Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kapitola 8: Kapitola 8
Kapitola 9: Kapitola 9

Kapitola 1: Kapitola 1

 Posadila se za psací stůl. Tak ode dneška je z ní profesorka ve Škole čar a kouzel v Bradavicích! Pořád jí to připadalo neskutečné. Ona tu má učit předmět Studium mudlů, a její bratr Amycus Černou magii. Původně se to jmenovalo Obrana proti černé magii, ale s panem ředitelem se shodli na tom, že slovo "obrana" mohou z názvu klidně vypustit. Amycus chtěl studenty učit víc, než jen to, jak odrážet kletby, nebo zahánět bubáky. V černé magii se vyznal dobře.

 I když tak dobře, jako profesor Snape, zase ne.

 "Jo, Snape je dobrej, to se musí uznat. Ve všem...," pomyslela si.

 Když mu lord Voldemort nabídl funkci ředitele školy, nepotřeboval moc času na rozmyšlenou. Vzal to hned, i když věděl, že tu bude mít většinu lidí proti sobě. Sourozenci Carrowovi jako jediní projevili zájem o dvě uvolněná místa. Ostatním Smrtijedům se do Bradavic příliš nechtělo nejen z důvodu, že by tam museli neustále čelit profesorce McGonagalové a spol., ale i ze strachu mít profesora Snapea za svého nadřízeného. Poté, co zabil ředitele Brumbála, stoupla jeho pozice mezi Smrtijedy, byl v podstatě "pravou rukou" lorda Voldemorta. Tak to alespon všichni vnímali.

 Amycus Snapea také velice respektoval, ale říkal si, že když budou kolegové, bude se od něj moci hodně naučit. Dřív se s ním setkával jen málokdy, teprve po akci na Astronomické věži strávili několik dní spolu, když se skrývali před bystrozory. Tenkrát profesor Snape přijal nabídku Carrowových, aby se na čas ubytoval na jejich chatě dobře ukryté v lesích.

 Pro Alecto bylo nové zaměstnání výhodné v tom, že už se díky němu nemusela zúčastnovat bojových akcí, jako byla například ta honička u Kvikálkova. Tam málem zahynula- její bratr jí v poslední chvíli zachránil život, když po nehodě na koštěti padala k zemi. A v Bradavicích bude na čerstvém vzduchu, což velice prospěje jejímu chatrnému zdraví.

 Jejich nástup do školy proběhl překvapivě klidně. Profesorka McGonagalová měla sice po celou dobu úvodní schůze tak kamenný výraz, že se příliš nelišila od soch na chodbách, ale zdržela se jakýchkoli jízlivých komentářů. Jen ji zajímalo, jak ted budou vypadat hodiny Studia mudlů a Obrany proti černé magii. A dozvěděla se, že skutečně dojde k přejmenování toho druhého předmětu a bude to jen Černá magie. A že pro oba předměty byly sepsány nové učebnice. Co se budou studenti od nynějška učit o mudlech jí Alecto vysvětlila takto:

 "Studium mudlů bude od letošního roku povinné pro všechny. Je důležité, aby všichni studenti věděli, co jsou mudlové zač. A aby o nich věděli všechno! Tedy i to, co bylo dosud z přehnané soucitnosti opomíjeno, nebo zlehčováno."

 Na konci schůze řekl nový ředitel:

 "Doufám, že i přes některé, řekněme, odlišné politické názory budeme všichni v této škole pracovat jako jeden tým. Vždyt nám jde o stejnou věc: učit studenty, připravit je ke zkouškám, a pomoci jim při volbě jejich budoucích profesí."

 Alecto přestala vzpomínat na schůzi ve sborovně, vstala od stolu,a šla se podívat za Amycusem.

Ten se zařizováním svého kabinetu ještě hotový nebyl. Při jeho pečlivosti mu to trvalo déle než jí. Souviselo to i s tématem jeho předmětu. K provozování černé magie je potřeba spousta pomůcek a Amycus měl navíc velké množství knih. Když vstoupila, přehraboval se v krabici s různými svíčkami a kameny.

 "Tak jak ses zabydlela?" zeptal se jí.

 "Dobře. Jen je škoda, že jsme daleko od sebe."

 "Alespon můžeme každý hlídat jinou část hradu. Jsme tu totiž taky kvůli tomu, " připomněl jí.

 "Já vím. Myslíš, že se Potter zítra někde objeví? "

 "No tady určitě ne," zachechtal se Amycus. "Tak blbej snad není, aby sem lezl, když už tady nemá svého velkého ochránce Brumbála. Kdo ví, kde je ted zalezlej. V nějakém lesním brlohu..."

 "Jestli se schovává někde v lese, mohl by ho chytit Fenrir, " usmála se Alecto. S vlkodlakem Fenrirem Šedohřbetem se kdysi hodně přátelila.

 "Přála bys mu takový úspěch, vid?" řekl trochu rýpavě Amycus, který nerad vzpomínal na ty doby, kdy se jeho sestra se Šedohřbetem tajně scházela. K ničemu vážnému tenkrát naštěstí nedošlo, vlkodlačice se z ní nestala, protože se o jejich vztahu brzy dozvěděl, a podařilo se mu ji přesvědčit, aby ho nechala být. I proto byl rád, že se Alecto také dostala do Bradavic. Všiml si, jak se po ní Šedohřbet na Astronomické věži koukal. To byl nejspíš ten hlavní důvod, proč se té akce také zúčastnil, ačkoli Draco Malfoy s ním původně nepočítal. Ale všiml si tenkrát i toho, že Alecto si těch pohledů nevšímala, držela se od něho dál.

 "Šedohřbet už je pro mě minulostí, " potvrdila mu jeho nevyslovené myšlenky.

