Index

Kapitola 1: Kapitola 1: Nevítaná návštěva
Kapitola 2: Kapitola 2: Bolestná vzpomínka
Kapitola 3: Kapitola 3: Pevnost stínů
Kapitola 4: Kapitola 4: Tváří v tvář
Kapitola 5: Kapitola 5: Znovu v Doupěti
Kapitola 6: Kapitola 6: Nákupy na Příčné
Kapitola 7: Kapitola 7: Brumbálův dům
Kapitola 8: Kapitola 8: Hermionino tajemství
Kapitola 9: Kapitola 9: Godrikův důl
Kapitola 10: Kapitola 10: Krev a pot
Kapitola 11: Kapitola 11: Tajemný a starobylý dům Blacků
Kapitola 12: Kapitola 12: Tajemství medailonu
Kapitola 13: Kapitola 13: Černá duše Severuse Snapea
Kapitola 14: Kapitola 14: Zpět v Bradavicích
Kapitola 15: Kapitola 15: Kentaur a hvězdy
Kapitola 16: Kapitola 16: V domě nepřítele
Kapitola 17: Kapitola 17: Klíč k tajemství
Kapitola 18: Kapitola 18: Dávné proroctví
Kapitola 19: Kapitola 19: Myrddin Wyllt
Kapitola 20: Kapitola 20: Nezapomenutelný Halloween
Kapitola 21: Kapitola 21: Cardo integritas
Kapitola 22: Kapitola 22: Dveře, které nejdou otevřít
Kapitola 23: Kapitola 23: Začarovaný kruh
Kapitola 24: Kapitola 24: Šťastné a veselé
Kapitola 25: Kapitola 25: Podivné varování
Kapitola 26: Kapitola 26: Nerovný boj
Kapitola 27: Kapitola 27: Červená a bílá
Kapitola 28: Kapitola 28: Láska a válka
Kapitola 29: Kapitola 29: Nejsilnější tužby, nejskrytější obavy
Kapitola 30: Kapitola 30: Stejné myšlenky, stejné činy
Kapitola 31: Kapitola 31: In memoriam
Kapitola 32: Kapitola 32: Odbor záhad
Kapitola 33: Kapitola 33: Neutralizační lektvar
Kapitola 34: Kapitola 34: Zrada a výčitky
Kapitola 35: Kapitola 35: Ať zvony znějí
Kapitola 36: Kapitola 36: Srdce v plamenech
Kapitola 37: Kapitola 37: Pán z Grindelwaldu
Kapitola 38: Kapitola 38: Hádanky a odpovědi
Kapitola 39: Kapitola 39: Dnes neumírej
Kapitola 40: Kapitola 40: Žák překonává svého učitele
Kapitola 41: Kapitola 41: Pravda bolí, a jak!
Kapitola 42: Kapitola 42: Souhvězdí kentaura
Kapitola 43: Kapitola 43: Ztracená a znovu nalezená Atlantis
Kapitola 44: Kapitola 44: Od půlnoci do svítání
Kapitola 45: Kapitola 45: Pyramida smrti
Kapitola 46: Kapitola 46: Pyramida osudu
Kapitola 47: Kapitola 47: Síň osudu
Kapitola 48: Kapitola 48: Souboj s Mistrem
Kapitola 49: Kapitola 49: Smrtící posvěcení
Kapitola 50: Kapitola 50: Pravda, kterou jsem hledal a nalezl
Kapitola 51: Kapitola 51: Vzpomínky zůstanou
Kapitola 52: Kapitola 52: Nový začátek

Kapitola 1: Kapitola 1: Nevítaná návštěva

PRÁSK! Ozvalo se na okraji malého městečka nedaleko Londýna. Ve stejný okamžik blesk rozčísl oblohu a hrom otřásl zemí. Muž s černou kápí, který se sem právě přemístil, se rozhlédl kolem sebe. Obrysy nedalekých obydlí se ztrácely v mlžném oparu.  Blížila se půlnoc. Všude kolem vládlo hrobové ticho. Zlověstné ticho. Temnou nocí se nesly jen jeho kroky. Věděl, že v tuto dobu nikoho nepotká. Po nedávných znepokojujících událostech se mudlové po setmění venku nepotulovali.

Svižným krokem zamířil k určenému místu. Mohl se přemístit rovnou, ale tušil, že tam tento večer může být ještě někdo další. Osobně se však postaral o to, aby byl tuto noc Fénixův řád zaměstnán jinými záležitostmi. Na červencovou noc bylo poměrně chladno. Znovu se zablesklo a na zem začaly dopadat první kapky deště. Za chvíli se hustě rozpršelo, mlha se rozplynula.   

Zahnul doprava. Zrovna procházel kolem dětského hřiště, když zaslechl nějaký zvuk. Prudce se otočil, aby se rozhlédl. Pevně sevřel hůlku, kterou měl připravenou v kapse hábitu. Přes cestu přeběhla černá kočka. Že by smůla? zkroutil rty v lehkém úšklebku. Tu dnes nemůžu potřebovat! Volnou rukou si z obličeje odhrnul mokrý pramen černých vlasů. Zvedl hlavu a pohlédl vzhůru na temnou, zataženou, noční oblohu, na které tuto noc nesvítila jediná hvězda. Žádný zdroj světla, naděje… Někdy se až příliš snadno nechal unášet svými melancholickými náladami. Otočil se a pokračoval dál. Už musí být blízko. Ještě jedna zatáčka a je na místě. Zpozorněl.  

Za ten poslední měsíc jako by zestárnul o deset let. Sotva si mohl nevšimnout těch změn, kterými se na něm podepsal jeden červnový večer. Věděl, že tento den přijde. Musí to udělat. Popravdě si přiznal, že  z toho má dost mizerný pocit. Musel se bolestně pousmát, když si vzpomněl, za jakých okolností se s Potterem  viděli naposledy. Ten večer nemohl vymazat ze své mysli. Bylo to tak plánované, ale stejně se s tím nedokázal smířit. Měl úkol, který se zavázal splnit.

Podíval se na hodinky. Za pět minut půlnoc. Zastavil své kroky a skryl se opodál. Čekal.

Harry stál ve svém pokoji u okna, s rukama založenýma na prsou. Dešťové kapky začaly smáčet okenní skla. Pozoroval spletité provazce stékající vody, přes které nebylo vidět ven. V domě bylo naprosté ticho. Dursleyovi už spali. Jen občas se do úplného ticha ozvalo chrápání strýce Vernona.

Ještě neměl sbaleno, jen čekal. Počítal minuty, které do půlnoci zbývaly. Konečně bude dospělý čaroděj a navždy pak  opustí toto hrozné místo. Ten pocit byl nepopsatelný. Strýci a tetě nechal na stole dopis. Neměl v úmyslu se s nimi loučit, stejně by ho nebrali na vědomí. Do dopisu napsal jen své sbohem. Nikdy se sem nevrátí. S trochou štěstí se s nimi už nikdy neuvidí. Ušklíbl se, když si vzpomněl na jejich poslední rozhovor.

Ten den o několik hodin dříve seběhl Harry dolů po schodech, aby si poslechl mudlovské zprávy. V Denním věštci se od začátku prázdnin nepsalo o ničem jiném, než o událostech v Bradavicích na konci školního roku a Brumbálově smrti. Neměl sílu to číst stále dokola a po několika dnech to přestal číst úplně. Stačilo, že ho Hermiona ve svých dopisech pravidelně informovala o nejdůležitějších událostech.

Pravdou bylo, že se od té doby nic podstatnějšího nestalo. Harry proto doufal, že by mohl nalézt nějakou stopu v mudlovských zprávách, co Voldemort chystá, když už mu Brumbál nestojí v cestě.

Před obývacím pokojem se prudce zarazil, když uslyšel větu, kterou právě strýc Vernon vyslovil.

„Pokud vím, tak zítra má narozeniny,“ řekl své ženě.

Harry překvapeně zvedl hlavu, zastavil se na místě a zaposlouchal se. Nejdřív si myslel, že se přeslechnul. Nikdy si na jeho narozeniny nevzpomněli, tak proč právě letos? Samozřejmě to věděli, ale vždy je ignorovali.

Strýc chvíli vyčkával, než se rozhodl pokračovat, jako by nevěděl, odkud začít.

 „Pokud je mi známo,“ pokračoval, „tak to znamená, že je v tom jejich podivínském spolku dospělý. Dohoda zněla, že si ho tu necháme do jeho sedmnáctých narozenin, ani o den déle!“ řekl a zvlášť zdůraznil poslední větu.

Harry záhy pochopil, odkud vítr vane. Chtěli se ho zbavit. Jednou provždy. Samozřejmě neměl v úmyslu u nich zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné. Nebyl však ještě pevně rozhodnutý, kam půjde. Dům na Grimmauldově náměstí mu patřil, ale tam Harry jít nechtěl. Nenáviděl ten dům, stejně jako Sirius. Nedokázal by v něm žít. Čekal, že se v nejbližších dnech Ron ozve a nabídne mu, aby se na čas  přestěhoval k nim do Doupěte.

„Ano, Vernone, ale mluv tiše, ať tě nikdo neslyší, proboha!“ ozval se pisklavý hlásek tety Petunie.

Strýc však pokračoval, jako by ji neslyšel: „Určitě v tom jeho úchyláckém světě existuje někdo, kdo se ho rád ujme. Nepřeji si, aby se tu někdo z nich ukazoval! Nikdo z nich už víc nepřekročí práh mého domu!“

 „Vernone, tiše, prosím!“ zopakovala teta Petunie podruhé.

„Jestli sem zase přijde ten, co tu byl loni a začne se tu chovat jako doma, tak…“ pokračoval dál nerušeně strýc, tetu nevnímaje.

„Nepřijde,“ ujistil ho Harry. Stoupl si do dveří, nemínil dovolit, aby strýc Vernon Brumbála urážel.

Oba dva se po něm zděšeně ohlédli a zůstali na něj zkoprněle civět. Zjevně jim došlo, že je Harry slyšel. Tetě Petunii klesla brada a strýc Vernon si začal nervózně mnout mezi prsty jeden konec dlouhého kníru. Na malou chvíli mezi mini zavládlo hrobové ticho.

Harry věděl, že strýc pouze dělal ramena. Ve skutečnosti se všech čarodějů neskutečně bál. Pohrdal vším, co nějak souviselo s kouzelnickým světem. Sovami, které Harrymu nosily poštu, počínaje, Harryho hůlkou, kterou nikdy neodkládal, konče. Pořád dával Harrymu najevo, že mu to ve svém domě nebude trpět. Nedovolil by si však urazit Brumbála a ani nikoho jiného z Harryho světa.

„Jak to myslíš, nepřijde?“ zeptal se strýc po malé odmlce. Nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. Znovu nabyl ztracenou rovnováhu.

„Doufám, že nám nezůstaneš dál na krku?“ vyslovil s jistou obavou. Harry se musel pobaveně ušklíbnout.

„Nepřijde, protože je mrtvý,“ upřesnil. Jeho vlastní slova mu působila muka. Zněla mu v uších jako nějaká děsivá ozvěna. Nevyslovil to nahlas od té doby, co na konci školního roku odešel z Bradavic.

„Mrtvý?“ zeptala se tentokrát teta Petunie vyděšeně. Popošla kousek dopředu a stála teď po boku svého manžela.

„Další mrtvý? Zdá se mi, že kolem tebe, kluku, umírá moc lidí!“ řekl rozlíceně strýc, aniž by projevil špetku soucitu nebo lítosti. „Když jsi nás celou tu dobu poslouchal, tak jistě víš, co máš dělat. Nejlepší bude, když odtud co nejdřív zmizíš! Nebudeš dál ohrožovat moji rodinu!“ skoro zakřičel.

Harry mlčel. Nechtěl se hádat. Nemělo by to cenu. Sebral se a šel do svého pokoje, aby si zabalil. Tohle nemínil dál poslouchat. Nebude zůstávat někde, kde o něj nikdy nestáli. Alespoň měl důvod udělat to, o čem odjakživa pouze přemýšlel.

„Ještě jsem neskončil, Harry Pottere! Vrať se, ty kluku nevycválaná!“ slyšel za sebou jeho rozčílený hlas. To byla pro strýce poslední kapka. Rozběhl se za ním do chodby, tak rychle, jak mu to jen jeho robustnost dovolovala a ještě za něj zakřičel: „Do čtyřiadvaceti hodit ať jsi z mého domu pryč!“

Harry už byl nahoře, ale slyšel ho dobře. Rozhodl se mu vyhovět. Vyřešilo se tím jeho dilema.

Vpadl k sobě do ložnice a práskl za sebou dveřmi. Po tom, co před nedávnem prožil, ho nějaká hádka nemohla rozházet.

Všiml si sovy, která zobákem ťukala na okno. Vzal od ní dopis. Byl z Ministerstva kouzel: „Vzhledem ke zvýšeným bezpečnostním opatřením se přemisťování jeví  jako nejbezpečnější způsob kouzelnické přepravy z jednoho místa na druhé. Proto je čarodějům, kteří dovrší plnoletosti, povoleno přemisťovat se i bez zkoušky, která ovšem musí být dodatečně složena v náhradním termínu, o kterém budete předem písemně informováni.“

Za chvíli na to přiletěl Papušík s dopisem od Weasleyových. Konečně! Celý týden nic a dnes už druhá sova? podivil se Harry.

Pan Weasley mu sděloval, že si ho po jeho narozeninách při nejbližší příležitosti vyzvednou. Ať nikam neodchází a zůstane u Dursleyových, dokud se mu neozvou. To ale mohlo znamenat i několik dní!

Harry se však rozhodl jinak. Zmačkal dopis a hodil ho do koše. Nikdo a nic jeho rozhodnutí nemohlo zvrátit. Už nebude čekat. Dodrží slib, ale po půlnoci odtud odejde, navždy!

Svůj slib, který dal Brumbálovi, nechtěl porušit. Slíbil mu jednou, že do svých sedmnáctých narozenin zůstane u tety a strýce. Strýc by se ho neodvážil vyhodit na ulici. Dobře věděl, že čaroděj, po dovršení plnoletosti, může čarovat i mimo školu. Byl moc zbabělý, než aby se potom Harrymu postavil. Harry se však nemínil ponižovat tím, že u nich bude i nadále zůstávat.

Věděl, že by Brumbál s jeho náhlým rozhodnutím nesouhlasil, že by měl poslechnout pana Weasleyho, ale neměl co ztratit. Proto se rozhodl riskovat. Nikdo už ho za ručičku vodit nebude! Za pár minut ztratí ochranu, kterou mu Brumbál a jeho matka poskytli. Jen pocit viny vůči člověku, který toho pro něj tolik udělal, mu celou situaci ztěžoval. Brumbál byl jediný člověk na světě, kterého by nechtěl zklamat. Vážil si ho, a jeho ztráta pro něj znamenala další velkou životní prohru.

Ta děsivá noc ho pronásledovala ve snech. Nedokázal zapomenout, nechtěl zapomenout. Vzpomínka na Brumbála, který tu noc zemřel, a také na člověka, kterého teď nenáviděl stejně jako samotného Voldemorta, živila jeho nezvladatelnou touhu po pomstě. Pokaždé, když v dlani stiskl malý zlatý medailon, pokaždé, když sevřel nesrozumitelný vzkaz od neznámého, hrdlo se mu sevřelo úzkostí a do očí se draly slzy. Nestyděl se za ně. Chlapi přece nepláčou! vybavil si slova strýce Vernona, kterými častoval Dudleyho, když se vzteky rozplakal. Nepovažoval to za slabost. Věděl, že dokud dokáže plakat, znamená to, že dokáže cítit. I když jen vztek, bezmoc, zoufalství a bolest. Bolelo to víc, než si byl ochoten přiznat.

Znovu pohlédl k oknu. I nebe plakalo. Jeho tváře se za chvíli podobaly okenním tabulkám. Přistoupil k oknu a rozevřel ho dokořán. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jeho slzy splynuly s kapkami deště. Lehký vánek pohladil jeho tvář a on pocítil alespoň částečnou úlevu. Věděl, co musí udělat, a tušil, co ho čeká. Cítil se tak sám. Sám proti celému světu. Ty nejsi sám! Je tu přece Hermiona a Ron, připomněl mu hlásek někde uvnitř v jeho hlavě.  A taky Ginny. Byla to právě láska k Ginny a silné pouto přátelství k Hermioně a Ronovi, které ho utvrdily v tom, že je stále schopen i jiných citů než jen nenávisti a zloby. Píchlo ho u srdce, když si uvědomil, že nemůže být s ní. Moc dobře věděl, že by byla v nebezpečí. Voldemort by se to dříve nebo později dozvěděl. Utěšovalo ho vědomí, že Ginny to ví, ale přesto ho miluje tak jako on ji. Přijde doba, kdy budou moci být spolu. Alespoň v to doufal.

Pootevřel ústa a olízl si rty. Voda stékající po jeho tváři byla slaná, ale on už neplakal. Jako by z nebe pršelo moře. Moře prolitých slz v těchto nespravedlivých a zlých časech.

Otočil se od okna a pohlédl na svůj noční stolek. Zahlédl fotku svých kamarádů. Moc se na ně těšil. Už brzy se znovu setkají . Poslal Hedviku napřed, s dopisem pro Rona. Po půlnoci, až odtud odejde, přemístí se do Doupěte. Byl si téměř jistý, že Hermiona je tam taky. Znovu uvidí i svou Ginny. I když s ní nebude moci být tak, jak by chtěl, bude ji alespoň vídat.

Nedokázal už jen nečinně čekat, a tak si začal balit své věci. Mokré tričko ho studilo na prsou. Stáhl si ho přes hlavu a oblékl si jiné. Současně s ním odhodil i všechny své pochybnosti a smutek. Na ty v jeho srdci už nebylo místo. Ne teď. Zbývalo už jen pár minut, které se mu nyní zdály být delší než celá věčnost. Naházel těch pár kousků oblečení, které měl, do otevřeného kufru. Přidal k nim hábity, učebnice a ostatní knihy, co se povalovaly všude kolem. Nesmí na nic zapomenout. Nikdy se sem nevrátí, nikdy!

Měl v úmyslu přesvědčit Hermionu a Rona, aby s ním navštívili domov jeho rodičů. Brzy se podívá do Godrikova dolu. Do Bradavic už se taky nevrátí. Bradavice bez Brumbála si neuměl a nechtěl představit. Zabolelo ho u srdce při vzpomínce, jak bradavickou bránou procházel poprvé. Bradavice byly jeho domovem, jestli někdy nějaký měl.

Znovu se rozhlédl kolem sebe, když odbyla půlnoc. Všechno nejlepší, Harry, popřál si tradičně, jako každý rok. A hodně štěstí! Myslím, že ho budeš potřebovat, ušklíbl se. Je plnoletý, a tak může používat kouzla i mimo Bradavice, uvědomil si. Byl to zvláštní pocit vytáhnout hůlku a mávnout s ní beze strachu, že ho vyloučí ze školy. Pomocí hůlky sbalil pár posledních věcí, které ještě zbývaly, sebral své koště a zamířil ke dveřím. Seběhl dolů po schodech a ani jednou se při tom neohlédl. V hlavě mu vířilo tisíc myšlenek, které představovaly jeho nejistou a neznámou budoucnost. Na tento okamžik jsi přece čekal, tak běž! povzdechl si a chytil za kliku. Mínil dát navždy sbohem místu, které nikdy nemohl považovat za svůj domov. Zavřel za sebou dveře a vykročil do tmy.

„Kam si myslíte, že jdete, Pottere?“ vynořila se před ním temná silueta muže.

Ten hlas by poznal mezi tisíci. Zabodl se mu do srdce jako ostrá dýka. Netušil, že se setkají tak brzy. Přes clonu deště mu pohlédl do tváře. Nenávist a zloba se zrcadlila v těch hlubokých černých očích. Jako tu noc, kdy si do očí hleděli naposledy.

„Snape!“ stačil jen vyslovit. Instinktivně sáhnul po své hůlce, ale než ji pozvedl proti němu, uviděl jen záblesk červeného světla a kácel se k zemi.

Snape k němu přistoupil a přehodil si ho přes rameno. Naposledy se kolem sebe rozhlédl a s hlasitým PRÁSK! se přemístil.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2: Bolestná vzpomínka

Harry se probral a pomalu otevřel oči. Ležel na tvrdé zemi, pokryté tenkou vrstvou prachu. Těžce oddechoval a bolel ho hrudník. Ještě úpornější však byla tepavá bolest v hlavě. Přitiskl si dlaň ke spánku a prohrábl si hlasy. Najednou si uvědomil, co se stalo. Prudce se otočil na záda, aby se rozhlédl.

Byla stále ještě noc. Malým oknem nad jeho hlavou do pokoje pronikaly jen slabé měsíční paprsky a velmi chabě osvětlovaly část tmavého pokoje. Ale i v té tmě dobře rozeznával obrysy těžkých polic plných zaprášených knih. Pod nimi krb, staré pohodlné křeslo a malý  kulatý stůl v rohu místnosti. Nepoznával to kolem. Nikdy tu nebyl, tím si byl jistý.

Uslyšel zašustit něčí hábit. Nebyl tu tedy sám. Otočil hlavu ke dveřím naproti oknu a pak ho uviděl. Ten tolik nenáviděný obličej. Snape vystoupil ze stínu, ruce založené na prsou. Musel tam celou tu dobu stát.

„Ano, jsem to já, Pottere. Nešálí vás zrak,“ řekl s jistou dávkou sarkasmu jemu vlastní.

Harry se okamžitě vzpamatoval, přemohl svou slabost a prudce se postavil na nohy. Zamotala se mu hlava a zatmělo se mu před očima. Ruka mu mířila rovnou ke kapse džínů, kde míval svoji hůlku. Nebyla tam.

„Myslíte si o mě, že jsem natolik naivní, Pottere? Ostatně, teď ji nebudete potřebovat,“ ušklíbl se a odněkud z hábitu vytáhl svoji hůlku.

„A měl byste se posadit, než se mi tu skácíte! Jste ještě pod účinky omračovacího kouzla.“ Udělal krok k němu a mávnutím hůlky mu přisunul křeslo blíž.

Neměl strach, nebál se bolesti ani smrti. Tolikrát se jí díval přímo do očí. Nemínil však zemřít bez boje, i když předem prohraného.

„Co si sakra myslíte, že děláte, Snape? A kde to vlastně jsem? Vraťte mi mou hůlku a postavte se mi čelem! ZBABĚLČE !“ zaburácel Harry. V tu chvíli pocítil takovou nenávist a zlost, že měl sto chutí se na Snapea vrhnout i bez hůlky. Nedovolila mu to však jeho malátnost. Zavrávoral, ale zůstal stát pevně nohama na zemi.

„Už jednou jsem vám řekl, abyste mi neříkal zbabělče!“ procedil mezi zuby Snape.

„Nic o tom nevíte, Pottere, tak buďte radši  zticha!“ zavrčel na něj. Při těch slovech mu zlověstně zajiskřilo v očích.

Harryho polil studený pot. Neodpověděl. Věděl, že ať řekne cokoliv, může to být nebezpečné. Ještě nikdy ze Snapea nešel takový strach jako dnes. Harry cítil, že prohrál. Tohle byl konec. Snape však nezaútočil. I když jeho zloba byla zjevná.

„Myslím, Pottere, že potřebujete být chvíli sám a přemýšlet. Nechám vás tu, než se rozhodnu co dál,“ pronesl opět svým chladným a nezúčastněným tónem. Položil něco na malý stolek a měl se k odchodu.

Bylo to zrcátko a Harrymu se zdálo být podivně povědomé. Nevěděl, proč to Snape udělal, a neměl čas o tom teď přemýšlet. Nechtěl mu dovolit, aby ho tu zamknul jako nějakého zlobivého kluka. Vrhl se ke dveřím, ale už nestačil Snapea zastavit. Ten se ani neotočil, prošel dveřmi a prudce je za sebou zabouchnul. Harry jen slyšel, jak se zamykají.

„Nemůžete mě tu držet! Sakra! Pusťte mě ven! Chci, abyste mi vysvětlil…“ bušil pěstmi do dveří. Bylo to ale zbytečné. Slyšel jen vzdalující se kroky.

Sesunul se k zemi. Vůbec tomu nerozuměl. To, co se právě odehrálo, nedávalo smysl. Tušil ale, že se mu velice brzy dostane odpovědí na všechny tyto otázky.

Celou situaci podcenil. Zklamal hned při první zkoušce. Nebyl ve střehu. Měl něco takového předpokládat! Měl být připravený! Zklamal Brumbála, sebe i celý kouzelnický svět. Nevěděl, kde teď je a proč. Bylo to jedno. Brzy bude mrtvý. Vlastně se divil, na co Snape čekal. Ach ano, nemohl odepřít svému Pánovi to potěšení. Byl to přece Voldemort, kdo ho podle té věštby musel zabít. Určitě šel Snape právě pro něj a brzy se vrátí, oba dva. Aby si Voldemort vychutnal moment svého konečného triumfu. Svého konečného a definitivního vítězství. Snapeovi se tak splní jeho sen. Harry brzy zemře Voldemortovu rukou a Snape bude jistě u toho. Nikdo se nedozví, jak skonal slavný Harry Potter. A nebo naopak. Voldemort dá roztroubit do celého světa, že Harry Potter je mrtvý a že už mu nestojí vůbec nic v cestě. Už nikdy neuvidí Rona, Hermionu, Ginny…

Z jeho sebezpytování ho vyrušil tolik známý hlas.

„Vítám tě v mém domě, Harry!“ ozvalo se z ničeho nic za jeho zády.

Harry otočil hlavu směrem ke stolku, odkud přicházel ten hlas. Nemohl uvěřit tomu, co právě spatřil. Z toho pohledu ho zamrazilo v zádech.

Stál před ním Brumbál a usmíval se na něj. Nebyl to ale člověk, kterého znával. Nebyl to ani duch. Přesto si byl jistý, že něco podobného už viděl. Stál před ním jakoby odraz Albuse Brumbála, kterého tak dobře znal.

„Vy jste…“ stačil jen vyslovit, ale přesto tušil, jak bude znít odpověď.

„Vzpomínka,“ dořekl za něj Brumbál, „podobná té, jakou znáš z deníku Toma Raddlea.“

„Přicházím k tobě, protože ti musím něco sdělit. Něco moc důležitého, Harry,“ řekl naléhavě a přistoupil o krok blíž. Usmál se, když si všiml Harryho rozpaků.

Harrymu se divoce rozbušilo srdce. Svitla mu jiskřička naděje. V situaci, v jaké se právě ocitnul, nebylo divu.

„Já tomu nerozumím, pane. Kde jste se tu vzal? Jak…“ reagoval zmateně Harry.

„Z tohoto zrcátka,“ odpověděl Brumbál dřív, než Harry stačil větu dokončit. Otočil se a ukázal směrem k malému stolku.

Harry nechápal, nerozuměl ničemu. Přistoupil ke stolku a vzal zrcátko do ruky. Pořádně si ho prohlédl a pak pochopil. To zrcátko dobře znal, také měl takové. Kdysi mu ho dal Sirius, ještě než zemřel. Mělo to snad znamenat, že Sirius a Harry nebyli jediní, kdo vlastnili takové zrcátko?

„Každý člen Řádu má takové,“ pokračoval Brumbál tichým uklidňujícím tónem.

„Jistě sis všimnul, Harry, že to není jen obyčejné zrcátko. Má neobyčejné vlastnosti a jednou z nich je, že si můžeme mezi sebou předávat zprávy v této podobě, jakou vidíš. Nebudu ti zde dlouze popisovat, co všechno to zrcátko umí. Na to teď není čas. Poslouchej mě dobře, Harry,“ vyzval ho náhle. Oči měl přitom upřené do těch Harryho, ještě udivených a zmatených.

„To, že jsem teď tady, znamená, že už jsem mrtvý,“ řekl Brumbál úplně klidně.

Harry zaraženě poslouchal, nebyl schopen slova. Srdce se mu rozbušilo, dech se zastavil. Na malou chvíli doufal, že se mýlil, že Brumbál není mrtvý. Jeho naděje se naráz rozplynuly, s poslední Brumbálovou větou. Proč to všechno?

„Ne, nelekej se. Jsem si toho dobře vědom, protože to tak bylo naplánované. Teď už ti to můžu říct. Dobře jsem věděl o plánech Draca Malfoye. Pravdou je, že jsem v té době stejně už umíral, Harry. Zbývalo mi jen málo času, a proto jsem rád, že jsem ho využil k tomu, abych ti předal vše z toho, co jsem věděl. Tenkrát, při získávání toho prstenu a ničení viteálu, mě zasáhla velmi mocná kletba. Ty o tom víš. Co jsi ale nevěděl, bylo, že už se nedalo nic dělat. Věděl jsem, že zemřu. Byla to jen otázka času. Tehdy mi zachránil život Severus, ale jen oddálil nevyhnutelné. Svými lektvary a svou péčí mi prodloužil život alespoň na nezbytně nutnou dobu,“ pokračoval Brumbál, ale Harry mu náhle skočil do řeči.

„Ale, pane, to…“ snažil se Harry dostat z Brumbála nějaké vysvětlení, kterému by alespoň trochu porozuměl. Nechápal, jak po tom všem může Brumbál dál věřit tomu zrádci!

„Nepřerušuj mě, prosím. Nemáme moc času,“ zarazil ho Brumbál. „Severus složil neporušitelný slib. Poví ti to sám, jak doufám. Já jsem byl na smrt nemocný. Muselo to tak být, Harry! Tím, že Severus pomohl ukončit můj život, zachránil ten Dracův, svůj i tvůj, a zůstal tak ve službách lorda Voldemorta. Tak jsem to chtěl a tak jsem to i určil! Neodsuzuj Severuse za to, co se tu noc stalo! Jednal na moje přání. Nechci říkat rozkaz, protože já nikdy nebyl nikomu pánem. A teď mě dobře poslouchej. To, že to tak bylo, má svůj dobrý důvod. Já nikdy nedělám nic jen tak. TY to dobře víš! Severusovi plně důvěřuji, a ty musíš také. On má mé pokyny, ví co potřebuje vědět, aby tě mohl vést dál. Místo mě,“ řekl vyčerpaně.

Harry si všiml, že vypadá přesně tak, jak si ho v jeho posledních dnech života pamatoval. Včetně té zčernalé ruky. Tomu, co se právě od Brumbála dozvěděl se ale zdráhal uvěřit. Chtěl tím snad Brumbál říct, že věděl, co se stane?

„Ale, pane profesore! Vždyť on je vrah! On vás přece zabil!“ nevydržel to Harry. Musel to říct nahlas. Znovu se v něm vůči Snapeovi vzedmula vlna nenávisti, kterou jen stěží dokázal potlačit.

„Harry, prosím! On byl jen milosrdný. Umíral bych pomalou a bolestivou smrtí. Tomu ještě nemůžeš rozumět, ale jednou to pochopíš. Už brzy. Teď mi ale slib, že Severuse poslechneš ve všem, zdůrazňuji ve všem! Je to moc důležité, a já chci, abys mi to slíbil,“ řekl Brumbál s naléhavostí v hlase a vypadalo to, že čeká na chlapcovu odpověď.

„Já… to přeci nemůžu! Nemůžete po mě chtít, abych důvěřoval JEMU! To přece…“ bránil se Harry. Cítil jen zlobu, vztek a nezkrotnou touhu po pomstě. Nechtěl tomu věřit!

„Vždycky jsi mi věřil, Harry. A jednou jsi mi slíbil, ano SLÍBIL, že mě poslechneš, ať po tobě budu chtít COKOLIV. To byla má podmínka, pamatuješ?“ Brumbál sklonil hlavu a přes své půlměsícové brýle se Harrymu zahleděl do očí. Ten uklidňující pohled v něm vyvolával dávno potlačované pocity, o kterých si myslel, že už jich snad ani není schopen.

„Ano, pane, ale… Dobře,“ přemohl se Harry nakonec, „ale pořád tomu nerozumím. Můžu se vás na něco zeptat, pane profesore?“ vyhrkl nedočkavě. Popravdě nevěděl, kolik se toho může od pouhé vzpomínky dozvědět.

„To můžeš, ale pamatuj, že mé vědomosti sahají jen tam, kam sahaly za mého života,“ odpověděl Brumbál a jeho rty se znovu zvlnily do lehkého úsměvu.

„Jak MU můžete tak bezmezně věřit, pane profesore? Jste si jistý tím, co po mě chcete?“ řekl Harry váhavě a přemýšlel, jestli se mu dostane odpovědi i tentokrát. Doufal, že Brumbál třeba změní názor. Mýlil se přeci i tehdy, když trval na tom, aby Snape Harryho učil nitrobranu.

„Jednou to pochopíš, věř mi! Pamatuj, že člověk nemůže být sám. A věřit druhým, těm co si to zaslouží, a zejména odpouštět, nás dělá lidmi. Jsi ještě mladý. Máš horkou hlavu a stejně horké soudy. Já už tu s tebou nebudu, ale věřím, že ty to dokážeš, Harry. Nebudeš sám, to si pamatuj. Máš přátele, kteří s tebou půjdou až do konce. Ale teď mi slib, že uděláš, co po tobě chci,“ ukončil rozhovor nekompromisně Brumbál.

Harry váhal, přemýšlel a nechápal. To by pak znamenalo, že se mýlil. Snape ho nechce zabít a Voldemort o ničem, co se tu děje, netuší. Nedávalo mu to smysl. Harry byl zmatený a zoufalý. Brumbál se na něj znovu podíval a jako by mu nahlédl do samého nitra srdce, jako by věděl, jaký boj teď uvnitř sám se sebou svádí, Harry se uklidnil a snad i uvěřil.

„Dobrá, slibuji,“ řekl nakonec po dlouhém rozmýšlení. „Nebude to snadné a stále tomu nerozumím, ale slibuji. Věřím vám, pane! Jen se chci zeptat: Uvidím vás ještě někdy? Mohu s vámi takto zase mluvit?“ Harry dychtivě čekal na Brumbálovu odpověď. Nechtěl se s ním rozloučit. Ne teď, když se znovu setkali.

„Nevím, jestli to bude možné. Ale Severus tu bude pro tebe, a ty se musíš naučit mu věřit. Tak jako já. Teď už musím jít. Sbohem, Harry, a pamatuj! Víra i hory přenáší! Musíš věřit, především sám v sebe!“ řekl vyčerpaně, pak se otočil a zmizel stejně rychle, jako se předtím objevil. Nechal Harryho bloudit v jeho zmatených myšlenkách.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3: Pevnost stínů

Severus vstoupil do své pracovny v Brumbálově domě a zabouchl za sebou dveře. Tak to bychom měli. Sakra! Nic si nenalhávej, tohle byl teprve začátek.

Ušel pár kroků k servírovacímu stolku uprostřed místnosti, na kterém stála láhev kvalitního skřítkovského vína. Odhodil svou hůlku do křesla, které stálo opodál. Sebral láhev a nalil si vína do broušené skleničky. Zvedl ji ke rtům a už se z ní chtěl napít, ale jako by si to na poslední chvíli rozmyslel. Jeho třesoucí se ruka, pevně svírající malou skleničku plnou až po okraj, klesla dolů. Přihnul si přímo z láhve a vzápětí jí vší silou mrštil o zeď. Střepy se rozlétly po tmavé místnosti. Ucítil pár kapek vína, které dopadly na jeho obličej. Skleničku, kterou stále svíral v pravé ruce, rozdrtil jediným pevným stiskem. Cítil, jak se mu střepy zarývají pod kůži. Bylo mu to jedno. Uvolnil sevření a nechal krev kapat volně k zemi. Sednul si do pohodlného křesla a zavřel oči. Snažil se uklidnit. Moc se mu to nedařilo.

Kvůli Potterovi si znovu připomněl noc, kdy byl donucen z Bradavic uprchnout. Onu osudnou noc, na kterou se už měsíc snažil usilovně zapomenout a která mu převrátila život naruby, když byl okolnostmi donucen splnit svůj slib a odsoudit se tak k zatracení…

Otevřel oči. Hleděl do prázdna. Nechtěl teď nad ničím přemýšlet. A už vůbec ne nad tím, co bude dál. Čeká ho spousta práce. S Potterem to nebude jednoduché. Přesvědčit ho, aby mu uvěřil, aby mu důvěřoval, aby tak Severus splnil, co slíbil.

Najednou ucítil, jak ho na levém předloktí pálí Znamení zla. Pán mě volá k sobě,  ušklíbl se. Bezmyšlenkovitě vstal, sebral hůlku a jediným mávnutím dal do pořádku tu spoušť, kterou před chvílí udělal. Vyšel ven z pokoje a kráčel dlouhou chodbou rovnou k východu. Na chvíli se zastavil u zamčených dveří, za kterými držel svého mladého zajatce.

Budete muset ještě chvíli počkat, Pottere, blesklo mu hlavou. Je tu jedna věc, která má nyní přednost a nepočká! Bez váhání se otočil a kráčel pryč. Když byl několik desítek metrů od domu, přemístil se.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4: Tváří v tvář

Harry se trhnutím probudil, když uslyšel zaskřípat dveře. Divil se, že předtím vůbec dokázal usnout.

„Je mi líto, že vás budím, Pottere, ale myslím, že si musíme promluvit,“ zaznělo ode dveří, než Harry stačil otočit hlavu tím směrem. Ten pohled ho definitivně probral a vrátil zpět do reality.

Snape vstoupil dovnitř a na tváři měl ledově chladný, neproniknutelný výraz, který Harry tak dobře znal. Harry byl v tu ránu na nohou a probodával Snapea nenávistným pohledem.

„Vracím vám vaši hůlku,“ řekl Snape stroze a hodil mu ji k nohám.

Harry jen nechápavě zíral na počínání svého bývalého učitele. Ještě si v hlavě nestačil utřídit všechny myšlenky. Sebral hůlku a strčil si ji do kapsy. Díval se Snapeovi přímo do jeho temných očí a snažil se z nich vyčíst, co bude dál. Marně. Chvíli na sebe mlčky hleděli a měřili se navzájem nepřátelským pohledem. Snape vypadal unaveně. Tváře měl propadlejší a pleť ještě bledší, než jak si ji pamatoval. Ale nic z toho mu neubralo na jeho nebezpečnosti.

„Copak, Pottere, ztratil jste řeč?“ prolomil ticho Snape. „Myslel jsem, že už jste vše pochopil,“ řekl suše a přistoupil k němu o krok blíž. Hůlkou, kterou pevně svíral ve své pravici, si přitom poklepával o rozevřenou dlaň druhé ruky.

Harry netušil, co má Snape v úmyslu. Odtrhl zrak od jeho hůlky a znovu se mu podíval do očí, plný očekávání. „Popravdě, nechápu vůbec nic! Ani to, proč bych s vámi měl mluvit,“ vyhrkl Harry bez přemýšlení. Než však stačil říct cokoliv dalšího, Snape pokračoval.

„Hned na začátku si určíme jistá pravidla. Budete mě dál oslovovat pane. Jelikož už nejsem váš profesor, toto oslovení bude postačující,“ pronesl chladně. Stál přitom čelem proti svému bývalému žákovi.

Harry věděl, že Snape čeká na jeho reakci. Když se jí nedočkal, odvrátil zrak a zadíval se ven z okna. Začínalo svítat.

„K věci, Pottere, nemám tolik času!“ vyhrkl najednou a ruku, ve které stále pevně svíral svoji hůlku, spustil volně podél těla.

V Harrym se vařila krev. Dusil se ve vlastní šťávě. Jak má teď mluvit s někým, koho hned po Voldemortovi nenávidí nejvíc na celém světě? Zuřil, když si vzpomněl na jejich poslední setkání. Úplně zapomněl na to, co před několika hodinami slíbil Brumbálovi. Aniž by o tom přemýšlel, vytáhl svoji hůlku a namířil ji na Snapea.

„Tušil jsem to,“ zavrčel Snape nebezpečným tónem a vyslal na Harryho odzbrojující kouzlo.

„Protego!“ zareagoval Harry pohotově a paprsek odklonil.

Snape na nic nečekal a vyslal proti Harrymu kletbu, která jím mrštila o zeď. Jasně mu dával najevo svoji převahu. Harry zalapal po dechu. Potom se s námahou znovu postavil. Připraven mu znovu čelit a vzdorovat.

„Dost hraní, Pottere! Jestli máte nějaké otázky, tak sem s nimi,“ řekl Snape vztekle a temné studené oči se mu nepatrně zúžily. Přistoupil k němu o něco blíž a hůlkou mu stále mířil doprostřed hrudi. Chvíli trvalo, než ji odklonil.

„Á, náš slavný Harry Potter,“ poznamenal posměšně. Sarkasmus v jeho hlase se nedal přeslechnout. „Příliš hrdý na to, aby si přiznal, že potřebuje pomoc. Ale vzhledem k tomu, že nás jisté okolnosti svedly dohromady, budete nucen se mnou spolupracovat, pokud chcete uspět.“ Na chvíli se odmlčel a upřeně se na Harryho díval. Zjevně si chtěl vychutnat své urážlivé poznámky na Harryho adresu.

Harry zvažoval všechny možnosti. Věděl, že bez pomoci nemá šanci. Jen nerad si to přiznával. Snape byl však poslední, od koho byl ochoten ji přijmout. Pak se ale neovládl, nedokázal své emoce držet na uzdě.

„Okolnosti? O jakých okolnostech to mluvíte? A proč bych měl přijmout pomoc právě od vás?“ tázal se jízlivě.

„Nemáte na vybranou. Neurčil jsem to já, bylo to Brumbálovo přání. Já z toho nejsem o nic víc nadšený než vy, to mi věřte!“ probodl Harryho pohledem. Rýha mezi jeho obočím se prohloubila, z jeho očí čišela čirá nenávist. Ještě okamžik se na něj díval přimhouřenýma očima a teprve pak pokračoval.

„Myslíte si snad, že s vašimi dosavadními znalostmi a schopnostmi jste připraven postavit se Pánovi zla?“ dodal pohrdlivě. „Potřebujete učitele.“

I tentokrát Harry věděl, že má Snape pravdu. Rozhodl se však Snapeovi odporovat.

„Proč by mě nemohl učit třeba profesor Lupin?“

„Nemyslím si, že by na to ten zablešenec stačil. A Brumbál už tady není, takže se budete muset spokojit se mnou,“ ušklíbl se Snape a uhnul pohledem někam jinam. Otočil se k oknu a znovu se zadíval ven.

„Brumbál tu není kvůli vám!“ vykřikl Harry. Bylo mu jedno, co bude následovat. Tolik toužil vykřičet mu to do tváře. Byla to přeci Snapeova vina!

„Myslel jsem, že to už vám Brumbál vysvětlil, ale pakliže to mám znovu opakovat…“ obrátil se zpátky k němu, pomale a klidně. Po kamenné tváři mu přeběhl temný stín a hůlka v jeho ruce se mírně zachvěla. Harry zjevně zasáhl citlivé místo.

„Ztrácím s vámi trpělivost, Pottere!“ zavrčel výhrůžně.

„Jak můžu vědět, že to není jen nějaký váš trik, nějaké kouzlo, které by mě zmátlo? Jak vám mám po tom všem věřit, že jste stále věrný Brumbálovi, a ne Voldemortovi?“ ohradil se Harry a nejistě přitom sledoval jeho hůlku. Nebyl ochoten tomu jen tak uvěřit. Ani po tom, co před chvílí vyslechl od Brumbála.

„Myslím, že jako důkaz by vám mělo stačit, že já vím o všem, Pottere! Vím o viteálech, o vašich hodinách s profesorem Brumbálem, i o vašem poslední pokusu získat viteál z té jeskyně,“ řekl věcně. „Je na vás, jestli mi budete věřit, nebo ne!“ poznamenal lhostejně a ušklíbl se.

Harry uvažoval. Kdo jiný, než samotný Brumbál, by mu o tom všem pověděl. Vybavil si Brumbálova slova: Severus ví vše, co potřebuje vědět, aby tě mohl vést dál. Místo mě…

To snad ne! Tak takhle to Brumbál myslel! Že teď Harry bude muset spolupracovat se Snapem? Nemožné! O tom jejich posledním dobrodružství v jeskyni a honbě za viteálem ale nikdo jiný nevěděl. Ronovi a Hermioně to Harry řekl, až bylo po všem. Netušili, kam mají s Brumbálem namířeno, ani Harry to nevěděl předem. Vzpomněl si ještě, že když se z jeskyně přemístili zpět do Prasinek, Brumbál ho žádal, aby došel pro Snapea, a nikomu jinému nic neříkal.

„Nuže?“ vytrhl ho Snape ze zamyšlení a čekal na jeho odpověď.

„Dobře. Udělám, co po mě profesor Brumbál chtěl,“ řekl Harry . „Slíbil jsem mu to,“ dodal potichu. „Ale mám pár otázek.“

„Ptejte se, Pottere,“ vyzval ho Snape. Posadil se do jediného křesla v místnosti, a zdálo se, že je ochoten Harrymu na jeho otázky odpovědět. To ho překvapilo.

„Kde to jsme? Co je to za dům? A Brumbál mluvil o nějakém neporušitelném slibu. Vy jste snad Brumbálovi zavázán neporušitelným slibem? To je ten důvod, proč vám tak věřil?“ chrlil ze sebe Harry jednu otázku za druhou. Jedině Snapeova odpověď mu mohla dát jistotu, že nedělá chybu, když se rozhodl Snapeovi uvěřit.

„Vážně si myslíte, Pottere, že Brumbál patří k těm, co si loajálnost a věrnost vynucují nějakými neporušitelnými sliby?“ neodpustil si jízlivou poznámku a povýšeně přitom zvedl obočí.

„Ten slib jsem dal Narcise Malfoyové a týkal se Draca. Zavázal jsem se ho ochránit a v případě potřeby za něj vykonat úkol, kterým byl pověřen Pánem zla. Ten úkol byl zabít Brumbála. Zbytek už znáte,“ řekl ve stručnosti Snape. Zjevně neměl potřebu mu vysvětlovat, za jakých okolností a proč ten slib složil.

„Jste v Brumbálově domě, můžete tu bydlet. Bylo to Brumbálovo přání. Teď bych od vás ale potřeboval vědět vše, co se při vašem posledním pokusu o získání viteálu stalo. Podařilo se? Máte ten viteál? Brumbál mi to pochopitelně nestihl říct. Je to důležité!“ řekl s nečekanou naléhavostí a zdůraznil přitom poslední větu.

Harry pochopil a snad i uvěřil. Nezbývalo mu než riskovat. Chvíli váhal, ale nakonec Snapeovi vše pověděl tak, jak si to pamatoval. Skončil tím, jak po tom všem našel u Brumbála falešný viteál, se vzkazem pro Pána zla od R.A.B.

Snape ho celou dobu pozorně a zaujatě poslouchal. Když Harry skončil, jen se zeptal:

„Máte ještě ten vzkaz?“

Harry ho nosil celou tu dobu u sebe jako „upomínku“, stejně jako ten medailon.Vytáhl ho z kapsy a podal Snapeovi. Ten ho rozbalil a přečetl. Potom ho vrátil zpátky Harrymu. Nijak to nekomentoval.

„Dobrá tedy. Jak už jsem řekl, můžete tu bydlet. Nejsem vaše chůva, jste plnoletý čaroděj. Můžete si dělat, co chcete, a jít, kam chcete. Jen bych o tom rád věděl. Budeme se pravidelně setkávat na hodinách, které vám budu dávat. Podrobnosti si řekneme později. O tom, kdy se budou konat, vás budu pochopitelně včas informovat. Máte ještě to zrcátko, co vám dal Black?“ ptal se.

Harry přikývl. Dobře věděl, že je někde na dně jeho kufru. Netušil však, že Snape o něm ví.

„Noste ho pořád u sebe,“ přikázal mu. „Brzy přijdete na to, jak funguje. Tento dům je chráněn Fideliovým zaklínadlem. Strážcem tajemství jsem já. A tohle si vezměte,“ podal Harrymu kousek pergamenu. Stálo tam: Leones Garden. Když si ho Harry přečetl, pochopil, že je to adresa domu.

„To dejte přečíst slečně Grangerové a panu Weasleymu. Potom ho zničte. Nikdo jiný sem přístup mít nebude. To je prozatím vše,“ ukončil jejich rozhovor Snape.

Potom vstal a vyzval Harryho, aby ho následoval. Vedl ho z pokoje dlouhou chodbou do vstupní haly a pak vpravo po schodech nahoru. Bylo tam několik zavřených dveří. Otevřel hned ty první a pustil Harryho dovnitř. Harry tam našel svůj kufr a koště. Rozhlédl se po malém útulném pokojíku a pak vyšel ven na chodbu, kde na něj Snape čekal.

„Vy se teď přemístěte k Weasleyovým, tak jak jste to měl v úmyslu. Jistě vás už netrpělivě očekávají,“ poznamenal posměšně.

„Já se pokusím něco zjistit o našem záhadném R.A.B. O tom, kdy se bude konat naše první schůzka, se dozvíte včas,“ oznámil mu. „Zatím sbohem, Pottere!“ otočil se k odchodu a nechal Harryho stát uprostřed schodiště.

Harry se za ním díval, jak rychlým krokem odchází pryč, dokud mu jeho vlající hábit nezmizel z očí.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5: Znovu v Doupěti

Harry se tomu všemu stále zdráhal uvěřit. Bylo to jako sen. Jako ošklivá noční můra, ze které se nemohl probudit. On měl teď spolupracovat se Snapem, a společně se měli pokusit zastavit a porazit Voldemorta? Zdálo se to být nemožné!

Vrátil se do pokoje, aby si ze svého kufru vzal nějaké věci. Do školní brašny ve spěchu naházel pár kousků oblečení, Siriusovo zrcátko si strčil do kapsy a pospíchal pryč. Seběhl po schodech a zamířil ke vchodovým dveřím. Cestou zahlédl Snapea v jediné místnosti u schodiště, ten mu ale nevěnoval pozornost.

Prošel vchodovými dveřmi ven na terasu. Rozhlédl se kolem sebe. Okolo domu byla rozlehlá zahrada, ohraničená živým plotem. Na první pohled poznal, že je zanedbaná. Ale i přesto měla zvláštní kouzlo. Dům stál na kopci. Všude kolem byly jen louky a lesy. Brumbál tedy bydlel na samotě, daleko od lidí, pomyslel si. Pak si ale i přes oslňující záři vycházejícího slunce všiml malé vesničky, která musela být jen několik kilometrů daleko.

Vydal se ušlapanou cestou od domu kolem dřevěného rozpadajícího se altánu rovnou k velké kované bráně. Se zaskřípáním bránu otevřel, prošel a ještě jednou se kolem sebe rozhlédl. Potom se hned přemístil.

Znovu se objevil před Doupětem. Zevnitř se ozýval hluk a hlasitý hovor. Někdo si všiml hlasitého prásknutí, a vyhlédl z okna ven. Byl to Ron. Pak se otevřely dveře a všichni vyběhli před dům. Harry zahlédl paní Weasleyovou, Hermionu, Rona, Ginny a Fleur. Ron se k němu vrhl jako první.

„Zatraceně, Harry! Kde jsi byl? Umírali jsme strachy!“ vyhrkl vyděšeně.

Než Harry stačil odpovědět, Hermiona, paní Weasleyová a Fleur ho obklopily ze všech stran. Začaly si ho starostlivě prohlížet. Ginny zůstala stát opodál.

„Harry, ukaž se! Není ti nic? Jsi v pořádku?“ dělala si paní Weasleyová starosti.

„Vypadá to, še mu nic není, Molly!“ obešla Fleur Harryho kolem dokola.

„Tohle nám nesmíš dělat, chlapče! Myslela jsem, že se zblázním. V této době se někde toulat! A především ty, Harry! Měl bys být opatrný,“ řekla paní Weasleyová. Ještě se jí třásl hlas.

„Když přiletěla Hedvika s tvým dopisem, byli jsme v šoku. Psal jsi, že se sem po půlnoci přemístíš. Když jsi se tu do půl hodiny neobjevil, vydal se tě pan Weasley hledat. Přemístil se, probudil tvoji tetu a strýce a pak našli ten dopis. Ty už jsi byl ale pryč!“ přidala se Hermiona se svou výtkou. Byla naštvaná, slzy na krajíčku.

Harry se ale musel pousmát při představě, jak Dursleyovy uprostřed noci budí kouzelník, aby si ho vyzvednul. Nemohl přece dopředu tušit, co se stane. Že na něj před domem bude čekat Snape. Ještě k tomu na Brumbálův pokyn.

„Prý byli docela zaskočení. Nečekali, že takhle zmizíš, bez jediného slova, uprostřed noci,“ dodal Ron a Harry si všiml, že má v obličeji stejný pobavený výraz jako on.

„Kde jsi teda celou tu dobu byl?“ naléhala Hermiona a káravě se na něj podívala.

„Tohle už nikdy nedělej, slyšíš!“

„Hned vám to všechno vysvětlím. Pojďme dovnitř,“ vybídl je Harry a podíval se na Ginny, od které ještě neslyšel jediné slovo, jedinou výčitku.

Když ji míjel, na chvíli se zastavil. Byl v rozpacích, nevěděl, jak se k ní má teď chovat. Ginny naopak nezaváhala ani chviličku a se slzami v očích se mu vrhla do náruče. Pevně ji objal. Rozuměli si i beze slov. Po chvíli ji, ač nerad, uvolnil ze svého sevření a pak všichni zamířili do domu.

Paní Weasleyová ho ještě jednou mateřsky objala a potom je všechny vyzvala, aby se posadili kolem stolu. Nachystala snídani a uvařila čaj.

„To byla ta nejdelší noc v mém životě,“ řekla Hermiona vyčerpaně a zívla. Zkřížila ruce na desce stolu a unaveně si na ně položila hlavu.

„Tak to vyklop! Všichni napjatě čekáme. Kde jsi celou tu dobu byl?“ naléhal Ron na svého kamaráda a přátelsky ho plácl po zádech, až se Harry zakuckal.

Harry se rozhodl, že zatím o Snapeovi nebude mluvit. Ne přede všemi. Nejspíš by pak skončil u svatého Munga. Mysleli by si, že mu přeskočilo. Později, ve vhodnější dobu, to poví Ronovi a Hermioně.

„Potřeboval jsem si všechno promyslet,“ začal si vymýšlet. „Dolehla na mě ta skutečnost, že už jsem dospělý a že konečně odcházím od Dursleyových navždy. Že už se tam nikdy nemusím vrátit, chápete? A taky, že vlastně nemám kam jít. Nemám skutečný domov. Chtěl jsem být sám. Chvíli jsem se toulal a potom jsem usnul na jedné lavičce v parku. Bylo to na mě moc emocí najednou. Když jsem se probudil, začínalo svítat a pak jsem se přemístil sem k vám,“ chrlil ze sebe Harry a snažil se, aby to znělo věrohodně. Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo.

„Ještě jednou se vám všem upřímně omlouvám,“ skoro zašeptal.

„Tak už ho netrapte. Však si to ještě slízne od členů Řádu,“ upozornila ho paní Weasleyová.

„To je teda fakt!“ potvrdil to Ron. „Když tě taťka nenašel u Dursleyových, tak zburcoval ostatní, že tě postrádáme. Byl tady Lupin. Opravdu měl starost,“ dořekl a pustil se do jídla.

„To mi připomnělo, že jim musíme dát vědět, že jsi se už našel. Ginny, prosím, pošli tátovi sovu, ano zlato?“ otočila se ke své dceři.

„A vy!“ ukázala na ostatní, „Až se najíte, tak všichni do postele. Tohle byla opravdu dlouhá noc. Potřebujeme se vyspat, všichni!“

Harrymu se sevřelo srdce, když si znovu uvědomil, že ho má paní Weasleyová ráda jako vlastního syna. Nezaslouží si, aby jí lhal. Bohužel ale nebylo vyhnutí.

„Harry!“ zavolala na něj paní Weasleyová, když se s Hermionou a Ronem zvedl od stolu.

„Tady máš od nás dárek k narozeninám. Všechno nejlepší, drahoušku,“ řekla s úsměvem na tváři, objala ho a dala mu pečlivě zabalený balík.

Pak už si to všichni namířili nahoru do ložnic. Hermiona nenápadně vklouzla k Harrymu a Ronovi do pokoje. Nejdřív to vypadalo, že se Ginny přidá, ale pak si to zjevně rozmyslela a šla spát. Jen co za nimi zaklaply dveře, Hermiona se do Harryho ostře pustila.

„Jak si to vůbec představuješ? Odejít od Dursleyových, bez doprovodu, bez ochrany! Nedovedeš si ani představit, jaký jsme o tebe měli strach!“ vyčítala mu.

„To je pravda, kámo!“ přidal se Ron, který se mezi tím uvelebil na své posteli.

„Strýc mi včera po večeři naznačil, že moje přítomnost v jeho domě už není vítaná. Věděl od Brumbála, že dovršením sedmnácti let se v kouzelnickém světě stávám dospělým. Nezapomněl mě nenápadně upozornit, že podle dohody jsem u nich měl přetrvávat právě jen do svých sedmnácti. Tak co jsem měl dělat! Čekal, než si pro mě zase přijde celá garda kouzelníků a odvede si mě? Nejsem malé dítě! Nepotřebuji ochranku!“ rozčiloval se. Snažil se mluvit v klidu, aby to neslyšel celý dům.

„Měl jsi přijmout náš návrh. Mohli jsme být u Dursleyových s tebou, strávit prázdniny společně, oslavit tvoje narozeniny a potom se přemístit sem,“ prskala rozhořčeně Hermiona.

„Vychladni, Hermiono, jo! Nech ho vydechnout. Už se stalo, tak to dál nerozebírej!“ sjel ji Ron zamračeným pohledem.

„Je mi to líto, vážně! Myslel jsem, že bude lepší Dursleyovy neprovokovat. Nikdy by něco takového nedovolili. Nejspíš by mě strýc vyhodil i s vámi na ulici. Brumbál už tu není, aby mu v tom zabránil. Kdyby ho k tomu přeci někdo donutil, aby nás tam do mých narozenin nechal, bylo by to horší než vězení, to si pište! Už tak to tam nebylo k nevydržení. Nemohl jsem se dočkat, až odtamtud vypadnu. Chtěl jsem jen splnit Brumbálovo přání. A to jsem také udělal. To je všechno. Jinak bych od nich utekl mnohem dřív,“ bránil se Harry. „Alespoň jsem měl dost času o všem přemýšlet. Utřídit si myšlenky, promyslet co dál.“

Musel se hodně přemáhat, aby svým kamarádům hned nevyklopil, co se tuto noc ve skutečnosti stalo. Teď na to není ta nejvhodnější doba, usoudil. Bylo by to na dlouho. Udělá to později. Chtělo se mu spát.

„Nechme to být,“ řekla vyčerpaně Hermiona.

„Tady je dárek ode mě a od Rona,“ řekla a podala mu ho. Byly to nádherné kapesní hodinky. Jistě hodně staré a vzácné. Zlaté, na tenkém zlatém řetízku.

„Patřily mému dědečkovi. Chci, abys je měl ty. Mamka a taťka s tím souhlasili. Hodně pro mě znamenají, stejně jako naše přátelství. Nejsou to jen obyčejné hodinky. Kromě času ukazují i spoustu dalších věcí, postavení planet a sluncí a tak podobně. Nefungovaly, jak by měly, ale Hermiona je očarovala, a teď slouží ještě lépe než před tím,“ pověděl mu Ron.

„Děkuji,“ řekl Harry dojatě a schoval si hodinky do kapsy.

„Já mám pro tebe ještě jeden malý dárek,“ řekla Hermiona. „Dej mi prosím ten medailon, co jste našli z Brumbálem.“

I když Harry netušil, na co ho Hermiona chce, udělal, co po něm chtěla. Vytáhl malý zlatý medailon z kapsy a podal jí ho do nastavené dlaně. Hermiona ho rozevřela a něco vložila na jednu jeho stranu. Potom ho pověsila Harrymu na krk. Harry bez váhání medailon znovu otevřel a uviděl v něm fotku Ginny.

„Takhle bude stále s tebou. Na druhou stranu přijde tvá fotka,“ řekla, rozloučila se s nimi a šla spát k Ginny.

„Jdeme spát,“ pronesl Ron ospale a zívnul. „Teď budeme mít spoustu času, o všem si promluvit. Souhlasíš?“ zeptal se a zavrtal se do peřin.

„Jo, myslím, že jo,“ odtušil Harry, ale než zalezl do postele, rozbalil dárek od Ronových rodičů. V balíčku byla spousta sladkostí a dobrot, které měl Harry tak rád, a navíc jedna nádherná sportovní bunda v nebelvírských barvách. Odložil všechny ty věci na stůl a vyčerpaně se složil do peřin.  Doufal, že po probuzení zjistí, že se mu to jen zdálo.

Probudil ho hluk, vycházející odněkud z kuchyně. Někdo asi rozbil něco skleněného. Ron ještě spal. Harry ho nechtěl budit. Koukal do stropu a přemýšlel. Nebyl to sen. Vše, co se od půlnoci odehrálo, byla skutečnost. Bohužel. Ptal se sám sebe, co bude dál. Jak na to zareagují Hermiona a Ron, až jim poví celou pravdu. Vtom Hermiona nakoukla k nim do pokoje, aby jim oznámila, že mají jít jíst. Harry vstal, přešel k Ronově posteli a opatrně s ním zatřásl. Ron otevřel oči.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.

„To nevím, ale máme jít jíst,“ oznámil mu Harry. „Víš, že tvá máma jídlo nerada ohřívá, tak pojď,“ vyzval ho rázně.

Seběhli s Ronem dolů a posadili se ke stolu.  Všude to už vonělo připravovaným obědem.

„Odpoledne jdeme s Fleur ke svatému Mungovi za Billem. Bude lepší, když zůstanete tady,“ oznámila jim paní Weasleyová. „Není to bezpečné. Dnes, aby se člověk bál vystrčit nos z domu!“

„Jak je Billovi? Bude v pořádku?“ zeptal se Harry starostlivě. Úplně zapomněl, že ostatní mají také své starosti.

„Když ho z Bradavic převezli ke svatému Mungovi, nebyl na tom nejlíp. Nikdo ještě přesně neví, jaké to může mít následky,“ odpověděl Harrymu Ron, místo své matky. „Lékouzelníci říkali, že se s takovým případem ještě nikdy nesetkali. Tak uvidíme.“

„Rád bych ho zase viděl, alespoň ho pozdravujte!“ obrátil se Harry na Fleur.

„To víš, še ano, Arry! Bude moc rád. Uš aby byl doma!“ povzdechla si Fleur.

„Jen co ho propustí z nemocnice, bude svatba,“ dodala, přešla až k paní Weasleyové a upřímně ji objala. Neštěstí jejího syna a Fleuřina snoubence jim zřejmě pomohlo, aby k sobě našly cestu.

Hned po obědě se obě ustrojily a odešly za Billem. Zůstali doma jen oni čtyři. Dokud tu ale byla i Ginny, musel Harry mlčet. Potřeboval si o tom s někým promluvit. Zoufale to potřeboval někomu říct. Doufal, že snad bude mít brzy příležitost a litoval, že jim to neřekl hned ráno, když byli sami.

Hermiona pomocí hůlky pomohla Ginny sklidit ze stolu. Bylo to jednodušší a hlavně rychlejší. Ginny teď byla jediná, která si musela poradit bez hůlky. Harry seděl s Ronem u stolu a nenápadně ji pozoroval, když z ničeho nic přiletěla sova.

„Konečně! To jsou dopisy z Bradavic. Už jsem se nemohla dočkat,“ rozběhla se Hermiona k oknu, aby dopisy od sovy převzala. Rozdala je mezi jejich majitele a horlivě roztrhla svoji obálku. Rozložila dopis a začala číst nahlas dřív, něž si ostatní stačili otevřít svoje obálky:

„Z nařízení Ministerstva kouzel oznamujeme všem studentům, že Škola čar a kouzel v Bradavicích zůstane pro tento školní rok až do odvolání uzavřena. Vzhledem k posledním událostem a z rozhodnutí rodičů nebude ve škole výuka nadále probíhat. Aby bylo stávajícím studentům umožněno ve studiu pokračovat, a studentům na OVCE ukončit řádné studium, stanovuje se pro každého studenta, po dohodě s Ministerstvem kouzel – odbor školství a vzdělávání, individuální studijní plán. Ve stanovených termínech jednotlivých studijních období se budou studenti dostavovat na pohovory, konzultace a zkoušky. S případnými dotazy se obraťte na ředitele své studijní koleje. O všech termínech budete písemně včas informováni. S pozdravem ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích, Minerva McGonagallová, ředitelka nebelvírské koleje. V příloze vám zasílám seznam učebnic, rozvrh učiva a první termín konzultace pro sedmé ročníky, stanovený na 1. září,“ citovala řádky v dopisu.

„To přece nemůžou myslet vážně!“ vyhrkla rozhořčeně a celý dopis si znovu přečetla, tentokrát potichu.

„Já se zase divím, že školu nezavřeli úplně,“ dodal Ron a také si roztrhl svoji obálku.

„To si vážně myslí, že to dokážeme zvládnout sami?“ začínala být hysterická.

„Hermiono, nevyšiluj! Zkus se na to podívat z jiné stránky. Budeme mít spoustu času na jiné věci! Harry nás teď bude potřebovat oba dva,“ řekl Ron a obrátil se na svého kamaráda, aby k tomu taky něco řekl. Zjevně očekával, že ho Harry podpoří. Hermiona však ještě neřekla vše, co měla na srdci.

„Rone, nemysli si, že to bude nějak snadné! Domácí studium je obtížnější, než si možná dokážeš představit!“ trvala Hermiona na svém.

„Ron má pravdu, Hermiono,“ vložil se do toho konečně Harry. „Bude to tak lepší. Ty víš, nebo možná tušíš, co nás teď čeká. Kdybychom byli každý den ve škole, bylo by to o mnoho složitější. Takhle alespoň nebudeme muset nikomu nic vysvětlovat. Já se do Bradavic stejně nechtěl vrátit. Tak mi to úplně vyhovuje. Alespoň budu moct dokončit školu a zároveň…“ na chvíli se odmlčel, protože si znovu uvědomil, že je tam s nimi Ginny, „však víš, co jsem chtěl říct,“ a podíval se Hermioně do očí. Ta mu kývnutím hlavy dala najevo, že ví, co má na mysli. Jeden problém se tím vyřešil.

„Tak jo, fajn! Asi máte pravdu. Ale já se postarám o to, aby ani jeden z vás nezanedbával studium. To mi věřte!“ řekla se zdviženým prstem a šibalsky se na ně usmála. Potom se tomu všichni ze srdce zasmáli. Harry se divil, že to ještě vůbec dokáže.

Ginny se, k Harryho velké úlevě, na nic neptala, přisedla si k nim a společně začali dělat seznam věcí, které bylo třeba nakoupit. Harryho samotného udivovalo, že jsou ještě schopni zabývat se takovými povrchními věcmi, jako psaní seznamu školních pomůcek.

Ještě ho ani neměli hotový, když do kuchyně přiletěla další sova s dopisy v zobáku.

„No, to je gól,“ okomentoval to Ron. „Celý týden nic a dnes už je to třetí sova!“

Ginny se vrhla k oknu, aby od sovy obálky převzala. Všichni udiveně koukali.

„Ta je pro tebe, Harry, a tady jedna pro Rona,“ řekla. Oba chlapci je otevřeli skoro současně.

„To je oficiální vyjádření z ministerstva, že se všem čarodějům, kteří již dovršili plnoletosti a kteří prošli kurzem, dočasně povoluje přemísťování i bez zkoušek. Takže nic, co bychom už nevěděli. Termín  doplňkových zkoušek z přemísťování je stanovený na 1. září. Místo konání – Prasinky. Tak to budeme mít v jednom dni, společně s první návštěvou Bradavic,“ řekl Ron znuděně.

„Mně ten dopis přišel teprve včera, ale termín tam ještě uvedený nebyl,“ pronesl Harry.

„Já to vím od taťky. Ministerstvo o tom rozhodlo teprve nedávno. Nejdřív to chtěli zamítnout, ale pak usoudili, že taková přísnost není v dnešní době na místě. Prý přišlo na ministerstvo tolik žádostí, že to museli začít řešit. Každý, kdo ještě nemá zkoušky, musí usoudit sám, jestli to dokáže nebo ne. Pěkná blbost! Taťka říkal, že i čaroděj se zkouškou může udělat chybu,“ okomentoval to Ron. „Podmínkou však zůstalo dovršení plnoletosti a účast na kurzech přemisťování. Za případné nehody si každý ručí sám, na vlastní zodpovědnost.“

Odložili své dopisy stranou a konečně společně dodělali ten seznam. Ginny před sebou potom na stole rozložila poslední vydání Věštce, které vytáhla z kredence za svými zády, a zabrala se do čtení.

„Je strašné, co se v poslední době děje! Nikdy bych nevěřila, že Brumbálova smrt toho tolik změní,“ poznamenala smutně.

A ještě mnohem víc!  pomyslel si Harry, když si vzpomněl, že svým kamarádům musí co nejdřív něco moc důležitého říct. Ginny do toho zatahovat nebude. To byl pevně rozhodnutý.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6: Nákupy na Příčné

Paní Weasleyová s Fleur se z nemocnice vrátily až pozdě odpoledne. Obě vypadaly velice ustaraně.

„Je něco s Billem?“ zeptala se jich hned ve dveřích Ginny, když uviděla výraz mámina obličeje. Ron zpozorněl. Harry věděl, že si taky dělá o bratra starosti, a tak mu přátelsky položil ruku na rameno.

„Zatím to nevypadá moc dobře, drahoušku, ale nedělej si starosti. Bill bude v pořádku,“ snažila se matka ukonejšit svou dceru.

Harry tušil, že se něco děje. Vyčetl to z Fleuřina obličeje. Nechtěl jim však přidělávat starosti zbytečnými otázkami. Věděl, že se to dříve nebo později stejně všichni dozví. Fleur s nimi nepromluvila ani slovo a zamířila rovnou do svého pokoje.

„Mami, když jste byly pryč, přišly dopisy z Bradavic. Škola zůstane zavřená a do prvních ročníků nebudou letos přijímat nové studenty. Výuka bude probíhat formou dálkového studia,“ oznámil Ron matce a protrhl tak to nesnesitelné mlčení.

Paní Weasleyová nebyla vůbec překvapená a jen k tomu dodala: „Já už o tom vím. Řekla mi to Minerva na poslední schůzce Řádu. Ještě to nebylo oficiální, tak jsem o tom před vámi zatím mlčela.“ Když se otočila čelem k nim, měla slzy na krajíčku.

„Udělali jsme seznam věcí, které potřebujeme koupit. Tak, až se to bude hodit, měli bychom zajít do Příčné ulice,“ podotkla Hermiona.

„Ano, zítra bude Artur doma, tak tam hned zajdeme. Jo, zítra se to hodí,“ odpověděla paní Weasleyová Hermioně a dala se do přípravy večeře. Hermiona s Ginny vstaly, aby jí pomohly.

Ron se nenápadně naklonil k Harrymu: „Táta už skoro vůbec nechodí domů. Na ministerstvu teď mají pohotovost a navíc přece pracuje pro Řád. Mamka uvažovala o tom, že bychom se na čas odstěhovali do Siriusova domu. Byla by tak taťkovi pořád na blízku. Když teď chodí skoro denně za Billem, měla by to blíž.“

„Divím se, proč to už dávno neudělala. Na konci roku jsem McGonagallové říkal, ať ten dům plně využívají dál. Alespoň nebude jen tak chátrat, když tam teď pořád někdo je. Sirius ten dům nenáviděl a já bych tam taky nemohl bydlet. To po mě nemůže nikdo chtít,“ odpověděl mu potichu Harry.

„Rozumím ti, brácho! Ale ať už se rozhodneš jakkoliv, já a Hermiona zůstaneme s tebou,“ konstatoval Ron a přátelsky ho poplácal po zádech.

Po celou dobu večeře bylo v místnosti naprosté ticho. Harry cítil, že už nikdy nebude nic jako dřív. Ale zároveň chápal, že je v jeho moci to celé změnit. I v tomto domě, ve kterém zněl vždycky smích, kde bylo vždycky tak plno a hlučno, byl nyní stejně tísnivý pocit strachu a nejistoty z budoucnosti jako v ostatních kouzelnických rodinách. Mohla za to malá, rozrůstající se skupinka lidí v černých kápích, s maskou na obličeji a v jejich čele Pán všeho zla. Lord Voldemort a jeho Smrtijedi šířili po celé zemi strach, úzkost a smrt. Nyní, po Brumbálově smrti, snad ještě opovážlivěji a krutěji než jindy v minulosti. Harry doufal, že jeho odhodlanost bude stačit k tomu s tím vším jednou provždy skoncovat. Ze zamyšlení ho vytrhlo vrzání židlí. Všichni se zvedli od stolu skoro současně, popřáli si dobrou noc a šli spát.

„Měl bych se jít podívat na Fleur, vůbec nebyla u večeře. Přijdu hned,“ řekl Ron Harrymu na schodišti a pak už bral schody po třech.

Hermiona se po něm ohlédla, a když uviděla výraz v Harryho obličeji, dala se do vysvětlování: „Je s ní teď dost často. Ale já to chápu, vážně!“

„Já se tě přece na nic neptal!“ dodal pobaveně Harry. Pak šli oba společně k němu do pokoje.

„Musím ti něco říct. Něco, co jsme ti do dopisu napsat nestihli,“ řekla Hermiona a přisedla si k němu na postel.

„Když jsem sem před čtrnácti dny přijela, chtěli jsme s Ronem říct Lupinovi, že když už jsme dospělí, chtěli bychom se taky stát členy Řádu. Samozřejmě včetně tebe,“ ubezpečila Harryho  honem, když si všimla jeho protestujícího výrazu.

„Určitě to odmítli,“ dovtípil se Harry.

„Přesně jak říkáš! Paní Weasleyová přesvědčila Lupina, že jsme na něco takového ještě moc mladí a že je to příliš nebezpečné,“ pokračovala Hermiona.

„Kdyby tak věděli to, co my,“ dodal Harry.

„Ani jednou nás s sebou nevzali do Siriusova domu, takže nevíme vůbec nic! Co teď Řád dělá, co plánuje a tak,“ poznamenala sklesle.

Harry Hermionu pozorně poslouchal a bylo mu to jedno. Jindy by prahnul po informacích, ale tentokrát žádné nepotřeboval. Věděl, že osud kouzelnického světa, ve kterém teď temná ruka Pána zla rdousí veškerý vzdor, leží právě v jeho rukou…

„Harry, posloucháš mě?“ vytrhla ho ze zamyšlení. Jako by věděla, že ji nevnímá.

„Ano. Já jen… Nemám tušení, co bude dál,“ složil hlavu do dlaní.

„Harry, nejsi na to sám,“ řekla Hermiona a přisedla si k němu blíž, aby ho mohla obejmout.

V tom do pokoje vstoupil Ron. Hermiona svoje objetí uvolnila a kousíček si poodsedla. Ron tomu však zjevně nevěnoval pozornost.

„Fleur je zničená, ale nedostal jsem z ní proč,“ povzdechl si Ron.

„Až bude chtít, poví ti to sama,“ ubezpečila ho Hermiona.

„Už jsi o tom Harrymu řekla?“ obrátil se k ní Ron.

„Jo, ví všechno. Ale teď jdu spát. Dobrou…“ vstala a odešla.

Harry ji chtěl zadržet, využít toho, že jsou sami, ale byla rychlejší. Zavřela za sebou dveře dřív, než stačil otevřít pusu. No paráda, já se k tomu snad nikdy nedostanu! povzdechl si.

Dlouho nemohl usnout. Poslouchal, jak se Ron převrací a hlasitě chrápe. Myslel při tom na Ginny. Na to, že nemůže být s ní, tak jak by chtěl. Ale zároveň byl šťastný, že ji může každý den vídat. Potom konečně usnul.

Když ráno sešli dolů na snídani, v kuchyni seděl pan Weasley. Hned, jak Harryho uviděl, vrhnul se k němu. 

„Harry! Tys nám ale dal! No, hlavně, že jsi v pořádku. Molly už mi všechno řekla, ale příště nedělej nic tak neuváženého a nebezpečného,“ řekl a potom Harryho vyzval, aby si k němu přisedl.

Pozdravil se s ostatními a oznámil jim: „Tak, děcka! Nasnídejte se a vyrazíme! Mám nabitý den. Do Londýna se přemístíme, nakoupíme co je potřeba a pak hezky rychle zase zpátky domů!“

Hned po snídani se všichni bez dalšího otálení sešli před domem. Jeden po druhém se přemístili do Londýna před Děravý kotel. Ginny se musela přemístit se svou matkou.

Když byli všichni, vešli do hostince. Harryho nepřekvapilo, že se jindy rušné místo proměnilo v temnou a tichou špeluňku. Skoro nikdo tam nebyl. Prošli skrz na malý dvorek a otevřeli si cestu na Příčnou ulici. Bylo v ní ticho a klid. Sem tam prošla skupinka lidí, pospíchajících z jednoho obchodu do druhého.

„Tak jdeme,“ vyzval je pan Weasley, „ať to máme co nejdřív za sebou!“

Výlohy všech obchodů, jindy plné poutavého zboží, byly nyní zvenčí polepené plakáty hledaných a pohřešovaných osob. Našel mezi nimi i Snapeovo jméno, bez pohyblivé fotografie, pochopitelně. Nedovedl si představit, že by se Snape někdy nechal vyfotografovat. Po Brumbálově smrti se z něj stal druhý nejhledanější kouzelník. Napadlo ho, že jistě musel opustit svůj dřívější domov, a proto teď bydlí v Brumbálově domě.

Rozdělili se na dvě skupinky, aby nákupy zvládli co nejdříve. Paní Weasleyová, Ginny a Ron šli nakoupit pergameny, brky a přísady do lektvarů. Pan Weasley, Hermiona a Harry zašli do Krucánků a kaňourů pro nové učebnice. Potom se všichni sešli před obchodem Freda a George. Když vešli dovnitř, paní Weasleyová se vrhla rovnou ke svým synům, kteří stáli za pultem.

„Mami, nemusíš nás samou radostí udusit!“ zachroptěl Fred.

„Ahoj, rodinko! Čekali jsme vás!“ vyhrkl George. Ani v jejich obchodě nebylo zrovna nabito.

„Obchody nekvetou, jak by měly. Ale vzhledem k okolnostem si ještě nemáme na co stěžovat,“ řekl Fred, jako by četl Harryho myšlenky. Potom vzal Harryho za rukáv a odtáhl si ho kousek bokem.

„Udělali jsme pár bezpečnostních opatření, brácho. Stáhli jsme z prodeje všechny výrobky, které by jakýmkoliv způsobem mohly Smrtijedům a ostatním darebákům usnadňovat jejich zločiny. Moc nás mrzí to, co se stalo na konci června v Bradavicích. Ron nám to ještě za tepla vyklopil. Už se to nikdy nesmí opakovat,“ řekl upřímně. „A ty si tu vyber podle libosti, Harry! Všechno je ti k dispozici. Jestli se ti něco hodí… Však se tu rozhlédni,“ dodal ještě. Pak se oba přidali k ostatním.

„Jak se vede Billovi?“ zeptal se George své matky. Fred zpozorněl.

Harrymu neuniklo, jak se paní Weasleyová podívala na pana Weasleyho.

„Bude v pořádku,“ odpověděla paní Weasleyová na synovu otázku.

„A proč s vámi nepřišla Fleur?“ pokračoval Fred ve vyptávání.

„Není ve své kůži. Tak raději zůstala doma. A už se mě na nic neptejte a radši mi řekněte, jak se vám oběma vede!“ svedla řeč jinam.

Pak šli všichni dozadu, aby si mohli v klidu popovídat. Zůstali tam ještě asi hodinu a pak už se měli k odchodu.

Když odcházeli z obchodu, chytil Harry Rona za ruku:

„Není támhle to Dung?“ a ukázal prstem na muže ve špinavém potrhaném hábitu.

„Jo, to je Mundungus Fletcher! A vsadil bych se, že vím, kam má namířeno!“ podíval se na Harryho, a oběma bylo jasné, že do Obrtlé ulice.

Potom se všichni vydali zpět k Děravému kotli a potom se přemístili zpátky do Doupěte.

Když vešli do domu, Fleur nebyla sama. U stolu s ní seděl Lupin a povídali si. Lupin vstal a se všemi se přivítal.

„Dorazil jsem před chvílí. Potřebuji mluvit s Harrym,“ řekl a pak si Harryho odvedl ven před dům.

„Poslyš, Harry. To, co jsi udělal, bylo nerozvážné, ale proto tu nejsem,“  přátelsky chytil Harryho za předloktí a upřímně se na něj podíval.

„Jsi dospělý čaroděj, Harry. Chci ti jen říct, že máš mou plnou podporu ve všem, co uděláš. Když ale budeš potřebovat pomoc, neostýchej se obrátit se na mě. Brumbál v tebe věřil, a my ostatní v tebe věříme také. Nechci tě nijak omezovat a ani nikdo jiný z Řádu. Na to nemáme právo. Než ale cokoliv podnikneš, pořádně si to promysli. S tvým otcem jsme byli jako bratři, a já za tebe cítím jistou zodpovědnost. Je mou povinností ti říct, že mi můžeš plně důvěřovat,“ domluvil a přátelsky ho objal.

„Děkuji, ani nevíte, co to pro mě znamená,“ řekl Harry dojatě. Byla tu ale jedna věc, která mu vrtala hlavou. Využil příležitosti, aby se Lupina zeptal. „Mohl bych se vás na něco zeptat?“

„Samozřejmě, Harry, jen se ptej?“ vybídl ho Lupin.

„Je tu jedna věc, pane. Víte, teď, když je Brumbál mrtvý, mění se tím něco pro Řád? Byl přeci ochráncem tajemství, ne?“ snažil se, aby svoji otázku správně zformuloval.

„S Fideliovým zaklínadlem je to trochu složitější, Harry. Ale Brumbálovou smrtí se pro Řád nic nemění. Vše zůstane tak, jak je to teď. Pouze se do domu nedostane nikdo další, ale tajemství zůstává uchováno,“ podal mu stručné vysvětlení.

„Pokud ti to takhle stačí? Nebo máš ještě něco dalšího na srdci? Klidně se svěř!“ povzbudil ho k činu.

„Ne, pane, to je vše, co jsem chtěl vědět. Děkuji,“ odpověděl Harry. Myslel si, že to tak nějak bude, ale nebyl si jistý.

Potom se spolu vrátili dovnitř k ostatním.

„Zůstaneš na oběd, Remusi?“ zeptala se ho paní Weasleyová.

„Ne, děkuji, Molly. Mám ještě nějakou práci. Uvidíme se brzy!“ rozloučil se a odešel.

Pak bylo chvíli slyšet jen cinkání příborů o talíře. Zbytek odpoledne strávili ve svém pokoji. Harry zvažoval, jestli má jít s pravdou ven, nebo ještě počkat. Nechtěl riskovat, že je někdo vyruší. Když se u nich v pokoji objevila Ginny, bylo rozhodnuto. Musí počkat.

Celá rodina se pak znovu sešla zase u večeře. V Ginnyině přítomnosti Harrymu den utekl až příliš rychle.

„Táto, nemůžeš nám alespoň říct, co se teď děje? Myslím, že je to pro Harryho důležité!“ zeptal se Ron svého otce, když dojedl.

Všichni v místnosti zbystřili svou pozornost a otočili se na pana Weasleyho. Harry zachytil výhrůžný pohled paní Weasleyové, kterým se dívala na svého manžela.

„Můžu vám říct asi tolik: Co je Snape pryč, nemáme o Voldemortových plánech žádné podrobnější informace. Ano, musím přiznat, že jeho práce byla pro Řád v tomto ohledu jistým přínosem. Ale jelikož to byl zrádce, předpokládáme, že nám celou dobu poskytoval jen zkreslené informace, podle Voldemortových pokynů,“ řekl zamračeně.

Harry tušil, že na to přijde řeč. Bylo zřejmé, že o Snapeově zradě nikdo nepochyboval. Byl si jistý, že kdyby jim řekl pravdu, mysleli by si, že se zbláznil. Najednou byl rád, že o tom přede všemi pomlčel.

„Takže nyní práce Řádu spočívá především v ochraně kouzelnického společenstva s mudlovskou krví a takzvaných krvezrádců, jako jsme my.  Jisté informace nás občas dovedou na nějakou stopu, ale je to složité,“ pokračoval pan Weasley.

„Víc vám v tuto chvíli říct nemůžu.“

„Je tu ale něco, co vám chceme oznámit,“ připomněla svému manželovi paní Weasleyová, když se na něj podívala.

„Ano, rozhodli jsme se s Molly, že se na čas přestěhujeme na Grimmauldovo náměstí. Samozřejmě s tvým laskavým svolením, protože je to tvůj dům, Harry,“ řekl pan Weasley a podíval se přitom na Harryho.

Harry okamžitě zareagoval: „Ale jistě. Víte, že je vám ten dům plně k dispozici. Já tam ale bydlet nemůžu,“ dodal sklesle.

„Tušili jsme, že to řekneš, a tak pro vás máme jisté řešení,“ řekl a podíval se na svou ženu.

„Já, Molly, Ginny a Fleur se odstěhujeme. Ty, Ron a Hermiona můžete dál bydlet tady. Jste už dospělí, a musíte za sebe převzít určitou zodpovědnost. S podmínkou, že se budeme vzájemně pravidelně navštěvovat a podávat o sobě zprávy. Souhlasíte?“ zeptal se a podíval se na zaražené trio.

„To bych od tebe, táto, nečekal!“ vyrazil ze sebe Ron jako první.

„No, popravdě, mamince se ten nápad zpočátku moc nezamlouval, ale tak to bude asi nejlepší pro nás pro všechny. Chtěli jsme Harrymu vyjít vstříc. Náš dům je dobře chráněný, budete tady v bezpečí,“ řekl pan Weasley a podíval se na svou ženu.

„Věříme vám. Stejně dnes nikdo nemůže být nikde úplně v bezpečí. Ale musíte mi slíbit, všichni tři, že budete maximálně opatrní,“ dodala paní Weasleyová za svého muže.

„Přestěhujeme se hned zítra ráno,“ oznámila jim a pak je všechny poslala spát, jako by se bála, že si to ještě rozmyslí.

„Au!“ sykl Harry, když se zvedal ze židle. Zrcátko, které měl v kapse u kalhot, ho začalo nepříjemně pálit do zadku. Ostatním však řekl něco jiného, když viděl, jak se všichni obrátili jeho směrem.

„Zavadil jsem o nohu stolu. Nic mi není, vážně!“ snažil se to vysvětlit. Pak už ale spěchal nahoru po schodech, aby zastavil Rona. „Musím si promluvit s Ginny, jestli zítra odejdou, už nebudu mít příležitost, abych jí řekl…“

„Klid, brácho! Postarám se o to,“ nenechal Ron Harryho větu dokončit. Dohnal Hermionu a vzal ji kolem pasu.

„Hermiono, musím s tebou něco probrat!“ vyhrkl na ni Ron.

„Nemůžeš mi to říct až ráno, chtěla jsem jít spát,“ bránila se Hermiona.

„To teda nemůžu,“ dodal Ron a odváděl si ji k sobě do pokoje. Ještě se otočil a mrkl na Harryho.

Harry počkal, až bude chodba prázdná a vklouzl k Ginny do pokoje. Stála u okna jen v průsvitné noční košilce. Otočila se k němu. Harry udělal pár kroků a došel až k ní.

„Ginny, musel jsem s tebou mluvit. Chtěl jsem ti říct…“

Nenechala ho domluvit, vrhla se mu do náruče, ruce mu ovinula kolem krku a umlčela ho polibkem. Harry se už dál nedokázal ovládat. Pevně ji objal a vroucně ji políbil…

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7: Brumbálův dům

Pro oba to bylo to nejkrásnější, co je v životě potkalo. Nemuseli si nic vysvětlovat, oba to cítili. Milovali se. Ještě dlouho leželi v nejtěsnějším spojení, ze dvou těl se stalo jedno.

„Nebudeš toho litovat?“ zeptal se a hladil ji po vlasech. Zavrtěla hlavou, neschopná slova. Potom blaženě usnuli.

Když se Harry brzy ráno probudil, Ginny ještě spala v jeho náručí, hlavu položenou na jeho rameni. Odhrnul jí rudé vlasy z čela a lehce ji políbil. Znovu po ní zatoužil.

Najednou věděl, že stojí za to bojovat. Udělá vše pro to, aby Voldemorta porazil. Bude bojovat. Za Ginny, za jejich lásku, za to být s ní…

Opatrně vstal a oblékl se.

„Ty už jdeš? Bez rozloučení?“ ozvalo se za jeho zády. Otočil se. Ginny se na něj usmála neskonale něžně.

„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ vrátil se k ní Harry, aby ji políbil.

„Musím už jít, než se ostatní probudí. Uvidíme se později.“ Vstal, usmál se na ni a potichu vzal za kliku.

„Počkej ještě!“ zašeptala. „Mám pro tebe taky dárek k narozeninám. Ještě nebyla příležitost, abych ti ho dala.“

Harry se k ní vrátil a řekl: „Ten nejkrásnější dárek, jaký jsi mi mohla dát, jsi mi dnešní noci dala.“ Znovu ji vroucně políbil na rty.

„Podej mi ruku. Levou, od srdce,“ vyzvala ho.

Harry ji poslechl. Ginny vytáhla z pod polštáře nádherný náramek přátelství. Byl v nebelvírských barvách a vypadal jako dlouhý drak. Když ho Harrymu obtočila kolem zápěstí, drak tlamou pevně sevřel svůj ocas a náramek tak zůstal visel na Harryho ruce.

„Znamená věčnost, láska, která nikdy nekončí,“ řekla Ginny zasněně.

„Děkuji,“ řekl Harry a pak neochotně odešel.

Na chodbě nedočkavě vytáhl z kapsy Siriusovo zrcátko. Dosud neměl příležitost, aby se na něj podíval. Dával si přitom pozor, aby ho nikdo neviděl. Doufal, že ještě všichni spí. Ohnivým písmem tam byl napsaný vzkaz: Pozítří! Dobře věděl, co to znamená. První schůzka se Snapem. Strčil zrcátko zpátky do kapsy. Už to nemohl dál odkládat. Musel svým kamarádům říct celou pravdu, a to teď hned.

Potichu vešel do svého a Ronova pokoje. Přisedl si k Hermioně, která spala v jeho posteli, a jemně s ní zatřásl. Ta se s leknutím probudila.

„Co se děje, Harry? Kolik je hodin?“ podívala se na něj ještě slepenýma očima.

„Bude pět. Jdu vzbudit Rona. Musím vám oběma něco moc důležitého říct!“ přešel k protější posteli a poplácal Rona po tváři.

„Rone, vstávej! Rone…Tak slyšíš mě?“ přidal malý šťouchanec do žeber.

„Proč mě budíš, Harry? Stalo se něco?“ otevřel neochotně oči a pomalu se posadil. Zívnul, promnul si oči a tázavě se podíval na Harryho.

„Tu noc, co jsem odešel od Dursleyových, si na mě počkal Snape,“ vybalil na ně Harry bez dlouhého čekání.

„Když jsem vyšel před dům, omráčil mě, ani jsem nestihl vytáhnout hůlku. Když jsem se probudil, byl jsem v nějakém domě. On tam byl taky.“

„Harry, radši už nic neříkej! Já taky někdy mívám noční můry. Byl to jen sen! Zkus na to zapomenout,“ řekl rozespale Ron. „Už jsem se lekl. Myslel jsem, že se něco stalo, ale jinak dobrej fór, Harry!“ pokračoval. Potom si lehl, otočil se a chtěl znovu usnout.

Harry na něj tupě zíral a potom se zadíval na Hermionu. Bylo mu jasné, že ona vše pochopila.

Seděla s pootevřenou pusou a nemohla popadnout dech. „To nebyl vtip, Rone!“ vypadlo z ní. „A ty nám to, Harry, laskavě vysvětli!“

Ron sebou škubl a v tu chvíli byl vzhůru, jako by ho někdo polil studenou vodou. Zjevně nemohl uvěřit vlastním uším. „To nemyslíš vážně? Že ne, Harry?“ zeptal se ohromeně Ron.

„Je to pravda. Nemohl jsem vám to říct hned, ne přede všemi. Čekal jsem na vhodnou chvíli,“ a pak jim podrobně vylíčil, co se tu noc doopravdy stalo. Nakonec jim ukázal vzkaz na Siriusově zrcátku.

„Proč oba mlčíte?“ zeptal se jich a těkal při tom očima z jednoho na druhého. Čekal na jejich reakci, výčitky, cokoliv…

„No, já, Harry… Zní to neuvěřitelně!“ vypadlo z Hermiony.

„Ty a… Snape, já tomu nerozumím!“ zavrtěla hlavou.

„Tady není čemu rozumět. Zní to jako nesmysl, promiň, Harry,“ vzpamatoval se Ron. „Co tedy uděláme? Ty mu věříš?“ zeptal se ještě.

„Já nevím, co si o něm mám myslet. Věřím Brumbálovi, a to by mělo stačit!“ argumentoval Harry.

„Asi máš pravdu. Kdyby tě chtěl Snape zabít, tak by to už udělal. Nejspíš nám nezbývá, než počkat, jak se celá situace vyvine,“ vyjádřila se k tomu konečně Hermiona.

„Půjdeme tam a uvidíme. Nejlepší tedy bude, když se tam hned zítra ráno přemístíme.“

„Jo, jenom máme štěstí, že se naši s Ginny a Fleur dneska přestěhují. Jinak nevím, jak bychom to vysvětlovali,“ poznamenal Ron.

„Vidíš, tohle mě vůbec nenapadlo. Když budou vaši pryč, všechno se tím vyřeší! Snape říkal, že v Brumbálově domě můžeme i bydlet. Když budeme třeba i několik dní pryč, vaši na to nepřijdou,“ zajásal Harry. Nerad lhal, a takhle ani nebude muset.

„Nějak se mi tomu nechce věřit, že by nás tu nechali jen tak. Věřím, že nás budou pořád hlídat, i když jen na dálku,“ zauvažovala Hermiona.

„Nemůžou nás hlídat na každém kroku. Pravda je, že už jsme dospělí, a oni to dobře vědí,“ dodal Ron.

Celá ta záležitost se Snapem je vzala natolik, že si ani Hermiona ani Ron nevzpomněli, že spal Harry celou noc jinde. Harry byl rád, že nemusí nic vysvětlovat.

Když z chodby zaslechli hlasy, sebrali se a šli dolů na snídani. Harry se už nemohl dočkat, až uvidí Ginny.

Během snídaně se Harry díval Ginny do očí a vychutnával si její blízkost. Jejich láska mu dodávala sílu a vůli žít. Pociťoval nekonečný příval energie pokaždé, když si uvědomil svoje city. Jen Hermiona a Ron si všimli jejich zasněných pohledů.

Po snídani vyzval pan Weasley svou ženu, Ginny a Fleur, aby si šly zabalit. Zanedlouho se všichni sešli dole v kuchyni, aby se rozloučili. Harrymu bylo těžko u srdce. Ginny odchází, a on ani neví, kdy ji znovu uvidí. S sebou ji vzít nemohl, tak se utěšoval tím, že na ústředí Fénixova řádu bude v bezpečí.

„Určitě se brzy uvidíme,“ zašeptala Ginny Harrymu do ucha, když se s ním loučila. Harry si neodpustil letmý polibek na rty.

„Dávejte tu na sebe pozor. Žádné zbytečné toulání! A dejte o sobě vědět!“ vedla k nim řeč paní Weasleyová, když se s nimi loučila. Pak se za nimi zavřely dveře, a oni zůstali konečně sami.

„Teď si můžeme o všem  nerušeně promluvit,“ řekl Ron a vyzval je, aby si k němu přisedli.

Celé dopoledne a pak i odpoledne diskutovali nad nastalou situací. Věděli, že jim stejně nezbývá nic jiného, než počkat. Se smíšenými pocity se večer ukládali ke spánku.

Ráno se všichni tři probudili velice brzy. Bylo jasné, že žádný z nich pořádně nespal. Po snídani si šli zabalit pár nejnutnějších věcí. Harry doufal, že tam zůstanou maximálně několik dní.

„Tu máš, Hedviko,“ promluvil Harry na svou sovu a nasypal jí plnou dlaň ptačího zobu. „Budeš tady muset zůstat, nemůžu tě vzít s sebou, necháme ti pootevřené okno. Kdyby se něco dělo, najdi mě,“ řekl a pohladil ji po hedvábném peří. Něžně ho klovla do prstu, aby mu dala najevo, že rozumí.

„Tak jdeme,“ vyzval Ron Harryho. Popadli svá příruční zavazadla a seběhli dolů, kde už na ně čekala Hermiona. Nasypala Křivonožkovi plnou hrst žrádla, postavila mu misku ven před dveře a naposledy ho pohladila. Křivonožka se rozběhl za trpaslíkem, který se objevil v jednom záhonu.

„Colloportus!“ zamkl za nimi Ron dveře.

„Pozorně si to přečtěte,“ vyzval je Harry, když jim dával přečíst adresu domu na kousku pergamenu. Když si ho přečetli, Harry pergamen zapálil. Oba se Harryho chytili, aby je Harry při přemisťování navedl správným směrem. Potom se všichni současně přemístili.

Najednou stáli před masivní kovanou bránou.

„To je nádhera!“ žasla Hermiona, když se rozhlédla kolem sebe.

„Vůbec se Brumbálovi nedivím, že si za svůj domov vybral takovéto místo,“ dodala, když procházeli branou a očima spočinula na dřevěném altánu.

Dům byl starobylý, ale zachovalý. Takové malé panské sídlo s velikou promenádní terasou.

„Podle mě tu zrovna moc času netrávil, co myslíte?“ řekl Ron, když se rozhlédl po rozlehlé, ale zanedbané zahradě.

Vyšli na terasu ke vchodovým dveřím. Harry vzal za kliku. Když vešli dovnitř, všichni tři na malý okamžik ztuhli, že by se v nich krve nedořezal. Snape kráčel proti nim dlouhou chodbou s rozevřenou knihou v ruce, začtený do poučného textu. Zvedl hlavu, zaklapl knihu a spustil ruku dolů.

„Ale, ale… Tak už jste tady,“ prohlásil klidně. „No dobrá. Odneste si věci nahoru. Sejdeme se v knihovně za půl hodiny. To je ten pokoj, Pottere, který jste měl tu čest poznat v tomto domě jako první,“ poznamenal sarkasticky a ušklíbl se. Obešel je a pokračoval dál.

Když vyšli nahoru po schodech, dveře dvou pokojů byly otevřené. Hermiona a Ron pochopili a ložnice si rozdělili. Harry zamířil rovnou do svého pokoje. Ron měl ložnici vedle a Hermiona naproti přes chodbu.

„Máme ještě asi deset minut,“ spočítala si Hermiona, když přišla k Harrymu do pokoje. Ron už tam byl taky.

„Jsem zvědavá, s čím na nás vyrukuje,“ dodala vystrašeně.

„Mě to ani trochu nezajímá. Nebudu skákat, jak on bude pískat,“ zašklebil se Ron.

„Tak zvedejte zadky, už je čas,“ pobídl je Harry a pak šli všichni tři dolů.

Když vešli do knihovny, Snape už tam na ně čekal. Seděl v pohodlném křesle a četl si tu samou knihu, se kterou ho potkali, když přišli. Jak je uviděl, zaklapl knihu, položil ji na stolek a zvedl se z křesla. Přistoupil k nim s rukama zkříženýma na prsou. Prohlížel si jejich vyděšené obličeje jednoho po druhém.

„Tak tedy… Vy, pane Weasley, zůstanete tady v knihovně a trochu se tu porozhlédnete. Vyberete všechny knihy, které by se vám mohly hodit ve vašem samostudiu,“ oznámil mu Snape stroze a podíval se přitom Ronovi do očí, jako by očekával vlnu protestu. Ron chtěl něco říct, pootevřel pusu, ale když uviděl Snapeovo tázavě pozdvižené obočí, zase ji zavřel.

Pak se Snape podíval na Hermionu. Harrymu neušlo, že se jí v tu chvíli podlomila kolena.

„Vy, slečno Grangerová, půjdete se mnou do sklepení. Naučím vás připravovat některé pokročilé lektvary, které bychom mohli potřebovat. S vaším talentem,“ řekl jízlivě „to pro vás jistě nebude problém.“

„Následujte mě,“ vyzval Hermionu a Harryho a vedl je chodbou ke schodišti a potom po schodech dolů do sklepení.

Cestou si Harry všiml několika místností, které míjeli. Ta první byla určitě kuchyň a ta druhá nejspíš něco jako přístěnek na košťata. Snape si to nejspíš uvědomil a podíval se směrem ke kuchyni.

„Nemýlíte se, Pottere, to je kuchyň s jídelnou. Najdete tam všechno, co potřebujete. Domácího skřítka bohužel nemáme, tak si budete muset posloužit sami,“ řekl s jistou dávkou sarkasmu.

Potom je vedl dál úzkou chodbou. Zastavil se na jejím konci. Po obou stranách byly zavřené dveře. Otevřel dveře vlevo a pustil je dovnitř. Vzápětí vešel za nimi. Vypadalo to tam, jako ve slušně zařízené alchymistické laboratoři. Vpravo u stěny stála velká prosklená skříň s různými přísadami a ostatními lahvičkami s neznámým obsahem.  Harry tam zahlédl i nějaké knihy. Dále bylo v místnosti několik pracovních stolů a nalevo stála na nízkém stole složitá soustava skleněných nádob. V polici pod ní byly uložené kotlíky, váhy a závaží. Pomyslel si, že se tu Snape musí cítit jako doma.

„Můžete se tu trochu porozhlédnout, slečno Grangerová. Na stole máte malou příručku, kdyby se vám chtělo v ní zalistovat,“ poznamenal Snape. „Za chvíli se k vám vrátím.“

Pak ji tam nechali samotnou. Snape za ní zavřel dveře a vedl Harryho přes chodbu k protějším dveřím. Oba vešli do prázdné, vyklizené místnosti.

„Tady byla původně prádelna. Nyní nám to tu poslouží k vašemu výcviku,“ oznámil Harrymu. „Jestli si ovšem nejdříve nepotřebujete přeprat spodky,“ posměšně se ušklíbl.

„Ne, ale možná ji bude potřebovat jeden z nás, až naše hodina skončí, PANE,“ oplatil mu to stejně jedovatě Harry.

„Dobrá tedy, tato místnost je vám plně k dispozici i mimo naši výuku,“ vrátil mu to Snape a tím debatu ukončil. Vykouzlil dvě židle, na jednu se posadil, a vyzval Harryho, aby se posadil proti němu.

„Věděl jste, Pottere, že měl Black bratra?“ zeptal se prostě.

Harry netušil, kam tím míří. Dobře si však vzpomínal na jeho a Siriusův rozhovor, téměř před dvěma roky.

„No, ano. Vzpomínám si, že jsem jeho jméno jednou viděl na tom gobelínu Starobylého a vznešeného rodu Blacků v Siriusově domě. Sirius mi pak řekl…“ na chvíli se odmlčel. Všechno mu docvaklo. „Jmenoval se Regulus Black .“

„Ano, chápete mě správně. Vypadá to, že dokážete používat mozek,“ řekl schválně, aby tím Harryho urazil.

„Celým jménem je to Regulus Arcturus Black,“ doplnil ho Snape. „Mohu se mýlit, ale myslím, že je to náš záhadný R.A.B.“

„Sirius říkal, že to byl Smrtijed. Že ho pak ostatní zabili, když si uvědomili, že zběhl. Nebyl ani tak důležitý, aby ho Voldemort zabil osobně...“ přemýšlel nahlas.

„Myslím, že má Pán zla nepříjemný zvyk, podceňovat své věrné služebníky. Tentokrát se mu to ale nevyplatilo, jak se zdá,“ dodal Snape.

„Ano, Pán zla. Tak ho R.A.B. v tom vzkazu oslovil. To tedy znamená, že to musel být Smrtijed a vypadá to, že o Voldemortovi věděl víc, než by mohl jeho pán předpokládat,“ pokračoval Harry ve svých úvahách. Všechno to najednou dávalo smysl. Zapadalo to do sebe jako dětská skládačka. Chtěl o tom chvíli přemýšlet, ale Snape mu k tomu nedal příležitost.

„Nevím, jak se o tom viteálu dozvěděl, a on nám to už nepoví. Je mrtvý. Přeci jenom by se něco zjistit dalo. Je to na vás, Pottere!“ řekl Snape chladně a zvedl se ze židle.

Harry také vstal a kousek odstoupil.

„Nejlepší bude, když se trochu porozhlédnete po Blackově domě. A ještě tu máme… Kráturu,“ zdůraznil. Jedním mávnutím hůlky nechal židle zmizet. Stáli teď proti sobě, tváří v tvář, a hleděli si do očí.

„A teď trochu praktické výuky!“ Vytáhl svoji hůlku a gestem Harryho vyzval, aby udělal totéž.

„Zatím chci po vás jedinou věc, Pottere. Abyste se dokázal ubránit. Připravte se! Buďte ve střehu!“ Zvedl hůlku a bez varování vyslal proti Harrymu odzbrojující kouzlo.

„Protego!“ zakřičel Harry a jeho štít kouzlo odrazil. To už ale Snape proti němu vyslal další červený paprsek. Harry uskočil a taktak se mu vyhnul.

„Expelliarmus!“ zaburácel Harry. Snape se paprsku elegantně vyhnul a znovu zamířil svou hůlku. Tentokrát Harryho lehce zasáhl svým odzbrojujícím kouzlem. Harry sykl a chytil se za paži.

„Chcete si hrát, nebo vám mám dát malou lekci? Jsme ve válce, Pottere!“ procedil mezi zuby Snape.

„V otevřené válce!“ zahřměl a vyslal proti Harrymu další červený paprsek. Harry se ohnul k zemi, aby se paprsku vyhnul.

„Žádný Smrtijed vás šetřit nebude!“ zaburácel Snape a vzápětí vyslal další kletbu.

To myslíte sebe? pomyslel si Harry.

„Protego!“ vykřikl  a zabránil tak kletbě, aby ho zasáhla.

„Tak tedy jinak…“ odtušil Snape a vpíjel se do něj pohledem, oči se mu nepatrně zúžily. Chvíli čekal, jako by chtěl Harryho nechat vydechnout.

Harry sotva popadal dech. Srdce mu divoce tlouklo a na spánku ucítil pramínek potu.

Pak Snape bez varování pozvedl hůlku, znovu zamířil a vyslal na Harryho další kletbu, tentokrát verbálně: „Levicorpus!“

„Impedimenta!“ křikl Harry skoro současně. Snape zareagoval pohotově a přesně a paprsku se vyhnul, ale to už se Harry houpal za kotník hlavou dolů. Cítil, jak se mu překrvuje mozek.

„Musíte být rychlejší, Pottere,“ řekl Snape posměšně. Očividně si vychutnával svoji převahu.

„Liberacorpus!“ a spustil Harryho na zem.

Harry zrychleně dýchal. Ne námahou, ale vzteky. Věděl, že si s ním Snape hraje jako kočka s myší. Čekal už jen, kdy kočka zatne drápky.

„Rictumsempra!“ zaburácel a padl na kolena. Snape uskočil a opět se paprsku vyhnul.

„Everte stati!“ vyslal Snape bez váhání další kletbu, která Harryho zasáhla do hrudi, když se zvedal ze země, a mrštila jím o zeď.

„Nikdy neútočte ve vzteku, Pottere! A naučte se ovládat své emoce,“ přikázal mu ostře.

Harry se s námahou postavil. Těžce dýchal a bolelo ho celé tělo. Zvedl ke Snapeovi oči. Nechtěl dát na sobě znát, že se cítí poraženě. Snape mu dal jasně najevo, že si s ním dokáže lehce poradit. Na to, aby ho srazil na kolena, nemusí ani kletby sesílat neverbálně.

„Myslím, že máte dost,“ řekl Snape povýšeně, jako by ho chtěl ponížit ještě víc.

„Příště budeme procvičovat neverbální kouzla a nitrobranu,“ oznámil Harrymu a poté odešel z místnosti.

Harry se zhroutil na zem. Položil se na záda, aby se uklidnil. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Snape mu dal pořádnou lekci. Názorně mu teď ukázal, že se opravdu nedokáže postavit dospělému kouzelníkovi, natož Voldemortovi. O to mu bezpochyby šlo. Zesměšnit ho a ponížit.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8: Hermionino tajemství

Hermiona přecházela po laboratoři, aby získala přehled, kde se co nachází. Otevřela dveře prosklené skříně a zvědavě si prohlížela její obsah. Několik naplněných lahviček opatrně vzala do ruky, setřela prach ze štítku a přečetla si, co je tam napsáno. Našla tam spoustu známých i neznámých lektvarů. Bylo jí jasné, že některé z nich musely být připraveny i před několika lety. Z toho co znala, věděla, že mnoho z nich už by se ani nedalo použít. Podle vrstvy prachu na lahvičkách i na policích jí došlo, že s nimi bezmála několik let nikdo ani nepohnul. Byla tam však jedna police, kde byl prach pečlivě setřený a na ní stálo úhledně seřazených několik tmavých skleněných lahviček označených bílým štítkem. Písmo na nich se výrazně lišilo od popisků na zaprášených flakonech a ona poznala, že je Snapeovo. Tolikrát četla pokyny na tabuli, že se nemohla mýlit. Zkoumavě si je prohlížela, ale nikdy by si nedovolila vzít některou z nich do ruky. Byla si jistá, že by to Snape poznal.

Potom okem zabrousila k vedlejší polici plné knih. Byly tam některé knihy lektvarů, ale jak brzy pochopila, převážně se jednalo o ručně vázané staré svazky. Vzala jeden do ruky. Odfoukla prach a rozevřela ho. Byly to ručně psané poznámky, a ona naznala, že si do těchto svazků Brumbál poznamenával postupy, výsledky a poznatky svého bádání. Vzpomněla si, jak v Bradavických dějinách v prvním ročníku četla, že Brumbál a Nicolas Flamel společně vynalezli dvanáct způsobů použití dračí krve. Byla přesvědčená, že kdyby chvíli hledala, určitě by našla nějaké poznámky, vztahující se k tomuto tématu. Podle stop a setřeného prachu poznala, že se zápisky v polici někdo hýbal. Bezpochyby to byl Snape. Vrátila svazek na svoje místo a otočila se, aby si prohlédla zbytek laboratoře.

Na první pohled si všimla, že je čistá a pečlivě uklizená. Vše bylo na svém místě. Určitě ji Snape používá, pomyslela si. Pak přešla k pracovnímu stolu, kde ležel rozevřený sešit. Poznala Snapeovo písmo. Trochu v něm zalistovala. Žádný z těch lektvarů ještě nikdy nepřipravovala, ale o spoustě z nich četla. Byly tam popsány především podrobné postupy a různé poznámky. Úplně však chyběly veškeré charakteristiky a způsoby použití. Některé věty byly napsány v takovém spěchu, že byly sotva čitelné.

Úplně se zabrala do čtení Snapeových poznámek, když v tom se prudce zabouchly dveře, a ona se lekla. Rozbušilo se jí srdce a nemohla popadnout dech. Podívala se ke dveřím. Byl to Snape. Vůbec ho neslyšela vejít a ani nevěděla, jak dlouho tam stál. Odskočila od stolu tak prudce, že jí kniha vypadla z ruky.

„Vylekal jsem vás, nebo nemáte čisté svědomí?“ promluvil tiše a přistoupil blíž k ní. V očích mu pobaveně jiskřilo.

„Ale k věci. Budu vás učit pokročilé lektvary. Jejich příprava není snadná, ale s mojí pomocí to zvládnete. Jak už jsem řekl, jedná se o pokročilou magii. Musíte být proto při přípravě nanejvýš soustředěná a opatrná,“ zdůraznil, obešel pracovní stůl a stoupl si vedle ní.

Zvedla k němu hlavu. Nikdy si neuvědomila, jak je vysoký.

Sklonil se k jejím nohám, aby sebral poznámky ze země a potom je rozložil na pracovním stole.

„Jako první vás naučím připravovat lektvar zapomnění a rozvzpomnění. Jsou to dva lektvary s opačným účinkem,“ řekl klidně a štíhlým prstem ukázal na postup přípravy v rozevřené knize.

„Lektvar zapomnění má podobný účinek jako kouzlo Obliviate,“ pokračoval ve výkladu, „s tím rozdílem, že se dá použít pouze na vymazání vzpomínek na určitou osobu, nikoliv věc nebo zážitek.“ Podíval se jí do očí, jako by se chtěl ujistit, že ho pozorně poslouchá. Jeho vážná tvář byla tak známá, a přece tolik nepodobná té, pod kterou ho znala jako svého profesora. Jeho učebna lektvarů, kterou v Bradavicích při jeho hodinách tolik let navštěvovala, jen dokreslovala a podtrhovala tajemnou až děsivou osobitost, kterou si za ta léta působení na profesorském postu vysloužil. Tady to bylo jiné.

„Lektvar rozvzpomnění má navracející účinek,“ pokračoval a zpřetrhal tak tok jejích myšlenek. „Připravuje se stejně, ale s opačným postupem. Přísady do obou lektvarů jsou dráždivé a jedovaté, proto musíte pracovat opatrně. Povařením svou jedovatost ztrácí.“

Zaklapl knihu, vzal Hermionu za předloktí a vedl ji ke dveřím. Když ucítila dotek jeho ruky, zachvěla se. Doufala, že si toho nevšiml.

„Teď bude nejlepší, když půjdete do knihovny a vyhledáte si potřebnou literaturu. Prostudujte si pozorně potřebná fakta a potom se dáme do práce,“ řekl tiše. Otevřel dveře, vyprovodil ji na chodbu a vrátil se zpět do laboratoře. Zavřel za sebou a nechal Hermionu stát za dveřmi.

Hermiona tam chvíli jen tak stála a potom se rozhodla zajít si pro knihy. Když vešla do knihovny, Ron už tam nebyl. Na stolku pod oknem uviděla dvě hromádky knih, které tam asi nechal Ron. Pomyslela si, že kluci budou nejspíš u sebe nahoře.

Rozhlédla se kolem sebe, nevěděla kde začít. Podél všech tří stěn byly těžké dřevěné regály plné knih. Procházela kolem polic, aby se v knihách zorientovala. Byly tu knihy základní i pokročilé magie, knihy zaříkadel a kouzelných formulí, návody k přeměňování a konečně… Našla, co hledala. Nahoře na polici naproti krbu byly knihy lektvarů. Četla si nápisy na hřbetech knih: Lektvary základní i pokročilé, Lektvary nejmocnější, Kouzelnické byliny a houby, Orientální druhy kouzelnických přísad…

Chtěla vzít některou z nich do ruky, ale byly moc vysoko.

„Accio!“ pokusila se knihu přivolat. Ty byly naskládané tak těsně vedle sebe, že se ani nepohnula. V rohu místnosti uviděla schůdky. Přisunula si je blíž, vylezla po nich, ale ani tak na knížky nedosáhla. Stoupla si na špičky a natáhla ruce, jak nejvíc mohla.  V tom jí ale sjela noha, ona zavrávorala a padala.

Prudce dopadla na tvrdou zem. Sykla a začala si mnout naraženou nohu. Potichu zaklela.

„Ztratila jste něco?“ ozvalo se za jejími zády, a ona se prudce otočila.

Vůbec netušila, že v pokoji není sama. Samým leknutí ani nedýchala, když zjistila, že je to Snape. On snad chodí jako duch! pomyslela si. To je dnes už podruhé, co si nevšimla jeho příchodu. Když k němu zvedla oči, všimla si jeho pobaveného úšklebku, nebo to byl úsměv? Nikdy ho neviděla se smát. Vždycky si myslela, že toho ani není schopen. Pak si uvědomila, že ještě stále leží na zemi, a s námahou se postavila.

Přistoupil k ní a ona cítila to hmatatelné napětí, které mezi nimi vzniklo. Ještě chvíli se jí díval do očí, jako by si vychutnával její rozpaky, a mlčel. Hermiona dobře věděla, že i kdyby v tu chvíli, co padala, stál přímo pod ní, raději by uhnul, než by se ji pokusil chytit.

„Jsem nešikovná, pane profesore,“ prolomila to ticho. Spíš to zašeptala, než řekla. Opět nic neřekl, jen pokýval hlavou a lehle se zašklebil. Potom vystoupal nahoru po schůdcích, vzal Lektvary nejmocnější a zase slezl dolů. Vložil jí knihu do dlaní a konečně promluvil.

„Už nejsem váš profesor. Prostudujte si postup a potom přijďte za mnou do laboratoře. Máte na to hodinu. Buďte přesná,“ řekl chladně a věcně. Potom se otočil a odešel.

Hermiona se složila do křesla. Strašně se jí ulevilo, když byl konečně pryč. Nevěděla, proč se v jeho přítomnosti cítí tak nejistá. Možná to bylo tím, že s ním nikdy nebyla o samotě. Vždycky tu byla plná třída jejích spolužáků. Teď to bylo jiné, takového ho neznala. Nic si nenamlouvej, Hermiono! promluvil k ní hlásek v její hlavě. Je to pořád ten samý člověk, který tě tolikrát urazil nebo ponížil, že by se to ani spočítat nedalo! Vždycky ho nesnášela a nenáviděla, tak jako ostatní. Teď se jim ale snažil pomoct, a ona se bude muset snažit s ním vycházet.

Zahnala všechny ty nesmyslné myšlenky, rozevřela knihu, nalistovala a dala se do čtení. Ta jedna hodina jí stačila akorát na to, aby si zvládla alespoň trochu zapamatovat postup a seznam přísad. Věděla, že Snape nemá rád, když studenti během jeho hodin horlivě listují učebnicemi a na poslední chvíli hledají to, co by měli vědět předem.

Když přišla ke dveřím do laboratoře, zhluboka se nadechla, zaklepala a vešla. Snape stál u pracovního stolu a chystal přísady. Bylo to poprvé, co ho viděla při práci. Počínal si velmi obratně a profesionálně, že skoro ztratila poslední zbytky svého sebevědomí. Jemu se přece v lektvarech nemohla vyrovnat.

„Právě včas! Pojďte sem ke mně a dejte se do práce,“ pobídl ji.

Když Hermiona přišla ke stolu, všimla si, že jí tam nechal rozložené svoje poznámky. Trochu se jí ulevilo. Nachystala si kotlík a čekala na jeho pokyny. Snape už měl navážená semínka Pukavce a zrovna chystal základní roztok. Položil skleněnou baňku s roztokem na stůl a otočil se na ni.

„Začněte tím, že si nakrájíte výhonky Úponice Jedovaté,“ řekl a podal jí nůž. Hermiona ztuhla, a nůž jí vypadl z ruky. Nedokázala si vysvětlit, proč je tak nervózní.

„Kdybych věděl, že si budete počínat takto neopatrně, udělal bych to sám,“ poznamenal jízlivě a věnoval jí jeden ze svých ostrých pohledů.

Hermiona se ušklíbla. Vždyť se toho tolik nestalo? Nyní už nemusela jeho sarkastické poznámky snášet. Jak jí sám řekl, nebyl už její profesor a ona nebyla jeho žačka. Mohla mu to stejně jedovatě oplácet. Už jí nehrozil školní trest. Zvedla nůž ze země a dala se do krájení. Úponici je nutno rozkrájet na rovnoměrné úzké proužky, vybavila si text z příručky. Snažila se ovládnout, aby se jí tak neklepala ruka.

„Myslím, že to prozatím zvládnete sama. Kdybyste něco potřebovala, najdete mě v pracovně,“ řekl suše, když dochystal potřebné přísady, a měl se k odchodu.

Hermiona věděla, že teď je nutné všechny připravené přísady ve správném pořadí smíchat a povařit. Potom se lektvar nechává do druhého dne uležet. Odhadovala to tak na hodinku práce. Nejdůležitější a nejkomplikovanější postup přijde až potom. Posledním krokem, který se musel udělat těsně před použitím lektvaru, bylo, že se muselo přidat pět kapek krve člověka, na kterého měla daná osoba zapomenout, vybavila si text z příručky.

„Za půl hodiny vás přijdu zkontrolovat,“ dodal ještě a pak vzal za kliku.

Hermiona na chvíli přestala dávat pozor. Otočila za jeho hlasem.

„Sss!“ vyjekla.  Řezná rána na ukazováčku levé ruky jí ošklivě krvácela.

„U Merlina, Grangerová!“ vyštěkl Snape. Několika rychlými kroky se vrátil k ní. „Ženská jedna nemožná! Jako bych vám nezdůrazňoval, že některé přísady jsou prudce jedovaté a že musíte pracovat s největší opatrností! I Longbottom by to určitě zvládnul lépe,“ káral ji jako malou holku. Znovu ji úmyslně urazil svojí ironickou poznámkou.

Tón v jeho hlase ji neodůvodněně zraňoval. Dával jí jasně najevo svoji nadřazenost. Ona však na to nic neřekla. Věděla, že má pravdu. V tu chvíli vnímala jen dotyk jeho štíhlých dlouhých prstů, když jí ošetřoval poraněnou ruku. Vypadal vždycky tak odtažitě a chladně. Myslela si, že jeho dotek bude taky takový, ale mýlila se. Ruce měl teplé.

Nejdříve jí ránu důkladně vyčistil a potom namazal hojivou mastí. Pak jí podal lahvičku s protijedem.

„Vypijte to,“ přikázal jí, „ale počítejte s tím, že vás ruka bude několik dní bolet. Kdybych tu nebyl, byla byste už mrtvá. Sotva byste našla příslušný protijed, a než byste přišla pro mě do pracovny, jed by vás zabil,“ řekl s ledovým klidem, jako by jí oznamoval kolik je hodin. Hermionu při těch slovech zamrazilo v zádech.

„Ve vlastním zájmu byste si měla zopakovat nauku o jedech a protijedech,“ dodal sarkasticky.

„Běžte si teď lehnout do svého pokoje. Mohla by se vám začít motat hlava. Já to tady dodělám. Než půjdete spát, ještě vás zkontroluji,“ upozornil ji, aby nezapomněla.

„Děkuji,“ zakoktala ve dveřích a vyšla ven na chodbu. Tohle je opravdu den blbec! postěžovala si sama pro sebe. Hermiono, vzpamatuj se!

Když vycházela po schodech ze sklepení, ještě zabraná do svých myšlenek, málem vrazila do Harryho.

„Hermiono, dávej pozor!“vyhrkl Harry a na poslední chvíli jí uhnul z cesty.

„Promiň, já jsem jen…“ snažila se ze sebe dostat nějaké vysvětlení svého roztržitého chování.

„Půjdeš se s námi najíst?“ zeptal se jí Ron. „Měli jsme už hlad, a tak nás napadlo, že zajdeme do kuchyně.“

„Jo, moc ráda. Už mám taky hlad,“ řekla a přidala se k nim. Úplně zapomněla, že si má jít lehnout.

Když přišli do kuchyně, kluci se posadili ke stolu. Hermiona pootevírala všechny skříně, aby se podívala, kde co je. Bylo tam úplně všechno, na co si jen vzpomněla. Byla velice příjemně překvapená, a musela se pousmát při představě, jak Snape nakupuje. Hned tuto myšlenku zavrhla, protože to určitě nemohl být on, nebo snad ano? Rozhodně nevypadal jako někdo pro praktický život. Musela ale uznat, že domácnost byla čistá a vzorně vedená. Stejně jako jeho laboratoř, ušklíbla se. Přestala nad tím přemýšlet, udělala chleby se šunkou a se sýrem, nakrájela zeleninu a nalila mléko.

Harry s Ronem si mezitím začali povídat o Harryho první hodině se Snapem. Ona je chvíli poslouchala a pak se do jejich debaty taky vložila.

„Nikdy jsem ho v akci neviděl, když nepočítám ten soubojnický klub profesora Lockharta,“ řekl Ron, „ale myslím, že nepatří zrovna mezi druhořadé kouzelníky, když je ve Voldemortových službách.“

„To teda ne, Rone. Nevím, kde a jak se to všechno naučil, ale dneska mi dal pořádnou lekci,“ přiznal svým kamarádům Harry. „Myslím, že mě chtěl úmyslně ponížit,“ dodal.

„Harry, neber si to tak. Tobě je sedmnáct a jemu? Ten rozdíl musí být někde znát. Jsi lepší, než si možná myslíš, jen to ze sebe musíš dostat,“ snažila se ho povzbudit Hermiona.

„Ale s ním je to tak těžké! Kdyby to byl Brumbál nebo Lupin, já nevím, kdokoliv jiný, tak snad…“ postěžoval si Harry.

„Harry, Brumbál určitě věděl, co dělá, když chtěl, aby to byl zrovna Snape. Věřím, že k tomu měl vážný důvod. Musíš se překonat. Povznést se nad to,“ poradila mu Hermiona.

„A zbývá mi snad něco jiného?“ zeptal se Harry smutně.

„Budeš dobrý, lepší než on. Ty to zvládneš!“ povzbudil ho Ron a pak už se všichni dali do jídla.

„V Brumbálově knihovně jsem našel pár dost zajímavých knížek. Budou se líbit hlavně tobě, Hermiono. Myslím, že se nám budou hodit,“ řekl Ron, ještě s plnou pusou.

„S naším samostudiem bychom měli začít co nejdřív,“ dodala Hermiona. Oba ztuhli, že na malou chvilku zapomněli kousat.

„Hermiono, vždyť jsou ještě prázdniny! Myslím, že úplně stačí, když začneme až v září, po naší první návštěvě Bradavic,“ oponoval Ron a snažil se Hermionu přesvědčit, aby od svého úmyslu upustila.

„Ron má pravdu, Hermiono. Já bych teď spíš potřeboval, abychom víc procvičovali neverbální kouzla. Myslím, že se vám to taky bude hodit, ne?“ navrhl jim Harry.

„To je dobrý nápad. Ani jeden z nás se zatím přes verbální kouzlení nepřenesl. Snad jen občas,“ odsouhlasila mu to Hermiona.

Ještě chvíli seděli v kuchyni a potom se přesunuli do knihovny. Ron jim ukázal knihy, které vybral, a Hermiona k nim přidala ještě nějaké další. Celý zbytek odpoledne strávili v knihovně. Bylo až neuvěřitelné, kolik knih Brumbál za celý svůj život nashromáždil. A Hermiona si byla jistá tím, že jich měl ještě celou spoustu v Bradavicích. Bylo tam tolik knížek, že měla pocit, že by je za celý život nedokázala přečíst. Některé byly psané jazyky, kterým nerozuměla, ale i tak tam bylo dost knih, které uspokojily její čtenářské touhy. Brumbál měl knihovnu větší a bezesporu zajímavější, než byla ta bradavická. Tušila, že valná většina těch knih by v Bradavicích patřila do oddělení s omezeným přístupem.

Kluci vypadali, že je to tam už moc nebaví. Nebylo divu, zahrabali se tam na několik dlouhých hodin.

„Běžte zatím nahoru, já za vámi za chvíli přijdu,“ oznámila jim Hermiona, když si na hodinkách všimla, že už je dost pozdě.

„Dobře, ale ne, že tady usneš!“ řekl Ron a pousmál se na ni. Pak i s Harrym odešel.

Hermiona už taky chtěla jít spát, a tak se rozhodla zajít za Snapem. Když vyšla ven na chodbu, všimla si, že se u něj v pracovně svítí. Měl pootevřené dveře. Přišla blíž a zaklepala, než vešla. Seděl v pohodlném ušáku, upíjel horký čaj z porcelánového šálku a na klíně měl rozloženou knihu. Když vstoupila, šálek s čajem i knihu odložil. Všimla si, že má na stole připravenou další lahvičku s protijedem, buničinové polštářky, zacelovaní kapky a hojivou mast.

„Dobrý večer, pane,“ záměrně vypustila slovo profesore. „Chtěla jsem jít spát, a tak…“

Mávnutím hůlky vyčaroval židli a vybídl ji, aby se posadila proti němu.
„Čekal jsem vás,“ poznamenal, když jí začal ošetřovat poraněnou ruku. „Příště buďte opatrnější. Nemáte důvod být nervózní.“

Hermiona se zachvěla. Tak si toho všimnul! Bylo by bláhové myslet si, že mu to mohlo uniknout.

„Nebo se mě snad bojíte? Já nekoušu,“ řekl pobaveně. Hermioně došlo, že si znovu všimnul, jak na jeho slova zareagovala.

„Já… Já jen…“ snažila se ze sebe dostat omluvu a poděkování, ale skočil jí do řeči.

„Vypijte to a běžte spát. Zítra nás čeká spousta práce,“ vyzval ji tím obvyklým chladným a odměřeným tónem, až to Hermionu překvapilo. Vypila protijed, který jí podával, a zvedla se ze židle.

„Dobrou noc, pane,“ řekla a odešla. Ani nečekala, že by jí odpověděl.

Když vyšla nahoru, kluci už spali. Tak šla rovnou k sobě. Dlouho se v posteli převalovala a nemohla usnout. Uprostřed noci na sebe hodila župan a šla se do kuchyně napít. Když byla v půlce schodiště, uviděla Snapea, jak někam ve spěchu odchází. Vyděsil ji, a tak se vrátila k sobě do ložnice. Nechtěla o něm teď přemýšlet a snažila se vyprázdnit si hlavu. Lehla si na bok, deku si vytáhla až ke krku, a po pár minutách konečně usnula.

Spala neklidně a měla noční můru. Zdálo se jí, že ona, Harry a Ron bojovali se Smrtijedy a jeden z nich Rona zabil. Probudila se vyděšená a úplně zpocená. V očích měla slzy. Byl to jen sen! snažila se uklidnit. Podívala se na hodinky. Bylo už sedm. Uslyšela něčí kroky na chodbě a pak ve vedlejším pokoji. Harry a Ron měli pokoje naproti. Musel to být Snape. Že by se vrátil až teď? pomyslela si, když si vzpomněla, že ho v noci viděla odcházet. Netušila, že má ložnici vedle té její. Zvedla se z postele a oblékla se. Vždycky v tuto dobu už byla na nohou.

Vyšla ze své ložnice a zamířila k jeho dveřím. Věděla, že je uvnitř a že nespí. Slyšela zvuky. Ani nevěděla, co ji to napadlo, ale chtěla mu poděkovat. Zaklepala a vešla.

Zůstala stát ve dveřích jako opařená. Snape stál u postele a převlékal se. Byl do půlky těla nahý. Měl na sobě jen kalhoty a zrovna si oblékal košili. Chtěla se vrátit, ale nemohla se ani pohnout. Jen tak tam na něj zírala. Měl na těle několik jizev a šrámů. Některé byly ještě čerstvé. Přemýšlela, kde k těm zraněním přišel, kdo mu je způsobil. Nebylo těžké si to domyslet.

Všiml si její přítomnosti a otočil hlavu. Probodl ji nebezpečným pohledem.

„Co tady chcete!“ řekl hrubě.

„Já… Chtěla jsem… Chtěla jsem vám jen,“ nezmohla se Hermiona na slovo. Mrazivý chlad v jeho hlase ji vyděsil k smrti.

„Vypadněte!“ vztekle na ni zakřičel a ukázal na dveře.

Bez váhání vycouvala a zabouchla za sebou dveře. O ty se zády opřela a zavřela oči. Nemohla popadnout dech. Co tě to jen napadlo, ty hlupačko! Co jsi čekala! nadávala si. Pak se konečně vzpamatovala a utekla do svého pokoje. Zhroutila se na postel. Bylo jí hrozně. Připadala si jako blázen, že něco takového udělala.

Za nedlouho uslyšela z chodby hlasy. Harry s Ronem už vstali. Vyšla na chodbu, aby je pozdravila.

„Dobré ráno, Hermiono,“ pozdravili ji dvojhlasně.

„Dobré,“ jak pro koho, pomyslela si. „Jdeme snídat?“ zeptala se jich, a oni přikývli. Seběhli dolů a Hermiona osmažila slaninu a vejce, nakrájela chléb a už nandávala na talíře. Nalila džus a nosila na stůl. Třásly se jí ruce, ale kluci si naštěstí ničeho nevšimli.

„Tak, co dneska podnikneme?“ zeptal se šibalsky Ron.

„Já mám hodinu se Snapem, ale ještě nevím kdy. Zatím jsem se s ním neviděl,“ řekl Harry sklesle.

„Myslím, že tady nespal. Když jsem se šla v noci napít, viděla jsem ho odcházet. Vrátil se až ráno. Slyšela jsem ho. Má ložnici vedle mě,“ podotkla a mírně se zachvěla, když si vzpomněla na jejich ranní setkání.

„Kde se v něm bere ta koncentrovanost a síla? Nejí, nespí… Třeba z nějakého lektvaru?“ zeptal se Ron zvědavě.

„To si nemyslím. Žádný takový neznám, aby se mohl brát trvale. Ale nemyslím si, že nejí a nespí. Jenom jsme ho při tom neviděli,“ vysvětlila to Hermiona Ronovi po svém.

„Nebo má milenku, a spal u ní,“ řekl posměšně Ron.

„To určitě! Snape a milenku, jo?“ zasmál se tomu Harry.

„Tak, že by dneska v noci Voldemort pořádal mejdan?“ přihodil Ron.

„To není sranda, Rone!“ okřikla ho Hermiona. Vzpomněla si na svůj sen, a vůbec jí nebylo do smíchu.

„Měl bych pro vás jeden návrh. Já… myslel jsem…Chtěl bych se podívat do Godrikova dolu,“ vypadlo z Harryho nakonec. Odmlčel se a potom se zadíval na svoje kamarády.

„Ale, Harry, ty víš, kde to je? Nikdy jsi tam přece nebyl!“ vyhrkla překvapeně Hermiona.

„Snad se to bude dát nějak zjistit. Musí existovat nějaký způsob, jak se dozvědět, kde ta vesnice leží,“ doufal Harry.

„Třeba by se něco dalo zjistit v Brumbálově knihovně,“ napadlo Rona.

„To nebude třeba,“ ozvalo se ze dveří kuchyně.

Všichni tři se současně otočili.

„Vím, kde to je,“ dodal Snape a vstoupil do místnosti.

Hermiona pochopila, že musel slyšet jejich rozhovor, když přicházel.

„Je to ta malá vesnice nedaleko odtud. Žádná jiná v okolí není, nemůžete se splést. Odpoledne máme hodinu, Pottere. Nezapomeňte na to!“ řekl chladně.

Harry s Ronem se zvedli od stolu. „Děkuji,“ utrousil Harry a potom oba odešli.

Hermiona v rychlosti poklidila. Když odcházela, nechala na stole ležet talíř s připraveným jídlem a sklenici džusu.

„Ještě něco, slečno Grangerová,“ zastavil ji ve dveřích. Hermionu zamrazilo.

„V té vesnici je malý obchod. Cokoliv budete potřebovat, stačí napsat na seznam a předat místní prodavačce. Ona vám vše nachystá a podle dohody i předá. Nebude se na nic ptát. Mudlovské peníze jsou tady,“ řekl a ukázal za sebe na malou stříbrnou plechovku na polici.

Poděkovala a odešla. Spadl jí kámen ze srdce. Věděla ale, že Snape by se k tomu, co se stalo ráno, už nevracel.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9: Godrikův důl

Kapitola 9: Godrikův důl

Harry vpadl k sobě do pokoje a posadil se na postel. Byl nervózní a chvěly se mu ruce. Složil hlavu do dlaní a prohrábl si vlasy. To dělal pokaždé, když se potřeboval uklidnit. Za chvíli k němu vtrhl Ron.

„Proč ti to Brumbál nikdy neřekl?“ zeptal se udiveně Ron.

„Nikdy jsem se ho neptal,“ odpověděl Harry a v duchu toho upřímně litoval.

„I tak ti o tom mohl říct!“ trval Ron na svém. „Že bydlel tak blízko tvého domova.“

Někdo zaklepal na dveře a potom vešla Hermiona. „Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se starostlivě.

„Jo, ale vypadá to, že všichni věděli, kde to je, jen já ne,“ řekl mírně naštvaným tónem. Pak se zvedl z postele. „Jdeme!“ vyzval je odhodlaně.

Ron a Hermiona se na sebe podívali, ale neřekli ani slovo. To už ale Harry na nic nečekal. Sebral se a vyšel ven. Hermiona a Ron ho následovali. Když Harry míjel Snapeovu pracovnu u schodiště, nahlédl dovnitř, ale Snape tam nebyl. Harry tušil, proč si Snape vybral právě tento pokoj. Měl je tak stále pod kontrolou. Nic nemohlo uniknout jeho pozornosti.

Před domem se na chvíli zastavil, aby se rozhlédl.  

„Vidíte, támhle to je!“ řekl a ukázal prstem k nedaleké vesnici.

„Určitě tam vede nějaká cesta. Tak pojďte, odhaduji to tak na hodinu svižné chůze,“ řekla Hermiona a vykročila směrem k bráně.

„Měla jsi pravdu,“ uznal Harry, když za bránou uviděl klikatou polní cestu, která se stáčela napravo k vesnici.

Slunce už bylo vysoko. Byl nádherný slunečný den. Celé léto bylo poměrně chladno, a Harry si už ani nepamatoval, kdy naposledy svítilo slunce. Tiše kráčeli mezi poli a slunce se jim opíralo do zad. Tichem se nesly jen jejich kroky a skřípění písku prašné cesty pod jejich nohama. Harry si vychutnával ten hřejivý pocit plnými doušky, než je cesta svedla do řídkého lesíka. Další půlhodinu šli lesem. Vítr v něm rozezněl líbeznou melodii šumění suchého listí a praskajících větviček, za doprovodu šustění vysušené trávy, rostoucí podél lesa. Zlatavé poletující lístky vypadaly v záři poledního slunce doslova nádherně. Bez jediného slova, ponořený sám do sebe, naslouchal zvukům přírody. Najednou se vynořili na kopci před vesnicí. Byli na místě.

„Harry, podívej!“ řekla Hermiona nadšeně a ukázala na malý hřbitov nedaleko vesnice.

„Jsme tady,“ povzdechl si Harry. Prudce se mu rozbušilo srdce. Byl šťastný, ale zároveň se neskutečně bál. Byl tady poprvé od oné noci, kdy Voldemort zavraždil jeho matku a otce.

Přidali do kroku. Obešli kamennou zeď, která se klikatila kolem celého hřbitova. Se zaskřípáním otevřeli železnou branku a prošli. V tichosti procházeli mezi náhrobky a očima pátrali po jakékoliv stopě, která by jim naznačila, že jsou na správném místě.

Harry si ani nebyl jistý, zda hrob jeho rodičů je právě na tomto hřbitově. S tetou a strýcem častokrát navštívil hrob jeho prarodičů z matčiny strany, ale hrob jeho rodičů na tom hřbitově nebyl. Nikdy neměl dost odvahy, aby se zeptal, kde je pochovaná jeho matka a otec. Dursleyovi by mu to stejně neřekli, i kdyby to věděli. Vždycky se na toto téma odmítali bavit. Od Siriuse věděl, že jeho otec pocházel z čistokrevné kouzelnické rodiny. Třeba má jeho rodina někde hrobku. Kladl si spoustu otázek, na které nemohl dostat odpověď.

A pak to konečně spatřil. Našel, co hledal. Náhrobek na samém konci hřbitova u hřbitovní zdi a na něm do kamene vytesaná jména jeho otce a matky. Přistoupil blíž a padl na kolena, aby mohl setřít nános prachu, přes který byla jména James Potter a Lily Evansová Potterová sotva čitelná. Pod jmény stálo: Není zamilovaný ten, kdo nemiluje navždy…

Hermiona a Ron k němu přistoupili z obou stran, neschopní slova. Harrymu se sevřelo srdce a na tvářích ho začaly pálit první kapičky neskrývaného smutku. Opřel se dlaněmi o rozpálenou zem, v prstech sevřel zčernalou hlínu a se skloněnou hlavou nechal volně proudit potoky hořkých slz, které se nezadržitelně řinuly i z pod zavřených víček. Nechtěl se tomu bránit a ani to neuměl. Nechal slzy, které mu přinášely alespoň částečnou úlevu, kapat na hrob svých zemřelých rodičů. Z hrdla se my vydral tichý vzlyk.

„Našel jsem vás, mami, tati…“ řekl potichu roztřeseným hlasem, „konečně.“

Hermiona si k němu přiklekla, a objala ho tak vroucně, jak to jen dokázala. Ani ona zjevně nedokázala zabránit slzám, aby si našly cestu z jejích očí. Potom Harry ucítil, jak mu Ron rozechvělou rukou zúčastněně sevřel rameno. Zůstali tak ještě několik minut. Pak se Harry zvedl ze země a ani se nesnažil setřít slzy ze svého obličeje. Nechal je volně téci po rozpálené tváři. Nastavil tvář větru, aby je vysušil za něj. Bolest v jeho srdci by nikdo utišit nedokázal.

Už chtěli odejít dolů do vesnice, když si Harry všiml, že se k nim blíží starý shrbený muž s překvapeným výrazem ve tváři.

„Dobré odpoledne,“ oslovil trojici, a ti mu pozdrav vrátili.

„Když jsem vás tu uviděl, musel jsem vás přijít pozdravit,“ řekl zdvořile.

Harry nasadil nechápavý výraz. Ten muž ho přece nemohl znát!

„Víte, dělám tady správce hřbitova a hrobníka už dvacet dlouhých let,“ pokračoval stařík, „ale nikdy jsem u tohoto náhrobku nikoho truchlit neviděl. Myslel jsem, že ani žádné příbuzné neměli. Čas od času se tu objeví kytice čerstvých květin, ale nikdy jsem neviděl toho, kdo je sem nosí.“

Harry se otočil, aby si prohlédl květiny, kterých si předtím ani nevšiml. Musel je sem někdo dát docela nedávno. Když ale stařík začal zase mluvit, znovu se zaposlouchal.

„Ano, starám se o ten hrob už hodně dlouho. Myslím, že už to bude bezmála šestnáct dlouhých let, od té strašlivé noci, kdy zemřeli tito dva mladí lidé. Nikdy na to nezapomenu, mám to pořád před očima,“ zavrtěl hlavou, stáhnul si čapku a sklopil oči k zemi. Vypadalo to, že to v něm vyvolalo nehezké vzpomínky.

Harry, Ron a Hermiona se na sebe podívali. Harry to nevydržel. Musel se zeptat.

„Vy o tom něco víte? Víte, co se tu noc, kdy zemřeli, stalo?“ vyhrkl Harry a dychtivě čekal na odpověď.

„No, jestli si to dobře pamatuji,“ zamyslel se. „Bydlel jsem tehdy kousek od nich. Víte, bydleli tu krátce, skoro jsme je neznali. Byli to dva milí mladí manželé. Měli malého chlapečka, byl mu tehdy teprve rok,“ dal se do vysvětlování.

Potom se na chviličku odmlčel, jako by se zapřemýšlel a škrábal se přitom rukou na bradě. Po chvíli pokračoval.

„Tu noc byla strašlivá bouřka. Blížila se půlnoc, když jsme s mojí nebožkou ženou, budiž jí země lehká, uslyšeli ten křik. Hodil jsem tehdy přes sebe jen pláštík, abych se mohl jít podívat, co se tam stalo. V tom domě hořelo. Oni asi zůstali uvěznění uvnitř. Pak ten křik ustal.“

Harry zatajil dech. Bylo strašné to poslouchat, ale chtěl se od starce dozvědět co nejvíc.

„Běžel jsem pro pomoc,“ pokračoval rozrušeně. „Ohlédl jsem se právě ve chvíli, kdy do toho domu udeřil blesk.“ Zase se odmlčel. Bylo vidět, že na to nevzpomíná rád.

„Co si ještě pamatujete? Co se stalo potom?“ naléhal Harry.

„Bylo to strašné. Postihlo je příliš neštěstí najednou. Pohybovalo se tam několik podivných lidí, ale nikdo za to hrozné neštěstí nemohl,“ řekl stařík nešťastně.

Harry tiše poslouchal, ale uvnitř křičel!

„Jakých podivných lidí? Co tím myslíte?“ zeptala se najednou Hermiona zvědavě.

