsem zažil spousty. Viděl jsem to na vlastní oči. Neexistuje šance, že by - "
„Dobrou noc," opustil Remus spěšně kuchyň.

„Mdloby na tebe!"
Zloděj se cítil trochu provinile, když sebral strážníkovi uniformu a neměl nic, co by mu mohl nechat náhradou.

Druhý den jim byl černý bystrozor schopen říci víc, Bill však nebyl příliš ochotný poslouchat déle než jen základní informaci znějící „je to omyl". Zuřil. „Šlohli mi motorku!"
„Jaks to mohl dopustit?"
„Normálně jsem ji zaparkoval před bankou jako vždycky a když jsem šel z práce, už tam nebyla!"
„Přece je na heslo... leda že by ji naložili na náklaďák." Čarodějové mají hluboce zakořeněnou nedůvěru ke klíčům. Takový klíč se může snadno ztratit nebo padnout do špatných rukou, říkají. Podivné, jak málo přemýšlejí o tom, že heslo může ještě snadněji padnout do špatných uší.
„Náklaďák na Příčnou neprojede."
„Kdo to heslo znal?" zeptal se Kingsley jako správný policajt.
„Kromě mě? Sirius a Hag – teda – jenom Hagrid."
„A já," doplnil Remus. „Ale neumím řídit. Kingsley, ten vězeň, určitě to nebyl Tichošlápek?"
„Sirius nemá – neměl dredy až do pasu a plnovous," odfrkl Kingsley.
„Ale nikdo ve skutečnosti nepřinesl zprávu z druhé strany portálu," nevzdával se Remus, tonoucí se stéblem. „Kdyby se dostal do časově nekoherentní nadroviny..."
„Tenhle nebyl starší, spíš mladší. A, napadá mě... ty si určitě pamatuješ, jakou měl Sirius barvu očí, viď? Já ti nevím proč, ale mám dojem, že tmavěhnědá to nebyla."
„Ne... taková modrá se jen tak nevidí... Kingsley, netrap mě."
„Jistě, modrá... vypadalo to dost podivně... víš, on byl jinak Siriovi vážně strašně podobný."
„Víš, kdo to byl?" zajímal se Bill.
„Netuším."
„A pustili ho?"
„Ne. Pitomci. A celé ministerstvo nemá jedinou barevnou fotku, abych mohl dokázat, že je to někdo jiný."
„Mudlové mají takovou věc, říkají tomu... pterodaktyloskopie, snad," nebyl si Remus jistý. „Poznají člověka podle otisků prstů."
„Kdyby tak kouzelníci nebyli sto let za opicema."

„Pane řediteli? Je tu jakýsi mudlovský – jaksetojenom – prostě mudlovský strážce zákona, major Šan nebo jak se ten chlap jmenuje. A chce našeho vězně."
„Jakým právem?" rozlítil se nejvyšší šéf azkabanské věznice.
„Má zatykač... myslel jsem, že byste s ním měl promluvit vy."
„To si pište, že s ním promluvím, to si za rámeček nedá."
Zaklepání na dveře, dosti důrazné.
„Vstupte," usekl ředitel. „Co jste zač?"
„Major Chien," zvedl příchozí na pozdrav ledabyle pravici k helmě. „Dostali jsme zprávu, že jste zatkli jednoho – ehm, našeho zločince. Žádám, abyste mi ho vydali."
„Naše vězně nevydáváme, leda za velmi vyjímečných okolností."
„Chápu. Přesto na tom musím trvat."
„Co provedl tak zvláštního?"
„Richard Dritte? Vlastně nic. Několik vloupaček, sem tam ublížení na zdraví, když ho někdo načapal... normálka. Jenže, pochopte mě – shodou okolností je to můj... můj švagr. Jestli ho nepřivedu před soud, budou si vo mně myslet, že ho kreju. Přijdu o práci i o reputaci..."
„No, snad se můžem nějak dohodnout. Poslyšte, majore, víte vy vůbec, že je tady?"
„Vlastně ne," přiznal Chien. „Zatím jsem neměl možnost ho vidět."
„Tak se pojďte podívat, jestli je to on."
Ředitel vedl návštěvníka chodbami. Mimo veškerou pochybnost to na něho zapůsobilo – až se třásl děsem.
„Tak tady máme toho nového."
„Jednu blbou poznámku, Lví srdce," varoval Chien hned zkraje, „a bude pořádnej malér."
„Tak co, je to ten váš Richard – jak jste to – "
„Richard Dritte, alias Lví srdce. Na beton. Tak co, dáte mi toho mizeru?"
„To si musím ještě rozmyslet. Majore, vy jste si vážně vzal jeho sestru?"
„Jasně že ne. To on svedl moji sestru. Oblbnul jí hlavu kradenýma šperkama."
„Ale vzal si ji."
„No, sestra měla outěžek, já pistoli a Richard plný gatě. Žádná příbuzenská láska, to mi teda věřte. Chci se postarat, aby dostal, co si zaslouží. Dáte mi ho nebo ne?"
„Deset minut," pravil ředitel a odspěchal.
„Co tady děláš?" valil oči Dritte.
„Zjednávám ti spravedlnost," odpověděl Chien.

