Index

Kapitola 1: Kapitola 1 - Těžké rozhodnutí
Kapitola 2: Kapitola 2 - Godrik Nebelvír
Kapitola 3: Kapitola 3 - Rodina
Kapitola 4: Kapitola 4 - Příčná
Kapitola 5: Kapitola 5 - Viteál
Kapitola 6: Kapitola 6 - Salazarův medailonek
Kapitola 7: Kapitola 7 - Gryffin a fénix
Kapitola 8: Kapitola 8 - Znovu u Voldemorta
Kapitola 9: Kapitola 9 - pod palbou
Kapitola 10: Kapitola 10 - Nákupy
Kapitola 11: Kapitola 11 - Dědička
Kapitola 12: Kapitola 12 - Bradavice

Kapitola 1: Kapitola 1 - Těžké rozhodnutí

Kapitola 1. – Těžké rozhodnutí

Blížil se konec července, byla již noc a většina obyvatel Zobí ulice už dávno spala. Jen v jednom okně se stále svítilo. V tomto pokoji byl skoro sedmnáctiletý chlapec s černými vlasy, kulatými brýlemi a jizvou na čele. Jmenoval se Harry Potter. Nyní Harry seděl na židli u psacího stolu, na kterém bylo položeno několik popsaných pergamenů, kalamář s inkoustem a brk. Chlapec seděl na židli a dlaněmi si podpíral plačící obličej. Od doby co přijel ze školy, s nikým nepromluvil, ze svého pokoje vylézal, jen když to bylo opravdu nutné. Skoro nejedl a tak byl ještě vyhublejší než kdy dřív. Nyní ho čekala jedna z nejtěžších věcí v životě. V hlavě se mu honily myšlenky jedna za druhou.

„Za všechno můžu já! Smrt Cedrika, Siriuse a teď i Albuse Brumbála!“

Harry se narovnal, utřel si slzy a smutně vzal jeden pergamen, který ležel na stole. Byl na něm napsaný dopis. Dopis, který mu trhal jeho mladé srdce na kusy.

"Drahá Ginny,

Společné chvíle s tebou byly nádherné, ale nemohu tě dál ohrožovat. Moc tě prosím, abys na mě zapomněla. Letos se do Bradavic už nevrátím a tak jsem se chtěl s tebou rozloučit. Mám tě moc rád.

S pozdravem Harry James Potter"

Chlapec vytáhl svoji hůlku a použil na dopis jedno moc těžké kouzlo, o kterém přemýšlel od doby, co opustil školu čar a kouzel. Letos mohli totiž i nedospělí kouzelníci kouzlit i mimo Bradavický hrad. Kouzlo způsobí, že jakmile si ho Ginny přečte, zapomene, že Harryho milovala a miluje. Už ho nebude nikdy milovat, bude ho brát jako báječného kamaráda, ale nic víc. Mladík se zase rozplakal. Bylo to pro něho těžké, ale musí své přátelé ochránit. Pak otočil hůlku proti sobě a použil stejné kouzlo. Najednou k mladé dívce se zrzavými vlasy cítil jen pocit přátelství. Na dopis použil další kouzlo, které po přečtení dopisu, samo pergamen zničí. Zabalil ho do obálky a dal jej na kraj stolu.

Nyní měl už v ruce další dopis, určený pro Rona a Hermionu.

"Drazí přátelé,

Jak jistě víte, do školy se už nevrátím, a uvědomuji si, že byste chtěli jít semnou, ale to vám nemůžu dovolit. Nechci vás ztratit ani ohrozit, tak prosím přijměte mé rozhodnutí. Až tento dopis budete číst, tak já už tu nebudu. Nehledejte mě. Mám vás moc rád.

S láskou váš Harry James Potter"

Harry na oba dopisy použil doručovací kouzlo, které samo donese vzkaz jeho adresátům, konkrétně ho donese až 1. srpna. Nakonec vzal chlapec poslední pergamen, na kterém byli vypsané možné viteály, které Lord Voldemort vytvořil.

Ještě jednou si to pročetl a pak ho uklidil do bezedného měšce, který dostal kdysi od Hagrida, pak na něho použil přeměňovací kouzlo a měšec najednou vypadal jako medailonek. Přivázal si ho na krk a zalezl do postele. „Zítra odcházím.“ Pomyslel si chlapec. Bylo totiž 30. Července a zítra měl své 17. narozeniny. Jen co se přikryl peřinou a zavřel oči. Místnost ozářila zlatá záře. Když světlo pohaslo, tak ležel Harrymu na posteli dopis, který už od pohledu vypadal důležitě. Harry ho opatrně otevřel a prohlížel si starý pergamen, zdobený různými ornamenty. Chlapce ale zarazily dvě věci, text, který byl psaný zlatým inkoustem a erb, který se nacházel v horním rohu dopisu. Harry se dal do čtení a srdce mu bylo velmi rychle.

"Vážený Harry Jamesi Pottere,

Ze všeho nejdříve Bych Ti chtěl popřát všechno nejlepší k Tvým narozeninám. Dnešním dnem jsi dospělý, a to znamená, že by ses měl dozvědět všechno o tvém původu a rodu, do kterého zapadáš.

Jestli máš zájem se o sobě dozvědět všechno, stačí, abys to stvrdil vlastní krví.

S úctou Godrik Nebelvír

P. S. nežli tak učiníš, je potřeba aby sis nejprve zabalil, vše co chceš mít u sebe."

Harry rychle všechno naházel do kufru, jako poslední ukryl do měšce foto album, ve kterém měl fotky rodičů, fénixova řádu, svých přátel a společnou fotku Brumbálovy armády. Hůlku, klec s Hedvikou a Kulový blesk si vzal do ruky. Pak se jemně říznul a na dopis nechal spadnout dvě kapky jeho horké krve. Všechno se s ním rázem zatočilo a chlapec zmizel ze svého pokoje

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2 - Godrik Nebelvír

Kapitola 2. – Godrik Nebelvír 

Harry se ocitl před nádherným domem, jaký ještě v životě neviděl, byla to několika patrová vila postavena z bílého mramoru. Okolo celého domu byla rozsáhlá zahrada se spoustu květin a krásných stromů tvarovaných do podoby gryffina. Chlapec cítil přítomnost velkého množství magie, která sálala odevšad. Přísun magie byl však tak silný, že najednou ztratil vědomí a začal se propadat do slastné bílé tmy.

Když se probudil, zaslechl dívčí, pisklaví hlásek.

„Dobrý den pane. Co si dáte k snídani?“

Harry otevřel oči, ležel ve veliké pohodlné posteli s rudými nebesy a zlato rudými závěsy. Vedle postele stál noční stolek, na kterém nahmatal své brýle, okamžitě si je Harry nasadil na nos, jak to dělával už několik let. Ale hned vzápětí zjistil, že přes ně nevidí, sundal je a s velkým překvapením zjistil, že brýle, na které byl od malička zvyklý, nepotřebuje. Rozhlédl se po velkém zlatočerveném pokoji a hledal hlásek, který ho probudil. Byla to malá domácí skřítka, v čistých a pěkných červenozlatých šatičkách.

 „Ahoj, kde to jsem? A kdo jsi ty?“

 Optal se Harry.

„Promiňte, pane, já jsem Elizabet, ale klidně mi můžete říkat Eli, jinak jste ve vašem domě, který jste zdědil o narozeninách“

 "Páni, já mám vlastní dům." Pomyslel si, pak si vzpomněl na dopis od Godrika a začal si dávat věci dohromady.

„Eli, jak dlouho jsem tady?“

„Už čtyři dny pane, já jsem se tady o Vás starala, nevypadal jste zdravě.“

„Moc Ti děkuji Elí.“

Harry se posadil v posteli. V té chvíli mu hrozivě zakručelo v břiše a skřítka se usmála.

„Pojďte, pane, zavedu vás do kuchyně a tam Vám dám snídani.“

Mladík už na nic nečekal a vyrazil za Elizabetou, která ho vedla do kuchyně. Dům byl nádherný, byla v něm velká spousta obrazů, zlatého zdobení. Schodiště bylo široké, stvořené z bílého mramoru, zlatým zábradlím, na jehož koncích byly Gryfové. V každém rohu byla zlatá, nebo rudá váza a v ní vždy krásné a čerstvé květiny. V kuchyni se Harry posadil ke stolu a Eli mu ihned začala chystat snídani, objednal si míchaná vajíčka se slaninou, toasty a máslem.

„Dá si pán kávu nebo čaj?“

optala se stále se usmívající skřítka

„Dám si kávu, děkuji.“

 Harry měl takový hlad, že si nechal přidat, a to dokonce dvakrát. Harry si to užíval, ale vadilo mu, jak mu Eli neustále říká pane. Jaký já jsem pán. Říkal si.

„Eli, na slovíčko.“

„Dělám něco špatně, pane?“

 „ Ne, ne, všechno je perfektní, jen mi neříkej prosím tě, pane, jestli máme bydlet v jednom domě, ustanovíme si pravidla, ano?“

skřítka přikývla

„Tak zaprvé“ Pokračoval Harry „Budeme si tykat, ty mě budeš oslovovat jenom Harry, dále Ti budu dávat plat, jeden galeon týdně, a nechci slyšet žádné námitky.“

Dodal Harry, když viděl její překvapený výraz.

„Ano Harry“ skřítka se nakonec zase spokojeně usmála a chlapec pokračoval

„Dále chci, abys mi řekla, když budu dělat něco špatně, nebo něco co se Ti nebude líbit.“

Skřítka zase přikývla. Harry se na ni usmál a oba si uvědomili, že nají dalšího přítele.

„Harry až budeš po snídani, mám tě doprovodit za panem Godrikem“

Řekla Harrymu Eli.

„Pán říkal, že Tě bude muset něco naučit a také se s tebou seznámit.“

Harry do sebe nasoukal poslední toast s máslem a vydal se za skřítkou, která mu zase ukazovala cestu. Dovedla ho do přízemního pokoje, který vypadal jako ředitelna v Bradavicích, na stěně byli tři obrazy, dva z nich byly prázdné, v tom prostředním seděl muž s dlouhými, jako uhel černými vlasy, které byly rozpuštěné a sahali mi až pod lopatky. Měl milou a veselou tvář, kterou zdobila hustá bradka a pronikavé hnědé oči. Když si muž všiml příchozích, pozdravil je jako první.

„Dobrý den Harry Jamesi Pottere, jsem rád, že tě konečně poznávám.“

Řekl a vřele se na osloveného usmál.

„Dobrý den, pane, také vás rád poznávám. Už jsem toho o Vás moc slyšel.“

„Harry, Harry, jak je možné, že ve vlastním domě nedodržuješ ani svá vlastní pravidla.“

Harry se zarazil a chvíli přemýšlel nad slovy jedno ze zakladatelů, po chvilce mu to došlo.

„Promiň Godriku, nenapadlo mě to.“

„Harry nemusíš se omlouvat.“

Harry jen souhlasně pokynul hlavou.

„Harry, nyní si vyslechni, co Ti chci říct, bude toho hodně, tak se zatím usaď do tohoto křesla.“

Nebelvír pokynul Harrymu k pohodlnému křeslu s vysokou opěrkou. Chlapec se usadil a byl připraven muže poslouchat.

„Nejprve Tě musím poprosit, abys mě během vyprávění nepřerušovat a jen mě poslouchal.“

Hoch opět přikývl, že rozumí a Godrik pokračoval.

„Harry Jamesi Pottere, dovršením sedmnáctého roku, ti připadlo tvé dědictví, tento dům, pozemky, letní sídlo ve Francii a velké mění, které se už přičetlo k tvému účtu u Gringotových, abys měl přesný odhad, kolik to je, tak ti to povím, finanční obnos, který byl připsán k tomu, co už máš, je jedna miliarda osm set devadesát pět milionů devět set padesát tisíc. Jsi tímto nejbohatší kouzelník v celé Anglii. Ale aby toho nebylo málo, nedostal jsi jenom materiální věci. Ve tvém odkazu budou i rodové vědomosti a schopnosti, které měli tvoji předkové. Tím se dostávám k tomu, kdo je tvým předkem, patříš do mocného rodu Nebelvírů. A jako Nebelvíruv dědic se u tebe projeví všechny mé schopnosti“

Godrik ukázal na stůl před Harrym, na kterém se objevila kniha v deskách z rudé dračí kůže, zdobená zlatým lemováním a uprostřed zlatým gryfinnem v erbu.

„Toto je kniha rodu, dozvíš se v ní všechno, co budeš potřebovat. Ale je zapotřebí, než se u tebe projeví mé schopnosti, abys zesílil, sám jsi viděl, co s tebou udělala magie, a to jsi ji jenom vnímal. Protože čím silnější je fyzička, tím více magie dokážeš přijmout a také budeš moci dělat složitější kouzla. Naučíš se používat bezhůlkovou magii, ovládat živly, kouzlit neverbálně, naučíš se také zvěromágství, teleportaci, to je nejvyšší stupeň přemísťování, není u něho žádný vedlejší efekt, jako je třeba hluk, navíc se můžeš, teleportovat i do míst jako jsou Bradavice. Déle se získáš schopnost telepatie, což je nejsilnější nitrozpyt, naučíš se jak svoji mysl uchránit i proti jiným telepatům. Také se staneš empatikem, to znamená, že rozpoznáš jakéhokoli kouzelníka a jeho magický potenciál, to jak je ten kouzelník silný. Dále se pod mým vedením naučíš lektvary, používání bílé magie a starodávnému jazyku kouzelníků. Nyní se ještě vraťme k tvému dědictví, jako každý Nebelvír získáš svého fénixe, který ti bude Přítelem, rádcem i ochráncem.“

Harry seděl nevěřícně v křesle a stále nemohl uvěřit, co se právě dozvěděl. Vstřebával nové informace, kterých nebylo málo. Z tohoto rozjímání ho vytrhl hlasitý zvuk, doprovázený ostrým světlem. Když se Harry vzpamatoval, uviděl na stole, hned vedle knihy rohu, malé smaragdově zelené vajíčko, ze kterého se začal klubat malý ptáček, holátko bez peří, s jasně zelenými oči, jako má on sám.

„Toto bude tvůj fénix, bude mít zelenou barvu, protože tato barva je i tvojí, každý kouzelník má nějakou svoji barvu, barvu, která je jeho duší, zelená znamená lásku, odvahu, přátelství a věrnost.“

Pověděl mu Jeho předek. Chlapec se na holátko usmál a opatrně jej vzal do dlaní a pohladil jej, potom ho schoval do kapsy svého hábity, aby bylo v teple.