„No, motal se tam takový malý muž. Nikdy předtím jsem ho tu neviděl. A potom se tam objevila taková malá skupinka lidí v dlouhých temných pláštích. Jeden z nich byl dost starý, ten druhý byl mladíček, ale mě nejvíc zaujal ten vousatý obr. Vešel do toho domu, vůbec se nebál. Mysleli jsme si, že při tom výbuchu všichni tři zahynuli, ale on odtamtud potom vynesl toho malého chlapce. Představte si! Vyvázl z toho živý, jen s malou jizvou na čele, chudáček. Přišel tu noc o oba rodiče. Pak si ho ti lidé odnesli s sebou. Mysleli jsme si, že to byli příbuzní, ale když se tu celá ta léta nikdo neukázal…“ Pak se ale zarazil, jako by ztratil řeč, a zadíval se na Harryho s neskrývaným zájmem.

„Propána, nejste vy ten…“ nevěřil vlastním očím.

„Ano, jsem,“ odpověděl Harry, když pochopil jeho udivení.

„Víte, tolik se podobáte svému otci! Jen ty oči…“ žasl stařík.

„Ty mám po matce, já vím,“ dokončil za něj větu Harry. Slyšel to už tolikrát.

„Kde jste celá ta léta byl, mladý pane? Předpokládám, že ty květiny asi nebudou od vás?“ tázal se stařec.

„Ne, ty nejsou ode mě. To je na dlouhé vyprávění. Jsem tu poprvé, od té doby, co…“ zarazil se. „Ale mohl byste nám vysvětlit, kde bychom našli ten dům? Tedy to, co z něj zbylo,“ zeptal se Harry.

„To je jednoduché, mladíku! Podívejte se, půjdete touto cestou od hřbitova přímo do vesnice. Dojdete na malou náves. Potom se dáte kolem malého obchodu první odbočkou vlevo. A tam, až na konci ulice stojí ten dům, co hledáte. Nikdo už v té uličce nebydlí. Víte, lidé mají od té doby strach, jsou pověrčiví. Stalo se to v noci na všechny svaté. Ale je to jediný pobořený dům v okolí,“ vysvětlil jim zhruba. Když domluvil, vzal Harryho za ruku a potřásl s ní. „Velice mě těšilo, mladý pane. Doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ řekl a pak se otočil a kulhavě odkráčel.

To já taky, řekl si Harry. Když byl hrobník z dohledu, vytáhl hůlku a vyčaroval nádhernou, omamně vonící kytici lučních květin, aby ji položil na hrob.

Ze hřbitova si to namířili rovnou do vesnice. Ron a Hermiona Harrymu sotva stačili.

„Změnili jim paměť,“ poznamenal Ron cestou.

„Samozřejmě, Ronalde. To je pochopitelné! Určitě se o to postaralo ministerstvo. Je to běžný postup,“ poučila ho Hermiona.

Procházeli návsí, kolem malého obchodu. Harry se rozhlédl. Byla to krásná malá vesnička s jedním obchodem a jednou hospodou. Uprostřed návsi byla malá kašna, ze které prýštila voda. Kolem ní rostly čtyři statné stromy, podle jejich vzrůstu byly jistě hodně staré. Každý dům okolo měl malou udržovanou předzahrádku a všude kolem bylo hodně zeleně.  Za jiných okolností by se mu líbilo tu bydlet. Byl tu klid.

„Tady doleva,“ upozornila je Hermiona, když prošli návsí.

Zabočili. Nohy Harryho instinktivně vedly až na samý konec ulice. Došli až na místo. Nebylo pochyb, Harry byl po dlouhých šestnácti letech opět doma. Uvnitř to cítil celým svým srdcem. Prošli za branku a stanuli před pobořeným domem porostlým břečťanem.

Jak se Harry pomalými váhavými kroky blížil ke vchodovým dveřím, nebe kolem něj začalo tmavnout. Mračna se zatáhla i nad posledními zbytky prosvítajícího slunce. Vzduch ztěžknul, a jen s námahou se dal dýchat. Bylo to jako v nějakém zlém snu. Harry postupoval stále víc dopředu, už se skoro dotýkal kliky, když se zablesklo a zaduněl hrom. Uchopil kliku, ale dveře nešly otevřít. Začalo hustě pršet. Vytáhl svou hůlku.

„Alohomora!“ zašeptal a namířil na zámek. Dveře se samy otevřely. Přeběhl mu mráz po zádech, když přecházel přes práh. Stál v temné předsíni, ale vzadu v pokoji uviděl světlo malé stolní lampičky. Bál se udělat další krok. Vytušil, co by za chvíli mohl uvidět. Jeho zvědavost ho přemohla, a on vešel do chodby. Jeho oči na malý okamžik zabloudily napravo od místa, kde zrovna zůstal stát. Srdce mu divoce tlouklo. Nemohl od toho místa odtrhnout zrak. Zhluboka dýchal a s hůlkou nachystanou v pravé ruce udělal další krok.

Pomalu kráčel tmou a slyšel, jak pod jeho nohama praskají dřevěné parkety. Šel pomalu dál, až k malé místnosti, odkud svítilo to světlo. Než do pokoje vstoupil, chvíli zaváhal. Zaplavil ho nepříjemný pocit hrůzy a děsu nad tím, co by mohl spatřit. Přeci jen vstoupil. Rozhlédl se kolem sebe, nikdo tam nebyl. Stál před manželskou postelí, která byla pokrytá světle modrým saténovým povlečením. Toužil se ho dotknout, natáhl levou ruku. Něco uvnitř jeho samého ho zadrželo. Vlevo, v rohu místnosti, stála malá dětská postýlka a nad ní visel dětský hrací kolotoč. Ani se nepohnul, ale Harry jakoby z veliké dálky slyšel jeho melodii. Jak na ni jen mohl zapomenout! Oči se mu znovu zalily slzami. Pevně sevřel víčka, aby z očí nevyklouzla jediná slza. Melodie utichla. Otevřel oči, zamrkal, aby znovu viděl ostře. Mezi postýlkou a manželskou postelí byl malý noční stolek, na kterém stála ona rozsvícená stolní lampička s modrým stínidlem. Otočil hlavu. Na druhé straně místnosti, úplně vpravo, byla velká dřevěná skříň. Dveře nebyly dovřené.

Najednou, v tom naprostém, nepříjemně nepřirozeném tichu, za sebou uslyšel zašustit plášť. Tušil, ne věděl, že za ním někdo stojí, ale bál se otočit. Na malou chvíli se mu zastavilo srdce a přestal dýchat. Pomalu, nejpomaleji, jak to jen dokázal, se otáčel, aby se podíval. Pohledem přitom zavadil o místo na zemi u jeho nohou. Byl tam jen malý oválný kobereček, ale jeho zaplavil neuvěřitelný smutek a chtělo se mu brečet. Otočil se a pohlédl do očí smrti.

Stál před ním muž v temném plášti, s kápí na hlavě. Neviděl jeho tvář, do které mu padal stín. Muž k němu zvedl hlavu a teprve pak Harry spatřil ten zlem znetvořený obličej. Nebyla v něm ani špetka lidskosti. Voldemort pomalu zvedl hůlku a namířil ji Harrymu doprostřed hrudi…

„Ááá…!“ vydral se Harrymu z hrdla hlasitý výkřik bolesti, kterou náhle pocítil ve své jizvě. Celý pokoj se s ním zatočil. Pevně zavřel oči a padl na kolena.

„Harry, Harry… Slyšíš mě?“ odněkud z veliké dálky k němu zněl Hermionin hlas. Otevřel oči.

Viděl rozmazaně i skrz brýle. Klečel na zemi, pokryté silnou vrstvou prachu, uprostřed poničené ložnice svých zemřelých rodičů. Za oknem už zase svítilo slunce. Hermiona a Ron se nad ním skláněli. S námahou mu pomohli, aby se postavil na nohy. Pořád si tiskl jizvu na čele, která ho stále nepříjemně pálila.

„Harry, jsi v pořádku?“ promluvila na něj ustrašeně Hermiona.

„Mluvili jsme na tebe, vůbec jsi nás nevnímal!“ vyhrkl Ron, ještě byl v šoku.

„Jo, jsem v pohodě. Já… Bylo to zvláštní. Vrátila se mi vzpomínka na tu noc, ale jen částečně. Já nevím…Cítil jsem takový zvláštní pocit, že tady ještě někdo byl. Kromě mých rodičů tu byl ještě někdo další,“ řekl zmateně.

„Voldemort?“ zeptala se Hermiona. Bylo znát, že si dala záležet, aby jeho jméno vyslovila velice potichu.

„Ne, bylo to… Musel tu být ještě někdo jiný. Až po tom, co se mě Voldemort pokusil zabít. Cítil jsem to, ale neumím to vysvětlit,“ řekl Harry a znovu si začal mnout jizvu na čele.

„Harry, uklidni se! Přestaň na to myslet, nebo se zblázníš!“ naléhala Hermiona.

„Měli bychom jít, než nám to tu spadne na hlavu,“ řekl Ron, a vyzval tím své kamarády k odchodu.

Harry se konečně rozhlédl kolem sebe. V tom snu to bylo jiné. Teď stál v zaprášené, pobořené místnosti a před sebou uviděl chodbu, ve které bylo spadených několik stropních trámů, vyvrácené dveře a v prachu na zemi mezi sutinami se válely nějaké střešní tašky. Ve stropě byla díra, střecha byla z velké části zborcená. Nechápal, jak přes tu řadu překážek v cestě došel až sem. Nepamatoval si to.

Opatrně vykročil zpět k východu. Míjeli kuchyň nalevo a obývací pokoj napravo. Ani do jednoho se však přes četné překážky nedalo vkročit. Jen zůstávat uvnitř bylo bezpochyby velice nebezpečné. S ničím by si netroufl pohnout, ani s pomocí hůlky. Harry nenašel nic, co by si odtamtud mohl odnést. Prošli opatrně mezerami mezi vším tím harampádím a vyšli ven před dům.

„Jak jsme se dostali dovnitř?“ nechápal Harry.

„Otevřel jsi hůlkou a bezmyšlenkovitě vešel dovnitř. Nereagoval jsi na naše volání, tak jsme se opatrně pustili za tebou,“ vysvětloval mu Ron.

„Omlouvám se. Vím, že to bylo nebezpečné,“ řekl Harry, „ale bylo to silnější než já!“

„To je v pořádku, Harry, ale už bychom asi měli jít,“ vybídla je Hermiona.

„Jednou se sem vrátím a dám to tu do pořádku. Prožil jsem tu nejkrásnější i nejstrašnější chvíle svého života,“ řekl Harry tiše a v duchu doufal, že k tomu bude mít příležitost.

„Vysvětlete mi ale jednu věc. Když se Harryho rodiče skrývali a byli chráněni Fideliovým zaklínadlem, jak to, že o nich věděla celá vesnice, včetně toho, jak se jmenovali a kde bydleli? Měla potom taková ochrana vůbec smysl?“ zeptal se Ron, když se vraceli nazpět.

„Rone, ty opravdu ničemu nerozumíš. To je přece jasné!“ dala se Hermiona do složitého vysvětlování.

„Ten dům, kde bydleli, je na první pohled mudlovský. To znamená, že nemohl jen tak najednou zmizet. To Fideliovo zaklínadlo mělo ochránit jen rodinu, která v něm bydlela. Ten, kdo přesně nevěděl, kde je hledat, by se do domu vůbec nedostal a myslel by si, že je opuštěný. I kdyby Potterovi zrovna seděli u večeře a měli rozsvíceno v celém domě. Naproti tomu například Siriusův dům na Grimmauldově náměstí je od pradávna kouzelnický dům a mudlové o něm nevědí. V tom případě se ochrana vztahuje na sídlo a ne na osoby, které v něm bydlí. Abys mohl vstoupit, musíš o něm vědět od ochránce tajemství. Už tomu rozumíš?“ řekla Hermiona a tím skončila vyčerpávající odpověď.

„No dobře, ale nemohl je někdo prozradit, když zrovna nebyli v domě?“ pátral Ron stále v nejasnostech. Asi mu to opravdu vrtalo hlavou.

„A kdo asi, Rone? Přátelé by to nikdy neudělali a mudlové nevěděli o nebezpečí, které jim hrozí. Kromě toho, za bílého dne, před spoustou svědků, by si je snad nikdo netroufnul napadnout. Kdyby se měli bát vystrčit nos z domu, museli by se z toho brzy zbláznit,“ napadlo ji.

„Tak jinak,“ nevzdával to Ron. „To, že do domu mohl vstoupit Harry, chápu. Ale jak to, že jsme tam mohli i my?“

„To je zajímavá otázka,“ připustila Hermiona. „Myslím, že když byli Potterovi zrazeni ochráncem tajemství, a nakonec i zabiti, účinek kouzla byl zrušen. Neměl už smysl, když ti, které měl chránit, byli mrtví. Co myslíš ty, Harry?“ pokusila se Hermiona Harryho taky zatáhnout do debaty.

„Myslím, že máš asi pravdu. Můžu se na to zeptat Lupina, až se s ním uvidíme, ale podle mě je to zbytečné,“ souhlasil Harry s Hermionou.

Popravdě ho to taky napadlo, ale nikdy o tom nepřemýšlel. Stejně to bylo k ničemu, když je nakonec zradil jeden z jejich nejlepších přátel. Přemýšlel, jak může něco na světě donutit čestného člověka udělat takovou věc. Nikdy nepřemýšlel o Voldemortových donucovacích praktikách, ale stejně byl přesvědčený, že Červíček nebyl takový, za jakého ho všichni v jeho okolí měli.

Ze zamyšlení ho vytrhl Ron, další svou otázkou.

„Dobře, Hermiono, když tak všechno víš, tak mi řekni, když je to na první pohled mudlovská vesnice, tak proč se jmenuje Godrikův důl? Nemluví to snad za vše?“ snažil se Ron Hermionu trochu popíchnout.

Ona na to ale měla pohotovou odpověď: „To přece nic neznamená, Rone! Každý ví, že Godrik Nebelvír byl šlechtic, a určitě ho znala spousta lidí, včetně mudlů. Třeba mu to tu v okolí patřilo. A nebo se ta vesnice jmenuje podle nějaké pověsti, která se k němu váže. Co já vím? Je to přeci jenom už víc než tisíc let, kdy žil, ne?“

Celou zpáteční cestu o tom všem ještě znovu a znovu diskutovali, až z toho byli všichni tři unavení. Harry pořád dokola přemýšlel o tom zvláštním živém snu, který měl. Cítil, že takovéto zážitky, plné těch nejhorších vzpomínek, z něj energii přímo sají. Nejraději by hned, jak se vrátí, někam zalezl a byl sám. Věděl, že to nebude možné. Čekala ho hodina se Snapem.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10: Krev a pot

Vešli do domu. Snape byl v pracovně. Když je uslyšel vejít, podíval se jejich směrem. Hermiona zamířila s Ronem rovnou nahoru. Harry přišel ke dveřím Snapeovy pracovny, zaklepal a vešel. Snape si stoupl proti němu a ruce si založil za zády.

„Našel jste, co jste hledal?“ zeptal se Snape.

„Ano,“ odpověděl mu Harry stroze.

„Dobrá tedy. Za hodinu se sejdeme dole ve sklepení,“ oznámil mu Snape.

„Můžeme jít třeba hned,“ vyhrkl Harry a podíval se Snapeovi zpříma do očí. Chtěl to mít co nejdřív za sebou a potom se někam ztratit a být sám.

Snape přistoupil na jeho volbu. Bez jediného slova zamířil přímo do sklepení, a Harry ho následoval. Když oba vešli, Snape za nimi zabouchl dveře. Postavil se proti Harrymu čelem. Harry tušil, co přijde.

„Budeme pokračovat tam, kde jsme skončili, Pottere. Vaším úkolem je ubránit se a nepřijít přitom k úhoně,“ řekl Snape chladně.

Harry jen pokýval hlavou a vytáhl z kapsy svou hůlku.

„Nevypadáte ve své kůži, Pottere,“ poznamenal Snape a velice důkladně si ho přitom prohlížel.

„Připravte se!“ upozornil ho náhle. Vytáhl hůlku, několikrát s ní jen tak švihl ve vzduchu a pak ji namířil proti Harrymu.

Snape měl pravdu. Harry si toho byl vědom. Cítil se dost mizerně. Byl na dně. V tom domě, v jeho domě, byl donucen znovu prožít nejhorší vzpomínku svého života. Nyní mu to připadalo horší, než setkání s mozkomorem. A Snape to poznal. To na něm jeho současné rozpoložení bylo tak znát? Snažil se to skrýt před celým světem a hlavně sám před sebou. Nešlo to.

„Expelliarmus!“ zaburácel nečekaně Snape.

Harry nezareagoval, hůlka mu vylétla z ruky a dopadla daleko od něj.

„To není zrovna nejlepší začátek!“ řekl Snape rozčíleně a jeho oči se nepatrně zúžily. Nechal Harryho, aby sebral svou hůlku ze země.

„Dostanu z vás to nejlepší, Pottere! Po dobrém nebo po zlém!“ procedil skrz zuby. Pak namířil svoji hůlku, ze které během vteřiny vytryskl zářivý paprsek.

Harry sykl. Na předloktí pravé ruky se mu objevil krvavý šrám. Roztržené tričko v těch místech začalo rychle prosakovat krví.

„Tak dělejte, Pottere, seberte se!“ zahřměl Snape a znovu na Harryho vyslal kletbu.

Tentokrát se Harry prudce chytil za levou paži, na které se mu objevila další řezná rána. Bolestivě mu v ní cukalo. Přesto nebyl schopen žádné reakce.

„Necháváte se příliš unášet city! Jste snadná kořist, soustřeďte se přece!“ zuřil. Harryho nečinnost ho zjevně rozčilovala víc, než jeho marné pokusy ho zasáhnout.

„Expelliarmus!“ zakřičel Harry, aby mu vyhověl. Samozřejmě minul.

„To je všechno, co dokážete?“ snažil se ho očividně vyprovokovat Snape. „Jste slaboch!“ řekl pohrdlivě a dalším mávnutím hůlky ťal Harryho po obličeji.

Harry si na tvář přiložil dlaň. Ta bolest byla prudká, ale ještě bolestnější byla rána v jeho srdci. Snapeovi se podařilo zasáhnout jeho citlivé místo. On přece nebyl slaboch! Zakrvácenou dlaň si otřel o nohavici kalhot.

„Sectumsemtra!“ vykřikl a vyslal na Snapea kletbu.

Snape paprsek s arogantně pobaveným úsměvem odrazil.

„Už jednou jsem vám řekl, Pottere, abyste proti mně nepoužíval má vlastní kouzla, ale dobrá. Uvidíme, jestli se jim taky dokážete ubránit,“ řekl výsměšně a švihl hůlkou.

Harry se s bolestným výkřikem chytil za pravou nohu. Řezná rána na stehně byla o dost hlubší než ty ostatní a hodně krvácela. Harry se už dál neudržel na nohách a spadl na zem. Noha ho ukrutně bolela, ale on zaťal zuby, aby svou bolest nedal najevo. Nechtěl Snapeovi udělat tu radost. Krev se začala rozléval po podlaze.

Snape k němu přistoupil, poklekl a bez jediného slova mu pomalým pohybem hůlky nohu uzdravil.

„Neprosil jsem se vás o to!“ vyštěkl na něj Harry. Snape na to nereagoval. Že by si uvědomil, že to tentokrát trochu přehnal? pomyslel si Harry. Ale hned v zápětí tuto myšlenku zase zavrhl. Snape vždycky dobře věděl, co dělá.

Snape se zvedl a pronesl: „Máte hodinu na to, abyste se dal dohromady. Potom se tu znovu sejdeme. Jestli nebudete připravený, nebude se vám to líbit.“ Potom odešel z místnosti.

Harry věděl, co znamenal Snapeův výhružný tón. Za hodinu ho čekala nitrobrana. Jestli se mu nepodaří se ubránit, dostane se mu Snape do hlavy. Neměl v úmyslu mu to usnadnit. Vyšel ven ze sklepení a zamířil ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Kroky ho vedly přímo k dřevěnému altánu. Posadil se na schůdky a těžce oddechoval. Čerstvé rány ho ještě stále bolely, i když to byly jen povrchové škrábance, a už nekrvácely. Zavřel oči, zprvu jen na malou chvíli a položil se na záda na zaprášenou zem. Nevěděl, jak dlouho tam tak ležel a bylo mu to jedno. Najednou uslyšel něčí kroky, které se k němu rychle přibližovaly.

„Proboha, Harry! Co se ti stalo?“ vyhrkla Hermiona.

Harry otevřel oči a posadil se.

„To nic není, vážně, Hermiono,“ řekl, když viděl, jak se Hermiona tváří a otřeseně si prohlíží jeho zranění. „Vypadá to hůř, než jak to ve skutečnosti je,“ snažil se ji Harry přesvědčit, aby ho už nechala být. „Už to nebolí.“

„Ale, kde sis to…“ zarazila se v půlce věty a pak si odpověděla sama. „Snape!“ Pak jen vzdychla.

Slunce se už sklánělo nad obzor. Harry se zadíval do dálky. Hermiona mlčky seděla vedle něj. Bylo to tak osvobozující a nádherné. Slunce rychle zapadalo, a za chvíli po něm zbyla jen rudá záře nad kopcem. Zpěv ptáků ustal ve stejnou chvíli. Harry si uvědomil pomíjivost okamžiku, existenci jiného světa než toho, který znali a ve kterém žili. Zvedl se ze země.

„Musím jít, Snape už na mě čeká,“ řekl a zamířil zpátky k domu. Hermiona šla s ním. U schodiště se od něj odtrhla a vyběhla po schodech nahoru. Harry šel rovnou dolů do sklepení.

„Jdete pozdě,“ pronesl Snape chladně, když Harry vstoupil.

Harry věděl, že kdyby teď byl ve škole, Snape by mu dávno napařil školní trest. Ušklíbl se.

„Pravidla znáte,“ řekl Snape a připravil si hůlku.

Harry kývnul. Snažil se vyprázdnit si hlavu, soustředit se…

„Legilimens!“ vyslovil  Snape bez předchozího varování.

Harrymu se zatmělo před očima a znovu se ocitl jako v živém snu, když se mu střípky jeho vzpomínek začaly promítat před očima.

Viděl, jak na něj Dudleyho kumpáni hází hroudy bláta a jak ho potom jedna z nich trefí do obličeje… jak se mu spolužáci posmívají a ukazují si na něj, kvůli vytahanému oblečení, které nosil po Dudleym… jak mu Dudley strhává z nosu brýle a pak mu na ně schválně šlápne…

Pak najednou ucítil prudkou bolest. Sen skončil a on se ocitl na kolenou na tvrdé zemi u Snapeových nohou. Postavil se, utřel si z čela pot a podíval se Snapeovi do očí. Ten se pobaveně ušklíbl.

„Vaše výsledky jsou žalostné. Zkusíme to znovu, soustřeďte se!“ vyzval ho a znovu na něj zamířil svou hůlkou. „Legilimens!“

Harrymu se dařilo po krátkou chvíli tomu náporu odolávat, ale stejně se nakonec začal propadat do svých vzpomínek. Viděl sebe, Hermionu a Rona, jak v Doupěti hrají kouzelnické šachy a řachavého Petra… jak s Fredem, Georgem, Ronem, Hermionou a Ginny hrají na louce za Doupětem famfrpál… jak líbá Ginny a rukou ji něžně hladí po vlasech…

Ne, zapřel se. To mu nedovolím! Na to se dívat nebude! Jako by se v něm zvedla neviditelná zeď, kterou prudce odrazil Snapeův vpád do vlastních myšlenek.

Znovu se ocitl na zemi a bolela ho kolena, ale tentokrát měl pocit malého vítězství, že nedovolil Snapeovi vidět jeho a Ginny. Současně se ale bál, že mu v tom příště nedokáže zabránit. Zvedl k němu oči. Snape se opět pobaveně ušklíbl.

„Vstaňte!“ poručil mu Snape. „Nakonec se vám přece podařilo mě odrazit, ale to je málo. Musíte mít silnou vůli!“ zdůraznil. „Uvědomujete si, Pottere, co by se stalo, kdyby vás chytili? Vězte, že než s vámi Pán zla skoncuje, bude vás chtít ponížit tím nejhorším možným způsobem. Tím si můžete být jistý. Než vás zabije, zaútočí na vaše nejcitlivější místa. Když se vám dostane do hlavy tak snadno jako já, pak budou v nebezpečí všichni, které máte tak rád,“ řekl pohrdavě. „Pán zla proti vám použije zbraně, o kterých nemáte ani tušení, že existují!“ dodal nakonec.

Harry tušil, co má Snape na mysli a věděl, že má pravdu. Voldemort ho až příliš nenávidí na to, aby ho jen tak bezbolestně zabil.

„Tentokrát se víc snažte. Připravte se!“ upozornil ho Snape. „Legilimens!“

Harry se znovu propadal do nekonečné hloubky svého podvědomí.

Viděl, jak se sklání nad mrtvým Brumbálovým tělem… jak Sirius prolétá obloukem na odboru záhad… jak jeho matka prosí Voldemorta, aby Harryho nezabíjel a jak před ním potom padá na kolena…

A najednou to přestalo. Byl to ale Snape, kdo nakonec sklonil svoji hůlku. Z jeho vždy chladného a neproniknutelného výrazu se nedalo nic vyčíst.

Harry zavřel oči a pevně sevřel víčka, aby si ani jedna slza nenašla cestu z jeho očí. Potlačil v sobě všechnu tu bolest a pak oči znovu otevřel. Nechtěl se před Snapem ponížit, ale zároveň mu byl vděčný, že odklonil svoji hůlku a Harry se nemusel dívat, jak Voldemort nemilosrdně zabije jeho matku. Zabolelo ho u srdce, když se mu znovu otevřela ta stará rána, která nyní krvácela víc než předtím. Znovu ucítil ten pocit bezmoci a zoufalství nad tou ztrátou. Nad ztrátou Brumbála, Siriuse a jeho rodičů.

„Pro dnešek stačí,“ řekl Snape rozladěně a odešel pryč.

Několik následujících dní Harry s Ronem a Hermionou procvičovali neverbální kouzlení. Začali od těch nejjednodušších levitačních kouzel a postupně přecházeli k těm obtížnějším přivolávacím. Občas se to některému z nich podařilo, především Hermiona dělala velké pokroky, a po pár dalších dnech se pro ně používání některých běžných neverbálních zaklínadel stalo samozřejmostí. Neverbální přeměňování jim v některých případech činilo značné obtíže a žádný z nich zatím nedokázal na druhého neverbálně zaútočit, nebo se ubránit. Věděli, že to chce svůj čas.

Harry udělal, co mu radil Snape. Soustředil svou mysl na to, co chtěl udělat, místo toho, aby se soustředil na nevyslovení potřebného zaklínadla. Najednou se to zdálo být tak snadné. Pomyslel na to, co má v úmyslu, a pak jen v duchu vyslovil zaklínadlo. Vše řídila jeho mysl. Přesto nechápal, proč útočná a obranná kouzla neverbálně vyslat nedokáže.

Jednou ráno, když šli od snídaně, přiletěla sova s dopisem od paní Weasleyové.

„Píše, že se mají všichni dobře, že jsou v pořádku a že máme obratem odepsat,“ četl Ron nahlas.

„Překvapuje mě, že mamka napsala až teď. Čekal jsem nejmíň jeden dopis denně. Už jsme tady déle než týden, ale tohle je teprve první sova,“ divil se.

„Mě zase překvapuje, že nás ještě ani jednou nebyli zkontrolovat, protože kdyby ano, bylo by v tom dopise něco úplně jiného,“ dodal Harry pobaveně.

„To můžeš být jedině rád, protože nevím, jak bychom to vysvětlovali,“ řekla Hermiona a vůbec se nesmála.

„Jakýpak vysvětlování! Jednou jsme přece dospělí. Freda a George mamka taky nehlídá. Navíc přece ví, že jsme pořád spolu a že se jeden bez druhého nikam nehneme. Kdyby se něco dělo, dávno bychom jim dali vědět,“ argumentoval Ron.

„Musíme se vrátit do Doupěte. Pak bude nejlepší, když je navštívíme jako první, než to napadne někoho z nich. Zatím jim napiš, že je vše v pořádku,“ poradila mu Hermiona.

„Řeknu o tom Snapeovi. Problém je, že se tu několik dní ani neukázal,“ podotkl Harry.

„Snad se o něj nebojíš?“ ušklíbl se Ron. Pak se tomu oba zasmáli.

„Nemyslím si, že je na tom něco k smíchu. Kdyby se nevrátil, trochu by se nám to zkomplikovalo. Mohli ho chytit, a nebo co já vím…“ poznamenala starostlivě Hermiona.

„Poradili bychom si i bez něj,“ řekl přesvědčeně Harry.

„Takhle nemluv! Možná jednou budeš rád, že je na naší straně,“ zastala se Hermiona Snapea.

„Dobře, dobře, tak už se o tom nebavme. Nechci se hádat. Však on se tu zase objeví,“ ukončil tu nesmyslnou debatu Harry. Možná se o tom snažil přesvědčit především sám sebe.

Hermiona měla pravdu a Harry to věděl. I když Snapea nesnášel a nedůvěřoval mu o nic víc než předtím, tak bez něj by neměl zrovna moc velkou šanci. Jen nerad si to přiznával, ale Hermiona do něj zasela semínko pochybnosti.

Hned následující noc se ale přesvědčil, že se všichni tři strachovali zbytečně. Hermiona a Ron zůstali u něj v pokoji a Harry seběhl dolů do kuchyně pro něco k snědku.

Když vycházel z kuchyně po schodech nahoru, uslyšel ze Snapeovy pracovny cinkání rozbíjeného skla a tříštění dřeva. Nahlédl dovnitř pootevřenými dveřmi a uviděl Snapea, který se zrovna zvedal ze země a přitom převrhl servírovací stolek. Jeho hábit byl na mnoha místech potrhaný a prosáklý krví. Opřel se o křeslo a s největší námahou se zvedl na nohy. I přes zaťaté zuby se mu z hrdla vydralo několik bolestných vzdychů a jeho obličej se zkřivil v bolestnou grimasu. Složil se do křesla a těžce dýchal. Měl zavřené oči. Najednou se dusivě rozkašlal, předklonil se a padl na kolena. Vydávil na zem kaluž krve. Zbytky krve, která mu kapala z úst si utřel rukávem hábitu, otočil se a lehl si na záda.

„K čertu!“ zaklel a znovu se rozkašlal. Pak několikrát bolestně zaskučel a držel se přitom za břicho.

Harry si všiml hluboké řezné rány, na které měl přiloženou ruku, a druhé stejně hluboké řezné rány na stehně pokrčené levé nohy. Snape tam chvíli jen tak ležel, ale pak se namáhavě a se zaskučením opět zvedl na nohy. Šel k baru naproti krbu, otevřel ho a vytáhl pálenku. Otevřel láhev, napil se z ní a pak se znovu posadil do křesla. Potom si zbytkem pálenky polil ránu na břiše a na noze. Sykl a pak v zápětí zařval bolestí. Dokonale se ovládal i přes tu nesnesitelnou bolest, kterou mu jeho zranění muselo působit. Pak se uvolnil a zůstal v křesle sedět se zavřenýma očima. Naštěstí si nevšiml Harryho, který stál za pootevřenými dveřmi. V jeho stavu nebylo divu.

Harry byl zděšený, ale nelitoval ho. Poprvé v životě viděl na vlastní oči, že Snape je taky jenom člověk. Přemýšlel nad tím, kde k těm zraněním přišel. Jestli došlo k nějakému střetu, nebo jestli ho tak zřídil Voldemort. Ani by se tomu nedivil. Už dlouho žasl nad Snapeovým sebezapřením, když musel sloužit Voldemortovi. Harry měl tu čest poznat Voldemortovu pohostinnost na vlastní kůži. Ale Snape se svojí hrdostí a neoblomností? Prostě si ho nedokázal představit pokořeného a poníženého u Voldemortových nohou.

Přestal nad tím přemýšlet, sebral se a šel nahoru. Věděl, že nemá cenu Snapeovi nabízet pomoc. Ten by raději zemřel, než by před ním projevil sebemenší známku slabosti.

Otevřel dveře svého pokoje. Ron a Hermiona se ohlédli.

„Snape je zpátky,“ vyhrkl Harry, než některý z nich stačil cokoliv říct, „ale je na tom dost zle.“

„Co se mu stalo?“ zeptal se překvapeně Ron.

„Jak to mám vědět? Ale někdo ho pořádně zřídil,“ odpověděl mu Harry.

„Měla bych jít dolů a… Něco musíme udělat! Co když je to vážné?“ řekla Hermiona zděšeně.

„Hermiono, nebuď blázen! Myslíš, že by od tebe přijal pomoc? Nejspíš by s tebou vyrazil dveře.  Počkej, půjdu s tebou,“ zadržel ji Ron.

„Ne, Rone. Ať jde sama. Od ní spíš přijme pomoc než od nás. Mě by zrovna rád neviděl. Rozčilení by mu mohlo ještě víc ublížit,“ navrhl Harry.

Za chvilku byla Hermiona zpátky, ještě se celá třásla. „Zase tak zle na tom není,“ dala se do vysvětlování. „Zaklepala jsem a oslovila ho. Otevřel oči. Kdyby pohled dokázal zabíjet, byla bych už asi mrtvá. Mávnutím hůlky mi zabouchl dveře před nosem a ještě po nich mrštil lahví, kterou držel v ruce.“

Tušil jsem to, pomyslel si Harry. Nemělo cenu zkoušet to znovu. Harry nevěděl, jestli to je anebo není správné. Ale když se Snape dostal až sem, ať už to bylo odkudkoliv, dostane se z toho, tím si byl téměř jistý. A nebo se o tom snažil sám sebe přesvědčit.

Ráno, když šli dolů na snídani, tak ho Harry uviděl, jak vychází z knihovny. Snape byl umytý a převlečený. I když lehce napadal na levou nohu, vypadal, že je na tom mnohem lépe. Kdyby ho Harry v noci neviděl, asi by si myslel, že je dnes jen víc unavený než obvykle. Zastavil se před ním.

„Můžu s vámi mluvit, pane?“ zeptal se Harry. Chtěl mu oznámit, že hodlají s Hermionou a Ronem na několik dní odjet.

„Teď jste měl několik dní volno, tak až se nasnídáte, sejdeme se ve sklepení,“ řekl Snape a odešel k sobě do pracovny.

Ten se teda cítí! pomyslel si Harry.

Po snídani opustil Hermionu a Rona a zamířil rovnou do bývalé prádelny. Když vešel, Snape tam ještě nebyl, a tak čekal. Nemusel čekat dlouho, protože Snape za několik minut přišel. Vytáhl svou hůlku a promluvil jako první.

„Vím, že jste se slečnou Grangerovou a panem Weasleym několik dní trénovali neverbální kouzla, tak doufám, že to dnes na vašich výsledcích bude znát,“ poznamenal chladně jako obvykle.

Když si Harry vybavil, v jakém stavu ho včera viděl, neměl chuť proti němu pozvednout hůlku.

„Připravte se,“ vyzval ho Snape a gestem mu naznačil, aby si nachystal svou hůlku. Když viděl Harryho zaváhání, dodal: „Tak na co čekáte?“

„Pane, myslím, že… Chtěl jsem říct,“ váhal Harry, „viděl jsem vás včera v noci, když jste se vrátil,“ vyklopil nakonec.

Snape mlčel, ale Harry poznal, že mu z očí šlehají blesky. Rozhostilo se nepříjemné ticho. Asi se Snapeovi zrovna moc nelíbilo, co mu Harry právě řekl. Po chvíli však promluvil.

„Nebuďte směšný, Pottere!“ ohradil se tónem ostřejším než břitva. „Záleží na stavu vaší mysli, ne na stavu vaší tělesné schránky,“ řekl vztekle. Potom zvedl hůlku a bez předchozího varování na Harryho vyslal kletbu.

Harry nestačil zareagovat, kletba ho vyhodila do vzduchu a mrštila jím o zeď. Poznal, že to Snape myslí opravdu vážně. Ve Snapeově stavu byla jeho koncentrovanost, soustředěnost a síla doslova udivující. Harry nedokázal nikdy poznat okamžik, ve kterém se Snape chystal zaútočit, v tom byla Snapeova výhoda. Zjistil to vždy jen vteřinu předem, a nestíhal tak včas reagovat. Než stačil pozvednout hůlku a vyslovit zaklínadlo, už se válel na zemi. Cítil, že si to Snape dnes doslova užívá. Nebylo divu, po tom, co mu Harry před chvílí řekl do očí. Teď pociťoval na vlastní kůži Snapeův hněv, když jím nečekaně vyslaná kletba třikrát po sobě mrštila o zeď.

Už se nemínil nechat dál ponižovat, bolelo ho celé tělo. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, soustředil se a vyprázdnil si hlavu. Potom oči s prázdným výrazem znovu otevřel.

Když proti němu Snape vyslal další zářivý paprsek ze své hůlky, Harry se vůbec nesnažil mu vyhnout. Naopak, přesvědčil sám sebe, že ho tentokrát dokáže odklonit. Pozvedl hůlku a bleskurychle zareagoval. Pouze silou své vůle vyčaroval štít, od kterého se paprsek odrazil.

I když se mu Snape stačil vyhnout, Harrymu neušel jeho udivený výraz. Bylo o tolik rychlejší, když mu hlavou blesklo Protego!, než kdyby to musel vyslovit nahlas.

Harryho zaplavil neuvěřitelný pocit zadostiučinění. Nebyl si úplně jistý, jak toho dosáhl, ale byl přesvědčený, že se mu to podaří znovu.

Za chvíli se o tom i přesvědčil, když proti němu Snape nečekaně vyslal další kletbu. Harry pozvedl hůlku rychleji, než by sám čekal, a štítem paprsek znovu odklonil.

Pak si to konečně uvědomil. Bylo to snad poprvé, kdy do svého konání nezahrnoval negativní emoce. Vždycky si myslel, že k takovým kouzlům emoce prostě patří, že je to přirozené. Když byl se Snapem, cítil převážně jen ztek a rozhořčení. Dnes to bylo jiné. Prostě se jen bránil, to bylo všechno. Dnes poprvé netoužil Snapeovi ublížit.

Snape na to jen pokýval hlavou a Harrymu došlo, že si chtěl ověřit, jestli to předtím nebyla jenom náhoda. Harry od něj v žádném případě nečekal slova chvály, ale jeho mlčení mu úplně stačilo.

„Neměli bychom raději začít pátrat po zbývajících viteálech, pane?“ zeptal se konečně. Už dlouhou dobu mu to leželo na srdci, a teď, když se chystal na několik dní odjet, musel se Snapea konečně zeptat.

„Vy snad máte nějakou stopu, Pottere? Snažím se zjistit, co se dá,“ řekl nevrle. „Pán zla má zcela určitě něco v plánu, tím jsem si jistý. Zjistil jsem několik znepokojivých informací, ale nemyslím si, že by to nějak souviselo s viteály. Potřebuji víc času,“ odsekl Snape. „Věříte na osud, Pottere? Připusťme si, že existuje nějaká vyšší moc. Nevím, co je nástrojem oné moci, natož, jak ji ovládnout. Ale Pán zla to ví. Lidé přestali věřit, a tím se stali zranitelnými a lépe ovládnutelnými,“ promluvil k Harrymu.

„Nerozumím vám, pane,“ podíval se na něj tázavě Harry.

„Zatím to není podstatné, dokud nezjistím víc. Naproti tomu vy, Pottere, byste se měl co nejdříve vydat do Blackova domu, abyste se pokusil zjistit, co se stalo s tím pravým medailonem,“ odbyl ho Snape.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11: Tajemný a starobylý dům Blacků

Hned ráno se všichni tři přemístili do Doupěte. Ron se chtěl přesvědčit, že je vše v pořádku, než odejdou na Grimmauldovo náměstí. Harry poslal Hedviku napřed a Hermiona se rozhodla, že Křivonožku vezme taky s sebou.

„Počítám, že se tam nějaký den zdržíme, mamka nás určitě hned tak nepustí,“ podotkl Ron kysele.

„Pro jistotu s sebou vezmu nějaké učebnice. Ve volných chvílích můžeme trochu trénovat,“ řekla Hermiona a vyběhla nahoru, aby si vzala, co potřebuje.

„Já mám v úmyslu ten dům pořádně prozkoumat. Nevím, kdy se mi Snape ozve. Pro jistotu nosím to zrcátko pořád u sebe. Ale snad něco zjistíme,“ doufal Harry.

Když Hermiona seběhla dolů, rozhodli se, že se na Grimmauldovo náměstí dostanou letaxovou sítí. Jeden po druhém vlezli do krbu, aby se znovu vynořili v krbu kuchyně Siriusova domu. Nikdo tam nebyl, ale to je nepřekvapilo. Když ale potom vycházeli po schodech z kuchyně, narazili ve dveřích na Tonksovou.

„Jé, to je mi ale návštěva, čekali jsme, že se tu brzy ukážete,“ uvítala je rozzářeně. Potom si s každým z nich potřásla rukou. Hermionu ještě navíc objala.

„Jsi tu sama, nebo je tu ještě někdo?“ zeptal se jí po uvítacím rituálu Harry.

„Ne, momentálně jsme tu sami. Molly, Ginny a Fleur šly za Billem, Artur je v práci, Remus a ostatní jsou v terénu. Já jsem tu taky jenom na skok, musím tu něco nechat pro Minervu a pak zase běžím. Ale když už jsme se tu tak pěkně setkali, tak se alespoň můžeme společně najíst,“ řekla a vedla je zpátky do kuchyně, kde v rychlosti připravila s Hermioninou pomocí snídani.

Když potom odešla, všichni tři se sebrali a šli nahoru do svých ložnic. Cestou si Harry stačil všimnout, že se to tam od jeho poslední návštěvy dost změnilo. Paní Weasleyová opravdu zapracovala a udělala z toho opuštěného sídla, s trochou nadsázky, útulný dům. Na chodbách přibyly vázy s řezanými a sušenými květinami a květináče s pokojovými rostlinami, krajkové dečky na každém kousku dřeva, na zemi zase zářily vydrhnuté běhouny a na stěnách tu a tam visely nějaké obrázky. Blýskavá okna zakrývaly zářivě bílé záclony a závěsy v pastelových barvách. To byl určitě nápad Fleur, napadlo Harryho. Jen ve vstupní hale dál visel ten příšerný těžký závěs, za kterým byl obraz Siriusovy matky. Snažili se jít opravdu potichu, nikdo z nich neměl zájem ji probudit. Kdyby Harryho netížilo tolik bolestných vzpomínek, snad by tu dokázal i žít. Ale teď měl spíš starost, aby ještě dokázal najít nějaké stopy, co se mohlo stát s viteálem, který hledali.

Vzali si s Ronem stejný pokoj, ve kterém bydleli, když byli na Grimmauldově náměstí naposledy. Harry si odložil svoje věci a vyšel ven na chodbu. Mínil prosmejčit celý dům od půdy až po sklep. A měl v úmyslu s tím začít hned, protože nevěděl, kdy jindy budou mít zase takovou příležitost, že v domě nikdo není. Na chodbě se k němu přidali Ron a Hermiona.

„Tak, je vám jasné, co hledáme. Medailon nebo nějakou stopu. Hermiono, ty se jdi podívat na půdu a potom prohledej horní patro,“ řekl Harry a ukázal nahoru.

„Jo, jasně,“ odpověděla v rychlosti a pak je opustila.

„Rone, ty se zajdi podívat do všech pokojů v našem patře. Ať nikdo nepozná, že jsi tam byl. A já se zajdu podívat do sklepa,“ řekl Harry a Ron mu místo odpovědi kývl. Pak se rozešli každý jiným směrem.

Harry seběhl dolů po schodech a přes kuchyň si to zamířil rovnou do sklepa. Nikdy před tím tam nebyl, a popravdě byl zvědavý, co všechno se dá v kouzelnickém domě schovat do sklepa. Prošel kuchyní a otevřel dveře vedle krbu. Za dveřmi byly malé schůdky vedoucí temnou chodbičkou strmě dolů. Vytáhl svou hůlku a posvítil si na cestu. Hned na první pohled mu bylo jasné, že tady nikdo neuklízel. Na schodech byl prach a na zdech visely letité pavučiny. Sešel po schodech a ocitl se v krátké chodbičce končící závěsem. Vpravo i vlevo byly zavřené dveře.

Sáhl po klice dveří nalevo a vešel do malé místnosti. Byl to spíš jen něco jako přístěnek na košťata nebo kumbál. Byla tam jen jedna vysoká dvojdílná skříň bez dveří. Na policích stálo nějaké nepoužívané nádobí a zaprášené kotlíky, staré rámy od obrazů a pak ještě nějaké keramické mísy a vázy. Harryho zaujaly dva kovové tepané svícny, které stály o polici níž. Nikdy takové neviděl. Velký pětiramenný svícen tvořili propletení hadi, kteří se s větvením svícnu postupně rozplétali, a v otevřených tlamách měli na jazyku nabodnutou ohořelou svíčku. Harry se pokusil vzít svícen do ruky, aby si ho mohl lépe prohlédnout, ale když se dotkl jeho nohy, svíce vzplanuly. Když ruku odtáhl, svíce pohasly. Na trojramenném o něco menším, ornamenty zdobeném svícnu, svíčky chyběly. Vedle ve skříni visely čarodějnické hábity, nahusto vedle sebe, a za dveřmi stála dvě zachovalá košťata. Harry si je zálibně prohlížel a přemýšlel, jestli jedno z nich patřilo Siriusovi. Dneska už by s nimi žádnou parádu neudělal, ale na svou dobu musela být jistě výstřelkem poslední módy, podle zlatého rýhovaného zdobení na rukojeti. Jinak tam nenašel nic zajímavého.

Přešel ke dveřím naproti a se zvědavostí je otevřel. Místnost byla o poznání větší než ta předešlá. Byl v ní neuspořádaně naskládaný nějaký starý, ale zachovalý nábytek, u stěny stály smotané dva koberce, a potom tam ještě uviděl ležet polici s hlavami domácích skřítků, která kdysi visela v patře. Pootevíral všechny skříně, skříňky a zásuvky, aby do nich nahlédl. Kromě několika vyděšených pavouků nenašel nic.

Trochu zklamaný se vracel zase zpátky do kuchyně. Až na pár zajímavostí se kouzelnický sklep nijak nelišil od toho mudlovského. Kouzelníci, stejně jako obyčejní lidé, tam ukládali staré a nepotřebné věci, které jim snad bylo líto vyhodit.

Když za sebou zavřel dveře do sklepa, uslyšel z haly hlasy, které se rychle přibližovaly. Poznal, že paní Weasleyová, Ginny a Fleur se zrovna vrátily z nemocnice. Vešly do kuchyně právě v okamžiku, když si sedal ke stolu se sklenicí mléka, kterou si spěšně nalil. Všechny tři, jak tam tak ve dveřích stály vedle sebe, vypadaly unaveně a ustaraně. Paní Weasleyová ho jako obvykle mateřsky přivítala.

„Harry, drahoušku, tak už jste tady! Kde je Hermiona a Ron?“ zeptala se, když ho objímala.

„Šli nahoru odnést naše věci. Za chvíli tu budou,“ dořekl a opravdu. Hermiona a Ron se zrovna objevili ve dveřích za nimi. Určitě je taky museli slyšet přicházet, tak přestali hledat, pomyslel si Harry.

Všichni se vzájemně pozdravili a potom už si Hermiona a Ron přisedli k Harrymu. Z jejich pohledu, který mu oba při svém příchodu věnovali, Harry poznal, že taky nic nenašli. No nic, vždyť jsme dnes teprve začali, ujistil se v duchu. Do hlavy se mu totiž vkradla obava, že při tom důkladném úklidu v pátém ročníku Sirius vše, co nějak souviselo s Blackovými, vyhodil.  Utěšoval se vědomím, že takový medailon, který musel být na první pohled velice cenný, by snad ani Sirius nevyhodil mezi odpadky. Potom ho ze zamyšlení vytrhla paní Weasleyová.

„Kdy jste přijeli? Jak jste se celou dobu měli? Nemáte hlad?“ zasypala je otázkami.

„Mami, vidíš, že jsme všichni v pořádku a celí. Asi bys tomu nevěřila, ale Hermiona taky skvěle vaří a před chvílí jsme snídali s Tonksovou,“ řekl Ron, vstal a s rozpaženýma rukama se otočil kolem dokola, než pohlédl na svou matku. Potom se znovu posadil.

„Já vím, já vím, ale i když jste už dospělí, pořád pro mě budete všichni tři jako moje děti,“ pousmála se na ně, ale bylo vidět, že se jí synova poznámka dotkla.

Harry je přestal vnímat a zadíval se na Ginny. Ona jako by jeho pohled vycítila, otočila se k němu a usmála se na něj. Rozbušilo se mu srdce. Tolik se mu stýskalo. Ginny pro něj byla jako živá voda. Teď, když mu byla zase nablízku, jako by znovu získal životní energii a sílu, vrátila se mu naděje. Nemohl si ale nevšimnout smutku v její tváři. Něco ji trápilo, a Harry toužil zjistit, co to je. Vzal její ruku do své a vroucně ji stiskl. Tolik by jí chtěl všechno říct, nemít před ní žádné tajemství, ale nemohl. Její nevědomost ji chránila. A přece, jako by jí v očích četl, že mu rozumí. Na nic se neptala, nijak mu to neztěžovala, byla mu tou nejlepší oporou. Jediným hlubokým pohledem z očí do očí si řekli vše, co potřebovali vědět. Že milují jeden druhého.

Po obědě zůstala Ginny s matkou v kuchyni a Ron, Hermiona a Harry se sešli nahoře v pokoji. Harry už hořel zvědavostí a nedočkavostí.

„Tak povídejte! Narazili jste na něco? Na cokoliv?“ vybídl je Harry.

„Nic, brácho,“ spustil Ron. „Prošel jsem celé horní patro, od pokoje k pokoji. Není tam nic, co by nás mohlo zajímat. Všechny pokoje jsou vzorně uklizené, je v nich jen nejnutnější nábytek a postel. Včetně pokoje mých rodičů. Trvale zabrané jsou jen tři. Ložnice mých rodičů, pokoj Ginny, Fleur a teď i Hermiony a ten náš. Myslím, že ty zbývající jsou k dispozici pro ostatní členy Řádu, když se rozhodnou tu přespat,“ řekl sklesle.

„Já jsem taky nic nenašla. Na půdě suší paní Weasleyová bylinky a prádlo, jinak tam nic není. Podkrovní pokoje zůstaly prázdné. Jestli tam někdy něco zbylo po rodině Blacků, tak je to pryč. Vše je dokonale uklizené. V tom pokojíku, co tam kdysi měl Sirius Klofana, jsou teď sovy. Hedvika už je tam taky,“ řekla Hermiona a smutně se na Harryho podívala.

„Já jsem kromě starého harampádí taky nic nenašel. Ale nezoufejme si, ještě zbývá prohledat celé spodní patro a kuchyň. Uděláme to hned, jak se naskytne příležitost a zůstaneme v domě sami. Nechci vzbudit podezření u nikoho z Řádu,“ doplnil to Harry.

Situace se zdála být zoufalá a Harry věděl, že pokud nic nezjistí, pošle ho Snape k čertu. Věděl, že musí být nějaká možnost, jak zjistit, co se s tím medailonem stalo. Prvním krokem k tomu bylo zjistit, co se stalo s Regulusem po tom, co získal z jeskyně Voldemortův viteál. Nezbývalo mu, než věřit. 

„Nechápu, jak to dokázal,“ přemýšlel Harry nahlas. „Jak zjistil, že si Voldemort vytvořil viteál, protože pochybuji, že ten by to někomu jen tak řekl.“

„Koho myslíš, Reguluse?“ zeptala se Hermiona.

„Ano. Vždyť i Brumbálovi trvalo celá léta, než mu to došlo,“ povzdychl si Harry.

„Harry, nezapomínej, že Blackova rodina měla k černé magii vždy blízko a navíc, Regulus byl přece Smrtijed. Pokud o viteálech věděl a byl Voldemortovi často na blízku, tak by pro něj nemuselo být až tak složité domyslet si, čím se jeho Mistr zabývá. Mimoto jsi přece říkal, že se tehdy na tom hřbitově zmínil o tom, že někteří ze Smrtijedů věděli, jaká opatření svými experimenty udělal, aby si zajistil nesmrtelnost,“ pokračovala Hermiona v Harryho úvahách.

„To ano, ale jestli o tom někteří jeho Smrtijedi věděli, tak potom mezi ně nepatřil Snape. Ten se to dozvěděl teprve nedávno, od Brumbála,“ řekl Harry.

„Třeba mu Voldemort zase tolik nedůvěřoval a nebo si myslel, že by to mohlo být nebezpečné, když byl Snape vždycky tak blízko Brumbála,“ přidal se Ron se svou myšlenkou.

„Myslím, že máš pravdu, Rone. Dost by riskoval, kdyby to Snape prozradil. Byl přece taky členem Řádu. Ale teď, po Brumbálově smrti, je Snape určitě jeho nejvěrnější, to byl asi celou tu dobu Brumbálův plán,“ dovtípil se Harry. 

„Taky si myslím, že i když se v Bradavicích o viteálech v žádné knížce nedočtete, neznamená to, že by se o nich nevědělo. Vzpomeň si, i profesor Křiklan dokázal Voldemortovi na jeho otázku odpovědět. Problém bude patrně v tom, že jen málokdo ví, jak takový viteál vytvořit. To určitě v žádné knížce nebude. Ani v té o nejčernější magii,“ uvažovala dál Hermiona.

„Pokud Voldemort mluvil o experimentování, tak by to taky mohlo znamenat, že to kouzlo sám vymyslel. Nejhorší na tom je, že to funguje, a to znamená, že se mu jen málokterý kouzelník na světe dokáže vyrovnat,“ řekl Harry. „Ale nedělejme ukvapené závěry. To ještě nemusí znamenat, že je nedokážeme všechny najít a zničit. Alespoň se o to musíme pokusit.“

„Musíme jenom doufat, že se Brumbál ve svých úvahách nemýlil,“ řekl Ron sklesle.

Harrymu bylo těžko, ale nikdy to nemínil vzdát. Zdálo se to být skoro nemožné, nevěděl, kolik na to všechno bude mít času. Mohlo by mu trvat i celá léta, než zjistí, kde jsou viteály ukryté. Nehledě na to, že si asi nikdy nebude opravdu jistý jejich skutečným počtem. Taky by se mohlo stát, že Voldemort bude rychlejší a zabije ho dřív, než stačí svou práci dokončit. Na tohle ale nechtěl myslet, to by znamenalo konec. Konec pro všechny.  Podle toho, jak se na něj Hermiona a Ron dívali, došlo mu, že přemýšlí o tom samém. Byl to nadlidský úkol a byli na to tři, vlastně čtyři, když do toho započítal i Snapea. Poprvé si uvědomil, jak důležitou roli by v tomto mohl sehrát právě Snape.

„Myslím, že už je čas k večeři,“ vyhrkl po několika dlouhých hodinách Ron.

„Kdyby ano, tvá matka by nás už určitě zavolala, Ronalde,“ sjela ho Hermiona ostře.

„Já jenom, že už mám docela hlad,“ nenechal se odbýt Ron.

„Myslím, že někdo právě přišel, poslouchejte,“ vyzval je Harry.

Slyšel kroky více než jen jednoho člověka a byl si jistý, že po schodech dolů nikdo nešel. Fleur byla tedy pořád u sebe v pokoji. Po chvíli mu to potvrdily i hlasy, které k němu dolehly z haly. Nebyly to ale veselé pozdravy, ti dotyční mluvili docela tiše, jako by ani nechtěli, aby je někdo slyšel. Nerozuměl ani slovo.

Podíval se z okna. Venku už byla tma. Opravdu bylo divné, že paní Weasleyová ještě neměla večeři hotovou. Asi měla víc starostí, než si některý z nich dokázal připustit a nebo v tom bylo něco jiného.

„Jdeme dolů. Zjistíme, jak je mamka daleko s večeří,“ vybídl je Ron a zvedl se z postele.

Když vyšli ven na chodbu, nikdo už tam nebyl. Museli tedy být už v kuchyni. Sešli dolů po schodech a Harry už chtěl otevřít dveře do kuchyně, když uslyšel pláč paní Weasleyová a něčí rozhovor.

„To bych po tobě nikdy nemohla chtít, Remusi. Bylo by to velice nebezpečné, kdyby tě chytili. Všichni už vědí, že jsi na naší straně, po tom střetu v Bradavicích. Bylo by bláhové se domnívat, že by tě zase vzali mezi sebe,“ říkala paní Weasleyová mezi vzlyky.

„Musím se o to alespoň pokusit, Molly! Udělal bych to pro každého, je to naše jediná šance jak mu pomoci,“ naléhal na ni Lupin zoufale.

„Molly má pravdu, Remusi. Nikdy bych to nedovolil, když teď vím, že by tě to taky mohlo stát život. My najdeme způsob, musíme na něco přijít,“ zaduněl kuchyní hlas pana Weasleyho.

„Nemůžeme přeci jen čekat a nic nedělat! Bill je na tom den ode dne hůř, víš to stejně dobře jako já,“ zvýšil hlas Lupin.

To už ale Ron nedokázal poslouchat za dveřmi. Když uslyšel Billovo jméno, něco se v něm hnulo, a tak prudce otevřel dveře a tázavě se zadíval na své rodiče.

„Co je Billovi? Proč jste nám nic neřekli? Šli jsme se dolů najíst a slyšeli jsme vás, teď nám to musíte říct!“ naléhal Ron.

Ronovi rodiče i Lupin úplně ztuhli. Paní Weasleyová si zakryla tvář a znovu začala usedavě plakat. Lupin sklopil oči k zemi a jediný pan Weasley se měl k činu.

„Nechtěli jsme vám nic říkat, dokud si léčitelé nebudou úplně jistí. Pořád jsme doufali, že mu dokáží pomoci, ale…“ zarazil se v půlce věty, jako by jim to ani nechtěl říct.

Lupin mezitím přešel k paní Weasleyová, aby ji posadil a přátelsky objal. Očividně se ji snažil přesvědčit, aby přestala plakat.

„Ukázalo se, že to Šedohřbetovo kousnutí nebylo úplně bez následků,“ pokračoval pan Weasley. „I když neměl vlkodlačí podobu, jeho kousnutím se Billovi dostala do rány nějaká infekce. Jedná se s největší pravděpodobností o černou magii. Jisté je, že ten jed měl ublížit úmyslně.“

„Dobře, ale co tedy Billovi je? To… umře?“ vyslovil Ron s největší námahou.

Všichni tři kamarádi, jak tam stáli, poklesli v kolenou. Netrpělivě čekali na jeho odpověď.

„Pravdou je, že ho ten jed pomalu zabíjí. Může dojít k tomu, že mu brzy začnou selhávat životně důležité orgány. Na nějakou dobu se léčitelům podařilo postupu té infekce zabránit, ale potom se Billův stav začal zase postupně zhoršovat. Teď už nemůžou nic dělat, jen mu ulevit od bolesti,“ řekl zoufale.

„Je tu jedna možnost, jak mu pomoci,“ vložil se do toho Lupin.

„To nepřipadá v úvahu, Remusi. Už jsem ti řekl, že ne!“ snažil se ho přerušit pan Weasley.

„Jaká je to možnost? Proč o ní odmítáte mluvit?“ vyhrkl Ron.

„Lékouzelníci by dokázali připravit lektvar, který by tu infekci zastavil a snad i úplně zlikvidoval, ale potřebují k tomu jednu přísadu, kterou nemají,“ řekl Lupin a podíval se na paní Weasleyovou a potom i na pana Weasleyho.

„Je to Šedohřbetova krev. A jak asi chápete, on nám ji jen těžko dá,“ dořekl.

„Lékouzelníci se domnívají, že stejně jako jeho tělo obsahuje jed, musí obsahovat i protilátky, které ho před ním chrání. Kdyby se nám podařilo získat trochu té krve s tím protijedem, dokázali bychom Billa zachránit.“

Harry vše pochopil. Lupin nabídl Ronovým rodičům, že se zkusí dostat mezi vlkodlaky, aby získal Šedohřbetovu krev. Chtěl Billovi pomoci jediným možným způsobem. Současně s tím pochopil i to, proč se Ronovi rodiče obávají o Lupinův život. Kdyby tehdy Šedohřbet z Bradavic neutekl a byl ve vězení, bylo by snadné od něj tu krev získat. Ale taky už mohl být mrtvý, kdyby ho při tom střetu v Bradavicích někdo zabil. Pak už by Billovi nepomohlo vůbec nic.

To všechno vysvětlovalo. Jejich starosti byly oprávněné. Ginny a Fleur o tom bezpochyby taky věděly. Proto byla Ginny tak smutná a Fleur skoro nevycházela ze svého pokoje. Harry toho od Lupina o Šedohřbetovi slyšel dost, aby mu došlo, že je to ta největší vlkodlačí stvůra, jaká chodí po zemi. Zjevně mu už nestačilo zabíjet jen v době, kdy se během úplňku měnil ve vlkodlaka. To se mu potvrdilo už tehdy na věži. Žíznil po krvi, a tak zabíjel pro potěšení. Jeho zvířecí pudy byly dávno silnější než ty lidské. O další důvod víc, Voldemorta zastavit. S tím by skončilo i řádění této krvelačné bestie, která byla nyní také ve Voldemortnových službách.

Po takovém zjištění je úplně přešla chuť na jídlo, a tak se vrátili nahoru. Ron už celý večer nepromluvil ani slovo a Harry ho v žádném případě nechtěl nutit do řeči. Dobře věděl, jak mu je. Dlouho nemohl usnout, a když se mu to nakonec přeci jen podařilo, několikrát ho vzbudily Ronovy noční můry. Mluvil ze spaní a Harry nevěděl, jak svému kamarádovi pomoci. Musel doufat, tak jako ostatní.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12: Tajemství medailonu

Druhý den při snídani navrhl Ron matce, že půjdou do nemocnice s nimi. Harry s Hermionou souhlasili. Harry chtěl Billa vidět, aby ho taky podpořil. Byl to tehdy právě on, kdo přijel do Bradavic s paní Weasleyovou, když se konal turnaj tří kouzelnických škol, aby Harryho povzbudil. Nyní měl Harry šanci mu to oplatit. Věděl, že Bill nic dopředu nevzdává, ale stejně jako ostatní netušil, zda existuje naděje na jeho záchranu.

Dostali se tam městskou hromadnou dopravou, už proto, že s nimi byla i Ginny. Ve dne, na ulici plné mudlů, to bylo ještě relativně bezpečné.

Bill ležel v prvním patře jako před lety pan Weasley, když na něj zaútočil Voldemortův had, v oddělení pro zranění způsobená kouzelnými tvory, v oživovací sekci léčitele Daie Llewellyna.

„Bože, jak rád vás všechny vidím,“ uvítal je ještě ve dveřích, s úsměvem na tváři.

Byl na pokoji sám. Tvář už měl skoro zhojenou, ale byl ošklivě poznamenaný. Celou jednu půlku obličeje měl zjizvenou. Vůbec mu to ale neubralo na jeho šarmu a charisma. Byl ale viditelně zesláblý a pohublý. To ho asi také nutilo trávit většinu času vleže, v posteli.

„Achoj, milášku,“ přivítala se s ním Fleur polibkem.

„Tak, jak je, brácho? Koukej se brzo uzdravit! Fleur už se nemůže dočkat, až bude svatba,“ vychrlil Ron na svého bratra a přisedl si k němu.

Bill se jen zasmál. „Až se mi to zahojí,“ ukázal na tvář, „tak můžu jít domů. Víc stejně zatím dělat nemůžou,“ podotkl a usmál se.

Bylo vidět, že ho ani nastalá situace nedokázala zlomit. Za všech okolností měl dobrou náladu a zůstával sám sebou. Harry věděl, že se někdy i zcela bezvýchodná situace může náhle obrátit. Poznal to několikrát na vlastní kůži.

Zůstali tam s ním ještě asi hodinu, než mu lékouzelnice přinesla posilující lektvar a poslala je domů s tím, že si Bill potřebuje odpočinout.

„Já a Fleur za tebou přijdeme ještě odpoledne,“ řekla paní Weasleyová a políbila svého syna na čelo.

Všichni se rozloučili a odešli. Na chodbě začala paní Weasleyová zase plakat. Fleur ji objala a rozplakala se taky.

„Hned toho nechte, obě dvě!“ okřikl je Ron. „Bill ještě neumírá a ani neumře! To nedovolím.“

Harry Rona nepoznával. Ron byl mnohem silnější, než se zdálo, a očividně se snažil situaci zachránit. Obě se uklidnily a přestaly slzet, daly Ronovi za pravdu.

Když se vrátili na ústředí, tak už se blížil čas oběda, a tak všichni zamířili rovnou do kuchyně. Paní Weasleyová, Ginny a Hermiona se daly do vaření a Harry s Ronem se posadili ke stolu. Pak najednou paní Weasleyová na Harryho promluvila.

„Chtěla jsem s tebou mluvit, Harry. Teď se to hodí. Jestli sis všiml, dali jsme celý dům do pořádku, jak to jen šlo. Jen se tě potřebuji zeptat, co máme udělat s těmi věcmi ve sklepě. Jestli je tam máme nechat, nebo je jednoduše vyhodit,“ řekla a obrátila se k němu.

„No, já to nechám na vás, ale hlavně jsem vám chtěl poděkovat, že se tu o všechno staráte a tak,“ odpověděl jí Harry.

„To nestojí za řeč, drahoušku. Tak dobře, co půjde spravit necháme, zbytek vyhodíme. A ještě něco, jsou tu jedny tajné dveře, které se nikomu z nás nepodařilo otevřít, tak…“ řekla, ale náhle byla přerušena.

„Jaké tajné dveře, co tím myslíte?“ vyhrkl Harry.

„No, ve sklepě, za tím tlustým závěsem se s největší pravděpodobností nacházejí tajné dveře, říkal Moody. Nepřišli jsme na to, jak je otevřít, tak ani nevíme, co tam je. No, to je jedno,“ povzdychla si, „doufáme jen, že tam není nic nebezpečného. Škoda, že jsme o nich nevěděli dřív. Brumbál by si s nimi určitě poradil,“ řekla a obrátila se zase k pracovnímu stolu, aby dokrájela zeleninu.

Harry ztuhl. Teprve teď si uvědomil, o jakém závěsu to paní Weasleyová mluvila. Ani ho nenapadlo se za něj podívat. Rozhodl se to při nejbližší příležitosti udělat, i když nedoufal, že by se mu ty dveře podařilo otevřít, když se to zatím nikomu z nich nepodařilo. Měl ale nutkání to alespoň zkusit. Opět mu svitla naděje, že by mohl konečně něco důležitého objevit. Potom už nedokázal myslet na nic jiného. Hned po obědě se s Ronem a Hermionou vyřítil nahoru do pokoje. Zavřeli se tam na celé odpoledne.

„Myslíš, že se nám podaří ty dveře otevřít, když to zatím nedokázal nikdo z Řádu? Třeba k tomu potřebuješ znát nějaké tajné heslo,“ vyhrkl Ron.

„No, musíme se o to alespoň pokusit, a to co nejdřív,“ odpověděl Harry.

„Ani nevíme, jestli o těch dveřích Sirius věděl, ale jestli to bude stejný problém, jako odstranit portrét paní Blackové nebo ten gobelín, tak nemáme šanci,“ řekla Hermiona zoufale.

„To neříkej ani ze srandy, protože jestli tu jsou nějaké tajné dveře, tak je za nimi pravděpodobně to, co hledáme. Alespoň doufám,“ rozčiloval se Harry.

„Harry, uklidni se! Já jsem jen realista, každopádně se o to pokusíme,“ snažila se ho Hermiona uklidnit.

Pak uslyšeli klapnout dveře. To znamenalo, že paní Weasleyová a Fleur už odešly.

„Hermiono, ty musíš zabavit Ginny a ty, Rone, počkáš dole, kdyby někdo přišel. Já už nevydržím čekat, půjdu se tam podívat,“ rozdal jim úkoly Harry a vyšel ven z pokoje.

Ani nečekal, až se k němu Hermiona a Ron přidají, a rychle seběhl dolů do kuchyně ke dveřím do sklepa. Opatrně je otevřel, hůlkou si posvítil a sešel dolů po schodech. Pak už pospíchal chodbou až na samý konec. Najednou stál před těžkým závěsem. Ve světle hůlky poznal, že má tmavě fialovou barvu. Odhrnul jej na stranu. Pod ním byla jen holá zeď. Tak o jakých dveřích to paní Weasleyová mluvila? kladl si otázku. Pak se zdi opatrně dotkl. V ten samý okamžik se před ním objevily staré dřevěné dveře, s klepadlem ve tvaru  hada. Chvíli zaváhal, ale pak klepadlo uchopil. Otočil jím na stranu. Ozvalo se klapnutí a dveře se otevřely. Netušil, že to bude tak snadné, a vůbec nechápal to, že jemu se podařilo dveře bez námahy otevřít.

Vešel dovnitř a dveře se za ním zase samy zavřely. Během okamžiku se rozsvítily louče ve stojanech připevněných na kamenných zdech. Harry si zastrčil hůlku do kapsy a rozhlédl se kolem sebe. Místnost byla malá a průchozí. Naproti němu byly ještě jedny takové dveře. V místnosti stála u stěny velká dřevěná skříň zdobená ornamenty, vedle ní vyřezávané křeslo s měkkým čalouněním a na protější straně ležena u zdi velká dřevěná truhla.

Harry přešel k truhle, aby ji otevřel. Víko bylo těžké, ale šlo bez problémů odklopit. V truhle byl složený neviditelný plášť, vedle něj leželo zrcadlo, jedna malá zlatá skříňka a pod ní větší papírová dárková krabice. Harry vzal zlatou skříňku do ruky. Tušil, co v ní bude, a doufal, že tam najde, co hledá. Netrpělivě ji otevřel a zjistil, že se nemýlil. Byla plná drahých šperků, jistě nesmírně cenných. Prohrabal se jejím obsahem, ale medailon tam nebyl. Položil skříňku zpátky do truhly, vzal do ruky papírovou krabici a odklopil víko. Byla v ní spousta pohyblivých fotografií. Začal se jimi prohrabovat. Byly tu fotky Siriusových rodičů, jak poznal podle obličeje jeho matky. Byla na fotce o mnoho mladší a vedle ní stál vysoký čaroděj s dlouhými vlasy, stejně dlouhým knírem a špičatou bradkou. Oba se tvářili velice arogantně a aristokraticky. Dále tam našel fotku nějakého mladíka. Trochu se lekl, protože si myslel, že je to Sirius, ale když se lépe podíval, byl mu jen podobný. Bezpochyby to byl jeho bratr Regulus. Chvíli si ho prohlížel. Když se mu podařilo vniknout do té jeskyně, nemohl být o moc starší, než je teď Harry. Pak tam ještě byla svatební fotka Malfoyových. Lucius se tvářil jako vždy velice povýšeně, a Harry musel uznat, že se mu Draco už teď velice podobá. Na další fotce našel nenáviděnou tvář Belatrix Lestrangeové a jejího o dost staršího manžela. Vdávala se v černé, ani se tomu nedivil. Do nevinnosti měla opravdu daleko. Siriusova fotka tam nebyla. Na samém dně krabice byla fotka Narcisy, Luciuse a jejich právě narozeného syna Draca. Zavřel krabici a vrátil ji na místo. Potom vzal do ruky zrcadlo ve zlatém rámu. Bylo velice zvláštní. Když se do něj podíval, už si nebyl jistý, jestli se jedná opravdu o zrcadlo, protože v něm nebyl vidět jeho odraz. Položil ho na skříňku a nadzvedl plášť, aby zkontroloval, co je pod ním. Byla tam jen malá saténová dárková krabička. Vzal ji do ruky a nedočkavě otevřel. Byl v ní uložený nádherný drahokamový náhrdelník, ale Harry se ho ani nedotknul. Nevěděl, proč je tento šperk uložen jinam než ty ostatní, a dobře věděl, že by mohl být očarovaný. Zaklapl krabičku, vrátil ji na dno truhly a znovu zakryl neviditelným pláštěm. Takže zase nic, zazoufal si. Zaklapl těžké víko a obrátil se ke skříni.

Se zaskřípáním ji otevřel. Byla plná knih. Při přečtení některých názvů na hřbetech knih mu přeběhl mráz po zádech a naježily se mu všechny chlupy. Jednalo se o černou magii. Byly tu knihy s tituly Velmistrovské čarodějnictví a očarovávání, Magie smrti, Okultismus, Démonologie, Nekromancie a oživování, Magie chaosu a pyromancie, Mistrovské zaklínání a Velmistrovské černokněžnictví. Tituly ostatních knih, kterých tam bylo ještě nepřeberné množství, nedokázal přečíst. Byla psané jazyky nebo spíše symboly, kterým nerozuměl. Nyní si byl jistý, že o této místnosti, ač to bylo zvláštní, Sirius nevěděl. První, co by udělal, by bylo, že by všechny tyto knihy shořely v krbu. Harry ani netoužil v žádné z těch knih zalistovat, i když probouzely jeho zvědavost. Pak si všiml okraje nějaké misky. Úplně dole, na spodní polici, pod všemi těmi knihami. Ohnul se, aby se podíval. Okamžitě tu runami zdobenou misku poznal. Byla to myslánka.

Zabouchl dveře skříně a rozhodl se podívat do té druhé místnosti. Přešel ke dveřím a otevřel je. Byla za mini jen malá místnost, na první pohled laboratoř, podobná té v Brumbálově domě, ale menší. Vše bylo velice zaprášené. Nikdo tu nebyl celá léta, pomyslel si. Zaujala ho malá dřevěná skříňka, která byla položená na jednom pracovním stole. Otevřel ji. Byly v ní na saténu uložené tři flakony. V jednom z nich vířil žlutozelený zářivý plyn. Ve druhém byla nějaká krvavě rudá průhledná tekutina, ale ten třetí vypadal, že je prázdný. Harry ho vzal do ruky a teprve potom si všiml, že je až po okraj naplněný nějakou hustou průhlednou kapalinou. Ani nevěděl, co ho to napadlo, a otevřel lahvičku s broušeným zábrusem. Stalo se něco velice podivného. Z flakonu začaly unikat kapičky husté tekutiny, ale kapaly směrem ke stropu. Harrymu se zatočila hlava, a tak lahvičku bez zaváhání zase rychle zavřel a vrátil ji na místo. I tak bylo velice riskantní ji vůbec otvírat, když netušil, co v ní je. Na pracovním stole ležely jen dvě knihy. Tu jednu nedokázal přečíst a na druhé byl nápis: Jedy nejmocnější a jejich protijedy. Otřásl se.

Opět odcházel s nepořízenou a zklamaný. Ron seděl v hale na schodech a čekal. Během doby, kdy byl Harry ve sklepě, tedy nikdo nepřišel. Šli nahoru do svého pokoje. Když otvírali dveře, Hermiona zrovna vycházela ze svého pokoje. Připojila se k nim.

„Tak co, nepodařilo se ti ty dveře otevřít, že?“ zeptal se horlivě Ron.

„Ale ano, myslím, že háček byl v tom, že ty dveře dokáže otevřít jen právoplatný majitel domu,“ vysvětloval Harry. „To asi nikoho z nich nenapadlo. Nedovedete si ani představit, jaká to byla rodina. Našel jsem tam knížky z té nejčernější magie. Ale to, co jsem hledal, tam nebylo.“

„Harry, myslím, že bychom se na ty knížky mohli alespoň podívat,“ vyhrkla Hermiona.

„Co to povídáš? Víš o čem mluvíš?“ zeptal se jí vyjeveně Ron.

„Ano, Rone. Na takové knihy jen tak někde nenarazíš. Nemyslím si, že by se daly někde koupit. Když už, tak jen nelegálně a za vysokou cenu. Určitě jsou zakázané, ale velmi cenné. Takové knihy se dědí z generace na generaci. Je dobré znát nepřítele, proti kterému stojíme. Chci je vidět, nebo ty se bojíš, že by ses snad nechal černou magií svést na špatnou cestu?“ vysvětlila jim Hermiona svůj záměr.

„Já se nebojím, jen, že kdyby u nás ty knížky někdo našel, nedovedeš si představit, jaký bychom z toho měli průšvih,“ obhajoval se Ron.

„Tak dobře, potom se na ně můžeme podívat blíž, ale teď máme snad jiný úkol, ne? Najít ten medailon nebo alespoň nějakou stopu,“ řekl Harry nervózně.

Pak uslyšeli z haly strašný hluk a v zápětí i nadávání a ječení Siriusovy matky.

„Vy skvrny na cti rodu, vy nečistí kříženci, zrádci vlastní krve, vy zplozenci špíny…“

Vyběhli ven na chodbu, aby se podívali, kdo přišel. Tonksová převrátila jednu dřevěnou vázu se sušenými květinami, když si odkládala svůj hábit. Moody se honem snažil zakrýt portrét paní Blackové a tím ji utišit. Po chvilce se mu to povedlo.

To už ze svého pokoje vyběhla i Ginny a pak všichni seběhli dolů za návštěvou.

„Jdeme do kuchyně, ať ji zase neprobudíme,“ vyzval je Moody a pak se všichni odebrali do kuchyně.

Sesedli si kolem stolu a Hermiona uvařila kávu a čaj. Na misku nasypala sušenky a postavila je před ně na stůl.

„Musíme počkat na Artura a Molly. Minerva přijde s ostatními až večer,“ oznámil Moody Tonksové, a Harrymu došlo, že se dnes bude konat mimořádná schůze Řádu.

„Děje se něco? Stalo se něco důležitého?“ zeptal se Moodyho a doufal, že mu odpoví.

„Je to zlé, chlapče. Před pár dny Smrtijedi zaútočili na Azkaban. Vypadá to, že chtěli osvobodit své přívržence. Padla tam spousta dobrých kouzelníků a bystrozorů, ale nakonec se jim podařilo pevnost ubránit. Teď, když ji nehlídají mozkomorové, kteří jsou na straně Vy-víte-koho, tak je to o mnoho těžší. Vězňové jsou čím dál drzejší, i když bez hůlek nic nezmohou. Kdyby se Vy-víte-komu podařilo je odtamtud dostat, zadělali bychom si na pěkný malér. Je tam teď zavřená celá spousta těch nejhorších vyvrhelů a vrahů. Spousta kouzelnických rodin by se ocitla ve velkém nebezpečí. Smrtijedi se začínají tvrdě mstít,“ dokončil svůj výklad.

„Mezi těmi mrtvými byl i jeden můj bývalý spolužák ze školy. Skvělý bystrozor. Nedávno se oženil a teď čekají přírůstek do rodiny. Je to strašné,“ rozeštkala se Tonksová a složila hlavu do dlaní. Její vlasy měly teď barvu havraní černi.

Harry věděl, že mezi vězni Azkabanu je i Lucius Malfoy. Vzpomněl si na Brumbálova slova: Ani bych se nedivil, kdyby ten chudák byl rád, že je v bezpečí za zdmi Azkabanu, po tom fiasku na ministerstvu a po tom, co se Voldemort dozvěděl o tom deníku… a přemýšlel, co mu asi Voldemort udělá, až se odtamtud dostane.

Zanedlouho dorazil i Lupin. Pozdravil je a přisedl si k Tonksové. Ta měla ještě pořád v očích slzy.

„Mám pro vás jednu novinku,“ otočil se k mládeži, „Minerva mě požádala, abych prozatím vykonával v Bradavicích funkci zastupujícího učitele obrany proti černé magii,“ oznámil jim.

„Než do té funkce sežene někoho jiného. Po těch posledních událostech o to místo není zrovna moc velký zájem,“ doplnil.

„To je fajn! Ale zatím nám ani nikdo neřekl, jak vlastně letos bude výuka probíhat. Přece to nemůžeme zvládnout sami, to je skoro nemožné,“ využila situace Hermiona, aby se zeptala.

„No, děti z kouzelnických rodin budou učit rodiče. Jedná se vlastně o jistou formu samostudia, pod dohledem rodičů. A mudlovští studenti můžou v určitých, předem domluvených, časových intervalech docházet do školy na konzultace. Nebude to snadné, ale byla to jediná možnost, jak výuku zachovat. Je to jen dočasné řešení, jinak by školu zavřeli nadobro. Studenti, kteří s touto formou výuky nebudou souhlasit, musí bohužel počkat, než bude ve škole řádné studium zase obnoveno,“ odpověděl jí pohotově Lupin.

„My všichni, jak jsme tady, i ostatní členové Řádu, vám můžeme se studiem taky pomáhat, každý podle svých možností. Učitele přeměňování a obrany proti černé magii budete mít k dispozici a Molly s Arturem můžou také ledasčím přispět. Nemějte strach, to zvládneme,“ snažil se je uchlácholit.

„Vždyť vy na nic nemáte čas! Sotva se tu zdržíte a to byste nás chtěli ještě učit? Navíc já, Hermiona a Harry jsme tu jen na krátko. Bydlíme teď přece v Doupěti,“ ohradil se Ron.

„To sice ano, ale nic vám nebrání v tom, abyste sem kdykoliv přišli. My už si nějaký ten čas taky najdeme,“ pokračoval Lupin a snažil se přitom vypadat přesvědčivě.

Pak přišla paní Weasleyová s Fleur a za chvíli po nich i pan Weasley. Paní Weasleyová jim všem nachystala večeři a pak je poslala nahoru. Harry ani nedoufal, že by je nechala poslouchat. Když vycházeli po schodech, přišli i ostatní. Zahlédl profesorku McGonagallovou, Kingsleyho Pastorka a ještě nějaké dva další kouzelníky a jednu čarodějku. Mundungus Fletcher mezi nimi nebyl. Za chvíli všichni zmizeli za dveřmi do kuchyně.

Po dvou hodinách je slyšeli všechny odcházet. Harry chtěl ještě s Lupinem mluvit. Chtěl se ho zeptat, jestli Snape může pořád kdykoliv přijít na Grimmauldovo náměstí, když byl členem Řádu. Protože už ale bylo pozdě, všichni šli spát. Řekl si, že to nechá na jindy.

O několik dní později se jim naskytla jedinečná příležitost prohledat zbytek domu, když paní Weasleyová, Ginny a Fleur odešly po snídani za Billem. Pan Weasley už byl dávno v práci a nikdo jiný v domě nezůstal.

Bez váhání se všichni vydali do přijímacího salonku. Zavřeli za sebou dveře a Hermiona je začarovala proti vyrušení. I kdyby někdo přišel, netušil by, že tam jsou. Začali pečlivě prohledávat všechny skříňky, skříně a zásuvky, které v pokoji byli. Hermiona klečela u prosklené skříňky, když se zajíkla.

„To snad ne!“ zakryla si ústa rukama. „Jak to, že jsme si toho nikdo z nás nevšimli! Jak nám to mohlo uniknout! Nikdo z nás si na to nevzpomněl…“ vydala ze sebe rozčíleně.

„Co se stalo? Co jsi tam našla?“ zeptal se Harry. S Ronem se k ní seběhli.

„Právě, že nic. Kontrolovala jsem tu polici, když jsem si uvědomila, že tu něco chybí. Nejsou tu ty stříbrné poháry, zlatem zdobená dýmka a…“ zarazila se.

„Co tam ještě chybí?“ zeptal se jí netrpělivě Harry, chytil ji lehce za ramena a trochu s ní zatřásl, aby z ní dostal odpověď.

„Není tu ten medailon, který nikdo z nás nedokázal otevřít. Ten těžký zlatý medailon se symbolem hada,“ dostala ze sebe nakonec.

Harry ji pustil, poklesla mu brada a zůstal na ni civět jako zkoprnělý. Teprve teď si uvědomil, co mu právě Hermiona řekla. Dobře si teď vzpomínal na den, kdy se Siriusem vyklízeli tento pokoj. Sirius tehdy vyhazoval vše, co na sobě mělo erb rodiny Blacků, a ještě nějakou další veteš. Pamatoval si na ten prsten, na tu starou tabatěrku a na ten medailon… Ten ale Sirius nevyhodil, vložil ho zpět do broušené misky a nechal ho tam. Kde teď ale je?

„To snad… To snad není možné! My ho měli v ruce a nevěděli jsme o tom!“ žasl nad nastalou situací Harry. „Vím, že Sirius ten medailon určitě nevyhodil. Musel tu zůstat,“ uvažoval nahlas.

„Ano, já jsem to tady potom s Ginny vytírala prachovkou. Věci, které tu zůstaly, jsme naskládaly zpět na poličku. Teď tu ale není!“ povzdechla si Hermiona.

„Napadá mě, že když tu chybí i ostatní věci, tak to nemohl být nikdo jiný než,“ řekl Ron a potom dořekli všichni tři současně, „Mundungus Fletcher!“

„Ano! Pamatujete si, jak jsem ho tehdy načapal v Prasinkách? Měl pytel plný ukradených věcí ze Siriusova domu,“ zavzpomínal Harry. „Já toho chlapa jednou zabiju! Vlastníma rukama mu zakroutím krkem!“ rozčiloval se.

„Harry, nerozčiluj se, to nám teď nepomůže! Mám ještě jeden nápad,“ řekla Hermiona a vedla je do kuchyně a potom vedle dveří do sklepa otevřela přístěnek, ve kterém měl kutloch Krátura. Chvíli se tam přehrabovala, než zase nervózně promluvila.

„Ne, tak tady nic není. Krátura to nebyl. Je tu toho spousta, ale ten medailon tu není,“ řekla rozhořčeně.

„Co když ho odtud odnesl? Chodil přece za Malfoyovými a nikdo z nás to netušil,“ napadlo Rona.

„To se dá zjistit. Stejně s ním potřebuji mluvit, až budeme v Bradavicích,“ řekl Harry a pak se dal ještě do prohledávání kuchyně, i když teď už tušil, že nic nenajde. Všiml si, že v příborníku chybí skoro celá sada stříbrných příborů a nepochyboval o tom, že je taky odnesl Fletcher.

„Jestli ho ukradl Dung, tak ten medailon může být prakticky kdekoliv. Ta představa mě děsí. Všimli jste si? Včera nebyl na schůzi Řádu.“

„Myslím, že jestli ho ukradl on, tak proto, aby ho prodal. Jediné místo, kde by se mu podařilo ho zpeněžit, je Obrtlá ulice. Chodí tam dost často, když jsme byli za Fredem a Georgem, tak jsme ho tam taky viděli, pamatuješ, Harry?“ zauvažoval Ron.

„To máš sice pravdu, ale nikdo z nás netuší, jak dlouho tu ten medailon už chybí,“ přemýšlel nahlas Harry.

„Mohli bychom se zeptat paní Weasleyové, samozřejmě nenápadně, aby nic nevytušila,“ napadlo Hermionu.

„Jo, to je asi naše jediná šance,“ přitakal Harry.

Potom se všichni tři vrátili nahoru do pokoje. Bylo už zbytečné kdekoliv hledat.

„Harry, uvažuj, ten medailon měl určitě nesmírnou cenu. Jestli ho Dung prodal pod cenou, tak žádný obchodník určitě ne. Pochybuji, že ten zabedněnec věděl, co drží v ruce. Je taky možné, že ještě bude v nějaké výloze, nemyslíš? Kolik kouzelnických rodin má na to, aby si pořídili něco tak cenného?“ pokračovala Hermiona ve svých úvahách.

„To jistě, ale stejně tak už se s ním může někdo pyšnit ve své soukromé sbírce. Byla to přeci jenom památka po Salazaru Zmijozelovi, ne?“ odpověděl jí Harry otázkou.

„Tak by se nám alespoň mohlo podařit zjistit, kdo ten medailon koupil. Na něco takového se přece jen tak nezapomíná. Jak často se některému obchodníkovi podaří získat a následně prodat něco tak drahocenného?“ přidal se do jejich debaty Ron.

Uslyšeli někoho přijít. Rozběhli se na chodbu, protože doufali, že se vrátila paní Weasleyová, Ginny a Fleur. Ale byl to Lupin. Seběhli dolů a šli s ním do kuchyně.

„Můžu se vás na něco zeptat, pane profesore?“ nečekal na nic Harry a ještě, než se stačili posadit, zahrnul už Lupina otázkami.

„Víte, když se před pár dny konala ta schůze Řádu, neviděl jsem tu Dunga. On už sem nechodí?“

„Popravdě, Harry, Dung už sem zavítá jen zřídka. Po tom, co se zjistilo, že tu kradl, tak ho Brumbál seřval, a on se tady skoro měsíc vůbec neukázal. Teď už sem chodí jen s důležitými zprávami, pokud nepotká někoho z nás mimo tento dům. Je pořád členem Řádu, ale není na něj spolehnutí. Dělá pro nás jen informátora. Do žádných akcí s námi nechodí, ani se na nich nepodílí,“ podal mu Lupin vyčerpávající odpověď.

„Víš, Harry, je mi velice líto, že tu Dung kradl. Patří to tu teď přece tobě. A musel jsi to být právě ty, kdo na to přišel,“ pokračoval dál Lupin.

„Mně na majetku nezáleží a nikdy nezáleželo. Jen jsem nechtěl, aby někdo takto pošpinil Siriusovu památku. O nic jiného mi nešlo,“ řekl Harry.

„Rozumím ti. Sirius byl jako můj bratr, taky mi chybí,“ dodal Lupin nostalgicky.

„Ještě na jednu věc bych se vás chtěl zeptat, pane profesore,“ vyhrkl Harry.

„Prosím tě, Harry, říkej mi Remusi a vy dva také,“ podíval se na Hermionu a Rona. „Už jsem vám to chtěl navrhnout dávno. Teď už jste přece taky dospělí.“

„Dobře, Remusi. Víš chtěl jsem se zeptat, jestli sem pořád může přijít Snape, když byl členem Řádu,“ zeptal se nedočkavě.

„To jistě může, ale myslíš, že by to udělal? Myslíš, že by tolik riskoval? Jedině, že by to udělal na příkaz Vy-víte-koho, ale o tom pochybuji. Nemůže se už dozvědět nic. A on to dobře ví. Udělali jsme potřebná opatření. Už jsem se o tom bavil i s Minervou, a uvažujeme o tom, že tento dům očarujeme kouzlem, který zabrání vstupu všem zrádcům. Snape nás sice nemůže nijak ohrozit, ale pro jistotu,“ odpověděl mu Lupin.

Harry sebou prudce cukl. Zrcátko v kapse ho pálilo. On věděl, co to znamená. Dal si pozor, aby si toho nikdo nevšiml, a jen si opatrně poposedl.

Když se potom paní Weasleyová s Ginny a Fleur vrátily z nemocnice, vyzval Hermionu a Rona, aby s ním šli nahoru. Hned, jak za nimi zaklaply dveře, vytáhl zrcátko z kapsy, aby si přečetl Snapeův vzkaz. Stálo tam: Zítra! Dal ho přečíst také Hermioně a Ronovi.

„No, to nám moc času nedává. Dneska se teda budeme muset rozloučit,“ řekl Ron.

„Myslíte si, že by Snape dokázal překonat to kouzlo proti zrádcům, když jeho zrada není skutečná?“ změnila Hermiona téma.

„Já nevím. A není to jedno? Stejně, co by tu dělal?“ pokrčil Ron rameny.

„Stejně s ním musíme mluvit. To, co jsme zjistili, je velice důležité. Musíme se rozhodnout, co podnikneme dál,“ řekl Harry a zamyslel se.

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13: Černá duše Severuse Snapea

Severus uháněl temnou nocí ke vchodu do Pevnosti stínů. Věděl, že Pán zla nerad čeká. Často měl ve zvyku volat své služebníky uprostřed noci. Severus byl na to už zvyklý. Pán zla skoro nikdy nespal. Jeho démonické tělo mu umožňovalo přežít i bez základních lidských potřeb.

Prošel vchodem a zamířil rovnou k těžkým dveřím na konci chodby. Nikoho nepotkal. Byl tedy jediný, koho si Pán zla k sobě povolal. Zaklepal a vstoupil.

„Už na tebe čekám, Severusi,“ pronesl chladně.

„Jsem tady, můj Mistře,“ řekl Severus a poklekl. Sklonil hlavu k zemi. „K vašim službám.“

„Vidím, že už jsi zase v pořádku. To mě těší. Ale k věci. Co tvůj úkol, Severusi? Jde všechno podle plánu?“ zeptal se Voldemort.

Severus k němu zvedl hlavu a podíval se mu do rudých očí.

„Ano, Mistře, už brzy se dočkáte. Brzy tu bude klečet u vašich nohou,“ odpověděl pokorně.

Voldemort se rozchechtal a jeho smích pálil a mrazil zároveň. „Dobrá práce, můj nejvěrnější,“ vyslovil mu uznání.

„Doneslo se mi od mých zvědů na ministerstvu, že slavná Škola čar a kouzel v Bradavicích zůstane zavřená,“ ušklíbl se.

„Až ovládnu celé ministerstvo, škola bude znovu otevřena, pod mým vedením. A ty se tam vrátíš. Budeš si moci zvolit, jakou funkci tam budeš zastávat,“ řekl a pokynul mu, aby se postavil.

„Děkuji, Mistře, bude mi ctí,“ odpověděl Severus a znovu se uklonil.

„Já nezapomínám, Severusi,“ řekl chladně a potom udělal grimasu, která se jen velmi vzdáleně podobala úsměvu. „Můžeš jít.“

„Ano, Mistře,“ řekl a vycouval ze dveří ven.

Odcházel a tichem se nesly jen jeho kroky. Severus, stejně jako mnoho jiných před ním i po něm, považoval Bradavice za svůj domov. Nikdy by nedokázal zapomenout na roky tam strávené…

Začínalo svítat. Přemístil se a zamířil do Brumbálova domu. Teď to byl i jeho domov. Nikdo ho tu nerušil, měl spoustu času jen sám pro sebe, a tak se v klidu mohl věnovat svým zálibám. Lektvarům a četbě.

Šel rovnou do své pracovny. Odložil si hábit, nalil si vína a posadil se do křesla. Přestože léto ještě neskončilo, bylo poměrně chladno. Vytáhl svou hůlku a zapálil v krbu oheň. Vychutnával si to teplo sálající z krbu. Byl unavený, ale spát se mu nechtělo. Jen tam tak seděl a přemýšlel…

Tehdy si to poprvé uvědomil, i když si to předtím odmítal připustit. Miluje ji. On ji miluje, upřímně a hluboce, tak jako nikoho jiného na celém světě. Myslel si ale, že holka jako ona by nikdy nebyla s někým jako je on. Nechal si to pro sebe. Nikdy by se nevystavil takovému ponížení, kdyby ho odmítla! Nikdy by si nepomyslel, že je schopen takových citů… Stačilo mu, že ji vídal. Nikdy mu neunikla její přítomnost, i když to na sobě nedával znát…

Díval se do ohně a pozoroval plameny, jak tančí kolem sebe. Ještě víc ho fascinovaly plápolající uhlíky vyhořelého dřeva. Vzal do ruky knihu, kterou měl položenou na malém stolku, a rozevřel ji. Po chvíli ji ale zase zaklapl a odložil. Teď se nedokázal na nic soustředit. Byl nervózní. Věděl, že ho čeká těžký úkol. Zítra se vrátí Potter s Grangerovou a Weasleym. I když ho nijak nerušili, měl rád samotu. Čekala ho ještě spousta práce, než se Potter začne zlepšovat a než Grangerová bude schopná na lektvarech pracovat úplně sama.

Ušklíbl se, když si vzpomněl na její roztřesené ruce. Bylo k smíchu, že on měl spolupracovat zrovna s nimi! Nemají vůbec ponětí, jaký je skutečný svět! Svět ovládaný psychopatickým maniakem s velice neskromnými cíly. Ovšem, byl to právě Potter, komu bylo souzeno porazit Pána zla. A Severus měl být ten, kdo mu k tomu dopomůže. Jak směšné! Společně se chystali definitivně zničit lorda Voldemorta…

Vstal z křesla a začal přecházet po pokoji sem a tam. Potom si dolil vína, znovu se posadil a zavřel oči. Nakonec ho přece přemohl spánek a usnul…

Severus se trhnutím probudil. Ten den byl jeho noční můrou. Tehdy učinil rozhodnutí, které mu navždy změnilo život. Udělal ve svém dosavadním životě jen několik zásadních chyb, ale tahle byla největší z nich.

Musel si po pravdě přiznat, že při jejich prvním setkání na něj udělal lord Voldemort velký dojem, ale Severus chtěl být vždy svým vlastním pánem. Ve službách Pána zla se z něj stal jeho služebník. Časem se naučil s tím žít, ale nikdy se s tím nedokázal smířit. Přesto dosáhl toho, co chtěl. Toužil po vědění a jeho Mistr byl skvělý učitel. V oblasti černé magie se mu dostalo toho nejlepšího vzdělání. Začal se hořce smát, ale v tom smíchu nebylo vůbec nic líbivého. Bylo to spíš k pláči, celý jeho život, celý svět, který ho obklopoval…

Prudce se zvedl z křesla a mrštil skleničkou o zem. Ta se s řinčením roztříštila na tisíc kousků. Sebral se a vyšel z pokoje ven. Seběhl dolů po schodech a zamířil do laboratoře. Práce byla vždy účinným prostředkem, jak na všechno zapomenout…

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14: Zpět v Bradavicích

„Zítra ráno se vracíme do Doupěte,“ oznámil Ron matce druhý den při snídani.

Paní Weasleyová na to nic neřekla, jen se k nim otočila a smutně se na ně podívala.

„Víš, že za pár dní se musíme dostavit do Bradavic na první konzultaci. Tak jsme si chtěli těch několik posledních dnů prázdnin prostě odpočinout. Tady to nejde, je to tu moc…“ nedořekl Ron.

Ron měl pravdu. Harry se opravdu těch posledních pár dnů necítil moc dobře. Všechno to na něj dolehlo. Ten pocit odpovědnosti ho rdousil, jako něčí neviditelná ruka. Chtěl už odsud taky pryč. To, co potřeboval vědět, zjistil. Už neměl důvod se sem vracet.

Po snídani si šli zabalit. Harryho čekalo další setkání se Snapem. Musel mu říct, co zjistili, a popravdě nevěděl, jak na to zareaguje. Kdo z nich teď určí, co podniknou dál.

„Harry, myslím, že bychom si některé ty knihy měli odnést s sebou,“ promluvila Hermiona tiše. „A možná i nějaké ty další věci. Říkal jsi přece, že je tam ještě jeden neviditelný plášť a myslánka,“ uvažovala.

„No, sice nevím, k čemu nám budou knížky černé magie a myslánka, když s ní stejně neumíme zacházet, ale budiž. Až paní Weasleyová, Ginny a Fleur odejdou do nemocnice, půjdeme do sklepa a tam si vybereš,“ řekl Harry rezignovaně. Neměl chuť se černou magií vůbec zabývat a domníval se, že to Hermiona dělá stejně jen ze zvědavosti.

Za chvíli na to se jim naskytla jedinečná příležitost, když uslyšely klapnout vchodové dveře. Seběhli dolů po schodech a pak zamířili rovnou do sklepa.

Hermiona odhrnula závěs a dotkla se zdi. Nestalo se nic. Tak jsem měl tedy pravdu, pomyslel si Harry a potom to po ní celé zopakoval. Tentokrát se objevily dveře a pak všichni vešli dovnitř. Harry otevřel velkou skříň a Hermiona se začala dychtivě rozhlížet.

„Tohle by se nám mohlo hodit. A tohle taky,“ řekla jen a pak z polic vytáhla několik zaprášených knih.

„Hermiono, já pořád myslím, že to není dobrý nápad,“ zašeptal najednou Ron, jako by se bál, že by je mohl někdo slyšet.

„Rone, nebuď posera! Chci jen vědět proti komu stojíme, nic víc!“ bránila Hermiona své rozhodnutí.

„To ses mohla rovnou zeptat Snapea, ten je v tom mistr, ne?“ nenechal se odbýt Ron.

„Před Snapem ani slovo, rozumíte! Myslím, že by nás zrovna nepochválil, kdyby se to dozvěděl,“ ukončil jejich dohadování Harry. Pak vzal z truhly neviditelný plášť, ze skříně myslánku a klidili se odtamtud.

„Tak, to bychom měli,“ pronesla Hermiona spokojeně, když všechny ty knížky pečlivě uložila do svého kufru.

Druhý den se z Grimmauldova náměstí přemístili rovnou k Brumbálovu domu. Harrymu se udělalo mírně nevolno, když uviděl Snapea hned, jak vešli do domu. Rázným krokem přišel až k nim.

„Pojďme rovnou do knihovny,“ vyzval je a pak bez dalšího otálení otevřel dveře po jeho pravici. Nechali svoje věci ležet na chodbě a zamířili za ním. Nechal je vejít, pak za nimi zavřel, obešel je a posadil se před ně do jediného křesla v místnosti. Všichni tři tam před ním stáli jako u výslechu.

„Nuže?“ pronesl a s mírně pozvednutým obočím se na ně tázavě podíval.

„No, je to trochu složitější,“ začal Harry a jak tam tak před ním stál, cítil se nesvůj.

„Ten medailon byl opravdu v Siriusově domě. Ale teď už tam není. Domníváme se, že ho ukradl Mundungus Fletcher a nejspíš někde načerno prodal,“ řekl Harry jedním dechem, aby to měl za sebou.

„Tak vy se domníváte, Pottere?“ vyhrkl Snape rozladěně a mírně se při tom předklonil.

„Máme vážný důvod si myslet, že to tak bylo,“ spustila náhle Hermiona. „Bylo by asi nejlepší, začít pátrat v Obrtlé ulici,“ dodala potom.

Snape chvíli nic neříkal, jen se zamyslel a potom řekl: „Až se vrátíte do Bradavic, zjistěte co se dá od toho domácího skřítka.“ Potom vstal a odešel.

„Tak, to bychom měli,“ ulevil si Harry. „Mohlo to dopadnout i hůř.“

Těch několik následujících dní jim uteklo jako voda. Den jejich odjezdu do Bradavic se blížil. Snape se celou tu dobu v domě neukázal. Harry byl z toho nervózní. Nedokázal se soustředit, tak to bylo poznat i na jeho výsledcích, když se s Hermionou a Ronem rozhodli dál trénovat.

Ráno v den jejich odjezdu se Snape náhle objevil v kuchyni, když zrovna snídali. Hermiona bez váhání nachystala další talíř a Snape si, k Harryho velkému údivu, opravdu nabídnul.

„Myslím, že bude nejlepší, když vás na nádraží doprovodím. Do teď neměl nikdo tušení, kde vás hledat, ale nyní by někdo mohl zcela oprávněně předpokládat, že dnes budete vlakem odjíždět do Bradavic. Doufám, že mi vyjdete vstříc, když vás teď požádám, abyste mi na dnešek půjčil neviditelný plášť po vašem otci,“ řekl Snape stroze.

„Nemyslím si, pane, že je nutné, abyste…“ chtěl protestovat Harry, ale Snape ho ani nenechal domluvit.

„Ještě že o tom, co je a co není nutné, nerozhodujete vy, Pottere. A už se o tom nehodlám dál bavit!“ zkonstatoval Snape.

„Ano, pane,“ odpověděl neochotně Harry.

Po snídani všichni tři vyběhli nahoru pro své věci a potom se sešli dole v hale. Harry podal Snapeovi neviditelný plášť.

„Můžete si ho nechat, pane, mám ještě jeden. Našel jsem ho v Siriusově domě,“ řekl Harry.

„Vy mě stále udivujete, Pottere,“ okomentoval to Snape a plášť si od něj vzal.

Do Londýna se přemístili a Snape přes sebe hned na nádraží přehodil plášť. Jen co zmizel pod pláštěm, objevilo se před nádražím několik bystrozorů. Harry, Ron, Hermiona a Snape prošli až na nástupiště 9 a ¾  a všimli si, že i tam hlídkují bystrozorové. Snape byl pořád krok za Harrym, občas k němu promluvil, aby neztráceli kontakt. V jeho hlase nebyl ani záchvěv nervozity, kterou by od něj Harry očekával. Přeci jenom to bylo velice nebezpečné. Kdyby byl prozrazen, neměl by jedinou šanci. Výhodou bylo, že kolem zdaleka nebylo tolik lidí a studentů jako v minulých letech. Bylo snadné získat přehled.

Podle toho, jak to mohl Harry posoudit, se na nádraží sešlo jen několik studentů posledních ročníků. Zahlédl mezi nimi i Nevilla, Deana a Seamuse. Většina z nich byla v doprovodu rodičů.

Chystali se nastoupit do vlaku, když Harry na svém předloktí ucítil tlak Snapeovy ruky.

„Buďte stále ve střehu! Nenechte se zmást přítomností bystrozorů,“ řekl tiše, aby to mohl slyšet jen Harry. Pak tlak jeho ruky povolil, když Harryho pustil. 

Nastoupili, našli si volné kupé a pak ještě vyhlédli z okna, než se vlak rozjel. Harry tušil, že tam Snape stále někde stojí, i když ho nemohl vidět. Stále nechápal, proč kvůli němu Snape tolik riskuje.

I ve vlaku na chodbách stále hlídkovali bystrozorové. Harry mezi nimi nezahlédl jedinou známou tvář.

„Není to divné, že tu není nikdo z Řádu?“ zeptal se Ron jen tak ze zvědavosti.

„Myslím, Rone, že Řád má na starosti důležitější věci, než je dohled nad odjíždějícími studenty. A mimoto, nemůžeme přeci vědět, jestli některý z přítomných bystrozorů není členem Řádu,“ snažila se mu to vysvětlit Hermiona.

Cesta se jim neuvěřitelně vlekla, když už byli zvyklí se z místa na místo přemisťovat. Harry si ji i přesto velice užíval, protože tušil, že je to možná jeho poslední cesta bradavickým rychlíkem. Vytáhl z kapsy dopis, který pár dní před odjezdem dostali od profesorky McGonagallové, a znovu si ho přečetl.

Zkoušky z přemisťování ho čekaly už zítra. Pak tedy bude možné se zdlouhavé cestě rychlíkem vyhnout. Bude to tak bezpečnější a hlavně rychlejší, když teď budou nuceni navštěvovat Bradavice častěji v krátkých časových intervalech.

I když to pro letošní rok nebylo povinné, všichni se před příjezdem do Bradavic převlékli do čarodějnických hábitů. Na nádraží v Prasinkách si Harry všiml přítomnosti dalších bystrozorů a tentokrát mezi nimi uviděl i Tonksovou. Krátce se s ní pozdravili, než nasedli do kočárů, které je měly dopravit k hradu.

Když se blížili k bráně bradavických pozemků, zaplavil ho neuvěřitelně svíravý pocit. Až moc dobře si uvědomoval, že se mnohé změní i tady ve škole a že už nikdy nic nebude jako dřív. Ani by být nemohlo, pomyslel si. Bradavice bez Brumbála si prostě nedokázal představit. Hermiona jako by vycítila jeho úzkost, chytila ho za ruku a jemně ji sevřela. Když se jí podíval do očí, poznal, že zrovna myslela na to samé. Ron zbledl. Ani jeden z nich v tuto chvíli nedokázal nic říct.

Hned při vstupu do Velké síně si Harry všiml první z velkých změn, které předpokládal. Ze síně zmizely všechny čtyři kolejní stoly a na místo nich se tu objevil veliký stůl ve tvaru velkého písmene T, v jehož čele seděl neúplný učitelský sbor. Harry zahlédl profesora Křiklana, Kratiknota, profesorku Prýtovou, Hoochovou a v čele profesorku a ředitelku McGonagallovou. Naopak postrádal Hagrida a profesora Lupina. Každý student si u stolu zabral svoje místo, bez ohledu na kolejní příslušnost. Když se Harry rozhlédl, ani ho nepřekvapilo, že nikde neviděl Malfoye, Grabbeho a Goyla. Chyběla ještě spousta studentů na OVCE, kterým rodiče patrně nedovolili dál školu navštěvovat. Když se všichni studenti uklidnili a zaujali svá místa, profesorka McGonagallová povstala k proslovu.

„Vítám vás,“ začala svou řeč obvyklou frází a ruce doširoka rozevřela, jako to dělal Brumbál.

„V těchto temných dnech jsme se tu sešli na zahájení letošního, poněkud zvláštního, školního roku ve velmi nízkém počtu. Ze strategických důvodů jste to dnes právě vy, studenti sedmých a závěrečných ročníků a adeptů na OVCE, kteří budete mít možnost vzít naši, ale především vaši budoucnost do vlastních rukou. Jako dospělí čarodějové si nemusíme nic nalhávat. Doba je temná a nyní více než kdy jindy je potřebná naše jednota. Neboť v jednotě je síla, která se nyní stala hlavní zbraní proti všudypřítomnému a  rozpínajícímu se zlu. Nyní nezáleží na tom, do jaké koleje každý z nás patří, ale na jaké straně stojí, protože právě teď máte tu možnost najít v sobě to nejlepší a využít to ve prospěch všech…“ dokončila svůj vyčerpávající proslov a za všeobecného potlesku se znovu posadila.

Když se po jídle rozcházeli do svých ložnic, Harry se snažil zahlédnout světlo z okna Hagridovy hájenky, která by mu dala tušit, že je Hagrid v pořádku. Byla tam však tma. Slíbil si, že zítra s Hermionou a Ronem Hagrida navštíví při cestě do Prasinek.

Druhý den našli ve společenské místnosti místo rozvrhů rozpisy učiva, které je potřeba zvládnout za první čtvrtletí a k němu doporučenou literaturu. Každý z nich rovněž obdržel deníček doporučených rozpisů konzultací v jednotlivých předmětech tohoto čtvrtletí. Potom do místnosti vstoupila profesorka McGonagallová. Počkala chvíli, až se ve společenské místnosti sejdou všichni studenti, a pak k nim promluvila.

„Vím, že to pro řadu z vás nebude snadné, jelikož tolik postrádaná praktická výuka je stěžejní. Proto apeluji na každého z vás, aby konzultace nepodceňoval. Z důvodu ukončení vašeho studia na OVCE, na vás budou kladeny stejné nároky jako na studenty v uplynulých letech. Je na vás, jak častou frekvenci konzultací si zvolíte. Povinné jsou pouze dvě, během čtvrtletního studijního období. Tak připadá zhruba jedna na měsíc. Budu se stejně jako ostatní profesoři snažit vycházet vám vstříc ve všech vašich požadavcích a potřebách. Proto se nebojte přijít,“ řekla a pak si zavolala každého z nich jednotlivě, aby s ním určila datum první konzultace v předmětu přeměňování.

„Pottere,“ zastavila Harryho  u vchodu do Velké síně, když se spolu s Hermionou a Ronem vydali dolů na snídani, „potřebuji s vámi mluvit. Po snídani za mnou přijďte do ředitelny, prosím.“

„Co ti může chtít?“ zeptal se Ron, když viděl, že McGonagallová je už z dohledu, a nemůže je slyšet.

„Já nevím, ale vsadil bych se, že se to týká Brumbála a toho, co jsme spolu podnikali na konci minulého školního roku. Už tehdy se to ze mě snažila vytáhnout,“ odpověděl Harry a v duchu doufal, že se tentokrát mýlí.

Po snídani poslal Harry Rona a Hermionu k Hagridovi, ať tam na něj počkají. Potom šel rovnou za profesorkou McGonagallovou. U chrliče se zarazil, když si uvědomil, že nezná heslo. Pak uslyšel kroky. Otočil se. Přicházela k němu profesorka McGonagallová.

„Pojďte, Pottere,“ vyzvala ho.

„Křišťálový pohár,“ vyslovila heslo a pak už oba stoupali po schodech nahoru rovnou do ředitelny.

Když vstoupili, Harry si všiml, že se to tam od jeho poslední návštěvy moc nezměnilo. Potěšilo ho, že profesorka McGonagallová zachovala Brumbálovu pracovnu ve stejném duchu. Jen heslo si zvolila jiné, než by volil Brumbál, pousmál se.

Profesorka se posadila za svůj pracovní stůl a Harrymu rovněž nabídla židli, než k němu znovu promluvila.

„Myslím, že tušíte, proč jste tady,“ obrátila se k němu s naléhavostí jí vlastní.

Harry se v tu chvíli zadíval za její záda, kde na zdi visel portrét profesora Brumbála. Spal a tiše oddechoval ve zlatém rámu.

„Pottere, vnímáte mě?“ otázala se, než si stačila všimnout, co zapříčinilo Harryho nepozornost. „O to tu jde, Pottere. Opravdu mi nechcete ve vlastním zájmu o vaše bezpečí prozradit, co měl profesor Brumbál v plánu?“ zeptala se na rovinu.

„Ve vší úctě, paní profesorko, to vám nemůžu říct,“ odpověděl zdvořile.

„Dobrá tedy, jak myslíte. Ale je mou povinností vás upozornit na jistá rizika. Z velice dobrých důvodů si myslíme, že váš život je ve vážném nebezpečí,“ promluvila po chvíli.

A kdy nebyl, pomyslel si Harry.

„Z jistých zdrojů je důvodné se domnívat, že by to mohl být právě Severus Snape, kdo by pro vás mohl být hrozbou,“ řekla a zamračila se. Harry si všiml, že nepoužila oslovení profesor.

„Dávejte si pozor, Pottere,“ řekla tentokrát starostlivě. „Ať už se slečnou Grangerovou a panem Weasley podnikáte cokoliv, nic nečiňte bez rozmyslu. A v případě, že byste změnil názor, kdykoliv můžete přijít požádat o pomoc.“

Harry přikývl. Znovu se zadíval profesorce za záda, aby se jí nemusel podívat do očí a pak si všiml, že tu přeci jenom něco chybí. Byl to zlatý meč Godrika Nebelvíra, který chyběl v prosklené skříni za pracovním stolem. Brumbál by přece nikdy…

„Můžete jít, Pottere,“ přerušila profesorka McGonagallová tok Harryho myšlenek.

Očividně ji překvapilo Harryho náhlé zaváhání a divný výraz v jeho očích, než na ni vyklopil svou otázku.

„Můžu se na něco zeptat, paní profesorko?“ vyhrkl.

„Ptejte se, Pottere,“ odpověděla a tázavě se na něj podívala.

„Víte, já… Všiml jsem si… Není tu ten meč po Godriku Nebelvírovi, co vždycky ležel tam za vašimi zády, na té polici,“ řekl a ukázal prstem na místo, kde se meč dřív nacházel.

„Ano, vím, Pottere. Je to velice choulostivé, že to musím říct zrovna vám, ale několik dní po pohřbu profesora Brumbála ten meč prostě zmizel. Nedovedu si to nijak vysvětlit, změnila jsem heslo, ale přesto se sem někdo dostal a ten meč odsud odnesl. Je mi to líto, vážně…“ 

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15: Kentaur a hvězdy

Harry nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel od profesorky McGonagallové. Byl si téměř jistý, kdo ten meč odnesl a proč. To přece není možné, jak se mu to mohlo podařit? pomyslel si. Takovou dlouhou dobu byl ten meč v bezpečí, když ho jako oko v hlavě střežil samotný Brumbál a teď, když už byl mrtvý, Voldemortovi nebránilo nic v cestě, aby si vzal, po čem tolik toužil. Proč by to ale dělal? zeptal se sám sebe Harry. Už dlouhou dobu měl za to, že Voldemort má už nyní vytvořeny všechny viteály. Proto ten meč ani nemůže potřebovat, pomyslel si.

Nemohl se soustředit, a tak se ani nedivil, že cestou k Hagridovi málem vrazil do jednoho hlídkujícího bystrozora. Uháněl z hradu rovnou do Hagridovy hájenky, aby mohl vše povědět Ronovi a Hermioně. Když už byl skoro na místě, všiml si, že někdo pomalu kráčí podél zapovězeného lesa. Byl dokonale skrytý ve stínu stromů, a o jeho přítomnosti vypovídalo jen vlnící se větvoví nízkých křovin, za kterými se pohyboval. Harry vytáhl svou hůlku, zpozorněl, ale rozhodl se zjistit, kdo to tam je.

Když se přiblížil na krok k neznámému, který zjevně zastavil své kroky, ztuhl. Před ním se vynořila postava kentaura. Harrymu malou chvíli trvalo, než si uvědomil, kdo to je. Byl to Firenze a přece nevypadal jako on. Tento kentaur byl mnohem starší. Jeho kdysi bujná plavá hříva mu úplně zbělela. Stanul Harrymu tváří v tvář, ale když na něj Harry promluvil, zprvu neodpovídal a namísto toho jenom upřeně hleděl do jiného, neviditelného světa.

„Firenze, jsi to ty? Slyšíš mě?“ promluvil na něj již poněkolikáté Harry. „Poznáváš mě? Já jsem …“ zkoušel to znovu.

„Věděl jsem, že se znovu setkáme, Harry,“ odpověděl. Náhle to vypadalo, jako by procitl. „Řekly mi to hvězdy, že se naše kroky znovu zkříží,“ promlouval k němu Firenze.

„Firenze, co se ti stalo? Vypadáš… Jak to říct? Jsi…“ snažil se Harry dozvědět něco víc.

„Nedávno jsem byl zasažen děsivými vizemi naší zkázy, Harry. Čas se začíná schylovat a misky vah za naklání na nesprávnou stranu. Tak jest psáno ve hvězdách, Harry,“ promluvil Firenze.

Harrymu se zdálo, že mluví úplně z cesty, ale on pokračoval.

„Dávná proroctví se začínají naplňovat a lidé přestali věřit, Harry, stali se slabými a lépe ovládnutelnými…“

Harryho zamrazilo, protože si uvědomil, že tuhle větu už slyšel. Nemohl si ale vybavit od koho a kdy.

„Bylo to jako sen. Nebesa se rozestoupila a viděl jsem, jak sen před mýma očima ožívá. Tento svět, jak jej známe, se den za dnem bortí a rozpadá. Slyšel jsem děsivé výkřiky a nářek. Viděl jen hrůzu a všeobjímající zmar,“ řekl a potom pohlédl Harrymu do očí. „Nyní ke mně přicházíš ty, Harry, a já ti musím dát tohle. Doufal jsem, že to nebudeš nikdy potřebovat, nyní je to tvé,“ řekl a podal Harrymu mu něco do ruky.

„Co je to, Firenze? Proč mi to dáváš?“ zeptal se Harry zmateně.

„To je klíč k tajemství, Harry. Tajemství, které bylo tak dávno skryto před zraky všech lidí. Tajemství jiných světů pod povrchem věcí a za zrcadly. Najdi pravdu, Harry, a koloběh smrti a temnoty tak skončí,“ řekl a pak, aniž by dal Harrymu šanci se na cokoliv zeptat, zmizel v lese stejně rychle, jako se předtím objevil.

O čem to Firenze mluvil? přemýšlel Harry a prohlížel si přitom malý pergamenový svitek na své dlani. Pak ji strčil do kapsy a zamířil k Hagridovi. To už bylo i na něj moc. Nejdřív ten meč, a teď Firenze se svou předtuchou. Mělo to snad všechno něco společného s Voldemortem?

Zaklepal na dveře Hagridovy hájenky a vstoupil. Hermiona a Ron tam už seděli nad hrnkem teplého čaje.

„Harry, tak už jsi tady!“ uvítal ho Hagrid.

„Ahoj, Hagride,“ pozdravil ho Harry a také se posadil za stůl. Hagrid před něj postavil šálek s čajem.

„Proč jsi včera nebyl u večeře, Hagride?“ zeptal se ho Harry. „Bylo nám to divné. Jsi přece pořád členem učitelského sboru, ne?“

„No víš, Harry, po Brumbálově smrti mě tady už nic nedrží. Nebejt Drápa, asi bych už byl vodsud pryč. Ale vlastně ani nemám kam jít. Tak sem tu zvostal,“ odpověděl smutně.

„Profesorka McGonagallová mě požádala, abych dál učil, tak teda jo, děcka, už kvůli vám, i když vy na můj předmět nechodíte. A taky kvůli Brumbálově památce. Pořád se tu vo všecko starám a včera jsem měl nějakou práci, tak sem večeři ňák nestih, však víte, jak to tu chodí,“ vysvětloval.

„Hagride, jak jsem šel sem, potkal jsem Firenze. Nevíš, co s ním je?“ zeptal se Harry a dychtivě čekal na Hagridovu odpověď, protože on byl teď jediný, kdo mu ji mohl dát.

„No, popravdě nevím. Chová se teď dost divně. Hodně se změnil. Dokonce odešel ze školy a vrátil se do lesa,“ odpověděl Hagrid.

„Zpátky mezi kentaury?“ zeptala se Hermiona.

„To určitě ne, ti by ho nikdy mezi sebe zpátky nevzali. Chtěl jsem mu pomoct, ale vodmítl mě,“ řekl Hagrid sklesle.

Dopili čaj a měli se k odchodu.

„Musíme jít, Hagride. Díky za čaj, zase se uvidíme,“ řekl Harry za všechny a pak poloobra opustili a zamířili do Prasinek.

„Musím vám něco říct,“ vyhrkl Harry, sotva byla Hagridova hájenka z dohledu. A pak jim vylíčil to s tím mečem i to, jak potkal Firenze a ukázal jim, co mu Firenze dal.

„To je divné, vypadá to jako mapa,“ řekla Hermiona, když rozbalila svitek. Všichni tři se shlukli, aby si svitek lépe prohlédli.

„To nevím, Firenze říkal něco o tom, že tohle je klíč k tajemství. Ale k jakému, to nemám tušení,“ řekl Harry a znovu si prohlížel záhadný svitek ve své ruce.

„Jo, až na to, že je ta mapa psaná znaky, kterým ani jeden z nás nerozumí,“ utrousil Ron nespokojeně.

„Vypadá to jako runy, ale nejsou. Spíš bych řekla, že se jedná o něco mnohem staršího,“ řekla zamyšleně Hermiona.

Harry svitek vzal, smotal a schoval do kapsy. Potom diskutovali nad zmizením Nebelvírova meče. Harry očividně nebyl sám, komu to vrtalo hlavou.

„Není na světe mnoho kouzelníků, kteří by dokázali ten meč odnést,“ přemýšlel Harry nahlas.

„Proč by si Voldemort dělal další viteál? Ledaže by chtěl doplnit počet a namísto toho deníku si vytvořil viteál nový,“ napadlo Hermionu.

„Taky mě to napadlo, ale nemáme důkaz, že ten meč má teď Voldemort,“ řekl Harry vztekle.

„A kdo jiný? On je jediný, který se dokáže dostat i do tak zabezpečené místnosti, jakou je Brumbálova pracovna. Co se mu nepodařilo za Brumbálova života, to dokonal po jeho smrti,“ zauvažoval Ron.

Za chvíli došli až do Prasinek. Vůbec je nepřekvapilo, že cestou potkali čtyři bystrozory. Harry s Ronem složili dodatečnou zkoušku z přemisťování a pak se v doprovodu ještě několika dalších studentů a bystrozorů vrátili zpátky na hrad.

„Musím si ještě něco zařídit,“ řekl Harry. „Potřebuji mluvit s Kráturou a něco si ujasnit.“

Hermiona s Ronem zamířili do nebelvírské společenské místnosti a Harry rovnou do sklepní kuchyně. Oběma bylo jasné, co potřebuje Harry vědět.

Když vešel, okamžitě se k němu nahrnula celá spousta domácích skřítků.

„Pán má nějaké přání? Budete si něco přát, pane?“ zahrnuli ho otázkami.

„Kráturo!“ zakřičel Harry tak nahlas, že se skřítci u jeho nohou lekli a na půl metru od něj odstoupili.

Místo Krátury se ale u Harryho objevil jiný domácí skřítek, kterého Harry tak dobře znal.

„Dobby vás zdraví, pane. Nemůže pro vás Dobby něco udělat, pane?“ řekl zdvořile a zeširoka se na Harryho usmál.

„Ahoj, Dobby, jak se máš? Nevíš kde je Krátura?“ zeptal se ho Harry, když viděl, že Krátura na jeho volání nereaguje.

„Dobby to ví, pane. Krátura poslední dobou odmírá pracovat, pane. Dobby ho už mockrát nachytal, jak se schovává v přístěnku na košťata,“ odpověděl skřítek horlivě.

„Přiveď ho, Dobby, hned prosím,“ naléhal Harry.

„Dobby rád udělá, co po něm Harry Potter bude chtít, pane. Nemusí Dobbyho prosit,“ řekl a pak někam zmizel.

Za chvíli se znovu objevil a za sebou vláčel starého nevrlého domácího skřítka, který si něco brumlal pro sebe.

„Dobby udělal, co po něm Harry Potter chtěl, pane. A teď vás nechá o samotě, Dobby musí ještě pracovat. Kdyby Harry Potter cokoliv potřeboval, stačí Dobbyho zavolat a ten hned přijde, pane,“ řekl Dobby, usmál se na Harryho a pak se odporoučel.

„Volal jsem tě, Kráturo, ty jsi mě neslyšel?“ vyhrkl Harry na domácího skřítka, který si stále nepřestal něco drmolit.

„Krátura svého pána neslyšel,“ odpověděl. „Kdyby to tak viděla Kráturova paní, komu teď Krátura musí sloužit,“ postěžoval si skřítek nahlas.

Harry už byl dávno na jeho prupovídky zvyklý, a tak je prostě ignoroval.

„Řekni mi, Kráturo, co víš o tom zlatém medailonu v salónu domu rodiny Blacků. Chci, abys mi řekl všechno!“ poručil skřítkovi.

„Krátura neví, co přesně by chtěl pán vědět, ale ten medailon do domu přinesl Kráturův dřívější pán Regulus. Proč by o tom ale měl Krátura mluvit, když je jeho dřívější pán už dávno mrtvý,“ brumlal skřítek nevrle.

„Kdy ten medailon přinesl do toho domu? A proč tam teď není? Co všechno o tom víš? Tak mluv!“ naléhal Harry a byl už velmi nervózní.

„Krátura je pyšný, že posloužil svému bývalému pánovi, když mu pomohl získat ten medailon. Krátura by pro svého bývalého pána udělal cokoliv,“ pokračoval skřítek.
„Jak to myslíš, pomohl získat? Ty jsi byl s ním?“ ptal se Harry s pootevřenou pusou.

„Ano, to Krátura udělal, co po něm pán chtěl, dokonce vypil i ten strašlivý lektvar, na to Krátura nerad vzpomíná,“ chrlil ze sebe skřítek.

Najednou Harrymu do sebe všechno začalo zapadat. Pořád netušil, jak se o tom viteálu Regulus dozvěděl, ale bylo mu jasné, že jeden člověk z té jeskyně ten medailon odnést nemohl. Zároveň však ta loďka nemohla nést dva čaroděje. Regulus byl chytřejší, než by si Harry myslel. Využil k tomu Kráturu, jak důmyslné. Všechno to najednou dávalo smysl.

„Ale co potom, co se s tím medailonem dělo dál?“ zeptal se nedočkavě a ještě nedočkavěji čekal na skřítkovu odpověď.

„To Krátura neví, pane. Jen, že ten medailon potom dlouhou dobu ležel mezi ostatními věcmi v té skříňce. Krátura to ví, protože to tam uklízel, pane,“ vyhrkl skřítek.

Že to tam Krátura uklízel, o tom Harry vážně pochyboval, ale s tím medailonem měl pravdu, tím si byl jistý.

„Kdy ten medailon zmizel a kdo ho vzal? Byl jsi to ty?“ naléhal Harry.

„Krátura by nikdy nevzal nic v pánově domě. Krátura se pouze snažil zachránit, co ten nevděčník Sirius Black chtěl vyhodit. Ten medailon ukradl přítelíček těch zrádců vlastní krve, byl to ten darebák, pane. Mundungus Fletcher. Krátura ho viděl,“ odpověděl.

„Ale kdy, jak je to dlouho?“ snažil se z něj Harry dostat to nejdůležitější.

„Bylo to těsně před tím, než pán poslal Kráturu sloužit do Bradavic, pane. Kdyby to pán neudělal, Krátura by se rád dál staral o věci své paní a svého bývalého pána,“ řekl skřítek a Harry v jeho hlase uslyšel náznak pohrdání a jízlivosti.

„Můžeš jít, Kráturo, teď už tě nebudu potřebovat,“ poslal Harry skřítka pryč a ještě slyšel, jak Krátura nadával, když odcházel.

Teď měl Harry konečně jistotu. Věděl, že je to rok a něco, kdy Dung medailon odnesl ze Siriusova domu. Byla to příliš dlouhá doba, přesto doufal, že se jim podaří dopátrat se toho, kde teď medailon je.

Byla tu ještě jedna věc, kterou mínil udělat, než se vrátí do společenské místnosti, kde už na něj jistě netrpělivě čekali Ron a Hermiona. Jeho úmysly mu ale stěžovali všudypřítomní bystrozorové, kteří pořád hlídkovali po chodbách. Měl v úmyslu navštívit komnatu nejvyšší potřeby, aby si odtamtud mohl odnést učebnici lektvarů, kterou tam tehdy ve spěchu schoval. Nevěděl proč, ale i když už věděl, kdo je Princ dvojí krve, chtěl tu knihu zpátky. Možná teď o to víc než předtím.

Využil chvilky, kdy na chodbě v posledním patře nikdo nebyl, a soustředil se na to, co chce. Potřebuji si vzít zpět, co jsem tu jednou schoval. Ani to nemusel zopakovat a objevily se před ním dveře do komnaty. Rychle je otevřel a vklouzl dovnitř. Zprvu se bál, že svůj úkryt tak snadno znovu nenajde, ale jakmile byl uvnitř, brzy se rozvzpomněl. Utíkal na určené místo, vytáhl ze starého sekretáře svoji učebnici a pospíchal zpět. Opatrně otevřel dveře a hbitě vyklouzl na chodbu. Jakmile se za ním dveře zavřely, splynuly se zdí, a nebyla po nich ani památka. Zastrčil si učebnici pod hábit a spěchal do společenské místnosti. Cestou potkal ještě několik hlídkujících bystrozorů. Věděl, že je to kvůli bezpečnosti studentů, ale připadal si nesvobodně jako ve vězení.

„Tak co?“ vyhrkli na něj Hermiona i Ron současně, sotva prolezl otvorem v portrétu.

Harry se rozhlédl, a když viděl, že kromě nich tří ve společenské místnosti nikdo není, tak spustil.

„Měli jsme pravdu, byl to Dung. Je to něco málo přes rok, co ho odtamtud odnesl,“ vyklopil jim Harry.

Hermiona a Ron si zklamaně povzdechli.

„Tak to nás čeká spousta práce, než vypátráme, kde teď je,“ řekl Ron sklesle.

„A ještě něco,“ řekl a vytáhl z pod hábitu učebnici lektvarů.

„K čemu ti bude?“ zeptala se Hermiona a ušklíbla se.

„Chceš ji snad vrátit jejímu pravému majiteli?“

„To rozhodně ne, ale třeba se nám ještě bude hodit, co ty víš,“ řekl škodolibě Harry.

Pak už všichni tři pospíchali celí hladoví na večeři do Velké síně. Když si Harry sedl, zahleděl se na začarovaný strop, který byl posetý hvězdami noční oblohy. Hvězdy se zdály být zářivější a nebe jasnější, než ho Harry vidět někdy předtím. Vzpomněl si při tom na Firenzeho slova, a znovu mu zamrazilo v zádech.

Tentokrát měli příležitost prohodit pár slov s Nevillem, který si k nim za chvíli přisedl.

„Neville, ty jsi dnes nedělal zkoušky z přemisťování? Nikde jsme tě tam neviděli,“ zeptal se Ron zvědavě.

„No, víte, já… Nějak mi to nejde, prostě jsem to nezvládl. Budu ty zkoušky muset udělat v nějakém náhradním termínu, jestli to vůbec někdy dokážu,“ pronesl zklamaně.

„Ty to určitě zvládneš, to chce čas,“ snažila se ho povzbudit Hermiona. „Uvidíš!“

To už se k nim dokolébala taky Lenka se zářivým úsměvem na tváři a přisedla si k nim.

„Řekněte, neděje se nic? Však víte, já se k vám vždycky ráda přidám. Budeme zase jako stará parta,“ řekla a podívala se tak, že to vypadalo, jako by je z něčeho podezírala.

„Až se něco bude dít, ty budeš první, kdo se o tom dozví,“ mrkl na ni Harry šibalsky.

„Ahoj, mládeži,“ ozvalo se jim náhle za zády. Harry se otočil a s potěšením pohlédl do tváře Lupinovi.

„Dobrý večer, profesore Lupine,“ řekl Harry. Před ostatními studenty se rozhodl, že ho bude oslovovat tak jako předtím.

Lupin se pak přidal ke stolu učitelského sboru. Tentokrát tam seděl i Hagrid. Harrymu neunikl podivný výraz v očích několika studentů, zejména ze zmijozelské koleje, když Lupin zasedl na svou židli. Pansy vypadala přímo vyjeveně a začala si něco horlivě šuškat se svojí kamarádkou.

Druhý den museli všichni tři oběhnout všechny své učitele, aby si u nich domluvili datum první konzultace, na kterou se měli dle rozpisu dostavit.

„To je ale strašný systém,“ postěžovala si Hermiona. Patrně to byla právě ona, která tímto způsobem výuky trpěla nejvíc. Pořád se s tím nedokázala srovnat.

„Bude s ní k nevydržení, to si piš, kámo!“ zašeptal Ron Harrymu do ucha, když za Hermionou zapadly dveře kabinetu profesora Kratiknota.

Úmyslně si zvolili termíny konzultací na stejný den, ze zcela zištných důvodů. Hermiona měla několik předmětů navíc, tak s tím vším měla úměrně tomu taky víc práce. Tahle honička za termíny jim zabrala skoro celé dopoledne.

Po obědě se sbalili, a protože už ve škole neměli další vyřizování, rozhodli se, že se ještě odpoledne přemístí do Brumbálova domu. Ještě zaběhli za Hagridem, protože jejich další návštěva Bradavic byla předběžně naplánovaná až víc než za měsíc. Do Prasinek je spolu s některými dalšími studenty doprovodil bystrozor.

Místo, odkud jim bylo povoleno se přemisťovat, byl poštovní úřad, který měl k těmto účelům vyhrazenou speciální místnost. Jeden po druhém se přemístili.

Když byli všichni tři zpět před Brumbálovým domem, byla už tma. Ve Snapeově pracovně se svítilo.

„Myslím, že bychom za ním měli hned zajít,“ rozhodl Harry. Hermiona a Ron trochu nejistě přikývli.

Harry šel rovnou ke dveřím jeho pracovny, zaklepal a vešel. Hermiona a Ron ho následovali. Vůbec ho nepřekvapilo, že našel Snapea sedět v křesle u krbu s knihou v ruce. Otočil se k nim, zaklapl knihu a postavil se jim čelem.

„Dobrý večer, pane,“ řekl Harry. Snape jenom přikývl.

„Nuže, zjistil jste něco od toho domácího skřítka?“ zeptal se Snape.

„Je to tak, jak jsme celou dobu předpokládali, pane,“ odpověděl Harry.

„Je to víc než rok, co ten medailon Mundungus Fletcher odnesl ze Siriusova domu. Krátura mi to potvrdil. Myslíte, že ten medailon může být v některém z těch pochybných obchodů na Obrtlé ulici, pane? Neměli bychom začít pátrat právě tam?“

Harry čekal na Snapeovu odpověď a bedlivě ho při tom sledoval. Zdál se být zamyšlený. Hermiona a Ron tam jen stáli a raději nic neříkali.

„O to se postarám já,“ řekl po chvíli Snape.

„Ale, pane, to… Je nebezpečné, abyste...“ vyhrkla Hermiona a Harry s Ronem na ni civěli s pootevřenou pusou.

„Ano, slečno Grangerová, a vy snad máte jiný návrh?“ řekl jízlivě Snape. Jeho rty se zvlnily ve spokojeném úšklebku, když si všiml jejích rozpaků.

„Já jen… Já jen, že vás můžou chytit, nebo…“ vysoukala ze sebe. Bylo vidět, že se celá třese.

Snape se znovu ušklíbl a pak dodal: „Nemám v úmyslu nechat se chytit, tím si můžete být jistá! A teď jděte,“ vyzval je, znovu se usadil do křesla a na klíně si rozložil svou knihu.

„Ten arogantní hajzl!“ vyštěkl Ron, když byli zhruba v půlce schodiště.

„Tiše, Rone, může tě slyšet!“ upozornila ho Hermiona.

Od začátku bylo jasné, že to bude Snape, pomyslel si Harry, když šli po schodech nahoru do svých ložnic. Věděl, že s nikým z nich by se v Obrtlé nikdo nebavil a možná ještě hůř, mohli by dopadnout velice špatně, když by se začali divně vyptávat. Jeho přece každý znal, a byl si téměř jistý, že v téhle situaci by jim nepomohl ani mnoholičný lektvar. Na jeho přípravu neměli dost času. Harry z toho nebyl moc nadšený. Moc se mu nelíbilo, že za něj Snape dělá něco, co by měl udělat sám. Vzpomněl si na Siriuse, a v tu chvíli pochopil, jak se celou tu dobu cítil. Doufal, že ho Snape brzy taky neobviní, že zatím co on nasazuje krk, Harry se schovává.

Když si odložili své věci, sešli se u Harryho v pokoji.

„Nerad to říkám, ale Snape má pravdu. Pamatuješ si na naši poslední návštěvu Obrtlé,  Hermiono?“ zeptal se Harry. Hermiona zjihla a Ron taky.

„Tak vidíte, nikdo z nás by nedokázal na Obrtlé nic vypátrat. Budeme to muset nechat na něm. Je to přece on, kdo riskuje svůj krk,“ poznamenal posměšně, ale co skutečně v tu chvíli cítil, byl spíše vztek.

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16: V domě nepřítele

Několik dalších dlouhých dnů byl Snape pryč, a tak toho využili a dali se do studia. Harry brzy pochopil, že Hermiona měla pravdu. Domácí samostudium byla opravdu fuška. Byl jen rád, že jsou na to tři. Hlavně díky Hermioně dosahovali při svém studiu alespoň částečných úspěchů. Kouzla, která jim činila skutečné problémy, nechali na později.

„Je tu přece Snape, ne?“ poznamenal Ron, když opět neúspěšně zkoušeli složitější formy přeměňování pro pokročilé.

„Je to profík. Mohl by nám s tím pomoct,“ řekl, ale Harrymu okamžitě došlo, že to nemyslí vážně. Potom se začali všichni tři smát a pustili se do něčeho jednoduššího.

Harry jednou načapal Hermionu, jak listuje knihami, které si přivezli ze Siriusova domu.

„Ty toho pořád nemáš dost?“ zeptal se škodolibě.

„Harry, vyděsil jsi mě!“ řekla vylekaně.

„Kdo sis myslela, že to je? Snape?“ poškádlil ji Harry.

„No, to by byl malér, nemyslíš?“ ušklíbla se.

„Třeba by ti s tím mohl pomoct, nebo ti dávat i soukromé hodiny černé magie,“ nepřestával si Harry Hermionu dobírat.

„Harry!“ vyštěkla na něj a pak po něm knihou hodila.

Harry taktak stihl zavřít dveře, aby ho kniha netrefila do obličeje. To jí vůbec není podobné, pomyslel si. Hermiona a házet knihou?

Ve skutečnosti ho však pořád tížilo něco jiného. Snape se dlouho neukázal, ale Harrymu se po jejich společných hodinách vůbec nestýskalo. Pořád v kapse nosil ten svitek pergamenu, který mu dal Firenze. A jako by toho nebylo málo, každý druhý den museli po Pašíkovi odpovídat na dopisy od paní Weasleyová, která o ně měla starost. Občas jim poslala i nejnovější vydání Denního věštce, takže se mohli dozvědět, jaká je v kouzelnickém světě situace. Popravdě nebyla nijak růžová.

Plánovali alespoň krátkou návštěvu Doupěte, aby to tam zkontrolovali. Hedviku a Křivonožku měli tentokrát s sebou, tak se o ně alespoň mohli postarat.

Po dalších několika dnech se Snape najednou objevil v domě. Harry na nic nečekal a zamířil rovnou za ním do jeho pracovny.

„Zjistil jste něco, pane?“ zeptal se nedočkavě Harry. Nenechal Snapea ani odložit si svůj plášť.

„Vím, kde ten medailon teď je. Budu potřebovat vaši spolupráci, Pottere. O tom si ale promluvíme později,“ řekl Snape stroze a vykázal ho pryč. Zjevně byl dost unavený a potřeboval si odpočinout. Potom se složil do křesla.

Harry seběhl dolů do kuchyně. Ron tam byl taky a Hermiona zrovna chystala jídlo.

„Tak co? Viděli jsme tě, jak za ním jdeš, když se vrátil. Zjistil něco?“ zeptal se Ron nedočkavě.

„Říká, že ví, kde ten medailon teď je. Chce si se mnou o tom později promluvit,“ povzdechl si Harry.

„A to je všechno? Víc ti neřekl?“ vyjel Ron ostře, jak by to od něj Harry nikdy nečekal.

„Ne,“ odvětil Harry a posadil se na židli vedle něj. „Jen říkal, že bude potřebovat mou spolupráci nebo něco takového.“

„Vezme tě s sebou?“ otočila se k nim Hermiona, aby se zeptala.

„To doufám, nemíním tu jen sedět a nechat ho, aby dělal všechnu práci za mě,“ zašklebil se Harry.

Druhý den ho Snape sám vyhledal. Harry byl samým očekáváním tak nervózní, že to na něm jistě muselo být vidět. Šel zrovna pro nějaké knížky do Brumbálovy knihovny, když ho Snape zastavil na chodbě.

„Dnes večer půjdete se mnou, Pottere. Hned jak se setmí,“ oznámil Harrymu.

„Smím vědět kam, pane?“ zeptal se Harry zvědavě.

„To se brzy dozvíte. Teď mám nějakou práci,“ řekl, otočil se a bez jediného vysvětlení tam Harryho nechal stát.

Večer po setmění Harry čekal na Snapea dole v hale. Snape sešel dolů po schodech a v ruce držel neviditelný plášť.

„Půjdeme ke mně do pracovny,“ vyzval Harryho. Ten ho beze slova následoval.

„Jak se mi po zdlouhavém pátrání podařilo zjistit, ten medailon se opravdu nacházel v jednom obchodě na Obrtlé ulici. Zdá se, že se Fletcherovi nepodařilo ho hned prodat, ale nakonec ho od něj odkoupil jeden překupník, který na Obrtlé už řadu let prodává pochybné zboží. Samozřejmě pod cenou. Ten medailon se potom dostal až k rodině Malfoyových, což jistě chápete, že pro nás může znamenat jistou hrozbu.“

Při těchto Snapeových slovech Harrymu zatrnulo. Div mu to nevyrazilo dech.

„Vypadá to, že se dostal do rukou Narcise Malfoyové, aniž by měla tušení, o co jde. Bezpochyby ale ví, o jakou cennost se jedná a jaká je její cena. Proto si myslím, že není moudré dál vyčkávat. Dnes večer, jak už jistě tušíte, navštívíme rodinné sídlo Malfoyových. Já zabavím Narcisu a vy se pod neviditelným pláštěm pokusíte získat ten medailon. Budete možná muset prohledat značnou část domu. Začít byste asi měl ložnicí paní Malfoyové, neboť se jedná o šperk, a proto se s největší pravděpodobností bude nacházet tam. Nejsem si tím však zcela jistý. Rezidence Malfoyových má mnoho tajných dveří a komnat, a pokud se ten medailon nachází v některé z nich, bude to vyžadovat více času, než se k němu dostaneme. Ale takový problém budeme řešit, až pokud to bude nutné. Nějaké otázky?“

„Ne, pane. Snad jen, kolik mám na to času a jak velký je přesně ten dům?“ zeptal se nakonec Harry. Ten úkol pro něj znamenal výzvu, a on se hodlal této výzvy zhostit a nezklamat.

„Času budete mít, kolik budete potřebovat. O tom, jak je ten dům veliký, se brzy přesvědčíte sám. Dám vám radu, Pottere. Je dost dobře možné, že se doma bude nacházet taky Draco Malfoy. Pokud ano, pokusím se vás ho nějakým způsobem zbavit. Ten dům má půdorys ve tvaru písmene U. Pokud je mi známo, je obydleno pouze pravé křídlo domu. Musíte začít hledat tam,“ poznamenal Snape.