„Shacklebolt taky říkal, že to není von," krčil rameny bachař. „Jestli je to ten Drajcén nebo jak, tak tady nemá co zaclánět. Ať si ho ten mudla odveze do jejich basy."

„Nastav ruce."
„Cože? To přece nemyslíš – "
„Nekecej a nastav ruce, Richarde Dritte." Major Chien zacvakl želízka na vězňových zápěstích.
„Moment, majore, ještě tohle musíte podepsat."
„******* byrokracie," ulevil si policista a do příslušné kolonky naškrábal: Mjr. Lajka Chien.
Po celou cestu lodí na pevninu spolu nepromluvili ani slovo. Každý z nich měl své vlastní tíživé myšlenky.

„Major Chien?"
„Původně to mělo bejt Canis, ale to mně přišlo už moc nápadný. Nebejt to Azkabáň, nejspíš bych to bejval nevydržel a chechtal se nahlas. Ten idiot!"
„A jak jsi přišel na Richarda Dritteho?"
„Lví srdce. Dritte je německy třetí."
„Ale s tou sestrou jsi to trochu přeháněl."
„To byla majorova sestra, ne moje," mávl rukou a vytáhl cigarety. „Tu si neber osobně. Dáš si?"
„Ne, já nekou – vlastně – díky... Tys tam byl už předtím..."
„Jo," kopl do blíže neurčeného odpadku ležícího na cestě.
„A přesto ses na to strašlivé místo vrátil... kvůli mně..."
„Měl jsem tě nechat ve štychu?"
„Promiň, ale musím se tě zeptat... proč jsi ty lidi zabil?"
„Major" ho popadl za řetízek od pout. „Nikdy jsem nikoho nezabil. To si jednou provždycky zapamatuj."
„Nerozčiluj se, nevěděl jsem to. Proč mi nesundáš tuhle věc?"
„Protože jsem si myslel, že bude bezpečnější nechat ji tady."
„Koho?"
„Tuhle krasavici jako proutek," vytáhl z děravého sedla ukrytou kouzelnou hůlku. „Nastav ruce."

Sirius stáhl policejní helmu a s rozkoší nechal své dlouhé vlasy, ať se mu rozletí na záda. Co to dalo práce, stočit je bez jediné sponky tak, aby nevykukovaly...
„Nevidím dům."
„Je schovanej. Zavři oči a neotvírej, dokud ti neřeknu." Zabušil na dveře.
„Kdo je to?"
„Neblbni a pusť mě dovnitř."
Vrznutí.
Břinknutí, které mohlo být způsobeno například hrnkem, jenž se rozbil na zemi.
„Nazdar, Moony. Můžu domů?"
„Ti – Tichošlápku!" padl mu Remus kolem krku. „Ty žiješ..."
„Vidíš. Proboha, Moony, snad nebrečíš?"
„Ne, ale skoro. Nejradši bych ti dal pusu."
„To můžeš."
„Tak úplně doslova jsem to zas nemyslel," přejel očima k druhé postavě, o níž mu jeho vlkodlačí instinkty řekly, že to Sirius není, kteroužto informaci zrak poskytnout nedokázal. „Koho jsi to přivedl?"
„To je Regulus. Brácha."
„Aha, aha. Rád tě poznávám."
Regulus otevřel oči, což neměl dělat. Stál na prahu a bavil se s dvěma lidmi, z nichž jeden nevykročil ze dveří. Umístění domu bylo však chráněno Fideliovým zaklínadlem a proto jej nemohl vidět.
Jeho mozek se s nenadálým náporem vyrovnal klasicky. Nouzově se vypnul.
„Ach jo, tys byl odjakživa blbej. Pomůžeš mi, Moony?"

