Index

Kapitola 1: Severusova ,,zrada
Kapitola 2: Nejsem Smrtijed
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Košile
Kapitola 5: Kapitola 5-9
Kapitola 6: Kapitola 10
Kapitola 7: Kapitola 11

Kapitola 1: Severusova ,,zrada

Severus Snape stál naproti Voldemortovi a usilovně se snažil neuhnout pohledem. Nitrozpytu se dovedl bránit skvěle a neméně dobře ho i ovládal. Nicméně proti Pánovi zla ho nikdy nepoužil a upřímně řečeno, nebyl takový hlupák, aby to zkoušel, i když byl Voldemort v dobrém rozpoložení. Smrt Brumbála udělala Pánovi zla radost a nijak mu ji nekazil fakt, že úkol nesplnil ten malý usmrkanec Malfoy, ale Severus, jeho nejvěrnější služebník. Nyní alespoň nebylo o jeho věrnosti pochyb. Což pro Voldemorta znamenalo mnoho. A s tím neschopným blonďákem ať si to vyřídí jeho otec.

Draco seděl v koutě a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, že nesplnil úkol. Co ho však děsilo, nebo si to alespoň nalhával, byl fakt, že ho nemrzelo jeho selhání, ale to, že ten úkol vůbec někdo splnil. Věděl od samého začátku, že ten úkol pro něj není vhodný, že člověka, natož Brumbála, zabít nedokáže. Nejen že na to nemá schopnosti, ale... Prostě není vrah. Jenže copak mohl něco říct? Svému otci, člověku, kterému se odporovat nedá? On sám nikdy doopravdy netoužil po tom stát se Smrtijedem. Byla to tužba jeho otce a tu on musel splnit.

Na druhou stranu mu smrt Brumbála zachránila život. Kdyby přežil, Draco by tu už neseděl. Vlastně se divil, že je ještě naživu, ale setkání s otcem ho teprve čeká. Když si to tak v hlavě srovnal, jediný, od koho mohl čekat trochu lidské chování byl ředitel jeho koleje Severus Snape. I o tom však začal pochybovat, když mu právě on stroze poručil, aby šel za ním.

Došli do tmavé místnosti, která vzdáleně připomínala pokoj. Okno měla jen velmi tmavé, myté nebylo už od dob Voldemortovy největší slávy. Rohy byly pokryté pavučinami a na krbové římse bylo půl palce prachu. Za normálních okolností by se zde Dracovi nelíbilo, ale tohle nebyly normální okolnosti, a tak bez poznámek usedl na postel, která povážlivě zavrzala, když dosedl. Chvíli bylo ticho, Draco jen čekal, kdy Snape spustí.

„Kdybyste mi ve své nekonečné pošetilosti naznačil, co máte v plánu, nemusel jste tu být, pane Malfoyi.“ A já konečně taky ne, pomyslel si v duchu. „Skutečně bych od vás čekal racionálnější uvažování. Chtít zneškodnit velmi mocného čaroděje, jehož schopnosti se zajisté vyrovnají schopnostem Pána zla, navíc před Potterem...“ Nedořekl, protože ho přerušil Malfoy. „Před Potterem? Ale... Kde by se tam vzal? Vždyť jsem tam byl jen já a pak...“ hlasitě polkl.

„Pak jsem přišel já, že? A to je vaše jediné štěstí, Malfoyi. Nebo vy si opravdu myslíte, že byste dokázal zabít člověka?“ Malfoy pokrčil rameny, věděl však, že by to nedokázal. „Zato váš otec s tím očividně nemá problémy nemá.“ Draco ho chtěl přerušit, Snape však pokračoval. „Voldemort nechal vaše potrestání právě na Luciusovi. A ten mi nařídil vás zabít.“ Dracovi se oči zalily slzami. „Lžete!! Můj otec by nikdy... Miloval mě!“ „Ano... Miloval to je to správné slovo. Váš otec miluje jen sám sebe. A při vaší... ehm... inteligenci se divím, že jste na to ještě nepřišel.“ Dracovi se nechtělo vysvětlovat, že tohle ví už od svých 10 let. A tak se nahlas jen zeptal na to, co mu vrtalo hlavou: „Takže... mě zabijete?“ I když to nechtěl, hlas se mu třásl. Ve Snapeových očích se objevilo překvapení. „Zabít vás? Ne to opravdu v plánu nemám.“ Draco věděl, jaký trest následuje za neuposlechnutí rozkazu, ale nechtělo se mu uvěřit, že by se pro něj Snape obětoval.

Snape přesně věděl co se mu odehrává v hlavě. „Ne, neobětuji se pro vás, nebuďte tak samolibý. Voldemort má jednu chybu... A to že mi věří.“ Draco měl co dělat, aby mu tazvaně nespadla čelist, Snape však dělal, že si toho nevšiml. „A teď,“ došel ke krbu a z římsy vzal krabičku s letaxem, „pojďte. Grimmauldovo náměstí 12." Sdělil Dracovi adresu a zmizel v krbu.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Nejsem Smrtijed

V domě štábu Fénixova řádu bylo ticho, jen v kuchyni se bavili tři lidé. Ron a Hermiona seděli u kuchyňského stolu a poslouchali Harryho, který si stěžoval na nespravedlnost světa. Když domluvil, ozvala se Hermiona: „Stejně si myslím, že si to děláš sám Harry. Že je to jen ten tvůj zvyk dělat ušlechtilá gesta.“ Harry ji probodl pohledem,ale ona se nenechala zastrašit. „Voldemort, necukej sebou Rone, už by ses taky mohl naučit říkat jeho jméno, je to jen… Prostě Voldemort stejně už ví, že máš Ginny rád. Snape mu to určitě řekl. A jestli si myslíš, že tě Ginny nechá zachraňovat svět a sama bude sedět v koutku, tak…“

„Tak to neznáš moji sestru.“ Dokončil za ni Ron a pozorně se na Harryho zadíval.

„A co mám podle tebe dělat? Nejradši bych do toho netahal nikoho z vás, jenže vy dva se prostě…“

Hermiona  mu zase skočila do řeči: „My s tebou prostě chceme jít. A myslím, že bys v tom Ginny bránit neměl. To je jako kdyby,“ malinko se zarděla, „Jako kdyby Ron bránil mně.“ Ron přikývl a podpořil ji: „Hele, já taky nechci, aby se Ginny něco stalo, ale ona za náma stejně půjde, a proto bude lepší, když půjde rovnou s náma. Kdyby něco, tak ji zachráníš.“ Ihned však věděl, že to neměl říkat.

„Cože? Zachráním? Jak to jako myslíš?! Zachránil jsem Brumbála? Cedrika? A co Sírius. Toho jsem taky zachránil? Ne!“ Ron se dotkl citlivého místa a Harry podle toho reagoval.

„Uklidni se, jen jsem chtěl naznačit, že s tebou bude ve stejném nebezpečí, jako kdyby seděla tady.“ Snažil se Ron zachránit situaci. Harry mu na to chtěl odpovědět něco velmi peprného, nicméně si všiml Hermiony, která vytřeštěně zírala kamsi za něj.

„Hermiono, co je?“ vyštěkl na ni a otočil se. Rázem Hermionin pohled pochopil. V krbu stála tmavá postava v plášti.

„Dobrý večer, pane Pottere.“ Opovržlivý tón prozradil identitu tajemného. Harry nebyl schopen slova, jen okamžitě tasil hůlku a Ron s Hermionou  ho následovali. Severus Snape však svoji hůlku nevytáhl. Jen se pohrdavě ušklíbl.

„Vrahu,“ procedil mezi zuby Ron.

„Jako vždycky jste unáhlený, pane Weasley. A nebuďte směšný,“ sklouzl pohledem na Ronovu hůlku, „jakékoliv vaše kouzlo bych odrazil.“ Náhle se zelený plamen objevil znova, a do pokoje přímo vletěl Draco Malfoy. Než stačil kdokoli cokoliv říct ozvalo se vzrušené zapištění Krátury, který byl v kuchyni celou dobu,  jenže si ho nikdo nevšímal.

