Index

Kapitola 1: Výběr obě…ehm, šťastlivce
Kapitola 2: Abyste na sebe strhli pozornost vašeho vyvoleného, je možné všechno - i podání návykových látek!
Kapitola 3: 3. kapitola: Braňte svoje území a využijte temné kouty…
Kapitola 4: Dohry mohou být i s hudbou

Kapitola 1: Výběr obě…ehm, šťastlivce

"Už nikdy!" S nervama na pochodu si sedám na motorku. "Už nikdy nepůjdu na večeři s dvěma zamilovanýma párečkama! Jediný, s kým jsem si mohla poklábosit, jsi byl ty." Otočím se k Remusovi, který se širokým úsměvem nasedá za mě.

"Čekala jsi snad něco jiného?" odpovídá pobaveně a má vlastně pravdu. Můžu být ještě ráda, že se uráčil dostavit sám a že s sebou nevzal Kate.

A vůbec, ne všichni měli čas. Když se sejdeme všichni, je to ještě o čtyři hrdličky víc, ale Peter a Nanny byli na dnešek pozváni k Petrově mámě a Benjy s Maggie měli v plánu něco jiného.

Takže bylo nutné vystát jen Lily a Jamese a Angelinu se Siriusem. Dva zamilované páry, schopnost nějaké konverzace nulová.

Startuju motorku. Tohle zlatíčko jsem dostala od táty k sedmnáctým narozeninám. A výsledek? Celé vánoční prázdniny jsme se se Siriusem honili jak šílenci.

Mezitím moje zlatíčko, stejně jako já, zestárlo o rok a půl.

Je horko a poměrně dusno. Jedním slovem: léto. Bradavice mám za sebou. Výsledky OVCE mi sice ještě nepřišly, mám ale pocit, že jsem v těch nejdůležitějších předmětěch vůbec nedopadla špatně.

Jestli dopadnou dobře OVCE, začnu na podzim studovat. Lékouzelnictví. Pak bych se chtěla specializovat na lykantropii, jako můj táta. Dělá na tom už léta a je fakt dobrej. Jenže na to se mi musí nejdřív dovalit výsledky zkoušek…

Z parkoviště před restaurací odbočuju na hlavní ulici. Ačkoli ještě není nijak pozdě, rozsvěcuju světla. Mraky se shlukly do hotových mračisek a obloha potemněla, nebude to dlouho trvat a přižene se pořádná bouřka.

Trochu zrychluju, nemám nejmenší chuť promoknout na kost.

Všechno mohlo být mnohem jednodušší: já bych jela domů s Angelinou a Remus by jel se Siriusem. Bydlíme koneckonců spolu, měly bychom společnou cestu. Ale ne, můj drahý bratránek trval na tom, že svého miláčka odveze domů! Jestli na mě kvůli němu spadne jen jediná kapka, je synem smrti!

Xxx

Tak tomu se říká načasování. Jakmile jsem zastavila před domem, kde ve třetím patře bydlí Remus a Sirius, začnou z oblačného nebe padat první kapky.

"Měla bych sebou hodit," říkám s pohledem vzhůru.

Remus slezl z motorky a podíval se na mě. "Jestli teď pojedeš, budeš celá mokrá."

Krčím rameny. "Jsou horší věci než trocha deště."

"Nepřipadá v úvahu." Postaví se před přední kolo a rukama se opře o řídítka. "Nikam nejedeš."

"Hej!" šklebím se, "kdo ti dovolil osahávat moje zlatíčko?"

S úsměvem jen obrátil oči v sloup. "Trávíš příliš času se svým drahým bratrancem."

Déšť mezitím ještě zesílil a zdaleka to nevypadalo, že to bude všechno, co si nebe a mraky usmyslely.

"Tak dobře, přemístím se, aspoň nezmoknu. Spokojen?"

Remus zvedá jedno obočí. "Je ti doufám jasné, že začátečníci by se za bouřky neměli přemisťovat, protože to je kvůli napětí ve vzduchu o mnoho těžší?"

Tenhle mě s tím chrlením faktů jednou položí! No dobře, zkoušku jsem složila před dvěma týdny. Má…U Merlina, nenávidím, když mu musím dávat za pravdu, ale když to musí být…už zase…má pravdu. Jenom…

"A kde máš tu bouřku?"

Blesk. Jako na povel. To není fér! A hrom hned v závěsu. Tisíceré díky, jedno připomenutí by taky stačilo.

"Výborně, tak já to shrnu: nesmím jet, ani se přemisťovat, krb tady nemáte a za bouřky nepoletím."

"Přesně."

"Tak, pane Chytrý, teď otázka za milion: Jak se ksakru dostanu domů?"

Remus se šklebí. Já zuřím a on se šklebí. Je tohle nějaká spravedlnost?

"Nijak."

Ale ne! Na to bych opravdu sama nepřišla!

"Půjdeš jednoduše se mnou nahoru. Já se vyspím na pohovce a ty v mém pokoji."

Povzdech. Mám snad jinou možnost? "Tak jdem. Převlečem se do něčeho suchého."

Remus se zašklebí a vytahuje z kapsy (objektivní pozorování: ne až zas tak špatně padnoucích) džín klíč od bytu. Odemyká dveře a pouští mě dovnitř.

Na schodech potkáváme nějakou ženu, řekla bych tak kolem čtyřiceti. Je navlečená do růžové teplákové soupravy, která se k jejím vskutku překrásným červeným loknám vůbec nehodí. Jde zřejmě vyhodit odpadky.

"Dobrý den, paní Parkerová," zdraví ten růžový zjev Remus.

"Ach, pan Lupin!" zašvitoří nadšeně a zůstává stát. Opatrně, má drahá. Ty a tvůj přešminkovaný obličejíček jste pro někoho, komu ještě není ani dvacet, příliš staré. Kromě toho by proti tomu jistě něco měl i pan Parker.

"Jak se daří Vanesse?" vyptává se Remus.

"Výtečně," švitoří paní Růžová dál a mrká řasami. "Už se těší na vaši další návštěvu."

"Já taky," odpovídá Remus se zdvořilým úsměvem a postrčí mě vedle paní Růžové po schodech nahoru. "Pozdravujte ji ode mě."

"Jistěže," volá za námi a mrká, dokud jí nezmizíme z dohledu.

Když stojíme přede dveřmi, opakuju a šklebím se: "Hm, takže Vanessa…"

Dveře se s cvaknutím otevírají a Remus mě opět pouští první. "Je jí dvanáct a dávám jí hodiny klavíru," vysvětluje a prohrábne si vlasy.