Harry Potter (neboť na titulního hrdinu série neradno zapomínat) seděl u sebe v pokoji, listoval malou zelenou knížkou a snažil se nepředstavovat si, jak by to bylo úžasné, kdyby mohl letošní prázdniny prožít se svým kmotrem, jak si celý rok plánoval. Jenže k tomu by musel nějakého kmotra ještě mít.
Byl doma sám a proto, když se rozezněl zvonek, musel chtě nechtě odložit Famfrpál v průběhu věků a jít zjistit, kdo to přišel a co chce.
Otevřel domovní dveře a zarazil se. Sirius? Nemožné...
Ne, nebyl to Sirius, ale bolestně ho připomínal. Kdyby měl Sirius nakrátko ostříhané vlasy, tmavé oči, úzké rty a mezeru mezi obočím, skončila by každá hra typu „najdi tolik a tolik rozdílů" nutně fiaskem.
„Co chcete?" utrhl se na neznámého Harry. Dost ho to vyvedlo z míry.
„Promiňte, neobtěžoval bych, ale zaběhl se mi k vám na zahradu pes."
A ještě ke všemu pes.
„Máte ho mít na vodítku, když leze do cizích zahrad," odsekl.
„To on se nenechá," usmál se ten muž.
„No tak si pro něj pojďte." Ach bože, jestli polámal tetě Petunii květiny, to bude randál... radši se hned podívá, kolik škod zahrádka utrpěla. Pes, který dokázal přeskočit tetin živý plot, nebyl žádný mopslík.
Skutečně to nebyl mopslík. Ze všeho nejvíc vypadal jako černý medvěd brtník, pohyboval se však mnohem hbitěji. Pěkně s rozběhem na Harryho skočil, ušpinil mu tričko, povalil ho na trávník a olizoval mu obličej drsným a především strašně mokrým jazykem. Jeho majitel se přitom hlasitě smál.
Harrymu to hrozně vadilo, dokud si neuvědomil, co se ve skutečnosti děje.
Pak už mu vadilo jen to, že v celém příběhu neměl víc než štěk.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Návrat Siria Blacka II.

Na tváři ucítil slabý vánek. Nevěděl, jak dlouho už putuje naprostou tmou, občas nacházeje pod­zemní potůčky, sem tam i nějaké to jeskynní stvoření, které mu bez radosti posloužilo za ob­čerstvení. Měřítkem času by mohlo být, že spal asi dvacetkrát, to činí zhruba dvacet dní, plus minus tak pět. Odhad stejně dobrý jako každý jiný. Byl unavený, ale jestli je blízko vý­cho­du, stojí to za to se přemoci. Jen ho trochu mátlo, že nevidí ani záblesk světla. Cítil vůni trá­vy.

Přitáhl se za okraj drnu a vylezl na povrch zemský. Vlasy mu zavlály, foukalo. Na obloze stříb­řitě zářily hvězdy. Tu svou neviděl, ale ta se objeví až koncem léta na malou chvilku nad rá­nem. Jitro rozhodně není, vždyť slyší veselé, rozjařené hlasy.
Vydal se za nimi, lhostejně prolézaje křoviny trhající jeho hábit na cáry. Ten už na tom hůř ne­bude.
Rozhrnul poslední větve a strnul.
Proti hvězdnému nebi se rýsovala důvěrně známá silueta a poblikávala gotickými a ro­mán­ský­mi sdruženými okny.
Bradavický hrad.

„Odletěla někam támhle," ozval se bujarý hlas.
„Říkal jsem ti, že už ji nemáš vytahovat. Teď se ztratila a budeš kupovat novou," strašil dru­hý.
„Já ji najdu."
„V týhle tmě? Jamesi, ty ses zcvoknul!"
„Díky za pomoc, Sirie," křikl ironicky James a klusal tam, kde se právě vynořil Sirius (bu­de­me raději říkat Tichošlápek, aby se to nepletlo) hledat Zlatonku, jež mu ve tmě pláchla.
Ti­chošlápek se zmateně zarazil. Jména, kterými na sebe volali dva studenti, mu věru nebyla ne­známá.
Neměl ovšem čas na divení ani láteření. Vzápětí totiž stanul mladému Jamesi Potterovi tváří v tvář.

Bylo mu odhadem asi šestnáct let. Na nose měl brýle, vlasy rozcuchané a v ruce nesl koště.
„Jame­si..." vypravil ze sebe Tichošlápek. „Můj Bože... Jamesi..."
James si ho všiml a couvl. „Co jste zač? Co tu děláte? Jak jste se sem dostal? A odkud mě zná­te?"
„To bude na delší vysvětlování... je trochu chladno, nepůjdem dovnitř?"
„Nejdřív mi řekněte, kde jste vzal moje jméno! Ale blbost, prostě jste slyšel Siria, jak na mě vo­lá, co? Zkuste mi říct příjmení."
„Potter, a nemusíš mi vykat."
„Vy mě vážně znáte... ale já vás ne."
„Vysvětlím ti to, když mě necháš."
„S kým se tam bavíš?" zavolal někdo a ze tmy se vynořil druhý kluk, taky tmavovlasý, ale bez brýlí.
„Hele, tak ty jsi ještě nešel spát. Přitom Zlatá už definitivně frnkla, zatímco mě tady zdržuje ten­hle šílenec, a jestli nás Snape znova chytí takhle pozdě venku, tak se postará, abysme si to slíz­li."
Tichošlápek se pousmál ve vzpomínce na časy, kdy Severus Snape byl prefektem. Snažil se, seč mohl, aby docílil vyloučení Jamese Pottera a Siria Blacka z Bradavic, a oni se zas snažili, seč mohli (a mnohem úspěšněji), aby dostal, co si takový práskač zaslouží, podstatně méně o­fi­ciálními, a tudíž účinnějšími způsoby.
„Že zrovna ty se bojíš Snapea, Sirie," uchechtl se James.
„Ty jsi Sirius? Ale - ale takhle já jsem přece nevypadal..."