„Jdeme,“ řekl, vyšel z pracovny a mířil s Harrym za bránu Brumbálova domu.

„Chyťte se mě,“ vyzval Harryho a nastavil mu paži.

Harry pochopil, že se musí se Snapem přemístit asistovaně, protože tam, kam mají namířeno, nikdy v životě nebyl, a nezná tak ani jeho adresu. Pak už jen ucítil ten nepříjemný pocit jako vždy, než se znovu objevili na okraji nějakého parku.

Po žádném domě ale nebylo ani památky. Potom Harryho napadlo, že sídlo Malfoyových je jistě chráněno mnoha ochrannými kouzly, takže nebylo možné se tam přemístit rovnou. Noc byla jejich spojenec. Byla temná a nikde v blízkosti nesvítila žádná světla. Snape jistým krokem vyrazil dopředu a Harry ho tiše následoval. Po chvíli svižné chůze se před nimi mezi stromy začala objevovat světla nějakého domu. Cesta parkem je zavedla až ke kované bráně mezi vysokými zdmi, které se stáčely po obou stranách kolem domu.

„Oblečte si plášť. Teď už je to na vás, Pottere. Až budete hotov, dejte mi znamení. Pochopil jste vše?“ řekl Snape potichu.

„Ano, pane,“ hlesl Harry tiše a pak už zmizel pod neviditelným pláštěm.

Pak prošli branou a dlážděnou cestou kráčeli rozlehlou udržovanou zahradou ke hlavnímu vchodu honosného sídla. Vystoupali po schůdcích a Snape zazvonil na velký bronzový zvon u dveří. Přišla otevřít domácí skřítka.

„Přejete si, pane?“ zeptala se zdvořile.

„Chci mluvit s paní domu. Ohlaste moji návštěvu, Severus Snape,“ řekl chladně. Skřítka ho uvedla dál do vstupní haly, Harry proklouzl za ním, a potom odběhla.

Harry měl možnost se kolem sebe rozhlédnout. Něco takového očekával. Podlaha byla z mramoru a prostředkem se táhly honosné běhouny ve zmijozelských barvách. Schodiště proti vchodu rozdělující se napravo i nalevo bylo mahagonové, s vyřezávanou rukojetí ve tvaru hada, jistě ruční práce. Stěny zdobily drahé tapisérie a obrazy předků ve zlatých rámech, nábytek byl z ručně vyřezávaného dřeva zdobený zlatem a potažený kůží a z vysokého stropu vysely křišťálové lustry. Přesto na něj prostředí domu působilo chladně a odtažitě.

Po chvíli se vrátila skřítka a vzala od Snapea plášť, který si odložil.

„Paní vás očekává v přijímacím salonu, pane,“ řekla a uklonila se. Snape bez rozmýšlení zamířil napravo, bylo zřejmé, že tu není poprvé.

Harry šel s ním. Potřeboval se tu zorientovat. Skřítka kráčela vpředu a vedla je širokou chodbou do místnosti až na samém jejím konci. Otevřela dveře a pustila je dovnitř. Žena sedící v křesle u okna vstala. Po Narcise Malfoyové, tak jak ji Harry znal, zbyl jen stín ženy, kterou bývala. Přistoupila ke Snapeovi, s lehkým téměř nuceným úsměvem na tváři, a úzké pramínky kdysi nádherných vlasů jí neupraveně splývaly podél tváře. Nehezky se na ní podepsala situace, ve které se její rodina zrovna nacházela. Byla velmi bledá, s tmavými kruhy pod nenalíčenýma očima, s propadlými tvářemi a její vlasy dostaly nepřirozeně šedý nádech.

„Vítám tě, Severusi, co tě sem přivádí?“ řekla a podala mu ruku.

„To ani nemůžu navštívit ženu svého nejlepšího přítele, aniž bych k tomu měl důvod?“ odpověděl jí otázkou a potom vzal její ruku, aby si ji přitáhl ke rtům a políbil.

„Jistě že můžeš. Jsi v tomto domě vždy vítán,“ řekla a gestem ho vyzvala, aby se posadil. Když to Snape udělal, posadila se proti němu.

Potom se rozletěly dveře, někdo vstoupil a málem do Harryho vrazil, jak tam tak stál u dveří, schovaný pod neviditelným pláštěm. Byl to Draco Malfoy. Nyní v něm Harry poprvé uviděl podobenství jeho otce. Vlasy, nyní dlouhé až na ramena, měl pečlivě sčesané dozadu a drsný nepřístupný výraz v jeho obličeji mu dodával vzezření Luciuse v jeho mladší podobě.

„Matko,“ věnoval ženě malou úklonu, „Severusi,“ oslovil svého bývalého profesora a nynějšího spojence a potřásl si s ním rukou. Potom se posadil vedle něj.

Takže si tykají? podivil se Harry. Jsou přece oba Smrtijedi a navíc, Snape už není jeho učitel a je to nejlepší přítel jeho otce, tak čemu se divíš? řekl si v duchu a přitom se ušklíbl. Nyní měl ale jedinečnou příležitost k tomu, aby se vydal na průzkum domu. Tak využil chvilky, kdy do místnosti vešla domácí skřítka s podnosem, a proklouzl pootevřenými dveřmi na chodbu.

Vydal se po schodišti proti dveřím do horních pater Malfoyova domu. Nahoře na chodbě se mu zježily vlasy, když se podíval před sebe a zjistil, že se před ním nachází nespočet dveří, které musí prozkoumat. Věděl, že musí najít ložnici paní domu jako nejpravděpodobnější místo, kde by mohl medailon nalézt. Pomalu kráčel po chodbě, otevíral dveře a nahlížel dovnitř. První dveře patřily k malému přístěnku, druhé vedly do rozsáhlé knihovny. Pak tu byly dvoje, které ani kouzlem nedokázal otevřít, a tak mu nezbývalo, než doufat, že se medailon nenachází právě tam. Další dveře vedly do pracovny Luciuse Malfoye, jak se dovtípil. Na protější straně byly dvoje dveře do pokojů pro hosty a jedny do Dracova pokoje. Poznal to podle Dracova portrétu na protější stěně pokoje, postele s černými nebesy a povlečením ve zmijozelských barvách. Pak konečně našel ty správné, které hledal.

Velký a nejhonosnější pokoj v celém patře. Kde jinde by se nacházela velká manželská postel s nebesy a toaletní stolek, než právě v ložnici manželů. Rychle proklouzl dovnitř a tiše za sebou zavřel dveře. Lehká noční košilka, která byla položená přes saténové povlečení zastlané postele, mu dala jistotu, že je v pokoji, který hledal. Ale kde začít? Rozhlédl se kolem sebe. V místnosti byla jen jedna velká dvoukřídlá skříň, prádelník, toaletní stolek a pak malá skříňka s mnoha zásuvkami. Jeho pohled na chvíli utkvěl na portrétech v životní velikosti, které visely na jedné stěně vedle sebe. Lucius a Narcisa, každý zvlášť, jako by ani nebyli manželé. Zvláštností na nich bylo, že jejich oči byly jako živé a kamkoliv se Harry pohnul, jako by ho pozorovaly. Bylo mu to nepříjemné. Ale jsou to jen obrazy, pomyslel si.

Přestal si toho všímat a dal se do hledání. Přistoupil k toaletnímu stolku, na kterém stála celá řada flakonů s drahými parfémy, a když se sehnul, aby otevřel malou zásuvku pod zrcadlem, ucítil lehkou vůni jednoho z nich. Že by měl takové štěstí? Hned našel, co hledal. Bylo tam nepřeberné množství různých šperků. Začal se jimi prohrabovat, ale nadšení z něj hned opadlo, když mezi nimi medailon nebyl. Bylo by to až příliš snadné, pomyslel si a dal se do prohledávání zbytku pokoje. Nikde nebyla po medailonu ani památka. Už to vzdal a chtěl začít hledat někde jinde. Vzal za kliku a chystal se odejít z pokoje, když se jeho oči znovu setkaly s očima paní domu na jejím portrétu. Teď se mu zdálo, jako by se mu přímo vysmívaly, a on ji za to nenáviděl. Odjakživa nenáviděl celou Malfoyovu rodinu. Pak ho ale zaujalo něco jiného. Bylo to vůbec možné? Tak snadno to mohl přehlédnout!

Na jejím odhaleném dekoltu se třpytil právě Zmijozelův medailon. Zprvu si tím zjištěním nebyl příliš jistý, tak přistoupil až k portrétu, aby se ve svém přesvědčení utvrdil. Bylo to tak, nemohl se mýlit. Zkusil se ho dotknout, ale nestalo se nic. Bylo v tom tedy nějaké kouzlo, jak jinak. Horlivě přemýšlel. Kdyby tu tak byla Hermiona, napadlo ho, ta by si s tím třeba dokázala poradit. Pořádně se na medailon zadíval a hledal nějakou nápovědu, která by mu… Pak to uviděl. Zdálo se mu to divné už od začátku. Ten medailon byl přece namalovaný, tak proč někdo maloval zapínání zlatého řetízku na Narcisiné klíční kosti, když správně by přece mělo zůstat skryté vzadu na jejím krku? Lehce se ho dotknul bříšky prstů, a ono se zhmotnilo, stačilo jej rozepnout. Medailon se uvolnil a spadl na zem. Harry ho rychle sebral a schoval pod neviditelným pláštěm. Bál se, že by cinkot mohl přivolat nechtěnou pozornost. Naštěstí se tak nestalo. Něco tak mudlovského, by od rodiny Malfoyových nikdy neočekával. A právě v tom možná tkvělo celé to tajemství. Každý kouzelník nejdřív vytáhne svou hůlku, ale na získání tohoto medailonu jí vůbec nebylo třeba.

Měl tedy, co potřeboval. Teď se musel dostat zpátky ke Snapeovi a dát mu znamení, že je úkol splněn. Vyšel ven z pokoje a pospíchal pryč. Po schodišti se řítil nahoru Draco. Harry mu taktak stačil uhnout z cesty. Draco pak zamířil rovnou do svého pokoje. Harry už neotálel a seběhl dolů. Teď mu zbývalo jen jediné. Dostat se do přijímacího salonu, aby mohl dát Snapeovi znamení. Stál tam tak přede dveřmi dobrých pět minut, když si uvědomil, že by taky mohl čekat hodně dlouho, než sem na příkaz paní přijde nějaký domácí skřítek, který mu otevře dveře. Bylo nutné jednat. Rozhlédl se a pak převrhl vysokou vázu, která stála v rohu místnosti s naaranžovanými sušenými květinami. Ta se rozbila, a na místě se okamžitě objevila domácí skřítka.

„Jak se to jen mohlo stát? Bettsy se bude muset potrestat. Měla tu přece všechno na starosti a paní se bude na Bettsy zlobit…“ lamentovala a div jí nevyhrkly slzy.

Najednou jí Harrymu přišlo strašně líto. Splnilo to však svůj účel, když skřítka otevřela dveře do přijímacího salonu, aby paní oznámila, co se stalo. Harry proklouzl za ní.

„Co je, Bettsy, děje se něco? Já jsem tě přece nezavolala!“ vyjela na ni Narcisa.

„Bettsy se strašně omlouvá, paní, ale Bettsy si přišla pro trest,“ odvětila skřítka pokorně.

„Co jsi zase provedla, Bettsy?“ zeptala se Narcisa své skřítky.

„Bettsy neuhlídala majetek své paní a musí se za to potrestat. Ta velká váza po vaší matce je rozbitá, paní,“ řekla tiše skřítka.

„Cože?“ vyštěkla Narcisa a pak vytáhla svou hůlku. „Crucio!“ namířila na skřítku, aby ji potrestala. Bettsy se zhroutila na zem a začala se svíjet v bolestných křečích a pištět.

Už dost!  prosil Harry v duchu. Nemohl se na to dívat. Byla to přeci jeho vina! Pak bylo najednou zase ticho. Harry otevřel oči. Skřítka těžce oddechovala a stále ležela u nohou své paní.

„Zmiz mi z očí!“ poručila jí Narcisa hrubě. Skřítka se zvedla a okamžitě, ještě ve vzlycích, opustila místnost.

Narcisa se potom jako vzorná hostitelka posadila opět ke svému hostu a dolila mu šálek čaje.

„Odpusť, Severusi, že jsi toho musel být svědkem, ale co je Lucius pryč, tak…“ snažila se Narcisa ospravedlnit chování své domácí skřítky.

„Nic se nestalo, Ciso,“ odvětil Snape. Celou dobu se tvářil, jako by se ho to netýkalo.

Harry k němu zezadu přistoupil a položil mu lehce ruku na rameno. Snape dopil čaj a položil šálek na stříbrný podnos.

„Už bych měl jít, je dost pozdě. Nechci tě už dál obtěžovat,“ řekl a vstal.

„Ty nikdy neobtěžuješ a dobře to víš,“ řekla a usmála se na něj. „Víš, je tu jedna věc, kterou jsem ti ještě chtěla říct. Nedávno se mi podařilo získat něco velmi cenného. Doufala jsem, že by tak Pán zla mohl Luciusovi alespoň částečně odpustit jeho omyl. Věnuji Pánovi zla tento dar jménem naší rodiny. Jen on, jako dědic slavného Salazara Zmijozela, dokáže ocenit jeho pravou hodnotu.“

„O co se jedná, Ciso? Nechceš mi k tomu říct víc?“ zeptal se Snape rádoby nevědomě.

„Řeknu ti to, až se rozhodnu tento dar Pánovi zla věnovat,“ řekla tajnůstkářsky, „a to bude velmi brzy.“

„Dobrá,“ řekl Snape a měl se k odchodu. „Teď mě omluv, půjdu.“

„Bettsy!“ zavolala svoji skřítku, „Vyprovoď pána. Sbohem, Severusi.“

„Sbohem, Ciso, kdybys cokoliv potřebovala, tak víš, že jsem tu pro tebe,“ rozloučil se s ní Snape a znovu jí políbil ruku.

Harrymu srdce tlouklo divoce jako zvon. Ještě se celý třást, když procházeli parkem. Představil si, co by se tak asi stalo, kdyby se ten medailon dostal zpět do rukou Voldemorta. Všechno by tak prasklo. Měli opravdu namále. Stálo při nich štěstí, alespoň doposud. Stáhnul ze sebe neviditelný plášť. Snape se zastavil.

„Teď ne,“ řekl. „Musíme odtud co nejdřív zmizet!“ a pak znovu vykročil do tmy.

„Co se teď stane, až Narcisa zjistí, že je ten medailon pryč?“ zeptal se při chůzi Snapea.

„To už není naše starost. Neuskuteční tak svůj plán a to je důležité. Ale jestli to opravdu chcete vědět, tak za to nejspíš zaplatí životem jejich domácí skřítka,“ utrousil.

„A to říkáte jen tak!“ vyštěkl Harry na Snapea a zastavil se. Snape taky zůstal stát, jako by ho Harry právě urazil. Otočil se k Harrymu.

„Nebuďte směšný, Pottere! Co znamená život jedné domácí skřítky, proti tomu, co jste právě dokázal! Víte, co by se stalo, kdyby se ten medailon dostal zpět do rukou Pána zla? Jsme ve válce, Pottere, na to nezapomínejte! A válka s sebou přináší jisté oběti,“ řekl rozčíleně.

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17: Klíč k tajemství

„Je tu ještě jedna věc, o které jsem se vám před tím zapomněl zmínit, pane,“ řekl Harry, když se znovu objevili před Brumbálovým domem.

„Z Brumbálovy pracovny v Bradavicích zmizel několik dnů po jeho smrti zlatý meč, dědictví po Godriku Nebelvírovi,“ dopověděl a čekal na Snapeovu reakci.

Harrymu se zdálo, že tím Snape není nijak překvapen, ale on jen málokdy dával najevo své emoce, pokud to ovšem nebyl vztek a zlost, takže se mohl klidně mýlit.

„Jestli máte na srdci to, co si myslím, tak můžete být klidný, Pottere. Ten meč není a nikdy nebude viteál,“ řekl klidně.

Harry netušil, kde bere takovou jistotu, ale už se ho víc neptal.

V domě zamířili rovnou do Snapeovy pracovny. Když vešli, Snape za nimi zavřel dveře. Harry vytáhl medailon z kapsy a podal ho Snapeovi. Snape si sedl do křesla a pozorně si medailon prohlížel.

„Ten medailon už není viteál,“ řekl po chvíli. „Všiml jste si, co je na tom medailonu divného?“ zeptal se a pak vložil medailon zpátky Harrymu do ruky.

Harry svraštil obočí, otáčel medailonem v ruce a snažil se přijít na to, co má Snape na mysli. Byl neporušený, nebylo na něm ani škrábnutí, prostě se mu nezdál být ničím zvláštní až na to, že je jistě jedinečný právě tím, komu kdysi patřil. Ale stejně byl k ničemu, protože…

„Nedá se otevřít,“ řekl prostě. Ať se Harry snažil sebevíc, nedokázal medailon otevřít, prostě to nešlo. Přitom na jeho půlení bylo víc než zřejmé, že byl k tomuto účelu vytvořený.

„Jak prosté, že?“ poznamenal Snape.

„Já vám nerozumím, pane,“ podíval se na něj nechápavě Harry.

„Právě jste to řekl, Pottere, ten medailon se nedá otevřít, i když byl k tomuto účelu vytvořený. Řekl vám Brumbál někdy něco o viteálech?“ zeptal se a naklonil se k němu.

„Vím, že k jejich vytvoření je nutné spáchání vraždy, při které dojde k rozštěpení duše a její odštěpená část se pak ukryje do předmětu, ze kterého se tím stane viteál,“ řekl Harry, ale stále nechápal, co tím Snape sleduje.

„Velmi správně. Ale jak se takový viteál ničí?“ zeptal se.

„To nevím, pane,“ odpověděl popravdě Harry.

„Přemýšlejte, Pottere, proč si myslíte, že ten medailon už není viteál?“ položil mu Snape další otázku.

„Protože ten medailon neslouží svému účelu, pane?“ vypadlo z něj, aniž by o tom zdlouhavě přemýšlel. Vzpomněl si, jak se mu v Tajemné komnatě podařilo zničit Raddleův deník. Najednou se mu vybavil jeden rozhovor s profesorem Brumbálem, při jejich společné hodině, které mu Brumbál dával: Harry se tehdy dozvěděl o Gauntově prstenu a předpokládal, že po jejich hodině uvidí prsten ležet na stolku, kde předtím našel položenou harmoniku. Když tam prsten nebyl, a on se zeptal proč, Brumbál mu tehdy odpověděl, že na rozdíl od prstenu byla ta harmonika vždy jen harmonikou. Vzpomněl si, že dokud vídal prsten ve vzpomínkách, jeho černý kámen byl neporušený. Později, na Brumbálově ruce a potom na tom stolku si všiml, že je kámen prasklý. Prsten jako šperk pak již nepochybně nesloužil svému účelu, tedy nezdobil.

„Uvažujete správně. Viteál lze zničit pouze tak, že věc, která jím je, přestane sloužit svému účelu. Tato změna, ať už je provedena jakkoliv, je potom již nevratná,“ řekl Snape.

„Není ale pravým účelem medailonu to, že si ho někdo prostě zavěsí na krk? K tomu je přece medailon určený, ne?“ zapřemýšlel Harry a chytil se při tom přes tričko za medailon, který mu visel na krku. V tomhle neměl jasno.

„Ne nezbytně, podívejte se pořádně. To, že ho někdo nosil na krku, byla jen jeho volba. Medailon byl zhotoven samostatně, ten řetízek k němu nepatří. Víte přece, že je možné je od sebe oddělit, ten medailon má očko. Kdyby byl řetízek k medailonu přiletovaný, potom byste měl pravdu. V případě, že by se ten medailon nedal původně otevřít, tak taky. Musíte hledat prvořadý účel, ke kterému byl daný předmět zhotoven. Pokud se chcete přesvědčit,“ řekl, vstal, vytáhl svoji hůlku a vzal medailon do ruky. Potom ho položil na stolek a nějakým mocným kouzlem přerušil kroužek na zavěšení medailonu. Nestalo se nic zvláštního, prostě tím medailon jen úplně znehodnotil.

„Vidíte?“ zeptal se Harryho.

„Ale co mám vidět?“ nechápal Harry.

„Vždyť už jste přeci sám jeden viteál zničil, Pottere. Kdyby ten medailon byl viteál, tak byste to teď poznal,“ odpověděl mu Snape. „Duše je něco, co je předurčeno k celistvosti. Tím, že ji násilným způsobem oddělíte neznamená, že ji rozpůlíte. Pouze odštěpíte její část. Jak vypadala ta část duše Pána zla, která byla ukrytá v tom deníku?“ zeptal se nakonec.

„Jako odraz jeho samotného, pane,“ vyhrkl Harry. Všechno mu to začínalo docházet. Mělo to tedy znamenat, že když Voldemort vytvořil viteál z toho deníku, byl ještě velmi mladý, možná ještě student?

„Mezi slovy rozštěpit a odštěpit je rozdíl, Pottere. Každý, kdo spáchá vraždu tím rozštěpí svou duši, říká se tomu svědomí. Ale ten, kdo chce vytvořit viteál, musí část své duše úmyslně a násilně odštěpit a poté ukrýt do vybraného předmětu,“ vysvětlil mu Snape.

„Dobře, pane, ale v čem tedy spočívá ochrana takového viteálu?“ musel se Harry zeptat.

„Žádná není. Je nutné ji uměle vytvořit. A jak jste sám poznal, v tom je Pán zla opravdový mistr. Nejjednodušší je viteál ukrýt a zaopatřit ho ochrannými kouzly. Ta ochrana stála Brumbála život a i vy jste se mohl na vlastní kůži přesvědčit o její síle. To ale není všechno. Myslím, že Pán zla volil schránky pro části své duše velmi důmyslně. Posuďte sám, kdyby se někomu takový předmět dostal do ruky, sotva by něco tak vzácného a cenného z vlastní vůle zničil. Kdybyste nevěděl, jak se takový viteál ničí a držel byste jej v ruce, co by vás napadlo jako první?“ otázal se Harryho ve snaze přimět ho, aby si uvědomil samou podstatu věci.

„Zničit ho, jakkoliv, jak by to jen bylo možné,“ odpověděl pohotově.

„Tak vidíte,“ ušklíbl se Snape, ale tentokrát v jeho úšklebku nebylo nic sarkastického. „Jedna věc je viteál získat, což není právě snadné a ta druhá, zničit ho. Dvojitá a velice účinná ochrana. Vzpomeňte si na ten dopis od Reguluse. Píše v něm, že předpokládá, že brzy zemře. Nemyslím si, že tím myslel zrovna to, že jej brzy ostatní Smrtijedi najdou a zabijí. Spíše počítal s tím, že i když překonal všechny překážky a dokázal se viteálu zmocnit, bude stejně nebezpečné ho zničit. Jistě předpokládal, že bude chráněný nějakou velmi mocnou kletbou, jako byl Gauntův prsten, a pokud se pokusí ho zničit, může přijít i o život. Pán zla se nikdy neopakuje, a proto si myslím, že bude každý viteál chráněný zcela jiným a novým způsobem.“

„Jak ale takový viteál vzniká, pane?“ zeptal se Harry, aby tím pomyslně uzavřel začarovaný kruh.

„Na to vám odpovědět nedokážu. Myslím, že k tomu Pán zla dospěl řadou experimentů plynoucích z poznání o samotné podstatě lidské existence. Můžeme se o tom pouze dohadovat. Domnívám se, že se jedná o nějaký rituál černé magie, při kterém dojde po spáchání vraždy k násilnému odštěpení části duše, která je nějakou magickou formulí uzavřena do připraveného předmětu. Pouze pravda je klíčem k tomu tajemství…“ vyložil mu Snape.

„Klíč k tajemství?“ nemohl Harry uvěřit vlastním uším. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní pergamenový svitek, který mu už několik dní nedal spát.

Snape se na něj zadíval, ale nijak překvapivě nezareagoval, jen řekl něco velmi divného, čemu Harry zprvu vůbec nerozuměl:

„Každý klíč má svůj zámek, Pottere. To je pouze první krok. Existuje ostrov u severního pobřeží Skotska. Nezakreslitelný, skrytý zraku mudlů. Jen málokdo se odváží tam vstoupit. Je opředen mnoha pověstmi, z nichž jen některé jsou pravdivé,“ řekl Snape, šel ke svému pracovnímu stolu, vytáhl z něj nějakou knihu a podal ji Harrymu.

„A teď už jděte,“ vyzval ho nakonec.

Harry si od něj knihu vzal a pak odešel z místnosti, aby vše pověděl Ronovi a Hermioně. Když je nenašel nahoře v ložnicích, rozhodl se zajít podívat do knihovny. Už když se blížil ke dveřím, věděl, že jsou právě tam. Slyšel hlasy. 

„Harry, konečně! Prohledala jsem celou knihovnu, ale nenašla jsem nic, co by nám pomohlo rozluštit ten svitek,“ vyhrkla na něj Hermiona, sotva se objevil ve dveřích. „Co budeme dělat?“

„Myslím, že mám, co hledáš,“ odpověděl Harry a podal jí knihu, kterou mu dal Snape.

Hermiona si ji od něj vzala a horlivě v ní začala listovat.

„To je přesně ono! Kde jsi tu knihu vzal?“ zeptala se zvědavě.

„Dal mi ji Snape,“ odpověděl stroze.

„Odkud ji má on?“ zeptal se Ron Harryho.

„To nevím, neřekl mi, odkud ji má. Když jsem před ním vytáhl ten svitek, ani se nepodíval, co v něm je a pak šel a dal mi tu knihu. Sám tomu nerozumím,“ kroutil hlavou Harry.

Mezi tím si už Hermiona stihla knihu pořádně prohlédnout.

„Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že se ty znaky podobají runám. I jejich výklad je podobný. Je jich ale mnohem víc. Myslím, že runy vznikly právě z těchto starodávných znaků, nebo naopak,“ přemýšlela nahlas.

„Určitě to rozluštím, ale zabere mi to možná i několik dnů.“

„Když jste byli se Snapem pryč, já a Hermiona jsme se byli podívat doma, teda v Doupěti,“ oznámil Ron Harrymu.

„Vše je v naprostém pořádku.“

„Snape říkal něco o nějakém ostrově u severního pobřeží Skotska, nevím proč, vůbec jsem tomu nerozuměl,“ huhlal dál Harry. Když to dořekl, Hermiona se otočila a zůstala na něj civět s pootevřenou pusou.

„Co jsi to říkal?“ nevěřila vlastním uším. „Vím, o jakém ostrově je řeč, nikdo normální by se tam neodvážil.“

„Jak to myslíš, nikdo normální?“ vyštěkl na ni Ron. Byl úplně mimo.

„No, pokud vím, je to chráněné teritorium. Žije tam pětinoh, nesmírně nebezpečná masožravá obluda, která miluje zvlášť lidské maso. Ale už jsem slyšela i názory, že je to jen povídačka. Zástěrka toho, co na tom ostrově skutečně je. I tak by se tam odvážil jen blázen,“ vysvětlovala Hermiona.

„To chceš naznačit, že tě tam Snape poslal? Že ta mapa je k ostrovu, o kterém ti říkal? Ten chlap je úplnej cvok!“ rozčiloval se Ron.

„Já nevím. Uvidíme, až co Hermiona zjistí z toho pergamenu,“ pokrčil Harry rameny.

„Teď mě nechte v klidu pracovat, prosím! Když se tu dohadujete, nemůžu se soustředit,“ vyjela na ně Hermiona rozladěně.

„No jo, vždyť už jdeme!“ zavrčel Ron a pak i s Harrym opustili knihovnu.

Zamířili rovnou do svých ložnic, ale Snape zrovna vycházel ze sklepení a na schodišti Harryho zastavil. „Pottere! Zítra ráno po snídani se sejdeme ve sklepení. Budeme pokračovat ve vašem výcviku,“ oznámil mu stroze.

„Ano, pane,“ řekl Harry a pak už brali schody po třech a zavřeli se s Ronem v Harryho pokoji.

Druhý den po snídani vyrazil Harry se smíšenými pocity do sklepení. Hermiona a Ron měli zamířeno do knihovny, kde chtěla Hermiona pokračovat ve své práci a Ron se nabídl, že jí tentokrát pomůže.

Když Harry vešel do místnosti, ve které se věnovali jeho výcviku, jak tomu Snape říkal, protože Harry to považoval spíše za jistý druh Snapeovy zábavy, Snape už tam na něj čekal. Stál k němu otočený zády.

„Dnes konečně přistoupíme také k výuce. Naučím vás některá obranná kouzla, která jsou mnohem účinnější než ta, která doposud znáte. Většina z nich dokáže odrazit i kletby černé magie. Jak už ale jistě víte, smrtící kletbu nedokáže odrazit žádné kouzlo,“ promluvil, aniž by se na Harryho otočil.

„Převážná většina těchto kouzel pokročilé obranné magie vyžaduje neverbální ovládání, protože jinak jsou vám k ničemu. My ale dnes začneme s jejich verbálním použitím, aby jste si je mohl všechny vyzkoušet,“ řekl a konečně se k němu otočil čelem.

„Teprve až si budu jistý, že je dokážete správně použít, přistoupíme na neverbální kouzlení. Je ovšem nutné, abyste je zvládl do naší příští hodiny, protože to začneme s výukou útočných kouzel, proti kterým se dokážete ubránit právě jen pokročilou magií,“ skončil svou vyčerpávající řeč a vytáhl si hůlku.

Snape mě chce učit? blesklo Harrymu hlavou. Nevěřil svým uším. Nicméně se postavil proti němu a také vytáhl svou hůlku.

„Mezi ta nejjednodušší obranná kouzla pokročilé magie patří takzvaná zastírací kouzla. Jsou to kouzla, která vám pomůžou rychle zmizet, nebo získat čas,“ vysvětloval Snape. „Je to kouzlo vyvolání mlhy a vyvolání stínu. Teď sledujte,“ vyzval ho.

„Caliginosus!“ řekl Snape. Najednou se všude kolem nich rozprostřela tak hustá mlha, že by se dala krájet. Nebylo vidět na špičku nosu.

„Toto kouzlo je vhodné, pokud potřebujete co nejrychleji zmizet nebo se přemístit. Je to pouze krajní řešení, v případě, že jste například zraněný,“ pokračoval Snape ve výkladu, ale Harry v té mlze slyšel pouze jeho hlas. Najednou se mlha z ničeno nic zase rozplynula.

„O něco účinnější je toto kouzlo, Umbraculum!“ řekl. A najednou byla všude kolem nich neprostupná tma.

„Výhodou tohoto kouzla je, že pouze ten, kdo kouzlo vyvolá, může v této tmě vidět. Můžete tak nepozorovaně změnit svou pozici, aniž by si toho váš protivník všiml.“

„Dalším velice užitečným kouzlem je kouzlo zmatení. Když jím zasáhnete svého protivníka, získáte tím čas. Ten jakoby na malou chvíli ztratí paměť, neví kdo je, kde je, ani si nepamatuje své vlastní jméno. To si vyzkouším názorně,“ řekl a pak svou hůlku namířil na Harryho.

„Conturbatus!“ řekl a Harry najednou cítil velice zvláštní a nepříjemný pocit. Jako by měl v hlavě úplně vygumováno, na chvíli ani nevěděl, proč drží v ruce ten zvláštní klacek, nevěděl kde je, ani jak se sem dostal… Pak to najednou pominulo a on, jako by se probudil z velmi ošklivého snu. Cítil se divně.

„Nepříjemné, že?“ zeptal se Snape s úšklebkem, když viděl kyselý výraz v Harryho obličeji. „Pokračujeme. Existuje jedno velmi užitečné kouzlo, které se vyplácí znát, bojujete li ve skupině. Má totiž tu moc, zrušit jakoukoliv kletbu. Můžete tak velmi rychle a snadno pomoci svým přátelům a tím i sobě.“

Namířil na Harryho hůlkou a gestem mu naznačil, aby odložil svoji hůlku, kterou teď nebude potřebovat.

„Conturbatus!“ vyslovil Snape a Harry se znovu cítil, jako zmatený a bezradný.

„Rescindo!“ zaznělo odněkud a Harry najednou velmi rychle procitl.

„Dobrá, a teď jedno kouzlo, které je už o něco složitější. Jedná se o odražení kouzla proti jeho vysílateli. Toto kouzlo budete muset zvládnout neverbálně, protože je nutné je vyslat ve stejný okamžik, jako váš protivník, jinak se mine svým účinkem. Seberte svou hůlku a vyšlete na mě odzbrojující kouzlo,“ vyzval Harryho Snape. Ten poslechl, sebral hůlku ze země a namířil ji na Snapea.

„Exp..“ nestihl ani doříct a Snape vyslal paprsek, který způsobil, že se Harryho kouzlo zlomilo a zasáhlo místo Snapea jeho. Teď se válel na zemi, jak jím vyslaná kletba mrštila o zeď.

„Zaklínadlo zní: Frago excutio! Toto kouzlo však funguje pouze na odražení méně účinných kleteb, zato ale dokáže vašeho protivníka nepříjemně překvapit,“ vysvětloval Snape. „Rovněž je toto kouzlo velice účinné v boji proti kouzelným tvorům.“

„Mezi účinná štítová kouzla patří toto. Zaútočte!“ vyzval ho Snape.

„Impedimenta!“ vyhrkl Harry.

„Defensio scutum!“ zareagoval Snape. Vyčarovaný štít vyslanou kletbu úplně pohltil.

„Neexistuje žádná kletba, kterou by tento štít nedokázal pohltit. Až na několik výjimek. Jeho složitější modifikací je jiné štítové kouzlo, jehož zvládnutí vám možná budě dělat větší potíže,“ řekl a ušklíbl se při tom, „protože jeho zvládnutí vyžaduje plné soustředění mysli a vnitřní disciplínu. Je to však štít, který odrazí každou známou kletbu, včetně černé magie. Zaútočte!“ vyzval ho.

„Sectumsempra!“ vyslal Harry záměrně velmi účinnou a nebezpečnou kletbu, když věděl, že ji Snape dokáže bez problémů odrazit.

„Tegimentum!“ zaburácel Snape, a najednou se před ním objevil velký stříbrný štít, který ho kryl celého zepředu a zároveň i do stran. Kouzlo se od něj odrazilo, jako by proti němu Harry hodil malý kamínek. Harry musel uhnout stranou, aby ho odražený paprsek minul. Vlastně měl tak trochu pocit, že se vyslaná kletba štítu ani nedotkla a že se odklonila mnohem dřív, než se stihla štítu dotknout.

Tohle už jsem někde viděl! uvědomil si Harry. A pak si vzpomněl. Ano! Přesně takový štít vyčaroval Voldemort tehdy na ministerstvu, když bojoval proti Brumbálovi. Harry si vzpomněl i na to mocné kouzlo, které proti Voldemortovi Brumbál vyslal a které štít bez problémů odrazil. Bylo to tehdy skoro neuvěřitelné…

„Je jen jediná kletba, proti které vám tento štít nepomůže. Avada kedavra,“ dodal Snape. „A teď ještě poslední, velmi užitečné kouzlo. Je skoro nezbytné, abyste je znal. Může vám to zachránit i život. A nebo někomu z vašich přátel. Je to uzdravovací kouzlo, které dokáže zastavit krvácení a napravit zranění menšího rozsahu,“ řekl, pak vytáhl z kapsy hábitu nůž, rozevřel dlaň druhé ruky a ostrou čepelí se pomalu říznul do ruky. Harry se na něj díval a nechápal. Ta řezná rána byla velmi hluboká a dost krvácela, ale Snape jako by ani nic necítil. Uměl se dokonale ovládat. I když to muselo nesnesitelně bolet, nevydal hlásku, a ani na jeho obličeji to nebylo nijak znát. Pak na ránu namířil hůlkou.

„Consanesco!“ vyslovil a hůlkou si přejel po otevřené ráně, která se začala sama zacelovat a za chvíli po ní nebylo ani památky.

„To je pro dnešek vše,“ zkonstatoval Snape. „Tohle si vezměte, pomůže vám to zvládnout všechna tato kouzla do našeho příštího setkání. Mimochodem si myslím, že by nebylo na škodu, kdybyste do vašeho tréninku zapojil i slečnu Grangerovou a pana Weasleyho. Alespoň si je můžete navzájem vyzkoušet. Nejlepší bude, z bezpečnostních důvodů, když k těm účelům využijete tuto místnost,“ dodal s úšklebkem a pak odešel.

Harry ještě než opustil bývalou prádelnu, tak otevřel sešit, aby si prohlédl, co mu Snape právě dal. Byla to ručně psaná učebnice kouzel, která mu Snape právě ukazoval. Harry poznal jeho písmo. Chvíli přemýšlel, odkud Snape ty kouzla vzal. Jestli se je také od někoho naučil, od Brumbála nebo od Voldemorta? Taky ho napadlo, jestli to nebyl právě on, kdo ty kouzla vymyslel.

Potom už zamířil rovnou do knihovny za Hermionou a Ronem, se Snapeovou učebnicí v ruce.  

„Harry, mám to! Rozluštila jsem ten klíč!“ zajásala Hermiona, sotva Harry otevřel dveře. Ron se jen usmál.

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 18: Dávné proroctví

Harry věděl, že na tom Hermiona pracovala celou noc, i když se měla připravovat na svou další hodinu lektvarů se Snapem, která ji dnes čeká.

Bezmyšlenkovitě se k ní vrhl a spolu s Ronem a Hermionou se usadili kolem stolku, na kterém ležel rozvinutý svitek s Hermioninými poznámkami, a ta se dala do vysvětlování.

„Znamená to zhruba toto: Najdi věčné město, kde symbol nekonečna ukáže ti cestu. Potom přes pohřebiště projdi k chrámu zapomenutých, kde v katakombách nalézá se v síni mrtvých kamenná hrobka a temný oltář. Tam najdeš, co hledáš. Klíč pak legitimizuje svého nositele a ukáže mu náklonnost vyšší moci, protože pouze předurčený jej dokáže rozluštit… Nebo něco v tom smyslu. Berte to s rezervou, vším si nejsem úplně jistá,“ řekla Hermiona a Ron i Harry se na ni nechápavě podívali.

„To nedává smysl!“ vyhrkl Harry.

„Bude to dávat smysl. Až tam budeme, tak budu vědět, jak dál. Kromě toho, budeme mít ten svitek a tu knížku s sebou. Už si nějak poradíme,“ obhajovala se Hermiona.

„Takže vy o tom vážně uvažujete? O tom, že se vydáme na ten ostrov, co tam údajně žije ta krvelačná bestie? A jak se tam chcete dostat?“ zeptal se jich ohromeně Ron.

Harry chvíli přemýšlel a vypadalo to, že Hermiona také, a pak skoro současně oba vyhrkli.

„Testrálové!“

„Vy jste úplně zešíleli! Harry, neměl bys raději pátrat po zbývajících viteálech?“ rozčiloval se Ron.

„Stejně nemám žádnou stopu a pokud mi ten svitek dal Firenze, tak to bude důležité! Já už jsem se rozhodl. Jdete se mnou, nebo ne?“ zeptal se jich Harry nakonec a očima těkal z jednoho na druhého.

„Samozřejmě!“ vypadlo z Hermiony bez váhání.

„Že se ptáš!“ dodal Ron. A tím bylo řečeno vše.

„A kdy?“ zeptal se pak Harry a čekal na jejich návrhy.

„Myslím, že nejlepší bude, když to spojíme s naší první konzultací v Bradavicích. To je za pár dní. Můžeme se alespoň připravit. Bude třeba vymyslet nějaký plán a taktiku. Co když je to s tím pětinohem pravda?“ přemýšlela Hermiona nahlas.

„Jo, to bude nejlepší. Nebylo by dobré, kdyby nás v Bradavicích někdo viděl jen tak bez důvodu. Mohli by se začít ptát,“ řekl Ron uznale a pokýval hlavou.

„Tak domluveno,“ dodal Harry a pak jim ukázal Snapeovu učebnici a řekl jim, jak probíhala jeho dnešní hodina.

„Teď mě omluvte,“ řekla po chvíli Hermiona. „Musím za Snapem do sklepení, už na mě určitě čeká.“ Pak vstala a odešla.

Ron i Harry věděli, že má se Snapem další hodinu lektvarů. Oni zatím zůstali v knihovně a ještě se bavili o nových obranných kouzlech, které dnes Snape Harryho naučil.

Několik dalších dnů trávili nacvičováním obranných kouzel ze Snapeovy učebnice. Zprvu jen verbálně, a později se jim dařilo některá z nich zvládnout i neverbálně. Hermiona trávila spoustu hodin v laboratoři nad kotlíkem a jak vyprávěla Harrymu a Ronovi, připravovala se Snapem rozvzpomínací a zapomínací lektvar, veritasérum a lektvar zmírňující bolest, zejména účinky kletby Cruciatus. Všichni tři tušili, nač ji Snape tak asi potřebuje.

V den, kdy se chystali na první konzultaci do Bradavic, byli všichni tři dost nervózní, ne však z toho, že by neobstáli před profesory, ale z dobrodružství, které je potom čekalo. Do Prasinek se přemístili hned ráno a do Bradavic je doprovodila čtveřice bystrozorů ještě spolu s několika dalšími studenty, tentokrát z různých ročníků. Harry mezi mini viděl i Colina Creeveyho a jeho bratra. Krátce se s nimi oběma pozdravili. Harry při tom myslel na Ginny, která byla ze stejného ročníku jako Colin, ale netušil, kdy Ginny dorazí do Bradavic, jak má rozepsané konzultace, a proto věděl, že by byla náhoda, kdyby se tam s ní setkal.

V Bradavicích byli během několika hodin hotoví, nechali se zapsat na další termíny. Jen u profesora Lupina se samozřejmě zdrželi o něco déle. Měl pro ně spoustu novinek a vzkazů od Ronovy maminky a taky jim oznámil, že Bill už je doma, ale protože musí k Mungovi pravidelně docházet, tak se všichni rozhodli zůstat na Grimmauldově náměstí. Dozvěděli se dokonce, že záležitosti Řádu je všechny zaměstnávají natolik, že nikdo z nich nemá čas, aby se za nimi do Doupěte zašli podívat. Pak se ještě na krátkou chvíli zašli podívat za Hagridem. Harry celou dobu pošilhával po okraji zapovězeného lesa, jestli nezahlédne Firenze. Měl tolik nezodpovězených otázek a doufal, že by mu Firenze mohl alespoň na některé z nich odpovědět. Hagrid měl naštěstí nějakou práci, a tak se nemuseli na nic vymlouvat, že taky spěchají.

Když od něj odcházeli, pomalu se vplížili do zapovězeného lesa, aby je při tom neviděl žádný z hlídkujících bystrozor. Zašli o něco hlouběji, kde doufali, že by mohli testrály najít.

„Máš nějaký nápad, jak je přivolat?“ zeptal se Ron Harryho, protože s sebou neměli žádné mrtvé zvíře. Jak všichni věděli, testrály nejvíc ze všeho přiláká pach krve.

Harry na to nic neřekl, vytáhl z hábitu kapesní nůž a řízl se do dlaně. Pak krvácející dlaň zvedl do výšky a pomalu se otočil kolem do kola. Věděl, že pokud jsou testrálové blízko, tak to ucítí.

„Podívej!“ zatahala Hermiona Harryho za rukáv, když se před nimi začaly hýbat větve nejbližších stromů.

Harry za chvíli na to uviděl několik testrálů, kteří se začali vynořovat ze tmy. Namířil si na řeznou ránu hůlkou.

„Consanesco!“ skoro zašeptal a rána se mu pomalým tahem hůlky krásně zacelila.

„Kolik jich tu je?“ zeptal se Ron Harryho. Ron a Hermiona se jen zmateně dívali kolem sebe a pozorovali vlnící se trávu kolem nich. Potom se Hermiona náhle otřepala, jak ucítila, že se o ni jeden z testrálů otřel.

„Pět,“ odpověděl jim Harry a potom Rona i Hermionu zavedl k jednomu z nich a pomohl jim na ně nasednout.

„Tohle nemám rád. Už tenkrát jsem říkal, že bych to jen nerad zažil znovu, ale když není jiná možnost,“ zavrčel Ron a Harry věděl přesně, co má Ron na mysli. Muselo být bezesporu velice nepříjemné, vznášet se ve vzduchu a nevidět přitom tvora, na kterém sedíte.

„Rone, já na to nejsem o moc lépe a nestěžuji si,“ zazubila se na něj Hermiona, když se s pomocí Harryho vyhoupla na hřbet jednoho testrála.

„Vždyť já vím, já vím!“ odsekl Ron a pak už oba čekali, až Harry nasedne taky na jednoho z nich.

Harry se pevně chytil za dlouhou hřívu vyzáblého koně a vyhoupl se mu na hřbet.

„Můžeme,“ oznámil jim a pak řekl nahlas: „Na ostrov Drear, u pobřeží severního Skotska.“

Pak slyšel, jak to po něm Hermiona a Ron zopakovali, než se všichni tři vznesli do vzduchu.

Letěli zhruba dvě hodiny, a ani se nemohli přes hustou mlhu přesvědčit kudy. Pak s nimi koně přistáli na vysoké skále na pobřeží, o které se tříštily obří vlny nezkrotných mořských proudů. Všude kolem byla neprostupná mlha a velmi špatná viditelnost. Zahlédli jen okraj nějakého lesa. Slezli ze hřbetů testrálů. Na Ronovi, ještě celém bledém, bylo vidět, jak moc se mu v ten okamžik ulevilo.

„Pro jistotu jsem vzala tohle,“ řekla Hermiona a vytáhla z kapsy asi deset centimetrů dlouhý kousek lana. Poklepala na něj hůlkou a to se pak natáhlo do takové délky, jakou potřebovali. Potom Harry šikovně z lana udělal osmičkou jednoduché ohlávky, které navlékl koním na hlavu za ušima a kolem čumáku a přivázal je k nejbližšímu stromu lesa před nimi.

„Jen doufám, že je tady najdeme, až se sem vrátíme,“ dodala Hermiona a Harrymu bylo jasné, že tím má na mysli údajné obávané obyvatele tohoto ostrova.

„Připravte si hůlky a buďte pořád ve střehu, ta mlha by nám to mohla všechno jenom zkomplikovat,“ vyzval je Harry. „Jdeme!“

Kráčeli pomale dopředu neprostupným lesem. Chvílemi se museli prodírat hustým houštím nebo vysokou trávou.

„Do háje! Dávejte si pozor,“ vyhrkl Ron. Harry i Hermiona se na něj otočili. Jedna noha se mu až po koleno zabořila do nějakého bahna.

Pak museli pokračovat ještě opatrněji a dávat si pozor, kam šlapou. Asi po půl hodině chůze vyšli na rozlehlou nepokrytou plochu, suchou a spíše kamenitou. Občas se na nerovném terénu některému z nich smekla noha. Vystaveni nepříjemně prudkému větru, za stálé přítomnosti husté mlhy, kráčeli pořád kupředu s hůlkou nachystanou v pravé ruce. Celé to okolí, to podivné až zlověstné ticho všude kolem, na Harryho působilo velice tísnivě. Tušil, že Ron a Hermiona se asi cítí stejně. Šli potichu, žádný z nich nepromluvil ani slovo.

Najednou se Harrymu zdálo, že jdou pořád mírně do kopce, pak se před nimi začala mlha mírně rozplývat, když si uvědomil, že se blíží k nějakým stavbám přímo před nimi. Došli až k nim a rozhlédli se kolem sebe.

„To jsou menhiry,“ řekla Hermiona.

Opravdu, Harry je také poznal. Podobné stály i v Bradavicích. Obrovské kamenné stavby postavené do kruhu na vysokém kopci. Uprostřed celé té soustavy menhirů byl velký obřadní kamenný stůl.

„Věčné město… Jsme tady!“ vyhrkla Hermiona nadšeně, „Ale jak dál?“

„Najdi věčné město, kde symbol nekonečna ukáže ti cestu…“ citovala ze svých vlastních poznámek.

„Tady žádný symbol není,“ řekla zklamaně, když se pořádně rozhlédla kolem sebe.

Pak pořád chodila sem a tam a horečnatě přemýšlela. Pořád dokola si opakovala:

„Najdi věčné město, kde symbol nekonečna ukáže ti cestu… To je jako hádanka,“ uvažovala.

„Tak jednoduše na zem namaluj kruh, stoupneme si do něj a je to!“ vyhrkl pobaveně Ron, když viděl, že Hermiona už ztrácí trpělivost a je čím dál tím víc nervóznější.

„Ty jsi na to kápnul, Rone!“ vykřikla najednou, zarazila se uprostřed přemýšlení a usmála se od ucha k uchu.

Pak jim naznačila, aby si stoupli těsně k sobě k velkému kamennému stolu a nějakým klackem, který sebrala ze země, vyryla do hlíny kolem nich kruh. Harry se chytil za svůj náramek, který dostal od Ginny, a který nikdy nesundával. Věčnost, nekonečná láska, symbol uzavřeného, nikde nekončícího kruhu…

Chvíli se nic nedělo, ale pak se začal kamenný stůl hýbat, zvedl se od země, jedna jeho boční stěna zmizela v zemi a jim se tak otevřel průchod někam do neznáma. Několik vteřin váhali a pak vykročili do tmy. Harry šel první a Hermiona s Ronem ho následovali. Byl to jen krátký temný průchod, několik desítek metrů. Na cestu temnou chodbou si posvítili hůlkami. Potom se vynořili přímo uprostřed nějakého hřbitova. Podle kamenných náhrobků porostlých mechem a travou zarostlých hrobů, jistě hodně starého.

„Potom přes pohřebiště projdi k chrámu zapomenutých,“ citovala Hermiona. „Musíme najít ten chrám.“

Všude kolem nich byla stále hustá mlha. Viděli sotva pár kroků před sebe. Přes zataženou oblohu neprosvítal jediný paprsek slunce, jako by už bylo dávno po jeho západu a okolím se šířila tma. Šli stále rovnou za nosem. Najednou se před nimi začala z mlhy vynořovat monumentální stavba a Harry v dálce zahlédl dva plameny plápolajícího ohně. Přidali do kroku a za chvíli před sebou uviděli velký kamenný otevřený vchod do starobylého chrámu. U vchodu byly po obou stranách na stěně v železných kruzích zasazeny dvě ohnivé louče.

„To je ten chrám?“ zašeptal Ron do úplného ticha.

Harry tušil, čemu se Ron tak diví. Taky si představoval něco jiného. Tato stavba spíš připomínala malou, kaskádovitě uspořádanou pyramidu, na jejíž vrchol ani nedohlédli. Přišli o něco blíž, když se před nimi ze tmy chrámu začala vynořovat nějaká postava s ohnivou loučí v ruce. Všichni tři měli hůlky připravené v pohotovostní poloze. Když ta postava vyšla ven před chrám, zastavila se. Byla to žena v bílém hábitu s kápí přes hlavu.

„Čekali jsme vás, čas se začíná naplňovat,“ promluvila jako první.

„Co jste zač? A jak jste mohla vědět, že přijdeme?“ ptal se Harry dychtivě, ale zdvořile.

„Já jsem Marchesa a zavedu vás na místo, které hledáte,“ řekla, pak se otočila, vešla zpět do chrámu a začala se jim ztrácet z očí.

Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali a pak ženu následovali. Prošli vchodem, pokračovali dál úzkými temnými chodbami mezi kamennými zdmi v ženiných stopách. Marchesa je vedla klikatými chodbami hluboko do vnitřku chrámu. Harry cestou zahlédl v postranních uličkách ještě několik osob v bílých pláštích s kápí na hlavě. Pokud mohl soudit, byly to všechno ženy.

Několik minut procházeli tiše složitými katakombami a Harry si všiml, že si Hermiona hůlkou dělá pro všechny případy značky, aby našli v labyrintu cestu zpět. Najednou se ocitli v poněkud širší chodbě, před kamennými dveřmi vsazenými do kamenné stěny. Marchesa upevnila louč do železného okruží na stěně a ze vnitřku hábitu vytáhla železný kruh se svazkem klíčů. Na malý okamžik Harry zahlédl kouzelnickou hůlku. Velký železný klíč zašramotil v zámku, pak se Marchesa vší silou opřela do kamenných dveří, ty se posunuly a uvolnily jim cestu.

Vešli za ní do rozlehlé místnosti, která byla osvětlená jen několika malými loučemi na stěnách mezi kamennými policemi. Přímo naproti vchodu stála do zdi vsazená socha starého vousatého čaroděje, oblečeného do stejného roucha, jaké měla Marchesa, v životní velikosti. Ruce měl napřažené dopředu, jako by v nich snad kdysi něco držel. Teď však byly prázdné. Harry tušil, že za ní se asi nalézá vchod do hrobky, o které mluvila Hermiona. Byli tedy v síni mrtvých. Jeho přesvědčení se ještě potvrdilo, když uprostřed místnosti zahlédl temný oltář z černého kamene. Přistoupil kousek blíž a všiml si, že na všech kamenných policích jsou vyryté podobné znaky jako na tom svitku.

„Nechám vás tady. Můžete tu zůstat, jak dlouho chcete. Až budete chtít odejít, Druellae bude čekat na chodbě,“ řekla Marchesa, pak se otočila a odešla.

„Počkejte, chtěl jsem se zeptat…“ zkoušel to Harry, ale Marchesa už byla pryč.

„Co si o tom všem myslíte?“ zeptal se Ron svých dvou přátel.

„Já nevím, ale když už jsme tady, tak bychom se tu měli porozhlédnout, ne?“ řekla Hermiona a přešla k jedné z kamenných polic, která byla plná nějakých svitků pergamenů, naskládaných v hromádkách vedle sebe.

„To nemáme šanci všechno přečíst,“ vyhrkl Harry zděšeně. „Vždyť ani nevíme, co máme hledat.“

„To nebude tak jednoduché. Myslím, že všechny ty písemnosti, co tu vidíte, jsou psány znaky, jaké jsou na tom svitku,“ vzdechla Hermiona beznadějně. „Trvalo by mi roky, než bych to všechno přeložila pomocí té knihy od Snapea.“

Pak se rozdělili, aby prozkoumali i ostatní písemnosti. Postupně se přesvědčili, že má Hermiona pravdu. Harry si začal zoufat.

„Pokus se rozluštit alespoň něco, ať mám pocit, že tu nejsme zbytečně,“ požádal Harry Hermionu, která se zrovna skláněla pod jednu z polic a přehrabovala se v pergamenech.

„To nebude třeba,“ řekl Ron. „Myslím, že nám někdo ušetřil práci.“

Harry a Hermiona se k němu rozběhli a zjistili něco neuvěřitelného.

„Vypadá to, že tu byl někdo před námi a pokusil se část toho tady přeložit,“ řekla Hermiona nadšeně, když si prohlížela svazek pergamenů v Ronově ruce.

„Je tu toho spousta, hlavně musíme dávat pozor, abychom to nepomíchali,“ upozornila je.

Pak najednou zůstala strnule civět na list pergamenu ve své ruce. Harry si všiml, že se dala zvědavě do čtení, a asi ji překvapilo něco, co právě objevila.

„To… To snad… Já, nemůžu tomu uvěřit!“ vykoktala vyděšeně.  Pak, když se uklidnila, je oba vyzvala: „Teď dobře poslouchejte!“ a začala číst.

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kapitola 19: Myrddin Wyllt

„Ne, ne, ne… Chceš tím snad říct, že někdo… Já… Chceš říct, že ten někdo prorokoval příchod Voldemorta dávno před tím, než se narodil?“ zeptal se Harry zmateně.

„Já nevím, jestli se to týká přímo Voldemorta, ale pravdu máš v tom, že je to proroctví jistě hodně dávné,“ řekla Hermiona a znovu se zadívala do textu.

„Hermiono, uvažuj! Jestli je to nutné, znovu si to přečti! Všechno to sedí, Voldemort, Smrtijedi, jeho mylná porážka… Až na ten zbytek, to máš pravdu. Zatím netušíme, co má Voldemort dál v plánu,“ shrnul Ron celé jejich zjištění.

„To, že jsme teď tady, určitě není náhoda, nebo ty tomu věříš?“  zeptala se ho Hermiona se zdviženým obočím.

„Dobře, ale když je tohle proroctví, tak proč není na ministerstvu v síni věšteb?“ zeptal se Hermiony Harry.

„Harry, uvažuj! Tohle proroctví je podle mého názoru mnohem starší než celé ministerstvo kouzel. Stačí se podívat na ty původní svitky a bude ti to jasné!“ poučila ho Hermiona.

„Je tu toho mnohem víc, někdo si s tím dal zřejmě dost práce. Nejdřív si to přečteme a pak uvidíme, souhlasíte?“ zeptala se jich, i když jistě znala předem jejich odpověď.

„Všechny tyto další zápisky jsou staršího data, takže se pravděpodobně jedná o události, které tomu proroctví předcházely.“

Harry a Ron na to jen kývli, pak se všichni tři posadili na zem ke kamennému oltáři a Hermiona začala číst.

„Co to má všechno znamenat, vy tomu rozumíte?“ zeptal se Ron.

„Rone, tiše! Nech Hermionu číst! Probereme to potom,“ okřikl ho Harry a Hermiona pokračovala.

Pak se najednou otevřely dveře a vešla nějaká další žena v bílém hábitu, zahalená kápí a přinesla jim podnos s jídlem a džbán s pitím.

„Já jsem Druellae, nechci rušit, jen to tu nechám,“ řekla, položila podnos a zase odešla.

„Děkujeme,“ odpověděla jí Hermiona a jen co Druellae zmizela za kamennými dveřmi, začala zase číst.

„Běhá mi z toho mráz po zádech,“ řekla Hermiona sklesle. „Ani se nechci ptát, jak to všechno skončí. Je neuvěřitelné, že se něco takového kdysi událo.“

„Mám hlad, vy ne?“ vyhrkl Ron, když jeho oči zabloudily směrem, kde ležel podnos s jídlem.

„Dobrý nápad,“ pokýval hlavou Harry, vstal, přinesl tác blíž k nim a pak se všichni tři pustili do jídla.

Když se najedli, začala Hermiona zase číst.

„Kdysi jsem o Druidech četla. Myslím, že to byli právě oni, kdy vymysleli kouzla tak mocná, že dokázali chránit celé komplexy. Ostatní kouzelníci je postupem času zjednodušili a zároveň zdokonalili, takže dnes je takovými kouzly chráněna celá řada míst. Mimo jiné i Bradavice. To jste nevěděli, že?“ přerušila Hermiona čtení, aby jim řekla všechno, co ví.

„Teď čti ale dál, chci vědět, jak to dopadne!“ vyhrkl Ron. Byl to tentokrát právě on, kdo byl tolik netrpělivý.

„Ale co dál? Jak to všechno skončilo? Co je tam ještě?“ zeptal se netrpělivě Ron. Byl možná nedočkavější než Harry i Hermiona dohromady.

„Víc tu toho není,“ zakroutila Hermiona hlavou a znovu zalistovala všemi pergameny, které měla v ruce. „Opravdu, nic víc tu není.“

„To ale… Chci vědět, jak to celé dopadlo! Kdo vyhrál?“ rozčiloval se Ron.

„Hermiono, myslíš, že bys dokázala přeložit nějaké další pergameny, abychom se dozvěděli víc?“ zeptal se jí nakonec Harry, když viděl Ronovo zklamání.

„Nevím, je to práce na celé hodiny, možná i dny. Tolik času nemáme, ale porozhlédnu se tu,“ podívala se na ně, a tím jim dala alespoň malou naději.

Začala se horečnatě přehrabovat kupou navršených pergamenů a přitom si dávala bedlivě pozor, aby je nijak nepřeházela a aby zůstaly všechny na svém místě. Studovala stáří jednotlivých zápisků a něco si stále sama pro sebe broukala a Harry s Ronem ji jen ledabyle sledovali a doufali.

Harry se zadíval na temný oltář před sebou. Najednou si něco důležitého uvědomil.

„Hermiono, jak to bylo dál? Myslím na tom svitku, to s tím klíčem a temným oltářem. Myslím, že ještě nejsme u konce,“ zeptal se jí Harry a pak netrpělivě čekal na její odpověď.

Hermiona vytáhla z kapsy své zápisky a četla.

„Kde v katakombách nalézá se v síni mrtvých kamenná hrobka a temný oltář. Tam najdeš, co hledáš. Klíč pak legitimizuje svého nositele a ukáže mu náklonnost vyšší moci, protože pouze předurčený jej dokáže rozluštit…“

„Myslím, že je to právě ten oltář, kvůli kterému jsme tady. To, že jsme našli nějaké zápisky je sice zajímavé, ale vedlejší,“ uvažoval Harry a prohlížel si oltář blíže. Pak rukou lehce setřel nános prachu a objevil, že se pod ním skrývají stejné znaky jako na tom svitku.

„Hermiono, pojď sem,“ vyzval ji. Když přišla až k němu, ukázal jí, co našel. Hermiona  si znaky udiveně prohlížela.

„Dokázala bys to rozluštit? Není tu toho zase tolik,“ zeptal se jí Harry.

„Jo, to by myslím šlo,“ odpověděla a pak si na oltáři rozložila Snapeovu knihu a své poznámky. Vytáhla tužku a dala se do práce.

Harry ji celou tu dobu mlčky sledoval. Ron mezi tím stále hledal další stopu. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se jí to podařilo.

„Je to divné,“ řekla.

„Co je tam?“ zeptal se Harry.

„Jsou tu jen dvě věty: V království na Zemi je plno utrpení, jen dráhy osudu můžou změnit vůli nebes. Napiš mi kdo jsi a já ti vyjevím cestu…“ odříkala ze svých poznámek.

To už se k nim přidal i Ron a všichni tři se nad tím zapřemýšleli.

„Myslím, Harry, že se to týká právě tebe. Firenze dal ten svitek tobě a řekl ti, abys našel pravdu, ne?“ řekl po chvíli Ron.

„Dobře, ale to mi chceš tvrdit, že tam mám napsat své jméno?“ díval se na něj nechápavě Harry.

„Alespoň to můžeš zkusit, ne?“ vyzvala ho Hermiona. Zřejmě i ona byla stejného názoru jako Ron.

„Jak myslíte,“ řekl Harry a pak prstem do prachu napsal své jméno. Chvíli čekal se zadrženým dechem, ale nestalo se nic.

„Tak to asi nebude,“ dodal sklesle.

„Harry, uvažuj, ten nápis na oltáři tvoří přece znaky. Proto myslím, že od tebe ten oltář čeká stejnou odpověď,“ zauvažovala Hermiona pohotově.

„No, tak mi moje jméno přelož do těch znaků a já to tam pak napíšu,“ vyhrkl na ni Harry.

„Pokud vím, tak jména se prostě přeložit nedají. Není to tak jednoduché. Dřív se lidé místo jmen pojmenovávali symbolicky. Jako například syn toho, co zná či umí to nebo ono. Musí tu být jiný způsob, jak tvé jméno vyjádřit jen jedním znakem,“ řekla a potom se zapřemýšlela.

„Jak chceš jednoho člověka pojmenovat znakem? Takovým, že je zřejmé, že jde právě o něj. To je skoro nemožné! Vždyť já se nijak zvlášť neliším od ostatních, nebo ano?“ rozčiloval se Harry.

Hermiona k němu přistoupila a svýma očima se vpila do těch jeho.

„Harry… Vždyť jsi to teď řekl…“ stála proti němu a upřeně se na něj dívala. Harry se zahleděl do jejích očí, až v nich uviděl svůj odraz…

„To… To je přece… Nechceš mi snad tvrdit…“ řekl, ale už předem věděl, že má Hermiona pravdu. Lišil se od ostatních. Bylo to tak snadné si něco takového uvědomit. Jedinou věcí se vždy lišil od všech ostatních.

Hermiona pokývala hlavou, a on si uvědomil to stejné co ona. Znamení na jeho čele, jizva, která ho vždy činila jiného a tak jedinečného, to byl ten znak, který identifikoval celou jeho osobu. Sklonil se nad oltář a jediným tahem svého prstu vepsal do prachu své znamení ve tvaru jizvy, kterou nosil na čele.

Chvíli se nic nedělo, ale potom jizva opsaná v oltáři zazářila rudým plamenem a začala pomalu měnit svou podobu. Z obou jejích konců vyrazila ohnivá čára k jejímu středu tak, že nakonec vznikl kosodélník, dva rovnostranné trojúhelníky spojené svojí základnou proti sobě. Pak se trojúhelníky jakoby rozdělily a začaly se posouvat a vzájemně se krýt, až vznikl obrazec šesticípé hvězdy. Dvou trojúhelníků, jednoho směřujícího nahoru a druhého dolů, vzájemně se překrývajících. Nakonec z jednoho cípu další ohnivá čára opsala kružnici kolem vzniklé hvězdy tak, že se při tom dotýkala každého jeho vrcholu. Z oltáře na ně zářilo zcela nové znamení. Šesticípá hvězda, vytvořená ze dvou protínajících se rovnoramenných trojúhelníků v opsané kružnici.

„Další znamení,“ vydechl Harry. „Napiš mi, kdo jsi a já ti vyjevím cestu,“ opakoval Harry potichu.

„Ano! Ten oltář ti nemůže dát jinou odpověď než další znamení,“ pochopila Hermiona.

„Myslím, že už jsem to někde viděl,“ odtušil Ron.

„To je hexagram. Pradávný symbol, který znamená dvojí trojnost ovládající veškeré dění a vývoj. V praktické magii je hexagram mocným pantaklem a symbolem makrokosmu ve smyslu vytvoření dokonalé harmonie. Je to symbol, který pomáhá odhalit budoucí zlé úmysly a udržuje přátelství,“ vysvětlovala Hermiona. „To ale zdaleka není všechno.“

„Vím, kde jsem to znamení viděl a vím, kdo nám k tomu může říct mnohem víc, Bill. Tehdy o prázdninách, když jsme byli v Egyptě. Myslím, že ten symbol byl znám již ve starém Egyptě i jiných kulturách. Bill nám tehdy toho říkal spoustu, ale já to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven,“ řekl Ron.

„To je úžasné! Potřebujeme zjistit vše, co se dá. Jak jinak se nám může podařit rozluštit to tajemství, které se v tom symbolu skrývá,“ vyhrkl Harry nadšeně. „Myslím, že tvoje mamka psala, abychom přijeli na Grimmauldovo náměstí na svátek všech svatých. Bill už je přece doma, jak říkal Lupin. Využijeme té návštěvy k tomu, abychom se ho na to zeptali,“ chrlil ze sebe Harry. Najednou se nemohl dočkat, až zjistí víc.

Harry pak vytáhl svitek, obrátil ho a na jeho zadní stranu obkreslil znamení přesně tak, jak bylo vyjeveno na temném oltáři. Ohnivé čáry začaly slábnout a po chvíli znamení zmizelo úplně.

„Myslím, že máme, co jsme chtěli. Můžeme jít,“ řekl a obrátil se k Hermioně a Ronovi.

„Počkej, Harry, když už jsme tady, pokusím se zjistit co nejvíc. Nikam přece nespěcháme, nebo ano?“ snažila se ho Hermiona zastavit.

„Asi máš pravdu. Kdo ví, jestli se sem ještě někdy vrátíme. Alespoň se pokus zjistit, jestli to znamení nějak víc souvisí se všemi těmi pergameny kolem,“ dal Hermioně za pravdu.

Hermiona pak znovu začala studovat to nepřeberné množství písemností a Harry s Ronem ji jen z povzdálí sledovali. Občas nakoukla do svých poznámek nebo do Snapeovy knihy.

„Myslím, že ten člověk byl jistě velmi významný ve své době. Byl přece prorokem. Je divné, že o něm nic nevím. To jméno, jako bych už ho někde četla nebo…“ pak se zarazila a zapřemýšlela.

„To snad není možné! Nevěděla jsem… Nikdy by mě nenapadlo…“ mluvila nesouvisle, postavila se a šla rovnou ke kamenné soše velkého čaroděje.

„Co? Co tím myslíš, Hermiono?“ dožadoval se Harry nějakého vysvětlení.

„Ztracený ostrov, prorok…“ drmolila Hermiona. „Víte, kde asi jsme? Myslím, že jsme na ostrově Avalon. Byl to bájný keltský ostrov mrtvých, kde by měl být podle legendy pohřben Merlin, čekající, až Anglii bude nejhůře, aby jí pomohl. Už to chápete?“ vyjekla.

„Ne,“ zaznělo od nich dvojhlasně, tak Hermiona pokračovala ve vysvětlování.

„Víte, kdo byl Merlin, ne?“ zeptala se a oni přikývli. „Jeden z prvních čarodějů, který podle legendy neměl smrtelného otce. Legendární kouzelník a prorok, Druid. Po jeho smrti nebylo jeho tělo nikdy nalezeno. Údajně bylo ukryto právě na ostrově Avalon, na ostrově mrtvých.“

„Hermiono, to jsou přece jenom povídačky. Kdo ví, jak to bylo doopravdy?“ zašklebil se Ron.

„Právě jsi to řekl, Rone, kdo ví, jak to bylo doopravdy? Copak to nechápete? Ostrov, ztracený, nenakreslitelný, skrytý zraku mudlů, všechno to dává smysl! Na žádnou obludu jsme tu přece nenarazili,“ nevzdávala to Hermiona.

„Snape taky říkal, že o tomto ostrově koluje řada legend, z nichž jen některé jsou pravdivé,“ podpořil ji Harry. Taky tomu začínal věřit. Navíc nebylo pochyb, že Voldemortova hrůzovláda byla pro Anglii jistou hrozbou. „Zřejmě Merlin nebylo jeho pravé jméno. Prostě mu tak lidé začali říkat, možná, že až někdy dlouho po jeho smrti… Myslím, že teď už opravdu víme vše, co jsme potřebovali vědět. Můžeme jít. Asi nikdy nezjistíme, kdo tu byl před námi.“

Zpět na obsah

Kapitola 20: Kapitola 20: Nezapomenutelný Halloween

Hermiona vrátila všechny pergameny a svitky pečlivě na své místo. Pak se všichni tři opřeli do kamenných dveří a ty se posunutím otevřely. V temné chodbě na ně čekala Druellae, otočená zády ke zdi, s ohnivou loučí v ruce. Když je uviděla vyjít, šla napřed, aby jim ukázala cestu ven. Všichni tři ji tiše následovali. Harry se mohl podle Hermioniných značek přesvědčit, že jdou správně.

Když byli před velkým kamenným vchodem zase venku, otočili se k Druellae.

„Děkujeme a sbohem,“ řekl Harry za všechny a měli se k odchodu. Druellae na to jen kývla hlavou.

Tiše kráčeli mlhou mezi náhrobky, když Harry zpozorněl. Uvědomil si, že se před nimi něco hýbe. Když udělal další krok, ztuhl hrůzou.

„Říkala jsi žádné obludy, Hermiono?“ procedil Ron mezi zuby. Harry se divil, že se vůbec zmohl na slovo.

Stál před nimi obří tvor připomínající rudohnědou chlupatou hvězdici na stejně chlupatých pěti nohách zakončených kopyty. Postoj nohou měl stejný jako u pavouka.

Všichni tři začali opatrně couvat s hůlkami v pohotovostní poloze.

„Co teď?“ zeptal se tiše Harry.

„Myslím, že mu nedokážeme utéct,“ šeptala Hermiona. „Budeme na něj muset zaútočit všichni tři najednou,“ vyzvala je.

Pětinoh vykročil pomalu směrem k nim a začal vydávat nějaký nepříjemný syčivý zvuk.

„Na tři se ho pokusíme omráčit!“ řekla Hermiona a začala pomalu odpočítávat. „Jeden… Dva…“

„Neubližujte mu, prosím,“ ozvalo se najednou za jejich zády. Všichni tři se současně otočili. Byla to Marchesa.

„Neublíží vám,“ řekla, pak je obešla a zamířila rovnou k tomu velkému tvorovi. Stoupla si před něj. „Je nebezpečný, to ano, ale jinak zcela krotký. Pokud ho nenapadnete jako první, nezaútočí. Pětinoh chrání tento ostrov už celá staletí. Je jich tu jen pár, ale jsou velice užiteční a slouží svému účelu víc než dobře,“ řekla a pak jim rukou pokynula, aby pokračovali dál.

Když vylezli z otvoru kamenného stolu uprostřed menhirů, zamířili rovnou na pobřeží.

„Doufám, že už žádného z nich nepotkáme,“ řekl znechuceně Ron a otřepal se.

„Jo, to já taky,“ dodal Harry.

Cesta zpátky byla snadnější a rychlejší, když už věděli, kudy vede. Na pobřeží stáli u stromu přivázaní tři testrálové, zdraví a netknutí. Po tom, co Harry uviděl pětinoha na vlastní oči, ulevilo se mu. Taky tam mohly ležet jen jejich kosti.

Když byli zpátky v Bradavicích, nechali testrály uprostřed zapovězeného lesa a pospíchali do Prasinek, odkud se přemístili zpátky do Brumbálova domu na Leones Garden. Snape byl pryč, alespoň mu nemuseli nic vysvětlovat, i když on se nikdy na nic neptal. Harry měl ale spoustu otázek, na které se potřeboval někoho zeptat.

Snape se v domě znovu objevil až po několika dnech.

Jak se blížil svátek všech svatých, začínalo být venku i v domě opravdu dost chladno. Museli zatápět v krbu a v okolních lesích si obstarávat dříví. Několikrát navštívili obchod v Godrikově dole a jednou se byli podívat v Doupěti. Dopisy od paní Weasleyové chodily skoro denně, někdy jim poslala i nějaké starší číslo Denního věštce.

Všichni tři se pilně věnovali studiu a ve sklepení nacvičovali dál nová obranná kouzla a stejně tak i nová kouzla z přeměňování a kouzelných formulí. Snape osobně se ujal jejich výuky lektvarů, aniž by se jich ptal. Tak se občas cítili jako zpátky ve škole, i když teď probíhala jeho výuka, pokud se to tak dalo říct, uvolněněji. 

V předvečer všech svatých se přemístili do Doupěte, aby to tam zkontrolovali a utřeli prach. Bylo by až příliš nápadné, že tu celé dlouhé dny nikdo není. Potom se letaxovou sítí dostali jeden po druhém do kuchyně Siriusova domu na Grimmauldově náměstí.

Všechno bylo připraveno na malou hostinu a neodolatelně to tam vonělo. Kuchyně byla vyzdobena vydlabanými dýněmi a ze stropu viseli umělí netopýři.

„Tak už jste tady!“ přivítala je s vřelým úsměvem paní Weasleyová a jednoho po druhém je objala. „Tolik jsem se na vás těšila. Konečně bude zase celá rodina pohromadě,“ řekla, ale pak se jí oči zalily slzami. Harry věděl, že je to kvůli Percymu, který určitě nepřijde.

Harry se ale ze všeho nejvíc těšil na Ginny. Dočkal se jí, když se celá rodina sešla u večeře. Pozvání paní Weasleyová přijala i Tonksová a Lupin. Když se ve dveřích objevil Bill, Ron okamžitě vyskočil ze židle, aby se s bratrem pozdravil. Vypadal unaveně a pohuble, ale jinak se zdál být v pohodě. Harry si znovu připomněl, že s ním musí co nejdřív promluvit.

Společně se navečeřeli a paní Weasleyová pak ze spíže donesla několik lahví máslového ležáku. Potom na stůl položila tác s nejrůznějšími lahůdkami. Všichni se dali do řeči o tom, že situace v kouzelnickém světě nebyla nijak růžová. Docházelo k dalším nevysvětlitelným zmizením a podivným úmrtím. Skupina Smrtijedů se podle Lupinových slov chystala znovu zaútočit na Azkaban a dokonce se proslýchalo, že Voldemort složil Ministerstvu kouzel své podmínky, které měly být do určitého termínu vyslyšeny. Harrymu z těch řečí běhal mráz po zádech.

Najednou se Bill zvedl od stolu.

„Půjdu si lehnout, necítím se dobře. Už jsem dost unavený,“ řekl a zamířil po schodech nahoru.

„Jen běž,“ odsouhlasila mu to paní Weasleyová, „Dobrou noc.“

„Pomůšu to tady tvé matce uklidit a potom pšijdu sa tebou, ano?“ zeptala se ho Fleur. Bill na to jen přikývnul.

Harry v tom okamžiku žduchl Rona loktem a pak pod stolem kopl Hermionu do nohy. Oběma zjevně došlo, co chce Harry udělat, když se za Billem zavřely dveře kuchyně. Byla to jejich příležitost. Všichni tři se současně zvedli od stolu.

„Taky si půjdeme lehnout, byl to dlouhý den,“ oznámil Ron matce.

Kromě paní Weasleyové a Ginny, na kterou Harry mrkl, si jejich odchodu nikdo nevšiml, jak byli zabraní do své debaty.

Dohnali Billa uprostřed schodiště.

„Bille, můžeme s tebou na chvíli mluvit, prosím? Potřebovali bychom se tě na něco zeptat,“ vyhrkl ze sebe ještě zadýchaně Harry.

Bill se široce usmál a pak řekl: „Když to nepočká do zítřka, tak jistě ano. Doufám, že nemáte nějaké problémy?“

„Ne, brácho, žádný problémy. Vlastně jak se to vezme. Narazili jsme na něco, čemu tak úplně nerozumíme,“ řekl Ron spěšně, aby bratra uklidnil.

„Když si myslíte, že právě já vám s tím můžu pomoci, tak pojďte ke mně do pokoje,“ vyzval je a oni ho pak následovali do jeho ložnice.

„Právě, že nám s tím můžeš pomoci jedině ty,“ vyhrkl Ron, když se za nimi zavřely dveře.

Bill se položil na postel, vypadalo to, že ho těch několik schodů pořádně zmohlo.

„Tak spusťte. Co máte na srdci?“ zeptal se.

„Ani ne tak na srdci, jako na pergamenu,“ řekl Harry a vytáhl kus pergamenu, na který si ještě v Brumbálově domě překreslil symbol z oltáře. Ukázal ho Billovi. „Co nám k tomu můžeš říct? Narazili jsme na to v jedné učebnici,“ zalhal, „a jejich vysvětlení nás jaksi, jak bych to řekl správně, neuspokojilo.“

„To je hexagram,“ odpověděl Bill pohotově a bez zaváhání. „Teď už chápu, proč jste šli rovnou za mnou. Ano, je to symbol dobře známý již ze starého Egypta. Toto znamení vyjádřené šesticípou hvězdou, vytvořenou ze dvou protínajících se rovnoramenných trojúhelníků, je základním symbolem života a současně i základním magickým pantaklem. V alchymii je symbolem prostupování a spojení živlů ohně a vody. Vyjadřuje tak tajemství vesmírné rovnováhy a současně vzestup ducha a tajemství smrti. Hexagram je tvořen prvky živlu ohně – nahoru směřující trojúhelník a živlu vody – dolů směřující trojúhelník. Posunou-li se oba trojúhelníky tak, aby vytvořili kosodélník, vznikne symbol smrti – oddělení metafyzického ohně od metafyzické vody, což znamená, že duch – oheň dokončil cestu hmotou – vodou a osvobodil se od ní. Smrt je v tomto smyslu jen etapou celkového vývoje. Hexagram vyjadřuje šestku, která znamená dvojí trojnost ovládající veškeré dění a vývoj. V praktické magii je hexagram mocným pantaklem a symbolem makrokosmu. Trojúhelníky spojené uprostřed kruhu znázorňují tušící mysl,“ ukončil svůj vyčerpávající výklad.

Harry ho celou dobu pozorně poslouchal a přitom si uvědomil jednu zarážející skutečnost. Bylo to přesně, jak Bill popisoval. Když do oltáře vepsal svou jizvu, vznikl spojením jejích vrcholů se základnou nejdřív kosodélník a teprve potom se z něj dalším uspořádáním stal hexagram. Mělo to tedy znamenat jistou symboliku? On jako oheň a Voldemort jako voda? Byl snad právě tento hexagram první známkou nastávajících skutečností? Že se už blíží čas, kdy stane Voldemortovi tváří v tvář? Ze zamyšlení ho vytrhla další Billova slova.

„Ke vzniku tohoto znamení se váže jedna dost zajímavá legenda o vzniku světa,“ vyprávěl a zřejmě byl rád, že si získal pozorné posluchače.

„Povídej! Hoříme zvědavostí,“ požádal Ron svého bratra. To už všichni tři seděli podél okraje Billovy postele a napjatě poslouchali.

„Jedni tvrdí, že je to jen pohádka pro děti, ale přitom je dost těch, kteří se na dané otázky pokoušeli najít odpovědi,“ začal vypravovat. „Na počátku všeho byl jen nekonečný vesmírný prostor, takzvaný chaos. Z něj jeho vlastní vůlí povstala nejprve věčná tma a temná noc, z jejichž spojení se zrodilo věčné světlo a světlý den. Pak chaos zrodil dvě všeoživující síly, zemi a lásku. Země se spojila se světlem a porodila podsvětní temnotu. Pak země zplodila nebe a hluboký oceán.

Ve svém dalším tvořivém činu zplodila prapodstata, neboli chaos ze čtyř základních živlů ohně, vody, země a vzduchu bytosti s nadlidskými vědomostmi a schopnostmi. Ty se ujaly vlády nad světem a daly vzniknout všemu živému, jak to známe dnes.

Sama prapodstata, neuspokojená dokonalostí svých dětí, dala vzniknout člověku. Připodobnila jej k obrazu svému a umožnila mu, aby tvořil své vlastní myšlenky. Propůjčila mu svobodnou vůli, aby lidé byli schopni rozumět důsledkům svých rozhodnutí a činů, a aby se mohli během svého života učit a moudřet. Lidé si brzy uvědomili přítomnost oné vyšší moci a ony bytosti, které daly vzniknout životu na zemi pak uctívali a nazvali je bohy.

Podle té legendy existovalo místo, kde bohové žili, odkud k lidem promlouvali a odkud šířili svou moudrost.. I vy jste o tom bájném místě taky určitě slyšeli. Nazývá se Atlantida.

V bájné Atlantidě, na posvátné hoře Furmat bylo skryté celé vědění a tajemství lidské existence. Bylo symbolizováno šesti pyramidami, uspořádanými právě do hexagramu seřazenými postupně podle jejich vzniku do dvou trigonů. Pyramidami proto, že jejichž čtyři stěny symbolizovaly čtyři základní živly, směřující vzhůru do jednoho vrcholu.

První vznikla Pyramida chaosu, jejíž doménou je nekonečný vesmírný prostor, která zaujímá místo vrcholu dolů směřujícího trojúhelníku v hexagramu. Na místě vrcholu protilehlého trojúhelníku vznikla druhá pyramida – Pyramida harmonie, jejíž doménou je rovnováha zajišťující plynulý proces právě vůle a chtění neuspořádaného Chaosu. V pořadí třetí pyramidou na druhém cípu dolů směřujícího trojúhelníku je Pyramida temnoty, jejíž doménou je věčná tma a temná noc. Na její protilehlé straně a zároveň druhém cípu nahoru směřujícího trojúhelníku vznikla čtvrtá Pyramida slunce, jejíž doménou je věčné světlo a světlý den. Pak, jak bylo řečeno, vytvořil Chaos dvě všeoživující síly, zemi a lásku, které jsou doménou páté Pyramidy života, která zaujímá poslední vrchol nahoru směřujícího trojúhelníku. Na protilehlé straně, jako její protiklad, potom vznikla na místě posledního vrcholu dolů směřujícího trojúhelníku Pyramida smrti, jejíž doménou je podsvětní temnota.“

„Počkej, počkej, mám v tom pěkný zmatek. Musíš nám to ještě jednou vysvětlit a teď srozumitelně prosím,“ požádal svého bratra Ron.

Harry, a podle výrazu v její tváři i Hermiona, z toho nebyli nijak moudřejší.

„Dobře, řeknu vám to jinam. První trojúhelník v hexagramu, jehož vrchol směřuje dolů tvoří tyto pyramidy: Pyramida chaosu – dole, Pyramida temnoty vpravo a Pyramida smrti vlevo. Druhý trojúhelník v hexagramu, jehož vrchol směřuje nahoru tvoří tyto pyramidy: Pyramida harmonie – nahoře, Pyramida života vpravo a Pyramida slunce vlevo. Vzájemné uspořádání všech pyramid není náhodné, je přesně dané. Když si to nakreslíš, zjistíš, že jsou uspořádané v protikladech přímo proti sobě, a to je celé to tajemství hexagramu, vzájemných protikladů, které jsou vlastně podmínkou veškerého bytí a nebytí, ale tím si vy nelamte hlavu.

To ale není všechno, protože těch pyramid je celkem sedm. Ta poslední a sedmá podle legendy vznikla mnohem později,“ zarazil se najednou ve svém vyprávění, protože se potřeboval napít čaje. Nalil si ze džbánu na svém nočním stolku a teprve potom pokračoval.

 „Jeden z nejvyšších bohů, Pán vědění a spravedlnosti, který se po chaosu ujal vlády nad světem, učinil z tvorů s lidským tělem skutečné lidi. Naučil je pracovat, obdělávat pole a zpracovávat kovy. Dal jim oheň a vykonal pro ně ještě mnoho dalších skutků. Aby lidé nezapomněli, co je naučil, požádal jiného boha, Pána a otce moudrosti a učenců, aby lidem daroval písmo. Lidé potom Pána vědění a spravedlnosti milovali ještě víc.

Někteří bohové, okouzlení krásou lidských dcer, začali sestupovat na zem a plodit s nimi pokolení tvorů, kteří se od lidí výrazně lišili. Tak vznikli obři, kentaurové, elfové a víly, nebo i obyčejní lidé, ale nadaní neobyčejnými schopnostmi. Tak vznikli i první čarodějové. Znáte přece legendu o Merlinovi, který neměl smrtelného otce?

Avšak tito lidé si brzy začali uvědomovat svou moc. Někteří ji začali vědomě využívat a jiní naopak zneužívat. A tak vznikla poslední Pyramida osudu, nalézající se uprostřed hexagramu. Osud byl pak tím jediným, co vládlo nade vším a nade všemi. Jinými slovy, každý je pánem svého osudu a určuje si cestu. Každý odpovídá za své činy.

V Pyramidě osudu se podle té legendy nalézá Kniha osudu, nebo taky Kniha smíru, která je neviditelnou vyšší mocí průběžně dopisována, a ve které se nalézají odpovědi na všechny otázky a pravdy.

Pak se ale mezi bohy rozpoutala válka, když Pán zkázy lstivě zabil svého bratra, Pána vědění a spravedlnosti, protože mu záviděl lásku lidí. Brzy na to se začalo válčit i ve světě lidském, mezi uctívači jednotlivých bohů. Pán zkázy zaútočil na samé srdce světa, když se pomocí svých přisluhovačů pokusil zmocnit Knihy osudu. Když boje vrcholily, zdálo se být nemožné dosáhnout úspěchu. Jeho plán mu ale nevyšel, když byl poražen Pánem světla, synem Pána vědění a spravedlnosti, který tak pomstil otce a stal se po něm třetím vládcem světa. Pán zkázy byl poražen, ale ne zničen. Zdá se, že učinil jistá opatření, aby si tím zajistil svou věčnost. To způsobilo, že zlo nikdy nemůže být zničeno úplně.

Vítězstvím Pána světla a slunce pak přestaly útrapy, které zemi sužovaly. Lidé nadáni vědomím a cítěním pak ale začali pochybovat, a jednotlivá náboženství se začala měnit a rozpadat. Pán světla a slunce byl událostmi nucen přistoupit k radikálnímu řešení, které by navždy ochránilo posvátnou horu, město Atlantidu a tím i celý tento svět před úplnou zkázou. Skryl pyramidy na tajné místo, o němž věděli jen zasvěcení kněží, aby tak lidstvo nepřišlo úplně o cestu k poznání, vědění a pravdě. Požádal Pána a otce všeho moudra, aby dal lidem naději v podobě pravdy a víry, kterou nosí každý z nás v sobě. Existuje prý na světě věc a nikdo přesně neví, co to je, ani jak vypadá, která v sobě skrývá veškerá tajemství a skutečnou a jedinou pravdu. Tu si údajně zasvěcení kněží předávali po celé generace, až se nakonec ztratila ze světa smrtí posledního z nich. Ta věc nebyla nikdy nikým nalezena, stejně tak ani bájné město Atlantida s posvátnou horou a furmatskými pyramidami. Z legendy se stala pohádka pro malé děti. Nicméně hexagram jako symbol existuje a je znám již ze starého Egypta. Stejně tak i jiná neobjasněná tajemství, která jsou skrytá uvnitř egyptských pyramid, a která některým lidem nedají spát. A já jsem jedním z nich,“ dovyprávěl jim Bill konečně celý příběh tak, jak ho sám znal.

Harry ho celou dobu pozorně a se zaujetím poslouchal. Nemohl uvěřit vlastním uším. Nyní nebylo pochyb, že mnohé z toho je pravda, i když se tomu většina lidí zdráhá uvěřit.

Pak se otevřely dveře do pokoje a vešla Fleur. Zůstala na ně nechápavě civět, ale pak se otočila a s úsměvem odešla, aby počkala venku.

„Tak my už půjdeme,“ řekl Ron a pak se všichni tři zvedli.

„Je to všechno, co jste potřebovali vědět? Doufám, že jsme vám tím pomohl,“ usmál se na ně Bill.

„Jo, díky mockrát, Bille,“ poděkoval Harry. „Pomohl jsi nám víc, než tušíš.“

„Akorát se o tom prosím nezmiňuj před nikým, aby neměli zbytečný otázky,“ požádal ho Ron.

„Vaše tajemství, moje tajemství,“ mrkl na ně šibalsky Bill.

Potom se všichni tři sebrali a odešli.

Zpět na obsah

Kapitola 21: Kapitola 21: Cardo integritas

„Co myslíte, opravdu ty pyramidy a Kniha osudu existují?“ vyhrkl Ron, když se zavřeli u sebe v pokoji.

„Ty o tom snad pochybuješ? Po tom, co jsme našli na tom ostrově a po tom, co nám teď řekl Bill?“ díval se na něj nechápavě Harry. „Vždyť jsi před chvílí slyšel, jak to celé skončilo! Nebyl jsi to ty, kdo chtěl celou dobu vědět, jak ta válka skončí?“

„Harry má pravdu, Rone. Myslím, že Bill nám právě teď potvrdil, že to, co bylo popisováno na těch pergamenech na ostrově, se skutečně kdysi dávno stalo. Skoro všechno to souhlasí a to tedy znamená, že nejsme jediní, kdo o tom ví. Byl tam přece i někdo před námi, na to nezapomínejte,“ řekla důrazně Hermiona, jako by je tím oba chtěla upozornit na jisté skutečnosti.

„Musím ty pyramidy najít. Musím najít tu věc, o které mluvil Bill,“ řekl Harry rozhodně.

„Harry, to nebude snadné! Copak ty víš jak?“ zeptala se ho Hermiona sklesle.

„Nemám tušení,“ odpověděl a pak se posadil na postel a složil hlavu do dlaní. „Pokusíme se zjistit, co se dá. Až budeme zpátky v Brumbálově domě, začneme v knihovně. Musí existovat nějaký způsob, jak zjistit víc. Když to bude nevyhnutelné, zeptám se Snapea. Byl to přece on, kdo mi dal tu knihu. Pokud o tom všem něco ví, pokusím se to od něj zjistit. Jinou možnost nemáme,“ uvažoval Harry. Z toho horlivého přemýšlení ho rozbolela hlava. Teď vstal z postele s rukama zaťatýma v pěst. Pevně odhodlaný a rozhodnutý.

Několik dalších dní musel Harry neustále přemýšlet nad tím, co se dozvěděl od Billa. S Hermionou a Ronem se shodli na tom, že té záhadě přijdou na kloub. Otázkou zůstávalo jak? Protože od Snapea nepřišel Harrymu žádný vzkaz, zůstali na Grimmaludově náměstí ještě pár dní a rozhodli se, že na další návštěvu Bradavic, která se měla konat už velmi brzy, odejdou právě odtud a teprve potom se vrátí do Brumbálova domu.

V den, kdy měli naplánované konzultace, se společně s Lupinem, který zrovna byl na ústředí, přemístili pomocí letaxové sítě přímo do Bradavic. Harry nesebral odvahu se ho na cokoliv zeptat. Navíc nechtěl u nikoho vzbudit podezření.

Harry s Ronem úplně vybouchli při zkoušce z přeměňování, když po nich profesorka McGonagallová chtěla, aby přeměnili živého poníka v houpacího koně. Hermiona zase jako obvykle zazářila a slíbila paní profesorce, že zapracuje na tom, aby co nejvíc procvičovali. Naopak všichni tři byli pochváleni profesorem Křiklanem za jejich neobyčejné znalosti a nadání na lektvary. Všichni tři dobře věděli, komu za svůj úspěch v lektvarech vděčí.

Kvůli Hermioně, kterou druhý den čekala konzultace z věštění z čísel a ze starodávných run, zůstali v Bradavicích přes noc. Harry a Ron využili volného dopoledne, aby navštívili Hagrida. Když se blížili k jeho srubu, Harry si všiml Firenze, který na chvíli vyšel ze stínu na okraj lesa. V to celou dobu doufal, že se mu podaří s Firenzem promluvit. Poslal Rona napřed a poklusem se rozběhl na místo, kde stál nehnutě Firenze, jako by na Harryho čekal.

„Firenze, jsem rád, že tě vidím,“ vyklopil ještě zadýchaně Harry.

„Harry, můj mladý příteli. Hvězdy mi řekly, že jsi na dobré cestě,“ mluvil pomale a klidně Firenze.

„Právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit. Vím o tom proroctví, o Pyramidě osudu i o té knize,“ vyhrkl ze sebe Harry všechno najednou. „Je to všechno pravda?“ musel se zeptat.

„Dokud budu naživu, nikdy nezapomenu na to děsivé proroctví. Doufal jsem a věřil, že se události v něm popsané nikdy neuskuteční v našich časech. A přece mi svitla jiskřička naděje, když jsem vyčetl z hvězd, že možná jednoho dne posel světla najde pravdu a možná právě tato pravda nám nakonec dá svobodu,“ řekl a zahleděl se na Harryho.

„Já vím, pravda vítězí,“ dodal Harry, protože pochopil, že Firenze má na mysli jeho.

„Pravda nevítězí. Pravda je. Vítězí člověk, který ji pozná a žije. Neboť, Harry, člověk pozná, že žije v pravdě tehdy, když v životě myslí, cítí a jedná tak, aby v konfrontaci s Prapodstatou nepotřeboval slov k vysvětlení. Neboť tam slova nejsou,“ vysvětlil Harrymu a pak ještě dodal: „Říci nebo napsat pravdu není možné, jelikož slova, z nichž se řeč skládá, jsou příliš hrubým stavebním kamenem.“

A tím bylo pro Harryho řečeno vše. I když nerozuměl úplně všemu, co se mu právě Firenze snažil říct, plně si uvědomoval hloubku jeho slov. Věděl, že se od Firenze víc nedozví, ale i to málo, co mu Firenze právě řekl, mu stačilo. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale na chvíli se zamyslel. Firenze mu pak lehce stiskl rameno, kývnutím hlavy se s ním rozloučil a zase odkráčel.

Pak už nebyl schopný myslet na něco jiného. Poznal to i Hagrid. Všiml si Harryho roztržitosti, ale očividně to připisoval něčemu úplně jinému. Harrymu se ulevilo, protože kdyby se ho začal Hagrid vyptávat, nevěděl by, co říct.    

Když odcházeli od Hagrida, ucítil Harry pálení zrcátka v kapse svých kalhot. Vytáhl ho, aby si s Ronem přečetli vzkaz od Snapea. Stálo na něm: Pozítří!

Počkali, až bude Hermiona hotová, pak se sbalili a z Prasinek se přemístili do Doupěte. Z nebe začaly ještě odpoledne padat bílé studené vločky prvního sněhu. Protože začínalo být dost chladno, potřebovali si vyzvednout nějaké teplejší oblečení a taky to Ron musel doma zkontrolovat. Ještě ani nestačili zapálit oheň v krbu, když na okno zaťukala zobákem nějaká sova.

„To je od Lupina!“ vyhrkla Hermiona, když od sovy převzala obálku a honem ji rozbalila. „Staví se tu dnes večer a píše, že zůstane na večeři,“ dodala.

„Tak přece. Ještě že nikam nespěcháme. Snape nás čeká až zítra,“ oddechl si Harry. Malý okamžik se bál nějaké špatné zprávy. Strašně se mu ulevilo. „Tušil jsem, že se to dříve nebo později stane a někdo nás sem přijde zkontrolovat.“

„Jo, to máš asi pravdu. Až do teď jsme měli víc štěstí, než bychom mohli doufat,“ povzdechl si Ron. „To, aby sis,Hermiono, dala záležet. A můžeš se do té večeře pustit třeba hned, stejně už mám hlad jako vlk,“ popíchl ještě Hermionu. Ta se na něj jen zašklebila a dala se do práce.

Chvíli po setmění někdo zabouchal na dveře. Harry vstal od stolu, aby Lupinovi otevřel. Ještě pohledem z okna zkontroloval, že se opravdu nemýlí a pak už ho pozval dál.

„Dobrý večer, mládeži! Dnes je opravdu chladno,“ řekl a na prahu si oprášil sníh z ramen. „Chystám se na ústředí a Molly chtěla, abych vás zkontroloval. Jestli je vše v pořádku, jestli něco nepotřebujete nebo tak.“

„Spíš to měla být přepadovka, jestli něco nevyvádíme, ne?“ chtěl znát pravdu Ron.

„No, vlastně máš pravdu. Ale dělám to jen proto, abych Molly vyhověl. Nemůžete se na ni zlobit, že má o vás v dnešní době starost. Raději jsem ale poslal sovu se vzkazem, že se tu dnes večer zastavím,“ usmál se a zvedl obočí, když uviděl, jak se všichni tři po sobě podívali. Pak už ale nechtěl nic vědět.

Během večeře se od něj dozvěděli, že situace je dost zlá, protože si Voldemort začal klást podmínky, na které samozřejmě ministerstvo není ochotno přistoupit a že z toho kouká pěkná mela, které se všichni zasvěcení pořádně obávají. Potom se s nimi rozloučil, nezapomněl jim připomenou, aby byli ve spojení a potom odešel.

Ráno se hned po snídani přemístili na Leones Garden. Když je Snape uslyšel, vyšel ze své pracovny a zamířil k nim.

„Máte něco proti tomu, Pottere, kdybychom se teď hned odebrali do sklepení?“ položil mu otázku dřív, než stačili pozdravit.

„Ne, můžeme jít třeba hned,“ odpověděl Harry a rukou Hermioně a Ronovi naznačil, ať klidně pokračují dál do knihovny, kam měli všichni tři původně namířeno. Hermiona kývla.

Harry seběhl dolů po schodech za Snapem, který na nic nečekal, a hned, jak mu Harry odpověděl, otočil se a zamířil do sklepení. Snape počkal, než si Harry odloží bundu, a pak spustil.

„Dnes se vás tedy pokusím naučit některá útočná kouzla. Doufám, že jste poctivě cvičil obranu, protože dnes ji budete nezbytně potřebovat,“ spustil Snape ještě dřív, než za sebou Harry stačil zavřít dveře.

„Tak tedy, úplně na začátek tu mám jedno kouzlo, které u protivníka vyvolá dočasnou slabost. To si vyzkoušíte na vlastní kůži,“ řekl a pak vyslovil kouzelnou formuli: „Citare infirmitas!“

Harry se najednou cítil tak zesláblý, že se mu podlomila kolena a ani nedokázal udržet hůlku v ruce. Ta mu vypadla z ruky a zůstala ležet na podlaze u jeho nohou. Po chvíli ale slabost pominula a on se sehnul, aby hůlku sebral ze země.

„Podle pokročilosti kouzelníka je úměrná délka trvání této spíše nepříjemné indispozice,“ vysvětloval Snape. „Teď už ale naostro, Pottere. Kouzla, která vás teď budu učit, jsou velmi mocná, mohou velmi ublížit, tak je třeba užívat je jen v krizových situacích a s rozvahou,“ ušklíbl se a Harrymu bylo jasné, že tím naráží na tu nepříjemnou událost v koupelně v šestém ročníku, když poprvé užil kouzlo Sectumsempra, aniž by věděl, jaký bude důsledek.

„Existuje formule na spoutání protivníka, která je mocnější než Pouta na vás, navíc velice nepříjemná a ta zní: Vinculum impedio!“ zaburácel s namířenou hůlkou proti Harrymu. Z hůlky vyšlehly ohnivé provazy, které začaly Harryho bleskově svazovat a nepříjemně přitom pálily.

„Rescindo!“ vyslovil Snape protikletbu a okamžitě tím účinek kouzla zrušil. Harrymu se ulevilo, ale ještě si mnul místa, kde ho provazy nepříjemně popálily.

„Další kletba, která může vašemu protivníkovi dát co proto, je kouzlo vyvolávající ohnivé jiskry. Když si nedáte pozor, mohl byste se tímto kouzlem zranit i vy sám, nebo se i podpálit, proto s citem. Připravte se a braňte se!“ vyzval ho, než vyslovil kouzelnou formuli.

„Ignitus scintillas!“

„Defensio scutum!“ zaburácel Harry, když uviděl, jak se ze Snapeovy hůlky na něj vychrlilo tisíce malých jisker a jiskřiček jako při ohňostroji. Kouzlo pominulo teprve tehdy, až Snape odklonil svou hůlku.

„Teď buďte ve střehu. Nyní vám ukážu, co dokáže toto kouzlo: Gelidus actis!“

„Defensio scutum!“ zareagoval pohotově Harry a proti němu vytryskl ze Snapeovy hůlky ledový paprsek, který jím vyčarovaný štít zmrazil, ten popraskal a zmizel. Svůj účel však splnil a Harryho ochránil.

„Kouzlo s poněkud opačným, ale také velmi mocným účinkem je toto, připravte se! Fulguratio!“ zaburácel a z jeho hůlky vyrazil blesk tak prudce, že Harry stačil na poslední chvíli zareagovat a znovu před sebe vyčaroval mocný štít. Blesk se od štítu odrazil jako od zrcadla a praštil do stěny za Snapeovými zády, až v něm zanechal jen zčernalou díru.

„Dovedete si jistě představit, co by se stalo, kdyby tímto bleskem bylo zasaženo lidské tělo,“ poznamenal, když viděl, jak Harry užasle civí na černou skvrnu na stěně.

„Teď se pořádně zapřete oběma nohama, ať vás to nepřekvapí,“ řekl a pak znovu namířil svoji hůlku: „Robus sagittarius!“

„Defensio scutum!“ vyslovil Harry skoro současně, ale ještě před tím udělal, co po něm Snape chtěl. Zeširoka se rozkročil, aby udržel rovnováhu. Ze Snapeovy hůlky vyrazil úzký turbulentní proud a tak prudce narazil do Harryho štítu, že i přes jeho ochranu jím prudce mrštil o zeď, že Harry sotva popadal dech.

„Řekl jsem, pořádně se zapřete, můžete si za to sám!“ vyštěkl Snape, když viděl, s jakou námahou se Harry zvedá ze země. „To je teprve začátek! Mám vůbec pokračovat?“ zeptal se sarkasticky. „Je nezbytně nutné, abyste mě poslech na slovo! S těmito kouzly není radno si zahrávat,“ zavrčel. „Teď se alespoň pokuste vyčarovat ochrannou zbroj, pomocí kouzla Tegimentum, protože tentokrát by to nemuselo stačit,“ vyzval ho rázně.

„Připravte se! Incendio fluctus!“ zaburácel a z jeho hůlky vyšlehl plamen, který rozpoutal úplnou ohnivou bouři.

„Tegimentum!“ zaburácel Harry. Najednou se ocitl uprostřed plamenů, před nimiž ho chránil jen jeho štít. Harry cítil, že kouzlo úplně nezvládl a že začíná slábnout. Poznal to i Snape, protože nakonec odklonil svou hůlku. Plameny se zmenšily až nakonec zmizely úplně. Harry si nebyl úplně jistý, jestli se už nejedná o černou magii, když viděl tu spoušť, kterou po sobě plameny na podlaze zanechaly.

„Další dvě mocná kouzla tu zkoušet nebudeme, je to příliš riskantní. Jen vám vysvětlím jejich účinek. To první je Kulový blesk a zaklínadlo zní: Sphaera fulgur. Toto kouzlo se používá, pokud jste sám proti přesile. Vyslaná kletba, v podobě ohnivé koule, zasáhne cíl, odrazí se a zaútočí znovu. Proto byste riskoval, že zasáhnete svoje lidi,“ vysvětloval. „Ještě o něco mocnější je kouzlo, které pod protivníkovýma nohama vyvolá zemětřesení, při němž může dojít také k tomu, že se pod ním země roztrhne. Teď jistě chápete, že to tady nacvičovat nemůžeme. Nicméně zaklínadlo zní: Gigas affectus.“

„Teď si vyzkoušíme jedno z mých oblíbených úderných kouzel. Mdloby na tebe je proti tomu jen lehkým pošimrání. Sám se za chvíli přesvědčíte, jakou vládne silou. Toto kouzlo je rovněž vhodné a velice účinné, pokud bojujete proti kouzelným tvorům. Postavte se proti mně a buďte připravený vyčarovat štít nejmocnější,“ vyzval Harryho.

„Percussio pugnus!“ vyslovil s hůlkou zamířenou Harrymu doprostřed hrudi.

„Tegimentum!“ zaburácel Harry na svou obranu, ale na malou chvíli se mu zastavilo srdce, když viděl, jak proti němu ze Snapeovy hůlky vyrazil zelený paprsek. Doposud viděl jen jedno jediné kouzlo s takovou barvou paprsku. Paprsek mocnou silou narazil do Harryho štítu, vymrštil ho do vzduchu a praštil jím o zeď. Najednou byl ale rád, že vůbec žije. Na malou chvíli o Snapeovi zapochyboval, protože moc dobře věděl, jak ovládá neverbální kouzla. Jistě by pro něj nebyl žádný problém vyslovit jednu kletbu verbálně a vyslat jinou neverbálně.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Snape s úšklebkem, když viděl, že se Harry stále nezvedá ze země.

Harrymu už ale v hlavě vrtala jiná věc, proto se zvedl a na rovinu se Snapea zeptal: „Víte, pane, tenkrát na ministerstvu, když profesor Brumbál bojoval proti Voldemortovi, použil nějaké velmi mocné kouzlo, které Voldemort sice odrazil, ale já jsem cítil jeho sílu. Bylo to jako neviditelná bouře s mocným úderem gongu.“

Snape vypadal, že dobře ví, o čem Harry mluví. Chvíli mlčel, jako by si to chtěl nechat pro sebe, ale potom promluvil. „Cardo integritas,“ řekl. „Kouzlo vrhající neobyčejně silný výboj magické energie proti zvolenému cíli. Na to si ale, Pottere, alespoň prozatím, nechte zajít chuť, stejně jako na zakázané kletby. Ještě se musíte hodně učit, než se dokážete ovládnout a kontrolovat natolik, že budete schopen užití takového kouzla.“

„Zítra se tu znovu sejdeme na hodině nitrobrany,“ oznámil mu a podal mu sešit v tvrdých deskách. Pak je prudce chytil za levou paži. Harry dobře věděl, co to znamená. „Musím jít, tak tedy zítra,“ řekl a odešel.

Harry sešit rozevřel. Byla v něm podrobně popsaná všechna kouzla, která se ho Snape před chvílí snažil naučit.

Pospíchal za Hermionou a Ronem do knihovny. Když vešel, hodil sešit do křesla a poklesla mu brada, když uviděl tu spoušť. Všude, kam se jen podíval, ležely rozevřené knihy.

„Co se tu stalo?“ zeptal se zvědavě.

„Tady nic,“ řekla Hermiona a odložila na zem další knihu.

„Něco málo jsme našli, ale jinak nic světoborného. Bude to složitější, než jsme mysleli. Nějaké zmínky o pyramidách a Atlantidě tu jsou, ale jen zlehčené, pod kapitolou báje a pověsti. O Knize osudu, nebo o té mocné věci vůbec nic. Ani zmínka. Ale ještě tu je spousta knížek, které stojí za to prolistovat,“ odpověděla mu Hermiona a pak mu naznačila, aby se přidal a taky se dal do hledání.

Celý zbytek dne pak trávili v knihovně, jen s malou přestávkou na jídlo. Snape se už neukázal a Harry musel přemýšlet, kde teď asi je a co má Voldemort v plánu, že Snape musel tak narychlo odejít. Psychicky se už začal připravovat na další hodinu nitrobrany.

Zpět na obsah

Kapitola 22: Kapitola 22: Dveře, které nejdou otevřít

V noci Harry nemohl spát, bylo až příliš důvodů, aby nemohl jen tak klidně usnout. Nad ránem uslyšel z chodby nějaký hluk, jako by někdo upadl, a pak uslyšel prásknout dveře. Věděl, že Ron a Hermiona jsou ve svých ložnicích a spí. Musel to být Snape, který se vrátil z akce.

Ráno, když všichni tři scházeli dolů na snídani, zabrousil očima ke dveřím Snapeova pokoje. Co se asi v noci mohlo stát? vrtalo mu hlavou, a tak o tom všem pověděl Hermioně a Ronovi. Ani jeden z nich v noci nic neslyšel.

Když si to po snídani namířili rovnou do knihovny, přilétla sova s dopisem a s posledním vydáním Denního věštce. To už si Harry všiml, že je Snape u sebe v pracovně. Ron přiskočil k oknu, aby od sovy dopis převzal. Pak se zašili do knihovny.

„Sakra! To snad…“ zaklel vyděšeně Ron, kecnul si na zadek a na spáncích mu vyrazily krůpěje potu. Něco v tom dopise ho nadmíru vyděsilo.

V Harrym by se v tu chvíli krve nedořezal. Myslel na nejhorší. Nebyl schopen slova.

„Co se stalo! Tak mluv!“ vykřikla na něj vyděšeně Hermiona, která v ruce stále svírala stočené číslo Denního Věštce.

„V noci Smrtijedi dobyli Azkaban. Osvobodili všechny vězně a došlo ke střetu mezi Smrtijedy, ministerskými bystrozory a Fénixovým řádem. Dnes v noci zemřelo dvanáct lidí, z toho dva vězni, šest Smrtijedů a čtyři naši. Lupin byl zraněn, ale mamka píše, že to není nic vážného,“ pak se na chvíli odmlčel a potom pokračoval, „Kinglsey Pastorek, kolega mého taťky, je mrtvý.“ Dopis, který svíral v obou rukách mu od nosu klesl na kolena.

Všichni tři zaraženě zírali jeden na druhého. Situace začínala být víc než vážná. Bylo strašné si uvědomit, že někdo z jejich blízkých nemusel být dnes ráno naživu. Teď Harry pochopil, kam včera Snape tak spěchal, a proč se vrátil až dnes ráno. Nepochybně se celé té akce na Voldemortův příkaz taky účastnil.

Hermiona začala horlivě listovat novinami. Nemusela to ale dělat, protože titulek vše hlásal hned na první straně. Článek potom pokračoval na následující straně. Zběžně ho přelétla očima a pak jim vše stručně vylíčila.

„Ta jména mrtvých vězňů neznám, Lucius Malfoy je na svobodě, jestli se tak tomu dá říkat. Tři bystrozorové přišli o život, dále pak pan Pastorek. Ale dalších sedm lidí bylo zraněno a z toho tři těžce,“ zasvětila je do celé situace. „Ta jména Smrtijedů mi nic neříkají. Voldemort se akce svých Smrtijedů neúčastnil.“

Pak se rozlétly dveře a vešel Snape. Harry si okamžitě všiml krvavého šrámu na tváři, který mu jen z části zakrývaly polodlouhé vlasy. Celkově nevypadal ve své kůži.

„Jste tady, výborně. Za hodinu přijďte za mnou do sklepení,“ oznámil Harrymu chladně a pak hned zase odešel.

„Nitrobrana,“ vysvětlil Harry Ronovi a Hermioně, když uviděl jejich nechápavé obličeje.

Pak se pustil do hledání, že skoro zapomněl na čas, a proto přišel do sklepení asi o pět minut později, než jak mu Snape nařídil. On si toho naštěstí asi ani nevšiml.

„Dnes v noci Smrtijedi dobyli Azkaban. Vy jste tam byl taky, pane?“ zeptal se Harry a přemýšlel, jestli mu Snape dá odpověď.

„Na to vám nejsem povinen odpovídat, že, Pottere! Proto tu nejste, abyste mi kladl otázky,“ vyjel na něj vztekle.

„Lucius Malfoy je zase volný,“ konstatoval Harry. Popravdě ho nijak netěšilo, že jeden z nejobávanějších Smrtijedů zase běhá na svobodě.

„Ten jen vyměnil jedno vězení za jiné. Vězte, Pottere, že teď by si raději přál zemřít, než snášet hněv Pána zla,“ řekl suše a pak dodal: „ale dost řečí!“ Potom změnil téma. „Jelikož vaše výsledky v Nitrobraně jsou žalostné, musíte pochopit jednu důležitou věc, abychom se hnuli z místa, Pottere. Vyprázdnit hlavu je jedna věc, ale ta podstatná, bez které se neobejdete, je toto pravidlo. Musíte rozvinout svoji intelektuální stránku a zesílit tak svou vůli, která je potřeba ke koncentraci veškerých sil vaší osobnosti. Všechno to může fungovat pouze pokud se zkombinuje představa a vůle, tedy vaše emocionální chtění. Bez toho prostě úspěchu nedosáhnete,“ poučil ho Snape. „Pochopil jste, co se po vás chce?“

„Ano, pane,“ odpověděl Harry popravdě. Snape mu k nitrobraně nikdy nic neřekl, jak potom mohl předpokládat, že to vytuší sám? Přitom to bylo k jejímu zvládnutí přímo nepostradatelné!

„Připraven?“ zeptal se Snape.

Harry na to kývnul a snažil se udělat, co mu jeho učitel radil. Tentokrát už nemínil zklamat, především sám sebe.

„Tak tedy začneme. Legilimens!“ vyslovil s namířenou hůlkou.

Harry chvíli cítil obrovský nátlak, jak se Snape snažil dostat do jeho hlavy, a po krátkou chvíli dokázal Snapeovy odolávat. Pak se ale znovu začal propadat do vlastních vzpomínek. Viděl, jak ze Siriusova těla vyprchává život, tehdy v třetím ročníku, když se ho snažil zachránit před mozkomory… jak Červíček prchá proměněný v krysu po tom, co se profesor Lupin proměnil ve vlkodlaka… jak s Hermionou spěchají do věže, aby… To ne, to se Snape nesmí dozvědět! zapřel se a silou své vůle odrazil Snapeův vpád do své hlavy. Pak to přestalo. Najednou jen stál čelem proti svému učiteli. Poprvé se neocitl na kolenou.

Snape nic neříkal, jen se na něj zamyšleně díval. Potom pokýval hlavou. „Tak přece jsem měl tehdy pravdu,“ procedil mezi zuby. V očích mu hrály plamínky a Harrymu došlo, že si dal dvě a dvě dohromady.

„Legilimens!“ vykřikl Snape, tentokrát bez předchozího varování.

I během toho zlomku sekundy si Harry uvědomil, co má Snape v úmyslu. Chtěl zjistit, jak to tehdy opravdu bylo. To mu Harry nemínil dopřát. Nyní měl víc důvodů než kdy jindy, aby dokázal jeho vpád odrazit. Odolával velmi dlouho. Zesílil svou vůli, jak to jen bylo možné.

A pak se to stalo. Harry prolomil Snapeovu obranu. Všechno to viděl jako v živém snu, když se před ním objevil Brumbál a Snape na něj mířil svou hůlkou. Bylo to toho večera na astronomické věži. Snape pak na Brumbála vyslal…  To snad… To snad ne, to je… začal si Harry uvědomovat celou skutečnost. Pak zahlédl v jeho mysli ještě něco mnohem hlubšího. Byly to snad výčitky? Lektvar? Jaký lektvar? Takový, který měl Brumbála udržet dost dlouho naživu, aby…  Lektvar, který dokáže uložit a zachovat smrt? Pak se Harryho myšlenky začaly mísit s těmi Snapeovými. Brumbál pil nějaký lektvar. Jeho smrt byla nevyhnutelná. Celou tu dobu byl pouze v jakési agónii. Bylo nemožné dostat další nutnou dávku, toho večera, kdy se vrátili z jeskyně…  Ale pak ho Snape odrazil tak prudce, že zavrávoral, aby nespadl na zadek.

Harry procitnul, ale až moc dobře si uvědomoval, co právě zjistil. Nechápal, jak to, že si to všechno neuvědomil mnohem dřív. Vždyť teď to bylo celé tak jasné a zřetelné. Tehdy v afektu zapomněl rozumně uvažovat. Snape musel vědět, že je Harry někde na věži schovaný pod neviditelným pláštěm. Nitrozpytem komunikoval s Brumbálem, ale Brumbál neprosil o milost. Prosil o splnění daného slibu v situaci, ve které byla jeho smrt nevyhnutelná… Harry se nemohl pod pláštěm ani pohnout, aby zasáhl. Byl začarován kouzlem úplného spoutání. Snape vyslal na Brumbála kletbu, ale nebyla to Avada kedavra, kterou vyslovil nahlas. Bylo to neverbální kouzlo Percussio pugnus! Pak následoval zelený paprsek a Brumbál vyletěl do vzduchu… Už tehdy si měl Harry uvědomit, že kdyby ho v tu chvíli zasáhla smrtící kletba, Brumbál by byl okamžitě mrtvý a kouzlo úplného spoutání by povolilo. Ono ho však stále drželo jako přibitého na místě, a Harry byl nucen pouze přihlížet tomu, jak Brumbál přepadl přes zeď a následně mu zmizel z očí. Teprve po chvíli, kdy už poslední Smrtijed mizel ve dveřích věže, kouzlo povolilo. Brumbála tedy nezabila smrtící kletba, ale zemřel během pádu, nebo až při dopadu na zem! Tohle měnilo celou situaci. Snape nebyl vrah a vlastně tím vším Harrymu zase zachránil život. Teprve teď Harry pochopil, že to chtělo víc odvahy, než by on sám dokázal vydat, udělat to, co Brumbál po Snapeovi chtěl. Nechat ho zemřít…

„Já… Netušil jsem… Nedošlo mi..“ snažil se ospravedlnit své chování toho večera, i když dobře věděl, že Snape Brumbálovi ze světa „pomohl“. Když Brumbál nedostal pravidelnou dávku svého lektvaru, stejně by zemřel. Navíc celé to jejich malé dobrodružství mu jen přitížilo. Snape jeho smrt pouze uspíšil, dalo-li se to tak říct. Nebylo vyhnutí…

Snape byl jako smyslů zbavený. Z očí mu šlehaly blesky a vypadal, že každou chvíli Harryho umlčí nějakou kletbou. Ruka, ve které svíral svoji hůlku, se třásla. Na lících mu hrály svaly, jak uvnitř běsnil. Místo, aby na Harryho zaútočil, po chvíli se uklidnil a pak teprve promluvil.

„Je spousta věcí, Pottere, o kterých nemáte ani tušení. Nepochopil jste vůbec nic! Máte dlouhé vedení, to vím dávno!“ ušklíbl se.

To Harryho namíchlo, protože se mu právě snažil omluvit, že ho tehdy nazval zbabělcem, ale Snape zjevně o žádné omluvy nestál. „To vy nemáte tušení, jak mi je! Odmítáte se mnou o čemkoliv mluvit!“ křičel teď Harry na Snapea. „Přišel jsem skoro o všechny, kteří pro mě něco znamenali! Vlastní rodiče jsem ani nepoznal! Největší černokněžník všech dob se mě od mého narození snaží zabít a já… já už prostě nemám sílu! Já o to nestál! Já si to tak nezvolil! Mám toho dost!“ zuřil, zrychleně dýchal a oči se mu zalily slzami. Neukápla mu však jediná. Rukávem si utřel sliny kolem úst, a teď jen čekal. Čekal, že teď Snape zvedne svoji hůlku a ztrestá ho za jeho opovážlivost a bylo mu to jedno.

Snape, stále pevně svírající svoji hůlku, nehnul brvou. Díval se Harrymu bez mrknutí do očí, ale nereagoval na jeho výzvu. To bylo ještě horší, než kdyby na Harryho seslal kletbu Cruciatus. Pak konečně promluvil.

„Myslíte si, Pottere, že jste jedinou obětí téhle války? Spousta z nás musela něco obětovat v tomto nekončícím a příliš dlouhém boji! Myslíte si snad, že mě už to neunavuje?“ prskal.

„Dejte mi pokoj!“ vyštěkl na Snapea, vyrazil proti němu, schválně do něj vrazil a pak odešel z místnosti. Na chodbě se rozběhl a zamířil rovnou ven před dům. Tam sebou praštil do hromady čerstvě napadaného sněhu, aby si zchladil hlavu. Věděl, že je konec. Věděl, že po tom, jak teď Snapea urazil, nebude ho už učit. Co vlastně v tuto chvíli cítil? Vztek? Lítost? Zmatek? Chtělo se mu umřít…

„Už jsi se uklidnil?“ zeptala se Hermiona, přehodila přes něj teplou deku a do ruky mu vložila šálek teplého čaje. „Ty to nesmíš vzdát. To prostě nejde!“ naléhala na něj.

„Já přece nic nevzdávám. Měl jsem jen slabou chvilku, to je všechno,“ odvětil a přisunul se blíž ke krbu, aby se ohřál.

Najednou se styděl za to, jak se nechal unést, jak zbrkle zareagoval. Cítil se hrozně, když ho Hermiona našla před domem ležet na sněhu. Musela mu jednu vrazit, aby s ní konečně začal mluvit. Pak jí všechno vyklopil, pěkně popořadě…

Ron si k němu přisedl. Nic mu nevyčítal a Harry mu za to byl vděčný. Potřeboval přítele a Ron mu byl tím nejlepším. Jako by z něj část té tíže odňal a převzal na sebe. I když to nebylo možné a Harry to věděl. Pak se jen díval do plamenů, až se mu začaly zavírat oči…

Když se probudil, Hermiona s Ronem s ním stále byli v pokoji. Dál listovali knihami a hledali nějakou stopu. Harry začal svět kolem sebe zase vnímat o něco střízlivěji. Přisedl si k nim a taky se dal do hledání.

„Měli bychom asi prohledat i zbytek domu. Nechci slídit, ale co když to, co hledáme, najdeme někde úplně jinde,“ prohlásil po chvíli bezvýsledného hledání.

„Myslím, že na tom něco je,“ dal mu Ron za pravdu. Očividně byl rád, že je Harry zase „normální“.

Hned po obědě se rozhodli projít zbytek domu. Většina ostatních pokojů zela prázdnotou. Dál našli dva další přístěnky a jeden pokojík, který kdysi patřil domácímu skřítkovi, jak si domysleli. Do Snapeovy pracovny se neodvážili. Byly tam ale jedny dveře, v prvním patře, úplně na konci chodby, které nešly otevřít. Harry netušil proč, ani co se za těmi dveřmi skrývá. Nezbývalo jim nic jiného, než tyhle dveře vynechat. Ve zbytku domu nenašli nic zajímavého ani užitečného.

Snape se v domě celých čtrnáct dnů ani neukázal, a Harry si jednu chvíli začal myslet, že už se ani nevrátí. Napadla spousta sněhu a jak se blížily Vánoce, byla stále větší a větší zima. Harry s Hermionou a Ronem se začali intenzivně věnovat studiu, protože zkoušky se kvapem blížily. Zbytek dne pak trávili ve sklepení a trénovali. V přeměňování začali dosahovat skutečných úspěchů díky rozsáhlé sbírce Brumbálových knih z tohoto předmětu.

„Už toho mám dnes akorát tak dost!“ vyhrkl Harry, když ho Ronova vyslaná kletba potřetí nepříjemně zasáhla do ramene, „potřebujeme se odreagovat. Jdeme!“ vyzval je. Hermiona s Ronem se po sobě nejdřív nechápavě podívali, ale pak Harryho následovali ven před dům.

Harry se na chvíli otočil a zohnul se, aby nabral hrst sněhu, ze kterého pak umačkal sněhovou kouli. Pak se znovu obrátil proti svých kamarádům.

„Postřeh!“ vykřikl, pak zamířil a nečekaně na Rona hodil sněhovou kouli. To už Ron a Hermiona na nic nečekali a pak se strhla pořádná koulovačka všichni proti všem.

„Au, au, au,“ úpěla Hermiona, když se do ní kluci pustili společně. „To není fér! Vy jste dva a já jsem jen holka! Au,“ sykla znovu a pak se opravdu naštvala, když ji zledovatělá koule trefila do nosu, a jí se spustila krev.

„Tak to vám nedaruji!“ vyhrkla, pak vytáhla svoji hůlku, aby zastavila krvácení, a využila ji k tomu, aby si kouli ve své ruce zvětšila na dvojnásobek, a ještě ji začarovala, aby dolétla co nejdál. Pak zamířila a trefila Rona doprostřed čela. Ten zavrávoral a spadl na zadek. Když se zvedl ze země, měl na čele bouli jako hrom. Všichni tři se začali smát a rozpoutali úplnou sněhovou bouři, tentokrát i za pomocí hůlek. Pak společně postavili sněhuláka a z legrace ho vytvarovali, aby vypadal jako Snape.

„Zamířit! Pozor! Pal!“ vykřikl Harry a pak se do sněhového profesora pustili jako o život. Velký kus zledovatělého sněhu však jejich sněhovým koulím dokonale odolával.

„Za to můžeš ty! Dal sis na tom až moc záležet!“ obvinil Ron Harryho, když i po jejich zásahu zůstával sněhový Snape netknutý.

Pak se strhla nová sněhová válka a sněhové koule létaly všemi směry. Najednou všichni tři ztuhli, jako by přimrzli na místě. Snape stál za branou a oprašoval si svůj zimní hábit, jak jej trefila jedna zbloudilá sněhová kule. Potom zvedl hlavu a očima zabrousil do míst, kde stála jeho sněhová napodobenina. Vykročil směrem k nim a pak se před nimi zastavil. Ani jeden z nich se nezmohl na slovo.

„No, vidím, Pottere, že jste se už dostal z depresí, tak jistě nebudete nic namítat proti tomu, když se za hodinu sejdeme ve sklepení,“ utrousil a pak pokračoval dovnitř do domu.

Počkali, až jim Snape zmizel z očí, a pak se všichni tři zuřivě vrhli na sněhuláka a hrubou silou ho „přemohli“, až z něj za chvíli zbyla jen hromada sněhu. Pak šli taky dovnitř, aby se ohřáli u krbu.

„Teď mi to vrátí i s úroky. Tím si můžete být jistí,“ utrousil Harry, než se neochotně vydal za Snapem do sklepení.

Ještě než za sebou Harry zavřel dveře cvičebny, Snape spustil.

„Co jsem mohl, to jsem se vás snažil naučit. Teď už budeme jenom trénovat. Nejdřív verbálně a potom neverbálně, až se přesvědčím o tom, že kouzla dokonale zvládáte a že zvládáte především sám sebe,“ řekl a pak se na Harryho zašklebil.

Harry jeho narážku dokonale pochopil, ale byl mu vděčný, že jejich poslední incident již více nerozebíral.

„Možná to bude muset být mnohem dříve, než si sám myslíte, a budete se muset tváří v tvář postavit Pánovi zla,“ obeznámil ho Snape.

„Je tu ale jeden problém, pane. Jak se mám Voldemortovi postavit, když naše hůlky nemůžeme použít jeden proti druhému v boji proti sobě?“ zeptal se na rovinu.

Snape chvíli přemýšlel než řekl: „Priori incantatem, já vím. Pán zla si je toho dobře vědom, a tak si myslím, že se ten problém pokusí vyřešit sám. Mám tím na mysli, že si obstará novou hůlku, možná ji už má. Ale na to nemůžeme spoléhat. Bylo by tu jisté řešení,“ dodal a pak vyšel ven ze sklepení a vyzval Harryho, aby ho následoval.

Vedl ho nahoru po schodech do prvního patra, pak kolem jejich ložnic, až na samý konec chodby k pokoji, který se jim nepodařilo otevřít. Sáhl do kapsy a vytáhl zlatý klíč. Jak primitivní! pomyslel si Harry, ale věděl, že bez klíče by se jim stejně nepodařilo do pokoje dostat.

Snape odemkl dveře a vešel do pokoje. Harry zůstal stát na prahu jako opařený. To, co právě spatřil, mu vyrazilo dech.

Zpět na obsah

Kapitola 23: Kapitola 23: Začarovaný kruh

Pak se vzpamatoval a nejistě vešel. Pochopil, že to kdysi musela být Brumbálova pracovna. Na bidýlku u okna seděl a spal fénix Fawkes. Nad ním se v zasklené skříňce třpytil meč po Godriku Nebelvírovi. Nejvíc ho ale zarazila celá řada fotografií na krbové římse.

Přistoupil kousek blíž, aby se ujistil ve svých domněnkách. Začal si fotografie se zaujetím prohlížet. Na jedné byl mladý muž s vlasy po ramena, tmavým knírem a malou bradkou, který objímal krásnou mladou čarodějku. Harry ho hned poznal. Byl to Brumbál, ale velmi, velmi mladý. Na další fotografii byl s toutéž mladou ženou a navíc v náručí držel malé miminko. O kousek dál byla fotografie Brumbála a jeho malého syna, jak Harry pochopil. Na další společné fotografii, která vypadala jako svatební, byl Brumbál, jeho žena, nějaký další mladý čaroděj a pak starší pár kouzelníků. Muselo se jednat o Brumbálovy rodiče a jeho mladšího bratra, který mu byl podobný. Pokračoval dál podél krbové římsy a prohlížel si řadu dalších společných fotografií. Na žádné z nich však Brumbálův syn nebyl starší než pět šest let, jak Harry odhadoval. Proč tu nejsou fotografie jak rostl? Ani žádné další? Ani jeho syna, ani jeho rodiny, přemýšlel.

Ze zamyšlení ho vytrhl Snape, který k němu přistoupil s dlouhou krabičkou v ruce. Otevřel ji. Byla tam hůlka. Brumbálova hůlka. Snape ji vytáhl z pouzdra a podal ji Harrymu do ruky. Ten si ji od něj vzal.

„Proto se nenašla. Vy jste ji vzal,“ promluvil Harry a podíval se na Snapea. Ten přikývl.

„Brumbál by jistě nebyl proti, že si tu hůlku teď vezmete a použijete ji k tak ušlechtilým účelům, jako je sprovodit ze světa největšího černokněžníka všech dob,“ ušklíbl se a pak se k němu otočil zády, aby prázdné pouzdro od hůlky vrátil na svoje místo.

„To je Brumbálova rodina?“ musel se Harry zeptat a doufal, že mu Snape odpoví. Popravdě ho nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, proč je Brumbál sám. Ani nepomyslel, že by někde mohl mít svoji rodinu. „Co se s nimi stalo? Kde teď všichni jsou?“

Najednou se začal bát, jak mu Snape odpoví. Uvnitř jako by cítil, že odpověď již zná. Nechtěl, aby to tak bylo, ale všechno tomu nasvědčovalo. Rozbušilo se mu srdce.

„Jsou mrtví. Všichni, až na jeho bratra, jsou mrtví,“ odpověděl Snape chladně a otočil se čelem k němu, jako by čekal na jeho reakci.

Harryho nejhorší obavy se tím naplnily. Tušil to.

„Slyšel jste už někdy jméno Grindelwald? Ve své době to byl stejně obávaný černokněžník, jako je nyní Pán zla. Umučil a zabil Brumbálovu ženu a tehdy pětiletého syna před jeho očima. Dal mu tehdy na vybranou. Mohl je ušetřit utrpení a zabít je sám. Nebo se musel dívat, jak pomalu a v bolestech umírají před jeho očima. Co byste si vybral vy, Pottere?“ zeptal se chladně se zdviženým obočím. „A jako by to nestačilo, několik dní po tom zabil i jeho rodiče. Jeho bratr to tehdy přežil jen proto, že ho rodiče stačili rychle schovat. Dával to Brumbálovi za vinu, a zřekl se ho a celé své rodiny taky.“

„Ale proč to všechno? Proč tolik krutosti a nenávisti? Čím se Brumbál proti němu provinil?“ chrlil ze sebe Harry jednu otázku za druhou.

„Jedině tím, že byl přímým potomkem a dědicem slavného Godrika Nebelvíra, jako nejstarší syn z rodu. Kvůli nenávisti, která byla v jejich rodech hluboko zakořeněná už přes tisíc dlouhých let,“ podal mu Snape skromné vysvětlení.

„To jsem nevěděl. Netušil jsem…“ nedokončil Harry větu a zamyslel se. Vzpomněl si na Brumbálova slova, tehdy, když zemřel Sirius: Vím, jak se teď cítíš, Harry, jako bys měl samou bolestí vykrvácet… Tehdy pro něj ta slova neměla žádnou váhu, ale nyní… „Můžu se vás na něco zeptat, pane?“ vypadlo z něj najednou.

„Ptejte se, Pottere,“ vyzval ho Snape.

„Co se tehdy stalo? Jestli to ovšem není tajemství,“ dodal, ale nemyslel to nijak zle.

„Godrik Nebelvír patřil k Řádu kněží, kteří po celá staletí střežili jistou věc. Velmi vzácnou věc. Byla v ní skrytá moudrost světa a snad i celého vesmíru. V nesprávných rukou by se tato věc mohla stát mocnou zbraní k násilnému ovládnutí světa, a to se nesmělo stát. Úkolem Řádu bylo dohlédnout, aby tu věc nikdo žádným způsobem nezneužil, protože kdyby se tak stalo, mělo by to nedozírné a katastrofální následky. Mezi členy Řádu se ale lstí dostal jeden temný čaroděj, který nejen že se snažil té věci vehementně zmocnit, ale zabil při tom několik svých bratří. Ta věc byla posléze ukryta na bezpečném místě, chráněna mnoha kouzly a kouzelnými tvory, nicméně bratrstvo Řádu se kvůli tomu rozpadlo. Jen velmi málo zasvěcených vědělo, kde se ta věc skrývá.

Godrik Nebelvír patřil mezi ně. Zabil zrádce, a krev jeho krve Nebelvíra proklela a přísahala strašnou pomstu každému jeho potomku. Po celé generace se ta tajná věc předávala nejstaršímu synu z rodu v den dovršení jeho dospělosti. Tím posledním byl Albus Brumbál. Učinil jistá opatření, která zvýšila bezpečnost oné věci na maximum a poskytla tak těm správným lidem přístup k nedozírnému vědění.

Grindelwald o té věci věděl. On byl z krve zrádce, který zapříčinil znesvěcení celého Řádu i jeho tajemství. Vyhrožoval Brumbálovi, ale ten mu odmítl onu věc vydat. Podcenil nastalou situaci díky své mladické nerozvážnosti. Zaplatil za to tvrdou cenu, ale ani tak Grindelwald nedosáhl svého. Pokusil se tedy Brumbála obejít a zmocnit se dané věci jinak. Snad by se mu to mohlo i podařit, ale Brumbál ho po mnoha letech našel a zvítězil nad ním. Tuším, že při jejich závěrečném souboji paralyzoval Grindelwalda kouzlem úplného spoutání a nakrmil jím krvežíznivého tvora, který na jistém místě celou tu dobu danou věc strážil. Pak tu věc Brumbál odnesl a ukryl jinde. To je ale stará historie,“ podal Snape Harrymu vyčerpávající odpověď.

„Grindelwald měl taky viteál?“ napadlo Harryho, když si uvědomil, že Brumbál byl jediný, kdo dokázal přijít na kloub Voldemortovu tajemství. Teda kromě Reguluse.

„To předpokládám. Věci jsou ale mnohem složitější, než by se mohlo zdát, Pottere. Brumbál sice Grindelwalda porazil, nikdy však nedokázal najít jeho skrýš, a nepodařilo se mu tak zjistit, jak daleko v té věci za ovládnutím světa dospěl. Předpokládal totiž, že měl Grindelwald tajného spojence,“ pokračoval Snape ve vysvětlování.

„Kdo jím ale mohl být?“ svraštil Harry obočí, nechápal.

„To je právě to, co jsem se celou dobu pokoušel zjistit. Brumbál měl totiž jisté podezření. Musíte ale chápat, že žádný černokněžník se nikomu nesvěřuje se svým tajemstvím. Netouží po tom, aby byl jednou někdo mocnější než on sám. Jen velice lstivě a úskočně lze takovému čaroději zalichotit a falešnou pokorou si získat jeho náklonnost. Už to chápete?“ zeptal se nakonec.

„Chcete tím říct, že ten dotyčný je Voldemort?“ skoro vykřikl a najednou nemohl popadnout dech.

„Kruh se začíná uzavírat, co myslíte? Trvalo mi velice dlouho, než jsem získal nějakou stopu, která by nám potvrdila Brumbálovy domněnky. Ale jak se zdá, tak Pán zla Grindelwalda znal. Musel být tehdy ještě student, ale za to velice výjimečný, jak sám víte. Pochybuji, že by se Pán zla stal jeho žákem, ale přesto si myslím, že od Grindelwalda ledacos pochytil. Určitě věděl, kde ho hledat a přitom se nemusel obávat o svůj život. Po pádu tohoto černokněžníka to byl možná právě Pán zla, kdo využil nastalé situace. Domnívám se také, že pokud by se mi podařilo zjistit, kde se tehdy Grindelwald ukrýval, našli bychom tam další viteál. Pracuji na tom, ale je to o to obtížnější, že se toto místo musí s největší pravděpodobností nacházet v Grindelwaldově velmi vzdálené vlasti, tedy někde v Německu,“ podával Snape Harrymu vyčerpávající výklad a pochodovat přitom pokojem sem a tam.

„Dobře, ale pokud by se vám opravdu podařilo zjistit místo, kde se Grindelwald ukrýval, mohlo by to znamenat, že se nám dostane odpovědí na spoustu zapeklitých otázek ohledně viteálů, jejich tvoření a tak?“ přemýšlel Harry nahlas.

„Domníváte se správně. A to zdaleka není všechno. Nepochybuji o tom, že se mi podaří vše zjistit a vím, že nám to osvětlí i řadu dalších zarážejících skutečností ohledně toho, co má Pán zla v plánu. Už jsem velmi blízko,“ řekl a zajiskřilo mu při tom v očích.

„A ten meč? Ten jste z Bradavic také odnesl vy?“ zeptal se Harry a úplně tím změnil téma.

„Ano. Udělal jsem to na Brumbálovo přání, které vyslovil ještě před svojí smrtí. Chtěl meč ochránit, jako jediné dědictví po jeho předku. Nikdo netuší, že krb v této místností je letaxovou sítí spojen s krbem v Brumbálově pracovně v Bradavicích. Fawkes mi dal znamení. Mohl jsem se tak nepozorovaně dostat tam a zase zpět.“

„Můžu teď odejít, pane?“ zeptal se rozpačitě Harry. Bylo toho na něj moc a potřeboval si utřídit všechny myšlenky.

Snape přikývl. Vyšel s Harrym na chodbu a už se ani neobtěžoval pokoj zamykat. Sešli společně dolů po schodech, Snape zamířil do své pracovny a Harry do knihovny za Hermionou a Ronem. Vůbec nepochyboval, že ta věc, o které Snape mluvil, je ta samá, o které jim řekl Bill. Bezpochyby to všechno spolu nějak souviselo, stačilo jen rozplést to klubíčko nejasností.

„Proč se na to všechno na rovinu Snapea nezeptáš? Určitě by ti to vysvětlil,“ řekl Ron, když s Hermionou vyslechli všechno, co jim chtěl Harry říct o té záhadné věci, o které snad nikdo nevěděl, kde teď je, ani jak vypadá.

„Udělám to. Nic jiného nám stejně nezbývá. Nechci jen být za úplného hlupáka,“ zašklebil se Harry. „A při té příležitosti mu řeknu, že celé Vánoce budeme pryč.“

„Je tu ještě něco, co vám musím říct,“ začal Harry trochu váhavě. Pak ale spustil a řekl jim všechno, co se dozvěděl o Brumbálově rodině, o Grindelwaldovi,  a jak to všechno souvisí s Voldemortem.

„To snad… To je strašné,“ vypadlo z Hermiony, zatímco Ron se nezmohl na slovo. „Nevěděla jsem… Neměla jsem tušení!“

„Ani já ne,“ dodal Harry, aby ji alespoň částečně uklidnil.

Nic z toho však neulevilo jeho svědomí. Teprve teď si uvědomoval, jak často byl k Brumbálovi nespravedlivý. Tolik by mu chtěl říct… Tolik by se mu chtěl omluvit… Bylo ale zbytečné se tím trápit. Bylo pozdě. Na všechno bylo pozdě. Tehdy v jeskyni, to, co Brumbál prožíval, když byl Harrym donucen vypít zelený lektvar až do dna, týkaly se ty jeho děsivé vzpomínky okamžiku, kdy zemřeli jeho milovaní a nejbližší? Byl snad pitím toho lektvaru donucen znovu prožít to nejhorší, co ho v životě potkalo? Harry se za to znovu nenáviděl jako tenkrát v jeskyni. Znovu pevně sevřel medailon na svém krku, až mu zbělely klouby na prstech, zatnul zuby, ale i přesto se mu do očí draly slzy. Zamrkal, aby je potlačil. Párkrát se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Mělo vůbec smysl, aby bojoval za tento zkažený svět? Za tento nespravedlivý svět? Odpověděl si sám. Ano, mělo. Už kvůli Brumbálově památce, kvůli lásce jeho Ginny, kvůli pomstě jeho rodičů, pro lepší život, pro lepší budoucnost. Měl tolik důvodů, aby to nevzdával. A ani to vzdát nemínil…

Ze zamyšlení ho vytrhl Snape, který bez zaklepání vešel do místnosti, aby mu připomněl jejich společnou hodinu. „Pojďte se mnou do sklepení, Pottere,“ spíš mu přikázal, než oznámil.

Harry to ale uvítal, protože se mu už dál nechtělo přemýšlet. Nad ničím. Seběhl za ním po schodech dolů, nohy ho automaticky vedly ke dveřím bývalé prádelny.

„Dnes bude naše hodina poněkud zvláštní,“ začal Snape svůj výklad. „Je nezbytně nutné, abyste se naučil několik důležitých kouzel, která vám mohou být velice užitečná. Jak jistě sám dobře víte, zbývá nám najít a zničit ještě tři viteály. Naginiho budeme muset zabít až úplně nakonec, před útokem na samotného Pána zla. Ze zcela očividných důvodů. Kdyby došlo k nějaké „nehodě“, při které by Nagini přišel k úrazu, hrozilo by nám nebezpečí, že si Pán zla vše uvědomí a začne být podezřívavý. Mohlo by se také stát, že se rozhodne stav svých viteálů zkontrolovat. Nagini se neustále pohybuje v jeho těsné blízkosti, je mu neustále v patách, a proto by si Pán zla jeho nepřítomnost velice rychle uvědomil. Zbývající viteály je tedy nutné zničit nejdříve,“ mluvil s rukama založenýma na prsou. „Já se teď pohybuji na velmi tenkém ledě. Může se stát cokoliv. Potom byste na to zůstal sám. Tak tedy začneme,“ dořekl a otočil se čelem k Harrymu.

Harry ho plně chápal. Byl si dobře vědom toho, jak nebezpečné to může být.

„Musíte pochopit jednu velice důležitou věc, Pottere,“ pokračoval Snape. „Pán zla se nikdy neopakuje. Proto si troufám odhadovat, že každý viteál, jak už jsem jednou říkal, bude chráněný zcela jiným a novým způsobem. Jedno je ale jisté. Ke každému viteálu se určitě dá nějakým způsobem dostat. Nejsou nedosažitelné. Tuto možnost si jistě ponechal samotný Pán zla, pro všechny případy.“

Harry si velice dobře uvědomoval, že nemá ani dostatek schopností, ani dostatek zkušeností, ani dostatek vědomostí, které by mu nějakým způsobem celou situaci usnadnily.