"Ale Moony, mně to nemusíš vysvětlovat," řeknu a spiklenecky zamrkám.

"Díky Merlinovi," směje se on.

S Kate by se mu něco takového nemohlo stát. Kate – jeho současná přítelkyně. Vysoká, štíhlá, táákhle dlouhé nohy, blond. Jedním slovem: dokonalá, pokud se dá věřit názoru její matky. Slečna Dokonalá má jen jednu chybu: je strašně žárlivá. Kdyby věděla, že jsem teď s jejím přítelem v bytě sama….eheh…

"Čaj?" ptá se Remus a zavírá dveře.

"Ráda."

Stojíme v obýváku, který vypadá, jako by tady vybuchla bomba.

"Jesti si chceš sednout, jednoduše ty Siriusovy věci z pohovky shoď. Já to taky tak dělám."

Zmizne v kuchyňce a já se zařídím podle jeho rady. Sirius opravdu nechává svoje věci všude, jak malý dítě! Podle toho, co tady vidím, nejradši trousí všude oblečení.

"Tenhle zmatek ještě nic není," konstatuje, když vychází z kuchyně. "Měla jsi to vidět, když tady ještě bydlel James.

Chudák Lily. James se před pár týdny z tohohle staromládeneckého doupěte přestěhoval za ní. Doufejme, že se s uklízením nějak vyrovná, protože jinak bude zpátky dřív než řekneš "chytač."

Remus cestou z kuchyňky před sebou levituje podnos s čajem a sedá si vedle mě na pohovku.

Jakmile nám konvička nalila, vrhám se po cukřence a .. už to vidím. Remusův pohled. TENHLE pohled.

"Co?" ptám se a demonstrativně si sypu cukr do čaje. Já ho ráda sladký, ale pro Remuse je nepředstavitelné, že by něčím chuť čaje měnil. Ještě horší je ale lít do čaje mlíko, což nemůžu vystát ani já, ale neocukrovaný čaj mi nechutná právě tak.

Remus kroutí hlavou. "Jak jen můžeš…"

"Co tady provádím tak ohavného?" ptám se nevinně.

"To víš sama moc dobře."

"Ty si myslíš, že sladit si čaj je ohavné?!"

"Tak jak to děláš ty určitě."

Já vážně nemám nejmenší tušení, jak se tomu polštáři podařilo vyskočit Remusovi do obličeje, vážně! Ale máš můj obdiv, polštáři!

Lechtací útok, který následuje hned po létajícím polštáři, je samozřejmě namířen na mě a ne na kamikaze polštář. Logické, jak jinak. Aby přestal, zkouším ho shodit z pohovky, ale jen s tím úspěchem, že mě chytne za zápěstí.

Teď mi pomůže jen rychlý úprk vpřed...nebo vzad. Škubnu rukama dozadu, takže Remus padá na mě. Zašklebím se, překvapení vyšlo.

Jeho obličej je od toho mého jen pár centimetrů a já koukám přímo do jeho modrých očí. Tmavě modrých, jako nebe za letního večera. A teď se mu v nich zase tak nebezpečně blýská… Je tak blízko, že na své kůži cítím jeho dech a on se přibližuje…

Moment…

Ale přece, určitě… ale ne, u Merlina, přece mě….

Remus uhne pohledem a vzhlédne k oknu za mnou. "Orione?"

Vstává, jde k oknu a otvírá ho. Dovnitř hned vletí černá sova, sedá si na bidýlko vedle okna a začne si tak probírat peří, až kapky lítají všude kolem. Ani jsem si nevšimla, že se venku tak rozpršelo.

Opravdu je to Orion, Siriusův sýček. U Merlina, k čertu s tebou, Siriusi Blacku! Ty a tvoje strašné načasování!

Nejsme trochu zklamaní, že nás nepolíbil?

Moment! Odkud se taková myšlenka vzala?

Ode mě, samozřejmě, piští moje srdce a vesele poskakuje.

Ale ne, tohle ne!

Ale jistěže, skáče mi srdce zase do myšlenek. Jen se na něj podívej. Nejradši bys ho…

Sklapni, srdce!

Moje řeč.

To platí i pro tebe, rozume.

Když myslíš.

Jo, to teda myslím.

Remus si mezitím vzal od Oriona dopis a přečetl si ho. "Sirius dnes už nepřijde."

CO?

"Zůstane s Angelinou, aby nebyla za bouřky sama. A ty máš zůstat tady."

No jasně, Angelina nesnáší bouřky. To je od něj pěkné, že u ní zůstal. Kromě toho si tu jeho nezištnou "antibouřkostrachovou" terapii dokážu představit.

"Což znamená, že jsme dnes v noci sami."

Merline! Řekni to ještě jednou. Řekni to ještě jednou a mysli to tak, jak to vyznělo.

STOP! Měla bych přestat myslet.

"Můžu zneužít vaši koupelnu?" ptám se rychle.

"Jako doma," říká Remus a usmívá se. Honem se zvedám a prchám z pokoje, než si srdce zase něco špatně vyloží.

Xxx

Když jste právě vylezli ze sprchy, vypadá svět hned jinak. Od Siriuse jsem si půjčila tričko a šortky, obojí je mi sice trochu velké, ale na spaní přece jen pohodlnější než džíny.

Jakmile jsem vešla do obýváku, ptá se Remus: "Co říkáš na tohle?" a strká mi pod nos láhev vína. "To dovezl Sirius z Paříže."

"A to chceš teď vypít?"

"Proč ne?" ptá se a krčí rameny. "Není to jediná láhev, kterou dovezl."

Plácnu sebou na pohovku. "Tak sem s tím."

Xxx

Miluju červené víno, a to včerejší bylo obzvlášť dobré. Trochu se pohnu, ospale mžourám…a ztuhnu. Pode mnou se taky někdo probouzí.

"Dobré ráno, Jo." Remus stáhne ruku z mého pasu a protahuje se. Zvedám hlavu z jeho hrudi. "Dobré."

Usměje se na mě. Srdce začne bušit rychleji, aby na sebe upozornilo, já ho ale ignoruju, heh!

Z pohovky, na které jsme včera usnuli, se hrabu jak nejlíp to jde. Remus si sedá.

"Chceš se jít vysprchovat?" ptá se a prsty si prohrábne vlasy.

"Tentokrát ti dám přednost."

Remus se zašklebí a zmizne. Já se mezitím rozhodla, že se odeberu do kuchyně a poohlédnu se po něčem jedlém, z čeho bych mohla vytvořit snídani.

