Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 4
Kapitola 5: Kapitola 5
Kapitola 6: Kapitola 6
Kapitola 7: Kapitola 7
Kapitola 8: Kapitola 8
Kapitola 9: Kapitola 9
Kapitola 10: Kapitola 10
Kapitola 11: Kapitola 11
Kapitola 12: Kapitola 12
Kapitola 13: Kapitola 13
Kapitola 14: Kapitola 14
Kapitola 15: Kapitola 15
Kapitola 16: Kapitola 16
Kapitola 17: Kapitola 17
Kapitola 18: Kapitola 18
Kapitola 19: Kapitola 19
Kapitola 20: Kapitola 20
Kapitola 21: Kapitola 21
Kapitola 22: Kapitola 22
Kapitola 23: Kapitola 23
Kapitola 24: Kapitola 24
Kapitola 25: Kapitola 25
Kapitola 26: Kapitola 26
Kapitola 27: Kapitola 27
Kapitola 28: Kapitola 28
Kapitola 29: Kapitola 29

Kapitola 1: Kapitola 1

Zobí ulice byla klidná a tichá, v žádném z oken se nesvítilo a všichni klidně spali. Ale jeden chlapec ne. V domě číslo 4, seděl na okenním parapetu Harry Potter. Hlavu měl opřenou o skleněnou výplň okna a sledoval tichou ulici. Černé vlasy mu spadaly do očí a zakrývaly mu jizvu, kterou měl na čele. Byla ve tvaru blesku a byla to památka na smrtící kletbu, kterou na něj vyslal Lord Voldemort – vrah jeho rodičů a dalších dobrých kouzelníků, kteří se mu postavili na odpor. Jen díky němu teď bydlel u své tety a strýce, u nejhorších mudlů, které znal – u Durslyů. Nikdy jej neměli rádi a on je, ale tyto prázdniny spolu vycházeli celkem dobře… Strýček Vernon si vzal upozornění Moodyho k srdci. Byl vystrašený k smrti, rozhodně nechtěl, aby sem ti podivíni přišli. Co by říkali sousedi?

Harry se bál usnout. Už to jsou čtyři týdny od smrti jeho kmotra Siriuse Blacka, ale on se s tím ještě pořádně nevyrovnal. Jeho smrt si dával za vinu a k tomu ho každou noc pronásledovaly sny, z kterých měl strach. Znovu viděl Siriuse na Odboru záhad, jak padá za černou oponu. Ale jeho tvář se měnila na všechny, které měl rád a něco pro něj znamenali. Poté viděl mrtvého Cedrika, jeho oči bez výrazu a nakonec smrt rodičů, zelené světlo a krutý ledový smích, který se mu vysmíval a dával najevo, že brzy přijde na řadu někdo další  a až nakonec on sám. Do toho všeho se mu začala plést ta zpropadená věštba. Ne, už na to nechtěl myslet. Podíval se na budík a zjistil, že budou čtyři hodiny ráno. Alespoň na chvíli by si měl odpočinout. Zítra, vlastně už dnes má šestnácté narozeniny. Sám nevěděl, jestli touží po tom, aby pro něj někdo přijel a on šel na Grimmauldovo náměstí 12. Bylo tam příliš mnoho vzpomínek, na které ještě nebyl připravený. Harry si povzdychnul a pomalu šel do své postele. Usnul jako nemluvně, ale nespal dlouho. Něco málo před sedmou ho probudila jeho teta Petunie.

„ Vstávej, holomku jeden. Jestli si myslíš, že budeš vylehávat celý den, tak se pleteš. Pojď udělat snídani.“ Zabušila mu na dveře a sama odešla do kuchyně.

Harry si unaveně protřel oči, oblékl se do vytahaných šatů po jeho bratranci Dudlym a šel si umýt zuby. Když se díval do zrcadla, tak musel uznat, že se od prázdnin změnil. Zase kousek vyrostl, byl vyhublý a pod očima měl černé kruhy od nevyspaní. Někdy psal celou noc úkoly do školy, aby nemusel spát a myslet na věštbu a všechno, co se stalo v červnu. Ale bylo to k něčemu dobré – měl už napsané všechny úkoly a dokonce se začal i učit. Už budu jako Hermiona, pousmál se. Zavrtěl hlavou… Kdyby měl tu moc, tak by nejraději všechno vrátil minimálně do čtvrtého ročníku. Ale on ji neměl…

Rychle seběhl schody a šel do kuchyně, kde již seděl Dudly a strýček Vernon. Teta právě nosila na stůl. Harry věděl, co má dělat. Musel dokončit za tetu snídani, ale už si zvykl. Za těch patnáct let, co tady žije, věděl, že odpor by mu byl k ničemu. Rychle posnídal a zase zalezl do svého pokoje.

V jeho pokoji již seděly tři sovy a jeden výr. První sova byla od Hagrida, který mu poslal jako dárek k narozeninám dort a další vlastnoručně upečené dobroty. Po zkušenostech s Hagridovým jídlem je raději Harry nezkoušel, nerad by si vylámal všechny zuby. Další dopis byl od Rona, který také připsal, že dnes ve dvanáct jej někdo vyzvedne. Od Rona dostal knihu o famfrpálu – Nejlepší hráči na světe za posledních sto let. S Ronovým dopisem přišel dopis i od Hermiony, která již byla na ústředí. Další byla sova z Bradavic se seznamem učebnic a výsledky zkoušek NKU. Celé léto si na ně asi nevzpomněl, přišlo mu to druhořadé.

Jeho výsledky byly dobré, dokonce výborné… Získal všechny NKU, které potřeboval pro funkci bystrozora. Jen propadl z dějin a jasnovidectví. Tak i tak byl hrozně rád, neuměl si představit, že by měl dělat nějakou jinou práci.

Vůbec netušil, kdo by mu  mohl poslat výra, nikdo z jeho známých výra nevlastnil. Zvědavě od něj převzal vzkaz, který byl napsaný na starém zažloutlém pergamenu, který měl v rohu znak Nebelvíru. Už to Harryho překvapilo. Chvíli si pergamen prohlížel a pak jej rozhodně otevřel. S prvními řádky zalapal po dechu.

Ty, kdo čteš tento dopis, jsi můj dědic, který potřebuje pomoc v boji proti Pánu zla. Jmenuji se Godric Nebelvír a vím, jak zlá doba teď nastala.  Také vím všechno o věštbě, která byla vyřčena. Jen ty můžeš porazit Pána zla, ale k tomu budeš potřebovat mou pomoc, sám to nezvládneš.

V den šestnáctých narozenin se začne projevovat tvá moc(například budeš umět koulit bez hůlky a tvé slzy budou mít léčivou moc – budou silnější než kterákoliv kletba, kromě Avady Kedavra. Ale silné kletby porušíš jen tehdy, když budeš léčit s láskou. Láska je totiž to nejsilnější kouzlo). Já ti ji pomůžu ovládat a používat kouzla. Jsi stejně silný jako já sám, možná dokonce silnější.

Před mnoho staletími, když jsem ještě žil, tak jsem se dostal pomocí jedné vědmy do spánku, který mi ukázal, kdo bude stejně silný a kdo z mých potomků bude potřebovat nejvíce pomoc. Ve spánku ses mi zjevil ty. Vím, že jsi měl těžký život a hodně jsi strádal, ztratil své blízké… Ale musíš jít dál.

Jen ty dokážeš porazit Pána zla, potomka Salazara Zmijozela. Právě proto jsem stvořil tento dopis s instrukcemi, kde najdeš pomoc a pak budeš moct zlo porazit.

Ze všeho nejdřív musíš jít a objevit můj dům. Je ve Walesu, můj výr Arias ti  ukáže cestu a stane se tvým přítelem. Není to obyčejný výr, ale je magický. Toto zvíře z našeho světa zmizelo již v době, kdy jsem ještě žil. Je to dávná památka na magické bytosti, které zde žily dávno před námi – na elfy. Arias je poslední svého druhu a žije jen díky poslání, které musí splnit – chránit tě a pomoci ti. Žije jen proto a bude žít tak dlouho, dokud nezemřeš i ty. Je velice moudrý a chytrý, pokud budeš potřebovat radu, klidně se na něj obrať.

Konec povídání, najdi co nejdříve můj dům, kde najdeš další rady a pomoc. Dům se stane tvým. Budeš tam v bezpečí. K hledání domu použij i knihu Zakladatelé Bradavic, kde najdeš přibližné místo, kde jsem žil. Teprve pak  požádej o pomoc Ariase.

Běž, můj dědici, máš málo času. Opravdová válka mezi dobrem a zlem brzy vypukne, proto neztrácej čas.

Godric Nebelvír

P.S: Zatím s nikým o tomhle dopise nemluv, ještě nenadešel správný čas, aby se někdo dozvěděl pravdu o tvém původu a síle, kterou jsi zdědil

Harry se na dopis vyjeveně díval. Takže on byl potomkem Godrica Nebelvíra? Páni… Sám tomu nemohl uvěřit. Ale hned se rozhodl. Nevrátí se na ústředí Fénixova řádu, ale pokusí se najít Godricův dům. Nejlepší bude, když ještě dnes zajde na Příčnou ulici, kde se nachází kouzelnická knihovna a najde tu knihu. Kývl, ano, to bude to nejrozumnější. U pergamenu byl přiložen ještě rodokmen. Začetl se do něj. On na něm byl poslední. Nejvíce ho překvapilo, že jeho prarodiče žijí. Ještě více vykulil oči, když si přečetl jména: Albus Brumbál a Minerva McGonagall. Po přečtení začaly oba dopisy hořet. Harry srdce křičelo bolestí. Proč? Proč mu to neřekli? Proč si ho nevzali k sobě? Proč musel žít u mudlů? Proč? Z očí mu ztékaly slzy a ty padaly na postel. Harry byl zdrcený. Nevěděl, jestli je má nenávidět nebo milovat… Ještě dlouho o tom přemýšlel, až došel k závěru, že si to od nich nechá vysvětlit. Musí vědět ten důvod.

Rychle si zabalil věci a na kousek pergamenu naškrábal vzkaz pro Fénixův řád:

Promiňte, ale na základnu se nemůžu vrátit. Nehledejte mě, stejně to bude zbytečné, nikdo mě nenajde. Vy  a snad ani Voldemort… Jednou pochopíte, proč jsem to udělal. Odpusťte mi.

Harry James Potter

Přemýšlel, jak se na Příčnou nepozorovaně dostane. Nerad by na sebe hned upozornil a tím všechno zkazil.

„ Ariasi, moc o tobě nevím. Takže ani nevím, co máš za schopnosti. Mohl by jsi mi prosím poradit, jak se mám nepozorovaně dostat na Příčnou ulici?“ Zeptal se výra, který seděl vedle Hedviky a něco si povídali. Arias se na něj podíval pronikavýma očima.

„ Jistě. Můžu tě tam přenést. Nikdo by si ničeho neměl všimnout. Stačí, když se mě dotkneš a zbytek zařídím já.“  Ozval se hlas v jeho hlavě.

Harry byl překvapený, tušil, že Arias skrývá mnoho podobných překvapení. Do jedné ruky chytil kufr a Hedvičinu klec a druhou rukou se dotkl jeho křídla.

Když otevřel oči, tak stál v temném koutě v Děravém kotli. Došel k baru a zajistil si pokoj, kde by si mohl nechat své věci. Poté zamířil přímo do Příčné. Pro jistotu si nasadil kapuci, i když jizva teď přes delší vlasy nešla vidět. Knihovna se nacházela ve velké budově, která pamatovala lepší časy. Moc lidí do ní nechodilo.

„ Prosím vás, můžete mi pomoct? Potřeboval bych knihu Zakladatelé Bradavic.“ Obrátil se s prosbou na knihovnici. Ta se usmála a odvedla ho hned k prvnímu regálu a knihu mu vytáhla.

„ Děkuji.“ Usmál se. Ihned se dal do hledání. Kniha byla hrubá a obsahovala mnoho informací. Práci mu usnadnilo, že byla rozdělená do čtyř kapitol- Každá se týkala jednoho zakladatele školy. U Godrica bylo mnoho informací, ale skoro všechny byly jen domněnky, nic se nevědělo jistě. I místo jeho sídla nebylo přesné. Jen se ví, že leží v blízkosti pobřežního města Swansea Bay. Mnoho kouzelníků okolí města zkoumali, ale ani jeden z nich sídlo nenašel, i když tam byly stopy po magické energii. Harry zjistil co potřeboval a vrátil se do Děravého kotle. Odhlásil svůj pokoj, vzal své věci a šel do jedné z méně rušných ulic Londýna, aby si mohl zavolat Záchranný autobus.

„ Kam to bude, Harry?“ Ptal se Stan Silnička, když viděl, kdo si jejich autobus zavolal. Už se ani neobtěžoval říkat svůj klasický monolog o službách, které nabízí.

„ Do Walesu, městečko Swansea Bay.“

„ Fajn. Bude to chvíli trvat. Cena je čtyři galeony. Pokud chceš i zubní kartáček, tak pět.“ Harry si koupil i kartáček.

Pohodlně se usadil, vedle sebe mel Hedviku a na noze mu seděl Arias. Dalo se říct, že je spokojený. I když měl spoustu otázek, které by chtěl zodpovědět. Po dvou hodinách ho autobus vysadil na kraji většího přístavního městečka. Harry slušně poděkoval a autobus opět zmizel. Harry se zhluboka nadechl a rozhodl se vydat hledat dům…

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Kapitola 2

„ Tak mládeži, za chvíli zajdu pro Harryho.“ Oznámil Ronovi a Hermioně Lupin. Všichni se těšili, až Harry přijde, měli pro něj připravenou oslavu. Připravovali ji celý týden, při přípravě pomáhal dokonce i Moody. Měl se jí zúčastnit každý z Řádu, kdo měl čas. Přijel i Charlie, který byl v Rumunsku. Ron a Hermiona koupili svému kamarádovi pouzdro na hůlku z dračí kůže.

Remus se poté přemístil do Zobí ulice. Vychovaně zazvonil. Otevřela mu paní Dursleyová, která se ihned vyděsila. Pan Dursley nebyl doma, tak byla nejistější než kdy dříve.

„ Dobrý den, paní Dursleyová, jmenuji se Remus Lupin a jdu pro Harryho. Můžete ho prosím zavolat?“ Petunie se nezmohla na odpor zašla do Harryho pokoje. Zabušila na dveře.

„ Pottere, máš tady návštěvu.“ Zaječela naštvaně. Nic se neozvalo, v pokoji byl naprostý klid. Zkusila to znovu, ale výsledek byl stejný. Otevřela dveře a strnula. Pokoj byl prázdný, jen na zemi se válelo pár pergamenů a brků. Teta zděšeně otevřela ústa. Remus to všechno sledoval ode dveří. Když si všiml, že se něco děje, ihned vystartoval do pokoje a zůstal s pusou do kořán stát. nikde nebyly známky boje, takže Harry musel odejít dobrovolně. Nechápal, jak se mu to mohlo podařit bez toho, aby si toho někdo všimnul nebo byla zaznamenána magie. Rychle prošel pokoj, prohlédl pergameny, ale zjistil, že to jsou pouze zkažené pojednání do školy. Vzal je sebou.

„ Kdy jste ho viděla na posledy?“

„ U … u snídaně.“ Odpověděla roztřeseně.

Bez rozloučení se přemístil na základnu, kde nyní byli všimni členové Řádu i s Brumbálem, který také přišel popřát Harrymu. Všichni se nechápavě dívali, kde ho nechal. Brumbál se na něj podíval s otázkou v očích.

„ Harry zmizel.“ Zašeptal a sedl si za stůl.

„ Cože?“ Ptali se všichni. Brumbál si sjednal ticho.

„ Pověz nám, co se stalo, Remusi.“ Požádal jej.

„ Není v domě své tety a strýce. V jeho pokoji není žádný náznak boje, nic nenasvědčuje ani únosu. Všechny jeho věci jsou pryč. V pokoji zbylo jen pár pojednání do školy, které zkazil. Jeho teta si celou dobu myslela, že je v pokoji. Naposledy ho viděla u snídaně.“ Podal Brumbálovi pergameny a zabořil svůj obličej do dlaní.

„ Svolávám zvláštní schůzi Řádu.“ Rozhodl okamžitě Brumbál. Hermiona, Ginny i Ron přes velké protesty museli pryč. Všichni šli do Harryho a Ronova pokoje. Hermiona a Ginny plakaly, Ron se je nažil uklidnit, i když on sám měl o svého přítele hrozný strach. Mia tiše pověděla otázku, kterou si všichni pokládali: „ Proč? Proč nám nic neřekl?“

Brumbál zkoumal pergameny a pročítal si je. Na jednom z nich byl krátký vzkaz, kterého by si ani nevšimnul, kdyby pojednání nečetl celé.

„ Co se stalo?“ Ptali se členové, kteří dorazili teprve nyní. Ostatní jim to vysvětlili.

„ Únos?“ Zajímalo Dedaluse Kopála. Brumbál zavrtěl hlavou.

„ Harry odešel dobrovolně, na tomto pergamenu pro nás nechal vzkaz. Vyhlásíme pátrání, ale hlavně diskrétně, nesmí se o tom dozvědět Smrtijedi. Kdo chce pátrat po Harrym?“ Zeptal se. Přihlásili se všichni členové.

„ Dobře. Někteří z vás mají ještě nějakou práci pro Řád, takže ji budou plnit. Musíme stále držet hlídky, ale u toho se snažit najít Harryho. Uděláme tři skupiny z těch, kteří teď nic nemají. Ostatní půjdou na svá místa. Mungu, ty rozhodíš svou síť a nenápadně se po Harrym budeš vyptávat. Musíme ho za každou cenu najít, je velmi důležité, aby žil. Jedna ze skupin prohledá Londýn, pozeptá se v Děravém kotli, na Příčné… Mohl se ukázat kdekoliv. Druhá skupina bude systematicky prohledávat pomocí kouzel Británii. Třetí skupina prohledá Prasinky, Zapovězený les a okolí. Já se vrátím do Bradavic, mám tam ještě nějakou práci, ale během hodiny se do pátrání přidám.“ Někteří členové odešli pryč a zbylí se rozdělili do tří skupin a šli hledat. Zjistili, že se dostal do Swansea Bay, kde našli jeho kufr a Hedvičinu klec. Po Harry Potterovi jako by se slehla zem… Jeho přátele to nesli velmi těžce, báli se o svého kamaráda. Věděli, že tohle všechno znamená jediné: Harryho zajal Voldemort. Brumbál a Minerva, kteří byli vždy plní optimismu,ale toto taktéž nenesli dobře. Litovali, že se svým vnukem nebyli déle. Vyčítali si, že jej nechali u mudlů. Ale jinak to nešlo.

Všichni ztratili naději na záchranu. Ron byl velkou oporou pro Hermionu a Ginny. Přesto se Mia změnila, z jejích očích zmizel život. Pořád doufala, že se Harry vrátí…

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Kapitola 3

„ Ariasi, ukážeš mi prosím, kde mám je sídlo mého předka?“ Požádal svého přítele.

„ Následuj mě.“ Ozval se mu zase v myšlenkách a letěl směrem k lesu.

Harry šel za ním, v jedné ruce držel těžký kufr a v té druhé klec. Hedvika letěla těsně za výrem. Harry měl divný pocit, že jej někdo pozoruje. Proto se ihned otočil. Za ním stálo asi deset Voldemortových poskoků. Nestačil ani vytáhnout hůlku a již na něj byla seslána omračovací kletba. Ještě stačil Ariasovi poslat poslední myšlenku: Leť pryč, zachraň se, já se o sebe postarám.  Ariasovi se do toho moc nechtělo, ale poslechl jeho rozkaz. Odletěl do Bradavic, kde se spřátelil s Fawkesem a poznal Brumbála a profesorku McGonagallovou, kterým dělal společnost.

Harry se probudil v temné, malé místnosti. Všude byl chlad a ze zdí byla cítit bolest, kterou zde někdo prožil dávno před ním. Cítil zde hlubokou beznaděj. Neměl u sebe hůlku a tušil, že si ho bude chtít Voldemort vychutnat. Rozhodně na něj nepoužije obyčejnou Avada kedavru. Bude ho mučit, dokud nezemře bolestí a nebo nebude prosit o smrt. Ale to on nikdy neudělá. To poslední, co mu zbylo, byla jeho hrdost. Nikdy nezradí své přátele, prarodiče a lidi, kterým věří. Nevěděl, jak dlouho jen tak seděl na staré posteli, čas šel mimo něj. Po nekonečně dlouhé době do jeho cely vešli dva smrtijedi.

