Index

Kapitola 1: Prolog
Kapitola 2: 1. Plány a sny
Kapitola 3: 2. Nečekané překážky a nezvaná návštěva
Kapitola 4: 3. Modrá stuha
Kapitola 5: 4. Prasynovec
Kapitola 6: 5. Letní bouře
Kapitola 7: 6. Divoký hřebec
Kapitola 8: 7. Setkání
Kapitola 9: 8. Myšlenky s vůní tabáku
Kapitola 10: 9. Vzpurný chlapec
Kapitola 11: 10. Midnight Sun
Kapitola 12: 11. Ariana
Kapitola 13: 12. Portrét
Kapitola 14: 13. Vysoký cíl
Kapitola 15: 14. Cikáni
Kapitola 16: 15. Pohádka
Kapitola 17: 16. Hrob Ignotuse Peverella
Kapitola 18: 17. Kruh
Kapitola 19: 18. Odhalení
Kapitola 20: 19. Hříchy tří bratří
Kapitola 21: 20. Samhain
Kapitola 22: 21. Odjíždíte?!
Kapitola 23: 22. První sníh
Kapitola 24: 23. Cesmína a jmelí
Kapitola 25: 24. Polámaná křídla
Kapitola 26: 25. Sám
Kapitola 27: 26. Dnes
Kapitola 28: 27. Temnota v duši
Kapitola 29: 28. Najdeme světlo?
Kapitola 30: 29. Otázky
Kapitola 31: 30. Síla kouzel
Kapitola 32: 31. Návrat
Kapitola 33: 32. Učitel
Kapitola 34: 33. Minulosti neutečeš!
Kapitola 35: 34. Jsi zbabělec
Kapitola 36: 35. Zbytečně!
Kapitola 37: Omluva autora

Kapitola 1: Prolog

Na malém venkovském hřbitově bylo tíživé ticho. Sněhové vločky se pomalu snášely z těžkých ocelově šedých mraků a lehkými mrazivými prsty hladily po promrzlých lících několik lidí, kteří mlčky stáli kolem odkryté hrobky. Přímo před zejícím chřtánem černé temnoty smrti stáli dva mladíci v dlouhých teplých pláštích. Mladší z nich, spíš ještě chlapec, nezakrytě plakal, nedokázal zadržet slzy, nedokázal umlčet vzlyky. Jeho starší bratr ale jen nepřítomně zíral na temnou hrobku a nevnímal, co se kolem něj děje. Žádná jeho myšlenka nevzešla na povrch, nikdo nedokázal vyčíst v modrých očích, co vlastně cítí. Byly prázdné a bezvýrazné, stejně jako jeho obličej. Stáli tu společně s několika blízkými a vyprovázeli na poslední cestě svou sestru. Rozloučili se s ní v tichosti, bez řečníka, bez honosné nádhery, každý utopený ve svých myšlenkách.
Aberforth se hlasitě vysmrkal a uslzené oči stočil na svého bratra. Poprvé od její smrti se mu podíval do tváře a to, co uviděl, ho popudilo. Jeho nepřítomná bezvýraznost ho udivila. Byla to jeho vina, a on neprolil jedinou slzu? Nedal jakkoliv najevo lítost, stud, bolest? Stiskl pěsti a zkřivil obličej v nenávistném úšklebku.
„Tak co, jsi spokojený, bratříčku? Máš konečně pokoj!“ zavrčel směrem k tomu prázdnému obličeji.
Albus sebou trhl a pohlédl bratru do tváře. Nevěděl, co by mu měl říct, sám se nedokázal vyznat ve svých pocitech, v tom zmatku, který ho naplňoval.
„Máš konečně volné ruce, můžeš vypadnout do světa, jak sis přál!“ vpálil mu Aberforth tak hlasitě, že to slyšeli i všichni přítomní.
„Abe, prosím, uklidni se,“ konejšivě ho pohladila po rameni asi čtyřicetiletá drobná žena.
„Nechte mě Batildo! Je to jeho vina!“ setřásl hrubě její ruku a vzdorně se díval bratrovi do očí. Ten měl stále stejně bezvýrazný obličej, stále stejně nepřítomně sledoval Aberforthův vztek.
„Slyšíš mě?! Copak je ti to úplně jedno?! Copak ti byla úplně ukradená?!“ nevydržel už jeho klid a začal na něj křičet, strčil ho prudce do ramene, až o krok ustoupil. Někdo ho pevně uchopil zezadu za ruce a snažil se ho odtáhnout pryč. Usilovně se bránil a nakonec se mu povedlo vysmeknout. Vrhl se na staršího bratra zaslepený zuřivostí a žalem a oběma rukama ho popadl za plášť na hrudi.
Albus se nebránil. Nechal sebou smýknout až ke zdi malého kostelíka, na kterou ho Aberforth hrubě přimáčkl. Díval se do bratrových očí plných hněvu a smutku. Miloval ho, toho hrubého, vzpurného a o tolik lepšího kluka, který mu zblízka křičel do obličeje. Dýchal by za něj, ale dokázal si to uvědomit až teď.
„Ty zaslepenej namyšlenej idiote! Nezáleží ti na ničem, jen na sobě, na ničem jiným! Parchante, že se nestydíš!“ Aberforth řval jako smyslů zbavený a dříve než mohl kdokoliv zareagovat, rozpřáhl se pravačkou a pevně semknutou pěstí praštil bratra do obličeje a zlomil mu nos.
„Aberforthe, co to děláš?!“ vykřikla zděšeně Batilda a snažila se společně s dalším mužem chlapce odtáhnout. Nakonec ho společnými silami odtrhli od Albuse, kterému z rozbitého nosu prýštila krev a odkapávala na černý plášť. Odtáhli ho pryč ze hřbitova, kde ho museli omráčit, aby nikomu neublížil.
Albus sledoval marný boj svého bratra. Rukama si zakryl tvář a šok a bolest konečně uvolnily stavidla, která zadržovala všechny ty děsivé pocity. Hlavně vinu, obrovskou vinu. Aberforth měl pravdu, je to jeho vina! On zavinil Arianinu smrt, jeho šílenství, zaslepenost, touha po moci. Sesunul se zády po drolivé omítce kostelíka a padl na kolena. Mezi prsty mu odkapávala krev a barvila bílý sníh před ním do ruda. Spustil ruce a zaryl dlouhé prsty do bílé ledové hmoty. Nedokázal potlačit vzlyk a slzy, které si konečně našly cestu na umazané tváře. Obrátil oči k ocelovému nebi a tiše zaštkal.
„Odpusť, Ariano!“ zašeptal do tíživého ticha a zatnul zuby. Zavřel oči a před sebou viděl její tvář. Jemně se usmívala a on si přesně pamatoval tu chvíli, kdy spolu stáli na zahradě a ona si hrála se spadaným listím. Zahleděla se na něj tenkrát svýma vědoucíma očima, pohladila ho po tváři a tiše zašeptala: „Ty nejsi šťastný, Ale.“
Tenkrát nebyl, ale nedokázal se jí přiznat. Nebyl a ona to věděla. Vycítila jeho touhu po dobrodružství, po světě. Tehdy pro něj byla koulí na noze, která ho poutala k této malé vesničce. Byl hlupák. Nedokázal být spokojený s tím, co měl, a díky tomu přišel o to nejdražší a nejdůležitější, co mu zbylo. Pochopil to ale až pozdě. Jeho vinou zemřela a to mu už nikdo neodpáře. Aberforth měl pravdu. Byl namyšlený, zaslepený, hloupý. Přál si pro ni lepší svět, ale nedal jí to, co nejvíc potřebovala, nedokázal ji ochránit, nedokázal v sobě přemoci svou sobeckou zaslepenost. S krutou cílevědomostí vykopal její hrob a možná, že ji i sám zabil. Ona mu mohla dát křídla, kdyby ji víc poslouchal, kdyby dokázal pochopit, co mu říká. On je ale zlámal, byl konec.
Ucítil jemný stisk na rameni.
„Aileen, nech mě být,“ zachraptěl, když poznal dívku, která se nad ním skláněla.
„Ukaž, dám tě do pořádku, bude to dobré,“ konejšivě ho pohladila po tváři. Nešetrně odstrčil její ruku a vydrápal se na nohy.
„Nikdy už to nebude dobré! Nech mě být!“ vykřikl a ustoupil o krok. Zarazila se.
„Albusi, prosím...“ zašeptala a vztáhla k němu ruku.
„Dej mi už pokoj! Vypadni!“ hněvivě ji provrtával očima, nechtěl, aby viděla jeho ponížení, nezáleželo mu na ní. Zamrkala očima a na tváře se jí vykutálely slzy. Nechápavě zavrtěla hlavou a sledovala ho, jak proti ní stojí nahrbený, zlomený s obličejem umazaným od krve. Měla ho ráda, ale to, jak se k ní poslední dobou choval, ji bolelo a dnes už to přehnal.
„Sbohem Albusi, žij blaze,“ zašeptala, sklonila hlavu mezi ramena a bez ohlédnutí odešla za hřbitovní zeď, kde se s prásknutím přemístila.
Uvědomil si, že ji viděl naposledy. Zranil ji, ale nedokázal cítit lítost, nemohla proniknout k jeho vinou a bolestí rozervanému srdci. Věděl, že Aileen tak bude líp, nebyla by s ním šťastná. Nedokázal by jí dát to, co potřebovala, nedokázal by to dát žádné ženě. Věděl to. Rukou si prohrábl vlasy umáčené od sněhu a nechal tichý povzdech splynout ze rtů.
Ariana byla jediná žena, kterou dokázal milovat.

Zpět na obsah

Kapitola 2: 1. Plány a sny

V hospodě U Děravého kotle bylo plno. U několika sražených stolů seděla početná skupina bradavických studentů a bujarým popíjením oslavovali vykonané zkoušky. Hostinský John Spokard, kterému ale nikdo neřekl jinak než Spoky, pomalu nestačil nosit ze sklepa čerstvé víno a medovinu, aby uspokojil žíznivé krky mladé společnosti.
„Na Albuse Brumbála, nejlepšího z nás!“ vykřikl podsaditý mladík s poďobaným obličejem a z jeho čerstvě dolitého poháru vystříklo několik kapek vína, jak ho prudce srazil s ostatními, kteří už také provolávali přípitek.
Jmenovaný, štíhlý mladý muž s kaštanovými vlasy staženými do krátkého ohonu a zářivě modrýma očima se potěšeně zasmál a přidal svůj pohár k těm ostatním. Oči mu svítily štěstím. Opravdu byl nejlepší z ročníku, ani havraspárští, kteří vynikali chytrostí, se nemohli měřit se sebevědomým Nebelvírem.
S každým novým džbánem opojných nápojů se nálada všech přítomných uvolňovala, stejně jako vázanky pod nažehlenými límci. Přípitky následovaly v rychlém sledu a smích naplňoval lokál životem.
Bylo po půlnoci a rozjařenost mladých lidí dosáhla vrcholu. Všichni chlapci již odložili kabátce i vázanky, děvčata povolila knoflíčky upnutých límečků a odložila rukavičky, když Steward Ackerly zazpíval první tóny známé skotské odrhovačky. Za chvíli se přidali všichni, rozjásanými hlasy vyzpěvovali jednoduchý nápěv a tleskali do rytmu. Někteří chlapci vyskočili na nohy a vytáhli k tanci výskající děvčata.
„Ale, pojď...“ popadla Albuse za ruku Aileen Lufkinová a zářivě se na něj usmála. Zaváhal, nebyl si jistý, jestli se udrží na nohou. Když na něj šibalsky mrkla a vytáhla ho za ruku na nohy, rozesmál se, pevně ji chytil do náruče a v rychlém rytmu společně křepčili mezi ostatními páry. Šlo jim to spolu a za chvíli už sami vydupávali podpatky jednoduchý rytmus v kruhu ostatních studentů. Za nedlouho se k nim opět přidaly další páry a naplnili tak hospodu pohybem. Konečně píseň skončila. Aileen i Albus zhluboka oddechovali, opřeli se o sebe, aby neztratili rovnováhu a hlava se jim točila vším tím vypitým alkoholem a divokým tancem. Oba dva se smáli srdečným smíchem rozverného mládí.
„Musím na vzduch, je tu horko,“ zachraptěl Albus, když konečně popadl dech. Jemně od sebe Aileen odstrčil a přidržel ji za ruku, aby neupadla. Když se ujistil, že pevně stojí, vrávoravě vykročil ke dveřím na dvorek.
„Půjdu s tebou,“ dohnala ho několika dlouhými nejistými kroky. „Potřebuju se taky trochu vydýchat. Dovolíš?“ jemně se ho chytila za předloktí. Po straně na ni pohlédl a usmál se. Společně vyklopýtali ven.
Chladivý letní vzduch je pohladil po tvářích. Opřeli se vedle sebe o cihlovou zeď a Albus zvedl oči k obloze. Na úzkém pruhu nebe zahlédl matně pableskovat hvězdy. Nevšímal si, jak ho děvče zkoumavě pozoruje a myšlenky omámené alkoholem se rozlétly po vzdálených krajích.
„Na co myslíš?“ zašeptala po chvíli. Albus málem nadskočil leknutím, úplně zapomněl, že tam ještě je. Pohlédl jí do tváře a chvilku přemýšlel, co má říct.
„Na to, co bude, na svou cestu, na svět, který mě čeká, nový, neznámý, plný tajemství,“ tiše odpověděl a usmál se, v očích se mu zalesklo. Ona ale posmutněla a sklopila pohled.
„Bude se mi stýskat,“ špitla.
Jemně jí položil ruku na rameno v gestu přátelské útěchy. „Budu ti psát, chceš? O velkých dobrodružstvích Albuse Brumbála ve světě, o všem novém co najdu, o všech hrdinstvích, které vykonám, chceš?“
Zvedla pohled a rty jí zvlnil úsměv. „Chci!“ zamrkala a zahleděla se mu do očí. Opatrně vztáhla ruku a chtěla se dotknout jeho tváře. Byl ale rychlejší a v pohybu zachytil její dlaň.
„Aileen, ne, já...“ nedokázal doříct, co měl na srdci, než mu prsty zakryla ústa.
„Nic neříkej,“ zašeptala a pomaličku se k němu přiblížila. Když vyprostila svou ruku z jeho a opřela se o jeho hruď strnul. Něco v něm křičelo: Nedělej to! On ji ale nedokázal odstrčit. Nedokázal ji zranit chladem a odmítáním. Zmatek mu naplnil útroby a když prsty druhé ruky jemně přejela po jeho odhalené, potem pokryté šíji, zašimralo mu v podbřišku nezvladatelné mravenčení.
„Aileen, prosím...“ pokusil se ještě jednou o chabý odpor, když ho ale svým rozechvělým tělem uvěznila u zdi a vytáhla se na špičky, aby ho mohla políbit, jeho vlastní tělo ho zradilo. Snad všechny své zábrany, stud i podivnou nechuť, zdrženlivost vůči ženám utopil v litrech alkoholu, které dnes vypil. Nezabránil jí, aby se dotkla svými rty těch jeho. Ten dotek, jemný jako motýlí křídla, ho odzbrojil, zboural poslední zbytky rezervovanosti a odtažitosti. Lehce vzal její tvář do dlaní a polibek opětoval. Přitiskla se k němu, nedovolila mu ani mělký nádech a prsty propletla do jeho, už tak rozcuchaných, vlasů.
Pevně ji objal kolem ramen a nechal se unést její vášní. Někde hluboko v duši tušil, že dělá chybu, ale už to nedokázal zastavit. Nedokázal ji od sebe odstrčit. Její havraní vlasy voněly po mydlici a kůže po růžovém oleji. Byla krásná, jemná, žádoucí.
Nesmíš! Vykřikl naposledy jeho vnitřní hlas, než ho docela zašlapal a propadl se do šílenství. Jako ve snu sledoval, jak se od něj odtáhla, s pohledem cílevědomé kočky ho jemně vzala za ruku a vykročila ke svému pokoji. Jako ve snu sledoval svoje ruce, jak se jí neohrabaně snaží pomoci z korzetu. Nedokázal ovládnout bolestnou touhu, která naplňovala jeho alkoholem opojené tělo, přízemní zvířecí pudy ho naplno zbavily svědomí.

Úporná tupá bolest se Albusovi zakousla do hlavy. Zasténal a oběma rukama se chytil za temeno, do kterého zevnitř tloukla snad tisícovka permoníků ostrými krumpáči. Dlouhými prsty sklouzl na obličej a promnul si kořen nosu. Těžký vydýchaný vzduch mu naplnil plíce a v ústech cítil odpornou pachuť alkoholu. Konečně otevřel oči a strnul. Tohle nebyl jeho pokoj! Znovu oči zavřel v bláhové naději, že se mu to jen zdálo. Když je ale otevřel, uviděl jen stejně neznámé zdi. Velmi opatrně se posadil a několikerým polknutím se snažil zahnat nepříjemné chvění kolem žaludku. Obezřetně se rozhlédl po místnosti, do které se pomalu začalo vkrádat svítání. Když jeho pohled zabloudil k posteli oči se mu rozšířily poznáním. Vedle něj ležela Aileen a zhluboka oddychovala.
Sevřel obličej v dlaních. Co to, u Merlina, prováděl?! Snažil se násilím donutit mysl, aby mu vydala střípky vzpomínek na noc, která právě končila. Matně si vybavoval vášeň, se kterou se k němu ta dívka tiskla a kterou ho dokázala nakazit. Nezvládl si už vzpomenout, co všechno se dělo, když za nimi zapadly dveře jejího pokoje, ale podle poházených svršků si to uměl snadno domyslet. Prsty si masíroval rozbolavělé spánky a nedokázal v sobě potlačit nechuť a odpor, který naplnil jeho útroby. Dívka vedle něj ho nepřitahovala. Byla krásná, to ano. Působila křehce, když sledoval její jemnou šíji, vlasy rozhozené po polštáři. Do obličeje jí neviděl, byla k němu otočená zády a spala na boku stočená do klubíčka.
Ač se snažil, nemohl v sobě najít ani stín vášně, ani oddanou náklonnost, kterou, jak předpokládal, měl pociťovat muž k ženě. Jediné co cítil, byla slabá touha ji chránit, jako ostatně každou ženu. Netoužil ji pohladit, netoužil ji obejmout. Jediné co si bolestně přál bylo odejít. Být pryč z té vydýchané zatuchlosti a zapomenout.
Potichu a opatrně spustil nohy na podlahu a urychleně posbíral své svršky. Nedbale se oblékl a s botama v ruce po špičkách přešel ke dveřím. Když je otevřel, naposledy se ohlédl k posteli. Zmatené myšlenky se potulovaly v jeho rozbolavělé mysli. Nedokázal je uchopit, nedokázal racionálně vysvětlit prázdno, které ho naplňovalo. Stiskl zuby a potichu za sebou zavřel dveře.

Když se konečně proplížil chodbou do pokoje, který sdílel s Elfiasem, nejistě došel k pohodlnému křeslu a velmi opatrně se posadil. I tak jeho rozbolavělá hlava zaprotestovala výbuchem světelných jiskřiček, které se mu míhaly před očima jako kouzelnický ohňostroj. Musí někde sehnat lektvar proti kocovině, jinak se při přemístění do přístavu rozštěpí.
Zhluboka oddechoval a snažil se utřídit své myšlenky. Stále nedokázal zahnat onu nechuť, která se mu usazovala kolem žaludku, kdykoliv jen pomyslel na to, co se stalo. Naplňoval ho zmatek z vlastních pocitů. Nechtěl, nemohl se nechat spoutat ženou, nedokázal si představit, že by s nějakou žil, sdílel lože, nebo dokonce měl děti. Nechápal svoje pohnutky, nechápal, proč nedokázal najít zalíbení v jemných dotecích. Co se to s ním děje? Pravda, nikdy nevyhledával společnost děvčat, ale nikdy se jí ani cíleně nevyhýbal. S Aileen dokázali hodiny diskutovat nad rozpracovanými esejemi. Byla chytrá, svým způsobem rafinovaná, svou ženskou logikou a přímočarostí mu často dokázala vytřít zrak. Nadáním se mu sice nemohla rovnat, přesto mu ale dokázala věcně oponovat v diskusích. Byli přáteli, ale nikdy si nepřál víc. Nikdy jí nezavdal jedinou příčinu, jedinou příležitost, až včera a hluboce toho litoval. Co bude dál? Dobře věděl, co by mělo následovat, konvence a zvyky, které včera hodili za hlavu mluvily jasně a ta myšlenka ho naplňovala odporem. Nechtěl na to ani pomyslet. Co to, u Merlina, udělal? Proč se jí nevzepřel? Proč se nechal strhnout? Dobře věděl, že za to mohl alkohol, kdyby nebyl opilý, nikdy by to nepřipustil a ona to věděla. Byl to opravdu její promyšlený tah, nebo hloupá náhoda? Shoda okolností? Čekala snad na příležitost, nebo to, co se stalo, byla jen neuvěřitelná hříčka osudu? Jeho unavené myšlenky nedokázaly proniknout do tak jemných nuancí chování. Nedokázal odhadnout její pohnutky, ani svoje.

Promnul si obličej dlaněmi a zhluboka povzdechl. Možná by mu byla dobrou manželkou. Proplula mu hlavou další z nekontrolovatelných myšlenek. Ihned ji ale zahnal, on by jí nebyl dobrým mužem, to věděl jistě. Nedokázal by před ní dlouho skrývat nechuť a odpor. Nechtěl ji trápit. Na jednu stranu vítal, že dnes odjíždí. Chytil se té drobné naděje, tiše doufal, že snad zapomene. Když ji opustí, bez rozloučení, které by jí dalo naději. Věděl, že jí tím ublíží, ale doufal, že méně, než kdyby jí dal falešný prostor pro snění, které by se nikdy nemělo naplnit. Dva roky jsou dlouhá doba, může se stát cokoliv.
Opatrně se postavil a donutil němě protestující tělo k pohybu. Měl pocit, že mu každý dotek bosých nohou na prkenné podlaze vyrazí mozek z hlavy. Přesto ale pokračoval a tiše, krok za krokem, přecházel po pokoji.
Když došel k toaletnímu stolku, opřel se o leštěnou desku a zahleděl se na sebe do zrcadla. Tmavé vlasy měl rozcuchané, obličej bledý a ztrhaný kocovinou. Pod očima měl hluboké stíny. Pohledu do svých očí se raději vyhnul.
„Zbabělče!“ zasyčel na svůj obraz a pohlednou tvář zkřivil posměšný úšklebek. On, nadaný a sebevědomý Nebelvír, který se nebojí ničeho, zbaběle uteče před ženou. Bude to jednodušší pro něj, nebo pro ni? Dělá to přece kvůli ní, aby jí neublížil ještě víc, než kdyby jí řekl pravdu. V hloubi duše ale věděl, že by jí nedokázal říct do očí, co cítí. Nedokázal by snést její slzy. Bylo mu na zvracení ze sebe samého. Nejraději by praštil pěstí do zrcadla a roztříštil tak svůj odraz, aby se na sebe už nemusel dívat. Ovládl se ale a místo toho nalil do umyvadla studenou vodu z vysokého džbánu. Strhl ze sebe pomuchlanou košili a s hlasitým šplícháním se umyl.
Ledová voda sice nezahnala úpornou bolest hlavy, ale dokázala zostřit jeho smysly a myšlenky už nebyly tak těžkopádné.
Slyšel, jak ulice pod oknem pomalu ožívá. Ve velkém kufru, který vozíval do Bradavic, vyhrabal čistou košili a vázanku. Z ramínka sundal kabátec, který včera obezřetně odložil v pokoji, a ne dole v lokále. Přeci jen ho matka něco naučila. Pomyslel si s uspokojením a uhladil ještě mokré vlasy, které černou stuhou svázal do ohonu, jak měl ve zvyku. Váček s penězi strčil do kapsy a pomalu vyšel z pokoje, aby na Příčné ulici sehnal lektvary proti bolesti, kocovině a také na povzbuzení. Jak se tak díval na Elfiase, bude je potřebovat také.

Když se vrátil, svíral v rukou několik lahviček a sám se cítil o mnoho lépe. Svoje lektvary vypil hned, jak vyšel z obchodu. Společně s čerstvým vzduchem mu udělaly dobře. Byl rád, že Příčná ulice ožívá tak brzy. Zase se dokázal kontrolovat, byl rozhodnutý udělat, co si předsevzal. Pochybnosti zahnal svým samozřejmým odhodláním.
Teď hlasitě zabouchl dveře a sledoval, co to udělá s jeho přítelem, který hlasitě chrápal. Ten se ale jen zachrul a dál nerušeně spal. Ušklíbl se pro sebe a proplížil se k oknu, které otevřel a pustil dovnitř chladivý letní vzduch.
„Elfi, vstávej, musíme balit,“ zatřásl s mladíkem pokojně pochrupujícím v posteli.
„Efmi chps...“ zamumlal a otočil se na druhý bok. Albus se usmál a došel pro pohár. Vylil z něj zbytek zteplalého vína a nabral ledovou vodu. Po špičkách se přiblížil k posteli a pečlivě mířeným chrstnutím ji vylil příteli do obličeje.
„Aaaa, co to, cože...?!“ posadil se zprudka ramenatý mladík a zamrkal očima rozšířenýma překvapením.
„Dobré ráno, Elfi, spíš jak medvěd, je čas balit, svět čeká!“ rozesmál se Albus při pohledu na kamaráda, který stěží popadal dech.
„Albusi, chceš mě zabít?! Moje hlava...“ zaštkal a oběma rukama se chytil za obličej, na kterém mu navždy zůstalo několik jizev po dračích spalničkách.
„Na, vypij to a mrskni sebou, loď nečeká,“ poháněl Elfiase a podal mu několik lahviček s pestrobarevným obsahem.
„Dík,“ zabručel a ztěžka se posadil. Opatrně odšrouboval víčka a jednu po druhé si nalil do krku. Otřásl se odporem a prohrábl si vlasy. Albus už pochodoval po pokoji a házel do kufru svoje věci. Touha být už konečně pryč naplnila jeho unavené tělo nečekanou činorodostí.
Když Elfias konečně vylezl z postele a postavil se na nejisté nohy, aby se mohl protáhnout, přistála na parapetu otevřeného okna sova.
„To budou noviny, prosím zaplať jí a pojď už konečně balit, nebo to nestihneme,“ houkl Albus na přítele z útrob své skříně.
„To nejsou noviny.“
Albus vystrčil svou znovu rozcuchanou hlavu: „Cože?“
Elfias mu mlčky podával pergamenovou obálku nadepsanou jeho jménem. Albus se zarazil. Kdo mu mohl psát? Doma přece věděli, že dnes odjíždí, rozloučil se s nimi už předevčírem. Písmo mu ale bylo povědomé. Hodil poslední věci do kufru a s hlasitým klapnutím zavřel víko. Nedočkavě roztrhl obálku a přejel očima stručný dopis. Chvíli na ten kus pergamenu zíral, a když mu konečně došlo, co čte, jeho obličej ztratil poslední zbytek barvy, kterou v něm ještě zanechala kocovina. Zhluboka se nadechl a dopotácel se ke křeslu, do kterého ztěžka dosedl.
„Albusi, jsi v pořádku?“ s účastí ho sledoval Elfias.
Albus mu mlčky podal pergamen a složil obličej do dlaní. Jeho přítel se pozorně zahleděl do dopisu a zajíkl se nepříjemným překvapením.

„Drahý Albusi,
je mi moc líto, že právě já Ti musím sdělit tu smutnou zprávu. Včera v podvečer zemřela Tvá matka, Albusi, a nikdo té smrti neželí více, než já. Aberfortha to zdrtilo a Arianin stav se prudce zhoršil. Přijeď, potřebují Tě. Vím, že jsi měl v plánu vycestovat do Evropy. Prosím odlož svou cestu a vrať se domů.

Líbá a upřímnou soustrast přeje
Batilda Bagshotová“

Elfias vážně pohlédl na svého přítele zhrouceného v křesle. Věděl, jak se na cestu těšil, dlouho plánovali všechna svá dobrodružství.
Albus seděl mlčky. Věděl, co musí udělat, co se od něj čeká, a přesto se všechno vzpíralo. Nakonec vší silou své pevné vůle zahodil své touhy a sny, zahodil své plány a pomalu se zvedl. Mávnutím hůlky zmenšil kufr tak, aby jej dokázal unést v jedné ruce a pomalu vyšel na chodbu. Elfias ho tiše následoval. Bylo mu to moc líto. Kendru Brumbálovou znal a byla to obdivuhodná silná žena. Albus se jí v mnohém podobal. Věděl, kde je jeho místo, a nezaváhal, i když to zhatilo jeho dlouho připravované plány. Seběhl do haly a vyprovodil přítele ke krbu. Sledoval, jak nabral do hrsti letaxový prášek.
Albus se na něj ještě zahleděl pevným pohledem.
„Sbohem. Šťastnou cestu, Elfiasi. A nikomu neříkej, kde jsem, ano? Nikomu!“
Elfias jen kývl a na sucho polkl. Zarazil ho vážný tón té prosby, kterou nechápal. Albus zatřásl hlavou a vhodil prášek do krbu. Když z dřevěných schodů zaznělo spěšné klapání podpatků, vstoupil do plamenů a zmizel.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 2. Nečekané překážky a nezvaná návštěva

Albus zachmuřeně stál u kuchyňského okna a vyhlížel do zahrady. Sledoval Aberfortha, jak leží v trávě a stéblem šimrá jejich sestru Arianu po jemném obličeji. Ta se smála a snažila se odstrčit jeho ruce.
Nedokázal potlačit němý obdiv k tomu chlapci. Na povrchu byl hrubý, neotesaný, ale s ní zjemněl, s dětskou hravostí se jí věnoval. Každou minutu, kdy byla vzhůru, byl s ní a svým nepřekonatelným způsobem ji vytahoval z šílenství tak, jak to on sám nedokázal. Možná byl příliš dospělý, příliš zavalený povinnostmi a starostmi.
Po smrti matky se s jejími záchvaty potýkali téměř každý den a byl to právě Aberforth, který ji dokázal uklidnit. Teď, čtrnáct dní po pohřbu, se už konečně začala zklidňovat, dokázala překonat šok ze ztráty a změny, které tolik nesnášela.
Povzdechl si a prsty zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho a odvrátil se od okna. Jeho teď čekala mnohem prozaičtější práce. Vyhrnul si rukávy košile a na krk si pověsil matčinu zástěru. Byl vděčný za to, že k nim nechodí žádné návštěvy. Naplnil velký hrnec vodou a postavil ho na plotnu. Po straně mrkl do zahrady, aby se ujistil, že Ariana je stále venku a hůlkou rozdělal oheň v kamnech. Víc kouzel si nemohl dovolit použít, věděl, co by následovalo, kdyby je vycítila. I když si musel popravdě přiznat, že podpalování ohně bylo jediné z kouzel pro domácnost, které uměl. Nikdy neměl potřebu se nějaká učit. Proč také? O domácnost se starala matka, on měl vyšší zájmy.
Často na ni myslel. Vždy pevně svírala v rukou svůj nelehký úděl a vychovávala své dva syny s tvrdou důsledností. Vedla je k pokoře a slušnosti. Jemu samotnému, od té doby, co otce zavřeli do Azkabanu, vtloukala do hlavy, že musí zachránit čest rodiny. Jednou, jako nejstarší z jejích dětí, bude nést zodpovědnost na svých bedrech, jeho povinností je navrátit úctu jejich jménu. Věděl, že ji nezklamal. Podporovala ho, živila jeho ambiciózní sebevědomí a touhu po vzdělání, po úspěchu.
O to více ale bojovala se vzpurným Aberforthem. Ani on se v bratrovi stále nedokázal vyznat. Nebyl hloupý, byl i nadaný, ale snad na protest matce a bratrovi, v jehož stínu byl nucen žít, se skryl do slupky hrubého burana. Čím byl starší, tím bylo těžší s ním vyjít. I teď mu dával okázale najevo, jak jím pohrdá. Unavovaly ho věčné potyčky s mladším chlapcem. Neustále si musel vynucovat jeho poslušnost, neustále musel bojovat s jeho nezvladatelným temperamentem. Někde hluboko cítil, že je stejně nešťastný jako on, ale nedokázali si k sobě najít cestu.
Jedině s Arianou byl jiný. Vlastně nikdo z těch několika málo lidí, se kterými se stýkali, nedokázal odolat jejímu podmanivému kouzlu. I matka, vždy tvrdá jako skála, se k ní chovala s překvapivou něhou, až ho to vždy hluboko v srdci zabolelo. K synům naopak přistupovala rezervovaně, chladně. Vlastně se nedivil Aberforthovu vzdoru, věděl, že matku miloval, on sám ji také miloval, ale také věděl, že jí jeho bratr nikdy neodpustí výčitky a chlad. Milovali ji oba, hluboce je zasáhla její smrt. Věděl, jak zemřela, co se stalo, a o to více ho to zdrtilo. Na smutek ale neměl čas. Bylo na něm postarat se o rodinu a snažil se k tomu postavit, jak nejlépe uměl.
Stiskl zuby, sevřel rty a přiložil několik polínek, aby se oheň rozhořel. Z papíru vybalil kousek hovězího masa, které brzy ráno přinesl od řezníka, a nechal ho sklouznout pod hladinu v hrnci. Chvíli sledoval, jak se usadilo na dně, a s povzdechem nahlédl do prastaré mudlovské kuchařky, kterou si otevřenou položil na stůl. Zamyšleně luštil vybledlá písmena na umaštěných stránkách a pak z nákupního košíku vytáhl kořenovou zeleninu. Zamračil se a olámal zelené natě. Prohledal několik šuplíků v kredenci, než našel velký nůž. Ještě stále pořádně nevěděl, kde má co hledat.
Nuže, do boje, pousmál se nevesele a začal neobratně čistit pestrobarevné kořeny. Mohl by požádat Batildu, aby pro ně nějakou dobu vařila, ale nedokázal překonat svou pýchu. Nedokázal nikoho požádat o pomoc. Musel se s tím poprat sám. Nechtěl se ponížit natolik, aby přiznal, že se neumí postarat o něco tak primitivního, jako je chod domácnosti. On, Albus Brumbál, primus a nejlepší student z Bradavic, že by nedokázal uvařit obyčejnou polévku? Třes se, zákeřná zelenino, ještě ti ukážu, kdo je tady pánem, uchechtl se a připravil si očištěné kořeny na stůl. Pevně sevřel rukověť nože a rozkrojil mrkev po délce. Ještě že se v lektvarech učili krájet přísady, jen kuchyňský nůž byl proti malému stříbrnému nožíku, který používali ve výuce, dost neohrabaný a tupý. Lektvary ho ale nikdy příliš nebavily. Samozřejmě, díky svému geniálnímu mozku a preciznosti je snadno zvládal, ale nikdy nedokázal najít zalíbení v bublajícím kotlíku. Jeho doménou bylo přeměňování, ale to mu bylo momentálně k ničemu. Z myšlenek ho vytrhl podivný pocit v levém ukazováku a následná štípavá bolest.
„Do prkýnka!“ zaklel a odhodil nůž tak prudce, až se již nakrájená mrkev rozlétla po stole a potměšilé kuchyňské náčiní s třeskem spadlo na zem. Pořezaný prst si instinktivně zastrčil do úst a volnou rukou naslepo zašátral po hůlce, kterou odložil na příborník. Prsty ale nahmatal již značně rozpálené pláty kamen. Ucukl ihned a vztekle nakopl dveře, které se s třísknutím zavřely, až praskla skleněná tabulka a vysypala se na zem.
„Krucinál!“ zavrčel přes prst ústech. Chtělo se mu křičet. Jak to, že je tak nemožný? Mával popálenými prsty ve vzduchu a měl sto chutí něco rozbít. Vybít vztek a bezmoc. Co si to na něj život uchystal za frašku? Opřel se oběma rukama o desku stolu a snažil se uklidnit, když zaslechl, jak se nad domovními dveřmi rozklinkal zvonek.
U Merlina, proč zrovna teď?! Pevně stiskl rty a po cestě ke dveřím si snažil otřít zkrvavenou ruku. Nemínil se s nezvanou návštěvou dlouho zdržovat, ve vší slušnosti ji vyprovodí, odkud přišla. Prudce trhl klikou, a když se dveře rozlétly, strnul. Vytřeštěně zíral do usmívajícího se obličeje nečekaného hosta.
„A...A...Aileen?!“ vykoktal a na víc se nezmohl, jen na myšlenku, že až uvidí Elfiase, nedaruje mu to.
„Ahoj, také tě ráda vidím,“ usmála se na něj dívka a zkoumavě si ho prohlédla od rozcuchaných vlasů, vykulený oči a rtů stažených do úzké škvírky, přes kuchyňskou zástěru umazanou od krve a pomačkanou košili s vykasanými rukávy, až ke špičkám bot. Měla co dělat, aby se nerozesmála, jeho výraz jí v tom ale zabránil. V životě by neřekla, že jí někdy bude připadat roztomilý.
„Co tu děláš?“ zapomněl na slušné vychování a tázavě zvedl obočí.
„Přišla jsem navštívit přítele, to se nesmí? Nepozveš mě dál?“ musela se stále držet, aby se nerozesmála nad jeho rozpaky, znala ho jako sebejistého, rezervovaného a vždy bezchybně upraveného mladíka.
„A...ale...já... jistě, prosím,“ vykoktal a stěží hledal svou obvyklou zdvořilost. Ustoupil ze dveří a pokynul jí dovnitř.
Když vešla do skromného obývacího pokoje, s úsměvem se rozhlédla. „V Godrikově Dole je krásně, musí se tu příjemně žít.“
Chvíli ji zachmuřeně pozoroval. „Jak jsi mě našla?“ vyhrkl dřív, než se stihl ovládnout.
Úsměv jí zmizel z obličeje jako stržená maska. „Nejsi rád?“ zkoumavě ho pozorovala.
Uhnul pohledem a nejraději by si nafackoval, nechtěl být hrubý.
„Elfias mi řekl, že jsi musel náhle odjet,“ všimla si, jak se zamračil a rychle pokračovala. „Nechtěl mi ale nic říct. Tak jsem navštívila slečnu Bagshotovou, zmínil jsi se, že se dobře znáte. Albusi, je mi moc líto, co se ti stalo. Musí ti být hrozně. Proč jsi mi nenechal aspoň vzkaz? Pomohla bych ti.“
Zvedl pohled a podíval se jí do tváře. „Zvládnu to sám!“
Ztrápeně se na něj usmívala a opatrně se k němu blížila. Znovu ucítil kolem žaludku tu nevysvětlitelnou nechuť. Uhnul pohledem a otočil se k ní zády. Přál si, aby odešla. Když ale ucítil jemný dotek na rameni strnul, pevně stiskl zuby a syčivě vydechl.
„Promiň, nechci ti nic vyčítat, jen...“ nedořekla, obešla ho a chtěla se konečky prstů dotknout jeho tváře.
„Omlouvám se, že ruším!“ zavrčel někdo chladně, až sebou Albus i Aileen překvapeně trhli.
Albus vrhl nevraživý pohled ke dveřím, kde se o futra opíral Aberforth, ruce založené na hrudi a měřil si je chladnýma přimhouřenýma očima.
Než se Albus stihl nadechnout, aby ho umravnil, Aileen se usmála a napřáhla k němu ruku v jemné háčkované rukavičce.
„Zdravím tě, ty jsi Aberforth, že?“
„Copak, bratříček ti o mě vyprávěl, co?“ odsekl a posměšně se ušklíbl. Napřaženou ruku ignoroval. Aileen strnula.
„Chovej se slušně!“ zavrčel Albus a stiskl pěsti.
„Já se budu chovat, jak budu chtít, a ty mi nemáš co rozkazovat, Albusi!“ prskl na staršího bratra.
„Aberforthe, varuji tě, přestaň se chovat jako buran, mám toho už plné zuby!“
Aileen o krok ustoupila a očima rozšířenýma překvapením sledovala oba bratry. Byli si teď podobní jako nikdy dříve. Slyšela o Aberforthově nezvladatelné povaze, ale netušila, jak nevraživě se dokáže chovat ke staršímu bratru. Stáli proti sobě a z obou sršel vztek. Oba měli jasně modré oči přimhouřené, obličeje zkřivené zlostí, hnědé vlasy rozcuchané. Kdyby nebyl Aberforth menší, vypadali by jako odraz v zrcadle.
„Albusi, prosím, nechte toho,“ chtěla staršího z obou brarů chytit za ramena, nepřála si být svědkem potyčky, ale než stihla dokončit pohyb vstoupila do dveří drobná, asi třináctiletá, dívenka.
„Abe, kde jsi, čekala jsem na tebe,“ promluvila jasným zvonivým hlasem a rozhlédla se po pokoji velkýma modrýma očima. Oba mladíci se zarazili.
„Ariano, už jdu, pojď,“ vztek z Aberforthovy tváře ihned zmizel a vystřídala jej tichá něha. Chtěl ji chytit za ruku a odvést, ale vysmekla se mu.
„Kdo je to?“ zadívala se dívka zvědavě na Aileen. Nejistě postoupila o pár kroků k ní a stále ji upřeně pozorovala. Aileen měla pocit, že ji vidí až do duše, tak pronikavý pohled ještě nezažila.
„Ariano, to je Aileen, moje...spolužačka,“ zašeptal tiše Albus a Aileen bolestivě bodlo u srdce, při jeho zaváhání. Zahnala ale svoje pocity a jemně se usmála.
„Aileen je pěkné jméno. Vítej u nás. Ale něco není tak, jak by sis přála, že?“ usmála se odzbrojujícím úsměvem Ariana a Aileen zalapala po dechu.
„Neboj, i tobě se splní sny, někde na tebe čekají, jen je musíš najít, Aileen,“ stále ji pozorně sledovala křehká dívenka. Z velké kytice lučních květů, kterou svírala v drobných rukou vytáhla kopretinu a pomalu ji Aileen podala. Ta jen zamrkala očima. Z toho, co jí to děvče řeklo, ji zamrazilo. Její milé gesto ji ale dojalo. Prsty stiskla slabý stonek a chtěla sevřít její drobnou dlaň v rukou, ale dívka o několik kroků ustoupila. Květy jí upadly na zem. Její výraz se změnil, jasné oči potemněly a celá se napjala. Pokojem se jako závan ostrého větru prohnala vlna magie. Aileen vykulila oči a překvapeně sledovala změnu, která se s ní stala. Albus nervózně hledal svoji hůlku. S hrůzou si uvědomil, že ji zapomněl v kuchyni. Aberforth neváhal, nedbal nebezpečí a několika dlouhými kroky přiskočil k Arianě. Pevně ji chytil za ramena a zatřásl s ní.
„Ariano, slyšíš, mě, to jsem já, Aberforth, nedělej to, vrať se, všechno je v pořádku!“ pevně se jí zadíval do vytřeštěných očí.
Aileen zděšeně ustoupila o několik kroků, až narazila na zeď. Albus jen strnule vyčkával, byl připravený, popadnout Aileen a utéct, kdyby se Aberforthovi nepodařilo Arianu uklidnit, bez hůlky by s ní nic nesvedl.
„Ariano!“ zatřásl znovu Aberforth děvčetem. „Poslouchej mě, jsi v bezpečí, nic se neděje, jsem s tebou!“ pevně svíral její úzká ramena. Ariana přerývaně dýchala. Pak její strnulost začala konečně povolovat, jako by se zmenšila. Sklopila oči a na bledé tváře se jí vykutálely slzy.
„Už je to dobré,“ konejšivě ji objal a hladil po plavých vlasech spletených do dlouhého copu.
Albus zhluboka vydechl, nebezpečí bylo zažehnáno. Aileen jen nechápavě sledovala, co se to děje. Aberforth uvolnil obětí a chytil Arianu něžně kolem ramen, aby ji mohl odvést. Než zmizeli na chodbě, vrhl ještě nevraživý pohled na bratra.
Jakmile za nimi zapadly dveře, zadívala se Aileen vyděšeně na Albuse. „Kdo to byl?“
„Ariana, moje sestra,“ zašeptal a sklonil hlavu.
„Co je s ní? Nikdy jsi o ní nemluvil.“
„Je nemocná, potřebuje klid. Nesnese dotek cizího člověka.“
Chvilku ho pozorovala a najednou se začala cítit nepatřičně.
„Já, nevěděla jsem... promiň. Asi bych měla jít.“
Jen pokýval hlavou a dovedl ji ke dveřím. Když prošla kolem něj ven, chtěla ho ještě konejšivě pohladit po tváři, ale když viděla jak sebou trhl, zarazila se.
„Slečna Bagshotová ti vzkazuje, aby ses odpoledne zastavil, má pro tebe nějaké knihy,“ zašeptala a když vzhlédl, skousla si ret. „Můžu zase někdy přijít?“ zkoumavě se mu zahleděla do tváře.
„Nevyženu tě,“ tiše promluvil a sklopil pohled.
„Děkuji, pěkný den Albusi,“ pomalu se otočila a mlčky odešla za branku, odkud se mohla přemístit. Setkání s jeho sourozenci ji překvapilo a naplnilo zármutkem. Bylo jí ho líto, velmi líto.

Albus se pomalu vrátil do kuchyně. Unaveně se sesul na židli a schoval obličej do dlaní. Proč si jen připadá jako idiot? Jeho role se mu vůbec nezamlouvala, kdyby se alespoň neustále nemusel dohadovat s Aberforthem, to ho unavovalo víc, než cokoliv jiného. A Aileen? Vůbec ho netěšilo, že ho našla a hlavně že ho viděla v takové situaci. Nestál o to, aby ho vůbec viděla. Nechtěl, aby věděla pravdu. Její soucitné pohledy ho přiváděly k šílenství. Bolestně si přál být pryč od toho všeho, daleko, v Evropě, ve světě, kdekoliv, jen ne v Godrikově Dole!
Když se hlasitě syčící polévka přihlásila o jeho pozornost, rozhodl se, že alespoň odpoledne navštíví Batildu, když už ho pozvala. Snad mu knihy od ní trochu zvednou náladu.

Zpět na obsah

Kapitola 4: 3. Modrá stuha

Bylo už notně po půlnoci a celá vesnička Godrikův Důl spala, jen ve sklepě malého domku na okraji vesnice se ještě svítilo. Ovšem náhodný kolemjdoucí by si nemohl povšimnout života v podzemí, neboť okna tam nevedla a celá malá místnost byla pečlivě zabezpečena kouzly. Mladík s kaštanovými vlasy zaujatě skládal optické čočky a hranoly do stojanů a seřizoval je pod různými úhly. Svůj postup kontroloval v obsáhlém svitku pergamenu, který měl rozložený na zemi. Po několikahodinové práci se zdál být konečně spokojen. Ze stolu vzal hůlku, pečlivě namířil a pronesl polohlasem „Lumos Maxima!“
Paprsek světla se několikrát zlomil, když pronikl optikou, pak se ale rozptýlil a zmizel.
Albus vztekle kopl do stolu, až se některé čočky skutálely na zem a tam se roztříštily. Opřel se rukama o desku a přemýšlel. Co pořád dělá špatně? Proč nemůže dojít ke kýženým výsledkům? Zavřel unavené oči a snažil se projít si uvedený postup znovu. Někde musí dělat chybu.
Když se tenkrát vrátil od Batildy, netušil, jak moc ho knihy, které mu půjčila zaujmou. Mudlovské vynálezy nebral příliš vážně, dokud se nezačetl do obsáhlého Sborníku fyzikálních objevů 1. poloviny 19. století. Nadchla ho optika a mudlovské výzkumy ohledně světla a záření. Několikrát se pod rouškou noci a pod ochranou kouzel proplížil do knihovny Britského muzea v Londýně, aby tam vyhledal některé ze spisů a objevů. Ve dne se nedostal na delší dobu z domu, proto využil své výhody a obelstil hlídače jednoduchým matoucím kouzlem, aby mohl okopírovat, co potřeboval. Fascinovaly ho možnosti využití optických přístrojů ve spojení s kouzly. Sehnal si potřebné vybavení, pečlivě uzavřel malou místnůstku ve sklepě, aby unikající magie nerušila Arianu a za hlubokých nocí, kdy jeho sourozenci spali, se s nadšením pustil do experimentů. Utíkal tak ze všedních, obyčejných dní.
Jeho domněnky ale nevycházely, pokusy končily neúspěchem. Ale proč? Zhluboka se nadechl a prsty si promnul spánky. Mávnutím hůlky spravil rozbité čočky a vrátil je do polstrované schránky. Dnes už ne, dnes půjde spát, zítra ho čeká další perný den. Vzal do ruky petrolejku a pečlivě za sebou uzavřel dveře. Ariana do sklepa nechodila, ale Aberforth se tam občas objevil. Nestál o to, aby věděl, co se uvnitř děje. Nechtěl mu dát příležitost k dalším urážkám.

Ariana tiše seděla v kuchyni a sledovala svého staršího bratra, jak ohřívá polévku.
„Jsi unavený, Ale,“ pronesla vážně svým jasným hlasem.
Albus sebou trhl. Ano byl unavený a duchem byl stále u svých pokusů. Tiše povzdechl a s jemným úsměvem se otočil k sestře.
„To nic, maličká, jen jsem dnes špatně spal. Nedělej si starosti,“ lehce ji pohladil po bledé tváři a zahleděl se jí do očí.
„Trápíš se,“ odpověděla věcně a dál zkoumavě nahlížela do jeho očí. Sklopil pohled. Věděl jak umí číst lidem v duši a přesto zalhal.
„Ne, to nic není,“ znovu se usmál.
„Trápíš se kvůli mně, nejsi tu šťastný,“ vyslovila pravdu, na kterou nechtěl ani pomyslet a dál ho sledovala velkýma modrýma očima. Z toho pohledu ho vždy mrazilo. Samozřejmě, že měla pravdu, ale jak by jí to mohl říct? Copak by mohl být tak bezcitný k tomu bezbrannému stvoření? Hlasitě vydechl a opět se jí pevně zahleděl do očí. Jemně vzal do dlaní její drobnou tvář a tiše promluvil.
„Ariano, to není důležité, jsem tu pro tebe a udělám vše na světě pro to, abys byla šťastná, ano? Slibuji.“
„Mám tě ráda Albusi,“ usmála se tím svým odzbrojujícím úsměvem, kterému podlehl každý, kdo ho uviděl.
„Já tebe také, moje maličká,“ lehce ji políbil na čelo a usmál se. Pak se škádlivě konečkem prstu dotkl špičky jejího nosu a s šibalským zamrkáním se otočil zpět ke kamnům, aby zamíchal naběračkou ve velkém hrnci. Ariana zatím připravila na stůl talíře a odběhla zavolat Aberfortha k obědu.

Ten den odpoledne ho opět navštívila Aileen, ale tentokrát se předem ohlásila vzkazem, který přinesla její drobná sova. Albus sice nebyl nadšený, ale zdvořilost mu nedovolila její návštěvu odmítnout. Mohl alespoň připravit Arianu na setkání s ní. S pečlivostí sobě vlastní se oblékl a vyšel do zahrady, aby vyhledal sestru. Seděla na terase a vyšívala drobné kvítky na velký ubrus, který jednou bude zdobit stůl v obývacím pokoji.
„Ariano?“ dřepl si na bobek a tiše na ni promluvil. Když se na něj zahleděla přes velký vyšívací rám pokračoval: „Dnes přijde Aileen, pamatuješ si na ni?“
„Ano, Albusi, je milá, “ usmála se jemně, pak ale zvážněla. „Netěšíš se,“ měřila si ho zkoumavým pohledem.
Její bratr sklopil oči, „Ne,“ hlesl tiše.
Ariana vstala a obešla napnuté plátno. Zvedla jeho obličej, aby se mu mohla podívat do očí.
„Neubližuj jí, není to správné,“ zašeptala.
„Já vím,“ odpověděl stejně tiše a nechal ji proniknout do svých myšlenek. Nechal jí nahlédnout do zmatku, který ho od té nešťastné noci naplňoval.
„Měl bys jí říct pravdu.“
„Měl, ale nevím jestli s ní o tom dokážu mluvit.“
„Pak by ses to měl naučit,“ odpověděla prostě a usmála se. „Také tak miluješ motýly?“ zahleděla se kamsi nad jeho hlavu a její oči zazářily. Pustila jeho tvář a s dětskou radostí se krátkými krůčky blížila k velkému otakárkovi, který se usadil na růžovém keři. Jemně nastavila drobnou ruku a tvoreček jí přelezl do dlaně. S něžným úsměvem si ho prohlížela, pak vztáhla ruce k nebi a nechala motýla odletět. Upřeně sledovala, jak zakroužil nad její hlavou a zmizel za vysokým živým plotem, který ji odděloval od okolního světa, aby ji ochránil.
Albus ji tiše sledoval. Zvířata se jí nikdy nebála. Vstřebával plnými doušky její něžnou sílu a v té chvíli si znovu uvědomil, jak moc mu na ní záleží. Nesnesl by pocit, že jí někdo ublížil.
Z myšlenek ho vytrhl zvonek, který se prudce rozhoupal nad domovními dveřmi. Než ale stihl vstát a dojít otevřít, vyšla už Aileen na zahradu a v těsném závěsu za ní Aberforth, který se ramenem opřel o rám dveří a s úšklebkem je sledoval, ruce zastrčené v kapsách kalhot.
„Albusi, zdravím tě,“ zářivě se usmála dívka a dříve než se mohl vzpamatovat, políbila ho na tvář. Albus strnul a žaludek se mu stáhl, když mu do nosu pronikla známá vůně mydlice a růžového oleje.
„Vítej, Aileen, prosím, posaď se, já... půjdu uvařit čaj,“ nuceně se usmál a pokynul k lavičce na terase.
„Pomůžu ti, něco jsem přinesla,“ vmáčkla mu do rukou velkou kulatou krabici, která voněla skořicí.
Jen tázavě zvedl obočí a sledoval jak se rozesmála.
„Nebuď zvědavý, budeš brzy starý,“ popíchla ho s úsměvem, a když se zamračil, rozesmála se ještě víc. Albus jen protočil oči v sloup a vykročil ke dveřím, aby připravil čaj. Aileen ho dohnala a společně prošli kolem Aberfortha, který jim neochotně uvolnil vchod.

„Sušenky?“ zazářily Albusovi oči, když otevřel krabici položenou na stole. Před tím oživil oheň v kamnech a postavil konvici s vodou na ještě teplé pláty.
„Pekla jsem je pro tebe. Vím, že máš rád sladké,“ mrkla na něj Aileen. Albus se ale zachmuřil.
„Aileen, já...“ nedořekl. Prsty rychle vzala jeden kousek drobného pečiva a strčila mu ho do úst.
„Nic neříkej, máme čas,“ zašeptala a zářícíma očima sledovala jeho překvapení.
Albus se zachmuřil ještě více a polkl. Sušenka mu v ústech nečekaně zhořkla.
„Copak, nechutnají ti?“ zkoumavě na něj hleděla Aileen.
„Ale... jistě, jsou... vynikající,“ pousmál se nuceně a otočil se k příborníku, aby mohl vytáhnout nádobí a skrýt rozpaky.
„Proč nepoužíváš kouzla?“ zeptala se se zájmem a sledovala, jak připravuje čajovou konvici, šálky a velký talíř na sušenky. Všimla si jak sklopil hlavu a povzdechl.
„Kvůli Arianě, nesnese je,“ odpověděl tiše.
„A proč, říkal jsi, že je jen nemocná,“ sledovala jeho záda v upnutém švestkově fialovém kabátci a stáhla obočí v zamyšlení. Tolik mu to slušelo, přitahoval ji tím více, čím hlouběji poznávala jeho složitou povahu a zázemí. Tohle byl jiný Albus, než kterého znala ze školy.
„Aileen, nechci o tom mluvit, ano?“ otočil se a podmračeně se jí zahleděl do obličeje.
„Ach tak,... promiň,... to jsem nechtěla,“ sklopila hlavu. Proč je tak uzavřený? Pomyslela si se stínem smutku.
„Já... dala bych na talíř ty sušenky, když dovolíš,“ pousmála se nakonec a znovu na něj pohlédla.
Beze slova jí podal talíř a dál připravoval čaj. Zamrzel ji jeho odmítavý postoj, ale chápala, že se nachází ve složité situaci. Musí mu dát čas, povzdechla tiše a sundala si rukavičky, aby si je neušpinila od skořice a cukru.

Nakonec odpoledne přeci jen proběhlo v příjemné atmosféře. Aileen vyprávěla Arianě, co ji napadlo, a dívka se vesele smála a zaujatě naslouchala. I Albus se nakonec uvolnil a občas se přidal s veselou příhodou. Aberforth je chvíli podmračeně sledoval zpovzdálí, nakonec si i on přisedl nedaleko na trávu a s chutí chroupal sušenky.
Aileen celou dobu obdivně sledovala Arianu, jak jehlou a barevnými hedvábnými nitěmi maluje drobné kvítky na vyšívací plátno.
„To je nádherná práce,“ usmála se Aileen a Ariana se zapýřila a skromně sklopila pohled.
„Já bych neměla tolik trpělivosti, jsi moc šikovná Ariano.“
„Mám dost času na vyšívání, představuji si, jak asi vypadá svět venku, a své sny vyšívám na látku.“
Aileen se zarazila. „Ty nechodíš ven?“ zkoumavě si dívku prohlížela.
„Ne, Aileen, je mi tu dobře. Svět venku je pro mě příliš nebezpečný,“ odmlčela se na chvilku, „a já pro něj,“ zašeptala tak, že to nebylo téměř slyšet. Albus i Aberforth strnuli a ostražitě pozorovali Aileen. Ta se tázavě podívala na Albuse, a když zavrtěl hlavou, pousmála se. „Ach tak. Ale jsi moc milé děvče. Málem bych zapomněla, něco jsem ti přinesla.“
Aberforthova pohledná tvář ztvrdla. „Nestojíme o milodary!“ zavrčel a měřil si Aileen pohledem.
„Aberforthe, nekaž pěkné odpoledne!“ okřikl ho Albus a zabodl do něj oči stažené do úzkých štěrbin. Aberforth si založil ruce na hrudi a s úšklebkem sledoval, jak Aileen vytáhla z kabelky širokou světle modrou stuhu a podala jí Arianě. Její oči se rozzářily a nechala si ji sklouznout do dlaní. Pak se rozesmála. „Je jako nebe. Děkuji ti, Aileen.“
„Není za co, myslela jsem, že by ti mohla slušet,“ opětovala starší dívka upřímný úsměv.
„Abe, že mi ji uvážeš do vlasů,“ vyskočila a lehkými krůčky přeběhla k bratrovi, sedla si před něj na trávu a vložila mu stuhu do rukou. Ten mlčky spletl její, do té doby rozpuštěné, vlasy do copu a svázal je darovanou mašlí.
„Abe mě vždycky češe,“ veselým hlasem zašvitořila Ariana a s nadšením se zatočila.
„Tví bratři jsou na tebe určitě moc hodní a starají se o tebe,“ usmála se Aileen na Aberfortha.
Ten se ale zamračil: „Jak který!“
„Aberforthe, jak to myslíš?!“ výhružně se postavil Albus. Už měl Aberforthova provokování dost.
„Tak, jak to říkám!“ odpověděl mladší chlapec stejně ostře a také vyskočil na nohy.
Aileen jen s překvapením sledovala, jak rychle se poklidná atmosféra změnila. Ariana se zastavila a zamyšleně pozorovala oba bratry.
„Vážně? Můžeš mi to laskavě vysvětlit?“ Albus se snažil udržet neutrální tvář. Uvnitř něj ale všechno vřelo. Celý den se Aberforthovi vyhýbal a doufal, že ho dnes ušetří svých urážek. Byl unavený. Příliš unavený, aby dokázal s klidem přejít jeho nevhodné chování.
„Na to, aby ses o ni ukázkově staral, s ní trávíš trochu málo času, nemyslíš? Radši se zavíráš do svého pokoje a vymýšlíš ty svoje nesmysly, oprašuješ svoje diplomy,“ mračil se Aberforth.
„Cože?! A kdo se stará o domácnost, kdo vaří?! Toho sis nevšiml, že máš každý den na stole teplé jídlo? Sám neděláš vůbec nic!“
„Kdyby se to aspoň dalo jíst,“ ušklíbl se Aberforth a nakrčil nos.
„Tak dost! Já se tu můžu přetrhnout, aby pán měl co jíst, a tobě to není dost dobré? Můžeš se klidně postarat sám!“
Aileen se postavila a oběma rukama chytila staršího z bratrů za předloktí. „Albusi, prosím, je tu Ariana.“
Ten k ní otočil pohled plný vzteku a zavrčel. „Aileen, nepleť se mezi nás! Tohle si musíme vyřešit sami. Myslím, že bys raději měla jít.“
Aileen ho pustila a ustoupila. Překvapil ji chlad, s kterým ji odbyl. Nevěděla, co má dělat.
„Ano, já... sbohem, mějte se dobře Albusi, Aberforthe, Ariano,“ se sklopenou hlavou chvatně odešla. Nečekala až, jí někdo půjde vyprovodit.
Oba bratři se měřili zlostnými pohledy. Když za Aileen zapadly domovní dveře Aberfort se ušklíbl a neodpustil si sarkastické rýpnutí: „Jak gentlemanské, pak kdo se tu neumí chovat.“
Albus zrudl. Měl co dělat, aby se ovládl. Několika dlouhými kroky došel k Aberforthovi, popadl ho za límec košile a vlekl ho ke dveřím do domu. „Pojď!“ sykl.
Aberforth se mu ale vytrhl a sám vstoupil dovnitř. Albus ještě pohledem zkontroloval Arianu, která se otočila a odcházela po cestičce do malého sadu v zahradě, pak s prásknutím zavřel.
„Co si to, u Merlina, dovoluješ?!“ spustil na bratra, který si ho vzdorně měřil přimhouřenýma očima. „Já jsem tu hlavou rodiny a dělám všechno pro to, aby to tu fungovalo, a ty mi jen házíš klacky pod nohy. Místo abys mi pomohl, chováš se jak omezenej ignorant!“ neovládl se, stiskl ruce v pěst a z plných plic hulákal bratrovi do obličeje.
Ten se tvářil pořád stejně nezúčastněně. „Myslíš si, že se před tebou budu plazit a obdivně na tebe vzhlížet, jako každej v Bradavicích? To jsi na omylu, bratříčku. Pro mě nikdy hlavou rodiny nebudeš! Nikdy! To si pamatuj. Pro mě budeš jen namyšlenej parchant, kterej...“ nedořekl. Albus už nevydržel jeho urážky. Týdny bratrských půtek, únavy a frustrace jako by v něm vybuchly a zatemnily mu rozum. Rozpřáhl se pravou rukou, a dřív než mohl Aberforth uhnout, uštědřil mu ráznou facku.
Aberforth, zůstal němě stát s otevřenou pusou a očima rozšířenýma překvapením sledoval svého staršího bratra. Rukou si instinktivně přikryl zrudlou tvář.
„Vypadni!“ vydechl Albus udýchaně. Když nereagoval, zařval mu do obličeje. „Copak neslyšíš?! Vypadni do svého pokoje!“ A Aberforth ho poprvé za celou dobu poslechl.
Když se za ním s prásknutím zavřely dveře v prvním patře, Albus se sesul na židli, opřel obličej do dlaní a nedokázal zadržet slzy vzteku a bezmoci.
„U Merlina, proč já?!“ vydechl zničeně.

Zpět na obsah

Kapitola 5: 4. Prasynovec

Albus s rukama založenýma za zády přecházel nevelkým obývacím pokojem a nezúčastněně si prohlížel hřbety knih v rozsáhlé knihovně, která zabírala celou jednu stěnu. Týkaly se povětšinou mudlovské a kouzelnické historie. Nikdy ho příliš nezajímaly události dávno či nedávno minulé, proto názvy téměř ani nevnímal.
Přemýšlel nad Aberforthem. Od jejich poslední hádky, která vyvrcholila tou nešťastnou fackou, s ním bratr nepromluvil. Vyhýbal se mu, jak jen to šlo. Vídali se jen u jídla. Neměl mu to ale za zlé. Samotnému mu bylo líto, že se nechal vyprovokovat. Byl ale rád, že rostoucí dusno v domě pominulo. Co ho ale překvapilo nejvíce, byla Aberforthova snaha pomoci mu s chodem domácnosti. Nedělal nic přímo, spíš jako by se snažil svou aktivitu utajit. Jaké ale bylo jeho překvapení, když druhý den našel v kuchyni u kamen naštípané dříví a na stole košík s nákupem. Tehdy vstal pozdě a obával se, že nakoupit už nestihne.
Tak to šlo den za dnem. Všímal si drobností, které Aberforth udělal a vnímal je jako tichou omluvu, jako snahu říci mu, že ho má přese všechno rád, a byl za to vděčný. Sám se nepokoušel s ním navázat hovor. Věděl, že pokud bude chtít přijít, musí to udělat on sám, až se na to bude cítit. Jen mu vždy poděkoval. Byl rád, že mezi nimi panuje sice křehké, ale příměří. Bylo mu o mnoho lehčeji.
Bolestně mu ale chyběl někdo z jeho vrstevníků, s kým by si mohl popovídat. Samota ho dusila, deptala. I když tušil, že s Aberforthem by si stejně neměli co říct. Aileen už se od té doby neozvala. Nedivil se, nezachoval se k ní zrovna slušně. Nevěděl, jestli je tomu rád, nebo ne. Stále se bál, že od něj očekává víc než přátelství. V srdci ale cítil, že jí to nemůže dát. Měl by jí ale napsat a omluvit se, nechtěl se chovat nezdvořile a hrubě, bylo to proti jeho přesvědčení.
„Albusi, pojď, čaj je hotov,“ vyrušila ho z úvah paní domu Bathilda Bagshotová, která vstoupila do pokoje s podnosem naplněným šálky, konvicí a talířem s domácím koláčem.
„Posaď se, drahoušku, a povídej, co je nového.“
Albus se při tom oslovení jen pousmál, vzápětí se ale zachmuřil. Co má, u Merlina, vyprávět nového? Několik týdnů nevytáhl paty z domu, pokud nepočítal návštěvy zde a tajné výpravy do Britského muzea. S hořkostí si vzpomněl na dopis od Elfiase, který mu včera přinesla velmi unavená sova. Jeho přítel v něm nadšeně líčil své zážitky na řeckých ostrovech. Vztekem a lítostí dopis roztrhal a zahodil do koše a pak se do pozdní noci zavřel ve sklepě. Aby unikl, aby zapomněl. Snažil se několikerým zamrkáním zahnat nepříjemné pocity a nedat na sobě nic najevo. Lehce se usmál a posadil se proti pozorné hostitelce.
„Ale Bathildo, však vy víte lépe než já, kde se tu co šustne. Spíš vy byste mi mohla vyprávět,“ zahleděl se do dobrotivé tváře starší ženy, která mu obratně nalévala čaj. Tmavě hnědé vlasy protkané několika stříbrnými prameny měla stažené do pevného drdolu a u krku upnuté lahvově zelené šaty mudlovského střihu jí dodávaly na přísnosti. Její obličej ale zářil milým úsměvem a ochotou, se kterou ho tato uznávaná historička vždy vítala.
„Ale Albusi, neříkej, že si s nikým nepíšeš?“ starostlivě si ho prohlížela.
„Mí přátelé jsou v zahraničí a na vědecké úrovni nemám momentálně co nabídnout. V Godrikově Dole nemám mnoho možností realizace,“ zhodnotil věcně svou situaci. Nechtěl se před ní zmiňovat o svých experimentech, dokud nebude mít nějaké výsledky.
„To je mi líto, drahý, kdybych tak pro tebe mohla něco udělat,“ povzdechla. „Cukr? Mléko? Ach jistě, že se ptám,“ usmála se a než mu vtiskla do ruky šálek, vhodila do něj dvě kostky cukru. S pokývnutím jej přijal a upil lahodnou tekutinu.
„A ber si koláč, je čerstvý. Zabalím ti ještě pro Aberfortha a Arianu. Proč s tebou vlastně nikdy nepřijde?“
„On je raději s Arianou,“ odpověděl opatrně Albus a neodolal voňavému pečivu.
„Zase jste se pohádali?“ odtušila Bathilda. Odpovědí jí byly jen Albusovy sklopené oči. Znala je oba příliš dobře.
„Ach, drahoušku, to je mi líto. Když vy jste tak rozdílní,“ konejšivě mu stiskla ruku a sledovala ho starostlivě hnědýma očima.
„To je v pořádku, Bathildo, už je to dobré,“ pousmál se nepřesvědčivě. „Čekáte ještě návštěvu?“ ukázal na třetí, zatím prázdný, šálek doufaje ve změnu tématu.
„Ano, jistě, je u mě na návštěvě můj prasynovec z Balkánu. Měl by se každou chvíli vrátit. Pokud se nebudeš zlobit, posedí s námi,“ osvětlila mu situaci Batilda.
„Samozřejmě, rád ho poznám,“ usmál se Albus a v duchu tajně doufal, že to nebude někdo, jako Bathildin bratr, se kterým ho seznámila loni v létě.
„Myslela jsem si to, drahý,“ usmála se zářivě drobná žena a upíjela ze svého šálku. Pak ale zvážněla. „Co slečna Lufkinová? Je to moc milé děvče.“
Albus strnul. Co ale čekal? To Bathilda přeci Aileen řekla, kde ho najít. Bylo logické, že se na ni zeptá. Chtěl polknout sousto, které měl v ústech a vyhýbavě odpovědět, starší žena ho ale nenechala ani nadechnout.
„Víš, Albusi, myslím, že by ses měl oženit,“ měřila si ho přísně. „Nemůžeš se sám starat o domácnost, žena by ti pomohla a...“ tázavě zvedla obočí, když se sípavě rozkašlal. Onen zákeřný kousek koláče se mu zcela samozřejmě uhnízdil v krku a nechtěl ven.
„Jsi v pořádku, drahoušku?“ zkoumavě ho pozorovala Bathilda a Albus se s uslzenýma očima a zrudlý kašlem opatrně napil čaje.
„Jistě Bathildo, jen jste mě poněkud... zaskočila,“ zamumlal a snažil se popadnout dech. Bathilda se usmála a chtěla ještě něco říct, přerušilo ji ale bouchnutí domovních dveří. Zbystřila a pak se rozzářila. „To bude Gellert, přesný jako vždy.“
Albus se ještě snažil vyprostit z krku poslední zbytky koláče tichým pokašláváním, když pokojem zazněly rázné kroky a zavanula vůně koňského potu.
„Tetičko, jsem zpět. Dnes bylo na vyjížďku nádherné počasí, doufám, že nečekáte dlouho,“ zaslechl příjemný hluboký hlas s měkkým slovanským přízvukem a zvedl oči, které si chvilku před tím utřel do ubrousku.
Uviděl vysokého štíhlého mladého muže s plavými vlasy rozcuchanými větrem, které mu spadaly až na ramena, oblečeného v dlouhém jezdeckém saku a rajtkách. Vysoké boty s ostruhami dodaly jeho krokům vojenskou ráznost. Právě odložil na stolek rukavice z jemné kůže, aby mohl své tetě stisknout ruku a naznačit políbení. „Dnes vám to velmi sluší, teti.“ promluvil znovu a narovnal se.
„Ale drahoušku, neznamená, že když jsem staršího data, nedokáži prohlédnout roušku tvé zdvořilosti. Nicméně, děkuji,“ zasmála se Bathilda a zrůžověla. Gellert pozvedl koutek úst a sklonil ostře řezanou tvář. „Říkám, co si myslím.“
„Gellerte, ráda bych ti někoho představila. To je Albus Brumbál. Bydlí tady v Godrikově Dole s bratrem a sestrou. Vyprávěla jsem ti o něm, pamatuješ?“
Albus se postavil a mladý muž si ho krátce zkoumavě prohlédl, zatímco k němu natáhl ruku.
„Gellert Grindelwald jméno mé. Je mi ctí, že vás poznávám, Albusi. Tetička mi o vás vyprávěla tolik, že jsem zatoužil vás osobně poznat,“ sklonil hlavu ve zdvořilé úkloně.
„Gellerte, vítejte v Anglii. Vaše tetička ráda přehání. Nicméně, také vás rád poznávám,“ pokývl na oplátku Albus, když sevřel nabízenou pravici. Překvapila ho drsnost dlaně, kterou pevně stiskl. Pohlédl mu do očí, které měly barvu lesního medu, a když se jejich pohledy střetly, pocítil náhle dotek cizí mysli. Tázavě zvedl obočí a ihned tu svou uzavřel. Gellert to zhodnotil povytažením koutku úst a sklonil hlavu na stranu.
„Albusi, nebuď tak skromný. Pánové, posaďte se a potěšte starou ženu chvilkou konverzace,“ pokynula jim Bathilda s úsměvem.
„Samozřejmě, tetičko, jen bych se dříve převlékl a umyl, když dovolíš. Během chvíle jsem zpět,“ mírně se uklonil Gellert a rychlým krokem opustil místnost.
Albus se usadil zpět na své místo a zamyšleně sledoval dveře, ve kterých mladík zmizel.
„Je vždycky tak milý a zdvořilý,“ švitořila potěšeně Bathilda a dolévala čaj. „A je to velmi bystrý a nadaný mladý muž. Myslím, že byste si mohli rozumět.“
Albus její řeč vnímal jen na půl ucha. Ten muž byl bezpochyby stejně starý jako on, možná o pár let starší. Ano, byl zdvořilý, jak kázaly konvence a zvyk, ale to, že se pokusil tak náhle proniknout do jeho mysli ho překvapilo. Bylo to přinejmenším drzé, alespoň tedy v Anglii. V jeho očích zahlédl divoký nezkrotný temperament, který ale dokázal plně ovládat. Musel uznat, že ho Bathildin synovec zaujal a přál si dozvědět se o něm více. Automaticky upíjel čaj a čekal, až se jejich nový společník vrátí.

„Jak se vám líbí v Anglii, Gellerte? Slyšel jsem, že ve vaší domovině je poněkud jiné podnebí, než tady u nás,“ začal Albus konverzaci, když si mladík přisedl ke stolu a přijal od Batildy svůj šálek. Převlékl se do sněhobílé košile s širokými rukávy, upnuté smetanové vesty a jednoduchých kalhot. Mokré vlasy sčesal dozadu. Albus se musel pousmát. Když se pohodlně usadil do křesla a ležérně přehodil nohu přes nohu, působil téměř rošťácky.
„Anglie je krásná země, ale trochu upjatá na můj vkus. Balkán je mnohem divočejší, co se týče počasí i lidí,“ pousmál se Gellert a upil ze svého šálku.
Albus se usmál: „Možná vše není tak, jak se zdá. Anglie dokáže překvapit nejen počasím, ale i tím, co se skrývá v lidech. Studoval jste v Kruvalu? Říká se, že je to výborná škola.“
Gellert se mírně zachmuřil: „Ano studoval, ale bohužel jsem se nepohodl s některými učiteli a musel jsem ze školy odejít. V některých ohledech byli velmi úzkoprsí a nechápaví. Rozhodl jsem se tedy, že nějakou dobu pobudu v Anglii. Předpokládám, že vy jste studoval v Bradavicích. O těch se u nás vypráví hotové pohádky. Rád bych je někdy navštívil.“
„Ano, Bradavice jsou skvělá škola. Jen vás asi zklamu, jsou velmi přísně střeženy, hlavně před návštěvami ze zahraničí. Při posledním Turnaji tří kouzelnických škol se zcela nečekaně dostala ven některá z bradavických tajemství. Správní rada nakonec rozhodla o úplném uzavření hradu vůči okolnímu světu,“ vysvětlil Albus situaci.
„Škoda. O to více jste ale podnítil mou zvědavost, jaká tajemství se v bradavickém hradu nacházejí. Mrzí mě, že jej pravděpodobně nikdy nenavštívím,“ povzdechl Gellert a znovu upil z šálku, v očích se mu ale zablesklo.
„Albus byl nejlepším studentem posledních let, Gellerte, je vynikající kouzelník, škoda jen, že se nemohl vydat na svou zahraniční cestu.“
„Bathildo, opět přeháníte,“ zhodnotil její oznámení Albus, ale zároveň se sebevědomě usmál.
„A co tak závažného vám překazilo odjezd? Cestování je pro kouzelníky velmi zábavné a přínosné,“ zajímal se Gellert.
„Neodkladné rodinné záležitosti,“ odtušil Albus a přál si změnit téma. Bathilda si ale přisadila. „Albusova matka nečekaně zemřela a je tedy na něm, aby se postaral o mladší sourozence. A přitom je tak nadaný, jeho kariéra měla začít v Evropě nebo alespoň v Londýně na ministerstvu kouzel a ne tady, v Godrikově Dole. Říkala jsem mu, že by se měl oženit a nechat domácnost na ženě. Myslíš si, že mě poslechne?“ rozhovořila se Bathilda a Albus se zachmuřil, téma hovoru mu bylo velmi nepříjemné.
Gellert se ušklíbl.„Vy byste, teti, každého hned strkala do chomoutu.“
Ale Batihlda jen zakroutila hlavou: „Ti dnešní mladí.“
„Samozřejmě, tetičko, zajímavé ovšem je, že jste se sama nikdy neprovdala,“ zhodnotil mladík drze situaci a s úsměvem zvedl obočí. Jeho tetička se trochu ošila, pak se ale usmála: „Ano, máš pravdu, vždy jsem se více věnovala historii kouzelnického světa, než svému vlastnímu životu.“
Albus se neubránil úsměvu, když Gellert opět zaměřil svou pozornost na něj.
„Takže zůstáváte v Godrikově Dole? To je výborné, tetička mi zde poskytla ubytování. Mám v plánu se tu nějakou dobu zdržet, pokud vám to nebude nepříjemné, uvítal bych vaši společnost, bezpochyby víte o tomto místě mnohé.“
„Ano, momentálně tu pobývám a bude mi ctí. Upřímně, společnost také rád uvítám,“ pokývl zdvořile hlavou Albus.
„Pánové, budete mě muset omluvit, musím ještě rychle něco zařídit. Nenechte se rušit,“ zvedla se s úsměvem Bathilda, když na okno zaklepala velká sova s dopisem v zobáku, a mávnutím hůlky nechala zmizet svůj šálek.
„Půjdu tedy, Bathildo, nerad bych obtěžoval,“ postavil se napůl Albus, ale Gellert ho zadržel.
„Posaďte se ještě Albusi, pokud nemáte jiný program, jsem vděčný za společnost.“
„Pokud vás tedy neobtěžuji, rád,“ sklonil hlavu Albus a znovu se posadil. Naplnil svůj šálek a položil si na talířek další kousek koláče.
Když za Bathildou zapadly domovní dveře, přerušil Albus ticho, které v pokoji zavládlo: „Gellert Grindelwald je poněkud nezvyklé jméno pro někoho, kdo pochází z jižní Evropy.“
„Ano, otec se narodil v Německu, studoval ale v Kruvalu, protože, jak sám stále dokola prohlašoval, v Německu prý vzdělávání kouzelníků nedosahuje takové úrovně. Ve škole se seznámil s mou matkou a zůstal na Balkáně. Dostala věnem rozsáhlý majetek, bylo by hloupé se ho neujmout.“
„To je bezesporu pravda. Umíte velmi dobře anglicky, což oceňuji. Málokdo z Evropy dokáže tak dobře ovládnout náš jazyk, i když přiznávám, že slovanské jazyky jsou také velmi náročné.“
„Angličtina byla vedle němčiny a ruštiny jedním z jazyků, na kterých trval můj otec. Malá a v jistém ohledu zaostalá země jako je Bulharské knížectví, nás nutí neustále zdokonalovat své schopnosti a dovednosti, abychom se ve světě neztratili. S angličtinou mi také vypomohla tetička, se kterou si hojně dopisuji, již od útlého mládí.“
Albus pokýval hlavou. Zajímavý a bezesporu vzdělaný člověk, pomyslel si a zakousl se do koláče.
„A co vy Albusi, věnujete se nějaké další činnosti, krom starosti o své blízké?“ zajímal se Gellert, než upil čaj ze šálku.
„Vlastně ano,“ odpověděl Albus, po tom co polkl sousto. „Nedávno mě zaujala mudlovská optika a spektrometrie. Mudlové v tomto oboru udělali obdivuhodný pokrok. Napadlo mě zkusit využít optické přístroje ve spojitosti s kouzly.“ Tak trochu očekával, že se mu jeho společník vysměje, on se ale zamyslel a prsty si přejel po rtech.
„To je velmi zajímavé. A zjistil jste něco?“ zeptal se po chvíli ticha a s novým zájmem si ho prohlížel.
„Zatím, bohužel, veškeré mé experimenty skončily neúspěchem,“ zachmuřil se Albus.
„Škoda, ale věřím, že se brzy k něčemu dopracujete. Zajímáte se o mudly?“ zkoumavě ho sledoval Gellert.
„Jen co se týče fyzikálních objevů. V některých odvětvích jsou zoufale zaostalí, ale zrovna ve fyzice mají velký potenciál.“
„Ano, to bezesporu,“ souhlasil Gellert.
„Vás mudlové zajímají?“ zkoumavě si ho prohlížel Albus.
„Musím přiznat, že ano. Sdílím s nimi některé jejich zájmy,“ pousmál se Gellert.
„Ano? Smím se ptát jaké?“
Gellert se zasmál: „Jistě, možná je to hloupé, ale propadl jsem jízdě na koni už jako malý chlapec. Člověk si v ostrém tempu nádherně vyčistí hlavu. Koně mi dávají křídla. Ježdění je velmi inspirativní činnost. A musím přiznat, že občas nepohrdnu ani dýmkou a tabákem.“
Albus zvedl obočí a zasmál se: „Zajímavé a nezvyklé.“
„Ano jistě, mnoho kouzelníků se o obyčejná zvířata nezajímá,“ stále se usmíval mladý muž a zkoumavě Albuse pozoroval. Po chvilce ticha opět promluvil: „Hrajete šachy?“
„Ano, rád. A vy?“ pokýval hlavou Albus.
„Velmi. Smím vás vyzvat k partii?“ vstal, levou rukou vytáhl z pouzdra u pasu svou hůlku a lehce s ní mávl. Ve volném prostoru se objevil mudlovský šachový stolek s umě vyřezanými figurami.
„Samozřejmě,“ s úsměvem vstal Albus a přešel ke stolku. „Nemáte rád kouzelnické šachy?“
„Jsou na můj vkus příliš hlučné a samostatné. Raději plně ovládám všechny své figury,“ připojil se k němu Gellert a vzal do rukou od každé barvy jednoho pěšce, aby ho mohl nechat volit barvu. Zatímco si Albus svlékal svůj fialový kabátec, ukryl figury v dlaních a nabídl mu uzavřené ruce.
Albus odložil svůj svrchník na křeslo. „Pravou, prosím.“
Gellert rozevřel pravou dlaň a usmál se. „Máte štěstí, bílé,“ vrátil pěšce na šachovnici a usedl na černou stranu. Albus se také pohodlně usadil a prvním tahem zahájil hru. Gellert neváhal a následoval jeho příkladu, nezačal ale obvyklou rozehrávkou. Jako prvním táhl pěšcem na pravém křídle. Albus to zhodnotil pozvednutým obočím. Mlčel ale a jeho protivník se sebevědomě usmál.
Oba mladí muži rozehráli svižnou hru. Gellert si uvolnil křídla a pokračoval v budování důmyslné obrany. Albus se nenechal zahanbit a podle svého nejlepšího uvážení rozestavěl své figury. Jaké bylo ale jeho překvapení, když mu Gellert jedním velmi odvážným výpadem střelcem sebral věž.
„Chytré,“ ocenil jeho tah a snažil se přijít na způsob jak protivníkovu figuru odstranit ze svého zázemí. Se zachmuřenou tváří ale zjistil, že je to téměř nemožné.
„Ano, můj oblíbený tah,“ pousmál se Gellert sebevědomě, a než dokázal Albus něco udělat, stáhl střelce zpět za svou barikádu. Albus pochopil, že má před sebou velmi nadaného soupeře, a to mu vyhovovalo. Obvykle se mu nikdo nevyrovnal. S Elfiasem často trávili volné večery nad šachovnicí, ale jeho přítel se nedokázal vyrovnat jeho inteligenci a kombinačním schopnostem. Teď to ale bylo jiné. Pečlivě dopředu promýšlel každý tah a věděl, že jeho protivník dělá to samé. Gellert byl ve hře odvážný a dravý, ale vždy postupoval promyšleně. Albus byl obezřetnější a spíš vyčkával, co jeho soupeř udělá. Byla to dlouhá vyrovnaná partie.
Když už na šachovnici zbývalo jen malé množství figur, uzavřel Gellert Albusova krále do kleští svého střelce a věže. „Šach,“ změřil si ho pohledem.
„Jistě,“ usmál se Albus a táhl králem. Dostal se tak do působení obrany svého střelce, kterého si předem připravil a ohrozil Gellertova krále. „Pat!“
Gellert pozvedl obočí: „Výborně, skvělá partie, budeme opakovat? Ať víme, kdo je vítězem?“
Albus vrhl letmý pohled z okna na stmívající se oblohu a zachmuřil se: „Bohužel, musím jít, je pozdě.“ Vstal a sebral svůj kabátec.
„Nebudu vás zdržovat, Albusi, rád jsem vás poznal a pevně doufám, že toto nebyla naše poslední šachová partie,“ postavil se Gellert a s úsměvem napřáhl k Albusovi ruku.
„Děkuji, bude mi potěšením. Ještě jsem nikdy neměl tak vyrovnaného soupeře,“ opětoval úsměv a stiskl napřaženou dlaň, „Na shledanou, nemusíte mě vyprovázet, cestu znám. Pozdravujte Bathildu,“ sklonil hlavu v pozdravu.
„Samozřejmě. Na shledanou a dobrou noc.“
Když tmavovlasý mladík zmizel, Gellert mávnutím hůlky rozsvítil lampu a usedl zpět ke stolku. Do prstů vzal bílého krále a prohlížel si ho v mihotavém světle.
Zajímavý muž, tenhle Albus Brumbál. Tetička nelhala, když mu vyprávěla, jak je nadaný a chytrý. Ve hře dokázal odhalit jeho neunáhlenou přemýšlivou povahu. Kdyby se mu povedlo ho získat pro své plány, mohl by to být silný spojenec. A byl to bezpochyby okouzlující mladík. Líbil se mu, spolu by mohli dokázat velké věci.
S klapnutím vrátil krále na šachovnici a v zamyšlení si dlaní podepřel hlavu.

Zpět na obsah

Kapitola 6: 5. Letní bouře

Albus seděl u psacího stolu ve své ložnici, hlavu si podpíral jednou rukou a druhou bezmyšlenkovitě kutálel hůlkou po masivní desce. Nevnímal přicházející letní bouřku, která halila noční nebe. Byl hluboce zamyšlen. Chtěl konečně napsat dopis Aileen, ale netušil, jak začít a co vůbec psát. Myšlenky mu stále utíkaly jinam. Bylo to téměř týden, co ho Bathilda seznámila s Gellertem a od té doby se scházeli každý večer nad šachovnicí.
Gellert byl nevypočitatelný. Čím lépe poznával jeho styl hry, tím hůře se mu porážel. I když jejich partie obvykle končily remízou, bylo pro něj stále těžší ji uhrát. Tušil, že se svou zdrženlivostí proti němu příliš nesvede a byl čím dál dravější a odvážnější. Věděl, že podle způsobu hry se dá odhadnout povaha člověka a Gellert ho neustále překvapoval. Stále dokonale zdvořilý, klidný, ve hře ale odhaloval svou pravou tvář nezkrotného dravce, který se nebojí obětovat cokoli, aby dosáhl svého cíle. Přistihl se, že se na jejich hru těší, konečně našel někoho, kdo se mu vyrovnal. Přál si ho porazit.
U šach vždy dlouho a zasvěceně diskutovali. Gellert znal dopodrobna dějiny své země, jak z pohledu mudlů, tak kouzelníků. A nejen to, podle svých slov se velmi zajímal o historii celé Evropy. Albus mnohdy zůstal v Bathildině domě ještě dlouho po tom, co dohráli, a hovořili spolu o napoleonských válkách, zámořských objevech a dalších zajímavostech z mudlovských dějin.
Albus zase Gellertovi vysvětloval zákonitosti optiky, které se snažil využít, a on mu zaujatě naslouchal, ptal se, zajímal se. Dokázali spolu mluvit hodiny a hodiny a čas jako by se vždy zastavil. Odcházel pozdě v noci a na pokusy už mu nezbýval čas. Nelitoval ale. Čas strávený s Gellertem nepovažoval za promarněný.
S povzdechem odložil hůlku a promnul si dlaněmi obličej. Otevřeným oknem k němu prudký poryv větru donesl vůni letní noci a tichého napětí před bouří, která o sobě již dávala vědět klikatícími se blesky. Albus si protáhl krk a vstal, aby zavřel okno.
Na chvíli se ještě opřel o parapet a díval se do noci, kdy rozdivočelé živly měly projevit svou sílu. Okouzleně sledoval, jak poslední hvězdy zhasínají pod hutným pláštěm bouře, která se hlásila svou ničivou dravostí o vládu nad spánkem země. Nadechl vlhkou vůni trávy a růží, o které se s láskou starala Ariana a nechal vítr, aby mu laskal tváře. Když na parapet okna dopadly první velké kapky deště chtěl okno zavřít, ale strnul uprostřed pohybu. Na trávě pod oknem zahlédl drobnou bílou siluetu.
„U Merlina, to ne!“ zaklel, bez váhání sebral svou hůlku a bos vyběhl z ložnice.
Zadní dveře na zahradu byly dokořán lomcoval jimi prudký vítr. O kamennou dlažbu se tříštily veliké krůpěje. Když se zablesklo zahlédl tu drobnou postavičku jak kráčí po cestě k sadu. Nedbal lijáku, ani hromu, který udeřil s takovou intenzitou, až se zatřásly okenní tabulky, a vyběhl ven.
„Ariano!“ zahulákal do sílícího větru a rukou si snažil zakrýt tvář, aby lépe viděl přes déšť, který ho nemilosrdně bičoval. Měl to tušit, měl zamknout, jeho sestra se vždy nechávala zlákat bouří a pokud ji neudrželi doma její divoká magie vybuchovala do okolí s hrůzně drtivou intenzitou, jako by ji energie živlů posílila a vyprovokovala k obrovské ničivé explozi.
„Ariano, pojď domů!“ zařval a znovu se rozeběhl deštěm. Bylo ale pozdě. Když oblohu znovu zkřížil blesk, Ariana roztáhla ruce a nocí se rozlehl děsivý výkřik, který ale zanikl v úderu hromu. Z míst, kde stála drobná dívka, se vznesl stříbřitý vír a s neuvěřitelnou rychlostí se rozletěl do okolí. Nemohl dělat vůbec nic, jen si rukama zakryl hlavu a přikrčil se, aby ho vlna magie nepřipravila o rovnováhu. Nečekal ale takový náraz. Magie do něj tvrdě narazila s takovou silou, že ho jako hadrovou panenku odhodila stranou, na nejbližší strom, u kterého se zhroutil a ztratil vědomí.

Albus zamrkal očima plnýma vody a zasténal. Hlavou se mu rozpínala nepříjemná tupá bolest, která vystřelovala z jeho pravého spánku. Ledové kapky deště, které dopadaly na jeho obličej pomaličku probouzely jeho otupělou mysl k vědomí.
Opatrně se posadil a musel vší silou přemáhat nepříjemné motání hlavy. Co se to, u Merlina, stalo? Promnul si obličej a náhle mu to všechno došlo. Prudce trhl hlavou, až hrozilo, že se pod tím náporem bolesti roztrhá. Nahrbil se a pomalu se pokusil postavit. Kruci, jak dlouho tu ležel?
Déšť už ustával a bouře, která jej zaskočila, se ozývala už jen slabým hřměním. Pevně zavřel oči a zakryl si dlaněmi obličej, aby uklidnil rozbouřený žaludek. Chlad ho roztřásl, ale nedbal toho. Nejistě se rozešel tam, kde naposledy zahlédl svou sestru.
„Ariano!“ zavolal tišeji, než by si přál. „Ariano!“ klopýtal a ledová promáčená košile se mu lepila na promrzlé tělo. Pak ji spatřil. Ležela nedaleko a nehýbala se.
„Ariano, maličká, už jsem u tebe!“ zasípal spíš pro sebe a poklekl vedle ní do mokré trávy. Jemně vzal její hlavu do dlaní.
„Ariano, slyšíš mě? To jsem já, Albus,“ zašeptal a když nereagovala, srdce mu sevřel strach. Opatrně jí odhrnul mokré vlasy z krku a hledal tep. Lehce prohmatával bledou, kůži až konečně ucítil jemné pravidelné šelestění. Úlevou vydechl a spěšně se prohledal, aby našel hůlku, nenašel ale nic. Musela mu vypadnout, když ztratil vědomí. Najde ji později, teď musí dostat Arianu domů. Zhluboka se nadechl, aby aspoň trochu potlačil závrať a opatrně si přitáhl její drobnou postavičku do náruče. Pevně doufal, že ji dokáže donést dovnitř.
Vší silou se zapřel a donutil své roztřesené tělo vstát. Malátně kráčel trávou a snažil se celou svou vůlí udržet rovnováhu. Hlava mu pukala bolestí, ale zatnul zuby a postupoval krok za krokem k domu.
Trvalo to snad věčnost, než pod bosými chodidly ucítil mokrou hladkost dlažby v chodbě. Musel si na chvíli vydechnout. Opřel se zády o zeď a zhluboka nasál vzduch. Ta příšerná bolest ho ochromovala. Musel ale dál, musel ji dostat do pokoje a vzbudit Aberfortha, on se o ni postará. Sípavě se nadechl a znovu vykročil.
Schody do patra byly snad nekonečné, když se po nich vlekl. Nakonec přece jen, s vypětím všech sil, doklopýtal do Arianiny ložnice a s veškerou opatrností, jaké byl ještě schopen, ji položil do postele. Kolena se mu podlamovala slabostí, ale přesto se ještě donutil stát. Musí vzbudit Aberfortha!
Ve velké petrolejce, která stála na nočním stolku opatrně zvětšil plamen. Přidržoval se všeho, co bylo po ruce, a zoufale pomalu se blížil k ložnici, kde spal jeho bratr.
„Aberforthe! Abe, vstávej!“ měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Sklonil se nad spícím chlapcem a opatrně jím zatřásl.
„Co je, to mi...“ Aberforth spolkl, co měl na jazyku, a očima rozšířenýma leknutím zíral na bratra. Ve světle petrolejky byl přízračně bledý a na tváři měl rozmazanou krev. Na přikrývky z něj kapala voda a promáčenou košili měl ušpiněnou od hlíny. Sledoval, jak neopatrně postavil petrolejku na noční stolek a oběma rukama se opřel o postel.
„Ariana!“ zachraptěl Albus.
„Co je s ní! Mluv, krucinál!“ prudce si sedl chlapec a popadl bratra za ramena. Jako v odpověď zaslechl vzdálené zahřmění. Došlo mu to hned; byla venku. Pustil promáčenou košili mladého muže a rovnýma nohama vyskočil z postele. Popadl petrolejku a rozeběhl se pryč. Albus si úlevně vydechl. Pak už nevydržel a sesul se do Aberforthovy postele.

