Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kapitola 8: Kapitola 8
Kapitola 9: Kapitola 9
Kapitola 10: Kapitola 10
Kapitola 11: Kapitola 11
Kapitola 12: Kapitola 12
Kapitola 13: Kapitola 13
Kapitola 14: Kapitola 14
Kapitola 15: Kapitola 15
Kapitola 16: Kapitola 16
Kapitola 17: Kapitola 17
Kapitola 18: Kapitola 18
Kapitola 19: Kapitola 19

Kapitola 1: Kapitola 1

Konečně. Trvalo to tak dlouhou dobu, než to dokázal. Cítil se mocný, opravdu mocný. Konečně se jeho život naplnil.

Chtěl ze pomstít za všechny, kteří zemřeli. A teď už mu chyběl jen malý, malinkatý krůček.

Natáhl ruku s hůlkou a vyřkl TO kouzlo. Ve svých představách si představoval, jak ho řekne – chladně, s úšklebkem. Ve skutečnosti se mu třásl hlas.

Prudký záblesk zeleného světla osvětlil okolí.

„T-ty! Jak jsi to… Jak je to...“ zalapal po dechu jeho soupeř. Tom Raddle. Nevypadal dobře. Od holé hlavy se odráželo doznívající zelené světlo a jeho příliš tenká kůže těsně obepínala lebku.

Harry přimhouřil oči.

Voldemort se začal šíleně smát. „Funguje to! Ono to vážně funguje!“ smál se.

Harrymu vyhrkly do očí slzy.

„Jak je to možné?“ zašeptal. Nikdo mu neodpovídal. Zatočila se mu hlava a upadl do tmy.

*-*-*

Když se probudil, byl v nemocnici. Ne v kouzelnické, ale v normální. Nebylo těžké to poznat.

„Kde to vlastně jsem?“ zeptal se sám sebe.

„V New Yorku,“ odpověděl mu hlas.

„V Americe?!“ vykřikl Harry překvapeně a posadil se.

„Máš otřes mozku, měl bys ležet,“ ozval se zase někdo jiný. Jenže Harry nikoho kolem sebe neviděl.

„V klidu, Harry. Vysvětlíme ti to později.“

Ten hlas poznával, jen si nedokázal vzpomenout, komu vlastně patří.

„Kdo jste?“ vykřikl zuřivě. Tentokrát mu nikdo neopověděl.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptala se setřička, která právě vešla. Před sebou tlačila vozík s jídlem.

„A-ano…“ odpověděl trošičku zmateně. „Prosím vás, jak jsem se sem dostal?“

„Ah! Vaše sestra vás sem dovezla,“ usmála se sestřička.

Harry vykulil oči. „Ale já nemám sestru,“ namítl.

Sestřička už neodpověděla, jen se vědoucně usmála.

„Co se to děje!“ vykřikl nasupeně.

„Nic. Co by se dělo?“

„Já nemám sestru!“

„Jistě, pane.“

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

„Pane, přišla vás navštívit vaše sestra,“ usmála se sestřička a s neskrývaným zadostiučiněním pustila do pokoje mladý pár.

Do pokoje vstoupila žena, která mohla být stejně stará jako on. Husté hnědé vlasy měla stáhlé do roztomilého uzlíčku na temeni hlavy a jen pár pramínků ji lemovalo tvář.

Za ní vešel muž ve stejném věku jako ona. Jeho pihovatá tvář a přímo oranžové vlasy mu něco silně připomínaly. A zrzkův provinilý výraz v obličeji nasvědčoval, že ho určitě zná.

„Harry!“ vykřikla žena a objala ho. „Jsme rádi, že už jsi v pořádku!“

Když se na ni téměř vyděšeně podíval, znejistěla. „Pamatuješ si nás…. Že ano?“

Harry přikývl, i když to nebyla tak úplně pravda. Pak se zadíval na zrzka, který zůstal stát mezi dveřmi a upřeně zíral na podlahu.

„Rone? Děje se něco?“ zeptala se ho žena.

Ron? Panebože… Ron!

„Hermi…ono?“ vylezlo z něj, ani nevěděl jak. Hermiona se na něj usmála.

„Co?“

„Jak jsem se dostal z Anglie… do Ameriky?“

„No…“ znejistěla Hermiona a hledala očima pomoc u Rona.

„Je to tady nejbezpečnější,“ prohlásil po chvíli Ron.

„Co tím chceš říct?“

„Že v Anglii není bezpečno.“

„Jak to myslíš, není bezpečno?“ řekl zvýšeným hlasem Harry.

„Víš, Harry…“ zkusila ho uklidnit Hermiona, ale marně.

„Co se, k čertu, stalo? Řekne mi to někdo, nebo na ti budu muset přijít sám!“ zaječel.

„Ne, že bychom chtěli pochybovat o tvojí inteligenci, ale…“ zabručel Ron a větu schválně nedořekl.

Harry si prohrábl vlasy a praštil sebou na postel. „Co je za rok?“ Když mu to řekli, vyskočil jako by ho píchli vidličkou.

„J-jak je to možné!“

„Co je na tom nemožné?“ ušklíbl se Ron.

„To by znamenalo, že si nepamatuju čtyři předešlé roky!“

  °°°

„Harry, nejsi rád, že tě konečně pustili z nemocnice?“  zašvitořila Hermiona a sevřela mu paži. Na tváři měla nasládlý úsměv, který Harrymu připadal neupřímný. Nemohlo mu uniknout, že se oba, Ron i Hermiona, v jeho přítomnosti chovají divně, jako by nebyli ve své kůži.

„Hermiono?“

„Ano?“

„Kde je… Ginny?“

„Ginny?“ zeptala se Hermiona překvapeně. „Jak ti to…“ zaváhala.

„Prostě mi to řekni.“

„Víš, my vlastně nevíme, co s ní je,“ uchýlila se k malé lži.

„Aha,“ odpověděl bezvýrazně a zahleděl se na silnici, kde se proháněla změť aut a lidí. To město mu připadalo příliš velké než aby se v něm mohl cítit dobře.

°°°

„Rone?“

„Co?“

„Myslím, že to kouzlo…“

„Proč si to myslíš?“ skočil Hermioně do řeči.

„Ptal se na Ginny,“ řekla Hermiona tiše a sklopila oči. „Myslím, že bychom mu to měli říct.“

„Zbláznila ses, Hermiono? Zabil by nás“ vyděsil se Ron.

„To snad…“ chtěla odporovat Hermiona, ale zmlkla už kvůli tomu, co všechno věděla.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Přemýšlel, kdy se z něj stal takový kliďas.

Možná, kdybych vytáhl nějakého velkého pavouka…

V zápětí ho napadlo, že Ron možná není tak v klidu, jak vypadá. Vždyť kdo by v takové chvíli mohl být v klidu?

Ronova hůlka ležela na druhé straně místnosti, znamenalo to tedy, že byla příliš těžko dosažitelnou zbraní. Mohl ho přemoci silou, ale vojenský výcvik u Dursleyových z něj dělal mnohem silnějšího.

Co Ronovi zbývalo?

„Tak co teda chceš?“ zavrčel Ron a podíval se z okna ven.

„Chci vědět, co se děje. Chci vědět, co je s Ginny, chci vědět, proč je v Anglii nebezpečno….“

„Je mi líto, ale to ti nemůžu říct!“

„Jsi si jistý?“ ušklíbl se Harry a šťouchl Rona hůlkou přímo doprostřed hrudi.

„Nevím, na co by ti to bylo, Harry!“ Kyselý úšklebek v Ronově tváři donutil Harryho ustoupit.

„V tom případě tady není důvod, abys mi to neřekl.“

„A co chceš vlastně vědět?“

„Co se stalo s Ginny!“

Ron se bolestně ušklíbl. „To by bylo nadlouho.“

„Proč? Stalo se jí něco? Je snad…. mr….mrtvá?“

„Ne, ne úplně,“ sykl Ron a zaťal pěsti.

„Tak co se s ní stalo?“ naléhal Harry. Umíral touhou se to dozvědět.

„Nemůžu ti to říct do detailů, které jsou na tom nejdůležitější. Řeknu ti, co se stalo, když už se na nic nebudeš vyptávat.“

„Dobře.“

„Ginny….. Ona přešla.“

„Přešla? Nechápu.“

„Prostě přešla. Přeběhla k nepříteli.“

„Takže Ginny se přidala k těm… k… Smrtijedům?“

Ron přikývl a zamračil se na podlahu.

„P-proč?“

„Řekls‘, že se nebudeš vyptávat,“ zavrčel Ron a hodil sebou na gauč.

Harry tam jen tak stál. Vypadal, jako by ho opustil všechen život. Jako hadrový panák padl vedle Rona. „Zůstala v Anglii?“

„Jo.“

„Tak proč jsme tady?“ zeptal se Harry suše. Nikdo neodpověděl a po místnosti se rozlilo tíživé ticho.

-*-

Hermiona sáhla do kapsy a vytáhla klíče. „Sakla!“ sykla s igelitovou taškou v zubech, když se jí nedařilo pořádně chytit klíč. Jakmile vešla do bytu, s úlevou pustila tašky na zem.

„Rone, jsem doma!“ oznámila znuděně a zula si boty. Pak si povzdechla. Na podlaze byly blátivé stopy.

„Rone, byl bys někdy tak laskav a obtěžoval se vyzou si vyzout….“ Hermiona se zarazila. Ronovy boty byly čisté a na svém místě. Mají snad návštěvu?

Pomalu vešla do obyváku. Na umouněném gauči spatřila dvě trosky.

„Harry?“ zkusila mu zamávat rukou před očima, ale ani se neobtěžovat pohnout očima, aby dal najevo, že je vůbec živý.

„Rone!“ vykřikla a zatřásla s Ronem tak silně, že mu hlava lítala sem a tam jako balónek.

-*-

„Musíme jet zpět do Anglie! Prostě musíme!“ křičel Harry.

„To nejde, Harry. Anglii ovládli Smrtijedi. Když se tam ukážeme…“ snažila se mu to vysvětlit Hermiona.

„A co ostatní? Co Fénixův řád?“

„Většina je v Americe, Harry. Někteří jeli do Asie nebo Afriky. Potřebují lidi. Moc jich v Anglii nezůstalo, a o těch, co zůstali, nemáme žádné zprávy,“ připustila Hermiona.

„Kdo zůstal?“

„Lupin, Tonksová, Moody…“ vzpomínala Hermiona.

Ron je ponuře pozoroval. Neříkal nic; nebylo třeba, aby něco říkal.

„Přece musí být způsob, jak se nepozorovaně dostat do Anglie!“ vztekal se Harry. Hermiona se začínala bát, že v návalu vzteku skočí z okna.

„Není… Harry, obávám se, že není…“ Hermiona sklopila oči.

„Je. Já jeden znám,“ ozval se znenadání Ron.

„Jaký?“

„Fred a George mají v Anglii kontakt,“ prohlásil.

Harry začal pochodovat po místnosti. Pak uchopil plastovou láhev a odšrouboval víčko. „Jaký kontakt?“ zeptal se napil se.

„Malfoy,“ řekl Ron klidně a všechen nápoj, který měl Harry v ústech skončil na zdi.

„To bych do tvých bratrů neřekl,“ ušklíbl se Harry.

„Obchod je obchod. Teď, když Anglii vládnou Smrtijedi, se tam dostane jen málo zboží. On jim za provizi zařídí, aby nad nimi kontrola zavírala oči. Víš kolik tím vydělávají? Ohromné částky. Na druhou stranu můžou do Anglie propašovat cokoli. Nebo koholi.“

„Rone, to nemyslíš vážně! Víš jak je to nebezpečné?“ zavrtěla hlavou Hermiona.

„Jistěže to vím! Ale jiná cesta není. A tím, že tady tvrdneme jako pecky nikomu nepomáháme. Hermiono, myslím, že jsme udělali chybu, když jsme se rozhodli pro Ameriku. Měli jsme zůstat doma,“ řekl Ron.

„Takže sis vybral smrt na místo pohodlného života,“ konstatovala Hermiona.

„Tohle není pohodlný život,“ opáčil Ron. „Takhle žádnou válku nevyhrajeme.“

Oba se zadívali na Harryho. Ten nejistě přišlápl a řekl: „Tak kde najdeme Freda a Georga?“

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Když vešli dovnitř, mladá recepční s kostěnými brýlemi vyskočila a běžela jim vstříc.

„Pane Weasley, slečno Grangerová!“ vykřikla radostně a lehce se poklonila. „Jdete za bratry Weasleyovými?“

„Ano, Petro,“ usmál se Ron a stiskl kachli na zdi. Hned nato se tam objevili prosklené dveře. Harry je chtěl následovat, ale žena ho zastavila. Sjela ho přísným pohledem a řekla: „Nepovolaným vstup zakázán!“

„To je v pořádku, Petronelo,“ uklidnil ji Ron. Pustila Harryho, i když s nedůvěřivým pohledem.

„To tady mají i ochranku?“ ušklíbl se Harry, když stoupali výtahem do nejvyššího patra.

„Ano. Když jsme tady byli poprvé, málem jsme se poprali!“ zasmála se Hermiona. Vypadala klidně, ale její hlas byl nervózní.

-*-

Harry nikdy neviděl tak nádhernou místnost. Velká oválná kancelář měla dva stoly naproti dveřím, několik křesel a pohovky umístěné tak, by z nich byl jak dobrý výhled z okna, tak dobrý výhled na stoly. Místnost byla vymalována béžovou barvou, ale potahy byly červené. Všechno dokonale ladilo.

Když tam stáli asi pět minut, ozvalo se tiché lupnutí a před nimi se objevili zrzavá dvojčata.

