Index

Kapitola 1: 1. Kdo má pech? ...Já!
Kapitola 2: 2. Zmařený plán
Kapitola 3: 3. Že by přátelství?
Kapitola 4: 4. Klára už ne!
Kapitola 5: 5. Magdice prokoukla moji lež
Kapitola 6: 6.Modrý Portugal to spískal
Kapitola 7: 7. Sovy se zbláznily, nosí poštu
Kapitola 8: 8. Nejnudněji jak to jde
Kapitola 9: 9. Vlkopsomonstrum a můj kone

Kapitola 1: 1. Kdo má pech? ...Já!

Chodila jsem na obyčejnou základku. Jako hodně lidí jsem to tam nesnášela. A aby to nestačilo, lidi nesnášeli mě. Stranili se, nepromluvili se mnou nic víc než pozdrav. Bylo to strašné. Často jsem brečela na záchodcích, nebo doma a neměla jsem proč. Nikdo mi nerozuměl. Chtěla jsem být jako oni, ale ne za každou cenu. A tak jsem stejně zůstala sama sebou.

Učitelka rozdala vysvědčení a my jsme se rozprchli. I když většinou chodím sama domů, tak za mnou dneska letěla moje setra.Zrychlila jsem tempo, nerada bych šla vedle ní.

Odemkla jsme si dveře a vklouzla do chodby. Neměla bych to říkat, ale nesnáším svoje dvojče. Hnedka uslyšíte proč, nebo jednu z příčin.

A je to tady, maminka se vrátila z práce a chce vidět vysvědčení. Podám jí ho, stejně ví, že budu mít dvě dvojky. Jenže teď přijde na řadu Magda a já to odnesu.

Máma si mě vezme bokem, abychom probrali něco. To něco je proč nepomůžu Magdě s učením. "Klárko, proč nepomůžeš Magdě s učením. Sama víš, že není tak dobrá, nepochopí látku." No jo a dál to nepotřebujete slyšet. Já jí to odkývám a myslím si svoje. Ona si snad myslí, že když Magdička chodí ven si zakouřit s kámoškama, tak že já to za ni oddřu!

Nechtěla jsem být doma, raději jsem vypadal ven. Nevím co mé kroky ten den vedlo, ale sedla jsem si k vlakovému nádraží. A protože dnešním dnem končil školní rok, tak stále kolem mě někdo chodil. Většinou to byli chytrý děti z bohatých rodin, nebo byli aspoň chytrý.

Bavila jsem se pozorováním celých skupinek dětí s obrovskými kufry. Nejdříve jsem se velice potichu posmívala jednomu tlusťochovi, i když to normálně nedělám. Ale pak jsme viděla ještě něco horšího. Bylo mu, co já vím věk, ale byl starší než já. Šel shrbeně a koukal k zemi, asi raději, protože ten jeho nos a ještě ty mastné vlasy. Celá jeho vizáž mě dohnala ke smíchu, a kdyby sebou neseknul s kufrem, tak bych nedostala nakažlivý smích. Někteří se po mě otáčeli, někteří se smáli se mnou, teda až na toho kluka co jsem se mu řehtala.

Asi poznal, že se směji mu, taky kdo by to nepoznal. Já se zatím v křečích smíchu válela na lavičce a on nade mnou stál a čekal až se proberu. Otřela jsem si oči od slz a chtěla si sednou, ale on nade mnou. Teda kdyby jste ho viděli z blízka a byl nad vámi, tak vypadal vážně strašlivě. Z mého vysmátého obličeje zůstal jen ustrašený výraz. Něco mluvil, ale neslyšela jsem asi ze strachu. Ten vražedný pohled, ty oči. Mohl by dělat nějakou příšeru z hororu.

Přesně na horor jsem myslela i tenkrát a znovu jsem vybuchla. A tím ho celého poprskala. Což znamenalo můj konec. V očích mu plál oheň a já konečně slyšela co říkal.

Plácal cosi o mudlech a jedinému čemu jsme rozuměla bylo, že mě zabije. Sáhnul si do zadní kapsy u kalhot a vytáhnul na mě klacek. Žádnou tyčku, malej klacek. "Co! To si jdeš zatopit??" zase jsme se zasmála, ale on nevypadal vytočeně. Začínala jsme se modlit, zdrhnout to by bylo trapný a zůstat by byl můj konec. Ale kde se vzali tu se vzali čtyři kluci, a protože viděli že mám problém s tím klukem šli mi pomoct.

Začalo to slovně. "Srábku? To si dovoluješ otravovat holky?" zařval jeden černovlasý kluk. Chvilku toho kluka uráželi a on se nakonec sbalil a táhnul s kufrem pryč.

To byla moje možnost, jak vypadnout. Vstala jsem a jak se to řekne, zdrhla jsem. Sice bez poděkování, ale mě to bylo fuk. Přímo jsem byla ráda, že tam už nejsem.

Ale domů se mi stále nechtělo, a tak jsem se procházela po ulicích. Pomalu se stmívalo a to bylo ještě lepší. Ve tmě je větší sranda.

Ale mě moc sranda nepřála. Jak jsem se potloukala sama a k večeru, někdo za mnou šel. Byli dva a byli vyšší. Přidala jsme do kroku, zase tak daleko jsem to domů neměla. Jenže oni šli za mnou stále.

A jelikož jsem inteligentní, tak jsem nemohla prozradit, kde bydlím a vedla je přímo do parku, kam jsem chodila ještě s Magdou od malička. Nebylo problémem vzít to svojí starou zkratkou a zmiznout těm dvěma neznámým z dosahu.

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2. Zmařený plán

Doběhla jsem domů a rychle zavřela dveře. Nebyla jsem si jistá jsou za mnou nebo ne. Asi trpím paranoiou.

Samozřejmě, že jsem neřekla, že mě asi někdo sledoval. Vždyť se nic nestalo, zvládla jsem to. A poslouchat mámu, jak vříská že nemám chodit sama, když je večer. To by mě ten den dorazilo.

Nasadila jsem masku jako každý jiný den a navečeřela se. "Dobrou, jsem unavená!" odpovím na pohledy mých příbuzných, hlavně Magdy. Ta vždycky čumí, jinak to říct neumím.