 "To jsem rád. Však ty si jednou najdeš nějakého normálního chlapa, a ne takovéhle polozvíře."

 "Snad jo. I když ted, když jsem v Bradavicích, to bude dost těžké. Tady se svobodných chlapů, kteří za něco stojí, moc nepotuluje, " povzdychla si.

 "Třeba někdy nějakého potkáš v Prasinkách...Nebo si dej inzerát do novin: " Mladá profesorka hledá přítele..., " na to se určitě někdo chytí, " zasmál se Amycus.

 "Tsss...to určitě. Obzvlášt, když k tomu přidám fotku svého ksichtu, to se nápadníci jen pohrnou, " zesmutněla.

 Věděla, že není žádná kráska. Byla tlustá, a na rozdíl od Amycuse i malá. Šedohřbet byl jediný, kdo o ni kdy projevil zájem. A to už je řada let, od té doby nikoho neměla.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Večer v posteli přemýšlela o tom, jaké to zítra bude, až poprvé předstoupí před studenty. Měla trému. 

 Když ráno potkala na chodbě Amycuse, popřáli si hodně štěstí.

 Jelikož chtěla Studium mudlů přizpůsobit požadavkům nového režimu, začala ve všech ročnících téměř stejným úvodem.

 " Tento předmět musí projít důkladnou změnou! Dosud byly informace, které jste o mudlech dostávali, velmi jednostranné. Učili jste se, že mudlové jsou takoví neškodní chudáčci, kteří neumí kouzlit, a my je máme mít rádi a kamarádit s nimi. Nesmysl! Na tomhle je pravdivá jen jediná věc: mudlové opravdu neovládají žádná kouzla. Jenže oni se bohužel vůbec nedovedou vyrovnat s faktem, že existují lidé, kteří je ovládají. My. A proto od samého počátku lidských dějin docházelo ke konfliktům, při kterých byli kouzelníci a čarodějky bezdůvodně mučeni a brutálně vražděni. Jen proto, že uměli něco, co oni ne. A zdegenerovaní mudlové se s tím ve svých zdegenerovaných hlavách nedokázali smířit. 

 Roku 1689 proto vyšel Zákon o utajení. Od té doby je kouzelnický svět v maximální míře od mudlovského izolován. To ale není správné! Proč bychom měli před mudly své kouzelnické schopnosti tajit? Co je jim po tom, že se umíme přemístovat, nebo přeměnit nějakou věc v jinou? Nastal čas, abychom se přestali skrývat jako nějací zloději, a abychom i při pobytu mezi mudly mohli bez zábran používat kouzla, oblékat se, jak jsme zvyklí, a neohlížet se na to, co si o tom budou myslet. A mudlové musí vědět, že pokud na nás budou kvůli tomu útočit, tvrdě na to doplatí!

 Jak jste si během prázdnin jistě všimli, došlo v naší politice k velkým změnám. A tento nový režim, který tu začal vládnout, nám konečně umožnuje hrdě vztyčit hlavu a ukázat mudlům, že se jich nebojíme. Konečně máme ve svém středu někoho, kdo je schopen kouzelnické společenství vést a vrátit mu ztracenou sebedůvěru! Osobnost, která na to má, aby nás vedla."

 Alecto se opírala rukama o svůj stůl, jako by to byl řečnický pult na nějaké politické demonstraci. Schválně neříkala, má - li na mysli lorda Voldemorta, nebo ministra Břichnáče.

 " Važte si toho, že jste se dožili těchto časů obrození kouzelnického světa! "

 Bylo na ní vidět, jak moc to prožívá. Jak hluboce je o svých slovech přesvědčena, a že lord Voldemort má v této ženě svého nejzdatnějšího agitátora. Mluvila i o tom, jak mudlové ničí životní prostředí, což se samozřejmě dotýká i kouzelnického světa, protože je součástí stejné planety. Moc ji to bavilo, i přesto, že většina studentů se tvářila otráveně. Jen ti zmijozelští byli spokojení. To, co je ted učila, byli zvyklí slýchávat i doma.

 A ještě větší nadšení vzbudil ve zmijozelské koleji Amycus. I on se do učení vrhnul naplno, ale na rozdíl od Alecto mohl výuku zpestřit praktickými ukázkami. Snažil se studentům vysvětlit, že černá magie se od ostatních kouzelnických technik neliší tím, že by byla horší, zlá, ale že je silnější. A má tedy silnější účinky. Profesor Snape mu při přijímacím pohovoru říkal, at studenty učí jen to, co jsou reálně schopní zvládat.

 " Na některé praktiky nejsou ani sedmáci ještě dost zralí, " zdůraznoval.

 " Rozumím, pane řediteli, " ujistil ho Amycus.

 Jak již bylo řečeno, černou magii i on dobře ovládal, a znal tedy i rizika, která jsou s jejím provozováním spojená. Rozhodně nechtěl studenty vést k něčemu, co by se jim mohlo vymknout kontrole. I tak měl řadu možností, jak školní osnovy obohatit o témata, kterým se studenti bradavické školy dosud nevěnovali, nebo jen velmi okrajově. Probíral s nimi například telekinetické schopnosti, jako je pyrokinetika a psychokinetika, různé způsoby práce s vnitřní energií, vytváření amuletů, a dokonce si troufl i na to, že studentům vyšších ročníků občas předčítal z knihy Tajnosti magie nejčernější. Uznával sice, že její autor už místy zachází moc daleko, a nikdy tuto knihu žádnému studentovi nepůjčil ( pro jistotu jim ji i prezentoval pod jiným názvem) , ale některé pasáže se mu přece jen k výuce hodily.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Amycus a Alecto byli oba ve funkcích zástupců ředitele, a tak se také od samého začátku výrazně starali o to, aby studenti dodržovali školní řád, a aby nepáchali žádné rebelie. Báli se, aby ve škole nedošlo k nějakému průšvihu a oni nebyli potrestáni za to, že mu včas nezabránili. V tom ale byli, alespon z počátku, o něco méně úspěšní. I když Harry Potter ve škole chyběl, někteří jeho kamarádi se usilovně snažili nastolený režim nabourávat. Carrowovým nakonec nezbylo nic jiného, než požádat pana ředitele, aby zpřísnil pravidla školního řádu, a trestámí těch, kdo ho porušují, nechal plně v jejich pravomoci. Ostatní profesoři by jim jen přestupky hlásili.