„Vy musíte být….Vy musíte být mladý pan Malfoy. Ta podoba s vaším otcem.“

Dracovi chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je a kdo před ním stojí. Toho domácího skřítka neznal, očividně to však nebude žádné dobrotisko, když mluví s takovou úctou v hlase o jeho otci. Oprášil si svůj černý hábit. „Ano. Jsem Malfoy,“ řekl nahlas. Přece mu před Potterem nebude vykládat, jak se plete.

„Tak rád vás poznávám, jaká čest pro mě,“ skřítek se hluboce ukláněl, jako by zapomněl, kdo je jeho pán. Ten mu to však ihned připomenul: „Zmiz, Kráturo. Běž…Běž mi uklidit v ložnici.“

Krátura mu věnoval jeden ze svých nejhorších pohledů a s hlasitým láteřením odešel z místnosti.

„Malfoy,“ spíše konstatoval Ron. „Kolik Smrtijedů sem ještě přivedeš, Snape?“

„Já nejsem Smrtijed,“ ohradil se hlasitě Draco.

„Ne? Ale jsi stejný jako tvůj otec a to JE Smrtijed! Potom se obrátil na Snapea. „A ty to snad nepopřeš, ne? Jen Smrtijed by zabil člověka, který mu věřil! Člověka, co mu zachránil život!“ Harryho hlas se třásl rozčilením, Snape však zůstával ledově klidný.

„Nemluvte o něčem, o čem nemáte nejmenší ponětí, Pottere. Smrt Brumbála byla nevyhnutelná. Hledání falešného viteálu,“ Hermiona se zatvářila jako Ron, když slyší Voldemortovo jméno, Snapea to však jen pobavilo, „ho vyčerpalo na tolik, že by stejně nepřežil noc. Navíc jsem byl vázán neporušitelným slibem.“

„Takže sis vlastně zachránil krk, Snape. Sobě a tady Malfoyovi. No to seš teda hrdina.“

Náhle uslyšeli hlasy a ve dveřích se objevil Lupin a Tonksová. Jakmile spatřili Snapea, vytáhli své hůlky a výhružně na něj mířili.

„Snape? Jak se opovažuješ se tu objevit a vzít s sebou tohohle…“ nemohla najít správná slova, a tak se na Malfoye jen výhružně dívala.

„To ti samozřejmě rád vysvětlím, Nymfadoro. Nemyslím ale, že by mé vyprávění bylo pro... dětská ouška.“ Místo Tonksové mu odpověděl Lupin. „Máš pravdu, Snape. Malfoy by to rozhodně slyšet neměl.“ Harry se neubránil uchechnutí a Malfoy se zatvářil vzpurně. Výrazy se jako mávnutím hůlkou proměnily, když Lupin pokračoval. „A, vy tři, běžte s ním. Nespouštějte z něj oči.“ Nikomu z nich se nechtělo, ale věděli, že by to stejně neuhádali.

Když se za nimi zavřely dveře, Malfoy spustil: „Tak tohle je tvůj novej bejvák, Pottříčku? Ale pořád je to lepší než to weasleyovské doupě, co? Tady máš alespoň svoji postel, co?“ Kdyby Rona Harry nechytil, vyřídil by si to s ním ručně. Takhle mohl jen zařvat: „Drž hubu, ty smrtijedská bestie.“ Malfoy věnoval Ronovi jeden ze svých úsměvů. „Já nejsem Smrtijed, Weasley. Jen proto, že nejsem Brumbálův patolízal.“ Ron mu však oponoval. „Tvůj otec je Smrtijed, Malfoyi, tak se mi nesnaž nakecat,že…“

Přerušila ho však Hermiona. „Rone. On není Smrtijed. To není dědičný. Vem si Siriuse. Navíc. Draco nemá Znamení zla.“ Draco se na okamžik zarazil. Poprvé po dlouhé době mu někdo řekl jménem, a zrovna to byla osoba, od které by to vůbec nečekal. „Vidíš Weasley. Když to říká Grangerová, asi na tom něco bude.“ V duchu se okřikl, málem totiž řekl Hermiona.

„Ale bestie jsi, na tom se nic nemění,“ stál si za svým Ron a přemýšlel, jestli se nepřeslechl, nebo jestli Hermiona opravdu řekla Malfoyovi Draco. Ten se jen ušklíbl. „Bestie, která nikdy nikoho neproklela, narozdíl od tvého kamarádíčka. Pochlubil se ti?“ Porozepnul si knoflíčky u košile. Spatřili velkou rudou jizvu, která rozhodně nepůsobila uzdraveným dojmem. Hermiona tiše vykřikla. „To je něco jiného než ta jeho decentní jizvička co, Grangerová ?“ Hermiona se vyděšeně podívala na Harryho. Takhle jim to opravdu nevylíčil. A teď na sebe nebyl moc hrdý. A obhajoba, že nevěděl, co ta kletba způsobí, byla velmi chabá. To věděl sám. Ale litovat ho nehodlal.

„Buď už sakra zticha, Malfoyi,“ okřikl ho, „chci slyšet, co říkají.“

Neslyšeli však vůbec nic.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Zpět na obsah

Kapitola 4: Košile

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5-9

   Lucius Malfoy seděl v tmavém pokoji svého velkolepého sídla. Jediný zdroj světla byl plamen ohně v krbu, ale i ten už pomalu zhasínal. Rozhlédl se kolem sebe a musel se pousmát. Skřítkové splnili svůj úkol bezchybně, to musel uznat. Nejen v tomto pokoji, ale ani v celém domě nezůstala jediná fotka toho zrádce krve, toho, do něhož vkládal tolik nadějí, jeho syna. Ten taky za svoji zbabělost zaplatil. A Narcisa, ta hlupačka, si zasloužila ten samý osud, o jehož vykonání se však postaral sám, osobně. Vlastně jí tím prokázal službu, protože pro ní by život bez jejího milovaného Draca stejně neměl smysl. A jemu osobně už taky k ničemu nebyla, jenom mu překážela.

  Za křeslem se ozvalo hlasité prásk. Překvapeně se otočil s hůlkou v ruce. Tu ovšem při pohledu na návštěvníka zase sklonil. Drobná postava ve špinavém povlaku na polštář se hluboce uklonila.

  ,,Můj pane. Tak rád vás zase vidím.“

 Lucius mu trhnutím ruky naznačil, aby se z úklonu zase zvedl.

,,Nejsem tvůj pán, Kráturo.“

Krátura zapištěl: ,, Krátura ví, Krátura musí sloužit tomu příteli mudlovských šmejdů, tomu špinavému synu mudlovské šmejdky,“ při vypočítávání neřestí svého pána se  úslužně díval na Malfoye. ,,Ale nikdy vám  nepřestal být věrný,“ dodal, a  znovu se hluboce uklonil.

,,Máš snad nějaké informace, které by mě mohly zajímat, nebo jen plýtváš mým drahocenným časem?“ otázal se Lucius odměřeně.

Krátura se zarazil. ,,Jen chci říct pane, že…že se nemusíte bát, že se o vašeho syna postarám, pane. Bude..“ nestačil doříct, protože ho přerušil překvapený výkřik.

,,Mého syna?!“

,,Jistě pane, ta podoba. Měl jsem tu čest poznat ho již minulý rok, pane. Jistě na něj musíte být hrdý.“

Lucius ho však neposlouchal, hlavou mu poletovaly myšlenky. Draco má být přeci mrtvý,ale podle toho co říká tenhle skřet, se přidal k řádu. Nervózně se zvedl z křesla. Takže je živý. Bude se tedy o něj muset postarat sám. A to tak, že bude i se svým přítelíčkem Snapem žadonit o smrt. Pak si uvědomil, že by před Kráturou měl ovládat své emoce.

,,To je vše? Příště přijď, až budeš mít nějaké opravdu cenné informace. A Dracovi neříkej, že jsi tu byl, už  jen pro jeho vlastní dobro. Ani to, že se se mnou stýkáš, jasné?“ Krátura přikývl a s pověstným prásknutím zmizel.

Jakkoliv se Lucius  snažil působit klidně, byl ve skutečnosti velmi rozčílen. Pán zla se musí dozvědět o Snapeově zradě. I když Krátura o něm neřekl ani slovo,vše bylo jasné. Snape nedokázal Draca zabít, přestože dostal jasný rozkaz. Hodil přes sebe černý plášť a v sídle se ozvalo již třetí hlasité prásknutí.