„Harry dnešním dnem začíná tvůj výcvik, odedneška budeš každý den běhat pět kilometrů, budeš dělat kliky, sedy lehy, a jiné cviky, až budeš dostatečně silný, tak tě začnu učit bojovým sportům a všemu o čem jsem mluvil. Zatím se měj Harry Jamesi Pottere-Nebelvíre“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3 - Rodina

Kapitola 3. – Rodina 

Od doby co se Harry seznámil s Godrikem, uplynuli již dva týdny, chlapec postupně sílil a zlepšoval se v magii, teleportace mu šla téměř bez problémů a ani ho to nestálo moc sil. Nejvíce se však zlepšil v lektvarech, bez protivného komandování jeho bývalého profesora Snapa a bez všetečných poznámek profesora Křiklana, se Harry dokázal plně soustředit, nenechal se ničím rozptylovat, a proto mu šla práce od ruky. Největší pokroky však udělal v nitrobraně a v nitrozpytu, jako telepat to měl samozřejmě jednodužší, i tak se musel velmi snažit. Godrik ho naučil jak svoji mysl uzavřít pomocí ohnivé bariéry, která mu dělala dokonalý štít jeho vědomí, také se díky tomu dokázal tak soustředit, bez rozptýlení. I jeho fénix, vlasně slečna fénix, velice vyrostla, Harry zjistil, že to je slečna jeden den, fénixové rostou rychle, za dva dny, od doby co se mu vyklubala, měla už peří, pátý den létala a po týdny byla dospělá, ten den se Harrymu ozval dívčí hlásek v hlavě, před kterým ho neochránila ani nitrobrana.

„Ahoj Harry, jsem ráda, že jsem tvůj fénix.

„Ty jsi děvče?“

„Ano já jsem děvče.“ Odpověděla mu a Harry cítil, jak se směje,

 „to Ti budu muset vymyslet nové jméno, co?“

 „No chtělo by to, Merlin je sice pěkné, ale ne pro holku.“ Chlapec se zamyslel, Jaké jméno jí jen dám? „Už to mám, líbilo by se Ti Arya?“

„Arya? Zní to moc pěkně, jsem tedy Arya.“ Harry měl radost, že se jí jméno líbí, od té doby mu pomáhala s tréninkem, doplňovala mu informace, dodávala mu energii, když bylo třeba, ale nejdůležitější bylo, že to byla jeho nejlepší a nejvěrnější přítel, jakého kdy měl.

Harryho výcvik, probíhal ve stejném rytmu, ráno rozcvička a posilování, snídaně, pak se učil rodová kouzla, bílou magii, oběd, po obědě půl hodiny volna, následované teorií pak lektvary, zvěromagie, večeře další teorie a v deset večerka, a tak to šlo den co den. Jednoho dne po opravdu náročném dni, Harry lehnul do postele a usnul jako špalek, mysl vyprazdňovat nemusel, jelikož ohnivá bariéra, která jeho mysl bránila, probíhala neustále už od doby, co se jí naučil. Noční můry ho netrápily a on tak mohl spát klidným a ničím nerušeným spánkem, až do dnes.

Harry se najednou ocitl v temné, kulaté místnosti, plné různých mučících pomůcek a nástrojů, uprostřed místnosti byly železné okovy, které drželi nějakou dívku za ruce a nohy. Lord Voldemort, který se nad ní nakláněl, zuřil. „Takže ty se ke mne nechceš přidat?“ „Ne! I kdybych tu měla chcípnout!“ To ho rozzuřilo ještě víc, vytáhl hůlku „Crucio!“ zahřměl a dívka se začala svíjet v křečích a v bolestech, ale nevydala ani hlásku. To pána zla hrozně štvalo, měl rád, když jeho oběti křičí a prosí o milost, ale ona byla jiná. V zuřivosti, která by u mudlů určitě způsobila infarkt jí Temný pán, vlastnoručně roztrhal její blůzku a odhalil tak krásné dívčí tělo. Opět pevně uchopil hůlku „Scutica ignis!“ zahřměl a z hůlky vyšlehl asi dva metry dlouhý ohnivý bič, kterým začal dívku bičovat, po celou dobu nevydala ani hlásku, ale bylo vidět, jak moc jí to bolí, až nakonec bolestí omdlela. 

Harry se probudil celý zpocený, to co viděl, mu ještě teď zvedalo žaludek. Ne to je zas jen nějaká jeho hra jak mě dostat pomyslel si.

„Není Harry, od doby co umíš bariéru, tak se k tobě Voldemort nemůže dostat a kdyby to zkusil, zažil by tak strašná muka, že by Ti ani nedokázal nějakou vidinu poslat.“ Promluvila k němu něžně Arya.

Chlapec nemusel dlouho přemýšlet, aby věděl, co musí udělat. Vyběhl z pokoje a zamířil si to rovnou ke Godrikovi.

„Gordiku, Godriku, vzbuď se prosím tě!“

„Co se děje Harry, takhle rozrušeného jsem tě dlouho neviděl.“

„Gordriku, asi jsem se zase dostal Voldemortovi do mysli, zrovna mučil nějakou dívku, která odmítla stát se smrtijedem, musím ji pomoci, ale nevím jak.“

„Tak se tam teleportuj. To už umíš dokonale.“

„Ale co když mě Voldemort pozná, nechci, aby věděl, co teď dokážu.“

„Harry, napravo od tebe, jak je obraz Gryffina, je schovaná tajná místnost, tam najdeš, co potřebuješ.“

Jakmile to Godrik řekl, obraz zmizel a místo něho, tam byl vchod do nějaké místnosti, kterou Harry ještě neznal. Vešel dovnitř a uviděl tam krásný rudo-zlatý plášť s kapucí.

„Když si ho nasadíš, nikdo tě nepozná, uvidí jen osobu v plášti, ale tvář nerozezná, navíc tě bude chránit i proti většině kouzel, kromě smrtící kletby a kleteb, které se nepromíjejí.“

 Harry nevěděl, komu ten hlas patřil, ale byl příjemný, poslechl neznámého a plášť si nandal na sebe, přehodil si kapuci přes hlavu a jako na povel začala látka jemně zářit. Harry zavřel oči a soustředil se teď jen na tu dívku, kterou před chvilkou spatřil. Když oči otevřel, byl v nějaké cele bez oken a bez dveří, na zemi vedle něho ležela dívka ze snu, ještě pořád byla v bezvědomí, byla vyhublá, dehydrovaná a po celém těle měla modřiny a ještě horké rána od biče. Opatrně ji vzal do náručí, překvapilo ho, že mu to nedělá žádné problémy, a ocitl se zase u sebe doma. Doběhl do jednoho volného pokoje, a položil ji na postel s nebesy.

 „Elí, prosím tě pojď sem.“

Skřítka se okamžitě objevila vedle Harryho,

„Co se děje Harry?“ zeptala se vyplašeně.

„Potřebuji, abys mi donesla nějaké lektvary, nejlépe protibolestivý, bezesný spánek, dokrvovací, posilující a vyživující.“

„Už běžím“

„Aryo, potřeboval bych tě tady, mohla bys?“ Místnost se na chvíli zeleně rozzářila a na posteli vedle dívky seděl smaragdový fénix. „Prosím tě mohla bys jí vyléčit ty rány od biče?“

Arya přikývla, začala vydávat příjemnou melodii a plakala, její slzy kapaly rovnou na spálená místa, která se začala okamžitě hojit. Když už popáleniny dál dívku neohrožovali, Arya zase odletěla zpět na své bidýlko u Harryho v pokoji. Skřítka přiběhla chvilku po odletu fénixe.

„Tady to všechno nesu Harry.“

„Děkuji ti“

Harry odšrouboval zátky u lektvarů a začal jeden za druhým lít do dívky. Po chvilce Harry viděl, jak dívka začala klidně oddechovat a tak si vykouzlil křeslo vedle její postele, posadil se do něho a chytil dívku jemně za ruku. Teď teprve si ji začal více prohlížet. Byla moc hezká, ryšavé vlasy měla až po pás, obličej měla jemný, bez jakýchkoliv vrásek. Když jí Harry kontroloval, jestli je povědomí, všímal si mladé ženy, které podle Harryho, mohlo být kolem sedmnácti až devatenácti let. Měla krásné ohnivě rudé vlasy, stejně zelené oči, jaké měl i on sám a velmi milou a povědomou tvář. Čím víc se na ni díval, tím víc mu někoho připomínala, měl pocit, jakoby ji znal celý život. A pak si to uvědomil, Byla to Lilli, jeho maminka, jen o hodně let mladší. Ne to není možné, maminka zemřela, když mě chránila. Říkal si v duchu, i když uvnitř si to moc přál, aby tomu tak nebylo.

Dívka spala už několik dní a nechtěla se pořád probudit. Harry byl každou volnou chvíli u ní a kontroloval její stav. Po fyzické stránce je již v pořádku, ale co když jí Voldemort poškodil mysl, jak jí mučil.  Říkal si.

„Tak jí nahlédni do mysli Harry a poznáš co jí je.“ Řekla mu po týdnu Arya. Harry se začal soustředit na mysl dívky, ale nepovedlo se mu to, její bariéra byla tak silná, že se Harry musel okamžitě stáhnout, proto k ní začal vysílat alespoň své pocity. Vysílal jí, jak ji zachránil od Voldemorta, jak se o ni stará a v neposlední řadě, jak ji nechce ublížit. A pak se to stalo, začala se probouzet, nejprve se jí pohnula ruka, kterou chlapec opět držel, tak i druhá, nakonec otevřela oči a Harry opět spatřil tu krásnou zelenou barvu jejích duhovek. Zmateně se posadila v posteli, ale Harry ji hned zatlačil zpět, aby ještě chvilku ležela.

„ještě musíš odpočívat, teď už jsi v bezpečí“ řekl ji, když se na něho nechápavě podívala.

„Mám strašný hlad“ Řekla mu dívka, Harry ihned zavolal Eli, aby jí donesla něco k jídlu, skřítka na nic nečekala a než se chlapec nadál, byla zpět i s velkým tácem jídla, který dívce podala a ona se do toho s chutí pustila.

„ Promiň ani jsem se nepředstavil, já jsem Harry, Harry Potter.“

„Ahoj Harry já jsem Androméda Lilli Evergreenová. Ráda tě poznávám.“

"Také tě rád poznávám. A Tohle je Elizabet, ale klidně jí říkej Eli.“ Řekl Harry a ukázal na domácí skřítku, která stále stála vedle něho.

„Já teď musím na chvíli odejít, tak kdybys něco potřebovala, obrať se na Elí a ona Ti ráda pomůže.“ Androméda se na oba nádherně usmála, když Harry odcházel, ještě na něho zavolala.

„A moc Ti děkuji, že jsi mě zachránil, bez tebe bych už tady nebyla.“

Harry se jí jen uklonil a už byl pryč.

Nyní chlapec seděl u obrazu svého předka a vyprávěl mu o Andromédě.

„Harry, myslím si, že bych Ti měl něco říct, do teď jsem neměl právo, se Ti o tom zmiňoval, ale myslím si, že už můžu. Androméda je tvá sestra.“

„Cože?! To není možné, já nemám sestru, to by mi určitě někdo řekl.“

Rozčílil se Harry.

„Nikdo nemohl, všichni jsme byli vázaní magickou přísahou, dokud se nesetkáte. Byla to jedna z ochran proti Voldemortovi. Bylo to takhle. Lili a Jamesovi se narodili dvě děti, chlapeček a holčička, dvojčata, ty Harry jsi o pár minut starší, vědělo o tom jen několik málo lidí. Sírius, Brumbál a já. Rostli jste spolu jako z vody, pár dní než Červíček zradil, rozhodla se Lilli, že obě své děti zachrání, pověřila Albuse, aby nejprve odnesl Andromédu, měl jí dát do nějaké kouzelné rodiny, než se všechno uklidní a než bude zlo zažehnáno, než se ale vrátil, už bylo po všem, Voldemort zaútočil dřív a tebe už se nepodařilo dostat do bezpečí, Tím že kouzlo začalo hned po smrti tvé matky účinkovat, tak všichni zapomněli, že Androméda existuje. Bylo to stejně mocné kouzlo, jaké tě chránilo. A Tak byla před celým světem chráněna tak, že nikdo nevěděl, čí vlastně Androméda je. Její adoptivní rodiče měli vsugerováno, že je jejich, a tak tomu bylo až doposud. Teď znáš celou pravdu, chlapče.“

 Harry nic neříkal, seděl a jen plakal, plakal smutkem, že neměl možnost vyrůstat se svoji sestřičkou, že nikdy nepoznal maminku s tatínkem, ale zároveň plakal štěstím, že není už sám, že má nějakou rodinu.

„Harry ještě jsem Ti chtěl říct, že Androméda má také svůj účet, na který dostala stejnou částku jako ty. Jen jí připadlo tvé letní sídlo. Protože i ona je mojí dědičkou. Vyřiď jí prosím tě, aby se sem za mnou stavila, až ji bude lépe, abych ji mohl říct kdo vlastně je.“

Když Harry opouštěl pracovnu, byl šťastný, měl konečně rodinu, o které vždy snil. 

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4 - Příčná

Kapitola 4. – Příčná ulice

Od probuzení Harryho sestry Andromédy, uplynul už týden, nyní společně cvičili, učili se a dováděli. Hned se spřátelili a vyprávěli si své životní příběhy, Harry jí vyprávěl o Bradavicích, o přátelích i o zážitcích co s nimi prožil. Androméda mu zase vyprávěla o životě ve Francii, o Krásnohůlkách a o jejích přátelích. Andromédin fénix už byl také konečně dospělí, byl stejně zelený jako ten Harryho, byl to chlapec a říkala mu Orion. Jednoho dne se Androméda zmínila, že by chtěla vidět Příčnou ulici. Harrymu se nápad líbil a tak vyrazili na výlet. Jako první navštívili madame Malkinovu a nechali si u ní ušít nové hábity, byly červeno zlaté s krásným zlatým gryffinem na prsou, mimo hábitů si ještě nechali udělat nějaké všední oblečení, pak si koupili pouzdra na hůlku, která se dala připevnit k předloktí, aby tak měli hůlky pořád po ruce, kdyby se něco stalo. Pak navštívili výrobce hůlek, Oliwandera, aby si nechali vyrobit nové hůlky. Dostali totiž od Godrika, nejvzácnější surovinu pro jádra svých nových hůlek. Byli to pera zlatého fénixe, který patřil Nebelvírovi a pak to byla pera z křídel Griffina, do kterého se proměňoval a nakonec dostali po peru od jejich fénixů, Godrik jim vysvětlil, že když použijí jejich pera, tak jim fénixové mou pomáhat i na velké vzdálenosti. Když to pán Oliwander viděl, nemohl uvěřit vlastním očím.

„Tak vzácné suroviny a navíc všechno dvakrát. To jsem ještě neviděl, kde jste k nim přišli?“

Ptal se, ale oba jen mlčeli a v duchu se smáli. Výrobce hůlek si pospíšil. Vyrobil dvě naprosto identické hůlky, byly z červeného ebenového dřeva, jen rukojeti byly z lísky, ozdobené zlatým lemováním, Harry zaplatil a dali se k odchodu. Cestou se zastavili ještě na zmrzlině, v obchodě pro famfrpál, v chovatelských potřebách, pro nějaké pamlsky pro své fénixe a nakonec u dvojčat Weasleyových pro nějaké žertovné předměty. Tím že bylo už druhého září, nebylo tam moc lidí. Když opustili obchod Freda a Gerge a vydali se pro své oblečení, ozvalo se několik hlasitých ran, které Harry moc dobře znal. Někdo se právě přemístil, a podle hluku jich muselo být hodně. Z ulic bylo slyšet zděšené výkřiky kouzelníků, kteří nyní běhali zmateně po Příčné.

„Smrtijedi!“ zakřičeli sourozenci,

„Aryo, Orione, potřebovali bychom Godrikovi pláště, je tady spousta smrtijedů, kteří tady terorizují občany“

Během několika vteřin byli oba fénixové u svých majitelů, kteří už měli na sobě své bojové pláště a v rukách své nové hůlky, ne že by je tolik potřebovali, ale nechtěli, aby si všichni všimli, že umějí kouzlit bez hůlek.