Ráno jsem se vzbudila docela brzo. A hnedka první mé kroky vedly k počítači. Už jsem na něm více než závislá. Projížděla jsem oblíbené stránky a zkoumala nové komentáře, když se vzbudila moje mamka a poslala mě na ranní nákup. Prý že sama nemůže, ať tam skočím já. Ve dveřích jsem se ještě pokusila zvrátit její nápad, ale nedala se oblomit. A o tom ať jde nakoupit Magda nechtěla ani slyšet.

Vyšla jsem si s igelitkou do blízkého obchodu. A zase jsem měla chut ze vším praštit. Jenže za mnou zas někdo šel, slyšela jsem že jde rychleji než já a pořádně dupe, možná běžel. Bála jsem se otočit, a tak jsem zrychlila. Popadla košík a začala nakupovat. Vzala jsem všechno co bylo podle mami nezbytné, aby mohla uvařit oběd.

Zaplatila jsem a s taškou vyšla ven. Když jsem stála před dveřmi obchodu opatrně jsme se rozhlížela dokola, protože těžko říct kdo za mnou šel a jestli tam ještě nebyl. Jenže nikde nikdo, jen u nákupních vozíků stál zády otočen jeden černovlasý kluk se svým psem. Nechala jsem to plavat, popadla igelitku a letěla domů. Tentokrát za mnou nikdo nešel. Byla jsem si jistá, nebo asi nikdo.

Zbytek dne se táhnul jako sopel z nosu. A to mě nebavil ani počítač, co už je teda co říct.

Jakmile se venku zešeřilo, rozhodla jsem se dozvědět, kdo to za mnou stále chodí. Přece nebudu chodit ze strachu nakupovat. Doma jsme oznámila v kolik se vrátím a vyšla na vlastní pěst hledat ty pachatele. Přišla jsem si jako nějaký detektiv, nebo aspoň oběť, která hledá pravdu.

Měla jsem to perfektně vymyšlené, celou cestu i tu únikovou. Obešla jsem si několikrát sídliště s tím, že určitě dneska zjistím kdo to je. A jestli za to může Magda, tak ji roztrhnu vej půl. Když jsem šla tou stejnou uličkou už asi po páté, začala jsem si myslet, že se nic vážně neděje.

Sedla jsem si na lavičku a seděla. Docela zklamaná, docela šťastná, těžko říct jak by to dopadlo. Koukala před sebe do tmy a přemýšlela o všem. A pak najednou slyším štěkot psa. Dost mě to překvapilo, takhle pozdě moc lidí nechodí venčit. Tedy moc pozdě nebylo, i když tma jo.

Všimla jsem si, že za mnou něco běží, ale těžko říct co nebo kdo to byl, byla dost velká tma na to abych rozeznala už z dálky, zda je to zvíře nebo člověk.

Ten velkej pes přiběhnul až ke mně a začal strašně štěkat, jako by mě snad znal. Ale já ho nikdy ještě neviděla. Nebo jo s tím černovlasým klukem u obchodu.

A to už tam stál i jeho pán, my o vlku a vlk přijde za psem. "Ahoj!" pozdravil. Slyšeli jste, on mě pozdravil, on se se mnou někdo baví!!

"Čau!" odpověděla jsem pohotově a pohladila jeho psa.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3. Že by přátelství?

Včera jsem se seznámila s Jamesem a Čmuchalem. Povídali jsme si strašně dlouho, až jsem přišla pozdě. Nikdo by si toho nevšimnul, kdyby to nevykecala Magdice. Ta mě hnedka začala vyslýchat. Ale já zatloukala a zatloukala.

Usnula jsem až kolem ve 3 ráno. A vstávala ve strašnou dobu, až na oběd. Sedla jsem si za stůl a začala se nimrat v jídle, neměla jsem hlad, ale sedět jsem tam musela.

Magda nakonec nic nevyžvanila, to jí není podobné. Co zase kuje za pikle? Nechala jsme to jen tak, protože rozebírat to nemělo cenu. Nejvíc jsem se těšila na večer. Měla jsem se sejít s Jamesem, prý pro kámoše Dvanácterák. By mě zajímalo jak došel k téhle přezdívce. Že by ho nechalo dvanáct za sebou? Nebo mu někdo dvanáctkrát nasadil parohy?

Venku se setmělo, slunce zapadlo a puberťáci ve stejném věku jako já šli ven. Je to u nás asi zvyk, protože neznám moc lidí co by vycházeli přes den. Chováme se jako upíři.

Šla jsem k lavičce, kde jsme se včera viděli poprvé. Nebo jsem se seznámili, je to jedno. Jak jsem se blížila na místo setkání, všimla jsme si že tam sedí víc než jeden kluk. Bylo to divný, vážně. Nevěděla jsem jestli si na mě vzal posilu, nebo jestli tam sedí někdo jinej. A tak jsem se rozhodla, že projdu okolo, tak zjistím co se děje a bude.

Vyšla jsme rázným krokem, ale začala jsem zpomalovat. Jsem odvaha co? Byla jsem víc než v půli cesty, nemohla jsem se jen tak na patě otočit a dát na zběsilý úprk. I když, kdo říká že ne? Pomalu jsme se otáčela, velice nenápadně. "Kláro?" Tak a úniková cesta nikde.

Došla jsem k lavičce a koukala na tři kluky, kteří mi nic neříkali. I když ten napravo černovlasý se šedýma očima byl pěknej. A ten vedle Jamese taky, světlejší vlasy, ale víc jsme si ho neprohlídla, už jen protože Dvanácterák, jak mu říkají kamarádi, mě začal představovat.

"Tak tohle je Sírius, Siriusi Klára," a já podala ruku klukovi nejvíc napravo, zdál se milej, nebo aspoň hodně pěknej. "Tak tohle je Petr," představil mi dalšího kluka, seděl uprostřed. Předtím bych přes něj okem nezavadila, ale když mi ho představovali. Podala jsem mu pravici, mezi námi jen ze slušnosti. A teďka jsme se obrátila na posledního. Když mi James sděloval jak se jmenuje, dokonce vstal z lavičky a já si ho mohla prohlídnout. Měl strašně pěkný oči, takový jantarový, možná medový. Podal mi ruku, která byla poseta mnoha škrábanci, ale mě to bylo jedno. Dívala jsem se mu do očí, nemohla jsem se odtrhnout. Zatřepala jsem mu s rukou a posadila se vedle Siriuse, tam bylo volno.