 Tak se stalo, že ve sklepení byla zařízena místnost, které Amycus říkal Kabinet školních trestů. Připomínala středověkou mučírnu a Carrowovi tam ty největší zlobivce rádi zavírali.Být připoután řetězy ke zdi, nebo ležet přivázaný lanem k dřevěné lavici, to není nic příjemného, takže většina studentů si po nějaké době už dávala dobrý pozor, aby takový trest nemusel přijít. Tvrdé jádro rebelujících studentů, členů Brumbálovy armády, se ale nedalo zlomit ani pobyty ve sklepení.

 Proto Amycus opět zašel za ředitelem Snapem- tentokrát se žádostí, aby směl do školních osnov zařadit kletbu Cruciatus. S tím, že studenti by se ji učili používat na svých spolužácích, kteří provedli něco obzvlášt zlého. To už byl i pro Snapea dost šílený nápad, ačkoli doted nechával Carrowovým volnou ruku. Nakonec ho ale Amycus přemluvil k souhlasu, poukazujíce na to, že škola si ted absolutně nemůže dovolit žádný průšvih, a v příštím školním roce, až už tu nebudou spolužáci Harryho Pottera z jeho ročníku, se snad situace uklidní natolik, že bude možné přísnost školního řádu zase trochu zmírnit.

 I tak ale byli Carrowovi hodně pracovně vytížení. Vedle učení museli často hlídkovat na chodbách a plnit řadu úkolů, které jim profesor Snape zadával. On sám býval často pryč mimo školu, nebo dlouho zavřený ve své pracovně. Všimla si toho Alecto, která se usilovně snažila, aby s ní byl pan ředitel spokojený, ale k jejich osobnímu setkávání nedocházelo tak často, jak by si přála. Postupem času totiž zjistila, že ho začíná mít ráda. Ne, že by ji okouzlila jeho tvář- vypadal stále stejně " nedobytně" jako vždy, ale postavou by se k ní hodil, a vlastně i ta jeho povaha jí čímsi imponovala. A v neposlední řadě to byl v jejím okolí jediný muž, který by ke spřátelení mohl připadat v úvahu. Šedohřbet zůstal někde tam venku, a ona nepředpokládala, že by se s ním ještě někdy mohla sejít. Neodvažovala se si s ním ani psát, aby na to Amycus nepřišel.

 Týdny míjely, a jí se ani jednou nepodařilo zůstat s profesorem Snapem několik minut o samotě, aby s ním mohla začít nějaký přátelský rozhovor. Ve sborovně byl vždy přítomen ještě někdo další z kolegů, a do jeho pracovny se jí nechtělo chodit, protože tam na zdi visel portrét profesora Brumbála, a to ji děsilo. Nechtěla se na něj dívat. Navíc slyšela, že i podobizny bývalých ředitelů, stejně jako portréty na chodbách, umí mluvit. Nedokázala si představit, o čem by si asi profesor Brumbál mohl povídat se svým nástupcem, který ho zabil. A obdivovala profesora Snapea, že to tam vydrží.

 Občas si o svém trápení posteskla Amycusovi, ale ten jí říkal pokaždé to samé: Snape byl vždy velice uzavřený člověk, nemusí to tedy brát nijak osobně, že na její projevy náklonnosti nereaguje.

 " A skutečně v tom není něco osobního? " zeptala se Amycuse jednou večer na začátku zimy, když seděla v jeho kabinetu a nahřívala si nohy u krbu.

 " Co? Ničím jsi mu přece neublížila. "

 " Já vím, ale možná je se mnou v něčem nespokojený. Nestěžoval si ti někdy na mě? "

 " Ne. A myslím si, že kdyby proti tobě něco měl, řekl by ti to přímo. V tomhle jedná s lidmi na rovinu. "

 " To jo. Ale stejně mám pocit, že to dělá schválně. To, že si se mnou nechce nic začít. Ale proč... ? "

 Na chvíli se mlčky zahleděla do plamenů v krbu. Pak nejistě pokračovala: 

 " Hele...a není to kvůli tomu, že by věděl o tom, jak jsem tenkrát...Víš, co myslím? Jak...jsem se přátelila se Šedohřbetem."

 " Od koho by o tom věděl? Ode mně ne a nikdo jiný to asi neví. Navíc je to už dávno."

 " No jo, ale určitě by mu to jako důvod stačilo. Víš, jaký má názor na míchání ras. "

 " Ano. A ty ho máš dávno stejný jako on. Dnes už by jsi s žádným vlkodlakem na rande nešla, ne? Takže i kdyby nějakou náhodou o tom tvém tehdejším přešlápnutí věděl ( což je nepravděpodobné ) , tak se kvůli tomu na tebe nezlobí. Jinak by ti přece nesvěřil předmět Studium mudlů. On zkrátka asi potřebuje víc času, než si na někoho zvykne. Vždyt se mnou taky nikdy do hospody nešel, i když spolu vycházíme slušně. "

 " Možná má pocit, že špatně dohlížím na studenty. Pořád tu někteří provokují, a to mu jistě vadí. Musíme přitvrdit, aby byl ve škole konečně pořádek. "

 " To můžeme, ale těžko tím docílíš toho, aby tě Snape začal milovat, " zachechtal se Amycus posměšně, aby své sestře trochu zvedl náladu. Často se spolu škádlili, ale jen z legrace. Ve skutečnosti by jeden za druhého položil život. 