„ Jak se ti tady líbí, Pottere?“ Podle hlasu poznal Malfoye. Nenávistně se na něj podíval.

„ Docela dobře, díky za optání, Malfoy. Jak bylo v Azkabanu?“ Ušklíbl se. Osloven se ušklíbl.

„ Tímhle mě dneska nevytočíš. Vstávej, Pán tě chce vidět.“ Harry odevzdaně kráčel před nimi. Minuli spoustu Smrtijedů, ale Harry nikdy neuhnul pohledem. Pořád myslel na své blízké a na to, aby je nezklamal. Měl je rád, hrozně rád. Nikdy si to neuvědomoval tak moc jako teď.

Šli mnoho chodbami až stáli před velkými dubovými dveřmi. Harry si nemohl pomoct, ale připadalo mu to, jako by se Tom snažil o napodobeninu Bradavic v době smutku. Ušklíbl se a odhodlaně vešel. Voldemort seděl na trůně, v ruce svíral svou i Harryho hůlku.

„ Ahoj Harry, vítám tě tu. Stále si stojíš za svým a nechceš se ke mně přidat?“

„ Mou odpověď znáš, nikdy se k tobě nepřidám. To raději zemřu.“ Tom kývl.

„ Jak hádám, tak mi ani nepovíš, kdo je špeh?“ Všichni Smrtijedi se na sebe podezřívavě dívali. Snape si zachoval svou ledovou tvář. Přesto, že na sobě nedával znát emoce, pomalu se začal loučit se životem. Myslel si, že ho Harry po tom všem zradí. Mýlil se, chlapec před ním odhodlaně zavrtěl hlavou. Snapeovi se v hlavě honila jediná myšlenka: Nezradil!

„ Čekal jsem to, jsi prostě Brumbálův člověk. Crucio,“ začal ho mučit. Harry cítil každou kost v těle. Moc si přál, ať to všechno už skončí. Bohužel mu to nebylo dopřáno. Vldemort si s ním hrál dost dlouho a nepoužíval pouze crutiatus. Jsou totiž i další bolestivé kletby. Snad po hodině jej z pekla bolesti vysvobodilo bezvědomí.

Jeho druhé probuzení už nebylo tak příjemné. V každém kousíčku těla cítil bodavou bolest, která se mu zarývala až do morku kostí. Každý pohyb mu působil problémy. Cítil, že mu po zádech stéká teplá tekutina, jeho vlastní krev. Uvědomil si, že se mu ten úraz asi stal, když jím Voldemort mrštil o zeď. Většinu ran měl amatérsky vyléčených, ale cítil, že některé rány zůstaly bez ošetření. Na těle mu také přibyly jizvy, které před pár hodinami zaručeně neměl. Snažil se odpočívat, musel znova vzdorovat Tomovi. Tentokrát to bude horší, než poprvé. Možná na něj bude zkoušet i nitroztyp… Ne, nesmí zklamat. Musí bojovat! Je přece Brumbálův vnuk a syn Jamese a Lily. Oni by se nikdy nevzdali a on se rovněž nevzdá! Bude bojovat a dostane se odsud! Musí…

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 4

Snape vtrhl do Brumbálovy pracovny jako velká voda. Brumbál seděl za stolem a právě něco sepisoval.

„ Má ho Voldemort,“ řekl tiše. Brumbál vypadal starší než kdy dřív.

„ Už to vím, Arias mi už pověděl všechno, co se stalo od odchodu ze Zobí. Posaď se a pověz mi, jak je na tom a co se dělo.“ Snape se unaveně sesunul do nabízeného křesla.

„ Dnes jsme měli schůzku, byli tam všichni Smrtijedi. Pán zla měl obzvláště dobrou náladu. Za chvíli Malfoy přivedl Pottera, který byl plný hrdosti a odhodlání nevzdát se. Díval se Pánovi do očí, odporoval mu – nechtěl se k němu přidat a taky mě neprozradil. Za to všechno, co jsem mu udělal, měl právo říct mu mé jméno, ale on nic nevyzradil. Asi po hodině a půl padl do bezvědomí. Na těle měl ošklivé tržné rány, pár z nich jsou magické, takže některé mi ani nešly ošetřit.“ Zavrtěl hlavou. Pořád před sebou viděl ten hrdý pohled plný vzdoru. Nechápal, kde se v něm brala odvaha vzdorovat, nic neříct…

Brumbál pozorně naslouchal.

„ Má nějakou naději na útěk?“ Učitel lektvarů pokrčil rameny.

„ Nevím, možná ano. Kdyby dokázal vydržet dost dlouho, tak by se z toho snad dokázal dostat. V jeho cele jsou zábrany proti přemisťování, takže se může přemístit jen z haly, kde jej mučí. Kdyby dokázal vydržet, tak by snad měl možnost a našel způsob.“ Zapřemýšlel. Na čele se mu od přemýšlení objevilo pár vrásek. Brumbál přikývl. I když mu to trhalo srdce, tak mu nemohl pomoct. Ani nemohl chtít, aby mu pomohl Severus. Ohrozil by příliš mnoho životů a kdyby odhalili jeho špeha, tak by neměl informace a zemřelo by mnoho lidí. Ne, nemohl nic dělat. Ani si nevšiml, že mu po dlouhých vousech stekla slza. Přilétl Arias a sedl si na Snapeovo rameno. Učitel lektvarů to nechápal, přesto výra neodehnal. Uklidňoval ho a zbavil tíže a zlých myšlenek. S ředitelem ještě dlouho seděl a probírali možnosti, strategii apod.

„ Našli jste Harryho?“ Vyhrkl Ron, když se na Ústředí znovu ukázal Brumbál. Teprve potom si mladík uvědomil, že ředitel má kruhy pod očima, ve kterých nebyla ani jedna jiskřička.

„ Bohužel ano. Má ho Voldemort.“ Řekl tiše. Tohle slyšeli všichni. V hale se to rozléhalo. Spoustu lidí začalo plakat, ale někteří ne. Brali ho jako někoho, kdo přežil. Ale s Brumbálem musí mít přece ještě naději. Mia celý den nevyšla z pokoje. Za dveřmi šly slyšet pouze vzlyky. Její přátele s ke ní pokoušeli dostat, ale po několika radikálních vyhazovech ze dveří, to vzdali. Nechali ji o samotě. Když večer konečně vyšla, nikdo se jí na nic neptal. Oči měla zarudlé od pláče, byla bledá a pod očima měla černé kruhy. Vypadala hrozně vyčerpaně. Jenom se trochu najedla a zase odešla. Všichni si o ni dělali starosti, ale nikdo ji nedokázal pomoct a vrátit Harryho. Pro Rona bylo vědomí, že Hermiona miluje Harryho, zdrcující. Dělal si naděje, že jednou by mohli být spolu. Ale pak si uvědomil, že Harry je pro ni ten nejlepší kluk, kterého si mohla přát. Nechtěl být překážkou v jejich vztahu. Bylo to pro něj ze začátku těžké, ale srovnal se s tím a snažil se Mie pomoct jako dobrý přítel. Nesnažil se o nic víc. Mia mu za to byla vděčná, nesnesla by vyčítavé pohledy nebo „psí oči“. Už uběhly dva týdny od Harryho zmizení. Kdyby nebylo zpráv od Snapea, tak by si už dávno mysleli, že je mrtvý. Zatím se ale držel, měl obrovskou vůli žít, kterou nikdo z Řádu nechápal. Snad jen Brumbál, který znal věštbu a věděl, jak moc miluje své přátele, pro které by obětoval klidně i svůj život…

Zpět na obsah

Kapitola 5: Kapitola 5

Nastal den, kdy si všichni museli jít nakoupit pomůcky do školy. Na Příčné nebylo nejbezpečněji, takže všechny děti doprovázela jako obvykle paní Weaslyová, Tonksová a Kingsley. Nikomu to nevadilo, už si na jejich společnost zvykli a naopak by jim připadalo zvláštní, jít bez nich. Přepravovali se letaxem do Děravého kotle. Jako první šla Tonksová, po ní Hermiona, Ron, Kingsley, Ginny a nakonec paní Weaslyová.

„ Kam prvně?“ Zajímalo Hermionu. Teď mluvila  stručně a neusmívala se. Její nejoblíbenější barva se stala černá, stejně tak jako u Minervy a Brumbála. Nikdo z Řádu nechápal, proč zrovna ty dva zasáhl Harryho únos tak těžce. Ale nikdo se v tom nepitval.

„ Neměli bychom se tady zdržovat nějak dlouho, takže bych to vzal do Krucánků a kaňouru, poté k madam Malkinové a nakonec do lékárny pro byliny. Pojďte,“ popohnal je Kingsley.  Všichni dospělí se dívali pořád kolem sebe, aby jim nic neuniklo. Nechtěli udělat žádnou chybu, která by někoho z nich mohla stát život. U madam Malkinové potkali Nevilla a jeho babičku. Na chvíli se s ním dali do řeči.

„Kde máte Harryho?“ Zajímal se. Bylo nezvyklé vidět Rona s Hermionou bez něj. Herm měla oči plné slz.

„ Dostal ho Voldemort,“ zašeptal Ron. Neville údivem otevřel pusu. Vždycky Harryho obdivoval a myslel si, že ho nikdo nemůže porazit, zlomit… Byl to jeho vzor a taky splužák a dobrý přítel. Zvláště po minulém roce, kdy spolu bojovali na ministerstvu.

„ Co..cože?“ Vykoktal vyjeveně. Ginny kývla.

„ Je to pravda. Ale on se z toho dostane.“ Řekla přesvědčeně.

„ Jak je to dlouho?“ Zajímalo paní Longbottomovou.

„ Tři týdny.“ Odvětil Ron. Nevillova babička kývla a myslela si své. ten chlapec měl sice neuvěřitelné štěstí, ale tři týdny u toho-jeho-jméno-nevyslovujeme, bylo nemožné přežít.

Když již měli všechno nakoupeno, přepadla je banda dvanácti smrtijedů, kteří měli jediný cíl: unést Rona, Hermionu nebo Ginny. Dospělí je bránili jak nejlépe dokázali, ale jejich nepřátele byli v převaze. Nikdo z okolních lidí jim nešel na pomoc, všichni ze strachu utekli. Byl to marný boj, který měl Řád prohraný. Smrtijedům se nakonec podařilo unést Ginny, která se ze všech nejméně bránila, protože neznala dostatek kouzel ani štítů. Hned po jejím únosu zmizely i ostatní zakuklenci.

„ Kde je Ginny?“ Rozhlížela se kolem sebe Hermiona se strachem v očích. Nikde ji neviděla… Ron i dospělí byli nervózní, Ronova maminka plakala.

„ Unesli ji,“ zašeptala a poté omdlela. Kingsley ji naštěstí včas zachytil, aby nespadla na zem.

„ Je to moje chyba, měl jsem ji lépe chránit. Vždyť je to moje sestra.“ Zašeptal bledý Ron. Měl pevně stisknuté rty a snažil se zadržet slzy. Hemiona mu stiskla rameno.

„ Ne, není to tvoje chyba, Rone. Nemohl jsi nic dělat, bylo jich prostě moc.“ Ron zavrtěl hlavou.

„ Měl jsem ji bránit, mělo mi dojít, že nezná tolik kouzel a štítů jako my. Měli bychom jít na základnu a informovat Brumbála. Třeba se ještě bude dát něco dělat.“ Zadoufal. Tonksová přikývla a vykouzlila přenášedlo, které je dostalo do kuchyně. Molly posadily na židli a poté ji probudili. Ten den byl plný smutku. Na základně se sešli všichni z rodiny Weasleyů a čekali na zprávy od Snapea. Ten se však jako naschvál neukazoval, asi byl zase na schůzce…

Zpět na obsah

Kapitola 6: Kapitola 6

Harry nevěděl, jak dlouho už je u Voldemorta, ale tušil, že je to už dlouho. Hrozně si přál, aby ho Fénixův Řád přišel zachránit, ale přitom si uvědomoval, jak moc by to bylo riskantní a pošetilé. Vlastně si za to, že je tady, mohl sám - kdyby neodešel ze Zobí, tak by tady nebyl. Bude se muset  spolehnout sám na sebe a své schopnosti,aby se odsud zase dostal. Litoval, že nestačil odhalit Nebelvírovu moc, měl by větší naději na přežití. Poslední dobou měl hrozně moc času na přemýšlení a vzpomínání. Ve volných chvílích se zdokonaloval v nitrobraně. Za ty dva týdny se v ní zlepšil, i po mučení se do jeho hlavy nedostal ani Tom. To ho dokázalo vytočit a přicházela další a další mučící kletba, dokud nepadl do bezvědomí. Poslední dny si Harry nebyl jistý, jestli si už zvykl na bolest a nebo Voldemort opravdu povolil a do kleteb nedává tolik nenávisti. Bál se druhé možnosti, protože tušil zradu. Určitě něco chystá. Ale co? Určitě špatnost, pomyslel si. Z jeho úvah ho vytrhli dva smrtijedi, kteří měli na tvářích šťastné úsměvy.

„ Vstávej, Pottere. Pán má pro tebe překvapení. Jsem si jistá, že budeš mluvit.“ Rozesmála se Belatrix, kterou Harry ihned poznal. Nenáviděl ji. Z celého srdce ji nenáviděl za to, co udělala Síriovi a Longbottomovým. V síni Harry zalapal po dechu. Pod Voldemortovým trůnem ležela do klubíčka stočená rudovlasá dívka. Z očí jí tekly slzy bolesti. Ihned poznal, že na ni byla použita kletba bolesti, která se nepromíjí. Teď si chlapec, který přežil, uvědomil, jak moc je bezmocný. I kdyby Ronovu sestru mučili, tak nesmí nic říct, zemřelo by příliš mnoho lidí a celé úsilí Řádu by bylo zbytečné. Ale je to Ronova sestra, musíš mluvit, ozval se v jeho hlavě druhý hlas. Ne, oponoval. Bolelo ho to, ale věděl, že nesmí. Nevěděl, jestli to vydrží. Kdyby mučili jeho, tak by mu to nevadilo tak moc jako u ní. Musí přece existovat způsob, jak ji dosud dostat, nemůže tady zůstat. Ona by to nevydržela, je tak křehká. On by ji zabil…

„ Ahoj Harry, mám pro tebe návrh. Jí se nic nestane, pokud mi povíš všechno, co chci vědět.“ Ginny z posledních sil zvedla hlavu a dívala se na něj prosícím pohledem plným beznaděje. Prosila o život, o vysvobození… Šlo poznat, že plakala…

„ Ne.“ Řekl tiše, ale jeho hlas už nebyl tak rozhodný jako dříve. Voldemort to postřehl. Rozesmál se tím svým ledovým smíchem, který vůbec nebyl přirozený a začal Ginny mučit.

„ Ach Pottere, jsi tak čestný… Teď bude trpět místo tebe ona. Crucio.“ Smál se, zatímco Ginny vřískala bolestí. Harry si dřepl, zacpal uši a kolébal se z místa na místo. Měl zavřené oči, ze kterých mu stékaly slzy. Před očima pořád viděl její prosící oči plné bolesti, strachu, chuti žít!  Myslel na jediné: musí ji dostat pryč, ona za nic přeci nemůže! Nevěděl, jak se mu to podařilo, ale myslel, jak je Ginny na ústředí a ona najednou zmizela. Harry si to uvědomil, až když neslyšel křik. Místo toho se ozývalo ohromené šeptání smrtijedů. V místnosti to šumělo jako v úlu. Tom vypadal taktéž překvapeně. Svou zlost si opět vybil na Harrym, který znovu získal naději a byl opět odhodlaný jako dříve. Nic nepověděl, i když dnes to bylo mnohem horší než jindy – Tom používal mudlovské mučící nástroje a bohužel i očarované náčiní, které způsobovalo jizvy, které nepůjdou odstranit žádným kouzlem. K tomu to bylo mnohem bolestivější. Po tomto mučení vypadal hůř než kdy jindy. Smrtijedi, kteří ho ošetřovali měli dost práce, aby jej udrželi při životě, protože do ran se mu dostala infekce. Potýkal se s vysokou horečkou.

Mezi smrtijedy-léčiteli byl i bledý Snape. Bylo mu mladíka líto, ale nemohl nic dělat. Harry to poznal a nedokázal ho nenávidět tak jako dříve. Svým způsobem ho chápal. Po tom, co viděl v myslánce, se za svého otce styděl jako nikdy a uvědomoval si, že Snapeovi musí Jamese a špatné vzpomínky připomínat. Vždyť on sám nebyl svatý, někdy se opravdu choval jako malý drzý spratek… Poté opět upadl do hlubokého spánku, který ho měl posílit. Možná i posílil, ale to se dalo v jeho stavu dost těžko odhadnout. Jednu věc si Harry uvědomil: od té doby, co je u Voldemorta, tak se mu nezdála ani jedna noční můra. Asi proto, že všechno zlé prožívá ve dne a v noci už na to nemá sílu…

Zpět na obsah

Kapitola 7: Kapitola 7

Na ústředí vládla pochmurná nálada. Všichni seděli v kuchyni, okolo velkého dřevěného stolu a mlčeli. Sem tam se ozývaly vzlyky Molly a Tonksové, která si to taky dost dávala za vinu. Bojovala vedle ní, mělo jí přece dojít, že nastupuje do pátého ročníku. Blížila se desátá hodina, ale Snape se stále neobjevil. Zákon schválnosti…

V kuchyni se najednou zablýsklo a před nimi se objevila uplakaná Ginny, stále ještě stočená do klubíčka. Nevěřícně se kolem sebe rozhlížela. Všichni se k ní hned vrhli a začali ji objímat. Paní Weasleyová ji okamžitě dala lektvary a spolu s Arthurem ji odnesli do její ložnice, kde si mohla odpočinout. Nikdo nechápal, jak se tam mohla objevit, ale doufali, že jim to vysvětlí, až si odpočine. V kuchyni byl již i Brumbál, který se tam dostal letaxovou sítí hned po tom, co ho Remus informoval o Ginnině návratu.

„ Jak je jí?“ Zajímalo ho, v očích mu zazářily jiskry naděje, že by se mohl vrátit i jeho vnuk.

„ Bude v pořádku. Mučili ji,“ vzlykla Molly. Arthur ji objal. Brumbál kývl, v očích měl pochopení.

„ Počkáme na Severuse, aby nám pověděl, co se vlastně stalo. Zajímalo by mě, jak se odtamtud dostala.“ Všichni kývli a znova se usadili. Čas se vlekl jako nikdy dříve. Teď  ale vládla uvolněnější atmosféra, když už byla Ginny doma. Na Hermionu její návrat zapůsobil. Přemýšlela, proč se odtamtud nedostane i Harry. Když to dokázala ona, tak musí i on… Je přece starší, silnější, více toho zná… Ale taky toho více zažil, uvědomila si sklesle. Ron si všiml jejího zamyšlení. Stiskl jí ruku.

„ On se z toho dostane. Vždycky se z toho dostal.“ Řekl tiše. Mia kývla. Už tomu moc nevěřila, ale doufala v to. Po Ginnině návratu jí svitla naděje, že přijde na způsob, jak uprchnout.

„ Doufám, že ho neopustilo štěstí,“ zašeptala, ale po kuchyni se to rozléhal. Slyšel to každý. Nikdo pak už nemluvil, vládlo ticho. Teprve něco po jedenácté přišel Snape. Vypadal unaveně a jeho ledová maska někam zmizela.

„ Je tady slečna Weaslyová?“ Zajímal se  hned, když vešel.

„ Ano, znenadání se zde objevila. Jak se odtamtud dostala?“ Zeptala se paní Weaslyová. Snape se posadil a vyčaroval si skleničku s whisky. Pořádně upil a poté promluvil.

