10 mini - krimi napsal(a) PMdA
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=244
Index
Kapitola 1: Kanadský žertík
Kapitola 2: Vrány
Kapitola 3: Hračka
Kapitola 4: Obchodní dům
Kapitola 5: Dokonalá manželka
Kapitola 6: Spravedlnost
Kapitola 7: Záhada
Kapitola 8: Advokát
Kapitola 9: Smrtelný omyl
Kapitola 10: Poslední pokus
Inženýr Krátký se ve čtvrtek vrátil z oběda do své kanceláře a sprostě zaklel. Již podeváté za posledních čtrnáct dní mu někdo vypil jeho limonádu, kterou měl na stole. Podivně přesně to korespondovalo s nástupem toho nového technologa, kterému přidělili vedlejší kancelář a který (prý ze zdravotních důvodů) nechodil na obědy.
„No počkej,“ řekl si Krátký, „ať jsi kdo jsi, tohle ti zítra přijde draho. Já se s tím tahám z kantýny přes celou fabriku a ty mi to vypiješ, jako by se nechumelilo. Ale zítra tvoje inkognito skončí.“
Druhý den ráno se Krátký vydal nejkratší cestou do provozní laboratoře, aby vydyndal trochu fenolftaleinu – pár kapek způsobí průjem jako blázen. Oblíbený kanadský žertík ze studií. Laboratoř byla prázdná, laborant právě sbíral po provoze vzorky, inženýr tedy začal systematicky pročesávat stoly. V jednom šuplíku konečně objevil nástroj své pomsty – lahvičku s požadovaným indikátorem.
Oběda se téměř nemohl dočkat, na stůl před odchodem postavil obvyklou sklenici s limonádou a přidal do ní pár kapek fenolftaleinu. Při návratu to vzal přes záchod, jestli tam již pachatel neúpí – kupodivu zela tato místnost prázdnotou.
„Však ono to zabere,“ řekl si a nechal otevřené dveře kanceláře, aby mu neunikla ani myš – na WC musí každý projít kolem.
Místo pachatele se však ve dveřích objevil udýchaný laborant.
„Inženýre, řekli mi, že jste ráno byl v laboratoři, tak se jdu zeptat, jestli jste tam někoho neviděl. Jedu dneska na chalupu, mám tam fůru krys a běžně prodávané prostředky na ně neplatí, a tak jsem si do lahvičky od indikátoru namíchal silný jed a dneska mi ze stolu zmizel. Nevíte, kdo by mohl potřebovat fenolftalein?“
Inženýr Krátký nasucho polkl a v kapse sevřel malou lahvičku. Ve vedlejší kanceláři panovalo ticho, které už nyní bez nadsázky bylo možno nazvat hrobové…
Hustou londýnskou mlhu prosvětlovalo ten večer jen slabé světlo pouličních svítilen. John Black se pod jednou zastavil, aby si zapálil cigaretu, a zálibně si prohlédl plakáty vylepené na telefonní budce. Hlavně plakát se svou fotografií, soupisem zločinů a slušnou sumou vypsanou za informace vedoucí k jeho dopadení.
Najednou se před ním ozvaly kroky a z mlhy se vynořil neznámý muž. Zběžně přelétl Johnovu tvář, pak se jeho oči stočily na plakát a zpět, a v jeho očích se objevil obdiv a pobavení.
„Zajímavé, ostatní měli v očích strach a zděšení,“ pomyslel si John, „nu co, bude to má dnešní čtvrtá oběť. Lidi si moc všímají – nejdřív ta paní se psem, co se chtěla proti revolveru bránit holí, potom ta milenecká dvojice, co si už viditelně plánovala, jak si za odměnu od policie zařídí hnízdečko lásky. Teď všichni leží na ulici s prostřeleným hrudníkem. Kdyby se starali o sebe, mohli se dožít požehnaného věku.“
John tasil revolver, ale o zlomek vteřiny dřív už hleděl do hlavně revolveru neznámého. Stáli proti sobě a mířili na sebe, a John přemýšlel, kde udělal chybu.
Vtom se Johnovy oči opět stočily k budce, a on uviděl pod svým plakátem jiný s fotografií onoho neznámého muže a pod ní stejnou sumu jako u své. Nyní se i v jeho očích objevil obdiv a pobavení. Plynule sklonil hlaveň svého revolveru.