„Rone, Hermiono? …..Harry?!!!“

„Frede, Georgi, máme k vám prosbu,“ řekl Ron nelibě.

„Jakou? Chcete snad do Anglie?“ ušklíblo se dvojče potměšile.

„Vlastně ano,“ přitakal Ron a obě dvojčata zamrzla v půli pohybu.

„Jo, čekal jsem, že to přijde. Co ty, Frede?“

„Já vlastně taky.“

„Víš kolik problému uděláme, když je tam vezmeme?“

„Jo!“

„Tak my teda souhlasíme!“ usmála se dvojčata.

Ron, Harry a Hermiona se po sobě podívali. Tak rychlou reakci nečekali.

-*-

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ začal Ron, když Hermiona, Ron a Gerorge odešli něco zařídit.

„Na co?“

„Na váš kontakt v Anglii.“

„Takže na Malfoye?“

„Jo.“

„No, to víš. Potřebuje peníze. Zjistilo se, že jeho otec byl výborný tunelář. Okrádal vládu o peníze, část dával do mudlovské banky, část do kouzelnické. Procházelo mu to hodně dlouho a za tu dobu si nahrabal moc pěknou sumičku. Jenže mudlové na to přišli a začali to vyšetřovat a tím pádem se to dostalo i k ministrovi kouzel. Všechny peníze mu vzali. Zkonfiskovali mu i sídlo a navíc se na něj sesypaly obrovské dluhy, které nebyl schopen splatit. Podle všeho přitahoval příliš moc pozornosti a nebyl užitečný a tak ho Voldemort zabil. Dluhy zůstaly na synovi. Bohužel, Draco neměl čím splácet. Když se pak dostal Voldemort k moci, potřeboval dluh zpět, aby Anglie fungovala. Proto tam můžeme dovážet. Aby mladý Malfoy přežil, musí splácet. My mu dáváme slušné peníze. Chápeš?“

Harry přitakal.

-*-

Dudley vyšel ven před dům. Nervózně se rozhlédl a pak se zase vrátil. Byl celý roztřesený. Vlastně ani pořádně netušil, co se děje. Věděl, že to má něco společného s jeho bratrancem a tím divným chlápkem co se ho snaží zabít.

Nábytku bylo v domě po málu. Na špinavém gauči seděla vychrtlá černovlasá dívka. Když vešel labužnicky potáhla z cigarety a slastně přivřela oči. Pak nedopalek odhodila na podlahu, jako by to bylo něco, co se dělá běžně.

„Copak, Due? Dáš si taky?“ zachrčela a nabídla mu cigaretu.

„Ne, díky!“ odpověděl.

„Měl by sis dát. Za chvíli nám stopnou dodávku a budem na suchu. Už teď je problém se k něčemu takovému dostat!“

Neměla na myslí obyčejné cigarety. Drogy – to se teď dělo u Dursleyových. Rodiče se dávno odstěhovali a Dudley se dostal mezi partu pochybných lidí.

„A jak k tomu chodíš ty?“ ušklíbl se Dudley.

„Znám pár kouzelníků, víš…?“

Dudley se ušklíbl. Kde byli ty doby, kdy se s rodiči styděl, že jeho bratranec je kouzelník? V prvních chvílích si myslel, že by toho mohl ještě využít, jenže se záhy ukázalo, že rozhlašovat někde něco o Harrym Potterovi je jako podepisovat si rozsudek smrti.

„Heleď, Due, nemáš ty taky nějakýho příbuznýho kouzelníka?“

„Měl jsem…“

„Ale no tak, Due! Moje příbuzná je tam nahoře, u moci, víš? Patří mezi Smrtijedy. Říkala mi, že prej ho znáš, toho Parryho Kmoterra, nebo jak se to jmenuje! Já tě tu mám hlídat, víš, Due?“ prohlásila žena.

„Jsi zhulená, Leo,“ zabručel Dudley. Tohle už mu říkala asi po čtvrté.

„Ále nejsééém!“ zavyla a znova si popotáhla z nového cigára.

„Jsi, myslím, že už jsi dneska měla dost,“ řekl Dudley znechuceně a pokusil se Leonu vytáhnout na nohy.

„Due… plát ce mi scfe….“ Zabrblala Lea a celou vahou se na něj navalila a za chvíli bylo slyšet její chrápání.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

Harry se zamyšleně díval z okna letadla dolů, na nekonečně modrou plochu oceánu. Čím víc se blížili k Anglii, k jejich domovu, tím víc byl nervóznější. Navíc v něm sílilo podezření.Nevěděl proč, ani proti čemu, jen měl pocit, že se kolem něj stahuje síť, kterou bude příliš nebezpečné rozplétat.

Hermioně se draly slzy do očí. Vlastně to nebylo až tak závratně dlouho, co odjeli pryč z Anglie. Jen se jí poslední dobou zdálo všechno mnohonásobně těžší než obvykle. Nikdy v životě by ji nenapadlo, že budou muset utíkat z Anglie, a už vůbec jí nepřišlo na mysl, že se tam budou vracet tajně. Bylo jí líto lidí, které tam nechali.

Ron, ač se zdálo, že ostatní to prožívají jinak, se do Anglie těšil. Neuvěřitelně. Jen ta představa, že se znova setká se starými známými a že bude mít možnost znovu si promluvit s Ginny, v něm vyvolávala radostný pocit. Tak dlouho už nebyl opravdu šťastný!

-*-

Letadlo přistálo na přistávací plochu malého provizorního letiště nedaleko Londýna. Kolem nich se motalo plno lidí oblečených v převážně tmavých barvách, kteří ani nevzaly na vědomí, že vystoupili z letadla.

„Auta na nás čekají támhle,“ upozornil je Fred (nebo George).

Dovezla je k velikému městskému domu. Vypadal staře, ale byl nově opravený. I přesto však byly v omítce puklinky.

„Ach! To je nádherný dům!“ vydechla Hermiona. Měla pravdu, dům byl překrásný, pokud máte rádi starobylé domy.

„Komu patří?“ zajímal se Harry. Zajímalo ho to, nerad by vlezl do domu někomu cizímu.

„Račte dovnitř! Však uvidíte sami, kdo v budce přebývá!“ prohlásilo jedno z dvojčat.

V domě bylo všechno přepychově zařízené. Vlastně to ani nevypadalo, že tam žije někdo, kdo má vážné finanční problémy.

„Počkejte tady, prosím,“ zašeptal George. „Frede, běž to zařídit, jo?“ Fred přikývl a vytratil se.

Asi po čtvrthodině je neznámý sluha uvedl do malého salónku. Fred a George seděli v měkkých křeslech kolem slonovinového stolku se skleničkou v ruce. Vedle nich seděl blonďák, taky se skleničkou v ruce. Melancholicky zíral do vína a byl jím tak zaujat, že ani nepostřehl příchod návštěvníků.

Harry si přivítání dokázal představit jakkoli, jen ne takhle. Maltou seděl v křesle jako hromádka neštěstí. Představoval si ho jinak – čekal uvítání s ironickým úšklebkem, jedovatými poznámkami a povýšeným chováním. S hrůzou si uvědomil, že se Anglie a její obyvatelé museli pořádně změnit za tu dobu, co byli jinde.

„Nuže, pokud vám to nebude vadit, ubytujeme vás tady,“ promluvil po chvíli Fred.

„Cože?“ vyjekl Harry.

„No nediv se! Je to bezpečnější i levnější. Nebo se ti v našem Anglickém domě nelíbí?“ podivil se Fred.

„Tohle je váš dům?“ zeptal se překvapeně Ron. „Netušil jsem, že máte v Anglii dům. A co…ehmm…“ řekl Ron a kývl hlavou k Malfoyovi, který je úspěšně ignoroval.

„Ale no tak! O své zaměstnance se přece musíme postarat!“ zasmál se George. Mafoy nic. I přes tenhle přímý a neskrývaný pokus ho vyprovokovat je Malfoye stále dokonale ignoroval.

-*-

Harry se ubytoval ve druhém patře. Ron s Hermionou bydleli nad ním. Ve zbývajících patrech bylo kdo ví co, snad služebnictvo, které v domě bezpochyby bylo.

Harry sebou hodil na nadýchané peřiny. Ulehčeně si vydechl; čekal, že to bude horší, problémovější. I když by mu možná taková situace byla příjemnější. Všechno – hlavně jejich příjezd – proběhl tak hladce a bez povšimnutí.

Vzpomínal, jak kdysi poprvé vešel do Děravého kotle s Hagridem.

„To bylo samé: ,Těší mě, pane Pottere!‘“ ušklíbl se Harry.

Ozvalo se tiché zaklepání. „Harry?“ ozval se Hermionin hlas.

„Co?“ zeptal se Harry, samozřejmě až potom, co otevřel dveře.

„Bude se podávat večeře,“ ušklíbla se Hermiona.

Podávat večeře?!

Harryho překvapilo, jak to všechno začalo zavánět snobstvím.

Jídelní sál nebyl ničím zajímavý. Byla to větší místnost se dvěma stoly, s pár obrazy na zdech, ale jinak tam nic nebylo.

Harry, Ron a Hermiona se posadili k jednomu stolu. Nerušeně si povídali, když do místnosti vešel čtvrtý obyvatel domu. Malfoy zamířil k prázdnému stolu.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

Harry šel chodbou. Byla noc, snad kolem půlnoci. Možná je trapné to psát, ale musel na záchod. Bohužel, byl zde teprve první noc a moc se tu ještě nevyznal. Příliš mnoho dveří, příliš mnoho chodeb. Nějakou dobu chodil sem a tam šoupaje nohama o podlahu – byl ospalý a už pomalu neměl sílu zvedat nohy. Najednou se ve stínech chodeb začala rýsovat nějaká postava. Harry trochu zpozorněl. Brzy však v postavě poznal Malfoye a zase ho přepadl spánek.

Jenže Malfoy se Harryho lekl. „Co tu, k čertu, děláš, Pottere!“ vyjekl.

„Já hledám…. A proč bych tu neměl být?“ zavrčel Harry, ze kterého opadla všechna únava.

„Do toho ti nic není!“ odsekl Malfoy a s nosem nahoru chtěl odkráčet.

„Na co si to vlastně hraješ?“ řekl znenadání Harry. Ani nevěděl, co ho to napadlo, prostě to z něj vyletělo.

„Cože?“

„Proč to vlastně děláš? Na čí straně jsi?“

„Abys věděl, Pottere, tak ti do toho nic není.“

„Je mi do toho hodně!“ sykl Harry a zaťal pěsti.

„Svět totiž není černobílý, nejraději bych tě udal, měl bych z toho moc. Ale dlužím těm dvojčatům mnoho, proto tě tu trpím,“ ušklíbl se Malfoy.

„Moc si toho nenamlouvej! Děláš to jen proto, že máš strach! Raději se přidáš k tomu, kdo bude mít jistou výhru!“ křikl Harry.

„Pche!“

„Musels‘ být hodně na dně, žes‘ přijal pomoc od někoho jako jsou Weasleyovi! Asi tě tví přátelíčkové opustili, co? Ale krysy opouštějí potápějící se loď jako první, ne?“

„Ty mi něco vyprávěj o potápějící se lodi! Aspoň jsem nemusel potupně utíkat z Anglie! A přátelíčkové? Na tom jsi ještě hůř než já! Mě aspoň nemuseli vymazat paměť abych je nezabil!“ vyhrkl Malfoy, ale v zápětí si uvědomil svou chybu. Otočil se a rychlým krokem vyrazil pryč.

Harry tam stál jako přimražený.

Tomu však Harry nevěřil.

„Panebože!“ zajíkl se a svezl se podél zdi na zem.

-*-

„Harry? Vstávěj, Harry!“

Harry sebou trhla a otevřel oči. Nad ním stála Hermiona a nemilosrdně s ním třísla. „Harry, proboha, proč spíš na chodbě?“ zamračila se.

„Já spím na chodbě?“ zeptal se ospale.

„Jo, spíš,“ ozvalo se vedle něj znuděně. Harry se podíval za hlasem. Ronovi, ačkoliv mluvil znuděně, ne-li pohoršeně, cukaly koutky a hrozilo, že vybuchne smíchy. Zlý Hermionin pohled ho však vždy zchladil.

„Proč spím na chodbě?“ zeptal se Herry sám sebe. Pak si vzpomněl.

„Musí tě z toho bolet záda!“ řekla Hermiona starostlivě.

„Jo, bolí mě, až bych zabíjel,“ zavrčel Harry. Hermiona sebou trhla a nervózně se usmála. Bohužel, právě to malé, téměř nepatrné trhnutí Harryho ujistilo o pravdivosti Malfoyových slov.

-*-

„Harry, hodláš se tam zabarikádovat nadlouho?“ uslyšel Harry Ronův hlas. Harry se totiž zamkl do svého pokoje a odmítal vyjít ven.

Nemohl Ronovi odpovědět. Bůhví proč si myslel, že tím, že se zamkne do pokoje, se vše vyřeší. Jenže začínal mít hlad. A trápilo ho svědomí.

Z přemítání ho vytrhl otrávený hlas.

„Pane bože, Pottere, ty seš ale máslo!“

Malfoy mi tu ještě chyběl! Napadlo Harryho.

„Co chceš?!“ vyjel na zavřené dveře.

„Já? Já nic. Ale když už jsi ty dva vytáhl do Anglie, kde jim jde po krku plno nájemných vrahů, neměl bys jim ještě přidělávat starosti.“

„Možná. Ale proč se do toho pleteš ty?“

„Nevím.“

Harry neodpovídal. Co by měl odpovědět?

„No dobře, řekněme, že znám někoho, kdo by tohle nerad viděl,“ zabručel Malfoy neochotně.