„ To nevím. Mučili ji a tím se snažili vydírat Pottera, ale ten mlčel. Psychicky se zhroutil. Chvíli jsem si myslel, že již nebude po psychické stránce v pořádku, ale poté jsem si všiml jeho plného soustředí. Pak se pouze objevil záblesk a slečna Wealeyová byla pryč. Takže ji pravděpodobně přemístil on sám.“ Řekl zamyšleně a pohrával si s poloprázdnou skleničkou.

„ Proč teda neuteče?“ Zeptal se Brumbál.

„ Možná si ani neuvědomil, co dělá. Je možné, že slečnu Weasleyovou dokázal přemístit syrovou magií. Po dnešku se mu úkol ztěží, protože Pán zla je čím dál nervóznější. Už nepoužívá pouze kletby. Začal používat kouzelnické i mudlovské mučící nástroje,“ řek tiše a snažil se, aby ho neslyšeli jeho přátele. Ti to přesto zaslechli. Oba byli zdrcení, ale pořád doufali, i když tušili, že už nemá příliš naděje. Mia se roztřásla, když si představila, co musí Harry zažívat. Brumbál byl zdrcený.

„ Můžeš s Harrym mluvit?“ Zajímalo ředitele.

„ Možná bych mohl. Když ho léčím, tak jsem občas sám. Většinou je ale v bezvědomí.“

„ Dobře… Řekni mu, že láska je nejsilnější kouzlo. Snad pochopí a bude bojovat dál.“ Snape kývl, i když netušil, co tím chce jeho nadřízený získat. Nevěděl, jak by mu tahle věta mohla pomoct v útěku, ale neřešil to. Ostatní taktéž nechápali, ale věděli, že Brumbál je velmi moudrý muž a bude se Harrymu snažit pomoct. Ještě chvíli spolu mluvili a poté si šli lehnout. Všichni už toho měli dost… Někteří spali jen díky lektvarům, někteří nespali vůbec a někteří, třeba Ron – po Ginnině únosu na tom nebyl po psychické stránce nejlépe, ale teď to z něj už opadlo- usnuli hned...

Zpět na obsah

Kapitola 8: Kapitola 8

Nastalo prvního září, ale Harry byl ještě u Voldemorta. Mia už téměř nekomunikovala, oči měla jako bez života. Za ten měsíc i hodně zhubla, pomalu vypadala jako chodící mrtvolka. Často se utápěla ve vzpomínkách… a litovala věcí, které neudělala, ač mohla.

Snape měl nehoráznou smůlu. Při léčení u něj vždy někdo byl, takže s Harrym nemohl promluvit, aniž by riskoval odhalení. Musel to zkusit jinak. Jediný způsob, i když trochu riskantní byl nitroztyp. Severus dobře věděl, že myšlenku by mohl zachytit i někdo jiný než Harry. Nevěděl, jestli se mu to povede, jestli bude Harry ochotný a schopen myšlenku přijmout, ale doufal, že ano. Zkusil to po jednom mučení, které nebylo tak strašné jako ty ostatní. Pánovi zla asi docházejí nápady, jak ho přimět mluvit, ušklíbl se Snape. Byl to už šibeniční humor…

„ Láska je nejsilnější kouzlo,“ poslal mu myšlenku. Vzal to stručně, aby se snížilo riziko. Harry byl zmatený, když cítil, že mu někdo posílá myšlenku, ale po chvíli váhání ji přijal. Byl zmatený, ale pochopil. Na znamení, že slyšel, otevřel oči a zase je zavřel. Byl vyčerpaný, ale uvědomil si, že Brumbál má pravdu. Přežil tak dlouho jen proto, že myslel na své přátele, které měl rád. To myšlenka na ně, ho držela při životě a zdravém rozumu. Snad dobře pochopil, co mu chtěl jeho dědeček říct. Doufal v to. Když Snape odešel, tak se soustředil na jedinou myšlenku: Dostat se ke svým přátelům, které má rád. Dostat se k babičce nebo dědečkovi, s kterými se ani pořádně neseznámil. Usilovně na ně myslel, představil si, jaké to bude, až ho obejmou. Měl je rád a chtěl být s nimi. Nedokázal se ale pořádně soustředit, byl příliš unavený. Vnímal bolest, která ho otupovala a posílala do bezvědomí. Když se znovu probral, zkoušel to znova a znova. Soustředil se jako ještě nikdy. Pak se stalo něco, co nečekal, že se povede. Cítil, jako by se ho někdo snažil protlačit extrémně úzkou trubicí. Pak jen cítil dopad na tvrdou zem. Poslední, co udělal, bylo, že zasténal bolestí. Po tom dopadu zase upadl do bezvědomí. Netušil, kde je, ale doufal, že v bezpečí...

Zpět na obsah

Kapitola 9: Kapitola 9

Hostina na zahájení školního roku se téměř ničím nepodobala těm ostatním. Noviny se dozvěděly, že Harryho zajal Lord Voldemort a svět ztratil poslední naději na záchranu. Velká síň ve škole čar a kouzel, vždy překrásně vyzdobená, vzbuzující obdiv, dnes byla laděna do černé barvy. Bradavice plakaly spolu s kouzelnickým světem, nad chlapcem, který zažil příliš mnoho… Truchlili pro chlapce, od kterého čekali zázraky, i když to možná nebylo v jeho silách…

Dnes nikdo nevtipkoval a nepronášel poznámky, které měly za úkol pobavit. Všichni si uvědomili, že přišla zlá doba. doba Lorda Voldemorta. Harryho přátelé se stali terčem mnoha pohledů ze stran studentů, tak i učitelů, které zajímalo, jak vše nesou. Ginny již byla  pořádku, ale byla zamlklejší a přemýšlivější. K Harrymu cítila rozporuplné pocity – vztek, nenávist, ale i vděk. Vždyť ji odtamtud přenesl. Ale nechal tě mučit! Ozývalo se vždy její druhé já. Chápala, proč to udělal, ale i tak se s tím ještě nevyrovnala. Potřebovala čas, který její rány mohl zhojit.

Hermiona ani Ron nemohli pochopit, co cítí, ale snažili se jí pomoct, jak nejlépe dokázali. Ginny by nejraději byla sama, ale nechtěla své přátele zranit… Ředitel začal svůj proslov, hned po zařazení posledního prváků (letos jich bylo mnohem více než v minulých letech. Dokonce se zařazovalo i několik dalších studentů, kteří budou navštěvovat vyšší ročníky).

„ Milí studenti, vítám vás po prázdninách znovu ve škole. Všechny nové, ale i zkušenější žáky bych rád upozornil, že bezpečnostní pravidla jsou mnohem přísnější než v minulých letech. Jak jistě všichni víte, o prázdninách zemřelo několik studentů této školy a jeden z nich byl zajat. Prosím tedy o minutu ticha za všechny odvážné, kteří se odvážili čelit zlu, ale podlehli.“ Nadzvedl svou číši. Všichni studenti se postavili a napodobili ho. Dokonce i ti ze Zmijozelu. Bradavickému triu, teď vlastně duu (nepočítám Ginny, ta mi k Ronovi a Hermioně moc nesedí, nemám ji nejraději), stékaly po tvářích slzy, tak jako dalším studentům z ostatních kolejí, ale hlavně z Nebelvíru, který měl nejvíce prořídlé řady. Z šestého ročníku chyběla Levandule, z dalších třeba Colin a Denis Creevyovi a další...

Před učitelským stolem se silně zablesklo a objevil se tam černovlasý chlapec, s oblečením, které bylo potrhané a téměř celé od krve. Cáry hadrů zakrývaly jen to nejnutnější a odhalovaly rozsah zranění, které osoba utpěla.
Před žáky školy ležel Harry Potter, chlapec, který přežil. Jen tiše zasténal a poté už nevydal žádný zvuk a ani se nepohnul. Hermionu napadlo to nejhorší: Zemřel. Byla otřesená, ale okamžitě se k němu rozběhla. Chtěla mu být na blízku, když ji nejvíce potřebuje. Nikdo ji nedokázal zadržet, i když se o to někteří studenti pokoušeli – zvláště Ron. Sám nevěděl proč, možná nechtěl, aby si ho zapamatovala jako zmučenou trosku. Ředitel už vykouzlil nosítka a chtěl na ně svého vnuka přesunout. Mia Harryho chytila za ruku a pevně ji stiskla.

„ Harry, prosím tě, neopouštěj mě, ne teď.“ Šeptala, slzy jí tekly z očí a padaly až na Harryho. Ten z poesledních sil otevřel otevřel oči.
„ Neopustím,“ zašeptal a znovu omdlel bolestí. Teprve teď na něj dolehla všechna bolest, kterou zažil. Tím přemístěním se vše jenom zhoršilo, nebyl ve stavu, kdy by měl kouzlit nebo se jinak namáhat. Nikdy si nemyslel, že na přenesení spotřebuje tolik energie.

„ Minervo, běž prosím ihned upozornit Poppy na Harryho příchod. Severusi, doprav prosím Harryho na ošetřovnu. Rone, Hermiono, můžete tam jít taky. Ještě promluvím k ostatním a přijdu.“ Rozdělil úkoly. Když všichni odešli, pověděl pár slov a následoval své kolegy. Všichni čekali před ošetřovnou, madam Pomfrey je přímo z ošetřovny vyhnala, aby měla klid na léčení. Byla zděšená Potterovým stavem, ale nedala to na sobě znát. Považovala za zázrak, že ještě vůbec žije.

„ Dostane se z toho,“ snažil se Ron uklidnit Hermionu a taky sám sebe. Profesorka McGonagallová nervózně chodila po chodbě tam a zpět. Když přišel Albus, chvíli spolu hovořili, ale nikdo neslyšel o čem. Poté se posadili na židle, samozřejmě vedle sebe a čekali. To čekání bylo nejhorší, protože netušili, co všechno Harrymu může být, jestli žije, bude v pořádku nebo bude mít trvalé následky. Po půl hodině vyšla unavená ošetřovatelka.

„ Můžete ho jít navštívit, ale potřebuje si pořádně odpočinout.“ Pustila je na ošetřovnu.

„ Bude v pořádku?“ Zajímalo ředitele. Všichni napjatě čekali na odpověď.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Kapitola 10

Už to byly dva týdny, co se Harry dostal do Bradavic. Od té doby se ale ještě neprobral. I ošetřovatelka si o něj začala dělat pořádné starosti, protože už měl být vzhůru. Dělala další testy, ale nic neobjevila… Teď to záleželo jen a jen n něm. Mia se celou tu dobu od něj nehla, pořád seděla u jeho postele a něco mu povídala nebo jen držela za ruku. Původně nechtěla jít ani na vyučování, ale byla donucena ředitelem, který se nemohl dívat na její trápení. Chtěl jí alespoň na chvíli přivést na jiné myšlenky. Hned po výuce ale stejně skončila na ošetřovně. Tam také dělala úkoly, když si na nějaký náhodou vzpomněla.

Harry se propadal do temnoty. Poté se zastavil. Po dlouhé době necítil žádnou bolest, cítil se volný a svobodný. Byla to pro něj úleva, tady se cítil v bezpečí.

Před ním se zjevili dva muži. Oba byli vysocí, jeden měl černé vlasy a ten druhý tmavě hnědé. Z obou vyzařovala moc a klid.

„ Ahoj Harry, vítám tě tady. Jmenuji se Godric Nebelvír a toto je můj bratr Salazar Zmijozel.“ Ukázal na černovlasého muže. Harry vykulil oči. Vždycky si myslel, že Salazar musel být hrozně namyšlený a nesnášenlivý muž, ale vypadal pohodově. Oba se rozesmáli chlapcovu výrazu.

„ Kde to jsem?“ Zajímalo Harryho po chvíli.

„ V bezpečí. Jsi mimo své tělo, abychom tě mohli na chvíli uchránit od bolesti a předat ti své poznatky a umění. Jsi i mým dědicem, i když nepřímým. Tom nemá dědice, ale udělal jej z tebe. A jsem za to jen rád, nikdy jsem nebyl pyšný na svůj chvilkový názor, že mudlové jsou k ničemu. Byl jsem pošetilý. A můj dědic, který si neprávem říká lord, již není mým dědicem. Odmítám ho jako dědice uznat. Nikdy bych si nepomyslel, že někdo z mého rodu může způsobit tolik bolesti,“ zakroutil hlavou. Byl zklamaný, kam se dostal celý Zmijozel a jeho rod. Ale už s tím nemohl nic dělat. Harry mlčel, nevěděl, co na to říct. Ale představa, že je dědicem dvou zakladatelů, ho ohromovala. Pokud získá schopnosti obou, bude mít reálnou šanci Toma zničit. Godric se usmíval.

„ Své schopnosti budeš muset pomalu odhalovat a naučit používat, ale jsi tady proto, abychom ti předali své znalosti a zkušenosti. Budeme tě učit. Tady čas běží jinak, než ve vašem světě. U vás uplyne týden, tady dva roky.“ Harry vykulil oči.

„ Takže já si dva roky prožiji mimo tělo?“

„ Ano, možná i více. Musíme tě toho spoustu naučit. Já tě budu učit lektvary a černou magii.“ Odvětil Salazar.

„ Já přeměňování a bílou magii.“ Přidal se Godric. „ Formule, lektvary, dějiny a bylinkářství tě budeme učit společně. Také se budeš učit etiketě, rétorice, bojovým uměním, latině a francouzštině.“ Dodal Zmijozel.

„ A pokud nás přesvědčíš, že jsi schopný přijmout další schopnosti, tak tě budeme učit runovým kouzlům, ovládání živlů, zvěromágství a dalším uměním, které byly skoro zapomenuty. Pokud se ale přidáš na stranu zla, zemřeš. Přijmeš nás za své učitele?“ Zeptal se Godric, i když předem věděl, co odpoví.

„ Ano, moc rád. Děkuji vám, bez vás bych neměl žádnou naději.“ Usmál se. „ Kdy začneme?“

„ Hned. Upozorňuji tě, že tady nebudeš hůlku potřebovat, budeš kouzlit bez ní. Na konci studia bez hůlky a neverbálně. Tak začneme, tvé schopnosti známe, nemusíme si tě prozkoušet. Dlouho jsme tě pozorovali, měl by ses zlepšit v lektvarech,jinak tě brzy někdo otráví a přeměňování taky není nic moc. Začneme těmito předměty, poté si dáme černou magii a nakonec bílou. Bojové umění budeš mít po chvilce odpočinku. Ještě něco: tady se nerozlišuje den a noc, budeš moct kouzlit pořád, jen kouzla a boj tě bude vyčerpávat. Takže začneme.“ Godric domluvil a spolu se Salazarem začali vyučovat. Byli to bezvadní učitelé, vtipní, naučili a občas se pošťuchovali jako malí. Harry byl svým způsobem šťastný. Někdy myslel na své přátele, ale věděl, že se s nimi zase setká. Přišlo mu divné, že si pamatuje všechno, co mu jeho učitelé řekli. Jeho paměť se zdála být dokonalá. Salazar mu to vysvětlil. „ V tomto světě platí jiné pravidla, všechny myšlenky, city a vědomosti zde mají jinou váhu, než na Zemi. Tady si bude pamatovat vše, ale když se vrátíš a budeš se chtít učit nové věci, budeš si je muset pracně tlouct do hlavy.“

Harry se s učiteli sblížil, často spolu diskutovali nejen o učení, které měl v plánu. Dozvěděl se spoustu věcí. Například o čase, o tom, že existuje spoustu realit a on je jen v jedné z nich. V jiné je třeba vyvoleným Neville, on žije šťastně s rodiči, ale nemá kamarády na život a na smrt, jeho přátelství tam jsou spíše povrchní. V některé realitě chodí do Zmijozelu apod. Bylo zajímavé se to všechno dozvídat. Dozvěděl se toho mnoho o historii a o všem, co se v Bradavicích dělo, když ještě jeho učitelé žili. Harry si s nimi mohl promluvit o čem chtěl. Rozuměli si bezvadně, když uměli, tak se mu snažili pomoct. Po dvou letech(takže po týdnu) už zvládl věci, které měli v plánu probírat až později. Proto začali se zvěromágstvím. Proměňoval se o griffina a také se dokázal proměnit do podoby jednorožce. Všichni se divili, že jeho přirozené zvířata jsou dvě a k tomu obě kouzelná.

 „ Tohle jsem ještě neviděl. Jde vidět, že jsi dědicem dvou zakladatelů. Naše schopnosti ti daly mnoho možností, teď záleží jen na tobě, jak je využiješ.“ Řekl zamyšleně Salazar.

„ Hlavně se nesmíš dát na stranu Voldemorta. Sice by jsi ztratil své schopnosti, ale ne vědění. Po nějaké době by jsi zemřel. Bohužel by jsi toho stačil spoustu vyzradit“ Vzdychl Godric.

Další dva roky jej učili ovládat živly, dělat kouzla pomocí run a dalších znaků. Taktéž ovládal kouzla bez hůlky i neverbálně, objevila se u něj schopnost empatie a telepatie. Zjistil to náhodně při rozhovoru… Cítil, že se něco děje. Pocítil všechny pocity obou mužů. Tušil, že je to vážné a bojí se mu to říct.

„ Co se děje?“ Zajímalo ho. Oba odvětili, že nic. Jak mu mám asi říct, že už nic nebude jako dříve? Ptal se v duchu Salazar.

„ Proč by nemělo být?“ Otázal se ho Harry. Tehdy zjistili jeho novou schopnost a učili se ji ovládat. Šlo to celkem dobře, ale ovládat empatii se mu příliš nedařilo. Teprvě potom mu Godric dal odpověď na otázku, kterou vyslovil.

„ Tvé tělo už nikdy nebude stejné.“ Pověděl tiše.

„ Bude to hodně zlé?“ Zajímalo ho.

„ Bohužel ti zůstanou jizvy.“ Odpověděl Salazar. Chvíli se rozmýšlel, jestli má říct ještě něco více, ale mlčel.

„ Je v tom něco více…“ Pochopil chlapec.

„ Ano,  můj dědic ti zmrzačil pravou nohu. Nikdy už nebudeš chodit jako dříve. Nohu už nedokážeš pokrčit, ani kdyby ses snažil sebevíc. Vazy a svaly jsou příliš poničené, ani ten nejlepší léčitel je nedokáže napravit. Je mi to líto.“ Odvětil Salazar. Oba zakladatelé měli v očích bolest. Bylo jim líto, že něco takového musí říct někomu tak mladému a k tomu svému dědici, kterého mají rádi a který si to zasloužil ze všech nejméně… Nepostihlo ho už dost ztrát? Harry se s tím smířil rychle. Nemínil se tím zatěžovat dokud není ve svém těle a dokud to nebude muset řešit.

„ Už je čas jít,“ pověděl Godric po čtyřech a půl letech. „ Tvoji přátele a prarodiče si o tebe dělají starosti. K tomu musíš ovládnout všechno to kouzlení ve svém těle, nejen duchem. Taky by jsi měl začít posilovat, čím složitější kouzla, tím více fyzické energie se spotřebovává. A tvé zranění nejsou důvodem k truchlení, hlavní je, že žiješ. A jsou lidi, kteří tě milují ať se děje cokoliv.“ Harry přikývl.

„ Děkuji vám. Moc děkuji za všechno, co jste mě naučili a taky za to,  že jste byli se mnou.“ Oba se na něj usmáli.

„ Máme pro tebe ještě radu. Tahle už bude opravdu poslední. Není to ani tak rada jako přání. Měl by jsi na chvíli odjet z Anglie a cestovat po světě. Musíš najít sám sebe, uvědomit si, co se stalo a ovládnout své schopnosti. A k tomu, můj dědic není právě svatoušek a snaží se k sobě povolat ty nejhrůznější stvoření planety, ale taky podsvětí. Musíš se pořádně připravit, dospět. Teď už hlavně fyzicky, než psychicky. Uděláš to pro nás a na nějaký čas odjedeš? Jen než se naučíš ovládat schopnosti a své emoce.“ Pronikavě se na něj díval Salazar. Harry přemýšlel.

„ Moc vám toho dlužím. Udělám to rád, ale prvně něco musím vědět: Budou mí přátelé a prarodiče v pořádku? Nerad bych je tam nechal v této době.“

„ Neboj se, nic se jim nestane. V Bradavicích jsou v bezpečí. Až nastane čas vrátit se, poznáš to.“ Usmál se Godric.