    Sourozenci se pustili za smrtijedy, okamžitě po nich začali metat kouzla, čímž přisluhovače pána zla zcela zaskočili. Síla kouzel Harryho a Andromédy byla nevídaná, jejich protivníci létali vzduchem a byli v bezvědomí ještě dříve, než dopadli na zem. Když Smrtijedi zjistili, jak mocné mají proti sobě soupeře, otočili všichni pozornost na dva neznámé kouzelníky, kteří nadělali takové škody v jejich řadách.

 „Hej kdo si ty bastarde, ukaž svoji tvář!“

Zakřičel jeden smrtijed na Harryho, ten ovšem okamžitě poznal, komu patří hlas, jenž na něho nyní křičel. Byl to člověk, který zabil Albuse Brumbála. Byl to Severus Snape.

„Kdo jsem, tě nemusí zajímat, hlavně že já vím, co jsi zač ty Snape!“

Harry se rozmáchl hůlkou a z ní vyletěl červeno zlatý paprsek, který se nevyhnutelně blížil ke svému cíli. Snape ještě stihl vyčarovat nejsilnější štít, jaký dokázal, ale Harryho kouzlo, jim bez problému prošlo a zasáhlo Snapea do prsou, bylo to kouzlo, po kterém si měl každý uvědomit své špatné činy.

Severus se vyděsil, cítil se hrozně, provinile, vyčítal si všechno špatné, když tu najednou obrátil hůlku proti sobě a

„Avada kedavra!“

zakřičel naposledy kouzlo, a zabil se, jeho svědomí neuneslo špatné věci, které kdy v životě udělal.

Harry neměl moc času přemýšlet nad tím, co jeho kouzlo způsobilo, když ostatní Voldemortvi nohsledi viděli, co se právě stalo, otočili svoji pozornost na chlapce. Mezi prvními, kdo se tam objevil, byla Belatrix, jako jediná se neschovávala za maskou.

„Co si to dovoluješ! Jak můžeš!“

Křičela na Harryho, který nyní cítil všechny její myšlenky, ale co ho zarazilo nejvíc, byl strach, který z ní vyzařoval až ke chlapci.

„ale, ale, copak Belo, ty máš strach? To je pro mě novinka.“

Mluvil Harry klidným hlasem.

„Nikdo není tak silný jako ty, To je nemožné.“

Harry se s ní nehodlal vybavovat, namířil na ní hůlkou „iustitia reor!“

Opět se objevila záře, která před chvílí zasáhla bývalého profesora lektvarů. Paprsek narazil Belatrix do hrudi, a podívaná to nebyla pěkná. Žena začala křičet, svíjela se bolestí, jako při kletbě Crucio, plakala, plakala jako už dlouho ne. Takovou bolest jí nikdy, nikdo nezpůsobil, ani Pán Zla ne. Nakonec to nevydržela a i ona otočila hůlku proti sobě a ponořila se do bezbolestného spánku smrti, jako její komplic před chvilkou. Když To ostatní smrtijedi viděli, zůstali stát na místě, někteří se ihned přemístili pryč, jiní si před Harryho a Andromédu klekli a odložili své hůlky, vzdali se jim, měli z té dvojíce takový strach, že se ani nebáli zradit Voldemorta.

Sourozenci je zavřeli do zlaté klece, aby se nemohli přemísťovat a pak jedním mávnutím hůlek zničili ty jejich. V ten moment se do Příčné ulice nahnali členové fénixova řádu.

Když se Fénixuv řád rozhlížel po bojišti, nevěřili vlastním očím, patnáct smrtijedů bylo ještě pořád v bezvědomí, čtyři leželi mrtví, dva se zabili sami a další dva si zlomili vaz, když dopadli na obrubníky chodníku, a dalších deset přisluhovačů klečeli ve zlaté kleci, kde ještě pořád prosili o milost. Sourozenci se otočili a chystali se odejít, jejich zelení fénixové nad nimi kroužili a dávali pozor, aby je už nikdo nenapadnul.

„Počkejte prosím, kdo jste?“ Zeptal se jeden člen.

Harry ho moc dobře znal, byl to Remus Lupin.

„Ahoj Remusi,“

vlkodlak se zarazil, ten neznámí zná jeho jméno

„Jsme Nebelvírové, a tady už naše práce končí. Ale určitě se zase někdy uvidíme, zatím nashledanou.“

Odpověděl mu Harry a společně s Andromédou se teleportovali do svého domu.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5 - Viteál

Kapitola 5. – Viteál

Uplynulo několik dní, od doby co byla napadena Příčná ulice, všechny noviny rozmazávali neúspěch smrtijedů a magický potenciál, dvou mágů, kteří proti nim bojovali. Harry a Androméda byli opět ponořeni do výuky, když si je Godrik nechal zavolat k sobě do pracovny.

„Ještě jednou vám gratuluji ke skvělé práci v Příčné ulici, bylo to fantastické. Ale nyní máte složitější úkol, musíte najít a zničit viteály, které Temný Pán vytvořil. Naučím vás kouzlo, pro jejich zničení.

Alba dynamis. Je to mocné kouzlo, které ničí vitelály a předměty černé magie. Nevím, kde se všechny nacházejí, ale zjistil jsem, co použil Voldemort mého, viteály vytvořil z mého zlatého štítu, a nyní už vím, kde ho najít, nachází se v Bradavicích, v komnatě nejvyšší potřeby, takže je potřeba, abyste se tam vydali a zničili ho.“

Sourozenci přikývli a jedinou myšlenkou byli pryč. Objevili se na pozemcích Bradavického hradu, studenti, kteří je spatřili, nemohli uvěřit vlastním očím,

„Vždyť je to Harry Potter!“ vykřikovali a běželi se s nimi přivítat, mezi vítajícími byli i tři nejlepší Harryho přátelé, Ron, Hermiona a Ginny.

„Harry! Kde se tady bereš, rádi tě vidíme.“

Volali na něho všichni společně. Jako první se k nim dostala Hermiona.

„Harry, měli jsme o tebe takový strach, co tu…“

Větu už nedořekla, všimla si, že její přítel vypadá tak nějak jinak, tělo samý sval, dlouhé černé vlasy, zdobené červenými a zlatými melíry, mu sahali pod lopatky, jemná bradka zmužňovala jeho tvář, pak to byl nádherný červeno zlatý hábit se zlatým gryffinem na prsou, ve kterém vypadal velice hezky. Ale Harryho vzhled nebylo to jediné, čeho si bystrá dívka všimla, její pohled nyní padal na dívku vedle Harryho, stejný hábit, stejné oči, rudé vlasy…

“Ne to není možné, to je jen náhoda“

 Říkala si, i Ron a Ginny se s chlapcem vítali a zkoumavě si ho prohlíželi, i dívku vedle něho.

„Harry jak je vůbec možné, že ses sem přemístil?“

vypadlo najednou z Rona, ale Harry ho posunkem ruky umlčel, s tím že tady není vhodné místo mu vyprávět, co se stalo. Všichni společně vešli do hradu, a zamířili si to rovnou do sedmého patra. Ale něco bylo přeci jen neobvyklé, hrad jako by poznal příchod dědiců, sám vytvářel nebelvírské barvy, a zdobil tak cestu kudy Harry a Andromédou šli. Když se dostali před KNP, tak si Harry řekl, že musí přátelům všechno vysvětlit, představil si svůj obývací pokoj, a pak otevřel dveře, a všechny zavedl dovnitř, kde nyní, bylo všechno červeno zlaté, byly tam dva velké a pohodlné gauče, konferenční stolek, velký zdobený krb a nad ním vysel obraz Godrika nebelvíra. Harry pokynul přátelům, aby se posadili a pak si zavolal Elí a ta jim s radostí podávala čaj a malý oběd.

„Ahoj přátelé, od doby co jsem plnoletý, se stala spousta věcí, tak zaprvé jsem se dozvěděl dvě důležité věci, ale než vám to povím, musíte mi slíbit, že nikomu nic neřeknete a vše co se tu dozvíte, si necháte jen pro sebe.“

Všichni nadšeně souhlasili a velice se těšili na Harryho vyprávění.

„Tak zaprvé, v den mé plnoletosti jsem se dozvěděl jednu moc důležitou novinku, a to že jsem dědicem Sira Godrika Nebelvíra. Přijetím rodu se mi i změnilo mé jméno. Nyní jsem celým jménem Harry James Potter von Nebelvír.“

 „Harry!“

 Vykřikla Hermiona,

„to je neuvěřitelné.“

Chlapec jen přikývl, věděl, že mu přátelé věří, jen potřebují čas, aby tuto novinku přijali.

„Ta druhá důležitá věc, kterou jsem se dozvěděl je, že mám sestru,“

Všichni otevřeli pusu dokořán a jako na povel se podívali na slečnu, která seděla vedle Harryho. Chlapec se na usměvavou dívku podíval a pokračoval.

„Dovolte mi, abych vám konečně představil, svoji sestru Andromédu Lilli Evergreenovou – Potterovou von Nebelvír. Narodili jsme se jako dvojčata, vyrůstali jsme společně, dokud naši nebyli v ohrožení. Pak maminka poprosila Brumbála, aby nás někam ukryl, nejprve vzal Andromédu a svěřil ji do péče nějakým kouzelníkům ve Francii, než se však vrátil, tak na náš dům zaútočil Voldemort a Brumbál byl nucen mě nechat u mých mudlovských příbuzných, aby posílil matčino kouzlo. Tím že maminka s tátou zemřeli, tak se kouzelníkům starající se o Andromédu zatemnila mysl a všichni co věděli, že naši rodiče měli dvě děti, na to zapomněli. Proto jsem celou tu dobu o sestře nevěděl.“

Harry se s úsměvem po všech podíval a pokračoval.

„Jinak Andy, Toto jsou mí přátelé, Ron Weasley, Hermiona Grangerová a Ginny Weasleyová.“

Oslovení si s mladou Potterovou nadšeně podali ruce a přivítali se.

„Harry, to ale pořád nevysvětluje, proč jste tady na hradě.“ Ptala se Hermiona.

„Hledáme zde Voldemortuv viteály, měl by to být Godrikuv štít.“

„Ale Harry, kde ho hledat?“

„Tady Rone, tady v komnatě nejvyšší potřeby.“

Harry si představoval místnost, kam Voldemort uschoval Godrikuv štít.

„Potřebuji najít místnost, kde je ukryt štít Godrika Nebelvíra“

Najednou stál v místnosti, kterou už navštívil, bylo to ta samá, jakou použil loňského roku, když potřeboval ukrýt Princovu učebnici lektvarů. Za Pomoci rodových kouzel vyhledal to, co hledal, viteál.

Znovu si představil svůj pokoj a rázem se ocitl mezi přáteli.

„Mám ho!“

Jásal chlapec. A ukázal přátelům předmět, který hledal, byl to zlatý štít zdobený lví hlavou.

„Teď prosím odstupte, musím ho zničit, a nerad bych vám ublížil, nevím, co se stane, až nastane konec Voldemortovi duše.“  

Harry položil štít na stůl a začal se soustředit jen na viteál, vybavil si kouzlo na zničení, namířil na něho hůlkou a pomalu pronášel zaklínadlo.

„Alba dynamis“

Místností se začal rozléhat srdcervoucí křik a bolestné kvílení, pak se viteál zeleně rozzářil a Harry začal vidět různé výjevy, nejprve smrt rodičů, následované znovuzrozením Voldemorta. Pak chlapec spatřil obrazy mrtvých přátel, sestry, smrt Brumbála. Jizva ho neskutečně pálila, ale Harry kouzlo statečně udržoval, v koutku mysli stále věděl, že je to jen iluze, jeden ze způsobů ochrany viteálu.

„Ještě vydrž Harry“

ozývalo se mu v hlavě, nevěděl, kdo mu to říká, ten hlas neznal, ale poslechl ho, posílil svoji mentální bariéru a obrazy z jeho mysli zmizeli, pak se to stalo, štít praskl a zbytek Voldemortovi duše se rozplynul po pokoji. Chlapec a jeho přátelé stáli nehybně v pokoji a jen nevěřícně hleděli na prasklý štít. Jako první se ozval Ron,

„To bylo strašné Harry, jako bych stál před mozkomorem, v hlavě se mi objevovali obrazy těch nejhorších nočních můr, které jsem ani nezažil.“

Děvčata jen souhlasně přikyvovala, stále neschopné slov.

„Už to je za námi“

Pověděl jim s úlevou Harry. Pak si ještě dobrou hodinu povídali, o tom co všechno zažili od doby, co se viděli naposledy. Když opustili KNP, dveře samy zmizely a Harry se vydal do Velké síně, rád vzpomínal na roky, které tu s přáteli zažil. Ve velké síni se s přáteli a sestrou naobědvali a všichni zase byli šťastní. Po jídle se Harry a Androméda rozloučili s přáteli a teleportovali se domů.

Harry ihned zamířil do Godrikovi pracovny, kde mu popsal všechno, co se stalo při ničení viteálu.

„Byla to velmi dobrá práce Harry, jsem na tebe velmi hrdý, poradil sis dobře. Ale musím tě upozornit že Voldemort nebude mít všechny viteály stejně chráněné, pokaždé použije jiné ochrany, aby tím snížil riziko, zneškodnění všech viteálů. Budeš muset být nesmírně opatrný a to nejen při ničení, ale i hledání. Už jen získání toho předmětu může být nebezpečné, vzpomeň si na jeskyni, byl to velmi dobře hlídaný předmět a myslím si, že zdaleka ne nejvíce. Teď bys měl přemýšlet, jak najít Zmijozeluv medailonek, ten kdo ho z jeskyně odnesl, musel moc dobře vědět, že nebude jednoduché ho zničit, a proto si myslím, že je ten viteál ještě pořád viteálem.“

Harry se odebral do své ložnice, vytáhl malý kus pergamenu a zahleděl se na něho. Další kolonka byla přeškrtnuta, což Harrymu dodalo odhodlání najít a zničit další část Voldemortovi duše. Potom chlapec opět uklidil pergamen a s úlevou se natáhl do své postele, ve které okamžitě usnul bezesným, příjemným spánkem.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6 - Salazarův medailonek

Kapitola 6. – Salazarův medailonek

Harry se probudil časně ráno, venku bylo ještě šero, ale když přišel do jídelny, už tam seděly Androméda s Elizabet, které právě snídaly a vesele se bavily.

„Dobré ráno slečny“

„Dobré ráno Harry“

Pozdravily ho obě současně. Harry se na ně usmál a přisedl si k nim, vzal si do ruky jeden toast a namazal si ho máslem a s chutí se do něho zakousl.

„Ségra, budeme se muset dát do pátrání, měli bychom najít zbylé viteály, abych mohl co nejdříve zastavit ten hadí ksicht.“

„Souhlasím s tebou Harry, ale kde hledat, vždyť ani nevíš, kde můžou být.“

„Já vím, ale musíme to nějak dokázat.“

Harry vytáhl zpod košile medailonek, co našel s Brumbálem a začal si ho prohlížet. Bylo mu smutno a ten předmět mu připomínal ten okamžik, když jeho bývalého ředitele zabil Snape. Připomínal si tím, ale také všechno co s Albusem zažil. Jak se tak nořil do svých myšlenek, tak začal vzpomínat na jeho milovaného kmotra, Siriuse Blacka, myslel i na ústředí fénixova řádu, na ten čas, kdy je paní Weasleyová nutila celý dům uklidit, pak si vzpomněl, že tam byl ve skříni jeden medailonek, který se nepodařilo nikomu otevřít, na tom medailonku byl had, znak…Salazara Zmijozela.

