DMD 2011 napsal(a) Peggy
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1074
Index
Kapitola 1: Jak myslíš!
Kapitola 2: Zklamání
Kapitola 3: Drobný omyl
Kapitola 4: Blbej pech
Kapitola 5: Jeane
Kapitola 6: Kdo umí, umí
Kapitola 7: Z hračky bejvají plačky
Kapitola 8: "...takhle přece ne..."
Kapitola 9: Každý to vnímá jinak
Kapitola 10: Kluci nepláčou - no a?
Kapitola 11: Princezna?
Kapitola 12: Pro krásu se musí trpět
Kapitola 13: Služební cesta
Kapitola 14: Tichá voda...
Kapitola 15: Alternativní umění
Kapitola 16: Tíseň
Kapitola 17: Pomluvy
Kapitola 18: Pomoc!
Kapitola 19: Svatební cesta
Kapitola 20: Stálo to za to
Kapitola 21: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...
Kapitola 22: Trápení starého mistra
Kapitola 23: Těžký život instruktorů
Kapitola 24: Čekání na lásku
Kapitola 25: Plují mraky do daleka
Kapitola 26: Adéla ještě nevečeřela
Kapitola 27: Láska na celý život
Kapitola 28: Konec zlatých časů
Kapitola 29: Zlatý hřeb večera
Kapitola 30: Bože můj, proč jsi mě opustil?
Kapitola 31: Něco je ve vzduchu...
Kapitola 32: Nejtěžší hřích kouzelníka
Kapitola 33: Poněkud rozdílné názory
Kapitola 34: Na palubě u Bosche
Kapitola 35: Konečně kamarád
Kapitola 36: Půvabné vzpomínky
Kapitola 37: Óda na kouli
Kapitola 38: Kravaťákovy strasti
Kapitola 39: Taková hezká holčička
Kapitola 40: Toníček II.
Kapitola 41: Happy end
Kapitola 42: Rozhovor
Kapitola 43: Bláznovství budiž pochváleno
Co je to za zvuky? Tahají nás oba za uši, píchají do mozku. Tohle je týrání!
Vstaneme a jdeme se podívat, co se děje. Ony zvuky vydává ta příšerná ženská. Stojí před zrcadlem a pitvoří se. „Proč bychom se netěšili…“ Je to falešné, není to zpěv ani solidní vytí. Zkouším na sebe upozornit a dát jí najevo, že nás ty její zvuky vážně iritují. Ignoruje mě jako vždycky. Zuřím. Mrknu na Azora a shodím ze stolku v předsíni vázu.
„No počkejte, vy bestie!“
Na nic nečekáme, běžíme ven. Na zahradě sedí kočka. Báječná honička začíná.
Takže: proč bychom se netěšili…
„Neumí se chovat,“ poznamenal znechuceně d´Artagnan.
„Neumí se oblékat,“ prohlásil šokovaný Aramis.
„Muži nectí svou dámu,“ dodal s nevěřícím výrazem ve tváři Don Quijote.
„Jsou to zbabělci, kterým bych neprokázal tu čest, abych s nimi zkřížil svůj kord,“ zaburácel Athos.
„Ovšem ten technický pokrok, kterého dosáhli, ten je, pánové, naprosto obdivuhodný,“ zastal se kritizovaného lidstva Michel Ardan. „Doletěli na Měsíc!“
„To je toho,“ odsekla Angelika. „Nelíbí se mi tady. Proč tu vůbec jsme? Chci zpátky!“
„I já,“ souhlasil Cyrano. „Svůj širák odhazuji v dál…“
S grácií odhozený klobouk se však zachytil ve křoví plném odpadků. Posmutnělý Cyrano tajně setřel slzu.
„Au,“ vykřikla ta větší s dlouhým ohonem. „Kam letíš, slepejši?“
„Co je ti do toho, stará škatule,“ odsekla ta menší a zjevně mladší.
„Jak to se mnou mluvíš, drzý skrčku?“ zasyčela ta větší. „Koukej odpovědět - kam se řítíš?“
„Támhle,“ broukla menší. „Pohrát si s tou modrou kuličkou.“
„Na to zapomeň,“ zajiskřila vztekle ta větší. „Ta je moje. Žijou na ní takoví milí tvorečkové, vždycky se na mě těší, dali mi i jméno.“
„Příště ti to nandám!“
„To sotva,“ ušklíbla se Halleyova kometa na tu s parabolickou dráhou. „Vesmír je dost nekonečný na to, abychom se my dvě už nikdy nepotkaly.“
Doprovázíme bombardéry nad kontinent - pokolikáté vlastně? Jak dlouho trvá tahle nekonečná válka? Kolik kamarádů padlo a kolik jich ještě padne, než bude konec?