„Co to je?“ zasténal Albus a rukou se snažil odstrčit cosi vlhkého, co ho obtěžovalo na obličeji a hlavně na bolestí tepajícím spánku.
„Drž, krucinál a nech ty ruce ležet,“ zaslechl známý chlapecký hlas. Někdo mu pevně chytil zápěstí a odstrčil.
„To bolí,“ sykl a znovu se snažil si obličej krýt.
„To nic nevydržíš? No tak, dej pokoj a lež!“ zavrčel ten někdo a znovu jeho ruce odstrčil.
Albus vydechl a otevřel oči. Oslepilo ho prudké denní světlo a zakouslo se bolestivě do jeho mysli, proto je raději zase zavřel.
„Co se děje?“ zahučel a pokusil se oči znovu otevřít. Vydržel ten oslepující nápor světla a čekal, až si přivyknou. Nad sebou zahlédl tmavou siluetu.
„Co by, snažim se ti očistit obličej, tak drž!“ ozvalo se ze strany, odkud tušil něčí přítomnost. Znovu mu ten někdo odstrčil ruce. Pak zahlédl kus mokrého bílého plátna, jak se mu jím ten kdosi snaží setřít špínu z tváře.
„Aberforthe, co se stalo?“ zamžoural do světla a konečně začal rozeznávat rysy bratrovy tváře.
„To bys mi spíš měl říct ty,“ měřil si ho Aberforth pohledem a stáhl ruku s vlhkým hadrem, aby ho mohl vymáchat.
Albus si promnul čelo, prsty nečekaně narazil na bolestivou ránu na spánku a usykl. Zapřel se rukama do slamníku a pokusil se posadit. Hlava se mu točila tak silně, že měl co dělat, aby udržel vzpouzející se žaludek tam, kde byl.
„Myslim, že bys neměl vstávat,“ konstatoval suše Aberforth.
Albus svíral bolestí pukající hlavu v rukou a snažil se upamatovat, co se to stalo. Jeho myšlenky ho ale neposlouchaly a žaludek se bouřil. Pak už to nevydržel a vyzvracel se přes kraj postele.
„Říkal sem ti to,“ ušklíbl se Aberforth a pevným tlakem do ramena ho donutil znovu si lehnout. Albus se, sice nerad, podvolil.
„Ariana, co je s ní?“ zasípal a pokusil se znovu otevřít oči. Hlavou mu probleskl matný stín vzpomínky na její malou postavičku v silném lijáku.
„Je v pořádku, před chvílí se probudila, teď už zase spí. Ty bys měl taky,“ odpověděl vážně Aberforth a znovu mu chladným plátnem otíral obličej. Pak látku znovu namočil, složil a jemně ji přiložil Albusovi na bolavé čelo. Pak se zvedl a otevřel okno, aby do pokoje vpustil čerstvý letní vzduch. Nakonec pomalu odešel, aby sehnal něco, čím by mohl uklidit tu spoušť. Docela ho štvalo, že ještě nemůže používat kouzla.
„Kde mám hůlku?“ zeptal se ještě Albus tiše a Aberforth se ve dveřích otočil. Jen rukou ukázal na noční stolek a zmizel.
„Díky,“ zašeptal Albus, znovu zamžoural do světla a rozhlédl se po místnosti. Matně poznával Aberforthovu ložnici a nedaleko postele zahlédl hromádku umáčeného špinavého oblečení. Do jeho rozbolavělé mysli, se pomaličku navracely vzpomínky na včerejší noc. Neuhlídal Arianu, povedlo se jí dostat ven, když byla bouřka. Povzdechl, byla to chyba, velká chyba. Opřel se do polštářů a oči znovu zavřel. Rukou si přidržel na čele mokré plátno. Než se vrátil Aberforth s hadrem a plechovým kýblem, tvrdě usnul.

„Albusi, drahoušku, to jsem ráda, že už je ti lépe,“ usmála se na něj zářivě Bathilda, když otevřel dveře domu a ustoupil, aby mohla projít.
„Vítejte, Bathildo, děkuji, je to už mnohem lepší,“ oplatil jí upřímný úsměv a za jejími zády dveře opět zavřel. Dnes byl konečně schopen po dvou dnech vstát. Hlava se mu sice ještě chvílemi točila a pobolívala, ale už se o sebe alespoň mohl postarat.
„Přinesla jsem ti další lektvary, aby ses co nejdřív dal do pořádku, a oběd,“ ukázala na objemný košík v rukou a odložila jej na stůl.
„Ještě jednou děkujeme, Bathildo, bez vás by sme to těžko zvládli,“ usmál se Albus na starší ženu. Byl jí opravdu vděčný, byla to ona, kdo Aberforthovi pomohl se o něj a Arianu postarat, když byl nucen ležet. Obětavě sehnala potřebné lektvary a postarala se o jejich domácnost.
Bathilda se usmála ještě zářivěji a poplácala ho po rameni: „Ale drahoušku, však to nic nebylo. Udělala jsem to ráda.“ Z košíku vytáhla několik lahviček a vtiskla mu je do dlaní. „Na, to si vypij a já vám zatím uchystám oběd. A vidíš, málem bych zapomněla, tohle ti posílá Gellert,“ když od ní přebral lahvičky, znovu zalovila v košíku a podala mu složený list pergamenu.
„Děkuji,“ houkl ještě za jejími zády, když se otočila na podpatku a rázným krokem zamířila do kuchyně.
Albus na nic nečekal, jednu po druhé odšrouboval lahvičky a jejich obsah vypil. Otřásl se odporem, ale se zadostiučiněním cítil, jak léčivé lektvary začínají účinkovat. Bolest hlavy polevila, mysl měl jasnější i žaludek se mu zklidnil. Pousmál se a s pergamenem v ruce vyběhl do své ložnice.
Když se v klidu usadil u psacího stolu, rozbalil dopis a začetl se do textu psaného strohým úsporným rukopisem:

Drahý Albusi,
tetička mě informovala o nehodě, která se Vám stala. Přeji Vám brzké uzdravení a doufám, že se brzy opět sejdeme nad šachovnicí. Začínají mi chybět naše dlouhé hovory, není tu totiž nikdo jiný, s kým bych si mohl tak dobře popovídat.
Rád bych Vám ještě něco navrhl. Nechtěl byste mě doprovodit na vyjížďku na koni? Samozřejmě, až Váš zdravotní stav dovolí. Byl bych vděčný za Vaši obohacující společnost, mudlovské děvče, které mě obvykle doprovází, je zoufale nudné.

Gellert Grindelwald

Albus se pousmál. Také mu začínaly dlouhé rozhovory chybět. Vytáhl ze zásuvky stolu čistý list pergamenu, brk a inkoust a svým písmem plným kudrlinek napsal stručnou odpověď.

Milý Gellerte,
v první řadě děkuji za přání brzkého uzdravení. Díky Vaší tetičce je mi již podstatně lépe. Předpokládám, že Vás brzy budu moct navštívit.
S doprovodem na vyjížďku si nejsem tak jistý. Abych řekl pravdu, nikdy jsem na koni nejezdil a nemám potřebné zkušenosti. Nicméně, Vaše pozvání mě těší, kdybych byl v sedle zkušenější, pravděpodobně bych Vás rád doprovodil.

S přáním krásného dne
Albus Brumbál

Celý text si ještě jednou přečetl, pak pergamen složil a chtěl vstát, aby dopis předal Bathildě. V zamyšlení se ale zarazil. Vzpomněl si na dopis pro Aileen, který ještě nebyl schopen napsat a znovu se sklonil na stolem. Už to nemůže zdržovat, už takto je jeho prodleva neslušně dlouhá. Vytáhl nový list a začal psát.

Drahá Aileen,
chtěl bych se Ti omluvit. To, jak jsem se k Tobě posledně choval, bylo velmi nevhodné a upřímně se za sebe stydím. Nechtěl jsem Ti ublížit a už vůbec ne se k Tobě chovat hulvátsky. Moc mě to mrzí a byl bych rád, kdybychom i nadále zůstali přáteli.
Omlouvám se, že jsem se s dopisem tak dlouho zdržel, ale byl jsem zdravotně indisponován. Rád bych Tě pozval na zítřejší odpolední čaj, pokud budeš mít čas.

S přáním krásného dne
Albus Brumbál

Pevně doufal, že obsah dopisu nevyznívá jinak, než myslel. Složil pergamen a vložil jej do obálky, kterou nadepsal jménem Aileen Lufkinová a konečně se zvedl. Prstem jemně šťouchl do své sovy, která spala na bidýlku v otevřené kleci, a dříve než mu vyskočila na ruku, dal jí na usmířenou malý pamlsek. Pak jí předal zalepenou obálku, pohladil ji po hlavě a přenesl k otevřenému oknu, aby ji mohl vypustit.
„Odnes to Aileen a počkej na odpověď,“ zašeptal a s tím sovu vypustil do slunečného dne. Ještě ptáka sledoval, než zmizel za stromy, a pak svižně seběhl do přízemí

Zpět na obsah

Kapitola 7: 6. Divoký hřebec

Po prašné cestě mezi pastvinami svižně kráčeli dva mladí muži. Oba byli oblečeni v jezdeckém oděvu a mlčky se blížili k rozlehlému panskému sídlu. Nepatrně menší z nich, s kaštanovými vlasy staženými do ohonu, se každou chvíli nervózně ošil, z klopy smetl neviditelný prach, ruce strčil do kapes, aby je mohl zase vytáhnout a složit za zády. Vyšší plavovlasý mladík ho sledoval už od chvíle, kdy se přemístili do nedalekého lesíka a pobaveně se usmíval. Po chvíli to už nevydržel a rozesmál se nahlas.
„Albusi, nebuďte tak nervózní, koně nejsou lidožrouti.“
Ten na svého společníka vrhl jen letmý pohled a měl co dělat, aby se neušklíbl. Najednou mu nepřipadalo jako dobrý nápad nechat se zlákat k ježdění, nikdy na tom zvířeti neseděl. Sotva se vyhrabal ze své nehody, hned se šine do dalšího nebezpečí.
„Vám se to mluví, Gellerte, když jezdíte od malička,“ sykl Albus a urovnal si dokonale padnoucí sako, čímž Gellerta vyprovokoval k dalšímu smíchu.
„Nebojte, nic to není, jen musíte naslouchat zvířeti a naladit se na něj, přizpůsobit se mu, jen tak jej můžete ovládnout. Všechno vám vysvětlím,“ usmíval se na něj plavovlasý mladík a Albus si jen odfrkl. To už ale stáli téměř před otevřenou bránou do zdí obehnaných zahrad a odkryl se jim pohled na rozlehlý dům. Albus zapomněl na všechnu nervozitu a překvapeně zvedl obočí. Ač bydlel nedaleko, nikdy tu nebyl, na vycházky po okolí nikdy neměl čas.
Za branou se příjezdová cesta dělila na dva pravidelné půlkruhy, aby obkroužila mohutnou fontánu a sešla se znovu u pat dvojramenného schodiště, které končilo vysokými dvoukřídlými dveřmi. Vše bylo upravené, bez jediného kazu.
Gellert se ušklíbl. „Na mě příliš okázalé, mám raději jednodušší architekturu.“
Albus se zasmál a nadechl se k odpovědi, ale všiml si děvčete, které na ně mávalo z vrcholu schodiště a rychle seběhlo do písku cesty.
„Gellerte, vítejte,“ přivítala dívka veselým hlasem s výrazným skotským přízvukem vyššího mladíka a ladně mu nabídla ruku. Ten ji jemně uchopil do prstů a lehce se dotkl rty bílé rukavičky, přitom ale nespouštěl oči z kulatého obličeje posetého pihami.
„Zdravím vás, Josephin, dnes vám to nesmírně sluší, máte nový klobouk?“
„Ach, Gellerte, lichotíte mi,“ rozlil se jí po tváři ruměnec a cudně sklopila oči. Jemně vyprostila svou dlaň z jeho sevření a usmála se.
„Děkuji, tetička mi jej včera dovezla z Londýna, líbí se vám?“
Gellert se zachmuřil a zkoumavě si dívku prohlížel. Nebyla vysloveně krásná, obličej měla příliš kulatý a samou pihu. Úsměv jí ale vyhloubil ve tvářích rozkošné ďolíčky a světle modré oči jasně kontrastovaly se zářivě rudými vlasy. Byla drobná, ani štíhlá, ani příliš kyprá, ale stavba těla dávala tušit budoucí ladné křivky a bujné tvary, až jednou dospěje. Albus ji odhadoval tak na patnáct let a teď stěží skrýval pobavení, když sledoval Gellertovu hru.
Josephin ztuhl úsměv na rtech, a vyčkávavě hleděla mladíkovi do obličeje. Gellert se zamyslel a rozhlédl se okolo, pak se zábleskem poznání utrhl z blízkého keře poupě bílé růže a opatrně jej zastrčil za stuhu jednoduchého černého kloboučku.
„Jste nádherná, má drahá, ale teď je to dokonalé,“ spokojeně se usmál a znalecky zhodnotil své dílo.
Úsměv, který se dívce rozlil po tváři, mohl směle konkurovat slunci.
„Děkuji, jsem potěšena,“ špitla a znovu sklopila oči. Pak konečně plně zaregistrovala Albusovu přítomnost.
„Ach, já tu mluvím o svém klobouku a při tom se chovám nezdvořile. Vy jste přivedl přítele. Nepředstavíte nás?“ zkoumavě si prohlížela druhého mladého muže.
„Má drahá, vy a nezdvořilá, to nemyslíte vážně,“ zasmál se Gellert. „Dovolte, abych vám představil Albuse Brumbála, bydlí zde, v Godrikově Dole. Albusi, slečna Josephine Francese Hope Bell-Renderwin. Je tu na prázdninách a laskavě svolila, abych ji doprovázel na vyjížďkách.“
„Slečno Josephine, velmi mě těší,“ usmál se Albus, přijal nabízenou ruku a naznačil políbení.
„Nápodobně, ráda vás poznávám, Albusi. Se dvěma mladými muži se na vyjížďce opravdu bát nebudu. Alespoň tetička konečně přestane mít starosti o mé zdraví, je příliš starostlivá. I když, pokud jste stejně zručný jezdec jako Gellert, nebudou naše vyjížďky zrovna poklidné. Jezdíte často, Albusi?“ švitořila jasným hláskem a zavěsila se do Gellertova rámě, které jí galantně nabídl. Všichni se pomalu rozešli po pískové cestě k západnímu křídlu sídla, za kterým se skrývaly hospodářské budovy.
„Já... vlastně nejezdím na koni, ale Gellert o tom vyprávěl tak nadšeně, že jsem neodolal a zatoužil si toto umění také vyzkoušet,“ osvětlil jí situaci Albus a snažil se kráčet sebevědomě a rázně, cítil ale, jak mu opět nervozitou měknou kolena.
„Nejezdíte? To je zvláštní, snad jsem ještě nepotkala mladého muže, který by nikdy neseděl na koni. A jak cestujete?“
„Dávám přednost... bryčce,“ vyslovil Albus co nejrychleji první, co jej napadlo, šlehl pohledem po Gellertovi a zachytil jeho pobavený úsměšek.
„Ach tak... snad najdete v ježdění zalíbení. Já sama miluji cval s větrem o závod a slyšel jste o pólu? Škoda, že jej nemohou hrát také ženy, miluji to nebezpečí, zpěnění koně, rychlost, obratnost, tvrdí muži...“ zasnila se dívka.
„Ale drahá, je dobře, že pólo je jen mužským sportem. Víte, jak by koňská kopyta zdupala vaši krásnou tvářičku, kdybyste spadla ze sedla? Mužům jizvy nevadí, ale vaše krása by tím velmi utrpěla,“ oponoval jí s úsměvem Gellert.
„Už jste mě někdy viděl spadnout?“ propíchla pohledem mladého muže, do kterého byla zavěšená, a sebevědomě se usmála.
„Samozřejmě, že ne. Vašemu jezdeckému umění se jen tak někdo nevyrovná, ale pólo přeci jen vyžaduje něco...“ Gellert ztichl v půli věty a zaposlouchal se. I Josephin a Albus se zastavili a naslouchali nepříjemným zvukům, které k nim doléhaly od stájí. Slyšeli křik mužů a zděšený ryk koní.
„Co se to děje?“ zašeptal pro sebe Gellert.
„Nevím, požádala jsem Jaydena, aby nám připravil koně,“ odpověděla Josephin stejně potichu. Gellert dál zachmuřeně sledoval bránu do dvora, který byl obklopen stájemi, bezmyšlenkovitě pustil dívčinu ruku a znovu vykročil. Tentokrát pevným rychlým krokem.
Josephina si zvedla sukně jezdeckých šatů a rychlými krůčky ho následovala. I Albus musel popoběhnout, aby mu stačil.
Než stihli dorazit k bráně, vyběhl jim vstříc podsaditý muž ve středních letech. Rajtky i boty měl umazané od prachu, rozepnutý kabátec roztržený a přes pleš se mu táhla dlouhá krvácející rána. V ruce svíral dlouhý bič a v široké tváři měl tvrdý odhodlaný výraz.
„Jaydene, co se stalo?“ zavolala Josephin a rozeběhla se, aby muže zastavila.
„To Al Rameh, splašil se! Tem kůň je ďábel, jednou nás všechny zabije!“
„Co to plácáte za nesmysly, chlape? Co jste mu provedli?“ bez zaváhání se na něj rozkřikl Gellert a popadl ho za klopu kabátce. Takhle ho Albus neznal. Tvář mu ztvrdla vztekem a oči plály tím ohněm, který v něm vždy jen tušil, který se ale zatím nikdy neprojevil.
„Já... nechtěl z boxu, slečna si přála... připravit koně, pane,“ koktal zděšeně muž a očima těkal z rozzuřené Gellertovy tváře na Josephin a zpět. Albus jen udiveně sledoval scénu před sebou, stejně jako děvče.
„Tak jsi na něj vzal bič, co, dork, copak nevíš, jak se s takovým zvířetem zachází?“ zařval štolbovi do tváře Gellert a muž v jeho sevření zbrunátněl.
„Takovej floutek mi nebude říkat, co mám dělat! To zvíře je šílený a je lepší ho vodstřelit, než někdo přijde vo kejhák!“ vytrhl se z mladíkova sevření a zlobně si ho měřil. Gellert neváhal, bleskově vyškubl štolbovi bič z ruky a chtěl jím muže, který se instinktivně přikrčil, přetáhnout, když se ze dvora ozval další řev. Na okamžik strnul, pak prudkým pohybem bič zlomil o koleno a odhodil ho stranou. Rychle rozepnul své sako, mrštil ho muži do náruče a zasyčel mu do tváře:
„Život toho nejpodřadnějšího zvířete v této stáji má mnohem větší cenu než tvůj a všech tvých pacholků dohromady, um gruba!“ otočil se na podpatku a rozeběhl se ke stájím.
Albus a Josephin strnule stáli neschopni pohybu. Pohlédli na sebe s očima rozšířenýma překvapením a oba se co nejrychleji rozeběhli za Gellertem, až Josephin uletěl nový klobouk. Albus horečnatě přemýšlel, co by měl dělat. V nejhorším koně omráčí a s mudly si už nějak poradí. Svou hůlku měl připravenou ve vysoké jezdecké botě. Doufal ale, že to nebude nutné, že Gellert ví, co dělá. Jako první doběhl k bráně a mezerou mezi prkny nahlédl do rozlehlého čtvercového dvora.

„Pusť ho, zvyar, a vypadni!“ zahulákal Gellert na posledního muže, který se ještě snažil udržet na provaze nevelkého vraníka, který se vší silou vzpíral a leskl se potem. Ramenatý mladík neváhal, koně pustil a prchl do bezpečí stájí. Cestou pomohl vstát ošklivě potlučenému muži a dovlekl ho k dřevěným dveřím, za kterými oba zmizeli.
Kůň, nabyv konečně volnosti, hrůzně zaryčel a zdivočele se rozeběhl podél zdi. Když mu v dalším pohybu zabránil roh dvora, vzepjal se na zadní nohy a slepě bil kopyty do vzduchu. Pak se otočil a se zdviženým ohonem se rozeběhl na druhou stranu divoce vyhazuje zadníma nohama.
Albus se zatajeným dechem sledoval nádherné zvíře. Jeho černá srst se leskla na slunci a dlouhá hříva vlála v divokém cvalu. Když si kůň přišlápl provaz a prudkým trhnutím osvobodil jemnou hlavu z kožené ohlávky, všiml si dlouhých krvavých šrámů, které se táhly přes jeho klenutý hřbet až k citlivým bokům. Albus stiskl zuby. Jak mohl někdo ublížit tak nádhernému zvířeti?
Gellert zatím tiše stál a sledoval beznadějný boj hřebce o svobodu. Několika kroky došel k pohozené ohlávce a odvázal od ní provaz, který svinul a volně držel v ruce. Ostražitě čekal, až si ho kůň všimne.
Hřebec ještě chvíli pobíhal po dvoře a Albus už chtěl sáhnout po hůlce, když Gellert zatočil svinutým provazem nad hlavou a dlouze zahvízdal. Kůň se zastavil tak prudce, až zvířil velký oblak prachu. Divoce zaržál a s vyceněnými zuby vyrazil proti mladému muži. Ten stále klidně stál a zabodl svůj pevný pohled koni do očí. Hřebec zastavil těsně u něj a opět zvířil oblak prachu. Vzepjal se na zadní a Gellert ustoupil jen tolik, aby se vyhnul předním kopytům, nepřerušil ale kontakt s očima koně. Znovu zatočil provazem a hvízdl. Zvíře dopadlo na všechny čtyři a dalo se do divokého cvalu po obvodu dvora, uši položené na šíji, zlověstně koulel očima. Gellert ho stále sledoval, nastražený jako šelma, a provazem v ruce udržoval zvíře v rychlém pohybu, aniž by se ho jedenkrát dotkl.
Hřebec divokým tempem obíhal podél zdí, vzpurně pohazoval hlavou, až jeho hříva létala vzduchem, náhle zastavoval a měnil směr, chňapal zuby do vzduchu a vyhazoval zadníma nohama. Gellert stále pevně sledoval pohyb koně, ani jedinkrát neuhnul pohledem, ani jedinkrát nezakolísal, nutil stále koně k rychlému cvalu, bez ohledu na čas a pražící slunce.
Trvalo snad věčnost, než kůň přestal pohazovat hlavou a hrozit vyceněnými zuby, než se jeho kroky zklidnily a vyrovnaně cválal po obvodu dvora. Pak konečně zpomalil do klusu a občas natočil hlavu k mladíkovi uprostřed, ten ho ale znovu odehnal a donutil k rychlému běhu.
Albus fascinovaně sledoval divadlo za bránou. Nebyl schopen pohybu, jen občas polkl, aby si uvolnil hrdlo. Viděl, jak nezkrotný hřebec opět zpomalil do klusu, nakonec zastavil a sklonil hlavu, až se chřípím málem dotkl prašné země a několikrát přežvýkl. Pozorně sledoval Gellerta a boky se mu prudce zdvíhaly, po namáhavém zdlouhavém běhu. Na to Gellert zřejmě čekal a zvolna se ke koni otočil zády. Sebral ze země ohlávku, zahodil ji stranou i s provazem a posadil se se zkříženýma nohama do prachu. Zhluboka oddechoval, stáhl si kožené rukavice a holýma rukama si otřel zaprášený obličej.
Kůň ho z dálky zkoumavě pozoroval. Natáhl krk a několikerým nasátím ochutnával vzduch. Zakýval skloněnou hlavou a pak váhavě vykročil. Udělal první, druhý krok a znovu se zastavil. Nasával vzduch rozšířenými nozdrami, nervózně přešlápl a znovu postoupil. Pomalými krůčky opatrně přicházel k mladému muži a těsně za jeho zády se zastavil. Chvíli stál a natahoval hlavu, stále nejistý, zda smí. Pak v jedné nekonečné vteřině postoupil ještě o krok a jemným pomalým pohybem se lehounce dotkl chřípím Gellertovy šíje. Mladý muž se ani nepohnul a kůň s hlubokým zaržáním vydechl. Mladík nijak nereagoval, stále uvolněně čekal, co kůň udělá. Ten jako by postupně získával jistotu, třel nozdry o mladíkův krk a hrudník a nakonec mu je vtiskl do rukou vdechujíc pach jeho zpocených dlaní.
Albus vydechl a konečně se uvolnil. Když zaslechl táhlý povzdech, všiml si, že vedle něj stojí Josephin a stejně fascinovaně sleduje dění ve dvoře.
Gellert přitiskl dlaně na koňskou hlavu a pevně hladil jeho dlouhý jemný profil. Zvíře opět zaržálo a pysky se otřelo o mladíkovu tvář. Ten se zasmál hlubokým hrdelním smíchem a pomalu se postavil se skloněnou hlavou třel rukama hřebcovu propocenou srst a prsty zabořil do jeho dlouhé hedvábné hřívy. Kůň přitiskl ušlechtilé čelo Gellertovi na hruď a spokojeně zafuněl.
Albus s obdivem sledoval, jak ještě před nedávnem smrtelně nebezpečné zvíře stojí klidně a uvolněně a nechává se s důvěrou laskat a hladit za ušima. Gellert tiše bručivě šeptal ve svém rodném jazyce a kůň jako by mu rozuměl každé slovo: „Khaĭde, momche, tova e dobre. Dobro momche!“ prsty se probíral dlouhou hřívou. Pomaličku postupoval přes krk k plecím, které se ještě rychle zdvíhaly. Pevně třel kohoutek a hřbet, ale důsledně se vyhýbal ranám, které způsobil štolbův bič. Sjel prsty zvířeti mezi přední nohy a stále konejšivě šeptal. Kůň na chvíli strnul, ihned se ale uvolnil a blaženě přivřel oři. Gellert ho dlouho drbal na hrudi a nakonec přešel k citlivému břichu a slabinám. Hřebec natáhl hlavu a spokojeně zaržál.
Mladík ho s úsměvem poplácal po pevném zadku a pomalu odcházel. Kůň se ihned otočil a oddaně jej následoval, dotýkajíc se jeho ramene. Gellert přidal do kroku a popoběhl a jeho čtyřnohý pronásledovatel bez okolků přidal také.
Bylo to jako hra, tanec. Muž a kůň v naprostém souznění s radostí ze společného pohybu. Mladík se ostře rozeběhl, hřebec radostně zařehtal a vyskočil do cvalu, těsně za ním uhnul a s hravým pohozením hlavou odběhl, aby se nechal znovu dohnat.
„Fascinující!“ zaslechl náhle Albus za sebou hluboký mužský baryton a leknutím málem nadskočil. Byl tak zaujatý tím, co se děje ve dvoře, že si nevšiml vysokého impozantního muže, který stál za ním a se stejným zájmem sledoval totéž.
„Ach strýčku, není úžasný?“ vypískla Josephin a zatleskala drobnými dlaněmi. Oči se jí leskly nadšením a pozorný pozorovatel by si povšiml několika slz na pihovatých tvářích.
„Kdo je ten mladík? Něco takového jsem ještě neviděl!“ očima stále sledoval neúnavnou hru zvířete a člověka.
„To je Gellert, doprovází mě na vyjížďkách, je tu na prázdninách stejně jako já, bydlí v Godrikově Dole! Pamatuješ, vyprávěla jsem ti o něm. Al Rameh se splašil a on ho zkrotil, strýčku. Bez biče, ohlávky,... viděl jsi to?“ Josephina mluvila tak rychle, že Albusovi až přecházel zrak. Jak je někdo schopen říct tolik slov za tak krátký čas? Tiše si povzdechl.
„Ano, Josephine, ano, viděl jsem to, Jayden mě ihned přivedl. Velmi zajímavý a neobvyklý přístup ke koním, musím konstatovat, a bezpochyby úspěšný. Nevíte o tom více, mladý muži?“ oslovil nečekaně Albuse, ten se zarazil, ale než stihl otevřít ústa předběhlo ho rozzářené děvče.
„Strýčku, Albus dnes přišel s Gellertem, chtěl by zkusit jezdit na koni, víš ještě...“
„Ano Josephin, to stačí, má drahá,“ utnul rázně a s úsměvem proud dívčiných slov muž a podal Albusovi ruku.
„Vítejte u nás mladý muži, jsem Jonathan Karson Derwisforth, pán tohoto rozlehlého domu.“
„Nevýslovně mě těší, pane. Jmenuji se Albus Brumbál. K vašim službám,“ stiskl mladík pevně nabízenou ruku a sklonil hlavu ve zdvořilé úkloně.
„Vy jste místní? Nikdy jsem vás tu neviděl a to znám Godrikův Důl a jeho obyvatele velmi dobře.“
„Ano pane, s matkou, bratrem a sestrou jsme se téměř před osmi lety přistěhovali. Já s bratrem jsme ale většinu času strávili na studiích a matka byla spíše uzavřená,“ vydržel Albus mužův zkoumavý pohled a usmál se.
„Zajímavé... Brumbál... nezemřela nedávno vaše matka?“
„Bohužel ano, pane,“ odpověděl tiše Albus a jeho úsměv ztuhl.
„Ano, ano, zaslechl jsem o tom náhlém úmrtí. Upřímnou soustrast přeji, a kdybyste cokoli potřeboval, nerozpakujte se požádat, rád se o obyvatele svého panství postarám,“ stiskl Albusovi rameno Derwisforth a usmál se.
„A...ano, pane, děkuji a moc mě těší váš zájem,“ odpověděl prkenně Albus a v duchu přemýšlel, s čím by asi tak jemu, kouzelníkovi, mohl pomoci mudla. Muž naštěstí znovu zaměřil pozornost na dění ve dvoře.
„Neuvěřitelné, co váš přítel dokáže. Al Rameh byl vždy divoký a nezkrotný kůň. Abych pravdu řekl, každý se ho bojí. Až na Martena. On jediný ho dokázal uklidnit. To byl pacholek, který tu pracoval, ale před pár měsíci spadl z půdy a srazil si vaz. Od té doby jsou s hřebcem problémy a dnes patrně vše vyvrcholilo, že Jaydene?“ změřil si přísně podkoního, který svíral v rukou loveckou pušku a podmračeně je sledoval.
„Pane, ten kůň by nás všechny zabil...“ pokusil se o vysvětlení muž, ale jeho pán ho přerušil rázným mávnutím ruky.
„Samozřejmě Jaydene, a proto jsem velmi zavázán tomu mladému muži, že ušetřil život váš, vašich mužů, i toho nešťastného koně,“ rázně vyštěkl pán domu.
„Ano, pane. Ale ten kůň je ďábel, pane...“ pokusil se podkoní znovu oponovat.
„Ale Jaydene, nebuďte směšný!“ přerušil ho tvrdě Derwisforth. „Jděte, promluvíme si později. Nepočítejte ovšem, že vaše jednání zůstane bez následků. Že byste byl schopen odstřelit mého jediného arabského plemeníka, jen tak nepřejdu.“
Jayden ještě něco zavrčel, otočil se na patě a rychle se vzdálil.
„Nejspíš budu potřebovat nového podkoního,“ zamumlal pán domu pod vousy a zachmuřeně sledoval mužova vzdalující se záda.
Mezitím Gellert zavedl hřebce do stáje, aniž by mu musel nasadit ohlávku. Pak sebral ze země svoje rukavice, umyl si ruce v nedalekém sudu a nabral vodu dlaněmi, aby si opláchl ušpiněný obličej. Nakonec rázným krokem zamířil k bráně.
„Albusi, Josephine, dnes už asi nebudu schopen jezdit, jsem vyčerpán,“ pousmál se unaveně a odhrnul si rozcuchané umáčené vlasy z čela.
„To nevadí, Gellerte, necháme to na jindy,“ úlevně vydechl Albus a poplácal mladíka po rameni.
„To bylo skvělé, mladý muži, něco takového jsem ještě neviděl,“ ocenil jeho výkon pán domu a napřáhl ke Gellertovi ruku. „Jonathan Karson Derwisforth, rád vás poznávám.“
Gellert se sebevědomě usmál a dříve než stiskl nabízenou pravici otřel si mokrou ruku o zaprášené rajtky.
„Gellert Grindelwald, k vašim službám pane. Odhaduji správně, že jste majitelem těchto přepychových stájí?“
„Máte bystrý úsudek, mladíku. Správně. Mé stáje jsou vám kdykoliv k dispozici,“ usmál se potěšeně muž.
„Je mi velkou ctí, velmi rád, vaší nabídky využiji, než se vrátím do své vlasti,“ opětoval Gellert úsměv a znovu si natáhl rukavice.
„Pevně doufám, že to nebude moc brzy. Teď ale musíte přijmout pozvání na skleničku dobrého vína a vysvětlit mi, jak jste dokázal zkrotit toho hřebce,“ muž ho bodře poplácal po rameni a ukázal k domu.
„Velmi mě těší, pane, ale raději bych se vrátil domů. Má garderoba není ve stavu vhodném ke společenskému posezení,“ sklonil zdvořile hlavu Gellert a chtěl se urychleně rozloučit, ale muž se rozesmál.
„Ale Gellerte, myslíte, že se v tomto rozlehlém sídle nenachází jedny kalhoty a košile, kterou bych vám mohl zapůjčit, než služebné navrátí čistotu vašemu oděvu? I kdybych měl zavřít brány, dnes mi neutečete!“
Gellert šlehl pohledem po Albusovi. Ten ale jen rozpačitě pokrčil rameny. Nakonec přeci jen zdvořile sklonil hlavu. „Bude mi velkou ctí, pane, s vámi posedět.“
Josephin se zářivě usmála a bez okolků se zavěsila do Gellerta, nedbajíc jeho zaprášené košile, a všichni společně kráčeli k velkému domu.

„Můžete mi konečně vysvětlit, jak jste dokázal zkrotit toho koně?“ pohlédl po straně Albus na Gellerta, když se konečně krok za krokem vzdalovali od rozlehlého sídla. Pomalu se stmívalo. Nakonec tam zůstali mnohem déle, než původně předpokládali. Albus, spíš než by se zapojoval do hovoru, který se týkal nejvíce koní a politické situace na Balkáně, o kterou se pán domu živě zajímal, raději se zájmem sledoval Gellertovo umění konverzace. O tom, co byl ochoten sdělit, dokázal živě zasvěceně diskutovat, ovšem z témat, kterým se chtěl vyhnout, elegantně, někdy až s nonšalantní drzostí vykličkoval. Musel se mu chtě nechtě obdivovat.
Gellert se pousmál a změřil si Albuse pohledem. „Ano, příteli, je to velmi prosté, řekl bych primitivní a proto geniální.“
„Bylo to kouzlo?“
„Ne, ani v nejmenším, i kdyby se to tak mohlo zdát. Jde jen o jednoduchou řeč těla. Svým postojem dáte najevo, jak ke zvířeti přistupujete. Pokud se chováte jako šelma a neprojevíte svůj strach kůň uteče. Pokud se k němu otočíte zády nejste nebezpečný, chováte se jako kořist. Funguje to bezchybně i u jiných zvířat, například u psů. Pokud před rozzuřeným psem začnete utíkat, uloví vás, pokud se mu postavíte, dáváte mu jasně najevo, že to s vámi nebude mít jednoduché. Ovšem jestli vás napadne, nebo ne, závisí na tom, jak moc je to dominantní zvíře,“ zasmál se Gellert.
„Zajímavé, kde jste se to naučil?“ otázal se Albus a po straně sledoval svého společníka, mladík ho neustále překvapoval.
„Přímo od koní. Každý, kdo by s nimi strávil tolik času jako já a nebyl úplný...dullard... glupak, hloupý, by přišel na to samé,“ odpověděl Gellert s překvapivou hořkostí.
„Musela to být bezpochyby zajímavá zkušenost,“ usmál se Albus.
„Ano, to byla. Strávil jsem mezi našimi koňmi téměř celé dětství, než jsem nastoupil do Kruvalu. A pak jsem jednou o prázdninách přijel domů a byli všichni pryč. Šedesát hlav, čtyři stáda, několik výtečných hřebců, klisny i s hříbaty. Zůstali nám všehovšudy dva koně, které se povedlo rodičům usmlouvat,“ tiše odpověděl a stiskl zuby.
„Co se stalo?“ zeptal se s účastí Albus
„Zabavili je. Mudlové! Potřebovali je do války. Tak velké stádo před nimi nebylo možné utajit. Rodiče s nimi často obchodovali. Nakonec jsme zjistili, že většina našich koní šla na porážku.“
„To je mi líto,“ zašeptal Albus.
„Už je to pryč,“ nevesele se usmál Gellert a v očích se mu zablesklo.
Chvíli kráčeli mlčky. Rozhodli se, že do Godrikova Dolu dojdou pěšky. Byl příjemný podvečer a alespoň jim z hlav vyvane víno, které vypili.
Gellert po chvíli vytáhl z kapsy saka malou dýmku a mávnutím hůlky ji naplnil. Stiskl troubel mezi zuby a hrotem ji zapálil. Pomalu potáhl, a když vypustil z úst obláček kouře, opět hůlku schoval do vysoké jezdecké boty.
Albus ho sledoval a pak to nevydržel a znovu se zeptal: „Proč jste tomu muži nevysvětlil to, co mě? Rozumějte, jak se ke koním chovat.“
„Nepochopil by to. Nikdo z nich! Copak jste neviděl toho... dullard Jaydena? Vzít na takové zvíře bič a ještě ho chtít odstřelit! Ti nepochopí. Nikdy! Mudlové. Glupavi amat’ori!“ zaklel ve svém rodném jazyce Gellert a Albus s údivem sledoval jak mladík odložil obvyklou, dokonale zdvořilou masku. Najednou nic nepředstíral, na nic si nehrál. Teď to byl opravdu on, bez přetvářky, kterou si žádaly společenské konvence. Cítil v něm onu hořkost, zklamání a nechuť, kterou ale v tom domě dokázal dokonale skrýt. Nejspíš zažil nepěkné věci. O situaci na Balkáně mluvil zasvěceně a nestranně, ale přesto si Albus, jako citlivý pozorovatel, dokázal všimnout jemných grimas nesouhlasu a hlavně hněvivého ohně v jeho očích, když mluvil o osmanských okupantech, o křehkém míru, který zajistil vznik Bulharského knížectví, o lidové teroristické organizaci. Vypadalo to, že tamější politika se kouzelníků dotýká mnohem více, než v poklidné Anglii.
„Říkal jste, že se o mudly zajímáte,“ konstatoval po chvíli Albus.
„Ano, to je pravda a čím více toho o nich vím, tím hloupější mi připadají,“ odfrkl si Gellert.
„Proč?“
„To je na dlouhé vyprávění a na to jsem již dnes příliš unaven,“ pousmál se nevesele plavovlasý mladík a znovu potáhl z dýmky.
„Škoda. Snad najdeme příležitost toto téma probrat hlouběji,“ Albus pozorně sledoval svého společníka.
Ten se zastavil, vytáhl dýmku z úst a zkoumavě si Albuse prohlížel. Nakonec se unaveně usmál.
„Pokud o to skutečně budete stát, rád.“
Albus s úsměvem přikývl. Zbytek cesty absolvovali mlčky, až na krátké rozloučení u branky Bathildina domku.

Zpět na obsah

Kapitola 8: 7. Setkání

Albus soustředěně rovnal čočky do stojanu. Nevšímal si svého okolí, zaujatě se věnoval své činnosti a mihotavé světlo petrolejky pohazovalo ve tmě roztodivné stíny. Zrovna utáhl jeden z mnoha šroubků, když v zátylku ucítil pohled a v chřípí ho zašimrala slabá vůně tabáku. Strnul.
„Albusi,“ když uslyšel známý hluboký hlas s měkkým slovanským přízvukem, pousmál se a chtěl se otočit.
„Ne, neotáčej se,“ promluvil znovu a Albus tázavě zvedl obočí. Byl už tak blízko, že na krku ucítil jeho dech. Pak ucítil ještě něco. Dotek. Lehounký dotek, jak mu prsty přejel po krční páteři.
Zalapal po dechu překvapením a jako příboj jím projela vlna vzrušení, rychle otočil hlavou, ale uviděl jen tmu.

Albus se prudce posadil na posteli a zhluboka oddechoval. U Merlina, co to bylo za podivně živý sen? Promnul si unavený obličej a do mysli se mu znovu vracely detaily. Stále cítil to plíživé vzrušení, které v něm vyvolal jediný dotyk. Zatřásl hlavou a zhluboka vydechl.
To byla ale hloupost, pousmál se a spustil bosé nohy na podlahu. Potichu přešel přes ložnici a do umyvadla nalil ze džbánu vodu. Nabral ji do dlaní a opláchl si obličej.
Oknem pronikalo do pokoje měsíční světlo. Vyhlédl ven do zahrady a chvíli sledoval stříbřitý svět za oknem. Pomalu ho otevřel a nadechl voňavý vzduch, který ho příjemně chladil na mokré tváři. Znovu se pousmál. Hříčka snů. Nemohl ho přeci tolik vzrušovat... Zavrtěl hlavou a s povzdechem zalezl zpět do postele, aby ho opět mohl přemoct spánek.

„Albusi, nepůjdeme se projít? Je tak krásně a já se ráda podívám po okolí Godrikova Dolu, než se vrátím do zaprášeného Londýna,“ podívala se na Albuse prosebně Aileen, když ze stolu začal sklízet čajové nádobí.
Albus se zamyslel, pak se ale usmál: „Dobře, to není špatný nápad, jen ještě upozorním Aberfortha, že jdeme pryč.“ Sebral podnos a odešel s ním do kuchyně.
Po tom, co Aileen pozval po svém úrazu na čaj, je občas navštívila. Ariana si ji velmi oblíbila, také potřebovala společnost. Odložil podnos na stůl a povzdechl. Zoufale se snažil nedat jí jedinou příležitost, jedinou naději. Stále ale v sobě nedokázal najít sil, aby jí řekl pravdu. Vnímal stále její snahu o sblížení a to jej trápilo. Stokrát si nadával do zbabělců a umiňoval si, že si s ní promluví, ale nikdy k tomu nedošlo. Promnul si dlaněmi obličej a vyšel do patra, aby zavolal Aberfortha, který se pod záminkou, že je unaven, zavřel do svého pokoje.

Aileen zhluboka nadechla svěží vzduch a usmála se. Kráčeli s Albusem po lesní cestě a blížili se k rozlehlé louce plné květin. Bylo tu opravdu krásně. Moc toho po cestě nenamluvili. Každý utopený ve svých myšlenkách, vnímali jemné vůně stromů, květin na louce, šimravých slunečních paprsků.
Když vyšli za hranici lesa, kde se cesta zakousla do krajiny hlubokým úvozem a pokračovala přes louku, Aileen náhle zastavila. Albus to nezaregistroval, ušel ještě několik kroků a musel se otočit, aby jí viděl do tváře. Vážně na něj hleděla zpod dlouhých řas a vykročila, aby se k němu mohla přiblížit. Albusovi se stáhl žaludek, když se drobné prsty v háčkované rukavičce dotkly jeho tváře. Její ruku jemně uchopil do své s odtáhl. Sklopil oči a uhnul pohledem.
„Aileen, počkej prosím, vyslechni mě, já...“ zadrhl se a snažil se najít vhodná slova. Aileen natočila hlavu na stranu a váhavě ho pozorovala. Tiše doufala, že jí nechce říct to, čeho se tolik bála.
Oba sebou trhli, když za zatáčkou uslyšeli dusot kopyt a nadšený dívčí smích. Albus se vzpamatoval jako první. Popadl Aileen do náruče a strhl ji stranou. Během vteřiny se kolem nich přehnali dva jezdci na koních a v plném trysku se řítili dál po cestě.
Aileen zalapala po dechu a náhle se ocitla v Albusově objetí. Upřela na něj leknutím rozšířené oči a přála si, aby ji nepouštěl. Albus ale uhnul pohledem, pomohl jí nabrat ztracenou rovnováhu, pak okamžitě spustil ruce.
„Omlouvám se, nechtěl jsem...“ ošil se nervózně a dlaněmi si očistil kabátec.
„To nic. Za to nemůžeš, to tamti blázni,“ pousmála se Aileen a chtěla ještě něco říct, když znovu zaslechli klapot kopyt, tentokrát ale pomalejší a z druhé strany.
„Albusi, rád vás vidím!“ zaslechl známý hlas a otočil se.
„Zdravím, Gellerte, nebýt toho, že jste nás málem ušlapali, mohl bych říct totéž,“ ušklíbl se Albus a změřil si mladíka, který seděl v sedle zpoceného černého hřebce a zhluboka oddechoval.
„Albusi, moc se omlouváme, ale to jsem způsobila já, chtěla jsem Gellertovi dokázat, že moje kobylka je stejně dobrá jako Al Ramah,“ doklusala k nim Josephin a lehkým zatažením za otěže zastavila bílou klisnu, na které seděla v dámském sedle. Rukou v rukavičce si otřela pot z čela a zářivě se usmála. „Moc mě to mrzí, ale v tom úvozu jste nebyli vůbec vidět.“
„To je v pořádku, Josephin, omluva se přijímá. Kdo vyhrál?“ zeptal se již s úsměvem Albus.
„Zrovna jsem ji doháněl. Zahlédl jsem vás na poslední chvíli a strhl koně...“ zasmál se Gellert a zkoumavě si prohlížel Aileen, až jí to bylo nepříjemné.
„Takže já!“ zazářila Josephin.
„Ano, drahá, jsem přeci gentleman,“ oplatil jí úsměv. Josephin se zvonivě rozesmála a Aileen je všechny nechápavě sledovala.
Gellert si toho všiml a seskočil z koně. „Albusi nepředstavíš mě své rozkošné přítelkyni?“
„Jistě, Aileen, dovol, abych ti představil Gellerta Grindelwalda, přijel k nám z Balkánu a je ubytován u slečny Bagshotové,“ učinil Albus za dost konvenci a sledoval jak Aileen se zdvořilým úsměvem podala Gellertovi ruku: „Aileen Lufkinová, těší mě, že vás poznávám, pane.“
„Je mi ctí,“ sklonil se Gellert a bez okolků políbil hřbet její ruky.
Její úsměv ztvrdl: „Jak tak sleduji, smělost vám nechybí, pane Grindelwalde!“ Změřila si ho přísným pohledem a ruku urychleně stáhla.
„Přijměte prosím mou omluvu, slečno Lufkinová, nechtěl jsem vás pobouřit, stále si nemohu zvyknout na upjaté anglické zvyky,“ sklonil Gellert hlavu v úkloně, nepřestal se ale široce usmívat.
„To byste měl, pokud se tu toužíte pohybovat,“ zamračila se a Gellert se zatvářil zkroušeně, v očích se mu ale zablesklo.
„Jistě, vynasnažím se, slečno, teď mě prosím omluvte,“ sklonil znovu hlavu a došel ke svému koni, který už pomalu odcházel, aby ho chytil za uzdu. Josephine zatím dojela až k nim a s úsměvem na ně zavolala: „Neposedíme chvíli na louce, je krásně, co myslíte?“ Tázavě se rozhlédla po ostatních přítomných.
„Pokud je to vašim přáním, Josephin, rádi,“ usmál se na ni tmavovlasý mladík, a když odklusala napřed, společně s Aileen pomalu vyšli z úvozu na louku. Gellert je následoval a vedl koně na ruce. Aileen stále cítila v zátylku jeho upřený pohled. Musela uznat, že byl pohledný, cítila z něj nezdolnou dravou energii, ale bylo na něm něco, co ji děsilo, něco temného, plíživého. Z jeho upřeného pohledu se jí ježily chloupky na krku.
„Aileen, Josephin je mudla,“ upozornil ji tiše Albus, když vykročili do trávy. Jen mlčky kývla a ošila se, aby se zbavila nepříjemného mrazení v zádech.
Když Josephin dohnali, pomohl jí Gellert ze sedla a odepjal koním otěže, aby se mohli volně popásat.
„Aileen, dovol abych ti představil Josephine Bell-Renderwin,“ představil Albus své společnici rudovlasé děvče, které se zářivě usmálo a stisklo si s ní ruku.
„Těší mě Josephine, Aileen Lufkinová,“ oplatila starší dívka upřímný úsměv. Děvče jí bylo sympatické.
„Posadíme se?“ několika dlouhými kroky se k nim přidal Gelllert a bez dalšího rozmýšlení rozepjal a sundal své jezdecké sako, aby se na něj mohla Josephin posadit. Ta to ocenila dalším zářivým úsměvem a s jemným ruměncem místo přijala.
Albus následoval Gellertova příkladu a usadil Aileen na svůj kabátec. Sám se pohodlně natáhl do trávy.
„Aileen, vy jste místní?“ zeptala se se zájmem Josephine a prohlížela si starší dívku.
„Ne, jsem z Londýna,“ usmála se Aileen, ale vzápětí si skousla ret, když Josephine úžasem zvedla obočí a vykulila oči.
„Z Londýna? To máte za sebou dlouhou cestu. Tetička vždy odjíždí do Londýna na týden, aby se jí cestování vyplatilo. Stejně si vždycky stěžuje, jak ji to unavuje. To tu jistě pobudete, že?“
„Ano...samozřejmě,“ sklopila pohled Aileen a přemýšlela, jak se z ošemetné situace vymluvit. Josephine jí ale nedala příliš prostoru.
„Londýn je krásné město, tolik bych se tam chtěla podívat, ale tetička mě nikdy nevzala, prý má svých starostí dost. Škoda, že už brzy budu muset domů, léto bude končit a rodiče se vrátí z cest. Ráda bych tu zůstala, od dětství sem ráda jezdím,“ zasněně se rozhlédla kolem.
„Nejste místní?“ s úsměvem ji pozoroval Albus.
„Ne, jsem ze Skotska, z Blackburn. Rodiče vždy na léto odjíždějí do Indie, odkud dovážejí zboží. Mohla bych jet s nimi, ale já raději zůstávám tady u tetičky a strýčka, nemám ráda tamější podnebí.“
„Ach tak, nebyly poslední dobou ve Skotsku opět nějaké nepokoje?“ zeptala se starší dívka konverzačně.
„Možná ano, nevím, nikdy jsem se o politiku nezajímala,“ odpověděla s lehkým úsměvem Josephine.
Aileen se usmála a neunikl jí Gellertův lehký úsměšek, stále ji znervózňoval, jak ji pozoroval přimhouřenýma očima.
„A vy, pane Grindelwalde? Albus říkal, že pocházíte z Balkánu,“ zeptala se a oplatila jeho zkoumavý pohled.
„Ano, to je pravda. Má domovina je Bulharské knížectví, má rodina vlastní rozsáhlé pozemky v horách nedaleko Batultsi.“ odpověděl s úsměvem a vytáhl z kapsy dýmku, tabák a potřebné náčiní, aby ji mohl nacpat.
Albus pozorně sledoval, jak škrtl sirkou, přiložil ji k hlavičce a soustředěně potáhl. Když vyfoukl obláček kouře, zašimrala Albuse v nose známá vůně tabáku. Vzpomněl si na svůj dnešní sen. Musel pevně stisknout zuby, aby na sobě nedal nic znát. Rozhlédl se po okolí a snažil se nemyslet na mravenčení v podbřišku. Co se to s ním, u Merlina, děje?
„Děje se něco, Albusi?“ zkoumavě ho pozorovala Aileen.
„Ne, nic, jen jsem se zamyslel,“ usmál se nepřesvědčivě a utrhl stéblo trávy, které stiskl mezi zuby. Gellert si ho s nečitelným úsměvem změřil pohledem, neřekl ale nic, místo toho znovu potáhl z dýmky.
Krátké ticho přerušila Josephine: „Aileen, jezdíte také na koni?“
„Ne, dávám přednost jiným dopravním prostředkům. Já... k velkým zvířatům mě to nikdy moc netáhlo. Vy ale jezdíte velmi dobře, jak jsem si všimla,“ konstatovala s úsměvem Aileen.
„Josephine je skvělá jezdkyně, občas ale příliš riskuje,“ usmál se Gellert a pohlédl na svou společnici.
„Lichotíte mi,“ zapýřila se Josephine, „miluji rychlost, a proto se občas vyplatí riskovat.“
„Ale drahá, měla byste být opatrnější, divoká jízda v dámském sedle může být velmi nebezpečná,“ na oko přísně si ji změřil Gellert.
„Jistě, ale kdybyste celý život nejezdil jinak, nepřipadalo by vám to tak,“ usmála se sebevědomě Josephine a Gellert se rozesmál.
„Nesmějte se mi, je to pravda. Nikdy bych nesedla na koně jako muži, je to nevkusné. Dáma musí být dámou i když jezdí na koni,“ zvedla bojovně kulatou bradu a ihned pokračovala, „ale slyšela jsem, že ve Francii je jedna žena, která jezdí jako muži, v kalhotách, dovedete si to představit? Žena v rajtkách! Skandál! Vyprávěl mi to otec, když se vrátil z obchodního jednání v Londýně. Prý vyvolala pozdvižení nejen ve Francii!“
Gellert stěží potlačil smích. „Vážně? Ta dáma má nepochybně odvahu.“
„Tsss, dáma...“ vypustila Josephine vzduch mezi stisknutými zuby a nadechla se k odpovědi. Gellert ji ale předešel: „Neměla byste být tak upjatá, drahá, tento výraz vám nesluší,“ usmál se svým podmanivým úsměvem zatímco jí přiložil prst na rty a Josephin stáhla obočí, až se jí na bledém čele vyhloubila hluboká vráska.
„To není o upjatosti, pane Grindelwalde, to je o eleganci, rafinovanosti, ženské kráse. Tím, že se žena oblékne do pánských kalhot, ztratí sama sebe, ale to muž jako vy zřejmě neocení,“ usmála se sladce Aileen, když vstoupila do konverzace.
„Zajisté máte pravdu, slečno Lufkinová. Já naopak oceňuji odvahu jít proti proudu a snahu nechovat se jako ovce, což vyžaduje jistou dávku intelektu,“ opáčil Gellert drze a opětoval milý úsměv.
Albus jen s pozvednutým koutkem úst sledoval výměnu názorů. Nehodlal se do ní nijak zapojovat. Věděl dobře, že si Aileen poradí sama.
Aileen se stále usmívala a v tmavě hnědých očích jí zaplál oheň: „Pro někoho je možná dodržování zvyků a konvencí znakem stádního chování. Lze jím ale získat a ovlivnit více, než drzostí, nemyslíte?“
„Samozřejmě, ale jejich občasné porušení udržuje lidi ve střehu a cvičí náš ostrovtip,“ oponoval jí Gellert s přimhouřenýma očima.
„Jistě, ale pak musíte být připraven na to, že ruce protějšku mohou být rychlejší než ostrovtip nevychovance,“ opáčila Aileen, aniž by se přestala usmívat. „Měl byste se mít na pozoru, pane Grindelwalde. I ovce mohou být inteligentní a mívají poměrně tvrdou hlavu. Ve stádě by vás mohly ušlapat.“
Gellert se rozesmál nahlas, potáhl z dýmky, která už málem vyhasla, a pak nenuceně sklonil hlavu v úkloně: „Výborně, slečno Lufkinová, dokázala jste mi, že srovnání žen s tupými ovcemi nebylo zrovna moudré. Omlouvám se.“
Aileen ho zkoumavě pozorovala. Omluvil se sice, ale to, co z něj cítila, co z něj vyzařovalo, dokazovalo pravý opak. Poznala, jak dokonale dokáže krotit temperament a hrát svou hru. Zamrazilo ji v zádech, když zvedl hlavu a jejich pohledy se střetly, pocítila strach, podivný třepotavý strach kolem žaludku. Ihned ale své pocity zahnala a znovu se usmála.
„Doporučovala bych vám, abyste již nevypouštěl z úst takováto nemoudrá srovnání, obzvláště v přítomnosti dam. Mohly by být podstatně méně shovívavé, než já,“ měřila si plavovlasého mladíka.
„Ano, slečno, máte mé slovo,“ pozvedl Gellert pravou ruku na znamení přísahy a Aileen si byla jistá, že to jen hraje. Jeho společnost jí nebyla příjemná, zatoužila být pryč.
Josephine, která celou výměnu názorů sledovala s vykulenýma očima, se na Aileen zářivě usmála. Ta ale zvážněla.
„Měli bychom už jít, Albusi, brzy bude večer,“ stočila pohled na svého společníka, kterého vytrhla ze zamyšlení.
„Ano, jistě, rozloučíme se, také bych měl jít,“ usmál se, zahodil stéblo a vstal. Pomohl Aileen na nohy a rukama oprášil svůj kabátec, který si přehodil přes rameno. Slunce už se sice sklánělo k západu, bylo ale stále příjemné teplo.
„Škoda, rád jsem vás poznal, slečno Lufkinová,“ pokývl Gellert hlavou a o podpatek vyklepal dýmku.
„Nápodobně, pane Grindelwalde, Josephine, přeji příjemný večer,“ pousmála se Aileen.
„Děkujeme, slečno, bylo mi potěšením,“ usmála se zářivě dívka.
„Albusi, zastavíte se tento týden na šachy? Dlouho jsme nehráli,“ zavolal ještě Gellert za odcházejícím párem.
„Rád, pošlu vám svou... ehm, vzkaz,“ zarazil se, nakonec s úsměvem zamával a několika dlouhými kroky dohnal svou společnici, která se pomalu vzdalovala po cestě.
Chvíli šli mlčky, než Albus přerušil ticho. „Gellert je zajímavý člověk, že?“
„Nevím, Albusi, je bezesporu inteligentní, ale něco se mi na něm nelíbí,“ zachmuřila se Aileen.
„Proč? není špatný,“ usmál se Albus a zkoumavě dívku pozoroval.
„Mám z něj divný pocit, je nebezpečný.“
Albus se rozesmál: „Nemyslím, je jen chytrý, vzdělaný a musím uznat, že temperamentní.“
„Scházíte se často? Jak dlouho ho vlastně znáš?“ starostlivě si ho změřila Aileen.
„Ano, poměrně často, na šachy. Je to pár týdnů, co přijel. Proč?“
„Dej si na něj pozor,“ požádala ho starostlivě, on se ale rozesmál.
„Aileen jsi příliš nedůvěřivá, opravdu to není špatný člověk.“
Aileen už neodpověděla, jen si skousla ret. Copak ji její intuice mohla tolik klamat? Byla si jistá, že ho odhadla správně. Stále nedokázala zahnat ono mrazení v zádech. Trochu se divila Josephin a jejímu oddanému zbožňování toho muže. Poznala hned, že ji jen využívá. To byli mudlové opravdu tak hloupí, nebo to bylo způsobeno jejím naivním mládím?

Zpět na obsah

Kapitola 9: 8. Myšlenky s vůní tabáku

Dva mladí muži seděli zamyšleni nad šachovnicí. Petrolejová lampa osvětlovala mihotavě jejich vážné tváře a kladla roztřesené stíny na okolní nábytek. Obraz jen občas narušil krátký pohyb jednoho z nich, když tahem své figury posunul hru vpřed.
Bylo krátce po půlnoci, když jeden z nich, nepatrně starší s plavými vlasy, uchopil svou dámu a s tichým klapnutím ji přemístil po hracím poli. Vítězně se zasmál a tichým hlubokým hlasem ukončil mlčení: „Šach, mat.“
Jeho protivník chvíli zkoumavě pozoroval těch několik zbývajících figur, promnul si kořen nosu a s trpným úsměvem natáhl k soupeři ruku.
„Výborně, Gellerte, nezbývá než vám gratulovat.“
Plavovlasý mladík ji s úsměvem stiskl: „Ale bylo to náročné, to mi věřte. Ještě jsem nepotkal někoho, kdo by mi na šachovnici dokázal takto odolávat.“
Albus opětoval jeho úsměv, sepjal ruce za hlavou a pohodlně se zapřel do opěradla židle. Měl starosti, nepochybně proto ho jeho soupeř dokázal konečně porazit. Dnes poprvé neskončila jejich partie patem. To ho ale netrápilo. Uměl prohrávat a navíc věděl, že brzy dostane příležitost k odvetě.
Trápilo ho něco jiného. Srpen se pomalu chýlil ke konci a on se rozhodl donutit mladšího bratra, aby se vrátil do školy. Aberforthovi se to samozřejmě nelíbilo a atmosféra v jejich domově opět houstla. Cítil, že nejspíš brzy znovu dojde k hádce, ale nehodlal ze svého rozhodnutí ustoupit. Jeho bratr ale paličatě trval na tom, že zůstane doma s Arianou.
I Albus se chvílemi přikláněl k této myšlence, pohrával si s ní a musel uznat, že by pak jeho úděl byl jednodušší. Až bude Aberforth pryč, bude uvázaný doma a málokdy se dostane ven. Sám měl obavy, jak to zvládne, ale nakonec zvítězil rozum a zodpovědnost. Bratr ještě nebyl plnoletý a jeho zkoušky NKÚ nedopadly zrovna slavně. Předpokládal, že každý rok, který stráví ve škole mu bude jen ku prospěchu.
Tiše povzdechl a pevně zavřel oči. Na nadcházející dny se věru netěšil. Plavovlasý mladík ho zkoumavě pozoroval a v prstech si pohrával se svým králem.
„Máte starosti, Albusi?“ odtušil a přimhouřenýma očima sledoval, jak otevřel oči a spustil ruce na stůl.
„Jen rodinné záležitosti, nic víc,“ usmál se unaveně Albus.
„Ach tak, ty ale dokáží velmi vyčerpat.“
„Ano, je to náročné, ale musím si s nimi poradit sám,“ uzavřel nepříjemné téma Albus.
„Chápu,“ pronesl tiše Gellert a chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Zůstanete ještě na sklenku vína? Tetička mi přivezla z Londýna několik lahví archivního červeného, které vypadá velmi slibně.“
„Rád, pokud vás nebudu obtěžovat,“ souhlasil Albus a vstal, aby mohl protáhnout své ztuhlé svaly.
Jeho společník ho napodobil a lehkým mávnutím hůlky nechal zmizet šachový stolek. Dalším mávnutím přivolal lahev a dvě sklenky. Mlčky nalil jiskřivou rudou tekutinu a jednu ze sklenek podal Albusovi. Sám se chopil druhé a ochutnal.
„Musím konstatovat, že tetička má, co se týče vína, dobrý vkus, nebo šťastnou ruku. Co myslíte, Albusi?“
„Ano, máte pravdu. Výborné,“ tmavovlasý mladík se pohodlně usadil do křesla a zlehka upíjel.
Gellert pomalu přešel k oknu a otevřel ho dokořán. Do pokoje pronikl chladný noční vzduch vonící pozdním létem. Albus sledoval, jak mladý muž se zavřenýma očima nadechl vůni vlhké trávy a květin pod oknem. Když se pohodlně usadil na parapetu a hůlkou si přivolal svou dýmku, s úsměvem promluvil do ticha: „Opět kouříte?“
Gellert se rozesmál, „Ano, přiznávám, dýmka u mě patří k příjemným chvílím. Vadí vám to?“ zkoumavě se zahleděl na svého hosta, než si hůlkou zapálil.
„Ne, nevadí, tabák příjemně voní,“ natáhl Albus známou vůni.
„To ano, také je kvalitní. Otec jej nechává dovážet přímo z Ameriky,“ potáhl požitkářsky a jeho obličej se zahalil dýmem, když jej vypustil z úst.
„Vaši rodiče obchodují s mudly?“ zeptal se Albus se zájmem a upil ze své sklenky. Víno bylo vskutku lahodné.
„Ano, krom koní, jejichž chovem se má rodina zabývala už několik generací, dodávají na mudlovský trh tabák, některé další byliny a léčivé prostředky. Pro kouzelníky pak přísady do lektvarů. Obchod je jeden z mála způsobů, jak se v Evropě mezi mudly uživit. Mnoho kouzelníků si tak vydělává,“ ušklíbl se Gellert, a když znovu potáhl z dýmky, ozářilo jeho ostře řezaný obličej oranžové světlo.
„Máte s nimi tedy bohaté zkušenosti,“ Albus opatrně načal téma, které ho již nějakou dobu zajímalo. To, co Gellert naznačil tenkrát po cestě z Derwisforthova domu, ho udivilo a musel přiznat, že znepokojilo. Přál si dozvědět se více.
„Ano, to mám,“ sledoval ho Gellert přimhouřenýma očima. Snažil se odhadnout jeho záměry, přemýšlel, co vše může prozatím odhalit. Nechtěl ho vystrašit, natož popudit. Albusova společnost mu byla příjemná a dobře věděl, že jeho vlastní postoje někteří kouzelníci ostře neschvalují, i když popravdě nechápal proč.
Albus vyčkával. Nechtěl Gellerta do ničeho tlačit, pochopil, nad čím přemýšlí. Upil vína a zahleděl se do temnoty za oknem. Plavovlasý mladík znovu potáhl z dýmky a s viditelným požitkem vyfoukl kouř. Pak se pomalu, s patrnou hořkostí v hlase, rozhovořil: „Mám s mudly zkušenosti, a abych řekl pravdu, nejsou moc dobré. Chovají se jako stádo, na ničem jim doopravdy nezáleží, snad jen na zisku. Jinak by situace v Evropě nebyla tak napjatá.“ Odmlčel se a očima zabloudil k obrysům stromů, které obklopovaly malou zahradu u domu. Rýsovaly se v měsíčním světle jako přízračné stíny.
„Opravdu je to tak zlé?“ zkoumavě na něj hleděl Albus.
„Zlé? Je to zlé, a bude hůř, pokud se něco nestane, proklet! Rakousko-Uhersko je na rozpadnutí, Němci natahují prsty, kam nemají, a Francouzi si to nenechají jen tak líbit. Do toho se roztahují Rusové a Turci. Balkán je časovaná bomba, co se tam děje za hrůzy, nepřeji nikomu zažít!“ Když hovořil seskočil z okna a rozhořčeně přecházel po místnosti: „A proč? Protože mudlové nemají nikdy dost, honí se za svým povrchním bohatstvím jako prašivý pes za ohonem a nic je nezajímá. Je jim všechno jedno a přitom jsou hloupí, věří slepě svým vůdcům, kteří je strkají do propasti. Neumějí vládnout, neumějí spravovat to, co jim bylo dáno, každý vidí jen sebe a svůj měšec. A obyčejní lidé? Jsou jen tupé ovce; kam je pošlou, tam jdou i kdyby měli pojít, uzhasno! Glupavi idioti, koito sa ostaveni da se vnushi v kapana na ada i ne pravyat nishto! Glukhi, slepi, pobŭrkan stadoto!“
Když Gellert instinktivně přešel ke své mateřštině, Albus se musel usmát. Vždy, když na povrch vyplula jeho divoká povaha, musel si chtě nechtě přiznat, že ho přitahuje. Bulharština z jeho úst zněla jako píseň, zpívaná hrdelním hlubokým hlasem. Sledoval, jak v rozhořčení rozhodil rukama, až se z jeho dýmky vysypala sprška žhavého popela a cítil lehké zašimrání kolem žaludku. Jakmile si ale uvědomil svoje pocity, ihned je tvrdě potlačil. U Merlina, nemohl ho přeci přitahovat muž...
„Za vsichki prokŭlnatite Mag’osnitsite!“ zaklel Gellert, dýmku odhodil na stůl a mávnutím hůlky uklidil nebezpečný nepořádek. Oběma rukama se opřel o leštěnou desku a přes vlasy spadané do obličeje se zahleděl na svého společníka.
„Omlouvám se, Albusi, nechal jsem se unést,“ procedil skrz sevřené zuby.
„To je v pořádku, je vidět, že se vás situace v Evropě hodně dotýká. Netušil jsem, jak na tom jste. Tady se kouzelníci o mudlovskou politiku tolik nezajímají, nejsme jí tolik ovlivněni.“
„Ano, však Anglie je mimo všechno dění, stejně jako Španělé a Portugalci, které více zajímá, co se děje za oceánem, než v Evropě,“ zavrtěl hlavou a ušklíbl se. Znovu vykročil po pokoji a opřel se loktem o knihovnu zády k Albusovi.
„Mudlové ve své hlouposti usilují jen o vlastní zkázu, neustále dokola opakující se historie,“ promluvil tiše ke hřbetům knih. Albus ho jen pozoroval. Čekal, co všechno mu ještě bude ochoten říct.
„Nestačilo jim, že mou rodinu připravili o koně, kteří byli naším hlavním zdrojem obživy,“ rozhovořil se znovu tiše. „Bulharští teroristé loni v létě zaútočili na naše rodinné sídlo. Rodiče s nimi odmítli spolupracovat a platit je. S otcem jsme se bez problému ubránili, ale matku zaskočili v zahradě a vážně zranili. Nedlouho po tom zemřela.“
„To je mi líto,“ Albus sledoval, jak sklopil hlavu mezi ramena. Dobře věděl, jak se cítí. Mladík jen potřásl hlavou.
„Nebyli jsme jediní kouzelníci, na které zaútočili. Kvůli zboží, tomu že obchodovali s Turky, nechtěli se k nim přidat, důvod se vždycky našel. Matka byla jen první z mnoha mrtvých v naší komunitě. Překvapit a zabít, to je taktika teroristů. Někde byli úspěšní, někde méně. Pokud se čarodějové bránili kouzly, byli popotahováni ministerstvem. Zákon o utajení kouzelníků nám svázal ruce, nemohli jsme dělat vůbec nic,“ dokončil tiše Gellert a odmlčel se. Zatoulal se do vzpomínek. Stále pociťoval ten nezvladatelný vztek, bezmoc. Stále viděl zlomeného otce, jak do domu v náručí přinesl matku, její hruď pokrytou krví. Krví čistokrevného rodu, který na Balkáně žil už mnoho století. Pevně stiskl zuby. Nesmí na to myslet, pro něj je důležitý jeho cíl, jeho poslání, které si určil. O svých ambiciózních plánech ale zatím nechtěl mluvit. Původně nechtěl s nikým mluvit ani o své minulosti, ale to by mu do cesty nesměl vstoupit Albus. Podvědomě v něm cítil spojence. Přál si, aby na vše nebyl sám.
Albus se zachmuřil, tušil, že Gellert má za sebou nepěkné zážitky, ale že až tolik, to nepředpokládal. Nevěděl, co má říct, proto jen pozoroval víno ve své sklenici. Nakonec přeci jen přerušil prodlužující se ticho.
„Omlouvám se, pokud jsem načal bolestivé téma, netušil jsem...“
„To je v pořádku,“ přerušil ho rázně Gellert a otočil se. Pevným krokem došel ke stolu a napil se ze své sklenky. „Nemusíte se omlouvat, nemohl jste to tušit. Moc se se svou minulostí nešířím. Raději žiji přítomností a budoucností,“ odtušil Gellert a sebral ze stolu dýmku, aby ji mohl znovu nacpat.
Albus sledoval, jak oheň ozářil jeho obličej, když si zapálil. V mysli mu proběhly vlastní vzpomínky. Jeho vlastní zkušenosti s krutostí a přízemností mudlů. Kdyby jich nebylo, byla by Ariana zdravá, jeho matka i otec by žili. Povzdechl a tiše se zeptal.
„Copak mudlové už nemají žádnou soudnost? Žádnou víru?“
Gellert si ho změřil soustředěným pohledem. „Soudnost? Tu ztratili už dávno. A víra?“ uchechtl se. „Víra je zneužívána jako nástroj k ovládání, nic víc. Je to zase jen povrchní manon, honba za bohatstvím.“
„Ale copak to nevidí? Copak to necítí, že jsou ovládáni? Nezajímají se?“
„Ne, a pokud se o to pokusí, jsou exkomunikováni. Církev ani jakákoliv jiná instituce nepotřebuje, aby se ptali a svobodně kriticky přemýšleli. Potřebuje ovce, které budou slepě následovat své vůdce. A vůdci přikazují tluč hlava nehlava každého, kdo je jiný,“ s hořkostí vyslovil svou zkušenost. Na chvíli se odmlčel a pak se zahleděl na Albuse.
„Byl jste někdy v jejich kostele? Na mši?“
„Přiznám se, že ne. Matka tam také nechodila. Mudlům jsme se spíš vyhýbali a nebere se to tu tak vážně.“
„Rodiče museli, kvůli obchodním stykům. U nás na tom mudlové trvají, je to zvyk. O prázdninách jsem je několikrát doprovázel,“ nevesele se pousmál při té vzpomínce, „je to vymývání mozků, pokrytecké prznění inteligentních nadčasových myšlenek o lásce, míru a odpuštění. Pak vyjdou z kostela a katolíci se pustí do hádky s pravoslavnými, která církev je křesťanštější,“ posměšně zavrtěl hlavou, „Neumí se dívat na věci s nadhledem, uchopit podstatu a stále vedou své žabomyší války, které nemají žádný reálný základ.“
Albus se zamyslel. V Bradavicích při studiu mudlů probírali mudlovská náboženství a také se dotkli náboženských válek a církví. I jemu samotnému přišly hloupé neustálé půtky o tom, jak se jmenuje jejich bůh a kdo ho vzývá lépe. Musel si přiznat, že s Gellertem souhlasí. Mudlům opravdu chyběl nadhled a snaha poznat podstatu. Kouzelníci nepotřebovali církve, nepotřebovali duchovní instituce. Nepotřebovali bohy. Dar magie, který jim byl dám, jim umožňoval uchopit neuchopitelné a pochopit síly, které vládly světu. Přírodní magické procesy. Neustále se opakující koloběhy, trvalé a neměnné, jejichž podstatu si mudlové vysvětlovali jako božskou, a kouzelníci se cítili její součástí. Součástí velké síly, kterou nepotřebovali vysvětlovat, pojmenovávat, která prostě byla a oni pronikli do jejích tajů. Nepotřebovali chrámy, modlitby, rituály. Jediné co bylo nutné, aby se naučili tyto síly ovládat, využít své nadání a přeměnit divokou magii na kontrolovanou a užitečnou.
Albus si promnul kořen nosu a zachmuřil se: „Ale v Evropě vládne průmyslová revoluce, mudlové dělají velké pokroky na vědecké úrovni, vymaňují se z vlivu církve.“
„Ano, to máte pravdu, alespoň v západní Evropě tomu tak je. Ale z nadvlády církevních hodnostářů utíkají do područí průmyslové mašinerie, do otroctví majetku, spotřeby, slepého požitkářství bez valného významu a tvrdí, že jsou svobodní. Ale jsou stále otroky, možná ještě více, než dříve, protože si to neuvědomují. Ženou se za svými primitivními chtíči a nevnímají pouta, která jim nasazuje. A věda? Ano, tam, musím uznat, značně pokročili. Popisují fyzikální, přírodní jevy, konstruují stále složitější stroje a mechanismy, ale stále nechápou podstatu, stále se pohybují na povrchu a nedokáží se ponořit do hloubky problematiky života. Zjednodušují si ho, zjednodušují si svou zbytečnou práci, aby mohli více užívat svých požitků, které je ovládají a vedou do záhuby.“ Gellert se odmlčel a znovu se posadil do otevřeného okna. Dlouho seděli, obě mysli se toulaly ve svých vlastních vnitřních světech, v tichém souznění mlčení.
Už by se zdálo, že oba mladí muži zkameněli, když Gellert vyklepal vyhořelou dýmku o rám okna a seskočil. Pomalým krokem došel ke stolu a dolil si.
„Dáte si ještě víno, Albusi?“ zkoumavě si změřil svého hosta. Ten trhl hlavou, když ho Gellertův hlas vytrhl z hlubokého zamyšlení.
„Ne, už nejspíš ne, budu muset jít, zítra mě opět čekají mé povinnosti hospodyňky,“ ušklíbl se nevesele Albus a jediným hltem vypil zbytek ze své sklenky.
Gellert se pousmál: „Ach ano, zapomněl jsem, nebudu vás zdržovat. Nevyjedeme si zítra nebo pozítří konečně na koni? Zatím nám okolnosti moc nepřály.“ Sledoval Albuse, jak si obléká kabátec.
Ten se zarazil: „A...ano, jistě, rád, snad to tentokrát vyjde.“
Gellert se neudržel a nahlas se rozesmál: „Jste neuvěřitelně nervózní. Nemáte se ale proč bát, kůň, na kterého vás posadím, bude tak líný, že ho budete muset nutit ke každému kroku.“
„O tom upřímně pochybuji,“ kysele se zašklebil Albus, ale nakonec se usmál. Gellertovu nakažlivému smíchu nedokázal dlouho odolávat. A nakonec, je přeci Nebelvír, v životě už čelil horším věcem, než je kůň, alespoň v to doufal.
„Můžete mi věřit, Albusi, nerad bych přišel o jediného přítele, kterého tu mám,“ zvážněl vyšší mladík a přátelsky mu stiskl rameno.
„To mě věru těší,“ pokýval hlavou Albus. „Je nejvyšší čas se rozloučit. Dobrou noc a děkuji za příjemný večer,“ stiskl ještě Gellertovi ruku.
„Bylo mi ctí, jako vždy, pošlu vám ještě sovu ohledně ježdění. Dobrou noc,“ rozloučil se Gellert a sledoval svého hosta, jak opustil pokoj.

Albus pomalými kroky kráčel k jejich malému domku, který stál až na samém kraji vesnice. Musel uznat, že Gellertovy myšlenky mají logiku, mají smysl. Odhadl mudly s nekompromisní samozřejmostí. Na své mládí měl vyspělé názory, bezesporu díky svým zkušenostem. Znovu si musel přiznat, ač nerad, že jej přitahuje. Stále se nemohl zbavit šimravého chvění kolem žaludku, které v něm vyvolávala Gellertova blízkost. Bylo to snad vypitým vínem? Neměl by nejspíš pít. Alkohol v něm probouzí nevhodné myšlenky. Pousmál se a zatřepal hlavou, aby ji pročistil, a zhluboka nadechl vlahý letní vzduch.

Zpět na obsah

Kapitola 10: 9. Vzpurný chlapec

Albus sundal čočku ze stojanu a vyleštil ji měkkým hadrem. Zkontroloval ji proti světlu petrolejky a znovu vrátil na původní místo. Jednou rukou si rozepnul knoflík u límečku košile, který ho nepříjemně škrtil, a druhou přidržoval čočku, aby mu nevypadla. Jemně utahoval šroubky a zkoušel, jestli pevně drží.
Spustil ruce a s pousmáním usoudil, že by to mohlo stačit, chtěl sáhnout po hůlce ale ucítil něčí pohled. Zvedl hlavu a uviděl Gellerta, jak pohodlně sedí na židli a nohy ve vysokých jezdeckých botách opírá o stůl. S pozvednutým koutkem úst sledoval jeho snažení.
„Mohl bys, prosím, dát ty boty dolů?“ požádal ho Albus s lehkou výčitkou.
„Jistě, promiň,“ usmál se plavovlasý mladík a s klapnutím spustil nohy na zem.
Albus pokývl hlavou na znamení díků a sáhl po své hůlce. Zároveň vytáhl z polstrované krabičky optický hranol.
„Baví mě tě pozorovat,“ přerušil znovu ticho Gellert a vstal.
Albus po něm jen šlehl pohledem. Znervózňovaly ho jeho přimhouřené oči. Musel se plně ovládat, a přesto mu dělalo problém udržet ruce v klidu. Snažil se soustředit na svou práci. Ale mrazení v zátylku a šimravé napětí kolem žaludku rozptylovalo jeho myšlenky. Promnul si kořen nosu a rukama se opřel o stůl.
„Znervózňuju tě,“ konstatoval tiše Gellert. Jeho hluboký měkký hlas se ozval za Albusovými zády.
„Jsem zvyklý pracovat sám,“ procedil skrz zaťaté zuby a chtěl se k němu otočit čelem.
„Neotáčej se,“ zašeptal a Albus vycítil jeho blízkost. Zhluboka se nadechl a narovnal se, chtěl něco říct, ale Gellert jako by to vytušil.
„Ššššš, tiše...“ zašeptal mu přímo do ucha a Albus strnul, když se rukama opřel o jeho ramena. Zalapal po dechu a zachvěl se vzrušením, když mu dlaněmi přejel po zádech až k pasu. Upustil skleněný hranol na zem, kde se roztříštil. Prudce se otočil, ale za ním byl jen jeho vlastní stín.

Albus se v posteli prudce posadil. Zrychleně dýchal, rukama si promnul obličej a dlouhými prsty zajel do vlasů. Co to, u Merlina, bylo? Nemohl se zbavit mrazení v zádech, ruce se mu třásly, v ústech měl sucho a pachuť vína, které večer vypil. Snažil se všemi silami dostat své myšlenky pod kontrolu, ovládnout palčivé vzrušení, které spalovalo jeho nitro. Prsty zatnul do haleny na hrudi a cítil, jak je vlhká od potu.
Jediným prudkým pohybem odhodil přikrývku a seskočil z postele. Několikrát rázně přešel po pokoji. Stále těžko rozdýchával to, co cítil, co s ním udělal jeho dotek, jeho blízkost. Krucinál!
Pěstí praštil do desky psacího stolu, až ho zabolely klouby na ruce. Nalil do umyvadla vodu a opláchl si obličej. Studená voda, ale nedokázala zahnat horkost, která spalovala jeho tváře, jeho hruď. Ne, byl to jen sen, hloupý sen, vůbec nic neznamená, co by taky? Něco tak... nepravděpodobného? Šíleného? Zvrhlého? Zmatek, jen zmatek naplňoval jeho mysl.
Několika dlouhými kroky přešel přes ložnici a bos seběhl do kuchyně. Snažil se rutinní činností zaměstnat hlavu, která ho neposlouchala. Z příborníku vytáhl velký hrnek, nabral vodu z vědra a hltavě se napil, aby zahnal nepříjemnou pachuť v ústech. Konečně se mu povedlo trochu se uklidnit.
Pomalu vyšel ven brouzdaje holýma nohama v orosené trávě. Zhluboka nadechl svěží vzduch a sledoval, jak mdlé světlo nad vrcholky stromů hlásá příchod nového dne.
Znovu upil z hrnku vodu a cítil, jak mu chladný vzduch klouže po mokrém obličeji. Jeho rozbouřené nitro se konečně začalo uklidňovat a nadvládu nad myšlenkami získával chladný rozum. Přísně si zakázal myslet na ten znepokojivý sen. Zakázal si přemýšlet nad těmi nezvanými pocity, které v něm vyvolal. Bylo to hloupé, nereálné, iracionální. Ušklíbl se nevesele a posadil se na lavičku u domu.
Možná by měl přeci jen dát šanci Aileen. Možná by ho vyléčila z podivných pocitů, které v něm vyvolával Gellert. Jeho vnitřní hlas mu ale našeptával, že by to bylo zbytečné. Nechtěl ji trápit. Nechtěl s ní žít. Necítil k ní nic, co by ho dokázalo udržet v její blízkosti, co by dokázalo otupit jeho nechuť. Nebyla by s ním šťastná, ani on s ní.
Pomalu se zvedl a vrátil se do domu. Vyběhl do své ložnice a otevřel dokořán okno, aby vyvětral vydýchaný vzduch. Posadil se na židli a zamyšleně se opřel bradou o složené ruce. Nesmí se nechat zmámit podivnými sny. Někde je jistě žena, která v něm dokáže probudit to, co Aileen nedokázala.

„Abe, prosím, dojdi pro vodu,“ houkl Albus na mladšího bratra, který se mihl ve dveřích kuchyně. Ten se o několik kroků vrátil, stiskl rty, mlčky popadl vědro a v kuchyni po něm zbyl jen rozvířený vzduch. Albus se za ním chvíli díval a pak si prsty promnul kořen nosu. Byl unavený. Velmi unavený. Bolest mu vystřelovala z krku do ramenou, jak usnul s hlavou položenou na stole. Pod očima měl hluboké stíny a náladu pod bodem mrazu. Nejvíce toužil po tom svalit se do postele a celý den prospat. To si ale nemohl dovolit.
Zhluboka povzdechl a zamíchal v hrnci polévku. Vaření už mu relativně šlo. S uspokojením musel uznat, že dokázal i upéct maso, připravit jednoduchý nákyp, nebo kaši. Hospodyňka k pohledání, ušklíbl se a zkontroloval obsah trouby, ve které pekl pěkný kus vepřového. Maso zavonělo kuchyní, když jej v pekáči otočil, podlil a vrátil zpět.
Otřel ruce do zástěry a vyhlédl z okna ven. Ariana na terase vyšívala, skláněla hlavu a jemnými prsty přidávala na látku jeden pestrý květ za druhým. Drobná ramena jí halil vlněný šál po matce. Dnes bylo venku chladno. Podzim se hlásil prvními barevnými listy a rudými plody jeřabin na stromech. Léto uteklo tak rychle, že mu připadalo jako závan vlahého větru na tváři. Brzy budou moct očesat jablka v jejich malém sadu. Letos se jich urodilo opravdu hodně.
Z přemýšlení jej vyrušilo, jak Aberforth bouchl vědrem o zem, až trochu vody vyšplíchlo na podlahu. Albus syčivě vydechl.
„Mohl bys být opatrnější?“ procedil mezi sevřenými zuby.
Aberforth se nadechl a chtěl něco odseknout, nakonec si to ale rozmyslel a demonstrativně za sebou bouchl dveřmi, až se skleněné tabulky zatřásly. Albus jen sklonil hlavu mezi ramena a přál si zbavit se bodavé bolestí za krkem i úporného hučení v hlavě. Jako naschvál neměli doma žádný lektvar proti bolesti. Rukama si promnul ztuhlé svaly a pomalu se sehnul, aby zvedl vědro s vodou. Jeho záda zaprotestovala nepříjemným škubáním, ale zatnul zuby a odnesl ho na místo. Na stůl připravil nádobí a konečně sundal umaštěnou zástěru. Ještě se napil čerstvé vody, než vyšel ven, aby zavolal sourozence k obědu.

„Aberforthe, měl by sis začít balit, za pár dní odjíždíš,“ promluvil tiše Albus, když dojedl oběd. Složil svůj příbor na talíř a teď už jen nepřítomně okusoval poslední kousek chlebové kůrky.
Aberfoth, který zrovna nesl k ústům kousek masa napíchnutého na vidličce, ztuhl. Prudce spustil ruku, až příbor třískl o talíř a změřil si bratra pohledem.
„Já nikam nepojedu, zůstanu doma!“ odpověděl s tichou hrozbou v hlase.
„Nebudu se s tebou dohadovat, pojedeš. Potřebuješ to,“ s hraným klidem ho sledoval bratr a zvedl se, aby odnesl svůj talíř.
„Jak ty můžeš vědět, co potřebuju? Zkoušky NKÚ mám, nechci sbírat tituly jako ty!“ odsekl vzpurně Aberforth.
Albus stiskl zuby. Neměl s tím začínat, ne dnes. Ale nemínil Aberforthovi povolit. Odhodil talíř na desku příborníku, až v půlce pukl a příbor se rozsypal okolo. Nevšímal si toho a pomalu se otočil. Zabodl do bratra tvrdý pohled.
„Aberfothe, myslím, že už jsme se o tom nadiskutovali dost!“
Mladší chlapec vstal a pevně mu odolával. „Ne! Nepojedu, nenechám ji tu s tebou samotnou!“
Albus se zhluboka nadechl a bolestně zavřel oči. V hrudi se mu rozpínal nezvladatelný vztek. Očekával, že každou chvíli vybuchne jako kotlík s pokaženým lektvarem.
„Ariano, prosím, mohla bys nás nechat o samotě?“ požádal ještě s hraným klidem sestru, která jen mlčky kývla a s hlavou sklopenou mezi ramena tiše odešla. Měl ještě tolik soudnosti, aby ji poslal pryč, nechtěl se hádat před ní a to, že se pohádají, věděl teď jistě.
Aberforth si jen odfrkl a jeho tvář zkřivil posměšný úšklebek. Založil ruce na prsou a sledoval bratra přimhouřenýma očima.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ procedil mezi sevřenými zuby Albus a znovu zabodl pohled do Aberforthových modrých očí.
„Myslím, bratříčku, kašleš na ni, nezajímá tě. Je ti úplně ukradená. Věčně někde trajdáš a je ti jedno, co se s ní děje!“ Aberforth se už neudržel a poslední slova křičel přes masivní kuchyňský stůl.
Albus zalapal po dechu a měl co dělat, aby po chlapci neskočil. „Tak dost! To nemůžeš myslet vážně! Jak můžeš vůbec něco takovýho vypustit z úst?!“ zapřel se rukama o desku stolu a každé slovo zlobně odsekával.
„Myslím to vážně! Co mi uděláš?! Zase mi nafackuješ?!“ posměšně na něj prskl Aberforth. Sledoval, jak se Albus narovnal, a nastražený jako šelma ho sledoval přes vlasy, které mu spadaly do obličeje. Zachvěl se, šel z něj strach. Vytušil, že to přehnal. Instinktivně sáhl po hůlce. Když mu ale vzápětí vyletěla z ruky a skončila v bratrově nastavené dlani, zalitoval. Nebyl schopen pohybu, jen sledoval, jak obešel stůl a stále se na něj výhružně díval. Snažil se nedat najevo strach a vzpurně se ušklíbl. Kolena se mu ale chvěla. Věděl dobře, jak schopný kouzelník před ním stojí.
Albus se blížil krok za krokem k Aberforthovi. S uspokojením si všiml strachu, který se mu mihl v očích. Stále se ještě snažil ovládat svůj vztek, krotit agresivní sílu, která se jej snažila ovládnout. Odložil bratrovu hůlku na stůl a nespouštěl z něj pohled. Když ale zahlédl Aberforthův úšklebek, vybuchla v jeho hlavě ničivá exploze. Popadl bratra za košili na prsou a hrubě ho přimáčkl na zeď, až se chlapec zajíkl. Hůlku mu přimáčkl k tváři a zasyčel mu do obličeje, ve kterém se už strach zračil zcela jasně. „Odjedeš do Bradavic, i kdybych tě měl proklít!“
Aberforth polkl a díval se rozšířenýma očima bratrovi do obličeje, do očí, ve kterých plál nepřirozený oheň. Strach ho naplno ovládl. Zadržel dech a sklopil pohled. Už to nedokázal unést. Snažil se ze všech sil zadržet slzy.
Albus ho ještě chvíli sledoval. Pak uvolnil sevření, bez jediného slova sebral ze stolu jeho hůlku a s prásknutím dveří odešel.
Aberforth se sesunul po zdi a už nedokázal udržet slzy. Bylo mu to líto. Chtěl ale jen to nejlepší pro Arianu. Kdyby byl doma, mohl by se Albus dál věnovat svým zájmům, on by tu byl rád. Na škole mu nezáleželo. Proč musí, krucinál, mít vždycky jiný názor? Sevřenou pěstí praštil do zdi a tvář se mu zkřivila bolestí. Pevně zavřel oči a snažil se ovládnout, když na rameni ucítil lehký stisk. Trhl hlavou a pohlédl do tváře Arianě, která na něj upírala velké modré oči. Odvrátil pohled a opřel si hlavu o zeď. Jemně ho pohladila po tváři.
„Miluje tě, Abe,“ zašeptala vážně. Znovu na ni stočil uslzené oči.
„Nevím, Ariano, nevěřím tomu,“ zašeptal a bolestně semkl víčka.
„Sám víš, že je to tak. Chce pro tebe to nejlepší,“ nepřestávala ho sestra upřeně sledovat.
„A proč se mě teda nezeptá, co bych chtěl já? Proč musí trvat na svých názorech?“ potáhl nosem Aberforth a znovu jí pohlédl do tváře.
„Protože jste oba stejně paličatí, oba stejně tvrdě trváte na svých představách, oba tak neradi ustupujete ze svých plánů a domněnek. Abe, jste bratři, milujete se a nastavujete si vzájemně zrcadlo. Na tom druhém vidíte své vlastní chyby.“
„Chtěl jsem tu být s tebou, nechci jet do školy,“ neudržel vzlyk a náhle vypadal jako malý vyděšený chlapec.
Ariana se usmála: „Abe, co se má stát, se stane, ať budeš doma nebo ve škole.“
Při jejích slovech ho zamrazilo v zádech. Nechal se obejmout jejíma křehkýma rukama a schoval hlavu do vlněného šálu, který jí zakrýval ramena. Lehce ho hladila po vlasech.
„Bude se mi stýskat, sestřičko.“
„Mě také Abe,“ zašeptala a opřela tvář o jeho hlavu. Z velkých modrých očí jí vyklouzly dvě velké slzy.

Albus prudce zavřel dveře své ložnice. Neudržel se a kopl do nohy postele, vzápětí ale usykl bolestí a sevřel v prstech odřený palec. Popadl lahvičku s inkoustem a mrštil jí o zeď, kde se roztříštila a modrý inkoust vytvořil na bílé zdi velkou kaňku. Několik kapek dopadlo na jeho vztekem zkřivený obličej a košili. Nevšímal si toho a rukama se opřel o stůl.
Proč? U Merlina, proč? Proč se Aberforth musí stále dohadovat? Proč ho musí stále přivádět k šílenství svou vzpurností a tvrdohlavostí? Záleží mu na něm a chce pro něj to nejlepší - vybavit ho do života. Přál si, aby jednou uspěl, aby se o sebe dokázal postarat.
Promnul si rukou obličej a cítil, jak ho ničivý vztek pomalu opouští. Zůstávala jen lítost. Hluboká lítost. Takhle to nechtěl. V očích ho pálily slzy, proto pevně semkl víčka a snažil se je zadržet.
Opatrně si sedl a opřel obličej do dlaní. Byl si jistý, že se o Arianu dokáže postarat, i když to bude znamenat, že bude mít mnohem méně času pro sebe. Nebude moct volně opustit dům jako do teď a trávit dlouhé hodiny s Gellertem nad šachovnicí, nebo kdekoliv jinde. Při té myšlence ho bolestivě bodlo. Zahnal ale sebelítost a nahradil ji odhodláním. Pomalu uložil Aberforthovu hůlku do zásuvky stolu. Byl rozhodnutý mu ji vrátit až na nádraží, než nastoupí do vlaku. Mávnutím své hůlky uklidil rozlitý inkoust. Tupě zíral na bílou stěnu a cítil se neuvěřitelně vyčerpaný. Jako kdyby z něj někdo vysál všechny pocity, všechny radosti a zanechal jen lítost a smutek.
Z letargie ho vyrušilo zaklepání na okno. Pomalu vstal a otevřel. Do pokoje vlétl Bathildin velký výr a pohodlně se usadil na stole, v zobáku měl složený kousek pergamenu.
Albus jej opatrně vyprostil ptáku ze sevření a musel rychle uhnout, aby ho neštípl. Znal ho, byl příšerně náladový. Rozbalil pergamen a očima přelétl krátký vzkaz:

„Albusi,
doprovodíte mě dnes na vyjížďku? Můžeme se sejít o třetí hodině odpolední u mě, pokud se Vám to ovšem bude hodit.

Gellert“

Když dočetl zamyšleně stáhl obličej. Nakonec, proč ne, čerstvý vzduch by mu mohl udělat dobře. Náhle zatoužil uniknout z těžkého dusna, které v jeho domově zavládlo. Jen zadoufal, že bude Bathilda mít lektvar proti bolesti. Otočil lístek a na druhou stranu vzkazu připsal pár slov: „Rád, čekejte mě. Albus.“ Vrátil jej sově, a když za ní zavřel okno, začal se pomalu převlékat.

