Lístek květu magnólie napsal(a) RaveniaE
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=1137
Index
Kapitola 1: Kapitola 1 - Prolog
Kapitola 2: Kapitola 2 - setkání na moři (kapitola nedokončena)
Kapitola 1: Kapitola 1 - Prolog
Tobias Snape nebyl žádný svatoušek. Nejen, že psychicky týral svou ženu - čistokrevnou čarodějku - natolik, že ho ani nedokázala proměnit na nějaký zbytečný předmět (staré fusekle) nebo švába (a pak ho jednoduše zašlápla a polila homicidem), ale také ji pěkně podváděl, kde mohl.
Jako snad každý čtvrtý až třetí mužský, i on měl paralelní manželství se svým zákonným, dvojí život, o kterém nikdo, ani jeho zákonná žena a syn, nevěděli.
Jak by taky mohli. Severus se raději toulal v přírodě se svou novou kamarádkou Lily Evansovou, navštěvoval místní knihovnu, kde vyhledával hlavně knihy o magii - nakolik byly mudlovské a nakolik fakticky čarodějné bylo diskutabilní - a nebo byl ve škole a krom výuky dělal to stejné, jako předtím a během letních prázdnin. Seděl v knihovně a četl, nebo se toulal s Lily po školních pozemcích.
A Tobiasova žena Eileen byla naopak ráda, když její manžel čas od času nenašel cestu domů.
Během roků manželství, které bylo víceméně z donucení, se Tobiasovi zcela povedlo zlomit Eileenino už tak křehké sebevědomí, takže nikdy nesebrala dostatek odvahy, aby sebrala syna a požádala někoho, nejlépe Albuse Brumbála, aby je před psychopatickým Tobiasem skryl.
Eileen nedokázala odpustit svým rodičům, kteří donutili Tobiase Snapea, aby si Eileen zákonně vzal, když už jí nezákonně udělal dítě. Zavřeli tak oči před znásilněním vlastní dcery špinavým mudlovským šmejdem, který v Bradavicích taktak prolezl OVCEmi a ještě víc ji ponížili tím, že onu strašlivou věc zametli pod koberec oním sňatkem. Prostě, když si ji vezmeš za ženu, tak to nevadí, že jsi ublížil naší jediné dceři. Eileen se i po tolika letech chtělo zvracet, když si vzpomněla, jak rodiče jednali za ni, jak rozhodovali i o jejích pocitech, jako kdyby ona sama žádné neměla. Prý to nevadí, když si ji ten mudlovský šmejd vezme za manželku! Nikdo se nikdy nezajímal o to, jak Eileen doopravdy je. Snad jen její syn, Severus. Avšak i ten se jí poněkud vzdálil, když začal navštěvovat Bradavice. Eileen doufala, že z jejího Severuse vyroste jiný člověk, než byl jeho otec. Nebohé dítě... Kolik hrozných slov si od otce musel vyslechnout, kolik strašlivých činů páchaných vlastním otcem na matce musel vidět a kvůli zákazu čarovat mimo školu s tím nemohl ani nic dělat...
A pak Severusova matka zemřela. Jednoho dne už neunesla manželův psychický teror a podřezala si žíly. Nožem, zcela mudlovsky, protože díky ponižování a osočování už úplně zapomněla, k čemu se používá hůlka. Vždycky jí nadával, jak je neschopná a hloupá; uvažoval Severus, když stál u matčina hrobu. Přitom byla čistokrevného původu, na jejím vysvědčení byla vždy samá vynikající a nad očekávání; Severus je našel mezi matčinými věcmi. Nejhorší známku dostala za celou školní docházku jen jednou v sedmém ročníku a to bylo pouze Přijatelné, z astronomie, ten večer, kdy k TOMU došlo.
Severus si přečetl všechny matčiny deníky a prošel i jejích pár vzpomínek v myslánce, které uložila ještě v době, kdy zvládala čarovat. Po tom, co viděl a prožil, si Severus uvědomil, že svého otce nenávidí a vždycky ho nenáviděl.
Kéž by se našel někdo, kdo by toho parchanta zprovodil ze světa!
A on se našel, jistě, že se našel. Zabila ho jeho druhá žena, či spíše milenka. Silným lektvarem pomalé smrti, když zjistila, že celý život byla jen ta druhá.
Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola 2 - setkání na moři (kapitola nedokončena)
Magnolia Snape věděla o svých rodičích jen to, že byli kouzelníci, její matka se jmenovala Nataša a byla odsouzena k pobytu v Azkabanu za vraždu jejího milence, Magnoliina otce, po kterém měla příjmení. Následně vyrůstala u vzdálených příbuzných na Ukrajině, kterým říkala strýčku a teto a kteří jí dávali pěkně sežrat, že je částečně Ruska a že její máma měla poměr s Britem, který ještě ke všemu s ní byl ženatý nelegálně.
"Jako, kdybych za to mohla." pomyslela si smutně, když stála na lodi směr Bulharsko, kde měla chodit do školy. Do magické školy, samozřejmě. Teta a strýc rozhodli, že bude chodit do Kruvalu a vezli ji k zápisu. Nebo ji k zápisu pluli, když byli na lodi? Ať tak, nebo tak, radost z toho neměla. Ze dvou možností, jestli nenáviděnou neteř poslat za oceán do Ilvermorny; to znamená jak nejdál to jde; nebo do Kruvalu, který je sice blízko, ale vychází to levněji, vybrali tu levnější možnost. Pro Magnolii to však bylo prašť jako uhoď. Po otci zdědila kromě hubenosti jeho rovné černé vlasy a zasmušilý výraz hnědošedých očí a po matce zase její neobyčejnou, typicky ruskou krásu a bělostnou pleť bez jediné chybičky, ale z jejich povahy ani brko.