Sotva jsem s tím úmyslem vlezla do kuchyně, někdo zazvonil.

"Já tam jdu," zavolám směr koupelna a pár kroky proběhnu přes pokoj. Otevřu dveře…a nestačím zírat.

"Ty!" zařve mi do obličeje. Jo, Kate, tobě taky dobré ráno. Stáhne oči jako kočka. "Kde je Remus?"

"Ve sprše."

"Nahý?" zaječí hystericky.

Ne, má drahá, sprchuje se teď ve večerním obleku.

Obdaří mě takovým pohledem, že se divím, že se ze mě hned nestal fénix a nevzplála jsem jasným plamenem. Odstrčí mě stranou a řítí se ke koupelně; pokoušet se ji zastavit by teď nemělo smysl. A kromě toho tam zřejmě neuvidí nic, co by už dávno neznala.

Já se z tohohle budoucího bitevního pole radši stahuju a jdu do kuchyně uvařit horkou čokoládu.

Xxx

"Jak jsi jen mohl?" slyším Katin rozkošný hlásek, když vcházím do kuchyně. Třísknou dveře a Kate se řítí do předsíně.

Remus dveře zase otevře. "Kate, tak přece počkej!" Kolem pasu si omotal ručník, vlasy má mokré a po bledé kůži mu stékají kapky. "Můžu ti to vysvětlit."

"Co tady je prosím ještě k vysvětlování?! Strávila tady noc, chceš to snad popřít?"

"Ne, to je pravda."

"Právě!" piští hystericky a teď se víc než čemukoli jinému podobá fúrii. Já mezitím s klidem stavím konvičku s čokoládou na stolek.

"Ona spala na pohovce, Kate," pokouší se jí to Remus klidným hlasem vysvětlit.

"Jo, a kde jsi spal ty?"

Tak, Remusi, odpověz, nezdráhej se…

"Já to věděla!" ječí zoufale. Pozdě. Kromě toho je na tobě to špatné svědomí vidět až sem. Proč? Vždyť se nic nestalo.

Kate se otočí a zuřivě na mě ukazuje prstem. "JI ojíždíš na pohovce a se mnou se ti nepostaví?"

A tomu se někdo diví, ty vyzáblino? Ale za ten kompliment ti musím poděkovat. Považuje mě v Siriusově vytahaném tričku za sexy svůdnici, to je to pravé pro moje ego.

"Já jsem…já….myslím tím…"

Nekoktat, Remusi. Jednoduché, jasné věty, tak se musíš hádat.

"A to ti mám věřit?" Dívá se na něj s takovým pohrdáním, že bych jí nejradši skočila po krku.

"Kate, tak se vzpamatuj, nic se přece…"

"Ty se do toho nepleť, ty couro!" skočí mi do řeči. Coura? Nic lepšího tě nenapadne?

Ještě jednou ho provrtává pohledem. "Je po všem, Lupine," řekne ledovým hlasem, otočí se na podpadcích od Prady a odkráčí ven. Dveře za ní s bouchnutím zapadnou. Další osmitýdenní vztah je v háji.

Remus klesne na barovou stoličku vedle pultu, který dělí kuchyň od obýváku, a hlavu schová v dlaních.

Ty naše hromádko neštěstí…

"Čokoládu?" ptám se té hromádky.

Jediná odpověď, kterou dostanu, je přikývnutí.

Hlavu vzhůru.To se spraví, slibuju…

Zpět na obsah

Kapitola 2: Abyste na sebe strhli pozornost vašeho vyvoleného, je možné všechno - i podání návykových látek!

„Tak tady jsi! Konečně!“

Milé přivitání, Siriusi, vskutku, taky tě srdečně zdravím. Udělá krok stranou, abych se dostala do bytu. Stačí mi jediný pohled do obývacího pokoje: od mé poslední návštěvy před třemi dny se nepořádek nezmenšil ani o trochu.

„Kde je?“ ptám se Siriuse a sundávám si milovanou koženou bundu. Dnes ve venku zima, už několik dní jen prší. Skvělé léto.

„Zahrabal se u sebe v pokoji,“ vysvětluje Sirius a ukazuje na zavřené dveře Remova pokoje. „Posledních pár dnů vyleze ven, jen když opravdu musí, a odpovídá jednoslabičně.“

Pro naši hromádku neštěstí typické. Povzdechnu si.

„Zkusím to, ale nic ti neslibuju.“

Sirius jen přikývne. Já už jsem u dveří a bez klepání otvírám. Remus sedí na posteli a když vejdu, zvedne hlavu od knihy. „Ahoj.“

„Ahoj.“

Sirius měl pravdu, z něho aby člověk každé slovo páčil. Normálně za „ahoj“ připojí aspoň jméno.

„Jak se máš?“

„Ujde to.“

Dneska je vážně výřečnost sama.

Zatímco se znovu vrátí ke knize, chvíli si ho prohlížím. Je ještě o něco bledší než jindy, vypadá, že toho moc nenaspal, vlasy mu trčí do všech stran tak divoce, že by mohl konkurovat i Jamesovi a s holením se taky nenamáhal.

Závěsy jsou zatažené, takže se slunce, které nakrátko vykoukne zpoza mraků, vůbec dovnitř nedostane. Světlo stačí sotva na čtení.

Vrhnu na Siriuse pohled typu „A to jsi ho tady nechal tři dny?“, on však jen pokrčí odmítavě rameny. Jasně, já vím, že se snažil, ale stejně se mi to nelíbí.

Několika kroky pokoj přejdu a rozhrnu závěsy. „Jo,“ zasténá Remus a schová obličej do polštáře. „Zatáhni je.“

„V žádném případě.“ Ne, můj milý, nenechám tě zalezlého v ulitě. „Ven z peřin! Za deset minut budeš stát oblečený v obýváku, tak vstávej!“

„Já nikam nemůžu, musím se učit.“ Moony, stále s hlavou pod polštářem, ukazuje na knihu, která před ním leží na dece.

„O prázdninách?“

„Jistě.“

„A kam jsi došel?“

„Strana tři.“

Zašklebím se. „Za jak dlouho?“

Ticho.

Já to věděla. „Tři strany za tři dny. Máš můj obdiv. To se to naučíš tak za dva roky.“

Polštáři, který na mě letí, se obratně vyhnu.

„Nedělej scény, Remusi, a zvedej zadek.“

Dost vynervovaně zaskučí, ale skutečně si sedne. Teď hlavně nepovolit. „Deset minut,“ opakuju a odcházím z pokoje.