„ V tom případě není co řešit.“ Oba si viditelně oddychli. Nechtěli, aby Tom nedopatřením odhalil, jak silného soupeře má.

„ Bude se mi po vás stýskat,“ rozloučil se Harry.

„ Nám taky,“ odpověděli jeho učitelé.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Kapitola 11

„ Už je to přes dva týdny. Má ještě naději, že se probere?“ Ptal se Brumbál vážně  ošetřovatelky. Poppy byla bezradná.

„ Vždycky zbývá naděje. Po fyzické stránce by měl být v pořádku, již nemá žádné vážné zranění, i když něco se již nikdy nedá do normálu. Teď to už záleží jen na něm.“ Vzdychla unaveně. O svého pacienta se starala pečlivě, ale byla z toho dost unavená. K tomu každý den otázky od jeho přátel. Už nevěděla, jak jim má odpovědět, aby jim nemusela říct pravdu, že Harry již nebude pravděpodobně nikdy chodit. Po pravdě, už ani nevěřila, že se probere. Oni věřili, ale Poppy už ne. Myslela si, že je už všechno ztraceno. Kdyby nebylo, byl by už vzhůru.

Brumbál zasmušile přikývl. Sedl si do křesla vedle Harryho a vzal chlapce za ruku. Bylo právě vyučování, takže zde nebyla Hermiona. Začal mu pomalu povídat:

„ Harry, Harry, děláš nám starosti. Mi i Minervě a také svým přátelům. Slečna Grangerová se od tvé postele téměř nehne. Kdybych ji nedonutil chodit na vyučování, tak by zde byla pořád. Všem nám moc chybíš. Nikdy si neodpustím několik věcí, které jsem udělal. Jedna z nich byla, že jsem tě dal k Dursleyovým. Ale nebyla jiná možnost, jedině tam jsi byl v bezpečí před svobodnými smrtijedy. Někdy se prám sám sebe, jestli jsem nejednal špatně. Ale teď s tím už nic neudělám. Ale chtěl bych se ti omluvit. Za to, jak jsi musel vyrůstat a taky za tu věštbu. Vím, měl jsi právo vědět o ni dříve. Byl jsem příliš zaslepený a neřekl ti to. Promiň mi to.“ V očích měl slzy. Cítil, jak mu Harry stiskl ruku. Celý rozhovor slyšel a co hůř, cítil všechny pocity. Ke konci rozhovoru už ale dokázal ovládat svou schopnost empatie…

„ Já se nezlobím,“ zachraptěl a v zápětí se rozkašlal. Po tak dlouhém spánku měl pořádně sucho v krku. Brumbál mu ihned podal dýňovou šťávu. Pomohl mu napít se, protože si myslel, že je Harry příliš slabý. Ten se navzdory všemu cítil celkem v pořádku. Jenom trochu moc přeležený. Necítil už bolest z mučení, i když cítil, že jeho svaly nejsou to, co bývaly dříve. Byly celé ztuhlé. Cítil, že ruce i nohy má mnohem těžší než dříve. Bude muset začít posilovat…

„ Je Ginny v pořádku?“ Zeptal se a napjatě čekal na odpověď.

„ Ano, přemístil si ji na Ústředí.“ Pousmál se.

„ To je dobře, moc dobře. A co Ron?“

„ Je tady často se slečnou Grangerovou, ale byl zvolen kapitánem famfrpálového týmu, když jsi nemohl hrát ty. Občas musel jít na tréninky. Ale zastavil se tady minimálně jednou denně, většinou ale víckrát.“ Harry se usmál, kapitánství Ronovi moc přál.

„ A co Ginny? Zlobí se na mě moc?“

„Lidská psychika je rozmanitá, mnohdy nepochopitelná. Potřebuje čas, aby si všechno urovnala v hlavě. “

„ Já jí ho dám. A co profesorka babička?“ Zajímal se, v očích mu zajiskřilo.

„ Ty to víš?“ Ředitel nedokázal zamaskovat své překvapení.

„ Ano, vím to, dědečku,“ ztišil hlas. „ A chci, aby jste věděli, že vám nic nevyčítám.“ Usmál se.

„ Děkuji ti, Harry. Za sebe i za Minervu.“ Jeho vnuk kývl.

„ Budu muset odejít, mám ještě nějakou práci. Než mi to zakážeš, tak mě prosím vyslechni.“ Požádal Brumbála, když viděl, že chce něco namítnout. „ Na chvíli budu muset odjet z Anglie, slíbil jsem to lidem, no vlastně duším, na kterých mi moc záleží. Je nezbytné, abych odjel. Kdybych tady zůstal, tak by zmizela veškerá naděje na vítězství. Musím udělat všechno pro to, abych Toma porazil. Musím ovládnout své schopnosti a naučit se s nimi žít.“ Brumbál s tím moc nesouhlasil, ale kývl. Měl o něj strach, bál se, že ho zase dostane Vldemort.

„ Dobře, nebudu ti bránit. Ale komu jsi to slíbil?“ Harry použil kouzlo proti odposlouchávání - bez hůlky se mu to podařilo až na druhý pokus, přesto byl jeho dědeček ohromený. Netušil, že má Harry takovou moc.

„ Slíbil jsem to Godricovi Nebelvírovi a Salazaru Zmijozelu. Když jsem byl v bezvědomí, tak mě toho spoustu naučili. Tady uběhly dva týdny, ale tam, kde jsem byl, to byly čtyři roky. Teď se musím naučit ovládat schopnosti v tomto světě a nikdo se to nesmí dozvědět, jinak můžu jít rovnou k Tomovi, ať mě zabije.“ Brumbál kývl. Moc tomu nerozuměl, ale pochopil, jak moc je to důležité.

„ Odpočiň si, za chvíli za tebou přijdou přátelé.“ Usmál se ředitel a odešel. Harrymu se už nechtělo spát, místo toho se začal protahovat a dělat cviky na rozhýbání svalstva. Zakladatelé měli pravdu, pravou nohu nedokázal pokrčit. Tušil, že problém je především v koleně.

Madam Pomfreyová šla zkontrolovat pacienta a viděla, jak cvičí. Málem to s ní seklo.

„ Co.. co to děláte, pane Pottre? Měl by jste odpočívat!“ Byla naprosto vyvedená z míry. Harry se usmál.

„ Nebojte se, madam Pomfreyová. Už jsem v pořádku. Moc vám děkuji za vaši péči, bez vás bych na tom byl mnohem hůř.“ Poppy chtěla něco namítnout, ale jeho pohled ji zlomil. Podala mu pár lektvarů a odešla do své kanceláře.

Chvíli po obědě na ošetřovnu vtrhli jeho přátele, v čele s Miou. Dívka mu skočila do náruče. Svírala ho tak pevně, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. Měl štěstí, že dokázal ovládat svou empatii… Nebyl připravený na přísun tolika pocitů, určitě by to nezvládl…

„ Harry,“ šeptala.

„ Taky tě rád vidím, Mio.“ Usmál se na ni a dal ji polibek do kaštanových vlasů. Nemohl jí dát více, ne teď… Měl ji rád, hrozně rád, ale byla by v nebezpečí a k tomu zase odejde… Ne, ona by se  s tím nesmířila, chtěla by jít s ním. Poté putoval do dalšího objetí, nyní kratšího od Rona.

„ Rád tě vidím, kamaráde,“ usmál se na něj. Ron kývl.

„ Ani nevíš, jak já tebe. Mione byla  jako tělo bez duše.“ Mrknul na něj. Harry to nějak nekomentoval. Ron nechápal, proč nic neřekl, ale nechal to být. Ještě dlouho si povídali. Harry se svým přátelům nakonec svěřil, že bude muset odjet z Anglie.

„ To nemůžeš, Harry. Tady je tvůj domov, máš tady přátele a mě.“ Harry odvrátil zrak.

„ Musím, Mio. Nemám na vybranou, musím zastavit Voldemorta, dokud mám naději. Neboj se, nic se mi nestane.“

„ Nic se ti nestane? Tobě nestačil ten měsíc v jeho sídle?“ Zaječela na něj. Jeho výraz ztvrdl.

„ Nemusím ti nic vysvětlovat. Jen jsem chtěl, aby jste to věděli. A když se ptáš, jestli mi ten měsíc stačil, tak ano, stačil. Uvědomil jsem si, že Tom je pěknej parchant a právě proto ho musím zničit co nejdříve.“ I on teď zvýšil hlas. Hermiona ztichla. Chápala jeho důvody, ale nechtěla ho znova ztratit… To by už nevydržela.

„ Prosím tě, neodcházej.“ Řekla po chvíli tiše. Harry zavrtěl hlavou.

„ Ty to nechápeš, já musím.“ Ron se do jejich debaty až do teď, nevměšoval. Nyní navrhl:

„ Půjdeme s tebou.“ Hermiona se toho ihned chytla.

„ Přesně tak.“

„ Ne, vy zůstanete tady a budete dávat pozor na studenty. Někdo tady musí zůstat a pomoct Brumbálovi. Má toho hodně – škola, řád …“ Ron kývl, nebojoval. Vlastně se mu ani nikam nechtělo. Pomalu se začal sbližovat s Parvati a taky to kapitánství… Hermiona se tak lehce nevzdala a hádala se dále.

„ Ale co když se ti něco stane? Sám si asi těžko pomůžeš.“

„ Nebudu sám, bude se mnou Arias.“ Na jeho rameni se objevil jeho výr. Pohladil jej po peří.

„ Rád tě vidím, Ariasi. Zdraví tě Godric.“

„ Taky rád vidím, že jste zdravý, mladý pane. Kdybych nemusel plnit vaše úkoly, nikdy bych vás neopustil.“ Zdál se být trošku naštvaný. Mladík se usmál.

„ Co.. cože? Ty i chceš vzít s sebou blbého výra?“ Neudržela se.

„ Není to žádný blbý výr, Hermiono! Je to Arias a je to magické, mocné a velmi inteligentní zvíře. Je to můj přítel.“ Arias zalkal. Jeho slova ho dojala. Hermioně už pomalu docházely nápady, jak jej zadržet. V očích měla slzy.

„ Nechci tě znovu ztratit.“ Zašeptala.

„ Já vás taky ne, Mione. Omlouvám se, moc se ti omlouvám, ale opravdu budu muset jít.“

„ Prosím, vem mě s sebou,“ zkusila to naposledy. Rozhodně to odmítl.

„ Ne, musíš zůstat tady a dávat pozor, ať se něco nestane. Udělej to pro mě. Prosím.“ Mione vypadala nejistě. Po chvíli kývla a mladík si oddychl. Herm se mu dívala do očí. Už v nich nebyla ta dětská nevinnost, byl tam hluboký smutek, těžká realita a ještě něco, co nedokázala pojmenovat. Změnil se, ale ona ho milovala tím více. Na ošetřovně se rozprostřelo nepříjemné ticho. Ron taktně odešel. Tušil, že ti dva by si všechno měli vyříkat beze svědků. Když konečně osaměli, nevěděli, jak začít. Jako první začala Mia.

„ Hrozně jsi mi chyběl, Harry. Slib mi, že budeš opatrný.“ Herm se ho už nepokoušela přesvědčit, aby ji vzal. Věděla, že se už rozhodl a je to marný boj. Teď z něj byl mladý, rozhodný, energický muž, který si stál za svým.

„ Slibuji ti to. Já se vrátím. Každý den na tebe budu myslet.“ V očích jí zazářily plamínky naděje. Třeba mě má rád, pomyslela si radostně.

„ Mám tě ráda, Harry,“ odhodlala se a řekla mu to, co chtěla už dávno, ale nenašla odvahu.

„ Já tě taky, Mione. Až skončí válka, tak budeme už pořád spolu. Nikomu nedovolím, aby mi tě vzal.“ Usmál se. Mia se smutně usmála.

„ Až skončí… Doufám, že ty tady pořád budeš.“ Těžce vzdychl.

„ Takže víš o věštbě?“

„ Ano, Brumbál nám o ní řekl pár dnů po tom, co jsi zmizel. Měl jsi nám to říct, snažili bychom se ti pomoct.“ Vyčítavě se na něj podívala.

„ Nemůžete mi pomoct. Potřeboval jsem vědět, že tady jsi, že jsi tu pro mě. A to mi stačilo.“

„ Vždycky tady budu jen pro tebe.“ Pohladila ho po tváři. Harry zavřel oči, chytl její ruku a vtiskl do ní polibek.

„ Musíš na sebe dávat pozor. Kvůli mně, rozumíš? Bez tebe by můj život neměl smysl.“

„ Tohle neříkej. Ty  jsi mnohem důležitější než já. Přísahej mi, že ať se stane cokoliv, tak se nikdy nevzdáš.“

„ Nic se nestane.“ Pověděl přesvědčeně.

„ Přísahej, Harry. Prosím.“ Upíraly se na něj její prosící oči. Podobně, které ma Ginn, když ho prosila, aby řekl Voldemortovi o Řádu.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Kapitola 12

Odbila půlnoc a Harry byl stále ještě v Bradavicích. Ale to se mělo změnit. Nechtěl se s nikým loučit, nechtěl způsobit další bolest a starosti. Vzal si hůlku, kterou našel na nočním stolku a pomocí Ariase se přemístil někam do hor. Místo mu nepřipadalo známé.

„ Co mám dělat, Ariasi?A kde to jsme?“  Ptal se svého společníka.

„ Jsme ve Francii, kousek odtud je Godricovo letní sídlo. Nikdo o něm neví, dokonce ani kouzelníci. Věděl o něm jen on a jeho žena Rowena.“ Kývl. Doufal, že tentokrát ho nepotká žádná nehoda se Smrtijedy. Šli údolím, které v noci vypadalo hrůzostrašněji než bylo. Snad po hodině dorazili před skálu. Pro Harryho byla i chůze vyčerpávající a k tomu si ještě nezvykl, že pořádně kulhá… Po chvíli si na to ale zvykl a už to neřešil…

„ Dovnitř se dostane pouze dědic Nebelvíra. Skálu otevřeš svou krví.“ Radil mu jeho společník. Harry z kapsy vytáhl Síriův nožík a řízl se do dlaně. Krev mu po ní stékala. Přiložil dlaň na skálu. V tom místě se ukázaly velké, kované dveře. Opatrně je otevřel a vstoupil dovnitř. Byl ohromený tou krásou. Myslel si, že to bude něco menšího… Pouze vstupní hala byla asi tak velká jako ta v Bradavicích. Pokud je tohle letní sídlo, tak by mě zajímalo, jak to vypadá ve Swansea Bay. Pomyslel si.

„ Následuj mě, zavedu tě do tvého pokoje.“ Promluvil k němu v myšlence Arias letící přes halu k velkému schodišti, kterého si předtím Harry nevšimnul. Vystoupal snad sto schodů, než se dostal do dalšího patra. Vypadalo to, že je tam jen obývací pokoj, jídelna, menší kuchyně a pracovna. Mýlil se, protože neviděl dveře, které byly vedle těch od pracovny. Vešli do dlouhé chodby, na každé straně bylo několik dveří. Arias zamířil k těm posledním.

„ Tady je tvá ložnice. Odpočiň si, ráno se začneme učit nové věci.“ Harry kývl. Už se na postel těšil. Ta cesta ho unavila, asi přece jenom ještě nebyl tak zdravý, jak si myslel.

Když se probudil, cítil se opravdu dobře. Rozhodnul se, že se dnes bude učit ovládat své síly. Musí si zopakovat kouzla, které se naučil. K tomu to bojové umění. Zajímalo ho, jestli všechno dokážeš tak jako tam. Šel do jídelny, tam na něj už čekala snídaně. Před ním se s hlasitým Puf! objevil domácí skřítek podobný Dobbymu.

„ Vítám váš doma, pane. Jmenuji se Biggy. Kdyby jste cokoliv potřeboval, jsem vám k službám jako ostatní skřítci.“ Uklonil se skřítek.

„ Děkuji ti, Biggy. Chtěl bych, abys mi tykala a říkala jménem. Jsem Harry.“ Skřítce to nedělalo problémy, pan Godric také chtěl po skřítcích, aby mu říkali jménem.

„ Děkuji, Harry. Chtěla jsem vás ještě seznámit s chodem domácnosti. Kdyby cokoliv nevyhovovalo, můžeme to změnit. Snídani většinou podáváme o půl deváté, oběd v jednu hodinu a večeři chystáme na šestou.“

„ Může to tak zůstat. Nevíš, kde je Arias?“ Zajímal se.

„ Šel se proletět. Vzkazuje, že si dnes máš ještě odpočinout, pokud se cítíš slabý. Pokud ne, tak můžeš jít opakovat. Učebna, kde můžeš cvičit je naproti tvé ložnice. Jsou tam také portréty paní Helgy, Roweny a pana Godrica a Salazara. Určitě tě rádi uvidí, již velice dlouho zde nikdo nebydlel.“

„ Děkuji, hned tam půjdu. Snídaně byla výborná, moc děkuji.“ Skřítek se začervenal a s velkou úklonou zmizel. Harry se pousmál. Ještě se napil dýňové šťávy a poté se vydal do místnosti, kde mohl trénovat.

Když do místnosti vstoupil, upřely se na něj čtyři páry očí.

„ Á… můj dědic. Vítám tě doma,“ usmál se Godric.

„ Děkuji. Moc rád vás vidím.“ Godric nechápal.

„ Vy a Salazar jste mě učili různá kouzla, když jste mi pomáhali od bolesti a mou duši osvobodili od těla. Moc vám za to chci poděkovat. Teď se musím ještě všechno naučit ovládat ve svém těle  a budu mít možnost porazit zlo, které teď v Anglii převládá.“ Godric kývl.

„ Budeme ti pomáhat. Helgu a Rowenu určitě znáš, musel ses o nás všech učit.“

„ Moc rád vás poznávám,“ otočil se na dámy a mírně sklonil hlavu. Rowena si ihned pomyslela, že ten mladík má vychování…

„ Jsi silný a cítím z tebe dobro. Pokud chceš, budu tě učit i své kouzla.“ Navrhla mu Helga po chvíli. Rowena se přidala. Harry byl dojatý, tohle nečekal.

„ Děkuji. Moc vám děkuji, přijmu to velice rád. Pak bych měl větší šanci porazit Voldemorta a ochránit své přátele.“

Harry nejprve opakoval, co se naučil. Opakování trvalo první týden, kdy zvládl všechny kouzla. Další dny se učil. Všichni mu radili ze svých obrazů. Opravdu se mu snažili pomoct. Byl jim za to vděčný. Vynahrazovali mu rodinu, kterou nepoznal. Mohl jim říct cokoliv a oni mu klidně naslouchali a snažili se mu poradit, když o to stál. Už věděli všechno o jeho životě a přátelích. Rowena si jednou všimla jeho zjizvených zad a ramen.

„ Proč ti nevyléčí ty jizvy?“ Zajímalo ji z čistě profesionálního hlediska.

„ Protože to nedovedou. Když mě Voldemort unesl, tak k mučení používal i různé očarované mudlovské náčiní. Způsobovalo mnohem větší bolest a přes velkou snahu ošetřovatelky, ty jizvy nedokázal nikdo odstranit.“ Rowena pokývala hlavou.

„ Kdybych věděla, co za kouzla byly použity, možná by se s tím něco dělat dalo.“ Zapřemýšlela, až se jí nad kořenem nosu objevila nepatrná vráska.

„ Zkusím to zjistit. I když některé jizvy jsou někdy užitečné.“ Rowena pokývala hlavou.

„ To máš pravdu, ale myslím, že právě tyhle jizvy by ti nějak nepomohly.“ Usmála se. Harry kývl. Všichni zakladatelé mu svěřovali jejich kouzla. Někdy si myslel, že příval informací si nemá šanci zapamatovat, ale nějak to dokázal. Netušil jak, ale zapamatoval si všechno, co mu řekli. Díky Roweně se naučil léčit, naučil se nové lektvary. Helga ho učila přeměnám těla, formulím a také jej naučila odhadovat lidi podle chování. Dalo se říci, že ho učila psychologii.

„ Godricu, nevíte, jak by jsem mohl objevit své schopnosti po vás?“ Zeptal se jednou svého předka. Ten se zamyslel.