Harry se nezeptal kdo, i když by ho to zajímalo. „Tak dobře,“ povzdechl si jen. Když otevřel dveře, nikdo tam nestál.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7

Už tomu bylo několik dní, co byli v Anglii. Harry seděl, nebo spíš ležel, na pohovce a nerudně zíral do vyhaslého krbu. Ron i Hermiona byli pryč. Vlastně odešli spolu. Harry jim záviděl, že mohou ven. Před nedávnem se tu objevila dvojčata. Byla sice sranda, ale výrazně doporučili Harrymu, aby nechodil ven (takže mu to vlastně zakázali). Zprvu si myslel, že to bude v pohodě, že to zvládne. Ale poslední dobou už nevěděl, co roupama dělat. Zkoušel dokonce utéct oknem, ale jediný možný vchod nebo východ by dveřmi. Pokud ovšem znal patřičné kouzlo, mohl odejít kdykoliv. No, a Harry ho neznal. Chvíli mu to vřelo v hlavě, pak se uklidnil a začal se nudit.

Pak mu najendou přistálo něco na obličeji. Harry vykřikl a vyskočil na nohy. Když se ti věc podíval, uviděl černý dlouhý plášť se zeleným lemem.

„Co to…“ zavrčel Harry. Pak si všiml Malfoye, jak se šklebí ode dveří. „Co chceš?“

„Já? Já nic. To tobě už musí vadit to věčné sezení a nicnedělání,“ pokrčil Malfoy rameny.

„A?“

„Plášť. Ven.“

„Chceš mě vzít ven?“

„Jednoduše řečeno,“ přikývl Malfoy.

„Proč?“

„Nevím. Ale jestli nechceš…“

„Chci!“

„Tak nezdržuj!“

Harry přes sebe pochybovačně přehodil plášť.

Harry vyšel ven a nasál vzduch velkoměsta. Hned za rohem k nim přiskočil muž v podobném plášti jako měli oni.

„Vy jste?“ zeptal se přísně.

„Co je to do toho, dědku?“ zavrčel Malfoy otráveně.

„Mám za úkol to tady kontrolovat!“ vypískl muž, zřejmě stařec.

„Já vím. Ihned doporučím, aby tě odsud vykopali,“ ušklíbl se chladně Malfoy.

„T-to jste vy, pane Malfoy?“ zakoktal se muž.

„Hn…“

„J-já se omlouvám. Já jsem….“

„To je jedno. Teď zmiz!“ ušklíbl se Malfoy.

Harry sledoval, jak se muž schlíple plíží pryč. Docela ho to překvapilo. Nevěděl, že v Londýně se teď hlídá.

„Blbec jeden!“ ulevil se Malfoy. „Jako by neviděl ten hábit!“

„Proč?“

„Jsou tři druhy hábitů. Lidé nenosí žádný, pokud ovšem nepomáhají, pak mají žlutý lem. Kouzelníci červený a ti, kteří patří ke smrtijedům zelený,“ ušklíbl se Mlafoy.

„Ale já…“

„No a? Kdo tyhle pravidla poruší, je přísně ztrestán, ale hlídka si málokdy troufne zkontrolovat někoho, kdo má zelený lem.“

„Dobrý systém,“ ucedil Harry.

„Mě nikdy žádný systém nezajímal. Hlavní je, abych z toho něco měl!“ zasmál se Malfoy.

„A jak jsi dopadl!“

„Lip než ty!“

*-*

„Měli bychom si pohnout,“ zabručel Malfoy. „Jestli to někdo zjistí, budeme mít problém.“

„To je jedno…“

„Není.“

„Hm…“ Harrymu se zpět nechtělo. Londýn se hodně změnil. Všechno byla takové… ponuré, ponořené do nudné šedi. A když procházeli kolem nádraží King Cross, nemohl si nevšimnout rozbitých oken a zatlučených dveří. Napadlo ho taky, jak to asi vypadá v Bradavicích, což mu připomnělo nešťastnou Brumbálovu smrt.

„No tak si tu zůstaň,“ zabručel Malfoy naštvaně a někam odběhl.

Harry zíral na zdevastované nádraží a vzpomínal. Pak, když se k němu chtěl rozběhnout, ho někdo chytl za rameno a odstrčil na bok. „Ať tě to ani nenapadne!“ Byl to člověk menší než on, v plášti s kápí přes hlavu.

„Co?“

„Přiblížit se k tomu nádraží! Vy smrtijedské svině tam nemáte co dělat!“

„Ježiši…“ chtěl něco vyhrknout, když ho neznámý člověk povalil na zem. „Kdo k sakru jsi!“ vykřikl Harry, když mu došly nervy.

„Co je ti potom!“

„A jakým právem nazýváš smrtijedem? Známě vůbec?“

Postava se zarazila. „Vždyť máš ten plášť…“

„Jo, protože takhle mě nebudou nikde kontrolovat!“

„A… to…ti mám…. Věřit?“

„Jak chceš!“ vyštěkl Harry a vyskočil zpět nohy.

„Hej, Poterre, už jsi dozíral?“ křikl na něj Malfoy.

„P-potter?!“ zakoktala se postava.

„Jo!“ křikl Harry zpět na Malfoye.

„Harry!“

„Co?“

„Ty jsi Harry!“

„Jo.“

Malfoy je chvíli pozoroval, pak k nim nakonec přišel. „Zase vy?“

„J-jak je možné, že je Harry v Anglii?“ vykřikl ten neznámý člověk na Malfoye.

„Jak je možné, že mě znáš?“ zeptal se Harry trochu hloupě, protože… kdo by ho neznal?

„Harry…. T-to jsem přece já!“

„No jasně, a co třeba si takhle sundat tu kápi?“ ušklíbl se Harry.

*-*

„Vždycky jsem věděl, že bys mě rád viděl mrtvého,“ ucedil Malfoy, „ale nečekal jsem, že mě dokonce necháš zabit!“

„Nepřeháněj, Malfoy! Jsem si jistý, že ho Ron i Hermiona rádi uvidí!“

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Hermiona netrpělivě přecházela po pokoji sem a tam.

"Uklidni se, Hermiono," snažil se ji zklidnit Ron. "Nemyslím, že je třeba mít strach."

"Že není? Já myslím, že je!" vyštěkla na něj Hermiona prudce.

"Co bys dělala na jeho místě ty, kdybys musela být tak dlouho zavřená doma?"

"Zůstala bych doma!"

"Promiň, špatný příklad," pokrčil Ron rameny.

"Rone!"

"Já nevím, proč se tak rozčiluješ!" křikl otráveně Ron. "Harry není žádná kulička vaty, aby se složil, kdykoli se mu nedostane!"

"Ale…"

"Nevím, co si pořád představuješ, Hermiono! Já vím, že jsme ve městě plném smrtijedů, kteří nám jsou po kůži, ale přece se umíme i bránit!"

*-*

"A sakra," zarazil se Malfoy, když došli před dům, ve kterém bydleli.

"Co je?" zeptal se Harry bezstarostně.

"Někdo je doma."

"To přece nevadí! A navíc, máme návštěvu!" zasmál se Harry.

*-*

Hermiona, jakmile uslyšela otevírání dveří, vběhla do chodby. "Harry! Ty ses zbláznil! Víš jaký jsme o tebe měli strach?"

"Já ne, jen ona!" naznačoval Ron za jejími zády.

"Rone!" obořila se na něj Hermiona.

"Ty máš snad oči i vzadu!" zasmál se Ron, ale pro jistotu se vypařil. Mezi tím si Hermiona našla nový cíl svého vzteku. "Malfoyi!" ozvalo se domem. "Okamžitě se tu ukaž!"

Jenže Malfoy se neobjevil. A Harry se mu nedivil.

"Um, Hermiono?"

"Co?!"

"Máme návštěvu," podotkl Harry. Hermiona sebou trhla a podívala se na postavu krčící se v rohu. "Ahoj, Hermiono."

"Ach můj Bože," hlesla Hermiona. "Promiň za ten výstup."

"T-to nic," pousmál se návštěvník roztřeseně. "V-víš, já jsem strávil nějakou dobu mezi zlatokopy, ale ty jsi daleko děsivější než oni."

"Neville!" houkl Ron překvapeně.

"Zdravím, Rone!"

"Co tu ještě stojíme? Pojďme si sednout!" vyhrkla Hermiona stále se stydíc za svůj výstup.

*-*

"Říkal jsi, žes byl mezi zlatokopy, že?"

"Ano, byl. V jižní Americe, v Guyaně. Snažil jsem tam sehnat lidi do Řádu. Bohužel je tam zajímá jen zlato. Už se tam několik let netěžilo, ale Voldemort způsobil, že ceny zlata rapidně stouply."

"Lidé už se nebojí říkat Voldemortovi jménem?" zajímal se Harry. Už si toho všiml dříve.

"Ne. Navíc, teď je to státník. Musí se mu říkat jménem. Ovšem většina lidí mu Voldemort říká jen ze srandy."

"Nechápu."

"Uznej, že Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se pro vládce moc nehodí!" zasmál se Neville.

*-*

Za oknem poletovaly sněhové vločky. Harry přemýšlel, jak obstará Ronovi a Hermioně dárky, když pomalu nesmí vystrčit nos z domu. Vánoce se kvapem blížily - zbývalo už jen necelých čtrnáct dnů. Docela se těšil, že stráví Vánoce s Ronem, Hermionou, Nevillem, možná i Fredem a Georgem, a Malfoyem.

Nepočítal s tím, že se stane něco,co mu udělá hrubou čáru přes rozpočet.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9

Fred s Georgem se rozvalili na pohovce naproti krbu.

„Neville! Dlouho jsme se neviděli!“ vykřikli, když přišel Neville. Chodil za nimi téměř každý den.

„Pravda, pravda,“ pokýval Nville hlavou.

„Posaď se! Chceme vám něco říct!“ řekl nadšeně Fred. „Budou Vánoce.“

„Takže vás chceme, Rone, Hermiono a Neville, pozvat do Paříže!“ řekl Gerorg teatrálně.

„Scházíme se tam každý rok. Všichni členové Fénixova řádu!“ doplnil Fred.

Všichni se radovali. Až na dva lidi.

„Já nejedu?“

„On nepojede?“

Harry a Malfoy zaraženě zírali na Freda Geroge.

„Je nám líto,“ řekl po chvíli Fred, „ale nemůžeme bezpečně dostat Harryho z Anglie. A ty, Malfoy, stejně nikam nejdeš.“

„Jak…. Jak můžeš vědět, že nikam nepůjdu! Zrovna jsem…“ vyprskl naštvaně Malfoy.

„Kecy!“ zarazil ho George.

„Já si myslím, že má pravdu!“ odsekl Harry.

„Ty abys nestál na jeho straně!“ zamračila se Hermiona.

„Já tu nechci zůstat!“ vykřikl Harry jako malé dítě.

*-*

„Já nevím, o co se snažíte!“ sykl Malfoy. „Vy jste ho sem dotáhli, ale já se o něj mám starat?“

„To vydržíš!“

„Ne, nevydržím!“

„Vezměte ho sebou. Nějak to zařídím!“ prosil Malfoy. Bohužel, oba bratři už byli pevně rozhodnuti.

*-*

„Je mi Harryho docela líto,“ řekla Hermiona a zabalila se pevněji do kožichu. Nedaleko už stálo letadlo, které je mělo odvést do Paříže.

„On to přežije,“ usmál se na ni Ron a chytl ji kolem ramen. „Vždyť mu bude dvacet. Měl by se začít chovat jako dospělý člověk.“

„Asi máš pravdu…“ vzdychla Hermiona.

*-*

„To budou doopravdy skvělé Vánoce,“ ušklíbl se Harry.

„V tomhle s tebou výjimečně souhlasím!“ odsekl Malfoy.

„Štědrý večer jako vymalovaný. Doufám, že ode mě nečekáš žádný dar!“

„Od tebe? Ten bych v žádném případě nepřijal!“

„To je dobře, protože bych ti ho stejně neměl za co koupit!“

„Fakt?“ Malfoy se zarazil.

„Cože? Ne, dělám si legraci!“ vyprskl Harry, když si uvědomil, co řekl. Pak se zavřel do svého pokoje, jako malé trucovité dítě.

*-*

Hermiona otevřela dveře do pokoje a udiveně vykřikla. Byl to ten nejluxusnější pokoj, jaký kdy Hermiona viděla.

„To je nádhera!“ vykřikla a vběhla dovnitř. Pak se však zarazila. „Nádhera s jednou postelí?“

„Vadí ti to snad?“ zeptal se Ron.

„Mělo by?“ zasmála se Hermiona.

„Určitě ne!“ ušklíbl se Ron a zavel dveře.

*-*

Dudley si sel na pohovku. Seděl jen na kraji; raději se ani neodvažoval opřít. Lea se však beze všeho natáhla vedle něj.

„Co budeme dělat o Vánocích, Due?“ zeptala se.

„Já asi pojedu k rodičům,“ přiznal Dudley.

„A co já?“ zakňourala Lea.

„Nevím,“ vzdychl Dudley.

„Já tu nechci být sama, Due! Na Vánoce ne, prosím!“

„No tak dobře. Zůstaneme tady.“

*-*

Malfoy se napil ze sklenice. Byla pěkná, skleněná s jemným výřezem a dlouhou, elegantní kožišnou z modrého skla. Harry se se sklenicí neobtěžoval. Ale taky nepil nějaké drahocenné víno jako Malfoy. Oba zírali na televizi. Dávali nějakou pohádku. Byl to legrační pohled.

Po chvíli se ozvalo váhavé zaklepání. Malfoy vstal a došel ke dveřím. Když je otevřel a uviděl, kdo za nimi stojí, zase je rychle zavřel.

