Zobí ulice byla klidná a tichá, v žádném z oken se nesvítilo a všichni klidně spali. Ale jeden chlapec ne. V domě číslo 4, seděl na okenním parapetu Harry Potter. Hlavu měl opřenou o skleněnou výplň okna a sledoval tichou ulici. Černé vlasy mu spadaly do očí a zakrývaly mu jizvu, kterou měl na čele. Byla ve tvaru blesku a byla to památka na smrtící kletbu, kterou na něj vyslal Lord Voldemort – vrah jeho rodičů a dalších dobrých kouzelníků, kteří se mu postavili na odpor. Jen díky němu teď bydlel u své tety a strýce, u nejhorších mudlů, které znal – u Durslyů. Nikdy jej neměli rádi a on je, ale tyto prázdniny spolu vycházeli celkem dobře… Strýček Vernon si vzal upozornění Moodyho k srdci. Byl vystrašený k smrti, rozhodně nechtěl, aby sem ti podivíni přišli. Co by říkali sousedi?

Harry se bál usnout. Už to jsou čtyři týdny od smrti jeho kmotra Siriuse Blacka, ale on se s tím ještě pořádně nevyrovnal. Jeho smrt si dával za vinu a k tomu ho každou noc pronásledovaly sny, z kterých měl strach. Znovu viděl Siriuse na Odboru záhad, jak padá za černou oponu. Ale jeho tvář se měnila na všechny, které měl rád a něco pro něj znamenali. Poté viděl mrtvého Cedrika, jeho oči bez výrazu a nakonec smrt rodičů, zelené světlo a krutý ledový smích, který se mu vysmíval a dával najevo, že brzy přijde na řadu někdo další  a až nakonec on sám. Do toho všeho se mu začala plést ta zpropadená věštba. Ne, už na to nechtěl myslet. Podíval se na budík a zjistil, že budou čtyři hodiny ráno. Alespoň na chvíli by si měl odpočinout. Zítra, vlastně už dnes má šestnácté narozeniny. Sám nevěděl, jestli touží po tom, aby pro něj někdo přijel a on šel na Grimmauldovo náměstí 12. Bylo tam příliš mnoho vzpomínek, na které ještě nebyl připravený. Harry si povzdychnul a pomalu šel do své postele. Usnul jako nemluvně, ale nespal dlouho. Něco málo před sedmou ho probudila jeho teta Petunie.

„ Vstávej, holomku jeden. Jestli si myslíš, že budeš vylehávat celý den, tak se pleteš. Pojď udělat snídani.“ Zabušila mu na dveře a sama odešla do kuchyně.

Harry si unaveně protřel oči, oblékl se do vytahaných šatů po jeho bratranci Dudlym a šel si umýt zuby. Když se díval do zrcadla, tak musel uznat, že se od prázdnin změnil. Zase kousek vyrostl, byl vyhublý a pod očima měl černé kruhy od nevyspaní. Někdy psal celou noc úkoly do školy, aby nemusel spát a myslet na věštbu a všechno, co se stalo v červnu. Ale bylo to k něčemu dobré – měl už napsané všechny úkoly a dokonce se začal i učit. Už budu jako Hermiona, pousmál se. Zavrtěl hlavou… Kdyby měl tu moc, tak by nejraději všechno vrátil minimálně do čtvrtého ročníku. Ale on ji neměl…

Rychle seběhl schody a šel do kuchyně, kde již seděl Dudly a strýček Vernon. Teta právě nosila na stůl. Harry věděl, co má dělat. Musel dokončit za tetu snídani, ale už si zvykl. Za těch patnáct let, co tady žije, věděl, že odpor by mu byl k ničemu. Rychle posnídal a zase zalezl do svého pokoje.

V jeho pokoji již seděly tři sovy a jeden výr. První sova byla od Hagrida, který mu poslal jako dárek k narozeninám dort a další vlastnoručně upečené dobroty. Po zkušenostech s Hagridovým jídlem je raději Harry nezkoušel, nerad by si vylámal všechny zuby. Další dopis byl od Rona, který také připsal, že dnes ve dvanáct jej někdo vyzvedne. Od Rona dostal knihu o famfrpálu – Nejlepší hráči na světe za posledních sto let. S Ronovým dopisem přišel dopis i od Hermiony, která již byla na ústředí. Další byla sova z Bradavic se seznamem učebnic a výsledky zkoušek NKU. Celé léto si na ně asi nevzpomněl, přišlo mu to druhořadé.