„Mám pro vás jen dvě rady, Pottere. Ta první zní: věřte svému instinktu. To se většinou vyplácí. Ta druhá: buďte co nejvíc opatrný. Znovu zdůrazňuji - co nejvíc. Teď k těm kouzlům,“ svraštil obočí, ale hůlku nevytahoval. Jako by se chtěl ujistit, že Harry pozorně poslouchá. Nebylo pochyb, že vše, co mu zrovna říkal, bylo velice důležité.  

„Existuje velice užitečné kouzlo, které se vám osvědčí, pokud si nebudete s něčím vědět rady. Pokud to bude jen trochu možné, vzhledem k povaze věci, odhalí vám svá tajemství. Zaklínadlo zní: Destringo mysterium. Další užitečné kouzlo, které vám ukáže pravdu a odhalí tak svou skutečnou povahu je toto: Recludo veritas.“ řekl důrazně, ale bez použití hůlky.

„Je vám doufám jasné, že dnes budeme vše probírat pouze teoreticky, jelikož praktická ukázka je zhola nemožná. Obě tato kouzla slouží pouze jako nápověda. Ne každé kouzlo se hodí pro všechno. Proto je nutné mít v záloze ještě další magické formule. V dané situaci je pouze na vás, abyste zvážil, které kouzlo je nutné použít,“ zdůraznil a vypadal při tom velice důležitě.

Harry byl stále trochu mimo z toho, co se dnes dozvěděl, přesto vnímal každé jeho slovo. Snape jako by mu četl myšlenky.

„Tak tedy, další užitečné kouzlo, které vám může při správné použití naznačit řešení je: Significo explicatus.“ pokračoval Snape po krátké odmlce. „Už mnohokrát se mi osvědčilo. Podobné kouzlo dokáže odkrýt skrytou hádanku, pokud v řešení nějaká je. Zaklínadlo zní: Detego aenigma. Obě tyto kouzelné formule vás mohou dovést na správnou cestu, za správným řešením. Pak už se musíte spoléhat pouze na váš rozum, intuici a intelekt,“ dodal a ušklíbl se. Harrymu neušlo, že to řekl s jistou dávnou ironie jemu vlastní.

„Ještě jedno užitečné kouzlo, které vám může někdy i zachránit krk. Pokud od vás jistá situace vyžaduje okamžité řešení, bez kterého se nehnete z místa, nebo vás nepustí dál, existuje kouzelná formule, která vám sdělí záměr, pokud by se vám nepodařilo dosáhnout úspěchu, nebo vám jednoduše napoví. Zaklínadlo zní: Communico consilium,“ poučil ho Snape.

„A nakonec, pokud to situace vyžaduje a vy po sobě potřebujte zakrýt stopy, tak použijete zaklínadlo…“

„Mergo vestigium,“ vyslovil Harry místo něho, „a vše se vrátí do původního stavu.“

„Ano, správně,“ ušklíbl se Snape. „Vidím, že s vámi nemarním čas,“ dodal. Než odešel, podal Harrymu v pořadí už třetí sešit.

Měla to snad být něco jako pochvala? pomyslel si Harry. Když vycházel ze dveří, všiml si, že dveře do laboratoře jsou pootevřené. Nahlédl dovnitř, protože si myslel, že je tam Hermiona, ale byl to Snape. Když už byl ve vnitř, využil příležitosti, aby Snapeovi oznámil, že hodlají Vánoce strávit na Grimmauldově náměstí.

„Ach ano, Vánoce,“ řekl Snape, jako by pro něj ani žádné neexistovaly.

Těch několik málo dnů, které do Vánoc zbývaly, věnovali Harry, Ron a Hermiona svému studiu. Nikomu z nich se nechtělo přes Vánoce myslet na zkoušky, které se kvapem blížily. Harry netušil, kolik dní na Grimmauldově náměstí stráví, a tak pilně trénoval, protože věděl, že v Siriusově domě to nebude možné.

Den před svým odchodem zašli do Godrikova dolu, do obchodu se smíšeným zbožím, aby nakoupili vánoční dárky. Harrymu i Ronovi připadalo jako docela dobrý nápad, že letos nakoupí mudlovské dárky pro všechny, protože stejně neměli jinou možnost. Do Příčné ulice měli zakázáno chodit bez doprovodu, a aby se před svým odchodem zastavili do Prasinek, na to už neměli dost času. Návštěva Bradavic je čekala až v Novém roce, v den termínu konání jejich pololetních zkoušek.

Byla to zábava, hlavně pro Rona, protože Hermiona i Harry v mudlovském světě vyrůstali. Harry věděl, že z jejich dárku bude mít největší radost pan Weasley. Odjakživa miloval mudlovské výtvory. Koupili mu struhadlo, louskáček na ořechy, otvírák konzerv, lis na česnek a sadu nářadí. Paní Weasleyové koupili sadu osušek, ručníků a utěrek, protože věděli, že ji nejvíc potěší praktické dárky. Potom ještě nějakou kosmetiku, stejně tak i pro Ginny a Fleur. Harry neodolal a koupil Ginny krásnou dřevěnou hrací skříňku, která vyluzovala velice hezkou melodii, která Harrymu vzdáleně připomínala fénixův zpěv. Ostatním vybrali z nepřeberného množství dárkových předmětů, kterého bylo v obchodě spousta, protože bylo před Vánocemi. Nakonec vybrali dárek jeden pro druhého a vůbec jim nevadilo, že tím přijdou o překvapení. Ron i Harry si oba vybrali zavírací nůž s otvírákem a vývrtkou. Harry si tak splnil svoje dětské přání. Dudley kdysi dostal podobný a Harry mu ho tehdy mohl jen tiše závidět. Kapesní nůž, který jednou dostal od Siriuse, byl zničený. Hermiona si vybrala hedvábný oříškově hnědý šátek, který se jí hodil k očím.

Když se vraceli lesem domů – všichni tři už začali Brumbálův dům považovat za svůj druhý domov –Hermiona kluky přesvědčila, že by měli mít taky jeden vánoční stromeček. Jen co dorazili, dala se Hermiona do výroby vánočních ozdob, protože v domě žádné nenašli. Rozhodla se umístit stromeček do knihovny, protože tam stejně trávili nejvíc času. Harry musel uznat, že, vzhledem k omezeným možnostem se jí to moc povedlo. Na Vánoce se opravdu moc těšil. Zase uvidí svou Ginny.

Sbalili si všechny věci a ještě odpoledne se rozhodli přemístit do Doupěte, aby se odtamtud mohli letaxovou sítí dostat na Grimmauldovo náměstí. Harry by rád strávil Vánoce někde jinde než v Siriusově domě, kde na něj padala spousta nostalgických vzpomínek. Nechtěli však o Vánocích zůstat sami. Navíc toužil zase vidět Ginny. Byl přesvědčený, že paní Weasleyová stejně chce mít o Vánocích celou rodinu pohromadě. Když odcházeli, Harry zahlédl Snapea v jeho pracovně. Seděl ve svém křesle u krbu a na klíně měl rozloženou knihu. Četl a popíjel u toho čaj. Harry přemýšlel, jak asi bude Vánoce trávit on.

Za branou se jeden po druhém přemístili. Když Ron otevřel dveře od jejich domu, samým leknutím málem upustil na zem tu hromadu zabalených vánočních dárků, které zrovna držel…

Zpět na obsah

Kapitola 24: Kapitola 24: Šťastné a veselé

„Kdepak jste byli?“ ozvalo se odněkud z kuchyně. Harry okamžitě poznal hlas paní Weasleyová, i když ji přes Rona nemohl vidět.

„No… Víš… No, však vidíš, ne? Byli jsme nakoupit nějaké vánoční dárky,“ vypadlo z Rona nakonec, když se konečně vzpamatoval. „Jen dole ve vesnici, však víš,“ dodatečně svou matku ubezpečil.

Tak takovouhle návštěvu teda opravdu žádný z nich nečekal.

„Jak dlouho jste byli pryč, že je tu taková zima, jako by se tu už několik dní netopilo?“ zeptala se paní Weasleyová zvědavě a ruce si přitom založila v pase, zvedla obočí a tázavě se na ně zadívala.

Ronovi zjevně došly výmluvy, tak se slova ujala Hermiona.

„No… Já jsem krb vymetla už ráno, protože jsme se chystali za vámi. Nechtěla jsem to nechávat na poslední chvíli. A musela jsem tu pořádně vyvětrat, ráno jsem totiž připálila topinky,“ řekla pohotově. „Ale co vy tu děláte?“ zeptala se nakonec a šikovně tím změnila téma.

Paní Weasleyová si je chvíli všechny tři měřila pohledem, jako by chtěla odhalit skutečnou pravdu, ale pak řekla: „Musela jsem si zajít pro svůj pekáč. V Siriusově domě jsem žádný nenašla, aby se do něj vešel celý krocan, a za ty roky už jsem na ten svůj zvyklá,“ odpověděla Hermioně na otázku a pak už se zase začala usmívat.

Harry si oddechl, nebezpečí bylo zažehnáno. Hermiona je chytrá hlavička, to se musí uznat! pomyslel si. Potom nenápadně odložil jejich tašky s oblečením pod schodiště, jako by tam už bylo nachystané předtím. Paní Weasleyová si naštěstí ničeho nevšimla.

Paní Weasleyová si našla svůj pekáč a pak jeden po druhém vlezli do krbu, aby se znovu objevili v krbu kuchyně Siriusova doma. Harry si oprášil svou bundu od sazí a užasle se rozhlédl kolem sebe. Všude, kam se jen podíval, visely nejrůznější vánoční ozdoby, třpytivé baňky a zlatí andělíčci v krajkových šatičkách. Stěny byly vyzdobeny zeleným jmelím, cesmínou a borovými větvičkami s umělým sněhem. 

„To je práce Fleur. Chtěla vytvořit příjemnou vánoční atmosféru. Takto je vyzdobený celý dům,“ řekla paní Weasleyová, když si všimla překvapeného výrazu v Harryho obličeji.

„No… Je to… úžasné,“ řekl nakonec Harry a vlastně měl pravdu. Když si vzpomněl na kýčovitou vánoční výzdobu tety Petunie, tak tohle bylo proti tomu opravdu úžasné.

Vyběhli po schodech nahoru, každý do svého pokoje, aby si odložili věci a dárky. Za chvíli už zase spěchali dolů. Paní Weasleyová zrovna vycházela z kuchyně a před ní se vznášel podnos s konvicí horkého čaje a několika šálky. Vyzvala je, aby se k ní připojili a všichni společně se usadili v salonu. Harryho hned, jak otevřela dveře, zaujal obrovský vánoční strom. Ginny stála pod ním a zdobila ho nejrůznějšími vánočními ozdobami. Harry se k ní v tichosti připojil, aby jí s pomocí hůlky pomohl zdobit tam, kam nedosáhla.

„Ahoj, moc jsem se na tebe těšil,“ zašeptal jí do ouška.

„Já na tebe taky,“ odpověděla a zeširoka se na něj usmála.

Když se paní Weasleyová nahnula nad podnos, aby rozlila čaj do připravených šálků, Ginny ho v rychlosti něžně políbila na tvář. Harry se neudržel, využil chvilkové nepozornosti paní Weasleyové, a políbil ji na ústa, jak po tom už dlouho toužil. Pak se zase rychle odtáhl.

„Proč tady není Bill a Fleur,“ zeptal se Ron starostlivě své matky. Harry zpozorněl. Taky byl zvědavý, jak se Billovi vede.

„Jsou nahoře, u Billa v pokoji. Bill na tom není moc dobře, skoro už vůbec nevychází ze svého pokoje. Cítí se pořád tak slabý a vyčerpaný. Každý druhý den dochází k Mungovi a to ho přirozeně velice vysiluje. Navrhovali mu, aby zůstal ležet v nemocnici, ale odmítl to,“ odpověděla paní Weasleyová sklesle. Bylo na ní vidět, že si o syna dělá velké starosti.

„Chtěla jsem vám ještě říct, že tu s námi o Vánocích bude Remus a Tonksová. Alespoň bude veselo,“ dodala a pousmála se.

Harry z jejího hlasu vytušil, že se Billův stav zhoršil. I když se to paní Weasleyová před nimi snažila skrýt, bylo na ní poznat, že jí to působí opravdu velkou bolest. Dokonce ho na malou chvíli napadlo, že by mohl Snapea požádat o pomoc. Je to přeci jenom expert přes lektvary. Třeba by si věděl rady. Nebo by se mu vysmál…

Paní Weasleyová odběhla, aby se v zápětí vrátila s obloženými chleby. Harry se hladově pustil do jídla, protože od rána nic pořádného nejedl.

„Myslím, že je čas jít spát,“ oznámila jim paní Weasleyová, když z podnosu zmizel  poslední krajíc. „Zítra jsou přece Vánoce!“ pronesla nadšeně.

Druhý den ráno, když přišli dolů na snídani, našli u stolu sedět Lupina a Tonksovou.

„Šťastné a veselé!“ přivítal se s nimi Lupin se zdviženou pravicí. Tonksová se k němu mávnutím ruky přidala. Její vlasy měly zlatozelenou barvu.

Zanedlouho dorazili Fred a George. Oba se usmívali od ucha k uchu. Chyběli jen Charlie, kterému se nepodařilo uvolnit z práce, a Percy.

Celý den provázela velice příjemná a uvolněná atmosféra. Většinu dne strávili v salonu, poslouchali vánoční hudbu a povídali si. Celý dům provoněl pečený krocan a vánoční cukroví. Zařídili to tak, aby měl Bill pohodlí a mohl tak být v salonu s nimi.

Na večeři se všichni přesunuli k prostřenému stolu v kuchyni. Harry si přisedl k Ginny, chtěl jí být na blízku. Po jídle se odebrali zpět do salonu. Bylo tam větší pohodlí a víc místa. Místnost osvětloval jen vánoční strom a světlo svíček dvou pětiramenných svícnů, stojících na sekretářích u stěny. Po tom výtečném jídle se Harry cítil spokojeně a ospale. Při poslechu vánočních koled všichni společně klábosili a vzpomínali na minulé roky. Harry strašně rád poslouchal příběhy a příhody z dětství pana Weasleyho a Lupina, vždycky bylo čemu se smát. Paní Weasleyová donesla několik lahví máslového ležáku a jako dezert měla připravené čokoládové mufinky. Harry se do jednoho z nich s chutí zakousl.

Najednou Harry na svém rameni ucítil stisk něčí ruky. Když se ohlédl, uviděl, že za ním nikdo nestojí a v tom samém momentě mu sousto, které právě žvýkal, uvízlo v krku a on se rozkašlal.

„Děje se něco, drahoušku?“ reagovala okamžitě paní Weasleyová, která si stejně jako ostatní všimla, že se Harry zakuckal.

Harry rychle polkl, aby jí odpověděl a tím ji uklidnil: „To nic, jen mi zaskočilo.“

Ruku na svém rameni pořád ještě cítil, tak se zvedl z křesla – ruka z jeho ramene sklouzla dolů – a zamířil ke dveřím.

„Nenechte se rušit, musím si odskočit,“ řekl honem, když viděl, že tím ostatní zarazil.

Vyšel ven z pokoje a záměrně nechal otevřené dveře. Ty se jakoby samy zavřely a jemu se tak potvrdila jeho domněnka. Ze salonu se ozval burácivý smích, jak pan Weasley dovyprávěl jeden ze svých mladických zážitků. Nebylo pochyb, že se všichni výtečně baví.

Harry zamířil po schodech nahoru do svého pokoje a znovu za sebou nechal otevřené dveře. Někdo za ním vešel do pokoje, dveře se zavřely a teprve potom na zem sklouzl neviditelný plášť. Byl to Snape a vypadal dost naštvaně. Harry se na něj jen nechápavě a zaraženě díval.

„Asi se chcete zeptat, čemu vděčíte za moji nečekanou návštěvu,“ řekl Snape sarkasticky a nezapomněl se přitom ušklíbnout. „Kdybyste nebyl lehkomyslný a nedbalý, mohl jsem si ušetřit cestu,“ vyštěkl náhle, ale tiše. Potom vytáhl z kapsy hábitu Harryho zrcátko. „Nechal jste ho ležet v knihovně na stole, stejně jako tento neviditelný plášť,“ dodal vztekle, „jako bych vám několikrát nezdůrazňoval, že je důležité, abyste to zrcátko měl pořád u sebe! Nikdy nemůžete dopředu vědět, co se stane a kdy to zrcátko můžete potřebovat. Nebo vy jste snad jasnovidec, Pottere?“ zeptal se ironicky.

Harry si od něj zrcátko vzal a zastrčil si ho do kapsy u kalhot. Věděl, že omluvy jsou zbytečné, přesto na Snapeova slova musel reagovat. „Omlouvám se, neudělal jsem to schválně,“ řekl přímo a díval se přitom Snapeovi do očí.

„Ať už se to neopakuje!“ procedil Snape mezi zuby.

„Jak jste věděl, že tu dnes nebude Moody? Jeho oko přece prohlédne i neviditelný plášť,“ musel se Harry zeptat.

„Vy mě stále podceňujete, Pottere. Nejsem takový hlupák, abych se nechal chytit na ústředí Fénixova řádu. Kdybych neměl jistotu, že tu dnes Moody nebude, tak bych tu teď nestál. Nejste středem vesmíru, Pottere. Vše se netočí jen kolem vás. Mám na práci důležitější věci, než na vás pořád dohlížet!“ řekl vztekle.

Potom přes sebe znovu přehodil neviditelný plášť a vyšel z pokoje ven. Harry ho následoval. Nechtěl na sebe upoutávat pozornost někoho v domě. Mlčky a se sebezapřením vyslechl, co mu chtěl Snape říct, i když by mu nejraději řekl svoje.

V hale zůstal Harry stát a jen utrousil: „Šťastné a veselé, PANE!“ Ještě pořád měl na Snapea vztek, ale tuhle větu si prostě nemohl odpustit. Chtěl tím Snapeovi ublížit, protože tušil, že zůstane o Vánocích úplně sám.

„Nápodobně, Pottere,“ ozvalo se odněkud před ním, pak se otevřely vchodové dveře a vzápětí se zase zavřely.

A to jsem si myslel, že mi dnešní večer nemůže nic pokazit! pomyslel si, když se vracel do salonu.

Kolem půlnoci se všichni rozešli do svých ložnic. Konečně se Harry mohl někomu svěřit. Vybalil to na Rona, sotva se za nimi zavřely dveře jejich pokoje.

„To kecáš!“ řekl Ron užasle. „To snad není pravda!“

„Ale je,“ dodal Harry a z kapsy u kalhot vytáhl Siriusovo zrcátko.

Když se potom uložil ke spánku, dlouho nemohl usnout. Udělal chybu, že nechal to zrcátko ležet v knihovně na stole, ale stejně nechápal, proč kvůli němu Snape tolik riskoval. Snape… pořád mu v uších zněl jeho hlas. Nad ránem se mu konečně podařilo usnout…

„Harry, tak probuď se! Jsou Vánoce!“ hulákal Ron a třásl jím.

Harry neochotně otevřel oči a na nočním stolku nahmatal svoje brýle. Bylo to sotva pár hodin, co spal. Ron už se oblékal.

„Tak dělej! Ať tam nejsme poslední,“ vyzval ho Ron a hodil po něm oblečení.

Společně seběhli dolů a vpadli do salonu. Ron se okamžitě vrhl k vánočnímu stromu a začal se přehrabovat mezi dárky. Kromě nich tam nikdo jiný nebyl. Po chvíli vešla Hermiona s Ginny. To už Ron začal dárky třídit a podávat je jejich majitelům. Když se Harrymu na klíně navršila slušná hromádka dárků, dal se do jejich rozbalování.

Od Ronových rodičů dostal spoustu svých oblíbených sladkostí a dobrot, pletený svetr, šálu s čepicí a rukavicemi. Fleur a Bill mu dali Příručku pokročilých kouzelných formulí a zaklínadel a navíc teplou mikinu stejné barvy, jakou měly jeho oči. Od Freda a George dostal velkou krabici jejich nejnápaditějších výrobků a jiného „podezřelého“ zboží a od Lupina s Tonksovou knihu Mistrovská obrana proti černé magii. Ginny mu věnovala deník v tvrdých deskách a k němu pero s neviditelným inkoustem. Na deníku byl přilepený vzkaz: Když nemůžu být pořád s tebou, tak mi sem alespoň můžeš napsat, co tě jen napadne. Jediný, kdo si může ve tvém deníku číst, jsem já. Já mám stejný a jediný, kdo si v něm může číst, jsi ty. Až budou popsány všechny jeho listy, deníky si vyměníme. Za poslední tečkou bylo namalované malé červené srdíčko.

Najednou se pokojem rozezněla líbezná melodie, když Ginny rozbalila svůj dárek od Harryho. Pak se ozvala ohlušující rána, ze stropu se začal sypat umělý sníh a Fred s George, kteří právě vstoupili, se začali nezkrotně smát. Když paní Weasleyová uviděla tu spoušť, začala lamentovat.

Den jim utekl tak rychle, že Harry úplně zapomněl na své starosti a trápení. Nasmál se tolik, že ho večer pořádně bolelo břicho. Uvědomil si, jak by byl svět krásný, kdyby nebylo Voldemorta a té zatracené věštby.

Těch několik volných dní mezi Vánocemi a Novým rokem využili vzhledem k blížícím se zkouškám k tomu, aby se Lupina zeptali na několik kouzel, se kterými měli při jejich zvládnutí potíže. Harry potom využil chvilky, kdy zůstal v pokoji s Lupinem sám, aby se ho zeptal na ochranné kouzlo, kterým měli v úmyslu ochránit Siriusův dům.

„Chtěl jsem se zeptat, profesore Lupine, jestli…“

„Prosím tě, Harry, říkej mi Remusi. Aspoň si nepřipadám tak starý,“ požádal ho už podruhé Lupin.

„Ano, Remusi. Jen bych chtěl vědět, jestli už je tento dům chráněný tím kouzlem proti zrádcům, jak jsi říkal před několika měsíci,“ zeptal se.

„Ach ano, Harry. Já ti o tom ještě neřekl? Provedli jsme to kouzlo jen několik málo dnů po tom, jak jsme spolu mluvili. Ale proč tě to zajímá?“ podíval se na něj podezíravě.

„Jen, že když tu všichni zůstávají, a taky Ginny…“ koktal Harry, jak se usilovně snažil honem vymyslet nějakou tu výmluvu.

„Rozumím,“ usmál se na něj Lupin a už se ho víc neptal.

Harrymu se ulevilo. A to z několika důvodů. Lupin ho z ničeho nepodezíral, Ginny byla opravdu chráněná a jemu se potvrdilo to, že Snape není zrádce.

Konec roku oslavili opravdu velkolepě a ve velkém stylu. O to se postarali Fred a George. Po půlnoci se rozpoutal ohlušující ohňostroj, ze kterého byla „mimo“ hlavně paní Weasleyová. Samým leknutím upustila na zem svou sklenici s šampaňským. Uklidnila se teprve, když ji Fred ubezpečil, že petardy a rachejtle jsou speciálně určené do vnitřních prostor, protože jsou zcela bezpečné a nehořlavé. Přitom ale neztrácejí na kvalitě ani na efektu. Stejně své syny pokárala, že jí o tom měli říct, že z toho málem měla smrt a že už se to nikdy nesmí opakovat.

Uplynulo několik dalších pohodových dní a zkoušky se kvapem blížily. Harry, Ron a Hermiona si začali balit. Chystali se co nejdřív vrátit zpět domů. Čekala je ještě spousta práce a učení, aby to všechno zvládli.

V den svého plánovaného odjezdu domů se Harrymu naskytla příležitost, aby si promluvil s Billem. Bill se zrovna vracel z nemocnice, kde byl na pravidelné kontrole. Harry se chystal dolů na snídani, když na něj narazil v polovině schodiště.

„Bille, víš, zaujala mě ta věc, jak jsi nám o ní říkal. Povíš mi, kde bych se o tom všem mohl dozvědět něco víc?“ zeptal se a dychtivě čekal na Billovu odpověď.

„Je tu jedna možnost, Harry. Musel bys ale do Egypta. Jak jsem tehdy řekl, pyramidy jsou plné záhad a nerozluštěných tajemství,“ řekl a usmál se.

„To myslíš vážně? Jiná možnost tu není?“ zeptal se zvědavě.

„Jestli je, tak o ní nevím,“ dodal Bill a Harry pochopil, že to nebyl jen pouhý žert.

„No, díky. Ještě uvidím. Víš, teď nás čekají zkoušky a vůbec. Nemyslím si, že by se mi zrovna teď chtělo někam vycestovat,“ plácal Harry.

„To úplně chápu. Ale jsi ještě velmi mladý, život máš před sebou. Třeba se ti jednou dostane odpovědí na všechny tvoje otázky,“ povzbudil ho Bill.

„Tak díky,“ dodal Harry a pak už spěchal dolů do kuchyně.

„Není zač,“ řekl Bill a pokračoval dál nahoru do svého pokoje.

Harryho zaplavila beznaděj. Tolik se toužil dozvědět něco víc. Zeptat se Snapea, to považoval až za tu poslední možnost. Taky doufal, že má ještě celý život před sebou a že se mu jednou dostane odpovědí na všechny jeho otázky, přesně jak to říkal Bill…

Zpět na obsah

Kapitola 25: Kapitola 25: Podivné varování

„Harry, máš všechno?“ zeptala se Hermiona, ještě než Harry vstoupil do krbu v kuchyni.

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl, ale pro jistotu vklouzl rukou do kapsy u kalhot.

Naposledy políbil Ginny, rozloučil se s paní Weasleyovou , pak si nabral letaxového prášku a vstoupil do plamenů. „Doupě!“ vykřikl a za chvíli vypadl z krbu na určeném místě.

Do několika minut dorazili i Ron a Hermiona.

„Myslím, že by bylo moudřejší, abychom dnes přespali tady, zatopili v krbu a zašpinili nějaké nádobí. Alespoň pro jistotu,“ navrhla Hermiona.

Harry i Ron jí dali za pravdu. Po té poslední příhodě s paní Weasleyovou to bylo nejlepší řešení jejich problému s dvojím domovem.

Druhý den ráno se přemístili na Leones Garden. Snape v domě nebyl a ani několik následujících dní se tam neukázal. Všichni tři se usilovně pustili do učení. Zabralo jim to někdy i celé dny. Jedno dopoledně využil Harry k tomu, aby navštívil hrob svých rodičů. Ron a Hermiona ho samozřejmě doprovázeli. Položil na hrob kytici a neuniklo mu, že už tam jedna leží. Musel ji tam někdo položit teprve nedávno. Tušil, kdo to tak mohl být.

„Harry, vstávej! Už je čas,“ probudila ho Hermiona v den konání jejich pololetních zkoušek. Pak někam odběhla.

Když se Harry oblékl a vyšel na chodbu, zjistil, že musela jít vzbudit taky Rona.

„Až Ron vyleze z postele, tak přijďte dolů na snídani,“ řekla a pak už pospíchala do kuchyně.

Harry očima zabrousil ke dveřím Snapeovy ložnice. Měl nepříjemný pocit z toho, že se v domě Snape tak dlouho ani neukázal.

„Jdeme?“ vyrušil ho Ron ze zamyšlení, když vyběhl ze svého pokoje a zamířil ke schodišti.

„Jo, jasně,“ odpověděl Harry v rychlosti a následoval ho.

Hermioně všechno padalo z ruky. Toto ráno už rozbila druhý talíř. Hned ho zase s pomocí hůlky spravila.

„Nebuď nervózní, Hermiono. Jsou to jenom pololetní zkoušky, nic víc. Myslím, že jsme dobře připraveni,“ snažil se ji Ron uklidnit. Popravdě to spíše mělo opačný efekt. Hermiona se otočila a ošklivě se na něj ušklíbla.

Tentokrát věděli, že budou v Bradavicích muset zůstat možná i několik dní. Zkoušky měli rozplánované v pěti dnech po sobě. Zabalili si s sebou proto několik nejdůležitějších věcí. Harry poslal Hedviku napřed. Zkontroloval, jestli má zrcátko pořád v kapse u kalhot a potom už se přidal k Ronovi a Hermioně, kteří na něj čekali dole pod schody. Vyšli ven za bránu a přemístili se do Prasinek.

V místnosti k tomu určené bylo několik dalších studentů posledního sedmého ročníku a adeptů na OVCE. Harry zahlédl Nevilla a hned k němu zamířil.

„Neville, z čeho jsi tak nervózní?“ musel se Harry zeptat, když viděl, že se Neville celý třese.

„No víš, Harry, tohle bylo moje první přemisťování od zkoušek,“ vykoktal Neville.

„Tak to ti gratuluji,“ dodal Harry upřímně a poplácal ho po zádech. Neville se rozkašlal, jako by mu tím Harry vyrazil dech. Harry pochopil, že to Neville nečekal.

„Promiň, kámo,“ omluvil se honem Harry.

Vyrazili k hradu. Jako obvykle v doprovodu několika bystrozorů. Harry se zaposlouchal, jak čerstvě napadaný sníh křupe pod jeho nohama. Vždycky to měl rád. S hlavou sklopenou a rukama v kapsách tiše kráčeli proti sněhové vánici. Harry se ohlédl a uviděl Hermionu, jak ho následuje v jeho stopách. Musela o něco víc natahovat nohy, ale to jí bylo zjevně milejší, než se brodit sněhem. Ron šel po jeho boku, až po nos zabalený do pletené šály. Harry vytáhl ruku z kapsy, aby si z obličeje setřel rozpouštějící se vločky sněhu, které se mu lepily na brýle a přes které už skoro neviděl. Když se na dohled blížili k hradní bráně, zrychlil krok. Na prahu zadupal, stejně jako všichni ostatní, aby ze sebe setřásl napadaný sníh.

Vyběhli po schodech nahoru, rovnou do společenské místnosti. Ani se neobtěžovali zanést si zavazadla do svých ložnic a hned zabrali pohovku nejblíže krbu, ze kterého sálalo příjemné teplo. Do oběda měli ještě dost času, a tak jen seděli u ohně a ohřívali si prokřehlé končetiny.

„Hermiono, můžeš to číst nahlas. Alespoň si to s Harrym taky zopákneme,“ podotkl Ron,  když zaregistroval, že si Hermiona vytáhla z brašny učebnici přeměňování a zabořila do ní svůj nos. Ta ale nereagovala, a tak Harryho napadlo, že ho možná ani neslyšela.

Když se ostatní studenti začali scházet ve společenské síni a chystali se jít dolů na oběd, Harry s Hermionou a Ronem se k nim přidali. Ve Velké síni nebylo zrovna narváno. Posedávalo tam jen několik málo studentů sedmých ročníků, ale Harry zahlédl i některé mladší studenty. Většina z nich s sebou i ve Velké síni měla příručky a učebnice a nervózně v nich listovala a zamyšleně četla. Harry tentokrát ze zkoušek nebyl vůbec nervózní. Najednou mu škola připadala nějak míň důležitá než to všechno okolo. O Hermioně se ale nedalo říct totéž, protože ona byla nervózní asi za ně za všechny.

Po jídle zamířili zpátky nahoru do společenské místnosti, aby si zopakovali něco málo na zítřejší zkoušky z přeměňování a kouzelných formulí. Jakmile prošli otvorem v portrétu, zůstali stát na místě jako zkamenělí, když se k nim dovalil neprostupný dým, který se jen velmi pomalu rozplýval. Pak se dým rozplynul a oni spatřili příčinu toho všeho. Seamus stál uprostřed místnosti a vypadal jako čert. Vlasy mu stály na hlavě, obličej měl začouzený a oči vytřeštěné, s překvapeným a zároveň vyděšeným výrazem ve tváři. Dean stál před ním, prskal smíchy, až se za břicho popadal a jednou rukou ukazoval na Seamusovo ohořelé obočí.

„Co se mu podařilo podpálit tentokrát?“ zeptal se Ron dřív, než Harry stačil vůbec zareagovat.

Byla to ale zbytečná otázka, protože před nimi se ještě stále kouřilo z jednoho letitého křesla.

„To nebyla moje vina!“ snažil se z toho nějak vymanévrovat Seamus.

„Jasně že ne! Vždycky za to přeci může tvoje hůlka,“ dodal ironicky Dean a pak znovu propukl v hurónský smích.

„Pojďte do knihovny, tady se nedá ani dýchat, natož pracovat,“ vyzvala je Hermiona sklesle. Její nervozita byla vystupňovaná na maximum, i když podle Harryho, k ní neměla důvod. 

Nechtěl se s ní hádat a zavdat tak příčinu k tomu, aby vybuchla. Podíval se na Rona, ten zřejmě zrovna myslel na totéž. Pak mlčky Hermionu následovali zpátky k otvoru v podobizně. Zbytek dne strávili v knihovně a poslouchali Hermioniny výlevy.

Příštího dne se Harry probudil velmi brzy. Nemohl dospat. Za okny teprve začínalo svítat. Vylezl z postele a sedl si na parapet malého okénka mezi jeho a Ronovou postelí. Ron ještě tvrdě spal. Harry si skrčil nohy pod bradu a obtočil je rukama. Díval se ven a pozoroval sněhové vločky, jak kolem sebe tancují v proudech nárazového větru. Poslouchal meluzínu, která rozezněla koncert ve škvírách na střeše nad jeho hlavou. Otřepala jím zima, když ucítil závan ledového vzduchu, který si našel skulinku v okenním rámu. To ho však neodradilo, aby zůstal tam, kde zrovna seděl. Ani by nespočítal, kolikrát se tímto okénkem díval ven. Ať už to bylo v létě, kdy k nim do okna doléhal šum listí nedalekého zapovězeného lesa a sluneční paprsky je hřály i přes okenní skla. Nebo na podzim, kdy do oken bubnovaly dešťové kapky stále častějších lijáků. Nejraději však měl jaro, kdy k nim do ložnic zavítal svěží jarní vánek, přinášející první voňavé poselství. Najednou ho zaplavil neuvěřitelně nostalgický pocit při vzpomínkách na roky strávené mezi těmito zdmi. Nikdy nikde nebyl šťastnější. Teprve tady pochopil, co je to domov. Teprve tady našel své opravdové přátele. Nedovedl si představit, že by jednou měl Bradavice opustit a už nikdy se sem nevrátit…

Po chvíli ucítil, že už má zadek pořádně otlačený. Teprve to ho přimělo, aby se vrátil zpátky do postele. Ron se zrovna otočil na druhý bok, zívnul a promnul si oči.

„Ty už jsi vzhůru? Neříkej mi, že kvůli těm zkouškám taky nemůžeš spát!“ neodpustil si Ron.

„Za koho mě máš?“ odpověděl mu Harry otázkou.

Ron trochu váhavě vyklouzl z postele, naházeli na sebe oblečení a potichu se vykradli do společenské místnosti, aby nevzbudili ostatní. Harryho nepřekvapilo, když u krbu našli v křesle schoulenou Hermionu s knihou rozloženou na klíně.

„Doufám, že jsi tu nebyla celou noc?“ zeptal se jí trochu starostlivě Harry, když viděl tmavé kruhy pod jejíma očima. Přisedl si k ní.

„Ne, jen jsem nemohla dospat. Nechtěla jsem budit ostatní, tak jsem se spakovala a zamířila sem,“ odpověděla unaveně a potom se protáhla.

„To je vás dneska víc, kdo nemůžete spát,“ dodal Ron a vrhl udivený pohled na Harryho.

Harry na to jen pokrčil rameny a pokusil se o úsměv.

„Myslím, že Velká síň už bude otevřená. Pojďme snídat,“ vyzvala je Hermiona, zvedla se z křesla a zamířila k otvoru v portrétu.

Harry se nedivil, že nejsou jediní, kdo si ráno přivstal. Letošní výuka byla poněkud zvláštní, a tak i studenti poněkud zvláštně přistupovali k hodnotícím zkouškám.

Od učitelského stolu na ně někdo zamával. Harry se podíval tím směrem. Byl to profesor Lupin, tedy Remus. Nějak si na to nové oslovení nemohl zvyknout. Ve škole ho stejně nepoužíval. Zamířili k němu.

„Dobré ráno,“ pozdravil Harry jako první, „a dobrou chuť přeji,“ dodal honem. Lupin si zrovna mazal opečený toast máslem a marmeládou.

„Vám taky,“ pousmál se na ně Lupin. „Tak co vás dneska čeká za zkoušky?“ zeptal se.

„Ráno máme zkoušku z přeměňování a po obědě z kouzelných formulí,“ odpověděl Harry a už bral do ruky taky jeden opečený toast.

„Tak to pro vás bude hračka, ne?“ pokýval hlavou a znovu se zakousnul do své snídaně.

Harrymu neušlo, jak Hermioně klesla hlava a musel se pousmát. Ještě nikdy, co ji znal, ji neviděl tak nervózní. Všiml si toho zřejmě i profesor Lupin.

„Hermiono, co je s tebou? Nejsi nemocná? Nepřipadáš mi nějak ve své kůži,“ řekl a vypadalo to, že si opravdu dělá starost.

„Nejsem nemocná. To jen, že mi opravdu víc vyhovuje denní studium, než tohle náhražkové dálkové,“ vypadlo z ní přidušeně. Lupin se jen pousmál.

„No nic, musím se jít připravit. Tak ať vám to všechno vyjde, uvidíme se zítra u zkoušky,“ řekl, když dojedl, zvedl se od stolu a odešel z Velké síně.

Po snídani vyběhli nahoru, aby se převlékli do hábitů a pak ještě s několika svými spolužáky zamířili ke kabinetu přeměňování profesorky McGonagallové. Přede dveřmi jejího bývalého kabinetu bylo v řadě nachystáno několik židlí. Harry vytušil, že si je dovnitř bude volat jednotlivě. Pak profesorka vyšla ve ven na chodbu.

„Dobré ráno. Tak tedy začneme. Kdo chce jít první?“ zeptala se, ale nikdo se nehlásil dobrovolně. „Slečno Grangerová, co kdyby jste šla první vy?“ zeptala se nakonec.

Hermiona se na ni ani nepodívala, jen přikývla. Než se za ní zavřely dveře, věnovala Harrymu letmý pohled. Mrkl na ni a ukázal jí ruce zatnuté v pěst.

Byla uvnitř déle, než Harry tušil, že bude. Když se dveře konečně znovu otevřely a vyšla Hermiona, Harry si hned všimnul nepatrného úsměvu na jejích rtech. Dokonce už měla i zdravější barvu. Sesunula se na první židli u stěny.

„Tak co? To nám ani neřekneš, jak jsi dopadla?“ doloval z ní Ron napjatě.

„Pohoda,“ řekla jen.

„To je všechno? Prostě pohoda!“ nechápal.

„Jo. Co bys chtěl vědět víc? Myslím, že jsem se strachovala zbytečně,“ řekla, tentokrát už vesele.

„Další, prosím,“ ozvalo se z otevřených dveří.

Po další půlhodině měli zkoušku za sebou Ron i Harry a opustili tak malý hlouček studentů nervózně stepujících před profesorčiným kabinetem. Harry měl ze zkoušky celkem dobrý pocit, i když to nedopadlo přesně podle jeho představ. Hrozně se ale nasmál, když jim Ron popisoval, že místo doktora, ve kterého se měl přeměnit, se přeměnil ve zdravotní sestřičku a to už prý cukaly koutky i profesorce McGonagallové, a to už bylo co říct.

Po obědě zamířili ke kabinetu profesora Kratiknota, už v mnohem lepší náladě. Když dorazili na místo, podle hloučku několika studentů zjistili, že zkouška už začala.

„No, mohlo to dopadnout i hůř,“ vypadlo z Rona, když se jako poslední z nich vypoklonkoval z kabinetu. Pak jim pečlivě líčil, jak použil nadnášecí kouzlo, kterým měl za úkol nalít čaj z konvice do připraveného šálku, a jak čaj nakonec skončil profesoru Kratiknotovi na kalhotách. „Bylo to jenom o pět centimetrů vedle! Kdo by se trefil z takové výšky přes celou učebnu, no uznejte!“ lamentoval a snažil se obhájit svůj neúspěch. Nicméně prospěl. To bylo podstatné.

Volné odpoledne využili k tomu, aby po dlouhé době navštívili Hagrida. Ten ale na ně neměl zrovna moc času, protože měl od profesorky McGonagallové uloženo začít likvidovat vánoční výzdobu. Harry s Hermionou a Ronem mu nabídli, že mu pomůžou, ale když jim došlo, že při tom bude asistovat také školník Filch, raději se vykradli zpátky do nebelvírské věže s tím, že Hagrida navštíví někdy jindy.

Harrymu a Ronovi se nadmíru ulevilo, když zjistili, že je Hermiona nechce celý zbytek dne otravovat učením na zkoušky z lektvarů a obrany proti černé magii. Jak Harry, tak Ron to považovali za zbytečné. Z obojího měli dost školení od Snapea. Obě zkoušky museli zvládnout následujícího dne dopoledne, protože odpoledne čekala Hermionu ještě zkouška z věštění z čísel.

Druhý den při snídani se ve Velké síni znovu setkali s profesorem Lupinem, který si je potom odvedl rovnou s sebou do svého kabinetu. On byl jediný, ke kterému nemuseli chodit po jednom, a stejně jako oni považoval jejich zkoušku spíše za formalitu. Jen se ujistil, že zvládají základní obranná kouzla neverbálně a s hodnocením vynikající je propustil. Rádi by si s ním ještě poklábosili, ale mezitím se před jeho kabinetem taky shlukl hlouček čekajících studentů, tak se rozhodli nechat to na jindy.

U profesora Křiklana se taky dlouho neohřáli. Označil jejich znalosti a zkušenosti při přípravě prověřovacího lektvaru a lektvaru nepoužitelnosti dle návodu v učebnici za výjimečné a po zvládnutí malého testu a správné identifikaci několika předem připravených lektvarů ohodnotil Harryho a Hermionu jako vynikající a Rona, vzhledem k jedné malé chybě, nad očekávání. Zbytek dne strávili Harry a Ron v nebelvírské věži u krbu, zatímco Hermiona musela ještě odpoledne na zkoušku.

Následující ráno si přivstali, aby si zabalili své věci. Ve společenské síni našli rozpisy učiva a seznam potřebných učebnic na třetí čtvrtletí. Hermionu dopoledne čekala poslední zkouška ze starodávných run. Harry s Ronem toho chtěli využít, aby navštívili Hagrida. Seběhli dolů na snídani a usadili se ke stolu vedle Nevilla a Lenky. Učitelský stůl byl z nějakého důvodu zatím prázdný. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy, co si Harry pamatoval, se nestalo, že by s nimi u snídaně nebyl ani jeden profesor.

„Poslouchejte! Dnes v noci se stalo něco strašného!“ vykřikl Seamus, sotva vběhl do Velké síně, kde zrovna všichni snídali. Všichni se otočili jeho směrem.

„Dnes v noci byl umučen a zavražděn mudlovský ministerský předseda,“ začal citovat z Denního věštce, „kouzelnický lid volá Rufuse Brouska k zodpovědnosti. Odmítl totiž přistoupit na podmínky Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit a nezajistil ochranu těm, kterých se tyto požadavky nejvíce dotýkaly.“

Velkou síní se začal rozléhat šum, povyk a překvapené výkřiky. Několik studentů vstalo od stolu a někam odběhlo.

„Myslím, že tohle je vážné,“ pronesla Hermiona a celá se roztřásla.

„Zachovejte, prosím, všichni klid!“ rozezněl se náhle síní hlas profesorky McGonagallové. Za ní do Velké síně vešel celý učitelský sbor. „S politováním vám musím oznámit, že vše, co vám teď pan Finnigan sdělil, je pravda. A situace je mnohem vážnější, není však důvod k panice. Jen vás teď musím všechny s okamžitou platností vyzvat, abyste si přepsali termíny zbývajících zkoušek a ještě během dopoledne se všichni vrátili do svých domovů.“

„To snad ne… Je to vůbec možné… Něco nám hrozí?“ ozývalo se z řad studentů.

Harry očima pátral po profesoru Lupinovi. Nakonec ho našel až úplně vzadu, u vchodu do Velké síně, za Hagridem. Rozběhl se k němu.

„Co se děje? Je to opravdu tak vážné?“ vychrlil na něj Harry.

„Ano, je, Harry. Opravdu byste se měli co nejdřív vrátit domů. Mezi těmi požadavky, které Vy-víte-kdo ministerstvu předložil, bylo, že Škola čar a kouzel v Bradavicích musí být definitivně uzavřena. Pravděpodobně nechtěl, aby se zde učili další studenti, kteří by potom pro něj mohli znamenat hrozbu,“ odpověděl mu Lupin s obavou v hlase.

„To je vtip, ne?“ opáčil Ron.

„Bohužel ne, Rone. Taky bych si to přál jinak,“ řekl sklesle Lupin.

„Ale, co to přesně znamená? Co se teď bude dít?“ zeptal se horlivě Harry.

„To nikdo přesně neví, ale když se teď vrátíte domů, budete v bezpečí,“ ujistil je Lupin. Pak chytil Harryho za ramena a dodal, „Běžte!“ a pak se vrátil k učitelskému sboru.

Harry ucítil, jak ho zrcátko v kapse u kalhot pálí. Odběhl do jedné postranní uličky, kde na něj nebylo vidět. Hermiona a Ron ho v rychlosti následovali. Harry vytáhl zrcátko z kapsy, aby si přečetl Snapeův vzkaz. Stálo tam: Vypadněte odtamtud! Hned!

Zpět na obsah

Kapitola 26: Kapitola 26: Nerovný boj

„To není dobré. Nějak se mi to nechce líbit,“ řekl Ron nervózně.

„Nemyslíš si, Harry, že by chtěl Voldemort zaútočit na Bradavice, že ne?“ zeptala se trochu nejistě Hermiona. „Nikde jinde není pohromadě tolik bystrozorů jako tady. Snad jenom na ministerstvu,“ dodala.

„Já nevím, co si o tom mám myslet. Ale vím, že nebudu utíkat,“ promluvil konečně Harry. Nevěděl, jestli je na to připravený, ale jestli k tomu střetu má dojít dnes, tak se tomu postaví.

Necítil ani záchvěv sebemenšího strachu. I když věděl, že by to byla předem prohraná bitva. Věděli to všichni tři a věděl to i Snape. Zbývalo jim najít a zničit ještě tři viteály.

„Pottere, Weasley, Grangerová, co tady ještě děláte? Běžte, vezměte své věci a jděte domů,“ vyzvala je profesorka McGonagallová, která se jim náhle objevila za zády.

Harry se ohlédl. Všichni studenti pospíchali do svých kolejí a někteří už dokonce vycházeli z hradu i se svými zavazadly.

„Co chceš dělat, Harry?“ zeptala se ho Hermiona a úzkostlivě čekala na jeho odpověď.

Harry přemýšlel. Tady zůstat nemohli. Učitelé by to stejně nedovolili. Nezbývalo jim, než se řídit jejich pokyny. Vše pečlivě zvažoval.

„Jdeme domů. Třeba je to jenom zbytečný poplach. Tady stejně nejsme nic platní,“ řekl nakonec a pak se vydal po schodech nahoru do společenské místnosti.

V nebelvírské věži už skoro nikdo nezůstal. Všichni už byli pryč. Naházeli do brašny všechny svoje věci a Harryho najednou něco napadlo. Ze spodu své brašny vytáhl Pobertův plánek, rozložil si ho na klíně a klepl na něj hůlkou.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!“ pronesl a pak se po něm začal zvědavě rozhlížet.

V celém hradu i jeho blízkém okolí nenašel nikoho podezřelého. Škola byla ještě plná studentů a většina učitelů se ještě pořád zdržovala dole v hale a dohlížela na plynulý odchod studentů pod dohledem bystrozorů.

„Neplecha ukončena!“ poklepal Harry na plánek a znovu jej zastrčil do školní brašny. Alespoň se ale ujistil, že nikomu nehrozí bezprostřední nebezpečí.

Seběhli s Ronem do společenské místnosti, kde na ně už čekala Hermiona.

„Neměli bychom o tom varování říct alespoň Lupinovi?“ zeptala se najednou.

„Ty ses zbláznila, Hermiono! A jak bychom to asi tak vysvětlovali? Že měl Harry další zlou předtuchu? Myslíš si, že by nám to zbaštil? A nebo mu chceš říct o Snapeovi a ukázat mu to zrcátko? Nejspíš bychom pak skončili u Munga, na pokoji s profesorem Lockhartem,“ okomentoval to Ron.

„Ron má pravdu, Hermiono. Nejlepší asi bude, když odtud všichni rychle zmizí. Jedině tak budou v bezpečí. Slyšela jsi přece Lupina,“ přidal se Harry se svým názorem.

„Harry!“ zastavil je Lupin u východu. „Hned jak dorazíte, pošlete sovu Molly. Určitě umírá strachy. Hlavně na to nezapomeňte. A teď už se nezdržujte a běžte,“ vyzval je nakonec.

Prošli hlavní bránou ven před hrad. Harry si zaclonil oči zvednutou paží. Oslnila ho bělost sněhové pokrývky, od které se odrážely paprsky slunce prosvítající mezi temnými mraky na obloze. Pak se najednou zatáhlo. Jako by na zledovatělém sněhu ulpěly zbytky slunce a třpytili se jako kapky rosy.

Přidali do kroku, aby dohnali malou, vzdalující se skupinku studentů před nimi. Jeden z bystrozorů, který je doprovázel, se otočil a vyzval i ostatní, aby na ně počkali. Rychlými kroky je doběhli.

„Neville! Lenko!“ vyrazila ze sebe překvapeně Hermiona, když se k nim studenti otočili tváří.

„Lidičky, tak rád vás vidím!“ řekl Neville upřímně a nadšeně. „Ráno mi od babičky přišla sova, abych se okamžitě vrátil domů. A pak Seamus ve Velké síni. Může mi někdo z vás vysvětlit, co se tu děje?“ lamentoval a prosebně se na ně přitom díval.

„Neville, žádnému z nás to nikdo nevysvětloval,“ snažila se mu Hermiona naznačit, že jsou na tom všichni stejně.

„Já bych řekla, že se na naši školu chystají zaútočit mimozemšťané. Četla jsem v posledním vydání Jinotaje, že s nimi Vy-víte-kdo navázal spojení a podařilo se mu je získat na svoji stranu,“ vložila se do toho Lenka.

„Takhle o tom můžeš přemýšlet jedině ty, Lenko,“ kroutil hlavou Ron a na rtech se mu objevil letmý úšklebek. „To je způsob tvého uvažování? Nebo snad tvého životního stylu?“ vysmíval se jí.

Harry věděl, že daná situace Rona znepokojuje a že jeho útok na Lenku je jakousi formou jeho obrany. Věděl, že jí tím Ron nechtěl nijak ublížit. Lenka to zjevně stejně nebrala jako urážku, ale spíše jako poklonu.

Postupovali pomale dál křupajícím sněhem, když najednou Hermiona vyjekla.

„Sakra! Musím se vrátit. Nezapsala jsem se na nový zkouškový termín ze starodávných run,“ vychrlila na ně, otočila se a už se chystala vyrazit zpátky k hradu.

„To nepřipadá v úvahu, mladá dámo,“ pronesl jeden z bystrozorů a zakroutil hlavou.

„Vy mi v tom nemůžete zabránit,“ bránila se Hermiona a upřeně se zadívala mladému čaroději do očí.

Pak najednou uslyšeli svištivý zvuk a na obloze se rozprskly červené jiskry.

„To je varování,“ pronesl neklidně bystrozor. Začal se rozhlížet kolem sebe.

„Harry!“ vykřikla Hermiona zděšeně. Všichni se otočili tím směrem.

„Ne mimozemšťané, Lenko, ale Smrtijedi se chystají znovu navštívit školu,“ pronesl Harry jízlivě. Vytasil hůlku. Ostatní taky.

Ze zatáčky, která se klikatila kolem zapovězeného lesa, po cestě, která vedla do Prasinek se k nim blížila skupinka čarodějů v dlouhých temných pláštích, špičatých čapkách a s maskou na obličeji. Před nimi couvala malá skupinka studentů, ale bystrozor žádný. Studenti se rozběhli k hradu, zatímco Smrtijedi zůstali stát na místě a vyčkávali.

„Co se stalo? Kde jsou bystrozorové, kteří vás doprovázeli?“ zeptal se mladý bystrozor udýchaného studenta z Havraspáru, kterého znal Harry pouze od vidění. Jedna dívka, o které Harry věděl, že je určitě z Mrzimoru, tiše vzlykala, ostatní z pětice, Justin Finch-Fletchley, Terry Boot a Hannah Abbottová, se chovali zmateně a vyděšeně. Všichni byli nastalou situací pořádně zaskočení.

„Jsou mrtví. Oba jsou mrtví,“ vychrlil zděšeně a udýchaně mladík, pak se předklonil a opřel se rukama o kolena, aby se vydýchal. Do hlavy se mu nahrnula krev. „Oba jsou mrtví!“ zakřičel, tentokrát beznadějně. Ta věta se rozlétla po okolí jako nějaká děsivá ozvěna.

„Vraťte se do hradu!“ zavelel bystrozor skupince studentů.

„Je pozdě,“ řekl Harry. Stál otočený k hradu, když se několik desítek metrů před nimi začali ze zapovězeného lesa vynořovat další Smrtijedi.

Nemohli se vrátit. Nemohli pokračovat dál. Byli odříznutí. Nemohli se ani přemístit, protože se stále nacházeli na školních pozemcích. Stoupli si do půlkruhu, všichni zády k sobě, jeden vedle druhého a vytvořili tak bojovou formaci, hůlky připravené v pohotovostní poloze. Mladý bystrozor zvedl svou hůlku k nebi a vyslal z ní další varovný signál.

„Běžte! Skryjte se v lese!“ zavelel. „Dokud je čas.“

„Nebudeme utíkat! Budeme bojovat!“ oznámil mu Harry. „Navíc ani nevíte, kolik Smrtijedů se v zapovězeném lese ještě skrývá.“ Najednou si Harry uvědomil tu zvláštní ironii. Skoro celou skupinku studentů, až na dvě výjimky, tvořili bývalí členové Brumbálovy armády.

„Nemůžete bojovat! Bude to nerovný boj. A vy jste ještě… děti!“ vyštěkl bystrozor a zvlášť zdůraznil poslední slovo. Harry na to nereagoval.

Smrtijedi se k nim z obou stran pomale přibližovali. Roztáhli se do široké řady, aby nebylo úniku.

„Couvejte k lesu!“ vyzval je tiše bystrozor. „Pomalu, velice pomalu…“

Sníh křupal pod jejich nohama. Ve vzduchu byl cítit strach, napětí, krev a smrt. Nebe potemnělo a k zemi začaly volně padat velké, těžké, sněhové vločky. Do dálky se začal rozléhat děsivý hlasitý smích a válečný pokřik postupujících Smrtijedů. Jich bylo i se dvěma bystrozory jen dvanáct a Smrtijedů nejméně dvakrát tolik.

„Má pravdu,“ promluvil Harry a kývnul hlavou k mladému bystrozorovi. „Nemůžeme zůstat na volném prostranství proti takové přesile. To by znamenalo jistou smrt. V lese máme alespoň malou šanci,“ mluvil potichu dál ke svým kolegům.

Smrtijedi se každým krokem pomale přibližovali a oni nenápadně couvali k lesu, byli pořád ve střehu, Harry vyčkával. Neměl strach, ne o sebe. Byl jen nervózní. Tak tohle mělo znamenat Snapeovo varování. Smrtijedi se chystali zaútočit na Bradavice a on o tom věděl. Harry nepochyboval, že je Snape teď někde mezi nimi.

„Běžte!“ zakřičel bystrozor a ukázal k lesu. Byli od něj jen několik metrů. „Braňte se, ale zbytečně neriskujte!“ zavolal za nimi a sám zůstal stát na místě, jen o několik metrů couvnul směrem do lesa.

Poslechli, rychle zareagovali a s rychlou otočkou se rozběhli mezi stromy. Když Smrtijedům došlo, co mají v úmyslu, rozběhli se k nim a z jejich hůlek začaly jejich směrem tryskat první zářivé paprsky smrtonosných kleteb.

„Hermiono! Rone! Nezůstávejte pohromadě! Neville! Lenko! Běžte každý jiným směrem, ale nespouštějte z ostatních oči,“ začal Harry rychle uvažovat a automaticky vydávat rozkazy. „Budeme si navzájem krýt záda. Nevzdalujte se příliš od ostatních a nechoďte moc hluboko do lesa!“ velel Harry. „Nepouštějte si je do zad!“ Ostatní přikývli. Pak se rozběhli každý jiným směrem, aby se skryli ve stínu stromů.

„Harry, já…“ zaúpěla Hermiona. Byla očividně nervózní a klepal se jí hlas.

„Klid, Hermiono. Je to jako zkouška z obrany proti černé magii,“ snažil se ji Harry uklidnit. „Až někomu ze školy dojde, a to musí být brzy, co se tady děje, přijdou nám na pomoc,“ řekl a myslel to v tu chvíli vážně. Tolik tomu chtěl věřit.

„Harry, Rone,“ vyslovila jen s největší námahou, slzy na krajíčku „mám vás oba ráda.“

„Dnes ještě nehodlám umřít, Hermiono,“ řekl Ron uklidňujícím hlasem.

„Ani já ne,“ dodal Harry tiše. „Nebudu se s tebou loučit. My to přežijeme, uvidíš!“

Nehodlal se vzdát bez boje, ale věděl, že půjde o život. Nikdo nesmí udělat chybu nebo zbytečně riskovat. Pomale couval do tmy, tiše našlapoval a přitom nespouštěl oči z ostatních. Měli před Smrtijedy malý náskok.

„Pssst!“ vyzval ostatní, když na okraji lesa uviděl stín a uslyšel praskat větvičky pod něčíma nohama. Gestem ostatním naznačil, aby se skryli.

Nevěděl, nakolik ostatní studenti ovládají neverbální kouzla. Teď jim jejich trénink přišel vhod. Nikdo je ale nenaučil, jak čelit smrti. Jedna studentka z druhé skupiny se s pláčem zhroutila u nedalekého stromu. Ani nedokázala udržet svoji hůlku v roztřesené ruce. Harry se přikrčil a několika pomalými kroky došel až k ní. Vzal ji za bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí.

„Neměj strach. My se z toho dostaneme! Musíš tomu věřit! Musíš bojovat!“ naléhal na ni a pak se pokusil i v této zoufalé situaci o úsměv.

Otřela si oči, oplatila mu jeho úsměv, vzpamatovala se a znovu pevně sevřela svoji hůlku. „Ještě nikdy jsem neviděla někoho umírat. Přímo před očima,“ řekla.

„Já vím. Je to těžké,“ řekl tiše Harry. Dokonale chápal její pocity. „Každý se bojí smrti, ty ale neumřeš!“ povzbudil ji.

Zvedla se na nohy a oba se skryli za silným kmenem stromu před sebou. Harry se rychle rozhlédl, aby získal přehled. Pátral po Ronovi a Hermioně. Stáli kousek od něj, každý za jiným kmenem.

Temný stín se k nim pomale přibližoval a Harry si za chvíli potvrdil, že i z druhé strany k němu doléhají tiché kroky někoho dalšího. Na malou chvíli pevně semknul víčka, párkrát se zhluboka nadechl a pak opatrně nahlédl ze svého úkrytu. Dívka, sesunutá u jeho nohou se tiše rozvzlykala. Neznámý se k nim každým krokem přibližoval blíž a blíž. Asi zaslechl její tiché vzlykání, protože zpozorněl a zůstal stát s rozpaženýma rukama kousek od nich.

„Tak vylezte ven!“ řekl ostře, „Snad s námi nechcete bojovat!“ dodal posměšně. Jeho hrubý tlumený hlas byl Harrymu povědomý. Do lesa proniklo zatím jen několik z mnoha přítomných Smrtijedů, ale těch nejhorších, kteří by neváhali zaútočit ani na děti. Ostatní Smrtijedi zjevně nepovažovali studenty za hrozbu. Dovedl si představit, že většina z nich čekala na okraji lesa na „skutečné“ soupeře, než aby útočili na studenty, mezi kterými by mohly být jejich vlastní děti nebo děti jejich přátel.

Pak uslyšel zapraskání větvičky kousek od něj. Smrtijed si toho všimnul a otočil se tím směrem. Harry byl pevně odhodlaný chránit životy ostatních. Ani nevěděl, jak ho to napadlo, ale pomale vyšel ze svého úkrytu. Tím na sebe upoutal Smrtijedovu pozornost. Ten se prudce otočil, ale než pozvedl hůlku, Harry neváhal ni chviličku: Impedimenta! a Smrtijed se klátil k zemi. Jak jeho tělo žuchlo do trávy, rozlehl se tento zvuk do velké dálky.

Několik dalších stínů opodál se teď začalo objevovat mnohem zřetelněji a postupovalo směrem k nim. Harry se prudce otočil vlevo, když jeho směrem někdo ze své hůlky vyslal zářivý paprsek. Ohnul se k zemi a rychle zareagoval: Mdloby na tebe! Smrtijed se jeho paprsku vyhnul a skryl se za kmen stromu. Harry rychle uskočil dalšímu paprsku, který ale přišel z úplně opačné strany. Ohlédl se ve chvíli, kdy Smrtijed znovu pozvedl svoji hůlku. Na nic nečekal a vyslal kletbu: Pouta na vás! Ale Smrtijed kletbu odklonil a znovu zamířil. Defensio scutum! zareagoval pohotově Harry, paprsek prosvištěl kolem jeho hlavy a praštil do kmenu za jeho zády. Dívka schoulená dole vyjekla, vyskočila a začala utíkat pryč.

„Stůj!“ volal na ni Harry, ale už bylo pozdě. Smrtijedi ji hned zaregistrovali a začali po ní metat kletby. Harry se rozběhl za ní a jedním mohutným skokem ji srazil a přimáčkl k zemi, když nad jejich hlavami proletělo hned několik barevných paprsků.

„Lež, ani se nehni!“ přikázal jí a pak se rychle ohlédnul, postavil se na nohy a skryl se za kmen nejbližšího stromu. Potřeboval teď odvést pozornost Smrtijedů jinam, aby byla v bezpečí a mohla se skrýt. Smrtijedi mířili k nim, když někdo za jejich zády vyslal paprsek, který podpálil trávu pod jejich nohama. Byla to Hermiona. I ona se zjevně rozhodla opustit svůj úkryt, aby Harrymu kryla záda. Smrtijedi se prudce otočili jejím směrem. Jeden z nich vyslal kletbu, ale Hermiona rychle uskočila za nejbližší kmen. Pak někdo jiný vyslanou kletbou ustřelil větev nad Smrtijedovou hlavou, větev ho udeřila do hlavy a ten se skácel k zemi.

„Musíme se rozdělit,“ uslyšel Harry jednoho Smrtijeda vydávat rozkazy, „jsou všude kolem nás. Najděte je a zlikvidujte!“ dodal vztekle. „Nenechám se zesměšňovat nějakým usmrkancem,“ dodal a vydal se směrem, odkud vyšel paprsek.

Harry se vrátil k vyděšené dívce, chytil ji za rukách a táhl do bezpečí ke kmeni stromu. Dívka se třásla strachy a nebyla schopna pohybu.

„Poslouchej mě! Slyšíš!“ třásl s ní Harry, dokud k němu nezvedla vyděšené oči. „Zůstaň tady, ale musíš se bránit, já tu s tebou nemůžu zůstat!“ řekl a dívka přikývla.

Pak se zase napřímil a v rychlosti přeběhl o několik stromů dál. Zase ho jeden paprsek minul jen o vlásek. Rychle se kolem sebe rozhlédl, aby získal přehled. Nikde nikdo. Pak kousek od něm něco zašustilo. Vyhlédl a hůlkou nachystanou k zásahu. Byla to Hermiona. Změnila polohu a teď se nacházela jen několik stromů od Harryho. Zaregistrovala ho. Kde je Ron? snažil se jí Harry zeptat pouze pohybem svých rtů. Ukázala prstem někam za sebe. Harry se uklidnil. Vyčkával. Pak uviděl záblesk a prudce se otočil. Uslyšel pronikavý vysoký smích.

„Neutíkej! Neboj se, nebude to bolet,“ zazněl do dálky nepříjemně vysoký ženský hlas. Harry ho poznal, byla to Belatrix Lestrangeová.

Přeběhl k protějšímu stromu, aby zjistil, co se děje. Neville se krčil u stromu kousek od něj a za ním se na krátkou chvíli mihl temný stín. Harry neváhal a vyslal tím směrem omračující kouzlo. Nezasáhl cíl, to poznal hned, jak uslyšel zase ten odpudivý vysoký smích. Vylezl ze svého úkrytu, aby na sebe přilákal její pozornost.

„Jsem tady!“ zakřičel a jeho slova se lesem nesla s trojí ozvěnou.

Žena se chytila a okamžitě zaútočila. Harry viděl jen záblesk z její hůlky. Uskočil červenému paprsku stranou a potom sám vyslal stejným směrem omračující kouzlo. Znovu bylo ticho.

„Když se teď vzdáte, nikdo z vás nemusí umřít!“ zazněl náhle lesem tlumený mužský hlas.

Harry se v tichosti otočil po jeho směru a zařval: „Nikdy!“

Pak se odněkud vedle něj, z jedné a pak i z druhé strany ozvala jeho vlastní slova: „Nikdy… nikdy… nikdy!“ Nesla se lesem jako bouře.

Pochopil, že ostatní jsou stejného názoru jako on. Byl na ně v tu chvíli pyšný. Byl si jistý, že se je Smrtijedi snaží zabít, a rozhodně se nehodlal vzdát. Všude kolem nich se začaly vynořovat ze tmy temné stíny, Harry pochopil, že svým vzdorem Smrtijedy ještě víc popudili a rozzuřili. Najednou uslyšel výkřik, paprsek a zase ticho. Divoce se mu rozbušilo srdce. Doufal, že na svá slova právě nedoplatil jeden z jeho spolužáků. Vystrčil hlavu z úkrytu, když uviděl, jak Hermiona vyslal paprsek jedním směrem a druhý ji jen o vlásek minul.

„Ne!“ zakřičel Harry, když se Hermiona svezla po kmeni k zemi.

Strašlivě se mu ulevilo, když zvedla ruku do vzduchu na znamení, že je v pořádku. To už ale musel rychle zareagovat, když se k němu světelnou rychlostí blížil žlutý paprsek ze tmy. Tegimentum!  Pak se rychle ohlédl za zvukem za jeho zády a vyslal kletbu na blížícího se Smrtijeda: Vinculum impedio! Ohnivé provazy se omotaly kolem temné postavy, která se vřeštěním namáhavě klesla k zemi.

Pak se najednou ozvala ohlušující rána, až přinutila Harryho, aby si obě uši pevně zakryl rukama. Ohlédl se a uviděl mladého bystrozora, který je doprovázel a nyní stál jen několik desítek metrů před nimi na volné ploše mezi několika stromy, jeho ruka s hůlkou mířila vzhůru. Ale jen malou chvíli. Když jeho směrem začaly odevšad lítat barevné paprsky z hůlek Smrtijedů, skokem klesl k zemi, pak rychle znovu vyskočil a běžel směrem ven ze Zapovězeného lesa. Několikrát se přitom ještě otočil, aby odrazil kletby, které ho pronásledovaly a párkrát byl donucen vyčarovat ochranný štít.

Harry pochopil, že jeho záměrem bylo odlákat pozornost od studentů a zároveň, že ho kryje druhý bystrozor, který byl nepochybně taky někde poblíž.

Nadejdou z veliké dálky slyšel varovný výkřik a pak ještě další a další. Nerozuměl těm slovům, ale bylo mu jasné, že přicházejí odněkud od hradu. Zřejmě se konečně dozvěděli, co se tu děje, a teď už brzy musí dorazit pomoc.

Byli už dost hluboko v lese, to nebylo dobré. Harry jen stěží dohlédl na okraj lesa. Jak měl ale dát ostatním vědět, aby se již nevzdalovali a počkali, až dorazí pomoc. Ohlédl se k Hermioně a ona, jako by v tu chvíli myslela na to samé, rozběhla se k němu a Harry pohotově zaujal útočnou pozici, aby jí v případě potřeby mohl krýt záda. Dva paprsky vyletěly jejím směrem a Harry tak poznal, kde se skrývají útočníci. Hermiona klesla k zemi a odplížila se až k Harrymu a on mezitím vykročil z úkrytu stromu a vyslal na útočníka ledový paprsek. Strom, za kterým se Smrtijed ukrýval zbělel, jako by byl celý pokrytý jinovatkou. Pak se Harry hbitě otočil vpravo a směrem, odkud přiletěl druhý paprsek vyslal blesk. Zasáhl strom, ten vzplanul a Smrtijed tak byl donucen opustit svůj úkryt. Harry neváhal a srazil ho k zemi omračujícím kouzlem.

„Jsem v pořádku, nic mi není,“ hlesla, když si ji Harry začal zoufale prohlížet a hledat nějaká zranění.

„Myslím, že pomoc je na cestě. Přichází to od hradu,“ řekl potichu. Hermiona přikývla.

„Pojďte ven a postavte se skutečným soupeřům!“ rozlétlo se lesem ohlušující zvolání, až si Harry i Hermiona museli zacpat uši, jak to bolelo. Harry ten hlas s určitostí poznal. Byl to Lupin. To tedy znamenalo, že měl pravdu, pomoc byla blízko.

„Terry, ne!“ rozkřičela se najednou Hermiona.

Harry se prudce otočil, přiskočil k ní a uviděl to samé co ona. Terry Boot vyběhl ze svého úkrytu v naději, že pomoc je blízko. Pošetile se vrhnul k okraji lesa, odkud přicházelo Lupinovo volání. Sotva však opustil bezpečí u kmene stromu, začali po něm Smrtijedi metat jednu kletbu za druhou. Jedna z nich ho trefila do zad a prudce jím mrštila o několik metrů vpřed. Terry zůstal bezvládně ležet na zemi s rozhozenýma rukama i nohama, jen několik desítek metrů před nimi.

Pak zahlédl Rona, který se mu chtěl vydat na pomoc.

„Zůstaňte, kde jste! Všichni!“ zařval Harry z plných plic.

Byl vzteky bez sebe a nedokázal se v tu chvíli ovládat. K smrti nesnášel ty, kteří sesílali kletby do zad.

„Kryj mi záda,“ otočil se k Hermioně.

Pak se otočil kolem dokola a vyběhl k Terrymu. Po každém temném hábitu, který zahlédl, byť koutkem oka, začal pálit ze své hůlky: Gelidus actis! Fulguratio! Impedimenta! útočil. Potom uskočil na stranu, aby se vyhnul červenému paprsku, letícímu jeho směrem, a vzápětí musel vyčarovat obranný štít, aby se ubránil stříbrnému paprsku z opačné strany. Ten ho i se štítem odhodil vzad. Znovu se postavil na nohy, uskočil na stranu před zeleným paprskem, přicházejícím odněkud z temnoty, a vrhl se za kmen nejbližšího stromu, kousek od bezvládného Terryho těla. Vydýchal se a zamířil na Terryho, který teď od něj byl sotva pět metrů.

„Rescindo!“ hlesl a pak s nesmírnou úlevou pozoroval, jak se Terry začíná znovu hýbat. „Nevstávej!“ zakřičel na něj.

Terry ho ale sotva v jeho stavu mohl vnímat. Harry byl bezradný. Když vtom uviděl, jak se za nejbližší strom vpravo ukryl Ron. „Můžeš! Běž pro něj! Budu tě krýt!“ zakřičel na Harryho.

Harry pokýval hlavou a pak už nezaváhal ani chviličku. Přikrčený se rozběhl k Terryho tělu. Nad hlavou mu prosvištěl zelený paprsek, ale pak se do toho vložil Ron, když na skrytého útočníka začal sesílat jednu kletbu za druhou a pak i na opačnou stranu, odkud se ho jiný Smrtijed snažil napadnout.

Harry pak koutkem oka zahlédl Lenku, která vyšla z úkrytu, aby se k Ronovi přidala a za ní stál Neville a také kryl Harrymu záda, když sesílal kletby opačným směrem než Lenka a Ron. Někoho se jim podařilo zasáhnout, uvědomil si Harry, který už dřepěl nad Terrym. Zaslechl totiž zaúpění a několik tlumených ran, jako když se někdo velký a těžký klátí k zemi.

Rychle uchopil Terryho v podpaží a pomalu ho vláčel k nejbližšímu kmeni. Opřel ho o něj a ještě se ubezpečil, že bude v pořádku. Terry mělce dýchal a ještě ani neotevřel oči. Ale byl živý.

Harry se postavil, aby zhodnotil situaci. Zase bylo ticho. Pak před ním prosvištěl jeden červený paprsek a zase klid. Rozhlédl se kolem sebe, pátral očima, kam jen dohlédl. Nikde neviděl Hermionu ani Rona. Nemohl zakřičet, aby nepřivolal pozornost na sebe a na Terryho, který se ještě nemohl bránit.

Potom se ozvala další ohlušující rána, a Harry se ohlédl vpravo směrem k hradu.

Do lesa začali prostupovat členové učitelského sboru a Fénixova řádu, možná i posila složená z bystrozorů. Vzápětí však byli nuceni zase ustoupit před kletbami skrytých Smrtijedů.

Vlevo se také ozval nějaký nepatřičný hluk. Na malý okamžik zaslechl Hagridův hluboký hlas, přicházel odněkud od jeho hájenky, a koutkem oka zahlédl profesora Lupina.

Další rána, jako když udeří blesk, a před nimi v lese propuknul požár. Slyšel syčení. Jejich směrem se začala valit oblaka páry, jak někdo začal vodou prudce hasit. Postavy se mu ztratily z očí v hustém dýmu.

Harry věděl, že jim bude trvat možná i několik minut, než se jim podaří požár uhasit nebo ho obejít.

Pak mu však přeběh mráz po zádech, když uslyšel strašlivý bolestný výkřik. Byla to žena, nebo spíš některá studentka. Rychle se otočil vlevo a utíkal tím směrem. Nemohl najít cestu, několikrát v neprostupném kouři zakopnul. Na poslední chvíli zaregistroval červený paprsek vyslaný jeho směrem, honem vyčaroval stříbrný štít, který ho odklonil.

Pokračoval dál a pak to uviděl. Musel se však rychle skrýt před útočícím Smrtijedem, který po něm metal jednu kletbu za druhou. Vyhlédl ze své skrýše, sesunul se níž k zemi. Vysoký mohutný Smrtijed právě odhazoval bezvládné zakrvácené tělo Hannah Abbottové ze své náruče. Neměl masku, a Harry ho okamžitě poznal. Byl to Fenrir Šedohřbet.

Zpět na obsah

Kapitola 27: Kapitola 27: Červená a bílá

„Nééé!!!“ zakřičel z plných plic a vyslal na Fenrira kletbu: Sectumsempra!

Fenrir se prudce chytil za pravou paži, ve které svíral hůlku. Zařval, až mu od zakrvácené huby cákala krev, ale okamžitě proti Harrymu vyslal zelený paprsek, který zasáhl větev nad Harryho hlavou, a ta se vzňala plamenem.

Pak se Fenrir k Harrymu rozběhl, ale byl odlákán někým, kdo na něj začal sesílat kletby odněkud zleva. 

Harry se rozběhl směrem k Hannah, ale byl nucen znovu se skrýt za obřím pařezem.

Další stín, kousek od něj, zakřičel: „To je Potter! Ten je můj!“ a začal po něm metat kletby.

Harry je odrážel jednu po druhé, sotva se ubránil. Koutkem oka zahlédl Justina, který nastalého zmatku využil, aby se dostal k Hannah. Nějaký Smrtijed se mu snažil vyslat kletbu do zad, když se skláněl nad dívčiným tělem, ale pak Harry zahlédl Rona, který vyslal tím směrem odzbrojující kouzlo a jiného Smrtijeda odrazil kletbou Mdloby na tebe. Ron se postavil se za nejbližší kmen, aby kryl Justinovi záda. Ten se snažil odvléci Hannah za nedaleký pařez. Nakonec se mu to povedlo.

Harry měl ale spoustu práce sám se sebou. Potom Smrtijedovu pozornost odlákalo něco jiného, a Harry se tak konečně mohl pohnout z místa.

Smrtijed teď pronásledoval Lenku, a Harry se pustil za ním. Zase musel uskočit na stranu, když mu cestu zkřížili hned dva Smrtijedi současně.

Stál teď uprostřed nich, zrychleně dýchal a zvažoval své možnosti. Smrtijedi si dobře uvědomovali, že je v koncích, a tak postupovali jen velmi pomalu a zvolna. Jeden z nich se začal odporně smát, až se Harrymu z toho zvedal žaludek.

„Je konec, z tohoto se nedostaneš. Nemáš vůbec žádnou šanci,“ promluvil, když se přestal smát.

Harry se ohlédl vpravo i vlevo. Věděl, že když pozvedne hůlku proti jednomu z nich, druhý zaútočí. Vyčkával. Smrtijed vpravo pozvedl hůlku a Harry zaregistroval, že ten druhý též, pak prudce skočil k zemi a Smrtijedi sestřelili jeden druhého. Harry jim oběma strhl masku. Byli to Crabbe a Goyle starší.

„Tupci,“ musel si Harry ulevit, když byl rád, že mu jeho lest vyšla. Mohlo ho to stát život.

S námahou se znovu postavil na nohy. Rozhlédl se a najednou zase uslyšel Belin odporný smích. Rozběhl se za zvukem. Zakopnul a hůlka mu vyletěla z ruky. Hledal ji všude po zemi, ale v té tmě ji nemohl honem najít.

„Nechtěj se vysmát,“ uslyšel Belin skřehotavý hlas. „Poradím si s tebou stejně snadno jako s tvými rodiči,“ říkala pohrdavě.

Harry zvedl hlavu. To Neville stál teď proti ní a on mu v tuto chvíli nemohl přijít na pomoc. „K čertu! Kde je ta hůlka,“ ztrácel svoji trpělivost.

„Tvoje matka kvičela jako prase. A tvůj otec se plazil před mýma nohama, když prosil o její život,“ mluvila dál výsměšně Bela.

Neville to nezvládne, on to nezvládne! bál se Harry. Bela se zase začal odporně smát. Harry vzhlédl, Neville stál proti ní s hůlkou v ruce a nebyl sto se pohnout.

Pak ale namířila hůlku ona na něj. Jako by se Neville v tu chvíli vzpamatoval.

„Expelliarmus!“ zakřičel Neville.

Bela od něj zjevně takovou reakci nečekala, proto ji překvapila, a hůlka jí vyletěla z ruky. Když ji zasáhl další Nevillův paprsek, skácela se omráčená k zemi.

V tu chvíli byl Harry na Nevilla opravdu pyšný. Najednou nahmatal svoji hůlku a zase ji pevně sevřel v dlani pravé ruky. Rozběhl se za Nevillem, když nějaký paprsek zasáhl větev nad jeho hlavou, a ta se na něj zřítila.

Harry dostal pořádnou ránu do hlavy. Chytil se za zátylek. Krvácel, ale neztratil vědomí. Jen se mu na chvíli zatmělo opřed očima a otřesná bolest projela celým jeho tělem. Přemohl se a rychle se otočil na záda, aby na poslední chvíli vyslal Impedimenta! na útočícího Smrtijeda. Ten se paprsku vyhnul a ustoupil.

Harrymu se zatmělo před očima, uslyšel jen zašustění trávy a pak ho někdo vší silou přišlápl k zemi, div mu neprošlápnul hrudník. Druhou nohou mu přišlápl ruku, ve které svíral svoji hůlku.

„Ááá!“ zařval Harry bolestí.

Znovu otevřel oči. Viděl dvojmo, ale poznal Macnaira.

„Netušil jsem, že budu mít tu čest, zbavit tento svět samotného Harryho Pottera,“ řekl přidušeně a začal se smát. Znovu přitlačil na Harryho ruku.

Harry zatnul zuby, volnou rukou popadl větev, kterou poslepu nahmatal, a vší silou udeřil Macnaira do boku. Ten se zapotácel a o několik kroků ustoupil. Harry se vzpamatoval a namířil svou hůlku: Fulguratio! Blesk zasáhl Macnaira doprostřed hrudi. Projel jím, jako by byl právě zasažen elektřinou. Tělo Smrtijeda se svalilo na zem. Harry ucítil odporný smrad, který by se dal přirovnat ke spáleným chlupům. S námahou se posadil. Nemohl se nadechnout, jako by měl prošlápnutý hrudník. Sotva popadal dech.

Znovu se rozhlédl kolem sebe. Nikde nikdo. Napravo od něj, někde v dálce zuřila bitva. Slyšel tlumené výkřiky. Na tu dálku  viděl jen slabé záblesky světla. Nevěděl, kudy se vydat. Musel najít Hermionu a Rona. Rozhodl se vyběhnout na okraj lesa, aby získal přehled a našel pomoc.

Rozběhl se přímo vpřed. Sotva však uběhl několik desítek metrů, uslyšel nešťastné vzlykání. Dívčí vzlykání. Pak zahlédl Hermionu, jak vleče tělo bezvládné Hannah.

„Hermiono!“ rozběhl se k ní.

„Harry, já… snažila jsem se… moc jsem se snažila… ona je… mrtvá!“ úpěla beznadějně.  V náručí svírala znetvořené tělo své spolužačky.

„Kde je Justin? Byl přece..“ nedořekl, když Hermiona ukázala prstem za sebe.

Harry se němu rozběhl. Musel se ohnout před červeným paprskem, vyslaným jeho směrem, a hbitě zareagoval: Expelliarmus!

Útočníka však minul. Vrhl se k Justinovi. Ležel omráčený, tváří k zemi.

„Rescindo!“ zašeptal Harry, v poslední hodině už po několikáté. Justin se probral, ale byl slabý.

„Zůstaň ležet!“ přikázal mu Harry. „Hned se k tobě vrátím,“ řekl a pak se skokem vrátil k Hermioně, která nepřestávala plakat.

Chytil Hannah za zápěstí a nahmatal slabý pulz: „Není mrtvá. Jen ztratila spoustu krve,“ naznal, když si prohlédl její rozsáhlá zranění.

Rychle si odmotal svoji šálu, Hermiona udělala totéž. Jak to jen to šlo, jí rány ovázali. Kouzla v tomto případě nebyla nic platná. Jak Harry věděl podle Billova případu, rány způsobené vlkodlakem jsou prokleté.

„Zůstaň s ní, přivedu pomoc,“ hlesl a Hermiona přikývla.

Ještě jí špinavou dlaní setřel slzy z tváří a znovu se postavil. Musel někoho okamžitě najít. Musel se vydat k hradu stůj co stůj. Rozběhl se směrem, odkud se ozývaly tlumené rány. Nikoho nezahlédl. Dělal si starosti o Rona.

„Harry!“ ozvalo se najednou za jeho zády.

Na kratičkou chvíli zadoufal, myslel si, že je to Ron. Byl to Neville.

„Neville, kde jsou ostatní? Neviděl jsi Rona?“ musel se Harry zeptat.

Neville byl zadýchaný a nezmohl se na slovo, jen zakroutil hlavou.. Svalil se vyčerpaně do trávy. Harry ho nechal vydechnout. „Ty jsi zraněný?“ vyjekl Harry, když uviděl hlubokou ránu na Nevillové pravé noze.

„To… to nic není,“ chroptil Neville.

Harry však nezaváhal:  „Consanesco!“ uzdravil mu ji pomalým tahem hůlky.

„Harry, já ji dostal,“ řekl sípavě. „Dostal jsem ji. Konečně zaplatí za všechno.“

„Já vím,“ řekl Harry tiše. „Musím najít Rona. Musím najít ostatní. Zjistit, jestli jsou v pořádku. Neville, dojdi pro pomoc. Asi dvě stě metrů odtud,“ ukázal vpravo do lesa, „je Hermiona. Zůstala s Hannah. Ta je zraněná. Jestli hned něco neuděláme, umře.“

Neville kývnul a v tu ránu byl na nohou.

Harry ho chytil za obě ramena: „Já… asi bych měl jít s tebou, já…“

„Ne,“ odvětil Neville a taky mu položil ruku na rameno: „Přivedu pomoc. Ty najdi ostatní.“ Pak už na nic nečekat a zmizel Harrymu z očí.

Harry se znovu rozběhl směrem k vřavě. Když byl na dohled, zastavil se, připravil si hůlku, a dál pokračoval pomalu krok za krokem. Sledoval celé okolí, zůstával ve střehu.

Odněkud se k němu donesla děsivá ozvěna. Křik se nesl až někam hluboko do lesa.

Uslyšel lupnutí a zašustění, prudce se otočil vpravo. Ze stínu je náhle vyloupla postava Remuse Lupina. S úlevou sklonil hůlku k zemi.

„Harry! Kde… Kde jsou ostatní,“ sípal namáhavě. Hábit měl na několika místech roztržený a obličej měl od krve. Pak si Harry všiml velkého šrámu na jeho pravém spánku.

„Já... Já nevím, kde všichni jsou. Terry je zraněný, Hannah je na pokraji smrti, musíme sehnat pomoc! Neville běžel k hradu,“ klopil ze sebe zadýchaně. „Vůbec nevím, kde je Ron,“ dodal sklesle.

„Ron je vpředu. Viděl jsem ho s Lenkou,“ ukázal směrem k hradu. Do míst, kde teď zuřila bitva.

„Pozor!“ zakřičel Harry na Lupina a namířil hůlkou za jeho záda: Vinculum impedio! vyslal zářivý paprsek.

Lupin prudce uskočil stranou a také se podíval za sebe, na stříbrný štít nějakého Smrtijeda. Když se štít ztratil, hleděli oba na Fenrira Šedohřbeta. Lupin byl okamžitě na nohou a stoupnul si před Harryho.

„Zrovna tebe jsem toužil potkat,“ pronášel pomalu a děsivě zakrvácený vlkodlak.

„Už dlouho tě toužím osobně zabít. Ty, jako jeden z nás, ses postavil proti nám?“ vrčel Šedohřbet na Lupina.

„Harry, jdi pryč,“ procedil mezi zuby Lupin, směrem za svoje záda, kde v tu chvíli stál Harry. Pořád mířil Fenrirovi na střed hrudi. „To je mezi mnou a jím. Běž, najdi ostatní a pomoz Ronovi. Tak jdi!“ vyzval ho rázně.

Harry jen velice nerad začal pomalu couvat dozadu. Neměl v úmyslu tam teď Lupina nechat, aniž by mu pomohl.

Znovu k nim ale dolehla hlasitá rána, výbuch a znovu křik.

„Harry,“ ozval se znovu naléhavě Lupin, „oni tě teď potřebují víc než já!“ dodal.

Harry pochopil. Měl to být souboj muže proti muži. Vlkodlaka proti vlkodlakovi. Věřil Lupinovi, a tak ho poslechl. Věděl, že Lupin má se Šedohřbetem nevyřízené účty.

Rozběhl se směrem k hradu a nechal je za sebou. Musel najít Rona. Doběhl na dohled. Před ním hořel široký pás lesa. Nezbylo mu nic jiného, než to obejít.

Utíkal k okraji lesa. Vyběhl na sníh, který teď měl kromě bílé i rudou barvu. Všude, kam se jen podíval, byly rudé cákance krve. Červené skvrny na bílém sněhu.

Zarazil se, když uviděl na zemi ležet mladého bystrozora. Vrhl se k němu, ale nebylo to nic platné. Byl mrtvý. Pevně sevřel víčka, vztekle se znovu postavil.

Utíkal dál kolem hořícího lesa. Všude se valil neprostupný kouř, který ho štípal v očích. Konečně mohl zamířit zpátky do lesa. Sotva vkročil mezi stromy, někdo po něm vystřelil zářivý paprsek. Defensio scutum! paprsek odklonil. Další záblesk a paprsek praštil do silné větvě nad jeho hlavou. Harry rychle zareagoval. Gelidus actis! zmrazil nepřítele. Vteřinu, kterou na to potřeboval, využil k obraně a už nestačil uhnout. Naštípnutá větev se na něj zřítila. Neublížila mu, ale přišpendlila ho k zemi. Nemohl se ani pohnout. Nemohl dýchat.

Hůlka mu vypadla z ruky. Znovu na ni nedosáhl a nohu měl bolestivě sevřenou mezi větvovím. Nedokázal ze sebe bez pomoci silnou větev shodit. Snažil se, jak nejvíc mohl. Potom se znovu natáhl po hůlce. Nedokázal to. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nikdo. Naskytoval se mu výhled na hrad. Z lesa se pořád valila oblaka kouře. Začínal si zoufat. Jestli ho tu takto nějaký Smrtijed najde, zabije ho dřív, než Harry stačí mrknout a ještě se mu vysměje. Nebo uhoří. Požár se k němu zleva stále přibližoval. A někde vpředu, možná jen několik desítek metrů, zuřila bitva, ve které jeho kamarádi a známí bojovali o život.

Znovu zabral, co mu síly stačily, ale větví pohnout nedokázal. Z lesa, kam jen dohlédl, najednou vyběhl Neville. Harry věděl, že běží pro pomoc, ale nevěděl, jestli je moudré na sebe přivolávat pozornost, když by na Nevilla zavolal. Nezbývalo mu než riskovat. Už chtěl vykřiknout, ale nemohl. Těžká větev na jeho hrudi ho tížila tak moc, že nebyl schopný ani zavolat pomoc. Zmohl se jen na bolestné zaúpění.

Neville se najednou zastavil. Harry nechápal. Neville o několik kroků ustoupil, hůlku nachystanou v pohotovostní poloze. Pak Harry pochopil proč. Nechtělo se mu tomu zprvu věřit. 

Postava, která před ním pomalu kráčela, nebyl jen obyčejný Smrtijed. Z temnoty jeho kápě svítily dvě rudé štěrbiny. Byl to Voldemort.

Neville se na malou chvíli otočil. Pak se zastavil a už necouval. S hrdě vztyčenou hlavou hleděl smrti vstříc. Smířený se svým osudem a beze strachu. Voldemort se zastavil též a Harry pochopil, že na Nevilla mluví. Nemohl však slyšet, co mu říká. Neville mu na to něco odpověděl a pak pozvedl svoji hůlku proti Voldemortovi. Ten se začal smát…

Neville musel vědět, že proti němu nemá šanci, ale najednou vyslal na Voldemort nějakou kletbu. Ten ji odrazil a bez váhání zareagoval. Záblesk, zelený paprsek, Nevillovo tělo se bezvládně sesunulo k zemi.

„Ne… To… ne…“ zachroptěl Harry. Vlna vzteku, zloby, bezmoci a zoufalství, která se v něm v tu chvíli vzedmula, ho přemohla natolik, že nadzvedl těžkou větev, spočívající na jeho hrudi, a prosmýkl se pod ní opatrně ven. To se nemohlo stát! Neville nemůže být mrtvý! míhala se mu hlavou jedna myšlenka za druhou. Nedokázal se smířit s tím, co právě viděl. Čeho byl právě svědkem.

„Ááá!“ klesl znovu k zemi. Jak vytahoval nohu z pod větvoví, škaredě se poranil. Se zaťatými zuby vytáhl kus velké třísky, která mu trčela z otevřené rány a odhodil ho bokem. Na bolesti mu v tu chvíli nezáleželo. Sebral svoji hůlku, když za sebou uslyšel zašustit něčí plášť.

„Vítejte v pekle, Pottere,“ ozvalo se z pod kápi.

Harry zamířil Smrtijedovi na hruď, ale hned v zápětí svoji hůlku zase sklonil k zemi. Poznal jeho hlas, i když přes masku nemohl vidět jeho tvář. Byl to Snape. Harry ho ignoroval a vyrazil vpřed, rozhodnutý zaútočit na Voldemorta.

„Stůjte!“ přikázal mu Snape. „Jestli budu muset, udělám to samé co Brumbál, tehdy na astronomické věži. Paralyzuji vás, než přijdete k rozumu,“ oznámil Harrymu svůj záměr.

Harry se prudce zastavil a musel se hodně přemáhat, aby nezačal křičet. Co v tu chvíli cítil? Záleželo mu snad ještě na životě? Zrychleně dýchal, pálily ho oči.

„Chcete snad také zemřít? A k tomu tak zbytečně? Zmařit celé naše dosavadní úsilí?“ pokračoval Snape chladně. Bylo znát, že se taky musí přemáhat a že ho Harryho lehkomyslné chování vyvedlo z míry.

Harry se k němu prudce otočil. Hrdlo se mu sevřelo, že si chvíli myslel, že ani nedokáže promluvit jedinou kloudnou větu. Polknul tu hořkost, jen s největší námahou.

„To nedokážu snést! Nejsem tak silný!“ procedil mezi zuby Harry. „On byl můj přítel! Copak vy to nechápete?“ Poslední slovo skoro zakřičel.

„Teď mě dobře poslouchejte!“ zavrčel Snape. Přistoupil k Harrymu a volnou rukou ho chytil za bundu pod krkem. „Nebudu to znovu opakovat! Nemůžeme si dovolit udělat nějakou chybu nebo jinou nepředloženost, ne teď! Konečně pochopte, co všechno je v sázce!“ řekl důrazně a byl v tu chvíli obličejem tak blízko Harryho tváři, že se Harrymu každé jeho slovo vrylo do paměti, jako by je tam Snape vypálil žhavým drátem. Pak ho tak prudce pustil, že Harry zavrávoral.

Další rána, odněkud zleva. A pak další a další. Harry se ohlédl. Voldemort už tam nestál. Musím najít Rona! Třeba mu taky hrozí nebezpečí! pomyslel v tu chvíli. Opět se podíval Snapeovi do očí, ale pak už se víc nerozmýšlel a rozběhl se k místu, kde se zrovna v tuto chvíli bojovalo.

Běžel lesem. Rozrážel rukama husté větvoví před sebou. Konečně uviděl nějaké postavy. Stály zády k němu, schované za silnými kmeny stromů. Byl to Ron! poskočilo mu v tu chvíli srdce. Kousek od něj stála za jiným kmenem Lenka. Pak zahlédl i někoho dalšího. Staršího čaroděje, asi bystrozora.

„Rone!“ rozkřičel se a vrhl se k němu. Odněkud zprava k němu mířil červený paprsek. Defensio scutum! paprsek odklonil.

„Harry!“ chytil ho Ron oběma rukama za ramena, „On je tady! Voldemort! Já… viděl jsem… nemohl jsem… Neville je…“ nemohl ze sebe dostat kloudné slovo, slzy na krajíčku.

„Já vím. Taky jsem to viděl. Nemohl jsem zakročit. SAKRA!“ musel si ulevit, a vší silou praštil zaťatou pěstí do kmene stromu za Ronovými zády. Na kloubech prstů ve mu objevily čerstvé škrábance, on je však neregistroval.

„Kde je Voldemort teď? Ztratil se mi,“ zeptal se Harry. Ron mu však nebyl schopen odpovědět.  Pouze ukázal prstem mezi stromy, někam před sebe.

Harry se rozhlédl. Všude kolem byla jen spoušť a zmatek. Sem tam se mu před očima na chvíli mihla něčí postava. Z lesa se pořád řinul kouř, a tak ani nebyl s to posoudit, jestli se jedná o nepřítele.

„Proboha přestaňte! Jak můžete! Vždyť jsou to ještě děti!“ rozezněl se lesem Hagridův hlas.

Harry se ohlédl po hlase, ale Hagrida neviděl.

„Ale my už dávno nejsme děti,“ řekl tiše, že to mohl slyšet jenom Ron, kdyby ho poslouchal. Tenhle postoj, který zaujímala Ronova matka, profesorka McGonagallová, Hagrid a někteří další členové učitelského sboru či Fénixova řádu, nebyl správný. O tom byl Harry skálopevně přesvědčený. Pořád se je někdo snažil chránit, než aby jim ukázali, jak skutečnému světu čelit. Jak čelit smrti tváří v tvář. Snad jedině Brumbál a Snape věděli, že taková ochrana je k ničemu. I Harry to věděl. Byli do tohoto světa vrženi, aniž by se jich někdo ptal, jestli o to stojí. Ochrana ano, ale také jistá důvěra v naše schopnosti by byla na místě, pomyslel si Harry.

Někdo se k nim blížil zleva. Harry se prudce otočil a zahlédl malou skupinku asi pěti Smrtijedů. Chystali se zaútočit do zad bojujících učitelů. Harry zamířil na zem doprostřed skupinky a vyslal zářivý paprsek: Gigas affectus! Země se v těch místech mohutně roztřásla a začala jim pod nohama praskat. To přitáhlo pozornost ostatních, kteří okamžitě zaútočili a zneškodnili tak celou skupinku. Harry srazil omračujícím kouzlem posledního ze Smrtijedů, který se tam doposud vyslaným paprskům z protější strany vyhnul nebo ubránil.

Harry se vrhl vpřed. Přeskočil pukliny v zemi a omráčená těla Smrtijedů. Před ním couval dozadu nějaký student před vysokou postavou v temném plášti. Voldemort! Harry ho poznal okamžitě. Student před ním zakopnul a upadl. Voldemort namířil svou hůlku.

„Nééé!“ zařval Harry z plných plic. Rudé oči se okamžitě zvedly a podívaly se jeho směrem. Stál teď Voldemortovi zase tváří v tvář. Jen několik desítek metrů od sebe.

„Ale, ale… Harry Potter!“ pronesl klidně hrubým hlasem. „Skončeme to Harry! Teď a tady,“ štěkl a okamžitě proti Harrymu vyslal zelený paprsek.

Harry uskočil za nejbližší kmen. Věděl, že riskoval vše, když na sebe přivolával Voldemortovu pozornost. Svezl se po kmeni. Uvažoval.

„Tvůj přítel Neville Longbottom je mrtvý, Harry! Kdybych si tenkrát místo tebe vybral jeho, měl bych tuto záležitost už z krku!“ vyštěkl chladně.

Harrymu se znovu sevřelo hrdlo. Věděl, že „tou“ záležitostí má Voldemort na mysli onu věštbu.

„Harry, Harry, Harry, jak dlouho mi ještě chceš otravovat život? Bojíš se snad smrti?“ vyzýval ho Voldemort k činu.

Harry vystoupil z bezpečí stromu, připravený Voldemortovi čelit.

„Tak je to správně, Harry,“ řekl pomalu, než pozvedl svoji hůlku.

Harry udělal totéž, připravený na všechno.

„Hagrrr!“ ozvala se v lese najednou dunivá ozvěna. Nejbližší stromy se začaly bortit, třísky lítaly všude kolem.

Voldemort musel ustoupit od svého záměru. Harry také začal couvat. Země se otřásala, jak se k nim obr velkou rychlostí blížil. Lesem se rozléhalo stále to stejné volání a křik. Najednou se před nimi vynořil obr Dráp. Začal rukama házet všude kolem a srážet tak k zemi každého, kdo mu přišel pod ruku. Stále volal Hagridovo jméno. Jeden Smrtijed odletěl snad deset metrů, když se do něj Dráp trefil svou obrovskou rukou.

Harry tomu nemohl uvěřit. Desítky paprsků se nesly obrovým směrem, bez valného účinku. Na obra jako by nepůsobily. Smrtijedi však byli nuceni ustoupit. Voldemort se Harrymu také ztratil z očí. Prostě byl najednou pryč. Harry však dál zůstával ve střehu. Pak si vzpomněl na Rona. Rozběhl se tam, kde ho před chvílí nechal. Ron už tam nebyl. Harry se rozhlédl. Pak ho uviděl. Ron byl nucený bránit se před jedním z prchajících Smrtijedů. Když se mu podařilo zasáhnout Smrtijeda kletbou, rozběhl se k Harrymu. Byl zraněný, měl roztrženou pravou ruku, krvácel a sotva popadal dech. Harry mu ruku uzdravil a posadil ho ke kmeni stromu.

„Hermiona!“ vzpomněl si najednou Harry. „Musím ji najít, zůstala s Hannah!“ zvolal a utíkal zpět do hlubin lesa.

Zpět na obsah

Kapitola 28: Kapitola 28: Láska a válka

Akce byla skončena. Úkol byl splněn. Severus pospíchal k okraji lesa, aby dal ostatním Smrtijedům znamení k ústupu. Jako pravá ruka Pána zla měl za úkol celé akci velet. Měl se třemi skupinami Smrtijedů zaútočit na hrad a odlákat pozornost bystrozorů, učitelského sboru a Fénixova řádu, aby se jeho Pán mohl nepozorovaně dostat do hradu. Je mi jedno, kolik lidí přitom zemře! byla slova Temného pána. Severus svůj úkol splnil. Věděl to už ve chvíli, kdy viděl Pána zla vycházet z hradu. Kdyby se mu do cesty nepřipletl ten zpropadený Longbottom, mohl ještě v tuto chvíli žít! To byla jediná věc, kterou si nepřál. Aby přišel o život některý student. Rozkazy vydal jasné. Podíval se směrem k hradu. Nad Bradavicemi se ve vzduchu znovu vznášelo Znamení zla. Zvedl svoji hůlku k nebi a vyslal signál v podobě ohlušující rány, následované třpytivým zlatozeleným deštěm. Teď se bude muset dostat za hranice bradavických pozemků, aby se mohl přemístit.

Dlouho doufal, že ho Pán zla pověří tím, aby ho do hradu následoval. Měl jisté tušení, proč touží Temný pán navštívit sídlo svých studentských let. Nestalo se tak. Bude tedy muset vymyslet jiný plán.

Vrátil se zpátky do lesa. Kráčel k hranicím bradavických pozemků. Procházel lesem kolem opuštěné Hagridovy hájenky. Najednou někde před sebou uslyšel něčí rozrušený hlas. Poznal ho okamžitě. Pomalu se přibližoval za hlasem, aby zjistil, co se děje.

„Chceš vědět, co děláme mudlovským šmejdkám, než je zabijeme, Grangerová?“ rozezněl se lesem posměšný hlas Draca Malfoye.

Grangerová? Co tu k čertu dělá? nevěřil Severus vlastním uším. Stál jen kousek od nich. Za Dracovými zády. On si ani nevšiml, že se k němu někdo zezadu blíží, jak byl zabraný do své „činnosti“. Ona ho nemohla vidět.

Draco k ní pomalu přistupoval a mířil jí přitom hůlkou na srdce. Ona před ním couvala dozadu, ale hůlku neměla. Byla celá od krve. Asi dva metry od nich leželo v trávě ještě další tělo. Severus zbystřil. Zkrvavená Hannah Abbottová, v bezvědomí. Tedy ta krev na Grangerové oblečení nebyla její, ale Hannah, domyslel si. Pak uviděl i její hůlku. Ležela na zemi vedle jejího těla. Draco ji tedy zastihl nepřipravenou, když zrovna pečovala o zraněnou spolužačku.

„Malfoy?“ zeptala se trochu překvapeně Hermiona. Zřejmě si byla vědoma své zranitelnosti. Víc se už neodvážila cokoliv říct. Jen před ním dál pomalu couvala, jak on k ní pomalu přistupoval.

„Ano, jsem to já,“ řekl a stáhl si masku Smrtijeda a odhodil ji bokem. „To jsi nečekala, že to budu právě já, kdo tě dostane, že?“ řekl jízlivě. „Ale než tě zabiju, tak si spolu trochu pohrajeme. Doufám, že nemáš nic proti tomu?“ ušklíbl se. „Ale, ale, copak? Snad ze mě nemáš strach?“ zeptal se a začal si přitom volnou rukou rozepínat hábit.

„To neuděláš,“ kroutila Hermiona nevěřícně hlavou, když jí došlo, co má v úmyslu. Shýbla se k zemi, popadla kámen, který jí přišel pod ruku a mrštila jím po Malfoyovi. Minula.

Začal se smát. „To od tebe nebylo hezké,“ řekl hrubě. „Crucio!“ namířil na ni hůlkou a ona v křečích padla k zemi. Znovu se začal smát, že skoro přehlušil její sténání a křik. Pak hůlku odklonil. Hermiona se namáhavě znovu zvedla na nohy.

„Můžeš si vybrat. Buď to půjde po dobrém, nebo po zlém,“ dodal Draco.

Severus stál stranou a vyčkával na vhodnou chvíli, aby mohl zakročit. Věděl, že Draco není schopen nikoho zabít. Nemínil mu však dovolit, aby zneužil bezbrannosti jeho oběti. Nemínil mu dovolit, aby na Hermioně spáchal tu ohavnost. A už vůbec se na to nemínil dál dívat. Třeba to ale Draco nemyslel vážně, třeba ji chtěl jen vyděsit k smrti. A to se mu povedlo. Proto čekal.

„To ti nedovolím!“ zakřičela Hermiona vzdorovitě. „Nikdy!“

To Draca rozlítilo natolik, že proti ní znovu pozvedl svoji hůlku. „Crucio!“ znovu ji mučil. Po chvíli hůlku zase odklonil. Tentokrát už Hermiona nebyla schopná znovu se postavit. Až po chvíli se jí to podařilo. Postavila se proti němu, aby mu znovu čelila a vzdorovala. Tentokrát hůlku nepoužil. Přistoupil k ní až na krok, volnou rukou se rozmáchl a vší silou ji udeřil do tváře. Hermiona spadla za zem, zaúpěla, ale jak se prudce udeřila do hlavy, ztratila vědomí.

Tak dost! musel v tu chvíli zakročit Severus. Došlo mu, že čekal příliš dlouho. Nikdy neútočil do zad, ale tentokrát musel. Nemohl se prozradit. Omráčil Draca jedním mávnutím hůlky. Stáhl si kuklu i s maskou a zastrčil ji do kapsy hábitu. Dusil se v ní. Nesnášel ji.  Přiskočil k Hermioně, aby zjistil rozsah jejích zranění.

Uslyšel za sebou něčí kroky. Rychlé kroky, které se k němu přibližovaly. Připravil si hůlku. Najednou se před ním objevil Potter.

„Hermiono!“ zakřičel, když ji uviděl. „Co s ní je? Co jste jí udělal?“ vyhrkl rozzuřeně, ale pak si všiml omráčeného Malfoye a dal si dvě a dvě dohromady. „Omlouvám se. Já…“ koktal.

Severus ho však ignoroval. Okamžitě se otočil zpět k ní a opatrně ji nadzvedl. Krvácela. Jak se praštila do hlavy, měla na zátylku ošklivou ránu. To ale nebylo všechno. Při tom pádu se zády nabodla na vyčnívající větev. Severus opatrně vytáhl zbytek zapíchnutého dřeva, ale bylo nutné ránu vyčistit, než se ji pokusí zacelit. Vyčaroval kus plátna, rozerval ho na několik cárů, aby mohl zastavit krvácení.

Potter celou tu dobu stál nad ním a pozoroval jeho konání. „Je to vážné? Přežije to?“ zeptal se nedočkavě. Severus se k němu otočil, ale to, co spatřil v jeho očích by nedokázal popsat. Zračila se v nich hluboká bolest, strach, lítost a… láska. 

Potter se k němu sklonil, podíval se mu do očí a vzal ho za ramena: „Prosím,“ řekl, jak to od něj Severus ještě nikdy neslyšel, „zachraňte jí život. Ona musí… musí žít. Nikdy bych si neodpustil, nikdy bych nedokázal dál žít, kdyby…“ nedokázal to ani vyslovit nahlas. Severus mu však viděl v očích, co chtěl říct. Četl si v nich jako v otevřené knize. Potter ho nechal nahlédnout hluboko do své duše.

„To není vaše vina,“ odpověděl. „Udělám, co bude v mých silách.“ Vlastně to byla i jeho povinnost. Byl to přece on, kdo Malfoyovo počínání nechal zajít tak daleko.

Pak se postavil a Potter proti němu též.

„Je tu ale něco, co vám musím říct, Pottere. Vezmu ji s sebou do Brumbálova domu. Musím to udělat hned, nebo…  nebo zemře,“ řekl přímo. „Je to tedy na vás. Pán zla dnes nenavštívil Bradavice bezdůvodně. Domnívám se, že konečně udělal to, po čem už dlouho tolik toužil. Myslím si, že právě dnes ukryl v Bradavicích jeden ze svých viteálů. Nevím který, ale vy ho musíte najít. Nepokoušejte se ho ničit. Pouze ho najděte a přineste s sebou. Nezapomeňte, co jsem vás učil,“ řekl důrazně.

„Po tom, co se tu dnes stalo, Bradavice budou určitě definitivně uzavřeny. Máte poslední možnost. Jinou příležitost asi mít nebudeme. Nesmíte zklamat! Rozumíte?“ naléhal a držel ho přitom taky oběma rukama za ramena.

„Rozumím. A nezklamu vás, pane. Jen prosím, abyste…“ nedořekl a ještě jednou se podíval na svoji kamarádku, která teď bezvládně ležela v kaluži krve.

„Já se o ni postarám. Bude v pořádku,“ snažil se ho ujistit, i když si tím v tuto chvíli sám nebyl jistý. „Najděte Weasleyho, ať na to nejste sám. Vezměte si neviditelný plášť, ať vás nikdo nevidí. Jděte!“ řekl nakonec důrazně a Potter šel. Nerozmýšlel se, otočil se a utíkal zpátky směrem k hradu.

Severus věděl, že v tuto chvíli už bude většina Smrtijedů pryč. Otočil se na Draca. Rennervate! namířil mu do zad hůlkou. Věděl, že bude několik minut trvat, než se úplně probere. Několik minut, které potřeboval k tomu, aby zmizel i se svojí „pacientkou“. Draco se pohnul. Severus sebral Hermioninu hůlku, zkontroloval Hannah, protože víc pro ni v tuto chvíli udělat nemohl, popadl Hermionu do náruče a spěchal pryč. Jen několik desítek metrů ho dělilo od hranice, odkud se mohl bez problémů přemístit. Když si byl jistý, že je již dost daleko, přemístil se.

Rozrazil nohou kovanou bránu a spěchal do domu. Rozkopnul vchodové dveře a pospíchal nahoru do své ložnice. Položil ji na postel. Byla smrtelně bledá. Ztratila spoustu krve a dýchala jen velmi slabě a mělce. Obratně jí stáhl zakrvácenou bundu, povalil ji na levý bok a roztrhl její blůzu v místech zranění. Odvázal cáry roztrhaného plátna prosáklého krví, aby si pořádně prohlédl její zranění. Rána byla hluboká a stále krvácela.

Stáhl si hábit a přiskočil ke skříňce v rohu místnosti. Měl tam po ruce několik základních lektvarů pro případ první pomoci. Shrábl z poličky pročišťující bylinný odvar, samohojící a dokrvovací lektvar, dále pak lektvar proti bolesti, posilující lektvar, hojivou mast, obvazy a buničinové ubrousky. Položil to všechno na postel vedle Hermiony a vyhrnul si rukávy.

Polil jí hlubokou ránu na jejím boku nejprve pročišťujícím odvarem. Jednou a za chvíli znovu a nakonec potřetí, v malých dávkách. Rána začala šumět, odvar z ní začal vyplavovat veškeré nečistoty a zároveň zastavil krvácení. Otřel jí ránu ubrouskem a polil ji tentokrát samohojícím lektvarem. Rána se trochu stáhla, ale neuzavřela se úplně. Přiložil na ni buničinový polštářek a převázal. Potom se soustředil na ránu na její hlavě. Odhrnul jí vlasy slepené krví na bok a vyčistil ránu pročišťujícím odvarem. Setřel zbytky krve a potom jí ránu hůlkou zhojil. Zůstal po ní jen nekrvácející škrábanec. Natřel jizvu hojivou mastí a taky obvázal.

Otočil Hermionu zpátky na záda. Stáhl jí boty a přehodil přes ni deku. Sáhl jí na čelo. Měla vysokou horečku a pořád zůstávala smrtelně bledá. Chytil ji za zátylek, zaklonil hlavu a pootevřel jí ústa. Nalil jí do pusy dokrvovací lektvar a donutil ji, aby ho spolkla. I když nebyla při vědomí, reagovala. Najednou se jí začala do tváří vracet barva. Tváře jí zrůžověly. Držel ji v náručí jako hadrovou panenku. Byla moc slabá. Znovu jí pootevřel ústa a tentokrát jí do pusy vlil posilující lektvar. Položil ji na polštář. Musel počkat. Věděl, že posilující lektvar působí pozvolna.

Odběhl do své koupelny. Umyl si zakrvácené ruce, opláchl si tvář. Pak popadl nerezovou misku, napustil do ní studenou vodu, vzal z poličky několik čistých ručníků a vrátil se ke své posteli. Namočil ručník a otřel jím Hermioně špinavou tvář, pak i ruce. Vzal jiný ručník, aby ho namočil, vykroutil, složil do úzkého pásu a položil Hermioně na rozpálené čelo. Teď jí teplotu jinak srazit nemohl. Už v sobě měla víc než dost lektvarů. Posadil se k ní na okraj postele a vzal její malou ruku do dlaně. Nahmatal tep. Měla ho pravidelný. Sebral z postele všechny lahvičky s lektvary a ubrousky s obvazy a položil je na noční stolek. Teď mu nezbývalo než čekat. Pomocí hůlky si přisunul křeslo, které stálo v opačném rohu místnosti, vedle postele. Posadil se do něj a nespouštěl z Hermiony oči. Čekal.

Znovu se mu v hlavě přehrála celá událost od začátku. Nikdy by neřekl, že Draco dokáže být tak zlý. Že dokáže tolik ubližovat. Podobal se svému otci víc, než tušil. Severus by neváhal zaútočit proti komukoliv, ale nikdy by neublížil dítěti nebo ženě. Ještě k tomu bezbranné ženě. Nikdy by něco takového nedokázal…

Prudce sebou trhl, když se Hermiona konečně pohnula. Přiskočil k ní a sáhl jí na čelo. Pořád měla vysokou horečku a ještě se neprobrala z bezvědomí. Stáhl jí ručník z hlavy, namočil ho do studené vody, vykroutil ho a znovu jí ho přiložil na čelo. Ještě stále byla v nebezpečí života. Vzal ze stolku lektvar pro zmírnění bolesti, pootevřel jí ústa a donutil ji ho vypít. Dlaní jí otřel bledé rty a opatrně ji uložil na polštář. Vzal její ruku do své. Bojuj děvče! Odhodil prázdnou lahvičku od lektvaru…

Hermiona se konečně probudila. Otevřela oči a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Pokusila se posadit. Mokrý ručník jí sklouzl z čela.

„Ne. Zůstaňte ležet,“ přikázal jí. Poslechla. Stejně neměla na výběr. Očividně se jí točila hlava. Zavřela oči.

„Co… co se stalo? Pamatuji se jen…“ zaváhala, „byl tam Malfoy a já…“ rozeštkala se, zakryla si rukou obličej a po tváři jí začaly téct slzy.

Přisedl k ní. Mokrým ručníkem jí setřel slzy a znovu jí ho přiložil na čelo.

„Ššš…“ snažil se ji utěšit. Tohle neměl ve zvyku, ale musela zůstat v klidu. To bylo pro její uzdravení přímo nezbytné. „Dám vám něco na uklidnění, ale až vám klesne ta horečka,“ řekl tiše.

Pak se zvedl, šel ke dveřím, ještě jednou se na ni ohlédl a vyšel ven z pokoje. Přešel po chodbě ke dveřím její ložnice, vešel dovnitř, otevřel její skříň a rozhlédl se. Potom sebral jednu mikinu a tepláky a vrátil se k ní do své ložnice.

Otevřela oči. Položil jí oblečení k nohám.

„Musím vás převléknout. Máte promáčené kalhoty a jste celá špinavá,“ řekl a odkryl ji.

Chvíli váhala. Všiml si jejích rozpaků. Byla ještě velmi slabá. Opatrně ji posadil. Rozepnula si zip své blůzky. Stáhla si ji z ramen. Sykla, jak ji zabolela hluboká rána na zádech. Pomohl jí a odhodil blůzu na zem. Rozklepala se zimou, jak tam seděla s vysokou horečkou jen v krajkové košilce. Rychle jí pomohl obléknout mikinu a opět ji uložil.

„Teď se kousek nadzvedněte. Jen na chvilku,“ řekl a znovu si všiml, jak zaváhala. Chápal její rozpaky, ale v tuto chvíli nebyly na místě. Poslechla. S námahou se nadzvedla jen na malý okamžik, během kterého jí Severus stáhnul kalhoty až ke kotníkům. Všiml si hlubokého škrábance na lýtku její pravé nohy. Odhodil špinavé a roztrhané kalhoty na zem. Dalším namočeným ručníkem jí otřel ránu na noze. Sykla a ucukla. Nepovolil stisk ruky, kterou ji svíral za poraněné lýtko.

„Už to bude,“ utěšil ji a pak jí ránu pomalým tahem hůlky zahojil: Consanesco!

Oblékl jí tepláky. Znovu ji vyzval, aby se na chvíli nadzvedla a vytáhl jí je až do pasu. Už nic nenamítala. Nebyla toho schopná. Ani neotevřela oči.

Zase začala ztrácet barvu. Zakryl ji až po krk svojí dekou a vzal ze skříně druhou dávku dokrvovacího lektvaru. Vrátil se k ní. Otevřela oči, když si k ní přisedl.

„Tohle vypijte,“ řekl tiše a přiložil jí lahvičku ke rtům. Poslušně pootevřela ústa a všechno vypila.

„A teď byste měla spát,“ řekl nakonec. Jen skoro neznatelně přikývla. Sejmul jí mokrý ručník z čela a vyměnil ho za jiný, namočený v ledové vodě.

Počkal, než usnula a pak se rozhodl zajít do kuchyně. Měla by něco sníst, to by jí pomohlo. Polévku snad zvládnu, ušklíbl se a pak už uháněl po schodech dolů. Nechtěl ji nechávat dlouho samotnou…

No doufám, že to bude k jídlu, pomyslel si a ochutnal. Není to tak špatné, přiznal si a pak už s miskou teplé polévky spěchal nahoru ke své pacientce.

Když potichu vešel do pokoje, ještě spala. Položil polévku na noční stolek, sundal jí ručník z čela a přiložil jí na čelo svou dlaň. Teplota jí klesala, to bylo dobré znamení. Otevřela oči.

„Nechtěl jsem vás probudit,“ řekl tiše, „ale když už jste vzhůru, měla byste se najíst.“

Vzal do ruky misku s polévkou a položil ji Hermioně do klína. Vzala lžičku, ale skoro ji nedokázala udržet v ruce. Když dojedla, znovu ji uložil. Za chvíli usnula. Posadil se do křesla a zavřel oči. Byl unavený…

Zpět na obsah

Kapitola 29: Kapitola 29: Nejsilnější tužby, nejskrytější obavy

Harry utíkal zpátky k místu, kde zanechal Rona. Cestou nenarazil na jediného Smrtijeda. Všude bylo slyšet sténání a vzlykání. On ale v tuto chvíli nedokázal myslet na nic jiného než na Hermionu. Bude v pořádku! Jestli jí někdo dokáže pomoci, tak je to Snape, opakoval si pořád dokola. Tolik tomu chtěl věřit. Znamenalo to věřit Snapeovi a to nebylo jednoduché. Ne pro něj.

Doběhl na dohled k hradu. Pak uviděl Rona. Stále seděl u kmene stromu a nedokázal se vzpamatovat.

„Rone!“ zatřásl s ním Harry, aby se ujistil, že je v pořádku. Ron se na něj podíval prázdným, nepřítomným výrazem, ale nejevil žádné známky vážnějšího zranění. Byl jen otřesený.

Harry se rozhlédl kolem sebe. Všude pobíhali bystrozorové, aby odvlekli bezvládná těla poražených a zajatých Smrtijedů. Pak viděl některé členy učitelského sboru a madame Pomfreyovou, jak pečují o zraněné studenty. Okamžitě si vzpomněl na Hannah. Rozběhl se k ní, ale do cesty se mu připletla profesorka McGonagallová.

„Pottere!“ vyhrkla vyděšeně, „jste v pořádku?“ chtěla se ujistit, že není zraněný.

„Ano, paní profesorko, ale Hannah ne, poranil ji Šedohřbet, je ošklivě zraněná, několik desítek metrů odtud,“ vychrlil ze sebe a ukázal směrem odkud přiběhl.

„Někoho tam pošlu, ale řekněte, kde jsou ostatní? Kolik vás v tu dobu bylo, když vás napadli Smrtijedi? A kde je slečna Grangerová?“ naléhala.

„Já… myslím, že…“ snažil si Harry vzpomenout, „myslím, že nás bylo deset, a dva bystrozorové. Hermiona už je pryč. Přemístila se z Prasinek s jednou zraněnou kamarádkou. Já se vrátil pro Rona.“

„Dobrá tedy. Půjdu a zařídím vše,“ odvětila profesorka. „Vy zůstaňte tady u pana Weasleyho. Myslím, že na tom není zrovna nejlíp. Žádné nebezpečí už vám nehrozí,“ řekla a odběhla.

Harry se krátce zadíval na Rona. Seděl u stromu, měl hlavu složenou v dlaních a třásl se. Potom se znovu podíval před sebe. Stál na okraji lesa, a měl proto dobrý výhled. Pohlédl vzhůru. Nad Bradavicemi se znovu vznášelo Znamení zla. Daleko před ním, na studeném sněhu, leželo mrtvé tělo Nevilla Longbottoma, zakryté hábitem. Kousek od něj leželo jiné tělo, staršího muže, bystrozora nebo některého člena Fénixova řádu. Krvavé cákance byly vidět od lesa až k hradu. Madame Pomfreyová zrovna odváděla Terryho Boota na ošetřovnu. Justin je následoval, naštěstí po svých. Pak ještě zahlédl neznámou studentku, která se tolik bála, jak v doprovodu Tonksové také míří k hradu.

Uslyšel něčí kroky. Otočil hlavu. Byla to Lenka. Kráčela podél lesa směrem k němu, bez mrknutí hleděla směrem k hradu. Před ním se zastavila.

„Smrt je jen stín,“ řekla, když očima spočinula na zakrytém těle v dálce před sebou a zase odkráčela.

Už tam neleželo jen jedno. Nějací čarodějové na to místo přivlekli několik dalších těl. Devět přikrytých těl teď leželo ve sněhu vedle sebe. Pak k nim přikročil někdo neznámý, vyčaroval lehátka, která se před ním potom vznášela s mrtvými těly směrem k hradu.

Ron konečně zareagoval, podíval se vyděšeně směrem do lesa. Harry nechápal, na co tak civí. Pak mu to došlo, když otočil hlavu také tam. Kráčeli k nim čtyři testrálové. Asi je přilákal pach všudypřítomné krve. Harry pochopil, že nyní je vidí i Ron. Černí koně přišli až k nim. Jeden z nich začal Harryho tahat za rukáv, který měl od krve, ostatní kráčeli dál k rudým skvrnám na bílém podkladu.

Vítejte v pekle! vybavil si Harry Snapeova slova. Ano, bylo to peklo. Výstižnější slovo by pro tuto rozpoutanou válku sotva našel. V uších mu stále jako ozvěna zněl Voldemortův smích…

Harry se sehnul k Ronovi. Musel mu povědět o Hermioně. Ron měl právo to vědět.

„Rone, musím ti něco říct. Víš Hermiona, ona…“ a postupně Ronovi vylíčil, jak to bylo.

Ron se konečně postavil. Stál teď po Harryho boku. Jeho věrný přítel. Podívali se jeden druhému do očí. Nepotřebovali slova, aby věděli, co si myslí ten druhý. Musí to skončit! Celá tahle hrůza. Oni k tomu můžou velkým dílem přispět. Harry znovu v očích svého přítele uviděl odhodlání a pevné přesvědčení. Vytáhl z kapsy neviditelný plášť. Museli ale ještě chvíli počkat. Všude bylo ještě moc rušno. Hleděli k hradu. Čekali.

Hagrid vláčel za sebou hned několik těl omráčených Smrtijedů. Harry poznal tělo Belatrix a taky, nemohl tomu uvěřit, tělo Fenrira Šedohřbeta. Lupin tedy dostál svému slovu. Bill bude žít. Za nimi kráčelo s hůlkami v pohotovostní poloze pět bystrozorů.

Pak se k nim znovu přihnala profesorka McGonagallová.

„Zůstaňte zde, Pottere. I s panem Weasleym. Pošlu pro vás někoho, kdo vás bezpečně doprovodí do Prasinek. Všichni studenti už jsou v bezpečí. Už zbýváte jen vy,“ řekla a zase někam zmizela.

Harry měl teď poslední příležitost i s Ronem zmizet pod neviditelným pláštěm. Museli najít Voldemortův viteál.

Postupovali k hradu. Pomalu a tiše. Jejich stop, které za sebou zanechávali na sněhu, si v nastalém zmatku sotva mohl někdo všimnout. Vystoupali do vstupní síně. Velká síň zela prázdnotou. Nikoho v hradu nezahlédli. Rušno teď bylo patrně jenom na ošetřovně.

„Kudy teď? Kde ho chceš hledat?“ zeptal se Ron.

„Já nevím. Nemám tušení,“ odpověděl po pravdě Harry. Vytáhl z kapsy Pobertův plánek, aby se přesvědčil, že na nikoho nenarazí.

Všude byl klid. Nikde nikdo. Jen na ošetřovně se teď pohybovalo několik teček se jmény. Hrad byl zcela vylidněný a prázdný. Nahoře na astronomické věži létal Protiva kolem dokola úzké střechy. Asi pozoroval ten zmatek v podhradí. Pak se Harry zamyslel. Složil Pobertův plánek do kapsy.

„Myslím, že vím, kde bychom měli začít,“ řekl odhodlaně a vedl Rona do druhého patra, k dívčím koupelnám.

„Tušil jsem to. Napadlo mě to samé,“ řekl Ron Harrymu cestou.

Vešli do koupelny. Naštěstí tam dnes nebyla Ufňukaná Uršula. Přišli až k umyvadlům a Harry bez váhání promluvil hadím jazykem, aby se jim otevřela cesta do Tajemné komnaty.

„Je tu ale jeden problém,“ pronesl Harry, než se odhodlal skočit dolů. „Dnes tu není Fawkes, aby nás odtamtud vytáhl. Jak se dostaneme zpátky?“

Ron zareagoval pohotověji, než by Harry čekal. Sáhnul do kapsy a vytáhl z ní kousek lana. Stejný, jaký tenkrát Hermiona vytáhla z kapsy a Harry ho pak použil k uvázání testrálů na ostrově Dear.

„Tak dlouho ho nosím u sebe, myslel jsem, že úplně zbytečně a podívej!“ řekl vítězoslavně, poklepal na něj hůlkou a lano se začalo samo natahovat. Jeden jeho konec pevně uvázal kolem potrubí a druhý spustil dolů do temné jámy.

„Lezeme,“ vyzval ho Harry, „já první,“ řekl a pak už neváhal ani chviličku, sevřel hůlku, kterou si svítil, do zubů a šplhal po laně opatrně dolů. Mohli se sice svést jako posledně, ale nyní bylo třeba více opatrnosti v každém jejich počínání.

Pomalu se spouštěli dolů, až na samé dno širokého potrubí. Když byli oba dole, vyrazili v před. Harry až moc dobře věděl, kudy vede cesta. Na to se nedalo zapomenout. Hůlky měli stále v pohotovostní poloze. Pokud tu Voldemort opravdu byl, můžou tu někde být nějaké nástrahy a pasti.

Postupovali stále dál špinavou chodbou. Když Harry poručil hadům na zdi před sebou, prošli druhým otvorem do Tajemné komnaty.  Kromě vlastních kroků slyšeli jen tiché kapání vody, která stékala po stěnách k velkému jezeru na konci chodby. Harry nepřestával být ve střehu, i když nic nenasvědčovalo tomu, že tu před nimi někdo byl. Ron se užasle rozhlížel kolem sebe po vysokých kamenných sloupech, kolem kterých procházeli, až nakonec došli ke kamenné soše Salazara Zmijozela.

Harry cítil nepříjemné napětí v každé části svého těla. Znovu se mu vybavily vzpomínky na den, kdy Tajemnou komnatu navštívil poprvé. Kdy tu svedl boj s baziliškem na život a na smrt. Nyní tu na zemi ležela jen jeho kostra. Tehdy tu rozmlouval s mladým Voldemortem, aniž by měl zprvu tušení, kdo to je. Pak zničil deník, aniž by tušil, že je to viteál. Zachránil Ginny, aniž by měl tušení, že se jednou stane jeho životní láskou…

„Musíme nahoru,“ řekl nakonec a tím přerušil své vlastní myšlenkové pochody. „Až úplně nahoru k tomu otvoru,“ ukázal na ústa velké kamenné sochy, odkud tehdy vylezl bazilišek ze svého úkrytu.

Začali šplhat. Šlo to pomalu a špatně. Harrymu se několikrát smekla noha. Nakonec se jim to ale přeci jen podařilo. Proklouzli širokým kamenným otvorem do kruhovité místnosti. Nebylo tam nic. Až na několik kostí malých zvířat. Harry se zklamaně posadil na studenou kamennou zem. Složil hlavu do dlaní a horlivě přemýšlel. Nic ho však nenapadalo. Možná to byl úplný nesmysl, že by Voldemort ukryl viteál právě zde. Nebylo by to snad první místo, kde by ho kdo hledal? Ale bylo by to přece geniální. Vždyť nikdo, kdo nemluví hadím jazykem by se sem stejně nedokázal dostat. Pak ho konečně něco napadlo. Vzpomněl si, co ho učil Snape. Znovu vstal a vytáhl hůlku.

„Destringo mysterium!“ vyslovil zaklínadlo.

Z hůlky vyletělo několik stříbrných jisker, které obletěly celou místnost kolem dokola. Pak se stalo něco velmi podivného. Najednou se před Harrym objevila neviditelná zeď, ve které se zrcadlil jeho odraz. Bylo to velmi zvláštní. Přistoupil blíž, aby se jí dotknul a definitivně se tak ujistil, že tam opravdu je. Byla tam. Neviditelná bariéra, která splývala s okolím natolik, že by si jí bez použití kouzla býval nevšiml. Nedokázal projít skrz. Bylo tedy nutné použít kouzlo.

„Počkej, Harry,“ zarazil ho Ron, než se Harry pokusil překážku kouzlem odstranit.

„Je to jako zrcadlo. Pokud má i stejné vlastnosti, tak by mohlo být nebezpečné použít nějaké kouzlo. Mohlo by se odrazit proti nám,“ uvažoval pohotově.

„Asi máš pravdu. Je jen jediný způsob, jak to zjistit,“ řekl Harry a znovu proti stěně vyslal ze své hůlky zaklínadlo.

„Detego aenigma!“ vyslovil a opravdu. Neviditelná stěna se najednou proměnila v jedno velké zrcadlo. Ale jen na malou chvíli. Pak kouzlo pominulo. Jak důmyslné, pomyslel si Harry.

„Jaké tedy použít kouzlo, aby nehrozilo nebezpečí, že nás zraní?“ přemýšlel už nahlas.

„Když nemůžeme použít magie, tak jak se dostat za tu neviditelnou bariéru,“ přemýšlel ve svých úvahách a pak něco zkusil. Věděl, že tím nemůže nic zkazit. Vzal do ruky kámen, který ležel na podlaze a prudce jím mrštil proti stěně.

Chvíli si myslel, že kámen proletěl skrz, ale pak neviditelná stěna začala praskat. Puklina se začala šířit v malých pavučinkách po celé její ploše a pak se roztříštila jako při výbuchu. Harry i Ron museli prudce uskočit vzad a zakrýt si obličeje, aby je střepy neporanily.

Bylo po všem. Harry se podíval před sebe ve velikém očekávání. Přimhouřil oči a spatřil na malém výklenku v kamenné zdi mělo velmi malého a třpytivého.

„Harry, počkej!“ zadržel ho Ron, když se Harry vrhl vpřed, aby to prozkoumal.

Harry se na malou chvíli zarazil a otočil se na Rona. Pak už o něco opatrněji přistupoval blíž k záhadnému předmětu. Pod nohama mu křupaly střepy neviditelné zdi. Když už stál na dosah, uvědomil si, co to je.

„Klíč?“ řekl udiveně. „Malý zlatý klíč? Ale od čeho, nebo k čemu?“ pokládal si jednu otázku za druhou.

Ron k němu přistoupil a také nechápal, co to má znamenat.

„Pokud tu Voldemort opravdu byl, tak proč tu není viteál, ale klíč?“ ptal se Harry nahlas.

„Jak víš, že to není viteál?“ zeptal se Ron náhle.

„Já… cítím to. Jako by mi něco uvnitř říkalo, že tohle není viteál. Třeba je to klíč od nějaké místnosti na hradě, ve které se skrývá pravý viteál. Existují přece místnosti, které kouzlem otevřít nedokážeš, přesvědčili jsme se o tom už mnohokrát,“ vzpomínal Harry.

„Vezmeme ten klíč a najdeme k němu zámek,“ řekl nakonec a namířil na klíč hůlkou.

„Accio klíč!“ pronesl a klíč se vznesl a poslušně klesl Harrymu do připravené dlaně. To ho jen utvrdilo v tom, že klíč nemůže být viteál. Zastrčil si ho do kapsy.

Pak opatrně vylezli kulatým otvorem a sešplhali po soše pomalu dolů. Spěchali zpátky k potrubí vedoucímu do dívčích koupelen. Vyšplhali po laně nahoru, pěkně jeden po druhém a Ron potom odvázal lano, které se poklepáním hůlky smrštilo do původní velikosti, aby si ho zase mohl zastrčit do kapsy u kalhot. Vchod do Tajemné komnaty se znovu uzavřel. Harry doufal, že to hrozné místo nebude muset už nikdy navštívit.

Ale kam teď? Kde začít hledat? horlivě přemýšlel Harry, až měl pocit, že se mu z toho rozskočí hlava. Bylo tu ještě jedno místo, na kterém se kdysi potkal s Voldemortem. Mohl je alespoň navštívit, nic se tím nemohlo pokazit. Času měli přece dost, tedy relativně dost.

Zamířili do třetího patra, schovaní pod neviditelným pláštěm.

„To snad nemyslíš vážně?“ ošil se Ron, když si uvědomil, kam Harry míří.

„Ale ano, myslím. Chci jen vědět… chci zjistit, jestli tam stále ještě je,“ řekl váhavě a potichu, i  když byl přesvědčený, že na chodbě nikdo není. Nos měl znovu zabořený do Pobertova plánku.

„Jestli tam je, ale co?“ zeptal se Ron nechápavě.

„Zrcadlo z Erisedu,“ odpověděl mu Harry prostě. Toužil do něj znovu pohlédnout. Toužil zjistit, co v něm spatří.

V cestě jim nebránila žádná překážka. Prošli úplně bez problémů, až stanuli před poklopem, který kdysi tak zuřivě hlídal Chloupek. Harry odhodil neviditelný plášť. Otevřel poklop. K jeho velkému překvapení vedly dolů šikmé dřevěné schody. Slezl po nich do temné místnosti. Po osidle ani památka. Počkal, dokud se k němu nepřidal Ron. Složil neviditelný plášť a zastrčil si ho do kapsy.

Pokračovali stejnou cestou jako tehdy. Harrymu hlavou vířilo nespočet vzpomínek na jeho tehdejší setkání s Voldemortem. Na malou chvíli ztratil chuť pokračovat dál. Ale přemohla ho zvědavost. Ron ho jen tiše následoval, aniž by cestou cokoliv řekl. Místnosti, kterými procházeli, byly vyklizené a podle silné vrstvy prachu tam dlouhou dobu nikdo nebyl.

Byli na místě. Stačilo zdolat poslední a jedinou překážku. Stáli před kamennou zdí, za kterou byl vchod do poslední místnosti. Na stěně vedle vchodu byl přikovaný železný svícen bez svíce. Tedy tajný vchod, pomyslel si Harry. Natáhl ruku a lehce se svícnu dotknul. Ukázalo se, že vchod nebyl zase tak úplně tajný. Zeď se pohnula a začala se posunovat do boku, až jim odkryla průchod do místnosti před nimi. Prošli. Pod schody před nimi stálo na svém místě zrcadlo z Erisedu. Jakmile byli uvnitř, zeď se začala zase pomalu uzavírat.

„Harry!“ zvolal náhle Ron, který byl otočený stále do předchozí místnosti, ze které zrovna přišli. „Na této straně svícen není. Myslím, že bychom se také nemuseli dostat ven,“ řekl a vkročil přímo do průchodu. Zeď se zastavila. „Asi bude lepší, když tady počkám,“ poznamenal. Oba si zřejmě dobře uvědomovali, že tohle je právě ono bezpečnostní opatření, aby se nikdo k zrcadlu nedostal. Jakmile by se za nimi zeď uzavřela, jen těžko by hledali cestu ven.

„Dobře, půjdu a porozhlédnu se tu,“ řekl Harry a pokračoval dál dolů po schodech. Ještě jednou se ohlédl na Rona, který ho stále bedlivě pozoroval.

Jak se pomalu přibližoval k zrcadlu, roztřásl se po celém těle. Chvěla se mu ruka, ve které svíral svoji hůlku. Už byl natolik blízko, že v zrcadle uviděl svůj vlastní odraz. Pak se tam ale začalo vynořovat ještě něco víc. Harry ten výjev se zatajeným dechem sledoval. Znovu spatřil to, po čem jeho srdce toužilo ze všeho nejvíc.  

Brumbál měl tedy pravdu, pomyslel si. I po tom všem, co prožil, nedokázal nenávidět svého největšího nepřítele natolik, aby se jeho největší tužbou stala jeho smrt. Díval se teď před sebe a spatřil lásku ve své nejčistší podobě. Objímal Ginny a byl s ní. Stáli bok po boku, ruku v ruce a hluboce se milovali. Jako by nic jiného, kromě nich, na celém světě ani neexistovalo. Brumbál mu jednou řekl, bylo to zvláštní tvrzení, že zrcadlo neposkytuje ani vědomosti ani pravdu. Proč tedy to, co právě Harry viděl, se mu pro něj zdálo v tuto chvíli tolik důležité?  Vzpomněl si na další Brumbálova slova. Ukazovalo mu zrcadlo cestu, kterou jedinou se mu může povést Voldemorta zničit? Byla právě v tomto výjevu Harryho největší síla? Nerozuměl tomu, ale podle Brumbála to tak bylo. Bylo to silnější než Harry. Něco, co člověk nedokáže a neumí ovlivnit. Bylo to skryto hluboko uvnitř jeho samého…

Odstoupil od zrcadla a začal se lépe rozhlížet kolem sebe. Strašně se mu ulevilo. Přiznal sám sobě, že měl neskutečný strach do zrcadla pohlédnout. Bál se toho, co by mohl spatřit: sebe, jak k smrti nenávidí svého úhlavního nepřítele, jak zabíjí samotného Voldemorta. S touto úlevou však přišla i malá pochybnost. Třeba to nedokáže. Nikdy sám sebe nedokáže přinutit, aby Voldemorta zabil, i když musí. Teď byl skoro přesvědčený, že ví, jak by asi vypadal jeho bubák. Rozhodně to nebyl mozkomor, čeho se teď nejvíc bál. Bál se toho, že v rozhodující chvíli selže. Že zklame nejenom sebe, ale i celý kouzelnický svět a zmaří tak jedinou naději všech.

Otočil se pomalu kolem dokola a prošel kolem zrcadla podél celé místnosti. Byl skoro přesvědčený, že tady Voldemort nebyl, ale aby se ujistil, použil znovu kouzlo na odhalení tajemství. Nemohl se mýlit.

Zamířil zpátky k Ronovi, který ho celou dobu pouze mlčky pozoroval. Prošli otvorem a pozorovali, jak se kamenná zeď před nimi znovu uzavírá. Potom se obrátili směrem k východu.

„Řekni, co jsi tam viděl,“ zeptal se Harryho Ron.

Harry jeho otázku čekal a neměl důvod mu to nesdělit.

„Ginny. Sebe a Ginny, jak jsme neskutečně šťastní,“ řekl popravdě to, co cítil, když se do zrcadla podíval.

Ron se jen usmál a přešel to bez komentáře.

„Ale co teď? Kam chceš jít teď? Kde chceš hledat tu místnost, od které je ten klíč?“ kladl Ron Harrymu jednu otázku za druhou, sotva se ocitli znovu ve třetím patře,  opět schovaní pod neviditelným pláštěm.

„Nevím. Já nevím!“ horečnatě přemýšlel Harry. „Kdybych potřeboval na hradě něco skrýt, tak, aby to nikdo jiný nedokázal najít a zmocnit se toho…“ na chvíli se zarazil.

„Myslím, že je tu jen jediná možnost, skoro nepřekonatelná skrýš,“ řekl váhavě. Uvědomil si to ve stejné chvíli, jako to, že se tam snad nikdy nedokáže dostat.

„Ano, vím, na co narážíš! Ale to… Nikdy se tam nedokážeme dostat,“ došlo to i Ronovi.

„Přesně tak, komnata nejvyšší potřeby,“ zkonstatoval Harry.

Zamířili potichu do chodby v šestém patře. Zůstali stát před místem, kde se ve zdi objevoval vchod do komnaty nejvyšší potřeby. Harry odhodil neviditelný plášť stranou. Na parapetu nechal rozložený Pobertův plánek.

„Nikdo ji nedokáže přesvědčit, aby se otevřela někomu, kdo nemá přístup povolen,“ řekl Harry zoufale. Moc dobře si vzpomínal, jak se loni snažil zjistit, co má Malfoy v úmyslu. Zkoušel všechno možné, aby ho komnata pustila dál, ale nedokázal to. Začal nervózně přecházet po chodbě sem a tam.

Zpět na obsah

Kapitola 30: Kapitola 30: Stejné myšlenky, stejné činy

Zdálo se to být beznadějné. Jak měl komnatu nejvyšší potřeby přesvědčit, aby mu umožnila vstoupit? Něco ale zkusit musel. Přecházel podél zdi a usilovně se soustředil: potřebuji zjistit, kde se skrývá viteál, potřebuji se dostat k ukrytému viteálu, potřebuji si vzít ukrytý viteál…

Pokaždé, když znovu otevřel oči, uviděl, že všechno jeho snažení je marné. Nefungovalo to! Nikdy to nedokáže, nikdy se dovnitř nedostane! Třeba by Snape věděl, jak komnatu oklamat. Ale ten teď byl na míle daleko. Jak Harrymu sám řekl, možná už nebudou mít další příležitost Bradavice navštívit.

Musel to zkusit znovu. Zase začal přecházet podél stěny, usilovně opakovat své přání, pokaždé s jinou a novou obměnou, ale bezúspěšně.

„Sakra!“ zaklel a bouchnul pěstí do zdi v místech, kde by se nacházely dveře do komnaty. Poranil si přitom o ostrý kamínek do krve. Na stěně zůstala viditelná krvavá stopa. Harry sykl a přisál se na ránu svými rty.

„Harry, řekni, jakým způsobem se snažíš komnatu přesvědčit?“ zeptal se náhle Ron, který jeho bezvýsledné počínaní doposud jen mlčky sledoval.

„Myslím, že přemlouvání v tomto případě není na místě. Uvědom si jednu věc. Voldemort nikdy nikoho a nic neprosí. Vždy jen nařizuje. Budeš to muset zkusit trochu jinak. Zkus komnatu přesvědčit, že ty jsi Voldemort, a že je povinná pustit tě dovnitř,“ navrhnul Harrymu.

„Tohle mě nenapadlo, asi máš pravdu,“ uznal Harry a zapřemýšlel se.

„Taky si myslím, že by nebylo zase až tak udivující, kdybys dokázal komnatu zmást. Máte s Voldemortem hodně společného. Co kdybys na ni zkusil promluvit hadí řečí,“ napadlo Rona ještě.

„To by taky šlo,“ podotkl Harry a už neváhal. Ještě ale nikdy nezkoušel mluvit hadí řečí jen tak, aniž by mluvil k nějakému hadovi. Ani nevěděl, jestli to dokáže. Zkoušel také najít nejvhodnější formulaci své žádosti. Pak to prostě zkusil. Na chvíli se snažil vžít do své role, představit si, že je někým jiným, že je lordem Voldemortem.

„Přikazuji ti, otevři mi vchod k mému viteálu!“ zasyčel hadí řečí tónem, který ho samotného překvapil. I Ron při jeho slovech couvnul několik kroků zpátky.

Čekal a nevzdával se. Pak se to stalo. Kapka krve stékající po holé zdi náhle stékala po zhmotněných dveřích ve zlatém rámu. Nebylo pochyb, že zlatý klíč v Harryho kapse patří právě do zlatého zámku před ním. Pak krvavá stopa zasyčela a zmizela. Harry chvíli nechápal. Pak si to také uvědomil.