   Pán zla opravdu radost neměl, ani se nesnažil působit klidně, ba právě naopak. Byl přesvědčen o tom, že Severus Snape je jeho věrný služebník, ale očividně tomu tak nebylo. Lucius Malfoy nikdy nebyl nějak mocný čaroděj, pouze ho ze sebe dělal, a tak lehce poznal, že mluví pravdu. Každý, kdo byl tak opovážlivý a neposlechl jeho rozkaz za to zaplatil životem. Přemýšlel ale, zda je to pro takovou štěnici dostatečný trest. Na Luciusově synovi teď pramálo záleželo, celou dobu věděl, že je silně přeceňován a že je ve skutečnosti stejně tak odvážný, jako on ušlechtilý. Ale Snape…

   Nechal si ho zavolat. Nechal si podrobně vysvětlit Dracovu smrt,  bavil se s ním jako se svým nejvěrnějším služebníkem,a kdyby se nejednalo o Voldemorta, dalo by se říci, že jako s přítelem. A Snape byl sám se sebou spokojený. Nevěřil že mu to projde jen tak lehce…A nevěřil správně. Poslední co viděl bylo oslnivé zelené světlo a ,,zemřel dřív než padl k zemi“

   Lucius byl spokojen. Konečně ho Pán bude považovat za svého nejvěrnějšího.

,,A co Draco?“ nezeptal se hlasem otce, který by se bál o syna, ale hlasem člověka co prahne po pomstě.

Voldemort přikázal odklidit Snapeovo tělo a odpověděl: ,,Zaplatí, na nikoho nezapomenu.“ A posadil se zpátky do křesla, ve kterém seděl,než mu Lucius oznámil tu ,,novinku“. Ten se poklonila odešel. Na tváři měl spokojený úsměv.

Mezi Smrtijedy se zpráva o smrti jedno z nich roznesla velmi rychle. Ti, kteří Snapeovi věřili nyní museli snášet posměch těch, kteří vůči němu byli celou dobu skeptičtí. Těch byla většina a mezi nimi i Šedohřbet, který se nijak netajil radostí nad Snapeovou smrtí. Naopak, vyprávěl o jejím průběhu každému na potkání, a dopodrobna popisoval výraz v Severusově tváři, když mu došlo, co se stalo. Netrvalo proto dlouho a zpráva se donesla i k Remusovi Lupinovi. Ten, ač sám šokován, ihned svolal schůzi řádu.

,,Co se děje, Remusi?“ ptala se naléhavým hlasem Minerva McGonagallová, když se všichni sešli v domě rodu Blacků. Lupin se na ni podíval a zhluboka se nadechl k odpovědi.

,,Řád přišel o dalšího člena, Minervo.“

Oslovená se chytla okraje stolu, paní Weasleyová vyjekla leknutím a Tonksová vykulila oči. Dokonce i Weasleyovic dvojčata zpozorněla.

,,Kdo?“ zeptal se Fred a v duchu se modlil, aby to nebyl Charlie nebo Bill.

Lupin se znova nadechl, věděl, že tahle zpráva všechny šokuje.

,,Severus Snape.“ Výrazy ve tvářích ostatních v místnosti ho přesvědčili, že se nemýlil. Stručně jim popsal, co věděl. Všichni byli znepokojení, myšlenku však vyjádřila Minerva.

,,Pokud Severuse prozradil Lucius Malfoy, pak to znamená, že ho musel někdo z nás prozradit.“

Remus přikývl. Za jeho zády se ozval George: ,,Je to jasný. Prásknul ho Malfoy,“ než stačil dokončit myšlenku, přerušila ho Tonksová.

,,Nesmysl. Proč by práskal někoho, kdo ho chce chránit?“

Fred chtěl podotknout něco o tom, že samotný fakt, že je to Malfoy, je dostatečný důvod, Lupin však Nymfadořin názor podpořil, tak radši mlčel. Ticho protrhla opět profesorka přeměňování.

,,Někdo by mu to měl říct. Měli k sobě se Severusem blízko, zvlášť poslední dobou..navíc to byl ředitel jeho koleje.“ Lupin pochopil, že ten někdo je on.

,,Řeknu mu to. Není to totiž jediný Dracovi blízký člověk, který zemřel,“ řekl, a když viděl nechápavé pohledy ostatních, pokračoval: ,,Podle toho, co jsem slyšel, je mrtvá i Narcisa. Nevím sice, kdo to udělal, ale vsadil bych se, že i v tom má prsty Lucius Malfoy.“ Nikdo na to nic neřekl, ale tohle Dracovi nepřáli, ať byl jakýkoliv. Přijít o jediné dvě osoby, které pro něj něco znamenaly, nebo alespoň se domnívali, že se jednalo právě o tyto osoby, navíc se skrývat před otcem, který díky svému fanatizmu chtěl zabít i svého syna, nebyl moc příjemný osud.

Chvilku ještě diskutovali o tom, co se stalo, pak se Lupin zvedl a odešel. Chtěl mít tuhle nepříjemnou povinnost za sebou. Před Harryho ložnicí se zastavil.¨

Severusovi nikdy moc nevěřil, teď si to ale trošku vyčítal. Donedávna věřil tomu, že je to pouze vyčůraný parchant, který celou dobu hrál na dvě strany. Po smrti Brumbála už byl pevně přesvědčen, že je to Smrtijed a zrádce řádu. Pravý důvod jejich nesnášenlivosti byla však vzájemná averze, která trvala od školních let. A nutno říct, že se Severusovi nedivil, že ho tolik nenáviděl, dokonce by byl i ochoten se omluvit, to by však sám Snape nesměl na své zlobě stavět vše ostatní. Nikdy však nepochyboval o jeho schopnostech, a plně si uvědomoval, jaká je jeho smrt pro řád ztráta. Navíc musel přemýšlet nad způsobem smrti, kterým zemřel. Jak Severuse znal, muselo pro něj být strašné uvědomit si, že zemře, ale už nemít možnost nic dělat. Jenže právě tohle byly Voldemortovy způsoby. Nechával matky, aby se dívaly na to, jak mučí jejich děti, aby je poté nechal žít dál. Když poznal, že se někdo bojí smrti a bolesti, nechával ho zemřít dlouhou a pomalou smrtí,a pokud viděl, že někdo touží se mu postavit, většinou ho zabil rychle a neočekávaně.

Zaklepal na dveře a aniž by ho někdo vyzval vstoupil dovnitř. V pokoji byl nejen Draco,ale i Harry. Trochu ho to překvapilo, výskyt těchto dvou v jedné místnosti nepředpokládal,ale ulehčilo mu to situaci. Alespoň se nebude muset opakovat.

,,Potřeboval bych s vámi mluvit,“ řekl jim vážným tónem. Draco pokrčil rameny, jako že jeho se to netýká a Harry se neklidně zavrtěl.

,,Bohužel, řád přišel o dalšího člena,“ nechodil Lupin kolem horké kaše. S Dracem tahle zpráva vůbec nehnula, nebo to na sobě nedal znát, zato Harry vyletěl.

,,Cože?! O koho? No tak!“ nabádal Lupina k tomu aby mluvil,a vůbec si neuvědomil, že mu tyká. Ten to přešel a pozorně se zahleděl na Draca.

,,O Severuse Snapea.“

V pokoji zavládlo hrobové ticho. Harry zůstal stát s otevřenou pusou a Draco se na Lupina podíval nevěřícně a trošku podezřívavě.

,,Blbost. Snape byl mocný kouzelník. Mocnější než si myslíte. Nenechal by se jen tak zabít.“

Lupin s ním souhlasil. ,,To bezpochyby, Darco,ale troufám si tvrdit, že Voldemort je stále přece jen mocnější,“ řekl a čekal na Dracovu reakci. Reagoval však Harry.

,,Voldemort? Snapea že zabil Voldemort? On poznal že je v řádu? A proč pak teda zabíjel Brumbála?“ odpovědi se mu však nedostalo ani od jednoho v místnosti, i když by mu oba mohli říct pravdu.