 Netušili, že každý z nich má v něčem pravdu. Ano, profesor Snape se záměrně vyhýbal alectiným snahám o spřátelení. A ano, nevěděl o jejím někdejším přátelství s Fenrirem Šedohřbetem. Jeho důvod, proč se ostýchal s Alecto důvěrněji sblížit, byl úplně jiný. Paradoxně dost podobný tomu jejímu. I on před ní chtěl utajit něco ze své minulosti.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Alecto se rozhodla, že o Vánocích zůstane v Bradavicích. Bylo jí sice líto, že je tentokrát neoslaví doma, kam Amycus odjede, ale tohle se jí jevilo jako jedinečná příležitost být nablízku Snapeovi, když bude na hradě málo lidí. On se nad její nabídkou, že tu zůstane, sice podivil, ale souhlasil. Školu bylo třeba hlídat i během svátků.

 Po vánočním obědě se Alecto vracela ke svému kabinetu, když vtom v jedné boční chodbě uviděla profesora Snapea, který stál u okna a zamyšleně se z něj díval. A tehdy poprvé od doby, kdy začala v Bradavicích učit, se dočkala toho, že si s ním mohla povídat i o obyčejných věcech, které se netýkaly školy. Byl mnohem sdílnější. Když se tenkrát po útěku z Astronomické věže skrýval u Carrowových, to mu do řeči moc nebylo. Přičítala to strsu z prožitých událostí. Nyní u něj nedokázala přesně odhadnout, jak se cítí- vypadal na to, že se v něm míchá několik různorodých pocitů současně. a že, překvapivě, převažuje jakýsi druh smutku.

 Pozvala ho k sobě na čaj, a on souhlasil. Přes hodinu seděli spolu v křeslech v zešeřelém kabinetu, osvětleném jen ohněm z krbu a dvěmi svícemi na stole. Alecto zjištovala, že jeho znalosti jsou mnohem širší, než jen míchání lektvarů a ovládání černé magie. Věděl toho hodně například i o historii, což bylo téma, které bavilo i ji. Byl to pro ni velice příjemně strávený čas, a doufala, že to tímto směrem bude pokračovat dál.

 Profesor Snape konečně také v duchu začal uznávat, že večer ve dvou je hezčí, než o samotě. Ale podobně jako Alecto, i on se trápil obavou o to, aby nebylo prozrazeno něco z jeho minulosti. I on byl totiž kdysi dávno zamilovaný. Do dívky, která pocházela z mudlovské rodiny. A i když mezi nimi, podobně jako mezi Alecto a Šedohřbetem, k ničemu závažnému nestihlo dojít, držel vzpomínku na tento vztah ukrytou hluboko ve své duši. Nechtěl, aby se o tom Alecto dozvěděla. Věděl, jak mudly nesnáší- proto ji také předmět, věnující se mudlům, nechal učit. A kdyby se snad dokonce dozvěděla i o tom, že tou dívkou byla pozdější matka Harryho Pottera, tak to by v jejích očích klesl na tu nejnižší úroven a navždy by jím asi pohrdala. A nejen ona, protože tak pikantní historku by si jistě nenechala pro sebe. Nebyla sice ten typ ženy, která o druhých roznáší drby, ale tohle se prostě dozvědět nesmí,to nejde. Navíc liliina smrt ho i po těch letech ještě trápila. Nebyl si jistý, zda bude vůbec schopen navázat někdy nějaký nový vztah. Měl by, nedá se přece žít jen ze vzpomínek. Bylo to pro něj těžké dilema. Řekl si, že prozatím bude Alecto brát jako dobrou kolegyni, možná i trochu kamarádku, ale až v budoucnu se ukáže, bude- li z toho něco víc.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

A opět býval profesor Snape často mimo bradavický hrad. Alecto ho jednou potkala ve vstupní hale, když vešel dovnitř, celý promrzlý, na nohách zbytky sněhu, jako by se někde brodil hlubokými závějemi.

 " Vy jste se byl projít v Zapovězeném lese? " zeptala se ho Alecto, kterou překvapilo, že se v tomhle počasí vydal ven.

 " V Anglii jsou i jiné lesy, než ten Zapovězený..." odbyl ji unaveně.

 Zašla za Amycusem, aby s ním tuhle podivnost probrala.

 " Často chodí někam ven, a když už je tady, tráví většinu času někde zalezlý. Co jenom dělá? "

 " Možná pátrá po Potterovi. "

 " To těžko. Na takové pátrání by musel mít mnohem víc času a lidí, " namítla Alecto.

 " Možná má nějakou stopu, o které nevíme. Vždycky mi připadalo, že profesor Snape si jde svou vlastní cestou. Nemáš taky ten pocit? "

 " Že si jde za nějakým vlastním cílem? Je to možné. Slouží sice našemu Pánovi, ale zároven zůstává svůj."

 " Jo, přesně tohle mám na mysli. Udělá, co udělat má, ale neleze mu do zadku jako Malfoy, nebo Yaxley. Na rozdíl od mnoha jiných se dostal nahoru vlastními schopnostmi, a ne podlézáním nebo úplatky. Je dobrý a snaží se být ještě lepší. Byl první, koho náš Pán naučil, jak létat bez koštěte. A to je asi to hlavní, o co Snapeovi jde: být mu co nejblíž, aby se od něj co nejvíc naučil. "

 " A umí toho už hodně. Řekla bych, že je v současné době druhým nejzdatnějším kouzelníkem na světě- hned po našem Pánovi. "

 " Ano, " souhlasil Amycus a se zamyšleným výrazem potichu pokračoval: 

 " A je otázkou, jak dlouho ho pozice dvojky bude bavit. "

 " Co tím myslíš? "

 " No... jestli tak trochu nepomýšlí na to, stát se někdy jedničkou, " usmál se na ni.