Otočili se k němu jako stereo. „Proč byste tak měl vypadat vy?" prskli.
„Moment, moment, musím si srovnat fakta," mumlal horečně, marně zakrývaje paniku. „Jsem v Bra­davicích. Ty jsi James Potter. Ty jsi Sirius. Můžete bejt tak v sedmáku - "
„V šesťáku," opravil ho Sirius.
„Nic mu nevykládej!"
„V šesťáku..." To značí rok 1976/1977. Vypadá to, že je jaro... někdy touhle dobou se datoval ten jeho kanadský žertík, do kterého nezodpovědně zapletl Rema - patrně už se stalo, podle to­ho, jak mluvili oba kluci o Snapeovi... ještě že to tehdy Brumbál urovnal...
Brumbál! Ten jistě dokáže pochopit, co se stalo, možná mu i pomoci dostat se do své doby.
„Mohli byste mě dovíst k řediteli?"
„A proč?" zkřivil James ústa.
„Prosím, Jamesi, udělej to pro mě. Potom ti všechno vysvětlím... pro mě je to životně dů­le­ži­tý."
„Ani jste nám neřek, jak se jmenujete."
Neměl to v úmyslu. „To byste mi stejně nevěřili."
„Když nám neřeknete, co jste zač, tak vás Sirius odpinkne odrážečskou pálkou až do Pra­si­nek."
„Jsem trosečník," přiznal Tichošlápek. „Ztroskotal jsem v čase. Patřím do doby asi dvacet let o­de dneška - a jmenuju se Sirius."

Mladší Sirius si ho změřil od hlavy k patě. Tichošlápek viděl, jak mu hlavou běží úvahy (tak a­si čtyřicet, jmenuje se stejně jako já, poznal Jamese). Nakonec ohrnul nos. „Takhle bych teda skon­čit nechtěl," prohlásil.
„Snad si nemyslíš, že jsem chtěl."
„Vážně takhle dopadnu?" děsil se.
„Nevím. Časový smyčky nejsou můj obor. Poslouchejte mě dobře. Tohle vám musím říct - až do­jde na to, schovávat se před černokněžníkem, kterej vás chce zabít... nesvěřujte to tajemství dál. Já věřil někomu, kdo zradil - nechtěl bych vám to říkat předem, protože zatím je to váš ka­marád a možná že ani nezradí - ale..."
„Co se stalo?" ptali se zvědavě.
„Tobě to neřeknu, Jamesi - tobě ne," složil hlavu do dlaní, vyřízený štvanec. „Sirie, pojď stra­nou."
„To tak, a zabijete mě. Prdlajs, nejsem padlej na hlavu."
„Myslíš, že by ses nedokázal ubránit neozbrojenýmu vyhladovělýmu otrhanci?"
„Třeba nejste tak ubohej, jak se děláte. A podle mýho lžete. Chtěl jste za ředitelem, tak pojď­te. On už s váma zatočí."
„Ale - Sirie - "
„Pojďte, nebo vás vážně odpálím až do Prasinek."
Vedli ho jako eskorta vězně. Rád by je varoval před budoucností, ale hovořit před Jamesem o je­ho vlastní smrti - ne, to by nedokázal.
Ředitelna byla tam, kde si ji pamatoval.
„Mandragoří kořen!" křikl James, zjevně obeznámený s heslem z některého ze svých pro­vi­ni­lec­kých pohovorů.
„Děkuju..." špitl dojatě. Ne samozřejmě proto, že mu ukázali místnost, kterou by dokázal najít sám. Byl dojatý tím, že se po letech setkal se svým nejlepším přítelem. Co na tom, že James ho nemohl poznat, a očividně mu nevěřil, že je tím, za koho se vydává. Byl to přece James, Dva­nácterák. To stačilo.
Setkání se sebou samým (ačkoliv ten chlapec mu nebyl dvakrát podobný) jím sice trochu za­má­valo, ale žádný obrovský nával citu nevyvolalo. Konec konců, se sebou žije od narození.