„Pozor, chlapci, blíží se k nám hejno vlaštovek,“ slyším hlas velitele ve vysílačce.
Všichni víme, co máme dělat. Podobných situací jsme zažili nespočet. Messerschmitty jsou dnes ve značné přesile, ale na to nesmím myslet. Vrhám se do souboje, několik ostrých vertikál, polozvrat, už mě má boš na ocase, střílím, zásah - bandita jde dolů.
„Na dvou hodinách, Honzo,“ křičí do vysílačky Vašek.
Zaujímám vhodnou pozici, stisknu spoušť. Nic. Kulomet se zasekl. Už nevystřelím.
Ostrá bolest v prsou… Tma…
Jeptišky říkají, že mám být skromná a zbožná. Moje matka taková nebyla. Díky tomu jsme nežily v bídě.
Matčin přítel mne provdal za šlechtice. Žiji příjemný život.
Seznámili mne s králem. Zaujala jsem ho, pobláznila. Vím jak na to. Brzy mám vlastní komnatu ve Versailles. Stávám se markýzou. Já, měšťanská dcera.Mám moc a vliv. To já, já vyberu Dauphinovi novou manželku. Čím jsem bohatší, tím jsem osamělejší. Mám stále více nepřátel. Intrikují. Ale dokážu se s nimi tvrdě vypořádat.
Zemřela má dcera, pak otec. Mé zdraví se zhoršuje. Obracím se k Bohu.
Odcházím v bolestech, osamělá.
Kde jsi, Ludvíku?
„Já dostanu za maturitu tu naší Škodovku,“ pochlubil se Pepík partě.
„Pche,“ odtušil Lojza. „Mně dá táta Žigulíka.“
„S tím se jdi vycpat,“ poradil mu s pohrdáním Hans, „ta kraksna je už přežitá. Já mám vod fotra novýho Golfa.“
„To se nepočítá, tvůj táta je Němec,“ pípnul Karel.
„Sklapni, chudáčku. Ty v životě pořádnou káru mít nebudeš.“
„Vsaďme se!“
„Do roka a do dne,“ dělali si z něj legraci.
Rok poté:
Před hospodou stojí udržovaná Škodovka, nablýskaný Žigulík a nabořený Golf. Jejich majitelé s otevřenými ústy hledí na delší limuzínu hranatého tvaru se znakem slavných vozů ze Zwickau na kapotě.
„Ten brejlatej blbeček mi pěkně leze na nervy,“ prohlásila medička Alena.
„Mně taky. Dal bêch mu po čuni,“ přidal se Jožka.„Potřeboval by dostat za vyučenou, náfuka,“ pronesla Tereza.
„Ale jak? To musí bejt něco extrovního.“
„Už vím!“ vykřikla Alena. „Jožine, schovej tu mrtvolu, Terko, svlíkni se a na stůl, ale fofrem! Pěkně ho vyděsíme.“
„Až na něj bafnu, tak se z toho potento.“
Medici sotva stihli schovat mrtvé tělo a Tereze přikrýt obličej rouškou, neoblíbený spolužák se právě přiřítil do pitevny.
„Ten debil! Nedal mi zápočet,“ zapištěl, pak popadl skalpel a vztekle ho zabodl do těla na pitevním stole.
Žena je děvka ďáblova. Proto miluj Boha.
Hledej pravdy, miluj pravdu, prav pravdu.
Miloval jsem Boha a pravdu. Proto jsem říkal pravdu. O zkaženosti církve lakomstvím a touhou po bohatství. Ty uráží Boha. Mé kázání poslouchalo stále více bratří a sester. Chudí, hladoví - chápali mě a rozuměli mi. Byl jsem si tím naprosto jist. Vážně. Absolutně jist.
Církev mě exkomunikovala, ale já jsem kázal dál. Uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu.
Stále více bědných, hladových a otrhaných mě následovalo. Chtěli slyšet pravdu.
Církevní hodnostáři nemilují Boha. Milují bohatství a moc, rvou se o ně jako zvířata. Psi se o kost hryžou, vezmi ji a přestanou. To se mým stoupencům líbilo. Chápali, co tím chci říct. Určitě mi rozuměli. Byl jsem si tím jist.
Povolali mě na církevní koncil do Kostnice. „Odvolej,“ přikázali mi. Neodvolal jsem. Prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti. A tak mě upálili jako kacíře. Běžný postup.
