Index

Kapitola 1: Jako Longbottom?
Kapitola 2: Meduňka
Kapitola 3: Dobrou noc
Kapitola 4: Za všechno může Neville
Kapitola 5: Na schovávanou
Kapitola 6: V náruči
Kapitola 7: Všechno má svůj konec, i výuka Longbottoma

Kapitola 1: Jako Longbottom?

Hermiona seděla ve společenské místnosti a psala esej do lektvarů. Pracovala pečlivě jako obvykle, ale pochybovala, že jí to k něčemu bude. Snape nikdy nedokázal ocenit její snahu. A ještě měl jízlivé poznámky. Přitom lektvary měla docela ráda. Tušila, že kdyby tohle věděl Harry s Ronem, budou si ťukat na čelo.

Dokončila úkol poslední tečkou a zarolovala pergamen. Byla už dost unavená, a kluci se ještě nevrátili z koupelny. V místnosti byla už jenom Parvati a Levandule, které se skláněly nad nějakým podivným obrazcem. Hermiona usoudila, že to bude nejspíš na jasnovidectví, popřála jim dobrou noc a šla si lehnout.

* * *

Hermiona se ráno probudila ve špatné náladě. Zrovna po vánočních prázdninách měli jako první hodinu lektvary a Snape jim určitě zadá nějaký složitý lektvar.

Oblékla se a sešla po schodech do společenské místnosti a čekala na kluky. Trvalo jim to dlouho – ostatně jako vždycky. Hermiona si pomyslela, že jsou horší než některé holky.

,,Konečně!“ zajásala, když je uviděla, jak sestupují po schodech od jejich ložnice.

,,Vám to ale trvalo,“ řekla jim trochu příkře.

,,No-uááááh… jo,“ zívl si Harry směrem k Hermioně a Ron jen něco neurčitě zabručel.

,,Tak pojďte, ať se stihneme ještě nasnídat,“ pobídla je Hermiona a vyrazila směrem Velká síň.

* * *

Profesor Snape vešel do třídy se svým obvyklým a okázalým prásknutím dveří. Dnes opravdu neměl dobrou náladu.

,,Tak,“ řekl ostře, ,,tuhle hodinu budeme připravovat Dračí lektvar. Doufám, že jste vypracovali domácí úkol o podrobném složení tohoto lektvaru. Kdo ho má, ať ho položí na svůj stůl.Vyberu si je sám.“

Hermiona vyndala svoji obsáhlou esej a začala pracovat na lektvaru. Snape obcházel a vybíral úkoly.

,,Pane Longbottome,“ zasyčel vztekle. ,,To, že neumíte připravit ani ten nejzákladnější lektvar, mě už po těch letech, co vás učím, ani nepřekvapuje. Ale to, že se neumíte ani podepsat, mě velmi udivuje. I když u vás…“ ušklíbl se Snape s poslední větou.

Neville úplně zrudl a nic neříkal. Profesor lektvarů mezitím přešel k Hermioně a sebral její úkol.

,,Ale copak to tu máme? Slečno Grangerová, to jste klesla až na Longbottomovu úroveň, že se taky neumíte podepsat? To bych u někoho tak nesnesitelně chytrého nečekal.“

Zmijozelští se začali neovladatelně tlemit. Hermiona zrudla ještě víc než Neville. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Včera byla tak unavená, že na to úplně zapomněla.

Snape u ní ještě chvíli stál a pozoroval, jak si vede při přípravě lektvaru. Hermiona z toho byla tak nervózní, že zapomněla přidat hadí očka a přidala rovnou kůži z hřímala. Když to Snape zpozoroval, neodpustil si další jízlivou poznámku.
,,Vidím, že chytrost neznamená vše, co, slečno Grangerová? V šest hodin se dostavíte do mého kabinetu a jako trest si napíšete desetkrát složení dračího lektvaru. To by mohlo stačit k tomu, aby jste si to příště pamatovala.“

A s tím odešel k dalšímu stolu.

* * *

Za deset minut šest se Hermiona ve společenské místnosti rozloučila s Harrym a Ronem a šla do Snapeova kabinetu. Vůbec se jí tam nechtělo. Za prvé ještě nikdy neměla školní trest a za druhé ještě nikdy nebyla sama v jedné místnosti se Snapem.

Třikrát zaklepala na dveře a čekala. Zevnitř se ozvalo ,dále‘ a Hermiona vstoupila.

,,Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravila ho zdvořile

,,Dobrý večer, slečno Grangerová,“ oslovil ji Snape a ukázal na židli naproti té jeho.

,,Posaďte se.“

Hermiona se mlčky posadila a čekala, co bude.

,,Tady máte pergamen a složení lektvaru. Jak už jsem řekl, opíšete to desetkrát,“
vyložil jí Snape a vrátil se k popisování etiket na lektvary. Hermiona si vyndala brk a inkoust a dala se do práce. Složení lektvaru bylo obsáhlé a postup ještě víc. Soustředila se pouze na práci a nevnímala nic jiného.

Snape čas od času vzhlédl od popisování etiket nečitelným písmem, a podíval se na Hermionu. Mlčky pozoroval, jak pracuje. ,Vypadá roztomile, jak se mračí soustředěním a nic jiného nevnímá,‘ myslel si Snape.

Hermiona po chvíli vycítila, že ji sleduje. Nevěděla, co má dělat, jestli se na něj podívat nebo dělat, že o ničem neví. Rozhodla se předstírat, že je moc soustředěná a nic ji nerozptyluje. Ale rozptylovalo a Hermiona to nevydržela a podívala se do Snapeových očí. Překvapilo ji, když v nich neviděla nenávist, ale zamyšlení. Snape se sarkasticky ušklíbl a pokračoval v popisování. Ona se vrátila ke své práci.

Ještě jí zbývalo opsat to pětkrát, když se Snape nečekaně zvednul. Lekla se a udělala na pergamenu kaňku. Vytáhla hůlku s úmyslem ji odstranit, ale Snape ji zarazil.

„Myslím, že to už bude stačit. Ale jestli tu chybu uděláte ještě jednou, nechám vás to dopsat. Můžete jít.“

Hermiona na něj chvíli koukala s otevřenou pusou, protože měla pocit, že se přeslechla. Překvapila ji totiž změna v jeho chování a především v hlase. Už v něm nebyla ta jízlivost, se kterou jí vždycky oslovoval.

Rychle si sbalila věci a s tichým , Nashledanou‘ odešla.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Meduňka

Snape seděl ve svém kabinetu a i po odchodu slečny Grangerové dál popisoval etikety. Přemýšlel, proč ji propustil tak brzo. Asi proto, že mu jí bylo líto.

'Líto? Jak mi jí může být líto? Je to přece nesnesitelná, nebelvírská šprtka. Ale roztomilá… ne není roztomilá, je nesnesitelná. I když…'

Severus byl plný různorodých citů, které se nechtěly smířit.

'Ne! Není roztomilá, je to jen nebelvírská, nesnesitelná, mudlovská šprtka ze sedmého ročníku. Jak jsem o ní mohl přemýšlet jako o roztomilé? Někdo na mě musel seslat Imperius. Bylo by absurdní, kdyby se mi líbila nějaká studentka.'
S touto poslední myšlenkou se přestal zaobírat tím, jestli je Hermiona roztomilá nebo nesnesitelná, a pokračoval v etiketách.

***

Hermiona po cestě do nebelvírské věže uvažovala nad příčinou změny ve Snapeově chování. Bylo nemožné, že by ta příčina byla ona. Za prvé, i když byla plnoletá, pořád zůstávala jeho studentkou, a za druhé, celých šest a půl roku ji nesnášel a v nejlepším jí říkal nesnesitelná šprtka. Ne, to opravdu nemohla být ona. Zastyděla se, že o tom takhle vůbec přemýšlí.

"Heslo?" zeptala se Buclatá dáma, když k ní Hermiona došla.

"Čistá voda," opáčila a Buclatá dáma se vyklonila, aby mohla projít. Hermiona zamířila k osamocenému Harrymu, který se lopotil s úkolem na přeměňování.

"Ahoj Harry, kde je Ron?" pozdravila ho.

"Ahoj, nejspíš někde s Parvati. V noci je to prý nejromantičtější."

"S Parvati? Ron s ní chodí?" Hermiona nadzvedla jedno obočí.

"Zatím ne," ušklíbl se Harry.

“A jaký byl trest se Snapem?”

"Docela dobrý. Pustil mě, když jsem to měla napsané pětkrát. Vůbec nechápu proč, vždycky jsem si myslela, že se všechny studenty, hlavně ty z Nebelvíru, snaží co nejvíc vydusit."

"Taky že jo. Třeba už chtěl jít spát a ty jsi psala moc pomalu," uchechtl se Harry a pokračoval v domácím úkolu.

"Asi jo," přikývla Hermiona. Tahle myšlenka byla přijatelná.

***

Na další hodině lektvarů připravoval sedmý ročník další Dračí lektvar. Snape to odůvodnil tím, že posledně ho většina nezvládla. Před tím, než začali, jim rozdal oznámkované domácí úkoly. Hermiona dostala 9 bodů z 10. Snape si vždycky našel nějakou pitomou chybu, kterou si nějakým způsobem vymyslel. Teď ale nemusel, záminkou byl ten nešťastný chybějící podpis. Hermiona se zamračila a začala se plně soustředit na přípravu lektvaru. Ale Snape urážející Nevilla a kráčející po třídě, ji znervózňoval. Brzo udělala chybu - místo jednoho scvrklofíku přidala dva. Lektvar dostal okamžitě místo světle modré barvy sytě růžovou.

Hermionu orosil pot, snažila se to nějak napravit, ale tím to akorát tak zhoršovala. Najednou byl neonově žlutý.

"Slečno Grangerová," vynořil se za ní Snape jako duch. "Přestaňte zmatkovat, ten lektvar už nenapravíte. Překvapujete mne. Už podruhé v jednom týdnu jste zkazila stejný lektvar. Jak to děláte?" zeptal se se sarkastickým úšklebkem a mávnutím hůlky nechal lektvar zmizet. Hermiona celá zbledla a neurčitě zamumlala omluvu.

"Mám dojem," pokračoval Snape stojící nad Hermionou jako netopýr, "že si nejspíš dopíšete ten trest z minula. A to dnes, v šest hodin, v mém kabinetu. Budu se těšit," dodal posměšně a odkráčel za katedru.

"Ti, co lektvar mají hotový a v tekutém stavu…"

Snape se podíval směrem k Nevillovi, který svůj lektvar nemohl už ani vyškrábat z kotlíku - leda že by použil sbíječku.

"…odlijí vzorek do lahvičky, označí ji svým jménem a odevzdají."

Hermiona si smutně zabalila své věci. Nemohla uvěřit, že už zase půjde do toho strašného kabinetu se zavařenými slizkými potvorami v policích. Kdyby tam aspoň nebyl Snape, který na ni neustále přiblble koukal…

***

Jako minule Hermiona vyrazila pár minut před šestou. Harry s Ronem jí popřáli štěstí - prý ho bude potřebovat. Ke sklepení dorazila celá udýchaná pět minut po šesté. Cestou ji zdržel Protiva, který zamkl dveře od chodby do sklepení a požadoval tajné heslo. Naštěstí šel kolem Krvavý Baron a Protivu vyhnal.

"Jdete pozdě!" ozvalo se zpoza dveří, když Hermiona zaklepala.

"Dobrý večer profesore, omlouvám se, ale Protiv-"

Snape ji přerušil.

"To mne nezajímá, strhávám Nebelvíru pět bodů," oznámil jí ledovým hlasem, zatímco zalíval nějakou slizkou obludku jasně fialovým lektvarem. Hermiona na to vrhla znechucený pohled. Bohužel to viděl Snape.

"Ještě jeden takový pohled a nechám vás to dodělat. Tady máte ten trest z minula, dopíšete to aspoň pětkrát," podal jí pergamen popsaný jejím písmem. Hermiona se posadila na druhou stranu stolu, takže měla možnost prohlédnout si ten hnus z větší blízkosti. Snape přelil zbytek fialového láku do sklenice, zazátkoval ji, pronesl nějaké zaklínadlo a poklepal na ní hůlkou. Potom se zvednul, začal přecházet po místnosti a zkoušet, kde by se nejvíc vyjímala. Rozhodl se, že jí dá na polici zrovna vedle Hermiony. Kousek od police poodstoupil a díval se na tu "krásu". Díky tomu stál za Hermioninou židlí. Podíval se jí přes rameno a sledoval, jak pracuje.
Do nosu ho udeřila zvláštní vůně. Přesto kolik znal rostlin díky svému oboru, ji nedokázal identifikovat. Hermioně přeběhl po zádech mráz a znervózněla. Neměla ráda, když jí někdo stál za zády. Už už chtěla Snapeovi něco říct, ten se ale otočil a přešel ke svému stolu. Sedl si a pozoroval jak je nervózní.