Od doby co jsem se tam ukázala jsme jen kecali. Byla to zábava, o hodně větší než s někým na icq. Všichni byli skvělí, i když mi Petr nepadl do noty.

"A kam vlastně chodíte do školy. Já vás vůbec neznám a James říkal, že bydlí blízko," vybalila jsem na ně.

"Jo James bydlí blízko a my jsme teďka u něho na prázdninách," dal se se mnou do řeči Remus. Byl vážně skvělej. Kecali jsme nevím jak dlouho, i když jsem z nich hodně věcí nevytáhla. Ale mě to bylo jedno. Říkala jsem si, že je na to ještě dost času.

"Nemohli bychom se jít někam projít, z toho sezení mě už zdřevěněla," Remus se na něho povídal, jako že by se měl krotit. "zadek," dořekl. A tak jsem šli, chodili jsme všude možně. Chtěli jít i do parku, ale já nechtěla potkat ségru a zbytek jejich známých. Je oblíbenější, zábavnější a nebudu riskovat, že bych ji potkala. Nejen, že by měli hloupý kecy, ale těžko říct co by Magda zase udělala. Když mámě řeknu, že chodí s klukama kouří a co já víc co všechno, tak mi to nevěří. Ale jen co Magdice řekne, že jsem něco udělala už je oheň na střeše.

Vyhnuli jsme se parku, ještěže tak. Stále jsme se smála, ani jsem moc nic neříkala, protože veselo bylo samo od sebe. Ve škole s těma klukama musí být vážně problém. Jak jsme slyšela co všechno dělali Srábkovi a jak je naháněl Filch po škole a tak. Museli jsi užít svoje.

Obešli jsme naši ulici a já se už chystala domů. Přece jen jsem mámě řekla v kolik se vrátím a to že jsem přišla už včera pozdě by tomu moc nepomohlo.

"Tak kluci já už budu muset jít domů, nechci problémy," usmála jsme se.

"Jo no problémy jen ze pozdní příchody to bych bral," promluvil Sírius. Nejspíš to doma nemá moc pohodový. Teda co jsme slyšela, tak určitě ne, prý ho i bijí.

"Tak já už půjdu. Mějte se, zase příště?" zeptala jsem se trochu s obavami.

"Jo, jo zítra, už ve čtyři?" na to jsem Monnymu zakývala na souhlas a utíkala domů.

Zpět na obsah

Kapitola 4: 4. Klára už ne!

Doma to proběhlo všechno hladce. Ani si nevšimli toho několika minutového zpoždění. Stejně by to nemělo vadit, protože Magda tu ještě nebyla.

Sedla jsem si za počítač a brouzdala po internetových stránkách, to je moje oblíbená zábava, ale nejspíš nebudu sama. Projížděla jsem jednou za druhou a nějak jsem zastavila na magických jménech. Většina z nich prý patřila čarodějnicím. Sice nevěřím na ufo a podobné ptákoviny, ale proč se nezasmát nebo nepoučit. Najela jsme si na M, bylo mi sympatické. Margaret, Margerit, M…, Morgana- jedna z nejznámějších čarodějnic ve středověku. Byla prý krutá a způsobovala nemoci a bolest. Na její kouzla zemřely tisíce lidí. Byla upálena na oslavu svých třistašedesátých třetích narozenin.

Po dočtení jejího stručného životopisu jsem musela vydechnout. Ale pak jsem vypnula počítač a utíkala spát, bylo dost pozdě. A já se těšila na zítřejší den.

"Ahoj!" pozdravila jsem kluky zvesela. "Tak co máme dneska v plánu?" usmála jsme se na Remuse, usmála jsme se na všechny, ale můj úsměv byl jen pro něj. Začínám věřit na lásku na první pohled, teda aspoň já to tak cítím.

"Ještě jsme dnešní náplň dne nevymysleli, tak bychom mohli zajít k nám, není to odtud daleko," nabídnul James. Venku bylo sice hezky, ale když šel Monny, tak já taky. Šla jsem uprostřed, to bylo skvělé místo. Napravo Remus, nalevo Sírius s Jamiem, takže jsem se stále smála jejich vtipům. Jen Petr se za námi coural.

Cestu, kterou jsme šli jsme znala jako své boty, tady bych se neztratila. "A nebude vadit, že příjdu. Víš moje rodiče by třeba moc netěšilo, kdybych si vás všechny dotáhla domů," řekla jsem po pravdě.

"Hele Klár, Dvanácterákovým rodičům to určitě vadit nebude, oni nejsou doma. Jeli na dovolenou," zasmál se Sírius. Takže to tam bude pořádný nepořádek, aspoň se budu cítit jako doma.

"Už jsme skoro tady, jen projdeme touhle uličkou," ukazovali dopředu na metrovou skulinku mezi domy. Přísahala bych, že jsem ji tam nikdy neviděla. A to tu znám všechno do poslední praskliny ve zdi.

Následovala jsme je ke krásnému domu, byl porostlej břečtanem a měl opečovávanou zahrádku. Celé to bylo jako nějaký film, přímo pohádka. Užasle jsem koukala na Jamesův domov, byl nad moje očekávání, nad moje cokoli..

"Tady jako vážně bydlíš? Tý jo!" pronesla jsem.

"Tak jdeme dovnitř ne? Dámy mají přednost!" Sírius byl opravdový gentleman. Ale to jsme poznala už dřív.

Zavedli mě do obýváku i skleničku přede mě dali. Usadili se okolo mě a čekali jsme na Jamese. Ten měl donést víno, či co. A už brzy otevíral jednu láhev modrého portugala. Jak jen to mohli vědět, že ho piju?

"Víš Klár včera jsme se dohadovali a rozhodli jsme se že bys mohla patřit k vám do party," mrknul na mě Sírius.

"Vy máte partu?" pozvedla jsme jedno obočí. Musela jsme vypadat "kouzelně", protože Remus i Petr vyprskli smíchy.

"Jistě že máme, jinak bychom ti o ní neříkali že jo. Tak jo nebo ne," vložil se do toho Petr. Vzalo mi to dech, on byl schopen utvořit větu a ještě ji i vyslovit? Vůbec na to nevypadal, spíš na poskoka schovaného v koutě a při nějaké příležitosti oprášeného, aby se mohl znova použít….