 Alecto byla touto možností trochu zaskočená.

 " To zní hodně šíleně... Jako že by věděl o způsobu, jak HO porazit? "

 " Nevím, jen mě to tak napadlo..., " couvnul Amycus,protože i jemu se tato varianta zdála hodně divoká. I když- pokud by někdy došlo na souboj mezi profesorem Snapem a lordem Voldemortem, moc rád by byl u toho. Bylo by to jistě něco impozantního.

 " Jak by to mohl dokázat? ",zeptala se Alecto.

 " Nemám to ještě úplně ujasněné, ale řekl bych, že profesor Brumbál asi věděl něco o tom, jakým způsobem si náš Pán zajistil svou nesmrtelnost. V tom brumbálově životopisu, který loni vyšel, se píše o tom, že i on ovládal černou magii. Možná přišel na způsob, jakým by šlo našeho Pána porazit. "

 " A jakou roli v tom hraje Potter? "

 " Nevím. Ale nějaké plány s ním Brumbál měl, to je jisté. A možná mu o tom i něco řekl, dokud byl ještě naživu. Jinak by ho přece tolik nebránil, kdyby ho na něco nepotřeboval. "

 " Takže Snape chce Pottera chytit, dostat z něj, co ví, a teprve pak ho předat našemu Pánovi? "

 " Jo, je to možný. A pak sledovat, co se bude dít..."

 " A v poslední chvíli by pomohl Potterovi? A pak by zabil i jeho? "

 Alecto se dívala kamsi mimo. Bylo pro ni velice těžké přijmout možnost takového vývoje situace. Profesora Snapea měla velice ráda. Vážila si ho. Ale co Temný Pán? Byla jeho věrnou stoupenkyní, zvykla si na něho... Jenže ona se k němu připojila právě nejvíc kvůli tomu, že všem tvrdil, že dosáhl nesmrtelnosti. Že už bude kouzelnickému světu navždy vládnout. Pokud to není pravda, tak jim lhal. Ale dokázal se přece vrátit, když ztratil své tělo. A udělal si nové. Pokud tedy je možné ho nějak zabít, bude to něco velmi, velmi těžkého! A kdyby se to přece podařilo-co by bylo s ní? Její bratr by se postavil na snapeovu stranu, to z jeho slov jasně cítila.

 " Snape přece profesora Brumbála zabil," namítla.

 " To ano. Ale viděla jsi sama, jak Brumbál vypadal, když jsme tam přišli: sotva se udržel na nohách, úplná troska. Když ho Snape zasáhl, byla to spíš rána z milosti, která mu ukrátila trápení, než vražda. "

 " No...ale pokud Brumbál věděl, jak našeho Pána porazit, proč to neudělal sám? Příležitostí měl k tomu přece dost. Třeba tenkrát na ministerstvu, když se tam Potter nechal tak hloupě vylákat. Tam s ním přece bojoval, ale zabít ho nedokázal. "

 " Asi na to nebyl připravený. Na ministrestvo se prý přihnal na poslední chvíli. Asi k tomu něco potřebuje. A Potter to bud má, nebo na tom pracuje. "

 " A proto po něm Snape pátrá? Nebo po té věci? "

 " Nejspíš ano. A až zjistí, o co jde, tak to bud udělá sám, nebo to nechá udělat Pottera a pak se ho nějak zbaví. Také je tu možnost, že se Potter a náš Pán zabijí navzájem, " ušklíbl se.

 " A Snape by nám pak začal vládnout? "

 " Pokud by z těch tří zůstal naživu jen on, pak je to jasné. "

 " Jaké by to asi bylo ? "

 " Horší určitě ne, " byl si Amycus jistý.

 I on přemýšlel o svém vztahu k Temnému Pánovi a profesoru Snapeovi. Kdyby si měl vybrat, koho z nich chce za svého vládce? No... respektoval oba, ale profesor Snape mu přece jen připadal takový...víc normální.

 " At je to jak chce, pro nás dva bude dobré být Snapeovi nablízku a dobře s ním vycházet, " řekl své sestře, když se v myšlenkách vrátil do přítomnosti.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

Na rozdíl od prvního pololetí, kdy se nebelvírští studenti neustále snažili porušovat školní řád, nebo alespon obcházet jeho pravidla, a vše vyvrcholilo pokusem o krádež Nebelvírova meče z ředitelovy pracovny, byl na jaře ve škole už celkem klid.Jediným výraznějším konfliktem bylo propuštění Hagrida. Ten si o to koledoval dlouho, a když byl přistižen, jak ve svém srubu organizuje tajné schůzky kamarádů Harryho Pottera, nezbylo mu, než z Bradavic utéct, aby se vyhnul soudu.To velice potěšilo Alecto. Byla to právě ona, kdo se často plížil kolem hagridova srubu, aniž by byla zpozorována.  A zjistila, co se uvnitř odehrává. Bylo to pro ni satisfakcí za to, jak kvůli němu v létě málem zahynula. Když ho pronásledovala během bitvy u Kvikálkova, dokázal za sebou vykouzlit jakousi zed, do které narazila, a kdyby ji Amycus při jejím pádu nezachytil, nepřežila by. Jenže u soudu by mu něco takového těžko dokazovala, proto čekala na příležitost, jako byla tato.

 Po hagridově zmizení to vypadalo, že studenti konečně zkrotli. Potter a Grangerová  byli na útěku, Láskorádová v zajetí, a nakonec se někam vypařil Longbottom. Sourozenci Carrowovi ho marně hledali po celé škole. Bylo jim to divné, ale na druhé straně byli rádi, že mají od toho rebela pokoj.