"Už to máte?" vyštěkl na ni asi po hodině, ale trochu víc než chtěl, takže leknutím nadskočila.

"A-a-ano, zbývá mi dopsat po-poslední solo- teda slovo," vykoktala ze sebe poněkud vyplašená Hermiona. Takový výpad opravdu nečekala. Dopsala a podala pergamen Snapeovi. Když si ho od ní bral, letmo se dotkl její ruky. Hermionu překvapila jeho nečekaně teplá ruka. Podívala se na něj, čekala nějaké další pokyny.

"Můžete jít."

Hermiona si rychle sbalila pero a snažila se co nejrychleji odejít. Už toho měla pro dnešek dost. Ve dveřích se ještě otočila, že popřeje profesorovi dobrou noc.

Plesk!

Zakopla. O práh. Rozplácla se jak dlouhá, tak široká. Snape k ní přiskočil a v koutcích mu cukalo. Podal Hermioně ruku a pomohl jí na nohy. Postavila se a zjistila, že se ocitla těsně u Snapea.
Zrudla.
On ucítil zase tu zvláštní vůni, kterou nedokázal k ničemu přirovnat a podíval se na rozpačitou Hermionu, kterou pořád držel za ruku. Když si to uvědomil, okamžitě jí pustil a odskočil o metr dozadu. Rudá Hermiona zakoktala něco ve smyslu 'pardon a do-dobrou noc' a chystala se odejít.

"Zvláštně voníte. Co to je?" zeptal se.

Hermiona strnula. 'Na co se to ptal?'

"To je meduňka, pane profesore," odpověděla a nechala stát Severuse Snapea ve své pracovně samotného.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Dobrou noc

Od té trapné situace ve Snapeově kabinetě uběhlo hodně času. Stejně jako před měsícem, Hermiona seděla ve společenské místnosti a psala esej na lektvary (jak taky jinak). Pracovala pečlivěji než na jiný předmět, tedy pokud to při jejím standardním dvousetprocentním nasazení ještě bylo možné. Ne, že by se chtěla Snapeovi nějak zavděčit, ale při lektvarech se poslední dobou přestávala soustředit, takže se Nevillovi podařilo roztavit víc kotlíků než obvykle, a i když nerada, musela si přiznat, že ona sama už při přípravě lektvarů nijak nevyniká a dobrými úkoly si chtěla vylepšit známky. Dokončila svůj šestnáctipalcový elaborát a podívala se do rohu místnosti, kde Harry s Ronem vášnivě hráli kouzelné šachy.

'Jen se smějte, zítra budete vzdychat, že toho máte učení nad hlavu,' napadlo ji, ale nahlas neřekla nic. Naskládala knížky do brašny a vytratila se do ložnice.

Když ležela v posteli, dívala se z okna na hvězdy a měsíc v úplňku. Chtě nechtě musela myslet na Snapea. Na jeho černé, neproniknutelné oči, které braly dech. Byl pro ni charismatický.

'Ano, charismatický…hmmm…' pomyslela si, zavrtala se v posteli a s představou tajemného mistra lektvarů před očima se poddala spánku.

* * *

Onen charismatický, černooký muž, druhý den ráno vstoupil do třídy svým obvyklým, okázalým, snad až teatrálním způsobem. Jeho pohled padl zrovna na nebohého Nevilla, který se krčil (z bezpečnostních důvodů) v poslední lavici.

'Ó Merline, za co mě trestáš? Začínat v pondělí ráno Longbottomem! Pak se ti tupohlaví studenti diví, že se tvářím tak znechuceně, tohle mi Brumbál určitě dělá naschvál…' Severus se musel držet, aby se mu neprotočily panenky.

"Hm. Takže," pronesl. Hermiona se vduchu musela rozesmát. Snape obvykle nezačínal takhle inteligentně.

"Ehm. Tuhle hodinu připravíte oživovací lektvar. Ví někdo, jaké má účinky?" podruhé se podíval po třídě, aby zjistil, že se nikdo nehlásí. Nikdo, ani Hermiona, která upřeně zírala do tabule.

"Nikdo? Ani slečna Grangerová?"

"No…" Hermiona se přeci jen nejistě ozvala, stále zírajíc na tabuli. "Oživovací lektvar se používá při omdlení, velké únavě nebo při ospalé nemoci."

"To je sice hezké, že to víte slečno, ale ptal jsem se na účinky, ne na použití. Strhávám Nebelvíru 5 bodů za nepozornost v hodině."

"A-Ale," nenechala se Hermiona zastrašit, "pane profesore, není to v postatě to samé? Jen jinak řečeno?"

To na něj bylo trochu moc. Takhle stupidní otázku od své nejchytřejší a nejschopnější studentky nečekal. Arogantně si ji změřil svým ledovým pohledem a ještě mrazivějším hlasem řekl:

"Vy si koledujete o školní trest za debilitu, slečno Grangerová, a já si myslel, že ten je vyhrazen jen pro Longbottoma. Takhle hloupě by se nezeptalo ani pětileté dítě."

V Hermioně hrklo.

"Tak tohle teda ne!" Měla chuť říct mu něco ponižujícího. Urážky se jí draly na jazyk. Ale neudělala to.

Nemohla, dostala by za to trest a vyčítala by si to. Tak aspoň svého profesora probodla nabroušeným pohledem typu vy-víte-že-mám-pravdu-a-já-vám-ještě-ukážu a v hlavě se jí přitom rojily myšlenky na to, jak ho co nejúčinněji ponížit.

Snape ani nemusel použít nitrozpyt, aby je odhalil, všechno vyčetl z nenávistného výrazu její tváře. Nehezky se ušklíbl.

"Právě jste si vysloužila školní trest za do nebe volající drzost, však vy víte, co myslím. Dnes večer v 8 hodin v mém kabinetě. Budu se těšit," do posledního slova vložil tolik sarkasmu, že se Neville v poslední lavici roztřásl a sépijí očka, která se právě chystal přidat do kotlíku mu popadala na zem. Hermiona se však ani nepohnula, strnule stála a nevěřícně pozorovala svého profesora.

"Zase školní trest a zase se Snapem!! Co se to se mnou sakra děje?" Posadila se a do konce hodiny ani nedutala.

Když zazvonilo, nastal ve třídě strašný kravál, jak všichni začali uklízet a snažili se co nejrychleji vypadnout.

"Hermiono?" ozval se nejistě Harry, když všichni, včetně Snapea odešli a ona tam pořád seděla. Ron čekal u dveří a úzkostlivě ji pozoroval.

"Jsi v pořádku?" Harry začínal být trochu nervózní, nejen z nezvyklého chování své kamarádky, ale i z toho, že další hodinu měli mít přeměňování a McGonagallová nesnášela pozdní příchody.

"C-co? Jo, už jdu. Radši běžte napřed, ať to u McGonagallový neslíznete, vždyť víte, že je na opozdilce jak pes." Kluci tedy šli, i když tam Hermionu nechávali samotou jen velice neradi. Vždyť Snape se mohl každou chvílí vrátit. Dívka si to po chvíli nejspíš taky uvědomila, rychle si zabalila věci a vydala se na další hodinu.

Ve dveřích učebny lektvarů se s něčím srazila.

S něčím celým černým.

'Aha, Snape.'

"Promiňte, pane profesore."

"V pořádku," zavrčel na ní Snape. "Teď už běžte nebo vám strhnu body a ještě přijdete pozdě, což bych opravdu nerad." Při jeho první větě myslela, že se přeslechla. Ale druhá věta ji ujistila, že slyší výborně. Snape si to prostě nemohl odpustit. To byl celý on. Nebo spíš - takhle ho Hermiona znala. Rychle se kolem něj prosmekla a utíkala chodbou za Harry a Ronem. Snape za ní ještě zařval, že strhává Nebelvíru 10 bodů za utíkání po chodbě, ale to už chodba zela prázdnotou. Sám pro sebe zavrčel něco o nepatřičném chování studentů a zaplul zpátky do třídy, aby se připravil na další hodinu. Přešel ke katedře a, ten den už po třetí, se rozhlédl po třídě. Letmým pohledem zjistil, že něco leží na lavici v poslední řadě. Pomalu k lavici došel a sebral tu věc. Byla to nějaká knížka. Podíval se na název - Lektvary ovlivňující psychiku od Rose Fontaina.

'Zvláštní, tuhle knížku neznám, z knihovny asi nebude.'

Severus se podíval na lavici, aby zjistil, komu by asi tak mohla patřit.

'Hm, pravděpodobně bude Pottera. Ten pořád něco zapomíná. Například domácí úkoly.'

Vrátil se zpátky ke katedře a opět se podíval na poslední lavici. V ten moment mu na mysl padla Grangerová. Okamžitě ho napadlo, že by ta knížka mohla být její.

'Mělo mi to dojít hned. Potter by určitě nečetl knížku o lektvarech, vlastně už slova Potter a knížka se k sobě jaksi nehodí,'pomyslel si a posměšně pozvedl pravý koutek úst, v zápětí se ale zatvářil docela lidsky.

'Mohl bych tu knížku vrátit Grangerové, až si bude odpykávat trest.'

* * *

Hermiona zoufale prohledávala svou školní brašnu.

"Kde jen muže být?"

Vysypala veškerý její obsah a roztržitě si prohlížela názvy knížek, jestli mezi nimi nenajde tu hledanou.

"Hermiono, děje se něco?" zeptal se jí Harry, sedíc v nejlepším křesle u krbu.

"Neděje se nic, jenom nemůžu najít jednu knížku o lektvarech. Neviděl jsi ji někde náhodou?"

"Ne, neviděl. Ale určitě ji najdeš. Měla bys jít na ten trest se Snapem, jinak ti dá další a strhne Nebelvíru body."

"No, tak já radši jdu. Hledat ji budu potom. Zatím, Harry," Hermiona se rozloučila a ne zrovna nadšeně se odebrala do sklepení.

* * *

"Strhávám Nebelvíru deset bodů za váš pozdní příchod," přivítal Hermionu Snape, když dorazila do jeho sklepení s pětiminutovým zpožděním.

"Dobrý večer, pane profesore," dívka se už ani nesnažila nijak ospravedlnit. Nemělo by to smysl.

"Posaďte se," pokynul jí Snape a pokračoval, "opravíte domácí úkoly prvnímu ročníku. Známkovat je ovšem budu já. Začněte." Ukázal na hromadu domácích prací. Hermiona mu věnovala překvapený pohled, ale nahlas neřekla nic. Přisunula si hromadu blíž k sobě a dala se do opravování. Nebylo to až tak jednoduché, ale musela uznat, že ji to docela bavilo. Občas vzhlédla od práce a po očku kontrolovala, co dělá On. Také opravoval úkoly, ale podle svého písma na jednom pergamenu poznala, že sedmému ročníku.

Čas pomalu plynul, svíčky se zkracovaly a Hermiona konečně položila na stůl poslední z k opravě připravených pergamenů. Byla totálně vyčerpaná. Rozhlédla se po místnosti, aby zjistila kolik je hodin, ale zarazila se pohledem u obávaného profesora.

Spokojeně podřimoval.

'Co teď?' pomyslela si Hermiona. 'Mám ho vzbudit, nebo nechat spát?'

Rozhodla se, že to riskne a vzbudí ho.

'Ale jak?'

Naklonila se na něj a ucítila příjemnou vůni.

'Aspoň vím, že udržuje nějakou hygienu.'

Položila mu ruku na rameno, jemně s ním zatřásla a zašeptala:

"Pane profesore? Měl by jste se vzbudit a jít si lehnout do postele."

Snape se protáhl a zívl. Zamrkal a promnul si oči. Pak se teprve podíval, kdo že ho to budí. A pak málem zděšením spadl z křesla.

'Grangerová! Co tu probůh dělá?'

Hermiona se na něj usmála.

"Já už radši půjdu. Na stole máte ty opravené domácí úkoly."

V tom momentě Severusovi došlo, co tam dělá.

'Měla školní trest. A já jsem usnul!'