Zpět na obsah

Kapitola 11: 10. Midnight Sun

„Dnes jste nějaký zamlklý,“ pousmál se Gellert na svého společníka, když kráčeli po cestě k Derwisforthovu domu a v očích se mu zablesklo.
Albus si jen promnul čelo a útrpně pohlédl na mladého muže po svém boku: „To je v pořádku, jen jsem se nepohodl s bratrem.“
„To mě mrzí, tetička vyprávěla, jak moc jste rozdílní. Co se přihodilo tak závažného, smím-li se ptát?“ zkoumavě si ho prohlížel.
„Nic převratného, jen se nechtěl vrátit do školy,“ povzdechl Albus a potřásl hlavou.
„Proč? Vždyť co je důležitější než vzdělání?“ zavrtěl hlavou Gellert.
„Chtěl zůstat doma, kvůli... kvůli naší sestře, je nemocná. Aberforthovi na vzdělání nezáleží,“ zašeptal tiše a zvedl pohled.
„Ach, jistě, omlouvám se, pokud je to pro vás příliš osobní, jen mě zajímalo, co s vámi dnes je.“
„To je v pořádku, neomlouvejte se. Nemám rád spory a už vůbec ne s bratrem,“ prohrábl si vlasy a rozhlédl se po pastvinách, které obklopovaly rozlehlé panské sídlo.
„To samozřejmě chápu, ač nemám sourozence. Spory v rodině nikdy nejsou příjemné,“ zhodnotil situaci plavovlasý mladík a zhluboka nadechl chladivý vzduch. „Dnes bude příjemné počasí na ježdění, vždycky mám radši, když je chladněji.“
Albus pokýval hlavou ale neměl potřebu to nijak komentovat. Nepříjemného škubání v zádech se již naštěstí zbavil, Bathilda byla podstatně lépe vybavená a krom lektvaru proti bolesti mu věnovala i lahvičku lektvaru na povzbuzení. Bylo mu teď po těle mnohem lépe a Gellert měl pravdu, nervozita ho tentokrát neochromovala. Jediné co cítil bylo prázdno, tiché prázdno, které ho naplňovalo. Doufal, že námaha dokáže jeho mysl pročistit, rozhýbat k činnosti. Gellert si ho znovu pátravě prohlédl a chtěl něco říct, nakonec ale stiskl rty a zachoval mlčení.
Když prošli hlavní bránou očekával Albus, že je přivítá Josephine. Dům byl ale tichý a Gellert zamířil přímo ke stájím. Když si všiml jeho tázavého pohledu, ušklíbl se: „Josephine už odjela.“
„A nebude vám chybět?“ pozvedl tázavě obočí Albus, ač tušil, že Gellertova náklonnost byla jen hra.
Jeho společník se hlasitě rozesmál: „Ne, to opravdu nebude. Mám od pána domu povolen volný přístup do stájí a její duchaplná konverzace mě popravdě už dost unavovala.“
Albus s pozvednutým koutkem úst zavrtěl hlavou.
„Ženy,“ uchechtl se Gellert, „oddané, zranitelné, závislé, nesoběstačné, žárlivé.“
Albus si ho zkoumavě změřil a mladík se znovu zasmál. „Nechají se snadno zlákat, ovlivnit. Nebaví mě. Stačí úsměv, dvornost, pár lichotek a leží vám u nohou. Jen má matka byla jiná,“ zachmuřil se, vzápětí se ale ušklíbl: „Ještě jsem nepotkal ženu, která by byla jako ona. I když, musím uznat, že vaše přítelkyně je zajímavá, nepochybně chytrá.“ Po straně pohlédl na Albuse, který se ošil a nakrčil obočí.
„Aileen je má bývalá spolužačka z Bradavic, nic víc. Občas navštěvuje sestru.“
Gellert si ho s úsměvem prohlížel. Pak se opřel do dřevěné brány a vešel do dvora.
„Dobrý den, pánové, budete dnes jezdit?“ pozdravil je vysoký muž ve středních letech, který dohlížel na zapřahání páru koní do lehkého kočáru.
„Ano, Edwine, můžete to vzkázat panu Derwisforthovi,“ mávl na pozdrav Gellert.
„Samozřejmě, k vašim službám. Mám vám připravit koně, pane?“ otázal se s lehkou úklonou muž.
„Ne, zařídíme se sami,“ odbyl ho Gellert a vedl Albuse ke stájím.
„Nový podkoní?“ zajímal se Albus, když byli z doslechu.
„Ano, a musím připustit, že Derwisforth tentokrát volil lépe,“ konstatoval Gellert a vstoupil mezi boxy. Pátravě si prohlížel jednotlivé koně, nakonec se zastavil. Otevřel velká posuvná vrata a vstoupil k mohutné ryzé klisně. Jemně jí přiložil ruku na nozdry, když zafrkala a zhluboka vydechla, poplácal ji po krku a dlaní přejel přes pevný hřbet až k mohutné zádi.
„To je kobylka pro vás, Albusi. Klidná, poslušná. Bude vás opatrovat jako oko v hlavě,“ usmál se a nasadil klisně ohlávku, aby jí mohl vyvést.
„Jak jste to poznal?“ tázavě zvedl obočí Albus a žaludek se mu zachvěl.
„Podle očí. Povahu koní, stejně jako lidí, poznáte nejlépe, když si pozorně prohlédnete jejich oči. A zkušenost, samozřejmě. Kdykoliv to šlo, jezdil jsem s otcem nakupovat koně, tak se člověk nejlépe naučí rozeznávat jejich povahy. Čím více jich znáte, tím lépe je odhadnete. Téhle dámy se nemusíte bát.“
„Zajímavé,“ pousmál se Albus a ustoupil, aby mohl Gellert vyvést klisnu ven. Ochotně ho následovala a nechala se uvázat k velkému kovovému kruhu.
„Mám vám přinést sedlo, pane?“ došel k nim rázným krokem Edwine a poplácal koně po zádi.
„Ano, jistě, jak se jmenuje tato klisna?“ otočil se k němu Gellert.
„Midnight Sun, pane, je to výborná kobylka, spolehlivá, pracovitá,..“
„Ano, vím. Je dobře přeježděná?“ přerušil ho Gellert a zamračil se.
„Jistě, občas na ní jezdí paní, a ta není příliš zdatná jezdkyně. Já jen... mám přivést Al Ramaha? Je venku...“
„Ne, jen mi přineste jeho uzdu a teď už jděte,“ odbyl ho rázně Gellert. Muž si ho změřil podmračeným pohledem, lehce sklonil hlavu a rychlým krokem odešel.
Albus vše sledoval ze stájových vrat a lehkým krokem vykročil ke klisně. „Půlnoční slunce, zajímavé jméno,“ pousmál se a pozorně si prohlížel zvíře před sebou. Musel přiznat, že se mu zamlouvá. Srst měla jasně rezavou, připomínala svou barvou podzimní listí a leskla se, i když nesvítilo slunce. Měla dobře stavěné mohutné tělo, suché rovné nohy zakončovala pravidelná kopyta. Klisna na něj upírala velké klidné oči a pozorovala ho stejně zkoumavě, jako on ji. Široké čelo zdobila malá hvězda.
„Co kdybyste se s ní seznámil, než ji osedlám?“ zeptal se Gellert, když odkládal své jezdecké sako.
„Seznámil? Jak?“
Gellert se zasmál: „Pojďte, naučím vás to.“
Albus zaváhal, tázavě zvedl obočí a Gellert se rozesmál. Nakonec přeci jen pomalu přistoupil k její hlavě.
„Tak je to správně,“ klidně ho sledoval plavovlasý mladík, „teď jí lehce položte dlaně přes nozdry, aby si vás mohla očichat.“
Albus udělal, co mu řekl a opatrně položil klisně ruce na jemný nos. Cítil její horký dech v dlaních. Lehce se usmál. Když klisna o krok postoupila a začala zvědavě očichávat jeho hruď a krk, strnul. Vrhl tázavý pohled po svém společníkovi. Ten se znovu rozesmál, nad jeho rozpaky: „Nebojte, líbíte se jí.“
Klisna jemným chřípím zkoumala jeho krk a Albus se jí zahleděl do očí. Viděl v nich hluboký zvídavý klid, oddanost a ochotu. Nechal se unášet do těch tmavohnědých hlubin. Ruce přitiskl na velkou hlavu a jemně ji hladil. Klisna zafrkala, opřela se chřípím o jeho prsa a slastně přivřela oči. Albus se neubránil úsměvu. Zabořil prsty do jemné hřívy a čelo přitiskl na její dlouhý nos. Konečně pochopil jak neuvěřitelný tvor před ním stojí. Vdechoval vůni její srsti a rukama se probíral dlouhými žíněmi. V dlaních cítil šimravé mravenčení, když hladil klenutý krk.
Proč jen kouzelníci věnují tak málo času zvířatům? Honí se za jednorožci, hipogryfy, a přitom mají tak překrásné tvory přímo u nosu. Plnými doušky vdechoval vůni, kterou kolem sebe šířila.
Dříve než se mohl nabažit nově získané náklonnosti, vytrhl ho Gellert ze zamyšlení. „Ještě uzdu a můžeme jet,“ usmíval se svým rošťáckým úsměvem a zkoumavě Albuse pozoroval.
„O...ano, jistě,“ vzpamatoval se, ustoupil stranou, aby Gellert mohl sundat klisně ohlávku a sledoval, jak ochotně přijala udidlo.
„Nuže, můžete nasedat,“ zazubil se plavovlasý mladík a přehodil otěže koni přes krk.
Albusovi ztuhl úsměv na rtech a rukama projel lehký třes. Nervózně se ošil a rozhlédl se po dvoře, kde se pohybovalo několik mužů.
Gellert pochopil, nenápadně vytáhl hůlku z vysoké boty, mávl s ní a tiše pronesl několik slov. Přítomní mudlové se ihned rozešli po důležitější práci. „Lepší?“ pobaveně ho sledoval Gellert.
„Ano,...já, jistě...děkuji,“ zakoktal se Albus a vyčítal si, že to nenapadlo jeho samotného.
„Myslím, že bude nejlepší, když vám napoprvé nahoru pomohu,“ sledoval ho plavovlasý mladík stále stejně pobaveně. Albus se ošil a snažil se zachovat klid. Pomalu přistoupil ze strany k sedlu.
„Výborně, ruce nahoru, opřete se o sedlo, pravou nohu pokrčte a zvedněte, na tři se lehce odrazte. Jeden, dva, tři.“
Než stihl Albus jakkoliv zareagovat seděl koni na hřbetě a překvapeně vykulil oči. Gellert už se neudržel a divoce se rozesmál.
„Hlavně, že se dobře bavíte,“ ušklíbl se Albus a připadal si poněkud trapně.
„Omlouvám se, ale vaše překvapení bylo komické,“ Gellert se marně snažil zachovat vážnou tvář.
„Velmi vtipné,“ zavrčel Albus a nakrčil obočí, „nechcete mi raději vysvětlit, co mám dělat?“
„Samozřejmě, narovnejte se v zádech, ale uvolněně, ne jako když jste spolkl stojan na dalekohled. Zasedněte hluboko do sedla, uvelebte se, musíte se cítit pohodlně. Povolte nohy, v nejširším místě špičky opřete do třmenu a natočte mírně ke koni, patu prošlápnout. Holení se lehounce dotýkejte boku, ale nekopejte. Snažte se ji udržet v klidu.“ Albus se snažil provést, co po něm Gellert chtěl, zatímco mu upravoval třmeny. Stále byl napjatý, a když se dotkl jeho rukou a vložil do nich otěže, zašimralo ho v podbřišku. Stiskl zuby a snažil se soustředit celou svou myslí na klisnu. Její klid ho dokázal alespoň trochu odpoutat od vířících pocitů.
„Otěže se drží jako korbel dobrého piva, mezi palcem a malíkem,“ ukázal mu Gellert správný způsob a Albus se pousmál nad jeho přirovnáním. „Ruce musíte mít citlivé a klidné, s hubou ve stálém velmi jemném kontaktu, ale netahat. Lokty povolte. Otěž a holeň jsou pro začátek vaše hlavní nástroje ke komunikaci s koněm. Lépe tedy holeň než otěž. Snažte se vždy být jemný. A uvolněte se. Důvěřujte jí a ona bude důvěřovat vám, jste teď partneři, jedno tělo a jedna duše,“ vysvětloval s úsměvem Gellert.
Albus polkl a zavřel oči. Snažil se ze všech sil zbavit nervozity. Snažil se soustředit na dech klisny, na její klid. Zhluboka dýchal a cítil, jak napětí pomalu ustupuje. Otevřel oči a rozhlédl se. Svět byl z té výšky jiný, vzdálený, přehledný. Lehce se pousmál, začínalo se mu to zamlouvat.
„Výborně, připraven? Tak jí pobídněte do kroku, patami jemně přitlačte na boky,“ instruoval ho Gellert a odstoupil. Sebral své sako a uzdu a vyčkával. Albus se pokusil udělat, co po něm chtěl. Vyšlo to až na několikátý pokus, ale nakonec klisna přece jen váhavě vykročila. Pohyb ho překvapil.
„Uvolněte se, přizpůsobte se jejímu pohybu,“ zavolal na něj Gellert, pomalu jdoucí za nimi.
Albus stáhl obličej soustředěním.
„Jde vám to dobře, máte talent,“ povzbudivě se usmál Gellert a několika dlouhými kroky vyrovnal tempo, aby klisně stačil. „A teď doprava, chceme přece ven. Levou holeň přitlačte k boku, dívejte se kam chcete jet, přeneste váhu do pravého třmenu a lehce zatáhněte za pravou otěž,“ vysvětloval chvatně. A Albus ke svému velkému překvapení dokázal koně stočit k zadní bráně, která vedla na pastviny a louky za domem. Usmál se potěšeně a pocítil šimravé štěstí v hrudi. Všechny starosti byly zapomenuty a on pochopil. Pochopil, proč tolik mudlů nalezlo v ježdění zálibu. Chtělo se mu nahlas rozesmát.
„Skvěle, jde vám to skvěle,“ povzbuzoval ho Gellert a popoběhl, aby jim stačil.
Vyšli na cestu, kterou lemovaly ohrady. Chvíli kráčeli mlčky, když Gellert zastavil a zahleděl se do dálky. Na obzoru se pásl černý kůň. Pousmál se pro sebe a zavolal na Albuse, „Zastavte prosím na chvíli a počkejte. Lehce zatáhněte za otěž a zasedněte hluboko do sedla, přidejte povel HOU.“
Albus udělal, co po něm žádal, a sledoval, jak přehodil své sako přes horní tyč ohrady. Přelezl dovnitř a rychle vykročil ke koni. Když byl asi v polovině vzdálenosti, hvízdl. Kůň zvedl hlavu a zaržál. Pak se rychlým klusem blížil k mladíkovi. Přivítali se vzájemným polaskáním. Albus ho poznal. Byl to Al Ramah a zdálo se, že si Gellerta oblíbil. Ten mu nasadil uzdu a pak udělal něco, co Albus nečekal. Chytil se pevně hřívy u kohoutku a rychlým pohybem se vyšvihl koni na holý hřbet. Zatajil dech, když slyšel Gellertovo radostné Hej, hej, heja, hop a sledoval jak kůň vyskočil do rychlého cvalu. Fascinovaně zíral, jak ladně přeskočil ohradu, která oddělovala volnou louku od pastviny, a jak ho mladík navedl na cestu. Albus neváhal, pobídl koně k pohybu a vyjel mu vstříc.
„Neustále mě překvapujete Gellerte, nečekal jsem, že pojedete bez sedla,“ usmál se, když se sešli a společně vyjeli po cestě mezi loukami.
Ten se zasmál, „Na tom nic není, jen člověk nemá podporu sedla, musí lépe spolupracovat s koněm. Ježdění bez sedla mě vždy bavilo víc. Ouuuu, monche, šššš, spokoĭno!“
Albus shlédl na Gellerta, byl teď nepatrně níž, protože hřebec byl menší, než jeho mohutná ryzka. Velikost ale doháněl temperamentem. Každou chvíli pohazoval hlavou a snažil se naklusat. Gellert mu v tom ale bránil, jak to šlo. Oproti tomu Albusova klisna kráčela klidným vyrovnaným krokem.
„Je trochu nervózní, jak sleduji,“ konstatoval Albus s úsměvem.
„Ne, jen chce běhat, má to v krvi, je to skvělý kůň. Musím přiznat, že se mi po něm bude stýskat, až odjedu domů. Je jen málo takových hřebců.“
Albus se zachmuřil. „A kdy plánujete odjet?“ zeptal se naoko nezúčastněně.
„No, brzy to snad nebude, nechce se mi odtud. Je tu příjemně a klid, oproti mé domovině. Pokud se doma nestane něco závažného, ještě zůstanu. Ouuu, monche!“ Gellert se soustředil na koně a Albusovi se značně ulevilo, ač sám pořádně nechápal proč.
„Nebude vám vadit, když se trochu proběhneme? Když Midnigtht přitáhnete otěže, neměla by vám utéct.“
„Ano, jak je libo, jen doufám, že mě nebudete muset sbírat na zemi,“ pousmál se Albus nejistě.
„Nemyslím, je dobře přeježděná, tak si ji přidržte. Taka di, monche, eĭ!“ sykl a povolil svému koni otěže. Ten nadšeně zaržál a vyrazil rychlým cvalem.
Albus cítil, jak se klisna napjala, přitáhl otěže, a ona přesto zrychlila krok. „Hodná holka, hou,“ poplácal ji po krku a sledoval jak se černý kůň vzdaluje, jak ho Gellert stočil na rozlehlou louku. Jeho plynulý ladný pohyb. Jezdce, který se mu plně přizpůsobil a přesto ho bez problémů ovládal. Vycítil, že Gellert je stejně divoký, stejně nezkrotný jako hřebec, na kterém jel. Byli svým dokonalým obrazem, harmoničtí partneři. Musel se usmát té myšlence.

…

Albus seděl u stolu a pozoroval plamínek petrolejky přes velikou čočku. Sledoval, jak se plamen protahuje a deformuje, jak se rozostřuje. Natáčel ten zvláštní kousek skla a zkoumal každý milimetr jeho hladkého povrchu. Byla dokonalá.
Málem nadskočil, když si někdo poblíž odkašlal. Měl co dělat, aby čočku neupustil. Nemusel zvedat pohled, poznal, kdo to je podle jemné vůně tabáku. Zavřel oči a snažil se přemoci šimravé napětí, které se mu rozlévalo do celého těla. Cítil, jak mu naskočila husí kůže na zádech, když promluvil hlubokým sametovým hlasem:„Zdravím tě.“ Nemusel se na něj dívat, dokázal si přesně vybavit jeho výraz. Lehký rošťácký úsměv, oči barvy lesního medu, ohnivé, divoké.
„Proč jsi tady?“ vydechl a marně se snažil, aby se mu nechvěl hlas.
„Nevím, asi proto, že mě tu chceš?“ Albus prudce zvedl hlavu a uviděl Gellerta, jak se opírá o stůl, ruce založené na prsou a pobaveně se šklebí.
„Moment, já tě tu chci?“ tázavě zvedl obočí.
„No, to bych tu asi nebyl, kdybys nechtěl, co myslíš? Sqan, jsi přeci geniální kouzelník, ne? Tak se zamysli.“ ušklíbl se Gellert.
„Děláš si ze mě legraci?!“ zamračil se Albus.
„Ne, myslím to zcela vážně,“ zadíval se mu Gellert zpříma do očí. Povolil ruce a postavil se. Vyčkávavě Albuse sledoval. Ten polkl, prudce vstal a ustoupil o krok. „Nech mě, prosím,“ vydechl a snažil se nevnímat žár, který mu spaloval útroby. Myslel, že se každou chvíli zalkne.
„Proč? Bojíš se mě?“ znovu se pousmál Gellert a pomalu vykročil k němu. Albus zavřel oči, a když je otevřel, díval se zblízka přímo do těch jeho, hlubokých, vášnivých. Zajíkl se, když vzal do dlaní jeho tvář. Ten dotyk v něm vyvolal nezvladatelné chvění. Jedna jeho část si bolestně přála být pryč, a ta druhá zůstat a poddat se té nezvladatelné touze. Byl tak blízko!

„NE!“ vykřikl a posadil se na posteli. „Ne!“ zachraptěl a myslel, že se mu srdce rozskočí, jak divoce bilo na poplach. Co se to, u Melrina, děje? Co se to děje s ním? Snažil se urovnat si svoje pocity, racionálně vysvětlit nevysvětlitelné. Hlavu mu naplňoval jen jeden pocit nezvladatelný, divoký. Touha, bolestná, sžíravá, nechtěná. Touha, kterou v něm vyvolal on.
Merline, copak je to možné, aby ho vzrušoval muž?! Rukou si přejel po hrdle a cítil zběsilý tep, který spolu s krví rozháněl do jeho žil ten palčivý žár. Zkřivil obličej hrůzou. Zajel si prsty do vlasů a vzlykavě zachraptěl. Proč? To přeci nelze, nejde to... je to... co je to? Nemožné, děsivé, nereálné, perverzní, zakázané? A přeci někde uvnitř v hrudi, kde mu bolestně tepalo srdce cítil, že je to pravda. Stiskl zuby a pocítil hluboký odpor. Odpor sám k sobě, k tomu vášnivému vzrušení, které ho ochromovalo.
Pomalu vstal a donutil své rozbolavělé tělo k pohybu. Nikdy by neřekl, že ježdění je tak fyzicky náročné. Přešel přes ložnici k oknu. Venku drobně pršelo. Otevřel ho a nastavil rozpálené tváře chladivému venkovnímu vzduchu. Cítil, jak mu na čelo spadlo několik kapek vody. Dech se mu pomalu zklidnil, vzrušení ho opouštělo a mozek znovu začínal pracovat.
Ne, to není možné, to jen ty hloupé sny. Ty ho vyvádějí z rovnováhy, snaží se mu namluvit, že je něco jinak, špatně. Zbaví se jich, nestojí o ně. Rozhodl se a pěstí praštil do parapetu. Až odvede Aberfortha do Londýna na vlak, zastaví se v Příčné ulici a nakoupí si Bezesný spánek. Nemůže se nechat ovládat nesmyslnými sny. Rozhodl se pevně. Nechal otevřené okno a seběhl se dolů do kuchyně napít.

-----

Poznámky:

Ouuuu, monche, šššš, spokoĭno! – Ouuu, hochu, ššš, v klidu!
Taka di , momche , eĭ! - Tak di, chlapče, hej!
Sqan - kruci

Zpět na obsah

Kapitola 12: 11. Ariana

Nástupiště devět a tři čtvrtě halila pára a kouř, které matně prosvěcovalo slunce, blížící se k polednímu vrcholu své cesty. V roztříštěném světle působily všechny přítomné postavy přízračně, topíce se v kotoučích bílého oparu, pocházejícího z komínu a pístů velké červené lokomotivy. Hemžilo se to tu dětmi a mladými lidmi různého věku. Matky se loučily se svými ratolestmi posledním objetím, posledním polibkem. Otcové to vše sledovali s poklidným úsměvem, objímali své holčičky a poplácávali své syny po ramenou.
Dva mladíci mlčky prošli bránou. Ten mladší, který tlačil vozík s velkým kufrem, nezvedl oči k lokomotivě, která zapískala na znamení brzkého odjezdu, ač si ji v dřívějších letech vždy rád prohlížel. Tvářil se odevzdaně a nešťastně. Jeho starší bratr kráčel pomalu vedle něj. Tvář měl nepřístupnou, bezvýraznou, unavenou, ale pečlivý pozorovatel by si mohl povšimnout bolesti a smutku, které se mu zračily v modrých očích.
Když došli ke dveřím do vagónu, zvedl mladší chlapec ještě naposledy oči a s tichou prosbou se zahleděl staršímu bratru do tváře. Ten ale jen uhnul pohledem a s pomocí hůlky dopravil jeho kufr do úzké chodbičky. Aberforth sklopil hlavu a vyskočil na schůdky. Albus ho s odstupem následoval a společně hledali volné kupé. Když byli konečně úspěšní, uložil kufr do přihrádky a chlapec se posadil. Bezvýrazný obličej otočil k oknu a pohled zapíchl do hemžícího se davu na nástupišti.
Albus vytáhl malý balíček s jídlem a podal ho chlapci, ten ho ale ignoroval a dál nepohnutě zíral skrz okno. Po chvilce to Albus vzdal a balíček položil na stolek u okna. Vedle něj položil hůlku.
„Abe, ty víš, že je to pro tvé dobro,“ promluvil tiše a jemně stiskl Aberforthovi rameno. Ten ale nezvedl pohled a trhnutím setřásl bratrovu ruku.
Albus stiskl zuby a sklopil oči k podlaze. Bolelo to. Příšerně to bolelo. „Sbohem, hodně štěstí,“ popřál ještě Aberforthovi, než se otočil a pomalu vyšel z kupé.
Chlapec se za ním s trhnutím ohlédl. Uviděl už jen na zlomek vteřiny jeho záda ve švestkově fialovém kabátci. Na opálenou tvář se mu vykutálela osamělá slza. Ihned ji ale nedbalým pohybem setřel.
Albus stál na nástupišti a sledoval Aberfotha za oknem vlaku. Chlapec seděl nehnutě a upíral oči kamsi do dálky. Ani jedinkrát o něj nezavadil pohledem. Oči ho pálily od kouře, páry a deroucích se slz. Takhle to nechtěl, takhle ne! Promnul si kořen nosu. Snažil se zahnat napětí v hrudi a spolknout knedlík, který se mu zákeřně usadil v krku. Když lokomotiva naposledy zapískala a s hlasitým zafuněním se rozjela, zvedl ruku na pozdrav. Aberforth se ale nepohnul, stále stejně strnulý. Spustil ji tedy znovu podél těla a sklopil hlavu mezi ramena. Bylo mu mizerně, ale stále byl přesvědčen, že je to tak lepší, že to dělá pro něj.
Kouř už se rozptýlil, nástupiště se pomalu vylidňovalo, ale Albus tam stále stál, stále se nemohl odhodlat odejít.
„Albusi!“ uslyšel známý dívčí hlas a bolestně zavřel oči. Pak zvedl hlavu a pokusil se nasadit nepřesvědčivý úsměv.
„Aileen, zdravím tě. Kde se tu bereš?“
„Byla jsem vyprovodit kmotřenku, letos jede poprvé, tak to byla událost,“ usmívala se zářivě dívka. Když si ho ale prohlédla zvážněla a starostlivě se zeptala: „Co se děje? Vypadáš hrozně.“
Albus stiskl zuby a úsměv zmizel z jeho tváře, jako když slunce přikryje mrak.
„Děkuji za kompliment, nic se neděje, je přeci krásný den,“ zavrčel dřív, než se stihl ovládnout. Hned si ale skousl ret a sklopil hlavu.
„Albusi, co se stalo?“ zopakovala otázku Aileen a zkoumavě ho pozorovala. Byl bledý, pod očima měl hluboké stíny a v očích se mu zračil smutek.
„Promiň, nechtěl jsem být hrubý, já...“ odmlčel se a zvedl oči, aby se dívce podíval do tváře, hned je ale zase sklopil, „poslední dobou je toho na mě trochu moc.“
„To nic, to je v pořádku. Byl jsi vyprovodit Aberfortha?“ snažila se navázat hovor. On ale jen neznatelně kývl a pomalu se rozešel k bráně. Aileen se k němu tiše přidala. Vytušila, co se asi stalo, a bylo jí to líto.
„Nechceš zajít někam na jídlo? Bude čas oběda,“ navrhla váhavě po chvíli mlčení.
Albus zvedl pohled a zavrtěl hlavou: „Ne, nezlob se, nemám hlad, musím ještě něco zařídit na Příčné a Bathilda mě čeká s obědem.“ Pousmál se a trhl rameny.
„Ach tak, to je škoda. Můžu se pozítří zastavit?“
Albus se zachmuřil, pak ale kývl na souhlas: „Jistě, zastav se na čaj, Ariana tě ráda uvidí. Pěkný den.“ Otočil se k ní zády a prošel bránou do mudlovského světa.
Aileen ho smutně sledovala a ještě vyslovila tichou otázku, kterou už ale neslyšel: „A ty?“ Sama nevěděla, jestli chce znát odpověď.

Albus mlčky bloumal po městě. Na Příčné si nakoupil zásoby Bezesného spánku a domů se mu ještě nechtělo. Kolem něj se hemžili mudlové, nikdo si ho nevšímal a to mu vyhovovalo. Ztratil se v anonymním davu a nechal se unášet širokými ulicemi, které křižovaly bryčky a povozy.
Hlava ho bolela, oči ho bolestně pálily. Chladné rozloučení s bratrem nebylo to jediné, co ho trápilo. Stále se mu vracely myšlenky a pocity, které v něm vyvolaly ty podivné živé sny. Ač je úporně zaháněl, stále se mu vkrádaly do mysli a způsobovaly nezvladatelné chvění v podbřišku. Chtěl je vytěsnit, vyhnat z hlavy, ale nedokázal to, nedokázal na to přestat myslet. Nedokázal přestat myslet na něj.
Merline, co jsem komu udělal? Za co mě trestáš tou zakázanou, nenormální touhou? Bolestně zavřel oči a marně se snažil zabránit mysli, aby stvořila jeho obraz. Znovu je prudce otevřel a zatřásl hlavou. Aby rozehnal novou vlnu palčivého chvění v hrudníku, zhluboka se nadechl.
Ne, to nejde, to není možné. Snažil se stále chladným rozumem přemoct své nezvladatelné nitro. Potlačit to nezvané, rozpínavé, nebezpečné, co se v něm svíjelo jako klubko hadů a hrozilo, že ho pohltí. Nesmí se nechat svést, nesmí se nechat strhnout svými pocity. Co by pak byl? Zrůda? Vyděděnec? Dobře věděl, jak společnost trestá vše, co je jiné, co se vymyká. Obzvlášť konzervativní kouzelnická společnost. Jasně si pamatoval na případ, takového muže, o kterém četl v novinách. Při té vzpomínce se otřásl. Zavrtěl hlavou, až se po něm kolem procházející mudla tázavě ohlédl. Ne, to nesmí připustit. Zbaví se těch snů, nenechá se strhnout k něčemu, co nechce. Nesmí.
A Gellert? Má se s ním přestat vídat? Konečně našel někoho, kdo se mu vyrovná, s kým může trávit čas dlouhými rozhovory, kdo ho nenudí a kdo se nenudí s ním. Má se ho vzdát? To by nebylo řešení. Tohle je jeho problém, s tím se musí vypořádat sám.
S nově nabytým odhodláním vstoupil do temné uličky, odkud se přemístil domů.

„Albusi, čekala jsem tě dřív, oběd už skoro vychladl. Jsi v pořádku?“ zkoumavě si ho prohlížela Bathilda, když vstoupil do kuchyně.
„Jistě, Bathildo, omlouvám se, potřeboval jsem ještě něco zařídit,“ pousmál se nepřesvědčivě a usadil se za stolem. Žena si ho jen změřila pohledem a otočila se, aby mu mohla dát jídlo na talíř.
„Vypadáš velmi unaveně, drahoušku, měl by sis odpočinout. Jestli chceš, ještě tu pobudu s Arianou, můžeš si jít odpočinout někam ven.“
„To je v pořádku, už tak jsem vaším dlužníkem,“ usmál se a s chutí se pustil do polévky. Opravdu mu vyhládlo.
„Hmm, potřeboval bys rozptýlení, drahý. Co když sem pošlu Gelleta na čaj? Když teď nemůžeš k nám, jistě se mu bude stýskat. Trávili jste spolu hodně času,“ zašvitořila Bathilda po chvíli ticha a položila před něj talíř s druhým chodem.
„Ale jistě, budu rád za společnost,“ souhlasil s pousmáním a odložil lžíci.
Bathilda se na něj zářivě usmála: „Věděla jsem to.“ Stiskla mu přátelsky rameno, položila před něj ještě talířek s domácím dezertem a vykročila ke dveřím. „Pokud už nic nepotřebuješ, drahoušku,´půjdu. Mám ještě nějakou práci.“
„Jistě Bathildo, moc děkujeme za pomoc,“ pokýval hlavou Albus a strčil si do úst další sousto.
Tmavovlasá žena se na něj dobrotivě usmála a zavřela za sebou dveře kuchyně.

Když vyšel na zahradu, nadechl zhluboka teplý vzduch a nastavil tvář slunci. Na prvního září bylo překvapivě teplo. Pohledem hledal Arianu. Opírala se zády o nedaleký strom a četla knihu. Usmál se pro sebe a vykročil k ní.
„Proč si nesedneš na lavičku, maličká, co když nastydneš?“ oslovil ji něžně, a sedl si na bobek proti ní.
„Ale, už jsi doma? Nechce se mi na lavičku. Tráva je mi milejší,“ zvedla oči od knihy a s jemným úsměvem se na něj zahleděla. Pak ale zvážněla. „Bylo to hodně zlé?“ zašeptala.
Věděl co myslí a sklopil hlavu. Nedokázal odpovědět.
Ariana se odmlčela a položila rozečtenou knihu do trávy. Pak zvedla jeho tvář a zahleděla se mu do očí: „Má tě moc rád, víš?“
Stiskl zuby a znovu sklopil hlavu na prsa. Přemáhal vzrůstající tlak, který mu tlačil slzy do očí. Ariana mu položila ruce na ramena a začala svým něžným hlasem tiše prozpěvovat dětskou ukolébavku, kterou jim kdysi zpívala matka. Kdysi, než se to všechno zhatilo. Pak už nezpívala.
Albus naprázdno polkl a snažil se zbavit velkého knedlíku v krku, který hrozil, že ho udusí.
„I muži mohou plakat,“ zašeptala mu do ucha Ariana. Jako by na něj s těmi slovy dopadla tíha posledních měsíců, vzrůstající tlak zpřetrhal neviditelné hráze a na tváře mu vyhnal první slzy.
Ariana ho lehkým dotekem donutila, aby jí položil hlavu do klína a hladila ho po vlasech. Konejšila ho jako malého chlapce a tiše zpívala. Rukama objal její křehký pas a nechal slzy volně plynout. Najednou byl nesmírně šťastný, že ji má.

Bylo pozdní odpoledne a slunce se již chystalo skončit den velkolepým západem, když se nad domovními dveřmi rozklinkal zvonek. Albus v kuchyni nalil do konvice s připraveným čajem vroucí vodu a rychlým krokem vyšel hostu otevřít.
„Gellerte, vítejte u nás,“ přivítal mladíka, který s úsměvem čekal u dveří.
„Albusi, děkuji za pozvání. Je mi ctí,“ pružně vyběhl několik schodů a nechal se zavést do obývacího pokoje.
„Posaďte se prosím, donesu čaj,“ s lehkou úklonou pokynul hostu ke křeslu a vzdálil se do kuchyně. To, jak mu Ariana svým neuvěřitelně citlivým způsobem pomohla zpracovat nahromaděné emoce mu ulevilo. Bylo mu teď o mnoho lehčeji. Rychle prošel chodbou a v kuchyni naskládal čajové nádobí na podnos, přidal Bathildin koláč, který zbyl od oběda a opatrně vše odnášel do pokoje. Ale než vstoupil strnul a málem podnos upustil. Gellert stál u křesla a s očima vytřeštěnýma překvapením zíral na Arianu stojící zády ke dveřím. U Merlina, zapomněl ji říct, že přijde! Uvědomil si s hrůzou svou chybu.
Viděl jak se dívka chvěje, viděl její ruce pevně zaťaté. Rychle odložil tác na skříňku na chodbě a tiše promluvil. „Ariano, to je v pořádku, to je přítel.“
„Ať jde pryč,“ zašeptala Ariana a v jejím hlase bylo slyšet zděšení.
Albus byl jedním dlouhým krokem u ní a zezadu ji pevně chytil za ramena. „Ariano, klid, nic se neděje, to je přítel!“
„Ne, ať jde pryč, prosím,“ zašeptala o něco hlasitěji.
Gellert se nepohnul jen stále strnule zíral na děvče. Ve tváři se mu mísilo, nepochopení a nevole.
„Ariano, uklidni se, to je v pořádku,“ snažil se ji uchlácholit Albus, ona se mu ale vytrhla a couvala ke zdi.
„Není přítel, ať jde pryč! Má v očích démona! Jdi PRYČ!“ její hlas nabýval na intenzitě, poslední slova už zavřískla a s nimi se pokojem prohnala vlna magie. Albus viděl, jak se napjala a oči jí potemněly. Všiml si, že Gellert sáhl po hůlce.
„NE! Utečte! Hned!“ zařval, ale jeho slova zanikla v hromové ráně, se kterou praskla velká váza, jež stála vedle křesla a střepy se rozlétly okolo. Gellert si zakryl obličej, ale letící úlomky porcelánu ho stejně pořezaly na rukou i ve tváři.
„Pojďte sem!“ křikl Albus a uhnul ze dveří. Gellert neváhal a vrhl se do chodby. Albus ho strčil za roh a sám opatrně vstoupil do pokoje. Hrdlo mu sevřel strach. Vytáhl svou hůlku a pomalu se blížil k děvčeti.
„Ariano, to jsem já Albus,“ potichu konejšivě promluvil. Pomalu se otočila. Její obličej byl stažený v hrůzném úšklebku a potemnělé oči plály děsivým ohněm.
Věděl, že ho nepozná, ale přesto to znovu zkusil, „Ariano, maličká, to jsem já, všechno je v pořádku,“ ještě než jeho slova dozněla poznal, že to bylo zbytečné. Přikrčila se jako šelma a mávla rukou. V tu chvíli explodoval květináč, který stál vedle něj. Zakryl si hlavu rukama a uskočil stranou, když se na něj snesla sprška hlíny a zelených listů. Nečekal už a švihl hůlkou. Viděl, jak rudý paprsek udeřil Arianu do prsou a ta se zhroutila na zem. Nenáviděl, když musel tohle udělat. Nenáviděl se za tohle podlé kouzlo, ale byl to jediný způsob, jak ji dostat pod kontrolu. Rychle hůlku schoval a několika rychlými kroky byl u ní.
„Ariano, odpusť prosím,“ zašeptal a jemně si přitáhl do náruče její bezvládné tělo. Byla lehounká jako list. Opatrně ji zvedl a nesl pryč.
V chodbě se jeho pohled střetl s Gellertovýma očima rozšířenýma překvapením. V obličeji a na rukou měl několik mělkých krvavých šrámů, jinak byl ale v pořádku. Zhluboka oddechoval a nevěřícně zíral na děvče v Albusově náručí.
„Co... co to, sqan...“ poprvé od té doby, co ho Albus poznal, nedokázal najít řeč.
„Uložím ji a vysvětlím vám to,“ promluvil tiše Albus, „běžte si prosím zatím sednout.“
Gellert prudce kývl a nervózně prošel zpět do pokoje.

Albus opatrně vystoupal po schodech a uložil Arianu do její postele. Odhrnul jí vlasy z čela a pohladil jemný obličej. Vypadala tak křehce, a přesto se v ní skrývala taková síla. Síla, kterou potlačovala. Zhluboka povzdechl a přikryl ji dekou. Od dveří se ještě jednou ohlédl. Pak potichu zavřel a seběhl do pokoje.
Gellert seděl strnule v křesle a nepřítomně zíral do prázdna. Albus povzdechl a donesl dovnitř podnos.
„Jste v pořádku?“ zeptal se tiše a položil čaj na stůl.
Gellert sebou trhl a zamžikal očima. „Ano...jistě, já... kdo to byl?“ zeptal se roztřeseně a prohrábl si vlasy.
Albus si rukama unaveně promnul obličej a posadil se do protějšího křesla. „Moje sestra, Ariana, je nemocná,“ zašeptal.
„Nemocná? To takhle probíhá každá návštěva u vás?!“ zatřepal hlavou a s tázavě zvednutým obočím propíchl Albuse pohledem.
„Ne, normálně jen nesnese dotek cizího člověka. Nevím, co se stalo,“ zachraptěl a opětoval jeho pohled.
„Kakvo se opitvate da kazhete?! Dyavolite bolen, ne mozhe da bŭde vyarno! Kakva e tazi glupost?!“ Gellert už nevydržel sedět, rázně vyskočil na nohy a nervózně přecházel po pokoji. Co chvíli si zajel prsty do vlasů.
Albus ho mlčky sledoval a skousl si ret. Mrzelo ho, co se stalo, ale opravdu nečekal, že Ariana dostane záchvat. Chápal jeho rozhořčení, ale nemohl ho na to připravit.
„Tohle není obyčejná nemoc, že, proklet?! Vždyť nás oba málem zabila, sqan!“ rozhodil rukama a přimhouřenýma očima propaloval Albuse. Když se neměl k odpovědi, založil si ruce na prsou a tázavě zvedl obočí: „Můžete mi to laskavě vysvětlit?“
Albus bolestně zavřel oči, nechtěl o tomto jejich rodinném prokletí mluvit, ale zároveň ho nechtěl před Gellertem tajit, když už byl nucen mu čelit. On se mu taky otevřel, řekl mu o sobě hodně a tušil, že byl jediný, ke komu měl takovou důvěru. Promnul si rukama obličej a útrpně se zahleděl do mladíkova obličeje. „Ano, všechno vám vysvětlím, jen se prosím uklidněte,“ požádal ho tiše.
Gellert ještě udělal několik rázných kroků, pak se konečně uvolnil a sklonil hlavu. „Omlouvám se, přestal jsem se ovládat,“ zachraptěl, pak si pomalu sedl a lokty se opřel o kolena. Zkoumavě se zahleděl do Albusova obličeje. Podle jeho výrazu usoudil, že jsou to pro něj bolestivé vzpomínky, proto krotil svou zvědavost a dal mu čas. Zděšení a následný vztek už ho začínal opouštět. Znovu se kontroloval.
Albus si zhluboka povzdechl. „Nemám nalít čaj?“ zeptal se opatrně, když se nepříjemné ticho prodlužovalo. Gellert jen kývl a opřel se do křesla. Albus nalil do šálků zlatavou tekutinu a tázavě se na něj zadíval.
„Nesladím, děkuji,“ přijal šálek a se staženým obočím sledoval, jak si Albus osladil a opatrně upil. Pak vydechl a začal konečně potichu vyprávět.
„Nebyla taková vždycky, až po tom, co se to stalo... Když bylo Arianě pět let, hrála si jednou v létě na zahradě s květy, kouzlila, jak to děti v jejím věku dělají. Byla tam sama. Bohužel.
Viděli ji tři mudlovští kluci. Netušili, jak to dělá, nejspíš je i vyděsila. Přelezli plot a chtěli po ní, aby jim to vysvětlila, ale ona nevěděla jak. Nechápali, co jim chce říct, vysmívali se jí a pak ji ztloukli, ošklivě...“ odmlčel se a zadíval se Gellertovi do tváře. Byla bezvýrazná, jak zaujatě naslouchal.
„Když jsme uslyšeli křik, bylo pozdě. Našli jsme ji v bezvědomí na trávě. Ti chlapci nejspíš, když si uvědomili, co se stalo, utekli. Otec byl šílený vztekem a bolestí, co udělali jeho holčičce. Matka se ho snažila zadržet, ale vytrhl se jí. Ty kluky si našel a...“ Albus bolestně zavřel oči. Gellert mu tiše naslouchal, vztek už ho úplně opustil a nahradilo ho tiché porozumění. Lítost. Zvláštní, pomyslel si. Netušil, že by ještě mohl někdy někoho litovat.
Albus se zhluboka nadechl a pomalu pokračoval: „Našel je a pomstil se. Jeden to nepřežil a ti další dva mají doživotní následky, zbláznili se. Otce pak chytili a odsoudili na doživotí do Azkabanu. Celý případ byl sledovaný novinami a veřejností. Odsoudil ho nejen Starostolec, ale i celá kouzelnická společnost. On ani matka totiž neprozradili, proč to udělal. Než ho chytili, zavázal si ji neporušitelným slibem., že to nikomu neřekne. Matka se pak zhroutila. Najednou z nás byli vyvrhelové. Rodina nás zapírala. Sousedé se k nám nehlásili, častovali nás urážkami, ač se dříve chovali přátelsky.
Otec po několika letech ve vězení zemřel. Nemohli jsme ho ani pohřbít, nebylo to umožněno,“ polkl a prsty si sevřel kořen nosu. Chvíli se odmlčel a pak pokračoval.
„Nakonec to matka nevydržela, zatvrdila se proti celému světu a odstěhovali jsme se sem, kde nás nikdo neznal. Ariana ale zůstala poznamenaná. Po tom, co se stalo už nikdy nechtěla kouzlit, ač je velmi nadaná a silná čarodějka. Dusí v sobě svou mocnou magii. Když je v klidu, je to normální děvče, ale když jí něco rozruší, její spontánní magie ji ovládne... Proto ji musíme izolovat od okolního světa, potřebuje klid, špatně snáší změny. Nesnese dotek cizího člověka. Nesnese kouzla. Ale kdyby se to dozvědělo široké okolí, chtěli by jí zavřít do nemocnice, protože je velkou hrozbou.
Zatímco jsme byli s Aberforthem ve škole pečovala o ni matka. Pečlivě ji ukrývala a obětavě se o ni starala. Našli se i lidé, kteří matce dokázali porozumět i přes její vnější chlad si k ní najít cestu, třeba vaše tetička. Ty pak postupně přijala i Ariana a oni věří, že je nemocná. Nikdo neví pravdu. Ale letos na začátku prázdnin nezvládla Arianin záchvat. Nebyla už nejmladší a sestra ji zaskočila. Nepřežila to. Bratr už nestačil zasáhnout,“ sevřel rty a schoval obličej do dlaní. Snažil se polknutím zahnat tlak v krku. Dnes má opravdu špatný den.
Dlouho bylo ticho, než Gellert konečně promluvil: „To je mi líto. Omlouvám se, že jsem tak vybuchl. V životě bych to nečekal, ale vyděsila mě.“ Pousmál se a jak si prohrábl vlasy rozmazal si krev na čele.
„To je v pořádku, chápu to. Nemám vám ošetřit ty rány? Musí být nepříjemné.“
„Vidíte, úplně jsem na ně zapomněl, jsou to jen škrábance. Budu vám vděčný,“ prohlédl si Gellert své umazané ruce a ušklíbl se. „Samotnému by mi to asi moc nešlo.“
Albus se pousmál a mávnutím hůlky rozsvítil petrolejku. Postavil ji na stůl a přistoupil k mladému muži v křesle. „Dovolíte?“ zeptal se ještě. Když mladík pokývl a opřel hlavu o polstrování, Albus jemně přejížděl hůlkou kolem škrábanců a ty se pomalu zacelovaly. Když se prsty dotkl kůže na jeho obličeji, musel polknout a vší silou se snažil potlačit vzrůstající napětí. Měl ji drsnou, ošlehanou větrem. Pozorně Albuse sledoval medovýma očima a z jeho výrazu nešlo nic vyčíst.
Albus uhnul pohledem a nastavil ruku. Gellert do ní vložil svou. Albus se musel přemáhat, aby syčivě nevydechl. Vyhojil šrámy na hřbetu ruky a chtěl ji pustit, ale Gellert ho lehce stiskl mozolnatými prsty, odřenými od uzdy. Albus sebou trhl a zvedl pohled. Jejich oči se střetly a Gellert zvedl koutek rtů v lehkém úsměvu.
Albus zamrkal očima a ihned ruku pustil, jako by se spálil a o krok ustoupil. Gellert ho stále pátravě pozoroval jiskřícíma očima. Po tváři se mu rozléval úsměv.
Albus najednou nevěděl kam s očima a co s rukama. Sevřel tedy pevněji svou hůlku a tiše promluvil: „Ne... nechcete se umýt?“ Hlas se mu nepatrně třásl.
„Rád bych, když, dovolíte,“ kývl Gellert a nespouštěl z něj oči.
„Ji... jistě, pojďte, zavedu vás do kuchyně,“ zakoktal se Albus a otočil se zády. Vzal petrolejku a vedl mladíka chodbou. V kuchyni vytáhl velký lavor a nalil do něj vodu.
„Nevadí vám studená?“
„Ne, to opravdu ne, děkuji,“ protáhl se kolem něj Gellert, sundal si kabátec a rozepnul košili. Rukama nabral vodu a důkladně se omyl. Albus uhnul pohledem a cítil horkost ve tvářích.
Když byl plavovlasý mladík hotov, hodil si kabátec přes rameno a s úsměvem sledoval Albuse.
„Asi bych měl jít, aby tetička neměla starost. Nechcete zase někdy přijít na šachy?“
Albus polkl a chraplavě odpověděl: „Bohužel, nemohu tu nechat Arianu samotnou, je mi líto.“
„Škoda, ale snad to nějak půjde. Pěkný večer, Albusi, děkuji za čaj,“ stiskl hostiteli rameno a sledoval, jak lehce zakolísal. Vycítil jeho napětí a nervozitu a pochopil je. Zkoumavě ho pozoroval a jeho blízkost v něm vyvolávala příjemné chvění. Usmál se a spustil ruku.
„Není zač, prosím, doprovodím vás,“ pokynul Albus mladíkovi do chodby a následoval ho. Vdechoval slabou vůni tabáku, kterou za sebou zanechával a chloupky na krku se mu naježily, kolena se mu podlamovala.
Když mu Gellert s úsměvem mávl na pozdrav, zavřel dveře a zády se o ně opřel. V podbřišku ho tlačilo známé vzrušení, sesul se po hladkém dřevě a odložil petrolejku. Sevřel obličej v dlaních, zhluboka nadechoval vzduch, ze kterého byla stále cítit ta známá nebezpečná vůně.
„Merline, proč?!“ zachraptěl.

Zpět na obsah

Kapitola 13: 12. Portrét

„Vítám tě, pojď dál,“ přivítal Albus bez úsměvu Aileen a ustoupil ze dveří.
„Ráda tě vidím, Albusi,“ zářivě se usmála dívka a pomalu prošla dovnitř.
„Ariana je u sebe v ložnici, přála si, abys šla za ní, zavedu tě nahoru. Předevčírem měla silný záchvat a je stále ještě zesláblá,“ zastavil ji mladík, když chtěla vejít do obývacího pokoje.
„Ach tak, děkuji,“ špitla, sklopila hlavu následujíc ho do patra. Její úsměv zmizel.
„Ariano, maličká, je tu Aileen,“ promluvil potichu, když vešel do jednoho z pokojů. Drobné děvče sedělo u okna a vyšívalo. Když uslyšelo jeho hlas, zvedlo hlavu a unaveně se usmálo: „Aileen, ráda tě vidím.“ Oslovená dívka se jen pousmála a opatrně vešla do skromné ložnice.
Albus jí přinesl z vedlejšího pokoje židli a postavil ji k vyšívacímu rámu. „Půjdu uvařit čaj, omluvte mě, prosím,“ omluvil se ještě a opatrně zavřel dveře.
Dívka se posadila a sledovala, jak Ariana vyšívá. Všimla si, že se jí lehce chvějí prsty, a pátravě se zahleděla do jejího obličeje. Byla pobledlá, přepadlá. I když bylo v místnosti teplo a v kamnech praskal oheň, měla přes ramena přehozený vlněný šál. Aileen si tiše povzdechla. Co se tu asi dělo?
Ariana zapíchla jehlu do plátna a unaveně se na ni usmála: „Nedělej si se mnou starosti, to bude dobré, jen si potřebuji trochu odpočinout.“
Aileen se zadrhl dech: „Já... to... jistě, jen jsem si všimla, jak jsi unavená.“
„Jsi hodná, Aileen, škoda...“ její slova přerušil Albus, když přinesl podnos s čajem. Postavil ho na stůl a chtěl odejít.
„Neposedíš s námi?“ zeptala se opatrně Aileen a nedokázala ukrýt tichou prosbu v očích.
„Ne, nezlob se, mám ještě práci,“ uhnul pohledem a rychle vyklouzl ze dveří. Aileen si skousla ret a sklopila hlavu. Ariana ji chvíli zkoumavě pozorovala, pak se pomalu zvedla a nalila čaj do šálků.
Starší dívka několikrát prudce zamrkala očima, aby zahnala nepříjemné pálení a přemohla se k úsměvu. Zvedla pohled a zahleděla se do Arianiny drobné tváře. Pociťovala k tomu děvčeti hlubokou náklonnost, tiché oddané přátelství. Věděla, že jí rozumí. Že nemusí nic říkat, nic vysvětlovat. Pak si náhle na něco vzpomněla a začala se přehrabovat v kabelce.
„Něco jsem ti přinesla,“ promluvila ještě trochu chraplavě a vytáhla naditý papírový sáček.
„Děkuji Aileen, jsou překrásné,“ rozzářila se Ariana, když jí vysypala do rukou hromádku pestrobarevných klubíček vyšívacích přízí.
„Nemáš za co, Ariano, těší mě, když se usmíváš,“ usmála se starší dívka a Ariana sklopila oči.
Odložila nová klubíčka do svého košíku na vyšívání a znovu se zahleděla své společnici do tváře. Náhle zvážněla. Opatrně vstala a přistoupila k Aileen. Vztáhla drobnou ruku a velmi lehce se dotkla jejího čela. Ta ztuhla a neodvážila se ani pohnout, překvapením zadržela dech. Bylo to vůbec poprvé, co se jí dívka dotkla. Musela přiznat, že má z Ariany trochu strach. Dotyk chladné ruky na tváři byl ale lehký a šimral jako vlahý letní vánek.
Ariana jí pomaličku přejela prsty po lících až k bradě a jemným tlakem jí zvedla obličej. Když se jí Aileen zahleděla přímo do očí, zamžikala a nechala se zajmout hlubokou silou dívčina pohledu. Jako hypnotizovaná hleděla do jasně modrých tůní, které s jistotou přijaly její myšlenky. Odevzdala se té něžné, ale pevné síle a nechala ji vstoupit až na dno své duše.
„Tady své štěstí nenajdeš, Aileen,“ promluvila tiše Ariana a její jemný hlas zněl jako z jiného světa.
Aileen zamrkala a na tvář se jí vyhoupla osamělá slza. Sklopila pohled a vymanila se tak z modravého kouzla.
„Chci to aspoň zkusit,“ zašeptala.
„Příliš se trápíš, příliš mnoho slz zbytečně obětuješ,“ dál tiše promlouvala Ariana a prsty setřela slanou kapku, která již doputovala téměř až ke rtům. Pak se pomaličku sklonila a políbila Aileen na čelo. Ta jen pevně zavřela oči, aby dokázala zadržet další slzy.
„Neplač, slzy štěstí nenosí,“ šeptala dívka a s něžným úsměvem stáhla ruce. Pomalu se usadila zpět k vyšívacímu rámu a prsty sevřela jehlu.

Albus pečlivě otíral prach z nábytku v obývacím pokoji. Obvykle to dělala Ariana a podílela se tak na chodu domácnosti, ale jí teď nebylo dobře, proto se toho ujal sám. Potřeboval nějakou činnost, kterou by zaměstnal ruce, aby zahnal nechuť a zmatek.
Konečně se pořádně vyspal. Lektvar zabral a žádné znepokojivé sny ho již několik dní nepronásledovaly. Ale pocity, které ho ovládly naposledy v Gellertově přítomnosti, ho stejně naplňovaly neklidem. Nedokázal se vyznat sám v sobě. Nechtěl, nemohl si připustit, že by mohly být reálné. A i kdyby, kdyby to přece jen nebyla iluze snů, nemohl se nechat strhnout, nemohl podlehnout těm nevysvětlitelným touhám, krutým, děsivým, svádivým.
Stále ale doufal, že v pozadí jeho nechtěných pocitů jsou ony sny, že způsobily jeho nevyrovnanost. Zároveň se obával dalšího setkání s Gellertem. Neměl strach z něj, měl strach ze sebe.
Sevřel v prstech prachovku a odstoupil od knihovny. Jeho oči zabloudily k velkému oválnému obrazu na zdi. Vysoký muž s tmavě hnědými vlasy, zářivě modrýma očima a širokými rameny tam pevně objímal drobnou plavovlasou ženu. Oba se usmívali, oba byli vyobrazeni v plné síle v době, kdy byli šťastní, a oba byli nyní mrtví.
Co by mu asi řekli? Odsoudili by ho za jeho nevítané pocity? Stiskl zuby a zhluboka si povzdechl. Pravděpodobně ano. Odsoudili by ho stejně jako všichni, kdyby se o tom dozvěděli. Neměl se komu svěřit, musel se s tím poprat sám. Sám se sebou.
„To jsou tví rodiče?“ promluvila tiše Aileen, on sebou ale přesto trhl. Neslyšel ji sejít dolů. Nebylo mu po chuti, že ho zastihla ve slabé chvilce. Pevně zavřel oči a němě kývl hlavou.
„Vypadají příjemně,“ pokusila se navázat hovor, když po ní ale šlehl pohledem, zarazila se. Uvědomila si, jakou chybu udělala. Úplně zapomněla na to, že ten pohledný muž z obrazu byl před osmi lety odsouzen za napadení mudlovských chlapců a vraždu jednoho z nich.
„Jistě, otec nevypadá jako vrah a matka jako blázen, že?“ odsekl Albus, zamračil se a v očích se mu zablesklo.
„Já... omlouvám se, to jsem nechtěla... nedošlo mi to...“ prosebně se na něj zahleděla. On si jen odfrkl, a odvrátil pohled.
Aileen nevěděla, co říct. Nervózně tiskla své háčkované rukavičky. Chvíli mlčky stála, a když se nepohnul ani Albus, opět potichu promluvila. Přemohla ji zvědavost.
„Opravdu tak nevypadá. Co se vlastně tehdy stalo?“
Znovu po ní šlehl pohledem, tentokrát ale vztek vystřídala bolest. „Copak to nevíš? Žilo tím tehdy celé kouzelnické společenství,“ zašeptal sotva slyšitelně, „noviny o tom psaly snad denně.“
„Tenkrát jsem se ještě o dění tolik nezajímala a ráda bych to slyšela od tebe,“ odvážila se a opatrně se dotkla jeho ramene. Trhl sebou, jako by ho spálila, a zvedl pohled. Zarazil ji chlad v modrých očích a ruku pomalu stáhla.
„Myslím, že toho na toto téma bylo řečeno a napsáno dost. Nemám, co bych k tomu dodal. Nechci o tom mluvit,“ procedil skrz sevřené zuby.
„Ach, já... omlouvám se moc, já... všechno kazím, moc mě to mrzí,“ sklopila pohled a o krok ustoupila.
Albus si skousl ret. Měl sto chutí říct něco nevybíravého, ale jeho zdvořilost mu to nedovolila. Proto raději mlčel.
Aileen povzdechla: „Albusi, co se děje?“
„Co myslíš?“ pozvedl tázavě obočí a otočil se k ní čelem.
„Já... Ariana mluvila o nějakém muži, co ji vyděsil. Byl to Grindelwald?“ zeptala se přímo a zkoumavě si ho prohlížela.
„Je to důležité?“ zavrčel.
„Albusi, má z něj hrůzu, bojí se ho. Ariana není hloupá. Dej si na něj pozor,“ prosebně se na něj zadívala.
„Nejsem malé dítě, dokážu se o sebe postarat, ano?!“ vyštěkl.
„Jistě..., tak jsem to nemyslela, já jen, mám o tebe strach. Připadá mi...“
„Co ti připadá? Jsem podle tebe nezodpovědný? Sobecký? Hmmm? Mohla by sis podat ruku s Aberforthem, on mi to otloukal o hlavu celé prázdniny!“ přerušil ji zlostně.
„Ne, copak to nechápeš?“
„Tak asi nechápu. Jsem hlupák, to jsi chtěla říct?“ odsekl tvrdě.
„Co se to s tebou děje?“ zašeptala a hnědé oči se jí zaleskly potlačovanými slzami.
Neodpověděl, jen si ji zlobně měřil. Dokázala několika větami rozvrátit jeho křehký klid.
„Změnil jsi se,“ zašeptala tiše.
„Ano? Možná jsi mě jen neznala!“ zavrčel a sevřel si prsty kořen nosu.
„Ne, Albusi, znala. Znala jsem tě jako vyrovnaného, zodpovědného muže. Jako muže, kterého jsem mohla obdivovat, se kterým jsem mohla mluvit a smát se. Záleželo mi na tobě a stále záleží,“ sklopila Aileen hlavu.
Albus sevřel rty. To bylo přesně to, co slyšet nechtěl. Přál si, aby odešla, aby ho nechala být. Nechtěl ji ještě více ranit a slova, která se mu drala na jazyk, by to nepochybně udělala.
„Záleží mi na tobě. A mám o tebe strach, to je snad logické,“ pevně se mu zahleděla do očí. Postoupila, chtěla se dotknout jeho tváře, byl ale rychlejší a zachytil její drobnou dlaň do své ruky. V jeho očích se zračila bolest, vnitřní boj, nevole, ale nic z toho, co v nich hledala. Ani stín porozumění, přátelství, lásky. Nasucho polkla a vyprostila svou ruku. Sklopila oči a otočila se k odchodu. Než prošla dveřmi na chodbu, ještě se ohlédla přes rameno.
„Slíbila jsem Arianě, že se za ní příští týden zastavím, ještě pošlu sovu. Opatruj se Albusi,“ než vyšla před dům, měla oči plné slz. Už nějakou dobu cítila, jak jí uniká, jak se jí vzdaluje, a dnes ho ztratila nadobro. Vlastně nevěděla, proč Arianě slíbila, že za ní přijde. Snad proto, že jí bylo děvčete líto. Prošla brankou a zahleděla se na domovní dveře. Když tenkrát poprvé zatáhla za zvonek, netušila, kolik bolesti ji tam čeká. Stočila pohled k obloze a nastavila tvář drobnému dešti. Kapky studily na rozpálených bolavých tvářích a mísily se se slzami. Tiše povzdechla a vykročila do meziprostoru přemístění.

„Albusi, posaď se ke mně na chvíli, prosím,“ zašeptala Ariana a prosebně se na něj zahleděla.
Jen se pousmál a posadil se na židli vedle ní. Už se setmělo, on dokončil úklid pokoje a zastavil se pro čajové nádobí. Nebylo mu lehko. Mrzelo ho, jak se choval k Aileen, ale možná lépe, než jí stále dávat falešné naděje. Možná měla pravdu, možná se přeci jen změnil. Ale kdo by se nezměnil? Vlastně si nepamatoval, kdy se naposledy od srdce zasmál, kdy naposledy usínal bezstarostný a budil se s optimismem do nového dne. Radostný život v Bradavicích mu přišel vzdálený a nereálný jako matný sen. Jeho neutěšené přežívání by mohl směle nazvat živořením. Neustálý vnitřní boj ho ničil, vyčerpával. Stále stál proti něčemu, proti sobě, proti svým pocitům. Bojoval sám se sebou, s Aberforthem, s realitou všedního dne. Zhluboka povzdechl a promnul si obličej rukama.
Ariana ho zkoumavě pozorovala.
„Je mi smutno,“ zašeptala po chvíli ticha.
„Proč, maličká?“ prohlédl si ji zkoumavě a jemně vzal její drobné ruce do svých. Cítil, jak se chvěje.
„Vidím, jak se trápíš, mám o tebe strach,“ zahleděla se mu do očí.
„To nemusíš, se mnou si nedělej starosti, já to zvládnu,“ pokusil se o upřímný úsměv.
„Dej na sebe pozor, Albusi. Ten muž je nebezpečný, má v očích smrt,“ zašeptala a on věděl, že vytušila, co ho trápí. Neodpověděl, sklopil pohled a skousl si ret, v zádech ho zamrazilo.
„Záleží ti na něm, velmi ti na něm záleží. Víc než si zaslouží,“ mluvila tak tiše, že ji sotva slyšel.
Znovu si ji pátravě prohlédl. Byla vážná a v očích se jí zračila neurčitá obava.
„Neboj se, maličká, dám na sebe pozor. Už kvůli tobě,“ jemně ji pohladil po tváři a lehce políbil na čelo, „jsi unavená, nechceš jít spát? Něco ti přečtu, ano? Co bys chtěla, povídej.“ Usmál se a sledoval, jak se její drobná tvář rozzářila.
„Bajky barda Beedleho, prosím.“
„Ale ty čteme pořád, snad ne Příběh tří bratří?“
„Je moudrý, mám ho ráda,“ usmála se a překotně vstala. Musel ji zachytit, aby neupadla. Její slabost mu přidělávala starosti. Obvykle se zotavovala rychleji. Jemně jí vzal do náručí a opatrně uložil do postele.
„Hned jsem zpátky, jen odnesu nádobí. Dojdu pro knížku a petrolejku. Neusni mi, maličká,“ mrkl a škádlivě jí ukazováčkem drnknul o nos. Zasmála se nahlas a v tu chvíli připomínala malou holčičku. Albus rychle odnesl tác s nádobím a vrátil se se starou ohmatanou knížečkou a lampou. Přitáhl si židli do kruhu světla. Zalistoval v runami popsaných stránkách, když našel, co hledal, odkašlal si a začal předčítat:
„Bylo nebylo, žili kdysi tři bratři, kteří spolu jednoho dne za soumraku kráčeli po osamělé klikaté cestě. Po nějaké době došli k řece příliš hluboké na to, aby ji přebrodili, a příliš nebezpečné na to, aby ji přeplavali. Byli ale zběhlí v umění kouzel a čar, jen tedy mávli hůlkami a nad zrádnou vodou se okamžitě objevil most...“

Bylo kolem půlnoci, Albus seděl u stolu ve své ložnici a vyhlížel oknem ven. Dešťové kapky na skle okna se leskly ve světle petrolejky a venku tušil obrysy stromů, které začínal svým chladným mlžným štětcem zabarvovat podzim. Měl vždy toto období rád. Znamenalo pro něj cestu do Bradavic, cestu za novým poznáním. Cestu do míst, které bylo jeho druhým domovem. A únik. Únik odtud, od postižené Ariany, od děsivých bolestivých vzpomínek. Tam mohl zapomenout. Být sám sebou, nezatížen krutou rodinnou historií. Tam si vybudoval novou historii. Svou vlastní. Historii úspěšného kouzelnického studenta. Nadaného, oblíbeného, obdivovaného. Co z toho ale zbylo? Nic. Cítil, jak se propadá do své současné neutěšené existence. Jak propadá letargii. Na jeho nadání se jen prášilo, stejně jako na jeho optické přístroje ve sklepě. Neměl chuť cokoli dělat. Proč taky? Aby zahnal nevítané myšlenky? Aby se neutopil ve vlastní bolesti, vzteku, bezmoci? Myšlenky měl těžkopádné a geniální mozek zahálel. Nedokázal se donutit k činnosti. K čemu taky? Nebylo tu nic, co by ho motivovalo, co by ho dokázalo donutit zvednout hlavu a přemýšlet, bádat, žít.
Jediný, kdo v něm dokázal probudit zájem, byl Gellert. Možná až moc velký zájem, nezdravý, nenormální, zvrácený zájem. Ušklíbl se pro sebe. Bohužel. Musí se mu vyhnout. Musí se toho zbavit. To pomyšlení ho bolelo, trápilo a sráželo hlouběji do jeho bludného přežívání. Ale musel to dokázat, jinak by s ním byl konec. Stále měl před očima, ten článek z Denního věštce. Stále stejně ho děsil, o to více, že teď věděl. Bolestně věděl, co ten muž prožil a soucítil s ním. Nechtěl to samé, proto to v sobě musel přemoct. Proto musel zapomenout.
Jako na protest jeho rozhodnutí zaklepala na okno sova. Polekaně sebou škubl. Kdo mu může touto dobou psát? Tušil to ale a pomalu vstal, aby otevřel okno. Bathildin výr si ho změřil nesouhlasným pohledem a přeskočil na stůl, kde ze sebe sklepal kapičky vody. Albus ho poznal hned a srdce se mu, ač nechtěl, rozbušilo očekáváním. Vyměnil kousek pergamenu, který sova svírala v zobáku za pamlsek, aby se vyhnul štípnutí, a nedočkavě jej rozbalil. Ihned to písmo poznal.

„Milý Albusi,
omlouvám se, že ruším v tuto pozdní noční hodinu, ale dříve jsem se zabral do knihy, kterou mi půjčila tetička, a úplně zapomněl na čas. Doufám, že mi to odpustíte.
Chtěl jsem Vás pozvat na zítřejší odpoledne na vyjížďku. Minule Vám to šlo dobře a mohl byste se dále v ježdění zdokonalit. Bathilda slíbila, že by pobyla s Arianou, než se vrátíme.
Pokud by Vám to tak vyhovovalo, tak se můžeme sejít zítra o třetí hodině u nás.

Gellert“

Albus stiskl zuby a bolestně zavřel oči. Všechno se v něm pralo. Ne, nesmí tomu podlehnout, nesmí se nechat zlákat do pasti vlastní slabosti a nezdravé touhy!
Vytáhl kus pergamenu a se sebezapřením psal.

„Gellerte,
neomlouvejte se, ještě jsem nespal. Obvykle touto dobou nespím.
Zítra ani v brzké době bohužel nemohu opustit dům. Ariana je po posledním záchvatu velmi zesláblá a potřebuje moji pomoc. Mrzí mě to, ale na vyjížďku Vás doprovodit nemohu, ač bych rád.
S přáním klidné noci
Albus“

S povzdechem složil lístek a předal ho sově, která si ho naposledy změřila pohledem a vyletěla ven.
Albus se znovu usadil ke stolu a rukávem bezmyšlenkovitě stíral kapky vody, které tu zůstaly po velkém ptákovi. Málem nadskočil, když sova znovu zaklepala na okno. Nečekal odpověď. Vpustil výra dovnitř a tentokrát klovnutí nezabránil ani pamlsek. Strčil si poraněný prst do úst a neohrabaně rozbaloval provlhlý pergamen.

„Albusi,
to mě velmi mrzí, ale musíte mi slíbit, že až se Vaše sestra zotaví, doprovodíte mě. Podzimní vyjížďky jsou ty nejpříjemnější.
Smím se ptát, proč ještě nespíte? Studoval jste? Mě velmi zaujala kniha, kterou jsem objevil ve zdejší obsáhlé knihovně. Netušil jsem, že tu má tetička tolik starých svazků. Našel jsem tu rozsáhlé pojednání, které sleduje cestu obzvláště silných a mocných hůlek v minulosti. Věděl jste, že některé hůlky mají velmi zajímavou historii? Nevím, jaké jsou zvyky zde v Anglii, ale u nás se většinou hůlky po smrti kouzelníka lámou a ukládají do hrobu spolu s jeho ostatky. Ale u některých podivuhodných hůlek se to tak nedělo. Převzali je jiní a po nich zase jiní kouzelníci a putovaly tak mezi nimi, možná putují dodnes. Není to fascinující? Rád bych to s Vámi probral osobně, ale návštěva v tuto noční hodinu již není vhodná.
Snad se Vaše sestra brzy uzdraví a budeme si moct pohovořit.

Gellert“

Albus se neubránil úsměvu. To co mu mladík psal ho zaujalo. Zapomněl na svou letargii i bolest v poštípaném prstu a sedl si ke stolu. Svým rukopisem plným kudrlinek pokryl nový pergamen:

„Gellerte,
jen jsem nemohl usnout a zamyslel jsem se. Nevyrušil jste mě.
Ta kniha musí být nepochybně zajímavá. Pokud si pamatuji, profesor Binns některé zmiňoval ve výuce Dějin čar a kouzel. Ale spíš mezi řečí, jako nepodložené zajímavosti.
Zde v Anglii máme stejné zvyky jako v Evropě, proto mě upřímně překvapuje, že některé hůlky mohly putovat mezi kouzelníky.
Zajímáte se o hůlky a hůlkovou magii? Jste muž plný překvapení, netušil jsem, jak široké máte zájmy.
Snad se brzy uvidíme.
Albus
PS.: Pokud budete chtít odpovědět, posílám Vám svou sovu. Bathildin pták je poněkud nevypočitatelný.

Zabalil pergamen a opatrně ho předal velkému ptákovi. Když ho probodl pohledem, který vypovídal o mnohém a odrazil se od stolu, nastavil Albus ruku u otevřené klece. Jeho sova na ni přeskočila, když jí zašeptal pár slov a pohladil ji po hlavě, zamávala křídly a zmizela do noci. Okno nechal otevřené a v očekávání si pohrával s velkým brkem, až si ušpinil prsty od inkoustu. Nemusel ale čekat dlouho. Sova se brzy usadila na stůl a sklepala ze sebe spršku vody. Ochotně mu předala dopis a on se dychtivě pustil do čtení.

„Albusi,
děkuji za sovu. Ten pták je děsný, jediný koho neštípe, je tetička. Zato já musím konstatovat, že skoro nemohu psát.
Zajímám se hlavně o jednu hůlku, možná tu nejzvláštnější, ale o tom bych si rád promluvil spíš osobně, snad si najdeme čas. Třeba do té doby zjistím nějaké další skutečnosti. Jen nejsem příliš zdatný v překládání run a jiná stará písma vůbec neovládám, proto mi to jde zoufale pomalu. Nicméně, mám dost času studovat.
Rád bych s Vámi mluvil o více věcech, ale to v korespondenci opravdu nejde.
Gellert“

Albus se pro sebe usmál a ihned se dal do psaní odpovědi.

„Gellerte,
musím konstatovat, že jsem na tom podobně. Také mi ten nerudný pták poranil ruce.
S překladem run a jiných písem Vám mohu pomoci. Nechci se povyšovat, ale co se týče run, čtu je stejně plynně jako latinku. S dalšími písmy bych si měl také snadno poradit. Pomohu rád.
Musím přiznat, že jste mě navnadil a na setkání se těším.
Albus“

Sledoval, jak sova zmizela ve tmě, a musel si chtě nechtě přiznat, že se na odpověď těší. Jeho přání bylo brzy naplněno a sova mu předala další lístek.

„Albusi,
za Vaši pomoc bych byl velmi vděčný. Musím přiznat, že jsem na písma nikdy neměl trpělivost. Nebavila mě, i když se v Kruvalu probírala velmi podrobně. Dnes už tedy nechám hrabání se ve slovníku a počkám s tím na Vás. Sám už s tím stejně mnoho nesvedu.
Také se těším, až nám bude dáno se setkat.
Přeji dobrou noc.
Gellert“

Albus s úsměvem napsal krátkou odpověď.

„Pomohu Vám velmi rád. Také se těším na setkání.
Dobrou noc Albus“

Když se sova s prázdnou vrátila, zavřel okno a lehl si na postel. Hlavu opřel do dlaní a zahleděl se na bílý strop. Usnul s širokým úsměvem a na své dřívější rozhodnutí rychle zapomněl.

Zpět na obsah

Kapitola 14: 13. Vysoký cíl

Nesmělé zářijové slunce nečekaně proniklo těžkými mraky a pohladilo po bledých tvářích drobné děvče, které se ochotně nechalo laskat lačnými prsty paprsků. Nastavilo jim přivřená víčka a s hlubokým povzdechem přijímalo lechtavé teplo. Halilo její obličej do vyhřátého, vůní protkaného oparu. Teplu ale nebylo dáno proniknout skrz kůži. Chlad ji poslední dobou ochromoval. Nedokázalo ji zahřát slunce, oheň ani bratrova náruč, matčin šál.
Zhluboka nadechla vzduch vonící brzkým podzimem. Nikdy nevíš, kdy to může být naposledy. Zavřela oči a sklopila hlavu. Neodbytné myšlenky na smrt se jí vtíraly do mysli, když je nejméně očekávala. Nechtěla jim naslouchat, přesto se ale vracely. Dotíraly na ni, a i když je odháněla, nechtěly ji opustit. Uzavírala před nimi mysl, přesto si ale vždy našly skulinku a jako neodbytný hmyz se jí protáhly do hlavy, kde narostly do obludných rozměrů.
Nemohla se jich zbavit od té doby, co se setkala s ním. Od doby, kdy mu pohlédla do očí. Byly krásné, světle hnědé, lemované dlouhými řasami, když si ji pátravě prohlédly, ale to, co v nich uviděla, ji vyděsilo. Viděla v nich divoký temperament, chladnou promyšlenou vypočítavost, na pozadí bezcitné krutosti bolest smísenou se vztekem a bezmocí a touhu. Touhu svírat v rukou životy nevinných, zahrávat si s nimi, ovládat je. Nesměla na něj myslet, ty vzpomínky ji naplňovaly sžíravým neklidem.
Měla strach o Albuse. Vycítila jeho vábivé kouzlo, kterým dokázal získat vše, co chtěl, prohlédla ho a teď ji znepokojovalo, jak moc na něm Albusovi záleží. Bála se, že mu podlehne. Věděla, jak je ambiciózní, jak touží po uznání a úspěchu, jak se úpěnlivě snaží nahradit ztracenou úctu a jak moc trpí svou nečinností. Horoucně si přála, aby zvítězil jeho rozum, jeho zodpovědnost nad egem a ambicemi a ochránily ho před scestím. Ochránily ho před temnotou, která se ukrývá v každém a čeká na příležitost zahalit i ty nejčistší myšlenky do černého závoje. Jak tenká je ta hranice. Ona sama tu svou znala a děsila ji. Věděla, co se stane, když ji překročí. Jako rozhraní světla a stínu, stačí krátký krok a duše je ztracena. Obávala se o Albusovu duši.
Tiše povzdechla, pohledem bloudila po známém sadu a všimla si, že slunce se opět schovalo za mraky. Znovu vykročila unavenou usychající travou. Přitáhla si vlněný šál těsněji k tělu a objala svoje křehká ramena rukama. Snažila se zahnat nepříjemné pocity a prsty pohladila vrásčitou kůru staré jabloně. Vnímala šelestivý život pod kůrou a hluboký klid, se kterým z ní odcházela životní síla, aby ukrytá v kořenech vyčkala na příchod jara. Její vnímavé podvědomí, jako by se se vším loučilo. Stiskla zuby a přála si zbavit se svého příšerného prokletí vědění. Být tak jen obyčejným dítětem, bez krutého nadání, které ji sžíralo, bez síly, kterou neuměla ovládnout. Opřela se čelem o hrubou kůru a rukama objala pokroucený kmen. Po tváři jí stekla osamělá slza.

„Ariano, maličká, není ti chladno?“ promluvil tiše Albus, když došel k děvčeti, které se opíralo o starý strom. Pomalu zvedla hlavu, zahleděla se na něj velkýma očima a smutně se usmála.
„Chlad mi nevadí, chci vidět, jak léto odchází.“
„Poslední dobou jsi zamlklá, je všechno v pořádku?“ sevřel její tvář v dlaních a zkoumavě si ji prohlédl.
„To nic, jsem jen unavená, bude to dobré,“ zahleděla se mu do očí.
„Pojď, uvařím ti čaj, jsi prokřehlá,“ jemně ji objal kolem ramen. Podvolila se a nechala ho, aby ji odvedl dovnitř.
Když vstoupili do kuchyně opatrně ji usadil ke stolu a na kamna postavil konvici vody. Opravdu mu dělala starosti. Bylo to již přes týden, co měla ten nešťastný záchvat, a její stav se lepšil jen velmi pomalu. Byla stále slabá, unavená, ale dokázal z ní vycítit i nervozitu. Nechápal to, a ona mu to nechtěla vysvětlit.
S povzdechem vytáhl z příborníku velký hrnek a nasypal do něj bylinky. Opřel se zády o ten stařičký kus nábytku a zamyšleně sledoval, jak se choulí na židli, pečlivě zabalená do velkého šálu. Poslední dny jako by se mu ztrácela před očima. Občas ho napadlo, jestli to nezpůsobilo spíš setkání s Gellertem, než samotný záchvat. Stále nemohl přijít na to, proč se tak vyděsila. Něco takového se ještě nestalo. Že by něco v něm? Aileen tvrdila, že je nebezpečný. Pousmál se, ano, samozřejmě, každý inteligentní, nadaný čaroděj je nebezpečný. Bude pravděpodobně lepší, aby se s ním Ariana již nesetkala, nerad by ji znovu oslabil.
Ze zamyšlení ho vytrhla pískající konvice. Povzdechl a zalil čaj. Kuchyní zavoněla meduňka a mateřídouška. Chvíli pozoroval, jak se voda barví bylinkami, nakonec slil kouřící voňavou tekutinu a hrnek postavil před Arianu. Ta se na něj vděčně pousmála a obemkla štíhlými prsty rozehřátou nádobu.
Albus ji ještě chvíli pozoroval. Doufal, že se brzy zotaví. Leknutím sebou trhl, když na kuchyňské okno zaklepala sova. Ihned poznal Bathildina nevrlého výra. Otevřel a pokusil se mu opatrně vzít složený lístek. Pták se načepýřil a vrhl na něj opovržlivý pohled, nakonec mu ale pergamen vydal a s rozhořčeným zavřeštěním odletěl.
Albus tušil, kdo mu asi píše, a snažil se potlačit nervozitu a chvění rukou. Rozbalil lístek a začetl se do krátkého vzkazu.

„Albusi,
narazil jsem na problém, se kterým nemohu hnout. Vaše znalost run, a popravdě i angličtiny, by mi velmi pomohla. Nemohli bychom se dnes sejít?
Gellert“

„Děje se něco?“ zkoumavě ho pozorovala Ariana.
„Ne, maličká, to nic, jen Bathilda potřebuje něco vědět,“ zablekotal první, co jej napadlo, „jen jí odepíšu a přijdu.“ Pohladil ji po vlasech a spěšně vyšel z kuchyně. Při tom přemýšlel, jak zařídit, aby se Gellert nesetkal s Arianou. Bral schody po dvou a vrazil do své ložnice. Něco ho přeci jen napadlo. Jistě, tak by to mohlo jít. Rychle načmáral krátký vzkaz na druhou stranu lístku:

„Pomohu Vám rád. Jen se nemohu vzdálit z domu a mám obavu, že Vaše opětovné setkání s Arianou by nemuselo dopadnout dobře, stále se ještě nezotavila po svém záchvatu. Nevadilo by Vám přijít ke mně, až bude sestra spát, tedy nejdříve o deváté hodině? Vím, že je to pozdě, ale dříve opravdu nemohu.
Pokud souhlasíte, nezvoňte, nechám Vám otevřeno a budu Vás čekat.
Albus“

Složil lístek a šťouchnutím probudil svou sovu. Ta nesouhlasně zahoukala a zamžourala očima.
„Neboj, jen k Bathildě, a jednou,“ promluvil na ni tiše a nabídl jí pamlsek. Sova ho přijala a přeskočila mu na ruku. Když jí otevřel okno převzala od něj dopis a vyletěla ven. Zanedlouho byla zpět a přinesla lístek s pár slovy odpovědi:

„To není problém, stejně chodívám spát pozdě. Tedy v devět. G.“

Albus se pousmál a odměnil ptáka pamlskem. Pak znovu seběhl dolů do přízemí.

Byla již tma, tmavovlasý mladík sedící v křesle před krbem pozoroval mihotavé plameny. V dlouhých prstech svíral hrnek s čajem a zamyšleně z něj upíjel. Byl opravdu zvědavý, o jaké poznatky se s ním touží jeho pozdní host podělit. Očima zabloudil k hodinám na krbové římse. Devátá měla odbít během chvilky. Zaslechl zaklepání na vchodové dveře a s pousmáním vstal. Bathilda měla pravdu, vždy chodí přesně. Odložil hrnek na stolek a vyšel vstříc hostu.
„Vítejte,“ usmál se a napřáhl ruku k mladému muži, kterému se v očích odrazily plameny z ohně v krbu.
„Zdravím vás, Albusi, rád vás vidím,“ přehodil si Gellert několik velkých knih z jedné ruky do druhé, aby mu mohl stisknout pravici.
„Nápodobně. Čím vás mohu pohostit?“
„Jestli se neurazíte, donesl jsem lahev červeného. Tenkrát jsme vypili pouze jednu, a tetička mi jich přivezla poměrně slušnou zásobu. Nerad bych je stěhoval domů,“ povytáhl mladík z nadité kapsy lahev.
Albus se neubránil úsměvu: „Dobré víno nikoho neurazí. Myslím, že nejlépe uděláme, když půjdeme ke mně do pokoje. Přeci jen, na psacím stole se nám bude pracovat podstatně lépe. Pojďte, prosím, za mnou.“ Zvětšil plamen v petrolejce na chodbě a rychlým krokem vystoupal po schodech nahoru. Otevřel dveře a uvedl Gellerta do své ložnice. Ten zkoumavým pohledem přejel malý skromně vybavený pokoj od pečlivě ustlané postele až po obsáhlou knihovnu na protější zdi a usmál se.
„Útulné,“ zhodnotil své pozorování a vkročil dovnitř.
„Děkuji, dojdu pro sklenky,“ odložil Albus petrolejku na stůl a odešel. Gellert zatím složil knihy k lampě a přidal lahev. Pak se zkoumavě zahleděl do knihovny. Se zájmem procházel jednu knihu za druhou - staré učebnice ze školy, obsáhlá pojednání o přeměňování zvířat, věcí i lidí, o zastíracích a obranných kouzlech, o nitrobraně a nitrozpytu, několik slovníků a knih o runách, kouzelných znacích a symbolech. Pár knih o mudlovské optice. Na kraji police se tísnilo několik map a svitků pergamenu. Nepochybně zrušené plány na zahraniční cestu. Nenacházel ale tu, co hledal. I když upřímně ani nečekal, že ji tu najde. Odložil svůj kabátec na postel a vyhlédl z okna. Ještě ani nestihl prohlédnout stíny na zahradě, když se vrátil Albus se dvěma sklenkami.
„Pokud vám to nevadí, odložil jsem si, je tu příjemně teplo.“
„Ale samozřejmě, udělejte si pohodlí, musel jsem již zatopit, venku se ochladilo,“ pousmál se Albus a otevřel vino, aby mohl naplnit sklenky jiskřivou tekutinou.
„Na nové poznatky,“ pozvedl Gellert sklenku k přípitku. Albus s úsměvem nastavil svou, a když sklo zacinkalo, jejich pohledy se střetly. Albuse zamrazilo v zádech. Gellertova ústa se roztáhla v širokém úsměvu a v očích se mu zablesklo.
Albus prudce zamrkal a napil se lahodného vína. Tvrdě potlačil chvění kolem žaludku. Sklopil hlavu a odložil sklenku. Pohledem zabloudil k objemným knihám, které Gellert přinesl a vzal do ruky první z nich.
„Tak s čím potřebujete poradit?“ zadíval se znovu na svého společníka a prsty pohladil staré desky vázané v kůži.
Gellert labužnicky upíjel víno a ještě chvilku sledoval Albuse. Pak odložil sklenku a vzal největší z knih a otevřel ji v kruhu světla, které kolem rozprostřela petrolejka, na straně, kterou měl založenou kouskem pergamenu. Sklonil se a dlouhým prstem přejel přes řádky až došel zhruba do poloviny. V zamyšlení stáhl obočí, až se mu na čele udělala hluboká vráska.
„Tady, text je psán v opačné časové posloupnosti, tedy od nejnovějších zpráv po nejstarší. Odtud by měly být přepisy starších zpráv, ale, bohužel, text mi nedává smysl. Nevím, kde dělám chybu. Možná je to mou omezenou znalostí jazyka, přeci jen nejsem rodilý mluvčí,“ pohlédl na Albuse, který zaujatě naslouchal a sám se sklonil nad knihou: „Dovolíte, rád bych se podíval blíže.“ Když Gellert nepatrně ustoupil, zadíval se Albus do textu. Přitáhl si židli, aby se mohl posadit a rukou přejel po starém písmu.
„Vskutku, jde o starou angličtinu a runy jsou také trochu jiné. Pisatel zcela evidentně přepsal do detailů původní text včetně archaického písma, pravděpodobně i ovlivněného rukopisem autora,“ stáhl obličej soustředěním a hluboce se zamyslel.
Gellert se narovnal a založil ruce na prsou. S úsměvem sledoval mladíka před sebou. Byl zcela zaujatý textem, nevšímal si kaštanových vlasů, které mu padaly do obličeje. Zářivě modré oči měl mírně přimhouřené, obočí nakrčené a co chvíli si nevědomky promnul kořen nosu, jak studoval staré písmo. Uvědomil si, že to dělá často, když je rozrušený nebo zamyšlený. Nespouštěl z něj oči, když se zvedl a donesl si dvě knihy ze své knihovny a listoval jimi. Porovnával znaky v nich a ve starém textu.
Jak se skláněl nad stolem světlo blikotavě osvětlovalo jeho šíji, poměrně široká ramena v bílé košili s rozhaleným límcem, velké obratné dlaně a dlouhé prsty, které jako by dotekem na starém pergamenu dokázaly rozluštit skryté poselství. Všiml si nepatrně zkřiveného ukazováku a prostředníku na pravé ruce, nepochybně od psaní. Světlo petrolejky kouzlilo nepředvídatelné stíny na jeho zádech.
Odtrhl pohled od mladíka před sebou a v zamyšlení si zhrublými prsty přejel po rtech. Musel si chtě nechtě přiznat, že jej velmi přitahuje. Sám sebe překvapil. Něco takového ještě k nikomu nepocítil. O to zvláštnější bylo, že ho přitahoval muž. Pousmál se a přimhouřil oči. No, proč ne? Konečně pochopil, proč nikdy nezatoužil po ženě. Věděl sice, jak společnost o podobných vztazích uvažuje, ale nezáleželo mu na tom. Nezáleželo mu na lidech.
Cítil za jeho pevným sebeovládáním a klidem velkou sílu, odhodlání, sebevědomí a nadání. Měl neodbytné nutkání dotknout se té odhalené šíje, snědé kůže, jen tak, lehce. Konečky prstů přejet na hranici stínu, který vrhal límec jeho košile. Cítit teplo kůže a blízkost. Při té představě ho příjemně mrazilo. Tělem se rozpínalo plíživé vzrušení. Nechal se unášet na jeho vlnách. Nadouvalo se a hřálo ho v hrudi. Už, už chtěl vztáhnout ruku, v půli pohybu se ale zarazil. Musí se ovládat. Sice od minulého setkání tušil, že mu není lhostejný, ale nechtěl nic uspěchat. Vycítil jeho vnitřní boj, jeho vynucenou odtažitost, strach. Musí mu dát čas. Trpělivost růže přináší a on tentokrát potlačí svůj bezhlavý temperament a počká. Věděl, že to nebude marné čekání. Bude jeho.
Albus se zachmuřil. Vytáhl ze zásuvky v psacím stole čistý list pergamenu a sevřel v prstech brk. Znovu se zahleděl do textu a začal pomalu přepisovat jeho obsah. Gellert ještě chvíli sledoval, jak slovo za slovem pomalu vykresluje své zdobné písmo. Upil ze své sklenky a pomalu přešel po pokoji. Zahleděl se na hřbety knih a nakonec vytáhl Dějiny bradavické školy čar a kouzel a pomalu jimi listoval. Když došel k obsáhlému popisu sporů mezi zakladateli školy, natočil knihu ke světlu a se zájmem se začetl.
Vida, tak i nerozlučná čtveřice zakladatelů Bradavic mezi sebou měla složité vztahy. Ušklíbl se a promnul si bradu. Když pasáž dočetl prudce zaklapl knihu, odložil ji vedle sebe na postel a zahleděl se na Albusovu siluetu, kterou osvětlovala petrolejka. Byl stále zaujat překladem a evidentně nevnímal okolní svět. Začínal se nudit a měl nutkání s ním mluvit. Pousmál se: „Albusi?“
Oslovený mladík sebou trhl a zvedl hlavu, očima vyhledal svého hosta.
„Ach, Gellerte, omlouvám se, zabral jsem se do překladu a nenabídl vám ani židli,“ zamrkal očima a nervózně si prohrábl vlasy.
Gellert se zasmál. „To je v pořádku. Jen mě tak napadlo,“ odmlčel se a stáhl obočí, jak hledal správná slova, „nepřemýšlel jste někdy o tom, jak nespravedlivě je postavena naše společnost?“
Albus se zarazil a zkoumavě si prohlížel mladého muže. „Jak to myslíte?“ zvedl tázavě obočí.
Gellert si přejel prsty po rtech a tiše pokračoval: „Víte, když tak sleduji, jak mudlové neumějí vládnout, jak se ženou do propasti, do záhuby a s sebou stahují i nás kouzelníky. Již nějakou dobu přemýšlím, zda by nebylo v jejich vlastním zájmu lepší, aby je vedl někdo, kdo na to má všechny předpoklady, vědomosti, nadání. Ovládá magické síly a chápe mnohem více, než oni.“ Zvedl oči a zahleděl se na svého společníka. Neviděl přesně rysy jeho tváře, kvůli petrolejce, která mu svítila do zad. Přesto si ale všiml hluboké vrásky, která mu vznikla na čele, jak se zamyslel. Sklonil hlavu a promnul si kořen nosu. Dlouho mlčel a nakonec s povzdechem promluvil.
„Abych se přiznal, nikdy jsem o ničem takovém nepřemýšlel. Musím však uznat, že to zní logicky. Ovšem společnost je tak postavena už velmi dlouho a zdá se, že to tak všem vyhovuje.“
„Ano, to se může zdát. Jenže spoustu kouzelníků ani nezajímá, co se děje, a mudlové tak mají volné ruce, aby si pod sebou mohli podřezat větev,“ zamračil se Gellert. „A nejen pod sebou, i pod námi. Kouzelníci by s tím měli něco dělat. Kdo jiný by jim mohl zabránit dělat stále stejné chyby? Kdo jiný by je měl vést? Kdo jiný by měl převzít zodpovědnost?“ tázavě zvedl obočí a zahleděl se na Albuse. Ten jen sklopil pohled a nasucho polkl. Opřel se loktem o opěradlo židle a v zamyšlení se zamračil. Ticho se prodlužovalo. Sáhl po své sklence a upil vína.
Gellert ho pozorně sledoval, jeho profil osvětlený petrolejkou. Pomalu vstal a vykročil k němu. Mladík si ho nevšímal. Hluboce zamyšlen sledoval rudé jiskřivé víno ve sklence, kterou pomalu otáčel v prstech. Opřel se o desku stolu a nespouštěl z něj pohled.
Albus zvedl hlavu a zadíval se svému hostu do tváře: „Já nevím, Gellerte, opravdu jsme natolik zodpovědní, abychom mohli rozhodovat o životech jiných, i když jen mudlů? Máme na to právo, vměšovat se do jejich záležitostí?“
„A kdo jiný? Když už se mezi mudly objevil schopný vůdce, buď se ho zbavili, nebo to byl psychopat a vyvraždil půl Evropy. Společnost nutně potřebuje obrodu, změnu než se zhroutí. Copak byste nechtěl lepší svět? Svět bez skrývání, kdy by každý kouzelník mohl být volný? Kde by Ariana nemusela být zavřená doma?“ když mluvil, pevně se zadíval Albusovi do očí.
Albus znovu nasucho polkl. Díval se do těch medových hlubin plných odhodlání, síly. Zachmuřil se, uhnul pohledem a promnul si kořen nosu.
„Samozřejmě, že bych chtěl. Kdo by takový svět nechtěl. Ale nebylo by to dobré, copak by to šlo bez krveprolití? Bez zbytečných obětí?“
Gellert si promnul obličej a vydechl: „Ne vždy je to, co je správné, zároveň i dobré. Ale pro větší dobro všech je nutné něco obětovat, nemyslíte? Pokud nic neobětujeme, nemůžeme se nikdy hnout z místa, nikdy dojít ke svému cíli.“ Naklonil hlavu na stranu a zvedl obočí.
„A jaký by to měl být cíl?“
„Lepší, čistší svět, kde mudlové a kouzelníci žijí společně v harmonii. Mudlové citlivě vedeni k jednotě kouzelníky, chráněni. A kouzelníci konečně volní na místě, které jim právem náleží. Ke kterému byli předurčeni, co svět světem stojí, ale bylo jim po tisíce let odepřeno,“ pousmál se Gellert a vykročil po pokoji. Musel být obezřetný, opatrný. Nejradši by na Albuse vykřičel všechny své plány, sny, cíle, ale tušil, že by to k ničemu nevedlo. Vystrašil by ho. Musel ho získávat pomalu, jedině tak se mohl stát jeho spojencem. Jeho partnerem. Přál si mít spojence. Vždy se setkával jen s nepochopením, s odsouzením, s opovržením. Teď to musí být jinak. Ve dvou by bylo vše jednodušší.
Albus mlčel. Přemýšlel nad tím, co mu Gellert řekl, a vše se v něm pralo. Jako by se v něm překřikovalo několik hlasů, a on nerozuměl ani jednomu. Sledoval, jak mladý muž došel zpět ke stolu a dolil víno do obou sklenic, jak upil, jak si zálibně proti světlu prohlížel jiskřivou rudou tekutinu a nakonec zvedl pohled a zadíval se mu do očí. Viděl ten podmanivý oheň, který v nich sálal. Znovu ho zaplavila vlna vzrušení. Uhnul očima a snažil se potlačit to plíživé teplo. Spojil dlouhé prsty do stříšky a opřel o ně obličej.
„Jak byste toho chtěl dosáhnout?“
„Dát jim novou víru, za kterou by mohli jít. Místo přežitých a pokroucených ideálů jasný nový směr. Jsou jako ovce, pokud je přesvědčíme, půjdou za námi jako pokorná zvířata. Těm chytřejším dáme prostor pro otázky a hledání odpovědí. Dáme jim postavení a možnost vést ty méně zdatné, slabší,“ usmál se a v očích se mu zablesklo.
„A pokud je nepřesvědčíme?“ zachmuřil se Albus.
„Nevěřím, že bysme je nepřesvědčili. Přeci jen, pomocí kouzel lze stvořit dokonalou iluzi. Podmanivou, lákavou, které neodolá žádný mudla,“ usmál se široce Gellert. Tušil vítězství.
Albus se ušklíbl: „Jste blázen.“
Gellert se nahlas rozesmál: „Jsem, to nepopírám, ale dovedete si to představit?“
Albus se už neubránil úsměvu. Jeho smích byl tak nakažlivý. Promnul si oči: „Musím uznat, že ta představa je lákavá.“
„Ta představa by se mohla stát skutečností, ale sám ji těžko zrealizuji. Pomůžete mi?“ usmívaje se, zabodl pohled Albusovi do očí. Ten se nadechl a chvíli váhal s odpovědí. Koutky mu samovolně cukaly. Cítil na sobě ten palčivý pohled. „Jste šílenec a snílek, ale ať je po vašem, pomohu vám. Jsem nejspíš stejný blázen,“ nevydržel už a rozesmál se také.
„Věděl jsem to,“ zaburácel Gellert.
„Šššš, tiše, ať nevzbudíte Arianu.“
„Věděl jsem, že mě podpoříte, dovedete si to představit? Co můžeme dokázat?“ sklonil se a rukou se opřel o opěradlo židle. Oči mu plály vzrušením a radostí.
„Ano, ano, jen už se prosím uklidněte, nebo vzburcujete půl Godrikova Dolu,“ s úsměvem ho krotil Albus. Sám ale nedokázal odolat jeho bujnému veselí. Musel se zhluboka nadechnout, aby přemohl žár, který zachvátil jeho hruď.
„Albusi, chápete, co nás čeká?“ stiskl mu rameno a jejich pohledy se střetly. Odpovědí mu byl jen zářivý úsměv a oheň, který zahořel v modrých očích. Prudce se narovnal a sevřel svou sklenku.
„Na nový lepší svět, na Albuse Brumbála a Gellerta Grindelwalda, strůjce nového pořádku!“
Albus si promnul oči a s širokým úsměvem následoval jeho příkladu: „Na bláznivé sny!“