„Milé přivítání!“ zavrčel návštěvník.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10

„Milé přivítání!“ zavrčela Ginny a nabroušeně počkala, až Malfoy zase dveře otevře.

„Promiň,“ omluvil se Malfoy, „lekl jsem se.“

„To vypadám tak strašně?“ zasmála se Ginny. Znělo to trochu falešně.

„To ne!“ bránil se Malfoy. „Ale co tady děláš?“

„No… Víš…“ zadívala se do země.

„Nevím.“

Ginny po něm střelila zlým pohledem. „Všichni na Vánoce někam odjeli, ale já jsem nemohla. A nechci trávit Vánoce sama.“

„A co to má společného se mnou?“ zahrál si Malfoy na pitomce.

„Tak jsem se rozhodla, že je strávím s tebou!“

„Ne!“

„Ano!“

„Ale… Já mám návštěvu!“

„To nevadí!“

„Já myslím, že to vadí,“ hádal Malfoy.

„Ale no tak, Malfoy, mě je jedno, koho tam máš!“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ namítl chabě, ale to už byla Ginny vevnitř. Proklouzla kolem něj a namířila si to přímo do obývacího pokoje. Když uviděla Harryho, unikl ji z úst chabý výkřik.

Když Harry uviděl Ginny, chtěl vyskočit, ale ležel tak nešikovně, že spadl na zem. Vstát se mu povedlo až napotřetí, ale kvůli alkoholu, ale z toho překvapení.

„A-ahoj!“ pozdravil.

*-*

Byli tam všichni. Všichni! Vesele se mezi sebou bavili. Ron,Hermiona, Neville, zbytek rodiny Weasleyových, Lupin, Moody, Tonksová,  Horácio Křiklan, Hagrind, který ve společnosti působil jako slon v porcelánu, profesorka McGonagallová, Tonksová, Lenka Láskorádová, Thomas Dean, Lee Jordan a další spousta učitelů, členů Fénixova řádu a současných i bývalých bradavičkách studentů. Některé z nich Hermiona znala, ale většinu ne. O to příjemnější pro ni bylo zjištění, že ji všichni skoro až uctivě zdraví.

„Je to tady úžasné! Jsem tak ráda, že jsem sem jela!“ svěřila se Fredovi.

Ginny si uvědomovala absurditu celé té situace. Seděla mezi dvěma muži a popíjela pivo – na Vánoce. Nebyla zvyklá takhle trávit Vánoce. Měla velkou rodinu, vždycky se skvěle bavili i když nadílka nebyla vždycky přespříliš bohatá.

Teď možnost strávit Vánoce s rodinou ztratila kvůli Harrymu, který seděl vedle ní.

A z druhé strany sedl Draco.

Byla z těch dvou nervózní. Vlastně je oba měla ráda, i když to přišlo divné i jí samotné.

Draco Malfoy byl vždycky její nepřítel a Harry Potter byl člověkem, kterého téměř celý život milovala. Když se dozvěděla o kletbě mezi Harrym a lordem Voldemortem, přidala se na stranu zla. Ne kvůli tomu, že by měla strach o bratra nebo Hermionu, ale kvůli tomu, že by nedokázala Harrymu lhát o tom, co se stalo. A taky by dokázala lhát sama sobě, že by to Harry nikdy neudělal.

Tehdy ji Draco hodně pomohl. Dalo by se říct, že ji vzal pod ochranná křídla a pomohl ji zařadit se mezi Smrtijedy.

*-*

„Hermiono!“ vykřikl Ron. Hermiona se posadila na posteli a vyděšeně se na něj podívala.

„Co se stalo?“ zakňourala a protřela si oči.

„Několik lidí bylo dnes v noci zavražděno.“

„Cože?“

„Nejspíš byli otráveni.“

„To snad… To snad…“ Hermiona se nemohla probrat z šoku.

„Není to nikdo, koho bychom znali osobně. Velitel Fénixova řádu v Polsku- Floreckij, dva lidi, kteří přijeli s ním a Venzel a Pasarigni,“ informoval ji Ron.

„A jak..?“

„Nejspíš byli otráveni, Hermiono. Vyšetřovatel si myslí, že byl jed podán v pití, protože těch pět tehdy stálo u jednoho stolu a pili z jedné karafy.“

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11

„Draco…“ začala Ginny váhavě.

„Hm?“

„Víš… Já… Já bych to měla nahlásit. To, že je Harry tady.“

Draco se na ni podíval pohledem říkajícím: řekni to, jestli na to máš.

„Myslím to vážně, Draco.“

„Já vím, že ano.“

„Tak… Tak proč to bereš na lehkou váhu?“

„Klidně to řekni, Ginny. Pottera zabijí a já od něho budu mít svatý pokoj. Pokud se z něj ovšem nestane duch a nebude mě chtít navěky strašit.“

„Ne, že bych vás chtěl rušit, ale o čem se to bavíte?“ ozvalo se za nimi rozespale.

„Harry!“ lekla se Ginny. „V-vypadáš jako bys právě vstal z postele!“ okomentovala Harryho účes.

„To bude tím, že jsem právě vstal,“ podotkl Harry.

*-*

Hermiona stiskla Ronovi ruku. Pět mrtvých těl na márách vynášeli ven z budovy, ve které bydleli. V pokoji panovalo tíživé ticho. A téměř nad celou Paříž se vznášela otázka: „Kdo a proč to udělal?“

„Fleurs du Mal!“ zavrčel Fred. „Vsadím se, že za tím mají prsty oni!“

„Možná,“ zabručel vyšetřovatel. Byl to mladý muž, možná kolem třicítky. Stál rovně jako svíčka a lehce se pohupoval na patách. Jmenoval se Homeman.

„Opravdu byli otráveni?“ zeptala se Hermiona.

„Ano,“ odvětil Homeman nepřestávajíc se pohupovat.

„Čím?“

„Arzénem.“

„Arzénem?“

„Ano, arzénem. Musel to udělat někdo, kdo arzén dobře zná, protože arzén nemusí být vždy účinný jed.“

„To je strašné…“

*-*

Dudley seděl před domem. Letos sníh nenapadl.

„Ty jsi Dudley Dursley?“ zeptala se ho žena, která procházela ulicí. Dudley ji neznal, ale líbila se mu.

„Ano,“ zachrochtal. „A ty jsi kdo?“

„To vůbec není důležité!“ odbyla ho.

„A co po mě chceš?“

„Chtěla bych vědět… Je to tak nepříjemné mluvit takhle na ulici,“ povzdychla si. „Mohla bych tě pozvat na večeři?“ usmála se na Dudleyho.

„No jasně. Jestli počkáte, obleču si něco… společenštějšího,“ řekla a zatahal za mikinu.

„Jistě!“ usmála se.

Dudley odběhl do domu.

„Ty někam jdeš, Due?“ zeptala se ho v polospánku Lea.

„Ano.“

„Kam?“

„Do toho ti nic není, Leo. Jen si dál vyspávej tu opici!“ zavrčel na ni Dudley. Lea vydala nějaký zvuk jako známku souhlasu.

Když Dudley vyšel ven, ta žena tam ještě pořád stála. Čekal, že tm nebude.

„Můžeme vyrazit?“ usmála se na něj.

„Jistě.“

„Za rohem mám auto.“

„To je dobře,“ zabručel Dudley. Žena se jeho poznámce zasmála a řekla: „Taky bych nechtěla jít do Londýna pěšky!“

*-*

„Ginny…“

„Ano, Harry?“

„Proč ses vlastně přidala k Smrtijedům?“ zeptal se Harry a bezmyšlenkovitě kroužil lžící v polévce.

„Já… Já nevím, jak ti to mám říct,“ zašeptala Ginny. Chtěla získat čas, než se Malfoy vrátí, aby se Harry nevyptával.

„Je jedno, jak to řekneš.“

„Já jsem jen… nemohla bych lhát,“ přiznala Ginny.

„Lhát komu?“

„Lhát sobě. A… a taky… tobě…“

„Co tím chceš říct?“ řekl Harry a podíval se jí do očí.

„Já…“

„Víte co se stalo?“ vtrhl do jídelny Malfoy. V ruce držel sluchátko telefonu.

„Co?“ vyskočila Ginny.

„Ve Francii se stalo pět vražd! Někdo použil arzén! Teď mi to zavolal George!“ řekl Malfoy jak nejrychleji uměl.

„Arzén?“ vyjekla Ginny.

„Jo.“

„T-to je strašné.“

„Musel to udělat někdo, kdo se v těch látkách vyzná,“ podotkl Harry.

„To ano. Na co se používá arzén?“ zeptala se Ginny.

„Mám pocit, že se kdysi používal k těžbě zlata, ale ruku do ohně bych za to nedal. Taky ji používali zubaři,“ řekl Malfoy.

Harry zbledl. „Ale my známe někoho, kdo těžil zlato…“

*-*

Auto zastavilo před velmi drahou restaurací.

„A to jsem měl v úmyslu zaplatit účet…“ povzdychl si Dudley.

„S tím si nedělejte starosti. Peněz mám dost. A navíc, pozvala jsem vás já,“ usmála se žena.

Dudley byl okouzlen její krásou, smyslem pro humor a bohatstvím, ale něco v něm ho nutilo k obezřetnosti. Nedělal si iluze, že by si ho normálně vůbec všimla. Něco bylo shnilého ve státě Dánském, jak řekl Shakespeare…

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12

„Tak na co jste se mě chtěla zeptat?“ zajímal se Dudley, když se usadili v restauraci a číšník jim donesl jídelní lístek.

„Co si dáš k jídlu?“ ignorovala jeho otázku žena.

„Ani nevím, jak vám mám říkat!“ řekl Dudley, ale jeho podezření sílilo.

„Ah, já jsem se zapomněla představit!“ usmála se žena. „Jmenuji se Margaret.“

„Pěkné jméno.“

„Lichotíš mi, Dudley. Ale k věci!“ Přerušil ji číšník s otázkou, jestli už vybrali. „Dám si… Jen salát.“

„Já taktéž,“ řekl Dudley, i když neměl saláty vůbec rád.

„Takže k věci,“ začala Margaret znovu. „Patřím k organizaci zvané Fleurs du Mal. Je to docela zavádějící název, já vím. Ale název není důležitý. Jsme organizace, která se snaží o obnovu rovnováhy mezi lidmi a kouzelníky. Víš Dudley, světu vládnou kouzelníci a obyčejní lidé, jako ty nebo já, jsou méněcenní. Fleurs du Mal chtějí obnovit rovnováhu tak, aby kouzelníci a lidé žili jako jedno společenství. Nebudou tu ti lepší a ti horší.“

„T-o je zajímavé, ale proč mi to říkáš?“

„Já moc dobře vím, Dudley, že jste kouzelníky neměli v lásce. Nikdy by jste nepřiznali, že máte kouzelníka v rodině. A teď ti kouzelníci vládnou.“

„Přiznávám, že je to nepříjemné.“

Číšník jim donesl salát.

„Fleurs du Mal je pro lidi jako jsi ty. V naší organizaci jsou i kouzelníci. Jsme si všichni rovni a chceme aby se Smrtijedi ztratili z povrchu zemského stejně jako Fénixův řád, který sice zachraňuje, ale jen kouzelníky.“

„A co chcete po mně?“

„Přidej se k nám, Dudley. Stačí abys udělal jen jednu věc a můžeš být jedním z nás!“

„J-jakou věc?“

„Chceme vědět, kde je Harry Potter, tvůj bratranec. Zjisti to a můžeš se k nám přidat. A věř, že když to uděláš, nebudeš litovat….“ řekla Margaret a dotkla se jeho ruky.

*-*

„Asi už bych měla jít domů,“ řekla Ginny. „Už jsem tady moc dlouho. Chtěla jsem jít jen na návštěvu.“

„Však nikomu nevadilo, když jsi nám tu těch pár dní dělala společnost,“ řekl Malfoy.

„S tím souhlasím!“ dal mu Harry rychle za pravdu.

„Ale já… musím nakrmit kočku!“ zasmála se Ginny. Nikdy by nevěřila, že mezi nimi bude panovat tak uvolněná nálada.

„Ty máš kočku?“ zajímal se Harry.

„Vlastně… nemám!“ vykřikla Gnny a všichni tři dostali záchvat smíchu.

*-*

„To je strašné… jak to jen někdo mohl udělat?“ zajíkala se Hermiona.

„Máš pravdu. Já si stejně jako Fred a George myslím, že to udělali Fleurs du Mal,“ prohlásil Ron, i kdy nikdy před tím o té organizaci neslyšel. „Co myslíš ty, Neville?“

Neville seděl naproti nim. Choval se podivně, jako by nejistě, a neustále tikal pohledem po místnosti. „Já si my-myslím, že to oni nebyli,“ řekl.

„Proč?“ zeptal se Ron.

„Protože Fleurs du Mal chtějí vyprovokovat válku mezi Řádem a Smrtijedy! Určitě by neudělali něco, co by ukazovalo přímo na ně, ale snažili by se vinu svalit právě na Smrtijedy!“

„No jo… To zní logicky!“ přitakal Ron.

„Omluvíte mě na chvíli?“ řekla najednou Hermiona a nečekajíc na odpověď spěšně vyběhla z jídelny.

To nemůže být pravda, nemůže!

V pokoji vytáhla z police jednu knihu. Vzala si ji s sebou, protože ji měla rozečtenou. Byla o chemii, lidských lektvarech.

*-*

Dudley vešel do svého domu. Věděl, že chce vstoupit do organizace Fleurs du Mal. I když, jak řekla Margaret, hlásali rovnováhu, Dudleymu se zdálo, že spíš prosazují obyčejné lidi. Obyčejní lidé vládnoucí kouzelníkům… ta představa se mu náramně líbila. Jenže v tom bylo pár háčku a mezer. Jak má najít Harryho? Když se zeptá někoho ze Smrtijedů, zabijí ho. A žádného Harryho kamaráda neznal, aby se zeptal.