"Uhm… eh- děkuji vám," vymáčkl se nakonec, "a abych nezapomněl, není tahle knížka vaše?" ukázal na svazek na svém stole.

"Prosím?" nechápala nejdřív Hermiona. Byla ještě konsternovaná z toho, že Snapeův slovník obsahuje také kouzelné slovíčko děkuji. Pak se koukla na jeho stůl a pochopila: "Aha, ta knížka. Ano, je moje. Kde jste ji našel?"

"Nechala jste ji ve třídě, když jste spěchala na další hodinu a přitom do mě vrazila. Tu knížku asi nemáte z knihovny, že? Rád bych si ji půjčil, kdyby vám to nevadilo."

"Jistě, půjčte si ji. Můžu už jít?"

"Běžte. A..." Severus se odmlčel, "a ještě jednou děkuji."

"Není zač. Dobrou noc, pane profesore," popřála mu Hermiona a odešla. Když ze sebou zavírala dveře, uslyšela tiché:

"Dobrou noc."

Zpět na obsah

Kapitola 4: Za všechno může Neville

"Strhávám nebelvíru 20 bodů!" pouštěl profesor lektvarů hrůzu na chudáka Nevilla. Ten se dnes krčil pro změnu v první lavici. Snape ho tam posadil s domněním, že nad ním bude mít větší kontrolu a že se ten hlupák bude aspoň snažit. Přepočítal se ovšem.
Nevillovi se tentokrát sice nepodařilo nic roztavit nebo nechat vybouchnout, zato jeho cínový kotlík standartní velikosti čtyři, v tomto roce už třetí, se jednoduše vypařil. Připravovaný lektvar, pokud se to tak dá vůbec nazvat, ale zůstal… Roztékal se po lavicích, zkapával na podlahu a propálil všechno kožené v dosahu, špičky profesorových bot nevyjímaje.
"Uděluji vám školní trest na celý týden! A vězte, že s panem Filchem to nebude nic příjemného. O to se mile rád postarám!"
Harry si vzpomínal, že takhle zuřit viděl Snape jen dvakrát: poprvé, když se Siriovi podařilo uprchnout a on přišel o Merlinův řád, a podruhé, když vytáhl Harryho ze své myslánky. Většinou se profesor ovládl a zůstal ledově chladný, ale dnes to v něm vřelo, z jeho očí sršely blesky a zrychlený dech jako by přepovídal, že začne chrlit oheň. Ubohý Neville se choulil na židli jako vyplašené zvířátko, ale profesor už mu nevěnoval ani pohled. Ukončil hodinu a provázen svým rozvířeným černým pláštěm odkráčel ze třídy.
***
Severus vztekle vtrhl do svého kabinetu.
'Já toho Longbottoma zaškrtím! Já ho přetrhnu! To byly moje nejlepší boty!!!'
Snape se neudržel, popadl první věc, která mu přišla pod ruku a mrštil jí o zem. Odevzdaně sebou plácl do křesla a zuřivě oddychoval ve snaze se uklidnit. Když se mu to částečně podařilo, podíval se po předmětu, na němž si surově vybil vztek. Ležel kousek od krbu. Severus se rychle zvednul, zakoutil hlavou sám nad sebou a sebral knihu z podlahy.
"Severusi, co se to s tebou děje? Kdyby tohle udělal nějaký student, strnheš jeho koleji nejmíň tisíc bodů. Házet knihou, musel jsi se zbláznit!" napadlo ho, v zápětí si však uvědomil ještě jednu, mnohem závažnější věc.
"Uh…" zarazil se, když se podíval na název, "to je ta knížka, co mi ji půjčila Grangerová…" Zoufale si prohlížel zdevastovaný svazek, potrhané stránky, které byly ještě před půl hodinou jako nové.
"Ona mi tu knížku omlátí o hlavu, když jí ji vrátím v tomhle stavu…" Severus bezmocně hleděl na ušpiněnou a na četných místech natrženou koženou vazbu, a pak mu svitlo…
"Kdo říkal, že tu knížku musím vracet osobně? Pošlu ji po sově, to bude nejlepší." Jak se rozhodl, tak i udělal. Sedl si ke stolu, smetl z něj pár hromádek domácích úkolů k opravení, aby měl víc místa, a dal se do psaní.
***
Když Hermiona odhalila obsah Snapeova úhledného balíčku, rozbrečela se. Knížky byly odjakživa jejími nejlepšími přáteli a na tuhle si šetřila už několik měsíců, vyhlédla si ji v katalogu, objednala přez nakladatelství ve Státech a Snape jí ji vrátí po kouskách. Až po chvíli si skrz závoj slz všimla, že se profesor Snape obtěžoval přiložit také lístek.
"Slečno Grangerová,
vracím Vám knížku, kterou jste mi ochotně zapůjčila. Omlouvám se, že je poněkud v jiném stavu, než když jsem ji od Vás přebíral, ale pevně věřím, že na kvalitu obsahu to nemělo vliv.
Prof. S. Snape"
"P.S.: Poškození knížky je důsledkem vzteku, který vyvolal pan Longbottom, když propálil svojí tupohlavostí mé nejlepší boty."
Už během čtení si otřela mokré oči a teď měla pro změnu co dělat, aby se nerozesmála. Představa vzteklého Snapea, který hází knihami přes svou pracovnu byla více než bizardní. Právě začínala uvažovat nad tím, jestli výpary z kotlíků nemohly nějak narušit profesorovu psychiku, když do společenské místnosti vešel Neville.
"Jé, ahoj Hermiono!" usmál se na ni.
"Ahoj Neville."
"Co to máš?" zeptal se Neville a kývl hlavou směrem ke kousku pergamenu v Hermioniných rukách.
"Jenom dopis," odpověděla dívka a její tváře lehce zrůžověly.
"A od koho?" nedal se Neville odbýt.
"Neville promiň, ale teď ti to vysvětlovat nebudu."
Hermiona věděla, že to není žádné tajemství, ale na druhou stranu nemusela celá škola vědět, že si se Snapem půjčují knížky. Sice ona půjčila jen jednu jemu, ale ostatní by z toho mohli něco nepříjemného vyvodit.
"Hm. Jak myslíš."
Nebelvírská prefektka se zvedla. Něco ji totiž napadlo.
"K- kam jdeš?"
Neville se fakt moc ptal.
"Jdu si něco vyřídit."
Hermiona sebrala ubohou knížku a odešla ze společenské místnosti.
"A- ale, vždyť už je skoro půlnoc…" vydechl Neville a zíral za Hermionou, mizící za portrétem.
***
Severus se procházel po hradu. Měl rád noční pochůzky. Nikdo ho neotravoval svou přítomností, nebyli zde žádní studenti, kteří by ho uváděli do stavu nepříčetnosti - stačilo, že to několikrát týdně dělal Longbottom, a mohl si vyčistit hlavu od všech těch výtvorů, které jejich majitelé hrdě nazývají úkoly. Taky mohl strhávat body, což ho těšilo, zvláště když potkal někoho z Nebelvíru.
Prošel kolem Velké síně a zamířil do sklepení.
Strnul.
Měl pocit, že slyší nějaké kroky. Skryl se do výklenku a čekal. Rád děsil studenty. Podporovalo to jeho přirozenou autoritu. A tohohle studentíka si tedy pěkně vychutná.
Osoba byla přibližně metr od výklenku, když v tom z něj Severus rychle ehm, vyskočil.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" postava odskočila o dost velký kus dozadu a upadla na zem.
"Lumos. Ale ale, slečna Grangerová," pronesl nasládlým hláskem, "kampak máte namířeno? A chci slyšet pravdu!"
"No, šla jsem za…ehm… za…vámi," vymáčkla ze sebe Hermiona, jakoby měla v krku knedlík.
"Za.. cože?"
"No, za vámi. Kvůli té knížce, co jsem vám půjčila."
Severus se zamyslel. 'Knížce? Jaké knížce?.......Aha.'
"A to by jste mě budila jenom kvůli knížce, kterou jsem vám vrátil?"
"Ne, kdyby nebyla v takovém stavu, v jakém je," pronesla jízlivě Hermiona. To Severuse trochu zarazilo.
"A navíc," pokračovala, "stejně jste vzhůru, nebo snad ne? Nemusím vás budit, tedy pokud nejste náměsíčný a proto mě tady tak děsíte."
"Jistě. Měla by jste si jít lehnout."
"A co ta kniha? Jak to, že je zničená? Slíbil jste mi, že ji nepoškodíte," vyčetla mu Hermiona.
"Nic jsem neslíbil. To vy jste řekla, že doufáte, že ji nezničím."
"Vy!" Hermiona se napřáhla ubohou knihou.
"Ale no tak, Hermiono, přece by jste nenapadla učitele!" bránil se Snape.
Hermiona spustila ruce dolů. Čekala, že se Snape pokusí o cokoli, že ji třeba zakleje do desátého kolena, ale rozhodně ne, že ji osloví Hermiono. Nikdy jí nenazval jinak než Grangerová nebo nesnesitelná šprtka. A teď tady stáli a dohadovali se o hloupou knížku a on jí říkal Hermiono! Tomu se dalo jen těžko uvěřit.
"Měla byste se vrátit na kolej. Půjdu vás doprovodit."
Hermiona na něj koukala jak spadlá z višně.
"Snape se nabídl, že mě půjde doprovodit?"
"Pane profesore, jste v pořádku?"
Teď zas koukal vyjeveně Snape.
"O čem to sakra mluví?"
"Já ano, ale vy byste už měla spát. A abych nezapomněl - strhávám Nebelvíru patnáct bodů. V noci se nesmí toulat bez povolení nikdo, ani vy."
***
Klap, klap, klap.
Hermiona se zaposlouchala do rytmického klapotu svých bot. A taky Snapeových.
"To by mě zajímalo, jestli má ty propálené," napadlo Hermionu, ale podívat se neodvážila.
Klap, klap klap.
Kromě klapotu jejich bot bylo naprosté ticho. Ticho, že z toho běhal Hermioně mráz po zádech. Severus kráčel vedle ní na dotek ruky. Cítila jeho teplo. Měla nutkání uchopit jeho dlaň do své, byl tak blízko.
KŘACH!
Hermiona se lekla a chytila se jeho ruky. Vyplašeně se otočila ke zdroji zvuku.
"Jenom rozbitá váza. Je tu průvan," uklidňoval ji Severus. Jako by si vůbec neuvědomoval, že se drží za ruce.
Dívka na něj upřela své oříškové oči. Muž se jí to pokusil oplatit uklidňujícím pohledem, ale ve skutečnosti se na ni jen prazvláštně zašklebil.
"Heslo?" zeptala se Buclatá dáma, když k ní došli, stále se držeje za ruce. Hermiona si uvědomila až teď, že se celou cestu drželi. Ale očividně ani Severus to nějak zvlášť nevnímal. Opatrně vymanila svou ruku z jeho příjemného sevření.
"Eh…tak tedy, dobrou noc."
Hermiona se obrátila k portrétu, že mu řekne heslo.
"Hermiono.."
Otočila se zpátky k němu a podívala se mu do černých propadlišť.
"Dobrou noc," udělal krok k ní a…

Zpět na obsah

Kapitola 5: Na schovávanou

"Uhm. Tak tedy, do-dobrou noc," řekla Hermiona. Severusovi připadala nervózní. Podíval se do jejích oříškových očí. Byly nádherné. Nezapomenutelné. Odrthl se od nich jen nerad.

"Dobrou noc," zašeptal. Pak udělal krok směrem k Hermioně. A druhý. Stál těsně u ní. Jejich rty se k sobě pomalu přibližovaly.

V tom se Severus odvrátil. Nešlo to.

Nemohl.

Věnoval zmatené Hermioně svůj černý pohled a zmizel ve tmě.

°°°

"Tři máslové ležáky prosím," objednal Harry v hostinci U Tří košťat. Jindy tak rušný lokál madame Rosmerty vypadal dnes podivně opuštěně. Výlet měl tento víkend povolený pouze sedmý ročník, takže obvykle plné stolky dnes obsazovala jen hrstka studentů, pár stálých zákazníků a několik profesorů.

Harry si přisedl k Ronovi a zachmuřené Hermioně, podal oběma pití a tiše prohodil:

"Dnes tu moc lidí není co?"

Ron mu na to přikývl a Hermiona vypadala, jako když neslyší, nevidí. Harryho trápilo její chování už několik dní. Měla zvláštní náladu - nemluvila, když nemusela, nikoho si nevšímala, jen se učila na zkoušky a plnila své povinnosti primusky.