„ V tomhle případě můžu čerpat pouze ze zkušeností se svou dcerou a vnoučaty. Všichni si je museli zasloužit. Ať to bylo dobrým skutkem nebo záchranou něčího života. U některých se neprojevily vůbec. No a někteří je měli od dětství. Takže v tomto ti moc neporadím. Podle mě, bys je měl už dávno mít. Třeba o nich jen nevíš. Ony se ukážou samy. Nevšiml sis něčeho zvláštního? Něco, co se jiným kouzelníkům nepovedlo.“ Harry zapřemýšlel. Něco zvláštního? Smrtící kletbu přežil jen proto, že se jeho maminka obětovala… Co dál? Přemístění, empati, telepatii… ale co dalšího může být jeho schopnost? teoreticky bych jich měl mít mnohem více..   

„ Dokázal jsem se přemístit na místo, které bylo chráněno proti přemístění. Pak je to empatie a telepatie.“ Vyhrkl. Godric se usmál.

„ Přemístění je jedna z mých schopností, ale zbylé dvě jsem nikdy neměl a ani se neobjevily s v mém rodě.“ Usmál se. „ Dále jsem uměl léčit, byl jsem metamorfág, uměl mluvit se zvířaty a taky jsem uměl pár obranných kouzel, které byly silnější než od ostatních.“

„ Silnější?“ Ironizovala Helga. „ Naše obranná kouzla byly oproti tvým nic.“

„ Vždyť říkám, silnější. Nezapomeň, že vy sami jste měli velmi silná kouzla.“ Usmál se Godric.

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kapitola 13

Už uběhl měsíc od té doby, co opustil Bradavice. Ve svém domě se mu líbilo, měl tam všechno, co potřeboval. Ale začali mu scházet přátelé a celé Bradavice, které pro něj až dosud znamenali domov a zázemí... Měl to tam rád. I zakladatelé si všimli, že se s ním něco děje.

„ Chybí mi Ron, Hemriona, Neville a ostatní spolužáci. Taky Brumbál a profesorka McGonagallová.“ Vzdychl. Zakladatelé se po sobě podívali.

„ Myslím, že nastal čas, aby ses vrátil.“ Promluvila Rowena.

„ Ale.. ale vždyť jsem ještě neobjevil své schopnosti… Tak jak se můžu vrátit?“ Nechápal.

„ Neobjevil si všechny své vrozené schopnosti, ale některé ano a my jsme tě naučili vše, co jsme uměli. Umíš nejsilnější kouzla Godrica a Salazara. K tomu hodně kouzel ode mě a Roweny.“ Odpověděla Helga.

„ Více ti dát nemůžeme.“ Kývl Godric.

„ Snad jen ti můžeme poradit: Láska je nejsilnější kouzlo, ale to už víš.“ Usmál se Salazar.

„ A ještě něco… Zjistil jsi kouzla, kterými byly očarovány mučící nástroje?“ Zajímalo Helgu.

„ Ne, bohužel. Ty jizvy mi asi zůstanou do smrti.“

„ Ne, to ne. Můžeme ti pár kouzel poradit, možná zaberou. Voldemort je hodně krutý, alespoň podle tvého vyprávění. Takže určitě použil ty nejhorší kouzla a kletby. V Bradavické knihovně by měla být publikace s názvem Léčení kouzelných úrazů … V poslední kapitole jsem psala něco málo o jizvách. Můžeš se tam zkusit podívat.“ Poradila mu Helga.

„ A kdyby sis chtěl někdy promluvit, tak v bývalé místnosti, kde v naší době probíhaly souboje, jsou naše portréty. Učebnu najdeš ve sklepení. Když půjdeš nejtemnějšími chodbami, tak by jsi ji neměl minout.“ Mrkl na něj zakladatel jeho koleje.

„ Běž, už neváhej,“ usmáli se na něj všichni. Bylo jim líto, že v sídle zase bude hrozná nuda, ale on své přátelé potřeboval… A oni mu rozhodně nemínili bránit ve štěstí. Měl své poslání a to musel za každou cenu splnit. A k tomu potřeboval lásku a podporu svých přátel, které má rád.

„ Dobře, ale půjdu až zítra. Dnešek bych tady ještě rád zůstal s vámi.“ Usmál se. Všiml si smutných pohledů Zakladatelů a proto se tak rozhodl. Měli ho rádi a on je taky. Takže nebylo co řešit… Do postele se dostal až pozdě v noci. Zdál se mu zvláštní sen.

Ocitl se v přepychovém domě, který byl zaručeně kouzelnický. Dveřmi šel dolů do sklepa, odkud se ozývaly výkřiky bolesti. To, co uviděl, ho vyděsilo. Lucius Malfoy mučil svého syna Draca.

„ Už jsi dostal rozum a přidáš se k Pánovi?“ Na chvíli Lucius s mučením přestal.

„ Ne,“ řekl Draco odhodlaně, i když věděl, co přijde. Rozhodně se nechtěl stát Voldemortovou děvkou jako jeho otec. Harry se pomalu vzdaloval z místa, kde viděl scénu. Ještě slyšel zoufalý výkřik Draca a poté se probudil. Zhluboka dýchal a přemýšlel, jestli by to mohla být pravda. Jedno věděl jistě, musí to zjistit. Ať byl Malfoy jakýkoliv, tak tohle si nezasloužil. K tomu se hodlal postavit svému otci a Voldemortovi. Musí mu pomoct. Rozhodl se a rychle se převlékl do tmavě modrého hábitu. Uvědomil si, že ho všichni poznají podle kulhající nohy, až ho s ní uvidí. Ale teď je to jedno, stejně se chtěl do Anglie vrátit.

„ Ariasi, musím na chvíli pryč, ale brzy se vrátím. Počkej prosím tady.“ Poslal myšlenku svému podřimujícímu příteli a přemístit se na místo, které viděl ve snu. Jaké překvapení ho čekalo, kdž se na místo opravdu dostal. Takže to nebyl sen, uvědomil si. Jak nejrychleji uměl, tak se vydal do sklepení, kde viděl Malfoye mučícího svého syna. Litoval Draca, věděl, jak hrozný jeho otec může být. I když na Voldemorta nemá, ten je mnohem krutější… Slyšel Dracův křik plný bolesti a Luciusův krutý smích. Ještě o něco zrychlil, dokud se nedostal až za blonďáka.

„ Perteficus totalus,“ pomyslel si a postava před ním padla k zemi. Draco ihned přestal křičet, jen zhluboka oddechoval. Pak pozvedl oči a překvapeně se díval na postavu  v kápi. Harry podal Dracovi ruku a pomohl mu vstát.

„ Děkuji,“ pověděl mu blonďák.

„ Není zač. Zmizíme odtud,“ usoudil Harry a chytl Draca za rameno. Přemístili se do jeho pokoje, kde čekal naštvaný Arias.

„ Kdo jste?“ Ptal se Draco. Neměl u sebe hůlku, takže se nemohl bránit. Harry si sundal kápi.

„ Ty?“ Vykulil oči.

„ Ano, já. Překvapen?“

„ Ano, nikdy bych si nepomyslel, že mě právě ty zachráníš. Jak ses o tom vůbec dozvěděl?“

„ Měl jsem sen,“ odtušil klidně a přešel k polici, kde měl mnoho lektvarů.

„ Měl by sis odpočinout. Můžeš jít hned do vedlejšího pokoje, tady máš pár lektvarů. Kdyby něco, tak zavolej.“ Usmál se a podal mu několik flakónků.

„ Děkuji, Harry.“ Chlapec se překvapeně podíval na svého odvěkého rivala a uvědomil si, že k němu již necítí zášť.

„ Není zač, Draco.“ Usmál se. Když Malfoy odešel, požádal Ariase o službu.

„ Musím si promluvit se zakladateli, kdyby Draco něco potřeboval nebo s ním něco bylo, dáš mi prosím vědět?“

„ Jistě, že ano. Ale příště jdu s tebou. Co kdyby se ti něco stalo?“ Opravdu měl starost. Harry byl dojatý. Pohladil Ariase po křídle.

„ Děkuji.“ Řekl tiše. Arias zmizel do vedlejšího pokoje, kde dával pozor na hosta.

Zpět na obsah

Kapitola 14: Kapitola 14

Harry vstoupil do místnosti, kde byly obrazy všech čtyř zakladatelů. Do té doby klidně podřimujících, ale s jeho příchodem zmatených a překvapených.

„ Děje se něco, Harry?“ Zeptal se Salazar.

„ Ano, mám další schopnost, ale ta nepatří tobě ani Nebelvírovi,“ řekl a chodil po místnosti sem a tam.

„ Jaká schopnost?“ Zeptal se za všechny Godric.

„ Věštecké sny.“

„ To není možné, je to má schopnost.“ Vyjekla Rowena. „ To já mívala věštecké sny a tak jsem zachránila mnoho životů. V tom případě, musíš být můj dědic. Ať přímý nebo nepřímý, tak jsi můj dědic.“ Usmála.

„ Ale to přece není možné. Pokud vím, tak na mě nikdo nemohl přenést své schopnosti jak tu udělal Voldemort. Tak jak?“

„ To nevím, Harry. Ale pokud máš tuto schopnost, tak jsi určitě můj dědic. Věštecké sny se projevovaly pouze v mém rodě a také v rodě Sibyly.“

„ Aha… Takže jsem určitě váš dědic?“

„ Ano, myslím, že ano. Ale je možné, že díky tomu, co jsme tě tady učili, tak se začaly projevovat tvé schopnosti po Salazarovi a Godricovi. Víš, ještě se nestalo, aby někdo byl dědicem dvou tak silných čarodějů. K tomu Godrica a Salazara. Takže je zde možnost, že se projevují jejich schopnosti, které se podivně zkombinovaly.“ Pokračovala zamyšleně.

„ Aha… Zítra se podívám do rodokmenu, určitě bude v knihovně. Třeba tam něco najdu. Mimochodem, máme tady hosta. Jmenuje se Draco Malfoy  a postavil se svému otci, jen aby se nemusel přidat na stranu Voldemorta.“ Usmál se Harry.

„ To mě těší, že se někdo takový našel. Musí mít odvahu, když se vzepře svému otci, celé společnosti a kouzelnému rodu, do kterého zajisté patřil.“

„ Ano, to ano… Opustil svou rodinu, ztratil své postavení a stal se vyhnancem společnosti.“ Uvědomil si teprve teď mladý muž.

„ Bude to mít těžké,“ podotkla Helga.

„ Ano, to ano. Pokud přijme, tak mu rád pomůžu. Vždycky jsem ho nenáviděl, ale teď už ne. Ani nevím, kdy to přestalo.“ Pousmál se.

„ Měl by sis jít odpočinout, je už pozdě,“ usmála se na něj Helga. Harry kývl.

„ Už půjdu. A promiňte, že jsem vás probudil.“

„ Nic se nestalo,“ nevyčítali mu to… Byli rádi, že jim to řekl. Pomalým krokem šel ke svému pokoji. Po té akci v Malfyově domě ho začalo bolet koleno… Měl by si vzít asi nějaký lektvar…

„ Harry, něco se děje.“ Poslal mu myšlenku Arias. Harry kašlal na bolest a snažil se k Dracovi dostat co nejrychleji. Když dorazil do pokoje, tak se Draco zmítal na posteli a něco mumlal ze spaní. Pomalu se k němu přiblížil, nechtěl ho vyděsit. Dotkl se ho a cítil všechny jeho pocity. Strach, osamění, nenávist… Musela ho trápit nějaká špatná vzpomínka. Opatrně svého hosta probudil.

„ Draco,“  trochu s ním zatřásl. Mladík se po chvíli probudil. Byl celý zpocený, zhluboka dýchal…

„ Měl jsi asi špatný sen. Chceš si popovídat a nebo vzít lektvar?“ Zajímal se Harry.

„ Proč to děláš?“ Nechápal Draco.

„ Co dělám?“

„ Proč jsi na mě tak hodný, proč děláš, že jsi můj přítel… Proč?“ Poslední slovo vykřikl.

„ Ani nevím, proč to dělám. Možná proto, že nejsi tak špatný, jak jsem si dosud myslel, možná proto, že bych ti chtěl pomoct a mít dalšího přítele…“

Draco na něj ještě stále nechápavě zíral.

„ Přítele? Vždyť máš Rona a Hermionu, tak proč by jsi chtěl právě mě, po tom všem, co jsem ti udělal a řekl?“

„ Přátel není nikdy dost, zvláště těch věrných… Ron a Mia jsou to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ale nejsou to jediní přátelé. Přátel není nikdy dost. Proč si myslíš, že jsem dokázal utéct od Voldemorta? Vzpomínky na přátelé a mé blízké mě držela nad vodou… Když Brumbál říká, že láska je nejsilnější kouzlo, tak má pravdu. Bez lásky a přátel by byl život podivně prázdný…“ Podíval se blonďákovi do očí. Ten po chvíli uhnul pohledem.

„ Nikdy jsem neměl přátelé.“ Řekl tiše, trochu lítostivě.

„ Vidíš, tak teď máš prvního.“ Usmál se na něj Harry. Draco kývl a taky se usmál.

„ Chceš ten lektvar?“

„ Ne, myslím, že nebude potřeba.“

„ Dobře, bude tady Arias, kdyby se něco dělo, tak mi dá vědět. Dobrou noc.“ Zhasl malou lampičku, která byla u postele. Těžce se zvedl z postele. Noha bolela čím dál více, kulhal mnohem výrazněji než jindy.

„ Děje se něco?“ Poslal mu myšlenku Arias, který si všiml jeho bolestivé grimasy.

„ Noha, hrozně mě bolí.“ 

„ Mám tě odnést do pokoje?“

„ Mohl bys, prosím? Nejsem si jist, že bych tam došel.“ Arias k němu přilétl, sedl si mu na rameno a počkal, až se ho chytí. Poté se zábleskem zmizeli ve vedlejší místnosti.

„ Děkuji ti, příteli.“ Pohladil svého společníka po křídle. Arias pokýval hlavou  a vrátil se k Dracovi. Harry mávl hůlkou a k němu přilétla lahvička s utišujícím lektvarem. Vzal si menší dávku a po chvíli bolest opravdu nebyla tak intenzivní. Harry si lehl do postele a po chvíli usnul, i když měl hlavu přeplněnou různými myšlenkami…
Ve snu se opět  nechtěně dostal Voldemortovi do hlavy…

Zpět na obsah

Kapitola 15: Kapitola 15

Opět se ocitl v místnosti, kde ho Voldemort s oblibou mučil. Tentokrát tam stáli snad všichni Smrtijedi. Ať se díval jak se díval, nikde neviděl Severuse Snapea. Voldemot začal mluvit a kut plány, které hodlal v nejbližší době uskutečnit.

„ Zítra, přesně v sedm hodin se tady všichni sejdeme a zaútočíme na Bradavice. Vyženeme Brumbála i toho zrádce Snapea. Nikdo se mi nebude vysmívat, zítra oba zemřou, stejně tak, jako ti odporní mudlovští šmejdi.“ Rozesmál se tím svým ledovým smíchem a Smrtijedi ho nejistě napodobili. Neradi by si vysloužili crutiatus. Harrymu z toho šel mráz po zádech. Pomalu se vzdaloval pryč. To, co slyšel, stačilo, aby pochopil, že se musí vrátit a varovat profesory. Nemůže nechat Voldemorta, aby dobil Bradavice a tak podkopal důvěru v Brumbála, ministerstva… I když ministerstvo mu bylo ukradené, pro mnohé lidi znamenalo zázemí a symbol nedobytnosti, stejně jako Bradavice… Oblékl se a šel se poradit se zakladateli, jak by měl nejlépe postupovat. Netušil, co se studenty. Kam je přemístit…

„ Co takhle je vzít do našeho sídla ve Swansea Bay?“ Ptal se Godric…

„ Ale já tam nikdy nebyl. A když jsem se tam pokoušel dostat, přepadli mě Smrtijedi. Arias mě přemístil  před pozemky.“

„ Je to tradice, každý si musí projít lesem Strachu. Ale myslím, že se nic nestane, pokud se tam přemístíš rovnou.“ Usoudil Godric.

„ A je tam dost místa?“

„ Dost místa?“ Rozesmála se Helga. „ To sídlo je větší než Bradavice, Harry.“ Ta otázka jí přišla prostě absurdní.

„ Mám tam přemístit vaše portréty?“

„ Ne, máme tam rámy, kdykoliv tam můžeme přeskočit.“ Usmála se Rowena jemně.

„ Dobře. Zajdu tam, vyrobím přenášedlo  a vrátím se zde. Potom půjdu do Bradavic. Kdyby se tady ukázal Draco, než se vrátím, tak ho seznamte s plánem. Stavím se pro něj po obědě, bude mít čas rozhodnout se, jestli chce do boje nebo do sídla. “ S tím zmizel. Přemístil se před ohromný hrad. Všude okolo byl les, vypadalo to tajemně, ale rozhodně útulně, ohromně a bylo cítit, že je tam dobro.. Hrozně mu to připomínalo Bradavice, šlo poznat, že oba hrady měli stejného majitele… Moc se nezdržoval pouze si zavolal hlavního skřítka, který měl všechno na povel.

„ Jsme rádi, že jste zpět, pane. Přejete si?“

„ Chci vám jen oznámit, že ode dneška zde budou hosté, všichni studenti z Bradavic. Během odpoledne by se sem měli přemístit. Půjde s nimi i pár profesorů, postarejte se o ně prosím. Musím jít. Zatím sbohem.“ Usmál se, vzal a zmenšil přenášedla a zmizel zpět do letního sídla. Draco na něj již čekal v místnosti, kde byly obrazy zakladatelů. Právě se s nimi o něčem bavil, možná projednávali jeho situaci.

„ Ahojte, všechno je zařízené, ještě musím do Bradavic  a oznámit do dědovi. Draco, byl bych raději, kdybys šel rovnou do mého sídla a dal tam pozor na studenty…“ Obrátil se na svého nového přítele.

„ Dobře… Ale rád bych bojoval.“

„ Ne, dnes ještě není tvůj čas. Udělej to prosím pro mě a běž do mho sídla,“ podal mu přenášedlo. Blonďák kývl a šel si zabalit.

„ Uvidíme se později,“ obrátil se Harry na zakladatelé a přemístil se s Ariasem na rameni do Prasinek.

Bylo pravé poledne, ale ze Zapovězeného lesa se ozývaly prapodivné zvuky už teď. Usmál se, když si vzpomněl na trest, který v lese museli plnit.

Harry si uvědomil, že teď už budou všichni asi na obědě. Taky si to mohl naplánovat lépe, nerad dělal rozruch, už tak ho bylo kolem něj dost. Přemýšlel, jestli má počkat až se všichni nají a nebo jít do Velké síně. Nakonec se rozhodl, že půjde k ředitelně, kde na Brumbála počká.

Harry měl na sobě svůj plášť, takže jej nikdo nemohl poznat. Ihned si uvědomil, že je pravděpodobně zvýšená bezpečnost. Potvrdilo se mu to, když na něj zamířily čtyři hůlky.

„ Kdo jste a co tady chcete?“ Zeptal se jeden ze čtyř mužů, kteří drželi své hůlky.

„ Jdu navštívit dědečka, Albuse Brumbála.“ Odvětil.

„ A kdo jste?“ Zajímalo stále bystrozora. Harry si jen sundal kápi. Všichni ho poznali a zalapali po dechu.

„ Pustíte mě dovnitř?“ Zeptal se Harry.

„ Hm… ano, ale nejdříve to oznámíme profesoru Brumbálovi. Zatím počkáte ve Vstupní síni, dobře?“

„ Ano, ale prosím oznamte to pouze profesoru Brumbálovi, byl bych nerad, kdyby se o mě dozvěděl někdo další.“ Bystrozor se na něj zkoumavě díval,  poté kývl a rychlým krokem odcházel. Harry stál ve Vstupní síni. Uvědomil si, že se tady pořád cítí velmi dobře, ale za svůj domov už považuje sídlo, ve kterém strávil jen něco přes měsíc, ale přirostlo mu k srdci.

Mezitím ve Velké síni:

Bystrozor vešel vchodem pro profesory a šel k profesoru Brumbálovi.

„ Promiňte že ruším, pane, ale ve Vstupní síni na vás čeká váš vnuk.“ Řekl Brumbálovi tiše.