„Už vím, kde je další viteál! Musíme na ústředí Fénixova řádu.“

Řekl najednou až se Androméda i skřítka Elizabet lekly.

„Seš si jistej Harry? Co když se pleteš?“

„Nepletu se Andy, už jsem ho měl i v ruce, ale nevěděl jsem co to je.“

Harry S Andromédou vběhli do svých pokojů a rychle se převlékly. Během chvilky se oba sešli ve vstupní síni, odkud se teleportovali na ústředí Fénixova řádu. Jak Harry zjistil, momentálně tam nikdo nebyl, hodně se toho změnilo, od doby co tam nebyl, všude bylo čisto, naklizeno.

„To si paní Weasleyová dala záležet.“ Pomyslel si chlapec. Vzal Andromédu za ruku a došli spolu až obývacího salonku, ve kterém byla skříň, ve které předloni spatřil Salazaruv medailon, ale když k ní přišel blíže, málem omdlel. Střepník byl naprosto prázdný, naprosto vybílený.

„Mundungus!“

Zavrčel Harry, kterému došlo, co se stalo, Mundungus Fletcher, člen řádu a zároveň malý zlodějíček, rozkradl všechny Siriusovi věci. Vlastně ne Siriusovi, od jeho smrti přeci vše připadlo Chlapci, který přežil.

„Do pr…kenný ohrady! Co budeme dělat!“

Zuřil chlapec, věděl, že to je jeho vinna, neboť toho bídáka nezastavil, když ho poprvé spatřil, jak prodává stříbro Blacků.

„Harry, říkal jsi, že Ti tento dům kmotr odkázal a jestli si pamatuji, tak jsi říkal, že k domu byl přidělen i ten domácí skřítek, jak jen se to jmenoval…“

„Krátura, to je ono Andy, jsi báječná.“

Vykřikl Harry radostně a své sestře dal pusu na čelo.

„Kráturo! Přijď sem prosím!“

Krátura se objevil vedle Harryho a mírně se mu uklonil.

„Co si pán přeje?“

Zaskřehotal starý domácí skřítek.

„Kráturo, pomatuješ si ten stříbrný medailonek, který ležel v tady té skříni a my ho nemohli otevřít?“

„Ano pane, Krátura si ho pamatuje.“

„Chci, abys mi řekl, kde je teď.“

„Krátura za nic nemůže, pane,“

Okamžitě se bránil skřítek.

„To ten zloděj Mundungus, všechno to ukradl, dokonce i medailonek pana Reguluse, to ubohý pan Regulus dal Kráturovy ten stříbrný medailonek, Krátura ho měl zničit, ale nešlo to, i když se Kratura opravdu moc snažil.“

„Já Ti věřím Kráturo…Počkej, říkal jsi pana Reguluse?“

„Ano Kráturovi ho dal pan Regulus Black.“

Harry vytáhl svůj medailonek, který získal s Brumbálem v jeskyni.

„Kráturo, je i tohle Reguluse?“

„Ano, Krátura to poznává, patřilo to panu Regulusovi, než ho vyměnil za ten, co se ztratil.“

Harrymu blesklo v hlavě.

„Takže Regulus Black, je ten kdo ukradl pravý viteál, proto ho zabili, protože už nechtěl aby Voldemort žil, raději zemřel, než aby mu sloužil.“

„Kráturo, dám Ti tenhle medailonek, když mi seženeš ten, který jsi měl zničit, a já Ti slibuji, že ho zničím místo tebe.“

Krátura jako by omládl minimálně o půl století, Oči se mu rozzářili jako malému dítěti o Vánocích, mile se na Harryho usmál, poprvé, od doby co je Harry jeho pánem, skřítek jen kývnul hlavou, jako že Harrymu rozumí a s lusknutím prstů zmizel, jako pára nad hrncem.

Asi za půl hodiny se skřítek vrátil, ale nebyl sám, pevně držel ve svých malých ručičkách nějakého muže, zahaleného v černém plášti.

„Kráturo, co to má znamenat? Proč jsi mi přivedl toho muže?“

Zajímal se Harry.

„Krátura vám to hned vysvětlí, pane, ten muž má medailonek na krku, ale má ho očarování proti krádeži, a to nedokáže zlomit ani skřítčí kouzlo.“

„To je v pořádku, já už se o něho postarám. Můžeš ho pustit prosím.“

Jakmile skřítek povolil stisk, muž ho nakopl tak silně, že letěl přes celou místnost, v tom okamžiku na neznámého použil omračující kletbu. Ihned se vrhl za skřítkem, který těžce dýchal a chvilkama vykašlával i krev.

„Vydrž Kráturo! Já Ti pomohu.“

„Re curo!“ nad skřítkem se udělala zlatá mlha, která se mu následně vpila do hrudi, vzápětí na to se skřítek hluboce nadechl a čiperně se postavil na nohy.

„Děkuji Vám, pane, jsem vám moc vděčný, že jste mě uzdravil.“

„To nic nebylo Kráturo.“

Teď když byl skřítek v bezpečí, přešel Harry znovu k muži, který byl stále v bezvědomí, odhrnul mu kápi z hlavy a znovu málem ztratil pevnou půdu pod nohama. Harry ho svázal kouzelnými provazy a probudil ho z bezvědomí,

„TY KRYSO! TY BASTARDE!…KDYBYCH JEN VĚDĚL HNED, KDO JSI!“

„P…prosím, H…Harry, už se na mě nezlob, já…já musel, jinak by mě zabil.“

Harry se zahleděl do těch šedivých očí, do očí kterého po Voldemortovi nesnášel nejvíc. Červíček stál naproti Harrymu a snažil se vypadat smutně, ale Harry věděl, že je to jen maska, kterou si nasazuje, aby vypadal jako chudinka, kterou musí každý politovat.

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ! JAK! JAK MŮŽEŠ ŘÍCT, ŽE JSI MUSEL! JAK SE NEMÁM ZLOBIT, KDYŽ JSI ZDRADIL NAŠE RODIČE! PRÁSKL JSI VOLDEMORTOVI! A JÁ TI MÁM ODPUSTIT?! TY KRYSO JEDNA! KVŮLI TOBĚ BYL SIRIUS TŘINÁCT LET V AZKABANU! TY JSI ZABIL CEDRIKA DIGORIHO! A CO JE NEJHORŠÍ, POMOHL JSI VOLDEMORTOVI ZNOVU POVSTAT!“

Harry byl rozpálený až do běla, krev se v něm vařila a vztek se v něm mísil s nenávistí.

„Nezasloužíš si žít! Ale máš štěstí, že nejsem vrah! Ale aby sis nemyslel, nenechám tě odtud jen tak odejít, zaprvé mi dáš to, co se právě houpe na tvém ubohém krku.“

Harry mávnul jen hůlkou a provazy spadly z Červíčka na zem. Roztřeseně si Petr sundal z krku stříbrný medailonek. Pak se k němu Harry naklonil a podal mu hůlku.

„A teď zaútoč, DĚLEJ! Pošli na mě kletbu!“

Poručil muži chlapec. Červíček se nenechal dlouho přemlouvat.

„Jestli se mi ho podaří porazit, předhodím ho Pánovi Zla, budu pochválen, budu jeho nejvěrnější.“

„Mdloby na tebe, Crucio, Reducto,…“

Začal smrtijed posílat proti Harrymu jednu kletbu za druhou, ale ten se jen zlostně usmíval a každé kouzlo likvidoval jen mávnutím hůlky.

„Experiamus, iustitia reor!“

Z Harryho hůlky vylétly dva paprsky, jeden rudý, který soupeře odzbrojil a hned po té se Petrovi do hrudi vpil rudo-zlatý paprsek. Červíček začal křičet, svíjel se na zemi, jako by byl pod kletbou Cruciatus, brečel a prosil o milost, prosil o smrt. Harry se na něho chvilku znechuceně díval, pak před něho hodil jeho hůlkou a z místnosti spolu s Kráturou a Andromédou odešli a nechali tam Červíčka samotného, ani jeden ho však nelitoval.

„Harry, dostal trest, jaký si zasloužil, kdyby měl svědomí čisté, nic by necítil a nic by se mu nestalo, ale sám jsi řekl, kolik špatných věcí spáchal, jeho svědomí ho ztrestalo, nevyčítej si to, bráško. Už jsi ani nic udělat nemohl.“

Povzbuzovala svého bratra Androméda, která si všimla, že se Harry trápí.

„Teď máme před sebou stejně důležitější věc na starost, než je nějaký zrádce.“

Pokračovala. Harry položil medailonek na konferenční stolek v obývacím pokoji, zamířil na něj hůlkou a pro jistotu si zesílil živelnou bariéru, kolem své mysli.

„Alba dynamis“

Medailonek se zeleně rozzářil a začal vydávat odporný zvuk, skřípot, jako když brzdí vlak. Pak najednou explodoval, Harry díky jeho šestému smyslu vyčaroval, kolem sebe, jeho sestry a domácího skřítka pevnou bariéru, která je ochránila před následky exploze. Celá místnost byla v jednom ohni, všechno bylo rozbité a v místě, kde medailonek ležel, vznikl obrovský kráter. Ale Harry se jen usmál, nejprve si vzal zničený medailon a schoval si ho do kapsy, pak během několika sekund dal obývák do původního stavu. Nakonec sáhl pod košili a podal Kráturovi medailonek, co našel s Brumbálem, ale nejprve z něho vytáhl dva složené pergameny, jeden který byl od R. A. B., a druhý byl jeho seznam viteálů, ze kterého si hned odškrtl další položku.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7 - Gryffin a fénix

Kapitola 7. – Gryffin a Fénix

Uběhlo několik dní, Harry a Androméda pilně trénovali a jejich magická moc se stále zvětšovala, což bylo daný i fyzickým posilování, jelikož aby jejich těla vydržela přísun nové magie, musela zesílit i fyzicky. Jednoho dne, když měli oba sourozenci volno, si je nechal zavolat Godrik do své pracovny.

„Drazí potomci, už umíte skoro všechno, co jsem vás mohl naučit, ale je tu ještě jedna má schopnost, kterou ještě neumíte, a to je zvěromágství, jak jistě víte, máte předpoklady i k přeměně na kouzelné tvory, bohužel si nikdo nemůže vybrat, do koho se přemění, proto musíte nejprve provést zjišťovací kouzlo, které zní Verifico qui sum, tímto kouzlem zjistíte svojí pravou podobu, až si budete jistí, že už znáte každý detail své podoby, pronesete kouzlo Permutatio in bellua a to vás promění na tvora, kterého máte v sobě. Pro přeměnu na zpět pak použijte kouzlo permutatio in hominem. Tyto kouzla jsou bezhůlková, to znamená, že jsou velmi náročná, jelikož vyžaduje veliké množství soustředění, koncentrace a magického potenciálu, to je důvod proč většina kouzelníků není schopná kouzlit bez hůlky, hůlka za vás usměrňuje a koncentruje vaši magickou moc, a proto může běžný kouzelník používat kouzla.“

Sourozenci pilně trénovali bezhůlkovou magii. Nejprve to zkoušeli na jednoduchých kouzlech, ale i ta nejjednodušší kouzla jim dělala problémy. Tato magie je neskutečně vysilovala, i přesto, že fyzičku měli lepší než dobrou.

„Vaše kouzla budou tak silná, jako je vaše mysl.“

Připomínal jim Godrik. Harry i Androméda se snažili víc a víc, jen aby se ujistili, že tuto schopnost zvládnou. Až se jim to jednou povedlo, podařilo se jim vyčarovat patrona. Harryho velmi překvapilo, že jeho patron změnil svoji podobu. Už to nebyl dvanácterák, jako tomu bylo doposud, byl to krásný, zlatý fénix, ze kterého byla cítit velká síla a energii. I patron Andromédy měl stejnou podobu, jako jejího bratra.

Harry si byl nyní jistý, že zvládne i zjišťovací kouzlo. Zavřel oči, a v mysli vyslovil zaklínadlo

„verifico qui sum“

najednou se s ním svět zatočil a najednou se jeho mysl zahalila mlhou, do které se ihned celý ponořil.

Najednou se objevil na krásném místě, lesní mýtině, plné květin a zvířat. Najednou chlapec pocítil divné mravenčení až pálení, celé jeho tělo začalo lehce bublat a kynout. Cítil, jak se mu rychle zvyšuje hmotnost, jeho nohy už nemohly ani udržet jeho váhu. Padl na všechny čtyři, jeho tělo stále rostlo, končetiny se prodlužovali a nabírali na síle, jeho smysly se rapidně zlepšily a byly několikrát znásobeny, vzápětí na to cítil, jak se mu protahuje obličej do prapodivné podoby. Nakonec ucítil silné pálení na lopatkách, jeho ploché kosti se mu začali protahovat a měnily svoji původní anatomii. Najednou vše ustalo, Harry opět byl bez všech těch zvláštních pocitů, které ho v posledních minutách zahrnovali. Rozběhl se rychle v před, silně se odrazil a skočil, ale nedopadl zpět na zem, jak si myslel, ale vznášel se nad korunami stromů, letěl až k nedalekému jezeru, snesl se níže, aby mohl spatřit svůj odraz ve vodní hladině, která byla hladká jako sklo. Harry poprvé spatřil svůj odraz, nad jezerem se vznášel krásný a majestátně působící gryffin, jehož srst byla hnědo-zlatá, peří na křídlech mělo stejnou barvu, jako bylo jeho tělo. Peří na hlavě bylo sněhově bílé, ale jeho oči zůstali i nadále zářivě zelené. Zadní a přední končetiny vypadaly jako mohutné lví tlapy. Teď když Harry věděl kdo je, přál si vyzkoušet nově získanou sílu. Mocně máchl dlouhými křídly a rychle se vznesl o několik metrů výše. Křídly mával silněji a silněji. Letěl jako střela, takhle rychle neletěl ani na svém kulovém blesku. Vítr mu příjemně zvonil v uších. Dokonale vnímal poryvy vzduchu, který se opíral o jeho mohutná křídla a tím mohl korigovat svůj let. Měl takovou radost, až si chtěl zařvat, z jeho krku se ozval hrůzu nahánějící zvuk. Byl to Lví řev spojený s orlím skřehotáním. Harry si uvědomil majestátnost sám sebe a věděl, že kdyby někdy v životě uviděl skutečného gryffina, bude k němu mít velkou úctu a respekt. 

                Pak se Harry ocitl opět ve svém domě, cítil se silně, sebevědomě, plný nové energie. Nyní už věděl, jaká je jeho zvířecí podoba, věděl co je v jeho nitru schované. Ukrýval v sobě gryffina a už nyní se těšil, až ho vypustí ven.

Jakmile Harry opět vnímal okolí, tak i Androméda byla rozhodnuta, že toto kouzlo zkusí. Zavřela oči a soustředila se jen na znění magické formule.