„Ty si vážně myslíš, že přijde?“ ptá se mě Sirius, jen co za sebou zavírám dveře.

„Uvidíme. A v mezičase bych neměla nic proti hrnku kafe.“

Xxx

O deset minut a jedno kafe později se Remus zjeví v dveřích do obýváku. Je pořád bledý, ale učesal se a oholil. Hodnej kluk.

Házím po Siriusovi vítězný pohled; jen obrátí oči v sloup.

„Tak se zatím měj, bratránku,“ mrknu na něj a popadnu bundu.

S zamlklým Remusem v závěsu odcházím z bytu.

Xxx

Když Remus před domem uviděl mou motorku, nebyl z toho příliš nadšený. Musela jsem mu svatosvatě slíbit, že nepoletím a znova jsem si vyslechla všechny ty otázky typu: „Proč ses vlastně učila přemisťovat?“. I když mi to leze na nervy, jsem ráda, že aspoň tahle část starého Remuse je zpátky.

Z hlavní ulice odbočuju do jedné vedlejší. Tady na londýnském předměstí sice vypadají všechny ulice stejně, já se ale vyznám.

Jedu ulicí, kde všechny domy vypadají jako naklonované. Na jejím konci vede cesta do malého kopce, na kterém stojí osamělý dům. Docela pěkně odříznutý od těch klonů pod kopcem.

Trochu zrychluju, vyjedu nahoru a před domem brzdím. Jsme na místě. Jeden po druhém sesedáme z motorky.

„Myslíš, že to je dobrý nápad?“ ptá se Remus zničeně. Místo odpovědi hledám v kapse klíč. „Jasně, proč by neměl být?“

Remus neříká nic, jen mlčky pokrčí rameny. Já jsem mezitím našla klíč a odmykám.

„Tati? To jsem já?“ volám do tichého domu a odkládám klíč na prádelník.

„Už jdu, Joey!“

„Dovezla jsem ti tvého nejoblíbenějšího šachového protihráče,“ odpovídám a věším si bundu na věšák.

Ve dveřích do kuchyně se objeví táta. Je o něco větší než já a podobný Siriusovi. V černých vlasech už má sice několik šedých pramenů, bouřkově šedé oči ale září jako vždy.

„Remusi, rád tě vidím,“ zdraví ho vesele, když ale vidí Remusův vynucený úsměv, trochu se zarazí. Tázavě se na mě podívá, já mu ale věnuju jen pohled „hlavně se teď nevyptávej, vysvětlím ti to později“ a táta sotva znatelně přikývne.

„Jídlo bude co nevidět hotové, můžete jít do obýváku.“

„Běž napřed,“ říkám Remusovi. „Pomůžu tátovi v kuchyni.“

„Co se stalo?“ ptá se táta, jakmile překročíme práh.

„Kate se stala.“

„Jeho přítelkyně?“

„Bývalá přítelkyně.“

„Oh.“

Beru si olivu, sice byla původně do salátu, ale co už…

„Vyskytlo se takové malé nedorozumění.“

„Domnívám se tedy správně, že je do toho zapletena i moje dcera?“

„Možná.“ Strkám si do pusy ještě jednu olivu.

„A? Ona vás nachytala v nějaké choulostivé…?“

Málem se zalknu. „TATI!“

„Copak?“ ptá se mě a vesele se šklebí.

„Remus je můj nejlepší kamarád!“

Táta jen pokrčí rameny. „No a? I tvoje matka a já jsme byli dobrými přáteli a z nakonec jsme se vzali a měli roztomilou dcerušku.“ Významně se zašklebí. „Takže vidíš, že nic není nemožné.“

Jen obrátím oči v sloup. „Je už to jídlo hotové? Umírám hlady.“

„Copak, odbočuješ od tématu?“

„Jdu prostřít.“

Když odcházím z kuchyně, táta se pořád široce usmívá.

Xxx

Můj tát umí fakt senzačně vařit. Jídlo jsme ale snědli mlčky a táta se pak vypařil do své laboratoře, kterou si zařídil ve sklepě. Já jdu mezitím prohledat spíž. Zakrátko už mám při pátrání po nějakém zákusku úspěch a vracím se do obýváku, kde Remus ještě pořád sedí za stolem a zírá do talíře.

S povzdechem si sedám na křeslo vedle něj. Jak to vypadá, budu se s ním muset kvůli jeho náladě o zákusek podělit.

Mlčky mu před pusu strkám lžíci plnou tátovy čokoládové pěny. Jen vrtí hlavou.

„Je vážně moc dobrá,“ zkouším ho přemluvit.

„Tomu rád věřím.“

„Věřit není ochutnat.“

„Já teď ale nechci.“ U Merlina, to je tvrdohlavec!

„No tak, kvůli mně.“ Psí oči, naoko uražená – na něco se přece chytit musí!

„Ne.“ Ještěže si to neberu osobně. Ale prosím, když si pán přeje, tak já se zase vrátím ke svému obvyklému tónu.

„Otevřít! A fofrem!“

Remus rezignovaně vzdychne a nechá se krmit. No vidíš, že to jde.

„Máš pravdu,“ souhlasí a olízne si rty. „Chutná skvěle.“

„Vždyť jsem to říkala.“ Taky si dám jednu lžičku… Proč mi přijde vzrušující, že na té lžičce byl před pár vteřinami jeho jazyk?

Poprvé po několika dnech se opravdu usměje a když pohledem sklouzne k misce s čokoládou, kterou držím v ruce, v očích se mu šelmovsky zajiskří. O jé, moje kořist ohrožena!

„Zapomeň na to, víc nemám.“

„Vsadíš se?“

Do háje, probudily se v něm lovecké pudy. Utíkej, Jo!

Aniž bych Remuse spustila z očí, pomalu vstávám. Šklebí se na mě, připravený vyskočit. Tak do toho… Vyběhnu do chodby, proletím kuchyní a rozrážím dveře, které odtud vedou do zahrady. Dva malé schody, které vedou z terasy pryč na louku, přeskakuju a běžím o život. Nebo lépe: o svou misku čokoládové pěny.

Na pozemku je kousek rovinky a pak se zvedá do dalšího kopce, na kterém roste vrba. Jakmile doběhnu pod kopec, zjišťuju, že by moje kondice mohla být opravdu o něco lepší.

Remus mi přátelsky nechal náskok, jinak by mě se svýma dlouhýma nohama dohonil už přede dveřmi.

Tak stačím doběhnout aspoň k vrbě; pak můj běh zastaví jeho ruce, které mě zezadu obejmou. Zkouší dosáhnout na misku s čokoládou, musí mě ale jedno rukou pevně držet, abych mu zase neutekla, a tak je lehké nestrčit mu misku na dosah.

