Tajemství napsal(a) Tercza
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=475
Index
Kapitola 1: 1. Edit Murderová
Kapitola 2: 2. kapitola Vzpomínky
Kapitola 3: 3. kapitola Stále sama?
Kapitola 4: 4.kapitola Zlo v nás
„Vítejte v Bradavicích. Poté, co projdete těmito dveřmi, budete zařazeni do koleje. Tyto se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Do té doby tu na mě počkejte, musím zařídit ještě pár věcí," otočila se od skupinky starší čarodějka a zmizela v sále. Jedenáctileté děti postávaly na schodech, až na jednu vysokou dívku. Stála úplně vzadu, nejdál od dětí. Měla černé zplihlé vlasy, které jí neustále padaly do obličeje. Ani si je neobtěžovala oddělat, raději koukala skrz malé škvírky.
„ Prosím, následujte mě!" vyzval nové studenty ženský hlas. Celý dav se dal do pohybu i ta černovláska, která jako by vůbec nepatřila k ostatním. Byla duchem mimo, jen šla dál a dál.
„ Dám vám na hlavu moudrý klobouk a budete zařazeni do koleje, která je vám dána," ukázala profesorka zalátovaný klobouk, položený na stoličce. Dívka stála a ani o píď se nepohnula. Nebyla nervózní, jen stála a byla jako by jinde.
Ostatní studenti po ní vrhali zkoumavé pohledy. Avšak ona o nich nevěděla. Profesorka už byla vprostřed seznamu jmen. „Murderová Edit," vyvolala dívku a položila jí na hlavu klobouk. Celá místnost koukala na jejich novou spolužačku. Klobouk dlouho přemýšlel a pak vykřikl Zmijozel. Od stolu se zelenou výzdobou se ozval potlesk.
Po skončení zařazování a pár uvítacích slov profesora Brumbála, zástupce ředitele, začala hostila k oslavě nového školního roku. Všichni jedli, hodovali jen dívka s černými vlasy seděla a nejedla. Někteří Zmijozelští si jí přeměřovali pohledem, kuchyně zde byla výborná.
I učitelé se bavili, nejvíce o té nové studentce, která přestoupila z jiné školy. Nakonec den skončil odvedením nových studentů do pokojů. Edit byla zvláštní, toho si všimlo mnoho jejích nových spolužáků.
Vedle ní si sedly spolužačky, se kterými měla stejnou ložnici. Kate, malá špinavá blondýnka, jí o něčem vyprávěla. Nejdřív ona a potom i všechna 4 děvčata se začala smát. I Edit se smála. I když to naznačila jen úsměvem.
Hned v první hodině získala nová Zmijozelská studentka 20 bodů. Profesor Křiklan ji tedy nabídl členství v jeho klubu. Nedalo se jinak, než přijmout.
Edit byla stále stejná, i když se víc pouštěla do rozhovorů, než ze začátku týdne. Tichá jako myška a bystrá jako rys. Moc nemluvila a spíš se stranila, ale i tak si našla kamaráda Jasona. Byl z jiné koleje a byl spíš opakem černovlásky. Každého bavil a jen se smál. Zato ona byla tichá a málokdy se usmála.
Až jednou si ji všichni zapamatovali. Seděla u večeře a nevnímala okolí. Nebo spíš jen na půl vnímala. Jeden kluk po ní něco chtěl, nikdo už neví, co přesně, ale byl hrubý. Dokonce se jí všichni smáli. Ale ona jako by o tom ani nevěděla. Seděla na lavici vedle spolužáků a nepohnula jediným svalem v obličeji. Byl to obdivuhodný výkon na urážky, které na ni padaly.
Její spolužák vstal a hrubě ji chytil za zápěstí. A v tu chvíli bylo vidět, že už není tak klidná. Byla naštvaná. Talíř před ní se začal klepat. Svíce začaly pohasínat. Všichni se na ni podívali, avšak ona znovu ignorovala spolužáky.Vstala z místa a odešla pryč. Jediný, kdo za ní vyběhl (čárka) byl Jason a zrovna zábavně se netvářil.
"Co to bylo, víš, že nemůžeš!" rozčílil se. Ona mlčela a stála před ním.