„Hodně štěstí, kolego,“ pronesl polohlasem a pomalu se vydal svým původním směrem. „Hodně štěstí,“ uslyšel za sebou a pak už jen kroky mizející v mlze.
Vrána vráně přece oči nevyklove.
Strážník Carressi trčel už týden v téhle bance a popravdě řečeno, už mu to šlo dost na nervy. Bedlivě pozoroval každého příchozího, poctivě sledoval, co kdo dělá, a hlavně jestli nenechal v bance cokoli, co by mohla být bomba. Ten vetchý stařík to jistě nebude, támhleten je jistě bohatý podnikatel, a tohle je teda kus – zálibně spočinul očima na vnadách ženy s kárkou, na které si hrálo malé dítě.
Za poslední měsíc neznámý gang vyloupil sedm bank, a vždy stejným způsobem – nejdříve vybuchla bomba s jakýmsi uspávacím plynem, poté přiběhli muži v maskách a sebrali vše nejen z pokladen banky, ale i šperky a peníze uspaných klientů. Plyn bohužel působil i na paměť obětí, nikdo si nikdy nebyl schopen vybavit okamžiky před výbuchem. A tak policie nasadila strážníky do všech bank ve městě, s jediným úkolem – nedopustit, aby kdokoli mohl v bance cokoli nechat.
Carressi už měl dnes za sebou jeden trapas, kdy málem zatknul muže, který si na stolku zapomněl pouzdro s psacími potřebami. Také nechápal, proč by si zloději měli vybrat právě tuhle banku, nebyla ani velká, ani v centru. Prostě to tu doklepe do zavírací hodiny a večer půjde s chlapy na pivo.
Probral se ze zamyšlení a opět obhlédnul prostory banky. Nic zvláštního, podle očekávání, neviděl. Staří, mladí, ženy, muži… už ho to věčné pozorování začínalo unavovat, stejně se nic nestane a on mohl dělat užitečnější věci. Najednou se jeho oči zastavily na jakémsi barevném předmětu pod stolkem.
„Hele, to dítě tu zapomnělo hračku,“ pomyslel si pár desetin sekundy před tím, než se umělohmotná mašinka rozlétla na tisíc kousků a všichni v bance usnuli.
Před policistou seděl na židli zkroušený muž. Přivezli ho sem z obchodního domu, kde škrtil prodavačku, a nyní nad ním visela hrozba obžaloby z pokusu o vraždu.
„Já sem do města nejezdím často,“ vyprávěl muž tichým hlasem, „jednou za rok tu s celou rodinou nakupujeme dárky na Vánoce, a ze zvyku vše pořizujeme v obchodním domě, abychom se moc nenaběhali. Stejně jsme to udělali i vloni, ale dárky nedopadly dobře, a tak jsem se je teď vydal reklamovat, když jsem měl do města cestu.
Manželka dostala mlýnek na maso, a při pátém použití se jí zlomila rukojeť. Šel jsem tedy do oddělení domácích potřeb a myslel, že mi mlýnek vymění, ale prodavačka mi sdělila, že mlýnek není na násilí stavěný a kdovíco že jsme s ním dělali. Takže jsem koupil za stodvacet korun rukojeť novou a děkoval bohu, že nemusím za pětistovku kupovat celý mlýnek.
Já jsem klidný člověk, celý den dokážu sedět u řeky a pozorovat splávek, a nenaštve mě ani to, že nic nechytím, takže jsem přežil i reklamaci v oddělení papírnictví, kde jsme synovi koupili luxusní psací soupravu. Při prvním použití se mu ulomila špička od pera, a tak jsem ho chtěl vyměnit, jenže mi prodavačka řekla, že tato souprava nepatří do rukou dětem a jestli nechci kupovat nové pero, ať syn píše propiskou a pero má jenom na ozdobu. Ani jsem jí neřekl, že synovi se ulomila špička při psaní maturitní písemky, rozhodl jsem se doporučit synovi její verzi.