Remusovi je hned jasné, že nemá šanci. Otočí mě tak, že se zády opírám o strom a on stojí vedle mne tak blízko, že na útěk není ani pomyšlení. Rukama mě drží za zápěstí.

„A teď máš v plánu co?“ Jeho nepravidelný dech mě hladí po tváři. Do tváří se mu vrátila trocha barvy, vlasy má rozcuchané a v očích mu tančí jiskřičky.

„No, záleží na tom,“ odpovídám a zašklebím se. Samo se to nabízí, když tady tak pěkně stojí! Zvednu koleno mezi jeho nohy a ucukne. No, můj milý? Bojíš se, aby snad nepřišel k úhoně, co?

Zkouším utéct, Remus ale nemá nejmenší zájem mě pustit a místo toho mě stáhne s sebou do trávy.

„Dobře, dobře, vzdávám se!“ směju se, když mě začne lechtat.

Remus přestává lechtat a dívá se na mě. Hm, mít ho takhle nad sebou má něco do sebe, klidně by mohl častěji… Moment? Srdce?

Ano?

Už zas ty!

No jasně, přece ti někdo musí říct, co vlastně cítíš!

Jestli to tak půjde dál, budu mít brzo problém.

„Sem s tou čokoládou,“ směje se Remus.

„Já se s tebou bratrsky rozdělím.“

„Prohrálas.“ Už zase ten úsměv! U Merlina!

Neochotně mu podívám misku s čokoládou a tvářím se uraženě.

Podívá se na mě a zašklebí se. Vážně moc milé.

„Dobře, nebudu na tebe takový…“ kapituluje konečně a podává mi lžičku čokolády. Merline, na takovéhle krmení pod vrbou bych si mohla zvyknout. Nebo i jinde, hlavně, že by mě krmil on.

Ach bože, tohle jsem si opravdu pomyslela? Za chvíli budu po uši v průšvihu.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3. kapitola: Braňte svoje území a využijte temné kouty…

Během posledních několika týdnů jsme se s Remusem viděli jen párkrát. Připravuje se na další semestru a já jsem se zahrabala mezi tátovýma knihama, abych studium nezačala úplně od nuly.

Jo, jdu na univerzitu. Semestr začíná zítra.

Přišly mi výsledky OVCE. Moje známky na lékouzelnictví stačily, u několika předmětů - zvlášť u věštění z čísel - by se to ale bez Removy pomoci neobešlo. O vánočních prázdninách jsme seděli hodiny nad opakováním. Taky jsem díky tomu dostala vynikající.

A jak to vypadá, Remus se mezitím úplně dostal z té věci s Kate. Jednou ráno stála (ke všeobecnému překvapení) u Remusových dveří. Náhodou to byla zrovna ta noc, kterou jsem po dvou týdnech strávila u Remuse na pohovce, protože u nás, u Liny v pokoji, se zase utábořil Sirius. Věřte mi, že není nic horšího, než když musíte poslouchat vlastního bratrance při… jistých nočních aktivitách.

Remusova jediná reakce na Kate: když se rozbrečela, jakou chybu udělala, když ho opustila a jak jí strašně chybí, zabouchl jí před nosem. Neřekl jediné slovo, jen se na ni podíval takovým pohledem, u kterého jsem poprvé zjistila, jak ledově mohou jeho modré oči působit. Dveře byly zase zavřené a klepání a křik ignoroval celou snídani, dokud to Kate nevzdala. Od té doby se už neukázala.

Už zase! Moje soustředění je zase fuč. Jednoduše se na knihu, kterou držím v ruce, nedokážu soustředit, zase myslím na Remuse. Co si mám o ksakru pomyslet?

Xxx

Já jsem opravdu přežila první přednášku. Tohle úvodní bláblá bylo neuvěřitelně únavný. Co teď opravdu potřebuju, je kafe a něco k zakousnutí. Takže vzhůru do menzy, ať je kde chce.

Kvůli naprosté ztrátě orientace dělám první, co mě napadá: jdu s davem dalších studentů a doufám, že mají taky hlad. Funguje to dobře až do chvíle, kdy se skupina přede mnou dělí na dvě menší skupinky. Fajn, kterou cestou půjdu já?

"Co si mylady přeje, jídlo, nebo východ?"

Otočím se. "Moony! To jsem ráda, že tě vidím!"

"Ahoj, Jo," zašklebí se Remus. "Co bys ráda?"

"Jídlo," odpovídám a taky se vesele šklebím. "Jinak umřu hlady."

"Tak to nemůžeme za žádnou cenu připustit! Pojď, tudy." Jednou rukou mě bere kolem ramen a vede mě pravou chodbou.

"Sotva někde uvidí pěknou holku, už ho nezajímáme."

"Jo, Lupine, měl by ses stydět!"

Připojují se k nám dva mladíci. Jeden je asi tak stejně vysoký jako já, má krátké tmavě blonďaté vlasy a pobaveně se šklebí. Druhý je vysoký, má veselé modré oči a vlasy s lehce načervenalým nádechem mu padají až po ramena, o něco delší, než jak je nosí Remus. Krátkou bradku si zapletl do copánku.

"Nechceš nám tu okouzlující dámu představit?" ptá se zrzek zvědavě.

"Moment," skáče mu do řeči blonďák a ještě jednou si mě důkladně měří, "to ona je ten důvod, proč se mnou nechceš chodit?"

"U Merlina," povzdechne si Remus.

"Jen jsem se ptal," odpovídá blonďák s úsměvem a podává mi ruku. "Jack Shaw."

"Jo Blacková," říkám a potřesu si s ním rukou.

"A já jsem Vincent Summer."

"Ahoj," říkám já a třesu další rukou.

"Taky studentka?" ptá se mě hned Vincent s něčím, co považuje za neodolatelný úsměv.

"Ano, ale o tebe zájem nemá, Vinci," odpovídá Remus místo mě.

"Já to věděl," prohlašuje Jack a tváří se vítězoslavně. Pak si teatrálně povzdechne. "Nejlepší muži jsou vždycky zadaní."

Remus se směje. "Jacku, ty jsi nepolepšitelný."

"Sklapni, fešáku. Už bych ti dávno vyšukal mozek z hlavy, kdyby ses pořád nebránil si se mnou něco začít."

"A už tě napadlo, že se brání kvůli tomu?" ptá se Vincent s úsměvem. "A když máš ještě takovou konkurenci," dodává a ukazuje na mě.