Má smrt pobouřila mé stoupence. Ozbrojili se a sešikovali. Plení kostely a kláštery, vraždí a loupí. Smilstvu říkají láska. Země pustne, víra a láska k Bohu z ní mizí. Tečou potoky krve, všude jen bída, hlad, smrt a pláč.
Bože můj, odpusť mi! Co jsem to rozpoutal?
Stíny se prodlužují, umlkají ptáci ve svých hnízdech. Celý svět se tak nějak zklidňuje. Nikdo nikam nespěchá. Vedro polevuje. Pomalu, polehoučku se snáší vlahý letní večer. Občas foukne větřík, sotva znatelně, jakoby nesměle, jakoby nechtěl probudit spáče, který se už odebral do říše snů.
Na temnou oblohu zvolna vyplouvá obrovský Měsíc. Jeho záře měkce ozařuje krajinu stříbrným světlem. Vítr se utišil. Nedaleko projdou milenci a drží se spolu za ruce. Nemluví.
Mladík před sousedním domem píše verše.
Měsíční světlo zalévá okolí víc a víc. Studí. Probouzí ve mně smutek.
Už tomu nedokážu dál odolávat. Zakloním hlavu a teskně, hlasitě vyju.
Au, brácha mi dal facku. Chtěl jsem začít plakat, ale maminka zavrčela: „Kluci nepláčou!“
Hrajeme si na dvorku na honěnou. Prohrál jsem a všichni se mi smějou. Slzy se mi derou do očí, ale ovládnu se. Kluci nepláčou.
Chci se nadlábnout, ale ségra mi všechno snědla. Vyplazuje na mě jazyk a směje se mi. Mám hlad, je mi smutno, ale ovládnu se. Kluci nepláčou.
Sebrali mi mou nejoblíbenější hračku a utíkají s ní pryč. „Chyť si nás, bambulo!“
Slzy se mi derou do očí. Kluci ne… K čertu s tím! Budu plakat! Já nejsem kluk, já jsem ještě malý štěňátko!
Chystala jsem se do práce, když zazvonil telefon.
„Anito, ma petite, sice jsme na dnešní večer nebyli domluveni, ale zastav se. A prosím, obleč si něco velmi elegantního.“
Tohle se Jean-Claudovi nepodobá. Respektuje mou práci.
Svoje pracovní závazky jsem vyřídila rychle. Pojedu tedy za Vládcem města.
V Provinilých slastech panuje nezvyklý ruch. U stolu se Jean-Claudem sedí vysoká štíhlá upírka. Jeho chování je nezvykle uctivé. Není jí ani dvě stě let. Není Vyšší upír. K čertu, o co jde?
„Anita Blakeová. Princezna Marica.“
„Princezna?“
Upírka se zářivě usmívá, pak se lehce řízne do ruky. Krev, která vytryskne, je vážně modrá.
„Ach ty kalorie,“ povzdechla si vínově červená Škoda Octavia. „Tak ráda bych si někdy dala osmadevadesátku, ale musím si hlídat linii. Už tak mám občas problém zajet bez úhony do garáže. Takže suším nádrž na Naturalu pětadevadesát.“
„To mi povídej,“ přitakala Audina. „Taky se musím krotit. Ještěže jsem černá, to opticky zeštíhluje. A ty?“ obrátila se na souseda.
„Nemůžu si vybírat, jezdím na naftu,“ blýskl smutně světly stříbrný Mercedes.
„Ale vypadáš dobře,“ těšily ho kolegyně.
„Co ty, hubeňoure?“
„Na Speciál s olejem,“ zapýřil se bílý Trabantík.
„Víš jak je to tučný?“ vykřikla zoufale Audina, omdlela a šokem jí upadla kolečka.
„Tak jsme konečně zpátky doma z té helénské ciziny,“ pronesl s úlevou hromovládný Perun.
„Jaké to tam bylo?“ zeptal se usměvavý Svantovít.
„Podsvětí mají úžasně vymakané, hlavně ostrahu,“ připustila Morana. „Myslím, že u nás provedu nějaké změny.“
Lada se zamračila. Stále se ještě zlobila, že ji Perun nevzal s sebou místo Morany.
„Úcta smrtelníků je na vysoké úrovni,“ připustil Perun. „Organizace na Olympu je však poněkud chaotická,“ dodal kriticky.
„Aby ne, vždyť jsou věčně namol,“ uchechtla se Morana. „Nektar - takovej přeslazenej hnus.“
„A ani to nepijou na pořádnej základ - ambrosie, co to je?“ přitakal Perun. „Není nad kance a medovinu!“
Bolest jí hrozila vyrvat srdce z těla. Opustil ji kvůli putičce domácí. Bolest z ponížení. Bolest z bezmoci.