Zpět na obsah

Kapitola 15: 14. Cikáni

Slunce se pomalu nořilo za obzor a posledními měkkými paprsky se loučilo s listím, které tiše maloval podzim do všech barev, jež znal. Stromy šuměly podvečerním vánkem a kolem bystřiny, protékající lesem, se tvořily první kotouče mlhy. Vzduch voněl hlínou, listím a tlející travou. Ptáci ještě občas zazpívali písničku létu na rozloučenou, než odlétli do svých zimovišť.
Mlha se ovinula kolem nohou dvou klusajících koní, aby je vzápětí zase propustila do rudé sluneční záře. Dva jezdci ale nevnímali krásy okolní přírody. Plavovlasý mladík s úsměvem sledoval snažení svého přítele, který se úporně snažil udržet na vysoké ryzce.
„Houuu momche, houuu bavno! To stačí, Albusi, ať si nevytlučete zuby,“ rozesmál se Gellert a přitáhl otěže černému hřebci, který neochotně přešel do kroku a pohodil jemnou hlavou.
„Hou, malá, hou,“ vydechl s úlevou Albus, když klisna zpomalila otřel si rukou zpocené čelo a zhluboka nadechl chladný vzduch.
„Chcete mě zabít?“ zahučel. Zamračil se na svého společníka, a když si všiml jeho pobaveného úšklebku, neodpustil si uštěpačnou poznámku: „Hlavně, že se dobře bavíte!“
Gellert stěží přemohl smích: „Šlo vám to, jde jen o to, naučit se ovládnout vlastní pohyb, chce to jen cvik. Uvidíte, za chvíli to zvládnete a cval je mnohem příjemnější,“ zašklebil se Gellert, sledoval nesouhlasný pohled svého společníka a koutky mu znovu cukaly, jak přemáhal pobavený smích.
„To bych si raději odpustil, dnes toho bylo dost, nemyslíte?“ zabručel Albus a tázavě zvedl obočí. Nedokázal ale už udržet vážnou tvář a úsměv se pomalu začal vkrádat i na jeho obličej. Gellertovu veselí nikdy nedokázal dlouho odolávat.
Chvíli jeli mlčky. Albus po očku sledoval plavovlasého mladíka. Jeho ostře řezaná tvář zjemněla v zapadajícím slunci, oči žhnuly světlem končícího dne. U Merlina, proč ho tolik přitahoval? Polkl a stiskl zuby. Gellert vycítil jeho pohled, trhl hlavou a zadíval se mu do očí. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Albus ho opětoval a uhnul očima. Snažil se přemoct vzrůstající napětí. Cítil na sobě jeho upřený pohled a snažil se na sobě nedat nic znát. Když Gellert promluvil, poplašeně sebou trhl.
„Přemýšlel jste o tom, co jsme probírali posledně?“
Albus se pousmál a tiše odpověděl: „Takže to nebyl žert?“
„Ne, myslel jsem to zcela vážně. O takovýchto tématech zásadně nežertuji,“ sledoval ho pozorně mladík.
„Je to smělý plán, musím přiznat, že i lákavý. Je ale reálný? Jak byste chtěl dosáhnout tak vysokého cíle?“ opětoval jeho pohled Albus a zachmuřil se.
„Jste příliš skromný, Albusi, naše nadání není zanedbatelné. A existuje něco, co by nám mohlo pomoci. Pokročil jste s překladem textů, které jsem vám přinesl?“
„Ano, něco jsem stihl přeložit. Texty se zmiňují o několika hůlkách, silných hůlkách, jejichž historie je ale velmi krvavá. Hůlka Osudu, hůlka Smrti a další.“
„A co když je to jen jedna hůlka?“ povytáhl Gellert obočí a přitáhl koni otěže, protože se znovu snažil naklusat.
Albus zamyšleně nakrabatil čelo. Gellert věděl, že kdyby měl volné ruce, promnul by si kořen nosu.
„Jedna hůlka?“
„Ano, Bezová hůlka nebo také Prastará hůlka. Nejmocnější hůlka, která byla kdy vyrobena,“ usmál se široce Gellert.
„Bezová hůlka? Co je zač?“ ten název mu byl matně povědomý, ale nemohl si vzpomenout, kde jej slyšel nebo kde o něm četl.
„Podle legendy ji stvořila samotná smrt,“ zkoumavě ho sledoval Gellert.
Albus se zasmál: „Tomu přeci nevěříte.“
„Ne, samozřejmě, ale i pohádky mohou mít reálný základ, nemyslíte?“
Albus jen tázavě zvedl obočí.
„To je na delší vyprávění někde v klidu, teď bychom si mohli ještě zaklusat, co vy na to?“ ušklíbl se Gellert a dřív, než mohl Albus zareagovat, pobídl koně do klusu. Albus jen zavrtěl hlavou a následoval jeho příkladu. To ale Gellertovi nestačilo, když jej vysoká klisna dohnala šlehl po Albusovi pobaveným pohledem.
„Co říkáte, zacváláme si? Postavte se do třmenů lehce se předkloňte, chytněte se hřívy a povolte otěž! Hej, hop, jdi!“ zahulákal plavovlasý mladík. Al Ramah se s radostným zaržáním rozeběhl a Albus s vědomím, že dělá nehoráznou hloupost povolil otěž a nechal klisnu nacválat. Když se vzpamatoval z náhlé změny pohybu a popadl dech, musel s radostí uznat, že Gellert nelhal. Snažil se udržet rovnováhu a vítr mu cuchal vlasy. Měl chuť se rozesmát. Všiml si, že Gellert zastavil poblíž a pozoruje něco v dálce. Nechal klisnu dojít nedaleko a přitáhl otěž. Hlava se mu ještě točila a popadal dech, když dojel k němu. Mladík si ho všiml a široce se usmál, když zaregistroval jeho výraz. Pak ale zvážněl.
„Co je to?“ zeptal se se zájmem a ukázal na několik krytých vozů na louce a stoupající pramínek kouře.
„Nevím, podíváme se?“
Gellert jen kývl a pobídl koně. Pomalu se blížili k vozům a již dobře viděli, jak se kolem nich pohybuje několik mužů a žen. Muži vypřahali statné koně a ženy vynášely z vozů velké hrnce.
„Tsiganite,“ pousmál se Gellert, a když Albus tázavě zvedl obočí, zamyslel se a hledal správné anglické slovo.
„Myslím, že vy jim říkáte cikáni... kočovníci.“
Albus kývl a matně si vzpomněl na studium mudlů, kde se o nich zběžně učili. Před očima měl svou poznámku v zápiscích. „Kočující divocí mudlové snědé pleti, občas se mezi nimi vyskytují jedinci s magickými schopnostmi. Jejich magie je ale spontánní a nevypočitatelná, stejně jako jejich chování a jednání. Kočují v rodinných skupinách a někdy předvádějí kejklířská, taneční nebo divadelní vystoupení za úplatu.“
Všiml si jich vysoký vousatý muž v širokém klobouku a pozoroval, jak se blíží. Albus si ho pečlivě prohlédl. Jeho přimhouřené temné oči ho znervózňovaly a chtělo se mu otočit koně a jet zpět k Derwisforthovu sídlu. Gellert se ale pousmál a zamával rukou.
„Dobrý večer.“
„Dobrej,“ zabručel muž a stále se tvářil podmračeně, „co pánové jako vy pohledávají tady?“ měřil si oba jezdce nedůvěřivě.
„Nepřijeli jsme ve zlém, jen jedeme okolo a zajímá nás, co se bude dít. Mám rád vaši hudbu.“
Mužova tvář se rozjasnila, oči ale stále prozrazovaly podezřívavost a potměšilost. Albusovi se zblízka nelíbil o nic víc než z dálky. Viděl, jak si přitiskl ruku na prsa a hluboce se uklonil.
„Pak pánové, račte sesednout a přisednout si k nám, k ohni,“ ukázal mezi vozy, kde se již vzdouvaly vysoké plameny a olizovaly velký kotel zavěšený na trojnožce. Při tom znalecky hodnotil Gellertova koně. Ten si ho nevšímal a otočil se na svého společníka.
„Co říkáte, Albusi, posedíme chvíli?“ trhl hlavou k ohni a tázavě zvedl obočí.
Albus dojel až k němu a tiše zašeptal: „Ten chlap se mi nelíbí, přemýšlí jak nás oškubat.“
Gellert se jen zasmál. A spiklenecky na něj mrkl. Pak seskočil z koně a uzdu podal muži. Z kapsy vytáhl minci a s významným úsměvem mu ji vložil do dlaně. „Postarej se nám o koně a přines k ohni nějaké víno,“ rozkázal pevně.
„Jistě, pane, k vašim službám,“ sklonil se znovu muž a chtivě stiskl minci v dlani. V očích se mu zablesklo a hvízdnutím přivolal podsaditého mladíka. Něco na něj křikl podivným jazykem a předal mu uzdu.
Albus neochotně sesedl a nechal mladíka, aby odvedl klisnu nedaleko k ostatním koním, kteří pili z velkých věder. Gellert se na něj široce usmál a pokynutím ruky ho vyzval, aby ho následoval. Když k němu došel, vzal ho přátelsky kolem ramen a Albusovi se málem podlomila kolena.
„Nebojte se, toho, kdo je štědrý, neokradou,“ usmíval se Gellert. Všiml si Albusovy nejistoty a ušklíbl se. Spustil ruku a poplácal ho po rameni: „Pojďte, není se čeho bát.“
Albus jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a následoval ho k ohni.
„Pánové, posaďte se, tady Dežo vám zahraje, posaďte se jako doma, Aranka, přines víno,“ ukláněl se úslužně fousáč a směroval je k ohni. Gellert mu hodil další minci a muž ji obratně v letu chytil. Albus se pousmál, on sám s sebou peníze neměl, ani mudlovské, ani kouzelnické. Neměli moc na rozhazování. Nechal se usadit k ohni a štíhlá snědá dívka mu s úsměvem podala velký měch s vínem. Poděkoval jí pokývnutím hlavy a ochutnal. Bylo silné a nepochybně kořeněné, ale musel uznat, že lahodné. Děvče zavířilo dlouhou rudou sukní a ustoupilo o několik kroků, aby mohlo předat měch Gellertovi. Ten si ji zkoumavě prohlédl od šátku, který měla ovázaný kolem hlavy, aby držel bujné havraní kadeře, přes pestrý šál zakrývající její štíhlá ramena a útlý pas až k bohatě vyšívanému lemu široké sukně. Cikánka se opřela bosou zaprášenou nohou o kládu, na které mladík seděl a s vyzývavým úsměvem se sklonila, aby mu mohla podat měch.
Gellert se zadíval na Albuse, a když se jejich pohledy střetly, široce se usmál. Albus se zhluboka nadechl a stejně nedokázal přemoct plíživé horké vzrušení, které se mu rozpínalo z podbřišku a ovíjelo se mu kolem krku. Zamrkal a zahleděl se do ohně. Plameny ale nedokázaly zahnat to vtíravé nebezpečné, s čím marně bojoval. Pevně zavřel oči a promnul si je prsty.
Gellert s uspokojením přijal měch a mrkl na dívku. Ta se pousmála a přivřela oči, které se zaleskly odraženým ohněm. Mladík se s chutí napil a ona pomalu houpavě obešla oheň. Drobný šlachovitý mužík přinesl housle a potměšilý vousáč vytáhl z vozu otřískanou kytaru. Když zazněly první tklivé tóny, život v táboře jako by se zastavil. Ramenatý mladík se objevil v kruhu světla kolem ohně s basou a starší žena zahrála na podivnou píšťalu.
Houpavá pomalá melodie se nesla krajinou, na kterou pomalu padala tma. Štíhlá dívka vytáhla z kapsáře ukrytého pod sukněmi malou tamburínu a příjemným altem začala zpívat v jazyce, který Albus neznal. Ač slovům nerozuměl hudba ho dojímala. Vždycky hudbu miloval. Zavřel oči a nechal se unášet na houpavých harmoniích. Zapomněl na čas, zapomněl na okolní svět, melodie ho objala svými něžnými křídly a unášela jeho mysl do snění. Oheň ho hřál do tváře a stále na sobě cítil Gellertův pohled. Pousmál se a otevřel oči. Jejich pohledy se znovu střetly a hnědé i modré oči zářily odleskem divokých plamenů. Píseň pomalu skončila a odezněla do krajiny.
Nedaleko Albuse se usadila podivná žena. Obličej měla zbrázděný hlubokými vráskami, z pod rudého šátku jí splývaly dlouhé šedé vlasy. Na zádech měla velkou ovčí kůži, ale co jej nejvíce znepokojovalo, byly její oči. Byly prázdné, ale přesto vědoucí, plné porozumění. Uvědomil si, že musí být slepá, přesto ho ale propalovala pohledem.
Nasucho polkl a odvrátil od ní oči. Znervózňovala ho. Promnul si kořen nosu. Zatoužil odjet, ale Gellert se evidentně neměl k odchodu. Znovu přijal měch od vysoké dívky a s chutí se napil. Albus ho sledoval skrz oheň. Viděl, jak si zapálil dýmku a labužnicky potáhl. Znovu uhnul pohledem a zahleděl se na hudebníky. Všiml si, jak se dívka přitočila k muži s kytarou a zašeptala mu pár slov do ucha. Ten se široce usmál a kývl hlavou. Cikánka drobnou rukou zabubnovala na tamburínu a ostatní nástroje spustily postupně ve stejném rychlém rytmu.
Dívka rozvlnila své pružné tělo a zavířila širokou sukní. Rychlým pohybem hodila tamburínu i barevný šál starší ženě, která ihned rozezněla koženou blánu prsty a se smíchem se obezřetně přidala k tanci. Děvče se s úsměvem roztočilo a odhalilo drobné nohy podupávající do rytmu. Ladně zvedlo ruce a oddalo se plně pohybu. Albus musel uznat, že na ni byl pěkný pohled, když rozhýbala boky v divokém tanci, do rukou uchopila sukni, aby jí mohla roztáhnout do stran a rozvířit rudou látku ve velkých vlnách. Zatočila se na zdupané trávě a prohnula v zádech. Zabloudil pohledem ke Gellertovi, a když si všiml, jak zálibně děvče sleduje, nečekaně se mu stáhl žaludek. Odvrátil oči a zahleděl se do ohně.
„Smí vám, pane, stará Amer číst z ruky?“ Albus sebou trhl, když na něj stará žena promluvila skřípavým hlasem. Tázavě na ni pohlédl a chtěl se odtáhnout, ale něco v ní mu to nedovolilo.
„Nemám peníze,“ odpověděl tiše a polkl.
„Amer nechce peníze, Amer chce odpovědi. Chce mladý pán číst z dlaně? Amer umí předpovídat budoucnost, umí číst z kouzelných čar,“ roztáhla stařena ústa ve šklebu, který snad kdysi býval úsměvem. Albus se ošil, nikdy věštění nedůvěřoval, bylo pro něj příliš neuchopitelné. Žena ale stále přitahovala jeho pohled. Nakonec, snad ani ne ze své vůle, zvedl levou ruku a nechal si ji sevřít kloubnatými pařáty. Ta podivná osoba vrásčitými prsty zkoumala jeho dlaň i hřbet ruky.
„To je zvláštní ruka. Pán je zvláštní, jiný. Cítím velikou sílu, velikou. Je ve vás hodně, ale jste na rozcestí, mladíku. Na velkém a důležitém rozcestí. Musíte volit, mezi světlem a temnotou. Ať vykročíte kamkoliv, nebude už návratu. Dobře promýšlejte své jednání, protože smrt číhá na nečekaných místech, čeká tam, kde byste ji nikdy nehledal,“ žena se odmlčela a upřela na něj nevidoucí oči a Albus nervózně polkl.
„Vaším osudem je muž,“ pokračovala stařena a ztišila hlas, „muž, který vás neopustí po zbytek života, muž na kterého nikdy nezapomenete, kterého můžete buď milovat, nebo nenávidět. Jste rozdílní, opační, nevypočitatelní, spolu získáte zkázu, spolu získáte vítězství. Každý sám budete trpět, ale setkáte se znovu, až se osud naplní.
To, co vám uteče mezi prsty, možná najdete v dlaních, mladíku. Zvláštní ruku máte. Čtu v ní moudrost i šílenství, lásku i nenávist a dlouhý nešťastný život, plný ztrát a intrik. Máte před sebou velkou úspěšnou budoucnost, naplněnou bolestí.“
Albusovi se zadrhl dech a po zádech přeběhl mráz. Ženiny kloubnaté pařáty jako by ho pálily, jak pevně svírala jeho ruku a přejížděla prsty v dlani. Opatrně ji vyprostil a zahleděl se na ni. Připadalo mu, že ho propaluje pohledem nevidoucích očí a nervózně se ošil, když znovu promluvila.
„Teď se Amer bude ptát, mladý pane. Jste kouzelník, že?“
Albus zalapal po dechu. „Jak... jak, to víš?!“
Stařena se skřípavě zasmála: „Amer je ta, která ví, pane. Amer umí nejen číst v rukou. Vaše magie je mocná, pane, Amer ji cítí. Řekněte mi pravdu, pane. Kouzelníci stále žijí, stále přetrvávají.“
Albus naprázdno otevřel ústa a zase je s klapnutím zavřel. Světu kolem jako by někdo vypnul zvuk. Neslyšel nic, jen stařenin chrčivý dech a prudké tepání svého srdce.
„A... ano, kouzelníci žijí v utajení. Proč to chcete vědět, stejně se k nim nedostanete!“ zavrčel a vlasy v zátylku se mu zježily.
Žena z něj nespouštěla nevidoucí prázdné oči a znovu roztáhla vrásčitá ústa v úsměvu. „Amer nepotřebuje vědět kde, Amer potřebuje vědět, že jsou, Amer najde vše, i když je slepá,“ rozesmála se, pomalu vstala, a s tím jako by se Albusovi vrátil sluch. Znovu k němu dolehla rychlá hudba, zpěv i veselý hovor kolem ohně, praskání páleného dřeva. Ještě chvíli nepřítomně sledoval její pajdající siluetu, než zmizela v jednom z vozů.
Byl zmatený z toho, co mu řekla, její věštba mu nedávala smysl. Nedokázal svou přísnou logikou najít smysl v jejích slovech. Jediným, co pořádně pochopil, bylo, že jeho osudem je muž. Při tom uvědomění se ho znovu zmocnilo nezvané napětí. Aniž by chtěl, znovu se jeho pohled stočil ke Gellertovi, který ho zkoumavě pozoroval. Polkl a přes plameny ohně vnímal ty divoké oči, oči šelmy, dravce, které ho propalovaly tím nesnesitelným vášnivým žárem. Viděl, jak se pousmál a potáhl z dýmky. Uhnul pohledem a znovu se zálibně zadíval na tanečnici, která se krok za krokem, otočku za otočkou blížila a s cílevědomou výzvou v očích lákala mladíka k tanci. Sledoval, jak se rozesmál, vyklepal dýmku o kmen a shodil jezdecké sako. Nechal se vytáhnout na nohy a roztočil ji. Zasmála se a přitáhla si jeho dlaně na boky a prohnula pružné tělo. Gellert si ji přitáhl k sobě, pevně chytil její ruce a znovu ji vedl k otočce, při které se její dlouhá sukně ovinula kolem jeho nohou.
Ostatní obyvatelstvo tábora se shromáždilo kolem, někteří se přidali k tanci, někteří stáli, zpívali a tleskali do rytmu. Albus nedokázal odtrhnout pohled od Gellerta a tanečnice. Sledoval, jak se jeho pevné paže ovinuly kolem jejího pasu. Jak se k němu ta dívka tiskne, aby ho mohla zase opustit. Vířící sukni, jeho pevné přesné pohyby, ladnou cílevědomost dívčina těla. Sžíravé vzrušení ho začalo znovu naplňovat, ale s ním ještě něco. Něco temného, plíživého. Nechuť, vztek. Pevně stiskl rty a zavřel oči. Promnul si kořen nosu a zaskřípal zuby, nevšiml si, jak po něm Gellert šlehl pohledem. Už nechtěl vidět nic, chtěl pryč. Když k němu přistoupila starší žena s měchem vína, jen zavrtěl hlavou a rázně vstal. Rychle došel k ryzé klisně a vyškrábal se do sedla. Celé jeho nitro řvalo tím divokým vzteklým zvířecím řevem. Toužil být pryč, daleko, křičet do noci, tlouct hlavou do zdi. Nechápal, co se to s ním děje.
Aby trochu ulevil svým rozdivočelým pocitům, pobídl klisnu a povolil jí otěže. Vlastně nevěděl, proč to dělá, ale chytil se pevně hřívy a pobízel dál, dokud se neřítila rychlým cvalem. Cítil ostrý vítr ve tváři, který mu vehnal slzy do očí. Plně se odevzdal koni a důvěřoval jeho instinktům. Nechal ji cválat stmívajícím se krajem a snažil se přemoci v sobě ty nezvladatelné vášně. Přenechat je větru, který mu svištěl v uších. Ony se ale nenechaly odehnat a zakusovaly se mu do mysli, do srdce, do plic, které postrádaly vzduch. Stále se mu chtělo křičet, dusil to všechno v sobě a měl pocit, že ho všechny ty nezvané pocity rozsápou.
Nemohl vidět, jak Gellert odstrčil dívku, když si všiml, že zmizel. Jak popadl sako a s úsměvem jí vtiskl několik mincí do drobné dlaně. Jak vyskočil na koně a rozjel se v jeho stopách.
Příliš brzy zazněl klapot kopyt na rozlehlém dvoře ve stájích. Příliš brzy klisna zastavila a zhluboka oddechovala. Příliš brzy ho vytrhl z pevného sevření pocitů hluboký mužský hlas.
„Dobrý večer, pane, je všechno v pořádku?“
Zatřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky a zadíval se na muže, který chytil koně za uzdu. „Ano, jistě, pan Grindelwald se zdržel, přijede později,“ namáhavě slezl, a když dopadl na zem, bolelo ho celé tělo. Nevšímal si, jak ho muž zkoumavě pozoruje, a nejrychleji, jak byl schopen, vyšel k bráně. Ten nezvladatelný vztek ho stále naplňoval, pohlcoval. Nevyznal se v sobě, nedokázal to pochopit. Nedokázal se v tom vyznat. Jakmile vyšel z brány rozlehlého sídla, přemístil se k jejich domku.
Nedlouho po tom, co doznělo prásknutí vběhl do dvora další kůň. Plavovlasý jezdec pružně seskočil a křikl na vykuleného muže.
„Pan Brumbál už je tady?“
„Ano, ale před chvílí odešel, ještě ho jistě zastihnete...“
Gellert už ho neposlouchal a vyběhl z brány. Rychlým krokem vyšel za zeď, která obklopovala rozlehlé zahrady a rozhlédl se. Nikde nebylo ani živáčka. Opřel se o rám brány a usmál se. Pak se pomalu otočil a rázným krokem se vrátil do stájí, aby obstaral koně.

…

Albus stál a třásl se po celém těle. Rukama zaťatýma v pěst se opíral o stůl a nevnímal blikotavé světlo petrolejky. Chvěl se potlačovanými pocity, vztekem, který ho ne a ne opustit. Pevně zaťal zuby a oběma rukama popadl polstrovanou bednu, ve které skladoval optické sklo a mrštil jí na stěnu, kde se s třeskem rozbila a střepy se jako zvonivý vodopád rozlétly po zemi.
„Ale...“ zaslechl za sebou známý hlas a syčivě vydechl. Měl sto chutí po něm skočit a... co vlastně, uhodit ho? Políbit? Merline!
„Měl jsi pravdu, angličané dokáží překvapit, na povrchu chladní a rezervovaní, uvnitř vášniví.“
Albus sebou trhl a podmračeně se mu zadíval do tváře. Byl skrytý ve stínu, jen jeho oči žhnuly odraženým plamenem petrolejky a ještě něčím, něčím nebezpečnějším, lákavějším.
„Co po mě chceš?“ zachraptěl.
„Nic, ale ty něco chceš,“ ušklíbl se a vyšel do světla.
„Nech mě na pokoji, nech mě být!“ vykřikl, a přesto si přál, aby zůstal. Přál si to, i když se tomu zuřivě bránil.
Gellert se zářivě usmál: „Ty žárlíš!“ Postoupil o krok k Albusovi.
„Ne! Jak tě něco takového mohlo vůbec...“ nedořekl. Zajíkl se, když ho mladík pevně popadl za košili a přitáhl k sobě. Ucítil na tváři jeho dech vonící tabákem. Nasucho polkl a úporně se bránil pohledu do jeho očí, které lákaly, slibovaly, žádaly. Vzrušení ho naplnilo jako nezvladatelný výbuch tepla. Sípavě se nadechl.
„Nech mě, prosím, já nemohu, nechci...“ zašeptal téměř prosebně a zároveň si přál opak.
Gellert se jen usmál. Volnou rukou mu jemným tlakem zvedl obličej a zahleděl se mu do očí. Albus znovu polkl, když přiblížil svůj obličej těsně k jeho tváři a tiše zašeptal: „Vážně chceš, abych odešel?“

Albus se s výkřikem posadil v posteli. Merline, zapomněl si vzít lektvar! Nedokázal ovšem posoudit, jestli by mu vůbec pomohl. Třásl se a halena vlhká od potu ho studila na kůži. Promnul si obličej dlaněmi a syčivě vydechl. Bouře pocitů nadále ochromovala jeho myšlenky. Ale začínal převládat jeden. Uvědomění, které zahalovalo jeho vědomí, jeho rozháranou duši a přinášelo klid. Zavřel oči a stiskl zuby. Přitahoval a vzrušoval ho muž. Ta jistota ho naplnila, vtíravá myšlenka konečně pronikla jeho tvrdým rozumem a usadila se mu někde v podbřišku. Žhnula, pálila, naplňovala ho.
Nenáviděl se za to, hnusil se sám sobě, ale už se tomu nedokázal bránit. Už nedokázal racionálně odmítat to, co mu jeho nitro tak naléhavě sdělovalo. Zamrkal a zahleděl se do bílého stropu. Snažil se zahnat slzy bezmoci, zahanbení, nechuti.
Pomalu ulehl zpět na polštář. Nesmí se nechat zmanipulovat svým tělem, svou touhou. I když už věděl, už pochopil, co je jinak. Nemohl uvalit na svou rodinu další prokletí, další ránu. Zhluboka povzdechl zakryl obličej dlaněmi. Nesměl! Schoulil se pod přikrývkou do klubíčka, a pevně zavřel oči. Tu noc už ale neusnul.

Zpět na obsah

Kapitola 16: 15. Pohádka

Albus se s chutí zakousl do červeného jablka. Seděl ve větvích staré jabloně a z výšky sledoval, jak Ariana rovná lesklé plody z košíku do nízké bedýnky. Z náhlého bláznivého popudu zakýval nohama a zasmál se. Chvilku si připadal jako malý bezstarostný kluk, když si vzpomněl, jak se ukrýval ve větvích, jak se s Aberforthem honili mezi stromy, když usmívající se matka houpala v látkové kolébce, zavěšené na větvi, maličkou Arianu. Vzpomínal, jak jim zpívala, jak se kolem ní usazovali a zobali čerstvé křížaly, jak je laskavě hubovala při dětských lumpárnách.
Na otce, který pyšně sledoval, jak jeho synové rostou a dcerka se rozvíjí jako poupě bílé růže. Na jeho nadšení, když se u nich objevily první známky magie, jak podporoval a opatroval jejich nadání.
Vzpomínek bylo málo a byly matné a nejasné, ale po prvotní radosti ho naplnily bolestí a přinášely jiné obrazy: zuřícího otce, zlomenou matku, bezmoc, pohrdání a chlad. Bylo mu jedenáct, Aberforthovi devět, když se přestěhovali sem. Změnilo je to všechny, ale nejvíc matku. Zůstala navždy chladná a tvrdá, ale občas, když byl doma a dlouho do noci studoval, slyšel, jak pláče do polštáře, a nebyl nikdo, kdo by ji mohl utěšit. Jednou se o to pokusil. Tvrdě ho odbyla. Opřel hlavu o vrásčitou kůru jabloně a pevně zavřel oči. Často se ptal, proč se to muselo stát. Proč ti nešťastní chlapci prostě neprošli dál kolem jejich plotu, jako vždy. Proč nikdo nebyl venku, proč byla venku Ariana. Odpovědi se mu ale nikdy nemohlo dostat.
Ten osudový okamžik převrátil jejich, do té doby, šťastný život naruby. Srazil je na samé dno. On sám se dokázal od toho dna odrazit. Dokázal ale vytáhnout na denní světlo Aberfortha, matku, Arianu? Měl pocit, že svými úspěchy alespoň trochu ulehčil matčin úděl. Nebyl to ale jen pocit?
Zamrkal očima a promnul si kořen nosu. Nemělo cenu se trápit minulostí, tu nikdo nezmění.
Všiml si, že ho Ariana zkoumavě pozoruje. Donutil se k úsměvu a slezl na zem. Rázně zahodil ohryzek a převzal od ní prázdný košík, aby mohl znovu vylézt do větví. Byl rád, že už je jí konečně lépe, a nechtěl ji trápit. Už nebyla tak unavená, ale její zvonivý smích, který ho tolik těšil, zazníval ztichlým domem jen málo. Byla neobvykle zamlklá a vážná. Nedařilo se mu ji rozveselit, ač se o to snažil. Snažil se i přes své vlastní rozhárané nitro.
Poznání sebe sama, které na něj dopadlo jako těžký balvan, ho sice zahalilo klidem, ale ten ho dusil možná více, než zmatek, který pociťoval dřív. Ovíjel se kolem něj a drtil ho tupou silou jistoty tak, až občas měl pocit, že se ani nemůže nadechnout.
Nenáviděl se za svou zvrácenost, ale už se jí nedokázal bránit. Děsil se každého pohledu do zrcadla, hnusil se sám sobě. Sice přijal svůj ortel, ale nedokázal se s ním vyrovnat. Nemohl. Zhluboka povzdechl a znovu seskočil na zem. Došel k Arianě a společně vyrovnali zbývající jablka do bedýnky.
Když měli hotovo, Ariana vzala košík a uklidila jej do kůlny. Albus srovnal několik bedniček na sebe a s námahou je zvedl, aby je mohl odnést a uložit do sklepa.
Děvče se opřelo o hrubé dveře a sledovalo jeho záda, když vešel do domu. Cítila, že se něco změnilo, něco v jeho postoji, v jeho očích jí to napovědělo. Cítila z něj tichou odevzdanost a to ji znepokojovalo. Povzdechla a zahleděla se do mraků, které zahalily modrou oblohu. Když první kapky deště dopadly na její bledou tvář, pomalu vykročila ke dveřím.

Albus seděl u stolu ve své ložnici a skláněl se nad velikou knihou. Pomalu pročítal starý text a občas nahlédl do ohmatané příručky s významy starých znaků. Svým písmem plným kudrlinek pokryl poslední zbytek pergamenu a odložil jej na hromádku již popsaných na posteli. Ještě doplnil číslo a znovu se vrátil ke stolu. Promnul si unavené oči a pohledem zabloudil k lístku, který mu přišel dnes odpoledne. Pousmál se a téměř proti své vůli přejel prstem po známém písmu.

„Albusi,

dnes jsem přišel na něco zajímavého, mohu se večer zastavit? Nezapomenu na láhev dobrého vína.

Gellert“

Pak se ale zachmuřil. I přes to, co se stalo posledně, nedokázal návštěvu odmítnout. Ta zvrácená touha být s ním mu to nedovolila. A zároveň jej zajímalo, co nového zjistil. Musel si přiznat, že rozmluvy s ním byly obohacující. Sám sebe přistihl, jak přemýšlí nad jeho plány, sní.
Vstal a vyhlédl z okna. Skrz sklo pokryté kapkami vody sledoval stmívající se oblohu. Ariana už spala. Dnes usnula neobvykle brzy. Strávili celý den venku a sklízeli jablka. I on byl unavený. Poslední dobou špatně spal. Ne kvůli snům, lektvar bral pravidelně. Kvůli nezvaným myšlenkám. Aby je zahnal, věnoval se dlouho do noci překladu. Zapisoval pečlivě zprávy o hůlkách. Když se ale nad textem zamyslel, musel uznat, že na tom, co mu minule řekl Gellert, muselo něco být. Nikdy se dvě mocné hůlky neobjevily současně. Jako by proplouvaly časem, tu se objevila jedna, o méně, či více let později další. Souhlasilo by to.
Znovu se zahleděl do knihy, ale pálily ho oči. Rozsvítil petrolejku, vytáhl čistý pergamen a položil jej vedle starých stránek. Pak si promnul unavené oči, opřel se hlavou o složené ruce, a dříve než si to mohl uvědomit, usnul.

Gellert kráčel rychlým krokem přes vesnici. V kapse ho tížila lahev vína a pod paží nesl velkou knihu, kterou ošetřil kouzlem proti vlhkosti, protože drobný déšť, který se spustil odpoledne, ještě neustal a máčel mu vlasy i kabátec. Tiše se prosmýkl dřevěnou brankou, a když vyběhl schody, zaklepal na dveře. Nikdo se neozýval, a tak zkusil zabrat za kliku. Bylo zavřeno. Zachmuřil se a vyšel na ulici. Obešel dům a všiml si, že se nahoře svítí. Že by ho Albus neslyšel? Ale určitě o něm ví, psal, že ho bude čekat. Znovu prošel ke dveřím a zaklepal. Odpovědí mu bylo ale jen ticho. Nakonec vytáhl hůlku a klepl do zámku. Dveře se nehlučně otevřely a on vešel. Potichu za sebou zavřel a rozsvítil její špičku.
„Albusi?“ promluvil a chvíli počkal, nakonec váhavě vykročil. V obývacím pokoji byla tma, tak vyběhl po schodech. Dveře do jeho ložnice byly pootevřené a škvírou pronikalo mihotavé světlo. Zhasl hůlku a pomalu otevřel. Když přehlédl známý pokoj pohledem, musel se usmát. Schoval hůlku a tiše vykročil k mladíkovi, který spal s hlavou opřenou na veliké knize. Chvíli si ho zálibně prohlížel. Obličej měl zastřený stínem a ve vlasech mu tančilo světlo petrolejky. Úzké rty zdobil jemný úsměv. Znovu zatoužil se ho dotknout, obejmout, cítit něčí blízkost, teplo cizího těla. Byl teď tak bezbranný. Jeho vlastní touha ho zaskočila a překvapila. Nikdy k nikomu necítil takovou náklonnost. Přitahoval ho, přímo živočišně a tolik možná proto, že své pocity potlačoval, že se jim bránil. Zatnul zuby a zavřel oči. Ještě ne, ještě není ten správný čas. Musí být trpělivý. Byl vždy zvyklý získat, co chce, ženy mu padaly k nohám, ale tohle bylo jiné, tady musel pečlivě přemýšlet, postupovat krůček po krůčku, aby ho nevystrašil a nezhatil tak své plány, do kterých ho až obdivuhodně lehce přijal. Rychle se narovnal a tiše se vrátil o několik kroků ke dveřím. Lehce zaklepal a nahlas si odkašlal.
Albus sebou prudce trhl a narovnal se. Pokusil se zároveň postavit a otočit, ale ztratil rovnováhu a židle, o kterou se chtěl zachytit, se odporoučela na zem. S ní se svalil i Albus a zaklel, když bradou narazil do tvrdého dřeva.
Gellert k němu přiskočil a pomohl mu vstát. Takový efekt věru nečekal. Koutky mu cukly v úsměvu, ale ihned ho potlačil a nasadil vážný výraz.
„Omlouvám se, Albusi, to jsem nechtěl,“ promluvil tiše, když mu pomáhal na nohy. Knihu odložil na zem a oběma rukama ho podepřel.
„To je... ach, jistě... já... usnul jsem a...“ koktal Albus a zmateně zamžoural. Když zaostřil, zblízka hleděl do Gellertova obličeje. Zajíkl se a zalapal po dechu. Mladík ho stále ještě podpíral, ač nemusel a usmíval se. Z venku s sebou přinesl vůni podzimního večera. Zvlhlé vlasy mu padaly do tváře a medové oči ho téměř hypnotizovaly. Albus ihned uhnul pohledem a o krok ustoupil. Promnul si obličej a v dlani ucítil teplou lepkavou krev. Musel si rozrazit ret.
„Ještě jednou se omlouvám, ale klepal jsem, a když mi nikdo neotvíral, měl jsem obavu, zda se něco nestalo.“
„To je v pořádku, čekal jsem vás, ale usnul jsem,“ prohrábl si čistou rukou rozcuchané vlasy a nervózně se ošil. Rozbitá ústa mu začínala tepat bolestí. Rukou si setřel krev z koutku a chtěl něco říct. Ale Gellert ho předešel.
„Jestli dovolíte, pomohu vám to vyhojit, je mi to líto, opravdu. Jako malou protislužbu za vaši dřívější pomoc.“
Albus jen na sucho polkl a než se stihl nadechnout k odmítavé odpovědi, přistoupil k němu plavovlasý mladík rázným krokem a jemně mu sevřel bradu prsty. Ani si nevšiml, kdy vytáhl hůlku a jejím koncem pomalu přejel po jeho rtu. Bolest ihned ustala a vystřídalo ji vzrušení. Vybuchlo v jeho hrudi jako ničivá exploze. Jejich pohledy se střetly. Gellert nespustil ruku, stále lehce držel Albusovu bradu a jeho dotek, lehký ale pevný, vlhký deštěm a prosycený podzimní vůní mísící se s tabákem, mu způsoboval neuvěřitelná palčivá muka. Muka touhy, které nesměl podlehnout. Trvalo to snad věčnost, než Albus zamrkal očima a vytrhl se prudčeji, než zamýšlel. Sklopil hlavu a rychle ustoupil, až zády narazil na stůl.
„Já... děkuji... se dojdu umýt a přinesu... omluvte mě, prosím,“ vykoktal, prosmýkl se kolem svého hosta a rychlým krokem prošel na chodbu. Gellert ho s úsměvem pozoroval, dokud nezmizel ve tmě.

Albus seběhl do kuchyně, opřel se rukama o stůl a zhluboka dýchal. Gellertovo chování ho zmátlo. To, jak se choval minule, jak se choval teď. Znovu si uvědomil, jak je nevypočitatelný. Nikdy nevěděl, jak se zachová, co udělá a možná to ho na něm tak lákalo, tak přitahovalo. Imponoval mu.
Rukou si bezmyšlenkovitě setřel krev, která ještě zbyla na jeho rtu a polkl. Musí se ovládnout, prostě musí. Nesmí se nechat strhnout přízemními pudy. Už se jednou neovládl a jak to dopadlo? Teď by to byl jeho konec. Pohlédl na své chvějící se prsty umazané od krve a bezmyšlenkovitě si nalil studenou vodu do lavoru. Pomohla zklidnit jeho myšlenky, když si rozepnul košili a šplíchavě si opláchl obličej. Po paměti si uhladil vlasy a svázal je černou stuhou. Znovu nad sebou získával kontrolu. Znovu ovládal své pocity, svoje tělo. Zapnul si košili a vyšel ven, aby vylil vodu.

Gellert se široce usmíval, osud mu evidentně hraje do karet. Odložil knihu a víno na stůl, pak rozepnul a odložil kabátec, zatímco se rozhlédl po pokoji. Všiml si hromádky pergamenů na posteli a vzal jich několik do ruky. Pomalu přešel ke stolu a položil je do kruhu světla. Začetl se do textu a pokýval hlavou. V zamyšlení si přejel prsty po rtech a stáhl obočí. Zalistoval jimi a zběžně prošel i další dva. Pak je odložil a vrátil se k hromádce na posteli. Nečekal, že toho Albus bude mít hotového tolik. Probíral se popsanými listy a natáčel je ke světlu.
Když uslyšel rychlé kroky a klapnutí dveří, letmo se ohlédl přes rameno. Pak se narovnal a s úsměvem se zahleděl na mladíka před sebou. Byl znovu klidný, aspoň na povrchu se ovládal. Pousmál se, jak rád rozbíjel jeho vnější klid.
„Netušil jsem, kolik jste toho zvládl přeložit, přišel jste na něco zajímavého?“ Sledoval, jak Albus odložil sklenky na stůl.
„Ano, zatím v podstatě všechny dostupné informace potvrzují vaši hypotézu o jediné hůlce.“ Sebral ze stolu pergameny, které tam odložil Gellert a rozložil je po zemi. Pak vzal hromádku z postele a pokryl zbývající místo v malém pokoji. Dřepl si doprostřed a ukázal na ten, co měl nejblíž.
„Například tady, jsme v roce 1376, je tu záznam z anglického ministerstva kouzel, kdy byl Starostolcem souzen jistý Rowlen Sterley, za brutální vraždu kouzelníka. Byl odsouzen, ale za podivných okolností utekl, do Azkabanu se nikdy nedostal. Ostatně utéct odtamtud se ještě nikomu nepodařilo, alespoň podle dostupných informací ne. Autor se zmiňuje o motivu vraždy – údajně v tom byla hůlka, kterou chtěl získat. Nebudu vás zatěžovat popisem okolností, jak se to stalo. Důležité je, že po útěku se nejdříve skrýval a posléze, podle dostupných záznamů, prchl do zahraničí. Pak už se zprávy z Anglie nevyskytují. To by potvrzovalo vaši domněnku o jedné hůlce, sice se objevuje na různých místech, ale nikdy ne dvě současně,“ zvedl oči a zadíval se na Gellerta, který zaujatě naslouchal a nakonec kývl.
„Ano, předpokládal jsem to, takže hůlka je v zahraničí? Dá se nějak vysledovat, kde je teď? Jediný záznam, který jsem byl schopen rozluštit byl z roku 1741 z Německa.“
Albus se zachmuřil a zavrtěl hlavou: „Bohužel, nic novějšího jsem prozatím nenašel. Kniha, ač se to nezdá, není řazena chronologicky, ze začátku možná, ale později jsou záznamy dost chaotické. Třeba ještě něco objevím, ale je velmi stará, proto nemohu nic slíbit.“
Gellert se zachmuřil a promnul si dlaní bradu: „Každopádně děkuji, udělal jste obrovský kus práce, sám bych se s tím mořil ještě za sto let.“
„To je v pořádku, překlady mě baví, jen nevím, zda jsem zjistil něco důležitého,“ tázavě se zadíval na svého společníka, opřel se o kolena a zvedl se do stoje.
„Samozřejmě, už potvrzením mojí domněnky jste mi velmi pomohl. Pokud budeme uvažovat o oněch hůlkách jako o jedné, bude podstatně jednodušší ji vystopovat a najít,“ zvedl koutek úst.
Albus se zachmuřil: „Opravdu si myslíte, pokud je tedy pravda, že je jen jedna, že ji najdete?“
„Ano nepochybuji o tom, už teď, díky vaší pomoci, jsem mnohem blíž než kdykoliv před tím,“ roztáhla se jeho ústa v zářivém úsměvu.
Albus si promnul kořen nosu a začal pomalu sbírat pergameny. Pak zvedl pohled a vážně se zahleděl na svého společníka.
„A co potom?“
Gellertovi se blýsklo v očích, „Pak nastane čas na změnu, čas, kdy vyvedeme kouzelníky z anonymity.“
Albus se pousmál: „Ach ano, vaše velké plány, myslíte si, že se vám je podaří uskutečnit?“
„Nevěříte mi?“ nepřestával se usmívat Gellert a v očích se mu znovu zablesklo.
„Ne, to ne. Jen je patrně rysem mé povahy pochybovat. Pochybnost mě často uchránila unáhlených přešlapů. I kdybych využil té lákavé příležitosti a připojil se k vám, dva je ještě pořád zoufale málo na tak rozsáhlý převrat.“
„Ano, dva je málo, ale i kamínek může strhnout lavinu. Připojí se další, věřte mi, až poukážeme na úpadek mudlovské společnosti, dokážeme, že to lze i jinak, že se kouzelníci nemusí skrývat, naopak, můžou vést a opatrovat mudly. Jste příliš skromný, Albusi. S vaším nadáním mě to upřímně překvapuje,“ sklonil hlavu na stranu a sledoval, jak odložil pergameny na postel a založil ruce v bok.
„Zato vám sebevědomí nechybí. Nic ve zlém, samozřejmě, takoví lidé jsou potřeba. Ale i kdyby se nám, čistě teoreticky, podařilo získat Bezovou hůlku, co bude dál?“ zkoumavě si prohlížel plavovlasého mladíka, který se rozesmál a prohrábl si vlasy.
„O tom jsem s vámi právě chtěl mluvit. Hůlka není jediným podivuhodným předmětem, který by nám pomohl k dosažení našeho cíle. Je jen součástí tří silných artefaktů, součástí Relikvií smrti.“ odmlčel se a s úsměvem sledoval, jak se Albus zachmuřil.
„Relikvií smrti?“ zvedl tázavě obočí. Tak trochu měl pocit, jestli si z něj nedělá legraci. Gellert ale zvážněl.
„Upřímně mě udivuje, že jste o nich ještě neslyšel. Jsou to tři mocné předměty – Bezová hůlka, Kámen vzkříšení a Neviditelný plášť. Copak neznáte Bajky barda Beedleho?“
„Samozřejmě znám, každé dítě... počkejte, myslíte Příběh tří bratří? Je to pohádka pro děti,“ nevěřícně si ho měřil Albus.
Gellert se pousmál: „I pohádky mohou mít reálný základ a navíc, něco jsem zjistil, ale o tom až později. Nemáte náhodou tu knihu?“
„Ano, samozřejmě, je u Ariany, má ráda, když jí z ní předčítám, hned jsem zpátky,“ zachmuřil se a spěšně opustil pokoj.
Gellert mezi tím otevřel lahev a nalil jiskřivé víno. Nestihl se ani napít a Albus byl zpět. Podal mu malý ohmataný svazek a posadil se ke stolu. Zavřel velkou knihu a odsunul ji stranou i s listem pergamenu. Tázavě sledoval, jak Gellert se staženým obočím prochází jednotlivé strany a hledá názvy pohádek, pak se zarazil, chvíli si prohlížel jeden zažloutlý list a zářivě se usmál, položil knihu do kruhu světla. Sklonil se přes Albusovo rameno a dlouhými prsty přidržel knížečku otevřenou. Albus se zhluboka nadechl, aby zahnal plíživé vzrušení a raději pozorně naslouchal, co mu mladík překotně vykládal.
„Nepochybuji, že ten příběh velmi dobře znáte. Pojednává o relikviích, mocných předmětech. Netuším, zda je vyrobila samotná smrt, nebo oni tři bratři. Ale ti muži skutečně žili a co víc, jsou spojeni s Godrikovým Dolem,“ oči se mu rozzářily nadšením. Když si všiml Albusova nevěřícného výrazu, rozesmál se.
„Včera jsem doprovodil tetičku na místní hřbitov, čistě ze slušnosti, bylo to děsivě nudné, dokud jsem neobjevil jeden stařičký hrob a na něm znamení relikvií.“
Albus tázavě zvedl obočí a ze strany se mu zahleděl do tváře: „Znamení relikvií? Jaké znamení?“
„Značku, kterou je označují jejich hledači, značku, která je symbolizuje,“ natáhl levou ruku přes Albusova záda a vzal z kalamáře brk. Letmo se ho při tom dotkl. Albus jen zamrkal, chtěl reagovat, ale Gellert byl rychlejší, opřel se o jeho rameno a nakreslil do knihy k názvu pohádky svislou čáru.
„To je Bezová hůlka,“ přidal kruh, „Kámen vzkříšení a Neviditelný plášť,“ vše uzavřel do malého trojúhelníku. Nevšímal si Albusova zalapání po dechu ani zachmuřeného obličeje a dál vysvětloval.
„Lidé je hledají již po staletí. V Kruvalu jsem o tom objevil několikeré obsáhlé záznamy. Legenda praví, že kdo ovládne tyto tři relikvie, stane se pánem smrti, nepřemožitelným pánem smrti. A nikdo se nedostal tak daleko, jako dnes já. Nikdo nenašel zmínku, kde vlastně tři bratři žili. Jediné, co šlo v historii vysledovat, byla Bezová hůlka, podle Beedleho bajek usuzovali, že mohli pocházet z Anglie, a to ještě ne úplně jistě. Albusi, já vím, kdo byli tři bratři, sgan!“
Albus se stále nemohl rozhodnout, zda uvěřit pohádce. Odporovalo to jeho přísné logice. Promnul si kořen nosu a zavrtěl hlavou. Gellert si ho ale nevšímal a otevřel knihu, kterou přinesl. Nápis na deskách hlásal Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Odstrčil bajky, položil ji před Albuse a dlouhý mozolnatý ukazovák zabodl do jednoho obsáhlého rodokmenu.
Mladík se zachmuřil a sklonil hlavu, aby viděl drobné písmo. Větší písmena označovala rod, kterému rodokmen náležel – rod Peverellů. Rozsáhlý strom začínal třemi jmény Antinoch, Cadmus, Ignotus, ale jen od jména nejmladšího muže vedly spojnice k dalším. Podle dat života se zdálo, že oba starší bratři zemřeli mladí a nezanechali po sobě žádné potomky. Ignotusova větev naopak byla velmi bohatá a jeho potomci se v budoucnu spojily s většinou významných kouzelnických rodů současnosti.
Albus se zamyslel, pak váhavě promluvil: „Ano, to by souhlasilo, ale není to jen náhoda? Hříčka záznamů a pohádek?“ zkoumavě se zahleděl na svého hosta a v zádech ho zamrazilo, když se střetl s jeho očima zářícíma vzrušením.
„Nevěřím na náhody, vše se děje tak, jak má. Ten hrob nesl jméno Ignotuse Peverella a u něj bylo znamení, které jsem vám nakreslil. To je jasný důkaz!“
Albus uhnul pohledem a promnul si obličej dlaněmi.
„A ještě něco, kolem toho náhrobku je silné magické pole. Mám pocit, že se tam něco skrývá. Co když jsou tam ukryty další relikvie? Říkejte tomu, jak chcete, intuice, nebo bláznovství, ale něco mi říká, že to není jen tak!“
Albus mu znovu pohlédl to tváře a zamyslel se: „Jak je ale možné, že na to nikdo nepřišel už dřív? Proč až vy?“
„Nevím, buď neprohlížel hrob tak podrobně, nebo neuspěl. Kouzla jsou velmi stará a neporušená. Stálo by to za prozkoumání, nemyslíte?“ usmál se, a když se zblízka zahleděl Albusovi do očí, byl si jist vítězstvím. Jeho domněnku potvrdil pozdvižený koutek úst.
„Jste blázen, Gellerte. Musím chtě nechtě připustit, že jste mě prozatím přesvědčil, ale dokud nebudu mít v ruce důkaz, neuvěřím.“
Gellert se nahlas zasmál a probodl Albuse tak palčivým pohledem, až se obával, že mu útroby uhoří. „Pojďte se mnou na ten hřbitov a já vám ho dám!“

Zpět na obsah

Kapitola 17: 16. Hrob Ignotuse Peverella

Albus si oblékl svůj kabátec a přes něj přehodil cestovní plášť. Venku bylo chladno a podzim už se naplno přihlásil o vládu studeným větrem a plískanicemi. Vyhlédl oknem do zahrady. Ve tmě skoro ani neviděl stromy, které už téměř shodily listí. Bude ho muset uklidit, zachmuřil se v zamyšlení.
Pak se odvrátil od okna a prošel pokojem. Ještě tiše vešel do ložnice na kraji chodby a sklonil se nad spícím děvčetem, pousmál se ale vzápětí zvážněl. To, že se chystal odejít, nebylo správné a on to věděl. Narovnal se a promnul si obličej dlaněmi. Věděl to, a přesto se chystal pryč. Pohledem znovu sklouzl k Arianě, k její vážné drobné tváři a na chvíli zapochyboval, měl nutkání sundat plášť a zůstat. Nakonec jen zatřásl hlavou a opustil pokoj. Nemůže se přeci nic stát.

Pomalu kráčel ztichlou vesnicí k oprýskanému kostelíku s malým hřbitovem. Drobně mrholilo a studený vzduch ho chladil na tvářích. Jeho dech se srážel v obláčky páry. Všude byla tma, nepotkal ani živáčka, což bylo pochopitelné v pozdní noční hodině, jako byla tato. Chápal, proč Gellert chce prozkoumat hrob v noci. Vyhnou se tak pozornosti mudlů i zdejších kouzelníků.
Kostel už se před ním rýsoval proti temnému zataženému nebi. Snažil se přimhouřenýma očima prohlédnout stíny kolem něj. Když se od odrolené zdi odlepila postava v dlouhém plášti, pousmál se a vykročil k ní.
„Dobrý večer, Gellerte, čekáte dlouho?“ pozdravil polohlasem vysokého mladíka, který se na něj usmíval zpod širokého klobouku.
„Dobrý večer, Albusi, ne nedělejte si starosti, ještě jsem se rozhlédl po okolí,“ dotkl se krempy na pozdrav a vykročil k příchozímu. „Půjdeme?“ pokynul k malé brance ve hřbitovní zdi.
„Samozřejmě,“ souhlasil Albus a přidal se k němu. Společně vešli to tíživého ticha hřbitova. Albuse vždy udivovala podivná atmosféra, která hroby obklopovala. Měl rád tu mlčenlivou stagnaci času, která se skrývala za zdmi. Přistupoval k tomu místu s úctou k mrtvým, kteří zde spočinuli, kteří ve zdejší půdě zanechali své kosti. Chápal pokoru mudlů k pohřebištím a sdílel ji s nimi, na rozdíl od jejich pošetilé víry.
„To je on,“ zašeptal Gellert a rozsvítil svou hůlku. Matné modré světlo sklouzlo po vlhkém pískovcovém náhrobku. Byl stářím omšelý a oprýskaný, ale stále na něm bylo patrné ono trojúhelníkové znamení.
Albus kývl a sledoval mladíka, jak prošel mezi hroby a sklonil se nad letitým kamenem. „Když dovolíte, podíval bych se dříve k matčinu hrobu,“ promluvil tiše, a když Gellert kývl, vykročil znovu po cestičce. Brzy ho našel a skloněnou hlavou vzdal úctu ženě, která pro něj tolik znamenala. Mávnutím hůlky vyčaroval věnec z chvojí a břečťanu a položil jej k náhrobku. Kdyby tak matka mohla žít, kdyby tu byla. Sevřel prsty kořen nosu v bolestné touze. Ale kdyby tu byla, nebyl by tady, byl by v Evropě a nikdy by nepoznal Gellerta. Téměř proti své vůli stočil pohled k světélku, které se pomalu pohybovalo kolem starého hrobu. Všiml si, jak se světlo odráží v jeho tváři, jeho soustředěného výrazu, dlouhých prstů, které centimetr po centimetru zkoumaly kámen. Zatřásl hlavou a zavřel oči, aby zahnal nevítané šimravé napětí. Nakonec pomalu vykročil zpět a protáhl se k náhrobku.
„Našel jste něco zajímavého?“ zašeptal a sklonil se nad mladíkem, který ve dřepu rukama zkoumal patu kamene v místech, kde se nořil do vlhké hlíny.
„Tady je to nejsilnější, posvítíte mi prosím? Potřeboval bych obě ruce.“
„Jistě,“ Albus tichým Lumos rozsvítil svou hůlku a sklonil se nad kamenem.
„Děkuji, tak to bude lepší,“ letmo pohlédl na svého společníka a usmál se. Albus se pohodlně opřel o náhrobek a sledoval jeho dlouhé prsty, jak zkoumají každý centimetr hrubého vlhkého povrchu.
„To je zvláštní, je tu...“ nedořekl.
„Je tu někdo?“ přerušil ho chraplavý hlas od hřbitovní branky. Než se Albus stihl vzpamatovat, popadl ho Gellert pevně za plášť a strhl za náhrobek. Dvojí tiché Nox zahnalo matné světlo a prostor potemněl. Albus se opatrně posbíral ze země, kam s žuchnutím dosedl a přikrčil se za kamenem. Připadal si jako malý kluk nachytaný na třešních. Musel se té představě usmát. Jeho pohled se střetl s Gellertovým. I on zadržoval smích. Ve tmě jasně viděl jeho jiskřící oči, které ho z blízka pozorovaly. Zajíkl se, když si uvědomil jeho těsnou blízkost, cítil tu zrádnou vůni tabáku, která mu obluzovala mysl. Stiskl zuby a odvrátil pohled.
Gellert se nepřestával usmívat. Všiml si, jak po cestičce šouravě pajdá shrbený muž, svítí velkou lucernou a brblá si do řídkých mastných vousů: „Prevíti! Děcka nehorázný, to si je nemůžou hlídat?! Lítat po nocích po hřbitově!“
Gellert se ušklíbl a Albus zašeptal „Správce, to se...“ nedořekl, protože mu jeho společník s tichým syknutím zakryl ústa dlaní. Starý mudla se totiž otočil a zkoumavě si prohlížel starý hrob. Pak se konečně odvrátil a odcházel.
Albus vykulil oči překvapením a zadržel dech. Gellert vyhlédl ze za náhrobku, když se ozvalo prásknutí branky, ušklíbl se a zadíval se Albusovi do očí. Spustil ruku, položil ji mladíkovi na rameno: „Omlouvám se, ale slyšel patrně lépe, než jste předpokládal.“
„Ach ano, jistě, bylo to hloupé,“ nasucho polkl Albus a uhnul pohledem. Pak se zachmuřil: „Asi bychom se měli zaštítit kouzly, aby se znovu neobjevil, sice nevím, co by nám mohl udělat, ale tak budeme mít aspoň klid.“
„Máte pravdu, příteli, to mě vůbec nenapadlo,“ prsty stiskl Albusovo rameno, které stále ještě svíral a s úsměvem vstal. Albus ho napodobil, i když se mu ještě trochu třásla kolena. Ne strachem, ale tím proklatým vzrušením, které v něm vyvolal jeho dotek, jeho blízkost, kruci.
Zády k sobě chvíli tiše šeptali kouzla a cítili, jak je zahalila tichá neproniknutelná clona.
„Nuže, můžeme pokračovat,“ promluvil s širokým úsměvem Gellert a jeho hluboký hlas, který se nesnažil tlumit zněl až nepatřičně. Albus jen kývl a rozsvítil konec hůlky. Plavovlasý mladík se opět sklonil a pokračoval tam, kde ho vyrušil příchod muže.
„Tady, je tu puklina, dost široká, aby se tam...auuu, proklet!“ prudce sebou škubl, až mu spadl klobouk a mával rukou. Obličej se mu zkřivil bolestí.
„Co se stalo?“ tázavě zvedl obočí Albus.
„Ale, něco tam je, ale když jsem to chtěl vytáhnout, něco to udělalo, jako výboj, či co, sgan!“ v matném světle si zamračeně prohlížel svoje zarudlé prsty, kde se začínaly tvořit velké puchýře. Mávl hůlkou z jejíhož konce vytryskla voda a chladil si popálená místa.
„Co to bylo?“ zkoumavě ho pozoroval Albus a stáhl obočí v zamyšlení.
„Nevím, něco malého kulatého. Bylo to hrubé, jako pecka, nebo semeno,“ tiše vysvětloval a mezi tím usykával bolestí.
Albus se nadechl a chtěl něco říct, ale zarazil se a s pusou otevřenou v náznaku slova, zíral na zadní stanu kamene, kde se pomalu rýsoval stříbřitý nápis. Gellert strnul a proud vody z jeho hůlky ustal. „Za vsichki prokŭlnatite mag’osnitsite, kakvo e to?“ vydechl a vykulil oči.
Albus se zachmuřil, „To je báseň, ale psaná starým jazykem, starou galštinou,“ stáhl obočí v soustředění a pozorně četl každé slovo.“
„Tak jsme právě dopátrali, příteli. Z galštiny neznám ani slovo,“ nakrčil nos Gellert a sebral klobouk, prohrábl si vlasy a znovu si ho zachmuřeně nasadil.
„Buďte trpělivý a vydržte chvíli,“ pousmál se Albus, aniž by zvedl oči od nápisu, potichu si mumlal, sevřel prsty kořen nosu a zavřel oči v bolestném soustředění. Chvíli tam stál a Gellert nervózně přecházel kolem. Když oči znovu otevřel a vítězně se usmál, tázavě ho pozoroval. Konečně rozeznal ve tmě jeho výraz a i jeho ústa se roztáhla v širokém úsměvu. Chtěl něco říct, ale Albus začal nahlas předčítat:

„Stůjte, poutníci, a poslyšte,
moudří jste a mocní,
samu Smrt přelstili jste,
ta před vámi pokorně se sklání.

Nuž nastavte dlaň,
přijměte můj dar,
a pyšni buďte naň,
neb Smrt rozřeší každý svár.“

„Znáte Galštinu?“ pousmál se Gellert, vzápětí se ale zamračil. „Co to znamená?“
„Matka mě ji naučila,“ usmál se. „Zatím nevím, co by to mohlo znamenat, nechte mě chvíli přemýšlet,“ přikryl si Albus dlaněmi obličej. Pak spustil ruce a přeměnil několik spadaných listů na pergameny a malý klacík na brk. Položil je na vedlejší hrob a napsal přeložený text. Gellert mu nahlížel přes rameno, obličej stažený v zamyšlení. Bolest tepající v popálených prstech nevnímal.
„Nesouvisí to nějak s tím příběhem? S tou bajkou?“ zazněl do prodlužujícího se ticha jeho hluboký hlas, až sebou Albus trhl překvapením. Vzhlédl, ale vzápětí se znovu sklonil, pak se rozzářil úsměvem: „Ano, máte pravdu, je to jednoduché, ale jak dál?“
„Co zkusit odpovědět? Nejstarší z bratrů chtěl hůlku. Byl první,“ narovnal se Gellert a zadíval se na náhrobek: „Chci mocnou hůlku!“ nestalo se ale nic.
„Tak jednoduché to patrně nebude,“ prohrábl si Albus prsty vlhké vlasy a znovu se zamyslel, pak sepsal několik slov, některá škrtl a přepsal, dlouho přemýšlel. Gellert mu tiše četl přes rameno:

„Ty, Smrti, mocná a silná,
dej mi hůlku ještě mocnější,
která sváry lépe než ty sama,
svou mocí rozřeší.“

Pousmál se a sledoval, jak si je vedle přeložil do galštiny. Ustoupil, když vstal a poslouchal, jak přečetl text. Chvíli se nedělo nic, pak se ale nápis na hrobu změnil. Albus se do něj začetl a pomalu si zapisoval překlad. Když měl hotovo, přečetl ho nahlas:

„Tu máš, synu,
hůlku bezem protkanou,
nechť tvou pevnou ruku,
plní silou nesmírnou.

A ty, milý poutníku?“

„Další relikvií je kámen vzkříšení,“ promluvil tiše Gellert a Albus jen kývl a dal se znovu do psaní. Na pergamenu pomalu přibyla další slova:

„Ty, Smrti, pevná a neústupná,
slyš mé přání jediné,
dej ať moje myšlenka pouhá,
na svět povolá mrtvé.“

Když text přeložil a přečetl nahlas, nápis se opět změnil. Znovu si ho zapsal a přečetl Gellertovi:

„Tu máš, synu,
kámen z vody omletý,
ten vrátí mrtvé životu,
jen třikráte jím otočíš.

A ty, poslední poutníče,
vyslov přání své!“

Ten se pousmál s tiše sledoval, jak začal znovu psát:

„Ty, Smrti, proradná a zrádná,
nevěřím tvým sladkým slovům,
chci odejít odtud, abys sama
schovala mě lstivým zrakům.“

Když ve tmě dozněl jeho hlas, promlouvající archaickým jazykem, nápis se znovu změnil:

„Tu máš, synu nehodný,
vem můj plášť a jdi,
dříve než stisk smrti všemocný,
život z plic vytrhne ti.

*
Nuže, přistup, poutníku,
vydám ti svá tajemství,
řekni jen, co spatřit chceš,
kde najdeš mé poselství.“

Nahlas přeložil nápis a unaveně si promnul obličej: „Řekni jen co spatřit chceš, kde najdeš mé poselství? Říká vám to něco?“
Gellert se zamyslel. „Jsou to dary tří bratří...“ bezmyšlenkovitě si přejel zraněnými prsty po rtech a vzápětí usykl, „sgan, zatracené spáleniny... Příběh tří bratří je v Bajkách barda Beedleho, jak se to řekne galštinou?“ zkoumavě se zadíval Albusovi do obličeje.
„Jistě, jak jednoduché,“ pousmál se mladík, „a proto geniální,“ chvíli se zamyslel a pak vyslovil několik slov.
Nápis zmizel a chvíli se nic nedělo. Pak, když už oba mladí muži málem pocítili zklamání, vyrostla z té zrádné pukliny stříbřitá rostlinka, zvětšovala se a rostla, sílila a rozkládala své větve, až celý náhrobek pojal mohutný kmen, na kterém se jasně rýsovalo známé trojúhelníkové znamení. Albus zamrkal a zadržel dech v posvátné úctě. V zádech ho mrazilo, když sledoval rostoucí strom. Gellert tiše zaklel v rodném jazyce, jak si chtěl prohrábnout vlasy znovu si srazil klobouk z hlavy. Nechal ho ale ležet a nemohl odtrhnout oči od větví, které se roztahovaly do šíře. Oba kouzelníci ustoupili neschopni skrýt údiv nad neskutečným divadlem, které se před nimi odehrávalo. Když se rozložité větve obalily listy, aby vzápětí opadaly a změnily se na stříbřitý prach, který vyhasl, než se dotkl země. Strom se začal svraskávat a prohýbat, pukat a větve se ohýbaly až k zemi, až zbyl jen malý pahýl, který s tichým zasvištěním zmizel a okolí zahalila tma.
Oba mladíci stáli ještě chvíli tiše a vstřebávali to, co právě viděli. Nakonec do noci zaznělo Gellertovo tiché Lumos a matné světlo osvítilo okolí. Vykročil k náhrobku a světlo jeho hůlky osvítilo malou hladkou truhlici. Rychle se ohlédl na Albuse, který se už také opatrně přibližoval, a velmi jemně se jí dotkl prsty. Když se ujistil, že není nebezpečná, přejel dlaněmi po hladkém nezdobeném dřevě a pokusil se zvednout víko. Srdce mu zběsile tlouklo vzrušením, prsty se chvěly, cítil mocnou magii, která z truhlice vyzařovala. Nic se ale nestalo, víko nepovolovalo. Truhlice zůstala uzavřena. Zachmuřil se a klepl do ní hůlkou. Nic.
Albus se zájmem a stejným vzrušením sledoval jeho snažení. „Myslíte, že můžeme tu skříňku odnést? Nebylo by špatné ji prozkoumat někde v suchu a teple,“ zeptal se po chvíli, kdy se Gellert marně snažil otevřít víko.
Mladík trhl rameny a zachmuřil se. Opatrně sjel prsty pod její dno, usykl bolestí, když znovu zavadil o spáleniny na ruce a zabral. Byla sice těžká, ale s malou námahou ji zvedl.
„Počkejte, vezmu ji já, máte poraněnou ruku,“ zadržel ho Albus a schoval svou hůlku, posbíral pergameny a schoval je do kapsy. Zvedl truhlici a pomalu vykročil. Cítil v dlaních mravenčení, způsobené magií, kterou bylo dřevo truhly prosyceno. Všiml si, jak Gellert zrušil ochranná kouzla, sebral svůj klobouk a jeho kroky utlumila vlhká půda cestičky. Mlčky prošli brankou a vykročili přes vesnici. Plavovlasý mladík vytáhl dýmku a zapálil si, aby se uklidnil. Tabák zavoněl brzkým ránem a Albus zálibně natáhl jeho vůni.
Na bílém ciferníku hodin nad dveřmi hostince snadno rozeznali čas. Blížila se čtvrtá. Brzy mohli očekávat svítání. Když si Albus uvědomil, kolik je hodin, dopadla na něj únava, kterou předtím potlačilo vzrušení. Truhlice byla těžká a špatně se mu s ní šlo, přesto ale kráčel pevně dál.
„Můžeme ji nechat u vás? Nerad bych, aby ji našla tetička,“ zeptal se polohlasem Gellert po chvíli tiché chůze.
Albus sebou trhl, chvilku se zamyslel a kývl: „Ano, jistě, to by neměl být problém. Vím, kde ji uložit, aby se k ní nedostala Ariana. Můžeme ji tam nechat. Jen dnes už na pokusy o její otevření nemám sil.“
„Ano, samozřejmě, to chápu. Také jsem unaven, a přitom jste většinu odpracoval vy.“ Zkoumavě se na něj podíval Gellert a pak tiše s úsměvem pokračoval: „Netušil jsem, že píšete poesii.“
Albus se usmál: „Nenechte se mýlit, nepíši, to byla jen logická hra se slovy a významy, nic, víc.“
„Pak byste to měl zkusit,“ usmál se Gellert. „Smím vás doprovodit? Rád bych si ještě tu truhlici prohlédl na světle, než půjdu spát.“
„Samozřejmě, budu rád,“ pousmál se Albus. Mlčky došli k malému domku. Gellert obratně otevřel branku a podržel ji, aby mohl jeho společník projít. Pak klepl hůlkou do dveří, ustoupil a nechal Albuse vstoupit dovnitř. Rozsvítil hůlku a osvítil schody pod Albusovýma nohama, když stoupal ke svému pokoji.
Albus položil truhlici na stůl a úlevně vydechl. Gellert ho následoval a mávnutím hůlky zažehl petrolejku. Albus si zatím sundal plášť, prohrábl žhavé uhlíky v kamnech a přiložil několik suchých polínek.
„Nemáte hlad? Smím vám nabídnout nějaké občerstvení?“ sledoval, jak si Gellert svlékl plášť.
„Ano, přiznávám, něco k snědku by mi přišlo vhod,“ usmál se mladík a odložil klobouk. Albus automaticky sebral oba svrchníky, a než vyšel na chodbu, otočil se ještě ve dveřích: „Hned jsem zpátky, udělejte si zatím pohodlí, prosím.“
Když zmizel ve tmě, Gellert se usadil u stolu a z blízka si prohlížel truhlici. Byla hladká, bez jakéhokoliv zdobení. Neměla ani zámek. Prsty opět přejel po ploše víka a strnul. Ucítil pod citlivými konečky nerovnosti. Vzal petrolejku, přiblížil ji co nejvíce a její světlo odhalilo trojúhelníkové znamení, které téměř neznatelně vystupovalo. Usmál se a pokýval hlavou. Byl na správné cestě. Jasně cítil magii, která byla ukryta v truhle. Dnes už ale neměl dost sil, aby ji zkoušel otevřít, jen si ji zálibně prohlížel. Měl rád jednoduché a strohé věci, které nerušily jednotu tvarů svou přeplácanou zdobností. Prsty jemně přejížděl po hladkém dřevě a přemýšlel.
Dnes, díky Albusovi, udělal obrovský pokrok. Byl si dobře vědom, že sám by to nikdy nedokázal. Líbil se mu jeho klidný přemýšlivý přístup. Jeho odhodlání, se kterým řešil ten nelehký úkol. Usmál se pro sebe a chtěl si promnout bradu, ale když se dotkl kůže, usykl a trhl sebou. Zachmuřil se a prohlédl si na světle popálené prsty. Byly zarudlé a pokrývali je velké puchýře. Ušklíbl se nevesele a vyčaroval proud studeného vzduchu, aby bolestí tepající kůži ochladil. Moc to sice nepomohlo, ale alespoň tolik nepálily. Zadoufal, že tetička má dostatek hojivé masti. Alespoň, že si popálil pravou ruku a ne levou, může tedy bez problémů psát a kouzlit. Zaslechl kroky a zvedl hlavu. Pohledem provázel Albuse, který opatrně nesl velký podnos.
Gellert rychle vstal a sundal truhlici ze stolu. Albus tam položil tác a nalil kouřící čaj.
„Berte si,“ pokynul Gellertovi k talíři s nakrájeným pečeným masem od oběda a chlebem.
Ten se nenechal pobízet, obložil si poctivý krajíc a s chutí se zakousl. „Výborné, to vy sám?“ zvedl tázavě obočí, potom co polkl sousto, a když viděl, jak Albus s plnými ústy roztržitě kývl s širokým úsměvem hlavou, dodal: „Jste muž mnoha předností. Šťastná to žena, která vás získá.“
Albus vykulil oči, a jak se chtěl nadechnout, zaskočilo mu. Sípavě se rozkašlal. Gellert rychle odložil svůj krajíc na stůl, přiskočil k Albusovi, pevně sevřel jeho paži a druhou rukou ho několikrát praštil do zad.
Albus přestal kašlat a vzhlédl uslzenýma očima. „Příště si prosím schovejte podobné poznámky na dobu, kdy nebudu mít plná ústa, pokud se mě ovšem netoužíte zbavit,“ zasípěl s lehkou výčitkou a ještě si odkašlal, aby se zbavil pálení v krku.
„Omlouvám se, Albusi, to jsem nechtěl,“ usmíval se Gellert svým rošťáckým úsměvem a pevně mu sevřel rameno. „Netušil jsem, jaký efekt bude mít moje nejapná poznámka, a zbavit se vás věru nechci, co bych si bez vás počal.“
Albus nasucho polkl a uhnul pohledem. „Ach ano, to... děkuji... to je milé,“ zakoktal se a zvedl hlavu. Střetl se s Gellertovýma medovýma očima a objetí palčivého vzrušení na sebe nenechalo čekat. Uhnul pohledem, syčivě naplnil plíce vzduchem, kterého se jim náhle nedostávalo, a vyprostil se z jeho sevření. Bezmyšlenkovitě přešel po ložnici a automaticky zavřel dveře.
Gellert ho se stále stejným úsměvem pozoroval. „Jste v pořádku?“ zeptal se a v očích se mu zablesklo.
„Ano, jistě, jsem jen trochu unaven,“ promnul si Albus kořen nosu a vzhlédl. Snažil se přemoct mravenčení v podbřišku, a aby se zaměstnal, kousl do svého krajíce.
„Jistě, omlouvám se, měl bych jít, je pozdě,“ dojedl Gellert zbytek chleba, sebral svůj klobouk a vykročil ke dveřím.
„Ne, tedy... nechci vás vyhánět...“ trhl hlavou Albus. Pak ale rychle dodal: „Jak si přejete, vyprovodím vás.“ Vzal ze stolu petrolejku a vedl Gellerta po schodech dolů.
„Ještě jednou děkuji, Albusi, a zítra čekejte mou sovu. Dobrou noc,“ oblékl si svůj plášť.
„Není zač, rádo se stalo. Budu se těšit. Dobrou noc.“ otevřel dveře a plavovlasý mladík se kolem něj prosmýkl. Na ulici se ještě otočil a zamával, než rychle vykročil do brzkého svítání.

Zpět na obsah

Kapitola 18: 17. Kruh

Albus stál mlčky na zahradě, opíral se o hrábě a zachmuřeně sledoval párek sýkorek, které se honily v nahých větvích jabloně. Bylo to již dva týdny, co s Gellertem vyzvedli tu truhlu, a stále se jim ji nedařilo otevřít. Všechny jejich pokusy byly k ničemu. Dlouhé hodiny pátrání v knihách po vhodném zaklínadle, nekonečné noci strávené ve sklepní místnůstce marnými pokusy. Vypozoroval, jak je Gellert nervózní. Začínal ztrácet trpělivost. Všiml si jeho potlačovaného vzteku a zklamání. Věděl, že předpokládá, že jsou uvnitř zbylé dvě relikvie – Kámen vzkříšení a plášť. On tomu ale příliš nevěřil. Vlastně stále nevěděl, zda věřit v samotné relikvie. Bylo to až příliš neskutečné, příliš pohádkové pro jeho logické chápání. Zhluboka povzdechl a promnul si unavené oči.
Trhl sebou, když ucítil lehký dotek na rameni. Vzhlédl a lehce se usmál na Arianu, která ho z blízka zkoumavě pozorovala svýma vědoucíma očima. Pohladila ho drobnou chladnou rukou po tváři a tiše promluvila: „Ty nejsi šťastný, Ale.“
Jen sklopil oči a jeho úsměv zmizel. Stáhl obočí, zadíval se na špičky svých bot a skousl si ret. „Nedělej si starosti, maličká, jsem v pořádku,“ usmál se a sevřel její dlaň ve své. Smutně se usmála a odvrátila se. Pomalu brouzdala listím, tu a tam sebrala nějaký, který se jí líbil, a z výšky ho nechala klesnout na zem.
Albus se znovu dal do hrabání. Navršil listy na kupku a prsty sundal ty, které ulpěly na hrábích. Fyzická práce ho uklidňovala, pomáhala mu vyčistit mysl. Pohledem znovu vyhledal Arianu. Opírala se o nedalekou stařičkou jabloň a prohlížela si proti světlu proděravělý list. Rozhlédl se po stromech v malém sadu a náhle se zarazil. Opřel se o hrábě a znovu se zamyslel. Co když ten strom měl nějaký význam? Co když je to klíč k otevření truhly? Ta myšlenka se mu usadila v hlavě a nedala mu pokoj. Jenže teď se nemohl zavřít ve sklepě, bádat v knihách. Promnul si dlaněmi obličej. Počká s tím na Gellerta, dnes večer by měl opět přijít.

Plavovlasý mladík znovu nervózně přešel po malé místnosti a zachmuřeně si změřil Albuse: „Jak to myslíte?“
Albus sedící na židli se usmál a klidně odpověděl: „Napadlo mě, že ten strom se nám nezjevil náhodou, mohlo by to být vodítko, klíč k otevření truhly.“
Gellert si promnul bradu. Vyzkoušeli toho už tolik, že se chytal jakékoliv naděje na rozluštění této hádanky. Dokonce se ještě sám několikrát vypravil ve dne i v noci na hřbitov ohledat ten hrob, nenašel už ale nic, žádnou odpověď na své otázky. A že jich měl požehnaně.
„Ale co znamená? Jakou má spojitost s truhlou, krom toho, že jsme ji našli v jeho kořenech?“ tázavě zvedl obočí a zahleděl se na svého společníka. Ten si promnul kořen nosu a stáhl obličej v bolestném soustředění: „Nevím, zatím mě nic nenapadá. Ten strom vyrostl z pod náhrobku, vyrostl do velikosti, ale pak uschl, až zmizel úplně. V tom musí být nějaká symbolika, nemyslíte? Jen tak tam přeci nebyl, třeba tím mělo být něco řečeno.“
Gellert sklopil hlavu a znovu se rozešel po místnůstce. Ruce založil za zády a stáhl obočí. „Myslíte, že by to mohlo být něco jako strom života?“ zvedl po chvíli hlavu a zahleděl se na tmavovlasého mladíka. Ten se opřel loktem o opěradlo židle a prsty si podepřel bradu. „To je možné. Ale otázkou zůstává jakého života? Vyrostl z Ignotusova hrobu...“
„Mohl by tedy čistě teoreticky být jeho,“ dokončil jeho myšlenku Gellert a sledoval, jak přikývl. Pak znovu sklopil pohled k podlaze a pokračoval ve své bezcílné pouti ode zdi ke zdi.
Albus ho chvíli zamyšleně pozoroval a pak automaticky sáhl po první knize, kterou měl po ruce a nahodile zalistoval stranami. Nevnímal text, dotek pergamenu na konečcích prstů ho uklidňoval. S knihou v ruce si připadal jistější. Sklopil pohled a nepřítomně si prohlížel stránky. Nakonec se zarazil a zaostřil. Kniha, kterou držel v ruce, byla Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Znovu prošel několik stran a pak prudce vstal: „U Merlina, že mě to nenapadlo dřív! Rodokmen!“
Gellert sebou trhl a s tázavě pozdviženým obočím ho sledoval.
„Podívejte,“ ukázal mu Albus jeden z rodokmenů a otočil knihu vzhůru nohama, „ vypadá jako strom a dost často se tak i zobrazuje.“
Mladíkova ústa se roztáhla, do širokého úsměvu a v očích se mu zablesklo: „Ano, to je pravda.“
Albus jedním dlouhým krokem přešel ke stolu a hledal v knize. Gellert se mu opřel o rameno a sledoval jeho počínání. Mladík si ho ale nevšímal. Spěšně listoval stranami, až nalezl, co hledal - rodokmen rodu Peverellů.
„Tady je to. Rod začíná Ignotusem. Strom zanikl, rod také, vymřel...“ zajíkl se a prstem ukázal na posledního mužské jméno.
„Ignotus Berthram Peverell, poslední přímý mužský potomek rodu Peverellů. Neměl děti, rod vymřel po meči...,“ pokračoval Gellert a stáhl obličej v zamyšlení.
Albus si promnul kořen nosu a soustředěně zkřivil tvář: „Opakující se jméno, začátek a konec...“
„Je stejný!“ dokončil Gellert myšlenku a zahleděl se na mladého muže. Ten kývl a zvedl pohled.
„Začátek konce, začátek, co nemá konec...“ zblízka se mu zahleděl do obličeje a cítil vzrůstající napětí, které tentokrát nesouviselo s ním samotným.
„Kruh!“ vydechl Gellert a v očích se mu zablesklo.
„Kruh!“ rozzářil se Albusův obličej.
„Výborně,“ roztáhla se Gellertova ústa v širokém úsměvu a poplácal svého společníka po rameni. Ten si náhle uvědomil jeho blízkost a zhluboka se nadechl. Opětoval úsměv a sklonil se zpět nad knihu, aby zahnal nervozitu, aby přemohl šimravé mravenčení kolem žaludku. Gellert se odvrátil a znovu se rozešel po místnosti. „Takže máme kruh, kruh, sgan, jak dál?“ mumlal si polohlasem a Albus zaklapl knihu s rodokmeny. Sedl si na židli a složil obličej do dlaní.
Gellert se zastavil u truhlice, jemně po ní přejížděl prsty a cítil pod, stále ještě zarudlými, konečky vystouplé znamení. Jak dál? Jaký je další krok k otevření? Kruh... relikvie smrti... dary smrti... kruh... koloběh... nekonečný koloběh života a smrti... neustále se opakující cyklus života a umírání. Umírání?
Náhle se zarazil. „Ach ano, jak prosté! Jak jednoduché!“ rozzářily se mu oči a Albus nechápavě vzhlédl.
„Dovolíte? Něco zkusím,“ požádal svého společníka. Když vstal a ustoupil stranou, švihl hůlkou.
„Avada Kedavra! Umiram!“
Albus s vytřeštěnýma očima zíral na paprsek zeleného světla, který udeřil do truhlice. „Co to...“ stihl ještě vydechnout, než znamení na víku rudě zaplálo a dřevo se vzňalo stříbrným plamenem. Oba mladí muži si zastínili obličej a ustoupili. Plameny ale zmizely tak rychle, jako se objevily, a v oblaku bílého kouře ležel na stole velký balík zabalený v černé látce. Gellert se vrhl ke stolu a chvějícíma se rukama přejel po sametovém obalu. Albus se k němu pomalu přibližoval a viděl, jak opatrně rozbaluje černou látku. Už byl u něj, když odkryl poslední vrstvu.
„Kniha?!“ zíral na mohutný svazek vázaný v kůži a zdobený stříbrem. Promnul si obličej dlaněmi. „Damned za vsichki mag’osnitsi! Kniga?!“ zaklel v rodném jazyce a odvrátil se.
„Nádherná kniha,“ vydechl obdivně Albus a se zatajeným dechem přistoupil ke stolu. Prsty jemně přejel po starých kožených deskách. Uprostřed byl vyražen znak relikvií. Kolem se rozprostíraly propletené ornamenty, tvořily až neskutečné tvary, které zakončovala mystická zvířata. Byla stará, velmi stará, ale nepochybně díky kouzelné ochraně, ve skvělém stavu. Jemně rozepnul stříbrnou přezku a s posvátnou úctou otevřel desky.
Gellert se mezi tím snažil uklidnit. Přemáhal v sobě zklamání, že v truhle nenašel, co hledal. Zhluboka nasál vzduch a zpovzdálí sledoval Albusovo počínání. Sledoval jeho dlouhé prsty, které se začaly probírat stranami. Pousmál se a s rukama založenýma na hrudi se opřel o stůl.
„Vypadá to jako kronika nebo deník,“ zašeptal tmavovlasý mladík a sklonil se nad staré listy. Ukazovákem pomalu přejížděl po řádcích, tu a tam otočil několik stran.
„To je zvláštní písmo, neznám ho, a přece mi připadá povědomé,“ promnul si kořen nosu a zavřel oči v soustředění. Ještě chvíli pozoroval text a nakonec zvedl hlavu.
„Nepůjdeme nahoru? Tady je chladno.“
„Jistě,“ spustil plavovlasý mladík ruce a postavil se. Následoval Albuse, který opatrně zavřel knihu a vykročil ze dveří.

Gellert si nalil víno z lahve, kterou právě otevřel. Upil a sledoval, jak Albus opatrně položil knihu na stůl. Usmál se, když si všiml, s jakou úctou se jí dotýká.
„Máte rád knihy, že?“
Albus sebou trhl a zvedl oči: „Ano, já... omlouvám se, jsem mizerný hostitel.“
„Ne, to je v pořádku, nic mi neschází. Myslíte, že dokážete přeložit text?“ zkoumavě ho pozoroval.
„Přiznám se, že nevím, písmo je mi povědomé, ale nemohu si vzpomenout, kde jsem ho viděl,“ zachmuřil se a sklopil pohled.
„Věřím, že to dokážete.“ usmál se Gellert a zvedl sklenku. „Na úspěšný překlad.“
„Děkuji za vaši důvěru, vynasnažím se nezklamat,“ usmál se a také pozvedl sklenku. Upil, z knihovny přinesl několik menších svazků a příruček a začal jimi listovat. Pak se zarazil a zahleděl se na svého společníka.
„Jak vás napadlo použít vražednou kletbu?“
Gellert pokýval hlavou: „Logická dedukce. Kruh značí koloběh a relikvie jsou podle pohádky dary Smrti. A součástí koloběhu života a smrti je...“
„Umírání,“ usmál se Albus, „skvělý závěr a úspěšný. Nejste zklamaný? Pokud si dobře pamatuji, předpokládal jste, že uvnitř budou relikvie,“ zkoumavě si prohlížel mladého muže.
„Ano, přiznávám, v první chvíli jsem pocítil zklamání. Ale cesta k našim cílům nebude nikdy jednoduchá a trpělivost je na místě. Nechal jsem se unést,“ pousmál se a znovu se napil vína. „Nezbývá než doufat, že v knize najdeme spolehlivé vodítko k relikviím.“
„Ano, to máte pravdu,“ usmál se Albus a usedl ke stolu. Opatrně otevřel desky a znovu se soustředěně zahleděl do textu.
Gellert ho chvíli sledoval, upíjeje víno. Nakonec, když viděl, jak se začal probírat příručkami, pomalu přešel po pokoji. Jeho pohled padl na noční stolek. Všiml si malé lahvičky a pousmál se. Několika kroky došel k posteli, sevřel lahvičku v ruce a přečetl si etiketu. Vrátil ji zpět na místo a tiše promluvil: „Trápí vás špatné sny?“
„Co prosím, já...“ Albus se zarazil, když si všiml, na co Gellert ukázal, a nasucho polkl, „ach tak, já... jen jsem poslední dobou špatně spal, nic vážného.“
„Jistě, to se stane. Četl jsem v jedné knize, od jistého Freuda, že pomocí snů k nám promlouvá naše podvědomí a sděluje nám tak, mimo jiné, to, co potlačujeme, co si skutečně přejeme,“ přešel po pokoji a zkoumavě se zahleděl na Albuse. Ten si promnul kořen nosu, a pokusil se o uvolněný úsměv: „Skutečně? To je zajímavé.“ Aby zaměstnal ruce uchopil svou sklenku a napil se vína.
„Možná vaše sny jen volají po splnění, pak byste, podle Freuda, patrně spal lépe,“ nepřestával se usmívat Gellert a lehce mu položil ruku na rameno. Albus sebou trhl a překotně se postavil, až mu víno ze skleničky vyšplíchlo na košili. Zhluboka se nadechl a sotva slyšitelně promluvil: „Ne... to je... to není důležité.“ Sklopil hlavu a promnul si kořen nosu. Cítil na sobě palčivý medový pohled. Otočil se k mladíkovi zády, opřel se rukama o stůl a syčivě vydechl.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás rozrušit,“ odtušil Gellert a sledoval Albuse, který po něm šlehl pohledem. Četl v něm vnitřní boj, bolest, vzdor.
„To je v pořádku, nemějte starost. Se svými problémy se vyrovnám sám,“ odpověděl ostřeji než chtěl.
„O tom nepochybuji, jen kdybych mohl být nějak nápomocen...“
„Ne, není to nutné, děkuji,“ přerušil ho Albus. Nezvedl hlavu, jen rozdýchával napětí, které v něm, vyvolaly jeho poznámky a nečekaný dotek. V pokoji zavládlo tíživé ticho.
Gellert Albuse pozoroval přimhouřenýma očima. Takovou reakci opravdu nečekal. V duchu si vynadal za svou nerozvážnost. Nejradši by se mu podíval do hlavy, co že jej to sužuje za sny, byl zvědavý. Věděl ale, že by to nebylo moudré. Hned při prvním setkání si ověřil, jak dobře jsou Albusovy myšlenky střeženy a nechtěl jej ještě více popudit. Sklopil hlavu a přešel ke knihovně. Konečky prstů přejel hřbety knih a tiše promluvil: „Ještě jednou se omlouvám, nechtěl jsem vás rozrušit, asi bych měl raději jít.“
„To je v pořádku, nic se nestalo,“ narovnal se Albus s hlubokým povzdechem, když znovu, alespoň částečně, získal ztracený klid. „Musela to být zajímavá kniha, od toho Freuda,“ pokusil se o úsměv. Nechtěl, aby mezi nimi zůstalo napětí. Vyčítal si svou unáhlenou reakci. Opřel se zády o stůl a založil ruce na prsou.
Gellert kývl a zářivě se usmál: „Ano, velmi poučná. Pokud chceme mudly úspěšně vést, musíme se nejdříve dozvědět co nejvíce o nich samých, o jejich skrytých touhách, snech. Freud tvrdí, že všechny ty jejich podivné neurózy a duševní problémy jsou způsobeny potlačenými touhami, nedořešenými krizovými situacemi, dlouhodobou psychickou zátěží. Je to zajímavý člověk, i když je to mudla, využijeme jeho poznatků. Náhodou jsem navštívil jednu z jeho přednášek ve Vídni, když jsem cestoval sem, tu knihu jsem si tam koupil. Mohu vám ji půjčit, kdybyste měl zájem.“
„Ne, to snad ani není nutné. Takže studujete mudlovskou duši? Čím mě ještě překvapíte?“ zvedl Albus tázavě obočí.
„Pokud chci, aby se mé plány staly skutečností, musím pro to udělat vše, co je v mých silách, tedy i studovat mudlovskou duši. Potřebujeme přeci vědět, po čem touží,“ pousmál se Gellert a probodl Albuse očima. „Tušil jste, kolik problémů si například způsobují tím, že potlačují svou sexualitu?“
Albus se zajíkl: „Co prosím? Tedy... ach tak, to je zajímavé... já....“ Nervózně se ošil a sáhl po sklence, aby se mohl napít. Pohled zabodl do dřevěné podlahy pod svýma nohama. Znervózňovaly ho Gellertovy oči, které ho upřeně pozorovaly.
Plavovlasý mladík se pousmál a pomalu vykročil k Albusovi. Ten si ho nevšímal. V chvějících se rukou svíral víno a hledal svou ztracenou rovnováhu.
„Dáme jim svět, kde nebudou muset potlačovat své touhy,“ promluvil tiše a tmavovlasý mladík si najednou uvědomil, jak je blízko. Jeho rozechvělé prsty povolily a sklenka se s třeskem rozbila na podlaze. Neviděl, jak se víno rozstříklo po starých prknech. Prudce zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s Gellertovýma ohnivýma očima. Zajíkl se a zadržel dech. Chřípí mu naplnila slabá vůně tabáku a vína,žaludek se stáhl a v hrudi mu explodovala horečnatá smršť.
Gellert zblízka sledoval Albusovu tvář. Všiml si bouře pocitů, která se mu prohnala v modrých očích. Lehce se pousmál a zašeptal: „Už nebudou muset nic skrývat.“
Albus si najednou uvědomil nedostatek vzduchu v plicích. Uhnul pohledem, zhluboka se nadechl, vykročil prudce kolem Gellerta a zastavil se až uprostřed pokoje. Snažil se zas a znovu potlačit své rozdivočelé pocity. Nesmí se jimi nechat ovládnout! Sklonil hlavu a stiskl si kořen nosu prsty.
„Jste v pořádku?“ Gellert se ohlédl přes rameno a zkoumavě se zahleděl na jeho záda. Potlačil v sobě chuť se dotknout jeho odhalené šíje a napil se vína.
„Ano... já... jistě, jen dnes patrně nemám svůj den. Jsem unaven,“ zamumlal Albus.
„Ach ano, jistě, je pozdě. Dnes už toho bylo dost. Půjdu, příteli, také bych měl jít spát. Nevyjedeme si zase někdy?“ zvedl tázavě obočí Gellert.
„Já... snad někdy, děkuji za pozvání. Doprovodím vás,“ zvedl hlavu Albus a vykročil ke dveřím.
„To není nutné, trefím sám,“ usmál se Gellert a sebral svůj kabátec. „Dobrou noc, Albusi, a dejte mi hned vědět, až něco zjistíte,“ pokynul ještě ke stolu, kde ležela kniha.
„Ano, samozřejmě, spolehněte se,“ sledoval ho Albus pohledem, a když k němu napřáhl pravici, stiskl jeho zhrublou dlaň. „Dobrou noc.“
Gellert se ještě zářivě usmál a rázně vykročil ze dveří.
Když Albus zaslechl bouchnutí domovních dveří, zprudka dosedl na postel. Sevřel obličej v dlaních a syčivě vydechl. Ví snad Gellert o jeho pocitech? Tuší něco? Na to, že by z jeho strany mohly být opětovány, nechtěl ani pomyslet. Jak se má pak ubránit sám sobě? Jak nepodlehnout? Merline!

Zpět na obsah

Kapitola 19: 18. Odhalení

Albus kráčel pomalým krokem po Příčné ulici. Přitáhl si teplý plášť těsněji k tělu a klobouk stáhl do čela. Byl zachmuřený stejně jako podzimní obloha. Počasí bylo nevlídné, sychravé, ale co jiného čekat v půli října v Londýně, že? Počasí ale nebylo to, co ho trápilo. U Gringottových právě navštívil jejich trezor a se sebezapřením naplnil svůj váček. Matka dokázala nějaké peníze ušetřit, ale jejich množství se neodvratně snižovalo. Žili sice skromně, ale neměli žádný příjem. Bude se muset urychleně rozhlédnout po nějaké práci. Jenže co má dělat, když nemůže vytáhnout paty z Godrikova Dolu? Pevně sevřel rty a stiskl si kořen nosu. Už nad tím přemýšlel. Měl známé na ministerstvu, jako student v Bradavicích úzce spolupracoval se Starostolcem, mohli by si ho ještě pamatovat. Třeba by mu zadali nějaké překlady nebo přepisy. Neubránil se hořkosti, když pomyslel na tak podřadnou práci.
Když už je v Londýně, zajde tam, nic neztratí. Přidal do kroku a využil krbu v restauraci U Děravého kotle, aby se dostal na ministerstvo.

Když vystoupil ze zelených plamenů v atriu, nepřítomně si oprášil prach z ramen a sundal klobouk. Pomalu došel k pultu kouzelné ostrahy a lehkým odkašláním na sebe upozornil úředníka, který byl zabraný do čtení dnešního Denního věštce. Ten zvedl pohled a zadíval se na něj nezúčastněně přes obroučky brýlí. „Přejete si?“ promluvil bezvýrazným hlasem.
„Přišel jsem za panem Crockfordem, je přítomen?“
Muž se zaškaredil a pomalu odložil noviny. Neochotně se začal probírat velkou knihou a nakonec zvedl vodnaté oči a upřel je na Albuse: „Ano, je ve své kanceláři. Koho mám zapsat jako návštěvu?“
„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, děkuji.“
Muž jen něco zamumlal o nesmyslných jménech a jal se zapisovat. Albus se odvrátil a potlačil úšklíbnutí. Vskutku ochotný úředník, jen co je pravda. Pomyslel si a zamířil ke schodišti.
Zatímco stoupal po schodech, neubránil se myšlenkám na to, kdy konečně kouzelníci vymyslí jiný způsob, jak se dostat nahoru než tím příšerně dlouhým schodištěm. Horatio sídlil až ve druhém patře na Ústředí administrativních služeb Starostolce a cesta nahoru pěšky byla nekonečná. Kdyby tu alespoň umožnili přemísťování, jenže to ministerstvo povolilo jen svým prověřeným úředníkům, ne nikomu z venku.
Když konečně vystoupal do druhého patra, musel se na chvíli vydýchat, bude také mluvit a nepotřeboval sípat jak pokažená lokomotiva. Málem nestihl sehnout hlavu, když se kolem něj se zavřeštěním prohnala velká sova a se zamáváním křídel zaplachtila nad schodištěm. Povzdechl a vykročil tmavou chodbou. Minul Ústředí bystrozorů a několikeré dveře bez označení, až došel ke kanceláři se zlatým štítkem.