Pokrčila jsem rameny. "Klidně mě je to fuk," usmála jsem se.

"Tak jo říkáme si Pobertové. Většinou řádíme ve škole, ale když jsme tu všichni pohromadě, proč toho nevyužít. A jako každý správný člen musíš i ty mít přezdívku. Ale to bude trošku problém," zarazil se James při svém určitě předem nachystaném proslovu. Trošku jsme z nich nechápala, i když vidět jak se snaží přemýšlet bylo za deset vtipů.

"Reme? Něco vymysli ty jseš tady ten chytrej," drcnul do něj James.

No a Monny měl i hned řešení. Vzal si kluky mimo pokoj, kde jsem seděla a čekala co bude. Chvíli se dohadovali, ale nakonec se asi rozhodli pro jedno jméno z historie jejich školy.

"Takže teďka už ti nebudeme nikdy a nikdo říkat Kláro, ale ode dneška si Morgan." Byla jsem spokojená mohlo mě potkat něco horšího, že ano. Ale to Morgan jsem už někde slyšela…

"A jak jste přišli na tuhle přezdívku?" zajímala jsem se. Ale kluci mi to nechtěli říct, ani nevím proč. Ale já to z nich jednou vytáhnu.

Zpět na obsah

Kapitola 5: 5. Magdice prokoukla moji lež

"Hej kluci! Já už musím," vstala jsem z pohovky a odcházela ke dveřím.

"Tak počkej tě půjdeme doprovodit," zakřičel na mě jeden z Pobertů.

"OK, ale hejbněte zadkama!"

Zpáteční cesta byla o hodně kratší. Nebo mi tak jenom připadala. Už jsme byli skoro u místa, kde mýváme srazy, ale viděla jsme jak jde naproti mně moje dvojče a její parta. A nemohla jsem riskovat, těžko říct co by na mě doma kecla. Je strašně zákeřná, ani si to neumíte představit.

Otočila jsem se na svůj doprovod. "Hele kluci, dělejte, že mě neznáte. Prosím, nepotřebuju průsery," zaprosila jsem.

Chvilku na mě koukali, ale nic neříkali. Odvrátila jsem se od nich a přidala tempo. A za chviličku hleděla do očí Magdě. Prošla jsem okolo ní a ona nic neřekla, pokračovali dál v cestě. Tohle se často nestává, že bych nebyla vystavena jejich posměchu.

Vracet se mi už nechtělo, a tak jsme zdálky zamávala klukům a došla domů. "Ahoj Mami, Ahoj Tati," pozdravila jsem a utíkala na počítač.

Věděla jsem, že jsem Morgan už někdy předtím slyšela. Ach ta moje paměť. Něco mi však říkalo, že to bylo na počítači. Taky kde jinde, na televizi se moc nedívám.

Projela jsem si stará odkazy a vážně tam něco o Morganě bylo. Najel jsme na článek a očima ho projela.

Mám přezdívku po čarodějnici? Trošku mi to vrtalo hlavou, ale radši jsem si dala sprchu.

"Dobrou," zívla jsem a otočila se na bok.

"Hej Kláro?" zatřepala se mnou moje "drahá" sestřička.

Zmohla jsem se jen na hmm. Chtělo se mi spát. Po dnu s Poberty je každý grogy.

Pak se na cosi ptala, nebo já nevím. Byla jsem vážně mimo. Ani nevím jestli a co jsme jí odpověděla.

Ráno jsem měla jít nakupovat. Měla jsme to nakázáno od těch vyšších mocností, od vlastní mámy. Snad se jen netváří, že je se mnou do rodiny.

Ospalá s taškou v ruce a penězi po kapsách jsem se záhadně ocitla v obchodě. Nejspíš mě donesli nohy samy.

Popadla jsme vozík, jako pokaždé a házela do něj věci co mi přišli pod ruku.

"Morgan?" zakřičel na mě někdo. Líně jsem se otočila za povědomým hlasem a zírala na kohosi vepředu.

"Ahoj," podívala jsme se ospale na Remuse. A ať jsem byla ospalá, jak jsem chtěla i hned jsem se probrala.

"Koukám, že chodíš nakupovat do stejného obchodu," usmál se.

Chvilku jsme si povídali. Byl vážně skvělý posluchač a taky byl on sám skvělý. Zaplatila jsem jako první a počkala na Monnyho až i on vystojí frontu.

"Hele a kde máš kluky? Jek to že nešli s tebou?" zajímala jsem se.

Na to se Remus zasmál. "Víš. Oni jen tak nevstanou. Vždycky je budím do školy. A že jsou prázdniny, tak jsme šel aspoň nakoupit než dostanou budíček." "Víš oni kluci, teda jako já taky. Včera jsme se dohodli, že bys mohla spát u Jamese. Místa je tam dost," mrknul na mě.

Musela jsme se zasmát. "Víš já nevím naši mi to nikdy nedovolí. A já jim nemůžu lhát," řekla jsem trošku smutně. A přitom jsme si všímal i Remusova obličeje, moc šťastně se netvářil.

"Tak já to zkusím," povzbudila jsem nás oba. I když jsem to předem viděla jako prohranou bitvu. Ale za pokus nic nedám, přinejhorším domácí vězení.

Už jsme byli skoro u našeho domu, tak jsem se rozloučila s Remusem a nechala pozdravovat kluky. Snad se jim můj budíček bude líbit, sprcha hnedka po ránu nezaškodí.

Odemkla jsem dveře a nákup položila na stůl. Přece to nebudu schovávat, ať se snaží i ostatní, když já musím pro nákup.

Kroky mě zavedli k počítači, jedinému který mi doma rozumí, teda málem bych zapomněla na taťku, ten taky ujde.

Měli jsme zrovna po oběde, což byl správný čas na to, abych se zeptal jestli smím přespat u Jamese.

"Mami? Mohla bych dneska přestat u kamarádky?" zaprosila jsem.

"A jaká kamarádka?"

"Ze třídy," odpověděla jsem pohotově. A čekala jestli mi dá souhlas.

Jenže k mé smůle šla okolo Magdice opice a poslouchala náš rozhovor.

"Tak dobře a že Markétu pozdravuji." Na čež jsem se otočila na podpatku a utíkala si sbalit věci.