„ Opravdu?“ Zajímalo profesorku McGonagallovou, která zaslechla rozhovor.

„ Ano. Máte vnuka, že ano?“ Otočil se zpět k Brumbálovi.

„ Ano, mám. Půjdu hned s vámi, přece ho nenechám čekat.“ Zvedl se ředitel a následoval bystozora do Vstupní síně, kde stála postava ve stříbrné kápi, které nešlo vidět do obličeje. Řediteli nemohlo ujít, že z postavy vyzařuje mocná magická energie, která byla vidět na dálku.

„ Ahoj Harry,“ pozdravil jako první, ihned ho poznal. Postava si ho zřejmě nevšimla. Po pozdravu sebou mírně trhla. Harry byl překvapený, jak moc Brumbál zestárl. Na obličeji mu přibyly vrásky, z očí zmizely jiskřičky, ale stále působil velmi mocně.

„ Dobré poledne, pane profesore. Omlouvám se, že ruším při obědě, ale špatně jsem odhadl čas. Můžeme si někde v klidu promluvit? Je to důležité.“ Šel Harry rovnou k věci.

„ Pojďte se mnou do ředitelny, tam si o všem promluvíme.“ Vyšel směrem k ředitelně, následovaný Harrym.

 „ Weaslyovy rachejtle,“ zašeplat před chrličem, který odskočil. Chlapec se usmál. Fred a George by měli určitě radost, kdyby se dozvěděli o své popularitě a oblibě  u ředitele. Vyjeli po schodech nahoru.

„ Posaď se,“ nabídl ředitel Harrymu židli naproti stolu a sám se posadil do svého křesílka. Harry si sundal kápi. Brumbál si ho pozorně prohlížel. Chlapec před ním se hodně změnil – z obličeje se mu vytratila ta dětskost, měl ostřejší rysy, delší vlasy, byl vyšší a měl o hodně více svalů než dřív. Brumbál si všiml, že mezi černými prameny vlasů jsou i bílé, ty však byly dole, takže nešly vidět jen tak.

„ Rád vás vidím, pane profesore.“ Usmál se Harry. Ten kývl.

„ Jsem rád, že jsi zpět. Mám mnoho otázek. Kam jsi šel a kdy jsi odešel? Nikdo tě neviděl vyjít z hradu…“

„ Nemůžu vám říct všechno, ale něco ano. Odešel jsem, ještě tu noc. Z ošetřovny jsem se dostal díky svému věrnému příteli Ariasovi. Včera jsem měl zvláštní sen o Dracovi, toho jsem zachránil a poté se opět dostal do hlavy Voldemortovi. Chystá se dnes napadnou Bradavice. Znám místo, kam by se studenti mohli přemístit – do našeho rodinného sídla.“

„ Do našeho sídla? Nevím, kde je ani že nějaké máme“

„ Ano, máme. Mám tady přenášedla, jinak se tam nedostanete.“

„ Dobře, hned to půjdu oznámit studentům, ministerstvu a Řádu. Máme hodné práce. Můžeš prosím zavolat Minervu? Zajdi pro všechny studenty a přenes je tam. Potom se vrať sem, budeme tě tady potřebovat. Je mi líto, Harry, ale mám pocit, že se dnes rozhodne o mnohém.“

Zpět na obsah

Kapitola 16: Kapitola 16

Harry šel rychle do Nebelvíru, Mrzimoru a Havraspáru, Zmijozel si nechal až na konec, bylo mu jasné, že mnoho studentů se přidá na opačnou stranu. Všichni studenti se už shromáždili ve Velké síni. Mnoho jich podléhalo panice.

„ Ticho,“ zařval zesíleným hlasem Harry. Ihned si sjednal respekt.

„ Protože hrozí útok na hrad, tak vás přemístím do jednoho velmi dobře chráněného sídla. Proto se všichni dotkněte této šály,“ zvedl do vzduch šálu dlouho alespoň sto metrů. „ A pak se přeneseme. Takže se té šály rychle chytněte. To platí i pro vás slečno Grangerová, pane Weasly a slečno Weaslyová. Harry Potter by si nepřál, aby jste riskovali své životy, když ještě nejste připraveni. K tomu mi dal za úkol, dát na vás pozor.“ Podotkl. Všichni si začali šeptat. Harry si všiml, že ze Zmijozelu jdou pouze dvě děti a to z prvního ročníku. Zbytek někam zmizel. Domyslel si, kam.

„ Na tři… Jedna… dvě… tři…“ Přemístili se do starodávného sídla Godrica Nebelvíra. Harry cítil, že několik starších studentů to do domu nepustilo. Byli to pravděpodobně smrtijedi. Nemohl s tím nic dělat, skončili v nejhorších částech lesa, kde byly nejhorší příšery, které kdy lidstvo vidělo…

Před Harrym se objevil domácí skřítek Doney.

„ Vítám vás doma, pane. Vidím, že jste už přivedl hosty. Nedělejte si starosti, postaráme se o ně. Pan Draco už je tady.“

„ Ano, Biggy, díky. Zkus je někam ubytovat, nejlépe podle kolejí, zítra se to ještě dořeší. Myslím, že nebude problém se sem vlézt.“

„ Dobře.“ Skřítek zmizel.

„ Postarají se o vás skřítci, já se musím vrátit do Bradavic. Nezbořte to tady a dávejte pozor, aby jste něco nerozbili. Je tady mnoho cenných předmětů. Pokud budete mít hlad, tak povězte skřítkům, něco na jídlo se tady vždycky najde.“ Povzbudivě se usmál na studenty. Chystal se přemístit, ale před ním se objevili jeho přátele.

„ Harry?“ Zašeptala bledá Mia. Byla vyděšená. Harry sebou trhl, chtěl se jim vyhnout. Rychle zničil přenášedlo, aby je nenapadlo vrátit se do hradu.

„ Ano, jsem to já.“ Zašeptal. Všichni ho objali.

„ Chceme jít s tebou, Harry,“ řekla rozhodně Hermiona.

„ To nejde, Mio. Někdo tady musí zůstat a postarat se o studenty. Brumbál vybral vás tři. Já se musím vrátit, musím pomoct s několika kouzly na zabezpečen hradu. Bradavice už můžou klidně padnout, když tam nejsou studenti. Jen to Voldemortovi neulehčíme a použijeme další kouzla. Během několika hodin bych se měl vrátit zpět, Brumbál mě do boje nechce pustit. Nebojte se o mě, já se vrátím. Ještě vás chci požádat, aby jste brali na vědomí Draca Malfoy, má ode mě pokyny, co dělat. Za chvíli jsem zpět.“ Bylo mu líto, že jim musí lhát, ale neměl na výběr. Nepřesvědčeně kývli. Znali ho až příliš dobře, aby mu uvěřili…

„ Už jednou jsme tě málem ztratili, podruhé bychom to nepřežili,“ řekl tiše Ron.

„ Nebojte se, já se vrátím.“ Slíbil, i když v to nevěřil a pomocí Ariase se vrátil do Bradavic. Všichni byli ve Velké síni. Vstoupil tam a vzbudil ihned pozornost, nikdo ho ještě nikdy neviděl. Jen Minerva ho objala, což všechny překvapilo ještě více. Oslovení babičko je dorazilo úplně.

„ Jsou všichni studenti v pořádku?“ Zeptal se ho Brumbál.

„ Ne, ze Zmijozelu se mnou odešli pouze dva, zbytek přešel na opačnou stranu. K tomu několik studentů z ostatních kolejí skončilo v lese, ochranná kouzla je nepustila dovnitř. Je mi to líto.“ Odvětil.

„ Dobře. Musíme zkusit lépe zabezpečit hrad. Znáš nějaké štíty, které zde nejsou?“ Ukázal mu pergamen, kde bylo asi dvacet štítu.

„ Tak málo?“ Zeptal se překvapeně Harry. „ Tak to se nedivím, že si Voldemort troufne na Bradavice. Musíme ihned provést další kouzla, tohle Voledmort prolomí během pár minut, pokud bude vědět, které štíty jsou použity. A je velká pravděpodobnost, že to vědět bude. Znáte štít Ochránce domu? Vytvoří jednorožce, kteří chrání pozemek. Dále bych použil podobné kouzla, které chrání můj dům. Jak runové, tak za pomocí živlů. Ale budu potřebovat pomoct. Během hodinky, bych ty štíty mohl zvládnout. Stejně jsem myslel, že je více štítu než dvacet.“ Zatřásl hlavou.

„ To já taky. Ty štíty musel již někdo zrušit, na tom pergamenu se vždy samy připisují a vymazávají.  Profesor  Kratiknot ti pomůže. Pak ti ukážeme strategii. Teď se dejte do těch štítu, Bradavice nesmí padnout, vyvolalo by to paniku.“

„ Kdo vlastně jste?“ Zeptal se Moody. Přes Harryho kápi nic neviděl a to ho vytáčelo. Brumbál pozvedl obočí.

„ Můj a Minevrinin vnuk,“ představil jej. Hodně lidí se na něj překvapeně podívalo. Vůbec netušili, že byl ženatý, k tomu s Minervou McGonagallovou…

„ Popovídáme si potom, Moody, teď musíme zapracovat na ochraně.“ Řekl Harry a rychlým krokem mířil na školní pozemky. Profesor Kratiknot za ním cupital. Harry se zastavil kousek před hradem a namířil na něj hůlkou. Mínil použít kouzlo, které odhalí a vyhodí zrádce. Začal mumlat velmi složitou formuli, která mu dělala potíže.

„ Nev udář a ylokš icdárz a idejitrms.“ U toho dělal složité pohyby hůlkou. Hrad modře zazářil a zevnitř šel slyšet křik. Dveřmi vyletěl do Zapovězeného lesa pro Harryho neznámý člen Řádu, Filch a dva studenti ze Zmijozelu.

„ Co to bylo?“ Zajímalo profesora.

„ Proti zrádcům a smrtijedům. Když se dostanou do hradu, tak zase vyletí pryč.“

„ Takže Filch celou tu dobu donášel Voldemotovi?“

„ Pravděpodobně ano, tak se Voldy dozvěděl asi i o ochranných štítech. Teď budu potřebovat vaši pomoc. Použijeme štít Strážce domu, ale musí se provádět ve dvou. Znáte jej?“

„ Ano, jistě, ale ještě jsem ho nikdy nepoužil. Snad to půjde. Začneme?“

„ Ano.“ Začali se zaříkáváním. Hrad opět modře zazářil. Další ochrana byla zřízena. Spolupracovali ještě na několika štítech, pár jich použil i z knihy od svého předka – ale ty dělal on sám, s runami mu pomáhala i profesorka Vectorová, která na ně byla odborník. Některé runy, které Harry používal, neznala. Rád jí řekl původ, název a využití.

Pak už Harry pracoval sám, nikdo jiný kouzla neuměl. Bylo to vyčerpávající, ale velmi účinné. Po hodině a něco už byl vyčerpaný, takže nemohl pokračovat dále, aby mu zbyly nějaké síly do bitvy. Proto se vrátil do síně.

„ Dědečku, hrad jsem zabezpečil několika kouzly, některé jsou velmi mocné, ale i přesto není jistota, že vydrží.“

„ Soudím, že jsi použil i to proti zrádcům.“ Usmál se, oči mu zajiskřily.

„ Ano, musel jsem se ujistit, že  se neobrátí proti nám v průběhu bitvy a že neuslyší plány.“

„ Dobře. Plány už máme vymyšlené. Myslím, že je čas, abys ukázal, kdo skutečně jsi. Jinak nebude mít Alastor klid.“ Usmál se ředitel. Harry zaváhal, ale pak si odhodlaně sundal kápi.

Zpět na obsah

Kapitola 17: Kapitola 17

Celá místnost zalapala po dechu. Harry se nejistě usmál a všechny pozorně sledoval. V mnoha tvářích šly vidět emoce, které rozhodně nečekal. V tom se ozvala rána a hrad se otřásl, jak se od něj něco odmrštilo. Všichni věděli, co to znamená. Celý Řád byl ochoten bojovat až do konce, za to, v co věří…

„ Už je to tady,“ podotkl Snape a vytáhl svou hůlku. Brumbál protestoval, ale i přesto se profesor lektvarů mínil zapojit do boje. Harry taktéž zalovil v kapse  a hledal ten kousek dřeva. Uměl kouzlit i bez hůlky, ale s ní měl silnější kouzla. Cítil, že se mu vrací energie, kterou vydal venku. Ještě sáhl do kapsy a napil se posilovacího lektvaru.

„ Harry, snaž se zůstat v pozadí. Pokud přijde Voldemort, tak to bude jenom na  tobě, to je tvůj boj. Hodně štěstí.“ Stiskl mu Brumbál rameno, věřil, že to zvládne. Tvářil se hrozně vážně. Harry kývl. Byl o něco bledší než normálně, ale byl odhodlaný bojovat až do konce. Opět si nasadil kápi, aby tak moc nepřitahoval pozornost. Podle některých novin byl po smrti, moment překvapení musí využít ve správnou chvíli.

„ Nějaká zvláštní strategie?“ Zeptal se ještě Moodyho.

„ Ne, jako vždycky. Ty se drž vzadu.“ Koukl na něj výhružně. Ale to se už všichni hrnuli ven z Velké síně. Harry neváhal a šel za nimi. Mezitím už Smrtijedi zničili část obrany. Tedy všechny kouzla, kromě těch nových. Nevěděli o nich a kouzlo proti Smrtijedům naráz odhodilo první řadu do Zapovězeného lesa. Některým spadly hůlky, takže jejich osud byl zpečetěn. I tak tam byla minimálně další stovka zakuklenců. Harry si všiml, že se k nim teď přemístil sám Voldemort. Vypadal naštvaně, že ještě nejsou uvnitř. Na jednoho ze smrtijedů použil kletbu crutiatus, jeho křik šel slyšel až do hradu. Pak přestal a začal zkoumat kouzla. Zkusil mnoho kleteb, ale zatím obranu nedokázal prolomit. Harry se musel pousmát, když Tom rychle ucukl rukou, která se mu dostala až k jedné z ohnivých neviditelných bariér. Měl popálenou ruku, což ho naštvalo ještě více. Ale už alespoň tušil, co za kouzla použili. Jednu z bariér ihned odstranil. A pokračoval dále, jak nejrychleji mohl.

Ale některé kouzla nedokázal zrušit, neznal je. Problémy mu dělaly zvláště ty z Nebelvírovy knihy a živly. Všichni smrtijedi ho napjatě sledovali a vyčkávali. Lucius Malfoy byl již nervózní, nerad to přiznával, ale ty kouzla nevypadaly, že by je jeho pán mohl přelstít. Voldemort byl sám zaskočený a naštvaný. Přece musí dobít Bradavice. Těch několik měsíců příprav… Od smrti Pottera se soustředil jen na to. Chtěl zničit to, co tak hrozně miloval, co pro něj znamenalo domov. Ale musel uznat, že ty kouzla jsou velmi mocná. Ne, nemohl to teď vzdát. Jeho věrní by mohli začít pochybovat o jeho síle a schopnostech. Stiskl rty a použil kouzlo, které sám vymyslel. Bylo náročné, to ano, ale zatím nikdy nezklamalo. Ale nyní zklamalo. Bez rozmyslu začal vrhat všechny kouzla, které znal, až štíty polevily. Voldemort se rozesmál a dal svým věrným pokyn, že již smí pokračovat dále.

Všichni napjatě sledovali Voldemortovo počínání. Když po dlouhé době konečně zničil štíty, tak ve všech tvářích byl vidět strach, ale tak nekonečně velké odhodlání bránit Bradavice až do konce. Harry pevně sevřel hůlku a s ostatními šel před hrad. Harry přes všechny rozkazy, že se má držet vzadu, se postavil po boku Brumbála. Smrtijedi stáli asi deset metrů od nich v řadě. Obě řady se nenávistně měřily pohledy, ani jedna z nich nechtěla ustoupit.

„ Brumbále, stále ještě věříte, že můžete vyhrát?“ Zajímal se Voldemort.

„ Ano, myslím si to a čím dál více získávám jistotu, že vyhrajeme.“ Odpověděl klidně starý muž, ze kterého vyzařovala obrovská moc. Voldemort se rozesmál.

„ Bez toho vašeho Pottera, nemáte nejmenší šanci. Sice nevím, jaké přesné znění té věštby bylo, ale jedno vím jistě – bez toho spratka, nemáte nejmenší šanci, protože jen on mi dokázal vzdorovat jako nikdy nikdo. Musím uznat, že to byl rovnocenný soupeř. Ale teď je mrtvý…“

„ Opravdu si to myslíš, Tome?“ Zeptala se postava ve stříbrném plášti. Dosud se smějící muž se zasekl. Tu osobu neznal, ale jistě byla velmi mocná. Aura okolo ní to dokazovala.

„ Kdo jsi? A neříkej mi tím jménem, jsem Lord Voldemort,“ zařval rozzuřeně.

„ Ne, ty jsi Tom Rojvol Radlle, žádný lord. Ať chceš nebo ne, tak svůj původ nezapřeš a musíš se smířit s tím, kdo jsi.“ Pronesl Harry hlasitě, i když měl strach. Ale nebyl to strach ze smrti, ale strach o své blízké, co s nimi bude. Nestihl jim toho tolik říct. Nestihl říct Mie, jak moc ji miluje. Ne, dnes nesmí zemřít, ona se to musí dozvědět.

„ Crucio,“ z černokněžníkovy hůlky vylétl paprsek světla. Harry mávl hůlkou a paprsek zmizel.

„ Nic proti tobě, ale tohle bych očekával od každého druhého tvého poskoka, ne od tebe. Myslel jsem si, že máš větší fantazii.“ Ušklíbl se a poslal na něj kletbu, kterou nikdo neznal, jen on a Voldemort. Ten se snažil vytvořit štít, ale nestihl to, protože štít byl velmi náročný. Odletěl o pár metrů dál a k tomu se nemohl přemisťovat.

„ Jak vidím, tak jsi celkem mocný, ale svou mocí se mi nevyrovnáš. Dám ti na výběr: Přidáš se ke mně a staneš se mým nejvěrnějším Smrtijedem a nebo zemřeš.“ Pronesl, když se postavil na nohy.

„ Nikdy se k tobě nepřidám, to raději zemřu.“ Začali po sobě metat kletby. Ostatní se již také činili a začali zneškodňovat smrtijedy. Harry nenápadně kolem členů řádu vytvořil štíty pomocí živlů. Sice ho to vyčerpalo, ale nikdy by si neodpustil, kdyby se jim něco stalo. Smrtijedi byli v přesile, ale po tom vystoupení již nebyli přesvědčení, že jejich Pán je tak silný, jak si mysleli, že je. Zato strana dobra začala nabírat sebevědomí. Nejstarší Smrtijedi se začali přemisťovat pryč, ale nováčci zůstali a bojovali do konce. To se jim stalo osudné, málo kdo zůstal naživu. Harry stále bojoval proti Voldemortovi, ale ten již porušil kletbu proti přemístění a zmizel. Harry utržil několik šrámů a pár zlomených žeber, ale přežil. Voldemort měl také nějaké zranění, ale byl na tom o moc lépe než on. Všichni ostatní již přestali bojovat, pouze pozorovali ty dva. Když Voldemort zmizel, tak se rozešli k Harrymu. Ten kolem nich zrušil ochrany a šel jim napřed. Brumbál svého vnuka pevně objal, byl rád, že se mu nic nestalo. Po slovech, které Temnému pánovi řekl, by se ani nedivil, kdyby z něj zbyl mastný flek… To se ale naštěstí nestalo, Harry je opravdu silný kouzelník…

Zpět na obsah

Kapitola 18: Kapitola 18

„ Neměl jsi tak riskovat,“ řekl mu tiše Brumbál. Chlapec se ušklíbl.

„ Jednou to přijít muselo. Alespoň vím, jak jsem na to se svými schopnostmi. K tomu teď od něj bude chvíli zase klid, bude se chtít dozvědět něco o mě. Neviděl mi do tváře, takže neví, že žiju. Měli bychom se přemístit ke studentům, ale prvně to tady dát do pořádku. A jak to, že tady není ministerstvo? Posílal jsem tam vzkaz už před bitvou.“ Zajímalo ho. Brumbál pokrčil rameny. V tom se před ně přemístili bystrozoři, vypadali unaveně, někteří měli pár oděrek.