Pak jsem se vydal do oddělení obuvi reklamovat své boty, do kterých při prvním použití začalo téct. Prodavačka mi však řekla, že mi reklamaci neuzná, protože jsem v nich patrně šel do vody, a to už jsem nevydržel a popadl jsem ji pod krkem.“
„Ale například boty na kožené podrážce opravdu nesmí do vody,“ pokusil se policista použít to, co četl nedávno v novinách v rubrice Právník radí čtenářům.
„To já vím,“ řekl smutně muž, „ale jak už jsem řekl, jsem vášnivý rybář a ty boty… to byly speciální rybářské holinky.“
Advokát Joe Perry byl ten večer sám se sebou velmi spokojen. Rád obhajoval skutečně vinné zločince, a tenhle, přezdívaný Luke, opravdu to klenotnictví vyloupil, a nebýt té holčičky, co mu skočila pod kola, už by si užíval s manželkou Mary na Hawaji.
Naštěstí měl alibi jištěné z několika stran, a Joe právě uklízel do aktovky veškeré důkazy, na jejichž základě zítra Luka sprostí obžaloby v plném rozsahu. Pak si spolu rozdělí lup, který Luke u svého advokáta schoval, a budou si oba žít jako králové.
Najednou se ozval zvonek a ze dveřmi stála dívka. „Jsem vaše nová sousedka, učím se na zkoušky a došla mi káva – nemáte trochu?“ zeptala se s kouzelným úsměvem a rozjařený Joe ji pozval dál. Povídali si u šálku hodinu a pak se dívka zvedla k odchodu.
„Velice děkuji za kávu. Vidím, že jste hodně pracoval, mám masérský kurz, nechcete ulevit krční páteři?“ zeptala se a bez vyzvání zakroužila tenkými prsty po Joeově šíji. Joe se oddal slastnému pocitu a ani už nepostřehl, že dívka použila jakýsi chvat a strhla mu vaz – byl okamžitě mrtev.
Dívka začala prohledávat byt a po hodině našla, co hledala – tašku plnou šperků z Lukovy loupeže. Pak zapálila závěsy, zvlášť ještě tašku s důkazy, a když oheň nabral na intenzitě, podpálila ještě Joeovy šaty a jakmile se rozhořely, otevřela okno a vyhodila Joeovo tělo ven. Pak zmizela.
Druhý den ráno seděla zkroušená Mary v hovorně věznice proti svému manželovi Lukovi a kapesníčkem půvabně stírala slzy z tváří.
„Je to strašná smůla, miláčku,“ zajíkala se pláčem, „tvůj advokát včera zemřel, když se snažil skokem z okna zachránit před požárem, a jeho byt vyhořel do základů i s důkazy tvé neviny. Bude trvat věčnost, než se povede všechno znovu sehnat, a kdoví jestli se to vůbec povede, zmizela i tvá kořist, nevím, co si počneme…“ naříkala a pod stolem svírala svou velkou kabelu naditou penězi za šperky, a zvláště zálibně hladila jednosměrnou letenku na nejbližší letadlo na Hawai.
Carter se usmíval, a po pravdě řečeno, měl k tomu důvod. Utéct z federální věznice dvanáct hodin před vlastní popravou se nepovede každému.
Když mu odpoledne přišel oznámit ředitel věznice, že poslední instance zamítla jeho žádost o milost a poprava tedy bude nazítří v 8:00, neváhal ani vteřinu. Naštěstí měl již plán připravený a všechny potřebné propriety také, takže jen počkal na tmu a doufal, že ho nezaskočí nějaká náhoda. Když pak za nádražím chytil nákladní vlak, uvěřil, že je mu štěstěna nakloněna.
Celou noc strávil na prázdné plošině vagónu, a když ráno procitl z neklidného spánku, věděl, že je od věznice na stovky mil daleko. Vlak zrovna stál v jakési vesnici a čekal na průjezd expresu, široko daleko nebylo ani živáčka a Carter to bral jako znamení osudu – tady ho nikdo hledat nebude, a nikoho z místních nenapadne, že má tu čest s pachatelem osmi loupežných vražd. Pokusí se usadit a začít normálně žít, třeba se výhodně oženit nebo začít pracoval.
Bylo před osmou hodinou a Carter procházel prázdnými uličkami vilové čtvrti. Zhluboka dýchal čistý vzduch, do nějž se mísily vůně snídaní připravovaných v okolních domcích.