Možná na tom měl lví podíl i způsob výchovy pěstounů, kteří se k dívce nechovali nijak přívětivě už od prvního dne. Byla spíš zamlklá a plachá a většinu času strávila vyhýbáním se jakéhokoliv kontaktu se svými pěstouny a, pokud byly doma i jejich dětmi. Bohužel pro ni, pěstouni i nevlastní bratři a sestry dělali všechno proto, aby dívce znepříjemnili život a porůznu ji trestali za domnělá či vymyšlená nedorozumění a provinění. Ve skutečnosti však vždycky šlo o trest za její rodiče.
"Jako, kdybych si vybrala, že moje máma je ve vězení a táta neznámej a ještě zabitej..." zašeptala do hukotu vln a křiku racků. Ačkoliv byl slunečný den, Magnolie viděla okolní svět šedivý a bez barev. Ne, nebyla barvoslepá, byl to jen následek těžké psychické únavy. "Cos to říkala?!" zaslechla vedle sebe protivný hlas své vzdálené sestřenice (a úředně nevlastní sestry) Nadji. "Nic..." odpověděla Magnolie nepřítomně, ale Nadja se nevzdávala. "Okamžitě to zopakuj, nebo řeknu mámě a tátovi, že proti nim..." "Nic proti tetě a strýci jsem neříkala." odpověděla Magnolie a podívala se své sestřenici přímo do očí. Nadju zamrazilo, ale přesto zašeptala: "Já jim to kecnu. Kecnu jim to, víš? A potrestaji tě. Nesnášej tě, všichni tě nesnášíme! Jsi jen parazit, vyžírka, která se přiživuje u cizích a jejíž rodiče jsou..."
Nadjin hlas ze šepotu přešel do hysterického sopránu, ale vtom ji přerušil jiný dívčí hlas. "Nech ji na pokoji, ty zlá holko!" Nadja se otočila za hlasem a spatřila menší, oproti hubené Nadje a vyzáblé Magnolii trochu baculatou dívku asi tak Magnoliina věku, se smaragdově zelenýma očima a tmavorudýma vlasama. "Co si to dovoluješ?!" vyjela Nadja, i přesto, že z neznámé, hlavně z jejího tvrdého pohledu, šel strach. "Víš ty, kdo já jsem?!" "Nemám tušení a hlavně mě to nezajímá." odsekla rudovláska. "Vidím jen, že jsi zlá tady na tu holku a to mi stačí."
Nadja si rudovlasou neznámou prohlížela odspoda nahoru. Děvče mělo na sobě tmavě zelené šaty ke kolenům, černý plášť s odznakem Bradavické školy na klopě, černé punčochy a černé šněrovací boty na podpatku. "Oho, čarodějka z Bradavic." řekla pohrdlivě Nadja. "Do téhle školy chodí hlavně mudlové, že? Mudlovští šmejdi, kteří nějakým zázrakem přišli..." "Tobě může být jedno, kdo do Bradavic chodí, ty Kruvalská mrcho." Nadje zrudly tváře. "Ty, co si to dovoluješ! Kruval je vysoce prestižní škola, kam by takovou mudlovskou šmejdku jako ty, nikdy nevzali! Bere jen čistokrevné, víš?" napjala pyšně hruď. "Čistokrevný nebo křížením mezi sebou zdegenerovaný?" ušklíbla se rudovláska. "Jaký to je, bejt někdo, kdo je zdegenerovanější, než kdy byli Habsburkové? Nebo tvoje máma není sestra tvýho táty, kterýho si vzala, aby si udržela čistokrevnost? Takovým se často rodí děti s postižením, genetika je neúprosná i v magickým světě." Neznámá se posměšně dívala na Nadju. Magnolia do jejich sporu nezasahovala, ale byla zvědavá, jak Nadja zareaguje. Rudovláska jí byla sympatická od pohledu a uvědomila si, že ji už jednou někde viděla. Ještě v Anglii, když byla maličká a žila se svou mámou, na niž si sotva pamatovala.
Sestřenice zareagovala tak, jak Magnolia předpokládala. Vytasila hůlku a namířila jí rudovlásce na hruď. "Oho, madam Degenerát Von Kruval se chystá čarovat? A co na mě chystáš, kletbu Cruciatus? Nebo mě rovnou zabiješ kletbou Avada Kedavra, hmh?" rudovláska se ušklíbla a mrkla na Magnolii. "Ápropo, vy Kruvlaští degeneráti smíte používat hůlku mimo školu? Nehrozí vám za to vyloučení, hmm? Pověz, je Karkarov tak benevolentní, nebo si hraje na ctihodného a přísného říďu, který dodržuje pravidla? Všichni přece víme, jaký zmetek to býval, když se přidal k tyvíškomu. A pak předstíral, že byl pod kletbou Imperius, nemám pravdu? Jaký je mít za říďu Smrtijeda, který má na svědomí několik nevinných životů? Nebojíš se, že mu jednou rupne v bedně a povraždí vás i s vašima zdegenerovanýma rodinama?" rýpala rudovláska posměšně a Nadja ztrácela jistotu. Byla i se svými bratry a sestrami odvážná, co se týkalo šikanování slabších, ale když někdo rýpal do ní a ještě takovým stylem, jako neznámá rudovláska, rychle jí klesalo sebevědomí. "No tak co, degeneráte? Už mě konečně prokleješ? Nebo ti mám dát pár facek, abys konečně sebrala koule a dala se do toho?"
Zpět na obsah