„Tam nejsem," sykl za nimi tichý hlas. Tichošlápek se otočil a spatřil nahrbeného muže v čer­ném hábitě, orlí nos, šedé vlasy na ramena.
Rty se mu pohnuly samy od sebe, dřív než stihl myslet. „Nazdar, Snivelly."
Řečený Snivelly nezbledl. Nebylo to ani možné. Jen zúžil tmavé oči a zasyčel šeptem: „To si vy­řídíme. A vy dva," rozhodl se nejdřív potrestat studenty, „jaktože nejste takhle pozdě ještě v pos­teli? A košťata, jak vidím. Vaše vášeň pro famfrpál si nezadá s drogovou závislostí. Ne­be­lvír přišel o dvakrát padesát - "
„Sto," napověděl mu Tichošlápek.
„ - bodů. Spát."
Odešli.
„Co tu děláš?" obořil se Tichošlápek (vlastně už zase můžeme říkat Sirius) na Snapea.
„Řídím bradavickou školu," pousmál se.
„Mamma mia," zaklel neslušně Sirius, „a já si myslel, že starej Phineas byl nejprotivnější ře­di­tel v historii."
„Nikoliv, Phineas Nigellus byl až druhý v pořadí."
„Po tobě."
„Ne. Po slečně Dolores Umbridgeové, která nám naštěstí vydržela jen tři měsíce. Naskýtá se o­tázka: Co jsi zač?"
„Proč se na to každej tak dychtivě vyptává."
„Prosím," pobídl ho Snape do dveří. „Aby bylo jasno, ti kluci jsou dost důvěřiví. Já ne. Povíš mi, kdo jsi, za takových podmínek, abych se mohl spolehnout, že mluvíš pravdu." Sundal s po­lice drobnou lahvičku.
„Hele nech toho, to už přeháníš. Ty přece víš, kdo jsem, poznal jsi mě."
„Skutečně?"
„Copak bys mi jinak tykal?"
„Ah, zvláštní argument. Obzvlášť od někoho, kdo mi, ač naprosto cizí, začal tykat a dokonce mne oslovovat prastarou - a velmi neoblíbenou - přezdívkou."
„Neoblíbenou - no, jak pro koho. Nám se teda líbila."
„Komu nám?"
„Přestaň ze sebe dělat pitomce! Jamesovi, mně, Remo - ne, tomu myslím ne - no a Peterovi..." do­dal trochu zahanbeně. Byl by rád, kdyby Petera do okruhu svých přátel nemusel počítat. Jen­že, stalo se, a co se stalo, nelze odestát.
Pro jednou sarkastický úsměv ze Snivellova obličeje zcela zmizel. Otevřel oči doširoka (o­pro­ti obvyklým štěrbinkám taky diametrální rozdíl) a zapomněl dokonce i syčet. „Black?"

„Jistě," přitakal tiše některý z portrétů na stěnách.
„Dávám přednost křestnímu jménu, jestli dovolíš," ucedil Sirius.
„Já taky, a přesto mě tak málokdo oslovuje," nabral Severus ztracenou rovnováhu. „Zvykni si. Ká­vu?"
„S veritaserem?"
„Přirozeně."
„Ne, díky. Co ode mě chceš slyšet? Nic nevím. A tím myslím naprosto nic. Netuším, jak jsem se tady octnul, ale zato bych rád slyšel, jak ses tu objevil ty. Ředitelem Bradavic má bejt přece Brum­bál!"
„Už dávno ne," odpověděl Brumbál, kvalitní olejomalba ve zlatém rámu nalevo od krbu. „Ví­te, Sirie, tempora mutant, čili jak to zpívá ten Bob Zimmermann - The times they are a-chan­ging. Nyní je ředitelem Bradavic Severus a musím říci, že jakkoli s ním v mnoha záležitostech ne­souhlasím - například znovuzařazení černé magie do osnov bylo podle mého soudu krajně ne­vhodné - ze školy vycházejí studenti dobře připravení pro další život i kariéru."
„Znovuzařazení černý magie?" zařval Sirius a vymrštil se z křesla.
„Samozřejmě," nenechal se Severus vyvést z míry.
„Ty je učíš černokněžnictví?“
„Ó ne, já ne, mám dost práce s administrativou. Ale kolega Malfoy je velmi zručný čer­no­kněž­ník. Pokus se tomu porozumět, i když pro tebe to asi nebude možné… naši studenti mno­hem lépe než dříve vědí, co černá magie obnáší, a dovedou se proto adekvátně chránit. Ne ja­ko kdysi, kdy se temné umění tradovalo jen v několika rodinách – mezi něž patřili i Blackové, mo­hl bych dodat – a všichni ostatní byli těm privilegovaným vydáni napospas. Mimochodem, ne­měls jiné starosti?“
Sirius se rozhodl změnit téma. „Jak to, že ses stal ředitelem?“
„Vybrala mě školní rada, pochopitelně.“
„Mělo by ti bejt šestnáct, ne? Přepísknuls to s postaršovacím lektvarem nebo co?“
„Nikdy jsem neměnil svůj věk, ani postaršovacím lektvarem, ani elixírem mládí. Je mi pa­de­sát sedm let a právě tolik let jsem prožil.“
„Cestovals časem?“ vyhrkl Sirius. „Je to obousměrný?“
„Ne, nikdy jsem – „
„Tak co děláš v tomhle věku v roce šestasedmdesát?”
„Promiň?”
„Já se z toho zcvoknu! Potkal jsem Jamese, Jamese v šesťáku. Šestnáct let. Sebe taky. Pak ta­dy vidím tebe a tobě je šedesát. Já jsem před třema nedělema proletěl záclonou a bylo mi šes­ta­třicet. Co je proboha za letopočet?”
Severus mu s lehkým úsměvem sdělil prosté čtyřciferné číslo.