Do batohu jsme naházela všechno co nejspíš budu potřebovat hřeben, zubní kartáček, něco na spaní..

"Kam se chystáš?" zajímala se Magda.

"Ale nikam, jdu ke kámošce," zalhala jsem.

"A ke které?"

"K Markétě!" odpověděla jsem a nedala na sobě znát, že to není pravda.

Moje dvojče si povzdychlo. "Moc často nelžeš, jde to poznat. Ty si myslíš, že ti na to skočím, jako máma? Já vím, že Market jela k moři," záludně se usmála.

Já nebyla schopná slova. Vůbec mi to nedošlo. Nejraději bych se bouchla do hlavy, ale to by nejen viděl, ale i slyšela zadunění vzduchoprázdna. Bylo mi jasné, že z tohoto asi jen tak nevybruslím.

"Co je ti do toho! Nestarej se o mě," řekla jsem naštvaně a odešla z věcmi do chodby. V rychlosti se obula a vyletěla ven jako stíhačka.

Zpět na obsah

Kapitola 6: 6.Modrý Portugal to spískal

Celou cestu jsem přímo letěla. A slovo letěla u mě dostává nový význam.

Když jsem, z neznámých důvodů doběhla na místo. Zaťukala jsem na Jamesovy dveře. Ruce dala v bok, předklonila se a zhluboka oddychovala.

Dveře zavrzaly. "Ahoj! Tys zdrhla, nebo co?" ozvalo se přede mnou. Zvednula jsem oči.

"Ne jen jsem sportovala. Taky bys to měl jednou za život zkusit!"

Vešla jsem do domu a první co slyším bylo Jamesovo konstatování.: "Tak koukám, že tu dneska nebudeme čtyři."

Bylo ještě brzo, na zahájení vinné výchovy, a tak jsme se šli projít. Já teda hlavně z důvodu, abych si zvedla náladu. I když bylo nemožné po boku "silné" čtveřice se nedostat do záchvatu smíchu.

"Hej a Dvanácteráku?" začala jsem.

"Hm?"

"No já se chtěla zeptat na Čmuchala, víš. Kde je?" pozvedla jsem obočí. Na to Poberti se rozesmáli.

"Co je? Že není v tom vašem slibovaným guláši!" přejela jsem všechny přísným pohledem.

Otočili jsme to směr Jamesův dům. Stejně se už stmívalo a podle mého názoru čas otevřít Modrý Portugal. Byla to asi jediná značka, která se u nás ve městě dala pít. Sirius, nebo kdo to byl donesl první láhev.

"Tak to je to modrý víno co je červený," zase jsem se zasmála, i když mi to vtipný nepřišlo.

Nalili mi do skleničky, a já se šla posadit za Remusem. Byl úžasný společník. I když co jsem slyšela ve škole se furt někoho zastával.

Poslouchala jsem o nespočetných vtípcích, které tropili ve škole. Taky jak je to tam všechno úžasný.

A je poslouchala umívala se na Remuse a popíjela víno. Jako první odpadnul Petr, kluci ho museli odnést do ložnice. A s Péťou tam zůstal i James, který se prý svalil na postel a nevstal. Sirius byl asi nejodolnější z nás. I po několikáté flašce zůstal částečně střízlivý.

Pak se mi to zamlžuje a vím, že tam Sirius nebyl. A já se dívala Rema. Pak jsem se s někým líbala, nebo co.

Ráno jsem se vzbudila na gauči, kde jsem asi nejspíš usnula. Bylo mi blbě a v hlavě mi hučelo. Podívala jsem se před sebe, bylo mi jasné že tam někdo je a sleduje moje utrpení.

"Ahoj," pozdravila jsem Monnyho.

"Ty teda vypadáš! Pamatuješ si něco?"

"Jo všechno, začali jsme pít a povídali si. Pak odpadl Červíček s Dvanácterákem. Pak jsme si povídali mi dva. A a…," šátrala jsem v paměti.

"To bude asi všechno, že?"

Odpověděla jsem nepatrným přikývnutím. "Co se ještě stalo?"

"Nic důležitého!" řekl mi suše a odcházel pryč. Tohle ve mně vyvolalo vlnu zájmu. Zapomněla jsem částečně na všechno co mi kdy bylo. Přišla, doplazila, jsem se ke kuchyni a poslouchala nestydatě cizí rozhovor.

"Hele vždyť sám říkáš, že si to nepamatuje," zakroutil Sirius hlavou.

"Víš, že se mi.. No podívej se, vím, že na to neumře," zatřepal hlavou Remus a dál se hádal o mně s Tichošlápkem.

"Hele, že ty ses do ní zabouch?" protočil oči Siri. "Hele. Já vás nechápu. Vždy něco jako láska není. Je to strašná blbost, to si někdo vymyslel, aby měl o čem skládat básničky. Chápeš to je všechno. Ještě si pamatuju, jak tě vzala ta.. hmm, jak se to jmenovala?"

"Julie," odpověděl Monny. (pozn. Aut.: Julie je z jiné kapitolovky, kterou jsem napsala. Nechala jsem ji zmizet.)

Stále jsem poslouchala jejich rozhovor. Bylo to dost zajímavý, i když nesrozumitelný. Nějak mi to nedalo a vešla jsem za nimi, už jen proto že bych ráda věděla o co go.

"Dobré ráno," řekla jsem trochu sklesle. Byla jsem zvyklá pít, ale asi ne tak moc. I když ostatní byli oproti mě v pořádku.

"Já půjdu," poplácal Remuse po ramenu a ztratil se bůh ví kam.

Monny stál naproti mně neschopen slova, což nahodilo to trapné ticho. Myslím, že věděl, že jsem vyslechla jejich rozhovor.

"Slyšela to že?"

"Jo. A se Siriusem nesouhlasím," sklopila jsem oči. Oba jsme věděli o čem mluvím. Popošel blíž, až byl těsně u mě. Neodolala jsem pohledu do jeho očí, byli tak upřímné a jantarové. Stále jsme se k sobě přibližovali.

Zpět na obsah

Kapitola 7: 7. Sovy se zbláznily, nosí poštu

Stále jsme se k sobě přibližovali. Když nás vyrušil zvuk ťukání na okno.