 Co jim naopak začalo dělat starosti, byly zprávy z venku. Potter se sice objevoval jen málokdy, ale když už o sobě dal vědět, tak to stálo za to. V létě ten jeho útěk z Kvikálkova, potom vniknutí na ministerstvo, a proslýchalo se, že něco provedl i přímo o Vánocích.

 O zatím největším potterově činu se Carrowovi dozvěděli po velikonočních prázdninách. Že se Draco Malfoy vrátil do bradavické školy nějaký skleslý, tomu ještě nevěnovali přílišnou pozornost. Byl v posledním ročníku a čekaly ho závěrečné zkoušky. Pak ale dostala Alecto dopis, který ji šokoval. Jednak tím, že byl od Fenrira Šedohřbeta, především však svým obsahem. Když se prokousala tou spletí nepublikovatelných nadávek, kterými zakončoval skoro každou větu, pochopila z toho, že se mu v lese podařilo chytit kluka, který byl nápadně podobný Harrymu Potterovi. Spolu s několika dalšími zajatými uprchlíky je se svou partou odvedl do domu pana Malfoye. Předpokládal, že tam bude i lord Voldemort, a už se těšil na odměnu, jestli se ukáže, že je to skutečně Potter. Chtěl si také nechat jednu holku, která byla potterovou kamarádkou a měla hezkou postavu.

 Jenže lord Voldemort tam k jeho smůle nebyl. Zato se v sídle Malfoyových znenadání objevil jakýsi domácí skřítek, který zajatcům pomohl uprchnout. I těm, kteří byli vězněni ve sklepení: panu Ollivanderovi a Lence Láskorádové. K dovršení všeho byl v tom sklepení nalezen mrtvý Červíček, uškrcený svou plechovou rukou.

 Když si to Alecto s Amycusem přečetli, měli pocit, že to s nimi sekne.

 " Ten i-di-ot ! " proklínal Amycus pana Malfoye, zatímco Alecto tiše plakala nad smrtí Červíčka. Byl to sice vystrašený trouba, ale lordu Voldemortovi pomohl k návratu a pak mu oddaně sloužil. Takový konec mu nepřála.

 " Tak Šedohřbet mu přivede Pottera až do baráku, a on ho nechá zdrhnout! " rozčiloval se dál Amycus.

 I Alecto Fenrira litovala. Zavzpomínala na to, jak se spolu kdysi procházeli po lese. I ona to tam milovala. Ten klid a čerstvý vzduch. A Feri se jí nikdy neposmíval za to, jakou má postavu. Napíše mu,jak moc ji to vše mrzí.

 " At už to skončí! At už to celé konečně skončí, " vzlykala, opřená o svého bratra.

 " Copak se s tím klukem budeme trápit celý život? ! "

 Netušila, že už brzy se vyvrcholení tohoto příběhu dočká. 

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7

Nějakou dobu byl klid. Pak se jednou v noci Alecto probudila hlukem, jako by venku uhodil silný hrom. Řekla si, že se asi blíží jedna z prvních letošních bouřek, otočila se na druhý bok, a zase usnula.

 Ale nebyla to bouřka. Lord Voldemort přišel v noci do Bradavic a z Brumbálovy hrobky si vzal jeho hůlku. U této nečekané návštěvy byl jen profesor Snape, který mu otevřel bránu a hned se vrátil do hradu. K hrobce šel lord Voldemort sám. 

 Druhý den o tom profesor Snape informoval sourozence Carrowovy. S důrazem na to, že nikdo další se o tom nesmí dozvědět.

 " Tak on byl tady, a my jsme to zaspali ! Je to možný? ! Proč nám nedal vědět, že přijde? " zeptala se udiveně Alecto.

 " Nevím. Já jsem hlavně rád, že tu nenašel nic, s čím by nebyl spokojený, " odpověděl .

 " To já taky. Měli jsme veliké štěstí! " přitakal Amycus.

     A pak je všechny čekala ještě větší záhada. Profesor Snape přišel s tím, že lord Voldemort je skálopevně přesvědčen o tom, že se Harry Potter chce vypravit do Bradavic. A to jmenovitě do havraspárské věže. 

 " Potter je přece z Nebelvíru, a ne Havraspáru," divila se Alecto.

 " Ale očekávat ho máme ve věži Havraspáru. Proč právě tam, to netuším. Tak se dohodněte, kdo ji kdy bude hlídat, " řekl profesor Snape.

 Bezpečnostní opatření byla podniknuta i ve vesnici Prasinky, která se nacházela nejblíž u Bradavic. A jednou večer se tam ječící kouzlo skutečně spustilo. Znamenalo to, že se někdo i přes noční zákaz vycházení pohybuje v ulicích. Nikoho se ale nepodařilo chytit. Přesto se zpráva o tom donesla do školy. Studenti ani většina profesorů netušili, k čemu je ta zvýšená kontrola chodeb, a proč profesor Kratiknot pustil do havraspárské věže Alecto Carrowovou. Studenti byli zalezlí ve svých pokojích, na chodbách bylo ticho.

 Alecto seděla v křesle blízko dveří a potichu čekala, jestli Potter skutečně přijde. Nechápala, jak by se mu mohlo podařit dostat se nepozorovaně do hradu, a proč by měl mít namířeno právě sem. Ale když si je tím Temný Pán jistý, tak to tak asi bude. Kdo jiný zná Potter lépe, než on ? Asi ho sem nějak nalákal, podobně jako tenkrát na ministerstvo. 