„Dvacet let? Do budoucnosti?" vyjekl Sirius.
„Dvacet let. Do budoucnosti," opakoval po něm Severus potěšený jeho panikou.
„Ale - ale co James?"
„Potterů tu v současné době studuje pět a očekávám, že v září nastoupí další."
„Nemůžeš mě vrátit do správný doby?"
„Nemůžu," odmítl kategoricky Severus.
„Prosím," žadonil zoufale Sirius. „Udělám cokoliv. A když mi nepomůžeš, vyvolám v Bra­da­vi­cích něco jako ekvivalent ran egyptských."
„Posluž si," ohrnul Severus ret. „Nic jiného bych od tebe nečekal. Až se dostaneš k zabíjení pr­vorozených, bude zajímavé sledovat, jestli se odhodláš zavraždit i nejstaršího Pottera."
„A s tebou to samozřejmě ani nehne."
„Ty pitomče, myslíš si, že jsem rád, že tě zase po letech vidím? Že tě budu prosit, abys zů­stal? Poslal bych tě pryč časem, jenom abych tě měl z očí, kdybych jen trochu mohl. k pře­mís­tění - odhadem - sto dvaceti liber váhy o dvacet let bys potřeboval - hm... řádově sedm set o­pravdu dobrých čarodějů specialisovaných na temporální magii. Tolik jich nedokážeš ani se­hnat, ani zaplatit. Navíc, pravděpodobnost fatální chyby v tak velké skupině je skoro padesát pro­cent. A to mluvím o fatální chybě, ne o tom, že skončíš jenom ve špatném tisíciletí, ale ku­pří­kladu na Saturnu nebo v nitru Slunce, případně rozložený na elementární částice po celé Mléč­né dráze a podobně. Ne že bych ti to snad nepřál, ale... zkrátka ti to nepřeju."
„Takže to nejde," shrnul Sirius vyčerpávající výklad.
„Teoreticky ano. Reálně ne."
„Co budu dělat?"
„Můžeš tu přespat. Ráno dostaneš snídani a rozhodné sbohem, to ti musí na cestu stačit. A pak si dělej, co chceš."
„Tak dobrou, Snivelly," usmál se sarkasticky.
„Dobrou," odvětil Severus stejným tónem.
„Počkejte moment, Sirie," promluvil znovu Brumbál. „Možná by se vám mohla hodit adresa na Rema Lupina. Bohužel nevím, jestli se od té doby, co jsem zemřel, nepřestěhoval..."

Večer následujícího dne již značně potemněl, když Sirius odbočil z hlavní cesty, jak mu po­ra­di­li místní. Remus vždycky vyhledával obydlí stranou od lidí.
Malý domek, oprýskané dveře, na střeše mech, v okapu dokonce zakrslá břízka. Žádný zvo­nek, světlo za oknem. Zaklepal.
Zevnitř se nikdo neozval. Snad ho neslyšeli. Zabušil silněji.
„Už jdu, už jdu..." Po chvilce se dveře otevřely. Na prahu stál bělovlasý muž s nápadnou jiz­vou od nosu k pravé straně brady. Svraštil obočí. „Co chcete takhle navečer?" ptal se, ale ni­ko­li nevraživě.
„Žijete tu sám?"
„Ano," odpověděl, zaskočený tou otázkou a zřejmě vystrašený.
„Promiňte... hledám jednoho přítele. Dřív tu bydlel, snad byste mi moh poradit, kam se od­stě­ho­val."
Napětí polevilo. „Pojďte dál. Večer je chladno, určitě vám přijde k chuti trocha čaje." Zavedl Si­ria do kuchyně, kde na stole ležel román od Dostojevského a brýle na čtení, a dal vařit vo­du. „Posaďte se. Ani jste mi neřekl jméno toho přítele, co sháníte."
„Remus Lupin."
„Remus Lupin jsem já," řekl tiše stařec.