"Já jsem nechtěla," vyklouzlo jí z úst.
"Musíš se ovládat, nenech se vytočit. Známe se tolik let, přece víš, jak to udržet," usmál se a pohladil její černé vlasy. Jejich rozhovor, ale poslouchaly ještě jedny uši. Které chtěly zjistit víc.
Když se dvojice rozešla, doběhl Edit. A s tím, že by ji chtěl doprovodit, došli do jejich společenské místnosti. Celou cestu oba mlčeli, ona znovu klidná a on plný myšlenek.
Nechtělo se jí spát, nebyla unavená. Tom se posadil vedle, chtěl z ní vymáčknout všechny informace. Po tom, co dneska zažil, věděl, že není úplně normální studentka jako ostatní. Seděli mlčky před krbem. Ona jako by zase mimo sebe a on zíral, ona zase mimo a on zíral mu měly vylézt oči. Tak se zeptej. Napomínalo jej svědomí.
"Edito?" zeptal se, nebyl si jist jestli vnímá. Jen pootočila hlavu a podívala se na něj. Jeden pohled do jejích očí mu připomněl celý jeho život. Koukal na sebe, jak sedí sám ve svém pokoji nebo jak nastupuje s prvňáčky do Bradavic. Odtrhnul pohled. Nedalo se to snést.
"Co to bylo?" vydechl.
"Promiň, už bych měla jít!" Dívka vstala a zahloubaná do svého myšlení si vzpomněla.
***
Bylo to na bývalé škole. Miky, její kamarádka, všechno věděla. A byla pro Edit vším, dokázala jí poradit, pomoci. Měla schopnost vidět jen to dobré a to v komkoli.
Seděli před školou a Edit se vznášela nad lavečkou, dosáhla absolutního klidu. To se však nelíbilo Robertovi a jeho kumpánům, popravdě nesnášeli Edit. Ta se s tím smířila, bylo jí to všechno jedno.
Slunce svítilo a dvě kamarádky sledovaly jejich školu zahalenou v mlze. Všechno jim ale pokazila parta nesnášející Edit.
"To je ta Střelenka," vyhrkl jeden a už šli provokovat. Černovláska se dokázala vždy uklidnit a nikdy nevybuchla. Její moc by mohla být možná až smrtící.
"Promiň, už bych měla jít," omluvila se Miky. Nechtěla, aby si jí taky někdo dobíral. Cestou k hradu neměla lehké projití. Ona se, narozdíl od své kamarádky, po urážkám neovládala. Vlasy jí trčely na všechny strany a odkryly její obličej. Rty měla zkřivené, oči jí zářily modře a znovu se vznášela. O několik dnů později našli 5 mrtvých těl. Měly prázdné oči, otevřené z hrůzy. Někteří i bílé vlasy.
***
Položila se ke spánku a za pár minut usnula.
***
"Vezměte to dítě. Jen ono bude mít tu sílu nést moji moc a předat ji nástupci," rozkázal starý kouzelník.
Na velikém obřadním kameni leželo mimino. Plakalo do noci, ale nikdo si nevšímal jeho vzlyků.
"Začneme!" Všichni se chytili za ruce a utvořili kruh okolo kamene. Jen kouzelník a malá novorozená holčička byli uprostřed. "Budeš truhlice plná pokladů," pohladil dítě po hlavičce a vkládal do něj obrovskou kouli magie. Sám po té naposledy vydechl.
***
Posadila se a zhluboka oddechovala. Věděla co, je to za sen, jen ne, proč se jí stále vrací. Celá zpocená se položila do postele a pokusila se znovu zavřít oči. Nešlo to, bála se na, co si znovu vzpomene. Co jí bude znovu pronásledovat z minulosti. Už i ve dne nebyla chráněná od vzpomínek.
Pokusila se znovu dostat do stádia klidu. Nedařilo se. Něco se změnilo od doby, co se dostala do Bradavic. Ale co?
Dívka vyšla už oblečená do školní uniformy. Posadila se do společenské místnosti a čekala na svítání. Zírala do plamenů v krbu, které si vyčarovala. Přišlo jí, že teď to, co je zní, je její úděl, poslání, se kterým musí žít.