„verifico qui sun“

Téměř okamžitě se propadala mlhou v její mysli.

Stála na louce plné květin, byla temná noc, slyšela nedalekou píseň potůčku, který si zvesela probublával přes kameny. Slyšela noční ptáky, kteří se vydávali na lov. Vítr si hrál s jejími rudými vlasy. Cítila se šťastně, v bezpečí. Její tělo se začalo jemně chvět, kůže se jí vlnila, každá část jejího těla zaznamenávala příjemné mravenčení. Pak se začala měnit, ruce se měnily v křídla, nohy v pařáty, obličej se jí protahoval a měnil tvar, rty se jí zpevnily do něčeho tvrdého a ostrého, centimetr po centimetru se její tělo zmenšovalo, až nakonec byla sotva metr vysoká, její zrak sílil, viděla i drobný hmyz pohybující se v trávě kolem ní, byla naplněna teplem, magií, pociťovala neskutečnou radost a chuť do života, opatrně pohybovala křídly, až se vznesla vysoko nad zem, letěla nad loukou, kolem malého hájku, a nakonec zamířila až k potůčku, který slyšela, přistála na jednom kameni, který vyčníval z malé tůňky, do které potok vtékal. Zvědavě se nad ní naklonila a to co spatřila v jejím odraze, jí velmi překvapilo, viděla krásného fénixe, jeho peří bylo rudo-zlaté, její oči byly pořád krásně smaragdově zelené. S hrdostí se prohlížela a udivovala se nad svojí krásou, ladností, majestátností. Nyní už necítila jen teplo ale přímo žár, který vycházel z jejího nitra, z její magické povahy, ona sama byla oheň. S nadšením vzlétla a z jejího hrdla se ozvala čistá a krásná melodie, která i ji samotnou velmi uklidňovala. Přidala na tempu a rozletěla se vstříc nočnímu nebi.

Jak mile se probrala z vlivu kouzla, vrhla se Harrymu kolem krku.

„Bráško! Já jsem fénix, věřil bys tomu?“

Říkala rychle a přitom se stále ještě chvěla nadšením.

„Gratuluji Ti Andy, já jsem zase gryffin.“

„Páni, Harry, je to možné? My se budeme měnit v magická zvířata, už abychom se naučili tuto moc ovládat. Už se moc těším, až se spolu proletíme.“

Harry se na ni usmál, a políbil ji na čelo.

„Také se těším, až se spolu proletíme. Určitě to bude nádherné, ale než se tak stane, tuším, že to bude trvat delší dobu, než se naučíme ovládat přeměňovací kouzlo.“

Harry a Androméda se vydali do Godrikovi pracovny, kde mu barvitě vylíčili, co se stalo během zjišťovacího kouzla. Jejich předek byl velmi potěšený, jak bravurně zvládli bezhůlkovou magii, také ho překvapilo, že i oni se jednou budou měnit v magická zvířata.

Hned následující dny se sourozenci Potterovi dali do tréninku, oba se chtěli naučit stát se zvěromágy. Ale jejich cvičení nebylo nijak lehké, museli stále více posilovat svoji fyzičku i mysl, učili se provádět všechna kouzla bez hůlky, aby si tuto schopnost co nejvíce osvojili. Harry i Androméda zjistili, že ovládání bezhůlkové magie celkem dobře zvládají. Harry již dokonale zvládal všechny jeho nové schopnosti, empatii a telepatii, naučil se skoro všechna rodová kouzla. Naučil se ovládat živelnou magii, ze které nejlépe zvládal ohnivá kouzla, a dokonce i ve zvěromagii udělal veliký pokrok, už byl schopný přeměnit svoje končetiny a několikrát se mu povedlo, že mu z lopatek vyrostla krásná, velká křídla. Androméda také nezahálela, zvládala bez problémů všechno to, co její bratr. Jen její proměna zatím nebyla tak úspěšná, jediné co se jí povedlo, že se jí přeměnil obličej do ptačí podoby. Co bylo ovšem pozoruhodné, že si sourozenci osvojili novou schopnost, a tou byla komunikace mezi nimi samotnými, každý o tom druhém věděl úplně všechno, jakou má náladu, co ho trápí, nebo naopak těší, poznali, jestli je druhý v nebezpečí a dokonce měli vidiny, kde se druhý z nich právě nachází. Jejich předek jim vysvětlil, že jo to běžné u kouzelníků, kteří se narodili jako dvojčata. Díky této schopnosti si byli Harry a Androméda ještě bližší, věděli, že před svým sourozencem nic neskryjí, a tak se o to ani nepokoušeli.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8 - Znovu u Voldemorta

Kapitola 8. – Znovu u Voldemorta

Harry ležel ve své posteli a spokojeně oddechoval, spal klidným a příjemným spánkem.

Procházel se po krásné lesní mýtině, byla zrovna vlahá letní noc, nad hlavou mu bělostně zářil měsíc a stromy se jemně pohyboval slabý teplý vánek. Harry se cítil spokojeně, bezstarostně si lehnul do měkké trávy a užíval si pohledu na noční nebe. Najednou se oblohou prohnal rudý blesk. A po něm další a další.

Vše kolem Harryho začalo hořet. Nebe bylo rudé a pak se na něm objevilo znamení zla. Najednou ocitl v kulaté místnosti, osvětlené pouze loučemi, které plály zeleným plamenem, uprostřed místnosti ležela nahá dívka, která byla schoulena do klubíčka a hlasitě plakala.

Její nahé těl bylo plné modřin a čerstvých ran, které stále krvácely. Nad ní stál Voldemort a zrovna jí mučil Cruciatem. Jeho ledový smích se nesl místností a jeho smrtijedi tomu jen nadšeně přihlíželi. Harry byl pohledem velmi znechucen a zvedal se mu z toho žaludek.

„Tak už mě budeš poslouchat dítě?“

Zeptal se jí falešně medovým hlasem Pán zla.

„Nikdy, nikdy bych Vás nemohla poslouchat, nikdy se nestanete mým pánem. Můžete si mě mučit, jak chcete, ale opakuji, NIKDY! Nikdy se k Vám nepřidám.“

Voldemort zuřil, byl nepříčetný, to je už podruhé během několika měsíců, co mu někdo odmítl poslušnost před jeho služebníky.

„Odveďte ji, zavřete ji do hladomorny, třeba si to ještě ráda rozmyslí.“

Rozčiloval se černokněžník. Harry sledoval smrtijedy, kam vedou onu zuboženou dívku. Vyšli ven z kruhové místnosti a zamířili do prvních dveří, které tam byly. Když se cela otevřela, dopadlo do ní pár paprsků světla z loučí. Smrtijedi hodili dívku dovnitř a zavřeli za ní dveře, které ještě očarovali kouzlem, aby je nemohl nikdo otevřít. Harry tam byl s dívkou sám, byla tam naprostá tma. Ale i přesto chlapec vycítil, kde asi mladá žena je. Jemně ji pohladil po tváři.

Pak se s leknutím probudil. Byl celý zpocený a zhluboka dýchal, „to byl ale divný sen.“ Opakoval si.

„Harry to nebyl sen, je to to samé, jako když jsi našel Andromédu, je to jedna z Godrikových vlastností, vídat lidi, kteří zrovna potřebují tvojí pomoc nejvíce.“

Ozval se mu v hlavě hlásek jeho fénixe. Harry na nic nečekal, rychle se oblékl do bojového rudo-zlatého hábitu a natáhl si přes hlavu kapuci, díky které nikdo nezjistil, kdo se pod ní ukrývá. Vybavil si vzpomínku na temnou hladomornu, kde dívku věznili. Zavřel oči a teleportoval se do cely k dívce.

„Lumos“

Pomyslel si a celou místnost ozářilo zlatavé světlo. Harry popadl dívku do náruče a okamžitě byl zase ve svém domě.

„Eli! Andromédo! Potřebuji vaši pomoc!“

Křičel po domě, během chvilky se vedle chlapce objevila malá domácí skřítka a vzápětí na to přiběhla i jeho sestra. Obě nevěřícně hleděli na chlapce, který v náručí držel mladou, nahou a zuboženou dívku.

„Proboha Harry, co se jí stalo?“ ptala se Androméda. „Mučil jí Voldemort a myslím si že bude potřeba ji ošetřit.“

Obě přikývli. Skřítka luskla prsty a ocitla se s dívkou v pokoji pro hosty, kde jí uložila do postele. Dívka byla vysoká, silnější postavy, od hlavy až po ramena se ji vyjímaly hnědé vlasy, které byly kdysi barvené do červena, takže působily zvláštní kombinací hnědé a červené barvy, které se příjemně prolínaly. Její skoro andělský obličej zdobily krásné oříškově hnědé oči a několik pih.

Téměř v tu samou dobu se u její postele objevili dva zelení fénixové, Arya a Orion, odcupitali až k dívce, které byla stále v bezvědomí. Oba ptáci začali zpívat, nádhernou, ale smutnou píseň, z jejích smaragdových očí, odkapávala jedna slza za druhou a vpíjela se dívce do kůže. Fénixovi slzy začali vykonávat svoji práci, rány na těle se jí hojili během několika vteřin. Asi po deseti minutách přestali fénixové brečet a posadili se na čelo postele.

To už v místnosti přítomny obě dívky, Androméda i skřítka Elizabet, oblékly neznámou do čistého bílého oblečení. I přesto že rány byly, díky fénixům, vyléčeny, měla dívka velmi vysokou teplotu, obličej měla opocený, zarudlý. Androméda si sedla k její posteli a kontrolovala ji. Asi po dvou hodinách začala dívka strašně zvracet, Androméda vše vyčistila jedinou myšlenkou.

„Museli na ni použít určitě i nějaké jedy, jinak není možné, aby ještě nebyla v pořádku.“

Pomyslela si slečna Potterová. Pak jí napadlo, aplikovat slzy fénixů do uklidňovacího lektvaru, který jí odněkud přiletěl do ruky.

„Orione, potřeboval bych od tebe ještě několik slz, abych neutralizovala neznámý jed.“

„Andy, já bych Ti rád pomohl, ale nemůže dostat další dávku slz od zelených fénixů. Už jich dostala více než dost, kdybychom jí dali další dávku, už by se nemusela probudit, usnula by příjemným, ale věčným spánkem, jediné co by ji pomohlo, kdyby slzy dostala od jinak zbarveného fénixe.“

„Je to hrozné, pokud neseženu slzy od jiného fénixe, zemře, pokud použiji slzy zelených fénixů usne na věky. Musím něco udělat. Musím ji zachránit.“

Říkala si dívka a pak ji napadlo jediné, zavřela oči a soustředila se jen na jedno, vybavila si obraz své zvířecí podoby, pak pomyslela na jediné kouzlo.

„Permutatio in bellua!“

Její tělo se začalo měnit, během několika vteřin stál na posteli další fénix. Rudo-zlatý pták přešel k otevřené lahvičce s lektvarem a pak začal plakat. Zlatavá kapalina padala do lektvaru a měnila jeho původní namodralou barvu do krásně zlatavé barvy.

„Permutatio in hominem!“

Androméda se přeměnila zpět do lidské podoby. Vzala lahvičku lektvaru a vlila ji dívce do úst. Jednoduchým kouzlem jí donutila, aby nápoj spolkla. Trvalo to celý večer, než se dívka začala zlepšovat, nejprve klesla teplota, zvracení ustalo, a její stav se stabilizoval. K ránu začala nabývat vědomí. Andromédu probudilo silné vzdychání, dívka v posteli plakala, svíjela se a dokonce několikrát bolestně vykřikla. Mladá Potterová jí podala lektvary bezesný spánek a uklidňují lektvar. Dívka se okamžitě uklidnila a ponořila se do uzdravujícího spánku.

V tomto stavu ji udržovali ještě několik dní, aby znovu získala sílu a její mysl se zregenerovala. Harry a Androméda se o dívku střídavě starali a drželi noční hlídky u její postele, kdyby se jí náhodou přitížilo. Harrymu, kterému se neznámá dívka líbila každým dnem víc a víc, se o ni staral naprosto vzorně, měnil ji ložní prádlo, vyměňoval jí propocené oblečení, samozřejmě pomocí kouzel, takže ji viděl nahou pouze první den, kdy ji zachránil od Pána Zla. Androméda ji podávala pravidelně vyživující a posilňující lektvary. Které velmi dobře napomáhali při její léčbě. Uplynul asi týden, od doby co Harry dívku zachránil.

Bylo to ráno jako každé jiné, Harry se probudil časně ráno, slunce, bylo stále ještě schované za oponou noci. Dívka se začala jemně pohybovat na lůžku

„Ne, ne, už ne!“

Sténala, chlapec ji jemně chytil za ruku a palcem ji hladil hřbet ruky.

„Neboj se, teď už jsi v bezpečí, dohlédnu na to, aby se Ti nic nestalo.“

Konejšil ji Harry. Dívka jako by jeho slovům rozuměla a příjemně se zklidnila, pro větší pocit bezpečí, se schoulila do klubíčka, peřinu si přitáhla až po krk a objala chlapcovu ruku. Potom oba ještě na chvilku usnuli.

Asi o dvě hodiny později opět Harryho probudil dívčin křik.

„Kde to jsem?! Co se děje?! Kdo jste Vy?!“

Chlapec se na dívku usmál.

„Teď už jsi v bezpečí, zachránil jsem Tě od Voldemorta, a teď jsi v mém domě, kde se o tebe se sestrou staráme, museli jsme Ti dát hodně různých lektvarů, abychom Ti pomohli, uzdravit se. Jinak já jsem Harry James Potter – Nebelvír a má sestra je Androméda Lilli Evergreenová Potterová – Nebelvír.“

 „Ahoj Harry, já jsem Hellen Pattersonová, ale můžeš mi říkat Hellí,“ řekla s úlevou v hlase mladá dívka.

„Moc vám děkuji, že jste se o mě tak vzorně starali. Myslím si, že kdybys mě nezachránil, už bych dlouho nevydržela.“

„Jednomu ale nerozumím Hellen. Proč Tě Voldemort unesl, a jak se mu to povedlo.“ „Myslím si, že Ti můžu důvěřovat, Harry Pottere.“ Harry souhlasně přikývl.

„Nejsem obyčejný kouzelník, jde o můj rod, nejste se sestrou jediní potomci Čtyřky dalším dědicem je Voldemort.“

Harryho mile překvapilo, že je Hellen jedna z mála kouzelníků, kteří se nebojí vyslovit jméno Pána Zla.

„No a já jsem dědička Roweny z Havraspáru. A aby toho nebylo málo, tak Rowena pocházela z významného rodu elfů, časem bych se naučila kouzla, kterých se bojí i Voldemort. A tak se rozhodl, že mě mučením a ponižováním přetáhne na svoji stranu. Ale nepodařilo se mu to, jelikož jsi mě zachránil dřív, než jsem se mu vzdala. Bylo to strašné. Jinak unesl mě ze školy. Já totiž pocházím z Řecka, kam jsem chodila do šestého ročníku, tamní kouzelnické školy, Athénské akademie pro ženy. Jednoho dne si na mě jeho smrti počkali, až budeme mít večerní, venkovskou výuku. Bylo jich mnoho a jednomu se podařilo mně omráčit a pak se semnou přemístili do sídla Pána Zla. Jinak rodiče už také nemám, ty mi sám Voldemort zabil o prázdninách, myslel, že tam budu také, ale zmýlil se, já byla zrovna na dovolené v Egyptě se svojí babičkou, kterou zabil hned po mém únose.