„Brodherik Reginald Cufey
Nejvyšší divotvorce Starostolce

Horatio Crockford
asistent“

Zhluboka se nadechl, lehce zaklepal na tmavé dřevo, a když ho mužský hlas zevnitř vyzval, aby vstoupil, vzal za lesklou kliku a otevřel.
„To je dost Elmo, že jdete, sežeňte urychleně tři sovy, potřebuji...“ tmavovlasý muž sedící za velkým psacím stolem konečně zvedl hlavu, a když zaostřil na příchozího, zarazil se. Chvíli si mladíka prohlížel a podrbal se v licousech, jak přemýšlel kam ho zařadit.
„Dobrý den, Horatio, omlouvám se, že ruším,...“ pozdravil s lehkým úsměvem a úklonou Albus, větu ale nedokončil.
„Albusi, příteli, vás bych věru nečekal. Omlouvám se za to uvítání, ale děvče, co tu máme na výpomoc se dnes stále někde toulá a zrovna je toho potřeba tolik,“ zářivě se usmál muž a vstal, aby si s mladíkem mohl potřást rukou.
„To je v pořádku, chápu, že toho máte hodně,“ pousmál se Albus a nervózně se ošil.
„Mám, to je sice pravda, ale na svačinu s přítelem si udělám čas vždycky,“ stáhl si z rukou černé kloty a ze stolu zvedl svou hůlku. Mávl s ní a na malém stolku přistála konvice s čajem dva šálky a talíř se sušenkami. „Posaďte se, Albusi, a povězte, co vás sem k nám přivádí. Myslel jsem, že jste v zahraničí.“
„Ano, měl jsem být,“ připustil Albus neochotně, zatímco věšel svůj plášť a klobouk na věšák, „bohužel, jsem z osobních důvodů musel zůstat v Anglii,“ vysvětlil situaci, když si sedal do měkkého křesla.
„Ach tak, to je nemilé,“ zachmuřil se muž a naplnil oba šálky kouřícím čajem. „No a teď mi povězte, s čím vám mohu pomoci.“
„Víte, Horatio,“ povzdechl Albus tiše, „ocitl jsem se v tíživé finanční situaci a potřeboval bych co nejdříve sehnat práci. Neměl byste nějaký tip? Ale...“
Muž se opět rozzářil a skočil mu do řeči: „Jdete v pravý čas, ministr shání tajemníka a dozajista by vás přijal. S vašimi studijními výsledky a zkušeností ve studentské organizaci při Starostolci, máte to místo téměř jisté, zastavte se za ním hned.“
„To je sice lákavé, ale já musím zůstat doma, v Godrikově Dole.“
Horátiuv úsměv pohasl tak rychle, jako se rozzářil: „Ach tak, to je mrzuté,“ zachmuřil se a přejel si prsty po rtech. „A smím se ptát proč? Třeba by se dalo zařídit přestěhování do Londýna. Byl byste potřebnou posilou pro ministerstvo. A co si budeme povídat, Faris Spavin už není nejmladší, ministruje už skoro pětatřicet let a kdo ví, jak dlouho ještě bude. Třeba by tu byl výhled na kariérní postup, s vaším nadáním...“ pozvedl tázavě obočí a zahleděl se na mladíka.
Albus povzdechl a stiskl zuby. Sklonil hlavu a tiše promluvil: „To bohužel není možné. Z rodinných důvodů.“
Muž si ho s pousmáním změřil: „Albusi, vy se nezdáte, tak která to bude?“
„Prosím?“ zvedl mladík tázavě obočí a nechápavě se zahleděl na svého hostitele.
„Ale, jen se nedělejte, příteli, svatba není nic špatného,“ bodře se zasmál Horatio.
Albus, který právě nesl k ústům sušenku se zarazil a vykulil modré oči: „Svatba? Co prosím... já se nehodlám... to je nějaký omyl...“ zakoktal se a zavrtěl hlavou.
Horatio se ale jen ušklíbl a pohodlně se opřel do křesla: „To nic, Albusi, oba víme, jak to chodí, že?“ pousmál se a prstem pohladil zlatý kroužek na prsteníku. „No nic, ale pozvat na svatbu jste mě evidentně nepřišel,“ zvážněl a zkoumavě si ho prohlížel, „tak co nám nabízíte? Máme nějaké externí pracovníky, ale upozorňuji vás předem, že platové podmínky nejsou nijak závratné. Vážně bych na vašem místě uvažoval o stěhování.“
„Přestěhovat se opravdu nemohu a nenechte se mýlit, svatba v tom skutečně není,“ snažil se Albus věcně vysvětlit nedorozumění, „jinak jsem schopen dělat v podstatě cokoliv, přepisy, překlady z run a jiných písem, dohledávání ve spisech...“ nechal svou řeč vyznít do ztracena a s chutí se napil teplého čaje.
Horatio chvíli přemýšlel, zatímco kousal sušenku. Nakonec pokýval hlavou: „Nevím, Albusi, jestli pro vás mohu něco udělat. Rád bych vám pomohl, ale nemohu nic slíbit. Poptám se, na to se spolehněte, a jakmile budu vědět více, pošlu vám sovu.“
„Děkuji vám Horátio, jsem vám velmi zavázán.“
„Ještě jsem nic neudělal,“ usmál se muž a sledoval, jak návštěvník vstal z křesla.
„Budu se muset rozloučit. Děkuji za čaj i občerstvení,“ sklonil hlavu Albus, a když Horatio vstal, stiskl si s ním pravici.
„Na shledanou, Albusi, a klidně se někdy zastavte i mimo pracovní záležitosti, vždy vás rád uvidím,“ s úsměvem sledoval, jak si mladík obléká dlouhý plášť a založil si ruce na prsou.
„To je do vás milé, ovšem nevím, jak moc budu v brzké době časově vytížen,“ sundal Albus z věšáku svůj klobouk a stiskl kliku u dveří.
„Opatrujte se, příteli, a očekávejte mou sovu,“ poplácal ho starší muž po rameni a s úsměvem se vrátil ke svému stolu.
„Vy také, Horatio,“ ohlédl se ještě Albus mezi dveřmi, než je zavřel. Vykročil pomalu po chodbě. Přemýšlel ještě, na koho by se mohl dále obrátit. Horatio byl ale asi jediný, kdo mu mohl pomoci. Pamatoval si ho ještě z Bradavic. V době, kdy tam on sám nastoupil, byl zrovna prefektem. Když vyšel školu a absolvoval svou zahraniční cestu, rychle se uchytil na ministerstvu. Byl bystrý a upřímný, možná proto si ho Cufey vybral za asistenta. Naučil se chodit v politických kličkách a dokázal bezvadně odhadnout situaci. Když se Albus jako člen studentské organizace při Starostolci angažoval na ministerstvu, sblížili se. Věděl, že udělá vše proto, aby mu pomohl. Bylo mu to sice hloupé, spoléhat se na někoho jiného. Příčilo se mu jen nečinně čekat, až to někdo vyřeší za něj, ale co mohl u Merlina dělat jiného?

Na sklo okna bubnovaly dešťové kapky a mladík s kaštanovými vlasy musel rozsvítit petrolejku, aby viděl na text ve velké zdobené knize. Nervózně si prohrábl vlasy a snad po sté listoval v malé knížečce s kouzelnými znaky. Stále ale nenacházel, co hledal. Stále nemohl přijít na to, jak rozluštit to staré písmo. Prudce vstal a začal přecházet po své ložnici. Když se odpoledne vrátil z Londýna, přivítala ho Bathilda chutným obědem. Než odešla, vyřídila mu pozdravy od Gellerta a vzkaz, že netrpělivě očekává jeho sovu. On ale stále s překladem nepohnul. Pořád nemohl najít vodítko k rozluštění písma. Začínal tušit, že to bude spíš šifra, než samotné písmo, ale unikal mu smysl. Už přes týden trávil každou volnou chvíli, kterou si vyšetřil, nad knihou. Nezmohl ale nic. 
Dlouhými kroky přecházel po pokoji a co chvíli si nervózně prohrábl vlasy, když ho ze zamyšlení vytrhl zvonek. Koho to sem raraši nesou? Pomyslel si zachmuřeně a rychle seběhl do přízemí. Když rozrazil dveře, zarazil se.
„Aileen?“
„Zdravím tě, Albusi, já... jsem slíbila Arianě, že se dnes zastavím,“ skousla si dívka ret, když si všimla jeho zachmuřeného výrazu.
„Ach ano, jistě, omlouvám se, zapomněl jsem,“ pousmál se a nervózně si prohrábl vlasy. „Pojď dál, Ariana se jistě těší,“ Ustoupil a uvolnil vchod, aby mohla projít.
„Děkuji,“ usmála se smutně a podala mu kulatou krabici. „Tady jsem přinesla něco k čaji, jestli se neurazíš.“
„Ne, to víš že ne, děkujeme, můžeš jít nahoru, připravím čaj,“ pomohl jí sundat teplý plášť a pokynul jí ke schodům, sám se vytratil do kuchyně. Postavil konvici s vodou na kamna a přiložil několik polínek, aby se oheň rozhořel. Aileen pravidelně navštěvovala Arianu a on jí byl vděčný, že se jí věnuje. Potřebovala také přijít na jiné myšlenky, potěšit se s někým. Sám s ní ale nemluvil, krom pozdravu mezi dveřmi. Od jejich poslední roztržky nevěděl, jak se k ní má chovat, proto se držel zpátky a raději se jí vyhnul.
Zamyšleně skládal sušenky na talíř. Aileen už se také nepokusila navázat žádný kontakt. Byl za to upřímně rád. Doufal, že pochopila. Zalil čaj a zaplněný podnos vynesl do Arianiny ložnice.

Aileen potichu nahlédla do Albusova pokoje. Viděla, jak se sklání nad objemnou knihou. Nevšiml si jí, proto jemně zaklepala a tiše promluvila: „Mohu?“
Albus sebou trhl a zvedl hlavu: „Ano, jistě, už odcházíš?“
„Ano, jen jsem tě chtěla ještě pozdravit, bylo otevřeno,“ pousmála se, nervózně sevřela svou kabelku a vstoupila do malé místnosti.
„Děkuji, to je od tebe milé,“ ošil se Albus a vstal od stolu. Chtěl něco říct, ale Aileen ho předešla:
„Co studuješ?“ pousmála se a ukázala na psací stůl, kde měl otevřenou knihu z truhly.
„Nic, jen překlad,“ zachmuřil se a sledoval, jak přistoupila ke stolu a zkoumavě nahlédla do textu.
„Aha, to je zvláštní písmo,“ zamyslela se, „jako by ho někdo otočil.“
Albus si nenápadně odkašlal a Aileen zvedla hlavu: „Omlouvám se, jen mě zaujal ten text, je asi hodně starý, že?“
„Ano, patrně ano, zatím se mi ho ještě nepodařilo rozluštit,“ sledoval, jak sklopila hlavu.
„Jistě se ti to brzy podaří. Albusi, já...“ vzhlédla a skousla si ret, „mrzí mě, co se stalo, tenkrát, nechtěla jsem vyvolat hádku.“
„To je v pořádku, nechoval jsem se zrovna vhodně, nechtěl jsem ti ublížit, ale...“ zadrhl se a polkl.
Aileen ho sledovala, jak rozpačitě zastrčil ruce do kapes kalhot a pak je zase vyndal. „Víš, já bych ráda.... můžeme zůstat přáteli? Jako v Bradavicích,“ mluvila tak tiše, že její poslední slova téměř neslyšel.
„Aileen, já...“ povzdechl a skousl si ret. „Rád,“ dokončil stejně potichu a sledoval, jak sklopila oči. Zabolela ho slza, která jí stekla po tváři.
„Já vím... Odpusť prosím...“ už neudržela vzlyk.
„Není, co bych měl odpouštět,“ pousmál se. Chtěl by ji utěšit, obejmout, stejně jako těšil sestru, když jí bylo smutno, ale nemohl v ní vzbuzovat další marné naděje.
„Děkuji, že chodíš za Arianou,“ promluvil po chvíli, kdy ji zkoumavě pozoroval.
„Ach, já, to je v pořádku... mám ji ráda, je milá,“ zamrkala Aileen očima a začala se přehrabovat v kabelce. Nervózně setřela slzy bílým krajkovým kapesníčkem, než znovu vzhlédla.
„Opravdu, jsem rád, vždycky pookřeje, když tu jsi. Poslední dobou je smutná.“
„Vím, všimla jsem si, trápí se,“ sevřela dívka svůj kapesník v ruce.
Albus jen pokýval hlavou. „Jen mi nechce říct proč,“ stiskl rty a zachmuřil se.
„Má strach,“ zadívala se na něj Aileen pevně.
„Z čeho? Nikdy takovými obavami netrpěla,“ nechápavě ji sledoval.
„Ze smrti,“ odpověděla tiše.
Albus jen naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel, zavrtěl hlavou a znovu se zahleděl na dívku před sebou. „Proč mi to neřekla?“
„Nechce tě trápit.“ Když viděla, jak se zamračil pokračovala: „Prosím, nevyčítej jí to, myslí to dobře.“ Jemně mu stiskla rameno. Poté co viděla, že kývl a sklopil hlavu, uklidila svůj kapesník a otočila se ke dveřím. „Budu muset jít. Pěkný večer, Albusi. Zastavím se opět příští týden.“
„Jistě, doprovodím tě,“ podržel jí dveře, aby mohla projít na chodbu.
„Děkuji, to nemusíš, trefím,“ usmála se na něj a pomalu sešla po schodech dolů.
Albus přešel zpět ke stolu a opřel se rukama o desku. To, co mu řekla Aileen, ho znepokojilo. Musí si s Arianou promluvit. Promnul si kořen nosu a nepřítomně zíral do knihy. Pak se zarazil a zaostřil. Cože to říkala Aileen? Že je písmo otočené? Narovnal se a z dálky sledoval text. U Merlina! Vykulil oči, že ho to nenapadlo dřív. Vyběhl z ložnice a o zlomkrk se řítil po schodech. Po paměti došátral do sklepa a rychle vstoupil do malé místnůstky. Popadl velkou bednu s optickým sklem a urychleně se vrátil do svého pokoje. Opatrně se probíral hranoly a zkoušel skrz ně číst text. Písmo se různě přetáčelo a lámalo, ale stále mu to nedávalo smysl. Už to málem vzdal, vtom však konečně našel ten pravý. Vítězně se usmál, když bez problémů přečetl první řádek odhalených archaických run.

„Dnes je den, kdy bude zaznamenáno mé rodinné tajemství a zůstane tak uchováno pro generace příští...“

Zpět na obsah

Kapitola 20: 19. Hříchy tří bratří

„Dnes je den, kdy bude zaznamenáno mé rodinné tajemství a zůstane tak uchováno pro generace příští, aby nikdo nezapomněl na přednosti, tajemství i nebezpečí, které skýtá dědictví rodu našeho.
Byli jsme tři, tři bratři: Antinoch, Cadmus a já Ignotus, nejmladší. Ovšem dnešních dní jsem se dožil jen já. Sourozenci mí zemřeli mládi a nezanechali po sobě žádných potomků, proto zbývá na mém brku, aby zapsal osud náš, naše dědictví, naše prokletí.
Jsem již stár a s moudrostí, získanou života léty dlouhými, hledím zpět, povznesen nad pošetilost, s níž jsme si tehdy počínali. Všichni tři, cítíce se silní a mocní, jsme se ponořili do tajů nauk zapovězených a temných. Studovali jsme prastaré grimoáry, listiny a svitky a co jsme se naučili, zneužívali jsme často k účelům nedobrým, jak s politováním dnes přiznávám.
Jednou, když jsme navštívili Dubh Linn (dnešní Dublin pozn. autora), město Vikingů v zemi Irů za mořem, setkali jsme se s jednou starou ženštinou, která nám prozradila, že velký mág žijící v městě, vlastní prý svitek nejcennější, jaký jejich národ má. Obsahem jeho měl býti způsob, jak lze přemoci samu smrt. Jaké pohnutky ji k tomu vedly, dodnes netuším, možná pomsta nekalá, ale nad tím jsme příliš nepřemýšleli. Zatoužili jsme se tomu umění naučit. V noční hodině jsme se vloupali do toho velkého domu a svedli těžký souboj s oním mágem. Byl silný, velmi silný, ale nakonec jsme jej před svítáním přemohli a zabili. Svitek jsme odnesli a prchli zpět domů, když se po nás začali shánět tamější kouzelníci, aby nás před spravedlivý soud postavili.
Doma, v sídle rodinném, jsme pak po několik dlouhých let studovali onen vzácný svitek magií prostoupený. Hledali jsme smyslu v textu psaném písmem a jazykem neznámým, až ke stvoření v něm zmíněných předmětů vzácných jsme mohli přistoupiti. Předmětů, které by nám dali moci tak veliké, že samu smrt bychom mohli obejít a ovládnout. A tak té osudné noci, kdy úplněk zahalila bouře silná, vznikly z vůle magických mocností prastarých, kterými jsme byli nadáni, tři relikvie. Hůlka z dřeva bezového stvořena, kámen, co mrtvé k životu přivádí, a plášť tak mocný, že dokázal kohokoliv před zraky i kouzly cizími skrýt.
Ach, jaké radosti jsme se s bratry oddali, jak silní jsme se cítili, byli jsme přeci pány smrti. Ale běda nám, jakou cestou jsme k onomu vědění došli. Běda nám za to, jak jsme se později zachovali.
Když v bujaré oslavě vínem prosycené došlo na rozhodování, které předměty komu připadnou, vypukla ostrá hádka, neboť každý z nás chtěl všechno pro sebe. Každý z nás jediným chtěl být mocným pánem smrti a každý už jsme sahali po hůlce své, abychom vyřešili spor silou. Tu Antinoch zmocnil se hůlky bezové a obrátil ji proti nám, svým rodným bratrům. Stěží se nám podařilo prchnout před jeho hněvem, ale kámen a plášť se nám přeci jen podařilo odnést, však svitek zůstal a byl zničen v našem rodném domě, který po tak hrozné bitce lehl popelem.
Když ze mě a bratra prostředního opadlo zděšení ze zkázy, které jsme byli svědkem, přemýšleli jsme co vykonáme dále. Dlouho do noci jsme rokovali, až jsme v brzkém ránu usnuli pod nebem hvězdnatým. A když probudilo mě polední slunce, byl Cadmus pryč a s ním i kámen kouzelný.
Želel jsem velmi našeho rozkolu, netuše, že své bratry jsem v té vypjaté chvíli viděl naposledy živé. Ukryl jsem se pod pláštěm a putoval krajem neviděn, neslyšen, ale naslouchaje řečem lidí. Z toho, co jsem zaslechl, co se o nás vyprávělo, byl jsem tak zděšen, že ani živ jsem zůstati nechtěl. Až jednou, daleko od kraje rodného, kde nikdo mě již neznal, potkal jsem dívku, která dokázala mé chmury zahnati a svou milou nežnou povahou u života udržeti. Jí jsem řekl vše, jí jsem se kál a slzami máčel klín a ona mé tajemství strašné nikomu neprozradila. Ji jsem pak pojal za ženu svou a věrně ji miloval až do její smrti. Ona mi pomohla odčiniti mé těžké hříchy a dala mi tři krásné děti. Však jménem svým jsem ji nemohl pošpiniti, a tak jsem přijal jméno její rodné a dal je i našim dětem. Od té doby se zvu Ignotus Peverell a snažím se tomu jménu dělat jen čest, i když svědomí mě tíží den za dnem více.
Nemohu však opomenouti, alespoň v několika větách, nastínit osud svých bratří rodných, který nemohl býti tak šťastný jako můj, neboť svých hříchů nikdy litovati nedokázali.
Když má dobrá žena odešla v doprovodu smrti z mého života, sžíravý neklid zachvátil mou mysl. Zatoužil jsem své rodné bratry najít a náš dávný spor urovnat. Vypravil jsem se tedy na cestu a vzal svého nejstaršího syna s sebou, aby mohl poznati svět.
Putovali jsme dlouho, předlouho, až jsme došli do vesnice, kde podle zvěstí stařešinů žil můj bratr nejstarší. Našli jsme však jen jeho kosti tlející v hlíně pod polorozpadlou mohylou a několik zkazek o silném krutém čaroději, který vládl tak mocnou hůlkou, že každý bál se mu postavit, neboť kdo tak učinil, ke smrti se odsoudil. Bezohledně drancoval kraj, až jednoho dne, kdy zpitý mokem omamným a ženami zmožený, usnul v domě svém, podlý zloděj vloupal se tam a podřezal mu hrdlo, hůlku jeho ukradl a prchl. Tak nešťastně skončil příběh bratra mého Antinocha, který doplatil na svou domýšlivost a krutost.
I oplakal jsem bratra a jal se putovati dále, doufaje, že snad prostřední z bratří je ještě živ. Znovu jsme hledali dlouho, až nás cesta zavedla do města na pobřeží, kde se můj bratr usadil. Však byl též mrtev, ale příběh jeho života nebylo těžké dohledati, neboť se jako pohádka často vyprávěl mezi sousedy.
Cadmus se do města přistěhoval jako zámožný pán. Jak ke svému jmění došel, se mi vystopovati nepodařilo, ale v kraji se o něm vyprávělo, že vládl silami temnými. K lidem byl odměřený a chladný, nikdy se s nikým moc nestýkal. Nikdo si ho příliš nevšímal, až jednoho dne prý všechny překvapil, když vystrojil si velikou svatbu. Jaké ale bylo zděšení svatebčanů, když spatřili konečně jeho nevěstu. Byla krásná, to zajisté, ale chladná a smutná, jako by ani živa nebyla. Jediného úsměvu nerozdala kolem a ruka její zábla jako led. Muž její však zdál se býti šťasten. Dlouho však netrvalo jeho štěstí. Všímavý sousedé pozorovali, jak se mění. Už nevykračoval si vzpřímeně, ale ploužil se ulicemi jako tělo bez ducha, s hřbetem ohnutým a stejně tak jeho krásná žena, která průhledněla a ztrácela se ve svém krutém žalu. Po městě se začalo vyprávět, že ji snad ze světa mrtvých povolal. Nakonec zmizela úplně a bratr ve svém velikém smutku život svůj ukončil oběšením na konopném provaze. Jeho dům pak zůstal prázdný až do dnešních dní, neboť prý za nocí jasných, kdy měsíc dojde k úplňku, slýchají tam lidé zpěv žalostný jeho mrtvé nevěsty a bolestivé kvílení jeho samotného. Tak skončil i můj druhý bratr a já pochopil, co ve své nevědomosti učinil.
Navštívil jsem ten dům, kde vše zůstalo na svém místě prachem a pavučinami pokryto a vyhledal ten kámen zlořečený, který mocí temnou vábil mrtvé ze záhrobí. Vzdal jsem úctu svému bratru staršímu a opustiv ten neutěšený dům, navrátil se ke své milované rodině.
Brzy přijde den účtování mého a já nemám, co bych před smrtí skrýval. Své proklaté poklady, plášť neviditelný a kámen, předal jsem již svému nejstaršímu synovi, jehož jsem si zavázal, že tomu nejmoudřejšímu ze svých dětí je později věnuje. Tento text mu též odevzdám, aby věděl o hříchu svého otce a jeho bratrů, pro poučení jeho i generací dalších, aby nikdo z rodu Peverellů neudělal stejné chyby, jako jeho předek.
Dva předměty jsou svatým vlastnictvím našeho rodu a ten třetí, hůlka, je ztracen, a je tomu tak dobře. Nabádám vás potomci mí, nepoužívejte jich, nepátrejte po poslední, nekonejte s nimi zlého. Nechtějte přelstít a ovládnout smrt, berte ji jako dobrou známou, která není vaším nepřítelem, ale spojencem na cestě životem.

To odkazuji vám, mým potomkům, já, Ignotus Peverell, v noci úplňkové o slunovratu zimním roku 875, co počítá se od narození Krista.“

V místnosti zavládlo ticho, do nějž odezněl Albusův tichý hlas. Gellert, který seděl pohodlně na posteli a poslouchal jak předčítá z několika pergamenů popsaných jeho zdobným písmem, zhluboka povzdechl. Ticho se prodlužovalo, narušené jen praskáním dřeva v kamnech.
Albus pomalu odložil pergameny na stůl a s petrolejkou za zády sledoval svého společníka. Dnes dokončil překlad první části zašifrované kroniky a podařilo se mu tak potvrdit existencí relikvií smrti, tří kouzelných předmětů a způsobu, jak byly vyrobeny. Jemně sevřel v prstech svou sklenku a napil se, aby zahnal sucho v ústech po dlouhém předčítání, když Gellert konečně tiše promluvil: „Výborně, příteli, skvělá práce.“ Usmál se a zvedl svou sklenku k přípitku.
„Děkuji, ale ještě hodně práce mě čeká, ještě není vše přeloženo,“ oplatil úsměv.
„Ale stejně jste udělal velký pokrok,“ kývl hlavou Gellert a upřel na svého společníka medové oči. „Už mi věříte, že relikvie existují?“
Albus se pousmál a sklonil hlavu: „Zdá se, že text v této knize je dostatečným důkazem. Ano, jsem přesvědčen, že skutečně existovaly. Ale co když byly zničeny?“

„Nevěřím tomu, na to jsou příliš cenné a příliš mocné, ale také vypadají příliš obyčejně. Uvidíte, až přeložíte další části knihy, zajisté tam toho bude víc,“ nepřestával se usmívat Gellert.
„No, uvidíme,“ upil Albus vína a prsty přejel po zdobených deskách. Nepřestávaly ho fascinovat. Jemná černá kůže, stříbrné ornamenty, které odrážely světlo petrolejky. Umě tepaná spona s velkým zasazeným karneolem.
Gellert ho mlčky pozoroval a po chvilce pomalu vstal. Tiše došel ke stolu a zblízka sledoval Albusovy dlouhé prsty, které se s úctou dotýkaly knihy. Pousmál se: „Opravdu se vám líbí, že?“
Mladík sebou trhl a vzhlédl. Netušil, že je tak blízko.
„Ach ano, jistě, je nádherná, nikdy jsem podobnou knihu neviděl,“ usmál se a znovu sklopil oči ke svazku.
„Přiznávám, že mám radši jednodušší nezdobené předměty, ale tato kniha má skutečně něco do sebe. Jak stará asi je? Troufáte si odhadovat?“
„Nevím, ale určitě ne tak stará jako první záznam v ní. Předpokládám, že jde o přepis, poněvadž všechny záznamy jsou psány stejným písmem a v první části není nikde zmíněno, že by byl text zašifrován,“ vysvětlil Albus a rozepnul zámek, aby mohl knihu otevřít.
„To by znamenalo, že text byl zašifrován až později? Podle čeho tak usuzujete?“ zkoumavě si ho prohlížel Gellert.
„Ano, jsem si téměř jistý, že kniha je mladší. Jednak podle použitého jazyka, ale i podle toho, že kdyby kniha procházela několik set let z ruky do ruky, byla by podstatně více opotřebovaná, což není. Nehledě k tomu, že písmo, ač šifrované, by vykazovalo známky rozdílných rukopisů i různých inkoustů. Nic takového jsem však zatím neshledal. Písmo i inkoust jsou všude stejné,“ pousmál se Albus a zatímco vysvětloval svůj názor, listoval opatrně stranami.
„Takže myslíte, že vysvětlení najdeme na konci?“
„Ano, předpokládám, že tomu tak skutečně je, ale nespoléhejme na to, nemusí tam být,“ usmál se a vzhlédl na svého společníka.
„A jak myslíte, že je stará?“
„Netroufám si odhadovat, ale dle mých předpokladů a podle knih, které mi prošly rukama v bradavické knihovně soudím, že byla napsána někdy v 15. až 17. století.“
„To je široké rozmezí,“ usmál se Gellert a upil vína.
„Ano, já vím, ale přesněji ji zatím nedokáži datovat, dokud ji nebudu mít přeloženou celou, nebo dokud ji alespoň zběžně neprojdu.“
„Podle vašich vědomostí soudím, že jste byl častým návštěvníkem bradavické knihovny,“ sklonil plavovlasý mladík hlavu na stranu a sledoval, jak Albus zvedl pohled a lehce kývl.
„Ano, strávil jsem tam hodně času studiem. V oddělení s omezeným přístupem jsou některé velmi vzácné svazky a svitky.“
„Vím, sláva vaší knihovny se donesla až k nám, do daleké zaostalé Evropy,“ zašklebil se.
Albus se rozesmál: „Nemáte moc vysoké mínění o své domovině.“
„Ne, to nemám, ostatně mé názory znáte,“ ušklíbl se a dolil víno do obou sklenic.
„Proč jste vlastně odešel z Kruvalu?“ zeptal se Albus po chvíli ticha, kdy sledoval, jak rudé víno zaplnilo sklenky.
Gellert se zachmuřil: „Řekněme, že se učitelskému sboru nelíbily moje názory.“
„Názory přeci nemusí ještě nic znamenat,“ zvážněl Albus a zkoumavě pozoroval mladíka, který uhnul pohledem, stiskl zuby a sevřel v ruce svou sklenku: „Ano, to nemusí, ale přiznávám, pokoušel jsem se je prosazovat dost nevhodně.“
„Jak?“ zeptal se tiše Albus, zatímco se Gellert odmlčel, vytušil ale jeho odpověď. Když se jim podařilo otevřít tu truhlu, překvapilo ho, s jakou jistotou dokázal použít zakázanou kletbu.
„Tehdy jsem si zahrával s černou magií. Trochu moc okatě,“ pronesl tiše s patrnou hořkostí, „ale byl jsem patřičně klepnut přes prsty a nemohl jsem dokončit studium. Poučil jsem se a zjistil, že tudy cesta nevede. A navíc, kdybych zůstal ve škole, nikdy bych vás nepotkal. Možná to lze považovat spíš za štěstí, nemyslíte?“
Albus se usmál, ač ho jeho odpověď zarazila. On nikdy nebyl příznivcem černé magie, a když už ji studoval, tak jen proto, aby se dokázal bránit.
„Tak a teď o mě víte vše, doufám, že toho nezneužijete,“ ušklíbl se Gellert napůl pobaveně a sledoval svého společníka přes okraj sklenky.
„Jsme na tom stejně, vy o mě také, nemáme si co vytýkat,“ oponoval s úsměvem Albus.
„Opravdu?“ zvedl tázavě obočí Gellert a pevně se zahleděl Albusovi do očí. Založil ruce na hrudi a
s neproniknutelným výrazem si ho měřil. Mladík vydržel jeho pohled, i když cítil, jak mu stoupá teplo do tváří.
„Máte pravdu, vím vše,“ pousmál se po chvíli a neuniklo mu malé zaváhání, než jeho společník uhnul pohledem a vzal ze stolu svou sklenku. Všiml si lehkého chvění jeho rukou a pro sebe se usmál. Výborně!

Albus seděl u stolu a otíral své optické sklo do měkkého hadříku, aby mohl jednotlivé kusy uklidit do polstrované bedny. Byl zaujatý svou prací a nevšímal si stínů kolem sebe. Neunikly mu ale tiché kroky a známá vůně tabáku, která se kolem rozšířila.
„Zase ty?“ pronesl tiše a dál se věnoval čištění veliké čočky, kterou svíral v prstech. Stiskl zuby a zhluboka vydechl.
„Koho jiného bys čekal?“
Albus po něm šlehl pohledem: „Vlastně nevím proč se divím. Proč jsi přišel?“
„Nevíš, nebo to jen děláš?“ ušklíbl se.
Albus se syčivě nadechl a vstal, aby se k němu mohl otočit čelem, nasucho polkl, rozechvělými prsty sevřel desku stolu za zády. „Co po mě chceš?“ promluvil tiše.
„Já nic, ale ty něco chceš,“ usmál se nevině a založil ruce na prsou.
„Opakuješ se,“ ušklíbl se Albus.
„Vím a budu se opakovat, dokud to nepřijmeš. Došel lektvar, že?“
Albus jen zhluboka vydechl, promnul si kořen nosu a pevně zavřel oči.
„To je dobře,“ usmíval se dál Gellert a pozorně sledoval jeho tvář.
„Proč?! Chceš mě zničit?!“ vyštěkl a uhnul pohledem.
„Ne, chci ti něco dát.“
Albus sebou trhl a zvedl oči. Než stihl jakkoliv zareagovat, popadl ho Gellert pevně za košili a přitáhl k sobě. Nestihl se ani nadechnout, když ho vášnivě políbil. Odhodlaně si přivlastnil jeho rty, a on v sobě nenašel sil, aby ho odstrčil, aby se vzepřel. To, co v něm vybuchlo, mu zatemnilo rozum, tvrdě umlčelo všechny protesty, svědomí a soudnost. Pohltila ho ta neuvěřitelná horká vášeň a chtíč. Drtil mu plíce už tak postrádající vzduch, spaloval útroby a podlamoval kolena. Svíral ho ocelovým hladím sevřením a utahoval smyčku po smyčce kolem jeho hrdla nezvladatelné zvrácené šílenství. Merline, proč jen si přeje, aby to nikdy neskončilo?!
Stejně náhle jako se ho zmocnil, ho zase propustil z horkého sevření a ustoupil o krok.
„Proč mi to děláš?“ zasípěl skrz sevřené zuby Albus, když popadl dech a zničeně sledoval usmívajícího se plavovlasého mladíka.
„Proč se ptáš, když znáš odpověď?“

Zpět na obsah

Kapitola 21: 20. Samhain

Albus se prsty probíral Arianinými dlouhými plavými vlasy. Jemně je rozčesával, ale mysl se mu toulala ve snech, které ho od doby, kdy mu došel Bezesný spánek, provázely každou noc. Ve snech, u kterých už sám nevěděl, zda se jich chce zbavit. Ta rozervanost ho ničila, drásala mu nervy. Jedna část jeho já si zoufale přála setrvat v těch snech, a co více, prožít je i ve skutečnosti. Být s ním. Ta druhá se ale úporně bránila, vzpírala se té myšlence na vlastní zvrácenost. Děsila ho jeho nezvladatelná touha, která mu zatemňovala mysl a naplňovala ji tím horkým ohněm. Nemohl, nesměl se podvolit tomu zvířecímu volání. Měl zodpovědnost, povinnosti. Ale chtěl. Hnusil se kvůli tomu sám sobě, ale chtěl se podvolit.
„Albusi?“
Trhl sebou, když se Ariana otočila a zadívala se na něj velkýma modrýma očima. Zamrkal a pozorně se jí zahleděl do obličeje. „Ano, maličká?“
„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ usmála se jemně a sledovala, jak sklopil oči a kývl.
„Ano, ... to je pravda. Mluvil jsem s Aileen...“
„Nechtěla jsem ti přidělávat další starosti,“ vytušila, co jí chce říct.
„Ariano, poslouchej mě,“ jemně sevřel její drobné ruce v dlaních, „chci vědět všechno, co tě trápí, jsi moje sestra. Jak ti mám pomoct, když nevím jak? Mojí starostí je i tvůj strach. Tím, že o tom se mnou nemluvíš, mě trápíš víc, než kdybys mi to řekla,“ pevně se jí zadíval do obličeje.
Její úsměv zmizel, když se zachmuřila: „A co když mě nebudeš chtít poslouchat?“
„Proč? Proč bych tě nechtěl poslouchat?“ tázavě zvedl obočí a zkoumavě pozoroval její smutnou tvář.
„Protože se bojím o tebe,“ promluvila tak tiše, že ji sotva slyšel. Jemně se vyprostila z jeho sevření a vstala. Pomalu došla k oknu a vyhlédla ven.
Albus si dlaněmi promnul tvář a několika dlouhými kroky došel až k ní. Rukama sevřel její útlá ramena a otočil ji k sobě obličejem. „Ariano, chci vědět, co se s tebou děje!“ pevně se jí zadíval do tváře. Sledoval, jak sklopila pohled a skousla si ret. „Řekni mi pravdu, prosím!“
Mlčela a on trpělivě čekal, až najde správná slova. Když se nakonec nadechla a zvedla modré oči k jeho tváři, jen lehce kývl, aby ji ujistil, že poslouchá.
„Já... vím, že brzy odejdu a...“ když jí silněji stiskl ramena a nadechl se, aby jí odporoval, jen mu položila prst na ústa: „Nepřerušuj mě, prosím, je tak těžké o tom mluvit. Mám strach ze smrti, ale ještě větší strach mám o tebe, o tvou duši. Mám strach z toho, co bude, až tu nebudu. Z toho, o čem sníš, z toho, co si přeješ. Albusi, prosím nikdy nedopusť, aby kvůli tvým snům umírali lidé!“
„Ariano, o čem to mluvíš? Copak si myslíš, že bych chtěl, aby kvůli mě někdo umřel?“ nechápavě sledoval dívčinu tvář.
„Vím, že bys to nechtěl. Važ pečlivě svá rozhodnutí. Zachraň se!“
Albus zhluboka povzdechl. Sjel rukama až k jejím dlaním a pevně je sevřel.
„Postarám se o sebe, nedělej si starosti. A postarám se i o tebe, nikdo ti nesmí ublížit a taky neublíží, neboj se,“ sledoval, jak se smutně pousmála, a sevřel její drobnou postavičku v náručí. „Neboj se, maličká, nedovolím nikomu, aby ti ublížil!“ slyšel její lehký vzdech a cítil, jak mu opřela hlavu o rameno. Zajel prsty do jejích plavých vlasů a pevně ji k sobě tiskl. Sotva slyšel pár slov, která zašeptala a z nichž mu přeběhl mráz po zádech.
„Můj osud nezměníš, ale svůj ještě změnit můžeš.“

Albus přecházel po své ložnici hluboce zamyšlen. To, co mu řekla Ariana, ho znepokojilo, ač nedokázal pořádně pochopit, co mu říct chtěla. Proč vždy mluví v hádankách? Mělo to nějakou spojitost s Gellertem? S relikviemi? Zhluboka povzdechl a promnul si rukama obličej. Musí dát na Arianu pozor, její smířené očekávání smrti se mu ani trochu nelíbilo. Přeci nemůže zemřít, je tak mladá. Nikdy by nedopustil, aby jí kdokoliv ublížil.
Prsty si zajel do vlasů a vzhlédl k bílému stropu. Jak ji jenom mohlo napadnout, že by chtěl, aby kvůli němu umírali lidé? Nic takového by přeci nechtěl, i když..., s povzdechem se zachmuřil. Co Gellertovy plány, ke kterým se aktivně připojil? Jak vyvést kouzelníky z anonymity, aniž by padla jediná oběť? Pevně zavřel oči a skousl si ret. Nakonec si prudce sedl ke stolu, vytáhl čistý pergamen, ale když sahal pro brk, vyrušilo ho zaklepání na okno. Vzhlédl a skrz sklo uviděl dvě neznámé sovy s velkými balíky v pařátech. Rychle došel k oknu a vpustil oba velké ptáky dovnitř. Když od nich převzal oba balíky, netrpělivě otevřel obálku se znakem ministerstva kouzel.

Milý Albusi,
poštěstilo se mi pro Vás najít, alespoň prozatím, zaměstnání. Naše pomocná síla pro správu dokumentů madam Starksová odešla do zaslouženého důchodu. Vzhledem k tomu, že uvedenou práci lze vykonávat i externě, vzpomněl jsem si na Vás.
A teď co od Vás budeme potřebovat. Podklady pro jednání Starostolce je nutné množit ručně, nikoliv kouzly, protože, jak sám jistě dobře víte, kouzelné kopie časem blednou, a dokumenty je nutné archivovat po neomezenou dobu. V balíku naleznete vše potřebné včetně pergamenů a inkoustů, které se pro přepisy používají. Budeme Vám, já nebo někdo z našich dalších spolupracovníků, vždy na začátku týdne posílat dokumenty k okopírování, potřebné pro připravovaná jednání v týdnu následujícím. Uvedené dokumenty potřebujeme okopírovat vždy v deseti vyhotoveních a jedné rezervní kopii.
Já vím, není to moc povznášející práce, ale více pro vás momentálně udělat nemohu. Plat také není nijak závratný (jeden galeon a šest srbců týdně), nicméně, doufám, že Vám to ve stávající situaci aspoň trochu pomůže.
Pokud souhlasíte, prosím podepište přiloženou smlouvu a přidejte číslo vašeho trezoru u Gringottových. Je také nutné zavázat se ministerstvu mlčenlivostí. Potřebný formulář je též přiložen.
S přáním krásného dne se loučí

Horatio Crockford

Albus se pousmál. Výborně, jeho existenční starosti jsou prozatím vyřešeny. Udělal dobře, když se obrátil na Horatia. Plat sice opravdu nebyl nijak vysoký, ale on i sestra byli zvyklí žít skromně. Sedl si zpět ke stolu a na připravený pergamen napsal poděkování. Spolu s podepsanou smlouvou a vyplněným formulářem ho vložil do obálky a po své sově poslal zpět.
Pak se znovu zamyslel. Nakonec napsal na nový pergamen pozvání pro Gellerta na dnešní večer. Dokončil překlad další části kroniky a chtěl s ním mluvit o tom, co mu řekla Ariana. Odložil lístek stranou a pomalu vstal. Chvíli se zachmuřeně díval z okna, zhluboka povzdechl, a když slyšel, jak Ariana seběhla do kuchyně, vyšel ze své ložnice. Zítra byl Svátek všech svatých a oni chtěli dnešní večer oslavit podle starých tradic.

Albus prošel setmělým domem. Obývací pokoj mihotavě osvětlovaly svíce, které s Arianou zapálili v podvečer, ještě než se úplně setmělo. Mávnutím hůlky rozdělal oheň v krbu a pohledem zabloudil k oválnému portrétu rodičů. Svícemi si připomněli mrtvé blízké. Bohatou večeří a světly oslavili Samhain, starý svátek zrození nového roku, zesnulých a divokého lovu. Matka vždy trvala na dodržování starých keltských zvyků, v jejich rodině se udržovaly od nepaměti a i po tom, co se rozžehnali s příbuznými, ctili staré tradice.
Očima se vpíjel do obrazu, do těch dvou šťastných tváří. Sešli se konečně za tou tenkou linkou, která značí smrt? Co je vlastně po smrti?
Vzal jednu ze svící, aby ji mohl postavit do okna. Dnes prý mrtví putují po světě a navštěvují své blízké. Povzdechl a zahleděl se do tmy. Matko, kdyby ses tak mohla vrátit!
Chvíli mlčky stál, než se odvrátil od temnoty venku, několika kroky došel ke stolu a nepřítomně urovnal několik talířů s pokrmy, které odložili od slavnostní večeře. Vlastně nevěděl, proč to dělá. Nevěřil na putující mrtvé, a přesto s Arianou připravili, v rámci svých možností, bohatou večeři, rozsvítili svíce a prostřeli pro oba rodiče. Snad to podivné kouzlo krátkého sychravého dne a temného večera ho donutilo na chvíli potlačit svou pragmatickou povahu a naslouchat neskutečnu.
V myšlenkách se zatoulal do Bradavic. I tam se předvečer všech svatých slavil bohatou hostinou. V mysli si vybavil poletující svíce a vydlabané dýně, které osvětlovaly Velkou síň. Na smějícího se Elfiase, který se ládoval všemi dobrotami, které pro ně skřítci připravili. V mysli se mu vybavila Aberforthova tvář. Vždy, když si vzpomněl, jak se rozloučili, bolestivě ho bodlo. Tušil, že zeď mezi nimi narostla do nepřekonatelné tloušťky a mrzelo ho to. Netušil, jak se má, jemu nepsal. Jen Arianě občas přišel dopis. Věděl, že je v pořádku, kdyby měl nějaký vážný problém, informovali by ho ze školy. Předpokládal, že přijede na svátky slunovratu. Těšil se, až ho uvidí, měl ho rád, ale zároveň měl obavu z jejich setkání. Cítil, že mu Aberforth jen tak neodpustí.
Ze stolu vzal hrnek bylinkového čaje a pohodlně se posadil do křesla u krbu. Obemkl prsty hřejivý porcelán, nohy pohodlně natáhl k praskajícím plamenům a do poklidně se přelévající mysli se vkradly myšlenky jiné, myšlenky zalétající k relikviím. Uvěřil v existenci Relikvií smrti. A co více, začaly ho fascinovat, vábit. Sledoval v kronice rodu Peverellů cestu Neviditelného pláště a Kamene vzkříšení, který ho přitahoval snad nejvíce. Mít tak v rukou možnost zavolat mrtvé nazpět do života. Pohledem zalétl zpět k portrétu rodičů. Možná, kdyby nalezl kámen vzkříšení, mohli by se vrátit, mohli by mu odpovědět na jeho otázky, mohli by... stiskl zuby a sklopil hlavu. Mohli by se postarat o Arianu a on by byl volný. Nejradši by si nafackoval za to, na co se opovážil myslet. Copak je takový sobec? Pevně zavřel oči a zahnal nevítané myšlenky. Záleželo mu na Arianě. Záleželo mu na tom, aby byla šťastná, ale zároveň ho to táhlo pryč, do světa. Za relikviemi, dobrodružstvím, poznáním. Cítil se jako vězeň v jejich malém domku na kraji vesnice a každým dnem to pro něj bylo nesnesitelnější. Čím více se dozvídal o relikviích, tím jasněji cítil jejich volání, které znělo jako rajská hudba, vábilo ho a obluzovalo, zpívalo mu do uší píseň o úspěchu, síle, moci. Tušil, že oni s Gellertem by to dokázali, dokázali by najít a spojit všechny tři relikvie. A potom? Dokázali by vyvést kouzelníky z anonymity? Dokázali by změnit současnou situaci a nastolit nový pořádek? Dokázali by vést a chránit mudly?
Ne! Pevně stiskl zuby. Nesmíš se nechat unášet sny, ač se zdají jakkoliv reálné a blízké, na dosah ruky. Máš povinnosti, máš zodpovědnost, máš... Nesmíš!

Gellert se pohodlně opřel do křesla a ze stolu vzal hromádku pergamenů, které tam Albus nechal, natočil je ke světlu a zběžně procházel. Dnes zůstali v obývacím pokoji, což přijal s povděkem. Oheň v krbu tiše praskal, příjemně hřál a světlo petrolejky osvětlovalo text, který se staženým obočím pročítal. Procházel jednotlivé listy a zcela zabraný do čtení si ani nevšiml, když Albus přinesl z kuchyně dvě sklenky a otevřel lahev vína, kterou donesl. Nezaregistroval, jak nalil jiskřivou rudou tekutinu, vzal jednu ze sklenek a upil.
Albus sledoval plavovlasého mladíka, jak studuje jeho poznámky. Vlasy mu padaly do obličeje, odkud je co chvíli bezděčně odhrnul a zastrčil za ucho. Dlouhými prsty obratně listoval v pergamenech, ve tváři soustředěný, zaujatý výraz. Nechtěl ho rušit. Snažil se potlačit nervozitu a chvění rukou, které v něm vyvolávala Gellertova přítomnost. Zhluboka povzdechl a pevně zavřel oči. Jak se má, u Merlina, ovládat?
Gellert zvedl hlavu a tázavě se na Albuse zadíval. Vycítil jeho neklid. Spokojeně se usmál a přimhouřenýma očima ho sledoval. Ve tváři se mu odráželo teplé světlo z krbu, opíral se o stolek čelem k ohni. Studoval jeho rysy, jeho domnělý klid, který ale popíraly chvějící se prsty, kterými otáčel sklenkou. Když mladík vycítil jeho pohled a zvedl oči, neuhnul. Pevně se zadíval do jasné modři jeho pohledu, která se mísila s teplem ohně, dokud prudce nezamrkal a nezadíval se zpět do plamenů.
„Už jste dočetl? Nechtěl jsem vás rušit,“ pousmál se Albus a znovu po straně pohlédl na svého společníka.
„Ne, zatím ne,“ zvedl se Gellert z křesla a došel si ke stolku pro sklenku. Opřel se vedle Albuse a s chutí se napil. „Předpokládám, že záznamy mapují to, jak si Ignotusovi potomci předávali plášť a kámen,“ pohlédl po straně na mladíka vedle sebe a s uspokojením si všiml, jak se zachvěl.
„Ano, máte pravdu,“ kývl hlavou Albus a upil ze své sklenky. „Je tam uvedeno, kdo relikvie opatroval a jak dlouho. Komu je před smrtí předal.“
„Je tam ještě něco, co by nás mohlo zajímat? Omlouvám se, ale nechce se mi studovat ten text celý,“ pousmál se omluvně Gellert.
„Ano, chápu, není nutné znát dopodrobna každého majitele relikvií,“ ohlédl se Albus na svého společníka a postavil se. Přešel ke krbu a přiložil do ohně několik polen. „Je tam ale pár zmínek, které by pro nás mohly být zajímavé,“ ohlédl se přes rameno na plavovlasého mladíka, a když kývl hlavou, zvedl se do stoje a vybral několik označených pergamenů z hromádky a podal je Gellertovi.
„Pamatujete si ještě, jak se Bezová hůlka dostala mimo Británii?“
„Ano, samozřejmě, ten vrah,“ zvedl mladík oči od textu a vyčkávavě sklonil hlavu na stranu.
„Ano, tak tento vrah zavraždil Serafina Reginalda Peverella, který, když mu bylo odhaleno tajemství relikvií, začal pátrat po hůlce, našel ji a, bohužel, se mu to stalo osudným. Toužil po spojení relikvií, jako právoplatného majetku svého rodu. A jak již víme, po té, co byl zavražděn, hůlka opustila Británii a zmizela někde v Evropě. Plášť a kámen po jeho smrti připadly jeho nejstaršímu synovi, který se jmenoval stejně. Než dospěl, opatrovala je jeho matka, která si na něm vynutila přísahu, že nebude pátrat po hůlce ani po vrahovi svého otce. On její přání splnil a předal relikvie svému prostřednímu synovi.“
Gellert si zamyšleně promnul bradu a kývl. Nakonec tiše promluvil: „A nikdo další z Peverellů se o spojení relikvií nepokusil?“
„Samozřejmě, že ano, ale nikomu to nebylo dáno, protože hůlka zmizela a nikdo nebyl pořádně schopen určit, kde se přesně nachází. Ostatní dvě relikvie do roku 1675, kde jsem prozatím skončil, evidentně neopustily Británii.“
„Výborně, tomu říkám pokrok. Kolik toho ještě zbývá k přeložení?“ usmál se Gellert a upil ze své sklenky.
„Už mnoho ne, ještě několik krátkých zápisů a poslední delší a budu mít hotovo,“ usmál se sebevědomě Albus.
„Skvěle,“ pokýval hlavou Gellert, „nezbývá, než naplánovat, kdy se vydáme na cestu.“
Albus sklopil hlavu a otočil se zpět ke krbu. Opřel se loktem o římsu a zahleděl se do plamenů.
„Nemohu odejít,“ promluvil tiše.
„Proč byste nemohl?“
„Copak to nevíte?“ zvedl Albus hlavu a probodl svého společníka zachmuřeným pohledem, „musím se postarat o Arianu a bratra, nemůžu je opustit!“ vydechl s patrnou hořkostí.
„Váš bratr je ve škole a co s Arianou, už vymyslíme, copak nechápete, jaká je to příležitost? Třeba by tetička...“
„Ne! Nebudu sestru nechávat u nikoho cizího! Vždyť jste na vlastní kůži pocítil, co dokáže! Dovedete si představit, kdyby se s ní měl potýkat někdo, kdo ji nezná?!“ odsekl Albus.
„Jen jsem se snažil navrhnout řešení vaší situace,“ stáhl Gellert obočí a jeho úsměv zmizel.
„Ano, já vím. Jen nechat ji někde není řešení,“ sklopil Albus hlavu a promnul si kořen nosu. Čekal, že dojde na zásadní otázku, kdy se vydají hledat relikvie a doufal, že to nebude tak brzy.
„Možná, kdybychom počkali, až Aberforth dokončí školu, za rok a půl, myslím, že by se sestrou rád zůstal, umí to s ní, bude už plnoletý,“ navrhl, když se ticho prodlužovalo a zvedl pohled k plavovlasému mladíkovi, který se zachmuřil a zavrtěl hlavou.
„Opravdu si myslíte, že tu budu moct zůstat ještě další rok a půl? Už teď čekám, kdy mi otec vzkáže, že se mám vrátit, je příliš dlouho klid. Ne, tak dlouhý odklad není možný, je nutné se po stopách relikvií vypravit co nejdříve, copak to nechápete?“
Albus si skousl ret a se sebezapřením promluvil tak tiše, že ho jeho společník sotva slyšel: „Pak se budete muset na cestu vypravit sám, je mi líto.“
„Albusi,“ stiskl mu rameno Gellert, „to přeci nebude nutné, najdeme způsob, jak to zařídit. Přeci tak snadno nezahodíte svou šanci?“
Albus sevřel rty a vzhlédl. Když se jejich pohledy střetly, polkl, aby zahnal nepříjemný tlak v krku. Gellert ho propaloval pohledem. Znal ten pohled, příliš dobře ho znal, ty medové oči ho sledovaly se stejným odhodláním, stejnou podmanivou vášní, stejným nakažlivým ohněm každou noc. Syčivě vydechl a vymanil se z mladíkova sevření a ustoupil o několik kroků. „ Uvidíme,“ zamumlal a promnul si kořen nosu.
Gellert ho chvíli zamyšleně pozoroval. „Copak se nechcete vypravit za relikviemi? Nechcete je získat? Nechcete konat velké věci?“ tiše promluvil a tázavě zvedl obočí.
Albus stiskl zuby a sklopil hlavu mezi ramena. „Samozřejmě, že chci,“ vydechl.
„Pak nevím, kde je problém. Přeci někdo jako vy nemůže dělat celý život hospodyni.“
„Vy možná problém nevidíte, jste volný, nemáte povinnosti, závazky, ale já ano, nemohu se jen tak sbalit a odejít, i kdybych sebevíc chtěl,“ s povzdechem oponoval Albus.
„Důležité je, že chcete, pak se řešení vždycky najde,“ pousmál se plavovlasý mladík, „spolu přijdeme na to jak zařídit, abyste mohl vyrazit, a pak budeme konat velké věci.“
Albus pokýval hlavou a přes rameno se ohlédl na svého společníka: „Kdyby se mi přeci jen podařilo odejít, kdybysme našli relikvie a začali revoluci, něco mi slibte. Nikdo zbytečně nezemře!“
Tomu na chvíli ztuhl úsměv na rtech, pak se ale znovu usmál: „To je samozřejmé. To přeci nepotřebujeme. Ač nelze zaručit, že při převratu takového rozsahu nebudou pro dobro všech nějaké životy obětovány.“
„Pak jich musí být co nejméně.“
„Samozřejmě, chceme přeci dobro všech, kouzelníků i mudlů. Nebo snad pochybujete?“
Albus se zarazil a sklopil pohled. Po chvilce mlčení se otočil čelem ke Gellertovi: „Ne, nepochybuji.“

Zpět na obsah

Kapitola 22: 21. Odjíždíte?!

V Godrikově Dole 29. října LP 1686

Nemůžeme tušit, kam nás život zavede, co nám osud přichystá, a přeci svým konáním ovlivňujeme jeho cestu, jeho směr, jeho cíl. Tím, jak přijmeme a rozvineme to, co nám bylo dáno, se podílíme na dláždění své cesty a jen na nás je, zda bude kryta čistým mramorem, nebo krví.
Jsem poslední z dlouhé řady mužských potomků rodu Peverellů. Jsem ten, kdo přepsal letité záznamy o Relikviích smrti a ukryl je. Jsem Ignotus Berthram Peverell, a jelikož nemám žádné potomky, kterým bych mohl své dědictví předat, musel jsem rozhodnout, kam povede cesta temného dědictví rodu našeho, který zaniká.
Rozhodl jsem tedy takto: Neviditelný plášť jsem daroval neteři, dceři své sestry, která byla z našeho rodu vypovězena. To děvče mi bylo vždy milé a jako jediný z příbuzných jsem souhlasil s její životní volbou. Zamilovala se do chlapce z rodiny místního mudlovského hrnčíře, který je sice nadám magickou silou, ale nikdy mu nebylo umožněno studovat. Učila ho ovládat své magické nadání a přála si s ním uzavřít svazek manželský, samozřejmě proti vůli své čistokrevné rodiny. Nakonec byla vypovězena a je nucena žít v chudobě daleko odtud. Navštívil jsem ji, abych jí předal její dědictví. K plášti jsem přidal i značný finanční obnos. Sám potomky nemám, proto jsem pomohl, kde bylo potřeba. Jsem ujištěn, že je šťastná, že rozhodla se správně.
Kámen vzkříšení jsem nechal vsadit do prstenu a daroval dcerce své sestřenice. Její osud nebude nikdy šťastný. Už jako velmi mladou ji provdali za Alberta Edgarda Gaunta. To, že je nevzdělaný násilník, nikomu nevadilo. Hlavním jeho kladem je prý to, že je potomkem slavného Salazara Zmijozela. Ubohé dítě.
Doufám, že mé dary přinesou alespoň nějakou útěchu. Nikomu jsem ale neprozradil pravý význam těch vzácných předmětů. Nikomu jsem neprozradil pravdu o relikviích. Ale podle příběhu předka svého jsem sepsal bajku, pohádku, aby poučení bylo zachováno. A kdyby náhodou někdo něco o oněch předmětech zjistil, aby byl varován před jejich vábivou mocí, která se proti svým nositelům obrací. Sepsal jsem více bajek, více pohádek, zaměřených převážně na soužití kouzelníků a mudlů, kteří, jak věřím, mohou nám býti prospěšní. Ve společnosti ale vládne ostrá protimudlovská nálada, proto podepsal jsem je pseudonymem Bard Beedle, abych nepoškodil své žijící příbuzné.
Teď obracím se k Tobě, kdo čteš tento text. Abys jej našel a získal, musel jsi vynaložit nemalé úsilí. Musel jsi dokázat, že jsi vzdělaný, chytrý, nadaný a trochu snílek. Nemáš strach a netrpíš předsudky. Čti dobře následující slova. Teď znáš celou pohnutou historii relikvií smrti. Znáš historii našeho rodu a pouč se z ní. Možná právě Ty jsi schopen všechny magické předměty nalézt a spojit. Přijmi ale mé varování. Nikdy tak nečiň se zlým úmyslem. Relikvie žádají pokoru a čisté srdce, které se nenechá zlákat mocí a nezneužije jich ke zvráceným cílům. Buď opatrný ve svých myšlenkách, ve svých činech, které o Tobě vypovídají mnohé. Nenech se zlákat kouzlem relikvií.

Toto vše sepsal a ke hrobu svého předka na hřbitově v Godrikově Dole uložil Ignotus Berthram Peverell

Gellert dočetl text na posledním z pergamenů, které mu Albus podal, a promnul si obličej dlaněmi. Albus ho zkoumavě pozoroval a v rukou svíral velký hrnek s čajem. Konečně dokončil celý překlad kroniky rodu Peverellů. To, že poslední člen tohoto rodu byl Bard Beedle, ho přinejmenším překvapilo. Když se nad tím ale zamyslel, zapadlo mu vše do sebe. Mělo to svou logiku. Konečně byl obraz minulosti kompletní. Jak ale postupovat dále?
Gellert se zřejmě zabýval podobnými myšlenkami, protože ruka, ve které svíral pergameny, mu klesla na kolena a on hleděl nepřítomně do plamenů v krbu. Nechal ho jeho myšlenkám a trpělivě čekal.
„Dobře,“ přetrhl Gellert po nedlouhé době ticho v pokoji a upřel na Albuse medové oči. „Výborně. Zítra odjíždím,“ pronesl rozhodně a sevřel v prstech hrnek s chladnoucím čajem a s chutí se napil.
„Co prosím?“ zalapal po dechu Albus s těžko skrývaným překvapením. Takovou reakci opravdu nečekal. Málem upustil svůj čaj a hlavou se mu prohnala nepřehledná smršť myšlenek.
Gellert ho zkoumavě pozoroval a po jeho tváři se rozlil široký úsměv: „Ano, slyšíte dobře. Zde toho již moc neobjevíme, je potřeba zjistit více o Gauntech a o historii rodiny, ve které se uchovával plášť. Tady to ale nejspíš nenajdeme. Vy jste odvedl obrovský kus práce, teď je řada na mě. Odjedu do Londýna a pokusím se najít další informace. Předpokládám, že do Vánoc bych mohl být zpátky a pak můžeme naplánovat, co dál.“
„Ach ano, jistě...“ potřásl Albus hlavou a uhnul pohledem. Bylo to logické rozhodnutí. Stiskl rty a sklopil hlavu, nedokázal potlačit myšlenky na to, jak moc by chtěl jet s ním.
Gellertovi neunikla bouře, která se mu prohnala v očích. „Nemějte obavy, nebudu pryč dlouho,“ usmál se a upil lahodného čaje.
Albus jen kývl, a aby zaměstnal ruce, přiložil do krbu velké poleno. Cítil v zátylku Gellertův upřený pohled. „Doufám, že dobře pořídíte,“ promluvil se sebezapřením a sledoval, jak chtivé plameny olízly vyschlou dubovou kůru. „Budete ode mě ještě něco potřebovat?“ Letmo se ohlédl přes rameno na svého společníka.
Gellert si v zamyšlení promnul bradu: „Hmm, jen bych si vypsal některá důležitá jména, kdybych narazil na problém, pošlu vám sovu, ale tetička má v Londýně několik dobrých známých zabývajících se historií kouzelnického světa, myslím, že mou žádost o pomoc neodmítnou.“
„Mé poznámky jsou vám k dispozici, nezbývá mi tedy, než vám popřát šťastnou cestu,“ zachmuřil se Albus, zatímco si sedal do křesla u krbu.
„Ale příteli, co je s vámi? Udělali jsme opět další pokrok, zase jsme o kus blíž našemu cíli a já udělám vše pro to, abych našel, co chci, copak mi nevěříte?“
„Samozřejmě že vám věřím. Jen jste mě překvapil, nečekal jsem, že odjedete.“
„Je to nutné, pokud chceme pokročit v hledání. A vy, jak sám tvrdíte, nemůžete opustit Godrikův Důl. Nevím, jak dlouho tu ještě budu moct zůstat, proto je nutné rychle jednat.“ Gellert se odmlčel a zahleděl se do Albusova zachmuřeného obličeje: „Neprojedeme se zítra? Dlouho jste mě na vyjížďku nedoprovodil, jste tu stále zalezlý jak jezevec v noře, tetička by jistě ráda pobyla s Arianou a já mohu cestovat až večer. Co myslíte?“
„Já...“ Albus sebou trhl a zvedl oči, když se jeho pohled střetl s Gellertovým, musel polknout, aby zahnal palčivé teplo, které ho pohltilo, „nevím, Gellerte, mám práci a...“
Gellert se rozesmál: „Ale no tak, příteli, potřebujete na vzduch, takže zítra o druhé hodině u mě a žádné výmluvy.“ Pružně se postavil a sklonil se nad tmavovlasým mladíkem. Rukama se opřel o područky křesla a s pobavením tázavě zvedl obočí: „Přece mi nedáte košem.“
Albus se neubránil úsměvu: „Dobrá, pokud na tom trváte, ale nemohu se na delší dobu vzdálit.“
„Ujednáno, tak zítra, budu vás očekávat a nezapomeňte se teple obléct, na koňském hřbetě člověk vymrzne,“ narovnal se plavovlasý mladík a několika hlubokými doušky dopil čaj z hrnku. „Budu se muset rozloučit, je pozdě. Musím ještě přichystat nějaké věci na cestu. Dobrou noc, Albusi, a zítra ve dvě,“ napřáhl Gellert ruku, a když Albus vstal a pevně ji stiskl, nechal se doprovodit do předsíně, kde z věšáku sundal svůj teplý plášť a klobouk.
„Na shledanou, Gellerte. Zítra mě tedy očekávejte,“ rozloučil se Albus se svým hostem a sledoval, jak zmizel ve tmě.

Dva koně klusali pozdně podzimním odpolednem. Krajina se halila do mlžného oparu a různé odstíny hnědé se střídaly s unavenou zelení posečených luk. Mrazivý vzduch věštil brzký sníh a kaluže pokrýval slabý ledový škraloup, který popraskal pod pravidelně se střídajícími kopyty.
„Ouuuu, monche, šššš, spokoĭno!“ přitáhl plavovlasý mladík otěže černému hřebci, který neochotně přešel do kroku. Jeho společník ho mlčky napodobil a i jeho klisna zpomalila. Zhluboka nadechl mrazivý vzduch a poplácal ji po svalnatém krku.
Gellert se pousmál a po očku sledoval Albuse. „Brzy bude sněžit, ve vzduchu je cítit mráz,“ promluvil po chvíli mlčenlivé jízdy, když se Albus neměl k řeči.
„Ano, pravděpodobně ano, tady padá sníh brzy,“ zvedl Albus hlavu a pousmál se na svého společníka.
„U mě doma touto dobou bývají závěje, naše sídlo je stranou, na samotě, v zimě býváme často odříznuti od světa i na několik měsíců. Ne, že by nás to nějak obtěžovalo, díky přemísťování jsme nikdy netrpěli nouzí. Jen je člověk stále uvězněný v domě.“
„Musí to být tvrdý život, v horách,“ pokýval Albus hlavou a zkoumavě se zahleděl na Gellerta, který se ušklíbl.
„Ano, i když náš dům poskytuje dostatek pohodlí. V horách jste volný, kolem je jen divočina, jinak nic. V zimě jsem tam moc času netrávil, kvůli škole, ale v létě, když to bylo jen trochu možné, pobýval jsem venku. Spal jste někdy venku, jen s hvězdami nad hlavou?“
„Ne, bohužel, nikdy jsem neměl tu možnost,“ pousmál se Albus.
„Přišel jste o mnohé. Když ulehnete a jediným světlem v okolí je váš oheň a hvězdy. V horách se zdají blízké, na dosah ruky. Jedinou společností je vám váš kůň a divoká zvířata a na míle daleko není žádný jiný člověk. Možná tak stejně osamělý bača o několik kopců dál. Jakmile jsem trochu povyrostl, objížděl jsem naše rozsáhlé pozemky a stáda. Měli jsme sice několik sloužících, ale musejí být stále pod dohledem, aby svědomitě vykonávali svou práci. Téměř celé léto jsem trávil venku a zastupoval otce, který se musel starat o obchod. Když léto končilo bylo nutné zahnat stáda blíž k domu a do stájí. I když jsme pak přišli o koně, nikdo mě doma neudržel, pokud to nebylo nezbytně nutné. Utíkal jsem z domu do hor. Léto je u nás krátké, ale o to intenzivnější, všechno se vám odehrává přímo před očima, jako by příroda chtěla dohnat dlouhou zimu. Neustále se mění, každý den, každý okamžik je jiný, nevratný,“ Gellert se odmlčel a nepřítomně se zahleděl do dálky.
Albus ho po straně pozoroval. Po chvilce tiše promluvil: „Máte hory rád, že?“
Gellert sebou trhl a zahleděl se Albusovi do obličeje. „Víte, když se narodíte v horách, nikdy už se nenaučíte žít v nížině. Všechno vás tam táhne, otevřená poklidná krajina je pro vás nepochopitelná nezajímavá, nudná. Není tu nic k objevení, žádné nové údolí skryté mezi kopci, žádný nový výhled do krajiny, nic, žádná inspirace, jen sžíravý poklid, který člověka z hor znervózňuje. Nevíte kam se vrtnout, kam utéct, protože všude je jen nezajímavá pláň a jen někde v dálce tušíte hory a cítíte jejich volání,“ pousmál se, „možná vám připadám pošetilý.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Albus a usmál se, „to není pošetilost. Chápu vaše pouto k horám. Já jsem se sice narodil v jižní Anglii, ale domov jsem našel až v Bradavicích. Tam je všechno jinak, to místo je neuvěřitelné, divoké, a přitom spořádané, čas tam plyne jinak, všechno má svůj řád a pořádek nezávisle na okolním světě,“ odmlčel se, potřásl hlavou. „Asi je pro vás složité zůstat tak dlouho v mírné Anglii, že?“
„Musím přiznat, že mi hory chybí. Ale pokud chci něčeho dosáhnout, musím ledasco obětovat. Nejsem člověk, který by se tak snadno vzdával svých cílů kvůli tak nepodstatným překážkám, jako je podnebí. To by bylo přinejmenším zbabělé. Překonal jsem už horší věci. A krajina v Godrikově Dole naštěstí není až tak rovinatá, takže se tu dá vydržet,“ ušklíbl se Gellert a poplácal černého hřebce po krku. „Ale dost sentimentálních řečiček, proběhneme se, ať si pořádně vyvětráme hlavy, než se zavřu do zatuchlé knihovny v zakouřeném Londýně, co vy na to?“ zašklebil se na svého společníka a povolil koni otěže.
Albus jen zavrtěl hlavou a neubránil se úsměvu, když pobídl ryzku.
„Dáme si závod, kdo bude dřív u řeky, hej, hej!“ zahulákal přes rameno Gellert.
„Vy jste zešílel!“ vydechl Abus než statná ryzka nacválala.

Byla již tma, když dva mladíci kráčeli rychlým krokem k vesnici. Brzké stmívání je zastihlo při návratu z vyjížďky. Od úst jim stoupaly obláčky páry a zrudlé tváře jim zakrývaly široké krempy klobouků, které si oba stáhli do čela. Gellert vytáhl z vnitřní kapsy pláště svou malou dýmku, na chvilku se zastavil a naučeným pohybem hůlkou ji zapálil. Albus si toho všiml a počkal dokud nevyfoukl z úst kouř. Mladík ale zůstal stát a zkoumavě ho pozoroval, když jeho tvář ozářilo oranžové světlo, jak znovu potáhl. Albus polkl a sklopil pohled.
„Čeho se bojíte, Albusi?“ promluvil tiše Gellert a pomalu vykročil k mladíkovi před sebou.
„Prosím? Já...“ zajíkl se, když si uvědomil jeho blízkost a ustoupil o krok.
„Já se vrátím,“ propaloval Gellert svého společníka očima.
„Já... vím, to je... to nic,“ zavrtěl Albus hlavou a otočil se k němu zády. Stiskl zuby a zaťal ruce v pěst. Když ucítil pevný stisk na rameni a málem se mu podlomila kolena, zhluboka nadechl chladný vzduch, který ale nedokázal zchladit výbuch ničivého horka v jeho hrudi. Merline!
„Albusi, věř mi!“

Mladík sebou trhl a zvedl pohled. Když se jeho pohled střetl s Gellertovýma očima, polkl. Znal ten pohled, kruci, tak dobře ho znal!
„Vím, čeho se bojíš, nemusíš...“ zašeptal Gellert a vůně tabáku se mísila s mrazivým vzduchem. Albus zatnul zuby tak pevně, až měl obavu, že si je vyláme. Jeho plíce postrádaly vzduch a to, co jej spalovalo zevnitř, se ho cílevědomě snažilo připravit o poslední zbytky soudnosti, vůle. S krutým sebezapřením uhnul pohledem. Prudčeji než chtěl, se vytrhl z Gellertova sevření a ustoupil o krok.
„Musím jít, je pozdě. Šťastnou cestu, Gellerte, a dobře pořiďte. Sbohem,“ dřív než mohl plavovlasý mladík cokoliv udělat nebo říct, ustoupil ještě o krok a s prásknutím se přemístil.
Gellert se jen pousmál, potáhl z dýmky a rozhlédl se po temné krajině. Byl si jistý, že příště dosáhne svého cíle. Pomalým krokem vykročil k vesnici.

Albus vpadl do domovních dveří jako velká voda. Prudce je za sebou zabouchl, opřel se o ně zády a zhluboka popadal dech, jako by právě doběhl běh na dlouhou trať. V hlavě mu hučelo, hrudník hrozil, že vybuchne tím náporem palčivého horka, které ho zaplavovalo do poslední skulinky. Strhl si z hlavy klobouk a odhodil ho na zem. Zaklonil hlavu a opřel ji o tvrdé dřevo dveří.
Merline, jak má tohle vydržet? Jak má odolat? Jak se má ovládnout? Byl si najednou bolestně jistý, že Gellert o jeho citech ví, a co bylo horší, že je evidentně opětuje. Jemu ale na ničem nezáleželo, neměl co ztratit, hrál si s ním, tlačil ho tam, kam chtěl. Tam, kam chtěli oba. On sám, ač se úporně bránil, cítil, jak mu docházejí síly. Cítil, jak jeho vůle ochabuje, jeho sebeovládání je utloukáno touhou, bolestivou nezkrotnou vášní.
Kéž by se nevrátil! Kéž by ho už nikdy neviděl! Pak by snad mohl zapomenout, žít normální život. Nespokojený, neutěšený, ale normální. Kruci! Zaťatou pěstí praštil do dveří, až ho zabolely klouby na ruce.
„Albusi, jsi v pořádku?“
Když uslyšel ten hlas, strnul. Na hlavu jako by mu někdo vylil kýbl ledové vody. Bolestně zavřel oči a promnul si kořen nosu. „Aileen, přišla jsi za Arianou, jak předpokládám,“ procedil skrz sevřené zuby a upřel na ni chladný pohled. Proč se tu vždycky nachomýtne v tu nejnevhodnější dobu!
„Ano... já... asi jsi zapomněl. Když jsem přišla, slečna Bagshotová šla domů. Slíbila jsem jí, že tu počkám, dokud nepřijdeš,“ zakoktala se dívka a o krok ustoupila.
Jen prudce kývl hlavou, sebral ze země svůj klobouk a odhodil ho na věšák. Z ramen strhl plášť a nedbale ho pověsil. Palčivé vzrušení vystřídal vztek.
„Stalo se něco?“ zeptala se opatrně Aileen a znovu o krok ustoupila, když po ní šlehl pohledem.
„Nic důležitého!“ zavrčel a prosmýkl se kolem ní chodbou.
„Odpusť, zdál ses mi rozrušený, já jen...“
„Nestalo se nic, o co by ses měla zajímat!“ přerušil ji ostře a roztřesené ruce složil na prsou. Měl sto chutí něco rozbít a jen stěží se ovládal.
Aileen jen zamrkala očima a zalapala po dechu. Chvíli na Albuse nevěřícně zírala. Nakonec stiskla zuby a tiše promluvila.
„Omlouvám se, že obtěžuji. Měla bych jít. Sbohem!“ otočila se na podpatku, z věšáku sebrala svůj plášť a čepec a byla pryč. Když Albus zaslechl slabé prásknutí, jak se za brankou přemístila, bolestně zavřel oči a už se nedokázal udržet. Popadl hrnek se zbytkem čaje, který někdo nechal na skříňce a mrštil jím proti zdi, kde se s třeskem roztříštil a na bílé omítce zůstal velký světle hnědý flek. Opřel se oběma rukama o ten starý kus nábytku a snažil se uklidnit. Když vycítil něčí přítomnost, prudce se otočil a jeho pohled se střetl s Arianinýma vyděšenýma očima. Pevně stiskl zuby, zavřel pálící oči, zajel si prsty do vlasů. Přál si zmizet z povrchu zemského a už se nikdy neobjevit. U Merlina, co se to s ním děje?!

Zpět na obsah

Kapitola 23: 22. První sníh

Albus zvedl hlavu od rozepsaného textu a vzhlédl, když Ariana lehce zaklepala a vstoupila do jeho ložnice.
„Můžu?“ promluvila tiše s očima sklopenýma k zemi.
„Samozřejmě, maličká, proč se vůbec ptáš?“ pousmál se a zkoumavě ji pozoroval.
„Psal Abe, kdy přijede domů na prázdniny,“ upřela na něj modré oči a podala mu složený pergamen.
„Díky,“ převzal od ní lístek a sledoval, jak se otočila k odchodu. Od té doby, co odjel Gellert, vládlo v jejich domově nepříjemné napětí. To, jak se zachoval k Aileen, která se od té doby neozvala, to, že Ariana byla svědkem jeho nevhodného chování... Styděl se za sebe, styděl se, že nedokázal udržet své pocity na uzdě. Schovával se před jejíma vševědoucíma očima do své ložnice, kde dlouho do noci pracoval na přepisech pro ministerstvo, a snažil se zapomenout. Ariana jeho přítomnost nevyhledávala. Zůstávala ve svém pokoji. Byla zamlklá, zkroušená.
Atmosféra v domě ho přiváděla k šílenství. Byl stále nervóznější, neměl s kým promluvit a Gellert mu začínal bolestně chybět, ač si to nechtěl připustit. Bránil se tomu, ale přesto každý den vyhlížel sovu se vzkazem, jak se má, jak pokročil s pátráním a hlavně, kdy se vrátí. Bylo to více než tři týdny, co odjel, a zatím poslal jen krátký vzkaz, že je na dobré cestě, ale nemůže se více rozepsat. Povzdechl a zatřásl hlavou.
„Ariano? Nemám ti vyšívání přenést sem, ke mně?“ zavolal za pomalu se vzdalující sestrou.
Ta se zastavila, upřela na něj smutné oči a pousmála se: „Pokud chceš...“
Rychle vstal a dohnal ji na chodbě: „Chci!“ jemně ji pohladil po tváři a vešel do její ložnice, aby přenesl stojan s nataženým plátnem ke svému oknu. Když si prohlédl téměř dokončenou výšivku, musel se usmát. Prsty jemně přejel po plátně. Zaslechl její tiché kroky a otočil se: „To je nádhera, maličká.“
Jen kývla hlavou a poskládala vyšívací příze do košíku, aby je mohla odnést.
Albus opatrně přenesl stojan do svého pokoje a natočil plátno ke světlu, aby Ariana dobře viděla. Ještě se rychle vzdálil pro židli, a když se jeho sestra pohodlně usadila a rozložila své vyšívání, sedl si zpět ke stolu, v prstech sevřel brk. Chtěl se znovu pustit do práce, ruce se mu ale chvěly. Nakonec ho odložil zpět do kalamáře a dlaněmi si promnul obličej.
Ariana ho zkoumavě pozorovala zpoza napnutého plátna. Vzhlédl a po nekonečných týdnech se jí zadíval do očí. „Opusť mi, prosím,“ zašeptal, než se mu hlas zlomil.
Ariana odložila jehlu, do které chtěla navléknout nit, pomalu vstala a přistoupila k němu. Sevřela jeho obličej v dlaních. „Albusi, já přece vím o všem, co tě trápí.“
Zarazil se a v jeho očích se mihla obava, jako stín. Ona se ale usmála: „Já tě nebudu odsuzovat. Za lásku nelze odsuzovat, i když je jiná.“
Úlevně vydechl a pevně zavřel oči. Přitáhl si ji k sobě na klín a stiskl v náručí. „Holčičko moje, jsi snad jediná na světě, kdo mi rozumí.“
„Rozumím, a o to větší mám o tebe strach,“ zašeptala do jeho hrudi.
Chvíli mlčel a vdechoval vůni jejích vlasů. „Já vím, maličká, já vím. Co mám dělat, aby ses přestala bát?“
Neodpověděla, jen se k němu tiše tiskla. Věděla, že to, co by utišilo její obavy, už jí nemůže dát. Věděla, k čemu se schyluje, a o to větší strach ji ochromoval. Běžící čas ji okrádal o další minuty, hodiny, dny. Její konec byl blízko, cítila ho, dýchal jí na záda jako černý krutý démon, vysmíval se jí, šklebil se na ni za bezesných nocí, sledoval ji. Sledoval ji těma nádhernýma světle hnědýma očima, před nimiž nedokázala utéct, které ji pronásledovaly. Ve dne v noci se jí vysmívaly, její zoufalé touze mu uniknout. Cítila v domě jeho přítomnost, cítila stopy jeho magie, ale nemohla to Albusovi vyčítat, nemohla mu to mít za zlé. Jak by mu mohla vyčítat, že touží po společnosti, po něčí blízkosti? Po lásce? Zoufale si přála, aby se Albus dokázal ovládnout. Věděla ale, že on už podlehl, nechal se pevně svázat, oloupit o zdravý rozum, čímž zpečetil její osud. Ztrácel pevnou půdu pod nohama. Cítila jeho strach, bolestnou touhu, sebezničující trýzeň, kterou prožíval každým dnem. Proč jim musel vstoupit do cesty zrovna on?
Seděli spolu dlouho v pevném objetí, každý utopený ve svých myšlenkách, ve svých obavách, dokud mrazivé nebe neobvykle brzy nepotemnělo ocelově šedými mraky. Albus vzhlédl, zaskočený nečekanou temnotou a pousmál se, když byly první bílé vločky vyslány na houpavou pouť v k zemi, aby vyšlapaly cestičku pro ty další, netrpělivé, které se skrývaly tam nahoře. Sledoval, jak je opatrně následují další a další a snášejí se lehounce k zemi. Pak náhle, jako by se nebe protrhlo a vyklopilo celý bělostný obsah svých útrob. Vločky tančily za oknem svůj první letošní tanec.
„Ariano, podívej,“ promluvil tiše, a když dívka vzhlédla, kývl hlavou k oknu.
„Sněží!“ usmála se a vyskočila, aby se mohla podívat ven. Prsty se dotkla chladného skla a pak se s němou prosbou v očích otočila na bratra.
Ten se pousmál, zvedl se ze židle a nabídl jí rámě. „Půjdeme, mladá dámo?“
Usmála se, několika rychlými kroky byla u něj, pevně se chytla jeho ruky a koketně sklonila hlavu: „Děkuji za doprovod, pane, bude mi ctí!“
Albus se už neudržel a rozesmál se. Ariana jen tázavě zvedla obočí, v očích se jí zajiskřilo. Vždycky milovala sníh, každý rok vybíhala do zahrady a chytala do rukou první vločky.
Společně seběhli ze schodů, oblékli si teplé pláště. Albus pomohl Arianě uvázat čepec a sám si nasadil klobouk.
Vyšli do třpytivého ticha venku. Albus se zastavil na schodech a sledoval, jak se Ariana zatočila a vztáhla ruce. Chytala do dlaní velké bílé vločky a nastavovala jim bledou tvář. Po dlouhé době se jeho ústa roztáhla v širokém úsměvu. Jako by bílá nadílka přikrývala všechno to temné, kruté a bolestné, co je užíralo, co naplňovalo jejich dny smutkem, strachem, bolestí. Bílá peřina skryla všechnu špínu a zůstala jen čistá radost, a když ze zahrady zazněl Arianin zvonivý smích, měl co dělat, aby udržel slzy. Bylo to tak dávno, co ho slyšel naposledy.
Seběhl ze schodů a rychle obešel dům. Zarazil se, když sestru nikde neviděl ani neslyšel, výhled mu zakrýval sypající se sníh. Zrovna se nadechoval, aby na ni zavolal, když mu za krkem přistála studená sněhová koule. Zajíkl se překvapením a snažil se vyklepat mokrý sníh. Kolem hlavy mu ale proletěla další.
„Ještěrko jedna, počkej, já ti dám!“ sykl s úsměvem a rychle se otočil. Sehnul se a nabral sníh do dlaní, další koule mu ale srazila klobouk z hlavy. Nechal ho ležet a rychle zvedl hlavu, ještě zahlédl cíp Arianina pláště za rohem kůlny. Pro sebe se usmál a rychle přeběhl k dřevěné stěně a přitiskl se na ni zády. Opatrně se plížil až ke kraji a chvíli tiše čekal. Když děvče vyhlédlo ze za rohu, chňapl po ní rukama, ale byla rychlejší a uhnula. Věděl, že ho vycítila. Než se po ní stihl znovu rozehnat, zvedla svou sukni a se smíchem se rozeběhla mezi stromy. Neváhal. Rychle ji dohnal, ale ona mrštně uhýbala, schovávala se za stromy, až jí nadběhl, konečně chytil a zvedl do náruče. Snažila se mu vykroutit, ale držel ji pevně.
„Tak co já s tebou provedu, hmm?“ usmíval se udýchaně a tázavě zvedl obočí.
„Pustíš mě,“ usmála se bezelstně a upřela na něj jiskřivé modré oči.
„Ale ale, tak snadné to mít nebudeš, co za to?“ zatvářil se na oko vážně.
„Pán chce smlouvat, myslím, že to bude jinak, ty jsi přeci gentleman a pustíš mě,“ zamrkala očima a sklonila hlavu na stranu.
„No, maličká, nevím, nevím, kdo si začal. Občas se nevyplácí zahrávat si s gentlemany,“ zvedl jedno obočí a ušklíbl se. Bavil se, když Ariana zvážněla. Nakonec pustil její nohy, a když dopadla do sněhu, uvolnil sevření. Než ale stihla utéct, nabral oběma rukama hrst ledové hmoty a hodil jí ji za límec pláště. Vypískla překvapením a rozeběhla se, aby mu utekla. Když ji znovu chytil svalili se oba se smíchem do závěje.

Venku už byla skoro tma, když se oba sourozenci zmáčení a promrzlí vrátili domů. Tváře měli zrudlé a ruce prokřehlé. Rychle se převlékli do suchého oblečení a sešli se v kuchyni, kde Albus na roztopená kamna postavil konvici s vodou. Připravil dva hrnky na čaj a s lehkým úsměvem pozoroval Arianu. Sedla si ke stolu zabalená do velkého šálu. Přestože se usmívala, znovu v jejích očích zahlédl strach. I na něj s návratem do domu dopadly jeho starosti. Dětská radost byla pryč. Zbyl po ní jen stín a štípavá bolest ve tvářích.
Povzdechl a do hrnků nasypal černý čaj, přidal po plátku zázvoru. Konvice už se hlásila o jeho pozornost vysokým hvízdáním, tak ji pomocí chňapky opatrně zvedl a zalil čajové lístky.
„Nemáš hlad, maličká?“ otočil se na sestru, která sebou trhla a odvrátila pohled od sněhové vánice venku.
„Dojdu pro něco, přineseš ze sklepa jablka?“ pousmála se a zvedla se od stolu. Jen kývl a spěšně vyšel z kuchyně. Ariana zatím ze spíže přinesla chléb a sýr.
Když se Albus vrátil, rozsvítil petrolejku, slil připravený čaj a do každého hrnku přidal lžíci medu. Usadil se ke stolu naproti Arianě a nakrájel chléb i sýr a rozkrojil jablka. Vše srovnal na talíř a přistrčil k sestře. Sledoval, jak si obložila krajíc a zakousla se do lahodného ovoce. Upil z hrnku voňavého čaje, nespouštěje z ní oči. Když se na něj pousmála, zašeptal: „Děkuji.“
Jen sklopila pohled a posmutněla. Natáhl se přes stůl a sevřel její drobné dlaně ve svých: „Co bych dělal bez tebe?“
„Byl bys volný,“ odpověděla upřímně a zadívala se mu do očí.
Zavrtěl hlavou, pustil její ruce, vstal od stolu a otočil se k ní zády. Promnul si kořen nosu a po chvilce ticha, promluvil: „Tak nemluv, prosím.“
„Nechceš slyšet pravdu,“ cítil v zátylku její pohled.
Stiskl zuby a sklopil hlavu. „Ne,“ vydechl, „pravda je příliš krutá.“
Kývla hlavou a sklopila oči: „Přesto ji oba známe.“
Syčivě vydechl, pak se otočil a rukama se opřel o stůl: „Ariano, poslouchej mě. Ať se stane cokoliv, já tě neopustím!“
„Já vím,“ šeptla tiše.
Albus se znovu narovnal a otočil se k příborníku. Rukou přejel po staré desce. „Brzy bude slunovrat,“ promluvil tiše a zvedl pohled.
„Ano, Yule,“ usmála se, „brzy přijede Abe.“
„Až pro něj pojedu do Londýna, nakoupím vše potřebné, pomůžeš mi vyzdobit dům, že?“
„Samozřejmě, vždycky jsem pomáhala mamince. Ale pro Aberfortha nemusíš, už je plnoletý, psal, že to zvládne sám,“ pousmála se.
„Nemá ještě složenou zkoušku z přemisťování a potřebuji stejně vyzvednout peníze v bance, už docházejí.“
„Ano, dobře“ kývla hlavou, „těším se na Bathildu.“
„Jsi teď hodně sama,“ zkoumavě ji pozoroval a skousl si ret.¨
„Vždycky jsem byla, vždyť víš,“ pousmála se a sklopila pohled.
„To s Aileen, mě mrzí, ale...“
„To je v pořádku, nemluvme o tom,“ přerušila ho tiše. Několika sousty mlčky dojedla svůj chleba a vstala. „Půjdu si lehnout, jsem unavená,“ vzhlédla a nechala se pohladit po tváři.
„Dobře, dobrou noc,“ pousmál se Albus a sledoval, jak vyšla z kuchyně.

Byla hluboká noc a Albus vyhlížel z okna ve své ložnici. Dokončil právě další přepisy pro ministerstvo a pálily ho oči únavou. Přesto se mu ještě nechtělo spát. Pozoroval sníh, který ještě stále poletoval za oknem. Jestli to tak půjde dál, budou do slunovratu pěkné závěje. Pousmál se.
Jeho ložnice byla temná, lampu zhasl už před chvílí, aby ušetřil petrolej, a pokoj ozařoval jen úzký pruh oranžového světla, který pronikal nedoléhajícími dvířky kamen. Nechtělo se mu ještě upadnout do horečnatých snů, snů plných vášně. Snů, kde ho nic nesvazovalo. Zatnul zuby a ruce sevřel v pěst. Ve chvílích jako byla tato, kdy jím zmítalo potlačované vzrušení a bolestná touha, si přál, aby se Gellert nikdy nevrátil, aby zmizel z jeho života a zanechal ho jeho sebezničující trýzni. Jeho neutěšenému přežívání. Přesto toužil po všem, co mu nabízel, po všem, co nesměl mít.
Z úvah ho vytrhlo zaklepání na okno. Srdce se mu rozbušilo očekáváním, když ho chvatně otevíral. Tušil, od koho nese velká cizí sova vzkaz. Nikdo jiný by mu nepsal v tak pozdní hodinu. Převzal od ptáka složený pergamen a rychle sáhl pro pamlsek, než mu ho ale stihl dát, zamával křídly a zmizel mezi padajícími vločkami.
Rychle okno zavřel a klepl hůlkou do petrolejky, která se ihned rozzářila. Chvějícíma se rukama rozložil pergamen a četl krátký vzkaz psaný známým úsporným rukopisem.

Milý Albusi,
sem téměř hotov, předpokládám, že po Vánocích se budu moct vrátit. Zajisté chápete, že se nemohu více rozepsat. Zjistil jsem ale velmi zajímavé skutečnosti, které nám pomohou v našem pátrání.
Ještě vám pošlu sovu, až dorazím k tetičce.

Dobrou noc.

Gellert

Albus ztěžka dosedl na židli. Vrátí se. Nedokázal ovládnout palčivé vzrušení, které naplnilo jeho hruď. Těšil se na něj, ale ta radost měla jasnou hořkou pachuť. Pachuť bezmoci a sžíravého strachu.

Zpět na obsah

Kapitola 24: 23. Cesmína a jmelí

Albus přecházel po nástupišti devět a tři čtvrtě. Byl neklidný, měl obavy ze setkání s bratrem. Zhluboka nadechl vlhký londýnský vzduch, když v zádech ucítil něčí pohled. Letmo se ohlédl přes rameno a zahlédl Aileen, která ale uhnula očima a zahleděla se do kolejiště. Povzdechl, sklopil hlavu a stiskl zuby. Nakonec se ale otočil a pomalým krokem vyšel k ní.
„Aileen, zdravím tě,“ promluvil na ni s tichou vážností.
„Albusi, přišel jsi vyzvednout Aberfortha?“ pousmála se s povzdechem, letmo o něj zavadila pohledem, než jím znovu uhnula.
„Ano, ale... Aileen já... omlouvám se, choval jsem se nevhodně, a...“
„Nechme toho Albusi,“ přerušila ho tiše.
Albus se zarazil a skousl si ret: „Chtěl jsem se jen omluvit, mrzí mě to.“
„V pořádku, děkuji. Pěkné Vánoce a pozdravuj Arianu,“ upřela na něj hnědé oči, které se leskly potlačovanými slzami. Než ale stihly vyklouznout na tváře, otočila se a odešla opačným směrem.
„Hezké Vánoce, Aileen,“ zašeptal a promnul si kořen nosu. Ze zamyšlení ho ale vytrhl ostrý hvizd a hlasité supění, se kterým vjela na nástupiště velká červená lokomotiva. Všechny přítomné zahalil oblak kouře a páry. Albus se rozkašlal, když nechtěně zhluboka nadechl štiplavou vůni, a pomalu vykročil k vlaku, který se skřípěním a pískáním zastavil. Pomalu procházel podél vagónů a hledal bratra. Když viděl, jak nedaleko odtud seskočil ze schůdku a rychle se vydal k východu, zavolal na něj, přidal do kroku: „Abeforthe, počkej!“
Chlapec se zarazil a rychle se otočil. Změřil si ho nesouhlasným pohledem, ale počkal.
„Vítej, Abe,“ pousmál se Albus a nejistě mu podal ruku. Ten ho chvíli zachmuřeně pozoroval, nakonec mu ji neochotně stiskl a kývl hlavou.
„Půjdeme?“
„Jo,“ zabručel Aberforth a vykročil. Albus ho několika dlouhými kroky dohnal a mlčky spolu prošli bránou do mudlovského světa.
„Psal jsem, že pro mě nemáš chodit,“ zahučel Aberforth a podmračeně si změřil staršího bratra, když došli do tmavé uličky a Albus k němu napřáhl ruku.
„Musel jsem ještě do banky, takto se aspoň dostaneš domů dřív,“ pousmál se Albus, „nebo se netěšíš na Arianu?“ zvedl tázavě obočí.
Aberforth se ušklíbl. Mlčky stiskl Albusovo předloktí a společně se přemístili.

Aberforth si ani nestihl sundat plášť, když se z obývacího pokoje ozvalo vypísknutí a dupot. Ariana se přiřítila do předsíně a skočila bratrovi kolem krku. Albus se neubránil úsměvu, když viděl, jak ji pevně stiskl rukama a schoval obličej do jejích vlasů. „Ariano, chyběla jsi mi, ani nevíš jak,“ zašeptal.
Zatímco si Albus svlékl plášť a odložil klobouk na věšák, Aberforth pustil sestru a zkoumavě si ji prohlížel.
„Vyrostl jsi a jsi silný,“ usmála se zářivě Ariana a Albus jí musel dát za pravdu. Aberforth zmohutněl v ramenou, povyrostl i do výšky a na bradě mu začínaly rašit vousy. Vypadal už mnohem více jako muž než jako chlapec. Usmál se na sestru a lehce se dotkl jejího nosu: „Však jsem taky každou volnou chvíli trávil u profesora Melsona a pomáhal mu s kouzelnými tvory, podívej se, co mi udělal jeden splašený hipogryf.“ Shodil z ramen plášť a vyhrnul si rukáv kabátce a košile. Přes celé předloktí se mu táhla dlouhá, již téměř neznatelná, jizva.
Ariana se zamračila. „To bylo nebezpečné,“ změřila si ho nesouhlasným pohledem.
„Ale ne, maličká. A hlavně to byla moje chyba,“ usmál se a pověsil svůj plášť na věšák, „měl jsem si dát větší pozor. Profesor všechno spravil jedním mávnutím hůlky, budu ti o tom vyprávět později, chceš?“
Ariana se usmála a kývla. Nechala se obejmout kolem ramen a společně s bratrem vykročila chodbou k obývacímu pokoji.
„A ty mi budeš na oplátku vyprávět, jak jsi se celou dobu měla,“ mrkl na ní a zvážněl, když uhnula pohledem, změřil si podmračeně Albuse.
„Aberforthe, drahoušku, ty jsi vyrostl,“ objala ho mateřsky Bathilda, když vstoupili do pokoje. Trochu nervózně se vymanil z jejího sevření a pousmál se: „Zdravím vás, Bathildo.“
„Nejvyšší čas na oběd, přišli jste právě akorát. Ariano, zlatíčko, půjdeme zatím připravit na stůl, než se pánové převléknou.“
Aberforth ještě pohladil sestru po tváři, než si pospíšila za rychle odcházející starší ženou.
„Zatopil jsem ti v ložnici,“ kývl na něj Albus, který se opíral o rám dveří a sledoval dění v pokoji.
„Jo, dík,“ kývl Aberforth a prosmýkl se kolem něj na chodbu. Albus jen zhluboka povzdechl a následoval ho do patra. Očekával bratrovo odměřené chování, přesto ho to ale mrzelo. Možná si ve skrytu duše bláhově přál, aby bylo vše alespoň tak jako dřív. Zavrtěl hlavou, než vešel do své ložnice.