Ne. Bezmocná není.
Pozvala zrádce i sokyni na večeři. Pak bude podávat moučník velmi speciálně ochucený pro sokyni.
Přišli. Úsměvy, duchaplná konverzace s bývalou láskou. Sokyně je vážně husička.
Který moučník je pro husičku? Přičichne, ale necítí nic. Zatracená alergie! Je to ten vpravo, určitě.
Husička zachytila téměř neznatelnou vůni hořkých mandlí. Nenápadně vyměnila talířky.
Prý sebevražda z nešťastné lásky. Závěť ve prospěch bývalého snoubence.
Po svatbě zrádce umírá. Vůně hořkých mandlí vůkol. Jasná sebevražda.
Jen husička ví, že měl sennou rýmu.
Žalud si to potřeboval vyjasnit. Strhl si roztrhané trenýrky, otočil se jako na obrtlíku, hodil je kolegům s takovou vehemencí, až se listí sypalo. Ivan, co šel okolo s košíkem na houby, protože měl volno, uplácal ze spadaného listí krychle. Kulatý krychle - ale ne, vlastně, hranatý kuličky. Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša… Nepůjdu, mám volno. A vůbec, nekecej, praštím tě košíkem! Listí se stále sypalo. Roztrhané mraky to nezajímalo. Nebe se ne a ne vyjasnit. Kolegům bylo zle, Ivan odešel, žalud plakal… a celý svět se otočil jako na obrtlíku...
„Sakra,“ pochvaloval si spisovatel, „ta marjánka má dneska grády!“
Šel sám tichou ulicí. Domy vypadaly jako zlé, nepřátelské krychle. Minul ženu s košíkem na ruce. Vzpomínal, jak byl doma, když měl naposledy volno. Šli se synkem do lesa a on mu tehdy dal žalud prý pro štěstí. Nahmátl ho v kapse, usmál se, ale vzápětí posmutněl. Od té doby se všechno nějak sypalo. Nevěděl, kde je a co tady vůbec dělá. Už by se ta situace měla nějak vyjasnit.
Minul roztrhané cáry rudé vlajky. Bylo mu všelijak. Náhle zaslechl nějakou písničku. „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša…“ Ivan se otočil jako na obrtlíku a pelášil zpět ke svým kolegům.
Sonea odcházela z vyučování poslední. Nespěchala. Doufala, že by s ní některý ze spolužáků mohl na chodbě prohodit slovo. Při vyučování, když byli všichni pohromadě, měla dojem, že ji ignorují.
Všichni ale rozpačitě mlčeli a točili se k ní zády.
„Byla chyba ji sem přijmout,“ zaslechla dívku z vyššího ročníku.
„Je to zlodějka,“ přitakala druhá.
„Kdyby jenom zlodějka. Dokonce vraždila.“
„Proč ji tedy Společenství přijalo?“
„Zasadil se o to lord Rothen. Víme proč,“ ušklíbla se významně černovláska.
Sonea nechápala, odkud se ty řeči berou. Když však uviděla svého úhlavního nepřítele Regina s vítězoslavným úsměškem na rtech, pochopila, odkud vítr vane.
Zaplať inkaso, zaplať pojistku, dej opravit auto a to tak, aby pořádně jezdilo a moc to nestálo.
Zařiď dovolenou, zaplať dovolenou, vyzvedni auto ze servisu, dovez Jáju na balet, vyzvedni Pepíčka z družiny.
Zaplať konečně ten dluh v servisu. A dej mi nějaký peníze!
Vysvětli Jáje matiku, pomoz tomu klukovi vyrobit do školy ptačí budku.
Někdy mám pocit, že každý z úkolů od mé drahé polovičky mi vylézá z hlavy, roste nejprve jako stožár, pak jako věž. Co přijela tchýně, jsou ony věže hrůzné jako ty v Minas-Morgul. Tchýně začala taky komandovat.
Mám sto úkolů, sto věží. Jsem stověžatý tatíček.
Dalo to fušku, ale konečně se rozvedl se svou ženou. Byl do ní blázen a ona byla šťastná.
Rodiče s tím nesouhlasili. „Jsi hnusný sobec,“ řekla jí matka a otec jen přikývl. Už ji nechtěli vidět.
Nemusela ho dlouho přesvědčovat, že by se měli rychle vzít. Chtěla na svatební cestu na nějaké exotické místo. Snažil se jí to rozmluvit, po rozvodu mu toho moc nezbylo. Ale její štěstí bylo jeho štěstím. Co by pro ni neudělal. Vybral poslední úspory a vyrazili na svatební cestu do Thajska.