Jeho výsledky byly dobré, dokonce výborné… Získal všechny NKU, které potřeboval pro funkci bystrozora. Jen propadl z dějin a jasnovidectví. Tak i tak byl hrozně rád, neuměl si představit, že by měl dělat nějakou jinou práci.

Vůbec netušil, kdo by mu  mohl poslat výra, nikdo z jeho známých výra nevlastnil. Zvědavě od něj převzal vzkaz, který byl napsaný na starém zažloutlém pergamenu, který měl v rohu znak Nebelvíru. Už to Harryho překvapilo. Chvíli si pergamen prohlížel a pak jej rozhodně otevřel. S prvními řádky zalapal po dechu.

Ty, kdo čteš tento dopis, jsi můj dědic, který potřebuje pomoc v boji proti Pánu zla. Jmenuji se Godric Nebelvír a vím, jak zlá doba teď nastala.  Také vím všechno o věštbě, která byla vyřčena. Jen ty můžeš porazit Pána zla, ale k tomu budeš potřebovat mou pomoc, sám to nezvládneš.

V den šestnáctých narozenin se začne projevovat tvá moc(například budeš umět koulit bez hůlky a tvé slzy budou mít léčivou moc – budou silnější než kterákoliv kletba, kromě Avady Kedavra. Ale silné kletby porušíš jen tehdy, když budeš léčit s láskou. Láska je totiž to nejsilnější kouzlo). Já ti ji pomůžu ovládat a používat kouzla. Jsi stejně silný jako já sám, možná dokonce silnější.

Před mnoho staletími, když jsem ještě žil, tak jsem se dostal pomocí jedné vědmy do spánku, který mi ukázal, kdo bude stejně silný a kdo z mých potomků bude potřebovat nejvíce pomoc. Ve spánku ses mi zjevil ty. Vím, že jsi měl těžký život a hodně jsi strádal, ztratil své blízké… Ale musíš jít dál.

Jen ty dokážeš porazit Pána zla, potomka Salazara Zmijozela. Právě proto jsem stvořil tento dopis s instrukcemi, kde najdeš pomoc a pak budeš moct zlo porazit.

Ze všeho nejdřív musíš jít a objevit můj dům. Je ve Walesu, můj výr Arias ti  ukáže cestu a stane se tvým přítelem. Není to obyčejný výr, ale je magický. Toto zvíře z našeho světa zmizelo již v době, kdy jsem ještě žil. Je to dávná památka na magické bytosti, které zde žily dávno před námi – na elfy. Arias je poslední svého druhu a žije jen díky poslání, které musí splnit – chránit tě a pomoci ti. Žije jen proto a bude žít tak dlouho, dokud nezemřeš i ty. Je velice moudrý a chytrý, pokud budeš potřebovat radu, klidně se na něj obrať.

Konec povídání, najdi co nejdříve můj dům, kde najdeš další rady a pomoc. Dům se stane tvým. Budeš tam v bezpečí. K hledání domu použij i knihu Zakladatelé Bradavic, kde najdeš přibližné místo, kde jsem žil. Teprve pak  požádej o pomoc Ariase.

Běž, můj dědici, máš málo času. Opravdová válka mezi dobrem a zlem brzy vypukne, proto neztrácej čas.

Godric Nebelvír

P.S: Zatím s nikým o tomhle dopise nemluv, ještě nenadešel správný čas, aby se někdo dozvěděl pravdu o tvém původu a síle, kterou jsi zdědil