Aberforth seděl v koruně staré jabloně a ostrým zahnutým nožem opatrně odřezával větvičky jmelí, které házel dolů Albusovi. Ten je ukládal do košíku položeného na zemi. Ariana zůstala doma a dokončovala výzdobu pokoje. Aranžovala v pokoji větvičky cesmíny a břečťanu, které jim přinesla Bathilda, aby bylo vše připraveno na zítřejší slavnostní den.
„Aberforthe?“ promluvil tiše Albus a vzhlédl do koruny stromu.
„Hmmm,“ zabručel chlapec a hodil mu další křehkou snítku.
„Já, chtěl jsem...“
„Nech toho,“ přerušil ho podmračeně Aberforth.
Albus povzdechl a zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem se jen zeptat jestli mi večer pomůžeš připravit stromek a poleno,“ stáhl obočí sledoval bratra, který se na chvilku zamyslel. Nakonec trhl rameny.
„Jo,“ odpověděl lakonicky, „kolik ještě toho jmelí?“
„To bude stačit, můžeš dolů,“ odpověděl Albus, pak se pomalu otočil a odcházel k domu.

„Ariano, kde je slavnostní svícen a zvonky, prosím?“ zavolal na sestru Albus, když nad krb pověsil snítku jmelí a rozhlédl se po vyzdobeném pokoji.
Ariana, která právě zasazovala svíčky do malých svícnů, se zamyslela. „V maminčině ložnici, myslím,“ posmutněla a sklopila hlavu. Albus ji pohladil po tváři: „Dojdu tam.“
Pomalu vystoupal po schodech, a než stiskl kliku ložnice, na chvíli se zarazil. Od matčiny smrti tam nebyl. Byl vděčný Bathildě, že jim tehdy pomohla připravit její tělo na pohřeb. Nebyl si jistý, že by to sami zvládli. Ariana byla tehdy velmi rozrušená. Věděl, že si uvědomovala, že způsobila její smrt. Aberforth byl pořád s ní. A on sám se zmítal mezi vztekem, bezmocí a žalem. Vlastně Bathildě vděčil za mnohé, jen netušil, jestli jí to někdy bude moct oplatit. Povzdechl, promnul si kořen nosu a vstoupil do pokoje.
Byl temný a bylo tu chladno. Nábytek i postel pokrývala vrstva prachu a pavučin. Ložnice byla zařízená stejně skromně jako pokoje sourozenců. Byla ale nejmenší a nejtmavší. Albus se rozhlédl po malé místnosti a stiskl rty. Ucítil v krku známý úzkostný tlak. Vešel dovnitř a prsty lehce přejel po horní desce prádelníku, až na ní v prachu zůstaly dlouhé čáry. V rukou sevřel velkou fotografii v rámečku, která tu stála a dlaní z ní setřel prach. Jejich rodina. Všichni vážní, upjatí. On s Aberforthem ve stejných námořnických šatech. Otec svíral v rukou maličkou Arianu zabalenou v peřince. Vše dokonalé, chladné, přísné, právě tak, jak se na tuto dobu slušelo. Jak klamavé mohou být fotografie. Sedl si na postel a v mysli se mu rozeběhly obrazy. Otec, který vyhodil malého chlapce do výšky. Jeho hluboký smích, vrásky, kolem očí, které se mu vždy vytvořily, když se jeho ústa roztáhla v úsměvu. Matčin něžný pohled, když jim přišla dát polibek na dobrou noc. Merline, copak ho to nikdy nepřestane trápit?
Trhl sebou, když někdo otevřel dveře. „Abe? Potřebuješ něco?“
Aberforth se zarazil. Rychlým pohledem přelétl pokoj a polkl. „Jen sem se chtěl zeptat, kdy půjdeme pro ten stromek. Začíná se stmívat,“ sklopil pohled a nervózně zašoupal nohama. Ani on tu od matčiny smrti nebyl.
„Ano, máš pravdu,“ stáhl obočí Albus a vstal. Vrátil fotografii na její místo a tiše promluvil: „Myslel jsem, že až Ariana půjde spát.“
Aberforth kývl. Pak se rychle otočil a vyšel z pokoje. Albus povzdechl a promnul si obličej rukama. Pak se rychle rozhlédl po pokoji. Na šatní skříni uviděl nevelkou bednu a vedle postavený mohutný svícen ve tvaru kola od vozu s osmi loukotěmi. Pousmál se, přistavil si židli a sundal vše dolů.

Aberforth s Albusem společně pomocí kouzel a rýče vykopali v zadní části zahrady malý smrček i s kořenovým balem. Kořeny pečlivě zabalili do starého plátna, aby z nich neopadala zemina a dopravili ho k domu. Už ráno se venku se oteplilo a sníh kolem tál. Nechali stromek za zadními dveřmi a ještě zašli do kůlny pro dlouhé dubové poleno, které si připravili o loňském slunovratu. Donesli ho dovnitř a složili na dlažbu v chodbě, aby se zahřálo a vyschlo. Stromek postavili do připraveného velkého lavoru v obývacím pokoji a zalili vodou, aby neuschl.
Aberforth si stáhl rukavice a promnul si zkřehlé prsty. Mávnutím hůlky zapálil připravené dřevo v krbu a sundal si promáčené boty.
„Uvařím čaj, zatím se převlékni,“ sledoval ho Albus a sundal si zvlhlý klobouk a umáčený plášť přehodil přes židli u krbu.
„Hmm,“ zabručel mladík a chtěl odejít, ale Albus mu zastoupil cestu.
„Abe, počkej ještě chvilku. Děkuji za pomoc,“
Jeho mladší bratr vzhlédl: „Jo, není za co. Ještě něco? Je mi zima, mám mokrý kalhoty.“
„Já... chtěl jsem se omluvit, mrzí mě, jak jsme se v létě rozloučili.“
„Hmm, to mě taky, ale názor jsi nezměnil, že?“ ušklíbl se Aberforth.
Albus stiskl rty: „Abeforthe, pochop, dělám to pro tvoje dobro, já....“
„Já mám chápat? A kdy to konečně pochopíš ty?“
Albus povzdechl a zavrtěl hlavou: „Já se ale nechci hádat! Rád bych, aby svátky proběhly v klidu.“
„Tak o to ti jde? Hrát si na to, že je všechno v pořádku?!“ zavrčel Aberforth a měřil si bratra nesouhlasným pohledem.
„Ne kvůli sobě, kruci, kvůli Arianě. Víš jak Yule miluje, to jak se neustále dohadujeme jí nedělá dobře. Toho sis nevšiml? Poslední dobou je smutná.“
„Jo, všiml sem si. A všiml sem si taky, jak pohubla, jak je přepadlá, o tom si spolu ještě promluvíme. Teď mě nech jít.“
„Dřív mi slib, že uděláš všechno pro to, aby byl o svátcích klid, s tím mi musíš pomoct i ty,“ sevřel bratrovi rameno a pevně se mu zahleděl do tváře.
Aberforth se ušklíbl: „No jo, máš moje slovo.“ Trhl ramenem, aby se vyprostil a vykročil do chodby.
„Díky,“ pousmál se Albus a odešel do kuchyně.

Albus otevřel dvířka trouby a vytáhl pekáč s masem. Kuchyní zavoněla lahodná vůně, když odklopil poklici, aby mohl maso podlít. Jak tvrdila Bathilda, krůtí maso mělo být rychle hotové. Podle její rady k němu také přidal několik rozkrájených jablek a sušených švestek. Podlil maso trochou vody, nasál vůně a pousmál se. Přiklopil poklici, dal pekáč zpět do trouby a vrátil se ke krájení jablek na kompot. Venku se už začínalo stmívat.
Na rozpálenou plotnu postavil hrnec s vodou a do něj nasypal pokrájené ovoce. Přidal trochu cukru, medu a kousek skořice. Otřel si ruce do zástěry a ještě zkontroloval oheň, než vyšel z kuchyně, aby se podíval, jak si vedou jeho sourozenci.
Opřel se loktem o rám dveří a usmál se, když pozoroval, jak Ariana s Aberforthem věší na stromek dřevěné zvonky, malá jablíčka, která ještě v noci vybral ve sklepě, ořechy a drobné cukroví, které jim věnovala Bathilda.
„Ale, není krásný?“ otočila se na něj Ariana s úsměvem.
„Nádherný, maličká,“ přistoupil k ní Albus a pohladil ji po vlasech. Vůně čerstvého jehličí naplnila pokoj a vnesla do něj sváteční atmosféru. I Aberforth se usmál a pověsil na stromek poslední malovaný zvonek.
„Za chvíli budu mít hotovo, můžeme pomalu připravovat stůl, jen je potřeba ještě vymést krb,“ pousmál se Albus.
„Já to udělám,“ zabručel Aberforth a složil látkový váček, v němž měli uložené ozdoby na stromeček, aby ho mohl uklidit zpět do bedny. Albus tiše pokýval hlavou a opustil pokoj.

Byla už tma, když Ariana narovnala na sváteční červený ubrus talíře a vyleštěné příbory. Stůl a židle z kuchyně přenesli do pokoje. Doprostřed postavili velký svícen, do jehož loukotí vpletla větvičky břečťanu a střed ozdobila cesmínou a jmelím. Na hroty nasadila velké zelené svíce. Lehce prsty přejela po starém dřevě velkého kola. Milovala Yule už proto, že se její bratři vraceli ze školy, aby svátky mohli strávit s rodinou. Milovala tu sváteční atmosféru, naději, radost, kterou svátky zimního slunovratu přinášely. Dny se začnou zase prodlužovat. Zima sice bude ještě dlouhá, ale do jejich oken zase pomaličku začne nahlížet slunce. Jen temnota z její duše stále ne a ne zmizet. Povzdechla a sklopila hlavu. Cítila napětí mezi svými sourozenci a nechtěla jim zavdávat další příčiny ke sporům. Věděla dobře, jak by reagoval Aberforth na její strach. Ne, nic mu neprozradí i když věděla, že si o ní dělá starost. Trhla hlavou a vzhlédla, když do pokoje vešel Albus a přinesl velký pekáč s upečeným masem. Za ním vstoupil Aberforth s mísou kompotu.
„Mám vám pomoct?“ usmála se na bratry a položila na stůl prkénko, které Albus svíral v podpaží, aby na něj mohl postavit rozpálenou nádobu.
„V kuchyni je ještě chléb, čaj, svařené víno a sladké pečivo, můžeš něco z toho donést,“ mrkl na ni starší bratr, když si z rukou stahoval chňapky.
„Dobře,“ stiskla mu předloktí a odběhla do kuchyně.

Albus nalil do umyvadla na svém toaletním stolku teplou vodu z hrnce na kamnech, dolil ji studenou ze džbánu a rychle se omyl. Zadíval se na sebe do zrcadla a zhluboka povzdechl. Poprvé budou slavit svátky slunovratu bez matky. Nějak nedokázal najít onu naději, kterou měly být tyto dny protkané. Nedokázal najít ve vůni jehličí a světle svící klid. Nedokázal v sobě najít onu radostnou slavnostní náladu, se kterou vždy svátky prožíval. Jen stále stejný vnitřní neklid, boj, který ho už dlouhé měsíce užíral a vyčerpával.
Zavrtěl hlavou a odvrátil se od zrcadla. Oblékl si čistou košili a pečlivě uvázal vázanku. Přes košili si vzal světlou vestu a černý sváteční kabátec. Vlasy uhladil a svázal stuhou. Ještě se na sebe jednou podíval do zrcadla a smetl si prach z ramene. Dokonalý mladý muž, hořce se na sebe pousmál, ale s temným tajemstvím. Rychlím pohybem zhasl petrolejku a vyšel ze své ložnice.

Malý obývací pokoj osvětlovalo světlo z krbu a svíce, které hořely na velkém svícnu na stole. Albus, který se pohodlně uvelebil v křesle si natáhl nohy a upil voňavého svařeného vína. Okouzleně poslouchal, jak Ariana sedící u krbu tiše zpívala staré galské písně o souboji mezi králi Cesmíny a Dubu, o zrození syna Bohyně a slunečním světle, které přinese. Znal je dobře, zněly jejich domem každý rok. Letos poprvé nezpíval a i Aberforth se odmlčel. Svíral snad jeho krk stejný úzkostný pocit? Stejný smutek?
Slavnostní večeře byla snědena a všichni společně trávili poklidný večer u otevřeného krbu, ze kterého do prostoru čouhalo velké poleno ozdobené cesmínou a jmelím, které Ariana slavnostně zapálila před večeří. Bude tu hořet po celé svátky a bude Albusovým úkolem udržovat oheň, aby nevyhasl.
Děvče dozpívalo a její příjemný hlas vystřídalo ticho. Chvíli všichni seděli beze slova, než se Ariana otočila na Albuse a promluvila: „Jak slaví slunovrat mudlové?“
Ten se pousmál, promnul si bradu: „Učili jsme se, že ti, kteří vyznávají křesťanské tradice, oslavují dnes narození zakladatele jejich náboženství Ježíše Krista. Slaví ho ale podobně, také připravují hostinu a zdobí stromek, zpívají písně, scházejí se v kostele, jen to všechno vnímají jinak. Slunovrat pro ně není tak důležitý. Chceš slyšet ten příběh?“
„Vyprávěj,“ usmála se Ariana a upila ze svého šálku čaj vonící skořicí.
„Kdysi dávno se prý jedné mladé dívce Marii, zjevil anděl a oznámil jí, že se jí narodí syn a ten že bude synem jejich boha. Ta dívka si pak vzala za muže Josefa, který se o ni postaral, přesto, že to dítě nebylo jeho. Spolu putovali, až se přiblížila její hodinka. Byli zrovna ve městě, které se jmenovalo Betlém, kde hledali přístřeší, ale všude je vyhnali, až se jeden muž ustrnul a nechal je přenocovat ve svém chlévě. Tam se Marii narodil chlapec, kterého pojmenovala Ježíš. Uložila ho do jeslí na seno a té noci prý vyšla na nebi velká jasná hvězda,“ Albus se odmlčel a napil se svařeného vína.
„A jak to bylo dál? Byl opravdu ten chlapec synem boha?“ sklonila Ariana hlavu na stranu a zkoumavě Albuse pozorovala. I Aberforth pozorně naslouchal, sám na studium mudlů nechodil.
„Nevím, to se asi nikdo nedozví, ale mudlové tomu věří. Dál už to není moc šťastný příběh, opravdu ho chceš slyšet?“ zachmuřil se Albus.
Jen kývla a opřela si hlavu o jeho koleno.
„Po Ježíšově narození se v Jeruzalémě, hlavním městě Judska, objevili tři mudrci z východu, kteří se vyptávali, kde najdou právě narozeného krále Židů, že je na jeho narození upozornila jeho hvězda, která se náhle objevila na obloze, a že se mu přišli poklonit. Když se o tom dozvěděl mocný panovník té země, jmenoval se Herodes, svolal všechny velekněze a zeptal se jich, kde se má Mesiáš narodit. Odpověděli mu, že podle proroctví v Betlémě. Potom k sobě nechal přivést ony tři mudrce z východu, položil jim několik otázek a pak je poslal do Betléma s tím, aby mu dali vědět, až najdou to zázračné dítě, že se mu pak chce jít také poklonit. Hvězda, kterou mudrci uviděli na východě, je dovedla až ke chlévu, kde se Ježíš narodil. Poklonili se mu a předali vzácné dary, které mu přinesli. Druhý den z Betléma odešli jinou cestou, než přišli, protože ve snu jim bůh přikázal, aby se k Herodovi nevraceli.
Po jejich odchodu se ve snu zjevil anděl mudlovského boha také Josefovi a přikázal mu, aby všichni uprchli do Egypta, protože Herodes chce najít novorozeného Ježíška a zabít ho. Tak rodiče i s dítětem utekli pryč. Do země Židů se vrátili až po smrti krále Heroda, ale neusadili se v Judsku, protože tam vládl Herodův syn, ale na boží pokyn ve snu, který měl Josef se usadili v galilejském městě Nazaretě. Z chlapce vyrostl dospělý muž. Byl moudrý a učený a uměl prý uzdravovat lidi.“
„Byl to kouzelník?“ zeptal se se zájmem Aberforth.
„Ne, ale někteří kouzelníci se s ním setkali. Nepotvrdili sice zázraky, ve které věří mudlové, ale vážili si ho pro jeho vědomosti, skromnost a učení. Snažil se mudly naučit pokoře, lásce a odpuštění. Byl skvělý učitel a uměl vést lidi.“
„A co s ním bylo dál?“ zeptala se Ariana.
„Putoval tou zemí, kázal a učil lidi. Ti se k němu přidávali, celé zástupy jeho obdivovatelů. Věřili, že je jejich spasitel, Mesiáš, na kterého čekali. Jeho sláva rostla a s ní i obavy vládců, protože mnozí ho nazývali králem. Pak přišel do velkého města – Jeruzaléma, o kterém už byla řeč. Tam ho ale zradil jeden z jeho učedníků a on byl zajat, souzen a odsouzen. Lidé měli možnost ho osvobodit, ale neudělali to, chtěli jeho smrt. Zemřel na kříži. Křesťanská legenda praví, že se obětoval pro dobro ostatních a vstal z mrtvých, potom odešel do nebe za svým otcem. Jeho učedníci pak šířili dál to, co hlásal a na tomto základu vzniklo křesťanství.“
Ariana stáhla obočí a chvíli přemýšlela. „Je ten příběh pravdivý?“
„Nevím, je to legenda, ale podle záznamů kouzelníků muž jménem Ježíš žil a zemřel tak, jak jsem ti vyprávěl. Od přibližného data jeho narození se počítá náš kalendář, který jsme přejali od mudlů. Jestli ale byl božím synem, jestli vstal z mrtvých, to netuším, je to už hodně dávno.“
Ariana se zahleděla do ohně a Albus se zamyslel. Vzpomněl si na Gellerta a jeho názory. Znovu mu musel dát za pravdu. Příklad Ježíše se nabízel sám. To, jak snadno jej obětovali a pak se samozřejmostí vykřikovali jeho jméno, používali jej jako zástěrku pro nejrůznější zvěrstva. To, co věděl z dějin křesťanství a církví, mu bohatě stačilo, aby pochopil.
„Chtěla bych to vidět.“
„Prosím?“ trhl sebou Albus, když ho Arianin hlas vytrhl z myšlenek.
„Chtěla bych vidět, jak mudlové slaví slunovrat,“ prosebně se zadívala na bratra.
„Ariano, já nevím...“ zarazil se Albus a očima vyhledal Aberfortha. Ten se zachmuřil.
„Jen z dálky, prosím,“ upřela na něj velké modré oči.
Albus povzdechl a promnul si obličej. „Nejsi unavená?“
„Ne, nejsem, je mi dobře,“ usmála se na něj.
„Dobře, jen...“
„Nechci se s nikým setkat, nechci mezi lidi, jen... projít se ven, jen dnes, jednou,“ sklopila oči skousla si ret.
Albus kývl a pohledem znovu zabloudil k Aberforthovi, ten trhl rameny a odvrátil pohled.

Byla už hluboká noc, když všichni tři vyšli z domu, zachumlaní do teplých plášťů. Všude byl klid, když procházeli tichou vesnicí, jen kostelní okna zářila do noci a byl slyšet zpěv zevnitř. Ukryli se ve výklenku starého domu na návsi a sledovali, jak poslední opozdilec zmizel za velkými dveřmi kostela. Od úst jim stoupala pára. Večer znovu začalo mrznout a ledový vzduch je štípal do tváří. Aberforth zezadu objal Arianu a společně poslouchali mudlovské vánoční zpěvy. Když mše vrcholila, vymanila se Ariana z Aberforthova objetí a pevně stiskla Albusovy ruce. Ten sebou trhl a zadíval se jí do tváře. Upírala na něj modré oči a po tvářích se jí koulely velké slzy.
„Co se stalo, maličká?“
„Albusi, slib mi, že nikdy nedopustíš, aby svět zahalila temnota. Že se nikdy nevzdáš!“ mluvila naléhavě. Aberforth stál jako opařený, jen je překvapeně sledoval.
„Ariano, co tě to napadlo? Já...“ zadrhl se Albus. Její prosba ho překvapila. Nevěděl co má říct.
„Prosím, že to nikdy nedopustíš!“
„Samozřejmě, maličká, copak...“
„Přísahej!“ přerušila ho, „Teď a tady, přísahej mi!“ tiskla Albusovy ruce, až ho to bolelo, nevymanil se ale z jejího sevření. Díval se do jejích očí plných slz, které jí stékaly po tvářích a máčely stuhu čepce. Do očí, které na něj upírala s tou obrovskou prosbou. Po zádech mu přeběhl mráz a dech se mu zadrhl. Hlas jako by mu někdo ukradl a ticho se prodlužovalo.
„Přísahám,“ zachraptěl, když měl pocit, že ta chvíle trvá snad věčně, „Přísahám na svůj život...“
Ariana sklopila hlavu: „Děkuji...“ vydechla téměř neslyšně a nechala se obejmout.  

Zpět na obsah

Kapitola 25: 24. Polámaná křídla

Pozdní zimní večer již dávno zahalil krajinu do hluboké tmy. Venku drobně mrholilo a tající sníh se měnil v blátivou břečku. Studený vítr se odhodlaně vkrádal do každé skuliny a strašidelně hvízdal v komíně. Albus si povzdechl a přiložil několik polínek do krbu, aby nevyhasl oheň. Pak založil ruce za zády a přešel k oknu. Chvíli nepřítomně zíral do tmy venku, než se znovu otočil a přešel zpět ke krbu. Svátky slunovratu skončily a on s Aberforthem už odzdobili stromek a zasadili ho zpět na zahradu. Jen výzdobu v pokoji ještě nechali, hlavně pro radost Arianě, která ale byla zamlklá, smutná. Cítil její strach, cítil ho mnohem intenzivněji, než kdykoliv dřív. Promnul si obličej dlaněmi a prsty zajel do vlasů. Když spustil ruce, rozechvěly se mu nervozitou. Nebyla ale způsobená Arianiným strachem, ani hmatatelným napětím, které vládlo mezi ním a bratrem. Způsobil ji malý kousek pergamenu, který včera přinesl Bathildin výr. Bylo na něm jen pár slov psaných známým úsporným rukopisem a přesto v něm vyvolal nezvladatelnou bouři. Bouři, která se ho chystala připravit o rozum.
Merline! Tolik se na něj těšil, nedokázal si v tom zabránit, nedokázal tu touhu potlačit. Ale jak mu má odolat? Jak se má ubránit sám sobě? Nedokázal se od něj odpoutat, nemohl zapomenout. Za celý měsíc odloučení v sobě nedokázal najít sílu k odmítnutí. Stiskl ruce v pěst, až mu zapraštěly klouby. Musí odolat! Opakoval si stále dokola v duchu a přesto cítil, že ta slova jsou jen prázdnou frází, která pro něj nemá význam, která ho už nezachrání. Bál se toho setkání, bál se toho, co bude, a přeci strach nedokázal přemoci tu ničivou vášeň.
Z úvah ho vytrhlo zaklepání na dveře. Zhluboka se nadechl a marně se snažil potlačit výbuch horka v hrudi, než vykročil do chodby.
„Zdravím, příteli, rád vás vidím!“ usmál se na Albuse plavovlasý mladík, který čekal za domovními dveřmi.
„Vítejte zpět, pojďte dál,“ oplatil Albus trochu roztřeseně jeho úsměv a ustoupil dovnitř. Gellert vešel a z ramen shodil umáčený plášť.
„Vezmu vám plášť k ohni, aby rychleji uschl.“
„Samozřejmě, děkuji,“ předal Albusovi svůj svrchník a sundal si klobouk. Pátravě si prohlédl svého hostitele a neunikla mu lehká nervozita, kterou se snažil skrýt pod přátelským úsměvem.
„Pojďte dál,“ uvedl ho Albus do obývacího pokoje, a když Gellert očima přeletěl výzdobu, pousmál se, neřekl ale nic.
„Co vám mohu nabídnout?“ otázal se, když rozprostíral Gellertův plášť přes křeslo co nejblíž ke krbu.
„Přinesl jsem víno, poslední lahev,“ usmál se zářivě Gellert a svůj klobouk odložil na plášť.
„Jistě, dobrá tedy, dojdu pro sklenky, omluvte mě,“ kývl na souhlas Albus a spěšně odešel. Gellert zavrtěl hlavou, prohrábl si zvlhlé vlasy a pohodlně se usadil do křesla u krbu. Měl dobré zprávy, cítil, že dnešek bude úspěšný den, jeho záměry se dnes naplní a brzy se mohou vypravit za svým cílem.
„Tak jak jste pořídil v Londýně?“ pousmál se tmavovlasý mladík, když nalil do sklenek víno.
Gellert pokýval hlavou a uchopil jednu z nich. „Byl jsem úspěšný, alespoň co se týká kamene vzkříšení,“ usmál se a z vnitřní kapsy kabátce vytáhl několik složených pergamenů, které podal Albusovi. Ten je se zaujetím rozložil. Jeden z nich byla mapa Británie s několika označenými místy. Dalších několik obsahovalo poznámky psané Gellertovou rukou a nějaký seznam. Albus stáhl obočí a zadíval se do textu.
„Soupis rodového majetku Gauntů? Jak jste k němu přišel?“ překvapeně zvedl hlavu.
Gellert se ušklíbl. „Přes jednu starší pohlednou dámu, která pracuje na ministerstvu. Ani já sám jsem netušil, jak cenným zdrojem informací tato osoba bude. Vaše ministerstvo by si mělo lépe vybírat své zaměstnance.“
Albus se zamračil. „Ale jak...“
„Ale příteli, nebuďte naivní, malá lest stačila, aby mě informovala o všem, co jsem potřeboval vědět. Nicméně, myslím, že to není žádné tajemství. Copak nechcete slyšet, co jsem se dozvěděl?“ se sebevědomým úsměvem sledoval svého společníka a upil vína.
„Ale ano, jistě, mluvte,“ ošil se Albus a dál nahlížel do seznamu.
„Situace se má tak, že Gauntové jako rod pomalu vymírají. A nejen to, díky své neschopnosti přišli o téměř všechen svůj majetek a nyní patrně přijdou i o to poslední, co jim zbylo. Jejich poslední rodinné sídlo je již na prodej a ministerstvo si vyžádalo soupis jejich majetku, aby zjistilo, zda jsou schopni uhradit své dluhy. Zatím stále ještě žijí v Malém Visánku, který k jejich sídlu patří, ale o jejich rodový majetek projevil zájem jakýsi zámožný mudla. Samozřejmě nemá ani tušení, že jde o kouzelníky. Oni se sice brání, ale vypadá to, že je ministerstvo donutí k prodeji. Krom několika nevýznamných drobností vlastní rodina ještě dva zajímavé artefakty. Medailon, o kterém tvrdí, že byl majetkem samotného Salazara Zmijozela, na kterého se samozřejmě neustále odkazují a...“ odmlčel se a vítězně se usmál.
Albus zvedl hlavu: „A prsten?“
„Ano, prsten s velkým černým kamenem s trojúhelníkovitým znakem, o kterém se mylně domnívají, že je znakem jejich rodu. Greta mi velmi obšírně vyprávěla, jak ji jím ten buran Gaunt neustále šermoval před očima, když na ní křičel, že ministerstvo nemá právo na jejich majetek, a tak měla možnost si ho do detailů prohlédnout. Takže Kámen vzkříšení je v Malém Visánku, v rukou nevzdělaného tupce, který nemá ani tušení o tom, co nosí na ruce.“
„To jsou zajímavé informace, jen se mi úplně nezamlouvá, jak jste je získal,“ zachmuřil se Albus a změřil si plavovlasého mladíka, který se rozesmál.
„Ale Albusi, to, v jaké jsou Gauntovi situaci, je veřejným tajemstvím, bylo by jen otázkou času, kdy bych to zjistil, takto jsem to jen trochu uspíšil a onen soupis se nám může hodit, ale je to jen kopie pořízená kouzlem, ještě jsem ho nestihl přepsat.“
„Dobrá tedy,“ promnul si Albus kořen nosu a znovu upřel oči na svého společníka. „A co neviditelný plášť? Podařilo se vám zjistit nějaké informace?“
„Ano, ano, samozřejmě. Nicméně to nebylo tak jednoduché, jako s kamenem. Dva týdny jsem strávil zavřený v kouzelnické matrice, abych našel, co hledám, ale byl jsem úspěšný.“
„V matrice? Ale ta není...“
„Není, ale s trochou důvtipu a pár známými se tam dostanete velmi snadno,“ přerušil ho Gellert a ušklíbl se.
„Další malá lest?“ zvedl tázavě obočí Albus a nevesele se pousmál.
„Já se snadno nevzdávám, Albusi. Raději použiji malou neškodnou lest, než abych odešel s nepořízenou. A navíc, informace, které jsem zjistil, nikomu neublíží, jestli vás trápí toto. A nám významně pomohou.“
„Ano, jistě,“ pokýval hlavou Albus. „Co jste tedy zjistil?“
„S pláštěm to bude podstatně složitější,“ zachmuřil se Gellert, „Jak se psalo v kronice ona Peverellova neteř si vzala chlapce z mudlovské rodiny. Naštěstí byl nadán kouzelnými silami, to znamená, že o něm měli kouzelníci záznamy. Vypadá to, že finance, které jim věnoval její strýc dokázali rozmnožit a zbohatnout. Nakonec přijali jméno Potter – hrnčíř, prý aby si pamatovali, že vzešli, z chudých poměrů. Stali se poměrně významným kouzelnickým rodem a žijí na různých místech v Británii. Vytipoval jsem, naše pravděpodobné majitele pláště a jejich sídla označil na mapě,“ usmál se Gellert.
Albus pokýval hlavou a skousl si ret, chvíli stál mlčky, než vzhlédl na svého společníka, a ač tušil jeho odpověď, přeci se tiše zeptal: „Co tedy plánujete dál?“
Gellert se usmál, stoupl si a dolil víno do své sklenky, pak se upřeně zadíval Albusovi do očí.
„Malý Visánek, navštívíme Gauntovi.“
„Gellerte, já se nemohu na delší...“
„Poslouchejte mě, Albusi, teď už nemůžeme couvnout. Potřebuji vás, copak to nechápete?“ stáhl obočí a pevně se zadíval na svého společníka.
Albus už nedokázal snést jeho pohled, otočil se k němu zády a promnul si dlaněmi obličej a bolestně zavřel oči. „Ale moji sourozenci mě potřebují také,“ procedil skrz sevřené zuby.

Aberforth se převalil v posteli a promnul si obličej dlaněmi. Zamrkal očima a zhluboka zívl. Dnes nějak špatně spal. Posadil se, spustil nohy na podlahu a protáhl ztuhlé svaly. Asi byl úplněk, a to spal vždy jen na půl oka. Vstal a několika kroky došel k oknu. Venku byla tma. Kolik je asi hodin? Zamyslel se a prohrábl si rozcuchané vlasy. Měl žízeň, proto tiše přešel svou ložnici a vyklouzl ze dveří. Seběhl po schodech, ale za dveřmi do obývacího pokoje se zarazil. Uvnitř zaslechl tichý hovor. Kdo tu může touto dobou být? Neváhal a opatrně se naklonil, aby lépe slyšel.
„Ano, ano, já vím, ale nějak to musí jít,“ zaslechl neznámý hluboký mužský hlas, který se právě odmlčel. „Co kdybychom vaši sestru vzali s sebou? To by mohlo být řešení?“
Zajíkl se, když mu došlo o čem dotyčný mluví. Stiskl pěsti a poslouchal dál.
„Ale jak? Gellerte, copak nevíte, jak je to nebezpečné?“ zaslechl svého bratra.
„Najdeme způsob, jak ji zklidnit. Lektvar, nebo kouzlo. Albusi, nemůžeme tuhle příležitost promarnit! Relikvie máme na dosah ruky, copak to nechápete?“
Aberforth ustoupil ode dveří. Slyšel dost, aby pochopil, co má jeho bratr s tím neznámým člověkem v plánu. U Merlina! Tohle nesmí dovolit, to nejde, copak se ten namyšlenej idiot dočista zbláznil?! Otočil se na patě a vyběhl do své ložnice. To se nesmí stát! Nesmí to dovolit! Musí něco udělat! Ale co, kruci?!

Albus vrhl na Gellerta nesouhlasný pohled, ale neodpověděl. Došel k velké komodě a opřel se o ni rukama. Sklopil hlavu mezi ramena a syčivě vydechl.
Gellert k němu pomalu došel a pevně sevřel jeho rameno. „Čeho se pořád bojíš?“
Albus sebou trhl, když ucítil jeho dotek. Zatnul zuby a bolestně zavřel oči. U Merlina!
Plavovlasý mladík ho chvíli sledoval, než znovu tiše promluvil: „Albusi, spolu vybudujeme svět, kde nikdo nikdy nebude muset potlačovat svoje touhy, svoje pocity.“
Albus zalapal po dechu a rázně se otočil. Když se jejich pohledy střetly, roztřásla se mu kolena. Cítil ten oheň, který sálal z jeho očí, naplňoval ho a dusil jeho vůli, jeho sebeovládání. Zhluboka se nadechl a sklopil pohled.
„Bojím se sebe,“ zachraptěl.
„To je zbytečné, Albusi. Zahoď konečně svůj strach. Co doopravdy chceš?“
„Nic! Nech mě být, prosím,“ vydechl a snažil se ještě z posledních sil odolat, cítil ale, jak se jeho obrana bortí, rozum byl umlčen nepřekonatelným šílenstvím, které naplnilo jeho nitro. Tak dlouho se v něm svíjelo a teď ho svázalo, přivlastnilo si jeho myšlenky, ovládlo jeho tělo.
„Nelži, neumíš to!“ Gellert na nic nečekal, nesměl mu dát příležitost, aby mu znovu unikl. Dnes už ne, dnes bude jeho! Pevně sevřel jeho obličej v dlaních a donutil ho, aby se mu podíval do očí. Cítil, jak se chvěje, jak zrychleně dýchá, jak se ještě z posledních sil brání.
„Nebraň se už,“ zašeptal mu do ucha a lehce přejel rty po jeho tváři. Cítil, jak zakolísal, než ho políbil.
Albus zalapal po dechu. Myslel, že uhoří žárem, který ho spaloval, hučel mu v hlavě, v uších a naplnil ho tak, že měl pocit, že musí každou chvíli puknout. Když ucítil dotek jeho rtů věděl, že je ztracen, je konec, propadl se někam odkud není návratu. Vyšel vstříc jeho polibku, opětoval jeho vášeň, která brala dech a okolní svět neexistoval, čas se zastavil. Byl jen on, jeho ústa, která si přivlastnil, horký dech, který cítil na tváři, vůně tabáku, která se kolem něj šířila. Ruce, které pustily jeho obličej, aby ho mohly pevně obejmout a pružné tělo, které se k němu tisklo, které znal. Znal ze sna. Chtěl, zoufale chtěl všechno zakázané, zvrácené, co mu nabízel, co mu sám chtěl dát. Oběma rukama přejel po jeho lících a prsty zabořil do plavých vlasů. Zešílel!

Náhlé prásknutí, se kterým se prudce otevřely dveře zapůsobilo, jako tvrdá rána pěstí. Albus strnul a Gellert uskočil stranou.
„Co...“ zazněl ztichlým pokojem Aberforthův hlas, pak se ale zadrhl. Albus se zhluboka nadechl a otočil se k němu zády. Došlo mu, že je bratr musel vidět. Sevřel kořen nosu prsty a snažil se ovládnout vztek, ve který se změnilo jeho bezhlavé šílenství. Stiskl zuby a chtěl se otočit, strnul ale když do ohlušujícího napjatého ticha, které by se dalo krájet, šlehl jako bič Gellertův vzteklý hlas.
„Co tu chceš, kopele?!“
„To bych se spíš měl ptát já, ne? Já jsem tady doma!“ zavrčel Aberforth stojící ve dveřích a překvapení, které se mu zračilo v očích vystřídalo pobouření.
„Vypadni!“ štěkl Gellert.
„Co si to krucinál dovoluješ!?“ odsekl Aberforth, v ruce pevně sevřel hůlku, aby se mu nechvěla a pohledem vyhledal bratra: „Albusi můžeš mi to laskavě vysvětlit?!“
„Vysvětlit?! Do toho ti nic není, vypadni, než ti to vysvětlím sám!“
„Ty buď zticha! Uhni, chci mluvit s bratrem!“ vykročil Aberforth do pokoje.
Gellert se nahrbil, jako šelma připravená ke skoku, a než stihl chlapec zareagovat vytáhl svou hůlku: „Já tě naučím slušnosti, zvyar! Crucio!“ Aberforth se s děsivým výkřikem zhroutil na zem, kde se zkroutil zmítaný nesnesitelnou bolestí. Hůlka mu vypadla z ruky a v křeči si prokousl ret.
„NE!“ vykřikl Albus, vrhl se na Gellerta, strhl jeho ruku s hůlkou stranou a pohled plný nechápavého zmatku upřel na do jeho obličeje zkřiveného zlostí. „Co to děláš?!“
„Neměl sem lízt!“ sykl plavovlasý mladík a sklonil hůlku. Ustoupil o krok odfrkl si. Snažil se překonat zaslepený vztek.
„Je to můj bratr, Gellerte! Proč jsi mu ublížil?! To přeci nebylo nutné!“
„Měl by sis rozmyslet, co vlastně chceš, Albusi!“ zavrčel Gellert.
Albusovy modré oči se rozšířily překvapením. Nevěřícně zíral na Gellerta, který ho sledoval s nečitelným výrazem v obličeji. To, že bezdůvodně napadl jeho bratra se mu bolestivě zakouslo do srdce. To nedokázal respektovat, ač byl ochoten mnohé jeho postupy přejít, tohle nemohl. „To asi ano,“ stáhl rozhořčeně obočí, „ale jedno vím jistě, tohle nechci! Tohle ne!“ Mávl rukou k Aberforthovi, který se se sténáním snažil vyškrábat na všechny čtyři.
Gellert se na něj tázavě zadíval a rozhodil rukama. „Nechceš?! A jak si to jako představuješ?! Nebuď naivní, Albusi!“
„Naivní?! Takhle vypadají tvé velké plány?“
„A co sis myslel?!“ ušklíbl se posměšně Gellert, „že se budu někoho prosit?! Pamatuj si jedno, Albusi, po dobrým to nikdy nejde! Nikdy, rozumíš?! Musíš něco obětovat, abys mohl něčeho dosáhnout!“
Albus zalapal po dechu a na chvíli se odmlčel. Jeho pohled ztvrdl, když se zadíval Gellertovi zpříma do očí: „Pak máme asi jiné představy o tom, co jsou nutné oběti,“ odmlčel se a nakonec uhnul očima. Nedokázal už snést pohled na něj, nedokázal by pak říct to, co říct chtěl. „Ne, Gellerte, takhle ne, tohle já dělat nebudu. Je mi líto. Odejdi!“ To, co vypustil z úst mu rvalo srdce z těla. Zklamání a bolest ho sevřely, drtily jeho plíce, sápaly ho na kusy, ale přesto věděl, že takto to nechce, nemohl se přes to přenést. Velké plány se rozplynuly jako sen a zůstalo jen zklamání. Sevřel si chvějícími prsty kořen nosu a sklopil hlavu. „Sbohem!“
Gellert chtěl něco říct, nakonec ale jen nevěřícně zavrtěl hlavou, pevně stiskl rty. Sledoval Albuse, který se opřel o křeslo a sevřel jeho opěradlo tak pevně, až mu zbělely klouby a zhluboka dýchal. Když konečně plně pochopil, co vlastně řekl, měl chuť něco rozbít, už se nedokázal ovládat, vražedný vztek ho naplno pohltil a bolel bolestí, kterou ještě nepoznal. Bolestí kterou musel vybít. Bolestí zrady. Ještě se zhluboka nadechl, než se ušklíbl: „Výborně,“ sykl a přivřel oči, „ale dřív se vypořádám s tebou. Nestojím o to, aby mi někdo stál v cestě! Zradil jsi mě!“ zavrčel a namířil hůlku Albusovi do obličeje.
Aberforth se snažil rozdýchat bolest, která pomalu doznívala. Slyšel dobře o čem je řeč. Rukou si setřel krev z úst, chňapl po svojí hůlce a snažil se vyškrábat na nohy. To přeci nejde!
Albus zalapal po dechu. Nevěřícně zíral na plavovlasého mladíka, který ho propaloval pohledem. Tentokrát ale nebyl plný vášně, ohně, žádosti. Byl plný chladu, zlosti. „Proč?“ zavrtěl hlavou a ustoupil o krok.
„Ještě se ptáš? Zahodil jsi to, co jsem ti nabízel. Je konec Albusi, vybral sis, už není návratu! Já neodpouštím!“ zasyčel Gellert. Albus chtěl sáhnout po své hůlce, když se ozval výkřik: „Mdloby na tebe!“ a červený paprsek, který těsně minul mladíkovo rameno, narazil do zdi, kde vyhloubil hluboký kráter.
Gellert se bleskově otočil, švihl hůlkou vrhl po Aberforthovi kouzlo, které se ale odrazilo od jeho štítu, který narychlo vyčaroval a prolétlo pokojem. Aberforth zakolísal, síla nárazu ho připravila o křehkou rovnováhu.
Albus se konečně probral ze strnulosti, než stihl Gellert znovu zaútočit rychle vytáhl svou hůlku a překážecím kouzlem ho zatlačil ke stěně. On ale několikerým švihnutím kouzlo zrušil a pokusil se Albuse omráčit. Ten v poslední vteřině uhnul a vyslal další kouzlo, které ale jeho protivník odrazil.
Aberforth se zhluboka nadechl a snažil se přemoct slabost, najít sílu, o kterou ho připravilo mučení. Jeho bratr se ho zastal, přese všechno, co se mezi nimi stalo se postavil tomu cizinci. Cizinci... snažil se poskládat zmatené myšlenky. Merline, co se to děje? To, co viděl když vpadl do pokoje... jeho bratr s tím mužem... kruci, na tom teď nesejde, pak mu to vysvětlí! Viděl, jak spolu ti dva bojují. Viděl bolest v bratrových očích, nesmí ho v tom nechat. Stiskl zuby a znovu křikl: „Mdloby na tebe!“ Znovu ale minul a kouzlo zasáhlo portrét rodičů, který se roztrhal na cáry. Kruci!
Oba bojující kouzelníky to vyvedlo z rovnováhy, Albus se kryl vztaženou paží a musel okamžitě uhnout před proudem zeleného světla z Gellertovy hůlky. Aberforth znovu zaútočil, aby dal Albusovi čas nabrat dech, ale Gellert jeho kouzlo odrazil a chystal se švihnout hůlkou jeho směrem, když na něj Albus z poza křesla, za které se schoval, vyslal další omračující kouzlo. Mrštně uskočil a vztekle zasyčel, mávl hůlkou a v místech, kde ještě před vteřinou byla Aberforthova hlava proletěla ohnivá koule, která narazila do dveří a zanechala na nich velký ohořelý flek.
Albus se ukryl za křeslo a zhluboka dýchal. Bolest, která drtila jeho útroby, ho ochromovala, sžírala. Nedokázal se pořádně soustředit na kouzla, jediné, co mu pulzovalo v hlavě, byla jeho slova. Zařízla se mu do srdce jako ostrý nůž a zanechala za sebou bolestivé krvácející rány. Jak se má postavit někomu, na kom mu tolik záleží? Uvědomil si že, to nebylo jen poblouznění, že to, co cítil s ním, nebyl jen chtíč těla, touha, a o to více to teď bolelo. Pevně zavřel oči a syčivě se nadechl.
„Copak, Albusi, bojíš se?!“ křikl posměšně Gellert a znovu zablokoval kouzlo, které po něm vyslal Aberforth. „Myslel jsem, že jsi lepší kouzelník! Bojuješ jak baba!“ uchechtl se nepříčetně.
Albus stiskl zuby, ze všech sil v sobě přemáhal bolestí šílející zvíře. Pevně sevřel svou hůlku , vyskočil na nohy a pustil se s novou vervou do boje. Urážet ho nikdo nebude! Ani on!

Ariana se s výkřikem posadila v posteli. Oči měla plné slz a zrychleně oddechovala, aby zahnala úzkost, kterou v ní vyvolal sen. Sen plný krve, krutosti, mrtvých a smíchu. Ach ne! Schovala obličej v dlaních. Snažila se uklidnit, když se o ní lehce otřela magie. Nepřátelská útočná magie, která rozechvěla její nervy, její tělo do poslední buňky. Poznala ji. Strnula a ruce se jí roztřásly. Zhluboka se nadechla a snažila se v sobě přemoci plíživé nezvané napětí, ta síla, kterou tolik potlačovala, kterou nenáviděla, se začala vzdouvat. Cítila ji, jak se rozpíná. Zasténala a roztřeseně stiskla ruce v pěst. Vstala z postele, téměř proti své vůli sáhla po klice dveří a pomalu je otevřela. Zaslechla práskání kouzel, výkřiky, cítila magii, která ji roztřásla jako zimnice. Věděla, že její bratři bojují. Bojují s ním. Chtěla se ovládnout, chtěla se vrátit zpátky do postele, schoulit se do klubíčka a spát, ale nemohla. To silnější, temné v ní jí to nedovolilo. Naposledy se ohlédla do pokoje, než sešla po schodech dolů. Opřela se zády o zeď vedle dveří a zhluboka dýchala. Strach jí svíral útroby, jako neviditelné drtivé kleště, musí ovládnout tu sílu, musí ji usměrnit, jestli chce pomoci. A ona přeci pomoci chce! Chce! Nutila temnějící mysli ta slova jako mantru. Opakovala si je stále dokola. Chce pomoci! Třásla se po celém těle, pevně zavřela oči a na tváře jí vyklouzly další slzy. Cítila ale, jak jí ta ničivá temnota, kterou skrývala, zahaluje mysl, jak se rozlévá do každého póru jejího těla, jak se ji snaží ovládnout, zastřít, ukrást její myšlenky, její tělo. Nesmí ji nechat zvítězit! Chce pomoci! Zaťala zuby a odlepila se od stěny. Pomalým krokem překročila práh pokoje. Napětí ji sevřelo, dech se zadrhl a ona cítila, jak ztrácí vědomí, nedokázala se ovládnout, nedokázala usměrnit to obrovské nezvladatelné, co bylo její součástí. Najednou věděla, že je konec, strach zmizel. Nezvládla to!
„Ariano, NE!“ zaslechla ještě z dálky Aberforthův výkřik, když svět kolem vybuchl a potemněl.

Všichni tři kouzelníci ze všech sil bojovali, nikdo si nevšímal tříštícího se skla, prachu, třísek ani zbloudilých kouzel, které kolem létaly. Soustředili se na boj a nevšímali si ničeho, jen svých protivníků.
Aberforth už se vzpamatoval a s Albusem po boku vrhali na Gellerta jedno kouzlo za druhým. Ten se ale ukryl za knihovnou, ze které létaly cáry pergamenů jak do ní narážela kouzla, a snažil se zneškodnit své protivníky. Vyslal na něj další kouzlo, které ale zablokoval, když jeho pozornost zaměstnala malá postavička v bílé noční košili, která vstoupila do místnosti. Strnul a hrdlo mu sevřel strach. „Ariano, NE!“ vykřikl a chtěl dívku odvléct z pokoje, než ale stihl udělat jediný krok místnost explodovala.
Síla kouzla všechny tři mladé muže odhodila stranou. Gellert narazil zády do zdi a sesul se podél ní na zem, Albus si narazil žebra o hranu komody až bolestí vykřikl a zhroutil se. Aberforth si sotva stihl rukama krýt hlavu, než upadl na podlahu a ucítil bodavou bolest v koleni. Všude kolem se rozlétly trosky nábytku a pak najednou bylo ticho. Děsivé ticho a tma.
První se vzpamatoval Gellert. Zasténal a zatřásl hlavou. Dotkl se konečky prstů lícní kosti, kde mu bolestivě tepalo a ucítil lepkavou krev. Muselo ho poranit nějaké kouzlo. Zhluboka nadechl vzduch plný prachu a přemáhal kašel. Vedle sebe nahmatal svou hůlku, pevně ji sevřel v dlani a zachraptěl „Lumos“. Matné světlo se rozlilo okolo a on se obezřetně rozhlédl. Vyškrábal se na nohy a očima přelétl zdemolovaný pokoj. Viděl roztříštěné dřevo, Albuse, který sténal a rukou si třel naražený hrudník, Aberfortha, jak šmátrá po hůlce, a to děvče. Šokovaně zíral do bledé drobné tváře zašpiněné od prachu. Ležela nehybně na zemi, modré oči měla vytřeštěné, ruce rozhozené a z koutku úst jí stékal pramínek krve. Pochopil, co se stalo. Je mrtvá! Roztřeseně si prohrábl vlasy. Zmateně zalapal po dechu. Musí pryč! Hned! Pomalu vycouval otevřenými dveřmi ven. Hůlku měl připravenou v ruce, ale nikdo se ho nepokusil zadržet. Na chodbě se otočil na podpatku a rozeběhl se k domovním dveřím.
Albus pomalu zvedl hlavu a rozkašlal se. Musel si pořádně narazit žebra. Zděšeně se rozhlédl po zdemolovaném pokoji a zasténal. Co se to stalo? Zatřásl hlavou, znovu očima pátral okolo, když zaslechl kroky a zahlédl Gellerta mizejícího za dveřmi. To ne! Nepřemýšlel. Namáhavě vstal a nejrychleji, jak byl schopen, se po paměti rozeběhl temnou místností.
„Gellerte,“ zasípěl a snažil se ho dohnat. Vyběhl ze dveří do tmavé vlhké noci venku. „Gellerte! Počkej!“ zavolal do tmy, když zahlédl jak se plavovlasý mladík prosmýkl brankou. Bolestí zkřivil obličej. Odvrátil pohled a nevšiml si, jak se Gellert bleskově otočil a bez rozmyslu švihl hůlkou.
„Pritŭpyavam!“ vykřikl a sledoval jak paprsek rudého světla narazil Albusovi do hrudi, hůlka mu s klapnutím vypadla z ruky, on se s překvapeným výrazem zhroutil a sesul se ze schodů na rozbahněnou zem. Gellert se zastavil a zhluboka oddechoval. Prošel brankou zpět do zahrady, sklonil se nad ním a odhrnul mu vlasy z obličeje ušpiněného od bláta a prachu. Stiskl zuby a konečky prstů se dotkl jeho čela, nosu, rtů. Vztek už ho nadobro opustil. Zachmuřeně si prohlížel jeho tvář a někde hluboko, kde mu tlouklo srdce, ho bolestivě bodlo. Nemuselo to tak skončit. Takhle to nechtěl! Odvrátil pohled a pomalu se narovnal. Namířil na mladíka u svých nohou hůlku a tiše zašeptal: „Sbohem Albusi, takto to bude lepší!“ ale kletba, která by ukončila jeho život se mu zadrhla v krku, ruka, ve které pevně svíral hůlku se zachvěla a v očích ho pálilo. Zhluboka se nadechl a snažil se zahnat tlak, jenž svíral jeho hrdlo. Nedokázal to vyslovit! Nedokázal zabít! Proč?! Nevyznal se sám v sobě. Stál tam a udýchaně zíral na muže ležícího před ním. Na muže, který by mohl být hrozbou, ohrozit ho. Na muže, kterému věřil. Na muže, který ho zradil. Je to chyba, slabost, a on nikdy nesmí být slabý! Nikdy nebyl, tak co to bolestivě svírá jeho hruď? Trhl sebou, když nedaleko zaslechl čvachtavé kroky. Zamrkal očima, schoval hůlku, urychleně se prosmýkl brankou a zmizel ve tmě.

Albus se sípavě nadechl a bolest se mu zakousla do celého těla jako obtížný hmyz. Nezvladatelně se roztřásl chladem a plíce se mu bolestivě stáhly v záchvatu dusivého kašle. Přetočil se na bok a rukama umazanýma od bláta přikryl svůj obličej. Kde to kruci je? Co se stalo? Zamrkal očima a snažil se prohlédnout tmu, upamatovat se na poslední události. Pomalu se posadil a namáhavě vydechl. Zašátral po hůlce a klouby ruky narazil do schodu. Zaklel a opatrně prohledával okolí, až nahmatal malý kousek dřeva, který ho zahřál v dlani. Pevně semkl prsty kolem své hůlky a zašeptal: „Lumos!“
Matné namodralé světlo ozářilo okolí: domovní dveře otevřené dokořán, rozblácenou cestičku, dřevěnou branku. Do mysli se mu začaly vracet obrazy: Gellertův obličej zkřivený zlostí, Aberforthův bolestný výkřik, hádka, souboj a ničivý výbuch, který způsobili. Útěk a záblesk rudého světla, který ho udeřil do hrudi. Merline! Všechno to, co se mu v tom okamžiku vrátilo do mysli, zapůsobilo jako další ničivá exploze. Vydrápal se na nohy a nerozhodně se rozhlédl, jako by doufal, že v dálce zaslechne jeho kroky. Bylo ale ticho rušené jen odkapáváním všudypřítomné vody z tajícího sněhu. Jak dlouho tu asi ležel? Tělo ho bolelo, jako by ho někdo ztloukl, těžko se mu dýchalo a pálící krk ho neustále nutil ke kašli, ale nakonec se přeci jen rozešel k brance. Prošel na tichou ulici, překonal bolest a zrychlil krok. Než došel k Bathildinu domku skoro běžel. Nevěděl, proč to dělá. Jako by ho něco v něm popohánělo, ale nedokázalo dát vysvětlení.
Z oken v přízemí pronikalo ven matné světlo. Neváhal. Proběhl ke vchodovým dveřím a několikrát rázně zatáhl za zvonek.
Bathilda mu otevřela skoro ihned. Měla na sobě cestovní plášť a čepec a její oči se rozšířily překvapením: „Albusi, drahoušku, co se stalo? Jak to vypadáš?“ zakryla si rukou ústa, nechápavě zavrtěla hlavou a těkala očima od jeho obličeje umazaného od bláta, na ušpiněný, promáčený a potrhaný kabátec.
„Kde je Gellert? Musím s ním mluvit!“ zasípěl udýchaně, rukou se chytil za hrudník, kde mu tepala ostrá bolest. Znovu se ho zmocnil nezvladatelný kašel.
„Teď odjel. Byla jsem s ním na ministerstvu zařídit přenášedlo domů... Byl velmi rozrušený, když přišel. Co se stalo, Albusi, no tak!“
Albus na ní jen nevěřícně zíral. Opřel se loktem o rám dveří, aby neztratil rovnováhu, zavrtěl hlavou a stiskl zuby. Je pryč! Pořádně nechápal, co se vlastně stalo, jeho mysl jako by nedokázala poskládat střepy rozbité mozaiky a pochopit její smysl.
„Pojď dovnitř, drahoušku, uvařím ti čaj, usušíš se a všechno mi řekneš,“ starostlivě se na něj dívala. On ale jen zavrtěl hlavou: „Ne, děkuji... půjdu... Dobrou noc.“ Uhnul pohledem, otočil se zády a vrávoravě odešel do tmy. Bathilda se za ním ještě chvíli starostlivě dívala, než zavřela dveře.

Albus ani nevěděl, jak došel domů. Nevnímal chlad, kterým se třáslo jeho rozbolavělé tělo. Dopotácel se do domu a nedokázal zvládnout zmatek, který ho naplňoval, nedokázal se v sobě vyznat. Nechápal, co se kolem něj děje. Když vešel do pokoje strnul. Konečně si prohlédl spoušť, která tu zůstala, a když konečně pochopil, co vidí, zadrhl se mu dech a zakolísal. V matném přízračném světle z hůlky seděl na zemi Aberforth. Ušpiněné tváře měl zmáčené slzami a skrz vzlyky volal jméno své sestry. Svíral její křehké tělo v náručí a dlaní se snažil setřít krev z její tváře, jen ji ale víc rozmazával.
Albus zalapal po dechu a hůlka mu vypadla z ruky. Aberforth zaregistroval jeho přítomnost, upřel na něj uslzené oči a jeho tvář zkřivil hluboký žal. „Vidíš, co jsi způsobil?! Vidíš, cos udělal?! Je mrtvá, slyšíš?! JE MRTVÁ!“ křičel na něj a ještě pevněji ji k sobě přitáhl. Prsty zabořil do jejích vlasů, skryl bledý obličej na své hrudi a z jeho úst se vydral nářek smrtelně raněného zvířete. Nářek, který mrazil, žaloval, obviňoval.
Albus zavrtěl hlavou. Ne, to nemůže být pravda! To ne! Sevřel svou bolestí pukající hlavu rukama a prsty si zajel do mokrých vlasů. Ustupoval, dokud zády nenarazil na zeď a podél ní se sesunul na zem. Ne, to není pravda!

Zpět na obsah

Kapitola 26: 25. Sám

Nemilosrdné zimní slunce se vkradlo oknem do malé chladné ložnice. Jeho paprsky se smekly po dřevěné pelesti postele, pomalu putovaly po přikrývce až k nehybné bledé dívčí tváři na polštáři. Ozářily zavřené oči, strnulé vážné rysy, téměř průhlednou bledou pleť, plavé vlasy rozhozené okolo.
Albus nepřítomně sledoval světlo, zíral do známé tváře. Než namočil měkkou žínku do misky s vodou a začal pomalu omývat chladnou nehybnou tvář. Ne, je to jen sen. Jen špatný sen, noční můra, ze které se brzy probudí! Musí se probudit! křičelo jeho vědomí, které stále nedokázalo přijmout nic z toho, co se stalo v posledních dnech. Nedokázalo přijmout fakt, že by mohla být mrtvá, že by mohla zemřít a že on byl pryč.
Zmítal se mezi horečkou a zimnicí. Bolelo ho celé tělo, každý pohyb, bolelo ho dýchat, bolelo ho myslet. Nedokázal rozhýbat blouznící mozek k činnosti, nedokázal vidět, co se kolem něj děje. Nedokázal, a nebo nechtěl? Jen bolest, obrovská bolest, kterou neuměl identifikovat, ho naplňovala, svírala, přivlastnila si ho celého až po konečky prstů. Drtila ho pokaždé, když se nadechl, sápala jeho plíce, sápala jeho tělo, jeho mysl.
Automaticky vymáchal žínku ve vodě a pokračoval v práci. Kdy už se konečně probudí? Tak kdy?!

Na malém venkovském hřbitově bylo tíživé ticho. Sněhové vločky se pomalu snášely z těžkých ocelově šedých mraků a lehkými mrazivými prsty hladily po promrzlých lících několik lidí, kteří mlčky stáli kolem odkryté hrobky, jako by chtěly pod novým mrazivým kabátem skrýt všechnu blátivou špínu, která pokryla okolí, když roztál starý sníh. Jako by chtěly skrýt bolest a smutek přítomných.
Přímo před zejícím chřtánem černé temnoty smrti stáli dva mladíci v dlouhých teplých pláštích. Mladší z nich, spíš ještě chlapec, nezakrytě plakal, nedokázal zadržet slzy, nedokázal umlčet vzlyky. Jeho starší bratr ale jen nepřítomně zíral na temnou hrobku a nevnímal, co se kolem něj děje. Žádná jeho myšlenka nevzešla na povrch, nikdo nedokázal vyčíst v modrých očích, co vlastně cítí. Byly prázdné a bezvýrazné, stejně jako jeho obličej. Stáli tu společně s několika málo blízkými, které měli, a vyprovázeli na poslední cestě svou sestru. Rozloučili se s ní v tichosti, bez řečníka, bez honosné nádhery, každý utopený ve svých myšlenkách.
Aberforth se hlasitě vysmrkal a uslzené oči stočil na svého bratra. Poprvé od její smrti se mu podíval do tváře a to, co uviděl, ho popudilo. Jeho nepřítomná bezvýraznost ho udivila. Byla to jeho vina, a on neprolil jedinou slzu?! Nedal jakkoliv najevo lítost, stud, bolest? Stiskl pěsti a zkřivil obličej v nenávistném úšklebku.
„Tak co, jsi spokojený, bratříčku?! Máš konečně pokoj!“ zavrčel směrem k tomu prázdnému obličeji.
Albus sebou trhl a pohlédl bratru do tváře. Nevěděl, co by mu měl říct, sám se nedokázal vyznat ve svých pocitech, v tom blouznivém zmatku, který ho naplňoval.
„Máš konečně volné ruce, můžeš vypadnout do světa, jak sis přál!“ vpálil mu Aberforth tak hlasitě, že to slyšeli i všichni přítomní.
„Abe, prosím, uklidni se,“ konejšivě ho pohladila po rameni drobná žena.
„Nechte mě, Bathildo! Je to jeho vina!“ setřásl hrubě její ruku a vzdorně se díval bratrovi do očí. Ten měl stále stejně bezvýrazný obličej, stále stejně nepřítomně sledoval Aberforthův vztek.
„Slyšíš mě?! Copak je ti to úplně jedno?! Copak ti byla úplně ukradená?!“ nevydržel už jeho klid a začal na něj křičet, strčil ho prudce do ramene, až o krok ustoupil. Někdo ho pevně uchopil zezadu za ruce a snažil se ho odtáhnout pryč. Usilovně se bránil a nakonec se mu povedlo vysmeknout. Vrhl se na staršího bratra zaslepený zuřivostí a žalem a oběma rukama ho popadl za plášť na hrudi.
Albus se nebránil. Nechal sebou smýknout až ke zdi malého kostelíka, na kterou ho Aberforth hrubě přimáčkl. Díval se do bratrových očí plných hněvu a smutku. Miloval ho, toho hrubého, vzpurného a o tolik lepšího kluka, který mu zblízka křičel do obličeje. Dýchal by za něj.
„Ty zaslepenej namyšlenej idiote! Nezáleží ti na ničem, jen na sobě, na ničem jiným! Parchante, že se nestydíš!“ Aberforth řval jako smyslů zbavený a dříve než mohl kdokoliv zareagovat, rozpřáhl se pravačkou a pevně semknutou pěstí praštil bratra do obličeje a zlomil mu nos.
„Aberforthe, co to děláš?!“ vykřikla zděšeně Bathilda a snažila se společně s dalším mužem chlapce odtáhnout. Nakonec ho společnými silami odtrhli od Albuse, kterému z rozbitého nosu prýštila krev a odkapávala na černý plášť. Odtáhli ho pryč ze hřbitova, kde ho museli omráčit, aby nikomu neublížil.
Albus sledoval marný boj svého bratra. Rukama si zakryl tvář a šok a bolest konečně uvolnily stavidla, která zadržovala všechny ty děsivé pocity. Konečně dokázal prozřít horečnatou roušku, opar, který zahaloval jeho mysl a zákeřně ji ochraňoval před krutou pravdou. Nebyl to sen! Všechno co se dělo, bylo skutečné!
Aberforth měl pravdu, je to jeho vina! On zavinil Arianinu smrt, jeho šílenství, zaslepenost, touha po moci. Sesunul se zády po drolivé omítce kostelíka a padl na kolena. Mezi prsty mu odkapávala krev a barvila bílý sníh před ním do ruda. Spustil ruce a zaryl dlouhé prsty do bílé ledové hmoty. Nedokázal potlačit vzlyk a slzy, které si konečně našly cestu na umazané tváře. Obrátil oči k ocelovému nebi a tiše zaštkal.
„Odpusť, Ariano!“ zašeptal do tíživého ticha a zatnul zuby. Zavřel oči a před sebou viděl její tvář. Jemně se usmívala a on si přesně pamatoval tu chvíli, kdy spolu stáli na zahradě a ona si hrála se spadaným listím. Zahleděla se na něj tenkrát svýma vědoucíma očima, pohladila ho po tváři a tiše zašeptala: „Ty nejsi šťastný, Ale.“
Tenkrát nebyl, ale nedokázal se jí přiznat. Nebyl a ona to věděla. Vycítila jeho touhu po dobrodružství, po světě, po něm. Věděla všechno! Byl hlupák. Nedokázal být spokojený s tím, co měl, a díky tomu přišel o to nejdražší a nejdůležitější, co mu zbylo. Pochopil to ale až pozdě. Jeho vinou zemřela a to mu už nikdo neodpáře. Aberforth měl pravdu. Byl namyšlený, zaslepený, hloupý. Přál si pro ni lepší svět, ale nedal jí to, co nejvíc potřebovala, nedokázal ji ochránit, nedokázal v sobě přemoci svou sobeckou zaslepenost. S krutou cílevědomostí vykopal její hrob a možná, že ji i sám zabil. Ona mu mohla dát křídla, kdyby ji víc poslouchal, kdyby dokázal pochopit, co mu říká. On je ale zlámal, byl konec.
Ucítil jemný stisk na rameni.
„Aileen, nech mě být,“ zachraptěl, když poznal dívku, která se nad ním skláněla.
„Ukaž, dám tě do pořádku, bude to dobré,“ konejšivě ho pohladila po tváři. Nešetrně odstrčil její ruku a vydrápal se na nohy.
„Nikdy už to nebude dobré! Nech mě být! Co tu vlastně děláš?“ vykřikl a ustoupil o krok. Zarazila se.
„Slečna Bagshotová mi napsala... Albusi, prosím...“ zašeptala a vztáhla k němu ruku.
„Dej mi už pokoj! Vypadni!“ hněvivě ji provrtával očima, nechtěl, aby viděla jeho ponížení, nezáleželo mu na ní. Zamrkala očima a na tváře se jí vykutálely slzy. Nechápavě zavrtěla hlavou a sledovala ho, jak proti ní stojí nahrbený, zlomený s obličejem umazaným od krve. Měla ho ráda, ale to, jak se k ní poslední dobou choval, ji bolelo a dnes už to přehnal.
„Sbohem, Albusi, žij blaze,“ zašeptala, sklonila hlavu mezi ramena a bez ohlédnutí odešla za hřbitovní zeď, kde se s prásknutím přemístila.
Uvědomil si, že ji viděl naposledy. Zranil ji, ale nedokázal cítit lítost, nemohla proniknout k jeho vinou a bolestí rozervanému srdci. Věděl, že Aileen tak bude líp, nebyla by s ním šťastná. Nedokázal by jí dát to, co potřebovala, nedokázal by to dát žádné ženě. Věděl to. Rukou si prohrábl vlasy umáčené od sněhu a nechal tichý povzdech splynout ze rtů.
Ariana byla jediná žena, kterou dokázal milovat. To teď již věděl jistě. Věděl. A to kruté vědomí mu přinesl on. On, který si přivlastnil jeho srdce, přivlastnil si ho a pak ho rozerval na kusy. Rozerval a zmizel. Nevěděl, jestli ho víc bolí duše, nebo tělo. Jestli to, co ho spaluje zevnitř je horečka nebo žár, který v něm zažehl on.
Rozhlédl se kolem, byl tu sám. Na hroby okolo se snášel měkký sníh v tom ohlušujícím tichu. Tichu, které rvalo ušní bubínky a křičelo vřískavým hlasem beze slov. Bílá bodala do očí, pálila a tepala v mozku stejně jako vina, ta nesnesitelná vina, která se na něj šklebila z otevřeného hrobu.
Ani nevěděl, jak se dostal pryč ze hřbitova. Pryč od odkryté žalující hrobky. Nevěděl, jak dlouho tam byl, jak dlouho tam stál sám, ale všude byl klid. Chtěl pryč, pryč odtud, utéct tomu všemu, utéct bolesti, vině, sám sobě, Gellertovým i Aberforthovým slovům, která mu stále rezonovala v hlavě, aby mu rozdírala krvavé rány ještě hlouběji. Šel, nevěděl kam, jen prostě šel sněhem, nevnímal nic jen v namáhavém pohybu hledal rozhřešení, hledal klid, který mu byl ale zapovězený. Třásl se a nevěděl, jestli se tak třese on nebo svět okolo, který se houpal jako loď v bouři. Loď, která se ho snaží vyklopit. Nevnímal chlad, bolest, nevnímal kam jde, nevnímal přicházející tmu, která zahalovala vše okolo. Černou dlaní skrývala vločky sněhu, skrývala vše, co nechtěl vidět, sevřela v pěsti jeho vědomí, brala mu dech, který už tak bolestivě trhal jeho plíce. Nevěděl, jestli se stmívá, nebo ho opouští vědomí. Nevnímal nic. Nevnímal chlad kolem ani těžké promáčené oblečení, jen bolestivé dunění v hlavě, které se ho chystalo připravit o rozum.

Vysíleně se opřel o cosi, co snad byl kmen stromu. Už nemohl jít, byl zmatený a únava mu podlomila kolena. Sesul se do sněhu. Netušil, kde je, a bylo mu to lhostejné. Už nevnímal třas, který ho ovládal, horkost, která ho spalovala. Otupělé vědomí odplouvalo do černého snu.
Jako z velké dálky ještě zaslechl klapot koňských kopyt a cinkání rolniček. Někdo rázně zastavil koně a seskočil do sněhu.
„Hej, pane,“ promluvil neznámý mužský hlas. „Pane,“ zatřásl mu někdo ramenem.
„Kdo je to?“ ozval se někdo druhý, byl mu povědomý, jen si nedokázal vybavit, kde ho slyšel.
„Nevim,“ promluvil znovu ten první a opatrně ho otočil na záda. „Proboha, co se mu stalo?“
Někdo se nad ním sklonil a dotkl se jeho tváře. „Bože, to je pan Brumbál, kruci, úplně hoří, musí mít horečku, nečum a pojď mi pomoct! Rychle!“
Když ho něčí silné ruce sevřely v podpaží zasténal a něco temného mu ukradlo vědomí.

Drobná žena ve středních letech pospíchala za mladičkou služebnou, která ji vedla rozlehlým panským sídlem. Při chůzi si rozvázala stuhu čepce a stiskla ho v rozechvělých rukou. Snažila se zklidnit dech, když dívka zaklepala na jeden z pokojů a potichu vstoupila.
„Pane doktore, je tu slečna Bagshotová.“
„Výborně, děkuji vám,“ ozval se ze stínu příjemný mužský hlas.
„Budete si ještě něco přát, pane?“
„Ne, jen bych potřeboval promluvit s panem Derwisforthem.“
„Ano, vzkážu mu,“ sklonila služebná hlavu a vyklouzla ze dveří. Pokynula Bathildě dovnitř a potichu zavřela.
„Slečno Bagshotová,“ pousmál se zavalitý postarší muž a vyšel jí vstříc, aby si s ní mohl přátelsky stisknout ruku.
„Pane Bohmane, děkuji, že jste pro mě poslal,“ pousmála se a pohledem zabloudila k posteli. Bylo štěstí, že zdejší mudlovský lékař je kouzelník.
„Ano, slečno, vím, že se přátelíte,“ zachmuřil se.
„Jak je mu?“ stáhla starostlivě obočí Bathilda a přešla k posteli.
„Má vysokou horečku, blouzní. Vypadá to na těžký zápal plic. Už jsem mu podal nějaké lektvary, ale tady více dělat nemohu, dokud ho pořádně nevyšetřím.“
Bathilda lehce kývla, zhluboka povzdechla a zadívala se na mladíka ležícího v posteli. Měl obličej pokrytý potem a co chvíli sebou škubl a něco zamumlal. Byl už snad předtím nemocný? Stalo se toho tolik, co nechápala. Sklopila hlavu a chvilku se zamyslela, než se otočila na lékaře.
„Pane Bohmane, bude možné ho převézt ke mě?“
Muž se zachmuřil: „Bylo by to sice nejlepší, co bychom mohli udělat, ale přemístění není v tomto stavu možné. Musíme využít mudlovského způsobu přepravy. Nesmí ale prochladnout.“
Bathilda kývla, když ale chtěla promluvit, vstoupil do pokoje vysoký muž.
„Doktore, chtěl jste se mnou mluvit?“
„Ano, pane, slečna Bagshotová právě dorazila,“ pousmál se a nechal Bathildu, aby si s mužem potřásla rukou.
„Pane Derwisforthe, ráda vás poznávám a děkuji, i za Albuse.“
„Slečno Bagshotová, vítejte. Bylo to štěstí, že ho Edwine našel. Jeli zrovna s jedním z mužů pro dřevo a byla už tma, když se vraceli. Kdyby tam zůstal do rána, nejspíš by nepřežil. Edwine si ho pamatoval, navštěvoval mé stáje ještě s tím druhým mladíkem, proto ho dovezli sem. Měl horečku a vypadal, jako by ho někdo ztloukl.“
„Je od vás moc milé, že jste se o něj postarali. Včera po pohřbu byl velmi rozrušený, už jsem si o něj začínala dělat starosti, když jsem ho nenašla doma,“ stáhla obočí Bathilda a nervózně se ošila.
„Ano, ano, zaslechl jsem o té nešťastné události. Jste jeho příbuzná?“ zkoumavě pozoroval drobnou ženu.
„Ne, jsme jen velmi dobří přátelé. Bohužel nemá příbuzné, krom mladšího bratra.“
Muž jen zachmuřeně kývl hlavou.
„Pane Derwisforthe, opravdu si vážíme vaší péče, ale ráda bych Albuse co nejdříve dopravila k sobě.“
„Pokud to zvládne... doktore?“
„Ano, pane, jen musíme být opatrní a nenechat ho prochladnout, ale postaráme se o něj, nedělejte si starosti.“
Muž pokýval hlavou. „Dobře tedy, nechám zapřáhnout do saní. Pošlu pro dva muže, aby vám pomohli. Slečno Bagshotová, rád jsem vás poznal. Doktore, hezký den,“ rozloučil se s přítomnými, a když si s nimi znovu potřásl rukou, odešel z pokoje.

Bathilda seděla mlčky na židli a sledovala mladíka ležícího v posteli. Týden se o něj obětavě starala. Týden o něj společně s doktorem pečovala a celý týden se zmítal v horečkách, třásl se zimnicí a nic, co mu podávali, pořádně nezabíralo. Jako by se ani nechtěl uzdravit. Měla o něj strach. Jestli to takto půjde dál, brzy bude ohrožen jeho život.
Měla ho ráda jako vlastního syna, kterého nikdy neměla. Přirostl jí k srdci už jako malý chlapec a trápilo ji neštěstí, které ho potkalo, které potkalo celou jeho rodinu. Netušila, jak jeho sestra zemřela. Stále dokola se musela ptát, zda s tím měl něco společného Gellert. To, jak narychlo odjel, ji překvapilo, bylo už pozdě na cestování, a přeci trval na tom, že musí pryč, a přitom se sotva vrátil z Londýna. Naštěstí měl odbor pro kouzelnou přepravu neustálou službu pro naléhavé případy, přesto to ale bylo zvláštní. Nechtěl se zdržet ani do rána, kdy by cestování bylo jednodušší. Povzdechla si a promnula rukama unavený obličej. Pohádali se snad? Když ho tu pak Albus hledal, vypadal hrozně a ráno se dozvěděla, že Ariana zemřela. Bylo to podivné, ale nikdo jí nevysvětlil, co se vlastně stalo. A to, co se dělo na pohřbu, jí nedávalo smysl. Opravdu zavinil její smrt?
Lehce zavrtěla hlavou, snad jí to vysvětlí, až se probudí. Vzala mokré plátno, kterým chladila jeho rozpálené čelo a vymáchala ho ve studené vodě. Omyla mu zpocený obličej a znovu mu ho položila na čelo. Pokud s tím, co se stalo, má něco společného Gellert, byla to částečně i její vina, ona je seznámila. Přesto na to nechtěla ani pomyslet. Měla radost, že v něm Albus našel přítele, byl tu tak osamělý, trávili spolu hodně času. On by přeci nikomu neublížil. Ani on, ani Albus.

Albus zasténal a namáhavě otevřel oči. Netušil, co se děje, kde je. Sípavě se nadechl. Bolelo ho celé tělo a cítil se nesmírně slabý.
„Albusi, konečně,“ uslyšel známý ženský hlas. Stočil pohled do míst odkud přicházel a přimhouřil rozbolavělé oči, aby mohl zaostřit na tvář, která se nad ním skláněla. Chtěl něco říct, ale hlas se mu zadrhl v hrdle a místo toho se rozkašlal.
„To je v pořádku, drahoušku, nic neříkej,“ podepřela mu hlavu a přistrčila k popraskaným rozbolavělým ústům hrnek s voňavým čajem. Chtivě se napil a snažil se upamatovat na to, jak se sem dostal a co se stalo, ale mozek paličatě odmítal spolupracovat a vydat mu požadované informace.
Znovu se zadíval na ženu. „Bathildo... kde to jsem?“ zasípěl.
„U mě, Albusi, byl jsi nemocný, ale už to bude dobré,“ pousmála se smutně.
„Nemocný? A kde je Aberforth a Ariana?“ promnul si dlaní oči a ten pohyb ho stál mnoho sil.
Bathilda uhnula pohledem a skousla si ret. „Drahoušku, je mi to líto, Aberforth zmizel, hned po pohřbu, hledali jsme ho, ale nenašli. Ve vedlejší vesnici ho viděli, prošel tudy, ale pak jako by se po něm zem slehla.“
„Odešel? Po pohřbu?“ polkl a hrdlo mu stáhla bolest. Došlo mu to dřív, než žena odpověděla.
„Po Arianině pohřbu,“ řekla tiše a zadívala se mu do tváře.
Vzpomínky zaútočily na jeho otupělou mysl jako draví ptáci. Zakously se do něj a sápaly jeho myšlenky. Merline! Pevně stiskl zuby a zakryl si tvář rukama.

Albus si pomalu oblékl plášť a nasadil klobouk.
„Nechceš tu zůstat, Albusi?“ starostlivě ho sledovala Bathilda.
„Ne, Bathildo, moc si vážím toho, co jste pro mě udělala, ale už musím jít,“ pousmál se a upřel na ni prázdné oči. Byl strhaný, bledý a stále ještě velmi slabý, ale jakmile to bylo jen trochu možné, donutil se vstát, a i přes Bathildiny protesty, se chtěl vrátit domů. Neodkázala ho tam udržet. Zhluboka povzdechla a zavrtěla hlavou.
„Bathildo, už tak vám dlužím víc, než bych vám dokázal splatit za celý život,“ mluvil tiše, namáhavě, tvářil se ale odhodlaně.
„Takhle nemluv, ještě nejsi úplně v pořádku,“ sevřela jeho předloktí.
„Děkuji, už to zvládnu, nebojte se,“ vyprostil se opatrně z jejích rukou a vykročil ke dveřím.
„Kdybys něco potřeboval...“
„Já vím,“ přerušil ji a kývl hlavou. „Děkuji za všechno. Zatím na shledanou,“ neúspěšně se pokusil usmát, než vyšel do mrazivého podvečera.
„Proč jen musí být tak paličatý,“ povzdechla si a zachmuřeně zavrtěla hlavou.

Albus pomalu kráčel přes vesnici a sníh mu křupal pod nohama. Ledový vzduch ho bolel v nemocí oslabených plicích, cítil se slabý, unavený, ale už nedokázal zůstat u Bathildy. Potřeboval být sám, potřeboval pracovat, něčím zaměstnat mysl plnou viny, bolesti, studu, výčitek.
Pomalu, namáhavě vystoupal po několika schodech k domovním dveřím. Vstoupil do prázdného studeného domu a zavřel za sebou. Opřel se o ně zády, nadechl se tak hluboce, jak jeho protestující plíce dovolily a úporně se bránil kašli, který se ho snažil okrást o vzduch. Rozhlédl se po temné chodbě a oči ho pálily.
Zůstal tu sám. Sám! A je to jeho vina!
Sesul se podél dveří na zem a sevřel obličej v dlaních. Je to jeho vina! Už se nedokázal bránit slzám, které se mu draly do očí. Je to jeho vina! JEHO VINA!
SÁM!

Zpět na obsah

Kapitola 27: 26. Dnes

Duben 1901

Mladý muž se s výkřikem posadil na posteli. Třásl se po celém těle a schoval obličej do dlaní. Sny. Nekonečné bolestivě vzrušující sny. Sny, které ho ubíjely, sžíraly, kradly mu spánek den za dnem, noc za nocí, a lektvary, které byly volně dostupné, už přestávaly působit. Nedokázaly zabránit jeho zvrácenému já, aby mu donekonečna ukazovalo vše, co mohl mít, co chtěl, vše co si chtěl odepřít, vše, na co chtěl zapomenout, ale nedokázal. Vše, co měl na dosah ruky, po čem tolik toužil. Ani jeho rozum už nedokázal umlčet kvílivé zoufalství. Zoufalství, které prožíval každou noc, které se pralo s jeho každodenním pocitem viny, před kterým nedokázal utéct, který ho ochromoval.
Býval příliš sebevědomý, příliš ambiciózní, příliš nevědomý. Děsil se toho, čeho by byl schopen. Věděl to. Kruci, věděl, co to všechno znamená, věděl, jaké byly jeho plány, co všechno obnášely, tak proč to nechal zajít tak daleko? Proč se nechal zlákat? Byl to on, nebo jeho plány, co ho přitahovalo víc? Byla to jeho zvrácená tělesná touha, nebo touha po moci, kterou zaštiťoval větším dobrem? Jenže komu by to dobro něco přineslo? Arianě, jež nesmyslně obětoval? Mudlům, které by ovládli?
Až teď dokázal domyslet všechny důsledky, dokázal domyslet vše a děsil se, že by toho byl schopen. Byl by toho schopen, u Merlina, byl! Byl by schopen obětovat mnohé, s myšlenkou na dobro společnosti. Byl by schopen obětovat ledasco na cestě za mocí. Dokázal by ledasco ospravedlnit a ona to věděla. Věděla to a snažila se ho ochránit, snažila se mu zabránit v nejhorším. Jak daleko by byla doba, kdy by dokázal obětovat i to, co by mu mělo být nejdražší? Kdy by takovou oběť dokázal přijmout?
Cítil se vinen. On to byl, kdo měl vše zastavit. On to byl, kdo nedokázal odmítnout, odolat. On to byl, kdo podlehl, a kdyby se tak nestalo, žila by. Kdyby dokázal zabránit souboji, kdyby dokázal včas zakročit. Kdyby...
Jenže on to nedokázal. Nedokázal nepodlehnout. Jeho slabost, jeho sebevědomí, to ji zabilo. Mohl tomu zabránit, kdyby prohlédl včas. Ale on nechtěl. Nechtěl ji poslouchat, když ho varovala, když ho prosila.
Merline, jak dobře ho znala! Tak dobře věděla, co se děje, jaké nebezpečí je v něm, jaké je v Gellertovi. Jak ničivé by bylo jejich spojení. Tušila, co se stane, tušila, co se skrývá pod povrchem slov, a on ji neposlouchal!
Proč musel pochopit, až když bylo pozdě? Proč nedokázal prohlédnout dříve? Nedokázal nebo nechtěl? Ve svém bolestném uvědomění si musel přiznat, že nechtěl. Nechtěl ji poslouchat. Nechtěl slyšet o jejích obavách, ač jí tvrdil opak. Nechtěl slyšet, že to, o čem sní, je špatné, i když to věděl. Věděl, co se skrývá za větším dobrem, za líbivými slovy, kterými jde zaštítit a ospravedlnit vše. Ano, byl vinen, ač nedokázal prohlédnout střípky vzpomínek a pochopit, jak se to vlastně stalo. Netušil, jak zemřela, a nikdo mu nemohl dát odpověď. Věděl, jaká kouzla poletovala pokojem. Věděl to, a o to více ho to děsilo. Co když ji doopravdy zabil? Nedokázal se té vtíravé myšlenky zbavit. I kdyby to nebyla pravda, ale i kdyby neměl přímou zodpovědnost za její smrt, přeci byl vinen a teď, po dlouhých měsících osamění, to na něj doléhalo čím dál tím více. Možná proto, že přese všechno nedokázal zapomenout na něj. Na těch pár okamžiků, kdy mu bylo dáno pocítit... Merline! Proč nedokázal zapomenout?! Proč se pořád zmítal mezi touhou a vinou? Kde hledat rozhřešení? Co má udělat, aby se zbavil všech divoce kvílících myšlenek, které nedokázal roztřídit? Kde najít klid?
Zhluboka vydechl a pomalu vstal z postele. Bos přešel ke stolu a opřel se o jeho desku rukama. Byl unavený. Sny, které mu nedopřály spánku, vnitřní nikdy nekončící bolest, zmatek, boj sám se sebou a svými myšlenkami. Vyčerpání těla, které cítil od té doby, co se u Bathildy probudil ze své horečnaté nemoci, slabost, která jej rozechvívala a kterou nenáviděl. Toužil z toho všeho prchnout, toužil uniknout, zapomenout. Uzavíral se sám před sebou, utíkal před lidmi, utíkal do prázdnoty, do temných koutů své mysli, toužil nebýt, nevnímat, neexistovat.
Nepřítomně zíral na desku stolu a snažil se vytlačit všechny myšlenky z hlavy tak, jak se to učil při nitrobraně, ale nedokázal to. Nedokázal umlčet všechny křičící hlasy, kdy každý jeden hulákal ze všech sil a všechny dohromady tvořily nepřeslechnutelný sbor vtíravého hluku, který naplňoval jeho myšlenky, jeho hlavu tak, že měl obavu, že mu musí každou chvíli puknout.
Zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Jak z toho všeho ven? Jak najít světlo v temnotě, která ho naplňovala? Jak se vyrovnat sám se sebou?
Promnul si dlouhými prsty krk a znovu sklonil hlavu. Ač nechtěl, přeci jeho pohled padl na hromádku ležící na stole. Mnohokrát rozepsaný a niky nedokončený dopis Aberforthovi, oznámení o vyloučení jeho bratra z Bradavic z důvodu nepřítomnosti a dopis od Horatia. Zatnul zuby a zmačkal pergamen do kuličky, kterou zahodil na zem. Věděl, co v něm bylo.

Milý Albusi!
bohužel Vám musím oznámit, že úředníci Starostolce jsou nespokojeni s Vaší momentální prací. V textech nacházejí chyby a nepřesnosti, přitom vše, co jste odevzdával donedávna, bylo perfektní a bezchybné, ale v poslední době tomu tak není. Bohužel, pokud to bude trvat i nadále, budu nucen s Vámi ukončit spolupráci. Byl bych tomu ale velmi nerad.
Doufám, že chápete, co se Vám snažím sdělit a věřte, že je mi nastalá situace velmi nepříjemná. Kdybych Vám mohl nějak pomoci, pomohu rád.

S přáním krásného dne

Horatio Crockford

Jak bys mi asi mohl pomoci, Horatio? Jak by mi mohl pomoci kdokoliv? Pousmál se nevesele. Kdo by mohl pochopit? Když se sám v sobě nedokáži pořádně vyznat? Když se nedokáži soustředit na práci? Když se mi ruce chvějí únavou?

Srpen 1901

Když se u domovních dveří rozklinkal zvonek, Albus sebou poplašeně trhl. Nechtěl, aby sem kdokoliv chodil, nechtěl, aby ho kdokoliv viděl, chtěl být sám, kruci, sám se svými myšlenkami, se svými bolestně vášnivými sny! Ale ten někdo se nemínil jen tak lehce vzdát. Sevřel svůj obličej v dlaních, ale zvonek mu nedal pokoj, nenechal ho v klidu! Nakonec pomalu došel ke dveřím a pomalu je otevřel. „Bathildo?“ promluvil tiše.
„Albusi, drahoušku, dlouho jsi u mě nebyl,“ usmála se . To jak vypadal a s jakým nesouhlasem se na ni díval ji znepokojilo. „Smím dál? Upekla jsem ti koláč, vždycky jsi ho měl rád.“ Zvedla košík, který svírala v ruce.
„Já... děkuji... nezlobte se, ale mám moc práce... omlouvám se. Na shledanou,“ zakoktal se a uhnul pohledem a než se žena před dveřmi stihla nadechnout přibouchl.
Bathilda se zachmuřila. Takového ho neznala. Je pravda, že ho dlouho neviděla. Co se s ním stalo? „Albusi,“ zkusila zaklepat na dveře. Nikdo se ale neozýval. Cítila, že něco není v pořádku. Že on není v pořádku. Zachmuřeně sešla na ulici a ještě naposledy se podívala na zavřené dveře. Zkusí to jindy, snad bude mít více štěstí.

Albus stál a opíral se zády o zavřené dveře. Nechtěl, aby ho viděla, nechtěl, aby ho viděl kdokoliv. Nechtěl se ani vidět on sám. Proto jí lhal. Neměl práci, neměl. Už neměl práci! Už dva týdny! Chtělo se mu zoufale rozesmát. Nedokázal si udržet hloupou podřadnou práci! Práci, kterou dokázal dělat každý hlupák! On! Merline! On který, chtěl být mocný! Proč si stále něco nalhávat? Chtěl! Merline chtěl! Chtěl všechno! Sevřel obličej v dlaních. Děsil se toho, děsil se se sám sebe! Děsily ho jeho vlastní nezvladatelné myšlenky, touhy. Ne!
Nesmí nad tím přemýšlet, nesmí na to myslet! Zajel si prsty do vlasů a zaskučel. Chtěl! Byl špatný, věděl to! Ne!
On nesmí, nesmí být silný, nesmí být mocný! Nesmí! Ale copak by dokázal odolat?! Z kapsy vytáhl hůlku a chvíli na ni zíral. Magie znamená moc, magie. Kouzla dávají sílu, bez nich bude bezpečný, bez nich nebude hrozbou, bez nich bude jen jako obyčejný mudla! On nesmí mít moc! On ne!

Pomalu vrávoravě se rozešel. Musí s tím přestat, musí se vzdát kouzel! A ač ho to rozhodnutí stálo mnoho sil, neviděl jiné cesty. Ale kam ukrýt hůlku? Kam, aby ho nelákala, aby ji neměl na očích? Chvíli váhal, než vykročil ke sklepu, než pomalu sešel po schodech, než opatrně vzal za kliku dveří, které vedly do malé místnosti. Vstoupil do malého prostoru, který byl tak naplněný magií, že se až zajíkl. Tak naplněný vzpomínkami, až jím projela vlna vzrušení. NE! Není tu proto, aby kouzlil, není tu, aby se oddával snům! Položil hůlku na stůl, který pokrývala tenká vrstvička prachu. Opřel se o něj rukama a syčivě vydechl. Merline, proč je to tak těžké? Znovu se jí dotkl prsty, přejel po jejím hladkém dřevě. Cítil mravenčení magie, cítil její pulzující sílu. NE! Vzedmula se v něm vlna bezhlavého zoufalého vzteku. NE! Popadl hůlku a mrštil jí proti zdi. Nedokázal se tím ale vybít, proto sevřel v rukou polstrovanou bednu s optickým sklem a vší silou ji hodil za hůlkou. Hluk který způsobil, který se rozlehl po místnosti se mu zakousl do hlavy. Sevřel si uši rukama a pomalu couval ke dveřím. Musí pryč! Chtěl odejít, ale když zvedl pohled strnul. Zalapal po dechu. Merline! Nevěřícně zíral na obraz před sebou. Zíral do jasně modrých očí. Vážných klidných, do bledé tváře, rámované plavými vlasy.
„Ariano?“ zachraptěl. Chtěl se jí dotknout, ale jeho rozechvělé prsty nenašli nic, jen zatuchlý vzduch. Pozadu prošel dveřmi, které za sebou rázně zabouchl. Nedokázal zkrotit zrychlený dech. Jen stál a zíral na zavřené dveře.

Prosinec 1901

„Dnes sněží, maličká, sněží, vidíš? Vím, milovala jsi sníh. Vidíš, jak se snáší dolů, pomaličku jako malá pírka? Jako pírka z tvých zlámaných křídel. Ne, bílá sněhu za oknem nemůže pokrýt temnotu uvnitř. Jak ironická souhra okolností. Tenkrát taky sněžilo. Tenkrát. Nikdy jsem nechtěl na ten den vzpomínat. Celé ty nekonečné osamělé dny, měsíce, když Aberforth odešel. Na den, kdy jsme tě uložili ke spánku. Taky sněžilo, ale ty už jsi ze sněhu nemohla mít radost. A přeci padal, jako by se nám vysmíval. Padal a neroztál na tvé tváři. Chtěl jsem na ten den zapomenout. Chtěl jsem zapomenout na to, co bylo. Ale copak to jde? Nikdy jsem nepochopil, jak jsi vlastně zemřela. Nic z toho, co se stalo, mi nedávalo smysl. Vzpomínky jsou příliš zmatené, zastřené, bolestivé a ty mlčíš. Mlčíš a sleduješ mě, i když se stále dokola ptám Jak? Neodpovídáš a já nedokáži číst ve tvých očích. Mlčíš a ve tvých očích je má vina. Jenže kdo odpoví? Jaká je pravda? Kde ji hledat? Chtěl bych vědět, že jsem tě nezabil, ale zároveň se děsím toho, že ano. Ta nejistota. A když půjdu za tebou, řekneš mi pravdu? Odpovíš mi na mé otázky? Ty jsi vždycky odpovídala pravdivě. Varovala jsi mě, a já jsem tě neslyšel, nechtěl jsem tě slyšet. A teď mlčíš, dlouhé měsíce, které už nedokáži spočítat, jen mlčíš, nemluvíš. Mlčíš a díváš se na mě smutnýma očima. Ale co mi chceš říct? Proč mi neodpovíš?!
Mám ještě naději? Ne, já jsem svou naději zabil, zabil jsem tebe, která jsi byla nadějí. Půjdu, jen ještě pár posledních nádechů. Půjdu, jen ještě...“
Albus zavrtěl hlavou a snažil se přemoci vzlyky. Znovu se donutil pohlédnout špinavým zaprášeným oknem ven, na snášející se sníh. Pomalu se stmívalo. Už nemohl dál. Už nemohl uniknout přízrakům, které ho pronásledovaly. Kterým se marně bránil schoulený v koutě, v zoufalství, v šílenství. Už neměl sil. Sáhl do kapsy kalhot a nahmatal malou lahvičku. Sevřel v prstech sklo zahřáté teplem jeho těla a vytáhl ji do odcházejícího denního světla. Krvavě rudý obsah se zaleskl, když otevřel dlaň a pohlédl na ni. Musí to udělat, než znovu upadne do letargie a zoufalství šílenství.
Byla maličká, a přeci mu připadalo, že váží mnohem víc, snad cent, nebo dva, když ji pevně sevřel v dlani a vytáhl zátku.
„Je čas, maličká, já vím. Je čas,“ zachraptěl ještě k přízračné postavě, kterou viděl jen on. Než zvedl ruku, aby vypil smrtící obsah a ukončil všechno své trápení.
„Petrificus totalus!“ vykřikl za jeho zády bolestně známý hlas a on strnul. Nevnímal zavrzání dveří, neslyšel tiché kroky, nepocítil ničí přítomnost a přeci tu někdo byl. Někdo koho dobře znal a jehož příchod už nečekal.