„A možná není vůbec v Anglii,“ zabručel si pro sebe.

„Due? Ty už jsi doma?“ ozvala se Lea z kuchyně.

„Jo.“

„Máš hlad? Já strašný! Rozhodla jsem se něco uvařit!“

„Nemám hlad, už jsem jedl.“

„Aha… No nevadí. A kde jsi vlastně byl?“

„Měl jsem s někým nějaké jednání,“ řekl Dudley jen poloviční pravdu. Sedl si ke stolu a pozoroval Leu. Nebyla tak krásná jako Margaret. Zatím co Margaret měla krásnou postavu, husté vlasy barvy medu a nebesky modré oči, Lea byla vychrtlá, s mastnými, řídkými havraními vlasy a vyhaslýma hnědýma očima. 

„Vážně si nedáš? Nejsem sice extra dobrá kuchařka, ale mělo by to být k jídlu,“ usmála se na něj. Dudley si nikdy nevšiml, že má tak krásný úsměv.

„No tak dobře, ale jen trochu.“

„Skvělé! Tohle je recept mají matky. Ona byla opravdu výjimečná kuchařka. Něco takového nikde v žádné restauraci nenajdeš!“ řekla a postavila před něj talíř. Nevypadalo to jedle, ale linula se z toho omamující vůně. Ochutnal a zalapal po dechu: „Něco tak dobrého jsem ještě nejedl!“

„Věděla jsem, ž ti to bude chutnat!“

Dudley se zamyslel. Chtěl vstoupit do Fleurs du Mal, ale nedokázal by opustit Leu. Margaret, žena se smyslnou krásou, ho přitahovala, chtěl ji, toužil po ní, ale ten, koho doopravdy miloval… tou osobou byla Lea.

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13

„Víš co by mě zajímalo, Malfoyi?“ řekl Harry, když Ginny odešla domů.

„Co?“

„Proč používáte telefon…“

„Protože sovy se kontrolují. Telefony ne.“

„Aha.“ Harry očividně nechápal.

„Bože, Pottere… Žijeme v době, kde jsou mudlové a většina jejich přístrojů považovány za méněcenné. Pro kouzelníka by mělo být velkou potupou mít s tím něco společného,“ vysvětlil Malfoy.

*-*

Ron vešel do pokoje. Překvapilo ho, že Hermiona tak rychle odešla. Teď seděla u okna a četla nějakou knihu.

„Hermiono…“

„Rone…Já…jsem na něco přišla,“ řekla Hermiona tiše. Všiml si, že má mokré tváře.

„Na co?“ zeptal se, přešel k ní a objal ji kolem ramen.

„Víš jak Homeman říkal, že to musel udělat někdo, kdo arzén rozumí? Víš co se kdysi dělalo s arzénem?“

„Ne, ale jsem si jistý, že mi to povíš.“

„Těžilo se s jeho pomocí zlato. Ten, kdo u toho byl, musí arzénu rozumět.“

„Chceš tím říct, že by Neville…“ Hermiona přikývla. Ron se nad tím zamyslel. Dávalo by to smysl, ale Neville… Ron nevěřil, že by byl schopen někoho zabít.

„Rone, já myslím, že patří k Fleurs du Mal…“

V pokoji se rozhostilo ticho…

*-*

„Neville, jsi úžasný!“ vykřikla malá hnědovláska a vtiskla překvapenému Nevillovi dlouhý polibek.

„Fauve…“ vzdychl. „Já… Já stále ještě nemůžu uvěřit, že jsem to udělal…“

„Udělal jsi to pro dobro Fleurs du Mal.“

„Já vím. Jen nevím, jestli jsem udělal správně.“

„Udělal jsi správně, Neville!“ řekla Fauve a zavěsila se mu kolem krku. „Zasloužíš odměnu…“ zašeptala a znovu ho políbila.

*-*

„Už jste přišli na to, kdo to udělal?“ vyštěkl Fred na vyšetřovatele Homemana, který zase stál rovně jako svíčka a zase se pohupoval na patách.

„Ano,“ zněla odpověď a oba bratři Weasleyové překvapeně vstali. „Byl to amatér, špatně po sobě zametl stopy, takže ho nebyl problém vypátrat.“

„Tak kdo to udělal!“ zeptal se George netrpělivě.

„Měli jste pravdu, byl to člen skupiny, která si říká Fleurs du Mal. Podle všeho nějaký Neville Longbottom.“

„Cože?“ vykřikli oba bratři téměř součastně.

„Znáte ho snad?“ Teď byl překvapen zase Homeman.

„Ano, známe ho velmi dobře, ale to teď není důležité. Chytli jste ho?“

„Bohužel, pan Longbottom nám zmizel,“ přiznal Homeman.

„Jak zmizel?“ chtěla vědět dvojčata.

„Nevíme. Brzy jsme přišli na to, kdo ty muže otrávil. Začali jsme tedy po Longbottomovi pátrat, ale jako by se po něm slehla zem.“

„Ještě dnes ráno snídal s Ronem a Hermionou!“ vykřikl Fred rozčileně. Homeman se zatvářil překvapeně a dotčeně.

„To není možné! Hlídali jsme celý objekt, nikdo se sem nemohl dostat!“

„Třeba zůstal uvnitř.“

„Víme jistě, že odešel ven! Byl viděn hned několika lidmi!“

„Mnoholičný lektvar,“ řekl George a všem bylo jasné, že měl komplice.

*-*

Dudley se díval na spící Leu. Nebo spíš na Leu předstírající spánek. „Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ řekl do ticha. Neodpověděla, ale Dudley si byl jistý, že nespí. „Kdybys chtěla najít někoho, o kom už jsi dlouhou dobu neslyšela, jak bys ho našla?“ Odpovědí mu bylo ticho. „Nemá cenu předstírat spánek, Leo!“ sykl zlostně.

„Já ti ale neřeknu, kde svého bratrance najdeš, Due,“ zašeptala nakonec.

„Proč?“ vykřikl.

„Protože bys odešel a už se nevrátil,“ řekla a obrátila se na druhý bok. Dudley pochopil, že mu nic neřekne. Lea nebyla kouzelnice, ale její teta ano. Musela jí říkat, co všechno se v jeho domě děje. Dudley věděl, že nepodává pravdivá hlášení, ale že je upravuje tak, aby na něj nepadl ani stín podezření.

*-*

Zvonění telefonu se rozléhalo po celém domě. Harry  namáhavě vstal z postele a vzal sluchátko. „Haló?“

„Harry? Jsi to ty?“ ozval se Hermionin hlas.

„Jo,“ zabručel Harry.

„Doufám, že ti Malfoy řekl o těch vraždách…“

„Řekl. Udělal to Longbottom, že?“ řekl rozespale.

„Jak…Jak to víš?“

„Logika,“ vysvětlil Harry.

„Aha… Harry, kdyby se objevil v Londýně… Udělej s ním něco, ano?“

„Jistě, Hermiono. Dobrou,“ zívl a zavěsil sluchátko.

*-*

Neville seděl na terase a díval se na vycházející slunce. Úkol, který mu byl přidělen, byl velmi náročná a Neville se na něj musel připravit.

„Jen ať se Harry rozhodne správně,“ zadoufal…

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14

Dudley marně procházel ulicemi v naději, že potká Harryho nebo Margaret. Nepotkal nikdy nikoho.

Až jednou se před ním někdo zastavil. Ten muž byl asi stejně starý jako on.

„Jmenuji se Neville Longbottom a mám pro tebe nabídku,“ prohlásil neznámý muž. „Mohli bychom si někde promluvit?“

„Jistě,“ řekl Dudley.

„Takže, co mi chceš?“ zeptal se Dudley toho muže, když se usadili v Dudleyho kanceláři.

„Slyšel jsem, že ti Margaret nabídla, že se k nám můžeš přidat, řekneš-li jí, kde se nachází tvůj bratranec.“

„Takže ty k nim taky patříš? K těm Fleurs du Mal?“

„Ano. A ty? Chceš mezi námi být taky?“

„A-ano, chci,“ řekl Dudley nejistě.

„Dobře. Vím, kde Harry je.“

„A dál?“
“Já ti řeknu kde je a ty mi pomůžeš s mým úkolem.“

„Jaký je tvůj úkol?“

„Položit Harrymu jednu otázku. Bohužel se obávám, že ho budu muset unést, aby mi odpověděl opravdu upřímně.“

„T-tak dobře. Já souhlasím!“

„Výborně. Přijdu za tebou v pátek, přesně ve 12:00,“ řekl Longbottom a odešel. Dudley seděl ve své kanceláři.

Ty dva dny uběhly jako voda. Blížilo se ke dvanácté. Dudley nervózně přecházel po pokoji.

„Jsi v pořádku, Due?“ zeptala se ho starostlivě Lea.

„Co? Jo, jistě, že jsem!“ odsekl stroze. „Jen mám odpoledne s někým schůzku a jsem z toho nervózní!“

„Zase s tou ženou?“ zeptala se Lea.

„Ne… Ale jak to víš?“

„To není důležité, Due. Jen si myslím, že ta žena je nebezpečná,“ zašeptala.

Zazvonil zvonek.

*-*

Zazvonil zvonek. Harry, který byl doma sám, šel otevřít.

„Dudley?“ zarazil se, když spatřil návštěvníka.

„Ahoj, Harry.“

„C-co tady děláš?“

„Nemůžu snad navštívit svého… bratrance?“

„No, ale my jsme se v lásce zrovna neměli,“ podotkl Harry.

„Ne, to neměli. Ale časy se mění, nemyslíš?“

„Dudley, to nemyslíš vážně!“

„Ale no tak, Harry! Potřebuju pomoc!“

„Jakou?“

„Ono…Jdou po mě ti, jak se jmenují…“

„Smrtijedi?“

„Jo, přesně ti!“ přitakal Dudley.

„Tak pojď dál,“ povzdechl si Harry.

Dudley se usadil na pohovce. „Dal bych si něco k pití,“ řekl bázlivě.

„Nic ti nedám!“ vyjel na něj Harry rozčileně.

„No… To nevadí…“

Harry se postavil před něj a zle se na něho díval. Chvíli na sebe jen zírali, pak Harry zvedl zrak a spatřil Nevilla.

„Neville?“ Harry byl překvapen. Vzpomněl si na Hermionina slova a rychle sáhl po hůlce. Bohužel, příliš pozdě. „Petrificus totalus!“ Po zaznění těch slov se Harry skácel na podlahu.

*-*

Když se Harry probral, zjistil, že sedí na židli a má svázané ruce. Naproti němu seděl Neville.

„Proč, Neville…“

„Protože tenhle svět je špatný, Harry.“

„Co tím chceš říct?!“

„Ty tomu teď nemůžeš rozumět, Harry. Chci ti nabídnout, aby ses k nám přidal, ale vím, že teď bys to odmítnul, ostatně jako každý jiný normální člověk. Poslouchej mě však pozorně! Vsadím se, že to, co ti teď řeknu, tě přinutí přinejmenším přemýšlet.“

„A co když ne?“ odsekl Harry.

„Já myslím, že ano.“

„Pche!“

„Ale budeš mě poslouchat, že ano?“ zeptal se Neville nejistě. Harryho překvapilo, jak nejistě to řekl. Zatím si vedl docela dobře, mluvil jistě, skoro až sebevědomě.

„No dobrá.“

Neville si povzdychl. „Oklamali tě, Harry.“

„Co tím chceš říct?“

„Klamali tě. Něco nevyšlo podle plánu a oni to vymazali paměť.“

„Nevěřím!“ odsekl Harry, ale vzápětí si vzpomněl na to, co mu kdysi řekl Malfoy.

„Chápu, já bych asi taky nevěřil.“ Harry jen něco zavrčel. „A nechceš vědě, co se stalo?“ pokračoval Neville. Harry chvíli seděl a díval se na vyleštěné parkety. Dokud nic nevěděl, zdálo se mu všechno úplně v pořádku. Na druhou stranu – copak by mohl žít v nevědomosti?

„No tak…dobře,“ vyrazil ze sebe nakonec.

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15

Ron, Hermiona, Fred George vystoupil ze soukromého letadla.

„Zajímavé,“ ozvalo se za nimi. Byl to nevysoký muž nápadně připomínající sud. K jejich smůle však měl na sobě černý plášť se zeleným lemem – znak Smrtijedů. „Myslím, že by pro všechny bylo jednodušší, kdyby jste se vzdali,“ pokračoval muž.

„Jsi jenom jeden. A my jsme čtyři,“ odsekl Fred.

„To si jenom myslíte!“ ušklíbl se Smrtijed. „Je nás tady víc.“

„J-jak je to možné?“

„Popravdě…“ Smrtijed znejistěl. „Dostali jsme tajný tip.“

„Od koho?“

„Není tajný bezdůvodně.“

„Jen jim to řekni, Alberte,“ řekla znuděně žena, která se doposud skrývala za letadlem.

„No prosím, jak chcete,“ pokrčil rameny Smrtijed. „Řekla nám to Ginny Weasleyová.“

Fred a George, kteří před chvíli jen špatně potlačovali smích (nad Smrtijedem Albertem), ztuhli. Ron otevřel pusu a vyvalil to toho sudu podobného muže oči. Hermioně se rozklepaly ruce. „G-Ginny?“ zajíkla se.

*-*

„T-to je stršné!“

„Ano, Harry, to je. Mohli ti to říct, ale zřejmě ti nevěří. Je to hrozný pocit, když víš, že ti tví nejlepší přátelé nevěří.“ Neville se zadíval ven z okna. Bylo jaro, stromy opukaly, ptáci zpívali.