Harry byl šokován. Neměl vůbec radost, i když si myslel, že by mu jiná zpráva nemohla udělat větší radost. K jeho překvapení spíš pocítil náznak lítosti. Proto se ani nijak nebránil, když ho Lupin poprosil, jestli by ho s Dracem nechal o samotě, že s ním potřebuje mluvit. Když místnost opustil, zase tam bylo to hrozivé ticho, které Lupinovi už začínalo lézt na nervy.

,,Tak o čem jste se mnou chtěl mluvit?“ ozval se konečně Draco a snažil se, aby jeho hlas působil klidně. Díky výchově jeho otce se mu to poměrně dařilo, i když v hlavě mu to pořádně šrotovalo. Jak to vypadalo, byl v pořádném průšvihu. To, že byl tady byla Severusova zásluha a on pochyboval, že by ho tu nechali jen o trošku déle, než považovali za nutné. Pochyboval nad tím, že by pro ně něco znamenalo to, že si výslovně přál,aby tu zůstal. Pro Pottere tedy určitě ne, a jeho názor tu má, jak se zdá cenu nápoje štěstí.

,,Víš Draco, nejsem si úplně jistý, ale z toho co jsem slyšel usuzuji, že právě tvůj otec přišel na Severusovu zradu. A i když se mnou asi nebudeš souhlasit, tvůj otec dělá i řadu jiných hrozných věcí.“

Draco ho probodl pohledem, jako by přemýšlel, jestli si z něj dělá srandu.

,,Je to Smrtijed se vším všudy, navíc pěkně fanatickej. Jasně že se nechová jako vy nebo kdokoliv tady. A myslim, že právě já vim nejlíp, co za věci dělá! Proto taky vim, že já nechci bejt Smrtijed, i když si to 90% obyvatel tohohle baráku nemyslí!!!“

,,Já vim, že ty seš na své vlastní straně, Draco,“ překvapil ho Lupin. ,,To nebylo to, co jsem ti chtěl říct. Jak už jsem říkal, tvůj otec je schopen udělat cokoliv. Neštítí se ničeho. A je mi to upřímně líto,ale tvá matka je..je taky mrtvá.“

,,Můj otec, že zabil matku?“ musel si to zopakovat nahlas aby mu to došlo. Pocítil k němu takovou nenávist, jakou ještě nikdy k nikomu necítil. Matka byla jediná osoba, která ho milovala a on se mu za ní pomstí, i kdyby to znamenalo bratříčkování se s Potterem.

Lupinův soucitný pohled ho rozčiloval.

,,Běžte pryč! Chci být sám!“ promluvil ledovým hlasem, který se zdál být bez emocí. Teprve, když se za Lupinem zavřeli dveře,a on pokoj kouzlem zamkl, propukl naplno v pláč a kašlal na výchovu, kterou mu jeho otec dopřával.

Harry mířil k Ronově pokoji. Tušil, že tam bude i Hermiona, a tak raději zaklepal. A udělal dobře. Poté, co se ozvalo Ronovo přidušené dále a Harry vešel, seděli sice každý na jedné straně postele a dělali, jako že nic, ale jen tupec by si nedomyslel, co se tu dělo, nebo k čemu se přinejmenším schylovalo. I přes toto jeho malé vyrušení oba vypadali, že Harryho rádi vidí. Úsměv na tváři jim však rychle zmrzl, když viděli, jak se Harry tváří.

,,Stalo se něco?“ otázala se s obavami v hlase Hermiona. Harry přikývl.

,,Zase někdo další? Někdo koho známe?“ uhodl o co jde Ron, přesto, když Harry přikývl, zbledl tak, že ještě víc vynikly jeho pihy. Neodvážil se zeptat kdo, čemuž Harry rozuměl. Prakticky všichni členové jeho rodiny byli členové řádu, a tak byli neustále ve velkém nebezpečí.

,,Severus Snape“ zodpověděl Harry nevyslovenou otázku. Ron si však jeho odpověď vyložil po svém.

,,Ten parchant zase někoho zabil? Doufám, že teď už mu Lupin neuvěří, protože,“ protože co nestačil doříct, Harry ho totiž přerušil.

,,Ne Rone. To Snape je mrtvej. Zabil ho Voldemort, Lupin mi to právě řekl.“ Ron vykulil oči a čokoládové žabičce, kterou držel v ruce se podařilo utéct. Hermiona poděšeně vykřikla a zakryla si tvář dlaní.

Když se Ron malinko vzpamatoval, spustil: ,,Ty víš kdo, že zabil Snapea? Proč by to jako dělal? Já myslel, že Smrtijedi se navzájem nezabíjej.“ Než mu na to Harry stačil cokoliv říct, ozval se Hermionin podrážděný hlas.

,,Voldemort není Smrtijed, Rone, to bys měl ale vědět,“ neodpustila si poznamenat, i když moc dobře věděla, jak to Ron doopravdy myslel. ,,A navíc, Snape byl na straně řádu, což byl asi pravý důvod jeho smrti, ne Harry?“

Ten pouze přikývl a Hermiona pokračovala: ,,Takže teď ví Voldemort nejen o řádu, ale i navíc o Dracovi,“ a zatvářila se, jako by jí to opravdu vadilo.

Ron se ušklíbl: ,,Takže nám třeba někdo prokáže službu a Malfoye nás zbaví.“ Částečně to myslel jako vtip, ale hned litoval, že něco takového vypustil z úst.

,,To snad nemyslíš vážně, Ronalde! Jak by ti bylo, kdybys byl v jeho kůži?! Nemohl bys na něj být trošku milejší?“ pustila se do něj Hermiona, Ron se však ohradil.

,,To teda nemohl! Nebudu milej na někoho, kdo tobě nadává do mudlovské šmejdky a mě s Harrym také neustále uráží!“

,,Co je tady, tak urážíš hlavně ty jeho!“

,,Jistě! Vracím mu to za těch sedm let!“

,,Využíváš jen toho, v jaké je situaci! Urážíš ho za jeho chování, ale děláš přesně to, co by dělal on!“

Ron už jí chtěl něco ošklivého odpovědět, proto radši Harry jejich hádku přerušil: ,, Mě by spíš zajímalo, jak se to Voldemort o Snapeovi dozvěděl.“ Jak předpokládal, Hermiona si hned věděla rady.

,,Voldemort je přece velmi schopný v nitrozpytu, ne? A konec konců, do Snapeových myšlenek ses dokázal i ty, a to ses to teprve učil,“ dodala rychle, aby se Harry náhodou neurazil. Ten s ní nesouhlasil.

,,Jenže ode mě to bylo naprosto neočekávaný, vůbec se tomu nebránil. A jakmile zjistil , že mě má v hlavě, zase mě z ní rychle vyhodil. Myslím, že zrovna on se před Voldemortem hlídal velmi pečlivě.“

,,Jistě, ale přece jen si myslím, že...“

,,Hermiono. Jestliže to Snape na Voldemorta hrál dva roky, jak to, že ten na to přišel až teď? Po tom, co mu prokázal věrnost tím nejprokazatelnějším způsobem?! Někdo Snape prostě musel prozradit.“

,,Jenže nikdo ze štábu se s Voldemortem nestýká, Harry, to bychom o tom věděli. To byl právě Snapeův úkol. Třeba se jen tak prořekl, nebo co já vim?“ podpořil Hermionin názor Ron, navíc se mu moc líbila představa, že Snape udělal chybu. Harry s ním však absolutně nesouhlasil.

,,Prokecl. Snape. A jinak jsi v pořádku? Víš moc dobře, že Snape by spíš přidal Nebelvíru sto bodů než že by se prokecl.“

,,A co když to z něj Voldemort nějak dostal? Buď veritasérem, nebo,“ Hermiona se zatřásla. ,,Nebo pomocí nějaké kletby. Určitě jich existuje hodně a Voldemort se neštítí je použít!“ Byl to rozumný názor, na který neměl co říct. Přesto měl takový pocit, tušení, dalo by se říct, že Snapea někdo napráskal.