„ Jako vždy pozdě,“ ušklíbl se. Bytrozoři se kolem sebe rozhlídli a zalapali po dechu.

„ Brumbále, tohle by jste nám měl vysvětlit. Jak jste to zvládli?“ Přešel k řediteli starší bystrozor.

„ To je na dlouho, Franku. Jak to, že jste tady tak pozdě?“

„ Bylo napadeno ministerstvo, tak jsme ho museli chránit. Byli tam převážně mozkomoři a asi stovka smrtijedů. Přesto napáchali dost škod. Ale tady to vypadá na masakr.“ Rozhlédl se kolem sebe.

„ Byl někdo ze studentů zraněn?“ Zajímal se.

„ Ne, studenti jsou na bezpečném místě. Teda někteří. Pár studentů se obrátilo na stranu zla. Nikomu se nic nestalo. Postaráte se o úklid a o nové zabezpečovací kouzla? Musím jít za svými žáky a taky k Mungovi. Pár mých lidí potřebuje ošetřit.“

„ Jistě, hned se o všechno postarám.“ Většina smrtijedů byla mrtvá, ale pár jich přežilo. Ti byli ihned posláni do nemocnice a po uzdravení do Azkabanu, kde měli čekat na soud. Nikdo si nedělal naděje, že tam vydrží dlouho.

„ Harry, měl by sis zajít do nemocnice, ať tě dají do pořádku.“ Ozval se Brumbálův hlas za chlapcem, který přežil.

„ Zajdu za madam Pomfreyovou. Povězte mi, bylo to k něčemu dobré? Tolik mrtvých a pro nic, stejně jsem ho neporazil.“ Po tváři mu stekla slza.

„ To nevím Harry. Z našich nejsou mrtví, ale jenom zranění. Ale Tonksová se ze zranění pravděpodobně již nikdy nevzpamatuje. Použili na ni příliš mnohokrát kletbu crutiatus.“

„ Jdu za ní.“ Pověděl Harry a přemístil se přímo k Tonksové, která spala. Kolem ní běhali léčitelé a podávali jí nějaké lektvary. Remus seděl na chodbě a plakal. Když konečně léčitelé odešli, tak vyšel ze stínů a přisedl k ní. Vzal ji za ruku a plakal. Jeho slzy dopadaly na její ruce a vsakovaly se do nich. Nymfadoru to probudilo.

„ Harry,“ zachraptěla. Neuměla pořádně mluvit a k tomu cítila bolest v každé části těla. Ale byla při smyslech.

„ Tonksová, tys nám dala.“ Usmál se na ni Harry. „ Odpočiň si, Remus čeká na chodbě, ale myslím, že u tebe bude dokud se neprobudíš znovu.“ Tonksová zavřela oči a v tom okamžiku spala jako zabitá. Harry si setřel slzy a odešel za Remusem. Remus seděl na lavičce a měl hlavu v dlaních.

„ Měl by jsi jít za ní, před chvíli se probrala a já jí slíbil, že u ní budeš, až se probere podruhé.“ Promluvil k té hromádce neštěstí.

„ Cože? Harry, ona se probrala? Léčitelé mi říkali, že už nikdy nebude jako dříve. Prý na tom bude jako Longbottomovi. Mluvila s tebou?“ Třásl s ním.

„ Ano, poznala mě, ale byla moc vyčerpaná, aby se mnou dále mluvila. Běž za ní,“ Usmál se na něj. Remus na nic nečekal a šel do pokoj. Celou noc proseděl u její postele. Remus přivedl Harryho na další myšlenku  - když jeho slzy dokázaly vyléčit Nymfadoru, třeba dokážou i Franka a Alici.

„ Promiňte, ale kde najdu pokoj, kde jsou Longbottomovi?“ Zeptal se jednoho z léčitelů. Ten mu ukázal na dveře na konci chodby. V pokoji byla tma, ale i přesto Harry viděl u jedné z postelí sedět babičku Nevilla.

„ Dobrý večer,“ pozdravil ji tiše, když si ho všimla. Kývla mu hlavou.

„ Dobrý večer, kdo jste a co tady děláte?“ Zeptala se a vytáhla pro jistotu hůlku.

„ Jsem Harry Potter a přišel jsem se podívat na rodiče svého spolužáka. Měl jsem cestu kolem, jedna z mých známých leží o pár pokojů dále.“ Vysvětlil tiše a přisedl si k druhé posteli, kde spala Alice. Vzal ji za ruce a z očí mu zase stékaly slzy. Myslel na Nevilla, jak moc to pro něj muselo být těžké. Vidět svou rodinu v takovém stavu. Než toto, to opravdu byla lepší smrt. Slzy se znovu vpily do kůže, Alice otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe.

„ Děje se něco, Alice?“ Přišla k ní Nevillova babička a chytila ji za ruku. Harry se přemístil k Frankovi a zopakoval to. Byl nesmírně vyčerpaný, ale šťastný. Nevillově babičce stékaly slzy štěstí po tváři a poté Harryho silně objala. Harry vykřikl bolestí, ozvaly se jeho zranění. Nevillova babička ihned rozsvítila hůlku a viděla, jak Harry vypadá.

„ Hned zavolám léčitele.“ Vyšla rychlým krokem na chodbu. Harry se sesunul na židli a těžce dýchal. Hrozně moc ho bolely ty zlomená žebra. Alice a Frank se již vzpamatovali a šťastně se objali. Pak přešli k sedícímu chlapci.

„ Děkujeme ti.“ Řekli šťastně. Harry se pousmál. Stálo mu to za to. Vidět jejich rozzářené oči a usmívající se obličeje. Byl zvědavý na reakci Nevilla.

Do pokoje se nahrnulo několik léčitelů. Dva se vrhli na Harryho a další dva prohlíželi vyléčené pacienty.

„ Máš pár zlomených žeber a ruku, ale jinak to myslím bude v pořádku. nemáme volné postele, takže ti dáme posilňující lektvar a odpočineš si doma, ano?“

„ Hm… tak jo, ale ty lektvary si klidně nechte, doma je mám. Tady se vám budou hodit daleko víc.“

„ Dobře. V tom případě… Medico,“ zašeptal jeden z léčitelů a dal mu do pořádku zlomeniny a šrámy.

„ Děkuji.“

„ Není zač.“ Pronesli léčitelé a odešli. Ti dva, co prohlíželi Longbottomovi nevěřícně kroutili hlavou. Nechápali, jak je to možné… Harry byl hrozně unavený. Podíval se na hodinky. Bylo pět hodin ráno. Zívl.

„ Nevím jak vy, ale jsem unavený. Pokud chcete vidět Nevilla, tak můžete jít se mnou, přemístím vás k němu. Bradavice byly bohužel napadeny Voldemortem, ale včas jsme studenty přesunuly jinam. Ale bez přenášela, které vytvořím a nebo pokud vás nepřemístím, se tam nedostanete.“ Chvíli na něj zírali.

„ Bradavice padly?“ Vyjekla Alice.

„ Ne, nepadly. Jen se tam odehrála jedna bitva. Ale podařilo se nám je uchránit.“ Pousmál se. Frank si ho pozorně prohlížel.

„ Kdo vlastně jsi? Hrozně mi připomínáš Jamese Pottera.“

„ Jsem syn Jamese a Lily, Harry Potter.“ usmál se. Oni vykulili oči.

„ Jak dlouho jsme vlastně u Munga? Nevill je přeci stejně starý jako ty.“ Zeptala se Alice.

„ Dlouho, hodně dlouho. Celých šestnáct let,“ řekla tiše Nevillova babička. Alice se sesypala. Frank ji objal.

„ Voldemort nebyl poražen?“ Zeptal se.

„ V podstatě ne. Když mi byl rok, tak sice zmizel, ale před dvěma lety se vrátil a znovu sílí. Je mi to líto,“ podíval se na ně. V očích měl obrovskou bolest. Byl šťastný, že jsou v pořádku, ale bylo mu hrozně líto, že tady nemá své rodiče. Dal by za to cokoliv, aby tady s ním byli.

Ve dveřích se objevil Brumbál.

„ Harry, tady jsi. Všude jsem tě hledal…“ Zasekl se, když viděl Alici a Franka při smyslech.

„ Omlouvám se, pane řediteli. Určitě chcete přenést za studenty.“ Řekl tiše a mrknutím zahnal slzy, které se mu objevily v očích. Brumbál mlčel a pozoroval je.

„ Alice, Franku?“ Zeptal se nevěřícně.

„ Brumbále,“ usmáli se šli se s ním přivítat.

„ Jak je to možné?“ zeptal se.

„ To on,“ kývla Alice na Harryho.

„ Harry? Jak jsi to dokázal?“ Zeptal se. Pokrčil rameny.

„ Promiňte, pane řediteli. Ale jsem už opravdu dost vyčerpaný. Nejraději bych byl doma v posteli. Pokud vám to nevadí, tak vám vyrobím přenášedlo. O všem si můžeme popovídat pak.“ Řekl tiše. Zamířil na sklenici, která stala na nočním stolku.

„ Portus,“ zašeptal. Sklenici modře zazářila.

„ Toto přenášedlo vás dostane ke mně do domu, kde jsou ostatní studenti. Zatím sbohem,“ rozloučil se a s tichým prásk se přemístil do domu.
V hale našel své kamarády, kteří na něj čekali. Mezi nimi byl i Nevill a Lenka. Pousmál se. Bez hůlky jim vyčaroval deku, která je přikryla. Všichni se zavrtěli, ale spali dále. Před ním se objevila domácí skřítka, která mu ukázala jeho pokoj a cestou popisovala pokoje, okolo kterých procházeli…Když konečně došli až do jeho ložnice, zničeně si lehl na postel a v ten moment spal.

Zpět na obsah

Kapitola 19: Kapitola 19

Harry se probudil až něco málo před dvanáctou, ale i tak se cítil vyčerpaný a unavený. Převlékl se do hábitu a sešel dolů, do síně, kde se podávalo jídlo. Tady nebyly žádné kolejní stoly, takže všichni jedli společně. Právě byl oběd a místností to šumělo. Když si ho všimli, tak ztichli a dívali se na něj. Brumbál vstal.

„ Je mi ctí, představit majitele tohoto hradu, který se stal nyní našim domovem – Harryho Pottera.“ Všichni si začali šeptat. Harry se posadil na kraj Nebelvírského stolu, kde bylo jedno z posledních volných míst. Naložil si trochu bramborů, kuřecí stehýnko a dal se do jídla. Ani moc neměl hlad. Za chvíli byl po jídle. Mnoho studentů po něm pokukovalo, ale on nic neříkal. Dělal, že o tom neví. Harry zjistil, že k jeho skřítkům se přidali i ti z Bradavic. Skřítci, kteří zde byli původně, by to sami nezvládali. Harry šel do haly, kde bylo udělané menší posezení. V krbu celý den hořel oheň. Pohled do něj ho uklidňoval. Snažil se dát dohromady všechno, co se včera stalo. V očích zase cítil slzy, ale tentokrát hlavně štěstí, že jeho přátele jsou v pořádku a že pomohl třem lidem, kteří by jinak neměli naději. Cítil, že za ním někdo přišel. Otočil se. Byl tam Brumbál

„ Ahoj Harry, rád bych si s tebou promluvil. Můžeme jít někde, kde nás nikdo neuslyší?“ zajímal se.

„ Jistě.“ Mladý muž se těžce zvedl z křesla s šel po schodech na horu do jedné z místností, které objevil dnes ráno. Tato sloužila jako pracovna, byla v nejvyšším patře. Šli do jednacího salónku, který byl s pracovnou propojen. Tam kde mohli vejít jen ti, kdo byli s dědicem Nebelvíra a nebo byli jeho samotní potomci.

Posadili se ke konferenčnímu stolku. Brumbál mávl hůlkou a před nimi se objevil máslový ležák.

„ Hádám, že se mnou chcete mluvit o včerejšku.“ Usoudil Harry.

„ Ano, ale i o dalších věcech. Jak jsi dokázal vyléčit Tonksovou, Franka a Alici?“ Zajímal se ředitel.

„ Je to součást mé moci. Dokážu vyléčit mnoho zranění, ale ne všechny. A abych mohl léčit vážnější kletby, tak musím z celého srdce chtít a milovat,“ řekl tiše. „ Ví to už Neville?“

„ Ne, jeho rodiče přijdou až dnes. Asi za hodinu se sem dostanou přenášedlem. Chtějí mluvit i s tebou. Vysvětlil jsem  jim, co se celých šestnáct let dělo. Jsou šťastní, že jsou se svým synem, ale smutní, že ho neviděli vyrůstat.“

„ To chápu… Celou tu dobu jsem přemýšlel, jestli t bitva k něčemu byla. Zemřelo mnoho mladých lidí, kteří ještě nemohli vědět, ke které straně se mají přidat. Nikdy bych si nemyslel, že budu litovat Smrtijedy.“ Zavrtěl hlavou. V očích měl hluboký smutek.

„ Já vím, Harry. Taky jsem nad tím přemýšlel. Ale když jsem viděl Longbottomovi a Tonksovou s Remusem, tak si říkám, že to za to stálo.“ Teprve nyní Brumbál poznal, jak moc jeho vnuk dospěl…

„ To jediné mě uklidňuje. Ale i tak se nedokážu zbavit pocitu, že jsem ho už mohl zabít a všechno skončit.“

„ Ne Harry, bojoval jsi výtečně, ale Voldemort je silný soupeř. Byl jsi mu rovnocenným partnerem a používal jsi kletby, které ani neznám. Dokonce jsi ho zranil a zahnal, ukázal mu, že má konkurenci. K tomu všemu jsi neukázal svou tvář, takže stále můžeš využít momentu překvapení. Bojoval si mnohem lépe než dospělý kouzelník, který už byl v několika bitvách. Dokázal jsi, že dobro má šanci na úspěch.“

„ Snad máte pravdu,“ vzdychnul a napil se máslového ležáku. Ředitel se usmál.

„ Chtěl jsem s tebou probrat ještě jednu věc: Do Bradavic teď studenty nemůžeme vrátit, i přesto, že tam jsou dány nové zabezpečení. Rodiče už Bradavicím nevěří.“

„ Pokud chcete, tak tento dům můžete využívat. Vždyť je to i váš dům, takže o něm rozhodujete taky. Ale bude se tady muset udělat pár úprav.“

„ Děkuji ti, Harry, velmi rád tvé nabídky využiji. Máš pravdu, tento dům je asi i můj, ale já o něm nikdy nevěděl. Takže myslím, že bude správné, když jej budeme považovat pouze za tvé sídlo.“

„ Hm... Jak chcete. Pokud budete chtít, tak vám můžu s úpravami pomoct hned teď, aby se zítra mohlo učit.“

„ Dobře. Máš nějaké plány tohoto domu?“

„ Hm… něco bych měl mít.“ Přešel k jedné z polic a vytáhl pár pergamenů. Chvíli se v nich prohraboval a poté jich pár ukázal Brumbálovi.

„ Je tady sedm pater, ale do posledního se nikdo nedostane. Taky mnoho věží, celé se to tady podobá Bradavicím. Knihovna je větší než v Bradavicích a jsou tam také svazky od mudlovských autorů. Pokud zde budete chtít přesunout knihovnu ze školy, tak ji můžeme dát do druhého patra. Je tam jedna z velkých místností. A když se na ni použije ještě pár kouzel, tak by to mělo být ideální. Nechcete si to tady raději všechno projít, ať vidíte sám, kde se co bude muset udělat?“ Říkal, když se díval na plány hradu.

„ Dobře. Ale ty plány si stejně vezmu. Je to tady obrovské, mnohem větší než v Bradavicích.“

„ To je pravda. Začneme od šestého patra, nevadí? Sedmé by jste mohl používat jako pracovnu a nebo soukromý byt. Nedostane se sen nikdo kromě dědiců Nebelvíra a lidí, kteří jsou s ním. Tady by jste měl klid.“

„ Dobře. Chci tě ještě o něco požádat. když budeme sami, tykej mi. Teď, když už víš, jaký je mezi námi vztah, není nutné, abys mi v soukromí vykal.“ Harry radostně kývl, sám nevěděl, jestli může dědečkovi tykat…

Za hodinu prošli hrad. Někde dělali kouzla rovnou. V třetím patře byli převážně učebny a místnosti na nácvik kouzel. Ve druhém byly ložnice a v prvním další kabinety a ložnice. Také pak hala a jídelna. V jídelně upravili stoly. Teď tam byly tři kolejní stoly a jeden učitelský. Děti ze Zmijozelum měl zařadit klobouk ještě jednou. Dívenka šla do Havraspáru, neznámý chlapec do Nebelvíru tak jako Draco. S Dracem se moc lidí zprvu nebavilo, ale když poznali,  že se změnil, začali s ním mluvit. Mladý Malfoy seděl vedle Ginny a evidentně si době rozuměli. Harry jim to moc přál, i když se Ron tvářil jako by spolkl citrón.

Harry si ani neuvědomil, že dnes ještě nemluvil se svými přáteli. Vydal se je hledat. Našel je dole, v hale. Právě se tam přemístili i Longbottomovi. Neville vykulil oči, nebyl schopný slova ani pohybu. Harry se šťastně usmál. Kývl na Rona a Hermionu. Ti ho ihned objali, Mia o něco déle. Užívala si pocitu, že je s ním.

„ Harry, víš jaký jsme o tebe měli strach?“ Vyčetl mu Ron, ale usmíval se.

„ Promiňte, ale kdybych vám řekl pravdu, tak by jste mě nenechali odejít.“ Hermiona kývla.

„ A ty se divíš? Mohl jsi zemřít.“ V očích měla slzy.

„ Nic se mi nestalo, Mio. Všechno je dobré.“ Pohladil ji po vlasech. Kývla, ale slzy v očích zůstaly.

„ Ahoj Harry,“ pozdravili jej Frank a Alice. Oba byli dojatí ze setkání se synem. Neville se z toho všeho ještě nevzpamatoval, ale byl velmi šťastný. Harry mu to přál, ale někde uvnitř mu záviděl…

„ Dobrý den, rád vás vidím,“ usmál se na ně.

„ My tebe taky. Chtěli jsme ti ještě jednou poděkovat, bez tebe bychom byli pořád tam,“ pohodil hlavou Frank. Harry se pousmál. Jeho oči již nebyly tak smutné jako včera po bitvě, ale bolest v nich byla pořád. Když je viděl, tak měl před očima svou rodinu a kmotra. Litoval, že nedokázal zabránit jejich smrti… Že jim nedokázal pomoct. Tak rád by s nimi teď byl.

„ To je v pořádku, jsem rád, že jsem vám mohl pomoct. Když vás vidím pohromadě, tak vím, že včerejšek nebyl tak zbytečný, jak se zdálo.“ Kývli.

„ Už jsme se dozvěděli všechno, co se stalo. Co nejdříve se chceme přidat do boje. Brumbál nám nabídl místo učitele, bude založena nová hodina – Souboje.“

„ To je skvělé, gratuluji. Omluvte mě, prosím, jsem ještě unavený. Kdyby něco, tak budu u sebe v pokoji. Je to v sedmém patře, ale do pokoje se asi nedostanete, je tam příliš mnoho kouzel. Když tak zavolejte a mě to snad probudí. Nebo povězte obrazům. Jo a do mého pokoje se dostanete po Severním schodišti. Zatím se mějte.“ Usmál se šel do svých komnat. Lehl si do postele, ale nemohl spát. Proto se rozhodl pro koupel. když byl okoupaný, tak se podíval do zrcadla. teprve teď si všiml, že kolem úst a očí má pár vrásek od povinností, které ač nechtěl, musel přijmout. Také si všiml šedých  pramenů ve vlasech. vypadal o mnoho starší než doopravdy byl. Nejhorší na tom bylo, že se cítil starý. Včera i jindy toho viděl příliš, aby z něj mohl být bezstarostný kluk jako jeho vrstevníci. Unaveně si sedl do křesla a četl si v knize rodu. Pak si připravoval věci na první školní den do školy. Podle rozvrhu měl ten den sedm hodin.  Harry sešel dolů až na večeři, kde již byli i Logbottomovi. Usmál se a sedl si na své místo. Mnoho studentů si ho pozorně prohlíželo. Mia a Ron se smutkem a obavou v očích. Všimli si, že něco není v pořádku. K tomu jeho vzhled – vypadal o mnoho starší než byl. Tohle přeci nebylo normální! Když jej viděli naposledy, vypadal tak mladě… Až na ty oči, ty byly plné zkušeností a kruté reality… Už tehdy se muselo něco stát. Ale po mučení s Voldemortem nebylo divu, že byl vážný. Ale teď je jeho vhled překvapil, vypadalo to, že se od poledne snad ještě více změnil. Méně než pětadvacet by jste mu netipovali. Harry v klidu jedl večeři a nevnímal ty pohledy. Po večeři měl Brumbál menší proslov.