„Jsem tak šťastná,“ řekla mu ono ráno na pláži. Bylo dvacátého šestého prosince 2004.
Kdo je ta dívka s čarokrásnýma očima?
Od okamžiku, kdy ji spatřil na plese, nepodíval se František na žádnou jinou. Z okouzlení vykvetla láska. Pět let svůj vzájemný cit skrývali. Pak vypukl skandál.
Na Františka tlačí strýc i obě sestry, nepřátelé kují pikle. František a jeho milá se nevzdávají. Nechtějí jeden bez druhého žít.
Řešení se najde. Morganatický sňatek. František se musí vzdát pro budoucí ženu a děti všech práv, titulů a poct, které jim měly náležet. Vzdát se dědických práv svých dětí. František souhlasí. Je to nepatrná cena za čtrnáct let štěstí, které ukončí až sedm výstřelů v Sarajevu.
Bezdomovec se opatrně rozhlédl. Zahrada vypadala stejně jako včera a předevčírem. Výborně! Ještě na něj nepřišli. Vybral si dobré obydlí. Otevřel si šperhákem dřevěnou chatku a vklouzl dovnitř. Zapálil svíčku, vysomrovanou Petru a otevřel si flašku rumu. To by v Charitě nemohl.
Pohoda byla rázem ta tam, když škvírou ve dveřích zahlédl policajty, prodírající se dírou v plotě, kterou se dostával na zahradu i on. Rychle popadl rum a vystřelil ven. U vrátek je ještě jedna díra, mazaně si ji včera zvětšil, co kdyby náhodou. Teď se hodila.
U vrátek seděl veliký černý pes a významně se na něj zubil.
„Ach ta dnešní mládež,“ povzdechl si nešťastně mistr. „Nic neumí, nic nezná, obě ruce levé. V hlavě jen samé hloupé nápady jak neplechy strojit, na freje chodit, po krčmách hýřit. Co vydělají, to vrazí do putyk a ženských povětrných. O nic pořádného se dnešní mládež nezajímá, dobrých způsobů nedbá. A pak to v učení takhle dopadá. Nic nepochopí, nic správně neudělají.“
Nahlas řekl: „Tak znova a pořádně: tohle nasadíš sem a pořádně utáhneš. Pořádně, říkám, ty nedochůdče, pacholku nedomrlý… kam utíkáš?“ volal za náhle zezelenalým mladíkem a pak si znechuceně odplivl.
„Odpadne už u palečnice – tohle že chce být katem?“
To není možný! Takový nemehlo! Panebože, do čehos to duši dal!
Klid, zhluboka dýchat. Nádech - výdech
Můžeme pokračovat.
„Takže znovu, prosím. Sešlápnout spojku. To je ten pedál vlevo. Sešlápneme ho levou nohou. Zařaďte si jedničku. To je k sobě a dopředu. Áno, tak je to správně. Držte spojku sešlápnutou a otočte klíčkem v zapalování. Výborně. Netúrujte ten motor, stačí jemně držet plyn. A teď pomalu pouštějte spojku…“
Auto vyrazilo vpřed jako splašená kobyla a narazilo do jiného stojícího o notný kus dál.
Vzápětí bylo lze viděti zoufalou instruktorku, kterak tluče hlavou do zdi, a uplakaného blonďáka, zkroušeně se ploužícího pryč.
Smutné hnědé oči, teskně hledící skrz pletivo plotu. Kdy si mě taky někdo odvede? Míjí den za dnem, smutně, bezútěšně. A pro ni stále nikdo nepřichází.
Snaží se být veselá, když je návštěvní den, upozornit na sebe, upoutat pozornost někoho, kdo by si ji vzal a měl rád. Koho by měla jen pro sebe. Ošetřovatelky jsou hodné, ale jsou tu pro všechny.
Je v teple, má dostatek jídla, jen lásky by potřebovala víc. A pohlazení. Odvede si mě někdo?
Po těle se jí dělají boule a ty boule bolí. Fenečka Malinka se už nedokáže postavit, ale do posledního dechu doufá.
Tohle nepotrvá věčně, ne, tomu nevěřím! Sice vítězí na všech frontách, ale všeho do času… Dočkáme se…
Všichni mi říkali, ať si dávám pozor na pusu. Ale já už jiný nebudu. A těch pár vtipů mezi přáteli…
Někdo evidentně přítel nebyl. Druhý den mě sebrali přímo při natáčení. A tak jsem skončil tady v Mauthausenu.Blíží se vánoce. Skládám spoluvězňům píseň.
