Index

Kapitola 1: Prolog - Kauzalita událostí by neviâthiel + Kapitola 1) Plány
Kapitola 2: Kapitola 2) Kámo, ty seš už taky historie!
Kapitola 3: Kapitola 3) Kurzy a trénink
Kapitola 4: Kapitola 4) Kouřové Zrcadlo
Kapitola 5: Kapitola 5) Opeřený Had
Kapitola 6: Kapitola 6) Červivé Jablko
Kapitola 7: Kapitola 7) Konečně Albion
Kapitola 8: Kapitola 8) Malý Visánek
Kapitola 9: Kapitola 9) Rychlejší, než R.A.B.?
Kapitola 10: Kapitola 10) Večerní soaré
Kapitola 11: Kapitola 11) Rodinné hodnoty
Kapitola 12: Kapitola 12) Padouch, nebo hrdina?
Kapitola 13: Kapitola 13) Krize
Kapitola 14: Kapitola 14) Soukromé peklo
Kapitola 15: Kapitola 15) Proces
Kapitola 16: Kapitola 16) Lady in Black
Kapitola 17: Kapitola 17) Znovu v Bradavicích
Kapitola 18: Kapitola 18) Paměť a vzpomínky
Kapitola 19: Kapitola 19) Operace Bazilišek
Kapitola 20: Kapitola 20) První studenti
Kapitola 21: Kapitola 21) Bolest Mysli
Kapitola 22: Kapitola 22) Souboje a svatba
Kapitola 23: Kapitola 23) Bufo umbridgei
Kapitola 24: Kapitola 24) Dobrou noc, pane profesore!
Kapitola 25: Kapitola 25) ‘Nová generace‘
Kapitola 26: Kapitola 26) ‘Třináctá komnata‘
Kapitola 27: Kapitola 27) První probuzení
Kapitola 28: Kapitola 28) Narozeniny v Godrikově Dole
Kapitola 29: Kapitola 29) První školní trest
Kapitola 30: Kapitola 30) Potíže s mládeží
Kapitola 31: Kapitola 31) Vládce Tajemné Komnaty
Kapitola 32: Kapitola 32) Doma?!
Kapitola 33: Kapitola 33) Brumbálův nečekaný dárek k narozeninám
Kapitola 34: Kapitola 34) ‘Kalhoty Času‘

Kapitola 1: Prolog - Kauzalita událostí by neviâthiel + Kapitola 1) Plány

Harry Potter a Pratchettovy 'Kalhoty Času'

Fanfiction - poloparodie

Motto: Osud není nic jiného, než fráze slabých lidských srdcí - nejasná omluva za každý omyl. Silní a ctnostní lidé žádný osud nepřipouští. (Edward Bulwer-Lytton, Anglický dramatik a politik, 1803 - 1873)

Prolog: Kauzalita událostí by neviâthiel

(Tento úsek textu je 'převzat' - přesněji zcizen a jen minimálně upraven)

Seděli proti sobě u kulatého stolku pro dva, mladý muž a mladá žena v černých hábitech, na jaké byli zvyklí ještě ze školy, za společnost toho druhého a šálek kávy a jinak neexistovalo nic, okolní svět od nich dělila bariéra nevědomosti. Těm dvěma to tak vyhovovalo. Nestáli o to, aby někdo z těch lidí okolo věděl, kdo jsou. A co všechno způsobili.

Dívka zvedla ruku, kterou měla dosud složenou v klíně, a opřela si loket o stůl. Nad tmavě lakovanou deskou se zahoupal přívěšek tvaru přesýpacích hodin na zlatém řetízku.

„Nikdy jsem nechtěla, aby to skončilo takhle," řekla. Povolila stisk a řetízek sklouzl na stůl. „Nesmím ho dát z ruky. A… znáš pravidla. Nesmí se to. Prostě… to nejde."

„Ale máš možnost."

„Nemůžu změnit minulost, Harry," zavrtěla hlavou.

„Tak k čemu to teda je? Ty měníš minulost každou chvíli. Kdyby to nedělala, nebudeš na více místech současně."

„Ten člověk, co vynalezl Obraceč, nemohl vědět předem, jak to bude fungovat. Čas jde jen jedním směrem. Budoucnost předem nezjistíš a minulost nezměníš."

„Budoucnost se dá zjistit," řekl Harry a zvedl hlavu od předmětu na stole ke své světlovlasé společnici. „To si snad pamatuješ."

„Je mi to všechno moc líto." Podívala se na hodinky a sundala z opěradla kabát. „Harry - dej tomu prosím tě čas. Já vím, že se s tím ještě teď nedokážeš smířit… ale aspoň to zkus. Musím už jít. Ahoj. Doufám, že…"

„Ještě se uvidíme. Určitě." Harry zvedl šálek do vzduchu a pozoroval ji, jak na podpatcích a s předpisovým copem kráčí ven. Po zádech jí poskakoval uvolněný pramínek s roztřepeným koncem. Když zahnula kolem čtveřice mladých kouzelníků ke dveřím, podíval se na stůl, kde dosud ležela jeho lžička a ještě před chvílí i…

„Hermiono!" vykřikl za ní, ale už ho neslyšela a spěchala přes ulici do průjezdu, kde se může Přemístit skrytá očím mudlů procházejících okolo.

Objednal si další drink a přes tričko pohladil medailon s Ginnyinou fotografií a pramenem vlasů, který nikdy nesundával, ve strachu, že přijde i o něj. Ginny Weasleyová podobně jako před lety jeho matka obětovala svůj život místo jeho. Zas pocítil ten vztek. Nikdo si nebyl jist tím, jestli byl Voldemort skutečně zlikvidován, zato mnoho z jeho příznivců během boje úspěšně zmizelo, nejvíc ho pak hnětl útěk Bellatrix Lestrangeové…

Harry se zase posadil, otřel ubrouskem vylité kafe a nenápadně se rozhlédl okolo. Naštěstí mu to prošlo, jen hostinský se na něj úkosem podíval, jako kdyby si nemohl vzpomenout, odkud se znají. Podle toho, jak dočepoval pintu černého piva a zkasíroval zákazníka u výčepu, si asi nevzpomněl. Proč taky, když sem Harry určitě nepáchl celý poslední rok, pokud ne ještě déle. Docela živě si pamatoval, kdy sem vlezl poprvé. Ale nechtěl pátrat v paměti, kdy tady seděl naposledy. Nechtěl vzpomínat na nic. Pravda je, že jeho tehdejší pokus utopit žal v alkoholu byl neúspěšný. Přesněji řečeno zjistil jen, že alkohol působí jako zesilovač nálady. Tedy veselého rozveselí, smutného rozesmutní, jeho až skoro k nepřežití. Měl pocit, že chytře provedená pomsta je jediné, co by mohlo dát jeho životu zas smysl…

Zdánlivě lhostejně vzal ze stolu zapomenutý Obraceč času a schoval jej do kapsy.

***

Přívěšek musel někdo vyrábět velmi dlouho a pečlivě. Harry zjistil, že už zná nazpaměť každý škrábanec. Vymýšlet plán, který by byl dostatečně 'neprůstřelný' mu zřejmě znovu zachránilo zdravý rozum. Bude to znamenat sice zatracený zásah do historie, bude muset lhát snad každému na potkání, ale zato to kupodivu nebude v žádném zásadním rozporu s tou dementní věštbou Sibyly Trelawneyové…

***

Kapitola 1) Plány

Když se Harry konečně rozhodnul, i tak mu zabralo nějaký čas, když odprodával většinu svých 'pozemských statků'. Nechal si jen své dokumenty, některé učebnice, pár knih z domu na Grimmauldově náměstí 12 a drobnosti, co se vejdou do kapes. Bylo až překvapivé, jak málo zbylo po devatenácti letech života…

Bude potřebovat dobrou krycí 'legendu', která obstojí i před zkoumavým zrakem zkušeného bystrozora jako je třeba Alastor Pošuk Moody.

Všechny předměty, které by nikdo neměl najít ukryl v měšci, očarovaném stejným kouzlem, jakým byl očarován i stan, ve kterém byli, když kdysi čekali na zápas Mistrovství světa ve famfrpálu.

Čekala ho i dost nepříjemná rozmluva s Ginniným bratrem Billem v Gringottovic bance.

„Bille, potřebuju tvou pomoc a potřebuju, abys o tom pomlčel…"

„Ginny byla MOJE SESTRA a umřela KVŮLI TOBĚ!" zařval Bill.

Harry se musel vytasit s hlavním argumentem a ukázal mu Obraceč času.

„Ty ses snad musel zbláznit Harry!" zašeptal náhle zkrotlý Bill. „Ty si chceš zahrávat s něčím nepředstavitelným…"

„Bille, tohle beru na sebe!" řekl Harry. „Navíc, jestli tohle vyjde, možná Ginny zachráním…"

„Ale, Obraceč času…" Bill se dokonce ani v takové chvíli neodvažoval překročit v myšlenkách určitou hranici.

„Hermiona MOŽNÁ ví, že ho mám, nevím, jestli ho zapomněla, nebo mi ho dala úmyslně, já ani nevím… Ale vím, že to hodlám zkusit," Harry se zamračil.

„A co chceš ODE MNE?!" dostal ze sebe Bill.

„Jednoduchou věc, ale asi jí zvládneš jen ty," řekl Harry a podal Billovi měšec. "Potřebuju přetřídit tyhle peníze, aby tam nebyla žádná mince novější, jak z jednaosmdesátého…"

„Kdes vzal tolik peněz?!" udivilo Billa.

„Prodal jsem úplně všechno," vysvětlil Harry. „Budu hrát vabank!"

„Dobře…" souhlasil Bill. „Přijď zítra. Pokusím se ti věřit a budu ti držet palce. Mimochodem, už jsi vymyslel, co uděláš?"

„Něco jsem vymyslel, ale promiň Bille, co nevíš, to nemůžeš prozradit…"

„Chtěl bych do toho jít s tebou," Bill se tvářil pátravě. „Umím kouzlit dost slušně a pomoc by se ti mohla hodit."

„Promiň Bille, ale tohle je 'hra pro jednoho', když v tom bude moc lidí namočených, nejspíš něco kiksne, takže lituju, ale to je jen 'pro zvané'…"

*

Harryho plán byl ve skutečnosti poměrně jednoduchý a to, co ho dělalo složitým bylo jen nutné krytí. Potřeboval vytvořit v minulosti novou identitu sám pro sebe, aby pokud možná nikdo nepoznal, že přišel z budoucnosti a 'hraje si' s historií. To znamenalo najít někoho, kdo by byl dost schopným věštcem, aby se všechny informace, které měl Harry k dispozici, daly nějak věrohodně vysvětlit. Současně bylo potřeba dost věrohodně vysvětlit Harryho nápadnou podobu s Jamesem Potterem. Volba pak byla až trapně jednoduchá. Bude si hrát na bratránka z Ameriky. Za 'Velkou Louží' je určitě dost Potterů, aby se mezi nimi nějak ztratil a najít úplatného indiánského šamana snad taky nebude nejtěžší… Tomu vysvětlí, jak a co má 'vyvěštit' a jeho 'vnitřní zrak' se určitě pod vlivem dost velké hotovosti skvěle projasní…

Pak bude potřebovat nějakou jinou, britskou, identitu, se kterou bude hledat 'politický azyl' ve spojených státech. A věděl i, na koho se kvůli tomu obrátit…

„Ahoj Dungu!" odchytil Mundunguse Fletchera na Obrtlé. „Určitě mně taky tak rád vidíš!"

„Dostal si mě do Azkabanu!" vrčel podloudník a pokoušel se vykroutit z Harryho stisku. „Pusť!"

„A určitě taky víš, že jsem se za tebe přimluvil, aby tě teď pustili…" Harryho hlas byl ještě sladší, než svého času používala Dolores Umbridgeová. „A jak jistě víš, nic na světě není zadarmo!"

„Co chceš?!" Mundungus se tvářil otráveně, ale začul obchod.

„Potřebuju věrohodné doklady na jméno Henry Prevett," začal mu Harry vysvětlovat. "Musí být dost dobré pro mudly i pro čaroděje…"

Když mu řekl datum narození onoho Henryho Prevetta, Mundungus na něj vyvalil oči.

„A samozřejmě budeš držet pysk, protože nechceš přijít ani o něj, ani o pokračování až ke krku, že?!"

„Dobře, pozejtří a za tři stováky galeonů," zavrčel Fletcher.

„Fajn Dungu," řekl Harry. „A nesnaž se mě nasrat tím, že bys o tom někomu říkal nebo mi dokonce zkusil zdrhnout. Co umřela Ginny, není tu nikdo, kdo by mne krotil, zvlášť mojí opravdu špatnou náladu…"

*

Obraceč času použije až v Americe, kde se přesune do historie asi deset měsíců před potřebné datum, aby vše stihnul připravit. Prostudoval archiv Denních věštců z kritického období, aby měl představu o tom, co má vypovídat v Americe. Ještě bude muset zjistit, jak by se tak mohl dostat poslední přeživší z vyvražděné rodiny Prevettů z Británie do Ameriky, aniž by jej někdo chytil. Měl také připravený sešit s vypsanými popisy událostí, kterým chtěl zabránit, s údaji o viteálech, o mučení manželů Longbottomových a mnoho dalších…

*

Dalším krokem musí být volba místa a času lovu na Voldemorta. Je to opravdu 'hra pro jednoho', takže musí vybrat místo, kde Voldemortovi nejspíš nikdo nepřijde na pomoc a jemu by někdo pomoci mohl. Nejlepší řešení by sice možná bylo zachránit 'Ufňukanou Uršulu', ale jednak neznal přesné datum její vraždy. To by sice nebyl problém zjistit, ale neznal způsob, jak se v té správné době dostat do Bradavic a navíc by mu asi neuvěřili, co že to z toho hezouna Toma Rojvola Radlea stalo za zrůdu. Ač s lítostí, bude muset obětovat dost lidských životů… Zatvrdil se proti pocitu viny, nezabije je přeci on, ale ten zkurvysyn. Jeden moment, který by pro Voldemortovu likvidaci vyhovoval vynikajícím způsobem, by bylo vrátit se do chvíle, kdy šel vyvraždit jeho rodinu. Budou/byli sice chráněni Fideliovým zaklínadlem, ale zná adresu a datum, takže si prostě na Voldemorta počká před domem, aby vešel hned za ním a zabil ho v domě. Tam mu snad otec přijde eventuálně na pomoc…

*

Vyměněné peníze i falešné doklady dal, stejně jako Obraceč času, do očarovaného měšce a ten zašil do košile. Prostudoval některé vzácnější knihy z Grimmauldova náměstí 12. Nalezl vylepšené maskovací kouzlo. To zajistí, že ta obvyklá Čidla tajností, jaká používají druhořadí čarodějové v ochrankách, tento měšec nenajdou, natož aby to našel mudlovský letištní detektor kovů. Ten nenajde ani ukrytý zbytek čarodějských peněz, který ale ta Čidla najdou. Na letišti tak budou celkem oprávněně předpokládat, že je pouhým opatrným čarodějským turistou. Část svých financí už předem převedl na mudlovské peníze a uložil si je v londýnské pobočce Bank of America. Teď si vyzvedl svou VISA kartu, na kterou zakoupil letenku do Bostonu. Podle toho, co věděl, sídlí Ministerstvo kouzel Spojených Států Amerických v Boston College of Magics and Esoteric Studies a ředitel této školy je současně ministrem kouzel USA. Tohle uspořádání si Američané zavedli už roku 1778 během své Revoluce - Války za nezávislost a protože se osvědčilo, drží se ho dosud…

Boston jako jedno ze starých center měl nejprve školu magie a teprve při osamostatňování honem hledali, kam upíchnout ministra kouzel. Narychlo za něj tehdy zvolili ředitele Školy a ten nechtěl cestovat z místa na místo, proto nechal udělat Ministerstvo jako součást skrytého komplexu Bostonské Školy.

*

„Hovoří k vám kapitán. Vítejte na palubě Boeingu sedm čtyři sedm společnosti American Airlines - let číslo sto devět z Londýna - Heathrow do Bostonu. Náš letoun poletí sedm hodin dvacet minut. Letová výška třicet šest tisíc stop, venkovní teplota…"

Hlášení pilota letounu Harryho, podobně jako mnohé jiné spolucestující, celkem spolehlivě uspalo. V ekonomické třídě sice nebylo až tak moc místa, aby si natáhnul opravdu pohodlně nohy, ale z pobytu u Dursleyových byl na nepohodlí docela zvyklý. Po nějaké chvíli ho probudila letuška, protože se podávalo jídlo.

Film, který společnost promítala, byla typická hollywoodská střílečka. Nejvíc se, snad i víc, než scénárista nebo maskér, nadřel výrobce střelného prachu a tvůrce pyroefektů. Jen hláška Bruce Willisse na plátně, když dohonil prchajícího 'šéfšpata' se Harrymu líbila natolik, že tak hodlal upoutat Voldemortovu pozornost. Navíc mu i došlo, jak by možná mohl Voldemorta zabít, tedy alespoň tu část jeho 'osobnosti', kterou s sebou přinese do Godricova dolu…

*

Na letišti Harryho odchytil chlápek v uniformě letištní ochranky. Pak ale vytáhnul hůlku a Čidlo tajností, kterým začal Harryho prověřovat. Nakonec prolistoval Harryho cestovní pas, ten pravý.

„Účel vaší návštěvy ve Spojených Státech?" zeptal se čaroděj komisně. „Jste poprvé v USA?"

„Turistická cesta. Ano, jsem tu poprvé. Myslel jsem, že se podívám na Boston College of Magics a pak se pokusím najít nějaké indiánské šamany…" odpověděl Harry skoro po pravdě.

„Říkejte jim raději 'Původní Američané', je to teď víceméně doporučený standard," řekl mu ještě chlápek z ochranky a popřál mu: „Přeji vám příjemný pobyt ve Spojených Státech, pane Pottere!"

„Některé mudlovské čtvrti tu nejsou tak docela bezpečné, zvlášť po setmění. Na College of Magics se možná raději nechte dovézt taxíkem. Někteří z taxikářů jsou našinci a rozpoznají ve vás čaroděje…" dodal ještě po kratší odmlce.

*

Taxikář byl sice velmi úslužný, ale za ty dva galeony, o které ho zkasíroval, by mu byl měl i vynést zavazadla, kdyby tedy Harry měl nějaká, která by stála za řeč.

Šel podle taxikářovy rady a poklepal na pár bodů na zdi, tvořících cípy pentagramu obráceného jedním hrotem vzhůru. Zeď se jakoby ztekutila a vtáhla ho do sebe. Bylo to obdobné kouzlo, jako na Příčné ulici, ale přeci se provedením lišilo.

„Přišel jste právě včas také na prohlídku, zařaďte se prosím támhle do skupiny," oslovila ho mladá čarodějka s cedulkou 'Průvodce' přišpendlenou na hábitu.

Prohlídka Ministerstva kouzel byla pro Harryho celkem překvapivá, pak se dozvěděl, že souvisí s americkým mudlovským zákonem o právu na informace. Právo na informace z Ministerstva kouzel se logicky vztahují jen na čaroděje. Ministerstvo to vyřešilo celkem jednoduchým trikem, kdy zavedlo bezplatné prohlídky, v jejichž rámci většinu běžných zvědavců zahltí tolika informacemi, že se často zapomenou zeptat na to podstatné, co vědět opravdu chtěli…

Harrymu ta prohlídka ale přinesla překvapivé řešení jednoho jeho problému. V 'Galerii Ministrů' byl portrét nafoukaně se tvářícího tlusťocha, který byl ministrem v době, do které se potřeboval dostat. Byl to Nicollo Luigi Gambino a cedulka tvrdila, že jde o jediného ministra kouzel, kterého kdy odvedli z úřadu do Quedee, vězení pro čaroděje na Aljašce. Tento ministr a ředitel Školy byl totiž vzdáleným bratrancem významné mafiánské rodiny Gambino a spolupracoval s nimi a pomáhal jim 'prát' špinavé peníze. Mafie konec konců nepracuje na sourozencích, ale právě na bratrancích…

Tenhle týpek se možná dá uplatit. Navíc, mezi informacemi o něm byl výrok, kterým počastoval Voldemortova vyslance: „Jestli sem ten zatracenej zmetek, co má tu drzost říkat si LORD, strčí ten svůj smradlavej hadí čumák, tak o něj přijde až u samý prdele!"

Těžko dnes soudit, co Gambineho k tomu výroku vedlo, mohla to být prostě snaha jednoho bandity nenechat si narušit své území od jiného, stejně jako zarytá nechuť některých Američanů vůči diktátorům, hlavně těm nespolupracujícím.

Ukončil prohlídku Ministerstva jako každý obyčejný turista a pak se pomalu dopravil na pobřeží, aby našel nějaké zapadlé místo v přístavních docích, které by využil pro svou cestu časem…

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2) Kámo, ty seš už taky historie!

Kapitola 2) Kámo, ty seš už taky historie!

Prošel dolarovou hotovost, kterou si vyzvednul v bance. Většina bankovek byla sice novějšího data, ale i tak dal dohromady pár set dolarů, které by v době, kam směřuje, nemusely vyvolávat nežádoucí pozornost. Přidal k nim kromě dokladů i hodinky, protože byly viditelně příliš moderní. Z kouzelnických peněz vyčlenil devět tisíc galeonů, které umístil do toho méně chráněného měšce. Zbylých šest přidal k 'utajeným zdrojům'. Všechno to schoval do toho lépe připraveného ukrytého měšce. Do náprsní kapsy připravil falešné, ale kvalitní doklady na jméno Henry Prewet, kterému by bylo v jedenaosmdesátém roce devatenáct, kdyby existoval. Na papíře spočetl, kolikrát se musí Obraceč otočit a v tak velkém počtu otáček nebylo obtížné udělat chybu. Snad bude mít příležitost případnou chybu napravit.

Zapadlý dok číslo 85 byl plný letité špíny, takže se Harry nejprve zakryl zastíracím kouzlem, pak roztočil na vypočtený počet otáček Obraceč času, aby se dostal do požadovaného data. Obraceč času pak přidal ke všem věcem z budoucnosti a pečlivě je zašil v začarovaném měšci, jehož maskovací kouzlo také obnovil.

Chvíli vyčkával, jestli se neobjeví bystrozorové nebo jiní čarodějové pátrající po 'pachateli' kouzel, které v doku prováděl, ale vypadalo to, že si ho vůbec nikdo nevšimnul, nebo že to nikoho nezajímá…

Počkal tedy v úkrytu, dokud se úplně nesetmělo a pak, stále pod zastíracím kouzlem, vyrazil do města, aby našel novinový stánek a ověřil si datum, kam že se přesunul.

O pět mol dál viděl velkou, trochu ošumělou nákladní loď, plující pod britskou vlajkou. Přišel blíž a přečetl jméno 'Quentin Durward' a zjistil také, že její domovský přístav je Aberdeen. Potichu se vplížil na palubu a snažil se zjistit, jestli odtamtud opravdu vyplula a kdy.

Našel zápisy v lodním deníku, z nichž vyplynulo, že loď vyplula před dvanácti dny ze Southamptonu a zakotvila v Bostonu už včera. Bylo sice o čtrnáct dní později, než původně naplánoval, ale stále ještě vše mohlo vyjít… Dvanáct dní by mohl čaroděj, který by byl třeba zraněný, prožít v léčebné letargii a zakrytý zastíracím kouzlem uniknout pozornosti posádky i celníků, pokud věděl, nikdo ho teď ve skutečnosti nehledá…

Po nákladu se ani nenamáhal pátrat, nebyla by to podle všeho důležitá informace…

*

Vyšel z doků přes Northern Avenue na Channel street a když tam našel konečně novinový stánek, tak stačil zahlédnout jen datum na Boston Tribune. Pak se okolo něj postavili tři muži, jeden na něj namířil hůlku, druhý pistoli. Třetí obhlížel okolí, jestli se o ně nikdo nezajímá.

„Mdloby na tebe!" uslyšel ještě omračovací kletbu.

*

K sobě přišel až na klasické policejní služebně, kde mu silné světlo svítilo do očí.

„Jak se jmenuješ?!" Harry uviděl své falešné dokumenty, hůlku i naaranžovaných devět tisíc galeonů, jak očekával.

„Henry Prewet," odpověděl. "Vy neumíte číst?"

„My tu klademe otázky!" štěknul jeden z bystrozorů. „Proč jsi tady?!"

„Voldemort vyvraždil mou rodinu a mě v Anglii považujou za mrtvýho. Tak tu teď hledám jednak místo, kde bych se naučil dost na to, abych to jemu i jeho spojencům vrátil a kde bych si taky založil novou existenci, o které Smrtijedi nevědí…" začal Harry s budováním své 'legendy'.

„Kdo z tvé rodiny umřel?!" zeptal se další bystrozor.

„Můj otec, Gideon Prewet a jeho bratr, strýc Fabián, ti padli spolu. Matku zabít původně nechtěli, ale obětovala se místo mne a tak selhala kletba 'Avada Kedavra!', kterou na mě použili. Přesto mě ale považovali za mrtvého a toho bych chtěl využít…"

Jeden z bystrozorů kývnul na toho druhého a pak Harry znovu omdlel.

*

Když přišel k sobě, přidržoval ho jeden z bystrozorů na židli. Nebyl svázaný a dokonce cítil, že má v kapse zpátky svou hůlku a na stole viděl své věci, včetně peněz, ze kterých snad ani nic neubylo.

U stolu postával muž, kterého Harry poznal z fotografie. Pokuřoval doutník a pozorně si Harryho prohlížel.

„Jsem Nicollo Luigi Gambino, ministr kouzel Spojených států a ředitel Boston College of Magics and Esoteric Studies. Mí lidé mi řekli, že chcete požádat o azyl na našem území i o okolnostech, které vás k tomu vedou. Rád bych o tom věděl trochu víc, pane…"

„Henry Prewet," napověděl Harry. 'Kámo, ty seš už taky jen historie!' pomyslel si přitom v duchu.

„Takže pane Prewete, dal jsem bystrozorům příkaz, aby mi přivedli někoho, jako jste vy. Někoho, kdo by se chtěl vrátit a pomstít se… Dáte si kávu, čaj, kolu nebo nějakou šťávu?" začal ministr Gambino.

„Jestli vám jde o podání Veritaséra, tak ho prostě přineste a já ho vypiju!" rozhodl se Harry hrát 'vysokou kartou'. "Chápu, že co říkám, zní neuvěřitelně."

Gambino kývnul rukou a jeden z bystrozorů mu podal lahvičku a pohár vody.

„Tři kapky stačí, pane," dodal bystrozor.

Ministr jich odkapal šest a podal pohár Harrymu. Nechal ho vypít celý pohár, pak se podíval na hodinky a chvíli vyčkával.

„Přišel jste do Států jako Voldemortův agent nebo spojenec?!" zeptal se, když usoudil, že Veritasérum už působí.

„Ne, chci ho zničit!" odpověděl Harry.

„Jak?" zeptal se někdo z bystrozorů.

„Vím, kdy by měl být na jednom místě sám," vysvětloval Harry. Zjistil, že sice nedokáže lhát, Veritasérum v tomto směru odstraňuje zábrany, ale na druhé straně, vhodnou volbou slov a informací je možné pravdu trochu 'zmanipulovat'. „Sibyla Trelawneyová vyslovila věštbu, že se koncem července narodil chlapec, který Voldemorta dokáže zničit. Smrtijed Severus Snape věštbu vyslechl a předal mu o ní zprávu. Ten vrah má ve zvyku si některé opravdu důležité věci vyřizovat sám, bez pomoci svých poskoků a tahle věštba mu prý dělá starosti…"

„Obávám se, že to je blbec!" konstatoval Gambino. „Založit strategii na blábolení nějaké věštkyně…"

„Já nezakládám strategii na blábolení jedné věštkyně, ale na celkem spolehlivé informaci, že se Voldemort chystá to dítě zabít," hájil se Harry. „Tolik se bojí té věštby, že půjde zabít nemluvně, až ho najde…"

„Hmmm, že by byl ten blbec Vodemort?!" vyslovil ministr spíš řečnickou otázku. „Nelíbí se mi, že plánujete využít to dítě jako návnadu, ale to si srovnejte s vlastním svědomím…“

„Chcete nějak uškodit Spojeným Státům, zdejším občanům ať už magicky nadaným nebo nenadaným?" pokračoval po chvíli ministr ve výslechu.

„Jedině, kdyby to byli Smrtijedi," odpověděl Harry.

„Jestli tu najdete někoho tak stupidního, aby se stal Smrtijedem, tak si račte posloužit…" odtušil Gambino a pokračoval v ‘krasojízdě‘. „V co doufáte od Spojených Států Amerických?"

„Že si tu zařídím novou identitu a že tu najdu něco, co mi pomůže v boji s Voldemortem, až se vrátím do Británie, abych měl šanci na vítězství."

„To by se dalo zařídit… Peněz jste s sebou vzal poměrně dost, kde jste je vlastně vzal?" ministr si byl vědom přísloví, že 'o peníze jde vždy až v první řadě'.

„Prodal jsem prakticky všechno, co mi patřilo, už jsem neměl nikoho, kdo by na mě nějak závisel…"

„Dobře, to by se snad zařídit dalo…" zamyslel se Gambino. „Ještě taková osobní věc, co se v Británii říká o Spojených Státech a o mně?"

„O Spojených Státech se mluví minimálně. Jen, že tu je snad jedna dvě slušné školy a jinak tak akorát indiánští šamanové. O vás se říká, že jste regulérní mafián, který skončí jednoho dne v Quedee, až vás tam šoupnou vaši političtí oponenti…"

Gambino se usmál.

„Líbíte se mi, mládenče, jen se tím nedejte příliš unést. Pomůžeme vám jen a hlavně díky tomu, že JSEM regulérní mafián, takže si pravidla vykládám po svém. Kromě toho, když se všichni v Anglii mohou od strachu z Voldemorta posrat, nedá se tam pořádně s ničím obchodovat."

Ministr se odmlčel.

„Tak co si myslíte?!" obrátil se na okolo stojící bystrozory.

„Něco mi sice pořád nesedí, ale pokud by ten problém vyřešil teď někdy, ušetří nám spoustu práce s lovením Voldemortových špehů," odpověděl jeden. „My na tom tratit rozhodně nebudem, on možná svůj krk."

„Dobře," obrátil se Gambino na Harryho. „Máte nějaké zvláštní přání týkající se své identity?"

„Hodilo by se příjmení Potter, o něm se mluví jako o možném otci toho chlapce, po kterém půjde Voldemort a navíc je to můj příbuzný… Křestní by to chtělo nějak od H, abych mohl mít stejné iniciály, jako mám dosud, na něčem mám monogram…" Harry si pravdu trochu přikroutil k obrazu svému.

„No, výhoda je, že jsme trochu jako supi…" konstatoval jeden z bystrozorů, když si ze vzduchu přivolal registrační skříň a začal se přehrabovat v kartotéčních listech. „Vždycky, když vymře do mrti nějaká rodina, po které už nezbývá žádný majetek, zapisujeme si ta jména, aby z nich šla lidem jako vy 'ušít' nová identita. Musí to být rodiny bez živých příbuzných a bez majetku, aby eventuální majetkové soudní spory nepřitáhly nežádoucí pozornost. Hele! Tady bychom možná pro vás něco měli. Harvey Joseph Potter z Cedar City v Utahu. Celá rodina zahynula při požáru, věk asi osmnáct let, vám je?"

„Devatenáct," odpověděl Harry.

„To nevadí, to se přehlédne…" usoudil ministr. „Je to sice kompletně mudlovská rodina, ale tady jsou čistokrevní čarodějové vzácnější, než v Británii a kdybychom vás mezi ně zamíchali, bylo by to nápadné. Navíc, mezi čistokrevnými je přeci jen pár podezřelých Voldemortových sympatizantů. Takže vám zařídíme kartu zdravotního a sociálního pojištění na to jméno, řidičský průkaz a cestovní pas, abyste si eventuálně mohl zkusit ten lov na 'velkou šelmu'. Bude vás to stát asi šest tisíc galeonů, ale za tu cenu zajistíme, abyste byl ve všech seznamech, jako by Harvey Joseph Potter nikdy neumřel a vy u nás na škole také složíte jak NKÚ, tak OVCE, my pak jen antidatujeme jejich provedení, aby to vypadalo, že jste je udělal v obvyklé době. Teď si asi za dva týdny 'střihnete' NKÚ, tu jste pokud jsem viděl vaše dokumenty, už dělal, za další dva měsíce si uděláte OVCE. T jste už dělal také?"

„Ještě ne," připustil Harry.

„No, nevadí, co zvládnete, to zvládnete…" Gambino se odmlčel. „Ještě budete muset složit jednu přísahu, není to sice 'nezlomná přísaha', ale bude to mít pro vás poměrně podobný význam. Předpokládám, že platí to, že si tu chcete zajistit novou identitu."

„Ano, to platí," odpověděl Harry.

„Takže se stanete občanem Spojených Států Amerických," vysvětlil ministr. „Na základě dohody s mudlovskou vládou můžeme udělovat americké občanství čarodějům narozeným v cizině," odkašlal si.

Na chvilku ztichnul, típnul doutník do popelníku na stole a zatvářil se slavnostně.

„Položte si prosím svou pravou ruku na srdce a opakujte laskavě po mně: ‚Já, Harvey Joseph Potter přísahám, že budu chránit tuto zem a lid této země, že budu dodržovat a bránit Ústavu Spojených Států Amerických, proti nepřátelům vnitřním i zahraničním. Přísahám věrnost vlajce Spojených Států Amerických a republice, kterou reprezentuje, jednomu národu, nerozdělitelnému, v němž je svoboda a spravedlnost pro všechny. Přísahám, že nebudu svou magickou mocí zasahovat do politického vývoje této země a že se na politickém vývoji této země nebudu podílet jinak, než jako volič s právem jediného hlasu…' víte, pane Pottere, tohle jsme do přísahy občanské věrnosti vložili po dohodě s prezidentem Taftem* roku 1909," vysvětloval Harrymu americký ministr kouzel. „Tehdejší prezident měl, nejspíš oprávněnou, obavu, že by si mohli čarodějové k hlasům pomáhat očarováním voličů, takže jsme se dohodli, že nebudeme usilovat o moc vládnout nad mudly a oni se nebudou snažit zasahovat do činnosti našeho Ministerstva kouzel ani pronásledovat americké čaroděje."

(*William Howard Taft 1857 - 1930 byl 27. prezident USA v letech 1909 - 1913)

Harry zopakoval přísahu.

„Výborně, pane Pottere," ministr se usmál. „Ta přísaha k vám to jméno magicky připojila, takže byste měl i pod Veritasérem nebo kletbou Imperius odpovědět, že je to vaše PRAVÉ jméno."

Harryho/Harveyho ani nenapadlo Gambinovi vysvětlovat, JAK MOC se to jeho původnímu jménu opravdu blíží…

„Měl byste zauvažovat o tom, jaké bude vaše oficiální zaměstnání mezi mudly, jestli budete chtít cestovat po Spojených Státech. Naši absolventi poměrně často používají krytí za cestující prodejce různých bylinkářských čajů a podobných nesmyslů, teď to zas jednou přišlo mezi mudly dost do módy…" řekl mu jeden bystrozor.

„A taky bude potřebovat bojový výcvik!" dodal ministr a stisknul knoflík.

Když se otevřely dveře a v nich se objevila postarší obrýlená dáma s velkým zápisníkem v ruce, Gambino ji oslovil:

„Marjorie, pošlete mi sem laskavě Joea Kowalskiho!"

Jeden z bystrozorů sebou trhnul, když uslyšel to jméno.

Po pár minutách se objevil chlap jako hora, který co do výšky nezaostával za Hagridem, ale oproti němu byl hubenější, měl na krátkého ježka zastřižené vlasy a neměl vousy. Podíval se na ministra, postavil se do pozoru a zasalutoval.

„Joe, tohle je Harvey Joseph Potter," ukázal ministr na Harryho. „Od teď za dva měsíce vždy v době, kdy se nebude připravovat na nějaké zkoušky z magie, ho TY budeš trénovat, aby se nedal v boji zabít."

Kowalski se podíval na Harryho a nepřátelsky přimhouřil oči:

„Ten nic nevydrží, není na něm dost svalů…"

„To už je tvoje starost, Joe!" ministr to řekl skoro příkře. „Půjde proti Voldemortovi, tak musí mít v rukávu nějaký nečekaný trumf."

„Joe je sice v čarování skoro moták," vysvětloval pološeptem Harrymu jeden z bystrozorů. „V boji po mudlovském způsobu je tu ale myslím nejlepší, byl instruktor 'Zelených baretů' a bojoval ve Vietnamu…"

„Takže, pane Pottere, Marjorie vám zajistí učebnice a předá vám klíč od pokoje. My se tu nedělíme na koleje, jako u vás v Bradavicích, ale studenti se mohou dávat dohromady v době svého volna podle vlastní svobodné vůle a učivo se učí prostě v celých ročnících a na cvičení jsou skupiny rozlosovány. To se vás stejně netýká, snažte se tu nevzbudit mnoho pozornosti, vy se budete učit podle individuálního plánu a případné konzultace si dohodnete přímo s jednotlivými profesory," rozloučil se s Harrym Gambino. „Uvidíme se za čtrnáct dnů na vašich zkouškách pro NKÚ."

Ministrova sekretářka byla sice postarší, ale krutě výkonná dáma. Harry měl v kapse zpět své dokumenty i hůlku a zbývající tři tisíce galeonů. Z těch mu ubylo, když nakoupil podle instrukcí Marjorie Blaneové všechny knihy a stravenky do místní menzy. Jestli to takhle půjde dál, možná bude muset 'bouchnout prasátko' a sáhnout do železné rezervy těch šesti tisíc, na které zřejmě nepřišli, protože je ani nehledali...

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3) Kurzy a trénink

Kapitola 3) Kurzy a trénink

„POTTERÉÉÉ!!!" Joe Kowalski se v řevu asi vyžíval. „Přidejte! Táhnete se jak smrad za hnojnym vozem! Ještě jednou dokola!"

Harry alias Harvey sice ještě nezvládl zkoušky NKÚ, ale drill-seržant na to zřejmě nehodlal čekat. Nebylo velkým překvapením, že pro bystrozory dělal instruktora nemagických technik boje.

Začal s 'obyčejným' rozcvičováním, přesněji se snahou Harryho uštvat k smrti. Byl ale poměrně zkušeným instruktorem, takže dal mučenému pauzu dost včas na to, aby nepadnul, ale dost pozdě na to, aby měl nějaké 'roupy'. Rozcvičování v Kowalskiho stylu představovala 'opičí dráha', kterou asi nikdo jiný, než lidoop ani zvládnout nemohl.

„Možná jste lepší čaroděj, než já," připustil seržant, když bez viditelné námahy klusal vedle funícího Harryho a 'přehupoval' se přes jednotlivé překážky. „Ale dávno jste ze cviku pořádně makat!"

Harry si musel přiznat, že to je i pravda. Kdysi uměl před svým bratrancem a jeho kumpány utéct celkem snadno, ale uštvat takhle i Kowalskiho by nezvládl určitě ani tenkrát.

Když zrovna nenutil Harryho k pobíhání, zkoušeli základy zápasu.

„Pamatujte si, hlava je zbraň nejen na kouzlení!" chrlil na Harryho. „Hlavou můžete udeřit nečekaně soupeře do čela nebo do břicha," předváděl dost naturalisticky. “Zuby sice člověk nemá moc ostré, ale když chce, dokáže s nimi vyrvat z ruky kus masa…" to naštěstí neukazoval.

Po pár lekcích beze zbraní začal Kowalski na prostřídání používat gumové atrapy nožů. Harry ho ale nedokázal ohrozit ani tehdy, když měl 'nůž' a seržant holé ruce.

„Až zvládnete NKÚ, budem dělat i střeleckou přípravu," sliboval Joe.

*

Protože si dost zaplatil, mohl využívat konzultace jednotlivých profesorů Boston College.

Na Obranu proti černé magii a na Jasnovidectví měli na Škole původně rumunského emigranta Gheorghi Dascalescu. Učil dokonce i samotnou Černou magii v kurzech pro OVCE. Sice si pěstoval podivné image, totiž že chodil vždy a všude oblečený v šíleném, operně vyhlížejícím fraku, jako vystřiženém z filmu od Bély Lugóziho o upírech. Navzdory tomu nebyl ale ani špatný, ani neschopný. Navíc, na oplátku za naučení Snapeova kouzla 'Sectusempra!' naučil Harryho 'Dotek Smrti'.

„To je móc úžitečné kóuzlo. Kdyš váš hůlka má nepšítel, tak k nezaplacení, to nečeká skoro nikto, mušíte zaútokat!" Dascalescu měl šílený přízvuk. „Můsíté se dotknóut, pák chtít zábit jého! Myšlete na tó, jak jecho život berou jiskry s fašich rukouch. Bóchušel, niší to mysl a duší stejně jak 'Avada kedavra!', a je to míň účinne."

„Creatio Doppler!" stvořil profesor podle Harryho popisu Voldemortova dvojníka. Pak uchopil 'figurínu' a jeho ruce začaly žlutě žhnout a přeskakovat mezi nimi modravé jiskřičky. Voldemortovu dvojníkovi modravé jiskřičky přeskakovaly i v očích a mezi zuby v pootevřených ústech. 'Maso' na 'těle' jakoby tálo a měnilo se v černou břečku. Možná to nebylo zdánlivě moc účinné, ale bylo to dost efektní…

*

„Takže, abychom si dobře rozuměli, dnes je pro všechny přítomné patnáctého května devatenáct set sedmdesát sedm," vyložil členům Harryho zkušební komise Nicollo Luigi Gambino. „Tohle datum také přijde na vysvědčení, které tu teď vypíšeme. Sešli jsme se, abychom prověřili Náležitou Kouzelnickou Úroveň studenta Harveyho Josepha Pottera. "

Na stůl pak položil falešné výsledky Henryho Preweta, které byly nikoli náhodou shodné s Harryho vlastními výsledky.

Zkouška byla z velké části jen formální, zkoušející si jen chtěli být všichni jisti, že mohou připojit své podpisy pod Harryho alias Harveyho vysvědčení. Jen při zkoušce z Obrany proti černé magii si nechal zkoušející rovněž předvést patrona a když si Harry představil, jak se líbal s Ginny a vyčaroval perfektního stříbřitého dvanácteráka, poznamenal k tomu zkušební komisař jménem George Wongunson:

„Pane Pottere, snažte se při zahánění eventuálního útoku mozkomora vyhnout použití vzpomínek vedoucích k sexuálnímu vzrušení," na chvilku se odmlčel. „V takovém případě se stáváte zranitelným pro přidružený útok sukubou, kdyby ji tam někdo měl připravenou."

„Když už jsme u toho, co je to tedy sukuba?" zeptal se doplňující otázku předseda komise Fred Grower.

„Sucuba, nebo succubus, je démon ženského pohlaví, který vyhledává muže a 'nutí' je k sexu až do vyčerpání, někdy smrtelného. Ochočené jsou oblíbené v některých nevěstincích, byť je to oficiálně protizákonné. Mužskou obdobou tohoto démona je inkubus," Harryho odpovědi nešlo asi nic vytknout. „Podle některých pozorování mění svou podobu podle toho, co si přečte v mysli své oběti, podle jiných teorií je jen projektivně telepatický, tedy dokáže vnutit oběti představu, že vypadá přesně tak dokonale."

„Hmmm…" Wongunson byl podle pověsti, která ho předcházela, dost schopný bystrozor. „Pár jsem jich už viděl a platí o nich obojí. Nejspíš to bude záviset na individuální schopnosti každého jednotlivého démona…"

„Dobrá, jestli nemá nikdo žádné námitky, tak sepíšeme výsledky," navrhnul Grower a ministr kouzel Gambino přikývnul.

„Počkejte si prosím na chodbě," dodal ještě předseda komise. Nejspíš nechtěl, aby Harry viděl, jak si jednotliví zkoušející rozdělují váčky s původně jeho zlatem, které jim má 'zlepšit paměť', aby se později všichni 'upamatovali' na to, že k téhle zkoušce došlo už před víc jak čtyřmi roky.

„Dobrá, tady jsou vaše výsledky," podal předseda Harrymu do rukou pergamen.

Ten si ho rozvinul a četl:

VÝSLEDKY NÁLEŽITÉ KOUZELNICKÉ ÚROVNĚ

Uspěl:

Vynikající (V)

Nad očekávání (N)

Dostatečný (D)

Neuspěl:

Slabý (S)

Hrozný (H)

Troll (T)

HARVEY JOSEPH POTTER DOSÁHL TĚCHTO VÝSLEDKŮ:

Astronomie D

Péče o kouzelné tvory N

Kouzelné formule N

Obrana proti černé magii V

Jasnovidectví S

Bylinkářství N

Dějiny čar a kouzel H

Lektvary N

Přeměňování N

Nu, Harrymu peníze nepomohly k lepším známkám, jen s jejich pomocí získal v této době platný doklad o vykonání zkoušky…

*

„Musíte se zbraň naučit rozebírat a čistit před tím, než se vůbec začnete učit střílet. Měl byste to umět zvládnout se zavázanýma očima, ale nebudeme mít tolik času, abych to do vás ‘nahustil‘. Takže bude muset stačit, že se to naučíte odpozorováním,“ hartusil seržant Kowalski a ukazoval, jak se jednotlivé zbraně rozebírají.

Kromě čtyř typů pistolí přinesl také americkou útočnou pušku M-16, ruský Kalašnikov, brokovnici Mossberg a odstřelovačskou pušku M-21. Na odstřelovačskou pušku ale nechal Harryho jen podívat.

„Tohle je citlivý nástroj pro mistra…“ ukazoval. „Sice by pro vás byl asi optimální, ale netuším, jak dostat tak velký předmět do Londýna, aniž by to vzbudilo nežádoucí pozornost buď letištní ochranky, nebo bystrozorů…“

Postupně tedy zacvičil Harryho do všech pistolí.

„Může se vám dostat do rukou i něco jiného, ale máme tu to nejčastější: Colt model jedenáct, ČZ pětasedmdesátku v devítce para, Tokarev sedm dvaašedesát a Makarov v devítce Makarov.“

Seržantovy ruce se zamíhaly a jednotlivé pistole ležely na stole rozložené na prvočinitele. Vzápětí se zamíhaly znovu a pistole ležely na stole, připravené na nabití.

Harry se s tím lopotil a snažil se nevidět, jak se Kowalski ksichtí. Ten se tvářil, jako by ho nutili kousat do citronu a občas prohodil:

„Bída s nouzí a utrpením, Pottere.“

*

Učiva teď při přípravě na OVCE bylo mnohem víc, navíc mu spoustu času zabíral Kowalskiho výcvik, proto skoro ani nepostřehnul, že se přiblížily vánoce a tak byl pro Harryho vánoční večírek prvním vytržením z úmorné dřiny.

Sice jako obvykle příliš netancoval, protože tu jednak žádnou dívku neznal, navíc na sebe nechtěl upozornit, ale i tak si večírek docela užil a proto ho čekal při návratu na pokoj ošklivý šok v podobě seržanta Kowalskiho, skrytého za dveřmi se škrticí šňůrou.

Když naznačil, že by bylo velmi jednoduché takto Harryho alias Harveye zabít, dodal jen:

„Vrazi si jen někdy berou na Vánoce dovolenou, Pottere!“

Harryho mysl byla šokem i vypitým alkoholem trochu otupělá, takže začal vnímat až po pár fackách.

„Po vánocích vás přiřadím do bojového kurzu bystrozorů. Nikomu tam neříkejte své jméno!“

Harry trochu přihlouple pokýval hlavou a jak se rozkoukával, uviděl v nohách postele pověšenou punčochu.

„To vy?!“ zeptal se.

„Jsou Vánoce, dneska přece chodí Santa Claus!“ odsekl seržant a odešel.

O tom, že dárek skutečně pocházel od Kowalskiho svědčil darovaný předmět. Byla to postříbřená dýka. Popiska hovořila stručným armádním jazykem Fairbairn – Sykesův nůž Britských Commandos, Sheffield, made for Emmerson Hard Wear USA.

Postříbření bylo zřejmě dodatečnou úpravou mudlovské vojenské dýky, původně snad pro zabíjení vlkodlaků…

*

Vánoční prázdniny pro Harryho v podstatě neexistovaly, protože pokud měl všechno stihnout, musel udělat OVCE někdy do půlky února, aby měl čas najít správného šamana a dostatečně se připravit na vlastní boj s Voldemortem. Věděl, že má jen jeden pokus, jinak si ‘užije‘ ‘něžné péče‘ Dursleyových i v této časové linii…

*

„Jak to držíte ten nůž!?!?!“ ječel Kowalski na Harryho, když se plížil k dopplerovi vytvořenému Dascalescuem. „Reverzním úchopem můžete vraždit leda někoho, kdo spí po chloroformu, každej jinej s váma zatočí!“ šel to Harrymu předvést.

Dascalescu poskytoval svou schopnost vytvářet velmi realisticky působící dvojníky pro výcvik bystrozorů často. Nebylo z bezpečnostních důvodů možné cvičit s většinou zbraní a bojových technik ’naostro‘, ale bylo potřeba, aby budoucí bystrozor překonal instinktivní odpor k zabití někoho nožem.

„Před tím, než nám ten Drákula začal dělat ‘strašáky‘, používali jsme na tohle berany nebo kozly,“ vysvětloval Harrymu Kowalski. „Potom jsem zjistil, že nemám rád skopové, když bylo několik dní v jídelně jen maso z těchhle ‘porážek‘.“

Harryho seržant ostatním frekventantům svého kurzu představil jen jako Harveye a všichni už věděli, že to znamená, aby se na podrobnosti nevyptávali.

*

„Máte těch tři sta galeonů?“ zeptal se Kowalski.

Když Harry přikývnul, podal mu seržant balíček.

„Poptal jsem se a sehnal jsem vám jednu čistou bouchačku. K tomu tři rezervní zásobníky, podpažní holstery na levou i pravou ruku, stovku stříbrných nábojů a stovku normálních. Cvičit budem jen s normální municí, do třiceti metrů se chová ta stříbrná prakticky stejně. Je to pětačtyřicítka, pořádnej kanon, kope jak mula. Pokud budete střílet na toho Voldemorta na míň ja dvacet metrů, doporučuju napilovat špičku nožovým pilníkem do křížku. Sice se zhorší přesnost, ale tu díru, kterou pak udělá kulka na druhé straně, tu nezakryjete ani kovbojským širákem…“

Na střelnici nevzbudili žádnou zvláštní pozornost, tyhle postarší Colty tam zcela suverénně převládaly.

„Někdo doporučuje nechat komoru prázdnou a před prvním výstřelem nabít natažením závěru, někdo dát náboj do komory a pak jen natáhnout kohoutek, nebo dokonce nosit bouchačku nataženou jen s pojistkou zajištěnym kohoutkem…“ Kowalski byl ve svém živlu. „Bohužel, pokud si necháte komoru prázdnou a někdo vám třeba zlomí ruku, tak ho pak budete tak leda moct bacit hlavní. Když bude kohoutek natažený, je moc snadný odjistit náhodou při vytahování z holsteru, navíc když se budete prodírat křovím, jak my ve Vietnamu, může se vám dostat pod kohoutek smetí nebo větvička a nevystřelíte včas.“

Když konečně zvládnul udržet těžkou pistoli s velkým zpětným rázem, vysvětlil mu seržant, že by si měl zvykat používat jí i levou rukou, aby měl pravou volnou na hůlku. Další lekcí pak byla střelba z útočných pušek a brokovnice.

„Naši hoši si ve Vietnamu brali Kalašnikovy od postřílenejch rákosníků,“ vysvětloval. „V džungli kulku z M-šestnáctky odkloní větvičky, ale z Kalacha je těžší a letí přímějc.“

Harry shledal, že silný zpětný ráz brokovnice Mossberg mu moc nevyhovuje…

*

Ani nevěděl jak a nastal čas pro složení zkoušky OVCE. Doma na Bradavicích jí sice nesložil, ale doufal, že tady to zvládne.

„Takže, aby nikdo nebyl na pochybách, máme pro účely zkoušky čtrnáctého května devatenáct set sedmdesát devět,“ začal ministr Gambino.

Komise byla celkem spokojená s většinou jeho odpovědí, jen při zkoušce z Černé magie poznamenal předseda Grower:

„Když už budete muset použít Kletby, co se neodpouštějí, vykašlete se na Cruciatus. Nehodí se skoro k ničemu, pokud člověk není zrovna úchylný sadista. Pro mučení při výslechu jí sice použít jde, ale nevíte, jestli vám vězeň říká pravdu, nebo to, co chcete slyšet. Působit někomu bolest jen pr bolest samotnou je nelogický nesmysl. Má smysl ovládnout ho kletbou Imperius, má smysl ho v nejhorším zabít Kletbou Smrti nebo Dotykem Smrti. To mějte do budoucna na paměti…“

Pak obdržel i své vysvědčení z OVCE, kde se mohl dočíst:

VÝSLEDKY OHAVNĚ VYČERPÁVAJÍCÍCH CELOČARODĚJNÝCH EXAMENŮ

Uspěl:

Vynikající (V)

Nad očekávání (N)

Dostatečný (D)

Neuspěl:

Slabý (S)

Hrozný (H)

Troll (T)

HARVEY JOSEPH POTTER DOSÁHL TĚCHTO VÝSLEDKŮ:

Péče o kouzelné tvory N

Kouzelné formule D

Obrana proti černé magii V

Bylinkářství D

Lektvary D

Přeměňování N

Černá magie D

S těmihle výsledky by tu teoreticky mohl aspirovat na práci bystrozora a nejspíš by jí dostal, ale měl trochu jiné plány…

*

„Podle toho, co jsem slyšel, hledáte nějakého schopného indiánského šamana,“ řekl mu při loučení Kowalski. „Zkuste v Painted Desert v rezervaci u Hopiů nebo Navahů. Bude to pro vás i dost dobrá a drsná škola. V poušti se možná změníte natolik, aby vás pak nikdo v Británii nepoznal…“

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4) Kouřové Zrcadlo

Kapitola 4) Kouřové Zrcadlo

Harry využil času, kdy už měl po zkoušce OVCE a dosud mu nikdo nepřikázal, aby se vyklidil z kolejní ubytovny. Dostal konečně své mudlovské doklady na jméno Harvey, kartu sociálního a zdravotního pojištění, řidičský průkaz a dokonce i cestovní pas. Ten si mnoho Američanů ani nepořizuje, protože se jim zdá, že to při velikosti USA ani nemají zapotřebí. Gambino ale věděl, že má úkol v Británii…

Gambinova dobře zaplacená laskavost mu zajistila rovněž i provedení zkoušky z Přemisťování a certifikát, opravňující Harveye Josepha Pottera Přemisťování taktéž ‘provozovat‘.

Během dalších rozhovorů s Dascalescuem zjistil, že to jeho komolení jazyka a podivný zjev je jen póza, kterou si Rumun pěstoval.

„Jak poznáte předmět proměněný v viteál?“ zamyšleně se podrbal v krátkých vousech. „Je jedna jednoduchá metoda – pokusíte se z předmětu ‘vymýtat‘ zlého ducha. Z viteálu sice nic vyhnat nejde, ale to, jak se kus čarodějovy duše drží, způsobí, že se předmět ohřeje nebo dokonce rozzáří.“

Při jiné příležitosti od něj Harry odkoupil ‘past‘ na duši, které se nechce odejít na Onen svět. Byla to olověná urna, zvenčí chráněná mosazným pláštěm, která měla vnitřek vylisovaný ze stříbrného plechu a postříbřenou zátku. Urnu spolu s částí vybavení Harry zašil do tajnějšího z obou tajných měšců.

Oproti tomu vybral z ‘železné rezervy‘ dva tisíce galeonů a uložil je na svůj účet v bostonské pobočce Gringottovic banky. Skřeti mu pak celkem ochotně zajistili legální účet u mudlovské Morganovy banky.

*

V Bostonu byl na přelomu ledna a února 1981 docela nepříjemný lezavý mráz. Harry si vybral cestu Letaxem do Houstonu, protože v Texasu byla větší naděje, že snáze doplní zásoby střeliva a najde nějaké odlehlé místo k procvičení. Navíc tam bylo podle předpovědi počasí tepleji, než v cílové Arizoně. Houston stejně fungoval v čarodějném světě jako centrum pro jih Spojených Států.

Aby v Texasu ’zapadl‘, pořídil si dlouhý kožený kabát a širák v kovbojském stylu. Většinu oblečení vyměnil za vyrobené ve státech, jen svou košili se zašitými očarovanými měšci upravil tak, že odřízl značku původního výrobce a přišil tam jednu ze staré místní. Pokud by ho někdo zadržel, nemělo by nic napovídat, že je z Británie, pokud tedy nenajdou a neotevřou ten lépe zajištěný měšec.

*

V Houstonu plánoval Harry zakoupit auto, které pak zas prodá, až poletí do Británie na vlastní hon na Voldemorta. Na místech, kam se potřeboval dostat, se nemohl spoléhat na veřejnou dopravu a magické prostředky byly využitelné jen omezeně.

Když vystoupil ven z krbu, vrhli se na něj nečekaně dva čarodějové s napřaženými hůlkami. Třetí s taseným Coltem M 1911 stál tak, aby při eventuální palbě nezranil své kolegy.

„Služba Bystrozorů!" vykřiknul jeden. „Co jsi zač?!"

„Harvey Joseph Potter," odpověděl Harry. „Co se děje, že mě takhle 'přívětivě‘ vítáte'?"

„Máte s sebou zbraň!" obvinil ho jeden z bystrozorů a ukázal na čidlo nad krbem.

„Ano, to mám,“ připustil Harry. „Na tom snad tady není nic neobvyklého…“

„Mohli bychom vidět vaše doklady?“ zeptal se bystrozor.

Nikdo se nějak neměl ke sklopení zbraní. Harry odhrnul levačkou pomalu cíp kabátu, aby bylo vidět holster s Coltem M 1911, pak dvěma prsty postupně vytahal doklady včetně certifikátu o provedené zkoušce OVCE.

Komisní bystrozor si jeho doklady prohlédl, pak pokynul, takže všichni uložili zbraně a Harry mohl dát ruce zas volně.

„Co tu plánujete dělat, pane Pottere?“ zeptal se.

„Chci najít nějaké schopné indiánské šamany, potřeboval bych od nich nějaké informace…“

„Sice nevím, k čemu vám budou, hombre,“ řekl ten bystrozor s pistolí s pohledem upřeným na Harryho širák. „Pokud ale byste si to přál, tak až budu mít po službě, mohu se s vámi Přemístit k Hopiům do Arizony. Tam je celkem schopný šaman John Tezcatlipoca. To znamená Kouřové Zrcadlo, dostal jméno po aztéckém bohu temnoty a severu. Pokud ten vám nepomůže, snad vás aspoň nasměruje ke kolegům ze svého kmene nebo od Navahů. Komančové teď nemají nikoho, o kom bych věděl a Apače nebo jiné v rajónu neznám…“

„To by bylo fajn, sice jsem původně myslel, že tu nejdřív koupím auto, ale takhle ušetřím…“ odpověděl Harry.

„Rozhodně,“ přisvědčil bystrozor. „Bohužel, někteří indiáni kradou a tak byste musel automobil zajišťovat. Takhle, když budete mít jen to, co máte v rukou, nebude je to tolik pokoušet. Sice je mezi nimi většina slušných, ale smůlu na ty druhé nejspíš mít budete… No, já končím službu za tři hodiny, tak se zatím porozhlédněte po Warlock Street. Jo a kupte si dobrej spacák, noci jsou na poušti hnusně studený.“

*

Jako má Londýn svou Příčnou ulici, New York svou Deep Way, má Houston svou Warlock Street, kde čarodějové najdou aspoň ty nutné pomůcky. Když ale prošel krámky, shledal, že tady skoro nic nepotřebuje. Prodejna očarovaných pomůcek a zbraní byla skoro prázdná a dokonce i místní knihkupectví Harryho zklamalo. Ve srovnání s ‘Krucánkami a Kaňoury‘ bylo dost ubohé. Většina knih byly jen standardizované učebnice a mnohoslibně pojmenovaný Arcanum Magnum (Velké Tajemství) byla jen trochu vylepšená učebnice kouzelných formulí.

„To víte, antikvární knihy mají v Bostonu a New Yorku, tady na to není takový odbyt…“ odpověděl mu znuděný prodavač.

Na ulici viděl pouličního čaroděje, který nabízel své služby za pár galeonů, zřejmě někdo, na koho dolehla finanční nedostatečnost. Pohled to byl poněkud skličující, takže se raději vytratil pryč do mudlovských ulic v blízkém okolí. Harry si nebyl sice úplně jistý, že je to opravdu nějaká ztracená existence, ale působil tím dojmem.

V papírnictví pořídil sešit se značkou ‘Vyrobeno v Houstonu, USA‘, aby do něj zapisoval ta koupená ‘proroctví‘ indiánského šamana.

Během prohlídky narazil na obchod se zbraněmi. Vešel s tím, že si jen dokoupí nějakou obyčejnou munici do pětačtyřicítky, když ho zarazil jeden kousek vystavený ve vitríně. Byl to Colt M 1911, obdobný, jako ten v jeho vlastním podpažním holsteru. Tenhle byl ale stavěný na držení levou rukou, včetně vyhazovacího okénka, které by mu pak neposílalo horké vystřílené nábojnice do obličeje. Na zbrani bylo ozdobným písmem vyryto ‘Jarwis Purcell, Gunmaker, Houston – Texas, Handmade‘. Cena byla jako za většinu unikátů hodně nadsazená. Prodejce zbraní si počítal tři sta padesát dolarů za zbraň, která v tovární formě nestojí víc, jak sto padesát. Přesto si Harry řekl, že si jí koupí.

„Tenhle unikát, dobře pane…“ obrýlený prodavač měl ve tváři staré tetování nějakého gangu mladistvých, ale navzdory tomu působil podivuhodně solidním dojmem. „Nějaký doklad totožnosti?“

Když mu Harry podal svůj řidičák, prodavač se rozhlédl po krámu. Byli tam s Harrym sami.

„Pojďte prosím dozadu,“ vyzval momentálně jediného zákazníka.

Když za Harrym zavřel dveře, vysvětlil:

„Máte řidičák z Massachusetts, to byste ale musel mít tamní zbrojní pas!“

Podíval se ještě jednou na Harryho.

„Máte tu v úmyslu dělat nějaké potíže nebo někoho vraždit?!“

„Samozřejmě, že ne!“ vydech Harry. „Krom toho, myslíte, že bych vám to věšel na nos?!“

„Pravděpodobně ne,“ souhlasil prodavač a posadil se k nedopitému půllitru zvětralého piva.

Rozebral pistoli, o kterou Harry stál a zamyšleně prohlížel mechanismus. Na stole se mezi rozebranými zbraněmi skvěly prázdné plechovky od PissWater. (Slangové označení pro pivo značky Budweisser – What is the difference between american beer and making love in a canoe? None. Both is fucking closed to the water.)

„Ten Jarwis Purcell byl puškařský genius,“ dodal trochu nesouvisle. “Představte si, že tu pistoli udělal tak, aby se v ní i při levorukém ovládání používaly normální zásobníky.“

Odmlčel se.

„Přihoďte stopade, já něco přihodím na oplátku a nikdy jsme se neviděli,“ vysvětloval a podal Harrymu druhou hlaveň. Byla o něco delší, než ta, která byla v pistoli původně a na konci měla bajonetové úchyty. „Ano, to jsou úchyty na tlumič hluku,“ přikývnul prodavač a přihodil děrovaný váleček, který na ty bajonetové úchyty připojil. „Není nejdokonalejší, ale celkem spolehlivý.“

Harry odpočítal sto padesát dolarů a shrábnul podané věci do velkých kapes kabátu.

„Hodně štěstí a nenechte se zbytečně chytit!“ doporučil ještě prodavač na rozloučenou.

*

„Já jsem Jarwis Franklin,“ představil se konečně bystrozor. „Vezmu vás k hoganu starého Tezcatlipocy a snad vám pomůže. Kdyby něco, sem se už zvládnete Přemístit sám, už byste to tu měl jakž takž znát.“

Vzal Harryho za ruce a s prudkým škubnutím oba Přemístil.

*

„Johnův hogan je támhle ta bouda,“ ukázal na nevelký domek postavený jako malá pevnost. Dovnitř se lezlo po žebříku přes venkovní zeď. To byl prví zřejmý prvek obrany tohohle zvláštního místa. Kromě toho ale Harry zachytil i tetelení řady ochranných a varovných kouzel. Byl by ochotný se vsadit, že žádný mudla by se k šamanovi nikdy sám nedokázal dostat…

„Támhle je pak vesnice Sichomovi a pak kus dál támhle říčka Pollaca Wash,“ ukázal na shluk přízemních domků situovaný na skále. „Spadá oficiálně pod první missii, v Pollace. Do vesnice radši moc nechoďte, pracuje tam umělecký hrnčíř Stetson Setalla. Za ním dost jezdí turisté, tak se mu radši vyhněte, ať případně něco nevykecá. I když je legrační, aby se Potter vyhýbal hrnčířství*…“

(* hrnčířství – anglicky pottery, tedy Harry Potter – Jindřich Hrnčíř)

Když se přibližovali k šamanově hoganu, Harry viděl, že je to postavené z něčeho oplácaného hlínou. Do cesty se jim náhle postavil indiánský výrostek. Podle kalných očí byl dost opilý. Indiáni, podobně jako třeba Japonci ke své škodě nemají funkční gen pro alkoholdehydrogenázu. Následkem pak je, že jejich opilost je při stejné dávce pití zpravidla těžší a delší, než u bělocha o stejné hmotnosti a věku.

„Medicinman si nepřeje být vyrušován!“ tvrdil opilý Indián. „Nejste Hopiové, nemáte právo ho rušit!“ s těmi slovy vytáhnul od pasu nůž.

Franlin máchnul rukou a Indián náhle s hrůzou zíral na vlastní kudlu zapíchnutou do stehna.

„Obyčejný indiánský šaman obvykle věští z dřevěného uhlí drceného na prášek, drceného červeného pískovce a bílého nebo žlutého písku, které rozsypává a z tvarů, co to udělá, věští věci příští,“ vysvětloval bystrozor. „John má ale skutečně dar vidět budoucí možnosti vývoje…“

Harry si vybavil čajové lístky Sibyly Trelawneyové a zaškaredil se sám pro sebe.

„Jste to vy, kdo hledá indiánské šamany, ne oni vás!“ řekl Franklin, když viděl výraz Harryho obličeje.

„Ale ne, to se nemračím na toho Kouřového Zrcadla, jak jste to říkal to indiánské jméno…“ vysvětloval Harry. „Vzpomněl jsem si na jednu praštěnou věštkyni, ta mi nadělala problémů, že zabít jí by bylo málo…“

„Je to Tezcatlipoca, oni jsou Hopiové jazykově Aztékům vzdáleně příbuzní…“

To se náhle odkudsi objevila poměrně pěkná Indiánka a začala se věnovat poraněnému výrostkovi.

„Puw Kwaahu*, ty hlupáku, nepoznáš bílé čaroděje?!“ peskovala mladíka.

(*puw kwaahu – ospalý orel)

Potom vytáhla nůž z mladíkova stehna, prohmatala ránu, pak ji sevřela dvěma prsty a druhou rukou nad ní udělala složité gesto. Rána se před očima přihlížejících zacelovala. Harry obhlédl Indiánku s novou úctou. Mohla být tak o pět až devět let starší, než on. Měla černé hladké vlasy, lesklé jako kovové, husté, na vrcholu rozdělené na pěšinku a na čele přepásané čelenkou s červenými kosočtverečky postavenými na špici, k tomu hluboce černé oči se zvláštním pohledem, jakoby zatoulaným do dálky. Přes dlouhou bílou košili pod kolena si kvůli chladu přehodila tlustou deku z červené vlny.

„Čistá Vodo!“ pozdravil jí bystrozor. „Tohle je Harvey Joseph Potter, potřebuje mluvit s tvým otcem. Víte, pane Pottere, oni tady tolik nedbají na pravidla o utajení, půlka Indiánů jsou beztak přinejmenším motáci,“ řekl na vysvětlenou.

Indiánka vrhla na Harryho rychlý pohled a přikývla.

„Díky Frankline, pojďte tedy dál,“ ukázala na žebřík.

Před domem se náhle objevil postarší Indián.

„Rád tě zas vidím Frankline,“ oslovil bystrozora. „Škoda že musíš tolik spěchat domů…“

Bylo to možná trochu neomalené rozloučení, ale bystrozor se s úsměvem Přemístil pryč.

„Bojovník z časů budoucích!“ prohlásil Tezcatlipoca, když se podíval na Harryho. „Jdeš pozdě, už tě čekám dlouho. Kdybys se opozdil ještě pár měsíců, už bys mě tu nezastihnul. V Navajo Community Hospital mi našli rakovinu. Sice to jsou jen navažští psi, ale v tomhle mají ti lékaři pravdu, s tím už ani léčitelé nic nenadělají… Máme toho spolu dost na práci, takže to je dost, že tu konečně jseš!“

Harry byl trochu zaražený. Sakra! Ten Indián má asi skutečně věštecké schopnosti. To je tedy tak trochu čára přes rozpočet…

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5) Opeřený Had

Kapitola 5) Opeřený Had

„Tak, co ode mne chceš, ty z budoucna?!“ zeptal se šaman Harryho, když byli uvnitř hoganu.

V domě byly na podlaze rozmístěny barevné rákosové rohože, takže měl Harry měl chvíli obavu, že ho bude nutit sedět po indiánsku na nich, ale všichni tři se posadili na celkem normální židle, tak, aby se mohli případně navzájem dotknout.

„Vím, co se má v blízké budoucnosti přihodit zlého a chci tomu zabránit," vysvětloval Harry. „Potřebuju ale nějaké krytí, nějaký zdroj informací, kterému budou čarodějové ochotni uvěřit."

„Jak jsi se dostal sem, já na tobě hned cítil, že nejsi z této doby," řekl Tezcatlipoca. „Jen netuším, jak ses dokázal dostat do jiné doby, ani jestli to je legální."

„Získal jsem magickou pomůcku, Obraceč času," vysvětlil Harry indiánovi. „S jeho pomocí se lze vrátit v čase. Tahle udělátka se ale dost pečlivě hlídají a to, co chci udělat, je zapovězeno. Ale vražda, které chci teď zabránit, se mne dost osobně dotýká a navíc je z ní odvozená spousta dalších úmrtí, mezi nimi i dívky, kterou jsem moc miloval. Nechci způsobit podezření, jak jsem se ke všem těm informacím dostal, proto jsem si chtěl najmout nějakého známého indiánského šamana, kterému bych vysvětlil, co má vyvěštit a použil ho jako nálepku, která by skryla skutečný zdroj mých vědomostí. Pak bych možná dokázal řadě věcí zabránit…"

„Dobrá, ty z budoucích časů, podej mi obě ruce!" přikázal Tezcatlipoca.

Když mu je Harry podal, rychle a silně je chytil a držel.

„Jaké je tvé jméno, ty z budoucnosti?!" zeptal se šaman.

„Harvey Potter," odpověděl Harry.

„Chytré," ocenil starý indián. „Použít jména, které je hodně podobné tomu pravému, ale ne stejné, já to cítím. Jaké je tedy tvé skutečné jméno a čí vraždě chceš zabránit?!"

„Jsem Harry James Potter a chci zabránit vraždě svých rodičů, Jamese a Lilly Potterových," odpověděl teď už po pravdě. „Pak chci najít aspoň některé spolupachatele toho jejich vraha a věci, do kterých ten vrah ukryl střepy své duše."

„On rozbil svou duši?!" řekl nevěřícně šaman. „Proč… tolik se bojí umřít… …tak aby zůstal naživu, kdyby ho někdo chtěl zabít, že?! Kdo to je?"

„Je to Tom Raddle, který si nechává říkat lord Voldemort."

„Tenhle?! O tom se už donesla pověst i k nám do tohohle zapadákova. Opravdu výstavní kus mizery," ocenil šaman. „Máš mocné nepřátele, Harry Pottere, to je dobře."

„Dobře?!" vytřeštil Harry oči.

„Jistě, význam lidí můžeme porovnávat podle jejich nepřátel…" starý indián se usmál. „Dobrá, pomohu ti… Ale něco budeš muset 'udělat' ty pro nás…"

„No, udělám, co budu moct," slíbil Harry. „O co by mělo jít?!"

„Před patnácti lety jsem to na slavnosti asi trochu přehnal s mezkalem. Měl jsem vizi, kterou si sice nepamatuju, ale všichni mi ji ochotně připomněli. Řekl jsem, že přijde bojovník z jiného času, se kterým bude mít moje dcera syna, ze kterého se stane mocný válečník a čaroděj. O mou dceru mne už tehdy požádal šaman Mručící Medvěd od Oraibi. Ten je o patnáct let starší a dvě manželky už má. Má dcera by byla až třetí v pořadí…"

„To je tady možné?!" uklouzlo Harrymu udiveně.

„Pro šamana, který žije podobně jako já, ano," potvrdil Tezcatlipoca. „Navíc, až zemřu, má moje dcera několik možností. Buď se přidá ke zkrachovancům našeho lidu, co žijou z vládních sociálních dávek a jen se pozvolna upíjejí k smrti, nebo se bude snažit protlouct jako nová nezávislá šamanka, to ale lidi tady asi nevezmou. Je jí osmadvacet, to není pro náš lid málo. Čistá Voda má sice moc, ale ne tak velkou, jako já. Takže asi neudrží svůj hogan jako nezakreslitelný. Když nebude mít dost velkou moc, naše společenství jí nepřizná postavení mojí dědičky. U nás se děti rodí obvykle do klanu matky. Má žena byla z klanu Hada, já z klanu Vlka. Můj klan o ni příliš stát nebude, pokud by neprokázala skutečně skvělé schopnosti čaroděje. Její klan ji sice přijme, ale bude ji nutit do sňatku s Mručícím Medvědem. Protože o ní stojí dost mocný šaman, nebude se o ní ucházet nikdo, než zkrachovanci jako Nathan Puw Kwaahu nebo lidé mimo kmen Hopiů. Když už bude mít dítě od jiného otce, než je Mručící Medvěd, bude mít kupodivu v jeho rodině lepší postavení, protože jak on, tak jeho první dvě ženy uvidí, že si od nich nenechá poroučet."

Harrymu se to jevilo jako víc než jen trochu přitažené za vlasy a měl navíc podezření, že si Kouřové Zrcadlo pohrává s budoucností své jediné dcery jen proto, aby se potvrdila jeho kdysi dávno vyslovená vize. (A taky aby konkurenčnímu šamanovi ještě posmrtně ukázal zvednutý prostředníček.) Na druhou stranu, Čistá Voda byla velmi hezká takovým tím divokým půvabem a pokud by všechno selhalo, byl by zde ještě jeho syn, který by možná mohl jednou sám dokončit Harryho úkol…

„Čistá Vodo, ty s tímhle otcovým plánem souhlasíš?!" nechápavě se ještě zeptal indiánky.

„Ano, vím, že my dva budeme mít syna, sama jsem ho ve své vlastní vizi viděla," odpověděla Čistá Voda. „Mručící Medvěd ho pomůže vychovat. Já vím, že se chceš vrátit k jiné ženě a že můžeš v boji, který podstoupíš, i umřít. Mručící Medvěd má sice dvě ženy, ale ani po řadě let s nimi nemá děti. Možná je prohlásí za neplodné, aby nemusel přiznat, že je neplodný sám…"

Harrymu to přišlo spletité jako intrika v istambulském Top-Kapi Aksaray (sultánský palác), ale na druhou stranu to nebyla až tak špatná cena za pomoc tohoto asi poměrně známého šamana.

„Byl bych hrozně nerad, kdyby se můj syn stal novým lordem Voldemortem," řekl Harry a převyprávěl oběma indiánům příběh Toma Rojvola Radlea.

„To je dobrý příběh večer k ohni," ocenil Kouřové Zrcadlo. „Čistá Voda se postará, aby tvůj a její syn vyrůstal v láskyplném prostředí, z něj se nový Temný Pán nestane. Bude sledovat v Denním Věštci, jestli jsi uspěl. Tvého syna vychová jako bojovníka a pokud padneš, on se tě pokusí pomstít."

Tak byla odbourána další Harryho námitka. Jeho čest se proti tomuto plánu bouřila, ale pravda je, že chuť měl a jestli by to napomohlo zdaru plánu…

„Vám sem chodí Denní Věštec?" došlo Harrymu náhle.

„Mručící Medvěd ho odebírá a chodí sem jen s týdenním zpožděním," odpověděl Kouřové Zrcadlo. “Myslíš, že bych snad nechal ze své jediné dcery udělat nějakou obyčejnou couru? Medvěd je sice konkurent, ale docela schopný šaman. Oraibi je spíš jako bělošské městečko, než jako vesnice našeho lidu. Bydlí za městem v podobně nezakreslitelném hoganu, jako je ten můj, ale využívá větší blízkost civilizace bílého muže k vlastnímu pohodlí a získávání informací."

„Jestli s tím Čistá Voda skutečně souhlasí, byl bych blázen, kdybych to odmítnul," řekl Harry. „V Gringottovic bance je složeno dva tisíce galeonů, takže můj eventuální syn bude mít dost prostředků na to, aby vystudoval některou ze škol magie, ať už Boston College of Magics and Esoteric Studies, nebo jinou."

„Aby byl vychován jako bělošský čaroděj?!" zeptal se Kouřové Zrcadlo.

„Ne, aby uměl to, co oni a mohl v případném sporu zvítězit," řekl Harry.

„To by bylo užitečné…“ připustil šaman. „Mručící Medvěd ho sice celkem ochotně naučí to, co sám umí, ale kdyby uměl víc, bylo by to jen k dobrému. Až mu bude jedenáct, Čistá Voda mu všechno vysvětlí. No, já se teď půjdu převléct do ‘pracovního‘, abychom udělali ty tvoje věštby co možná nejvěrohodnější, střihnu si Tanec Duchů…“

Odešel do vedlejší místnosti, odkud vyšel ven oděný jen do bederní roušky a pomalovaný střídavě černými a bílými pruhy jak zebra. Kolem hlavy měl ovázanou čelenku s dlouhými pery, které měl rozvržené ne tak, jak se obvykle vidí u náčelníků, ale spíš jako límec u límcové agamy (Chlamydosaurus), tak, aby se jeho hlava zdála mnohem větší. Tezcatlipoca byl rozený showman, to byla nejspíš nutná podmínka k tomu, aby byl šamanem. Pokynul Harrymu a Čisté Vodě, aby šli ven.

S nesrozumitelným mumláním začal chodit okolo malého ohně, který si vyčaroval. Čistá Voda stáhla Harryho k zemi a přidržela mu ukazovák na rtech, aby byl zticha.

Během Tance Kouřového Zrcadla se ale bohužel objevil asi čtyřicetiletý indián v khaki košili s našitým praporkem na rukávu. Na něm byly na žlutém podkladu červené pruhy, v jedné čtvrtině byl podklad modrý s bílými tečkami. Zdálo se, že Čistá Voda i Tezcatlipoca ho znají a nevidí zrovna rádi.

„Yata-hej! Jsem seržant Joe Madhorse z Navajské kmenové indiánské policie," představil se Harrymu. „Vyšetřuji napadení místního mladíka Nathana Sleepy Eagla. Podle informací, které jsem obdržel, jste ho měl bodnout nožem do nohy."

„Lituji seržante," odpověděl Harry. „Ten muž byl natolik opilý, že se bodnul sám svým vlastním nožem. Tady slečna Čistá Voda mu pak ránu ošetřila. To je všechno, co k celé věci vím."

„Aha," pokýval indiánský policista hlavou. „Tak půjdete se mnou, sepíšeme to a vy si v našem vězení počkáte na rozhodnutí Rady Starších a správce rezervace. Ti posoudí věrohodnost obou výpovědí. Půjdete se mnou dobrovolně?"

„To je tvoje pomsta za to, že jsem odmítla vyslyšet tvou nabídku při yeibichai*, Navaho?!" vykřikla Čistá Voda.

(*yeibichai – slavnosti, na kterých na podzim a v zimě Navahové personifikují své bohy)

„Řekl jsem ti, že kvůli Navahovi nebudu svou dceru přesvědčovat, aby změnila názor. A taky, že jsem proti vašemu vztahu, zvlášť když si ho ona sama nepřeje!" Tezcatlipoca vytržený v rituálního Tance měl mizernou náladu.

„Půjdete se mnou dobrovolně?!" opakoval tvrdohlavě Madhorse svou otázku Harrymu.

„Obávám se, že asi ne," odpověděl už také rozčilený Harry.

Nechal své dopředu natažené ruce žlutě svítit a přeskakovat mezi nimi modravé jiskřičky. Navažský policista na to vytřeštil oči v náhlém pochopení.

„Takže seržante, bylo zajímavě se s vámi setkat a doufám, že to potěšení si budu moci propříště odepřít…" rozloučil se Harry s navažským policistou.

„To chcete dát dceru raději bělochovi?!" zeptal se ještě šamana.

„Raději schopnému bílému čaroději, než zatracenému navažskému zloději země!" potvrdil Tezcatlipoca nelítostně. „Nebo věčně nedospělému zkrachovanci, který neumí nic jiného, než si dojít vyzvednout podporu a pak ji prolít hrdlem…"

„Ale!…“ navažský policista chtěl něco namítnout, ale Kouřové Zrcadlo máchnul rukou, aby toho nechal.