„Ta krev! To ta krev komnatu utvrdila v tom, že jsem ta pravá osoba!“ žasnul Harry. Rozklepal se po celém těle. Stále tomu mohl jen stěží uvěřit. Podařilo se. Přece se mu to podařilo!

Znovu ucítil to nepříjemné napětí v každém nervu svého těla. Srdce se mu rozbušilo o něco rychleji. Přesto nezaváhal, dokud měl příležitost, a zasunul klíč do zámku. Ozvalo se klapnutí, jak zámek zapadl do správné polohy, a dveře se otevřely. Teprve teď jako by na vlastní kůži pocítil nedávnou Voldemortovu přítomnost. Nebo si to jen namlouval? Byl natolik nervózní?

Opatrně vkročil s hůlkou nachystanou v pohotovostní poloze. Najednou stál v malé, honosně zdobené místnosti, se symboly zmijozelské koleje i samotného Salazara Zmijozela. Ve všech čtyřech rozích byly zlaté sloupy obtočené hady, pod nohama běhoun ve zmijozelských barvách a před ním stála zlatá socha čaroděje v životní velikosti, ale nebyl to Zmijozel. Byl to sám Voldemort. Šel z něj strach, jako by byl živý. Jeho rudé oči rozhodně jako živé vypadaly. Socha v rukou držela malou zlatou skříňku. Harry tušil, že viteál je právě v ní.

Přistoupil nadosah k zavřené skříňce. Chvíli zaváhal. Natáhl ruku, ale…

„Harry, počkej! Myslíš, že je to dobrý nápad?“ varoval ho Ron na poslední chvíli. „Neměl bys na to sahat. Může to být nebezpečné.“

Harry se však řídil svým instinktem. Něco mu napovídalo, že se není čeho bát. Aby ale Ronovi vyhověl, pokusil se skříňku nejprve otevřít pomocí jednoduché kouzelné formule. A podařilo se. Udiveně zíral na její obsah.

Nebyl tam šálek Helgy z Mrzimoru, který čekal. Byl v ní na měkké podložce uložen hřeben do vlasů. Ozdoba do dlouhých vlasů, s několika dlouhými zuby, zdobená vzorem nějakého dravého ptáka, jehož roztažená křídla tvořila tělo hřebínku. Vypadal, jako by byl ze slonoviny. Harry několik podobných věcí viděl ve vlastnictví tety Marge, která si potrpěla na drahé a přepychové věci.

Harry okamžitě poznal to znamení. Stejné měla ve znaku havraspárská kolej. Hřebínek musel kdysi patřit Roweně z Havraspáru. Tak se tedy Voldemortovi podařilo získat i něco od ní. Brumbál se tedy v tomto nemýlil.

Harry natáhl ruku a chtěl vzít hřebínek do ruky, když se za jeho zády znovu ozvalo Ronovo varování. Stáhl ruku a pozvedl hůlku.

„Destringo mysterium!“ zaznělo místností s tichou ozvěnou. Nic se však nestalo.

„Recludo veritas!“ pronesl Harry ještě. Hřebínek na malou chvíli zazářil a to bylo vše.

„Myslím, že to mělo znamenat, že je to opravdu viteál,“ napadlo Harryho, i když si tím nebyl jistý.

Pak vyslovil nahlas, o čem zrovna přemýšlel: „Napadlo mě, že Voldemort nemohl v Bradavicích, vzhledem k povaze budovy, chráněné mnoha prastarými kouzly a bezpečnostními opatřeními, použít na ochranu viteálu černou magii. Spoléhal spíš na to, že nikdo, kdo nezná hadí jazyk, se k němu ani ke klíči dostat nemůže. Teď, když už na škole není Brumbál, těžko by někdo dokázal odhalit, že Voldemort na hradě ukrývá drahocenný kousek jeho vlastní duše. Nemyslím si proto, že by bylo nějak nebezpečné se viteálu dotknout, dokud se ho nepokusím zničit. A to nemám v úmyslu. Ne teď a ne tady.“

Vytáhl z kapsy čistý bílý kapesník a opatrně jím se zatajeným dechem hřebínek uchopil. Zabalil hřebínek do kapesníku a ještě opatrněji si jej vložil do kapsy. Vyšli ven z místnosti a dveře znovu splynuly se zdí.

Zdrželi se tu několik hodin, nyní se museli rychle dostat do Brumbálova domu, kde na ně čekal Snape. Harry se toužil dozvědět, jestli je Hermiona v pořádku.

Schovali se pod neviditelný plášť a spěchali dolů po schodech do vstupní síně. Cestou nenarazili na jedinou osobu. Vyšli ven před hrad. Harry se zarazil, aby se ohlédl. Zaplavil ho podivný svíravý pocit. Bál se, že se sem už nikdy nevrátí. Možná teď navždy opouští místo, které jako jediné mohl za celý svůj krátký život považovat za svůj domov. Jako by v tu chvíli něco uvnitř něj umřelo. I poslední zbytek naděje. Bradavice už nebyly bezpečné. Dokáže tuto skutečnost ještě něco zvrátit? 

Všechno kolem utichlo. Nikde nikdo. Všude byl klid. Venku už byla v tu dobu pořádná tma. Okolí hradu osvětlovalo pouze několik nedalekých lamp. Jen rudé skvrny na bílém sněhu i v té okolní tmě dávaly vědět, že to nebyl jen zlý sen. Že se to vše před několika hodinami opravdu stalo.

Spěchali cestou do Prasinek. To už se Harry ani jednou neohlédl. Pohřbil v sobě touhu zde déle zůstávat. Prodloužit si ten pocit tu být, i když nyní to byl bolestný pocit.

Těsně před vesnicí ze sebe stáhli neviditelný plášť. Mířili přímo k domku, odkud se mohli přemístit.

„Co vy tu ještě děláte? Profesorka McGonagallová říkala, že už tu nikdo nezůstal, že už jsou všichni pryč!“ rozkřikl se na ně bystrozor, který v budově hlídkoval.

„My… museli jsme najít jednu naši kamarádku. Teprve pak nám někdo řekl, že už je dávno pryč. V tom zmatku…“ vymýšlel si honem Harry.

„Tak dobře, tak dobře. Ale teď se přemístěte domů a zůstaňte tam. Uvědomění, co bude dál, vám přijde písemně,“ bystrozor ho ani nenechal domluvit a už je před sebou tlačil k místnosti, odkud bylo povoleno se přemisťovat.

Jeden po druhém se přemístili do svého nového domova na Leones Garden. Prošli bránou, potom vchodem a zamířili ke schodišti. Harry se zastavil u Snapeovy pracovny. Nahlédl dovnitř, ale Snape tam nebyl. Vešel a vytáhl z kapsy hřebínek zabalený v bílém kapesníku. Rozložil jej na malém stolku vedle Snapeova křesla. Potom vyšel ven na chodbu, kde na něj čekal Ron a oba zamířili nahoru.

Dveře do Snapeovy ložnice byly otevřené. Došli až k nim a uviděli Snapea, jak sedí v křesle u své postele, ve které ležela Hermiona. Hned jak si všiml jejich přítomnosti, zvedl se potichu z křesla a šel k nim.

„Hermiono,“ vyslovil potichu Ron a chtěl se k ní vrhnout. Snape ho však zadržel.

Oba je vytlačil ven na chodbu, ještě jednou se ohlédl a zavřel za sebou dveře.

„Teď spí. Bude v pořádku, jen potřebuje klid. Hned jak se vzbudí, můžete za ní,“ oznámil jim.

„Ale teď řekněte,“ zeptal se přímo a díval se přitom Harrymu do očí, „získali jste ten viteál?“

„Je dole. Nechal jsem ho na stole ve vaší pracovně,“ sdělil mu Harry stručně. Byl neskutečně unavený. Všechno to na něj dolehlo.

Snape si toho nejspíš všimnul, protože řekl: „Jděte se teď vyspat. Oba dva. Promluvíme si o tom ráno.“

Pak šel přímo ke schodišti a jeho vlající hábit jim za chvilku zmizel z očí.

„Jdu se vykoupat a pak rovnou do postele. Už se skoro neudržím na nohách,“ řekl ještě Harry Ronovi, ten jen kývnul a pak už oba zmizeli ve svých ložnicích.

Harry ze sebe shodil všechno oblečení a nacpal ho do koše na špinavé prádlo. Pak si vlezl pod sprchu, aby smyl krev a špínu a s trochou štěstí i ten pocit viny, který ho svíral zevnitř. Kdyby dokázal Voldemorta porazit mnohem dřív, nic z toho by se nestalo. Neville a ostatní by ještě žili. Kolik lidí ještě bude muset zemřít?

Stál tam oběma rukama opřený o zeď pod proudem teplé vody a třásl se vzteky, bolestí, smutkem, bezmocí a možná i lítostí nad tím, co se za posledních čtyřiadvacet hodin stalo. Pak zastavil vodu a sáhl po ručníku. Teprve když se začal utírat, všiml si, že mu něco chybí. Zlatý medailon, který mu visel kolem krku, byl pryč. Musel ho ztratit při tom boji se Smrtijedy. Někde v zapovězeném lese. Bylo mu to trochu líto, protože v něm byla fotka jeho Ginny, ale co ten den znamenala ztráta takového šperku oproti ztrátě lidského života.

Oblékl se do pyžama, pohlédl k oknu. Venku se k zemi zase snášely těžké sněhové vločky. Harry zalezl do postele a ke svému překvapení skoro okamžitě usnul.

Když se znovu probudil do bílého rána, uvědomil si, co vše se uplynulého dne odehrálo. Sám byl překvapený, že ho v noci netížily žádné děsivé noční můry. Vlastně si ani nepamatoval, co se mu zdálo. Vylezl z postele, rychle se oblékl a zamířil k Ronovi. Ten ve své ložnici nebyl. Šel proto přímo ke dveřím Snapeovy ložnice. Byly pootevřené, tak zaklepal a vešel.

„Hermiono,“ řekl s úlevou, když ji uviděl se usmívat. Ron seděl u její postele a držel ji za ruku. „Jak ti je?“ zeptal se a políbil ji na tvář. Opravdu to vypadalo, že je na tom mnohem lépe.

„Už je to dobré. Cítím se mnohem lépe. Myslím, že za pár dní budu úplně v pořádku,“ řekla s úsměvem.

„Ještě večer jsem poslal mamce dopis po Hedvice, že jsme všichni tři v pořádku a že se tam co možná nejdřív ukážeme,“ oznámil jim Ron oběma. „Obratem mi odepsala, ať teď nikam nejezdíme, že je tam teď kvůli tomu všemu hrozný zmatek, že se nám ozve a že v Doupěti budeme v bezpečí,“ dodal ještě.

„Já na to úplně zapomněl, Rone. Kdybys tu sovu neposlal ty, asi by to strachy nevydrželi a začali by nás hledat. Zachránil jsi celou situaci, brácho,“ poplácal ho po zádech Harry.

Pak vešel do místnosti Snape. Oba vstali, rozloučili se s Hermionou a zamířili k němu.

„Vy tu zůstaňte, Weasley. Kdyby slečna Grangerová něco potřebovala,“ oznámil Ronovi, „A vy pojďte se mnou, Pottere,“ ukázal ven ze dveří a pak počkal, než Harry vyjde na chodbu a následoval ho.

Sešli dolů po schodech a pak do Snapeovy pracovny. Hřebínek ze slonoviny ležel stále na tom stejném místě, kde ho Harry před tím zanechal. Když Snape vešel, zavřel za sebou dveře.

„Tak jste to tedy dokázal,“ bylo první, co řekl, ještě když byl k němu Harry otočený zády. „To je neuvěřitelný úspěch. Můžete být na něj právem hrdý,“ dodal, tentokrát už se přitom díval Harrymu do očí. „Dnes se ho společně pokusíme zničit, ale pěkně postupně. Řekněte mi, Pottere, kde jste ho našel?“ zeptal se nakonec.

Harry tuto otázku logicky předpokládal a řekl Snapeovi vše, přesně jak to bylo. Utvrdil se také v tom, proč Voldemort nemohl na ochranu viteálu použít mocná kouzla černé magie. Bylo to přesně tak, jak Harry tušil.

„Musíte chápat, Pottere, že takto mocná černá magie by se svým způsobem určitě nějak projevila, což by samozřejmě nebylo moudré. Hrad sám o sobě nedokáže rozlišovat mezi normální a černou magií, teprve její zneužití, které by nějakým způsobem mohlo být hrozbou pro studenty, mu umožňuje takový druh magie detekovat. Jak jste se sám mohl přesvědčit, viteál sám o sobě není nebezpečný, dokud se jej nepokusíte zničit,“ podal Snape Harrymu skromné vysvětlení.

„A přesně to teď musíme udělat,“ dodal a obcházel přitom kolem malého stolku jako hladový sup, s hůlkou přichystanou v pravé ruce.

„Nepovažoval jsem za možné, že se Pánovi zla podaří získat něco od tří bradavických zakladatelů. Popravdě jsem si myslel, že ten viteál, který máte najít, bude šálek Helgy z Mrzimoru,“ promluvil znovu po chvíli. „Určitě jste si vědom, že tento hřebínek kdysi patřil slavné Roweně z Havraspáru. Ano, byla to prý velmi krásná čarodějka, oplývající zejména krásou svých černých dlouhých vlasů, které by jí mohla závidět každá žena.“

„Ale dost tlachání. Řekněte, Pottere, jak byste se pokusil zničit hřebínek do vlasů, aby dále nesloužil svému účelu?“ zeptal se najednou.

„Myslím, pane, že pokud mu vylámeme všechny ty zuby, žádná žena se už jeho krásou zdobit nebude,“ reagoval pohotově Harry.

Snape se ušklíbl, ale pokýval hlavou. Z toho bylo jasné, že je stejného názoru.

„Dobrá tedy,“ řekl Snape a namířil na hřebínek hůlkou.

Harry stál po jeho boku, plný očekávání z toho, co nastane, až se pokusí viteál zničit.

Pak už Snape neváhal, švihl nad hřebínkem hůlkou a jakoby neviditelný nůž naráz oddělil všechny zuby hřebenu od jeho těla. Viteál, i s oddělenými zuby, červeně zazářil a vznesl se kousíček nad podložku stolu.

„K zemi!“ zakřičel náhle Snape a stáhl Harryho za rukáv do dřepu.

Vteřinu před tím, než se ozval strašlivý výbuch, který otřásl celým pokojem a svým žárem sežehl na prach vše v místnosti, opsal Snape hůlkou ve vzduchu nad jejich hlavami oblouk a z hůlky vytryskl paprsek, který po celé délce vykreslené linie vytvořil bariéru až k zemi. Ta je jako pružný poklop uchránila před jakoukoliv újmou. Bylo to jako ochranný šít, ale bez vymezených hranic. Poklop se nad nimi klenul ve vzduchu tak dlouho, dokud Snape držel hůlku nad svojí hlavou.

Dalším Snapeovým švihnutím hůlky poklop nad jejich hlavami zmizel. Viteál už nezářil červeně, ale bíle. Dál se vznášel ve vzduchu. Pak se stejně náhle ozval děsivě dlouhý pronikavý výkřik, který je oba přinutil zakrýt si uši. Z viteálu jako by vystoupil samotný Voldemort, přesně v takové podobě, v jaké se Harrymu zjevoval v jeho nejděsivějších snech, kroutil a svíjel, zmítal se a ječel, až najednou… byl pryč.

Hřebínek přestal svítit a spadl z té výšky na zem pokrytou popelem. Harrymu stále bušilo srdce jako zvon. Byl otřesený nad tou zkázou, kterou dokázalo způsobit tak mocné kouzlo černé magie. V pokoji nezůstalo vůbec nic. Vše bylo na prach. Jen holé zdi, krb a kamenná podlaha pokrytá popelem.

„Nic, co by se jednoduchým kouzlem nedalo napravit,“ řekl Snape, jako by v tu chvíli četl Harryho myšlenky. „Důležité je, že jsme naživu,“ dodal, pak vyšel z místnosti a zamířil po schodech dolů do kuchyně.

Harry ani nevěděl proč, ale následoval ho. V kuchyni se posadil za stůl, stále byl ještě v šoku a pozoroval Snapea. Ten odkudsi z kredence vytáhl láhev ohnivé whisky a dvě skleničky s tlustým dnem. Posadil se za stůl proti Harrymu, nalil do obou skleniček a jednu po desce stolu poslal Harrymu. Ten ji na poslední chvíli zachytil.

„Jestli chcete něco na uklidnění, stačí říct. Nahoře mám jeden vynikající lektvar, který…“ spustil Snape.

„Ne, díky,“ zarazil ho Harry v půlce věty a na ex vyprázdnil skleničku s jejím zlatohnědým obsahem. „Já jen, nevím, ale něco, nevím co, na mě velmi silně zapůsobilo. Bylo to jako…“

„Jako by vás u tu chvíli držela pod krkem sama Smrt. Dusila vás a škrtila svými pařáty. Jako byste právě nahlédl do samotné brány pekelné,“ dokončil za něj větu Snape.

„Ano,“ dal mu Harry za pravdu. Přesně tak nějak to na něj zapůsobilo, když se Voldemortův odraz začal ztrácet v nedohlednu. Jako by si pro něj v tu chvíli přišlo samo peklo. Jako by se v tu chvíli otevřelo podsvětí a přišlo si pro něco, co mu stejně už dávno patří. Byl to pocit mnohem děsivější, než jakékoliv setkání s mozkomorem. Třeba i se stovkou mozkomorů.

Snape se pak zvedl, nechal prázdnou skleničku ležet na stole a někam odešel. Harry ještě chvíli seděl na místě, dolil si ještě jednou do prázdné skleničky a znovu ji jedním douškem vyprázdnil.

Pak se zvedl a šel se nahoru podívat na Hermionu. Našel ji ve Snapeově ložnici, jak spí v Ronově náruči. Když ho Ron uviděl, opatrně ji položil do postele, aby ji nevzbudil, a šel za Harrym na chodbu. Pak oba zamířili do Harryho pokoje.

„Tak co?“ zeptal se Ron.

„Ten hřebínek už není viteál. Je zničený,“ odpověděl Harry a pak mu řekl, co se dole ve Snapeově pracovně stalo. Nezmínil se však o tom divném pocitu, který měl a který by už nikdy nechtěl zažít.

„Musíme něco udělat, takhle už to nejde dál. Potřebuji zjistit vše, co se dá. Nemůžeme už dál ztrácet čas hledáním na nesprávných místech. K čertu s hrdostí! Už nemůžu dál čekat na zázrak. Půjdu za Snapem a na všechno se ho zeptám,“ oznámil mu Harry.

Zpět na obsah

Kapitola 31: Kapitola 31: In memoriam

Harry vyšel odhodlaně na chodbu a zamířil rovnou do Snapeovy pracovny. Tentokrát mu nemohlo nic zabránit v tom, aby se konečně dozvěděl celou pravdu, pokud ji Snape znal.

Zaklepal a vstoupil.

„Pane, můžu s vámi mluvit?“ zeptal se a udiveně se rozhlédl kolem sebe. Ve Snapeově pracovně to vypadalo skoro stejně jako před tím, co byl celý pokoj zničen. Snape stál zády k němu a mnul si předloktí levé ruky.

„Bude to muset počkat, Pottere. Pán zla si žádá moji přítomnost. Naléhavě. Ale poslouchejte mě dobře. Na mém nočním stolku je poslední dávka posilujícího lektvaru. Dohlédněte, aby ho slečna Grangerová večer vypila. Už může vstát z postele, ale nesmí se příliš namáhat, rozumíte?“ řekl a zamířil ke dveřím. Sebral ze stolku svoji hůlku a zastrčil si ji do kapsy hábitu.

„Ano, ale potřebuji s vámi naléhavě mluvit,“ pokusil se Harry znovu Snapea zastavit. Snad mohl Voldemort ještě několik minut počkat?

„Je mi líto, Pottere,“ řekl Snape s úšklebkem, „ale jak jsem řekl, budete muset počkat, až se vrátím,“ dodal a pak už neváhal a odcházel pryč. Nechal Harryho stát uprostřed jeho pracovny a prostě si odkráčel.

To snad ne! Všechno je proti mně! Dozvím se někdy celou pravdu? zanadával si Harry. Pak ještě několikrát nahlas zaklel, ale protože věděl, že mu to stejně nijak nepomůže, po chvíli se uklidnil.

Zrovna když se chystal zpátky nahoru, zaťukala na sklo Snapeovy pracovny sova s dopisem. Harry jej převzal a rozbalil. Byl to vzkaz od paní Weasleyové, aby nazítří přijeli na Grimmauldovo náměstí, že je to naléhavé. Harry se zprvu vylekal, než si všimnul dodatku úplně dole, kde se psalo, že má pro ně v těchto strašlivých dnech radostnou novinu.

Vyběhl nahoru, aby dal dopis přečíst Ronovi a Hermioně. Všem se tím podstatně zlepšila nálada, protože tušili, co to bude za novinku.

O dva dny později se hned ráno přemístili do Doupěte. Hermiona byla ještě zesláblá, ale jinak už byla úplně v pořádku. Díky Snapeovi. Ten se v domě od té doby neobjevil, a tak mu ani nemohli oznámit, co mají v úmyslu. Harry předpokládal, že kdyby je Snape tolik postrádal, poslal by mu vzkaz po zrcátku. Dal si pozor, aby ho tentokrát nezapomněl.

V Doupěti se nasnídali a potom se letaxem přepravili do Siriusova domu.

„Děti moje, tak jste v pořádku, živí a zdraví,“ přivítala je v kuchyni paní Weasleyová a jednoho po druhém je objala. Když od nich odstoupila, všiml si Harry, že má v očích slzy.

Bez ptaní jim nachystala druhou snídani, a tak všichni zasedli za stůl. Pak se tam objevil ještě pan Weasley, Fred a George a dokonce Charlie. Vypadalo to na pořádnou rodinnou sešlost.

„Kde je Bill?“ zeptal se hned Ron. I Harry si jeho nepřítomnosti okamžitě všimnul.

„To je právě ta báječná zpráva, kterou pro vás máme, děti. Dnes odpoledne za ním všichni půjdeme ke svatému Mungovi. Díky Remusovi se léčitelům podařilo připravit ten lektvar, a Bill bude proto zase v pořádku,“ oznámila jim paní Weasleyová tu radostnou novinu.

Harrymu sice trochu vadilo, že jim neustále říkala děti, ale neměl jí to za zlé. Také měl radost, že se Bill úplně uzdraví.

„A kdy bude svatba?“ zeptal se Ron ještě. Ostatní to ale očividně zajímalo stejně jako jeho.

„To ještě nevím zcela přesně, drahoušku,“ odpověděla pohotově paní Weasleyová. „Ještě to chvíli potrvá, než bude Bill úplně v pořádku. Ale ani on ani Fleur už to nechtějí déle odkládat. Tak počítám, že do několika týdnů,“ řekla nakonec.

Pak ale Harryho pozornost odvedlo něco úplně jiného, když se v kuchyni objevila Ginny. Ta, na kterou se Harry těšil ze všeho nejvíc. Opět jako by mu vlila energii do žil, když si k němu přisedla a vzala ho pod stolem za ruku. Harry její malou ručku něžně sevřel ve své dlani. Tolik toužil ji políbit, sevřít v náruči, milovat se s ní.

Ona se po chvíli zase zvedla, aby matce pomohla s obědem. Harry ji celou tu dobu nespouštěl z očí. Pozoroval ji. Popíjel čaj a pozoroval svou Ginny. Vychutnával si její přítomnost, její blízkost. Ron a Hermiona se zatím věnovali jeden druhému. Povídali si, ale bylo to jiné než dřív. Bylo v tom více citu. Harry si už od jejich prvního setkání, po tom Hermionině nepříjemném zranění, všimnul, že se konečně Ron odvážil jí naznačit, co k ní skutečně cítí. Jeho kamarád byl v tomto ohledu velice zdrženlivý. Možná až vědomí, že život je tak nestálý a nevypočitatelný, že smrt může přijít bez varování a kdykoliv, ho přimělo k činu.

Hned po obědě se všichni přemístili kousek od nemocnice sv. Munga. Nemohli cestovat mudlovskou hromadnou dopravou, protože v takovém počtu by bezesporu vzbudili podezření i u jinak nevšímavých mudlů.

V nemocnici bylo nezvykle rušno. Tedy alespoň více než obvykle. Spousta kouzelníků a čarodějek listovala posledním vydáním Denního věštce. Úvodní titulek hlásal: Škola čar a kouzel v Bradavicích definitivně uzavřena! Krvavý masakr přímo na pozemcích největší a nejznámější školy čar a kouzel na světě!

Harrymu z toho bylo špatně od žaludku. Takové zprávy se šíří rychle, jak je vidět. Spousta lidí teď listovala novinami, ale byli to Harry a jeho kamarádi, bystrozorové, učitelský sbor a Fénixův řád, kdo v tom boji nasazoval život. Někdo to pak hodí na papír a je z toho senzace. I když hrůzná senzace. Byl jen rád, že většině z těch lhostejných lidí, jejichž jména ani neznal, unikla jeho přítomnost.

Pak ale zahlédl jednu dobře známou osobu. Přicházela k nim a nebylo možné se jí vyhnout, i když právě to by si v tu chvíli Harry nejvíc přál. Pořád cítil vinu. Ta osoba je zahlédla. Přicházela přímo k nim. Přímo k Harrymu. Byla to stará paní Longbottomová, Nevillova babička.

„Drahý chlapče,“ vzala ho za rukáv. „Vy jste byl přeci Nevillův kamarád.“

„Dobrý den, paní Longbottomová. Je mi to líto. Ani nevíte, jak bych si přál, aby…“ začal Harry. Vlastně nevěděl, co by jí měl říct.

„Není to přeci vaše vina. Můj vnuk zemřel v boji. Statečně se postavil Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit. Nemohla bych na něj být pyšnější, než právě v tuto chvíli. Byla jsem to oznámit svému synovi a snaše. Nemohou to chápat, ale přece, jako by si uvědomili, že jsem tam dnes přišla sama,“ řekla smutně a dívala se přitom do země. Chytila Harryho za předloktí.

„Víte, mladý muži, věřím ve vás. My všichni ve vás věříme. Vy jste naše budoucnost. Hodně štěstí, Harry Pottere. Budete ho potřebovat,“ řekla, pak ho pustila a pokračovala dál, směrem k východu. 

Harry se znovu připojil ke skupince, která na něj čekala vpředu. Společně zamířili do oživovací sekce, kde Bill ležel naposledy.

Na pokoji s ním byla jen Fleur. Bill vypadal výtečně. Zase plný síly a energie jako dřív. Byl na tom očividně o mnoho lépe.

„Tak jak je, synu,“ promluvil pan Weasley, když se celá Weasleyovic rodina nahrnula dovnitř do pokoje včetně Harryho a Hermiony.

„Bude v pošádku,“ usmála se na ně Fleur.

„Musím tu ještě několik dní zůstat. Nemohou mi dát celou dávku lektvaru najednou a musím být pod kontrolou. Přeci jenom je to poprvé, kdy se něco takového stalo. Chtějí mít jistotu,“ osvětlil jim celou situaci Bill. „Hned jak mě propustí z nemocnice a budu zase ve formě, bude svatba,“ dodal ještě a pak pevně ovinul svoji silnou paži kolem Fleuřina útlého pasu, aby si ji k sobě přivinul a něžně ji políbil.

Paní Weasleyová se štěstím rozplakala a vrhla se ke svému synovi, aby ho také objala a mateřsky políbila. Alespoň jeden dobrý konec, pomyslel si Harry.

Když přišla lékouzelnice s další dávkou léčivého lektvaru, rozhodli se odejít. Harry po schodišti zamyšleně následoval ostatní, ale jedna věc jen náhodou neunikla jeho pozornosti. Malý zasklený rámeček visící na zdi a v něm nějaké uznání lékouzelnické společnosti udělené in memoriam, na němž Harry uviděl jméno své matky. Uznání za mimořádné zásluhy v lékouzelnickém výzkumu a též za významné přispění k objevení vlkodlačího lektvaru udělené paní Lily Evansové Potterové.

Harry byl v šoku. Nedokázal se z toho hned vzpamatovat. Všiml si toho pan Weasley a vrátil se k němu.

„Ano, tvá matka, Harry, zde pracovala. V oddělení lektvarového institutu pro výzkum a vývoj. To jsi nevěděl?“ zeptal se.

„Ne. Já, nikdy jsem se neptal, nevěděl jsem, co byli, nebo co dělali moji rodiče,“ odpověděl Harry stále zaraženě.

„Věděl jsi přece, že byla dobrá v lektvarech, ne? Snažila se pomáhat. Jedním z jejích přátel, který potřeboval pomoc, byl pochopitelně Remus. Pracovala na výzkumu, který by dokázal lidem jako je on usnadnit život a pomoci jim začlenit se do společnosti. Byla to výjimečná žena, Harry,“ řekl uznale. Pak se obrátil ke schodišti a vyzval i Harryho, aby dohnali ostatní.

„A co tedy dělal můj otec?“ zeptal se Harry. Opravdu ho to teď zajímalo.

„Pracoval na ministerstvu,“ odpověděl pan Weasley.

„Na ministerstvu?“ nechápal Harry.

„Ano, na ministerstvu. Na odboru záhad, Harry. Byl záhadolog. Takové věci ho fascinovaly odjakživa a po skončení studia se jimi začal zabývat aktivněji, pak mu nabídli práci na ministerstvu,“ sdělil mu a zjevně velice rád, když si všiml, že se o to Harry tak zajímá.

„Nikdo přesně neví, čím se zabýval. Bylo to takové jeho malé tajemství. Víš, každý, kdo pracuje na odboru záhad, musí pracovat v utajení. Myslím, že ani tvá matka nevěděla, čím se tvůj otec zabýval,“ zkonstatoval pan Weasley.

„Proč mi to nikdy nikdo neřekl?“ zeptal se Harry spíše sám pro sebe a vlastně se i divil, že ho nikdy nenapadlo se zeptat. Byl vždy tolik zaneprázdněný něčím jiným, že na takové obyčejné věci prostě neměl čas.

„Harry, myslím, že většina z nás předpokládala, že tohle všechno dávno víš,“ okomentoval to pan Weasley, který Harryho stále poslouchal.

„Jak bych mohl,“ poznamenal ještě Harry, než se přidali ke skupince před nimi. Víc už o tom nepřemýšlel.

Když se dostali zpátky do Doupěte, byl už skoro čas večeře. Pak se ale náhle v kuchyni objevila profesorka McGonagallová. Hermiona toho okamžitě využila, aby od ní získala informace ohledně dalšího studia v Bradavicích.

„Dobrý večer, paní profesorko. Můžete nám říct, co bude dál?“ zeptala se dřív, než profesorka sdělila důvod své návštěvy ostatním.

„Musím vás zklamat, slečno Grangerová, ale škola bude prozatím definitivně uzavřena. Nemyslím si, že by ve škole byl někdo ve větším nebezpečí než kdekoliv jinde, ale vzhledem k tomu, že se škola stala místem cíleného útoku Smrtijedů, bylo nutné ji uzavřít, do odvolání. Během tohoto týdne o tom budou všichni stávající studenti písemně informováni. Vážně je mi to líto,“ sdělila jim.

„Dnes jsem ale přišla z jiného důvodu. Arture, Molly, mohu s vámi mluvit?“ zeptala se na rovinu.

„Jistě, Minervo, půjdeme do salonu,“ řekla paní Weasleyová a pak všichni tři členové Fénixova řádu opustili místnost.

„Hermiono, ty nic nenamítáš? Žádné nářky? Stížnosti? Co se změnilo, že už tolik neprahneš po našem řádném ukončení studia?“ začal se Ron vyptávat, sotva zůstali v kuchyni sami.

Hermiona ani neodpověděla. Měla ve tváři jen velmi zvláštní výraz. Harry tušil, že se ten den, kdy byla napadena, něco stalo. Nevěděl co, ale tušil, že to bude nejspíš ten důvod, proč nebyla tak žhavá se do Bradavic vracet.

„Rone, nech ji být!“ osopil se na svého kamaráda. „Školu dokončíme, jen se neboj. A kromě toho, s učením nekončíme. Budeme pokračovat tam, kde jsme skončili. Zkoušky nebo ne. Je to důležité. Víš to stejně dobře jako já,“ obhajoval svůj názor a musel se pousmát, protože si teď připadal, jako by to řekla Hermiona a ne on.

„Zítra se vrátíme do Brumbálova domu. Potřebuji mluvit se Snapem,“ oznámil jim nekompromisně. „Oznámíš to matce, Rone. Je mi jedno, jak to zdůvodníš. To, že je škola zavřená, neznamená, že tu zůstaneme. Já tady prostě žít nemůžu.“

Za několik minut k tomu Ron dostal příležitost, protože se paní Weasleyová znovu objevila v kuchyni. Schůze tak pravděpodobně skončila.

„Nemáte už hlad?“ zeptala se starostlivě a začala chystat večeři.

Harry kopnul pod stolem Rona do nohy. Bylo nutné jednat, než se ostatní začnou dolů scházet na večeři.

„Mami, chtěl jsem ti jen říct, že se zítra vrátíme do Doupěte,“ oznámil matce stručně.

„Budeme dál pokračovat ve studiu, nechceme nic ponechávat náhodě. Teď je to možná ještě důležitější než dřív.“

„To vám schvaluji, drahouškové. Ale nechtěli byste tu zůstat, dokud nebude svatba Billa a Fleur?“ položila jim ošemetnou otázku a jako by čekala na jejich kladnou odpověď.

„To přece může trvat ještě několik týdnů, než bude svatba. Nebudeme tu zůstávat tak dlouho. Je tady moc rušno, zvláště teď, po tom, co se stalo v Bradavicích,“ oponoval matce Ron.

„Stačí, když nám dáš vědět několik dní předem a my na Billovu svatbu určitě přijedeme, to nemusíš mít strach. A stejně si budeme dál pravidelně psát, ne?“ navrhl Ron.

„Tak tedy dobrá, ať je po vašem. Stejně jsem si myslela, že tu nebudete chtít zůstat. Ale my zde zůstat musíme, alespoň prozatím. Fénixův řád je momentálně neustále v pohotovosti a dokud není Bill zcela v pořádku…“ vysvětlovala jim.

„My to chápeme, mami. Stejně jako ty chápeš naše důvody,“ přerušil ji Ron.

Paní Weasleyová se usmála a pak už podávala na stůl. Když večeře zavoněla celým domem, za chvíli se u stolu sešli i všichni ostatní. Harry toužil zůstat alespoň chvíli s Ginny o samotě. To ale nebylo možné. Ne v domě, kde se zrovna nacházelo víc lidí než pokojů. Harry si ani nepamatoval, že by tu kdy bylo víc lidí. Ten večer přišli na večeři i Remus s Tonksovou, na chvíli se tu zastavil i Moody a Fred s Georgem měli v plánu také odjet až druhý den ráno. Charlie matce slíbil, že zůstane až do Billovy svatby, a jelikož byl také členem Řádu, jeho přítomnost byla pro ostatní přínosem. Harry se tedy musel spokojit jen s Ginnyinou bezprostřední blízkostí.

Spát šli docela pozdě, protože všichni využili toho, že je zase celá rodina pohromadě, a sešli se po večeři v salonku, kde klábosili až do rána. Remus s Tonksovou nakonec zůstali přes noc. Probírala se aktuální témata, týkající se Smrtijedů a jejich útoků, dalších Voldemortových podmínek a nemyslných požadavků, ale nakonec se hovor stejně obrátil na nadcházející svatbu Billa a Fleur. Paní Weasleyová během večera ještě nezapomněla Remusovi několikrát poděkovat za záchranu Billova života.

Ráno po snídani se Harry, Hermiona a Ron se všemi rozloučili a pak se letaxem dopravili do Doupěte. Hermiona tam v rychlosti trochu poklidila, Harry a Rona zatím zatopili v krbu a potom se přemístili do Brumbálova domu.

Když procházeli branou, tak si Harry všiml, že v čerstvě napadaném sněhu není jediná stopa, což znamenalo, že tu Snape zatím ještě stále nebyl. To ho znervóznilo ještě víc.

V domě zamířili rovnou do knihovny.

„Doufal jsem, že tu bude. Potřebuji se ho na všechno zeptat,“ postěžoval si Harry hlasitě. Zrovna teď, když s ním Harry potřeboval tak nutně mluvit, se tu celých několik dní ani neukáže!

„Co kdybys vyzkoušel to zrcátko a poslal mu vzkaz?“ napadlo Rona. „Když ti může vzkazy posílat on, musí to fungovat i obráceně.“

„Já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ protestovala Hermiona. „Nevíme, kde je, ani s kým je. Mohlo by to být nebezpečné, zvláště pro něj.“

„Asi máš pravdu,“ řekl Harry uznale. To by nejspíš nebylo nejmoudřejší. Ještě ani pořádně nevěděl, jak to zrcátko vlastně funguje.

„Když jsme to vydrželi do teď, tak už se kvůli několika dnům svět nezboří, ne?“ snažil se to zlehčit Ron. „Alespoň doufám,“ dodal.

„Je tu ještě jedna možnost,“ vzpomněl si nakonec Harry. „Přivedl mě na ni Bill, při jednom našem rozhovoru. Ale museli bychom až do Egypta,“ řekl a čekal na jejich reakci. Oba současně zareagovali přesně tak, jak to očekával.

„Harry, to nejde! Nemůžeme vycestovat tak daleko. Jak bychom to vysvětlovali!“ spustila Hermiona.

„Jo, brácho, myslím, že to není nejlepší nápad. A hlavně, něco takového bychom už před našima neutajili,“ doplnil ji Ron.

„Tak něco navrhněte vy, když jste tak chytří!“ došla Harrymu trpělivost.

„Co takhle, kdybych vám něco navrhnul já, Pottere,“ ozvalo se z otevřených dveří. Stál v nich Snape.

Zpět na obsah

Kapitola 32: Kapitola 32: Odbor záhad

„Nechali jste otevřené dveře. Nemohl jsem neslyšet váš rozhovor, když jsem přicházel. Tuším, na co se mě chcete zeptat, Pottere. Před tím k tomu ještě nebyl důvod, ale nyní se domnívám, že si zasloužíte znát celou pravdu,“ řekl záhadně. „Je načase, abyste zjistil, co má Pán zla v plánu. Je pouze na nás, jestli mu v tom dokážeme zabránit,“ dodal a pak přešel k malému stolku, na kterém stála myslánka.

„Vaše myslánka se nám nyní bude hodit. Bylo moudré ji s sebou přinést,“ řekl, pak si hůlku přiložil ke spánku, a když ji zase odtáhl, ulpělo na ní několik stříbrných vláken, která se potom elegantním obloukem přesunula na dno myslánky.

„Nemám nic proti tomu, aby se k nám dnes přidali slečna Grangerová a pan Weasley,“ poznamenal a pak je plynulým pohybem ruky vyzval, aby ho následovali.

Harry nevycházel z údivu. Nevěděl, čím si to zasloužil, ale byl rád. Bylo to mnohem jednodušší, když to byl právě Snape, kdo určil pravidla hry. Bylo to poprvé, kdy jejich setkání mohli být přítomni také Ron a Hermiona. I když si byl Snape bezpochyby vědom, že si stejně řeknou vše.

Přistoupil k myslánce, ve které teď vířil zářivý stříbrný plyn. Snape je pak vyzval, aby šli první. Jeden po druhém se ve velkém očekávání vnořili do hloubky myslánky. Harry se znovu propadal černou tmou, až nakonec přistál v temné chodbě. Nebyl tam poprvé a tu chodbu dobře znal. Stáli přede dveřmi, vedoucími na odbor záhad. Před nimi uviděl stát Brumbála a s ním Snapea.

Za malou chvíli se k nim připojil i skutečný Snape. Všichni tři na něj nechápavě zírali. Popravdě ani Harry netušil, kam mají namířeno. Potom Brumbál a Snape vstoupili do kruhové místnosti, osvětlené několika modrými plamínky. Všichni čtyři vešli za nimi. Dveře se samy zavřely, ale místnost se neroztočila. Brumbál potom přešel k jedněm dveřím a vytáhnul hůlku. Harry samým očekáváním skoro nedýchal.

„Jak ty dveře otevře?“ vypadlo z něj dřív, než o tom začal přemýšlet. Jim se to přeci tenkrát nepodařilo. Nyní už Harry věděl, které dveře to jsou. Nemohl se mýlit.

„To mi řekněte vy, Pottere,“ otočil se k němu Snape a zahleděl se mu do očí.

Harry nechápal. Netušil, co tím Snape myslel, ale nemusel čekat dlouho, aby se to dozvěděl.

Brumbál pak na ty dveře opsal hůlkou ohnivé znamení, Harrymu velice dobře známé. Na temných dveřích zasvítil hexagram. Dveře se pak s cvaknutím otevřely. Harryho i ostatní oslnilo zelené světlo, vycházející z místnosti před nimi. Brumbál zůstal stát na místě a pokynul Snapeovi, aby do místnosti vstoupil. Všichni čtyři ho následovali.

Místnost byla malá, obdélníková a na jedné podélné straně zasklená. Teprve potom Harry pochopil, odkud vychází ta zelená záře. Za zasklenou plochou byla umístěna na nízkém podstavci nějaká deska. Harry nikdy nic podobného neviděl, ale velmi silně to na něj zapůsobilo. Stál tam proti skleněné stěně a nevycházel z údivu.

Přistoupil blíž, aby si desku pořádně prohlédl. Teprve potom si uvědomil, že to není jen jedna deska, ale hned dvanáct malých desek, spojených zlatými drobnými obručemi ve třech řadách po čtyřech deskách, zavěšených na prutu ze stejného kovového materiálu. Byly na nich vyryty znaky nějakého dávného jazyka. Harry si hned vzpomněl na svůj svitek a na Merlinovu hrobku, kde se nacházely stejné znaky. Jak to všechno spolu souviselo?

Celá deska nebyla větší než sedák dřevěné židle. Vypadala jako rozevřená kniha, ale rozhodně nebyla z papíru. Spíše z nějaké zářivě zelené hmoty. Zelené jako naděje. Jako Harryho oči, nebo oči jeho matky.

„Co je to?“ zeptal se Harry zvědavě Snapea, zatím co druhý, mladší Snape desku zvláštním pohledem zkoumal.

„To je Smaragdová deska Herma Trismegista. Thota Atlantského, chcete-li,“ řekl prostě.

„TOHO Herma Trismegista?“ zeptala se Hermiona.

„Pokud máte na mysli legendárního zakladatele Královského umění, jímž byla alchymie, pak ano, slečno Grangerová,“ odpověděl jí stručně.

„Myslela jsem, že je to jen legenda. Že ten člověk nikdy neexistoval a že pověst o jeho smaragdových deskách je jen taková pohádka,“ řekla zaraženě a stále přitom  nechápavě kroutila hlavou.

„Tys o tom věděla? Věděla jsi, že něco takového existuje, a ani ses nám o tom nezmínila?“ obvinil ji Ron. „Vždyť už se po tom pídíme několik měsíců!“

„Nevěděla jsem, že to spolu nějak souvisí. Jak jsem to měla tušit!“ obhajovala se Hermiona.

„Mohl by mi to někdo vysvětlit? O čem to tu vůbec mluvíte!“ vložil se do jejich hádky Harry.

„Víš, Harry, myslím, že tahle deska je ta věc, kterou se už několik měsíců pokoušíme nalézt,“ vysvětlila mu Hermiona.

Existuje prý na světě věc a nikdo přesně neví, co to je, ani jak vypadá, která v sobě skrývá veškerá tajemství a skutečnou a jedinou pravdu. Tu si údajně zasvěcení kněží předávali po celé generace, až se nakonec ztratila ze světa smrtí posledního z nich, vybavil si najednou Harry Billova slova. Pochopil. Pak tedy ta věc nebyla zase tak úplně ztracena, jak se někteří domnívali. Byla jen velmi dobře ukryta a chráněna. Brumbál byl poslední, komu byl svěřen tento úkol.

Proč o ní ale Brumbál řekl Snapeovi? Proč mu ji dokonce ukázal? Harry byl skoro přesvědčený, že nikdo jiný se do této místnosti bez Brumbálovy pomoci dostat nedokáže. Ani jim se to tenkrát nepodařilo. Jak by taky mohlo! Tenkrát ještě Harry netušil, že nějaký hexagram vůbec existuje, a že právě toto znamení otevírá cestu k těmto dveřím bez kliky a bez zámku.

Pak se znovu zaměřil na znaky, které byly do desky vyryty.

„Co se tam píše? Vy to víte, pane,“ spíše konstatoval, než se ptal a věděl, že tentokrát mu Snape dá odpověď. Proto tu přece byli. Proto mu Snape desku ukázal. Aby Harry pochopil.

Snape nic neřekl, přistoupil blíž ke skleněné stěně a mávnul hůlkou. Znaky z desky se opsaly do prostoru, vznesly se kolmo nad ni, zaplály zářivým plamenem a přeměnily se v čitelný text, v němž stálo:

Je pravdivé, je jisté, je skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je nahoře, je jako to, co je dole, aby dokonány byly divy jediné věci.

A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.
Slunce je jeho otcem, měsíc je jeho matkou, vítr nosil jej ve svých útrobách, země je jeho živitelkou.
On je otcem universálního telesmatu celého světa.
Jeho síla je celá, když byla proměněna v zemi.
Oddělíš zemi od ohně, jemné od hrubého, opatrně a nanejvýš moudře.
On vystupuje ze země k nebi a zase znova sestupuje z nebe na zemi a přijímá sílu věcí hořeních a doleních.
Takto budeš míti slávu celého vesmíru; veškerá temnota prchne před tebou.
Tu sídlí síla, ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou.
Takto stvořen byl vesmír.
Odtud vzejdou přizpůsobení podivuhodná, jichž způsob je zde.
Proto byl jsem nazván Hermes Trismegistos, maje tři části filosofie celého vesmíru.
Co jsem pověděl o magisteriu Slunce, je úplné.

„Nerozumím tomu,“ řekl Harry, přejel si dlaní po tváři a pak si vjel rukou do rozcuchaných vlasů. A to si myslel, že se mu teď dostane odpovědí na všechny jeho otázky.

„Nemůžete tomu rozumět. Alespoň ne hned. Musíte si to přečíst znovu a pak ještě znovu a třeba po sté, než pochopíte pravý význam těch slov, Pottere,“ zkonstatoval Snape. „ Pokud je ve vás Světlo, které je pradávnými znaky dávného jazyka Atlantidy vtesané do těchto desek, zareagujete. Pro poctivé čtenáře desky ukrývají tajemství nesmírné hodnoty. Moudrost v nich obsažená je pokladnicí starověkých mystérií, jejich poselství. Musíte číst mezi řádky, dívat se za to, co vidíte,“ vysvětlil mu.

„Je to jako hádanka,“ podotkla Hermiona. „Hádanka, na kterou však známe odpověď, Harry,“ řekla tiše a postavila se před něj. „Vzpomeň si na Brumbálova slova,“ vyzvala ho.

To byla Brumbálova slova. Odpověď na tu hádanku byla Láska. I to mu kdysi řekl Brumbál.

„Já vím, je to láska. Ale když znám odpověď, tak proč jsme tady?“ zeptal se a kroutil přitom hlavou. Stále to nechápal.

„Nestačí znát odpověď, musíte to chápat. Rozumět tomu. Vědět proč,“ vložil se do jejich rozhovoru Snape. „Proto jsem vás sem dnes přivedl, abyste pochopil,“ dodal.

„A proč sem tedy Brumbál přivedl vás?“ zeptal se Harry ironicky. „Vy snad víte, co je to láska?“ řekl jízlivě.

Snape se ušklíbl, oči se mu zúžili jen v malé štěrbiny a na tvářích mu zlověstně pohrávaly svaly. Založil si ruce na prsou a teprve potom znovu promluvil.

„Byl to můj úkol. Jeden z prvních významných úkolů, kterým jsem byl pověřen Pánem zla. Chtěl vědět, co se ukrývá v této místnosti. Chtěl znát pravdu, tak jako vy,“ řekl sarkasticky. „Brumbál mi umožnil, abych tento úkol splnil. Nepřipadalo mu nebezpečné, aby se Pán zla dozvěděl o Smaragdové desce. Tušil, že si Pán zla její text vyloží špatně. A tak se taky stalo.“

„Vyloží špatně? Co tím myslíte?“ naléhal Harry. Tohle ho opravdu začalo zajímat.

„Tu sídlí síla, ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou,“ citoval Snape devátou tezi textu Smaragdové desky. „Vy to stále nechápete, že, Pottere?“ řekl posměšně.

„Láska, to už víme. No a?“ zeptal se Harry stejně posměšně.

„Ano, láska. Ale Pán zla je jiného názoru. Podle něj není síla ze všech sil nejsilnější láska, ale magie. Pouze tuto sílu vyznává on. Jinak by se dalo říct, že si Pán zla vyložil text před vámi po svém. Určitou část jejích tajemství pochopil správně, ale základ, na kterém stojí, ne.“

„Jak by taky mohl,“ vložila se do toho Hermiona. „On nikdy nemiloval, neví, co je to láska. Je mu zcela cizí, a co víc, on jí pohrdá a podceňuje ji.“

„Přesně tak,“ potvrdil to Snape. „Už od samotného narození Pána zla bylo všechno špatně. Nenarodil se z lásky. Bylo to něco zcela nepřirozeného, nebyl počat z lásky, jak by dítě mělo být. Nemůže chápat její sílu, její moc.“

„Ale kdo ji vlastně chápe? Ani já nevím, co to všechno znamená. Mám snad začít Voldemorta milovat? To je způsob, jak ho zničit? Nemožné!“ začal Harry ztrácet trpělivost.

Snape se znovu posměšně ušklíbl. Zjevně i jemu začala docházet trpělivost.

„Láska není něco, co se dá chápat. Buď ve vás je a nebo není. Je to něco, co si každý z nás nese v sobě. Vy můžete pouze pochopit její podstatu,“ řekl stroze.

„Dobře, ale jaká další tajemství tedy v sobě Smaragdová deska ukrývá?“ zeptal se nakonec.

„Veškerá,“ odpověděl Snape stručně. „Musíte v ní pouze umět číst. Chápejte ale, že to, co obsahuje Smaragdová deska, je jen odraz skutečné moudrosti, kterou v sobě ukrývá Kniha osudu. Smaragdová deska je pouze něco, z čeho lze moudrost čerpat. Jak už jsem jednou řekl, je to věc, která se v nesprávných rukou může změnit ve zbraň. Mocnou a nepřekonatelnou. Jak? Zcela prostě. Může vás dovést až ke Knize osudu. To je její slabina.“

„Vy o ní víte? Víte o Atlantidě, o Pyramidě osudu, o Knize osudu, a nic jste mi neřekl? Proč?“ zeptal se Harry rozzlobeně. Tolik času mu trvalo, než to všechno zjistil a přitom stačilo, kdyby mu to Snape jednoduše a prostě řekl.

„Proto jsme tady. Řekl jsem vám přece, že je načase, abyste se dozvěděl, jaký je plán Pána zla. Nikdy jste se sám sebe neptal, proč Pán zla zaútočil na vás a vaše rodiče, a ne na Nevilla a ty jeho? Nikdy vás nenapadlo přemýšlet nad tím, proč se vás Pán zla už nesnaží zabít? Přemýšlejte, Pottere, pokud jste toho schopen!“ vyštěkl na něj Snape.

„Pán zla našel způsob, jak vše ovlivnit a to zcela jednoduše. Jeho plán je zmocnit se Knihy osudu a ovládnout tak osud nás všech. Pokud se mu to povede, nedovedu si představit, jaké to bude mít následky. Pro vás, pro lidstvo, pro tento svět, jak jej známe,“ promlouval k nim a přecházel malou místností sem a tam. Zdál se být nervózní, jak ho Harry ještě nikdy neviděl.

„Chcete říct, že Voldemort měl od samého začátku vše dobře promyšlené? Že jeho konání je cílené?“ zeptal se Harry zbrkle, aniž by o tom předtím přemýšlel.

„Přesně tak! Brumbál měl celou dobu pravdu. I mě se to nedávno potvrdilo. Těch dlouhých deset let, co nikdo neví, kde Pán zla byl a nebo co dělal. Já už to vím. Bylo to přesně tak, jak Brumbál předpokládal. Pán zla šel v Grindelwaldových stopách. To právě Grindelwald přivedl Pána zla na tuto cestu. Tím, že já jsem svůj úkol splnil, že se z mé vzpomínky po svém návratu z cest dozvěděl, že Smaragdová deska skutečně existuje, že zjistil, co je jejím tajemstvím, ho jen utvrdilo v jeho konání. Pán zla věděl, že váš otec pracuje na odboru záhad. Měl jisté podezření, že vaši rodiče také vědí o Smaragdové desce, že znají její tajemství. Proto jste se právě vy jevil jako největší hrozba. Ne Neville a jeho rodiče, přestože oba byli bystrozorové,“ podal Snape Harrymu vyčerpávající vysvětlení.

„Teprve později si Brumbál uvědomil, že možná udělal chybu, když nechal Pána zla nahlédnout do mé vzpomínky. Pán zla si vše sice vyložil po svém, zcela nesprávně, ale jisté věci si dal dohromady. Přivedlo ho to na cestu, kterou kráčí teď. Proto bylo nutné, abych zůstal v jeho službách. I za cenu Brumbálova života. Za jakoukoliv cenu. Musel jsem zjistit, co se dalo. Utvrdit se v Brumbálově podezření a zabránit mu v tom. Vy mu v tom máte zabránit. Musíte ho zničit dřív, než se mu podaří získat Knihu osudu,“ ukázal na Harryho prstem a probodl ho pohledem.

Harry na něj tupě zíral. Byl v šoku. Nechápal.

„Ale jak? Řekněte mi jak a já to udělám!“ zařval Harry. Byl zoufalý. Cítil se najednou tak bezmocný.

„Jak může Voldemort získat Knihu osudu? On snad ví, kde Atlantida leží? Ví, jak se tam dostat?“ ptal se naléhavě. Hermiona a Ron na ně jen nevěřícně koukali.

„Naštěstí pro nás, věci nejsou tak jednoduché, jak by se zdálo,“ řekl Snape klidně. To Harryho povzbudilo.

„Ukázalo se, že Atlantida je opravdu dobře chráněna. Zdá se, že není tak jednoduché se tam dostat. Podle mých výpočtů, jestli se nemýlím, tak se Atlantida objevuje jen v nějakých časových intervalech, vymezených pohybem planet a sluncí. Objevuje se na určeném místě na určenou dobu. Nejsem však ještě tak daleko, abych mohl přesně říct, podle jakých pravidel se vše řídí. Nevím ani, jak daleko je v tomto poznání Pán zla. Jsem mu stále na blízku, a proto jsem přesvědčený, že ještě není u cíle. Nevím, kolik času nám zbývá,“ řekl a nervózně si oběma rukama prohrábl vlasy. „Může to být za měsíc, za rok, za deset let.“

„Dobře, a dá se tedy našemu střetnutí vyhnout? Co se na celou věštbu vykašlat a prostě počkat, až Voldemort zemře. S trochou štěstí to bude dřív, než zemřu já. Je přeci o mnoho starší, ne? Brumbál přece vždycky říkal, že se všechny věštby nenaplní. Třeba Voldemort nikdy nezjistí, jak Atlantidu nalézt,“ smál se Harry, ale ten smích byl děsivý, stejně jako to, co se právě od Snapea dozvěděl. To, co Harry právě řekl, samozřejmě nemyslel vážně. Věděl, že plácá úplné nesmysly, byl v tu chvíli jen zoufalý. Byla to jen ironie. Všichni to pochopili, naštěstí. Všechno mu to připadalo jako nějaký bláznivý sen, nesmyslný, neskutečný.

„To těžko, Pottere. Pán zla už od svého znovuzrození neobývá v obyčejném těle. Ještě ani to vám nedošlo?“ poznamenal sarkasticky. „Jeho démonické tělo nepodléhá času, nepodléhá zkáze. Vzniklo stejně nepřirozeně, jako byl počat samotný Pán zla. Vždyť přece víte, jaký je jeho cíl. Nyní je nesmrtelnosti tak blízko, jak jen může být,“ řekl Snape výsměšně.

„Je nezranitelný?“ zeptal se Harry zděšeně.

„Není. Jeho tělo je stejně zranitelné jako to moje nebo vaše. Jak už jsem řekl, pouze nepodléhá času. Nikdy nezemře přirozenou smrtí, jestli to chcete po lopatě,“ ušklíbl se.

„Dobře, chápu. Ale Brumbál, vlastně i vy, pořád mluvíte o síle, jakou Smaragdová deska skrývá, jakou mocí vládne. Tak se ptám, kde je ta síla, kde je ta moc, kde je to nebezpečí?“ zeptal se a čekal. Čekal na Snapeovu šokující odpověď. Konečně něco, co by mu osvětlilo celou tu záhadu.

„Udivuje vás, že není vidět? Jste stále ještě dítě! Musíte dospět a to velmi brzo!“ vyjel na něj Snape, i když zřejmě tušil, že Harry tak docela hloupý není. „O to se postarám! Nyní je však čas se vrátit,“ řekl a pak je všechny vyzval, aby ho následovali.

Harry poslední svůj pohled věnoval zelené záři Smaragdové desky, jejíž tajemství mu, alespoň prozatím, zůstávalo skryté.

Potom se všichni znovu objevili v knihovně Brumbálova domu nad myslánkou.

„Doufám, že brzy prohlédnete. Že pro vás dnešní exkurze byla přínosem,“ pronesl Snape a opustil místnost.

„Nikdy se mu nedokážu postavit. Nikdy se Voldemortovi nedokážu postavit jako kouzelník kouzelníkovi. Nedokážu to!“ zoufal si Harry. Chápal vážnost situace. Neměl strach. Byl jen realista.

„Harry, proč se tolik podceňuješ? Proč si nevěříš?“ snažila se ho Hermiona povzbudit.

„Tys ho neviděla bojovat, Hermiono. Neumím být jako on. Tak nelítostný a tvrdý. Krutý a nelidský. On není obyčejný člověk jako ty nebo já,“ přecházel nervózně sem a tam.

„Ale mohl by být,“ špitla Hermiona tiše.

„Jak to myslíš?“ zastavil se Harry na místě a zvědavě se Hermiony zeptal. Věděla snad něco, co on nevěděl?

„Četla jsem… Ale ne, to by bylo šílené! Úplný nesmyl, zapomeň na to. Že jsem s tím vůbec začínala!“ kárala sebe samu.

„Když jsi to načala, tak to teď dokonči!“ vyslovili Harry i Ron současně. Podívali se jeden na druhého. Jaká náhoda!

Zpět na obsah

Kapitola 33: Kapitola 33: Neutralizační lektvar

Hermiona očividně váhala. Zřejmě si uvědomovala, že s tím neměla vůbec začínat. Teď ale musela s pravdou ven. Harry netrpělivě čekal na její odpověď. Nervózně přešel až k ní a sevřel ji za obě ramena.

„Tak mluv! Čekám!“ vyzval ji rázně a zase ji pustil. Posadil se do křesla za sebou, jediného, které v místnosti bylo.

„Tak dobře,“ začala, „řeknu ti to. Existuje lektvar, neutralizační lektvar. Dozvěděla jsem se o něm z knih, které jsem si s sebou přinesla ze Siriusova domu.“

„Pokračuj, poslouchám,“ povzbudil ji Harry. Opravdu ho to začínalo zajímat.

Ron si k němu přisedl na područku křesla a taky napjatě poslouchal. Hermiona si sedla na podlahu před ně a váhavě pokračovala.

„Je to lektvar, po jehož vypití ztratí kouzelník nebo čarodějka všechny své kouzelnické schopnosti. Nenávratně. Stane se z něj obyčejný mudla,“ řekla nakonec.

„Cože? Nevěděl jsem, že něco takového existuje!“ vyjekl překvapeně Ron a tím ji přerušil.

„A dál? Pokračuj! Kam tím míříš?“ pobídl ji znovu Harry.

„Není to moc známý lektvar a patří mezi ty zakázané. Podle toho, co jsem četla, se kdysi v minulosti používal jako trest nejvyšší. Nakonec se od toho ale upustilo. Jako nejvyšší trest se od té doby používal mozkomorův polibek. Ti nejhorší čarodějové si prý nezaslouží žít ani jako obyčejní mudlové. Krom toho, být mudlou by jim v jistém smyslu nezabránilo páchat další zlo,“ vysvětlovala jim.

„Ty bys ten lektvar dokázala připravit? Jaké jsou jeho přísady?“ ptal se Harry.

„Většinu z nich tu Snape ve své sbírce má, až na ty nejdůležitější a nezbytné. Maso, krev a kost kouzelníka nebo čarodějky, kteří mají být tímto způsobem potrestáni. V knize je psáno, že před tím, než byl člověk s kouzelnickými dovednostmi tímto způsobem potrestán, byl mu useknut malíček levé ruky,“ dořekla trochu váhavě.

Harry to nevydržel a vyskočil z křesla.

„Ty ses asi zbláznila, Hermiono! To je přece černá magie! Jak tě jen něco takového mohlo napadnout?“ nevěřil Harry vlastním uším. Dobře si vzpomínal, kdy tohle slyšel naposledy. Podobným lektvarem byl Voldemort oživen, tenkrát na hřbitově.

„Hermiono, to nemyslíš vážně!“ přidal se Ron na Harryho stranu.

„Říkala jsem, že je to zakázané. Ve středověku tolik nerozlišovali mezi černou magií a tou ostatní. Vy jste chtěli, abych pokračovala,“ hájila se.

„Stejně je to k ničemu,“ kroutil hlavou Harry, „nebo si myslíš, že Snapeovi řekneš, aby tě dovedl k Voldemortovi a požádáš ho, aby ti laskavě dal malíček své levé ruky a jako dovršení všeho ho potom přesvědčíš, aby tvůj lektvar vypil?“ smál se Harry Hermionině nápadu. Bezesporu by pak ale Voldemort byl Harrymu rovnocenným soupeřem, protože Harry by se klidně vzdal toho používat při jejich závěrečném duelu kouzel. Byl by to jen boj muže proti muži. Bylo směšné o tom přemýšlet. Taková situace by přece nikdy nemohla nastat!

„To je právě to, co bych vůbec nemusela. Vše, co potřebujeme, máme, nebo snadno získáme. Tedy skoro všechno,“ zaváhala.

„Tak teď tomu už vůbec nerozumím,“ přiznal se Harry a poslouchal, co mu Hermiona chtěla říct.

„Harry, zapomínáš, jak byl Voldemort znovuzrozen? V jakém těle teď žije?“ navedla ho správným směrem.

„Chceš snad říct… Ne… To není tak jednoduché,“ uvažoval a přemýšlel. Teď už věděl, co tím Hermiona myslela. Krev, která koluje ve Voldemortových žilách, koluje také v těch Harryho. Kost Voldemortova těla nepotřebovali, protože ji mohla docela dobře nahradit kost Voldemortova otce. Zbývalo jen maso. Červíčka by jen těžko k něčemu takovému přesvědčili. Nevěděli ani kde teď je. Jen že je ve službách Voldemorta. Zvláštní bylo, že o něčem takovém vůbec uvažoval. Nebyl snad ani on při smyslech? Možná by tak ale opravdu všechno skončilo! Z Voldemorta by se stal obyčejný mudla. Už by dál nedokázal páchat takové zlo, pokud by ztratil svou kouzelnou moc.

„Zapomínáš ale na druhou část té podmínky. I kdybychom získali všechny ty přísady, o čemž pochybuji, jak bys donutila Voldemorta, aby ten lektvar vypil? K tomu by ho podle mého názoru nedokázal donutit nikdo na světě. Nebo si snad myslíš, že by ho někdo dokázal přelstít?“ pomyslel Harry na Snapea. Ale hned něco takového zase zavrhnul. Zasvětit Snapea do jejich právě vznikajícího plánu by byla učiněná pošetilost.

„To je na tom to nejzajímavější. Nemusel by to totiž ani být on, kdo ten lektvar vypije,“ řekla promyšleně, ale potom honem dodala: „Ale to je něco, co bych ti nikdy nedovolila, takže to zase všechno rychle pusť z hlavy!“

„Tak tohle si poslechnu celé, když dovolíš! Začala jsi, tak pokračuj!“ vyzval ji, i když tušil, kam tím vším míří.

Nenechala se dvakrát pobízet a vyklopila to všechno: „V té knize se také psalo o nežádoucích vedlejších účincích, které ten lektvar má. V celé historii se tato situace opakovala pouze dvakrát, ale jen utvrdila znalce v jejich předpokladech. Když lektvar vypilo jedno z dvojčat, tak kouzelnou moc ztratili oba. Pokud se nepletu, Harry, tak mezi tebou a Voldemortem je mnohem silnější pouto než sourozenecké. Pokud bys tedy ten lektvar vypil ty, nepochybně byste o kouzelnou moc přišli oba.“

„Ty jsi opravdu zešílela, Hermiono! Jak něco takového vůbec můžeš říct?“ útočil na ni Ron. „Tak řekni něco, Harry! Řekni, že je to úplný nesmysl!“ obrátil se Ron na Harryho, a když to nepomohlo, dál útočil na Hermionu: „To nikdy nedovolím! I kdyby to byla jediná možnost na světě, jak Voldemorta porazit!“ zařval, pak vyšel ven z knihovny a práskl za sebou dveřmi.

Harry se složil do křesla za sebou. Opřel se zkříženýma rukama o nohy a sklopil hlavu k zemi. Přemýšlel o tom. Přemýšlel o možnosti, kterou mu teď Hermiona přeložila. Skončilo by pak všechno? Zničilo by to Voldemorta nadobro? Nebyla by Harryho oběť zbytečná?

„Harry,“ oslovila ho Hermiona tiše a donutila ho zataháním za vlasy, aby zvednul hlavu a podíval se jí do očí. „Ani já bych ti něco takového nikdy nedovolila. Jsou i jiné způsoby, jak Voldemorta zastavit. Na něco přijdeme, uvidíš!“ chlácholila ho.

„Tak jsi s tím vůbec neměla začínat!“ štěkl na ni.

„Neříkej mi ani ze srandy, že o tom opravdu uvažuješ!“ podívala se na něj nevěřícně. Pak k němu poklekla a objala ho rukama. „To ne! To tě nesmí ani napadnout!“

„Myslím, že vše potřebné máme. Získat na svou stranu Červíčka by nemusel být zase takový problém, pokud se dozvím, kde teď je. Ještě pořád mi dluží jednu laskavost. A ty se dej do příprav. Pokud to vyjde, pokud se ti to opravdu podaří, Voldemorta to zničí a to je důležité!“ řekl vážně a Hermiona brzy pochopila, že to také vážně myslí. Objala ho a rozplakala se jako malé dítě.

„Neruším vás?“ ozvalo se ode dveří. Stál v nich Snape. Vrhl po nich zlostný pohled, jako by právě něco strašného provedli. „Pokud nemáte nic jiného na práci,“ procedil mezi zuby, „tak mě nyní následujte do sklepení, Pottere,“ vyzval ho a pokynul mu ze dveří.

Harry se ještě ohlédl na Hermionu. Ta vstala, setřela si z tváří slzy a otočila se k nim zády.

„Děje se něco, Pottere? Něco, o čem bych měl vědět?“ zeptal se Snape cestou do sklepení.

„Ne, pane,“ odpověděl Harry, ale tušil, že to znělo dost nevěrohodně.

„Pak vám jistě nebude vadit, když budeme pokračovat v nitrobraně,“ pronesl ledabyle mezi dveřmi do jejich cvičebny.

Harry se zarazil. Tohle měl předpokládat. Snape se mu může snadno dostat do hlavy, když bude chtít. Znervózněl, ale stejně neměl na výběr. Myslel, že budou dál pokračovat ve výcviku a tušil, že Snape na poslední chvíli změnil názor a schválně pro dnešní den zvolil nitrobranu.

„Dnes, jak už jsem řekl, budeme pokračovat v nitrobraně, protože nedávno jste prošel dost ostrým výcvikem i bez našich společných hodin,“ připomněl mu jejich nedávné střetnutí se Smrtijedy.

Harry se při té vzpomínce otřásl po celém těle. Tak Snape tomu říkal výcvik!

„Dnes to bude bez varování, Pottere. Tak se soustřeďte. Legilimens lze velmi snadno použít neverbálně, a vy se proto pokuste mě neverbálně odrazit,“ upozornil ho a hned potom vytáhl svou hůlku.

Harry se postavil proti němu, připraven mu čelit. Nepochybně měl Snape v úmyslu zjistit, jestli mu Harry něco netají. Z toho, co se od Hermiony dozvěděl, byl pěkně rozhozený, nedokázal se dost dobře soustředit.

Vytáhl hůlku a namířil ji na něj. Snape na sobě nedával znát, kdy se chystá k útoku. Nepochybně úmyslně. To bylo přece smyslem celého tréninku.

Harry na to doplatil hned při Snapeově prvním pokusu. Zatmělo se mu před očima, propadal se do svých vzpomínek.

Viděl, jak prochází sklepením Siriusova domu, jak otevírá truhlu se záhadným obsahem a jak potom ve skříni objevuje knihy černé magie… Otevírá dveře Hermioniny ložnice a ona po něm mrští jednu z těch knížek… Pochoduje po Brumbálově knihovně sem a tam a poslouchá, jak Hermiona říká…

Náraz, ostrá bolest v kolenou, zatmění před očima. Znovu se ocitl na zemi u Snapeových nohou. Pomalu se postavil a pohlédl mu do tváře.

Snape si ho měřil zkoumavým pohledem, oči měl přitom přivřené, jako by přemýšlel. Harry byl přesvědčený, že z toho, co viděl, nemohl nic zjistit. Byly to jen takové záblesky. Nedokázal na to přestat myslet. Proto to pro Snapea bylo tak snadné.

„Co mi k tomu můžete říct, Pottere?“ zeptal se náhle, se zdviženým obočím se na něj tázavě podíval.

„Nic, pane,“ snažil se Harry vše popřít.

Snape se zamračil, vrásky na čele se mu prohloubily, ale už se víc neptal. Dvakrát švihnul hůlkou před sebou jen tak a potom znovu zamířil.

Tentokrát byl na to Harry připravený. Odrazil ho neverbálně štítovým kouzlem pohotově a rychle a teď to byl on, kdo viděl Snapeovi do hlavy.

Viděl, jak Snape kráčí podél zapovězeného lesa následovaný Brumbálem.

Potom viděl Snapea v nějaké temné místnosti, byla tam Narcisa Malfoyová a plakala. Za jejími zády stála Bela, s rukama zkříženýma na prsou a nespokojeným výrazem ve tváři. Pak tam přišel Červíček a přinášel podnos s pitím…

Obraz se rozplynul a Harry opět stál uprostřed cvičebny, tváří v tvář Snapeovi. Bolelo ho na prsou, jak ho Snape prudce odrazil zpátky. Harry tomu, co viděl, nyní velice dobře rozuměl. Snape nespokojeně přešlápl, ale přešel to bez komentáře. Harry toho využil, aby se zeptal.

„Můžu se zeptat, pane? Co je s Červíčkem? Kde teď je?“ položil mu nečekanou otázku.

„Proč vás to zajímá?“ zeptal se Snape nedůvěřivě a lehce přitom naklonil hlavu na bok.

„Mám s ním ještě stále nevyřízené účty. Chci, aby zaplatil za to, co udělal. To je všechno, pane.“ Byla to pravda. Ani nemusel lhát.

Snape si ho přeměřil pohledem, než odpověděl na jeho otázku.

„Pán zla nestojí o nikoho, kdo je dlužníkem Harryho Pottera. Uklidil Červíčka na bezpečné místo. Jen proto, že mu Červíček prokázal takovou službu, zůstal naživu. Teď je na Raddleově statku, aby dohlédl na Pánův majetek. Je z něj troska, jestli vás zajímá tohle,“  podal mu stručnou odpověď. Pak ale z ničeho nic sykl, upustil hůlku, prudce se chytil za levou paži, sklopil hlavu k zemi a lehce se naklonil na stranu, jak jím projela ostrá bolest.

„Nevěděl jsem, že to bolí,“ neodpustil si Harry. Dobře věděl, co to znamená.

Snape se pomalu napřímil, zvedl k němu hlavu, ale stále se držel na ruce za místo, na kterém měl do kůže vypálené Znamení zla.

„Ne vždy. Jen… když zuří. Což je… pro nás ovšem… dobré znamení. Znamená to, že… ještě nedosáhl svého. I když už je velice blízko, ještě není… u cíle,“ řekl namáhavě a přerušovaně. Pak se v dalším návalu bolesti celý roztřásl a sklopil hlavu opět k zemi.

„Můžu něco udělat? Řekněte?“ vrhl se k němu Harry.

Snape ho však zarazil výhružným pohledem, před kterým byl Harry donucen couvnou několik kroků zpět.

„To… Za chvíli to přejde samo,“ procedil mezi zuby a opřel se zády o zeď za sebou. Zavřel oči a ještě pevněji sevřel prsty kolem svého předloktí.

Opravdu to za chvíli přešlo. Harry poznal, že bolest pominula, v okamžiku, kdy Snape spustil svoji pravou ruku volně k zemi a znovu otevřel oči.

„Musím jít. Budeme pokračovat, až se vrátím,“ oznámil mu chladně a odhrnul si z obličeje pramen dlouhých černých vlasů. Sehnul se, aby ze země sebral svoji hůlku, pak Harryho obešel a zamířil pryč.

Harry chvíli počkal a pak vyběhl ze sklepení, aby našel Hermionu s Ronem. Uslyšel je už z dálky, jak se v knihovně hádají. Nedalo se to přeslechnout.

„Měla jsi mlčet! Neměla jsi s tím vůbec začínat!“ křičel na ni Ron.

„To vy jste to ze mě nakonec vytáhli, jestli si dobře vzpomínám. Tak si teď nestěžuj!“ bránila se horlivě jeho napadání a útoku.

Harry otevřel dveře a oba ztichli, jako by je někdo umlčel kouzlem. Podívali se současně do dveří.

„Je vás slyšet až ven,“ upozornil je Harry, přešel místnost a posadil se do křesla. Opřel si ruku o područku, aby si mohl podepřít hlavu. Oba ho sledovali, nespouštěli z něj oči.

„Přemýšlel jsem o tom. Pokud existuje možnost, jak Voldemorta zastavit, jsme povinni to zkusit,“ zvedl k nim oči a těkal pohledem od jednoho ke druhému.

„Harry, to nemyslíš vážně,“ řekl Ron váhavě.

„Pro mě to nebude zase taková oběť. Dokážu s tím žít,“ ubezpečil je. „Jedenáct let jsem vyrůstal mezi mudly. Dokážu žít jako oni.“

Hermiona se s pláčem zhroutila k zemi. Tvář skryla do svých dlaní.

„Harry, něco takového… To přece nemusíš! Není to nutné! Dokážeme…“ přesvědčoval ho Ron.

„Voldemorta to zničí, tím jsem si jistý,“ přerušil ho Harry. „Brumbál obětoval svůj život, Snape nasazuje krk každý den, Neville je mrtvý. Kolik lidí ještě musí zemřít? My to můžeme zastavit!“ stoupnul si před ně a mluvil dál: „Přestanu snad být vaším přítelem, když ze mě bude obyčejný mudla? Nebo si myslíš, že už mě Ginny nebude milovat? Dokážu s tím žít! Mám přece vás! Nic se tím nezmění. Tedy nic podstatného,“ dodal nakonec a čekal na jejich reakci.

Oba mlčeli. Hermiona vzhlédla, tváře červené, oči uslzené. Ron se zamračil, nic neříkal.

„To je únosná daň, nemyslíte? Jiní by dokázali obětovat mnohem víc,“ snažil se je přesvědčit.

„Kdyby to bylo nutné, obětoval bych i svůj život,“ ubezpečil je. Byl už rozhodnutý. Nemohli jeho rozhodnutí zvrátit. Mohli ho jen podpořit a pomoci mu celou situaci zvládnout, nebo na to bude sám. Ale každopádně to udělá.

Pochopili. Hermiona vstala a už neplakala. Vrhla se mu do náruče a objala ho pevně kolem krku. Harry ji sevřel kolem pasu.

„Jak dlouho ti bude trvat, než ten lektvar připravíš?“ zeptal se. Její vlasy ho šimraly na tváři.

Hermiona se odtáhla a zadívala se mu do očí. Jako by doufala, že si to ještě rozmyslí.

„Když začnu hned, tak zítra může být hotový. Pak stačí jen přidat… Stačí přidat poslední přísadu a je to.“

Zpět na obsah

Kapitola 34: Kapitola 34: Zrada a výčitky

„Snape je pryč. Využijeme toho a uděláme to hned. Vím, kde je teď Červíček. Stejně tam musíme, tak se to hodí,“ oznámil jim Harry.

Byl rád, že je to konečně venku. Ulevilo se mu, když konečně dospěl k pevnému rozhodnutí. Teď se s tím jen musel začít smiřovat. Boj, který uvnitř sebe sváděl, byl těžší, než si myslel, že bude. Chtěl být sám. Hermiona a Ron to pochopili. Zavřel se u sebe v pokoji. Švihl hůlkou, aby zhasnul všechna světla. Ušklíbl se, když si uvědomil, že by si měl zvykat a přestat používat hůlku. Rozbušilo se mu srdce. Vzpomněl si na okamžik, když svoji hůlku poprvé pevně uchopil a sevřel v dlani, tenkrát v Ollivanderově obchodě. Ten pocit, který se ho v tu chvíli zmocnil, byl nepopsatelný. Teď se toho pocitu musel vzdát. Pro dobro všech. Roztřásl se po celém těle. Zhroutil se na postel.

„Spíš?“ ozval se za jeho zády slabý Hermionin hlas. Pootevřenými dveřmi pronikl do pokoje pruh světla z osvětleného schodiště.

„Ne,“ špitl. Celé hodiny nehnutě ležel a přemýšlel. V absolutní tmě. Sám. Oheň v krbu dávno vyhasl.

„Můžu dál?“ zeptala se Hermiona nesměle.

„Jistě,“ hlesl tiše.

Zavřela za sebou dveře, přišla až k němu a posadila se na okraj postele. Rozsvítila malou stolní lampičku.

Harry musel přivřít oči, jak ho i ten slabý zdroj světla oslnil, ale za chvíli se rozkoukal.

Hermiona si k němu zezadu lehla a pevně ho objala. Cítil, jak ho vzadu na krku šimrá její dech. Otočil se k ní a podíval se jí do očí.

„Jak jsi daleko?“ zeptal se.

„Jsem hotová. Stačí přidat poslední přísadu,“ řekla váhavě. „Harry, já…“

Položil jí prst na rty, aby ji utišil. Nedal jí možnost větu dokončit. Pak odvrátil pohled a schoulil se jí do náruče.

„Dnes už je pozdě, ale uděláme to hned zítra,“ oznámil jí a všiml si, jak přitom sebou cukla.

„Doufám, že se do té doby nevrátí Snape,“ dodal. Spoléhal na to, že když Snape odcházel, bylo to zpravidla na víc, než jen na několik hodin. Většinou se jednalo o celé dny.

Když se Harry ráno probudil, bolelo ho celé tělo. Hermiona se k němu tiskla a stále ho pevně objímala kolem pasu. Byl jí za to vděčný. Za to, že s ním zůstala celou noc. Alespoň na to nebyl sám.

Mrtvila mu ruka, a tak ji opatrně vyprostil z pod Hermionina těla. Cukla sebou a otevřela oči.

„Klidně spi dál. Ještě je brzy,“ zašeptal. Otřepal se zimou, vstal a rozdělal v krbu oheň. Za chvíli z něj začalo sálat příjemné teplo.

Zívla, promnula si oči a opatrně se posadila.

„Stejně bych už neusnula. Půjdu a připravím snídani,“ řekla a zvedla se.

„Jdu s tebou,“ přidal se Harry. Cestou nahlédl k Ronovi do pokoje, ale nebyl tam. Našli ho schouleného v křesle v knihovně. Když zavrzaly dveře, taky se probudil.

„Kolik je hodin?“ zeptal se Ron.

„Ještě je brzy, jdeme snídat. Přidáš se?“ položila mu Hermiona jednoduchou otázku.

Ron kývnul, vstal a pak všichni tři zamířili do kuchyně.

Mlčky se nasnídali, nikdo z nich nepromluvil jediné slovo. Harry vstal od stolu jako první. Jídla se skoro nedotkl.

„Vyrazíme hned, jděte se připravit,“ vyzval je Harry. Jestli to chce udělat, musí to být hned. Ten červíček pochybnosti, který ho uvnitř sžíral, byl čím dál dotěrnější. Cítil, že kdyby zaváhal, mohl by k tomu kroku ztratit odvahu.

Hermiona vstala a odebrala se do laboratoře pro lektvar. Harry s Ronem zamířili ke vchodu. Počkali na Hermionu, než se k nim přidala a pak společně vyšli před dům. Zamířili k bráně, ale když se Harry ohlédl, tak zjistil, že Ron zůstal stát na místě.

„Co je, Rone?“ zeptal se Harry. Ron nereagoval, hlavu sklopenou k zemi, ruce v kapsách. Harry se k němu proto vrátil a teprve potom si všiml, že Ron pláče. Po tváři mu tekly slzy a on se ani nesnažil je skrývat. Harry ho vzal za ramena a Ron k němu zvedl opuchlé oči. Pak ale jeho pohled ztvrdl, oči se mu zúžily.

„Já ti to nedovolím,“ hlesl. „Nedovolím ti, abys to udělal,“ kroutil hlavou a chytl Harryho pevně za rukáv.

„Musím to udělat. Je to moje povinnost!“ ohradil se Harry.

„Ne, nemusíš!“ vyjel na něj Ron. „V té věštbě se říká, že musíš Voldemorta zabít, ne zničit. Přemýšlej!“ vyzval ho Ron.

„No ano, ale nemyslíš si, že když z Voldemorta bude obyčejný mudla, tak budu mít větší šanci zůstat naživu? V té věštbě se říká, že jeden z nás bude muset toho druhého nakonec zabít. Taky bych to mohl být já, koho Voldemort zabije, nemyslíš?“ obhajoval Harry svůj názor. 

Ron ztuhl. Rezignovaně Harryho pustil.

„Asi máš pravdu. Ale to se s ním chceš rvát?“ ušklíbl se Ron.

„To ještě nevím. Předpokládám, že až Voldemortovi dojde, že ztratil svou kouzelnou moc, zničí ho to. Bude na dně. Ani bych se nedivil, kdyby potom zemřel rukou některého ze svých „věrných“ Smrtijedů. Věštba se přeci vůbec nemusí naplnit. Zapomínáš, co vždycky říkal Brumbál? Voldemort je ten, který se rozhodl věštbě uvěřit, ne já. Pokud jde o mě, úplně mi stačí, když Voldemorta zastavím, nechci se stát vrahem,“ vysvětlil mu Harry.

„Jo, asi jo,“ vydechl Ron obláček páry do okolního studeného vzduchu a pak se oba přidali k Hermioně, která na ně čekala u brány a v ruce pevně svírala skleněnou baňku s polotovarem lektvaru. Začínalo svítat.

„Červíček by měl být na Raddleově statku v Malém Visánku. Přemístíme se na hřbitov. Pevně se mě chyťte, navedu vás,“ vyzval je a nastavil jim paže. Hermiona a Ron na tom strašném místě nikdy nebyli. A Harry ve skrytu duše doufal, že se tam už také nikdy nepodívá. Zhluboka se nadechl a začal odpočítávat.

„Tři, dva, jedna…“ a přemístili se.

Znovu se objevili na ponurém hřbitově. Jako by tady ani den nezačal. Bylo šero a všude kolem neprostupná mlha. Odněkud z dálky znělo houkání sovy. Harry okamžitě vytáhl hůlku.

„Buďte připraveni, pořád ve střehu,“ vyzval své kamarády. „Nezapomeňte, že je to Smrtijed.“

Hermiona a Ron vytáhli své hůlky a namířili před sebe. Harry udělal několik kroků vpřed a zastavil se před hrobkou Voldemortova otce. Vyděšeně se zadíval na kamenný náhrobek a před očima se mu začaly míhat vzpomínky na večer před téměř třemi lety, kdy tu sváděl s Voldemortem boj na život a na smrt, kdy zemřel Cedrik, kdy uviděl své rodiče… Roztřásl se, nohy mu zkameněly.

Opodál uslyšel zakřupat sníh, něčí kroky a kýchnutí to ticha. Všichni tři se současně prudce otočili, hůlky v pohotovostní poloze. Z mlhy se před nimi začala vynořovat jakási postava. Harrymu se prudce rozbušilo srdce. Couvnul o několik kroků zpět. Postava se zastavila kousek od nich. Patrně ten někdo zaregistroval jejich přítomnost.

„Jste to vy, Pane?“ zachroptěl malý přikrčený muž. Pak zavrávoral a přistoupil o něco blíž k nim. Z mlhy se zřetelně vyloupla postava Červíčka. Něco svíral v ruce, ale nebyla to hůlka.

„Jsi to ty, Jamesi?“ vykoktal překvapeně a láhev, kterou předtím svíral v ruce upustil na zem.

Harry na něj překvapeně zíral, nechápal.

„Jamesi, přišel sis pro mě? Už nadešel můj čas?“ koktal zmateně dál. Padl na kolena u Harryho nohou a hlasitě se rozeštkal. „Odpusť mi, kamaráde! Odpusť mi to všechno, jestli můžeš,“ šeptal mezi vzlyky.

„Já nejsem James,“ promluvil konečně Harry. „Jsem Harry, Jamesův syn.“

Červíček vzhlédl uslzenýma očima a nechápavě se na něj zadíval. Špinavýma rukama shrábl ze země hrst sněhu, kterým si pak otřel obličej. Pak se na Harryho znovu pozorně podíval. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z toho šoku. Zjevně byl úplně mimo.

Snape měl pravdu. Byla z něj troska. Jeho zarostlý pohublý obličej, řídké rozcuchané vlasy, potrhané a špinavé oblečení působily velice odpudivě. Páchl alkoholem a zatuchlinou. Harry si všimnul, že mu vzadu za pasem čouhá z kalhot hůlka.

„Harry? Nepoznal jsem tě. Co… Proč jsi přišel?“ zeptal se váhavě.

„Máme spolu nevyřízené účty,“ řekl na rovinu. Sehnul se, vzal Červíčka s odporem za límec pod krkem a namáhavě ho postavil. Byl teď o hlavu větší než ten bídák.

Hermiona a Ron je nepřetržitě pozorovali, připraveni zakročit, kdyby se Červíček rozhodl zaútočit.

„Harry, odpusť mi! Nedokážu s tím dál žít,“ pronesl Červíček přiškrceným hlasem a znovu se mu vrhnul k nohám. „Pronásledují mě děsivé výčitky svědomí. Zdá se teď o tom každou noc. Každou noc vídám Jamesovu a Lilyinu mrtvou tvář. Straší mě ve snech. Je to strašné!“ úpěl. „Už nemůžu dál! Kdybys mi odpustil, kdybys… To by mi snad pomohlo,“ vydechl. Harry před ním couval, ale Červíček ho pevně držel za nohavice kalhot.

„Teď platím za všechno, co jsem udělal,“ pokračoval Červíček. „Já vím, zasloužím si to, zasloužím si trest. Udělám cokoliv, řekni, Harry!“prosil za odpuštění.

Harry se ušklíbl: „Nemůžeš dělat vůbec nic! Nemůžeš udělat nic, čím bys svou chybu napravil.“

Harrymu bylo zle. Nemohl polknout a zvedal se mu žaludek. Nejen z toho, pak příšerně Červíček páchnul zradou, ale především z toho, oč ho žádal. Jak si vůbec mohl dovolit požádat Harryho o odpuštění!

„Harry, musím se ti přiznat. Musím ti to říct. To já, Harry, se tě pokusil zabít, když se to nepovedlo mému Pánovi. Ten večer, kdy zemřeli Lily a James jsem byl v Godrikově dole s ním. Neměl jsem odvahu ho doprovodit dovnitř. Čekal jsem proto venku. Když se Pán dlouho nevracel, vydal jsem se za ním. James a Lily už byli mrtví. Dodnes to mám před očima. Pán zla tam však nebyl. Ty jsi zůstal naživu a Pán všeho zla byl přemožen. To já odtamtud odnesl Pánovu hůlku a to, co z něj zbylo. Potom jsem zpanikařil. Nevěděl jsem jak z toho ven. Vyhodil jsem ten dům do povětří. Ale ty jsi i přesto přežil,“ vysvětloval Červíček svíjející se u Harryho nohou. Byl zoufalý.

Harry nevěřil vlastním uším. Hltal každé Červíčkovo slovo a viděl to před očima jako živý sen. Vzpomněl si, když byl s Hermionou a Ronem v Godrikově dole. Už tehdy měl pocit, že tam tu noc musel být ještě někdo další. Byl to tedy Červíček. Ten zrádce! Nestačilo mu, že na jeho rodinu poslal Voldemorta, a dokonce se pokusil za něj dodělat, co jeho Pán nezvládl. To už bylo i na něj moc!

Vytrhl se Červíčkovi a poskočil o několik kroků vzad. Červíček ho však po kolenou pronásledoval, ale pak to vzdal. Pomale se zvedl ze země a upřel na Harryho zrak. Přihrbený vztáhl k Harrymu ruce.

„Udělám cokoliv, Harry. Pomůžu ti… Řeknu ti, kde najdeš Pána všeho zla, abys ho mohl překvapit a… a…“

„Zrazuješ svého pána, Červíčku!“ upozornil ho Harry ostře. Musel se začít hořce smát. Bylo to směšné, celé to Červíčkovo divadlo. Snad si nemyslel, že mu na to Harry skočí jako na lep. A dopadne stejně jako jeho rodiče. Červíčkovi se pak od Voldemorta dostane poct jako nikomu jinému, že kromě jeho rodičů mu nakonec poslal i samotného Harryho Pottera.

„Nevěřím ti!“ zakřičel a znovu se smál, až ho to bolelo. Tak strašně to bolelo! Jeho otec a matka, Sirius, Brumbál, ti všichni mohli žít! A tahle „krysa“ ho teď žádala o odpuštění?

Hermiona a Ron je stále nevěřícně pozorovali.

Červíček přestal vzlykat. Pomalu sáhnul dozadu a vytáhl svoji hůlku.

Harry vytasil tu svou a namířil mu ji na hruď. Vyčkával.

„Nedokážu s tím dál žít, Harry. S tím pocitem viny,“ opakoval Červíček, co už od něj Harry před chvílí slyšel. Nezaútočil však na Harryho ani na jeho přátele. Přiložil si hůlku ke spánku a bez mrknutí se ještě chvíli na Harryho díval.

Harry pár vteřin před tím pochopil, co má Červíček v úmyslu a pokusil se mu v tom zabránit.

„Ne! To… To není nutné! To přece nemusíš! Když se vzdáš, když dál nebudeš sloužit Voldemortovi, když si odpykáš svůj trest…“ snažil se ho přesvědčit. Přestal na něj mířit hůlkou.

Ale bylo pozdě. Červíček vyslovil ta dvě slova, která ho dělila od smrti, z jeho hůlky vyšlehl zelený paprsek a jeho bezvládné tělo se sesunulo k zemi.

„To jsem nechtěl,“ hlesl Harry. „Já… I když si to zasloužil, smrt jsem mu nepřál.“ Přistoupil k jeho mrtvému tělu. V očích se mu stále zračilo zoufalství a bolest. Zaplatil za svou zradu.

Chvíli nad ním stál a pak se po jeho boku objevili Ron a Hermiona. Teprve v ten okamžik si uvědomil, proč vlastně přišli.

„Hermiono, vezmi, co potřebujeme a zmizíme odtud,“ vyzval ji. Nechtěl tam zůstat ani o minutu déle, než bylo nutné.

Hermiona váhavě přistoupila ke hrobu Voldemortova otce. Harry a Ron ji následovali. Hermiona pak odšroubovala uzávěr skleněné baňky.

„Potřebuji několik kapek tvé krve, Harry,“ pípla.

Harry vytáhl z kapsy nůž. Jeho ostří ve zatřpytilo v okolní tmě. Zavládlo napětí, Harry se roztřásl.

„Nedělejte to!“ ozval se náhle za jejich zády ostrý Snapeův hlas. Všichni tři ztuhli, že by se v nich krve nedořezal.

„Vy se tím zničíte a stejně ničeho nedosáhnete,“ pronesl a přistoupil k nim. Vytrhl Hermioně skleněnou baňku z ruky.

„Kdybyste se mě zeptali, tak byste to věděli,“ řekl vztekle a rozzuřeně praštil nádobou o zem. Střepy se rozlétly daleko od nich, jak skleněná baňka dopadla na náhrobní kámen.

„Pán zla není obyčejný člověk. To přeci víte!“ pokračoval Snape. „Jeho tělo nepodléhá přírodním zákonům. Nemůžete očekávat, že by měl neutralizační lektvar kýžený účinek. Jak vás to jen mohlo napadnout!“ procedil zaťatými zuby. Byl vzteky bez sebe, držel se jen silou vůle. Přivřenýma očima je probodával pohledem. Pak se ušklíbl.

„Ano, Pottere, vy byste se tím definitivně připravil o možnost Pána zla porazit. Pak už jen stačilo, abyste se sám připravil o život, tak jako Červíček, a uvolnil tím Pánovi zla cestu k ovládnutí světa,“ pokračoval rozčíleně.

„Už nikdy nedělejte nic bez mého vědomí nebo za mými zády!“ zařval, nepatrně se třásl v obličeji.

„Omlouvám se, pane. Už se to nikdy nestane,“ přiznal svoji chybu Harry. Nemělo cenu mu odporovat. Snape měl pravdu. Až z toho Harrymu naskočila husí kůže. Byl idiot! Tolik riskoval a přitom stačilo svěřit se Snapeovi. Ani Hermiona zjevně neví všechno, pochopil. Nevyčítal jí to, ale když se na ni podíval, byla bledá, slzy na krajíčku. Zvlášť, když se na ni zaškaredil i Ron.

„Harry, odpusť mi to. Já nevěděla,“ rozplakala se a vrhla se mu do náruče.

„Já ti nic nevyčítám,“ zašeptal jí do ucha. „Myslela jsi to dobře a navíc, bylo to moje rozhodnutí. Vy jste mě od toho oba dva zrazovali,“ podotkl a podíval se také na Rona.

„Jak dojemné,“ utrousil Snape. „Ale teď odtud musíme zmizet, hned!“ přikázal.

Harry se ohlédl na Červíčkovo mrtvé tělo. „Nemůžeme ho tu tak nechat!“ to by nebylo správné, pomyslel si.

„Budeme muset,“ zarazil ho Snape. „Až Pán zla zjistí, že se Červíček nehlásí, někoho sem pošle. Ten někdo ho tu musí najít a taky nesmí pojmout podezření, že tu byl i někdo další,“ řekl, švihl hůlkou a zahladil stopy.

Pak se všichni současně přemístili do Brumbálova domu. Prošli branou a brodili se čerstvě napadaným sněhem až k domu.

„Chci s vámi mluvit, se všemi. Hned!“ vyštěkl Snape u vchodových dveří.

Všichni tři ho poslušně následovali do knihovny. Snape pak hůlkou podpálil v krbu oheň a teprve potom promluvil.

„Mysleli jste si, že nevím, co máte v plánu?“ ušklíbl se. „Máte jeden nepříjemný zlozvyk, Pottere. Stále mě podceňujete,“ vyjel na něj. „Asi bych vám měl říct, že jsem vaše zrcátko opatřil lokalizačním kouzlem, když jste ho tehdy zapomněl tady. Vím o každém vašem kroku. To ale není všechno,“ zarazil Harryho, když si všiml, že už se chystá něco říct.

„Slečna Grangerová byla tak neopatrná, že tu knihu nechala válet v laboratoři na stole. Kromě toho, rozhovor mezi panem Weasleym a slečnou Grangerovou se nedal přeslechnout, když jsem odcházel. A vy, Pottere, opravdu jste si myslel, že si z těch záblesků vašich vzpomínek nedám dohromady, co se chystáte udělat?“ probodl Harryho pohledem. Ani tentokrát nedal žádnému z nich příležitost, aby k tomu něco řekl, a pokračoval.

„Vy, pane Weasley, se teď seberete, přinesete sem všechny ty knihy a do jedné je spálíte v krbu. Rozuměl jste?“ zeptal se a poslední větu přitom pomalu odslabikoval. Pak se otočil k Hermioně.

„Vy, slečno Grangerová, se teď odeberete do laboratoře. Máte tam nachystanou práci. S vaším nesporným talentem,“ poznamenal jízlivě, „to jistě hravě zvládnete sama.“

„A konečně vy, Pottere, se mnou zamíříte rovnou do sklepení,“ řekl, zamířil ke dveřím a potom hned do cvičebny.

Harry věděl, že bude lepší ho nedráždit. Byl připraven na všechno. Podle tónu Snapeova hlasu pochopil, že se mu teď chystá dát pořádnou lekci.

Zpět na obsah

Kapitola 35: Kapitola 35: Ať zvony znějí

Snape nechal Harryho vejít, potom za sebou zabouchl dveře. Harry přešel na druhou stranu místnosti, pak se otočil, vytáhl hůlku a postavil se proti Snapeovi.

Snape si ho chvíli mlčky prohlížel, jako by přemýšlel, jakou zvolí při jejich dnešním setkání strategii. Vytáhl hůlku a zamířil.

„Odvaha a elán vám rozhodně nechybí, Pottere,“ pronesl chladně.

Harry z jeho hlasu tentokrát nepoznal, jak to myslí. Jestli to byla ironie nebo poklona. Jak Snapea znal, spíše to první.

„Měl byste se konečně naučit mi alespoň trochu důvěřovat,“ zavrčel, „protože jak jinak to spolu můžeme dotáhnout do konce. Ještě jednou uděláte něco za mými zády, tak s vámi končím. Rozumíme si?“ zeptal se nakonec.

Harry přikývl. A myslel to opravdu vážně. Podobnou chybu by znovu neudělal. Už teď se mu stala málem osudnou.

„Tak tedy, k našemu dnešnímu tréninku: Braňte se, jak je libo. Toť vše!“ řekl a bez váhání vyslal na Harryho odzbrojující kouzlo.

Protego! zareagoval Harry a kouzlo zablokoval.

Následoval další zářivý paprsek ze Snapeovy hůlky. Byl to ledový paprsek.

Defensio scutum! Paprsek zmrazil Harryho štít, ale ochránil ho. Harry nečekal a útok Snapeovi vrátil: Fulguratio!

Snape se paprsku vyhnul a blesk praštil do zdi za jeho zády, až odpadla omítka.

Harry hned v zápětí vyslal další kletbu: Gelidus actis! Ale Snapeův štít paprsek pohltil. Harry se cítil opravdu ve formě. To, že nakonec nepřišel o svoji kouzelnou moc, ho posílilo natolik, že hůlka v jeho ruce jako by se stala jeho neoddělitelnou součástí. Teď už by se jí nikdy nevzdal.

Další záblesk, jak Snape vyslal proti Harrymu ohnivé jiskry. Harry vyčaroval štít a držel ho hůlkou před sebou tak dlouho, dokud Snape svoji hůlku neodklonil.

Robus sagittarius! zaútočil Harry a tentokrát se Snape paprsku vyhnul jen taktak. Zabalancoval na jedné noze, ale ještě než nabyl ztracenou rovnováhu, vyslal proti Harrymu další paprsek ze své hůlky.

Harry vyčaroval štít, ale ten mu tentokrát nebyl nic platný. Ze Snapeovy hůlky vyšlehly ohnivé provazy, omotaly se Harrymu kolem kotníků a podtrhly mu nohy. Harry se ocitnul na zemi a jak se praštil do zad, málem si vyrazil dech. Hůlka mu vypadla z ruky. Snape ho držel v šachu.

„I to je smyslem vašeho tréninku, Pottere. Nemůžete očekávat, že se dokážete všem kouzlům snadno ubránit. Smrtijedi proti vám nebudou sesílat jen kouzla a kletby, které znáte. Musíte být připravený na všechno,“ poznamenal posměšně, než hůlku odklonil a účinek kouzla tím zrušil.

Když Harry o chvíli později odcházel z cvičebny, bolelo ho celé tělo. Snape mu dal jasně najevo, že nad ním má pořád převahu. Ale Harry byl se svým dnešním výkonem spokojený. Snape zjevně taky, protože na konci jejich dnešního setkání uznale pokýval hlavou.

Harry vpadl do knihovny. Ron ještě stále přikládal knihami, které si tehdy donesli ze Siriusova domu.

„Už budu hotový,“ prohlásil a přihodil do krbu poslední dvě knihy. Byl celý upocený, jak stál delší dobu těsně u ohně, a tváře měl červené a umazané od sazí. Dokonce si Harry všimnul, že měl i trochu ohořelé obočí.

Pozdě odpoledne se do knihovny přivlekla Hermiona. Padala únavou.

„Je ti něco?“ zeptal se Harry starostlivě, protože Hermiona opravdu nevypadala dobře. Vlasy měla úplně zplihlé a mastné z výparů, které se z kotlíků obvykle řinuly. Stejně jako je mívá i Snape, když tráví dlouhé hodiny v laboratoři.

„Ne, ale mám toho plné zuby. Nechci kotlík vidět do konce života!“ postěžovala si hlasitě.

„A? Co bylo?“ zeptal se Ron.

„Měla jsem za úkol připravit několik nejdůležitějších lektvarů a doplnit zásoby. Dělala jsem dokrvovací lektvar, kostirost, lektvar na zmírnění bolesti a ještě novou dávku hojivého odvaru. Zítra to musím dodělat a pak ještě za měsíc přidat několik posledních přísad,“ vylíčila jim. „Řekl, že když mám takové výjimečné nadání, bylo by škoda ho nevyužít,“ poznamenala ironicky.

Harry věděl, že to Snape udělal schválně. Hermiona ho nemusela poslouchat, ale asi si sama vyčítala, co se málem stalo, protože to byl celé její nápad. Domyslel se taky, že Snape je klidně mohl zastavit dřív, ale asi chtěl zjistit, jak daleko jsou ochotni zajít.

Pak se šli všichni společně najíst. Snape zrovna vycházel z laboratoře a přidal se k nim.

„Už jsem velice blízko, Pottere,“ promluvil k němu, když dojedli. „Myslím, že už je to otázka jen několika týdnů, možná jen dnů a budu vědět, kde se nachází další viteál. Bohužel mám teď ještě další záležitosti, které musím vyřídit, nemůžu se tomu věnovat naplno.“

„Můžu nějak pomoct, pane?“ zeptal se Harry. Čím dřív se jim podaří viteál najít a zničit, tím lépe, uvědomil si.

„Můžete dělat jediné, Pottere. Být připraven. Jakmile to zjistím, i kdyby to bylo třeba uprostřed noci, vyrazíme,“ informoval ho a pak odešel.

Harry se roztřásl. Znovu si uvědomil, jak je celá situace vážná. Jak se krůček po krůčku přibližoval k cíli, bylo to stále těžší. Pochopil, že možná již brzy nadejde den, kdy stane Voldemortovi tváří v tvář a bude mu muset čelit. Na něm bude záviset osud všech. To břemeno bylo tak těžké, že se pod ním začínal ohýbat. Sám nevěděl, kolik je toho ještě schopen unést. Byl jen moc rád, a teď si to velice dobře uvědomoval, že na to není sám. Jak jednou řekl Brumbál: Máš přátele, kteří s tebou půjdou až do konce. Považovat Snapea za přítele bylo přeci jen trochu přehnané. Nepochyboval však, že je Snape na jejich straně. Dokázal to už mnohokrát. Opravdu mu věřil, tak jako mu vždy věřil Brumbál.

„Už je to tady!“ přiběhla o několik dní později Hermiona do Harryho ložnice, kde zrovna s Ronem diskutovali nad zbývajícími viteály, aby jim oznámila milou novinu.

„Datum svatby je stanoven na první březen. To je za týden! Paní Weasleyová píše, že je máme čekat už zítra, aby se stihlo všechno nachystat. Dnes musíme do Doupěte, pokud možno co nejdřív,“ vyklopila zadýchaně. Jak vyběhla schody, sotva popadala dech.

„Jdu to říct Snapeovi, myslím, že je u sebe v pracovně,“ řekl Harry a zvedl se z postele.

„To není třeba, už jsem s ním mluvila,“ zadržela ho Hermiona. „Máme se u něj stavit, než odtud odejdeme.“

„Tak fajn, odcházíme!“ pobídl je Harry. „Vezměte si jen to nejnutnější.“

Hermiona kvapem odběhla k sobě do ložnice a vzala si samozřejmě jen několik knížek a nějaké oblečení. Harry si zabalil společenský hábit a ještě nějaké další svršky a pak už pospíchali dolů.

Nakoukli ke Snapeovi do pracovny.

„Buďte bdělý a stále se střehu,“ řekl, aniž by se na ně podíval. „Jak už jsem vám před nedávnem řekl, jakmile zjistím, kde je další viteál, vyrazíme. To stále platí, Pottere. Budete si to případně muset zařídit.“

„Jistě, pane,“ odpověděl Harry. Ještě sice nevěděl, jak by to udělal, ale žádná situace není neřešitelná. Teď si tím však nemínil lámat hlavu. Začne to řešit, až to bude nutné.

Přemístili se do Doupěte a hned zatopili v krbu. Dům byl pořádně vymrzlý, za těch několik dní, co tam nebyli. Hermiona uvařila a poklidila, nachystala ložnice pro větší počet lidí, přesně podle pokynů v dopise.

Harry nemohl v noci usnout. Tolik se těšil, že zase uvidí Ginny, že nedokázal myslet na nic jiného. Ráno vylezl z postele velmi brzy, ještě byla tma, a seběhl dolů. Usadil se u krbu, aby se zahřál. Topili celý minulý den a celou noc. V domě už bylo příjemné teplo, ale jak byl rozespalý a nevyspaný, rozklepal se zimou. Skrčil si nohy pod bradu a přemýšlel. Tak Fleur a Bill budou mít za několik dní svatbu. Kéž by se také jednu dočkal toho šťastného dne, až bude stát s Ginny u oltáře a řeknou si ANO na celý život. Pak se zamyslel a uvědomil si, že vlastně ani neví, jak takový kouzelnický svatební obřad probíhá a nakolik se podobá tomu mudlovském. Vzápětí nad tím mávl rukou. Stejně nikdy nebyl ani na žádném mudlovském obřadu. Dursleyovi občas nějakou svatbu samozřejmě navštívili, ale jeho nikdy nevzali s sebou. Nechávali ho u paní Figgové, jako vždy, když ho potřebovali někam odložit. Pak si vzpomněl na svatební fotografii svých rodičů, kterou stále měl v albu od Hagrida. Byli na ní tak šťastní. Bohužel jim to štěstí nevydrželo dlouho. Obraz před očima se mu náhle rozmazal, jak se mu oči zalily slzami.

Zavrzaly schody a na schodišti se objevila Hermiona.

„Proč ještě nespíš?“ zeptala se tiše, jako by se bála, že probudí Rona. Ten ale tvrdě spal ve svém pokoji a nemohl je slyšet. „Vstala jsem dřív, abych nachystala snídani a ty už jsi vzhůru. Nemáš hlad?“

„Ne,“ hlesl Harry. Jídlo bylo to poslední, na co měl pomyšlení. Měl pocit, že kdyby teď něco snědl, uvízlo by mu to v krku, jak měl hrdlo sevřené úzkostí.

„Tak pojď, pomůžeš mi. Alespoň se trošku rozptýlíš. Vím, že už se nemůžeš dočkat Ginny,“ mrkla na něj Hermiona.

Znala ho dobře. Musel se pousmát. Hermiona a Ron byli jako dva sourozenci, které nikdy neměl a mít nebude. Byli mu opravdu velice blízcí. Vyskočil na nohy a přidal se k ní.

Hermiona v rychlosti udělala domácí paštiku, opekla toastový chléb a uvařila čaj. Harry jí asistoval. Ronovi nachystala máslo a džem, to měl Ron nejraději. Jakmile bylo jídlo na stole, objevil se na schodišti Ron. Ani ho nemuseli vytahovat z postele. Harrymu připadalo, že to Hermionu trochu zamrzelo. Chodívala ho od určité doby budit pravidelně a docela si to užívala. Harry jim neřekl, že to ví. Chtěl být taktní. Moc jim to přál, i když vlastně ani pořádně nevěděl, jaký vztah mezi nimi je.

Najednou se z venku ozvalo hlasité PRÁSK! Harry vykoukl z okna. Jeden po druhém se k Doupěti začali přemísťovat ostatní členové Weasleyovy rodiny. Pak zapraskalo v krbu a objevila se Ginny. Ostatní, co ještě stáli venku, se scházeli k domu. Otevřely se dveře.

„Moje děti! Pojďte ke mně!“ rozezněl se kuchyní jásaný hlas paní Weasleyové. Zjevně byla ve velice dobré náladě. Za ní do domu vstoupili Bill, Fleur, pan Weasley, Lupin a Tonksová. Objemná zavazadla nechali ležet v předsíni a usadili se u stolu.

„Jsem tak ráda, že jsme zase pohromadě,“ uvítala se s nimi a jednoho po druhém je objala.

„Molly, prosím, nalij kávu, spěcháme,“ upozornil ji pan Weasley. „Jsme tu s Lupinem a Tonksovou jen na skok. Máme ještě nějakou práci pro Řád. Sejdeme se u večeře,“ podal ostatním stručné vysvětlení. Pak řekl ještě něco, ale to už Harry neslyšel. Posadil se vedle Ginny, pod stolem ji vzal za ruku a soustředil svou pozornost jen a jen na ni.

Jako by s sebou přinesli jaro. Následující dny bylo nádherné jarní počasí, sníh roztával, sluníčko svítilo. Na zahradě před domem Weasleyových vyrostl velký bílý zahradní altán, ve kterém se za pár dní měla konat Billova svatba. Vedle něj postavil pan Weasley stan, tentýž, ve kterém kdysi spali na Mistrovství světa ve famfrpálu, protože se do domu jednoduše všichni vejít nemohli.

Paní Weasleyová byla nervózní, Hermiona a Ginny jí pomáhaly v kuchyni, pekly a vařily. Ron s Harrym zase pomáhali Billovi s chystáním venku, aby bylo vše připravené.

V předvečer svatby vytáhla paní Weasleyová na stůl v kuchyni velikou krabici. Všichni v místnosti zpozorněli. Nikdo z nich neměl tušení, co v ní je.

„To je pro tebe, Rone,“ řekla a podala mu úplně nový společenský hábit.

„Čím jsem si to zasloužil?“ ošil se Ron. Vypadal překvapeně a docela zaskočeně.

„Fleur a já bychom si přáli, aby jste ty, Harry, Ginny a Hermiona šli za družbu,“ promluvil Bill.

„No a pochopitelně nemůžeš jít v tom starém společenském hábitu z druhé ruky,“ dodala paní Weasleyová. „Musí ti to slušet,“ uculila se na svého syna.

Ron se zašklebil, ale hábit si od ní vzal. Všichni se začali hlasitě smát.

„A kdo vám vlastně půjde za svědky?“ zeptala se Hermiona Billa.

„Fleur půjde za svědka jeden její starý dobrý přítel a já jsem řekl Charliemu. Oba souhlasili,“ odpověděl Bill.

„A kdo je vlastně bude oddávat?“ zeptal se Harry potichu Rona. Nechtěl vypadat jako hlupák, že nemá ani tušení, jak to chodí.

„Ceremoniář. To je kouzelník z ministerstva, který má celý obřad na starosti. Zpečetí jejich svazek kouzelnickým obřadem, ale na víc se mě neptej, já o tom vlastně taky moc nevím. Byl jsem na svatbě jen dvakrát, a to jsem byl ještě malý. Nedával jsem pozor,“ vysvětlil mu Ron.

To ale Harrymu úplně stačilo. Tušil, jak to asi celé proběhne. Bude to vlastně opravdu skoro jako mudlovský obřad. Od Hermiony věděl, že kouzelníci si nevyměňují prsteny. Symbolem jejich spojení je stuha, kterou ušije nevěsta a vyzdobí ženich a která je symbolicky sváže na celý život.

Druhý den ráno zavládl v domě otřesný zmatek. Paní Weasleyová běhala po domě sem a tam, chystala vše potřebné a do toho přišli ještě Fred a George s velikánskou krabicí kouzelných rachejtlí, prý na ohňostroj po obřadu, a postavili ji matce doprostřed stolu mezi cukroví a zákusky. Pan Weasley s Billem dělali venku poslední úpravy, výzdobu a stolování. Před obědem dorazil Charlie i se svou partnerkou z Rumunska a vzápětí po nich Lupin, Tonksová a ostatní členové Řádu. Všichni se postupně vystřídali u stolu, aby se naobědvali a potom se šli nachystat a nastrojit na obřad.

Když Harry scházel dolů, následovaný Ronem, Hermionou a Ginny – obě ve stejných šatech jako družičky, tak zahlédl jednu velice známou tvář. Hermiona se potom rozběhla a vrhla se tomu dotyčnému do náruče, k veliké nelibosti Rona.

„Viktore! Nevěděla jsem, že tady budeš taky!“ chrlila ze sebe překvapeně.

„Fleur mě taky pozvala. Já zůstal její přítel po tom turnaji v Bradavicích. Občas mi psali, a teď ona mi napsala, abych přijel, že se vdává. Půjdu jí za svědka,“ řekl stručně, úsměv na tváři. Když se pak do jeho rámě zavěsila nějaká černovlasá mladá čarodějka, tak od něj Hermiona trochu couvla.

„To je Yoana, moje snoubenka,“ představil je. Teprve pak zvedl Ron oči znovu nahoru a už o trochu veseleji pozoroval, jak si obě ženy podávají ruce. Harry seběhl dolů, aby se s Viktorem taky přivítal.

„Harry, tak jak jde život? Já slyšel toho hodně a četl ještě víc. Nechtěl bych být ve tvé kůži, příteli,“ podal mu ruku, potřásl s ní a nakonec ho ještě sevřel za rameno.

„Nevěř všemu, co čteš nebo slyšíš,“ okomentoval to Harry. Nevěděl, co na to říct. Ta slova mu v krku vázla jako knedlík.

Těch překvapení dnes opravdu nebylo dost! povzdechl si Harry, když spolu s ostatními vyšel ven před dům a uviděl Percyho. Stál u altánu a v rukou svíral obrovskou kytici růží. Ne pro nevěstu, ale pro svoji maminku. Když ho paní Weasleyová uviděla, chvíli zůstala stát na místě jako zkamenělá, něco nesrozumitelně mumlala a pak se s otevřenou náručí rozběhla ke svému synovi.

„Percy, drahoušku! Tak jsi přišel!“ objala Percyho a potom se rozplakala.

„Odpusť, mami, že jsem byl takový hlupák. Odpusťte všichni, i ty, Harry,“ promluvil ke všem přítomným. „Dal jsem na ministerstvu výpověď, jsem bez práce,“ a paní Weasleyová se rozplakala ještě hlasitěji a silněji.

Pak se k němu vrhli i ostatní členové jeho rodiny, včetně Rona. Vypadalo to, že jsou všichni ochotní zapomenout a odpustit.

„Zlobivý nevděčný syn konečně pochopil a dospěl,“ uslyšel Harry dvojhlasně Freda a George, když procházeli kolem něj.

Chvíli trvalo, než se všichni shromáždili uvnitř altánu. Bill stál pod květinovou branou před oltářem, za kterým vyčníval vysoký starý kouzelník ve slavnostním hábitu se zlatým vyšíváním a v ruce držel malou zlatou knížku. Harry s Ronem se postavili za Billa, Hermiona a Ginny byly připraveny stoupnout si za Fleur. Ostatní si posadili do několika řad židlí, naskládaných podél honosného běhounu, vedoucího od vchodu do altánu až k oltáři potaženému bílým suknem.

Pak se odněkud rozezněla lkavá melodie a ve vchodu do altánu se objevila nevěsta zavěšená do vysokého elegantního čaroděje, jejího otce. Kráčela pomalu k nim v nádherných saténových svatebních šatech, na nohou třpytivé stříbrné střevíce a ve vlasech stříbrnou čelenku po pratetičce Muriel. Dlouhý závoj za ní vlál, jako by byl utkaný z pavučin, v levé ruce držela kytici stejně stříbrných květin, které Harry viděl poprvé v životě. Otec ji dovedl až k nim, postavil ji po Billově levém boku a její pravou ruku vložil Billovi do levé dlaně. Potom z hábitu vytáhl bílou stuhu vyšívanou stříbrnými vzory a ruce jim několika přehyby omotal stuhou od zápěstí až k lokti.

Melodie se ztišila, ale zněla dál, a ceremoniář promluvil:

„Srdce dvě spojil něžný cit a v rytmu lásky začala bít.

Z kalichu štěstí věčně pít, jen pro svou lásku musí žít.

V té lásce sobě věrni být, jeden druhého v úctě mít. Nikdy druh druha nezradit!

Sladké i hořké je nutné spolu pít, za svoje štěstí se v žití bít.

Za štěstí lásky, živote, Tobě skládám vřelý dík.

Šťastnou cestou celým Vaším životem, ať Vás provází sama láska, ta nejmocnější čarodějka, která jediná má moc člověku změnit život v nebe na zemi…“

a pokračoval dál, potom začal citovat slib, Bill a Fleur ho po něm opakovali a nakonec nezaznělo ANO, ale TAK SLIBUJI.

To už ale Harry nevnímal, nebo jen podvědomě. Očima se vpíjel do očí Ginny, která mu svůj pohled stejně intenzivně opětovala a připadalo mu, jako by ten slib teď skládali oni dva. Neexistovalo nic na celém světě, jen on a ona. Teď svoji lásku k ní pocítil s takovou intenzitou jako ještě nikdy předtím. Přál si, aby ten okamžik trval věčně, aby nikdy neskončil.

Pak odněkud zazněly zvony a bylo po obřadu. Stuha omotaná kolem rukou Billa a Fleur zazářila a svinula se ještě o něco těsněji, všichni vstali ze židlí a začali hlasitě tleskat. Paní Weasleyové tekly po tváři proudy slz, stejně tak i Fleuřiné mamince, její sestře Gabriele, i Hermiona a Ginny měly slzy na krajíčku. Melodie utichla úplně...

Všichni se potom přesunuli k malým kulatým prostřeným stolkům, vždy pro čtyři osoby, které se nacházely v druhé polovině altánu za ceremoniářovými zády. Úplně vzadu u stěny pak stál jediný obdélníkový stůl, pro nevěstu, ženicha a jejich rodiče. Harry se posadil ke stolu s Ronem, Hermionou a Ginny. Když se všichni usadili, pan Weasley vstal a pronesl přípitek.

„Každý má svoji pohádku, každý chce dojít k cíli. Ať se vám všechno vyplní o čem jste spolu snili. Tak tedy milí Novomanželé – Bille a Fleur, do toho! A bacha! Je to bez třetin, setů a poločasů… Jednoduše maratón! A maratón, no to je, panečku, makačka!“ zakončil svoji řeč originálně. Harry netušil, jestli jeho slova všichni přítomní pochopili správně, protože ne každý kouzelník věděl, co to znamená. Ale pan Weasley, jako velký sportovní fanoušek a mudlomil, a celá jeho rodina pochopitelně s ním, věděli přesně o čem je řeč. Začali tleskat a hlasitě se smát. Jen Fleuřina rodina z toho moc neměla. Většina z nich uměla jen francouzsky.

Pak se všichni chopili svých pohárů a připili novomanželům na zdraví.

Zpět na obsah

Kapitola 36: Kapitola 36: Srdce v plamenech

Procházel chodbou k odboru záhad. Prošel prvními dveřmi a na chvíli se zastavil. Vytáhl hůlku a zamířil najisto k jedněm dveřím. Opsal na ně ve vzduchu ohnivé znamení. Dveře se otevřely a jeho ozářilo zelené světlo vycházející z místnosti. Vstoupil a postavil se proti zasklené stěně. Bez mrknutí se díval na Smaragdovou desku. I když nerozuměl znakům do ní vyrytých, něco uvnitř jeho samotného zareagovalo. Dokázal v ní číst a začaly se mu vybavovat souvislé věty přicházející odnikud a směřující do jeho nitra.

Pak se kolem něj najednou setmělo. Harry udělal pár kroků vpřed. Odněkud před ním jako by viděl slabý zdroj světla. Kráčel černou tmou pomalu vpřed, podlaha se i v té tmě leskla jako černé zrcadlo. Ze tmy se začala vynořovat světlá postava. Znal ji, ale přece  mu zůstávala tolik vzdálená. Srdcervoucí ticho doprovázelo každý jeho další krok. Ano, nemohl se mýlit, byl to on.

„Profesore Brumbále?“ pronesl do ticha. Vztáhl k němu ruku, ale to už se začal propadat zpět.

Prudce se posadil, srdce mu divoce tlouklo a byl udýchaný jako po dlouhém a namáhavém běhu. Otevřel oči a setřel pot z čela. Byl to zvláštní sen. Otočil se, aby zkontroloval Ginny. Stále spala po jeho boku. Ulehl zpátky k ní a přikryl její nahá záda až ke krku. Vzal její dlaň do své. Podivný sen se kamsi vytratil. Zavřel oči a pokojně oddechoval, levou ruku měl zvednutou a opřenou o čelo. Ginny se k němu přitulila a položila si hlavu na jeho rameno. Pousmál se a prohrábl jí vlasy. Její dech ho šimral na hrudi.

Po svatebním obřadu všichni oslavovali dlouho do rána. Zábava nepřestala váznout, ani když se novomanželé po setmění vypařili užít si o samotě první chvíle svého manželského života. Fleuřina rodina po odchodu mladých novomanželů odcestovala zpět do Francie. Nezdrželi se ani do rána. Ve Francii byla v kouzelnickém světě stejně svízelná situace jako v Anglii. Dospělí se potom kolem půlnoci přesunuli zpět do domu, odkud se pak ještě několik hodin ozýval veselý hovor, tlumená hudba a smích. Nikdo nevěnoval přílišnou pozornost Harrymu a Ginny, kteří toho využili, aby spolu strávili několik příjemných chvil sami. Hermiona usnula Ronovi v náručí, a Harry předpokládal, že v ní sladce spí až doteď.

Začínalo svítat a do stanu pronikal svěží ranní vzduch. Za východním obzorem se začaly klubat první sluneční paprsky, prosvítající přes celtu až k nim. Harry pak ale od domu uslyšel nějaký hluk. S bouchnutím se rozrazily dveře a několik lidí vyběhlo ven. Lehce zatřásl s Ginny, aby ji pomalu vzbudil. Otevřela oči a zamračila se, když uslyšela z venku to samé co Harry. Rychle se oblékli a vyšli z jedné ložnice prostorného stanu.

„Co se děje?“ byla první Harryho otázka směřovaná Ronovi, který si právě oblékal druhý rukáv své bundy a vyhlížel ze stanu ven.

„To byli Lupin, Tonksová a Moody. Vyběhli ven a hned se někam přemístili. Nevím, co se děje, ale myslím, že v domě už jsou všichni vzhůru. Podívej,“ vybídl Harryho a uvolnil mu místo vedle sebe.

Harry k němu přispěchal, okem přitom zahlédl Hermionu, která se k nim z druhé ložnice blížila. Ron měl pravdu. V domě se svítilo a ozývaly se k nim znepokojené hlasy. Harry pojal neblahé podezření, že to zase nějak souvisí se Smrtijedy. Hrábl do kapsy a vytáhl z ní své zrcátko. Žádný vzkaz. Strčil ho zpátky těsně před tím, než je po jeho boku objevila Ginny. Ron zaběhl vzbudit Freda a George. Když všichni společně vyšli ven ze stanu, oknem zrovna odlétala sova s dopisem.

„Co se děje, tati?“ zeptal se Ron ještě ve dveřích. Ostatní se spolu s ním nahrnuli dovnitř.

Pan Weasley nepokojně přecházel sem a tam, rukama sepjatýma u úst si poklepával na rty. Zvedl k nim hlavu, ruce spustil dolů, ale sevřel přitom dlaně, až mu klouby na prstech nápadně zbělely.

„Vy-víte-kdo. A jeho další nesplnitelné požadavky,“ řekl bez složitého vysvětlování.

Po schodech dolů se během vteřiny přiřítila paní Weasleyová a v závěsu za ní i Charlie a Percy. Její dobrá nálada a šťastný úsměv byly pryč. Harry si všiml popsaného pergamenu, ležícího na stole. Nebyl jediný, protože ostatní si ho všimli taky, a nakupili se kolem něj jako vosy na lízátko. Přes záda ostatních nepřečetl, co bylo v dopisu psáno, ale jistě to nebylo nic dobrého.

Neměl sílu dál číst článek pod pohyblivou fotografií. Vybavil si, jak Brumbálovi po boku kráčel po rušné, starodávně vyhlížející londýnské ulici až k sirotčinci, kde tehdy v myslánce navštívili jedenáctiletého Toma Raddlea. Pomyslel na děti bez domova, které tuto noc našli v hořícím domě strašlivou smrt, a to jen kvůli nezměrné nenávisti jednoho mizery se srdcem z kamene. Už zase na to doplatili nevinní a ještě k tomu děti. Děti! Zatnul obě ruce v pěst  a namáhavě polkl. Nemohl si ani ulevit nahlas. Jak by potom vysvětloval, odkud ten dům zná.

„Musíme jít. Hned!“ oznámil všem přítomným pan Weasley. „Ginny, běž si sbalit věci. Ten mudlovský sirotčinec, to je jen začátek. Rone, Harry, Hermiono, zůstanete tady. Dejte to tu do pořádku, jak se dá, prosím. Ozveme se vám brzy. Fénixův řád je v pohotovosti. Na štábu se rozhodne, co bude dál. Bill a Fleur už tam na nás v tuto dobu jistě čekají. Vysadíme tam Ginny a pak se nejspíš přidáme k ministerským. Brousek bude potřebovat každou ochotnou duši.“

Harry na nic nečekal. Vyběhl z domu a spěchal do stanu za Ginny. Už měla sbaleno. Když ho uviděla, hrkly jí do očí slzy.

„Mám strach,“ pípla tiše.

Harry ji sevřel v náručí a něžně stiskl. „Neplač, Ginny. Rve mi to srdce na kusy. Vše bude zase dobré,“ snažil se ji utěšit, ale v tu chvíli se sám musel nutit tomu uvěřit.

„Mám strach,“ opakovala ve vzlycích, „o tebe, o bratry, o rodiče, o naši budoucnost.“

Něžně ji od sebe odsunul, vzal ji za bradu a zvedl jí hlavu. Zadíval se jí do uslzených očí. Taky měl strach. Ne o sebe.

„Ginny, ať se stane cokoliv, svým srdcem a svou duší budu stále u tebe. Ať se stane cokoliv,“ ubezpečil ji.

„Ne, ty se se mnou nesmíš loučit. Nesmíš mluvit tak, jako bych tě už nikdy neměla vidět,“ položila mu svou malou dlaň na tvář, „tohle nechci slyšet!“

„Tak jsem to nemyslel,“ ale myslel, ty tomu však nesmíš věřit. Znovu ji pevně stiskl a něžně políbil. Nevěděl, ani netušil, kdy ji zase uvidí.

„Ginny,“ zavolal na ni otec ze vchodu do stanu, „musíme jít.“

Ginny vtiskla Harrymu do ruky svůj deník psaný neviditelným inkoustem a dlouze se mu zadívala do očí. Harry ho vzal a strčil si ho za pas, nenápadně. Odtrhli se od sebe, vzali se za ruce, aby ji Harry doprovodil před dům, kde se zavěsila do svého otce. Paní Weasleyová je všechny obešla, objala a se slzami v očích se s nimi loučila. Včera byli všichni zdánlivě tak šťastní, jak to temná doba umožňovala a dnes je vše jinak, pomyslel si Harry. Zastrčil si ruce do kapes a očima sledoval Ginny, dokud se i s otcem nepřemístila. Oklepala ho zima, ale nehnul se z místa. Srdce měl v plamenech. Ten žár ho uvnitř spaloval, a přesto se klepal zimou.

„Pojďte dovnitř,“ vyzvala je Hermiona. Ron ještě chvíli civěl nikam a pak šli, všichni tři.

Harry se posadil ke stolu a přelétl očima kus pergamenu, který tam stále ještě ležel.

Lord Voldemort složil ministerstvu řadu svých dalších požadavků a podmínek. V koši, spolu s hlavou zástupce Ministra kouzel…

Harry věděl, že Brouskovi se to vymyká z rukou a mudlové nechápou, co se to poslední dobou děje. I na Hermioně a Ronovi bylo znát rozčarování, které všichni tři uvnitř cítili. Hermiona se pak odebrala nahoru, aby poklidila opuštěné ložnice a Harry s Ronem zamířili ven, kde uklidili altán a sbalili teď již nepotřebný stan.

„Měli jsme jít s nimi. Myslím, že po těch událostech v Bradavicích by si mohli uvědomit, že už jsme dost zralí, abychom se také stali členy Řádu,“ prohodil Ron u oběda. Měl jistě starost. Vždyť celá jeho rodina, kromě něj a Ginny, do Řádu patřila. „O kolik byli starší oni, když v kouzelnickém světě vypukla první válka proti Voldemortovi?“

„Já o to nestojím,“ reagoval Harry. „Můžeme udělat mnohem víc, když poslechneme Snapea. Až Voldemort zemře, všechno pak skončí.“

„Já tě nepoznávám,“ řekl Ron užasle. „Nesnášel jsi ho, tak co se změnilo?“

„Tohle není o citech, Rone,“ vložila se do toho Hermiona. „Je na stejné lodi jako my. Už mnohokrát dokázal, že je opravdu na naší straně.“

„Díky,“ otočil se na ni Harry.

„Ale vždyť já vím,“ uznal Ron a složil hlavu do dlaní.

Harry pak ucítil pálení zrcátka ve své kapse. Rozbušilo se mu srdce, věděl, co to znamená a co ho nyní čeká. Vytáhl ho na světlo, aby si přečetl Snapeův vzkaz. Pokud možno hned! stálo tam. Hermiona a Ron ho mlčky pozorovali. Dal jim vzkaz přečíst a zvedl se od stolu.

„Musím jít,“ otočil se ke dveřím.

„Harry,“ zarazila ho Hermiona a Ron se na něj upřeně zadíval, „buď opatrný, prosím.“

„Nebudu na to sám. On bude se mnou,“ ušklíbl se a moc dobře si uvědomoval, že to není to samé, jako by řekl, že bude v bezpečí.

„My tu ještě zůstaneme a doděláme, co je třeba. Pak počkáme v Brumbálově domě,“ oznámila mu Hermiona.

Mávl na ně a zmizel za dveřmi. Na dvoře se přemístil.

Snape na něj čekal ve své pracovně. Harry zaklepal a vstoupil. Snape odložil poslední vydání Denního věštce na stůl po svém boku. Harryho oči na malou chvíli znovu ulpěly na hořícím domě.

„Jedna z věcí, které Pán zla vyřizuje sám,“ pronesl Snape chladně.

Říká to tak klidně, až se mi z něj chce zvracet, pomyslel si Harry. Zajímalo ho, jestli o tom věděl předem. Válka s sebou přináší jisté oběti, tak nějak to přece říkal, vybavil si Snapeova slova. Hnusila se mu jeho lhostejnost, jeho nezdolný klid a sebeovládání. Harry uvnitř vřel, kypěl vzteky. Nicméně se ovládnul a neprojevoval navenek žádné emoce.

„Běžte teď nahoru, vyrazíme v šest. Oblečte se teple, uděláme si výlet do hor,“ oznámil mu Snape.

„Víte, kde se nachází další viteál, pane?“ přemohl se Harry, aby se zdvořile zeptal.

„Ano,“ odpověděl stroze.

„V Německu?“ položil mu Harry další zvědavou otázku.

„Ve Švýcarsku. Zdá se, že i Brumbála zavedly stopy na špatnou cestu. Já jsem po dlouhé době přišel na to, v čem byl ten háček,“ řekl záhadně.

Asi mi nepoví jaký, ale to je jedno, pomyslel si Harry a odešel nahoru do svého pokoje. Vyházel ze skříně teplé oblečení, které mu tam Hermiona před nedávnem pečlivě poskládala, a nachystal si je na postel. Chvíli před pátou seběhl dolů, pro kus žvance, aby se před cestou trochu najedl. Od oběda už přeci jenom uplynulo několik hodin. U Snapea v pracovně se svítilo. On seděl u stolu, zády ke dveřím a listoval v nějaké knize.

Když na hodinách v hale odbila šestá, čekal na něj Harry u dveří knihovny. Za chvíli se Snape objevil ve dveřích své pracovny. Měl na sobě tmavé volnější kalhoty, šedý rolák, černý kabát ke kolenům, s širokým límcem lehce zvednutým nahoru, a pod límcem na krku dlouhou bílou šálu. Na nohách kotníkové hladké boty se silnou podrážkou. Harry na něj dlouho a nápadně civěl. Nedokázal si pomoct, Snapea v mudlovském oblečení viděl poprvé v životě. Vypadal však naprosto přirozeně. Ne jako ti čarodějové na Mistrovství světa ve famfrpálu. Snape si jeho reakce všimnul a zadíval se na něj zlomyslně zúženýma očima. Nijak to ale nekomentoval.

„Neviditelný plášť máte?“ zeptal se po chvíli.

„Jsou v knihovně, oba dva,“ odpověděl pohotově Harry.

„Vezmeme je s sebou. Můžou se hodit,“ pokynul mu a Harry pro ně zašel. Složil je do malého úhledného čtverce a podal Snapeovi. Hodil na sebe bundu a pak už oba zamířili k východu.

„Přemístíme se do Londýna. Vlakem se dostaneme do Doveru, pak trajektem do francouzské Calais. Mezinárodním rychlíkem pojedeme celou noc až do Bernu ve Švýcarsku. Odhaduji to tak na patnáct až dvacet hodin cesty,“ obeznámil ho Snape cestou k bráně.

Budeme tedy cestovat mudlovskou dopravou, pomyslel si Harry. Pochopitelně, když v kouzelnickém světě ho každý zná a Snapea zrovna tak. Přemístit se na tak velkou vzdálenost nemohli. Ani neznali přesné místo určení.

„Kam přesně máme namířeno, pane?“ zeptal se ještě. Přišlo mu divné, že černokněžník takového jména má sídlo zrovna v hlavním městě Švýcarska.

„Do švýcarských Alp. Někam mezi tři alpské vrcholy Eiger, Wetterhorn a Schreckhorn, jestli vám to něco říká,“ odpověděl mu Snape a přehodil si šálu kolem krku přes jedno rameno dozadu. „Máte rád zimu, Pottere? Tady už brzy začne jaro, ale tam zima nikdy nekončí.“

Za branou se přemístili na londýnské nádraží. Vlak jim jel za chvíli. V Doveru nemuseli na přípoj čekat dlouho. Cesta trajektem připadala Harrymu dětinsky vzrušující. Moc dobře si uvědomoval, že se poprvé v životě ocitá mimo Anglii. Hodinu a půl pozoroval rozbouřené moře. Snape stál mlčky vedle něj.

Z Anglie se bez problému dostali bez pasové kontroly. Když přišli na nádraží v Calais, na koleji už stál přistavený mezinárodní rychlík.

„Jízdenky nebudeme potřebovat,“ prohodil Snape. „Musíme co nejvíc dozadu. Ve Strasbourgu budeme čekat na přípoj a v zadních vagonech nebudeme muset přestupovat,“ vysvětlil Harrymu a pak rychlým krokem, ale nenápadně zamířili ke konci vlaku. Nastoupili, našli si prázdné kupé a tam se zavřeli. Snape potom vytáhl hůlku a několika svižnými pohyby ruky s ní švihl přede dveřmi.

„Mudlové a průvodčí nás přejdou bez povšimnutí,“ dodal na vysvětlenou.

Harry se posadil nalevo k oknu a Snape zůstal vpravo, hned u dveří. Byla skoro půlnoc, když se vlak konečně rozjel. Harry se pohodlně usadil a bundu si přehodil přes sebe jako deku. Snape si kabát odložil nahoru nad sebe, pouze z něj vytáhl svou hůlku. Sjel na sedadle do nižší polohy, nohy pokrčené, rozkročmo, ruce založené na prsou a zavřel oči. Bílá šála, která mu stále visela kolem krku, ostře kontrastovala s jeho černými vlasy a tmavě šedým svetrem. Jeho pleť vedle ní nevypadala zase tak bledá. Harry netušil, jestli Snape opravdu spí, ale uvědomil si, že i ve spánku vypadá nebezpečně. Jako spící šelma, připravená kdykoliv zaútočit. Snape jako by jeho pohled vycítil, na chvíli znovu otevřel oči, a upřeně se na něj podíval. Potom se pootočil, vyhodil nohy nahoru na protější sedadlo a zatarasil mu tak dveře. Bylo zřejmé, proč to udělal.

Harry se ušklíbl, přestal ho pozorovat a zadíval se ven z okna. Osvětlené město se jim začalo ztrácet z dohledu a čekala je dlouhá cesta temnou nocí. Zavřel oči, byl unavený a po chvíli ho také přemohl spánek.

Znovu se ocitl v oné místnosti na odboru záhad a znovu upřeně zíral na znaky vyryté na Smaragdové desce.

Pak se kolem setmělo a on po zrcadlové podlaze kráčel do neznáma. Z dálky, odněkud před ním, k němu doléhal něčí pláč a vzlyky. Nedokázal se v té okolní tmě dobře orientovat, šel pouze za tím hlasem. Za hlasem svého srdce.

„Harry,“ ozvalo se náhle do ticha a Harrymu se sevřelo srdce úzkostí, když poznal, komu ten hlas patří.

„Ginny? Ginny, jsi tu někde?“ ptal se, ale pak ho oslepila oslňující záře, že si musel oči zakrýt oběma rukama.

Probudil se a otevřel oči. Srdce mu bilo jako zvon. Zrychleně dýchal. Snape byl vzhůru a pozoroval ho přivřenýma očima. Nehýbal se. Zavládla mezi nimi krátká chvíle napětí, než ji Snape prolomil svojí otázkou.

„Máte často takovéto sny, Pottere?“ zeptal se přímo.

Harry nevěděl, jak reagovat. Dokáže se mu snad Snape dostat do hlavy, když on spí? Co má tohle znamenat?

„Jak můžete vědět, co se mi zdálo?“ vypálil z ostra. Ani trochu se mu to nelíbilo.

„Mluvil jste ze spaní. Bylo vám docela dobře rozumět,“ vysvětlil Snape a na chvíli se odmlčel. „Jednou jsem vás varoval. Neposlechl jste mě,“ odtušil.

Harry ucukl pohledem někam jinam. Zadíval se ven z okna do ubíhající temnoty. Sem tam se v dálce mihlo vzdálené světlo. Sám těm snům nerozuměl, jak by mohl Snape? Když se znovu ohlédl, jeho učitel měl oči zase zavřené. Hrudník se mu pravidelně zvedal v pomalém rytmu. Harry vytáhl z pravé přední kapsy u kalhot řetízek, na kterém se houpaly hodinky od Rona. Otevřel je. Blížila se pátá. Vlak najednou zpomaloval, vjížděl do osvětleného nádraží většího města, až úplně zastavil. Nad vchodem do hlavní budovy byla informační tabule. Byli ve francouzském městě Reims. Šipka zpátky ukazovala na Cambrai, šipka dopředu nesla nápis Metz.  Podle času mohli být tak v půlce cesty. Nejlepší bude, když to zaspí. Cítil, že má otlačený zadek a nedokázal najít pohodlnější polohu. Možná by mu pomohlo, kdyby si přesedl naproti a opřel se o druhý bok. Byl by tak ale ještě blíž ke Snapeovi. Už tak mu jeho několikahodinová neustálá přítomnost nebyla příjemná. Nakonec si vyhodil nohy nahoru, zmuchlal si bundu pod hlavu a pohodlně si lehl. Za chvíli ho znovu přemohl spánek a usnul.

Vlak sebou trhl a potom zastavil. Harry se ve stejnou chvíli probudil. Za okny už byl bílý den. Podíval se na hodinky, blížila se desátá. Spal dlouho a klidně. Snape upřeně zíral do chodbičky, odkud k nim doléhaly hovory nejen francouzsky, ale i německy mluvících lidí. Byli ve Strasbourgu. Nikdo z procházejících o jejich kupé nezavadil pohledem.

„Tady budeme čekat asi hodinu, než přehodí lokomotivy a přesměrují nás na Švýcarsko. Ještě Mulhouse, pak na švýcarsko-německo-francouzské hranici Basel, potom Bern a jsem na místě. Někdy kolem třetí odpoledne bychom tam mohli být,“ promluvil nečekaně Snape, zvedl se, zalovil ve svém kabátu a pak hodil Harrymu obloženou bagetu a půllitrovou petflašku s kolou. Harry na něj chvíli udiveně zíral, ale pak ji rozbalil a hladově se pustil do jídla. Bageta byla s uzenou šunkou, sýrem, čerstvým salátem a dressingem.

„Díky,“ zahuhlal s plnou pusou.

„Hm. Ti mudlové neumějí nic pořádně,“ řekl Snape, když si ukousl ze své porce a polkl první sousto. „Koupil jsem to od procházející prodavačky, když jste spal. Neměla zrovna moc na výběr.“

Ale Harrymu to bylo jedno. U Dursleyových byl zvyklý na ledacos a když měl hlad, nebyl vybíravý.

„Musím na záchod,“ prohodil, když dojedl. Snape kývl, tak se zvedl a odkráčel.

Když se vlak znovu rozjel a za další chvíli opustil průmyslovou, neobydlenou část města, poznal Harry při pohledu z okna, že se blíží do hor. Líbezná krajina a členitý terén, vesměs vše pokryté sněhem, byly dobrým objektem k pozorování. Když míjeli Mulhouse, Alpy už byly v dálce dobře vidět. Vrcholy hor se ztrácely vysoko v mracích. Za další půl hodiny přejížděli hranice v Baselu a deset minut po třetí vlak zastavil v Bernu. Vystoupili a ztratili se v davu.  Na nádraží si Snape vyhledal na vývěsních tabulích další spoj. Vysvětlil Harrymu, že teď se musejí místním vlakem dostat do pětadvacet kilometrů vzdáleného Thunu, kde přesednou na spoj hornoalpské železnice, která je doveze do Interlakenu. Odtamtud budou muset kus pěšky.

Supící úzkokolejná lokomotiva, přepravující několik skupinek lyžařských nadšenců a jiných obdivovatelů zdejších přírodních krás, i s jejich auty, stoupala po nejvýše položených kolejích v Evropě ke zdánlivě se přibližujícím alpským vrcholům. Zatímco Harry oknem se zatajeným dechem pozoroval horskou scenérii, která se mu oknem naskýtala, Snape seděl nehnutě vedle něj a zůstával ve střehu. Projížděli podél severního břehu Thunského jezera, kolem vzdáleného zámku až do Interlakenu. Tam vystoupili. Vlak potom pokračoval na východ, zatímco oni zamířili pěšky odbočkou na jih.

„Teď musíme několik kilometrů pěšky, směrem na jihovýchod,“ nasměroval ho Snape. Začínalo se stmívat.

Tři dlouhé hodiny se brodili sněhem a závěji zaváté cesty, osvětlené jen měsícem v úplňku. Nebe bylo jasné, bez jediného mráčku. Jako by hvězdy nebyly nikde na světě zářivější než právě nad jejich hlavami. Když se Harry znovu podíval na hodinky, blížila se osmá. Měl toho už plné zuby, byl zmrzlý na kost a kručelo mu v břiše. Kromě té bagety ráno celý den nic nejedli. Vláčel se Snapeovi v závěsu a další půl hodiny za ním poněkud zaostával. Zdálo se, že jejich cesta nemá konce ani cíl. Pak konečně, na kopci před nimi spatřil světla nějakého domu. No konečně! poskočilo mu srdce a doufal, že se Snape slituje a zůstanou na noc. Pocit, který se dostavil, když po chvíli zjistil, že se nemýlil, ho zahřál víc než teplý hrnek čaje.