Jack si jen uraženě odfrkne, zkříží ruce na prsou a já už se nevydržím tvářit vážně. Ti dva si o mně opravdu myslí, že jsem Remusova "nejen do postele" přítelkyně. Srdce vesele skáče.

"Zřejmě jsi něco špatně pochopil," přerušuje Remus moje srdeční hopkování a ruka mu sklouzne z mého ramene. "Mezi mnou a Jo… to není tak, jak si myslíš."

Srdce z potřeštěného poskakování padá zpátky do tvrdé reality, přičemž po sobě zanechává Jo, svému vlastnímu srdci se divící. Ty hloupý orgáne, začni se chovat pořádně!

"Jo ták, už chápu," šklebí se Vincent. "Ty ji jen šukáš."

"Ne, Vincente," odpovídá Remus tónem, kterým mluvíte na malé hloupé děti. "Abych ti to dostatečně jasně vysvětlil: Já ji vůbec nešukám."

Oho, taková slova z jeho úst? Teď by tady měl být Sirius.

"Super, tak když ne ty, tak můžu já, ne?"

"Hej," směju se, "já jsem pořád tady!"

"Promiň, Jo," usmívá se Remus. "Vincenta nemůžeš brát vždycky vážně."

"To spíš nikdy," podotkne Jack.

"Dobře, že to vím."

"Je tady ještě něco, co je dobré vědět, teda spíš zažít. Například moje večírky," šklebí se Jack. "Tenhle víkend pořádám zase jeden. Ty jsi samozřejmě srdečně zvaná, že by se tam ale objevil on," ukazuje na Remuse vedle sebe, "nemusíš ani doufat. Už zase odmítl, a to nebyl ani na jednom!"

"Tvoje večírky jsou opravdu proslulé, Jacku," říká Remus. "I když jsem tam nebyl, stejně vím přesně, jaké to tam bylo."

"Ne proslulé, ale legendární!" opravuje ho Jack.

"Já bych na večírek šla ráda," namítám, když konečně přicházíme do menzy.

Remus zastavuje a udiveně se na mě dívá. "Věř mi, nešla."

"Ale jo, šla. A smíš třikrát hádat, s kým nejraději."

"Ne."

"Hm, škoda. Budu se se všema těma opilýma šílencema muset nějak vyrovnat sama," povzdechnu si.

"Kdy jsi říkal, že ten večírek je?"ptá se Jacka.

"V sobotu večer."

Remus chvilku váhá a prohrabuje si rukou vlasy. "Tak dobře."

Vítězoslavně se šklebím.

"Ale nebudeme tam dlouho," říká Remus a varovně se na mě dívá. "To jen, aby bylo jasno."

"Naprosto." Ještě mu věnuju jeden pohled "já-nic-já muzikant" a projdu dveřmi. Remus jen obrátí oči v sloup. Vsadím se, že toho už teď lituje.

"Klobouk dolů, Jo!" usmívá se Jack. "Teď bude ten večírek určitě stát za to."

To já samozřejmě předpokládám.

Xxx

Jackův večírek je opravdu všecko ostatní, jen ne nudný. Počasí to s náma myslí dobře a věnovalo nám ještě jednu pozdně letní noc. Zahrada u Jackova domu, kde se večírek koná, je plná lidí. Většina z nich jsou studenti, kteří tady - lehce pod parou - oslavují začátek semestru.

Jídlo je super a všichni se baví. Co chtít víc?

Například Moonyho, kterého právě v tomhle davu hledám. Před chvílí jsme se rozdělili, chtěli jsme pozdravit pár lidí. No, já už jsem si svoje kolečko oběhla, tolik známých tady zase nemám.

Právě obcházím hlouček rozesmátých právníků a zkouším ze svých vlasů vysvobodit kolečka okurky, která kdysi byla součástí jedlého salátu, když moji ruku popadne nějaká jiná ruka, zatáhne mě do kouta a nepříliš něžně seznámí moje záda se zdí.

"Au," zasyčím já.

"Se omlouvám," říká postava přede mnou a opírá se o zeď, aby sebou nešvihla.

"Garethe?" ptám se okolní polotmy. Tady v rohu na nějaké osvětlení nikdo ani nepomyslel.

"Jó," odpovídá hlas přede mnou. Gareth studuje lékouzelnictví, stejně jako já.

"To je fajn, že jsi tady," říkám a chci se odrazit od zdi, abych mohla co nejdřív zase hledat Remuse, "že mě teď omluvíš, já…"

"Čkej," žblebtne a pevně mě chytí za ruku. "Víš, ty jseš takvá krasavice, proč tady víli nezůhtat a trošku si to zepříjeminit?"

Merline, ten je úplně pod obraz.

"Protože ta krasavice je tady se mnou," ozve se známý hlas. "A ty teď zmizneš."

Gareth si Remuse změří skelnýma očima a pouští mě. "V pohodě, kámo, sem nevděl, že je tady s týpkem, co ju opfi… oficá… oficiálně může vošukat." Pomalu se potácí pryč. "Se mějte," plácne a zmizí mi z dohledu.

Jen zavrtím hlavou. "To jsou lidi."

"Poslouchej," šklebí se Remus, opírá se o zeď a vytahuje z mých, stále mokrých, vlasů plátek okurky, "co se ti vlastně stalo?"

U Merlina, musím vypadat jako zmoklá slepice. Z kapsy džín vytahuju hůlku a dávám svůj vzhled znova do pořádku. "Seznamovala jsem se s okurkovým salátem," zamumlám.

"Tak by se tomu taky dalo říkat," zachechtá se za mnou Jack. "Remusi, to jsi měl vidět. Celou dobu tě hledám, abych ti řekl, co se stalo." Znovu se krátce zasměje a Remus na mě vrhne tázavý pohled, já ho ale ignoruju.

"Co, u Merlina…"

"Kate jí ten salát hodila na hlavu."

"Kate tady byla?"

"Byla," potvrzuje Jack, "taky jsem se divil. Chodí ale zřejmě s Joshem. No, vždyť víš… Ten vysoký, tmavovlasý, chodí s náma na historii. Nějak krásně se o tobě ale nevyjadřovala. A milá Joey jí na ty její super šatičky z kolekce vylila červené víno." Jack se už zase směje a já zírám do země, abych se nemusela podívat na Remuse.

Zkouším se bránit. "To nebylo schválně."