Liduprázdnou ulicí, vedoucí napříč Godrikovým Dolem, kráčel svižným krokem vysoký štíhlý mladík. Nijak zvlášť se nelišil od běžných nádeníků a tuláků, které si statkáři najímají na sezónní práce. Jeho široká ramena kryl ošumělý svrchník, ze kterého koukal otřepaný límeček košile, a na krku měl uvázaný červený šátek. Bekovku si narazil hluboko do čela a zpod ní mu koukaly ledabyle ostříhané kaštanové vlasy. Přes rameno měl přehozený nevelký vak s veškerým svým majetkem. Jediné, co snad na něm mohlo být zvláštní byl jeho věk a živé modré oči, kterými pozorně sledoval své okolí. Mohlo mu být něco kolem osmnácti let, a přesto jeho větrem ošlehané a do hněda opálené tváře pokrývalo husté strniště. V pohledné tváři ostře kontrastovala dlouhá, již zhojená, jizva, která se táhla od ucha až na bradu.
Kráčel pevně a čerstvý sníh mu křupal pod nohama pokaždé, když došlápl, a za ním zůstávala osamělá řádka stop, které vyšlapal v čerstvé bílé pokrývce.
Bylo to rok, co odsud odešel. Neodešel, utekl. Tenkrát, když ho probrali z bezvědomí, věděl jistě, že musí pryč. Bylo mu jedno kam, jen prostě pryč. Že nemůže zůstat v jednom domě s ním. Musel by ho zabít. Tenkrát zabalil svých pár věcí, které si přivezl z Bradavic, něco málo jídla, co našel a zmizel dřív, než se jeho bratr stihl vrátit domů. Šel tenkrát celou noc pěšky do vedlejší vesnice, kde se mu podařilo prodat svůj plášť a kabátec a pořídit jednodušší oblečení. Pěšky pak putoval ještě několik dní. Nocoval na samotách a vždy si to poctivě odpracoval. Naštěstí se mu brzy podařilo najít zaměstnání v jednom zájezdním hostinci, kde zůstal do jara. Práce se nebál a jeho zaměstnavatel ho ocenil velmi štědře. Jakmile ale roztál sníh, táhlo ho to dál. Proto s díky opustil hostinec a toulal se krajinou, kam ho nohy nesly. Někdy se nechal kousek popovézt povozem, většinou ale chodil pěšky.
Zamiloval si Yorkshire. Putoval tím krajem rozsáhlých vřesovišť a chudých pastvin ohraničených kamennými zídkami. Byl to tvrdý rázovitý kraj a stejní byli i jeho obyvatelé. Obvykle toho mnoho nenamluvili, ale pod svou hrubou slupkou byli milí, pohostinní a upřímní. Rád pro ně pracoval. Naučil se toho hodně, za ten rok venku. Prožíval intenzivně každou hodinu, každý den. Byl si jistý, že to, co se naučil na malých farmách krčících se v kopcích, v životě využije více, než co se naučil za šest let ve škole. Při té vzpomínce se zachmuřil. Kouzla používal jen málo, hůlku zabalil do kusu látky a ukryl na dně svého pytle. Celou dobu se úporně bránil vzpomínkám na minulost. Nechtěl myslet na to, co se stalo doma. Ještě dlouho nedokázal potlačit vztek, a když ho přešel, tak stud. Nechtěl myslet na bratra a celé léto se mu to dařilo. Dařilo se mu zapomenout a jeho zaměstnavatelé se nevyptávali. Až před několika týdny ho začal rozptylovat nevysvětlitelný neklid. Nedokázal se pořádně soustředit na práci a ten paličák kozel toho hned využil. Ušklíbl se a přejel si prsty po jizvě na tváři. I lidé, u kterých pracoval si toho všimli. Místo obvyklého lehkého úsměvu je zdravil se zachmuřenou tváří. Ač se to snažil potlačit, bylo to stále silnější. Stále jasněji cítil, že by se měl podívat domů a už se nedokázal utěšit myšlenkou, že jeho bratr je jistě v zahraničí. Už neměl stání, až nakonec před týdnem podlehl, rozloučil se s farmáři a vypravil se domů.
Teď kráčel ztichlou důvěrně známou vesnicí a cítil tetelivé teplo. Přeci jen, tady byl doma. Přese všechno, co se tu stalo, byl toto jeho domov. Jejich domek už byl blízko. Ten nevysvětlitelný neklid ho poháněl, přidal do kroku a narovnal si pytel na zádech. Nevšímal si nevysoké hnědovlasé ženy ve středních letech, která odhrnula záclonu v přízemí jednoho z domků a po její tváři se rozlil široký úsměv. Vyběhla z domovních dveří a chtěla na něj zavolat, ale byl už daleko. Proto jen pokývala hlavou a vrátila se zpět dovnitř.
Když konečně zahlédl známý dům, rozbušilo se mu srdce vzrušením. Nedokázal bratrovi odpustit, na to bylo mezi nimi příliš mnoho nevyřčeného, ale nemohl popřít, že se na něj těšil. Něco nevysvětlitelného v něm si ho přálo vidět, přálo si se přesvědčit, že je v pořádku. Když se ale přiblížil, zachmuřil se. Vysoký živý plot, který vždy pečlivě udržovali byl přerostlý, skrz sníh čouhala vysoká tráva a dům byl temný, nikde nesvítilo světlo. Měl pravdu, je pryč. Ale přeci jen s povzdechem prošel brankou, která hlasitě zavrzala. Vida potřebovala by promazat. Pružně vyběhl několik schodů a vzal za kliku. Bylo zavřeno.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou a začal se přehrabovat v pytli, hledaje svou hůlku. Když ji našel, rychle ji zbavil jejího neumělého obalu a klepl s ní do kliky. Dveře se neslyšně otevřely a on rychle vešel. V mizícím světle prošel chodbou a u obývacího pokoje se zarazil, když zaslechl tichý chraplavý hlas: „Je čas, maličká, já vím. Je čas.“
Při těch slovech mu přeběhl po zádech mráz a vzápětí polilo horko. Kruci, to snad nemyslí vážně?! Na nic nečekal, vpadl do pokoje a ještě zahlédl záblesk karmínové tekutiny, která se zaleskla v posledním dnešním světle. Už na nic nečekal a švihl hůlkou.
„Petrificus Totalus!“

Zpět na obsah

Kapitola 28: 27. Temnota v duši

Aberforth několika dlouhými kroky přešel zšeřelou místnost a nevěřícně zíral Albusovi do tváře.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ vytrhl mu ze strnulých rukou lahvičku a mrštil jí na zem, kde se rozbila a obsah se s hlasitým zasyčením vypařil. Nadechl se k dalšímu proudu výčitek, otevřel ústa ale hlas mu odumřel, když si konečně uvědomil, jak jeho bratr vypadá. Zamrkal očima a nevěřícně zakroutil hlavou. Mávl hůlkou a zrušil kouzlo.
On se ale nepohnul, jen na něj stočil modré oči, ve kterých vyhasínalo něco jako poznání a vytřeštěně na něj zíral. „Proč jsi přišel?“ zašeptal chraplavě a ustoupil o krok.
„Co se to tady děje? Copak si zešílel?! Slyšíš? Odpověz!“ shodil ze zad vak a oběma rukama popadl bratra za vyhublá ramena a zatřásl jím.
„Nech mě být, prosím, nech mě, já už nechci...“ stáhl se jeho obličej bolestí a na tváře se vyhrnuly nové slzy.
Aberforth ho pustil a zamračeně sledoval, jak se schoulil, sklopil hlavu a prsty si zajel do vlasů. Jak ustupuje, až zády narazil na stěnu, po které se sesul a objal pokrčené nohy rukama.
„Tak to teda ne, pojď! Slyšíš?! Pojď!“ popadl bratra pod paží a donutil vstát. Pevně ho svíral a vlekl ho chodbou ven. Nejdřív se bránil, nakonec se ale podvolil a tiše ho následoval ven do mrazivého podvečera. Ven přes vesnici, přes kterou ho mladší bratr vlekl až na hřbitov ke hrobu jejich sestry, a tam se konečně zastavil.
„Přísahal jsi jí, pamatuješ?!“ zahulákal na něj zblízka a rukou máchl k náhrobku, „přísahal jsi jí, že se nevzdáš, krucinál, copak si nevzpomínáš?! Podívej se na sebe! Seber se a dej se do kupy! Slyšíš mě?!“
„Zklamal jsem ji,“ zaštkal tiše Albus a sesul se na kolena do sněhu, „nezasloužím si žít!“
„Co to plácáš za nesmysly?!“ zavrčel Aberforth a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Chtěl, aby se s ním bratr hádal, aby ho klidně zase zfackoval, aby ho proklel, aby ho seřval jako malého kluka. Chtěl vidět toho silného muže, kterého si pamatoval, ale ne tohle, ne tuhle lidskou trosku. Pohled na něj mu drásal nervy. Kruci, co se to s ním stalo? Bolestně zavřel oči, aby neviděl, jak Albus ukryl tvář do dlaní, jak do sněhu kapou jeho slzy. Pak už to nevydržel, sklonil se k muži před sebou a pevně ho objal rukama kolem ramen. „Kruci Albusi, co to vyvádíš? To nesmíš tohle, to nesmíš, rozumíš? Ty musíš žít, nenechám tě umřít, i kdybys stokrát chtěl, je ti to jasný...“ hlas se mu zlomil a z očí se vyřinuly slzy. Albus si opřel hlavu o jeho hruď, schoulil se mezi jeho silnými pažemi a nechal se konejšit jako malé dítě.

„Sedni si, připravím ti koupel. Vypadáš děsně a smrdíš!“ postavil před Albuse židli v kuchyni. Ten ho bez protestů poslechl, seděl, tiše se třásl zimou a nepřítomně zíral před sebe. Aberforth si povzdechl a zavrtěl hlavou. Kruci, co s ním má dělat? Roztržitě si prohrábl vlasy, ušklíbl se a vyšel ven, aby donesl dříví na oheň. Potřeboval se rozptýlit, musel něco dělat, aby zahnal dotěrnou bezmoc, která se ho snažila pohltit. Co má dělat?!
Mávnutím hůlky zatopil v kamnech, donesl několik věder vody, nalil je do velkého hrnce, aby se ohřála a vedle postavil naplněnou konvici. Taky nepohrdne hrnkem teplého čaje.
Z komory vytáhl dřevěné necky a dovlekl je do kuchyně. Našel mýdlo, kartáč a žínku, které připravil na stůl. Albus si ho nevšímal, stále prázdnýma očima zíral před sebe a občas zamumlal něco, čemu Aberforth nerozuměl.

Z teplé vody v neckách stoupala pára, když Aberforth, s rukávy vyhrnutými nad lokty, drhl Albusovi záda, až měl kůži zrudlou. Nebránil se ničemu, byl jako ochotné zvíře.
Aberforth v sobě přemáhal úzkost, přemáhal strach a bezmoc. Mluvil na něj, on ale nereagoval. Nakonec mu chrstl na hlavu vědro vlahé vody, aby spláchl mydlinky. Albus sebou škubl a zadíval se na něj očima rozšířenýma překvapením.
„Aberforthe,“ vydechl, „vrátil jsi se.“
„Jo, vrátil, jsem tady,“ dřepl si na bobek a pevně se mu zadíval do očí. Mihlo se v nich poznání, jako záblesk světla, který ale opět stejně rychle vyhasl.
Aberforth povzdechl a vstal. „Donesu ti čisté prádlo, nikam nechoď,“ promluvil ještě, než vyšel z kuchyně, tušil ale, že to bude zbytečné. Musí zjistit, co s ním je. Jak ale? Sám se léčitelstvím nikdy nezbýval. Neuměl ani diagnostická kouzla. Na koho se obrátit?

Aberforth sebou škubl a prudce se posadil. Z hlubokého spánku ho probudil křik z vedlejší místnosti. Neváhal, seskočil z postele a bos vrazil do Albusova pokoje.
„NE! Nech je být! NECH JE! Udělej to mě, udělej to radši mě!“ Albus se choulil v koutě postele, prsty křečovitě zatnul do vlasů a třásl se po celém těle.
„Co blázníš, člověče, nic se neděje. Všechno je v pořádku. Slyšíš, Albusi!“ vrhl se k němu a zatřásl mu rameny. „Albusi, no tak, to byl jen sen!“ mluvil na něj, ale on zíral očima rozšířenýma hrůzou někam za něj. Aberforth tušil, že vidí něco, co on vidět nemůže.
„Albusi, slyšíš mě? To jsem já Aberforth! Jsem tady, všechno je v pořádku! Jsem u tebe!“ sledoval, jak skryl svůj obličej v dlaních a roztřásl se pláčem.
„Kruci, co s tebou mám dělat?! Seber se člověče!“ bezmocně sledoval jeho třesoucí se ramena. Nakonec si ho znovu ten den přitáhl do náruče a konejšil tak dlouho, dokud znovu neusnul, stejně jako kdysi konejšil Arianu.
Pak slezl z jeho postele, zničeně se zhroutil na židli u psacího stolu a opřel hlavu do dlaní. Už chápal, co ho tolik táhlo domů. Pochopil, že přišel na poslední chvíli. Chápal to, ale nebyl na to připraven. Nebyl připraven na to, co ho tu bude čekat a netušil, jak se k tomu postavit. Uměl se postarat o zvířata, uměl je uklidnit, uměl odrodit ovce i kozy, podržet býka, podojit kozu i krávu. To všechno se naučil. Ale co má dělat teď? Kdo mu poradí? Kdyby se tak necítil tolik bezmocný!
Zavrtěl hlavou a zadíval se na postel, kde se neklidně převaloval jeho bratr. Jedno věděl jistě, že ho v tom nenechá. Ať se mezi nimi stalo cokoliv, nenechá ho v tom. Nemůže. Podvědomě cítil, že by pro něj udělal to samé. Přese všechno, co měli mezi sebou nevyřešeného, přes to, jak se k němu choval, se za něj před rokem postavil proti tomu muži. Muselo mu na něm záležet. Hlavou mu plynuly vzpomínky na ten osudný den. Vzpomínky, které by si z hlavy nejradši vymazal.

Když se nad domovními dveřmi rozklinkal zvonek, Aberforth si promnul unavené oči a pomalu vyšel z pokoje na chodbu. V noci ještě několikrát uklidňoval Albuse. Ráno, aby se zaměstnal, začal uklízet v domě všudypřítomný prach, nepořádek a pavučiny, a donutil ho něco sníst. Byl unavený, ale snažil se vydržet.
„Bathildo, zdravím vás,“ pousmál se rozpačitě, když otevřel. Dobře si pamatoval, jak se naposledy rozloučili.
„Aberforthe, vítej zpátky, drahoušku, můžu dál? Přinesla jsem vám něco k snědku a potřebovala bych s tebou mluvit,“ usmála se a zvedla košík, který svírala v ruce.
„Jak... jak víte, že jsem doma?“ zvedl tázavě obočí.
„Viděla jsem tě včera, když jsi šel kolem.“
Aberforth se na chvíli zarazil, pak ale pomalu kývl: „Aha, děkuju, pojďte, já...“
Bathilda mu pevně stiskla rameno a soucitně se na něj usmála. Aberforth si skousl ret a nechal ji jít napřed chodbou. V kuchyni od ní převzal košík a postavil vodu na čaj. Z jeho útrob vytáhl kus pečeného masa, sýr, chléb, domácí sušenky a kompot.
„Děkujeme, Bathildo, zaplatím vám, nemusíte si dělat škodu,“ zamumlal a upřel pohled na ženu, která se usadila u stolu. Nikdy nevěděl, jak se v takových situacích chovat.
„O tom nechci ani slyšet! Potřebujete to a já jsem sama, nemám to komu dát! Takže si takové řeči odpusť a buď rád, že něco máš!“ zamračila se na něj.
„Já... omlouvám se, děkujeme, ještě jednou...“ rozpačitě se ošil mladík.
„Není za co, drahoušku, tak je to lepší, udělám to pro vás ráda,“ znovu se usmála a vstala, aby mu pomohla přichystat čaj.
„Chtěla jste se mnou mluvit,“ prohodil tiše Aberforth, ač tušil, co mu asi chce říct a kousl do sušenky. Seděli spolu s Bathildou u stolu a ona právě nalila do šálků horkou voňavou tekutinu.
„Jde o Albuse,“ zadívala se na něj pozorně, „víš po tom, co jsi odešel...“ když se nadechl, aby něco řekl, umlčela ho rázným mávnutím ruky, „nepřerušuj mě, odešel jsi a asi jsi k tomu měl důvod. Nechci vědět, co mezi vámi bylo. Vím, že jste spolu nikdy nevycházeli. Důležité je, že jsi se vrátil.
Víš, po tom, co jsi odešel, Albus onemocněl. Měl těžký zápal plic. Po pohřbu se nevrátil domů, našli ho náhodou za vesnicí, málem umrzl. Myslím ale, že byl nemocný už před tím. Skoro dva týdny blouznil v horečkách a jen co se dal trochu do pořádku, odešel domů a snažil se pracovat. Nevím, jestli to víš, pracoval externě pro ministerstvo, ještě v době, kdy Ariana žila, aby mohl být s ní. Přepisoval dokumenty pro Starostolec. Měl možnost dělat mnohem lepší práci, ale kvůli sestře musel zůstat doma. Po její smrti se snažil dál pracovat, ale měl podlomené zdraví a pořád se trápil, až nakonec o práci přišel. Pak se uzavřel do sebe, přestal komunikovat. Pořád se obviňoval ze smrti Ariany, a jak jsem později zjistila, přestal kouzlit. Chtěla jsem mu pomoci, znám jednoho výborného lékouzelníka, který se zabývá podobnými problémy, ale nepustil ho k sobě. Tedy, lépe řečeno, ho vyhnal. Jeho stav se pořád zhoršoval. Občas jsem ho navštěvovala, nikdo jiný mu nezbyl. Někdy byl sdílnější, ale někdy mě ani nepřijal,“ bolestně se usmála a zavrtěla hlavou a zadívala se na Aberfortha, který pozorně studoval svoje ruce a mlčky pokýval hlavou.
„Aberforthe,“ stiskla mu jemně ruku, a když zvedl pohled, zadívala se mu do očí, „on tě potřebuje. Potřebuje pomoc.“
„Já vím. Ale jak mu mám pomoct?“ bezradně zavrtěl hlavou. „Vždyť mě skoro nepoznal.“
„Na jednu stranu se mu nedivím, změnil jsi se. Už nejsi chlapec,“ pousmála se a Aberforth lehce zčervenal.
„Musí se léčit!“ zadívala se na něj vážně Bathilda.
Aberforth nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Já nevím, nechci ho nechat zavřít do nemocnice.“
„Poslouchej mě, napíšu znovu Madisonu Pullcherovi. Pokud na tom budeš trvat, zachová diskrétnost. Pomohl už mnoha lidem. Víš, přemluvila jsem ho, aby ještě počkal s hospitalizací, i když na ní trval. Předpokládám, že víš, co by to pro Albuse znamenalo. Stále jsem doufala. Zkoušela jsem ti psát, ale dopisy se vracely.“
Aberforth si skousl ret a uhnul pohledem. Bathildin nevrlý výr nebyl zrovna vytrvalý pták. Odehnat ho nebyl takový problém. Jenže jak mohl tušit? Ale na lítost nebyla vhodná doba. Chvilku se zamyslel, než znovu tiše promluvil: „Jen... nemám moc peněz. To, co se mi podařilo ušetřit, zbyde sotva na přežití.“
„To není problém, drahoušku, půjčím vám. Až se Albus uzdraví a najde si práci, splatí mi to,“ usmála se a stiskla mu ruku.
„Ale...“
„Dost řečí. Nikoho jiného blízkého tu nemám, tak pěkně poděkuj a přestaň se vzpírat,“ usmála se Bathilda a upila ze svého šálku.
„A co, když se neuzdraví?“ vydechl tiše otázku, která mu dorážela na unavenou mysl.
Bathilda se zachmuřila: „Nad tím ani nepřemýšlej, musíme věřit.“
„Děkuju,“ pousmál se Aberforth.
„Nemáš za co,“ sklonila Bathilda hlavu na stranu a zkoumavě si ho prohlížela. „Teď mi řekni, kde jsi se toulal, určitě to bylo dobrodružné.“

Aberforth stál mlčky u okna v obývacím pokoji a díval se ven do padajícího sněhu. Byl doma pár dní, ale přišlo mu to nekonečné. Nikdy nekončící boje s Albusovými bludy. Byl unavený, ztrhaný, pod očima měl hluboké stíny. Těch několik nocí skoro nespal. Alespoň se mu podařilo pořádně uklidit dům a obývací pokoj uvést do obyvatelného stavu. Po jejich nešťastném souboji byla většina nábytku nepoužitelná. Nechápal, proč tu Albus alespoň pořádně neuklidil. Podařilo se mu opravit jedno křeslo, stolek a komodu. Zdi bude muset vyspravit v létě. Věděl jak na to, i to se naučil na farmách. Teď tu stál a očekával ortel, který mu sdělí lékouzelník. Zhluboka povzdechl a promnul si nos.
Včera mu přišel vzkaz od Bathildy. Poslala ho po Albusově sově, kterou si vzala k sobě, aby v domě nestrádala, a dnes v brzkém odpoledni se dostavil pan Pullcher a nechal se zavést do Albusovy ložnice. Aberforth už minimálně hodinu čekal na to, až se kouzelník vrátí. Začínal být nervózní, proto přešel přes pokoj a přiložil do krbu. Zůstal sedět ve dřepu a díval se do plamenů, když ho vyrušilo tiché odkašlání.
„Pane Brumbále?“
Mladík sebou trhl a vzhlédl. „Ano, pane? Už jste hotov?“
„Ano, ano, zajisté vás bude zajímat co jsem zjistil,“ pousmál se na něj vysoký muž s prořídlými šedivými vlasy a vstoupil do místnosti. Sledoval ho pozornýma hnědýma očima skrz cvikr, který si nasadil na kořen nosu.
„Ano, pane, to bych rád. Posaďte se prosím, uvařím čaj,“ pokynul mu Aberforth nervózně ke křeslu a vzdálil se do kuchyně. Muž se rozhlédl po poničené místnosti a zamyšleně zavrtěl hlavou. Pak přijal nabízené místo a pohodlně se usadil. Sundal z nosu brýle a pečlivě je vyčistil bílým kapesníkem, než je uklidil do kapsy vesty.
„Pane?“ zadíval se Aberforth na muže, když nalil čaj do šálků a jeden z nich podal lékouzelníkovi. Druhý nechal ležet a zády se přel o komodu.
„Ano, ano jistě,“ pokýval hlavou a upil čaje, „jak bych začal. Stav vašeho bratra je vážný, to ano, ale musím uznat, že naštěstí nenaplnil mé nejhorší obavy.“
„Co to znamená?“ zvedl Aberforth tázavě obočí a založil ruce na hrudi.
„Znamená to, že rozhodně nejde o nevratný stav. Léčba bude sice náročná a zdlouhavá, ale mohla by být úspěšná,“ pozoroval ho upřeně lékouzelník. „Nejlepších úspěchů bychom patrně došli, kdybyste souhlasil s hospitalizací, víte, byl by pod neustálým dohledem a...“
„Ne, to nechci,“ zachmuřil se mladík.
„Ano, vím. Slečna Bagshotová mě informovala. Pak ale bude největší díl práce na vás, pane Brumbále. Jste si jistý, že to zvládnete? Jste velmi mladý,“ zamračeně si ho prohlížel.
„Já... postarám se o něj.“
„Nejde jen o běžnou starost, mladý muži. Musíte ho motivovat, mluvit s ním, pomoci mu najít nový smysl života. Chápete, jak to myslím?“
„Já... co mu vlastně je?“
Lékouzelník se zachmuřil a promnul si rukama obličej. „Nebudu vás unavovat odbornými obraty. Laicky řečeno trpí váš bratr onemocněním duše. Usuzuji, že byl příliš dlouho vystaven enormnímu psychickému tlaku a v důsledku toho byl velmi nevyrovnaný. Nepřidala mu ani vážná nemoc. Byl příliš slabý, a když začal odmítat svůj magický potenciál, zhroutil se a prostor dostaly halucinace, bludy, noční můry. Předpokládám, že se již velmi dlouho pořádně nevyspal.“
Aberforth pozorně sledoval staršího muže, a zatímco se odmlčel, aby se mohl napít ze šálku, tiše se zeptal: „A jak mu můžu pomoct?“
„Víte, to nejhorší, co jej ochromuje, je strach,“ když Aberforth tázavě zvedl obočí, pokýval hlavou a pokračoval, „ano mladíku, strach. Váš bratr se bojí sám sebe. Netuším, proč tomu tak je. Vzhledem k tomu, že je zkušený v nitrobraně, nepodařilo se mi zjistit jeho příčinu, nepustil mě dál a pokoušet se zlomit jeho obranu by mohlo mít nepříjemné následky, ale mohu vás ujistit, že je to ta nejhorší forma strachu, která existuje. Před ním neutečete,“ starší muž sledoval, jak se mladík zachmuřil a pokračoval. „Víte, jak bych to vysvětlil... Představte si, že se před všemi svými starostmi a strastmi ukryjete do malé temné místnosti, ale zapomenete, kde jsou dveře. Sice vám poskytuje bezpečí, které potřebujete, ale zároveň vás naprosto izoluje od okolního světa. Všechno, co k vám pronikne, vás děsí, proto se snažíte unikat dál a dál, protože není nikdo, kdo by vás z té temnoty vyvedl, nikdo komu by na vás záleželo natolik, aby dokázal otevřít ty dveře. Lidská duše a mysl je fascinující a děsivá zároveň a u kouzelníka ještě protkaná neodmyslitelnou magií,“ pousmál se zasněně lékouzelník, než zamrkal očima, znovu zvážněl. „Vy mu musíte pomoci tyto dveře otevřít, vytáhnout ho znovu do světa.“
„Ale jak?“ nechápavě zvedl hlavu Aberforth.
„Musíte s ním mluvit. I když nebude odpovídat, musí vědět, že vám na něm záleží,“ sledoval, jak mladík roztržitě kývl a pokračoval, „a ještě něco. Musíme v něm probudit zájem o okolní svět a magii. Léčba bude prozatím probíhat tak, že vám tu zanechám lektvary na spaní a na uklidnění a některá další léčiva. Je ale nutné, abyste dodržoval přesné dávkování, které vám napíši. Nikdy nepodávejte lektvar častěji, ani kdyby vás prosil na kolenou, mohla by na něm velmi snadno vzniknout závislost. Jsou mnohem silnější, než běžně dostupné směsi, a proto nebezpečnější. Dále musíte zavést pravidelný režim a postupně ho do něj zapojit. Předpokládám, že pokud půjde léčba dobře, bude vám brzy schopen vypomoci. Pak bych pro začátek doporučil objednat noviny a číst mu z nich.“
Aberforth kývl: „Ano, tomu rozumím, ještě něco?“
„Nemyslete si, mladíku, už tak je toho až dost,“ pousmál se lékouzelník, „ale ještě je důležité, aby zůstal, pokud možno, v klidu. Při rozrušení by mohlo dojít k uvolnění spontánní magie, která se v něm nyní nahromadila, a to by mohlo mít fatální následky,“ zachmuřil se, když sebou Aberforth poplašeně trhl. „A ještě na něco vás musím upozornit. Může být nebezpečný. Tedy, než se nám podaří zbavit ho bludů a halucinací, což by nemělo dlouho trvat. Pak doporučuji na uklidnění použít kouzlo. Můžete tak ochránit sebe i jeho.“
Aberforth nasucho polkl a kývl hlavou: „Doufám, že to nebude potřeba.“
„Musíte být připraven na vše, pane Brumbále, to je právě nevýhoda domácího léčení. Nezkušenost a unáhlenost může mnohdy nadělat více škody než užitku, ale musím uznat, že známé prostředí a starost blízkých působí mnohem lépe, než sterilní nemocniční prostředí. Žije tu ještě někdo z vašich příbuzných, na které se můžete obrátit?“ měřil si ho pozorně lékouzelník.
„Ne, rodiče zemřeli a s rodinou se nestýkáme,“ zamračil se Aberforth. „Nemějte obavy, já to zvládnu,“ prohlásil jistěji, než se skutečně cítil.
„Naštěstí váš bratr není ještě v tak zlém stavu. Ale mohu vás ujistit, že to bude těžké a dlouhé. Vydáváte se na nelehkou cestu a musíte počítat s tím, že jde o dlouhodobou záležitost. Obrnit se trpělivostí a klidem. Pokud by došlo ke komplikacím, nebo zhoršení, budeme už nuceni vašeho bratra hospitalizovat.“
„Budu se snažit.“
„Dobrá tedy, pokud na tom trváte,“ zamračil se muž, „zastavím se tu každý týden, abych viděl, jak si vedete. Alespoň pro začátek. Kdybyste měl jakýkoliv problém nebo dotaz, pošlete mi ihned sovu. Pokud nebudu nějak významně zaneprázdněn, budu schopen dorazit během chvíle. Nesmíte nic zanedbat a musíte být opatrný. Musím říct, že bych byl radši, kdyby váš bratr byl pod odborným dohledem, ale chápu vaše obavy. Léčba v nemocnici by ho mohla později diskreditovat. Společnost má k těmto problémům velmi zastaralý přístup, bohužel.“
„Děkuju vám, pane, jsem vám zavázán,“ sklopil Aberforth hlavu.
„Ještě neděkujte, to si schovejte, až uděláme nějaké pokroky,“ usmál se lékouzelník a pomalu vstal. „Nuže, mladý muži, přeji hodně trpělivosti,“ podal Aberforthovi ruku.
„Díky za váš čas, pane,“ pousmál se mladík a pevně stiskl staršímu muži pravici.
„Jen ještě,“ zašoupal Aberforth nohama, když si lékouzelník oblékal teplý zimní plášť, „jak je na tom teď?“
Muž se usmál: „Spí, a předpokládám, že bude až do rána. Vy byste toho měl využít a také se pořádně prospat. Budete to potřebovat.“
Mladík se pousmál a pokýval hlavou: „To máte nejspíš pravdu.“
„To víte, že ano. Dobrou noc a brzy na shledanou.“
„Děkuji a příjemnou cestu, pane.“ Sledoval ještě, jak muž prošel brankou, než zavřel domovní dveře. Opřel se o ně a zhluboka vydechl. Jak tohle zvládne? Kdyby věřil v Boha, modlil by se. Takto si jen promnul obličej rukama a pomalu vešel do své ložnice, kde padl na postel a ihned usnul.

Zpět na obsah

Kapitola 29: 28. Najdeme světlo?

Aberforth vpadl do své ložnice a práskl za sebou dveřmi. Vztekle přešel po malé místnosti a pěstí praštil do desky psacího stolu, až ho zabolelo v ruce a do očí mu vyhrkly slzy.
Merline, proč? Proč?! Má tohle zapotřebí?! Unaveně se sesul na židli a opřel obličej do dlaní. Už měsíc se pokoušel přivést Albuse k životu, ale všechno vyšlo vniveč. Veškeré jeho pokusy byly marné. Hučel do něj pořád a začínal si sám připadat jako blázen trpící samomluvou. Ač se tomu ze všech sil bránil, začínal propadat zoufalství. Jeho letargie ho děsila. Lektvary mu musel nutit. Odmítal je, nechtěl se léčit. Nakonec se musel uchýlit k tomu, že mu je dával tajně do pití. Příčilo se mu to, ale copak mohl dělat něco jiného?! Copak by ho v tom měl nechat? To přeci nejde, nemohl, nesměl a jen jeho paličatá tvrdohlavost zapřičinila, že se ještě nevzdal. Vyhlásil Albusovi válku, kterou chtěl za každou cenu vyhrát. Bojoval ze všech sil s jeho mlčenlivostí, odevzdaností a hledal sebemenší jiskřičku života v jeho temném vědomí. Hledal, ale nenacházel.
Jak dlouho to ještě vydrží? Byly chvíle, kdy už toho měl všeho dost, kdy měl sto chutí sbalit svých pět švestek a utéct jako po smrti sestry. Být pryč, vypadnout z toho všeho. Když se ale uklidnil, věděl že nesmí, nemůže. Albus byl jediný člověk na celém světě, kterého měl. Musel to vydržet kvůli němu, kvůli sobě. Nemůže to přeci trvat věčně! Jednou se to musí zlomit, musí se to obrátit. Ať už k horšímu, nebo k lepšímu. Už jednou ho opustil, a teď to neudělá. Bathilda říkala, že byl nemocný, možná kdyby zůstal doma, nezašlo by to tak daleko. Ale jak by mohl, když tenkrát v něm jediný pohled na něj vyvolával nezvladatelnou bouři vzteku?! Jenže tím nemělo cenu se trápit. Minulost nezmění.
Zhluboka povzdechl a prsty si zajel do rozježených vlasů. Včera se tu zastavil lékouzelník. Nebyl nadšen z toho, že neudělali žádný pokrok. Znovu navrhl hospitalizaci, a Aberforth se tomu stejně usilovně bránil. Jeho stav se nehoršil, díky lektvarům se jim podařilo potlačit bludy a děsivé noční můry. Fyzicky vypadal mnohem lépe, spánek a, sice skromné, ale pravidelné jídlo mu evidentně dělaly dobře, ale to bylo všechno. Jinak se nezměnilo nic, vůbec nic, a to ho děsilo.
Znovu vstal a přešel po pokoji. Přemáhal v sobě vztek, který ho popadl před chvílí. Musel se ovládnout, musel být klidný. Prostě musel! Ve chvílích jako byla tato, měl sto chutí mu křičet do obličeje, nadávat, rozbíjet věci, třást s ním, dokud se neprobere, a to pak utíkal do svého pokoje. Zavíral se před světem, zavíral se před ním a tady běsnil, vybíjel svůj vztek, dokud se neuklidnil, dokud nenašel ztracenou rovnováhu, dokud v sobě nenašel aspoň trochu síly jít dál nebo se alespoň plahočit.
Kdyby už aspoň bylo jaro. Dny se sice pomaličku prodlužovaly, ale kolem domu stále ležely hluboké závěje sněhu. Zima mu připadala nekonečná. Jaro znamenalo naději, nový začátek. Přinese ji i jemu? Přinese ji Albusovi? Musel tomu věřit. Chtěl tomu věřit.
Často vzpomínal na Yorkshire. Léto tam mu připadalo nesmírně vzdálené, jako sen, jako jiný život, který žil kdysi dávno, a přeci to bylo jen něco přes měsíc, co opustil malou farmu, kde zrovna pracoval. Vzpomínal na kyprou farmářku, která v rukou pevně svírala chod celého hospodářství, protože její manžel nedávno zemřel. Na jejího nejstaršího syna Johna, chlapce stejně starého jako on, předčasně dospělého silného mladíka s velkýma rukama. Mlčenlivého, rozvážného, pracovitého. Rychle se spřátelili. A na Malou Lucy. Tak říkal John své mladší sestře, ač těsně před tím, než odjel, oslavila šestnácté narozeniny. Uměla se smát tak vesele a bezstarostně, až ho hřálo u srdce. Když věšela prádlo, obstarávala kuchyni, pobíhala při tom lehkým, téměř tanečním krokem. Rád ji sledoval, když dojila krávy, když se smála a sypala u toho slepicím. Zastala práce za tři, a přesto sršela nezdolnou energií. Zhluboka povzdechl a zatřásl hlavou. Když se s ní loučil, poprvé ji viděl posmutnět. Chyběla mu stejně jako ta tvrdá rázovitá krajina. Jenže teď má jiné povinnosti. Možná, snad, až bude Albus v pořádku, by se mohl do Yorkshiru vrátit.
Teď se ale nesměl nechat strhnout chmurnými myšlenkami. Nesměl se nechat udolat letargií. Přeci to nevzdá! Nemůže to vzdát, už z principu ne. Nikdy se nevzdal, ani teď ne. Přese všechno, co se mezi nimi stalo, nemohl. Dělal to snad proto, aby si to s ním mohl konečně vyříkat? Aby mu někdy dokázal odpustit? Sám netušil. Albus byl jediná rodina, která mu zbyla. Možná je přeci jen něco pravdy na tom, že krev není voda. Ale kde sebrat síly, když docházejí? Kde?
Ušklíbl se a protřel si oči. Za oknem pomalu padala tma, za chvíli bude čas na večeři, měl by ji jít připravit. Zatřásl hlavou a zhluboka povzdechl. Pomalu se zvedl a vyšel ven ze své ložnice.

Malý sad za domem se skrýval v mlze a Aberforth rychle přeběhl tajícím sněhem do kůlny. Potřeboval naštípat dříví a připravit na oheň v kamnech. Když šlápl do hluboké kaluže a v botě mu začvachtala studená voda, odfrkl si a zaklel. Vpadl dovnitř a snažil se vyklepat vodu z boty. Moc mu to ale nepomohlo.
Rozhlédl se po kůlně. Díky Merlinovi, měli dříví dost. Uvolnil sekyru a začal na špalek skládat jedno polínko za druhým, aby je mohl rozštípat a připravit do kamen. Byla sotva půlka února a venku byla obleva. Tušil, že zima ještě nekončí, ale přesto už v kostech cítil jaro, jako lezavé napětí, které ho pohánělo k činnosti. Jako neklid, který ho zachvacoval každý rok, ať byl kdekoliv. Vždy byl citlivý na přírodní děje, na přírodní koloběhy, ať už to byly změny ročních období, nebo fáze měsíce. A teď neměl stání, táhlo ho to ven. Copak se z něj za ten rok stal tulák, který nevydrží na jednom místě? Nebo byl takový vždycky, jen to nevěděl? Copak ho tu dříve držela jen milovaná Ariana? Ušklíbl se, znovu se rozehnal sekyrou a připravené polínko se rozpadlo na dva kusy. Nemůže pryč, ještě ne, dokud nedosáhne toho, co si předsevzal, nemůže odejít. Ale pak? Pak už ho tu nejspíš nic neudrží.
Ač bylo chladno a od úst mu stoupala pára zapotil se. Zhluboka vydechl a opřel sekyru. Hřbetem ruky si otřel zvlhlé čelo, na chvíli si sedl na špalek. Rozhlédl se po temné prostorné kůlně a stáhl obočí v zamyšlení. Chyběla mu práce kolem zvířat, chyběla mu každodenní stereotypní jistota, kterou domácí zvířectvo přinášelo. Když už tu musel trčet, co kdyby do jara přestavěl kus kůlny na chlívek? Vstal, založil ruce v bok a rozhlédl se. Kdyby přerovnal dříví a zahradní nářadí dozadu, promnul si bradu a zamračil se. Došel k hrubým dveřím, opřel se o rám a rozhlédl se po jejich zahradě. U domu byla malá terasa a kolem ní rostly růže, které pěstovala Ariana. Pokud ovšem nezmrzly, nikdo je na zimu nepřikryl. Jinak byly v zahradě jen stromy a tráva. Kdysi tu bylo několik zeleninových záhonů, ale ty po matčině smrti zrušili. Neměl se o ně kdo starat. Jedna koza by se tu uživit mohla. Pousmál se. Bude to muset ještě promyslet. Vrátil se do kůlny a posbíral naštípané dřevo, aby je mohl odnést dovnitř.

„Hmm, Denní věštec už neví, co by psal,“ ušklíbl se Aberforth a natočil noviny víc k mihotavému světlu ohně z krbu, který osvětloval obývací pokoj. Po chvilce, kdy studoval text, je sklonil a zkoumavě se zadíval na bratra, který nehnutě zíral do plamenů. Nic. Zase nic. Povzdechl, složil noviny a položil je na područku Albusova křesla. „Dojdu pro lampu, už tam houbelec vidim,“ podrbal se ve vlasech, a když nedostal žádnou odpověď, zavrtěl hlavou a odešel z místnosti.
V kuchyni si protáhl ztuhlá záda a zívl. Další den za nimi a žádný pokrok. Zamračil se a vzpomněl si na rozepsaný dopis pro pana Pullchera nahoře na jeho stole. Dopis, ve kterém žádal o hospitalizaci Albuse. Copak to má doopravdy vzdát? Stiskl zuby a mávnutím hůlky rozsvítil petrolejku. Přeci není takový zbabělec, aby se vzdal! A přesto cítil, jak mu docházejí síly. Všechno se v něm pralo. Zavrtěl hlavou a sebral lampu ze stolu. Pomalu vyšel na chodbu, a když vstoupil do pokoje, zvětšil plamen, aby lépe viděl. To, co uviděl ho dokonale vyvedlo z míry. Merline! Otevřel naprázdno ústa a zase je s klapnutím zavřel. Jen němě zíral před sebe a v hrudi se mu rozlévalo hřejivé teplo. Konečně!
Albus svíral v rukou noviny a prstem přejížděl po řádcích. Ve tváři měl zaujatý výraz. Aberforth téměř nedýchal, jen tiše došel ke stolku a postavil na něj lampu. Mlčky sledoval bratra, neodvažoval se vydat jedinou hlásku, aby ho snad nevyrušil.
„Zemřel pan Cufey,“ zachraptěl tiše Albus a zvedl oči.
Aberforth se pousmál a pomalu si sedl na židli naproti němu. „Znal jsi ho?“ zeptal se s nadějí.
Albus jen kývl hlavou a stáhl obočí v zamyšlení.
„Kdo to byl?“ znovu se pokusil Aberforth o navázání konverzace. Snažil se, aby dotaz vyzněl nenuceně a lehce, hlas se mu ale chvěl vzrušením.
„Nejvyšší divotvorce Starostolce,“ zamrkal Albus očima, po chvilce mlčení, jako by si vzpomněl na dávnou vzpomínku. Znovu sklopil pohled k novinám. „Jak se asi má Horatio?“
„Kdo je Horatio?“ zkoumavě ho pozoroval Aberforth, a když neodpovídal, zkusil to znovu. „Znáš ho? Nechceš mu napsat?“
„Ne,“ odpověděl jen a zahleděl se do krbu. „Nechci,“ vydechl, než se znovu ponořil do mlčení.
Aberforth měl sto chutí bláznivě se rozesmát, ale ještě se ovládl. Nikdy by neřekl, že pár Albusových slov bude pro něj znamenat tolik! Tak teď už to nevzdá! Bratříčku, prohráváš! Na oko nezúčastněně se zvedl ze židle a s rukama v kapsách přešel po pokoji. „Za chvíli půjdeme spát, přijdu pak pro tebe, jen ještě nahoře přiložim do kamen,“ promluvil ještě na bratra, než prošel dveřmi a vyřítil se po schodech. Rozepsaný dopis hodil do ohně, vyhrabal nový čistý pergamen a spěšně načmáral svým neuspořádaným rukopisem nový, který rozechvěle složil a zalepil do obálky. Nastavil ruku sově, která zahoukala a zamrkala očima. Nakonec na ni přeskočila a přijala psaní. Pohladil ji po hlavě a otevřel okno, aby mohla odletět. Sledoval ji s úsměvem, dokud ho neroztřásl chlad zvenku. Pak okno zavřel a přiložil do kamen několik polínek. Sedl si ke stolu a zadíval se zavřeným oknem na temnou oblohu. Konečně, po téměř dvou měsících, udělal nějaký pokrok. Konečně se něco změnilo! Stále se mu chtělo smát. Věděl, že ho čeká ještě spousta práce, ale už se nemínil vzdát!

Matné namodralé světlo ozářilo sklep, když tmavovlasý mladík seběhl po kamenných schodech a svítil si u toho hůlkou. Rozhlédl se po poskládaných bedýnkách. V některých byla ještě jablka. V rohu se krčilo půl pytle brambor, to ale nehledal. Potřeboval zkontrolovat, co všechno bude moct využít na přestavbu kůlny. Co všechno tu je a co bude muset někde sehnat. Vedle byla malá místnůstka, kde skladovali různé harampádí, které by mohli ještě potřebovat. Zachmuřil se a stiskl kliku, a když se dveře se zavrzáním otevřely, vstoupil. Zvedl hůlku a rozhlédl se po malé místnosti. V zádech ho zamrazilo, když zaregistroval množství magie, která se tu nastřádala. Bezděky se otřásl. Bedny s uloženými věcmi byly srovnané u jedné ze zdí. Pak tu byl jen stůl a dvě židle. Několik podivných stojanů. Jinak nic. Vešel dovnitř a pod nohama mu zakřupaly střepy. Zamračil se a sklonil hůlku, aby viděl na zem. Byla tam hromada rozbitého skla kolem velké polstrované bedny, kterou někdo rozbil. Co se tu asi stalo? Podrbal se ve vlasech a chtěl odejít, když zahlédl ještě něco. Opatrně našlapoval a prsty se snažil odhrnout ostré úlomky. Nedokázal ale zabránit tomu, aby se mu některé zaryly do kůže na rukou. Usykl bolestí, ale pokračoval. To, co našel, za to stálo! Odstranil poslední střepy a v prstech sevřel rukověť hůlky. Albusovy hůlky! Hledal ji už od doby, kdy se vrátil, a ona byla tady! Zvedl ji a zkoumavě si ji prohlížel. Byla nepoškozená, naštěstí. Věděl, že patřila otci. Pousmál se. Kdysi dávno tajně sledoval, jak ji předal synovi, než se nechal odvést do Azkabanu. Bylo to to jediné, co po něm zbylo. Povzdechl a zachmuřil se. Možná, kdyby se to tenkrát nestalo, bylo by všechno jinak. Ale nemělo cenu se tím trápit. Nikdy se tím nechtěl trápit. Proč také? Nikdo to už nezmění. Ale poznamenalo je to všechny. Poznamenalo to vztah mezi ním a Albusem. Je snad tohle způsob, jak k sobě znovu najít cestu? Zavrtěl hlavou a pomalu vstal. Bříško ukazováku mu zabarvila krev z malé ranky, strčil si ho do pusy a rychle vyběhl nahoru. Albusovu hůlku uloží, ve správný čas se bude hodit.

Nitrobrana, zaklínadla, přeměňování, vytahoval Aberforth jednotlivé svazky z Albusovy knihovny a skládal je na hromádku. Lékouzelník mu v posledním dopise doporučil předčítat z knih a ptát se ho na to, co v nich bylo. Ušklíbl se. Tohle bude ještě zajímavé. Učení ho nikdy nebavilo a věděl, jak Albus reagoval na jeho hloupé dotazy, když měl ty ojedinělé záchvěvy, kdy se mu snažil pomoci s kouzlením. Obvykle to skončilo ostrou hádkou. Ale třeba je to způsob, jak ho dostat z letargie. Každopádně, hůlku bude mít pořád po ruce. Hořce se ušklíbl.
Popadl komínek knih a položil ho na stůl. Potřeboval ještě čisté pergameny. To málo, co ještě měl, už mu došlo. Otevíral jednu zásuvku za druhou. Samé popsané, odfrkl si a zpozorněl, když prsty narazil na něco tvrdého. Zamračil se a zalovil hlouběji v zásuvce. Vytáhl velkou, stříbrem zdobenou, knihu. Zaujatě si ji prohlížel a dlaní přejel po černých deskách. Byla krásná. Opatrně ji položil na stůl a otevřel sponu s velkým karneolem. Zalistoval stranami a zachmuřil se, byla psaná písmem, které neznal. Třeba mu to Albus vysvětlí. Přidal ji na hromádku. Nakonec v poslední zásuvce našel, co hledal. Sevřel v podpaží několik prázdných archů, v rukou knihy a opustil pokoj.

Albus mlčky zíral do plamenů v krbu, Aberforth zaklapl učebnici přeměňování, zhluboka si povzdechl, zívl a promnul unavené oči. Dnes už toho měl dost. Všechny jeho otázky zůstaly bez odezvy. Odložil knihu na stolek a vstal. Pak ho ale ještě něco napadlo. Zespodu vytáhl tu velkou zdobenou, kterou našel v Albusově stole. Pousmál se, pomalu přistoupil k bratrovi a položil mu velký svazek na klín. „Co je to?“ zeptal se ho tiše.
Albus jen pomalu stočil pohled na knihu. Chvíli mlčky zíral na černé desky, než ji sevřel v rukou. Aberforth viděl, jak se mu chvějí ruce, když ji zvedl, jak mu zbělely klouby na prstech, když ji pevně stiskl.
„Kdes ji vzal?!“ zavrčel tiše Albus a zamračil se. Aberforth ztuhl. Vycítil hrozbu v jeho hlasu.
„Já... našel jsem ji, když jsem hledal čisté pergameny...“ zamumlal a pro jistotu zabloudil rukou do kapsy, kde měl hůlku.
Albus zabodl zlobný pohled do bratra a pomalu vstal. Aberforth ustoupil o krok a vytřeštěně na něj zíral. Šel z něj strach.
„Co se máš co hrabat v mém stole?!“ zloba z jeho hlasu tvrdě rezonovala. Zloba a bolest.
„Já... nechtěl jsem... nevěděl jsem, potřeboval jsem jen pergameny, uklidni se, prosím,“ Aberforth ustoupil ještě o krok a zády narazil na zeď. Stiskl zuby, hůlku měl připravenou v ruce.
Albus mu chvíli zlobně zíral do vyděšené tváře. Propaloval ho očima, které potemněly a odrážely se v nich plameny z krbu. Kolem něj se vznášel hrozivý oblak neovladatelného vzteku. Mohla to být sotva chvíle, ale Aberforthovi připadala nekonečná, než bolestně zavřel oči, zhluboka vydechl a sklopil hlavu. Hodil mu knihu k nohám a promluvil, tak tiše, že ho sotva slyšel. „Vrať ji zpátky a už ji nikdy nevytahuj!“
„Dobře, dobře, slibuju,“ sledoval ho, jak se otočil, pomalu si sedl zpět do křesla a opřel obličej do dlaní. Několikrát naprázdno polkl, aby zahnal sucho v krku, než se pomalu sehnul a sebral knihu ze země. Spěšně vyběhl z pokoje, v Albusově ložnici ji zavřel do zásuvky, v níž ji našel. Tak to se moc nepovedlo, opřel se rukama o stůl, sklonil hlavu. Nikdy by neřekl, že se ho bude bát, ale před chvílí z něj měl opravdu strach, i když neměl hůlku, i když byl zesláblý. Zhluboka se nadechl, aby zahnal poslední zbytky obav. Jeho přání milerád splní.

Zpět na obsah

Kapitola 30: 29. Otázky

Aberforth seděl v kuchyni u stolu a zamyšleně vyhlížel oknem ven, kde tma noci pomalu ustupovala dennímu světlu. V kamnech už nějakou dobu praskal oheň a on si hřál ruce o hrnek s čajem. Dnes špatně spal. Byl úplněk. Povzdechl a upil kouřící tekutinu, než znovu upřel oči k světlající obloze za oknem.
Bylo to několik měsíců, co se vrátil domů. Sníh už roztál a polehanou stařinou se začaly nesměle prodírat první sněženky. Slunce svítilo častěji a déle. Jaro mu, po dlouhé temné zimě, dodávalo sílu, naději. Ano, měl ji. Opravdu. Tenkrát, když přistihl Albuse, jak si čte v novinách, pocítil ji tak silně, že se málem zalkl. Dennodenně se pak se probíral Albusovou knihovnou a vybíral svazky, ze kterých mu předčítal. Ptal se ho, snažil se ho donutit reagovat. Ze začátku mu skoro neodpovídal, ignoroval jeho dotazy. Aberforth byl ale tvrdohlavý. I když trvalo téměř dva měsíce, než v něm dokázal probudit zájem, nemínil to vzdát. Chytil se toho stébla jako tonoucí a nehodlal ho pustit. Nehodlal se nechat odradit mlčením. Útočil na Albuse dotazy ohledně přeměňování, nitrobrany, i mudlovské optiky. Sice často pořádně nevěděl, o co jde, přece se paličatě vyptával na všechno, co ho napadlo, nepřestával s hloupými otázkami. Provokoval ho. Až konečně pomaličku, kámen po kameni, rozebral tu hráz, která je dělila. Hráz, kterou si Albus kolem svého vědomí vystavěl.
Když se mu konečně podařilo přimět Albuse k odpovědím, byly tiché, nejisté, jako by stále hledal správná slova, a nemohl je najít. Ale čím více se ptal, tím více Albus nabýval na jistotě. A včera ho konečně vyprovokoval k bouřlivé výměně názorů.

„Albusi?“ promluvil Aberforth a zadíval se na bratra, který zíral do plamenů v krbu. Ten jen kývl, ale pohled nezvedl. Venku byla už tma a na stole plápolala zapálená petrolejka.
„Vysvětli mi to s tou přeměnou stolu v koně. Proč se nepoužívá stejný zaklínadlo jako při proměně v býka?“
„To jste se měli učit ve škole,“ odpověděl tiše Albus a dál nehybně sledoval plameny.
„Nebyl sem tam, nevzpomínáš si?“ nedal se odbít Aberforth.
„Hmm, najdi si to v knize.“
„Já to ale nechápu, vysvětli mi to.“
„Je to jednoduché,“ promnul si Albus obličej rukama po chvíli mlčení a zvedl unavené oči, které na něj upřel. Krátce se zamyslel, pak začal potichu vysvětlovat: „Kdybys použil stejné zaklínadlo pro přeměnu v koně, jako v býka, logicky bys nemohl vyčarovat ani jedno. Když použiješ zaklínadlo pro přeměnu v koně, a při tom si představuješ býka, nikdy nemůžeš dosáhnout uspokojivého výsledku.“
„Ale proč?“ zvedl tázavě obočí a zaklapl učebnici přeměňování pro pokročilé.
Albus povzdechl. Pak se narovnal v křesle a spojil dlouhé prsty do stříšky. „K zaklínadlu patří myšlenka. Pokud myšlenka vyjadřuje něco jiného, nemůže být kouzlo úspěšné.“
„Ale zaklínadlo je jen slovo, zvuk,“ stáhl obočí Aberforth.
„Ano, je jen zvuk, jenže pomůže koncentrovat myšlenky na to, co chceš udělat.“
„A co neverbální magie, vždyť tam přece zaklínadla nejsou potřeba, proč teda záleží na tom, jaký zaklínadlo vyslovim?“
„Pokud kouzlíš neverbálně, musíš celou svou mysl soustředit na kouzlo, pokud použiješ zaklínadlo, není to nutné, zaklínadlo funguje jako vodič, jako spojnice mezi myšlenkou, tvou magií a hůlkou, chápeš to?“ tázavě zvedl obočí Albus a zamračil se.
Aberforth cítil, že je na správné cestě. Chtělo se mu smát, ale věděl, že musí vytrvat. Proto nasadil soustředěný výraz. „Proč teda záleží na tom, jakej zvuk vydám? Není to jedno?“
„Není to jedno, jinak by nebyla zaklínadla,“ zavrčel Albus.
„Ale proč, když můžu kouzlit i bez zaklínadel?“
„Aby ses naučil usměrnit myšlenky, je to tak snadnější než neverbálně, proto vznikla zaklínadla, to se ti tady snažím celou dobu vysvětlit. I když kouzlíš neverbálně, stejně myslíš na dané zaklínadlo. Je to jednodušší, než složitě vymýšlet účinek kouzla. Pokud ho budeš vymýšlet, pak se nesmíš v myšlenkách rozptýlit, jinak bys byl neúspěšný, “ Albus prudce vstal z křesla a rázně přešel po pokoji.
„Aha, a proč se vlastně přeměňuje psací stůl v koně nebo býka? K čemu to je?“ bezelstně se usmál Aberforth, když po něm Albus šlehl pohledem a povzdechl.
„Protože se na tom naučíš zpracovat svou energii a usměrnit ji, jak potřebuješ. Když to zvládneš, pak jsi schopen přeměnit cokoliv na cokoliv, ale pokud nemáš správný základ, nikdy ti to nepůjde.“
„Ale nemůžu k tomu použít stejné zaklínadlo, to je hloupé.“
„Pak existují jiná zaklínadla a schopní kouzelníci dokáží kouzlit i bez nich.“
„Ty bys to dokázal bez zaklínadel?“ tázavě zvedl obočí Aberforth.
Albus se zarazil, pomalu zvedl pohled od podlahy na Aberfortha, pak tiše odpověděl: „Možná.“
„Ukážeš mi to?“ neuhnul mladší mladík pohledem. Albus chvíli stál mlčky. Nakonec zavrtěl hlavou „Ne!“ sykl, rychlým krokem vyšel z pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Aberforth se pousmál a pokýval hlavou. Zvedl se od stolu, aby přiložil do kamen. Albus mu už byl schopen pomoci v domácnosti. Zapojil ho do všedních činností a on se tomu nebránil. Bude se moct brzy rozhlédnout po nějaké práci. Věděl o několika statcích v okolí, kde by se jim mohla hodit pracovní síla. Na jaře byla vždycky spousta práce a statkáři nabírali nádeníky. Když z horního patra zaslechl kroky, usmál se a vrátil se ke stolu.
„Dobré ráno, dáš si čaj?“ pozdravil jako by nic Albuse, když vešel do kuchyně.
Ten mu kývl v odpověď a sám si nalil voňavou tekutinu do hrnku, který vyndal z příborníku. Opřel se zády o jeho desku a podmračeně sledoval Aberfortha.
„Proč to děláš?“ zeptal se tiše Albus a napil se, odložil hrnek na kredenc a založil ruce na hrudi.
„Co?“
„To všechno. Proč jsi se mnou zůstal?“
„Abych se měl s kým dohadovat,“ ušklíbl se Aberforth. Dnes měl dobrou náladu.
Albus mu oplatil jeho úšklebek a zavrtěl hlavou: „Co kdybys mluvil trochu vážně?“
„Ale, tak pán touží po vážnosti. No nic, můžu bejt rád, že se mnou vůbec mluvíš,“ provokoval Aberforth a napil se čaje.
„Není s tebou kloudná řeč,“ zabručel Albus a chtěl odejít.
„To říká ten pravej,“ ušklíbl se znovu Aberforth, „počkej, řeknu ti to, ale ty mi na oplátku taky něco řekneš.“
Albus povzdechl a ohlédl se ode dveří, kam mezi tím došel, pak se beze slova otočil a sedl si naproti Aberforthovi. Sevřel v prstech hrnek a upřeně se zadíval na desku stolu: „Myslel jsem, že mě nenávidíš.“
„Jo, taky jsem si to myslel, asi půl roku, po tom, co sem odešel,“ zvážněl Aberforth, „jenže pak vztek vyprchal. Nevěděl sem, žes byl nemocný.“
„Nevyčítám ti to, asi bych na tvém místě udělal to samé.“
„Jo, nezapřeme se,“ pousmál se Aberforth, pak ale sklopil pohled, „pořád mi to říkala.“
Albus stiskl zuby, prsty si pevně sevřel kořen nosu a oči se mu zaleskly.
„To jsem neměl říkat,“ skousl si ret Aberforth.
Albus zavrtěl hlavou a stěží přemáhal slzy: „Jak s tím mám žít?“
„Zapomeneš,“ utrousil Aberforth a uhnul pohledem.
„Myslíš, že to jde?! Myslíš, že jde, jen tak zapomenout? Když to je moje vina!“
„Byla to nešťastná náhoda,“ vydechl Aberforth se sebezapřením.
„Abe, nelži, když to neumíš! Víš to stejně dobře jako já, sám jsi mi to vykřičel do obličeje!“
„Byl jsem... idiot.“
„Ne, měl jsi pravdu, nic víc. Já jsem byl idiot, zaslepený, sobecký pokrytec! Vlastně nechápu, proč jsi se vrátil.“
„Ještě řekni, že ti to vadí,“ zamračil se Aberforth a změřil si ho pohledem.
„Ne, to bych lhal. Jen už jsem skoro zapomněl... jaké je to nebýt sám,“ pousmál se Albus.
„Táhlo mě to domů,“ promluvil tiše Aberforth po chvíli mlčení, „víš, taková podivná nervozita, jako bych měl bejt někde úplně jinde. Přišel jsem na poslední chvíli.“
„Možná kdybys přišel o chvíli déle, měl bys méně starostí,“ zkoumavě si ho prohlížel Albus.
Aberforth se zamračil. „Tak laskavě nemluv!“ Chvíli pozoroval, jak v prstech otáčí hrnek, a pak se tiše zeptal: „Kde jsi vzal ten jed?“
Albus prudce zvedl hlavu a vzápětí uhnul pohledem. „Koupil jsem ho na Obrtlé, když jsem byl loni na jaře v bance pro peníze, vlastně nevím proč, snad, kdybych někdy našel odvahu to skončit... když už bych nedokázal vydržet sám se sebou...“
„To byla pěkná hloupost,“ ušklíbl se Aberforth a Albus se na něj zkoumavě zadíval.
„Proč to všechno děláš?“ zeptal se po chvilce mlčení.
Aberforth zvedl pohled a zadíval se mu upřeně do očí. Po těch dlouhých měsících prázdnoty v nich viděl tu nekonečnou bolest, smutek, strach, které jeho bratr ukrýval hluboko v sobě. „Ty bys to pro mě taky udělal.“
Albus kývl hlavou a po chvíli tiše promluvil: „Udělal.“
„Tak vidíš, tak se tak hloupě neptej.“
Albus se smutně pousmál, skousl si ret a zadíval se na bílou stěnu někde za Aberforthovým ramenem. Chvíli mlčel, než znovu promluvil: „Dokážeš mi někdy odpustit?“
Jeho bratr se zachmuřil: „Možná.“
Albus mlčky kývl a napil se čaje, chtěl se zvednout, ale mladík ho gestem zarazil. „Ještě si sedni,“ vážně se na něj zadíval, a když se Albus znovu usadil na židli, zeptal se přímo: „Pročs tenkrát neodešel? Myslel sem, že odjedeš do zahraničí nebo do Londýna.“
Albus si promnul obličej rukama a chvíli mlčel. „Chtěl jsem být sám, nechtěl jsem mezi lidi. Moje vina byla příliš velká, než abych dokázal zapomenout. Začít znovu. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat. S tím kdo jsem, s tím co mám v sobě,“ uhnul pohledem.
„Co máš v sobě?“ zeptal se tiše Aberforth a Albus sebou trhl a upřel na něj podmračený pohled.
„Nechtěj to vědět. Není to nic hezkého.“
Aberforth se odmlčel a chvíli studoval dřevo na desce stolu, než znovu tiše promluvil: „Proč nechceš kouzlit?“
Jeho starší bratr se zadíval na svoje ruce. „Je to důležité?“
„Myslim, že je,“ pozoroval ho upřeně.
„Magie znamená moc. Já nesmím mít v rukách něco tak...“
„Albusi, to je přece hloupost. Jsi kouzelník, nemůžeš ušlapat svoji sílu, víš dobře, že to nejde!“ skočil mu do řeči Aberforth.
„Nevíš, o čem mluvíš! Já toho nejsem hoden, jsem příliš... nebezpečný,“ poslední slovo vydechl sotva slyšitelně.
Aberforth ho chvíli mlčky pozoroval. „Čeho se bojíš?“ zeptal se nakonec tiše.
Albus sebou trhl. Na to už se ho někdo ptal... Někdo, na koho nechtěl ani pomyslet, a přece se nemohl těch vzpomínek zbavit.
„Sebe,“ odpověděl po tom, co si promnul kořen nosu, „bojím se, že se nedokáži ovládnout.“
„Proč?“
„Protože už jsem se jednou málem nechal zlákat. Kdo ví, jak daleko by to zašlo, kdyby... Nechci to pokoušet!“ odsekl rázně a vstal. „Nechci o tom...“
„To kvůli němu?“ nedal se odbít Aberforth a skočil mu do řeči, protože vytušil, že se chystá odejít.
„Záleží na tom?! Je to tak důležité?! Nechci o tom mluvit, rozumíš?!“ prudce se otočil a zasyčel na Aberfortha, až se přikrčil. Vzápětí praskl hrnek, který nechal stát na stole, a zbytek čaje se rozlil po dřevěné desce.
Aberforth vyskočil na nohy a vykuleně zíral na hromádku střepů. Nakonec zvedl hlavu a prosebně se zadíval na bratra, který se otočil k odchodu. „Počkej, nemůžeš to v sobě dusit!“
Albus se pomalu otočil a změřil si ho podmračeným pohledem: „Neříkej mi, co mám dělat, už vůbec ne, když nevíš, o co jde!“
Aberforth stiskl rty a zamračil se. „Tak mi to řekni!“
Jeho starší bratr se zhluboka nadechl, bolestně zavřel oči a promnul si kořen nosu: „Vím, proč se ptáš, ale můj názor nezměníš. Prosím, pamatuj si to!“ Aberforth jen sklopil pohled.
„A taky bys mi mohl přestat dávat do pití lektvary,“ založil Albus ruce na prsou.
„Já.... jak o tom víš?“ trhl sebou Aberforth a vykulil modré oči.
Albus se neubránil úsměvu: „Nejsem takový hlupák, abych to nepoznal.“
„Já... ale... jak...“ koktal mladík a zrudl.
„A taky nemusíš přede mnou tajit návštěvy lékouzelínka, vím o tom.“
„Já... nechtěl sem...“ ošil se Aberforth nervózně.
„Ode dneška budu lektvary brát sám a tvých přátelských posezení s lékouzelníkem se chci účastnit, ano?“
„Jo, já jen... když už nebudeš dělat žádný bejkárny...“
„Výborně,“ pousmál se Albus a otočil se k odchodu.
„Jen... ještě dneska se chci pustit do přestavby kůlny, pomůžeš mi?“ vzpamatoval se rychle Aberforth.
„Pokud chceš,“ pokrčil rameny Albus a otevřel dveře.
„Fajn,“ usmál se mladík a šel najít hadr, aby otřel rozlitý čaj.

Zpět na obsah

Kapitola 31: 30. Síla kouzel

Albus pečlivě rozmíchával v plechovém kýblu vápno s vodou. Minulý týden s bratrem společnými silami vyspravili zdi v obývacím pokoji a Aberforth je teď bílil. Odmítl použít kouzlo, tak se do toho museli dát po mudlovsku. Povzdechl a hřbetem ruky si otřel čelo. Ano, Aberforthovi se podařilo vyvléct ho znovu k vědomí. Ale kde hledat pevnou půdu pod nohama? Klid bez břemene, které ho tížilo? Bez věčného připomínání si vlastních zvrácených chyb? Zachmuřeně se rozhlédl okolo. Ovšem, musel si přiznat, že chce žít, ale bude někdy schopen volně dýchat?
Slunce svítilo a za domem na terase bylo příjemně teplo. Aberforth, hned jak to šlo, vysekal polehanou stařinu a v zahradě se zelenala nová tráva. Ptáci zpívali ve větvích, kde z pupenů rašily mladé listy. Zhluboka nadechl teplý vzduch. Stále nevěděl, kde je jeho místo. Stále nenacházel smysl své existence.
Za ten dlouhý čas, kdy byl ponechán o samotě, konečně pochopil, co znamenala Arianina prosba, proč chtěla jeho přísahu. A i přesto se málem nechal strhnout. Tak málo stačilo, a před cestou do pekla ho uchránil Aberforthův spravedlivý hněv. Jak má ale naplnit svou přísahu, když si není jistý sám sebou? Kde najít sílu? Odvahu? A hlavně pokoru? Jak konečně překročit vlastní stín? Jak začít znovu?
Upřel oči na své ruce umazané od bílého vápna. Lehce se chvěly a on věděl, že to není tak dlouho, co je neudržel v klidu. Co mají dělat, aby uchránily mysl před scestím? Co mají dělat, aby udržely na uzdě jeho? Co uměl jiného, než kouzlit? Magie a kouzla pro něj byla celým světem, jeho světem. Světem, který si chtěl... musel odepřít.
Cítil v sobě narůstající tlak magie. Občas přemýšlel nad tím, jak se asi musela cítit Ariana. S neustálým vnitřním tlakem, se sílou, kterou neovládala. Obdivoval, jak se s tím dokázala vyrovnat, o to více, že teď věděl, jaké to je. On také nesmí podlehnout, naučí se žít bez ní, bez kouzel, jako obyčejný mudla nebo moták. Magie je pro něj příliš nebezpečná. Z myšlenek ho vytrhlo zamečení a bolest v koleni.
„Auuu!“ vylétlo mu z úst, než se rychle otočil. „Kůzle potměšilý, to se dělá?! Huš, jdi se pást!“ snažil se rukama odstrčit malého kozlíka, který na něj dorážel a snažil se klubajícími se rohy znovu nabrat jeho koleno.
Aberforth si před nedávnem našel práci na nedalekém statku a tam se mu podařilo zachránit před porážkou starší poraněnou kozu i s kůzletem. Když ho Albus sledoval, jak se o zvířata pečlivě stará, jak léčí její nohu, musel se chtě nechtě usmívat. Vycítil, že jeho bratr zvířatům rozumí, má je rád.
Když se mu konečně podařilo zbavit kozlíkovy pozornosti, zamyšleně se podrbal ve vousech a zastínil si oči proti slunci, jak sledoval skotačící mládě.
„Albusi, už to máš?“ vyrušil ho Aberforthův hlas, když na něj zahulákal ode dveří a on sebou leknutím trhl a zachmuřeně se otočil.
Jeho bratr se opíral o rám dveří. Byl od hlavy po paty zacákaný bílým vápnem a šklebil se na něj, když vyklepával velkou štětku nad travou.
„Hmmm,“ zabručel Albus a popadl kýbl, aby ho mohl odnést.
„Pěkně roste, zloduch rohatá, na podzim z něj bude pěknej kus, prodáme ho na trhu,“ usmál se Aberforth a kývl směrem ke kozlíkovi, který se marně snažil vyprovokovat ke hře svou poklidně se pasoucí matku. Albus se pousmál a kývl hlavou. Zvířatům moc nerozuměl a neměl tolik zkušeností, aby mohl uspokojivě odpovědět.
„Už to budu mít, tohle bude stačit. Co kdybysme příští týden vymalovali kuchyň?“ zadíval se na něj zkoumavě Aberforth.
Albus pokrčil rameny: „Když myslíš.“
Aberforth povzdechl, sehnul se, popadl kýbl a zmizel vevnitř.

„Pomůžeš mi?“ houkl na Albuse bratr, když procházel kolem dveří do pokoje. Zrovna se hůlkou snažil ovládat několik košťat a hadrů, kterými se pokoušel uklidit nepořádek po malování. Dělaly si ale co chtěly a ne a ne ho poslouchat.
Albus nakoukl dovnitř, ale musel urychleně uhnout, aby ho nepraštila násada smetáku, který s třeskem spadl na zem.
Aberforth se ušklíbl, jak potlačoval smích a podrbal se v rozježených vlasech: „A kruci, nechtěj mě poslouchat...“ odfrkl si a zadíval se na bratra, který protočil oči v sloup.
„Taky koukám. Jen bys mohl páchat atentáty na někoho jiného, buď od té lásky. Asi se do toho budeme muset dát rukama,“ vešel dovnitř Albus a rozhlédl se po vyprázdněné místnosti. Musel uznat, že to tu vypadá mnohem lépe než předtím.
„A co kdybys to zkusil ty? Byl jsi vždycky v čarování lepší. Jinak na tom necháme ruce,“ zkoumavě ho pozoroval.
„To není dobrý nápad, Aberforthe. A navíc, ani nevím, kde zůstala moje hůlka a nemíním ji hledat,“ zamračil se Albus. Zalhal, ač dobře věděl, kde zůstala, zůstane pěkně tam. Otočil se na podpatku. „Jdu dát ohřát vodu,“ houkl ještě přes rameno, než chvatně vyšel z místnosti.
Aberforth se ušklíbl. Něco ho napadlo. „Hloupá výmluva, bratříčku,“ sykl, vyběhl z pokoje a vydusal po schodech do své ložnice. Mínil svůj plán ihned zrealizovat.

Albus s bouchnutím postavil na zem dva kýble s kouřící vodou, pohledem přejel zacákanou podlahu, zamazaná okna a povzdechl si. Do večera měli co dělat.
Aberforth stál u okna s rukama založenýma na hrudi a s nečitelným úsměvem ho sledoval.
„Tak co, dáme se do toho, nebo tam budeš stát jak špatně vytesaná socha?!“ zamračil se na něj Albus a hodil hadr do vody.
„Říkal jsi, že nevíš kde je, ale já jo,“ povolil ruce a v dlani svíral hůlku. Albusovu hůlku.
Albus se zarazil a vzhlédl. Stáhl obočí a ustoupil o krok. „Kde jsi ji vzal?!“
„Našel jsem ji ve sklepě, v hromadě střepů. Nevím, co to bylo, co jsi tam rozbil, ale byla tam,“ stále se usmíval Aberforth, zkoumavě si ji prohlížel a otáčel ji v prstech.
„To bylo optické sklo,“ povzdechl Albus a promnul si obličej rukama. Nedokázal odtrhnout oči od kousku dřeva v bratrových rukou. Přitahoval jeho pohled jako magnet. Pocítil tak silnou touhu se jí znovu dotknout, sevřít ji v prstech a kouzlit, že se až zachvěl. „Schovej ji, prosím, a už ji nikdy nevytahuj,“ zachraptěl se sebezapřením.
„Ne,“ pousmál se Aberforth a v očích se mu zablesklo.
„Kouzlit nebudu, kolikrát ti to mám ještě...“
„Já vím, kouzlit nechceš, tak k čemu by ti byla,“ rukama sevřel oba její konce a zabral. Dřevo se lehce prohnulo.
Albus ihned pochopil, co chce udělat. „NE!“ vykřikl a vrhl se na bratra. Prudce do něj strčil, až upadl na zem a hůlku mu vytrhl z ruky. Zalapal po dechu, když si uvědomil, co drží v dlani. Ruka mu mravenčila a vlasy v zátylku se naježily. Už ji ale nedokázal odhodit, nedokázal povolit prsty, když z její špičky vytryskl proud zlatých jisker. Merline! Štěstí , které zaplavilo jeho hrudník zatlačilo všechen strach, úzkost. Cítil se zase celý, jako by mu někdo vrátil chybějící kus duše, jako by ho znovu zcelil.
Aberforth si na zemi třel naražený loket, přesto se ale usmíval. Věděl, že vyhrál. Tohle bylo jeho velké vítězství. Nechtěl hůlku doopravdy zlomit, to by neudělal. Chtěl jen vyprovokovat bratra a konečně byl úspěšný. Sledoval, jak Albus švihl hůlkou a z okna zmizely bílé cákance. Jak rozhýbal koště, donutil mokré hadry tančit a pokoj jako by se naplnil zlatým světlem. Vlastně ho nikdy pořádně neviděl kouzlit. Byl z něj najednou jiný člověk. Připadalo mu, jako by ožil. Narovnal do té doby shrbená záda, jeho pohyby byly svižné a rychlé, oči mu zářily světlem, které v nich celé měsíce nezahlédl.
Albus se nechal unést radostí. Když už jednou začal, nedokázal přestat. Mával hůlkou a pokoj se roztančil pohybem všech věcí, které byly v dosahu. Když se pak zadíval na Aberfortha, stále ještě ležícího na ušpiněné podlaze, sklopil pohled. Přistoupil k němu a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. „Omlouvám se,“ pousmál se, když bratr pevně sevřel jeho dlaň a nechal se vytáhnout do stoje.
„To nic,“ ušklíbl se Aberforth a ometl si prach z kalhot, „účel světí prostředky.“
Albus zamrkal, aby zadržel slzy. „Idiote, pitomej,“ vydechl a pak z náhlého nepochopitelného popudu sevřel bratra v náručí. Aberforth překvapeně vykulil oči a zalapal po dechu. Takový projev vděku věru nečekal a uvedl ho do rozpaků. Poplácal Albuse po zádech a usmál se. „To je dobrý,“ zahučel. Nevěděl, jak se má chovat.
Albus ho pustil a podrbal se ve vlasech. „Promiň, nechal jsem se unést, já... díky,“ pousmál se.
„To chápu,“ ušklíbl se Aberforth a uhnul před hadrem, který tančil nebezpečně blízko jeho nohy a rozstřikoval kolem sebe spršky vody.

Albus mávnutím hůlky poslal na stůl konvici s čajem, dva hrnky a obložené chleby, které připravil k snídani a pousmál se. Když už začal kouzlit, nedokázal se toho vzdát, nedokázal znovu odložit hůlku. Bylo to jako droga a sám nebyl schopen posoudit, zda je to dobře nebo špatně. Jeho hůlka, jeho magie k němu neodmyslitelně patřily. Vlastně nechápal, jak dokázal tak dlouho žit bez kouzel. Žít? Ne, to nebyl život. Ten rok jako by neexistoval, nežil, jen prostě vegetoval. Jeho vina nebyla o nic lehčí, jeho bolest o nic menší a nechuť k sobě samému se také nezměnila, ale přeci se cítil mnohem lépe. Konečně pochopil, že on by se čarování opravdu nedokázal vzdát. Ani jeho pevná vůle, by mu neumožnila žít bez kouzel. Zešílel by, však k tomu neměl daleko.
Stáhl obočí v zamyšlení. Teď ještě potřeboval vyřešit jeden problém. Musel si co nejdříve najít práci. Nechtěl se nechat dál živit od Aberfortha. Už udělal dost. Bylo na čase, aby se postavil na vlastní nohy, aby se naučil žít sám se sebou a také aby začal splácet svůj dluh Bathildě. Vědomí vlastní neschopnosti ho rozčilovalo. Nepřímo mu to naznačil i lékouzelník, se kterým se konečně mohl rozloučit. Sice ještě užíval některé lektvary, ale už nebyly nutné pravidelné návštěvy. Všiml si i na Aberforthovi, jak se mu ulevilo.
Vzhlédl, když na okně přistála sova a přinesla ranní noviny. Zastrčil jí připravené drobné do váčku na noze a zabaleného Denního věštce hodil na stůl. Pták ještě nestihl ani odletět, když zaslechl, jak si jeho bratr na chodbě oklepával boty. Vracel se ze statku, kde si odbyl ranní díl práce kolem zvířat. Až se nasnídají, obstarají jejich zvířata, než se zase vrátí zpět. Tak, v neměnném rytmu, utíkal den za dnem.
Aberforth vstoupil do kuchyně, kývl mu na pozdrav a s ním místnost naplnila vůně zvířat. Albus se zhluboka nadechl a zachmuřil se. Ta živočišná vůně mu připomněla koně a... Stiskl zuby a prsty si promnul kořen nosu. Nechtěl na něj myslet, a přece se mu stále znovu vkrádal do myšlenek. Nedokázal na něj zapomenout. Na jeho medové oči, nakažlivý úsměv, plavé vlasy rozcuchané větrem, divokou nespoutanou povahu, lákavé nebezpečí, které bylo v něm. Na kruté sebepoznání, které mu přinesl. Jeho poslední slova ho stále stejně bolela.
Nevěděl o něm nic. Když mluvil s Bathildou, záměrně se tomuto tématu vyhýbal a zdálo se, že ani jí se od té doby, co tak náhle odjel, neozval. Byl tomu rád, ač nedokázal zapomenout.
Aberforth ho zkoumavě pozoroval, když si sedal za stůl. „Všechno v pořádku?“ zeptal se tiše, než si nalil čaj do hrnku.
Albus sebou trhl, jako by ho přistihl při něčem nemravném. „Ano, jistě, já... jen jsem se zamyslel,“ rozpačitě se usmál a sedl si naproti bratrovi. Ten z něj nespouštěl pohled. Nedokázal odhadnout, na co myslel, ale podle jeho výrazu soudil, že to nebylo nic příjemného.
„Vypadal jsi... nevím, že tě něco trápí,“ plácl první, co jej napadlo.
Albus se ušklíbl. „Žádná novinka. Přemýšlel jsem nad tím, že bych si měl sehnat práci,“ zamluvil rychle svoje pocity a uhnul pohledem.
Aberforth vycítil, že mu neříká úplnou pravdu, ale ignoroval to a pokrčil rameny: „Pokud chceš.“
„Chci, už jsi toho udělal dost, potřebuji se postavit na vlastní nohy.“
„Co na ministerstvu? Tam už jsi jednou pracoval, ne?“ prohodil Aberforth, než rozbalil noviny a nezúčastněně si je prohlížel.
Albus povzdechl a zavrtěl hlavou: „Ne, pokud nebude jiná možnost.“
„Proč? Čeho se pořád bojíš?“ zadíval se na něj Aberforth přes okraj novin.
„To není důležité,“ zabručel a zakousl se do krajíce chleba. Jeho bratr si jen povzdechl a napodobil ho.
„Hele,“ uchechtl se Aberforth, a když Albus tázavě zvedl obočí, začal předčítat z novin: „Současný ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích Phineas Nigellus Black se po kouzelnickém souboji ocitl v nemocnici Svatého Munga. Jeho zranění jsou velmi vážná a lékouzelníci projevili obavy, že již nebude schopen vykonávat své povolání ředitele. Prozatím ho zastupuje jeho právoplatný zástupce Armando Dippet, ale vzhledem k jeho povinnostem učitele nemůže ředitele zastupovat déle než do prázdnin. Současný ředitel se bohužel není schopen vyjádřit k nastíněnému problému, jelikož není schopen mluvit, ale pouze krákat. Všeobecně se tedy předpokládá, že na jeho místo nastoupí již zmíněný profesor Dippet. I správní rada se k této volbě přiklání. Ovšem dříve je nutné vyřešit závažný organizační problém, a to přísahu ředitele školy. Několik zkušených kouzelníků již pracuje na rozklíčování podstaty ředitelské přísahy a řešení neobvyklého problému současné hlavy Bradavic. Samozřejmě vás budeme informovat o tom, jak se bude situace ve škole vyvíjet,“ dočetl Aberforth a uchechtl se. Dobře si pamatoval úskočného, neoblíbeného ředitele školy, který ho často poctil nějakým tvrdým trestem. Nemohl popřít, že mu něco takového přál.
Albus se pousmál. I on si ředitele pamatoval. Nikdy sice neměl kázeňské problémy, ale pro své aktivity s ním byl nucen být v neustálém kontaktu. Dobře si pamatoval jeho nechuť, když mu jako studentu Nebelvíru předával informace, nebo pověření pro studentskou organizaci při Starostolci. Vzpomínal si také na profesora Dippeta, který ho učil přeměňování, nevysokého drobného mužíka, ale energického a obětavého. Toho by si dokázal představit v ředitelně lépe, než neustále zachmuřeného a neoblíbeného Blacka.
„Asi budou shánět nového profesora, nechceš se přihlásit?“ zašklebil se Aberforth napůl v žertu.
Albus si zaklepal na čelo a zamračil se: „Ty máš ale nápady.“
Aberforth ještě bratra se smíchem popíchl, než vstal od stolu: „Velký profesor Albus Percival Wulfrik Brian Brumbál, to by se ti líbilo ne?“
„Šašku,“ zavrčel Albus a hodil po něm zbabčelé jablko, které měl připravené na stole pro zvířata. Aberforth ho obratně chytil ve vzduchu a ušklíbl se: „Počkám venku, pane profesore!“ a musel rychle uhnout před bratrovýma rukama, kterýma ho chtěl popadnout za límec košile. Ještě na něj vyplázl jazyk, než zmizel na chodbě. Albus jen zavrtěl hlavou. On a profesor? Když je mu sotva dvacet? Co by je asi tak měl učit... Posbíral zbytek jablek ze stolu a vyšel ven za bratrem.

Zpět na obsah

Kapitola 32: 31. Návrat

„Vidíš, říkal jsem ti to,“ ušklíbl se Aberforth a hodil Albusovi přes stůl noviny. Ten se na něj zamračil. Od té doby, co před dvěma měsíci našli v novinách článek z Bradavic, nedal mu Aberforth pokoj. Neustále si ho dobíral a teď evidentně našel onen očekávaný inzerát. Stáhl obočí a otevřel Denního věštce. Pod oznámením, že se ministerským kouzelníkům konečně podařilo vyřešit problém s odchodem stávajícího ředitele a nástupem nového, který bude slavnostně jmenován na konci června, byla zveřejněna informace, že škola hledá nového učitele přeměňování. Zavrtěl hlavou a odložil noviny stranou. Bratrovi by to nikdy nepřiznal, ale občas nad touto variantou přemýšlel. Mohl by se tak vrátit do milovaných Bradavic, měl by šanci začít znovu, od začátku, s čistým štítem a zároveň by byl v ústraní, bez nebezpečných lákadel, která by jej dozajista čekala na ministerstvu. Byl ale moc mladý, nepředpokládal, že by jej ředitel přijal. Většina učitelského sboru byla dvakrát i třikrát tak stará jak on.
Aberforth ho pozoroval přimhouřenýma očima: „Chceš si najít práci, nebo ne?“
Albus jen zvedl pohled a ušklíbl se: „Nehloupni, co bych je asi měl učit? Je mi sotva dvacet.“
„Kdyžs mi dokázal natlouct do hlavy podstatu zaklínadel a základy optiky, aniž bych se to naučit chtěl, tak u těch škvrňat to dokážeš taky, ne?“
Albus jen protočil oči v sloup a vstal od stolu. „Radši běž podojit kozu, tam budeš užitečnější,“ ušklíbl se a začal sklízet ze stolu.
„Provedu, pane...“
„Zmiz už!“ zavrčel Albus a vytáhl hůlku. „Ještě slovo a udělám z tebe pulce!“
„Pravda, měl bys trénovat, ale ne na mě,“ zašklebil se a uhnul před kouzlem, které roztříštilo prázdné vědro na vodu. Vyplázl na Albuse jazyk a zmizel za dveřmi.
„Zatracenej puberťák,“ zavrtěl Albus hlavou a mávnutím hůlky spravil rozbitou nádobu.

Venku už byla tma, když Albus otevřel okno ve své ložnici a nadechl voňavý chladný vzduch. Květen se loučil záplavou květů, které rozhodil do větví stromů i do trávy v zahradě. Vzpomínal na Arianu. Jak se uměla radovat z každé květiny, každé housenky, kterou na zahradě našla, z každého motýla, kterého chránila v dlaních. Nechal vzpomínky volně plynout, ač ho bolely. Co by mu asi řekla? Jakou radu by mu dala? Její citlivá povaha mu tolik chyběla. Bylo toho moc, co nedokázal říct, i když se z něj Aberforth snažil vypáčit odpovědi. Ariana se nemusela ptát. Její neskutečný dar rozumět lidem a číst v duších mu ulehčil mnohé. Jenže Ariana byla pryč. Byla pryč jeho vinou. Povzdechl a promnul si kořen nosu. Věděl, že si to neodpustí. Svou vinu mohl jedině odčinit. Jen nevěděl jak.
Ještě chvíli pozoroval ztemnělý svět za oknem, než se otočil, mávnutím hůlky rozsvítil petrolejku a usedl ke stolu. V zásuvce našel čistý pergamen a novou lahvičku s inkoustem, protože ta stará v kalamáři už dávno vyschla, a dřív než si to stihl rozmyslet, napsal stručnou odpověď na inzerát. Složil ho a klepnutím hůlky zapečetil obálku, kterou nadepsal jménem nového ředitele Bradavic. Pak nastavil ruku své sově, která seděla na bidýlku v kleci, pohladil ji po hlavě, předal jí dopis a zašeptal pár slov. Ještě nebylo tak pozdě, a kdyby čekal do zítra, nejspíš by své odhodlání opět ztratil. Když vylétla otevřeným oknem, pousmál se, zavrtěl hlavou a s myšlenkou, že se asi zbláznil, se začal chystat ke spánku.

„Albusi, máš dopis,“ zavolal do patra Aberforth a prohlédl si obálku s Albusovým jménem, kterou právě přinesla sova. Na pečeti zahlédl znak Bradavic a pousmál se. Tak přeci jen. Když jeho bratr seběhl po schodech dolů, podal mu psaní. Jen ho mlčky převzal a chtěl se vrátit, když na něj Aberforth ještě houkl „Hodně štěstí v Bradavicích, pane profesore!“
Albus se na něj zamračil: „Dej už s tím pokoj, kruci, ještě ani nevím jestli mě přijmou!“
Aberforth se jen zasmál a zmizel dřív, než mu bratr stihl cokoliv provést.
Albus zavrtěl hlavou. Spěšně vyběhl po schodech a zabouchl za sebou dveře své ložnice. Chvějícími se prsty roztrhl obálku a rychle vytáhl list pergamenu. Rozbalil ho a začetl se do krátkého vzkazu:

Pane Brumbále,
děkuji za Váš zájem o místo učitele. Prosím zatavte se u mě v kabinetě přeměňování v Bradavicích, 10. června o páté hodině odpolední.

S pozdravem Armando Dippet

 Albus se pousmál. To, že si jej ředitel pozval na pohovor ho potěšilo. Na jednu stranu čekal, že ho odmítne rovnou. Povzdechl a zamyslel se. Desátého bylo za pár dní. Měl by se dát do pořádku. Přešel k toaletnímu stolku a pomalu, opatrně otočil zrcadlo, které schoval po Arianině pohřbu, aby se na sebe nemusel dívat. To, co v něm uviděl ho přinejmenším překvapilo, celou dobu se úzkostlivě vyhýbal pohledu sám na sebe. Zaraženě si prohlížel svůj zjev. Vypadal mnohem starší, než si pamatoval. Byl zarostlý a vlasy, které mu neuměle ostříhal Aberforth, když se vrátil domů mu spadaly do čela. Lícní kosti mu vystupovaly víc, než byl zvyklý a tváře měl propadlé. Alespoň, že díky častému pobytu venku, nebyl nezdravě bledý. Na kráse mu nepřidal ani křivý nos, který tak zůstal od srážky s Aberforthovou pěstí na Arianině pohřbu. Možná, že by ho ještě dokázal spravit a byl by zase fešák. Ale proč? Neměl důvod. Takhle aspoň nezapomene. Jeho oči byly stále jasně modré, jen... jiné. Jako by do nich někdo zapsal bolest, zmatek, vnitřní boj, šílenství, strach.
Povzdechl a podrbal se ve vousech na bradě. Takhle do Bradavic nemůže, vypadá jako tulák. Ve stole vyhrabal nůžky a dal se do úpravy vousů. Nechtěl se oholit úplně. Pečlivě zastříhal neudržovaný porost na délku, se kterou byl spokojen. Prohlédl se v zrcadle a stáhl obočí. Prohrábl si vlasy a zamračil se. S nimi toho moc nesvede, snad mu pomůže Bathilda. Holiče si momentálně nemůže dovolit. Ještě se vykoupe, pečlivě si vydrhne ruce a bude zase vypadat k světu.
Několika dlouhými kroky přešel ke skříni a otevřel ji. Černý sváteční kabátec, kalhoty a světlá vesta byly na svém místě. O svůj oblíbený fialový přišel při tom nešťastném souboji, ale na tom teď nezáleželo. Vytáhl kabátec a oblékl si ho. Byl mu trochu volný, hodně zhubl, přesto ale vypadal uspokojivě. Ušklíbl se a vrátil ho do skříně. V prádelníku měl, jak si pamatoval, několikero složených košil a vázanek. Ještě si musí vyčistit boty a snad se nebude muset za sebe stydět.

„No vidíš, úplně jinej člověk,“ zašklebil se na Albuse Aberforth a opřel se loktem o rám dveří do jeho ložnice. Albus si právě rovnal vázanku, ruce se mu ale třásly nervozitou. Šlehl po bratrovi pohledem a zamračil se. „Nemáš nic jiného na práci?!“ zavrčel.
„Ne,“ usmál se bezelstně Aberforth.
Albus povzdechl a oblékl si kabátec. Prohrábl si vlasy ostříhané na krátko a zamračil se, když mu ofina spadla do čela. Bathilda ho sice ostříhala relativně dobře, ale nebyl zvyklý na krátké vlasy. Chtěl si je zase nechat dorůst, jakmile to bude možné. Naposledy se prohlédl v zrcadle, srovnal si klopu, z ramena smetl smítko prachu a zhluboka vydechl. Aberforth měl pravdu. Muž, který se na něj teď díval ze zrcadla, se diametrálně lišil od toho, kterého tam uviděl před pár dny i od toho, kterého tam vídal kdysi. Ze stolu sebral svou hůlku, zastrčil ji do vnitřní kapsy kabátce a vykročil ke dveřím.
„Tak zlom vaz,“ ušklíbl se Aberforth, „poplival bych tě, ale to by se ti asi nelíbilo.“
„Díky, Abe,“ pousmál se nervózně na bratra a stiskl mu rameno.
„No jo, tak už jdi, ať nepřijdeš pozdě,“ mrkl na něj Aberforth a byl na sebe nesmírně pyšný. I na něj. Byl přesvědčený, že to místo dostane. Přál mu to. Uhnul ze dveří a sledoval, jak seběhl po schodech a vyšel dveřmi ven, kde se s prásknutím přemístil.

Svěží letní vítr se Albusovi opřel do tváře. Zhluboka se nadechl a snažil se zahnat nervozitu, která svírala jeho útroby. Příliš mu to nepomohlo, a když ho podmračeně uvítal školník, který mu otevřel bradavickou bránu, musel polknout, jinak by se snad zalkl. Svižným krokem vykročil k hradu. Nečekal na shrbeného muže. Cestu velmi dobře znal.
Rozhlédl se po školních pozemcích. Kolem jezera posedávali studenti, kteří se učili na nadcházející zkoušky, a někteří si ho zvědavě prohlíželi. Uvědomil si, že ti starší si jej ještě musí pamatovat. Kývnutím odpověděl na několik pozdravů a vyběhl schody ke vstupní síni. Široká vrata byla otevřená a v paprscích slunce se leskly barevné drahé kameny ve velkých přesýpacích hodinách.
Nezdržoval se v hale, prošel kolem otevřených dveří Velké síně, kde šuměly hlasy studentů, a vystoupal po monumentálních schodech. Věděl dobře, kde je profesorův kabinet.
Když konečně stanul před mohutnými okovanými dveřmi, měl ještě chvíli čas, proto se opřel zády o chladnou kamennou zeď vedle vchodu a zavřel oči. Snažil se v sobě přemoci nervozitu, chvění kolem žaludku a třas rukou. Vždyť jde jen žádat o práci, kruci, o nic nejde! Snažil se marně zahnat strach. Tušil ale, že výsledek jeho dnešního jednání ovlivní jeho budoucí osud velmi razantně. Zhluboka nadechl chladný vzduch, odlepil se od stěny a bez dalšího rozmýšlení zaklepal na dveře.
Když ho profesor vyzval, aby vstoupil, pomalu vešel dovnitř. „Dobré odpoledne, pane řediteli,“ pozdravil přiškrceně a pousmál se, než dveře opatrně zavřel.
„Dobré odpoledne, pane Brumbále, posaďte se prosím, smím vám nabídnout čaj a nějaké občerstvení?“ uvítal ho světlovlasý muž, jehož licousy již šedivěly, a zkoumavě ho pozoroval zpoza velkého psacího stolu, než vstal a stisk si s ním ruku.
„Děkuji, pane, bohatě stačí šálek čaje,“ sklonil Albus hlavu ve zdvořilé úkloně a posadil se do nabízeného křesla.
Ředitel se usmál, když si všiml jeho rozpaků. Zavolal skřítku a nechal donést konvici čaje, dva šálky a sladké pečivo.
„Málem bych vás nepoznal, mladý muži,“ odmlčel se profesor. Když na to Albus odpověděl pouze pokývnutím, pokračoval dál: „Nuže, přistoupíme rovnou k věci. Vaše žádost mě přinejmenším překvapila. Od člověka jako jste vy, bych čekal zájem o jiné zaměstnání, než je řehole učitele.“ Sklonil hlavu na stranu a nespouštěl pohled z mladíka před sebou. Hodně se změnil, od té doby, co ho viděl naposledy. Nejen vnějším vzhledem. Seděl před ním jiný člověk, než kterého pamatoval. Chyběla jeho dřívější sebejistota. Sebevědomý ambiciozní mladík, se kterým se před dvěma lety rozloučil, byl nahrazen pokorným mužem.
Albus sklopil pohled. Věděl, na co naráží. Každý mu předpovídal strmou ministerskou kariéru. I on si ji tehdy přál, dokud... dokud se tvrdě nepoučil. Zadíval se zpříma na svého bývalého profesora. „Priority se mění, pane,“ promluvil tiše.
Muž pokýval hlavou a zachmuřil se. „Jste mladý, ještě byste mohl ledasco dokázat, a povolání učitele vám neumožní jít si za svými cíli. Rozmyslel jste si to dobře? Pokud složíte přísahu, nebudete moct couvnout. Víte, co to znamená?“ zkoumavě pozoroval mladíka před sebou. Ten zamyšleně stáhl obočí: „Vím, že to není přechodné zaměstnání, a přesto bych rád pracoval zde. Nemám cíle, za kterými bych chtěl jít.“
Ředitel se opět zachmuřil, opřel se lokty o desku stolu a prsty spojil do stříšky: „Něco byste měl vědět. Přísaha učitele Bradavic, neumožňuje založit rodinu, uzavřít manželský svazek. Ten, kdo ji složí, je povinen se cele obětovat škole a studentům a sloužit jim, dokud je schopen. Jste mladý, Albusi, ještě máte celý život před sebou. Opravdu se chcete zavázat do konce života a zůstat sám?“
Albus se na chvilku zarazil, tohle netušil. Ale jak by mohl on založit rodinu, když... Polkl a pokýval hlavou. „Ano, pane,“ opětoval profesorův pohled.
„Ale vaše mládí, pane Brumbále...,“ povzdechl ředitel, promnul si čelo a odmlčel se.
„Chápu, nemám mnoho co nabídnout,“ sklonil hlavu Albus, „předpokládal jsem, že můj věk bude překážkou. Pak tedy...“ chtěl se zvednout z křesla a rozloučit se, ale profesor ho gestem zadržel.
„Sedněte si. O to nejde. Vy toho nabízíte více, než si patrně myslíte. Nemnohý profesor rád přizná, že ho jeho žák v nadání a vědomostech předčí. Já nyní musím se sebezapřením konstatovat, že vám se to podařilo. A jako ředitel musím myslet především na studenty. Přiznávám, rád bych vás měl ve svém kolektivu. Potřebuji mladé profesory, novou krev, a přísaha učitele mi značně svazuje ruce. Málokdo z mladých lidí podstoupí takovou oběť. Rád bych vás přijal, ale mám obavy, abyste svého rozhodnutí později nelitoval.“
Albus zamrkal očima a překvapeně se zadíval na muže za stolem: „Děkuji, pane. Mohu vás ujistit, že jsou věci, kterých lituji mnohem více, než rozhodnutí stát se učitelem.“
„Nu dobrá,“ pousmál se muž po chvíli mlčení, kdy si zkoumavě prohlížel mladíka před sebou. Co se s ním asi stalo? Jaké zkušenosti nasbíral, že se rozhodl tak, jak se rozhodl? Povzdechl a pevně pokračoval: „Jsem ochoten vás přijmout, ale rozmyslete si to dobře, pane Brumbále, a do konce července mi pošlete sovu, jak jste se rozhodl. Pokud se vaše preference nezmění, pak vás budu očekávat prvního září v brzkých odpoledních hodinách.“
„Spolehněte se pane,“ vydechl Albus překvapeně. „Děkuji.“
„No, uvidíme,“ promnul si profesor bradu, než se usmál a pokynul k připravenému občerstvení. „Dejte si čaj, ať nevychladne,“ pobídl svého hosta.
„Děkuji, pane,“ sevřel Albus v prstech šálek a upil čaje. Pak se zachmuřil: „Předpokládám, že si mě budete chtít vyzkoušet.“
„Myslím, že momentálně to není nutné. Sám jsem vás učil, znám vás a vím, co ve vás je. Jen mě na začátku školního roku očekávejte v hodinách. Přijdu se podívat, jak vám to jde se studenty. Přísahu pak složíte v předvečer všech svatých.“
„Děkuji za důvěru, pane, vynasnažím se nezklamat.“
Muž pokýval hlavou a upil ze svého šálku. Opřel se do vysokého křesla a usmál se: „Dost už řečí o zaměstnání, rozvrhy a potřebné dokumenty vám pošlu po sově v půli srpna, až mi dáte vědět své rozhodnutí, a organizační záležitosti probereme prvního září, pokud nastoupíte,“ zamrkal a odložil šálek. „Předpokládám, že jste se nedávno vrátil z vaší zahraniční cesty do Evropy.“
„Ne, pane, bohužel,“ zachmuřil se Albus, „byl jsem nucen z rodinných důvodů zůstat doma, v Anglii.“
„Ach tak, to je nemilé,“ zkoumavě ho pozoroval muž. Pousmál se a odmlčel, než znovu promluvil: „A jak se daří vašemu bratrovi? Opustil školu náhle, bez sebemenší omluvy, bývalého ředitele to velmi pobouřilo.“
„Má se dobře, pane. Nechtěl se vrátit ani do šestého ročníku,“ sklopil pohled Albus a skousl si ret. Pak pokračoval: „Po svátcích slunovratu jsem mu umožnil, aby zůstal doma.“
„Ach ano, myslím, že to bylo rozumné rozhodnutí. Trápil se tu. Pozdravujte ho.“
„Děkuji, vaše pozdravy vyřídím,“ usmál se Albus a dopil svůj čaj. „Budu se muset rozloučit, pane, děkuji za vaši vstřícnost,“ odložil šálek a vstal z křesla.
„Dobrá tedy,“ pokýval hlavou ředitel a stiskl si s mladým mužem ruku. „Šťastnou cestu, Albusi.“
Albus vyšel ze dveří na chodbu a zhluboka vydechl. Stále mu ještě nedocházelo, že to zaměstnání získal, že z něj doopravdy bude učitel. Měl neodbytný pocit, že sem patří, tady je jeho místo a nedokázal si ho racionálně vysvětlit. Pousmál se a rozhlédl se po chodbě. Až teď, když se zbavil nervozity, si uvědomil, jak mu Bradavice chyběly. Nadechl vůni školních chodeb a než se stihl vzpamatovat, vrazil do něj asi třináctiletý chlapec.
„Pa-pa-pane, omlouvám se,“ zakoktal se, když vyděšeně vzhlédl.
Albus potlačil úšklebek, přísně si hocha změřil, ale když se mu zadíval do vystrašených očí, neubránil se úsměvu: „Příště koukej, kam jdeš. Ať tě někdo nemusí sbírat po zemi,“ doporučil chlapci a spiklenecky na něj mrkl.
„Ano, pane, hezký večer,“ usmál se student a odběhl dál chodbou. Albus zavrtěl hlavou a pomalým krokem pokračoval ven z hradu.