Harry se na dopis vyjeveně díval. Takže on byl potomkem Godrica Nebelvíra? Páni… Sám tomu nemohl uvěřit. Ale hned se rozhodl. Nevrátí se na ústředí Fénixova řádu, ale pokusí se najít Godricův dům. Nejlepší bude, když ještě dnes zajde na Příčnou ulici, kde se nachází kouzelnická knihovna a najde tu knihu. Kývl, ano, to bude to nejrozumnější. U pergamenu byl přiložen ještě rodokmen. Začetl se do něj. On na něm byl poslední. Nejvíce ho překvapilo, že jeho prarodiče žijí. Ještě více vykulil oči, když si přečetl jména: Albus Brumbál a Minerva McGonagall. Po přečtení začaly oba dopisy hořet. Harry srdce křičelo bolestí. Proč? Proč mu to neřekli? Proč si ho nevzali k sobě? Proč musel žít u mudlů? Proč? Z očí mu ztékaly slzy a ty padaly na postel. Harry byl zdrcený. Nevěděl, jestli je má nenávidět nebo milovat… Ještě dlouho o tom přemýšlel, až došel k závěru, že si to od nich nechá vysvětlit. Musí vědět ten důvod.

Rychle si zabalil věci a na kousek pergamenu naškrábal vzkaz pro Fénixův řád:

Promiňte, ale na základnu se nemůžu vrátit. Nehledejte mě, stejně to bude zbytečné, nikdo mě nenajde. Vy  a snad ani Voldemort… Jednou pochopíte, proč jsem to udělal. Odpusťte mi.

Harry James Potter

Přemýšlel, jak se na Příčnou nepozorovaně dostane. Nerad by na sebe hned upozornil a tím všechno zkazil.

„ Ariasi, moc o tobě nevím. Takže ani nevím, co máš za schopnosti. Mohl by jsi mi prosím poradit, jak se mám nepozorovaně dostat na Příčnou ulici?“ Zeptal se výra, který seděl vedle Hedviky a něco si povídali. Arias se na něj podíval pronikavýma očima.

„ Jistě. Můžu tě tam přenést. Nikdo by si ničeho neměl všimnout. Stačí, když se mě dotkneš a zbytek zařídím já.“  Ozval se hlas v jeho hlavě.

Harry byl překvapený, tušil, že Arias skrývá mnoho podobných překvapení. Do jedné ruky chytil kufr a Hedvičinu klec a druhou rukou se dotkl jeho křídla.

Když otevřel oči, tak stál v temném koutě v Děravém kotli. Došel k baru a zajistil si pokoj, kde by si mohl nechat své věci. Poté zamířil přímo do Příčné. Pro jistotu si nasadil kapuci, i když jizva teď přes delší vlasy nešla vidět. Knihovna se nacházela ve velké budově, která pamatovala lepší časy. Moc lidí do ní nechodilo.

„ Prosím vás, můžete mi pomoct? Potřeboval bych knihu Zakladatelé Bradavic.“ Obrátil se s prosbou na knihovnici. Ta se usmála a odvedla ho hned k prvnímu regálu a knihu mu vytáhla.

„ Děkuji.“ Usmál se. Ihned se dal do hledání. Kniha byla hrubá a obsahovala mnoho informací. Práci mu usnadnilo, že byla rozdělená do čtyř kapitol- Každá se týkala jednoho zakladatele školy. U Godrica bylo mnoho informací, ale skoro všechny byly jen domněnky, nic se nevědělo jistě. I místo jeho sídla nebylo přesné. Jen se ví, že leží v blízkosti pobřežního města Swansea Bay. Mnoho kouzelníků okolí města zkoumali, ale ani jeden z nich sídlo nenašel, i když tam byly stopy po magické energii. Harry zjistil co potřeboval a vrátil se do Děravého kotle. Odhlásil svůj pokoj, vzal své věci a šel do jedné z méně rušných ulic Londýna, aby si mohl zavolat Záchranný autobus.

„ Kam to bude, Harry?“ Ptal se Stan Silnička, když viděl, kdo si jejich autobus zavolal. Už se ani neobtěžoval říkat svůj klasický monolog o službách, které nabízí.

„ Do Walesu, městečko Swansea Bay.“

„ Fajn. Bude to chvíli trvat. Cena je čtyři galeony. Pokud chceš i zubní kartáček, tak pět.“ Harry si koupil i kartáček.

Pohodlně se usadil, vedle sebe mel Hedviku a na noze mu seděl Arias. Dalo se říct, že je spokojený. I když měl spoustu otázek, které by chtěl zodpovědět. Po dvou hodinách ho autobus vysadil na kraji většího přístavního městečka. Harry slušně poděkoval a autobus opět zmizel. Harry se zhluboka nadechl a rozhodl se vydat hledat dům…