"Jasně, a ten vražedný pohled? Každopádně, Kate jí jako vřelý dík věnovala ten okurkový salát. Velký mínus pro Kate bylo taky to, že se musela pomstít zrovna před tou fontánkou." Jack znova vyprskne smíchy. "Dosedla do fontánky tak rychle, že jsem nestačil zírat. V těch svejch bílejch šatičkách! U Merlina, její černý prádýlko viděli všichni." Jack sotva popadá dech. "Tehle večírek se zapíše do historie!"

Jasně, hlavně jestli o tom budeš vykládat všem okolo, což je skoro jistý.

"Jo, ty jseš geniální," jásá Jack a jde pryč, pravděpodobně proto, aby všem, komu tahle událost unikla, o ní mohl povyprávět.

Pořád zírám mlčky na zem. Ale pak slyším, jak se Remus směje a vzhlédnu.

"Tebe opravdu nemůže člověk nechat ani deset vteřin samotnou, co?" šklebí se a nevypadá ani trochu nazlobeně, ačkoli bude během chvilky pro zbytek oslavující společnosti hlavním hrdinou žárlivého dramatu. S Jackovou výkonnou podporou, to se rozumí. On vůbec není drbna…

Pokrčím rameny. "Co jsem měla dělat? Vyprovokovala mě."

"A proto jsi ji hodila do té fontány?"

"To není ani z poloviny taková hrůza. Taky jsem ji mohla utopit, ne?"

Oba se dáme do smíchu.

Dívám se na něj, do těch krásných, tmavě modrých očí. Už zase mi věnuje ten okouzlující úsměv. Má na mě účinky, které by se měly zakázat: rozklepou se mi kolena a raději se opírám o zeď. Co já se tady vlastně komu snažím namluvit? Jsem v tom až po uši.

Ptám se sama sebe, jestli takové myšlenky nemá na svědomí několik drinků, které jsem si dala, když jsem zdravila známé. Nejsem opilá, vím, co dělám, i to s Kate, ale alkohol je alkohol.

Trochu si ho prohlížím, tady v té polotmě toho sice moc nevidím, ale to je jedno. Za poslední rok se opravdu změnil, dospěl - ale dospělý už stejně byl. Vlasy má o něco delší, než jaké je měl v Bradavicích, a na bradě si nechal narůst vousy.

Rozhodně už to není ten kluk, kterého jsem před pár lety ze zvědavosti políbila. Nebyla jsem zvědavá na líbání, ve čtrnácti už jsem už políbená byla. Žádné nevinné pusinkování jedné čtvrťačky.

Nějak jsem byla zvědavá přímo na něj. A líbal geniálně. Úplně jinak než Jason, který byl tak nějak hrubý a šlo mu jen o jeho vlastní prožitek. Moony byl o hodně citlivější, plný potlačované vášně. (Pozn. překl.: Ježíš, Lino, tohle je už fakt cukrkandl… Eh. Už mlčím a dál překládám, ale nemohla jsem si pomoct….) Zapomněla jsem kdo jsem, kde jsem… Smůla, že tenkrát zrovna přišel James. Nebo, na druhou stranu, možná, že to bylo dobře. Kdo ví, co by se ještě stalo.

Říkám si, proč v tomhle tichém, tmavém koutě myslím zrovna na tohle. Byl to přece jen jeden polibek! Já si ale pamatuju tolik podrobností… Jamesův pobavený pohled, Remusovy rozcuchané vlasy a na jeho pohled, když zjistil, že je moje sukně, díky němu, o dost povyhrnutá výš.

Napadá mě, jestli i dnes ještě pořád chutná tak krásně zakázaně.

"Už spíš? Nebo proč nic neříkáš?" Remusův hlas mě vytrhne ze vzpomínek.

"Ne, jsem vzhůru, jen jsem se zamyslela."

"Nad čím?"

Šklebím se.

"O jé, tenhle výraz já znám, raději jsem se neměl ptát, viď?"

"Přesně."

"Já to chci ale i přesto vidět."

"Já ti ale nic neřeknu."

"No tak, Joey."

"Ne."

"No, nedalas mi jinou možnost."

Než se zmůžu na nějaký protest, políbí mě na krk. Tak… skvěle, tak omamně. Kdyby ovšem nebylo jeho vousů.

"Moony, to lechtá," směju se.

"Já vím."

Chci se od něj odsunout, ale když vezmete v úvahu, že se musím pořád smát, tak to není tak jednoduché. On mě ale nechce nechat vyváznout tak lacino. Obejme mě kolem pasu a přitiskne k sobě tak těsně, že odstrčit ho už nemám nejmenší možnost.

Chceš si se mnou hrát? No počkej, to je mi zrovna vhod.

Za takový menší můj kop na jeho holeň si vysloužím jedno překvapené "hej" a trochu prostoru, hned si to ale uvědomí a využije zeď, o kterou se opírám, k tomu, aby mi znemožnil každou šanci na útěk.

"Vzdáváš se?"

"Vypadám snad na to?"

"Nevypadáš, že bys ještě měla nějakou naději."

To se vsaď… Zahoupu se v bocích.

"Hej!"

Zašklebím se.

"Používáš nečestné prostředky!"

"A ty snad ne?" ptám se se širokým úsměvem.

"Opravdu?"

"Řekněme, že jsem si zvykla, že mě lechtáš a přišpendluješ k různým zdem nebo stromům."

Směje se a zas má v očích ty bujné jiskřičky.

"Pořád jsi mi neřekla, na co jsi předtím myslela."

Do háje, Moony nikdy nic nezapomene.

"Tady jste se schovali!"

Trochu křivě se usměju. "Vinci, jdeš právě včas."

Vinc na nás kouká trochu jako sůva z nudlí. My dva se dáváme do smíchu a připojujem se k Vincovi na cestě zpátky za jídlem.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Dohry mohou být i s hudbou

Po půlnoci s Remusem z večírku odcházíme. Jack je už tak pod parou, že se každému věší kolem krku a mě se ptá, jestli bych si dokázala představit změnu pohlaví.

Přemístíme se do ulice, kde mají Remus a Sirius byt. Všude je ticho a tma a oproti hluku večírku, ze kterého jsme právě odešli, to je příjemný rozdíl.

"Byl to pěkný večer," prohodím, zatímco se loudáme k domovním dveřím. "Víceméně."

Remus se zašklebí. "To ano. Jen bych zítra rád viděl, jak se bude Vincent tvářit, až mu za střízliva někdo řekne, že ho Jack líbal."

"Už kvůli Vincovi doufám, že zůstalo jen u toho líbání."

Rozesmějemě se a zůstaneme stát před domovními dveřmi, jen slabě osvětlenými pouliční lampou. Vincenta nám je skoro líto.

