Konečně. Trvalo to tak dlouhou dobu, než to dokázal. Cítil se mocný, opravdu mocný. Konečně se jeho život naplnil.

Chtěl ze pomstít za všechny, kteří zemřeli. A teď už mu chyběl jen malý, malinkatý krůček.

Natáhl ruku s hůlkou a vyřkl TO kouzlo. Ve svých představách si představoval, jak ho řekne – chladně, s úšklebkem. Ve skutečnosti se mu třásl hlas.

Prudký záblesk zeleného světla osvětlil okolí.

„T-ty! Jak jsi to… Jak je to...“ zalapal po dechu jeho soupeř. Tom Raddle. Nevypadal dobře. Od holé hlavy se odráželo doznívající zelené světlo a jeho příliš tenká kůže těsně obepínala lebku.

Harry přimhouřil oči.

Voldemort se začal šíleně smát. „Funguje to! Ono to vážně funguje!“ smál se.

Harrymu vyhrkly do očí slzy.

„Jak je to možné?“ zašeptal. Nikdo mu neodpovídal. Zatočila se mu hlava a upadl do tmy.

*-*-*

Když se probudil, byl v nemocnici. Ne v kouzelnické, ale v normální. Nebylo těžké to poznat.

„Kde to vlastně jsem?“ zeptal se sám sebe.

„V New Yorku,“ odpověděl mu hlas.

„V Americe?!“ vykřikl Harry překvapeně a posadil se.

„Máš otřes mozku, měl bys ležet,“ ozval se zase někdo jiný. Jenže Harry nikoho kolem sebe neviděl.

„V klidu, Harry. Vysvětlíme ti to později.“

Ten hlas poznával, jen si nedokázal vzpomenout, komu vlastně patří.

„Kdo jste?“ vykřikl zuřivě. Tentokrát mu nikdo neopověděl.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptala se setřička, která právě vešla. Před sebou tlačila vozík s jídlem.

„A-ano…“ odpověděl trošičku zmateně. „Prosím vás, jak jsem se sem dostal?“

„Ah! Vaše sestra vás sem dovezla,“ usmála se sestřička.

Harry vykulil oči. „Ale já nemám sestru,“ namítl.

Sestřička už neodpověděla, jen se vědoucně usmála.

„Co se to děje!“ vykřikl nasupeně.

„Nic. Co by se dělo?“

„Já nemám sestru!“

„Jistě, pane.“