Lekli jsme se tak, až Remus ode mě odskočil a já se narazila o stůl za sebou. Oba jsme se tvářili rozpačitě. Podívala jsem k oknu a tam poletovala sova.

"Hmm Re.. teda Monny u okna je sova," pohodila jsem hlavou směr okno.

"No jo! Ta je Jamesova," pustil nečekaného navštěvníka dovnitř a z pařátu mu sundal dopis. Chvíli koukal zaujatě na obálku.

"Není divný, že donesla sova dopis??" zeptala jsem se spíš pro sebe.

"Cože dopis?" ozvalo se od dveří. V nich stál Sirius a mrkal na mě, přesně v tu chvíli mi bylo jasné s kým jsem se líbala v noci, nebo ráno? I když byl pěknej, milej a hodnej, tak jsem chtěla Remuse. Asi jsem holt vybíravá.

"Píše mu Lilly," řekl pobaveně Monny. Netušila jsem kdo to je, ale určitě se nesmáli jen tak.

"Evansová?" vykulil oči Sirius a vytrhl mu dopis z ruky. "Co si asi můžou psát?" zajímalo Siriuse a už rozbaloval dopis. Remus otevřel pusu, chtěl mu na to něco říct, ale bylo pozdě. Tichošlápkovi zvědavé oči už četly řádky psaní.

"Tak to jo," zasmál se Sirius. Ani jsem nechtěla vědět co tam je.

"Hele, ale číst cizí poštu je..!" Tichošlápek mě nenechal domluvit.

".. Přepíšeme to," zajásal nad svým "skvělým" nápadem a dopis roztrhal. Já i Remus jsme na něj zírali,a kdybych nevypadala jako hňup, nechala bych poklesnout bradu. "Stejně psala kraviny a James by měl špatnou náladu," pokusil se nás přesvědčit. A u mě se mu to podařilo, nebo jen jsme uvažovala že by to nemohlo být tak špatný. Vlastně bychom mu udělali službu.

"Já jdu od toho." Remus vstal a podíval se na mě pohledem "ne". No, a protože šel Remík musela jsem taky. Ještě před tou drzou sovou to vypadalo nadějně. Řekla jsem taky ne a šla s ním pryč. I když musím přiznat přepsat mu dopis a napsat, že holka po který jede už nikdo neví jak dlouho, se mu za všecko omlouvá a tak. Chtěla bych vidět jak se bude tvářit, až si to přečte.

"Kolik vlastně je?" napadlo mě jako první co jsem viděla svůj batoh. Rozhlížela jsem se okolo, ale hodiny jsem na stěně neviděla.

"Skoro tři," usmál se na mě Remus. Já jsem se už lekla, že víc. Doma jsem sice neřekla v kolik přijdu, ale asi bych se měla ukázat. Aby mámu nenapadlo zajít za mou spolužačkou a skoro jedinou kamarádkou. Která není doma, jela z celou rodinou k moři.

Remus se nabídl, že mě půjde doprovodit, což mi vůbec nevadilo. Byla jsem neskonale ráda. Celou cestu si povídali, až jsem stála před domem po boku Náměsíčníka.

"Tak zase zítra!"

"V to doufám," usmál se na mě. Podívala jsem se do okna a za záclonou stála postava. Šmírovala nás.

Chvíli jsme tam jen tak postávali. Ani nemluvili ani se pořádně na sebe nedívali. Byl to dost trapas.

"Já už zase půjdu na z pátek. Tak se měj Morgan," otočil se na odchod a odešel. Zírala jsem na něj jak se vzdaluje. A když byl daleko zalezla jsem do domu.

"Ahoj všichni," pozdravila jsem zvesela. Nikdo se mi neozval, a tak jsme šla do pokoje navštívit počítač. Samozřejmě, že se můj návrat domů musel započít potkáním sestry. Seděla na mojí posteli, co si to vůbec dovoluje.

"Kdo to byl?" vypálila na mě, jen co jsem se objevila v pokoji.

"Nejdřív se řekne AHOJ, a potom se ptáš."

"Tak ČAU, kdo to byl?" stále dorážela a nechtěla věřit, že kamarád. Taky nic víc nebyl, bohužel. Snad to spravím, nebo mi bude přát hvězda osudu.

Magda, nakonec odešla. A k mé smůle se zase brzy vrátila a uvelebila na moji posteli. Dělala jsem, že ji nevidím a neodpovídala jsem jí. Totálně jsem ji ignorovala. Něco zarachotilo u okna a vlétlo škvírou dovnitř. Magda začala vyvádět. Moc jsme se jí nedivila, moc často u nás sova nepřistávala. Sehnula jsme se k ní a sundala malou zprávu upevněnou na její noze.

Stálo tam: Jestli nechceš přijít o legraci, tak rychle dojdi k místům srazu. .

James za chvíli dostane ten dopis.

Sirius.

Hnedka mi docvaklo co se děje. Konečně dopsali tu falešnou zprávu pro Dvanácteráka.

"Magdo, já musím jít. Řekni našim, že se vrátím jako normálně," řekla jsem jí co a jak a šla za poberty. Už jsem si obouvala boty a napadlo mě, že na mé "milované" sestře nemůžu nechat odpovědnost. Raději jsem napsala ještě vzkaz a odešla.

Zpět na obsah

Kapitola 8: 8. Nejnudněji jak to jde

Přišla jsem za klukama, všichni koukali do dopisu od "Lilly".

"Ahoj!" pozdravila jsem zvesela. Taky jak jinak. Jenže mi nikdo neodpověděl na zpět. Chvilku jsme tam postávala. Bylo mi jasný, že Sirius a Remus pouze hrajou překvapené. No a moje role byla dělat, že nic nevím, neznám.

"Co to máte?" nahlídla jsem do dopisu. To už mi všichni až na Dvanácteráka řekli to slovíčko při setkání. Nechala jsem ho asi po sté přečíst těch pár vymyšlených řádků.

"Kdo ti napsal?" dělala jsem zvědavou.

"Napsala mi Lilly," usmál se Dvanácterák. A ještě jednou zabořil nos do toho papíru. Normálně bych se asi dusila smíchem, ale snažila jsem se to vydržet. Stejně jsem nevěděla co je v dopise. Takže to zase tak těžký nebylo. Posadila jsem se vedle Siriuse. I když radši bych seděla na druhé straně s Remusem. Ale ten se ještě posunul, aby mě nenapadlo být vedle něj. On mi to dělá naschvál. Co jsem mu udělala.