„Odejdi, dokud k tobě budu milosrdný!“ přikázal šaman Madhorseovi. „Už dost na tom, žes mi zkazil Tanec Duchů!“

*

„Ten policajt mi opravdu zkazil náladu, promiň Harry,“ řekl Tezcatlipoca. „Dej mi zatím ten soupis dějů, abych si udělal představu. Zatím se můžete trochu seznámit s Čistou Vodou.“

S těmi slovy a nesrozumitelným brumláním vytrhnul Harrymu z rukou sešit se zápisky a zavřel se v odstrčené místnosti svého hoganu.

„Jak to, že vlastně dělá Navaho policajta v rezervaci patřící Hopiům?" nedalo to Harrymu, aby se nezeptal.

„Je jich víc a spolupracují s bílými. Před časem se nás pokusili vyvraždit. V tom jim sice zabránila vláda, ale dala jim možnost naši rezervaci kontrolovat a usazovat se tu na volné půdě…"

*

Vlastní milování se s Čistou Vodou bylo zvláštní, Harrymu připadalo také trochu jako nějaký zvláštní magický rituál. Nedovolila mu jinou polohu, než že ležel na zádech a ona zatínala ruce buď do jeho ramen nebo ho držela za ruce. Podle krve na prostěradle byla při prvním milování pannou, ale ani neusykla bolestí, snad nechtěla dát najevo jakoukoli slabost.

Podobně to vypadalo i další dny, takže i navzdory tomu, že mladá indiánka vypadala opravdu velmi dobře, brzy začala Harryho nudit. Nebyla příliš vášnivá, ale dost vytrvalá. Přejídala se mu už stejně, jako její kneel down, těsto z kukuřičné kaše zabalené do listů a pečené v horkém popelu

Po třech týdnech mu řekla, že si je jistá, že otěhotněla. Tím s milováním na čas skončili, ale pak, snad vlivem vyplavených hormonů dostala novou chuť a také výdrž.

*

Harry byl trochu nervosní. Věděl, že musí pospíchat, aby se dostal včas do Británie a všechno si tam připravil. Navíc věděl, že okolo patnáctého června mají ministra Nicollu Luigiho Gambiniho odvézt do Quedee a že by se mu klidně mohlo stát, že se sveze s ním.

Tezcatlipoca vyprávěl texty vidění inspirovaných Harryho zápisky, ale brzy se dohodli, že rychlejší bude, když se šaman pokusí o Nitrozpyt a Harry ho pustí do svých vzpomínek.

„Teď se dívej!“ řekl pak Harrymu a ukázal mu v ohni jeho boj s baziliškem. „Tohle předvedu s pár vizemi před svědky a budeš mít krytí pro cokoli!“

*

Během svátků jarní rovnodennosti měl Harry trochu nepříjemnou možnost seznámit se s Mručícím Medvědem, šamanem, kterému zrovna ‘opečovával‘ budoucí třetí manželku. Chodili okolo sebe jako by nevěděli, jestli se náhodu nemají servat. Medvěd svým jménem předznamenával svou postavu, kdyby šlo o souboj čistě fyzické síly, rozdrtil by Harryho mezi rukama.

„Tohle je Harvey Potter, Medvěde, má dcera s ním čeká syna, ale on jde bojovat do Británie,“ Kouřové Zrcadlo to rozhodně a asi i cíleně ‘zasklil‘.

„Dobře, Pottere, budeš souhlasit s tím, že tvého syna osvojím?!“ Mručící Medvěd k Harryho překvapení jednal striktně racionálně.

„Možná v boji padnu, snad není moc sobecké, kdybych pak bych byl rád, když by mne můj syn pomstil…“ řekl Harry polohlasem.

„To by snad i šlo,“ odsouhlasil Medvěd. „Budu sledovat tvůj osud v Denním Věštci. Pokud tě zabijí, vysvětlím to tvému synovi. Ruku na to, bílý čaroději!“

Čistá Voda se sice mračila, ale přikývla, když na ni pohlédli. Mručící Medvěd se mu sice pokusil rozdrtit ruku, ale jinak z toho Harry ‘vybruslil‘ nějak až podezřele levně, dokonce se oba šamani začali předhánět ve vyvolávání vizí, podle kterých Harry úspěšně vybojoval svůj spor s Voldemortem i jeho Smrtijedy…

*

Během rozhovoru nějak padla řeč na to, že má Harry hadí jazyk.

„To bys mohl vyřešit jeden náš problém. Odsud směrem na Keams Canyon, u řeky Polaccy je na první plošině hnízdo Opeřeného Hada – Quetzalcoatla. Nezkusil bys tu samici ukecat, aby se odstěhovala někam dál od turistů? Některý by nemusel být úplně slepý…“

*

Quetzalcoatl je drakovitý živočich vzdáleně připomínající Okamii z Indie a dálného východu. Jeho vejce ale nemají skořápku z ryzího stříbra. Jde o jakousi přechodovou formu mezi draky a ptáky. Nadto tento Opeřený Had, který dal vznik mytologické postavě boha Quetzalcoatla, je o dost větší, než se uvádí u čtyřmetrové Okamie. Samice, se kterou se teď Harry pokoušel vyjednávat, měla dobrých šest metrů délky těla a čtyři metry rozpětí křídel. Stála mezi suchomilnými borovicemi, které rostly na vyvýšené plošině. Oproti obvyklým druhům draků má Quetzalcoatl křídla podobná spíš ptačím a i jinde po těle je obrostlý peřím. Oproti ptákům má ale dračí hlavu, dvě nepříliš silné nohy a dlouhý ocas, který zavdal důvod pro označení tohoto zvířete za hada. Peří bylo pestré, až oči přecházely. Hřbet byl červený, konce letek blankytně modré. Na hlavě měla hřeben dlouhých, na konci červených per. Ocas a část trupu byly světle modré.

Ve skrytu za samicí sebou 'hemžilo' pět mláďat dlouhých něco okolo metru.

Harrymu došlo, že to je od Mručícího Medvěda zákeřně nepřímý pokus o jeho vraždu. Ani Kouřové Zrcadlo ho nevaroval, jak velké a špatně naložené to zvíře může být a zápis o Opeřeném Hadovi ve Scamanderově příručce nebyl zrovna z těch nejpodrobnějších.

„Takžže ty říkášš, žže sse mussím přesstěhovat?!" dračice nebyla spokojená a dávala to dost najevo. „Kdo by ssi náss tady vššimnul?!"

„Nějací mudlovšští turissti…" zkoušel vysvětlit Harry a přemýšlel, jestli po něm dračice plivne oheň. „Mussíme před nimi utajit, že tvorové jako ty vůbec exisstují."

„Dobrá," souhlasila k Harryho překvapení Quetzalcoatlí samice. „Jenžže kdyžž sse přesstěhuji, tenhle malý ssameček uhyne, je nejmenšší ze ssnůššky a možžná by nepřežžil ani tak…" postrčila nejmenší z mláďat směrem k Harrymu. „Ty sse o něj posstarášš…"

Harrymu se to sice vůbec nehodilo, ale kývnul hlavou. Konec konců, mládě Quetzalcoatla bude vynikajícím dárkem pro Hagrida a třeba pak už nebude tolik toužit po skutečném drakovi…

„Ččím ho mám krmit?" zeptal se ještě dračice.

„Nejlepšší jssou malí ptáci, myšši, ale jdou i sslepice a masso…" dračice byla sice stručná, ale bylo to konec konců dost jasné.

„Budu ho občass potřebovat sskrýt před sslídivými zraky, můžu ho nějak oččarovat nebo usspat, aniž by mu to ublížžilo?" zeptal se ještě Harry.

„Můžešš ho usspat, kdyžž je to ss lovem hodně ššpatné, můžžeme nějaký čass prosspat…" samice Quetzalcoatla na Harryho koukala, jako by se pokoušel vykroutit z dohody.

*

Když Tezcatlipoca viděl, že si Harry přinesl asi metrového Opeřeného Hádka, se smíchem se s Harrym Přemístil k hoganu Mručícího Medvěda, aby mu ukázal, jak dopadla jeho intrika.

*

Koncem května měl Harry už zapsaná všechna 'proroctví' Kouřového Zrcadla, mnohá dokonce 'ověřená' místními svědky, kteří viděli iluze zvláštních míst v ohni, kde je Tezcatlipoca vyvolal. Proto se Harry se starým šamanem i jeho dcerou rozloučil. Na starém indiánovi už bylo znát tělesné chátrání způsobené pokročilou rakovinou a Harry se oprávněně obával, že se narození svého vnuka už nedožije… Na Čisté Vodě už začínalo být znát její těhotenství a Mručící Medvěd byl skoro denním hostem a tvářil se, že chce Harrymu co nejrychleji vidět paty.

Proto Harry zaklel mladého Quetzalcoatla kouzlem 'Hibernatus!' a spolu s oběma pistolemi a municí ho zašil do toho utajenějšího z očarovaných měšců. Jen díky zvláštním kouzlům ho mohl mít šanci propašovat až do Británie…

*

Přemístil se do bystrozorského ústředí v Houstonu, odkud odcestoval Letaxovou sítí do New Yorku. Tady plánoval na letišti LaGuardia nasednout na nejbližší možný let do Londýna, aby začal konečně řešit své tamní záležitosti…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6) Červivé Jablko

Kapitola 6) Červivé Jablko

V New Yorku vypadl Harry z krbu do místnosti, ve které čekal mezi jinými lidmi také bystrozor George Wongunson. Když ho Harry uviděl, došlo mu, že jsou potíže…

„Pane Pottere, lituji, ale musím vás připravit o nějaký váš drahocenný čas,“ řekl Harrymu. „Všechny, kdo mají dost slušné bojové schopnosti a nejsou vázáni jako bystrozorové jinde potřebujeme tady na zvládnutí potíží na Deep Way. Víc vám vysvětlím, až budeme všichni na místě.“

S těmi slovy ukázal shromážděným ke dveřím.

*

Prošli chodbou do dveří označených Auror Briefing Room.

Tam čekalo ne rozestavěných židlích plno dalších čaroděj, vesměs ne starších, než čtyřicet let.

Když se Harry a ti, co jej doprovázeli, usadili, začal bystrozor mluvit.

„Pro ty, kdo mne neznají, jsem George Wongunson, velitel bystrozorů v New Yorku. Mrzí mne, že vás ‘Velké Jablko‘ nemohlo uvítat lépe a lituji, že jsme museli překazit vaše plány, ale potřebujeme teď najednou víc lidí pro vyčištění Deep Way. Někdo si tu hraje s nepovolenou magií a zamořil místní čarodějnou čtvrť krysodlaky, které si nejspíš nadělal z obyčejných potkanů. Těch je tu jako v každém městě nespočet. Vašim úkolem bude jednak trochu odlevit našim bystrozorům, jednak co nejvíc těchhle mrch pozabíjet a pokud najdete čaroděje, co je vypouští, chytit ho nebo zabít…“

Na chvíli se odmlčel, aby oděkud, jakoby ze vzduchu, vytáhnul mrtvolu obrovské krysy, která byla větší, než pořádná kočka.

„Vybrali jsme sem ty, kdo jsou bez příbuzných a mají aspoň jakés takés bojové zkušenosti. Po dobu vaší služby zde budete mít pravomoc opravdového bystrozora, ale budete pracovat ve trojicích, vždy dva z vás a jeden zkušený místní bystrozor. Pokud by ten v nějakém souboji padnul, nebo byl neschopen pokračovat ve velení, ten zkušenější ze dvojice bude velet a mít zodpovědnost do příchodu posil nebo do vašeho návratu na základnu. Doufáme, že celá tato nepříjemná situace nebude trvat déle, než dva nebo tři týdny. Nějaké dotazy?!“

Dotazů bylo dost, ale žádný nebyl k podstatě věci.

„Jaké vybavení a jaký žold dostaneme?“ zeptal se Harry.

„Plat bude pět galeonů na den a přiměřené výlohy…“ odpověděl Wongunson. „Vybavení – hůlky máte doufám vlastní, v nejhorším vám zaplatíme za zničenou. Od nás dostanete kromě vysílačky a komunikačního zrcadla každý pistoli Colt Hunter dvaadvacítku na ty krysodlaky a Colt M devatenáct set jedenáct pětačtyřicítku proti lidem nebo něčemu podobnému. Munici si nafasujte ve skladu, budete ale hlásit, na co jste jí vystříleli… Nevíme zatím, jaké kouzlo použít proti těm krysodlakům, ale dost spolehlivě je jde zabít stříbrnou kulkou a to i z malorážky. Ale jsou to zatraceně mrštné bestie. Abych nezapomněl, ti, kdo měli zabijácké kurzy u Joe Kowalskiho, ti budou muset po dobu pobytu v New Yorku zapomenout na nařezávání střel, to tu nedovolujeme ani bystrozorům…“

Ještě se chvíli dohadovali, ale Harry to skoro neposlouchal. Sice se chtěl stát bystrozorem, ale ne za těchhle okolností a v téhle chvíli. Snad to stihne, dva nebo tři týdny ještě v rezervě bez problémů má, jen ho nesmí zadržet kvůli ministrovi Gambinemu.

Zašel do skladu a nafasoval obě pistole, vysílačku a komunikační zrcadlo. Oproti tomu, které používali jeho otec se Síriusem, tohle umožňovalo rozhovor více lidem. Malorážkovou pistoli bylo možné použít také proti lidem, ale jeden musel vědět, kam se trefit a zasažený se přestal hýbat pomaleji.

Ubytovna pro svobodné bystrozory měla pokoje po pěti lůžkách, takže na manipulace s tím tajnějším ze svých utajených měšců mohl rovnou zapomenout…

*

Střelecká příprava spočívala v tom, že jim do palebného prostoru vypustili potkany, které zasáhnout malorážovou pistolí byl zpočátku doopravdy kumšt. Někteří z kolegů to vyřešili tak, že si opatřili ze skladu brokovnice a doufali, že se krysodlaky podaří přimět, aby zaútočili v natolik velké skupině, aby to stálo za brokový náboj…

*

Jejich úkolem bylo 'šlapat chodník' na Deep Way a vyptávat se lidí, jestli někde nezahlédli nějakého krysodlaka. Za tři dny hledání jich v různých sklepích už postříleli víc, než dvacet a to byla jen jejich trojice. Podle narůstajícího počtu jejich nálezů při postupu směrem k asijské části se zdálo, že odtamtud buď jsou vypouštěni, nebo se tam hromadí, protože je tam někdo posílá.

„Co sem lezete, tohle je NAŠE území!" osopil se na Harryho trojici Číňan, když směřovali pátrat do asijské části Deep Way.

„Tady je Amerika!" konstatoval Harry a namířil na kverulanta hůlku. „Uhněte nám z cesty!"

Asijci se rozešli, ale dělali okolo nich hlouček vyprázdněný jen v nejbližším okolí bystrozorů. Tuhle znervózňovací taktiku tady používali natolik často, že to bystrozorové už ani nevnímali. Teď měl ale Harry dojem, že je to jiné, než jindy, ani sám nevěděl proč. Brzy se mělo setmít a byli v jednom z úseků Deep Way, odkud a kam nebylo možné se Přemístit. Nad Deep Way se schylovalo k bouřce, kterou nedoprovázal žádný déšť a která ani nějak přímo neovlivnila svět mudlů mimo ulici čarodějů. Bylo to jakési vybití nashromážděné magické energie, o kterém se předpokládalo, že je víceméně přirozeného původu, nebo jej přinejmenším nikdo neřídí.

Deep Way se dost lišila od dlážděné starobyle vyhlížející Příčné ulice. Tady bylo vidět, že jste v Americe a okolo byla řada mrakodrapů, které měly svou vlastní magickou ochranu a na mnohých visely neonové nápisy. Tady v asijské části byly nápisy často v čínštině, japonštině nebo korejštině.

Trojici velel Nikolaos Janis, Řek ve druhé generaci v Americe. Byl dost líný a Harrymu připadalo, že i neschopný. Velkou většinu zastřelených krysodlaků měl na kontě buď třetí nešťstník, Howard Brown, nebo Harry, přesto ale museli Janise poslouchat, protože byl ustanoven jako velitel. Kdyby byl Harry měl možnost číst některou knihu ze Zeměplochy, označil by ho jako seržanta Tračníka. Dalo se celkem spolehlivě poznat, kdo z místních prodejců různých potravin a pochutin má ‘něco na triku‘ a kdo je ‘čistý‘. Ti ‘čistí‘ při spatření Janise zmizeli, aby mu nemuseli dát najíst, ti ‘druzí‘ mu s povzdechem připravili gáblík na účet podniku…

Harry měl narůstající podezření, že na tenhle relativně rutinní úkol vyčlenili druhou až třetí třídu bystrozorů, které tu v New Yorku měli. Toto podezření se změnilo v jistotu právě ten bouřlivý večer. Asijci, které před chvílí rozehnali, se náhle znovu shlukli okolo a vzduchem začalo krom smrtících kleteb létat i olovo a stříbro. Když Harry viděl svůj prostřílený širák válet se po zemi ve chvíli, kdy se všichni tři bystrozorové krčili za dodávkou teď už připomínající víc cedník, než auto, byl celkem rád za to, že alespoň Howard a Nikolaos mají brokovnice. Sám si se dvěma pistolemi připadal proti samopalům a útočným puškám trochu ‘podzbrojený‘.

„Co to je sakra za verbež?!“ uklouzlo mu.

„Podle mého soudu zabijáci z čínské Triády,“ odtušil Janis.

Proti těmhle vrahounům byla ovšem i Cosa Nostra jen taková obchodní korporace s trochu nestandardními metodami podnikání.

Janis toho měl brzy dost a rozhodl se ukázat, že není jen zbytečný vyžírka, ale že to tu trochu zná a proto se Přemístil Číňanům do zad a ukázal jim, jak chutná sekané olovo z brokovnice polykané břichem…

Přemisťování ovšem neovládali jen bystrozorové. Harry si už myslel, že bude klid, protože Nikolaos se vrátil s několika samopaly hozenými přes rameno. Proto zvednul prostřílený širák a opravil si ho kouzlem ‘Reparo!‘. Tentýž moment si ale vybral jakýsi podivný běs k útoku.

Do boku dostal zásah kouzlem, po kterém mu hůlka vypadla z ruky a odhodilo ho to z dosahu od pistolí.

V té chvíli ho už drželo jakési podivné monstrum, vzdáleně připomínající člověka, jenže s beraními rohy na hlavě a dlouhými špičáky v horní čelisti, které mu přečnívaly jako upírovi z béčkového hororu.

Harry nestihnul udělat nic jiného, než chytit ho pravou rukou za roh, který se mu pokoušel vrazit do oka a odtlačovat jeho zuby od svého krku. Levou rukou držel jeho pravačku s nějakým magickým udělátkem. V té chvíli mu nezbývalo nic jiného, než použít Dotyk Smrti. V magické bouřce, ktrá nad Deep Way panovala bylo toto kouzlo silnější, než Harry i kdokoli jiný mohl jen očekávat a tak za sebou nechal jen pošramocenou lebku svého mrtvého protivníka a ve stavu jakéhosi bojového transu se beze zbraně vydal směrem k budově, nad kterou se honilo nejvíc blesků…

Byla to budova Mandžuské Magické Ústřední Dovozní Společnosti, ale to se Harry dozvěděl až později. Stejně jako to, že slouží jako krytí vedení Triády v New Yorku.

Zahlédl z budovy vycházet jednoho bystrozora, který, když uviděl postavu s rukama planoucíma přetrvávajícím kouzlem Doteku Smrti Harryho raději omráčil.

Když přišel k sobě, stáli nad ním kromě toho bystrozora i Janis s Brownem, kteří měli jeho zapomenuté zbraně. Zátah už totiž skončil a Harry by svým příchodem mohl jedině rozpoutat zmatek, který by mohl napomoci k těku zadrženým gangsterům…

*

Od Grega Holsona, který byl známý jako místní bystrozorské eso, se Harry dozvěděl, že celé jejich působení bylo křoví pro zátah v Mandžuské Magické Ústřední Dovozní Společnosti proti vedení místní pobočky Triád. Během akce se podařilo zabít dokonce i neblaze proslulé Tři Praotce, staré prohnané vůdce gangu, kteří měli na svědomí spoustu prolité krve a nařizovali občas mučení svých protivníků, takové, proti kterému byly i Voldemortovy metody mírné…

*

Po úspěchu bystrozorů při likvidaci Tří Praotců z Triády se situace na Deep Way znatelně uklidnila a Harry měl párkrát i volno, které využil k tomu, aby si připravil odlet a zajistil školné pro syna, kterého snad porodí Čistá Voda

Skřeti z filiálky Gringottovic banky na Deep Way potvrdili, že jeho synovi zajistí zaplacení školného ve škole magie dle jeho vlastního výběru a jen si vyžádali pramen Harryho vlasů, aby mohli magicky prověřit, že žadatel je skutečně Harryho potomek.

Na letišti zjistil, že dostat místo na let do Londýna nebude velký problém ani na poslední chvíli (rok 1981), takže protože nevěděl, kdy ho konečně uvolní z kontraktu na bystrozora, žádný konkrétní let si zatím neobjednal.

*

Mezitím se ale schylovalo k potížím, o kterých Harry věděl, jen doufal, že jim nějak pokud možno nenápadně unikne. Podle zákona ‘svinstva v přírodě‘, který tak hezky definoval Murphy, se to samozřejmě zhatilo…

Nastal patnáctý červen a s ním přišel ten dlouho očekávaný zvrat, totiž zatčení ministra Nicollo Luigiho Gambineho. Veškerý tisk pro magickou komunitu byl téhle události plný. Brzy měl začít zasedat Starostolec ve Washingtonu, který si vzal za úkol rozkrýt všechny minstrovy machinace, finanční i jiné.

Harry tušil, že je zle, začínal mít pocit, jako kdyby se okolo něj zavírala klec…

*

Nikolaos Janis vytáhnul ze svodky zatykačů jeden s Harryho tváří na fotografii.

„A hele, náš hrdina je hledaný pro spoluúčast na finančních machinacích bývalého ministra Nicolo Gambineho. Tak mi podej hůlku a pistole!" řekl a namířil na Harryho vlastní hůlku.

Harry se strašlivými kletbami pronášenými v duchu vykonal požadované a pak jen bezmocně přihlížel, jak ho Christos táhne směrem k celám. Napadlo ho, jestli nemá použít Dotek Smrti, ale neuměl ho použít tak, aby eventuální objekt zůstal naživu a nechtěl, aby se o jeho smrt pokoušeli všichni New Yorkští bystrozorové.

Do cesty se jim postavil velitel George Wongunson:

„Podejte mi jeho hůlku!" přikázal Janisovi.

Když bystrozor svému veliteli podal Harryho hůlku, ten jí použil a vrhnul na něj kouzlo: „Obliviate!" a uspávací kletbu: „Mdloby na tebe!"

Hůlku podal Harrymu a hbitě zachytil hroutícího se bystrozora v podpaždí.

„Pomožte mi ho odnést sem, to je odpočinková místnost, momentálně prázdná. Najdu ho za tři hodiny a všichni budou jeho stav připisovat uprchlému Harveyi Potterovi. Takže vám doporučuji urychleně se Přemístit na LaGuardia a odletět ze země. Víc času vám bohužel zajistit nemohu…"

„Proč to vůbec děláte?!" zeptal se Harry.

„Vím, že máš nějaký úkol týkající se Voldemorta," odpověděl šéf bystrozorů. „To, že zatkli Gambineho neznamená, že tě mají uvěznit a pak s omluvou pustit až když už bude po všem…"

Harry se tedy Přemístil na letiště LaGuardia.

*

Zahlédl několik hlídkujících bystrozorů, pátrajících mezi cestujícími po čarodějích, ale zdálo se, že si ho zatím nikdo nevšimnul. Zašel tedy k přepážce PanAm.

„Kdy máte nejbližší let do Londýna nebo Edinburghu?" zeptal se úřednice za přepážkou.

„Do Edinburghu startujeme během patnácti minut, ale to nestačíte odbavit. Do Londýna startujeme za necelou hodinu a půl. Máme ještě dvě volná místa v turistické třídě, ale jedno je nad křídlem a druhé těsně u záchodku, žádné není to u okénka…"

„V pořádku, stejně je noc," odtušil Harry. „Z okna se budu dívat možná na zpáteční cestě…"

„Dobrá pane…" řekla úřednice.

„Harvey Potter," odpověděl Harry a podal jí svůj americký cestovní pas a kreditní kartu Morganovy banky.

Úřednice vytočila telefon a chvíli do něj hovořila. Vytočila ještě jedno číslo a hovořila ještě kratší dobu, pak se otočila k Harrymu a usmála se na něj:

„Ještě tady jeden podpis prosím. Naše hosteska vás odvede k odbavení. Přeji vám příjemný let. Doufám, že na spáteční let použijete opět naši společnost PanAm."

Odkudsi přišla hosteska oblečená v barvách společnosti PanAm, aby Harryho odvedla k terminálu.

„Vaše zavazadla jsou kde pane?!" zeptala se trochu udiveně.

Harry ukázal malý tlumok přes rameno.

„Co budu potřebovat si doufám dokoupím na místě."

„Velmi dobře, pane. Tohle může cestovat s vámi jako příruční."

Cestou je náhle zastavil Greg Holson s napřaženou hůlkou. Namířil ji na hostesku a ta zůstala stát se skelným výrazem v očích.

„Kam myslíš, že jdeš, Pottere?!" zeptal se bystrozor podrážděně.

„Do letadla do Londýna," odpověděl Harry s klidem.

„Máš přeci být zatčený, kvůli tomu s Gambinem…" bystrozor vytáhnul komunikační zrcátko, ale nepřestával na Harryho mířit hůlkou.

V zrcátku se objevila Wongunsonova tvář.

„Pane, chytil jsem Harveye Pottera, chtěl zdrhnout do Londýna!" hlásil mu.

„Ne nechytil, vůbec jsi ho dneska neviděl," řekl mu ze zrcátka Wongunson. „Je to složitější, ale nebudeme zaplétat naše New Yorkské bystrozory do problémů těch z Washingtonu, když nám ani neposlali posily proti krysodlakům!"

„Rozumím pane! Dobře pane!" odpověděl Holson. Podíval se na Harryho trochu vzteky zúženýma očima. „Dobře, Pottere. Pravda je, že jste nám tady pomohl a že to obvinění vypadá dost nevěrohodně. Stejně se mi na vás něco nezdá, ale to už teď bude starost Britů. Šťastnou cestu!" dodal ještě znechuceně a odmávnul hostesku, aby opět vnímala.

„Pane, jestli se chcete rozloučit s naším cestujícím, tak pojďte s námi. On musí spěchat, aby mu neulétlo letadlo," řekla hosteska bystrozorovi, kterého si všimla až teď.

„Ale ne, stačí říct: Šťastnou cestu!" zopakoval Holson.

„Díky Gregu! Měj se fajn!" popřál bystrozorovi Harry a došel se konečně nechat odbavit.

Rám ani rentgen nenašly Harryho očarované měšce s věcmi, takže se mohl přesunout do nástupního tubusu. Tam předal letušce palubní lístek a ta mu ukázala, kam si má jít sednout.

„Vážení cestující, hovoří k vám kapitán letadla. Vítám vás na palubě Boeingu sedm dva sedm New York - LaGuardia do Londýna - Hethrow, let bude trvat…" unavený Harry si nevyslechl ani celé hlášení palubního rozhlasu a usnul jako špalek. Probudila ho letuška na podávanou večeři a o pár hodin později ještě palubní rozhlas, který vyburcoval všechny spáče, aby si prý vychutnali let letounu proti vycházejícímu Slunci.

Anglie Harryho přivítala celkem obvykle, totiž deštivým počasím a mlhou…

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7) Konečně Albion

Kapitola 7) Konečně Albion

„Důvod návštěvy ve Velké Británii?" zeptal se mudlovský imigrační úředník.

„Turistika," ujistil ho Harry.

Když se úředník ujistil o návštěvníkově solventnosti, popřál mu příjemný pobyt.

*

Přede dveřmi letiště Harryho zadržel bystrozor, shodou okolností to byl zrovna Pošuk Moody, zatím ještě s oběma očima vlastníma.

Pošuk Moody mávnul hůlkou a oba se náhle octli v pološeru nevábné místnosti.

„O téhle místnosti nemá nikdo na celém letišti ani páru, pokud nepočítám bystrozory," ujistil Harryho Pošuk. „Vaše jméno, pane…" zeptal se Harryho a ukázal odznak bystrozora.

„Tohle najdu v každé třetí krabici s ovesnými vločkami," konstatoval Harry. „Nemáte nějakou věrohodnější legitimaci?!"

Pošuk mu ukázal legitimaci s magickou fotografií, která ukazovala hrozivé grimasy.

„Harvey Joseph Potter," připustil Harry a ukázal bystrozorovi svůj americký cestovní pas. „A vy račte být?!"

„Alastor Moody, bystrozor. Jaký je váš důvod k návštěvě Británie?" zeptal se už dost podrážděně Pošuk.

„Turistika," zopakoval Harry.

„Opravdu je vaším důvodem turistika?!"

„Ano, vždyť kvůli tomu tu vystoupili tři čtvrtiny pasažérů letadla. Jen tak čtvrtina je tu za obchodem…"

„Ale vy jste mezi nimi jediný čaroděj!" obvinil ho Moody.

„A to je trestné?!" zeptal se Harry.

„To ne, ale…" Moodymu se Harry nějak nezdál.

„Jestli to ale není trestné, z jakého důvodu mne tu zadržujete?!" nenechal Harry bystrozora domluvit. „Pokud vím, turistika je stále ještě povolená. Přiletěl jsem sem porozhlédnout se tu, možná udělat také nějaké nákupy."

„Mhmmm," Pošuk tak nějak zavrčel. „Doufám, že se tu nechystáte zapojit do našich současných obtíží…"

„Myslíte toho čaroděje, co si říká lord Voldemort?" zeptal se Harry. „Když chtěl podnikat u náš, ministr kouzel Gambino mu vzkázal, že nemá na území Spojených Států co pohledávat."

„Ale Gambino prý teď sedí v base…" řekl Moody.

„Ano, za účast na 'čištění' peněz své mafiánské rodiny se dostal do Quedee, ale toto jeho obvinění nic nemění na tom, že rozhodnutí amerického Ministerstva Kouzel s Voldemortem nijak nespolupracovat a nedovolit mu ani vstup na území Spojených Států je nadále platné…"

„Vy nemáte možnost kontrolovat celé vaše území, abyste mu tam zabránili přicestovat!" odporoval bystrozor. „Ze strany vašeho Ministerstva je to jen proklamace."

„To je docela dobře možné…" připustil Harry. „Nevím přesně, o co vám jde, ale…"

„Jde mi o to, aby se z vás nestal další spolupracovník tohoto zločince ani jeho eventuální další oběť!" řekl Moody.

„Pokud on nechá na pokoji mne, nebudu obtěžovat já jeho," slíbil Harry. Vzhledem k tomu, že se ho za necelé dva měsíce pokusí Voldemort zabít jako ročního kojence, nebude ho Pošuk ani nikdy později moci obvinit, že mu Harry lhal. „Přidávat se k někomu, kdo se prohlašuje za lorda, za šlechtice, je pro mne jako pro občana Spojených Států Amerických zcela nepřijatelné…"

„Hmmm, dobrá," připustil bystrozor. „Budete namítat, když si vás teď ještě trochu prověřím Čidlem Tajností?"

„Namítat budu!" odvětil Harry. „Bude to mít nějaký vliv na to, co hodláte dělat?!"

„Můžete s tím nesouhlasit, můžete s tím polemizovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete…" zabručel Moody a začal okolo Harryho projíždět známou zprohýbanou zlatavou anténou.

„Máte poměrně dost peněz," konstatoval bystrozor, když objevil ukrytý měšec.

„Netušil jsem, že v britském čarodějném světě zvítězili komunisté, takže se bohatství stalo nelegálním," odpověděl nakvašeně.

„To sice ne, ale mnoho bohatých, zvláště čistokrevných rodin s Voldemortem spolupracuje," ani Moodymu, zdá se, nedělalo tak velké potíže vyslovit Raddleovu přezdívku.

„Dobře," řekl bystrozor konečně. První, ten méně chráněný měšec s penězi zřejmě zafungoval podle očekávání, jako návnada dost spolehlivě. „Kde se chcete ubytovat?"

„Prozatím jsem plánoval ten hostinec na Příčné ulici, jak jen se to jmenuje?" odpověděl Harry.

“Děravý kotlík," napověděl Pošuk. „Vy ale máte i na lepší ubytování," namítnul.

„A to znamená, že musím rozhazovat peníze plnými hrstmi, když náhodou nějaké mám?!" kontroval Harry protiotázkou.

„Dobrá…“ Moody nebyl viditelně spokojený, ale snad se to poddá. „Za chvíli mi končí směna, takže až mě vystřídají, Přemístím se tam s vámi.“

Pošukova slova zněla skoro výhrůžně, ale Harry věděl, že se nesmí ani nechat zastrašit, ani prozradit. Moody by mu možná pomohl, ale nejprve by mu musel uvěřit a to bylo nepříliš pravděpodobné. Navíc, použití Obraceče času bylo určitě nelegální a nebyl si jist, jak to Pošuk nebo třeba i Brumbál přijmou.

Do místnosti se přemístil další čaroděj. Harry i Pošuk se k němu okamžitě otočili. Byl to Rufus Brousek. Harry ho viděl o patnáct let později a teď mu ve skutečnosti nepřipadal mladší.

„Frank mi říkal, že tu někoho týráš?“ obvinil Moodyho. „Kdo račte být?!“ obrátil se na Harryho.

„Harvey Potter,“ odpověděl Harry, vyškubnul Pošukovi svůj pas a podal ho Brouskovi.

„Mohl bych vidět nějaký váš doklad o čarodějném vzdělání?!“ zeptal se Brousek.

Harry mu podal své výsledky OVCE.

„Docela slušné, podívej!“ ukázal vysvědčení Moodymu. „Toho bysme mohli vzít i k nám, s takovými výsledy.“

„Jsem občan Spojených Států Amerických!“ zdůraznil Harry.

„To by nutně nemusel být až takový problém…“ řekl Brousek. „Nortman by nám ho možná dovolil zaměstnat i tak.“

Alexander Nortman byl nástupce Nicolo Luigi Gambineho na postu Ministra Kouzel USA. Byl známý tím, že se hrdě hlásil k tomu, že jeho předkové Boston College of Magics and Esoteric Studies založili a před tím působili na Bradavicích, vždy v Nebelvíru nebo Havraspáru. Harry hodlal jeho jméno sice použít jako fiktivního zákazníka na starožitnosti po Godrikovi Nebevírovi a Roweně z Havraspáru, ale v téhle chvíli bude bezpečnější držet pysk.

„Jaké jsou vaše plány tady v Británii, pane Pottere?“ zeptal se Brousek.

„Nejdřív se ubytuju v Děravém kotlíku, pak se uvidí. Rád bych se tu podíval po nějakých starožitnostech…“ Harry hovořil víceméně popravdě, ale tak, aby moc neprozradil.

„Já se tam s ním Přemístím, Rufusi,“ ozval se konečně Pošuk.

„Dobře, ale jestli nemáš nic konkrétního, z čeho bys ho mohl obvinit, tak ho radši nech na pokoji, co?!“ Brousek byl zřejmě v nadřízeném postavení.

Už bez řečí vzal Moody Harryho za ruce a přemístil se s ním na dvorek za Prasklý kotlík.

„Tak možná nashledanou,“ řekl Harry a podal Modymu ruku.

Ten mu sice rukou potřásl, ale mračil se stále…

*

V zšeřelé recepci Děravého kotlíku se Harryho ujal starý Tom.

„Dobrý večer pane, doufám, že se vám bude u nás v Prasklém Kotlíku líbit, já jsem Tom,“ řekl s jemně vrzavou úklonou.

„Těší mne, já jsem Harvey,“ odpověděl Harry a podal Tomovi ruku.

Hostinský se zadíval téměř vyděšeně a podobně na Harryho pohlížela i většina hostů v lokále.

„To nejde, pane, já jsem tu výčepní, vy jste tu host,“ vysvětloval Harrymu panující stavovské rozdíly. „Všichni mne tu oslovují Tome a já je pane…“

„Aha, dobře,“ kývnul hlavou Harry. „Promiňte Tome, já jsem z Ameriky. Harvey Potter.“

„Dobře pane Pottere,“ Tom byl konečně spokojen. „Na jak dlouho si budete přát pokoj?“

„Zaplatím zatím rovnou na čtrnáct dnů dopředu, pak uvidím,“ Harry vytáhnul měšec.

„Dobře, to bude pět galeonů, snídaně je v ceně. Budete chtít pokoj s výhledem na Příčnou ulici nebo do mudlovské ulice?“

„Na Příčnou, raději do vyššího patra.“

*

Tom se sice netvářil tak úplně spokojeně, že host nemá žádná zavazadla, která by mohl vyvléct do schodů, ale neříkal nic.

Když si byl Harry jistý, že je nikdo nemůže slyšet, obrátil se na hostinského:

„Tome, potřeboval bych nějaké malé, nejlépe živé a ne moc drahé ptáky na krmení pro hada. kde bych tady nějaké sehnal?“

„Jestli by vyhovovala holoubata, pojďte se mnou mrknout se na půdu,“ navrhnul Tom, otevřel Harryho pokoj a podal mu klíč. Harry si odložil svůj tlumok na židli a zamknul pokoj.

Na Tomův udivený výraz v obličeji dodal: „Zkušenosti z New Orleans. Co není přibité, to vám tam ukradnou!“

*

Stoupal pak za Tomovými vrzajícími koleny až ke dveřím na půdu, u kterých trůnil mohutný kocour s jediným okem a spoustou jizev.

„To je starý Butch*, půda je jeho hájemství. Když ho pohladíte a nebudete dělat prudké pohyby, ta vám neublíží…“ Tom se tvářil podobně, jako Hagrid.

(*butcher – řezník – Poznámka autora – pokud vám ten kocour připomíná Silvera Stařenky Oggové, je to opravdu on – v mnohovesmíru je jen málo tak dobře vyhraněných postav zvířat…)

Podrbal obludného kocoura za ušima, za což si získal náznak šrámu po jedné pacce. Pak mu kocour obemknul ruku a sledoval ho svým jediným okem s nepříjemně zvažujícím pohledem. Harry neměl odvahu s rukou pohnout.

„Mrrrouk!“ prohlásil pak kocour a nastavil hřbet k podrbání.

*

Z půdy si Harry odnášel tři opeřená holoubata a povědomost o několika dalších hnízdech holubů a také o nepříjemném hnízdě běhnic za třetím trámem.

Vybalil z očarovaného měšce mladého Quetzalcoatla a položil ho do starého kočičího pelíšku, který dostal od Toma. Na kočku rozměrů Butche už musel být trochu malý, ale stočené mládě Opeřeného Hada se tam zatím vešlo.

„Enervate!“ ukázal hůlkou na uspaného Quetzalcoatla.

„To je dosst, žess mě vzbudil!“ konstatoval Opeřený Had. „Mášš něco k jídlu?!“

Harry mu předhodil holoubě, které mládě ihned sluplo.

„Ješště!“ přikázal.

Harry pohodil i zbylá holoubata, takže se za chvíli nacpaný Quetzalcoatl stočil v pelíšku.

„Fajn!“ řekl mu Harry. „Jak ti mám říkat?“

„Matka mi dala jméno Xiphixaotalpa,“ protáhnul Opeřený Had.

„Promiň, to je hrozzně dlouhé, nesstačilo by Xi-Xao?“ zeptal se Harry. „Mě můžeš říkat Harvey.“

„Harvey, Xi-Xao, kam vy lidé pořád sspěcháte?!“ Quetzalcoatl se tvářil nespokojeně. „Ale budižž…“ s tím usnul.

*

Harryho dostihla pásmová únava z letu přes několik časových pásem, takže usnul chvíli po Xi-Xaovi.

Když ho Tom ťukáním a posléze i bušením na dveře upozornil, že jestli chce večeři, má poslední možnost, zjistil Harry, že nejprve bude muset odstranit následky nakrmení Opeřeného Hada a uklidit jeho dost páchnoucí výkaly.

„Buď tu hodný, Xi-Xao, jesstli to půjde, přinessu dalšší holoubata,“ dodal na odchodu do jídelny Děravého kotlíku.

*

Ráno Harry vytáhnul oba Colty, rozebral je a jemně naolejoval jednotlivé součástky. Pak dal obě pistole opět dohromady a prázdné je zasunul do podpažních holsterů. Navlékl si dlouhý kabát a chvíli před zrcadlem cvičil rychlé tasení ‘nasucho‘. Pak obě zbraně nabil municí se stříbrnými střelami, kromě plných zásobníků dal i po náboji do komory a do opaskových pouzder přidal všechny čtyři rezervní zásobníky, nabité rovněž stříbrnou municí.

Tajnější z obou utajených měšců vrátil zase do košile a doplnil utajovací kouzla.

Na dosah levé ruky připnul i postříbřenou dýku. Pak navlékl postarší odřené sako se záplatami na loktech, jaké je v Anglii možné občas vidět u výletníků.

Po snídani si nechal od Toma otevřít průchod na Příčnou ulici, kde zašel do Gringottovic banky.

„Pane…“ oslovil ho strážný skřet u dveří. „Kdybyste mne laskavě následoval!“

Skřet ho poměrně nekompromisně doprovodil do místnosti s řadou drobných trezorků ve zdi.

„Sem si prosím odložte ty pistole!“ řekl Harrymu a podal mu klíček.

Když Harry odemkl trezor a položil tam oba Colty, obkroužil ho skřet Čidlem tajností.

„Ještě ty zásobníky a dýku!“ přikázal skřet.

Když mu Harry vyhověl, kývnul strážce hlavou ke dveřím.

„Pane…?“ řekl s odmlkou.

„Potter, Harvey Potter, přál bych si tu založit novou schránku.“

„Následujte mne, pane Pottere!“ řekl mu tedy strážný. „Mimochodem, víte, že ten váš utajený měšec s penězi nese Stopovací kouzlo? Takové, jaké používají bystrozorové. Máte s nimi něco společného?“

„Jednomu bystrozorovi se na letišti nezdálo, že by měli Američané přilétat jako turisté…“

„Alastor ‘Pošuk‘ Moody!“ odhadnul skřet. „Jestli máte zájem, můžeme vám ty označené peníze vyměnit. Ty, které si tu uložíte, na sebe samy brzo přestanou upozorňovat…“

„Asi budu potřebovat nový měšec,“ dodal Harry.

„Ty dostanete na Příčné po třech galenech leckde,“ odtušil strážný.

Po krátkém pohovoru se skřetím úředníkem a projížďce smrti v Gringottovic vozících byl Harry uživatelem trezoru číslo 99684.

*

Po návštěvě u Gringottových prošel Harry několik starožitnictví na Příčné i trochu pochybné obchody na Obrtlé. Ani u Borgin and Burkes nebylo nic zajímavého, tím méně něco od Godrika Nebelvíra nebo od Roweny z Havraspáru…

*

Druhý den nechal měšec poznačený Stopovacím kouzlem ve svém pokoji a vyrazil znovu projít Obrtlou ulici. Po chvíli, když procházel před krámem s provazy od oběšenců, ucítil, jak se někdo pokouší vyhmátnout jeho neutajený měšec kouzlem…

„Protego – Accio Fur!“ zakouzlil a přitáhnul si amatérského zlodějíčka k sobě kouzlem.

„A hele, Dungu, ty mi jdeš zrovna do rány…“

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8) Malý Visánek

Kapitola 8) Malý Visánek

Mundungus Fletcher byl vždycky jen malá krysa, ale bylo ho možné užitečně využít, protože ho bylo až trapně snadné vydírat. Na střídačku byl zlodějem, překupníkem ‘problematického‘ zboží a hrdinou z nouze.

„My se známe?!“ zeptal se udiveně Harryho.

„Zatím ne,“ řekl Harry přehnaně sladkým tónem a chytil Dunga dvěma prsty levé ruky za trapézový sval na rameni a stiskl nervové zakončení pod ním. Pravou mu držel hůlku kousek od strachy staženého obličeje. Kowalskiho triky obvykle fungovaly…

„Aúú, to bolíí!“ zakvílel neúspěšný zloděj.

Harry neodpověděl a ‘odkormidloval‘ Fletchera do jednoho výklenku ve zdi. Tam oba začaroval zastíracím kouzlem a kletbou “Muffliato!“ se zabezpečil proti eventuálnímu odposlechu. Výraz Mundungusovo obličeje bylo pod zastíracím kouzlem obtížné rozeznat, ale zdál se být dostatečně vyděšený.

„Dostal jsem na tebe dobré reference od svého kmotra,“ řekl Harry víceméně popravdě. „Když potřebuju sehnat ‘speciální‘ zboží, je prý obtížné najít lepšího dodavatele…“

„A co potřebujete pane…“ Dung znal úsloví, že když je někdo silnější, jednej s ním raději zdvořile. „Vynasnažím se…“

„Vynasnažíš se Dungu, vynasnažíš, jen tomu věř!“ Harry se usmál. „Když s tebou budu spokojený, dovolím ti říkat mi Harvey, zatím jsem pro tebe ale Pan Potter!“

Na chvilku se odmlčel. Mundungus si Harryho podezíravě prohlížel.

„Vy jste nějak příbuzný s Jamesem Potterem?“ zeptal se. „Máte podobný obličej, ale…“

„Ale na tom mém je znát moje zaměstnání v Americe,“ dodal Harry. „Sice mi jednoho šéfa zavřeli, ale ještě jich je dost…“ tohle dost otevřené varování před mocí americké větvě Mafie – Cosy Nostry vyvolalo zblednutí Fletcherova obličeje. „Jeden šmejd nám tady kurví obchody a to se nám ale ani trochu nelíbí…“ teď Harry mluvil úmyslně skoro šeptem. Věděl, že takový tichý hlas dokáže při správném využití lidi vyděsit víc. „Nemám moc času, abych si tu všechny fidlátka sháněl sám, takže potřebuju místního ‘znalce‘. Pokud budu spokojený, zaplatím slušně. Seženeš mi armádní plamenomet s dostatkem paliva, bazuku s aspoň pěti náboji a aspoň deset handgranátů, nejlíp obranný vajíčko…“

Mundungusův ohryzek sebou škubnul, jak jeho majitel naprázdno polknul.

„To myslíte vážně?!“

„Až si budu chtít dělat srandu, tak to poznáš!“ ujistil ho Harry. „Máš na to tejden. Bude ti stačit patnáct galeonů jako záloha?“

„Aspoň třicet!“ namítnul Fletcher, který začal být klidnější, když se začalo mluvit o penězích.

„Na to zapomeň!“ Harry se ošklivě usmál a Dung se až otřásl. „To bys toho půlku zkapalnil a nebyl bys k ničemu. Když to seženeš, dostaneš slušně zaplaceno, že se budeš moct do Ohnivý whisky klidně naložit, ale tejden budeš střízlivej!“

Mundungus Fletcher se vyškubnul, když ucítil, že Harry povolil stisk.

„Najdeš mě v Děravým kotlíku,“ informoval ho ještě na rozloučenou Harry. „Jestli mi to neseženeš, najdu já tebe a budu nepříjemnej…“ slíbil ještě, aby Dunga dostatečně motivoval…

*

Když se Mundungus Přemístil pryč, s lehkým úšklebkem se odestřel a vyrazil do mudlovské části Londýna.

Navštívil nemocnici St. Marry’s a pod obnoveným zastíracím kouzlem jí prošel. V jednom operačním sálu počkal, než dokončí operaci pacienta ošklivě pomláceného a pořezaného z autonehody. V jednu chvíli si dokonce všimnul jedné rány, kterou lékař přehlédnul a kauterizoval ji sám nenápadným kouzlem. Když pacienta odvezli na pokoj, vytřel krev, která po něm zůstala a uložil ji do několika prázdných lahví od fyziologického roztoku. Totéž zopakoval ještě na několika sálech, teď většinou už ‘použitých‘, ke ušetřil trochu práce sanitářům.

Ve sklepní spalovně našel také jednu amputovanou ruku, kterou ‘zabavil‘ rovněž.

Než Mundungus Fletcher sežene objednané ‘zboží‘, uplyne určitě dost času, který by měl využít k práci, na kterou nebude potřebovat tak těžký kalibr…

*

Na Příčné pořídil dva páry ochranných pracovních rukavic z dračí kůže. Měl podezření, že při plánované 'práci' nejspíš oba páry zničí…

V prvotřídních pomůckách pro famfrpál koupil koště Stříbrný šíp. V Harryho 'vlastní' době to už byla zastaralá kuriozita, ale teď ještě bylo dostatečně moderní, aby se prodávalo a ne až extravagantní, aby bylo nápadně drahé, když si ho někdo chce koupit. Sice tedy byly v prodeji i novější modely, ale tenhle se podobal jeho oblíbenému Kulovému Blesku asi nejvíc…

V Děravém kotlíku si na Harryho už zvykli, konec konců, viděli tam už větší exoty. S koštětem prošel nahoru na pokoj, kde ho opatrně zasunul do nového očarovaného měšce. Přihodil tam pár drobností, zkontroloval zbraně a zaskočil na půdu pro další holoubata.

Po nakrmení Xi-Xaa se Přemístil na hřbitov v Malém Visánku, kde si připomněl nepříjemné okamžiky, kdy byl připoutaný k náhrobku a Červíček mu ‘pouštěl žilou‘…

*

Prošel hřbitov, aby si udělal za denního světla představu o cestách a místech. Nedaleko Raddleovic hrobky našel čerstvě vykopanou jámu, která na svého 'nájemníka' teprve čekala.

Zakryl se opět zastíracím kouzlem a vyklouznul ze hřbitova ven. Prošel vesnicí a vylezl na kopec, kde byl první cíl jeho návštěvy. Za denního světla hodlal projít Raddleovic statek, jestli tam náhodou není ukrytý pohár Helgy z Mrzimoru, ale nedělal si moc velké naděje.

„Padejte vodsud, zmetci!" vykřikoval prošedivělý, kulhající, vyhublý staroch.

Harry si ho pamatoval ze svého snu tenkrát v roce boje o Pohár tří čarodějů. Voldemort tohohle neškodného staříka zamordoval čistě pro potěchu z vraždění a možná taky kvůli vytvoření viteálu ze své hadí samice Nagini.

Když po třech hodinách prolézání poněkud zpustlé budovy Raddleova statku Harry zkonstatoval, že toho má tak akorát dvě patra nad hlavu, sešel dolů do vesnice. Rozhodl se zajít k místní odbočce nejrozšířenější informační služby.

*

Hospoda v Malém Visánku měla podivný název U Oběšence a místní štamgasti na zvědavého městského mladíka zahlíželi s velkou nevolí.

„Kdysi se tu měla udát podivná vražda," říkal Harry. „V Londýně se sice vražděj každou chvilku, ale čtenáři si stejně rádi přečtou dobře napsanou knížku o tom, jak někdo nedokázal určit, proč naprosto zdraví lidé najednou natáhli bačkory…" Harry se tvářil jako potměšilý spisovatel šestákového braku, který nemá o svých čtenářích a zvlášť o jejich inteligenci to nejlepší mínění, ale když ho platí, tak co by jim bránil.

Když zaplatil druhou rundu místního černého piva, nálada trochu roztála.

„Všichni tenkrát podezírali Franka Bryceho, to byl sluha na Raddleově statku…" místní se rozhovořili a Harry zadoufal, že si na Ministerstvu kouzel nikdo nevšimne nenápadného nonverbálního použití Uklidňovacího kouzla na náštěvníky krčmy.

Harry dostal k obličeji staříka jméno, zdvořile vyslechl spoustu žvástů, které místní pod vlivem zvyšujícího se množství vypitého piva vypověděli a předstíral, že si přitom dělá poznámky.

„Děkuju vám všem, přátelé," řekl na odchodu. „Jestli mi tu knihu opravdu vydají, neopomenu se zmínit o milých lidech v Malém Visánku."

Frank Bryce, bývalý sluha a současný dobrovolný (nebo samozvaný) hlídač na Raddleově statku návštěvy nemíval. Proto ho překvapilo, když na jeho domovní dveře kdosi zaklepal.

„Pan Frank Bryce?" zeptal se ten podivně zjizvený mladík. „Rád bych s vámi mluvil o tom, co se stalo rodině Raddleů…"

„Vypadněte vodsud!" zařval stařík. „Zavolám na vás policii, jestli mě budete s tou starou záležitostí obtěžovat!"

„To nebude nutné, pane Bryce," odpověděl mu Harry. „Já na rozdíl od policie VÍM, že jste vraždu rodiny Raddleů nespáchal, protože pachatele znám…"

Tohle starocha zarazilo.

„Poďte teda dál!" řekl poměrně nevrle. „Dáte si čaj, dělám si ho taky?"

„Děkuji, pane Bryce, to by bylo od vás velmi laskavé."

Když vešel dovnitř, Frank mu náhle přitiskl holí krk ke dveřím.

„Tak co víš?!" zařval na něj a naprskal mu přitom do obličeje.

„V první řadě vím, že je od vás nerozumné, abyste se mnou jednal takto neuctivě," řekl Harry a vytáhnul hůlku. „Reicére!" odrazil jeho hůl od svého krku.

„Co to bylo?!" staroch byl opravdu vyděšený.

„To bylo kouzlo, jestli vám to nedošlo. A rodinu Raddleů zabilo taky kouzlo. O dost silnější a opravdu zlé, ale kouzlo," vysvětlil Harry. „Neviděl jste tam někoho?"

„Takový černovlasý mladík, byl vám trochu podobný…" Frank koukal dost vyděšeně.

„No, já to nebyl," ujistil ho Harry. „Asi mne nemá rád, mám od něj tohle," ukázal jizvu.

„Taky kouzlem?!" zeptal se Bryce.

Harry přikývnul.

„To ale není důležité. Důležitější je, že od vás potřebuju nějaké informace. Neviděl jste někdy v domě Raddleů nebo jinde velký, starobyle vyhlížející pohár s rytinou jezevce nebo jezevců?"

„Ne, nikdy. Je to důležité?!" Frank na mladíkovi visel očima.

„Ano je," přikývnul Harry. „Mimochodem, ten mladík byl syn Toma Raddlea. Pomstil se tak za smrt své matky Merope, kterou Tom Raddle nechal těhotnou bez prostředků a pak se mstil a mstí celému světu za jakési 'ponížení' života v sirotčinci. Kdyby byl jeho otec aspoň natolik slušný a čestný, že by se nezřekl své odpovědnosti za dítě, které jí ‘upletl‘, spousta lidí by ještě zůstala naživu… No, už jsem vás zdržel dlouho a je mi opravdu líto, že to musím udělat, ale je to nezbytné. Obliviate!" namířil na staříka hůlkou a pozměnil mu paměť.

„Vyhněte se každému podivnému člověku, který bude mít rudě zářící oči a nozdry jako má had," zašeptal očarovanému starci ještě do ucha.

Frank Bryce pak nechápavě zíral na stůl, kde stála půllitrová láhev skotské a ležely dvě pětilibrové bankovky. Netušil, proč má nejasný pocit, že se mu na jedné straně ulevilo a na druhé, proč má najednou cítit až panický strach z hadů a lidí s červenýma očima…

*

Když se setmělo, došel Harry na hřbitov k hrobu Toma Raddlea.

“Excavátio et Subcernére!" vyslovil Harry zaklínadlo.

Hrob Toma Raddlea se náhle začal sám od sebe vyprazdňovat na velkou hromadu, na menší na malém náhrobním kameni se vršily kosti a kůstky z Raddleovy mrtvoly. Konečně tam zůstala jen prázdná jáma. Harry tam hůlkou přemístil hlínu z nového hrobu, který našel přes den a hromadu hlíny z Raddleova hrobu přesunul pohybem hůlky na místo u nového hrobu. Ještě několik pohybů hůlky a žádný mudla nic nepozná…

„Contundére!" rozdrtil kouzlem Tomovy kosti na malé kousky, které pohybem hůlky zametl do nevelkého papírového sáčku.

Ten uložil do očarovaného měšce. Pokud by se někdo pokoušel o kouzlo, které v Harryho čtrnácti letech vrátilo Voldemorta zpět na svět, bude mu chybět významná a snad i nutná přísada…

*

Došel k troskám Gauntovic chajdy, necelou míli od Malého Visánku, kousek od cesty do Velkého Visánku. V troskách cítil přítomnost magické moci. Z očarovaného měšce vytáhnul amputovanou ruku a položil ji na zem.

„Reviviscére!" oživil ji pak Harry.

Pohyby hůlky jí ovládal jako autíčko na dálkové ovládání. S hůlkou ruku spojovalo úzké namodralé světelné vlákno, které se všelijak kroutilo.

Vidět prostřednictvím něčeho, co nemá pro vidění žádné specializované orgány, je sice obtížné, ale v kouzelnickém světě ne nemožné. Dascalescu byl vynikajícím učitelem Černé magie a Harry se pilně snažil do oboru proniknout. Proto brzy mezi rozpadajícími se trámy a cihlami objevil zaprášený prsten s černým drahokamem a ‘Viděl‘, že je okolo něj opředena síť ze zelených světelných vláken čarodějné pasti.

Opatrně se oživenou rukou proplétal mezi vlákénky, až se mu podařilo navléknout prsten na jeden prst. V té chvíli se světelné vlákno spojující amputovanou ruku s jeho hůlkou začalo zmítat a zářit zeleně. Harry oživenou rukou dokázal ještě mrštit pryč z trosek a přerušit spojovací kouzlo.

„Ignis!“ zapálil kouzlem trosky.

Doutnající ruku uhasil proudem vody z hůlky: „Aquamenti!“

Natáhnul si na ruce ochranné rukavice z dračí kůže.

*

Pan Marvin Twinstead se ze strašlivé noční můry probudil děsivou bolestí. Nejprve prostě jen cítil bolest v ruce, kterou si při autonehodě zranil tak těžce, že ji v St. Mary’s amputovali, teď se k tomu přidal ještě nesmírně živý pocit pálení. V noční můře viděl, jak se jeho ruka prohrabává jakýmisi troskami a haraburdím, když najednou došlo k zelenému záblesku doprovázejícímu děsnou bolest. Neartikulovaně křičel.

Sestra Parkerová zařvala: „Doktore, pan Twinstead má bolesti, honem!“ Pak vběhla do nemocničního pokoje, kde se snažila udržet zmítajcího se pacienta na lůžku.

To už dorazil doktor Medderwick a injekce trochu přehnané dávky xylazinu odeslala pacienta do bezvědomí, ze kterého se probral až po více, než šestadvaceti hodinách. Nicméně se nezdálo, že by chtěl nemocnici žalovat pro zanedbání péče a vůbec nic si z kritické noci nepamatoval, takže Nemocnice raději celou věc dál nerozváděla…

*

Harry sundal z ohořelých zbytků amputované ruky prsten rukou navlečenou do pevné rukavice. Rukavici pak svléknul tak, že ji obrátil naruby a prsten nechal uvnitř jako v sáčku. Rukavici ještě zajistil provázkem a uložil do očarovaného měšce. Spálené zbytky ruky přidal do pytlíku ke kostem Toma Raddlea staršího, nasednul na koště, vytažené z měšce a stále krytý pod zastíracím kouzlem odlétl směrem na západ…

*

Chvíli po Harryho odletu se u spáleniště objevili dva bystrozoři.

„Spálené je to důkladně!“ prohodil Moody. „Cítím jen ozvěny použitých kouzel černé magie.“

„Dali nám vědět pozdě,“ konstatoval Longbottom. „Když jde něco přes úředníky… Kdo tu vlastně bydlel?“

„Už dlouhá léta nikdo, ale před tím dědeček Ty-Víš-Koho,“ před většinou lidí Pošuk Voldemorta radši nejmenoval, aby se zbytečně necukali.

„Myslíš, že je to něčí pomsta?“ Frankův dotaz byl trochu nemístný.

„Bez důkazů vím to samé, co ty, jdem zpátky na ústředí!“ rozhodnul Alastor…

*

Harry nad Irským mořem uletěl asi dvě míle od pobřeží. Pak otevřel sáček s kostmi a zbytky ohořelé ruky. Všechno vysypal do vln a papírový sáček vyhodil také. Sledoval, jak se suchá drť z kostí nejprve vznáší v měsíčním světle a po nasáknutí vodou klesá pod hladinu…

Pokud by to bylo famfrpálové utkání, právě uhrál dvacet bodů. V téhle ‘hře‘ jde ale o lidské životy, přesněji o mnoho lidských životů…

Dolétl zpět k pobřeží, odkud se Přemístil zpět k Děravému kotlíku…

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9) Rychlejší, než R.A.B.?

Kapitola 9) Rychlejší, než R.A.B.?

Během týdne, který dal k Mundungusovi dispozici na opatření zbraní, se Harry ještě znovu pokoušel získat si důvěru starožitníků na Příčné a ‘vydolovat‘ z nich nějaké adresy sběratelů starožitností mezi britskými čaroději. S několika sběrateli se dokonce i setkal v obchodech, ale nic nevedlo k cíli. Nejspíš bude muset najít přímo ústředí Smrtijedů. K tomu bude ale potřebovat mít Luciuse Malfoye zatčeného a po ruce nebo Severuse Snapea pěkně bez možnosti se vylhat případně hledat ochranu u Brumbála. Harry Snapea podezíral, že nebyl ve skutečnosti ani Brumbálovým agentem u Voldemorta, ani Voldemortovým u Brumbála, ale že vždy byl na jediné straně, totiž na straně Severuse Snapea. Díky schopnostem svého analytického mozku dokázal lépe, než mnozí jiní určit, kdo je zrovna momentálně silnější a díky schopnosti Nitrobrany dokázal, že mu představitelé obou stran konfliktu celkem důvěřovali…

Když se vyptával na sběratele u obchodníků, nikdo mu Malfoye nedoporučil a když Harry o Malfoyovi promluvil sám, nikdo mu neodpověděl jinak, než vyhýbavě. Malfoyovo smrtijedství muselo být tedy obecným tajemstvím stejně jako byl obecným tajemstvím nemilý fakt, že s ním úřady nic nedělají. Harry doufal, že jestli se dostane k Voldemortovu sešitu, dostane Malfoye seniora do Azkabanu na dost dlouhou dobu, pokud už ne rovnou na doživotí…

*

Tom se tvářil dost nesouhlasně, když ten den přišel za Harrym na pokoj.

„Máte tu návštěvu, pane Pottere,” řekl Harrymu. „Mundunguse Fletchera ale nikdy nepouštim dovnitř, jen do výčepu, okrad by hosty…”

*

„Pojďte se mnou, pane Pottere!” Mundungus mluvil divadelním šeptem, po kterém ho muselo slyšet celé osazenstvo Děravého kotle.

Dung byl známý tím, že když s ním jeden obchodoval, musel si pak raději přepočítat i prsty, ale s tím už Harry počítal předem.

*

Fletcher najal dva mladíky z Obrtlé jako své budoucí učně a s nimi ukradl vojenský jeep. Vyměnili poznávací značku, aby číslo kradeného vozu příliš nerozčilovalo policii nebo vojáky. Dung vyrobil slušný falzifikát akvizičního rozkazu a navléknul se do uniformy seržanta-majora. ('Starší' seržant - zvláštní hodnost v armádě anglosaského vzoru podobná 'prvnímu kopí' - primus pilus - prvnímu centurionu římské legie.) Své 'učedníky' navléknul do uniforme vojínů a nechal je tahat bedny s výstrojí a výzbrojí. Pravda je, že když už okrádal britskou armádu, čórnul toho víc…

Ti dva mladíci, kteří Fletcherovi pomohli s habaďůrou ve stylu ‘zlý seržant-major a dvě ucha jdou fasovat výzbroj‘, teď čekali, aby Mundungusovu zákazníkovi odlehčili od ‘přebytečných‘ peněz. Jeden z nich měl britský armádní samopal Sterling ráže 9 mm Parabellum, který ukradl navíc při krádeži objednané výzbroje. Druhý se spolehnul jen na svou hůlku a na zastírací kouzlo. Nepředpokládali, že by to Dungův kupec mohl prokouknout a odhalit je, proto když jejich úkryt ve výklenku Obrtlé ulice zasáhly Omračovací kletby, byli oba bez boje vyřazeni.

„Hele Dungu, koukni, co tu leží za nádhery!” Harry se povýšeně ušklíbal, když si obhlížel bezvládné mladíky, kandidující na kariéru Fletcherových posil.

Sebral ležící samopal a mladíkovi pomohl i od rezervních zásobníků a munice v kapsách.

„Vysvětli jim pak, že tohle nejsou hračky pro děti, buď té lásky,” požádal třesoucího se podloudníka, zatímco zbraň ukládal do očarovaného měšce. „A taky vyndej z kapsy ten zapalovací systém do plamenometu, tobě je přeci stejně k ničemu…”

Fletcher, strachy bílý jako stěna, sáhnul do kapsy a vytáhnul ukrytou součástku, kterou vymontoval z plamenometu. Tenhle ‘Pan Potter‘ ho zatraceně překvapil, když během prohlížení plamenometu najednou vytáhnul hůlku a seslal dvě omračovací kletby. Myslel si, že se ‘mladí‘ budou krýt líp a nenechají se tak snadno napálit…

„Fajn, dík Dungu!” Harry se na Mundunguse pokusil povzbudivě usmát, ale ten leknutím ještě o krok couvnul. „Příště se nesnaž mě nasrat, mohlo by se ti to taky podařit…”

Harry sáhnul pod sako a vytáhnul malý měšec, tentokrát nijak neočarovaný.

„Tady je tři sta galeonů,” řekl a podal měšec Fletcherovi, který ho chytil rychleji, než chameleon mouchu. „Jak se podělíš s těmi kluky je mi celkem jedno, ale nechci se dočíst, že z nich někdo nějak podezřele umřel… Jo a nenech se zavřít. Až budu potřebovat něco dalšího, dám ti vědět. Asi bys nevěděl, jak se dostat do Malfoy Manor a vybrat ho?!”

„Ani za zlatý prase!” vyhrknul Mundungus. „To je víc vo krk, než kšeftovat s váma, Pane Pottere! Malfoy si to hlídá pěkně vostře!”

„To jsem si bohužel myslel… No dík, dám když tak vědět,” s tím se Harry s Fletcherem rozloučil.

*

Xi-Xao měl další den modrobíle zakalené oči a Harry už už myslel, že bude muset najít nějakého dračího veterináře, když mu Opeřený Had vysvětlil, že bude svlékat kůži, protože roste…

*

Harry si vybavil tiché místo na okraji Zapovězeného lesa a Přemístil se tam, aby si v klidu a bez případných svědků zkontroloval ‘zboží‘.

Donesený plamenomet M2-2 zkontroloval podle přiloženého manuálu a shledal provozuschopným. Dva kanystry napalmu navíc Harrymu docela udělaly radost.

Bazuka byla dost opotřebovaná a Harry by se byl ochotný vsadit, že byla určená k brzkému sešrotování. Střely do ní ale byly v pořádku a nezdálo se, že by neměly být funkční.

Ověřit funkčnost granátů bylo možné jedině pokusně. Harry tedy vše zas uložil do utajeného vaku a Přemístil se k jeskyni, ve které s Brumbálem našli falešný viteál a kde se Brumbál oslabil natolik, že ho Snape snad až příliš snadno zabil.

*

Posledně byla hluboká noc, teď ale byl jasný červnový den. Jako tenkrát stál znovu na vysoké černé skále a kolem něj se vířila a pěnila mořská voda.

Půl den cesty odtud měla prý být vesnice, ale tu Harry nepotřeboval. Jako tenkrát se, teď ale jen on sám, doplazil k balvanům u útesu. Proplaval puklinou do tmavého tunelu, až se znovu dostal do velké jeskyně, sloužící jako předsíň Voldemortovy skrýše. Vytáhnul z očarovaného měšce plamenomet a dal si ho na záda. Vyzkoušel si krátký výtrysk plamene, pak ale zbraň prozatím uhasil. Na čelo si dal baterku s popruhem, aby ušetřil svou magickou moc na obranu a nemusel s ní plýtvat na svícení. Vytáhnul i Stříbrný šíp, protože celkem oprávněně předpokládal, že by mohl být užitečnější, než loďka, kterou sice Brumbál našel, ale on by jí najít nemusel.

Nahmatal ploché místo, které před tím prohmatával Brumbál, ale neznal zaklínadlo. Stejně ale pobryndal stejné místo na skále v nemocnici sebranou krví z lahve od fyziologického roztoku. Skála se chvíli chvěla, jako by ji odleželá krev ‘nechutnala‘, pak se ale se zřetelně pocítitelným odporem ztratila. Za ní už čekala jen úplná tma. Když do ní zasvítil, zdálo se, jako by nechtěla obyčejné světlo propustit.

„Lumos!” přikázal hůlce, ale ani vyčarované světlo nebylo o mnoho lepší.

Nastavil tedy na plamenometu malý ‘věčný plamínek‘ – pohotovostní plamen hořícího butanu, od kterého se rozhořívá palivo po stisku spouště. Rudé světlo napalmového ohně už temnotu trochu strašidelně prorazilo. Sundal tedy zbytečnou baterku, aby mu neškrtila kůži na čele. Pak si stejně jako posledně povšimnul zelenavé záře uprostřed prostoru. I když věděl, co to svítí, Harry zjistil, že ho to místo a tichá atmosféra deptají stejně, jako minule.

Nasednul na koště a rozlétl se nad temně se zrcadlícím povrchem vody, třpytivé jako černé sklo. Pod ním se občas pohnul některý nemrtvý, který se pokusil dosáhnout na koště letící mimo jejich dosah. Jeden dokonce vyskočil, i když do plavné hbitosti delfíního skoku to mělo opravdu daleko.

Plamen z jeho zbraně trochu zesílil, jak Harry mimoděk sevřel ruku.

K zelenavému světlu na malém ostrůvku dorazil na koštěti znatelně rychleji. Trochu zklidnil chraptivý dech a po jednom obkroužení na ostrůvku přistál. Světlo nazelenalé barvy vycházelo z kamenné misky připomínající vzdáleně Myslánku, která byla navrchu podstavce. Miska byla plná smaragdové tekutiny, vydávající fosforeskující světlo. Z následků, které to mělo na profesora Brumbála už věděl, že to je opravdu pěkné svinstvo…

Harry si navlékl nový pár ochranných rukavic, pak odjistil jeden z garnátů a hodil ho do misky. Byl připraven rychle zmizet, ale granát se do kapaliny ponořil a zelenou tekutinou probublávaly kouřové bubliny hořícího zpožďovače.

‘K zemi!‘ řekl si Harry chvíli před výbuchem, který jakoby rozvlnil vzduch v celé místnosti.Voldemort počítal s lecčíms, ale asi ne s tak primitivními prostředky…

Kamenná miska napraskla a zeleně zářící tekutina z ní slabým čůrkem vytékala ven. Do kamene vyrývala stružky a stoupaly z ní podezřelé obláčky narudlého dýmu. Kouzlo sice utlumilo účinek výbušniny i střepin, ale ne dokonale. Bude to chtít přidat… Hodil do misky další dva odjištěné granáty, které vybuchly krátce po sobě a udělaly v misce už pořádný otvor. Ruka v rukavici z dračí kůže prošla pak až nečekaně snadno zbytky zeleného svinstva na dně misky a Harry držel v ruce zlatý medailon…

Povrch jezera opět přestal být zrcadlově hladký a všude bylo vidět bílé ruce a hlavy nemrtvých, vystupujících z černé vody.

„Tak si pojďte pro gáblík!” zakřičel Harry a stisknul spoušť plamenometu.

HÚÚÚÚŠŠŠ!!!

Harry zášlehem ohně z plamenometu přejel první sled nemrtvých ochránců viteálu.

Nemrtví byli ohněm zmateni a asi i vyděšeni, jestli jde vyděsit něco už mrtvé…

Harry nasednul na Stříbrný šíp a vznesl se nad hladinu, cestou ještě několikrát bičoval hladinu plnou nemrtvých napalmovým ohněm.

Přistál u místa, kde bylo nutné znovu obětovat krev. Vylil tam další láhev a opět se zdálo, jako by průchod nechtěl tuhle ‘náhražku‘. Venku nechal malý kus pergamenu zaklesnutý do štěrbiny ve skále tak, aby bylo vidět napsané: ‘Pro R.A.B.‘

Pro R.A.B.

Dovnitř nelez, viteál mám teď já a až přijdu na to, jak ho zničit, zničím ho.

H.J.P.

Medailon vypadal pravý, jen Harry nedokázal přijít na grif, jak se dostat dovnitř. Zabezpečil Zmijozelův medailon stejně, jako už Zmijozelův prsten, jen tentokrát do levé rukavice, takže mu pořád zůstával jeden funkční pár. Uložil vše do očarovaného měšce a prošel jeskyní zpět do ledové mořské vody, která naplňovala trhlinu v útesu.

Z trhliny se Harry už dokázal zas Přemístit k Zapovězenému lesu.

*

Zahlédl tam procházet stádo kentaurů, takže se ztišil a skryl, dokud neuschne. Nechtěl se Přemisťovat do Děravého kotle mokrý.

„Ti čarodějové jsou čím dál drzejší, Firenze!“ křičel Bane a zas a znovu natahoval a opět povoloval tětivu luku. „Slyšeli a cítili jsme přeci, že si sem někdo dovolil Přemístit, SEM, do NAŠEHO lesa!“

*

Ani v místě bývalé skrýše viteálu nebyli s Harrym moc spokojeni.

„Zase jsme někde pozdě!” hulákal Moody a rozháněl se, stejně jako jeho kolega Longbottom, ohněm ze své hůlky po nemrtvých, kteří lezli do tmavé části rozsedliny. Zdálo se, jakoby je něco vybudilo k až nečekané aktivitě. Pach spáleného napalmu napovídal mnohé…

*

„Co jste dělal, Pottere?!" křičel Moody na Harryho, když k němu vtrhnul na pokoj v Děravém kotlíku. „Jak to, že tu máte mládě Quetzalcoatla?! U vás v Americe to snad není nelegální?!" zařval, když si všimnul Xi-Xaa, kterého Harry nedokázal včas skrýt. „Budu ho muset zabavit…"

„Jeho matka mi ho svěřila," řekl po pravdě Harry. „Legalitu jeho držení jsem nijak nestudoval, stejně tvrdila, že je zakrslý a asi nedosáhne plné velikosti…"

„Dobrá, pane Pottere…" protáhnul řeč Pošuk. „Poptám se na Ministerstvu, jak tohle bude posuzováno. Zatím laskavě se svým drakem neopouštějte Děravý kotlík."

Harry tentokrát pečlivěji sledoval, co Moody dělá, takže ten neudělal další stopovací kouzlo, podobné tomu na utajeném měšci. Protože podle Pošukovo vlastních zjištění měšec se stopovacím kouzlem byl v obou inkriminovaných momentech na pokoji Děravého kotlíku, neměl bystrozor žádný důkaz, že by se Harry v těch věcech nějak angažoval…

„Mám to brát jako domácí vězení?!" Harry se tvářil naštětěně.

„JO!" zahulákal silně nenaložený Moody a prásknul za sebou dveřmi.

Harrymu se ani nechtělo věřit, jak 'levně' z toho vyšel a podezíral Pošuka, že v tom bude ještě nějaká kulišárna…

*

Čas zbývající do očekávaného Voldemortova útoku trávil Harry střídavě v knihovnách, ať už mudlovských, nebo na Příčné. Na Pošukovy požadavky se rozhodl vykašlat.

Dva dny před termínem odjel vlakem do zastávky vzdálené asi pět mil od Godrikova dolu. Do vesnice Godrikův Důl došel raději pěšky.

Dům, ve kterém měla rodina Potterových bydlet byl zatím nepoškozený, byť působil neobydleným dojmem. To byl zřejmě následek Fideliova zaklínadla. Po vesnici chodil raději zakrytý zastíracím kouzlem, takže mudlovští obyvatelé o něm nevěděli. Harry doufal, že své rodiče zbyteně nevystraší, tak se vesnicí pohyboval co možná nejméně.

V inkriminovaný večer se usadil v zahradě kousek od vchodu do domu. Ve skalce odklopil velký kámen a ukryl pod něj igelitový pytel, do kterého vložil oba viteály a deník se záznamy Tezcatlipocových 'vidění' a rozbory návrhů řešení problémů i popis dosavadního lovu na viteály.

Xi-Xaa vypustil do zahrady, aby se pokusil sám pocvičit v loveckém umění i v umění se ukrýt. Vysvětlil Opeřenému Hadovi, aby se raději vyhnul střetu s Voldemortem, až sem dorazí.

Když se usadil na svém místě, připojil k zastíracímu kouzlu ještě kouzlo Zmatení, aby si Voldemort myslel, že tu nikdo další není. Pokud tu černokněžník nebude nikoho očekávat, ani by ho nemusel najít…

Usadil se tak, aby nebyl v kritické chvíli ztuhlý nebo příliš unavený a vyčkával…

*

Harry ucítil bolest ve své jizvě. Voldemort se blíží a chce vraždit! Harry pomalu a co nejtišeji natáhnul a zajistil kohoutky obou pistolí, pak je uložil zpět do podpažních holsterů.

Náhle vylidněnou ulicí procházel pomalýn krokem potichu spíš stínu podobný černokněžník. Zastavil se u dveří, které Harry hlídal. Ledabylé mávnutí hůlky otevřelo dveře do domu. Harry se zvednul a potichu se vydal za ním. Voldemort jakoby klouzal vzduchem do schodů. Byl na třetím schodu, když měl Harry dojem, jakoby seshora slyšel hlas svého otce:

„Lily, seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady…”

Bylo ale možné, že to byla jen vzpomínka na to, když ho kdysi takhle křičet slyšel sám Harry, pod vlivem blízkosti mozkomorů. Teď to byl poslední možný moment, nadto ten nejlepší, kdy už musel reagovat, proto ze sebe sejmul zastírací kouzlo.

„HEJ DEMENTE!” zařval na Voldemorta. „NEJDU NEVHOD?!”

Na bleskurychle se otáčejícího černokněžníka namířil vlastní hůlku…

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10) Večerní soaré

Kapitola 10) Večerní soaré

Lord Voldemort se cítil být ošklivě podveden… Takhle to přeci ve scénáři nebylo! Neměl tu být nikdo cizí, kdo by Potterovým došel na pomoc. Měl tu být jen ten zatracený čtverák a vtipálek James Potter, který mu už potřetí nevyklouzne a jeho roční syn, který se už nikdy nedožije věku, kdy se o svou osobní hygienu dokáže postarat sám…

Zprudka se otočil.

Dole pod schody viděl v šeru stát podivnou postavu v dlouhém koženém kabátě a kovbojském klobouku. Ruka s napřaženou hůlkou se k té postavě skoro ani nehodila… ‘Kavalérie přicválala!‘ pomyslel si znechuceně.

„Avada Kedavra!“ kletbu Smrti měl už připravenou, tak proč ji nevyužít na nečekanou komplikaci, stejně ji zvládne zopakovat kolikrát se mu jen zachce. Myslel si, že to bude jako by jen zaplácnul nějakou neodbytnou mouchu.

„Sectumsempra!“ vykřikl Harry. Ani on neměl chuť jednat se svým protivníkem nějak jemně nebo milosrdně. Pokud kouzlo zasáhne, přál si udeřit opravdu hodně tvrdě…

Kouzla se cestou srazila jako tenkrát během turnaje tří čarodějů a spojující paprsek opět zezlátnul. Protože, na rozdíl od svého protivníka, věděl, co má čekat, soustředil se Harry na to, aby udržel svou hůlku a vůlí posunul podivnou ‘kapičku‘ putující po zlatém vlákně směrem k Voldemortově hůlce. Oproti tehdejšímu dni měl teď Harry k dispozici pár let tréninku a vůli, kterou by mohl roztloukat křemeny. Okolo obou protivníků se rozprostřela klec ze zlatavých vláken a Harry by byl ochoten přísahat, že slyší Fawkesův zpěv Fénixe. Nevznášeli se tak volně v prostoru, nakonec tady bylo k dispozici méně místa, než 'tehdy' na hřbitově.

„Kdo tě ssem ssakra zval, ssráči?!" dodal Harry trochu zbytečnou otázku tvrdým hlasem hadím jazykem.

„Co jssi zač?!" Voldmeort byl vyvedený z míry.

„Ossina tam, co Sslunce nessvítí."

Voldemortova hůlka začala opět vřískat a vyvrhovala jednotlivé stínové postavy. Otisky duší Voldemortových obětí. Ty pak chodily okolo svého vraha a syčely na něj své výhrůžky.

Harry poznal tvář Fabiána Preweta, kterého si pamatoval z fotografie.

„Dobrá práce, chlapče!“ pochválil ho stín.

„Pozor, teď mi jděte z cesty, mám pro toho hajzla malé překvapení!“ řekl Harry a levou rukou tasil zpod kabátu výrobek puškařského mistra Jarwise Purcella, Colt M 1911 pro levou ruku. Skoro mazlivě obemknul prsty rukojeť, která jakoby mu do ruky sama vklouzla, instinktivně zamířil a odjistil. Pak dvakrát stisknul spoušť. V magickém poli vytyčeném zlatou klecí se vystřelené projektily pohybovaly tak pomalu, že měl Harry pocit, jakoby je skutečně viděl letět. Jedna kulka se zanořila do Voldemortova hrudníku, druhá do břicha. Protože černokněžník s nelidským řevem stále stál, zvednul Harry trochu záměrnou a třetí kulku mu poslal na mozkovnu. Voldemortova hlava po zásahu připomínala poněkud neodborně připravenou dýni na Halloween, jak z ní prolétající kulka vymetla mozek zadem ven.

Fénixův zpěv už nebylo slyšet, klec ze zlatavých paprsků se začala zcvrkávat a Harry se snažil běžet směrem k černokněžníkově mrtvole. V magickém poli měl stále pocit, jakoby se brodil medem. Od mrtvého těla se zvednul tmavošedý útvar, připomínající zmenšený stín horní části Voldemortova těla. Tento 'stín' se pokusil uprchnout, ale klec ho nepustila pryč. Harry se konečně dostal k Voldemortově hůlce a oběma hůlkami pak začal ovládat tuto klec. Obě hůlky pak držel pravou rukou stejně, jako se drží čínské jídelní hůlky. Levou rukou vytáhnul z vnitřní kapsy kabátu past od Dascalescua, ale jednou rukou nedokázal odšroubovat víčko z urny.

Celá věc se musela odehrát ve skutečnosti během několik sekund, ale Harrymu to dík vyplavenému adrenalinu připadalo jako celá věčnost.

Dolů sešel po schodech Harryho otec, James Potter. Harry ho konečně poprvé skutečně uviděl. James se udiveně díval na prostřílenou mrtvolu černokněžníka i na podivína, který ho zřejmě na poslení chvíli zachránil.

„Hej Jamesi," zavolal ten divný zjev. „Nestůj tu jako špatně vyřezanej svatej a pojď mi tohle otevřít!" podával mu lapací urnu na ducha.

Překvapený James Potter převzal nádobu a s jistou námahou odšrouboval víko. Pak udiveně pozoroval, jak do nádoby jeho podivný host tlakem dvou hůlek dopravuje jakýsi tmavošedý stín.

„Dosstal jssem tě, ššmejde…" konstatoval syčivým pološeptem Harry hadím jazykem.

„Co to bylo?!" zeptal se James.

„Bohužel to ještě je. To je útržek Voldemortovy duše," vysvětlil Harry, zatímco společně dotahovali šroubovací uzávěr na urně.

„Co jsi zač?!" zeptal se znovu James Potter. „Chápej, ne, že bych za záchranu svého života nebyl vděčný, ale…"

„Ale nevíš, jestli to není zas nějaký podraz od Smrtijedů," doporvěděl za něj Harry se smutně pobaveným úsměvem. „Já jsem s tebou nějak příbuzný, aspoň myslím. Harvey Joseph Potter," podal otci kromě ruky také falešný pas a doklad o zkoušce OVCE. „Asi budu něco jako tvůj bratranec, takže mi říkej Harvey."

James si pozorně prohlížel jak oba doklady, tak Harryho tvář.

„Vůbec jsem netušil, že mám v Americe nějaké příbuzné…" řekl James opatrně.

„Donedávna jsem to taky nevěděl. Něco ale společného mít budem, hele," řekl Harry a zvednul hůlku. „Expecto patronum!"

Když James viděl stříbřitého jelena, Harry se usmál.

„Jo, jo, Dvanácteráku!" oslovil otce. „Neměli jsme náhodou mezi předky nějaké Cernunovy kněze?" pokusil se otce splést otázkou zcela mimo soubor problémů. „Co bych tak řekl o sobě, abych tě přesvědčil?! Oba mí rodiče jsou už po smrti a já si po ukončení Bostonské Školy udělal 'sabatový'* rok u indiánů kmene Hopi. Jejich šaman Tezcatlipoca mi tam najednou začal věštit, že tu najdu příbuzného v nebezpečí života a dostanu příležitost zničit největšího britského černokněžníka. Tak jsem dal ty jeho vize dohromady a sepsal, našel dva Voldmeortovy viteály a pěkně si tu toho sráče vyčíhal, abych ho odbouchnul. Bohužel nemám všechny viteály, jeden má doma nějaký Lucius Malfoy, ten má formu starého Voldemortova školního sešitu. Jedním je pohár Helgy z Mrzimoru, po kterém nemůžu najít žádnou stopu. Jeden je něco, co bývalo v majetku buď Godrika Nebelvíra, nebo Roveny z Havraspáru, ale nezjistili jsme s tím indiánem, co to má být. Taky by měl jedním viteálem být velký Voldemortův had jménem Nagini…"

(*sabatový rok - zvyk zvláště ve Spojených Státech, kdy studenti po ukončení studia jeden rok věnují cestování a 'odpočinku'. Některé univerzity jej periodicky umožňují i svým profesorům)

„Takže Malfoy říkáš…" řekl James s jistou nenávistí v hlase. „Toho si podáme…"

„Teda bratránku Jamesi," zarazil ho Harry. „Když se chystáš bojovat, bojuj sakra tak, abys vyhrál, ne abys nepřítele jen zdržel, to propříště! Pokud se opravdu hodně nepletu, tak po tobě nešel jen ten pytel sraček, co jsem tu odstřelil, ale i jeho spolupracovníci… Teď bysme měli dát dohromady některé lidi a třeba chytit toho zrádce Červíčka, který tě prozradil Voldemortovi, zachránit manžele Longbottomovy, potrestat Severuse Snapea…"

„Co s tím má společného Srabus?!" zeptal se James udiveně.

„Severus Snape prý nějakou hloupou náhodou vyslechnul v putyce věštbu, kterou vyslovila Sibila Trelawneyová, podle které má nějaký chlapec narozený koncem července loňského roku mít moc Voldemorta zničit…"

„Někdo bere vážně věštbu takové šílené slepice?!" nechápal James.

„Jo, támhle to hnusné!" ukázal Harry palcem na Voldemortovu mrtvolu.

*

Do domu Potterových se až nečekaně svižně vřítil Hagrid s mohutnou sukovicí v rukou. Zastavil se, když uviděl Jamese v rozhovoru s neznámým cizincem v širáku.

„Ahoj Hagride!“ uvítal ho James. „Copak nám neseš?“

„Poslal mě sem Brumbál, že budete potřebovat pomoc!“

„To se nespletl!“ potvrdil mu James.

„Hagride, mohl bys prosím pozvat profesora Brumbála sem mezi nás?“ požádal Harry.

Poloviční obr si Harryho udiveně prohlédnul.

„A ty seš kterej?!“

„Harvey Potter, bratránek ze Států,“ řekl James, který této Harryho lži uvěřil snadno, protože jí prostě uvěřit chtěl. „Odstřelil Voldmeorta jako kočku!“

„COŽE!! ON ZABIL TY-VÍŠ-KOHO?!?“ Hagridovi málem vypadly oči z důlků.

„Nezabil,“ řekl Harry posmutněle. „Je to trochu složitější, ale na to bysme potřebovali Brumbála, aby poradil…“

„Hned mu pošlu sovu,“ začal se Hagrid přehrabovat po kapsách.

Harry ho obešel a zavolal otevřenými dveřmi:

„Xi-Xao, pojď ssem prossím!“

Když se obrátil k Jamesovi a Hagridovi, ti na něj třeštili oči.

„Ty máš hadí jazyk!“ obvinil ho James. „Měl jsem dojem už prvně…"

„Jo,“ připustil Harry. „Pozval jsem dovnitř jednoho Hagridova nového přítele…“

To už James pevně svíral v ruce hůlku a tvářil se ve stylu: ‘Et tu, Brutus!‘

Dveřmi prolétl s jistými obtížemi opeřený had a přistál na Harryho natažené pravici.

„Zavřete pusy, nalítaj vám tam mouchy!“ konstatoval ještě ‘Harvey‘. „Tohle je Quetzalcoatl, slyší na jméno Xi-Xao a rozumí hadí řeči…“

Hagrid na Opeřeného Hada hleděl jako uhranutý a zdálo se, že moc nevnímá…

„Hagride, jestli nepošleš Brumbálovi tu sovu HNED, tak ti Xi-Xaa nenechám!“ pohrozil Harry žertem.

„Ty bys mi ho vážně nechal?!“ poloviční obr se tvářil, jako by přišly znovu Vánoce.

„Až zas vyrazím na cesty, nemohu ho tahat s sebou,“ přikývnul Harry. „Předpokládám, že se na něj můžu přijít občas mrknout. Jo, nejradši žere ptáky, ale sežere asi leccos…“

Hagrid se sklonil nad kus pergamenu a nevšímal si, jak ho pomačkaná sova klove do prstu.

Zvenku se náhle ozval rachot motoru silné motorky. V nočním tichu zněl až nepatřičně…

Hagrid s Jamesem sebou trhli.

„To bude Tichošlápek, tedy Sirius Black,“ dodal klidně, když uviděl otcův udivený výraz.

„Je něco, co nevíš?!“ zeptal se Harryho James.

„Toho by bylo… Ale to teď není důležité…“

Do předsíně rodinného domku vpadnul otevřenými dveřmi Sírius Black s nepříčetným leskem v očích a hůlkou v ruce.

„Nazdar Tichošlápku!“ přivítal ho Harry. „Naštěstí jdeš pozdě!“

„Co jsi zač?!" zeptal se podezíravě Sírius a mířil na Harryho hůlkou.

„Dej to pryč, Tichošlápku!" požádal James. “Tenhle mi právě zachránil život a zabil Voldemorta…"

„COŽE?!?!" Sírius Black vytřeštil na podivnou postavu na schodech oči.

„Harvey Joseph Potter, k vašim službám!" smekl Harry širák a vysekl posměšnou poklonu. „Jo a s tím zabitím to bohužel není tak žhavé. Ten sráč se na tomhle světě drží víc, jak klíště krávě v kožiše. Zbývá nalézt pár věcí, do kterých si odložil kus duše…"

„Voldemort má viteál?!" Sírius vypadal překvapeně. „Myslel jsem, že si věří natolik, aby tohle nedělal."

„Možná si věří, ale není úplný blázen ani hlupák!" ujistil ho Harry. „A viteálů má víc. Já sám našel dva a o dvou dalších vím jistě, že existují…"

„To je jak nějaký dementní seriál v mudlovské televizi!" řekl Sírius znechuceně. „A co ty, kde ses tady vlastně vzal?!"

„Jeden indiánský šaman mi řekl, že příbuzný v Británii bude mít potíže…“ lež už šla Harrymu docela dobře. „Pak mi začal v ohni ukazovat obrazy a do mysli se mi dostávala jména i údaje. Byl mocný, ale na rakovinu nestačil…“

Sírius se na Harryho podíval nedůvěřivě až nedůtklivě.

Harrymu došlo, že ho bude muset zaměstnat něčím jiným, aby mu náhodou nedošlo, že tu něco nějak nesedí…

„Síriusi, prosím tě, v zahradě je ve skalce asi tři metry od vchodu pod velkým trojúhelníkovým kamenem igelitový pytel. Prosím, přines ho sem, ale neotvírej to.“

Tichošlápek se zatvářil pochybovačně, ale na Jamesův prosebný výraz vyšel ven.

„Co v tom má být?!“ zeptal se Harryho.

„Dva Voldemortovy viteály a sešit se soupisem vidění starého Tezcatlipocy.“

Hagrid s povyplazeným jazykem dopsal dopis Brumbálovi a dal ho své pocuchané sově.

Když Harry viděl, že sova odlétla, podal mu Opeřeného Hada:

„Xi-Xao, jdi ss tímhle mužžem. Posstará sse ti o žrádlo líp, nežž já a možžná ti dokážže ssehnat i ssamici.“

Quetzalcoatl přeskočil na Hagridovo předloktí, kde se usadil a zaryl drápy (nejen) do Hagridova kabátu.

„Budeš potřebovat pořádnou sokolnickou rukavici, dokud moc nevyroste!“ konstatoval Harry, když zahlédl, jak Hagrid zaťal zuby.

Hagrid fascinovaně zíral na Xi-Xaa a zdálo se, že nevnímá…

To se už objevil Sírius a podal Harrymu igelitový pytel. Harry ho rozvázal a vytáhnul sešit. Dal si záležet, aby si každý všimnul toho, že je vyrobený v Americe. Pak začal vysvětlovat jednotlivá Tezcatlipocova ‘vidění‘. Po asi půl hodině oslovil Jamese:

„Nejsem moc dobrej v domácích pracích. Jamesi, mohl bys prosím trochu uklidit ten svinčík, co tu po sobě Voldemort nechal a pak zajít říct Lily, že je to jakž takž v pořádku?“

Konsternovaný James se podíval směrem, který ukazoval Harryho prst a několika kouzly ‘Pulírexo!‘ odstranil rozlitou Voldemortovu krev a mozek. Pak vyšel po schodišti nahoru.

„Docel jsi s sebou hodil!“ ocenil Sírius. „Já půjdu ulovit toho zrádce Pettigreewa…“

„To nepůjdeš!“ řekl Harry a ukázal mu pasáž, která mluvila o smrti dvanácti mudlů. „Jestli na něj půjdeš sám, řeknu azkabanskejm strážnejm, že seš zvěromág a měníš se do psa. Takže z Azkabanu nezdrhneš, ale shniješ tam. Na něj musíš jít ještě s někým dalším, třeba s Moodym… Krom toho, nejdřív sem musíme dostat manžele Longbottomovy, než jim Bellantrix Lestrangeová s partou nezničí rozum kletbou Bolesti.“

„Drahoušek Bellantrix?!“ Sírius se otřásl. „Ty jsi opravdu ‘Viděl‘, jak je ta zatracená sadistická čubka, moje sestřenice, mučí?!“

„Ne, ‘Viděl‘ jsem manžele Longbottomy v nemocnici se zničeným rozumem…“

„Aha. Dobře, když jim řeknu, co se tu stalo, určitě přijdou…“ Sírius se odmlčel. „Ty Voldemortovy viteály, kolik jich podle těch ‘Vidění‘ je?“

„Ještě vím o poháru, který patřil Helze z Mrzimoru, po něm ale nejsou stopy od té doby, co ho Voldemort štípnul Hepsibě Smithové. Je to takový malý pohár s dvěmi zdobenými držadly a rytinou jezevce. Pak je tu Voldemortův deník, je to zdánlivě obyčejný sešit. Ten bude asi v tajné místnosti pod přijímacím pokojem v Malfoy Manor. Možná bude jeden viteál ve Voldemortově oblíbeném hadovi, Nagini. Pak to bude něco, co kdysi patřilo buď Godrikovi Nebelvírovi, nebo Roweně z Havraspáru. Nevím co a nevím, kde některé věci jsou, ale něco by mohl vědět buď Lucius Malfoy, případně Severus Snape.“

„Srabus?!“ Sírius Snapea také stále srdečně nesnášel. „On je opravdu Smrtijed?!“

„Jednak je Smrtijed, jednak slyšel věštbu kvůli které teď Voldemort naháněl Potterovy. Myslím že z něj dokážu dostat nějaké užitečné informace… Ale bude to něco chtít od tebe i od Jamese. Něco nepříjemného, totiž omluvit se Srabusovi, aby měl pocit aspoň morálního vítězství…“

*

Po chvíli rozhovoru sešel dolů James s Lily, která nesla v náručí malé dítě. Pohled na Voldemortovu mrtvolu jí zřejmě moc po chuti nebyl…

„Chtěla bys tu snad radši ležet sama?!“ zeptal se Harry matky trochu necitlivě.

„To ne, ale zabíjet a takhle…"

„Občas to jinak opravdu nejde. Navíc není skutečně mrtvý. To vysvětlím, až se nás sejde víc," Harry se cítil vyčerpaný. „Nebylo by kafe?!" zaprosil.

Pohled, který si vyměnili James s Lily a Síriusem, Harry přehlédl.

James odešel někam, snad do kuchyně. Lily mávnutím hůlky vykouzlila stolek a židle. Harry se na jednu z nich vděčně svalil. Jmes přinesl tác s hrnky a konvici příjemně vonící kávou. Nalil všem okolo stolu. Chvíli počkali, než nápoj zchladnul natolik, že se dal pít.

'A do prdele!' pomyslel si Harry, když v kávě našel cizí příchuť asfodelu zkombinovanou s odpornou hořkostí pelyňku, chuť Doušku Živé Smrti. Pak už jen upadnul do bezvědomí…

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11) Rodinné hodnoty

Kapitola 11) Rodinné hodnoty

„Cos to provedl?!" vytřeštil oči Sírius. „Tys ho otrávil?!"

„Ne, jen uspal, já myslel, že to je jasné, jak se domlouváme očima."

„Tomu jsem rozuměl, že jako bude potřeba ověřit, jestli to nejsou jen kecy…" Sírius s Jamesovým postupem moc nesouhlasil.

„TO taky, ale CHCI, aby tu zůstal a neměl nějakou neodkladnou práci, až sem přijdou bystrozorové. Chce tu mít manžele Longbottomovy a proč konec konců ne?!" James Potter se trochu zaškaredil. „To, co tenhle můj 'bratránek' ví, je trochu moc podrobné na sebelepšího věštce. Chtěl bych tu mít pár jiných lidí z Fénixova řádu, než ho budem vyslýchat. Kromě Brumbála bych tu rád viděl Pošuka Moodyho a McGonagallovou. Taky Remuse, jestli ho najdeš rychle. Do úplňku ještě zbývá dost času… Teď v rychlosti projdem ta 'Vidění', jestli sem nemáme přizvat někoho dalšího…"

Procházeli sešit s nafabulovanými 'Viděními' a nestačili zírat.

„Červíček je zdá se ještě větší svině, než jsme mysleli!" konstatoval Sírius. „Víme už, že je zrádce, když se tu objevil Ty-Víš-Kdo. Moc se mi ta představa sice nelíbí, ale nejlepší by asi bylo ho rovnou zastřelit tou 'bratránkovo' pistolí. Jestli ho nesejmem a jestli je tohle pravda, tak Pettigrew zavraždí spoustu lidí."

„A hele!" ukázal na jednu poznámku James. „Budeme muset pozvat Weasleyovy, zdá se, že se do toho dost zamotávají, jestli se u nich chce Červ ubytovat. Hmmm… Bartyho Skrka asi radši ne, když tě má bez soudu zavřít do Azkabanu a když je jeho syn Smrtijed…"

Hagrid se až teprve teď nabažil nádhery Opeřeného Hada a začal si všímat okolí.

„Co je Harveymu?!" zeptal se nejistě.

„Usnul, vzbudíme ho, až se sejdou všichni," odpověděl Sírius. „A ne aby tě Jamesi napadlo to nějak odkládat!" syknul po straně.

„Fajn, Siri," odsekl mu James. „Tak oběhni, koho bude potřeba pozvat a ať ti to zbytečně moc dlouho netrvá!"

„Hagride," obrátil se James na polovičního obra. „Můžu tě poprosit o pomoc? Možná nás tu budou chtít přepadnout Smrtijedi, takže by se tvoje síla mohla hodit."

Sírius vyšel ven a Přemístil se do návštěvnické haly Ministerstva Kouzel. Převzal si od ochranky stříbrnou návštěvnickou jmenovku s označením - soukromá návštěva.

„Alastore, Franku," kývnul na oba bystrozory na centrále. „Potřebuju s vámi mluvit. Věc Řádu," dodal.

Když s ním oba bystrozorové odešli kus do ústraní, vysvětlil jim vše jen pár slovy.

„COŽE, HARVEY POTTER ZASTŘELIL VOLDEMORTA?!?!" Moody s vypětím všech sil hulákal jen tak hlasitě, aby nepřilákal k hovoru pozornost.

„Přemístíme se tam!" dodal Longbottom.

„Máš s sebou vzít Alici a Nevilla," odpověděl mu Sírius.

„Alici a Nevilla, proč?!" nechápal Frank.

„Řekl bych, že jsou dvě možnosti. Buď je to kvůli bezpečnosti, nebo pro zvětšení kořisti," vysvětlil Moody. „Dobrá!"

Přemístili se k malému domku Longbottomových, kde Frankova manželka bez velkých řečí popadla chlapce a přidala se ke třemu mužům, kteří se podle Síriusova vedení Přemístili do Godrikova dolu do blízkosti domu Potterových.

*

Vzápětí po tom, co dovedl Moodyho a Longbottomovy do Potterovic domu, Přemístil se Sírius do Vydrníku Starého Drába a zburcoval tam rodinu Weasleyových. Ti se nemohli všichni Přemístit, takže Sírius vyrobil z jednoho starého květináče Přenášedlo. S tím se dopravili do zahrady domu Potterových celkem dobře, jen s pár odřenými koleny u Charlieho a Percyho. Arthur držel v náručí pevně Rona a Molly novorozenou Ginny.

*

„Tak už chybí jen Remus a Brumbál, ten ale doufám přijde brzy a bylo by fajn, kdyby dorazila i McGonagallová," konstatoval Sírius.

Moody mezitím dávno přistoupil ke kontrole bezvědomého Harryho, ležícímu na složené dece v předsíni. Zkontroloval, jestli žije a v jak hlubokém limbu je, pak ho zkušenými pohyby prošacoval a pro jistotu také odzbrojil.

Na stolku vedle vyrostla slušná hromádka zbraní. Kromě obou pistolí a dýky tam ležel samopal, plamenomet a bazuka. Těžké mudlovské zbraně doprovázelo mnohé udivené pozvednutí obočí. Moody protřepal první, ten méně utajený měšec a zatím se nestačil divit. Přitom tušil, že to ani zdaleka není všechno.

„Co je zač, Alastore?!" zeptala se Lily Pošuka. „Je to přítel nebo je to nějaký podraz?"

Moody se k ní otočil a najednou mu to docvaklo. Znovu otevřel víčka Harryho oka a zkonfrontoval jeho barvu s barvou Lilyiných očí.

„Přines Harryho, Lily!" řekl prostě.

Když Lily odešla, vytáhnul Pošuk z vnitřní kapsy pláště policejní daktyloskopickou kartu a polštářek s barvou. Otisknul bezvědomému Harrymu jednotlivě všechny prsty do patřičných kolonek a udělal i celkové otisky dlaní a celé ruky. Když Lily viděla, co to Moody provádí, zarazila se.

„Ty myslíš, Alastore…"

„Občas se o to i pokouším, Lily," přikývnul hlavou Pošuk.

Potom jemně natřel barvou prsty malému Harrymu v matčině náručí a otisknul je na druhou kartu. Malý Harry začal natahovat moldánky, moc se mu nelíbilo ani, když mu Moody očistil zbytky barvy kouzlem 'Pulírexo!' a pořád krabatil tvářičku.

Lily si Harryho přitiskla k sobě a bystrozor vyšel s oběma kartami ven a Přemístil se pryč.

„Co to tu Pošuk prováděl?!" chtěl vědět James.

„On si myslí, že tohle je Harry!" ukázala Lily na ležícího bezvědomého Harryho.

„To přeci není možné!" bránil se James.

„Teoreticky by to možné bylo…" vmísil se do hovoru Artur Weasley, který nedokázal překonat svou zvědavost a prohlížel si Harryho zbrojnici. „Na odboru záhad dělají pokusy s Obracečem času. Jestli se tvůj syn nějak dostal k jednomu, mohl odcestovat sem."

„Já bych ale bez příchodu tohohle chlápka byl už mrtvej…" Jamesovi ta možnost plně došla až teď. „Pokud by tohle byl Harry, jak to, že přežil… Že by se Lily povedlo 'tenkrát' uprchnout?!?"

„To jsou otázky, které počkají!" ozval se Brumbál ode dveří. „Jdu se podívat na toho vašeho zachránce, jestli nic nenamítáš, Jamesi."

McGonagallová mu dusala za zády a rozhodně nehodlala dopustit, aby působila méně razantním dojmem, než jindy. Při pohledu na to, jak tvrdě kráčí ve svém lahvově zeleném plášti Síriusovi i Jamesovi přeběhl neodbytný pocit mrazení v zádech…

Brumbál otevřel Harryho oko a přičichnul k jeho ústům. Odfrknul si.

„Je dost pozdě, měli bychom dát děti spát a pokoj pro všechny případy zajistit nějakým spolehlivým kouzlem," řekl profesor. „Matky půjdou se mnou!" dodal rozhodně. „Pánové se připraví k případné obraně, jestli to měla být nějaká past."

McGonagallová mu šla dál za patami, když Alice Longbottomová nesla malého Nevilla a pomáhala navíc s Percym, Molly nesla v jedné ruce Rona a v druhé Ginny a jen ztěžka oddychovala. Freda s Georgem popadnul sám Brumbál a v jeho rukou se ani moc nekroutili. Starší Weasleyovic kluci šli sami, byť Bill vypadal dost zaražený.

V Harryho dětském pokoji vyčaroval Brumbál několik dalších postelí a když uložili všechny děti, pokynul ženám, aby utvořili kruh a pomohli mu s mocným ochranným kouzlem.

„I kdyby nás dole všechny pozabíjeli, na děti se nedostanou a dobří čarodějové pomohou," sliboval Brumbál. „Navíc si nemyslím, že by se to mohlo opravdu stát…"

Dole už čekal Moody a na jedné židli seděl Remus ve svém ošumělém saku. Sírius postával opodál a tvářil se pro jistotu zachmuřeně.

„Myslím, že jsme tu všichni," konstatoval Brumbál a pokynul bystrozorovi.

„Někdo to možná nevíte, ale ani jednovaječná dvojčata nemají úplně stejné otisky prstů… Ano Molly, jestli chceš a jestli to teď dobře dopadne, udělám ti daktyloskopické karty Freda a George," usmál se Pošuk. „Byl jsem za seržantem Cribbem z Daktyloskopického oddělení New Scottland Yardu a ten ověřil tyhle karty, jako by se mělo jednat o kdysi zmizelé dítě. Potvrdil, že otisky na obou kartách patří téže osobě a že jediné rozdíly jsou způsobené růstem a vyhojenými zraněními. Takže tenhle Harvey Joseph Potter z Ameriky je ve skutečnosti Harry James Potter z budoucnosti, odhaduji tak dvacet let odteď."

Odpovědí bylo zaražené ticho. Jen profesor Brumbál se záhadně usmíval pod vousy.

Moody opět prověřoval ležícího Harryho nejrůznějšími kouzly, která měla prohlédnout jeho utajení, až konečně jedno zareagovalo. Rozepnul tedy Harryho košili a dalším kouzlem vypáral jeho lépe utajený měšec. Pak jeho obsah vysypal na stolek.

Objevilo se dost mudlovských peněz, vytištěných podle data později, než letos (1981), cestovní pas na jméno Harry James Potter a certifikát o výsledcíh NKÚ. Malý amulet připomínající přesýpací hodiny identifikovali Moody s Arturem Weasleyem jako Obraceč času. Jako jedna z posledních věcí se objevila Ginino zástava, její fotografie v malém medailonku, doprovázená pramínkem rezavých vlasů. Pošuk si fotografii prohlédl a podíval se na Molly.

„Vypadá trochu jako ty, mohla by to být Ginny," řekl a podal jí medailon.

Molly se podívala na dívku na fotografii a zamyslela se. Pak přikývla.

„Uděláme si takový poslední testík!" řekl Brumbál a vytáhnul z jedné z mnoha kapes svého hábitu malou lahvičku Povzbuzovacího lektvaru. „Probudím ho já a schválně, jak zareaguje…"

Sklonil se nad Harrym, pootevřel mu ústa a ukápnul do nich lektvar.

*

Harry k sobě přicházel pomalu a bolela ho hlava. Nad sebou zahlédl něco zlatavého, jakoby Zlatonku, která se při lepším zaostření proměnila v půlměsíčité zlaté brýle profesora Brumbála.

„Pane profesore!" vydechl úlevně. „Takže je všechno v pořádku?"

„Ano Harry, to víš, že je!" potvrdil Brumbál s pobaveným úsměvem.

„To je dobře, profesore…"

*

Udivené zasyknutí vyrušilo Haryho, který si v mírném obluzení ještě stále myslel, že je nejspíš na ošetřovně v Bradavicích. Teď se ztěžka zvednul na lokty a rozhlédl se kolem sebe. A sakra! Dohonily ho vlastní vzpomínky a zdravý rozum.

Okolo byli shromážděni lidé, které Harry znal a někteří z nich znali ve své době Harryho. Problém byl, že někteří z nich byli v té době, kdy se Harry dostal k Obraceči času, už po smrti.

Harry mlčel a horečně přemýšlel, jestli z tohohle půjde nějak vybruslit. Neviděl bohužel žádnou reálnou možnost, zvlášť když viděl, že jeho Obraceč času drží v ruce Alastor Moody.

„Takže to víte?!“ zeptal se unaveně.

„Jestli tím ‘TO‘ myslíš, že ses sem vrátil v čase, abys zabil Voldemorta a zachránil při tom svého otce nebo oba rodiče, tak ano,“ odpověděl mu Brumbál.

„Co jsem zvoral?!“ zeptal se ještě Harry.

„Nezvoral jsi nic, příprava byla výborná, Harry, ale víš, byl jsi moc chamtivý,“ řekl dobromyslně profesor.

„Chamtivý?!“ nechápal Harry.

„Chtěl jsi zabránit příliš mnoha věcem najednou, nic jsi nechtěl obětovat…“

„A CO jsem asi měl obětovat?!“ neudržel se Harry a vykřiknul. „Život svých rodičů, které jsem nikdy neměl příležitost poznat. Zdravý rozum Longbottomových, Neville byl na škole můj kamarád. Váš život, když vás před mýma očima zabil Snape? CO jsem měl sakra OBĚTOVAT?!“

„Někdo s tvou povahou musel zákonitě selhat, ale nevyčítej si to a nerozčiluj se, Harry,“ odpověděl mu Brumbál. „Takže nám prosím povyprávěj, jak to tady tenkrát vlastně proběhlo?!“

*

Harry jim stručně převyprávěl, co věděl. Snažil se toho dost vynechat, aby o něm nechtěli tvrdit buď, že je nafoukaný, nebo že si vymýšlí. I tak to vypadalo, že mu visí na rtech…

„Takže Ginny umřela?!" Molly se skoro bála zeptat, ale přemohla to.

„Ano, kromě Ginny i Ron, Percy a Fred, taky spousta dalších lidí," potvrdil Harry. „Výsledek navíc nebyl tak úplně jednoznačný, nevěděli jsme, jestli jsme Voldemorta opravdu zabili…"

„Takže jsi sebral Obraceč času a šel jsi sem zabránit smrti rodičů," doplnil Brumbál.

„Řekl jsem si, že když už budu měnit historii, tak pořádně," vysvětlil Harry. „Tak důkladně, aby to opravdu stálo za to."

„A co máš v plánu dál?!“ zeptal se James.

„No, nejdřív se pokusit najít co nejvíc Voldemortových viteálů, co jen půjde. Pak asi zabít baziliška v Tajemné komnatě v Bradavicích. Už se to s Fawkesovou pomocí jednou podařilo. Pokud to půjde, tak se chci přesunut časem trochu blíž ‘své‘ době…“

„Obávám se, Harry, že ty už SVOU dobu ve skutečnosti nemáš… My ostatní jsme na tom ale určitě vydělali!“ řekl Brumbál. „Je mi to hrozně líto Harry, ale Obraceče času fungují jen jednosměrně, takže s ním se do té své doby vrátit nemůžeš.“

Brumbálovy zářivě modré oči vyjadřovaly lítost…

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12) Padouch, nebo hrdina?

Kapitola 12) Padouch, nebo hrdina?

Harry měl pocit, že se pod ním zahoupala židle, na kterou se vytáhnul do sedu.

„To snad NE!“ vydechl.

„Bohužel,“ přikývnul Brumbál. „Obvykle se mají používat jen tak na jednu nebo dvě hodiny, to se na člověku ani moc neprojeví, když je prožije víckrát… Tys to ale vzal opravdu z gruntu… Pokusím se najít nějaké jiné kouzlo, kdysi jsem o něčem takovém četl. Ale to bude na dlouhou přípravu. Taky bys mohl vyškemrat od Nicolase Flamela trochu elixíru života, abys oddálil o těch dvacet let stárnutí, ale dávkování pro takhle subtilní účely není z nejjistějších. V Bradavicích by taky šlo zajistit kouzelnou stázi, ale tohle kouzlo bych taky musel nejdřív prostudovat a musím se ti Harry přiznat, že teď mám aktuálnější věci na práci. Jestli budeš chtít, tenhle první rok bys mohl s využitím těch dobře připravených dokumentů a s pověstí, kterou ti tady můžeme pomoci vybudovat, učit Obranu proti černé magii…“

McGonagallová se na Brumbála podrážděně otočila a Harry se trochu nešťastně rozesmál.

„Jestli se pak budeš chtít nějak posunout do budoucnosti, nikdo z nás ti v tom asi nebude bránit,“ Brumbál vypadal zamyšleně. „Pokusím se ti v tom pomoci, ale opravdu až později…“

„Ale Harry, to od nás takhle utečeš?!“ zeptala se jeho matka.

„Promiň Lily, ale rád bych viděl své přátele tak, jak jsem na ně byl zvyklý…“

„Lily, Jamesi, ne mami nebo tati?!“ ozval se James Potter.

„Promiň Jamesi, ale já jaksi vyrůstal bez rodičů. Lilinino sestra a její manžel se synem jsou taková zlatíčka, že by bylo nejlepší je pohřbít zaživa… Samozřejmě žertuji,“ vysvětloval honem Harry. „Kmotra Síriuse jsem poznal, až když se mu podařilo zdrhnout z Azkabanu a dva roky na to se nechal zabít na Odboru záhad, na profesora Brumbála jsem se jako na náhradního otce upnout dost dobře nemohl. Tak trochu mi dělali rodinu Weasleyovi. Když jsem se připravoval na tuhle akci, složil jsem i přísahu věrnosti Spojeným Státům. Teď budu muset navíc zapomenout na Ginny, ta by to teda chytla s chlápkem o dvacet let starším, navíc s nemanželským synem… Ze školy bude znát toho ‘zdejšího‘ Harryho, který bude mít snad lepší, normální život…“

„Třeba se na něco přijde…“ tvrdila Molly nepřesvědčivě. „Taky by ses mohl ucházet o mou sestřenici Lucindu. Je ještě svobodná, hezká a je taky zrzavá…“

„To je všechno moc hezké,“ zavrčel Moody. „Harryho budoucnost je sice docela důležitá záležitost, ale máme na práci věci, které opravdu nepočkají… Kdyby se tu Harry rozhodl zůstat, můžeme ho s těmi výsledky klidně zaměstnat jako bystrozora. Jenže to by se musel stát zas poddaným Jejího Veličenstva. Ale důležitější je jiná otázka, totiž, co řekneme novinám, jestli dnešní večer utajíme a pokud ne, tak jaká bude verze pro tisk…“

„Rozhodně musíme za každou cenu utajit tohle!“ ukázal Harry na urnu s polapeným Voldemortovým přízrakem. „Kdyby se tohohle domákli Smrtijedi, bylo by to ztracené vítězství.“

„Dobře, to je pravda…“ souhlasil profesor Brumbál. „O tomhle bychom měli uzavřít Neporušitelný slib, že to neprozradíme…“

Pohledy, které všichni přítomní na Brumbála vrhli, byly poněkud nevraživé.

„Tu urnu bych mohl ukrýt v Tajemné komnatě v Bradavicích,“ navrhnul Harry. „Málokdo kromě samotného Voldemorta ví, jak se tam dostat a hadích jazyků je celkem málo…“

„To není špatný nápad, Harry,“ přikývnul Brumbál. „Asi to tak i uděláme, ale musíme i tak existenci téhle nádoby s jeho duchem utajit, jinak bude každý Smrtijed zkoušet mučit lidi okolo nás, abychom ji vydali. Novinářům prostě řekneme, že byl Voldemort zastřelen při pokusu o vraždu Potterových a ti zůstanou zatím raději skryti pod Fideliovým zaklínadlem. Harryho budeme muset tak nějak ‘předhodit‘ tisku, aby měli v Denním věštci o čem psát a nepletli se nám pod nohama. Zprávu bychom ale měli zveřejnit až během zítřka nebo pozítřka, déle se to asi neutají. Snad nám to dá čas dostat se alespoň k některým viteálům, hlavně k tomu sešitu, co má Lucius Malfoy. Duše se nedá úplně zničit, to nedokáže ani Voldemort. Ale ten dílek jeho duše, co jste uvěznili, ten ze světa odejde teprve, až se podaří zničit všechny viteály, které ho ke světu kotví. Proto musíme ty věci najít a zničit a pak o tom teprve budeme moci mluvit mimo náš užší kroužek…“

„Dobře!“ zavrčel Moody. „Složíme tedy tu Neporušitelný slib! Budeš nám k tomu dělat pečetního svědka, Albusi?!“

S tím se všichni postavili a dali všichni ruce k sobě do kruhu. Brumbál vytáhnul hůlku a dotknul se spojených rukou všech.

„Nikomu neprozradíme, že jsme uvěznili část Voldemortova ducha, dokud se nám nepodaří získat a zničit všechny jeho viteály a neprozradíme, že není úplně mrtvý!“ odrecitoval Brumbál a po souhlasném: „ANO!“ se od jeho hůlky odvinuly plameny, které spojily celou skupinu jako zářivý ohnivý kruh.

Ten chvíli plápolal, když plameny pohasly, cítil Harry ve svém nitru podivné napětí a změnu.

„Ano, Neporušitelný slib vyvolává nerovnováhu,“ potvrdil Moody, který si všimnul výrazu Harryho obličeje. „Přeješ si, abychom do Slibu zahrnuli i tvou totožnost?!“

„Ne, díky!“ odpověděl Harry. „Spíš bych vás chtěl naopak požádat, abyste mi ji případně dosvědčili za pár let od teď, když to bude zapotřebí…“

„Nevím, jestli tě bude Ginny chtít…“ řekla zamyšleně Molly. „Ale budiž…“

*

„Než se rozejdeme, podíval bych se na ty viteály, které jsi zatím našel Harry!“ řekl Brumbál. „Povíš nám, jaks je sebral?!“

Když Harry rozbaloval rukavici se Zmijozelovým prstenem, cítil se podivně nesvůj. Vyprávěl o ‘lovu‘ na oba předměty a o tom, co věděl z dřívějška.

„Když jsem vás s tím prstenem viděl, měl jste ruku spálenou, jako mrtvou,“ řekl Brumbálovi. „Nevím, jestli to bylo nějakým obranným kouzlem toho místa nebo prstenu samotného…“

„Dobře…“ Brumbál vytáhnul hůlku a namířil s ní na prsten, ležící na stole. Ten se po chvíli rozzářil. „Ano, je to jedna jeho kotva…“ zašeptal. „Nejdřív ho vyfotografujeme a pak s ním půjdeme raději ven…“

Počkal, než James Potter přinese fotoaparát a vyfotografuje drahocennou pamětihodnost, kterou mají zničit. Pak vzal rukavici z dračí kůže a zas do ní prsten zabalil. Venku vysypal prsten na chodník a nechal ho znovu rozzářit.

„Deletrius!“ přikázal.

Prsten se rozzářil mocným bílým světlem a zdálo se, jako by byl stravován plameny.

Z domu se ozvalo nelidské kvílení a bouchání. Když se podívali dovnitř, viděli, že urna věznící poslední díl Voldemortovy duše nadskakuje a je z ní slyšet jekot a řev.

„Zdá se, že teď to cítí…“ poznamenal Harry skoro spokojeně.

Sebrali ožehlou trosku Zmijozelova prstenu.

„Teď už to horcux není…“ řekl Brumbál a Harry si až teď všimnul, jak moc má zpocené čelo. „Ale bránil se dost a dost. Medailon si teď jen prohlédnu, zničení bude muset počkat, než naberu trochu sílu…“

„Doufám jen, že jsem byl rychlejší, než ten R.A.B., ať už to byl kdokoli!“ pronesl Harry.

„R.A.B.?!“ zeptal se Sírius. „To by mohl být můj brácha Regulus. Ale ten se stal Smrtijedem a když se nepohodl s kamarády, tak ho asi před měsícem zabili… Ale nikdy by mně nenapadlo, že by se postavil proti Ty-Víš-Komu!“

Harryho zaplavila neblahá předtucha. Když rozbalil rukavici, ve které byl zabalený medailon z jeskyně, zjistil, že je to bohužel pravda. Medailon byl mnohem prostší, tentýž, který tehdy našel v kapse pláště u mrtvého Brumbála. Byl ozdobený písmenem S, znakem Zmijozelu a uvnitř byl už trapně známý pergamen:

‘Pánovi Zla

Vím, že budu mrtev dlouho před tím, než to budeš číst. Chci jen, abys věděl, že jsem to byl já, kdo objevil Tvé tajemství. Ukradl jsem celý Viteál a zamýšlím ho zničit co nejdřív budu moci!

I tváří tvář smrti věřím, že jednou nastane osudový zápas, jenž bude Tvým smrtelným…

„A kurva!“ uklouzlo Harrymu…

Pak se zamyslel a došlo mu to.

„Budeme muset do Domu Blacků na Grimauldovo náměstí,“ poznamenal. „Myslím, že jsem tam ten medailon viděl…“

„Jak jsi ho tam mohl vidět?!“ nechápal Sírius. „Už pěkných pár roků tam nejsem vítán a dokud ‘matinka‘ neumře, tak mě snad ani nepropustí hlídací kouzlo.“

„Vidět jsem to mohl snadno,“ vysvětloval Harry. „Ty jsi poskytnul dům Fénixovu Řádu jako ústředí a při čištění nástrah jsme našli velký zlatý medailon. Když jsi umřel, ten dům jsem zdědil, ale Mundungus Fletcher ho vykradl… Moment, tak to on měl tehdy v MÉ době Voldemortův viteál!“

„To je hezké, ale já fakt nevím, jak se tam dostat!“ odsekl Sírius.

„Já bych jeden nápad měl,“ řekl pomalu Harry. „Síriusova matka byla asi vždycky nafoukaná. Takže on by se mohl účastnit boje o Voldemortovo ústředí, jestli tedy vymlátíme z Malfoye, kde je. Pak by mohl dostat nějaký řád za statečnost a s ním se přijít ‘pochlubit‘…“

„To by máti nejspíš kleplo!!“ řekl Sírius rozhodně.

„Taky řešení, ty bys ten dům zdědil a ten medailon bysme vyzvedli…“ uchechtnul se Harry. „Nejdřív ale potřebujem nějaké povolení k prohlídce v Malfoy Manor!“

„To zařídím já!“ konstatoval Moody. „A seženu taky pár bystrozorů jako posily a taky lokalizační vysílačky, jako má mudlovská policie. Mohlo by to fungovat tam, kde selžou kouzla…“

„Kam dáme tu urnu s Voldemortovým duchem?!“ zeptal se James prakticky.

„Vezmu jí zatím do úschovy!“ nabídnul se Brumbál. „Dokud o ní nikdo neví, nebude mi snad ani hrozit nebezpečí…“

„Takže se rozloučíme!“ řekl Moody. „Harry, ty si jdi ještě lehnout, vstáváš hodinu před úsvitem a to je za chvíli. Přemístím tě k Malfoy Manor, ale nejdřív musím dát dohromady lidi a papíry k prohlídce."

Harry viděl, jak Arturovi až 'jezdí' oči, jak si prohlížel jeho zbraně. S lehkým povzdechem vybil pistoli pro pravou ruku a rozebral ji, aby si pan Weasley mohl všechno prohlédnout.

„Ty ostatní bych raději nerozebíral," usmál se.

Ostatní přítomní se na sebe navzájem podívali s trochu pobaveným úsměvem, jak už Artura znali. Když Harry usoudil, že se pan Weasley dost vynadíval, dal pistoli zase dohromady a těžkou výzbroj umístil do očarovaného měšce…

*

„Hledáme asi čtyřicet let starý sešit s černými deskami a s nápisem T. R. Raddle, podle značky koupený v krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně…“ vysvětloval bystrozorům v krátkém briefingu před prohlídkou Harry. „Dál hledáme jakékoli předměty spojené s černou magií, lordem Voldemortem a taky se zakladateli Bradavic. Podle důvěrných informací mají Malfoyovi skrytou místnost pod přijímacím pokojem.“

„Takže, všichni na svá místa!“ rozkázal Moody a všichni bystrozorové se Přemístili tak, aby mohli krýt a hlídat jednotlivé východy z domu.

„Zaklepeme?!“ zeptal se Harry a namířil na dveře Malfoy Manor bazuku.

„Zdá se, že to nebude nutné,“ odtušil Moody.

Lucius Malfoy skutečně vyšel z domu ven, aby se porozhlédl. V ruce držel svou hůl s rukojetí připomínající hadí hlavu a tvářil se, jako kdyby mu patřilo celé širé okolí, včetně přilehlých britských ostrovů…

„Co tu chcete, Moody?!“ vřísknul.

Harry uložil bazuku. Ten jeho arogantní obličej by nejraději zašlapal do chodníku, ale to před tolika svědky nešlo udělat. Třeba bude ještě příležitost…

„Mám tu příkaz k domovní prohlídce, Malfoyi!“ ujistil Smrtijeda Pošuk a přistrčil mu pergamen s razítkem až před oči.

Malfoy instinktivně trochu zaklonil hlavu.

„Aha! Hmmm! Dobře! Stejně tu nemám co skrývat!“ pokoušel se hrát jistého.

Část bystrozorů vtrhla do domu, asi osm jich ale zůstalo venku hlídat východy.

„Kde je vchod do místnosti pod přijímacím pokojem?!“ vypálil na Malfoye Harry, když spolu na chvíli osaměli ve vstupní hale.

„Pod přijímacím pokojem NENÍ ŽÁDNÁ TAJNÁ MÍSTNOST!“ zařval Malfoy a vytáhnul svou hůlku.

„Pokud vím, tak je,“ odtušil Harry klidně, jakoby chtěl Smrtijeda vyprovokovat. „Nevím,jestli to, co hledám, je tam, ale vím, že to je v tomhle domě a neodejdu, dokud to nenajdu, i kdybych měl tohle zatracené hnízdo vyhodit do povětří ekrazitem,“ dodal.

Ta zjevná neúcta a drzost rozvrátila Malfoyovo duševní rovnováhu a sebeovládání fataálním způsobem. Napřáhnul hůlku:

„Ava…“

Dál se nedostal, protože Harry byl rychlejší. Kouzlem se Přemístil až k Malfoyovi nadosah a bodnul ho do pravé ruky postříbřenou dýkou. Zelená jiskřička nedokončené kletby se neškodně vybila do stříbra dýky. V pravačce držel Harry pětačtyřicítku Colt a vrazil ji Malfoyovi do pootevřených úst. Podle směsi slin a krve stékajících po závěru mohl odhadnout, že mu buď pochroumal některý zub, nebo poranil dásně.

„Tak hele, blbečku!“ začal Smrtijeda 'zklidňovat'. „Teď hezky upustíš tu hůlku, jinak se tu bude muset vymalovat, protože ti vystřelím to hovno, co máš v hlavě místo mozku a tvoje žena bude rodit sirotky.“

Malfoy se zdál být ztuhlý hrůzou a vztekem. Jen v koutcích očí se mu objevovaly slzy, těžko říci, zda bolesti, nebo zuřivosti. Harry ho tedy kopnul kolenem do rozkroku. Smrtijed s překvapeným výdechem bolesti konečně upustil hůlku. Zdálo se, že je podobný mnoha jiným násilníkům, kteří sice sami rádi a s chutí ubližují druhým, ale když někdo stejně 'poslouží' jim, nevydrží to. Navíc, bolest způsobená kletbou 'Cruciatus' je spíš otázkou ducha a Malfoy ji dokázal docela dobře čelit, bolest obalů varlat byla něco 'zemitě' jiného…

„Vidíš, že to šlo!“ pochválil ho Harry, když mu hůlku odkopnul z dosahu. „Takže teď chvíli nemluv, abys mě zas zbytečně nenasral… Hledám vchod do tajné místnosti, kterou tu máš. Vím, že jednu máš pod přijímacím pokojem a možná je tu i jiná. Hledám Voldemortův školní sešit, který ti svěřil. Pokud nevíš který to je, tak je to ten z krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně. Pokud ale máš i nějaký jiný, sem s ním! Taky hledám všechno, co s Voldym nějak souvisí a pro našeho ministra taky nějaké památky na zakladatele Bradavic. Takže, teď už bys zas naopak mluvit měl!“ řekl a vytáhnul Malfoyovi pistoli z úst.

Namířil mu její ústí místo toho doprostřed čela tak zblízka, že Smrtijed začal skoro šilhat.

„Ale Popletal fe pfeci…“ Hary Malfoyovi asi vyrazil nebo rozviklal zub, takže si trochu šlapal na jazyk. „Fen by nedofolil byftroforum fe roflejfat po mém domě!“

Aha, takže Kornélius Popletal je už na cestě stát se ministrem, nebo se jím dokonce už v mezičase stal… Škoda se už stala a nejspíš se nedá odestát.

„Tady snad někdo hovořil o Popletalovi?!“ zeptal se Harry Malfoye. „Já ale mluvím o Alexandru Nortmanovi, NAŠEM ministru kouzel.“

Malfoy se zarazil. Tohle byla nečekaná překážka.

„Amerifané tady nemají fádné prafomofe!“ zašišlal vzdorně.

„Já tu jsem taky jen jako pozorovatel!“ ujistil ho Harry. „Jen jsem si všimnul nějakých věcí, které zdejšímu Ministerstvu kouzel unikly a upozornil jsem je na to…“

„Pán Fla fi váf vfechny ftejně najfe!“ zkoušel trapně vyhrožovat Malfoy.

„Se mi zdá, že chceš vážně zdechnout!“ řekl na to Harry. „Jestli to nechceš zbytečně uspíšit, tak mi to konečně ukaž. Můžu ti zaručit, že stříbrnou kulku z pětačtyřicítky žádné kouzlo na světě nezastaví…“ s těmi slovy odjistil a znovu zajistil pojistku na zbrani.

Když Lucius Malfoy zaslechl kovové cvaknutí, krve by se v něm nedořezal. Harry ucítil divný pach a když risknul pohled na podlahu uviděl, že z levé Malfoyovy nohavice vytéká pramínek nažloutlé tekutiny.

„Pochcal sis fusekli, ty čuně!“ řekl Smrtijedovi. „Dobby!“ zavolal Harry ještě a uviděl, jak Malfoy vytřeštil oči. „Přines pánovi čisté trepky!“

Za chvíli se objevila ušatá postavička domácího skřítka.

„Pán Dobbyho volal?“ obrátil se nejistě na Malfoye.

„Přines mu ty trepky!“ štěknul Harry a Malfoy na potvrzení přikývnul.

„Sundej si tu mokrou ponožku a dej ji tomu skřítkovi!“ přikázal mu ještě Harry. „A nediskutuj se mnou!“ dodal, když viděl, že Malfoy otvírá ústa.

„Pán dal Dobbymu svobodu?!“ skřítkova tvář byla plná svářících se emocí. Pak mrsknul trepkami na zem a popadnul počůranou ponožku, jako by to byla nějaká svátost.

„Dobby je teď svobodný!“ zajásal a několikrát si poskočil. „Co má Dobby udělat pro laskavého pána, co mu dal svobodu?!“ podíval se trochu vychytrale na Harryho.

„Jak dlouho pro mne budeš pracovat za čtyřicet galeonů?!“ zeptal se Harry.

„To si předplácíte na dva roky!“ plácnul bez velkého rozmýšlení skřítek.

„Fajn!“ Harry přendal pistoli do levé ruky a vytáhnul hůlku: „Ševelissimo!“ zajistil si soukromí pro rozhovor.

„Potřebuju sešit s nápisem T. R. Raddle, který byl před čtyřiceti lety koupený v krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně a který má Malfoy někde tady schovaný. Pak potřebuju najít pohár Helgy z Mrzimoru a památky po zakladatelích Bradavic, které sesbíral Voldemort se svými Smrtijedy.“

Když Harry vyslovil jméno Voldemort, domácí skřítek poděšeně vypísknul a zakryl si ústa dlaněmi.

„To je těžký úkol, ale Dobby se vynasnaží…“

„Fajn, ale nejprve ten sešit…“

To se už ale do předsíně hnala skupina bystrozorů. Jeden držel v ruce navlečené do pracovní rukavice známý tmavý sešit.

„Sešit, který sám odpovídá, to se hned tak nevidí!“ konstatoval cestou. „Našli jsme toho víc, je to tak na dvacet roků… Hádám, že si pan Malfoy prohlédne Azkaban zevnitř dost důkladně!“

„Tak a už se vezeš, kreténe!" informoval Harry Malfoye.

„Pán Zla se vám pomstí!" tvrdil Smrtijed. Zub už se mu asi přestal viklat.

„Leda, jestli bys uměl vrátit mrtvé zpátky na tenhle svět!" ušklíbnul se Moody. „Tady mladej mu vystřelil mozek z hlavy…"

Lucius Malfoy se na Harryho zahleděl se směsí hrůzy a překvapení v očích.

„To jsem netušil…"

„Copak, nekoukal ses na Znamení Zla na předloktí?!" zeptal se ho Harry s hranou dobrosrdečností, ale dva bystrozorové Malfoye popadli a stáhli mu rukáv tak, aby bylo Znamení vidět. Bylo stále černé, ale už před očima vybledalo…

„No blbečku, budeš moct v Azkabanu pozdravovat!" ušklíbnul se Harry, když Smrtijedovi spoutávali ruce za zády. „Ty dlouhé blond vlasy ti tam zajistí asi dostatečnou popularitu mezi všemi násilníky, kterým nadrženost ještě neudolala společnost mozkomorů."

Harry uviděl rozzuřenou Narcissu Malfoyovou. V náručí držela malé blonďaté nemluvně.

„Co to tu provádíte?!" rozkřikla se, když viděla, jak jejímu manželovi vytéká koutkem úst krev smíšená se slinami.

„Sbíráme odpadky a posíláme je na skládku do Azkabanu!" odseknul jí někdo z bystrozorů…

„Tohle si k nám NEMŮŽETE DOVOLIT!" začala ječet Malfoyová. „My jsme starý čistokrevný kouzelnický rod!"

„A co má bejt?!" zeptal se Harry. „Když už vám jde tolik o tu čistotu krve, tak vážně nechápu, že jste se zapletli s tím míšencem Voldemortem…" zavrtěl hlavou v hraném údivu.

„CO SI TO VŮBEC DOVOLUJETE?!" ječela Narcissa jako požární siréna. „Kdo vůbec sakra jste?!"

„Potter," informoval ji Harry. „Harvey Potter z Ameriky. Představte si to moje překvapení, když jsem přijel navštívit bratránka Jamese a našel jsem tam hnusáka, co na mě zkusil použít Kletbu Smrti. Tak jsem toho sráče odstřelil…" řekl Harry, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc, jakou dělává před večeří.

„Ty skončíš v Azkabanu, Malfoy," ujistil Smrtijeda Pošuk. „Jen na tobě ale záleží, na jak dlouho. Potřebujem nějaké informace, takže je možná vyměníme za možnost, že odtamtud vyjdeš jinak, než nohama napřed ve smrkovým montgomeráku."

Malfoy nebyl skutečně pevný a silný a po nějaké době výslechů se konečně zlomil…

Moody přikázal několika bystrozorům, ať ho i se sešitem dopraví před Starostolec, sám pak se dvěma dalšími vyrazil pro Brumbála a Voldemortovu mrtvolu. Jejich Přemístění zapůsobilo na Ministerstvu kouzel jako bomba. Zvláštní vydání Denního věštce pak přineslo palcovými titulky na čelní straně titulek:

'Bizarní kovboj z Ameriky zastřelil obávaného černokněžníka!' 'Lucius Malfoy obviněn ze Smrtijedství!' 'Kdo je Harvey Joseph Potter?! Padouch nebo Hrdina?!'

Rita Holoubková je opravdu zlatíčko…

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13) Krize

Otázka totožnosti Harveye Josepha Pottera nezaměstnávala jen tu jednu vlezlou novinářskou veš, ale i Starostolec a snad vůbec celý Odbor prosazování kouzelnických zákonů na Ministerstvu kouzel. Moc se jim nelíbilo nezbytné utajování všech akcí a už vůbec ani trochu se jim nelíbilo, že hlavním svědkem v připravovaném procesu proti Luciusovi Malfoyovi má být jen jakýsi přivandrovalý 'pistolník' z amerického 'Divokého Západu'. Nebyli si nejspíš ani jistí, jak moc a jestli vůbec, mu mají opravdu být za 'neutralizaci' Voldemorta vděční…

Harry, poslušně podle Brumbálových instrukcí, se nechal na Ministerstvu vyfotografovat s oběma Colty v rukou a zatvářil se do objektivu dostatečně výhrůžně. Zodpověděl několik neškodných otázek, většinu ale odbyl:

„Ne Rito, víc opravdu už nemám, co bych vám řekl…"

Holoubková se pořád pokoušela z Harryho vytáhnout další informace a bylo jí srdečně lhostejno, že předčasné otištění některých informací by Smrtijedy varovalo. Harryho častá odpověď: „Bez komentáře!" ji očividně silně iritovala…

*

Rookwood, Macnair i další Smrtijedi zažili ten den opravdu nepříjemné překvapení. Brzy ráno, ještě před příletem sov s Denním věštcem vtrhla do jejich domů a bytů komanda bystrozorů s příkazy k prohlídce a k zatčení. Cely předběžného zadržení praskaly ve švech a sklady důkazů se plnily nejrůznějšími výrobky černé magie. Zpráva o zadržení Luciuse Malfoye se do tisku ještě nedostala, přesněji vyšla až v ranním vydání novin a podařilo se jí udržet v tajnosti před Smrtijedy zaměstnanými přímo na Ministerstvu kouzel. Zprávě o Voldemortově smrti se jeho věrní zdráhali uvěřit, protože se nedostali k podrobnějším informacím, jen k divokým novinářským spekulacím. Když zjistili, že to bude asi pravda, tak už ale hleděli jeden na druhého skrz mříže cel…

*

Ten den brzy ráno Harryho Moody vytáhnul z postele v jednom z pokojů pro hosty na Ústředí bystrozorů.

„Malfoy konečně zazpíval, máme adresu Voldemortova ústředí…" tuhle zprávu Harrymu předával spolu s 'plackou' 'dočasně přiděleného bystrozora'. „Stejnou dostal i Sírius."

Odešli do místnosti, která nebyla chráněná proti Přemísťování a tam několik bystrozorů jejich Přemístění vedlo. Shromáždili se asi dvacet metrů od hlavního vchodu a všichni si tam připadali hloupě na ráně, protože celé okolí byla rovina bez jediného stromu nebo většího křoví, ve které se k domu nedalo dostat nepozorovaně. Bylo tu dost chladno, Harry nechápal, jak tu může být Nagini nějak aktivní, pokud tedy aspoň některé místnosti v domě nebudou pořádně vyhřáté.

„Tohle je Averyho usedlost," vysvětloval David Brown. „Za ústředí si to zvolili asi kvůli odlehlé a vystrčené poloze…"

„Jsou tu různá ochranná kouzla a kletby, zdá se, že v nejbližším okolí vchodů nám hůlky moc platné nebudou…"

„Tak to budeme muset nějak vyrovnat náš handicap," usoudil Harry a vytáhnul bazuku.

„Počkej Harvey!" požádal ho Moody.

Pošuk si chvíli 'hrál' se svými detektory černé magie a čidlem tajností.

„Zkus trefit támhle do zdi vedle dveří," vysvětloval. „Tam je nejspíš centrum aspoň části těch jejich ochranných kouzel."

Harry namířil bazuku v požadovaném směru. Letmým pohledem za záda se ujistil, že se nikdo nenachází v dráze plamene odpalované rakety a vystřelil. Pozorovali letící protipancéřovou střelu…

Ze zdi proti její hlavici odlétlo několik paprsků kleteb i kouzel, ale žádná tu mudlovskou zbraň neovlivnila. Výbuch udělal díru do zdi a bylo vidět, že rozdrolil jeden z velkých kamenů ve zdi. Následující 'ohňostroj' rozpoutané magie, původně vázané v tom rozbitém kameni, znamenal neškodné vybití části ochran.

Otvorem ale začali ven proudit nemrtví. Pak se navíc otevřely díry v zemi, ze kterých vylézali další mrtvoláci. Celé to smrduté procesí se začalo pomalu valit k bystrozorům.

„Držte mi je chvíli od těla!" požádal Harry a odložil bazuku. Místo ní vytáhnul plamenomet a dolil jeho nádrž. Natlakoval zbraň a zažehnul její 'věčný plamínek'.

Sírius s Pošukem mu stáli po bocích, zatímco se nemrtví, beze spěchu, ale neúprosně, řadili k útoku na skupinu bystrozorů.

„Vingárdium leviósa!" zvednul Harry do vzduchu téměř prázdný kanystr od napalmu. Hůlkou ho pak 'dirigoval' nad nejhustší shromaždiště umrlců. „Incendio!" zapálil jim ho kouzlem nad hlavami. Následující výbuch mnoho nemrtvých sežehnul, některé shodil na zem a mnohé mrtvoly alespoň poškodily střepiny z kanystru, obalené hořícím napalmem.

Řady mrtvoláků ovšem neprořídly dostatečně a další bylo nutné spálit přímo plamenometem nebo ohnivými kouzly. Okolo začal pach spáleniny přebíjet nasládlý mrtvolný zápach.

HŮŮŮŮŠŠŠpppp!!! plamenomet dochrlil svou náplň a okolo bylo stále ještě dost a dost chodících nemrtvých.

„Frigoráre!" ochlazovací kouzlo Harry užil na plamenomet, aby ho mohl znovu naplnit napalmem z posledního kanystru.

„Co se děje, Harvey?" zeptal se Sírius.

„Potřebuju, aby trochu zchladnul, jinak by mohl taky bouchnout, až do něj budu dolejvat další napalm," vysvětloval Harry. „Incendio!" zapálil na jednom nemrtvém šaty. Mrtvolák sebou začal kroutit, ale dřív, než se stačil vysvléci, jeho tělo už hořelo.

Konečně Harry usoudil, že plamenomet buď vystydnul natolik, že půjde naplnit, nebo oni po útoku té nemrtvé hordy vystydnou sami…

Kanystr jen vyhodil do vzduchu a zařval:

„K zemi! Incendio!" zapálil letící kanystr nad nemrtvými.

Nikdo z bystrozorů naštěstí neprotestoval, že povel přišel od Harryho, nad hlavami jim proburácel plamen ze zbytků napalmu a prolétlo i několik utržených končetin nemrtvých.

Poslední zbylé 'funkční' mrtvoláky Harry konečně sežehnul plamenometem.

„Zezadu vlkodlaci!" křiknul kdosi z bystrozorů.

Namíchnutý Harry se otočil a sundal si ze zad plamenomet. Odzadu se skutečně velmi rychle přibližovalo několik postav jak ze zlého snu. Vlkodlaci nejspíš využili toho, že bystrozory zaměstnal výpad nemrtvých a skupinu obešli zezadu. Harry odložil i hůlku a vytasil obě pistole. Všimnul si, že i někteří bystrozorové mají brokovnice, snad se stříbrnými střelami. Scéna připomínala jakousi parodii na Custerovo poslední boj.

Vlkodlaky uvítala natolik silná kanonáda, že se jejich útok rozpadnul a ti chytřejší z nich se snažili uprchnout. Bystrozorové i Harry ovšem stříleli na každého, kdo byl v palebné linii bez ohledu na to, zda k nim byl čelem nebo zády. Poměrně záhy vystřílel oba zásobníky, vytáhnul je z pistolí a uložil do kapes. Z pouzder vyndal náhradní a zjistil, že nemá, na koho by vystřelil. Spousty prázdných nábojnic do brokovnic ukazovaly na to, že tuhle stránku boje teď bystrozorové nepodcenili. Po zemi se válelo také mnoho zraněných a mrtvých vlkodlaků, někteří proměnění do nelidské podoby, někteří ve své lidské fázi. Zraněné vlkodlaky nakonec bystrozorové dorazili, aby se nemuseli obávat jejich dalšího útoku, až se vzpamatují…

Konečně se dostali k vlastní usedlosti. Naráželi sice na nejrůznější kouzelné pasti a nástrahy, naštěstí ale byl Pošuk Moody lepší a schopnější, než jejich tvůrce.

„Já se vzdávám!" kvílel Avery, kterého svíral ve svých prackách Fenrir Šedohřbet.

„Nechte mě jít, nebo ho zabiju!" ujišťoval bystrozory vlkodlak. Zdálo se, jakoby ani nevnímal, že na něj míří několik hlavní pušek a pistolí.

„Klidně si ho zab!" doporučil mu někdo z bystrozorů. „Pro nás ten srab nemá význam…"

Avery zakvílel a zazmítal sebou. Harry využil chvíle, kdy Smrtijedovo tělo Šedohřbeta nezakrývalo a vystřelil. Do prsou zasažený vlkodlak zavyl a ještě v posledních sil se pokusil Averyho roztrhat nebo pokousat.

„Tak pojď sem, ty zmetku!" uvítal ale Averyho Pošuk, který ho odtáhnul od zmítajícího se vlkodlaka. „Povíš nám něco užitečného, nebo mu tě máme vrátit?"

„Já nic nevím!" vřískal Smrtijed.

„To je ovšem chyba!" poznamenal Harry. „Koukni, Pošuku, Fenrir se ještě hýbá, můžeš mu ho klidně ještě 'půjčit'."

„Ne, to ne!" kvílel Avery. „Co chcete vědět?!"

„Kde je pohár Helgy z Mrzimoru?" zeptal se Harry.

„Má ho Snape!" vykřiknul Smrtijed. „Dostal ho od Pána zla za věrné služby do opatrování."

„Fajn!" pochválil ho Pošuk. „Co, koho a kde tady nebo jinde najdeme?"

Když se Avery zatvářil zarputile, Moody se pousmál:

„Hele, Azkaban máš jistej, jen je otázka, jestli tam budeš jen pár roků, nebo až nadosmrti…"

Avery se s občasným tenkým kvílením rozhovořil. Harrymu se z toho zbabělce dělalo až špatně. Nicméně, jeho informace a svědectví by mohly být ještě užitečné…

„Nechápu, jak to, že jejich ústředí nebylo lépe bráněné a střežené?“ řekl Harry Moodymu.

„Voldemort nejspíš spoléhal na dostatečnou sílu nemrtvých a vlkodlaků a nečekal, že by takovou přesilu zmohlo chytré využití mudlovských zbraní…“

*

Ve sklepě našli obří terárium se třemi velkými hady, zatím ale sotva čtvrtinovými, oproti Nagini, jak si ji Harry pamatoval.

„Kdo z váss je Nagini?“ zeptal se Harry hadím jazykem.

„Já jssem Nagini!“ „NE, JÁ jssem Nagini!“ „Lžžou, to já jssem Nagini!“ tvrdili jeden přes druhého, snad v domnění, že když Harryho zmatou, ta skutečná by mohla přežít.

„Tak jak ssi přejete!“ řekl jim Harry a odstřelil všechny tři.

Mrtvoly pak zlikvidovali společně s pozůstatky mrtvoláků a vlkodlaků.

*

V Averyho usedlosti se ještě našlo dost a dost důkazů na několik doživotních rozsudků a řečené ostatky nemrtvých a vlkodlaků venku mu taky zrovna neulehčovaly situaci. Sice tvrdil, možná i oprávněně, že jim velel Šedohřbet, ten ale vypovídat už nemohl…

*

„Unesli Longbottomovy!" hlásili jim na ústředí. „Už je tam náš tým a vede ho Bárty Skrk!"

Tak to byla katastrofa…

Přemístili se podle instrukcí. Pošuk dům snadno poznal.

„Tohle patří Lestrangeovým!"

„Připravujeme útok, ale jsou tu mocná ochranná kouzla," hlásil Moodymu jeden z bystrozorů přítomných na místě. „Bárty Skrk je na druhé straně a má taky potíže…"

„A uvidíš, jaké bude mít potíže, až tam najde vlastního syna mezi Smrtijedy!" pošeptal Harry Pošukovi nešťastně.

Tohle byla chyba, pokud Harry věděl, Bartemius Skrk starší se v JEHO minulosti osvobozování Longbottomových nezúčastnil.

Bez velkého ptaní namířil bazuku na kámen vedle dveří a vystřelil.

„Nemáme čas!" zařval. „Vpřed!"

S nabitým a nataženým samopalem Sterling v rukou se rozběhnul k domu. Cítil se příliš unavený na nějaká 'lepší' kouzla a věděl, že si nemohou dovolit ztratit ani minutu. Do cesty se mu postavil kdosi v masce Smrtijeda s hůlkou v ruce.

„Uhni a zahoď to!" zařval na něj Harry, ovšem hodil sebou na zem.

„Avada kedavra!" kletba smrti mu prosvištěla nad hlavou a urazila kus omítky ze zdi.

Harry stisknul spoušť a krátká dávka 9 mm projektilů neznámého čaroděje na vteřinu 'přišpendila' ke zdi. Harry se zvednul a vyklepával si v běhu prach z vlasů, který mu padal do očí.

Ve třetí místnosti, do které proběhnul, uviděl děsivý výjev. Oba manželé Longbottomovi se vznášeli ve vzduchu a do jejich těl se zarývaly další a další kletby bolesti 'Cruciatus'.

„Crucio!" zavřeštěl jeden z čarodějů, než ho i s jeho sousedem odhodila stranou druhá dávka ze samopalu.

Teprve teď Harry poznal, že zastřelil oba bratry Lestrangeovy.

Výbuch vyrazil dveře na protilehlé straně místnosti a dovnitř vběhnul Bárty Skrk starší a rozhlédl se. Vtom uviděl svého syna se škraboškou Smrtijeda na obličeji.

„Avada kedavra!" vykřiknul zběsile a zasáhnul vlastního syna kletbou, která zabíjí. Pak s pološíleným výrazem v obličeji upustil hůlku a vrhnul se po Belatrix Lestrangeové, kterou se pokoušel uškrtit holýma rukama.

Harry si nebyl jist, jestli to bylo jen zuřící šílenství zdrceného otce, kterému se ve vteřině zhroutil svět, nebo pokus o sebevraždu, ale výsledek tomu napovídal. Lestrangeová ho zabila neverbálně pronesenou kletbou, kterou si ale podle zeleného záblesku šlo jen těžko zmýlit. Pak se Přemístila k Harrymu a zasáhla ho kletbou: „Crucio!" Harryho, bolestí neschopného cokoli udělat, Smrtijedka pevně chňapla a Přemístila se s ním pryč…

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14) Soukromé peklo

Kapitola 14) Soukromé peklo

Harry přišel po chvíli jakž takž k sobě. Vrhl letmý pohled do šera okolo sebe, které jen nedostatečně ředila pochodeň. Ta ovšem asi zdatně ubírala kyslíku ze vzduchu, protože Harrymu se dýchalo opravdu špatně. Nebo to bylo možná způsobeno tím, že visel ve vyčarovaných poutech nad zaprášenou podlahou.

Odhadoval, že je v nějakém sklepě, a pak také a to nejen doslova, ‘Tam, co slunce nesvítí‘…

„Nedělej, že jsi ještě v limbu!“ ozval se hlas Lestrangeové. „Zabil jsi mi mého mistra i manžela. Teď zaplatíš!“

„Bude stačit pět set galeonů?“ zeptal se Harry. „Víc nedám bez návštěvy u Gringottových dohromady…“ Harry doufal, že tuhle sadistickou čubku dožene k tomu, že ho zabije rovnou a rychle.

„Ze mě si srandu dělat nebudeš!“ informovala ho Smrtijedka trochu hystericky. „Crucio!“

Harry zjistil, doslova na vlastní kůži, že pouta jsou právě jen tak volná, aby sebou mohl zmítat, ale ne, aby mohl něco podniknout ke své záchraně. Omdlel.

*

Po nějaké chvíli znovu přišel k sobě jen proto, aby zjistil, že mučení pokračuje. ‘Bolest je jen stav mysli!‘ tohle mu vtloukalo do hlavy už několik učitelů, ale část jeho mysli se od bolesti vyvolané kletbou, co se nepromíjí, nějak nedokázala odpoutat. Další část jeho mysli to naopak sledovala jakoby zpovzdálí, radila: ‘Teď se musíš rozkřičet! Teď začni omdlévat!‘ a snažila se udržet nejdůležitější tajemství Harryho mysli uložené hluboko mimo dosah. Tohle bylo asi to, co měl kdysi Harryho naučit Snape, rozdělit mysl tak, aby jí neproniknul Nitrozpyt…

„Crucio! Crucio! Crucio!“ hlas Lestrangeové stoupal tak, že měl Harry podezření, že se asi brzy ‘udělá‘ a možná ještě spíš, než v posteli se svým manželem.

Když Harry začal znovu ztrácet vědomí, ovanul ho mráz kouzla: „Frigoráre!“ Násilím ho to přivedlo k vědomí, nebo spíš do stavu, kdy něco přeci jen vnímal.

„Hezounek!“ ocenila ho Belatrix, když hůlkou narovnávala jeho hlavu tak, aby mu viděla do tváře. „Co jsi vlastně zač?!“

Harry se pokusil dát dohromady kouzlo ‘Dotek Smrti‘, ale snad kvůli přetrvávající bolesti ho nedokázal odstartovat. Navíc Lestrangeová byla sice šílená jako švec, ale ne natolik hloupá, aby mu vešla do ‘rány‘ - do blízkého kontaktu. Svou hůlku neviděl, ale mohl vcelku úspěšně předpokládat, že nebude nadosah. S odpovědí na víceméně řečnickou otázku šílené krávy se nenamáhal.

„Zdá se, že sis dost odpočinul,“ odfrkla si Belatrix, když viděla, že se jeho oči přestávají skelnět a točit kolem dokola, ale začínají se zaměřovat k pohledu. „Crucio!“ vřískla.

Se slabým zachroptěním Harry upadnul opět do bezvědomí…

*

Dál to bylo jak z odporně děsivé noční můry. Nebyl si jist, jestli tu visí hodinu, nebo už několik dní, ale domníval se, že spíš to první. Odhadnul to prostě jen z toho, že ještě žil a občas vnímal a mohl myslet. To nemůže vydržet příliš dlouho…

Náhle jako ve snách zaslechl zvuk tichých tlap. Pak zarachocení, vrznutí pantů a tiché zavytí.

Belatrix se otočila až v tomhle momentě a to byla její chyba. Příliš se soustředila na mučení svého zajatce, takže opomněla jiné faktory. Tím nejdůležitějším faktorem se ukázal být mohutný černý pes, který rozrazil dveře. Zarazila se, jakoby viděla Smrtonoše. V okamžiku, kdy na něj zkusila zamířit hůlku, pes vyskočil a zabořil jí tesáky do krku. Po chvíli jí už jen trhal na zemi hrdlo. V poslední vědomé myšlence jí došlo, že přinejmenším pro ni to Smrtonoš skutečně byl…

Sírius Black se oklepal, když se zas přeměnil do lidské podoby.

„Pro zvěromága může někdy být těžké zvíře úplně ovládat,“ vysvětloval rozdrásané hrdlo své sestřenice.

Smrtí Belatrix zmizela i pouta, která Harryho držela ve vzduchu, takže poměrně bolestivě dopadl na zem. Bolest doznívala déle.

„Žiješ a vnímáš?“ zeptal se ho Sírius.

„Jakž, takž,“ odtušil Harry. „Dík!“ s tím vyvrátil oči vsloup a omdlel.

Sírius Black prohledal mrtvolu své ‘milé‘ sestřenice i okolí a našel Harryho zbraně i hůlku. Když se už chystal, že si bezvědomého kmotřence hodí přes rameno a odnese, přišel Pošuk Moody.

„Co se to tu stalo?!“ zeptal se bystrozor.

„Ale, nějaká potvora, co si ji tu sestřenka asi chovala, jí zakousla…“ zašklebil se Sírius.

„Jo, jistě!“ ušklíbnul se i Moody a namířil na Síriuse hůlku: „Pulírexo! Měl jsi na šatech a na obličeji dost krve, to musíme dát pryč, než odsud odejdem.“

Sírius se také ušklíbnul.

„Takže psí čich se asi hodil,“ prohodil Pošuk, když prohlížel, v jakém stavu je Harry. „Jen to chvíli nebude možné zveřejnit… No, stejně je toho i tak až dost, abys dostal nějaký metál a tvoje máti to snad uspokojí.“

„Co Longbottomovi?“ nedalo Síriusovi.

„Nevím jistě…“ Moody se cítil nejistě. „Obávám se, jestli jsme přeci jen nepřišli pozdě…“

*

Harry k sobě přišel až v Nemocnici u Svatého Munga. Rozhlížel se kolem sebe a zjistil, že na vedlejší posteli leží, zatím v bezvědomí nebo nějakém umělém spánku bystrozor Frank Longbottom. Hrudník se mu zvedal a zas klesal v nápadně pomalém rytmu. Takhle v bezvědomí nedokázal Harry určit, v jakém stavu je jeho mysl po mučení, které si zažil. Opodál uviděl i jeho manželku Alici a nějaké další lidi, jejichž obličeje mu připadaly povědomé, jako tváře bystrozorů, se kterými provedl několik domovních prohlídek. Zřejmě jich bylo zraněných dost na to, aby jim vyhradili v nemocnici vlastní pokoj…

„Tak ses probral…“ zaslechl Moodyho bručivý hlas. Otočil se po zvuku a všimnul si, že na nočním stolku jsou květiny.

„Chytli jsme Pettigrewa,“ řekl Pošuk, když viděl, že se na něj Harry dívá a že vnímá.

„Kde?“ Harrymu zněl vlastní hlas jako vrzání písku na skle.

„U Potterů doma!“ Moody se tvářil nevěřícně. „Chytlo ho kouzlo proti hlodavcům. Problém je, že nemluví…“

„Hlavně, že nikoho nezabil!“ dostal ze sebe Harry. „Ví stráž, že je zvěromág a že je dost nebezpečný?“

„Ovšem!“ potvrdil bystrozor.

„Co Longbottomovi?“ nedalo to Harrymu, aby se nezeptal.

„Jsou na tom zhruba stejně, jako ty,“ Moody se tvářil nejistě. „Léčitelé nechtějí říct nic určitého a jen se vykrucují…“

Harry nevydržel a zase upadnul do čehosi mezi spánkem a bezvědomím…

*

„Byl jsi v umělém spánku víc, jak tři dny!“ informoval ho Pošuk, který byl svědkem i druhého Harryho probuzení. „Mimochodem, máš tu návštěvu, až z Ameriky.“

Zpoza Moodyho vystoupil muž v tmavém obleku, připomínající spíš úspěšného byznysmena, než čaroděje. Doprovázel ho pomenší mužíček v šedivém hábitu, celkově připomínající malého hlodavce…

„Jsem Gregory Farginman z Ministerstva kouzel Spojených Států. Mám pro vás osobní vzkaz od Alexandra Nortmana. Máte zapomenout na vyšetřování toho podezření z finančních machinací spojených s bývalým ministrem. Ministerstvo vám přeje brzké uzdravení a něco vám posílá…“

Podal mu velkou obálku z tuhého papíru nadepsanou pro Harveye Josepha Pottera.

Harry ji roztrhnul a ven se k jeho překvapení vysypal stříbrný odznak amerického bystrozora a doprovodný dopis. Odznak připomínal tvarem odznak šerifů, také to byla pěticípá hvězda, jen v každém cípu bylo jedno písmeno slova AUROR (bystrozor). Na ‘těle‘ hvězdy bylo pod hlavou amerického bělohlavého orla jeho přijaté jméno a číslo 73589. Na dole připojené stříbrné ‘stužce‘ bylo heslo ‘Servicio et Protegio‘ – Sloužit a Ochraňovat.

Hlavně proto, že ho celé tělo bolelo, se nahlas nerozesmál. Kdysi tolik toužil být bystrozorem, že když toho teď dosáhnul polovičním podvodem, připadalo mu to nějak nevhodné…

Otevřel dopis:

‘Vážený pane Pottere!

Ministerstvo kouzel USA vám gratuluje k vašemu úspěchu. Vyšetřování týkající se machinací bývalého ministra kouzel Nicolly Luigiho Gambineho neprokázalo, že byste byl do jeho manipulací nějak zapojen, proto se vám omlouváme za náš omyl se zatykačem.

Po jednáních, které vedl náš odbor mezinárodní spolupráce vám chceme nabídnout, jestli byste po dobu vašeho pobytu ve Velké Británii nezastupoval americké bystrozory jako pozorovatel.

S přátelským pozdravem Gregory Farginman, starší tajemník odboru mezinárodní spolupráce, Ministerstvo kouzel Spojených Států Amerických‘

V dopise byl rovněž vložen pergamen, podle kterého byl Harry přijat za bystrozora v den, kdy ho v New Yorku George Wongunson víceméně násilně zverboval.

Harry se pousmál a ukázal oba pergameny Moodymu.

„Fajn, Harvey!“ kývnul bystrozor. „Být na tvým místě, podepíšu!“

„Proč?!“ zeptal se Harry udiveně.

„To je prostředek, jak se snaží americké Ministerstvo zachovat si tvář a nevypadat jako smečka hlupáků,“ vysvětloval Pošuk. „Když jim ale tu příležitost nedáš, najdou si možnost, jak ti to dát ‘sežrat‘. To mi můžeš věřit, mám s tím zkušenost. Navíc ti to může do budoucna krýt záda, tvůj čin tím bude víceméně oficiální…“ sklonil se k Harrymu a dál jen šeptal: „Taky nechceš, aby se někdo příliš šťoural v tom, kde jsi vzal ty všechny zbraně!“

„Dobře…“ odtušil Harry a podepsal pergamen, byť se mu ta myšlenka moc nelíbila.

Obličej Gregoryho Farginmana byl podivně nehybný a prost emocí. S mírně přimhouřenýma očima si prohlédl Harryho podpis na listině. Pak na Moodyho vrhnul pohled vysloveně nepřátelský.

„A co ty, Burkesi?!“ oslovil s výraznou jízlivostí Pošuk mužíčka v šedivém hábitu.

Harrymu nějak vytanulo na mysl slovní spojení ‘úředníček na klíček‘…

Mužíček připomínající hlodavce se vytáhnul do svých plných sto pětačtyřiceti centimetrů výšky a s hranou důstojností hubatého bystrozora ignoroval.

„Ministerstvo kouzel Velké Británie si hluboce váží vašeho činu a oceňuje ho…“ snažil se Harryho ujistit. „Po dohodě se zástupcem vašeho Ministerstva jsme přistoupili k tomu, že vaše připojení se k bystrozorům bude oficiální…“

Podával Harrymu pergamen s ozdobnou pečetí a druhý stříbrný odznak. Jediný rozdíl oproti Pošukovu byl nápis ‘Přidělený bystrozor‘.

Moody si prohlédnul pergamen a srdečně se rozesmál.

Harry náhle uviděl cestu ven.

„Profesor Brumbál mi navrhnul, abych tento školní rok vyučoval Obranu proti černé magii v Bradavicích, takže budu těžko moci vaše nabídky využít…“

„Ale to vůbec nevadí!“ tvrdili oba úředníci unisono.

„Naopak!“ dodal radostně Burkes. „Nikdy jsme nedokázali Brumbála přesvědčit, aby souhlasil s přítomností bystrozora přímo na škole.“

‘Takže to bych měl na Brumbála donášet?!‘ pomyslel si Harry uraženě.

„Hmmm… Nechci se chovat nespolečensky…“ řekl uvážlivě. „Ale jedna šílená vražedkyně si na mě procvičovala kletbu bolesti. Už neudržím oči otevřené…“

Moody to vzal jako pokyn a začal oba úředníky vyhánět.

Harry po chvilce opravdu znovu usnul.

*

Dalším návštěvníkem, který Harryho probudil, byl sám Brumbál. Stál u jeho postele a usmíval se.

„Harvey, slyšel jsem, že jste měli úspěch!“ tvářil se spokojeně. „A prý jsi urazil úředníky obou Ministerstev kouzel, jak britského, tak amerického…“

„Asi trochu ano…“ připustil Harry opatrně.

„Jakmile budeš moci, přijď do Bradavic, musíš si připravit učební plány a vůbec!“ řekl mu ještě ředitel školy a odešel.

Harry znovu usnul…

*

Po nějaké chvíli ho probudil zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Cítil se vyprahlý, tak se natáhnul pro skleničku s vodou.

Přišlo mu zvláštní, že z ní cítí slabou květinovou vůni, ale byl natolik zesláblý, že nad tím nijak nedumal. Jak pil, přišlo mu náhle zvláštní, že mohl někdy tak špatně smýšlet o Ritě Holoubkové. Poslední zbytky jeho zdravého rozumu ho informovaly, že ve vodě byl asi ‘Amorův šíp‘ nebo jiný ‘Nápoj Lásky‘…

Z květin ve váze na nočním stolku slezl brouk. Náhle se proměnil v blonďatou redaktorku Denního věštce. Pravda byla, že hluboko vykrojený výstřih vyplňovala docela uspokojivě…

Novinářka vytáhla hůlku a letmo jí namířila na postele ostatních bystrozorů. Chvíli vyčkávala a pozorovala Harryho. Po chvíli k němu přistoupila a nečekaně hbitě vylezla na jeho lůžko.

Harryho mysl byla rozdělená ještě hůř, než při Belatrixino mučení. Ta chladnokrevná klidná část schraňovala tajemství jako Harpagon peníze. Ta druhá část se tetelila vzrušením. Holoubková postřehla jen tuhle část reakce, proto začala Harryho ‘zpracovávat‘ a vyptávat se. Byla skutečně novinářkou ‘tělem i duší‘, když během milování dokázala diktovat svému Bleskobrku…

Vyptávala se Harryho a přitom se snažila, aby jeho vzrušení neopadlo. Stalo se ovšem to, co se dalo očekávat. V okamžiku jeho ukojení se účinky ‘Nápoje Lásky‘ vytratily. Harryho mysl se v té chvíli sjednotila a ta chladná část nabyla vedení.

„Zmizte, ženská!“ zavrčel na redaktorku.

„Hele cukrouši, před chvílí jsi byl do mě celej říčnej!“ ohradila se uraženě.

„To ještě fungoval ten váš lektvar, co jste mi přidala do vody!“ ohradil se zas Harry.

Rita vytáhla hůlku, ale do zad ji zasáhnul rudý paprsek omračovací kletby. Když dopadla na zem, Harry uviděl, že Frank Longbottom už neleží, ale je celkem bdělý a drží v ruce hůlku.

„Teda, její drzost mě opravdu překvapuje!“ řekl trochu šokovaně. „Jak ti je?!“

„Řekl bych, že líp, jak vám,“ konstatoval Harry.

„To ale není žádný kumšt!“ sdělila Frankova manželka Alice. „Já sama se probudila až dneska. Dověděla jsem se, že jsme sice ztratili tři dny života, ale naštěstí ani život, ani rozum…“

S dusáním do místnosti vtrhnul Alastor Moody a divoce se rozhlížel, s hůlkou v pravé a Harryho pětačtyřicítkou v levé ruce.

„Ahá!“ konstatoval, když uviděl ležící novinářku. „Renervate!“ probudil ji z mdlob. „Tak slečinko, copak jste tu dělala, takhle lehce oděná, nebo spíš neoděná…“

V té chvíli si všimnul jejího Bleskobrku a kusu pergamenu, na který brk zapisoval. Chňapnul po něm.

„Zabavuje se…“ zašklebil se na reportérku. Začal si pročítat zápis a chvílemi vrhal napůl pohoršené a napůl pobavené pohledy na Harryho a chvílemi se tvářil výhrůžně na Ritu.

„Tak to smrdí Azkabanem, slečno Holoubková!“ zahromoval. „Jak jste se sem vůbec mohla dostat přes stráž ve dveřích?!“

Když se redaktorka neměla k odpovědi, odkašlal si Harry:

„Je neregistrovaný zvěromág!“ řekl. „Nechala se sem přinést jako brouk a pak mi nalila do vody ‘Amorův šíp‘!“

„Tak ‘Amorův šíp‘!“ zahulákal bystrozor. „A neregistrovaný zvěromág! Tak to bude drahý!“

To už ale dorazila léčitelka. Když viděla, že novinářka leží na zemi a nehýbá se, klekla si u ní a přiložila jí ruku k podbřišku.

„Víte o tom, že jste zrovna počala?!“ zeptala se Rity.

Blonďatá reportérka vytřeštila oči. Aby získala čas, začala si vyndavat z očí kontaktní čočky. Během toho času zuřivě přemýšlela. Pak namířila modré oči chladné jako led na Moodyho.

„Dovedete si představit tu ostudu, až dítě hrdiny, který zatočil s Tím, Kterého Nejmenujeme, přijde na svět v Azkabanu a Denní věštec o tom napíše?!“

„To nejde, Pošuku!“ ozvala se Alice Longbottomová.

„Dobrá…“ Moody se tvářil jako medvěd s bolavými zuby, který by rád někoho kousnul. „Příští rok v květnu budete vy mít buď dítě, který půjde magicky i mudlovsky ověřit, že je tady Potterovo, nebo budete hnít v Azkabanu!“

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15) Proces

Když chtěli bystrozorové Ritu Holoubkovou z pokoje vyvést, odmítla s tím, že půjde sama. Na Harryho vrhla pohled se směsí úšklebku a zklamání…

*

Harrymu se ještě trochu houpala podlaha pod nohama, když se drápal nahoru z postele. Tahle návštěva by jindy byla příjemná, ale Sírius s Jamesem se na něj dívali, jako na dokonalého idiota. Mluvili tlumeným hlasem, ale o to vztekleji.

„To sis sakra nemoh všimnout, že piješ ‘Amorův šíp‘?!“ ptal se ho Sírius už po několikáté. „Je ti doufám jasné, že na Ginny Weasleyovou můžeš teď už klidně zapomenout?!“

„Hmmm…“ Harry jen něco zabručel.

„Legrační na tom je, že budu mít už dvě vnoučata a přitom můj syn doma ještě čůrá do plenek,“ řekl s úšklebkem James.

„Ještě, že jsme aspoň Longbottomovy zachránili,“ vzdychnul Harry. „A Lestrangeovi už nedostanou příležitost zdrhnout z Azkabanu…“

„Fajn!“ zasupěl Sírius. „A od Belatrix ses nechal chytit. Jsi neopatrný a nezodpovědný…“

„Zrovna od tebe to teda sedí, Tichošlápku!“ odsekl Harry. „Mimochodem, mám pro vás oba úkoly. A líbit se vám asi nebudou ani trochu…“

„Ten tvůj nápad, že se máme omluvit Srabusovi?!“ Sírius se tvářil vztekle. „Sám jsi říkal, že zabil, tedy zabije Brumbála!“

„Řekl bych, že teď ne nutně…“ odtušil Harry unaveně. „Pochybuju, že je Snape na Voldemortově straně, stejně jako určitě není na Brumbálově. Jediná strana, ke které bude cítit nějakou loajalitu je strana Severuse Snapea a snaha, aby nebyl mezi poraženými…“

„Aha, takže mu hodláš ukázat, že jsme vítězové!“ Sírius se ušklíbnul. „Škoda námahy, to si přeci může přečíst v Denním věštci.“

„Ty snad věříš všemu, co ten plátek napíše?!“

„No to ne, ale…“

„Snape je všechno možné, ale není hloupý!“ vysvětloval Harry. „Myslím, že budu mít tu správnou páku, abych ho donutil dělat, co potřebuju.“

Ztišil se a obkroužil místnost kouzlem ‘Ševelissimo!‘.

„Snape má podle Averyho pohár Helgy z Mrzimoru. Sice mi to k němu vůbec nesedí, ale třeba je to užitečná pomůcka při výrobě lektvarů, co já vím…“ vysvětloval Harry. „Taky potřebuju splašit Veritasérum. Předpokládám, že proti němu bude mít protilátku pořád u sebe, ale když mu zabráním, aby ji spolknul, bude mu platná, jak utopenýmu zimník. Jen nevím,jak do něj to Veritasérum dostanu, když v tom nebude chtít Brumbál spolupracovat…“

„Něco vymyslíme!“ ujistil ho Sírius. „V nejhorším ho s Jamesem podržíme a ty mu to naleješ do krku. Je to sice hrubé, ale aspoň účinné…“

„A ten druhý úkol?“ zeptal se James věcně.

„Tenhle rok budu na Bradavicích učit Obranu proti černé magii já,“ konstatoval Harry. „Při té příležitosti se pokusím Snapea ohlídat a vyřídit na škole pár drobností… Ale jestli Brumbál najde nějaké kouzlo pro můj posun v čase do budoucnosti, asi ho využiju. Vy byste se měli dohodnout ještě s Remusem, jak kdo z vás bude na té škole učit po mně. A hlavně při tom hlídat Srabuse…“

„A nechceš se oženit s Holoubkovou, když teď čeká tvoje dítě?“ zeptal se Sírius ironicky.

„Si upad!“ odsekl Harry. „Pokusím se to dítě získat do opatrování a pak bych v téhle době asi zůstal, ale Holoubkový nevěřím ani nos mezi očima a do budoucna s ní nechci nic mít!“

Harry už za ta léta trochu poznal lidskou povahu, takže věděl, že teď už nebude ‚‘chlapec který přežil‘, ani příliš často ‘ten, který zvítězil nad Voldemortem‘, ale že už navždy bude ‘ten, který udělal Holoubkové nemanželské dítě‘…

*

O dva dny později začal proces s Luciusem Malfoyem. Smrtijed byl nejspíš pořád přesvědčený, že se ho všichni bojí, navíc měl opravdu dobrého (a hlavně hodně drahého) advokáta…

Když přišla řada na Harryho svědectví, celý Starostolec koukal hodně podezíravě. Jeho listiny, vzdor tomu, že byly ve své podstatě falešné, je aspoň trochu přesvědčily. Představa toho, že se pro domovní prohlídku hledají důvody ve vidění starého indiánského šamana nešla mnoha členům Starostolce ‘pod fousy‘, byť nemohli popřít, že to přinejmenším na Voldemorta fungovalo…

„Příkaz k domovní prohlídce byl vydán na základě hodně sporných údajů od podezřelé osoby!“ tvrdil Malfoyův advokát. „Nějaký americký pistolník… Na základě takového svědectví dát rozkaz k domovní prohlídce u tak významné čistokrevné čarodějnické rodiny. Kdo ví, jestli tam ty věci tenhle americký ‘bystrozor‘ nepodhodil…“

„Nemohl to tam podhodit!“ zavrčel Moody. „Našli to naši bystrozorové a on v tom domě nikdy nebyl, projít jeho obrany by jen těžko dokázal tak, aby po tom nezůstaly nějaké stopy.“

„To tvrdíte jen vy…“ advokát se s tím nechtěl spokojit.

„Za spolehlivost tohoto ‘pistolníka‘, jak říkáte, se mohu zaručit plnou vahou svého úřadu!“ ozvalo se v soudní síni zvučným hlasem. „Jsem Gregory Farginman, starší tajemník odboru mezinárodní spolupráce z Ministerstva kouzel Spojených Států Amerických!“

Stále v mudlovském obleku přistoupil americký úředník před čaroděje Starostolce.

„Protože jsme předvídali podobné předsudky vůči našemu člověku, připravili jsme soupis veškerých údajů o Harvey Josephu Potterovi…“

S těmito slovy předal madam Bonesové poměrně naditou složku.

„CO vlastně americký bystrozor v Anglii POHLEDÁVAL?!“ zeptal se Malfoyův advokát trochu netakticky.

„Jel jsem sem na dovolenou za příbuznými!“ odpověděl mu Harry víceméně po pravdě.

„A vzhledem k tomu, jak se do vašich problémů zapletl, rozhodli jsme se přidělit ho dočasně k dispozici britskému Ministerstvu,“ dodal Farginman s jistým zadostiučiněním. „Zdá se, že Británie potřebuje pořád zachraňovat od Američanů. Nejdřív první, pak druhá světová válka, teď tenhle samozvaný ‘lord‘, jsem zvědavý, před čím vás budeme zachraňovat příště!“

„Starostolec se odebere k poradě!“ oznámila potom Bonesová, když se ozvalo zlobné hučení.

Během porady se proti Harrymu, alias Harveyovi Josephovi Potterovi, postavil jen Popletal s Dolores Umbridgeovou a pár svými nohsledy, takže byl po návratu k jednání uznán důvěryhodným a za důvěryhodné bylo označeno i jeho svědectví. Bylo uznáno dokonce navzdory skutečnosti, že američtí bystrozorové v dokumentech odmítli sdělit konkrétní totožnost indiánských svědků, jen potvrdili, že tito svědci skutečně existují a mohou být případně také vyslechnuti, ovšem jedině na půdě amerického Ministerstva kouzel v Bostonu…

*

Brumbálovo svědectví o podstatě sešitu Toma Rojvola Raddlea bylo přijato celkem kladně, navzdory tomu, že nebylo úplně pravdivé a sešit byl přímo během procesu před mnoha svědky zničen.

„Tohle jsou žijící vzpomínky studenta Toma Rojvola Raddlea,“ vysvětloval ředitel bradavické školy. „Celý sešit je dělaný tak, aby čtenáře přiměl darovat mu svou sílu a nechat se ovládnout…“

„Něco takového je opravdu možné?“ nezdálo se Popletalovi.

„Tom Rojvol Raddle, který si pak začal říkat lord Voldemort, byl asi nejschopnější z mých žáků,“ kývnul Brumbál hlavou. „Je škoda, že svými schopnostmi prováděl skutky toho nejčernějšího zla, ale byl to poslední známý potomek Salazara Zmijozela a jeho rodinné zázemí mu nijak nepomohlo, když jeho matka neměla dost duševních sil, aby se o něj snažila postarat a nechala ho v mudlovském sirotčinci. Jeho otec se nezajímal, jestli má nějakého potomka a ten pak celou tuhle rodinu, včetně dědečka a babičky z otcovy strany vyvraždil.“

Mezi zasedajícími čaroději Starostolce to zahučelo údivem, ale přijali Brumbálova slova.

„Co bychom s tímhle měli udělat?“ zeptal se Moody.

„Musí se to zničit, nejlépe ihned,“ odpověděl profesor.

„Tak to udělejte!“ doporučil kdosi.

„Nejprve dáme hlasovat o tom, zda tenhle důkaz přijmeme jako důkaz aktivního smrtijedství obviněného Luciuse Malfoye!“ namítnul Moody.

„Dobře, dáme hlasovat o tom, zda je to přijatelný a dostatečný důkaz!“ ozvala se Amélie Bonesová, která zasedání předsedala. „Kdo je pro odpověď ‘Ano‘?“

Ruku s hůlkou zvedlo víc, než polovina přítomných členů Starostolce.

„Kdo je proti?“

Zvedlo se deset rukou.

„Dobrá, přijato většinou hlasů,“ konstatovala madam Bonesová. „Můžete to zničit, Albusi, radši hned.“

Profesor Brumbál namířil na sešit hůlku a ten vzápětí zmizel v záblesku bílého světla. Na vteřinku z něj vystoupila stínovitá postava mladého Toma Raddlea, ale rychle zmizela.

„Obžalovanému se udílí právo posledního slova před vynesením rozsudku,“ ozvala se Bonesová. „Přeje si obžalovaný Starostolci něco sdělit?“

„Zacházíte s čarodějem ze známého starého rodu čisté krve jako s nějakou špínou. Ten americký rádoby ‘bystrozor‘ mě surově zbil a pořezal. Pak mi podstrčil ty důkazy, které zde byly předvedeny. S žádným z těch předmětů černé magie nemám nic společného…“ Malfoy mluvil víc a hloupěji, než by mu jeho advokát mohl doporučit.

„Já mám radši tu o Sněhurce a sedmi trpaslících,“ prohodil Harry divadelním šepotem, který zněl tak, že ho všichni museli slyšet.

„Zaplatíte dvacet galeonů pokuty za znevažování jednání Starostolce a vyjádřete se k obvinění, že jste manipuloval s důkazy a napadl obviněného!“ ozvala se náhle Bonesová.

Harry sáhnul do měšce a odpočítal dvacet galeonů.

„No, stálo to za to!“ konstatoval. „Obvinění z manipulace důkazy tu proti mě zaznělo několikrát a nevidím důvod se k této již jednou vyvrácené tezi vracet,“ na chvíli se odmlčel.

„Co se týká toho napadení, Lucius Malfoy na mne namířil hůlku a řekl ‚Ava…‘. Dál jsem ho nenechal domluvit, ale pochybuju, že by to bylo třeba ‚Avanti!‘ nebo ‚Avatár!‘. Když jsem ho bodnul do ruky, ve které držel hůlku, sjela z jeho hůlky do mé dýky zelená jiskra. Předpokládám, že šlo kletbu ‚Avada Kedavra!‘, kterou jen obviněný nestačil vyslovit.“

„Proč toto nebylo součástí obvinění?“ chtěl vědět Popletal.

„Protože jsme z jeho hůlky nedokázali určit, jestli se to skutečně stalo, protože jde o nedokončené kouzlo a nezanechalo jednoznačnou stopu na hůlce ani na dýce,“ odpověděl Moody.

Malfoy ještě chvíli zkoušel čaroděje ze Starotolce přesvědčit, nebo alespoň obměkčit.

„Teď projednáme rozsudek nad Luciusem Malfoyem. Kdo je pro vinen?“

Zvedla se opět většina rukou, některé trochu váhavě. Harryho napadlo, že mnozí z těch, kdo teď hlasují pro jeho odsouzení z něj mají strach a doufají, že už z Azkabanu nevyleze…

„Odsouzení bude na doživotí, nebo bude umožněno po deseti letech jednat o podmínečném propuštění?“ zeptala se znovu madam Bonesová. „Vzhledem k tomu, že obviněný aspoň částečně spolupracoval, můžeme se přiklonit k mírnějším trestu…“

‘Do hajzlu!‘ pomyslel si Harry.

Během hlasování se přesvědčil, že měl pravdu. Zavřít čistokrevného kouzelníka na doživotí se jim nechtělo. Takže za deset let tu bude ten chcípák ‘vopruzovat‘ zase…

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16) Lady in Black

Aby špatných zpráv nebylo málo, dozvěděl se Harry od Moodyho, že na Obrtlé našli mrtvolu Mundunguse Fletchera. Přemístili se spolu na místo, kde ležel.

Podle všeho ho zabila nějaká kletba,“ konstatoval bystrozor, který tělo ohledával. „Vlastní smrt nastala pádem z velké výšky na zem, ale to už byl skoro mrtvý a ten pád ho jen dorazil…“

Viděl, že trosky Dungova obličeje vypadají, jako by jej před smrtí něco nesmírně vyděsilo, ale to mohlo mít souvislost s mnoha kletbami a smrt může nastat i po jiných, než je zrovna ‘Avada Kedavra!‘, která je prostě jen ta nejznámější. Harrymu ale některé říznaky připadaly povědomé.

„Asi vím, kdo ho zabil, ale nevím, jestli to dokážeme.“

„A to kdo?!“ zeptal se podrážděný Pošuk.

„Borgin. Měl prokletý náhrdelník s opály, buď ho Dungovi nabídnul k prodeji, nebo mu ho chtěl Dung ukrást, případně ho na něj ten zmetek nastražil jako past,“ vysvětloval Harry. „Asi ví, že se mnou spolupracoval…“

„Jistě, když se objeví problematické zboží, jako ten tvůj plamenomet, je Mundungus Fletcher ten první, na koho se myslí…“ kývnul Moody hlavou.

„Půjde udělat prohlídku u Borgina?“ zeptal se Harry.

„Jistě, půjdeme tam s tebou, jestli ten náhrdelník má, třeba to půjde ověřit… Ale ten je dost chytrej, aby to uklidil někam mimo náš dosah.“

V tomhle směru se nemýlil. Úlisný Borgin se chvílemi pokoušel Moodymu a Harymu zalichotit, když zjistil, že to nefunguje, začal jim zas jen špatně skrytě vyhrožovat. Nicméně nic natolik vysloveně závadného, aby šlo Borgina zatknout, u něj v krámě nenašli. Nejspíš jejich návštěvu čekal, o jeho nevině Harry silně pochyboval…

„Ne, prokletý náhrdelník z opálů?!“ slyšel Harry, když se před Borginem jeden z bystrozorů uřekl, co hledají. „Něco takového TADY opravdu není!“

„Co s ním uděláme?!“ zeptal se Harry, když z Borgin & Burkes odešli.

„Moc toho nenaděláme?“ konstatoval jeden z bystrozorů. „Budeme jim tady dělat opakovaně prohlídky, hlavně v době, kdy tu budou nějací zákazníci, až k němu možná přestanou chodit… Až se mu bude nedostávat galeonů, možná se ten náhrdelník bude někde snažit střelit a my ho při tom zkusíme chytit…“

*

K dovršení Harryho špatné nálady ho Brumbál donutil jít k Madam Malkinové nechat si udělat společenský hábit. Asistoval při jeho přemístění tak, aby si jich nikdo nevšimnul.

„Harry, budeš učit na Bradavicích, budeš potřebovat vypadat jako obvyklý čaroděj. Navíc na dnes večer jsem nám vyjednal návštěvu u paní Blackové v Domě Blacků a potřebujem tam zapůsobit dobrým dojmem…"

Madam Malkinová pořád těkala očima z Brumbála na Harryho a zpět.

„Jaké si budete přát?“ zeptala se profesionálním tónem dobré obchodnice.

„Dva stejného střihu, jako používají studenti a jeden společenský,“ rozhodl se Harry. „Musí být ale dělané na mou potřebu mít zbraně hned po ruce…“

„Co PROSÍM?!“ Madam Malkinovou Harryho požadavky trochu vyvedly z míry.

„Potřebuju se v tom hábitu pohybovat rychle," vysvětloval Harry Madam Malkinové. „A potřebuju, aby skrýval všechny mé zbraně nepovolaným očím a přitom mi dovolil je rychle dostat ven, když budou zapotřebí. Potřebuju se rychle dostat jak k oběma pistolím, tak hůlce nebo dýce…"

Předváděl pohyby, kterými tasí pistole z podpažních holsterů i tasení dýky levačkou. Očarovaný krejčovský metr madam Malkinové mu při těch pohybech jezdil po těle a naměřoval nutné rezervy. ‘Díky něžné péči‘ Dursleyových byl sice hubený skoro až na pokraj vychrtlosti, ale to mu alespoň dávalo dost potenciálního místa pro zbraně pod hábitem…

„A musíte mít to železářství na sobě i ve společenském hábitu?!“ ptala se Madam Malkinová podrážděně.

„Seržant Kowalski říkal, že musím být na váhu zbraně zvyklý, jinak si někdo všimne toho, že chodím jinak, když jí budu nosit jen ve chvíli akutní potřeby,“ vysvětloval Harry trpělivě.

Madam Malkinová si jen odfrkla, jako by jí osobně uráželo, že má její krejčovské umění posloužit tomu, aby mohl jeden pistolník nenápadně do společnosti…

„Přijďte si nebo si někoho pošlete v pět odpoledne!“ skoro vyštěkla, ani nebrala ohled na přítomnost profesora Brumbála ve svém krámku. Ten jí naopak vlídně pokynul a vyrazil s Harym ven. Před tím je ale oba zakryl zastíracím kouzlem…

*

„Když už jsme tady na Příčné, mohli bychom něco vyřídit, Harry?" zeptal se Brumbál.

„Jistě, pane profesore,“ přikývnul Harry. „O co půjde?“

„Zajdem k Olivanderovi,“ vysvětloval Brumbál. „Musí nám pomoct vymyslet vhodnou legendu, jak ses mohl v Americe dostat k hůlce, kterou on sám vyrobil…“

Olivander se s Brumbálem spěchal přivítat dřív, než Brumbál zrušil zastírací kouzlo. Zřejmě byl natolik schopným čarodějem, že pro něj nepředstavovalo překážku.

„Pan ředitel Brumbál, jaké příjemné překvapení!“ uvítal nejprve Brumbála. „A vy musíte býát ten mladý muž, který se vypořádal s Tím-Kterého-Nejmenujeme… Harvey Potter. Když jsem si to přečetl v Denním věštci, hrozně jsem toužil po tom, mít v ruce tu hůlku, která to dokázala…“

„Právě kvůli tomu sem jdeme!“ ujistil výrobce hůlek Brumbál. „Harvey, půjč mu prosím svou hůlku!“

Harrymu se do toho vůbec nechtělo, ale poslechl. Když Olivander držel hůlku v ruce, zalapal po dechu:

„Tuhle jsem vyráběl já!“ vyjekl. „Ale ještě jsem jí neprodal!“

Pozorně si Harryho prohlížel.

„Vy musíte být SYN Jamese Pottera a Lily Evansové!“ došlo mu.

Chvíli se štrachal mezi krabicemi.

„Věděl jsem to, já si přeci pamatuji každou hůlku, kterou prodám…“ mumlal si.

Vytáhnul hůlku, kterou by byl jinak za deset let od TEĎ prodal právě Harrymu.

„Jak to, že jsem vám dal zrovna tuhle…“ mumlal si pro sebe. „Tak proto, stejný fénix… Jak jste se ale dostal sem, do TÉHLE doby?!“

„To je víceméně tajemství…“ začal vysvětlovat Harry, ale Olivander ho zřejmě poslouchal jen na půl ucha, pokud vůbec.

Stařec přiložil obě hůlky k sobě a náhle se ozvalo prásknutí podobné výstřelu z brokovnice doprovázené zábleskem oslepujícího světla. Olivander náhle držel v rukou jen jednu hůlku.

„Zdá se, že to nemá rádo své dvojče…“ zalapal trochu po dechu.

„Hmmm…“ protáhnul Harry a vytáhnul z měšce sedm galeonů. „Tady máte, ať netratíte… Mohl byste prosím vymyslet nějakou dobrou legendu, jak se mohla vaše hůlka octnout v New Yorku v obchůdku na Deep Way?“

Pan Olivander upřel na Harryho své nepřirozeně světlé nemrkající oči.

„Dobře, pane Pottere,“ přikývnul vážně. „Pro nikoho jiného, než pro vás a pro profesora Brumbála bych to nikdy neudělal, abych lhal…“

Za výlohou se objevil Sírius.

„Harry,“ oslovil Brumbál Harryho trochu nečekaně jeho vlastním jménem. „My si to tady s Olivanderem ještě probereme. Zajdi prosím se Síriusem pro ten společenský hábit, měli bychom dorazit na návštěvu včas a udělat co nejlepší dojem…“

*

Malkinová se tvářila, jako by jí Harry líčil, jak si chystá udělat jejího oblíbeného psíka upečeného na česneku, ale nechala ho bez řečí, aby se do dodělaného společenského hábitu převlékl v kabince vzadu.

*

„Vyrazíme?!" zeptal se Sírius, znovu vpadnuli k Olivanderovi. „Máme tu od Malkinové ty balíčky pro Harveye."

„Jistě Síriusi," řekl Brumbál a několika mávnutími hůlkou se převlékl do slavnostního. „Ta bagáž na nás počká jinde…" mávnul ještě hůlkou a balíky, které Harry se Síriusem přivlekli, zmizely. „Mohl bys nás při Přemísťování prosím vést, Síriusi?!" požádal ještě.

„Do blízkosti ano, ale pak nám musí říct konkrétní dresu Harry, jako vlastník, byť v budoucnosti, by měl být současně i strážcem tajemství.“

*

Od pana Olivandera se Přemístili do nenápadného průchodu blízko Grimauldova náměstí.

Harry viděl, že i Brumbál se snaží udělat na paní Blackovou dojem. Rozprostíralo se okolo něj kouzlo, které mudlům bránilo, aby kohokoli z trojice čarodějů zahlédli, ale oni tři se Síriusem se navzájem viděli dobře. Ve zdobeném rouchu vypadal bradavický ředitel jako nějaký velmož z pradávné Persie. Stejně důstojně působil i na zasedání Starostolce…

Sírius se před návštěvou v rodném domě dokonce nechal přistřihnout a oblékl se relativně střízlivě a Harry ve společenském hábitu jakž takž zapadnul, spíš, než se svým kovbojským širákem.

Brumbál vytáhnul Zhasínátko a náměstí se postupně ponořilo do tmy.

„Dům Blacků je na Grimauldově náměstí dvanáct!" řekl Harry nahlas, když Brumbál zhasnul svým Zhasínátkem všechna světla.

Opět se zdánlivě odnikud v prostoru, kde být ani neměl, objevil dům. Byl méně špinavý a oprýskaný, než když ho svého času uviděl poprvé. Na dveřích ho ale tentokrát zaujalo klepadlo ve tvaru stočeného hada.

„Ohlašš náss prossím!" oslovil Harry to klepadlo.

To se zvedlo, ale než stačilo dopadnout, otevřely se dveře domu. S šouravým pleskáním od nich odcházel Krátura, který se postavil za starožitně vyhlížející kolečkové křeslo, ve kterém seděla paní Blacková. Vypadala nezdravě a nesympaticky, byť působila trochu jinak, než když s hysterickým vztekem vřískala z portrétu…

„Á, Brumbál!" ucedila uštěpačně. „Než za sebou zavřete, můžete třeba vrátit mudlům to jejich světlo."

Brumbál s lehce pobaveným úsměvem propustil světlo, sebrané pouličním lucernám ze svého Zhasínátka a s Harryho pomocí zatlačil dveře a zavřel je. Sírius se mezitím trochu nepřítomně díval na matku a viditelně nevěděl, jak začít.

„Vidím, že nejsi tak hloupý, jak jsem si myslela!" paní Blacková zřejmě nedokázala nehovořit uštěpačně. „Alespoň sis vybral tu stranu, která asi vyhrála a přežils… No, pojďte dál a probereme ty věci, o kterých jste mluvil, Brumbále!"

Zastavili se v přijímacím salonku u tří nepříliš pohodlných křesel.

„Tak si už konečně sedněte, ať mě z vás nebolí za krkem," vyzvala je paní Blacková.

Brumbál na to zareagoval po svém a mávnutím hůlky si vyčaroval mnohem pohodlnější i reprezentativnější křeslo, z něhož na paní Blackovou zahlížel jako monarcha z trůnu.

„Vím, pro co jste si přišli!" štěkla stařena. „Můj syn nejspíš právě kvůli tomu přišel o život. No, nebyl sice nejchytřejší, ale byl to poslušný syn, a myslel si, že ví, co rod Blacků potřebuje."

Odmlčela se. Pak se s dalším pohrdavým úšklebkem obrátila na Síriuse.

„Myslíš si, že na mě udělá dojem tvá mocná společnost?!" zeptala se syna. „Nebo to blýskavé vyznamenání, co máš v kapse a co tě s ním vyfotili do Denního věštce?!" zakroutila nevěřícně hlavou. „Všichni vědí, že jsi statečný! Máš odvahy rozhodně víc, než rozumu, ale to není zas až takový zázrak. No, přejdeme k našemu obchodu…"

Brumbál si podle svého zvyku udělal z rukou stříšku, přes kterou paní Blackovou pozoroval. Ta mu ale zdánlivě něvěnovala žádnou pozornost.

„No, Síriusi!" oslovila syna až nečekaně ostře. „Zaplatíš mi ty za to, co pro ten svůj 'Fénixův Řád' chceš?!"

Když viděla, že Harry sahá po měšci, ušklíbla se.

„Pottere, já mám k dispozici možná víc zlata, než jste vy kdy v životě viděl… Takže chci zaplatit jinak. Síriusi, souhlasíš, že za tu věc zaplatíš ty osobně?!"

Sírius se na matku koukal klidně a pak jen přikývnul.

„Výborně, beru to jako závaznou čarodějnickou smlouvu!" protáhle vyslovila jejich 'hostitelka'. „Takže, do roka a do dne se oženíš a začneš 'pracovat' na mém vnoučeti!"

Ušklíbla se, když viděla, jak její slova na Síriuse působí.

„Ten tvůj nejlepší kamarád, ten Potter, ten má už ročního syna," štěkla. „Dokonce i támhle ten jeho příbuzný, ten pistolnický přivandrovalec, i ten se zmohl aspoň na to, že udělal té směšné pisálce nemanželské dítě!" ukázala prstem na Harryho. „Takže ty máš rok a den na to, abys se oženil. Budu natolik velkorysá, že ti umožním vybrat si manželku podle vlastního výběru. Dokonce budu natolik shovívavá, že to nemusí být čistokrevná čarodějka, beztoho bys se svou pověstí takovou manželku hledal jen horko těžko. Ale ať to není žádná mudla nebo moták, musí aspoň trochu umět čarovat, jinak ji Dům a Rod nepřijmou! Jestli to ale nestihneš, vyberu ti manželku já sama."

Když viděla Síriusův vytřeštěný výraz, zle se ušklíbla.

„Doufám, že nejsi teplej, Síriusi!" pak se zachmuřila. „I kdybys ale náhodou byl, je mi to jedno. Ty se o to vnouče postaráš, nebo za rok a den dám volnou ruku Kráturovi."

Domácí skřítek za kolečkovým křeslem se napřímil a viditelně pookřál.

„Kráturo, jestli se Sírius do roka a do dne neožení, máš příkaz použít cokoli, co ho nepoškodí v možnosti postarat se o zajištění mého vnoučete a dědice Domu Blacků, abys ho k tomu donutil!" oslovila skřítka.

Krátura vrhnul na Síriuse pohled, který byl podivnou směsí pobavení, opovržení, zášti a sadistické touhy po potěšení. Takový pohled by snad nezvládnul nikdo duševně nevyšinutý.

„Síriusi!" oslovila ještě syna paní Blacková. „Abys nebyl na omylu. Krátura sice nesmí moc zranit nebo dokonce zabít tebe, ale na tvé přátele se to rozhodně nevztahuje. Jestli třeba dojde k takovému názoru, že bys můj příkaz lépe splnil, kdyby třeba celá rodina Potterových vymřela, udělá to…" nechala svou výhrůžku v nastalém tichu pěkně proplynout.

Teď se tvářil šokovaně i Brumbál.

„Co byste ještě nechtěl, Brumbále?!" zeptala se ho paní Blacková. „Abych nechala zabít a upéct tučné dobytče, jako ten otec v evangeliu, při návratu ztraceného syna?!" přitom namířila hůlku na velký gobelín s nápisem - Vznešný a starobylý rod Blacků, Toujours pur, kde se opravilo vypálené místo se Síriusovým jménem. „Tohle je maximum, co ode mne můžete očekávat…“

Na chvíli se zachmuřeně odmlčela.

„Síriusi, říkal jsi tuhle , že Blackovi vždycky každého slušného člena rodu vydědili a vyškrtli. Dobrá, když se do roka a do dne oženíš a když bude mít tvoje žena dítě, připíšeme je do rodokmenu také, ať už bude jakéhokoli původu. Svět se změnil a rod Blacků se asi bude muset změnit taky, ale pořád přitom můžeme dost silně kousat…"

Nastalo pár okamžiků trapného ticha, kdy nikdo nevěděl, co vlastně říct.

„Kráturo, přines to!" rozkázala paní Blacková posléze a domácí skřítek se neochotně odšoural pryč.

„Vy tedy víte, co přesně chci?!“ zeptal se Brumbál podezíravě.

„Myslíte, že když jsem stará a nemohoucí, že jsem úplně hloupá?!“ zavřískla stařena. „Hledáte Zmijozelův medailon, co z něj Pán zla udělal svůj viteál a můj hloupý syn mu ho ukradl… Jestli to nevíte, když se Regulus postavil proti Pánovi zla a Smrtijedům, přežil jen pár dní, než ho jeho bývalí ‘přátelé‘ našli a zabili…“

Krátura po chvíli přinesl povědomý zlatý medailon. Brumbál se viditelně napružil a chystal se po něm chňapnout. Krátura ho ale podal paní Blackové. Ta se na profesora vychytrale podívala.

„Potvrdíte, že je naše dohoda se Síriusem uzavřená?!“ zeptala se.

„Pokud si ověřím, že je to ono…“ trochu nepřítomně pokýval hlavou Brumbál.

„Dobrá!“ podala mu medailon.

Brumbál ho chvíli zkoumal a pak prudce vyskočil z křesla.

„To BYL viteál, ale už to viteál není!“ vykřikl.

„To je pravda,“ souhlasila s ním paní Blacková. „Regulus byl sice pitomec, ale ten kus duše Pána zla z toho vyhnat dokázal. Takže, Síriusi, za rok a den…“

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17) Znovu v Bradavicích

Kapitola 17) Znovu v Bradavicích

Po duševně vyčerpávajícím rozhovoru se od Domu Blacků Přemístili do Godrikova Dolu, do blízkosti domku Potterových. Ten se v daném čase proměnil v jakési neoficiální ústředí užšího kruhu Fénixova Řádu, těch obeznámených se skutečným stavem věcí. Jen Weasleyovi se už ale vrátili do Doupěte, snad kvůli slepicím a kvůli nervóznímu pocitu paní Molly Weasleyové, která se po delší době mimo domov cítila nesvá. Longbottomovi zůstávali zatím u Svatého Munga, Nevillea vzala domů jeho babička. Harry doufal, že celou dobu nezůstane jen s ní, tak, jak tomu bylo v jeho vlastní minulosti. Paní Longbottomová nejstarší byla až strašidelně rázná paní…

*

Harryho v rodném domě navštívil osvobozený domácí skřítek Dobby.

„Dobby našel pohár Helgy z Mrzimoru, pane Pottere. Má ho ve svém domě Severus Snape. Je to dům v mudlovské čtvrti, ve Tkalcovské ulici v Manchesteru. Jeho skřítci ho ale Dobbymu nedovolili odnést, takže vám to mohu jen říct, pane Pottere!“

Domácí skřítek se díval trochu zkroušeně.

„Díky, Dobby, udělals to dobře, pokus se prosím najít ještě něco po Roweně z Havraspáru nebo Godrikovi Nebelvírovi,“ ocenil skřítka Harry. „Jestli budeš někdy hledat práci, zkus to u profesora Brumbála v Bradavicích.“

*

„Tak si to probereme,“ zopakoval během vzrušené porady Harry. „Sešit Toma Raddlea zničil profesor Brumbál před spoustou svědků ze Starostolce. Prsten zlikvidoval tady rovněž on. Zmijozelův medailon zneškodnil Regulus Black. Naginiho jsem doufám odstřelil mezi těmi třemi hady. Zbývá pohár Helgy z Mrzimoru a něco z majetku Godrika Nebelvíra nebo Roweny z Havraspáru. Pohár má, aspoň podle svědectví zatčeného Smrtijeda Averyho a domácího skřítka Dobbyho, Severus Snape. Jedna památka na Godrika Nebelvíra je v Bradavicích, jeho meč skrytý v Moudrém klobouku. Po jiných artefaktech nejsou žádné stopy. To sice neznamená, že by něco jiného nemohlo ještě existovat, ale po těch staletích je to spíš nepravděpodobné. Takže další pokračování pátrání je nutné v Bradavicích. Severuse Snapea bude nutné nejprve nadopovat Veritasérem a zabránit mu, aby si proti němu vzal protilátku…“

„Ale použít Veritasérum na někoho, kdo ke mně přišel a poctivě se k nám přidal…“ profesor Brumbál s tím nedokázal souhlasit. „To nedovolím!“

„Pane profesore…“ Harry se přel už unaveně. „Já ho viděl na vlastní oči, jak vás ZABIL! Do Bradavic ho poslal Voldemort a informace, které vám předal, mohly být o osobách nebo akcích, které byly obětovány pro pozdější větší prospěch v případě úspěchu. “

„To je klidně možné," souhlasil Remus, který byl doposud tiše. „Jenže jen samotné takové podezření, ničím nepodložené, tě neopravňuje…"

„Viděl jsem ho přeci, jak Brumbála ZABIL!" vykřiknul Harry už dost vztekle. „V té chvíli to bylo snadné, protože jste umíral," obrátil se opět na ředitele Bradavic. „Nemůžeme si dovolit spoléhat se JEN na jeho DOBROVOLNÝ souhlas s poskytnutím takové informace, protože je prostě příliš životně důležitá…"

„Vzhledem ke Snapeově minulosti jsem nikdy nemohla pochopit, proč mu tolik důvěřujete, Albusi!“ postavila se k Harryho překvapení na jeho stranu McGonagallová.

„Myslel jsem, Minervo, že jako má zástupkyně mému úsudku důvěřujete…“

Po pár dalších hádkách si dali raději oddechový čas, než se řeknou příliš tvrdá slova, jak k tomu někdy může i mezi přáteli dojít, když argumenty dojdou…

*

Další porada se kupodivu viteálů a jejich hledání přímo netýkala.

„Musíme se rozhodnout, co uděláme se Zmijozelovým baziliškem, který žije v Tajemné komnatě,“ připomněl Harry. „Podle toho, jak Voldemortův přízrak ze své urny kvílel, bych hádal, že nemusí být tak úplně bez vlivu na to, co se děje mimo tu urnu.“

„A z toho vyplývá?!“ zeptala se McGonagallová.

„Že bych ho měl zabít dřív, než použijeme pro tu urnu Tajemnou komnatu jako úložiště.“

„To zlomí Hagridovi srdce, když někdo zabije takovou obludu…“ poznamenal Brumbál s lehkým úsměvem.

*

Sírius se tvářil trochu sklesle, když přišly na přetřes události z Domu Blacků.

„Jen se ožeň Sire!" radil mu James. „Mě s Lily to funguje výborně."

„Hmmm… Ale ty sis vzal Lily po známosti od nás z Bradavic, já budu muset hledat…"

„Síriusi, měl bych k tobě prosbu!" oslovil svého kmotra Harry. „Když už budeš v tom vyhledávání, najdi někoho pro Snapea!"

„Pro Srabuse?!" to vytřeštili oči James i Sírius. „Ty jsi zešílel!" tvrdili oba unisono.

„Ale ne," vysvětloval Harry. „Prostá úvaha. Když bude ženatý s vhodnou manželkou, ta mu už srovná faldy, kdyby se zas zkoušel přidat ke Smrtijedům nebo podobné verbeži."

„To by se mi skoro i líbilo…" řekl s mírně zasněným smíchem Sírius. „Představa Srabuse pod pantoflem má v sobě jistý zvrácený půvab…“

„Ale Síriusi,“ Brumbál se vynořil zdánlivě odnikud. „Taková zlomyslnost ti nesluší… Jinak tvá matka má trochu pravdu, bylo by škoda, kdyby ten dům, kde podle Harryho bylo nakonec i ústředí Fénixova Řádu, měla zdědit Narcisa Malfoyová.“

S tímhle trochu nepříjemným konstatováním nepohodlného faktu se všichni, až na hlídky, rozešli spát…

*

Pošuk Moody přinesl Harrymu nenápadně lahvičku bezbarvé tekutiny.

„Sehnal jsem ti na Snapea to Veritasérum!“ prohlásil. „Tak trochu neoficiálně, takže ho nemáš ode mne…“

Podobně ho ještě ten večer navštívila i McGonagallová, Sírius a James.

James se zdržel déle.

„Harry,“ začal trochu opatrně. „Ty to s tou omluvou pro Snapea myslíš vážně, co?!“

„Rozhodně, Jamesi!“ ujistil Harry otce. „Nemíním tomu parchantovi dovolit, aby se mohl cítit být v právu být takovej bastard. Proto se mu ty a Sírius omluvíte a ten pohár Helgy z Mrzimoru z něj ‘vytluču‘ já sám. V Myslánce jsem viděl jednu Snapeovu vzpomínku. Možná si to taky vybavíš, když jste dělali NKÚ a pak jsi ho pověsil ‘Levicorpus!‘ do vzduchu. Nemám toho hajzla ani trochu rád, ale to bylo poprvé, co jsem se za vlastního otce styděl.“

James se tvářil zkroušeně.

„Promiň, Jamesi!“ ujistil ho Harry. „Do té doby jsem měl prostě jen vidinu rodičů, co se obětovali pro mou záchranu a teď tohle… Měl bych k tobě jednu prosbu. Až budete vychovávat TOHOHLE Harryho, pokus se, ať nemá ve zvyku šikanovat slabší, ale ať si ani nic nenechá líbit. Jinak takové ty staré vzácné věci, jako statečnost, čestnost, slušnost a smysl pro spravedlnost… A ať je chytřejší a v kouzlení schopnější, než já!“

James se jen trochu křivě pousmál, kývnul hlavou a odešel z pokoje, který Harrymu, alias strejdovi Harveymu, přidělili…

*

Harry prošel argumenty, které měl k rozhovoru se Severusem Snapem k dispozici: ‘No, po čtyřech decilitrových flakónech Veritaséra by měl povolit i někdo tak tuhý, jako Severus ‘Srabus‘ Snape, není-liž pravdou?!‘ řekl si pro sebe…

*

„Tak co, Harry, kolik se ti sešlo Veritaséra?!“ zeptal se ráno Brumbál, když se po další poradě rozhodli dopravit Přenášedlem do Bradavic.

„Dost, pane profesore!“

„Hmmm…“ Brumbál zablýskal svými půlměsíčitými brýlemi. „Byl bych raději, kdybys to nechal a nepoužil, ale pokud se už pro to rozhodneš, nepřeháněj to. Byl bych rád, kdybys Severuse nezabil, bez ohledu na cokoli, co mezi vámi bylo…“

„Nezabiju ho, pokud se o to on nepokusí jako první,“ slíbil Harry. „Ale pokud se o to pokusí, tak to ho žít nenechám! Omlouvám se pane profesore, ale některé věci se mi, stejně jako jemu, ‘překusují‘ opravdu jen těžko…“

„Harry, byl bych rád, kdybys mu odpustil!“ Brumbál se díval smutně. „Je to moje přání. Jinak, na škole mi jako profesor říkej Albusi, je to obvyklejší…“

„Dobře, Albusi…“ Harrymu to z úst moc nešlo. „A vy prosím nezapomeňte, že před cizími lidmi jsem zatím Harvey.“

Oba popadli Přenášedlo. Přidala se k nim i profesorka McGonagallová a James se Síriusem.

„Všichni připraveni?“ zeptal se pro jistotu Brumbál. „Tak raz, dva, tři!“

*

Harry byl z celé pětice jediný, kdo si po ‘příletu‘ kecnul na podlahu síně. Brumbál vrhnul na McGonagallovou lehký úsměv typu ‘ó ty nezdárnosti mládí‘ a rázoval si to ke své kanceláři.

„Dubová medovina!" oslovil Brumbál gryfí sochu před vstupem do ředitelské kanceláře.

Socha ožila, uskočila stranou a odkryla tak cestu dál.

„Pojďte dál!“ pozval ředitel všechny dovnitř.

„Já půjdu připravit pro Pottera kabinet, pracovnu, hesla a vůbec…“ omluvila se McGonagallová.

„Díky paní profesorko!“ poděkoval Harry.

„Odteď Minerva, Harvey,“ konstatovala zástupkyně ředitele. „Co to vlastně máš za šílenou kravatu? Tohle přeci není školní z Bradavic?!“

„Ovšem, to je přeci z Boston College of Magics and Esoteric Studies. Jestli mám působit věrohodným dojmem…“

„Doufám, že tvoje působení jako učitele Obrany proti černé magii nebude takový propadák, jako tu často bývá…“ odfrkla si zástupkyně ředitele.

Brumbál se usmál a gestem znovu všechny pozval do své pracovny. McGonagallová ale skoro utekla, jak rychle odešla splnit to, co pokládal za svou povinnost.

„Takže, Síriusi, myslíš, že se zvládneš oženit sám, nebo mám požádat profesora Slughorna, aby využil svého vlivu a dal vědět, že univerzální dědic Domu Blacků hledá manželku?“ Brumbál měl z celé věci nezakrytou legraci, konec konců, jeho ženit nikdo nenutil…

„Když to nezvládnu, dám vám vědět, pane profesore!“ řekl s podmračeným výrazem Sírius.

„Ber to takhle, když získáš hodnou ženu, budeš šťastný…“ Bradavický ředitel měl trochu rozvernou náladu. „A když získáš zlou, tak se z tebe třeba stane filozof jako ze Sokrata.“

Chvíli ještě nezávazně mluvili, pak Brumbál usoudil:

„Povinnosti volají!“

*

„Zajdi za profesorkou McGonagallovou, snad ti už připravila, co budeš potřebovat…“ rozloučil se zatím s Harrym. „Doufám, že s vámi se ještě uvidím!“ rozloučil se i s Jamesem a Síriusem. „Síriusi, jestli mne nepozveš na svou svatbu, uvidíš, co ti provedu!“

Profesorka McGonagallová se svou až strašidelnou výkonností už stála za dveřmi ředitelské pracovny, krátce kývla na Brumbála a pokynula Harrymu s Jamesem a Síriusem, aby ji následovali. V ruce držela svinutý pergamen, který vrazila Harrymu do ruky.

„Takže Harvey, tady jsou základní hesla, budoucí rozvrh hodin a tak… Severus Snape je ve Velké Síni a svačí.“

S tím se otočila a odešla pryč, snad aby v tom nebyla přímo ‘namočená‘.

*

„Takže nejdřív vy dva!“ rozhodl Harry.

Severus Snape na příchozí vytřeštil oči. Na čaj a koláčky zapomněl, protože z hábitu vytáhnul hůlku.

Harry, James i Sírius se pomalým, klidným krokem přiblížili k jeho stolu.

„To snad nebude zapotřebí, aspoň doufám!“ řekl příkře Harry. „Jamesi, Síriusi, na něčem jsme se snad dohodli!“

„No, jo, Harvey!“ zabručel Sírius. Možná byl namíchnutý, ale dost chytrý na to, aby Harryho hned nepotopil.

„Severusi, já a Sírius se ti chceme omluvit za všechny ty věci během studií!“ ujal se rychle řeči James. „Původně to měla být obyčejná klukovina, ale nějak se nám to vymklo z rukou…“ natáhnul k Snapeovi ruku.

„Myslíš, jak mě chtěl Sírius nechat roztrhat vlkodlakem?!“ zeptal se Snape. „Jestli tohle je klukovina, tak to bys na mne v případě vážně míněného útoku poslal nemrtvé, ne?!“

„Ne, ty posílal tvůj šéf, Severusi!“ prohlásil Harry. „No, ještě se uvidíme, ale zatím se mějte. Pozdravuj Lily, Jamesi!“ rozloučil se s oběma přáteli. „Ještě si potřeste rukou se Severusem!“

Ve chvíli, kdy James a Sírius zaměstnávali Severuse potřásaáním rukou, usmrncnul mu Harry trochu Veritaséra nenápadně do čaje.

„Takže, abychom se řádně představili, já jsem Harvey Potter. Profesor Brumbál mi navrhnul, abych na zkoušku jeden rok učil na Bradavicích Obranu proti černé magii. Ty učíš lektvary, jestli se moc nepletu…“ Harry předstíral bodrou laskavost bez ohledu na Snapeův tuhnoucí obličej.

„Jak jsi to myslel s tím šéfem, Pottere?!“ zeptal se zvýšeným hlasem.

„No přeci Voldemort!“ odpověděl mu Harry skoro vesele. „Profesor Brumbál mne sice přesvědčoval, stejně jako Starostolec, že ti mám důvěřovat, ale myslím si, že tě sem Voldmeort spíš poslal jako špeha, než že bys skutečně přešel na stranu Brumbála a Fénixova Řádu.“

„To je urážka!“ Snape začínal běsnit.

„Posaď se!“ doporučil mu Harry, přičaroval si další hrnek a nalil si do něj čaj ze Snapeovy konvice. Opatrně ho ochutnal.

Snape se také posadil a protože nevěděl, co udělat lepšího, také se napil. Harry chvíli upíjel čaj v tichosti a čekal, až Veritasérum zabere.

„Nehodilo by se vám do Lektvarů něco z baziliška?“ zeptal se pak.

„No, pro to, co budou dělat ti packalové v rámci osnov, se to na nic nehodí, to je striktně embargovaná surovina. Ale měl bych pár soukromých projektů, na které by se to hodilo. Co ale za to budete chtít a kde chcete vzít baziliška?“

„O jednom vím a bohužel mi na tom místě překáží, takže ho budu muset zabít,“ řekl Harry klidně a samozřejmě. „No a na oplátku bych vás požádal o pohár po Helze z Mrzimoru.“

„Jak sakra víš?!… VERITASÉRUM!“ vykřiknul Snape a hmátnul rukou pod hábit.

„Petrificus totalus!“ znehybnil ho Harry.

Na zemi ležícímu Sanepovi probral Harry kapsy a odebral mu hůlku a všechny flakonky, které našel porůznu poschovávané. Pak Snapea posadil zátky na židli.

„Renervate!“ odstranil ochromení.

„Zkus si představit, Srabusi, jak si budeš sbírat ze země vyražený zuby zlámanýma rukama s polámanými prsty!“ doporučil Harry Snapeovi ‘vlídně‘. „Nebudu zabíhat do trapných podrobností, jako že jsi nabonzoval Voldemortovi o té věštbě a že ten á konto toho málem zabil mého bratrance. Prostě se smiř s tím, že tenhle dárek od BÝVALÉHO šéfa budeš muset vydat, stejně to je kradené zboží po loupežné vraždě Hepsiby Smithové. Abych ti to trochu přisladil, můžeš na oplátku dostat všechno, co se hodí z baziliščí mrtvoly. Co se z ní vlastně hodí?“

„V první řadě oči, pak jed a krev,“ řekl Snape trochu unaveně.

„Dobře, beru a vědomí, doufám, že ty oči nebudou moc poškozené… No a kde máš ten pohár? Podle informací, co mám, to máš někde mimo Bradavice.“

„V Manchesteru. Můžeme se tam Přemístit. Povedu tě,“ Snape ‘změknul‘ až podezřele rychle, takže mu Harry moc nevěřil.

Nicméně, nenechal na sobě nic znát a vyšel za rázujícím profesorem Lektvarů a prošli Velkou Síní, vyšli ven ze školy až k hranicím, odkud už bylo Přemísťování možné.

Tam Snape popadl Harryho za levou ruku a skoro bez varování se s ním Přemístil do jakéhosi koryta potoka vyplněného odpadky. Šli směrem ke starému, zřejmě už nepoužívanému továrnímu komínu. Celé okolí bylo zaprášené, ponuré.

„Tak tady je můj dům,“ ukázal Snape na zašlý domek. „Musím jít první, je tu pár pastí na nenechavce nebo útočníky.“

Harry počkal venku, dokud neotevřel dveře. Čekal, jestli se Snape pokusí o nějaký úskok, aby mu oplatil ten jeho s Veritasérem, nebo jestli ho pozve dál. Když se Snape uklonil v gestu dokonalého hostitele, sevřel v kapse hůlku a připravoval se vyrazit levou rukou pro pistoli.

Náhle se pod ním ale podlomily nohy a padnul na zem.

„Tak, teď si pohovoříme trochu jinak, Pottere!“

Poslední, co viděl, byl obličej trochu vyděšeného domácího skřítka…

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 18) Paměť a vzpomínky

„Tak Pottere!“ Snape Harryho probral nějakým pálivým dryákem. „Teď mi pěkně povyprávíš, jak to, že toho tolik víš, na co chceš pohár po Helze z Mrzimoru a jak se ti podařilo zabít Pána zla!“

Harry seděl připoutaný židli. Chvíli neodpovídal a jen se rozhlížel. Na nedalekém stolu viděl obě své pistole, hůlku i dýku, stejně jako všechny čtyři flakonky Veritaséra.

„Škoda, že mám svázaný ruce, Srabusi!“ konstatoval Harry. „Takhle si musíš ten zvednutej prostředník holt jen představovat…“

Snape poodstoupil od židle, na které byl Harry přivázaný a spojil ruce za zády.

Harrymu připadalo trochu trapné, že se do takovéhle trapně bezmocné situace dostal v krátké době už podruhé. Z něčeho takového by se mu neměl stávat zvyk…

„Polykej, Pottere!“ lil mu náhle učitel Lektvarů povědomou bezbarvou tekutinu do úst. „To je Veritasérum ze tvých vlastních zásob. Takovéhle množství pravdy by jednoho člověka zabilo… Kde jste ho vůbec sebral?!“

„Nebuď zvědavej, nebo nebudeš nikdy starej!“ poradil mu Harry. „Dovedeš si představity, co s tebou udělají, jestli umřu nebo jestli se ztratím a ty s tím budeš mít něco společného?!“

Snape zvednul jednu z pistolí ze stolku.

„Tolik skvělých čarodějů se pokoušelo Pána zla porazit a pak si přijde takový… takový pistolník přivandrovalý čert ví odkud a sejme ho! Navíc ho prostě střelí stříbrnou kulkou, to je tak primitivně mudlovské, tak na upíry nebo vlkodlaky…“ huhlal přitom.

„Ale jak účinné, pár Voldemortových vlkodlaků jsem s tím odstřelil taky. Mimochodem, na černokněžníky to zabírá taky!“ ujistil ho Harry. „Když si to dáš zespodu pod čelist, natáhneš kohoutek a zmáčkneš spoušť, můžeš se přesvědčit sám…“

Snape se k němu zběsile otočil a namířil pistoli na něj.

Ozval se hluk výstřelu a Harry cítil, jak mu blízko kolem hlavy prolétla kulka. Výstřel velkorážovou municí v uzavřeném prostoru oba muže na chvíli ohlušil.

„Debile!“ konstatoval Harry, když viděl, jak je Snape otřesený. „Tohle není hračka pro děti, tak to hezky polož a zklidni se!“

Po úderu hlavní do spánku mu chvíli zvonilo v uchu.

„Tak si schválně vyzkoušíme, jak se bude líbit tobě, když budeš sbírat ze země vlastní zuby!“ prohlásil učitel Lektvarů.

Harry pokrčil rameny.

„Aspoň vím, co tě vedlo k Voldemortovi,“ konstatoval klidně, protože tušil, že tak toho druhého muže nejvíc vytočí. „Buď šlo o ten pocit moci a ovládání, který dává černá magie, nebo o trochu hloupé uspokojování osobního sadismu. Nejsem si jistý, která varianta je správná a jestli nejsou náhodou správné obě…“

„POTTERE!“ zařval Snape.

„Já své jméno ještě znám, nemusíte mi ho zatím opakovat a zdůrazňovat, tolik jste mě po hlavě zas nevzal…“ prudil Harry dál.

Snape ještě neměl své mistrovské sebeovládání, které poznal Harry během svých studií na Bradavicích. Zprudka oddechoval a chodil po místnosti, pak vyšel někam ven. Zauvažoval, jestli učitele Lektvarů nevytočil přeci jen přespříliš. To se nakonec asi ukáže za chvíli…

(Poznámka autora – představte si na tom kresbu jezevce…)

Snape na stůl položil pohár, který Harry viděl v Brumbálově Myslánce.

„Co vlastně umí, Srabusi?“ zeptal se Harry. „Poznává jedy, neutralizuje je nebo opravuje chyby při přípravě lektvarů?“

„Proč chceš ten pohár, Pottere?!“ zeptal se Snape hlasem ostrým jako žiletka, Harryho otázku ignoroval. „Jestli mi to neřekneš, tak tě zabiju!“

„Hmmm…“ Harry se už tedy přestal pokoušet získat nějaký čas. „Tak to mě můžeš rovnou zabít, ty blbečku!“

Snape se na něj podíval jako na nějakou novou, zvláště odpudivou přísadu, kterou bude muset rozdrtit do lektvaru, aby byl dost účinný. Pak se zatvářil zamyšleně.

„Takže je to pro tebe důležitější, než tvůj vlastní život…“ zamyšleně se podrbal na hlavě. „Dobrá… Specialis Revelio!“ namířil hůlku na pohár.

Pohár se roztřásl a začal zelenavě zářit. Snape na to hleděl trochu vyděšeně, protože něco podobného neočekával.

„Tak co, ó můj Polokrevný Princi?!“ zeptal se ironicky Harry. „Mimochodem, já myslel, že polokrevník je výraz, co se používá jen v jezdectví na označení koně, co má půlku arabské krve…“

„ODKUD TOHLE VŠECHNO VÍŠ?!“ zařval Snape. „ODPOVĚZ!“

„Mám slušné zdroje informací,“ ujistil ho Harry. „To tvoje kouzlo ‘Sectumsempra!‘ udělalo na profesora Gheorghi Dascalescua dost dojem. Jen mi podle něj tak nějak připadá, že tě opravdu baví nebo dokonce vzrušuje ubližovat druhým…“

„Silencio!“ utišil Snape kouzlem Harryho, ten na něj tedy alespoň vypláznul jazyk.

„Nejdřív zjistím, co je zač ten pohár a pak tě zabiju!…“ dál se ale nedostal…

BUUUM!!! Výbuch udělal díru vedle dveří a dovnitř zavanul pach neúplně spáleného tritol-hexogenu.

Vzniklou dírou dovnitř vběhnul Sírius s Harryho samopalem Sterling v rukou. Namířil zbraň na Snapea a za ním vešel Brumbál s hůlkou v ruce. Poslední přišel James s bazukou v rukou s Dobbym po boku. James položil použitou bazuku na zem a vytáhnul hůlku. Zbělelé klouby na levé ruce, kterou Sírius držel (chybně) samopal za zásobník dávaly najevo, že se jen ztěží drží, aby po Snapeovi nevystřelil.

„Myslím, že tohle nám budeš muset vysvětlit, Severusi!“ řekl Brumbál a jeho hlas měl daleko ke své obvyklé laskavosti.

„On chtěl můj… Můj majetek!“ dostal ze sebe Snape.

„Ale, takže ty tedy snad patříš mezi oprávněné dědice Hepsiby Smithové?!“ zeptal se ředitel Bradavic. „Severusi, vzal jsem tě na milost a zaštítil jsem tě svou autoritou před potrestáním za Smrtijedství!“ připomněl mu. „Mladý Potter měl svůj úkol a v jeho rámci bylo nutné získat tenhle pohár. Mimochodem, co má za moc, že se ho tak držíš?!“

„S tím pohárem je něco v nepořádku!“ dostal ze sebe Snape.

„Doufám, že jsi nezkoušel nějaká amatérská kouzla?!“ zeptal se Brumbál s obavou v hlase.

„Jen ‘Specialis Revelio!‘, pane…“

„Už to samo mohlo nadělat škody až dost!“

Jako by ani nepřipouštěl nějaké námitky došel Brumbál k poháru a dal ho do jedné z mnoha vnitřních kapes pláště. Pokynul Jamesovi, aby Harryho odpoutal.

„Harvey, možná jsi měl pravdu!“ řekl Harrymu trochu smutně. „Co bychom s ním měli podle tebe udělat?!“

Harry ukázal na rty prstem s pochopitelným gestem. Brumbál mávnul hůlkou a Harry cítil, že zas může mluvit.

„Měl bych dobré řešení!“ řekl to s trochu krutým úsměvem. „Kolega Severus objevil řadu vylepšení učebnice lektvarů. Měl by tedy sepsat všechna tahle vylepšení do nové učebnice a tu nechat vydat a zavést jako standardní učebnici pro Bradavice. Každý opravdu dobrý učitel se přece musí starat o to, aby jeho studenti jednou dosáhli lepších výsledků, než on sám, tedy aspoň ti nejlepší z nich, není-liž pravdou?!“

Snape se tvářil, jako by polykal švába.

„Je celkem lhostejné, jestli ji vydáš pod vlastním jménem, nebo jako Polokrevný Princ!“ dodal Harry s jistou ironií.

„Princ Dvojí Krve!“ ucedil Snape naštvaně.

„Nebo tak,“ kývnul hlavou Harry. „Jestli se ti to tak líbí víc… Ale počítej s tím, že pokud nám nevyhovíš nebo budeš dělat potíže, všichni se dozvědí, že jsi míšenec s mudlovským otcem, když ti to dělá takové potíže… Jo a abych nezapomněl… Sírius se bude muset oženit. Takže si budeš hledat manželku s ním. Dohodněte se na podrobnostech, ale do dvou let budeš ženatý a tvá manželka už ohlídá, abys zas nesklouznul do Smrtijedství…“

Brumbál se podíval na Harryho trochu zkoumavě, ale nakonec přikývnul, jako že celou věc schvaluje.

„Myslím, že tu máme všechno, co jsme potřebovali,“ konstatoval ještě. „Vrátíme se do Bradavic, nejdřív tu ale trochu uklidíme!“

S tím několikrát máchnul hůlkou, aby opravil díru ve zdi u dveří.

Dobby došel k Harrymu.

„Dobby cítil, že s panem Potterem je něco v nepořádku, ale sám se sem nedokázal přes jeho skřítky dostat. Tak Dobby zašel za profesorem Brumbálem a ten vzal i ty dva pány s sebou…“

„Udělals to výborně!“ ujistil ho znovu Harry. „Zeptej se těch jeho skřítků, jestli by taky nechtěli svobodu.“

Snape se zatvářil zuřivě, ale Harry naznačil prudkým trhnutím levou rukou podříznutí krku.

Dobby se za chvíli přišoural zpět.

„Oni nevědí, nejsou si jistí, tak radši nechtějí!“ řekl a kulil nevěřícně oči.

Vyšli ven, aby se Přemístili, Sírius s Jamesem do Godrikova Dolu, ostatní do Prasinek, odkud došli do školy už pěšky.

*

„Pojď prosím ještě ke mně do pracovny, Harvey!“ požádal Brumbál.

Snape se potichu odplížil do vlastního kabinetu. Těžko říci, jestli trucovat, nebo kout nějakou obvzláště nepříjemnou pomstu…

V pracovně Brumbál sundal Moudrý klobouk a podal ho Harrymu.

„Říkals, že je v něm Nebelvírův meč, tak ho zkus vytáhnout!“

Harry si nasadil klobouk na hlavu s nenápadně rostoucím pocitem toho největšího blbce placatícího se pod Sluncem.

‘To je zvláštní…‘ ozval se mu klobouk v hlavě. ‘Tebe si jáí vůbec nepamatuju, ale ty mne přitom ano. Takže já jsem tě poslal do Nebelvíru?! A dal jsem ti dokonce meč Godrika Nebelvíra?! Odkud ses tu vlastně vzal?‘

‘Z budoucnosti,‘ informoval Harry klobouk.

‘Jak ses sem dostal?!‘ Moudrý klobouk se mu přehraboval v paměti jako vetešník, až před Harryho duševním zrakem běhaly všechny události bez ohledu na jejich význam nebo pozdější morální spory s vlastním svědomím. ‘Je mi to líto, prošel jsem tvé vzpomínky, ale i když mezi nimi je ta vzpomínka, jak jsi ze mne vytáhnul Nebelvírův meč, já ho ze u sebe prostě nemohu najít. Mohlo by to být nějaké matoucí kouzlo… Lituji, snad jindy…‘

‘Já tě vyperu!‘ vyhrožoval Harry

‘Násilím se tedy rozhodně nedohodneme!‘ ujistil ho Moudrý klobouk a odmlčel se.

Harry si moudrý klobouk strhnul z hlavy.

„Copak?“ zeptal se Brumbál, když viděl Harryho zklamaný výraz.

„Prý si to nepamatuje!“ řekl Harry zklamaně. „Budu vás muset poprosit, jestli byste se mnou neprošel v Myslánce jednu svou vzpomínku. Tu, když sem přišel Voldemort žádat o místo učitele.“

Profesor Brumbál k Harryho překvapení nic nenamítal a rovnou si přiložil hůlku k hlavě, aby vzpomínku ‘vydoloval‘.

„Harry, všímej si jakýchkoli nesrovnalostí, třeba je ta vzpomínka nějak narušená nebo pozměněná. Podle toho, co vím, změnil Voldemort paměť svého strýce Morfina a domácí skřítky Hokey, jak jsi konec konců sám vyprávěl. Mohl tedy změnit i mou vlastní paměť…“

Znovu se spolu vrátili do vzpomínky, kterou už Harry jednou viděl. Ponořili se spolu do pohybující se stříbrné hmoty, aby se znovu octli v ředitelské pracovně. Byl tam i Fawkes, který spokojeně dřímal na svém bidýlku, a tam, za stolem, seděl Brumbál. Jeho obličej byl snad trochu méně vrásčitý. Jediným rozdílem mezi dnešní pracovnou a tou, ve které právě byli, byl opět ten, že v té staré za oknem sněžilo…

Mladší Brumbál čekal na předem domluvenu návštěvu a krátce po jejich příchodu se ozvalo zaklepání na dveře, takže řekl: „Vstupte.“

Voldemort vstoupil do místnosti. Jeho vzhled ještě nebyl takový, jak ho Harry viděl před šesti lety na hřbitově v Malém Visánku, už ale nebyl podobný ani hezounovi Tomovi Raddlovi. Černokněžníkovy rysy Harrymu znovu připadaly jakoby ohořelé a temné. Oční bělma teď vypadaly sice už dost zkrvaveně, ale ty bulvy nebyly ještě tak popraskané, jako později budou. Měl na sobě dlouhý černý hábit a jeho obličej byl bílý jako sníh, který se mu třpytil na ramenech.

„Dobrý večer, Tome,“ řekl lehce Brumbál. „Nechceš si sednout?“

„Děkuji,“ řekl Voldemort a posadil se do křesla, které mu Brumbál ukázal.

„Zaslechl jsem, že jste se stal ředitelem,“ řekl svým vysokým, chladným hlasem. „Zasloužilý výběr.“

„To bych uvítal,“ řekl Voldemort. „Mám za sebou dlouhou cestu.“

Brumbál stál a šel ke své skřínce, ve které nyní měl uloženou Myslánku, ale předtím tam ležely lahve. Podal Voldemortovi pohár s vínem a nalil jeden i sobě, pak se vrátil na své místo za svůj stůl.

„Nedala by se ta vzpomínka nějak zastavit nebo vrátit?“ zeptal se Harry ‘současného‘ Brumbála. „Teď byla jedna chvíle, kdy mohl něco provést…“

„Lituji, jestli byl natolik schopný, aby ovlivnil MOU paměť, a to nemohu vyloučit, bude to provedeno určitě natolik mistrovsky, abychom to takhle snadno nenašli…“

„Takže, Tome… čemu můžu vděčit za toto potěšení?“

Vodlemort nejdřív neodpověděl, ale více si usrknul svého vína.

„Už mně neříkejte „Tom“,“ řekl. „Dnes jsem znám jako –“

„Já vím, že tě tak znají,“ řekl Brumbál, usmívaje se laskavě. „Ale obávám se, že pro mě budeš stále Tom Raddle. To je jedna z věcí starých profesorů, která druhým leze na nervy, že nikdy zcela nezapomenou na jejich mladé slibné začátky.“

Voldemortův obličej zůstal bez výrazu, ale bylo cítit houstnoucí napětí. Nejen že Brumbál odmítal používat jméno, které si Voldemort sám vybral, ale nedovolil mu diktoval podmínky při tomto setkání. Bylo zřejmé, že Tom Raddle to tak viděl stejně.

„Divím se, že jste tady tak dlouho zůstal,“ řekl Voldemort po malé prodlevě. „Vždycky jsem se divil, proč kouzelník jako vy si nikdy nepřál školu opustit.“

„No,“ řekl Brumbál a stále se usmíval, „pro kouzelníka jako jsem já, není nic důležitějšího, než zachovávat starověké dovednosti pomocí mladých bystrých hlav. Pokud si dobře pamatuji, tak jsi si taky myslel, že je učení docela atraktivní.“

„A myslím si to dodnes,“ řekl Voldemort. „Ale více jsem se divil, proč vy, kterému byla často nabízena práce na Ministerstvu a byl jste asi dvakrát navržen na samotného ministra –“

„Naposled to bylo už potřetí,“ řekl Brumbál. „Ale ministerstvo mě jako povolání nikdy nepřitahovalo. To je něco, co máme my dva společného.“

Voldemort naklonil hlavu, neusmíval se a znovu si usrkl vína. Brumbál teď však nepřerušil ticho, které je teď obestřelo, a s veselým výrazem spíš čekal, až řekne něco Voldemort.

„Vrátil jsem se,“ řekl po chvilce, „sice déle než profesor Dippet očekával … ale vrátil jsem se, abych požádal ještě jednou o to, na co jsem předtím byl příliš mladý. Přišel jsem za vámi, abych se zeptal, jestli mně dovolíte vrátit se do hradu jako učitel. Myslím, musíte vědět, že co jsem to tu opustil, mnoho jsem toho viděl a dokázal. Můžu studentům ukazovat a vykládat věci, které by se od kteréhokoliv jiného kouzelníka nedozvěděli.“

„Ano, samozřejmě vím, že jsi hodně viděl a zakusil od té doby, co jsi nás opustil.,“ řekl tiše.

„Pověsti o tvých skutcích se donesly i do tvé staré školy, Tome. Ale já věřím sotva polovině toho.“

Voldemortův výraz zůstal chladný, když řekl: „ Síla probouzí závist, závist propuká v hněv a hněv plodí lži. To musíte Brumbále vědět.“

„Ty tomu říkáš ‘síla‘? To, co jsi prováděl?“ zeptal se jemně Brumbál.

„Samozřejmě,“ řekl Vodlemort a jeho tváře červeně hořely. „Experimentoval jsem… Posunul jsem hranice kouzel nejspíš nejdál, než kam byly kdykoliv posunuty-“

„Jen některé druhy kouzel,“ opravil ho tiše Brumbál. „Jen některé, ty další jsi ponechal … ale odpusť mi … ubohému ignorantovi.“

Poprvé se Voldemort usmál.

„Je to sice staré tvrzení,“ řekl jemně. „Ale nic, co jsem na světě viděl, Brumbále, nepodpořilo vaše známé tvrzení, že láska je mnohem silnější, než kterékoliv kouzlo.“

„Asi ses díval do špatných míst,“ hádal Brumbál.

„Dobře, pak jaké místo je lepší pro moje čerstvé objevy než Bradavice?“ řekl Voldemort. „Necháte mě se vrátit? Necháte mně sdílet svoje znalosti s Vašimi studenty? Podřídím sebe i svůj talent k vaší potřebě. Udělám, co nařídíte.“

Brumbál pozvedl obočí.

„A co se stane s těmi, kterým nařizuješ ty? Co se stane s těmi, kteří si říkají Smrtijedi?“

Harry by řekl, že Voldemort nepředpokládal, že Brumbál bude znát toto jméno; viděl Voldemorta, kterému se znovu v očích rudě zablesklo a nosní štěrbiny se mu roztahovaly.

„Moji přátelé,“ řekl po chvilce ticha, „se o sebe postarají i beze mě, v tom jsem si jist.“

„Těší mě, že je nazýváš svými přáteli,“ řekl Brumbál. „Byl jsem toho názoru, že jsou spíš oddaní služebníci.“

„To se pletete,“ řekl Voldemort.

„Když jsem však šel dnes večer do Prasečí Hlavy, neviděl jsem tam snad skupinku – Nott, Rosier, Mulciber, Doholov – čekaje na Tvůj příchod? Vskutku oddaní přátelé, kteří cestovali s Tebou zasněženou nocí, by Ti nejspíš měli přát hodně štěstí, když se pokoušíš dostat učitelské místo.

Nebyl zde žádný pochyb, že Brumbálovy detailní znalosti těch, kteří s ním cestovali, byli u Voldemorta nevítané; ovšem ještě jednou se pokusil.

„Jste vševědoucí, jako vždy, Brumbále.“

„Ne, jen se více znám s místním barmanem,“ řekl jemně Brumbál. „A teď, Tome …“

Brumbál položil svoji prázdnou skleničku a uložil se do křesla se svým charakteristickým přiložením prstů k sobě.

„… mluvme otevřeně. Proč jsi dnes přišel, obklopen svými následovníky, abys mě požádal o práci, kterou, jak oba víme, nechceš?

Voldemort vypadal překvapeně.

„Práci, kterou nechci? Přesně naopak, Brumbále, chci ji velmi moc.“

„Ano, chceš se vrátit do Bradavic, ale nechceš učit o nic víc, než jsi chtěl, když ti bylo osmnáct. Proč ji tedy chceš, Tome? Proč jsi se pokoušel požádat o ni ještě jednou?

Voldemort se ušklíbl.

„Když mi ji nechcete dát-“

„Samozřejmě, že nechci,“ řekl Brumbál. „A nemyslím si, že jsi to ode mě v tuto chvíli čekal. Avšak, když jsi sem přišel žádat o práci, musel jsi mít k tomu nějaký důvod?“

„Ano, je,“ řekl Brumbál, který teď také stál.

„Tím pádem již nemáme nic, co bychom si mohli říci.“

„Ne, nic,“ řekl Brumbál a na obličeji se mu objevilo velké znepokojení. Voldemortova ruka sebou na vteřinku trhla dozadu, do kapsy k hůlce. Ve chvilce, která následovala, se ale otočil, dveře se zabouchly a byl pryč.

„Našel jsi něco, Harry?“ zeptal se Brumbál laskavě.

„Bohužel, ne, pane profesore,“ přikývnul hlavou Harry. „Lituji, že jsem vás to přinutil znovu podstoupit, ale říkal jsem si, jestli třeba…“

„Nemusíš se omlouvat, Harry,“ ujistil ho Brumbál mírně. „Já sám našel pár podezřelých momentů, ale nebude to snadné hledání…“

S tím vystoupili z Myslánky zpět do normálního světa.

*

„Takže, co dál?!“ zeptal se Brumbál.

„Zničit pohár Helgy z Mrzimoru a zabít baziliška…“ konstatoval Harry očividné.

„A připravit si taky věci k výuce!“ doporučil ředitel Bradavic ještě. „I když, jestli nejsi ze všeho moc unavený, možná bys mi mohl poskytnout tu svou vzpomínku na Tajemnou komnatu.“

„Dobře, pane profesore,“ odpověděl Harry a přiložil si hůlku k hlavě.

Začal intenzivně vzpomínat na svůj druhý ročník a na to, jak s Ronem objevili cestu do Tajemné komnaty. Po chvíli se stříbřité vlákno vzpomínky navinulo na jeho hůlku a tak ji mohl podat Brumbálovi. Ten ji rovnou slil do Myslánky a znovu s ní zakroužil jako zlatokop se svou rýžovací pánví.

„Jsou to tvoje vzpomínky, takže ty první…“ pokynul Harrymu a posadil si na hlavu Moudrý klobouk, snad aby v něm probudil vzpomínky.

*

V umývárně Ufňukané Uršuly sledovali oba, jak mladičký Harry přikazuje hádkovi na kohoutku, aby se otevřel. Znovu si vyzkoušeli skluz dolů a tvrdý dopad dole i Lockhartův trapný pokus využít Ronovu polámanou hůlku. Harrymu neušlo, že se při tom pohledu Brumbál od srdce zasmál.

„Tohohle idiota jsem opravdu přijal jako učitele?!“ potřásl hlavou. „Bože můj, to už to se mnou muselo jít z kopce!“

Prolezli za Harrym ze vzpomínky závalem a sledovali, jak otevřel dveře a ‘výzdobu‘ Tajemné komnaty. Dlouhá síň na Brumbála docela zapůsobila:

„Pokud je mu ta socha podobná, nebyl sice žádný krasavec, ale ani žádný troškař…“

Prošli chvilkou, kdy Tom Raddle Harryho zbavil hůlky, objevením se baziliška, Fawkesovým příletem i následným bojem. Brumbál vše sledoval s jakýmsi zvláštním uspokojením.

„Skvělý výkon, Harry!“ konstatoval posléze.

„No, sice jsem viděl, jak jsi ten meč vytáhnul, ale teď ho stejně nemohu uvolnit!“ prohlásil Moudrý klobouk neústupně. „Zkuste vymyslet ještě něco jiného…“

*

Vystoupili z Myslánky zpět do ‘normálního‘ světa Bradavic okolo.

„No, Harry, tedy raději Harvey,“ Brumbál se díval na Harryho jakoby novýma očima. „Vím, že jsi statečný, ale tohle bylo NĚCO! No, tuhle vzpomínku si nechám a pokusím se nějak ten meč ‘vyšťourat‘… Konec konců, nemusí to být nutně jediná památka na Rowenu z Havraspáru nebo Godrika z Nebelvíru.“

„Jestli existuje něco jiného, třeba to najde Dobby,“ prohlásil Harry.

„To byl od tebe výborný nápad ho osvobodit a najmout, Harvey,“ kývnul hlavou Brumbál. „To byly nejlíp investované peníze, hned po těch za novou totožnost…“

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kapitola 19) Operace Bazilišek

Kapitola 19) Operace Bazilišek

Brumbál položil pohár, zabavený u Snapea, na zem v Komnatě nejvyšší potřeby a provedl pár testovacích kouzel. Spokojeně přikývnul a namířil na něj hůlku. Oslepující záblesk bílého světla doprovázel zneškodnění viteálu, po kterém zbyl jen uboze vyhlížející napolo roztavený kus zlata.

„Tak, teď ještě ten poslední…“ konstatoval profesor a otřel si pot z čela. „Snad přijdeme na to, jak vyndat ten meč z Moudrého klobouku, nebo Dobby najde nějakou jinou památku. Kdy budeš chtít jít na toho baziliška?“

„Až si to trochu proberu s Hagridem,“ odpověděl Harry.

„Harry, chci tě varovat před jednou věcí,“ řekl na rozloučenou Brumbál. „Voldemort taky začínal relativně malými krutostmi páchanými na těch, kdo se mu nedokázali ubránit, protože neměli jeho moc. Být mocný svádí, to víš sám podle příkladu svého otce, taky to důkladně kompromituje. Voldemort byl sice už v jedenácti o dost krutější, než ty teď, ale přesto si na to dej prosím pozor…“

*

Harry musel Hagrida opravdu hodně tvrdě přesvědčovat.

„Ale Harvey!“ brečel poloobr do vousů. „Přeci není nutný ho zabíjet!“

„Lituju Hagride, vždyť kvůli němu nemůžeš mít Aragoga tady doma…“ …a on má dík tomu dost žravých mláďat a okupují kus Zapovězeného lesa. „Voldemort mu, když si ještě nechával říkat Tom Raddle přikázal zabít tu studentku. Tenhle bazilišek poslouchá potomka Salazara Zmijozela. Kdo ví, jestli se někde ještě nějaký nepotlouká…“

„Dobře, co budeš potřebovat ode mě?“

Harry mu to vysvětlil a sledoval udivený výraz na obrově tváři…

*

Následující den strávil Harry tím, že si zařizoval svůj kabinet. Jako součást krytí a trochu také jako provokaci si dal na zeď velkou americkou vlajku a na jednu stranu od ní i americký znak. Na druhou stranu od vlajky si dal zvětšený obraz svého bystrozorského odznaku s heslem Servicio et Protegio, ale se smazaným číslem a jménem. Jednu stěnu zabírala knihovna, s naskládanými knížkami ‘čórnutými‘ v Komnatě nejvyšší potřeby, kterou využil místo zásilkové služby. Odtamtud bylo i Slídivé kukátko, několik lotroskopů a Čidel tajností, které se zas vyjímaly na protilehlé stěně.

Svůj kovbojský kabát a širák pověsil na strou krejčovskou pannu tak, že to při otevření dveří vypadalo na první pohled, jako by tam stál pistolník, který se chystá tasit.

Harry kabinetu celkem záměrně vtisknul podobnou tvář, jako Bárty Skrk mladší, když předstíral, že je Pošuk Moody, jen trochu povolil v tom, že přidal i několik klecí a akvárií na různé paranormální ‘potvoráky‘…

*

Profesor Brumbál trval na tom, že se zabití Zmijozelova baziliška chce taky účastnit a nebral žádné námitky v úvahu.

O dva dny později se hodinu před úsvitem tři ‘spiklenci‘ sešli před umývárnou Ufňukané Uršuly. Brumbál měl na hlavě Moudrý klobouk a Fawkes střídavě poletoval okolo a sedal mu na rameno, Hagrid držel své dvě klece zakryté hadrem, Harry měl po boku brašnu s lahvemi na požadované ‘díly‘ z baziliškovy eventuální mrtvoly. Ty byly obalené hadry, aby necinkaly nebo se nerozbily při pohybu. Když vešli dovnitř, Uršula se vznášela nad jedním z umyvadel.

„Co tady chcete!“ vyrazila k nim. „Jé, pan ředitel…“ zarazila se, když uviděla Brumbála. „Co potřebujete, pane profesore?!“ zeptala se až nečekaně uctivě.

„Promiň Uršulo!“ odpověděl jí Brumbál laskavě. „Potřebujeme projít tvou umývárnou.“

„Odsud přeci není průchod…“ bránila se Uršula, ale to už stál Harry u známého kohoutku s rytinou hádka po straně.

„Otevři sse!“ přikázal mu.

Všichni trochu překvapeně zírali, jak se uvolnil průchod.

„Tim neprojdu přes svý panděro!“ tvrdil Hagrid.

„Když tím prošel obrovský bazilišek, ty problém mít nebudeš!“ tvrdil Brumbál přesvědčivě.

Uršula se mezitím přesunula k Hagridovi, který na sebe tak trochu nešikovně upozornil:

„Jé Hagride, ty jsi zestárnul a obrostl fousy!“ řekla s jedovatou bezprostředností mrtvé puberťačky, která po čtyřicet let nedospěla a neměla, a ani nikdy mít nebude, příležitost vyléčit se ze svého akné…

Pak už jen projeli tunelovou skluzavkou. Dole Hagrid zkontroloval svůj ‘náklad‘ a jen ředitel vypadal, jako by se při průjezdu výborně pobavil.

Prošli chodbou, zatímco si Hagrid brblal do vousů něco o tom, že se mu takhle uzavřené prostory ale vůbec nelíbí. Harry vytáhnul obě pistole, zkontroloval zásobníky i komory a zajistil kohoutky v natažené poloze, pak je uložil zpět do holsterů.

„Pokud se netrefíš přímo do oka tak, aby kulka prošla očnicí do mozku, nebude to mít dostatečný efekt, Harvey,“ ujistil ho Brumbál.

Harry ho přikývnutím ujistil, že si je toho vědom, ale chtěl mít aspoň trochu pocit jistoty. Kráčeli dál šerem ředěným jen svitem Brumbálovy hůlky…

Svlečená baziliškova kůže ukazovala, jak obrovský bude jejich budoucí protivník.

„To bude ale velká mrcha!“ ulevil si Hagrid. „Ta kůže seschla a svlíkla jí, když rostla, ale i tak je vobrovská…“

Navzdory tomu šli chodbou dál, protože Harryho plán byl až trapně jednoduchý a mohl celkem snadno vyjít. Konečně došli k vlastním dveřím do Tajemné komnaty.

Dva propletení kamenní hadi ve dveřích na ně zírali svýma podivně živě působícíma smaragdovýma očima. Harry gestem vyhradil svým dvěma společníkům místo trochu stranou.

„Otevřete sse!“ zasyčel na dveře.

Ty se vzápětí otevřely pohybem obou hadů kolem dokola. Harry sám stál kousek stranou, takže sáhnul pro zrcátko do kapsy a podíval se za dveře.

Naskytnul se mu opět pohled na dlouhou momentálně naštěstí prázdnou síň. Její výzdoba ukazovala na Zmijozelovu zálibu v plazím podřádu Serpentés. Vzadu byla nepříliš lichotivá obří socha samotného Salazara, z jejiíchž zatím zavřených ústa by měl bazilišek vylézt ze svého úkrytu.

„Vyndej prosím prvního kohouta, Hagride!“ požádal Harry.

Když poloviční obr vytáhnul jednoho ze dvou kohoutů z první klece a postavil ho na zem, pták se zdál být úplně zpitomělý.

„Dokážeš ho přimět, aby kokrhal?!“ zeptal se Harry.

„Bez denniho světla jen těžko…“ odtušil Hagrid a začal na kohouta gestikulovat.

„Lumos!“ řekl Harry a rozsvítil svou hůlku. Kohout nijak zvlášť nereagoval.

Brumbál mávnul hůlkou a v chodbě vedoucí k Tajemné komnatě se rozzářilo světlo skoro jako ve dne.

„Kykyriký!!!“ ozval se první kohout. Chvíli po něm se začali ozývat i další kohouti, jimž ‘kokrhací pořadník‘ nedovolil nereagovat. Hagrid raději vzal čtyři kusy, a ti se začali předhánět a překřikovat.

„Promluv ke mně Zzmijozzeli, největšší z Bradavických čtyř!“ řekl Harry hadím jazykem heslo, po kterém se otevřela ústa sochy Salazara Zmijozela, ze které rychle vyklouznul ven bazilišek, spěchající ke dveřím, kterými k němu pronikalo kohoutí kokrhání. Harry ho opatrně sledoval připraveným zrcátkem.

Zřejmě se pokoušel zničit to, co ho ohrožovalo, ale cestou bazilišek začal vydávat podivné zvuky.

„BOLESST!! TO BOLÍ!! PŘESSTAŇTE!!“ naříkal v hadí řeči, ale rozuměl mu jen Harry, který tenhle krutý způsob sám naplánoval. Baziliškovo sténání postupně sláblo a až ke dveřím se už nezvládnul doplazit, ale chvíli sebou ještě na podlaze Tajemné komnaty tloukl v křečích, než definitivně skonal.

Harry vytáhnul z brašny řeznickou zástěru a uvázal si jí, aby se příliš neušpinil. Stále se raději orientoval pomocí zrcátka, proto ho nečekaný úder ocasem zaskočil, ale byla to zřejmě jen poslední, možná už posmrtná křeč. Chvíli počkal, pak vylezl po hřbetu až k hlavě. Tvor pod ním se už nepohyboval, vzal tedy dýku a pomocí zrcátka ji zaměřil tak, aby mohl vyloupnout obě oči. S podivným, vlhce gumovitým zvukem dopadly na zem. Vrazil svůj nůž i do míst, kde tušil velké cévy, ale z rány nic nevytékalo.

„Budeš muset otevřít srdce, Harvey!“ informoval ho Brumbál. „Tam jde krev debrat i chvíli po smrti…“

Harry tedy slezl dolů, zatímco Brumbál vzal několik lahví a nasadil si rukavice z dračí kůže. Pak ředitel začal ‘dojit‘ jed z velkých zubů. Harry nožem obtížně rozevřel hrudník a našel srdce, o dost jiného tvaru, než očekával. Z něj se mu podařilo ještě naplnit tři půllitrové lahve krví, další krev pak nahromadil Hagid, který věděl, kde ji hledat v břišní dutině.

„Vem ještě žluč!“ doporučil Brumbál. „Severus na ní asi zapomněl, nebo si myslel, že nemáš šanci něco takového získat.“

„Co uděláme se zbytkem, toho masa tady!“ zeptal se Hagrid.

„Asi nic,“ odpověděl ředitel s pokrčením ramen. „Je jedovaté, na krmení ničeho se nehodí a do lektvarů taky ne…“

„Necháme tu mrtvolu tady, nebo ji vyndáme?“ nedalo to Harrymu, aby se nezeptal.

„Co si myslíš ty, Harvey?“ odpověděl mu Brumbál otázkou.

„Že by bylo lepší ji tady nechat a nikomu o tom neříkat. Tahle škola má přeci tradičně spoustu tajemství a váže se k ní plno legend… Tak proč zrovna tuhle ničit…“

„Správně!“ ředitel s veselým úsměvem přikývnul. „Učíš se jemnému umění řízení a manipulace lidmi tak, aby si toho ani nevšimli, to je dobře…“

„A neřekne to profesor Snape?“ zeptal se Hagrid.

„Ne, protože by se ho začali vyptávat na to, JAKÉ lektvary z toho chce připravovat,“ to už se Brumbál neusmíval. „JÁ se ho sice budu vyptávat taky, ale MĚ se tak neodváží odbýt, ale ani se mne tolik nebojí…“

Postupně tedy nabrali zužitkovatelné věci z baziliškovy mrtvoly. Brumbál postavil urnu s Voldemortvým přízrakem vedle zdi a mávnutím hůlkou ji do té zdi ukryl. Po jeho pokynu nakonec vyšli zas ven.

„Zzavři sse!“ přikázal Harry dveřím. Pak vrátil kohoutky obou pistolí zpět do klidové polohy a celá trojice se vrátila do Umývárny Ufňukané Uršuly…

*

Harry chvíli klepal na dveře kabinetu Lektvarů, než Snape otevřel. Harry mu dal do ruky naditou brašnu.

„Tady jsou ty věci z baziliška!“

Snape vytřeštil oči a převzal brašnu, rychlým gestem pak pozval Harryho dál. Na stůl začal vyjímat jednotlivé lahve a prohlížet jejich obsah.

„To snad není možné…“ chvíli nebyl mocen slova.

„Kde jste k tomu přišel?!“ zeptal se trochu obviňujícím tónem.

„V Tajemné komnatě,“ řekl Harry prostě. „Ten netvor, kterého tam Salazar Zmijozel uložil, byl bazilišek… No bylo ho potřeba zlikvidovat, protože měl poslouchat Zmijozelova dědice. Posledním známým Zmijozelovým dědicem byl Tom Raddle, řečený Voldemort, který ho využil ke své první prokazatelné vraždě. Protože není jisté, jestli někde není jiný dědic, byl raději tenhle bazilišek zabit, aby ho někdo nemohl použít…“

Snape se na Harryho díval asi stejně, jako by se Godfrey de Bouillon, jeden z velitelů První Křížové Výpravy díval na žoldáka, který si rozdělává oheň s pomocí kusu Kristova kříže…

„Takové znesvěcení… Zabít tak vzácného a prastarého netvora…“ šeptal nevěřícně a divoce třeštil oči.

Harry usoudil, že bude bezpečnější zmizet, protože jinak by možná musel učiteli Lektvarů uspořádat drobnou ‘nehodu‘. Ne, že by se mu nechtělo, ale slíbil Brumbálovi, že se tomu pokusí vyhnout a slib chtěl splnit…

Zamumlal tedy něco na rozloučenou a ztratil se do svého kabinetu…

*

Po chvíli se ozvalo klepání na dveře jeho kabinetu. Ve slídivém zrcátku uviděl Snapea s brašnou přes rameno. Stoupnul si tedy kousek stranou a pokynem hůlky dveře otevřel.

Snape nakročil dovnitř, na prahu se ale zarazil a rychle vytáhnul hůlku. Jakýmsi kouzlem zasáhnul krejčovskou pannu s koženým kabátem a širákem. Stojan to odhodilo kus stranou.

„Expeliarmus!“ odzbrojil Harry Snapea. „Accio hůlka!“

Položil Snapeovu hůlku na stůl, zvednul krejčovskou pannu a znovu ji naaranžoval i se širákem. Pak pomalu přistoupil k učiteli Lektvarů, rudému zlostí. Pomalu, téměř lenivým tempem uložil svou hůlku a vytáhnul pistoli. Namířil ji Snapeovi na čelo a natáhnul kohoutek. Snape mírně zašilhal na hlaveň a když uslyšel kovové cvaknutí, trochu přivřel oči. Celkově ale zachoval sebeovládání lépe, než při předchozích rozhovorech.

„Snad tě to potěší, Severusi…“ začal Harry a sklopil pistoli, vrátil kohout do klidové polohy a uložil ji zas zpět do holsteru pod hábitem. „Při tomhle se Lucius Malfoy pochcal strachy!“

Snape lehce přikývnul.

„Srovnávat mě zrovna s Malfoyem, to bych měl brát jako osobní urážku! Ten člověk je sice nafoukaný, jako by byl bůhví co, ale je to jen sadista a nepříliš schopný čaroděj!“

Harry přikývnul, pak vzal ze stolu Snapeovu hůlku a vrátil mu ji.

„Tohle je myslím tvoje! Příště s tím na mě raději nemiř, pokud to nebude v Soubojnickém Klubu, buď tak laskav, ano?!“

Snape trochu jakoby ve snách uložil hůlku někam do hábitu a naopak vytáhnul z brašny láhev červeného vína.

„Promiň Harvey!“ podal mu ji. „Tohle je výborné víno, které vyráběli mí domácí skřítci. Asi jsme nezačali tím správným způsobem…“

Harry postavil láhev na stůl a ze vzduchu vyčaroval dvě skleničky a otvírák.

„Posaď se tu prosím, ať nám nevyneseš spaní!“ konstatoval a vytáhnul z láhve špunt.

Přistrčil ke svému pradávnému nepříteli sklenici a nalil štědrou dávku. Pak nalil i sobě.

„Tak tedy na zdraví a na Bradavice!“ pozvednul sklenku a naznačil Snapeovi, aby totéž udělal se svou sklenicí.

„Ty s nebojíš, že ti oplatím to Veritasérum nebo že tě otrávím?!“ zeptal se Snape a upil vína.

„Ani ne, Severusi!“ ujistil ho Harry a upil rovněž. „Veritasérum jsi mi už oplatil u sebe doma a jed je příliš primitivní prostředek, aby ses k němu snížil… Navíc, viděl tě přicházet Skoro Bezhlavý Nick a ten by to na tebe řekl,“ zalhal Harry.

„Toho jsem si ani nevšimnul,“ ucedil Snape. „Omlouvám se za svou reakci a chci aspoň dodatečně poděkovat, tohle byl skutečně královský dar pro každého znalce v oboru Lektvarů…“

„To doufám, Severusi, jen aby to nebyly nějaké lektvary moc do Voldemortova stylu…“

„Ty mě asi nemáš moc v oblibě, co Harvey?!“ konstatoval Snape očividné.

„No, promiň Severusi,“ Harry hledal s jazykem lehce uvolněným vypitým alkoholem obtížně uctivé vyjádření. „Problém je, že jsi tak křivej, že kdybys spolknul hřebík, tak vysereš vývrtku!“

Snape trochu přimhouřil oči, ale neřekl chvíli nic.

Po třetí skleničce se zeptal:

„Co proti mně vlastně máš?!“ zeptal se znovu Harryho. „Jak to všechno víš?!“

„No, jeden šaman se zkouřil až moc velkou dávkou Peyotlu, jeho jasnozřivost se pak probudila, když jsme mluvili,“ vysvětloval Harry, který neměl zas až tak velkou opici, jak si Snape myslel a uvědomoval si, co může a co nesmí říct. „U něj jsem strávil nějaký čas po škole a doháněl odfláknuté předpovídání. Jenže jsem se to stejně nenaučil, na to musí být dar. Ale ukazoval mi spoustu věcí v ohni a viděl jsem tě, jak jsi zabil Brumbála. Viděl jsem taky, jak jsi vyslechnul věštbu o dítěti, které bude schopné se Voldemortovi postavit v boji a porazit ho a jak jsi mu to šel za tepla prásknout. Věděl jsem z věštění toho šamana, že se moje a Voldemortovo kouzlo vzájemně neutralizují, takže ho budu moct zabít po mudlovsku…“

„Tys spoléhal na věštbu v TAKOVÉ situaci?!“ Snape se tvářil nevěřícně. „Já to Pánovi zla řekl jen pro zajímavost, ale ty jsi na to vsadil život! Jsi blázen!“

„Víš, Severusi,“ Harry Snapea oslovil skoro laskavě. „Když jsem vyhrál, berou mě za geniálního hrdinu, blázen bych byl, kdybych prohrál. Tak se prostě píše Historie…“

Zpět na obsah

Kapitola 20: Kapitola 20) První studenti

„Stejně jsi blázen!“ tvrdil Harrymu na odchodu Snape, ale Harry si jen ostentativně lenivým pohybem zvednul brýle na nose vztyčeným prostředníčkem pravé ruky…

„Neštvi, nebo požádám profesora Brumbála, aby tě donutil otevřít pro zájemce kurzy Nitrobrany!“ Harry vrhnul na Snapea úsměv, jaký obvykle posedává u Nilu a nechává malé ptáčky vyzobávat zbytky jídla mezi zuby…

*

Několik dní po Snapeově návštěvě Harryho na chodbě cestou z oběda postihnul náhlý záchvat křečovitých bolestí, po kterém omdlel. K sobě přišel až na ošetřovně, kde se nad ním skláněla Madam Pomfreyová s profesorem Brumbálem.

„Co to sakra bylo?!“ uklouzlo Harrymu.

„To byly ‘sakra‘ dozvuky kletby Cruciatus,“ ujistil ho ředitel. „Poppy se postará, abys to zvládnul, ale podívám se po tom, o čem jsme mluvili­…“

Tím myslel nějaký typ magické stáze, ve které by Harry přečkal čas do ‘své‘ doby.

Madam Pomfreyová počkala, než se Brumbál s lehkou úklonou odporoučel a začala Harrymu vyčítat:

„Měl byste mít rozum, pane profesore!“ její hlas měl tendenci gradovat jako u cholerika. „Buďte rád, že jste ty kletby vůbec přežil a ne, že začnete z dlouhé chvíle lovit kdovíco.“

„Madam Pomfreyová, pan profesor Brumbál mne najal jako učitele Obrany proti černé magii. Jako takový jen těžko můžu sedět na zadku a neriskovat…“

*

Když si Harry vynutil, aby ho propustili z ošetřovny, zašel za Hagridem. Vzal s sebou malou láhev s medovinou, kdyby obr ještě smutnil za baziliškem, ale zjistil, že to bylo skoro zbytečné.

Quetzalcoatl Xi-Xao si Hagrida ‘omotal kolem pařátu‘. Vyrostl možná o půl metru a ztloustnul o pěkných pár kilo.

„Moc žžerešš!“ vytknul mu Harry. „Měl byss víc létat!“

„Kdyžž tomu tlusťochovi dělá dobře, kdyžž vidí, žže mi chutná…“ bránil se opeřený had. „A létat tu můžu jen nad lessem, tam je ššpatná termika a mussím moc mávat křídly…“

„Ono ti to jen prosspěje!“

„Hagride,“ přetlumočil to Harry zjemněně. „Asi ho trochu omez v jídle, nebo ho křídla ani neunesou…“ ušklíbnul se navíc.

*

Do Bradavic se začali scházet kantoři. Harry zaskočil do sborovny.

„To vy jste dal Hagridovi toho opeřeného hada?!“ zeptala se ho profesorka Červotočková trochu útočně. „Vždyť je to víceméně drak a jejich chov je tu zakázaný!“

„Prosím vás, kdo by ho tady viděl, beztak létá jen nad Zapovězeným lesem a kdo tam bydlí, nesmí se nechat od mudlů spatřit.“

Učitelka Péče o kouzelné tvory se trochu ušklíbla a vrazila si fajfku zas mezi zuby.

Cestu ke stolu mu zastoupila Sibyla Trealwneyová. Obrátila na něj hladový pohled zpoza svých ‘jogurtovek‘:

„Slyšela jsem, že jste uspěl díky předvídání budoucnosti!“

„Ano, ale od někoho, kdo to umí!“ odseknul jí Harry. „Ten indiánský šaman má skutečnou sílu vnitřního zraku a jeho hlavu si nevypůjčuje bůhvíco, aby pak pronášela kdeco. A taky se nepotřebuje posilovat spoustou chlastu jako vy!“

„Chcete snad říct, že jsem alkoholička?!“

„Ne, chci říct, že jste ožrala, tedy ožralkyně,“ odpověděl jí Harry klidně a usadil se ke stolu, kde se měl teď probírat rozvrh vyučovacích hodin pro jednotlivé ročníky…

*

Pošuk Moody mu dal vědět, že po několika drsně provedených prohlídkách se podařilo, že se pan Borgin už leká pomalu vlastního stínu a prodal svou ‘rozplývavou skříň‘ nastrčenému agentovi bystrozorů za čtvrtinu ceny. Po dohodě s Brumbálem dopravil tu z Bradavic Harry do svého kabinetu, aby spojení školy s Ministerstvem kouzel bylo napříště pod kontrolou učitele Obrany proti černé magii…

*

V pár dnech zbývajících do prvního září si Harry procházel učebnice, aby nebyl studentům příliš pro smích. Zašel si také do jezera ulovit jednoho ďasovce, aby měl něco živého na ukázku. Lov byl úspěšný až na několikátý pokus, ale když přijel Bradavický expres, byl vcelku připraven k práci.

Z okna své pracovny sledoval malou flotilu člunů se studenty prvního ročníku, kterou vedl Hagrid. Po chvíli ho vyrušilo klepání na dveře. Venku postával domácí skřítek, který mu přišel vzkázat, aby přišel do Velké síně.

Sešel tedy za skřítkem a posadil se na křeslo, na které mu ukázal. Podle ‘Zákona Svinstva v Přírodě‘ to byl stejný stůl se Snapeem.

Harry celkem nevnímal celý rozřazovací obřad vedený McGonagallovou, nikdo ze studentů mu konec konců nebyl povědomý. Píseň Moudrého klobouku byla tentokrát milosrdně stručná a jen vypočítávala vlastnosti, které by měl mít správný student té které koleje, potažmo celých Bradavic…

Pak se zvednul Brumbál se svým jako obvykle třeskutě vtipným úvodním proslovem. Harry pořád vnímal více méně jen napůl, než přišlo trochu nečekané zakončení:

„… Také mám pro vás zprávu, že se nám podařilo získat jako významnou posilu našeho pedagogického sboru dva nové mladé, doufám neokoukané profesory. Je jím Severus Snape, který vás bude učit Lektvary a Harvey Potter, který bude učit Obranu proti Černé magii. Rád bych všechny studenty a studentky upozornil na pravidlo zakazující vzájemné milostné vztahy mezi studenty a pedagogy této školy. Kromě jiných dobrých důvodů to zajišťuje obranu před eventuální neobjektivitou vyučujícího. Jsme zde v postavení jakýchsi zástupců vašich rodičů…“

„Nazdar taťko!“ ozval se kdosi ze starších studentů. „Mamka se už po tobě shání!“

Kdosi přihodil do placu i starý vtip: „Jaký je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem? Pedofil má děti opravdu rád!“

Pak se ozvalo jen: „Jauvajs!“ a dva studenti od Nebelvírského stolu se drželi za zátylek, jak jim neviditelná ruka ‘dala buráka‘ a snad jen Harry viděl, jak profesorka McGonagallová drží v ruce hůlku a její obličej je záměrně bezvýrazný…

Brumbál se tím rozhodně nehodlal nechat umlčet nebo zkazit si náladu:

„A teď bych oba nové profesory požádal, aby řekli několik slov!“

První se zvednul Snape a byl vcelku stručný:

„Navzdory tomu, že se při Lektvarech zpravidla ani nehulákají špatně nacvičená zaklínadla, ani zběsile nemává hůlkou, patří do studia čarodějnictví. Vyžaduje od vás hlavně inteligenci, pečlivost a rozvahu. Hlupák je ale v laboratoři nebezpečný sobě i jiným, takže hlouposti vám trpět rozhodně nebudu!“

Zaražené ticho Harry asi ještě umocnil:

„Přesnější označení by byla Magická sebeobrana, protože umřít se dá i na jiné věci, než na černou magii. Ne vždycky můžete v boji uspět, ale nikdy se nevzdávejte! Otázka, jak poznat, kdy se má a dá utéct a kdy jediná možnost je zůstat a bojovat je jedna z nejobtížnějších. Pokusím se vás naučit dost na to, abyste trochu posunuli pravděpodobnost přežití ve svůj prospěch… Mám ještě jednu poznámku, která se netýká přímo mého předmětu. Jak asi víte, jsem ze Spojených Států Amerických a u nás je minimum tak zvaně ‘čistokrevných‘ čarodějů. Většina z nás je, podobně jako já, to, čemu vy tady říkáte ‘mudlovský šmejd‘. Každého, kdo tento termín bude do budoucna používat bude čekat školní trest, který si odbude ode mne. Věřte mi, že si to opravdu užijete… Tohle je první a poslední varování, kterého se vám dostane… Děkuji za pozornost.“

Chvíli bylo slyšet jen trapné ticho, které ukončil až Brumbál:

„Berte si a jezte, co hrdlo ráčí!“

*

Harry byl první dny, alespoň bráno podle učebnic, jen pár lekcí před svými studenty. Učebnice ale stejně užíval jen jako pomůcku pro samostudium, které občas studentům zadával.

„Zaútočit na vás někdo může nejen prostředky černé magie,“ prohlásil Harry na začátku své první hodiny a zasáhnul nonverbálně provedeným kouzlem ‘Rictusempra!‘ studenta, který se zrovna díval z okna.

Chvíli ho nechal svíjet pod vlivem lechtacího kouzla. Pak ho propustil z vlivu kouzla: „Finite Incantatem!“ namířil na něj hůlku.

„Pane Graftone, jestli vás výklad nezajímá, můžeme se dohodnout na některém termínu přezkoušení a já vás už nebudu obtěžovat…“ řekl s málo skrytou výhrůžkou.

Když viděl, že si získal pozornost celé třídy, pokračoval:

„Pamatujte si jednu věc. Kdysi to řekl i generál Patton: ‘Není vaším úkolem hrdinně padnout, ale přinutit k tomu ty šmejdy na druhé straně…‘ Proto se pokusím vás něco naučit hlavně prakticky,“ zacitoval seržanta Kowalskiho. „Co je podle vás nejdůležitější zbraní při Obraně proti černé magii?“ zeptal se.

Studenti se většinou překřikovali jako hůlka nebo jmenovali některé obranné kouzlo.

„Tak za prvé!“ zarazil je Harry. „Budete se prosím hlásit, aby v odpovědích nebyl zbytečný zmatek. Za druhé, nikdo jste správně neodpověděl. Je to inteligence a odvaha. Inteligence, abyste poznali kdy je lepší utéci a zachránit si kůži. Odvaha pak, abyste tehdy, kdy to už nepůjde, dokázali bojovat. Důvodů, proč někdy není možné prostě utéct, může být celá řada…“

Na okamžik se odmlčel a sledoval reakce studentů.

„Mohlo by se zdát, že zbabělost je dobrá rada, která vám pomůže být jinde, než to, co vás ohrožuje,“ pokračoval. „Problém je, že přitom nastavujete záda ke snadnému útoku… Navíc, naše utajení před mudly je do jisté míry naší výsadou. Za každou výsadu se platí, my za tuhle platíme svou povinností zneškodnit ty čaroděje, kteří se ‘utrhnou ze řetězu‘ a začnou terorizovat nebo vraždit nemagickou část populace.“

Chvíli se díval po studentech.

„Možná si myslíte, že je to jen záležitost bystrozorů,“ řekl jim. „Ti ale nemohou být všude. Je jasné, že jen málokdo dokáže zneškodnit černokněžníka na Voldemortově úrovni a nikdo vás nemůže nutit, abyste začínali boj, ve kterém nemáte šanci zvítězit ani přežít… Nicméně váš protivník může být slabší, než tenhle ‘vejlupek‘ a pak byste o jeho zadržení můžete uvažovat. O zabití protivníka můžete uvažovat jedině v případě, že zcela zaručeně hodlá zabít ona vás…“

„Creatio Doppler!“ vytvořil iluzi napodobující vlkodlaka.

Nechal dopplera nakráčet pomalu se slintáním k první lavici.

„Tohle je jen neškodná iluze,“ prohlásil, když viděl odkrvený obličej jednoho ze studentů. „Problém je, že na skutečné vlkodlaky zabírají jen některá kouzla a navíc jsou velmi rychlí. Okamžik jejich útoku může vést k panice. Pokud se otočíte a zkusíte utéct, nejspíš vás dohoní a buď změní ve vlkodlaka, nebo zabije. V takové chvíli nemáte obvykle jinou možnost, než se snažit bojovat. Protože kouzla mohou snadno selhat, hodí se nějaký jiný prostředek. Kde máte svůj stříbrný nůž na krájení přísad do lektvarů, pane Marchesme?“ zeptal se toho méně bledého studenta v lavici, na kterou doppler ve vlkodlačí podobě slintal.

Henry Marchesm začal hrabat ve své brašně. Náhle ucítil, jak jeho krk berou čelisti vlkodlaka do kleští a jak mu ruce znehybňují jeho pracky. Student leknutím omdlel.

„Enervate!“ probral ho Harry. „Pane Marchesme, takhle byste byl bohužel mrtvý, kdyby to byl skutečný vlkodlak. Ztuhnout strachy v okamžiku smrtelného ohrožení pomáhá jen málokdy. Stejně tak ponechat si použitelnou zbraň odloženou mimo dosah ruky…“

*

V podobném duchu vedl i další hodiny a teprve od druhé hodiny začal odečítat nebo naopak přičítat body jednotlivým kolejím. Během hodin měl na stole samozapisující brk, který zaznamenával jeho přednášky i reakce studentů tak, aby mohl další lekce připravit lépe. Studenti se záhy rozdělili na ty, kteří měli svižné a tvrdé lekce v oblibě a na ty, kteří je bytostně nenáviděli. Pravdou je, že z jeho hodin některé slabší studenty občas museli odnést na ošetřovnu, ale k žádnému opravdu vážnému zranění při nich nedošlo…

Harry se vyhýbal famfrpálu, přesněji řečeno vyhýbal se situacím, kdy by ho někdo mohl přimět sednout na koště. Věděl, že kdyby lidé viděli, že je v něm dobrý, mohli by začít pátrat po důvodu, proč nehrál famfrpál za některý tým Boston College. Byla to jedna z děr jeho jinak celkem perfektního krytí…

Zpět na obsah

Kapitola 21: Kapitola 21) Bolest Mysli

Kapitola 21) Bolest Mysli

Koncem září už většina studentů prvního ročníku celkem spolehlivě ovládala kouzlo ‘Expeliarmus!‘ a schopnější čtvrťáci dokázali vyčarovat Patrona. Jedna skupina studentů vytvořila jakýsi ‘Fanklub Harveye Pottera‘, do jisté míry obdobný ‘Brumbálově Armádě‘ z období, kdy byl Harry na ‘svých‘ Bradavicích pátým rokem. Nevraživost jiných se zvýšila díky poměrně tvrdým trestům, které Harry někdy zadával.

Všechno vyvrcholilo okolo Samháinu, známějšího, a to nejen mezi mudly, jako Halloween.

Zatímco velkou síň zdobily ve vzduchu visící vydlabané dýně a studenti se bavili a hodovali, několik studentů si vyčíhalo Harryho vracejícího se do svého kabinetu.

Na rozcestí chodeb hradu Harryho obstoupilo osm mladíků v maskách Smrtijedů s hůlkami připravenými v rukou. Harry naklonil hlavu na stranu a usmál se na ně.

„Nechcete se radši vrátit na oslavu do Velké síně?“ zeptal se Harry záměrně klidným konverzačním tónem. „Halloween je nakonec jen jednou do roka…“

„My si uděláme vlastní oslavu, ale oslavu Samháinu, dne Moci. I s pořádnou lidskou obětí. Teď za všechno zaplatíš!“ řekl jeden z nich divadelně dramaticky a pozvednul hůlku.

„Proč je tady každej jak posedlej po moci a po prachách?!“ povzdechnul si teatrálně Harry a chytil svou hůlku. „Každej by jen chtěl, abych za něco furt platil!“

Výhoda byla, že útočníci spoléhali na přesilu a proto plýtvali časem na předvádění se. Harry jim tedy poskytnul praktickou ukázku, že to je chyba. Během svého proslovu si připravil nonverbálně provedené kouzlo ‘Impedimenta!‘, kterým se po útočnících nečekaně rozehnal. Účinek byl až nečekaně skvělý, takže Harry využil získaného času k tomu, aby levačkou tasil pistoli a dopřál si pak i luxus varovného výstřelu do vzduchu.

Když dozněla mnohonásobná ozvěna hlučného výstřelu, rozhostilo se ticho napnuté tak, že by se snad dalo krájet. Harry s hůlkou v pravé a pistolí v levé ruce pár gesty nahnal mladé rádoby ‘Smrtijedy‘ do jednoho houfu.

„Odložte hůlky a dejte prosím ruce nad hlavu!“ doporučil jim.

Chvíli si prohlížel skupinu zaskočených spiklenců. Nikdo se neměl k tomu, aby poslechl.

„Radši se snažte spolupracovat! Za pokus o vraždu pedagoga můžete ztratit některé výsady!“ varoval je tedy.

„Jaké výsady?!“ zeptal se jeden z maskovanců hloupě.

„Například výsadu dýchat…“ odpověděl mu Harry a sledoval, jak si ta informace pomalu hledá cestu do některých pomalejších mozků.

To se ale chodbami hnala jiná skupina lidí. Angus Finch se pohyboval až nečekaně rychle a přiběhl až nečekaně odvážně (nebo nerozvážně). Profesora Brumbála doprovázeli McGonagallová a Snape. Všichni tři pospíchali rychle ale obezřetně, s hůlkami v rukou.

„Co to tady má být?!“ zařval Snape. Přikročil k jednomu z útočníků a strhnul mu masku.

Harry ke svému překvapení poznal obličej Amycuse, jednoho ze Smrtijedů, kteří v jeho šestém ročníku přišli na pomoc Draco Malfoyovi.

„Vy…“ nedodal Snape adjektivum, ale nebylo obtížné si ho doplnit.

„Co s nimi?“ zeptal se Brumbál.

„Zjistit, ze které koleje kdo je a nechat na řediteli koleje patřičné potrestání…“ navrhnul Harry s úšklebkem.

„Bohužel, Harveyi, to nepůjde!“ nesouhlasil ředitel. „Spiknutí za účelem vraždy pedagoga nejde uzavřít školním trestem. To nejmenší, co musím udělat, je vyloučit je z Bradavic…“

„Nestihli udělat nic…“ konstatoval klidně Harry. „Třeba je nechají dostudovat v Kruvalu…“

„Dobře, pošlu sovu Petkovi Georgijevovi, jestli je bude ochotný přijmout,“ slíbil Brumbál.

Igor Karkarov hnil v Azkabanu, protože dík informacím, které Harry přinesl z budoucnosti, neměl žádná jména, kterými by si vykoupil svou svobodu.

*

Všech osm spiklenců se ukázalo být studenty Zmijozelu z vyšších ročníků. Jejich odchod do Kruvalu, kam je Petko Georgijev s jistou nechutí přijal, rozvrátil zmijozelský famfrpálový tým. Zápas byl proto odložen o čtrnáct dní během kterých bylo možné vidět zelenobíle oděné zmijozelské mužstvo tvrdě trénovat a hledat posily.

Harry ignoroval zachmuřené pohledy a během hodiny si tak trochu přisadil:

„Když už se vás někdo chystá zabít, doufejte, že to bude skutečně zlý člověk. Takový se bude nejprve kochat tím, jak vás má v hrsti a bude se vám to snažit ukázat. Laskavý člověk, který bude přesto rozhodnutý vás zabít, tak ten to udělá pravděpodobně z milosrdnosti rychle…“

*

Nepříjemné bylo, že dva dny po pokusu o přepadení Harryho postihnul další záchvat křečovitých bolestí. Bylo to v chodbě hradu, naštěstí zrovna prázdné a bez studentů, takže se Harry z posledních sil skryl zastíracím kouzlem a doplazil se do výklenku ve zdi, kde se ukryl za brněním a upadnul do bezvědomí. K sobě přišel až po několika hodinách, byl úplně ztuhlý a prochladlý. Použil sám na sebe kouzlo ‘Enervate!‘ na to, aby měl sílu dostat se aspoň sám na ošetřovnu.

Madam Pomfreyová na něj zírala jen vteřinku, než ho vtáhla dovnitř a umístila na lůžko s paravánem, aby na něj ostatní studenti neviděli. K lůžku ho táhla až nečekanou silou a po tom, co mu vnutila pár dávek různých lektvarů, povzbudivě se na něj usmála.

„Pane profesore!“ řekla šeptem. „Něco jsem našla, co by mohlo na ty vaše problémy zabírat, já vám to namíchám…“

„Dík moc, Madam Pomfreyová!“ Harry cítil skutečný vděk. „Ne, že bych se bál, ale nesmím dát najevo slabost, ani před studenty raději ne…“

„Nejste trošičku paranoidní, pane profesore?!“

„I když jsem možná paranoidní, neznamená to, že by po mně nikdo nešel…“

Ráno pak Harry opouštěl ošetřovnu s velkou lahví červeně opaleskující tekutiny. V kapse měl postříbřenou placatku podobnou té, kterou nosívá Pošuk Moody, aby měl lektvar pořád po ruce. Měl vrcholně nepříjemný pocit nebezpečí, že by se na tomhle dryáku mohl snadno stát závislým…

*

Krátce před Vánoci si Brumbál Harryho zavolal do své pracovny.

Nabídnul mu křeslo a pak kouzlem zajistil místnost proti odposlechu.

„Harry,“ oslovil ho skoro nečekaně pravým jménem. „Mám k tobě prosbu. Když si budeš brát volno na Vánoce, abys byl s rodinou, podívej se taky na toho svého syna u Hopiů. Ujisti se, že z něj nebude nový Voldemort. Krom toho, něco se mi podařilo…“ Brumbál se spokojeně usmál a odmlčel.

„Podařilo se mi dát dohromady Síriuse Blacka a Emmelinu Vanceovou. Možná je to manželství spíš z rozumu, než z lásky, ale Emmelina je z Fénixova Řádu a souhlasila a Sírius… No Sírius najednou zjistil, že se nedokáže rozhodnut a že když potřebuje získat manželku takhle narychlo, že by se musel nakonec obrátit na svou matku a její konexe, takže se raději obrátil na mne. Tahle máme zajištěné pokračování starého čistokrevného rodu a časem možná bezpečné sídlo pro Fénixův Řád, jestli bude zapotřebí a jestli budou souhlasit. Ti dva budou nakonec dobrý pár… Aspoň doufám…“ Brumbál se tvářil, jako by mu tyhle nutné manipulace opravdu vadily. „Jako svědek bude asi James, ale od tebe bych chtěl, abys se postaral na té svatbě o bezpečnost, bude to druhou únorovou sobotu…“

Harry přikývnul. Emmelinu Vanceovou si pamatoval jednak z eskorty, která ho po přepadení mozkomory dostávala na Grimauldovo náměstí 12, jednak z fotografie původního Fénixova Řádu. V ‘jeho vlastní‘ minulosti jí Voldemort nebo jeho Smrtijedi zabili rok poté… Pokud tohle vše vyjde, nemuselo by k téhle konkrétní vraždě nikdy dojít.

*

V čase před vánocemi byli studenti tak roztěkaní, až měl Harry občas obavy, aby při praktických ukázkách jejich zranění nebyla těžší, než by bylo nutné.

Naštěstí k žádné nehodě nedošlo a po Brumbálově obvykle opulentním večírku se přejedení studenti ráno odvalili na Bradavický expres, aby strávili svátky s rodinami…

Harry se rozloučil s kolegy, na které připadla povinnost udržovat Bradavice v chodu i během zimních prázdnin a odešel do Prasinek, odkud se Přemístil na plácek za Děravým kotlíkem, aby tudy prošel na Příčnou.

Vzdor tomu, že v davu nakupujících zahlédl několik mladíků oblečených v dlouhých kožených kabátech s kovbojským širákem a on sám byl ve střízlivě působícím černém hábitu, okolo něj se tvořila jakási ‘bublina‘ volného prostoru, která okolo jeho napodobovatelů nebyla. Působilo to dojmem, jako by od něj čarodějové, byť zaměstnaní nákupy vánočních dárku, cítili nepříjemné napětí a navíc i skutečné nebezpečí…

Docela rád se odtamtud po ‘nutných‘ nákupech Přemístil do Godrikova Dolu.

*

V Godrikově Dole se ke svému překvapení potkal se Síriusem Blackem a Emmelinu Vanceovou. Sírius vypadal spokojenější, než Harry čekal a dozvěděl se, že pro něj Brumbálova ‘machinace‘ znamenala jisté ulehčení. Budoucí manželé Blackovi se od Potterů plánovali Přemístit nejprve na Grimmauldovo náměstí 12 k Madam Blackové, aby Sírius představil Emmelinu jako budoucí paní Domu Blacků a pak strávit svátky v relativním klidu u Vanceových.

*

Harryho matka ke všeobecnému překvapení měla připravenou knihu o léčitelství.

„Harry,“ říkala Lily. „Našla jsem tu jednu kapitolu o léčení následků těžkých kleteb v čarodějném spánku. Možná by to šlo nějak skombinovat s tou magickou stází, o které mluvil Brumbál…“

„To by byla skvělá zpráva, Lily!“ vyhrknul Harry nadšeně. „Snad to zabere na ty mý blbý záchvaty bolesti. Opíšu si to a dám to Brumbálovi k posouzení. Mimochodem, jak vydržíš s malým Harrym pobyt v Bradavicích, až tam bude James učit?“

„Brumbál nám slíbil půjčit skřítka a umožní cestovat sem,“ ozval se James zpoza jeho zad. „Bude to rozhodně pokrok oproti času, kdy jsme nemohli pořádně vystrčit nos z domu.“

Harry nevěděl, co darovat rodičům k Vánocům, proto použil obvyklé řešení takové situace a nakoupil v Krucánkách a Kaňourech pár knih podle opatrného odhadu použitelnosti. Později zjistil, že oni na tom byli obdobně a proto v punčochách na postelích převažovalo tištěné slovo, byť bylo leckdy snad až příliš živé…

*

Brumbálův návrh, aby Harry během vánoc navštívil také Čistou Vodu a zkontroloval, jak se daří jejímu dítěti jim připadal jako rozumný. James Harrymu půjčil i očarovaný fotoaparát, aby mohl udělat nějaké fotky nemluvněte a krajiny okolo. Ze staré plechovky si kouzlem ‘Portus!‘ vytvořil Přenášedlo, které využil k cestě nejprve k hoganu starého Johna Tezcatlipocy.

*

U hoganu postávala k Harryho překvapení starší Indiánka. Když uviděla Harryho přicestovat s Přenášedlem, ani nemrkla okem, jako by to bylo něco zcela normálního. Hogan vypadal nějak jinak, než si ho Harry pamatoval.

„Jsem Rychlá Vydra z klanu Vlka,“ tvrdila stařena a Harry neměl žádný vážný důvod s ní nesouhlasit. „Zdědila jsem po svém bratrovi jeho hogan, ale neudržím jeho kouzlo…“

Pokynula mu, aby vešel dovnitř. Tam k jeho dalšímu, mnohem většímu překvapení čekal duch Kouřového Zrcadla.

„Tak jsi zas přišel, ty z budoucnosti!“ uvítal Harryho. „Polož se!“

„Cože?!“ nechápal Harry.

„Ty tvoje záchvaty bolesti…“ vysvětloval duch indiánského šamana klidně. „To jsou Bolesti Mysli, byl jsi zasažený mnohokrát kletbou Bolesti a ta bolest se pak vypálila do tvé mysli. Protože jsi dost silný, zůstal jsi naživu a udržel sis zdravý rozum, ale potřebuješ to vyléčit. Já ti možná dokážu na chvíli od bolestí ulevit, ale nebude to fungovat dlouho. Musíš vyhledat místo bez lidí a tam setrvat nějaký čas v nevědomí, aby se tvá Mysl uzdravila.“

Duch Tezcatlipocy chvíli až znepokojivě lidsky přecházel po místnosti.

„Rychlá Vydro, počkej venku, ať nás nikdo neruší!“ přikázal nakonec staré Indiánce. „Ty si zatím lehni tady…“

Když si Harry lehnul na nabídnuté lůžko, viděl, že s duchem se stala prazvláštní proměna, jakoby omládnul a byl zas oděný ve svém šamanském úboru.

„Hejjjá heja heja hejjáá!“ chvíli nad nemocným nesrozumitelně hýkal a obcházel Harryho na lůžku s podivným kýváním se odpředu dozadu. Pak sáhnul Harrymu do hrudníku a šokovaný Harry viděl po chvíli duchovitou ruku vylézat z vlastního čela. Pak se zas zanořila zpátky a on pocítil úlevu, hlavně ale z toho, že ten podivný pocit neživého chladu opustil jeho vnitřnosti…

„Na chvíli bys měl mít pokoj i bez toho dryáku, co ti namíchala ta vaše ošetřovatelka,“ sliboval duch. „Viděl jsem tvého syna, svého vnuka, sice jsem se jeho narození nedožil, ale čistá voda mi ho přinesla ukázat.A vím i o tom, že bude mít polovičního bratra nebo sestru. Měl jsem s nimi oběma pár zvláštních vidění, ale nerozumím jim, jen vím, že budou znamenat potíže.“

„Já myslel, že s dětmi jsou potíže vždycky…“ zaprotestoval Harry.

„Tohle bude něco trochu jiného,“ opáčil Tezcatlipoca.

Harry se rozloučil a Přemístil se k hoganu Mručícího Medvěda.

*

„No tak tedy vítej!“ přivítal ho nevrle druhý šaman.

Čistá Voda seděla s dítětem v náručí a vypadala jako ztělesnění důstojnosti mateřství.

„Vítej Harry!“ pozdravila ho prostě. „Tvůj syn se narodil zdráv a prospívá dobře…“

„Budu rád, když odsud rychle zmizíš a vrátíš se až za dlouho!“ Mručící Medvěd dělal svému jménu čest. „Jestli chceš, udělej si jednu fotku Čisté Vody s dítětem, vím, že máš foťák a pak vypadni! Protože jsi vyhrál, nejsme už povinní pomáhat tvé eventuální pomstě…“

„Mručící Medvědě, já tě nechci připravit ani o ženu, ani o syna!“ ujistil ho Harry rychle. „Jen jsem se na ně přišel podívat a pozdravit vás tady.“

„Fajn!“ přikývnul šaman tvrdě hlavou. „To jsi už udělal. Ještě jsme se se ženou nedohodli, jestli ho dáme na školu pro bílé čaroděje, ale měl jsem s ním jednu znepokojivou vizi…“

Než stačil Harry cokoli udělat, Mručící Medvěd k němu přikročil a přiložil mu ze stran ruce k hlavě. Harry uviděl mladou Indiánku, která vzdáleně připomínala Čistou Vodu, jak u ohně vyvolává duchy a vedle ní stojí dva mladíci s obličeji pomalovanými válečnými barvami se samopaly v rukou.

„Jakoby se moje vnučka měla přidat k nějaké teroristické organizaci!“ vyhrknul Harry.

„Jo, přesně!“ kývnul Mručící Medvěd hlavou. „Vidíme jako šamani jen možnosti, ale některé se mohou naplnit…“

Bylo znát, že je znepokojený. Pak kývnul znovu hlavou.

„Pokusíme se tomu zabránit. Budeme jejího otce vychovávat v dobrého člověka a snad se to nestane. Teď se vrať, za chvíli sem přijdou bystrozorové a budou tě chtít odvést k výslechu. Na škole by se tě taky nemuseli dočkat, z Quedee je tam cesta daleká…“

Harry tedy vyšel ven a tam uviděl Jarwise Franklina a ještě jednoho bystrozora, jak se zrovna ‘zhmotňují‘ z čistého vzduchu.

„Harvey Pottere!“ oslovil ho Franklin. „Máš hodinu na to, abys opustil území Spojených Států, pokud se nemá znovu otevřít věc tvého zatykače…“

Harry jen kývnul na rozloučenou a Přemístil se rovnou do Británie do Godrikova Dolu. Že to přehnal mu došlo ve chvíli, kdy vysílením omdlel v zahradě u domu svých rodičů.

„Tak koukám, že jsi zpátky rychleji, než jsme mysleli!“ smál se James Potter, když viděl, že Harry ve své posteli opět přišel k sobě.

Když se trochu rozkoukal a obhlédnul pokoj, ve kterém ležel, uviděl, že na zdech jsou fotografie, které udělal v Arizoně a taky fotka všech, kdo se sešli tu zvláštní noc uprostřed letních prázdnin, kdy střílel po Voldemortovi…

„Koukám, že jste mi tu udělali vlastní pokoj…“

„Za záchranu života je to celkem to nejmenší!“ ujistil ho James s úsměvem.

Zpět na obsah

Kapitola 22: Kapitola 22) Souboje a svatba

Harry sice nebyl zvyklý mít rodiče – Dursleyovi nevyhovovali ani pro hodně širokou definici takového pojmu, ale přesto si užíval během Vánoc příjemného pocitu MÍT KONEČNĚ SVOU VLASTNÍ rodinu.

Otce sice stále oslovoval jen Jamesi a matku Lily a ani se moc nesnažil tomu odnaučit, protože podle oficiálních dokladů nebyl jejich potomkem, ale jinak vcelku rád využil pohostinství jejich domu a možnosti mít tam svůj vlastní pokoj. Oproti ‘lehce napjatému rodinnému rozpočtu‘ Weasleyových měli Potterovi přiměřený dostatek prostředků, takže si nemusel připadat jako vyžírka.

Vůči svému ‘druhému já‘, malému Harrymu, (kterému sám pro sebe říkal ‘ten druhý Harry‘), cítil jakousi směs otcovské odpovědnosti s ochranitelstvím staršího bratra a pobavenou laskavostí vzdáleného strýce.

Protože smysluplný dialog s půldruharočním dítětem nebyl možný, napsal mu Harry dopis, v němž sám sebe pojmenoval Harveyem a svou vlastní identitu příliš neřešil. Jen v doušce na závěr přislíbil, že pokud to bude Harry potřebovat a pokud toho bude ‘Harvey‘ schopen, že se mu vynasnaží pomoct.

Až teprve tady mu vlastně došlo, že mu ani Mručící Medvěd, ani Čistá Voda vlastně nedovolili ani podržet svého syna v náručí, nadto, že ho američtí bystrozorové vypakovali jak cukráře, nejspíš jim nějak zavazel…

Při rozhovoru s rodiči zjistil možný důvod:

„Tak co, budeme mít s Harrym nějakého sourozence?“ zeptal se s potutelným úsměvem, když zrovna držel ‘své druhé já‘ na klíně.

„Možná, víš, když se rok ukrýváš, míváš trochu jiné myšlenky a děláš zpravidla trochu jiné věci…“ ujistil ho klidným hlasem otec. „Mimochodem, co TY SÁM plánuješ udělat, když dojde k té naprosto absolutně nepravděpodobné události, že bys u Starostolce vyhrál s Ritou Holoubkovu tu bitvu o vaše dítě?“

„No, v takovém případě asi zkusím na Bradavicích zůstat a nějak vyřešit ty potíže se záchvaty Bolesti Mysl… Proč je to vlastně tak dokonale nepravděpodobné? “

„Aha, ty jsi asi nečetl ‘Denního věštce‘ ani ‘Týdeník čarodějek‘, jinak by ses tak neptal,“ prohlásil James a podal mu jedny noviny ze stolu.

Pro Harryho to asi připravili, protože tam byl zakroužkovaný článek. Měl sice redakční zkratku FeDr, která mohla znamenat cokoli a jako autora identifikovat kohokoli… Článek ale jednoznačně hájil to, co během prázdnin udělala Holoubková v nemocnici u Svatého Munga a Harryho Pottera spolu s Pošukem Moodym tam označovali pomalu za pachatele znásilnění, když Rita dostala na výběr mezi pobytem v Azkabanu a donošením Harryho dítěte. Kdyby nad tím Harry dokázal myslet objektivně, musel by ocenit chytře volené argumenty, které čtenáře měly relativně nenápadně a nenásilně přesvědčit o tom, že 'čtvereček je kulatý'…

„Poslední dva měsíce s tebou v ‘Denním věštci‘ i v ‘Týdeníku čarodějek‘ vedou mediální válku až do míry srovnatelné jen s masáží mozků celého čarodějného společenství,“ vysvětloval. „To víš, pořád píšou, jak ti tady všichni musí být vděční za to, že jsi přemohl ‘Ty-Víš-Koho‘…“

„Ať si strčej hůlku ‘Však-Dobře-Vědí-Kam‘!“ skočil mu Harry do řeči vztekle.

James se zachechtal a dokonce i Lily uklouzlo pousmání, byť se vzápětí zachmuřila.

„To je sice zajímavý a podnětný návrh,“ ocenila to jeho matka. „Obávám se ale, že ti nejspíš nebudou chtít vyhovět. Většina čarodějů se raději přikrčila k zemi, snažila se na sebe nějak moc neupozorňovat a doufala, že to nějak přežije. Pak jsi přivandroval z Ameriky ve stylu Clinta Eastwooda ty a Voldemorta jednoduše odstřelil. Pár čarodějů tady se chytlo za nos, ale většiny se to spíš dotklo, žes to udělal ty a ne nikdo místní…“

„Tak jednoduché to nebylo a já přeci jsem místní…“ začal Harry namítat, ale zarazil se včas. „Jenže připojené potíže jsme utajili kvůli tomu, aby Smrtijedi naše vítězství nezvrátili. A původ jsem si musel změnit a podařilo se to asi až dost dokonale…“

„No vidíš!“ dořekl James. „S Lily tě přijdeme k soudu podpořit, stejně se musíme začít připravovat na to, že budeme vidět veřejně…“

„Dík, Jamesi!“ ocenil Harry. „Jestli se umíš modlit, tak se modli za to, aby ve Starostolci nezasedala ta kráva Umbridgeová.“

„Tohle nebude řešit celý Starostolec, ale jen vybraná dvanáctičlenná porota z jeho členů. Můžeš se sice pokusit namítat proti její eventuální přítomnosti v porotě, ale to je asi tak všechno, co můžeš…“ ujistil ho James.

„Kdo bude vlastně hlídat ‘tady Harryho‘?!“ došlo Harrymu náhle.

„Molly slíbila, že nám ho na tu chvíli pohlídá…“ konstatovala Lily s úsměvem. „Prý ti drží palce, abys nad Ritou zvítězil, ale já si myslím, že vztahu mezi tebou a Ginny přát nebude ani trochu. Bere sice, že v té nemocnici jsi v tom víceméně nevinně, ale to víš, je v tom to ale…“

„Hmmm… Na to mě upozornil už Sírius…“ pokýval Harry hlavou. „Nic na světě není zadarmo, jen trochu zamrzí, když člověk za všechny zachráněné životy platí sám…“

„Vždyť přeci víš, že za každý dobrý skutek musí být člověk po zásluze potrestán!“ komentoval Harryho povzdech se smíchem James.

*

„Hmmm… tohle by byla taky jedna možnost, Harry, Lily je opravdu chytrá…" Brumbál si trochu překvapivě čas na rozhovor udělal vzápětí potom, co ho o to po návratu na školu Harry požádal. Jen rovnou vyčaroval magickou ochranu ředitelské pracovny proti odposlouchávání. „Problém je, že při téhle léčebné proceduře se stárne, byť poloviční až třetinovou rychlostí oproti normálnímu stavu. Možná ale některé prvky toho kouzla zakomponuji do toho, co jsem našel sám. To kouzlo bude ale potřebovat pět schopných čarodějů, kterým naprosto důvěřuješ, aby na něm dobrovolně spolupracovali. Považoval bych si za čest, kdybych byl jedním z nich, měl bych to kouzlo vést, když už jsem ho sestavil."

„To bych si mc přál, pane profesore. Další by mohla být profesorka McGonagallová…"

„Ano, Minerva, to je dobrý nápad…"

„A pak můj otec, Sírius Black a Remus Lupin. Aspoň budou mít nějaký důvod se sejít a dohodnout, v jakém pořadí se budou střídat na postu učitele Obrany proti černé magii."

„Dobrý nápad!" ocenil Brumbál. „Dám všem vědět, aby byli připraveni být tu třicátého června, leda že by sis to rozmyslel, kouzlo může mít trochu nejistý výsledek…"

„Rozmyslím si to, pokud dostanu do péče své dítě s Ritou Holoubkovou, ale James si myslí, že nemám žádnou naději."

„Naděje má takovou zvláštní vlastnost, Harry…" Brumbál se za svými půlměsíčitými brýlemi na Harryho trochu smutně usmál. „Umírá až jako poslední. Obávám se bohužel ale, že tentokrát má tvůj otec pravdu…"

*

Jednou z věcí, které Harry po návratu do Bradavic udělal, bylo znovuotevření Soubojnického klubu. Studentům bylo zpoždění jednoho pololetí vysvětlováno víceméně popravdě, že nejprve bylo potřeba, aby se trochu procvičili v kouzlech teoreticky…

„Mezi soubojem a bojem je podobný rozdíl, jako mezi řádně soudcovaným boxerským utkáním, kde jsou zakázané údery od pasu níž a mezi rvačkou někde v temné uličce, kde se použije cokoli, včetně kopání do varlat, škrcení, kousání nebo otloukání hlavy o dlažbu…“ vysvětloval studentům Harry tvrdě. „V souboji ohlídá rozhodčí, aby šlo vše podle pravidel, v boji pravidla prakticky neexistují a to, co se udělá bude, ale až potom, možná řešit soud. Stejně v souboji by nikdo neměl použít černou magii, neřku-li Kletby, co se nepromíjejí, ale v boji o použití čehokoli rozhoduje jen momentální situace a i kletbu 'Avada Kedavra!' možná před Starostolcem dokážete s dobrým advokátem obhájit… Na Divokém Západě bylo takové pořekadlo, že je vždycky lepší, když tě dvanáct soudí, než čtyři nesou…“

Nemínil se ztrapnit jako svého času v ‘jeho minulosti‘ Zlatoslav Lockhart, proto celé úvodní představení měli provést se Snapeem bez zbytečné pompy.

Když se profesor Snape postavil na své místo, Harry vytáhnul obě pistole, vyndal z nich zásobníky i náboje z komor obou zbraní. Spolu s dýkou je dal do měšce, který zapečetil hůlkou a podal profesorovi Kratiknotovi, který přijal úlohu rozhodčího. Ten jej s lehkou úklonou uložil do skryté kapsy hábitu.

„Copak Harvey, bojíš se, že by se to železářství mohlo nějakým kouzlem odpařit?!“ zeptal se ho Snape ironicky. „Nebo že ti tvoje hračičky někdo sebere, když tu budeš v bezvědomí?!“

„Severusi, tohle má být aspoň relativně přátelský Soubojnický klub. To znamená, že to bude něco trochu jiného, než jsem zvyklý…“ odpověděl mu Harry tvrdě. „Chci si být jistý, že si čistě instinktivně proti tobě nepomůžu nějakým nedovoleným způsobem.“

Harryho odpověď Snapeovi úspěšně smazala z úst pošklebek, takže stál s vážnou tváří a připravenou hůlkou. Když se Harry postavil do pozice, Snape zaútočil nonverbálně provedeným kouzlem: ‘Levicorpus!‘

K Harryho překvapení ho kouzlo skutečně zasáhlo, prošlo jeho štítem, jako by ani nebyl řádně dodělaný. Přesto Harry neztratil hůlku ani nervy a tiše pronesl: „Liberacorpus!“ s hůlkou namířenou na své nohy. Při pádu se spíš instinktivně vyhnul záblesku druhého kouzla, které odhadnul na ‘Expeliarmus!‘.

„Tarantalega!“ křiknul ze země, ale Snape kouzlo s elegantní otočkou nonverbálně odrazil.

„Ictus!“ pokračoval Harry v duchu zásady, že nejlepší obrana je útok. Úder prorazil nedokončené štítové zaklínadlo a Snape musel mít dojem, že ho kopnul mezek.

„Rictusempra!“ Snapeovo lechtací kouzlo Harrymu na chvíli vyrazilo dech, ale dokázal zopakovat: „Ictus!“ a tvrdým úderem odvrátil soupeře ze směru, kterým chtěl vrhnout další nonverbální kouzlo. To si udělalo cestu mezi studenty, kteří na jeho dráze popadali na zem jako kuželky. Muselo jít sice o nějaké ‘opravdu kvalitní zboží‘, na druhé straně ale provedení trochu příliš vyčerpalo Snapeovy síly.

„Petrificus Totalus!“ zasáhnul tentokrát naopak Harry konečně úspěšně.

Když uviděl, že se znehybnělý Snape začíná zas pohybovat, doporučil mu:

„Nažer se slimáků!“

Když protivník ležel na zemi a zvracel slimáky, doplnil Harry: „Expeliarmus! Accio hůlka!“

Souboj tak byl ukončen a Harry se zvednul ze země a oprášil si hábit. Dokulhal ke Snapeovi a uvolnil ho: „Finite Incantatem!“

Pak mu podal ruku, aby mu pomohl vstát. Snape podanou ruku okázale ignoroval a vstal sám vlastními silami.

„Tvoje hůlka, Severusi!“ podal mu ji Harry a sledoval, jak ji Snape s kamenným obličejem uložil do hábitu.

Harry obdobně uložil tu svou a začal rozdělovat studenty do dvojic. Spolu se Snapeem i Kratiknotem se chystali dohlížet na to, aby bojoval vždy jen jeden student proti jednomu a aby byli vždy ze stejného ročníku. Madam Pomfreyová stála opodál připravená zakročit při nějakém zranění. Na Harryho se ale dívala ‘jako bacil do lékárny‘, protože Soubojnický klub považovala za zhola zbytečné riziko, které jí asi přidělá spoustu práce navíc…

Souboje prváků nebyly zvlášť ostré a většinou šlo o to, kdo bude silnější při provedení kouzla ‘Expeliarmus!‘. Pravda taky je, že hodně rozumnějších prváků a druháků ze soubojů odstoupilo po Snapeově a Harryho exhibici.

Teprve ročníkovým vítězům dovolili, aby vyzvali někoho z vyšších ročníků. Využil toho jen páťák Frank Williamson, kterého si Harry pamatoval jako bystrozora. Vyzval oba své možné rivaly, vítěze mezi šesťáky i sedmáky, které oba porazil. Obzvláště souboj s McTavishem z Nebelvíru, šampionem šestého ročníku, byl opravdu tvrdý. Jak McTavish, tak Williamson se několikrát pokusili použít kouzlo pro úder: 'Ictus!', které nakonec Williamson zkombinoval s kouzlem: 'Wingárdium Leviósa!' a vyrazil McTavishovi dech o zeď, aby mu vzápětí vyrazil i hůlku kouzlem: 'Expeliarmus!' Vypadalo to, jako by oba studenti měli mezi sebou něco osobního, ale Harry se moudře rozhodl to raději neřešit…

„V prvním klání Soubojnického klubu zvítězil Frank Williamson!“ vyhlásil Harry. „Pro Havraspár získává dvacet bodů.“

Havraspárští Harryho rozhodnutí přivítali vítězným řevem a dupáním. Williamsona si do své kolejní společenské místnosti odnesli na ramenou a rozjařeně vyřvávali celou cestu chodbami.

*

Svatba Emmeliny Vanceové a Síriuse Blacka se měla odehrát ve Shropshire, v domě rodiny Vanceových. Paní Blacková se svatby hodlala zúčastnit i s Kráturou, který měl ovládat její invalidní vozík. Teprve se zpožděním se Harry dozvěděl, CO následovalo poté, co Emmelinu představil své matce. Ta se na budoucí snachu podívala a utrousila jedovatě:

„Dobřes jí vybral Síriusi! Má široké boky, ta bude dobře rodit…"

Emmelina se tenkrát zdržela příkré odpovědi na urážlivou poznámku a jen tiše skřípěla zuby. Teď na své svatbě už vypadala spokojeněji, mimo jiné i proto, že jí Sírius svatosvatě slíbil, že se s jeho matkou nebude muset hodně dlouho znovu vidět…

Po odchodu z místního kostelíka, se Harry oblékl do Neviditelného pláště. Místní pastor trochu nečekaně zbohatnul o pár desítek liber, aby se neptal na moc podrobností o obou rodinách snoubenců, ale Harry měl podivný pocit ohrožení, byť ho mohl přikládat taky své paranoie…

Prošel do domu Vanceových a zarazilo ho, co uviděl v salónu.

Tam totiž stál neznámý blonďák s připravenou pistolí v ruce. Neviditelný Harry se přikrčil za těžkým dubovým stolem:

„Zahoď zbraň!" přikázal neznámému vrahovi. Sám střílet nechtěl, protože zajatec mohl být užitečnější živý. Připravil si tedy hůlku a zadoufal, že vrah není nějak chráněn proti kouzlům.

Blonďák překvapeně zazíral, odkud hlas vyšel a pak vystřelil zhruba v Harryho směru.

„Mdloby na tebe!" omráčil ho Harry kouzlem, pak ho odzbrojil a spoutal. Se zajatcem taženým kouzlem: 'Mobilicorpus!' vyhledal Pošuka Moodyho, který byl mezi svatebními hosty. Toho hluk výstřelu beztak přilákal.

„Potřebuju, abys využil své kontakty u mudlovské policie!" vysvětlil mu Harry bez okolků. „Ať víme, co je zač, jestli má něco společného s čaroději, nebo je to náhoda… Tomu mimochodem nevěřím ani minutu. Nejspíš ho na tu 'práci' někdo najal. A zkus taky prosím zjistit, jestli je ta jeho bouchačka čistá," dodal ještě. „Pokud ano, je to Browning FN-HP-třicet pět, dost dobrá zbraň na stejnou munici, jako samopal Sterling, co mám…"

„Zdá se ti snad, že máš toho železářství málo?!" zeptal se Pošuk ironicky, ale převzal si jak pistoli, tak spoutaného pistolníka.

„Má to zásobník na třináct nábojů a devítka para se shání snáz a levnějc, než pětačtyřicítka," vysvětloval Harry, ale bystrozor se jen usmál.

Se zajatcem pak obešli svatební hosty, ale nikdo ho nepoznával a ani to nevypadalo, že by při tom někdo něco tajil, jak si zjišťoval Moody s pomocí Čidla tajností.

Zbytek svatebního veselí už proběhl v relativním poklidu, takže se ráno Harry vrátil do Bradavic, kde měl naštěstí vyučovací hodinu až odpoledne, takže se stihnul i trochu prospat. O dva dny později se rozrostla Harryho sbírka zbraní o třetí pistoli, kterou přinesl Alastor Moody.

„Bouchačka je čistá. Ten chlápek byl jen nějaký mudlovský zlodějíček, kterému se někdo pohrabal v mozku a dokonale mu vygumoval paměť. Měl jen jednu myšlenku, totiž zabít každého kdo by tam přišel. Kdo ho tak asi mohl poslat?!“ zauvažoval bystrozor.

„Můj odhad je, že Narcissa Malfoyová, ale nevím, jestli jí to dokážeme. Jednak by tím získala slušný majetek jako dědictví, jednak by se pomstila za neúspěch Smrtijedů a uvěznění manžela,“ odpověděl Harry.

„Zní to logicky, pokusíme se to i dokázat,“ usoudil Moody.

*

Čas do Velikonoc a nakonec i ten po nich běžel obvyklým tempem a nevypadalo to, že by se mělo stát něco zvláštního. Pak mu ale sova z Ministerstva Kouzel přinesla obsílku:

Pane Pottere,

dostavte se prosím na správní řízení dne 15. května tohoto roku, kde se bude projednávat otázka otcovství, opatrovnictví a zabezpečení novorozené Markéty, dcery slečny Rity Holoubkové. Jelikož za otce dítěte jste byl označen vy, celá kausa bude projednána správní porotou vybranou ze členů Starostolce.

S přáním pevného zdraví vám přeji dobrý den

Amélie Susan Bonesová, ředitelka odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů

Takže má dceru…

*

Harryho naděje, že by porotě mohla předsedat přísná, ale spravedlivá Amélie Bonesová vzaly za své, když do zasedací síně číslo čtyři vyhrazené pro správní agendu a drobné při vstoupil zapisovatel:

„Povstaňte, porota přichází! Předsedá Dolores Jane Umbridgeová, první náměstkyně ministra. Porotní soud bude rozhodovat ve věci otcovství a opatrovnictví novorozené Markéty, dcery slečny Rity Holoubkové…" řečnil celkem obsáhle zapisovatel o tom, co snad všichni zúčastnění věděli, nebo přinejmenším měli vědět.

'A kurva!' pomyslel si Harry zdrceně.

Zpět na obsah

Kapitola 23: Kapitola 23) Bufo umbridgei

Harryho na projednávání doprovodili jako poradci a svědci Brumbál s Moodym, v malém hledišti v části vyhrazené pro veřejnost seděli James a Lily Potterovi a přitahovali k sobě pozornost, skoro stejnou, možná dokonce i větší, než ‘Harvey‘ Potter, o jehož dceři se tu dnes mělo jednat. Bylo to po prvé, co se objevili se na veřejnosti po roce ukrývání, takže vyvolali spoustu šuškání. Harry měl důvodné podezření, že jestli získá nějaké sympatie přítomných, bude to nejspíš jen kvůli nim.

Porotu tvořilo šest čarodějů a šest čarodějek. Mezi porotci Harry identifikoval kromě Dolores Umbridgeové také naondulovanou čarodějku a kníratého čaroděje, kteří hlasovali proti němu během disciplinárního řízení začátkem Harryho pátého ročníku v jeho 'vlastním čase', zřejmě z nějaké suity Umbridgeové nebo Popletala.

„Nešlo by se nějak zbavit Umbridgeový, případně dalších porotců a obvinit je z podjatosti, aby byl v porotě místo nich někdo jiný?!“ zeptal se Harry šeptem. „Nepřekvapilo by mně ani, kdyby byla Smrtijedka, podle toho, jak se na Bradavicích chovala…“

„Zkusím to, ale jen JÁ SÁM!“ řekl Moody. „Mně budou věřit, že prostě nechci, aby mezi porotci byl nějaký, třebas bývalý Smrtijed…“

S tím povstal a předstoupil.

„Dámy a pánové porotci!“ oslovil je. „Vzhledem k tomu, že jakýkoli Smrtijed, byť i bývalý, by byl proti panu Harveyovi Potterovi nutně podjatý, musím vás požádat, abyste mi VŠICHNI ukázali ruce po lokty a vaše veškeré čarodějné vybavení!“

Všichni porotci se na bystrozora podívali jako na něco, co vylezl zpod placatého kamene.

„To nemůžeš myslet vážně, Pošuku!“ zasyčela na něj Umbridgeová.

„Jako bystrozor mám právo pátrat po černokněžnících a důkazech proti nim podle vlastního uvážení NIKDO není vyňat z těch, koho mohu kontrolovat!“

„Nevidíte náhodou černokněžníka, když se ráno kouknete do zrcadla?!“ zeptala se Pošuka naondulovaná čarodějka, kterou Harry taky třikrát rád neviděl.

„Na rozdíl od vás mám Slídivé Kukátko, ne obyčejné zrcadlo a v něm nějaké černokněžníky pochopitelně vidím vždycky…“ odpověděl jí Moody nakrknutě. „To ale vůbec nic nemění na tom, že mi ukážete všichni ruce po lokty a taky veškeré vaše čarodějné vybavení!“ dodal a vytáhnul své Čidlo Tajností.

Se vzteklými gesty si všichni vyhrnuli ruce po lokty a nechali se překontrolovat. Moodyho Čidlo Tajností objevilo něco u dvou prstenů Umbridgeové. Vzal tedy oba prsteny a začal je studovat podrobněji. Přitom zjistil, že mají odklápěcí kameny a uvnitř obou jsou jakési podezřelé práškové materiály.

„Co to je?!“ zeptal se Umbridgeové a ukázal prstem.

Dolores Umbridgeová něco zamumlala, nebylo jí rozumět.

„PROSÍM?!“ Pošuk zvýšil hlas. „Nerozuměl jsem…“

„V tomhle je Akonitin, v tomhle Phenobarbital…“ vysvětlovala dost neochotně předsedkyně poroty bystrozorovi.

„Takže jeden z nejúčinnějších rostlinných jedů a velmi silný mudlovský prášek na spaní…“ řekl Moody jedovatě. „Takže až budu vyšetřovat nějakou otravu, budu aspoň rovnou vědět, na koho se mám obrátit…“ dodal s nemalou dávkou pomstychtivosti.

„Jestli už nemáš nic dalšího Pošuku, tak začnem!“ nenechala se usadit Umbridgeová. „Slyšení Holoubková versus Potter o otcovství a výchovu dítěte, dcery slečny Holoubkové. Ať předstoupí matka a stručně vylíčí svou verzi pravdy…“

Holoubková nakráčela ke stupíku ve svých oblíbených jedovatě zelených šatech, zřejmě se nenašel nikdo, kdo by jí nějak jemně a citlivě sdělil, že v nich vypadá jako Leucojum vernum – Bledule jarní, byť to tedy byla momentálně dost rozzuřená bledule.

„Když jsem chtěla dělat s tímhle ‘hrdinou‘ interview, řekl mi, že mi žádní interview nedá, pokud já nedám jemu…“ začala lhát, ‘jako když tiskne‘. „Protože byl během pobytu v nemocnici zesláblý, použila jsem pro něj ‘Amorův šíp‘, jen v malé dávce, čistě pro povzbuzení…“ příběh měla promyšlený docela dobře.

Chvíli líčila vše možné tak, aby známé informace v tomto světle vyznívaly poněkud jinak, než ve skutečnosti. Musela mít opravdu velký dar tvořivě hovořit a upravovat si pravdu podle svých vlastních potřeb…

‘A kurva! A kurva!‘ myslel si Harry pořád dál, když zjistil, jakým směrem vede výslech Holoubkové Umbidgeová. On má sice na své straně Brumbála a Pošuka Moodyho, ale ani to mu asi moc nepomůže.

„Děkuji vám, teď vámi uváděný pan otec, kdyby předstoupil a povyprávěl svou verzi příběhu…“ vyzvala Umbridgeová a štěkla na Harryho: „Vaše úplné jméno!“

„Harvey Joseph Potter,“ odpověděl jí Harry a vytáhnul svůj americký pas.

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, zastupující poradce pana Pottera!"

„Alastor Moody, za bystrozory!" štěknul taky Pošuk.

„Druhá strana, Harvey Joseph Potter, se identifikuje mudlovským cestovním pasem občana Spojených Států Amerických…" diktovala Umbridgeová pro záznam a stále se nehodlala nechat vyvést z míry. „Projednáváme otázku vašeho otcovství, uznáváte ho?!"

„Nejsem si jist, jestli jsem byl v danou dobu jediným partnerem slečny Holoubkové a jediný náznak důkazu mého otcovství je vyjádření léčitelky od Svatého Munga, že Holoubková právě teď zrovna počala, které ta léčitelka pronesla vzápětí po …"

„Po vašem souložení?!" zeptala se Umbridgeová sladce jízlivě.

„Jo!" přikývnul Harry nakvašeně. „Ale…"

„Ale teď přijde na řadu ta historka s Amorovým Šípem. Tu ale slečna Holoubková přece osvětlila přiměřeně dostatečně," předstírala Umbridgeová netrpělivost a spěch. „Pokud to budete chtít vyvrátit, budete muset přednést nějaké pádné důkazy, jinak se jedná prostě o tvrzení proti tvrzení. Vzhledem k pravidlu 'In Dubio Pro Rero' bude přijato tvrzení slečny Holoubkové. To vám osobně přeci nemůže způsobit žádnou újmu. Přitom to zabrání jejímu obvinění z nezákonného jednání. Můžete tedy uvést nějaké důkazy pro své tvrzení?!"

Harry si ke své hrůze uvědomil, že takové důkazy nemá žádnou šanci získat. Myslel na to, že když to nedokáže dokázat, že nejspíš nemá šanci získat svou dceru do péče, pokud to tedy vůbec je opravdu JEHO dcera…

Harryho ztišení si Umbridgeová celkem oprávněně vyložila jako kapitulaci.

„Přistoupíme tedy k prvnímu bodu, určení otcovství. Pan Alastor Moody nás informoval, že chce provést mudlovské testy krevních skupin, které se používá u mudlovských soudů, my jsme naopak oslovili léčitelku od Svatého Munga, která byla přítomna narození malé Markéty, aby se k otcovství vyjádřila…"

(Poznámka autora - Na určování paternity prostřednictvím DNA-diagnostiky zapomeňte, tato část příběhu se odehrává roku 1982)

„Pane Moody, vzhledem k tomu, že madam Farneyová dosud nedorazila, mohl byste prosím začít se svým testem?" oslovila Umbridgeová Pošuka zdánlivě uctivě.

Bystrozor kývnul hlavou a pokynul Harrymu, aby si vyhrnul rukáv, zaškrtil levou ruku v nadloktí a pak mu z předloketní žíly odebral deset mililitrů krve. Stejný objem odebral i Ritě Holoubkové. Malé Markétě jako kojenci neodebral takový objem krve, ale vystačil si s pár kapkami po incizi do prstu. (Byl by si s ní vystačil i u rodičů, ale to by nechtěl.) Nakapal krev na detekční destičky a nechal probíhat imunitní a hemaglutinční reakce. Po chvíli pokýval hlavou a předstoupil před porotu.

„Takže pane Moody,“ svým protivným sladce pisklavým hláskem Umbridgeová oslovila bystrozora. „Podle vašich testů krve, co můžete říci o otcovství tohoto dítěte?“

„Oba rodiče mají krevní skupinu A, matka je Rh pozitivní, otec Rh negativní. Dítě je A Rh pozitivní. Otcovství pana Harveye Pottera nelze tedy vyloučit,“ Alastor mluvil věcně a stručně.

„Dobře, a co vy, madam Farneyová?“ otočila se Umbridgeová na léčitelku od Svatého Munga, která mezitím dorazila. „Vy se přeci těmto otázkám věnujete nejméně dvacet let…“

„Dovolíte pane Pottere?" zeptala se pro forma léčitelka a ustřihla Harrymu kadeř vlasů.

„Během porodu měla malá Markétka dětské ochmýření, první vlasový porost, který někdy novorozeňata mívají a který vcelku vzápětí vypadává…" vysvětlovala léčitelka obšírně. „Protože jsem byla předem informována o sporných otázkách spjených s tímto dítětem, odebrala jsem kadeř tohoto 'chmýříčka'. Mohu povolat několik svědků, kteří budou ochotní potvrdit, že vlasy jsou skutečně Markétčiny a tento test je možné kdykoli zopakovat, až jí vlasy opět narostou."

Zatímco léčitelka hovořila, odstřihla kadeř vlasů i Ritě Holoubkové a uspořádala je s Harryho vlasy a jemným 'chmýříčkem', které vysypala ze sáčku do tří hromádek ve vrcholu rovnostranného trojúhelníka, narýsovaného na malém stolku. Zamáchala nad hromádkami hůlkou.

„Parentum Iunctúres Excribére!"

Všechny tři hromádky vlasů se vznesly pár centimetrů nad stolek. Od Harryho i od Ritiných vlasů směřovala zářící blankytně modrá linka k Markétčiným vláskům, zatímco mezi nimi probíhala linie rudě zářící…

Léčitelka se tvářila spokojeně a pokyvovala si pro sebe hlavou.

„Co nám k tomu řeknete, madam Farneyová?" zeptala se Umbridgeová.

„Že pan Harvey Potter je skutečně otcem malé Markétky a se slečnou Holoubkovou není nijak blízce zpřízněn. Kdyby otcem nebyl, linie spojení by byly červené," s tím ostře kývla hlavou.

„Pane Pottere," oslovila Harryho předsedkyně poroty. „Uznáváte tento test jako dostatečný důkaz vašeho otcovství?"

„Uznávám," přikývnul Harry hlavou.

„Výborně!" nenechala ho Umbridgeová říct nic jiného. „Takže tento bod projednávání můžeme uzavřít… Pokud byste snad někdy v budoucnosti měl nějaké pochybnosti, lze toto kouzlo kdykoli zopakovat, jak jste slyšel… Teď projednáme otázku toho, komu by malá Markéta měla být svěřena do péče. Můžete snad uvést nějaký důvod pro to, abyste dostal přednost před matkou?!"

„Mám za to, že bych jí dokázal vychovat lépe, dát jí lepší základy do života…"

„Proč?!" štěkla Umbridgeová. „Snad proto, že jste 'hrdina'?!" to slovo dokázala říci s posměšně ironickým tónem. „Vy jste dobrodruh, který sem přivandroval z druhé strany oceánu a bezohledně narušujete naše zvyklosti," tím zřejmě myslela propuštění domácího skřítka Dobbyho. „V této zemi nemáte žádné zázemí ani žádné spolehlivě zaručené příjmy…"

„Tím, že narušuji vaše zvyky máte na mysli co?!" zeptal se Harry útočně. „Že nepokračuju ve vaší tradici zbabělého přikrčení se před každým nebezpečným lumpem nebo to, že jsem dopadeného Smrtijeda donutil propustit z otroctví domácího skřítka?!"

Dolores na Harryho jen velmi nepřátelsky hleděla a nenamáhala se s odpovědí.

„Není pravda, že tu Harvey Potter nemá žádné zázemí!" zvedl se v hledišti James Potter. „V našem domě má zajištěné ubytování a ubytujeme tam i jeho dceru!"

„Není ani pravda, že by pan Harvey neměl zaručené příjmy!" ozval se profesor Brumbál. „Naši studenti jsou s jeho výukou spokojeni a uvítali by, kdyby pokračoval ve výuce i po uplynutí zkušební lhůty…"

„Není náhodou tahle pozice prokletá?!" zeptal se jeden z čarodějů v porotě. „Pokud jsem informován, žádný učitel na té pozici nevydržel déle, než rok…"

„Předpokládám, že je to prokletí, které vyvolal Tom Raddle, když jsem jej odmítl přijmout na post učitele Obrany proti černé magii," vysvětloval Brumbál. „Teď, když byl zlikvidován, ano, je to ten takzvaný 'lord' Voldemort, tak by mělo zaniknout i jeho prokletí."

„To je jen váš předpoklad!" vyplivla ze sebe konečně Dolores. „Mimo to, jak bude malou Markétu krmit, zatím je závislá na mateřském mléce…" ukázala na Holoubkovou, kojící přímo v jednací síni. „To chcete kupovat umělou výživu pro kojence, po které jsou mimina méně zdravá…"

Harryho pobavilo, že přirozenou výchovu dětí propaguje právě Umbridgeová, která nikdy žádné dítě nevychovala ani neměla ponětí, o co jde a jako pedagog stála za starou bačkoru…

„Dávám tedy hlasovat o tom, komu by měla malá Markéta být svěřená do péče!" nenechala Umbridgeová Harryho s přáteli sebrat dohromady eventuální další argumenty. „Kdo je pro to, aby byla ponechána v péči matky, slečny Rity Holoubkové…"

Ruku s hůlkou zvedlo pět čarodějek, mezi nimi pochopitelně Dolores Umbridgeová a ta naondulovaná čarodějka, kterou si Harry pamatoval ze svého disciplinárního řízení. K čarodějkám se proti 'Harveyovi' postavili i dva čarodějové, jeden z nich byl ten knírač. Další hlasování už tedy bylo skoro zbytečné…

'Tak a je to v pytli!' pomyslel si Harry.

„Kdo je pro předání do péče pana Harveye Pottera?" pokračovala Umbridgeová ve svém podivném triumfu.

Ruce zvedli tři čarodějové.

„A kdo se zdržel hlasování?" dokončila Dolores.

Ruce s hůlkami zvedla jedna čarodějka a jeden čaroděj.

„Takže můžeme uvézt, že porota rozhodla o tom, že Markéta bude svěřena do péče matky…" Umbridgeová si to snad užívala. „Teď budeme rozhodovat o výživném, které by měl pan Harvey Potter na svou dceru platit…"

„Já od něj nevezmu ani svrček!" vyhrkla trochu nečekaně Rita Holoubková. „Ale chci, aby měl zákaz přiblížit se ke mně a k dceři blíž, než na padesát metrů!"

„To přece nejde, Příčná ulice nebo nástupiště devět a tři čtvrtě nejsou ani dost velké…" Harry v první chvíli nebyl šokem mocen slova, takže uvedl jen nepodstatné námitky.

„To je pravda…" připustila Dolores. „Pro čistě čarodějná území, jako jsou Ministerstvo kouzel, Nemocnice u Svatého Munga, Nástupiště Devět a tři čtvrtě, Příčná ulice nebo Bradavice či Prasinky toto omezení dost dobře platit nemůže… Ale ani tam by neměl pan Potter ani matku ani dceru nijak obtěžovat a sám oslovovat. Kdo je pro tato omezení?!" zeptala se poroty.

Ruce s hůlkami zvedli titíž, kdo hlasovali pro svěření Markéty do péče Rity Holoubkové.

„Kdo je proti?!"

K Harryho nemilému překvapení se nezvedla jediná ruka.

„Kdo se zdržel hlasování?!"

Teď zvedli ruce s hůlkami zbývající porotci, čtyři čarodějové a jedna čarodějka.

„Návrh byl tedy schválen…" řekla Umbridgeová.

Chvíli něco sepisovala. Pak mávla nad pergamenem hůlkou a Harry uviděl, že se od něj udělaly dvě kopie. Dolores všechny tři papíry podepsala a dala je k podpisu i ostatním porotcům. Dvě kopie pak předala zapisovateli, který jednu předal Harrymu a druhou Ritě Holoubkové. Když se Harry podíval, zjistil, že je to písemně vyhotovený rozsudek s podpisy porotců, kteří měli ručit za jeho správnost.

„Můžeme se nějak odvolat?!" zeptal se Brumbála.

„Ano, Harvey!" ujistil ho ředitel Bradavic a vstal v celé své výšce. „Odvoláváme se proti rozhodnutí této poroty ke Starostolci!"

„Z jakého důvodu?!" chtěla vědět Umbridgeová.

„Tato porota, či spíše někteří její členové byli slepí či zaslepení, hloupí, podjatí nebo podplacení, případně všechno tohle dohromady. To VY musíte vědět nejlépe, vždyť jste této porotě předsedala!" zahřímal Brumbál a porušil svou obvyklou, někdy až nepřirozenou zdvořilost.

Umbridgeová jen tiše zasupěla a prohlížela si Brumbála se stejně otevřeným nepřátelstvím, jako Harryho Pottera. Pak se sladce usmála:

„Tímto slyšení končím! Starostolec se během čtrnácti dnů sejde, aby rozhodnul, zda se tomuto případu bude věnovat a kdy. Jako Nejvyššímu divotvůrci Starostolce vám dáme samozřejmě včas vědět…" obrátila se Dolores během řeči na Brumbála.

„Dobrá!" pokračovala dál, když nikdo nevyslovil žádnou další námitku. „Slyšení je tímto u konce," vstala a za ní z jednací síně odešli i ostatní porotci.

„Půjdeme ke mně!" navrhnul Moody. „Jestli moc nespěcháte, Albusi…"

„Ne, chvíli si můžeme dovolit se zastavit," schválil Brumbál.

*

Na Centrále bystrozorů měl Pošuk Moody svou vlastní, od okolí dobře izolovanou kóji, trochu lépe zařízenou než ty, které Harry zatím viděl. Sáhnul do stolu, který měl dolní šuplík nápadně vyšší, než ostatní. Ze zásuvky vytáhnul lahev medoviny a tři skleničky. Když po chvilce přišel i Artur Weasley, beze slova vytáhnul čtvrtou.

„Takže?!" chtěl vědět Artur a nějak divně se na Harryho díval, jako by chtěl něco říct, ale nevěděl jak to vyslovit.

„Prohráli jsme, pane Weasley," odpověděl Harry.

„Je mi to líto, Har… Harvey!" opravil se ještě během slova.

Harry po několika skleničkách pocítil, že to asi s pitím trochu přehnal.

„Pane Moody, kde tady jsou…"

„Toalety, Harvey?" Pošuk se usmál. „Támhle chodbou doprava a pak doleva.

Když Harry vstal a vyšel trochu vrávoravým krokem, Moody ho zastavil:

„Takhle uděláš na celém Ministerstvu ostudu!" přistoupil k Harrymu s hůlkou. „Raději tě zastřu, aby si tě nikdo nevšimnul… Kdybys někoho viděl, nehýbej se. Všimne si tě tak leda bystrozor a ten by tě přivedl sem…"

Harry krytý zastíracím kouzlem prošel chodbou, když ho zarazily dva hlasy, který uslyšel. Byl to hlas Dolores Umbridgeové a Rity Holoubkové.

„Ano, Věštec o vás bude psát jen v dobrém, madam Umbridgeová!" slibovala Holoubková.

„Dolores, má drahá, Dolores!" odpovídala jí předsedkyně poroty. „To Brumbálovo nařčení by mohlo některým lidem vrtat hlavou…"

„Denní věštec ho vykreslí jako senilního samolibého tyrana z Bradavic!" ujistila Holoubková Umbridgeovou. „Beztak je až příliš populární a takhle se Věštec bude lépe prodávat…"

S tím Holoubková se rozešla s náměstkyní ministra a odešla chodbou okolo zastřeného Harryho. Ten se ani nepohnul a dokonce na chvíli přestal i dýchat. Rita si ho nevšimla, ale malá Markétka po něm natahovala ručky, jako by pro nemluvně kouzlo nepředstavovalo překážku. To bylo divné, protože tak malé dítě by přeci nemělo dokázat ani zaostřit…

Harryho přiopilému mozku ale pochybnosti dlouho nevydržely a vydal se zas k cíli, totiž dopravit lehce se motající nohy i se zbytkem těla nepozorovaně na záchodky a zas zpět. Ke svému překvapení ale Harry uviděl, že k záchodkům směřuje i Dolores Umbridgeová. Jeho mozek byl díky rozdělení mysli utlumen jen částečně a proto měl v následujícím okamžiku v ruce hůlku a seslal na Umbridgeovou matoucí kouzlo. Ta sebou trhla a pak vešla na pánský místo dámský záchodek.

Harry proklouzl za ní a zkontroloval, zda tam není nikdo třetí. V okamžiku, kdy měl před sebou jasný cíl se mu hlava na chvíli trochu vyjasnila a zdaleka se tolik nemotal, jako před chvilkou.

Namířil na Dolores hůlku znovu:

„Ad Batrachum Transformare!“

Na místě zmatené Umbridgeové se 'placatila' velká ropucha, kterou Harry zvednul kouzlem: ‘Vingárdium Leviósa!‘ a pohybem hůlky dopravil do záchodové mísy, odkud ji spláchnul.

„Tak jsem zvědavej, jestli tě bude hledat nějakej krásnej princ!“ prohodil Harry ironicky.

Posměšné šumění rezervoáru mu připomnělo, proč sem vlastně přišel. Když se po chvilce zas věnoval okolí, zjistil, že hůlky, kterou drží v ruce, není jeho z cesmínového dřeva, ale Voldemortova z tisu. Když Raddlea porazil, nechal si jeho hůlku, aby ji zničil až v okamžiku, kdy se ho definitivně zbaví… Teď pro pomstu sáhnul v opilosti po hůlce největšího známého černokněžníka. Trochu ho to vyděsilo, ale pak vrátil hůlku do kapsy hábitu, jen do jiné, než kam obvykle sahal. Opilost opět převážila, takže se s klidem vydal na obtížnou cestu zpět na Centrálu bystrozorů, když se stěny rozhodly, že mu začnou uhýbat pod rukama a několikrát se i zvedla podlaha a udeřila ho do čela…

„No, zdá se, žes to s tím pitím přehnal, Harvey!" konstatoval Brumbál očividné, když viděl, jak Harry vypadá. „V tomhle stavu se nemůžeš Přemisťovat, kdoví, jak by to dopadlo…"

„Tak můžete cestovat tou Rozplývavou skříní," ukázal Pošuk Moody do kouta své kóje.

„Dík, Alastore, asi nám opravdu nic jiného nezbyde!" poděkoval Brumbál a popadnul Harryho pod pažemi a vytáhnul do stoje. „Pozdravuj Molly, Arture!" rozloučil se ještě na odchodu.

Brumbál s opilým Harrym vypadli z Rozplývavé skříně v Harryho kabinetu. Odložil opilého učitele Obrany proti černé magii na pohovku a podíval se do rozvrhu ležícího na stole, kdy má nejbližší hodinu. Protože to mělo být až další den v jedenáct, přehodil Brumbál přes Harryho deku a odešel s tím, že za sebou zamknul kouzlem.

*

Ráno měl Harry velmi neodbytný pocit, že má dvě hlavy, z toho tu větší že má uvnitř té menší, odkud se snaží prodrat ven. Navíc měl v paměti důkladné okno, které začínalo přečtením rozsudku a končilo probuzením v dost nepohodlné pozici… Nestačil se ani pořádně vzpamatovat, když někdo ťukal na dveře. Otevřel a venku stála profesorka McGonagallová.

„Máš jít hned k řediteli, Harvey!" říkala a popoháněla ho.

„Co se děje?!" chtěl vědět Harry.

„Jsou tu bystrozorové," supěla McGonagallová. „Ztratila se Dolores Umbridgeová, první námestkyně miistra kouzel a vyslýchají, jestli někdo něco neviděl…"

Harrymu cosi blesklo pamětí, co ale vzápětí zmizelo.

V Brumbálově pracovně byl Rufus Brousek spolu s Pošukem Moodym a Dawlishem.

„Pane Pottere!" oslovil ho Brousek bez úvodu. „Nevíte něco o zmizení Dolores Jane Umbridgeové?!"

Harry jen bezmocně pokrčil rameny a jen tak tak udržel obsah žaludku uvnitř.

„Vzhledem k tomu, že předsedala porotě, která rozhodla proti vám, jste zákonitě v podezření," vysvětloval Brousek dál. „Půjčíte mi dobrovolně svou hůlku?!"

Harry vytáhnul hůlku a podal mu ji.

„Takže, to je, cesmínové dřevo, brk fénixe, že?!" konstatoval bystrozor, když ji dal na převažovátko. „Priori Incantátem!"

Kouzla, která tato hůlka prováděla, nepřišla Brouskovi u učitele Obrany proti černé magii podezřelá, takže hůlku Harrymu zase vrátil a rozloučil se.

*

Harry bohužel dostal během necelého týdne vyrozumění ze Starostolce, podle kterého Starostolec schválil výrok poroty bez dalšího projednávání a jednání otevřeno nebude…

Dolores Umbridgeová byla nalezena až zhruba za měsíc partou údržbářů, kteří kontrolovali stok několika kanalizačních svodů odpadní ‘vody‘ z Ministerstva kouzel. Byla schopná jen omezené komunikace a nedokázala si vzpomenout, jak se na to místo dostala. Vzhledem k tomu, že se v ropuší podobě živila tvory kontaminovanými magicky aktivními odpady z Ministerstva, zvlášť z Odboru Záhad, byla její zpětná proměna v člověka v době jejího objevení dosud neúplná a v Nemocnici u Svatého Munga jí trvalo několik měsíců, než se zbavila vlhké jedovatě bradavičnaté kůže obojživelníka…

Zpět na obsah

Kapitola 24: Kapitola 24) Dobrou noc, pane profesore!

Kapitola 24) Dobrou noc, pane profesore!

Harry pociťoval nad odmítnutím dalšího projednávání velké zklamání, někdo ze Starostolce se navíc rozhodl předejít Brumbála a poslal mu sovu s dopisem dříve, než se ředitel Bradavic z projednávání vrátil. Brumbál měl v úmyslu tu zprávu podat aspoň trochu šetrněji, ale našel Harryho s dopisem v ruce.

„Takže vás přehlasovali!“ konstatoval a Brumbál na to mohl jen pokývat hlavou.

„V tom případě bych vás poprosil o to kouzlo magické stáze, pokud možná takové, abyste mě z ní mohl rychle dostat, kdybych byl zapotřebí…“ Harry se pořád nedokázal zbavit jistého pocitu vlastní nepostradatelnosti. „Hlavně, kdyby se našel ten poslední viteál, aby se to dalo celé konečně rozumně uzavřít…“

„Jistě, Harry,“ ujistil ho Brumbál. „Kouzlo mám skoro připravené a všichni, kdo by se na něm měli podílet to už odsouhlasili. Na ten poslední viteál mám pořádně rozhozené sítě, pátrači doufám nevědí, proč to hledám a hledá taky Dobby. Před domácím skřítky je opravdu obtížné něco skrýt…“

„Díky pane profesore!“ ocenil to Harry. „Ještě vás budu obtěžovat s prosbou, abyste nějak nenápadně dohlédl na Markétu. Bylo by opravdu hloupé, kdyby se po odstraněné Voldemorta vyloupla temná paní z ní…“

„To doufám ne, Holoubková je sice protivná novinářka,“ Brumbál teď, stejně jako ‘Harvey‘ Potter, čelil v Denním věštci hotové dělostřelecké palbě. „Vysloveně zlá snad ale není…“

Harry jen zadoufal, že se tentokrát Brumbál ve svém zvyku vidět v každém spíš to lepší nemýlí. On sám razil spíš tezi, že ‘optimista je špatně informovaný pesimista‘…

*

Větší část studentů byla se svým profesorem až překvapivě solidární, Harry se ale také dobře držel, aby si na studentech nevyléval vztek.

Když se mu ale studenti svou solidaritu pokoušeli jednou vyjádřit slovy, usadil jejich mluvčího zpět se slovy:

„Pane Brooksi, posaďte se prosím. Sice mne těší, že vám rozhodnutí Starostolce a tisková kampaň Denního věštce připadají nespravedlivé, ale nikdo vám nemohl nikdy slíbit, že svět k vám bude spravedlivý. Pokud přeci ano, tak vás mohu ujistit, že se dotyčný buď mýlil, nebo lhal… Jak jste si asi všimli, o mně a také o profesorovi Brumbálovi se momentálně hodně píše v Denním věštci a Týdeníku čarodějek. Jestli budete těm článkům chtít věřit je čistě na vás… Jen na jedno vás ale upozornit musím. Bránit se proti eventuálním pomluvám tisku vám Obrana proti černé magii moc nepomůže… Jedna fungující strategie je použít vlastní tiskoviny a v nich se pustit do vlastního pomlouvání, pokud vás něco takového ale baví.“

*

Výhoda solidarity studentů se prokázala na jedné z jeho hodin, kterou měl naštěstí se spojenými pátými ročníky Havraspáru a Mrzimoru. Bylo to dva dny po zprávě o zamítnutí dalšího projednávání. Krátce před koncem hodiny náhle dostal Harry silný záchvat Bolesti Mysli, který ho v polovičním bezvědomí srazil na katedru. Náběh záchvatu byl tak rychlý, že si Harry nestačil ani loknout lektvar ze své placatky.

Frank Williamson projevil svou způsobilost pro povolání bystrozora i dobrý organizační talent. Určil několik studentů, kteří měli odvést obě skupiny na další hodinu a zajistit, že se nic nerozkecá. Z dobrovolníků vybral čtyři nosiče, dva další bojovníky a čtyři špehy. Dva špehové šli chodbami kus vepředu a dva kus za nosiči s bezvědomým profesorem. Jeden z dvojice se měl vrátit ke skupině, kdyby narazil třeba na studenty ze Zmijozelu, kteří by chtěli odplatu za vyloučené členy své koleje. Rychlým poloklusem 'Harveyho' donesli na ošetřovnu, kde madam Pomfreyová začala rovnou míchat další dávku silnějšího lektvaru.

Když přišel Harry zase k sobě, sklánělo se nad ním několik lidí.

„Nahnal jsi nám, Harvey!“ prohlásil Brumbál. „Pan Williamson si vysloužil další body pro Havraspár a jeho pomocníci i pro Mrzimor.“

„Co se vám stalo, pane profesore?!“ chtěl vědět Williamson po Harrym, jako by se odmítal spokojit s vysvětlením od ošetřovatelky a ředitele školy.

„No, pane Williamsone, jestli se stanete v budoucnu bystrozorem, nenechte se radši nikdy chytit od manželky člověka, kterého jste musel zabít, mohla by se vám chtít pomstít jako mně Bellatrix Lestrangeová…“

*

Další události už naštěstí nebyly tolik dramatické a tak koncem školního roku mohl Brumbál oznámit na obligátní závěrečné hostině:

„Některé z nás to možná mrzí, ale profesor Harvey Potter vás příští rok učit nebude, ale jeho místo přijal pan James Potter, který slíbil pokračovat v duchu zavedené výuky. Protože se zdá, že jakási kletba lpící na tomto postu by mohla opravdu existovat, máme na další roky domluvené další zástupce…"

Harry zahlédl nepřátelský vzteklý pohled, který vrhnul Snape po trojici sedící po jeho boku. Sírius Snapeovi zamával, to učitele Lektvarů vytočilo téměř k nepříčetnosti…

Severus Snape z Bradavic odešel ten den hned, jakmile to jen bylo možné, aby nevypadal, jako když prchá. Přemístil se do Manchesteru, kde ve svém domě v Tkalcovské ulici jen tiše zuřil nad tím, jak mu předmět, který chtěl učit, zase proklouzává mezi prsty…

*

„V tomhle šuplíku jsou některé mudlovské zbraně, co tu mám," vysvětloval a ukazoval očarovanou zásuvku psacího stolu Harry. „Je tu samopal a pistole, obojí na devítku para, nějaká munice k nim. Colty si radši vezmu do stáze s sebou. Pak je tu ještě plamenomet, bazuka se dvěma zbývajícími náboji a osm granátů…"

Zavřel zásuvku a přiložil na klíčovou dírku hůlku.

„Přiložte sem hůlky prosím!" požádal Harry své hosty.

Když Brumbál, McGonagallová, James, Remus i Sírius přiložili hůlku na požadované místo, Harry přiklepnul svou hůlku a zásuvka se jakoby 'vpila' do desky stolu.

„Kdokoli z nás šesti jí může otevřít, kdyby byly ty zbraně zapotřebí," vysvětloval Harry.

Potom ze zdi sundal americkou vlajku i znak. Když chtěl sundat i zvětšený obraz odznaku bystrozora, Brumbál ho zarazil:

„Servicio et Protegio, sloužit a ochraňovat… To bude podle mne vynikající heslo pro kteréhokoli dobrého učitele Obrany proti černé magii."

Harry se podíval na trojlístek bývalých Pobertů, kteří všichni souhlasně přikývli.

„Tu vlajku a ostatní osobní věci ti necháme ve tvém pokoji u nás v Godrikově domě," přislíbil James.

„Dík. Poznámky k výuce najdeš po šuplíkách, snad to bude použitelné," ocenil Harry. „Takže mě už budete moct uložit 'k ledu', ne?!"

*

„Tady je vhodná místnost!" prohlásil Brumbál, když celou skupinu zavedl hluboko do sklepení pod Bradavicemi.

Místnost se otevřela až po dotyku hůlky na jednom místě zdánlivě jednolité zdi stavěné z nahrubo opracovaných kamenů. Brumbál ukázal na prosté dřevěné křeslo uprostřed místnosti.

„Posaď se tady, Harry!"

Když Harry usednul, Brumbál vytáhnul křídu a nakreslil okolo pentagram, v jehož středu křeslo stálo.

„Za chvíli Harryho kouzlem zčásti oddělíme od tohoto světa," vysvětloval ředitel. „Našel jsem několik verzí kouzla, jednu dokonce takovou, že by tu mohl zůstat v mezeře mezi dvěma okamžiky, mezi minulostí a budoucností tak dlouho, že by se Bradavice rozsypaly v prach, ale po ukončení kouzla by ho trápily stejné záchvaty Bolesti Mysli, jako dosud. Nebo by se dal použít léčivý spánek, ale to kouzlo by pominulo v okamžiku, kdy by byla vyléčena všechna tělesná i duševní zranění. Tedy ta, která vůbec vyléčit jdou a pak by se sám probudil. Navíc se při tom stárne, sice pomaleji, než je přirozený běh času, ale stárne…" Brumbál vypadal zamyšleně, jako při nějaké vzpomínce. „Kouzlo, které jsem dal dohromady je složitější a potřebuji vás na něj všechny. V Harryho vlastním vnímání času uplyne jen pár okamžiků, neumím přesně říci kolik, ale méně, než minuta. Ta zranění mysli, která půjdou vyléčit, by se měla během následující doby vyhojit víceméně sama. Kouzlo samo zmizí, pokud ho nezrušíme, za patnáct let. Víc času mu nedokážu dát k dispozici, to prostě bude muset stačit. Navrhuji, abychom kouzlo přerušili za devět let, až bude 'malému Harrymu' jedenáct. Kdokoli z nás pěti může kouzlo ve kterémkoli momentě přerušit nebo ukončit. Kdyby se s námi pěti něco stalo, že bychom třeba všichni zemřeli nebo se sem do Bradavic nemohli dostat, kouzlo se, jak jsem řekl, ukončí samo po patnácti letech. Takže zatím – Dobrou noc, pane profesore!"

Odmlčel se a do rohů pentagramu postavil svíce, vytáhnul a rozvinul svitek starého pergamenu. Pak začal křídou okolo linií psát znaky, které nepoznala dokonce ani McGonagallová. Na její tázavý pohled vysvětlil:

„Kouzlo je to opravdu mocné, prý ještě od samotného Merlina."

K jednotlivým svíčkám napsal křestní jména a jeho kolegové si stoupali na určená místa.

„Teď kouzlem zapalte každý svou svíčku a přidržte u ní hůlku!" přikázal Brumbál a zapálil svou svíci jako první.

„Anal natrach, urth vas bethan, dochieldi enve! Anal natrach, urth vas bethan, dochieldi enve! Anal natrach, urth vas bethan, dochieldi enve!" třikrát zadeklamoval Zaklínadlo Stvoření.

Jakoby odnikud se vynořila hustá mlha, která se začala formovat nad liniemi pentagramu, až vytvořila druhý pentagram, visící několik palců ve vzduchu. Jeho linie začaly zářit, zatímco Brumbál šeptal další zaklínadla, kterými svou vůlí formoval čas i prostor místnosti. Když Jamesovi padnul zrak na svíčku, všimnul si, že se její plamen nemihotá, ale nehybně stojí jako na fotografii…

„Ano!" prohlásil Brumbál, když uviděl směr, kterým se James dívá. „Čas uvnitř obrazce běží jinak a podle úplně jiných pravidel, než ten náš. Uzavřeme místnost!"

Pokynem ruky je popohnal ven, kde přiložil hůlku do jihého místa, než kde před tím místnost otevřel.

„Přiložte všichni hůlky sem!" přikázal Brumbál. „Signó Publico Obsignáre!" vyslovil obvyklé zapečeťovací kouzlo. Teď by do místnosti neměl být schopen proniknout nikdo jiný, než těchto pět majitelů pečetících hůlek.

Všichni cítili obrovskou únavu, jako by zrovna uběhli maratón.

„Vyčerpání z takhle náročného kouzla je velké a kdybych ho měl dělat sám, mohlo by mě to i zabít, takže jsem potřeboval vaši pomoc…“ vysvětloval Brumbál všem.

*

Harry měl během prvního roku pobytu ve stázi trochu překvapivou návštěvu, byť o ní neměl pochopitelně ani ponětí. Rufus Brousek a Pošuk Moody vyšetřovali sérii vražd vlkodlaků, ke které se přihlásila jakási skupina mstitelů, kteří se pojmenovali 'Potterovi Jezdci'. Mezi čarodějnou komunitou se šeptalo o sedmi nebo osmi mrtvých vlkodlacích, skutečnost byla ale mnohem skromnější. Skupina měla mít na svědomí tři vlkodlaky, podezřelé ze spáchání naplánovaných vražd v době úplňkové proměny. Byli to ti, kterým nebylo možné nic dokázat a kteří se nechtěli k ničemu přiznat, takže v podezření byli i bystrozorové. Jen u jedné z vražd byl očitý svědek. Ten viděl trojici lidí v dlouhých pláštích s kovbojskými širáky, kteří vlkodlaka doslova rozstříleli palbou z opakovacích brokovnic. Všechny tři vraždy spojovalo jednak provedení, tedy stříbrná munice daná do brokových patron. Dále je pojila dohromady také skutečnost, že šlo o podezřelé vlkodlaky a také malé pěticípé stříbrné hvězdy s iniciálami P.R. (Potter's Riders - Potterovi Jezdci) ponechané na každé vlkodlačí mrtvole.

„Takže takhle tu je celou dobu a nikam odsud nemohl odejít?! Můžete se mi za to zaručit?!" Brousek ještě trochu mžikal očima, protože kráčel do místnosti s Harrym se zavázanýma očima, stejně jako Moody.

„To samozřejmě mohu!" prohlásil Brumbál.

„Dobře, v tom případě nám promiňte, že jsme obtěžovali…" bystrozor se chvíli zamyslel. „Proč je vlastně uložený pod vlivem takového kouzla?" udiveně civěl na nehybné plameny svící.

„Náš profesor Obrany proti černé magii se ve službách Ministerstvu kouzel dostal do rukou Belatrix Lestrangeové, jak asi víte. Ta na něj použila opakovaně kletbu 'Cruciatus', takže trpěl občasnými záchvaty nezvladatelné bolesti. V téhle stázi by se z nich měl vyléčit…"

„Aha, podobné problémy mají i manželé Longbottomovi, ale u nich se to naštěstí zatím daří zvládat s pomocí lektvarů," přitakal Moody a Brousek jen přikývnul.

Zpět na obsah

Kapitola 25: Kapitola 25) ‘Nová generace‘

Kapitola 25) ‘Nová generace‘

Harry se vznášel ve vlastním čase a nevnímal. Kouzlo léčilo zranění Mysli i Duše a historie okolo se nezdála zatím spěchat s nutností jeho probuzení.

Pana Borgina našli v krámku s náhrdelníkem z prokletých opálů omotaným kolem krku. Podle kusů dračí kůže přiškvařených k článkům řetězu mu náhrdelník někdo nasadil. Krámek byl celý zpřeházený a nesl známky jak boje, tak hledání něčeho ukrytého. Jestli to pachatelé našli, to se vyšetřující bystrozorové nedozvěděli, protože nenašli pachatele. Předpokládali, že půjde o nějakého kamarádíčka zavražděného Mundunguse Fletchera…

Jamese Pottera na postu učitele Obrany proti černé magii vystřídal Sírius Black, toho zas Remus Lupin, po kterém nastoupil zase James. A čas mezitím běžel, jak už tak mívá ve zvyku, když se mu do toho nikdo nemontuje…

* * *

Malý Harry si hrál v zahradě u domku. Pečlivě se vyhýbal pohledu svých rodičů, protože si vybral zábavu, se kterou by určitě nesouhlasili. Vleže na břiše číhal na trpaslíky, kteří se pokoušeli osídlit některé záhony v zahradě. Dospělí tomu říkali kouzlo, ale on věděl, že to je prostě ‘legrace‘, když se z hlíny vynoří ruka a plácne trpaslíka tak, až se zaboří do půdy. Každý vždycky vypadá tak legračně, když se vyhrabe ven a prská hlínu a naprosto nechápe…

„Tak co prcku?!“ ozval se náhle cizí, nepřátelský mužský hlas za jeho zády.

Harry se otočí a nechápavě hledí na mohutného vysokého světlovlasého chlapa s neupraveným plnovousem. Chlapisko na malého chlapce namířilo hůlku, podobnou, jako má otec, ten s ní ale nikdy na nikoho nemíří. Ani ten jeho úšklebek se malému Harrymu vůbec nechce líbit…

Pod chlapem se náhle otevřela země a sevřela ho až po pás. Když ten neznámý upustil hůlku, Harry ji hbitě sebral a odnesl stranou. S praskotem se bortí jeden ze stromů, kterému podivné kouzlo podkopalo kořeny a udeří vetřelce do hlavy…

To už je v zahradě matka Lily. V ruce drží hůlku a míří s ní na neznámého. Harry jí podává jeho hůlku a čistě pro jistotu začíná natahovat moldánky.

„Mdloby na tebe!“ prohlašuje matka a neznámý se hroutí do pololeže.

Harryho si přitahuje k sobě a současně bere zrcátko. V něm se objevuje tvář jejího manžela Jamese.

„Harryho se pokusil zabít nějaký Smrtijed nebo kdo! Hned sem přijď!“

*

Ten večer byla u Potterů doma atmosféra skoro pohřební a to navzdory skutečnosti, že Harry nebezpečí nějak dokázal překonat sám.

„Koupíme mu hůlku a já ho budu učit!“ rozhodl James.

„Je mu teprve osm, do Bradavic má jít až za dva roky, je to proti pravidlům…“

Lily byla na jedné straně ráda, na druhou se celkem oprávněně obávala reakce ministerských úředníků. Těm už bylo dost proti srsti, podobně jako profesorovi Snapeovi, aby byl malý Harry vůbec přítomen na škole, byť jen ve vymezených prostorech a pod neustálým dohledem domácího skřítka. Když bude James teď vyžadovat další výjimku pro svého syna, budou někteří z nich možná dělat naschvály a potíže jen proto, že jako rodina moc ‘vyčnívají‘…

„Když to budeš brát do důsledků, proti pravidlům je už to, že žijeme. Vezmu ho k Olivanderovi a poprosím ho, aby o tom neříkal nikomu kromě Brumbála.“

Harry pochopil, že za ‘legraci‘ v zahradě nebude potrestaný a že ten divný chlap, který byl větší, než jeho táta, byl někdo zlý, kdo jim chtěl ublížit…

Brzy dorazili Moody se Síriusem Blackem.

„Takže sem přišel někdo taky…“ konstatoval Pošuk. „Stejný scénář?“

James přikývnul. Malého Oriona Blacka se pokusil zabít poměrně nešikovný útočník, ale toho včas chytila Emmelina. Nevilla Longbottoma se pokusila zabít dosud neznámá Smrtijedka. Tu zabila jeho babička, která zrovna vnuka hlídala, protože rodiče měli v práci honičku s dopisováním hlášení. ‘Doupě‘ Weasleyových také zažilo útok, ale útočník byl šťastný, když ho Fred s Georgem předali bystrozorům. Posloužil jim jako ‘pokusný králík‘ na několik kouzel a lektvarů, takže před Starostolec ho přivedli v takovém stavu, že nebyl schopen vypovídat. Na Potterovy byl útok uspořádaný s několikaměsíčním zpožděním daným tím, že James byl s rodinou v bezpečí Bradavické školy.

Všechny útoky spojovaly dva jednotící prvky – útočníci se snažili zabít nejbezmocnější členy rodin, šli cíleně po dětech a nesnažili se o únosy, druhým faktorem bylo to, že byli poměrně neschopní, druhá třetí kategorie čarodějských fušerů a neschopů. Všichni ale měli vypálené Znamení Zla a všichni odmítali vypovídat…

„Jsou dvě možnosti,“ vrčel Moody. „Buď Smrtijedům docházejí schopní členové, takže na děti posílají svůj ‘odpad‘ a tomu teda moc nevěřím. Nebo je to jen zastírací manévr, který má zakrýt skutečný cíl útoku. Dal bych rok života za to vědět, kdo to řídí…“

„Tipoval bych na Malfoyovou. Ta je dost inteligentní, má dost peněz a důvod se mstít. Ale asi jí to nepůjde dokázat…“

„Jo!“ Pošuk byl naštvaný, to byl ale jeho obvyklý stav. „Gringottovi nechtějí sdělit, komu jdou galeony z Malfoyovic trezoru a Starostolec nechce vydat nový příkaz ke kontrole a k prohlídce Malfoy Manor.“

„Ještě je tu třetí možnost!“ ozvala se trochu nečekaně Lily. „Ty útoky směřují na děti, hlavně ty moc mladé na Bradavice. Mohl by to být útok na Brumbála. Když ve škole nebudou žáci, k čemu taková škola vůbec je…“

„To není špatná myšlenka, Lily!“ pochválil ji Sírius. „Proberu to s Brumbálem, stejně jsem na řadě s učením…“

„Nemáme probudit Harryho?“ zeptal se James.

„To nemá smysl!“ odporoval Moody. „Tohle bude něco, o čem neví, protože by nás na to rozhodně předem upozornil. A budit ho jen pro to mít posilu jednoho čaroděje, to by bylo plýtvání skvělým kouzlem od Brumbála…“

*

Potterovi neměli zrovna klidný život ani po tom, co po nich přestal jít Voldemort osobně a co se ‘ten Harry z budoucna‘ nechal uložit do magické stáze. Po dvou letech se ukázalo, že už nemohou mít žádné další dítě, byť ani u Jamese, ani u Lily nemohli mudlovští lékaři najít žádnou příčinu a léčitelé od Svatého Munga se zmohli jen na všeobecné plkání o velkém vypětí, stresu z ukrývání… také o pravděpodobně mimořádně mocném prvorozeném synovi a podobné žvásty…

Teď, krátce po návratu ze třetího roku, kdy James učil v Bradavicích Obranu proti černé magii, to vypadalo, že je problémy zase dostihly.

Útočníka si převzali bystrozorové a vzhledem k tomu, že měl záznam a byl venku z Azkabanu na podmínku, putoval tam šupem zpátky.

*

„Rito, nezkusíš udělat interview s Potterovými?!“ šéfredaktor Denního věštce se zatvářil ukřivděně, když zavrtěla hlavou. „Prý chytili na zahradě nějakého černokněžníka, který jim chtěl zabít syna. Jak někdo může mít žaludek chtít zabít osmileté dítě, to nepochopím…“

Rita to kupodivu docela chápala, zvláště když to byl malý Potter. Ona sama vychovává malou Potterovou a nic na tom nemění ani skutečnost, že pro ni vydupala příjmení po matce, Holoubková.

Ne snad, že by svou dceru nemilovala nebo že by nějak extrémně často litovala svého rozhodnutí, totiž dítě si nechat a nedovolit, aby bylo přiděleno do péče otci. Jen v některých vypjatějších chvílích jí připadalo, že vítězství, ke kterému jí napomohla ta ropucha Umbridgeová, bylo vítězstvím Pyrrhovým…

Nebýt pomoci domácí skřítky Loory, kterou jí přenechala matka, nedokázala by to zvládnout.

Ne snad, že by Markétka zlobila víc, než děti obvykle zlobívají, ale byla chytřejší a taky vynalézavější… Tady v redakci byla trochu jako maskot, snad všichni tu milovali malou dívenku, co se na ně dívala zdánlivě nevinnýma modrýma očima, které zdědila po matce. Po obou rodičích měla příležitost podědit krátkozrakost, takže chodila s brýlemi, podobnými jako nosí její matka. Tmavé vlasy po otci byly příčinou posměšných poznámek kolegů, že bude časem chytřejší, než blonďatá matka. Nepříjemné bylo, že si Rita čím dál víc uvědomovala, že by to mohla být i pravda. Markéta trávila s matkou spoustu času i na bezpečnějších reportážích, protože Rita už dávno zjistila, že dobře načasovaná otázka z dětských úst dokáže interviewovanou osobu až nečekaně odzbrojit. Doma ovšem stejné triky zkoušela na Ritu a občas i na svou babičku, když někdy zašla na návštěvu…

„K Potterovým mám Starotolcem zakázáno se přiblížit!“ namítla Rita.

„To přece není pravda!“ namítnul šéfredaktor. „Zakázáno mají Potterovi přiblížit se k tobě!“

„To je jen slovíčkaření!“

„Takovéhle slovíčkaření ti u Starostolce může zachránit pr… kůži. Zkrátka za nimi zajdi a udělej interview, buď ‘hodná holka‘.

Rita se už před nějakým časem pokoušela spojit s Harveyem Potterem, ale narážela na značný odpor všech, kdo o něm mohli něco vědět. James s Lily se navíc k tomu ještě pokusili získat malou Markétku do péče, stejně jako její otec. Starostolec tak nakonec rozšířil zákaz vyhledávat a kontaktovat Ritu a její dceru i na ně. Ředitel Bradavic, profesor Brumbál se kupodivu nijak nesnažil mstít za nepříjemné články, ale s chladnou zdvořilostí jí odmítl poskytnout jakékoli informace a nechtěl ani přislíbit, že Harveymu předá vzkaz. Minerva McGonagallová byla dokonalým obrazem loajality ke svému šéfovi a ostatní profesoři většinou rovněž, jen Severus Snape připustil, jak nesmírně lituje, že jí nemůže pomoct.

Když se Markéta ptala, proč s nimi není její otec, jako bývá obvykle v rodinách, kam chodili na návštěvy, nejprve se vymlouvala, později tvrdila, že otec o Markétku nestál. Proto byl jednou pro Ritu ošklivý šok, když našla dceru v pokoji s písemným rozsudkem v ruce.

„TY JSI MI LHALA, MAMI!“ ječela Markétka a mávala tím kusem pergamenu. „TÁTA MĚ CHTĚL!“

Rita stála chvíli jako opařená a nebyla mocná slova.

„Táta tě chtěl, ale já tě milovala víc a soud dal za pravdu mě!“ řekla prostě, když byla zas schopná mluvit. „Tvůj táta se pak vypařil a není k nalezení, takže kdoví, jak bys u něj dopadla!“

Chvíli se ještě dohadovaly a nakonec se i usmířily, ale Rita teď už najisto věděla, že s dcerou budou časem velké problémy…

A teď by po ní chtěl šéfredaktor, aby šla k Potterovým dělat rozhovor. Na druhou stranu, když s sebou vezme Markétku, možná z toho něco vytěží…

*

Olivanderův krámek byl stejně zaprášený, jako si ho James pamatoval.

„Á pan Potter!“ uvítal Jamese stařík. „Zlomila se vám snad hůlka?! Pro syna je přeci trochu brzo, čekám ho až za tři roky…“

„Lituju pane Olivandere,“ řekl James smutně. „Harryho se pokusil zabít nějakej zmetek, co se k nám dostal až do zahrady. Budu mu muset koupit hůlku dřív, jen vás chci poprosit, ať o tom neříkáte nikomu, krom Brumbála…“

„Někdo ho chtěl zabít?!“ vypadalo to skoro, jako by tomu nechtěl v první chvíli věřit. „Svět se snad nezblázní, když někdo dostane hůlku trochu dřív…“

S tím se odšoural dozadu a po chvíli přinesl krabici, ze které nejprve sfouknul prach, pak z ní vyndal hůlku.

„Jasanové dřevo, ohebná, žíně z jednorožce…“ prohlásil a podal hůlku malému chlapci.

Hůlka na dotyk dětských prstů zareagovala jiskřičkami, které Harryho zasáhly do prstů.

„Jauvajs!“ okomentoval to Harry a chvíli si prsty třel o košili.

„Tak tu asi ne…“ pokrčil rameny pan Olivander a po chvíli přinesl jinou. „Tahle by možná seděla lépe. Dub, ohebná, brk fénixe…“

K překvapení všech v krámku z hůlky vyrazil plamen, který se ale zastavil na délce třiceti centimetrů a reagoval na jemné pohyby Harryho prstů.

„Zajímavé, podobně jako váš strýc Harvey máte sklon k fénixovi, i to je možné…“ starý pan Olivander se na Jamese usmál znepokojivě vědoucím úsměvem a zabalil vybranou hůlku.

„O tomhle nikomu neříkej, pokud to nedovolí tvůj otec,“ řekl stařík Harrymu vážně.

James ještě chvíli po tom, co ho prodavač zkasíroval o svých pět galeonů, dumal nad tím, CO vlastně pan Olivander ví o Harrym, přesněji řečeno obou Harrych…

*

Rita Holoubková se pokoušela vecpat do domu Potterových a ignorovala napřaženou ruku s hůlkou. Skutečnost, že osoba držící tu hůlku je na pokraji hysterie, by přitom neměla jejímu obvykle až nepříjemně pozornému pohledu uniknout.

„Povídám vám, že dovnitř nepůjdete!“ Lily se už už chystala použít omračovací kletbu.

„Mami, proč se s tou paní hádáš?!“ zeptala se obrýlená dívenka Rity zvonivým hláskem.

To už Lily duševně nevydržela a málem vpustila obě vetřelkyně dovnitř.

„Kohopak nám to sem kočka přinesla?!“ ozvalo se Ritě za zády a novinářka jakýmsi šestým smyslem postřehla hůlku namířenou na záda. „Pomalu se otoč!“ zazněl ještě příkaz.

Rita se otočila a uviděla Jamese Pottera s připravenou hůlkou.

„Tak povídej!“ vyzval ji. „Co tu sakra chceš?!“

Malý Harry, kvůli kterému tu Rita byla, se pustil otcovy ruky a s vážnou tváří podal ruku Markétě.

„Já jsem Harry Potter, a ty?“

„Já ne!“ odsekla dívenka, což skoro všechny přítomné rozesmálo.

„To je Markétka, dcera strejdy Harveyho…“ řekla Lily dřív, než ji v tom stačila Rita zabránit.

„Něco jako sestřenice?“ zeptal se Harry s lehce tázavě nakloněnou hlavou. „Snad nebude tak protivná jako ten pitomec Dudley.“

„Tak holt pojďte dál, když už jste tady!“ rozhodnul James s přesvědčením, že toho ještě bude moc litovat.

*

„Táta občas učí v Bradavicích, občas pracuje někde jinde…“ Harry zatím zdánlivě ještě trpěl takovou tou dětskou naivitou, kdy ‘co neví, to nepoví‘. Protože ale některé své hry musel před rodiči tajit, o hůlce se dokázal nijak nezmínit.

„Ten pán přišel, když jsem si hrál v zahradě…“ vysvětloval s odzbrojující nevinností.

Převyprávěl příběh a dokázal při tom některé sporné body pominout tak dobře, že si toho nevšimla ani Holoubková. Ta ovšem nečekala stejnou dětskou zákeřnost, jakou má její dcera, u tohohle černovlasého kluka. Uměl dělat nevinný kukuč přinejmenším stejně dobře, jako Markéta, to ale dokázala ocenit jen Lily. Ta jako očitý svědek aspoň části příběhu cítila prázdná místa, která její syn vynechal…

Rita se s Potterovými rozloučila a Přemístila se i s Markétkou domů. Tam ji ovšem čekal šok.

Její londýnský byt byl zpřeházený a v kuchyni našla ležet domácí skřítku Loory, mrtvou s vytřeštěnýma očima.

„Tak se zas potkáváme Rito!“ studený hlas Narcissy Malfoyové, kterou už několikrát strašlivě ztrapnila v Denním věštci, v sobě nesl jisté uspokojení.

Novinářka byla možná hloupá, ale ne natolik hloupá, aby nezareagovala. Bleskově se Přemístila zpět k Potterovým.

„Malfoyová je u mě doma a myslím, že zabila moji domácí skřítku!“ vychrlila ze sebe a zhroutila se do náruče Jamesovi Potterovi…

Zpět na obsah

Kapitola 26: Kapitola 26) ‘Třináctá komnata‘

Kapitola 26) ‘Třináctá komnata‘

„Jamesi!“ Lilyin hlas zněl varovně. „Vem jí dovnitř a laskavě jí přestaň objímat!“

James si Ritu, která byla napůl v šoku, přehodil přes rameno. Markétku, která se matky pevně držela, tak napůl táhnul s ní. Děvče bylo v šoku úplně a jediné, na co se v té chvíli zmohlo, bylo opravdu pevně se držet …

„No tak, maličká, tady jsi v bezpečí…“ snažila se Lily ‘vnučku‘ uklidnit.

James si tím nebyl tak docela jistý, když vytahoval zrcátko, aby dal vědět Síriusovi…

*

Sírius Jamesovi řekl, aby zůstal v domě a dával pozor, sám vyzvednul Moodyho a šli se ‘podívat‘ k Holoubkové domů. Nepředpokládal sice, že by jeho sestřenice byla tak hloupá, aby tam zůstala, ale byla tam. Byt byl prohledaný, jak něco hledala, ale CO, to se nedalo určit. Vzhledem k tomu, že Holoubková je novinářka, mohlo tu být ledasco. Když Malfoyovou našli, tak se začala tvářit, jako by byla pod vlivem kletby ‘Imperius‘. Pošuk ani Sírius jí to ale rozhodně ‘nesežrali‘.

„Hele, zatahej mě za tu druhou nohu, tam mám přivázanou rolničku!“ doporučil starší bystrozor. „Pudem štando pédo před Starostolec, abys stihla v Azkabanu večeři!“

„Co to povídáte, co proboha chcete?!“ předstírala, že nechápe.

„Pouta na tebe!“ rozhodl Moody, že už se dál nebude s Malfoyovou bavit.

Spolu se Síriusem přivlekli Narcissu na Centrálu bystrozorů Ministerstva kouzel.

„Sežeňte lidi ze Starostolce, zabila domácí skřítku tý novinářky, Rity Holoubkový. Chtěla dokonce zabít i jí!“ přikázal Moody prvnímu z bystrozorů, kdo se zrovna nachomítnul.

Další rychle otevřel ‘Celu předběžného zadržení‘, kam Malfoyovou bez velkých cavyků šoupli. Pošuk se rozhodně nemínil namáhat se snímáním pout.

Netrvalo to dlouho a na Centrálu si to, na svou tloušťku až nečekaně rychle, přihasil ministr kouzel Kornélis Popletal.

„Musíte jí pustit, Moody!“ vykřikoval. „Je přeci z tak významné čistokrevné rodiny…“

„Co se vám sakra děje, Popletale?!“ štěknul Pošuk. „Být čestným politikem znamená podle vás, že když už se dáte uplatit, tak zůstanete uplacený od toho prvního?!“

„Vy se zapomínáte, Moody!“ zakřičel ministr. „Na ministra kouzel si nemůžete tahle otvírat tu svou nevymáchanou hubu!“

„Jakou mám, takovou mám, pane ministře!“ bystrozor začínal být jako obvykle pěkně vzteklý. „Ale za vším, co dělám, si můžu s klidem stát a je to čisté!“

„Uvidíme, jak to budou vidět ostatní ze Starostolce!“ dodal Popletal a s prásknutím dveří zas odešel.

„Neměl bys ho tolik dráždit, Pošuku!“ mínil Brousek. „Ještě tě vyhodí…“

„Nenechám přece sebou takového blbce vorat, i když je to třeba sám pan ministr…“ Pošuk výhrůžně zakoulel magickou oční protézou. Když o oko před dvěma roky přišel, začal působit trochu strašidelně, ale nezdálo se, že by ho to nějak zmírnilo… „Ty přece víš, Rufusi, že jsem tady nejlepší, nebo přinejmenším jeden z nejlepších. Na rozdíl od tebe netoužím po Popletalově židli. Jestli mě ale vyrazí, tak na to hned tak nezapomene, to mi můžeš klidně věřit!“

*

„Jak jsi udělala zkoušky?“ ptal se Harry Markéty.

„Jaký zkoušky?!“ zeptala se nechápavě.

„No, protože bysme mohli vykecat, že jsme z rodiny čarodějů, děláme na mudlovských školách jen zkoušky, rodiče řeknou, že kvůli cestování nemůžem chodit do školy a proto nás učí sami, tak to snad dělají všichni…“

Harry se domníval, že postup jeho rodičů, kteří se snažili, aby sice dokázal žít mezi ne-čaroději, ale nic jim nevykecal, je všeobecně rozšířený, vždyť to tak dělají Blackovi s Orionem i celá zrzavá rodina Weasleyových, tak proč ne všichni?!

Když to zkoušel Markétě vysvětlit, narazil na naprosté nepochopení. ‘Sestřenka‘ s ním o tom nedokázala nebo nechtěla mluvit a po chvíli odběhla.

*

Rita Holoubková ale hodlala využít toho, že jí Potterovi prozatím nabídli útočiště, než se vše vyřídí a pověřila Markétu, aby se pokusila z ‘bratrance‘ vytáhnout nějaké informace o Harvey Potterovi. Markéta našla Harryho nad knihou, s hůlkou v ruce. James Potter používal trochu nebezpečnou metodu péče o děti, konkrétně odpovídání na jejich stále všetečnější otázky. Ve čtyřech letech naučil Harryho číst a když za ním synek přišel, aby se na něco zeptal, prostě mu podal knížku a ukázal, kde najde odpověď. Harry si pak některé odpovědi zvyknul hledat sám a některá zaklínadla už znal alespoň a dík nové hůlce si je mohl i vyzkoušet…

„Harry…“ oslovila ho náhle jeho ‘sestřenice‘.

„Ano, Markétko?“ otočil se k ní.

„Nevíš něco o tátovi, jako o mým?!“ zeptala se s nevinně dychtivým výrazem.

„Má tu pokoj, ale je zamčenej…“ Harry se zamyslel a usmál sám pro sebe. „Pojď se mnou!“

Došli k pokoji, který Harryho vždycky zajímal a který byl pořád zamčený.

„Alohomora!“ namířil na zámek hůlku.

Dveře se před ním otevřely.

„Ty už máš hůlku a umíš s ní?!" dívka byla překvapená.

„Učím se a za dva roky půjdu do Bradavic," pochlubil se Harry.

Vstoupil do pokoje a Markéta hned za ním. Rozhlédli se po místnosti. Pokoj to byl zhruba stejně velký, jako Harryho vlastní, ale bylo znát, že tu dlouho nikdo nebyl, protože všude leželo poměrně dost prachu.

V první chvíli se lekli, že v místnosti někdo je, ale pak si všimli, že je to jen stojan s pověšeným dlouhým kabátem a kovbojským širákem navršku.

Na stěnách visely vedle, velké americké vlajky a znaku, fotografie nějaké skalnaté pouštní krajiny. Dominovala ale hromadná fotografie, na které Harry poznal své rodiče, Pošuka Moodyho působícího s oběma vlastníma očima méně strašidelně a zvláště vousatého staříka. Toho pochopitelně znal od vidění z doby, kdy jeho otec na Bradavicích učil, jako Brumbála, ředitele školy. Na jedné fotografii byla žena s indiánskými rysy v domorodém oblečení s nemluvnětem v náručí.

„Kdo to je?!" zeptala se Markétka.

„Řekla bych, že tvůj poloviční bratr nebo sestra," odtušila Rita Holoubková, která do pokoje za oběma dětmi nenápadně potichu pronikla.

Rychle si prohlížela fotografie a nebrala moc na vědomí udivený a dětsky ublížený výraz malého Harryho.

„Slečno Holoubková, rád bych vás upozornil, že tu jste jen jako host a jestli vám míra a pravidla naší pohostinnosti nevyhovuje, můžete kdykoli odejít…" James Potter byl rozezlen.

Když to vypadalo, že nechce vyjít z té místnosti, musel na ní namířit hůlku, aby pochopila…

*

„Jestli jsem něco takového udělala, muselo to být pod kletbou ‘Imperius‘!“ vykřikovala před Starostolcem Malfoyová.

„Není žádný důkaz, že byste byla pod vlivem nějaké kletby!“ Moody rozhodně nehodlal dovolit vražedkyni uniknout. „Tohle je pokračování činnosti jejího manžela…“

„Odsouzení Luciuse Malfoye s touto kauzou nemá žádnou zřetelnou souvislost!“ tvrdil ministr Popletal. Zřejmě byl opravdu tím politikem čestným ve smyslu třicátých let v Chicagu, tedy, když už se jednou nechá podplatit, zůstane podplacený… „Tato kauza je vyšetřovaná jako samostatná a není prokázáno, že by tomu bylo jinak!“ plácal Popletal dál.

Sírius Black a Moody se sice spolu s Brumbálem snažili dostat Narcissu Malfoyovou na co nejdelší dobu do Azkabanu, ale při hlasování se většina členů Starostolce buď přiklonila přímo na stranu ministra Popletala, nebo se zdržela hlasování, takže bylo rozhodnuto, že Narcissa Malfoyová je nevinná…

Snad aby tomu všemu dala korunu, oslovila novinářku:

„Vaší skřítky je mi líto, slečno Holoubková. Jestli vám to nahradí ztrátu, tak vám mileráda přenechám jednu naší…“

Narcissa Malfoyová vycházela z pravidel, jaká platila kdysi v antické době pro otroky. Když tehdy svobodný zabil otroka, zaplatil jeho majiteli cenu nebo dal jiného, prostě kus za kus… Pro mnohé z čarodějů byli domácí skřítci stále ve stejném postavení. Ritě Holoubkové moc nesvědčí ke cti, že nabídku přijala. Sice až potom, kdy Starostolec vyslovil rozsudek nevinná, ale i tak…

„Co říkáte rozsudku, Pošuku?!“ ječel na Moodyho jeden z novinářů před soudní síní.

„Je celkem obecně známo, že Popletal přijal od Luciuse Malfoye dost velké množství zlata, takzvaně ‘na obecně prospěšné projekty Ministerstva‘…“ odtušil bystrozor. „Ale ne abyste napsal, že jsem ministra obvinil z korupce, Láskoráde!“

Novinář si s poťouchlým úsměvem zapsal Moodyho odpověď, zatímco se starý bystrozor spolu se Síriusem Blackem Přemístili za Jamesem Potterem…

*

„Nějak nechápu, proč tu poslední akci dělala sama Malfoyová…“ připustil na improvizované poradě Pošuk.

„Já bych měl jednu teorii,“ připustil Sírius. „Všechny ty předchozí útoky byly ve skutečnosti jen kouřová clona na to, aby sestřenka Narcissa mohla podstrčit Holoubkové svou skřítku.“

„Ale proč tak složité plánování?!“ nechápal Moody.

„Holoubková jako snad každá novinářka nezveřejní každou informaci, ke které se dostane… Některé si nechá na později, aby s nimi mohla dotyčného vydírat nebo nutit k poskytnutí nových informací, protislužby a tak… Navíc, takhle dostane domácí skřítku do těsné blízkosti dcery Harveye Pottera a bude jí moci ovlivňovat… Nevěřím, že tu skřítku prostě převede tak, aby byla zcela loajální vůči Holoubkovým. Spíš bude jako nastrčený špion…“

*

V Denním věštci další den vyšel článek o tom, jak pan James Potter umožňuje svému synkovi porušovat pravidla o zákazu kouzlení nezletilých a jak mu koupil hůlku dřív, než měl chlapec jít do Bradavické školy.

James Potter se to dozvěděl od zcela nečekaného informátora. K jeho domu se totiž Přemístil Rufus Brousek.

„Jamesi, průšvih!“ řekl místo pozdravu a cpal se dovnitř.

„Přečti si tohle!“ vrazil Potterovi do ruky výtisk Věštce se zakroužkovaným článkem. „Tohle musíš podepsat!“ ukázal pergamen.

„To je žádost o povolení předčasné hůlky…“ vrtěl nad tím hlavou James Potter. „A koukám, datované hned po tom vražedném útoku… A předpokládám, že ten druhý pergamen je kladně vyřízená žádost, že jo?!“

„Jistě Jamesi!“ přikývnul bystrozorský šéf. „Trochu jsem zatlačil tu a onde, hlavně na Mafaldu Hopkirkovou a najednou to šlo… Jako kouzlem!“ dodal s lehkým úšklebkem.

„A co za to budeš chtít, Rufusi?!“ James nebyl hlupák.

„To je jednoduché, Popletal nemůže zůstat ministrem kouzlem, je na to příliš neschopný a zkompromitovaný! Až na to přijde, podporuj moji kandidaturu!“

„Myslíš, že na slova nějakého Jamese Pottera někdo nějak zvlášť dá?!“ zeptal se Harryho otec s lehkým ironickým podtónem. „Krom toho bych tam radši viděl madam Bonesovou…“

„Amélie by možná nebyla špatná…“ připustil Brousek. „Jen je na to příliš poctivá…“

„V takovém případě bys asi byl tím nejlepším ministrem…“ odtušil James trochu smutně a podepsal na patřičném místě pergamen a převzal si ten druhý pergamen.

Rozevřel ho a četl: ‘Certifikát pro Harryho Pottera k prozatímnímu povolení užití čarodějné hůlky v nouzových situacích‘.

„Tak ‘prozatím‘ dík Rufusi!“ rozloučil se tedy trochu ironicky James s bystrozorským šéfem, který se vzápětí Přemístil pryč…

Zpět na obsah

Kapitola 27: Kapitola 27) První probuzení

Kapitola 27) První probuzení

Mručící Medvěd si v klidu tiché roklinky mezi skalami promýšlel svou řeč na setkání šamanů, když ho zcela nečekaně zasáhlo volání v mysli:

-TATI, POMOC!- mentální křik jeho adoptivního syna Jamese byl silný, že mu zaplnil mozek a nedovolil dalším myšlenkám se projevit. Křik byl nečekaně plný paniky.

Rozběhl se směrem, odkud ho tušil a tam uviděl malého chlapce, ve kterém jen málokdo dokázal rozeznat indiána jen polovičního – natolik dobře byl stavěný a silně opálený.

Teď byl zakousnutý do pravé ruky muže v bílé plátěné kápi, podobné kápi Ku-Klux-Klanu. Muž se marně snažil osvobodit ruku ze sevření chlapcových čelistí a neustálé kroucení malého indiána mu bránilo i v tom, aby si hůlku přendal do levačky. Druhý podobný zakuklenec se na něj snažil namířit hůlku. Bránilo mu v tom jen rychlé míhání těl dospělého muže a chlapce, který se nehodlal nechat zabít bez boje…

Mručící Medvěd rozhodně nemínil čekat, než se mu to podaří. Hozený nůž, kterému ke správnému nasměrování pomohlo malé kouzlo, se zaryl vrahovi do zad, minul páteř a trochu zešikma zasáhnul srdce. Muž, do jehož ruky byl zakousnutý malý James, vzhlédl, když zaslechl vzdech a ucítil kouzlo. Uviděl svého kolegu umírat, takže své úsilí ještě znásobil.

Šaman mezitím ukázal, že své jméno nenosí nadarmo. Rozeběhnul se k vrahovi a ještě v běhu se proměnil v obrovského šedého medvěda – grizzlyho. Chlap sice uvolnil ruku s hůlkou, ale kouzlo, které z ní vypustil, rychle běžící šelmu minulo. Grizzly může běžet rychleji, než kůň, ale Mručící Medvěd byl navíc dost mocný šaman, takže jeho medvědí forma byla ještě rychlejší.

Obrovský medvěd se zahryznul do vrahovy hlavy a s nepříjemným křupnutím mu otevřel mozkovnu. Ještě pár máchnutí tlap udělal šaman před tím, než se vrátil do lidské podoby. Z mrtvoly zbyly už jen trochu nechutné cáry.

„Jsi v pořádku?!“ zeptal se syna.

„Jo tati!“ ujistil ho malý James. „Věděl jsem, že přijdeš, když tě zavolám a že stačí, abych se udržel dost dlouho…“

Mručící Medvěd si musel přiznat, že chlapec to nese až překvapivě dobře. Tihle lidé byli patrně ti 'Smrtijedi', nepřátelé Jamesova biologického otce. Harvey Potter přijde za ním zhruba za dva roky, to věděl z Vidění, které měli společně s Čistou Vodou. Nějaké informace ale může získat už teď, aby se lépe připravil do budoucna…

„Dobře, tak mě teď následuj, musíme si s nimi promluvit, aby nám řekli, proč po tobě šli…“

Jako schopný a mocný šaman zadržel Mručící Medvěd duše obou vrahů. Teď je přenesl do krajiny, která sice existovala jen na duchovní rovině, ale to plně dostačovalo. Duše obou vrahů připomínaly jejich tělesný vzhled a byly přivázané k mučícím kůlům v ohni, který sice pálil, ale nespaloval. V odrazech tváří jim bylo znát děs.

Kouzlo to bylo natolik mocné, že se šamani z celého širokého okolí přišli podívat, přesněji vyslali svou projekci na duchovní rovině… Dorazil tam dokonce i duch starého Tezcatlipocy.

„Co se to tu děje?!" chtěl vědět každý 'příchozí'.

„Tihle dva se pokusili zabít mého syna!" ukázal na spoutané duše vrahů Mručící Medvěd.

Okolo kůlů s oběma Smrtijedy se shromáždilo nějakých patnáct postav indiánů. Podle míry moci svého nositele byli duchové buď ne zcela ostří a hodně průhlední, nebo až naopak připomínali skutečné živé lidi. To ale kromě Mručícího Medvěda a Kouřového Zrcadla jich zvládlo jen pár.

„Jestli potřebuješ, znám pár opravdu působivých mučicích kouzel…" Mezcalero Vyjící Kojot byl navzdory své lehce úchylné mysli jeden z nejsilnějších šamanů. Nic si nedělal z toho, že na některé jiné indiány prérijní kojot působí jako zbabělé zvíře. „Budou na to vzpomínat ještě v tom svém pekle, až je tam propustíš!"

„Dík, s tím si troufám poradit sám," odmítnul pomoc Mručící Medvěd. „Dobře, že jste se tu všichni shromáždili… Je teď potřeba důkladně propátrat naše oblasti, jestli se tu náhodou nepotlouká takových mizerů víc, mohli by chtít zamordovat nejen mého syna, ale i jiné děti nebo i dospělé, za které máme zodpovědnost."

„Máme dát vědět bystrozorům?" dotaz Navaha Moudrého Vidloroha byl trochu nejistý.

„Ne!" Vyjící Kojot rozhodně nesouhlasil. „Proč těm bílým vrahům dávat příležitost pobýt spoustu let v Quedee, odkud by mohli utéct a škodit dál, když písek a kamení našich pouští zbytky těl ukryje dokonale…"

Po tomhle prohlášení začali duchovní formy jednotlivých šamanů mizet, aby se jejich nositelé mohli porozhlédnout. Nakonec tam zůstal jen Mručící Medvěd s malým Jamesem a starým Tezcatlipokou, který občas odmítal brát na vědomí, že je už po smrti.

„Nikdo nebude zabíjet mého vnuka!" prohlásil rozhorleně duch mrtvého šamana. „Jestli ti dva nepromluví po tvém mučení, já toho umím taky dost…"

Oba duchové vrahů byli vyděšení a dost zmučení ohněm, takže začali hovořit brzy a až nečekaně ochotně. Mručící Medvěd soudil, že už aby tu Harvey Potter byl a osvětlil mu zbytek toho odpudivého příběhu, aby si mohl udělat lepší obrázek…

„Víš tati…“ vysvětloval mu později doma James trochu rozpačitě. „Měl jsem Vidění toho SVÉHO zvířecího ducha učitele…“

‘Už?!‘ pomyslel si překvapeně šaman. ‘To se nebude moc líbit ostatním šamanům. Musím najít někoho, kdo mého syna provede oficiálním zasvěcovacím viděním, aby neřekli, že jsem mu nějak pomohl, když je to můj syn…‘

„A jakého ducha jsi viděl?“ zeptal se a nutil se ke klidu.

„Pouštního chřestýše*!“ odpověděl James.

(* Desert, in some literature Horned Rattlesnake, také Sidewinder – ‘Pouštní chřestýš‘ – Crotalus cerastes má v češtině správné jméno Chřestýš rohatý, ale to by neodpovídalo častějšímu překladu z angličtiny)

Mručící Medvěd si pomyslel, že volba zvířete bude asi daná tím, že ten Harvey Potter, biologický otec jeho syna, je ‘Hadí jazyk‘…

*

Vyjící Kojot si konečně užíval, jako už hrozně dlouho ne. Ta dvojka, co vnikla na jeho území byla docela schopná. Jeden byl dokonce zvěromág a vzal na sebe podobu koně, ovšem kouzlo 'Ohnivého deště' našlo skulinu v lidském ovládání zvířete, takže utíkal jako zpanikařený kus, než spadnul ze skály. Po smrti se vrátil zas do lidské podoby. Druhý se pokoušel šamana zasáhnout nějakým zeleně zabarveným paprskem kletby, ale nedokázal rychlého indiána chytit. Vyjící Kojot zabijáka nakonec umučil u skutečného kůlu. Vypadalo to, že si to užili oba…

Podobně dopadly všechny skupiny Smrtijedů, které se indiánům podařilo najít. Britští černokněžníci tak přišli o čtrnáct druhořadých vražedných poskoků…

*

Další čas uplynul bez zvláštních událostí, až do 30. června 1992, skoro deset let po podivných událostech vedoucích k rozštěpení času na dvě linie…

„Remusi, byl bys prosím tak laskav a propustil ze stáze Harveye?" požádal Brumbál učitele Obrany proti černé magii na konci roku.

Lupin došel do sklepa. Cestou se ho chvíli pokoušel sledovat Severus Snape, ale Remus se ukryl v jednom výklenku a nechal 'bývalého' Smrtijeda projít okolo.

'Copak Srabusi, rád bys věděl, co tu je skryto?' pomyslel si rovněž 'bývalý' Poberta.

Vyčkal, dokud nebyl učitel Lektvarů dost daleko, pak vyrazil dál k zapečetěným tajným dveřím, za kterými čekal ve stavu magické stáze Harry Potter z budoucnosti. Jeho 'druhé já' mělo letos prvního září nastoupit do Bradavic. Brumbál často hovořil o tom, že by alespoň na poslední prázdniny před Harryho příchodem do Školy čar a kouzel měl Harry 'starší' trochu dozorovat…

Když se ujistil, že není pozorován, došel až ke skrytým dveřím. Dotkl se pečeti hůlkou, takže se zeď před ním rozevřela. Když vstoupil do místnosti, máchnul hůlkou zas tak, aby za sebou dveře zavřel. Chvíli pohlížel na nehybné plameny svící, pak přistoupil k té, u které bylo na podlaze napsáno jméno Remus. Dotkl se nehybného plamene svíčky hůlkou. Plamen zhasnul a v nepostřehnutelně krátkém zlomku sekundy zhasly i plameny zbylých čtyř svící. Svítící pentagram nad zemí sebou trochu zazmítal a rozpadnul se do mlhy, ze které vzešel a která se rozplynula. Pak učitel Obrany na Brumbálem určených místech přerušil křídové linie pentagramu. Vzápětí uslyšel tichý vzdech z Harryho úst a musel k němu doběhnout, když se na křesle hroutil a začal padat k zemi. Rychle ho zachytil a ještě napolo bezvědomého ho 'dokormidloval' ke dveřím ven.

Remusovi se chvíli zdálo, že Brumbálovo kouzlo možná nezabránilo Harryho stárnutí, dokud si neuvědomil, že na obličeji tohoto příchozího z 'budoucnosti, co se neuskuteční', se podepsalo víc zlých kouzel a násilí, než je v jeho věku obvyklé…

„Jak se cítíš?" zeptal se.

„Jako moucha, jen mě zaplácnout!" pokusil se Harry zavtipkovat.

Došli do Brumbálovy pracovny. Ředitel zajistil místnost kouzlem proti odposlouchávání.

„Tak, co máš v plánu, Harry?" zeptal se laskavým tónem.

„Jestli nemáte nějakou stopu po posledním viteálu, vyrazil bych do Arizony, podívat se na syna," odpověděl. „Pak se možná pokusím dostat až na dohled k Markétě…"

„To nedělej!" odporoval Remus. „Skřítku Holoubkové zavraždila Narcissa Malfoyová. Pak dala té novinářce jednu vlastní jako náhradu za smrt služebníka a Sírius si myslí, že ta skřítka ve skutečnosti pořád poslouchá Malfoyovou a funguje jako špion. Pak by tě nejspíš udala, že porušuješ soudní zákaz přiblížit se k těm dvěma…"

„Připouštím to nerad," pokýval hlavou Brumbál. „Zní to bohužel až příliš logicky…"

„Tak to zkusíme eventuálně nějak jinak…" řekl Harry, ale v hlavě cítil jako vymeteno a žádný geniální plán ho nenapadal.

*

Ještě před tím, než vyrazil pryč, zaskočil za Remusem Lupinem a za Hagridem. V kabinetě učitele Obrany proti černé magii se nahromadily Denní věštce, přesněji jen vystříhané nejdůležitější články. Asi nejvíc ho potěšila krátká zprávička, podle které byl v rumunské Transylvánii zatčen, a to ještě za Nicolae Ceaucesca, Zatoslav Lockhart a uvězněn na osm let v Brašovském hradě. Harry si ho tak mohl v jakémsi pomyslném seznamu věcí k udělání ‘odfajfkovat‘ jako ‘vyřízeného‘. Ve zprávě pochopitelně chyběla věta o tom, že rumunští bystrozoři jednali na základě tajně předané informace od jejich britských kolegů, ale to bylo jen dobře…

Nepříjemné byly zprávy o sérii útoků, i když neúspěšných, na ‘předBradavičné‘ děti z čarodějných rodin. Vypadalo to, že Sírius mohl mít pravdu, protože žádný další útok nebyl po soudu nad Narcissou Malfoyovou zaznamenán…

U Hagrida v hájence byl trochu zmatek, jak spolu o přízeň polovičního obra soupeřili bloodhound Tesák a opeřený had Xi-Xao. Odrostlý Quetzalcoatl byl už skoro tři a půl metru dlouhý a poměrně tlustý.

„To je od tebe hezký, že ses stavil!“ přivítal Harryho bradavický šafář. Roztržitě mu nalil čaj do hrnku o lehce neúměrných rozměrech a otočil se ke svým ‘miláčkům‘: „Tak ticho tam!“

Jak Tesák, tak Xi-Xao se přitulili každý k jedné obrovské Hagridově noze a vzhlíželi, Tesák s nadějí na podrbání, Xi-Xao na další kus masa…

„Jssešš tlusstej!“ obvinil ho Harry. „Neunessou tě křídla!“

„Zatím unessou, tak ssi nech ty kecy!“ požádal ho opeřený had.

Harry se po chvíli rozloučil a přemístil se do Londýna na dvorek za Prasklý kotlík. Odtud nebyl žádný problém dostat se po celém městě.

*

Zašel na ambasádu Spojených Států Amerických, protože nahlédnutím do pasu zjistil, že ho má už prošlý. Zbraně opět jako kdysi uložil do očarovaného měšce, aby jimi neznepokojoval detektory kovů u vstupu… Úředník, který mu měl prosloužit pas se zeptal:

„Proč jste si nezašel prodloužit pas už před dvěma lety, než vám propadla doba platnosti?!“

„Byl jsem tady v sanatoriu…“ vysvětloval opatrně Harry.

„Doufám, že jste nebyl zavřený!“ zděsil se trochu úředník.

„Ale ne…“ dál se Harry ani úředník nedostali, protože se rozlétly dveře a v nich stál Gregory Farginman z Ministerstva kouzel Spojených Států.

„Výborně, pane Jorginsone, dál si toho pána převezmu já!“

Úředník velvyslanectví se zatvářil na zlomek vteřiny vyděšeně, pak tiše kývnul hlavou a pokynul Harrymu ven ze dveří. Harryho pas si převzal pan Farginman.

Prošli chodbou do nenápadných dveří bez čísla a bez cedulky se jménem.

„Takže jste už venku ze stáze…“ konstatoval Farginman. Máchnul hůlkou a vytvořil ochranu proti odposlouchávání. „To je dobře. Zkuste příležitostně Brumbála přesvědčit, aby nám to kouzlo poskytnul, hodilo by se nám dost často na ošetřování zraněných bystrozorů… No, to není podstatné. Váš odznak bystrozora je pořád platný, ale velitel Wongunson i ministr Freegrowe* by uvítali, kdybyste jim dal pokud možná co nejdřív vědět, jestli hodláte působit v Británii, nebo ve Státech.“

(* Ministr kouzel USA je obdobně jako President USA volen maximálně na dvě funkční období, proto v době deset let od Harryho odchodu ze Států bude logicky ve funkci jiný ministr.)

Harry vytáhnul stříbrný odznak amerického bystrozora, připomínající šerifskou hvězdu.

„Ano, bystrozor číslo sedm-tři-pět-osm-devět. Kde bude potřeba mých služeb?!“ zeptal se trochu s ironií, vztaženou k heslu ‘Servicio et Protegio‘ – Sloužit a Ochraňovat, vyrytému na stříbrné ‘stužce‘, připojené k pěticípé hvězdě tvořící tělo odznaku. „Sám jsem se zatím nenerozhodnul, ale docela se mi tu i líbí, ale možná se rozhodnu pro Spojené Státy. Jsem nějak limitován časem, který mám na rozmyšlenou?!“

„To ne, ale dejte nám vědět!“ pokýval hlavou Farginman.

Harryho pasu se dotknul hůlkou a pak mu ho podal.

„Ten úředník se vás bál, jako by věděl, že jste čaroděj,“ řekl zkusmo Harry.

„Ale ne, on si myslí, že jsem tu od NSA*,“ prohlásil Farginman. „Teď si to možná bude myslet i o vás, když vás uvidí odejít…“

(*NSA - National Security Agency – Národní Bezpečnostní Agentura – traduje se o nich, že jsou tvrdší a utajenější, než CIA – Central Intelligence Agency – Centrální Výzvědná Agentura)

„A jste od NSA?“ zeptal se Harry.

„Pane Pottere, jste mi celkem sympatický, ale kdybych vám odpověděl kladně, musel bych vás zabít, takže to necháme bez odpovědi, což?!“

*

Harry si koupil lístek od American Airlines z Londýna Heathrow na O’Harovo letiště v Chicagu, kde hodlal přestoupit na let US Airways do Phoenixu. Odsud se hodlal k Čisté Vodě a synovi Přemístit, ale Přemísťovat se znovu přes Atlantik se mu nezdálo jako moc rozumné…

„Dobrý den, vítá vás kapitán. Let osmdesát sedm E do Chicaga, O’Harovo letiště…“

V té chvíli Harry znovu usnul, jako kdyby to byla obranná reakce proti poslouchání věcí nudných jak hodina u Binnse…

*

Po příletu se Přemístil z kabinky letištních záchodků, kde doprovodný zvukový efekt způsobil jednomu pasažérovi urychlení jeho pobytu na dotyčném zařízení…

*

„Konečně!“ to bylo jediné slovo, kterým byl Harry uvítán a pronesl ho překvapivě Mručící Medvěd. „Pojď!“ přikázal šaman nekompromisně a ukázal, aby vešel do jeho hoganu.

V místnosti uviděl ke svému překvapení velikého rohatého pouštního chřestýše, který byl jakoby poloprůhledný a jeho obraz se prolínal s obrazem nevelkého hubeného černovlasého chlapce. Čistá Voda stála v téže místnosti a tvářila se vyděšeně.

„Vidíš, co dělá ten tvůj, teď už ale můj syn!“ ukázal šaman. „Bude to asi tím, že jsi ten ‘Hadí jazyk‘… Tak s tím sakra koukej něco udělat!“

Chtěl k chřestýšímu chlapci přistoupit, ale ten po něm vyrazil prudkým výpadem, při kterém Harryho ruku jen těsně minuly jedové zuby.

„Zzmizzni odssud!" doporučil mu hadím jazykem. „Já tě ssem nezzval!"

Harry vytáhnul hůlku:

„Serpensortia!"

Kouzlem proti chřestýši vyslal velkou Mussuranu (Boiruna maculata), černého hadožravého hada, který dokáže ulovit a sežrat i chřestýše.

„Ssežžer ho!" přikázal svému vyčarovanému hadovi.

Mussurana vyrazila proti chřestýšovi a ignorovala několik kousnutí jedovými zuby. Po chvíli chňapla přeměněného chlapce za hlavu a začala ho polykat.

„Dosst!" přikázal Harry opět. „Pussť ho, ale hlídej ho a nedovol mu odejít!"

Had se 'zatvářil' trochu jakoby ublíženě, ale rychle chřestýše vyzvrátil. Pak se okolo něj začal rychle plazit a občas udělal varovný výpad.

„Cco to je?!" chlapec v chřestýší formě byl celkem pochopitelně vyděšený.

„To je Mussssurana!" prohlásil Harry. „Ta žere hady, i chřesstýše…"

„Cco mám dělat?!" v hlase malého Jamese zněla už neředěná panika.

„Vrať sse zpátky do lidsské podoby, pro lidi je nešškodná…"

Obraz chlapce i chřestýše nejprve zamihotal, jakoby se obě formy začaly velmi rychle střídat, až nakonec na místě zůstal jen vyčerpaný malý indián, trochu ublemcaný od hadích slin. Harry máchnutím hůlky nechal hada zase zmizet: „Vipera evanesca!"

„Teď aspoň vidíš, co dokáže!" řekla Čistá Voda konečně. „Tohle Harvey, je James Pouštní Chřestýš, můj syn…" indiánka úmyslně moc nerozebírala otázku otcovství.

„Myslím, že by měl nastoupit do Boston College," prohlásil Harry.

„I když nerad, musím s tebou souhlasit…" připustil Mručící Medvěd. „Tyhle přeměny u něj začaly po tom, co se ho před dvěma lety pokusili dva chlapi zabít a on poprvé viděl svého ducha učitele v podobě pouštního chřestýše…"

„Někdo se ho pokusil zabít?!" Harry si nechal celou historii převyprávět.

„Na Boston College budete muset nahlásit, že je začínající zvěromág, aby tomu věnovali dostatečnou pozornost…"

Ještě pár věcí probrali, Harry předal pár spíš symbolických dárků a ujistil všechny, že na účtu, se kterým bude James moci disponovat, je dost peněz na studia prestižní školy magie.

„Něco ho mohu naučit já sám," připustil Mručící Medvěd. „Jestli by ale po něm měli jít do budoucna podobní bílí vrazi, měl by se vyznat v jejich způsobech…"

S tím se rozloučili. Jen James poodešel s Harrym mimo dosah zábran proti Přemisťování, kterými byl hogan Mručícího Medvěda chráněn.

„Co jssi zač?!“ oslovil Harryho hadím jazykem. „Otec sse mnou takhle mluvit nessvede a ty ano, jak to?!“

„To ti vyssvětlí buď matka, jesstli sse jí bude chtít, nebo ti to řeknu já, až ti bude ssedmnáct…“ odpověděl svému synovi Harry. „Zatím sse ale rozzloučíme…“

Přemístil se do New Yorku na Deep Way. Dárky pro 'britskou část' rodiny uložil spolu se zbraněmi do utajeného měšce.

*

„Hovoří k vám kapitán, let…" dál se palubní rozhlas letadla ani nedostal a Harry už tvrdě spal.

Zpět na obsah

Kapitola 28: Kapitola 28) Narozeniny v Godrikově Dole

Kapitola 28) Narozeniny v Godrikově Dole

Harryho probudila letuška s večeří. Chvíli po jejím snězení ale pocítil nový záchvat Bolesti Mysli. Vypadalo to, jako by jeho mysl takto reagovala na nějaké zklamání nebo potíže, naštěstí vždy s relativně slušným zpožděním, ale i tak…

„Co je vám, pane?!“ letuška se tvářila vyděšeně.

Po chvíli k němu přivlekla postaršího gentlemana. Z kontextu Harrymu došlo, že je to lékař.

„Co je vám?! Máte představu?!“ zeptal se ho ten doktor.

Harry pochopitelně představu měl, ale kdyby ji vyslovil nahlas, to by ho pak na Londýnském letišti čekala sanitka se svěrací kazajkou a do konce svých dní by už jen slintal na mříže uzavřeného oddělení blázince (Peter M. Jolin – Harry Trottel a Ta Jemná Tenata).

„Bolí mne břicho,“ ukázal místa, kde by nejvíc bolel žlučníkový záchvat.

Lékař se začal věnovat svému nečekanému pacientovi, ale nebyl schopný prohmatáním a poklepem najít přesnou příčinu.

„Nejsem si tím sice úplně jistý, mohl by to být jen psychosomatický problém. Mohlo by to být ale něco vážnějšího, třeba od narušených jater nebo žlučníkový záchvat,“ prohlásil doktor. „Tep je sice zrychlený, ale nejsou v tom extrasystoly, takže to snad nebude náběh na infarkt. Konec konců, na infarkt jste trochu mladý… Bez ultrazvuku, barytu a rentgenu toho v břiše moc nenajdu… Nebyl jste někdy v minulosti třeba otráven, případně nedostatečně vyléčený alkoholik?! To by to mohlo vysvětlovat… Nechci být dotěrný, ale jaké je vaše povolání?“

„Prodávám léčivé čaje…“ vyslovil Harry doporučené krycí zaměstnání. Starý alkoholismus raději zatajil. Že to ani tak nebylo to nejchytřejší viděl podle výrazu toho doktora. Ten se chytil za kořen nosu a chvíli si ho mnul. Zvláštní bylo, že měl určitým způsobem pravdu s tím, že problém je rázu psychosomatického, ale věděl, že tomu lékaři by to nikdy nevysvětlil…

„Hmmm… Takže další takový… Jestli jste ty své patoky zkoušel sám na sobě, tak bůhví, co to mohlo udělat s vašimi vnitřními orgány…“

Lékař zřejmě považoval za svou svatou povinnost přesednout si k Harrymu a udržovat s ním konverzaci. Podal mu nějaké pilulky se slovy:

„Nic lepšího s sebou nemůžu vzít do letadla, ale tohle by mohlo aspoň trochu pomoct. Nesmí se to ale míchat s alkoholem, takže zapít pěkně vodou…“

Harry během hovoru zjistil, že jeho soused je MUDr. Derick Grawes z Nemocnice St. Mary‘s v Londýně, sekundář na interně. Harry mu rozhodně nehodlal vyprávět, jak právě z téhle nemocnice odnesl pár lahví krve vyteklé při operacích a amputovanou ruku, které pak použil při svém lovu na viteály. Lékař měl námitky proti krycímu zaměstnání, z tohohle by ho nejspíš kleplo…

„A vy tu budete prodávat ty svoje břečky, pane Pottere?!“ ptal se trochu útočně. „To abych věděl, jestli mám očekávat hodně nových pacientů…“

„Jedu na návštěvu vzdálených příbuzných,“ řekl částečně po pravdě. „Nemyslím, že bych tady udělal zrovna ty nejlepší obchody.“

„Lidská hloupost je v Anglii úplně stejná jako v Americe, to se nemusíte bát!“ ujistil ho nový soused přesvědčeně.

Nejpřekvapivější na celém rozhovoru byla skutečnost, že ty neznámé prášky proti bolesti Harrymu skutečně pomohly, byť byl po nich poněkud ospalý. Navíc poslouchat doktora Grawese byla za to dost velká cena…

„Co to je za prášky, pane doktore?“ zeptal se tedy pro informaci.

„To vám radši nebudu říkat, je to dost návykové, když se to bere déle. Takže si zajděte za POŘÁDNÝM doktorem a řešte PŘÍČINU těch vašich bolestí. Na letišti by na vás měla podle kapitána čekat sanitka…“

Tak z toho neměl Harry moc velkou radost.

„A kde vlastně budete v Anglii, pane Pottere?!“ doktor Grawes začínal být tak trochu vlezlý.

„Přesně nevím, někde na jihozápadě…“ zalhal Harry.

Z dalšího rozhovoru ho vysvobodil hlas pilota:

„Jdeme na přistání, letiště Londýn – Heathrow, prosíme cestující aby se připoutali…“ ozvalo se z palubního rozhlasu. Doktor Grawes odešel na své místo, kde se připoutal.

*

Z letadla mu pomáhala jedna letuška a nenechala si vysvětlit, že Harry dokáže jít sám. Dík tomu, že měl jen příruční zavazadlo, nebyl problém, aby prošel pasovou kontrolou. Imigračnímu úředníkovi sice přišel Harryho pas, přesněji fotografie v něm, trochu podezřelá, ale kontrola ultrafialovým světlem prokázala jeho pravost…

Za pasovou kontrolou čekali dva muži v uniformách saniťáků. Harrymu se hned zlepšila nálada, protože to byli bystrozorové Longbottom a Williamson.

„Tak pojďte pane Pottere!“ vyzval ho Longbottom.

„Kam ho povezete?!“ ptal se doktor Grawes, který se nečekaně připojil.

„A vy jste?!“ obrátil se na lékaře Williamson.

„Doktor Grawes z Nemocnice St Mary‘s!“ rozhorlil se lékař, ale dal tím zároveň bystrozorům čas něco rozumně znějícího vymyslet.

„My ho vezmeme do St Mathew’s, tam by měl přijít podle našich instrukcí…“ tvrdil starší bystrozor s úředně vyhlížejícím lejstrem v ruce. Obratně se vyhnul doktorově ruce, když se chtěl do papírů podívat a pomohl Williamsonovi odvést Harryho do čekající sanitky.

Počkali natolik dlouho, aby se ujistili, že je doktor Grawes viděl, pak odjeli.

„Co se tady dělo?!“ chtěl vědět Harry.

„Tady celkem nic zvláštního…“ ujistil ho Frank Longbottom. „Když jsme zjistili, že tě má na letišti vyzvednout sanitka, poslali jsme její posádku k jinému případu a tohle si vzali sami…“

S tím odbočil do pruhu pro výjezd z města. Kousek popojeli až k silnici dobře zakryté stromy. Tam pan Longbottom vylezl ven a změnil hůlkou vzhled vozu na nenápadnou modrošedou dodávku bez loga, nápisů nebo jiných nápadných znaků.

„Vezmeme tě zatím ke Svatému Mungovi. Brumbál slíbil, že tam za tebou přicestuje s něčím novým, takže se to snad zlepší. Já i Alice polykáme každý ráno dost vodpornej lektvar, ale máme tak aspoň klid a můžem pracovat.“

U Svatého Munga bylo sice pár marodů, kteří vypadali dost exoticky, ale jedna čarohosteska je už očekávala a odvedla je do nevelké ordinace, takže se vyhnuli všem dohadům a dotazům. Kromě Brumbála byla v ordinaci postarší léčitelka, která se na ředitele Bradavic netvářila zrovna nadšeně.

„Udělala jsem rozbor toho lektvaru, co vám dělala ta školní léčitelka a části kouzla, té, co se mi váš ctěný ředitel uráčil svěřit…“ nadechla se a vydechla, aby se uklidnila. „Zbytek je prý utajená věc, takže nevím, jestli to řeknu zcela správně, ale podle profesora Brumbála i podle mne potřebujete něco, co vám nemůžeme poskytnout…“

„Doufám, pane profesore, že to není to, co myslím…“ Harry protáhl tón na lehce výhrůžný.

„Ano ano Harvey, je něco mocnějšího nad všechna kouzla…“ Brumbál na chvilku ztichnul, když viděl výraz Harryho obličeje. „No, prvního září budeme pokračovat v tamtom a třeba časem na něco přijdeme…“ dořekl po chvíli.

Harry si sice uvědomoval, že možná překračuje hranici, kdy profesora Brumbála urazí, ale měl pocit, že láska, o které se tu hovoří, mu bude jaksi nedostupná. Láska jeho matky ochotná až k sebeobětování mu zachránila kdysi život a teď nemůže něco podobného chtít po Lily, která není úplně přesně jeho matkou, ale hlavně matkou malého Harryho. Ginny z jeho doby zemřela a z této doby je o neúnosně dlouhý časový úsek mladší, takže také bez šance… Navíc měl podivný pocit, jako by profesor Brumbál věděl víc, než on, jako obvykle…

„Omlouvám se pane profesore,“ řekl co nejsmířlivěji. „Tyhle opakované záchvaty Bolesti Mysli mi poněkud komplikují život.“

„Slíbil jsem ti, že s tím něco uděláme a já své sliby plním!“ prohlásil profesor rovněž smiřlivě.

„No Mirabell, myslím, že už jsem tě připravil o dost času, takže se pro teď rozloučíme…“ obrátil se na léčitelku.

Ta pod osobním kouzlem ředitele Bradavic roztála jako svíčka na kamnech.

„Ale samozřejmě, když něco budete potřebovat, jsem k službám, pane profesore…“ pak se otočila k Harrymu. „Pane Pottere, tady máte nový lektvar. Bohužel ho budete muset pít každé ráno po snídani, pokud se tedy profesorovi Brumbálovi nepovedou ty jeho triky…“ s tím mu pokynula, aby už odešel z ordinace.

*

Z následného rozhovoru s Jamesem a Sírusem vyplynula jediná věc.

„Mručící Medvěd nechápal, jak by mohla nějaká kytka poslat na jeho syna, ale prý ti dva vrazi dostali instrukce od nějaké kytky… Když jsem se ptal, od jaké že kytky, tak prý od narcisu. CO to znamená vám dvěma určitě nemusím vysvětlovat.“

„Jistě Harvey, sestřenka Narcissa, aby si ji čert už konečně vzal do pekla!“ doplnil Sírius.

„Přesně, sedí to na to, co víme, že ví Rita Holoubková,“ dodal James. „Od ní nebo od malé Markéty to ví její skřítka a od ní pak Malfoyová. Jenže jediný důkaz je výpověď duše, kterou mučil indiánský šaman. Na to by nebylo ani zapotřebí, aby bylo dost členů Starostolce, v čele s ‘panem ministrem‘, uplacených. S tím by nás poslali do…“

„Do háje!“ dodala Lily, která k nim přišla. „Pokud jsem to pochopila, tak tvůj syn půjde na Bostonskou Školu. Ta by mohla být chráněná stejně jako Bradavice a o prázdninách mu v nejhorším pomůže ten šaman, ten Mručící Medvěd, že ano?!“

„Když si vzpomenu, kolikrát byl skoro úspěšný Voldemort v Bradavicích, a to tam byl Brumbál…“ namítnul Harry.

„Těžko s tím něco naděláš!“ uzavřel James. „Syna ses už sám vzdal ve prospěch Mručícího Medvěda a podle toho, cos mi říkal, je to dost sympatický chlap.“

Na to už nikdo nevěděl, co by dodat.

*

O pár dní později měl mít ‘malý‘ Harry narozeniny. Harry se rozhodl, že svému ‘druhému já‘ věnuje stejnou bílou sovu, jakou měl on sám. Přišlo mu to tak správné a James s Lily to kupodivu schválili bez problémů.

*

Na Příčné potkal Narcissu Malfoyovou se synem. Většina čarodějů, kteří tam byli, ji ostentativně ignorovali a vyhýbali se setkání s ní, takže to vypadalo, jako kdyby měla chřipku a nikdo se od ní nechtěl nakazit. Harry k ní naopak přistoupil.

„Ševelissimo!“ do kouzla proti odposlouchávání Harry zahrnul i malého Draca.

„Narcisso, možná ti objasním jednu záhadu…“ upoutal pozornost Smtijedovy manželky. „Tví vrazi neuspěli, spolkla je Mojavská poušť. Chci tě do budoucna varovat, jestli tohle zkusíš ještě jednou, nebo jestli se něco stane mým přátelům nebo příbuzným, udělám z tvého syna NVO.“

„NVO?!“ Malfoyová na něj udiveně vytřeštila oči. „Co to jako má být?!“

„Nutná Vedlejší Oběť*,“ vysvětlil jí to Harry ochotně. „To říká naše armáda, když náhodou zabije někoho, kdo by měl jako nezúčastněný zůstat naživu… Proto tě varuju Narcisso, Draco v takovém případě umře prostě čirou ‘náhodou‘, když budu zabíjet tebe! Ono takové odražené nebo roztříštěné projektily, to je hrozné svinstvo…“

(*v originále NCV nebo NCD – Necessary Collateral Victim nebo Necessary Collateral Damage, vojenský termín US Army)

„Tohle by sis neodvážil říct, kdyby byl Lucius na svobodě…“

„Jestli tvůj roztomilej manžílek vystrčí tu svojí vyšisovanou kotrbu z Azkabanu a začne dělat nějaký blbosti, platí pro něj to samý, co pro tebe, zlatíčko. Ber to tak, že hledám záminku, abych celou tu vaši podařenou rodinku poslal do Pekel, kam patří… Když se do budoucna podíváš na Draca, uvidíš u jeho hlavy přiloženou pistoli s nataženým kohoutkem a napnutým prstem na spoušti,“ ujistil Malfoyovou konverzačním tónem Harry. „A jestli zkusíš využít někoho jiného, třeba Severuse Snapea, holt bude jen víc mrtvejch… Kapišto?!“

Dracova matka překvapeně zalapala po dechu.

„Co když bude mít někdo z tvých blízkých nějakou nehodu, čarování je hodně nebezpečné povolání…" zkusila novou kartu.

„Tak udělám nehodu Dracovi, to je snad jasné…"

„Myslela jsem, že Brumbál…“

„Brumbál je někdy až příliš laskavý a má tendenci v každém hledat vždycky to lepší. Jestli chceš znát můj názor na Smrtijedy, můžeš ho prodiskutovat se svými švagry, pokud se ti podaří přivolat jejich duchy z jejich kotle… Takže doufej, že se nenakrknu příliš… A jestli na mě někoho pošleš… no… plať dobře a předem!“

„Za tohle vyhrožování dostanu do Azkabanu já tebe!“ zkusila Malfoyová hrát vysokou kartu.

„A kdo ti to potvrdí?!“ zeptal se Harry pohrdlivě. „Bude to tvrzení proti tvrzení… Nemysli si, kdyby bylo svědectví, které vymlátili indiáni z těch tvých vrahounů, přijatelné a nebylo vynucené mučením, už bys dávno dejchala vzduch cezenej skrz mříže a v mysli by se ti přehrabovali azkabanští mozkomorové, jako tvému manžílkovi. To co ti nabízím, je volba mezi příměřím a smrtí. Nic víc a náhodou taky nic míň!“

„A proč si myslíš, že Smrtijedi poslouchají právě mě?!“ zkusila Malfoyová jiný tah.

„No, Voldyho mozek se rozmáznul o zeď, když ho vynesla z lebky stříbrná kulka, tvůj manžel je v Azkabanu pravděpodobně izolovaný dostatečně, tvoje sestřička s manželem a švagrem už taky okusujou kytkám kořínky zespodu… Zbejváš ty, Snape a pár druhořadejch packalů! Ty hajzlové v Americe byli hlupáci, co by nedokázali najít vlastní zadek, ani kdyby jim k tomu někdo namaloval podrobnej plánek…“

„A jak víš, že to není třeba Severus?!“ zeptala se už skoro klidně.

Harry musel, ač nerad, obdivovat její sebeovládání a tvrdohlavost. Chvíli s odpovědí počkal a jen se na Narcissu usmíval. Byl to takový ten úsměv, který s přílivem připlouvá k tropickým korálovým ostrovům a okusuje nohy neopatrných plavců…

„Věřím, že ten to není, protože Snape si na to příliš váží vlastního kejháku. Moc dobře ví, že já se na důkazy neohlížím tolik jako Starostolec a že ho opravdu nemám rád… Jo a abych náhodou nezapomněl, jestli se o něco pokusíš ještě s Markétkou nebo jestli ji ta tvoje skřítka přetáhne na stranu Zla, budu opravdu hodně nepříjemný, to mi věř!“

*

Ve Velkoprodejně Mžourov koupil malému Harrymu jeho sovu a Přemístil se zpět. O rozhovoru s Narcissou Malfoyovou radši nikomu nevyprávěl, měl oprávněné podezření, že by jeho postup nedošel právě nadšeného schválení…

Jednou zvláštností jeho pobytu v domě rodičů byla návštěva Artura Weasleye. Weasleyovi v 'této době' byli na tom finančně trochu lépe, než si Harry pamatoval. Protože pracoval víc pro profesora Brumbála, dostával od něj ne zcela legitimní odměny za informace z Ministerstva. Podobně naopak dostával přidáno od Poletala za to, že měl donášet na Brumbála. Tuto část prováděl nerad a po vzájemné dohodě s ředitelem Bradavic předával informace, které mu Brumbál k tomu účelu sám připravil… Protože měl ještě pár dalších utajovaných aktivit, nevěděl občas, CO před kým smí říct. Vzhledem ke své, v principu nezáludné, povaze ho to dost trápilo, takže měl ještě méně vlasů, než si Harry pamatoval…

Přinesl mu dalších pár drbů z Ministerstva, ty ale mohl obstarat kdokoli. Pan Weasley se během rozhovoru kroutil málem jako žížala na háčku. Když se zeptal:

„Harvey, půjdeš znovu do stáze?!“ nebylo úplně jasné, jestli je to skutečně TO, na co se chce zeptat, ale jinou otázku Artur nepoložil.

„To bude záležet na dohodě s Brumbálem, ale asi ano, cestou mě v letadle chytil další záchvat tý po…ný Bolesti Mysli.“

„Já vím, Frank mi to říkal…“ Artur to řekl tak, že si Harry nemohl být jistý, jestli myslí Franka Longbottoma, nebo Franka Williamsona, ale nebylo to až tak důležité, kdo z nich kecal.

Artur se náhle jevil daleko klidnější, což Harry rovněž nedokázal pochopit, protože předpokládal, že vzhledem ke dvěma dřívějším a už ‘profláknutým‘ nemanželským dětem bude, jako pro každého normálního otce, zcela neperspektivní pro jakýkoli budoucí vztah s dcerou…

*

Záhady Harry pustil z hlavy a rozhodl se, že si ten krátký čas skutečného volna zaslouží a užíval si ho až do odjezdu spěšného vlaku do Bradavic.

Na nádraží 9 a ľ ho čekalo nemilé překvapení. Mezi spoustou čarodějů, kteří vyprovázeli své ratolesti k vlaku vyčnívali Malfoyovi. Oba manželé Malfoyovi. Bylo okolo nich nápadně dost místa, jako by nikdo nechtěl, aby ho bylo vidět, že se s nimi buď baví, nebo hádá. To znamenalo…

„Jo, toho mizeru Popletal nechal propustit z Azkabanu!“ oslovil ho Sírius, když viděl, kam kouká. „Moje drahá sestřenka mi žalovala, žes jí prý vyhrožoval smrtí. Tos jí nemohl rovnou zabít?!“

„Moc svědků…“ ucedil Harry. Pak mu to nedalo a došel za Malfoyovými:

„Tebe už pustili z Azkabanu, ty chcípáku?!“ oslovil Luciuse ‘mile‘. „Tak to se mi nepleť do cesty, jestli se tam nechceš vrátit rovnou pro pusu od mozkomora!“

„Nevyhrožuj hajzle!“ doporučil Malfoy starší. „Mé jméno má pořád ještě svou váhu…“

„Podpořenou nezanedbatelnými úplatky štědře rozhazovanými na všechny strany! To vím…“ doplnil ho Harry drsně. „Na kolik tě vyšlo, dostat se ven?!“

„Nebuď zvědavej, nebo nebudeš nikdy starej!“ vyhrožoval Lucius Malfoy.

„Příštím vrahům budeš muset zaplatit víc, když půjdou vědomě na sebevražednou misi!“ odpálkoval ho Harry.

Neuniklo mu, s jakou nenávistí na něj i na ‘malého Harryho‘ hledí Draco Malfoy.

„Promiň Harry, asi jsem ti pořídil osobního nepřítele!“ ukázal na něj Harry.

„Tohohle?“ zeptal se Harry. „Toho se nebojim!“

Harry ‘starší‘ mohl jen zadoufat, že se jeho ‘druhé já‘ nemýlí…

„Nikdy protivníka nepodceňuj, mohlo by se ti to šeredně vymstít," namítnul 'starší' Harry. „Navíc, je dobře mít silné nepřátele…"

„Dobře?!" nechápal 'malý' Harry.

„Dobře!" ujistil ho 'starší' Harry a citoval starého šamana Tezcatlipocu. „O tvém významu vypovídá síla tvých protivníků. Týrat slabší, pokud si nezačnou, to dělá jen zbabělý surovec," dodal ještě sám od sebe.

*

„Harry," oslovil 'malého' Harry na schodech vlaku otec. „Jakmile nastoupíš do vlaku, přestaneš mě oslovovat tati a já tě přestanu oslovovat Harry. Od tohoto momentu až do prázdnin nebo výjimečných okolností mne budeš oslovovat 'pane' nebo 'profesore' a já tebe 'pane Pottere'. Protože jsem se ti věnoval při přípravě osobně, budu od tebe očekávat při zkoušení víc, než od ostatních studentů a vyvolávat tě budu jen, když neuvidím moc jiných rukou nebo několika špatných odpovědích, případně na výjimečně těžké otázky. Kdybych ti nadržoval, budou tě všichni studenti nesnášet, navíc to budou oprávněně brát jako poškození ostatních studnetů. Když si na tebe takhle 'zasednu', mohou mě sice obvinit z tvého poškozování taky, ale to už bude jen rodinná věc. Navíc je pravděpodobnější, že si najdeš kamarády jako nespravedlivě znevýhodňovaný, než nespravedlivě zvýhodňovaný…" o tomhle nebyl sice James úplně stoprocentně přesvědčen, ale doufal, že se v tom příliš nemýlí. „S matkou budeme mít byt v učitelské části Bradavic, to víš, už jsi tam s námi bydlel, ale přijď tam za námi jen v naprosto nevyhnutelné situaci, jinak budeš s ostatními studenty. Je ti to doufám jasné, proč tohle dělám?!"

„Ale jo, pane profesore…" řekl 'malý' Harry s jistou ironií. „Aby, pokud bych něco dokázal, nemohl nikdo říct, že jsem to dokázal jen dík tomu, že mám tátu profesorem na Bradavicích…"

„Víš, Harry, kdyby nebylo tak riskantní poslat tě jinam, poslal bych tě raději do Krásnohůlek nebo do Kruvalu, ale to by tě mohl někdo příliš snadno zabít…"

*

'Starší' Harry věděl, že ve vlaku má být i Remus se Síriusem, vzdor tomu, že teď povede Obranu proti černé magii James a tomu, že pro jeho opětovné uložení do stáze by stačilo, aby se Přemístili do Prasinek a do Bradavic odtamtud došli.

„To je kvůli bezpečnosti studentů,“ vysvětloval Remus, když na to Harry poukázal. „Při těch vražedných pokusech sice Smrtijedi neměli úspěch, ale leckdo to považuje za kouřovou clonu, která má ukrývat nebezpečnější útok…“

„To je možné…“ připustil Harry. „Jinak co ty a studenti, už se rozneslo, že jsi vlkodlak?“

„Dávno…“ ušklíbnul se Remus. „Všichni studenti teď nosí stříbrné dýky tak, abych viděl, že je mají… Trochu hloupé… No a aby mi náhodou někdo nechtěl vbodnout tu dýku do zad, dostal jsem, ještě před prvním nástupem do práce, od Brumbála dárek k nezaplacení…“ rozhrnul si košili pod hábitem.

Bylo vidět, že má pod košilí druhou, udělanou z drátů vyrobených z nerezivějící oceli.

„Tohle se dělá pro mudlovské potápěče,“ vysvětloval Remus. „No a kdybych náhodou metamorfoval do vlkodlačí podoby, no, bylo by to pro mne opravdu HODNĚ bolestivé, jak by mi to bránilo se zvětšit. Tedy to je velmi jemně řečeno…“

*

Během jízdy Bradavickým spěšným vlakem měl Harry neodbytný pocit, že studenti jsou nějak hloupější, než si to pamatoval. Jako kdyby dokázali řešit jen naprosté triviální hlouposti…

Když, stejně jako všichni tři současní učitelé Obrany proti černé magii, procházel vlakem, měl z řečí studentů chvílemi chuť nahlas výt. Snad to bylo znát na výrazu jeho tváře, protože když procházel vlakem podruhé, šířila se okolo něj jakási 'Vlna Ticha' - všichni přestávali v hovoru a jen na něj trochu vyděšeně civěli. Jedna ze studentek, Harry ji odhadoval na prvačku nebo druhačku zůstala stát s pootevřenými ústy v cestě tak, že ji v úzké vlakové chodbičce nemohl obejít.

„Promiňte slečno…" oslovil jí a naznačil, že by potřeboval projít.

Dívka hned nezareagovala, až se zpožděním trochu uhnula, takže okolo ní mohl Harry proklouznout. Díky zdržení měl příležitost si jí prohlédnout. Pozornost upoutal podivný zakulacený kus kovu, který studentce vyčníval z tváře asi půl druhého centimetru od kraje rtu.

„Podivné akné…" ukázal na to Harry. „Jestli je to po nějaké kletbě, zaskočte si s tím za madam Pomfreyovou na ošetřovnu, ta by si s tím měla umět poradit, zvládne leccos…"

S těmi slovy odešel a za zády slyšel rozzuřený šepot:

„Z jaký hrobky ho vyhrabali, že nepozná ani piercing!?!"

Pravda je, že tohle Harry skutečně ještě neviděl a pokud by se někdo dotazoval na jeho názor, asi by si tento zážitek dokázal odpustit i do budoucna…

*

Úvodní ceremonii Harry sledoval z nenápadného místa u stolu učitelů. Nebylo zvlášť překvapivé, že Harryho i lidi, které si pamatoval ‘z minula‘ poslal Moudrý klobouk tam, kam i v ‘jeho‘ minulosti.

Harry z 'této současnosti' jen ale vůbec nerozuměl tomu, co probůh Moudrý klobouk může mínit tím, 'ta šťastnější verze Harryho Pottera'…

S Ronem Weasleyem byl Harry z 'této doby' už celkem dlouho kamarád. Potíž byla naopak s Nevillem Longbottomem, který k Potterům oprávněně nerad chodil. Harry jako asi každé dítě snadno poznal slabšího a využíval nestřežených momentů, aby ho šikanoval. Moc nezabíralo ani to, že se mu to jask otec, tak i ‘strejda Harvey‘ pokoušel vymluvit po dobrém a nakonec i po zlém…

Naštěstí Moudrý klobouk Nevillea přesto do Nebelvíru poslal rovněž.

„Jamesi, Harry má nepříjemný sklon tyranizovat Nevillea Longbottoma,“ upozornil otce Harry. „Budeš s tím muset něco udělat, v nejhorším řemenem nebo školními tresty…“

*

Když bylo po večeři a všichni studenti byli zahnáni do ložnic patřičných kolejí, odvedli Brumbál s McGonagallovou a všemi třemi cyklicky obměňovanými učiteli Obrany proti černé magii Harryho opět do stázové komory. Tam se Harry usadil v křesle a Brumbál začal s obnovou kouzla.

„Tentokrát to uděláme jen na tři roky,“ vysvětloval Brumbál. „Jestli se hodlají Smrtijedi projevit na famfrpálovém mistrovství, mohl by ses nám hodit jako posila…“

Pak obnovil křídové čáry pentagramu, do rohů dal nové svíce a zopakoval celé kouzlo:

„Anal natrach, urth vas bethan, dochieldi enve! Anal…“

Mlha Stvoření vytvořila nový pentagram, chránící Harryho uvnitř před během času…

Zpět na obsah

Kapitola 29: Kapitola 29) První školní trest

Kapitola 29) První školní trest

„Proč nevyvoláte někdy taky Harryho Pottera?!" oslovila Hermiona Grangeová učitele Obrany proti černé magii útočně. „Hlásí se na všechny otázky a ví víc, než ti ostatní. Snad tedy s výjimkou mne," dodala ne docela skromně.

„Protože, slečno Grangeová, jako můj syn musí umět víc, než ostatní a logicky získává méně uznání za své vědomosti, aby nikdo nemohl říct, že mu nadržuji!" odpověděl jí James Potter. „A když už jste tedy přesvědčená o svých mimořádných vědomostech, co nám povíte o bludníčkovi?!“

Hermiona mu odvrčela učebnicově přesnou odpověď.

*

„Taťku prosím tebe zbytečně nedráždi!“ doporučil jí po hodině Harry. „Ještě bude po tobě chtít to samý, co po mně…“

„Pche!“ odfrkla si Hermiona. „To umím!“

V hodinách Lektvarů u Severuse Snapea Harryho učitel naopak vyvolával často a opakovaně, u ‘malého‘ Harryho se ale tak často netrefil do díry ve vědomostech.

Hermiona rychle zjistila, že jí vyhovuje společnost obou přátel, tedy Ronalda Weasleye i Harryho Pottera, než společnost uhihňaných spolužaček, které jí připadaly duševně vadné a kterým jako duševně vadná na oplátku připadala i ona… Protože jako šprtka mezi kluky příliš nezapadala, pomohla si jednoduchým popíchnutím, když viděla, že se Potter chystá něco vyvést Nevillovi Longbottomovi.

„Harry, Neville je z Nebelvíru, jestli sis toho nevšimnul!“ řekla mu. „Je slabší a víš, jak se tvůj taťka kouká na ty, do ubližují slabším… Ale támhle jsem viděla Draco Malfoye s těmi jeho goriláky, a ti jsou přeci ze Zmijozelu!“

Harry s Ronem na sebe mrkli. Hermiona pochopila, že udeřila hřebíček na hlavičku. Jisté surovosti téhle dvojici nevymluví, ale půjde jí řídit a přesměrovat rozumnějším směrem. Navíc dostala vítanou příležitost ukázat těm nafoukancům, že ohnivá kouzla umí trochu lépe, než oni.

Po chvíli tak chodbou běželi tři zmijozelští studenti, kterým hořely kalhoty. Draco Malfoy sice pachatele nezahlédnul, ale odhadnul poměrně správně, kdo za tím vězí…

„Pottere!“ oslovil Harryho o pár hodin později, po večeři v jedné postranní chodbě. „Tvůj strejda dostal mýho tátu do Azkabanu, já tebe dostanu z týhle školy!“ sliboval.

„Ty a čí armáda?!“ zeptal se Harry hraně nevinně.

V té chvíli se k místu dialogu blížila postava Severuse Snapea s rozevlátým černým hábitem.

„Á, pan Potter!“ zatvářil se, jako by polykal švába. „Copak tu děláte?!“

„Přemýšlím, jak by Malfoy vypadal bez nosu!“ odseknul Harry, podrážděný, že byl vyrušen v nejlepším. „Třeba by ho to přesvědčilo, aby ho nestrkal do cizích věcí a aby nechal na pokoji lidi, co si chtějí jít po večeři po svých!“

Hermiona odtáhla alespoň Rona ‘z větru‘, aby si jich Snape nevšimnul. Crabbe a Goyle na scénu jen tupě zírali.

„Pane Crabbe, pane Goyle!“ oslovil je Snape. „Kdybyste nepatřili shodou nešťastných náhod do mé koleje, odebral bych vám body už jen za to, jak se blbě tváříte! Pane Malfoyi, kdybyste jim laskavě vysvětlil a vtloukl do hlavy, že čarodějnictví bez jisté míry inteligence provozovat nelze…“

Naznačil Harrymu, aby šel před ním do sborovny.

*

Ve sborovně jeho otec zvednul nesouhlasně obočí a profesorka McGonagallová se obrátila na Snapea:

„Copak, Severusi?!“

„Přistihnul jsem mladého pana Pottera při tom, když chtěl šikanovat studenta z mé koleje, Draco Malfoye.“

James Potter se podíval na McGonagallovou a pokrčil rameny.

„Je to pravda?“ zeptala se ředitelka nebelvírské koleje.

Harry pokrčil rameny.

„Malfoy měl… hmmm… řeči na mého strýce…“

„Co s ním provedete?!“ zeptal se Snape útočně.

„My?!“ opáčil James. „Severusi, nás by se to týkalo, kdybys chtěl pana Pottera vyhodit ze školy. Protože o tom ale nemluvíš, tak ti jde o odpovídající trest. Chytil jsi ho ty, takže určit trest je taky na tobě…“ ignoroval podrážděně nevěřícný pohled ‘malého‘ Harryho. „Navíc, pokud jsem dobře pochopil, co mi tu povídáš, tak čin nedokonal. Tomu by mělo ale potrestání taky odpovídat.“

Snape úsečně kývnul hlavou.

„Dobře, za neúctu k pedagogovi strhávám Nebelvíru tři body. Za nedokonaný úmysl šikany strhávám další jeden bod. Ke školnímu trestu nastoupí zítra po skončení vyučování před večeří do mého kabinetu,“ s tím za sebou prásknul dveřmi sborovny.

„Potřebujete ještě něco, pane Pottere?!“ zeptala se trochu podrážděně McGonagallová.

„Jak může takhle strhnout body mé koleji?!“ zeptal se stále nevěřícím tónem Harry.

„To je jednoduché, pane Pottere,“ osvětlila mu to ředitelka jeho koleje. „Koleji může odebírat i přidávat body kterýkoli učitel víceméně podle vlastního uvážení… Vy jste se nebránil, takže to bylo přijato jako přiznání viny. Pan Malfoy vás možná vyprovokoval, možná vás opravdu napadnout chtěl, jak se asi chystáte říct. Jenže proti němu nejsou žádné důkazy, žádné svědectví, nic…“ na chvíli se odmlčela. „Vezměte si s sebou pro jistotu pracovní rukavice, profesor Snape zastává názor, že práce, pokud možná co nejtvrdší, lidi polepšuje. No, teď už jděte radši spát!“ pokynem ruky ho propustila a předstírala, že si nevšimla, jak James kývnul na Harryho tázavý pohled…

*

„Hele, tady je konečně někdo inteligentní!“ rozzářila se McGonagallová. „Kdo to… Aha… Susan Bonesová, jistě… Dopsala dvě a půl stránky eseje o proměňování a pak tam vložila větu, co kdysi poznamenal nositel mudlovské Nobelovy ceny za ekonomii*. Nějaký Robert Solow, ten napsal, že ‘rozsah pozornosti lidí, pro něž píšete, je kratší než délka jedné pravdivé věty‘. No ještě musím vymyslet, jak jí tohle v práci okomentovat…“

(*z roku 1987)

Ostatní ve sborovně se povinně ušklíbli, protože každý měl vlastního opravování písemek na starosti až až.

*

„Co ti Snape chtěl?!“ zeptala se Hermiona, když se Harry došoural do společenské místnosti Nebelvíru.

„Mám si u něj zejtra odkroutit školní trest!“ odsekl hořce. „Nějací mí kamarádi mě v tom nechali a rozhodli se radši nepálit si prsty s případným svědectvím…“

„Promiň Harry!“ ozval se Ron. „Snažili jsme se Snapeovi vyhnout…“

„No jo…“ máchnul Harry rukou. „Těžko říct, co bude chtít…“

„Neboj, něco nepříjemného, jak ho už všichni známe…“ ujistil ho Ron.

*

Školní trest u Snapea spočíval v přebírání surovin na další hodinu, zvlášť nahnilých plodů Ďáblova Osidla a čištění lahviček na vzorky. V mezičase se učitel Lektvarů pokoušel z Harryho vytáhnout nějaké informace o ‘strejdovi Harveyovi‘, ale Harry mu nedokázal říct nic nového, co by si už Snape nedokázal zjistit sám.

„Doufám, že to pro vás bude do budoucna poučení!“ prohlásil učitel, když Harryho propouštěl na večeři.

‘Jo, že Ďáblovo Osidlo má zatraceně smrdutá semena!‘ pomyslel si Harry, ale nahlas neřekl nic a šel se pokusit vydrhnout si ten příšerný smrad před večeří z rukou, ale nebyl v tom zrovna dvakrát úspěšný a celá večeře mu tak páchla po nahnilých semenech vraždící rostliny.

„Strašně to smrdí, co to je?!“ zeptal se Ron, když se Harry zřítil na lavici vedle něj.

„Ďáblovo osivo, semena nebo oplodí,“ usoudila Hermiona vědoucně.

Harry jen tiše přikývnul a pustil se s jistým sebezapřením do jídla.

*

První ročník neměl tu dramatičnost, jako v čase ‘staršího‘ Harryho, jen v říjnu náhle přišla zpráva, že na hrad táhne od nádraží spousta fotbalových chuligánů – známých a neblaze proslulých rowdies, ale ochranná kouzla vydržela, takže se zarazili a nedostali se ani na dohled Prasinek.

James Potter využil toho, že jako učitel Obrany proti černé magii mohl přivolat na pomoc několik bystrozorů, kteří přicestovali s pomocí Rozplývavé skříně. James si sice připravil i samopal Sterling a pistoli Browning, které Harry připravil v utajené zásuvce, ale nebylo jich naštěstí zapotřebí, protože celou operaci dokázali zvládnout pomocí magie. Moodyho zarazil způsob, jakým si dal pistoli za opasek kalhot.

„Jamesi, nosit bouchačku takovýmhle způsobem,“ ukázal Pošuk s děsivým úšklebkem. „To je ten nejlepší způsob, jak si ustřelit nádobíčko!“

James Potter se trochu otřásl, ale neřekl raději nic, aby nerozproudil více či spíš o dost méně dobromyslné legrácky na jeho účet…

Jednotlivé chuligány bystrozorové omračovali a podrobovali kontrole paměti, ale nedokázali najít žádnou stopu po tom, kdo mohl navést vlak plný fotbalových výtržníků na utajenou trať k Bradavicím. Jediné, co dokázali najít, byl obraz postavy v bílé kápi Smrtijeda, ale bohužel nic, co by vedlo k identifikaci.

Všichni bystrozorové sice, patrně oprávněně, podezřívali někoho z manžel Malfoyových, ale neměli nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo důkazu natolik, aby jim Starostolec vydal nové povolení k prohlídce Malfoy Manor. Většina měla navíc podezření, že by stejně nic nenašli…

*

Celá banda rowdies ty události nedokázala pochopit a měla strašlivou poopičí kocovinu. Naprosto nikdo z nich nemohl pochopit, jak se mohli octnout na zastávce Berwick-upon-Tweed, v díře uprostřed ničeho u hranic Skotska…

Vyšetřování drážní inspekce mělo sice problém s velkým počtem trochu protichůdných výpovědí, ale spousta lahví od té nejlevnější whisky a ginu, stejně jako vrstva plechovek od piva dávala znát, že se ani žádných výsledků dobrat nemohou. Protože dost vysoká hladina alkoholu v krvi se našla i u strojvůdce, který byl ve své kabině zaklíněný mezi třemi opilými fotbalovými chuligány, usoudila komise, že přepadli strojvůdce a násilím ho donutili pít a vozit je po Británii…

*

Návštěvy trojlístku Harry – Hermiona – Ron u Hagrida nebyly možná tak časté jako v době ‘staršího‘ Harryho, ale to nikdo nemohl vědět. Opeřený Had Xi-Xao se pokoušel s Harrym domluvit hadím jazykem, ale narazil na naprosté nepochopení…

‘Mladší‘ Harry nebyl tak vůdcovským typem, jako ‘starší‘ Harry, proto v trojlístku hlavní roli hrála jako nejchytřejší Hermiona…

*

To, co kdysi zavedl Harvey Potter jako profesor Obrany proti černé magii, se nyní bralo jako obvyklý postup. Tedy, že v prvním pololetí se kouzla probírala hlavně teoreticky a až ve druhém se otvíral Soubojnický klub, ve kterém si mohli alespoň některá kouzla vyzkoušet naživo a naostro…

Harry, vzhledem k času a úsilí, které jeho otec věnoval výcviku syna v sebeobraně, celkem snadno porazil většinu spolužáků z ročníku, včetně Hermiony. Souboj s Dracem Malfoyem byl tvrdý a krátký – Harry ho zasáhnul kouzlem: „Nažer se slimáků!“ V okamžiku, kdy blonďatý student Zmijozelu bojoval o vzduch s měkkýši vylézajícími z hrdla, dorazil ho Harry trochu nefér kouzlem: „Spuccata Tauri!“ které k slimákům přihodilo zprudka letící kravinec. Odzbrojit soupeře takto zneškodněného bylo až trapně snadné a použít: „Expeliarmus!“ možná nebylo úplně nutné.

Když Harryho žádali, aby poraženému soupeři pomohl se očistit, vymluvil se na to, že tenhle typ kouzel neumí…

Když Harry porazil i Hermionu (mnohem gentlemanštěji), nechal ho James Potter od Severuse Snapea vyhlásit vítězem v ročníku. Polohlasem k tomu dodal: „Dobrá práce, pane Pottere!“

Harryho úspěch rozjařil natolik, že se poněkud neprozřetelně rozhodl vyzvat vítěze třetího ročníku Cedrika Diggoryho, který Harryho dráždil svým až neskutečným ‘slušňáctvím‘ a taky tím, jak byl u všech TAK DĚSNĚ oblíbený.

Souboj to byl krátký a Harry se z něj probral na ošetřovně, kde mu James sdělil, že bezhlavý frontální útok na silnějšího soupeře zabírá jen někdy…

*

Druhý ročník byl klidnější, Hary vyfásnul školní trest od Síriuse Blacka za to, že ho před studenty oslovil: „Strejdo Síriusi!“, naštěstí se to obešlo bez srážení bodů. Sírius Black pak taky neměl takové obavy z toho, aby nebyl nařčený z nadržování, takže Harryho vyvolával častěji. Ve třetím ročníku začala problémy dělat osoba, u které by to nikdo nečekal…

*

Hermiona Grangerová by mohla být celkem spokojená. Sice se jí tedy nepodařilo dostat Obraceč času, o který si zažádala vzhledem k osobnímu studijnímu plánu nejprve zažádala. Zástupkyně ředitele, profesorka McGonagallová, s ní ale prošla její plánovaný rozvrh, důkladně a rázně ho proškrtala natolik, že se bez něj obešla a i tak měla některé předměty navíc, aby si mohla zaexcelovat a  vědět, že je chytřejší, než ostatní…

Díky tomu, že se před dvěma roky zastala Harryho Pottera vůči učiteli Obrany proti černé magii, třebas to nebylo ku prospěchu věci, dostala se ‘do party‘ k Harrymu Potterovi a Ronovi Weasleymu. Zjistila, že jí společnost těchhle dvou vykuků přijde příjemnější, než ‘uhihňané šílené slepice‘, tedy spolužačky, které dokázaly jen drbat jen o hloupostech.  Sice se ve druháku do ‘party‘ přidala Ronova sestra Ginny, ale Hermiona v ní našla spřízněnou duši k výměně opravdu správně zlomyslných kouzel a kleteb. Protože bylo dost zřetelné, že Ginny stojí o Harryho Pottera i jinak, usoudila, že její bratr bude po patřičné ‘převýchově‘ vyhovovat rovněž a že by s tím měla začít dřív, než se jí do toho začnou ‘montovat hormony‘…

Starší Weasleyovic bratři Fred a George trávili většinu času vymýšlením vlastních lotrovin, bohužel se o ně nehodlali podělit, ne vždy byli ochotní přistoupit na výměnu stylu ‘kouzlo za kouzlo‘. Ještě starší bratr Percy Hermioně (a nejen jí) připadal jako protivný náfuka, který se vyžívá ve své roli Prefekta, takže ho považovala za legitimní cíl Fredovo a Georgeovo, stejně jako i svých, lumpáren a drobných žertíků.

Nastupovali do třetího ročníku a Moudrý klobouk končil se svým veršovaným týráním uší žáků i pedagogů Bradavic. Harry k údivu spolustolujících nemohl spustit oči z drobné černovlasé obrýlené dívčiny, která stála mezi ‘čekateli‘ na výrok o budoucí koleji.

„Co tě na ní tak fascinuje?!“ zeptala se ho trochu podrážděně Ginny

„To je dcera strejdy Harveye!“ vysvětloval Harry. Něco jako sestřenice…“

Pak dostala Markéta Holoubková na hlavu Moudrý klobouk, který vypadal zamyšleně.

*

-Takže malá Holoubková, nebo malá Potterová!- Moudrý klobouk se ozýval Markétě v hlavě. –Ráda bys všem ukázala, že se všechno dokážeš naučit sama a nepotřebuješ být ani dcera své matky, ani slavného otce… Hmmm… Dobrá, pak tedy – „ZMIJOZEL!“ vykřiknul Moudrý klobouk nahlas a mnohé obličeje se protáhly a to nejen v nebelvírské koleji.

*

„Hermiono, našli jsme něco, s čím si nevíme rady!“ Fred (Nebo George, kdo se v tom má vyznat?!) to přiznával viditelně nerad. „Pojď se na to s námi podívat…“

Hermiona s Harrym a Ronem, občas i s Ginny vyvedla v poslední době mnohem víc malérů, než klasická dvojice vtipálků, ale byli přistiženi mnohem méně často, protože Hermioniny chytré plány fungovaly častěji…

Trojlístek přátel tedy vyrazil za dvojčaty do sklepení. Byla květnová sobota a odkudsi dorazila nečekaná bouře, která znemožnila nácvik famfrpálu, stejně jako návštěvu u Hagrida v hájence. Cesta do Prasinek byla zrušená rozhodnutím ‘shora‘, tedy profesorky McGonagallové.

Harry se dostal na post chytače ve druhém ročníku a Ron byl ve třetím ročníkem náhradním brankářem. Oba se snažili, protože to bylo pro oba jedna z mála možností, ve které mohli vyniknout nad Hermionou. Harry to tedy dokázal ještě v Obraně a v Soubojnickém klubu.

Dorazili k místu v chodbě, zdánlivě nijak zvláštnímu. Byli už dvě patra pod kuchyněmi a spížemi, takže tyhle chodby byly podle všeho využívané jen pramálo…

„Tady něco je!“ ukazoval jí Fred na svém Pobertově plánku.

Hermiona na Plánek pohlédla se směsí pohrdání a chtivosti. Byl to očividně dobře připravený magický artefakt, ale připadalo jí, že se na něm dvojčata stala závislá.

Prošli okolo zdi a na plánku se objevilo cosi nezřetelného, co nešlo přečíst a objevilo se to vždy jen na zlomek okamžiku.

Chvíli ohmatávala jednou rukou zeď a současně přidržovala u svých prstů hůlku. Pravda je, že tenhle postup by víc, než jen trochu riskantní, ale to jí neodradilo…

Hermiona byla typickým příkladem toho, co platí o každém mágovi a čarodějovi. Totiž, že ‘Každý pořádný mág, který stane tváří v tvář dveřím, na nichž budou nápisy jako ‘Tyto dveře neotvírejte! Vážně! Myslíme to naprosto vážně. Žádná legrace! Otevření těchto dveří by mohlo mít za následek konec vesmíru!‘ takové dveře otevře zcela AUTOMATICKY, aby zjistil, proč se kolem hloupých dveří nadělá tolik kraválu. To vypadá, že takové nápisy jsou pouhým plýtváním časem, ale je důležité, že když nakonec předáváte pikslu s tím, co z dotyčného mága zbylo, jeho truchlícím pozůstalým, můžete dodat uklidňující poznámku: „MY jsme ho varovali.“ (Terry Pratchett, Úžasná Zeměplocha – Poslední Kontinent – překlad Jan Kantůrek)

Nakonec našla jedno místo:

„Tady je pečetící kouzlo!“ určila. „Přiložte sem všichni hůlky a připravte se na můj pokyn… ALOHOMORA!“ poslední slovo vyřknuli všichni dohromady.

Přesto, že Hermiona očekávala úspěch, rozplynutí se kamenů do stran a otevření průchodu překvapilo všechny, včetně jí samé.

Průchod vedl do nevelké místnosti, ve které uviděli svítící pentagram, v jehož středu stálo křeslo, ve kterém seděl muž v nenápadném černém hábitu, podobném studentskému…

Zpět na obsah

Kapitola 30: Kapitola 30) Potíže s mládeží

Kapitola 30) Potíže s mládeží

Pomalu a opatrně všichni vstoupili do místnosti. Obhlíželi svítící pentagram, stejně jako jeho křídový protějšek a všechny runy napsané okolo. Hermiona byla z celé pětice jediná, kdo chodil na Studium starých run, takže veškeré pokusy o překlad byly jen na ní…

Harry si důkladně prohlédl tvář na skloněné hlavě sedícího muže.

„To je strejda Harvey!“ došlo mu náhle, když viděl tvář podobnou své a jizvu ve tvaru blesku.

„Že by?!“ Hermiona si postavu pozorně prohlížela. Nemohla jí uniknout nápadná podobnost s Harrym Potterem, ale tu by vzájemný, byť možná i třeba vzdálenější, příbuzenský vztah mohl vysvětlovat. Na druhou stranu by to nevysvětlovalo, CO dělá TADY?! Chvíli zas obcházela pentagram a pokoušela se dobrat smyslu kouzla. Dokázala identifikovat jen některé z run.

„Tohle je runa ‘Léčení‘, tohle je ‘Přetrvání‘, ‘Zpomalení‘, hele to je ‘Čas‘…“ louskala s námahou nápisy okolo křídového pentagramu. Připadala si jako člověk s vytrženou stránkou řeckého slovníku na hřbitově někde v Attice.

„Dimitére Captiva!"

Fred s Georgem zkusili jedno odeklínadlo, ale proud bílého světla je odhodil od pentagramu a jim se po nárazu hlavou do zdi v těch hlavách ‘rozsvítilo‘ přinejmenším natolik, aby to raději už znovu nezkoušeli.

Hermiona také zkusila několik ukončovacích a odemykacích kouzel. Byla dost tvrdohlavá a několik varovných zásahů bílého světla ignorovala. Měla opravdu štěstí, že autorem kouzel vázaných na pentagramu byl profesor Brumbál, který byl laskavý i ke svým odpůrcům a pro ochrany nepoužil nic pro člověka smrtícího…

Když se poněkolikáté zvedla ze země a rozcvičila ochrnutou ruku, řekla si, že na to musí jít jinak. Obhlédla ještě jednou pentagram a pokusila se sledovat linie kouzel. Usoudila, že k otevření bude zapotřebí většího počtu čarodějů. Nevěděla, že se mýlí. Protože měla ‘k dispozici‘ pět lidí, tedy stejně jako vrcholů pentagramu, rozestavila je ke svíčkám u těch vrcholů.

„Neměli bychom ho spíš nechat na pokoji?!“ zeptal se Harry.

„Tohle by mělo jít otevřít a znovu spustit,“ ukázala Hermiona na jednu runu. „Jestli je to opravdu tvůj strejda Harvey, s tím jsem chtěla už dlouho mluvit…“ mávla nad námitkami rukou. „Co když je tu v nějakém zakletí nebo ve vězení…“

To se sice Harrymu jevilo jako krajně nepravděpodobné, jeho strýc vypadal klidně, křeslo bylo očividně pohodlné a dost honosné, nějak mu připadalo, jako by bylo vyrobeno pro profesora Brumbála nebo ještě dřív. Hermionu už ale znal natolik, že věděl, že si některé nápady vymluvit nedá a že jediné, co se dá udělat, je snažit se minimalizovat škody. Obhlédnul si celou kompozici kouzla a musel si popravdě přiznat, že se v něm moc nevyzná…

U jednotlivých svící s podivně nemihotavým světlem byly nápisy v angličtině. Harry si stoupnul u nápisu ‘James‘, protože vcelku logicky usoudil, že by se mohl vztahovat k jeho otci. Hermiona si stoupla k nápisu ‘Minerva‘ a tři bratři Weasleyovi se rozmístili na ostatní místa. Fred s Georgem Ronovi s jistým ironickým úsměvem přenechali místo označené ‘Albus‘.

„Dotkněte se plamene svíčky a vyslovte – Finite Incantatum!“ přikázala Hermiona a počkala, až všichni přiloží své hůlky k vrcholkům znehybnělých plamenů.

„Finite Incantatum!“ zaznělo pětihlasně.

Vzápětí se čtyři lidé rozplácli o stěnu místnosti, kde je ve skoro dvoumetrové výši přidržoval proud bílého světla, vytrysklý z pentagramu. Jediný, kdo zůstal na nohou a na místě byl Harry.

„Ukonči to!“ přikázal pentagramu trochu nelogicky a až trapně jednoduše, jenže bíle zářící pentagram se skutečně ve vzduchu jakoby zakymácel a pak se rozprsknul do několika obláčků mlhy, která se rozplynula. Současně zmizely i proudy bílého světla, které držely u zdi čtyři Harryho přátele. Ti pak z nevelké výšky dopadli na zem.

‘Strejda Harvey‘ se v křesle trochu sesul a zachroptěl. Hermiona se zvedla a začala kontrolovat, jestli ucítí tep na zápěstí. Zjistila, že žije, ale že tep je extrémně pomalý.

„Musíme ho dostat k Lupinovi!“ rozhodla.

„K učiteli Obrany?“ podivil se Fred (nebo George). „Proč?!“

„Proč asi?! Bude potřebovat asi Povzbuzující lektvar a pár dalších věcí, ale nechceme se snad o tomhle bavit se Snapem?!“ osvětlila mu to Hermiona. „Rone, Harry, vy ho budete podpírat, Fred a George se postarají, aby nás nikdo neviděl…“ když rozdělovala úkoly tímhle tónem, někdy ji poslechla i dvojčata. „Lupin nám určitě pomůže.“

„A co budeš dělat ty?!“ zeptal se Ron s trochu zkřiveným obličejem.

„Já vás budu koordinovat…“ odpověděla mu s úsměvem.

Fred s Georgem se ušklíbli, ale rozbalili Pobertův plánek a začali plánovat, kudy půjdou.

„Pojď se na něco podívat!“ vyzval náhle Fred (nebo George) Hermionu.

Hermiona se šla podívat. Dvojčata jí ukázala jejich skupinku na plánku. Dvě tečky měly u sebe stejné pojmenování, totiž Harry Potter. Šlo i o tečku, odpovídající ‘strejdovi Harveyovi‘. Potřásla hlavou, jestli se jí to nezdá.

„Počkejte!“ přikázala Ronovi s Harrym a přistoupila k odekletému muži uprostřed. Zvedla mu hlavu za bradu a pozorně si obhlížela jeho tvář. Snažila se odmyslet si jizvu, rozdíly dané stárnutím a jen pokrčila rameny. Opatrně roztáhla víčka na levém oku ‘strejdy Harveye‘ a prohlížela si kresbu duhovky a pokoušela se jí porovnat s Harryho levým okem. Nakolik to byla schopná posoudit, byly to totožné oči, ale neměla podrobnou mikrofotografii, aby to byl jasný důkaz. Rozhrnula mu tedy hábit a hledala něco, co by podpořilo její nápad. Nejprve našla dva podpažní holstery s velkorážovými pistolemi, jak nakonec celkem i očekávala, pak pouzdro s postříbřenou dýkou. Takovou měl teď snad každý student Bradavic jako neoficiální součást uniformy, i sama Hermiona ji měla připnutou k pásku a zavedl to právě tenhle ‘Harvey‘ Potter. Ona ale hledala něco jiného a nakonec to našla také. ‘Strejda Harvey‘ měl na krku nějaký medailonek, který Hermiona otevřela. V medailonku byl pramínek rezavých vlasů a fotografie rusovlásky, až nápadně podobné Ginny, jenomže ve starším vydání.

„To vypadá skoro strašidelně…“ připustil Harry, když to uviděl.

„Já si myslím, že to jsi ty!“ řekla Hermiona. „Totiž nějaká tvoje kopie, analog nebo něco takového z budoucnosti. Přesnější by bylo říct, z budoucnosti, která se nejspíš nikdy nestane…“

Sundala ‘Harveymu‘ medailonek z krku.

„Tak počkej!“ protestoval Harry.

„Já mu to pak vrátím!“ odbyla ho Hermiona. „Nakonec to stejně není žádný tvůj strýc…“

„Mýlíš se!“ oponoval Harry. „Možná to nebyl můj strýc, ale teď to je MŮJ STREJDA!“ začal vypadat už spíš rozčileně. „Táta říkal, že zachránil naší rodinu…“

„Hmmm… Fajn, já mu vážně nechci jinak ublížit, ale CHCI tomu přijít na kloub!“ Hermiona byla občas silně zatvrzelá.

Namířila na ‘Harveye‘ hůlku: „Enervate!“

„Doveďte ho k Lupinovi, já tam dovedu Ginny.“

‘Harvey‘ Potter mezi dvěma chlapci v jakémsi polospánku mechanicky kráčel podle toho, jak ho navigovali. ‘Starší‘ Harry byl vyveden ze stáze příliš násilným způsobem a ještě pořád nepřišel k sobě…

*

Fred s Georgem sice možná začínali s rošťárnami za Hermioniným kvartetem trochu zaostávat, stále se ještě ale dovedli po Bradavicích pohybovat tak, aby je tu nikdo nechytil. Dovedli tedy celý ‘kvintet‘ (pokud započítáme i ‘strejdu Harveye‘) ke dveřím Lupinova kabinetu.

Fred (nebo George) zaklepal na dveře.

Profesor Lupin otevřel a pak jen vyvalil oči.

„Harr… Totiž Harvey, jak jste ho našli?!“

„Takže o něm víte!“ řekl trochu obviňujícím tónem jeden z dvojčat. „A s tím ‘Harveyem‘ se můžete přestat namáhat, víme všechno!“ zkusil dodat natvrdo.

„Všechno asi jen sotva…“ pousmál se profesor a otevřel dveře kabinetu. „Dejte ho dovnitř, než si ho někdo všimne!“

„Remusi…“ dostal ze sebe ‘starší‘ Harry pološeptem.

„Harvey, pojď si sednout!“ dovedl ho učitel Obrany proti černé magii ke křeslu.

Chvíli se přehraboval ve skříňce, až našel patřičný flakónek a podal ho ‘staršímu‘ Harrymu k napití. Ten se flakónku chopil a na dva loky ho vypil.

„Jak mě jenom mohli dokázat dostat ven?!“ ukázal pak na čtveřici, která ho ke kabinetu doprovodila. Mluvil už silnějším hlasem, ale stále se necítil nejlépe.

„Nevím, Harvey, ale skočím to říct Brumbálovi, ten by na to přijít mohl…“ přislíbil Remus Lupin a odběhl pryč. „Mluvte na něj a udržujte ho v bdělém stavu!“ přikázal čtyřem chlapcům ještě ve dveřích a byl ten tam.

*

„Tak co, jseš Harvey, nebo Harry Potter?“ zeptal se jeden z dvojčat.

‘Starší‘ Harry se usmál.

„V podstatě se dá říct, že obojí…“ začal vysvětlovat. „Jak jste na to vůbec přišli?!“

„To Hermiona…“ přiznal ‘mladší‘ Harry. „Když tě viděla, došlo jí, že podobnost je trochu moc velká na to, abys byl jen můj strejda…“

„Proč ses vlastně vrátil?!“ zeptal se Fred (nebo George).

„Hádej!“ doporučil mu ‘starší‘ Harry.

„Ale jo, to chápem…“ dvojčata se vyjadřovala společně. „Ale proč máš v medailonku na krku fotku naší sestry?!“

„TOHLE opravdu neuhodneš?!“ zeptal se Harry s pohledem, který vyjadřoval pochybnosti o zdravém rozumu a inteligenci dvojčat.

„Vážně?!“ obrátili se na něj Ron i ‘mladší‘ Harry.

‘Starší‘ Harry vážně pokýval hlavou.

To se ozvalo zaklepání na dveře a vzápětí se do místnosti jako velká voda vevalily Hermiona s Ginny v těsném závěsu.

„To je on?!“ ukázala na ‘staršího‘ Harryho sedícího v křesle.

Když Harry přikývnul, podívala se na něj udiveně.

„Tohle nám budeš muset vysvětlit!“ rozhodla rezolutně Hermiona. „Jak ses dostal do naší doby? Obracečem času nebo nějakým zaklínadlem?!“

„Počkat!“ Harry už trochu chytil hlas a rozhodnul se, že se nenechá těmi ‘mladými‘ jen tak setřít jako nápis křídou z tabule. „Budu vám něco vyprávět až teprve po tom, co mi všichni dáte slovo na to, že NIC odsud nebudete nikde vyprávět! Některé nejtajnější věci vám ale nemůžu říct ani tak, protože jsme na mlčení uzavřeli Nezlomnou přísahu…“

Chvíli se na šest mladých trochu výhrůžně díval, než všichni přikývli.

„Slibujeme!“ řekla za všechny Hermiona. „Tak povídej!“

„Ještě, ty a já jsme stejní?!" zeptal se 'mladší' Harry trochu nechápavě. „Markéta je tedy taky moje dcera?!"

„Stejní jsme byli jen do jednoho roku věku, Harry," vysvětloval 'starší analog'. „Nebo ssnad rozumíšš tomu, co sse ti teď pokoušším ssdělit?!" přešel do hadího jazyka a sledoval, jak jeho 'mladší já' potřásá hlavou, že nerozumí. „Je toho na vyprávění až dost i když vynechám to, co musím utajit, takže dobře poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat!…"

Harry jim vyprávěl nejprve školní záležitosti a pak i to, co následovalo po jeho odchodu z Bradavic a během lovu na viteálů, Smrtijedů a samotného Voldemorta. O viteálech sice nemluvil, stejně jako o tom, že Voldemortův přízrak je uvězněný v urně v Tajemné komnatě. I tak měl ale dojem, že na něj tihle 'mládežníci' hledí jako na vypravěče příběhů z období ‘Válek Růží‘*. Přišlo mu legrační, že se svět až natolik změnil těmi třemi stříbrnými projektily velké ráže, které Harry vystřelil oné noci…

(* 1455–1485 – V Anglii Válka Růží – občanská válka mezi dvěma rody pretendentů britského trůnu – Bílá růže byla symbolem Yorků a Rudá růže symbolem Lancasterů, spor vyčerpal zemi natolik, že nakonec na sebe moc strhnul postranní zástupce Lancasterů Jindřich, později korunovaný jako Jindřich VII., který založil novou, tudorovskou dynastii. )

„A proč vlastně nejseš ve své době a se mnou?!“ zeptala se Ginny.

Harry tedy začal vyprávět historii bitvy, ve které ‘Ginny z jeho doby‘ zemřela, aby on mohl přežít a porazit Voldemorta…

*

Na většinu toho, co se stalo těsně před bitvou a během ní Harry vůbec nebyl hrdý a jen jeho svědomí mu bránilo, aby si od nepříjemných vzpomínek nějak odpomohl…

Chytili několik Smrtijedů a s pomocí výhrůžek, Nitrozpytu a občas i mučení od nich zjistili, kde leží jedno z velitelských stanovišť. Na jeho výběru se projevovala Voldemortova namyšlenost. Byla to jedna z malých pevnůstek, Cawfields u Hadriánova valu, u hranic Skotska.

Dali dohromady členy Fénixova Řádu i spojence, kterých bylo nakonec poměrně hodně. Dopravili se na místo, které jim zajatci prozradili.

Když tam začali pátrat, ukázalo se, že to byla naopak z jeho strany návnada, kterou mu spolkli i s navijákem. V jednom z bočních údolí mezi holými kopci se najednou objevila obrovská přesila Smrtijedů připravených k útoku, mezi veliteli byl dokonce sám lord Voldemort. Na obou stranách byli čarodějové dost mocní i poměrně slabí. Mnoho lidí na obou stranách mělo s sebou nejrůznější magické artefakty, hlavně bojového charakteru. Konec konců, Harry měl sám meč Godrika Nebelvíra. Tím, jestli byl skutečně viteálem si nebyl jist prostě proto, že ten den zaniklo (a nejen na bojišti) neskutečné množství magických předmětů.

Bojovníci obou stran s sebou vláčeli tlumoky plné nejrůznějších věcí od naprosté magické veteše po opravdu mocné prastaré památky. Vypadalo to občas spíš, jako by se srazily dvě skupiny cikánských potulných obchodníků… Různá kouzla, rozpoutaná během bitvy, nakonec spustila jakousi ‘řetězovou reakci‘, při které tyto předměty vybuchovaly a často při tom podpálily své okolí. Doupě zčásti vyhořelo po výbuchu kouzelných hodin rodiny Weasleyových. Podobně dopadlo mnoho domácností čarodějů, bez ohledu na to, jestli se jejich majitelé zapojili na straně Fénixovo Řádu, Smrtijedů nebo se vůbec do ničeho nepletli. Meč Godrika Nebelvíra zaniknul dřív, protože ho Harry využíval jako dodatečný magický štít a jednoho obzvláště neopatrného vlkodlaka s ním odeslal na onen svět. Meč se nakonec roztříštil a bylo obtížné rozlišit s tím spojené efekty od projevů zničení nějakého viteálu.

Právě po roztříštění meče Harryho zasáhlo několik kleteb a on upadl na zem. Nebyl sice v bezvědomí, ale paralyzovaný, takže se nedokázal hýbat. Voldemort si toho všimnul a chystal se ho dorazit, ale Ginny se mu postavila do cesty. Černokněžník jí zabil a zachechtal se:

„Tohle fungovat nebude, tu jsem chtěl zabít taky!"

K Harrymu se dostala Hermiona. Ron a Fred byli zabiti, spolu s mnoha dalšími, krátce po přepadu a ona také hledala příležitost pomstít se. Pomohla Harrymu do sedu a společně na Voldemorta zamířili hůlky.

„Avada Kedavra! Sectumsempra!…" vychrlili na černokněžníka všechny kletby, které jen dokázali použít.

Zasažený Voldemort jich část dokázal 'ustát', ale nakonec se jeho tělo pod náporem vražedné magie rozpadlo v prach. Tato kouzla byla patrně tím, co nastartovalo onu řetězovou reakci výbuchů magických artefaktů po Británii. Ne právě málo čarodějů bylo zabito, případně vážně zraněno vzdor tomu, že byli stovky mil od bojiště.

Následky bitvy byly nakonec až nečekaně kruté. Zemřela víc než třetina čarodějně nadaných obyvatel Británie. Pokud by se to ale bralo podle věku, magická bouře vyvraždila většinu starých čarodějů a v bitvách zahynulo víc jak polovina mládeže.

Další bitvu nedaleko od Harryho místa totiž vybojovali čarodějové z Ministerstva kouzel, kteří padli do obdobně připravené pasti. Mezi mnoha padlými ministerskými zaměstnanci byl i Percy Weasley. Ztráty Smrtijedů byly sice ještě nohem větší, ale dosažená vítězství byla ve skutečnosti vítězstvími Pyrrhovými. Vzhledem k tomu, kolik lidí zemřelo, čarodějný svět byl rozvrácen a paralyzován, Ministerstvo se s minimem lidí zmohlo jen na udržení utajení existence čarodějů, ale na nic víc. Stíhání zločinců bylo v rukou různých mstitelů a nebylo moc účinné

Severus Snape a Belatrix Lestrangeová byli bohužel navíc mezi těmi, komu se podařilo uprchnout a zmizet beze stop.

Z přeživších čarodějů byli nejsilnější Minerva McGonagalová, Harry Potter s Hermionou a oba již zmínění uprchlíci. Mnoho skutečně mocných čarodějů mělo také skutečně mocné magické artefakty, které při svém výbuchu napáchaly opravdu velkou škodu…

Čarodějný svět se navíc zachoval k Harrymu a jeho přátelům poměrně nečekaně. Všichni se dostali do jakési klatby, kdy s nimi nikdo nebyl ochoten hovořit a byli ignorováni, nikdo jim nechtěl nic prodat a když kráčeli třeba Příčnou ulicí, lidé přecházeli na druhou stranu, jen aby se s nimi nepotkali. Tohle postihovalo i Hermionu, nově zaměstnanou na zdevastovaném Ministerstvu kouzel.

Pokud Harry nebo někdo z jeho přátel někoho donutili k hovoru, byli překvapeni, jak mnoho lidí by dalo přednost pohodlí kolaborace s Voldemortem před bojem proti němu. I to byl jeden z důvodů, proč Harry americké občanství přijal docela rád…

Příčná ulice tedy nakonec taky 'schytala' své, stejně jako škola v Bradavicích, kde shořelo několik učeben a bezpočet pomůcek. Na chvíli dokonce zkolabovala i ochranná a maskovací kouzla, většinu se ale podařilo obnovit dřív, než mudlové na existenci hradu přišli.

Harry se pokoušel svůj smutek utopit v láhvi, ale nebyl v tom úspěšný. Od smrti ho zachránila Hermiona, ale když přestal se svou sebedestrukcí, byl jako posedlý myšlenkou vrátit se do minulosti a změnit všechno. Nejprve se chtěl vrátit jen do chvíle bitvy, ale nakonec dospěl k tomu, že se musí vrátit do minulosti mnohem dál…

'Mladým' většinu věcí převyprávěl v trochu 'cenzurované' verzi, ale i tak to vypadalo, že tomu nechtějí uvěřit.

*

„Takže slečně Grangerové s přáteli se tě podařilo rozlomit mé kouzlo a odhalit tvou skutečnou identitu, Harry," konstatoval Brumbál, když přišel do kabinetu a slyšel Harryho vyprávění. „Byl jsem se podívat na tu stázovou komoru a asi ji nedokážu dát znovu dohromady…"

Harry jen pokrčil rameny. Když mluvil s Ginny z této doby, zjistil, že je to sice milá dívka, ale že to není ta, do které se zamiloval a kvůli které se rozhodl překopat celou historii. Připadalo mu to jako 'dobrý škleb osudu'… Zajímavé bylo, že ani Brumbál nevypadal rozladěně, že jeho kouzlo už nepůsobí. Harry měl z jeho chování dojem spíš jakési utajené radosti člověka, který dostane příležitost ukázat, že ví víc, než ti ostatní. To pro profesora ale platilo dost často…

„Jestli nebudeš mít na podzim nic lepšího na práci, možná bys mohl zase nastoupit jako učitel Obrany proti černé magii. James se Síriusem a Remusem si potřebují chvíli udělat pauzu od věčného střídání ve snaze nalít něco vědomostí do dutých hlav studentů…" ředitel Bradavic mluvil trochu rozjařeně. Být to někdo jiný, Harry by ho podezříval z nadměrného holdování vínu nebo jinému alkoholickému pití…

„Ale jak se jim to mohlo podařit, pane profesore?!" nechápal Harry.

„Albusi, Harry, říkej mi Albusi!" doporučil Brumbál. „Myslím, že sis to už skutečně už dávno zasloužil, tím, cos udělal. Jak se jim to mohlo podařit… Mohlo tam hrát roli víc věcí, 'mladý' pan Potter je ti dost podobný, takže to kouzlo mohlo brát jako důvod k ukončení, případně máš k němu nějaký čaromocný závazek."

Bradavický ředitel si nechal od mladých celé odekletí vysvětlit, včetně proudů světla, které odrážely všechny kromě 'mladého' Harryho.

„On mi napsal dopis!" doťuklo právě 'mladému' Harrymu a vytáhnul ho z kapsy hábitu.

„Tos ho použil jako ubrousek pod svačinu?!" zeptal se starší Harry, když uviděl, v jakém stavu jeho dopis je.

To se ho ale už zmocnil Brumbál a trochu oddálený od očí do něj mžoural skrz své půlměsíčité brýle.

„Nu ano!" zkonstatoval nakonec. „Ten slib pomoci vzalo kouzlo jako oprávněný magický závazek a proto mladého pana Pottera pustilo a dovolilo mu ho ukončit…"

Chvíli se zamyslel, pak se rozhlédl po shromážděných mladých.

„Kdybyste nás laskavě nechali chvíli o samotě, potřebujeme projednat pár důležitých věcí…" Brumbál všem gestem naznačil, aby odešli. „O ničem, co jste tu viděli nebo slyšeli se samozřejmě nikde nezmiňujte a zvlášť ne tady o 'starším' Harrym Potterovi!" dodal ještě.

„Kdo tohle všechno ještě ví?!“ zeptal se ‘mladší‘ Harry.

„Myslíš, kromě přítomných?!“ odpověděl ‘starší‘. „Tvoji, tedy naši rodiče, manželé Weasleyovi, manželé Longbottomovi, Sírius Black a Alastor Moody.“

„A co říká Moody jako bystrozor na to, jak jsi porušil pravidla?!“ zeptala se znovu útočně Hermiona.

„Ten s chutí využil dodaných informací, aby dostal co nejvíc Smrtijedů do Azkabanu,“ ujistil jí Brumbál. „Pravidla jsou velmi užitečná věc, slečno Grangerová, pomáhají nám většinu času se dobře a poctivě rozhodovat. Někdy je ale nutné je porušit, když nám brání jednat skutečně správně.“

S tím pokynul mladým, aby si šli po svých…

*

Když dospělí v kabinetu osaměli, zajistil ředitel místnost kouzlem proti odposlechu.

„Z toho, co jsi vyprávěl o té bitvě soudím, že předpokládáš, že během ní zaniknul poslední Voldemortův viteál, ale nevíš jistě, co jím bylo…" začal.

Harry přikývnul.

„Špatná zpráva je, že jsem našel sice pár bodů ve své vzpomínce, které Tom Raddle mohl pozměnit, ale nic konkrétního jsem ve skutečnosti nenašel a ani pátrání těch, které jsem pověřil hledáním památek na Rowenu z Havraspáru nebo Godrika Nebelvíra, nic nepřineslo… Pořád jsme ustrnulí na mrtvém bodě a nemůžeme lorda Voldemorta odložit jako ukončeného…"

Na to mohli všichni jen přikývnout.

„Dobře, tak třeba najdeme něco víc později. Zatím je podle mne potřeba, aby Harry zůstal tady ukrytý, aby se o něm pokud možná nikdo další nedozvěděl."

„Ale za deset dní je úplněk, Albusi!" namítnul Remus Lupin.

„Ale do té doby to snad není problém?!" opáčil Brumbál.

S tím se rozloučil a odešel. Harry se podíval na Remuse, který mu ukázal na pohovku.

„Zatím se natáhni támhle, vypadáš, že to potřebuješ!"

Tak uplynuly tři dny, kdy si mohl Harry aspoň trochu odpočinout po přetrženém kouzle. Žádný klid a mír ale netrvá nikdy moc dlouho, tenhle trval sotva dva dny…

*

Ozvalo se bušení na dveře. Když Remus otevřel, dovnitř vpadnul profesor Snape.

'Mladšího' Harryho, který přišel na návštěvu, okázale ignoroval, ale na toho ‘staršího‘ chvíli zíral jako Ivana Trumpová na čínské tržiště, se stejným povýšeným opovržením. Opanoval se ale rychle a nasadil zas svůj nevzrušený výraz.

„Fajn, Harvey!“ protáhnul co nejprotivnějším tónem. „Aspoň tě nebudeme muset hledat!“

„Proč byste mě měli hledat, Severusi?!“ zeptal se Harry se zájmem.

„Tvoje dcera se ztratila!“ vypálil profesor Lektvarů. „Vzhledem k tomu, že je z mé koleje, týká se to mě, vzhledem k tomu, že je to tvá dcera, je to taky tvoje věc… Když už jsi ten bystrozor, možná bys jí mohl ‘vybystrozorovat‘!“

„Máš pravdu, Severusi!“ připustil Harry. „Tak půjdem a ty mi cestou prosím řekni, co víš! Kdo a kde jí viděl naposled, jestli něco nevědí její kamarádky, případně kamarádi, jestli se jí nápadně nezhoršil prospěch…"

„Kamarády ani kamarádky myslím snad ani nemá," pripustil Snape. „Většinou se jí vysmívají, že je nemanželská míšenka… A prospěch se jí v posledních třech týdnech naopak docela zlepšil. To asi moc neodpovídá tomu, co normálně vidíš jako bystrozor, že?!"

„Ani moc ne," připustil Harry. „Jak víš, že je pryč?"

„Nespala v ložnici, kde by měla být a dnes nebyla na žádné hodině…" začal vypočítávat učitel Lektvarů.

„A viděl ji někdo včera?!" zeptal se Harry.

„Viděli jí naposledy včera odpoledne u dívčích záchodků ve druhém patře, pak už ne!" zněla stručná odpověď.

Harrymu v hlavě zaklinklal poplašný zvonek.

„Dík Severusi!" snažil se udržet stejně nevzrušený tón. „Sežeň mi prosím ty studenty, co ji viděli naposled!"

Snape úsečně kývnul hlavou a 'odvlál' pyč.

Když byl spolehlivě z doslechu, Harry se zastavil.

„Asi vím, kde je!" řekl. „Remusi, skoč za Brumbálem, že jsem šel do Tajemné komnaty. Harry, od tebe bych potřeboval, abys sebral Hermionu, Rona, Ginny, Freda a George, případně někoho dalšího, komu budeš důvěřovat a abyste na mě počkali před 'Umývárnou Ufňukané Uršuly'."

Oba s krátkým přikývnutím odběhli a 'starší' Harry se vydal do druhého patra.

*

Proběhnul chodbou a vběhnul do umývárny Ufňukané Uršuly. Ta si zřejmě fňukala někde v kanalizaci, případně okukovala studenty v některé chlapecké umývárně, Harry ji nikde neviděl. Došel k umyvadlu s kohoutkem ‘zdobeným‘ rytinou hádka po straně.

„Otevři sse a otevřený zůsstaň!“ přikázal mu.

Projel skluzavkou v tunelu.

„Lumos!“ rozsvítil svou hůlku.

Navyklým pohybem vytáhnul obě pistole, zkontroloval zásobníky i komory a zajistil kohoutky v natažené poloze, pak je uložil zpět do holsterů. Čistě pro všechny případy…

Prošel okolo baziliškovy svlečené kůže. Měl dojem, že za sebou slyší kroky…

„Nox!“ přikázal své hůlce a přitisknul se v nastalé tmě ke zdi.

Po chvíli zaslechl kroky blíže. Pak uviděl kouli světla vycházejícího z hůlky, která Harrymu nejprve ukázala dlouhý hákovitý nos a posléze celý obličej Severuse Snapea.

„Severusi!“ pozdravil ho Harry a namířil na něj hůlku.

„Pottere!“ zaječel ‘bývalý‘ Smrtijed vztekle. „Kam si myslíš, že jdeš?!“

„Po tom ti nic není!“ konstatoval Harry a zasáhnul učitele Lektvarů nonverbálně provedenou omračovací kletbou: ‘Mdloby na tebe!‘

Chvíli sice zvažoval, jestli ho nemá vzít s sebou, ale nechtěl mu, vzhledem k tomu, co bylo v Tajemné komnatě umístěno, dávat příležitost znovu zradit.

„Lumos!“ rozsvítil si vlastní hůlku a naopak zhasnul tu Snapeovu. Bezvědomého pedagoga přikutálel ke zdi, hůlku mu vrátil do kapsy a kouzlem: „Pouta na tebe!“ ho k té zdi připoutal. Doplnil zastírací kouzlo, aby ho minul případný útok nebo naopak spojenec, který by šel po jeho stopách.

„Nox!“ udělal na chvíli tmu a zaposlouchal se, jestli nezaslechne dalšího vetřelce. Případnou pomoc mohl očekávat později a pro něj možná i pozdě…

V chodbě bylo ticho, takže slyšel jen tep vlastního srdce. Počkal asi pět minut a vyrazil chodbou dál. Konečně došel k vlastním dveřím do Tajemné komnaty, kde na něj oba propletení kamenní hadi ve dveřích, stejně jako už dvakrát předtím, zírali svýma podivně živýma smaragdovýma očima.

„Otevři sse a otevřený zůsstaň!“ přikázal Harry vchodu do Tajemné komnaty zasyčel na dveře, které se otevřely už známým pohybem obou hadů kolem dokola.

Naskytnul se mu pohled na dlouhou síň ‘vyzdobenou‘ spoustou hadích soch a nepříliš lichotivou obří sochou samotného Salazara Zminozela. Pod touhle obří sochou se krčila drobná černovlasá dívka s rozbitými brýlemi na nose. Byla shodou okolností na témže místě, kde kdysi v 'Harryho minulosti' ležela bezvědomá Ginny. Harry podle Markétina postoje usoudil, že není přímo v bezvědomí, spíš ve stavu jakési katatonie, tedy ztuhlá hrůzou. Měla k tomu konec konců opravdu dobrý důvod. Kousek od ní, v cestě Harrymu, aby se k dceři nemohl dostat, se ze země zdvihala oživená mrtvola baziliška. Prázdné očnice zářily nepříjemně povědomou červení a vzdor stopám po tlení se ještě nerozpadla.

„Ššťasstné sshledání!“ řekl ironicky Voldemortův hlas. „Tak sse zass potkáváme, ty Ossino tam, co Sslunce nessvítí…“

Zpět na obsah

Kapitola 31: Kapitola 31) Vládce Tajemné Komnaty

Kapitola 31) Vládce Tajemné Komnaty

Markéta Holoubková už zase utíkala někam pryč. Stávalo se jí to dost často. Nebyla oblíbená, ať už kvůli své matce, svému otci nebo tomu, že vypadala jako malá brejlatá šprtka. Ve zmijozelské společenské místnosti do ní začala jako obvykle rýt ta čůza Pansy Parkinsonová a všechny ty kravky okolo nevěděly nic lepšího, než se přidat se svou troškou do mlýna. Vyběhla z koleje a běžela chodbou, až poloslepá pláčem doběhla do dívčí umývárny ve druhém patře. V umývárce ale už někdo byl a vzlykal, takže Markéta spíš potlačila vlastní pláč a šla se podívat, kdo to tam je.

Ke svému údivu uviděla ducha obrýlené černovlasé dívčiny, který seděl na záchodové nádržce a popotahoval. Chvíli na sebe udiveně brejlily, než se Markéta osmělila:

„Ty seš Uršula?!“

„A co mi chceš?!“ duch byl zřejmě poněkud ‘duševně‘ labilní. Když ale Uršula uviděla, že se to ptá jen malá obrýlená holka, které ještě po tvářích taky tečou slzy, uklidnila se. „Jo, Uršula a ty?!“

„Já jsem Markéta Holoubková,“ přiznala se.

„Proč bulíš?! Dyť ty jsi ještě naživu!“ duch Uršuly to nechápal.

„A ty brečíš proč?!“ oplatila jí to Markéta. „Dyť ty už jsi…“

„Mrtvá!“ dodala za ní Ufňukaná Uršula kvílivě. „To ale neznamená, že mě nic nemůže trápit!“ vykřikla a prolétla skrz Markétu do umyvadla naproti, kde zmizela v kanále a podle svého špatného zvyku odtamtud vyplavila spoustu vody a svinstva.

Markéta chvíli ‘rozdýchávala‘ nepříjemný pocit ledového chladu, jak skrz ní duch prolétl. Pak si uvědomila, že v umývárně by si mohla alespoň opláchnout zaslzené oči. Starobylý kohoutek ale nešel pootočit. Když si sundala brýle a podívala se na něj zblízka, uviděla, že má na boku rytinu malého hádka.

„Tak sse ssakra otevři!“ nadávala kohoutku, takže to, co se stalo jí překvapilo.

Vůbec netušila, že má Hadí jazyk, natož že Tajemná komnata není jen taková legenda a že se otvírá zrovna tudy zrovna Hadím jazykem. Byla dokonalou dcerou své vlezlé a někdy až nadměrně zvědavé matky. Konec konců i její otec byl zvědavý nad obvyklou míru… Proto do otevřeného tunelu vlezla a sklouzla se dolů.

„Auvajs!“ komentovala tvrdý dopad z podivného temného tobogánu.

Zavřela oči a znovu je otevřela. Nebylo vidět žádnou změnu, protože tma se zdála být dokonalá. Jak jen byla ta formulka pro světlo?!

„Lupos! Ne, kruci! Aha, tohle! Lumos!“ rozsvítila si hůlku.

Rozhlédla se, aby zjistila, kde se to vlastně octla. Viděla, že je v kamenné chodbě. Dostat se nahoru bude asi nemožné, aspoň ona neviděla žádné chyty pro ruce a nohy.

Rozhodla se tedy jít chodbou a doufat, že na něco přijde. Chodba byla klikatá a končila u podivného reliéfu dvou propletených hadů se smaragdovýma očima.

„Pojď ssem!“ zaslechla náhle tichý hlas odkudsi.

„Cože, kdo je tu?!“ zeptala se v počínající panice.

„Přítel!“ takové tvrzení dnes málokoho přesvědčí.

„Přítel?!“ zeptala se podezřívavě Markéta. „Vážně?!“

„Určitě…“ hlas začínal být netrpělivý. „Jak to chceš dokázat?“

„Kdyžž mi řeknešš, jak se dosstanu zpátky zz téhle díry…“ dívka byla trochu zmatená, když měla sama přesně zformulovat požadavek.

„Na to se nejdřív mussíšš sskrzz tyhle dveře. Sstačí, kdyžž jim řeknešš, ‘Otevři sse!‘ a otevřou sse. Ažž budešš uvnitř, najdeme něco, jak sse dosstanešš nahoru tou sskluzavkou…“ hlas se zdál mluvit celkem rozumně. „Odssud ti nemohu pomoct…“

„Dobře!“ Markéta si vzala hůlku pevněji do ruky. „Otevři sse!“

Překvapilo ji, jakým způsobem se oba hadi pohybují, aby otevřeli průchod ve zdi.

Za zdí byla dlouhá místnost se spoustou soch hadů a také jednou velikánskou sochou jakéhosi opičáka. Místnost svítila vlastním, trochu nazelenalým světlem. Vzadu mezi sloupy bylo vidět mrtvolu velikého hada, podle knížek, které Markéta přečetla, to odhadla na baziliška…

Obrovitá mrtvola baziliška byla už téměř shnilá. Velké tvrdé šupiny ztratily brčálovou zeleň, kterou nahradila červenohnědá barva. Zápach nebyl zvlášť silný, konec konců tu tělo leželo už skoro třináct let (To Markéta pochopitelně nevěděla.) a ze zetlelých zbytků masa vyčnívala veliká žebra. Na podlaze byla zaschlá a, jak zjistila později, trochu lepkavá skvrna zčernalých tělesných tekutin vyteklých z mrtvoly.

Markétě to velké problémy nedělalo, konec konců, lekce u profesora Snapea byly plné i horších věcí, přinejmenším na dotek a na dočich…

Ten zvláštní tichý hlas vycházel z jednoho místa na stěně.

„Jak sse jmenuješš?“ dotaz byl celkem logicky očekávatelný.

„Markéta, a ty?!“

„Tom. Markéto, nejdřívv k tomu tvému dotazzu. Vidíšš tu mrtvolu?! Z ní vezmešš jedno žžebro. Byl to bazziliššek, zažživa mocný hadí král a jisstá moc je i v čásstech jeho mrtvého těla…“

Dívce nezbývalo mnoho jiných možností. Předpokládala, že o ní nikdo neví a netušila, jestli by ji tady dole někdo dokázal najít včas… Došla tedy k mrtvole obřího hada. Žebra držela až překvapivě dobře, ale jedno nakonec dokázala vyřezat a vyviklat ven.

„Mám ho venku!“ křikla na hlas.

„Výborně Markétko!“ pochválil jí neznámý hlas bez těla. „Kouzzelnou formuli ‘Vingárdium Leviósa!‘ jste se určitě užž učili…“ dívce nepřišla divná změna jazyka hlasu. „Kdyžž tím očaruješš obyčejný předmět, poletí jen dokud ho budešš řídit hůlkou. Kosst z bazzilišška má dosst moci na to, aby letěla i chvíli po tom a dala sse ovládat tvým přáním. Kdyžž si budešš přát, aby letěla nahoru, poletí nahoru, když rovně, tak poletí rovně a tak. Nebude to ssice tak rychlé ani sspolehlivé, jako košště, ale je to tady po ruce a o žádném košštěti tady nevím…“

„A kam tu kosst uložžím, ažž budu nahoře?“ napadlo Markétu. „Něco takového bude vššem připadat divné…“

„Na to je ssnadná pomoc!“ tvrdil hlas. „Přiššla jssi ssem přess dívččí umývárnu, ne?!“

„Ano, ale…“

„Poččkej!“ hlas trochu ztrácel trpělivost. „Položžíšš to vedle roury na záchchodku a začaruješš zasstíracím kouzlem, aby ssi toho nevššimnul nikdo, kdo o tom nebude vědět.“

Chvíli jí vysvětloval, jak udělat zastírací kouzlo, než to pochopila.

„Markétko!“ řekl hlas po chvíli. „Řekni mi prossím něco o ssobě a o šškole. Kdo jí teď řediteluje?“

„Professor Brumbál!“ odpověděla.

„Ten?! Ješště?!“ hlas zněl trochu rozladěně. „A zze které jssi vlasstně koleje?!“

„Zze Zzmijozzelu!“

„Vážžně?!“ hlas zněl potěšeně. „Já jssem taky býval ve Zzmijozzelu… Kdo ho teď vlasstně vede?!“

„Professor Ssnape!“

„Sseeveruss Ssnape… To je zvlášštní… Nevíšš, je Brumbálovi věrný?!“

„Nevím, jak sse to můžžu pozznát…“ přiznala dívka.

„Někdy dosst těžžko!“ připustil hlas. „To mášš vlasstně pravdu…“

„Jak ssess vlasstně dosstal do té zdi?!“ zeptala se Markéta.

„Zzačarovali mne ssem!“

„Nějaký zlý černokněžník?!“ ptala se dívka.

„Prosstě nepřátelé,“ hlas to asi nechtěl moc rozvádět.

„Vyssvobodím tě!“ slibovala.

„Zatím ne, ješště na to nemášš dosst zkuššeností a vědomosstí…“ vysvětloval hlas. „Ale já tě to mohu naučit. Ssice sse nedokážžu dosstat ven, ale mohu ti vššechno vyssvětlit a naučit tě dosst, abyss mě propustila…“ znělo to váhavě. „Teď užž ale běžž. Jen mi sslib, žže zza mnou přijdešš znovu, můžu tě toho opravdu dost naučit…“

Markéta odběhla s očarovanou kostí z baziliška v rukou. Ten hlas se sice vyptával na podivné věci, ale jestli je začarovaný třeba jen dvacet let, bude už trochu mimo…

*

Přízrak lorda Voldemorta se po dlouhé době konečně cítil dobře. Když na něj přišel ten hajzl v širáku, nechápal to. Ještě teď slyšel ten hlas: „HEJ DEMENTE! NEJDU NEVHOD?!“ Pak strašlivý šok z podivného kouzla, které ho zajalo a vzápětí střelba. Stříbrem! Jako by byl jen nějaký špinavý vlkodlak nebo obyčejný upír! A ještě větší šok z toho, že jeho přemožitel mluví Hadím jazykem. Pak navíc ještě pobyt v téhle odporné urně…

Cítil, že nejméně tři z jeho viteálů byly zničeny. Nevěděl to jistě, jeden cítil dost silně krátce po tom, co se octnul v téhle ‘konzervě‘. Odhadoval, že to byl Prsten. Další dva už cítil mnohem slaběji, v podstatě jen kvůli tomu, že ten pocit očekával. Mohl jen hádat, že to byl Sešit a Pohár, ale důkaz chyběl.

Teď přišla tahle Markéta. Během první návštěvy toho moc nezjistil, ale uměl se opatrně a chytře vyptávat, takže po jejích opakovaných návštěvách mu došla nečekaná věc. Ta holka je dcera toho pistolníka, co po něm střílel! Navíc nemanželská dcera! V první chvíli se málem podřekl, ale včas se uklidnil natolik, že se vůči němu nezačala chovat podezíravě. Po rozhovorech usoudil, že nemá zrovna příliš mnoho kamarádek a že její mysl bude ideálně ‘tvárná‘ pro jeho účely.

Už byl rozhodnutý. Ti, kteří ho sem odložili jako vyhořelé palivo do jaderné elektrárny toho ještě zalitují. Tajemná Komnata svého Pána poznala a snažila se mu svou mocí pomoct. Problém byl, že to byla jen slepá magická síla, která si nedokázala poradit s tím, jak ho vytrhnout ze stěny, kam jeho urnu začaroval Brumbál, ani otevřít tu zpropadenou nádobu z olova a stříbra, která mu bránila užít svou magii směrem ven. Komnata svému Pánovi ale dokázala zprostředkovat aspoň nějaké informace ze svého nejbližšího okolí. Ze vzdálenějšího to bylo horší, ale poznal, že někdo otevřel vchod v dívčí umývárně. (Bylo přitom ironií, že zrovna on, dávný vrah té mudlovské studentky, nevěděl, že tahle umývárna je teď proslulá jako Umývárna Ufňukané Uršuly.) Byl připraven, když to děvče dohovořilo s duchem mrtvé dívky a dostalo se dolů, aby mohl svou ‘návštěvnici‘ přivítat.

Začal jí učit. Věděl, že se sám z urny ven nedostane, že na to potřebuje pomoc někoho zvnějšku a protože ho dali sem, pomoc mohl přinést jen někdo s Hadím jazykem. To bylo na tom rozhodnutí, dát ho sem, asi jediné chytré…

Na to, aby ho uvolnila ze stěny ven, potřebovala umět mnohem víc. Málem hlasitě kvílel a klel, když zjistil, že to je obyčejná prvňačka, navíc spíš horší průměr. Ironií osudu se tak stal tím, co mu kdysi Brumbál odepřel, totiž profesorem na Bradavicích. Měl sice jen jednu studentku v individuálním plánu, ale měl s ní poměrně dalekosáhlé plány.

Nejprve jí radil, jak dělat kouzla a lektvary lépe, takže se její studijní výsledky pronikavě zlepšily. Teď po ní chtěl ale, aby slídila po informacích od některých studentů i od profesorů. Ukázalo se, že v ní jsou spící schopnosti její matky, reportérky schopné vyhrabat kdejakou špínu…

Markéta byla a bude velice užitečná, rozhodnul se lord Voldemort. Až ho vysvobodí ven, buď mu poslouží jako hostitel pro duši, nebo mu pomůže jako pobočník, až si bude dávat dohromady nové Smrtijedy. Nadto zafunguje nesporně jako návnada na svého otce. Toho Harveye Pottera chtěl rozhodně propříště odstranit z cesty. Měl až podezřele dobré informace a hatil mu plány víc, než by byl komukoli ochoten tolerovat…

*

„Zajdeme ze strejdou Harveyem?“ zeptal se Harry Ginny a ostatních přátel.

Bylo už po večerce, okolo nikoho neviděl, tak nebyl příliš opatrný. Netušil, že jejich rozhovor vyslechla jeho ‘sestřenice‘ a že je teď sleduje. Zjistila, že zašli do kabinetu Obrany proti černé magii. Zahlédla pootevřenými dveřmi obličej, který znala jen ze starých novinových fotek. Ani jí nepřišlo divné, že ta tvář nevypadá nějak výrazně starší…

*

„Takžže tvůj otec je teď tady v Bradavicích?!“ zeptal se hlas Markéty. „Moc rád bych ssi ss ním trochu poklábossil. Mysslím, že už umíšš dossta na to, abyss mě uvolnila…“

„Snad,“ přikývla Markéta a namířila na zeď hůlku: „Ex Lápidem Dimitére!“

Zablesklo se, nepříliš zřetelně a před zdí stála náhle kovová válcová nádoba. Trochu malá na to, aby se do ní vešel byť i jen domácí skřítek.

„CO jsi zač?!“ vyštěkla překvapeně.

„Otevři tu nádobu a uvidíšš!“ přikázal hlas, který si uvykla poslouchat. „Otevři to!“

Začala couvat, protože se jí to nechtělo líbit.

„OTEVŘI TO!“ hlas už ječel. „OTEVŘI TO! OTEVŘI TO!“

Nakonec nevydržela a rozběhla se k východu. Ten se ale zavřel.

„Jesstli to neotevřešš, nedosstanešš sse ven odssud užž nikdy!“ vyhrožoval hlas, který jí předtím tolik lichotil a povzbuzoval ji.

Změkla v kolenou a dopadla do kleku těsně před olověnou urnu. Ztuhlými prsty, které ji nechtěly poslouchat odšroubovala její víko.

Ven se vyvalil poloprůhledný černý mlžnatý přízrak, který se na ní vrhnul. Z posledních sil drapnula hůlku a máchla s ní:

„Relashio!“

Kouzlo jí vyšlo asi jen proto, že k usazení Voldemortova přízraku byl nutný její dobrovolný souhlas se sdílením tělesné schránky. Ten mu ale Markéta odmítla, takže to ducha odmrštilo. Přízrak se chvíli míhal Tajemnou Komnatou, než prázdnou očnicí zalétl do lebky mrtvého baziliška. Markétě teprve teď aspoň zčásti došlo, KOHO nebo spíš CO že to vypustila na svobodu…

Chvíli se vevnitř usazovat, než se hlava s krkem baziliškovy mrtvoly zvedla a z prázdných očnic začala vycházet krvavě červená záře.

„Hlupačko, mohla jssi sse mnou ssdílet mou moc!“ zasyčel na vyděšenou dívku.

Když viděl, že to nemá efekt, protože Markéta byla děsem ztuhlá v napolo bezvědomém stavu, začal rozhýbávat osídlené hadí tělo…

*

Vchod se otevřel až po nějaké době, jakou Markéta nedokázala určit, protože nazelenalé světlo Tajemné Komnaty bylo neměnné. Ve vchodu se objevil její otec.

„Ššťasstné sshledání!“ přivítal ho ironicky lord Voldemort. „Tak sse zass potkáváme, ty Ossino tam, co Sslunce nessvítí…“

Harvey Potter se nezdržoval s konverzací. Namířil na nemrtvého baziliška hůlku:

„Avada Kedavra!“

*

Harry vyslovil Kletbu Smrti skoro bez přemýšlení, zato s velkým přáním úspěchu. Jeho hůlku s čenichem obrovské hadí hlavy spojilo vlákno zeleného světla.

„To nebylo moc zzdvořilé!“ poznamenal k tomu Voldemort. „Ale ssilné, to mussím uznat! Možná bych ss tím měl trochu potížže i já ssám… Ale těžžko zzabiješš něco, co je užž mrtvé…“

S tím vyrazila obrovská mrtvola proti Harrymu. Dveře za ním se navzdory jeho příkazu zavřely. No ano, Tajemná Komnata poslouchá Zmijozelova dědice…

Harry uskočil před velikou hadí hlavou a zkusil pro změnu:

„Sectumsempra!“

Snapeova kletba se bez účinku odrazila od tlustých šupin baziliščí kůže. Obrovský nemrtvý had se zastavil opodál.

„Vzzdej sse a já ji nechám odejít!“ tvrdil.

„Táhni v prdel!“ doporučil mu Harry.

Sáhnul do vnitřní kapsy hábitu a vytáhnul Voldemortovu hůlku. Rozlámal ji na kusy (i když se tomu bránila) a zapálil kouzlem. Hůlka s nápadným plamenným zášlehem zmizela.

„Jak patetické…“ tvrdil Hadím jazykem černokněžník. „A jak zbyteččné… Ažž tě zzabiju, ussadím sse ve tvém těle a kdyžž mi nebude tvoje hůlka ssedět, koupím ssi u Olivandera novou na tvoje jméno. Tak mi to tělo moc neponičč!“

„Incendio!“ zkusil Harry baziliškovo nemrtvé tělo zapálit, ale kouzlo nezabralo.

„Accio plamenomet!“ vyzkoušel ještě Harry.

V úspěch ani nedoufal, když zbraň byla zamčená v utajené zásuvce v kabinetu Obrany proti černé magii. Když viděl, že kouzla neúčinkují, založil hůlku do kapsy a vytasil obě pistole. Vystřílel zásobníky obou do baziliškovy hlavy, jen jednu střelu vypálil tam, kde by mělo být už jednou proříznuté srdce. Vzhledem k drilu, který mu do hlavy i těla vtloukl seržant Kowalski, vyhodil prázdné zásobníky a nahradil je plnými, pak vrátil závěry obou pistolí do přední polohy. Prázdné zásobníky dal prozatím do kapsy. Vzhledem k neúčinnosti zajistil a uložil i obě pistole do holsterů…

„Dosst ssluššné!“ tvrdil s posměchem Voldemort. „Tři kulky proššly dokonce oččnicí! Být ten bazziliššek žživý, umřel by na to…“

S tím se obrovský had zase rozjel proti Harrymu. Voldemort sice zatím nedokázal otevřít hadí čelisti, ale i tak mohl použít těžkou hadí hlavu jako kladivo. Zjistil to, co už dávno ví mnoho patologů, ať už humánních, nebo veterinárních. Totiž, že při úmrtí v křečích zachvacuje Rigor Mortis nejprve svaly čelistí a taky v nich nejpozději povoluje, někdy vůbec nepovolí…

„Jaký je to pocit vědět, že ve tvém těle bude žžít duch největššího ččaroděje?!“ zeptal se Harryho posměšně.

„Ty ssess mussel possrat!“ zachechtal se Harry trochu nepřirozeně. „Assi ti to, jak jssem zz tvého mozzzku udělal absstraktní kressbu na sstěně Potterovic domu, pošškodilo sschopnosst myššlení. Kdybyss měl asspoň koussek mozzku na myššlení, věděl byss, žže největšší ččaroděj je ssamozzřejmě Brumbál, blbeččku!“

„Ano?!“ Voldmeort se trochu překvapeně zarazil. „A co ten největšší ččaroděj udělal pro ssvého ššampiona?! Co ti posslal na pomoc?!“

Jako by to bylo heslo, odněkud shora se ozval Fénixův křik a vzápětí se objevil sám Fawkes s Moudrým kloboukem v pařátech.

Harry po Moudrém klobouku chňapnul a dal si ho na hlavu.

-Tak co, teď mi ten meč dát můžeš?!- zeptal se v myšlenkách Moudrého kloubouku.

-Teď už ano!- potvrdil Moudrý klobouk.

Harry pocítil takový úder jílcem meče do hlavy, že mu zcvakly zuby, zazvonilo v uších a před očima uviděl několik hvězdiček. Současně poklesnul v kolenou a tak baziliškova hlava prosvištěla neškodně nad ním. Harry rychle vytáhnul meč a postavil se do střehu. Voldemortovým duchem ovládaný bazilišek se vracel, když Voldemort konečně postřehnul, CO že to Harry drží v ruce a začal se snažit mrtvolu zbrzdit. Těžké mrtvé tělo ale mělo svou setrvačnost, takže hlava narazila na meč, který se zarazil do mozkovny a zlomil se přitom.

Zlomený meč se spojil s náhle uvolněným Voldemortovým přízrakem v síti zeleně zářících paprsků. V podlaze kousek od znehybnělé baziliškovy mrtvoly se objevil rudě zářící kruh, ve kterém se začal tavit i kámen a nakonec ze vzniklé díry začaly šlehat podivné plameny. Ty utvořily jakýsi pomalý vzdušně ohnivý vír, který zachytil Voldemortův přízrak a začal ho přitahovat k otvoru.

Harry usoudil, že teď je ta správná chvíle dívat se na tohle všechno z větší vzdálenosti a doběhnul ke své dceři.

„Půjdem, Markétko!“ oslovil dívku. „Reparo!“ opravil také její brýle.

Když viděl, že zírá nereagujícíma očima a její ruka je úplně ztuhlá, usoudil, že musí zkusit klasický mudlovský recept na hysterii. Vrazil děvčeti z každé strany facku. Markéta náhle začala plakat a chytila se ho trochu nečekaně kolem krku. Zvedl ji tedy do náruče a pospíchal k východu.

„Otevři sse!“ přikázal východu.

Vzápětí mu Markétu málem vyrazili z rukou, jak do Tajemné Komnaty vpadli. První byl Remus Lupin, za ním Brumbál a Severus Snape, kterého zjevně našli a probudili. O dva kroky za profesory pádili tři sourozenci Weasleyovi a ‘mladší‘ Harry s Hermionou. Voldmeortův zánik tak měl dost slušné obecenstvo, které mohlo posloužit jako svědkové.

„Co to má být?!“ („What a fuck is it?!“ orig.) vzal na sebe úlohu tazatele Snape a ukázal na Voldemortův přízrak marně bojující s ohnivým vírem.

„To se jen lord Voldemort zdráhá nasednout na Zrychlený vlak do Pekel!“ konstatoval Harry. „Občas sice odjíždí pozdě, ale snad nikdy nedojede špatně…“

„Takže vy jste ho tu celou tu dobu měli…“ dostal ze sebe Snape.

„A neřekli jsme ti o něm, abychom ti zabránili nás eventuálně zradit!“ dopověděl Harry.

Snape se na Harryho podíval s jistou nechutí.

V té chvíli zelenavé záblesky ustaly a ohnivý vír zbytek Voldemortova přízraku vtáhnul do díry, která se vzápětí zaplnila roztaveným kamenem. Ten po chvíli přestal žhnout a jediné, co prozrazovalo, že se jim to jen nezdálo bylo podivné kamenné kolo v podlaze a těžký zápach spálené síry a rohoviny.

„Profesorka McGonagallová čeká nahoře, jak jsme dopadli,“ zkonstatoval profesor Brumbál. „Donutil jsem jí, aby tam zůstala a v případě neúspěchu řídila evakuaci školy. Snad mi to tak za deset dvacet let odpustí, že toho nebyla svědkyní sama…“

*

Nahoře je čekal menší dav, naladěný ne zcela přátelsky.

„Můžete se zas rozejít po svých, škola stojí a snad ještě nějakou dobu stát bude!“ rozháněl je Brumbál. „Nebezpečí je zažehnáno!“

Milicent Bullstrodeová byla v davu čekajících a protlačila se k Markétě v Harryho náručí.

„Ty musíš mít vždycky něco extra, co brejlovče!“ obvinila mladší dívku.

Harry pocítil, jak se Markétino tělo v jeho rukou zavlnilo a náhle místo dívky držel v rukou skutečného ‘brejlovce‘, Kobru indickou (Naja naja). Kobra vztyčila krk, zatímco zbytkem těla se omotala okolo Harryho, aby získala stabilitu. Roztáhla krk do pověstné kápě a párkrát naznačila výpad ve směru k Bullstrodeové.

„Ty krávo nebeská!“ zařval Harry. „Tys jí vnukla vzor zvěromágské podoby!“

Profesorka McGonagallová se prodrala davem k Harrymu.

„Půjdeme na ošetřovnu, Harveyi,“ oslovila Harryho klidně. „S madam Pomfreyovou ji dáme do pořádku, neboj…“

*

Na ošetřovnu za nimi vzápětí jako velká voda vpadla Markétina matka, Rita Holoubková.

„Kde je moje dcera?!“ ječela.

„Támhle!“ ukázal Harry na kobru ležící na lůžku.

Profesorka McGonagallová používala hůlku místo háčku na odchyt jedovatých hadů.

„Už to budu mít, už to budu mít…“ mumlala a napínala své schopnosti učitelky Proměňování.

Konečně na lůžku ležela jen zbledlá černovlasá dívenka. Holoubková se k ní hned vrhla.

„Mami, já jsem… pustila… Voldemorta na svobodu…“ dostávala ze sebe.

„Cože!“ zavřískla novinářka. „Vy jste tu měli Vy-Víte-Koho?!“

„Strč si hůlku, Ty-Víš-Kam!“ doporučil jí Harry. „To byla utajená informace, aby ho jeho Smrtijedi nechtěli pustit. Bohužel naše dcera zdědila mé schopnosti Hadího jazyka a díky zdědění tvé schopnosti zvěromága se teď může proměňovat v kobru. Asi by bylo rozumné, kdybys zašla na Starostolec a navrhla, že se na její výchově budu občas taky podílet!“

Rita Holoubková na Harryho jen nevěřícně hleděla…

Profesorka McGonagallová si ho odtáhla stranou a máchla hůlkou, aby zajistila rozhovor proti odposlouchávání.

„Trochu mi dělá starost, Harveyi, že k první proměně došlo tak brzy a neřízeně. To je trochu dost neobvyklé… Navíc ten tvůj syn má schopnost přeměňovat se do podoby chřestýše. Já vím, že ti dva manželství uzavřít nemohou, ale jejich děti by ho uzavřít mohly a mohla by tak vzniknout úplně nová čarodějská rasa…“

„Doufám Minervo,“ ozval se Brumbál, který se nepozorovaně připojil k celému kolotoči dění. „Doufám, že nenavrhuješ, aby se Harveyovo děti vzdaly práva mít vlastní potomky jen kvůli tomu, že by ti potomci mohli mít nějaké nečekané vlastnosti. To bych od tebe nečekal, takovou zaslepenost a zarputilost…“

„Ale to ne, Albusi, jen říkám, že musíme být opatrní…“ mírnila vše McGonagallová.

„Ale Minervo, to přece při čarování platí vždycky!“ odpověděl s úsměvem profesor Brumbál.

Zpět na obsah

Kapitola 32: Kapitola 32) Doma?!

Kapitola 32) Doma?!

‘Starší‘ Harry se díval střídavě na hvězdnou oblohu a na hodinky. Za chvíli bude půlnoc. Jemu bude no, řekněme třiadvacet, jeho ‘mladšímu já‘ čtrnáct. Dům v Godrikově dole byl poněkud přeplněný. Proto když chtěl trochu klidu o samotě, musel vyjít do zahrady.

*

Spadly na něj ‘rodičovské starosti‘ a to v plném rozsahu.

Doletěl do Bostonu a zašel na Boston College, aby se poptal na synovy výsledky. Na studijním mu nevrlá babice sdělila, že když není oficiálním příbuzným Jamese Pouštního Chřestýše, nemá nárok se ptát, a to bez ohledu na to, že školné se platí z jeho peněz… Naštěstí profesor Dascalescu si ho i za tu krátkou dobu pobytu stačil oblíbit a něco mu sdělil:

„Mohl by být mezi nejlepšími studenty ročníku, měl by na to… Jenže po svém otčímovi má jistou pozici kmenového šamana. Nikdo jiný z kandidátů tam už teď nebude lepší, ověřoval jsem si to. Takže ho nic nenutí. Učí se skoro jen bojová kouzla, to ostatní jen tolik, aby prolezl… Jestli mu dokážete domluvit, zkuste to!“

Seržant Joe Kowalski byl z Harryho příchodu nadšen a slíbil mu sehnat dvě stovky nábojů se stříbrnou střelou, když je bude potřebovat. Kromě peněz ale ještě chtěl, aby se s ním mohl pochlubit frekventantům svých bystrozorských kurzů.

Zajel ještě do Arizony, kde ho Čistá Voda s Mručícím Medvědem požádali, aby vzal chlapce do Anglie na famfrpálové mistrovství. Cestou měl se synem zajímavý rozhovor:

„Jak ti mám vlastně říkat – Tati, otče, Harvey… nebo Harry?!“ zeptal se mladý poloviční indián trochu poťouchle.

„Čistá Voda ti řekla všechno?“

„Nevím jestli všechno, ale to, že jsi přišel z budoucnosti změnit minulost a že jsi tedy tady dvakrát. Pak taky, že mám zatím jednu nevlastní sestru…“

„No víš docela dost a moc to prosím neroztrubuj!“

Hovory během nákupů na Deep Way v New Yorku mají jedinou výhodu, nikdo se moc nepozastavuje nad tím, že si hovořící vyčarují ochranu proti odposlouchávání…

Sotva se mladý James stačil v domě ‘otrkat‘, objevila se u domu Rita Holoubková s Markétou a velkým kufrem.

„Můžeš jí na chvíli pohlídat, jedem dělat rozhovor s australským ministrem kouzel?!“

Obě děti zjistily, že ovládají společný Hadí jazyk, kterému dokáže porozumět jen jejich otec, a ten při vší snaze nedokáže být všudypřítomný. Obě děti ho pak s chutí používaly jako kryptolalii* a ‘starší‘ Harry se někdy domem musel plížit v neviditelném plášti, aby odposlouchal případné přípravy kulišáren, které chystaly. V každé místnosti se objevily tyče s kleštinami, které používají herpetologové na odchyt jedovatých hadů. Tak čistě pro každý případ…

(* kryptolalie je označení pro ‘tajnou‘ řeč dvojčat, která se často rozvine u dvojčat, zvláště jednovaječných. Většinou zmizí během prvních čtyř roků života, jen vzácně se udrží déle, než do puberty. Poznámka autora – překvapuje mne, že tohohle fenoménu Rowlingová nijak nevyužila u dvojčat Freda a George Weasleyových při jejich smyslu pro drsný humor a kanadské žertíky…)

*

Panu Weasleyovi se sice dík známostem na Ministerstvu Kouzel podařilo získat lístky a v lóži se mohou uskrovnit, aby se tam všechna ta děcka vešla. On sám ale musel přijmout jinou nabídku. Požádal ho o to Rufus Brousek a dost dobře nemohl odmítnout. Měl se připojit k ostatním bystrozorům a měl patřit k té ‘viditelné linii obrany‘. Tedy měl se promenovat mezi diváky s pistolemi tak dobře viditelnými, aby každého Smrtijeda přešla chuť vyvolávat jakékoli potíže. James měl stejným způsobem všude chodit dokonce se samopalem. Že by to slušní lidé mohli brát jako obtěžování nechtěl velitel bystozorů slyšet.

Konec konců, už sám konec roku byl ‘zábavný‘…

*

Krátce po ukončení přeměny dcery Markéty v kobru si Harry tak trochu vyvzdoroval soukromý rozhovor s profesorem Brumbálem.

„Nevíte, jak je možné, že moje děti mají schopnost Hadího jazyka, byť nikdo ze zbytku rodiny to nemá a asi nikdy neměl?“

„Podle toho, cos mi říkal, Harry, tak do tebe Voldemort vložil něco ze sebe. To něco se teď asi chová trochu jako virus. Ty se mohou někdy přenášet i z infikovaných rodičů na děti. Přenáší se tak třeba HIV…“

„Chcete říct, Albusi, že je to něco jako AIDS?!“ Harry byl lehce vykolejený.

„To ne, Harry, ale nevíme vůbec, kde Salazar Zmijozel ke své vloze pro Hadí jazyk přišel a jak to, že se během staletí neztratila jako tak mnoho jiných zvláštních vloh. Je možné, že se opravdu přenáší jako nějaký virus. Podle všeho není žádný jiný účinek, než ta schopnost mluvit s hady… Nebo snad na sobě pozoruješ nějaké výrazné chutě někomu ublížit?“ řekl Brumbál trochu poťouchle.

„Od té doby, co šel Voldemort ke všem čertům už ani moc ne…“ připustil Harry. „Možná nechám žít i Severuse Snapea.“

O měsíc a kousek později končil ročník. Harry do té doby za Remuse zaskakoval místo Snapea během ‘volání úplňku‘. Nemusel se tím pádem narychlo stěhovat a pomáhal vyjídat snad bezednou kuchyni Bradavic. Zdaleka ne všichni studenti s tím byli srozuměni a spokojeni.

„Já myslel, že když jsme stejní…“ začal ‘mladší‘ Harry.

„…tak že ti budu nadržovat. Tak na to zapomeň!“ doporučil mu ‘starší‘. „Nebo ti snad James nadržoval, když tu učil?!“

„No to né ale…“ zkoušel to ‘mladší‘ Harry.

„Žádné ale!“ štěkl ‘starší‘. „Já v tvém věku už uměl vytvořit fyzického patrona. Takže se koukej snažit a máknout!“

*

„Než se všichni rozprchnete zase na prázdniny a vyvětráte si z hlavy všechny pracně nacpané vědomosti, rád bych vám něco oznámil,“ začal svůj obvyklý závěrečný projev Brumbál. „Pan profesor Harvey Potter se po létech rozhodl, že prvního září znovu nastoupí na svůj post učitele Obrany proti černé magii.“

Reakce studentů byla dost bouřlivá a zvláště u zmijozelských spíš zamítavá. Ozývaly se od nich výkřiky nevole i ‘ty vole!‘. Zbytek studentů to vzal spíš s klidem a zvědavostí, pár jich přeci jen něco o Harveyově působení četlo a něco už věděli i z Harryho suplování…

*

Krátce po Markétě Holoubkové dorazili i hosté na oslavu Harryho narozenin. Nikdo moc neřešil, jestli budou oslavovat narozeniny ‘mladšího‘ nebo ‘staršího‘ Harryho. Díky Ronovi a Ginny Weasleyovým a Hermioně už v domě občas skoro nebylo k hnutí a to i navzdory čarodějným úpravám některých místností, které byly uvnitř větší než venku.

Sírius Black kromě rodiny přivezl i spoustu vysvětlení, proč se mu nepodařilo za celých dvanáct let splnit úkol, kterým ho Harry pověřil, totiž oženit Severuse Snapea. Teď po Voldemortově definitivním odchodu se to nejevilo jako tak nezbytné…

*

„A kolikáté narozeniny to vlastně slavíš?!“ ptala se Hermiona ‘staršího‘ Harryho trochu útočně. „Nejsi náhodou pro Ginny trochu starý?!“

„No záleží na tom, jak to bereš…“ začal ‘starší‘ Harry opatrně. „Pokud se ptáš na věk podle mých původních britských dokladů, je to čtrnáct. To je očividný nesmysl.“

Na to Hermiona přikývla.

„Pokud se ptáš na věk podle amerických dokladů, tak dvaatřicet. To taky úplně nesedí. Pokud to chceš jako…“

„Stupeň biologického opotřebení!“ štěkla Hermiona.

„Tak asi dvaadvacet…“ odtušil Harry.

„I to je až dost, Ginny je přeci teprve třináct!“ odpálila Hermiona. „Navíc máš dvě nemanželské děti, dokonce jsou teď tady…“

„Jednak jí tady ‘starší‘ Harry myslím nenadbíhá, jednak ti do toho za pár let nebude vůbec nic!“ usadil jí jeho otec. „A co se mých vnoučat týká, jsem rád, že je aspoň na chvilku uvidíme.“

Teprve po téhle břitké odpovědi Jamese Pottera dala na chvilku pokoj a on se mohl věnovat klidnému lenošení přerušovanému jen kvůli řešení problémů s jeho dvěma potomky…

*

Harry tedy vyšel do zahrady a chvíli si tam sám pro sebe bloumal.

„Tak co pane profesore!“ ozval se za ním náhle nečekaný hlas. „Už máte domluvenou partnerku na vánoční ples?!“

Ucítil slabou květinovou vůni a trochu v šoku se otočil.

Zpět na obsah

Kapitola 33: Kapitola 33) Brumbálův nečekaný dárek k narozeninám

Kapitola 33) Brumbálův nečekaný dárek k narozeninám

Před sebou uviděl Ginny Weasleyovou, takovou, jakou si ji pamatoval z období krátce před osudnou bitvou. Překvapeně zamrkal a měl podezření, jestli necítí zrádné vlhko v očích…

„Zavři pusu Harry, nalítaj ti tam mouchy!“ zaslechl Rona zpovzdálí.

Potřásl nechápavě hlavou.

„Vy jste… vážně…“

„Jo, tady!“ přisvědčila Ginny.

„Víš Harry, ty jsi sice šel zachránit kouzelnický svět, ale na jedno jsi zapomněl, totiž zachránit taky nás a svoje vlastní štěstí…“ Hermiona vyšla zpoza rohu domu a přidala se k nim.

Za ní vyšel Ron a Harry na něj vytřeštil oči. Ron byl v zelené košili s krátkými rukávy a šortkách stejné barvy. Nejbizardnější byl ale široký beztvarý klobouk, který měl na krempě kolem dokola našité provázky s korkovými zátkami. Když viděl, jak na něj Harry nevěřícně zírá, zazubil se.

„To čubrníš! Jen klídek, sme taká trojka betálnejch bušmenů…“

„Rone!“ otočila se k němu Hermiona a tvářila se varovně. „CO jsem ti říkala o tomhle šaškovským oblečení a legrační mluvě?!“

„Že mě začaruješ do něčeho ošklivého…“ Ron se na pohled trochu scvrknul.

Hermiona v jeho směru ledabyle máchla hůlkou. Naštěstí jediná změna se týkala toho, že Rona převlékla, takže měl na sobě odrbané džíny a tričko, stejně jako ostatní přítomní.

„Nejlíp ti to asi vysvětlí Hermiona,“ připustila Ginny trochu nerada. „Nejsem si jistá, jestli jsem všechno úplně pochopila a u svého drahého bratříčka si jsem naopak jistá, že to nepochopil…“

Ron naznačil ránu pěstí zespodu do brady, ale krátký Hermionin pohled ho zchladil.

„Dobře,“ přisvědčila Hermiona. „Bude to složitější. Ten Obraceč času jsi totiž nedostal ode mne, ale od mé no… nejlepší slovo je asi starší analog i když to zní strašně…“

*

Hermiona sledovala Harryho, jak vyběhnul z hospody ven. Zašla do průjezdu, ale ne, aby se Přemístila jako obvykle. Přehodila přes sebe neviditelný plášť, který se jí podařilo ‘stopit‘ na Ministerstvu a začala Harryho sledovat. Nebylo to až tak těžké, za léta už jeho zvyky celkem znala…

Bylo to asi půl roku po bitvě, kdy se k němu nastěhovala, aby se pokusili si navzájem nahradit ztracené protějšky. Zdálo se to fungovat, ale jen po prvních pár týdnů. Pak ale jednak zjistili, Harry stále myslí víc na Ginny, než na Hermionu a snaží se je v mysli srovnat, stejně tak Hermiona myslela víc na Rona a snažila se ho porovnat s Harrym. Pro živého je velmi těžké soupeřit s obrazem mrtvého druha, takže se v tichosti a skoro bez výčitek zas rozešli. Harry se sice už nepokoušel utopit žal v alkoholu, ale upnul se na myšlenku radikální změny historie natolik, že se jednalo skoro o obsedantní psychotický stav…

Krytá neviditelným pláštěm vyslechla rozhovor s Mundungusem Fletcherem a viděla i, že jde do Gringottovy banky.

Zašla tedy za Billem sama.

„Tak do které doby chce jít?!“ zeptala se přímo.

Chvíli nechtěl odpovídat, ale na námitku, že ONA mu tam přece dokáže pomoct nejlépe nakonec připustil, že si Harry nechal vyměnit dost peněz, aby žádné nebyly novější, než z dvaaosmdesátého, kdy byli zavražděni jeho rodiče.

„Tak dík, tohle mi prosím vyměň taky!“ podala Billovi měšec.

„Harry má víc… Budeš potřebovat…“ Bill se pořád pokoušel vnutit, aby ho vzala s sebou.

„Budu žít skromně!“ ujistila ho. „Nepotřebuju tolik!“

Něco nikomu neprozradila. Už před nějakým časem se jí podařilo vypátrat, kde bydlí Severus Snape a že bydlí s Belatrix Lestrangeovou. Při práci na Ministerstvu jí nedalo velkou námahu zařídit, aby v dotyčné oblasti nikdo žádná kouzla nezaznamenal. Vyčíhala si chvilku a zrovna včera se jí podařilo Lestrangeovou zasáhnout kletbou ‘Avada Kedavra!‘, když otevřela dveře, aby vyšla ven. Snape zaslechl jen pád těla na zem a přispěchal jen pro to, aby ho Hermiona zabila také. Obě mrtvoly redukční kletbou změnila na pouhé kosti, které rozdrtila a spláchla do záchodu. Matně zauvažovala, jestli si náhodou sama nevypěstovala nějakou psychickou vadu po ztrátě milovaného partnera, když se spoluviníky jeho vrahů jedná s tak chladnou bezcitností. Odstranila ještě z domu všechny stopy po obou uprchlících a pak dům začarovala Chátrací kletbou, takže za den bude vypadat, jako by byl padesát let neobývaný…

Měla už připravený falešný americký pas na jméno Sofie Lagrangeová. Jméno si zvolila na počest slavného francouzského matematika Josepha-Louise Lagrangea (1736-1813). Protože na rozdíl od Harryho věděla, že obraceč času nedovoluje urychlit putování do budoucnosti, našla a připravila si i dost kvalitní stázové kouzlo, které jí v případě potřeby udrží mimo běh času na tak dlouho, jak se sama rozhodne a pokud to bude zapotřebí, může podržet s ní ve stázi i několik dalších osob, například Harryho a sourozence Weasleyovy, jejichž prostřednictvím se možná stanou s Harrym členy jedné rodiny…

Zjistila, že Harry odlétá do Bostonu. Odletěla rovněž, ale do New Yorku, odkud se do Bostonu dopravila autobusem tak, aby po ní zbyla relativně nápadná stopa, kdyby ji hledali. Z Bostonu už ale jako Sofie Lagrangeová odletěla zpět do Londýna. Cestou se vyhnula bystrozorským kontrolám, takže nikdo nevěděl, že je opět v Británii.

Přemístila se ke Cawfields, kde se zastavila u obelisku očarovaného tak, aby ho mudlové neviděli. Na něm byl seznam padlých z bitvy, jak na straně Fénixova Řádu, tak na straně Smrtijedů. Bylo tam i několik označených jako OGKH (Only God Knows Him/Her – Jen Bůh Jej/Ji Zná). Hermiona měla podezření, že někteří z nich budou mudlové původně očarovaní kletbou ‘Imperius!‘,ale z roztrhaných zbytků mrtvých těl se to většinou nedalo poznat a kouzelníci nechtěli jitřit problémy s mudly, když bylo Ministerstvo v takovém oslabení…

Roztočila obraceč času tak, aby se dostala chvíli před nečekaný útok Smrtijedů.

Vyčíhala si nejprve skupinku, která zabila Freda s Ronem a několika rychlými zásahy kletby ‘Avada Kedavra!‘ je odeslala na onen svět. Začínala v tom být skoro až moc dobrá, jak se jednou zlomí ten první odpor k zabíjení…

Pak došla zezadu k Voldemortovi, který na Harryho vrhal kletbu za kletbou a taky jednu za druhou schytával a vykrýval. Cestou skoro až ledabyle pozabíjela několik Smrtijedů, kteří jí zacláňeli ve výhledu a pletli se do cesty.

„Sectumsempra!“ zasáhla ho do ruky s hůlkou.

Sečná rána černokněžníkovi zchromila ruku, takže upustil hůlku.

Harry držel v levé ruce meč Godrika Nebelvíra zářící pohlcenou nadbytečnou energií. Teď přiskočil k Voldemortovi a vbodnul mu meč do břicha. Černokněžníkovým tělem začaly probíhat záblesky nejrůznějších kouzel. Byl schopen jen stát a ječet bolestí. Náhle s velkým, oslnivým zábleskem vybouchl. Při výbuchu ale byl současně zasažen i Harry a ostatní jen v hrůze zírali na zbytky hořících kostí stojící na místě Voldemortova přemožitele.

„Harry!“ vykřikla Ginny.

Ron, který tam doběhnul, ji spolu s Hermionou zadrželi, aby se nevrhla do plamenů. Pak všichni tři s údivem hleděli na druhou Hermionu, která se k sežehlým zbytkům Harryho těla vrhla.

„KDO JSI?!“ zařvala na ní Ginny a namířila hůlku.

„Já jsem Hermiona z budoucnosti…“ už když to řekla, věděla, jak hloupě to zní.

„COS TO PROVEDLA?!“ ječela dál Ginny.

Zpět na obsah

Kapitola 34: Kapitola 34) ‘Kalhoty Času‘

Kapitola 34) ‘Kalhoty Času‘

„Chtěla jsem zachránit tebe!“ vysvětlovala nešťastně Hermiona. „V téhle bitvě jsi padla, když ses ho snažila bránit a on se pak ze žalu upíjel…“

„Takže jsi radši nechala chcípnout jeho?!“ Ginny křičela méně, ale spíš jen proto, že už ochraptěla, než že by ji přešel vztek.

Ta ‘cizí‘ Hermiona k nim pak pomalu dokráčela. Bylo na ní znát, že je starší, nebo přinejmenším trochu ’unavená životem‘, podle vrásek vrytých okolo očí a postoje, který vyzařoval větší tvrdost, než u ‘současné‘ Hermiony.

„A proč nepřišel s tebou?!“ zaútočila Ginny s obnovenou silou.

„Víš, tak napůl jsem čekala, že tu bude…“ připustila Hermiona. „Jenže to jsem se spletla. Dala jsem mu druhý obraceč času a podle toho, co vím, tak odcestoval do roku osmdesát dva. Tedy do doby, kdy jeho rodiče zabil Voldemort. To jsem ještě nedovymyslela svou teorii o práci obraceče času. Ono se to podle mne špatně jmenuje…“

„Zkus to vysvětlit srozumitelnou angličtinou, prosím,“ požádal ji Ron a Hermiona ze ’současnosti‘ se na něj až ošklivě koukla.

„Pokusím se, ale nic neslibuju…“ kývla hlavou. „Víš vesmír, prostoročas, aspoň myslím, není jen jeden, ale je to soustava nekonečně mnoha vesmírů existujících paralelně. V čarodějných knihách je to popsané dost špatně, ale mudlové to popisují docela dobře.

Pro mudlovské matematiky nebo fyziky je to sice jen imaginární konstrukce, ale jejich autoři fantastických knížek se podle mě trefili ke skutečnosti dost na dosah. Takže si myslím, že v každém libovolném momentu se může prostoročas jakoby ‘rozštěpit‘ v závislosti na činitelích v něm, ať už lidech, nebo holé náhodě nebo ještě něčem dalším, do spousty ‘realit‘, to je si nejlepší značení takových paralelních vesmírů.

Může se rozštěpit do nekonečně mnoha možností dalšího průběhu děje. Roger Zelazny to označuje jako Stíny, ale podle něj vycházejí ze dvou pevných zdrojů, Amberu a Dvorů Chaosu. Nic ale nenasvědčuje, že by mezi realitami měla existovat nějaká hierarchie. Lepší značení má Terry Pratchett, který tomu říká ‘Kalhoty Času‘ a tvrdí, že se můžeš dát jednou nebo druhou nohavicí. Sice si myslím, že těch možností je ve skutečnosti nekonečně mnoho, ale odpovídá to lépe tomu, jak mi to připadá, že to funguje.

Obraceč času pak hlavně umožňuje podle mne cestovat mezi těmi takto vznikajícími ‘realitami‘, protože tě dostane PŘED rozvětvení…“

„Promiň, Hermiono, ale to je pitomost!“ namítla Ginny. „Harry mi vyprávěl, jak ve třeťáku viděl následky použití toho tvého obraceče času a to před tím, než se dozvěděl, že něco takového vůbec existuje…“

„Ono je to přeci jen trochu složitější Ginny…“ Hermiona z ‘budoucnosti‘ mluvila trpělivě. „Jestli se nemýlím, tak se buď blízké reality dokážou navzájem prolínat a třeba i pohlcovat. Případně je možné, že tak relativně malé změny, jako byly ty, co jsme s Harrym udělali ve třeťáku, prostě absorbuje a tak nějak ‘vyhladí‘ setrvačnost stávající reality. Ale jestli Harry odcestoval o osmnáct let proti proudu času, nemá podle mne nemenší naději vrátit se sem k nám.“

„No, tys to určitě hodně pečlivě sepsala, Hermino, jak tě už znám…“ začala Ginny. „Takže teď dej prosím ty zápisky ‘naší‘ Hermioně k prostudování a pak se rozhodneme. Nejdřív ale zkusíme znovu vybojovat tuhle bitvu, takže se vrátíme asi o tři hodiny zpět…“

„V tom případě aspoň o pět!“ tvrdila Hermiona. „Měli bysme ještě varovat Percyho, že na jejich skupinu je taky připravená past…“

„Takže Percy…“ hlesli Ron s Ginny.

„Je, obávám se, taky po smrti. Bez tvé pomoci by mi neuvěřili a já bych nedokázala zachránit ani vás,“ vysvětlovala Hermiona z ‘budoucnosti‘. „Musela jsem je obětovat…“

„Nejdřív si ale odpočineme!“ rozhodla Hermiona ze ‘současnosti‘. „Když tam vpadnem vyčerpaný s jazykem na vestě, jen jim přiděláme práci s kopáním dalších hrobů…“ pak si vzala od své ‘dvojnice‘ zápisky a začala je studovat.

„A taky bysme se měli ujistit, že nám neproklouznul Snape nebo Lestrangeová!“ dodala druhá Hermiona, ta z ‘budoucnosti‘.

„Ti tedy ne!“ prohlásil Fred. „Támhle ležej… Jinak… Dík Hermi, žes nám zachránila krčky!“

„Dobře, takže nakreslíme si bitevní plánky a trochu se prospíme, pak vyrazíme!“ rozhodla ‘starší‘ Hermiona.

Příprava jejich útoku a odpočinek zabraly skoro osm hodin. Pak ‘starší‘ Hermiona všechny svolala k sobě a navlékla všem čtyřem řetízek od obraceče času kolem krku. Otočila jím třináctkrát.

„Tábořiště lidí z Ministerstva je támhle…“ ukázala ‘starší‘ Hermiona.

Kryti zastíracím kouzlem tam došli. Před hlídkou se odestřeli.

„CO tu chcete?!“ zeptal se bystrozor Williamson.

„Potřebuju mluvit s bráchou!“ prohlásila Ginny.

„Zavolám vám ho!“ přislíbil druhý muž na hlídce, kterého nepoznali.

Percy přišel a tvářil se rozladěně. Pak se udiveně podíval na dvě Hermiony.

„Co je?!“

„Víš, co je TOHLE?!“ zeptala se ho ‘starší‘ Hermiona a ukázala mu obraceč času.

„COŽE!“ štěknul a pokusil se jí ho sebrat z ruky. „DEJ TO SEM!“

Hermiona s rukou rychle ucukla.

„Zklidni se!“ doporučila Percymu. „Jdu ti říct informaci, co ti možná zachrání krk a zajistí povýšení…“ s tím mu hodila nakreslený plánek s informací o směrech, síle a čase útoku.

„Je to pravda?!“ teď byl konečně trochu vyděšený, jak být měl.

„Mám vypít Veritasérum, abys mi to věřil?“

„Dobře… Přidáte se k nám?!“ řekl to s podivnou nadějí v hlase.

„Ne!“ odpálkovala ho Ginny. „Naše střetnutí bude důležitější, Voldemort přijde TAM!“

„Tak půjdu s vámi…“ začal se vnucovat Percy.

„Nebuď debil, brácho!“ požádal ho Ron. „To tady necháš všechny kolegy a přátele zhebnout a nepomůžeš jim?!“

„Dobře… Tak padejte a vyhrajte sakra!“ rozloučil se s nimi.

*

Zastřeli se a zaujali svá místa před nadcházející bitvou. ‘Starší‘ Hermiona si vzala své zápisky a obraceč času raději k sobě, aby je ochránila během následující bitvy. Pokud to teď vyjde, budou mít jen minimální ztráty a Smrtijedy konečně vyhladí…

O hodinu později už vzduch plnily hlavně zelenavé paprsky kletby smrti. Byl to den, kdy se snad nikdo nerozpakoval vyřknout kletbu: ‘Avada Kedavra!‘ a myslet to přitom vážně. Hermiona se propracovala na místo, odkud tak pěkně poranila Voldemortovu ruku. Ginny byla připravená skočit k Harrymu a zachránit ho dřív, než ho sežehne černokněžníkův výbuch. S jednou věcí ale nepočítali. Severus Snape nebyl hlupák a když bylo jasné, že nemají na své straně moment překvapení, Přemístil se co nejblíže k Voldemortovi.

„Sectumsempra!“ poranila ‘starší‘ Hermiona černokněžníka na ruce.

„Avada Kedavra!“ zasáhnul ji Snape.

Hermiona ze ‘vzdálenější budoucnosti‘ padla mrtvá k zemi. V téže chvíli Harry vrazil bíle planoucí meč do Voldemortova břicha a Ginny z ‘budoucnosti‘ vyrazila a skočila po Harrym. Odrazila mu ruce od meče a srazila je oba k zemi. Bílý zášleh výbuchu zasáhnul Snapea stojícího příliš blízko. S hořícím oděvem se pokoušel dostat pryč, ale obě přeživší Hermiony, jak ta ze ‘současnosti‘, tak i ta z ‘blízké budoucnosti‘ i oba Ronové jej zasáhli kletbou: ‘Avada Kedavra!‘

„Dík, žes ho zachránila, ale už bys h mohla přestat objímat!“ zavrčela na Ginny z ‘blízké budoucnosti‘ ta ze ‘současnosti‘.

Ginny vzhlédla a rozhlédla se kolem sebe. Jejich protiútok byl dost účinný. Tím, že ztratili moment překvapení, ztratili Smrtijedi i mnohem víc lidí, než Fénixův Řád.

Hrozná ovšem byla ztráta ‘starší‘ Hermiony z ‘budoucnosti‘. Když se tak celá trojice z ‘blízké budoucnosti‘ rozhlížela kolem sebe, došlo jim, že tu jsou jaksi navíc…

„Mohli byste nám to vysvětlit?!“ zeptala se Hermiona ze ‘současnosti‘.

„Jistě!“ prohlásila Hermiona z ‘blízké budoucnosti‘ a došla si k padlé ‘dvojnici‘ vyzvednout zápisky a obraceč času. „Tohle je Hermiona z budoucnosti, ve které Ginny, Ron a Fred a spousta dalších během téhle bitvy padli. Harry zůstal sám a nakonec se zřejmě rozhodl odcestovat časem do chvíle, kdy jeho rodiče zabil Voldemort. Ona se rozhodla nejprve zachránit Ginny a ostatní, jenže přitom padl Harry. Tak jsme se vrátili sem, pomohli vám zvítězit a najednou tu jsme přebyteční…“

„Já už vím, co uděláme!“ řekl náhle Ron z ‘blízké budoucnosti‘. „Harry se vrátil tam někam d minulosti a bude nás tam potřebovat. Sice bude vyprávět, jak chce, abysme byli v bezpečí, ale bez nás nevyhraje. Takže odcestujeme za ním…“

„Dobrý nápad!“ pochválily ho společně obě Ginny, byť každá z jiného důvodu.

„Budem potřebovat peníze z té doby,“ dodala Hermiona z ‘blízké budoucnosti‘.

S jistým odporem prošacovali kapsy mrtvé Hermioně a sebrali její měšec, obraceč času a neviditelný plášť. Konec konců ona to vše už vážně nebude potřebovat…

I další z těch, kteří měli zůstat ve ‘své současnosti‘ probrali svou hotovost a vytřídili dostatečně staré mince, nebylo jich mnoho.

Hermiona k sobě přivolala Ginny i Rona z ‘blízké budoucnosti‘ a Přemístili se ke troskám Potterovic domu v Godrikově dole. Tam všem třem navlékla kolem krku řetízek obraceče času. Pak jej roztočila na patřičný počet obrátek. Všechno okolo nich se rozmazalo…

*

Jasné slunce je málem oslepilo, jaký to byl rozdíl oproti času jejich odchodu. Neměli sice věrohodné doklady, ale rozhodli se zariskovat. Hermiona nechala sourozence Weasleyovy hlídat a sama se Přemístila na plácek za Děravým kotlíkem a zašla si koupit Denního věštce. Z data zjistila, že dorazili úplně přesně. Tohle je TA noc…

Všichni tři se skryli v zahradě Potterovic domu. Chvíli se hádali, než byl Ron ochotný uznat, že je příliš dlouhý na to, aby se s nimi spolehlivě vešel pod jeden neviditelný plášť. Nikdo nevyslovil to, že je z nich tří v čarování nejslabší…

„Myslím, že se tu objeví Petr Pettigrew, asi ve své krysí formě,“ řekla zamyšleně Hermiona.

„Proč myslíš?!“ nechápal Ron.

„No, po útoku na Harryho nebyl Voldemort schopen si hůlku odnést, ale když se znovuzrodil, Červ mu ji dal. Kde vzal jindy neschopný čaroděj jako Pettigrew schopnost na kouzlo, které zničilo půl ulice a zabilo dvanáct mudlů a přitom dokázal tolika lidem najednou změnit paměť… Proto si myslím, že tu byl a odnesl Voldemortovu hůlku!“ Hermiona mluvila logicky. „Ty tu svou bývalou krysu poznáš nejlíp…“

Padnul soumrak a po nějaké době viděli ztemnělou ulicí procházet Voldemorta. Vešel do zdánlivě prázdného domu. Obě dívky pod neviditelným pláštěm vyrazily za ním. Díky kouzlu: ‘Ševelissimo!‘ se mohly šeptem bavit. Náhle se před nimi odestřela postava v dlouhém kabátě a širáku.

„HEJ DEMENTE!” zařval Harry na Voldemorta. „NEJDU NEVHOD?!”

„Avada Kedavra!“ „Sectumsempra!“ obě kletby šlehly vzduchem a pak se oba soupeři dostali do klece ze zlatavých vláken a bylo slyše Fawkesův zpěv Fénixe. Oba protivníci se chvíli bavili v hadím jazyce a snažili se získat vrch nad soupeřem, aby to byla JEHO hůlka, donucená k provedení ‘Priori Incantatem!‘. Podobně jako ‘kdysi‘ v Harryho čtvrtém ročníku zvítězil Harry, také proto, že vše již očekával…

Vřískající Voldemortova hůlka vyvrhovala jednotlivé stínové postavy. Otisky duší Voldemortových obětí. Ty pak chodily okolo svého vraha a syčely na něj své výhrůžky.

„Pozor, teď mi jděte z cesty, mám pro toho hajzla malé překvapení!“ řekl Harry a levou rukou tasil zpod kabátu pistoli a dvakrát vystřelil. Jedna kulka se zanořila do Voldemortova hrudníku, druhá do břicha. Protože černokněžník s nelidským řevem stále stál, zvednul Harry trochu záměrnou a třetí kulku mu vyprázdnil hlavu. Od mrtvého těla se zvednul tmavošedý útvar, připomínající zmenšený stín horní části Voldemortova těla. Tento 'stín' se pokusil uprchnout, ale klec ho nepustila pryč. Harry se konečně dostal k Voldemortově hůlce a oběma hůlkami pak začal ovládat tuto klec. Obě hůlky pak držel pravou rukou jako čínské jídelní hůlky. Levou rukou vytáhnul z vnitřní kapsy kabátu nějakou kovovou nádobu, ale jednou rukou z ní nedokázal odšroubovat víčko.

Po schodech dolů sešel James Potter a udiveně se díval na prostřílenou mrtvolu černokněžníka i na podivína, který ho zřejmě na poslední chvíli zachránil. Po krátkém rozhovoru otevřel tu nádobu a Harry do ní natlačil tmavošedý stín – Voldemortův přízrak.

‘Překvápko, Voldy!‘ pomyslely si obě dívky.

Chvíli se bavili a Hermiona s Ginny pod neviditelným pláštěm je sledovaly. Pak Harry vypil kávu s přidaným Douškem živé smrti a upadnul do bezvědomí.

„Musíme mu pomoct!“ mínila Ginny.

„Teď NE!“ rozhodla Hermiona. „Mysleli by si, že je to nějaký komplot a kdoví, kdo by při tom přišel k úrazu. Vidíš, že jen spí…“

Sledovaly celou sešlost všech hostí i následnou debatu. Náhle promluvil Harry o tom, že dcera Hopijského šamana Tezcatlipocy, Čistá Voda, s ním čeká syna.

„TEN HAJZL!“ zavyla Ginny a málem je prozradila.

To už jí Hermiona zacpala ústa a vlekla ji ven do zahrady. Proto si nevšimla, že si jich všimnul Brumbál.

Obě dívky došly k Ronovi.

„TEN MIZERA!“ skučela Ginny a po tvářích jí tekly slzy od žalu i vzteku. „On má v Americe milenku, která čeká jeho dítě!“

Ron jen utrápeně pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Přitom postřehl v trávě nedaleko až příliš povědomou krysu.

„Támhle!“ ukázal. „Prašivka! Totiž Pettigrew!“

„Tumáš!“ zasáhla ho Hermiona matoucím kouzlem.

Krysa se v trávě chvíli motala, pak zapištěla a rozeběhla se do otevřeného sklepního okna.

„Jestli tu mají obvyklé čarovné pasti na hlodavce, tak v jedné skončí!“ konstatovala spokojeně. „Co dál?!“

„Najdeme Brumbála a poradíme se s ním,“ navrhnul Ron.

„To nebude nakonec ani zapotřebí!“ ozval se Brumbálův hlas a tři cestovatelé v čase zjistili, že se k nim blíží z jedné strany profesor Brumbál, z druhé Pošuk Moody a ze třetí jim uzavírá cestu profesorka McGonagallová.

„Takže, co kdybyste nám všechno vysvětlili!“ vybídnul zaskočenou trojici s úsměvem ředitel školy v Bradavicích.

„Dobře!“ ujala se slova Hermiona a začala vyprávět. Něco sice při vyprávění zcenzurovala, například to, že její ‘starší já‘ mělo jistou intimní zkušenost s Harrym rovněž…

*

„Takže co já s váma provedu?!“ přemýšlel nahlas Brumbál. „No, mohli bychom to probrat s Harrym…“

„Toho nechci ani vidět!“ zaječela Ginny, ale zdálo se, že už ji to trochu unavuje.

„Myslíte kvůli tomu nemanželskému dítěti?“ zeptal se Brumbál. „To je trochu jinak, možná si jednou budete moct popovídat s jeho matkou…“

„Tu couru bych nejradši uškrtila!“ běsnila Ginny dál.

„Další možnost je, že byste pracovali pro mne. Třeba časem na Harryho změníte názor, třeba ne… Ale potřebuju, abyste měli legální totožnost, která nebude moc nápadná bystrozorům,“ prohlásil Brumbál. „Proto se inspiruju u Harryho a pošlu vás do Austrálie.“

Z kapsy vzal pergamen a začal na něj něco psát. Po chvíli přestal, sroloval dopis a zapečetil ho hůlkou.

„Tohle předáte Henrymu Dawenishovi, řediteli školy, do které vás posílám,“ vysvětlil jim Brumbál. „Postará se vám jak o legální doklady, že jste rodilí Australané, tak o doklady o vzdělání. Pokud by se cukal, píšu mu tady, že si pamatuju, jak to bylo s tím výběrem v Sydneyské pobočce Gringottovic banky…“

Vytáhnul hůlku a namířil ji na větší kámen ze skalky.

„Portus!“ přeměnil jej v Přenášedlo.

„Chyťte se toho, určitě jste už s Přenášedlem cestovali!“ vyzval je.

Když viděl, že se drží, kývnul a řekl: „Raz, dva, tři!“

*

Když dorazili, zjistili, že poušť umí být dost záludná, nicméně dopis od Brumbála fungoval jako kompas a ty necelé dva kilometry, které museli ujít pěšky, letěl před nimi vzduchem a ukazoval jim cestu.

Australská škola Bundooma, posazená v Simpsonově poušti v jižním vnitrozemí Severního Teritoria byla zamaskovaná za skupinu skal…

Její ředitel vyšel ven před ochrannou iluzi v šortkách a s kloboukem, ze kterého visely na šňůrkách korkové špunty. Hermiona mu předala dopis od Brumbála.

„Tak, to že já jsem Henry Dawenish, to vám už Brumbál řekl. Nečekal jsem, že když po mně bude chtít laskavost, vytáhne zrovna tu starou špínu z pětatřicátého. Lidi by na to už zapomněli, ale skřeti ne, kdyby to o mně věděli…“ vypadalo to, jako by se díval někam do dálky mimo tento prostor a svět. „No, dám svolat komisi na NKÚ, ať to pěkně odsejpá. Vy si zatím nafasujete učebnice, beztak je tu teď prázdno…“

*

S tím začaly dny až nečekané dřiny spojené s nudou. Nebyla zde žádná vesnice Prasinky a studentů do konce prázdnin jen minimum. Domorodí studenti se učili odděleně od bílých ve svém vlastním jazyce a jen někteří jejich profesoři byli ochotní vyučovat ‘bílé vetřelce‘…

Pravda je, že vzdor učení měli výsledky NKÚ až na Hermionu horší, než původně, ale ještě pořád s šancí na bystrozorské zkoušky…

*

„Tady by si užil Harry se svým hadím jazykem!“ konstatoval Ron už po několikáté, když vynášel na klacku nějakého hada, který prošel ochranným kouzlem školy. Vypadalo to, jako by je škola lákala, možná kvůli myším a potkanům. Nejčastější byly drobné nejedovaté krajty, domorodci označovaná jako Woma (Aspidites melanocephalus), občas neblaze proslulí Tajpani (Oxyuranus scutellatus) nebo ještě jedovatější Pakobry červenobřiché (Pseudechis porfiriacus). Naštěstí za dobu, kterou strávili v tomhle zapadákově, kde dávali dobrou noc wombati, nikoho ve škole nic opravdu nebezpečného nekouslo. Naopak to asi patřilo ke koloritu zdejší školy, protože některé druhy se zrovna v Gibsonově poušti vůbec neměly ani vyskytovat.

*

Henry Dawenish byl velmi schopný a podle Brumbálovy rady se inspiroval příkladem Nicollo Luigiho Gambiniho. Opatřil všem třem pravé mudlovské dokumenty, podle kterých se z Hermiony Grangeové stala Helena Lagrangeová, sirotek z mudlovského sirotčince, zatímco pro sourozence Weasleyovy našel bezdětné manžele Rodericka a Lucindu Weasleyovy z Darwinu. Ti byli po patřičném ‘podmáznutí‘ spočívajícím nejen v penězích, ale i v albu naaranžovaných rodinných fotografií obou sourozenců ochotní odpřísáhnout, že jsou Ron a Ginny jejich vlastní…

Roderick byl velmi vzdáleně podobný Arturovi, Ronovu vlastnímu otci, takže byli zřejmě skutečně příbuzní a podle vyprávění byla celá rodina původně potomky trestanců z kolonie Botany Bay, mluvili ale se strašlivým irským přízvukem, pochyceným nejspíš už před několika generacemi od vypovězených feinianů, kterých bylo v trestanecké kolonii hodně…

*

Příprava na OVCE byla ještě tvrdší, takže jim okolí už ani tak fádní nepřišlo.

„Co vidíš?!“ zeptala se Ginny Rona, který se díval z okna.

„Prach, vedro, mouchy a občas i andulky!“ konstatoval její bratr.

Poměrně brzy pochopili, na co se hodí špunty na klobouku. Mají za úkol zahánět až nechutně dotěrné mouchy od obličeje svého nositele…

Když dostali výsledky z OVCE, antidatované podobně, jako antidatovali v Bostonu výsledky Harryho zkoušek, byla Hermiona jasně nejlepší.

„Do Anglie to vezmem přes USA!“ rozhodla Ginny trochu nečekaně. „Chci vidět to Harryho dítě a nakonec i tu ženskou!“

*

„Našli jste jí?!“ přerušil Harry Hermionino vyprávění.

„Našli…“ přitakala Hermiona. „V první chvíli jsem měla obavy, aby jí Ginny nezabila, ale zachovala se rozumně. Navíc jí ta Čistá Voda věštila, že se stane matkou tvého třetího dítěte…“

*

„Třetího?!“ zaječela Ginny na indiánku, která držela v náručí mimino, které mělo mít Harryho za otce.

Mohutný indián, který byl prý šaman a manžel téhle tiché ‘Čisté Vody‘, se zvedl. Duch starého indiánského šamana, který s nimi byl v hoganu rovněž a tvrdil o sobě, že je šaman Tezcatlipoca, se na něj jen podíval a zakroutil hlavou.

„Ty to nechápeš!“ obvinil duch Ginny. „Tady James je sice Harryho syn, ale hlavně můj vnuk. My ho vychováme jako indiánského šamana. To druhé dítě jsem viděl v jedné vizi a je nutné k tomu, aby Harry definitivně porazil toho Voldemorta!“

„To víš Ginny,“ utěšovala jí trochu ironicky Hermiona. „Když si chce chlap užít, většinou má pro to děsně vznešenej důvod!“

Čistá Voda se té špičce uchechtla a úsměvem roztáli i oba šamani, živý i mrtvý.

*

„Dorazili jsme do Anglie krátce po tvém procesu s Holoubkovou,“ vysvětlovala Hermiona dál. „Brumbál nám zadával úkoly, kde máme pátrat a platil nás. Pak tě dal do stáze a dokonce nám tě ukázal. Ginny nabídnul, že tě probudí, ale ona tě nějak ještě nechtěla vidět…“

Ginny se na Harryho trochu zamračila, ale jemně potřásla hlavou.

„Pak jsme zašli k Borginovi a chtěli se ho vyptávat. Protože nechtěl odpovídat, zašli jsme za ním znovu večer do jeho ložnice za krámem. Odvedl nás do krámu a tam najednou zaútočil tím prokletým opálovým náhrdelníkem a zasáhnul Rona. Ginny si vzala jeho brankářské rukavice z dračí kůže a omotala mu ten náhrdelník kolem krku. Ron zatím jen sípavě dýchal a vypadalo to, že umře. Aby nás neobvinili z Borginovy vraždy a abysme udrželi utajení, Přemístili jsme se na hranice Bradavic. Tam za námi přišel Brumbál a vzal nás do sklepa…“

*

„Minervo,“ požádal Brumbál profesorku McGonagallovou. „Sežeňte Alastora Moodyho a jejich rodiče. Musíme je uložit taky do stáze…“

Když připravoval druhou stázovou komoru, kousek od té, ve které byl Harry, vysvětloval Hermioně s Ginny a skoro bezvědomým Ronem:

„Umírá… Ani u svatého Munga by mu možná nedokázali pomoci, ale prozradili by, že není vše v pořádku. Mohu ale udělat jedno staré kouzlo. Vy ale při něm riskujete všechno a není jistý úspěch,“ vysvětloval Brumbál, zatímco okolo ležícího Rona kreslil křídové obrazce. „Museli byste s ním být ve stázi a dělit se s ním obě o svou životní sílu, dokud by se neuzdravil. Může to trvat i víc, jak deset let…“

„Dobře, pane profesore!“ kývly hlavou obě dívky. „Riskneme to! Co ještě chybí?!“

„Tři další dospělí kouzelníci, aby se mnou uzavřeli pentagram. Vy si tedy zatím lehněte obě tak, abyste se dotýkaly hlavami jeho hlavy…“ maloval obrazce a vykresloval runy jako zběsilý.

„Máme všechny!“ ozvala se ode dveří McGonagallová.

„Tohle je váš syn Ron a dcera Ginny, přišli z budoucnosti podobně jako Harry,“ vysvětloval manželům Weasleyovým situaci rychle Brumbál. „Pracovali pro Řád a hledali poslední Voldemortovy viteály, když Borgin skoro zabil Rona. Teď je jediná šance, že se podělí o životní sílu a ve stázovém spánku se s jejich pomocí vyléčí.“

„To je senzační, pane profesore!“ řekl Artur. „Ale jak vám pomůžeme?!“

„Postavte se támhle k těm svícím…“ Brumbál provedl podobné kouzlo, jaké chránilo i Harryho, ale s rozšířeným léčením.

*

„Před třemi dny nás pustil ven s tím, že si myslí, že jsem už vyléčený a že ty jsi Voldemorta konečně poslal ke všem čertům!“ konstatoval Ron skoro vesele.

„Bude těžké si zvykat na jméno Harvey…“ Ginny přistoupila k Harrymu. Usmála se na něj a pak ho udeřila vší silou pěstí do břicha.

Harry na chvíli ztratil dech a zapotácel se pod silou úderu.

„Na kolena, ty troubo!“ doporučil mu Ron.

„CO?!“ nechápal Harry.

„Harry, jestli budeš mít ještě nějakou další milenku, tak tě asi zabiju,“ konstatovala Ginny. „Zvlášť když si vybíráš něco takového, jako je Holoubková…“

„Já si jí nevybral, ona použila Amorův Šíp!“ řekl ztěžka Harry.

„Tak na kolena Harry!“ zopakoval Ron. „Přeci nemyslíš, že ti dovolím, aby sis s mou sestrou užíval taky bez toho, že by ses s ní oženil?!“

„Aha!“ došlo Harrymu ztěžka a poklekl. „Vezmeš si mě, Ginny?“

Než stačila odpovědět, dovnitř se jako velká voda vevalily všechny děti přítomné v domě, které navíc dostaly zdatnou posilu v podobě Oriona Blacka. ‘Mladší‘ Hermiona na celý výjev chvíli nechápavě zírala a pak se bláznivě rozesmála.

„Takže, ty jseš já?!“ zeptala se ‘starší‘ Hermiony.

„Svým způsobem ano,“ odpověděla ‘starší‘ Hermiona. „Jen jsme toho prožili možná víc, než vy kdy prožijete…“

„Jestli tohle řeknu máti, tu klepne!“ konstatovala Markéta.

„Zvlášť když si uvědomí, že jediné noviny, které by jí to otiskly, jsou Jinotaj!“ ušklíbla se ‘starší‘ Hermiona. „To musí být zlej sen pro každého novináře. Mít pravdivou skvělou zprávu, kterou mu nikdo neotiskne, protože tomu nebude šéfredaktor věřit…“

* * *

Epilog

*

Během finále ve famfrpálu se tentokrát nic zvlášť nepřístojného nepřihodilo. Je otázkou, jestli to bylo způsobeno nepokrytou výhrůžkou násilím ze strany Ministerstva kouzel a jeho bystrozorů, nebo tím, že si Harry před zápasem odchytil Luciuse Malfoye.

„Zůstávej zdráv, Luciusi!“ pozdravil ho, sevřel mu pravačku svou vlastní a kopnul ho zas kolenem mezi nohy, aby přitáhnul jeho pozornost. „Chci tě předem varovat. Jestli se tu objeví cokoli, co by jen zdálky vypadalo jako činnost Smrtijedů, vezmu celou tvoji povedenou rodinku a spoutané pod kletbami proti přemisťování vás uložím do sklepa Malfoy Manor. Pak to tam nacpu Cé-čtyřkou a pošlu vás na Měsíc po kouskách. Jasný?!“ kopnul ho ještě jednou.

Luciusovo zaskučení bolesti a zkroucení se v bolestné křeči bral Harry jako přitakání a pokývnutí na souhlas…

*

Protože nebyl nikdo, kdo by jméno ‘mladšího‘ Harryho strčil do Ohnivého Poháru, je pochopitelné, že tentokrát nesoutěžil. ‘Starší‘ se jako profesor závodu pochopitelně nemohl zúčastnit. Vzhledem k tomu, že nebezpečí spojené s Voldemortem bylo definitivně to tam, do soutěže se vnutily i mnohé menší školy, než tři, které se závodu účastnily v ‘Harryho vlastní době‘. Vítězem se stal zcela nečekaně student Hiskael Negash Befekadu z malé ale starobylé amharské kouzelnické školy v etiopské Lalibele. Stejně jako jeho kdysi slavný krajan Abe Bikila celý závod uběhnul naboso a jeho vítězství bylo do značné míry dané tím, že byl ze všech nejrychlejší…

*

Svatba ‘staršího‘ Harryho a ‘starší‘ Ginny se odehrála o následujících prázdninách v kostelíku ve Vydrníku Starého Drába…

*

Нa этом мы же прощаемся и желаем всего хорошего, дорогие читатели!

Zpět na obsah