 Čas ale plynul, a nic se nedělo. Začala přemýšlet o profesoru Snapeovi. Vypadalo to, že ledy povolují, a oni dva by se přece jen mohli stát partnery. Milovala ty jeho černé pronikavé oči, obdivovala jeho vzdělanost, pečlivost a přímost. A snažila se, aby byla hodna toho, aby ji měl rád. Hodně se zklidnila za tu dobu, co zde pracovala. Dřív to bývala ztřeštěná holka, která se do všeho vrhala po hlavě. Nyní u ní Amycus pozoroval, že mnohem víc o všem přemýšlí, víc čte odborné knihy, a dokáže se bavit i o tématech, která ji dřív příliš nezajímala. A neuniklo mu ani to, jak se po profesoru Snapeovi ohlíží, když kolem nich projde po chodbě.

 " Ty ses do něho vážně zamilovala, " řekl jí jednou, když byl v jejím kabinetu a všiml si, že si zase prohlíží Snapeovu fotografii vystřiiženou z novin.

 " Ano, miluji ho, " přiznala se a začaly jí z toho vlhnout oči.

 " Nebul. Bude z vás dobrý pár. Není to sice urostlý borec jako Šedohřbet, ale na rozdíl od něho je to normální člověk. A jsem si jistý, že i on tebe má rád. Akorát to asi nedokáže dávat veřejně najevo. "

 " Já vím.Když jsme spolu, chová se ke mě hezky. Hrozně si přeju, aby nám to spolu vyšlo. Vždyt snad máme taky právo na trochu lásky, ne? "

 " Jasně, že jo. Navíc máte jeden na druhého dobrý vliv. Ty jsi vedle něho dost zkrotla, a on už naopak není takový samotářský mrzout. Víc se s námi baví a má lepší náladu. "

 Bylo to tak. Oba cítili, že mezi nimi přeskočila jiskra. Během minulého měsíce se několikrát sešli bud venku na školních pozemcích, nebo v jejím kabinetu. Profesor Snape si zajistil, aby se k jeho vzpomínkám na potterovu matku nikdy nemohla dostat. V těchto těžkých dobách, kdy, jak tušil, se schylovalo ke konečnému střetnutí lorda Voldemorta s Harrym Potterem, potřeboval víc než kdy dřív mít někoho vedle sebe. Tato přirozená lidská potřeba začala vítězit nad jeho někdejším přesvědčením, že žádnou další ženu nechce, protože žádná nebude jako Lily. Ale i když byla Alecto skutečně jiná, přesto ji začal mít rád. Její milý úsměv, starostlivost... Vzpomněl si, jak se jednou v zimě vrátil z lesa, celý promrzlý, a ona se bála, aby neonemocněl a hned mu uvařila čaj... Už dlouho nezažil, aby mu někdo takhle projevoval náklonnost, a musel si přiznat, že je to příjemné.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Profesor Snape kráčel po chodbě, dával pozor na každý podezřelý zvuk, a přemýšlel o tom, jak se jí daří v havraspárské věži. Řekl jí, že bude hlídat chodby a kdyby se něco stalo, bude hned u ní. Ted doufal, že ji tam v tichu a tmě nepřemůže spánek.

 A v tom okamžiku, jako v odpověd na tuto otázku, pocítil prudké pálení svého znamení na levé ruce. Alecto to své zmáčkla! Chytila Pottera, nebo s tím potřebuje pomoci! 

 Krátce předtím se v havraspárské věži začaly pomalu otevírat dveře. Alecto dokázala po celou dobu své hlídky odolávat únavě. Proto se ted celá napřímila, připravená zaútočit na toho, kdo vcházel dovnitř.

 Harry Potter přišel k soše ženské postavy, která měla na hlavě nějakou čelenku.

 " Učenost a ostrovtip- nic neslouží světu líp, " snažil se polohlasně přečíst nápis, který tam byl vyrytý.

 " Což z tebe dělá pěknýho pitomce! " vyštěkla Alecto a vstala z křesla.

 Kdyby tam v tu chvíli místo ní hlídkoval Amycus, nejspíš by nejdřív neverbálně seslal na Pottera nějaké kouzlo, kterým by ho omráčil, nebo spoutal. To Alecto neudělala, a osudným se pro ni stalo, že si ani nevšimla, že tam Potter nepřišel sám. Zasáhla ji omračující kletba, která přišla jakoby odnikud. Ve skutečnosti ji na ni seslala Lenka Láskorádová.

 První, co začala Alecto vnímat, když trochu přišla k sobě, byla prudká bolest hlavy, do které se při pádu tvrdě uhodila. Dalším pocitem byla závrat. Vůbec nechápala, jak se to mohlo stát, ale visela u stropu havraspárské věže. v jakési síti, či co to bylo, a...což bylo úplně nad její chápání... pevně připoutaná provazem ke svému bratrovi, který tam visel s ní. A co hůř- slyšela zvenku zvuky, jako by se tam bojovalo. Amycus byl sice při vědomí, ale nebyla s ním rozumná řeč. Byl naprosto v šoku, a zřejmě ještě pod vlivem nějaké kletby, kterou na něho asi někdo seslal, než byl přivázán k ní. Mnoho kloudných informací z něj nedostala. 

 Viseli tam ve vodorovné poloze a ona měla jen omezený výhled okolo. Ale co se děje, to si dokázala domyslet podle toho šíleného rámusu, který slyšela. Zvuky výbuchů, lidský řev a tříštění skel v oknech znamenaly, že se v Bradavicích bojuje. Alecto si vzpomněla na Pottera. Ztuhla hrůzou, když si dodatečně uvědomila, že toho kluka nedokázala chytit. On jí utekl! A nejspíš to byl i on a jeho kamarádi, kdo ji s Amycusem spoutal. A Temný Pán si sem pro něj asi přišel. Když ucítil, jak si zmáčkla své znamení. Proč jen to tak zpackala? Rozbrečela se. Bylo jí hrozně zle. Strach o život, o bratra, bolest a točení hlavy se míchaly v nesnesitelný koktejl utrpení. Navíc ta lana byla utažena tak pevně, že se jí špatně dýchalo. Snažila se kousek pootočit, alespon trochu uvolnit, ale tím to bylo ještě horší, provazy tlačily ještě bolestivěji.Prudce se jí rozbušilo srdce. Po čele jí stékal studený pot. Zalehlo jí v uších.