"A to je tvoje holka," povytáhla jsem obočí. Něco mi jako odpověď zamumlal, ale to je jedno. Stejně jsem stále koukala na jednoho strašně úžasného kluka se světlýma vlasama, kterej seděl na konci lavečky. Když si všimnul, že po něm házím očkem, tak uhnul pohledem a koukal na jezdící auta. James četl, Petr cosi mlel za blbosti, taky jak jinak. Sirius se na mě smál a Remus koukal jinam. Přišla jsem si jako na víc.

Svěsila jsem znuděně hlavu a koukala na svoje tenisky. Nejdřív za normálního, denního světla a pak své boty obdivovala za svitu pouličních lamp.

Monny byl strašně unavenej, málem usnul na Jamesově rameni. No a jak jsem se tak "bavili" čas utíkal pomaleji než, kdy dřív. Už jsem se chystala vsát a odejít. I doma s počítačem to bylo zábavnější, než tady s nima. Teda dneska. Jenže mě předběhnul Náměsíčník, že je unavenej. A všem to přišlo normální, že vypadal jako kdyby měsíc nespal. A to ráno vypadal ještě svěže a vesele. Za to teďka usínal a měl kruhy pod očima. Určitě je nějak nemocnej, snad to není vážný.

"Ahoj," zavolala jsem za ním. Moje myšlenky mě úplně zpomalily a já se ani nerozloučila. Po chvíli jsem odcupitala domů i já. Zbytek Pobertů mi slíbil, že se ozvou.

Doma jsem byla snad o hodinu a půl dřív něž kdy jindy. Na stole mě čekala večeře a já se do ní s chutí pustila.

Zbytek večera jsem strávila u pc. Vše nakonec zakončila uložením sama sebe v posteli. Už jsem skoro spala a Magdice nejspíš taky, když na sestříně posteli přistálo něco. Já bych to vůbec nevěděla nebýt jejího strašného řvaní. "… to se musíš starat o všechny potvory? Nestačí ti náš pes?" Rožnula jsem malou lampičku u postele a asi minutu nic neviděla.

"Co se děje?" zývala jsem a koukala na Magdici. Ta zase cosi zařvala a ukazovala na sovu vedle postele.

"Jdu to na tebe říct mámě a přidám to, žes spala někde jinde než si měla. S nějakým klukem," už vstávala a sahala po klice u dveří. Když v tom zazvonil Magdin mobil. A její odhodlání mě prásknout, bylo ta tam. Radši přijala hovor a vybavovala se s Janem, to je její kluk. I když mě je jedno co dělá kde, s kým a jak. Jejich rozhovor mi byl jedno, ale bála sem se, že to poletí říct mámě. Zírala sem na ni a ona kecala o něčem jiným. Jediný co sem zaslechla, nebo chtěla zaslechnout, byl konec, říkala cosi, že přijde.

"Klár? Hele já to na tebe nekecnu, když ty neřekneš, že jsem byla venku!" Ať můj mozek pracoval jak chtěl, tak se nemohl dopátrat, cože to nemám říct. Podívala sem se na ni jako na "debila".

"Jako co?" nechápala jsem. To byla samozřejmě jen tím rozespaním, taky jak jinak.

Magdice protočila oči v sloup. "Teď jdu ven a jestli to na mě kecneš, tak uvidíš!" Už to pomalu vypadalo, že po mě bude chtít, abych přísahala. No a pak najednou zmizela, v pokoji nebyla.

Úplně jsem zatím zapomněla na sovu, která se před vřískáním mé sestry schovala pod postel a čekala. Hned potom co se vypařilo mé dvojče jsem ji vytáhla z jejího úkrytu. Znovu mi nesla dopis.

Otevřela jsem okno a pouštěla sovu, ale ta byla jako pominutá a čekala. Takže jsem otevřela dopis. Oči mi přelétaly přes řádky. Sirius se mi omlouval za to co bylo venku. Že James už psal Lilly jestli to myslí vážně a bla, bla. Chtělo se mi spát, i když jsem byla perfektně probuzená. Jak bylo v dopise, tak jsem udělala. Odepsala jsem, že zítra určitě jako vždycky, stejné místo. A podala sově dopis, ta se ladně vznesla a zmizela mi z dohledu.

Když jsem se ráno probrala, tak Magda nebyla doma. Ale nikdo by na to nepřišel, já ranní ptáče a ona vyspává až do oběda.

Jen co jsem vykoukla z koupelny už tam stála máma a dávala mi pokyny co koupit a co ne. Podala mi igelitku a já na ni udělala jeden z nejodpornějších ksichtů, který umím. Ještě než jsme vyšla ze dveří jsem si sama pro sebe mumlala, že nechci být něčí nohsled a ať si domů pořídí černocha. Že nemusí trápit svoji dceru. Ještě jsem přidala polohlasně, že se na to můžu vykašlat.

K mé nelibosti to slyšela i má matička. Které se samozřejmě nelíbilo co zaslechla z mých drzých úst. A tak říkala, že jestli něco ještě řeknu, tak že mám domácí vězení.

"Hm skvělý. Všecko odnesu. Magda je..," a mě došlo, že to jsem říkat neměla. "…ve svém pokoji a spí," dokončila jsem rychlosti větu a zdrhala co nejdál od našeho domu pryč.

Když jsem se vrátila rodinka už byla vzhůru i moje "nejdražší" sestra, na kterou jsem to málem kecla. Díky bohu se nic nestalo, nikdo nic neříkal.

Do oběda to byla pohoda a já si nestěžovala, seděla jsem na počítači a projížděla pár oblíbených stránek. Ale to jen proto, abych zkrátila čas na večer. Těšila jsem se, že to bude jako vždycky sranda a já, že se budu válet na zemi v křečích od smíchu. Ještě k tomu úplněk.

Zpět na obsah

Kapitola 9: 9. Vlkopsomonstrum a můj kone

"Nadšeně" jsem se doplazila od počítače do kuchyně. Jen co mě spatřila, začala mě zahrnovat informacemi. Popadla jsem znova tašku a zdrhala do supermarketu. Cestou jsem potkala pár lidí, kteří na mě koukali jako nevím na koho. Jenže to nebyl zase tak ojedinělý jev.