„Ne, tomu prostě nemůžu uvěřit,“ řekl Harry rozhodně.

„Můžeš, ale nechceš.“

„No a?“

„V tom případě tě nechám jít. Určitě se nemůžeš dočkat, až je uvidíš. Nebo daty taky můžeš zůstat,záleží na tom, co chceš,“ řekl Neville a rozvázal Harryho. Pak rychle zamířil ke dveřím.

„Ne! Nechď proč! Chci… Mám ještě pár otázek!“ vykřikl Harry v zoufalé snaze nezůstat sám. Nepomohlo to. Zůstal sám. Zdálo se mu, že svět kolem něj potemněl. Kdy naposled cítil takovou temnotu kolem sebe? No ano, tehdy, když lord Voldemort zabil Cedrika Diggoriho. A když Snape zabil Brumbála.

*-*

Ginny seděla v koutě své nevelké koupelny. Seděla skrčená; nohy si tiskla k hrudi až skoro nemohla dýchat. Chtělo se jí brečet, ale už neměla slzy.

„Proč jsem to udělala?!“ ptala se sama sebe.

„Možná proto, že jsi to chtěla udělat,“ odpověděl jí známý hlas.

„T-to není pravda!“

„Jak myslíš, Weasleyová,“ odtušil jí ten známý hlas. Ginny v prvních chvílích ani nedocházelo, že tam je někdo cizí.Vyslala za hlasem první kletbu, která ji v té chvíli napadla: kletbu vyvolávající silné krvácení z nosu.

„K sakru!“ ozvalo se a z přítmí vyšel Malfoy. Krev mu stékala po bradě a kapala na černé triko.

„Omlouvám se,“ popotáhla Ginny, namočila ručník a podala mu ho. „Co tady vlastně děláš?“

„Jen mě napadlo, že bys chtěla pomoct.“

„P-proč bych měla chtít?“ odsekla Ginny s předstíraným údivem.

„V tom případě ti vůbec nebude vadit, když ti řeknu, že ti chtějí popravit příbuzné,“ řekl Malfoy. „Hrozně se mi ulevilo, víš? Už jsem si myslel, že je budeš chtít zachránit.“

Ginny se rozklepaly ruce. „P-popravit?“ vyjekla.

„Jo,“ zahuhlal Malfoy.

„T-to ne! NE!“

„Uklidni se!“ vyzval ji Malfoy.

„A-ano. Jsem v klidu. JAK TO MYSLÍŠ? JAK BYCH MOHLA BÝT V KLIDU?!“ zařvala Ginny hystericky.

„Dal bych si čaj,“ řekl Malfoy a pokrčil rameny.

*-*

Harry seděl na posteli a zíral do prázdna. Vzpomínal na Ginny, svoji jedinou velkou lásku. Právě v těchto chvílích mu velmi chyběla. Teď, když věděl, že mu vzali část paměti, netušil, co se mezi nimi ty roky dělo. Ale když ji viděla naposled, zdála se být v pořádku.

Ale, bohužel, Harry věděl, proč se k nim přidala. Kvůli němu.

Pak si vzpomněl na rodiče. Znovu a znovu se mu před očima promítaly ty vzpomínky na ten den. Jak je vůbec možné, že si to pamatuju? napadlo ho. Na druhou to nebyla zrovna ta věc, nad kterou by chtěl přemýšlet.

Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání následované otázkou: „Můžu dovnitř, Harry?“

„Jo, jistě,“ řekl Harry. Do pokoje vstoupil Neville; vypadal sklíčeně.

„Musím ti něco říct, Harry. Není to zrovna něco, co se říká lehce…“ zajíkl se Neville.

„Co? Stalo se něco?“

„A-ano…“

„Co se stalo?“ Neville mlčel. „Tak už mi to řekni!“ vykřikl Harry a vyskočil z postele.

„Ron, Hermiona, Fred a George… oni… Smrtijedi přišli na to, že jsou v Anglii… Chytili je a chtějí je… zabít.“

„Děláš si srandu?“

„Mohl bych o něčem takovém žertovat?“

„Musím je zachránit!“ řekl Harry  rozhodně a pozvedl pěst proti Nevillovi, aby mu dal najevo, že on ho nezastaví.

„“Možná by sis měl přečíst tohle,“ řekl Neville a podal Harrymu svitek.

„Co to je?“

„To je zpráva od našeho zvěda v řadách Smrtijedů. Původně jsem ti to nechtěl dát přečíst, ale….“ Neville si sedl do křesla a vybídl Harryho, aby si svitek přečetl.

Harry dočetl a na sucho polkl. Najednou ztratil sílu v nohou. Byl vděčný, když mohl dopadnout do křesla. Svitek mu vypadl z rukou.

„Já vím, je to strašná rána…“ řekl Neville.

„Ginny… Ne, to by neudělala!“ Harry horečnatě přemýšlel, jak to vysvětlit. „To vy! Vy jste to napsali!“ obvinil Nevilla. Když mu však pohlédl do očí, zjistil, že se mýlil.

„Opravdu si to myslíš, Harry?“ popotáhl Neville a utřel si slzy.

„Vždyť ses přidal k těm… k těm Květům zla, ne?“

„To, že souhlasím s jejich názory neznamená, že by jste přestali být mými přáteli!“

„Vážně?“ zeptal se Harry nedůvěřivě. Když Neville potřásl hlavou, prohlásil: „V tom případě mi odpovíš na pár otázek!“

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16

Hermiona se rozhlédla po své cele, která celu v žádném ohledu nepřipomínala. Spíš to tam vypadalo jako v průměrném hotelu – postel byla čistá, s měkkými, nadýchanými peřinami, záchod byl v ucházejícím stavu a společně s koupelnou se nacházel v jiné místnosti. V pokoji se taky nacházel starý stůl s vratkou židlí a na zdech byly obrazy.

„Není to tak hrozné,“ vydechla Hermiona, která čekala spíš tmavou, zapáchající šatlavu. Jediné, co jí připomínalo, že je ve vězení, byla zamřížovaná okna a mohutné dveře s malými dvířky uprostřed. Bylo to směšné.

„Ale co tu bud dělat?“ zamyslela se Hermiona, když prošla svou celu. Hůlku ji samozřejmě vzali a jediné, co mohla dělat, bylo psaní. A ani to nebylo dokonalé – starý kalamář tekl a inkoust v něm pomalu vysychal a brk nebyl zastrouhaný.

„Pst!“ ozvalo se.

„Kdo tam je?“ vyhrkla Hermiona a přiložila ucho ke zdi.

„Já jsem Lea. Jsem tu zavřená.“

Jako by to nebylo jasné, pomyslela si uštěpačně Hermiona. „Já taky.“

„Za co?“

„Nevím, ale asi kvůli tomu, že známe Fénixův řád.“

„Aha. Já jsem měla někoho hlídat, ale hlídala jsem špatně. A Smrtijedi se dozvěděli, že jim podstrkuju špatné informace.“

„Koho jsi hlídala.“

„Takového bezvýznamného mudlu, Dudleyho Dursleye.“

„Harryho bratranec!“

„Jo… Hej, ty znáš Pottera?“

„Ano.“

„Tak to jsi v rejži. Doufej, že se někdo objeví a zachrání tě!“

*-*

„Tak na co se nechceš zeptat, Harry?“ řekl unaveně Neville.

Asi toho má moc, napadlo Harryho, ale myšlenku, že by otázky pálící ho na jazyku odložil, rychle zaplašil.

„Takže, jak je možné, že nemůžu Voldemorta zabít?“

„Pokusím se ti to vysvětlit, ale sám to moc nechápu,“ přiznal Neville.

„Prostě řekni, co víš.“

„Prostě… Pán zla přišel na způsob, jak vytvořit kouzlo prastaré magie. Do dnešní doby si lidé mysleli, že je to nemožné. Jenže Voldemort se přepočítal. To kouzlo působí i na něj.“

„On vytvořil prastarou magii?“

„Buď to, nebo někde na tohle kouzlo přišel.“

„Jako kouzlo máš přesně na mysli?“

„Prastará magie zrozena z nenávisti silnější než jakýkoliv jiný cit.“

„Takž něco, jako když mě moje matka ochránila svojí láskou…“ zabručel si Harry sám pro sebe.

„Ano, tak nějak,“ dal mu za pravdu Neville.

„A ty říkáš, že se budu moct Voldemorta zabít pouze když obětuju svou lásku a člověka, kterého bych mohl nazvat nejlepším kamarádem?“

„Ano.“

„Musí být i jiná cesta!“ křikl Harry.

„Možná je, ale já o ní nevím,“ pokrčil rameny Neville. „Ale,“ pokračoval, „máme tady obsáhlou knihovnu a když nepomůže knihovna, můžeš zkusit internet.“

„Inte- co?“

„Internet. Ale neděl si starosti, Fauve ti pomůže.“

Neville odvedl Harryho do obrovské místnosti plné knih.

„Tohle je Fauve,“ řekl Neville a ukázal na melou hnědovlásku sedící v křesle.

„Velice mě těší,“ usmála se, ale z křesla nevstala. „Tak se dáme do hledání, ne?“ řekla.

„Ona o tom ví?“ zašeptal Harry k Nevillovi (který jen pokrčil rameny).

„No jasně, že to vím! Už jsem sama zkoušela něco najít,ale…“

„Nic jsi nenašla?“ skočil jí Harry do řeči.

„Ne, nenašla. A neskákej mi do řeči!“

„Začni odshora, Harry. Ty knihy jsem vynechala.“ Po dvou dnech hledání stále nic neměli. Navíc to Harryho přestávalo bavit. Hlavně proto, protože si myslel, že by na jiných místech mohl být užitečnější.

„Podívám se ještě tam dozadu,“ oznámil Fauve.

Vyšplhal po žebříku až k vrchním policím. Většina z nich byla tak zaprášená, že názvy knih byly sotva čitelné. Natáhl se pro knihu až úplně v rohu. Rukou setřel prach ze hřebu. Jenže názvu nerozuměl.

„Fauve! Pojď sem!“ křikl a když se k němu Fauve došourala, podal ji knihu do ruky.

„Tajemné tajemno. Ani jsem nevěděla, že taková kniha existuje.“

„Tak se tam podívej!“ zavrčel Harry a slezl z žebříku dolů.

„T-to je divné…“

„Co?“

„Nic se tu nepíše! Jsou tu jen prázdné stránky!“ podivila se Fauve.

„A není to třeba neviditelní inkoust nebo nějaké kouzlo?“

„To musíme vyzkoušet.“

„Vyzkoušeli jsme snad všechno!“ zavrčela Fauve a v návalu zlosti hodila knihou o zem. „Neviditelný inkoust, nejrůznější kouzla na odkrytí tajemství a silné lektvary!“

Harry ji chápal. Kdyby nevybuchla ona první, vybuchl by on. Teď jen v klidu zvedl knihu ze země. Zadíval se na pokrčené stránky, když si něčeho všiml.

„Fauve? Přece jen je tu něco napsáno,“ podotkl. Zhruba uprostřed té bichle byla droboučkým písmem napsána jedna věta.

„Ukaž…“ Fauve se zadívala na vzkaz v knize. „Hledáš-li tajemství, našel jsi; rozjeď se do míst, kde si utrpení a láska podávají ruce a kde k srdci vede mnoho cest“

„Co to znamená?“

„Že tajemství je v Římě?“

„Proč zrovna v Římě? A jaké tajemství?“

„Co by mohlo značit utrpení i lásku? Je to stará kniha, podle toho soudím, že by se mohlo jednat o kříž, znak křesťanství. A k srdci vede mnoho cest – v srdci je láska i nenávist a navíc všechny cesty vedou do Říma, ne? A k tomu tajemství – samozřejmě to, co hledáš!“

„Jak jsi na to přišla?“

„Pochopila jsem tu knihu! Když chceš znát nějaké tajemství, řekne ti, kde ho máš hledat.“

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17

Harry seděl na posteli a přemýšlel. V rukou držel tlustou knihu – onu knihu tajemství.

Co se asi stalo s Ronem a Hermionou…

,Zachránili je,‘ odepsala kniha.

„Cože? Kdo?“

„Někdo mému srdci blízký? Ginny. A vzdálený?“ Harry se začal smát. „Pochybuju, že je Voldemort zachránil!“

„Ne, není. Ale možná Malfoy. Kdo jiný by mohl Ginny pomoct?“

Ozvalo se zaklepání. „Harry? S kým si to tam povídáš?“ Byla to Fauve.

„S tou knihou!“ odpověděl Harry bez přemýšlení.

„Pottere? Ty si povídáš s knihou?“

„Ne! No vlastně ano! Ta kniha mi odpovídá na každou otázku!“

„Cože? Ukaž!“ Fauve mu vytrhla knihu z rukou. „Řekni, jak se jmenuji!“ křikla do knihy.

„Eh, Fauve, musí to být otázka ne příkaz,“ usmál se Harry.

„Tak fajn!“ protočila panenkami. „Stejně to není možné. Jestli někde taková kniha etuje, tak určitě ne v téhle knihovně! Jak by mohla být tady?“

„Sakra! Ta kniha opravdu mluví!“

„Říkal jsem ti to,“ ušklíbl se Harry.

„A už ses jí zeptal na tu kletbu?“ zašlebila se Fauve.

„Ne,“ přiznal Harry.

„Tak se zeptej!“ sykla a knihu mu hodila zpět.

„Prosím tě, moudrá kniho, pověz mi něco o kletbě, kterou na mě seslal Voldemort?“

„Však víš co myslím, ne?“

„Co to má znamenat?“ zašeptala Fauve, zjevně velmi otřesena. Harry mlčel- Znovu a znovu četl poslední větu v naději, že nalezne způsob, jak ho obejít. Na nic nepřišel.