„Tady přespíme,“ pronesl Snape před horskou chatou.

Harryho zaujal nápis na vyřezávané ceduli nad hlavními dveřmi. Německy neuměl, nemohl proto rozumět všemu, ale jedno slovo znal velmi dobře – Grindelwald.

Zpět na obsah

Kapitola 37: Kapitola 37: Pán z Grindelwaldu

Harry se nerozhlédl. Horská chata stála nahoře na kopci a pod ní v malém údolíčku ležela malá horská vesnička. Jen několik domků, jejichž rozsvícená okénka svítila do dálky až k nim.

Vyšli po schodech nahoru a na prahu odupali sníh z bot. Snape nenápadně vytáhl hůlku, švihl s ní ve vzduchu a najednou před nimi ležely dva bágly a jeden pytel s lany a horolezeckým vybavením.

„Musíme působit věrohodně,“ dodal na vysvětlenou a pokynul Harrymu, aby se chopil jednoho báglu. Sám si potom přes rameno přehodil ten druhý a chopil se pytle s lany a háky.

Prošli dveřmi a zamířili rovnou k recepci. Harry byl zvědavý, jak se Snape domluví. Zda vůbec umí německy.

„Dobrý večer,“ pozdravil recepční anglicky, „přejete si?“

No jistě, uvědomil si Harry. Angličtina se pomalu stávala celosvětovým jazykem a snad i jediným, kterým se domluvíte všude na světě. Mohlo ho napadnout, že v zemi, kam za lyžováním míří spousta cizinců, bude samozřejmostí, že recepční bude umět anglicky. Nejspíš si domyslel, že nejsou místní.

„Dva jednolůžkové pokoje na tuto noc,“ sdělil mu Snape svou žádost.

Potom si od něj recepční vyžádal doklady, vydal mu dva klíče a nasměroval ho po schodišti nahoru.

„Pokud byste chtěli využít našich služeb, je vám k dispozici místní restaurace s kavárnou, která je otevřená až do půlnoci,“ ukázal vlevo za prosklené dveře, „a pak ráno už od pěti hodin,“ doporučil jim. Snape na to jen kývnul hlavou.

Na schodišti podal Harrymu jeden klíč. „Odložte si a zajdeme dolů na večeři,“ řekl u dveří. Měli pokoje vedle sebe.

Harry hned za dveřmi vytáhl z kapsy svou hůlku. Rozsvítil a rozhlédl se po malém pokojíku. Odložil si bundu do skříně vpravo a jednoduchým kouzlem si usušil promáčené nohavice. Přešel až naproti k oknu, pod kterým stál malý stůl se stolní lampičkou a křeslo, a dalším mávnutím hůlky zatáhl závěsy. Vyčerpaně se posadil na postel vlevo. Kdyby neměl takový hlad, asi by si nejraději hned zalezl do postele. Na chvíli se položil a zavřel oči. Z chodby uslyšel zabouchnout dveře, hned vedle. Snape už na něj jistě čekal. Zvedl se a přešel ke dveřím naproti, do samostatné koupelny se sprchovým koutem a toaletou. Zatoužil po teplé sprše, ale na to teď nebyl čas. Umyl si ruce a prohrábl vlasy. Ozvalo se ťuknutí na pokojové dveře. Vyšel z pokoje a pak oba zamířili po schodech dolů, kolem recepce, do malé restaurace.

Místností, ve které bylo všeho všudy tak deset lidí i s personálem, se rozléhala tlumená hudba. Našli si stůl stranou od ostatních, aby na sebe zbytečně neupoutávali moc pozornosti. Ostatní si ale jejich příchodu ani nevšimli. Snape vzal hned do ruky vícejazyčný jídelní lístek. To už k nim kráčela mladá hosteska.

„Pánové si budou přát?“  zeptala se zdvořile s úsměvem na rtech.

„Nějakou místní specialitu nebo raději něco tradičního?“ zvedl Snape hlavu od jídelního lístku a podíval se na Harryho.

„Nechám to na vás, když platíte. Jestli máte nějaký tip?“ odpověděl mu Harry a opřel se oběma rukama o stůl.

„Hm. Jako předkrm raclette – rameguin, potom kuře alla montanara s bramborem a nakonec jako moučník třešňový nákyp, pro oba, dvě deci suchého bílého pro mě a minerálku tady pro mladíka,“ řekl a odložil jídelní lístek.

Servírka na chvíli odběhla, ale za okamžik se vrátila s podnosem jídla. Položila před ně talíře se švýcarskou specialitou a skleničky s pitím.

Po jídle se přesunuli k baru, kde si Snape objednal další láhev kvalitního francouzského vína. Harry raději zvolil jemně perlivou přírodní minerálku. Najednou se mu vůbec nechtělo spát.

„Vy jste Angličani, že?“ promluvil na ně barman. „Víte, to se hned pozná, že jste cizinci. Tady se každý zná s každým. Jsme tu všichni jedna velká rodina. Recepční je můj strýc a támhle ten číšník je můj bratranec,“ ukázal na chudého mladíka s podnosem kousek od nich. „Nejvíce sem jezdí Němci, Rakušané a Francouzi, ale v posledních letech přibývá i lyžařů z Británie a jiných částí světa. Poznal jsem to podle vašeho přízvuku. To víte, za ta léta si už člověk vycvičí uši.“

„Ano,“ odpověděl Snape. Zjevně neměl chuť pouštět se s mladým barmanem do hovoru a dál upíjel ze své sklenky.

Pak do restaurace vešel starší, německy mluvící, manželský pár. Sedli si ke stolu kousek od nich. Paní, která listovala v cestovním průvodci, mezitím co pán objednával jídlo, odchytila procházejícího číšníka, aby se ho na něco zeptala. V jejich rozhovoru, kterému ani Harry ani Snape nemohli rozumět, padlo Grindelwaldovo jméno. Harry zbystřil.

„Další takový,“ utrousil barman.

„Co tím myslíte?“ zeptal se Harry. Bylo mu to divné.

„Víte, ptá se ho, proč se naše chata jmenuje Horské středisko Grindelwald, když na mapě žádné takové místo vyznačené není a ani nic v okolí nenese toto jméno. Už se mě tu naši hosté na to stejné také několikrát ptali,“ odpověděl barman pobaveně.

Harry na sobě nedával znát žádné známky sebemenšího zájmu a zeptal se jen čistě ze zvědavosti. „A jak to tedy je?“

„Je to podle jedné pověsti, která se k naší oblasti váže,“ dal se do vysvětlování barman, zatímco čistou utěrkou leštil koktejlové sklenice. „Legenda stará možná několik století, možná i tisíciletí, která se předává pouze ústně, z generace na generaci. My jako kluci jsem na tomto příběhu vyrostli. I já o tom teď vyprávím svému malému synovi. Bylo nebylo jedno sídlo mocného černokněžníka uprostřed hor. Ten vlastnil čarovný prsten, který byl součástí zlatého pokladu. Nebyl to jen obyčejný prsten, ale byla v něm skrytá nadpřirozená magická moc. Prsten v sobě koncentroval moc a vládu nad světem, umožňoval svému majiteli vyrábět zlato, a tak se stát pánem celého světa. Lstí byl tento černokněžník Grindelwald o prsten připraven, a když ho ztratil, proklel ho, aby přinesl smrt každému, kdo se ho zmocní. Strašný drak, který černokněžníka o prsten připravil, byl jako první stižen krutou kletbou a zemřel strašlivou smrtí, rukou svého nejlepšího přítele. Pak všechny, kteří se dědictvím k prstenu dostávali, stíhala jedna kletba za druhou. Prsten byl ukryt navěky v hlubinách země, avšak strašlivá kletba stále pronásleduje každého, kdo se pokusí ho zmocnit.“ 

Bylo však znát, že tomu nikdy moc nevěřil.

„Je to jako pohádka na dobrou noc. Nicméně moji prarodiče tomu příběhu věřili a kolují zde dokonce pověsti, že oblast, kde údajně hrad mocného černokněžníka stál, je prokletá. Pravdou ale zůstává, že nikdo, kdo se odvážil tam vydat, se odtamtud nevrátil. Ať už to byli místní nebo zvědaví turisté, nikoho z nich jsme víckrát neviděli. Kdo ví, jaký konec je tam čekal. Lidé tomu věří dodnes a nikdy tam tudy nechodí. Já nevěřím na čaroděje ani na pohádky. Ale ta oblast je jistě dost nebezpečná. Není o co stát, je tam prý jen velký horský ledovec, strmé skály a jinak nic,“ dodal na vysvětlenou.

Bylo to trochu jinak, chtěl říct Harry, ale nemohl. Skutečnost byla trochu jiná a mnohem děsivější. Harry už nyní věděl, že tím prstenem byla myšlena Smaragdová deska, která však Grindelwaldovi nikdy nepatřila. A že Grindelwaldova nenávist a pomstychtivost vůči celému světu pramení pouze z toho, že tehdy nedosáhl svého. Ani on a ani jeho předek předtím. Ne drak, ale Godrik Nebelvír desku před Grindelwaldovým předkem uchránil a doplatil na to on i jeho potomci. Ale že se odtamtud nikdo živý nevrátil, tomu věřil, to jistě. Podíval se na Snapea, ten se jen ušklíbl. Dopil poslední sklenici vína a odložil ji na bar.

„Mám načít ještě jednu láhev, pane?“ zeptal se zdvořile barman, když si všiml prázdné skleničky před sebou.

Snape přikývl.

„A tady mladíkovi?“ nezapomněl ani na Harryho.

„Džus, prosím,“ ozval se Harry. Z bublinek už se mu dělalo špatně.

„To je váš syn?“ zazněla najednou z barmanových úst další otázka.

Harry zrovna dopíjel minerálku, co mu ještě ve sklenici zbyla. Hrkla mu až do nosu, vyprskl a rozkašlal se. „Promiňte.“

„Není můj syn. Je to můj… ehm… synovec,“ odpověděl nakonec Snape.

„Jistě, strýčku,“ dodal provokativně, ale pravý význam této ironie barmanovi unikla.

No, ano. Byli přece spolu na horách. Opravdu museli ostatním připadat jako otec a syn. Přinejmenším si ostatní museli myslet, že jsou příbuzní. Tak velký generační rozdíl sice čistě přátelský vztah nevylučoval, ale ta první možnost byla přeci jen pravděpodobnější, uznal Harry.

Pak dlouho mlčky seděli a popíjeli každý to svoje. Poslouchali přitom tlumenou hudbu, která se stále linula z rádia za barem. Harrymu se začaly zavírat víčka.

„Měli bychom jít spát,“ řekl po chvíli otcovsky Snape a poslal Harryho nahoru.

Harry to uvítal. Únava po dlouhé cestě se na něm začala podepisovat. Ještě než vlezl do postele, dal si teplou sprchu. Pak tvrdě usnul.

Ucítil na svém rameni pevný stisk něčí ruky. Otevřel oči a poslepu nahmatal brýle na nočním stolku. Byl to Snape. Stál ve tmě u jeho postele. Jak dlouho spal? Jako by to bylo před pěti minutami, co usnul. Byla ještě tma. Muselo být časně ráno. Jedna klidná, bezesná noc právě skončila. O to nepříjemnější bylo probuzení.

„Nasnídejte se, oblečte a vyrazíme,“ oznámil mu a odešel.

Vůně kávy a čerstvého pečiva ho definitivně probudily. Zamířil do koupelny a aniž by rozsvítil, opláchl si tvář studenou vodou. Opřený o umyvadlo, s hlavou skloněnou, přemýšlel. Přemýšlel nad tím, co je dnes čeká.

Seběhli po schodech dolů a pak už spěchali k východu. Oklepal se zimou, když vyšli ven před chatu. Byl ještě rozespalý. Dnes se mu z postele vůbec nechtělo. Zamířili dál na jihovýchod. Ke vzdáleným vrcholkům hor. Měsíc svítil stejně jasně, ale z druhé strany než včera.

„Zajímavé, jak si lidé dokážou báchorky upravit podle svého, že?“ prohodil Snape.

Harryho napadlo to samé. Neměl příležitost o tom se Snapem promluvit. Ale jak se o tomhle všem dověděl Snape? Jednalo se přece o místní legendu.

„Myslím, že tuším, proč se nikdo z těch lidí nikdy nevrátil,“pronesl Harry. Očekával, že na této cestě budou muset překonat četné překážky, se kterými se vypořádají jen s pomocí kouzel. Jak by je mohli překonat obyčejní mudlové?

„Tušíte správně. Nicméně je důležité, abychom se odtamtud vrátili my,“ podotkl cynicky Snape.

Cesta ubíhala jen velmi pomalu. Prodírali se krok za krokem sněhovou planinou. Do obličeje je bičoval ledový vítr. Pak se jim cesta začala svažovat mezi mohutná horská úbočí, podél ledovce až do rozlehlého údolí mezi třemi mohutnými horskými vrcholy. Dvakrát museli cestou sešplhat po hladké ledovcové stěně a jednou vyšplhat po příkrém srázu, než se znovu dostali na rovný terén. Bez pomocí kouzel by tohle všechno jen těžko zvládli. Snad jen s opravdovým horolezeckým vybavením.

Jako by byli na dosah nebi. Mraky byly tak nízko, že nad jejich hlavami tvořily klenutý strop. Slunce dnes jako kdyby vůbec nevyšlo. Nikdo tudy nechodil. Terén byl členitý a neschůdný. Nevedly sem žádné stezky. V tomto tedy místní legenda nelhala.

„Vidíte to samé co já?“ vytrhl ho Snape ze zamyšlení a ukázal před sebe.

Neviditelná tetelivá zeď před nimi se tyčila vysoko do mraků, kde se jim ztrácela z očí. Přišli až k ní.

„Co je to?“ zeptal se Harry.

„To vám nedokážu přesně říct. Myslím, že mudlové ji nevidí,“ odpověděl zamyšleně Snape, stáhl si rukavici z levé ruky a lehce se pokusil zdi dotknut. Ruka mu hladce projela skrz. Stáhl ji zpět a otočil se k Harrymu. „Je to ochranná bariéra, jako bludný kořen. Možná proto se žádný z těch mudlů nedokázal dostat nazpátek. Uvidíme,“ řekl a vstoupil.

Harry ho následoval. Kdyby tam ta zeď nebyla, myslel by si, že se nic nezměnilo. Alespoň napohled. Ještě chvíli se brodili sněhovými závěji, než si Harry všiml, že sněhové přikrývky stále ubývá. Vrstva sněhu byla najednou značně nižší a stále častěji se na zemi začaly objevovat zelené ostrůvky. Okolní klima se výrazně změnilo. Citelně se oteplilo. Po další půl hodině chůze sníh zmizel úplně a zamrzlá zem se změnila v bažiny a mokřady. Bylo to skoro neuvěřitelné. Než prošli neviditelnou bariérou, tak by přísahal, že kam jen dohlédl, byly jen sněhové závěje a kusy ledu. Mohla za to ta kouzelná zeď. Tím si byl jistý.

Stáhl ze sebe bundu a hodil si ji přes rameno. Ani Snape už nevydržel ve svém kabátu. Pak Snape oba zimní svršky vzal, vytáhl hůlku, švihl nad nimi a na dlani mu zůstaly ležet jen dva malé knoflíky. Strčil je do kapsy a pokračovali dál.

„Dávejte pozor, kam šlapete,“ upozornil ho Snape. Obklopila je neprostupná mlha a každý další krok pro ně znamenal nebezpečí, že se některý z nich ocitne v bažině. Okolní ticho narušovalo jen cvrkání nějakého hmyzu a probublávání několika bahenních sopek.

„K čertu,“ ulevil si Harry, když mu jedna noha uvízla hluboko v bahně. Musel pořádně zabrat, aby dostal botu z pasti ven. Snape se zastavil. Když se Harry pokoušel botu od bahna očistit o kus ztrouchnivělého dřeva, všiml si dlouhé bílé věci kousek od něj a opodál další.

„To jsou kosti. Lidské kosti,“ řekl nevěřícně. O kousek dál našli další lidské pozůstatky. Vzhledem k tomu, že lidské ostatky byly roztroušené všude okolo, dalo se předpokládat, že dotyčný nezemřel přirozenou smrtí. A pak, do bahna zabořená lidská lebka. Harry se otřásl, nebyl to příjemný pohled. Pocit, že nyní sdílí toto neobydlené území s nějakou krvelačnou nestvůrou, mu nebyl nijak příjemný.

„Nezastavujte se,“ upozornil ho Snape, když uviděl jeho náhlé zaváhání.

Harry však o kouzelnickém světě věděl dost, aby si dokázal představit, že tu nejsou sami. Něco, nebo spíš někdo je možná pozoruje na každém kroku. Snape se naproti tomu nezdál být vůbec nervózní. Spíš horlivý by bylo to správné slovo.

Opatrně prošli bažinami, když Harryho znovu polilo horko. Klima se už podruhé výrazně změnilo. Popraskaná země pod jejich nohama křupala jako čerstvě napadaný sníh. Bažina se změnila ve vyprahlou pustinu. Trhliny v zemi a z nich unikající pára byly zlověstné znamení. Procházeli kolem několika syčících, vyvěrajících horkých pramenů a prskajících kráterů, vyvrhujících žhavou lávu. Oblaka páry, štiplavého kouře a sirných výparů se jim řinuly do cesty. Museli se šikovně proplétat mezi puklinami pod jejich nohama, aby tam některý z nich nezahučel. Z několika vřídel až k nim dopadaly spršky minerálního deště. A další kosterní pozůstatky, co se povalovaly všude kolem. Zbytky těch, co se sem odvážili a nikdy se nevrátili.

Třetí klimatická změna podnebí byla oběma k krátkém časovém intervalu velice nepříjemná, když se po další půlhodině cesty opět citelně ochladilo. Stoupali znovu do hor. Tohle by skolilo každého citlivějšího jedince. Harry byl jako v horečce. Z prudkého větru ho bolely uši. Přitiskl si na ně na malý okamžik své dlaně. A pak se před nimi na větrné hůrce stále zřetelněji objevovala zřícenina starobylého hradu. Velkého kamenného sídla z dob, kdy tuto zemi obývaly ještě barbarské pohanské kmeny Burgundů, Germánů a Hunů.

Vystoupali až nahoru na strmou skálu. Harry si nyní mohl zbytky hradu pořádně prohlédnout. Zřícenina stála na okraji hluboké propasti. Celá levá část byla zborcená. Muselo k tomu dojít při posuvu ledovce a propadu horské stěny, když se v místech pod hradem roztrhla zem a vzala část narušené stavby s sebou. Harry jen doufal, že spolu s troskami není na dně propasti pohřben také Voldemortův viteál.

Prošli pobořenou hradní branou na malé nádvoří a teprve potom se jim naskytl zcela nový, zneklidňující pohled na dílo zkázy paní přírody.

„Musíme tudy,“ ukázal Snape přímo před sebe, kde se s největší pravděpodobností dříve nacházel vchod dovnitř hradu. Z části zborcená stěna a půloblouk s průčelím tomu nasvědčovaly.

„Dovnitř neprojdeme,“ podotkl Harry. Popravdě silně pochyboval o tom, že i kdyby se jim podařilo trosky odklidit, stejně by se přes sutiny nedostali do horních pater hradu.

„To se teprve uvidí. Ustupte!“ vyzval ho Snape a pak oba couvli několik kroků zpátky. „Budu potřebovat vaši spolupráci,“ řekl a vytáhl svou hůlku.

Harry si nachystal tu svou a čekal na Snapeovy pokyny.

„Destrukční kouzlo znáte. Miřte přesně do oblouku pod hradní průčelí,“ nakázal mu.

Přinejhorším nadělají ještě víc trosek. Tady už není co zkazit, běhalo Harrymu hlavou.

„Bombardo!“ vykřikli na Snapeovo znamení oba současně. Kouzlo svojí mocnou silou vyhodilo do povětří to, co ještě z hradní brány zbývalo, a dokonalo dílo zkázy. Celá přední stěna se rozpadla a sesypala dolů.

Opatrně prolezli otvorem, který kdysi býval hradním vchodem. Nahoru nemohli. Přes sutiny by se nedostali. Hrozilo by jim, že je to zavalí. A další takové kouzlo by podlomilo i zbytek trosek, který ještě silou vůle držel pohromadě. Byla tu ale ještě jedna možnost kudy se vydat.

„Vy jste to věděl?“ zeptal se Harry, když si všiml temného otvoru. Kolem úzké věže nad jejich hlavami, která jako zázrakem ještě stála nedotčená, vedlo točité schodiště strmě dolů, pod zemský povrch.

„Měl jsem jisté tušení. Zdání někdy klame, a ani by mě nepřekvapilo, kdyby ty trosky tady nahoře byly jen šikovně udělaná kamufláž,“ sdělil mu stručně. „Jdeme!“

Snape měl pravdu, došlo Harrymu už ve chvíli, kdy po strmém točitém schodišti opatrně scházel do podzemí. Hůlky nepotřebovali. Na cestu se jim postupně rozsvěcely louče na stěnách. Schodiště je svedlo několik desítek metrů pod zem, než se ocitli na samém jeho konci. Harry zůstal užasle civět před sebe. Bylo to dokonalé. V zemi pod zříceninou se nacházel nedotčený komplex starověkého obydlí. Vše netknuté nemilosrdným zubem času. Komnata, ve které se najednou vynořili, mu svojí chladností a nenucenou honosností vzdáleně připomínala zmijozelskou společenskou místnost. Byla dost prostorná na to, aby se tam vešla celá Velká síň a stejně tak vysoká. Kamenné oblouky po obou stranách působily jako pilíře podpírající několikatunový strop. Postranní chodby vedly všemi směry. Točité schodiště jistě nebylo jedinou cestou, kudy se sem dalo dostat.

Snape se přivřenýma očima rozhlédl kolem sebe. Jako by tu nebyl poprvé, najisto zamířil přímo vpřed. Prošli pod obloukem krátkou úzkou chodbičkou do malé kruhovité místnosti s nízkým stropem a pěti východy. Zůstali stát.

„Kudy teď?“ zeptal se Harry s přesvědčením, že i tentokrát Snape dlouho váhat nebude. Něco mu napovídalo, že mu jeho učitel zatím neřekl všechno. Náhle se ale zapotácel, prudce se chytil za čelo, zatmělo se mu před očima a jen stěží se udržel na vratkých nohou. Jizva ho po dlouhé době zase neuvěřitelně zabolela. Ucítil, jak ho Snape pevně chytil za předloktí, aby to vybalancoval.

„Stojíte přesně ve středu pentagramu. Právě tam je koncentrovaná veškerá jeho síla,“ řekl a odtáhl ho bokem. „Za chvíli to přejde. Je to jen otázka zvyku.“

Harry během okamžiku zase viděl ostře. Teprve pak si všiml temného znamení, černě opsaného na hladné lesklé podlaze.

„Pentagram probouzí k životu magické energie, jejichž zotročením získává čaroděj možnost ovládnout druhé a evokovat nové utajené síly,“ vysvětloval mu Snape. „Principy, jakými toho lze dosáhnout, se v zásadě nijak výrazně neliší. Pevnost Temného pána je postavena na podobných základech. Avšak každý čaroděj si tyto síly přizpůsobuje svému živlu. Váš živel je oheň. Máte vysoký potenciál, proto taková reakce.“

„Nerozumím tomu, pane,“ přiznal popravdě Harry, a pohoršeně k němu přivřenýma očima vzhlédl. Velký potenciál? K čemu? K černé magii? V tomhle neměl jasno a čekal od Snapea nějaké rozumné vysvětlení. Jeho učitel se své role zhostil příkladově a nad očekávání, protože hned v zápětí se Harrymu dostalo doslova udivující odpovědi.

„Principy černé magie spočívají v násilném ovládnutí osudové síly, jejímu podřízení za dosažení vlastní nadřazenosti. Temné síly, s nimiž černá magie pracuje, jsou v čaroději samém. Je to právě ona temná stránka jeho osobnosti, která ho spojuje se samou podstatou ovládnutí černé magie. Takto nabytá černokněžníkova moc je však podněcována silami, které ho současně pohlcují. Černou magií poté dokáže evokovat mocnosti, které jej stimulují a současně vysávají. Moc, jíž chtěl černokněžník vládnout se nakonec stává mocí, která vládne jemu samotnému. Pak už není cesty zpět,“ dokončil svůj vyčerpávající výklad.

Bylo to tedy přesně naopak. Harry měl podle toho, co Snape říkal, velký potenciál vábničce černé magie odolávat a vzdorovat.

„Brumbál jednou řekl, že proměna, která se s Voldemortem udála, už překračuje hranice toho, co je považováno za obvyklé zlo,“ vzpomněl si Harry.

„Velice mírně řečeno, Pottere. Pán zla je v tomto ohledu zcela jedinečný případ. On už dávno není obyčejný člověk. Stojíte proti silám, které se vymykají všem dosud vymezeným hranicím. Pán zla ovládá magii tak mocnou, jako žádný jiný černokněžník před ním,“ poopravil ho Snape.

„To není zrovna povzbudivé,“ podotkl Harry.

„Pochybujete snad o sobě?“ položil mu Snape otázku na tělo. Musel vědět, že ho tím namíchne a tím mu přihrál na smeč.

„Ne, ale mám snad na výběr?“ ušklíbl se Harry.

„Musíme dál,“ ignoroval Snape Harryho uštěpačnou poznámku a znovu obešel kruhovou místnost kolem dokola. „Země, voda, oheň, vzduch,“ ukázal postupně na jednotlivé východy po směru hodinových ručiček. „A poslední element je živel ducha. Tudy musíme my.“

Byl to východ naproti tomu, ze kterého právě přišli. Pak tedy pokračovali dál.

„Magie ducha je magie nejvyššího řádu. Viteály jsou prvkem velice pokročilé černé magie, proto není pochyb, že jdeme správně,“ odpověděl Snape Harrymu na nevyslovenou otázku.

„Co by se tedy stalo, kdybychom zvolili jiný východ?“ musel se Harry logicky zeptat.

„Nic. Jen by nás to zdrželo hledáním na nesprávných místech,“ odtušil Snape.

Tak takovouhle odpověď Harry vůbec nečekal a probudilo to v něm jen další zvědavost.

„Ale proč? Proč jsou od sebe jednotlivé řády magie podle živlů takto striktně oddělené?“ nenechal Snapea „vydechnout“.

„Nejprve musíte ovládnout každý živel samostatně, než budete schopen s nimi pracovat jako s celkem. Ale je to jen přežitek z dob minulosti. Dnes už, jak jistě sám dobře víte, takto striktní rozdělování v praktické magii neuplatňujeme,“ poučil ho.

„No jistě. Proč se potom v Bradavicích studenti rozdělují do čtyř kolejí, když je to přežitek,“ poznamenal jízlivě Harry.

Snape se zastavil a otočil se na něj: „To není přežitek, nýbrž tradice. Tradice, která dělí přijímané studenty do čtyř kolejí, odpovídající čtyřem elementům. Nebelvír oheň, Havraspár vzduch, Mrzimor země a Zmijozel voda. Tím je zajištěna harmonie a rovnováha mezi těmito čtyřmi základními, samostatně fungujícími, složkami. A jejich spojením pak získáte něco velice silného. Je to tradice, která se nyní otřásá v samých základech. Slyšel jste přece poslední píseň Moudrého klobouku, ne?“

Harry přikývl. Vzpomínal si velmi dobře. Tehdy na začátku pátého ročníku je Moudrý klobouk nabádal, aby se sjednotili, nehledě na kolejní příslušnost, a společně bojovali proti zlu. V šestém ročníku pak opakoval totéž. To už ale Harry neslyšel. Tehdy o zařazování přišel. A s ním i Snape. Nikdy neměl z rozřazování do jednotlivých kolejí dobrý pocit. Jako by se tím žáci školy podivným způsobem jedni druhým odcizili.

Chodba se začala rozšiřovat a vyústila v komnatu, na kterou se nedalo říct nic jiného než: „No páni!“

„Sám bych to nevyjádřil lépe,“ reagoval na to Snape a pak už se vrhl přímo vpřed, do středu komnaty, která jistě musela být své doby chloubou celého sídla. Zastavil se u velkého pracovního stolu. Potom se posadil do pohodlného polstrovaného křesla za ním.

Harry přistoupil až k němu. Znovu se rozhlédl po honosné místnosti. S trochou nadsázky by se dalo říct, že to tam vypadalo jako v Brumbálově pracovně. Nebylo pochyb, že stejně jako Brumbál, vlastně i Voldemort, tak i Grindelwald byl neobyčejně vzdělaný člověk. Na malých stolcích, nepravidelně rozmístěných po celé místnosti, se nacházela celá řada složitých přístrojů a nesčetných soustav. Z některých se ozývalo tiché cvakání nebo tikání. Byla tam celá řada dalších neobyčejných věcí, modelů vzdálených galaxií, detektorů magie a magických unikátů, ale nejděsivější byla sada nějakých nástrojů, na první pohled velice ostrých, v malé prosklené skříňce v jednom rohu místnosti. Už při pohledu na ně se Harrymu zvedal žaludek. Byla to sada, nebo spíš sbírka, středověkých mučících nástrojů. Připadalo mu to neobyčejně zvrhlé. Nedovedl si představit, jaký byl Grindelwadl člověk. Na dvou volných stěnách byly rozvěšeny nějaké mapy, snad nákresy noční oblohy, ale velice staré a nepřesné. Potom tam visel veliký nákres člověka v pentagramu, hlava, ruce a nohy vybíhající do cípů pětiramenné hvězdy, s nejrůznějšími popisky celého lidského těla. Bylo to latinsky, jak se Harry domyslel. Druhá stěna byla celá od shora až dolů zakrytá rozsáhlou knihovou. Ta tu samozřejmě nemohla chybět, pomyslel si. Stěna proti vchodu, kterým sem přišli, byla holá, až na jediné dřevěné stojanové hodiny - pendlovky. Takhle velké je Harry nikdy neviděl. Obrovský ciferník o průměru bezmála metr, veliké a patrně i dost těžké, pohybující se kyvadlo.  Hodiny byly vysoké až ke stropu, široké jako dveře, krycí sklo bylo prasklé. Jediná věc mu nešla do hlavy. Za tu dlouhou dobu, co tu nikdo nebyl, by dávno neměly jít, když je nikdo nenatahoval. Zřejmě nějaké kouzlo.

Vrátil se k pracovnímu stolu. Ten nebyl pod vrstvou nejrůznějších lejster skoro vidět. Válely se na něm nějaké knihy a velké množství hvězdných map. Některé z nich srolované do úzkých ruliček, jiné rozložené pod sebou na stole, na obou stranách zatížené nějakou knihou. A pak ještě velký hvězdný atlas. Snape se v nich vyznal. Velice zaujatě je studoval.

„Je neuvěřitelné, jak daleko ve svých výpočtech došel,“ promluvil. „Kdybych tohle neviděl, myslel bych si, že je to zhola nemožné. To je pro nás ovšem neblahé znamení. Pokud Grindelwald došel takhle daleko, pak to znamená, že Pán zla tohle všechno ví. Musí být nyní už velice blízko svému cíli. Ale vidíte?“ ukázal štíhlým prstem na malou tabulku s nespočtem čísel, o kterých Harry ani nevěděl, co znamenají, „tady udělal chybu. Vůbec nepočítal s vlivem Saturnu. A pak tady – Venuše v jedenáctém domu, ve zpětné vazbě s Plutem – tady je to celé špatně. Nevíme však, jestli si je té chyby Pán zla vědom. Jak ho znám, řekl bych, že si to počítal celé sám. Možná se Grindelwaldových výsledků pouze přidržoval.“ Pak se znovu zahleděl do hvězdných map, přiložených schémat a tabulek. Dlouhou chvíli mlčel, než znovu promluvil.

„S tímhle jsem nepočítal,“ řekl zaraženě. V jeho hlase bylo cosi bezradného. „Planeta Merkur ve dvanáctém domu a pak,“ váhavě se podíval před sebe, někam do neznáma, „bojovný Mars také… Tohle jsem přehlédl. Sakra!“ praštil pěstí do desky stolu, nespokojený sám se sebou. Složil bezradně hlavu do dlaní. Takhle ho Harry ještě neviděl. Neodvažoval se promluvit, nebo se zeptat. Bylo by to zbytečné, stejně tomu nerozuměl.

„Nic není ztracené,“ přejel si dlaněmi po tváři, hlas už měl zase pevný jako skála. „Proto jsme přece tady.“ Potom se mapami začal znovu uvážlivě probírat. Stále si pro sebe něco mumlal.

Harry ho ještě chvíli neklidně pozoroval, ale pak přešel ke Grindelwaldově knihovně. Hledali přece i něco dalšího. Vzal do ruky malou knihu v hnědé kožené vazbě. Jen co ji však otevřel, zhnuseně se od jejího obsahu odvrátil. Snape si jeho reakce všiml. Nespouštěl z něj oči. Všiml si i knihy, kterou Harry držel v ruce.

„To je Magie antropologie,“ ušklíbl se nad Harryho výrazem. „Sběratelská cennost. Ve středověku dosahovalo umění mučení velikého rozmachu a obliby. Ano, umění,“ podotkl, když si všiml Harryho opovrhujícího výrazu, „slyšíte správně. Je třeba velice dobře znát lidskou anatomii,“ ukázal prstem na nákres člověka v pentagramu, „abyste mohl účinně tohoto umění použít. Musíte vědět, jak ublížit, aby vaše oběť předčasně nezemřela a vydržela co nejvíc. Ovšem, kouzelníci mají účinnější prostředky, než jsou zastaralé mudlovské mučící nástroje.“

Harry se ohlédl po prosklené skříňce, přejel pohledem nákres na zdi a pak znovu spočinul pohledem na knize v jeho rukách. Nepochybně tím Snape myslel kletbu Cruciatus.

„Otřesen?“ zeptal se zvědavě, v očekávání Harryho odpovědi.

„Zhnusen. Zděšen z lidské krutosti a zloby,“ odpověděl po pravdě, co cítil. Hrdlo se mu sevřelo pohrdáním nad takovými lidmi jako byl Grindelwald. Jako byl Voldemort. Vzpomněl si, co mu tehdy Snape říkal o Brumbálově rodině. O jeho ženě a synovi.

„Hm,“ na to Snape. Zahleděl se zpátky do hvězdných map, nicméně pokračoval: „Nejen středověk, nýbrž i vcelku nedávné období lidských dějin holdovalo těmto zvrhlým donucovacím a experimentálním praktikám. Podobnou, ale mudlovskou knihu byste zřejmě našel také v knihovně doktora Mengeleho. V době druhé světové války dostalo toto rádoby umění novou podobu i způsob využití – v koncentračních táborech.“

„To jistě,“ uznal Harry. Mudlovské dějiny znal dobře. Ještě ze základní školy. Vrátil knihu nazpět. Neměl chuť nahlédnout do jiné. Možná tak trochu z obavy, že by mohl přijít o iluze, co mu ještě zbývaly. Většina těch knih byla, stejně jako v Siriusově domě, psaná znaky, kterým nerozuměl.

Na zemi u stolu se také válela nějaká kniha. Malá, tenká, v tvrdých deskách. Sklonil se k zemi a zvedl knihu z prachu u Snapeových nohou. Setřel nános prachu z přední desky a odkryl tak další z mnoha znamení, které však tentokrát bezpečně poznal. Přívěsek stejného tvaru i podoby nosil Bill na krku. Byl to Ankh. Starodávný egyptský symbol věčného života. Otevřel ručně psanou knihu, plnou neznámých znaků, obrázků a šifer.

Zpět na obsah

Kapitola 38: Kapitola 38: Hádanky a odpovědi

 „Je to to, co si myslím?“ oslovil Snapea a strčil mu knihu pod nos. Ten si ji od něj vzal, rozložil ji před sebou na desce stolu a začal v ní pomalu listovat. Přivřenýma očima luštil její obsah.

 „Victus aeternus, neboli život věčný. Trefa do černého. Nemýlíte se. Je to přesně to, co si myslíte,“ řekl a dál knihou listoval a pročítal její obsah.

„Vy těm znakům rozumíte. Umíte v nich číst,“ spíš konstatoval, než že by se ptal.

„Ano,“ odpověděl Snape prostě.

„Kdo vás to naučil?“ vyslovil mu Harry do zad další otázku.

„Kdo myslíte?“ dostal odpověď bez odpovědi.

Harry se zarazil. Bylo opravdu tak těžké si to domyslet?

„Brumbál,“ dodal Snape po chvíli ticha.

Ta odpověď Harryho šokovala. Myslel si pochopitelně, že to byl Voldemort.

„Je dobré znát nepřítele, proti kterému stojíte. To věděl i Brumbál,“ mluvil dál Snape. „Byl bezesporu největší mudrc naší doby. Jeho vědění bylo nedozírné. Znal tajemství jiných světů, pokladů v hlubinách země, byl velký alchymista a mystik, mág oplývající neuvěřitelnou moudrostí. A samozřejmě znal tajemství Smaragdové desky. Chápal pravý význam věcí. Naučil mě mnohé. Jsem mu za to vděčný,“ řekl a tentokrát v jeho hlase Harry cítil jakousi vřelost, se kterou se u Snapea ještě nesetkal.

Brumbál byl pravděpodobně ve Snapeově životě jedinou uznávanou autoritou. Ne jako Voldemort. Tento vztah mezi pánem a jeho služebníkem mu byl zatím jen velkou neznámou. Jedno mu ale bylo jasné. Vztah mezi Brumbálem a Snapem byl jako vztah mezi učitelem a žákem, propojený na vzdělání a zároveň i něco víc. Harry se domníval, že jeho vlastní vztah k Brumbálovi byl podobný jako ten Snapeův. Postavený na vzájemné důvěře a současně i úctě k tomu druhému.

„Je to obřadní rituál,“ promluvil Snape po chvíli. „Velice temný obřadní rituál, jehož podstatou a nedílnou součástí je obětování. V tomto případě spácháním vraždy, neboli prolitím krve. Dotyčný musí být zavražděn cíleně, jedině tak je docíleno toho, že se po rozštěpení duše od ní chtěná část oddělí. Vybraný předmět je pro tento obřad předchystaný temnou invokací a poté je do ní část odštěpené duše uložena magickou formulí. Musí se to odehrát ihned. Bezprostředně, jakmile k odštěpení části duše dojde. Ta formule zní…“

„Nechci ji znát,“ zadržel ho Harry. „Není to nutné.“ Už jen ta představa byla zvrácená. Že je někdo něčeho takového vůbec schopen. Rituálně zavraždit a připravit tak jiného člověka cíleně o život, a to s jediným cílem. Dosažení vlastní nesmrtelnosti. Ve Voldemortově případě opakovaně. „Je tam něco o tom, jestli tento proces může být uskutečněn opakovaně? Jestli může být duše rozervána více než jednou? A s jakými následky?“ stanula mu na mysli stejná otázka, jakou kdysi Voldemort položil Křiklanovi, v jeho vzpomínce.

„Ne. To tu není. Nepředpokládá se asi, že je tohoto někdo schopen více než jednou. Tohle byl asi čistě jen experiment uskutečněný Pánem zla,“ řekl uváženě a zaklapl knihu.

Znali tedy odpověď na další z mnoha otázek ohledně tvoření viteálů. Brumbál tehdy Harrymu řekl, že on měl být pravděpodobně jednou z těch obětí, kterých je k vytvoření viteálu zapotřebí. Tehdy se to ale Voldemortovi nezdařilo. Za poslední viteál zaplatil životem někdo jiný, až po Voldemortově znovuzrození.

Snape namířil na knihu hůlkou, podpálil ji a zničil tak navždy možná jediný existující návod, jak si vyrobit viteál. Kéž by byl na celém světě jediný.

Potom odložil mapy bokem a začal otevírat zásuvky u stolu, jednu po druhé.

„Co je tohle?“ zarazil ho Harry. Všiml si malého zrcadla ve zlatém rámu. Takové neviděl poprvé.

„To je zrcadlo věků. Vzácný magický artefakt. Nicméně je k ničemu, protože je použité.“

„Jak to myslíte? Vysvětlete mi to,“ požádal ho Harry.

„Dá se použít jen jednou. Poskytne vám odpověď na jakoukoliv vaši otázku, byť by zněla sebebláznivěji, zrcadlo ji zpracuje. Většina kouzelníků, která takové zrcadlo vlastnila, velice pečlivě uvážila, než jej použila. Myslím, že vím, k čemu to tehdy použil Grindelwald. Chtěl vědět, kde hledat Smaragdovou desku. Odpověď ho pak dovedla až na ostrov Dear. Na světe byste sotva ještě našel takové zrcadlo, které dosud nikdo nepoužil. To by pak bylo velikou vzácností nedozírné ceny. Je to ale stejně obtížné, jako získat něco, co patřilo některému z bradavických zakladatelů. Ale proč se ptáte?“ zbystřil najednou.

„Našel jsem takové. V Siriusově domě. Muselo být také použité. Neviděl jsem v něm svůj odraz. Nevěděl jsem, co to je,“ vysvětlil Snapeovi.

„Pak vám také jistě dochází, kdo a k čemu ho použil,“ řekl tajemně.

Nicméně jeho otázka se neminula účinkem. Harryho to skoro okamžitě napadlo. „Regulus. Musel ho použít k tomu, aby našel a zničil Voldemortův viteál,“ vyhrkl.

„Jsem stejného názoru. Dlouho jsem přemýšlel, jak na to přišel, jak se to dozvěděl. Tohle by byla docela reálná možnost,“ položil si ukazovák pravé ruky na rty a zamyšleně přivřel obě oči. Pak všechny zásuvky zase zavřel a zvedl se od stolu.

„Tady viteál není. Musíme dál,“ oznámil Harrymu a rozhlédl se kolem sebe. Přešel k velkým stojanovým hodinám a upřeně je pozoroval.

„Není tu žádný další východ,“ konstatoval Harry a postavil se vedle něj. Nevěděl, proč se Snape na ty hodiny tak upřeně dívá. Kromě toho, šly špatně. Ani neukazovaly správný čas.

„Myslíte? Tak čtěte!“ vyzval ho a ukázal na starobylé písmo vryté do dřeva nad ciferníkem.

Bláznivý nápad, pomyslel si Harry, ale udělal, co po něm Snape chtěl.

„Až hodiny odbijí správný čas, jedině tehdy bude možné projít zas. Nevstupuj, je-li ti život milý, přemýšlet budeš moci jen krátkou chvíli. Dvakrát uhodnout podaří se jen málo komu, neuhádneš-li, neodejdeš z mého domu,“ četl a snažil se přitom chápat význam těch slov. „To je celé.“

Snape na to jen pokýval hlavou. Stál proti hodinám s rukama založenýma na prsou. Věděl snad něco, co Harrymu nedošlo?

„Chcete říct, že musíme projít časem? Ale jak? Vždyť ty hodiny ani správný čas neukazují,“ řekl, ale pak mu to taky začalo docházet. Bylo to snad…

„Projít časem…“ přemýšlel Snape nahlas. „Hodiny ale nejsou čas. Ty čas jen ukazují. A správný čas…“

„Je přece takový, jaký si sami zvolíme,“ dokončil za něj větu Harry. Nebylo pochyb, že když se odhodlají hodinami projít na druhou stranu, odkryje se jim vchod do jiné místnosti.

„Ano,“ podíval se na něj Snape.

„Ale co ten zbytek? To varování?“ připomněl mu Harry.

„Budeme tedy obezřetní,“ podotkl, vytáhl hůlku a vstoupil.

Harry ho s hůlkou v pohotovostní poloze následoval. Bylo to jako procházet přepážkou na nástupiště 9 a ¾. Najednou se ocitli v temné chodbě a za nimi zůstala jen celistvá kamenná zeď. Mohli jen dopředu, někam do tmy.

Kráčeli úzkou chodbou pomalu vpřed. Chodba se chvíli svažovala ještě více do podzemí, pak vyústila v temnu místnost. Všude kolem nich byla úplná tma, jen dva konce hůlek jim svítily na cestu. Pak před nimi ze tmy zazářily dva pohyblivé světlé body. Zcela náhle, bez varování. Několikrát znovu zmizely a zase se objevily. Byly jen několik desítek metrů před nimi. Oba se zastavili. Snape se ohlédl vlevo po svém boku a pak hůlkou zapálil oheň v kamenném žlabu nízko nad zemí. Harry zopakoval to samé na druhé straně. Oheň se šířil rychle vpřed dlouhými žlaby podél stěn, až na druhou stranu místnosti. V rozích se zlomil a příčným žlabem postupoval dál, až se oba zapálené konce spojily a osvítily tak oběma tvora, který ležel na kamenném podstavci.

Byly to oči obrovské egyptské sfingy, které před chvílí svítily do tmy. Nehnutě ležela na kamenném stole a pozorovala přicházející nevítané návštěvníky. Pak se zvedla a posadila. Byla mnohem větší, než sfinga, se kterou se Harry setkal v labyrintu, při plnění třetího úkolu Turnaje tří kouzelnických škol. Byla i starší a patrně i nebezpečnější. Harry o sfingách věděl, že jsou velmi inteligentní a vyžívají se v hádankách a hlavolamech. Že je kouzelníci využívají k hlídání cenností a tajných úkrytů a nebezpečné jsou jen tehdy, když je ohroženo to, co hlídají. Pokud tato sfinga byla strážcem Voldemortova viteálu, střetnutí s ní bylo prakticky nevyhnutelné. Pohlédl na Snapea.

„Neotáčejte se k ní zády. Pamatujte, nikdy neutečete před něčím, co žije věčně. Sfinga, to je věčnost sama,“ řekl tiše a nespouštěl přitom ze sfingy oči.

„Jen přistupte blíže, ať si vás mohu lépe prohlédnout,“ vyzvala je najednou ženským hlasem. „Je to už let, co jsem s nikým nepromluvila, co tu nikdo nebyl. Vím, co po mně budete chtít, avšak pamatujte, že já vám nic nevydám zadarmo,“ probodávala je svýma pronikavýma očima. Harry si všiml, jak při poslední větě vytasila drápy na svých předních lvích nohách.

Mlčky došli na několik metrů od ní. Zůstávali nadále v bezpečné vzdálenosti, ruce s hůlkami lehce spuštěné podél těla, avšak stále v pohotovosti.

„Přišli jste až sem, tedy nemáte na vybranou,“ řekla, seskočila dolů ze svého podstavce a začala před ním přecházet sem a tam. Nakonec se posadila a znovu promluvila.

„Jeden z vás musí dvakrát správně odpovědět na moji otázku. Pokud se tak nestane, zemřete oba,“ oznámila jim a lehce se usmála. „Co kdybychom dali přednost tady mladému příteli?“ otočila se na Harryho.

„Proč to nemůžu být já?“ zeptal se Snape nervózně.

„Nejste v pozici, abyste si mohli klást podmínky našeho malého setkání,“ zavrčela na něj sfinga a oči se jí zlověstně zúžily. Nemělo cenu s ní nadále diskutovat. Oba ale věděli, že si schválně vybrala Harryho pro jeho nezkušenost, protože byl mladší.

„Budu to tedy já,“ promluvil Harry a udělal krok vpřed.

„Tak mě nyní dobře poslouchejte, mladíku. Pokud uhodnete, budete mít možnost hádat podruhé. Pokud neuhodnete, zemřete vy i váš společník,“ obeznámila ho a pak mu naservírovala první hádanku: „Vladař měl dva syny. Na smrtelné posteli jim pověděl, že dědictví a trůn získá ten z nich, jehož kůň dojde do určeného města z oněch dvou koní jako druhý. A tak se synové vydali na cestu z rodného paláce do nedalekého města. Po třech dnech pomalého poflakování potkali na cestě moudrého starce. Když mu vylíčili své trápení, něco jim poradil. Oba okamžitě vyskočili na koně a uháněli k městu. Co jim starec poradil?“ dořekla a usmála se.

Harry byl nervózní, ale snažil se logicky uvažovat. Přemýšlel nad tou hádankou jen krátkou chvíli, než dospěl ke zdánlivě správné odpovědi. Pokud by měl jeden z nich dorazit do města jako první a sedět přitom na svém koni, nikdy by svého cíle nedosáhl. Ale když si koně prohodí…

„Stařec jim poradil, aby si koně prohodili a pak půjde o to, kdo na koni toho druhého dorazí do města jako první, protože jeho kůň tím pádem bude druhý,“ vydechl. Nemohl se mýlit.

„Správně. Můžete hádat znovu. Pokud i tentokrát uhodnete správně,“ nedořekla a začala s druhou hádankou: „Vedle sebe seděly tři bohyně – Pravda, která vždy mluví pravdu, Lež, která vždy lže a Polopravda, která mluví někdy pravdu a někdy lež. Poutník by rád zjistil, která je která, a tak se ptá: Poutník – Která bohyně sedí vedle tebe? Levá odpoví – Pravda. Poutník – Kdo jsi? Prostřední odpoví – Polopravda. Poutník – Která bohyně sedí vedle tebe? Pravá odpoví – Lež. Jak je to tedy s těmi bohyněmi?“ v očích se jí zablesklo, když uviděla Harryho zaváhání.

Harry horlivě uvažoval. Snažil se představit si to reálně před sebou. Opakoval si v hlavě, jak zněly jednotlivé odpovědi dotazovaných, až mu došlo, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Nebyl si jistý, zaváhal. A sfinga to poznala.

„Myslím, že na přemýšlení jsi měl času dost. Odpověz mi nyní na mou hádanku,“ vyjela na něj netrpělivě a postavila se na všechny čtyři proti němu.

Harry váhal, opravdu si nebyl jistý správností své úvahy.

„Odpovězte. Nemáme co ztratit. Pochybuji, že nám viteál vydá, i kdybyste uhodl. Nenechá nás odejít. Nicméně je možné ji zabít,“ vyzval ho i Snape.

„Pak tedy,“ odhodlal se Harry, „má odpověď zní: Zleva doprava sedí Polopravda, Pravda a Lež.“

Rozbušilo se mu srdce. Očekáváním skoro nedýchal. Ve chvíli, kdy Snape sevřel víčka, jen okamžik před tím, než sfinga odpověděla, si uvědomil…

„Špatně. Správná odpověď by byla: Polopravda, Lež a Pravda,“ zavrčela a ušklíbla se. Zvedla tlapu s dlouhými ostrými drápy a při svém křivém úsměvu poodhalila ostré tesáky, tolik nepřirozené na ženském obličeji, které zatím zůstávaly jejich zraku skryté.

V okamžiku, kdy na ně zaútočila, odstrčil Snape Harryho stranou, prudce se rozběhl proti sfinze s mohutným výskokem a při dopadu na zem doskočil černý jaguár. Hned se na sfingu vrhl a šel jí přímo po krku. Obě šelmy se vzepjaly na zadních a útočily na sebe mohutnými tlapami, sekaly po sobě ostrými drápy a snažily se zahryznout do těla jedna druhé. Harry souboj dvou šelem se zatajeným dechem z povzdálí sledoval. Pak sfinga jaguára prudce udeřila přes čenich, až ztratil rovnováhu a upadl na zem. Sfinga na něj skočila, ťala ho pravou tlapou po pleci a zaryla do něj své ostré drápy. Jaguár úzkostně zařval bolestí, z posledních sil převalil sfingu pod sebe a zakousl se jí do odhaleného krku. Ta zaúpěla a zůstala bezvládně ležet, než ji jaguár opět pustil. Jedna noha se jí ještě chvěla, pak veškerý její pohyb ustal. Bylo po ní. Černý panter nad ní chvíli nehybně stál a vydýchával se, jako by se chtěl ujistit, že je opravdu mrtvá. Pak se otočil a kráčel k Harrymu, napadal přitom na pravou přední nohu. Velká černá kočka si Harryho chvíli jen tak prohlížela přivřenýma očima. Srst se jí v tom osvětlení leskla a třpytila, po raněné tlapě jí na zem stékala krev. Jaguár bolestně zavrčel, vycenil své dlouhé bělostné zuby a pak se znovu proměnil.

Snape se prudce chytil za pravou paži, ve které stále svíral svoji hůlku a zapotácel se. Harry ho podepřel pod levou rukou a opřel ho zády o zeď. Snape si ruku nemohl uzdravit sám. Harry mu v místech zranění vyhrnul rukáv až k nadloktí a hůlkou mu pomalým tahem ránu zacelil. Nebylo to jediné zranění na jeho těle. Dostal několik prudkých úderů i do jiných částí těla, měl na sobě nespočet škrábanců a roztržený ret. Nejhorší však musela být rána do hlavy, kterou mu sfinga při jejich zápasu uštědřila.

„Nevěděl jsem, že jste také zvěromág,“ řekl Harry užasle, když mu pomáhal zpátky na nohy.

„Ne dlouho. Byl to Brumbálův nápad. Zřejmě si myslel, že by se mi to někdy mohlo hodit,“ hořce se pousmál. Oči zůstávaly zavřené.

Harry se lehce, skoro neznatelně usmál, když si uvědomil, na co tehdy myslel ve vlaku, když Snape spal. Nebezpečný jako spící šelma, přesně tak mu tehdy Snape připadal. I kontrast jeho bledé pleti a černých hladkých vlasů byl stejný jako kontrast jaguárových bělostných zubů a černé lesklé srsti. Oba vzbuzovali respekt. Nebyl tedy zase tak daleko od pravdy.

Nechal Snapea stát opřeného o zeď vedle východu a podíval se před sebe. U kamenného stolu leželo mrtvé tělo sfingy, strážkyně Voldemortova viteálu, a ten se musel bezpochyby nacházet právě pod velkou kamennou deskou, v útrobách podstavce.

Snape znovu otevřel oči. Podíval se stejným směrem jako před chvílí Harry, pak vykročil směrem ke katafalku.

„Najít a zničit. To je náš cíl. Pojďte a pomozte mi,“ řekl, když přišel až k podstavci a vší silou se zapřel do kamenné desky.

Harry se k němu přidal a zabral, co mu síly stačily. Chápal, že s kouzly museli být nyní obezřetní. Netušili, jakým způsobem bude dál viteál chráněný. I když nebezpečný kouzelný tvor byl sám o sobě dostatečnou ochranou takové cennosti.

Podařilo se jim těžkou kamennou desku odsunout natolik, aby mohli nahlédnout dovnitř. Vtom ve však nějakým mechanismem začal vnitřek katafalku zvedat až nad okraj kamenného podstavce, pak se zastavil. Objevila se před nimi podivná černá archa z neznámého materiálu.

„Destringo mysterium!“ vyslal Snape na archu zářivý paprsek. Ten byl v okamžiku temnou archou pohlcen.

„Viteál je uvnitř,“ usoudil Snape. „Evanesco!“ zamířil znovu a nechal kouzlem archu zmizet.

Harry zůstával stále ve střehu. Dobře si pamatoval, jak to může být nebezpečné, pokusit se viteál získat. Nestalo se však nic neobvyklého. Archa zmizela a na jejím místě nyní zářil odhalený šálek Helgy z Mrzimoru. Ležel na sametové podložce uprostřed kamenného obřadního stolu. Přistoupili blíž. Snape znovu pozvedl svou hůlku.

„Recludo veritas!“ pokusil se odkrýt tajemství ochrany tohoto viteálu. Šálek se zachvěl, ale nehnul se z místa. Snape chvíli přemýšlel.

Harryho napadlo, co to znamená. To by ale znamenalo, že ho budou muset zničit na místě.

„Nejde odnést. Budeme ho muset zničit tady,“ vyslovil nahlas svoji domněnku.

„Ano, to zřejmě budeme muset,“ uznal Snape Harryho odhad za správný a přistoupil blíž ke zlatému šálku. „Je jen jeden způsob jak zničit šálek, aby dál nesloužil svému účelu.“

„Zničit ho tak, aby se z něj už nikdy nikdo nemohl napít,“ konstatoval Harry.

„Správně. Pokusím se ho nyní narušit. Buďte ve střehu,“ vyzval ho a pozvedl hůlku.

Harrymu neuniklo, že na malou chvíli zavřel oči, bolestně zkřivil obličej a na spáncích mu vyrazily krůpěje potu. Po tom souboji se zřejmě stále necítil nejlépe. Váhal, jestli mu říct, ať to protentokrát nechá na něm, ale bylo už pozdě. Snape vyslal ze své hůlky proti šálku zářivý úzký paprsek, který zasáhl šálek přímo uprostřed a ten se zachvěl. Když Snape hůlku odklonil, zůstala v šálku v místech styku s paprskem malá zčernalá dírka. Šálek zazářil červeně a vznesl se kousek nad podložku. Harry nyní již dobře věděl, co to znamená.

„Ochranný štít!“ vykřikl Snape.

Harry okamžitě zareagoval a neverbálně před sebou pomocí kouzla Tegimentum vyčaroval velký ochranný štít ve stejnou chvíli, kdy se šálek roztříštil na několik malých kousků. Kdyby ho v tu chvíli nechránil štít, zabodaly by se do něj střepy z rozbitého šálku a nejspíš by ho na místě zabily. Nemohl si ale nevšimnout Snapeova krátkého zaváhání, které mu jistě způsobila jeho indispozice. Když bylo po všem a oba jejich štíty zmizely, složil se Snape na zem a zůstával na ní nehybně ležet. Harry se k němu hned vrhl. Jeho učitel nestačil zareagovat dost rychle. Nejspíš ho zdrželo i vyslovené varování seslané Harrymu a schytal to. Jedna střepina z rozbitého šálku ho zasáhla do hrudi na prsou.

Harry se ohlédl po zářivém odrazu části Voldemortovy duše. Jeho lidská podoba, mladého a pohledného Toma Raddlea, se v okamžiku začala svíjet v bolestných křečích, vydávat úpěnlivé a uši drásající  steny, až najednou… zmizela v nenávratnu. Harry pevně semnul víčka a namáhavě polkl. Polilo ho horko. Zase ten nepříjemný pocit, který si už od minula s ničením viteálů spojoval a který už by nejraději nikdy nezažil. Nyní byl ten pocit ještě intenzivnější než posledně, a skoro by přísahal, že viděl několik temných stínů, které si pro danou část prokleté Voldemortovy duše přišly. Pak ale oči zase rychle otevřel. Snape zůstával v bezvědomí a Harry nevěděl, jak mu pomoci. Nevěděl, jak je rána hluboká, ani jak je jeho zranění vážné.

Pokusil se ho oživit kouzlem. Povedlo se! Snape sykl a přiložil si na ránu dlaň pravé ruky.

„Zůstaňte ležet,“ pokusil se ho Harry udržet v klidu. Vyčaroval plátno a přiložil mu ho na ránu. Věděl, že bude nutné nejdřív střepinu vyjmout. Snape vzal plátno zakrvácenou rukou a přiložil si ji na ránu sám. Dalším kusem plátna mu ji Harry kolem hrudníku ovázal.

„Nic to není. To zvládnu,“ zarazil ho Snape, když se mu Harry pokoušel pomoci zvednout. Postavil se sám, mírně zavrávoral, ale pak nabyl ztracenou rovnováhu.

Opravdu to vypadalo, že to nic vážného nebude. Nicméně Harry věděl, že se Snape před ním musí velice přemáhat, aby neprojevil žádnou ze známek přirozené lidské slabosti. 

„Je po všem. Jdeme!“ vyzval ho Snape znovu pevným a neochvějným hlasem a Harry ho následoval.

Prošli zdí stejně snadno, jako se dostali sem. Pak pokračovali přes Grindelwaldovu pracovnu, zpět chodbou ke kruhové místnosti s pentagramem a pak do velké síně k točitému schodišti. Ještě neměli vyhráno. Harry si moc dobře uvědomoval, že tam venku na ně někde číhá jiný kouzelný tvor. Ten, který zabil všechny ty mudly a který teď čeká na svoji další oběť. Hladový a dravý. Netušil, co je to za tvora a netoužil to zjistit. Mohli se přemístit, až budou od hradu dostatečně daleko. Byl si však jistý, že nejdříve za ochrannou bariérou, která dělila normální svět od tohoto nadpřirozeného. Znovu se ohlédl po Snapeovi. Vypadal unaveně a byl ještě víc bledý než obvykle. Nespouštěl ho z očí, aby mohl případně zasáhnout.

Vystoupali po schodech a vyšli ven na nádvoří. V hradu strávili několik dlouhých hodin. Bez jídla a pití. Muselo být už dávno po poledni. Oba byli dost vysílení a Snape navíc i zraněný. Museli se odtud co nejdřív dostat.

Pokračovali dál pomalu nazpět. Cesta se jim neuvěřitelně vlekla, přestože přesně věděli kudy jít. Tentokrát to byl Harry, kdo kráčel jako první, s hůlkou v pohotovostní poloze. Snapeovi zjevně nebylo dobře. Snažil se to skrýt.

Horami i vyprahlou pustinou prošli bez problémů. Průchod bažinami již ztěžovala všudypřítomná mlha. Snape začal poněkud zaostávat. Harry proto zpomalil. Šel jen několik kroků před ním a neustále se ohlížel. Už museli být blízko. Věděl, že už brzy se klima znovu citelně změní a pak je čekal jen poslední úsek cesty k cíli. Za kouzelnou bariéru, odkud se mohli přemístit.

Snape se zastavil a Harry se ohlédl. Pak uslyšel to samé, co přimělo Snapea zbystřit. Něco nebo spíš někdo se k nim z boku blížil. Další zapraskání ztrouchnivělých větví se ozvalo do ticha. A pak vrčení. Ne, bylo to spíš takové divné předení. Harryho polil studený pot. Celou dobu doufal, že tomu dokáží uniknout. Měl to předpokládat, když to nedokázal nikdo před nimi. Ten tvor tu na ně celou dobu čekal. Musel vědět, že se tudy budou vracet. Koukal před sebe, ale nikoho neviděl. Slyšel, že ten tvor musí být blízko, že se k nim plíží. Přivřel oči a snažil se prohlédnout mlhou. Kéž by se ta potvora utopila v některé z těch bažin kolem!

Pak prudký výskok a z mlhy mezi ně skočila obrovská potvora s lidskou hlavou, lvím tělem a štířím ocasem. Srazila při tom Snapea na zem a znovu se ztratila v mlze.

„Mantichora,“ zaúpěl Snape a jen s největší námahou se znovu postavil na nohy. „Pamatujete si, co jsem vás učil? Jaké útočné kouzlo je zvlášť účinné v boji s kouzelnými tvory?“ zachroptěl.

„Percussio pugnus, já vím,“ pokýval hlavou Harry.

„Musíte mířit na břicho. Kůže mantichor odpuzuje… odpuzuje prakticky všechna známá kouzla. Na břiše je nejvíce zranitelná. A pozor na ocas. Její bodnutí znamená okamžitou smrt,“ obeznámil ho Snape.

Sotva dořekl, mantichora se k nim z mlhy znovu vyřítila a prudce se rozběhla proti Harrymu. Harry uskočil a švihl hůlkou po rozběsněném tvorovi. Oba současně se pak otočili za mizejícím ocasem krvelačné obludy. Hrála si s nimi na schovávanou. Harry nepochyboval, že ona v té mlze vidí stejně dobře jako za jasného slunce.

Znovu se k nim rozběhla, tentokrát z druhé strany.

„Pozor!“ zakřičel Snape v poslední chvíli.

Harry uskočil dozadu, ale zakopl o větev a spadl na záda. Uviděl nad sebou ve výšce tmavý stín, dvě obrovské lví tlapy a zrůdnou hlavu mantichory vystupující z mlhy. Zamířil hůlku a neverbálně vyslal zelený paprsek. Odněkud z boku se k němu připojil ještě druhý takový paprsek a oba současně zasáhly cíl. Mantichora to schytala přímo doprostřed hrudi a Harry taktak uhnul, aby se na něj nezřítila. Zvedl se z bláta. Tělo nestvůry nehybně leželo kousek od něj. Pak uviděl Snapea. Zvedal se z podřepu. Harry zamířil na tvora znovu a neverbálně vyslané kouzlo Percussio pugnus bezvládné tělo nestvůry odhodilo do bažiny. Pomalu se propadala do tekutých písků, nakonec i smrtící ocas zmizel v bažině.

Harry se udýchaně složil na zadek. Zablácenou rukou setřel pot z čela. Snape se ohnul do předklonu a oběma rukama se opřel o kolena. Rozdýchával se. Pak zabalancoval, ale nakonec se znovu postavil.

„Musíme dál. Už je to jen kousek,“ vyzval Harryho.

Krátká cesta horami a ledem byla velice náročná. S vypětím sil pokračovali dál přes ledovce a příkré svahy. A pak. Konečně! Tetelivá zeď se k nim s každým jejich krokem přibližovala. Znovu zabalení do teplých svršků odolávali ledovému vichru. Prošli skrz a unaveně se zastavili. Snape neměl dost sil, aby se sám dokázal přemístit. Nevypadal dobře, byl vyčerpaný a zjevně trpěl velkými bolestmi.

Harry dlouho neváhal. Zavěsil se mu do podpaží a soustředil se na postranní tmavou uličku u nádraží v Bernu, ve které čekali, než jim jel vlak.

Když znovu otevřel oči, stáli oba kousek od nádraží. Z dálky se ozývalo houkání odjíždějícího vlaku. Nikde nikdo. To jim oběma přišlo vhod. Prošli uličkou a zamířili do hlavní budovy. U stánku s občerstvením Snape Harryho zastavil. Vytáhl z kapsy u kalhot peněženku.

„Běžte. Kupte… Kupte nějaké jídlo a pití. Do Calais musíme vlakem. Je to… daleko, tam se nemůžeme přemístit,“ vložil mu peněženku do dlaně a pokračoval dál k informačním tabulím.

Harry zaběhl ke stánku a koupil obložené chleby, minerálky v pet lahvích a nějaké suchary.

„Máme štěstí, jede nám to za chvíli. Musíme si pospíšit,“ oznámil Harrymu, když se k němu po chvíli zase přidal.

Spěchali k vlaku. Nenápadně nastoupili a zavřeli se do prvního volného kupé. Snape švihl hůlkou přede dveřmi a vyčerpaně se složil na sedadlo za sebou. Hlavu sklonil k zemi. Ani si nesundal kabát. Teprve po chvíli. Pak se vlak rozjel.

Harry nespal. Nedokázal usnout a stále nespouštěl ze Snapea oči. Jeho učitel už několik hodin spal a neprobouzel se. Občas se pohnul a Harrymu se vždy neuvěřitelně ulevilo. Byla ještě noc. Už několik dlouhých hodin trávili ve vlaku. Do Calais už to nebylo daleko.

Vlak sebou trhl a Harry se probudil. Nakonec ho přeci jen přemohl spánek. Museli být v cílové stanici.

„Pane. Pane, probuďte se!“ lehce s ním zatřásl, když k němu přistoupil. Bylo nutné si vystoupit, nasednout na trajekt a dostat se za oceán. Pak už se mohli přemístit. Hned jak vystoupí z trajektu a najdou vhodné místo.

„Pane, slyšíte mě?“ opakoval výrazněji. Snape jako by ho neslyšel. Plátno na jeho hrudi bylo prosáklé zaschlou krví. Harry ho uchopil za ruku. Byla nepřirozeně horká. Musel mít horečku. Pak otevřel oči.

„Jsme v Calais, musíme si vystoupit,“ opakoval potichu a ustoupil dozadu.

Snape se zvedl, pomalu, namáhavě, ale jistě, uchopil a oblékl si svůj kabát. Pak oba společně vystoupili.

Bylo ještě brzy ráno. Tou dobou tam naštěstí nebylo moc lidí. Ve Snapeově stavu by si jich nejspíš někdo lehce všiml. Prošli nádražím a zamířili k přístavu.

Harry z kapsy Snapeova kabátu vylovil neviditelný plášť. Cestu trajektem museli vzhledem k okolnostem překonat pod ním. V takto časných ranních hodinách s nimi cestovalo jen pár lidí. Nebylo složité se jim vyhnout.

V první zapadlé uličce v Doveru se s ním Harry asistovaně přemístil do Brumbálova domu.

To už se Snape jen stěží udržel na nohách. Harry ho podpíral celou cestu až k domu. Za prahem se mu zřítil na zem. Ani Harry už neudržel na ramenou jeho váhu.

„Hermiono! Rone!“ zakřičel z plných plic. Doufal, že jsou někde blízko. Uslyšel dupání po schodech a pak se před ním oba objevili v chodbičce pod schodištěm.

„Proboha! Proboha, Harry! Co se stalo?“ vykřikla Hermiona, sotva je uviděla.

„Pomozte mi s ním. Musíme ho dostat do postele, je zraněný. Zasáhla ho střepina z toho šálku. Bude nutné ji vyjmout,“ chrlil ze sebe Harry.

Pak ho i s Ronem, oba z jedné strany, nadzvedli ze země a pomalu vynesli po schodišti nahoru. Nosítko by se tu nevytočilo. Pro dva lidi to nebyl zase takový problém. Zamířili ke Snapeovi do pokoje. Hermiona je předběhla, aby jim otevřela dveře. Pak se vrhla ke skříňce, ve které měl Snape některé z nejdůležitějších lektvarů a dryáků.

Stáhli z něj kabát a položili ho na postel. Hermiona mu pak opatrně se zděšeným výrazem ve tváři odvázala zakrvácené plátno. Jednoduchým kouzlem narušila celistvost pleteného roláku a pak mu ho roztrhla od krku až k pasu. I s trikem pod ním.

„Co to má být?“ reagoval Harry na nespočet jizev, které hyzdily Snapeovo tělo. Některé z nich opravdu nevypadaly dobře. Musely být způsobené nějakým kouzlem.

„Já jsem o tom věděla,“ pípla Hermiona tiše.

„Cože? Proč jsi nám nic neřekla?“ zeptal se udiveně Ron.

„A co jsem vám měla říkat? Že toho už v životě spoustu zažil a že je to na jeho těle dost vidět?“ oponovala.

„To je teď jedno, musíme vyjmout tu střepinu,“ připomněl jim Harry.

Snape se pohnul. Pak otevřel oči. Byl při smyslech. Zřejmě věděl, co se chystají udělat, protože promluvil: „Ta střepina musí ven. Tak na co čekáte.“

Harry zaváhal. Pak Snape natáhl ruku, zalovil v kapse u kalhot a vytáhl z ní zavírací nůž. Ozvalo se cvaknutí a pak se před jejich očima zablesklo třpytivé ostří. Snape neváhal a vrazil nůž do rány. Zařval bolestí a prudce zaklonil hlavu. Jemně ostrým nožem v roztřesené ruce pohnul a zanícenou ránu otevřel. Pak mu nůž vypadl z ruky a ztratil vědomí.

Zpět na obsah

Kapitola 39: Kapitola 39: Dnes neumírej

„Už se probral?“

„Ne, ještě ne. Stále má vysokou horečku.“

Ucítil na svém čele něco ledově studeného.

„Až se probere, dej mi prosím vědět, ano?“

Grangerová, Potter. Poznal jejich hlas. Nedokázal však rozeznat, co je a co už není pouhý sen. Všude kolem byla jen tma.

„Kopřivu ani mráz nespálí…“

Namáhavě polkl nepříjemně nahořklou tekutinu. Tohle nebyla krev ani zvratky. Poznal posilující lektvar. Pak mu někdo otřel rty vlhkou utěrkou. Rozkašlal se a pak znovu namáhavě polkl. Někdo ho prudce přidržel vleže. Nedovolil mu se zvednout.

Kolem byla jen tma a ticho. Rozklepal se zimou, když ho na čele zastudil mokrý ručník.

Ucítil prudkou bolest a okamžitě zareagoval. Jeho ruka naslepo vystřelila a zachytila úzké zápěstí, které k němu někdo vztahoval. Ozvalo se zařinčení a něco skleněného se rozlétlo na kusy. Povolil stisk a spustil ruku zase volně podél těla. Potom na rozbolavělé ráně ucítil chladivou mast. Chvíli napjatě zadržel dech, ale pak se uvolnil. Aniž by otevřel oči, zhluboka dýchal a po chvíli znovu usnul.

Probudil se a otevřel oči. Děsivý smích Pána zla mu neustále zněl v uších. Byla ještě noc. Posadil se na posteli. Měl pocit, že se mu hlava rozskočí bolestí. Zatmělo se mu před očima a pocítil náhlou nevolnost s nutkáním na zvracení. Zase se položil. V křesle vedle jeho postele se něco pohnulo. I v té tmě identifikoval schoulené dívčí tělo. Grangerová. Zůstávala tu tedy i přes noc. Chvíli počkal a pak se znovu posadil. Vysunul nohy z pod přikrývky a potichu vstal, aby ji nevzbudil. Zamířil do koupelny.

Studená voda mu přišla vhod. Přejel si dlaní po zarostlé tváři. Jak dlouho byl mimo? Oholí se až ráno, teď na to nebyl vhodný čas. Necítil se moc dobře a raději se vrátil zpátky do postele. Teď by mu přišel vhod bezesný lektvar.

Polil ho studený pot a rozklepal se jako malé děcko. Srdce se mu rozbušilo stejně jako tehdy. Bylo to stále tak živé. Ty vzpomínky, které ho pronásledovaly každý den, každou noc, po celý jeho život. Naučil se s nimi žít, ale to neznamenalo, že nebyly stále stejně děsivé. S odstupem času možná ještě děsivější.

Smrt je jen stín. Její milosrdná náruč pálí i mrazí. Tolikrát jí pohlédl přímo do tváře. Snad se mu jen vysmívala. Odmítala jeho prosby, odmítala jeho naléhání. Jako by ještě nenadešel ten správný čas. Kalich hořkosti bylo nutné vypít až do dna.

Otevřel oči. Svět se probouzel do bílého dne. Grangerová a Potter stáli u jeho postele.

„Jak je vám, pane?“ zeptal se Potter. Znepokojený výraz v jeho obličeji byl pro Severuse udivující. Ten kluk měl snad o něj opravdovou starost! Bylo tak těžké tomu uvěřit?

„Lépe,“ odpověděl, aby už měl od nich pokoj. Neměl nyní náladu na něj, ani jeho kamarády.

„Nechám vás v klidu,“ otočil se Potter a odešel z jeho ložnice. Grangerová k němu přistoupila s lahvičkou nějakého lektvaru a podala mu ho do ruky. Měl snad na výběr?

Sotva lektvar dopil, vystartoval z postele rychlostí blesku a zamířil rovnou k záchodové míse. Vyzvracel vše, co za posledních několik hodin pozřel. Pak se zvedl, aby se opláchl studenou vodou. Vrátil se do pokoje. Hermiona stále seděla v křesle u jeho postele. Snad se bála pohlédnout mu do tváře.

„Promiňte,“ špitla. „Já netušila. Proto vám tak dlouho nebylo dobře a váš stav se nelepšil.“

„Vy za to přece nemůžete, tak za co se omlouváte,“ řekl nevrle. Nebylo mu zrovna příjemné stát před svojí bývalou studentkou jen v černých pyžamových kalhotách bez košile. Zpocený a neoholený. Nedívala se na něj. „To jsou ty nežádoucí účinky dokrvovacího lektvaru.“

„Zvláštní,“ hlesla bez vysvětlení.

Severus se vrátil do postele, přikryl se až do pasu a zabořil hlavu do polštáře.

„Co vám připadá zvláštní?“ musel se zeptat. Obvykle jeho intuice stačila na to, aby věděl, nač jeho studenti myslí. Tentokrát ne.

„Zvláštní,“ opakovala. „Neznám nikoho, kdo dokáže připravit dokrvovací lektvar tak skvěle jako vy. Pomáhá tolika jiným lidem, mnohým zachránil i život a vy ho nemůžete pozřít.“

„Ta ztráta krve nebyla zase tak velká. Dokážu se obejít i bez něj,“ zkonstatoval. Bude to trvat déle, než se úplně zotaví, ale bude v pořádku. „Krom toho jsou i jiné způsoby,“ připomněl jí, pak se k ní otočil zády a zavřel oči. Doufal, že odejde.

Zpět na obsah

Kapitola 40: Kapitola 40: Žák překonává svého učitele

Harry přešel přes chodbu a zavřel se u sebe v pokoji. Skočil na postel, lehl si na záda, ruce založil na prsou. Zavřel oči. Unaveně si oddechl. Snape se konečně začal zotavovat. Po těch dvou probdělých nocích se Harry konečně mohl uklidnit. Zpočátku to nevypadalo dobře, horečka neustupovala a lektvary nezabíraly.

Zamyslel se. Proč mu na tom člověku tolik záleželo? Byl to přeci stále ten samý sadistický profesor lektvarů, kterého poznal, když nastoupil do Bradavic. Nenáviděl ho. Ach jak on toho chlapa z hloubi duše nenáviděl! Tak kdy se to změnilo? Kdy došlo k tomu zlomu? Dobře si uvědomoval, že se jeho vztah a postoj k tomuto muži změnil. Už zde nebyla nenávist. Důvěřoval mu, i když ho občas nemohl vystát. Nebo si i tohle pouze namlouval? Mohli by snad z nich být dokonce přátelé? Ušklíbl se. Nemožné! To by tedy nemohli. Snape by musel změnit svůj postoj k němu. Jeho nevraživost vůči Harrymu byla takřka nepřekonatelná.

Další ze součástí pošetilého Brumbálova plánu? Smířit dva lidi zdánlivě nesmiřitelné? To by mu bylo podobné! pousmál se Harry.

Někdo zaklepal a vešel. Věděl, že to musí být Hermiona. Ron se ráno přemístil do Doupěte, aby to tam zkontroloval, a Snape zatím nevstával z postele.

Přišla až k němu a přisedla si na okraj jeho postele. Položila mu dlaň na zápěstí pokrčené ruky a lehce sevřela.

„Bude v pořádku. Teď už ano, tím jsem si jistá,“ řekla tiše. Vypadala unaveně.

Těch několik dní od něj prakticky neodcházela. V jedné chvíli se situace zdála být natolik zoufalá, když Snapeovi nemohli srazit horečku, že byli skoro rozhodnutí dostat ho do nemocnice, aby mu tam zachránili život. Skončil by pak v Azkabanu. Tohle by Harrymu nikdy neodpustil. Ale Voldemort by se jistě postaral o to, aby tam jeho nejvěrnější nezůstal dlouho. Pak se to zlepšilo. Náhle a rázně. Přes noc z toho byl venku. Tedy téměř. Rána se mu díky Hermioniné péči úspěšně hojila. Všem se moc ulevilo. Nechtěli by mít na svědomí jeho smrt. Jen to pomyšlení bylo nesnesitelné.

„Myslím, že chce být sám. Tak půjdu a uvařím něco pořádného k jídlu. Všem nám to přijde vhod,“ řekla a vstala. „Ty se teď vyspi. Potřebuješ to.“ Potom odešla.

Harry mávl hůlkou a zatáhl tak v pokoji závěsy. Pak se otočil na bok a po chvíli usnul. Propadal se do snu, ve kterém znovu naslouchal hlasu někde hluboko uvnitř…

Mnozí se pokoušeli nalézt jméno vyšší moci. To však nenaleznou, jelikož je nevyslovitelné, jelikož není. Tvé srdce ať vede tě na cestě životem, neboť jen jednání vycházející z tvého nitra, tryskající z čisté duše a z plnosti srdce, je pravým jménem vyšší moci! Prohlédni a najdi tuto jedinou a skutečnou pravdu, za cenu, která neplatí se penězi, ale srdcem nevinným a čistým. Pravda někdy bývá jasná jako slunce. Mnozí však před ní zavírají oči. Zasvěcený pozná, že bohatství a moc není ničím, že jen v pravdě a v lásce k bližnímu záleží veškeré štěstí mudrcovo. Tak najdeš cestu k nesmrtelnosti.

Vztáhl ruku ke Smaragdové desce, ve které tentokrát už po několikáté dokázal číst. Byl to zvláštní hřejivý pocit. Naplňující a povznášející. Snažil se porozumět tomu, co se mu toto poselství snažilo říct.

Pak se kolem něj najednou setmělo, všude byla jen neprostupná tma. Kráčel pomalu po černé lesklé podlaze k malému zdroji světla daleko od něj. Záři mu z části zakrývala postava, která k němu stála zády. Byla to postava v dlouhém temném plášti s kápí na hlavě. Ten příjemný pocit se náhle ztratil. Nemusel hádat, věděl proti komu stojí. Byl to Voldemort. Otočil se k Harrymu a do tmy zasvítily jen dvě rudé oči. Harry sáhl po své hůlce, ale nebyla tam. Rozbušilo se mu srdce, ale neměl strach. Voldemort proti němu pozvedl svou hůlku.

„Bojíš se smrti, Harry?“ zazněl do ticha jeho syčivý hlas.

Probudil se a prudce se posadil. Srdce mu bilo jako zvon a polil ho celého studený pot. Ten sen mohl znamenat jen jediné. Harryho střet s Voldemortem se neodvratně blížil. Velice dobře si to uvědomoval už ve chvíli, kdy se jim podařilo zničit další viteál. Zbýval už jen Nagini a cesta k Voldemortovi byla volná.

Vstal a seběhl dolů do kuchyně. Ron už byl zpátky. Rozhodl se, že svým kamarádům o tom přízračném snu nic neřekne. Nechtěl je děsit. Sám z toho neměl dobrý pocit.

„Ahoj,“ plácl Rona po zádech a posadil se k němu. Ron mu pod nos strčil čerstvé vydání Denního věštce. Přelétl ho očima. Další mrtví, další nezvěstní a nové střety s přisluhovači zla. Nebylo divu, že všichni členové Fénixova řádu měli tolik práce a starostí, že jim třem věnovali jen málo pozornosti v domnění, že v Doupěti jsou v bezpečí.

Ron se pak zvedl od stolu a zamířil pryč.

„Ty nebudeš jíst?“ zazněla mu do zad Hermionina otázka.

„Jdu si teď lehnout, najím se později,“ hlesl, otočil se na ni a málem přitom ve dveřích vrazil do Snapea. Ten mu však stačil vyhnout.

„Promiňte,“ špitl Ron a pak jim v chodbičce zmizel z očí.

Harry se na Snapea udiveně podíval. Neměl by ještě vstávat z postele. Bylo to sotva pár hodin, co se probral k vědomí. Jeho tvář byla zase hladká, jen vlasy zůstávaly stejně mastné jako obvykle. Kdysi byly dlouhé jen k ramenům, nyní mu splývaly až na prsa. Měl by si je ostříhat, napadla Harryho bláznivá myšlenka a jen byl v tu chvíli rád, že proti němu Snape zrovna nepoužil nitrozpyt.

„Přidáte se, profesore?“ usmála se na něj Hermiona, zjevně radostí z toho, že je zase v pořádku. Pak už nosila na stůl talíře s teplou polévkou.

Snape neodpověděl, jen přikývl, přisedl ke stolu naproti Harrymu. Vypadal stále ještě dost vyčerpaně a přepadle. Jaký div, po tom, co je v horách potkalo.

„Takhle mi už dlouho nikdo neřekl,“ pronesl náhle a Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, co tím chtěl říct. Ani si nepovšimnul Hermionina použitého oslovení.

„To ne, ale pro nás se toho moc nezměnilo,“ pousmál se Harry, ale Snape mu následně věnoval jeden ze svých ostrých pohledů. Pak se však Snape zasmál. Spíš ironicky, jen nepatrně a krátce, tohle však ani Harrymu ani Hermioně nemohlo uniknout. Snape si v danou chvíli zřejmě uvědomil totéž a rychle změnil téma.

„Dejte mi pár dnů, Pottere, a budeme dál pokračovat ve vašem výcviku,“ oznámil mu.

„Pane, to snad není nutné. Vy sám se nejdřív musíte…“ vymýšlel tu nejlepší možnou formulaci, aby ho neurazil.

„CO?“ přerušil ho Snape.

„… dát do pořádku,“ dodal Harry.

„Už jednou jsem vám řekl, Pottere, že záleží na stavu vaší mysli, ne na stavu vaší tělesné schránky,“ vysvětlil mu důrazně. „Zapamatujte si to, je to důležité.“

Odmlčel se, snědl několik lžic teplé polévky a pak pokračoval: „Nyní je důležitější než kdy jindy, abyste byl připraven.“

Harry nic neříkal, podíval se na Hermionu. Ta mlčela. Nechtěla se do jejich rozhovoru montovat. Jindy by však neváhala a řekla svůj názor na věc. Tentokrát ne. Snape měl pravdu a věděli to oba.

O pár dní později následoval Harry Snapea do sklepení. Zdálo se, že jeho učitel znovu nabral formu a zase je v kondici. Jelikož za těch několik posledních dní zůstával Snape v domě, měl Harry možnost sledovat, jak se jeho stav průběžně zlepšuje. Alespoň po fyzické stránce. Stín na jeho tváři naznačoval, že přeci jen něco v pořádku není. Za tu dobu, co spolu bydleli v jednom domě, co společně trávili tolik času, ho Harry částečně poznal. Stačilo to, aby si byl vědom, že jeho profesora něco tíží.

„Můžu se zeptat, pane?“ vyslovil otázku dřív, než došlo na jejich trénink. Zvědavost mu nedala. „Jak to, že si vás za celou tu dobu Voldemort nepovolal k sobě?“

„Dostal jsem úkol, a Pán zla je nyní přesvědčen, že se jej pokouším splnit. Proto si nežádá moji přítomnost. Očekává, že se mu brzy ozvu sám,“ odpověděl.

„Řeknete mi, co je to za úkol?“ opovážil se zeptat. Nebyl si jistý, jestli mu Snape odpoví.

„Pán zla touží zjistit, kde  jste, Pottere. Kde se nyní nacházíte a kdo vám poskytuje ochranu,“ dodal na vysvětlenou. „A já mu budu velice brzy nucen poskytnout přesvědčivé odpovědi.“

Harry na něj zaraženě koukal a pomalu se z toho šoku vzpamatovával. Takovou odpověď pochopitelně neočekával. Snape si jeho rozpaků všiml.

„Udivuje vás to?“ zeptal se zlomyslně. „Byla jen otázka času, než na vás přijde řada. Nyní ten čas nastal.“

„Jste již velice blízko cíle, Pottere,“ připomněl mu. „Zbývá zničit poslední viteál a cesta k Pánovi zla je volná.“

Podivný výraz v jeho očích Harryho zarážel. Nedokázal identifikovat jeho význam. Byl mu nepochopitelně nepříjemný. Nechtěl se ptát, nechtěl vyzvídat. Jednu otázku mu však hodlal položit už dlouho.

„Kde se Voldemort všemu naučil, když ne od Grindelwalda? V jeho sídle jsme přece kromě té malé knihy nic zvláštního nenašli. Tak kdo ho to všechno naučil?“ ptal se na to, co ho zrovna zajímalo ze všeho nejvíc.

„Jak se to všechno naučil?“ ušklíbl se. „Samostudiem. Samostudiem a experimentováním. Došel ve svém vzdělání nejdál, jak jen mohl. Stal se skutečným Mistrem černé magie. Pán zla vlastní jednu velmi vzácnou knihu. Knihu obsahující všechna dosud známá a použitá zaříkávadla a kletby černé magie. Nikdo jiný si v té knize nemůže číst, není mu to dovoleno. Jen on vždy určoval to, co kterého z nás z jeho černého umění naučil. Je to kniha psaná starodávným jazykem zasvěcených. Stejným, jakému mě naučil Brumbál o pár let později. Stejným, jakým byla psána kniha o viteálech. Koraktor je velmi mocná kniha a taky nebezpečná. Vládne temnou mocí, která dokáže pohltit každého, kdo se jí začne zabývat,“ osvětlil mu Snape tu jedinou záhadu, která kolem Voldemortových dovedností vyvstávala.

„Odkud ji má? Z Grindelwaldova sídla?“ chtěl Harry vědět.

„To nevím. Na tuhle otázku jsem se ho pochopitelně nikdy neodvážil zeptat,“ řekl s respektem, „a stejně pochybuji, že by mi Pán zla na ni dal odpověď. Je to dost pravděpodobné, ale není vyloučeno, že ji má od jinud.“

„Nikdy se nám nepodaří rozluštit celé tajemství, které Pána zla obklopuje,“ přiznal si nespokojeně.

„Dost tlachání! Přejděme rovnou k tomu, proč jsme dnes tady,“ vyzval Harryho a vytáhl z hábitu svou hůlku. Tentokrát bez dalších řečí, nečekaně a rázně na něj zaútočil.

Harry bleskově zareagoval, tasil svoji hůlku a vyčarovaným štítem seslané kouzlo zablokoval. Pak se znovu rychle ubránil vyslanému paprsku ze Snapeovy hůlky, když odzbrojující kouzlo odklonil a odrazil ho zpět proti Snapeovi.

Zaútočil a vyslal na Snapea Gelidus actis a pak hned v zápětí Fulguratio. Zledovatělý Snapeův štít odrazil blesk zpět a Harry musel hbitě uskočit stranou, aby ho nezasáhl.

Pak ze Snapeovy hůlky vyšlehly ohnivé provazy, které se chystaly Harrymu podtrhnout nohy. Harry kouzlo štítem zablokoval, odrazil a následně Snapeovi odzbrojujícím kouzlem vyrazil hůlku z ruky. Sám byl nejvíc zaražený tím, co se mu právě povedlo.

Snape mu dal lehkým pokýváním hlavy najevo, že je dnes s jeho výkonem nadmíru spokojen. Sebral hůlku ze země a ještě než se Harry ze svého překvapení vzpamatoval, vyslal na něj kletbu.

Jako neviditelná ruka ho něco velmi pevně stisklo pod krkem, až se začal dusit. Čím víc se zmítal, tím víc sílil tlak na jeho hrdlo. Začínal upadat do mdlob, jak rychle ztrácel kyslík. I když stále pevně držel svoji hůlku, snažil se rukama, divoce šmátrajícíma kolem sebe, dostat neviditelné útočníkovy ruce ze svého krku pryč. Pak si uvědomil, že Snape stále stojí proti němu a hůlkou míří přímo na něj. Z posledních sil vyslal na Snapea Percussio pugnus, a ten, aby mohl zareagovat a ubránit se, musel nejdřív odklonit svou hůlku. I přes vyčarovaný štít jím mocné kouzlo mrštilo o zeď. Sebral se ze země a znovu se postavil. Ruku, ve které svíral svoji hůlku, nechal spuštěnou volně podél těla.

Harry si dlaní třel bolavý krk, rozdýchával se v předklonu, ale i nadále zůstával ve střehu.

„Myslím, že už vás nemám co učit,“ promluvil Snape uznale. „Pokud i zítra při nitrobraně prokážete takové výsledky, budu váš trénink považovat za ukončený,“ řekl a měl se k odchodu.

Harry se z toho ještě notnou chvíli vzpamatovával. Postavil se a malou chvíli hleděl svému učiteli zpříma do očí. Jen chvíli, než se k němu Snape otočil zády. Nemohl uvěřit vlastním uším. Nicméně Snapeovi věřil a jeho úsudek byl pro něj dostačující.

„Pane!“ oslovil ho dřív, než Snape stačil odejít z místnosti.

„Ano?“ otočil se na něj a svraštil obočí v očekávání Harryho otázky.

„Jakou mu dáte odpověď?“ zeptal se. I když, bylo to skutečně tak důležité?

„Pravdivou,“ odpověděl Snape víc než stručně, ale pak dodal: „že se nyní nacházíte v Doupěti u Weasleyových a že nad vámi drží ochranou ruku celý Fénixův řád.“

Řekl to tak vážně, že by mu uvěřil snad kdokoliv. Harry nepochyboval, že se mu i nyní podaří Voldemorta obelstít. Vlastně ani nechápal, jak se mu to dařilo tak dlouho.

Snape pak Harrymu zmizel z očí. Harry ho po chvíli následoval. Vyběhl nahoru po schodech a s sebou si nesl takový zvláštní uspokojivý pocit, že konečně něco dokázal. Ne Snapeovi, ne ostatním, ale především sám sobě. Svitla mu tak alespoň maličká jiskřička naděje na úspěch v závěrečném duelu. Na úspěch, ve který snad ani nedoufal. Jen věřil. Jinak by zde nebyl.

Zamířil rovnou do knihovny. Možná proto, že předpokládal, že Ron a Hermina budou zrovna tam. A byli. Až na ten šok, který Harryho čekal, když bez zaklepání otevřel dveře.

Ron seděl v křesle, Hermiona mu spočívala na klíně, ruce omotané kolem jeho krku, a líbali se. Jakmile Harry vešel, přestali a lehce se od sebe odtáhli. Oběma se očividně dost ulevilo, že to není Snape. Harryho polil ruměnec, nemohl si však odepřít úsměv od ucha k uchu. Váhal, jestli má vejít, nebo se omluvit za vyrušení a nechat své kamarády o samotě. Už chtěl vycouvat ze dveří, když Hermiona promluvila.

„Harry,“ hlesla tiše, „kvůli nám neodcházej. Naopak. V poslední době jsme měli tak málo příležitosti být zase všichni spolu. Pohromadě, všichni tři.“

Těšilo ho, že jeho dva nejlepší kamarádi našli v této době alespoň kousek společného štěstí. Současně však pocítil nesnesitelnou úzkost, že nemůže být s Ginny. Možná to Ron i Hermiona vycítili, proto jim situace, ve které je Harry nachytal, připadala netaktní.

„Harry, zůstaň,“ opakovala Hermiona svoji prosbu o něco naléhavěji. Seskočila na nohy a přišla až k Harrymu. Vzala ho za ruce a táhla až ke krbu, kde se s ním posadila na vyhřátou zem. Chytila ho za ruku a položila si ji do své dlaně.

„Něco tě trápí, Harry?“ zeptala se.

Před nimi nebylo možné předstírat, že je vše v pořádku. Nebylo, a Harry najednou cítil podivnou úzkost.

„Jen fakt, že netuším, kolik času mi zbývá,“ řekl ironicky, aniž by si předem uvědomil, co vlastně říká.

„Harry, ty mě děsíš!“ vyjekla Hermiona polekaně. Nespokojeně a nesouhlasně zavrtěla hlavou nad Harryho pesimistickým přístupem.

„Tak jsem to nemyslel,“ zalhal přesvědčivě, aby ji uklidnil. Vlastně neřekl tak docela nepravdu. Mohl tím být myšlen čas, který do jeho závěrečného souboje s Voldemortem zbýval.

Ani Ron však, stejně jako Hermiona, nevypadal, že by ho Harryho dodatečná odpověď uspokojila. Harry se strojeně pousmál a znovu si přitom vzpomněl na podivné sny, které se mu poslední dobou zdály a které mohly znamenat jen jediné a neodvratné.

Bylo zbytečné o tom diskutovat, nebo se tím jinak zaobírat. Nebylo vyhnutí, to věděli všichni tři. Harrymu úplně stačila jejich morální podpora.

„Harry, musím ti něco říct,“ pronesla Hermiona váhavě a pak se na malou chvíli odmlčela.

Harry k ní v očekávání zvedl oči a pohledem ji vyzíval, aby pokračovala. Netušil, co by to mohlo být tentokrát.

„Harry, když byl Snape mimo a blouznil… Já… Nevím, jak to mám říct,“ přetrhla najednou nit a to už Harry celý netrpělivý vstal a vyčkával. Muselo to být něco vážného, jinak by s tím takto neotálela.

„Hermiono, nehraj si se mnou,“ vyzval ji rázně. Její nejistota ho pomalu přiváděla k šílenství.

„Řekni mu to, Hermiono,“ povzbudil ji Ron, „jinak mu to povím já. Měl by to vědět.“

„Tak dozvím se to konečně?“ vyjel na ni podrážděně.

„Několikrát během té noci, co jsem u něj přečkala, opakoval jméno tvé matky, Harry,“ šla s pravdou ven. Očividně jí spadl kámen ze srdce, že je to konečně venku.

„To není možné!“ kroutil hlavou Harry. „Určitě jsi se spletla. Nemohlo jít o mou matku. Třeba to vůbec nebylo její jméno,“ panikařil Harry. Věděl, že chodili do stejného ročníku, Snape i jeho rodiče, že se znali a že se nenáviděli. Viděl to přece na vlastní oči. Byl přesvědčený, že si to Hermiona jen špatně vyložila, že se přeslechla, prostě se mýlila, to je jasné!

„Je to celé nesmysl, nechci se o tom už bavit,“ ukončil tu podivnou debatu a nemínil se k ní vracet. Tohle bylo pro něj uzavřené téma. Ron i Hermiona to pochopili a už se k tomu víc nevyjadřovali.

Harry si pak na něco zcela nečekaně vzpomněl. Na něco, co mu dokonale zvedlo  náladu.

„Já teď chci být chvíli sám. Sejdeme se u jídla,“ oznámil svým kamarádům s úsměvem na rtech a pak už spěchal nahoru do svého pokoje. Zanechal je tam samotné, s nechápavým výrazem na tváři.

Vytáhl kufr ze spodní police ve skříni, zalovil v něm, až nahmatal malý deník v tvrdých deskách. Byl to deník od Ginny, psaný neviditelným inkoustem, který mu vtiskla do dlaně, když se s ním loučila.

Skočil s ním na postel, složil nohy do tureckého sedu a rozevřel deník před sebou. Chvíli se zdálo, že je snad prázdný a nepopsaný, ale potom na něj z deníku zasvítil zářivým písmen Ginnyin rukopis. Pouze z jediného úhlu pohledu, nejpřirozenějšího pro čtenáře.

Zahleděl se do těch rozzářených řádek a s chutí se začetl.

Vzpomněl si na okamžik, kdy ji naposledy svíral v náručí. Na jejich poslední rozhovor. Ona pochopila vše, už dávno předtím věděla mnohem víc, než on jí kdy řekl. Četla v jeho očích jako v otevřené knize.

Srdce se mu rozbušilo o něco rychleji. Její slova pro něj byla útěchou. Věděla, co může přijít, co je může navždy rozdělit nebo spojit. Pochopila to dokonale, i když neznala podrobnosti ani souvislosti. Na chvíli Harryho napadlo, jestli Ginny neovládá nitrozpyt. Pak to však okamžitě zavrhl. Ne, že by to nebylo možné. Spíš, zamilovaní ho nepotřebují.

Tu sídlí síla ze všech sil nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou… vzpomněl si na devátou tezi Smaragdové desky.

Usínal s mnohem lepším pocitem, než se kterým se ráno probouzel. Zase ho v noci pronásledovaly podivné sny, plné směsicí různých pocitů a vjemů.

Hedvika se vrátila z nočního lovu a ťukala zobákem na jeho okno. Přiskočil k němu, aby jí otevřel. Pohladil ji po bělostném peří, na kterém se ještě stále leskly rozpouštějící se sněhové vločky. Pohlédl z okna. Jaro se kvapem blížilo a místy už byla vidět zelená tráva pod rozpouštějícím se sněhem. Nicméně bylo stále ještě poměrně chladno a občas padal sníh, stejně jako dnes. Nadechl se svěžího ranního vzduchu, pak Hedviku propustil a okno zase pořádně zavřel.

Seběhl dolů na snídani. Hermiona a Ron už tam byli. Dávali si veliký pozor, aby na nich nebylo nic znát. Harry se musel až smát, jak se snažili, aby vše bylo jako dřív. Nic jim přece nevyčítal, nemuseli se na něj ohlížet. Pak vyprskli smíchy všichni tři, jako by mysleli na to samé. Atmosféra se uvolnila a ledy se prolomily.

„Je mi to jasné,“ pousmál se Harry. „Přede mnou nemusíte hrát mrtvého brouka. Já vám to oběma ze srdce přeji.“ A taky to tak bylo. Opravdu jim to přál, upřímně.

„Jen si dávejte pozor před Snapem. Stejně, on není hloupý, jistě už mu taky došlo, co mezi vámi je,“ dodal a pak se všichni zase začali smát. „Asi by vám to v těchto časech neschválil,“ řekl a vzpomněl si přitom, jak i jeho Snape od lásky zrazoval. Jak důrazně mu kladl na srdce, aby si dal dobrý pozor v projevování přílišné náklonnosti k někomu blízkému.

Ron si k němu přisedl a položil mu ruku na rameno. „Nic se tím nemění, brácho.“

Harry věděl, jak to Ron myslel. Jejich přátelství tím neutrpělo újmu.

Ve dveřích do kuchyně se objevil Snape. Jen se rozhlédl a pak ulpěl očima na Harrym. Nic neřekl, jen kývl hlavou směrem k jejich cvičebně. Nitrobrana.

Zpět na obsah

Kapitola 41: Kapitola 41: Pravda bolí, a jak!

Harry do sebe naházel zbytek snídaně a pak se odporoučel z kuchyně za ním. Možná poslední společná hodina nitrobrany, pomyslel si. Byl to zvláštní pocit, po tak dlouhé době, po kterou se ho Snape snažil naučit všemu, co bylo nutné. A najednou byl konec. Cítil se, jako by skládal závěrečné zkoušky. Mínil uspět.

Vešel do místnosti. Snape k němu stál zády, hůlku připravenou v pravé ruce, avšak zatím volně spuštěnou k zemi.

„Nyní mi ukažte, že vám naše společné hodiny byly k něčemu dobré,“ promluvil. „Nemohu vás dál chránit. Teď už ne. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych vás dostal až sem. Splnil jsem slib. Teď už je to jen na vás.“

Pak se otočil čelem proti němu a jeho oči byly stejně nepřístupné jako jindy. Nenesly však žádné známky nepřátelství jako kdysi.

Harry ale jako by tušil, na co Snape zrovna myslí. Proč pro něj bylo tak důležité, aby jeho žák uspěl? Vykládal si to snad celé špatně? Ne, tentokrát se nemohl mýlit.

Hleděli si do očí a snad konečně, poprvé v životě, v tom bylo něco víc. Ta důvěra byla vzájemná a stejně tak i respekt k tomu druhému.

Během zlomku vteřiny, ve kterém se Snape pokusil neverbálně použít kouzlo na čtení myšlenek, Harry zareagoval. Bylo to rychlejší než myšlenka. Využil k tomu jen svůj instinkt. Použil proti Snapeovi odzbrojující kouzlo, vyrazil mu hůlku z ruky a pak to byl on, kdo se ocital v hlavě toho druhého. Tohle pro něj znamenalo uspět. Snad i Snapeovi by takový výsledek stačil. Už mínil hůlku sklonit zase k zemi, ale pak spatřil obraz ze Snapeových myšlenek, který ho zaujal…

„Nééé, už dost!“ Odklonil svou hůlku Harry. „To… nééé,“ zaúpěl z posledních sil a musel se předklonit, aby to vydýchal. Pevně sevřel víčka a sklopil hlavu k zemi. Šly na něj mdloby a chtělo se mu zvracet.

Co si myslel? Vždyť Voldemort není žádný hlupák. Musel mít dobrý důvod, aby Snapeovi věřil. Ať už Snape Reguluse zabil ze strachu o vlastní život, z vlastní vůle anebo pouze proto, že zkrátka neměl na vybranou…

Proč to muselo přijít zrovna teď! Když už Harry o Snapeovi nepochyboval. Když mu natolik důvěřoval, že by mu svěřil i vlastní život. Když se jejich vzájemný vztah natolik změnil k lepšímu, že by se s nadsázkou dalo mluvit téměř o přátelství. Jeho zášť vůči Snapeovi byla nadobro překonána a najednou tohle! Jako rána dýkou mířená přímo do srdce.

Ale měl snad Harry právo ho soudit? Stalo se to přece už před mnoha lety. Tedy většina z toho. Od té doby se situace v mnohém změnila.

To, co právě viděl, to, čeho byl právě svědkem, jen prchavý okamžik, ve kterém však spolu se svým učitelem mohl znovu prožít tak důležitou a rozhodující část jeho života…

Podíval se na něj. Napřímil se, a přestože měl oči zakalené slzami, se svému učiteli zadíval zpříma do tváře.

Snape byl bledý jako stěna za jeho zády. Nesnažil se mu však uhnout pohledem, ani se z toho vylhat. Bylo by to zbytečné. Stál proti němu, připraven Harrymu čelit. Pak se jen ohnul a sebral ze země svoji hůlku. Snad se s ní teď necítil tolik zranitelný. Znovu z nich byli soupeři. Tentokrát však rovnocenní soupeři.

Harry na malou chvíli zavřel oči. Přehodil si hůlku z pravé ruky do levé. Pravou dlaň sepnul v pěst. Otevřel oči, přistoupil ke Snapeovi a zaťatou pěstí ho vší silou udeřil pravým hákem do obličeje.

Učitel zavrávoral, udělal krok zpět, pak znovu nabyl ztracené rovnováhy. Zvedl hlavu, odhrnul si pramen černých vlasů z obličeje a dlaní levé ruky si setřel krev z roztrženého rtu. Lehce si přejel jazykem po dásních a vyplivl na zem vyražený zub. Nepřestával však krvácet a brzy mu krev zbarvila odhalené zuby i černý hábit, který měl na sobě. Z jeho očí čišela nenávist. Nebyla to však nenávist jen vůči Harrymu, ale také vůči sobě samotnému.

Harry před ním zůstal stát, ruku i nadále bolestivě zaťatou v pěst. Nedokázal se však odhodlat k další ráně. Očekával jeho reakci. Nemínil ho mlátit, aniž by se on nezačal bránit.

Snape však na jeho výzvu nereagoval. Ani se nenaštval, jak od něj Harry očekával. Jako by spíš čekal, že ještě není konec. Že ještě přijde další, drtivý úder. Vůbec se nebránil a hůlka v jeho pravé ruce se ani nepohnula.

„Tak dělejte!“ zařval na něj Harry. „Postavte se mi čelem, jako muž muži!“

Nic však nepomáhalo, a tak se Harry uchýlil k poslední možnosti, jak Snapea vyprovokovat. „ZBABĚLČE!“ zakřičel od plic. Přehodil si hůlku zpátky z jedné ruky do druhé a namířil mu ji na střed hrudi.

„Hm… Chcete mě zabít, Pottere?“ konečně promluvil. Krev dál zbarvovala jeho temné oblečení. Stejně temné, jako byla jeho duše. Sarkasmus v jeho hlase byl nepřeslechnutelný.

„Tak do toho! Poslužte si!“ zavrčel na něj a odhodil svou hůlku někam do kouta.

Nic by však Harrymu nedokázalo ulevit od bolesti, kterou tak náhle a prudce pocítil. Jak ho mohlo tolik zraňovat právě tohle zjištění? Nebyl vždy tolik přesvědčený o Snapeově vině?  Teď už vše dokonale chápal. Věřil už i tomu, co se mu nedávno snažila naznačit Hermiona o jeho matce a Snapeovi. Zasmál se, stejně hořce, jak chutnala tahle jeho další životní porážka.

„Ale proč to? Proč to všechno tedy děláte?“ chtěl slyšet nějaké kloudné vysvětlení.

„Ne, počkejte. Odpovím si sám! Vám nezáleží na mně. Ani na nikom jiném v kouzelnickém světě. Nezáleží vám na tom, jestli zachráníme tento svět. Vy se jen chcete pomstít,“ a zase se začal smát, až to bolelo. Píchalo ho u srdce a do očí se hnaly slzy.

„Temná stránka ctižádosti?“ ptal se Harry zbytečně a dál se hořce a bolestivě smál vlastní naivitě. „Ne, já bych to spíš vnímal jako příslib vykoupení,“ probodl Snapea očima. „Věděl jste, že vy ho nedokážete nikdy zabít. Věděl jste, že já jediný mám tu moc. Proto jste to udělal. Jen proto!“ zakřičel, znovu plný zoufalství a vzteku.

„Vlastně ne, nejen proto,“ ušklíbl se Harry. „Slíbil jste to přece Brumbálovi, že to dotáhnete až do konce, ať už vaše důvody byly jakékoliv.“ Znovu se na něj podíval.

„Pro dosažení vlastních cílů mi nejsou žádné prostředky svaté. Pomsta je velmi silný motiv, Pottere. To věděl i Brumbál. Věděl, že nikdy neustoupím, dokud nedosáhnu svého cíle. V tomhle jsme oba stejní,“ řekl nakonec Snape.

Ta slova Harryho zarazila. Možná měl Snape pravdu. Jaký byl mezi nimi rozdíl? I on přece usiloval o to samé. A sobecky si přiznal, že ze stejného důvodu.

„Ale myslel jsem, že Lucius Malfoy je váš přítel!“ vzpomněl si, jak ho Snape mučil, na rozkaz Pána zla.

„Přítel,“ vyslovil to slovo, jako by bylo jedovaté. „Přátelství je dcerou ctnosti. Zločinci se mohou spřáhnout, ale ne spřátelit. Přítel, který by vás neváhal mučit pro pobavení Pána zla. Přítel, který by vás okamžitě a bez zaváhání zabil, pokud by k tomu dostal rozkaz. Já nemám přátele, Pottere! Jediný člověk, kterého jsem kdy mohl považovat za přítele, je dnes mrtvý. Mojí vinou,“ přiznal na rovinu.

Harry pochopil, že na sebe bere vinu i za Brumbálovu smrt, za kterou snad opravdu nemohl jen on. Byla to přece shoda okolností, a za smrt Brumbála už mu Harry dlouho vinu nedával. Ne po tom zjištění, tehdy před několika měsíci.

„Ale vy máte přítele,“ slyšel se Harry říkat. „Já jsem váš přítel. To, co jsme spolu prožili,“ promluvil znovu po krátké odmlce, „mi dovoluje považovat vás za přítele.“ Sám nedokázal hned uvěřit tomu, co právě řekl. Nebylo snad právě tohle opravdové přátelství? Brát toho člověka takového, jaký je? Se všemi jeho nedostatky, chybami i slabostmi? A přesto ho nemohl nenávidět a dokázal mu odpustit. Ať už to skončí jakkoliv.

„Někdy mluvíte jako Brumbál,“ zasmál se ironicky Snape. „Ale já vám o to nestojím,“ řekl zatvrzele.

„Nic po vás nežádám,“ pokračoval Harry. „Chci mít jen naději. Alespoň nepatrnou naději na úspěch. Chci vědět, že to dotáhnete do konce,“ naléhal na svého učitele. Teď už bývalého, protože po dnešním dni už ho Snape opravdu neměl čemu učit. Harry ale věděl, komu za to všechno vděčí.

„Dám vám naději, Pottere, a na oplátku vás žádám, nepleťte se mi do cesty. Snad si v tomto ohledu rozumíme,“ poučil ho. Vytyčil tak mezi nimi jasné hranice.

Harry přikývl, jejich rozhovor tímto skončil, alespoň o tom byl přesvědčený. Následoval znovu ten upřený pohled z očí do očí.

Není tak těžké si to domyslet, Pottere. Nejsem hlupák, jak jistě víte.

„Tohle… Tohle přece není možné! Já… Nepoužil jsem hůlku, ani jsem…“ zamyslel se Harry. Odpovědi se mu však dostalo mnohem dřív, než si to dal sám dohromady.

„Dosáhl jste právě úplného vrcholu, jakého lze v nitrozpytu dosáhnout, Pottere. Potřebujete snad ještě nějaká další vysvětlení?“ zeptal se se zdviženým obočím, pak zvedl svoji hůlku ze země, obešel ho a odešel z místnosti.

Tak to tedy je, pochopil Harry. Věděl přece, že je to možné. Snape s Brumbálem spolu tehdy na věži komunikovali stejným způsobem. Jediné, co k tomu bylo nutné, byl upřený pohled z očí do očí.

„Harry? Harry, co se stalo? Slyšeli jsme vás až nahoru. Bylo to hodně zlé?“ promluvila na něj Hermiona. I s Ronem za ním přišli do jeho pokoje.

Seděl v křesle u okna a nereagoval. Ani si nevzpomínal, jak se tam dostal. V hlavě mu vířilo tisíc myšlenek a teď tu byli Hermiona a Ron. Byli tu pro něj. Jeho dva skuteční a nerozluční přátelé.

„Věříš, že to byl můj osud?“ podíval se Hermioně do očí.

„Na tom přece nezáleží. Náš život je naším osudem,“ odpověděla a Harry jí zprvu nerozuměl.

„Ale záleží. Můj život by tak dostal smysl. Měl bych pro co žít,“ šeptl a znovu se ponořil hluboko do svých pocitů. Mohl snad jinak? Mohl snad jednat tak, jak by sám chtěl? Řídit si svůj život sám a nebýt řízen? Myslel si, že v tomhle už má jasno a najednou bylo vše jinak.

„Plácáš nesmysly. Vyspi se z toho a zítra to uvidíš všechno jinak,“ povzbudila ho a podala mu do ruky lahvičku s lektvarem.

Neptal se jí, co to je, a jedním douškem malý flakon vyprázdnil. Přemohl ho spánek. Vstal z křesla a zamířil k posteli. Ron zůstal s ním. Sedl si vedle něj na postel a počkal u něj, dokud neusnul.

Zpět na obsah

Kapitola 42: Kapitola 42: Souhvězdí kentaura

Harry vše pochopil. Uvědomil si, jak málo toho člověka zná. Snape byl opravdu nebezpečný, přesně jak se celou dobu zdál. Jeho chování bylo nevypočitatelné a nevyzpytatelné. Lze si vůbec zcela ochočit kočkovitou šelmu? Dá se věřit jaguárovi, i když ho vychováváte od kotěte? Vždyť ani Voldemort neví, co je Snape ve skutečnosti zač, ušklíbl se. Zrádce! Jediný, kterému se Voldemorta kdy podařilo přelstít a oklamat. No ano, jak typické pro takovou šelmu. Potichu a nenápadně číhá na svou kořist, přibližuje se jen velmi pomalu a promyšleně, aby zaútočil v pravý čas, kdy mu jeho oběť už nemůže uniknout. Harry celou dobu cítil, něco uvnitř jako by mu celou tu dobu napovídalo, aby si od Snapea udržoval odstup, zůstával ve střehu a nikdy se k němu neotáčel zády. Instinkty nutné k přežití nelze potlačit. Nebál se ho, ale cítil vůči němu respekt.

Naučil se ho však brát takového, jaký je. Byl to přeci jenom člověk a ne zvíře. Lidé nejsou černí nebo bílí, hodní nebo zlí. V tom se od sebe zásadně lišili. Snape Harryho nikdy nedokáže brát takového, jaký je ve skutečnosti. Nikdy si nedokáže vytvořit odstup, aby v něm stále neviděl jen syna Jamese Pottera.

Zároveň se ale přesvědčil, že i Snape je schopný velmi silných citů a stejně silných emocí. Dokonce i lásky. Dokázal ve svém životě i milovat, když byl ještě velmi mladý, teď už ne. Jeho zatvrzelé srdce zralého muže nebylo schopno jiných citů než jen nenávisti a zloby. Přitom by se tak rád přesvědčil o opaku.

Seděl v knihovně a pozoroval dohořívající uhlíky v krbu. Prolistoval Snapeovu starou učebnici lektvarů několikrát tam a zpátky, až pak, najednou si něčeho všiml, skoro ve středu knihy. V rožku učebnice byla zaškrtaná dvě písmena, skoro nebyla k přečtení. Iniciály L. E. Zase knihu zaklapl. Bylo to přece nad slunce jasnější…

Přemýšlel nad tím, co bude dál. Od té chvíle se Snapem nepromluvil jediné slovo. Usmál se, když si znovu uvědomil, že kdyby si spolu chtěli něco říct, slova by k tomu ani nepotřebovali.

„Harry!“ ozvalo se ze dveří. Stála v nich Hermiona.

Harry se lekl a otočil se po hlase. Kniha mu vypadla z ruky. „Něco se stalo?“

„Ne, jen… Snape. Chce s tebou mluvit,“ oznámila mu.

Přivřel oči, svraštil obočí a přemýšlel, co mu tak může chtít. Jejich společné hodiny přece skončily. Vstal a zamířil k němu do pracovny.

Vypadalo to, že má Snape na spěch. Oblékal si černý plášť a chystal se k odchodu. Otočil se na něj a podíval se Harrymu do očí. Vše, co se včerejšího dne stalo, jako by bylo zapomenuto.

„Pán zla si žádá moji přítomnost. Naléhavě,“ oznámil mu. „Myslím, že tuším, co to znamená.“

„Chcete říct, že…“ nezmohl se Harry na slovo. Bylo to opravdu tak vážné? Bylo možné, že se Voldemortovi konečně podařilo to, o co se celou tu dobu snažil?

„Ano, myslím, že ano. Nejspíš se mu konečně podařilo zjistit, jak najít Atlantidu,“ řekl tentokrát starostlivě a plný obav. Promlouval k němu nyní jako otec k synovi. To Harryho překvapilo.

„Pochybuji, že Pán zla do svých plánů zasvětí více lidí. Nejspíš ho budu doprovázet já, nanejvýš ještě několik dalších Smrtijedů. Tolika lidem zase nedůvěřuje. Dám vám vědět, jakmile to bude možné,“ ubezpečil ho, ale pak od něj svůj upřený pohled odvrátil. Měl se k odchodu.

„Pane, jen ještě jedna věc, na kterou jsem se vás chtěl zeptat,“ řekl Harry, ale pak zaváhal. Třeba to byla úplně zbytečná otázka.

„Ano?“ zvedl k němu oči, ochotný mu na cokoliv odpovědět.

„Jen mě tak napadlo, máme vůbec jistotu, že Voldemort vytvořil pouze šest viteálů? Co když šestým nepřestal? Co když si jich vytvořil víc?“ zeptal se nakonec Harry.

Snape zamyšleně svraštil obočí. „To si nemyslím,“ odtušil.

„Anebo, co když si místo zničeného deníku vytvořil viteál nový? O ztrátě deníku se přece dozvěděl?“ vrtalo Harrymu hlavou.

„Podle Brumbála, a já jsem stejného názoru, neměl Pán zla v úmyslu vytvořit více než šest zamýšlených viteálů. To by pak znamenalo rozpoltit svou duši na více než sedm částí, Pottere. Tato představa by pro Pána zla už jistě nebyla tak lákavá,“ uvažoval Snape. „Se ztrátou deníku musel za daných okolností více či méně počítat. Netušil pochopitelně, že k jeho použití dojde bez Pánova přímého rozkazu, což ho velice pobouřilo a rozzuřilo. Ale jsem toho názoru, že se poté musel spokojit s představou zbývajících pěti dobře chráněných viteálů.“

Odmlčel se, zapnul hábit. „Musím jít, Pottere.“ Zamířil ke dveřím.

„Pane!“ hlesl mu Harry do zad.

Snape se zastavil. Neotočil se k němu, jen čekal, co mu Harry hodlal povědět.

„Dokážeme to. Podaří se, musí se nám to podařit,“ skoro zašeptal. Vlastně nevěděl, co říct. Ta slova mu v hrdle vázla, jako velké sousto. Kdo ví, jak to všechno dopadne…

Snape se na něj znovu otočil. Neřekl nic, ani se nesnažil Harrymu poslat nějakou svou myšlenku. Výraz jeho tváře to udělal za něj. Jako by říkal: Ať už to dopadne jakkoliv, udělali jsme, co jsme mohli. Pak už neváhal a ve spěchu odešel.

Čas nadešel, uvědomil si Harry.

Vrátil se do knihovny, kde se k němu přidali Ron a Hermiona.

„Je to vážné?“ zeptala se.

„Možná vážnější, než si myslíš,“ hlesl Harry. „Čas nadešel, jak to vypadá.“

Hermiona ztuhla a Ron taky. Takovou dobu se na to připravovali, takovou dobu věděli, že to jednoho dne musí přijít. Nyní se to stalo.

„Kdy?“ vyslovil Ron otázku, která je všechny tolik tížila.

„To ještě nevím. Snape mi dá vědět,“ odpověděl, pokusil se o úsměv, ale bez úspěchu.

Hermiona se usadila do křesla u krbu. Škvírou ve dveřích se protáhl Křivonožka, zamířil přímo k ní a vyskočil jí na klín.

„Křivonožko!“ prohrábla mu hustý kožich konečky prstů. „Kdepak jsi byl, ty tuláku?“

„Pořád se někde toulá. Doma ho skoro není vidět,“ promluvila pak k Harrymu a Ronovi.

„Myslím, že se bojí Snapea,“ podotkl Harry a nedokázal zadržet smích, který ho najednou popadl. „Tohle teritorium už totiž jedna velká kočka obývá.“

Oba se na něj nechápavě podívali a tak jim to vysvětlil. Žádný z nich pochopitelně netušil, že je Snape taky zvěromág.

„Černý panter? Velká černá kočka?“ řekla Hermiona užasle.

„No, jaguára bych se za uchem podrbat neodvážil. Bál bych se, že mi ukousne ruku,“ zažertoval Ron, natáhl se k Hermioně a pohladil Křivonožku po hřbetě.

Zvláštní, pomyslel si Harry. Křivonožka se dokázal lehce spřátelit se Siriusem, i v jeho psí podobě, a ze Snapea, který je jako zvěromág stejného živočišného druhu, se bojí. Kdo by se ho nebál?

„Podle čeho se pozná, v jaké zvíře se proměníš, pokud se rozhodneš stát zvěromágem?“ položil Harry Hermioně jednoduchou otázku. Pokud by mu na to někdo dokázal odpovědět, byla by to ona.

„No, něco jsem o tom četla. Dá se to poznat podle jistých charakteristických dominantních povahových znaků každého člověka. Jsou čarodějové, kteří to dokážou odhadnout docela spolehlivě,“ odpověděla ve stručnosti.

Harry se zamyslel. Pokud to byl Brumbál, kdo Snapeovi navrhl, aby se o to pokusil, možná tušil, v jaké zvíře se Snape dokáže přeměnit. Byl snad jediný, kdo ho doopravdy znal tak dobře, aby tohle o něm dokázal říct.

Dny plynuly závratnou rychlostí a Snape se nevracel, ani o sobě nedával vědět. Harry byl den ze dne stále víc nervózní. Zrcátko neodkládal ani v noci. Nemohl klidně spát. Nedokázal už jen nečinně čekat. Mohlo se stát cokoliv. Co když už se Snape nevrátí…

Stál u okna v knihovně a pozoroval krajinu venku. Blížilo se jaro, ale příroda jako by se z dlouhé zimy neprobouzela.

Prudce se otočil a zamířil do Snapeovy pracovny. Na jeho stole leženo úhledně složených několik hvězdných map. Kašlal na to, co by řekl Snape, kdyby zjistil, že se mu Harry hrabal ve věcech. Tohle teď bylo vedlejší.

Roztáhl ruličky po celé pracovní desce stolu a zahleděl se do nákresů noční oblohy, do přiložených tabulek a snažil se z nich vyčíst co se dá. Snape měl v mapách poznamenáno několik stručných poznámek. Mohly by se hodit, pomyslel Harry.

„Harry, co tady děláš?“ ozvalo se ze dveří. Stála v nich Hermiona a nechápavě se na něj dívala.

„Jdeš právě včas,“ poznamenal a gestem jí naznačil, aby se k němu přidala. Astronomie nebyla jeho silná stránka, snad Hermiona bude úspěšnější.

Nadšení z něj po dalších několika minutách opadlo, když mu Hermiona oznámila, že z toho není o nic moudřejší než on.

„Tohle nezvládnu. Je to moc složité a komplikované i na mě. Je mi líto, Harry,“ řekla rezignovaně. „Na to nemáme dost času, pokud to má být někdy teď.“

„Ale já vím, kdo by nám mohl pomoct,“ ozval se najednou ze dveří Ron. „Úplně jste na něj zapomněli?“

„Kdo?“ zeptal se Harry nedočkavě.

Ron se uculil a pak odpověděl: „Firenze.“

„Rone, no ty jsi geniální!“ zajásal Harry. Hermiona se spokojeně usmála.

„Musíme do Bradavic, potřebuji mluvit s Firenzem, musím to udělat hned! Už nedokážu dál čekat,“ řekl Harry odhodlaně.

„Počkej alespoň do rána, brzy bude tma. Kdo ví, jestli se do Bradavic vůbec dostaneme. Jsou přece zavřené,“ zamyslel se Ron.

„Jdeme hned!“ prohlásil Harry rozhodně. „V noci bych stejně nedokázal usnout. A čekat až do rána? To bych nevydržel.“

„Vezmeme s sebou neviditelné pláště. Navštívíme při té příležitosti Hagrida,“ přistoupila na jeho návrh Hermiona téměř okamžitě. „Ten tam určitě zůstal. Kam jinam by šel,“ usoudila.

Ronovi došlo, že by bylo zbytečné jim to vymlouvat. Rezignovaně přikývl.

Harry cítil, že tahle záležitost nesnese odklad. Každé zaváhání by jim mohlo být osudné. Ještě z kapsy pro jistotu vytáhl své zrcátko, aby ho zkontroloval. Nic. Žádný vzkaz, žádný náznak. Tohle mu na klidu zrovna nepřidalo. Třeba vůbec nebyl důvod se znepokojovat, ale už se víc nerozmýšlel.

„Vyrazíme pokud možno hned, skočím si jen pro bundu,“ oznámil Ronovi a Hermioně. Pak se všichni tři vydali nahoru do svých pokojů pro zimní svršky. Za malou chvíli na to se sešli v chodbičce nad schodištěm. Seběhli schody a zamířili k východu. Mlčky a odhodlaně.

„Přemístíme se před vstupní bránu do Bradavic,“ rozhodl Harry. Doufal, že tam na nikoho nenarazí. Začínalo se stmívat. Tím lépe, pomyslel si.

Přemístili se skoro současně, na samotnou hranici bradavických pozemků, před hlavní vstupní bránu na školní pozemky. Brána byla zamčená, zabezpečená několika řetězy a jistě i kouzly.

„Sakra!“ ujelo Harrymu. „Co teď?“ otočil se na Hermionu a Rona. Hermiona se zapřemýšlela, Ron jen pokrčil rameny.

„Přece jsme sem nepřišli úplně zbytečně!“ rozčiloval se Harry a navztekaně do kovové brány kopnul. Hned v zápětí mu však došlo, že si tím stejně nepomohl a ublížil jen sám sobě.

Rozhlédl se kolem dokola. Nikde nikdo. Bradavice byly docela opuštěné. V hradu, kam jen dohlédli, byla úplná tma. Působilo to na něj smutně a tísnivě. Jako by byly Bradavice mrtvé, pohřbené. Zbyla jen vzpomínka na to, jak to tu kdysi žilo.

Otočil se na druhou stranu směrem k Prasinkám. Jako by život utichl i tam. Jen několik světýlek vzdálených obydlí svítilo do dálky až k nim.

Mohli by se pokusit pozemky obejít, vzít to kolem jezera, zapovězeným lesem. Ale hned si uvědomil, že to není možné. Přes ochranná kouzla proti nevítaným návštěvníkům, která nyní jistě chrání hrad a celé jeho okolí, se nikdo dostat nemůže. Bylo to beznadějné…

Najednou se před nimi něco pohnulo. Za branou, u lesa, nedaleko od nich. Všichni tři ztuhli. Bylo pozdě schovat se pod neviditelný plášť. Nehýbali se a byli tiše.

„Hagride!“ poznal Harry v zápětí obrovskou siluetu bradavického hajného, kterou opravdu nebylo možné přehlédnout. Nesmírně se mu ulevilo.

Hagrid se zastavil a otočil se k nim. Chvíli mu trvalo, než se z toho překvapení vzpamatoval, ale pak už rychlými kroky zamířil přímo k nim.

„Harry, Hermiono, Rone! Co vy tu, proboha, děláte, děcka? A ještě v tuto dobu,“ zabručel a tázavě se na ně podíval.

„Hagride, na nic se teď neptej a pusť nás, prosím, dovnitř,“ požádal ho Harry a chytil se oběma rukama za železné tyče kované brány. „Všechno ti vysvětlíme.“

„Neměli byste tu bejt. Neměli byste se toulat. Je to nebezpečný,“ káral je svým hromovým hlasem. „A zvláště pak ty, Harry,“ neodpustil si.

„Hagride, nech si to kázání na později. Teď se nějak potřebujeme dostat dovnitř,“ naléhal Harry, stále pevně svírající mříže kované brány.

Hagrid ze svého spratkového kožichu vytáhl obrovský a těžký svazek železných klíčů zavěšených na železném okruží. Chvíli mu trvalo, než našel ten pravý. Mezitím mu klíče z roztřesených rukou dvakrát spadly na zem. Nakonec uchopil mohutný klíč od hlavní vstupní brány a zastrčil ho do obrovského visacího zámku na tlustém řetězu. Zarachotilo to, pak se zámek uvolnil, Hagrid odmotal řetěz a bránu otevřel. Prošel a zastavil se u nich.

„Pojďte,“ pokynul jim, „se mnou se dovnitř dostanete. Bez mýho doprovodu byste se teďka přes vochraný kouzla nedostali. Vstoupit můžete jen na mý pozvání.“ Nechal je projít a pak je následoval. Když všichni prošli, zase bránu zabezpečil.

„Tak a teď mi řekněte, co tu, sakra, všichni tři děláte,“ zeptal se netrpělivě, ruce založené v bok.

„Raději se ani neptej, Hagride. Je to zamotané,“ vymlouval se Harry. Pravdu mu říct nemohli a lhát mu nechtěl. „Musím mluvit s Firenzem. Je to důležité. Nevíš, kde bych ho teď našel?“ rychle svojí otázkou změnil téma.

„Jo, vždyť vy asi ani nevíte… Vy ani netušíte, co se děje,“ řekl zděšeně Hagrid. Nejspíš si myslel, že jsou tu kvůli něčemu úplně jinému.

To už všichni tři zbystřili. Hagrid náhle zbledl, že to bylo na jeho zarostlé tváři dobře vidět i v tom šeru.

„Co se tedy děje, Hagride?“ zeptala se zamračeně Hermiona.

Hagrid zavřel oči a začal hlavou kroutit ze strany na stranu. Pak znovu promluvil.

„Vy-víte-kdo a ti jeho obři. Však víte, že většina jich je na jeho straně. No… tak ti obři teďka začali sestupovat dolů z hor a napadat podhorské mudlovské vesnice. Postupují noc co noc stále dál do vnitrozemí a ničí všecko, co jim přijde do cesty. A to všecko na rozkaz no… Vy-víte-koho,“ vylíčil jim zoufalou situaci  v kouzelnickém společenstvu. „Minerva, tedy profesorka McGonagallová, nás požádala, abysme se v tý věci pokusili něco udělat. Však víte, kouzelníci toho proti obrům moc nezmůžou. Jejich kouzla jim neublížej.“

„Vás? O kom to mluvíš, Hagride?“ zeptal se Harry. Tohle nechápal.

„No, mě a Olympu,“ odpověděl.

„Madame Maxime je tady?“ zeptala se Hermiona nevěřícně.

„No, teda, teď zrovna jo. Bydlí v hradu, ale teďka je zrovna v mojí chatrči a čeká tam na mě,“ protočil oči, jako by se styděl za to, co zrovna řekl. „Byl jsem za Drápem. Von zůstává v lese. Je to tak pro všecky bezpečnější.“

„Hagride, no, my vlastně nejdeme za tebou, vždyť víš,“ snažil se ho Harry uklidnit, když viděl, jak je celý nervózní. „Teda, chtěli jsme tě navštívit, ale… Jdeme za Firenzem. Povíš nám, kde ho hledat?“

Hagrid vypadal, že se mu nesmírně ulevilo a to byl možná i důvod, proč se jich už víc na nic nevyptával.

„To vás moc nepotěším. Myslím, že to s tím kentaurem nevypadá moc dobře. Spíš bych řek, že poslední dobou vypadá na umření. Je zbědovanej, s nikým nemluví,“ odpověděl poloobr na jejich otázku.

„A kde teď je, Hagride?“ naléhal Harry.

„Když jsem se včera vracel vod Drápa, zahlíd jsem ho na mýtině kousek za jezerem. Na druhý straně zapovězeného lesa,“ řekl a ukázal jim prstem směr.

Harry se nemusel znovu ptát. Věděl, kde to je. Přesně tam tehdy, skoro před čtyřmi roky, málem se Siriusem přišli o život.

„Musím vás tu teďka nechat,“ přešlápl nervózně Hagrid. „Však víte, čeká na mě Olympa,“ uculil se, jako by zrovna spolkl švába, a Harrymu bylo zrovna tak.

„Zastavte se u mě, jak budete vodcházet. Ať vím, že jste všichni tři v pořádku. Zase vás pustím ven, jasný?“ usmál se na ně a poplácal Harryho po zádech, že mu skoro vyrazil dech. „Nebudu se vás ptát, co tady děláte. Stejně, jak vás všecky znám, byste mi to neřekli,“ mrkl na ně, pak se otočil a odešel.

„Jdeme!“ vyzval Harry Hermionu a Rona, kteří za Hagridem ještě zkoprněle hleděli, a najisto vyrazil na určené místo.

U jezera Firenze nenašli. Harry se pořádně rozhlédl po okolí, jak mu to jen houstnoucí tma dovolovala, ale nic nezahlédl. Nic, kam jen dohlédl.

Firenze pak najednou sám vystoupil na okraj lesa. Tak jako vždy si našel on Harryho.

Harry ho vůbec nepoznával. Mladý kentaur, kterého znával, se změnil k nepoznání. Jako by byl uvězněný ve stařeckém těle zuboženého koně. Dlouhé řídké vlasy mu splývaly až na hřbet. Nad čelem je měl stažené do dlouhého ohonu. Vypadal nejenom staře, ale i nemocně.

Vykročil k nim. Každý krok mu očividně činil nemalé potíže. Sotva se držel na nohou. Ani čtyři koňské nohy ho nedokázaly nést s jistotou.

„Harry Potter. Vidíme se znovu a patrně i naposledy,“ promluvil hlasem mladíka, který byl Harrymu tolik známý. Zastavil se kousek od nich a ulehl do vlhké trávy, z části stále pokryté rozpouštějícím se sněhem. Složil koňské nohy pod sebe.

Harry udělal pár kroků k němu a pak si před něj podřepl. Hermiona a Ron zůstali stát opodál.

„Ušel jsi kus cesty, Harry Pottere, než jsi došel až sem,“ pronesl po chvíli znovu Firenze a potom vzhlédl k nebesům. „Jsi připraven.“

„Věděl jsi, že přijdu. Že se tě znovu budu ptát,“ zkonstatoval Harry. Věděl to s jistotou. „Ale proč já, Firenze? Proč jsem byl určen zrovna já?“ musel se zeptat. On si přece takový osud nevybral. Byl mu snad předurčený vůlí nebes? Třeba mu na to Firenze mohl dát odpověď. Kdyby si Harry mohl zvolit, pokud by ve svém životě dokázal něco ovlivnit, kráčel by úplně jinou cestou, než tou, která mu byla určena.

„Zákon akce a reakce, Harry, funguje zcela nezávisle na naší vůli. Řídí se jím tento svět už od počátku věků,“ vysvětloval Firenze. „Tím, že Pán temnot evokoval temné síly, nebezpečné pro tento svět, jako naděje jevila se síla opačná, plná té nejčistší substance, které je člověk dobrého srdce schopen – lásky. To on si tě určil za svého soka, on tak zpečetil svůj osud. Neboť, Harry, každý z nás je pánem svého osudu,“ řekl namáhavě a mluvil docela potichu. „Přítomnost je svoboda, a právě v probíhající přítomnosti si tvoříme vlastní budoucnost.“

„Firenze,“ promluvil na něj Harry, „ale vždyť já nemám žádnou možnost volby. Musím pouze udělat to, co se ode mne očekává,“ řekl sklesle a nespokojeně. Má snad na vybranou?  Jaká pak svoboda! Možnost svobodného rozhodnutí pro něj prostě neexistovala. Ano, svým způsobem si tuto cestu zvolil sám. Toužil zbavit tento svět Voldemorta jednou provždy, pomstít tak své rodiče a všechny ostatní.

„Každý má možnost volby. I ty, Harry“ podíval se na něj Firenze svýma světle modrýma, pronikavýma očima. „Pamatuj, že osudová síla se vyplní pouze a jen tehdy, když chceme být osudem taženi. V okamžiku, kdy v člověku zajiskří svoboda, je nemožné, aby něčemu podlehl.“

„Nerozumím ti,“ kroutil hlavou Harry. Tohle mu nedávalo smysl.

„Porozumíš. V pravý čas,“ ujistil ho Firenze.

A Harry mu věřil. Tolik chtěl věřit jeho moudrým slovům. „Je těžké kráčet dál, vstříc svému osudu, Firenze. Nenašel jsem pravdu, tu jedinou a skutečnou, kterou jsem hledal,“ přiznal sám sobě. Najednou mu ten všechen uplynulý čas přišel ztracený, promarněný. Nyní, kdy už se téměř schylovalo k poslední a závěrečné bitvě, uvědomoval si to mnohem intenzivněji než jindy.

„Nalezneš ji, Harry. Jako každá živá bytost, jako každý živý tvor,“ promlouval k němu Firenze dál, ale stále s větší námahou. „Neboť, Harry, ne vášeň, ale právě bolest plodí dokonalé dílo. Ne síla, ale slzy stvořily člověka. V bolesti se člověk rodí, v bolesti a slzách obětovaných matkou život každého z nás začíná. Byť se to zdá nepochopitelné, člověk je vítězstvím sám nad sebou. Duše nevinná a čistá, která člověku umožňuje zdokonalovat se a dosahovat tak nejvyšších hodnot – pravdy, dobra, lásky – aspektů světla, před nimiž prchá veškerá temnota. Jedině tak můžeš dojít k cíli.“

„Firenze, já… Přišel jsem tě požádat o pomoc,“ chtěl se Harry konečně dostat k jádru věci. Chtěl vědět to, proč sem přišli.Vše, co mu nyní Firenze řekl, to všechno pro něj bylo jistě důležité, ale on potřeboval vědět…

„Vím, proč jsi přišel, Harry,“ řekl a znovu vzhlédl ke hvězdám, které teď už v celé své kráse zářily na jasné noční obloze. „Dám ti odpovědi na tvoje otázky. Bude to to poslední, co ve svém životě udělám,“ řekl smířeně.

Teprve teď si Harry uvědomil, jak je to vážné. Že to není jen zdání. Že to není pouhý klam. Došlo mu, co se s Firenzem děje. Nechtěl tomu věřit, ale Firenze umíral. Věděl to Harry a věděl to i Firenze. Jak by mohl nevědět! Čekal tu snad pouze na něj?

„Potřebuji vědět kdy a kde,“ řekl prostě. Vyslovil tak svoji otázku. Tu jedinou a nejdůležitější ze všeho.

Firenze se znovu zahleděl na hvězdnou oblohu a teprve po chvíli znovu promluvil: „Člověk jest mikrokosmem odrážejícím se v makrokosmu. Vše jest ovlivněno vším. Tak jako člověk má svou duši, i hvězdná znamení nám ukazují svoji tvář. Pohleď!“ ukázal prstem vzhůru, „Padá hvězda. Něco si přej,“ usmál se.

Bylo to pošetilé, ale Harry si přál. Přál si konečně dojít k svému cíli, ať už měl být jakýkoliv.

„Kvadratura – Velký kříž, to není dobré znamení. Venuše, Mars, Jupiter, Saturn a Neptun. Předznamenává velký boj, rozhodující bitvu. Již brzy,“ četl z hvězd. Snad dokázal vidět dál, než by dokázalo lidské oko. Snad dokázal číst, předznamenávat budoucnost, která ještě nebyla napsaná. „Mars se Saturnem kladou do cesty četné překážky, odkrývají tajnosti. Opozice mezi Saturnem a Neptunem přinese příležitost uskutečnit plány a vize. Na temné straně je dobře viditelné rozčarování z nenaplněných vizí a snů a zároveň i zhodnocování těchto snah a tužeb. Vidím ale dva, ne jenom jednu osobnost. Neptun v konjunkci v Kozorohu je znamením vládnoucího vrcholu vedoucímu k zasvěcení a dalšímu kroku k duchovnímu rozvoji. Neptun se však právě nyní dostává do Vodnáře a rozpouští tak starý, panující, nefungující řád. Avšak planeta Saturn je bránou k duchu a propojení ducha a hmoty. Tahle fáze bude rozhodující,“ zahleděl se znovu Harrymu do očí. „Jen dráhy osudu můžou změnit vůli nebes. Uran ve Lvovi a Jupiter v jedenáctém domu, Harry. Máš na své straně věrného přítele, který s tebou zůstane až do samého konce,“ řekl, a Harry se v zápětí ohlédl zpět. Na Hermionu a Rona. Pak se znovu podíval na Firenze. Byli to oni, koho měl na mysli? Fizenze se usmál a  zakroutil hlavou.  Harry nechápal. Když ne Hermiona a Ron, tak tedy… Snape?

„Podporu lze očekávat z obou stran. I z protějšího břehu, Harry,“ upřesnil Firenze. Byl však nejspíš jediný, kdo tomu všemu rozuměl.

„Nerozumím ti, Firenze. Tolik bych chtěl, ale netuším, co se mi tím vším snažíš říct,“ kroutil hlavou Harry a znovu se na něj prosebně podíval.

„Teď mě dobře poslouchej, je to důležité, Harry!“ zdůraznil a chytil ho svojí rukou za předloktí. „Šest pyramid stojí ti v cestě k cíli. Projít však dokážeš jen dvěma z nich. Smrtelník se přes ostatní dostat nedokáže. Pyramida chaosu a Pyramida harmonie stojí mimo prostor a čas. Nelze jimi procházet. Pyramida temnoty a Pyramida slunce jsou budoucím nezvratným lidským osudem. Ani jimi projít nemůžeš. Pouze Pyramidou života a Pyramidou smrti můžeš dojít až k samotnému cíli.“

„Jak je ale poznám, pokud jsou všechny pyramidy stejné? Jsou jedna jako druhá a já znám pouze jejich polohu v hexagramu. Tedy jak?“ chtěl vědět Harry. Pokud tohle bylo rozhodující, pokud to skutečně bylo tak důležité…

„Právě jsi to řekl, Harry. Znáš jejich polohu. Z toho musíš vycházet,“ nabádal ho Firenze. „Napovím ti. Jsou to ty, nad nimiž drží svou věčnou stráž Pán slunce, Pán nad našimi životy a smrtí a jeho znamení - měsíc objímající slunce. Tyto pyramidy jsou vzájemným protikladem. Protikladem bytí. Je jedno, kterou z nich si vybereš, kterou na své cestě zvolíš. Jsou zrcadlově stejné, jen v každé z nich nalézá se jiný portál.“

„Portál?“ zeptal se Harry užasle.

„Ano, portál. Těm se však vyhni, oba vedou tam, odkud není návratu,“ sdělil mu Firenze naléhavě. „Pyramida života je místo zrození. Na tomto místě život člověka v hmotném světě začíná. Portál v ní ústí zpět do našeho světa. Avšak v jiné podobě, jiném čase a v jiném těle. Zde hledají ztracené duše svoji nápravu, neboť pouze život za životem se člověk zdokonaluje.“

„Mluvíš o převtělování, Firenze?“ uvědomil si Harry. Co jiného to mohlo znamenat.

„Někomu trvá déle než jiným, než pochopí, než prozře,“ usmál se Firenze. Harry jen přikývl. Nemohl se od něj dozvědět víc, nemohl žádat další vysvětlování.

„Pyramida smrti,“ pokračoval Firenze, „je místem posledního soudu. Portál v ní je cestou na věčnost, odkud není návratu. Je pouze a jen na každém z nás, jestli pro nás na věčnosti bude existovat věčné světlo, nebo věčná tma,“ vysvětloval. „Věčné světlo znamená svobodnou vůli, svobodné rozhodování, ale temnota nenávratně pohltí každého, kdo jí propadne.“

„Dobře, ale jak je tedy najdu? Jak najdu ztracené pyramidy? Jak naleznu Atlantidu?“ ptal se Harry. Na to nejdůležitější ze všeho. „Kdy se znovu objeví?“

„Ony si našly tebe, Harry. Neboť ty a tvé nebeské znamení právě dominuje jasné noční obloze. Se srdcem na pravém místě,“ usmál se Firenze. „Každý z obou soupeřů, světlé i temné strany, dostává stejnou šanci, což je dáno jasným rozhraním. Přesně v den, kdy bude světlo a tma v rovnováze. Světla na nebesích, světla tvořící hranici mezi královstvím živých a mrtvých, budou plát. Znovu po jedenácti letech bude hořet nebe, jasněji a pronikavěji než je tomu obvyklé. Na rozhraní světla a tmy, na rozhraní noci a dne, bude rozhodnuto. Sama nebesa se bouří v očekávání věcí budoucích,“ zvěstoval, ale najednou jako by mu docházel dech. Vyčerpaně zavřel oči a vypadalo to, že spí. Pak je znovu otevřel a Harrymu se ulevilo. Ještě tu bylo mnoho nezodpovězených otázek.