"Další schůzku vám předem ohlásím," zašeptal někdo a odcházel do pokojů. Zaplavila ji další vlna vzpomínek.
***
Bylo jí tak pět. Její rodiče, pěstouni, si nevěděli rady. Edit byla tichá a tajemná. Často nejedla, nespala. Podle rodičů nebyla normální. Brávali ji tedy za psychologem. I on si ale po čase byl vědom, že se do žádných tabulek nedá zaškatulkovat. Byla ojedinělým případem, který potřeboval pomoci. Ale ať se radil u jakéhokoli kolegy, nikdo nevěděl, jak malou Edit léčit.
Někdy s doktorem Stevensonem strávila i několik dnů. A místo pobytu u pěstounů putovala z jedné léčebny do druhé.
Její moc se čím dál víc rozrůstala. Už nechávala levitovat věci častokrát stejně vážící jako ona sama. Avšak stále se neuměla ovládat natolik, aby mohla žít normálním životem. Nechávali jí domácí mazlíčky, aby si byli jisti. Jenže po pár dnech je našli mrtvé. Většinou roztržené napůl, udupané. Kamera ale nikdy nezachytila, že by to udělala vlastníma rukama. Pak jednou zmizela, našli jen prázdný pokoj.
***
Někdo se dotknul jejího ramene. Až nadskočila úlekem. Pootočila hlavu a podívala se do očí svému spolužákovi.
Na snídani došla po boku Zmijozelského prefekta. Když vstoupila do Velké Síně, všichni na ni zírali. Vlasy měla zastrčené za ušima. Ale stále se tvářila stejně. Zahloubaně, jako by byla duchem mimo, nepřítomná. Posadila se na kraj lavice a před sebe dala jedno jablko. Všichni studenti, co byli v její blízkosti, se snažili odsunout co nejdál. Nevěděli, co by je čekalo a ani to nechtěli zjišťovat.
Raddle se po nich podíval stylem: „Co vám hrabe?" a dál si jich nevšímal.
Celý den pak trávili Edit a Tom spolu. Nebo spíš on za ní stále chodil. Chtěl vědět, co je na ní tak zvláštního. A proč je jiná, každý den byla jiná a jiná. Vrtalo mu to hlavou, cítil, že se něco stane, ale co, to už říct nedokázal.
Poslední hodinu měli formule. A jak čekal, všichni se sunuli co nejdál od Edit. Ta ale byla klidná a nevadilo jí jejich chování. Nejspíš se jim ani nedivila. V blázinci byli taky tací, kteří se jí báli.
"A tady máme slečnu divnou!" ukazovali si na ni její spolužáci. Ona však zůstávala stále klidná, protože opak by byl hrozný. Seděla mlčky v lavici a čekala na zvonění. Ještě několikrát se jí snažili vyprovokovat, ale ona se slovními urážkami vůbec nezabývala.
***
"Jasone, Jasone! Tak ráda tě vidím," zavolalo děvče na chlapce ve stejném věku. To byla Edit, jako ostatní děti se smála a hrála různé hry, změnila se až po první vraždě. Měla sice pár incidentů se zvířaty v psychologické léčebně, ale člověku by nezkřivila ani vlásku.
"Strašně rád tě vidím," zamával chlapec. Pak si vyprávěli.
***
U večeře se zase chování spolužáků vůči zvláštní černovlásce změnilo. Už se jí tolik nebáli, i když respekt z ní měli stále.
Některým také nedocházelo, že ona nestojí o přátelství. Snášela se nejvíc s Jasonem, kamarádem z dětství.
Jako na bývalé škole si i tady v Bradavicích Edit moc neoblíbili. Byla stále sama, často jí byl v patách Tom Rojvol Raddle. Přesto spíš trávila čas sama. Chodila po chodbách a přemýšlela nad svým životem. Nad vším, co ji změnilo.
***
Byly to jedny z prvních prázdnin na kouzelnické škole. Hrozně ji bavila výuka. Dokonce měla hromady kamarádů a kamarádek, kteří ji kdykoli pomohli.
Vše bylo tak skvělé, až málem zapomněla na svoje problémy s magií, která byla do ní vložená. Uměla se úplně ovládat, i když v blázinci by to řekli jinak. Zaručeně by nepotvrdili její vyléčení.