„No,ať už se rozhodneš jakkoliv, budu stát na tvé straně,“ řekla Fauve a zvedla se.

„Co tím chceš říct?“

„Víš, Smrtijedi mi vyvraždili rodinu, když jsem byla malá. Schovala jsem se v kredenci. Tam se nikoho nenapadlo podívat,“ řekla. Harry nevěděl, jestli jí to má věřit. Z jejího hlasu zaznívala jen jakási nostalgie, ale žádný smutek nebo lítost.

„Nemůžu přece zabít přátele. Dlouho jsme přežíval u Dursleyových jenom proto, že jsem věděl, že na mě budou čekat.“

„Já vím. Jenže na světe nejsou jen tví přátelé, víš?“ řekla jemně. Když Harry zvedl hlavu od knihy a podíval se na ni,měla v očích slzy.

*-*

Zachránili je. Hermiona tomu nemohla uvěřit. Přišlo jí, že hraje ve špatně režírované komedii. Celé to bylo zmatené a jen těžko mohla v chování druhých naleznout nějaký smysl. Ginny, která je prozradila, teď stála před ní a říkala, že se moc omlouvá. A za ní stál Malfoy, který ji pomohl, ale teď se tvářil, jako by všichni měli vši. Ron zase vypadal jako zmoklá slepice a Fred a George k sobě stáli zády a tvářili se uraženě. Bylo to poprvé, co je viděla pohádané. Už to samo o sobě svědčilo, že něco není v pořádku.

„A co Harry?“ zeptala se.

„Víš, Hermiono…. My o něm nic nevíme,“ zajíkla se Ginny.

„Jak o myslíš, že o něm nic nevíme?“

„Popravdě řečeno ho unesli,“ ušklíbl se Malfoy.

„Kdo ho unesl?“ sykla Hermiona.

„Neville.“

„To nemyslíš vážně!“

„Myslím. Zmáčkli jsme toho jeho tlustého bratránka a ten řekl, že to byl Neville,“ ušklíbl se Malfoy.

„To se divím! Ty že ses namáhal s obyčejným mudlou!“ ušklíbla se Hermiona.

„Já si můžu dělat co chci. Někdo jako ty…“ Malfoy větu nedořekl. Stejně věděl, že Hermiona ví, co měl na jazyku.

„Ty jeden…“

„Jeden co?“

„Zmetku!“

„Tak tos mi teda dala!“ vysmál se jí Malfoy.

„Myslím, že by jste se měli přestat hádat a zamyslet se nad problémem,“ ozval se Ron otráveně.

„Nad jakým problémem?“ zajímalo Hermionu.

„Neville věděl, co musí Harry udělat, aby zabil Voldemorta.“

„K sakru,“ ulevila si Hermiona.

„Spadli jsme do pořádného problému,“ souhlasil Malfoy.

„Co budeme dělat?“ pípla Ginny.

„Schováme vás,“ řekl Fred. „Nemyslete si, známe Londýn dobře.“

„A dál? Co když nás Harry najde…?“

„Zeptáme se ho, co chce dělat.“

„A co když se začne šíleně smát a řekne, že nás do jednoho zbije?“ zeptal se Malfoy. „A neříkejte mi, že by toho nebyl schopen.“

„Eh,“ Fred musel potlačit smích, „to budeme řešit až se to stane.“

„Teď bychom se měli přemístit na Příčnou. Smrtijedi si určitě brzy všimnou, že se jim ztratili vězni,“ připomněl George. A všech šest se jich s lupnutím přemístilo.

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 18

Ginny seděla na židli a dívala se do země. Poslední dobou to dělala často. Měl se lidem za co omlouvat, ale omluvy nebyly zrovna jejím koníčkem. Připadal si trochu sobecká, ale taková byla vždycky – nikdo pro ni nebyl dost dobrý.  Teď však zklamala všechny kolem sebe. Celou dobu se snažila zapomenout na výrazy ve tvářích lidí jí blízkých, když se dozvěděli, že se přidala k Smrtjedům, ale nepovedlo se jí to.

„Ginny,jsi v pořádku?“ zeptala se jí Hermiona.

„Jistě,“ pípla Ginny.

„Nedělej si starosti. Raději by ses měla udobřit s Ronem,“ poradila jí Hermiona.

„Nechce se mnou mluvit,“oznámila Ginny.

„Ale… S tím se dá něco udělat!“ pokusila se Hermiona o veselý tón.

„Ani já s ním nechci mluvit.“

„No dobře, jak myslíš,“ odsekla napůl uraženě Hermiona. Všichni byli jako na trní. Nepříjemné zážitky z posledních dnů v nich vyvolával pocit zmatení. Hlavně Hermioně to vadilo. Vždycky všechno věděla a měla dokonale pod kontrolou. Ale teď? Teď neměla v rukou nic jistého. A když se snažila najít něco, co by vše vysvětlovalo, na mysl jí přicházel jen jedna věc: „Je to v háji.“

„Hermiono?“ ozvala se Ginny.

„Hm?“

„Asi je to všechno v háji, co?“  Ginny se zašklebila na Hermionu, které se po dlouhé době zase chtělo smát.

„Asi jo,“ připustila Hermiona. „Stejně si myslím, že by ses s Ronem měla usmířit.“

„Říkáš to, jako bychom měli umřít!“ odsekla Ginny.

„Třeba ano,“ pokrčila rameny Hermiona.

„To teda ne! Ne!“ sykla Ginny rozhodně. Hermionu tím zaskočila, ale její rozhodnost v ní vzbudila naději.

***

Harry pochodoval po místnosti sem a tam. A nebylo to ani z nutnosti přemýšlet, jako spíš že se mu chtělo. Jen představa, že by měl zůstat sedět v klidu, se mu hnusila a zvedal se mu z ní žaludek. Měl chuť se na někoho vykřičet, ale nikdo nebyl po ruce, a tak mu nezbývalo než rázovat po pokoji. A při tom přemýšlel.

„Jsi blázen? Jen o tom přemýšlet je hrozné! Nikdy bych je nezabil!“ mumlal si pro sebe.

„Ale – na druhou stranu… Voldemort si zaslouží zemřít. Trpí kvůli němu tolik lidí! Tolik! Co je jejich svoboda proti smrti dvou lidí?“

Bohužel, začínal si připadat jako úplný idiot. Nejen že obhajoval vraždu svých přátel, ale navíc si povídal sám se sebou.

„Možná bych se měl zeptat na jejich názor!“ napadlo Harryho, ale vzápětí se sám sobě vysmál: „A co si myslíš, že ti řeknou? ,Zabij nás, Harry, pro dobro lidstva!‘“

„Stejně bych to měl zkusit,“ usoudil Harry a po dlouhé době zase vyšel ze dveří.

Jenže nevěděl kudy ven- znal jen cestu do rozsáhlé knihovny. Proto se vrátil zpět do pokoje a zamířil k oknu. Mohl by seskočit, ale nevěřil, že by se mu po seskoku z třetího patra nic nestalo. Tak jak dolů?  Možná by mohl zkusit nějaké kouzlo! Ale jaké? Nakonec sešplhal po drátu a pořezal si prsty.

Další neznámou bylo, kam zamířit jako první. Chvíli se bezradně rozhlížel po zahradě. Teprve teď si uvědomil, že neví, kde vlastně je. Po sypaných cestičkách po chvíli bloudění dorazil k bráně a pak se vydal po silnici do neznáma.

Hned na první ceduli si přečetl, že je asi tři míle od Londýna. A hned na druhé, že vesnice, kterou bude procházet, se jmenuje Kvikálkov. To ho moc nepotěšilo. Když si vzpomněl na peklo, které prožil u Dursleyových, začal Voldemorta nenávidět ještě intenzivněji. Vlastně by mu strašně přál, aby si nějaký ten rok dva prožil u Dursleyových místo něj.

„To by si příště rozmyslel někoho zabíjet,“ ušklíbl se Harry. Ale šlapal dál.

Když dorazil do Londýna, připadal si jako návštěvník v úplně cizím městě. Všechno bylo ještě ponuřejší, než když město viděl posledně. Lidí na ulicích ubylo a ti, kteří byli donuceni někam jít, se hrbili, jako by na nich leželo závaží. Harryho to deptalo, i když si nebyl jistý, jestli to není tím, že se chystá svých nejlepších přátel zeptat, jestli je nemůže zabít.

„Takže do Příčné….“ Zabručel Harry. Rozhodl se totiž, že nejlepší bude začíst od Freda a Georga. A v nejkrajnějším případě jim může připomenou, že jim dal výhru z turnaje Tří kouzelníků.

Ani nevěděl, jestli v obchodě budou, ale to ho napadlo, až když bral za kliku.

„Konec konců, za to, že tam vejdu, nic nedám!“ posiloval své sebevědomí. Klepaly se mu ruce; byl nervózní.

Dveře se otevřely, zvonek cinkl a zpoza závěsu vyšla drobná černovlasá dívka.

„Přejete si?“ řekla otráveně.

„Nic…. Vlastně ano!“

„Co?“ hodila po něm pohled, který zabíjel.

„Chci mluvit s Fredem a Grogem… Weasleyovými,“ upřesnil.

„Šéfové tu teď nejsou. Ale měli by se stavit odpoledne,“ odsekla dívka, ale o poznání uctivěji. Zřejmě ji vyděsilo, že se Harry zná s jejími šéfy.

Aha,“ Harry nervózně přešlápl, „a nevíte kde jsou?“

„To fakt nevím,“ pokrčila dívka rameny. „Ale měl by jste si dávat bacha. Vím, že je v módě ,vydávat‘ se za Harryho Pottera, ale kdyby vás na ulici takhle chytli, asi by jste to nepřežil,“ upozornila ho ještě a zase zmizela za závěsem.

,Tak to je super!‘ pomyslel si Harry kysele.

Procházel se městem a modlil se, aby nepotkal nikoho, kdo by si mohl myslet, že je příznivcem Harryho Pottera. Zvlášť proto, že on Harrymu nefandil ni trochu.

Po tom, co se zastavil v nevábně vyhlížející hospodě na oběd, se zase vydal zpět k Fredovi a Georgovi.

Tentokrát tam byli. Vykládali objemné krabice.

„Frede, Georgi?“ oslovil je, aby na sebe upoutal pozornost.

„Ahoj, Harry,“ řekl jako by nepřítomně Fred, který byl k Harrymu blíž.

„Harry!“ vyjekl George. „C-co tady děláš?“

„Chtěl bych si promluvit s Ronem…“

„Proč?“

„Protože…. Bych se ho chtěl na něco zeptat?“

„Asi nemá cenu ti bránit, co? Stejně bys nám připomněl tu výhru z turnaje Tří kouzelníků, kdyby bylo třeba, nemám pravdu?“ povzdychl si Fred.

„Asi máš pravdu,“ uznal Harry.

***

„Mám chuť na pizzu!“ zívla Ginny.

„Taky bych si dal“ souhlasil Ron. „Kečup, šunku, nejrůznější druhý sýrů…“

„Zmlkni!“ zaječela Ginny a hodila po bratrovi polštář. „Mám na to takovou chuť!“

„Tak proč si je prostě neuděláme?“ řekla otráveně Hermiona.

„T-ty umíš udělat pizzu?“ zeptala se Ginny.

„Jistě!“

„U-uděláme…. PIZZU!“ vykřikla pak Ginny nadšeně.

„Jen aby to bylo k jídlu,“ zapochyboval Ron.

„Chceš tím říct, že neumím vařit?“ vyprkla Hermiona.

„Vlastně… vlastně ano!“ přikývl Ron naoko vážně.

„Tak schválně!“

O dvě hodiny později…

„Můj bože! Je to vynikající!“ řekl Ron s plnou pusou.

„A ty jsi pochyboval!“ ušklíbla se Hermiona.

„Už nikdy, nikdy nebudu pochybovat o Hermioně Grangerové!“ prohlásil Ron s rukou na srdci. Všichni tři se začali smát.

Ozvalo se cvaknutí zámku.

„Fred a Gerge už jsou doma?“ podivila se Hermiona.

„Teď nám sní tu pizzu!“ řekla naoko naštvaně Ginny.

„Ale no tak, Ginny, nebuď sobec!“ ušklíbl se Ron.

„Já? Já nejsem sobec,“ namítla Ginny. „Jen mi to strašně chutná.“

„Jsme v kuchyni!“ křikl Ron, když dlouho nikdo nešel. „Co s nima je?“

„Půjdu se na ně podí-“ Hermiona se zarazila uprostřed věty.

„Vedeme vám návštěvu…“ podotkl Fred.

„Tak co chceš, Harry?“ zeptala se Hermiona po chvíli nepříjemného ticha.

„Chci si jen promluvit, nic jiného,“ pokrčil Harry rameny. Překvapilo ho, že přátelé spíš čekali, že tam vtrhne s obrovskou nabroušenou mačetou…

„O čem?“ zeptal se Ron.

„O té kletbě.“

„My o ní nic nevíme,“ zabručel Ron.

„Ale já ano! Jen jsem vám o tom chtěl říct! Vás se to přece taky týká!“ rozhodil Harry bezradně rukama. Tak ledovou reakci nečekal ani v nejmenším.

„Našel jsem knihu, která mi odpovídala na otázky…“ začal Harry.

„Knihu Tajemné tajemno?“ zareagovala okamžitě Hermiona.

„A-ano,“ přikývl Harry.