Najednou klidné ráno prořízl ostrý zvuk a poté ženské zaječení, a z jednoho domku vyběhl muž s velkou taškou. „Pomoc, policie, chyťte zloděje,“ křičel ženský hlas, muž utíkal směrem k parku a na konci ulice se objevil strážník. V tu dobu už byl jediným člověkem na ulici Carter, muž zmizel v křovinách parčíku.
„Nenechám se chytit za pitomou loupež, kterou jsem ani nespáchal,“ pomyslel si Carter a rozběhl se k otevřenému oknu nejbližší vilky. Pružně se vyhoupl na parapet, pozadu skočil do pokoje – a nohy mu ujely po rozházených dětských hračkách a on spadl hlavou na roh dřevěné dětské postýlky. Prorazil si spodinu lebeční a byl na místě mrtev. Hodiny ukazovaly 8:00.
Lidské spravedlnosti se dá utéct, ale boží – nikdy.
Policisté se bezradně rozhlíželi po bytě 1+1, do kterého právě vnikli vypáčením dveří. Bylo zamčeno zevnitř, na oknech petlice, a po starém panu Kropáčkovi ani stopa – prostě klasická záhada zamčeného pokoje. Nic nenasvědčovalo ani zápasu, ani únosu, byt působil útulně a uklizeně, v mnoha udržovaných akváriích poklidně plavaly rybičky.
„Přece se nemohl vypařit,“ lamentovala sousedka, která policisty zavolala. „Jsme přátelé, každé odpoledne chodil pan Kropáček ke mně na kávu, povídali jsme si a chodili na procházky. Odcházel vždycky úderem sedmé, že musí nakrmit rybičky. Jenže už se týden neukázal a já jsem měla strach, že se mu něco stalo, tak jsem vás zavolala.“
Po chvíli se ve dveřích objevil synovec pana Kropáčka, kterého zavolali jakožto jediného žijícího příbuzného, ani on však nevnesl do případu zmizení jasno. „Pokud vím, strýček neměl nepřátele, žil už jen pro své rybičky a neměl ani majetek, opravdu nevím, kdo by ho chtěl unést nebo mu ublížit.“
Vtom se z ložnice ozval mladý policista: „Pojďte se podívat, jaká je v tomhle akváriu morbidní dekorace!“ Na jeho zavolání se všichni seběhli kolem zastrčeného velkého akvária v rohu, ve kterém se po dně povalovaly velké bílé kosti a lebka.
„To asi není dekorace,“ zkonstatoval zkroušeně synovec. „Zaprvé by dekorace na sobě neměla hodinky a pyžamo, a zadruhé – tyhle rybičky jsou piraně.“
Lady Anna po dlouhých měsících opět zářila spokojeností. Soužití s lordem Marwinem nebylo takové, jak si ho představovala před svatbou. Lord ji jako ženu absolutně ignoroval, a tak nedávno navštívila rodinného advokáta, aby jí poradil s rozvodem, hlavně jak nepřijít o lordův majetek. Advokát projevil pro její problémy nezvyklé pochopení, Anně se zdálo, že o ni projevuje i osobní zájem, a kupodivu jí poradil variantu, o které ani sama nepřemýšlela – zbavit se lorda vraždou, a dokonce jí poradil, jak na to. Doporučil jí zapadlou lékárnu i jméno jedu, naplánoval celou akci a slíbil zajistit jí alibi.
Dnes konečně nadešel den „D“. Lady Anna přichystala v knihovně dvě skleničky, nalila whisky a do levé skleničky nakapala jed z malé lahvičky. Advokát čekal za dveřmi, aby jí pomohl s lordovým tělem, a Anna odešla do pracovny pozvat Marwina na skleničku.
Společně s lordem se pak vrátila do knihovny, pronesla přípitek, a když lord vypil celý obsah levé skleničky, radostně do sebe hodila obsah skleničky pravé. Ihned se sesula mrtvá k zemi. Ze dveří vyšel advokát.