Dva chlapci si utahovali s prváka. Šikanovali ho nejhoršími způsoby, které jejich mozky mohly vymyslet. Skoro nikdo o tom neměl ani páru. Až…
Dva chlapci si utahovali s prváka. Šikanovali ho nejhoršími způsoby, které jejich mozky mohly vymyslet. Skoro nikdo o tom neměl ani páru. Až jednou to zahlídla Edit. Té se to pochopitelně nelíbilo, a tak musela zakročit. Pozvedla hůlku a šinula si to k nim.
***
Někdo jí pevně chytil za pas. Otevřela oči překvapením.
"Co se děje?" pípla.
"Málem si spadla, měla by si být častěji mezi námi." zašklebil se Raddle a ukazoval na díru ve schodišti. Nevěděla, co si má myslet.
"Děkuju," sklopila zrak a nasadila si svoji masku. Vyrovnanou a zasněnou.
***
Klukům to tedy opravdu nedarovala. Použila všechny kletby a kouzla, na která si jen dokázala vzpomenout! Jenže byli starší a ona neměla takové znalosti. Byla tam sama a nikdo jí nemohl pomoci. Kluk na zemi ležel v bezvědomí a ona se zatím sbírala ze země.
"Proč se staráš o toho ubožáka?" zavrčel jeden. Zatřepala hlavou a už znova ležela rozpláclá na zemi.
"Ten je mimo službu, pohrajme si tady!" Vytrhli jí hůlku z rukou a sami přemýšleli, co jí udělají.
Z úst jí vytékal pramínek krve, držela se za břicho.
"NE!" zakřičela . Její oči se zbarvily namodro a vlasy stály okolo hlavy. Oba chlapci byli jako v transu. I ona o sobě v té chvíli nevěděla.
Otevřela oči, kousek od ní ležely dvě mrtvoly. Obě měly bílé vlasy, prázdné oči. Byly děsivé.
***
Ukápla jí slza. Znovu se podívala do ohně a představovala si samu sebe, jak ji olizují plameny. Věděla, že za své skutky si zaslouží peklo.
Položila obličej do dlaní a rozvzlykala se. Nešlo to utišit, byla smyslů zbavená. Ani si nevšimla, že ji někdo pozoruje. Stál úplně v koutě, tom nejtmavějším a zíral na černovlasou dívku.
Vyšel z úkrytu a přisedl si na pohovku. "Bezesná noc?"
Lekla se, netušila, že v tuhle hodinu bude někdo vzhůru. Přikývla a dívala se do plamenů.
"Co si zač?" Povytáhl obočí a vyhýbal se očnímu kontaktu. Sám si dobře pamatoval na vzpomínky, které se mu honily hlavou. Byl si vědom toho, že na něj zírá.
"Cože?" vyjelo jí ze rtů dřív, než začala přemýšlet. Sklopila pohled a čekala, co řekne.
"Chci vědět, co jsi zač. Nejsi jako ostatní, máš něco v sobě," řekl rozhodně. Tom, velice bystrý student, toužící po moci, chtěl vědět, co to má znamenat.
Podívala se na něj. A jejich oči se setkaly. Tentokrát chtěl uhnout, ale nešlo to. Nakonec omdlel.
"Tome? Tome! Vstávej," vzlykala dívka a třásla s chlapcem. "já se omlouvám, já nechtěla," rozbrečela se.
***
"Kde jsem?" zařval do tmy. "Haló?" Neviděl ani své ruce, jen řval a nikdo neodpovídal.
".. Vstávej! Já se omlouvám, já ne…" slyšel vzlyky Edit, vzdálené, až skoro neslyšitelné. Jejím slovům moc nerozuměl.
***
Propadala panice, nevzbudil se. Mluvila na něj a on se nepohnul. " Co je s tebou?" Po tvářích jí stékaly slzy.
Dlaněmi dolů položila své ruce na Tomovu hruď a začala se soustředit. Nic se nestalo. Přimhouřila oči silněji. Z jejích dlaní vycházelo slabé světlo, které se ztrácelo v jeho těle.
"hhhha," zalapal po dechu a rychle se posadil.