„Je to velmi vzácná kniha. Jediná na světě. Tak drahá, že by sis za ní mohl koupit téměř půl Londýna. Zajímalo by mě, jak si k ní přišel.“

„Našel jsem ji v knihovně… V Nevillově domě…“

„Co po tobě chtěl?“ zeptala se Hermiona.

„Abych zabil Voldemorta…“

„A uděláš to?“ Všechny oči v místnosti se stočily k němu a neúprosně na něj hleděly vyžadujíc odpověď.

„Já… Právě o tom jsem s vámi chtěl mluvit!“

„Tak mluv,“ ušklíbl se Ron. „Stejně nakonec bude po tvém, ne?“

„T-to teda ne! Co si o sobě vlastně myslíš? Nejenom ty, ale vy všichni! Co si o sobě myslíte? Vymazali jste mi paměť a zatajili mi něco tak důležitého!“ vykřikl Harry.

„Já jsem byla od začátku proti!“ řekla Ginny.

„Vážně? A tak ses přidala k Smrtijedům, že? Vážně skvělé řešení!“

„Uklidni se, Harry. To, že na nás budeš řvát, na tom nic nezmění. Dělals‘ to kdysi, když jsi byl mladší. Teď tu mluvíme o vraždě, tak se aspoň teď chovej dospěle,“ řekla Hermiona.

Harry na ni udiveně pohlédl. „Kdo tu mluví o vraždě?“

„Ty, Harry. Chceš-li zabít Voldemorta, musíš nejdřív zabít nás.“

„Vlastně máš pravdu. Ta kniha, o které jsem vám říkal, mi řekla, že abych to kouzlo zrušil, musím prolít krev svých dvou přátel.“

„Ginny a Rona,“ upřesnila Hermiona. Harry sklonil hlavu a přikývl.

„Nuže Harry, můžeme začít vyjednávat o své duše?“

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kapitola 19

Harry byl nemile překvapen.  Teď už bylo pozdě na změny rozhodnutí. Teď už stál před mohutnými kovanými dveřmi a čekal, až se otevřou, aby konečně mohl čelit Voldemortivi jako sobě rovnému.

Musel si přiznat, že on sám by se takhle nerozhodl, ani kdyby byl v sázce celý osud světa. Byl tak trochu sobec, ale na tom teď nezáleželo.  Dveře se otevřely. Uvítal ho chladný hlas: „Ale, ale, to jsou k nám hosti!“

Harry zůstal stát. Ale hlas pokračoval: „Čekal jsem, že řekneš něco jako: ,Přišel jsem tě zabít!‘“

Harry mlčel. Co měl na to říct? Voldemort byl posledním člověkem na zemi, u koho by čekal takový ten rodičovský komplex, kdy si rodič odmítá připustit, že jeho dítě už je  velké. Čekal snad, že tu bude vyvádět stejně, jako to dělal, když mu bylo patnáct?

„Chytře sis to vymyslel,“ zašeptal Harry. Nelhal. Voldemortův plán, jak ho zničit, byl dokonalý.

„Tak přišel jsi mě zabít, nebo mi skládat poklony?“ otázal se jeho protivník.

„Oboje,“ zabručel Harry. ,Dělej to, co od tebe soupeř nečeká. Tím před ním získáš náskok, který se mu bude špatně dohánět.‘ Kdo ví, kde to Harry přečetl.

Každopádně to byla pravda. Voldemort se zdál opravdu překvapený a najednou nevěděl, co má dělat.

„Tak bojuj!“ řekl nakonec. Harry na to pokrčil rameny a vykřikl odzbrojující kouzlo. Ještě mohl ztrácet čas. Ale jen do 14:00, pak musel svého soka neprodleně zabít.

Nedaleko byla kostelní věž. V dvě hodiny odpoledne by měla začít odbíjet. Pak se musí Harry opravdu snažit.

Stejně byl nervózní. Asi jako před zkouškou, přestože ze zkoušek měla spíš strach Hermiona než on. Ale když konečně uslyšel zvon, ulevilo se mu.

Ale jediné,  nad čím v tom těžkém boji přemýšlel, bylo, jak moc je asi Voldemort podlý. Když přišel k tomu, že asi moc, vrhl mu pod nohy podkopávací kouzlo.

Voldemort se natáhl jak široký tak dlouhý a hůlka mu vypadla z ruky.

Harry přikopl k Voldemortovi jeho hůlku.

„Jak štědré!“ ušklíbl se Voldemort.

„Pche.“

„Jsi hlupák, Pottere. Měl jsi mě zabít. Zjistil jsi, v čem spočívá ta kletba, ne? Tví přátelé umírají a ty se staráš o pocity ze smrti člověka, kterého nenávidíš.“

Děsivé na tom bylo, že měl naprostou pravdu.

„No a co?“ Harry se zlobil. Sám na sebe, za o, že vážně udělal chybu, a na Voldemorta za to, že měl pravdu.

Ale stejně ho nakonec porazil. Když vyšel ven, pohlédl na kostelní věž. Bylo už skoro půl sedmé večer, ale stále ještě bylo světlo. Cítil se,jako by ho přejel vlak. Věděl, že je zbytečné mít naději, že to jeho přátelé přežili.

Domů se loudal. Měl snad důvod spěchat? Měl. Byl snad někdo, kvůli komu by měl spěchat? Byl. Tak proč by se namáhal. Potřeboval být sám a utřídit si myšlenky. Nechtěl vidět nikoho brečet a nechtěl vidět tváře Freda a Gerorge. Pomohli mu a on jim za to zabil bratra a sestru.

A ještě tu byla Hermiona. Harry by se jí teď nedokázal podívat do očí. Ona měla Rona ráda, milovala ho. A on ji. A Harry věděl věci, která snad ani Ron nevěděl. Kolikrát Hermionu viděl, jak o půlnoci vyjídá dům? Kolikrát chtěla na oběd ty nejrůznější jídelní kreace? Ostatní nebyli doma, aby se mohli tak snadno, jako Harry, domyslet, že je těhotná.

Harrymu bylo divné, že to Ronovi neřekla. Možná mu to chtěla říct při nějaké zvláštní příležitosti.

Když se konečně doloudal domů, nebyli to bratři Waysleyovi, ale Hermiona, kdo na něj křičel.

„Cos tam tak dlouho dělal? Věděl jsi, že můžou umřít, pokud si nepohneš! To jste si s Voldemortem dávali čaj, nebo co?“ ječela Hermiona.

Harry pohlédl na Freda a Geroge sedící v rohu místnosti. Vytoužené pomoci se však nedočkal. Oba bratři mlčeli a nechávali ho napospas rozzuřené Hermioně.

„Já…“ snažil se bránit Harry, ale bylo mu to houby platné.

„Ty jsi takový idiot! Jak lituju, že jsme se kdy potkali!“

„A-ale Hermiono…“

„Neskákej mi do řeč! Víš kolikrát jsem já a Ron museli vydržet, když jsi se vychloubal kolikrát si koho zachránil?“

„Já je nevychloubám!“

„Ne? Ty egocentrický žvanile! Ty…. Ty jsi takový sobec!“ Hermiona se chytla za čelo a sedla si do křesla.

„A nebyla jsi to ty, kdo navrhoval tohle řešení?“ neodpustil se Harry.

Kdyby pohled zabíjel, byl by už stokrát mrtvý, tím si byl Harry jist.

„Ano, já jsem to navrhla. Udělala jsem to, protože jsem doufala, že jsou pro tebe přátelé důležitější!“

„To jsou!“

„Tak proč jsou mrtví?“

„Protože jsem musel zabít Voldemorta! Víš kolik lidí a rodin zničil? Zabil mi všechny, které jsem měl rád! Sírius i Brumbál zemřeli kvůli němu! A ty jsi myslíš, že…že… že ho nechám jen tak odejít?“

„Chci jen podotknout, že Sírius zemřel kvůli tobě. Ne kvůli Voldemortovi, ale kvůli tobě,“ řekla Hermiona zle.

„To není pravda a ty to víš!“

„Pokud si dobře vzpomínám, byl si to ty kdo mlel o těch svých vidinách! ,Zachránil jsem pana Weasleyho! A teď zachráním i Siriuse! Když sem mi to zdálo, musí to být pravda.‘“ pitvořila se Hermiona. „A ještě ti chci připomenout, že jsem to byla já, která tě od toho zrazovala.“

Harry se zarazil. Vážně říkala Hermiona pravdu? Byl opravdu takový?

„Chceš mi říct, že jsem tm měl zemřít?“ zeptal se. Hermionu to zaskočilo. Popotáhla a řekla: „Ano. Měl jsi tam zemřít místo něho.“

„Chápu.“ Harry se otočil a odešel. Jakmile zaklaply dveře, Hermiona se znovu rozplakala.

„Je to všechno v háji, víš?“ řekl Harry a znovu se napil. Toho muže, který seděl naproti němu, neznal. Ale bylo to jedno. Muž poslouchal a hlavně platil.

„Vim!“ A navíc Harry byl už druhý, který z těch dvou byl namol. „Já jsem jako nikdy nikoho nezabil… Ale …“ Muž nedořekl, jen se smutně podíval do prázdné láhve, popotáhl a křikl: „Ještě!“

„Je to fakt krutý. Vůbec nevím, co teď mám dělat. Zabít se, nebo co? Možná bych si to zasloužil, ale nezasloužím si to! Já zachráním svět a ještě bych se měl zabíjet!?“ stěžoval si Harry.

„Já nejsem nijaký myslitel, chlapče, ale jedno ti povím: Kašli na ně. Tys nás zachránil, tak se s tím chlub! Dostaneš co ti patří! Pak ti tví přátelíčcí ještě přilezou!“

„Asi máš pravda…“ řekl Harry mdle.

O deset let později uviděl Harry seděl Hermionu v zahradní restauraci. U stolu s ní sedělo děvče a lízalo zmrzlinu.

O Hermioně už tak dlouho neslyšel a málem by na ni i zapomněl, kdyby nebylo tohoto dne. Málem by ji nepoznal. Kdyby řekl, že zestárla, křivdil by ji; spíš vyspěla. Chtěl ji jít pozdravit, ale neodvážil se.

„Mami? Proč vlastně neslavíme Den porážky zla (A/N: Omlouvám se za ten stupidní název, nic lepšího mě nenapadlo)?“

„Proč bychom měli?“ zeptala se Hermiona překvapeně. Harryho se to dotklo. Ten svátek byla jeho svátek; oslavoval jeho porážku Voldemorta.

„Všichni ho slaví. Dokonce máme volno ve škole! A pak se každý ptá: ,Jak jste oslavili porážku Pána zla?‘ A oni odpovídají: ,Viděli jsme Harryho Pottera!‘ A já říkám: ,Byli jsme doma.‘ A všichni se diví.“

„Chceš snad být jako ostatní a vidět Harryho?“

„Jo!“

„Tak ho běž pozdravit, támhle stojí,“ ušklíbla se Hemjona a ukázala na něj. Netušil, že ví, že tam stojí. Děvče na něj vykulilo oči, ale ani se nehnulo. Pak se naklonilo k Hermioně a odběhlo.

Harry k ní přistoupil. „Ahoj,“ řekl.

„Dlouho jsme se neviděli,“ usmála se.

„No, to ano…“

„To byla tvoje dcera?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ utrousila Hermiona.  

„Jak se jmenuje?“

„Anna.“

„A kam to šla?“

„Zeptat se, jestli nemají papír a tužku.“

„Na co?“

„Na autogram,“ řekla Hermiona a zatvářila se, jako by se zeptal, jestli prší voda.

„Aha…“

Chvíli bylo ticho, pak Hermiona řekla: „Překvapilo mě, že ses nechal oslavovat.“

„Když… jsem tehdy odešel, opil jsem se s jedním mužem. Ten mi řekl, ať to udělám.“

„Proč jsi to udělal.“

„Myslel jsem, že zase budeme přátelé.“

„Tak to ses šeredně spletl!“ sykla Hermiona posměšně.

„Já vím. Stejně jsem nic lepšího udělat nemohl. Teď mám aspoň kam jít a tak,“ snažil se vysvětlit Harry.

„Mockrát jsem si říkala, že jsem tehdy asi udělala chybu,“ řekla, aniž by naznačila, které „tehdy“ myslí, „a chtěla jsem se ti omluvit. Chtěla jsem, abychom zase byli přátelé. Ale nešlo to. Mám pěkný život, skvělou dceru a práci, která mě baví. Nechci si ho kazit. Tím, že by jsme se zase stali přáteli… Asi bych musela myslet na Rona. Můj život byl po jeho smrti tak prázdný… Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím smířila.“

„Chápu,“ řekl Harry. Poprvé po deseti letech se mu zase chtělo brečet „A co Fred a George?“

„Hodně mi pomohli, zezačátku. Nechali mi Ronův podíl v jejich firmě. Vlastně si myslím, že Ron ani nevěděl, že nějaký má,“ Hermiona se pousmála. „Asi po třech letech odjeli zpět do Ameriky. Pokud vím, tak Fred se oženil a má dvě děti. A nedávno mi George psal z Isambulu, že prý hodně cestuje.“

„Takže se všem daří dobře?“

„Ano.“

Harry se rozloučil prostým „Sbohem“ a pak už Hermionu nikdy neviděl. A dokonce zapomněl i na to, že po něm malá Anna chtěla autogram.

Zpackal si život, ani o tom nevěděl. Nikdy si nenašel partnerku, zemřel bezdětný.Měl sice pár známostí, ale ani jedna se nemohla vyrovnat Ginny, na kterou nikdy nezapomněl.

Stejně tak i Hermiona zůstala sama. Její dcera Anna to dotáhla opravdu vysoko. Málem se stala ministryní kouzel, ale těsně prohrála.

Nic není černobílé a hrdinové neexistují. Ale můžeme doufat, že ano.

Zpět na obsah