Když jsem přišla domů, tak máma poletovala po kuchyni. Táta seděl v křesle a moje sestřička byla asi v pokoji.

Byly skoro dvě a já vypadla z baráku. Byla jsem mírně namíchnutá, máma zase něco kecala. Ani nevím co měla za problém tentokrát.

Sama jsem věděla, proč se tolik těším za Pobertama. Nebo spíš za kým jsem se těšila. Posadila jsem se na lavečku a čekala, než přijdou. Netrvalo to ani 10 minut a už jsme se všichni zdravili. Všichni až na Remuse, který prý musel jet za svou nemocnou babičkou. Prý je to naléhavé. Bylo mi to dost líto, těšila jsem se jen na něj. I když nikoho z jejich party bych neodmítla, co by společníka. Vlastně ano, ze seznamu bych vyškrtla Petra, kterej byl příšernej.

Procházeli jsme se po našem sídlišti a já se snažila ptát co nejvíc na Monnyho. Ten čas co jsme trávili venku, byl až přes příliš rychlý. Utekl jako voda, možná i rychleji.

"To už se stmívá?" Vykulil oči James a pomalu jsme se začali loučit. I přes moje podezřelé pohledy odešli a mě nechali samotnou na lavečce. Nějak mi to nesedělo s tou babičkou, nebyla jsme si jistá, že by Náměsíčník odjel. I když jestli to bylo, tak naléhavé. Ještě párkrát jsem nechala myšlenkám volný průběh. A pak mi docvaklo, že ten kdo je nemocný je Remus. Včera vypadal strašně, až jsem myslela, že zkolabuje.

Než jsem si uvědomila co dělám, zvonila jsme u Jamese doma. Jednou, dvakrát, nic a nikdo se neozval. Málem jsem dostala šok, co když je to s Monnym tak špatné, že až musel do nemocnice? V duchu jsem se okřikla, abych nesýčkovala, že nevím co se děje doopravdy. Třeba je to úplně jinak.

Posadila jsem se na jeden ze schodů. Sice jsem nevěděla jestli mám, nebo nemám počkat, až se tu někdo objeví. Pomalu zapadalo slunce. Ulice byla prázdná a i zafoukání letního větříčku bylo příliš hlasité.

Už jsem se uklidnila, zahnala jsem se své představy co nejdál. Ale stále mi to nedalo.

"Aááááá..," zařval někdo. Ke mně se to doneslo celkem tichounce, ale byl to výkřik bolesti. A znovu se to ozvalo. Moje smysly zbystřily, že se to ozývá z lesíku. Postavila jsem se a utíkala se podívat. Něco se mi nelíbilo, to něco se mi hodně nelíbilo.

Uprostřed mítinky, která tam byla klečel Remus. Nebo spíš něco co se pomalu začalo měnit. Monny se prohnul a místo nehtů mu narostly obrovské drápy. A jako mávnutím kouzelného proutku stál místo Remuse vlkopsomonstrum. Neuměla jsem to popsat. Zvíře zavylo a párkrát nasálo vůni večera.

Já jsem byla jako opařená a stála jsem za jedním ze stromů. Koukala, přímo čuměla jsem na to co je z toho, kterého si vážím nejvíc. Podíval se mým směrem a z huby mu vyteklo pár slin. To přesně stačilo, abych se rozhodla, že tu nechci být s tou potvorou. Obrátila jsem se k ústupu, jenže ono to běžel rychleji. Slyšela jsem svůj tep až někde v hlavě.

Po chvíli jsme už nemohla běžet, nohy mi ze strachu vypovídaly službu. Otočila jsem se, abych zjistila jak daleko je to ode mě. Nebyl tam, běžel jsme dál a ono to vyskočilo z křoví. Stál přede mnou na zadních nohách a vyl. Málem jsem omdlela.

Klepala jsem se jako ratlík a v očích měla strach. Ten mě úplně ovládl a já stála jako přibitá na místě, neschopná pohybu!

V ten okamžik mi to nemyslelo. Vlkopsomonstrum kroužilo okolo mě a stále zmenšovalo svůj kruh. Když mi zmizel za zády, tak jsem se otočila na patě. Raději jsem stála čelem, než zády k té bestii. Chudák Remus, napadlo mě. Pod nohou mi při otočení zapraskalo a příšera po mě skočila. Zeširoka jsme otevřela oči a viděla svůj život jako v kině na plátnu.

Ještě než jsem sem omdlela, tak jsem slyšela dusot něčích nohou.

Pootevřela jsem víčka a hnedka je zase zavřela. Byla jsem strašně unavená a bolelo mě skoro všechno. Netušila jsem, kde můžu v tuhle chvíli být, toužila jsem jedině po spánku. A hned na to se vydala do říše snů. Zdálo se mi, přesně to co jsem za těch několik dnů prožila s Poberty. Bylo to jako vidět sebe, ale přitom někoho jiného.

Epilog!

"Vstávej," zařval cizí a velice hrubý mužský hlas. Podívala jsem se na toho cizince, stál ve dveřích a já ležela na nepohodlné kamenné zemi. "Spoutejte ji!" Zavelel a dva z jeho pomocníků ve středověkých šatech mi nasadili železná pouta.

Vyvlekli mě z vězení. Nemohla jsem se nijak bránit, v ústech jsem měla roubík a ruce před sebou svázané. Doslova bezmocná..

Vyvlekli mě až na jakési podium a pořádně svázali. Nechápala jsem se co se děje, ale doufala jsem, že je to sen.

Přecházelo stále více lidí a koukali na mě a přibývalo i více dřeva. O ni mě chtějí upálit? Blesklo mi hlavou. Dokonce přišel i sám Starosta, nebo jak se jmenoval, ten jež spravoval vesnici. Rozbalil pergamen a četl: " Morgano Ehran, dnes budeš upálena za své skutky a za protiřečení Božího přikázání a církve," smotal zase pergamen. To byl můj konec, byl jsem si jistá.

Popadl do ruky louč a hodil jí přímo ke mně. Oheň se pomalu rozšiřoval. Lidi si a mě ukazovali a pokřikovali čarodějnice.. Upalte ji!

Zpět na obsah