V pokoji bylo chvíli ticho, každý přemýšlel nad tím samým, až promluvil Ron: ,,Je to divný. Celých sedum let nepřeju Snapeovi nic jiného. A teď, když je fakt mrtvej, tak vlastně vim, že jsem si to nepřál doopravdy. Sice bych nejásal, kdyby se najednou objevil ve dveřích, ale…“ Harry i Hermiona přikývli. Moc dobře věděli, jak to Ron myslí. Hermiona upřeně koukala před sebe.

,,A co to teprve musí být pro Draca…“ nestačila doříct, protože Ron ji podrážděně přerušil.

,,Tobě nějak záleží na tom, jak se Malfoy cítí!“ Hermiona se zatvářila dotčeně

,,Jistě, že mi záleží na tom, jak se cítí! Ale úplně jinak než ty si myslíš! Myslim, že každý si zaslouží druhou šanci, a on teď nic hrozného neudělal. Navíc jasně ukázal, že Smrtijed být nechce! Mělo by vás to těšit! A vy se místo toho chováte jak malý děcka! Myslim, že by nám mohl pomoc! Nechci aby ses s ním bratříčkoval, Rone, to fakt ne, ale..“

,,Jistěže! Bratříčkování zvládneš za nás oba, co?“

,,Tohle já nemám zapotřebí!“ urazila se Hermiona a Harry by přísahal, že se jí v očích zaleskly slzy. ,,Jestli už žárlíš i na Malfoye.“ Nedořekla, co by se v takovém případě stalo a odešla z místnosti. Nezapomněla za sebou náležitě prásknout dveřmi.

,,No viděl si to? Co to mělo znamenat? Já a žárlit? Pche!“ obrátil se Ron na Harryho, ten však jen pokrčil rameny.

,,Ona Hermiona byla vždycky víc citlivá než ty, Rone. Vem si třeba to její SPOŽÚS. Když se zastává i Krátury, tak se nediv, že i Malfoye.“

Ron si představil Malfoye v podobě domácího skřítka a neubránil se úsměvu. Ten mu však shodila další Harryho poznámka.

,,A vážně to vypadalo, že žárlíš.“ Zasmál se,ale když viděl Rona, který se právě natahoval po něčem, co by po něm mohl hodit, radši rychle opustil místnost. Co to narazilo do dveří už neviděl.

Když se Harry vrátil do pokoje (dveře už zase byly odemčené), dobře naladěn tím, jak se mu podařilo naštvat Rona, spatřil Draca sedícího na posteli. Bylo ne něm vidět, i když si to určitě nepřál, že brečel. Tenhle fakt Harryho trošku překvapil, ať přemýšlel jak přemýšlel, krom toho večera, kdy Malfoye proklel kletbou Sectusempra, ho ještě brečet neviděl. Dokonce ani toho večera, kdy se dozvěděl, že je jeho otec v Azkabanu, nevypadal tak strašně jako teď. Chtěl něco škodolibého prohodit, ale nějak mu to nešlo přes jazyk. Draco to na něm nejspíš poznal.

,,Tak co, seš konečně spokojenej, Pottere? Voldemort ti ušetřil práci co? Nebo spíš můj otec.“ Když viděl Harryho překvapený výraz, pokračoval: ,,Copak tě překvapilo? To, že jsem řekl Voldemortovo jméno nahlas? Nebo sis myslel, že je to jen tvoje výsada? Tvoje a té… mudlovské šmejdky?“ Nebylo to však řečeno tím nenávistným tónem jako jindy, zdálo se, že na okamžik zaváhal, než takhle Hermionu nazval, to však nic neměnilo na tom, že tím Harryho rozčílil.

,,Neopovažuj se takhle Hermioně říkat!“ zařval na něj a mířil mu hůlkou do obličeje. Draco se však jen ušklíbl.

,,Já si budu každýmu říkat jak chci. A klidně mě zabij, je mi to jedno. Ale když už budeš v tom zabíjení, mohl bys vyvraždit celý náš rod? To bych ti byl fakt vděčnej.“

Harry na něj překvapeně zíral. Přemýšlel, jestli si z něj Malfoy nedělá legraci, protože tohle bylo to nejzvláštnější, co od něj kdy slyšel. Že by po něm chtěl, aby zabil celou jeho rodinu? Jasně, měl důvod nenávidět otce, to by i Harry chápal, ale co jeho matka? Podle toho, co věděl, ji Malfoy opravdu miloval. Draco jako by věděl nad čím přemýšlí.

,,Copak, Lupin ti to ještě neřekl? Já myslel, že už se tím baví celej barák. To můj otec zradil Snapea. A taky zabil moji matku.“

Ne, tak o tomhle se Lupin opravdu nezmínil, pomyslel si Harry a sklonil hůlku.

,,Vsadim se, žes mi přišel říct, jakou máš radost. Tak si posluž! Čekám na to.“ Harry však, ke svému vlastnímu překvapení, neměl chuť se Malfoyovi smát. A to ani trošičku. Proto nic neřekl,a posadil se k němu na postel. Chvíli bylo ticho, jako první promluvil Draco.

,,Hele, Pottere. Já nesnáším tebe, ty nesnáším mě, a naprosto mi to takhle vyhovuje. Ale teď, teď chci dostat svého otce. A to za každou cenu. I kdyby to znamenalo, že…že ti budu muset pomoc s Voldemortem. Můj otec je takovej fanatik, že bys ho stejně musel oddělat, abys mohl dostat Pána zla, ale rád bych to udělal sám, víš?“

Harry na něj nevěřícně koukal. Opravdu Draco takhle mluvil o svém otci? Copak je to možný, na někoho takhle najednou změnit názor? Uvědomil si, že to opravdu možné je, když si vzpomněl, jak on sám rychle změnil názor na Siriuse, tehdy ve třetím ročníku. A Malfoy měl úplně stejný důvod svého otce nenávidět, jako Harry Voldemorta. Byl vlastně ve stejné situaci. Harry pouze nechápal, proč – když mu teď dokonce nabízí pomoc – se v minulém roce tak usilovně snažil Voldemortův úkol splnit. Když se ne to Draca zeptal, ten hned pohotově odpověděl.

,,Protože mi pohrozil, že zabije mou rodinu. Chtěl jsem… prostě… jsem chtěl matku zachránit,“ s tím, že chtěl zachránit i otce si Draco už tak jistý nebyl.

Harry věděl, že si nevymýšlí, byl to Voldemortův styl.

,,Jasně,“ zašklebil se. ,,Chceš mi pomoc? Jak chceš, ale nebude to žádná Procházka růžovou zahradou, jestli víš, jak to myslím. Samotného by mě asi ani nenapadlo vzít tě s sebou. Ale… každá pomoc se nám hodí. Ale nečekej, že ti budu děkovat.“

Draco mu škleb vrátil: ,,A kdo o to stojí?“

Harry si lehl a zavřel oči. Připadalo mu to jako v hodně bláznivém snu. On a Malfoy že spolu budou spolupracovat? Kdyby se k tomu opravdu neschylovalo, a jen mu někdo řekl, že se to stane, hned by ho poslal ke Sv. Mungovi. Každopádně tohle bude ještě hodně zajímavý.

Od chvíle, kdy se Draco octl v domě na Grimulaudově náměstí poprvé, uběhly bezmála tři týdny. Pomalu si začínal zvykat na fakt, že ho všichni dokonale ignorují a baví se s ním, pouze když je to bezpodmínečně nutné. Snažil si uvědomit a zvyknout si na to, co všechno se v jeho životě změnilo. V důsledku všech událostí se stala ta nejabsurdnější věc, která by ho ještě před měsícem nenapadla ani v tom nejdivočejším snu. Vše nasvědčovalo tomu, že mu nezbude nic jiného, než spolupracovat s Potterem. Neviděl jinou možnost, nevěděl, jak jinak pomstít svoji matku. Jeho spolupráce s Harrym otci dokonale ublíží, hlavně však věděl, že sám by se k němu nikdy nebyl schopný dostat, natož ho zničit. Celý den nedělal nic jiného, než že spřádal plány jak Luciuse Malfoye zničit, nijak se proto neúčastnil všeobecného shonu, který v domě panoval.