"Hermiono?" šeptl Harry směrem k ní. Upřela na něj nepřítomný pohled. Předtím totiž upírala zahloubaný pohled k profesorksému stolu, konkrétně pokukovala po jistém mistrovi lektvarů, který však vše okázale ignoroval, dokonce i Brumbála, který se kupodivu netvářil vůbec dotčeně, spíš mu v očích pohrávaly veselé jiskřičky.

"Víš - já - eh... no prostě, chtěl jsem... Hermiono, co se děje?" vymáčkl se konečně Harry.

"V poslední době jsi nějaká mlčenlivá. Stalo se něco?" dodal, když se na něj Hermiona tázavě podívala.

"Ale co by se mělo stát? Všechno je v pořádku. Prostě se jen trochu bojím zkoušek. To je všechno."

"Ale Hermiono, ty jsou přece až v červnu a teď je únor," namítl Ron.

"Rone, já vím," pokrčila rameny Hermiona a napila se máslového ležáku. Věděla, že lhát svým přátelům není správné, ale tohle přece nebyla lež, vždyť ona sama nevěděla, proč je poslední dobou tak zamlklá a skleslá… Ne, věděla to, jen si to stále ještě odmítala připustit.

Zjistila, že léta na dřevěném stole jsou neuvěřitelně zajímavá. Mezitím, co rýhy pozorovala, se u kluků rozpoutala debata o famrpálu. Jí to nikdy moc nezajímalo. Ráda sice sledovala zápas, ale nepotřebovala rozebírat průměr camrálu, ani jakou má aerodynamiku potlouk.

Ucítila na sobě něčí pohled. Váhavě zvedla oči k učitelskému stolu a hned je zase sklopila. Nedokázala se dlouho dívat do jeho černých očí. Vyzařovaly něco tak intenzivního, snad bolest, inteligenci, závan strachu, jen ne ten chlad, mrazivou odtažitost, kterou sálala celá jeho bytost, ale ty oči ji usvědčovaly ze lži. Pocítila stud, připadalo jí, jako by právě narušila jeho soukromí. Sklopila zrak zpět ke dřevěné kresbě.

Prstem se snažila oškrábat zatvrdlý vosk z desky stolu, ale ani tato činnost ji nedokázala zaměstnat tak, aby přestala vnímat vtíravý pocit, že ji někdo pozoruje.

"Nepůjdeme?" zeptala se Hermiona po chvilce, která jí přišla jako nejvěčnější věčnost.

"Už?" divil se Harry.

"Vždyť jsme sotva přišli."

"No, já vím, ale pojďme ven na čerstvý vzduch, je tu nějak vydýcháno."

Harry s Ronem si vyměnili tázavý pohled.

"Jasně," souhlasil Ron, " mohli bychom se podívat k Chroptící chýši, ne?"

Harry s Hermionou nic nenamítali, tak se všichni tři zvedli a odešli z hostince. Když procházeli kolem profesorů, Hermiona se pohlédla na Snapea. Ale ten už byl zase uzavřený do sebe a okolí nevěnoval pozornost.

°°°

Chroptící chýše vypadala, že se každou chvílí rozpadne. Harry jí úzkostlivě pozoroval a vzpomínal, jak v ní před čtyřmi lety zjistil, že je jeho kmotr nevinný. V ten moment ho něco napadlo.

"Co kdybychom se šli podívat dovnitř, zavzpomínat na staré časy?" zeptal se Rona a Hermiony.

"Klidně běžte. Já tu na vás počkám," odmítla Hermiona. Ne, že by se tam bála, stejně nebylo čeho, ale moc se jí tam nechtělo a navíc cítila potřebu být chvíli sama. Ron souhlasil, a tak po pár minutách Hermiona viděla jen jejich vzdalující se záda. Šla se projít na kraj lesa, kde bloumala mezi stromy. Poslouchala, jak jí pod nohama křupe zmrzlý sníh. Najednou, jako by se její kroky začly ozývat s ozvěnou. Nechtěla se otáčet, ale potřebovala zjistit, kdo ji pronásleduje. Trochu zrychlila a v ohybu pěšinky se schovala za mohutný kmen stromu. Prostě si počká, až pronásledovatel projde okolo. Dřepla si, aby nebyla tak nápadná.

"Slečno Grangerová?" zeptal se známý hlas.

Hermiona se pomalu podívala na jejího profesora, kterému hrál na tváři pobavený úšklebek.

"Ehm...j-já..." začala Hermiona, ale nenapadla ji žádná dostatečná výmluva.

"Co tu děláte? Hrajete si s těmi vašimi kamarádíčky na schovávanou?" profesor Snape podal Hermioně ruku, aby jí pomohl zvednout se na nohy. Hermiona vyvalila oči, ale pak se nabízené opory chopila a postavila se. Druhou rukou si oprášila sníh z ramen.

"Ne, byla jsem se projít, profesore."

"Sama? Kde je vlastně Potter s Weasleym? Doufám, že nešli do Chroptící chýše?"

"Prosím? N-ne, nešli tam!" Hermiona zčervenala až po kořínky vlasů.

"Dejme tomu, že vám budu pro jednou věřit."

Hermiona zamrkala. Musela uznat, že Snape ji v poslední době nepřestává překvapovat. Uvědomila si, že jí pořád drží za ruku. A nepustila ji. Čekala na jeho reakci. Profesor však jen jemně pohnul prsty a uvěznil dívčinu dlaň ještě bezpečněji ve své.

Černý a oříškový pohled se setkaly.

Přibližovaly se.

Zavřela oči a ucítila jeho vlhké rty na svých.

<i>Sníh jim padal na ramena a svět se přestal točit. Stali se středem vesmíru a slunce je obíhalo po elipsách. Hvězdný prach hladil po tvářích…</i>

Otevřela oči a její pohled se střetnul s jeho. Tentokrát nevydržel on; kdyby ten muž naproti ní nebyl Severus Snape, pomyslela by si, že se zatvářil rozpačitě. Než si to však stačila uvědomit, otočil se a zmizel.

'Typické' pomyslela si Hermiona. Byla neuvěřitelně šťastná. Pomalu se vracela k hradu, prsty přitisknuté na rtech, na kterých hrál zasněný úsměv. Zapomněla na všechno ostatní, myslela jen na jeho oči a rty. Byla zamilovaná...

°°°

Severus vlastně ani nevěděl, proč tak zbaběle utekl. Možná nechtěl čelit nepříjemným následkům. Je přece profesor! A Hermiona je studentka. Celý život se snažil stranit jakýchkoli citů, už kvůli tomu, že byl dvojí špion. Nechtěl, aby se Hermiona ocitla v nebezpečí jen proto, že by ji - musel si to přiznat - měl rád víc, než je ve vztahu profesor/studentka obvyklé. Na druhou stranu nemohl odolat a políbil ji. Bylo to už podruhé, co k sobě měli tak blízko. Co se od něj teď bude očekávat? A co když se to někdo dozví? Co bude dál?

Tohle byl od Severuse alibismus. Vůbec se nebál, že ho Brumbál vyhodí, jiného mistra lektvarů ochotného učit ty malé trolly, by asi špatně sháněl a tak výkonného špeha asi ještě hůř. Ve skutečnosti měl strach podívat se Hermioně do očí, jímala ho hrůza, že v nich neuvidí to, co sám cítil, že ona nebude jeho náklonnost opětovat… Mohl by přece být jejím otcem a Weasley na ní může jen oči nechat.

Podíval se na hodinky a zjistil, že už je čas jít na večeři. Zvedl se ze svého křesla, odložil knížku, kterou se zbytek odpoledne pokoušel číst, aby nemusel myslet na tu událost odpoledne. Bylo to příjemné, ale nemohlo to pokračovat. Buď by vyhodili Hermionu, nebo jeho. Ne, že by mu vadilo, kdyby už nemusel učit tu zatracenou bandu rádoby studentů, ale musel zůstat.

Vyšel ze svého bytu, zamkl dveře a vydal se vstříc věcem budoucím.

°°°

Hermiona hlasitě kýchla a vstala od stolu ve Velké síni. Venku se nachladila a chtěla si jít lehnout. Dokonce si ten večer udělala volno od učení, aby se z nachlazení vyležela co nejdřív. Navíc byla dost unavená a na nějaké úkoly a eseje neměla náladu. Stejně by po dnešním odpoledni nebyla schopná na cokoliv se soustředit. U vchodu do Velké síně se setkala se Severusem. Vypadal tak nějak zvláštně. Unaveně.

Jakmile přišla do ložnice, ulehla tak, jak byla a téměř okamžitě usnula. Zdáli se jí podivné sny. O vesmíru, hvězdách, slunci, o černých očích a jeho rtech. Všechno se jí prapodivně míchalo do sebe a vytvářelo to neobvyklé souvislosti.

Probudila se o půlnoci s hroznou bolestí v krku. Napila se vody ze sklenice na svém nočním stolku, ale úleva se dostavila jen na pár sekund. Rozhodla se zajít za madame Pomfreyovou.

°°°

Severus si šel po večeři lehnout. Ale nemohl usnout. Pořád na ní musel myslet. Byla neodbytná. Kolem půlnoci vstal a rozhodl se projít. To mu pomáhalo, když nemohl usnout. Oblékl si černý župan a vydal se na procházku.

°°°

<i>(A/N: taky vás zajímá, jak to dopadne? Mě hrozněJ) </i>

°°°

Zrovna procházel kolem knihovny, když to uslyšel. Hlasité popotáhnutí. Otočil se ke zdroji zvuku a strnul. Hermiona znovu popotáhla a podívala se na něj, pravda, trochu překvapeně. Severus na ni jen němě zíral. Pak se vzpamatoval a bezbarvým hlasem řekl:

"Můžete mi vysvětlit, proč jste o půlnoci mimo svou kolej?"

Hermioně se v očích zaleskly slzy. Takže pro něj nic neznamená... Vzchopila se a huhňavě odpověděla:

"Jdu da ošetřovnu. To sdad bůže každý de? Zdovoledíb," prošla kolem něj a pokračovala dál na ošetřovnu.

"Hermiono?"

Otočila se a podívala se na něj tázavým pohledem, který jako by říkal 'chcete ještě něco, pane profesore?'.

Severus k ní došel a pouze ji obejmul.

"Nikam nechoď. Lektvar na nachlazení ti můžu dát i já," řekl po chvíli s úsměvem.

Zpět na obsah

Kapitola 6: V náruči

"Lektvar na nachlazení ti můžu dát i já," pronesl Severus.

Přikývla. Aspoň nemusí budit madame Pomfreyovou.

Řekl jí, ať zatím počká v prázdné učebně hned vedle ošetřovny, že pro lektvar mezitím dojde. Poslechla ho a šla si sednout na lavici.

Její tlumené Lumos ozářilo prostor matným světlem a díky němu vrhaly předměty v učebně prazvláštní stíny.

Nechápala, co se to s ní děje. Co se děje se Snapem. Vzpomínala na jejich polibek v lese, vybavovala si jeho hebké rty, ty horké rty, které ještě teď cítila na svých. Musela se usmát. Byl to krásný zážitek. Ale nechápala to. Nechápala, jak může mít ráda zrovna jeho. Věčně nevrlého a upjatého profesora. Jistě, měl jisté osobní kouzlo, charisma, ale tajemně přitažlivá aura lektvarového mistra se kolem něj vznášela na každém kroku právě tak, jako jeho chladnost a odtažitost. Její, jindy tak bystrý úsudek, se nyní neozýval, nedocházelo jí, proč zrovna ona. Na světě byla přece spousta jiných žen, nepochybně krásnějších, vzdělanějších, jemu věkově bližších…

Prohlížela si konečky svých prstů jako něco zajímavého. Co ji na něm tak uchvátilo? Co? A co přimělo jeho, že se choval tak podivně? Nenormálně. Nebo spíše - choval se jako každý obyčejný muž. Severus Snape měl mnoho podob, ale rozhodně to nebyl obyčejný muž.

Hermiona si vzpomněla na knížku, kterou nedávno půjčila profesorovi lektvarů. Vlastně ten svazek od doby, kdy se jí dostal zpět v tak žalostném stavu, nečetla. Vybavila si potrhanou vazbu a pomačkané stránky. Možná, že odpověď na téma záhadné chování obávaného profesora Severuse Snapea, se skrývala právě mezi nimi.

"A třeba to s lektvary nemá žádnou souvislost," pomyslela si Hermiona.