 " Ne, tohle ne... pro-sííím, " zašeptala přerývaně. 

 V tu chvíli se venku za oknem silně zablesklo, sklo se vysypalo, a zbloudilý paprsek nějaké kletby roztříštil křeslo, ve kterém Alecto seděla během hlídkování. I když ji nezasáhl, byl tím posledním, co Alecto Carrowová na tomto světě viděla. Chtěla vykřiknout, ale neměla na to v plících dost vzduchu. S otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima se její hlava zaklonila a tělo ztuhlo. Amycus neměl žádnou možnost, jak jí pomoci. 

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9

Na konci dlouhé bílé chodby se stropem tak vysokým, že skoro nebyl vidět, byly žluté dveře. Vpravo byla skleněná stěna, která oddělovala sousední chodbu zakončenou zelenými dveřmi. Vlevo za stejnou stěnou byla chodba směřující k červeným. Všechny tři chodby vedly souběžně.

 Alecto Carrowová absolutně netušila, kde to je, a jak se sem dostala. Blížila se ke žlutým dveřím o kterých nevěděla, kam vedou, ale nějak cítila, že jimi má projít. Byla na chodbě sama. Když už byla blízko dveří, všimla si, že na chodbě vpravo někdo je. Jakási šedá postava podobná duchovi mířila k zeleným dveřím. Alecto přistoupila ke sklu, aby lépe viděla. Teprve ted si uvědomila, že i její tělo je jakoby nehmotné, šedé. Podívala se na toho člověka vedle. Otočil se k ní. Alecto nevěřícně vykulila oči. Byl to profesor Snape! Usmál se na ni.

 " Tak běž už dovnitř. Věřím, že to tam zvládneš. "

 On i po smrti dokázal správně vyhodnotit situaci, a poznal, kde se to ocitli.

 Alecto se podívala do chodby na levé straně. I k červeným dveřím někdo šel, a ten se k ní ani nemusel otáčet, aby ho poznala. Lord Voldemort vypadal skoro jako duch už před smrtí.

 Začala chápat, co se to děje. A co ji asi čeká za žlutými dveřmi. Tipovala správně: vešla do velkého kruhového sálu, uprostřed kterého stálo křeslo, a celé se to nápadně podobalo soudní síni na Ministerstvu kouzel. Rozdíl byl jen v tom, že na druhé straně byly dvoje dveře. Vlevo červené, vpravo zelené.

 " Takže o mě se teprve bude rozhodovat, na rozdíl od profesora Snapea a Temného Pána, " pomyslela si, když usedla do křesla.

 Hrozně moc toužila po tom, aby nakonec směla projít těmi zelenými dveřmi. Za Severusem! Věděla, že to bude těžké. Že během svého života občas trochu " zlobila" . Ale nikdy nikoho nezavraždila, stejně jako její bratr. Oba Temnému Pánovi sloužili jen proto, že věřili tomu, že je se stal nesmrtelným a bude kouzelnickému světu navždy vládnout. Přemýšlela o tom, co se asi ted děje doma. Jestliže jsou Temný Pán i Snape mrtví, znamená to, že Harry Potter přežil? V žádné chodbě ho neviděla, takže asi ano. Byl to tedy on, kdo nakonec zvítězil? A co dělá ted? Dosadil sám sebe na místo nového vládce kouzelnického světa? To by bylo šílené! Tenhle nedostudovaný puberták, který má navíc poněkud nestabilní psychiku... 

 " Nakonec je možná dobře, že jsem tady a nemusím sledovat, co se tam ted děje, " řekla si v duchu. 

 Ted hlavně vydržet ten soud! Byla ochotná přetrpět cokoli, jen aby nemusela projít červenými dveřmi. Napadlo ji, že jimi bude určitě nucen projít Fenrir Šedohřbet. Ale ona chce za Severusem Snapem! Miluje ho!

 Seděla a čekala. Žádné řetězy ji ke křeslu nepoutaly, tady neměla kam utéct. A trpěla v tom křesle dost! V rychlém sledu se jí před vnitřním zrakem zobrazovaly různé události jejího života. Co kdy udělala dobrého i špatného. A to špatné si hned odpykávala prožíváním pocitů toho, komu ublížila. Ke konci už vůbec nedoufala, že by se mohla dostat za profesorem Snapem. Připadalo jí, že hříchů má na svědomí mnohem víc, než zásluh. Cítila se hrozně.

 Ale nakonec se ukázalo, že to s ní tak tragické není. I k těm jejím upřímným kajícným myšlenkám bylo přihlédnuto, a k tomu, že vinou profesorky McGonagalové zemřela dřív, než se stihla  napravit ještě když byla naživu. Tak jako její bratr, který bitvu o Bradavice přežil .

 A tak jí přece jen bylo dovoleno otevřít dveře zelené barvy a projít jimi tam, kde na ni č

ekala duše Severuse Snapea.

 Jemu bylo dovoleno vejít rovnou do zelených, protože během bitvy v Bradavicích obětoval svůj život, aby pomohl k porážce lorda Voldemorta.

 A tak mohli být Alecto a Severus konečně spolu. Dvě duše, které byly během života tolik osamělé, si konečně až ted, po smrti, mohly užívat krásný vztah plný vzájemného pochopení. 

 -------- konec -------

Zpět na obsah