„Ne, to není možný. Remus je mnohem mladší než vy - a - a čte úplně jinou literaturu!"
„V tom případě jsme dva, asi jste na základě jména dostal špatnou adresu. Ale vy mi někoho straš­ně připomínáte... dovolíte?" vzal ho zlehka za bradu, porostlou třítýdenním strništěm, a na­sadil si brýle, aby si Siria prohlédl. Pak se usmál, jen málo, a Siriem projelo poznání jako roz­žhavený nůž. Nepoznal by v tom starém člověku dávného kamaráda, nepoznal by tvář, sta­že­nou jizvou snad z některého úplňku, nepoznal by oči, zapadlé a zmatnělé, ale ten slabý ú­směv, vyjadřující podle okolností radost i smutek, ten ho přesvědčil.
„Tušil jsem, že se jednou vrátíš," zašeptal Remus. „Někdo jako ty je i pro smrt příliš velké sous­to, aby se dalo rozkousat najednou.“
„Moony – Moony, co se ti to stalo?“ zděsil se Sirius zároveň.
„Nic. Zestárnul jsem. Všichni stárneme. Vlkodlaci rychleji, protože proměny vyčerpávají or­ga­nismus... ale ne zase o tolik.“
„Že mě to nenapadlo, když jsem viděl Snivellyho. Ach Bože. Tohle jsem si nepředstavoval.“
„Tichošlápku. Prožil jsem velký kus života, zatímco tebe to zřejmě hodilo zkratkou. Není proč mě litovat.“
„Hm…“ udělal Sirius, dumaje nad předešlým rozhovorem. Najednou vypálil: „Co jsi to říkal o soustu, který se nedá rozkousat?“
Remus ho počastoval dalším úsměvem. „Zkus udržet v ruce plamen. Nejde to. A ty… jsi jako o­heň, víš? Necháváš za sebou spálenou zem, když se nehlídáš. Popáleniny třetího stupně.“
„Jestli si myslíš tohle, tak nechápu, proč jsi se mnou kamarádil.“
„Ne,“ úsměv, navlas stejný, ale tenhle byl smutný. „Hvězda nemůže chápat mráz me­zi­ga­lak­tic­ký prázdnoty. Mráz pálí mnohem víc.“
„Moony…“
„To už je dávno. Strašná spousta let. Radši mi prozraď, jak jsi mě našel.“

Prozradil. „Ale nedokážu pochopit, kde se tam vzal Dvanácterák."
„To přece nebyl Dvanácterák."
„Tak kdo? Přece ho poznám, a sám mi řekl, že se jmenuje James Potter!"
„Je to zvláštní, jak se někdy dědí stejná podoba v několika generacích, viď?"
„V několika – promiň, nějak si nedokážu zvyknout, že jsem přeskočil do příštího století. Tak Har­ry má syna, a skoro dospělýho."
Teď se Remus doopravdy zasmál. „Kdyby jednoho. Počkej, ukážu ti fotku... tak koukej, tohle všec­ko je nejmladší pokolení Potterů. To je potěru, co? Vezmem to zleva. Esmeralda, škoda těch brýlí, má oči po babičce. Jane a Jessica, dvojčata, čtyři strupy na kolenou a čtyři na lok­tech. Cedric, takovej mrzout, teď je mu osm. Tahle zlatovláska je Lily, zrovna jde do puberty, tak­že je s ní jenom trápení. James a Sirius, zase dvojčata, nejstarší a nejdivočejší. Přiznám se, že je mám nejradši, připomínají mi nejlepší kamarády, co jsem kdy měl... Sirius je trochu mar­nivec, podle nějaký zvrácený teorie nosí kontaktní čočky, aby se líbil holkám... Ronalda se střez, hodnej kluk, ale usmyslel si, že bude hrát na housle a – rozumíš. Petunie, tady ji vidíš ce­lou zapatlanou od čokolády, ale už jí táhne na sedm a je z ní malá slečna. Tenhle raubíř, to je moje velká prohra, Harry nevěděl nic lepšího, než mu dát jméno po mně. Ještě tu chybí Al­bus, protože tehdy byl ještě v peřince... Je ti doufám jasné, že jim nevěřím, že to děcko, co je zrov­na na cestě, už bude poslední."
„Kde s takovou spoustou dětí bydlí?"
„Kde by bydlel, v Londýně, samozřejmě. Grimmauld Square číslo dvanáct – přejmenovali to na Square, dneska se každá křižovatka tří cest jmenuje Náměstí. Taky to má blízko do práce, víš."
„Je z něho bystrozor, jak si přál?"
„Byl. Možná tě bude zajímat, že chytil Bellatrix Lestrangeovou a zařídil jí dost přísný soud. Na obžalobě si dal záležet, a zkrátka – netrvalo dlouho od jejího dopadení a dostala poslední po­libek od jednoho z mozkomorů."
„Byl? Počkej, nesnažíš se naznačit, že snad – "
„Povýšil. Je vedoucím odboru. v příštích volbách snad už bude opravdu kandidovat na mi­nist­ra – je na to pořád trochu mladý, ale má obrovskou popularitu... nudím tě, viď."
„Ne, ne, vůbec ne. Jenže – mám bejt upřímnej?"
„Musíš."