Dozorci to zjistili a zuří. Proto tu teď stojím nahý na mraze. Polévají mne vodou. Konce války se asi nedočkám…
Hlava mi klesá uprostřed boje,
Československo cca 1980:
„Dnes mě zase kontrolovali,“ povzdechl si utrápeně pan Zajíček po návratu z práce. „Myslím, že neměli žádné podezření. Ta razítka vypadala věrohodně. Nicméně si musím najít práci mezi amagy. S krytím je to pořád těžší. Mohl bych pracovat jako ošetřovatel v té… no, v zoologické zahradě. Se zvířaty to umím. Možná bych dokonce mohl ošetřovat lvy!“ zasnil se pan Zajíček.
Vídeň o pár let později:
„Katuško,“ vyhrkl pan Zajíček s rozzářenýma očima, „mám práci. Tady v Schonbrunnu.“
„Ale tady jsou jen amagové. V Rakousku můžeš konečně dělat, co chceš! Co tě sem táhne?“
„Lvi. Jsou tady lvi.“
Byl to moc hezký ples. Okresní tajemník KSČ z Brodu Josef Pláteník roztáčel manželku v rytmu polky stejně jako předseda městského národního výboru z Kunštátu František Bavor. Také major Jan Zeman zapomněl ve víru tance se svou Blankou na starosti všedního dne, zatímco podplukovník Žitný se o něčem zaujatě bavil s Petrem Vitáskem. Byl to vážně moc hezký ples.
Krátce před půlnocí, právě když se konferenciér chystal vyzvat přítomné ke společnému zpěvu Internacionály, otevřely se dveře a vešel neznámý host. Na kabátě měl trikolóru.
„Tak, vážení,“ pronesl zvučným hlasem, „konec zábavy. Rozpusťte to tady. Už jste dotancovali.“
Byl prosinec devětaosmdesát.
Organizace byla jako vždy perfektní, zábava kultivovaná. Celá akce se obešla bez větších zádrhelů a nepříjemností.
Čarodějky tančily s upíry, upírky s vlkodlaky, vlkodlačice s kouzelníky. Permoníci postupně brali do kola Karkulku, kterou doprovázela babička jako gardedáma.
Vodníci seděli u speciálně upraveného stolu. Pod stolem byla připevněná vana s příjemně vlažnou vodou, aby zeleně odění hosté netrpěli suchem. Voda mohla být použita též pro případ požáru to kdyby se čerti a čertice příliš rozpálili.
Divoženkám bylo zakázáno zúčastnit se dámské volenky.
O půlnoci započalo losování cen v tombole. Všem bytostem charakteru spíše záporného zasvítila očka. Hlavní cenou byl literární kritik.
Klidné slunečné sobotní ráno se nijak nelišilo od jiných klidných slunečných sobotních jiter. Otevřená okna pouštěla do bytů a domů čerstvý vzduch. V některých domácnostech zavoněla ranní káva, občas zazněl dětský smích, cinkla lžička. Na ulici se pomalu scházely děti ke svým oblíbeným hrám. Běžné sobotní ráno.
A přece je dnes něco jinak. Ptáci nezpívají tak nahlas jako obvykle, vzduch jako by ztěžknul, některá zvířata jsou neklidná. Něco visí ve vzduchu…
Je sobota šestadvacátého dubna. Většina obyvatel Evropy v tuto chvíli ještě netuší, že se před několika málo hodinami odehrála největší jaderná katastrofa v dějinách. Výbuch reaktoru v elektrárně Černobyl.
„Takže si to shrneme,“ zamračil se Robert Seifert na zatčeného delikventa.
„Vloupal jste se do amagovského domu za pomoci magie, vykradl ho, na majitele jste použil kouzlo pro úpravu paměti v kombinaci s kouzlem na ovládnutí mysli, takže ten člověk pro vás vykradl dalších pět domů, kde samozřejmě zanechal otisky prstů, tudíž mu ta vloupání amagovská policie přišije, i když u něj lup nenajdou. A to nemluvím o mnoha různých zlomyslnostech.“
Bob se odmlčel a pak se drze se šklebícímu delikventovi podíval do očí.
„Copak nevíte, že zneužití magie pro vlastní prospěch nikdy nezůstane bez následků? Je to těžké provinění.“
Dneska je ale krásný den! Sluníčko svítí a my jdeme s mamuš na procházku až dozadu do polí. Vzduch voní jarem. Vůně jara není jen tak obyčejná. Skládá se ze stovky různých vedlejších vůní a podvůní. Z vůně čerstvé trávy. Z vůně rašícího obilí. Z vůně dálek, kterou přinášejí ptáci vracející se z teplých krajin. Vůně jara je šťavnatá.