„Firenze,“ oslovil ho tiše.

Kentaur se na něj znovu podíval. „Existuje na zemi několik míst, kudy se tam v danou chvíli můžeš dostat. Místa vybudovaná řadou kněží zasvěcených právě k těmto účelům. Vše je už dávno zapomenuto, ale vesmírné principy fungují dál. Avšak pouze jediné z těch mnoha míst bude v danou dobu aktivní. Jedno jediné. Najdi to místo, Harry. Buď tam v tu pravou chvíli, ale pamatuj, jen do prvního slunečního paprsku, který tou dobou bude chrámem zasvěcených procházet, je možné najít cestu tam i zpět. Neohlížej se nazpět, musíš mířit stále vpřed, nesmíš o sobě pochybovat, nesmíš jedinkrát zaváhat. Musíš si věřit, jedině tak dojdeš svého cíle. Atlantis je místem, kde se střetávají kosmické energie. Právě tam nalézá se nevyčerpatelný zdroj vaší magické síly. Avšak magická moc se na tomto místě mnohokrát násobí, mysli na to, je to… důležité.“ Mluvil pomalu a tiše. Namáhavě, ale srozumitelně. Ale i tak spousta z toho Harrymu nedávala smysl. Zatím ne. Snažil se porozumět, zapamatovat si Firenzeho slova.

Kentaur se zdál být na samotném prahu svých životních sil. Bylo to snad vše, co Harry potřeboval vědět?

„Firenze, já…“ lekl se, že už je pozdě. Ale Firenze se na něj znovu podíval svýma upřímnýma očima.

„Čas se schyluje a mně ubývá sil. Již brzy stane dobro proti zlu, v den, kdy světlo a tma budou v rovnováze. V čase, kdy… kdy jeden den končí a druhý začíná. Harry,“ oslovil ho znovu a tentokrát s nadějí, kterou Harry z jeho slov vycítil, „v den, kdy jsou světlo a tma v rovnováze, ale světlo… sílí,“ řekl, zavřel oči a vydechl naposledy.

Jak je život pomíjivý. Prvním nádechem začíná a posledním výdechem končí. Neměl by ale kentaur žít věčně? Stejně jako sfinga a jiná bájná stvoření? zamyslel se Harry. Z přemýšlení ho však vyrušila Hermiona.

„Harry,“ pípla tiše. Slyšel ji, ale nedokázal se v tu chvíli ani postavit na nohy. Přišel právě o dalšího věrného přítele…

„Harry, nejsme tu sami,“ upozornila ho obezřetně.

Teprve potom se k nim otočil. Oba, jak tam stáli, Hermiona i Ron, jako by najednou zkameněli. Otočil se k lesu, kam oba hleděli. Zašustilo to mezi větvovím a na mýtinu vyšli ostatní kentaurové. Nevypadali bojovně  a zůstávali stát na svých místech. Harry od Firenzeho vstal a couvnul o několik kroků zpět.

„Nemusíte se nás bát,“ promluvil náhle kentaur stojící nejblíže k nim. Harry v něm poznal Ronana. Kaštanového hnědáka s rudou hřívou a stejně rudými vousy. Neviděli se poprvé.

„Přišli jsme si pro něj,“ ukázal Ronan na mrtvé Firenzeho tělo. „Byl jeden z nás.“

„Ale jak to? Jak to, že zemřel? Neměl by žít věčně?“ musel se Harry zeptat. Proč musel Firenze zemřít. Ze všech kentaurů zrovna on?

„Porušil zákon,“ odpověděl Ronan prostě, ale pak dodal: „Nám kentaurům je zakázáno promlouvat s lidmi a sdělovat jim tajemství zapsaná ve hvězdách. Není nám dovoleno prozrazovat věci budoucí. Nesmíme vyzrazovat tajemství, která v sobě skrývají symboly vesmírných znamení a ovlivňovat tak osudy lidí.  Firenze porušil tuto úmluvu, a proto musel zaplatit vlastním životem.“

Tak tedy zemřel kvůli mně, pomyslel si Harry. Toto zjištění ho nijak nepotěšilo. Proč kvůli němu stále umírají lidé? A teď už i jiní věrní tvorové…

„Jeho duše bude dál věčně žít,“ promluvil znovu Ronan a ukázal na nebesa posetá hvězdami. „Připojí se k ostatním v souhvězdí Centaurus. Važ si toho, mladý čaroději, neboť Firenze se rozhodl obětovat vlastní nesmrtelnost pro váš svět smrtelníků. Z přátelství k lidem, které je nám, ostatním kentaurům, nepochopitelné.“

Pak několik ostatních kentaurů vystoupilo z řady a popošlo až k Firenzemu. Zvedli ze země jeho tělo, ze kterého už dávno vyprchal všechen život, a odnesli je do lesa. Ronan na něj ještě chvíli hleděl, pak se přidal k ostatním.

Harry tam jen tak stál, díval se, jak kentaurové mizí v temnotě zapovězeného lesa, spolu s jeho poslední nadějí…

Nechápal. Nevěděl, co se mu tím vším snažil Firenze sdělit. Nerozuměl tomu. Pamatoval si však každičké jeho slovo. Doufal, že Firenzeho oběť nebyla zbytečná.

Zpět na obsah

Kapitola 43: Kapitola 43: Ztracená a znovu nalezená Atlantis

„Harry, měli bychom jít,“ oslovila ho Hermiona.

„Máš pravdu. Já jen… Firenze byl přítel. Bez něj bych…“ nedořekl. Dál hleděl k zapovězenému lesu, i když kentauři už byli dávno pryč. Pak se však otočil a zamířil k hradu, na protější břeh jezera. „Jedno místo ještě musím navštívit. Než odtud odejdeme,“ kdo ví, jestli se sem vrátím, pomyslel a bylo mu těžko. Velmi těžko u srdce. Cítil prázdnotu a chlad. Hermiona a Ron ho následovali. Kráčeli po jeho boku, oba dobře věděli kam.

Zastavili se u bílé Brumbálovy hrobky. Její špička mířila vysoko ke hvězdám. Harry přistoupil až nadosah a dlaněmi se dotkl studeného kamene. Ať se stane, co se má stát…

Cestou k Hagridovi žádný z nich nepromluvil. Zastavili se přede dveřmi a naslouchali, jestli uvnitř stále ještě není madame Maxime.

Pak se najednou otevřely dveře Hagridovy hájenky a stál v nich bradavický šafář, připravený k odchodu.

„Á, tady jste. To je dobře. Všecko v pořádku?“ zeptal se, sotva si jich všiml.

„Někam se teď chystáš, Hagride?“ položil mu Harry zvědavou otázku. „Teď na noc?“

„Jo. No, vždyť víte. Čekám už jen na Olympu a pak hned vyrazíme. Musíme cestovat v noci, máme k tomu svoje důvody,“ zašklebil se. „A co Firenze? Našli jste ho?“

„Firenze… Hagride, Firenze před chvílí zemřel,“ dostal ze sebe nakonec Harry. Teď, když to vyslovil nahlas, byla celá ta událost tak nějak skutečnější. Jako by si to teprve teď pořádně uvědomoval. Bolelo to…

„Ostatní kentauři si pro něj přišli a odnesli ho do lesa,“ obeznámil Hagrida Ron. „Tedy jeho tělo.“

„Tak to je vopravdu smutný,“ zabručel Hagrid. „Von byl vždycky ze všech kentaurů v lese jedinej, kterej se k lidem choval přátelsky.“

To ho nakonec zabilo, přiznal si Harry.

Pak mezi nimi zavládla krátká chvíle ticha. Myšlenky všech se nejspíš ubíraly stejným směrem. Firenze už tu není. Hvězdy jako by pohasly.

„No, každopádně teďka už musím jít. Je mi to líto, že na vás dneska nemám čas, děcka,“ prolomil to ticho Hagridův hlas. Nevypadal nijak nadšeně a nejspíš byl plný obav z toho, co jejich setkání s obry přinese.

„Musím ještě do lesa pro Drápa. Moh by nám být užitečnej. Stejně ho tu nemůžu nechat samotnýho.“ Sestoupal ze schodků a zavřel za sebou dveře hájenky. Tesák ho oběhl, posadil se u jeho nohy a mrskajícím ocasem ho třískal do kalhot.

„My jsme se stejně nehodlali zdržet, Hagride,“ ubezpečil ho Harry, když viděl, že je mu to upřímně líto. „Máme teď něco neodkladného,“ střelil pohledem po Ronovi a Hermioně. „Pustíš nás zase ven?“

„Pojďte, než se tu objeví Olympa. Mohla by se začít ptát. To by vás pak stálo spoustu vysvětlování,“ řekl Hagrid a vykročil směrem k bráně, s Tesákem v patách. Všichni tři je v tichosti následovali až na hranici školních pozemků.

Za branou se na něj Harry ještě naposledy otočil. „Buď opatrný, Hagride,“ řekl s obavou. Věděl, že na to Hagrid nebude sám, ale i přesto měl o svého přítele starost.

„Jo, to vy taky. Ať už podnikáte cokoliv,“ podíval se na ně šibalsky svýma švábíma očima.

„Neříkej, prosím, nikomu, že jsme tu dnes byli,“ požádal ho Harry nakonec.

„Hm,“ pokýval souhlasně hlavou.

„Agrrid?“ ozvalo se náhle ze tmy za Hagridovými zády.

Nebyl čas. Madame Maxime se k nim od hradu blížila, a ani jeden z nich netoužil po tom se s ní setkat.

„Sbohem, Hagride,“ vyslovili tiše, skoro sborově. Harry se ještě naposledy podíval k hradu, který v té tmě svým temným stínem na pozadí hvězdami osvícené oblohy připomínal mohutná, do výšky se tyčící skaliska, a hned v zápětí se přemístil.

Ani nečekal, až se k němu Hermiona a Ron přidají a zamířil přímo do Snapeovy pracovny. Hůlkou podpálil oheň ve vyhaslém krbu a rozsvítil lampičku na pracovním stole.

Pokud dokáže ze Snapeových poznámek něco zjistit, musí to udělat teď. Nápovědu měl, tu mu Firenze dal. Nezajímalo ho, jestli by s tím Snape souhlasil, nebo ne. Něco uvnitř mu napovídalo, aby neotálel. Nedovedl si to vysvětlit, ale cítil blížící se nebezpečí.

Začal otevírat jednu zásuvku za druhou a vyhazoval na stůl vše, co mu přišlo do ruky. Několik knížek, poznámkových bloků i volných listů pergamenu.

„Harry, co to proboha děláš!“ uslyšel za sebou zděšený Hermionin hlas.

Otočil se na ni. „Nemám na vybranou. Slyšela jsi Firenze. Nemůžu už dál vyčkávat, jestli se Snape vrátí. Nevíme, co se mohlo stát. Nevydržím dál jen nečinně čekat. Buď mi teď oba pomůžete,“ těkal očima z Hermiony na Rona, „nebo se budu muset obejít bez vaší pomoci. Každopádně to musí být hned!“

Oba se k němu bez váhání přidali. Vypadalo to, že je čeká dlouhá noc. Harry zabral židli, která stála u stolu. Ron si přisunul Snapeovo křeslo a Hermioně nezbylo, než mávnout hůlkou a přičarovat si židli.

„Co vlastně hledáme?“ zeptala se.

„Cokoliv. Nějakou stopu, která by nám objasnila to, co víme od Firenze,“ napověděl jí Harry.

Oba přikývli. Hermiona vzala do ruky jednu ze Snapeových knih. Malou, tlustou, v kožené vazbě. Sotva ji otevřela, několik stránek se jí vysypalo na zem. Byla to velmi stará kniha, salátové vydání, všiml si Harry. Hermiona se jen ušklíbla, švihla hůlkou a všechny stránky se jí zase úhledně poskládaly mezi desky.

Ron se začal probírat hvězdnými atlasy a mapami hvězdné oblohy, zatímco Harry procházel Snapeovy poznámky a výpočty.

„Nic. Tady taky nic. K čertu! Nerozumím tomu, vůbec se v tom nevyznám, sakra!“ nadával Harry. Odhodil lejstra na stůl a nespokojeně praštil pěstí do desky stolu.

„Ukaž to sem,“ vzala si je od něj Hermiona a položila si to na klín pod knihu, kterou zrovna pročítala.

„Máš něco?“ otočil se Harry na Rona s nadějí, že alespoň on něco důležitého objevil. Ten jen zavrtěl hlavou.

„Poslouchejte,“ vyzvala je náhle Hermiona, stále přitom nahlížela do rozevřené knihy a ukazováčkem pravé ruky přejížděla po jednotlivých řádcích. „Mnoho záhadologů se po dlouhá léta pokoušelo Atlantidu nalézt. Nikdo z nich však nedokázal přesně říct, kde bájná Atlantida leží. To vedlo jen k dalším neúspěchům v jejím hledání a často i k domněnce, zda vůbec nějaká Atlantida existuje. Tento ztracený a tak často diskutovaný kontinent je svojí polohou umísťován snad po celém světě. Dodnes se záhadologové, kteří v její existenci neochvějně věří dál, nedokážou shodnout na její jednoznačné poloze,“ citovala z knihy. „Chápete to? Je přece jasné, proč ji nikdo nedokázal najít!“

„To víme my, Hermiono. Ostatní o tom nemají ani tušení,“ připomněl jí Harry. „S naší věcí to nijak nesouvisí. Tímhle jenom ztrácíš drahocenný čas.“

„Nesouvisí? Tak poslouchej dál,“ vyzvala ho a zamračila se, jako by ji svými slovy Harry urazil. „Tady je to podtržené,“ ukázala prstem na několik řádků v tlusté knize a dala se do čtení: „Existuje několik teorií o tom, že mezi námi doposud žijí potomci kněží z řádu zasvěcených, kteří znali polohu Atlantidy, její tajemství a mystéria… Pamatujete, co říkal Bill?“ zeptala se.

Harry přivřel oči a snažil se vzpomenout si na Billova slova.

Hermiona je však začala interpretovat nahlas: „Pán světla a slunce skryl pyramidy na tajné místo, o němž věděli jen zasvěcení kněží, aby tak lidstvo nepřišlo úplně o cestu k poznání, vědění a pravdě…“

„Ano, tak nějak to tenkrát říkal,“ rozvzpomněl se i Ron.

„A tady se píše,“ pokračovala dál Hermiona, znovu ponořená do moudré knihy, „že na mnohých místech naší planety byly nalezeny posvátné stavby staré několik tisíciletí, sloužící podle všech dohadů nejspíš právě ke spojení s jiným světem. Všechny tyto stavby jsou záhadným způsobem orientovány podle různých vesmírných aspektů, u všech hraje rozhodující úlohu jejich přesné místo, tvar a orientace ke světovým stranám a kosmickým objektům. Tato posvátná místa se nalézají nepravidelně rozmístěná všude po celém světě. Na různých kontinentech, různě rozmístěná a všude přizpůsobená starodávným obřadním rituálům. Principům jejich rozmístění a fungování zatím nikdo nedokázal porozumět. Nacházejí se v Egyptě, v Mezopotámii, na Pyrenejském poloostrově, v Číně, v Tibetu, v Japonsku, ve střední a jižní Americe, v Indii, v Ecuadoru a jedno z těch míst je podle všech dohadů i tady…  v Británii…“

„Cože?“ vyhrkli Harry i Ron současně.

„Slyšíte správně, jedno z těch míst je přímo v Anglii. To si tu Snape dokonce zakroužkoval,“ ukázala Hermiona do knihy. „Jak to Firenze říkal? Existuje na zemi několik míst, kudy se tam v danou chvíli můžeš dostat. Místa vybudovaná řadou kněží zasvěcených právě k těmto účelům. Vše je už dávno zapomenuto, ale vesmírné principy fungují dál. Avšak pouze jediné z těch mnoha míst bude v danou chvíli aktivní. Jedno jediné… Pokud se nepletu, Harry, v Anglii je jen jedno světoznámé kultovní místo takhle staré a významné, které by mohlo připadat v úvahu.“

„Stonehenge,“ došlo Harrymu. Hermiona přikývla a Ron taky. Všichni byli stejného názoru.

„Kolik jsi říkala, že těch míst je?“ zeptal se zamyšleně Harry. „Může to být kterékoliv z nich.“

„Myslím, že jedenáct,“ řekla a znovu se snažila v knize všechna objevená místa spočítat. „Ale co když některé z těch míst zůstalo neobjevené? Co když jim v tom výčtu některé chybí?“

„Nechybí,“ prohlásil Harry rozhodně. Jak rafinované, ušklíbl se. „Anebo vlastně… Vlastně máš pravdu, těch míst je totiž celkem dvanáct, z nichž jedno i nadále zůstává neobjevené.“

„Co tím chceš říct Harry?“ ptala se zvědavě, nespokojená, že tentokrát je to ona, kdo něčemu nerozumí.

„Firenze přece říkal, že se ten cyklus opakuje každých jedenáct let. Tohle nemůže být jen náhoda. Podle mě je právě každých jedenáct let k nalezení to místo dvanácté – Atlantida,“ vysvětlil jí Harry svou domněnku. „Jo, bude jich dvanáct.“

„To dává smysl,“ přidal se Ron. „Pamatujete, co jsme se učili ve škole? Jeden kosmický cyklus má trvání přesně dvanáct stádií zvěrokruhu. Stejně jako je sluneční soustava průběžně ovlivňována dvanácti konstelacemi hvězd.“ Pak se znovu zahleděl do hvězdných map.

„To tedy souhlasí. Je tam ještě něco dalšího?“ zeptal se nakonec Harry, přivřel oči a dál usilovně přemýšlel. „Něco, cokoliv, co by nám napovědělo, o které z těch míst se bude jednat tentokrát?“

Hermiona na něj chvíli strnule civěla, než se znovu ponořila do knihy a začala citovat: „Nic. Jen, že k tomu zmizení Atlantidy došlo podle některých údajů pravděpodobně v době, kdy se naše planeta nacházela v posledním stádiu jednoho ze svých cyklů. Sluneční soustava vstupovala do souhvězdí Lva.“

„To ale není možné,“ oponoval jí Ron a zůstával k nim i nadále otočený zády. „Musí tam být nějaká chyba.“

„Ne, chyba je vyloučená!“ bránila se Hermiona. „Všechno to souhlasí, je tady i tabulka s výpočty,“ namítala. Vytáhla jeden z těch Snapeových pergamenů a strčila mu ho pod nos.

„To je ale hloupost,“ nevzdával se Ron tak snadno, „pokud to má být někdy teď, pokud se to má odehrát někdy v blízké době. Protože do znamení Lva Slunce vstupuje v červenci a ne v březnu,“ stál si dál za svým.

Hermiona vstala, odložila na sedák židle vše, co držela v rukách, a nakoukla Ronovi přes rameno.

„To je ono!“ vyhrkla užasle. „To je ta chyba, Harry! Přesně ta chyba, o které jsi nám říkal, že se jí Grindelwald ve svých výpočtech podle Snapeových slov dopustil.“

Harry i Ron se na ni jen nechápavě dívali.

„Pokud byl Voldemort přesvědčen,“ dala se do složitého vysvětlování, „že se Atlantida objevuje v období, kdy je Slunce ve znamení Lva, což je v červenci, nikdy se mu nemohlo podařit dobrat se správného výpočtu, protože je to celé špatně.“

Ani jeden z nich však i nadále nic z toho nechápal.

„Podívej se na oblohu, Harry,“ vyzvala ho.

Udělal, co po něm chtěla. Přešel až k oknu a vykoukl ven. Kam jen dohlédl, zakrývaly hvězdnou oblohu temné mraky. „Přes tohle není vidět vůbec nic.“

„Ale, Harry!“ kroutila hlavou a ukázala na jeho kapsu u kalhot.

Harry do ní hrábl a vytáhl z ní dárek od Rona, kapesní hodinky, které, jak dobře věděl, ukazovaly mnohem víc než jen pouhý datum a čas. Usmál se. Otevřel cibuláče a upřeně se zadíval na hvězdnou oblohu pod pohybující se ručičkou. Hodinky ukazovaly přesně tentýž obraz, který by býval spatřil za jasné noci nad svojí hlavou na temné noční obloze.

„To není možné,“ vydechl. „Souhvězdí Lva, se srdcem na pravém místě…“

„Ano,“ přitakala Hermiona.

Teď už tomu rozuměl i Ron. „Uprostřed oblohy na severní polokouli je právě nyní, právě v tomto březnovém období, jasně vidět souhvězdí Lva, klenoucí se od jasného Regulu směrem vzhůru. Atlantida si našla tebe, přesně jak to říkal Firenze…“

Nebylo tedy pochyb, že se jedná právě o Stonehenge. Jediné z těch jedenácti magických míst na celém světě, nad kterým se v danou chvíli na obloze nacházelo znamení Lva.

Nyní už zbývalo jen určit datum a čas. „V den, kdy je světlo a tma v rovnováze,“ opakoval si Harry pro sebe Firenzeho slova. „Musí to být někdy teď…“ Jak to Firenze myslel?

„Jednadvacátý březen, jarní rovnodennost, to je přece jasné. Proč se ptáš?“ zeptal se Ron hloupě, než mu došlo, co právě řekl, stejně jako ostatním. Otočil se k nim a všichni tři na sebe zůstali nevěřícně civět.

„Je jisté, že se jedná zrovna o jarní rovnodennost? Na podzim je to přece zrovna tak,“ namítla Hermiona. Chtěla důkaz, že se nemýlí, že se dobrali správného data.

„Myslím, že není pochyb, Hermiono,“ ujistil ji Ron. „Právě nyní dominuje obloze znamení Lva…“

„… a Firenze říkal: V den, kdy bude světlo a tma v rovnováze, ale světlo sílí,“ doplnil ho Harry. „Čas je myslím jasně daný: V době, kdy jeden den končí a druhý začíná – to je po půlnoci.“

„Přesněji řečeno od půlnoci do východu slunce. Tedy do prvního slunečního paprsku,“ upřesnila Hermiona. „Vzpomeň si, jak přesně to Firenze říkal: jen do prvního slunečního paprsku, který tou dobou bude chrámem zasvěcených procházet, je možné najít cestu tam i zpět…Že mě to nenapadlo hned!“ lamentovala.

„Co přesně máš na mysli, Hermiono?“ požádal ji Harry o vysvětlení.

Usedla proti němu do Snapeova křesla a pokračovala: „Dodnes panují dohady o tom, k jakým účelům Stonehenge původně sloužily. A to nejen mezi kouzelníky, ale i mezi mudly. Většina odborníků se domnívá, že to bylo místo, které sloužilo jako hvězdárna anebo jako sluneční pozorovatelna. V den sluneční rovnodennosti totiž prochází sluneční paprsek přes jeden z monolitů, přesně po ose, a vrhá tak své světlo skrz velké kamenné okno. Všechno to do sebe zapadá.“

To byl další důkaz, že je jejich domněnka správná. Nemohli se mýlit. Všechny zjištěné skutečnosti ukazovaly jedním směrem…

Zavládla mezi nimi chvíle ticha a napětí. Všichni si dobře uvědomovali vážnost situace.

„Ale jak? Jak se chceš přes Stonehenge dostat do ztracené Atlantidy?“ zeptal se Harry. Pokud věděl, o žádném tajném vchodu Firenze nemluvil.

„Myslím, že v přesně určenou dobu se na tom místě objeví vstupní portál, kterým bude možné se přemístit na určené místo. Jinak si to nedovedu vysvětlit,“ uvažovala dál Hermiona. „Ten portál tam přesně podle Firenzeho slov zůstane otevřený od půlnoci do svítání. Přesněji řečeno od půlnoci do prvního slunečního paprsku. Pak se uzavře a znovu se objeví na některém z těch jedenácti míst až za jedenáct dlouhých let. Proto ti Firenze kladl na srdce, aby sis tohle dobře zapamatoval. Už chápeš?“

„Ano, myslím, že ano,“ řekl vyčerpaně Harry. „Pokud je tohle všechno pravda, pokud jsme se nemýlili, tak to tedy znamená, že už je to… zítra,“ hlesl a složil se na židli.

Teprve teď na všechny dolehla zjištěná skutečnost. Harry se tedy celou tu dobu nemýlil, když mu instinkt napovídal, aby rychle něco udělal, aby zjistil, co se dá, hnal ho vpřed.

„Ale proč se Snape doposud neozval? Proč nám nedal vědět? Na co čeká?“ ptal se a nechápal.

„Harry, myslím, že to možná sám zatím neví. Pochybuji, že jim Voldemort dopředu něco vysvětluje. Sám se to pravděpodobně dozví až na poslední chvíli,“ napadlo Hermionu.

„Asi máš pravdu,“ vydechl a složil hlavu do dlaní. „Udělali jsme dobře, že jsme za Firenzem zašli. Bez jeho pomoci, bez informací, které nám poskytl, bychom se nehnuli z místa.“

„Vlastně… Myslím, že bych tam měl jít sám,“ promluvil po chvíli znovu Harry. „Tohle je můj boj. Proč riskovat ještě vaše životy,“ ohradil se.

„Harry!“ zarazila ho Hermiona zamračeně. „Vážně si myslíš, že bychom tě tam nechali jít samotného?“ zeptala se a otočila se na Rona.

Ron pokýval hlavou. „Jdeme s tebou,“ dal Hermioně za pravdu.

Bylo nad ránem, avšak žádnému z nich se nechtělo spát. Byli v šoku. Tak tedy zítra. Po půlnoci se vypraví na cestu, ze které se některý z nich nemusí nikdy vrátit zpět.

Myslel si, že vůbec nedokáže usnout. Nakonec přeci jenom padl únavou a do nového dne se probudil zkroucený na rohožce u krbu. Hermiona spala schoulená do klubíčka ve Snapeově křesle a Ron usnul v sedě na židli, hlavu opřenou o ruce složené na pracovní desce stolu.

„Au,“ promnul si Harry ztuhlý krk. Nesnesitelně ho bolelo celé tělo, jak byl dolámaný. Měl nepříjemnou noční můru. Zdálo se mu, že je Ginny v nebezpečí, že ji slyší plakat a naříkat. Byl to jen sen, zahnal tu neodbytnou myšlenku. Ginny byla v bezpečí v Siriusově domě, na hlavním štábu Fénixova řádu.

K oknu přiletěla sova s dopisem. Zaťukala zobákem na sklo a natáhla k němu nohu, na které měla přivázané psaní. Harry sebou trhl, když si náhle vzpomněl na svůj sen, a vrhl se proto hned k oknu. Pohladil sovu, vzal od ní dopis od paní Weasleyové a roztrhl obálku.

Harry s úlevou dočetl a odložil dopis na stůl. Pokaždé, když od paní Weasleyové přišel nějaký dopis, bál se špatných správ. Ron se pohnul, jedna ruka mu sklouzla ze stolu dolů, a s leknutím se probudil.

„Co… Co se děje? Co je za den? Kolik je hodin?“ panikařil.

„Klid, Rone! A buď tiše, ať nevzbudíš Hermionu,“ zašeptal Harry. Nahnul se k němu a pak mu pod nos strčil otevřený dopis od jeho matky.

To už byl Ron docela vzhůru, ohlédl se po Hermioně, zamžoural na psaní v ruce a pomalu se zvedl. Oba potichu odešli z místnosti, aby Hermiona mohla v klidu dospat.

Posadili se na schody hned za dveřmi do Snapeovy pracovny.

„To se mi nelíbí,“ hlesl Ron tiše, když dočetl dopis do úplného konce. Přejel si volnou dlaní po tváři a pak si zajel do rozcuchaných vlasů.

Harry se k němu otočil, aby se zeptal: „Co přesně?“ Nechápavě se na něj díval.

„No, vždyť víš, jak dopadl poslední zástupce ministra. Nebo si to už nepamatuješ?“ Strčil mu dopis zpátky do ruky, zvedl hlavu nahoru a ukazovákem pravé ruky si prudce přejel po krku zleva doprava.

„Jo. Vím, co myslíš,“ přitakal Harry, připlácl si dopis na čelo, ten se však sklouzl a houpavě odletěl na podlahu pod schody. Harry se sehnul, aby ho sebral. Poslední zástupce Ministra kouzel skončil dost neslavně, vzpomínal si. Jeho hlava v koši se vzkazem od Voldemorta pro ministra, a ta druhá část jeho těla, která se Smrtijedům k ničemu nehodila, bůh ví kde.

Pak si dopis zastrčil do kapsy a prohlásil: „Mám hlad jako vlk. Od včerejška jsem neměl ani kus žvance.“

Ron přikývl a pak se oba zvedli a zamířili dolů do kuchyně. Vymetli ledničku a pak do sebe ještě nacpali, co zbylo od včerejška. Kuře se dalo jíst i studené, až na ten oschlý chléb, který se už hodil leda na topinky. Harry nad tím mávl rukou, ale co, však žaludek si to přebere.

Už se chtěli odebrat zpátky nahoru, když se ve dveřích do  kuchyně objevila Hermiona.

„Počkejte, uvařím vám alespoň teplý čaj,“ vyzvala je a donutila je zacouvat zpátky ke stolu. Harry vzal hrnek teplého čaje do ruky a pomalu z něj s chutí po malých doušcích usrkával.

Hermiona zůstala stát zády opřená o kuchyňskou linku, oběma rukama svírala hrníček, ze kterého se ještě kouřilo, koukala do neznáma a nepromluvila jediné slovo.

Harry z kapsy vysoukal dopis, a protože ona byla jediná, která ho ještě nečetla, natáhl se a podal jí ho do ruky.

V rychlosti ho přeletěla očima, pak ruku s dopisem spustila k zemi.

„Tohle jim musíme říct. Musíme jim o tom dát vědět. Nemůžeme to před nimi dál tajit,“ řekla důrazně. Bylo víc než jasné, že má na mysli nadcházející události.

„Nesmíme!“ oponoval jí Ron. „Nehledě na to, že by nám stejně asi sotva někdo z nich uvěřil. Jen toho vysvětlování, co by bylo kolem. Ty jsi se úplně zbláznila!“ utrhl se na ni.

„Nehádejte se, vy dva!“ okřikl je Harry. „Hermiona má pravdu.“

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Ano, musíme jim dát vědět. Nevíme, co se může stát. Nikdo z nás netuší, jestli se odtamtud vrátíme živí. Snape sice říkal, že Voldemorta bude nejspíš doprovázet jenom pár lidí včetně něj, ale my jsme jen tři. Se Snapem čtyři. Je pozdě na to, abychom do našich plánů zasvětili ještě někoho dalšího. Musíme to zvládnout sami.“ Což nebylo nijak povzbudivé, vzhledem k tomu, že jen Voldemort sám představoval obrovské riziko a nesmírné nebezpečí pro každého z nich jednotlivě, nejen pro Harryho. Tak mocný černý mág, jakým Voldemort byl, představoval nejhoršího protivníka, jakému se lze postavit, i bez svých věrných Smrtijedů, natož s jejich doprovodem. Přemýšlel, jestli si právě nepodepsali rozsudek smrti, když odmítli připustit, aby jim v jeho porážce a definitivním zničení kdokoliv pomáhal.

„Asi máš pravdu,“ řekl Ron rezignovaně, „ale jakmile se členové Řádu dozví, co se opravdu děje, nic je nezadrží, aby se za námi nevydali,“ upozornil je.

„To jistě. Proto mám takový návrh. Pošleme po Hedvice dopis, ve kterém celou situaci zevrubně vylíčíme,“ předhodil jim Harry. „Žádné podrobnosti, jen holá fakta. Pošleme Hedviku s dopisem přesně ve chvíli, kdy budeme odcházet z domu. Dopis jim tak nedojde včas, aby nám v tom mohli zabránit.“

„To je rozumný návrh,“ řekl Ron uznale. „Prostě se jen dozví, kam a proč jsme šli. Žádné podrobnosti, žádné detaily. Souhlasím.“

„Nejlepší bude, Harry, když ten dopis adresuješ Lupinovi,“ navrhla Hermiona. „On jediný tomu uvěří a vezme věci tak, jak jsou. Ronovu mamku by z toho nejspíš trefil šlak.“

„Jestli nás zítra nezabije Voldemort, tak nás pozítří zabijí naši. To je jisté!“ kroutil hlavou Ron.

Ani jeden z nich z toho neměl dobrý pocit. Celou tu dobu se nikomu slovem nezmínili, celou tu dobu to drželi v tajnosti. Jejich blízcí přitom měli právo to vědět. Přinejmenším měli právo vědět, co se s nimi stalo, kdyby se nevrátili.

Hermiona dopila čaj, obrátila hrnek dnem vzhůru, jako by se chtěla přesvědčit, že v něm nezůstala jediná kapka, a teprve potom ho postavila za sebe na stůl.

„Jdu si dát sprchu,“ oznámila jim a odkráčela.

Když se dlouho nevracela, zvedli se a zamířili za ní nahoru. Našli ji v jejím pokoji, dveře nebyly dovřené. Seděla na posteli, oběma rukama opřená o její okraj, hlavu smutně skloněnou dolů a z mokrých vlasů jí voda odkapávala na podlahu. Ani k nim nezvedla oči, když vešli k ní do pokoje. Prudce se položila na znak, ruce hozené za hlavou. Ron si k ní vyskočil na postel a Harry si k ní přilehl z druhé strany.

Nebylo třeba zbytečných slov. Všichni tři tušili, co je čeká a nemine. Co je nevyhnutelné. Už velice brzy, za několik hodin. A zítra touto dobou bude rozhodnuto. O jejich budoucnosti, o budoucnosti kouzelnického společenstva, celého světa.

Možná si Hermiona i Ron uvědomovali, stejně jako Harry, jak obrovská je to zodpovědnost rozhodovat o budoucnosti, o osudech tisíců nevinných lidí. Nebylo to nic příjemného. I když byl každý z nich ochoten obětovat život pro jiné, nebylo to to stejné, jako svým neúspěchem riskovat životy všech.

Myslel na své rodiče, na Siriuse, na Brumbála a na Ginny. Mysleli snad Hermiona a Ron na totéž? Na svou rodinu, kterou už možná nikdy nespatří? Hermiona psala domů pravidelně, ale za celou tu dobu své rodiče jedinkrát nenavštívila. Byla příliš zaměstnaná všemi záležitostmi okolo, než aby na to měla čas. Možná je už nikdy neuvidí. A Ron? Uvidí se ještě někdy se svojí sestrou, se svými bratry, s matkou a otcem?

Nehybně ležel vedle Hermiony, ruce pod hlavou, nohy pokrčené v kolenou, a zcela klidně oddechoval. Koukal do stropu, dlouze a bez mrknutí. Dnes byl přece den jako každý jiný…

Hermiona pokojně ležela vedle něj schoulená do klubíčka v Ronové náruči. I ten nic neříkal, ležel a nehýbal se, hleděl někam do prázdna. Pak oba zavřeli oči a Harry udělal totéž. Zavřel oči a uvědomil si, jak nesnesitelně ho najednou pálí. Za chvíli to přešlo samo. Prostě jen vegetil, dýchal, žil…

Byl k smrti unavený. Ne z té probdělé noci, byl znavený životem. Musel příliš rychle dospět, aby pochopil, co je v životě skutečně důležité. Žádnému z nich nebylo dopřáno klidné dospívání. Nemohli si prostě jen užívat a ignorovat svět kolem sebe. Nežili v pohádce.

Na několik hodin všichni tři usnuli, tak jak tam leželi. Probudili se skoro současně. Mohlo být tak někdy pozdě odpoledne, podle stínu, který vrhalo slunce oknem do místnosti. Žádnému z nich se z postele nechtělo. Harry vlastně ani nechápal, jak v takové chvíli dokázali usnout. Záleželo snad na tom? Žádný z nich by nedokázal změnit nastávající skutečnost. Odvrátit nadcházející budoucnost. Budoucnost jejich se stávala budoucností ostatních. Jak podivné…

Harry si připadal podivně otupělý, prázdný, bez emocí. Snad se očekávané pocity dostaví později.

Hermiona najednou vyskočila z postele a zamířila ke dveřím. „Jdete se najíst? Ukuchtím něco výjimečně dobrého,“ mrkla na ně a pak jim zmizela z očí někde v chodbičce za dveřmi.

Harry a Ron za ní beze slova přispěchali a v kuchyni se posadili k jídelnímu stolu.

„Dej si záležet,“ prohodil Ron, „třeba je to naše poslední společná večeře,“ zavtipkoval a začal se smát.

Celou tu dobu to nad nimi viselo v ovzduší, jako nějaký nedýchatelný mrak jedovatého plynu. Harry se pousmál a najednou z něj to napětí jako zázrakem spadlo. Prostě bylo pryč. Obavy se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Nálada se jim o poznání zlepšila a během jídla už se dokázali bavit o obyčejných věcech, jako by se nechumelilo.

„Ještě zbývá vyřešit, jak se tam dnes v noci dostaneme,“ nakousl Harry konečně poslední téma, které bylo nutné probrat.

„Měla bych jeden návrh. Myslím, že docela reálný,“ nadhodila Hermiona jednu z možností. „Já se Letaxem přemístím do Děravého kotle i s našimi košťaty. Ty a Ron se tam přemístíte a počkáte venku na mě. Tvoje přítomnost, Harry, by nejspíš vzbudila moc pozornosti.“

Harry přikývl. V tomhle měla Hermiona pravdu.

„A potom,“ pokračovala, „poletíme z Londýna směrem na Winchester až do Salisbury a dál.“

„Venku je moc zima na to, abychom letěli,“ podotkl Ron. „Je to dost daleko.“

„Není to zase tak daleko,“ odporoval mu Harry. „Použijeme zastírací kouzlo a můžeme letět nízko a pomalu. To zvládneme. Jinou možnost stejně nemáme.“

„Tak jo, dobře,“ řekl Ron a zvedl obě pokrčené ruce, jako že se vzdává. Potom je zase spustil dolů.

Harry se usmál. „Teď už jen zbývá napsat ten dopis…“

Vyběhl nahoru do svého pokoje a otevřel vrchní šuplík u psacího stolu. Vytáhl z něj Brumbálovu hůlku a zastrčil si ji do hábitu. V kapse už jednu měl, tu svoji. Napadlo ho ještě naposledy navštívit Brumbálovu pracovnu. Věděl, že Hermiona  a Ron už na něj dole čekají, ale neodolal. Přešel přes chodbu a otevřel dveře se zlatým zámkem. Hůlkou si posvítil a rozhlédl se po opuštěném pokoji. Fawkes spal a tiše oddechoval na svém bidýlku u pracovního stolu, nad nímž se ve světle hůlky třpytil meč po Godriku Nebelvírovi. Chvíli zůstal stát na místě, pak z pokoje vycouval a dveře za sebou zase pečlivě zavřel.

Toužil navštívit i hrob svých rodičů, ale cítil by se divně, když ani Hermiona ani Ron neměli tu možnost rozloučit se se svými blízkými.

Zamířil ke schodišti, seběhl dolů po schodech a pak všichni tři vykročili k východu. Venku před vchodem zvedl Harry ruku a počkal, až k němu slétne Hedvika odněkud ze tmy. Věděl, že musí být někde blízko, odpoledne jí požádal, aby nikam neodlétala.

Přivázal jí k noze dopis pro Lupina, pohladil ji po hedvábném peří a vyhodil ji do vzduchu. „Leť!“ Zakroužila nad nimi a pak se jim ztratila ve tmě.

„Jdeme!“ vyzval Harry Hermionu a Rona a pak už žádný z nich nezaváhal. Hermiona se vrátila do domu, aby použila letaxovou síť. Harry a Ron vyšli až před velkou kovanou bránu, aby se přemístili.

Harry se naposledy zhluboka nadechl a pak pomalu se zavřenýma očima vydechl.

„Tak tedy…“ podíval se na Rona a pak se oba skoro současně přemístili.

Zpět na obsah

Kapitola 44: Kapitola 44: Od půlnoci do svítání

Přemístil se kousek od vchodu do Děravého kotle. Ozvalo se hlasité PRÁSK! a najednou stál vedle něj Ron. Kočka, která se zrovna hrabala v odpadcích nedaleké vysypané popelnice, se lekla, zaprskala a utekla někam do tmy. Ještě chvíli se do ticha ozývala několikanásobná ozvěna od kutálejícího se víka popelnice, než s řinčením dopadlo a zůstalo ležet na zemi.

Oba couvli o několik kroků zpět a zůstali stát v jedné postranní uličce kousek od hostince. Čekali, ale oči přitom nespouštěli od vchodových dveří. Padající mlha jim přišla vhod. Lehce se v ní skryli.

Z hlavní ulice se znenadání ozval smích a pak kousek před nimi prošli dva potácející se pobudové, nejspíš mudlové. Jeden z procházejících pak ještě vší silou kopl do odkutáleného víka od popelnice, které mu leželo v cestě. Oba pak zmizeli v nedaleké boční ulici, vedoucí do centra. Pouliční lampa kousek od nich zablikala, pak zhasla. Nejbližší svítilny stály tak po dvaceti metrech na obě strany podél ulice. Obklopila je neprostupná tma. Taky dobře, pomyslel si Harry.

Pak zaskřípaly dveře a škvírou k nim ven pronikl jasný pruh světla a tlumený hovor. Hermiona vyšla z hostince i s jejich košťaty. Dveře se za ní samy zaklaply. Oba vystoupili z přítmí a kráčeli jí naproti.

„Kolik je hodin?“ zeptal se Harry. Vzal do ruky svůj Kulový blesk a lehce ho pohladil po naleštěné násadě. Dlouho na něm neseděl. Rád se na něm zase jednou proletí.

„Bude půlnoc,“ odpověděla Hermiona.

Dnes bylo noční nebe až výjimečně jasné a hvězdy na něm zářily do tmy jak vzdálené lucerny.

„Musíme si pospíšit,“ šeptl Harry a zapnul si hábit až ke krku. Opravdu bylo docela chladno.

Ve spěchu prošli hlavní třídou o několik bloků dál, pak zahnuli do široké neobydlené ulice, odkud mohli pohodlně a nepozorovaně vzlétnout do vzduchu. Cestou nepotkali živou duši.

„To stačí. Dál už nemusíme,“ usoudil Harry. Dobře se kolem sebe rozhlédl a teprve potom vytáhl svou hůlku. Přejel si hůlkou pomalu od hlavy až ke kotníkům a neverbálně přitom použil zastírací kouzlo. Hned vzápětí splynul s pozadím. Hermiona a Ron to po něm zopakovali. Oba se v rychlosti a nenápadně zamaskovali. Kouzelníky by takovým kouzlem neoklamali, ale proti nepozornému a lhostejnému zraku mudlů to byla dostatečná kamufláž. Kdyby se nehýbali, ani by jeden o druhém nevěděli.

„Letíme,“ rozhodl Harry, nasedl na své koště a s potěšením se odrazil od země. Vznesl se do vzduchu. Byl to velice příjemný pocit zase letět, nechat si vlasy čechrat mírným, ale studeným  protivětrem. Za chvíli po svém boku zaregistroval Hermioninu a Ronovu přítomnost, jen podle zvlněného vzduchu.

Letěli nízko, těsně nad střechami mnoha obydlí, a taky pomalu, vzhledem k nepříznivému počasí, když k nim z nenadání začal proudit prudký ledový vichr vanoucí od severu. Vylidněné ulice spícího velkoměsta se jim ztrácely v mlze a jediným orientačním bodem v ubíhající temnotě pro ně byla světla pouličních svítilen a zářivé hvězdy nad jejich hlavami.

Harryho najednou oslnil nějaký neobvyklý zdroj světla přicházející od severního obzoru. Objevilo se to tam nečekaně a náhle. Otočil se a to, co spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Zelená záře připomínající svým tvarem zvlněný závěs v prudkém větru se linula po celé severní obloze nízko nad obzorem. Dynamický obrazec pulzoval a pomalu měnil tvar, jako by byl ovládán neviditelnou rukou, světla sílila a zase slábla, vlnila se jako rozbouřené moře.

„Co to, proboha, je,“ vydechl a nepatrně zpomalil.

„To je polární záře,“ uslyšel říkat Hermionu. „V našich zeměpisných šířkách je to ale zcela neobvyklý a ojedinělý jev,“ odpověděla mu na jeho otázku.

„Už jsem o ní slyšel,“ vzpomněl si Harry, „ale nikdy v životě jsem na vlastní oči nic podobného neviděl.“ Jako by hořelo nebe. Záře se klenula velice nízko nad obzorem, přesto působila dojmem, že je někde velice daleko od nich.

„Ani já ne,“ hlesl Ron ohromeně.

Harry se zamyslel. Přece jen mu to něco vzdáleně připomínalo. Nebylo to však nic příjemného. Ano, připomínalo mu to Voldemortovo Znamení zla. Tato polární záře sice měla jen neurčitý zvlněný tvar, ale ta zelená barva, ta dynamičnost také, i ten nepříjemný svíravý pocit uvnitř, který si s tím vším spojoval. Působilo to na něj jako předzvěst zlých událostí, které měly přijít. Jako by se zatáhla pomyslná mračna nad celou Anglií. Jako by se Voldemortova ruka sápala mnohem dál, než je schopná za normálních okolností dosáhnout…

Otřepal se, ale nedokázal od toho pohledu na hořící nebe odtrhnout zrak.

„V podstatě se jedná o solární vítr, což je ionizovaný plyn obsahující elektrony, protony a helium, který proudí ze Slunce k naší planetě. V blízkosti Země se dostává do jejího magnetického vlivu a kolem obou magnetických pólů, severního i jižního, vytváří siločáry ve tvaru soustředných kruhů a ty pak v atmosféře způsobí polární záři právě v těchto oblastech. Při velmi silných geomagnetických bouřích jsou tyto polární záře výjimečně vidět i v nižších zeměpisných šířkách než jen na severním a jižním polárním kruhu,“ vysvětlovala jim. „Jako je tomu právě dnes.“

„Nevěděl jsem, že se tak dobře vyznáš v mudlovské fyzice,“ dobíral si ji Ron.

„Dávala jsem ve škole pozor. Nic víc,“ odsekla. „A copak ty víš, co je to fyzika?“

„Říkáš při velmi silných geomagnetických bouřích… Vzpomínáš, co říkal Firenze?“ přerušil jejich dohadování Harry. „Světla na nebesích, světla tvořící hranici mezi královstvím živých a mrtvých, budou plát. Znovu po jedenácti letech bude hořet nebe, jasněji a pronikavěji než je tomu obvyklé… Další náhoda? Ne, tomu už nevěřím,“ ušklíbl se.

„Neuvědomila jsem si to. Hned mi to nedošlo...“ odmlčela se. „Frekvence, během níž se množství částic slunečního větru mění, má také periodu jedenáct let slunečního cyklu. To je všeobecně známá skutečnost. To by tedy znamenalo,“ nedořekla a zaraženě mlčela.

„Ano, Hermiono, to by znamenalo, že je to právě Atlantida, jako místo soustředěných kosmických energií, která se každých jedenáct let pravidelně objevuje a mizí a která tím vyvolává geomagnetické bouře, jejichž následkem je vznik polárních září silnějších, než je tomu jinak během roku obvyklé,“ dořekl za ni Harry. „To by i vysvětlovalo, proč je právě každých jedenáct let polární záře viditelná i na jiných místech na zemi než v severních a jižních polárních oblastech.“ Přece měl tedy pravdu, neznamenalo to nic dobrého. Už jen Firenzeho definice tohoto fascinujícího jevu, jako hranice mezi světem živých a mrtvých. Ta představa byla děsivá. Znamenalo to snad, že tam dnes čekají na jednoho z nich? Že dnes jeden z nich tento svět opustí navždy, přesně podle té věštby?

Pak jako by zelená záře nad obzorem ještě zesílila, umělé osvětlení velkoměsta pod nimi zablikalo a pak se celá oblast, kam jen dohlédli, ocitla ve tmě. Jak město pohaslo, nebe se rozzářilo o to intenzivněji a plápolající zelený oheň v té absolutní tmě vypadal doslova hrozivě. Jako nějaké děsivé znamení…

Nebylo pochyb, že i ten výpadek proudu nad celou oblastí má na svědomí právě probíhající nebývale silná geomagnetická bouře v atmosféře Země. Záře pak najednou změnila tvar i intenzitu. Vytvářela nyní jakoby pulzující spirálu s nejasným obrysem, roztahující se po celé šířce severního obzoru, začala pohasínat a blednout, až zmizela úplně.

„Je po všem?“ zeptal se Ron.

„Ne, myslím, že se ještě vrátí. Stává se to, mizí a zase se vrací,“ vysvětlovala Hermiona.

„Jako nějaké varování, předzvěst zlých událostí,“ vyslovil Harry nahlas. Možná právě před chvílí Voldemort prošel portálem na druhou stranu a doslal se tak ještě blíž svému cíli.

Pokračovali ve tmě dál, řízeni jen polohou hvězd na nebesích. Harry si jejich správný směr letu ověřoval na svých hodinkách. Pak začali sestupovat a klesat. Byli téměř na místě. Letěli skoro hodinu, a Harry proto předpokládal, že Voldemort už vstupním portálem prošel před nimi. Nemohl riskovat předčasný střet, dokud zbýval Nagini. Harry věděl, že Nagini oprovází Voldemorta na každém kroku. Že je mu stále v patách. Musí nejdřív najít způsob, jak se zbavit toho hada, jak ho zabít, než se utká se samotným Voldemortem. Spoléhal také na Snapeovu pomoc. Snape se však neozval, nedal o sobě vědět, a nebýt Firenze, Harry by ani netušil, kam právě dnes musí jít.

Přistáli na planině kousek od Stonehenge. Vytáhli hůlky a ke starověké stavbě se přibližovali jen velmi pomalu a opatrně.

Byli na místě. Sami. Nikde nikdo. Ani stopa po tom, že by tu byl někdo před nimi. Ani na rozbředlé zemi, ani nikde jinde. Starobylé kultovní místo tvořené několika bloky z bílého kamene nepřirozeně zářilo na tmavém nočním pozadí. I v té absolutní tmě. Jako by do sebe dokázalo pohltit světlo z hvězd. Žádný jiný zdroj světla v okolí nebyl. Všude bylo ticho a klid, i mohutné kamenné stavby jako by spaly. Opravdu se nespletli? Jsou tu v ten správný okamžik a čas? Co když udělali nějakou chybu? Co když se mýlili ve svých výpočtech a domněnkách…

Hermiona a Ron možná právě mysleli na to samé. Tiše procházeli mezi mohutnými kameny, až to Harry konečně spatřil.

„Vstupní portál,“ vydechl, když uprostřed vnitřního kruhu uviděl jen vlnící se pozadí ve tvaru půloblouku, které se na první pohled zcela ztrácelo ve tmě a jen při bližším zkoumání vypadalo jako mírně zčeřená vodní hladina. Hermiona a Ron jej spatřili také. Jak se k němu Harry blížil, cítil, jak ho portál svojí silou sám do sebe vtahoval. Ještě se ohlédl po Hermioně a Ronovi.

„Připraveni?“ zeptal se. Oba přikývli, plni očekávání. Tedy se nemýlili. Bude to dnes. Teď a tady.

„Jdeme. Máme čas jen několik hodin, které zbývají do prvního slunečního paprsku,“ spočítal si Harry. Voldemort měl před nimi náskok. Museli si proto pospíšit. Nebyl čas na přemýšlení ani na zvažování strategií. Budou se do toho muset vrhnout po hlavě. Ještě ani netuší, jaké překážky budou muset zdolat a překonat, než se dostanou až k samotnému cíli.

Přistoupil na krok ke vstupnímu portálu, zhluboka se nadechl, zavřel oči a plný vzrušení a očekávání udělal krok vpřed.

Jako by procházel ledovou lázní. Obklopil ho nepříjemný lezavý chlad, který jím prostupoval až do morku kostí. Nemohl otevřít oči, nemohl se nadechnout… Udělal další namáhavý krok, zadržel dech a pak pocítil náhlý příval horkého vzduchu. Prošel portálem na druhou stranu a konečně se mohl znovu zhluboka nadechnout. Prudký ale teplý vítr mu cuchal vlasy. Objímal ho ve své  konejšivé náruči. Harry rozpažil a vychutnával si jen malou chvíli ten příjemný pocit. Pak otevřel oči.

Prudce se mu rozbušilo srdce nad tím fascinujícím pohledem, který doslova bral dech. Pohled, který se mu naskýtal, byl neuvěřitelný… snad i nepochopitelný…

Před ním, velice blízko a přece tak daleko, stály vysoko v mracích na plující skále obrovské kolosy, tyčící se až k hvězdnému nebi. Obrovské pyramidy, zaujímající místo jedna vedle druhé, dotýkající se vzájemně svými základnami, uspořádané přesně do šestiúhelníku, obepínajícího celé jejich obrovité seskupení kolem dokola. Harry stál na dalším soustředném kamenném kruhu, který obíhal kolem pyramid, avšak přes obrovskou propast, kterou bude muset na cestě vpřed překonat. Musel zvednout hlavu, aby dohlédl až na vrcholky pyramid, které se ztrácely v nové polární záři, která tentokrát už nebyla zelená. Nad pyramidami plála purpurová, místy modrá a růžová záře a uprostřed té neskutečné mihotající se podívané se vytvářel dynamický obrazec, tentokrát ve tvaru nachového blesku, stejného, jaký měla Harryho jizva.

Bylo něco takového vůbec možné? Bylo to skutečné?

Harry neviděl všechny pyramidy. Viděl jen čtyři a z ostatních mohl spatřit jen jejich vrcholy, protože se pyramidy navzájem kryly. Na středovou Pyramidu osudu nedohlédl.

Hermiona a Ron se po chvíli objevili po jeho boku. Ani jim se nedostávalo slov, jako by oba ztratili řeč. Ztracený kontinent, ztracená Atlantida, byla tedy nyní po mnoha letech znovu objevena…

„Kde to, proboha, jsme,“ vydechla Hermiona užasle po chvíli ticha.

Harry vytáhl z kapsy své hodinky. Otevřel je a podíval se na souřadnice. „Nacházíme se přímo na průsečíku nultého poledníku a severního polárního kruhu. Ve výšce zhruba sto metrů nad hladinou moře, někde mezi Islandem, Británií a Norskem, jestli ti to stačí takto.“

Pak přešel po zhruba pět metrů širokém kamenném kruhu a nahlédl přes jeho okraj dolů do propasti. Hluboko pod mini byly jen rozbouřené vlny Atlantského oceánu. Slaný vzduch byl cítit až k nim, stejně jako k nim doléhalo hučení moře. Přes mračna však nebylo dolů vidět. Kamenný oblouk se zdál být stabilní. Skála mířila několik metrů strmě dolů, než se mu v mračnech ztratila z očí. Podíval se před sebe. Na druhou stranu je dělila propast bez mála dvacet metrů široká. Nedala se přeskočit. Budou ji tedy muset překonat jinak.

„Jak se dostaneme na druhou stranu?“ zeptal se Ron na to samé, na co zrovna Harry myslel.

„To ještě nevím. Můžeme pyramidy zkusit kousek obejít. Třeba je tu někde místo, kterým se dá přejít na protější stranu,“ navrhl Harry, a tak se vydali po kruhu kolem pyramid. Brzy si však uvědomili, že by jim trvalo velice dlouho, než by pyramidy obešli kolem dokola. Bylo zbytečné takto ztrácet čas. Zdálo se být zřejmé, že na druhou stranu cesta nevede. Museli vymyslet něco jiného.

„Na druhou stranu dohlédneme. Zkusím se tam přemístit. Mělo by to jít,“ napadlo Harryho.

„Harry, může to být nebezpečné,“ upozornila ho Hermiona. Stačilo minout se jen o metr a mohl by skončit v hluboké propasti.

„Já vím. Jinou možnost nemáme,“ podotkl Harry. Zavřel oči a usilovně se soustředil na místo na protějším břehu plujícího ostrova. Už si myslel, že to dokáže, když ho něco prudce odrazilo zpět  takovou silou, že měl pocit, jako by ho zpátky tlačila mohutná tlaková vlna. Neudržel stabilitu a byl vymrštěn několik metrů vzad. Na poslední chvíli se vzpamatoval, otevřel oči a zachytil se za ostré skály, když padal přes okraj kamenného oblouku. Bolestně zařval a vší silou se poraněnýma rukama držel za výstupky na skále nad sebou. Pokusil se nohama zaháknout za ostrá skaliska, ale smýkla se mu podrážka a sjel ještě o několik centimetrů níž.

„Harry!“ ozvalo se nad ním z okraje kamenného kruhu. „Harry! Jsi v pořádku?“ zakřičel Ron a natáhl k němu ruku.

Harry na ni nedosáhl. Musel najít vhodné místo, aby se dokázal nohama udržet na skalních výstupcích, pak vší silou zabral rukama, aby se dostal o něco výš. Ze zbytku sil vymrštil levou ruku vzhůru, natáhl ji jak nejvíc mohl. Ron ji zachytil, pevně Harryho uchopil za zápěstí a táhl ho nahoru. Harry si pomohl, nohama pomalu vystupoval výš, až se konečně dostal dost vysoko, aby se mohl zapřít i druhou rukou. Vyhoupl se s Ronovou pomocí na hladkou plochu nahoře a s úlevou zůstal na zemi nehybně ležet. Hermiona, která celou tu dobu Rona jistila, padla vyčerpáním vedle něj.

„To nebyl dobrý nápad,“ hlesla. „Tohle už nebudeme zkoušet. Najdeme jiný způsob, jak se dostat na druhou stranu.“

„Myslím, že má Atlantida… ochrannou bariéru. Něco… mě mrštilo… pořádnou silou zpět,“ vysvětlil jí Harry udýchaně. Sepnul obě ruce, které měl nyní rozdrásané do krve, v pěsti, a bolestně si je přitáhl k tělu.

„Měl jsem s tím počítat. Firenze říkal, že se účinek magické síly na tomto místě násobí. Mohl jsem být mrtvý dřív, než se k Voldemortovi dostanu.“ Vstal s upřeně se na pyramidy zadíval.

„Firenze přece říkal, že jen dvěma z nich se dá projít, ne? Pouze Pyramidou života a Pyramidou smrti můžeš dojít až k samotnému cíli. Jsou to ty, nad nimiž drží svou věčnou stráž Pán slunce, Pán nad našimi životy a smrtí a jeho znamení - měsíc objímající slunce,“ citoval Firenzeho slova a usilovně přemýšlel. „Tak které dvě to tedy jsou?“ ptal se netrpělivě a začal přecházel po kamenném kruhu kolem pyramid. Musel se rozběhnout, protože pěšky by mu to trvalo mnohem déle.

Běžel pomalu kolem dokola, pak si v mezeře mezi dvěma vrcholy všiml vrcholu dalšího. Zpomalil a dál jen kráčel středem kamenného kruhu. Poprvé spatřil vrchol sedmé pyramidy, paradoxně nejmenší ze všech, přesto té nejdůležitější. Byla sice o něco nižší než všechny ostatní pyramidy, na jejím vrcholu, na samotné špičce, však bylo něco, co se na ostatních pyramidách nenacházelo. Něco velkého, snad kovového, rozhodně to nebylo z kamene. Něco, čeho si před tím vůbec nevšiml. Byl to půlměsíc objímající slunce. Měsíc jako úzká miska a nad ním velký sluneční kotouč. Vše osvětleno nehasnoucí polární září ve tvaru blesku. Úchvatná podívaná.

Přesně jak to říkal Firenze. Jen při pohledu zepředu či zezadu to dostalo tento tvar, tuto formu.  Při pohledu přesně před jednou ze dvou pyramid, kterými se jedině dalo projít na druhu stranu. Stál tedy nyní před pyramidou života nebo smrti. Stále ještě za propastí a přece blízko cíle.

Hermiona a Ron ho po chvíli doběhli a stanuli znovu po jeho boku. Udýchaně zírali na to samé co on.

„Myslíš… že je to ono?“ zeptal se udýchaně Ron.

„Ano, myslím, že ano. Pyramida života nebo Pyramida smrti,“ zkonstatoval Harry.
„Kterou z nich hodláš projít ty?“ ptala se Hermiona celkem zbytečně.

Harry se na ni upřeně podíval, usmál se, než znovu promluvil: „To je přece jasné. Tou, kterou by na své cestě určitě nezvolil Voldemort.“

„Pyramidou smrti,“ domyslel si Ron.  „Teď už jen zbývá dostat se na druhou stranu.“

„Podívejte!“ vyhrkla najednou Hermiona a ukazovala prstem dolů před sebe, na okraj strmé skály kamenného kruhu. Pak se ohnula a dlaní setřela lehký nános hvězdného prachu. Pod ním byly do kamene vyryté nějaké znaky. Snad runy.

„Co je to?“ hlesl Ron, sehnul se k zemi a lehce přejel bříšky prstů po mělkých rýhách starobylého písma. „Tohle už jsem někde viděl.“

„Hm,“ ušklíbla se Hermiona. „Samozřejmě, že jsi to už musel někde vidět. A docela nedávno.“

Harry přivřel oči a taky se na ty znaky shora zadíval. „Ten svitek, Merlinova hrobka, temný oltář…“

„Správně,“ odsouhlasila mu to Hermiona nadšeně. „Je to přesně tak, jak říkáš, Harry.“

„Tak nám tedy pověz, co je tam psáno,“ vyzval ji Ron netrpělivě. Hermiona však jako by ho neslyšela, luštila starobylé písmo.

„Ty už nepotřebuješ tu Snapeovu knihu,“ došlo mu. „Naučila ses ty znaky? Umíš v nich číst?“ zeptal se užasle Ron.

„Ano,“ dostalo se mu pohotové odpovědi. „Měla jsem na to dost času, nemyslíš?“

„Snape by z tebe měl radost,“ zašklebil se Ron.

„On o tom ví,“ odpálkovala ho Hermiona. „Pomáhal mi, když jsem si s něčím nevěděla rady. Při těch dlouhých hodinách nad lektvary jsme měli času víc než dost,“ pousmála se.

Zajímavé, pomyslel si Harry. Ze Snapea byl mnohem lepší učitel teď, když byl na útěku, než tehdy v Bradavicích. Byl rád, že Hermiona nelenila a naučila se něco, co jim nyní přišlo velice vhod. Možná to Snape věděl. Možná tušil, že by jeden z nich měl jazyk zasvěcených taky ovládat, kdyby se s ním něco stalo. Harry na to neměl čas, aby se ho naučil, a Snape musel vědět, že Hermiona je na něco takového nejlepší kandidát. Muselo ho potěšit, když za ním ze své vlastní iniciativy sama přišla. Co je s ním teď? Proč o sobě nedává vědět?

Přivřenýma očima se zamyšleně zadíval do neznáma, když z ničeho nic o něco zavadil pohledem. Měl pocit, že se mu to jen zdálo, ale přejel očima ve stejném úhlu zase zpátky a pak to uviděl znovu.

„Nemožné,“ vyslovil Harry potichu, že ho Hermiona a Ron nemohli slyšet, přešel až na okraj propasti a zaostřil. Jen při určitém lomu světla, pouze při určitém úhlu pohledu, to bylo zřetelně patrné. Sklonil hlavu a pozorně se znovu podíval, aby sám sebe přesvědčil, že to není jen optický klam. Usmál se. Byla tam cesta! Úzká kamenná cesta vedoucí z jedné strany na druhou, začínající přesně za vyrytými znaky, klenoucí se přes hlubokou propast až k pyramidě. Dokonale splývala s pozadím, jako kdyby byla taky začarovaná nějakým zastíracím kouzlem.

„Co znamenají ty znaky?“ chtěl najednou vědět. Netrpělivě čekal na Hermioninu odpověď.

„Nejsem si úplně jistá,“ kroutila hlavou, „ale myslím, že to znamená zhruba toto: Pouze a jedině ten, kdo zná míru svojí odvahy, dokáže přejít z jednoho břehu na druhý.“ Potom se odmlčela.

„Ty tušíš, o co jde, Harry?“ zeptal se ho Ron. Musel si všimnout jeho zamyšleného pohledu a nedočkavosti.

„Zřejmě ano,“ přikývl Harry. „Teď sledujte,“ vyzval je, sklonil se k zemi a dlaní levé ruky nabral trochu hvězdného prachu. Natáhl se a lehce prach rozhodil směrem nad propast, přesně za vyryté značky. Místo, aby jemný prach začal pomalu klesat hluboko do propasti, vypadalo to, že zůstával ležet v tenké vrstvičce na něčem neviditelném. Na něčem, co zatím zůstávalo jejich zraku skryté.

„To je… Vypadá to jako…“ nedokázal se vyjádřit Ron.

Hermiona nevycházela z údivu. „Skrytá cesta přes propast,“ hlesla tiše.

„Přesně tak,“ dal jí Harry za pravdu. Nahnul se nad propast a chtěl se na vlastní kůži přesvědčit, že se nemýlí. Chtěl se dotknout neviditelné cesty a zjistit tak, jestli je bezpečná. Ruka mu ale hladce projela skrz. On se lekl a ucukl. Nevěděl, co to znamená. Nespokojeně si odfrkl a stáhl se zpátky. Pak ho napadlo vyzkoušet ještě něco dalšího. Vytáhl hůlku a zamířil nad hlubokou propast.

„Harry,“ chtěla ho zadržet Hermiona, „myslíš, že je to dobrý nápad?“ Natáhla k němu ruku a lehce se dotkla jeho namířené hůlky.

„Není čeho se bát, Hermiono,“ ujistil ji. „Firenze říkal, abychom byli opatrní. Ne, abychom hůlky nepoužívali.“

Otočil se zpátky nad propast, aby pokračoval v zamýšleném záměru. „Destringo mysterium!“ vyslovil zaklínadlo a čekal.

V místě, kde se na zemi u jejich nohou nacházely vyryté znaky, přímo před jejich očima, se jim kousek po kousku začala objevovat asi půl metru široká cestička, vedoucí přes propast až na druhou stranu. Tedy tam opravdu byla! Nebyl to klam. Háček byl v něčem jiném. A Harry už začínal tušit v čem.

Přešel pomalu až na samý okraj propasti. Znovu poklekl, natáhl ruku a konečky prstů se zviditelněné cesty lehounce dotkl. Nenahmatal nic, jako by ji tvořila jen pouhá myšlenka. Tohle přece nemůže unést váhu lidského těla? kladl si otázku. Vstal a nasupeně se podíval před sebe.

„Zbytečně tu ztrácíme čas, zatímco Voldemort… Tak v čem to, do čerta, vězí?“ zanadával, ale pak ho to napadlo! „Jedině ten, kdo zná míru své odvahy, dokáže přejít z jednoho břehu na druhý…“ opakoval Hermionina slova.

Pak si vybavil, co mu kladl na srdce Firenze: Neohlížej se, nesmíš zaváhat, musíš si věřit…

To snad ne! Byla to tedy velice drsná zkouška jeho víry v sebe samého. Rozbušilo se mu srdce, krev se mu hnala prudce do hlavy, když si uvědomil, co teď bude muset udělat.

Zhluboka se nadechl a přistoupil až na samý okraj propasti.

„Harry, ty ses asi zbláznil!“ zakřičela Hermiona a prudce ho chytila zezadu za rukáv hábitu. Pak se však taky zapřemýšlela. „Víš jistě, co děláš?“ špitla a váhavě ho pustila. Zřejmě si taky uvědomila, že jinou možnost prostě nemají.

„Vím. Jsem přesvědčený, že znám míru svojí odvahy,“ odpověděl jí Harry, aniž by se otočil, zhluboka se nadechl a pak už bez zaváhání udělal krok vpřed.

Snad nejdelší vteřina jeho života skončila přesně ve chvíli, kdy pod sebou ucítil pevnou půdu pod nohama. S úlevou vydechl, ale věděl, že to je jen začátek. Další neochvějný krok vpřed už ho přesvědčil, že se nemýlil. Cesta na druhou stranu se mu nyní zřetelně objevila před očima v celé své délce. Byla pevná a stabilní, jako z tvrdého kamene. Věděl, že musí kráčet stále vpřed, že se nesmí otočit ani zaváhat. Udělal další krok a potom další. Teď už s jistotou a beze strachu. Uvědomil si, že najít v sobě odvahu neznamená nebát se. Pouze ten strach dokázat sám v sobě překonat. Hermiona a Ron teď budou muset udělat to samé.

Přešel v rychlosti na druhý břeh, ani jednou se přitom nepodíval dolů. Celou dobu se díval přímo před sebe, až konečně stanul na kamenné plující skále, před jednou z pyramid. Otočil se.

Hermiona a Ron zkoprněle stáli jeden vedle druhého a vyděšeně se na něj dívali.

„No tak, vy dva! Na co ještě čekáte?“ vyzval je Harry. „Musíte si věřit. Musíte překonat svůj vlastní strach,“ poradil jim.

Víc pro ně udělat nemohl. Mluvil hlasitě, aby ho slyšeli. Ani jeden z nich nevypadal, že by to předem vzdal. Vypadali odhodlaně, oba dva. Ron přikývl. To už Hermiona stála na okraji propasti. Harry věděl, že nejhorší je udělat první krok. Dokázat překonat sám sebe a vstoupit odhodlaně vstříc nebezpečí do strmé propasti.

Dívala se na něj, s napjatým ale odhodlaným výrazem, hrudník se jí vzrušeně zvedal. Bez mrknutí natáhla nohu a vykročila vpřed. Byla bledá jako smrt a celá se roztřásla úlevou, když  pod sebou ucítila pevnou zem. Našla jistotu a kráčela pomalu směrem k němu. Nedívej se dolů, vyzýval ji Harry v duchu a přitahoval si ji pohledem.

Ron vyčkával. V zapálených tvářích se mu odrážel strach z neznámého. Zároveň zápasil i s obavami o Hermionu.

Hermiona přešla přes propast a stanula vedle Harryho. „Dokázala jsem to,“ vydechla s úlevou. „Já jsem to dokázala!“ vyjekla nadšeně a otočila se přes propast k Ronovi.

„Jo,“ usmál se Harry. Měl z toho radost. Už zbýval jen Ron. Harry ho chtěl ještě povzbudit. Říct mu, že se to dá překonat… To už ale Ron stál za okrajem propasti a bez zaváhání, bez sebemenší pochybnosti, jim kráčel vstříc. Nyní už uvolněně, s nepatrným úsměvem ve tváři, jistým a pevným krokem přecházel po úzké kamenné cestě směrem k pyramidám. Až stanul vedle nich. Konečně!

První překážku měli tedy zdárně za sebou. Harry však tušil, že tohle je teprve začátek…

Zpět na obsah

Kapitola 45: Kapitola 45: Pyramida smrti

Otočil se směrem k obrovitému kolosu. Na vrchol pyramidy už nedohlédl. Jen několik metrů je dělilo od starobylého vchodu do jedné z pyramid. Do které?

Bez dalšího zaváhání zamířil přímo tam. Hermiona a Ron mu kráčeli po boku. Zůstal stát přesně před vchodem, který jim byl zevnitř znepřístupněný mohutnou kamennou deskou. Vchod byl tvořený dvěma šikmými bočními kameny a jedním mohutným překladovým kamenem, na jehož hladkém povrchu byl vyrytý, jak jinak, další starobylý znak. Kosodélník. Dva spojené trojúhelníky, vytvářející ve svém původním smyslu symbol smrti. Smrti chápané jako etapa celkového vývoje. Tohle všechno Harry věděl od Billa z jeho popisu hexagramu. Bylo tedy zřejmé, před kterou pyramidou právě stojí.

„Symbol smrti. Oddělení živlu vody od živlu ohně…“ přemýšlela Hermiona nahlas. „Pradávné nauky tvrdí, že oheň a voda jsou prvotními živly a teprve z nich následně vznikly živly země a vzduchu. Živel ducha je potom živel nejvyššího řádu. Symbol dokonalosti, nejvyššího poznání.“

Něco podobného slyšel Harry od Snapea. Tehdy v Grindelwaldově sídle, vysoko v horách.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ ušklíbl se Ron.

Hermiona se usmála a podívala se na Harryho. Ten jí úsměv oplatil a otočil se na Rona.

„Můžeš hádat,“ vyzval ho. „Myslím, že stačí jednou,“ řekl, odvrátil se od něj a zamířil hůlkou na kamenný vchod. Opsal na něj jemu tolik známé ohnivé znamení. Hexagram.

Znamení na bílém kameni zazářilo neobvykle jasně, pak mizelo. Kámen se začal hýbat, těžce a namáhavě se posouval do boku, až úplně zmizel. Jim se tak odkryl vchod do temnoty Pyramidy smrti. Ovanul je nepříjemně zatuchlý, nevětraný vzduch. Nebo to snad byl mrtvolný, hnilobný, odporný zápach, který přispíval pyramidě k jejímu jménu? Celá staletí tu nebyl nikdo, kdo by tu vyvětral, tak čemu se divím, pomyslel si Harry.

Vešli dovnitř. Kamenný vchod se za nimi začal s rachocením a skřípěním písku pod váhou těžkého balvanu uzavírat. Ve světle hůlek pohlédli před sebe. Hned několik metrů před nimi se jim úzká chodba rozdělovala napravo i nalevo.

„Kudy dál?“ promluvil Harry, když po několika krocích došel až na rozcestí. Ve světle hůlky odhalil nápis na stěně přímo proti nim. Hermiona potom zpaměti okamžitě začala vyryté znaky luštit.

„Vězte, vy, co vstupujete na toto posvátné místo, že každá hodina zde strávená vám bude připadat delší jednoho roku. Ať ruka smrtelníka nezneuctí tento chrám, jenž stojí tu neochvějně od počátku věků, by pak nikdy nenalezl cestu zpět!“ vyložila jim.

„Zní to jako varování,“ okomentoval to Ron s úšklebem.

Harry věděl, že oni musí vpřed. Že nalevo od nich stojí Pyramida harmonie a napravo pak Pyramida slunce. Ani jednou z nich se nedá procházet a oni musí k Pyramidě osudu, která se nachází ve středu pyramidového kruhu. Pak tedy, kterou cestu zvolit? Kudy se vydat?

Uvažoval. A Hermiona s Ronem zjevně taky. Napadlo ho, že cesty, které se nyní rozdělují, se na jiném místě znovu spojí. Stejně neměl třetí možnost. Musel si vybrat. Hned!

„Půjdeme vpravo,“ rozhodl a otočil se na své zadumané kamarády. Ti oba souhlasně přikývli. Vydal se tedy nalevo, kam ho táhlo jeho srdce.

„Neříkal jsi, že půjdeme vpravo?“ upozornil ho nechápavě Ron.

„Jo, máš pravdu,“ zamračil se Harry. Zapřemýšlel se a spletl se. „No… Já nevím, tak… Ale vždyť je to jedno,“ mávl nad tím rukou a pokračoval úzkou chodbou vlevo.

Harrymu se zdálo, že se chodba stále mírně stáčí doleva, jako by chodili po uzavřeném kruhu. Pocítil také mírné stoupání, s každým namáhavějším krokem vpřed. Nemohl dýchat. V tom příšerném zkaženém vzduchu se dusil. Rozbolela ho hlava.

Nic. Pořád nic. Žádné další rozcestí, žádný vchod. Kam tohle vede? Kde tato chodba končí?

Zrovna když si opakovaně kladl jednu z těch otázek, uviděl ve světle hůlky kousek před nimi, že se chodba konečně znovu dělí. Znovu napravo a nalevo. Proč zase vpravo nebo vlevo a nikdy vpřed?

„Půjdeme teď vpravo?“ zeptala se Hermiona.

„Ne. Budeme pokračovat vlevo,“ rozhodl Harry. „Co když nás chodba vpravo jen dovede zpět tam, odkud jsme přišli.“

Teď už nebylo pochyb, že míří k vrcholu pyramidy. Stoupání bylo citelné a namáhavé. Chodba se zužovala a končila slepou uličkou. Dál už nebylo možné procházet. Harry pocítil náhlý příval příjemně chladivého nočního vzduchu. Byli na samém konci dlouhé chodby, která ústila nahoru ven z pyramidy odvětrávací šachtou. Harry pohlédl úzkým průzorem nad svojí hlavou na hvězdnatou noční oblohu.

„Měli jsme zahnout doprava,“ zkonstatoval Ron. „Musíme se vrátit. Tudy cesta nevede.“

„Ano, to asi ano,“ přitakal Harry a odtrhl pohled od nebeských výšin. Zatočila se mu hlava. Pořádně se kolem sebe ještě jednou rozhlédl a ohmatal zdi chodby kolem dokola.

Zpátky si pospíšili. Z kopce se jim šlo mnohem lépe a bez námahy.

„Tady by to někde mělo být!“ kroutil hlavou Ron. „Museli jsme to rozcestí minout, to není možné…“

„Nemohli jsme to minout,“ nechápala to ani Hermiona. „Něco se mi nelíbí. Myslím, že jdeme úplně jinudy. Ta chodba předtím nebyla tak široká.“

Pokračovali dál, ale Hermiona pro jistotu začala cestu značit ohnivými šipkami ve směru chůze. „Tohle jsem měla udělat už dávno,“ stěžovala si.

„Já bych to nedělal, Hermiono,“ upozornil ji Ron. „Vzpomeň si na ten nápis úplně na začátku. Nepřipadá ti tohle,“ ukázal na její značku na kamenné zdi, „jako znesvěcení?“

Pak se celá pyramida mírně zachvěla. Všichni tři to pocítili na vlastní kůži a zastavili se.

„To se mi nelíbí,“ zašeptal Harry. Rozbušilo se mu srdce očekáváním. Najednou se cítil podivně nepříjemně. Divně. S hůlkou namířenou před sebe se rozhlédl kolem dokola. Náhle se zem pod jejich nohama pohnula. Podlaha se začala pomalu zvedat a strop nad jejich hlavami naopak klesat.

„Já ti to říkal, Hermiono,“ ušklíbl se Ron.

„To není dobré. To vůbec není dobré!“ zhodnotil situaci Harry. „Poběžte!“ vyzval je a rozběhl se dopředu. Pomalu neviděl, kam běží, jak se mu hůlka v ruce třásla a její světlo kmitalo v prudkém pohybu celého těla ze strany na stranu. Za chvíli byli donuceni se ohnout a pokračovat v předklonu. To je zpomalilo, ale stále pospíchali chodbou přímo vpřed.

Přece tady neumřeme! Jako rozmáčknuté krysy! postěžoval si Harry pro sebe. Zrychlil, jak mu to jen nepřirozeně předkloněná poloha dovolovala a ohlédl se, aby se ujistil, že jsou Ron a Hermiona stále za ním.

Konečně rozcestí! Vlevo nebo vpravo? Tak tedy vpravo, dlouho se nerozhodoval a odbočil do chodby, která už nyní byla o poznání širší i vyšší. Hermiona i Ron ho následovali. Během okamžiku se za nimi chodba s dunivým zvukem uzavřela úplně. Nemohli tedy zpět, museli pokračovat vpřed. Harry se na chvíli zastavil a opřel se zády o stěnu za sebou. Všichni tři se vydýchávali po namáhavém běhu.

„Pyramida… se mění,“ usoudila Hermiona. „Myslím, že se v určitých časových intervalech dynamicky mění. Podobně jako schodiště v Bradavicích.“

„Jo, anebo jsi těmi svými značkami na zdech spustila nějaký mechanismus,  který se nás teď pokouší rozmáčknout a zabít,“ vyjádřil Ron nespokojeně svůj názor.

„Pokud je to tak, jak říká Hermiona, nějaké značky jsou nám k ničemu,“ promluvil Harry. „Už je nedělej, Hermiono,“ otočil se na ni. Vyděšeně přikývla.

„Musíme dál,“ vyzval je Harry po chvíli odpočinku. „Buďte i nadále opatrní. Půjdu první.“

Kráčel tedy dál, pomalu a stále vpřed, vážil opatrně každý další krok. Natahoval ruku, aby rozsvícenou špičkou hůlky viděl co nejdál před sebe. Všude jen ticho a klid. Naštěstí. Jen jejich kroky se nesly s tichou ozvěnou oběma směry do temnoty.

Pak se před nimi něco pohnulo a Harry prudce zastavil. Jako by se třel kámen o kámen. Docela blízko. Harry se zúženýma očima podíval před sebe do světla hůlky. Už chtěl udělat další krok, když pomalu sklonil ruku s hůlkou dolů.

„Ááá…“ vykřikl a zarazil se na poslední chvíli. Hned před ním, sotva pár centimetrů od špičky jeho boty, byla prudká chodba strmě dolů, někam do podzemí. Hluboká a temná. Kdovíkam vedla. Zabalancoval. Chodba se stále rozšiřovala, a oni museli okamžitě jednat.

„Musíme to přeskočit,“ usoudil Harry a couvnul kousek zpátky. „Nebo chcete skočit dolů? Vrátit se nemůžeme, není kam.“ Otočil se na Hermionu a Rona. Oba přikývli.

To už mezera v zemi před nimi měla bez mála dva metry. „Musíme hned!“ vyzval je Harry, ještě pár kroků couvnul a pak se rozběhl. Přeskočil taktak, zjistil, že je to bezpečné, ale to už bylo na čase, aby ho Hermiona a Ron následovali.

Hermiona doskočila hned po něm a složila se na zem po jeho boku.

„Tak dělej, Rone!“ vyzval ho Harry. „Než bude pozdě.“

Ron se rozběhl, odrazil a přeskočil dvoumetrovou šachtu s pořádnou námahou. Noha mu po písku na zemi sjela, a on přistál na kolenou. Bolestně zaskučel. Nemohl se hned postavit.

„Dělejte!“ vyzval je Harry znovu a oba je táhl odtamtud pryč. Jeho kamarádi se zvedli z prachu na zemi a pak už všichni tři utíkali, co jim nohy stačily.

Běželi přímo vpřed. Harry svítil daleko před sebe s rukou zdviženou a Ron se jim snažil svítit pod nohy. Nemohli už nic riskovat. Provázely je jen jejich temné stíny na stěnách.

Po chvíli zpomalili, už nemohli dál. Zastavili se, aby se vydýchali.

„Je to… Je to jako bludiště,“ otřepal se Harry, při vzpomínce na třetí úkol Turnaje tří kouzelnických škol. „Běhá mi z toho mráz po zádech.“

„Děsím se toho, co nás tu ještě čeká,“ vydechl vyčerpaně Ron.

„Teď už nemáme na vybranou. Musíme dál,“ odtušil Harry. Vykročil vpřed, ale zjistil, že ho Hermiona ani Ron nenásledují. Otočil se. Oba ještě odpočívali. „Tak co je to s vámi!“ pobídl je.

„Harry!“ zařval Ron, vyskočil prudce vpřed, chytil ho za hábit a strhl ho zpátky. Právě ve chvíli, kdy kamenný strop v místě, kde Harry před chvílí stál, prudce spadl dolů. Současně se vedle ní na boční stěně otevřel tajný vchod.

„Viděl jsem, jak ten strop nad tvojí hlavou klesá a pak…“ řekl Ron udýchaně.

Harry se ohlédl. „Ta pyramida jako by žila. Snaží… Snaží se nás zabít,“ vydechl namáhavě. Pořád se z toho šoku vzpamatovával.

„Musela to být jen pouhá náhoda,“ zhodnotila situaci Hermiona. Rozsvícenou hůlkou nahlédla do tajemné chodby vlevo. Hrudník se jí nervozitou prudce zvedal, v zapálených tvářích měla vyděšený výraz.

„Sakra příjemná náhoda, nemyslíš?“ zeptal se Ron jízlivě. Pomohl Harrymu na nohy a oprášil mu hábit na prsou od nánosu prachu.

„Áááh…“ zaúpěl bolestí Harry, lehce se naklonil na pravou stranu a prudce se chytil pod pravou paží. „Myslím… Myslím, že jsem si narazil žebra,“ řekl, párkrát krátce vydechl a zase se narovnal. „O ten schod,“ ukázal k nohám.

„Ten tu předtím nebyl,“ upozornil ho Ron. „Než jsem tě strhl na zem, než se ten strop spustil, žádný schod tady nebyl,“ kroutil nechápavě hlavou.

„Ukaž!“ vyzvala ho Hermiona a v okamžiku k němu přiskočila. „Můžeš to mít zlomené.“ Snažila se mu v těch místech vyhrnout hábit nahoru, aby se přesvědčila, že to není vážné.

„To si nemyslím,“ zabránil jí v tom Harry a chytil ji za ruce. „Jsou to jen naražená žebra. Nebýt Rona, byl bych už mrtvý.“ Ohnul se a sebral ze země svoji hůlku, která mu při tom pádu vypadla z ruky. Posvítil si do temné chodby.

Znovu ho ovanul ten nepříjemný zatuchlý vzduch. Polkl. Jinudy nemohli, ale zrovna touto chodbou se mu moc nechtělo. Byla úzká sotva metr, stáčela se doprava a mírně klesala. Měli snad na vybranou? Vkročil.

Pomalu udělal několik kroků vpřed. Musel se přemáhat a nutit do každého dalšího kroku. Hermiona a Ron ho jeden po druhém následovali. Neotáčel se, zůstával ve střehu, ale slyšel za sebou jejich kroky. Zrychlil. Ať už ta chodby vedla kamkoliv, chtěl být odtamtud co nejdřív pryč. Měl pocit, jako by v pyramidě bloudili celou věčnost, přitom museli být uvnitř sotva tak hodinu, možná o něco déle. Vzal na sebe veškeré riziko tím, že kráčel jako první. Nechtěl své kamarády zbytečně ohrozit, nebo je přivést do zbytečného nebezpečí.

Chodba se začala mírně rozšiřovat, mířila teď stále vpřed a už dál neklesala. Strop nad jejich hlavami se postupně zvedal. Harrymu se ulevilo. Kéž by nás ta chodba dovedla, kam potřebujeme! Jen ne další rozcestí.

Doufal marně. Po chvíli se ocitli v malé místnosti, do které temná chodba ústila. Znovu se museli se rozhodovat. Tentokrát měli tři možnosti volby. Pokračovat přímo vpřed, vlevo nebo vpravo.

Harry si postoupil přímo doprostřed malé předsíně. Ozvalo se cvaknutí. To ho vyděsilo, protože netušil, co to znamená. To cvaknutí přišlo ze spodu, uvědomil si, a posvítil na podlahu pod svýma nohama.

„No tedy,“ nezmohl se na slovo. Celá kamenná podlaha byla pokrytá znaky. U každého ze tří vchodů byly do země vryty symboly a značky.

„Páni!“ ozval se Ron. „Všechny ty značky nám určitě řeknou, kam jednotlivé východy vedou.“

„To abych se dala do práce,“ řekla Hermiona užasle. Poklekla a posvítila si.

Harryho napadlo uhnout Hermioně z cesty, aby jí nezavazel, ale jakmile se pohnul, ozvalo se opět to cvaknutí. Prudce se ohlédl. V kamenných stěnách to zarachotilo. Harry si uvědomil, že spustil nějaký mechanismus a brzy se o tom všichni tři přesvědčili.

„Sakra!“ ujelo Harymu. „Tak tohle jsem nechtěl.“

Všechny tři vchody se začaly pomalu uzavírat. Museli se co nejdřív rozhodnout pro jeden z nich a projít na druhou stranu.

„Hermiono, co je tam psáno?“ ptal se horlivě Harry. Velice dobře si uvědomoval vážnost situace. Museli se rozhodnout a to teď hned!

Hermiona klečela na zemi a ve světle hůlky se snažila přijít té záhadě na kloub. Luštila znaky tak rychle, jak to jen dokázala. Nervozita jí zjevně moc neprospívala.

„Hermiono, pospěš si!“ snažil se ji Harry popohnat. Byl čím dál víc nervózní. A kdo by se divil? Kamenné stěny už byly skoro z poloviny uzavřené, a nezbývalo jim moc času.

„Já se snažím!“ štěkla na něj a dál věnovala svou pozornost jen těm vyrytým znakům.

„Tak dělej! Dělej! Rozlušti to!“ popoháněl ji tiše Ron. Nervózně těkal očima z jedné klesající stěny na druhou.

„Myslím… Myslím, že…“ váhala Hermiona.

„Je pozdě! Musíme jít hned! Za mnou,“ vyrazil se zebe Harry. Byl rozhodnutý pokračovat vpřed.

„Musíme vlevo!“ vykřikla Hermiona. Pak se prudce vrhla pod padající kamennou stěnu. Hbitě prolezla na druhou stranu a Harry s Ronem ji rychle následovali. Nejdřív Ron a potom Harry. Protáhli se na poslední chvíli na druhou stranu půlmetrovou škvírou, která se pomalu ale jistě zmenšovala a uzavírala. Pak se ozvala rána. Jak se vchod uzavřel, zvedl se ze země dusivý obláček prachu. Rozkašlali se, ale bylo jim to jedno. Hlavně že to stihli. S úlevou se složili jeden vedle druhého na zaprášenou podlahu.

„Jak jsi to rozluštila? Jak jsi na to nakonec přišla?“ zeptal se Harry. „To bylo opravdu na poslední chvíli. Jen taktak.“ Toho adrenalinu bylo doposud víc než dost. Pořád ale stáli teprve na začátku své cesty.

„Myslím, že vchod vpravo vedl zpět k východu z pyramidy,“ dala se Hermiona do vysvětlování. „Vchod vpřed ústil na další rozbočku, jak jsem pochopila. Ta by se pak dělila na chodbu k Pyramidě slunce a k Pyramidě harmonie. A nakonec… Ta sedma. Jako symbol dokončené a dokonalé řady a řádu. Symbol zvnitřnění, zduchovnění a sjednocení…“

„Poslední sedmá Pyramida osudu,“ dořekl za ni Harry.

„Ano,“ přitakala. „Přesně tak.“

„Tak zvedejte zadky. Vypadneme odsud,“ pobídl je Ron. Zvedl se jako první a posvítil na cestu.

Krátká chodba je dovedla do další malé předsíně. Ta ústila v jediný východ přímo před nimi. Nemuseli se rozhodovat, mohli jen pokračovat.

„Kam tohle vede? Do Pyramidy osudu?“ zeptal se Ron.

„To si nemyslím,“ odpověděla mu Hermiona. „Podívej,“ ukázala prstem na podlahu pod vchodem.

„Kosodélník. To by pak ale znamenalo…“ zamyslel se Harry. Tušil, kam tato chodba vede. Byli přece v Pyramidě smrti. Zvláštní, že na to ještě nenarazili. Někde tu musel být portál, o kterém mluvil Firenze a na který si měli dávat pozor. „Musíme projít. Jinou možnost stejně nemáme,“ řekl a jako první nedočkavě vkročil do chodby ve tvaru půloblouku.

Musel se ohnout, strop byl příliš nízký. Ale chodba se postupně rozšiřovala do všech stran, že se byl za chvíli schopen znovu narovnat. Na konci chodby zastavil. Posvítil hůlkou před sebe do temné místnosti, ve kterou ústila. Kam jen dohlédl, neviděl nic než prázdnotu a tmu. Jako by rozlehlá místnost před nimi neměla hranic, ani strop, ani podlahu, ani stěny.

„Harry,“ ozvala se za ním Hermiona. „Co je tam?“

„Netuším,“ odpověděl po pravdě.

Přivřel oči a snažil se prohlédnout neprostupnou tmou. Najednou uslyšel šepot. Velice slabý, ale zřetelný. Přicházel z té místnosti, jakoby z veliké dálky. Šepot sílil a přicházel stále zřetelněji ze všech stran. Harry mu však nerozuměl. Nedokázal porozumět jedinému slovu. Snad to nebylo ani jejich jazykem. Nebyl si jistý, jestli to Hermiona a Ron slyší taky. Srdce mu tlouklo jako splašené. Ten šepot ho přitahoval a vábil. Chtěl promluvit, něco říct, ale jako by v tu chvíli oněměl. Už víc neotálel a udělal krok vpřed.

Měl pocit, že se propadá a nevěděl kam. Uvnitř křičel, ale přes rty se nevydral ani slabý sten. Náhle ho oslnila oslepující záře. Zvedl ruce prudce nad hlavu, aby si pažemi  zastínil oči. Chvíli trvalo, než se mu zorničky přizpůsobily a potom spustil ruce zase volně dolů.

Stál v proudu mihotavého oslňujícího světla, který jako řeka proudil odnikud nikam. Ze tmy do tmy. Z jedné strany na druhou. Ani na jeden konec nedohlédl.

Hermiona a Ron se k němu po chvíli připojili. Ani jeden z nich zatím nechápal, kde se to octli. Beze slov hleděli vstříc neznámé síle, která je obklopovala.

Oslňující záře jako by najednou zeslábla a přešla ve zvlněný mihotající závoj. Šepot sílil a nakonec přešel ve směsici podivných zvuků, složenou ze skřeků zvířat i hovoru lidí, přicházející odnikud a přitom to bylo slyšet všude kolem. Po proudu mihotavé řeky se k nim z dávné minulosti začaly vynořovat průhledné pohybující se obrysy postav. Siluety lidí, ale i průhledná těla nejrůznějších živočichů.

„Já vím, kde teď jsme,“ usmál se Harry. „V síni mrtvých. V posvátné síni Pyramidy smrti.“

„To je neuvěřitelné,“ žasla Hermiona. Jako by se toho pohledu nemohla nabažit.

Ve víru mihotavého světla podél nich proplouvaly přízraky lidí a zvířat, míjely je z obou stran a byly dál unášeny světélkující řekou. Kolem proběhla tlupa pravěkých domorodců pronásledující stádo obrovských mamutů s hrozitánskými kly.  Harry zahlédl stáda antilop, divokých koní, skupinky jednorožců, kentaurů, ale i hejna ryb a ptáků. Strašně se lekl, když kolem nich proběhlo stádo pravěkých veleještěrů a pak mu těsně nad hlavou prolétl drak.

Procházely kolem nich světélkující přízraky egyptských faraonů, starověkých vládců i středověkých válečníků. Tu a tam se objevovali velcí mágové minulosti, v honosných hábitech, s plnovousy dlouhými až k zemi, kouzelní tvorové i jiné bájné bytosti z kouzelnického světa. Jako by žádná hranice mezi kouzelnickým a mudlovským světem neexistovala.

Harry měl neuvěřitelný pocit. Jako by se vrátil proti proudu času, o tisíce let zpátky. Cítil se jako ve snu, když spatřoval všechny ty neuvěřitelné výjevy. Natáhl ruku a roztáhl prsty. Toužil se jich dotknou, těch živoucích obrazů uplynulých věků. Nechal je volně protékat mezi prsty. Všechny ty přízračné bytosti byly neskutečně krásné, hřejivé a velice pomíjivé. Objevovaly se, velice rychle a nečekaně, a stejně tak znenadání mizely. Šepot slábl a ztrácel se v dáli.

„To jsou… duchové našich předků?“ zeptal se Ron napůl ohromeně, napůl zděšeně.

„Kdepak,“ odpověděla Hermiona tiše. „To jsou pouze stíny a ozvěny minulosti plynoucího času. Bájná řeka Stix.“

Ovanul je čas. Ten nemilosrdný vládce nad životem a smrtí. Ten, který je každé živé bytosti neúprosně a nemilosrdně vyměřen.

Harry se otočil proti proudu světélkující řeky. Něco ho táhlo k jejímu prameni. Nohy ho nesly nalevo a ne vpřed. Nedovedl si to vysvětlit, ale toužil se dozvědět, odkud to přichází. Toužil poznat, prohlédnout a ukojit tak svou zvědavost. Věděl, že Portál smrti musí být někde tam…

„Harry.“ Ucítil zezadu na svém rameni Ronovu ruku. Jako by se v tu chvíli probral z transu. Měl otupělé všechny smysly. Nebyl schopen vnímat, cítit, myslet…

„Harry, my musíme tudy,“ ukázal Ron dopředu, kam před nimi kráčela Hermiona. Prošla proudem řeky a ocitla se ve tmě na druhé straně.

„Harry, je ti něco?“ zeptal se jeho kamarád starostlivě, když viděl, že dál na jeho slova nereaguje.

„Ne. Já jen… Jen jsem chtěl vědět… Ale to nic,“ konečně procit. To předtím se zdálo být jen pouhým snem. Vzdáleným a nesplnitelným.

„Musíme dál,“ řekl a vstoupil do tmy společně s Ronem. Pozvedli hůlky, aby si posvítili. Světélkující řeka za jejich zády pohasla.

Hermiona se zastavila u kamenné stěny před sebou. U velkého trojúhelníkového vchodu do další temnoty.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ hlesla. „Dokázali jsme to. My jsme to dokázali.“ Natáhla se a ukázala na znak vyrytý nad vchodem. Vševidoucí oko Pána světla a v něm sedma, jako symbol vševědoucího Pána moudrosti a učenců. Na zemi pod jejich nohama ve světle hůlek zasvítil posvátný hexagram v uzavřeném kruhu symbolizujícím věčnost a nekonečno. Uprostřed něj pak ono oko se sedmičkou ve svém středu.

„Přímo před námi je vchod do Pyramidy osudu,“ zkonstatoval Harry. Byli téměř u cíle.

Zpět na obsah

Kapitola 46: Kapitola 46: Pyramida osudu

Harry odvrátil oči od temného vchodu. Od vchodu, který nyní představoval jejich budoucnost. Otočil se na Rona a Hermionu. Podíval se jim upřeně do očí. Nejdřív Ronovi, pak i Hermioně.

Měl strach. Jen blázen by neměl! Neskutečný strach, ne o sebe, ne o vlastní život. Bál se o životy ostatních, o životy Hermiony a Rona, o životy svých přátel a blízkých. Měl strach z vlastního selhání. Což mu však nemohlo zabránit pokračovat dál.

„Musíme být opatrní,“ upozornil je. „Stále ve střehu. Tady už nejsme sami. Je tu někde Voldemort a s ním i jeho Smrtijedi.“ A snad i Snape, pomyslel si.

Chvíli se odmlčel. Promýšlel strategii.  „Nejdřív musím zabít toho hada, Naginiho. Dokud ten had nebude mrtvý, nemůžu na Voldemorta zaútočit. To by znamenalo jistou smrt. Držte se proto zpátky a zbytečně neriskujte. Tady není místo ani čas na hrdinství. Pamatujte, Voldemort chce mě. Nepleťte se mu proto za žádnou cenu do cesty. To je boj mezi mnou a jím. Ať už se stane cokoliv. Nechci se dívat jak zabíjí některého z vás. Je to jasné?“ zeptal se a čekal na jejich odpověď. „Je to jasné?!“ zopakoval svou otázku důrazněji.

Oba souhlasně přikývli. Všichni tři se otočili ke vchodu. Tentokrát byla chodba dost široká, aby mohli kráčet vedle sebe. Napjatě vešli, plní očekávání, s hůlkami v pohotovostní poloze. Prošli pomalu dlouhou chodbou na první rozcestí. 

Jakmile dlouhou chodbu opustili, ozval se hluboko ze zdi nějaký mechanismus a vchod se za nimi padající kamennou stěnou prudce uzavřel. Lekli se a ohlédli.

„To nic,“ uklidňoval se Harry. „My musíme dál.“

Museli se rozhodnout. Před nimi byly tři chodby, přímo vpřed, vlevo a vpravo. Žádné nápovědy, žádné starobylé znaky.

„Kudy?“ zeptal se Ron a čekal na Harryho odpověď. Tentokrát jim Hermiona nebyla nic platná.

„Já nevím,“ hlesl Harry. „Nemám tušení,“ odpověděl. Přemýšlením jen ztráceli čas. Nebylo tu nic, podle čeho by se měli řídit.

„Hlavně musíme zůstat pohromadě,“ řekl a zamířil do chodby přímo před sebou.

Ohlédl se, aby zamyšlenou Hermionu a otálejícího Rona popohnal vpřed. Zarachotilo to a kamenná stěna mu přímo před očima prudce zatarasila východ.

„Harry!“ uslyšel jen zděšený Hermionim výkřik a vrhl se dopředu. Prudce se zapřel do hladkého kamene.

„Rone! Hermiono!“ přerývavě vykřikl, jak v té námaze jen mohl. Bylo to ale zbytečné. Došlo mu, že kamenem nepohne. Uvolnil se a svezl se po hladké stěně až dolů k zemi.

Pak se znovu postavil a ustoupil o několik kroků dozadu. Zamířil na stěnu hůlkou a přemýšlel, jaké kouzlo by měl použít.

„Alohomora!“ Z hůlky vytryskl zářivý paprsek, stěna se však ani nepohnula. Přece nebyla zamčená. Jen neprodyšně uzavřená. Tušil, že mu to nebude k ničemu, ale musel něco udělat. Alespoň se pokusit!

Vztekle na uzavřený východ zahlížel, třásl se a hrudník se mu nepravidelně zvedal. Pak se však uklidnil a spustil ruku s hůlkou zase pomalu dolů. Jen by zbytečně plýtval kouzly i silami. Hermiona a Ron zůstali spolu, opakoval si. Dovedou se o sebe postarat. A já musím dál. Sám…

Otočil se a vykročil do tmy. Už se znovu neohlédl. Opět se setkají… Najdou k sobě cestu, věděl to. Chtěl tomu věřit. Nutil se tomu věřit. Musel pokračovat dál. Chodbou vedoucí někam do středu pyramidy. Chodbou vedoucí vstříc jeho osudu.

Kráčel pouze s odhodláním a nadějí. Nic jiného mu nezbylo. Doufal, že je to dost a že to bude stačit. Došel na další rozcestí.

Přemýšlel. Použil orientační kouzlo. Nemířil na západ, ani na východ. Ani na sever, ani na jih. Musel se dostat do samotného středu pyramidy. Do srdce Pyramidy osudu.

Vlevo, usoudil. Jakmile vstoupil do temné chodby, východ se za jeho zády prudce uzavřel. Teprve teď to pochopil. Bylo to osudové jako sám život. Tady to bylo jiné než v Pyramidě smrti. Zde fungovaly úplně jiné principy. Když stál na rozcestí, mohl se rozmýšlet, jak dlouho chtěl. Jakmile vkročil do jedné z chodeb, východ za ním se neprodyšně uzavřel. Nebylo cesty zpět. Stejně jako v životě. Rozhodovat se každý může jen jedinkrát. Potom se už nelze vrátit a své rozhodnutí nebo činy změnit. Každý pak musí jen dál čelit jejich důsledkům.

Doufal, že tohle došlo už i Hermioně a Ronovi. Že nedoplatili na svoji nevědomost a že je pyramida nerozdělila na některém z dalších rozcestí.

Po několika dalších krocích zjistil, že už se nenachází v obyčejné ponuré chodbě z hrubého kamene. Dostával se do neznámých prostor pyramidy, které stále víc připomínaly starověké obydlí. Stěny byly hladké a lesklé. Dokonale opracované. Na zemi byla položená dlažba z žulových kvádrů a široké chodby s vysokým stropem byly vždy po několika metrech lemované zdobnými sloupy. Vše z přírodního kamene, který se tu vyskytoval v bílé, černé i červené barvě. Zejména jako mozaika na podlaze a na stěnách.Všude kolem to vypadalo jako nějaké prastaré honosné sídlo, jako starověký chrám zasvěcených.

Zhasl světlo svojí hůlky, protože už ho nepotřeboval. Mezi sloupovím visely na silných řetězech ze stropu dolů kamenné mísy s věčným ohněm. S ohněm temně rudých plamenů, který nikdy nezeslábne ani nepohasne. Doposud o něm Harry jen četl. Široké sloupy vrhaly v tomto osvětlení na stěny dlouhé přízračné stíny. Harry si však všiml jedné podivné věci. Jeho vlastní stín jako by se za ním nepatrně zpožďoval. Další z osudových znamení? Za chvíli se přesvědčil o správnosti své domněnky, když po několika krocích odbočil vpravo a ocitl se na dalším z mnoha rozcestí složitého komplexu pyramidových chodeb. Jeho stín se za ním objevil teprve za zlomek vteřiny, který však byl i pouhým okem patrný.

Vstoupil do temnoty velké neosvětlené síně na konci úzké chodby a východ se za ním opět neprodyšně uzavřel. Posvítil si hůlkou a rozhlédl se po jejích prostorách. Jiskrou podpálil vyhaslé uhlíky v kamenných žlabech podél stěn. Oheň se rychle šířil z jedné strany místnosti na druhou a jeho světlo Harrymu odhalilo fascinující podívanou. Nespočet posvátných kreseb na stěnách chrámu.

Harry ty výjevy z dávné minulosti za chvíli rozpoznal. Věděl, co znamenají a to velice dobře. Na obou stěnách byly rozkresleny pradávné události, přesně tak, jak po sobě následovaly. Jak vznikl vesmír a celý tento svět, jak postupně vznikaly jednotlivé pyramidy, jak došlo k poklesku bohů zasvěcených, kteří svá tajemství vyzradili obyčejným smrtelníkům. Byla zde vykreslena svatá válka i s jejími následky a s tím spojený vznik poslední Pyramidy osudu. Našel tu výjev proroctví o příchodu Pána zla a… Co Harryho šokovalo byl poslední nedokončený výjev úplně na konci. Rozbušilo se mu srdce, když si to uvědomil.

Pochopil, co ten výjev znamená, a roztřásl se po celém těle. Den posledního soudu. Právě se psala poslední část této sáhodlouhé historie lidstva a on byl jedním z hlavních hrdinů. Viděl, jak u symbolu posvátné Knihy osudu stojí proti sobě Pán všeho zla a proti němu vyslanec světla, tedy on. Historie ještě nebyla dopsaná a výjev ještě nebyl dokončený. Na zdi zbývalo poslední místo. Místo pro poslední a výsledný výjev tohoto střetu.

Nikdo tedy nedokázal předvídat výsledek tohoto souboje, kdy stane dobro proti zlu jako rovnocenní soupeři. Oba se stejnou šancí na vítězství. Bylo v tom ale mnohem víc, a on jakoby alespoň něco z toho dokázal vnímat. Svým srdcem a svou duší. Bylo tu něco, co mu dávalo naději, něco, co mu napovídalo, aby ve svém boji neustával. Cožpak jsem to mínil někdy vzdát? ptal se sám sebe a s uspokojivým pocitem zjistil, že ani za cenu vlastního života by tento boj nikdy nevzdal. I kdyby byl předem prohraný.

Něco ho vyrušilo. Něco odvedlo jeho pozornost od jeho rozjímání. Přišlo to z následující místnosti, do které tato síň ústila. Přímo před ním se nacházel jediný veliký vchod do další osvětlené místnosti s řadou sloupoví. Tentokrát byl přesvědčen, že se vchod neuzavře. Neměl možnost volby. Musel pokračovat jedině tudy.

S hůlkou namířenou před sebe nahlédl do prostor rozlehlé místnosti. Ten zvuk přicházel od vedle, ale přibližoval se k němu. Jako by v mihotavém světle věčného ohně zahlédl stín. Přivřel oči, zaostřil, ale neviděl nikoho. Ten někdo, ať už to byl kdokoliv, jistě nebyl Voldemort. Harry byl přesvědčený, že jeho přítomnost by vycítil. Byl to někdo jiný, ale kdo?

Udělal několik  kroků vpřed. Našlapoval lehce, pěkně potichu. Ten někdo byl ve výhodě. On o Harrym věděl, kdežto Harry o něm zatím ne. Netušil, kde je, nebo kde se schovává. Proč nezaútočí…

Přešel pomalu až do středu místnosti, která na druhé straně končila dvěma východy. Napravo a nalevo. Rozhlédl se. Do stínu za sloupy nedohlédl. Věčný oheň osvětloval jen část rozsáhlých prostor, ve kterých se právě nacházel. Nemohl si posvítit hůlkou, tu potřeboval pro svoji obranu.

Vpravo za jedním ze sloupů se mihl další stín. Harry prudce otočil hlavu, s hůlkou namířenou stejným směrem. Zahlédl vlnící se stín na stěně, snad jen odraz plápolajícího ohně. Tohle nebyl stín člověka a ztratil se mu ve tmě, v rohu místnosti. Snad se mu to jen zdálo. Viděl nebezpečí tam, kde možná žádné nebylo.

Pak ho ale napadlo, kdo nebo co by to tak mohlo být. Hleděl do rohu místnosti na zvlněný odraz na zdi. Zaostřil. Ten stín se zvedal, tyčil se do výšky, pomalu a ladně, jen velice opatrně. Takže to nebylo pouhé zdání a Harrymu došlo, že se i tentokrát nemýlil.

Ohlédl se po mizejícím stínu, to už se však před ním ve tmě tyčil do výšky obrovský had. Voldemortův had. Zareagoval na poslední chvíli, aby uskočil stranou. Vyhnul se hadovu útoku je taktak. Ten místo něj svými zuby zasáhl sloup za jeho zády. Neměl věřit stínu, přece věděl, že se zpožďuje!

Jak lstivé! Chytrá potvůrka, jen co je pravda. Had na něj chtěl zaútočit ze zálohy, pochopil Harry. Přišel o moment překvapení a na poslední chvíli byl Harrym odhalen. Naštěstí.

Harry nyní stál proti němu. Od sebe je dělilo jen několik metrů. Had vyčkával. Zaútočit nyní mu nejspíš už nepřipadalo tolik lákavé. Harry přece nemohl očekávat, že souboj s hadem bude férový. Teď šlo jen o přežití. Jak by mohl chtít po Voldemortově vražedném zabijákovi fair play? Musel jednat.

„Nagini. My se přece známe,“ promluvil Harry hadím jazykem. Zničení posledního viteálu se zdálo být na dosah.

Nagini byl sám, bez svého pána. Harry proto předpokládal, že byli po vstupu do Pyramidy osudu také odděleni, než Voldemortovi a jeho Smrtijedům došlo, na jakém principu uzavírání chodeb v pyramidě funguje.

Měl by se snad nyní bát? Stál proti hadovi. Když byl mnohem mladší a mnohem horší kouzelník, dokázal si poradit s baziliškem, se kterým se tento hádek nemohl srovnávat. Trochu povyrost, všiml si Harry. Byl dost velký, aby bez problémů zabil dospělého člověka, ale dost chytrý na to, aby se dospělému čaroději raději dostal nepozorovaně do zad. Kdo z nich měl nyní větší šanci?

„Našel jsem si tě. Stejně jako jsem si před lety našel jeho. Jste si tak podobní…“ zasyčel had a otevřel svou velkou tlamu doširoka. Rozeklaný hadí jazyk se prosmýkl ven a zase dovnitř mezi obrovskými jedovými zuby. Pak tlamu zase zavřel, naklonil k Harrymu svou velkou trojúhelníkovou hlavu a zamrkal.

„Mýlíš se. Jsem jiný než on,“ odporoval Harry hadovu srovnání s Voldemortem. „I když oba mluvíme hadí řečí.“

„Chystáš se ho zabít,“ sykl Nagini.

„To on mi nedává na vybranou,“ promluvil Harry. Mělo snad cenu diskutovat s hadem?

„To ti nedovolím. On je můj pán. Miluji ho jako vlastního syna. Dal jsem mu život. Beze mne by ve svém ubohém těle nepřežil ani den,“ syčel rozčíleně a popuzeně.

„On si tvou lásku a oddanost nezaslouží, Nagini. Nemiluje nikoho, ani tebe,“ řekl na rovinu Harry. Nechápal tu bezmeznou oddanost, kterou tento had Voldemortovi projevoval.

„Má mne rád. Stal by se mi toho dne snadnou kořistí, kdyby na mne to lidské mládě, ten umírající lidský plod nepromluvil hadí řečí,“ mluvil dál Nagini a Harry se zarazil.

„O čem to mluvíš, Nagini?“ zeptal se, protože nechápal.

„Mluvím o dni, kdy jsme se já a můj pán poprvé setkali,“ zasyčel. „Hluboko v albánských lesích. Daroval mi pak návdavkem něco mnohem lepšího. Tělo té ženy mi přišlo lepší kořistí než její dítě.“

Harryho zamrazilo. Rozvzpomněl se a zapřemýšlel. Hluboko v albánských lesích tehdy Červíček Voldemorta našel. Vzpomněl si i na Bertu Jorkinsovou. Na ženu přibližně středního věku, která se mu tehdy na hřbitově zjevila z Voldemortovy hůlky. Přesně tu ženu, o které tento had mluvil, a kterou Červíček Voldemortovi přivedl jako svou oběť. Byla přece sama. Nikdo jiný s ní nebyl. Potom to tedy nedávalo smysl. Ledaže…

„To nééé!“ zaúpěl. Dávalo by to smysl, ale zdráhal se tomu uvěřit. Pak si však vzpomněl na Voldemortova slova tehdy na hřbitově po jeho znovuzrození…

Mělo to tedy znamenat, že mu tehdy Berta posloužila mnohem víc, než jen poskytnutím velice cenných informací? Její tělo tehdy použít nemohl. Vyslechl ji, umučil a pak zabil. Ale čí bylo to tělo, ve kterém se tedy právě nacházel, aby vůbec mohl Bertu vyslíchat? Předpokládal, že Červíčkovo. Ale co když ne? Nikdy si tuto otázku nepoložil a přece se mu v nejděsivějších snech stále zjevovala Voldemortova odporná podoba, kterou měl a ve které existoval díky lektvaru z hadího jedu a krve jednorožce, než ho Červíček oné noci vhodil do toho kotle. Znamenalo to snad, že Berta tam tehdy svým způsobem opravdu nebyla sama? Že tehdy byla…

Kéž by se tentokrát mýlil. Kéž by jeho domněnky protentokrát nebyly správné!

Jak prosté… Voldemort nepotřeboval ani hůlku, aby mohl Bertu mučit a týrat, když ji nedokázal ovládnout. Vyslýchal ji totiž zevnitř, prostřednictvím spojení mezi matkou a jejím dítětem. A to nenarozené dítě stejně nemělo žádnou šanci na přežití. Nebylo zcela vyvinuté a se smrtí své matky by stejně zemřelo v jejím lůně. Zřejmě o jejím požehnaném stavu zatím nikdo nevěděl. Třeba to tajila úmyslně, nebyla už nejmladší a možná ani nebyla vdaná. Tak nějak to muselo být…

Proč ho to tolik překvapovalo, když věděl, čeho všeho je Voldemort schopný? Záleželo mu snad někdy na někom nebo na něčem? Projevil snad někdy sebemenší špetku slitování? Podíval se na Naginiho, který vyčkával, nezdál se být nervózní, ani se prozatím nechystal k útoku.

Harry už v sobě nedokázal překonat odpor, s jakým se mu zvedal žaludek a všechny vnitřnosti. Pomalu přešel ke stěně a celý obsah svého žaludku vyklopil na zem. Oběma rukama se v mdlobách opřel o stěnu, třásl se, z hada však ani na okamžik nespouštěl oči.

Had zjevně nechápal jeho chování a počiny. Zabíjet bylo jeho přirozeností. Rozhodl se však rychle a bez váhání využít Harryho náhlé indispozice. Harry to poznal jen vteřinu před tím, než na něj Nagini zaútočil.

Had se prudce vymrštil a skočil po něm.

Harry uhnul na poslední chvíli a had tak svými obrovskými zuby zasáhl okraj kamenného podstavce pod sloupem.

Kéž by si o ten kámen vylámal zuby! povzdechl si Harry. Jako by i v tom hadovi bylo nějaké kouzlo, neublížil si a chystal se zaútočit znovu. Snad ho chránilo právě to, že byl Voldemortovým viteálem.

Percussio pugnus! vyslal Harry ze své hůlky na Naginiho zářivý zelený paprsek, který se mu už tolikrát osvědčil v boji s kouzelnými tvory. Na hada však jako by nepůsobilo. Harry v tom přítmí, ve kterém se had schovával, nedokázal rozpoznat, jestli se had kletbě vyhnul, nebo jestli je jeho kůže proti kouzlům natolik odolná. Nevěděl, jakým způsobem Voldemort svého domácího mazlíčka ochránil a s ním i část své rozpolcené duše. Mohl ho očarovat, že je teď téměř nedotknutelný. Nemohl však být nesmrtelný.

Had zaútočil znovu, Harry se mu hbitě vyhnul, a ten se pak svými zuby zasekl do kamenné podlahy. Znovu se proti Harrymu vymrštil, sekl po něm a jak sebou švihl, zasáhl ho svým mohutným ocasem.

Harry schytal pořádnou ránu přímo do poraněných žeber, až se mu na chvíli zatmělo před očima.

Robus sagittarius! vyslal ze své hůlky na hada úzký turbulentní proud, který ho zasáhl a vymrštil do vzduchu přímo proti stěně. Had se po ní svezl, okamžitě se vzpamatoval a vyrazil vpřed.

Tentokrát se had paprsku vyhnul a blesk praštil do podlahy kousek před jeho mohutným tělem.

Had byl nebezpečný sám o sobě, ale Harry věděl, že si musí dávat největší pozor na jeho jedové zuby. Tentokrát by z toho zřejmě nevyvázl ta snadno.

Had se ledovému paprsku vyhnul s neobyčejnou mrštností, kterou by Harry u takového mohutného zvířete neočekával. Vzepjal se do výšky a hbitě se vymrštil vpřed.

Frago excutio! vyslal ze své hůlky Harry. Had se o neviditelnou zeď jakoby odrazil a padl k zemi, Harry však byl neviditelnou silou také odhozen zpět. Praštil se do zátylku a málem si vyrazil dech. Zareagoval na poslední chvíli, když nad sebou uviděl rozevřenou tlamu obrovského hada, a při jeho výpadu mu vrazil do tlamy napříč svou kouzelnickou hůlku.

To hada rozlítilo k nepříčetné zuřivosti. Než se byl Harry schopen znovu postavit a vytáhnout ze vnitřku hábitu Brumbálovu hůlku, had ho ovinul svým mohutným tělem a pevně stiskl.

Harry měl pocit, že mu praskají všechny kosti v těle. „Ááá…“ zařval bolestí, ale nebyl schopen se zmítajícímu hadovi ubránit. Z posledních sil zachytil kmitající hadovu hlavu, a jelikož se při nejlepší vůli z jeho sevření dostat nedokázal, prudce mu z tlamy vytrhl svoji hůlku. Pak ho ze sebe jediným švihnutím odmrštil odzbrojujícím kouzlem.

Bolelo ho celé tělo a to tak, že moc. Nemohl se nadechnout. Měl pocit, že má rozdrcená všechna žebra a zpřelámané nohy. Had se rychle vzpamatovával a Harry nebyl schopen postavit se na nohy. Pozpátku se doplazil až ke stěně za sebou, chtěl se zvednout, ale propadl dozadu vchodem do vedlejší místnosti nalevo. Ležel teď bezvládně na zemi, hůlku namířenou před sebe. Uslyšel zasyčení a uviděl stín.

„Zemřeš!“ sykl Nagini a vrhl se vpřed. Ve stejném okamžiku Harry ucukl nohama stranou. Jakmile protáhl nohy vchodem, kamenná stěna se zřítila k zemi. Had zůstal mezi a stěna ho pod sebou svojí vahou pohřbila. Pouze to zakřupalo a skoro to oddělilo hadovu hlavu od mohutného těla. Naginy už se ani nepohnul. Život z něj vyprchal téměř okamžitě.

Harry se s úlevou položil na zem. Párkrát se pomalu a namáhavě nadechl a pak se pokusil opatrně vstát. Chvíli zůstal klečet, než se zvedl úplně. Zaúpěl bolestí. Cítil, jak ho propocené triko pod hábitem nepříjemně zastudilo.

Podíval se na Naginiho. Had byl prokazatelně mrtvý. Byl mrtvý! Nestalo se však nic zvláštního, nic očekávaného. To by pak znamenalo jediné…

„Nééé!!! To nemůže být pravda!“ zařval od plic a celého ho polil studený pot. Had nebyl viteál, uvědomil si.

Chtělo se mu brečet, někam utéct, utéct před sebou. Tedy i Brumbál se může mýlit. V tomhle se mýlil, a Harry byl v koncích. Naginy nebyl Voldemortův poslední viteál. Když ne Naginy, tak co je posledním šestým viteálem?

Horlivě přemýšlel. V tuto chvíli však nebyl schopen rozumně uvažovat. Mohlo to být cokoliv. Jakýkoliv vzácný předmět, který se třeba Voldemortovi podařilo získat. Tohle nemohl tušit nikdo, ani Snape. Poslední viteál může být cokoliv a může být schovaný kdekoliv na světě, jak se Harry sám přesvědčil.

Nikdy se nám nepodaří rozluštit celé tajemství, které Pána zla obklopuje, vzpomněl si na Snapeova slova. Ušklíbl se a začal se smát. Ten odporný smích mu rval srdce na kusy, tekly mu slzy ne z lítosti, ale vzteku.

Tohle byl konec. Každá další snaha by byla marná, zbytečná… Voldemort byl dál nedotknutelný. Stále ho před smrtí chránil jeden z jeho viteálů. Harry padl na kolena. Složil hlavu do dlaní. Teď už Voldemortovi nikdo a nic nezabrání v ovládnutí světa.

„Ááá…ah!“ zaúpěl zoufale, upustil hůlku. Zaklonil hlavu a pevně sevřel víčka. „Bastarde! Tak se ti to přece povedlo! Přece jsi to dokázal!“ křičel a bylo mu úplně jedno, jestli ho někdo uslyší. „Nenávidím tě! Jak já tě… nenávidím,“ znovu zaúpěl a ve vzlycích se zhroutil zpátky na podlahu. Možná nenáviděl jeho, možná sám sebe. Jaký v tom byl rozdíl, když nyní neměl sebemenší šanci…

Pak se však náhle uklidnil a zatvrzele se postavil, hůlku znovu pevně sevřenou v prstech pravé ruky. Teď nebyl čas na zoufalství a nářky. Věděl, co musí udělat. Vytáhl hodinky, aby ověřil směr. Byl tak velice blízko svého cíle! Zaklapl je a schoval do kapsy. Zamířil na protější stranu místnosti. K dalšímu rozcestí.

Vlevo či vpravo? Vždyť je to jedno, odfrkl si a zabočil vlevo. Pokračoval temnou neosvětlenou chodbou jen ve světle své hůlky. Uslyšel, jak se za ním východ neprodyšně uzavřel. Zadunělo to, jak dopadl kámen na kámen.

Nezbývalo mu než bloudit v labyrintu pyramidových chodeb a starobylých síní a pokusit se najít cestu zpět. Znovu několikrát použil směrové kouzlo. Věděl, že musí najít Rona a Hermionu. Dostat je odsud pryč, do bezpečí. A potom se vrátí. Pokusí se Voldemorta zastavit za každou cenu, což bylo nyní takřka nemožné. Nemohl však dopustit, aby se Voldemort zmocnil Knihy osudu a ovládl tak celý svět pomocí temných sil.

Spěchal. Věděl, že do východu slunce moc času nezbývá. Uvolnil si stojáček hábitu, který ho bůhvíproč najednou škrtil a rozepnul si manžety u rukávů. Cítil se tak volněji.

Zaraženě vstoupil do velké síně za jednou z odboček. Východ se za ním uzavřel, ale on zůstával dál nehybně stát. To, co zrovna před sebou uviděl, ho doslova ohromilo.

Stál v obrovské honosné síni s vysokým stropem, že nahoru téměř nebylo možné dohlédnout. Byla rozlehlá do všech čtyř stran a končila dalším z mnoha rozcestí, vpravo i vlevo. Přímo naproti se však nacházel tajemný pyramidový vchod. Do srdce Pyramidy osudu.

Po obou stranách chabě osvětlené místnosti se do ohromné výšky tyčilo vždy šest soch proti sobě. Byly obrovské, s dokonalým a bezchybným lidským tělem, každá s jinou zvířecí hlavou. Všechny držely v ruce nějaký předmět: zbraň, štít, hůl, pohár, truhlu, knihu… Jako by každá z nich něco symbolizovala. U nohou každé z nich bylo do podstavce vyryto několik znaků jazyka zasvěcených. Harry se mohl pouze domýšlet, co které z nich znamenají. Bylo jich dvanáct. Dvanáct! Další z mnoha náhod? Nebyly kamenné, ale z nějaké zvláštní slitiny či kovu, který Harry nepoznával. Mezi sochami stály kamenné sloupy a na vrcholu každého z nich plál v kamenné míse věčný oheň.

Harry procházel středem chrámové síně, zastavil se zhruba uprostřed a prohlížel si tu dech beroucí nádheru. Poslední z dvanácti soch, vysoký muž s hlavou ibise, držela v ruce dlouhou zdobenou hůl, jejíž špička směřovala k vrcholu pyramidového vchodu. Přesně na znak vyrytý nad klenbou. Stejný znak jako u vchodu do Pyramidy osudu. Harry zaraženě stál a díval se tím směrem. Nemohl od toho místa odtrhnout zrak. Nemusel hádat, věděl, kam tento vchod vede. Do Síně osudu, ve které se nalézá samotné srdce světa – posvátná Kniha osudu.

Už byl tak blízko. Táhlo ho to dovnitř obrovskou silou, které mohl odolávat jen vlastní vůlí. Upřeně hleděl stále stejným směrem, bez mrknutí, jakoby skrz. Ještě nenadešel ten správný čas. S námahou odtamtud odtrhl svůj pohled a zamířil na rozcestí.

Vpravo nemohl, jak se přesvědčil. Východ byl uzavřený. Někdo tudy procházel před ním. Zamířil vlevo. Nejdřív musí najít Hermionu a Rona, opakoval si stále dokola. Dostat je do bezpečí.

Uslyšel náhlé zasvištění a na poslední chvíli uhnul paprsku, který mu prolétl kolem hlavy. Teprve se sekundovým zpožděním zahlédl na protější stěně temný stín. Vysokou postavu v dlouhém hábitu s hůlkou v ruce. Jak zrádné!

Zareagoval okamžitě. Couvnul zpět, přitiskl se ke stěně, hůlku v pohotovostní poloze. Muž v kápi mu zastoupil cestu. Vešel obezřetně a pomalu do přítmí starobylé chrámové síně a vchod se za ním ve stejný okamžik s prudkým bouchnutím uzavřel.

„Pottere,“ zavrčel chladným hlasem a z pod kápi probleskly dvě ocelově šedé oči. Zastavil se kousek od něj.

Lucius Malfoy, poznal ho Harry okamžitě. Pak si Smrtijed stáhl z hlavy svoji kuklu. Plavé vlasy zazářily ve světle jeho hůlky. To následně pohaslo.

„Pán zla měl opět pravdu,“ procedil zaťatými zuby. Očima stále pátral po svém protivníkovi. „V tomhle se nikdy nemýlí,“ zachechtal se škodolibě.

Harry si uvědomil, že měl pravdu, když se domníval, že Voldemort a jeho Smrtijedi byli od sebe po vstupu do pyramidy odděleni. Přinejmenším někteří. Jako se to stalo jim. Teď se však na Luciuse nevěřícně díval. Lucius Malfoy už nebyl pohledný jako dřív. Duše ďábla se nyní odrážela i v jeho vzezření. Jeho jinak bezchybnou tvář nyní hyzdila dlouhá hluboká jizva. Táhla se mu po celé pravé půlce obličeje, od čela až k bradě. Mohl být rád, že nepřišel o oko.

Harry se přitiskl těsně ke stěně u nohou poslední z dvanácti soch. Čekal na vhodnou chvíli k útoku.

Malfoy ho přešel bez povšimnutí. Prošel pomalu kolem a zastavil se skoro uprostřed síně, zády k němu. Harry vystoupil ze stínu a postavil se za něj, jen několik metrů daleko. Nikdy by neútočil do zad. Nyní byl ve výhodě, věděl to dobře.

„Chcete se přede mnou schovávat, Potere?“ zeptal se pohrdavým a provokativním tónem.

„To nemám ve zvyku, Malfoyi,“ promluvil mu Harry do zad.

Smrtijed se prudce otočil a okamžitě tasil svoji hůlku. Následoval zářivý paprsek vyslaný Harryho směrem.

Harry však omračovací kouzlo švihnutím hůlky zablokoval a odklonil. Už dobře věděl, jak to funguje. Stačilo použít jakékoliv štítové kouzlo v kombinaci s prudkým pohybem ruky. U Snapea to viděl mnohokrát. Pouze to odkoukal.

„Ale. Pan Potter umí používat hůlku,“ neodpustil si Malfoy jízlivou poznámku. „To se podívejme.“ Švihl hůlkou prudkým pohybem odshora dolů a šlehl Harryho vyčarovaným ohnivým bičem po obličeji. Bič potom zajiskřil a zmizel.

Harry sykl. Tohle si nemínil nechat líbit. Vinculum impedio! pokusil se ho spoutat ohnivými provazy.

Malfoy kouzlo zablokoval jinou kletbou, která do sebe konce ohnivých provazů pohltila, a pak prudkým škubnutím Harrymu hůlku málem vytrhl z ruky.

Rescindo! seslal Harry okamžitě protikletbu a účinek kouzla tím vyrušil.

Hned v zápětí na něj Smrtijed použil zmrazovací kouzlo, které však Harry štítem pohltil a bez váhání znovu zaútočil.

Fulguratio! vyslal na Malfoye ze své hůlky úder blesku.

Malfoy podle jeho očekávání paprsek vyčarovaným štítem odklonil. Ten však praštil do podstavce jedné z mnoha soch. Podstavec puknul a obrovitá socha jednoho z bohů se šakalí hlavou, mečem a štítem se řítila k zemi.

Harry couvnul a Malfoy musel prudce uskočit dozadu. Zamotal se nohama do dlouhého hábitu a praštil sebou nazad.

Socha s řinčením dopadla na zem mezi ně. Kupodivu zůstala celá a neporušená. Hladká kamenná podlaha se otřásla a na několika místech popraskala. Stojan s kamennou mísou a věčným ohněm, o který socha při svém pádu zavadila, se zřítil, mísa pukla, ale věčný oheň plál na zemi dál.

Než se Harry vzpamatoval, stál už Malfoy opět na nohách.

„Naučím vás, kdo je to Lucius Malfoy, Pottere!“ zařval vztekle a švihl hůlkou.

Harry paprsek neznámé kletby lehce odklonil stranu. Na zdi, kam kletba dopadla, zůstal jen zčernalý hluboký kráter.

„Že se mi příště raději nemáte stavět do cesty!“ dodal vzrušeně Smrtijed a z jeho hůlky vyšlehl dlouhý ohnivý plamen.

Tegimentum! zareagoval Harry a držel vyčarovaný štít před sebou. Cítil, jak plamen z Malfoyovy hůlky sílí, jak ho pomalu tlačí do ústupu.

„Žádné… příště… nebude,“ vyslovil namáhavě s rukama a štítem stále před sebou. Couvnul o několik kroků zpět.

„V tom s vámi musím souhlasit, Pottere,“ zasmál se pobaveně ďábel v černém hábitu, odklonil hůlku a obratně vyskočil na povalenou sochu.

I přes vyčarovaný štít zasáhl turbulentní proud Malfoye tak prudce, že ho z té výšky odmrštil několik metrů dozadu. Dopad musel být nepříjemný a tvrdý.

Harry hbitě vyskočil nahoru na tělo nehybné sochy a okamžitě se pokusil Malfoye omráčit: Percussio pugnus!

Ten se však prudce převalil na bok, a zelený paprsek praštil do podlahy za jeho zády. Vyskočil na nohy, a když se o to Harry pokusil znovu, švihnutím hůlky odklonil paprsek stranou.

„Jste hlupák, Pottere,“ řekl a začal se smát. „Udělal jste chybu a už brzy se přesvědčíte jak velkou.“

Harry zamračeně přivřel oči. Byl to snad další strategický krok, jak ho vyprovokovat? Seskočil dolů. Bylo by nebezpečné nahoře dál zůstávat.

Malfoy namířil hůlkou na sochu za Harryho zády a jako by ji omotal neviditelným provazem, trhnutím hůlky ji rozkolébal. Socha s dlouhou špičatou holí a hlavou ibise už nebyla stabilní, naklonila se na stranu a padala k zemi. Strhla s sebou další stojan s kamennou mísou. Harry uskočil stranou a taktak se na poslední chvíli vyhnul padajícímu kamennému sloupu. Zavadil o paži  první povalené sochy a přepadl přes ni.

Malfoy toho využil, vyskočil na sochu a seskočil dolů kousek před Harryho. Obrátil se a stanul tak čelem proti němu. Jako šavlí ťal Harryho jediným prudkým švihnutím hůlky.

Harry stačil ucuknout, a tak ho kletba místo do hrudi zasáhla do levé paže.

„Ááá!“ zařval bolestí a v okamžiku ulovil zaklíněnou pravačku s hůlkou. Bolelo ho zápěstí, jak při tom zakopnutí tlumilo jeho pád. Jen byl v tu chvíli rád, že je hůlka v pořádku, protože s ní při svém dopadu zavadil o kovový štít povalené sochy válečníka.

Země se otřásla a roztrhla se v místech pod Malfoyovýma nohama.

„K čertu s vámi, Pottere!“ zaburácel Malfoy a seslal na něj kletbu. Neudržel však balanc. Zářivý paprsek z jeho hůlky, který původně mířil Harrymu na hruď, vystřelil úplně jiným směrem. Mocná kletba se odrazila od stříbřitého štítu po Harryho boku a plnou silou zasáhla Malfoye doprostřed hrudi.

Ten ještě nenašel ztracenou rovnováhu, nestačil tak včas zareagovat, aby se ubránil. Byl vymrštěn vysoko do vzduchu a padal nazad.

Harry ho sledoval a na poslední chvíli prudce ucukl pohledem, když bylo zřejmé, co se stane. Pevně sevřel víčka a jen uslyšel náhlý bolestný výkřik. Bylo pozdě. Harry věděl, co se událo. Velice dobře si uvědomoval, k čemu při Malfoyově dopadu došlo. Když oči znovu otevřel, byl Malfoy mrtvý. Hrudník měl probodnutý špičatou stříbrnou holí druhé povalené sochy. V obličeji mrtvého ďábla se nyní mísil výraz překvapení a zděšení.

Nepřekvapilo ho, že se ho Malfoy nesnažil zabít smrtící kletbou. Strach z Voldemorta by mu to nedovolil. Jistěže, pomyslel si Harry. Musí to být sám Voldemort, kdo Harryho zabije. To bezpochyby dostali příkazem všichni Smrtijedi. Přivést, přizabít, ale nechat naživu. Ne kvůli té věštbě, o které někteří Smrtijedi možná ani nevěděli. Byla to dokonalá demonstrace moci. Harrymu se tolikrát podařilo Voldemortovi uniknou, tolikrát vyvázl ze spárů smrti, že bylo jako nabíledni, že to musí být jen a jedině sám Voldemort, který ho musí porazit a definitivně zničit. Co se totiž doposud nepovedlo jemu, nesmí se povést ani náhodou některému z jeho Smrtijedů. Ani jako důkaz věrnosti nebo oddanosti. Jak by potom sám velký lord Voldemort před svými služebníky vypadal. Za takovou opovážlivost by každý případný troufalec zaplatil životem. O tom byl Harry skálopevně přesvědčený.

Zůstával dál nehybně sedět. Zadýchaný, zpocený a zraněný. V levé paži mu bodavě cukalo. Opatrně si vyhrnul rukáv a prohlédl si své zranění. Pomalým pohybem hůlky v roztřesené ruce si ránu zacelil, bolela ho však dál. Setřel pot z čela a s úlevou na chvíli zavřel obě unavené oči.

S tímhle malým zdržením nepočítal. Jeho dvěma nejlepším kamarádům jde v tuto chvíli možná o život a k tomu úplně zbytečně. Zbytečně! S nimi by Smrtijedi jistě čas neztráceli.

Propocené triko pod hábitem nasáklým krví ho nepříjemně studilo. Otevřel oči a osušil je jednoduchým kouzlem. Rozhlédl se a vstal. Pomalu a opatrně. Znovu očima ulpěl na těle mrtvého Smrtijeda. Zemřel potupně vlastní rukou. Uboze a bídně, přesně jak si zasloužil. Potom pohlédl na tu spoušť, kterou svými kouzly na tomto posvátném místě nadělali. Uvědomil si, že je někdo mohl slyšet. Ten hluk se musel rozléhat velice daleko a přivolat tak nechtěnou pozornost. Zabrousil očima k pyramidovému vchodu, kam ho to táhlo. Nezbývalo mu než pokračovat tam tudy. Ostatní dva východy byly uzavřené.

Obešel obloukem kolem zvířecí hlavy jedné z povalených soch. Naražená žebra ho nyní bolela ještě citelněji. U vchodu do temné chodby vedoucí do Síně osudu se na krátkou chvíli zastavil. Zahleděl se hluboko do tmy a pak odhodlaně vstoupil.

Zpět na obsah

Kapitola 47: Kapitola 47: Síň osudu

Kráčel po černé lesklé podlaze,  která v té tmě vypadala jako černé zrcadlo. Na cestu mu svítilo zbytkové světlo ze síně za jeho zády. V tom slabém osvětlení vrhal Harry na zem dlouhý protáhlý stín, který se postupně zkracoval, jak se on blížil na konec chodby do stále větší tmy.

Pak ale daleko před sebou spatřil slabý zdroj světla, který mu však z části zakrývala nějaká postava. Srdce mu tlouklo jako splašené, ale ruka, ve které svíral svoji hůlku, zůstávala pevná. Nemusel hádat. Věděl, proti komu stojí. Přesně jako v těch snech. Byl to Voldemort a Harry stál na konci chodby. Na konci a zároveň na začátku své cesty. Pak udělal další pevný krok a vkročil do Síně osudu.

S úžasem a zděšením současně se rozhlížel kolem. Vystoupil právě z jednoho rohu pyramidové místnosti se čtvercovou základnou a čtyřmi stěnami, které se nahoře sbíhaly do jediného bodu. Vrcholku pyramidy. Bylo možné se sem dostat čtyřmi vchody, v každém rohu pyramidové místnosti. Každý ze čtyř vchodů přicházel z jedné světové strany, jak Harry zjistil na svých hodinkách. A přesně uprostřed místnosti, na průsečíku čtyř světových stran, nadiru a zenitu, pod vrcholkem pyramidy stál křišťálový oltář, na kterém ležela rozevřená Kniha osudu. Ona byla zdrojem stříbřité záře a slabého světla, ke kterému Harry směřoval.

Stěny pyramidy na pohled patrné však jako by byly jen zdánlivé. Bylo to neskutečné. Jako kdyby se už nenacházel uvnitř Pyramidy osudu, spíš pod širým nebem. Všude kam jen dohlédl byly miliony hvězd, některé blízké, jiné vzdálené. Zahlédl některé z planet, prolétající meteor i vzdalující se kometu. Když se podíval pod sebe do hlubin vesmíru, chtělo se mu křičet. Z hrdla se však nevydral ani slabý sten. Cítil pevnou zem pod nohama, i když udělal další váhavý krok. Přeběhl mu mráz po zádech a na malou chvíli se mu zastavilo srdce.

Připadal si jako by stál v průsvitné pyramidě se stěnami z tenkého skla, přímo v samotném srdci nekonečného vesmíru. Hvězdy, planety a Kniha osudu jako slunce byly v této posvátné místnosti jedinými zdroji světla. Do hluboké temnoty rozprostírající se podél všech čtyř stran pyramidy však jeho oči nedohlédly.

Voldemort stál tak deset možná dvanáct metrů před ním, otočený zády k němu a skláněl se nad posvátnou knihou. Jako by si nebyl vědom Harryho přítomnosti. Harry však vycítil přítomnost ještě někoho dalšího. Někoho, koho zatím nemohl vidět, kdo se skrýval v temnotách. Jeho zrak však jako magnet přitahovala právě stříbřitá záře vycházející z knihy na oltáři.

Harry cítil, že prohrál. Nebylo možné Voldemorta zabít. I kdyby se o to v tuto chvíli pokusil, jeho úsilí by bylo zbytečné. Někde na světě dál zůstával dobře skrytý jeden zlomek Voldemortovy duše. Bude se mu teď muset postavit, aby mu čelil. Nebylo vyhnutí. Jejich střet už nebylo možné odvrátit a jeden z nich tuto noc zemře. Harry nasucho polkl. Pocit bezútěšné marnosti mu drtil srdce na kusy.

Pak si ale zcela náhodou všiml něčeho divného. Bylo to vůbec možné? Vedle Knihy osudu ležela na křišťálovém oltáři Voldemortova hůlka. Že by ji dal z ruky? Neomylně ji poznal. Nebyly to ještě ani tři roky, kdy mu jí Voldemort mířil na srdce. Nechápal, že by ji Voldemort nechal jen tak položenou na oltáři, místo aby ji pevně svíral v ruce. Teď v tuto rozhodující chvíli. Bylo by to pošetilé a neslučovalo se to s Voldemortovou chytrostí. Že by si byl sám sebou tak jistý?

Odpovědi se mu však dostalo mnohem dřív, než měl možnost o jeho důvodech popřemýšlet. Voldemort náhle spustil obě ruce podél těla a v jedné z nich svíral hůlku číslo dvě. Harry tedy zjevně nebyl jediný, kdo se na jejich nadcházející střet připravoval. Snape měl pravdu. Voldemort si nechal zhotovit nový smrtící nástroj, a pan Ollivander je v tuto chvíli nejspíš už mrtvý. Proč bral tedy s sebou i svoji starou nepoužívanou hůlku? Že by je používal obě? Tak, jak to měl v úmyslu Harry? Bylo zřejmé, že se své staré hůlky stejně jako Harry nemínil zase tak snadno vzdát. Nebo v tom bylo něco… jiného? Proč by…? Ledaže… To snad…

Vybavily se mu dvě vzpomínky, které však obě ukazovaly stejným směrem…

Vybraný předmět je pro tento obřad předchystaný temnou invokací a poté je do ní část odštěpené duše uložena magickou formulí… To já odtamtud odnesl Pánovu hůlku a to, co z něj zbylo…

Byl jako ve snách. Červíček tedy i po smrti splatil svůj dluh, Harry si to doteď jen neuvědomoval. Nemohl.

Je to ta hůlka! Musí to být ona! Ano, posledním Voldemortovým viteálem je jeho kouzelnická hůlka. Nic jiného s sebou tu noc, co se chystal Harryho zavraždit, neměl. Ani to nepotřeboval. Hůlku měl pro svůj temný obřad předchystanou, stačilo zabít svou oběť a vyslovit zaklínadlo. Část odštěpené duše by se pak sama do hůlky uzavřela. K tomu ale nedošlo. Tak po svém znovuzrození využil Voldemort toho, že hůlka byla již připravená a při první příležitosti z ní udělal viteál. Poslední šestý viteál.

Jak geniální a zároveň originální! užasl Harry. Kouzelníkovi Voldemortova kalibru by sotva někdo jen tak sebral hůlku. Připravit takového čaroděje o hůlku by znamenalo vystavovat se smrtelnému nebezpečí. Jeho hůlka byla právě u něj samotného v tom nejlepším bezpečí. Nikdo by se takového pošetilého činu neodvážil, aniž by předem nepočítal s téměř jistou smrtí. Takový viteál byl nejlépe chráněný tím nejúčinnějším způsobem a zároveň pod pečlivým dohledem svého majitele.

Jak příhodné a navíc účelové! Kdo by předpokládal právě tento tah? Ani Brumbála tato možnost nenapadla. Ale proč ji měl s sebou teď a tady, když už ji nepotřebuje? A pak mu to docvaklo! Voldemort měl určitě v úmyslu ji tu nechat. Vhodnější místo by sotva někde na světě našel. Teď už mu ta hůlka nebyla k ničemu. Nechtěl ji používat, tak se ji rozhodl ukrýt. Tady by ji nikdo nikdy nenašel. Navíc se ji jistě chystal při svém odchodu zabezpečit řadou ochranných kouzel.

Harry byl stále víc přesvědčen o správnosti své úvahy, která mu v této beznadějné chvíli přinášela novou naději. Zároveň si ale velice dobře uvědomoval nebezpečí s tím spojené. Nejdřív bude muset zničit tu hůlku, a teprve pak…

„Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tě tu dnes nečekal, Harry Pottere,“ promluvil náhle Voldemort vysokým chladným hlasem, který se celou síní nesl s dunivou, prázdnou ozvěnou. Stále zůstával otočený zády k Harrymu. Obě ruce přimknuté k tělu tak, že Harry už dál neviděl na hůlku v jeho dlani. Popravdě ho teď mnohem víc zajímala ta druhá. I nadále spočívající na křišťálovém oltáři.