Naštěstí se mi zjevila v jednom snu Rowena, která mi pomohla, dostat se ze ztráty příbuzných, nebýt jí, asi bych mu už dávno podlehla. Ale řekla mi, kdo jsem a jakou získám v dospělosti moc. Také mi řekla, co bych mohla napáchat, kdyby mě zlomil a přetáhl na svoji stranu. Dostala jsem od ní úkoly, najít další dědice a začít se učit rodová kouzla. Ale na to jsem ještě mladá, až v sedmnácti teprve získám moc Roweny.“

Harry pozorně poslouchal jejím slovům a dobře si uvědomoval, co všechno musela zažít.

„Já přesně vím jaké to je, když Voldemort vraždí, jen díky němu, jsem nikdy nepoznal své rodiče. Byl jsem rozdělen se svou sestrou. A v neposlední řadě, zemřela spousta lidí, na kterých mi záleželo. Takže si umím představit, co sis musela vytrpět.“

Řekl Hellen Harry, dívka ho jemně pohladila po ruce, jelikož si plně uvědomovala, co musel chlapec všechno prožít.

„Harry, říkal si, že jsi Nebelvír?“

„Ano říkal. Jsem dědic Godrika Nebelvíra…“

Pak se zarazil, vzpomněl si na všechno, co před chvilkou slyšel a pak mu to začalo dávat smysl. Teď už věděl proč se ho Voldemort snažil zabít, byl dědic, a Pán Zla měl z dědiců strach.

„Hellí, dokážeš navázat spojení s Rowenou?“

„Bohužel ne Harry, nemám ještě takovou moc, abych to dokázala sama od sebe.“

Řekla smutně a podívala se omluvně do Harryho milé tváře. Chvíli se chlapec tvářil, jako by vyprchala všechna naděje, pak ho ale něco napadlo.

„Godrik! Tem by mi mohl poradit.“

Harry se omluvil a rychle vyběhl z pokoje pro hosty a zamířil si to rovnou do pracovny jeho předka.

„Godriku! Godriku! Ta dívka, kterou jsem zachránil je potomek a dědička Roweny z Havraspáru.“

Křičel už od dveří.

„Vážně chlapče? To ale mění situaci, musíš ji přemístit do jejího domu, aby začala výcvik.“

„To ale ještě nejde, není plnoletá a její schopnosti se ještě neobjevili.“

„Tak to v tom případě bude muset nastoupit do Bradavic, aby si mohla promluvit s Paní Rowenou. Budeš se o to muset postarat.“

Harry přikývl, jako že rozumí a s hlavou plné myšlenek opustil Nebelvírovu pracovnu.

„Hellen, budeš muset nastoupit do Bradavic. Tam bys prý mohla najít i Rowenu, která by Ti měla pomoc.“

„To je sice pěkné Harry, ale jak se Tam dostanu?“

„To už nech na mě, mám určitý plán.“

Oznámil ji Harry a opustil její pokoj. Jakmile odešel, Hellen se pousmála a zasněná zavřela oči, než však stihla zase usnout, představila si tvář toho mladého muže, který ji zachránil život, který se o ni tak pěkně celou dobu staral a pečoval o její pohodlí, představovala si jeho smaragdově zelené oči, dlouhé tmavé vlasy svázané do zajímavého culíku, vrchní vlasy měl sepnuté gumičkou a spodní vlasy mu volně vysely a sahali až k lopatkám. Fascinovaly ji i barevné melíry, rudé a zlaté pruhy, které zdobily jeho dlouhé vlasy. Vybavovala si i jeho mohutnou, svaly zdobenou hruď a přitom pocítila jemné mravenčení v podbřišku, které doposud nepoznala. Připadal ji neskutečně sympatický a jeho pohled byl upřímný, milý, jemný, spravedlivý. Kdyby tak jen věděla, co to všechno znamená. Proč mu tolik důvěřuje, proč na něho tolik myslí. Kdo to je Harry Potter. Toto jméno nikdy neslyšela. A přesto, měla pocit, že ho zná celý život. Stále se jí v mysli objevoval jeho hřejivý úsměv, kterého se nemohla nabažit. Při téhle myšlence spokojeně usnula. 

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9 - pod palbou

Kapitola 9. – Pod palbou

Dobrý den paní ředitelko McGonagalová,

Rád bych Vás požádal o přijetí jedné dívky do Bradavické školy Čar a Kouzel. Jedná se o šestnácti letou slečnu Hellen Pattersonovou, která má velký problém, Voldemort zabil její příbuzné a unesl ji ze školy v Athénách, v této době je již v bezpečí stěn mého domu.

Jedná se o poslední žijící dědičku Roweny Havraspárské, ale tato informace musí zůstat jen mezi námi. Také bych Vás rád tímto dopisem požádal o povolení slečnu Pattersonovou pravidelně navštěvovat a propouštět ji o víkendech do mé péče. Předem děkuji za odpověď

S pozdravem a úctou

Harry James Potter – Nebelvír.

Harry si ještě jednou přečetl dopis pro Minervu McGonagalovou a přivolal si Aryu.

„Aryo, prosím Tě, předáš tento dopis Minervě? A pak prosím počkej na odpověď.“

Fénix jen přikývnul a už držel dopis v zobáku

„Děkuji Ti“

Stačil Harry dodat, a vzápětí byl zelený pták pryč. Netrvalo ani půl hodiny, když se zelený fénix objevil na Harryho psacím stole a v zobáku držel dopis s Bradavickou pečetí.

Vážený Pane Pottere.

S radostí Vám oznamuji, že slečnu Pattersonovou velmi ráda příjmu do řad mých studentů. Bude dodatečně zařazena do jedné z kolejí a následně začleněna do výuky. Očekávám ji za týden v pondělí 20. listopadu v 7:00 před branou Bradavického hradu.

Ať má s sebou školní hábit, kotlík, přísady do lektvarů, učebnice pro šestý ročník a výsledky NKU z předchozí školy. Jinak co se týče jejího původu, můžete se na mně spolehnout, že to nikomu nepovím. Vaši žádost o pravidelném navštěvování a vyzvedávání slečny povoluji. Jen upřímně doufám, že víte, co děláte.

S pozdravem a úctou

Ředitelka Bradavické školy

Čar a Kouzel

Minerva McGonagalová

P. S. Dejte na sebe pozor Harry, a kdybyste něco potřeboval, nebojte se ozvat, ráda Vám budu nápomocná.

Harry si dopis rychle přečetl a okamžitě se teleportoval pryč. Objevil se před Athénskou akademií, měl na sobě rudo-zlatý hábit, na prstu se mu leskl Nebelvíruv pečetní prsten. Působil velmi vznešeným a významným dojmem. Došel až do vstupní haly, kde si odchytil jednu studentku.

„Prosím tě, kde bych tady našel ředitelnu?“

„Pojďte se mnou, zavedu Vás tam.“

Dívka Harryho vedla přes několik pater, až dorazili do toho posledního, pátého patra, kde byly na konci dlouhé chodby, mohutné kamenné dveře se zlatým nápisem Ředitelna.

„Moc Ti děkuji za pomoc.“

„Rádo se stalo. Bylo mi ctí, že jsem Vám mohla pomoci.“

Harry přistoupil ke dveřím a pomocí klepadla, zaklepal. Dveře se samy otevřely a chlapec mohl vejít dovnitř.

„Dobrý den madame“

Pozdravil Harry ředitelku akademie.

„Dobrý den? Proč jste přišel mladý muži?“

Jmenuji se Harry James Potter – Nebelvír. A přišel jsem k Vám, abych Vás požádal o výsledky NKU od slečny Hellen Pattersonové.“

„Od Hellen? Kde vůbec je? Proč od nás utekla?“

„Utekla? To rozhodně ne, během jedné noční výuky jí Voldemort unesl přímo z těchto pozemků. Jak je možné že o tom nevíte, vždyť tu bylo několik smrtijedů?“

„Cože?! Smrtijedi v mé škole? To je něco nehorázného, nic jsem nevěděla, jelikož jsem se o tom nic nedozvěděla, je sice pravda, že s Hellen zmizela i její výuková skupina. Ale myslela jsem si, že se děvčata jen ulila ze školy, když se dlouho nevracela, poprosila jsem zdejší bystrozory, aby je hledali, ale zatím bezúspěšně. Teď už tomu rozumím, byly napadeny smrtijedy a museli být uneseny, nebo…“

„Ano, nebo zabity, dokončil Harry za ředitelku větu. Ale Hellen žije, zachránil jsem jí od Voldemorta a nyní by měla nastoupit do Bradavické školy čar a kouzel. Bude tam v naprostém bezpečí. Tato škola je tak chráněná, že se tam nikdo nedostane.“

„To ráda slyším, já sama budu muset udělat velká bezpečnostní opatření. Aby se už nestalo, že mi sem opět vtrhnou smrtijedi.“

„Madam, můžu Vás poprosit, zdali byste mi nevydala ty výsledky? Je toho ještě několik, co všechno musím zařídit.“

„Jistě pane Pottere, hned vám je donesu.“

Ředitelka odešla do vedlejší pracovny, ale Harrymu se na ní něco nelíbilo. Jak je možné, že ředitelka Akademie, neví nic o tom, že byla její studentka unesena smrtijedy, jak to že si sem každý může přijít, jak se mu zachce, a ještě ho všichni nadšeně doprovodí, kam potřebuje.“ a pak si to uvědomil. „Kletba imperius. Ředitelka musí být pod kletbou, a proto jsou zrušena všechna bezpečnostní opatření.“ A i když věděl, že to není dobré, musel si počkat na výsledky. Než se ale dočkal, přemístilo se do ředitelny asi deset smrtijedů.

„Vzdej se!“

Křikl na Harryho jeden z poskoků Pána Zla.

„Nikdy! Vám se nikdy nevzdám!“

Jak si to můžeš dovolit, Pottere! Odmítnout Pána Zla se nevyplácí!“

Harry ten hlas poznal, byl to Malfoy, Draco Malfoy.

„Ale copak Draco? Máš strach, že tě Voldemort potrestá, když mě k němu nedoneseš živého? Já tě varuji Malfoyi, jestli nechceš dopadnout jako tvá tetička Belatrix nebo ten slizák Snape!“

„Jak můžeš vědět, jak dopadla Belatrix, vždyť jsi tam ani nebyl. Bojovali jsme tam proti mnohonásobné přesile.“

„Proti přesile? Ha, ha, ha byli tam jen dva mágové a ty se postarali o většinu smrtijedů co zrovna byli na Příčné.“

„To by ale znamenalo,…“

„Ano Draco, to znamená, že ten kdo bojoval na Příčné, jsem byl já, a semnou dívka, kterou jste unesli v srpnu. A jestli chceš vědět, kdo unesl od Voldemorta slečnu Pattersonovou, tak to jsem byl také já.“

„Jak sis to mohl dovolit, Pottere, teď budeš trpět stejně, jako jsem trpěl já po zmizení obou těch dívek, to já je měl totiž na starost a neumíš si představit, kolikrát na mě sám Pán Zla použil Cruciatus. Teď si odpykáš, co jsi mi způsobil!“

Harry se jen usmál. Vůbec mu nevadilo, že byl Draco potrestán, zasloužil si to, za to co obě dívky museli prožít.

„Doufám, že u toho budeš křičet stejně jako ta zrzka, Pán Zla mi ji dal na hraní, znásilňoval jsem ji tak dlouho, dokud neomdlela“

Dodal mladý Malfoy ještě, aby Harryho vyprovokoval ještě víc. A povedlo se, nejprve Harry povolil svoje mentální zábrany, aby mohl číst v Malfoyově mysli, pátral tvrdě, dokud nenašel vzpomínku, jak Draco znásilnil jeho sestru. A pak se to stalo. Jeho mozek pracoval jakoby na autopilota.

„Permutatio in Bellua!“

Harryho tělo se začalo rychle měnit, během několika vteřin stál proti Malfoyovi nádherný, vysoký a mohutný gryffin. Harryho ovládaly jen emoce, zvedl pravou tlapu a neuvěřitelnou silou ho sekl drápy přes hruď, ze které okamžitě začala téct krev. Harry si uvědomoval Dracova vyděšeného pohledu, viděl jak má z něho Malfoy strach. Ale to ho nemohlo zastavit. Draco si svůj osud zasloužil. Nechal ho ležet v jeho vlastní krvi a otočil se ke zbývajícím smrtijedům, kteří to celé sledovali skoro až s posvátnou úctou a strachem. Harry se nepatrně uklidnil a přeměnil se do své lidské podoby.

Jakmile to udělal, všichni přisluhovači po něm začali metat jednu kletbu za druhou. Harry jen pohybem ruky a myšlenkami odkláněl kouzla od sebe a ještě se pro jistotu chránil ohnivým štítem, který vyčaroval mezi dvěma kouzly. I když chlapec věděl, že už je několik smrtijedů po smrti, nebo v bezvědomí, stále jich tam bylo moc. Přemísťovali se tam další a další. Když si už Harry myslel, že dlouho nevydrží, stalo se ještě něco zvláštního. Objevila se rudo-zlatá záře a v ní byla rudovlasá postava, v rudém koženém oblečení. Byla to Harryho sestra Androméda, moc jí to slušelo. Vyzařovala z ní aura moci a síly, a i ona se vrhla do boje proti stoupencům Pána Zla.

Boj už byl více než vyrovnaný, Harry a Androméda bojovali jako jedno tělo, jedna duše, skvěle se doplňovali, když jeden útočil, druhý zajišťoval obranu a opačně. Nakonec použili hromadné kouzlo, které mělo za následek uvědomění si svých zločinů, a tíha svědomí se několikanásobně zvýšila. Někteří smrtijedi se stihli přemístit ještě před kletbou, ti kteří to nestihli, spáchali sebevraždu, jelikož nemohli unést tíhu svých činů. Pak Harry zašel do vedlejší pracovny, kde byla ředitelka, prozkoumal jí mysl, nemusel dlouho hledat, během několika vteřin našel stopu po kletbě imperius.

„Eicio medicatus!“

Toto kouzlo odstraňuje všechny dlouho trvající kletby. Hned potom na ni použil uspávací kouzlo. Nejprve našel NKU které patřily Hellen, a potom poslal zprávu bystrozorům, když se tam kouzelnická policie objevila, Harry a Androméda se teleportovali domů.

Když se Harry dostal do bezpečí svého domu, padla na něho tíha a únava, vybavil si Malfoyovi slova, když mu řekl, jak znásilňoval jeho sestru, uvědomoval si Voldemortovu sílu a vliv, který musely být veliký. Nakonec vyčerpání z boje a oslabená psychika udělala své. Černovlasý mladík omdlel. Jeho rusovlasá sestra ho za pomocí dopravila do jeho ložnice, kde ho nechala, aby nabral nové síly.