Pobíhám vesele kolem mamuš, když ucítím nějakou úžasně nádhernou vůni.
Co to je?
Už to vidím. Leží to přímo přede mnou.
„Čichni si, jak to voní.“
Mamuš to neocení.
„Fuj! Stůj!“
Nedbám. Zavrtím ocáskem a vrhnu se nadšeně do koňského hnoje.
Jíst, cpát se k prasknutí, víc, ještě víc. Bachory se nadouvají, dvojité a trojité brady se třesou.
Užívat si. Požitky, požitky, požitky ať to stojí co to stojí. Ony se na to někde najdou zdroje.
„Budeme znárodňovat,“ řekne ten se sexy mozkem.
Muž se dvěma ženami nadšeně přikyvuje.
Pohledný ogar udělá neslušné gesto.
Mladík, který to vždycky myslel upřímně, se směje do dlaní. On už je za vodou.
Zemědělství upadá. Zavírají se továrny. Organizovaná partička nemakačenků podněcuje nepokoje. Upadá morálka, narůstá kriminalita.
Ti u kormidla nedbají. Nedbají, kam se všichni řítí. Dokud mají své požitky. Je slyšet jen jejich mlaskání.
Nudím se. Všude kolem nekonečná prázdnota. Když vidím loď a chci si s ní hrát na strkanou, pokaždé ujede. Už mě to vážně nebaví.
Hele, tamhle se něco hýbá. Jo, nezdá se mi to. Blíží se to. Parník. Velikej, takovej jsem ještě neviděl. Pluje dost rychle, řekl bych až moc.
Už vidím detaily na jeho palubě. Spousta přepychově oblečených lidí jí vybrané pokrmy, popíjejí nejdražší šampaňské, gentlemani kouří doutníky. Někteří tančí.
Proč pořád pluje přímo na mne? Vždycky se mi vyhnou. Ale tahle loď ne. Budeme dělat berany berany duc! Ti blázni stále tančí!
Trk! Přečtu si jméno lodi: Titanic.
„Mohu vám nabídnout kávu?“
„Ano, děkuji.“
„Dáte si kafe, že jo?“
„No… ano.“
Kafe, kafe, kafe někde dobrý, někde obarvená voda bez chuti a bez zápachu. Po šesti jednáních mi srdce buší jako o závod a v žaludku mám určitě zaděláno na žaludeční vředy.
Obchodní cesta v Číně. Rozsadí nás kolem stolu, ale kafe nám nikdo nenabízí. Před jednáním se jako duchové zjeví půvabné Číňanky. Nenápadně postaví pro každého na stůl nádhernou porcelánovou misku. Do té nalévají elegantními pohyby zelený čaj. Vypadá to jako magický rituál. Není to běžné občerstvení, tohle je obřad. Jednačkou se s vůní čaje šíří pohoda.
Koule je koule je koule…
Koule letí
„Bratře Žižko, rána krátká, koule nedoletěla.“
„Nevadí bratři, popojedem.“
Koule letí
Zeměkoule
Zeměkoule není koule
Zeměkoule je zaoblený hranol
Hranol je hranatý
Zeměkoule je hranatá
Hranatá jako krychle
Krychle je Rubikova kostka
Rubikova kostka je Zeměkoule
Zeměkouli lze skládat a rozkládat
Zeměkoule je hlavolam
Hlavolam je koule
Koule je Zeměkoule
Koule je koule je koule je koule…
Koule se koulí
Koulí se dolů ze svahu
Ze svahu se koulí dítě
Dítě je koule
Dítě je zaoblený hranol
Dítě je hranaté
Dítě je krychle
Dítě je hlavolam
Láme hlavu vyděšených rodičů na malinké kuličky…
-------------------
poznámka: i má hlava je tímto tématem rozlámána na malinké kuličky, které se koulí po kulatém pokoji...
Vytáhli mě z kanceláře ven. Ven! Slunce protivně pálí do očí, ptáci řvou, všude kolem nějaký divný pachy. Kde je profesionální prostředí mé kanceláře? Ještě že mám s sebou notebook, iPod a všechny mobily. Sakra, ten nový ještě neumím pořádně ovládat a zapomněl jsem si s sebou vzít návod k použití!
Přivezli mě k nějakému stavení na venkově. Prej pojď, musíš se někdy pobavit. Přivedli sem nějaké velké zvíře. Co to je? Posadili mě na to, prej se na tom jezdí. Jo, tak to bude kůň. Hýbe se! Nedali mi na něj návod k použití! Proboha, kde to má brzdy?