„Dívám se na tebe a místo kamaráda vidím starýho dědka, kterej se mi chlubí obrázkama vnou­čat. Chtěl bych zpátky Moonyho, toho, co vyl v Zapovězeným lese a děsil holky ze spa­ní, a co jednou, když jsme se vraceli z noční procházky přes cukrárnu, sežral tři tabulky čo­ko­lá­dy a papírkama zasvinil celou podlahu, a co na nás křičel, že to už se Snivellym přeháníme a že se na nás teda s další esejí vykašle, a potom nám to stejně vždycky dal opsat, a - "
„Ten už se nevrátí. Je pryč. Navždycky. Všecko, co z něho zbylo, jsem já. Je mi to líto."
„Kdybys věděl, jak líto je to mně..."
„Já vím. Připadáš si jako mimozemšťan. Svět už si dávno zvyknul obejít se bez tebe a nedrží ti nikde místo... Navíc jsi zmatený ze všeho, co se změnilo. Stýská se ti po událostech, které jsi nezažil... zapomněl jsem na něco?"
„Všichni lidi, co jsem znal, jsou v lepším případě o dvacet let starší, anebo už je po nich... ji­nak máš naprostou pravdu," svíral Sirius oběma rukama svůj čaj, z něhož zatím ani neusrkl.
Remus jeho ruce překryl svými dlaněmi. „Kam půjdeš?" ptal se vážně.
„Netuším... na týhle planetě nejsem nikde doma, a nemám ani svrček – nebyla mezitím mě­no­vá reforma? – takže se budu jednoduše toulat po světě... až půjdu kolem Londýna, zkusím se sta­vit u Potterů..."
„To jsem si myslel. Když se Archimedes sháněl po pevném bodu ve vesmíru a páce ne­ko­neč­né délky, netušil, o kolik to s tou první položkou bude složitější než s tou druhou... Víš co? Zů­staň tady."

Sirius zavrtěl hlavou. „Ne. To nejde."
„Proč by to nešlo? Mám nahoře dva prázdné pokoje. Děti tam sice nechaly trochu binec, ale to se za chvilku uklidí."
„O to nejde."
„Tak o co?"
„Nemůžu se na tebe ani podívat, aby mi nebylo do breku."
Remus lehce kývl.
„Promiň."
„Nedělej si starosti."
Sirius marně přemýšlel, co říci. Nakonec pronesl: „Aspoň se nemusím bát, že mě někdo po­zná."
„Proč by ses toho měl bát?"
„No, jakožto třináctinásobnej vrah, co zdrhnul z basy..."
„Ale ne, já jsem ti ještě neřekl, že tě rehabilitovali? Trvalo jim to nemožně dlouho, celé dva ro­ky, než to konečně uzavřeli, ale teď o tobě Binns učí sedmáky, že jsi byl hrdina a že tvůj pří­pad první vrhnul pochybnost na Skrkovu politiku. Teda, ne že by Binnse někdo poslouchal, znáš jeho styl výkladu..."
„A helemese, tak Binns nešel do penze. Některý věci se neměněj," usmál se Sirius.
„Je to útěcha?"
„Moc ne. Kdy začal učit? Někdy v sedmnáctým století?"
„Co já vím."

„Tak já půjdu. Díky za čaj."
„Chceš odejít takhle na noc?"
„Radši jo."
„Jak myslíš. A nechceš ani něco na cestu? Jídlo nebo trochu peněz? Lepší oblečení?"
„Ne. Nic."
„Dobře. Sirie, chtěl bych, abys věděl, že moje dveře jsou pro tebe neustále otevřené. Kdykoliv tě rád uvidím."
„Děkuju. Jseš strašně hodnej. Moc ti přeju, aby ses měl krásně."
Remus se usmál, tentokrát smutně i radostně zároveň. „Šťastnou cestu."

Zpět na obsah