Na chodbě se ozvaly kroky. Hermiona, ač si byla jistá, že je to Severus, zhasla hůlku a přikrčila se v tmavém koutě. Co kdyby náhodou?

Dveře se otevřely. Do místnosti vstoupil Neville a nějaká dívka. Hermiona zatajila dech překvapením a ještě víc se přikrčila. Sledovala svého spolužáka z koleje a tu dívku, která jistojistě patřila do šestého ročníku Mrzimoru. Muckali se.

Uběhlo ani ne deset uslintaných minut, plných mlaskání, když se na chodbě ozvaly kroky podruhé. Hermiona se úpěnlivě modlila, aby to byl Severus, dalších deset minut by tu nemusela přežít.

V otevřených dveřích se však objevila profesorka McGonnagalová.

"Pane Longbottome!" vykřikla a pozvedla rozsvícenou hůlku, aby si prohlédla objekt jeho zájmu. Neville se bleskově odtrhl od dívky, na které bylo vidět i v matném světle, že je červená až ke kořínkům vlasů. Nevillovi vůbec nešlo na rozum, jak je profesorka mohla objevit, což vrtalo v hlavě i Hermoině, stále ještě schované v tmavém koutě.

"Odečítám Nebelvíru a Mrzimoru patnáct bodů!" zuřila profesorka. Měla na sobě svůj kostkovaný župan a noční čepec. Vypadala poněkud komicky, jak tu tak stála v nočním úboru a pouštěla hrůzu.

Mezitím se však kroky na chodbě ozvaly potřetí, a Hermiona si říkala, že by to musel být hodně špatně napsaný scénář, kdyby to už nebyl Severus. Když se dveře pomalu otvíraly, Hermiona pro jistotu zavřela oči. Ujistil ji až hluboký hlas, který se ptal:

"Hermiono? Jsi tu?"

Hermiona otevřela oči.

Profesorka McGonnagalová se podívala ke dveřím.

Severus se zarazil.

Nevillovi málem upadla čelist.

Mrzimorská dívka neměla daleko k omdlení.

"Ano, jsem," pípla Hermiona z kouta a vyšla na světlo, které vcházelo do místnosti z chodby.

Snape vešel do místnosti. Pohledem přecházel z profesorky McGonnagalové na Longbottoma, z Nevilla na mrzimoskou šesťačku a z ní zpátky na profesorku a tvářil se překvapeně.

"Tady se pořádá pyžamová párty?" zeptal se nakonec a úplně zapomněl na svůj obyklý sarkastický tón.

"Sleč- co? Ne, nekoná Severusi, nachytala jsem tady pana Longbottoma se slečnou Burnhamovou," opáčila zmateně McGonnagalová.

"Ale co tu děláte vy, slečno?" obrátila se na Hermionu.

"J-já…šla jseb na ošetřovdu…jseb dachlazedá…a - "

"Her- Slečna Grangerová je nachlazená, šel jsem pro lektvar," začal Snape s Hermionou unisono.

"Ach tak. A proč slečna Grangerová nešla za Poppy, Severusi?"

"Potkala mne tady, když jsem hlídkoval. Nabídnul jsem se, že donesu lektvar proti nachlazení, aby Slečna Grangerová nemusela madame Pomfreyovou budit," osvětlil jí situaci Severus. McGonnagalová nevypadala, že nenadálé ochotě svého kolegy věřila, přesto se už dál nevyptávala. Místo toho se otočila k Nevillovi a slečně Burnhamové.

"Slečno, jděte na kolej a nikde se nezdržujte. Uděluji vám školní trest za potulování se po chodbách v nočních hodinách. To samé platí i pro vás, pane Logbottome. Dobrou noc."

Když ti dva odešli, profesorka obrátila svou pozornost k profesorovi lektvarů a Hermioně, kteří celou dobu jen příhliželi.

"Dobrá tedy. Slečno Grangerová, vy se také vraťte do postele. A zbytečně se nikde netoulejte," kývla s důležitým pohledem na Severuse a odešla. Hermiona ji chtěla následovat, ale v tom ji Snape zarazil.

"Ten lektvar. Vypij ho," podal jí lahvičku se žlutým lektvarem. Hermiona tresť odzátkovala a obsah lahvičky na jeden lok vypila. V ten okamžik si Severus uvědomil, že zapomněl na jeden drobný detail. Tedy, jak se to vezme drobný…

*.*.*.*.*.*

Zachytil ji právě v okamžiku, kdy se v náhle dostaveném spánku řítila k zemi. Vzal ji do náruče.

Když tohle místo bral, netušil, že jednou bude nosit nějakou studentku v náručí. Možná ještě jeho případnou ženu. Ale studentku ne. I když ji měl rád.

Do nosu ho udeřila známá vůně meduňky, která Hermionu vždy obklopovala. Bezradně se rozhlédl po učebně, jestli se nenajde něco, kam by mohl Hermionu položit. Jenže, světe div se, v učebně nic takového nebylo.

Obávaný profesor lektvarů tedy vyšel na chodbu. Malý okamžik se rozhodoval, kam se vydá, ale nakonec zamířil směrem k Nebelvíské veži.

Po cestě měl spoustu času uvažovat o tom, co na slečně Grangerové tolik váží. Připadalo mu, jakoby nesl v náručí pořádnou hromadu těžkých knih. Ve čtvrté chodbě, kterou procházel, se rozhodl, že to určitě bude její mozek. Není možná, aby v hlavě měla tolik informací a hlava přitom zůstávala lehká.

Po několikaminutové cestě, která se mu zdála nekonečně dlouhá, a během které dospěl k zjištění, že jeho fyzička už není to, co bývala, konečně došel před portrét Buclaté dámy. Během cesty několikrát špatně zahnul, přeci jen, nechodí sem zas tak často, že. Ruce neměly daleko k upadnutí a záda začínala vypovídat službu.

Buclatá dáma spala.

"Ehm," pronesl Severus.

Nic. Jen tiché chrápání.

"EHM," zkusil znovu.

Buclatá dáma sebou teatrálně trhla, vrhla na něj neduživý pohled a otázala se: "Heslo?"

Severus se zarazil. Další věc, se kterou nepočítal.

"Eh…Červený inkoust?" vyřkl namátkou heslo, které se k němu doneslo celkem náhodou minulý měsíc. Očividně se za tu dobu změnilo. Buclatá dáma se zatvářila nepřípustně, zkřížila ruce na prsou a prohodila: "Špatně."

Profesor tedy zkusil řadu náhodně zvolených slov, která ho ve spojitosti s Nebelvírem napadla, mezi něž patřila hesla jako: "Banda trotlů", "Otravné bonbóny", "Vítězné kruhy" a další.

Hermiona si mezitím spokojeně podřimovala v jeho náruči a nejevila jakékoli známky toho, že by se hodlala v brzké době probudit.

Kdyby aspoň měla otevřené oči, mohl bych se pokusit použít nitrozpyt, pomyslel si zoufalý Severus, který se snížil tak moc, že Buclatou dámu prosil a všemožně sliboval, jen aby ho pustila dovnitř. Ta ale byla neoblomná, i potom, co Snapeovi došla trpělivost.

"A to ji mám uložit kam? Do mé postele nebo co?" rozkřikl se, nedbaje spících portrétů a Hermiony.

"Třeba," opáčila chladně Buclatá dáma a provokativně zavřela oči a předstírala spánek.

Severusovi tedy nezbývalo nic jiného, než Hermionu vzít k sobě. Cestou se modlil, aby nepotkal nikoho živého, vlastně ani nikoho po smrti, a hlavně, aby donesl Hermionu až do sklepení aspoň v částečném fyzickém zdraví.

Největším problémem byly schody. V noci už nesvítily žádné pochodně a rozsviťte si hůlku, když v náručí nesete padesátikilovou dívku. Severus tedy opatrně scházel schod po schodu a pokoušel se přitom nezakopnout o svůj dlouhý hábit, který se mu poněkud motal pod nohy a snad poprvé za svou profesorskou kariéru tento svůj viktoriánský model proklínal. Situaci mu značně ztěžovala Hermiona (a to tentokrát v obou smyslech tohoto slova), přes jejíž postavu si neviděl pod nohy.

Pod schodištěm si mocně, nefalšovaně oddychl. Nikdy nevěřil, že sejít schody a zůstat zdravý, je tak obtížné.

Ještěže je zítra neděle, problesklo hlavou uřícenému Severusovi, vydávaje se na cestu několika spletitými chodbami, vedoucími k jeho pokojům. Zároveň děkoval bohům, že portréty a studenti mají v noci tendenci spát - kdyby ho někdo viděl, jak se tu tahá se studentkou, smál by se mu asi ještě hodně dlouho. Tedy ne, že by Severuse někdy názor těch tupohlavců zajímal, ale šlo mu o pověst.

Konečně známé dveře. Jeho milované dveře do jeho milovaného pokoje! Vrazil dovnitř a okamžitě položil Hermionu do nejbližšího křesla a sám se vděčně svalil do druhého. Ještě nikdy neviděl svůj pokoj tak rád. Neskutečně ho bolela záda a nohy, ruce jakoby vůbec necítil. Možná by mohl někdy trochu posilovat.

Po několika minutách, během kterých ho ruce pomalu přestávaly bolet, se rozhodl, že Hermionu někam uloží. Ale kam? Vzal ji znovu do náruče a odnesl ji do své ložnice. Ve tmě se před ním rýsoval obrys jeho postele s nebesy a pár kusů dřevěného, celkem elegantního, nábytku. Položil dívku na postel. Ale Hermiona jakoby ani nevěděla, že se z teplé náruče profesora přesunula do jeho chladného lůžka, natož, aby si všimla s jakou něhou a starostlivostí tam byla přesunuta.

Mohl by ji nechat ležet v křesle a sám si lehnout do postele, ale věděl, že slečna Grangerová by mu za tu bolest za krkem asi moc nepoděkovala. Na druhou stranu, jeho bude zítra bolet celé tělo, když se sní musel vláčet přes půl hradu. Pravda, nebyla to Hermionina chyba, že teď tvrdě spí a nemá o jeho dilema žádné potuchy. Dělala jen to, co jí nařídil.

Nakonec se tedy rozhodl pro kompromis: v jeho posteli budou ležet oba.

Vyzul Hermioně boty a posunul jí na posteli tak, aby byla hlavou na polštáři a co nejvíc na kraji. Je to přeci jen studentka, i když to mezi nimi vypadá na poněkud intimnější vztah. Severus se při té představě ironicky ušklíbl.

Hermiona už naštěstí byla převlečená do pyžama, tak se nemusel uchylovat k žádnému svlékání. Starostlivě ji přikryl. Připadal si jako otec, co ukládá svou dceru do postele. A ono to tak klidně mohlo být. Vždyť je o dvacet let starší.

Bleskově odehnal nepříjemné myšlenky na svůj věk.

Hermiona vypadala sladce a Severus neodolal a jemně ji políbil na čelo.

Nepatrně se zavrtěla.

Svlékl si hábit, a tak jak byl, v kalhotách a košili, si zalezl do postele pod peřinu, přičemž dával dobrý pozor, aby se spící Hermiony už ani nedotkl. Věnoval spící dívce poslední pohled, otočil se na druhý bok a během několika okamžiků tvrdě usnul.

*.*.*.*.*.*

Otevřela oči a slastně se protáhla. Stále ještě v ní dozníval hezký pocit z příjemného snu. Někdo ji v něm nosil v náručí, pak ji položil do měkké postele a políbil na čelo; černé vlasy šimraly na tvářích.

Hermiona oči zase zavřela a vychutnávala si fakt, že je neděle a má možnost si dlouho poležet v posteli s oblíbenou knížkou.

Prudce se posadila s vytřeštěnýma očima. Tohle není její postel. Závěsy nejsou nachové, jak je zvyklá, ale temně zelené. Tady něco není v pořádku.

Opatrně se rozhlédla. Místnost jí nebyla ničím povědomá, ale vyhlížela celkem přívětivě, tmavý nábytek působil střídmě. Nejvíce ji zaujala obrovská knihovna naproti posteli. Kdyby nebyla v situaci, kdy neví, kde se nachází, určitě by se jí jala prozkoumat.

Zamračeně si lehla zpátky a pokoušela se vzpomenout co předešlý večer dělala, když neskončila ve své posteli.

Necítila se dobře a bolelo jí v krku.

Vydala se za madame Pomfreyovou.

Potkala Snapea.