Malá holčička v šatečkách s volány sledovala správce, jak trestá otroka. Svist biče a otrokovy výkřiky ji podivně vzrušovaly. Dokázala by se dívat do skonání světa.
O pár let později zjistila, že se líbí mužům. Dělalo jí to dobře. Užívala si s nimi ve skladu bavlny. Žádný z mladíků neodolal, až na jednoho. Přísahala mu strašlivou pomstu.
Provdala se za muže, který se jí hnusil, kterého však čekala slibná politická kariéra.
„Ach, Jamesi, uchovala jsem se pro tebe,“ šeptala mu o svatební noci. „Musíš ale se mnou mít trpělivost, nepospíchej na mne, prosím…“
Ashton Mainová byla prostě skrz naskrz zkažená.
Soudruh Novák byl velmi svědomitý člověk. Pravidelně se zúčastňoval všech stranických schůzí a dbal na to, aby jeho dcera měla ten správný světový názor. Nesnášel pohádky, protože podporovaly tmářské bludy. A tak měla dcera Alenka povoleného jen Rumcajse a pak několik televizních pohádek, které pokrokově ukazovaly prohnilost feudálů.
Když Alenka přišla s přihláškou na jazykové gymnázium, rozhodl jinak.
„Jsou důležitější věci než studium jazyků. Republika potřebuje specialisty pro rozvoj našeho národního hospodářství,“ začal vysvětlovat a svou dlouhou přednášku ukončil slovy: „Podívej se na Valentinu Těreškovovou, z té si vezmi příklad.“
Soudruh Novák nebyl zlý. Byl jen skrz naskrz prolezlý ideologií.
Soudruzi zasvětili svůj život boji za lepší zítřky, za šťastný život pracujících a klidný spánek dětí. Neúnavně odhalovali zrádce, špióny a třídní nepřátele. Schůzovali, rokovali, bojovali za světový mír proti zájmům vrahů z Wall Streetu. Pracující radostně s písní na rtech plnili plán na stodvacet procent, čímž imperialistům naháněli strach. Soudruzi si spokojeně mnuli ruce, jak uchránili pracující před vykořisťováním a plytkým pozlátkem kapitalismu.
Byli tak spokojeni, že si jaksi nevšimli, že jsou jediní. Pracující měli světlých zítřků plné zuby a zařídili se po svém.
Soudruhy odstěhovali do rezervace na Kubě a ti, pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes.
„Miláčku, zanedlouho se vezmeme. To bude krásné. Těšíš se, miláčku?“
„Ano, lásko, už se moc těším.“
„Budeme už pořád spolu, všechno budeme dělat spolu, to bude ale krásné. Já se tak těším.“
„Já se taky těším, lásko, to bude vážně nádherné.“
„Budu se o tebe starat a ty o mě. No nebude to nádhera, miláčku?“
„To bude, lásko. Už se nemůžu dočkat.“
„A až se vezmeme, budeme bydlet u tvých rodičů, miláčku.“
„Obávám se, že to nepůjde, lásko.“
„Jakpak to, miláčku?“
„Protože moji rodiče bydlí ještě pořád u svých rodičů, lásko.“
A pokud ještě neumřeli, tak tam žijí šťastně dodnes.
Proč bychom se netěšili, když jsme našli klobouk ve křoví? Vesmír je dost nekonečný na to, aby se v něm ztratil poslední výstřel i lesk a bída kurtizán a aby se nedal překonat ani pořádnou károu, díky níž alespoň nenalezneme smrt na pitevním stole, ale ani světlo nespatříme. Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny, ale kluci nepláčou ani pro nemrtvou princeznu. Ach ty kalorie, povzdechneme si smutně, není dobré konzumovati příliš mnoho nektaru a ambrozie, zejména, když kol kolem line se vůně hořkých mandlí. Odkud vítr vane, to nám ochotně poví stověžatý tatíček a poučí nás o ceně za štěstí dřív, než skončíme v pasti učení mučení. Naděje umírá poslední, i když zde jsou lvi a strašidelné sedmikrásky. Na plese příšer se zoufale ptáme: Bože můj, proč jsi mě opustil? Výbuch nastal po spáchání osmého hříchu, ke kterému jsme si čichli na lodi bláznů, na níž k nám na čajový obřad dorazila i koule bez návodu k použití. Skrz naskrz jsme se prokousali všemi nástrahami šílenství, jakož i ostatní krásní snílci a básníci, kteří jsou již v cíli svého snažení. Postavy trápené, vystavené kanadským žertíkům i cynismu autorů, jsou zpátky doma a pokud ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes.