Bolestná minulost napsal(a) Babbittka
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=179
Index
Kapitola 1: 1. kapitola: Starý dům na kopci
Kapitola 2: Kapitola 2: Viktoriánský skleník
Kapitola 1: 1. kapitola: Starý dům na kopci
Podívala se z okna, chumelilo. Dívala se na první letošní sníh, mrzlo už celých dlouhých 14 dní a sníh stále nikde. Zadívala se opět z okna a začala vzpomínat na tu prosincovou noc před 20 lety. Ta noc byla logickým vyvrcholením chtíče a citu vůči dospívajícímu mladíkovi. Kde je mu dnes konec? Žije ještě vůbec? Jak asi po těch letech vypadá? Vypadá stále tak dokonale jako před 20 lety? Mnoho otázek a na ně žádná odpověď.
Bylo jí smutno, moc smutno. Dcera chodila na prestižní univerzitu (studovala archeologii) a ona zůstala ve starém rodinném sídle úplně sama. Alberta, tak se ta smutná žena jmenovala, byla pravou rukou ministra zahraničí. Stále něco někde vyjednávala a dohledávala. Několikrát do roka doprovázela pana ministra na jednání do zahraničí. Bylo krásné poznávat nové lidi a nové kultury,ani o muže nouzi neměla, ale nikdy ji žádný muž nezaujal tolik jako ON. Nikdy na něj nezapomněla. A tak uplynulo mnoho let. Ministři se střídali, ale ona zůstávala.
Byl začátek července, venku se vzduch ani nehnul. Nesnesitelné vedro panovalo již čtvrtou noc. Sice hodiny na jejím nočním stolku ukazovaly 2:06 ráno, ale teploměr ukazoval stále skoro 30 stupňů pan Celsia. V tomhle se nedá spát! Zvedla se z postele a došla až k balkónovým dveřím, otevřela je. Najednou ztuhla, ve starém sídle rodu Snapeů se svítilo. Ztuhla jen díky tomu, že se svítilo nahoře v podkroví. Kam až její paměť sahal bylo to sídlo na kopci prázdné, tedy kromě stařičkého komorníka. Ale ten svítil vždy dole vpravo a ne v podkroví.
„ Jak zvláštní, “ zašeptala Alberta.
Nenáviděla své vlastní jméno, rodiče si nedokázali připustit, že by se jim mohla narodit holčička a tak vybrali jen mužské jméno. A tak se z chlapce Albert stalo děvče se jménem Alberta. Berty (jak jí všichni okolo říkali) byla na svých 18 let velice intelektuálně vyspělá a velice krásná. Dlouhé hnědé vlasy nosila rozpuštěné, dosahovaly až do půlky zad. Po matce podědila velké modré oči, blankytně modré.
Ve stejnou dobu v sídle Snapeů seděl u psacího stolu v podkrovním pokoji Severu Snape. Nejmladší z rodu, za 4 měsíce mu bude krásných 20 let. Vykoukl z okna, ze svých oken měl celé údolí jako na dlani. Dole v údolí stál jen jeden jediný dům, velmi starý a velmi velký. Mladý Snape přemýšlel co o tom krásném domě ví,v dětství mu rodiče zakazovali se k tomu domu přibližovat. Věděl, že tam žije velmi bohatá mudlovská rodina, vážení občané toho městečka. A tak se uzavřel jeden večer. Ani severu a ani Berty netušili, že za pár dní budou u okna trávit více času než je zdrávo.
Druhý den byla neděle. Jako každou neděli musela s rodiči do kostela. Rodiče byli zámožní a vážení obyvatelé městečka a štědře přispívali zdejší církvi. Tentokrát kněz své kázání protahoval jaqk to šlo. Vyšla z kostela spolu se svými rodiči, ale pak ji něco napadlo.
„ Mamko, můžu jít domu přes park a lesík? “
„ ale Berty sama přes ten les? Máš nové šaty i boty, na to zapomeň! “ Bertina matka se zdála neoblomná, ale u otce se zdálo, že šanci má.
„ Tatí, prosím, “ žadonila dál.
„ Běž, chápu tě. Je krásný den. “ odpověděl otec.
Alberta se vydala cestou vzhůru od kostela, šla směrem ke hřbitovu. Procházela kolem velké hřbitovní brány, na chvíli se zamyslela. Nerada se koukala na tu monumentální rodinnou hrobku. Bála se smrti, představa, že jednou bude ležet v té hrobce i ona, ji naprosto děsila. Šla dál alejí, rozhodla se uskutečnit svůj plán z dnešní noci. Vydala se k velkému rodinnému sídlu Snapeů na kopci.
Zpět na obsah
Kapitola 2: Kapitola 2: Viktoriánský skleník
Konečně došla na kopec, kde stálo staré sídlo Snapeů. Stála před velkou kamennou zídkou. Na chvíli se zamyslela, copak by se asi stalo, kdyby ji tu někdo přistihl. Nebo kdyby ji tu viděl někdo z vesnice? Nakonec její touha po poznání byla silnější než ona a hlavně než její vůle. Vylezla na zídku a s údivem v očích se na ni posadila. Viděla tu největší a zároveň nejkrásnější zahradu v životě. Seskočila dolů a dívala se na tu krásu. Měla přímo úchvatný výhled na jednu stranu obrovského sídla, celá stěna byla porostlá břečťanem. Rozhodla se, že obejde celý dům. Pomalu se vydala na průzkum přes zahradu, na druhé straně uviděla obrovský krásný viktoriánský skleník. To bezpečně poznala. Došla ke dveřím skleníku, rozhlédla se, ale nikde nikdo. Stiskla kliku skleníkových dveří a otevřela je. Nebylo zamčeno. Vešla a oněměla, byla zde spousta krásných květin, hlavně její oblíbené lilie. A pak…
„ Co si myslíš, že tu uvidíš ty mudlovská šmejdko? “
Stál proti ní vysoký černovlasý mladík, měla vlasy dlouhé až na ramena. Ale ty jeho oči, tak černé a té zloby v nich.
„ Já se omlouvám, byla jsem zvědavá a tak …“ snažila se Berta o vysvětlení.
„ A tak jsi sem vlezla? Co si to ty lůzo dovoluješ? “ Snape se neostýchal použít podle jeho názoru nejhanlivějších nadávek v kouzelnickém světě
Na Bertu toho bylo příliš, ten mladík s ní jednal jako s nějakým zločincem. Rozhodla se, že si zachová chladnou hlavu.
„ Jmenuji se Alberta Fasetová, bydlím …“ opět ji ten mladík nenechal ani domluvit.
„ V tom baráku dole v údolí, ale co si to dovoluješ? Si sem přijdeš a začneš tu drze šmejdit! “ vypadal, že exploduje.
Alberta si snažila nevšimnout toho neurvalého tykání.
„ Jak se jmenujete vy? “ pokusila se aspoň o nějakou konverzaci.
„ Severus Snape, jak překvapivé, že? V tomto domě bydlí Snapeové od nepaměti a v tomto skleníku pěstují květiny od nepaměti. “ Téměř zařval.
„ Ten skleník je z Viktoriánské doby, “ špitla téměř neslyšitelně Berty.
Severu se na tu mudlovskou holku podíval, vlastně se na ni za celou dobu podíval teprve teď pořádně. Všiml si jejích krásných modrých očí, žádné podobné v životě neviděl. Byly tak krásně modré, jako nebe, podobné měl snad už jen Brumbál, pomyslel si Severus. Jeho zkoumavý pohled se zaměřil na celou její postavu. Měla krásně tvarovaná prsa, útlý pas, širší boky a štíhlé nožky. Nebyla vyhublá, ale bylo to děvče, na které se nebojíte sáhnout a nemáte obavy o její zdraví, když ji obejmete.Najednou ucítil škubnutí ve slabinách. Jak dlouho už neměl ženu v posteli? Byly to celé měsíce, v okruhu Smrtijedů se o něm mluvilo jako o milovníkovi. Byla to pravda, jeho postelí prošlo neúměrně mnoho žen k jeho věku, ale žádná nebyla tak krásná jako tato. Severus absolutně nic nechápal, díval se jen na její stydlivý pohled zkoumající zem skleníku.
Podíval se jí do očí hned jak je zvedla, ale Alberta uhnula pohledem a jala se zkoumat velký bílý květ lilie. Ucítila jak ji chytl a otočil si ji k sobě, chytl ji za bradu a díval se jí do očí. Berty přemýšlela co dál. Má utéct? Má mu dát facku? Nebo má dál zkoumat jeho černé oči a čekat co udělá on?
Bála se a zároveň toužila, aby ji políbil. Už dlouho ji žádný muž nepolíbil, sice měla jednoho přítele a vydržela s ním skoro 5 měsíců, ale dále než k líbaní se nedostali. Tenkrát to byl její stud, ale tomuto mladíkovi, sakra jak on se jmenuje, ach Severus, by se oddala hned, jen kdyby jí řekl.
Severus vše vycítil a začal se k ní přibližovat, přitiskl své rty na její. Albertin rozum říkal ne, ale srdce a hlavně chtíč, říkali ano. Berta pustila do svých úst Severusův jazyk a začala se sama činit. Byl tak vysoký a měl pevné tělo. Po pár minutách se od ní Severus odtáhl a díval se na tu krásu.
„ Kdybys tak věděla jak jsem nebezpečný, ani by jsi sem nepřišla.“
Berty bylo všechno jedno, přitiskla se k němu blíž a objala ho, odměnou jí byl letmý polibek do vlasů.
Pomaličku pustil Berty z objetí, ta mu dala polibek na tvář.
„ Nedáme si čaj, pane hostiteli? “ snažila se o lehký tón konverzace.
„ Ale jistě, slečno šmejdilko a taky si popovídáme, “ na Severusově tváři se objevilo něco, co žádný Smrtijed nikdy neviděl, byl to prostý a upřímný úsměv.
Severu ležel ve své posteli a přemítal o tom co se dělo dnes. Nikdy ho nenapadlo, že by jsi s děvčetem mudlovského původu mohl povídat až do večera. Přece se tak stalo. Berty odešla až kolem šesté, bylo jí jasné, že rodiče budou vyšinovat strachy. Severus chtěl jít s ním, ale tvrdila mu, že by to ještě zhoršil, vstal z postele a přešel k oknu, slíbila mu, že se zítra uvidí a jako závdavek dostal poslední sladký polibek. Bertina okna byla černá, spala.
Zpět na obsah