Čím byla blíž svatba Billa a Fleur, tím víc byla paní Weasleyová nervózní. Bohužel,jak už tomu v takových situacích bývá, svoji nervozitu přenášela i na ostatní. Tonksová měla stále problémy se svými metamorfózami (Harry se však domníval, že je to hlavně kvůli Lupinovi, který se snažil Tonkovou přesvědčit, že na jejich svatbu je příliš brzy) a Fred s Georgem, pokud zrovna nebyli ve svém obchodě na Příčné ulici, tropili ještě větší rámus, než u nich bylo obvyklé. Každý se však na svatbu těšil, byla příjemným rozptýlením nad každodenními zprávami o neobvyklých úmrtích, či tragických nehodách, kterými je zásoboval nejen Denní věštec, ale také mudlovské noviny, které posílali Hermioně její rodiče.

Dvě osoby však měly ještě o jeden důvod k radosti navíc. Ginny si s Harrym (na radu Hermiony) důsledně promluvila a oba konečně přestali předstírat, že mezi nimi nic není.

Týden před plánovanou svatbou se u snídaně Fleur z ničeho nic obrátila na Draca.

,,A co ty? Máš vůbec nějaký společenský hábit?“

Draco na ní nechápavě vykulil oči. Nějak nepředpokládal, že by se svatby zúčastnil, a nebyl sám.

,,Přece nebude sám sedět v pokoji,“ prosazovala si Fleur svou. ,,A navíc, Gabriella potřebuje doprovod.“

Draco vzpomínal, kdo že to ta Gabriella je. Mlhavě si vybavoval přibližně osmiletou blondýnku, která byla Fleur neobyčejně podobná. Zamračil se.

,,Jsem snad nějaká chůva?“ pronesl tak odevzdaným tónem, že to nikdo nepovažoval za protest. ,,A ten hábit nemám,“ dodal ještě v domnění své poslední záchrany. Mýlil se.

,,Nevadí,“ usmála se na něj paní Weasleyová. ,,Můžeš si půjčit ten Ronův starý.“

Harry, který právě pil kakao vyprskl smíchy. Než stačil cokoliv zahuhlat na omluvu, pronesla Hermiona: ,,Pulírexo!“ a hnědá skvrna ze stolu zmizela. Když Hermiona viděla Ronův vítězoslavný úsměv a Harryho pobavený škleb zatvářila se malinko pohoršeně, nicméně při pohledu na Malfoyův zděšený výraz (ač se jistojistě snažil budit dojem lhostejnosti) jí také cukaly koutky.

,,Páni!“ nevěřil Ron, když se spolu s Ginny, Harrym a Hermionou sešli u něj v pokoji. ,,Malfoy v mém starém společenském hábitu, to je sen!“ Harry se k němu přidal: ,,Viděli jste jak se tvářil?“ Ginny pobaveně přikývla.

,,A co teprve, jak se budu tvářit já, až ho v něm uvidím,“ doplnil Harryho Ron.

,,Však se brzo dočkáš!“ ubezpečila ho Hermiona, která už nechtěla dál poslouchat rozhovor, který se schyloval k tématu ,,Jak co nejvíc zesměšnit Malfoye,,.

,,To si piš, že se dočkám!“ rozkřikl se Ron, ,,a náramně si to užiju. A netvař se tak, Malfoy si to zaslouží!“ Dosáhl tím však pouze to, že Hermiona opět vybuchla.

,,Jak to můžeš říct? Mělo by ti stačit, že je na tom tak, jak je, ne mu to ještě ztěžovat!“

,,Ztěžovat? Hermiono, kolikrát ztěžoval on život nám? Já mu to jen vracim!“ urazil se Ron.

Harry, který byl v tomto ohledu zcela na Ronově straně, nicméně nechtěl riskovat, že by začali létat vzduchem předměty, které by se některému z těch dvou dostaly pod ruce, je přerušil.

,,Hele, Rone. Dej mi ten hábit, ať ho můžu Malfoyovi dát.“

Ron přikývl a zabořil hlavu do skříně. Netrvalo dlouho a vytáhl cosi, co nejvíce připomínalo staromódní dámské šaty. Předal hábit Harrymu s výrazem, ve kterém byla jasně patrná škodolibá radost, nahlas však už nic neřekl.

Draco Malfoy seděl za stolem četl nějakou tlustou knihu. Harry zauvažoval, kde ji vzal, měl takový mlhavý pocit, že ji viděl u Hermiony. Když vstoupil, Draco se ani neotočil.

,,Tady ti Ron posílá ten hábit,“ neubránil se škodolibému tónu v hlase. Draco zavrčel cosi na souhlas.

,,Ty se ani nepodíváš, jak vypadá?“ nedal si Harry pokoj a donutil tím Draca zvednout zrak od bichle.

,,Díky Pottere, ale já si pamatuju, jak vypadá. Takže..nepodívám.“

Harry se snažil nedát najevo své zklamání, nicméně nechal Draca o samotě a vydal se zpátky za kamarády.

Draco se zvedl od knihy Největší mágové Evropy, která ho sice vůbec nezajímala, ale bylo to jediné, co tu mohl dělat. Znechuceně se podíval na onu věc, kterou všichni nazývali společenským hábitem. Rozmrzele si vzpomněl na své společenské hábity,které měl doma ve skříni, pokud je tedy otec nezničil jako všechno, co mělo s Dracem něco společného. Štítivě uchopil látku plnou krajek do rukou. Měl pocit, že vypadá ještě hůř než před téměř třemi roky. Věděl, že bude vypadat hrozně, ještě hůř než Weasley na Vánočním plese, víc ho však štvalo pomyšlení na všechny ty poznámky, které si bud muset vyslechnout.

V den svatby byli všichni od brzkého rána na nohou, Svatba se konala na zahradě domu, která byla k této příležitosti změněna k nepoznání. Nejen že byla upravená, ale navíc vyzdobená květy a balónky v růžové, světle modré a bílé barvě. Obrovský jídelní stůl, přemístěný z kuchyně, se prohýbal pod dobrotami, které napekla a navařila paní Weasleyová.

Harry, když se s Dracem převlékali ve své ložnici do společenských hábitů, měl co dělat, aby se nerozesmál. Dracovi nejen že hábit vůbec neslušel, navíc mu byl ve všech směrech velký. Visel na něm jako noční košile, jelikož Ron byl nejen větší, ale také urostlejší (a i na něm hábit visel.)

Ron se, na rozdíl od Harryho, neudržel, a když Draco vešel do kuchyně, začal se smát na celé kolo. Paní Weasleyová Malfoye přejela pohledem a beze slova začala listovat v knížce Kouzlíme s oděvy. Zamumlala cosi, čemuž rozuměla jen ona, Malfoyův hábit se však zmenšil na únosnou velikost a Harry by přísahal, že zmizelo i pár krajek. K jeho radosti to Malfoyovu vzhledu nijak nepomohlo, Draco stále vypadal jak šašek.

Harry si prohlížel ostatní v místnosti. Z rodiny Weasleyů chyběl jen Percy, nezdálo se však, že by to někomu příliš vadilo (paní Weasleyová to nedávala najevo). Kromě Weasleyových, rodičů Fleur a Gabrielly a pár jejich přátel, které Harry ještě neznal, bylo přítomni také někteří členové řádu a bradavičtí učitelé v čele s Hagridem.

Seřadili se na zahradě. Bill Weasley, na kterém už nebyly téměř žádné stopy po útoku Šedohřbeta, čekal na Fleur po boku své matky. Harry se neubránil úžasu, když se Fleur za zvuku hudby a doprovodu svého otce objevila. Byla nádherná. Své dlouhé blonďaté vlasy měla spleteny do složitého drdolu a oblečena byla do bílých hedvábných šatů s vlečkou, která se zdála být nekonečná. Nesly ji Hermiona, Ginny a Gabriela. Všechny tři na sobě měly světle růžové šaty (přes velké protesty Ginny), také jim to velmi slušelo, Fleur je však, jak se na nevěstu sluší a patří, zastiňovala.