Harrymu tuhly nohy, nebyl schopen pohybu ani slova. Věděl, že bylo velice naivní domnívat se, že o něm Voldemotr neví.

„Chtěl jsem ti poslat pozvánku, ale domníval jsem se, že bys mé pozvání mohl odmítnout,“ promluvil znovu a zachechtal se odporným řezavým smíchem, který Harrymu naháněl husí kůži.

Harry horečnatě přemýšlel. Brumbálovu hůlku nepotřeboval. Nechal ji schovanou uvnitř hábitu. Nic neříkal. Nemínil přistoupit na Voldemortovu hru. Zůstával ve střehu. Ačkoliv se to zdálo jakkoliv podivné, nebyl nervózní, neměl strach. Jen si uvědomoval jednu skutečnost.

Čas se naplnil. Teď a tady. Jako by žádný jiný svět neexistoval. Existovala jen přítomnost, tato posvátná místnost, Voldemort a on.

Voldemort se otočil. Zpod kápi zasvítily dvě rudé oči a jeho ruka s hůlkou se jen pomalu a jakoby líně s nečekanou vznešeností zvedala nahoru.

„Bojíš se smrti, Harry?“ zasyčel. „Tak mi dovol, abych tě uvítal.“ Sotva dořekl, prudce se rozmáchl a z jeho hůlky vzápětí vytryskl smrtící zelený paprsek mířený Harryho směrem.

Harry se ve stejnou chvíli vzpamatoval, hbitě uskočil a paprsek mu se svištivým zvukem prolétl těsně kolem hlavy. Neodrazil se o průhlednou stěnu pyramidy. Byl pohlcen tmou, jako by pyramida ani žádné hranice neměla. Smrt tentokrát Harryho minula jen o vlásek.

Voldemort se však náhle uklidnil. Jako by před chvílí k ničemu nedošlo. Nesnažil se snad právě Harryho zabít? Nebo si s ním před jeho smrtí chtěl hrát jako kočka s myší?

„Harry,“ pronesl výsměšným tónem, „ty se se mnou nepřivítáš? A já bláhový myslel, že ses na naše dnešní setkání těšil tak jako já,“ řekl a zasmál se. Pak ale náhle zvážněl. I nadále probodával Harryho svýma rudýma očima.

Harry zvažoval svoje možnosti. Vymýšlel plán, který by mu pomohl se z této svízelné situace dostat. Kdyby tu byl alespoň Snape. Rozhlédl se. Pořád jakoby cítil, že tu nejsou sami. Jeho instinkt mu napovídal, že se v té tmě za Voldemortovými zády někdo skrývá. Nezbývalo mu, než hrát o čas.

„Jsem tu, abych vás zastavil,“ konečně promluvil a byl příjemně překvapený, že jeho hlas byl stejně pevný a neochvějný jako jeho odhodlání. „Bohužel nemám nic na uvítanou.“

Voldemort se znovu začal smát. Odporně a chladně se smál pohrdavým smíchem, který po chvíli ustával, když se Voldemort chystal k Harrymu opět promluvit.

„Harry, opravdu si myslíš, že se mnou můžeš soupeřit?“ zasyčel nepřirozeným vysokým tónem a jeho otázka zněla spíš děsivě než výsměšně. „A já chtěl být zdvořilý. Mám pro tebe dárek, který ti chci věnovat, než tě zabiju.“

Hraje si se mnou, pomyslel si Harry. Chce se mi vysmívat, manipulovat mnou jako s loutkou.

„Bude se ti líbit, uvidíš,“ pokusil se o úsměv, ale vypadalo to spíš jako křivý úšklebek. Poživačně zalovil volnou rukou v kapse dlouhého temného hábitu.

Harry zaostřil a vyčkával.

Voldemort vytáhl z kapsy něco malého. Zatím to měl stále schované ve své dlani. Zvedl ruku do vzduchu a teprve potom dlaň otevřel. Z ruky mu vypadl třpytivý zlatý medailon zavěšený na tenkém řetízku kolem jednoho Voldemortova prstu.

Harry ho okamžitě poznal. Zděšeně vydechl, zamrkal a přimhouřil oči. Ve světle posvátné knihy za Voldemortovými zády ho identifikoval naprosto přesně. Byl to jeho medailon. Falešný viteál s fotografií Ginny. Mělo smysl předstírat? Hrát si na hlupáka? Co on o něm může vědět? Jak se k němu dostal? Voldemort přece nemůže tušit, že tento medailon nosíval Harry na krku.

Harry na sobě nedával nic znát. Snažil se tvářit, jako by ten medailon viděl poprvé v životě. Jako by netušil, co tím Voldemort sleduje. A přece se v něm přes veškerou snahu zvedala obrovská vlna pochybnosti.

„Já šperky nenosím,“ utrousil jakoby nic a snažil se o rádoby pohrdavý a lhostejný tón. Srdce se mu sevřelo úzkostí, ale celou svou bytostí se soustředil na nitrobranu. Nesměl Voldemortovi dovolit, aby se o jeho předstírané lži sám přesvědčil.

„Hm,“ ušklíbl se Voldemort a udělal krok k němu.

Harry v sobě potlačil přirozenou reakci, kterou by bylo začít couvat, a zůstal stát na místě, ani se nepohnul.

„Myslel jsem, že budeš mít radost,“ skoro zašeptal škodolibým protáhlým tónem a pak pokračoval. „Náš drahý přítel Draco Malfoy se nakonec ukázal být velice užitečný, když mi poskytl jisté informace i s hmotným důkazem,“ sevřel prsty kolem zlatého řetízku, „ve snaze ochránit svoji rodinu před mým hněvem.“

Harrymu tuhla krev v žilách. Začínalo mu docházet, kam tím vším Voldemort míří. Vypadalo to, že… neblafuje. Za okamžik se o tom i přesvědčil, když Voldemort znovu zalovil v kapse a tentokrát z ní kromě sevřeného medailonu vytáhl také… hrst dlouhých rudých vlasů. Nechal si je proklouznout mezi prsty a volně padat k zemi.

Nééé… Ginny né! Ať není mrtvá! křičel uvnitř Harry, a přestože se ovládal, jak jen mohl, nebyl si už jistý, jestli své pocity dokáže dál před Voldemortem skrývat. Malfoy, ten bídák! Aby zachránil krk sobě a svým rodičům… Musel ten medailon najít tehdy v zapovězeném lese, když ho Harry v té prokleté bitvě někde ztratil. Ze všech lidí zrovna on! Bezpochyby nesmírně šťastný, že se tím pomstí svému úhlavnímu nepříteli, a zároveň se zavděčí svému Pánovi. No jasně, museli přece vymyslet náhradní plán, když se jim Zmijozelův medailon tak záhadně ztratil.

Harry měl pocit, jako by mu srdce někdo sevřel kleštěmi, svíral a drtil. A on krvácel. Znenadání pocítil hrozný strach. Jediný z pocitů, který si až doteď nepřipouštěl, nad ním nyní začínal vítězit.

„Harry, nějak jsi pobledl. Není ti špatně?“ zeptal se úlisně Voldemort a pak ho bez mrknutí pozoroval.

„Nevím, co tím vším myslíte. Vůbec netuším, co mi tu naznačujete,“ vyhrkl Harry bez přemýšlení. Nenapadla ho lepší strategie, než dál hrát o čas.

Voldemort pak zvedl obě paže do výše ramen a lehkým pokýváním rukou dal znamení a pokynul někomu, kdo doposud zůstával skrytý ve tmě za jeho zády.

Harrymu se tak potvrdily jeho nejhorší obavy, když uviděl ze tmy vystupovat temné stíny. Za Voldemortovými zády se začali vynořovat hned tři Smrtijedi. To nebylo dobré. To nebyl nejlepší začátek. Vlastně to byla doslova bezvýchodná situace. Harry byl sám proti několikanásobné přesile. Je některý z nich Snape? Který?

Jak Smrtijedi postupovali dál dopředu, Harry pomalu tuhl zděšením. Jeden ze Smrtijedů zůstal stát za Voldemortovými zády po jeho pravé ruce. Zbývající dva však nebyli sami. Měli s sebou každý jednoho zajatce. Stoupli si nalevo.

Harry poklesl v kolenou. Tohle byl konec. Těmi zajatci byli Ron a Ginny. Oba k němu upírali oči. Jako by ho oba prosili za odpuštění za svoje selhání. Ginny tekly slzy po špinavé tváři proudem. Ron měl oči také zakalené slzami, z nosu a z koutku úst mu stékaly tenké pramínky krve. Ale kde je… Kde je Hermiona? Co se s ní stalo? Snad není… Nemůže být! nepřipouštěl si Harry. To vy odpusťte mně! Otočil se znovu na své nejbližší.

„Co mi povíš nyní, Harry?“ promluvil znovu Voldemort a probodl Harryho svýma rudýma očima. „Tvá dívka byla tak laskavá a přijala mé pozvání na naše dnešní malé setkání,“ říkal posměšným a vítězoslavným tónem zároveň. Byl si očividně vědom svého triumfu. Měl Harryho v hrsti.

„Na naše poslední setkání, Harry,“ zasyčel.

„Odpusť, Harry,“ špitla náhle Ginny, a Harry se musel silou vůle držet, aby před Voldemortem neprojevil žádné známky své přirozené lidské slabosti. Vyhledal ji očima, jen na krátký okamžik. Plakala a třásla se. Ginny!

„A tady tvůj přítel,“ pokračoval Voldemort, „byl řekněme v nevhodnou chvíli na nevhodném místě,“ dořekl, zachechtal se a otočil se na Rona. Ve stejnou chvíli Rona jeho věznitel prudce udeřil do zad, ten zaúpěl a složil se na kolena přímo Voldemortovi k nohám.

Harry sebou cukl. Vztekle sebou trhl kousek vpřed.

Voldemort prudce otočil hlavu. Na tuhle reakci čekal. Pochopitelně.

Ale ani slovo o Hermioně. Harry tedy mohl doufat, že o ní zatím nikdo neví. Přerývavě dýchal v děsivém očekávání, co teď Voldemort udělá. Co bude následovat?

Voldemort namířil na Rona hůlkou. „Crucio!“

Ron se v bolestech svíjel u jeho nohou, pod jeho křečovitě sevřenou hůlkou. Ginny se rozvzlykala ještě víc, pevně sevřela víčka.

„Ne!“ zakřičel Harry.

Jako na povel s tím mučením Voldemort přestal a otočil se k němu. Pootevřenými rty prokmitl jeho rozeklaný jazyk, oči se zúžily a zabodávaly se do těch Harryho.

Harrymu nezbývalo, než vymyslet jiný plán. Všichni tu dnes zemřou. Voldemort zvítězí a než Harryho zabije, udělá přesně to, před čím ho Snape celou dobu varoval. Bude mu chtít ublížit tím nejhorším možným způsobem. Mohl se jen domýšlet, jaký osud teď čeká Ginny, Rona a nakonec jeho. Stále pevně svíral svoji hůlku, mířil jí na Voldemorta, avšak věděl, že zaútočit nemůže. Byla by to jistá smrt pro ně pro všechny. Čiré bláznovství. Ale jak z toho ven? Voldemortův viteál zůstával nedotčený a oni byli v přesile. Byli ve výhodě a drželi Harryho v šachu. Snape! Některý z těch Smrtijedů by mohl být Snape! Pokud už není mrtvý. Neozval se přece. Nebo mohl zůstat uvězněný v tom spletitém labyrintu chodeb. Musí se o tom přesvědčit.

Napadlo ho skoro okamžitě vsadit vše na jedinou kartu. Na Voldemortovu ješitnost. Využít jeho zbraně a otočit ji proti němu. Voldemort mu jistě rád na jeho otázky odpoví.

„Jak jste tohle dokázal?“ promluvil Harry pomalu rádoby vyděšeně obdivným tónem. A Voldemort ho velice pozorně a s potěšením poslouchal. „Jak jste dokázal vylákat Ginny? Byla přece v bezpečí.“

Voldemort vypadal, že mu to velice rád a ochotně vysvětlí. Jak jinak.

„Říká se, že láska je mocná čarodějka,“ dal se do vysvětlování a poživačně se na Harryho díval. „O tom já nic nevím. Uznávám zcela jinou sílu. Tu ze všech nejmocnější.“

Magii, pochopitelně, domyslel si Harry.

„Avšak tvá drahá sladká Ginny uvěřila, že jsi v nebezpečí. Nic jí pak nedokázalo zabránit, aby se tě nepokusila zachránit ,“ promlouval Voldemort protáhlým tónem, schválně to natahoval. „Jen taková malá, nepatrná lest.“

Drahá, sladká… To naposledy byla má matka. Než zemřela, uvědomil si Harry.

„Ale jak?“ ptal se. „Jak jste ji dokázali přesvědčit, aby opustila bezpečí domova?“ pokládal mu dál zvědavé otázky a očima přejížděl nenápadně jednoho Smrtijeda za druhým.

„Harry! Podceňuješ snad moji inteligenci?“ zeptal se „uraženě“ Voldemort.

Harry si ho nevšímal. Tohle pro něj nebylo důležité. Už se stalo, tak proč si lámat hlavu tím, jak k tomu došlo.

„Mého mladého věrného přítele Draca napadlo poslat Ginny tvoje parte. Jako takový malý nevinný žertík. Verše na něj jsem skládal sám,“ řekl a přitiskl si volnou dlaň na prsa. „Ona se tomu podle našich předpokladů zdráhala uvěřit. Chtěla si zajisté ověřit, že jsi v pořádku a v bezpečí.“

Co tím sleduje? ptal se Harry. Svou mysl soustředil na Voldemortova slova, která ho teď opravdu začínala zajímat, svýma očima však dál přejížděl Smrtijeda za Ronovými zády. Tenhle byl moc velký, s širokými rameny. Moc vysoký a mohutný. Nemusel dlouho přemýšlet, aby mu došlo, že tohle není Snape. Znovu pohlédl na Voldemorta.

„Z jistých velmi spolehlivých zdrojů jsem věděl, že se ty a tví přátelé ukrýváte u těch krvezrádců a mudlomilů Weasleyových. Jak příhodné,“ zachechtal se Voldemort a stále si dlouhými štíhlými prsty pohrával s hůlkou na své dlani.

Snape, uvědomil si Harry. Byl to jeho úkol, vzpomněl si. Na malou chvíli znovu zapochyboval. Jak jinak by Voldemort věděl, kam Ginny vylákat? Jak jinak by tušil, že tu dnes Harry bude? Na čí straně tedy Snape skutečně stál?

Vybavil si jednu Snapeovu vzpomínku:

Koho tím měl Voldemort skutečně na mysli? Luciuse Malfoye nebo Harryho? Koho z nich mu Snape dostal za úkol přivést?

„Když jsem tě přišel navštívit, Harry, čistě jen ze staré známosti,“ zasyčel odporným studeným tónem, „nebyl v domě nikdo, kdo by nás uvítal.“

Z Voldemortova předstíraného smutného tónu se Harrymu dělalo zle. Začalo mu to docházet. Ale neměl teď čas zabývat se tímhle. Přejel očima po vysokém hubeném Smrtijedovi, který jednou rukou pevně svíral Ginny za předloktí a ve druhé držel svou hůlku. Přimhouřil oči. Dlouhé štíhlé prsty, bělostná kůže…

„Pak se zcela nečekaně v krbu objevila tvá drahá Ginny. Musela se přesvědčit na vlastní oči. Nenašla tam však tebe. Ale co bych ze starého přátelství pro tebe neudělal. Zastoupil jsem tě v tvojí nepřítomnosti, Harry, i když musím přiznat, že z toho Ginny, popravdě nechápu proč, nebyla nijak zvlášť nadšená,“ řekl a zase se smál. Slova, která Harrymu působila muka, byla pro něj doslova elixírem života. Přešel až k Ginny. Ona se třásla. Voldemort ji svými dlouhými pavoučími prsty vzal za bradu. Podíval se na ni, ona mu však jeho pohled neopětovala.

V Harrym vřela krev. Nedotýkej se jí! uvnitř křičel. Voldemort jakoby jeho úzkost vycítil, obrátil svůj zrak na něj. Dál však Ginny hladil po tváři a nakonec sevřel její úzký krk, až zaúpěla náhlou slabostí. Jako by z ní svým dotekem vysával všechnu životní sílu.

Harry, teď nesmíš! Vydrž to! Neudělej chybu! Ještě ne, teď ještě ne! držel se zpátky, jak jen mohl, nebo spíš nemohl. Ron se pokusil svému vězniteli vytrhnout. Dostal však další ránu do zátylku a zůstal nehybně ležet na zemi.

Pak si Smrtijed za jejími zády na Voldemortův pokyn strhl maku. Harry nechápal, co tím Voldemort sleduje. Byl to Malfoy! Draco Malfoy.

Harry střelil pohledem po posledním ze Smtrtijedů, Voldemort však náhle znovu promluvil.

„Tady tvůj přítel, Harry, se nabídl, že se o tvou opuštěnou dívku rád postará, zatímco ty jsi byl pryč a já neměl čas. Určitě jí byl tím nejlepším společníkem, což ti Ginny jistě sama ráda potvrdí,“ zachechtal se tak odporně, že se Harrymu chtělo zvracet.

Pohlédl zpátky na Ginny. Ta se rozplakala ještě víc a poklesla v kolenou. To snad? To by se… To by se neodvážil! Probodl Draca pohledem.

Ten se jen ušklíbl. Surově Ginny chytil za vlasy a vypáčil jí hlavu dozadu. Po špinavé tváři jí pomalu stékaly slzy a zanechávaly na ní lesklé stopy. Draco pak šlehl pohledem po Harrym, volnou rukou si přitáhl Ginny za pas a sklonil k ní hlavu. Přejel jí jazykem pomalu po tváři od brady až po ušní lalůček. Jeho ruka zesílila tlak na její útlý pas a prsty se pomaličku nořily do hábitu rozechvělého dívčího těla.

Teprve teď si Harry plně uvědomil význam Luciusových slov, když spolu bojovali.

Pak znovu pohlédl na Draca. Ten mizera se usmíval! Jestli jí ublížil… Jestli se na ni odvážil sáhnout… Třásl se po celém těle. Zlostí a vzteky. Stačilo vybuchnout, protože právě nyní se Voldemortovi podařilo ho odjistit. Držel se poslední špetičkou své vůle. Stačilo málo a…

Odtrhl od Draka oči a šlehl pohledem po Voldemortovi. Ten, jako by to očekával, probodl ho svým nenávistným pohledem. A Harry v tu chvíli znovu po dlouhé době ucítil ve své jizvě nesnesitelnou bolest. Tato bolest, přestože se mu z ní kalily oči, však nemohla přebít bolest v jeho srdci, která ho pomalu ale jistě zabíjela.

„To ale není všechno!“ vyštěkl Voldemort a znovu si ho přitáhl pohledem. Harry od něj chvíli nebyl schopen odtrhnout oči. „Nakonec ti tvá ochrana nebyla nic platná, Harry. Sám jsi přistoupil na moji hru. Sám ses rozhodl ji se mnou hrát,“ řekl a zvlášť přitom protáhl poslední slovo.

Harry začínal panikařit. Hra se zdála být téměř u konce a on neměl vymyšlený žádný náhradní plán. Nevěděl, co dělat. Věděl ale, že až Voldemort řekne vše, co chtěl, až dokončí svoji řeč, bude konec…

„Celý ten slavný Fénixův řád je tolik zaneprázdněn pohraniční válkou s obry, že na slavného Harryho Pottera nemají čas. Mylně přesvědčení o jeho bezpečí nakonec nejhlídanější kouzelník zůstává bez ochranky.“ Smál se tak upřímně, prohnul se s rozpaženýma rukama, přesvědčený o svém konečném triumfu, který se neodvratně blížil. Pak pokračoval…

Mezitím, co k němu Voldemort dál zaujatě promlouval, vyhledal Harry očima Smrtijeda po pravé ruce za jeho zády. Zbývající dva Smrtijedi mu totiž nevěnovali žádnou pozornost a s velikým obdivem, či snad prokazovanou úctou a pokorou, pozorovali svého Mistra. Voldemort sám, vědom si své převahy, promlouval a současně s nápadnou sebejistotou nad svými slovy gestikuloval.

Harry ho však neposlouchal. Soustředil se na jediné. Na muže v černém, který se na něj teď stejně zaujatě díval. Jejich oči se spojily v jediném pohledu.

Byl to Snape a byl tu teď s ním. Harry polkl a na malou chvíli zavřel oči. Pak je znovu otevřel a vpil se pohledem do Snapeových temných očí. Snape byl jeho poslední naděje.

Snape na chvíli odtrhl oči a zadíval se na místo vedle Knihy osudu. Mezitím Voldemort dál nevzrušeně mluvil o svých plánech, intrikách a cílech. Pak se znovu spojil s Harryho poledem.

A pak se jen dál jeden druhému dívali do očí. Následoval jen dlouhý upřený pohled těch dvou, jako by každý z nich přemýšlel o něčem jiném, a přesto teď měli společný cíl. Bylo zbytečné to dál rozebírat, sdělovat si své plány a strategie. Na to nebyl dostatek času. Situace vyžadovala činy. Jako by spojení jejich očí trvalo celou věčnost, nebyli se schopni jeden od druhého trhnout.

Já ji miluji. Nedokážu bez ní žít. Nechci… Byly to spíš pouze Harryho myšlenky. Nebyly určené nikomu jinému. Přesto si byl jistý, že je Snape zachytil. I když to Harry neměl v úmyslu.

„ … a proto teď budu muset jednoho z nich zabít!“ dokončil svou řeč Voldemort.

Harry okamžitě procitnul. Přerušil spojení mezi sebou a Snapem. Střelil teď pohledem po Voldemortovi. Ten teď svojí hůlkou mířil před sebe a těkal pohledem z Rona na Ginny. Ron už byl teď zase na nohách. S hrdě vztyčenou hlavou se Voldemortovi díval do očí.

„Který z nich to bude, Harry?“ zeptal se lačně, toužící po tom jednoho z nich konečně zabít. Jako by se už nemohl dočkat. Otočil se na Harryho.

„No tak, Harry. Bude to tvá dívka nebo tvůj přítel? Který z nich zemře jako první?“ položil mu jednoduchou otázku a začal se smát. Znovu se smál tím odporným vysokým smíchem, ale pak zvážněl. Náhle a rázně dostal jeho hadí obličej zcela jiný výraz. Ukrutný a nemilosrdný. Odhodlaný.

Harry nenávistně zkřivil obličej. Hůlka v jeho natažené ruce se roztřásla.

„Tak jo! Vyhrál jste! Co tedy chcete?“ zeptal se. Snažil se o zdvořilý tón, aby ho ještě víc nevyprovokoval. Byla to zbytečná otázka. Měla jen prodloužit tu rozhodující chvíli, než zemře jeden z jeho nejbližších. Šach mat, uvědomil si Harry. Teď zemře Ginny nebo Ron a on se na to bude muset dívat! Nezabrání tomu a nedokáže Voldemorta zničit. Zatím ještě ne… Zadíval se na hůlku za jeho zády.

„Tvou odpověď, Harry. Teď hned!“ řekl důrazně a nedočkavě.

Harry se prudce ohlédl na Rona. Ten mu svůj pohled opětoval. Bezpochyby chtěl, aby Harry vybral jeho. Prosil ho očima.

Pak se podíval na Ginny. Už neplakala, byla smířená.

Přejel pohledem po Voldemortovi, který ho stále upřeně pozoroval, a nakonec, na kratičký okamžik utkvěl očima na Snapeovi.

„Nedokážeš se rozhodnout?“ zeptal se úlisně, „tak to budu muset udělat za tebe,“ probodl ho svýma krví podbarvenýma očima.

Jizva ho znovu palčivě zabolela. Roztřásl se, oči se mu zakalily. Po tváři mu pomalu stékala jediná slza.

Voldemort se otočil a namířil svou hůlkou na Rona.

Harry udělal krok vpřed. Třásl se dál a hůlka v jeho ruce mu nervózně kmitala. Ron zvedl hlavu a pohrdavě se na Voldemorta podíval. On jako by se na poslední chvíli rozmyslel a zamířil na Ginny.

„Nééé!!!“ zakřičel Harry a odzbrojujícím kouzlem se pokusil Voldemortovi hůlku vyrazit. Ten však paprsek líným mávnutím hůlky téměř bez hnutí odklonil.

Jako by se v tu chvíli zastavil čas. Harry otočil hlavu, ve spáncích slyšel zběsilý tlukot vlastního srdce ve zpomaleném rytmu. Voldemort se na něj podíval, dlouze a bez mrknutí ho probodával svýma nelítostnýma očima. Pak se ten netvor ušklíbl, zamířil Ginny na srdce. Ron se pokusil svému vězniteli vytrhnout, byl však znovu sražen k zemi jediným prudkým úderem.

Ať raději zabije mě! Harry byl rozhodnutý nečekat a útočným kouzlem vyzvat Voldemorta na souboj. O to mu bezpochyby celou tu dobu šlo…

Vtom ale nečekaně zakročil Snape. Zamířil na Voldemortovu hůlku na oltáři, ta se vznesla a klesla mu do nachystané dlaně. On ji uchopil a přelomil ji na dva kusy. Pak ji odhodil.

Zpět na obsah

Kapitola 48: Kapitola 48: Souboj s Mistrem

Voldemort se prudce otočil. Nevěřícně se na něj podíval. Jeho nelidská tvář nabyla děsivého výrazu překvapení a vzteku. Snape si strhl masku Smrtijeda, ustoupil o několik kroků dozadu, hůlku v pohotovostní poloze. Odhodlaně se svému Mistrovi podíval do očí.

Přelomená hůlka se vznesla několik centimetrů nad podlahu, zazářila a nakonec z ní vystoupila poslední část Voldemortovy rozpolcené duše stejného hadího vzezření, jaké nyní Voldemort měl. Odraz se svíjel ve smrtelné křeči, úpěl a křičel nesnesitelnou bolestí. Toto úpění se však zcela ztrácelo ve Voldemortově ukrutném a zběsilém řevu. Odraz byl pohlcen tmou a ztratil se v nicotě. Z Voldemorta se stal opět jen obyčejný smrtelník.

Harry pevně sevřel víčka, namáhavě polkl a potlačil v sobě ten nutkavý pocit na zvracení. Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval. Nyní mohl na Voldemota konečně zaútočit. Ten mu však právě nevěnoval pozornost.

Dva zbývající Smrtijedi se zrovna vzpamatovávali z nečekaného šoku. Oba se zjevně snažili pochopit, co se tu před jejich očima odehrálo. Ani hromotlukovi, ani Dracovi očividně nic z toho nedávalo smysl.

Voldemort stál nyní tváří v tvář Snapeovi. Nehnutě a mlčky malou chvíli zahlíželi jeden na druhého. Harry cítil, že napětí mezi nimi graduje na maximum. Stáli proti sobě jako dva soupeři, muž proti muži, žák proti svému Mistrovi, černokněžník proti černokněžníkovi. Bylo to kdo s koho.

Harry už jen čekal, kdy Voldemortův hněv propukne naplno. Smrtijedi se však velice rychle vzpamatovávali ze svého transu a Harry musel neprodleně využít momentu překvapení, jako to udělal Snape.

„Byl jsi to tedy TY,“ odslabikoval Voldemort vztekle. „Celou tu dobu ses mě opovážil klamat a podvádět. TY, moje pravá ruka, můj nejlepší žák, věrný služebník!“ Probodl Snapea očima.

„Ano,“ odpověděl mu Snape prostě a věcně. Ale Harry v jeho hlase zaslechl známky potěšujícího zadostiučinění. I v této napjaté chvíli měl Snape nejspíš škodolibou radost, že se jeho Mistr nyní dozvěděl pravdu. Konečně mu Snape mohl vmést do očí, že to byl on, kdo ho celou tu dobu tak úspěšně klamal.

Za tuhle opovážlivost ho Voldemort určitě zabije, došlo Harrymu. A Snapeovi to zjevně bylo úplně jedno.

„Áááá… áh!“ zařval Voldemort vztekle jako rozběsněná bestie.

Harry ještě nikdy neviděl Voldemorta tak zuřit. Snape se na Harryho jen krátce zadíval.

Voldemort si toho pohledu všiml. Všechno mu očividně došlo. Všechno mu nyní zapadalo do souvislostí. I to, kdo byl celou tu dobu Harryho učitelem a ochráncem.

„Hned na tebe přijde řada, Harry,“ šlehl po něm Voldemort pohledem. „Jen co si tady vyřídím účty s tímto ZRÁDCEM!“ pronesl a poslední slovo doslova zakřičel. Šlehl po Harrym omračujícím kouzlem, ale ten ho lehce a hravě zablokoval.

Pak Harry uskočil stranou a hrábl do svého hábitu. Vytáhl z něj Brumbálovu hůlku. To už mezi Voldmortem a Snapem zuřila bitva.

„Než s tebou zkoncuju, budeš žadonit o smrt!“ slyšel Voldemorta vztekle řvát na Snapea v zápalu boje. Voldemort pak znovu jako rozběsněná bestie divoce švihl svojí hůlkou a seslal na Snapea ohnivou bouři, které však Harryho učitel se štítem odolával. „Budeš umírat pomalu, velice pomalu a dlouho, v těch největších mukách. To ti slibuji, Severusi. Budeš si přát, aby tě matka raději potratila, aby ses nikdy nenarodil!“

Harry už dál neotálel. Musel využít toho, že se Snape obětoval a odlákal tak Voldemortovu pozornost. Byl odhodlaný dostat Ginny do bezpečí a osvobodit Rona.

Otočil se a zařval. „Rone, k zemi!“

Ron okamžitě zareagoval a Harry zaútočil. Expelliarmus!

Smrtijed odlétl několik metrů pozpátku, to už ale Harryho směrem letěl červený paprsek z Dracovy hůlky. Stále přitom pevně svíral Ginny, ta se mu však neúnavně snažila vytrhnout.

Harry kletbu odrazil vyčarovaným štítem, to už stál Ron na nohách, a Harry mu proto v rychlosti hodil Brumbálovu hůlku. Právě včas, aby mohl zablokovat Dracovo omračující kouzlo.

Druhý Smrtijed se probral a seslal Ronovi do zad nějakou kletbu. Ta Rona jen o vlásek minula, upozornila ho však na hrozící nebezpečí.

Ginny se podařilo Dracovi vytrhnout, on však po ní ze své hůlky začal šlehat omračujícími kouzly. Jeden z těch paprsků ji nakonec zasáhl do zad, a Ginny se složila bezvládně k zemi. Bez hůlky neměla sebemenší šanci se ubránit.

„Nech ji být, ty zbabělá sketo!“ zařval zběsile Harry a seslal na něj pouta. Minul, ale přitáhl tak na sebe Dracovu pozornost. Pak se Harry prudce ohnul k zemi, když mu kolem hlavy prosvištěl zářivý paprsek z Voldemortovy hůlky.

Snape však znovu všechnu jeho pozornost strhl na sebe. Vyslal ze své hůlky na Voldemorta prudký ohnivý paprsek a hned v zápětí druhý. Ten první Voldemort odvrátil a proti druhému vyčaroval mocný zářivý štít.

Snape se pak chystal k novému útoku, ale Voldemort byl rychlejší. Ohnivým bičem ho švihl tak prudce, že se nestačil ubránit a jednu ránu od něj schytal. Zařval bolestí.

Harry byl nucen ubránit se novému Dracovu útoku. Odklonil kletbu zpátky proti němu.

Robus sagittarius! seslal na něj následně úzký turbulentní proud takovou nečekanou silou, že i přes ochranný štít, jím Harryho mocné kouzlo mrštilo o několik metrů nazad.

„Svému osudu neujdeš, Severusi!“ zařval Voldemort, a Harry se znovu ohlédl.

„To ani jeden z nás,“ vyštěkl na něj Snape a seslal ze své hůlky spršku ohnivých jisker.

Voldemort několika prudkými pohyby hůlky vytvořil větrný vír a obrátil tak Snapeovo kouzlo zpátky proti němu.

Vinculum impedio! pokusil se Harry Draca spoutat, ten však stejně jako předtím jeho otec tenké konce ohnivých provazů jiným kouzlem zachytil a prudkým škubnutím Harrymu málem vytrhl hůlku z ruky.

Harry prudce ucukl. Defensio sputum! Štít pohltil zářivý odražený paprsek hromotluckého Smrtijeda, který o kousek dál zápasil s Ronem. Metali po sobě jednu kletbu za druhou.

Draco na Harryho znovu zaútočil a tentokrát ho seslanou kletbou jako rozžhaveným bičem šlehl po tváři.

Fulguratio! seslal na něj Harry blesk. Draco uhnul, blesk prolétl skrz a ztratil se ve tmě.

Pak temnou místnost osvítil ohnivý val, který vyčaroval Snape mezi sebou a Voldemortem.

Voldemort zamířil svojí hůlkou vysoko nad sebe. Vyslal nějaký paprsek, celá pyramida se mocnou silou zachvěla a ohnivá zeď ve stejném okamžiku pohasla. Ginny se probrala z bezvědomí a Ronův vyčarovaný štít náhle zmizel. Jako by Voldemort svojí mocnou kletbou účinky veškerých kouzel vyrušil.

Ron se ze svého překvapení nestačil včas vzpamatovat a schytal to ze soupeřovy hůlky naplno. Červený omračující paprsek ho zasáhl doprostřed hrudi a odhodil ho dozadu. Zůstal bezvládně ležet několik metrů před útočícím Smrtijedem.

Draco se otočil a všiml si malátné Ginny. Chystal se ji využít proti Harrymu jako živý štít.

Harry nevěděl, co dělat. Jestli neodrazí útočícího Smrtijeda, mohl by Rona i zabít. Pokud nezaútočí na Draca, ten se vrhne na bezbrannou Ginny. Nemohl se přece rozhodovat mezi Ronem a Ginny! Ale musel to udělat. Musel se rozhodnout, stál nyní sám proti dvěma.

Pak se ale jako zázrakem na poslední chvíli v protějším rohu ve vchodu po Síně osudu objevila Hermiona! Živá a zdravá, s hůlkou namířenou na Dracova záda. Ulpěla pohledem na Harrym a usmála se. Harry s úlevou vydechl a otočil se stranou.

„Hej, kolohnáte!“ štěkl Harry po vazounovi. Ten se prudce otočil a Rona už si dál nevšímal. Strhl si masku, po spáncích a slepených vlasech mu stékaly pramínky potu. Harry ho poznal. Už ho jednou viděl. Tehdy v Bradavicích. Tu noc, kdy zemřel Brumbál.

Percussio pugnus! zaútočil Harry jako první. Smrtijed se zelenému paprsku vyhnul a hned v zápětí taky zaútočil.

Harryho mocný štít první paprsek odklonil, ale druhý paprsek rozžhavil jeho štít do běla. Nedal se udržet a v zápětí zmizel.

„Braň se, Malfoyi!“ vykřikla Hermiona Dracovi za zády. Ten se prudce otočil a začal se smát.

Ginny toho využila a pokusila se doplazit k bezvládnému Ronovu tělu pro hůlku. Bez ní byla naprosto bezbranná, zbytečná a neužitečná. Stávala se tak velice snadnou kořistí. Musela však začít couvat před několika střídavými paprsky útočícího Smrtijeda, který, jak se zdálo, zvládal útočit na Harryho a ještě ohrožovat bezbrannou čarodějku.

Když proti němu Harry vyslal mocné Robus sagittarius, zamrzl mu úsměv a ani ochranný štít mu v tu chvíli nebyl moc platný. Turbulentní proud jím pozpátku mrštil o zem, div, že mu v tu chvíli nevyrazil dech.

„Chceš si hrát, Grangerová?“ uslyšel Harry říkat Draca. „Nemáš tušení, čeho jsem schopný!“ zařval na ni zběsile.

S Hermionou to však ani nehnulo. Jeho výhrůžky se minuly účinkem.

„Tak se předveď, tatínkův mazánku!“ ušklíbla se.

To Draca dozlítilo. Očividně si to nemínil nechat líbit. Zaútočil na ni téměř okamžitě dvěma po sobě následovanými zlatavými paprsky.

Jeden z nich Hermionin štít pohltil a ten druhý vzápětí kletbou Frago excutio odrazila zpátky proti němu.

„Co řekneš na tohle, Pottere?“ zavrčel Smrtijed a z jeho hůlky vytryskl na Harryho jako z plamenometu ohnivý proud. „Miluju vůni pečeného masa!“

Harry nezaváhal. Aquamenti! Proudem vody zdánlivě jednoduchého a obyčejného kouzla spláchl plamen i s jeho vysílatelem. Ten zůstal ochromeně ležet na zemi v kaluži jako zmoklá slepice. Harry toho hodlal využít, aby oživil Rona. Jak obcházel kolohnátského Smrtijeda, naskytl se mu znovu pohled na bojují Hermionu.

„Ty špinavá mudlovská šmejdko!“ urážel ji Draco a metal po ní jednu kletbu za druhou. Hermiona před ním couvala a nebezpečně se tak přiblížila  bezbranné Ginny, která se stále marně pokoušela dostat k Ronovi z druhé strany. Byla nucena uskakovat a ustupovat před zbloudilými nebezpečnými paprsky.

Harry už se chystal přiskočit k Ronovi, když se Smrtijed za ním náhle vzpamatoval a podtrhl mu nohy. Chytil ho pevně za oba kotníky a táhl ho k sobě.

Fulguratio! seslal na něj Harry blesk. Smrtijed se paprsku vyhnul, pustil Harryho nohy, sebral svou hůlku a vstal. Místo, aby na Harryho zaútočil, rozběhl se na druhou stranu.

Harry se ohlédl. Ginny!  Plížila se k Ronovi, přitisknutá k zemi. Smrtijed si jí však všiml a zastoupil jí cestu. Namířil na ni svou hůlkou a ještě chvíli si vychutnával svou převahu.

Harry se prudce zvedl ze země a zamířil. Mdloby na tebe! Úzký červený paprsek zasáhl Smrtijeda přesně ve chvíli, kdy on na Ginny seslal svou kletbu. Ta ji minula, Smrtijed však ne. Nestihla uskočit a Smrtijed se na ni svalil svým mohutným tělem. Uvěznil ji pod sebou svojí vahou.

Harry se prudce ohnul k zemi. Nad hlavou mu proletěla zbloudilá kletba ze Snapeovy hůlky. Ohlédl se.

Snape rychlým pohybem hůlky opsal kolem sebe nad svojí hlavou kružnici a znenadání se kolem něj vytvořil prudkým výbuchem ohnivý kruh.

Voldemort zařval a byl nucen uskočit dozadu. „Učíš se rychle, Severusi. Je vidět, že jsi byl pozorným žákem v mé škole,“ pronesl vztekle a prudce švihl hůlkou, jako by v ruce držel neviditelnou šavli.

Rozetnul ohnivý kruh, a Snape musel na poslední chvíli uskočit bokem a vyčarovat ochranný štít. I tak ho kletba zasáhla do pravé paže. Zjevně jen lehce, muselo to být jen povrchové zranění, ale Snape sykl a ucukl. Kus jeho rozevlátého hábitu pomalým plavným pohybem klesl k zemi.

Harry uslyšel zakřičet Hermionu a pak mu kolem ucha prolétl paprsek z Dracovy hůlky. Ten zbabělec útočil vždycky jen ze zálohy. Vyhledal ji pohledem.

Hermiona se držela za tvář a Draco nad ní švihl ohnivým bičem. Jeden rukáv měl roztržený a krvácel. Hermiona schytala další ránu a marně se snažila dosáhnout na svoji hůlku, která se jí válela kousek za zády.

„Ty hnusná špinavá mrcho! Crucio!“ vykřikl, ale ona uhnula. Pak konečně popadla svou hůlku, ale to už ji do prsou zasáhlo Dracovo omračující kouzlo. S hlasitým zasténáním se složila k zemi.

Voldemort zařval a Harry otočil hlavu jeho směrem. Ten bastard to schytal, ale hned v zápětí ránu ohnivým bičem Snapeovi vrátil.

Snape se na svého Mistra vztekle podíval, pak ale musel rychle vyčarovat ochranný štít. I přesto jím silný turbulentní proud mrštil pozpátku na zem. Ještě než se zvedl z podlahy, seslal na Voldemorta jakoby neviditelný magický šíp, který vzduchem obrovskou rychlostí prosvištěl a zanechal za sebou jen viditelnou zvlněnou stoupu. Snape svůj útok zopakoval, Voldemortův štít magický šíp odrazil stranou, ale on se zapotácel a štít náhle zmizel.

Harry přiskočil nad Rona o zamířil mu na hruď. Revervate!  oživil ho.

Draco uhádl jeho úmysl, švihl hůlkou využil momentu překvapení. Okamžitě na Harryho zaútočil.Vyčarovaný bič se Harrymu omotal pod koleny a Draco ho prudkým škubnutí strhl na zem. Táhl ho pomalu a namáhavě k sobě.

Harry na něj neviděl, v cestě mu leželo tělo omráčeného Smrtijeda, se kterým Ginny stále bez úspěchu zápasila. Ron se ještě nevzpamatoval. Zamířil proto na tenký provaz. Rescindo! vyrušil jeho účinek. Škrábal se zpátky na nohy. Přiskočil k Ginny a snažil se ji vytáhnout.

Draco zaútočil na Rona, který se ještě ani pořádně nemohl bránit, a Harry na něj proto seslal omračující kouzlo.

To už se Ron vzpamatoval a postavil se proti Dracovi.

Snape stál znovu na nohách a sesílal na Voldemorta další magický šíp, před kterým byl jeho Pán donucen uhnout stranou. Jakmile však Voldemort znovu nabyl ztracené rovnováhy, natáhl volnou ruku před sebe a nad rozevřenou dlaní opsal hůlkou několika svižnými pohyby kružnici. Na dlani se mu objevila veliká ohnivá koule, kterou okamžitě prudkým mávnutím hůlky seslal proti Snapeovi.

Jak se ohnivá koule přibližovala ke svému cíli, nabývala na rozměrech a za sebou zanechávala dlouhý ohnivý chvost jako kometa. Snape ustupoval stranou, ale koule za ním stále měnila směr. Nedalo se jí vyhnout. Snape na poslední chvíli mávl hůlkou a nastavil ohnivé kouli magické zrcadlo. Držel ho před sebou roztřesenýma rukama a koule se najednou rozprskla v obrovský jiskřící ohňostroj. Snape sklonil hůlku a vyčerpaně poklesl v kolenou, s očima i nadále upřenýma na svého Mistra. Použitá protikletba ho zjevně velice vyčerpala a vysílila.

„Kdo s čím zachází, tím taky schází, Severusi,“ zachechtal se Voldemort. Využil soupeřovy náhlé indispozice a seslal na Snapea velký stříbrný blesk následovaný ohlušující hromovou ránou.

Snape nabral všechny síly, co mu ještě zbývaly, rozběhl se a s dlouhým výskokem se proměnil v jaguára. Zmizel Voldemortovi ve tmě. Jeho dokonale černá srst mu pomohla se skrýt v temnotě za hranicí dopadajícího světla. Mrštné tělo mu umožňovalo neobyčejně rychle měnit polohu i směr.

„Vidím, Severusi, že o tobě zdaleka nevím všechno,“ zavrčel Voldemort. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se svýma přivřenýma rudýma očima proniknout hluboko do tmy.

Ani Harry teď ze své pozice černého pantera neviděl. Netušil, kde se skrývá a odkud hodlá zaútočit. Chvíli zavládlo na jejich straně ticho a klid.

Pak se však velká černá kočka potichu vyplížila ze tmy, Harry zahlédl jen dvě svítivé oči, a zaútočila ze zálohy prudkým výskokem Voldemortovi do zad.

Ten se však proti němu stejně prudce a instinktivně otočil a než na něj jaguár skočil, vyčaroval ze své hůlky velikánskou černou kobru. Jako by ji nyní místo své hůlky držel omotanou na své ruce. Had se napřímil, roztáhl žeberní koš, zasyčel a otevřel svoji tlamu s dlouhými jedovými zuby.

Panter se na poslední chvíli před svým náhlým útokem zarazil a uskočil stranou. V přikrčené poloze, s ušima sklopenýma dozadu a vyceněnými tesáky se nyní plazil pomalu a obezřetně před útočícím hadem.

„Tak pojď, čiči,“ zasyčel Voldemort hadím jazykem a prudkým výpadem svým hadem na jaguára zaútočil.

Kočka vztekle uskočila, sekla po hadovi mohutnou tlapou, ale byla donucena k ústupu.

Had nasupeně syčel a s každým prudkým pohybem Voldemortovy ruky byl připraven jaguára uštknout. Při dalším hadově výpadu se panter postavil na zadní, sekl po hadovi párkrát ve vzduchu ostrými vytasenými drápy, vztekle zařval, uskočil a znovu zmizel ve tmě.

Voldemort nechal hada zmizet a ve stejném okamžiku proti němu jaguár znovu zaútočil. Jako lovící krvelačná šelma mu šel z boku přímo po krku.

Voldemort se však ohnal a zlatým paprskem zasáhl pantera při výskoku přímo doprostřed hrudi. Ten pozpátku odletěl několik metrů dozadu a při dopadu se ještě svezl po hladké lesklé podlaze. Proměnil se a zůstal na zemi nehybně ležet tváří dolů.

„Nééé!!!“ zakřičel Harry a Voldemort se po něm prudce ohlédl. Ušklíbl se. Harry se však v zápětí zase uklidnil.

Když se Voldemort opět otočil na svého soupeře, stál Snape znovu vzpřímeně čelem proti němu.

Harry pustil Ginny a posunul se stranou. Neměl jinou možnost, než Smrtijeda oživit, protože Ginny rychle ztrácela síly. Namířil na něj svou hůlkou. Než se Smrtijed pořádně vzpamatoval, pokusil se Harry Ginny vytáhnout. Strhl ji na sebe.

„Běž! Vezmi si Hermioninu hůlku a zkus ji oživit!“ řekl a ona jen přikývla.

Smrtijed se postavil a Harry na něj zamířil.

Pak se však mezi ně připletli Draco a Ron. Hromotlucký Smrtijed uskočil před Ronovým paprskem k zemi.

„Vstávej, ty pitomče!“ zařval na něj Draco, „a uhni mi z cesty!“

Draco paprsek lenivým švihnutím hůlky odrazil bokem, pak se mu však do cesty znovu připletl hromotlucký Smrtijed.

Ginny se přikrčená rozběhla k omráčené Hermioně. Draco se ji okamžitě pokusil omráčit. Minul.

Harry na něj vyslal kletbu Sectumsempra, aby znovu strhl jeho pozornost na sebe. Kletba ho lehce zasáhla do paže a Draco hlasitě bolestně zaskučel. V tu ránu se otočil znovu proti Harrymu.

Hromotluk na Rona zaútočil ve chvíli, kdy se on ohlédl po své sestře. Vyslal na něj ze své hůlky zářivý paprsek a zasáhl ho do ramene pravé ruky.

Ron náhle zařval bolestí, kácel se k zemi. Se zaťatými zuby se ohnal a prudkým švihnutím zraněnou rukou paprskem ze své hůlky Smrtijeda odzbrojil. Hůlka mu poté vylétla z ruky a dopadla daleko od něj. Ztratila se mu ve tmě. Ron se s úlevou složil bezvládně k zemi.

Harry ve stejný okamžik vyčarovaným štítem zablokoval Dracovu kletbu. Ten se pak otočil na svého komplice.

„Jsi neschopný budižkničemu!“ zařval na odzbrojeného Smrtijeda. „Teď už tu nejsi nic platný.“ Namířil mu na střed hrudi a vyslal proti němu kletbu. Zasažený se s bolestivým zaskučením složil k jeho nohám. Omráčené bezvládné tělo už se ani nepohnulo.

„Teď jsi na řadě ty, Pottere!“ zavrčel Draco. „Otec vždycky říkal, že jednou zemřeš stejně uboze a bídně jako tví rodiče!“ Začal se smát s hůlkou zamířenou proti němu.

„Tvůj otec je mrtvý, Draco,“ vypálil Harry. V obličeji se mu nepohnul jediný sval. Jeho slova se však neminula účinkem.

„Co… Cože?“ zeptal se nevěřícně Draco a jeho hůlka ostře namířila Harrymu na hruď. Zaváhal. „Ty lžeš!“

„Je mrtvý,“ opakoval Harry. Nechtěl mu tím nijak ublížit. Draco měl právo to vědět. „Zemřel vlastní vinou. Odraženou kletbou,“ dodal na vysvětlenou.

„Vymýšlíš si! Nevěřím ti!“ útočil Draco, ale jen slovy. „Chceš mi nahnat strach. Pomstít se za Weaasleyovou!“ Zdráhal se uvěřit. Jeho dětinský obličej se zkřivil úzkostí. Nedokázal se smířit s děsivou skutečností.

„Já nikdy nelžu, Draco,“ řekl Harry klidně. Nelitoval ho. Lucius si to zasloužil. „Co bych z toho měl.“

„Ty!!!“ zařval Draco zuřivě a seslal na Harryho smrtící zelený paprsek.

Ron ho však odzbrojujícím kouzlem strefil do paže a paprsek odklonil.

Draco jako by si v tu chvíli vzpamatoval a uvědomil si, o co se právě pokusil. Přitáhl poraněnou paži k tělu, začal couvat, pak se otočil a rozběhl se směrem k nejbližšímu východu. Neměl šanci dostat se ven. Všechny východy byly uzavřené. Cestou míjel Ginny, která se skláněla nad nehybnou Hermionou.

„Uhni mi z cesty, Weasleyová!“ vyštěkl na ni ostře a pokusil se ji omráčit červeným paprskem ze své hůlky.

Ginny Hermioninou hůlkou vyčarovala štít a postavila se mu do cesty. On ji však surově odstrčil stranou.

„Malfoyi, stůj!“ vykřiknul Harry. Vinculum impedio! „Tam tudy se stejně ven nedostaneš!“ Ale on už byl pryč. Zmizel v temnotě pyramidového vchodu.

Harry se rozběhl za ním, ale cestu mu zkřížil zbloudilý paprsek z Voldemortovy hůlky. Prudce se otočil a uskočil stranou. Sjela mu noha po něčem kluzkém a on sebou praštil pěkně zprudka. Dopadl na zraněné zápěstí. Upustil hůlku. V rychlosti ji nahmatal a sevřel ji roztřesenými prsty. Zaskučel bolestí.

Voldemort po Snapeovi sesílal jednu kletbu za druhou. Pak se zachechtal, zůstal stát na místě a namířil hůlkou přímo pod sebe. Jedinou ohnivou jiskrou rozpoutal kolem sebe doslova zničující ohnivou bouři. Plameny kolem něj vyšlehly do dvoumetrové výše v kruhu o stejném poloměru.

Voldemort stál uprostřed plamenů a s každým jeho krokem vpřed se s ním ohnivý val pohyboval.

Snape na něj začal útočit kletbami ze své hůlky, ale na ohnivý štít jako by neúčinkovaly.

Harry pochopil, že ohnivý val je velice účinnou zbraní a ochrannou současně. Sám na sobě cítil tu hrůzu nahánějící ničivou sílu tohoto mocného kouzla. Až k němu doléhal žár, který plameny způsobovaly. Ta kniha! uvědomil si.

Jak se Voldemort přibližoval ke Snapeovi, Kniha osudu se tak ocitala nebezpečně blízko tetelivému žáru. Zřejmě si to uvědomil i Snape. Zhluboka se nadechl a pak namířil hůlkou před sebe. Jako poslední možnost seslal na Voldemorta nějaké velice mocné, pokročilé a účinné kouzlo.

Z jeho hůlky vytryskla mohutná neviditelná zeď a jako obrovská tlaková vlna se ohromnou rychlostí hnala vpřed. Pyramida se otřásla, zvedl se prudký vichr odnikud, Voldemortovy plameny pohasly.

Voldemort však okamžitě tasil hůlku a namířil ji vysílenému Snapeovi na srdce. Vyšlehl z ní stříbrný paprsek a zasáhl Snapea doprostřed hrudi. Jako by z něj kletba vysála všechnu zbývající magickou i životní sílu, padl na kolena, zařval bolestí a upustil svoji hůlku. Voldemort mávl hůlkou a chytil tu Snapeovu do nachystané dlaně. Přelomil ji na dva kusy a hodil mu ji zpátky.

„Mistrovskou zkoušku jsi zbabral, ubožáku! Ovládáš černou magii, ale nikdy z tebe nebude černý mág. Jako bych tě stokrát neučil, že chceš-li uspět, nesmí ti záležet na nikom a na ničem,“ zavrčel posměšně ponižujícím tónem Mistr nad svým poraženým žákem.

Následovalo další lehké švihnutí hůlkou a Snape se prudce chytil za něco na krku, jako by ho Voldemort zrovna svázal neviditelným obojkem. Jak hůlku odklonil, tlak na Snapeovo hrdlo povolil.

„Budeš se mi zodpovídat, Severusi,“ procedil skrz zaťaté zuby Voldemort a znovu mu namířil na hruď. Paprsek Snapea prudce odhodil na znak, než se však Snape vzpamatoval, ťal ho Voldemort prudkým švihnutím znovu.

Tentokrát Snape znovu zařval nesnesitelnou bolestí a zůstal ležet na zemi u Voldemortových nohou.

„Nechte ho být!“ zakřičel na Voledmorta vztekle Harry. Namáhavě se zvedl, zaskučel a postavil se mu čelem.

Harry tušil, že Voldemort nechce Snapea zabít hned, jinak by to už dávno udělal. Bezpochyby měl v úmyslu Snapea umučit, aby umíral pomalu a v bolestech za takovou zradu.

Voldemort se zlostně ohlédl. Nespokojený, že byl vyrušen. Probodl Harryho rudýma očima, pak se ale znovu podíval na Snapea u svých nohou.

„Hned se k tobě vrátím a budu se ti zase plně věnovat, Severusi,“ pronesl skoro zdvořile nad bezvládným tělem svého čarodějnického učně. „Dokončíme, co jsme začali,“ dořekl a otočil se proti Harrymu.

Šel mu vstříc a Harry udělal také několik kroků vpřed. Voldemort s jistotou pevně sevřel své dlouhé bílé prsty kolem rukojeti své hůlky.

Snape se namáhavě otočil na břicho, chvíli zůstal ležet opřený o lokty s hlavou spuštěnou k zemi. Potom se ještě namáhavěji doplazil několik metrů ke křišťálovému oltáři. Zvedl se do sedu a opřel se o něj unaveně zády. Pokrčil jednu nohu, zaskučel bolestí, pak dlouze a pomalu vydechl a zavřel obě oči.

Harry se rozhlédl. Ginny držela v náruči bezvládné Hermionino tělo a plakala. Nepodařilo se jí Hermionu oživit. Ron seděl opodál, opřený o stěnu, bolestně svíral poraněnou ruku, kterou si nemohl sám uzdravil. Po tváři mu stékaly pramínky potu, třásl se a sotva udržel hůlku v ruce. Hromotlucký Smrtijed na zemi před ním už se ani nepohnul.

Harry zůstal stát tváří v tvář svému nejhoršímu nepříteli. Nikdo jiný nebyl schopen dalšího boje.

Zpět na obsah

Kapitola 49: Kapitola 49: Smrtící posvěcení

Harry zůstal stát na místě. Bokem od ostatních, aby své přátele neohrozil. Voldemort se zastavil několik metrů před ním.

„Už není cesty zpět, Harry,“ zasyčel odporným studeným tónem. Začal ustupovat stranou a měnit tak strategicky svoji polohu. Chvíli kolem sebe kroužili jako hladoví supi a pak proti sobě stanuli čelem, jako muž proti muži.

„Teď a tady, Harry,“ procedil zaťatými zuby netvor s kůží bělejší než lebka a očima rudýma jako krev. „Zemřeš!“

„Z nás dvou to nejsem já, kdo se bojí smrti,“ promluvil Harry pevným a nezlomným hlasem. Namířil na něj svou hůlku. Mísily se v něm všemožné pocity a emoce, snažil se je ovládnout. Nepocítil však ani záchvěv sebemenšího strachu. Byl odhodlaný a připravený se Voldemortovi postavit.

„Řekni sbohem, Harry!“ zařval Voldemort a prudkým mávnutím seslal na Harryho smrtící kletbu.
Harry to očekával, včas zareagoval a uskočil stranou. Zelený paprsek mu dnes už po druhé prosvištěl těsně kolem hlavy.

První paprsek Voldemort švihnutím hůlky zablokoval a druhý svým mocným štítem odklonil stranou, ani se nepohnul.

Následoval další záblesk z Voldemortovy hůlky. Harry předpokládal další smrtící kletbu a ohnul se k zemi. Červený paprsek mu prolétl nad hlavou. V momentě stál znovu vzpřímeně.

Fulgutatio! Zaútočil okamžitě a bez zaváhání.

Blesk mocnou silou zasáhl Voldemortův štít, ten zmizel a Harry se opět musel ubránit kletbě z Voldemortovy hůlky. Štítem nejmocnějším kletbu odrazil, ale i tak jím mocné kouzlo mrštilo pozpátku o zem. Neohrabaně se vyškrábal zpátky na nohy.

Voldemort si s ním zatím jen hrál. Lenivě na Harryho sesílal jednu kletbu za druhou.

Harry švihnutím hůlky odklonil červený paprsek stranou. A hned v zápětí byl donucen bránit se znovu. Bylo to stále těžší a namáhavější, znovu pocítil rozbolavělé zápěstí na pravé ruce. Bolestně ucukl a přitáhl poraněnou ruku k tělu.

Voldemort si všiml Harryho reakce na poslední seslanou kletbu, a zaútočil znovu. Pěkně zostra. Harry uskočil v očekávání dalšího smrtícího paprsku. Teď už nebylo pochyb, že si to Voldemort pořádně vychutnává a že si s ním hraje. Když Harrymu zářivý paprsek proletěl kolem hlavy, začal se ten netvor smát. Odporně a chladně se smál a pak znovu zamířil.

Seslal na něj další velmi mocnou kletbu, které se snad ani nedalo vyhnout. Z jeho hůlky proti Harrymu vytryskl prudký turbulentní proud nabitý smrtící energií.

Tegimentum! vyčaroval Harry štít nejmocnější a držel ho před sebou tak dlouho, dokud účinek kletby nepominul. Byl donucen couvnout několik kroků zpět, pak se nohama pevně zapřít o stěnu za sebou a zatlačit na svůj štít, aby ho to nerozmačkalo.

 Jakmile Voldemort hůlku odklonil, zhroutil se Harry na zem. Okamžitě se zvedl a uskočil na stranu do volného prostoru. Gelidus actis! seslal ledový paprsek přímo Voldemortovi pod nohy. Skleněná podlaha se v těch místech proměnila ve zledovatělou plochu a nedovolila Voldemortovi, aby se přiblížil.

„Severus se ukázal být lepším učitelem, než jsem si myslel,“ zašklebil se Voldemort.

Aha! Tak o tohle mu šlo. Chtěl Harryho vyzkoušet.

„Jak vidím, byl jsi jeho pilným žákem, Harry,“ řekl pobaveně. „Jestli pak tě taky naučil používat smrtící kletbu, Harry. Zatím ses ji nepokusil použít,“ zasyčel tónem, který naznačoval, že si je vědom toho, že ho Harry nemůže nijak ohrozit. Možná se o tom chtěl přesvědčit na vlastní oči. Ponížit tak Harryho ještě víc.

Proto ta jistota, proto to váhání, odkládání a hraní. Voldemort vycítil, že to pro Harryho není snadné, že váhá, doposud se záměrně vyhýbá použití smrtící kletby, že ji možná ani seslat nedokáže…

A pak to skončilo. Voldemort paprsek líným mávnutím ruky odklonil, ale byl nucen přerušit kontakt.

„To nebylo špatné, Harry,“ řekl rádoby uznale. „Ale co povíš na tohle!“ Švihl hůlkou a jediným mávnutím vytryskl Harrymu do obličeje oblak velmi jemného kouřového prachu, kterým ho okamžitě oslepil.

Harry zařval bolestí, jak se mu jemné prachové částečky zařezávaly do očí pod pevně sevřenými víčky. Naslepo zamířil.

Ignitus scintillas! Chrlil ze své hůlky na Voldemorta tisíce ohnivých jisker. Jejich záře mu pronikala přes zavřené oči až do mozku. Věděl, že nesmí ustat, dokud se účinek Voldemortovy kletby nezmírní. Dokud nebude schopen zase normálně otevřít oči. Zdálo se mu, že už to trvá celou věčnost, když najednou znovu uslyšel Voldemorta promluvit.

„Tak a teď vyzkoušíme něco jiného, Harry. Na jak dlouho dokážeš zadržet dech?“ zeptal se výsměšným vysokým hlasem a náhle se Harry ocitl ve vodě. Nechápal, jak je to možné, jeho vlastní kouzlo pominulo a jiskry pohasly. Ale on byl zase schopen otevřít oči.

Stál ve vysokém sloupci vody, který zdánlivě neměl žádné hranice. S každým Harryho krokem libovolným směrem, se pohybovalo i jeho vodní vězení. Ani hůlkou nedokázal proniknout skrz. Hučelo mu v uších a začínal se topit. Jak dlouho to ještě může vydržet?

Pochopil Voldemortův záměr dokonale. Voldemort se ho rozhodl umučit. Bezesporu měl v úmyslu Harryho zkoušet a týrat, dokud nepřijde o rozum, dokud se nedostane na pokraj sil, kdy už mu nebude schopen vzdorovat. Pak ho teprve nemilosrdně zabije.

Zabralo to okamžitě. Ohnivá bouře proměnila vodní val v páru, a Harry se zase mohl zhluboka a volně nadechnout. Chvíli sotva popadal dech a mlžilo se mu před očima.

Voldemort zvážněl, jako by přemýšlel. Harry pochopil, že jeho protivník velice mistrně ovládá všechny čtyři živly. Na vlastní oči a na vlastní kůži se o tom mohl přesvědčit. Avšak ten pátý živel ne, uvědomil si. Kvůli své rozpolcené a zmrzačené duši toho nebyl schopen.

„Nejsme tu sami, Harry,“ promluvil po chvíli medovým hlasem. „Co kdybychom tvé přátele přizvali, aby nebyli nuceni jen nečinně přihlížet,“ dodal, rudé oči zlomyslně zúžené v pouhé štěrbiny. Udělal pár kroků stranou, ale jeho hůlka stále mířila na Harryho.

Harryho ruka okamžitě vystřelila nahoru. Byl odhodlaný své přátele bránit za každou cenu. Netušil, co má Voldemort v úmyslu tentokrát, ale dovedl si to domyslet. Zůstával ve střehu, srdce mu divoce tlouklo, píchalo ho na hrudi, každý nádech pro něj byl víc a víc bolestivý. Ve spáncích mu tepalo a oči se mu kalily bolestí a únavou. Byl téměř na pokraji svých sil. Přesně tam, kde ho chtěl Voldemort mít.

Jako prudký úder beranidlem ho zasáhla mocná kletba doprostřed štítu. Mrštila jím několik metrů pozpátku na tvrdou zem. Štít zmizel a než se Harry stačil vzpamatovat, dostal zásah druhým zářivým paprskem přímo doprostřed hrudi.

Byla to bolest nad bolest. Ta ale po chvíli ustala. Zatmělo se mu před očima, a když pak znovu prohlédl, byl někdo jiný. Alespoň to tak cítil. Postavil se proti Voldemortovi, ruku s hůlkou volně spuštěnou podél těla.

Pocítil neskutečnou nenávist a zlost vůči celému světu. Zatemnilo mu to myšlení i rozum. Jako by v tu chvíli jeho mysl ovládal někdo úplně jiný a potlačil jeho osobnost až někam za hranice vědomí. Byl to ovšem někdo v něm samém.

Byl uvězněn sám sebou v sobě samém. Napovrch vyplulo jeho nejhorší já a to ho celého ovládlo. Jen negativní myšlenky na ty nejhorší činy.

„Báječně, Harry!“ zachechtal se Voldemort a dál na něj mířil svojí hůlkou. „A teď jdi a udělej, co musíš!“ přikázal mu.

Harry nedokázal vzdorovat. Tohle nebyla kletba Imperius. Bylo to něco mnohem horšího. Bojoval se svou vlastní negací, která se přirozeně nachází v každém člověku. Jako temná stránka každého jednotlivce.

„Běž a zabij je! Jednoho po druhém!“ nabádal ho Voldemort.

Harry se strojeně pousmál. Otočil se na své přátele, kteří mu nyní byli nejhoršími nepřáteli. Udělal několik kroků vpřed a namířil svou hůlku. Něco v něm se vzepřelo, ale nemohlo to ven. Namířil Ronovi na střed hrudi. Ten se jen postavil a podíval se mu do očí.

„Zabij ho!“ uslyšel Voldemorta říkat. „Toužíš to udělat. Je to tak snadné, Harry. Tak to udělej!“ přikazoval mu hlas černokněžníka.

Hůlka v jeho ruce se třásla. Cítil, že Rona nenávidí celou svou bytostí, ale pak ho přemohly nečekané emoce. Jen na chvíli nad ním zvítězila vlna pochybnosti. Proč ho mám zabít? Nemám k tomu důvod. Ale další vlna nezkrotné nenávisti mu zakalila rozum.

Uvědomil si, jak mu celý život každý jen ubližoval. Jak byl všemi jen odmítán a ponižován. Proč by jim to teď nemohl vrátit? Pomstít se každému za svoji bolest, za prožité utrpení.

Pak se ten nenávistný pocit náhle utlumil a Voldemort na něj znovu promluvil.

„Nebo dáš přednost svému učiteli, aby tvou rukou zemřel jako první?“

A Harry se bezmyšlenkovitě otočil ke křišťálovému oltáři. S hůlkou namířenou před sebe, křečovitě sevřenou, znovu pohlédl do těch nenáviděných temných očí zuboženého muže. Zasloužil sis to!  mluvil k němu pomalu. Za to, jak jsi mi ublížil. Všechno je to tvoje vina!  obviňoval ho. Teď ti to vrátím všechno i s úroky!  Toužil ho umučit a zabít, tak jako předtím Voldemort.

„Zabij ho, Harry! Nic jiného si nezaslouží!“

To je pravda. Je to bídák, nicotná, ztracená existence. Sadistická svině, spodina, špína!  Ruka se mu třásla zlostí, ale přes rty se nevydrala ta dvě slova, která tolik toužil vyslovit.

„A nebo tvá přítelkyně, Harry?“ promluvil Voldemort znovu. „Nezaslouží si snad ona zemřít jako první?“

A Harry se prudce ohlédl. Pohlédl do očí Ginny, která se na něj vyděšeně s nechápavým výrazem dívala.

„Nemiluje tě, Harry! Co je to láska? Je to jen slovo. Láska je pouze psychický stav, který evokuje náladu a zvyšuje vnímavost. Nic neznamená. Vůbec nic!“

„Zabij ji, Harry! Stejně zemře. Vy všichni! Tato pyramida se stane vaší společnou hrobkou,“ rozhlédl se kolem a mluvil dál. „Nebo se chceš dívat, jak umírá pomalu a v bolestech? Umučím ji. Před tvýma očima ji umučím a zabiju! Ušetři ji toho utrpení. Tak dělej!“

Nenechám tě zemřít jeho rukou. Zabiju tebe a potom i sebe! Ruka se mu třásla, ale rty zůstávaly dál pevně sevřené. Nedokázal se k tomu přinutit. Sváděl uvnitř nejhorší bitvu svého života. Bojoval sám se sebou.

„Jestli to neuděláš ty, Harry, zabiju je já! Pěkně jednoho po druhém a TY se budeš dívat. Můžeme začít tady tvou omráčenou kamarádkou. Stejně jí už moc času nezbývá,“ šlehl pohledem po Hermioně v Ginnyiné náruči.

Harry v rychlosti přejel pohledem všechny přítomné. Snape seděl opřený u křišťálového oltáře. Bezmocný, zmučený. Ron se postavil proti Voldemortovi, Ginny ze země sebrala Hermioninu hůlku a postavila se čelem taky proti němu. Oba namířili na Voldemorta skoro současně.

Otočil se proti Voldemortovi a namířil mu špičkou hůlky na střed hrudi.

Voldemort nebyl sto odklonit od něj svoji hůlku. Zuřivě na Harryho zahlížel a nebyl schopen mu v tom zabránit. Byl nyní plně v Harryho moci, i když se tomu snažil zuřivě bránit. Mocné kouzlo se nyní postavilo proti němu. Harryho vůle byla silnější, s tím Voldemort nepočítal. Nemohl s tím nic dělat.

Harry byl jako smyslů zbavený. Nenáviděl. Nenáviděl tak hluboce, jak jen mohl.

„Dnes zemře někdo jiný,“ slyšel se říkat. „Budeš to TY!“ zařval na Voldemorta s prudkým výpadem vpřed.

Tohle je pravý viník všeho jeho neštěstí. Jen a jen on může za všechnu Harryho bolest. On může za všechno, co Harryho potkalo! Harry si vzpomněl na všechny jeho oběti.

Tolik toužím zbavit tento svět této nelidské zrůdy! Roztřásl se slabostí, byl na pokraji sil. Stačilo jediné, povzbuzoval se. Jsou to jen dvě slova! Má nenávist je přece skutečná… Musí být míněna vážně, připomněl si a chtělo se mu brečet. Ret se mu třásl a přes zakalené oči skoro neviděl.

Úplně ho zaplavily negativní emoce, přesto si velmi dobře uvědomoval, že je to chyba! Musí se ovládnout a skoncovat to jednou provždy. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že musí…

Znovu se na Voldemorta upřeně zadíval. Jeho soupeř s Harryho pochybami znovu nabýval na síle. Musí to udělat hned! Nutil se do toho každičkou částečkou svého těla, ale jeho duše tento čin tvrdošíjně odmítala.

Ne-do-ká-žu-TO! uvědomil si.

„Harry,“ hlesl kdosi, od koho své jméno slyšel poprvé v životě. Severus Snape.

Procitnul a Voldemort si to uvědomil také. Harry věděl, co nyní přijde. Co nyní jeho soupeř už nebude odkládat. Nic už neponechá náhodě.

Současně však věděl, že Voldemorta nedokáže zabít… Nedokáže být jako on. Nechce být jako on. Vrah. Obyčejný zabiják a vrah. Nechtěl přece pomstu, ale spravedlnost! Co na tom záleží, jestli tu teď zemře?! Ale co jeho přátelé? Co tisíce nevinných lidí, kteří na to doplatí? A to všechno jen a jen proto, že Harry dokázal tolik milovat. Miloval velmi. Možná až příliš. Strach byla cena, kterou za to platil. Strach ne o sebe, ale o osudy ostatních. Byla snad jeho láska k Ginny silnější než pouto přátelství k Ronovi a Hermioně? Nebyla. Jeho láska neznamenala víc, než láska ostatních lidí. Než láska k bližnímu.

Kletba zasáhla svůj cíl zlomek vteřiny před tím, než Voldemort vyslal ze své hůlky smrtící paprsek. Ucukl rukou a paprsek Harryho jako zázrakem minul, přestože se její cíl ani nepohnul.

Harry sám zatím nechápal, co se vlastně zrovna teď stalo. Jako by se na krátký okamžik zastavil čas. Ve Voldemortově hadí tváři se mísil výraz zděšení a překvapení zároveň. Pak zařval bolestí, jako by jím projel ostrý neviditelný nůž. Prudce rozhodil ruce, když se mu kletba svojí mocnou silou opřela do hrudi. V zápětí byl vytržen z vlastního těla. Jeho hmotná tělesná schránka se rozpadla na prach, hůlka s ťuknutím dopadla na zem a poslední část proklaté duše se začala svíjet v bolestné smrtící agónii.

Řval bolestí tak strašlivou, že si Harry musel zakrýt obě uši. Jeho řev se dunivě rozléhal celou skleněnou pyramidou s několikanásobnou ozvěnou.

Najednou Harryho polilo odporné horko. Sevřelo se mu hrdlo a obracel se mu žaludek. Odevšad ze tmy se začaly stahovat děsivé stíny. Skučely a vyly a nakonec se vrhly na zbytek Voldemortovy duše jako na svoji kořist. Začaly ji drásat a rvát na kusy. Za Voldemortovou znetvořenou duší se objevil děsivý temně černý démon s rudýma očima. Sevřel svou kořist za ramena, ostatní stíny se mu zaryly svými drápy do každičké volné části na zbytu rozpolcené duše. Démonovy rudé oči zaplály jasným a oslňujícím plamenem. Pak promluvil chraplavým a uši drásajícím hlasem, zcela neznámým a podivným jazykem, ale Harry mu i přesto porozuměl.

„Jsi vinen! Tvá rozpolcená duše propadla věčné temnotě, za nevinné duše, které jsi zabil. Užij si jejich bolest!“  Pak vzpláli ostrým a spalujícím plamenem a zmizeli v nenávratnu.

Harry však v tu chvíli cítil stejnou nekončící a smrtící bolest, jako by ty stíny drásaly jeho. Zhroutil se na kolena. Bolest v jeho jizvě byla nesnesitelná. Zařval a padl bezvládně na zem. Na krátký okamžik ho v té bolestné agónii napadlo, co to jeho spojení mezi ním a Voldemortem znamená. Věděl, že je mrtvý.

Svět se s ním zatočil a najednou viděl jen záblesky svého života, jako by se pozpátku vracel, jako by si chtěl připomenout, čím vším v životě prošel, že život byl skutečný, že to nebyl jen pouhý sen, kterým se mu teď zdál být. Letěl nekonečným prostorem. Byl přitahován ke vzdálenému cíli. Pak se vše kolem uklidnilo a on znovu ucítil pevnou půdu pod nohama. Ocitl se v temném širokém tunelu, na jehož konci uviděl světlo. Zářivé, oslňující a naplňující současně. Nevěděl, kudy kráčí a kam. Netušil, kde je a proč. Jako by to v tuto chvíli ani nebylo důležité. Nechal se vést…

Ucítil, jak ho zrcátko v kapse u kalhot začalo pálit. Takže byl schopen vnímat a cítit. Svraštil obočí. Nechápal. Vytáhl ho, aby se podíval.

Vítám tě!  byl na něm vzkaz. Tohle nebylo Snapeovo písmo a přece mu bylo tak známé. Viděl ho mnohokrát, zdálo se to být tak velmi dávno…

„Kdo jsi?“ promluvil do ticha. Jeho hlas mu samotnému zněl podivně dutě a prázdně.

Přítel, odpovědělo zrcátko. Najednou se před ním ze světla na konci tunelu začaly vynořovat světlé postavy. Zastoupily mu cestu. Rozhlédl se kolem sebe a zastavil.

Do očí se hnaly slzy a někde uvnitř pocítil ten neuvěřitelně příjemný, svíravý pocit. Byl znovu mezi svými.

Ohlédl se kolem dokola. Po světlých postavách, které ho obstoupily ze všech stran. Byly zářící, jakoby průsvitné. Uvědomil si, že on vypadá stejně! Nechápal a ani netoužil pochopit. Toužil tu zůstat. Nikdy se nemuset vrátit. A přece, jako by tu stále něco bylo, něco, na čem mu záleželo, co mu bránilo zůstat a táhlo ho zpět i proti jeho vůli. Zapomínal a snažil se v sobě ten neodbytný pocit potlačit.

„Mami, tati…“ otočil se k usmívajícím se postavám nejblíže k němu.

„Siriusi,“ pohlédl na muže po jejich boku. „Ty jsi ten přítel!“

„Profesore Brumbále,“ oslovil moudrého starce za jejich zády. Pak se ohlédl přes své rameno. „Neville, Cedriku…“

Otočil se zpět na své rodiče. Ani na okamžik nezaváhal a vrhl se vpřed. Do náruče své matky. Ta ho s vřelostí objala. Tolik to hřálo, bylo to tak skutečné, neuvěřitelné…

Zvedl uplakané oči, uvolnil se z matčina sevření a stanul tváří v tvář před svým otcem. Otec mu položil ruce na ramena, lehce stiskl, pak svého syna prudce přivinul na svou hruď. Sevřel ho silně a pevně, mužně a… otcovsky.

Plakal. Harry plakal štěstím, slzy smáčely jeho tváře a vidění se mu kalilo v proudu toho neskutečného štěstí…

Když ho otec uvolnil ze své náruče, obrátil se na Siriuse. I on se na něj vrhl, přátelsky ho objal, poplácal po zádech. Sevřel jeho dlaň do své a přikryl ji svou druhou horoucí rukou.

Brumbál postoupil o několik roků vpřed a stanul vedle něj. Přes své půlměsícové brýle mu věnoval dlouhý upřený pohled, usmál se, ruce složené před sebou.

„Dokázal jsi to, Harry,“ promluvil. „Vždycky jsem věřil, že ty to dokážeš.“

„Profesore Brumbále,“ oslovil ho Harry a bez rozmýšlení přijal jeho nabízenou pravici. Následoval vřelý stisk jejich rukou, pak ho však Brumbál také popadl a sevřel v náručí jako svého milovaného syna.

Harry se lehce odtáhl a znovu se rozhlédl. Spatřoval mezi všemi těmi postavami tolik známých i neznámých tváří. Viděl své příbuzné, prarodiče, spoustu cizích kouzelníků a čarodějek, ale pak k němu zprava přistoupila zcela neznámá čtveřice.

Mohl je snad nepoznat? Věděl přesně, proti komu stojí, kdo tito čtyři jsou.

Zralý muž, urostlý a vysoký, s dlouhými vlasy a zarostlou tváří. V rytířské zbroji, s dlouhým pláštěm za sebou, pod paží helmici. V moudré tváři Godrika Nebelvíra zračila se podobnost a stejné rysy jeho potomků, jaké bylo možné nalézt u Brumbála i jeho bratra.

Štíhlá žena s velkýma pronikavými očima, vlasy hladké, lesklé, splývající do pasu. Plné rty a natočené řasy. Starší, přesto neskutečně krásná Rowena z Havraspáru.

Vedle ní menší žena, možná o něco mladší, plnějších tvarů, neposedné vlnité vlasy svázané do volného uzlu, pronikavých očí, s úzkými usměvavými rty stála vedle ní Helga z Mrzimoru. Obě ustrojené v dlouhém vzácném ošacení, se splývavým pláštěm na ramenou.

A krok za nimi vysoký vyzáblý čaroděj, postarší, s řidšími dlouhými vlasy a krátkým plnovousem, s širokým téměř srostlým obočím. Ustrojený v dlouhém splývavém hábitu. Usmíval se, ale spíš nuceně. Ten obličej Salazara Zmijozela Harry dobře znal. Do jeho kamenné tváře nejednou pohlédl. On jediný však postoupil vpřed a promluvil na něj hlubokým stařeckým a pronikavým hlasem.

„Uznávám, že to můj přímý pokrevní potomek přemírou své horlivosti poněkud přehnati ráčil. To, co já považoval pouze za skrytou hrozbu, kterou nebylo nutné silou použít, on zneužil a proti lidem obrátil. Zprotivil se tak přirozenému řádu věcí hořejších. Zaplatil za to tvou rukou a navěky spláceti bude tento svůj dluh hluboko v zatracení. Mé cíle a tužby nikdy nebyly tak velké ani zlé.“ Dořekl a nabídl mu svou pravici.

Harry váhal, jestli podat ruku tomuto muži, který jakoby v jeho očích mohl za všechno zlo, kterého se Voldemort dopustil. Pak ji ale přijal a smířil tím svou duši s řádem tohoto podivného světa, ve kterém se právě ocitl.

Chtěl se zeptat, kam teď půjdou, co bude dál, když na něj znovu promluvila jeho matka.

„Harry, tady zůstat nemůžeš,“ usmála se.

„Proč nemůžu?“ zeptal se jí nechápavě.

Pak na něj znovu promluvil i Sirius. „Jednou se znovu setkáme, ale ne teď. Ještě nenadešel tvůj čas,“ usmíval se.

Znovu se po všech přítomných ohlédl. Přelétl jednoho po druhém očima.

„Vrať se! Vrať se zpět a žij!!!“ slyšel je říkat. Nejdřív svoji matku a otce, pak i ostatní.

Postavy zmizely, náhle a bez varování, a s nimi i světlo na konci tunelu. Všude kolem byla jen tma. Svět se s ním zatočil a on se propadal zpět. Nebylo to nepříjemné, jen zvláštní…

Zpět na obsah

Kapitola 50: Kapitola 50: Pravda, kterou jsem hledal a nalezl

Byl zpět v Síni osudu. Nevěřícně hleděl před sebe na vlastní tělo zhroucené na zemi. Tentokrát to byla Ginny, kdo vyslovoval ta stejná slova. Přitom ho objímala a tiskla.

„Vrať se! Vrať se a žij!!!“ Plakala. Ron u něj klečel a tekly mu slzy. Pak Harry pohlédl do tváře muži opřenému u křišťálového oltáře a ten mu pohled vrátil. Díval se mu do očí a Harry nechápal.

V okamžení zavřel oči, ucítil zvláštní svíravý pocit a pak se znovu zhluboka nadechl. Bolelo ho celé tělo a ze všeho nejvíc hlava. Z úst se mu vydral bolestný sten.

„Ginny, nechceš mě udusit, že ne?“ zachroptěl a dívka se mu ve vzlycích zkroutila do náruče. Pevně ji sevřel a otevřel oči. Pálily ho a řezaly, ale přece viděl ostře. Ron ho roztřesenýma rukama podepřel a pomohl mu, aby se posadil.

„Tys nám ale dal,“ hlesl. „Už jsme si mysleli, že jsi… No, že jsi…“

„Já vím,“ vydechl Harry. Skoro jo, uvědomil si. Jen jediná věc ho dělila od smrti. Projít portálem na konci tunelu.

Sáhl si na čelo. Jeho jizva krvácela, ale už nebolela. Setřel krev dlaní. V tuto chvíli to nebylo důležité. Ginny ho pustila a on se pak pořádně protáhl. Bylo mu hrozně, ale mohlo být hůř.

Obrátil se na Severuse. Už to pro něj nebyl jen učitel a člověk, kterému zůstává za mnohé vděčný. Byl nyní mnohem víc. Byl skutečný přítel.

Zvedl se a namáhavě došel až k němu. Poklekl před ním, aby mu byl co nejblíže. Ginny a Ron Harryho následovali. Zůstávali s ním, Harrymu po boku.

Harry si uvědomil, že paradoxně právě u oltáře, pod Knihou osudu je největší tma. I v tom příšeří na Severuse pohlédl. Nevypadal dobře, musel být i ošklivě zraněný. Co však bylo důležité, byl naživu. Podíval se mu do tváře.

„Jak ti je?“ zeptal se. Ani ho nenapadlo, aby mu dál vykal.

Severus se ušklíbl. „Už mi bývalo i lépe,“ hlesl slabě. Pak se jednou rukou zapřel, zkřivil obličej a druhou rukou se natáhl k Ronovi. „Dovolíš?“ zeptal se a vzal si od něj Brumbálovu hůlku. Otočil se a namířil na nedaleké Hermionino bezvládné tělo. Z hůlky vytryskl zářivý paprsek, pak jeho ruka zase klesla k zemi.

„Díky,“ špitl Ron, sebral se a pospíchal k probouzející se sténající Hermioně. Cestou převrátil na záda hromotluckého Smrtijeda, zašátral  v jeho hábitu a vzal si zpět svoji hůlku. Pak se sehnul k Hermioně a pomohl jí se vzpamatovat.

„Nechápu, co se stalo. Nerozumím tomu,“ promluvil do ticha Harry a podíval se Severusovi do očí.

„Já ano,“ pokýval namáhavě hlavou a na malou chvíli zavřel oči. Párkrát se zhluboka nadechl a zase je otevřel. Připraven poslouchat a všechno mu vysvětlit.

„Nedokázal jsem se pomstít. Zabít ho. Chladnokrevně a nemilosrdně. I když si to zasloužil,“ vysvětloval Harry, co v tu chvíli cítil. „Věděl jsem ale, že ho musím zastavit. Stůj co stůj.“

„Já vím,“ hlesl Severus. „Dokázal jsi mnohem víc. Dokázal jsi mu odpustit.“

Harryho jeho slova doslova šokovala. To přece není možné! „Ale já mu neopustil!“ nechápal.

„Nedokázal jsi ho zabít. To je v podstatě totéž, jako bys mu odpustil. Tvé srdce mu odpustilo,“ vysvětloval Severus. „Tvé čisté a nevinné srdce, plné toho nejhlubšího citu – lásky, mu dokázalo odpustit jeho strašlivé činy, kterými se vůči tobě provinil. Neboť, Harry, odpuštění je největší ctností,“ řekl tiše.

„Ale já ho přece pouze zastavil,“ uvědomoval si Harry. „Napadlo mě v tu chvíli použít jen jediné kouzlo. Stejné, které proti němu kdysi použil Brumbál. Neměl jsem čas. Musel jsem se rozhodnout. Použil jsem Cardo integritas, aniž bych tušil, jaký bude jeho účinek,“ zdůvodňoval dál svoje jednání v rozhodující chvíli. Měl potřebu si to ujasnit. Věděl, že jedině Severus mu na to mohl dát odpověď.

To už se k nim opět přidali Hermiona a Ron. Hermiona se na Severuse starostlivě podívala, než on znovu promluvil.

„Jednal jsi, jak ti velel instinkt. To bylo správné,“ dal se do vysvětlování. „Toto mocné kouzlo vymyslel Brumbál. Kouzlo, jehož účinkem zasažený kouzelník navždy přichází o svoji kouzelnou moc.“

Harry nevycházel z údivu. Nechápal, netušil, vlastně ani nemohl… Dál poslouchal.

„Tehdy před lety mě napadla ta samá věc, jako vás před časem. Podat Pánovi zla neutralizační lektvar. Brumbál to však i přes všechnu moji ochotu a snahu považoval za zhola nemožné, aby se mi taková lest zdařila. Věděl jsem o tom lektvaru úplně všechno. Byl jsem připravený to riskovat a pokusit se tak o nemožné. Brumbál pak ale našel jiný způsob. Nebyla to už černá magie, které se odjakživa štítil použít, byť s dobrým úmyslem. Vymyslel kouzlo tak mocné, že dokáže zasaženého kouzelníka připravit o jeho sílu a kouzelnou moc,“ řekl skoro neslyšně a na chvíli se odmlčel. Vypadal vyčerpaný a na pokraji sil. Přesto po chvíli pokračoval.

„Ani sám lord Voldemort netušil, jak blízko byl úplnému zničení, kdyby ho tehdy na ministerstvu Brumbálovo kouzlo zasáhlo. Brumbálovi však nebylo souzeno, aby ho zastavil. To mohl udělat jen jediný člověk. Ty, Harry. Jedině ty jsi mohl mocného Pána všeho zla podle té věštby porazit a definitivně zničit. Dodnes neznám celé znění té věštby. Brumbál mi však před svojí smrtí potvrdil, že jsi to ty. Že ty jsi ten vyvolený, přesně jak se říkalo a jak jsme se domnívali.“  Znovu se odmlčel a pevně sevřel víčka. Nicméně znovu promluvil.

„Nakonec nezáleželo na tom, že jsi neznal účinek tohoto mocného kouzla. Zvítězila nad tebou tvá vůle. Nedokázal jsi ho zabít, pokusil ses ho tedy zastavit jakýmkoliv jiným možným i nemožným způsobem. I za cenu vlastního života. Pochopil jsi. Něco uvnitř tebe samotného ti napovídalo, jak se musíš zachovat, pouze a jen proto jsi uspěl, a kouzlo se tak neminulo svým účinkem.“

Harry to pochopil, ale jedna věc mu tedy stále nedávala smysl. „Ale právě jsi přece řekl… Řekl jsi, že to kouzlo kouzelníka pouze zbaví jeho kouzelné moci. Jak to, že je tedy Voldemort…  mrtvý?“

Severus se ušklíbl a bolestivě zkřivil obličej. Podíval se na Harryho. „Voldemorta nezabilo to kouzlo. Pravděpodobně ani neměl dost času si uvědomit, jaký účinek na něj tebou seslaná kletba měla. To tvá krev ho zabila.“

„Ale… To přece…“ nechápal Harry. Jak by Voldemorta mohla zabít jeho krev?

„Tvoje krev,“ zopakoval Severus. „Stejná krev, která koluje v tvých žilách, kolovala i v těch jeho. Ani pokrevní příbuzní nemají naprosto stejnou a identickou krev. Mezi vámi bylo mnohem silnější pouto, než je to příbuzenské. Ta krev ho zabila. Tím, že jsi ho nedokázal zabít, posvětil jsi svůj čin, a to ho nakonec zabilo. Krev kolující v jeho žilách nebyla už krev nepřítele. Láska, které jsi tolik schopen a která ti nedovolila spáchat tu chladnokrevnou vraždu, se pro něj stala jedem. Tvoje odpuštění pro něj bylo tím nejúčinnějším, nejsilnějším a smrtícím jedem.“

Harry na něj jen nevěřícně zíral. Začínalo mu to docházet. Nyní mu to už dávalo smysl. V okamžiku, kdy v člověku zajiskří svoboda, je nemožné, aby něčemu podlehl…vzpomněl si na Firenzeho slova.

„Ale tohle přece nemohl nikdo tušit?“ Nebo snad ano? Vyslovil otázku, která ho najednou napadla.

„Kdo by dokázal jednat stejně?“ odtušil Severus. „Kdo by nezabil někoho, a navíc s radostí, kdo je schopen páchat takové zlo? Někoho, kdo  mu v životě tolik ublížil, tak, jako on tobě, Harry?“

„Nerozumím ti,“ kroutil hlavou Harry. „Chceš tím snad říct, že jsi to věděl? Věděl jsi, že ho nedokážu zabít?“ ptal se. „Ty mi tu naznačuješ, že jediný způsob, jak jsem mohl Voldemorta zabít, bylo to neudělat?“

„To netvrdím. Ale rozhodně to tak vypadá. Brumbál jednou řekl, že řešení by mohlo být až překvapivě jednoduché. Ale tohle jsem, popravdě, ani já nečekal,“ ujasnil mu to Severus.

Harry si náhle na něco vzpomněl. Na vítězoslavný pohled Brumbálových očí, tehdy na konci čtvrtého ročníku, když mu Harry vypověděl, co se na tom hřbitově všechno stalo. Harry si pochopitelně tenkrát myslel, že se mu to jen zdálo. Nebylo to tak. Brumbál to celou tu dobu tušil. Voldemort si už tenkrát nevědomky zpečetil svůj vlastní osud. Ale co kdyby se to nestalo? Co kdyby tehdy použil krev někoho jiného? Bylo to snad souzeno jim oběma? Voldemort se nechat táhnout osudovou silou. Harry se jí jen přizpůsobil, ale nakonec stejně jednal sám za sebe.

„Kdybych ho zabil smrtící kletbou, zemřel by tak jako tak,“ připustil si i tuto možnost.

„To jistě,“ hlesl Severus. „Jak rád bych to býval udělal sám a s takovou chutí, to mi věř!“ řekl rázně. „I za cenu věčného zatracení. Ale copak jsem tě dost nenaučil? Copak to stále ještě nechápeš? Není odvážné někoho zabít. Vím, o čem mluvím. Kdo to nikdy nezkusil, nepochopí. Mnohem a nesrovnatelně odvážnější je to v takové chvíli neudělat. I když  tomu máš velmi dobrý důvod.“

Harry přivřel oči a dál Severuse pozorně poslouchal. Věděl, co tím chtěl říct. Tentokrát mu velice dobře rozuměl.

„Ta moc nad životy druhých dokáže člověka úplně pohltit,“ pokračoval. „Kdybys ho zabil, nic by tím neskončilo. On by byl sice mrtvý, ale část tvojí duše by zemřela s ním. Vzal by ji s sebou. Nedokázal bys s tím žít,“ zaúpěl a oči se mu zaleskly.

„Pokusil se o to,“ uvědomil si Harry. „Myslím, že mě chtěl stáhnout s sebou.“

„Myslel jsem si, že to bude chtít udělat,“ přikývl Severus.

„To pouto,“ dodal Harry. Bylo to jasné. Další vysvětlování by bylo zbytečné.

„Ano. Tys mu v tom však dokázal zabránit dřív, než se mu to povedlo. Tvá vůle byla silnější než ta jeho, byť se to zdá nepochopitelné.“ Severus se opatrně zapřel zády o oltář a zvedl se do vyšší polohy. Už tak to muselo být dost nepohodlné. „Zlo si vždycky vybere svou daň. Vrátí se ti zpátky jako bumerang. Nemůžeš bojovat zlem proti zlu. Tím ho jen posiluješ, neničíš. Je to stejné, jako když vyšleš světelný paprsek proti sklu,“ ukázal na křišťálový oltář za sebou. „Část se odrazí, část projde skrz. Stejně tak část zla, které vykonáš se ti vrátí a druhá část se dostane k tomu, na něhož jsi je seslal. Ten odpoví stejnou reakcí a se zpětným nárazem. Co se pak stane? Zlo se násobí a nakonec umoří i toho, kdo se mu zprvu snažil jen bránit, avšak nesprávným způsobem. Ale tys udělal něco zcela neočekávaného, když ses nedokázal mstít. Musel jsi pochopit, Harry. Bylo nutné, abys sám pochopil, že tudy cesta nevede. Ty jsi mu odpustil, což je víc, než by dokázal kdokoliv z nás. V okamžiku, kdy ti někdo něco provede, dostává se svým činem do tvé moci. Je jen a jen na tobě, jak s tím TY naložíš. Pokud se budeš chtít pomstít, dobrovolně plodíš další zlo a zabíjíš tím sám svoji duši.  Když dokážeš odpustit, metafyzicky ničíš nejen zlo, které by tvým činem vzešlo od tebe, ale také to zlo, které tvůj nepřítel učinil tím, že ti ublížil. Ty jsi vyvolený, tvé srdce přetéká láskou. Nejsi schopen takového činu, a právě proto jsi to mohl být jedině ty a nikdo jiný.“

Ano. To dávalo smysl. Harry konečně našel svou pravdu. Jedinou a skutečnou, kterou tak dlouho hledal. O které myslel, že už ji nenalezne.

„Věděl jsem, že to dokážeš,“ promluvil náhle znovu Severus. „Jinak bych s tebou neztrácel čas,“ zasmál se, ale zjevně mu i ten nepatrný úsměv působil nesnesitelnou bolest.

„Málem jsme se sem nedostali,“ vzpomněl si Harry. „Nebýt Firenze, nikdy bych cestu k Atlanditě nenašel.“

„Vím,“ přiznal Severus zatrpkle. „Nemohl jsem ti dát vědět. Do poslední chvíle jsem to nevěděl.  Věděl jsem ale, že jsi na správné cestě. Věděl jsem o každém tvém kroku, že jsi byl v Bradavicích, i že máš namířeno sem. Nemohl jsem ti poslat zprávu, byl jsem vázán přísným slibem mlčení jako všichni ostatní. Pořád jsem věřil, že ty to dokážeš. A nakonec jsem se o tom i přesvědčil.“

„Hermiona to tušila,“ přitakal Harry. „Říkala, že kdybys mohl, určitě bys to udělal.“

„Chytrá holka,“ otočil se na ni a pokusil se o úsměv. Poprvé v životě ji nahlas pochválil, jakože to nikdy předtím veřejně neudělal. To už něco znamenalo. „Svých přátel si važ. Já nikdy žádné neměl.“

„Ale to se změnilo. Nic nebude jako dřív,“ řekl Harry s nadějí. Myslel to upřímně.

„To bezesporu,“ odsouhlasil mu to Severus.

„Může se vrátit jako duch?“ zeptal se najednou Ron. „Myslím Voldemort. Bál se přece smrti a skorobezhlavý Nick jednou řekl…“

„Nemůže,“ odpověděl mu Severus jednoznačně. „Duše Pána zla byla nenapravitelně znetvořena a poškozena. Taková duše nemůže na zemi zanechat svůj otisk. K něčemu takovému musí být duše neporušená a celistvá. Jinými slovy nevinná.“

Hermiona sebou nervózně trhla a pak chytila Harryho za rukáv hábitu. „Harry, měli bychom jít. Do východu slunce nám už moc času nezbývá.“

Harry vytáhl z kapsy své hodinky. Věděl, že slunce vyjde osm minut před šestou. Opravdu si museli pospíšit. „Ale jak se dostaneme zpátky? Všechny vchody sem jsou neprodyšně uzavřené.“

„Hexagram nad vchodem,“ promluvil Severus jako první. Dřív, než o tom některý z nich začal přemýšlet.

„Cože?“ nechápal Harry. Chtěl, aby mu to Severus vysvětlil.

„Nad každým ze čtyř východů ze Síně osudu je vrytý tento symbol. Stačí označit jednotlivá pole ve stejném pořadí, v jakém jednotlivé pyramidy vznikaly a všechny východy z pyramidy se otevřou. Alespoň něco z toho, co Pán zla o Pyramidě osudu věděl, vám může být užitečné,“ ušklíbl se.  „Nesmíš to poplést. Máš jen jednu možnost,“ zdůraznil.

„Proč to tedy neuděláš sám,“ dobíral si ho Harry. „Alespoň budeme mít jistotu.“

„Já s vámi nepůjdu,“ hlesl. Zavřel oči a namáhavě dýchal. Jeho bolesti se zjevně stupňovaly.

„Co tím myslíš, nepůjdu?“ kroutil hlavou Harry. „Dostanu tě odsud, když sám nemůžeš jít.“ Pak si ho znovu a důkladně prohlédl. Došla mu ta děsivá skutečnost, které si byl Severus vědom celou tu dobu. „Ne… To nemůže být pravda…“ zdráhal se uvěřit. Pochopil, proč on jediný ho mohl vidět, než se Harry navrátil zpět do svého těla. Opatrně vzal mezi prsty Severusův hábit, odhrnul ho stranou, aby zkontroloval rozsah jeho zranění. Nadával si, že to mělo být to první, o co se měl starat. Sykl, pevně sevřel víčka a ucukl pohledem. „Proč jsi mi to neřekl?“

Jeho zranění byla vážná. Ztěžklá černá látka nasáklá krví byla první známkou toho, že ztratil velké množství krve. V té tmě to nebylo vidět, ale silně krvácel z čerstvých řezných ran na hrudi, na břiše a na noze. Jako by ho svými drápy rozsápala divoká šelma. Hluboké škrábance se vezly od krku, přes hrudník až na břicho. Další zranění měl pak na stehně pokrčené nohy. Ty rány nešly zacelit, byly prokleté. Harry musel něco udělat! Vytáhl hůlku, ale Hermiona ho zadržela.

„Harry… To je kletba. Neznáme protikouzlo,“ hlesla.

„Žádné není,“ zachroptěl Severus namáhavě.

Harry to nemínil vzdát. Byl rozhodnutý udělat nemožné. Tohle nemůže být konec!

„Musí přece existovat něco, nějaká možnost, jak to krvácení zastavit a zmírnit ty bolesti. Co třeba dokrvovací lektvar?“ vzpomněl si náhle. To by snad byla možnost!

„Tvoje chladnokrevnost mě dojímá, Harry, vážně,“ zasmál se Severus těžce a v bolestech.

„Harry, to… Je to zbytečné,“ promluvila Hermiona tiše a smířeně. Brala mu tím to poslední. Naději. „On… Nepomůže mu, protože…“ nedořekla.

„Protože co?“ vyhrkl Harry netrpělivě.

„Protože ho nedokáže pozřít,“ dořekla Hermiona konečně. „Vyvolá u něj vedlejší účinky a okamžitě ho vyvrátí. Je mi to líto,“ špitla, slzy v očích.

„Voldemort to věděl, že jo?“ zeptal se vztekle Harry. Skoro to zakřičel ve svém zoufalství. „Umučil by tě k smrti. Nechal by tě pomalu a v bolestech vykrvácet. Ten bastard to udělal schválně! Věděl, že tě to zabije!“ řval a hlas se mu chvěl. I po své smrti musel Voldemort dál působit bolest a ubližovat těm, co ho tak nenávidí a proklínají. A nejvíc tím ublížil zase jen jemu. PROČ? Proč si po něm život žádá další z obětí, jako by jich už nebylo dost!

„S tím se nesmířím! Nenechám tě tu… umřít!“ klekl zpátky k němu. Chtěl, aby Severus projevil alespoň vůli dál žít.

„Smrt může být někdy vysvobozením,“ řekl tiše, jak mu rychle docházely síly. Pak však Harryho pevně chytil za rukáv hábitu a podíval se mu do očí. „Nedokážu dál žít s tím pocitem viny. Nechci. Nečeká mě žádná budoucnost tam venku. Tak se s tím smiř!“ procedil skrz zaťaté zuby. „Té ušlechtilosti bylo myslím dost, Harry. Ani vyvolený nedokáže nemožné. Přemoci smrt. Věděl jsem, že to jednoho dne přijde. Už když jsem zradil Pána zla, věděl jsem, že za to jednoho dne budu muset tvrdě zaplatit. Jako bumerang, pamatuješ?“

„Kočka má přece devět životů,“ zažertoval Harry. Nemínil to vzdát. Nikdy nic nevzdával předem!

Severus se zasmál, tentokrát upřímně, i když mu to jen působilo další bolest. „Já jsem ty svoje dávno vyčerpal,“ hlesl tiše.

Pak to Harry konečně pochopil. Severus se celou tu dobu vystavoval nebezpečí a nasazoval vlastní krk v naději, že si pro něj smrt jednoho dne přijde a jeho utrpení na tomto světě tak jednou provždy skončí. Život mu zasadil pár hlubokých ran, horších než byla tato jeho zranění. Vytrpěl si už v životě dost. Prožil si peklo na zemi. Za všechny svoje činy mnohonásobně zaplatil a platí neustále.

„Proto ses tehdy v našem třetím ročníku tolik snažil dopadnout Siriuse. Nebylo to z nenávisti k němu, ale k sobě samému. Byl jsi tenkrát ještě pevně přesvědčený o jeho vině. O vlastní vině. A proto jsi tolik toužil zničit Voldemorta i za cenu vlastního života. I s mojí pomocí, když jsi zjistil, že to nedokážeš sám. Voldemort byl vrahem mého otce, a mé matky, jediné ženy, kterou jsi miloval, samozřejmě. Tys chtěl takto jen splatit dluh, kterým jsi mému otci zavázán za záchranu svého života,“ docházelo mu to postupně. „Nebyla to tvoje pomsta. Byla to pomsta za smrt mého otce a mé matky, za kterou ses cítil zodpovědný.“ Díval se mu do očí, bez mrknutí a dlouze. „Svůj dluh jsi splatil. Zachránil jsi mi život už mnohokrát. Bez tebe bych Voldemorta porazit nedokázal,“ vyslovil tu jedinou pravdu nahlas, aby ji Severus slyšel. A nejen on.

Harry natáhl ruku a Severus ho za ni pevně chytil. Položil mu prstýnek i s řetízkem na rozevřenou dlaň. Harry je stiskl. Severus ho však nepustil. Udělal něco, čemu Harry nerozuměl. Vytáhl s kapsy u kalhot zavírací nůž. Ostřím se říznul doprostřed dlaně, potom i do Harryho. Nůž byl tak ostrý, že to téměř nebolelo. Potom přiložil svou ránu na jeho, pevně sevřel, až několik kapek smíchané krve ukáplo na zem. Teprve potom mu to vysvětlil. „Fideliovo zaklínadlo, kterým je chráněn Brumbálův dům. Jako strážce tajemství ti před svojí smrtí předávám jeho moc. Mojí krví se toto stává i tvým tajemstvím, které nyní proudí i v tvých žilách.“ Znovu zalovil v kapse a vytáhl kus pergamenu. Podal ho Harrymu. „Toto zaklínadlo tento stav zpečetí. Je to starobylá magie, která může být použita strážcem tajemství v okamžiku jeho smrti a to pouze s dobrým úmyslem.“

Harry si strčil pergamen do kapsy a řetízek s prstýnkem si pověsil na krk. „Udělám všechno, jak si přeješ.“ Severus přikývl, pak unaveně zavřel oči. Promluvil znovu, aniž by je otevřel.

„Musíte zničit Koraktor. Pekelnou knihu i se sídlem Pána zla, ve kterém se nachází. Existují ochranná kouzla, která celou Pevnost stínů chrání proti proniknutí zvenčí. Ale ani ta nejsou černou magií nepřekonatelná. Jestli teď někdo zůstal uvnitř, ven se nikdy nedostane. Proti tomu se Pán zla pojistil. Nikdo se po jeho smrti nedokáže dostat ven. Najdete ji snadno. Menhiry na ostrově Hebridy, severní Skotsko. Dovnitř se nedostanete, ale využijte síly přírody. Vulkanická činnost je v té oblasti stále ještě aktivní.“

„A Smaragdová deska? Máme ji nechat tam, kde je? Tohle už se nesmí nikdy víc opakovat,“ uvědomil si Harry. Tohle bylo důležité.

„Brumbálova pracovna, psací stůl, horní zásuvka,“ hlesl Severus a znovu se na něj podíval. „Je tam dopis pro Ministra kouzel i s pokyny. On už bude vědět, co dělat.“

„Ale neměli bychom ji raději vrátit na ostrov Dear? Žije tam přece pětinoh a ten starobylý řád Druidů. Nebyla by v největším bezpečí právě tam?“ ptal se dál Harry.

„Já na tom ostrově nikdy nebyl,“ přiznal jeho učitel. Jak mu ubývalo sil, slábnul i jeho hlas. Oči už udržel jen stěží otevřené. „To Godrik Nebelvír tam Smaragdovou desku svého času ukryl. Jen jeho dědicové věděli, co se na tom ostrově skutečně skrývá. A samozřejmě řád zasvěcených, který ji svými kouzly chránil. Brumbál potom tu skrýš shledal málo bezpečnou, když rozluštil některé z Merlinových  svitků. Dozvěděl se tak o dávném proroctví, které se ještě nenaplnilo. Když se pak objevil Grindelwald, vše nasvědčovalo tomu, že on je Pán zla. Jak se pak ukázalo, Brumbál nebyl zase tak daleko od pravdy.“

„Harry,“ upozornila ho Hermiona na to, že čas velmi rychle utíká. On však dál zatvrzele odmítal připustit, aby tu Severuse nechali. Při nejlepší vůli to nemohl udělat.

„Já tě tu nenechám,“ řekl rozhodně. „Jdeš s námi.“ Mávl hůlkou ve vzduchu a vyčaroval nosítka. „Tak dělej! Pomůžu ti. Zvedej se,“ naklonil se nad něj a Severus mu pevně sevřel rameno. Nehnul se však z místa.

„Je mi to… líto. Mrzí mě, že… Kdyby bylo něco, čím bych… Tolik bych si přál, dal bych všechno na světě za to, aby…“ pevně sevřel víčka. Už nemohl dál. Zakloněnou hlavu unaveně opřel za sebe.

„Já jsem ti odpustil už dávno,“ ujistil ho Harry, pokud mu to samotnému ještě nedošlo. Chtěl, aby to Severus věděl, aby to slyšel jeho slovy. Chytil ho za ruku na svém rameni. Tlak Severusovy dlaně náhle povolil, ruka sklouzla z Harryho ramene volně k zemi. Harry věděl, co to znamená, že Severus ho právě opustil navždy…

Harry věděl o způsobu, který by mu býval mohl zachránit život. Ale musel by chtít a neztrácet víru. Harry věřil, že kdyby Severus neztratil víru a naději, dokázal by přivolat Fawkese. Fénix přijde na pomoc tomu příteli, který ho potřebuje. Nečekaně se objeví a vyléčí zdánlivě i neléčitelné rány. Dokázal by Severusovi zhojit rány na těle, nikdy by mu však nedokázal zacelit  tu nejhlubší, ránu v jeho srdci.

Namáhavě se zvedl ze země. Nohy mu ztěžkly a srdce mu pukalo bolestí. Oči se zalily slzami, neukápla mu však jediná. Párkrát zamrkal a pak svým pohledem ulpěl na rozevřené knize před sebou.

Kniha osudu zářila do výšky oslnivým stříbrným světlem. Nebyla v ní slova, která by se dala číst. Nebyly v ní znaky, kterým by bylo možné rozumět. Byla jako vnitřní vesmír, který nikde nezačíná ani nekončí. Nezná hranic, a význam slova nemožné pro ni neexistuje. Jako věčnost sama, nekonečná galaxie, miniaturní, ale jen zdánlivě.

Jak se nad knihou nakláněl, jako by se pomalu propadal do hlubin vesmíru. Široce rozevřenýma očima nevěřícně hleděl do lidské minulosti. Došlo mu brzy, na jakém principu Kniha osudu funguje. Mohl se do ní ponořit a nahlédnout kamkoliv nebo na cokoliv se mu zachtělo. Najednou cítil, že neexistují otázky, které by zůstaly nezodpovězené. Mohl upřít svůj zrak na kterýkoliv bod lidských dějin od jejich počátků až po právě probíhající přítomnost. Dokázal by rozluštit tajemství vesmíru, která ostatním zůstávala skrytá. Pocítil neuvěřitelnou moc, když si uvědomil, že by svou vůlí mohl ovlivňovat budoucí dění. Stačilo velice málo. Chtít…

„Harry,“ oslovila ho Ginny. Otočil se na ni, ačkoliv byl v tuto chvíli velice nerad vyrušen.

„Nesmíme dál otálet. Musíme jít,“ připomněla mu a upřeně se na něj dívala. On však nebyl schopen se hnout z místa. Tajemství Knihy osudu ho lákalo víc, než cokoliv jiného. Znovu na rozevřenou knihu pohlédl.

„Harry,“ naléhala Ginny. Přistoupila k němu  a vzala ho za ruku. „Nemůžeme ji vzít s sebou, Harry. Musí tu zůstat,“ řekla citlivě, jako by věděla, na co teď myslí.

„Já vím,“ uvědomil si Harry. Jeho touha po vědění pro něj najednou byla nevýslovná, ale ne větší než vůle žít. „Jdeme,“ rozhodl a už se neohlédl. Možná se bál.

Švihl hůlkou, Severusovo tělo se zvedlo a dopadlo na nosítka. „Nenechám ho tu.“

„Accio!“ přivolal nejprve Brumbálovu hůlku, pak rozlomenou Severusovu a obě Voldemortovy, dva kusy rozlomeného viteálu a jeho novou smrtící hůlku.

Zamířili k nejbližšímu východu. Přesně jak Severus říkal, našli nad pyramidovým východem ze Síně osudu posvátný hexagram. Harry poklepal hůlkou na jednotlivá pole, jak mu Severus radil. Dolů, nahoru, vpravo nahoru, vlevo dolů, vpravo dolů, vlevo nahoru a nakonec doprostřed. Pořadí si pamatoval dobře. Doposud se mu vybavovala Billova slova, tehdy o Halloweenu.

Mechanismy se spustily, celou pyramidou to otřáslo a oni se pustili temnou chodbou dál. Harry vytáhl své hodinky a zkontroloval si směr.

„Musíme tudy,“ ukázal vlevo do prostor posvátných pyramidových chodeb. Pyramida jim na zpáteční cestě nekladla žádný odpor. Všechny cesty byly  volně přístupné, neuzavíraly se a byly průchodné. Prošli jimi bez problémů až do Pyramidy smrti.

Ani Pyramida smrti jim do cesty nekladla žádné překážky. Procházeli neměnnými širokými chodbami dál směrem k východu. Harry cestou ještě párkrát ověřil směr, hůlkou před sebou stále směroval i nosítka se Severusovým tělem. Museli si pospíšit. Neměli času na zbyt.

„Co se dělo pak?“ vzpomněl si náhle a položil Ronovi jednoduchou otázku. „Co se pak stalo, když jsme byli v Pyramidě osudu odděleni?“

Ron k němu zvedl hlavu. Byl v obličeji zpocený a bledý, celý špinavý od zaschlé krve. Setřel pot z čela.

„Je ti něco?“ zeptal se Harry.

„Ne, nic. To je dobrý,“ odpověděl pohotově. „Hned za dalším vchodem jsme si uvědomili, jak to funguje. Bylo nám jasný, že musíme procházet společně. Málem jsem přišel o nohu.“

„To přeháníš!“ vyjekla Hermiona. Projela si rukou rozcuchané vlasy a pak si je stáhla gumičkou do lehkého uzlu. „Byla jsem s tebou přece já!“

„No jasně,“ zastavil se Ron  a nastavil Harrymu nohu s roztrženou nohavicí, aby se podíval.

Harry se zasmál.

„A pak,“ pokračoval Ron, „na jednom rozcestí se nám připletli do cesty. Pořád dokola jsme si ověřovali směr, jestli jdeme správně. Věděli jsme, že taky míříš do středu pyramidy. Byli jsme skoro u cíle, když nám zatarasili cestu. Neměli jsme kam utéct.“

„No a Rona nenapadlo nic lepšího, než použít zastírací kouzlo,“ vložila se do toho Hermiona. „Najednou byla všude kolem jen tma. Ron pak byl jediný, kdo v té tmě viděl. Strčil mě do jednoho z těch vchodů na rozcestí.“

„Musel jsem to udělat, Hermiono!“ bránil se Ron. „Jinak by nás chytili oba.“

„Tak ses nechal chytit ty. Hrdino!“ stála si za svým. „Mohli jsme se jim postavit spolu.“

„Jo, a nejspíš bychom teď byli oba mrtví,“ nevzdával se Ron svého názoru tak snadno. „Jen jsem tě chtěl chránit!“

„Udělal bych to samé, Hermiono,“ dal Ronovi za pravdu Harry.

„Nehádejte se, vy dva,“ okřikla je Ginny. „Jsme skoro venku.“

Pyramida byla otevřená. Až k nim proudil svěží čerstvý vzduch. Zrychlili a za chvíli stáli před kolosem na kamenné plošině.

Ozval se výkřik, kousek před nimi. Nikoho neviděli. Rozběhli se k okraji propasti.

„Malfoyi!“ vykřikl Harry. Draco nezvládl přechod na druhou stranu. Musel mít před nimi jen nepatrný náskok, poté, co se obě pyramidy zprůchodnily. Zřítil se dolů a z posledních sil se konečky prstů přidržoval za okraj ostré skály. Nespokojeně k němu vzhlédl. Z jeho očí šlehaly blesky, byl však na pokraji smrti.

Harry se ohnul, natáhl ruku, jak nejdál mohl. „Chyť se!“ zakřičel.

Draco váhal a Harry na něj proto zatlačil. „Nebo tu chceš raději umřít? Tak dělej!“

Ron chytil Harryho pevně za pas a přilehl ho k zemi.

Draco se třásl a z posledních sil vyšvihl pravačku nahoru.

Harry ho zachytil. Cítil, jak mu Draco pevně sevřel zápěstí, až to zabolelo. Harry sykl, ale nepovolil. Pevně ho sevřel oběma rukama a táhl ho nahoru.

Draco se zapřel nohama a škrábal se po skále směrem k němu. Párkrát mu sjela podrážka a málem stáhl Harryho s sebou do propasti.

Harry se neměl za co chytit ani zapřít. Spoléhal se jen na Ronovu pojistku.

„Tak… dělej!“ zachroptěl Harry a zabral, co mu síly stačily.

Když byl Draco skoro nahoře, Hermiona i Ginny ho každá vzaly za jedno podpaží a vytáhly ho. Pak se všichni složili pěkně vedle sebe na zadek.

Draco neřekl ani děkuji, ale Harry mu to nevyčítal. Pokusil by se ho zachránit tak jako tak. Při tom pádu přišel mladý Smrtijed o hůlku. Už si tolik nevyskakoval. Zvedl se a oprášil hábit. Ostatní ho obstoupili. Harry pak promluvil.

„Když nebudeš dělat problémy, nic ti nehrozí,“ upozornil ho.

Draco si odfrkl. Díval se na něj shora jako obvykle. Pak očima šlehl po naložených nosítkách na zemi. Odplivl si.

To Harryho dopálilo, ale přemohl se. Podíval se na Severuse, pak švihl hůlkou a nosítka se zase vznesly do vzduchu.

„Tak pěkně jeden po druhém. Už ať jste na druhé straně,“ vyzval ostatní. Přejít propast, po tom, co dneska prožil, mu najednou přišlo naprosto banální. „Ty první!“ ukázal hůlkou na Draca. „Chce to jen víc soustředění. Tak dělej!“ pobídl ho.

A Draco šel. Tentokrát přešel úplně bez problémů až na druhou stranu. Harry nečekal, až dojde na druhý břeh, a hned se pustil za ním. I s nosítky. Hermiona, Ron a Ginny ho bez váhání následovali.

Harry se podíval na hodinky. Nebylo času na zbyt. Tři čtvrtě na šest. Zbývalo pár minut. Rozběhli se směrem k portálu. Před ním se zastavili.

„Rone, vezmi Hermionu a Ginny a jděte. Já za vámi pak pošlu tohohle,“ ukázal na Draca. Ten po něm střelil opovržlivým pohledem. Harry ho však ignoroval.

Ron přikývl. Jakmile Hermiona a Ginny zmizely v portálu, následoval je.

Harry se zhluboka nadechl. Ještě se otočil. Pyramidy se ztrácely v časném ranním oparu. Byly nádherné a skvostné, tyto posvátné stavby staré jako sám svět.

„Teď ty,“ vybídl Draca a čekal. Zůstal poslední. On a Severus. Přistoupil k portálu a vzal Severuse za zápěstí. Prošel skrz.

Nepříjemný stlačující pocit, který si doposud spojoval jen s přemísťováním, ho celého obemknul. Nemohl se nadechnout a chvíli měl pocit, že to dál nepůjde. Severusovo zápěstí mu vyklouzávalo z ruky. A pak, zcela náhle a nečekaně jako posledně, stál na druhé straně. Nabral do plic chladivý a svěží ranní vzduch a otevřel oči. Ostatní už na něj čekali.

Všichni se otočili vstříc vycházejícímu slunci. Jako by je ten pohled všechny přikoval k obloze. Možná proto, že někteří z nich už v jedné chvíli ani nedoufali, že ještě někdy nějaký východ slunce uvidí. Slunce rudé jako krvavá skvrna na obloze si razilo cestu mezi potemnělými mraky. S prvním slunečním paprskem, který na velký kámen dopadl a prošel skrz velké kamenné okno, portál zmizel. Zazářil ve světle, vtáhl se do sebe a byl pryč.

Zpět na obsah

Kapitola 51: Kapitola 51: Vzpomínky zůstanou

Bylo krátce po poledni. Slunce zářilo vysoko na obloze, na které tento den neproplouval jediný bílý obláček, a opíralo se svým žárem do rozpálených střech a parapetů bradavického hradu. Harry seděl u otevřeného okna za pracovním stolem ve svém kabinetu. Unaveně přivřel oči a vyhlédl ven.

Z nedalekého zapovězeného lesa se vzneslo vyplašené hejno ptáků, kteří se následně rozlétli široko po kraji. Na palouk před les vyšel Hagrid a táhl za sebou několik kmenů z poražených nemocných stromů.

Harry zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Otevřeným oknem dovnitř proudil svěží letní vzduch, a jeho přemáhal spánek. Odložil brk, opřel se loktem o desku stolu a hlavu složil na rozevřenou dlaň.

Už roky ho pronásledoval stále stejný sen…

Chytil se za prstýnek na krku pod hábitem, který od té doby nosil neustále u sebe.

Právě opravil poslední zadanou úlohu jednoho ze svých studentů. Pojednání o viteálech. O jejich rozeznávání a ničení. Bylo důležité, aby své zkušenosti předával dál následujícím generacím. Vnímal to jako poslání. Aby se to už nikdy nemohlo opakovat.

Bylo to už více než pět dlouhých let, ale vzpomínky byly stále tak živé…

Prudce sebou trhl. Ještě chvíli jen tak seděl, potom složil na hromádku opravené úlohy. Přejel si dlaněmi po tváři, nakonec sklonil hlavu a vjel si prsty do rozcuchaných vlasů. Promnul si ztuhlý a bolavý krk.

Zapřel se do opěradla svého dřevěného čalouněného křesla, až pod ním kus starožitného nábytku naříkavě zaskřípal. Podíval se na hodinky. Dnes ho ještě čekala dvouhodinovka obrany proti černé magii se studenty posledních sedmých ročníků, adeptů na OVCE. Z chodby před učebnou se ozýval hluk, jak se studenti pomalu scházeli na nadcházející výuku. Musel na hodinu.

Zvedl se od stolu a zamířil ke skříni na druhé straně místnosti. Švihl hůlkou, aby zavřel okno. Otevřel skříň a zalovil v tašce na jedné z polic. Na dnešní hodinu si s sebou z Brumbálova domu přinesl několik názorných pomůcek. Rojvolův prsten s puklým kamenem, Zmijozelův medailon a hřeben Roweny z Havraspáru i s jeho oddělenými zuby.

Když dovíral skříň, zahlédl v zrcadle na dveřích svůj vlastní odraz. Spatřoval v něm však mnohem staršího muže, než jakým ve skutečnosti byl. Jeho vzezření rozhodně neodpovídalo jeho věku. Delší husté tmavé vlasy mu splývaly až na ramena. Rozcuchané a neposedné jako vždy. Ofinu nechával spadenou do čela, zakrývala tak zcela a dokonale jeho jizvu. Na jeho mladý věk ho až příliš brzy začaly zdobit tenké pramínky prošedivělých vlasů, vrásky na čele a kolem propadlých tváří. Levou rukou si přejel po krátkých vousech kolem úst od kníru pod nosem až po kratičkou bradku.

Už pět dlouhých let vypadal stejně, od okamžiku, kdy se dostali ven z pyramidy. Jen ještě víc zestárl. Lidé ho nepoznávali. Vypadal mnohem starší. Snad následkem toho, co prožil či snad jako přirozená reakce organismu, jak se z toho pomalu dostat, jak se s tím vyrovnat. Jemu to vyhovovalo. Proč? Možná, aby dokázal uniknout vlastní identitě. Možná proto, aby unikl minulosti, která ho neustále pronásledovala. Aby ji dokázal utlumit, pohřbít. Ten svět, který ho obklopoval, ve kterém žil, mu neustále připomínal, kým je. Nestál o to. Věděl, že nikdy nedokáže zapomenout. Vzal si z toho to nejlepší a využil svých schopností, aby to poselství nesl dál.

Volnou rukou si prohrábl vlasy a potom dveře od skříně zavřel. Své pomůcky zasunul do kapsy hábitu, švihl hůlkou, opravená pojednání se vznesla do vzduchu a složila se mu do rozevřené dlaně. Zamířil na hodinu.

„Naprosto nejlepší práci odvedl Derek Morisson. Hodnocení nad očekávání,“ promluvil ke svým studentům, když se po začátku hodiny usadili ve svých lavicích.

Podíval se na mladého vysokého čaroděje a podal mu do ruky jeho pojednání. Mezi jeho studenty bylo několik opravdu nadaných jedinců a tento tmavovlasý mladík k nim rozhodně patřil.

„Vy ostatní jste mě, řekněme, poněkud zklamali. Myslel jsem si, že k tomuto tématu budete přistupovat víc vážně.“ Pak podal zbývající práce nejbližší studentce v lavici před ním a pokynul jí, aby je nechala kolovat. Potom ke svým studentům znovu promluvil.

„Vím, že to pro vás nebylo snadné napsat takové pojednání pouze na základě mého výkladu a vašich poznámek. Nicméně je to důležité, ze svých požadavků proto neslevím. Nějaké otázky?“ zeptal se nakonec. Nikdo ze studentů nezvedl ruku. Harry proto pokračoval.

„Počítejte ovšem s tím, že se viteály určitě objeví ve zkouškových otázkách. Tam si s takovými znalostmi rozhodně nevystačíte. Od svých žáků očekávám mnohem širší rozhled a podle toho také budu klást na každého adepta na OVCE vysoké nároky odpovídající jeho dosaženému vzdělání. Neberte to proto na lehkou váhu. Dnes budeme pokračovat, protože zkoušky se blíží,“ sdělil jim a pokračoval ve výkladu. Studenti otevřeli své sešity, vytáhli brky a začali si dělat poznámky.

„Je pravda, že posledním viteálem Vy-víte-koho byla jeho kouzelnická hůlka, pane profesore?“ zeptal se Derek na konci hodiny. Ve třídě rázem zavládlo ticho a klid.

„Nazývejme věci pravými jmény, pane Morissone. Ano, je,“ pokýval hlavou, složil ruce na prsou a opřel se zády o katedru. „Ano, posledním Voldemortovým viteálem byla jeho kouzelnická hůlka.“

„Ale jak se vám podařilo všechny ty viteály najít a zničit?“ zazněla z řad studentů další zvědavá otázka.

„Nebyl jsem na to sám. Měl jsem přítele, bez jehož pomoci byl se neobešel.“

„Profesore, můžete na okamžik?“ ozvala se z otevřených dveří ředitelka McGonagallová.

„Jistě,“ odpověděl jí zdvořile a zamířil k ní.

Hodina skončila a studenti se rozešli do svých kolejí.

„Chtěl by s vámi mluvit vydavatel a redaktor Wizard Chronicle. Čeká na vás ve sborovně,“ oznámila mu stručně a věcně.

„Paní ředitelko, můj názor znáte. Neplánuji o tom všem vydat nějakou knihu, autogramy nerozdávám, rozhovory neposkytuji,“ odvětil jí. Bylo to stále dokola, a on už začínal ztrácet trpělivost.

„Tentokrát se jedná o něco jiného, Pottere,“ ujistila ho, když viděla jeho zamítavou reakci. „Chtějí s vámi jen probrat tu změnu v učebních osnovách a tomu odpovídající úpravu učebnic obrany proti černé magii pro sedmé ročníky.“

„Ach tak,“ ulevilo se mu. „Pak tedy souhlasím.“

„A pak je tu ještě něco,“ dodala spěšně. „Přivezli vám zpátky ty záznamy profesora Snapea o třináctém způsobu využití dračí krve. Bude vyznamenán za zásluhy získané na poli vědy a výzkumu.“

Nevěděl, co říct, tak plácl to první, co ho napadlo. „Hezké… Totiž, chci říct, že by ho to nejspíš potěšilo.“ Ne, nepotěšilo. Bylo by mu to fuk. Nedělal to kvůli slávě ani veřejným uznáním. Věděl, že by to mnoha lidem mohlo zachránit život. Měl s tím své zkušenosti. Ty nejhorší.

„Potom bych s vámi potřebovala ještě něco důležitého probrat, kolego. Jako s ředitelem Nebelvírské koleje. Potřebuji, abyste mi podepsal několik doporučení a žádostí vašich studentů. Zastavte se u mne, než budete odcházet,“ požádala ho a měla se k odchodu.

„Zajisté,“ odpověděl a vydal se do sborovny na schůzku s vydavatelem.

„Děkuji vám, pane Pottere. To je vše, co jsem potřeboval,“ loučil se s ním postarší muž, když jejich rozhovor skončil, a nabídl mu svou pravici. „Abych nezapomněl, venku na nádvoří na vás čeká vaše žena.“

„Vy znáte moji ženu?“ zeptal se nechápavě Harry a podanou ruku s vřelostí přijal. Odkud?

Vydavatel se usmál. „Znám všechny, kdo pracují na odboru záhad. Vedoucí oddělení, Lenka Láskorádová, je má švagrová.“

„Ach tak,“ pochopil Harry. „No víte, žena tam zrovna teď nepracuje. Je doma.“ Usmál se rozpačitě.

„Vím, vím, očekáváte radostnou událost. Nebudu zdržovat. Tak tedy nashledanou.“

„Sbohem,“ rozloučil se Harry. Těšil se na Ginny, ale ještě musel k ředitelce kvůli těm formulářům.

Cestou do ředitelny potkal profesorku McGonagallovou na chodbě, tak se k ní připojil.

„Měl byste něco vědět, profesore,“ promluvila k němu při cestě do ředitelské pracovny. „Konečně se mi podařilo najít náhradu za našeho drahého kolegu profesora Křiklana. Jak jistě víte, nepodařilo se mi ho přesvědčit, aby zůstal a dál vyučoval lektvary, ani několikanásobným zvyšováním platu. Touží odejít do důchodu hned po ukončení tohoto školního roku. Nyní už ale máme nového profesora lektvarů,“ oznámila mu, nijak nadšeně. Spíš rozpačitě. Nebo spíš opatrně a citlivě? „Nebylo snadné najít zástupce, o to místo není moc velký zájem.“

„A kdo to tedy je?“ zeptal se spíš ze zdvořilosti, než že by ho to nějak zvlášť zajímalo. Se svými kolegy udržoval velice přátelský vztah, většina z nich však byla pochopitelně poněkud starší než on. Proto si s převážnou většinou z nich i nadále zdvořilostně vykal.

„Budete mít možnost se s ním hned seznámit. Čeká na mě v ředitelně. Právě prošel přijímacím pohovorem a zbývá už jen podepsat potřebné náležitosti,“ vysvětlila stručně.

„Takže výběrovým řízením prošel a je přijat, jestli jsem vás pochopil správně, paní ředitelko.“

„Ano. Jen jsem vás na to chtěla upozornit předem, protože by to pro vás mohlo být, řekněme, překvapivé,“ pronesla s jistou obavou, kterou Harry v jejím hlase rozpoznal.

„Teď vám nerozumím, paní ředitelko,“ konstatoval. Myslela si snad, že to pro něj nebude snadné přijmout nového kolegu a nového učitele lektvarů, kterým kdysi býval Snape? Že stále nedokáže zapomenout, a tohle je pro něj poněkud citlivé a nepříjemné téma?

„Někdy se stávají dosti zvláštní věci a náhody, Pottere, a tohle je jedna z nich. Tak už to v životě chodí a takové věci se prostě nedají předvídat. Jen jsem chtěla říct, že náš nový kolega má skvělá doporučení, je na toto zaměstnání ten nejlepší kandidát, čerstvý absolvent nejlepší lektvarologicé školy v Evropě, a já už jsem rozhodnutá,“ vysvětlovala dál, ale Harry jí nerozuměl.

„Dlouhá léta žil v cizině, kde vystudoval. Nyní se rozhodl vrátit se do rodné vlasti, aby se zde ucházel o zaměstnání. Je bez rodiny, bez přátel,“ osvětlovala mu dál, aniž by ji o to žádal.

„Proč mi to tedy všechno říkáte?“ zeptal se zdvořilým tónem. Tohle ho opravdu začínalo zajímat. Vzbuzovalo to v něm skoro neukojitelnou zvědavost.

„Však brzy sám udivíte,“ odpověděla plná očekávání, pak vyslovila heslo a společně vystoupali po schodišti za chrličem až k její pracovně.

Vstoupili společně do ředitelny, kde na židli před ředitelským stolem seděl nějaký mladý muž. Vstal a otočil se k nim čelem.

Teprve teď Harry pochopil, co tím vším měla ředitelka McGonagallová na mysli.

Zpět na obsah

Kapitola 52: Kapitola 52: Nový začátek

Harry nechápal, jak je tohle vůbec možné. Jako nějaká velice podivná hříčka přírody. Nebo snad osudu?

Muž naproti němu byl cizinec a přesto mu připadal velice známý. Věděl, že každý má někde na světě svého dvojníka, slyšel to mnohokrát. Tohle se ale zdálo přímo neuvěřitelné.

Ten muž mu byl tolik podobný. Mohl být snad o něco vyšší než Severus, možná i vyzáblejší. Tváře měl stejně bledé, jen o něco propadlejší. Dlouhý hákovitý nos, nevýrazné rty a hluboké černé oči lemované hustými řasami. Obočí měl o něco hustější, nad nosem nenápadně srostlé. Delší ale sestříhané vlasy, černé jako ty jeho. Mohl být jen o několik let starší než Harry.

Cizinec k němu natáhl ruku s dlouhými štíhlými prsty. „Desmond Shapley,“ představil se. „Velice mě těší. Vás představovat netřeba.“

Hlas měl pronikavý a hluboký. Ne nepodobný, ale tón byl nezvykle přívětivý a přátelský. Usmál se, trochu nakřivo, a na tváři se mu objevily na každé straně dvě hluboké rýhy. Ten muž se podle všeho usmíval často a ten úsměv byl na jeho tváři stejně přirozený jako na Severusové nepřirozený.

Harry nabízenou ruku přijal. „Také mě těší. Doufám, že z nás budou přátelé.“ Přitáhl si ho pohledem a pozorně si svého nového kolegu prohlížel. Ty jeho oči! Ten pronikavý pohled jeho temných očí byl téměř identický. Ale nečitelný a neproniknutelný.

„Mnoho jsem o vás slyšel, pane Pottere,“ promluvil nový učitel lektvarů. „Máte za sebou skvělou kariéru, což je ve vašem mladém věku, řekněme, překvapivé a pozoruhodné. Přemožitel Pána zla, bývalý bystrozor, nositel Merlinova řádu prvního stupně… Potom mě tedy napadá jen jediná otázka. Co vás vedlo k tomu, že jste nakonec zvolil tuto profesi, učitele obrany proti černé magii?“

„Měl jsem k tomu své důvody,“ usmál se na něj, ale spíš nuceně. Ještě teď si velice živě vzpomínal, jak mu jeden z bývalých kolegů umíral v náruči po zásahu kletbou jednoho z uprchlých Voldemortových přisluhovačů.

Bylo to při jejich posledním zátahu, při kterém Harrymu přibyla na obličeji jedna jizva navíc. Dlouhý mělký šrám na pravé tváři, který utržil od jednoho ze Smrtijedů. Dva roky jim trvalo, než dokázali všechny Voldemortovy přívržence pochytat a vsadit do vězení. Pak to skončilo, když se jim to konečně po tak dlouhé době podařilo.

Pro Harryho tak skončila další etapa jeho života. Netoužil dál vykonávat profesi bystrozora. Zvolil jinou cestu, schůdnější, jeho srdci bližší. A konečně tak všem dokázal, že toto místo už není prokleté. Během těch dvou let tento učitelský post suplovali nejrůznější učitelé, když se Remus rozhodl profesi učitele nadobro ukončit, a byl nejvyšší čas zasáhnout a něco s tím udělat.

Pak přistoupil k ředitelskému stolu a podepsal lejstra, která tam pro něj měla ředitelka McGonagallová nachystaná. Potom se znovu na oba otočil.

„Teď mě, prosím, omluvte. Čeká na mě žena,“ rozloučil se zdvořile. „Uvidíme se později,“ řekl a znovu se na muže v dlouhém černém hábitu zadíval. Ten mu jeho zvědavý pohled se stejným zájmem opětoval.

„Ano, zajisté, málem bych zapomněla,“ vložila se do jejich ukončeného rozhovoru ředitelka McGonagallová. Očividně se jí velice ulevilo. Nejspíš to byla právě ona jako jejich nadřízená, která měla z jejich prvního setkání největší obavy. Harry musel přiznat, že oprávněné. „Dovolte mi tímto, abych vás oba srdečně pozvala na nadcházející slavnost.“

No jistě, výroční oslava, uvědomil si Harry. Od Voldemortovy porážky se konala každoročně, vždy před koncem školního roku.

Jen přikývl a pak odešel.

„Ginny,“ horoucně objal svoji ženu, „neměla jsi za mnou chodit.“ Usmál se na ni. „Ne v tvém stavu.“

„Nejsem nemocná, Harry!“ Oplatila mu úsměv, rýpla ho ukazováčkem do žeber a on ji k sobě přivinul ještě těsněji.

„Půjdeme se projít?“ navrhl jí.

„Ano,“ souhlasila. „Ráda se sem vracím. Miluji to tady. Ne jako tebe, samozřejmě,“ ubezpečila ho okamžitě, když se zastavil a smutně se na ni podíval. Pak se však zasmál.

„Máme nového učitele lektvarů,“ oznámil  jí, když spolu tiše kráčeli po prosluněných bradavických pozemcích směrem k jezeru.

„Opravdu?“ odtušila. „A koho?“

„Má vynikající doporučení. Je velmi vzdělaný a absolvoval tu nejlepší lektvarologickou školu v Evropě,“ pokračoval Harry. „Ale počkej, až ho uvidíš.“

„Proč?“ zeptala se. „Nikdo nemůže být horší, než byl Snape.“

„Takhle nemluv,“ zarazil ji příkře. „A nech se překvapit,“ dodal po chvíli.

„Promiň,“ špitla, když došli až k bílé Brumbálově hrobce. Chodili sem často.

Chvíli strnule hleděli na bílý kámen ozářený teplými paprsky odpoledního slunce, které tak příjemně hřály. Jako by i ten kámen stejně hřál. Možná že ano… Nevypadal chladný a studený. Harry natáhl ruku a zjistil, že je stejně hřejivý jako jeho vzpomínka na Brumbála.

„Voldemort nikdy nepochopil, v čem je lidská nesmrtelnost,“ řekl po krátké chvíli ticha a položil své ženě ruku na bříško, kde zrovna počínal a rostl nový lidský život. Plod jejich nekonečné lásky.

„Půjdeme,“ pobídl ji, ale ještě před tím ji dlouze a vášnivě políbil.

„Přijdou Hermiona a Ron na tu večeři?“ zeptal se na zpáteční cestě k hradu. „Blíží se konec školního roku. To se musí pořádně oslavit,“ pousmál se.

„Jsi jak malý! Nikdo tě nenutil, abys tu učil,“ dobírala si ho Ginny. „Ano, přijdou. Hermiona má ještě odpoledne schůzi lektvarologického institutu, ale říkala, že to stihne. Ron má dneska volno. Víš, že bystrozorové teď díky vám naštěstí moc práce nemají. Je u našich. Stavíme se tam pro něj,“ řekla. Pak se ale zastavila, zůstala zaraženě stát a nevěřícně civěla před sebe.

Harry nejdřív nechápal a  zamračeně se podíval stejným směrem. Ušklíbl se, když uviděl nového učitele lektvarů, který po konzultaci s ředitelkou školy zrovna opouštěl hrad.

„To… To je on?“ zeptala se vyděšeně Ginny. „To si snad děláš srandu,“ ušklíbla se, ale nemyslela to nijak zle. Pak se začala smát a hlavu sklopila k zemi. Chytila se za čelo a zajela si štíhlými prsty do hladkých rudých vlasů, které jí volně splývaly podél tváří.

„Ano, to je on,“ zasmál se Harry. „Pojď, představím vás,“ řekl a vedl ji vstříc svému novému kolegovi.

„Harry, vždyť to je…“ řekla nevěřícně a chytila ho za rukáv hábitu, aby ho zadržela.

„Ne, není, Ginny.“ Otočil se na ni. „Nemůže být. Vypadá jako on. Je mu jen podobný, to je všechno,“ poopravil její nevyslovenou domněnku. Dobře věděl, že Snape je mrtvý. Navštěvoval čas od času jeho hrob. Očistil jeho jméno před kouzelnickým tribunálem i před celým kouzelnickým společenstvem. Zaslouženě mu in memoriam přiznali jeho zásluhy. Byl rovněž vyznamenán Merlinovým řádem prvního stupně. Nový Ministr kouzel mu v tomto směru dost významným způsobem pomohl.

„Harry,“ špitla a pevně ho sevřela za ruku, „chceš oživovat minulost?“ zeptala se ho citlivě a smutně se na něj podívala.

„Mýlíš se, Ginny. Jen nemůžu zapomenout. Nechci.“ Odmlčel se. „Chci obohacovat naši budoucnost. O nové přátele, Ginny,“ vysvětlil jí po chvíli, když viděl její nechápavý výraz.

„Mám jenom přátele, Ginny. A ty to víš. Víš, že moji pokrevní příbuzní o mě nestojí.“

„Tak jsem jim oznámila, že vlkodlačí lektvar začneme vyrábět komerčně a prodávat do distribuce za symbolickou cenu. Pouze takovou, aby pokryla náklady na jeho výrobu,“ smála se Hermiona, až se za břicho popadala.

„To je přece dobře,“ nechápal Harry. „Tak co je ti k smíchu?“

„Kdybys viděl jejich obličeje, smál by ses taky. Zvlášť, když se pak po mém boku objevil Remus a byl jim představen jako náš nový kolega a spolupracovník. Bez něj bychom pochopitelně v našem výzkumu dál pokračovat nemohli,“ vysvětlila mu.

„Dáte si ještě?“ zeptala se Ginny s miskou máslových sušenek v ruce. „Místo předkrmu. Večeře bude za chvíli.“

„Díky, sestřičko!“ promluvil Ron s plnou pusou a stáhl Ginny k sobě na klín. Misku se sušenkami si postavil na stůl před sebe. „Ale ty by ses teď měla šetřit,“ uculil se na ni provokativně.

„Rone! Už mluvíš jako Harry!“ zpražila ho a vrazila mu malý symbolický políček. Pak ho ale objala a políbila na čelo.

„Máte to tu opravdu hezké,“ řekla Hermiona uznale a rozhlédla se kolem sebe. „Ani jsem si nemyslela, že se ti ten dům podaří dát dohromady a znovu opravit. Mohli jsme přece všichni dál společně bydlet v Brumbálově domě.“

„Vždycky jsem toužil vrátit se domů. Chci, aby se mé dítě narodilo tady. Stačí, když i nadále využívám Brumbálovu knihovnu a… a laboratoř,“ řekl a nenápadně si odkašlal.

„A jak se tobě pracuje pod tvým otcem, Rone?“ zeptal se a rychle změnil téma, když viděl Hermionin výraz. Už otevírala pusu, ale on se o tom nechtěl znovu bavit. Nechtěl to rozebírat pořád dokola. Bylo by to zbytečné. Nic se tím nezmění.

Ronovi zaskočilo, otřel si ústa a pak teprve promluvil. „To víš, mít taťku Ministrem kouzel není žádný med. Vedoucím bystrozorského oddělení je ale Tonksová, takže…“ usmál se od ucha k uchu, ale potom mu úsměv zamrzl, když po něm Hermiona střelila svým zamračeným pohledem. Pak po něm mrštila svoji kabelku.

„Nech si to, ženo moje!“ bránil se jejímu nečekanému útoku a zachytil její kabelku ještě ve vzduchu, než přistála na hlavě Ginny, která mu stále seděla na klíně.

„Dnes večer jsem pozval na večeři ještě někoho dalšího,“ oznámil jim Harry.

Ron zvědavě povytáhl obočí. „Koho?“ zeptal se hned vzápětí.

„Svého nového kolegu,“ pousmál se Harry.

„Harry,“promluvila na něj Ginny a přesedla si k němu na vedlejší židli. „Měl bys jim to říct, ať z toho nemají takový šok jako já,“ naléhala na něj. Zbytečně.

„Říct? A co?“ položila mu Hermiona jednoduchou otázku. Tentokrát zvědavost nedala jí.

„Nechte se překvapit,“ řekl Harry a se zdviženým obočím se podíval na Ginny, když viděl, že už už chtěla něco namítnout. „Bude vás to zajímat. Zvláště pak tebe, Hermiono. Je z tvého oboru,“ dodal.

„Opravdu?“ zeptala se užasle.

„Jak myslíš,“ vydechla Ginny a pak už na Harryho nenaléhala.

Ron jim dál nevěnoval přílišnou pozornost a spořádal celou misku máslových sušenek sám.

„Rone!“ okřikla ho Hermiona. „Vždyť nebudeš večeřet.“

„Myslíš?“ podotkl šibalsky.

„Jen ho nech,“ uklidnila ji Ginny a položila jí svou dlaň na rameno. „Jsou jeden jako druhý,“ střelila pohledem po Harrym a pak se začaly smát.

To se na ně zase nechápavě podívaly obě jejich drahé polovičky.

Pak přilétla Hedvika a zaťukala zobákem na otevřené okno.

„To bude od něj,“ hlesl Harry nadšeně a zvedl se, aby od ní převzal doručený dopis. Pohladil ji a pak roztrhl obálku.

Děkuji za milé pozvání. Tak tedy v osm. Desmond Shapley, stálo tam. Harry se usmál.

Spokojeně se posadil zpátky ke stolu. Ohlédl se po své usměvavé ženě i po svých přátelích. Konečně mohl říct, že se cítí opravdu a neskutečně šťastný. Najednou věděl, že všechno zlé je už nyní nadobro za nimi. Že je to minulost.

Jediné, co mu stále připomínalo, že vše, co prožil, nebyl pouhý sen, že to všechno bylo opravdové a skutečné, byla jeho… jizva.

Zpět na obsah