Ten jí slíbil přinést lektvar proti nachlazení.

V učebně, kde se schovávala, se objevil Neville a poté profesorka McGonnagalová.

Když přišel Snape, vypila ten lektvar a… V tomto momentu se tok Hermioniných myšlenek zastavil. Od tohoto okamžiku si už nic nepamatovala. Jen ten sen.

Co když?

Je to možné…

Ale…

To k němu nesedí…

Hermiona se odhodlala a podívala se na postel vedle sebe.

Nebyl to sen…

"Pane profesore?" zeptala se Hermiona trochu konsternovaně. Koneckonců s mistrem lektvarů člověk nespí každý den.

Severus byl k ní otočený zády; černé vlasy rozprostřené na polštáři. Vypadal roztomile. Hermiona tu myšlenku radši honem zahnala, nebyla si jistá, jestli náhodou neumí číst myšlenky se zavřenýma očima. Za tohle by ji ukřižoval.

Když se nic neozývalo, Hermiona se ocitla v rozporuplném dilema. Sice tohle u jednou řešila, jestli vzbudit, nebo nechat spát, ale to byla trochu jiná situace.

Rozhodla se ho nechat spát. Je neděle. Ale co bude dělat ona? Mohla by odejít, ale za to, že ji profesor dotáhl až sem, by se mu moc neodvděčila.

Vrhla kradmý pohled ke knihovně. Za to ji prokleje.

Hermiona stáhla nohy z postele a nahmatala boty.

Cítila se trochu jako zloděj, když se nenápadně a co nejtišeji plížila ke knihovně. Když už tady ale je, proč toho nevyužít?

Namátkou vytáhla nějakou knížku ve staré hnědé vazbě. Byla o lektvarech. Otevřela ji a překvapilo ji, když uviděla známé písmo, které se vecpalo mezi původní řádky knihy a různě autora opravovalo. Takže takových knih, co patří Princi dvojí krve, je více. Začetla se a přestala vnímat čas i skutečnost, že právě sedí v ložnici obávaného profesora lektvarů, který s pocuchanými vlasy a se zájmem její drzost pozoruje.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Všechno má svůj konec, i výuka Longbottoma

Pozoroval ji, jak odvážně našlapuje k jeho knihovně. Nevšimla si ho. Hermiona vytáhla knihu s hnědou vazbou. Otevřela ji a trochu překvapeně do ní zírala. Možná, že ji pohoršily ty jeho vepsané poznámky. Ale co měl dělat, když znal lepší způsob přípravy?

Severus se sám sebe někdy ptal, proč si ty knihy vůbec kupuje, když mu stejně připadají špatné. Možná, aby uspokojil svoje sebevědomí.

Hermiona pomalu knihou listovala, tu a tam se na nějaké stránce zastavila, aby si něco přečetla. Nebo spíš - aby se pokusila rozluštit jeho úhledný škrabopis. Severuse bavilo se na ní dívat, líbili se mu její kudrnaté vlasy splývající po jejích nahrbených zádech.

Dívka knížkou prolistovala až na samý konec, zaklapla ji a pečlivě vrátila na své místo. Chvíli si prohlížela hřbety knih, ale nejvíce ji zaujala tlustá kniha vázaná v černé kůži.Vztáhla po ní ruku.

"Ehm," ozvalo se jí za zády v momentě, kdy se knihy dotkla konečky prstů. Rychle rukou ucukla a odskočila od knihovny na vzdálenost dobrého metru. Severusovi cukalo v koutcích.

"Dobré ráno," řekl a snažil se udržet vážnou tvář, když se Hermiona začervenala.

"Dobré," odpověděla.

"To děláš všude, že se na návštěvě lidem vkrádáš do knihovny?" zeptal se naoko přísně, Hermiona však postřehla v jeho hlase tón pobavení.

"Ne," odpověděla mu Hermiona.

"A jak jsem se tady dostala?" nedala jí její zvědavost.

"Buclatá dáma mě nechtěla pustit do Nebelvírské věže. Musel jsem tě sem donést."

Hermiona se podívala na jeho paže, nikterak svalnaté, a představila si, že ji v nich držel a pravděpodobně nesl přes půl hradu. Posadila se do nohou postele a pozorovala jeho neučesané vlasy. Slušelo mu to.

"Děkuji," řekla po chvíli s úsměvem. Neodpověděl nic. Ani se neusmál. (A/N: proč by taky měl, při vzpomínce na takovou štreku…).

Jenom ji políbil.

Kdyby Hermiona stála, podlomily by se jí nohy. Zase tu byl ten okamžik, kdy měla pocit, že se svět přestal otáčet kolem své osy.

Cítila jeho ruku ve svých vlasech; vlastní ruce objímající jeho záda. Černé vlasy šimraly na tvářích.

A ten neuvěřitelný pocit štěstí vyplňoval její hruď.

A někdo zaklepal.

Všechno to krásné se vypařilo jakoby lusknutím prstů. Hermiona překvapeně hleděla do Severusovy tváře. Možná až trochu vyděšeně.

"Schovej se sem," nařídil jí a zároveň ji strkal do velké skříně. Hermiona se ocitla v záplavě černých hábitů.

*.*.*.*.*.*

"Dobré ráno, Severusi," zašveholil Brumbál, a už vcházel do Snapeovy pracovny.

"Co chcete?" odvětil Severus a ani se nesnažil být zdvořilý.

"Jenom si o něčem promluvit."

Severus trochu zbledl. Snad se o něčem nedozvěděl?

"Minerva mi říkala, že jsi prý včera v noci došel slečně Grangerové do sklepení pro lektvar proti nachlazení. Překvapila ji tvoje ochota."

Ta ženská taky musí vykecat všechno, pomyslel si trpce Severus.

"Šlo mi především o zdraví studentky. A nebyl důvod budit madame Pomfreyovou, když jsem byl vzhůru já."

"A kde je slečna Grangerová teď? V Nebelvírské věži není," řekl Brumbál a v modrých očích mu pobaveně jiskřilo.

"Kde by byla? Nezajímám se o to, kam chodí. Pravděpodobně ji najdete v knihovně."

Severus se snažil zůstat chladný.

"Tam taky není. Severusi, že ty-"

"Co si o mě myslíte, Brumbále? Tady rozhodně není, o tom bych věděl."

Uzavři svou mysl, uzavři svou mysl, opakoval si Severus jako mantru, zatímco mu Brumbál hleděl zpříma do očí.

"Jsi si jistý?"

"Jistěže."

"A když otevřu tvou skříň na hábity, nenajdu v ní slečnu Grangerovou, že?"

"Ne, nenajdete," zalhal Severus bez mrknutí oka.

Předpokládal, že to Brumbálovi bude stačit, a že skříň nechá na pokoji. Předpokládal špatně; očividně mu to nestačilo.

Brumbál vešel do ložnice a zastavil se u skříně. Pak se otočil.

"No dobrá, budu ti věřit."

Severus si v duchu oddychl. Brumbál však pokračoval:

"Ale jestli se od někoho dozvím, že tady slečna Grangerová opravdu byla, nebude to příjemné pro nikoho. Severusi, vydrž to než skončí školní rok. Nemůžu si dovolit tě vyhodit," mrkl na něj šibalsky.

Snape ho vyprovodil na chodbu.

"Vydržte oba Severusi, jde o dobro kouzelnického společenství."

"No dobrá, tak už běžte, mám ještě spoustu práce," odbyl ho mistr lektvarů, mysle na domácí úkoly čtvrtého ročníku.

"Jistě, jistě," řekl Brumbál s dalším šibalským zamrkáním. Severusovi to šlo pěkně na nervy a radši za Brumbálem zabouchl dveře a zamkl. Ale co teď?

*.*.*.*.*.*

Hermiona vylezla ze skříně. Hezky to v ní vonělo - stejně jako mistr lektvarů, se kterým se setkala pohledem.

"Ehm…tak já radši půjdu," odtušila se sklopenou hlavou. Nechtěla dělat problémy.

Rukou jí nadzvedl bradu, takže se mu musela podívat do očí. Do černých očí, které najednou nebyly chladné, ale pekelně to v nich žhnulo. Užívala si ten dotyk, to teplo, které z jeho ruky vyzařovalo. Uklidňující teplo.

Nechtěl, aby chodila pryč - ale Brumbál měl sakra pravdu. Tohle nemůže pokračovat. Ano, měl ji rád, dokonce víc než rád, ale copak je tohle normální?

Severus lehce přikývl a pohyb doprovodil tichým:

"Bude to tak lepší."

Byl to snad smutný tón v jeho hlase?

Bude to tak lepší…jakoby ji od sebe odháněl. Jako něco nepatřičného. Jistě, to celé bylo nepatřičné; že ležela s ním v jeho posteli, že ji líbal, že ji… ne, miloval určitě ne.

Přikývla. Otočila se ke dveřím, ale on ji k sobě přivinul. Jeho hebké rty na jejích. Ucítí je ještě někdy?

Poslední pohled a její:

"Sbohem."

A stála na chodbě. Sama. Bez jeho teplé ruky, jeho doteku. Sama se svými slzami. Bloudila bezcílně po hradě, nechávala se vést pocitem. Nohy ji donesly do knihovny. Ani ji to nepřekvapilo. Otřela si slzy a vstoupila dovnitř.

Procházela mezi regály a nasávala vůni starých knih, povětšinou zatuchlých. Nakonec si sedla na své oblíbené místo u okna a pozorovala jezero, na které měla výhled. Na jezeře se lesknul led, po kterém bruslil nějaký nadšený sportovec. Sněhové vločky velké jako trakaře se líně snášely šedou oblohou a přispívaly tak k bílé pokrývce, která ležela na školních pozemcích a všude tam, kam Hermiona dohlédla. Viděla i ten malý bor blízko Prasinek, kde…kde ji políbil.

Hermiono, seber se přece, napomenula se, když jí po tváři zase začaly stékat slzy. Nemohla uvěřit, že ještě před pár dny by vůbec nevěřila, že teď tady bude sedět a trpět díky svým citům k tomu bastardovi. K jejímu učiteli, musela se opravit.

V hlavě ji hrála Brumbálova slova, která k ní dolehla i přes zavřené dveře skříně.

Vydržte do konce školního roku.Oba. Mohlo to snad znamenat, že o tom Brumbál ví víc, než ona sama? Koneckonců, jemu taky nic neunikne.

A mohlo to snad znamenat, že k ní Snape cítí něco víc? Něco, díky čemu by vydržel než absolvuje?

Hermiona si rozhodně osušila tváře. Ať je to jak chce, nemůžu se tím trápit. Vždyť je to absurdní! Za necelé tři měsíce mě čekají OVCE a já si nemůžu dovolit přestat se soustředit.

Vstala. Ji samotnou až překvapilo, jak rozhodně to všechno vyznělo. Pokrčila nad sebou rameny a vydala se do Nebelvírské věže. Na trápení bude mít dost času o prázdninách. Teď rozhodně ne.

*.*.*.*.*.*

Severus Snape zavřel dveře jeho pokoje. Zavřel je za Hermionou. Ne, za slečnou Grangerovou. Bylo zvláštní, jak za ty tři nekonečné dny, během kterých se seznámili trochu blíže, než je v tomto druhu vztahů obvyklé, se jí naučil oslovovat a myslet o ní jako o Hermioně, když jí šest a půl roku oslovoval jako slečnu Grangerovou, a to jen v těch nejnutnějších případech. Otočil se k oknu a vyhlédl z něj. Neviděl nic zajímavého, jen nekonečně bílé plochy, z jejichž záře mu přecházely oči. Neměl zimu rád, ačkoli se v zimě narodil. Všechny rostliny použitelné do lektvarů v tomto období nerostly a tudíž byl i jejich nedostatek, i přes to, že se v období výkvětu dělaly jejich zásoby.

Severus si sedl do křesla a pohled mu padl na knihovnu. Zase se zvedl, přešel k ní a vytáhl knihu, kterou si Hermiona nemohla prohlédnout, protože v momentě, kdy ji chtěla vytáhnout, ji Severus upozornil na svou osobu.

Kniha v černé vazbě ovšem nebyla knihou, jak si mohl myslet ten, kdo měl jedinečnou, a v pravdě taky jedinou možnost nahlédnout do ložnice ředitele Zmijozelu. Bylo to album černobílých fotek.

Snape si s albem sedl do křesla a nostalgicky si ho prohlížel. Dávalo mu to možnost zapomenout na těch několik momentů, kdy měl ke slečně Grangerové velice blízko.