Po krásném obřadu, při kterém všem děvčatům ukápla slzička a maminkám novomanželů rovnou celé potoky slz, začala ta nejbáječnější hostina, jakou Harry kdy zažil. Nebránil se ani, zúčastnit se svatebního tance, který byl zákeřný v tom, že se během něj měnily partnerky. Zato pro Draca, kterého k účasti donutila malá Gabriella, to byla hotová muka. Nejen že se ho na něco neustále ptala a on ji nemohl ani odseknout, musel navíc tancovat i s ostatními dívkami. Grangerová po celou dobu tance taktně mlčela, zato ta Weasleyovic pihatka do něj začala rýt přesně jak čekal.

,,Teda Malfoyi, tohle si budu ještě dlouho pamatovat. Kdo to kdy slyšel, abys ty, zosobněná elegance, vypadal jako šašek,“ uchichtla se.

,,Zmlkni!“ procedil mezi zuby.

,,A to jako proč? Co mi uděláš? Vždyť ty tu nemůžeš udělat vůbec nic. Tady na nikoho neplatí ta tvá čistá krev, nebo jak to říkáš,“ provokovala dál. Draco nic neříkal.

,,Tohle není tvůj styl, Malfoyi, od kdy se necháváš urážet?“

,,Lidi se mění Weasleyová!“ řekl klidným hlasem, ve skutečnosti by ji však nejradši zaškrtil. Naštěstí se zrovna měnili partnerky, ještě než Ginny odtančila, stačila ho naštvat ještě víc.

,,Ne takový jako ty…“

Přetrpěl tenhle tanec a hned jak to bylo jen trochu možné, odebral se nahoru, do Harryho ložnice.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 10

Draco vyšel nahoru a posadil se na postel. Ačkoliv svatba bezpochyby byla radostnou událostí, on sám se nebavil ani trochu.  Náladu mu nezlepšil ani Potter, který dorazil do ložnice pět minut po něm. Posadil se naproti Dracovi a chvíli na sebe jen tak zírali, než Harry konečně začal mluvit.

,,Hele, Malfoyi,“ začal. ,,Zítra ráno…respektive dneska v noci, se chystáme odejít. Já, Ron, Hermiona… a Ginny,“ dodal poslední jméno s jistou dávkou nevole, pořád totiž nesouhlasil s tím, aby šla s nimi, nicméně byl všemi přehlasován. ,,Asi bys to měl vědět, jestli teda chceš jít s náma,“  pokračoval, když Draco nic neříkal.

,,To je od tebe opravdu milé, Pottere, že ses mi uráčil něco takového sdělit. Možná bys mohl ještě dodat – kam a proč půjde…me?“ reagoval Draco.  Harry jako by na tuhle otázku čekal.

,,To ti všechno řeknu, Malfoyi,“ pokračoval v oslovování se příjmením. ,,Ale ty mi taky něco povíš, jinak si to s tvým otcem budeš muset vyřídit jinak a nepočítat s naší pomocí. Vysvětli mi, jak to bylo se Snapem?“ vyslovil otázku, která ho již dlouho hryzala. ,,Jak to, že mu všichni věří?.“

Draco chvíli zauvažoval, a potom promluvil: ,,Dobře, ale myslím, že bys měl dojít i pro ostatní.“

Harry jen nerad uznal, že má Malfoy pravdu, Ron však, při zjištění, že si svůj nápad vzít Malfoye s sebou nerozmyslel, cestou zpět do harryho ložnice šílel.

,,Ty ses snad zbláznil, Harry!“ Víš kdo to je? Malfoy. M-a-l-f-o-y! Nepřítel! Zmijozelskej slizoun a…“ Harry ho přerušil.

,,Já vim, Rone! Ale ať je to jak chce, malfoy nám teď chce říct něco, co se týče Snapea. A já mu slíbil, že když nám to poví, vezmu s sebou. A já slovo držím.“

Jen co se všichni v Harryho ložnici nějak usadili, vytáhl Draco něco, co nejvíce připomínalo starý, nepopsaný pergamen, kdyby ovšem nebyl zapečetěný.

,,Snape mi dal, předtím, než odešel za Pánem zla tohle. Nevím co to je a nevím, jestli to něco vysvětluje. Já to ale otevřít nemůžu.“

Všichni v místnosti mlčeli a sledovali dracovi Ruce svírající pergamen. První promluvila Ginny.

,,Nebude to tím, že to není určeno tobě?“

Draco pokrčil rameny. ,,To fakt nevim, Weasleyová. Jestli myslíš, že to otevřeš, zkus to“

Ginny uchopila pergamen. K překvapení všech se v jejích rukách otevřel. Místností se roznesl Brumbálův hlas a na pergamenu se objevil jeho obličej. Harry vzal Ginny pergamen z ruky a zachvátl ho zvláštní pocit. Mísila se v něm nostalgie a vzrušení zároveň. Zaposlouchal se, a Brumbálův klidný hlas ho, kdoví proč, uklidňoval.

,, Pravda o Severusovi Snapeovi.

Pokud držíte tento pergamen v ruce, jsem, žel bohu, již po smrti.  Zemřel jsem pravděpodobně rukou Severuse Snapea, který je nyní, jestli se domnívám správně ve vašem zatracení. Neprávem. Severus Snape je oddaným služebníkem, nicméně ne Toma Radlla, nýbrž nikoho jiného, než mé maličkosti.“

Harrymu při těchto slovech málem vypadl pergamen z ruky. Rozhlédl se kolem sebe. Ron se tvářil velmi nechápavě,  Hermiona si stiskla dlaní ústa a Ginny si zkoumavě prohlížela Draca, který se, jako jediný, moc překvapeně netvářil.

Brumbálův obličej zmizel, místo něj se objevil obraz Severuse Snapea, držící v ruce křišťálovou kouli. Harry ihned věděl o co jde, vždyť podobná věštba mu určila osud. Společně s ostatními vyslechl slova věštby:

,,Zmar a zkáza čeká toho, jenž sám zmar činí a zkáze napomáhá. Ten, v jehož žilách dvojí krev se pojí, pro svou spásu smí jen dobro znát, neb nikdy nedojde klidu.“

Harry viděl jako ve filmu, jak Snapeův obličej zbledl. Zajímalo ho, co se dělo dál, Brumbál to zřejmě nepovažoval za důležité, místo toho slyšel Harry opět Brumbálova slova.

,,Severus se opravdu bál naplnění věštby, a dalo mi opravdu velkou práci přesvědčit ho, aby pro Voldemorta dále pracoval, za obrovského vlastního nasazení, jako špeh.“

Obraz se opět změnil. Harry viděl Snapea připravovat lektvar, který Brumbál musel vypít tehdy v jeskyni. Slyšel ho také, jak detailně popisuje všechny příznaky jeho požití.

Snapeův obraz vystřídal Brumbálův usmívající se obličej. ,,Myslím, že některé záhadné okolnosti byly tímto poněkud objasněny. Nezbývá než vám popřát hodně štěstí, síly, odvahy a vytrvalosti v boji. Nikdy se nevzdávejte, neboť ani v té zdánlivě nejbeznadějnější situaci není vše ztraceno." Ředitel se na ně naposledy podíval přes obroučky svých půlměsícových brýlí a pergamen se v tu chvíli změnil v prach.

V pokoji bylo hrobové ticho. Hermioně se po tváři řinuly slzy, Ron se díval upřeně jedním směrem. Harry se díval do místa, kde byl ještě před chvílí Brumbálův obličej.

,,Malfoyi. Jak jsi k tomu přišel?“ uhodil na Draca Ron. Nechtělo se mu věřit, že by mu Snape nebo Brumbál něco takového svěřil.

,,Normálně. Snape mi to dal…“ řekl Draco,ale moc přesvědčivě to neznělo.

,,Lžeš,“ozvala se Ginny. ,,Lupin a ostatní už o tom přece viděli,“ dodala, když na ní Harry nechápavě koukal.

,,Jasně, Weasleyová, jak mi ale vysvětlíš, že to bylo zapečetěný,a navíc, po přečtení to..prostě se to změnilo v prach??“ pokusil se bránit Draco.