Čeho si ale nevšimla, bylo, že je celou dobu pozorovala ze svého pokoje mladá dívka. Hned po odchodu Harryho sestry, vešla do Harryho pokoje, sedla si na židli, vedle chlapcovy postele a jemně ho chytla za ruku. Měla o něho strach, nevěděla proč je Harry v bezvědomí, nevěděla proč je od krve, ale bylo jí ho moc líto. Cítila, že to je velmi hodný člověk, který se o ní dlouho dobu staral, a nechtěla si připustit, že by se mu mohlo něco stát. Od doby co spatřila jeho smaragdově zelené oči, na něho nedokázala přestat myslet. Pokaždé když se jí Harry objevil v mysli, měla pocit, že se jí v břiše rozlétlo hejno malých motýlků.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10 - Nákupy

Kapitola 10. – Nákupy

Harry byl v bezvědomí téměř tři dny, jediná kontrola že stále ještě žije, bylo pro děvčata jeho pravidelné dýchání a hmatný pulz. Androméda věděla, že to bylo množstvím spotřebované magie, kterou vynaložil při boji, ale Hellen nevěděla nic. Nevěděla, proč se chlapec stále neprobral, nevěděla proč vlastně je v bezvědomí, nikdo jí zatím nic neřekl. Ne proto, že by ji nevěřili, to rozhodně ne, jen jí Androméda nechtěla přidělávat starosti, kterých i bez toho měly obě až nad hlavu. Harryho sestra se každou noc budila zpocená a vyděšená. Opakoval se jí stále dokola jeden a ten samý sen, jak jí nějaký blonďatý smrtijed znásilňuje, jak jí to bolí, jak se mu snažila bránit, ale zbytečně. Cítila se bezmocně, zahanbená, zneužitá, nečistá. Stále si to dávala za vinu. Nikomu to neřekla, styděla se za to to.

I Hellen si vytrpěla své, byla dlouho u Pána Zla, který jí fyzicky i psychicky terorizoval, pro potěšení svých stoupenců ji odhaloval do naha a pak jí mučil. Zabil jí rodinu, několik přátel, unesl ji přímo ze školy. Choval se k ní, jako by to bylo jen nějaké zvíře. I ona měla zlé sny, ve kterých se odehrával celý pobyt u Voldemorta. Jediné co jí pomáhalo, byla Harryho přítomnost.

Harry se probral z bezvědomí, první co spatřil, byla krásná, mladá dívka, která seděla v křesle, spala klidným spánkem a držela ho za ruku. Chlapec se pomalu posadil na posteli, ten pohyb probudil i Hellen.

„Ahoj Harry, jsem ráda, že jsi už vzhůru. Měla jsem o tebe strašný strach. Byl jsi v bezvědomí skoro tři dny. Když tě Andy přinesla do postele, byl jsi od krve a já nevěděla celou dobu proč.“

„Už se nemusíš bát Hellí, byl jsem jen strašně vyčerpaný, použil jsem mnoho magie.“

Dívka se na něho nechápavě podívala. Harry jí vyprávěl, co se stalo v posledních dnech. Pozorně mu naslouchala a nemohla uvěřit tomu, co slyšela.

„Jinak mám pro tebe dobrou zprávu Hellí, od příštího týdne nastoupíš na novou školu. Budeš chodit do Bradavic. Už jsem to domluvil s ředitelkou Minervou McGonagalovou. Budeme Ti muset jen koupit nějaké školní pomůcky a hábit.“

„Moc Ti děkuji Harry, moc to pro mě znamená. Jen doufám, že tam bude bezpečno. Nechtěla bych znovu zažít to co v Athénách.“

„Neboj se, Bradavice jsou velmi dobře chráněné a navíc tam je několik členů Fénixova řádu.“

Hellen se na Harryho usmála. Chlapec vylezl opatrně z postele, byl ještě trochu slabí, ale věděl, že se to po vydatném jídle zpraví. Došli do kuchyně, kde už byla Androméda, Elí a oba zelení fénixové.

„Dobré odpoledne bráško, Hellen. Tak jste se konečně probudili?“

„Jo, jo už jsem fit Andy. Mohly byste mi některá prosím udělat něco k jídlu? Mám strašný hlad.“

„Jistě Harry, už jdu na to.“

Pískla domácí skřítka.

„Ahoj Aryo, jak se vede?“

„Teď už dobře Harry, ale strašně jsem se o tebe bála, neměl jsi nikam chodit sám, měl jsi mi říct a já bych tam byla s tebou.“

„Já vím, byla to hloupost a víckrát ji neudělám, odedneška tě chci mít pořád po svém boku.“

Harry si se svým fénixem povídali v myšlenkách, pak zeleného ptáka jemně podrbal na hlavě, tam kde to Arya měla nejraději. Elizabet udělala během chvilky velmi vydatný a chutný oběd, Harry s Hellen se rychle najedli.

„Děkujeme Elí, bylo to výborné.“

Pochválila skřítku mladá dívka.

„Tak Hellí, myslím si, že je nejvyšší čas vyrazit do Příčné ulice, abychom tam nakoupili vše, co budeš potřebovat.

Harry se oblékl do svého rodového hábitu a počkal, než se oblečou i obě dívky. Androméda se totiž nabídla, že půjčí Hellen nějaké své oblečení a že se do Příčné vydá s nimi. Po nějaké chvilce přišly dívky do vstupní haly, kde už trpělivě čekal mladý Potter, chytil Hellen za ruku, Arya mu sedla na rameno a pak se teleportoval pryč. Androméda vyzvala Oriona, aby se k nim také přidal a vzápětí byla také pryč. Sešli se u Krucánků a Kaňourů, kde Harry rovnou nakoupil učebnice pro sedmý ročník. Pak se vydali k madam Malkinové pro školní hábity, Hellen si na Harryho výzvu objednala i rodový hábit, společenský hábit a oblečení pro běžné nošení. V lékárně sehnali přísady do lektvarů a váhy, pak Harry poslal do obchodu s kotlíky, aby si tam nějaký vybrala.

Když se po nějaké době sešli, měla Hellen téměř všechno. Učebnice, školní hábit, pergameny, brky a inkoust, všechny důležité potřeby pro lektvary. Už byla jen jedna věc, která dívce chyběla. Při pobytu u Voldemorta přišla o hůlku. Harry zavedl dívku k Oliwanderovi.

„Dobrý den, jak Vám mohu být nápomocný, pane Pottere?“

„Dobrý den, pane Oliwandere, já osobně nic nepotřebuji, ale tady slečna přišla o svoji hůlku a nutně by potřebovala novou.“

„To nebude problém, jakou hůlku jste měla před tím? No byla z mahagonového dřeva a jádro bylo ze šupiny mořské panny a dlouhá byla deset a půl palců.“

„Takové dřevo ani jádro tu bohužel nemám, ale donesu vám nějaké hůlky na ozkoušení.“

Pan Oliwander na chvilku odešel a když se vrátil, měl náruč plnou krabic s hůlkami. Hellen vyzkoušela, ale žádná jí neseděla. Po nějaké době si ji výrobce hůlek přeměřil. Zapsal si délky paže, předloktí, dlaně.

„Slečno, vy potřebujete delší hůlku, něco mě napadlo, mám tady jednu hůlku s velmi speciálním jádrem.“

Prodejce na chvíli odešel, dlouho se přehraboval v krabicích, dokud nenašel, co hledal. Položil před téměř s posvátnou úctou krásnou, bílou hůlku.

„Tuto hůlku vyrobil už můj praděd, je patnáct a půl palce dlouhá, velmi poddajná, z lískového dřeva a jádrem ze vzácného orla, je to tentýž orel, kterého vlastnila i samotná Rowena z Havraspáru. Je to magický tvor, který vyhynul už před sto lety.“

Hellen hůlku uchopila, okamžitě se kolem ní objevila modrá aura, hůlka se bíle rozzářila, až místnost zaplavilo její světlo.

„Tak si myslím, že si Vás právě hůlka vybrala, slečno.“

Řekl dívce s úsměvem na tváři pan Oliwander.

„Bereme ji, pane.“ Řekla vděčně Hellen.

„To jsem rád, jste první zákazník, kterého si tato hůlka vybrala, bude to patnáct galeonů.“

Harry sáhnul do váčku a odpočítal počet zlatých mincí.

„Moc Vám děkujeme za ochotu, pane Oliwandere.“

Harry a Hellen se s prodavačem rozloučili a opustili krámek.

„Hellen, kdy Ti vlastně bude sedmnáct?“

Zeptala se dívky Androméda.

„Devatenáctého listopadu.“

„To pro tebe bude velký den, ne jen že budeš plnoletá, ale teoreticky by se u tebe mohla projevit schopnost Roweny, jako u mě a u Harryho, i my jsme v den naší plnoletosti získali moc Godrika Nebelvíra.“

„Páni, to jsem ani netušila, já se jen těšila, že budu dospělá.“

Harry se oběma dívkám omluvil, že si musí jít ještě rychle něco zařídit. Dívky se mezitím teleportovali domů a na Příčné zůstal jen Harry a Arya.

„Co pak si musíš ještě tak důležitého zařídit Harry?“

„Musím koupit nějaký dárek pro Hellen. V neděli má narozeniny a já pro ni nic nemám.“

„Tak to chápu, ona se Ti líbí že?“

„Moc, a rád bych s ní začal i chodit.“

„Mně se taky moc líbí a myslím si, že i Andromédě je velmi sympatická.“

Harry zaběhl do malého obchůdku a za několik minut se také teleportoval domů. 

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11 - Dědička

Kapitola 11. – Dědička

Najednou byla sobota, Hellen již od rána balila všechny své věci do kufru, aby byla připravena v pondělí odcestovat do Bradavic. Harry jí o nich hodně vyprávěl. Dokonce ji zhotovil přesnou mapku Bradavického hradu, k Pobertovu plánku to mělo sice daleko, ale aspoň se tam neztratí. Celé odpoledne bylo chaotické, Harry se domlouval s Hellen na způsobu přepravy do školy, vysvětloval jí, jak škola funguje i jak se domluvil s ředitelkou ohledně jejího víkendového pobytu v domě Nebelvírů.

Nastal večer, všichni už byli ve svých pokojích. Hellen ležela ve své posteli a nemohla usnout. Už jen několik minut a bude plnoletá. Hodiny v domě odbily půlnoc. Dívce se začaly zavírat oči, když v tom se její pokoj rozzářil bílým světlem. Když světlo pominulo, dívka spatřila na své posteli srolovaný kus pergamenu.

Byla velmi překvapená, opatrně sundala z pergamenu stužku, která držela psaní. Rozvinula list a začala číst text psaný zářivě modrým inkoustem.

Drahá Hellen Pattersonová

Ráda bych Ti popřála k tvým sedmnáctým narozeninám. Jsem Rowena z Havraspáru a ty jsi moje dědička. Byla bych velmi potěšená, kdybys své dědictví přijala, ale je to jenom na tobě. Když můj odkaz přijmeš, naučím Tě rodová kouzla, která jsou velmi mocná a silná. Podstoupila bys výcvik a já bych Ti pomohla objevit v sobě schopnosti, které jsem měla i já.

Můj dárek k narozeninám dostaneš, až se spolu uvidíme v mém domě. Chceš-li, můžeš tam i bydlet. Rozhodnutí je jen na tobě.

Moje dědictví přijmeš kapkou své krve.

S pozdravem a úctou

Lady Rowena z Havraspáru  

Hellen vzala do ruky hůlku a jedním pohybem si rozřízla dlaň, na pergamen kápla kapka krve a pak si ránu jednoduchým kouzlem zacelila. Pergamen zazářil a Hellen zmizela z pokoje.

Ocitla se před krásnou zahradou, byla tam velká zdobená brána, kterou hlídali dva velcí, kamenní orli. Jakmile se brány dotkla, sama se otevřela, přístupová cesta, která byla tvořena žulovými kameny, kolem ní se táhla nádherná rozsáhlá zahrada, plná vzrostlých stromů a upravovaných keřů. Pak spatřila svůj dům, byla to krásná, velká vila, podobná malému hradu. Celá byla postavena z bílého kamene. Kolem domu byly udržované záhonky a na nich krásné květiny. Cesta Hellen zavedla až k mohutným, dřevěným dveřím, které byly zdobeny velkým stříbrným klepadlem v podobě orlí hlavy. Než však stihla dívka zaklepat, dveře se opět samy otevřely a ona tak mohla vstoupit dovnitř a kochat se tou krásou. Uvnitř to vypadala snad ještě lépe, než zvenčí, všude na podlaze byly modro-stříbrné koberce, na stěnách vysely ve stejných barvách tapety a gobelíny, které vyobrazovaly Rowenu, nebo elfy.

„Dobrý den Lady, vítejte v sídle Lady Roweny, které nyní patří Vám. Já jsem Váš domácí skřítek Altair.“

 „Ahoj Altaire, Já jsem Hellen, ráda tě poznávám.“

„Já Vás také Lady, jestli dovolíte, zavedu Vás k Lady Roweně, už se na Vás moc těší.“

Dívka jen souhlasně přikývla a skřítek ji odváděl do jednoho pokoje v přízemí. Prošli bílými dveřmi, za kterými byl krásný, honosný pokoj. Byl velký, prostorný, zdobený různými ornamenty. U jedné stěny stál psací stůl se židlí a za ním byl na stěně pověšený obraz krásné, černovlasé ženy v modrých šatech.

„Ahoj Hellen, já jsem Rowena z Havraspáru a jsem tvůj předek a ty moje dědička. Jsem ráda, že jsi tady. Než se začneš vyptávat, dovol mi, abych tě seznámila s tvým dědictvím. Nyní Ti patří celý tento dům včetně pozemků, domácího skřítka a mé jmění, který se Ti právě přičetlo na tvůj účet v bance u Gringotových. Dále získáš všechny mé schopnosti, jako byly například mluvit s ptáky, ovládat přírodu, zvěromágství, teleportování, ovládání živelné magie vzduchu, bezhůlková magie, léčitelství a starobylé elfské znalosti. To vše je můj odkaz pro tebe. Ale to není všechno, slíbila jsem Ti narozeninový dárek, zde je.“

Místnost se na několik vteřin rozzářila, najednou na stole leželo poměrně veliké stříbrné vajíčko. Jakmile se Hellen dotkla vajíčka, to se jemně rozzářila a pak puklo. Skořápka se rozlomila na několik kousků a na stole stál malý ptáček.

„To je orel královský, je to magický tvor, který Ti bude více než přítelem, jen mu musíš dát trochu času, než povyroste. Sama budeš určitě mile překvapena.“

„Moc Vám děkuji Roweno, moc to pro mě znamená. Bohužel musím brzy odejít, mám od zítra nastoupit do Bradavic.“

„To vůbec nevadí, když vyhledáš tajnou místnost v sedmém patře a představíš si tento dům, tak se sem dostaneš kdykoli budeš chtít, nebo potřebovat. Vezmi si s sebou i to mládě a dobře se o něho starej. Jinak, když řekneš Altairovi, tak tě přemístí, kam budeš chtít. Jsem moc ráda, že jsem Tě mohla konečně poznat.“

 „I já jsem ráda, že jsem Vás mohla poznat Roweno. Brzy se uvidíme.“

„Altaire, mohl bys mě prosím přemístit do domu Harryho Jamese Pottera – Nebelvíra?“

„Zajisté má paní, rád.“

Hellen si opatrně vzala holátko do dlaní, podala skřítkovi ruku a s jemným puf byli oba pryč. Hellen se ocitla zase ve svém pokoji, v Harryho domě. Vyčarovala krásné zlaté bidýlko, na které položila malé holátko.