"Byl to opravdu pěkný večer. Trvám na brzkém pokračováním," prosí s okouzlujícím úsměvem Remus.

Já neodpovídám, jen se na něj nevinně culím. Něco takového mu hned tak neslíbím: pravděpodobnost, že ho na nějaký večírek ještě nekdy zatáhnu je sice minimální, dám si ale pořádný pozor, abych se o tuhle, i když maličkou, šanci nepřipravila.

"Tak co? Budu muset nocovat přede dveřma nebo mě pustíš dovnitř?"

Remus se usmívá a jen zavrtí hlavou. "Šikovně jsi odbočila."

"Moje specialita."

"To jsem si všiml," odpovídá a podrží mi dveře. "Stejně hladce jsi se vyvlíkla z té rohové aféry."

U Merlina, musí si pořád všecko pamatovat? Nejdřív neodpovídám a jen jdu po schodech nahoru a než vystoupáme až k jeho bytu, docela mi ta taktika prochází. Pak za mnou zapadnou dveře.

"Pořád jsi mi ještě neřekla, na co jsi to myslela... v rohu."

"Ty tvrdohlavče jeden!"

Remus se znova usmívá a mě se začnou klepat kolena.

"Věř mi, nechceš to vědět."

"Však ty mi to ještě povíš," odpovídá, stále s úsměvem, a jde do obýváku. Já za ním.

No jasně, hned ti to vyklopím. Víš co, Moony, myslela jsem na to, jak jsme se líbali a teda, musím říct: sem s tím?! Můžu vyzkoušet, jestli ti to pořád tak jde?

Jasné, to můžu rovnou skočit z okna.

Plácnu sebou na pohovku, Remus si sedá vedle mě a strká mi do ruky láhev máslového ležáku. Nějakou chvíli tak sedíme, dokud se můj pohled nezastaví na klavíru. Je to pianino, Remus ho dostal od babičky. Jednou jsem ho slyšela hrát a vůbec jsem nechtěla věřit, že z tak malého nástroje může znít tak krásná hudba.

"Nezahrál bys mi něco?" ptám se a ukazuju na klavír.

"Nejsem si jistý, jestli ještě umím hrát."

"No tak, dáváš přece hodiny."

"Aha," je všechno, na co se zmůžu já a je mi jasné, jak blbě to zní. Aby člověk mohl dávat hodiny, musí přece umět hrát, nebo ne? A co si pamatuju já, Remus uměl hrát skvěle.

"Je rozdíl, jestli cvičíš s nějakým dítětem stupnice nebo jestli hraješ Chopina," vysvětluje Remus a lokne si ležáku.

"Tak o tom bych se ráda nechala přesvědčit."

Zasměje se. "Vaše přání je mi rozkazem, mylady."

Vstane, láhev s ležákem odloží na stůl a sedá si ke klavíru.

"Musí to být Chopin?"

"To přenechám na mistrovi."

Chvilku přemýšlí a krátce se usměje. "Dobře, tak já dám přednost Schumannovi, ale zázraky nečekej."

Já se jen usměju, on začíná hrát. Jeho poslední věta se během vteřinky ukáže jako ten největší nesmysl na světě. On neví, jestli ještě umí hrát? Blbost! Prsty mu po klávesách jen tančí a pokojem se nese jemná melodie. Pozorně ho sleduju a trochu mu závidím.

Vypadá uvolněně, ale soustředí se a klávesy prsty téměř hladí. Taky jsem kdysi měla hodiny, brzy jsem toho ale nechala, na něco takového prostě nemám trpělivost.

Jestli by tu vášeň, se kterou hraje, dokázal uplatnit i jinde?

Hele, takový nepovolený myšlenky!

Jednou, dvakrát se zhluboka nadechnu, pořádně si loknu ležáku, pak vstávám a sedám si na okno vedle klavíru. Opřu se o sklo, zavírám oči a poslouchám Schumannovo Snění.

"To byla krása," říkám, otvírám oči a dívám se na něj.

"Nic zvláštního," odpovídá Moony s úsměvem a jde ke mně. Směju se. "Jsi nepolepšitelný, Moony."

"Vypadá to tak."

Stojí přímo přede mnou a usmívá se. Kdykoli slyším hrát klavír, mám nutkání se k někomu přitulit, takže ho obejmu kolem pasu a přitáhnu blíž k sobě, hlavu si opírám o jeho hruď. Jen si to namlouvám, nebo mu srdce zabušilo o něco prudčeji?

"Unavená?" ptá se Remus a pohladí mne po hlavě.

"Trochu," připouštím a zvedám hlavu, abych mu viděla do tváře. U Merlina, v těch očích bych se utopila... Ztmavnou, když je smutný, když má strach, dostanou o něco světlejší odstín. A když je šťastný, pak jen září, jako by v nich svítily rozsypané hvězdy; když se blíží úplněk a s ním vlk, začnou zlátnout.

Teď nastoupily do služby hvězdy.

"Hele, co to bude, až to bude?"

Zděšeně od sebe odskočíme a můj pohled zaletí ke dveřím. Sirius se se samolibým úsměvem opírá o dveře.

"Co... co tady děláš?" vykoktám. Hej, proč vlastně koktám?

"Promiň, sestřenko, já tady bydlím," šklebí se Sirius a jde dál. "Bez starosti, hrdličky, můžete se dál cukrovat, nezdržím se dlouho."

"Nech těch nesmyslů, Siriusi," zamumlá Remus a rudne. Vypadá vážně sladce.

Sirius se šklebí ještě víc, plácne sebou na postel a zkříží ruce za hlavou.

"Proč jsi vlastně přišel takhle v půli noci?" ptá se Remus konečně. "Pohádali jste se s Angelinou?"

"To mě těší, že tak věříš trvanlivosti mých vztahů, Moony. Jen pro informaci: už si dokážu udržet holku dýl než dva tejdny."

"Tak proč jsi přišel?"

"Protože mám dobrou zprávu." Sáhne do kapsy od kalhot a vytáhne několik pergamenů. "Tohle, moji milí, jsou lístky na finále letošního mistrovství ve famfrpálu!"

"Takže..."

"Jo, jedem do Dublinu!"

"U Merlina!" Skáču mu kolem krku.

"Hej, hej, pomalu, taky bych se na ten zápas rád mrknul a Moony ještě začne žárlit."

"Odkud je máš?"

"Známosti," směje se nadšeně. "James se radostí málem rozbrečel."

"To si umím představit." Široce se usmívám; James by pro ty lístky vraždil.

Zpět na obsah