,,To se ale vůbec nevylučuje,“ Podpořila Ginny Hermiona. Myslím, že vím co to bylo. Říká se tomu Lettre écrit de son  main  a ten je zničen obvykle až poté, co si ho přečtou všichni, co jsou k tomu určeni. Pokud tomu tak není, po každém přečtení se znova zapečetí.“

Znovu se všichni podívali na Draca.

,,No dobře, dobře. Možná mi ho tak úplně nedal, ale viděl jsem, jak ho ukazuje Lupinovi. Chtěl jsem vědět, co se tam píše…“

Ronovi se na tváři objevil vítězoslavný výraz, ale než stačil cokoliv říct, ozval se Harry.

,,Není důležitý, jak k němu přišel. Hlavně že nám ho ukázal…“

Byl šokovaný. Byl přesvědčen, že je Snape na Voldemortově straně, nikdy ho nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Podle tohohle dopisu byl Snape…“

,,Hrdina…“ doplnila ho Hermiona. ,,Snape byl vlastně hrdina.“

,,Zas takhle bych to neviděl, Hermiono. Spíš to nebyl zas takovej parchant. Stejně to ale vše dělal jen kvůli sobě. Bal se. A nic jiného mu nezbylo.“

Harry nenechal hermionu odseknout. ,,O tomhle si promluvíme jindy…Teď bychom měli vyprávět my.“

A s těmito slovy se pustil do vyprávění…

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 11

„Takže ten medailon byl falešný?“ optal se Draco, když Harry dokončil své vyprávění. Harry tiše přikývl a neochotně podal Dracovi přívěšek, který svíral v ruce. Draco si přečetl přiložený vzkaz.

,,R.A.B. Kdo je to sakra R.A.B?“

„Kdybychom to věděli, Malfoyi, tak ti to asi rovnou povíme, ne?“ ozval se Ron. „Nechceš zkusit zapojit mozek a pomoct nám přemýšlet?“

Draco už se nadechoval k odpovědi, ale Hermiona ho přerušila: ,,Přečetla jsem spoustu knih, ale nikde, vůbec nikde, nepíšou nic, co by mi alespoň trochu pomohlo,“ řekla a položila před ně knihu Nejmocnější mágové Evropy. Tu samou knihu, ve které ještě nedávno Draco bez zájmu listoval.

,,Všude zmiňují pouze Brumbála, samozřejmě. Jenže ten to, jak víme, není. Nejenže neodpovídají iniciály, ale také by to nedávalo smysl. Brumbál by tě určitě netahal k jezeru, kdyby… Vždyť víš, prostě je to nesmyslné.“

Proti tomu nemohl nikdo nic namítat, čekali však, co z Hermiony vypadne dál.

,,Nikdo jiný, kdo by alespoň teoreticky odpovídal, tu není. Prošla jsem snad všechny knihy, které se mi tu dostaly pod ruku, ale nic.“

Harry se zastyděl. Uvědomil si, že Hermiona udělala mnohem víc práce než on, ačkoli by vůbec nemusela. Obdivoval ji za to.

,,Ani ve škole jsme se o ničem takovém neučili. Profesor Binns ani nikdo jiný nikdy nic o někom, kdo bojoval s Voldemortem nemluvil…“

Nikdo nepochyboval, že má pravdu. Jestli někdo dával na hodinách profesora Binnse pozor, byla to právě Hermiona.

„Takže kdo je R.A.B., nevíme,“ shrnula to Ginny, neznělo to ale jako výčitka. ,,Víme alespoň něco o viteálech?“

Harry se opět podíval na Hermionu, která se zhluboka nadechovala k dalšímu monologu.

,,Tedy,“ vydechla, „podle toho, co říkal Harry, máme viteálu šest.“

„Sedm,“ opravil ji Harry, „i s Voldemortem samotným sedm“

,,Jistě,“ souhlasila Hermiona trošku podrážděně, „já myslela samotných předmětů.“ Nečekala na Harryho souhlas a pokračovala dál.

,,O několika z nich víme. Prsten i deník jsou zničeny, šálek je neznámo kde. Zrovna tak pravý medailon. To jsou čtyři, o kterých víme, že existují, nebo existovaly. Pak je tu ještě Nagini.“

,,Nagini?“ ozval se Draco překvapeně. O tom hadovi hodně slyšel, věděl, že ho má Pán zla až neobvykle rád, nikdy ho ale nenapadlo, že by za tím bylo tolik.

,,Ano, Nagini. To se alespoň domníval Brumbál a já nemám důvod mu nevěřit.  A pokud budeme předpokládat, že viteálů, samotných viteálů  je opravdu šest, tak…“

„…nám zbývá jeden,“ dodala Ginny.

„A tušíme alespoň, co by to tak mohl být?“ zeptal se Ron

Hermiona zavrtěla hlavou: ,,Netuším, Rone. Myslím si ale, že to má něco společného s Bradavicemi, konkrétně s Havraspárem.“

„Proč s Havraspárem?“ ozval se Draco.

„Myslela jsem, že tobě to bude jako zmijozelskému jasné,“ odvětila Hermiona, ,,ty bys snad spojil svoji duši s něčím, co jen vzdáleně připomíná Nebelvír?“

Draco ani nemusel odpovídat. Věděl, že by nikdy nikomu nebo někomu z  Nebelvíru nic nesvěřil, natož svoji duši.

„Proti Havraspáru Zmijozel nic neměl, myslím si, že mu tahle kolej byla ze všech kolejí nejblíže. Chytrost a vychytralost k sobě mají hodně blízko. Akorát mě nenapadá, co konkrétně by Voldemort mohl použít.“

„Takže je to stejné jako hledat jehlu v kupce sena,“ doplnil ji Harry a Hermiona jen přikývla.

„A dočetla ses něco o tom, jak viteály zničit?“ zajímal se Ron.

Hermiona zavrtěla hlavou.

„Málokterý kouzelník ví, jak viteál vyrobit, natožpak jak ho zničit. Pokud už někdo viteál vyráběl, nepočítal s tím, že by ho ničil, jestli víš, jak to myslím. Určitě se to píše v nějakých hodně temných knihách, jenže ty tady nejsou, Sirius všechny takové zničil.“

„Takže nevíme nic,“ shrnul to Harry, „děkuju, Hermiono, dala sis strašnou práci, mnohem větší, než kdokoliv jiný z nás.“

Hermiona se usmála: „Ale to nic nebylo, Harry…“  Harry však jako by ji neposlouchal.

,,Brumbál mi toho pověděl spoustu, jenže teď nemám pocit, že by mi to k něčemu bylo. Přesto, nebo právě proto, se chci nejdřív vydat do Godricova dolu.“

V místnosti zavládlo ticho. Každý až na Malfoye chápal a rozuměl tomu, že Harry chce navštívit dům a hroby svých rodičů. Přesto to byl právě Draco, kdo se ozval: ,,Myslím, že se mýlíš. Naše první zastávka by měla být Malfoy Manor.“

Harry i Ron překvapením otevřeli pusu a Hermiona opět o něčem přemýšlela.

„A co tam jako budeme dělat, Malfoyi?“ zeptala se Ginny. ,,Navštívíme tvého otce? Určitě bude rád, že uvidí svého ztraceného syna.“

Ron se neudržel a vyprskl smíchy.

„Ale ovšem,“ ozvala se Hermiona, ,,kde jinde bychom mohli získat informace o viteálech. Myslíš, že…“

„ Myslím si, že pokud jde o černou magii, nenašla bys vybavenější knihovnu, Grangerová. Můj otec má od Pána zla mnohé informace, divil bych se, kdyby o viteálech nic nevěděl.“

Harry pochopil, co chce Malfoy s Hermionou naznačit.

„To je sice hezký, Malfoyi, ale jak to chceš udělat? Kdyby po tobě tvůj otec nešel, tak možná, ale takhle…“

„Můj otec tráví víc času u Pána zla, než v sídle, Pottere. Stačí jen být ve správnou dobu na správném místě a neměl by to být problém. Pokud máš ovšem jiný nápad, jak přijít na to, jak to zničit, tak prosím.“

„A jak to chceš udělat - být ve správnou dobu na správném místě? Co když se tam objevíme ve chvíli, kdy tam tvůj otec bude?“ ozval se tentokrát Ron.

Draco chvíli mlčel.

Zpět na obsah