Na fotkách byla po většinu času drobná žena s malým chlapcem, vlastnící velký nos, a někdy i muž s černými vlasy a poměrně dost kyselým výrazem.

Procházel jednu stránku za druhou, nevzpomínal si, jak dlouho si fotky rodičů a svého mladého já neprohlížel. Asi to bylo hodně dlouho, protože když dospěl na poslední stránku, překvapilo ho, když mu do klína vypadla barevná fotka dívky se zrzavými vlasy.

Na zadní straně bylo napsané věnování úhledným písmem:

"Pro mého nejlepšího přítele, Lily".

Pohladil její tvář a fotku zase založil. Neměl by teď vzpomínat na minulost. Zvlášť když se před ním rozpínala nová možná budoucnost. Budoucnost, kterou podstatně kazil fakt, že je teprve pouhou studentkou. A také fakt, že na něm, jako na dvojím špehovi, částečně ležela budoucnost kouzelnického společenství.

Musí být trpělivý. Jenže, to on nikdy moc nebyl.

Kdyby měl o trochu více trpělivosti, možná, že by teď nemusel učit tu bandu trotlů.

Teď není čas na vzdychání nad svým pokaženým osudem, Severusi Snape. Jaké sis to udělal, takové to máš. Nezbývá ti, než čekat.

Zaklapl album a vrátil ho do knihovny na své místo. Měl by opravit ty práce čtvrtého ročníku.

*.*.*.*.*.*

Hermiona se ani nestačila nadít, a už tu byl konec května. OVCE klepaly na dveře. Využívala každé volné sekundy, aby si mohla opakovat. Někteří, snad ale nejvíce Harry s Ronem, ji podezřívali, že se zbláznila. Jejich podezření nebylo neoprávněné; Hermiona si neustále něco potichu mumlala, v knihovně byla div ne nastěhovaná a byla tam schopná i přespávat, kdyby madame Pinceová byla solidárnější a povolila jí to. Naštěstí se knihovna nekompromisně zavírala už v deset hodin.

Hermiona si tím tak trochu kompenzovala svůj citový problém, který, ač se ho snažila zapudit vytrvalým učením, ji neustále pronásledoval. V hodinách lektvarů se už tak aktivně nehlásila a odpovídala jen, když se jí profesor Snape na něco zeptal. Což mimochodem začal dělat v poslední době často; za celých šest a půl roku dohromady ji nevyvolal tolikrát, jako teď během tří měsíců.

Nebyla vůbec schopná se na něj podívat, a představa, že by s ním měla zůstat v jedné místnosti déle jak půl sekundy, jí vyloženě naháněla hrůzu. Proto se jak klíště držela při jeho hodinách svých kamarádů, a vejít do učebny lektvarů jako první pro ni neexistovalo. Stejně jako odcházet poslední; vždy si bleskově sbalila věci a střelhbitě vyrazila ze sklepení mezi prvními.

…

"Hermiono?" oslovil ji Neville.

"Co je zase?" utrhla se na něj dívka.

"J-já jen, ž-že zk-zkoušky začínají za-za za chvíli," vykoktal ze sebe sinalý chlapec.

"Ach," vydechla Hermiona a taky zbledla.

"Promiň Neville."

"T- to je v po-pořádku. Půjdeš už dolů?" zeptal se.

Hermiona přikývla. Najednou měla pocit, že všechno zapomněla. Popadla všechny poznámky, co se jí vešly do náruče a vydala se za Nevillem. Hlavou jí prolétla myšlenka, že tohle bude krušný týden.

*.*.*.*.*.*

"Patience est cadeau," vyslovil profesor Snape před chrličem, který téměř okamžitě uskočil a odhalil tak kamenné schodiště. Mistr lektvarů na ně vstoupil a nechal se vynést před dveře Brumbálovy pracovny, kde se ani neobtěžoval zaklepat a vstoupil.

"Dobrý večer, Severusi," pronesl ředitel bez jakékoliv známky zaskočení.

"Zdá se, že vás moje návštěva nepřekvapuje," řekl Snape a znělo to spíše jako konstatování, než jako otázka.

"Čekal jsem, že přijdeš."

"Nepovídejte," odfrkl si Severus a posadil se do nabízeného křesla.

"Pokud se nemýlím, přišel jsi mě požádat, abys mohl při zítřejší zkoušce z lektvarů sedmého ročníku přihlížet v porotě," řekl Brumbál a usmál se.

"Překvapuje mne, jak jste se to mohl dozvědět, když jsem se o tom nikomu nezmiňoval," zavrčel profesor lektvarů. Nevypadalo to, že by byl v dobré náladě.

"Takže jsem to tušil správně," usmál se znovu ředitel a šibalsky na Severuse mrkl.

"Myslím, že by to neměl být problém. Jenom mi pověz, je slečna Grangerová ten důvod, kvůli kterému tam zítra chceš být?"

"Možná," zabručel otráveně Severus. Proč ten dědek musí vždycky všechno vědět?

*.*.*.*.*.*

Hermiona otevřela oči a uviděla nad sebou nachový baldachýn. Už zbývá poslední den a bude mít po zkouškách. Jenže poslední den zkoušek znamenal taky zkoušku z lektvarů. Té se Hermiona bála asi nejvíce. Nemohla se rozhodnout, jestli se bojí víc toho, že tam bude Snape, nebo spíš víc toho, že tam nebude.

Dopoledne ji čekala teorie a odpoledne následovala praktická zkouška. Víc jí děsilo odpoledne; každá nepatrná chyba mohla dopadnout tragicky. Hermiona nevěděla proč, ale měla neblahou předtuchu, že na téhle zkoušce závisí i její budoucí život.

Za okny se slunce probouzelo do nového dne s optimistickým elánem, ale Hermionu svou pozitivností nenakazilo. Ta se bezmyšlenkovitě oblékla, prošla společenskou místností, která zela prázdnotou - bylo velice brzy a všichni ze sedmého ročníku se ještě snažili dohnat potřebnou energii -, a vydala se na snídani.

Ve Velké síni taky nebylo moc lidí; u své ranní kávy sedělo pár profesorů, včetně profesorky McGonnagalové, a pár studentů potichu tlachalo.

Hermiona se posadila a pozdravila Lenku Láskorádovou u protějšího stolu. Když se podívala na mísy s ovesnou kaší, slaninou a různými pochoutkami, zjistila, že vlastně ani moc hlad nemá. Nakonec se spokojila s toastem a šálkem černého čaje s mlékem.

Během jídla se bezděky podívala k profesorskému stolu, ale ten, koho tam hledala, tam nebyl. Trochu ji to uklidnilo, zrovna teď nepotřebovala vědět, že ji pozoruje.

Pomalu dožvýkala svůj toast, dopila čaj a chtěla se vrátit zpátky do společenské místnosti, aby si zopakovala několik lektvarů, u kterých bylo předpokládáno, že z nich bude sedmý ročník zkoušen.

Ve vstupní síni, která byla na první pohled liduprázdná, uviděla Snapea. Bohužel se už nemohla nikam schovat, ani se vrátit ke stolu a předstírat, že právě bohatě snídá - už byla v jeho zorném poli, a Hermiona nepředpokládala, že byl tak slepý, aby zrovna ji přehlédl.

Nervozita jí převracela žaludek, když se sklopeným pohledem míjela obávaného profesora lektvarů. Cítila na sobě jeho kradmý pohled; odvážila se vzhlédnout. Jeho pohled ji zasáhl jako rána do čela. Okamžitě sjela očima na jeho boty a šla dál. Netušila, že jí to tak lehce neprojde.

"Slečno Grangerová?" ozvalo se jí za zády - za ten okamžik se marně snažila uprchnout. Zastavila a s hlubokým nádechem a s notnou dávkou odvahy se na Severuse otočila.

"Jen…chtěl jsem vám popřát štěstí při dnešní zkoušce. Věřím, že to hravě zvládnete. Máte k tomu velký předpoklad."

Zamrkala. A pak pomalu přikývla.

"Děkuji," vypravila ze sebe namáhavě. Profesor udělal jeden váhavý krok směrem k ní, ale pak jakoby si to rozmyslel, otočil se na podpatku a zamířil do Velké síně.

Chvíli tam stála, pozorovala místo, na kterém před chvílí stál. Myslela na to, že právě tam se jeho nohy dotýkaly podlahy, že právě tam zůstal ještě kousek jeho samotného.

Ještě trochu konsternovaná z toho, že na ní právě Snape promluvil mimo hodinu, a z toho, že s ním byla sama déle jak půl sekundy, se odebrala do společenské místnosti.

Tam se to už hemžilo studenty, kteří se už probudili a ještě před snídaní si opakovali. Hermiona si sedla ke stolu, kde byla už zdálky patrná hradba knih a pergamenů. Z hromádky poznámek vytáhla právě ty o lektvarech a snažila se soustředit na slova v nich napsaná.

Jenže nervozita spojená s právě prožitým šokem jí soustředěnost ve velké míře právě neumožňovala. Přesto se snažila samu sebe přesvědčit, že si poctivě opakuje.

A pak to přišlo. Objevil se u ní Harry, že už s Ronem jdou dolů a jestli půjde s nimi. Nepřítomně přikývla. Jako ve snách se kamarády nechala odvést do místnosti připravené pro studenty čekající na zkoušku a kde si ještě někteří opakovali. Hermiona snad poprvé v životě nebyla schopná se na něco soustředit, ba dokonce i naučit. Byla vykolejená z ranní události a celkově ze zkoušky. Bála se, že tam bude. Už to věděla jistě. Bude ji znervózňovat a ona určitě všechno pokazí.

Dveře přípravny se otevřely a dovnitř vstoupil Snape. Hermioně se podlomily kolena. Kdyby ji Harry nezachytil, nebyla by schopná vůbec stát.

"Jsi v pořádku? Vypadáš nervózně," zkonstatoval Harry.

"Nepovídej," odpověděla kousavě Hermiona, až jí to zaskočilo, že v takové situaci umí být jízlivá. Černovlasý chlapec vypadal, že se ho to dotklo, ale nic nenamítal.

"Sedmý ročník nechť laskavě vstoupí do Velké síně, kde bude probíhat závěrečná teoretická zkouška z lektvarů," pronesl hlasitě Snape a dav se neochotně začal přemisťovat do síně.

Bylo to jako při NKÚ. Byli rozsazeni k jednotlivým stolečkům, na kterých ležely otázky. Měli na test půldruhé hodiny. U profesorského stolu seděla porota, ve které byl mimo jiné i Brumbál a samozřejmě i bradavický profesor lektvarů.

Hermionu to nakonec až tak moc nerozptylovalo, bylo to lepší, než kdyby přecházel po místnosti a koukal jí přes rameno. To nesnášela. Musela se pak soustředit na osobu za svými zády a nebyla schopná myslet na test, či na jakoukoliv práci.

Otázky nebyly až tak hrozné, jak si myslela. Bála se, že zase všechno zapomněla, ale ne. Jenom ta nervozita ji na chvíli vše vygumovala z hlavy.

Odpolední zkouška proběhla ve stejném duchu, jen měli za úkol jeden lektvar připravit a vzorek odlít do lahvičky, a jeden lektvar dle čuchu a barvy poznat. Hermiona však byla se svou prací spokojená jen průměrně; zdálo se jí, že její Doušek živé smrti má trochu jiný odstín světle fialové, než byl v zadání. Lektvar, který měli poznat, byl lektvar mnoholičný. Hermiona ho poznala téměř okamžitě.

A teď, teď už ji čekala jen závěrečná hostina a po ní tradiční ples pro sedmý ročník. Samozřejmě spojený s obřadem rozloučení a poděkování profesorům.

*.*.*.*.*.*

Už věděl, proč se profesorové běžně nezúčastňují zkoušek NKÚ a OVCE. Byla to nepopsatelná nuda, půldruhé hodiny pozorovat studenty, více či méně zápolící se zadaným úkolem.

Když učil, měl možnost třídou procházet a kritizovat její výtvory, ve většině případů honosně se tvářících jako lektvary. Jenže teď tu možnost neměl, byl donucen jen nečinně přihlížet a tím byl přirozeně ochuzen o svou obvyklou zábavu. Zbývalo mu pozorování Hermiony. Tu ale nemohl pozorovat bez přestání - zaprvé ho to nebavilo celou hodinu a půl, a zadruhé ji nechtěl zbytečně znervózňovat. Už tak mu připadala nesvá.