Spokojeně si lehla do postele a spokojeně usnula. Ráno si vzbudilo slunko, které jí svítilo oknem do pokoje. „Jsem dospělá“ Pomyslela si Hellen a s příjemnou náladou odešla do kuchyně. Tam už seděl Harry a Androméda, kteří právě snídali.

„Dobré ráno Hellen. Jak se dnes máš?“

 „Děkuji Andy, vám také přeji dobré ráno, dnes se mám báječně, jsem konečně dospělá, mohu už kouzlit, jak budu chtít, a navíc jsem se v noci setkala s Rowenou, je to milá paní.“

„Ty ses setkala s Rowenou?“ Zeptal se překvapeně Harry.

„Ano, přišel mi od ní dopis a díky němu jsem se dostala do jejího, vlastně už do mého domu, dlouho jsme si povídali. Bylo to skvělé, už se těším, až se naučím rodová kouzla a získám nové schopnosti.“

 „To je báječné, budeme moc potom trénovat spolu.“

Řekl dívce Harry. „Budeš muset začít posilovat a cvičit, aby tvoje tělo vydrželo přísun magie a aby se Ti potom lépe čarovalo.“

„To jsem nevěděla, že i fyzická zdatnost může pomoci při kouzlech.“

„Samozřejmě Harry že s vámi budu trénovat a slibuji Ti, že i v Bradavicích se budu starat o svoji soukromou výuku.“

Sourozenci byli z Hellen nadšení, viděli u ní velký zájem a odhodlání, které jim bylo vlastní. Harrymu se ale už v hlavě honil plán na večer. Ráno při rozcvičce o něm říkal i Andromédě, která s jeho nápadem souhlasila.

Nastal večer, Harry, Androméda, Hellen a Elí, seděli v kuchyni a čekali, až se dodělá večeře. Mezitím si všichni vesele povídali. Najednou Harry a Androméda odešli z místnosti, ve které zůstali jen Hellen a Elí.

„Elizabet nevíš kam tak najednou zmizeli Potterovi?“

„Vím, ale nesmím Ti to říct, máme tady chvilku počkat.“

Skřítka se jen nevinně usmála a Hellen byla nervózní. Najednou v kuchyni zhasla všechna světla, všude byla tma, která Hellen naháněla trochu hrůzu. Po chvilce se objevily ve dveřích dvě postavy v rudých hábitech, za nimi se něco vznášelo. Došli až k jídelnímu stolu, na který přistál krásný, velký dort na kterém bylo sedmnáct hořících svíček, v ten okamžik začal Harry a Androméda zpívat.

„Hodně štěstí, zdraví, my tě máme rádi, hodně štěstí milá Hellen. Hodně štěstí, zdraví.“

Po písničce se opět v kuchyni rozsvítilo a Hellen na ně dojatě koukala.

„Neměli jste si dělat škodu.“

„Ale jdi, myslíš, že bychom ani neoslavili tvoje narozeniny? To bychom, se sestřičkou nedopustili.“

„Hellen sfoukni svíčky a něco si přej.“

 Řekla jí mladá Potterová. Oslavenkyně se nadechla a rázem pozhasínala, jedním dechem, všechny zapálené svíčky.

Harry se postavil před Hellen a vytáhl z kapsy malou, zabalenou krabičku se zlatou stuhou.

„Hellí, přeji Ti všechno nejlepší k narozeninám, a hodně úspěchů ve škole, snad se Ti budou Bradavice líbit.“

Dívka si od chlapce vzala nabízený balíček. Už když si ho brala, měla zasněný úsměv, který jí, ještě více zkrášloval. Opatrně rozvázala stužku a sundala z krabičky rudý balicí papír. Odklopilo víko a zvědavě koukla na dárek, který se schovával v útrobách balíčku. Když spatřila obsah, oněměla úžasem. Dárek v sobě, na modrém sametu, nesl krásnou brož na modré stužce, která hrdě nesla znak Roweny z Havraspáru.

„Napadlo mě, že jako Rowenině dědičce by se Ti mohl líbit.“

„Je to nádherné Harry, moc se mi líbí.“

„Jestli dovolíš, Hellí, tak Ti ho rovnou připevním.“

Hellen se otočila k Harrymu zády a odhrnula si vlasy z krku, čímž dala chlapci najevo, aby jí přívěšek upevnil kolem krku. Dívka se otočila a dala chlapci sladkou pusu na rty, po které oba ihned zčervenali jako růžičky.

„I já se přidávám, Hellen, také Ti přeji všechno nejlepší k narozeninám, hlavně hodně lásky a štěstí.“

Přidala se Andy k blahopřání a dala oslavenkyni sesterskou pusu na tvář.

„Moc vám moc děkuji, udělali jste mi velikou radost, velmi si vážím všeho, co jste pro mě udělali. Mám vás oba moc ráda.“

Pak se oslava rozjela v plném proudu. Hellen nakrojila dort, ze kterého si každý vzal kousek, dokonce jeden dílek dostala i Elí, která z toho měla velikou radost.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12 - Bradavice

Kapitola 12. – Bradavice

Ráno byl v Harryho domě zmatek, i když skřítka vzbudila všechny členy v čas, tak nestíhali. Bylo sešt hodin a ještě nebyl nikdo oblečený, jediné štěstí bylo, že měla Hellen všechny své věci už sbalené. Harry na sebe rychle hodil rudý, nebelvírský hábit. Hellen se ve spěchu oblékala do školní uniformy, která na sobě ještě neměla kolejní barvy, a překryla se školním hábitem, svoji bílou hůlku si dala do pouzdra, uchyceného na opasku. Bylo tři čtvrtě na sedm, když byli konečně nachystaní. Harry přičaroval do vstupní haly všechny Helleniny věci, včetně zlatého bidýlka i s holátkem. Malého ptáčka si dala dívka opatrně do kapsy u hábitu, aby mu bylo teplo. „Jsi připravena Hellen?“ zeptal se jí Harry. Dívka souhlasně přikývla a chytila se ruky. Kterou ji chlapec nabízel. Najednou se s nimi všechno zatočilo a oba se objevili před branami Bradavického hradu. Po několika málo minutách se tam objevila i ředitelka Minerva McGonagalová.

„Vítám Vás Harry.“

Oslovený ji pozdrav opětoval.

„Dobrý den paní ředitelko, rád Vás zase vidím, vedu Vám novou studentku a mou kamarádku, slečnu Hellen Pattersonovou.“

„Ráda Vás poznávám, slečno Pattersonová a jsem ráda, že už jste v bezpečí.“

Ředitelka si s oběma potřásla přátelsky rukou a vedla je do hradu.

Zavedla je až do ředitelny, kde už seděl celý profesorský sbor včetně dvou nových učitelů. Jako učitel obrany proti černé magii byla Tonksnová a učitelem přeměňování byl mladý sympatický muž, kterého Harry dobře znal, Bill Weasley, jeden z Ronových bratrů, který byl výborným zaklínačem. Oba noví profesoři na Harryho mávli a tichým „Ahoj Harry“ ho pozdravili. Slova se ujala opět ředitelka, nejprve dívce představila celý učitelský sbor a následně jim představila i novou studentku.

„Drazí kolegové, tato dívka bude naší novou studentkou. Jmenuje se Hellen Pattersonová, nastoupí do sedmého ročníku. Nyní ji musíme přidělit jen kolej a následně ji dát rozvrh hodin.“

Minerva se vřele podívala na dívku a nasadila ji Moudrý klobouk.

„Hmm…cítím z tebe hodně síly, jsi velmi moudrá a odvážná, ale to není všechno, koluje v tobě krev jednoho ze zakladatelů, Rowenu v sobě neskryješ. Tady rozhodováni, bude jednoduché, právem dědičným patříš Havraspárské koleji.“

„HAVRASPÁR!“

Řekl po chvilce klobouk na dívčině hlavě. V tu chvíli profesoři dívce zatleskali. Hellen se s radostí podívala na Harryho, který se radostně usmíval. Ve stejnou chvíli, kdy klobouk řekl nahlas kolej, kterou Hellen bude obývat, přizpůsobila se jí i garderoba, na hábitu se objevil erb Havraspárské koleje olemovaný a podšitý modrou látkou, její sukně byla modro-stříbrná a zrovna tak i její kravata.

„Slečno Pattersonová“

Ujala se znovu slova ředitelka.

„Ředitel vaší koleje, je zde přítomný profesor Kratiknot, budete-li mít nějaký problém, můžete se s ním na profesora obrátit, nebo vyhledejte kolejního prefekta nebo primuse, a ti Vám také zajisté rádi pomůžou nebo poradí.“

„Vítejte na palubě“ Přivítal Kratiknot svým pisklavým hláskem svoji studentku. Hellen se na něho podívala a obdařila maličkého profesora formulí svým zářivým a vřelým úsměvem.

„Je mi ctí pane profesore.“

„Hellen?“

Oslovil Kratiknot znovu Hellí.

„Jako ředitel Vaší koleje, mám povinnost převzít si od Vás výsledky NKÚ a také bych potřeboval vědět, jaké byste ráda vykonávala povolání.“

Harry podal drobnému mužíčkovi její výsledky zkoušek. Hellen se na chvilku zamyslela a pak mu odpověděla.

„Ráda bych byla léčitelkou, velice by mě bavilo uzdravovat a léčit kouzelníky. Je to velice záslužná činnost.“

Filius zamával ve vzduchu hůlkou a rázem držel v ruce Hellenin rozvrh hodin.

„Nyní jestli dovolíte, zavedu Vás, do Havraspárské kolejní místnosti. V klidu si vybalte Vaše věci, které tam už na Vás čekají. Jinak Vaše výuka začíná až zítra, takže máte po vybalení pro dnešek volno, alespoň budete mít čas projít si hrad a pokochat se jeho krásou.“

Dívka se zmateně podívala na Harryho. „Jen jdi, sejdeme se za hodinu u vstupní brány.“

Odpověděl jí a Hellen spokojeně přikývla. Profesor Kratiknot ji vedl pryč z ředitelny. Vzápětí se zvedl i zbytek profesorského sboru a s pozdravením opouštěli místnost, ve které zůstal jen Harry, Minerva a několik obrazů bývalých ředitelů a ředitelek.

„Posaď se Harry a povídej, jak se máš?“

Harryho překvapila náhlá změna ředitelky, předtím přísně vyhlížející dáma, se najednou změnila v milou a neformální babičku.

„Děkuji, paní ředitelko.“

„Harry, už nejsi student této školy, zbavme se formálností a tykej mi prosím. Já jsem Minerva.“

Harry byl zaražen ještě víc, nevěděl, co má dělat, natož říkat. Ale Minerva to vyřešila za něho.

„Víš Harry, už jsi plnoletý, a tím že už nejsi student, bych tě ráda o něco poprosila. Byli bychom velmi potěšení, kdyby ses přidal do Fénixova Řádu, po smrti Albuse, jsem získala ne jen Bradavice, ale i celý Fénixuv řád.“

„Rád se k Řádu přidám, Minervo, ale nejprve musím zařídit několik důležitých věcí, o které mě poprosil profesor Brumbál.“

„Harry, klidně jí řekni, o co se jedná, Minervě velmi důvěřuji.“ Harry se podíval, kdo to na něho mluví a pak ho spatřil, seděl na svém křesle a vesele se na Harryho usmíval, byl to Brumbáluv portrét, který visel nad ředitelským křeslem. Harry pomyslel na jedno kouzlo, a tím zabezpečil zvukotěsně celou místnost, aby je nemohl nikdo slyšet a to ani obrazy, visící na stěně, kromě Brumbála.

„Minervo, musím Ti něco důležitého říct, ale nesmí se to nikdo dozvědět, ani členové řádu.“

„Slibuji Ti Harry, že se to nikdo nedoví, teď už povídej.“

Chlapec se dal do vyprávění, nejprve jí vysvětlil, co to bylo za hodiny, které měl minulí rok s Brumbálem i to proč měl Albus zčernalou jednu ruku. Dále jí řekl všechno, co se dozvěděl o Voldemortovi i to kolik už zničil viteálů a jaké. McGonagalová byla víc než v šoku, zato Albus se tvářil spokojeně a pyšně zároveň. Pak začal Harry vyprávět o Godrikovi, jeho sestře, Hellen i o soubojích které zažil, řekl jí, jak zemřel Snape, a prozradil jí i kouzlo, které na něho použil, popsal jí střet s mladým Malfoyem a nakonec jí ukázal, jak vypadá zvěromagie v kouzelného tvora, v jakého se měnil. Albus a Minerva byli jeho vyprávěním zcela šokováni. Až nyní pochopili jak je Harry doopravdy silný. Pak se domluvil s ředitelkou na pravidelných návštěvách, kvůli výcviku Hellen a jejího cestování do jeho domu, s ředitelčiným povolením, zhotovil přenašedlo, které fungovalo pouze o víkendech a ještě k tomu jen pro Hellen, nikoho jiného by nepřeneslo. Ředitelka si ho schovala do pracovního stolu, který následně zabezpečila. Než chlapec odešel, zrušil protizvukové kouzlo, rozloučil se s portréty i ředitelkou a vydal se ke vstupní bráně. Kde už na něho čekala Hellen.

„Ahoj Hellen, jak se Ti tu líbí?“

„Je to tu úchvatné Harry, myslím si, že si to tu oblíbím.“

Harry vzal Hellen za ruku a odvedl ji k jezeru, kde si sedli na právě vyčarovanou lavičku.

„Hellen, nejprve bych Ti chtěl oznámit, že paní ředitelka souhlasila s tím, abys mohla o víkendech cestovat do mého domu, kde bude probíhat tvůj výcvik. Stačí, když za ní přijdeš a poprosíš ji o přenašedlo. Dále tady mám pro tebe mapku hradu, aby ses tu co nejlépe vyznala.“

Dívka byla nadšená ze všeho, co jí právě Harry řekl.

„Dále tu je jedna věc, o kterou bych tě rád poprosil, až zase budeš mluvit s Rowenou, zkus prosím tě zjistit, jaký artefakt po ní zbyl a jestli náhodou neví, jestli z něho Voldemort neudělal viteál. Kdyby se Ti ho podařilo najít, tak mě okamžitě kontaktuj. Rozhodně se ho sama nepokoušej zničit, mohlo by Ti to ublížit a to bych si nepřál.“

Hellen se podívala chlapci do jeho zářivých očí, a pak jí něco napadlo. Zavolala si k sobě jejího domácího skřítka.

„Co pro Vás může Altair udělat, slečno?“

Řekl jí skřítek pisklavým hláskem.

„Ráda bych tě poprosila, jestli bys nevzal mého přítele Harryho do našeho domu, a tam ho nezavedl k paní Roweně, potřeboval by si s ní promluvit.“

„To by byla pro mne čest, zavést mladého pána k Lady Roweně. Můžeme vyrazit třeba hned.“

„To bys byl moc hodný, Altaire, budu tvým dlužníkem.“

Harry přijmul skřítkovu nabídku. Rozloučil se s Hellen a letmo ji políbil na tvář, oba nepatrně zčervenali, po té se chytil skřítka za ruku a v ten okamžik byli oba pryč. Dívka zůstala ještě nějaký čas sedět na lavičce a zasněně se dívala na místo, na kterém ještě před chvílí stál Harry, který se jí líbil víc a víc.

Zpět na obsah