Zpět na obsah

Kapitola 33: 32. Učitel

Albus se probíral zásuvkami svého psacího stolu. Za pár dní odjede do Bradavic a chtěl si po sobě uklidit. S povzdechem vytahal stohy popsaných pergamenů a na dně našel kroniku Peverellů. Zachmuřil se, když si vzpomněl, za jakých okolností ji viděl naposledy. Byl vděčný Aberforthovi, že ho poslechl a nikdy se už o ní nezmínil. Vázalo se k ní příliš vzpomínek, příliš mnoho nebezpečí. Pohladil prsty stříbrné zdobení a rozepnul sponu. Opatrně listoval stranami a přemýšlel, co s ní má udělat. Má ji ukrýt? Nikdo krom Gellerta a Aberfortha o ní nevěděl. Stiskl zuby a prsty si sevřel kořen nosu. Nevěděl, zda může věřit sám sobě. Jestli dokáže odolat. Znal toho příliš mnoho, ale co kdyby ji objevil někdo další? Prudce knihu zaklapl a odložil stranou. Zabořil ruce do hromady pergamenů a opatrně se jimi probíral. Jeho překlady kroniky, záznamy z knih o pohybu hůlek, poznámky, dopisy a vzkazy psané důvěrně známým úsporným rukopisem. Prstem přejel po řádku písmen. Jak se v něm mohl tak mýlit? Jak je možné, že hned nepoznal, co je zač? Jak jen dokázal takového člověka milovat? A co bylo horší, proč ho stále tak přitahoval? Nedokázal odhadnout, jak by se zachoval, kdyby se náhle objevil na jejich prahu. Nemohl potlačit tetelivé napětí, kdykoliv si vybavil jeho tvář, jeho hluboký hlas, jeho medové oči... Merline! Byl si jistý, že kdyby nebral bezesný spánek, pronásledoval by ho ve snech tak, jak to dělal celý rok, než ho Aberforth donutil se léčit. Ve snech, kdy jej líbal, provokoval, ubližoval jemu i jeho nejmilejším, zahrnoval vášní i výčitkami, kde se cele obětovali jeden druhému. Kde se milovali i nenáviděli.
Musí zapomenout! Dostal šanci. Dostal možnost začít znovu. Gellert je nenávratně pryč, zmizel z jeho života i se svými lákavými nebezpečnými plány, ale on se stále nemohl rozhodnout, jestli je tomu rád, nebo ne. Jeho rozum mu napovídal, že jejich rozkol byl to nejlepší, co jej v životě potkalo, ale to něco zvířecího, zvráceného v něm stále šílelo lítostí. I proto se rozhodl pro úděl učitele. Proto se rozhodl, že raději prožije svůj život v osamění, zavázán ve službě druhým. A kdyby náhodou někdy zapomněl, jeho slib, jeho učitelská přísaha mu to připomene.
Povzdechl a promnul si rukama obličej. Je čas zúčtovat s minulostí. Všechny pergameny složil na hromadu, k nim přidal kroniku a seběhl do pokoje v přízemí. Klekl si ke krbu a hůlkou zapálil oheň. Chvíli sledoval mihotavé plameny a pak do nich začal vhazovat jeden pergamen za druhým.
„Co děláš?“ zeptal se ho Aberforth, který ho už drahnou chvíli pozoroval ode dveří.
„Uklízím,“ promluvil tak tiše, že ho bratr sotva zaslechl a zadíval se mu do obličeje. Aberforth si dobře všiml bolesti v jeho očích. Pomalu k němu došel a dřepl si vedle něj. Sevřel v prstech pergamen ležící na vrchu velké hromady a letmo si prohlédl text psaný Albusovou rukou. „Co je to?“
„Plány na lepší svět,“ pousmál se hořce a jemně mu vytáhl rukopis z ruky a přihodil ho k dalším v krbu.
„Jeho plány?“ zeptal se tiše.
„Naše plány,“ odtrhl Albus oči od plamenů, „plány na lepší budoucnost. Plány, jak vyvést kouzelníky z anonymity. Kruté a krví vykoupené plány. Jsem rád, že se nikdy neuskuteční.“ Vhodil do krbu poslední pergamen a v prstech sevřel kroniku.
Bratr ho chvíli sledoval a skousl si ret. Nakonec se tiše zeptal: „Co je to za knihu?“ Zvedl tázavě obočí a dotkl se vazby. Albus ji pohladil prsty, stále ještě váhal. Její černé desky odrážely oranžové světlo z krbu, na stříbrných ornamentech se mihotaly stíny a karneol na sponě se leskl odraženým ohněm. Stiskl zuby a zhluboka vydechl. Nakonec ji rozhodným rázným pohybem hodil do krbu, kde vzplála. „Minulost, kterou se nikdo nesmí dozvědět!“ promluvil tiše, zvedl se ze země a odešel.

„Albusi, pojď dál, už tě čekám,“ přivítala Bathilda tmavovlasého muže, když mu otevřela domovní dveře.
„Dobrý den, Bathildo, děkuji za pozvání,“ pousmál se na starší ženu, sklonil hlavu ve zdvořilém gestu a nechal se uvést do skromného pokoje. Povolil svůj kabátec a pohodlně se usadil do křesla ke stolu. Bathilda se zatím vzdálila do kuchyně, aby přinesla občerstvení.
Albus se rozhlédl po známé místnosti a zachmuřil se, v očích se mu mihla bolest. Tady se seznámili, tady to všechno začalo! Kdyby tak Bathilda tušila, kdyby tak věděla jen střípek z toho, co teď věděl on... Ale Bathilda nevěděla nic. Ptala se ho sice už po Arianině pohřbu, co se stalo. On jí ale nic neřekl, tenkrát to nedokázal, a pak už se otázkám na toto téma vyhýbala. Bathilda mu také hodně pomohla a bylo teď na něm, aby jí to konečně začal splácet.
„Tak kdy odjíždíš do Bradavic?“ zeptala se ho s úsměvem, když nalila čaj a přistrčila mu talířek s domácím koláčem.
„Zítra odpoledne. Máme ještě nějaké organizační jednání s panem ředitelem,“ pousmál se a upil ze šálku.
„To je výborné, Albusi. Přeji ti, aby se ti dařilo. Armando je skvělý člověk, pomůže ti, když budeš potřebovat. A ber si koláč, je čerstvý,“ pobídla ho gestem a sklonila hlavu na stranu.
„Ano, to ano, jen nevím, jak mě přijmou ostatní kolegové. Nemohu dosahovat jejich zkušeností,“ svěřil se jí se svou obavou.
„Máš možnost vnést do školy nový vítr a nové myšlenky. Neříkej, že to není potřeba. A zkušenosti získáš. Jsi chytrý a nadaný, brzy tam budeš jako ryba ve vodě, neměj obavy. Každý nějak začínal,“ usmála se a přátelsky mu stiskla ruku.
„Děkuji, Bathildo, za podporu. Ještě jsem se s vámi potřeboval domluvit...“ odmlčel se a skousl si ret. Bathilda ho s úsměvem pozorovala, tušila, co bude chtít, ale nechala ho, aby jí to řekl sám.
„Od října bych začal splácet svůj dluh. Ještě přesně nevím, jak nákladný pro mě život v Bradavicích bude, ale vzhledem k tomu, že tam budu mít byt i stravu, předpokládám, že by to neměl být problém.“
„Samozřejmě, drahoušku, nespěchám na to. Vydrž chviličku, hned budu zpět,“ poplácala ho po ruce a odběhla do své pracovny. Odtud přinesla několik pergamenů a brk, chvíli něco psala a pak mu podala malý lístek. „Tady, to jsou výlohy, které jsem zaplatila lékouzelníku Pullcherovi a za lektvary a pod nimi je číslo mého trezoru u Gringottových,“ vysvětlila mu položky na pergamenu. Nejraději by to smetla ze stolu, ale i lékouzelník jí doporučil domluvit se s ním na splátkách. Cítil by se jí dlužný, a to nechtěla. Věděla, že znovu potřebuje získat sebejistotu. „Nespěchej ale, nejdřív se pohodlně zařiď v Bradavicích.“
„Děkuji, Bathildo, jsem vám velmi zavázán,“ usmál se, převzal lístek a schoval ho do vnitřní kapsy kabátce. „Víte...“ vydechl a sklopil hlavu, „nevím kde bych dnes byl, bez vás a bez Aberfortha,“ promluvil tiše.
„Blízcí si musí pomáhat. Aberforth je jediná rodina, která ti zbyla. Ani on nikoho jiného nemá. Musím přiznat, že i mě příjemně překvapil,“ usmála se.
Albus kývl hlavou: „Jen stále nemohu pochopit, proč jste to dělali.“
„Albusi,“ zadívala se na něj vážně, „mám tě ráda jako vlastního, vždycky jsem měla, už od doby, kdy jste se přistěhovali. Záleží mi na tom, aby ses měl dobře. A Aberforth tě potřebuje stejně, jako ty jeho. Potřebuje jen vědět, že tu jsi, že se na tebe může kdykoliv obrátit. Víš, za ten půlrok si jistě sám mnohé uvědomil.“
„Děkuji, jen nevím, jestli vám to někdy budu moct oplatit, vám oběma.“
„No, myslím, že s Aberforthovou povahou na to nebudeš muset dlouho čekat,“ pousmála se Bathilda, „a pro mě je největší odměnou vidět tě v pořádku.“
„Děkuji vám,“ věnoval ženě jeden ze svých ne příliš častých úsměvů. „Budu se muset rozloučit, musím si ještě zabalit věci, děkuji za pohoštění.“
„Není zač, drahoušku, tak hodně štěstí,“ usmála se a šla ho vyprovodit ke dveřím.
„Doufám, že se brzy uvidíme,“ sklonil Albus hlavu a stiskl si s Bathildou ruku.
„Samozřejmě, budu teď poměrně často navštěvovat Bradavice, pracuji na nové učebnici Dějin čar a kouzel a potřebuji toho ještě hodně prokonzultovat s profesorem Binnsem. Zastavím se u tebe, když budeš chtít.
„Moc rád vás uvidím, Bathildo, kdykoliv.“
„Tak už jdi, zítra budeš mít perný den. Pozdravuj Aberfortha.“
„Děkuji, vyřídím vaše pozdravy. Hezký večer,“ mávl na ni už od branky a rychlým krokem vykročil k domovu.

Albus se rozhlédl po své ložnici. Police knihovny byly prázdné, stůl opuštěný s osamělým kalamářem, který postrádal brk. Zrcadlo toaletního stolku odráželo jeho zachmuřenou tvář, skleslá ramena a velký otevřený kufr u nohou. Naskládal do něj svůj skromný majetek a ještě mu zbylo poměrně dost místa. Když ho balil naposledy, chystal se na svou zahraniční cestu. Připadalo mu to tak dávno. Dva roky! Dva roky, které mu radikálně změnily život.
Zhluboka nadechl chladný vzduch, který sem proudil otevřeným oknem. Dnes bylo zataženo a počasí venku věrně odráželo jeho podivnou náladu. Zvláštní teskno a zároveň očekávání, konec a nový začátek, chvíli, kdy se člověk obrací k minulosti zády, aby mohl vykročit do nového života, a přesto s sebou vleče její tíhu. Prsty přejel po pečlivě ustlané posteli a cítil, jako by tak opouštěl kus sebe. Ten kus, který nikdy nechtěl poznat, a přeci byl jeho součástí. Vzpomínky, bolestné, kruté, nelítostné, a přeci důvěrně známé.
Pomalu vyšel na chodbu a stiskl kliku matčiny ložnice. Na prádelníku ještě matně rozeznal čáry, které nechtě nakreslil do prachu o předminulém slunovratu. Od té doby tu nebyl. Sevřel v dlaních rodinnou fotografii a chvíli ji pozoroval. Byl to jediný obraz jejich rodiny. Portrét rodičů byl zničen. Otřel z ní prach a vyšel zpět na chodbu. Chvíli zaváhal a nakonec přeci jen vykročil k ložnici, kterou obývala Ariana a opatrně otevřel. Bolest mu sevřela hrdlo, když se rozhlédl. Jako by to bylo včera, co nepřítomně připravoval její tělo na pohřeb. Tenkrát to bylo jako zlý sen, vidina způsobená horečkou, ze které se zoufale chtěl probudit, netuše, jak hořké to bude probuzení a jak moc bude bolet. Tenkrát, když omýval její bledý obličej, nemohl uvěřit, nechtěl přijmout její smrt. Až tehdy na hřbitově prohlédl.
Už nedokázal udržet slzy. Prsty si sevřel kořen nosu a jeho obličej se zkřivil bolestí. Proč jen musel být takový hlupák? Proč musel obětovat zrovna ji, aby našel krutou pravdu?
Nevěděl, jak dlouho tam stál, než dokázal umlčet vzlyky a potlačit slzy. Naposledy se rozhlédl po pokoji, a když jeho oči ulpěly na jejím portrétu, který kdysi dávno nechala vymalovat matka, tiše, spíš pro sebe, zašeptal: „Budu se snažit, maličká. Jen nevím, zda můj život bude dostatečně dlouhý na to, abych splnil svou přísahu a odčinil vinu.“ Stiskl zuby, zhluboka se nadechl a chtěl odejít. Na prahu se ale zastavil. Nakonec se otočil, několika kroky došel k vyšívacímu rámu, který stál u okna tak, jak jej Ariana naposledy opustila, a prsty uvolnil ubrus s nedokončenou výšivkou. Sevřel ho v ruce a konečně vyšel z pokoje.
Ve své ložnici fotografii i výšivku uložil do kufru a s bouchnutím zaklapl víko. Mávnutím hůlky ho zmenšil, oblékl si kabátec a sevřel v ruce kovové držadlo. Seběhl do přízemí, kde nahlédl do obývacího pokoje. Aberforth stál, na oko nezúčastněně, u okna a vyhlížel ven. Vycítil z něj rozpaky.
„Aberforthe?“ promluvil tiše a s klapnutím odložil svůj kufr na podlahu. Ten stiskl zuby a zhluboka se nadechl, než se otočil. Pousmál se a mlčky se zadíval na bratra.
„Budu muset jít,“ Albus nervózně přešlápl z nohy na nohu.
„Jo,“ odpověděl lakonicky Aberforth a rukou si promnul nos.
„Děkuji za všechno,“ vážně se na něj zadíval a napřáhl k němu ruku.
„Máš za co,“ ušklíbl se jeho mladší bratr, ale jeho hlas postrádal obvyklý drzý podtón. Pevně stiskl jeho dlaň.
„Já vím. Nezapomenu na to,“ pousmál se Albus. „Opravdu nechceš jít se mnou? Našli bychom ti práci někde poblíž Bradavic,“ zkoumavě si ho prohlížel.
On ale zavrtěl hlavou. „Ne, zůstanu zatim tady, možná se vrátim do Yorkshiru. Uvidim, kam mě vítr zanese,“ pokrčil rameny.
Albus pokýval hlavou: „Nemám v úmyslu tě přemlouvat.“
„Konečně jsi to pochopil,“ strnule se zasmál a poplácal ho po rameni. „Tak ať tě ta drobotina neudolá.“
„Neboj, mám trénink od tebe.“
Aberforth se na něj zašklebil.
„Nechám ti tady svou sovu, kdybys něco potřeboval. Neloučíme se navždycky, když budeš chtít, přijedu na prázdniny.“
„Polezu ti příšerně na nervy, na to se připrav.“
„To mi bude celkem chybět,“ sklopil pohled Albus, „Tak se opatruj.“
„Jo, ty taky.“ stiskl ještě Aberforth Albusovu dlaň, než uvolnil ruku.
„Pojď sem, ty blázne,“ přitáhl si Albus překvapeného bratra do náruče. Sevřeli se krátce v bratrském objetí. Pak se otočil, zvedl svůj kufr, v předsíni si nasadil klobouk a cestovní plášť přehodil přes ruku. Aberforth ho šel mlčky vyprovodit před dům. Ještě na sebe mávli, než se s prásknutím přemístil.
Byl volný, vyhrál svou velkou válku, mohl si jít, kam chtěl, ale stejně mu bylo podivně teskno. Tušil, že období, kdy k sobě měli nejblíž, končí. Znovu si půjdou každý svou cestou. Znovu budou žít každý v jiném světě, který se diametrálně lišil. Znovu si polezou na nervy, až se příště uvidí, nebudou si rozumět tak, jako tomu bylo vždycky. Nevesele se usmál a pomalým krokem se vrátil do domu.

Na okolní krajinu pomalu padal soumrak a temná nehybná hladina jezera odrážela jako zrcadlo siluety okolních hor. Zapadající slunce propůjčovalo pozdně letní přírodě neskutečně ohnivé barvy. Albus se rozhlédl po přírodním divadle a pousmál se nad pomíjivostí krásy slunečního světla, kouzlem okamžiku. Za chvíli slunce zmizí za hradbou hor a on se vrátí do hradu, kde se již připravuje hostina na zahájení školního roku. Dnes poprvé zasedne k čestnému stolu učitelů. Bradavice ho uvítaly jasnou oblohou a barevným divadlem západu slunce, na rozdíl od Godrikova Dolu, kde se nebe zahalilo to mraků. Těšil se na nový pohled na Velkou síň, ale zároveň se ho obával. Jak jej přijmou jeho noví kolegové? A jak studenti? Dokáže si s nimi poradit? Nejistota ho chvílemi ochromovala. Přesto, nebo právě proto, byl rozhodnut ze sebe vydat to nejlepší.
Pomalu se otočil a vykročil zpět k hradu. Ředitel mu osobně předal svůj bývalý kabinet a ukázal vše potřebné. Už změnil hesla na tajném vstupu do svého skromného obydlí a přestěhoval tam svůj kufr. Teď si ještě užíval posledních chvil klidu. Brouzdal se travou, kterou již zdobily krůpěje večerní rosy. Krok za krokem se přibližoval k tiché monumentální stavbě, která zářila mnoha světly a s otevřenou hřejivou náručí vítala všechny příchozí. Vystoupal po několika schodech do vstupní síně, kde na něj ze schodiště zavolal ředitel školy: „Pane Brumbále, tady jste. Je čas, pojďme se připravit. Studenti už jsou na cestě.“ Nervózně se ošil a vedl ho postranní tajnou chodbou na vyvýšené pódium k učitelskému stolu. I pro ředitele začínalo něco nového.
Jeho kolegové si ho zkoumavě prohlíželi. Téměř všichni ho znali a on si mezi nimi připadal až nepatřičně mladý a nezkušený. Ředitel mu pokynul k volné židli a sám se usadil do vysokého křesla uprostřed. Albus se nervózně zavrtěl, ale nebylo mu dáno příliš času na přemýšlení, neboť síň naplnily hlaholící hlasy příchozích studentů.

O dva měsíce později

Albus stál u okna ve svém kabinetě a vyhlížel na temnějící školní pozemky. Dnes byl Samhain, předvečer všech svatých, a den jeho konečného přijetí mezi učitele. Dnes složí přísahu, jež ho zaváže do konce života k službě v Bradavicích. Povzdechl a hůlkou zapálil svíci, kterou postavil do okna.
Za předchozí dva měsíce zjistil, že mu povolání učitele vyhovuje, naplňuje ho. Zaměstnávalo plně jeho myšlenky. Nebylo to jen o hodinách strávených ve třídách. Musel se pečlivě připravovat, opravovat eseje a domácí úkoly, sestavovat učební plány, učit se nové věci, vyhledávat, co zajímavého by svým svěřencům sdělil. Učení plně zaměstnávalo jeho mysl a za to byl vděčný. Pomáhalo mu to nemyslet na minulost, na chyby které udělal. Neměl na to čas. Ke svým povinnostem se stavěl velmi zodpovědně, nechtěl ředitele zklamat, a když už mu dal příležitost, nemínil ji promarnit.
Se studenty, díky svému věku, brzy našel společnou řeč. V mnohém je chápal a snažil se jim co nejvíce pomoci. Nedělal rozdíly mezi kolejemi. Dokonce některé slabší žáky ochotně doučoval. Jediné co jej trápilo, byly jeho vztahy s kolegy. Většina z nich na něj pohlížela povýšeně, s opovržením, čímž naplnili jeho obavy. Nejvíce si nesedl s ředitelem zmijozelské koleje profesorem Gampem, který učil astronomii. Očekával, že zklame, že odtud odejde s ostudou, a dával mu to okatě najevo. Zcela evidentně také nesouhlasil se zvolením profesora Dippeta ředitelem. Ostatní se proti němu nepostavili a jediný, kdo mu rozpačitě nabídl pomoc, byla profesorka, která učila obranu proti černé magii. Doufal, že po jeho přísaze se alespoň něco zlepší. Snad jeho kolegové konečně pochopí, že to myslí vážně a přijmou ho i přes jeho mládí.
Povzdechl a prohrábl si vlasy. Dnes odpoledne ho ředitel stručně seznámil s průběhem obřadu. Tradičně přísaha probíhala na slavnosti, veřejně před všemi studenty a profesory, a umožní mu propojení s prastarou magií hradu, která sloužila učitelům.
Byl nervózní. Dříve, než by si byl přál, se ozvalo lehké zaklepání na dveře. Povzdechl a šel otevřít.
„Připraven?“ usmál se na něj ředitel a sklonil hlavu na stranu.
„Ano, pane, ještě malou chvilku,“ pousmál se nervózně a žaludek se mu stáhl. Ze židle za psacím stolem sebral svůj sváteční kabátec a spěšně se oblékl. Ruce se mu chvěly více než první den před tabulí. Zhluboka vydechl a vyšel na chodbu.
Ředitel mu s úsměvem stiskl rameno: „Nuže, jdeme na věc, nemějte obavy, nic to není.“
Albus polkl a kývl hlavou, než vykročil za svým nadřízeným.

„Milí studenti, milí profesoři, sešli jsme se dnes, abychom oslavili předvečer všech svatých tradiční bohatou hostinou. Než ale přikročíme k hodokvasu, máme tu ještě jednu radostnou záležitost k vykonání, a to přísahu našeho nového mladého kolegy a profesora,“ zahájil ředitel oslavu a Albus musel nasucho polknout. Slavnostně vyzdobená Velká síň byla plná studentů, kteří utichli a napjatě sledovali ředitelovu řeč. Někteří profesoři přikývli, ale šedovlasý hrdý profesor Gamp se zamračil a odvrátil pohled.
Ředitel pokynul a školník ve svém nejlepším, a přesto ošumělém, oblečení přinesl nevelkou truhlici.
Ředitel povstal a přistoupil k ní. Klepl do jejího víka hůlkou a to se s třesknutím otevřelo.
„Pane Brumbále předstupte, prosím,“ pronesl obřadním hlasem a Albus se postavil. Musel naprázdno polknout a kolena se mu roztřásla. Zpocenou dlaní si odhrnul vlasy z čela a pomalu vyšel před čestný stůl učitelů.
Ředitel se na něj povzbudivě usmál, než pokračoval: „Albusi Percivale Wulfriku Briane Brumbále, jste připraven složit přísahu učitele Bradavic a zavázat se tak k službě škole?“
Albus se zhluboka nadechl a pevně prohlásil: „Ano, pane.“
Starší muž pokýval hlavou a mávl hůlkou. Z truhlice se vznesl objemný svitek pergamenu, zlatý brk a křišťálová koule, která zazářila bělavým průzračným světlem. Albus se snažil krotit svůj dech. Srdce mu tlouklo jako o závod, když přistoupil a sevřel kouli oběma rukama. Věděl, co má dělat, přesto se mu hrdlo stáhlo obavou. V rozechvělých dlaních ucítil tetelivé mravenčení a chladivě se přelévající energii. Zamrkal očima, aby zahnal mžitky a tiše čekal.
„Opakujte po mě, prosím,“ vyzval ho ředitel a začal silným hlasem pomalu předříkávat slova přísahy, které po něm Albus rozechvěle opakoval: „Já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál se tímto zavazuji věrně sloužit Bradavicím, dokud budu schopen, dokud mi smrt neznemožní vykonávat své povinnosti, “ když to Albus vyslovil, zazářila koule rudozlatým světlem a do vzduchu se vznesl průsvitný lev, znak Nebelvíru.
„Zavazuji se, že budu chránit jejich studenty i všechny zaměstnance, kdyby došlo k ohrožení hradu, a pokud to bude nutné, obětuji za ně svůj život.“
Žluté světlo promísené s temnotou černé proniklo Albusovými prsty a nad jeho hlavu se vznesl jezevec, znak Mrzimoru, když jeho slova dozněla ve ztichlé síni.
„Zavazuji se, že svým studentům poskytnu veškeré své vědomosti. Budu je svědomitě vést, učit a pomáhat jim, jak jen to bude v mých silách,“ zopakoval po řediteli další část přísahy a koule se rozzářila modrobronzově než přízračný orel, znak Havraspáru zamával křídly a vznesl se.
„Zavazuji se, že nikdy neprozradím žádná z Bradavických tajemství, která jsou skryta v hradu. Zůstanu navždy věrný svým povinnostem a závazkům, loajální škole.“ Stříbrozelené světlo ozářilo nejbližší okolí a zmijozelský had se vznesl nahoru, kde se propletl s ostatními zvířaty. Zlatavá záře zahalila Albuse, když se zvířata vrátila zpět do koule a mravenčivé teplo naplnilo jeho dlaně, rozlévalo se mu do celého těla, naplňovalo každou jeho buňku. Hrdlo se mu sevřelo a oči pálily, proto je pevně zavřel. Dech se mu zadrhl, když se nechal unášet na vlnách kouzla, které si jej přivlastnilo. Jeho srdce tepalo stejně, jako pulzovala pevná energie v jeho dlaních, která jej přijala, objala ho mateřsky, teple. Propletla se jeho vědomím s neochvějnou samozřejmostí. Věděl, že je navždy její součástí, že září a sálá v něm. Pak světlo pomalu pohaslo a zůstalo po něm jen tetelivé teplo v rukou. Matný odraz v hrudi, který tam zůstane.
„Tímto jste se zavázal Bradavicím, zavázal jste se na dobu, dokud vám smrt neznemožní nadále vykonávat své povinnosti. Vaše přísaha je nevratná, a až podepíšete, bude navždy zpečetěna,“ pokynul mu ředitel, když koule potemněla. Albus zamrkal očima a uvolnil sevření, aby se starý artefakt mohl vrátit do své schránky. Před ním se vznášel prastarý pergamen s přísahou a dlouhou řadou podpisů. Sevřel v prstech zlatý brk a připojil své celé jméno pod posledního podepsaného učitele. Bylo dokonáno.
Když ředitel mávl hůlkou a svitek i s brkem zmizel pod víkem truhly, strhl se v do té doby tiché Velké síni povyk a potlesk. Albus sklonil hlavu, sevřel si kořen nosu. Nakonec se rozhlédl a usmál na své studenty, kteří provolávali slávu, a musel ze všech sil přemáhat dojetí. Byl přijat. Ode dneška je součástí Bradavic a to vědomí ho zvláštně osvobodilo. Ode dneška patřil sem. Patřil škole.

Zpět na obsah

Kapitola 34: 33. Minulosti neutečeš!

Březen 1943, Bradavice

Byla už tma, když si vysoký muž sundal z nosu půlměsícové brýle a prsty promnul své unavené oči. Používal je zatím jen na čtení, ale byly mu neuvěřitelně nepříjemné, bolela ho z nich hlava. A to ho lékouzelník upozornil, že není daleko doba, kdy je bude muset nosit pořád. Povzdechl a vstal od stolu, aby si trochu uvolnil záda. Ještě ho dnes čekal štos esejí k opravení. Předpokládal, že nad nimi stráví další dlouhou noc. Ale slíbil svým studentům, že je zítra dostanou opravené, a mínil svůj slib dodržet. Protáhl si ztuhlé svaly a přešel po svém kabinetě. Očima přejel po knihovně, která nemohla pojmout to obrovské množství knih, které vlastnil. Bude si muset pořídit větší, nebo sehnat další zajímavý kus. Nechtělo se mu na ni používat zvětšovací kouzlo. Byla to stará mudlovská práce a nechtěl ji kazit kouzly. Měl rád poctivé řemeslo. Vedle knihovny stála velká komoda. Na tu byl obzvlášť pyšný. Sehnal ji náhodou za pár mudlovských liber na bleším trhu ve Sktosku, když byl před několika lety o prázdninách navštívit svého přítele. Její desku pokrýval starý ubrus s nedokončenou výšivkou. Jásavé barvy už dávno vybledly, stejně jako vzpomínky na děvče, které ho vyšívalo, ale pokaždé, když po něm přejel rukou, bodlo ho bolestivě u srdce. S její smrtí se nikdy nedokázal vyrovnat.
Na komodě se vršily pečlivě roztříděné komínky novin, jak kouzelnických, tak mudlovských, jak z Británie, tak překlady Evropských. Pečlivě sledoval zprávy. Znepokojovalo ho to, co se dělo v mudlovském světě. Zneklidňovala ho i nálada v tom kouzelnickém, ač ji dokázal pochopit. V Evropě zuřila válka a kouzelníci se právem obávali o svůj osud. Objevovaly se protimudlovské názory a čím více se vyostřovaly, tím více se jich obával. Kouzelnická veřejnost začala smýšlet jinak. Pomalu se měnila její orientace. Promnul si kořen nosu a zachmuřil se. Znepokojovalo ho to. Znal ty názory, už je kdysi slyšel. Slyšel je od jednoho muže a věděl, že mnoho kouzelníků smýšlí stejně. Ne, nechtěl na něj myslet, a přeci se do jeho myšlenek vracel stále častěji. Vyhýbal se vzpomínkám na něj celá dlouhá léta. Bylo to tak dávno, kdo ví jestli vůbec ještě žije a kde. Nemusí s tím přeci mít žádnou spojitost. Nebo snad ano? Dnes už nad tím nechtěl přemýšlet, dnes ne, chvíli si odpočine a dá se znovu do práce na esejích.
Pousmál se a lehkým dotekem rozhýbal malý stříbrný strojek na svém pracovním stole. Zhluboka povzdechl a přivolal skřítku, kterou požádal o konvici čaje a něco sladkého. Než se ale stihla vrátit, promluvil na něj ze zelených plamenů, které se rozhořely v krbu, chraplavý hlas ředitele Dippeta: „Profesore! Profesore Brumbále? Jste tu?“
Albus si lehce povzdechl: „Ano, pane řediteli, čím mohu sloužit?“ otázal se unaveně.
„Přijďte prosím ihned ke mě do ředitelny, je to naléhavé, někdo s vámi musí nutně mluvit,“ požádal ho ředitel, než jeho hlava zmizela.
Albus se ani nestihl nadechnout k odpovědi. Nakonec jen zavrtěl hlavou, přes košili si oblékl svůj temně fialový vyšívaný hábit a chtěl odejít, když se s prásknutím objevila skřítka s plným podnosem. Toužebným pohledem přejel po talíři s ohřátým jablečným koláčem překrytým nadýchanou šlehačkou, tak jak to měl nejraději, a konvici, ze které stoupala pára, než ji požádal, aby mu to nechala na stole a spěšně vyšel na chodbu.
Co od něj asi kdo potřeboval? Nějaká důležitá návštěva? Bylo po osmé, docela pozdní hodina na přátelské poklábosení. Rychle kráčel po chodbě a za nedlouho už stoupal po točitých schodech do ředitelské pracovny. Zaklepal a vstoupil.
„Dobrý večer, pane řediteli, přál jste si se mnou mluvit?“ pokývl hlavou na pozdrav a zkoumavě si změřil hosty. Vysoký štíhlý muž s již prošedivělým světlým knírem a světle modrýma očima oplatil jeho pohled. Ale drobná žena, která stála u okna se jen letmo ohlédla a zadívala se zpět do tmy venku. Oba byli oblečeni v mudlovských šatech a cítil z nich vůni nadcházejícího jara, kterou s sebou přinesli.
„Profesore Brumbále, děkuji, že jste se dostavil tak rychle. O mě ani tak nejde,“ usmál se na něj ředitel zpoza mohutného psacího stolu a vstal. „Dovolte, abych vám představil pana Möldringa z Německa a jeho paní,“ pokynul k muži a žena se při jeho slovech konečně otočila.
„Pane... ja... je mi cti... ze vas konečně poznavam,“ promluvil muž lámanou tvrdou angličtinou, když mu podal ruku.
„Také mě těší, pane,“ stiskl si s ním pravici a stejně si potřásl rukou se stále mlčící ženou. Někoho mu matně připomínala, jako by ji znal. Vlasy prokvetlé šedinami měla stažené do malého uzlu. Zkoumavě si ho prohlížela tmavě hnědýma živýma očima. Znervózňovala ho a nedokázal přijít na to proč.
„Čím vám mohu posloužit? Předpokládám, že kvůli posezení u čaje jste v tuto pozdní hodinu nepřijeli,“ zaměřil znovu pozornost na muže.
„Ano... pane Brumbal, ja... tedy my, jsme přijet kvůli jiné záležitost. Ale to by vam asi lepe... ehm, vysvětlit ma žena, že draha, zna... mnohem lepe anglicky,“ pousmál se muž.
Žena kývla: „Ano jistě, jen...“ pousmála se na svého manžela, než se znovu zadívala na Albuse, „smím s vámi mluvit o samotě, profesore?“
Albus se zarazil, nakonec ale kývl: „Samozřejmě, pokud to nikomu nebude vadit.“ Zkoumavě se zadíval na jejího manžela, který se souhlasně usmál, a pokynul ke dveřím: „Prosím tedy, pojďme.“
Chvíli mlčky procházeli chodbami hradu, než se zastavila a vešla do prázdné učebny. Albus ji následoval a zavřel za sebou dveře. A ona zatím mávnutím hůlky rozsvítila svíce ve stojanech. Byl z ní nesvůj, připadlo mu, že o něm ví mnoho, příliš mnoho.
Sledovala pozorně každý jeho pohyb. Velmi pečlivě si ho prohlédla. Změnil se, byl jiný, než pamatovala. Dlouhé kaštanové vlasy protkané hojnými stříbrnými prameny měl sčesané a spletené do copu, pečlivě upravený krátký plnovous také vykazoval známky stáří. Vrásky se mu rozprostíraly kolem očí, táhly se přes čelo. Křivý nos. Věděla, jak k němu přišel. Jediné co se nezměnilo, byly jeho oči, stále stejně jasně modré, živé, zvídavé a pronikavé, jen o mnoho moudřejší, klidnější. Pohyb a celkové držení těla vyzařovaly uvážlivou energičnost a vážnost. Nezdolnou sílu, rozhodnost a jistou eleganci, snad pozůstatek doby, ve které vyrůstal.
„Madam, tedy, smím se ptát, o čem jste se mnou potřebovala mluvit?“ přešel přímo k věci.
„Ano, jistě,“ povzdechla a skousla si ret. Ta drobná grimasa mu byla známá. A hlas. Musel ho někdy slyšet, ale kdy? Byla přeci z Německa. Byl zmatený.
„Předpokládám, že víte, co se děje v mudlovském světě, že?“ zeptala se a tázavě zvedla obočí. Její angličtina byla čistá, plynná, bez přízvuku, musela být rodilý mluvčí.
„Ano, samozřejmě a musím konstatovat, že mě to znepokojuje,“ odpověděl tiše a nespouštěl z ní oči. Snažil si v paměti vybavit její tvář. U Merlina, odkud ji zná?!
Kývla hlavou a sklopila pohled. Využil toho, že se dlouze odmlčela a zeptal se: „Omlouvám se, madam, možná je to nezdvořilé, ale neviděli jsme se už někdy?“
„Ano, pane profesore, jen nevím, jestli si na mě ještě pamatujete,“ pousmála se a přistoupila blíž. Zadívala se mu upřeně do očí a v tu chvíli mu to došlo. Konečně ji poznal.
„Aileen,“ vydechl a usmál se.
„Ano. Je to dávno, co jsme se viděli naposledy,“ opětovala jeho úsměv. On se ale zachmuřil a uhnul pohledem. Vzpomněl si, jak se rozešli. Choval se k ní velmi nevhodně.
„Nic ti nevyčítám, Albusi,“ sklonila hlavu na stranu, když o krok ustoupil a otočil se k ní zády, aby skryl provinění, které se mu zračilo ve tváři. Které nedokázal skrýt. Bylo to vůbec poprvé kdy se přímo střetl se svou minulostí. Nebyl na to připraven, nedokázal ovládnout emoce, které to v něm vyvolalo a zachovat svou obvyklou vlídnou vážnou tvář. Stále se cítil stejně jako kdysi. Možná proto, že se s tím, co se stalo, nikdy nevyrovnal. „Byl jsem hlupák,“ promluvil tiše.
„Ne,“ pousmála se, „udělal jsi chybu, nic víc. Chyby se dají odpustit.“
„Jenže za moje chyby zaplatil někdo, kdo s nimi neměl nic společného, a to se neodpouští!“
„Albusi,“ obešla ho pomalu a znovu se mu zadívala do tváře, „já vím, co se tenkrát stalo!“
Trhl sebou a zachmuřil se. „Jak to víš?“
Aileen se pousmála: „Před pohřbem jsem dlouho mluvila se slečnou Bagshotovou, řekla mi, že Grindelwald náhle odjel a byl rozrušený, že tě viděla potom a vypadal jsi hrozně. Nejsem tak hloupá, abych to nepochopila. Nikdy jsem z něj neměla dobrý pocit, nepamatuješ?“
Chvíli ho zkoumavě pozorovala, jak si skousl ret, jak sklopil hlavu. Tušila, že to pro něj bude velmi bolestivé setkání s minulostí, ale přesto to musela udělat, musela mu to připomenout, potřebovali ho. Všichni ho potřebovali.
„Nesoudím tě, Albusi, jestli se bojíš toho. Nesoudím tě a nepřišla jsem proto, že bych tě chtěla trápit. Chápu... vím, proč se to stalo,“ poslední slova řekla tak tiše, že je sotva slyšel a přesto poplašeně vzhlédl.
„Víš?“ nasucho polkl.
„Vím, že mezi vámi, mezi tebou a Grindelwaldem, nebylo jen přátelství,“ dotkla se jeho ramena a on ucukl, jako by ho spálila, nevěřícně se na ni zadíval a zalapal po dechu. Měl za to, že to tušil jen Aberforth a ani s ním o tom, co se stalo, nikdy nemluvil.
„Znala jsem tě, velmi dobře. A když jsem nad tím po čase přemýšlela, došlo mi to, všechno.“
Syčivě vydechl, stiskl zuby a hruď mu stáhl nepříjemný tíživý pocit. Místnost naplnila hluchá prázdnota. Nakonec vzhlédl. „Proč jsi přišla?“ zeptal se tiše.
„Potřebujeme pomoc Albusi. Tvoji pomoc,“ upřela na něj prosebné oči.
„Jakou pomoc?“ tázavě se na ni zadíval.
„Víš co se děje v Evropě, že?“
„Samozřejmě,“ zamračil se.'
„Neděje se to náhodou, mudlovská válka, nálada v kouzelnické společnosti. Není to jen tak,“ vysvětlovala tiše.
„Ale co za tím stojí?“
„Spíš kdo,“ upřesnila a její pohled ztvrdl.
„Jak to myslíš?“ zachmuřil se.
„Můj manžel dlouhá léta pracoval na ministerstvu kouzel v Německu. Dokonce nějakou dobu jako poradce ministra pro zahraniční záležitosti. Dokud nezačala válka. Už dřív se někteří kouzelníci začali tvářit nespokojeně se stávajícím systémem. Mysleli jsme ale, že je to jen dozvuk první mudlovské války. Ale když vypukla druhá, názory a střety se vyostřily a na jejich stranu se přidal i tisk. Herman byl důrazně proti zastával se mudlovských práv, žádal propuštění redaktorů a musel odejít. Od té doby oba pracujeme v odboji.“
„V odboji? Jakém odboji?“
„Někdo ty myšlenky záměrně šíří a my jsme se snažili zjistit kdo a proč. Hledali jsme vodítka, spojnice, ale naši přátelé se začali ztrácet, nebo za podivných okolností umírali, stejně jako kdokoliv, kdo se postavil za práva mudlů. Navenek se kouzelnické společenství tváří, že je všechno v pořádku, ale každý, kdo se postaví proti je nenápadně odstraněn. Neděje se to jen u nás v Německu, ale i jinde v Evropě.“
Albus jen kývl, že rozumí a dál soustředěně naslouchal. Netušil, že existuje nějaký odboj, netušil, co se skrývá pod povrchem. Věděl jen o tom, co se dočetl v tisku, a ten byl evidentně předpojatý.
„Nálada v kouzelnické společnosti má přímou souvislost s válkou v mudlovském světě,“ vysvětlila polopaticky.
„Ano, to jsem samozřejmě pochopil,“ zachmuřil se.
Aileen pokývala hlavou: „Ano, to je pravda, ale mudlovská válka nezačala náhodou. Někdo ji vyprovokoval. Někdo, koho znáš,“ zadívala se na něj zpříma.
Stáhl obočí a zamyslel se. Tušil, kam tím míří a znervózněl, přesto se ale zeptal: „Kdo?“
Mlčky sáhla do kapsy a podala mu výstřižek z mudlovských novin, fotografii. Byl na ní muž, jehož tvář byla snad v každém výtisku. Mudlovský vůdce, stál v kruhu svých vysokých důstojníků, ale to zřejmě nebylo to hlavní. Zadíval se na výstřižek pozorněji a náhle pochopil, co mu chtěla Aileen říct. V pozadí zahlédl ještě jednoho muže. Tu tvář znal, velmi dobře ji znal, ale ne z novin. Polkl a hrdlo se mu stáhlo. Lehký úsměv, ostré rysy, oči šelmy, dravce. Za čtyřicet let, kdy ho neviděl, ho přesto poznal na první pohled. Zalapal po dechu a zbledl.
Aileen si všimla změny jeho výrazu a pokývala hlavou: „Ano, to je on.“
Odtrhl oči od obrázku a bolestně je zavřel. Všechno zapadlo na správné místo a on znal celou pravdu. Takhle si tedy představoval své plány na lepší svět? Merline! Žaludek se mu stáhl hrůzou, když plně pochopil všechny důsledky.
„Od kdy to víš? Že je to on?“ zeptal se tiše.
„Ten výstřižek je ze včerejších novin. Žijeme s manželem už půl roku v Anglii, z Německa jsme museli utéct. Stále jsme nemohli zjistit, kdo za tím stojí, unikal nám.“
Albus kývl: „Poznala jsi ho?“
„Ano, jeho tvář se nedá tak lehce zapomenout a to, co jsem z něj tenkrát cítila už vůbec ne. Albusi, potřebujeme tvoji pomoc, znáš ho, jeho záměry, jeho cíle.“
Albus si skousl ret. „Kdo všechno to ví?“
„Jen já a něco málo manžel. První co jsme udělali bylo, že jsme tě vyhledali.“
„Jak je možné, že jste na něj nepřišli už dřív?“ zachmuřil se.
„Nedal se nikde vidět, všechno vycházelo ze skupiny vysoce postavených čistokrevných čarodějů. Jde o dobře promyšlenou strategii. Jednají za něj jiní, ne jeho jménem, ale svým. Je velmi opatrný.“
„Ano, ale copak za těch čtyřicet let nevyvíjel žádnou aktivitu? Nebyl nikde k vidění?“
Aileen se zamyslela a nakonec zavrtěla hlavou: „Nevím, možná se skrýval za falešnou identitou a budoval svou síť spolupracovníků, možná cestoval. Nikdy se neúčastnil veřejného života v Německu, nikde nebyl vidět. Zapoměla jsem na něj, dokud jsem dnes neviděla tu fotografii.“
Albus povzdechl a promnul si čelo: „Musím to všechno promyslet.“
„Ano, chápu,“ zachmuřila se. Skousla si ret a chvíli se odmlčela, než znovu tiše naléhavě promluvila: „Pomůžeš nám? Odboj je roztříštěný, nikdo pořádně neví, co má dělat, proti komu bojujeme, ani já nedokáži domyslet vše. Potřebujeme, aby nás vedl někdo, kdo ho zná, kdo dokáže předvídat jeho kroky, kdo ho dokáže odhadnout a zastavit. Potřebujeme tě!“
Stiskl zuby a promnul si kořen nosu: „Nevíš, co po mě žádáš, já vás nemohu...“
„Albusi, prosím,“ přerušila ho a prosebně se na něj zadívala, „jsi naše poslední naděje, potřebujeme vůdce, který ví, co dělá!“
Chvíli ji zkoumavě pozoroval. Než zhluboka povzdechl. „Zatím toho příliš nevím, dokonce nemáme ani jistotu, jestli je za tím vším skutečně on,“ odpověděl vyhýbavě.
Aileen sklopila hlavu a pevně zavřela oči, jak zadržovala slzy. „Máš pravdu, omlouvám se, nechtěla jsem tě obtěžovat,“ otočila se a vykročila ke dveřím.
„Aileen, počkej,“ jemně sevřel její ruku a zadržel ji. „Pokuste se zjistit víc informací, cokoliv. Pak uvidíme, co se dá dělat.“
Pousmála se a kývla: „Dobře, sepíši ti všechno, co víme a požádáme o pomoc přátele v Evropě.“ Nakonec se mu zadívala do očí: „Děkuji.“
Pustil její ruku a sledoval, jak otevřela dveře. „Buďte opatrní.“
Ještě se naposledy ohlédla: „Budeme, vždycky jsme byli. Brzy na shledanou, Albusi.“
Kývl na pozdrav a ona zmizela na chodbě.

Albus zůstal stát v učebně a zachmuřeně hleděl na zavřené dveře. Tušil to! Tušil, že by za tím mohl být on. Od první mudlovské války sledoval tisk. Sledoval dění v Evropě a jen to, že o něm nikde nenašel jedinou zmínku utloukalo vědomí, že ví kdo to má na svědomí. Chlácholil se a uklidňoval. Jenže teď má jistotu, že zná muže, který za tím vší stojí! Ale jak je možné, že na to nikdo nepřišel dříve? Věděl, jak je nevypočitatelný, opatrný. Byl snad on sám jediný, komu se svěřil? Komu důvěřoval? Nechtěl na něj myslet! Celá léta na něj chtěl zapomenout, jenže teď je zpátky a s ním i jeho vlastní minulost, před kterou se léta skrýval, kterou utloukal, pohřbíval hluboko v sobě. S ním je zpět jeho zvrácené já.
Do mysli se mu vracely vzpomínky, na které už dávno usedl prach. Které chtěl zapomenout, vymazat z hlavy. Zaplavily ho jako příboj a přinesly všechno to, čemu se tak úporně bránil. Všechno to napětí, divokou vášeň, bolest, touhu po moci a hlavně plíživý strach. Strach ze sama sebe. Stiskl ruce v pěst a rázně přešel po učebně. Palčivá tíha osvobozených pocitů ho sevřela ocelovými pařáty, brala mu dech. Celá léta žil v samotě, v dobrovolném celibátu, ve službě škole, odepřel si vše co, by mohlo znovu probudit jeho zvrácené touhy, a teď? Stačila zmínka, jediná zmínka a dokázala ho připravit o dlouho budovaný klid, o rozvahu, sebeovládání. Opřel se rukama o kamenný parapet okna a syčivě vydechl. Zadíval se do temnoty venku, čelo opřel o chladné sklo a snažil se ovládnout všechno to nezvladatelné. Bojoval sám se sebou, bojoval s vlastním tělem, myslí, se zvráceným tvorem v sobě. Merline, copak se toho nikdy nezbaví?
Aileen nemohla tušit, jak celá léta cílevědomě utíkal před jakýmikoliv náznaky moci. Před lákadly, která nabízela a která mu ona naservírovala na stříbrném podnose. Dokázal by jim odolat?
Chvíli sledoval, jak jeho zrychlený trhavý dech zanechává na skle okna mlžný opar. Nakonec zhluboka vydechl, promnul si obličej rukama a zaklonil hlavu, aby uvolnil ztuhlý krk. Nevěděl, co bude. Zatím nemohl, nechtěl přemýšlet nad tím, co bude, ale jedno věděl jistě – čeká ho další dlouhá bezesná noc, ale eseje jeho studentů zůstanou pro dnešek neopravené.

Zpět na obsah

Kapitola 35: 34. Jsi zbabělec

Srpen 1944

Albus vyšel z Bradavického hradu, zhluboka nadechl chladivý večerní vzduch, zachmuřeně se rozhlédl po školních pozemcích a pomalu vykročil k jezeru. Slunce už zapadlo a krajinu začínala pokrývat tma jako lehký závoj. Byly prázdniny, hrad byl tichý, prázdný a on neměl nic, co by rozptýlilo jeho myšlenky. Co by ho odvedlo od nepříliš objemné složky, kterou měl ukrytou v uzamčené zásuvce svého psacího stolu. Složky mudlovských papírů pokrytých Aleeniným drobným písmem, výstřižků z novin, důkazů. Důkazů toho, že měla pravdu. Ale s jistotou to věděl jen on. Jen on dokázal poskládat střípky zpráv a vzpomínek a stvořit obraz Gellertových záměrů. Jenže stále mu něco unikalo. Věděl, proč rozpoutal mudlovskou válku. Nálada v kouzelnickém společenství se stále vyostřovala. Jenže na co čekal? Proč ještě nevystoupil? Situace v Evropě se začínala obracet. Američané a Francouzi se vylodili ve Francii, Paříž povstala a bylo jen otázkou času, kdy němečtí okupanti kapitulují. Spojenci postupovali i v Itálii, a dokonce se němečtí vysocí důstojníci pokusili o atentát na svého vůdce. Z východu na Němce tlačili Rusové, Varšava hořela, Rumunsko už bylo osvobozeno. Síla Říše ochabovala, hroutila se, rozpadala. Aileen a její manžel z Británie organizovali kouzelnický odboj a vypomáhali i v tom mudlovském. Kouzelníci, kteří pro ně pracovali, skrytě pomáhali mudlovským vojákům na obou frontách.
Tak proč stále mlčí? Proč se stále skrývá? Byl z toho zmatený. Čekal tvrdou ofenzívu, otevřený boj, ten ale nepřicházel. Nikde nevypukla otevřená válka mezi kouzelníky, nedošlo k otevřenému střetu. Proč?!
Kouzelnický odboj zaznamenal dílčí úspěchy, ale ne příliš výrazné. Vypadalo to jako boj s chobotnicí s tisícem chapadel. Když přišla o jedno, narostlo jí hned nové. Aileen a její přátelé se pokoušeli najít Gellerta, ale byl dooporavdy nepolapitelný a nedostupný stejně, jako jeho nejbližší. Pokoušeli se neúspěšně proniknout do kouzelnické diplomacie. Ale chyběly jim důkazy. Bez nich nemohli nic. Nikdo jim neuvěřil. Všechno mělo svou logiku. Neúprosnou logiku, ale k čemu to směřovalo? Věděl, že k převratu, ale jak? Jak to chtěl udělat? Marně hledal ve vybledlých vzpomínkách zmínky, náznaky, slova. Jenže za čtyřicet let se mohlo všechno změnit.
Zhluboka povzdechl a zadíval se na rozlehlé jezero. Aileen mu čím dál častěji naznačovala, že jen on ho dokáže zastavit. Jen on ho dokáže najít a porazit. Spoléhali na něj. Jenže on stále váhal. Jak by se mu mohl postavit, když mu myšlenky na něj rozechvívaly každičký nerv v těle? Pocity, které ta dlouhá léta spaly, ho ochromovaly, jeho rozhodnost, jeho odhodlání. Bude to muset udělat! Věděl to. Nejen kvůli přísaze, kterou kdysi dal, kterou každým dnem váhání popíral, ale i kvůli sobě. Ale měl strach. Strach, že to nedokáže. Strach, že znovu zradí, že znovu podlehne. Strach sám ze sebe. Kdyby alespoň Gellert otevřeně vystoupil! Ulehčil by mu tak jeho vnitřní boj. Ulehčil by jeho rozhodování. Ale on to neudělal. Na co kruci čeká?!
Sevřel si kořen nosu prsty a bolestně zavřel oči. Merline, co má dělat? Obraceli se k němu pro pomoc, ale kdo pomůže jemu? Zoufale potřeboval radu, ale kdo mu poradí? Aileen? Znala část pravdy, ano, ale ona nesměla vědět všechno. Už tak toho věděla příliš, a to pro ni bylo nebezpečné. Ještě drahnou chvíli mlčky zíral na vodní hladinu, než vykročil k bráně na školní pozemky, za kterou se s prásknutím přemístil.

Hostinec U Prasečí hlavy osvětlovalo jen několik loučí. Nebylo tu mnoho hostů, pouze dva muži v černých kápích u stolu ve tmavém koutě tiše rozmlouvali nad sklenkami ohnivé whisky. Albus pomalu otevřel dveře a vstoupil. Hostinský s dlouhým neudržovaným prošedivělým plnovousem si ho změřil pohledem. Sledoval, jak kývl na pozdrav a usadil se u stolu stranou. Ušklíbl se, odložil sklenici, kterou otíral a vykročil k pozdnímu hostu. „Co to bude, profesore?“ zavrčel.
„Jako obvykle, děkuji,“ vzhlédl Albus a zadíval se muži zpříma do očí.
On opětoval jeho pohled, přimhouřil oči a lehce kývl. „Jak chcete,“ trhl rameny. Došel k pultu, z police vzal sklenku, zalovil někde v hloubce pod výčepem a vytáhl zaprášenou lahev. Nalil zlatavou medovinu a odnesl ji svému hostu. Pak se otočil k ostatním návštěvníkům a zavrčel: „Vypadněte!“
Oba muži se na něj otočili. „Ještě sme nedopili!“
Hostinský sebral jejich sklenky a zbytek obsahu vylil na podlahu: „Už jo! Ať už ste pryč! Nemám na vás náladu!“ Otočil se a odešel k pultu, kam odložil použité sklo. Oba muži zabloudili prsty pod pláště.
„To neuděláte!“ mračil se na ně a propaloval je pohledem, „Kde by ste vyřizovali svoje černý kšefty?! Hmmm?! Tak vypadněte, než vám pomůžu a pak už vás sem nepustim! Říkám to naposledy!“
Muži na sebe pohlédli, znali dobře jeho prchlivou povahu, ale také věděli, že bez něj by se jim vedlo mnohem hůř. Nakonec spustili ruce a neochotně mlčky odešli. Hostinský ještě chvíli podmračeně sledoval zavřené dveře, než svou pozornost zaměřil na svého posledního hosta a ušklíbl se. Albus celou dobu na oko nezúčastněně sledoval scénu, pod hábitem ale svíral svou hůlku a byl připraven kdykoliv zasáhnout.
„Nemusíš se vzrušovat, s nima si poradim,“ trhl hlavou ke dveřím, „nic si nedovolí.“
Albus jen kývl a upil ze své sklenice. Hostinský ho chvíli pozoroval a nakonec došel k němu, opřel se rukama o stůl a zavrčel. „Tak co je?!“
„Potřebuji s tebou mluvit,“ zvedl Albus oči od sklenky, kterou otáčel v prstech.
„Jestli de o toho kluka, od tý doby, co sem ti psal, tady nebyl,“ zabručel hostinský a stáhl ježaté obočí.
„Ne, Aberforthe, nejde o Raddlea. Jde o něco jiného. Potřebuji poradit.“
Aberforth se nevesele rozesmál: „Ode mě?! Od kdy se vážený profesor Albus Brumbál potřebuje radit se mnou?!“
„Jako jediný jsi ke mě byl vždy upřímný a část toho už znáš,“ promluvil tiše a pohledem studoval zaschlé mapy na desce stolu.
„To máš recht, nikdy ti nebudu mazat med kolem huby,“ uchechtl se, „Tak o co de?“ tázavě zvedl obočí.
„O minulost. Posaď se, prosím,“ požádal ho Albus, ale Aberforth se zamračil. „Zas mi říkáš, co mám dělat?“
„Ne, pro mě za mě klidně stůj, ale je to na dlouho,“ pousmál se na bratra, který si neochotně sedl na židli proti němu.
„Tak to vyklop, ať tu nesedíme do rána,“ zabručel a složil ruce na desku stolu.
„Jde o Grindelwalda,“ promluvil tiše a skousl si ret.
„O koho? Další zmetek, kterýho potřebuješ sledovat?“
Albus se nevesele pousmál a zavrtěl hlavou. „Ne, to je... Pamatuješ si na toho muže, tenkrát v Godrikově Dole, když... zemřela...“ zadrhl se a bolestně zavřel oči.
Aberforth stáhl obočí a zamyslel se. Nikdy o něm nechtěl mluvit, tak proč teď? „Jo,“ zabručel jen a čekal, co mu řekne.
Albus se zhluboka nadechl a naprázdno polkl. „Pamatuješ si, cos viděl tenkrát, když jsi vrazil do pokoje?“ promluvil tak tiše, že ho bratr sotva slyšel, a ten jen podmračeně kývl.
„Já...“ Merline, proč je to tak těžké? Proč je tak těžké, říct někomu celou pravdu? „Tenkrát jsem mu podlehl... Podlehl jsem sobě a chtěl jsem...“ stiskl zuby a sevřel si kořen nosu. Aberforth mlčel. Pozorně ho sledoval a trpělivě čekal. Věděl dobře, že mu to musí říct sám.
Albus pracně hledal slova, jak by mu všechno vysvětlil, svoji bolest, rozervanost, boj se sebou samým. Ale jak jednou začal, nedokázal přestat, chrlil na bratra všechno, jejich plány na revoluci kouzelníků, na hledání relikvií. O Arianě, která všechno věděla, která vycítila, co je Gellert zač, ale on ji nechtěl poslouchat. O Aileen, jak se k ní choval. A o něm a sobě. O devastující přitažlivosti toho muže. O své zvrácenosti, snech, které ho pronásledovaly, touze po moci. Mluvil dlouho a řekl mu všechno, všechno, co dlouhá léta ukrýval před světem. Co ukrýval sám před sebou. O dlouhém celibátu, samotě, ke kterým se dobrovolně uvázal. A o válce, o všem, co věděl, o své nejistotě, strachu. A Aberforth ho nepřerušoval. Jen se opřel o opěradlo židle, založil ruce na prsou a s neproniknutelným výrazem ho pozoroval.
Když domluvil, dlouze se odmlčel, nakonec vzhlédl a tiše se zeptal: „Co mám dělat?“
Aberforth mlčel, jen si ho měřil pohledem. Nakonec vstal a přešel po prázdném lokále. Nalil si sklenku ohnivé whisky a naráz ji vypil. Otřásl se odporem a s bouchnutím ji odložil. Nikdy nepil, alkohol mu nechutnal, ale teď potřeboval zpracovat všechno, co mu jeho bratr svěřil. Opřel se rukama o výčep a zadíval se na oprýskanou zeď za ním.
Albus ho upřeně sledoval. Když se po nekonečné době otočil a zabodl do něj zlobný pohled, sklopil hlavu, skousl si ret. Ať už se mu chystal říct cokoliv, zasloužil si to.
„Co po mě chceš?! Chceš rozhřešení?! Chceš, abych tě utěšoval?!“ chrlil na něj rozhořčeně.
„Ne, to bych nešel za tebou,“ zvedl Albus pohled, „Chci slyšet pravdu, co si o tom myslíš?“
„Seš zbabělec, Albusi! Seš zatracenej srab, kterej se nedokáže vyrovnat sám se sebou! Kterej se nedokáže postavit minulosti tváří v tvář! Ubožák, kterej radši uteče, než aby srovnal účty!“
Albus pokýval hlavou a sevřel si prsty kořen nosu. Aberforth měl pravdu. Je zbabělec, alespoň se tak cítil. A nejspíš to potřeboval slyšet, aby to sám pochopil.To pochopení ho zvláštně osvobodilo. Dýchalo se mu volněji, možná i proto, že se svěřil s tím obrovským břemenem, které jej léta tížilo, užíralo. „Máš pravdu,“ promluvil tak tiše, že ho Aberforth sotva slyšel, a vzhlédl. „Co mám dělat? Očekávají, že to skončím.“
Aberforth se ušklíbl. „Kdo jiný,“ odpověděl s hořkostí. „Dohnala tě tvoje minulost. Mudlové tomu říkají boží mlýny,“ uchechtl se nevesele, „a ty před ní zase zavíráš oči.“
„A co bys dělal na mém místě ty?“ zeptal se tiše Albus.
Aberforth přimhouřil oči. „Já sem, na rozdíl od tebe, věděl, kde je moje místo!“ odsekával zlobně, „věděl sem, co je potřeba udělat! Nezklamal sem, a teď nemusim účtovat. Já sem nikoho nezradil, nejsem vinen, nepotřebuju nic odčiňovat. Ty se musíš rozhodnout. Je to tvoje zodpovědnost, ne moje!“
Albus zavřel oči a pokýval hlavou. Stiskl zuby, dlouho mlčel a Aberforth ho tiše pozoroval. Mohlo by mu ho být líto. Věděl, že ho mnozí uznávají. I jeho se zastal, zaručil se za něj. Pomohl mu, když ho před několika lety obvinili, sám ho hájil před Starostolcem a obhájil. Vysekal ho z toho, nemusel do Azkabanu. Zachránil mu kůži, jen jeho pověst před zatracenými novináři už zachránit nestihl. Ale našel mu tohle místo, nemusel žít jako vyděděnec. Jemu splatil svůj starý dluh, kdy ho ale splatí Arianě? Kdy se konečně vzchopí? Má zodpovědnost, obracejí se k němu jako k naději. Přesto ho litovat nedokázal. Byla to jeho rozhodnutí. Jeho špatná rozhodnutí, která ubližovala, která zabíjela a stále zabíjí. Jeho vyčkávání, oddalování soudného dne stojí další životy. Nezáviděl mu jeho pozici. A to, že jeho bratra přitahoval muž? Tušil to, nad tím přemýšlet nechtěl. To bylo to nejmenší, co by mu mohl vyčítat, i když to v něm stále vyvolávalo odpor. Za to ho odsoudit nemohl, i když by to jiní udělali.
„Nemysli si, nesoudím tě. Ale nečekej, že tě budu litovat,“ zabručel a sledoval, jak se pousmál.
„To od tebe ani nežádám. Vyslechl jsi mě a nezavrhl, to mi stačí,“ povzdechl Albus a vstal od stolu. Nedopitou sklenku nechal stát na stole a došel ke dveřím. Zastavil se ještě před bratrem a zadíval se mu do očí: „Mohlo by to zůstat mezi námi?“
„Copak sem někdy něco řekl?! Nezapomeň, že toho o tobě vim na pěknou řádku palcových titulků v novinách, ale vždycky sem mlčel. A kdo by se mě ptal? Nikdo neví, že spolu máme něco společnýho, a tak to taky zůstane. Nestojim o to, aby si nás někdo spojoval,“ zamračil se Aberforth.
Albus sklopil hlavu. „Díky.“ Sáhl po klice dveří, ale ještě než ji stiskl, vzhlédl a tiše položil bratrovi otázku, kterou nikdy před tím nedokázal vyslovit: „Jak zemřela?“
Aberforth sebou trhl a zadíval se mu do tváře. Po chvíli tíživého ticha pomalu chraplavě promluvil: „Nevim. Poslední, co sem viděl, bylo, jak přišla do pokoje. Pak už nic.“
Albus kývl hlavou, stiskl kliku a vyšel do noci, která se pomalu, ale jistě, začínala měnit ve svítání.

Světlo nového dne odhodlaně zahánělo tmu. Lesní půda voněla nastřádanou vlhkostí a ptáci se probouzeli s písní ve svých hnízdech. Osamělý muž seděl na kraji lesa na padlé kládě a pozoroval prosvětlující se přírodu. Připadal si maličký, nedůležitý oproti obrovským prastarým velikánům, kteří se mu tyčily nad hlavou, a ten pocit mu přinášel mír. Najednou byl jen nicotný člověk, nedůležitý v nekonečném neměnném přírodním koloběhu pravidelného střídání světla a tmy, ročních dob, zrození a smrti. Válka tu neexistovala, neexistovaly přízemní starosti lidí, neexistovala zde moc. Tady se bojovalo o přežití jinak, zuby a drápy, ostrými zobáky. Neexistovala tu přetvářka, neexistovala tu vypočítavost, velké plány, bezúčelné zabíjení. To uměli jen lidé, a on si bolestně přál nebýt člověkem, nebýt svázán povinnostmi, očekáváním, strachem. Jen žít. Jen bdít za světla a spát za tmy, dýchat a živit se, jak zvířata dokáží, bez malicherných lidských cílů, bez zodpovědnosti, kterou si sám, aniž by chtěl, naskládal na ramena a která ho tížila a srážela na kolena. Před níž zavíral oči, otáčel se k ní zády, uzavíral se do svých obav, ale nedokázal se jí postavit čelem. A když se jí postaví, bude to mít smysl? Dokáže někdy najít klid? Dokáže se někdy otočit a pohlédnout bez znechucení do své minulosti? Dokáže se někdy podívat sám na sebe do zrcadla, aniž by cítil odpor?
Aberforth měl pravdu. Dohnala ho jeho minulost, před kterou utíkal. Utíkal do samoty, do svého pokojného kouta, kde si v klidu stárnul a hledal uspokojení v učení a službě jiným. Ale jeho minulost je stále v něm, svíjí se a rozdírá ho, požírá ho zevnitř. Zbylo z něj vůbec ještě něco? Něco jiného než vřískající svědomí? Svědomí, které se snaží neposlouchat, svědomí, kterému se ukrývá za neodbytný strach, za mizivou naději, že snad někdo jiný...
Pochybnosti! Stálé, neměnné o sobě samém. Čím více o tom všem přemýšlel, tím vtíravěji se do jeho mysli vkrádala myšlenka, zda jeho plány na změnu uspořádání společnosti jsou tak zcestné, tak nereálné, jak se snažil sám sebe přesvědčit. Uvědomoval si, že hrůzy války nemá na svědomí on, ale sami mudlové. On možná válku vyprovokoval, ale zvěrstva, která se tam děla, nebyla jeho dílem, alespoň to nic z toho, co věděl, nenaznačovalo. Zvedal se mu žaludek z toho, čeho jsou schopni. Nedokázali by tomu kouzelníci zabránit? Nepomohly by změny v uspořádání navodit klid? Věděl, že Gellertovi jde jen o moc. Ale co kdyby on sám... Kdyby využil dané situace ve svůj prospěch, podařilo se mu Gellerta odhalit a porazit, měl by možnost sám stanout v čele, sám vést kouzelníky a mudly... Pevně zatnul zuby a sevřel kořen nosu prsty. NE! NESMÍ! Jak dlouho by trvalo, než by se nadvláda silnějších kouzelníků zvrhla jen v další tyranii? Jak dlouho by mu trvalo, než by se sám stal tyranem? Než by sám v zájmu dobra společnosti začal páchat zločiny? NE! Mocní nesmí vládnout! ON nesmí vládnout! On musí zůstat pokorným učitelem! Musí zůstat v pozadí! Ale jak má odolat? JAK?
Zhluboka povzdechl a přikryl si obličej dlaněmi. Věděl, co by měl dělat. Věděl, co je správné. Věděl, že je správné hledat světlo v temnotě, je správné stavět se tyranům, je správné bojovat, ale proč jen v sobě nedokáže najít odhodlání?! Proč nemůže najít přesvědčení? Sílu postavit se tváří v tvář pravdě? Minulosti? Postavit se JEMU?! SÁM SOBĚ?! Tak zoufale si přál zapomenout na všechno! Zapomenout, jako na to zapomněl po těch dlouhých poklidných čtyřicet let. Jako dokázal zapomenut na bolest, kterou mu způsobil a která jej teď znovu naplňovala a mísila se s touhou, se strachem.
Bylo zbytečné ptát se proč. Věděl to. To boží mlýny, jak to nazval Aberforth. Nebo zákon prozřetelnosti a rovnováhy, který nás nutí vyrovnat své dluhy? Odčinit své viny? Nebo zkouška jeho vůle? Jeho sebeovládání? Kde ale najít sílu? Kde?
Zhluboka se nadechl a vstal. Vyšel z lesa zpět na cestu a pomalu vykročil k hradu. Je Albus Brumbál doopravdy zbabělec? Nebál se smrti, nebál se ponížení, bolesti. Bál se sám sebe. Jde ale neustále utíkat před tím, co máme v sobě? Jde se obracet zády k zrcadlu, které je ale všude okolo, aby stále s bolestně naléhavým výsměchem odráželo náš odraz? Popírat to, co je uvnitř? V nás samých?
Mohou si ti, kteří mají být silní, dovolit mít strach? Mohou si silní dovolit cítit slabost, a přesto zůstat silnými?

Zpět na obsah

Kapitola 36: 35. Zbytečně!

Březen 1945

Bylo pozdní dopoledne a do oken malého podkrovního bytu v Londýně nahlédlo nejisté slunce. Drobná žena sedící před zrcadlem rozčesávala své dlouhé havraní vlasy protkané stříbrem stáří. Její jemná tvář už dávno nebyla mladá, ale vrásky jí neubraly na kráse.
Byla ráda v Anglii, i když na poslední chvíle tady měla smutné, bolestivé vzpomínky. V Německu, kam se odstěhovala za svými příbuznými, sice našla klid, našla muže, kterého měla ráda a respektovala ho. Anglii ale milovala. V Německu jí něco chybělo a co to bylo, zjistila, až když se sešla se svým dávným přítelem. Pochopila to, až když mu po nekonečných letech pohlédla do očí, i když už dávno věděla, že jí nikdy nemůže dát to, čím ji zahrnul její manžel. Prosila ho o pomoc. Žádala, přemlouvala, ale on mlčel. Proč ale stále váhá? Proč se jí nedařilo ho získat? Opravdu ho znala tak málo? Opravdu pochopila všechno? Netušila, co za tím vězí. Co mu brání. Povzdechla a odložila hřeben, aby mohla vlasy stočit do uzlu, když někdo zaklepal na dveře.
Zachmuřila se. Byla tu sama, její muž si odskočil naproti do mudlovské trafiky pro noviny. On by přeci přímo vešel, nemusel klepat. Další, naléhavější, zaklepání ji přinutilo rychle vstát a přiblížit se ke dveřím, které uzavíraly jejich malý byt. Děje se snad něco? Musel to být přítel, nikdo jiný by se sem dostat nemohl. Chránila je bezpečnostní kouzla. Postavila se na špičky, vyhlédla ven kukátkem a zachmuřila se, než pomalu otevřela dveře.
„Henry? Děje se něco?“ prohlédla si nevysokého muže se stejně tmavýma očima a prošedivělými havraními vlasy. Jeho návštěvu nečekala, obvykle se ohlásil.
„Potřebuji s tebou mluvit, jen pár chvil,“ pousmál se a rozhlédl se po chodbě, jako by se bál, že ho někdo uvidí.
„Jistě, pojď,“ otevřela dveře dokořán a ustoupila stranou.
Muž vešel, zabouchl a dřív, než stihla zareagovat, držel v ruce hůlku. Stihla sotva zalapat po dechu, než její oči ztratily veškerý výraz, vlastní vůle ji opustila. Nemohla dělat vůbec nic, jen na něj zírala, neschopná cokoli udělat, cokoli, co nebude chtít on. Nakonec pomalu, jako by se zdráhala, bránila celou bytostí, vykročila k oknu, které otevřela. Její pohyby byly trhavé, mechanické. Vyhlédla ven hluboko dolů do ulice plné lidí, mudlů spěchajících po svých záležitostech, než se posadila na parapet. Ještě naposledy pohlédla na muže stojícího před ní, jako by z posledních sil přemáhala kouzlo, kterým ji spoutal. V jejích očích se mihl strach a tichá otázka, než se zřítila do hlubiny.

Na ulici se shlukovali lidé a vysoký muž s prokvetlým světlým knírem se zachmuřeně rozhlédl. Co se děje před domem, kde bydlí?
„Musela vypadnout, takové neštěstí,“ neslo se mezi lidmi jako tichá vlna a muži nepříjemně zatrnulo v žaludku, když vzhlédl a uviděl otevřené okno. Jejich okno! Prodral se mezi lidmi a při tom pohledu se mu zadrhl dech v plicích. „Oh, nein...!“ zasípal a neschopen pohybu zíral na ženu ležící na chodníku. Trvalo mu snad hodiny, věky, než se vzpamatoval a padl na kolena. Sevřel ženina ramena a zatřásl jí. „Nein! Nein, mein lieber! NEIN!“ Ale její hlava se bezvládně zvrátila dozadu, po odřené tváři pomalu stékala krev. Byla mrtvá. Nelidsky zaskučel, zabořil ruce do havraních vlasů a přitáhl si tělo k sobě. „Warum Aileen?!“ tiskl ji silnými pažemi v náručí, houpal ji, jako by ji chtěl ukonejšit, jako by chtěl ukonejšit sebe. Bolelo to, jako kdyby mu někdo rval srdce z těla. Jako by měl sám umřít. Věděl, proč zemřela, a ještě s posledními zbytky chladného rozumu vzhlédl. V okně v podkroví zahlédl temný stín. Nedokázal však opustit mrtvou. Nedokázal se vypravit nahoru a tiché prásknutí, způsobené přemístěním, mu napovědělo, že by to bylo zbytečné. Proč hledat viníka, když ho znal? Sípavě zaštkal a nechal se pohltit zoufalstvím.

Albus sebou trhl, když někdo prudce zabušil na dveře jeho kabinetu. Zachmuřil se a vstal od stolu, kde opravoval domácí úkoly svých studentů. Dveře se znovu otřásly, jak se někdo z venku dobýval dovnitř. Pomalu otevřel, ale než stihl jakkoliv zareagovat, vpadl do jeho kabinetu vysoký muž a popadl ho za hábit na prsou.
„Vy sa to musete, vy... slysite?! Verila vam, verila...“ hulákal mu do obličeje.
„Pane Möldringu, uklidněte se, prosím!“ spěšně vstoupil do místnosti udýchaný ředitel Bradavic a s mrštností, kterou by od něj už nikdo nečekal, švihl hůlkou a zatlačil muže stranou, kde se schoulil a schoval obličej do dlaní. „Verila vam,“ opakoval stále dokola plačtivě.
„Co... co se stalo?“ popadal Albus dech a tázavě se zadíval na ředitele. Ten vážně pokýval hlavou a tiše promluvil: „Paní Möldringová byla zavražděna.“
Albus zakolísal a musel se pevně chytit stolu. „Merline...,“ vydechl a nebyl schopen najít slova. Stál mlčky, hlavu sklonil mezi ramena a prsty si sevřel kořen nosu. Aileen je mrtvá! JE MRTVÁ... znělo mu v hlavě jako neúprosný umíráček. „Jak? Kdy?“ vydechl a těkal pohledem z ředitele na zhrouceného muže.
„Dnes... byl jsem, byl jsem na chvili pryc,... a kdyz sem se vratil domu...“
„Pane Möldringu, uklidněte se,“ sevřel ředitel pevně mužovo třesoucí se rameno. „Pojďte se mnou, dám přinést čaj, promluvíme si.“
Podvolil se, než ale vyšel z kabinetu, vrhl na Albuse pohled plný žalujícího opovržení. „Verila vam, Brumbale. Verila, ze to zastavite, a proto zemrela...“
Albus ještě notně dlouho zíral na zavřené dveře. Nedokázal pochopit, co se právě stalo. Sundal si brýle, opřel se rukama o stůl a zhluboka dýchal, než ho ovládl nezvladatelný vztek, vztek na sebe sama, na celou tuhle nespravedlivou dobu, na NĚJ! Popadl lahvičku s červeným inkoustem a mrštil jí proti zdi, kde se roztříštila a zanechala po sobě velkou rudou kaňku. Rudou jako krev. Bolestně zavřel oči. Kdyby se odhodlal dřív, nezemřela by! Zase zavinil něčí smrt! ZASE! Znovu je vinen! Znovu zavíral oči, odvracel pohled, a znovu za to zaplatil někdo jiný. Merline!
Něco v něm se zlomilo, pevné hradby obav se zbortily a divoká touha po satisfakci, po odčinění, se s děsivým řevem drala ven. Zvíře, mocný tvor v něm se vzpínal a volal po boji, po krvi. Už ne! NE! Už nemůže čekat! Nesmí! Křičelo všechno v něm, všechno, co dlouhé měsíce umlčoval, skrýval, mu burácelo v hlavě, v mysli. Cítil svou sílu, svou magii tak silně jako nikdy dříve, a už nebyla tichá, přátelská, pomáhající. Byla ničivá, prudká, děsivá. Byla MOCNÁ. Mocnější než kdy před tím. Věděl, že v tuto chvíli by dokázal zabíjet, dokázal by ovládat masy, dokázal by jít za svým cílem bezohledně a krutě. Zhluboka dýchal a hledal pevnou půdu pod nohama. Chtělo se mu řvát vzteky. Ale musel se ovládnout! Neuvědomoval si, jak bolestivě zarývá nehty do dlaní. Neuvědomoval si chvění, třas celého těla.
Takhle ne. Takto to nejde! To, co se v něm vzdouvalo, bylo temné. Příliš temné a on tomu nesmí podlehnout! Nesmí ztratit sebekontrolu. Jeho síla dostane šanci, dostane možnost se projevit, ale ne teď! Teď potřebuje svůj chladný rozum, vědomosti, logiku. On bude pomáhat, ale ne vládnout! On ovládat nesmí, musí se vedení vyhnout, jak jen to bude možné! Prudce se narovnal a zhluboka se nadechl. Musí najít chladný rozum! Musí potlačit tu nezvladatelnou bouři, která ho naplnila. Jestli ho chce porazit, musí jednat. Je čas začít splácet své dluhy!
Pevně stiskl zuby a potlačoval všechno, co v něm vřelo a nutil mozek k činnosti. S nabytým odhodláním bolestivým násilím rozhýbával myšlenky. Musí jednat rychle! Musí přemýšlet! A musí udržet na uzdě SEBE!
Proč ji zabil? Protože věděla příliš mnoho. Pravděpodobně přišel na to, že o něm ví, i když byla opatrná. Zradil ji někdo? To on sám posoudit nemohl. To musí posoudit jiní. Syčivě se nadechl. Musí vědět, že se stýkali. Musí tedy sledovat i jeho. Hlídal každý jeho krok, tušil to. Jeho prsty sahaly až do Anglie. Proč se ale nepokusil i tady výrazněji rozšířit svůj vliv? Bál se ho snad? Opravdu byl jediným, kdo ho doopravdy znal? Mohla by to být jeho výhoda. Ale když odjede a bude ho hledat, přidá se k odboji, dojde mu to, školní rok je v plném proudu. Chvíli zavřel oči v bolestném soustředění, než rychlým pohybem strhl z vlasů černou stuhu, kterou si svazoval svůj dlouhý cop. Rozpletl ho a stříbrným nožíkem na dopisy, který byl součástí jeho stařičkého zdobného kalamáře, si uřízl silný pramen a uložil ho do skleněné lahvičky, kterou vyčaroval. Zavolal skřítku a požádal ji o jednu ze školních sov. Když zmizela, vytáhl pergamen a začal spěšně psát. I Aberforth je v nebezpečí, musí ho varovat!

„Drahý příteli,
musel jsem náhle odjet za svým starým známým. Přítelem, o kterém jsme mluvili nedávno. Nevím, kdy se vrátím, předpokládám, že to bude brzy. Dej na sebe dobrý pozor, buď opatrný.
Ozvu se, jakmile to bude možné. A.

Nedovolil si napsat víc. Pevně doufal, že jeho bratr pochopí, co chtěl říci, nebyl přeci žádný hlupák. Pergamen pečlivě zapečetil a pojistil kouzlem, než ho předal sově, kterou skřítka nechala sedět na stole. Otevřeným oknem ptáka vypustil, pak ve svém bytě zabalil pár základních oděvů a teplý plášť, mudlovský oblek, několik dalších drobností a urychleně vyšel ze svého kabinetu. Neohlížel se. Zbytečně se nezdržoval.
Když pospíchal chodbou k ředitelně, tiše doufal, že Möldring ještě bude tam. Nečekal, až ho schody vynesou nahoru. Pružně je vyběhl a zaklepal na dveře. Snažil se zklidnit svůj dech a vyčkával, dokud jej ředitel nepozval dál.
„Profesore, co se děje?“ zvedl tázavě obočí Dippet, když na vyzvání vstoupil dovnitř. Möldring seděl zhroucený v pohodlném křesle a na stolku vedle stál netknutý vychladlý čaj.
„Pane řediteli, chtěl bych vás požádat, abyste mě uvolnil na nějakou dobu z výuky,“ vysvětlil a zhluboka vydechl.
„Chcete dovolenou?! Je polovina školního roku, to je nemožné!“ zachmuřil se drobný muž a nesouhlasně stáhl obočí.
„Pane, pokud mi tedy neumožníte opustit školu, budu nucen dočasně odejít i přes váš nesouhlas,“ zadíval se na něj pevně. Ředitel ho zkoumavě pozoroval. Tyčil se uprostřed ředitelny s odhodláním a autoritou, kterou u svého profesora neznal. Obvykle pečlivě učesané vlasy mu padaly na ramena, ve vždy klidných očích plál oheň, který tam ještě neviděl.
„Má to nějakou spojitost se smrtí paní Möldringové?“ zeptal se tiše a zamračil se.
„Ano, pane,“ odpověděl Albus a muž zhroucený v křesle zpozorněl a probodl ho pohledem.
„Co... co chcete?!“ zavrčel a zamračil se.
„Chci udělat to, co si přála vaše žena, pane Möldringu. Chci to skončit, ale budu potřebovat vaši pomoc,“ zadíval se zkoumavě na muže, který se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Vás obou,“ dodal ještě Albus a znovu pohledem zabloudil na svého nadřízeného. Ten se zachmuřil a promnul si prsty bradu. Chvíli zamyšleně studoval strukturu dřeva na mohutném psacím stole. „Co chcete dělat?“
„Omlouvám se, pane, ale obávám se, že vám nemohu říct více. Je to příliš nebezpečné. Pro vás i pro mě. Jen vás prosím, abyste mě dočasně uvolnil z výuky,“ mluvil pevně a odhodlaně. Při tom sáhl do kapsy a vytáhl lahvičku s vlasy, „a ještě bych měl jednu prosbu. Situace je vážná, byl bych vám vděčný, kdybyste o tomto rozhovoru i o mém odjezdu pomlčel.. Bylo by dobré, aby se učitel, který mě bude zastupovat vydával za mě. Mám obavy, že i tady v Bradavicích je někdo, kdo mě sleduje.“
Ředitel se zamračil a v prstech sevřel chladné sklo. Chvíli si lahvičku zamyšleně prohlížel, než se znovu zadíval na svého profesora. „Z vaší řeči soudím, že i škole hrozí nebezpečí.“
„Zatím sice ne přímé, ale mám obavy, že časem by jí nebezpečí hrozilo stejně, jako každému, kdo by se postavil na odpor.“
Ředitel pokýval hlavou a stiskl zuby. Pak s klapnutím položil lahvičku na stůl. „Dobře tedy, jděte, na jak dlouho potřebujete. Zastoupím vás sám. Předpokládám, že čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe,“ stáhl obočí v zamyšlení a na chvíli se odmlčel, než znovu zvedl pohled a zadíval se na svého profesora. „Pak mi nezbývá, než vám popřát hodně štěstí,“ napřáhl ruku.
„Děkuji, pane, jsem vám zavázán,“ pousmál se Albus a stiskl pravici svého nadřízeného. Ten jeho úsměv oplatil. „Ano, máte pravdu, ale o tom, jak mi to vrátíte, si promluvíme až po vašem návratu. Očekávám, že se vrátíte, profesore Brumbále.“
„Vynasnažím se, pane. Ostatně, pokud budu živ, váže mě má přísaha.“
Ředitel jen zachmuřeně pokýval hlavou a chtěl se vrátit za stůl, když ho Albus ještě tiše požádal: „Pane, mohl bych zůstat s panem Möldringem chvíli o samotě?“
„Ano, jistě, jistě. Půjdu se do kuchyně domluvit se skřítky na změnách v jídelníčku. Na shledanou pánové,“ lehce sklonil hlavu a vzdálil se.
Když za ředitelem zapadly dveře, zadíval se Albus na muže sedícího v křesle, který pozorně studoval vzor na starém koberci a tvářil se nepřístupně.
„Pane Möldringu, potřebuji vaši pomoc,“ promluvil tiše a lehce se dotkl jeho ramena. Muž sebou škubl a setřásl jeho ruku.
„Nechte mě byt. Nic nechápete..., nic nevíte.“
„Pane Möldringu...“ promluvil znovu tiše Albus, ale muž se prudce zvedl z křesla, došel k oknu, za kterým se již snášela noc, a otočil se k němu zády.
„Neni to vase věc... muzete si zase v klidu, žit... uz vas nikdo nebude obtezovat.“
Albus zhluboka vydechl. Chápal jeho ztrátu, chápal jeho zoufalství, ale pokud měl něco dělat, potřeboval ho. Byl jeho jediným spojením s odbojem. Jenže tento muž se vzdal.
„Copak už ho nechcete zastavit?“ zeptal se tiše a sledoval jeho shrbená záda.
„A k čemu? Copak... copak to nechapete? Nemame proti nemu sanci... Je konec...“ otočil se Möldring a přes rameno se zadíval Albusovi do tváře. V obličeji měl zapsanou bolest, žal, obrovskou beznaděj.
„Vždycky je čas, vždycky je šance, vždycky je naděje,“ zadíval se mu Albus zpříma do očí.
Muž si odfrkl a přimhouřil oči:„Vy ste byl jeji nadeje... a zklamal ste. Nezbylo nic.“
Albus stiskl rty a syčivě se nadechl. Musí ho vyprovokovat!
„Tohle chcete? Chcete se nechat zlomit? Protože o to mu jde! Chce vás mít z cesty a vy mu klidně ustoupíte? Pane Möldringu, má to cenu! Pomohu vám. Udělám, co bude v mých silách, a třeba položím i život, ale nemohu to dokázat sám. Vím o něm dost na to, aby se nám ho podařilo najít a zneškodnit. Ale bez vás jsou informace, které mám, bezcenné. Pokud mi nepomůžete, bude její smrt zbytečná!“
Möldring se prudce otočil a zamračil se. „Jeji smrt byla zbytecna! Kdybyste poslechl její prosby,... její volaní,... mohla by žit! Ale vy ste mlčel! Vaši vinou zemrela! Vaše váhani ji zabilo!“ hulákal Albusovi do tváře. Jeho obličej zbrunátněl vztekem a na čele mu naběhla silná žíla.
Albus mu bez mrknutí oka odolával. Neuhnul pohledem, ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Konečně v jeho očích zahlédl i něco jiného než odevzdanost. Zahlédl v nich spravedlivý vztek. Pokud tu jiskru podchytí a rozdmýchá, bude bojovat. Byl rozhodnutý přimět ho ke spolupráci, ať to bude stát, co to bude stát: „Ano, máte pravdu, je to má vina. Můžete se pomstít, pokud vám to pomůže. Stojím před vámi, bránit se nebudu. Zaplatím za své váhání. Teď a tady. Ale máme společného nepřítele. Nepřítele, který by se rád zbavil nás obou. Můžete mě zabít, nebo se se mnou můžete spojit a společně se ho můžeme pokusit zničit!“
Möldring nadechující se k dalšímu proudu výčitek strnul s otevřenými ústy a zůstal vytřeštěně zírat. Čekal všechno, jen ne tohle. Pár vteřin zůstal překvapeně stát, než ústa zavřel a polkl. Pak sklonil hlavu a promnul si oči prsty. Sváděl boj sám se sebou. Hledal cestu z beznaděje, hledal v sobě sílu, odhodlání. Nakonec se znovu otočil k oknu a zadíval se do tmy venku.
„To ona byla bojovnik,... ne ja...“ promluvil tiše.
„V každém je bojovník, pane Möldringu. On čeká, že vás zlomí. Čeká, že se vzdáte. Chcete splnit jeho předpoklady?“
Möldring dlouho mlčky zíral ven a Albus respektoval jeho mlčení. Trpělivě čekal, dokud se neotočil a znovu chraplavě nepromluvil: „Ma to cenu? Copak... jak mam zit? Bez ni... miloval sem ji, chápete? Miloval! Miloval ste někdy někoho...tolik a pak ste o něj prisel?“
Albus zhluboka vydechl a zadíval se mu zpříma do očí: „Něco mnohem horšího, pane Möldringu, zavinil jsem smrt někoho, na kom mi velmi záleželo, právě proto, že jsem miloval. Život jí vrátit nemohu, ač bych to udělal nesmírně rád. Ale mohu pomstít její smrt. MY můžeme pomstít její smrt. Pomůžete mi?“
Muž se znovu dlouze odmlčel. Měřili se pohledy, ani jeden neuhnul a Albus věděl, že má vyhráno. Že muž před ním se rozhodl pro boj. Pak si Möldring skousl ret a tiše promluvil: „Dobře,... pomohu vam. Vezmu vas do Pariže. Pomohu vam to zastavit, ale pak uz s vami nechci mit nic spolecneho, rozumite?!“
„Děkuji vám, víc po vás ani nežádám.“

Zpět na obsah

Kapitola 37: Omluva autora

 Přátelé na "Dobru" usilovně pracuji. Sice psaní nejde tak rychle, jak bych potřebovala a chtěla, ale stále po malých krůčcích postupuji vpřed. Mám rozepsanou 38. kapitolu a pomalu ale jistě se chýlím k jejímu konci. Jsem rozhodnutá po dopsání 40. kapitoly začít znovu zveřejňovat. Zda to bude za týden, dva nebo tři to v tuto chvíli nejsem schopná říci, ale pevně doufám, že to bude brzy. 

 Těším se brzy na počtenou a díky za vaši trpělivost.

 Vaše Máta

Aktualizace 18. 9. 2013

Přátelé SOKOLÍ PŘÁNÍ JE DOPSANÉ! Teď si dovolím dát nějakou dobu (cca týden) oddych, než se vrátím k Dobru. Budu Vás opět informovat jak to vypadá dál. Děkuji za přízeň a těším se brzy na počtenou.Vaše Máta 

Milí čtenáři,

tuším, že s napětím očekáváte další kapitolu Dobra, a mrzí mě, že Vás v tuto chvíli budu muset zklamat. Jsem hned z několika důvodů nucena pozastavit vydávání a ráda bych Vám vysvětlila z jakých.

V první řadě je to patrně tvůrčí blok, který mě, bohužel, v tomto případě postihl. Věnuji se Dobru velmi intenzivně téměř rok a nejspíš své udělala i únava materiálu a nutnost odpočinku. Trousím myšlenky, útržky, konec mám napsaný v hrubém kontextu, strategii i jednotlivé kroky Albuse rozkreslené graficky, ale v současnosti nejsem schopná je napsat do konečné publikovatelné formy. Bohužel. Ráda bych Vám nabídla kvalitní a důstojné zakončení celé povídky, a na tom je ještě třeba udělat hodně práce, na kterou potřebuji nabrat síly. První blok, zapřičiněný únavou, který jsem u této povídky měla, jste zaznamenat nemohli, protože jsem měla dostatek kapitol připravených dopředu. Teď tomu tak, bohužel, není. Ten minulý trval měsíc a já doufám, že tento ho svou délkou nepřekročí.

Zároveň se mi v době, kdy jsem vydávala Dodatky, do prstů a klávesnice protlačil jiný příběh, na který jsem se připravovala po celou dobu, kdy jsem se věnovala Dobru. Doufala jsem, vzhledem k tomu, že není tak rozsáhlý a tak složitý, že jej zvládnu dopsat do začátku prázdnin. Bohužel, nepovedlo se z časových důvodů, ovšem k jeho dokončení jsem blízko. Dostal přednost i z důvodů zmíněných výše. Zde jej ale nenajdete, protože se tematicky diametrálně liší od zdejšího světa. Pokud ovšem máte chuť nahlédnout, najdete ho na mých stránkách (zde: http://www.matove.estranky.cz/clanky/povidky/z-noveho-sveta/sokoli-prani/ POZOR, NEVHODNÉ PRO ČTENÁŘE MLADŠÍ 15 LET!), kde začne vycházet na pokrčování zítra.

Nejsem v tuto chvíli schopná s určitostí říci, kdy vyjde další kapitola Dobra, ale ráda bych před samotným vydáváním měla celou povídku dokončenou. Ráda bych totiž, pokud to bude jen trochu možné, zachovala pravidelnost, na kterou jste u mě zvyklí, ale velmi špatně se mi pracuje pod tlakem. Každopádně budu tento článek pravidelně aktualizovat a přidávat sem informace, jak to s Albusem vypadá.

Albus totiž neodešel, jen se na chvíli s trpělivostí a moudrostí sobě vlastní usadil do koutku. Se šálkem čaje, něčím sladkým k zakousnutí a lehkým úsměvem sleduje, jak se vypořádám s mladším, vzpurnějším a dravějším Jonathanem.

Velmi si Vás, mí čtenáři, vážím, a proto jsem považovala za vhodné, Vám své důvody dočasného pozastavení Dobra vysvětlit, doufajíc, že pochopíte a zůstanete věrni.

Děkuji za přízeň, přeji krásný zbytek prázdnin a těším se brzy na počtenou.

Vaše Máta

Zpět na obsah