Seděl ve své ložnici u krbu a snažil si číst. Nemohl přestat myslet na následující měsíc. Sedmým ročníkům už skončila výuka, ovšem zůstávaly ve škole se zbytkem studentů, aby se mohly zúčastnit závěrečné hostiny. A taky plesu, pomyslel si trpce Severus. Tančil opravdu jen nerad, což stejně nebyl velký problém - dámy se o něj opravdu nebyly schopné porvat. Občas ho na nějakém plesu vyzvala k tanci McGonnagalová, ale Severus jí podezříval, že to stejně dělá jen na Brumbálovu žádost.

Nemohl přece za to, že je samotářský typ, a že ho pobyt ve velké společnosti déle jak hodinu popravdě trochu děsí. Neuměl se bavit jako ostatní. Snažil se stranit společnosti a předstírat, že tam vůbec není, a jestli ano, tak úplnou náhodou. Ve většině případů to fungovalo - studenti se mu vyhýbali co největším nenápadným obloukem -, bezpečnou vzdálenost od jeho vražedného pohledu překonal jen Brumbál.

Severus odevzdaně zaklapl knihu. Nemá smysl se snažit sám sobě předstírat, že na ni nemyslí. Dlouho si nedokázal připustit, že mu Hermiona chybí, i přes pouhé tři dny, kdy se jejich vztah měl krátkou možnost rozvinout. Chyběl mu její pohled, protože se na něj nedívala, když nutně nemusela, a on jí to v pravdě ani nezazlíval. Chyběl mu její dotyk, její rty, vlasy a vůně meduňky. Jak mohl takhle změknout, kvůli studentce? Před půl rokem by takhle vůbec nemyslel. No, možná že trochu ano. Vzpomněl si na jiné oči, zelené oči. Bylo to tolik let…a bylo toho tolik nevyřčeného, tolik, že by teď mohl žít úplně jinak.

Zahnal nepříjemnou myšlenku. Neměl by na to tolik myslet. Za měsíc už možná bude všechno jinak. Za měsíc, až bude po plese.

*.*.*.*.*.*

Hermiona nechtěla, aby už skončila škola. Aby už odešla z Bradavic. Nikdy si to nepřipouštěla jako teď, den před plesem, ale učit se byla její nejoblíbenější zábava. Po celou dobu, kdy chodila do školy, brala učení se jako přirozenou povinnost, která by se měla provádět pečlivě. Ale až po té dlouhé době zjistila, že učení nebere jako povinnost, ale jako něco, co má ráda. Vyjít Bradavice znamenalo najít si práci, nebo možná nějaký dodatečný kurz, aby mohla nějaké povolání konat. Ale už to neznamenalo po večerech sedět nad knihami, dělat domácí úkoly, procvičovat kouzla, snažit se přesvědčit madame Pinceovou, aby udělala výjimku a nechala vás být v knihovně o hodinu déle. Znamenalo to opustit přátele, které už uvidí jen zřídka, protože každý bude žít svůj život, bude mít svou práci a jen občas volno.

Na druhou stranu pro ní mohl konec školního roku znamenat něco víc. Začátek dalšího dobrodružství, které by mohlo být opravdu zajímavé. Dobrodružství jménem Severus Snape, protože měla pocit, že život s ním by nemusel být vůbec nudný.

Hermiona se v posteli otočila na druhý bok a přitáhla si k sobě blíž Křivonožku. Mechanicky ho drbala za ušima, až se jí podařilo za jeho spokojeného vrnění usnout.

Ráno bylo krásné, obloha bez mráčku a plná štěbetajících ptáčků věštila hezký den. Hermiona se navzdory pocitu, že už zítra opustí Bradavice, cítila dobře. Večer je ples a po něm se uvidí. Buď bude šťastná, nebo ne. Jak jednoduše to znělo. Buď a nebo. Bylo to prosté, ale Hermiona by byla radši, kdyby to nebylo tak jednoznačné. Kdyby bylo těch možností více.

Vstala a jako každé běžné ráno si oblékla školní uniformu. Naposledy. Ten pocit byl skličující. Dnes je naposledy studentkou.

Na snídani se to hemžilo rozespalými studenty. Většina ze sedmého ročníku už měla na sobě mudlovské oblečení; sedmáci po zkouškách nemuseli nosit uniformu, protože už neměli vyučování. U profesorského stolu byli přítomní všichni profesoři, dokonce i ten na lektvary. Hermionu to překvapilo, obvykle byl na snídani dřív něž většina studentů, nebo naopak až když se většina odvalila na první hodinu. Věnoval jí pohled neurčitého typu, a i kdyby měl nějaký hlubší význam, Hermiona by to na tu dálku asi stejně nerozeznala.

Den pak probíhal v duchu balení a příprav na hostinu. Parvati s Levandulí se bavily tím, že si hlasitě vybíraly jedna pro druhou to nejlepší oblečení a Hermiona, která měla jedny šaty a byla spokojená, si četla. Ani nevěděla proč, ale o lektvarech. Možná, že tím nostalgicky vzpomínala na hodiny lektvarů, které sice nebyly žádný med, ale bavily jí.

V této lektvarovo-nostalgické náladě Hermiona strávila celé odpoledne, a kdyby ji děvčata neupozornila, že už by se měla začít připravovat, pravděpodobně by s knihou zůstala i celý večer. I když ples znamenal rozřešení událostí posledního půl roku, Hermiona z toho byla poněkud nervózní. Obzvlášť, když na ples měla za doprovod Rona.

*.*.*.*.*.*

To bylo ticho, to byl klid, když Brumbál mluvil k hladovým studentům, kteří mu poslušně naslouchali ve větší či menší míře. To nebylo až tak důležité; nejlepší na tom byl ten klid. Severus věděl, proč má chodit na jídlo brzy, nebo naopak co nejpozději. Měl tak zajištěn relativní klid. Bohužel, při závěrečné hostině nemohl udělat ani jedno, musel ji protrpět od začátku až do konce.

Brumbál skončil a síní se okamžitě rozlehl cinkot příborů o talíře a veselé tlachání; Snape se musel přemáhat, aby aspoň na půlku studentů nevyslal umlčovací kletbu. Ředitel po jeho levici mu věnoval svůj nechutně šibalský úsměv a pustil se také do jídla.

Snažil se na nic nemyslet, tím spíše na události, které ho možná čekají. Připadalo mu, že se hostina nekonečně táhne; měl pocit, že svůj tichý pokoj viděl snad před milionem let. Studenti vypadali až moc spokojeně.

Konečně Brumbál dojedl, povstal a poslal první až třetí ročník na kutě. Mávnutím hůlky udělal ve Velké síni prostor pro taneční parket - čtyři kolejní stoly zmizely a nahradily je stejné kulaté stolky, jako byly na plese Tří šampionů. V rohu síně se objevilo malé pódium pro hudebníky.

Podle Brumbála byl program takový, že první tanec budou zahajovat profesoři spárovaní se studenty sedmého ročníku. S ředitelem tančila ke Snapeovu vzteku nebelvírská primuska, a na ředitele Zmijozelu padla Pansy Parkinsonová. Severus tušil, že mu to Brumbál dělá schválně. Nezbývalo mu ale nic jiného, než se chopit zmijozelské dívky a tančit s ní v rytmu valčíku. Nevypadala zrovna nadšeně. Okolo nich právě proplula profesorka McGonnagalová s Ronem, který se s vyplazeným jazykem snažil profesorce nepošlapat nohy. Severus se při tom pohledu musel ironicky ušklíbnout. Bylo mu známo, že právě pan Weasley dělá Hermioně garde. Ta si ještě užije, napadlo ho se sarkastickým podtónem.

Kapela dohrála poslední takty valčíku a v okamžik posledního tónu se Pansy odvinula od Snapea a v rámci slušného chování se vypařila na druhý konec síně. Severus nasadil svůj obvyklý vražedný výraz a šel si sednout ke stolu. Pro tenhle večer už vyčerpal svoje taneční číslo.

Sledoval Hermionu, jak se snaží tančit s neohrabaným Weasleym. Vystřídala hned několik tanečních partnerů, včetně Longbottoma, kterému šel tanec asi nejlépe. A v tom si to uvědomil - už nikdy v životě nebude učit Longbottoma! V ten okamžik toho blahodárného osvícení děkoval všem bohům, na které si vzpomenul. Už nikdy žádné roztavené kotlíky, žádné propálené boty…jenom další banda tupohlavců, kde se možná objeví nějaký podobný talent, jako byl Neville, pomyslel si kysele náhle šťastný Severus.

Něco z jeho šťastné nálady se mu muselo zjevit v jinak nepřípustném pohledu, protože se v jeho zorném poli objevil Brumbál.

Snažil se ignorovat jeho přítomnost, ale ředitel se nenechal odradit.

"Dobrý večer, Severusi," zašveholil zvesela, pravděpodobně posílen nějakým tím douškem medoviny madame Rosmerty.

Severus neodpověděl; neměl na tlachání s ředitelem - vlastně s kýmkoli, vůbec náladu. Jeho nadšení opadlo s Brumbálovým příchodem. Určitě bude mít nějaké vševědoucí nápady.

"Nechceš se projít?"

"Ne," zavrčel Snape a doufal, že to bude Brumbálovi stačit jako záminka k odchodu.

"Já si ale myslím, že chceš," řekl Brumbál pevným hlasem. Znělo to tak přesvědčivě, jako by to byl nakonec Severusův nápad.

"Hvězdy nad jezerem vypadají opravdu nádherně," přesvědčoval ho ředitel.

"Ale -" snažil se namítnout Snape. Bezděčně se rozhlédl po Velké síni…a pak mu to došlo.

"Výborně," usmál se Brumbál. "Tak běž."

*.*.*.*.*.*

Hermiona vyběhla z Velké síně. Potřebovala na čerstvý vzduch a už nemohla vydržet to napětí, které ji sužovalo. Zahajovací tanec musela tančit s Brumbálem, i když si nebyla jistá, jestli by se Snapem tančit chtěla. Nedokázala s ním vydržel v jedné místnosti sama a kdyby s ním měla tančit…nepředstavitelné.

Pomalu scházela loukou k jezeru. Obloha byla čistá a hvězdy na ní zářily, jakoby s radostí. Hermiona by chtěla mít jejich bezstarostnost. Jejich lehkost. Zastavila se až u rozložitého dubu, o který se opřela zády a pozorovala tu nádheru. Kdyby ji tak mohla pozorovat ještě s někým.

Zavřela oči a nechala se unášet tou představou. Slyšela šustot trávy; jak lehký vánek čeří hladinu jezera. Najednou z ní ta tíha spadla, začala plakat. Zítra odjede, a nikdy se už do Bradavic nevrátí. Nebo…snad jednou…

Žal jí zaplavil srdce a slzy se řinuly ven, bez přestání. Přes tiché vzlyky neslyšela lehké kroky za sebou.

"Slečno Grangerová?"

Strnula. To byl ten známý hlas, od kterého doufala, že naposledy uslyší své jméno. Otevřela oči.

"Pane profesore?" odpověděla Hermiona otázkou.

"Neměla by jste se v noci sama toulat po pozemcích. Kde jste nechala pana Weasleyho?"

V jeho hlase byl patrná stopa ironie, ale nebyla dostačující, aby se jí Hermiona lekla.

"Baví se Velké síni soutěží, kdo vypije více máslového ležáku najednou," odpověděla chladně. Co vůbec čekala? Že přijde a bude ji zahrnovat svou láskou? Vždyť je to Snape, obávaný profesor lektvarů, pomyslela si Hermiona trpce.

"Ach tak," odpověděl. Ticho naplňovalo každou část jejího těla, prostupovalo vzduchem. Bylo najednou tak zvláštní, že tu po několika měsících spolu sami stáli a pozorovali hvězdy. Mlčky. I předtím toho spolu moc nenamluvili.

Jedním krokem porušil prostor mezi nimi. Bylo to tak náhlé, že Hermiona ani nestačila couvnout a už držel její ruku.

"Já…," Severus se snažil něco říct, ale Hermiona mu nedala možnost. Políbila ho.

Byl to chvilkový nápad spojený s touhou udělat tohle už hodně dlouho. Překvapeně strnul na místě. Ne, tohle asi opravdu nečekal. Hermiona se odtáhla.

"Omlouvám -" vyslovila, ale to už jí nenechal dokončit Severus. Nahednou ucítila jeho rty na svých a jako zdálky slyšela:

"Miluji tě."

KONEC

Zpět na obsah