„Konečně jsme se té ženské zbavili, Marwine, ani jsem netušil, že to půjde tak lehce, vyměnit skleničky byl úkol pro dítě. Na skleničkách i na lahvičce s jedem jsou její otisky, za chvilku zavoláme policii a zcela jistě bude případ uzavřen jako jasná sebevražda. A my budeme mít konečně klid sami pro sebe,“ řekl advokát a něžně se přitulil k lordu Marwinovi.
Poklid nedělního rána na příměstském sídlišti prořízly tři výstřely a poté hysterický mužský řev.
„Ty couro, ty děvko, proto jsi tak rychle souhlasila s tím, abych strávil víkend na chatě, abys tu měla klid na své zálety, ještě že mi to došlo, a navíc se s ním pelešíš v mé posteli,“ křičel František na svou ženu, vedle které nyní ležela mrtvola mladého muže se třemi čerstvými ranami v prsou.
„Já ti to vysvětlím, to vůbec není tak, jak to vypadá,“ začala plakat jeho manželka Květa. „Večer najednou někdo neočekávaně zazvonil a za dveřmi stál tenhle mladík. Řekl, že ho právě propustili z nemocnice a že jsem první, komu tuhle zprávu musí říct. Prodal svůj družstevní byt i auto, a to všechno proto, aby mohl konečně normálně žít a nemusel se přetvařovat. To už jsem ho poznala a pozvala dál, a slíbila mu, že může přespat v tvé posteli jako už mnohokrát předtím s tvým souhlasem,“ vyprávěla a její slova přerušovaly jen zoufalé vzlyky.
„Celý večer jsme si povídali o tom, jak je strašné žít s mužskou duší v ženském těle a jak je dobře, že už dnes existuje možnost operativní změny pohlaví, kterou právě podstoupil. Vyprávěl mi o tom, že teď už je mužský se vším všudy a může konečně začít žít plným životem.
Je to… byla to moje sestra Marie.“
Když jsem přišla z nákupů, v kuchyni seděl můj manžel u šálku kávy, druhý kouřící šálek čekal na mě.
„Musíme si promluvit o rozvodu,“ řekl. „Zítra odjíždím na týden služebně pryč, ale už dnes večer se stěhuji k Monice a z cesty už se vrátím k ní. Zažívám s ní lásku a vášeň, a nyní vím, že to potřebuji.“
Nasucho jsem polkla a omluvila se, že si odskočím. V koupelně mi napadla poslední šance. Nadrtila jsem několik Rohypnolů a vrátila se do kuchyně.
„Nechám ti byt i auto,“ pokračoval můj muž.
„Dej mi to písemně,“ požádala jsem, a když odešel pro papír, zamíchala jsem prášek do zbytku jeho kávy. Usnul, než dopsal první větu. Prohrabala jsem jeho kufry a objevila dva cizí klíče. Počkala jsem na tmu, došla k Moničinu domu a prvním klíčem si odemkla vchod. Oba klíče jsem vhodila do schránky s nenáviděným jménem a vrátila se domů.
Počkala jsem do půlnoci a pak jsem vytočila Moničino číslo. „Slečna Monika? Tady Skálová. Můj muž a já jsme měli večer vážný rozhovor a potom jsme se dlouho milovali, a než usnul vyčerpáním, požádal mě, abych vám zavolala. Byla jste pro něj krásné vzrušení, ale žádný ze svých slibů nikdy nemyslel vážně. A teď, když jsem těhotná, chce se plně věnovat nám,“ – ani jsem se při té lži nezačervenala. „Jste prý mladá a krásná, najdete si lehce nového partnera. Klíče od bytu vám hodil do schránky. Žijte blaze.“
Manžela jsem ráno vzbudila tak, aby sotva stihl odjet, a ačkoli se pokoušel někam volat, nikdo sluchátko nezvedl, a tak odjel na služební cestu bez rozhovoru s ní.
Mrtvé tělo Moniky Beranové našli policisté v jejím bytě po vyražení dveří na žádost jejích sousedů, kteří cítili v domě plyn. Seděla u puštěného sporáku, v ruce držela dva klíče a na stole ležel papír se slovy „nemohu bez tebe žít“.
„Jasná sebevražda z nešťastné lásky,“ uzavřel záležitost policejní lékař. „To už je tenhle měsíc třetí. Ty mladé holky dneska vůbec neumí řešit problémy.“