„ Rozhodl jsem se, že založím novou hodinu. Budou to souboje. Od čtvrtého ročníku je tato hodina povinná a do třetího je dobrovolná. Kdo se do ní bude chtít zapsat, tak se podepíše na pergamen, který najdete v hale u schodiště. Tento předmět budou vyučovat Frank a Alice Longbottomi. Lektvary bude rovněž vyučovat profesorka Alice Longbottomová a profesor Snape bude nadále vyučovat obranu proti černé magii.“ Usmál se. Oba jmenovaní se zvedli, Snape jen kývl. Síni se rozléhal potlesk. Harry se za chvíli zvedl a mínil odejít. Cítil se divně, byl hrozně unavený, rozlámaný… K tomu ho zase hrozně bolelo koleno. Nevěděl čím to je. Kulhavým krokem mířil k východu ze síně…

Zpět na obsah

Kapitola 20: Kapitola 20

„ Harry, chtěli bychom s tebou mluvit,“ odchytili ho jeho přátele.

„ Dobře, půjdeme ke mně.“ Usmál se a vydali se do podkroví. Přidal se k nim i Neville. Harry nic nenamítal. Sedli se ke krbu, kde byly dvě křesílka. Harry ihned přičaroval další. Všichni se posadili.

„ Něco k pití? Dýňový džus nebo máslový ležák?“ Zeptal se. Rozhodli se pro ležák. Harry mávl hůlkou a před nimi na stolkem se objevili skleničky a plná láhev ležáku od madam Rosmety.

„ Harry, kde jsi celou dobu byl?“ Zajímalo Miu. „ Měli jsem o tebe hrozný strach.“

„ Byl jsem ve svém letním sídle a rozvíjel své schopnosti. Zachránil Draca a díky Voldyho neopatrnosti i Bradavice.“

„ A proč ses neozval? Nedal o sobě vědět?“ Pokračoval Ron.

„ Nemohl jsem, nebylo by to rozumné ani bezpečné. Hrozně jste mi chyběli, ale bylo lepší, když si mysleli, že jsem mrtvý. Teď mám proti Voldemortovi obrovskou výhodu, protože si stále myslí, že jsem mezi mrtvými. Ani včera mě nepoznal. Nevím, jestli mi to někdy odpustíte a pochopíte, ale bych byl velmi rád, kdyby ano.“ Smutně se usmál. Kývli.

„ A co se to stalo, Harry? Jsi jiný. Vypadáš starší, k tomu máš i šedé prameny.“ Zajímalo Nevilla.

„ Viděl jsem příliš mnoho, abych mohl zůstat stejný. Ty šediny jsou pravděpodobně následkem mých schopností, které se pomalu projevují a rozvíjí. Možná  je to i tím, co se dělo, když jsem byl přes dva týdny na ošetřovně. Můj psychický růst byl větší než fyzický a tělo se s tím pak špatně srovnávalo. Ale nevím to jistě. Je to ta nejpravděpodobnější možnost. Umím a zvládám toho více, než bych měl. Ale svou sílu jsem získal rychle a tvrdou dřinou, ale i přesto se to projevilo. Vrásky jsou od starostí a od zodpovědnosti, kterou nesu, aniž bych chtěl.“ Pořádně se napil ležáku.

 „ A jak jsi dokázal vyléčit mé rodiče? Povídali mi, že jen díky tobě jsou tady. Moc ti děkuji, že jsi mi je vrátil, nikdy ti tohle nebudu moct oplatit, hrozně moc to pro mě znamená. Kdybys potřeboval s čímkoliv pomoct, tak stačí říct.“

„ Léčit – to je jedna z mých schopností, včera jsem ji použil poprvé, do té doby jsem si myslel, že ji neovládám. Pořád jsem přemýšlel, jestli včerejšek k něčemu byl. Ale když se mi je pomohlo dostat zpět, tak jsem si říkal, že to bude dobrý a že to stálo za to.“

Harmiona ho chytila za ruku.

„ Připomínají ti rodiče, že ano?“ Otázala se tiše.

„ Ano a taky Síriuse. Přemýšlím, kolik lidí kvůli mně  zase zemře, kolik jich dostanu do nebezpečí… Vždyť kvůli mně zemřeli rodiče i Sírius a Cedrik. Kdyby mě mamka nechala Voldemoroti, kdyby mu nebránila v mém zabití, tak by tady byla. Kdybych Cedrikovi neřekl, ať ten pohár chytí se mnou, tak by žil. Kdybych nešel na ministerstvo, tak by Sírius žil. A kolik dalších lidí zemře kvůli tomu, aby mě ochránili? A co když jejich smrt bude zbytečná? Třeba ho nedokážu porazit a všichni ve mně dávají falešné naděje.“ Skryl hlavu v dlaních.

„ Ne Harry, ty jsi nemohl za jejich smrt. Rodiče tě milovali a raději zemřeli, než by žili s myšlenkou, že tě mohli ochránit, ale neudělali to. Cedrik si vybral sám, že ten pohár vezme s tebou . A Sírius nikdy nechtěl sedět na zadku, ten dům nenáviděl a když byla šance, dostat se pryč, tak to udělal rád. I kdybys na to ministerstvo nešel, tak by byl jiný poplach, kam by šel.“ Řekla tiše Hermiona.

„ Ne, byla to moje vina. Vždycky to budu pokládat za svou vinu. A vím, že právem. I když jsem neměl v úmyslu někomu ublížit a už vůbec někoho zabít, tak jsem to nevědomky udělal.“ Všichni mlčeli, na tohle neměli co říct…

„ Už je pozdě, měli bychom jít spát. Zítra se už bude učit.“ Jeho přátelé kývli.

„ Kde vlastně spíš?“ Zajímalo Nevilla.

„ Dnes už budu spát  s vámi v ložnici, ale včera jsem spal tady.“ Kývl hlavou směrem k velké posteli s nebesy.

„ Půjdeme?“ Zeptal se Ron a těžce se zvedal z křesílka. Byl unavený a k tomu těch nových informací na něj bylo moc… Taky se těšil na Parvati, která mu za těch několik minut začala chybět.

„ Jasně,“ Harry mávl hůlkou a skleničky zmizely. Hermiona spokojeně kývla, takhle skřítci po nich nebudou muset uklízet.

Harry se zvedl. Tváři mu projela bolest. Předtím téměř zapomněl na své dávné zranění, ale teď se znova ozvalo. Jeho koleno bylo jako v ohni.

„ Co je ti?“ Ptala se vyděšená Mia a podepřela ho, když zakolísal. Pevně sevřel rty, aby nezasténal bolestí. Cítil, jako by mu do kolena někdo píchal jehly.

„ To nic,“ řekl tiše. Pomalým krokem šel ke dveřím. Zase výrazně kulhal, tušil, že bude mít problémy sejít ze schodů… Možná by sem měl pořídit mudlovský výtah, to by nemusel ty schody šlapat. Jeho přátelé ho nejistě následovali. Jejich ložnice byla na druhé straně hradu, v jižní části hradu. Před ložnicí se rozloučili s Hermionou a šli do svých komnat. Harry uznale hvízdl. Tenhle komfort se mu líbil. Svou postel poznal ihned, vedle totiž bylo bidýlko pro Ariase, který tam na něj už čekal. Dean a Seamus na Harryo poočku zírali a prohlíželi si ho. Neviděli jej hrozně dlouho a tahle změna, která se s ním stala je dost vyvedla z míry. Draco v ložnici ještě nebyl, ale zahlédl ho u krbu ve společence, četl si nějakou knihu.

„ To je dost, že jdeš,“ přivítal ho výr.

„ Ahoj Ariase, promiň, že jsem se ti nevěnoval. Po včerejšku jsem pořád mimo…“

„ Zranění?“

„ Ano, koleno a pak i jizvy na duši. Možná jsem to trošku přehnal s léčením. Vyléčil jsem ty, kteří by se již sem nikdy nedostali.“ Arias chvíli mlčel.

„ Něco tě trápí,“ usoudil.

„ Hm… Vyléčil jsem rodiče od Nevilla. Je mi hrozně líto, že nedokážu pomoct svým rodičům a Síriovi. K tomu jsem včera viděl umírat spoustu mladých lidí. Byl včerejšek vůbec k něčemu?“

„ Nesmutni Harry, ale raduj se. Rozdal jsi tolik radosti a štěstí, mnoho lidí ti to nezapomene. Třeba tvůj přítel. Vrátil jsi mu rodiče, které nikdy neměl šanci poznat. Ty víš, jaké to je, víš, co to pro něj znamená…“

„ Jo… Přeji mu to, ale taky hrozně závidím. Už půjdu spát, asi jsem ještě mimo z té bitvy.“ Usoudil Harry a zalezl do své postele.

„ Dobrou noc, příteli.“ Sehnul se nad ním Arias a něžně ho klovl do ucha.

„ Tobě taky,“ popřál mu Harry a usnul.

Zpět na obsah

Kapitola 21: Kapitola 21

Harry se převaloval na posteli tam a zpět. Věděl, že někde poblíž na něj dává Arias pozor. Po dlouhé době zase začal mít strašlivé noční můry.

Opět se objevil na ministerstvu a viděl, jak Sírius padá obloukem. Byl od něj příliš daleko, nemohl mu pomoct. Viděl vyděšený, ale hlavně překvapený obličej jeho kmotra. Těsně před obloukem se otočil na něj. Jeho výraz se změnil, v očích mu plála čistá nenávist.

„ Byla to tvoje vina,“ zařval, aby to slyšel. Pak se již propadl za závěs.

„ Ne, to jsem nechtěl,“ zmítal sebou Harry.

Opět se dostal na hřbitov, viděl vraždu Cedrika a hlavně jeho prázdné oči. Oči bez života, bez citu… Zvedl hlavu od kamarádova těla. Před ním stál Lord Voldemort.

„ Zdravím, Harry. Možná sis myslel, že jsem tě v boji nepoznal, ale podle tvé nohy by tě poznal každý. Musím uznat, že si se zlepšil, ale na mě nemáš.“ Rozesmál se. Harry se s trhnutím probudil. Zase ho pálila jizva. Podíval se na hodinky a zjistil, že je šest. Už nemělo cenu se pokoušet spát, stejně by neusnul. Převlékl se, umyl a šel si sednout do společenské místnosti. Arias šel s ním, věděl, že se něco děje. Nechtěl ho nechat ani n aokamžik samotného.

„ Už ví, že žiji. Poznal mě podle mé nohy. jak se kruci dozvěděl, že kulhám?“ Nejraději by něčím hodil. Kdo mu to mohl říct? Kdo?

„ Uklidni se, Harry! Nezapomínej, že oni nejsou tak silní. Možná mu dal veritasérum, zkoušel nitroztyp. Nebo se k němu někdo dobrovolně přidal. měl by sis promluvit s dědečkem.“

„ Hm.. máš pravdu. Půjdeme na snídani?“ Neměl moc hlad, ale kvůli Ariasovi by tam klidně šel.

„ Ne, měl by sis sehnat učebnice a další věci.“

„ Máš pravdu, jako vždy. Takže jdeme za dědou.“ Usmál se. Harry se hradem pohyboval jistě, připadalo mu, že to tady zná odnepaměti. Používal tajné chodby a zkratky aniž by si to uvědomil. Když dorazil k ředitelně, přemýšlel nad heslem, které by mohl Brumbál dát. Vyzkoušel všechny cukrovinky, které znal, ale nic nepomohlo. Chrlič, který nyní chránil ředitelnu, se ani nehnul. Chtěl to už vzdát, ale chrlič se odklonil, ředitel mířil právě na snídani.

„ Dobré ráno, dědo. Můžu s tebou mluvit?“ Vybafl na něj hned.

„ Ahoj Harry, jistě. Pojď do ředitelny, jak tě znám, tak budeš chtít probrat něco důležitého.“ Usmál se mile. Harry kývl. Hned za chrličem se objevila prostorná místnost čtvercového tvaru. Byla zařízená podobně jako minulá kancelář. Jak si všiml, bylo zde opět spoustu maličkostí, některé byly nové… Zastyděl se, když si vzpomněl, jak na konci roku řádil a co všechno porozbíjel.

„ Posaď se,“ nabídl mu dědeček křeslo naproti jeho stolu.

„ O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ Zeptal se ho, když se posadil.

„ Měl jsem sen, zase jsem byl u Voldemorta. Už ví, že žiju, někdo zradil.“ Pověděl tiše. Brumbál se zvedl a chodil sem a tam.

„ Věděli to jen lidé, kteří byli na hradě. Někdo se k němu musel přidat až po bitvě a nebo to z něj musel dostat násilím. Zatím mi nepřišla žádná zpráva o zmizení ani únosu. Musíme čekat, nic jiného nám nezbývá. Říkal Tom ještě něco?“

„ Hm… Ani ne, jen že mě podle kulhání pozná každý a takové kecy. Však ho znáš.“

„ Dobře. Jak se těšíš po tak dlouhé době do školy?“

„ Ale jo, celkem… Musím si obstarat učebnice. Nemohl by jsi mi prosím dát seznam?“

„ Jistě. Dnes mám cestu do banky, cestou ti ty učebnice koupím.“

„ Dobře, děkuji dědečku a promiň,  že jsem otravoval hned po ránu.“

„ Ty nikdy neotravuješ, Harry. Mimochodem, teď, když víme, že do posledního patra nikdo nesmí, tak tam máme s Minervou soukromý byt. Někdy se zastav, Minevra by s tebou ráda mluvila. Ještě neměla šanci si s tebou hezky v klidu popovídat, je z toho dost nešťastná. Co takhle dneska v pět?“

„ Budu tam, už se těším.“ Usmál se Harry. Těšil se, až si se svými prarodiči promluví. Měl je rád, moc rád by je poznal více, než je znal dosud. Dědeček mu úsměv oplatil a oba vyšli z ředitelny. Brumbál mířil na snídani a Harry do knihovny. Zatím nemá učebnice, ale to neznamená, že nebude nic dělat. Může číst jiné knihy, stejně se z těch učebnic pravděpodobně nedozví nic nového. V knihovně byla jen Hermiona, unešeně se dívala na knihy, které nebyly ani v Bradavicích.

„ Ahoj Mio,“ usmál se na ni její přítel. Dívka se vylekala, až málem upustila knihu, která ji zaujala…

„ Harry… Tys mi dal. Co tady děláš? Tady je knihovna a pokud vím, tak ji nemáš právě rád.“

„ Hodně věcí se změnilo. Potřeboval bych nějakou knihu  o léčení, měla by tady být i jedna od Roweny z Havraspáru. Neviděla jsi ji tady?“

„ Je mi líto, ale ne… Tady je kniha, kde jsou sepsány všechny knihy, třeba to tam najdeš.“ Podala mu knihu asi o tisíci stránkách.

„ Díky, Mione.“ Na její jméno dal zvláštní přízvuk, takže vyznělo hrozně něžně. Dívka se jemně zachvěla. Harry ji pomalu pohladil po tváři. Hermiona zavřela oči, chytla jeho ruku a vtiskla mu do dlaně polibek.

„ Miluji tě, Harry Pottere.“ Řekla mu tiše.

„ Já tebe taky, Hermiono. Ani nevíš, jak rád bych s tebou byl.“ Zašeptal a jemně ji políbil na čelo, nos, tváře a nakonec na rty.

„ Nic ti v tom nebrání.“

„ Ale ano, pokud se to Tom dozví, pokusí se tě zničit. To nemůžu dopustit, na to tě mám moc rád.“ Hnědovlásce se v očích objevily slzy.

„ Nikdy tě nepřestanu milovat, Harry. Nikdy. Nevzdám se tě. Prosím tě, netrap mě a buď se mnou. Kdybych měla zemřít, tak chci umírat s myšlenkou, že jsem alespoň chvíli mohla strávit s tebou, být ti oporou… Prosím tě, neodháněj mě od sebe.“ Harry se nadechl. Nechtěl ji ohrozit, miloval ji a potřeboval. Rozhodl se. Sehnul se k ní a vášnivě ji políbil.

„ Miluji tě, Mione. Miluji tě více než svůj život,“ šeptal a objal ji. Zabořila mu nos do ramene a vdechovala jeho vůni. Teď byla šťastná, cítila se opravdu báječně. Po měsíci, kdy nevěděla, co s Harrym je, cítila, že je vše, jak má být. Už mu nedovolí odejít, už ne! Nepřežila by to, život bez něj už by pro ni ztratil smysl… Hluboce ho milovala, obětovala by pro ěnj cokoliv, i svůj život…

Zpět na obsah

Kapitola 22: Kapitola 22

Na snídani bylo jako obvykle rušno. Když do síně vešel Harry s Hermionou a vedli se za ruku, všichni se na ně ohromeně podívali. Nikdo nevěděl, že spolu začali chodit a to se tady drby šíří rychle… Jen Brumbál a McGonagallová se usmívali. Byli rádi, že je jejich vnuk po dlouhé době šťastný.

Sedli si ke stolu vedle Nevilla, Rona a Parvati.

„ Tak jste se konečně dali dohromady?“ Zajímalo Rona. Parvati jen tiše naslouchala, s Harrym se nikdy moc nebavila.

„ Taky ti přeji dobré ráno. Ale ano, dali.“ Usmála se na něj Mia.

„ Trvalo vám to.“ Zazubil se Ron. Harry kývl. Věděl, že jeho přítel má pravdu, nechal Miu příliš dlouho čekat a sebe taky. Teď, když byl s Hermionou, měl ji vedle sebe a věděl, že ho neopustí, nedokázal si představit život bez ní. Snídaně byla veselá, nikdo se nezabýval těžkými myšlenkami. Harry byl zvědavý na první školní den. Těšil se, ale rozhodně nikomu nechtěl ukazovat své pravé schopnosti a znalosti. Měl by se krotit, všichni nemusí vědět, co zná.

„ Harry, máš vůbec učebnice?“ Vzpomněla si Mia.

„ Ne, budu je mít až později. Ale na zítřek už budu připravený, neboj.“ Usmál se a líbl ji do vlasů. Kývla. Chvíli potom se k nim přidal Draco a Ginny. O něčem si povídali a smáli se. Harry jim to přál. Zajímalo ho,  jestli je na něj Ginn ještě naštvaná. Usmál se na ně.

„ Ahoj, tak jaká byla první noc mezi Nebelvíry?“ Zeptal se Draca.

„ Dobré ráno. Noc byla výborná, díky.“ Sedal si a už začínal jíst. Ginny si sedla naproti Harrymu.

„ Harry, díky. Chci, abys věděl, že ti nic nevyčítám, už jsem pochopila.“ Usmála se na něj.

„ Děkuji, Ginny.“ Podíval se na ni vděčně. Někteří pochopili, o čem je řeč, ale například Parvati nevěděla o co jde. Rozhodla se, že se zeptá později.

„ Pane Pottere, váš rozvrh.“ Přišla k němu profesorka McGonagallová a podávala mu pergamen.

„ Moc děkuji,“ usmál se vděčně. Pergamen složil a zastrčil do kapsy.

„ Jdeme? Ještě bych potřeboval do knihovny.“ Zeptal se. Zvedla se jenom Mia, ostatní ještě chtěli jíst.

„ Tak jo, uvidíme se na hodině.“ Usmáli se a odešli. V knihovně byli sami, madam Pinceová pobíhala mezi regály a snažila se zjistit,co tady jsou za knihy. Archu si asi nevšimla. To bylo pro Harryho plus. Vzal ho a začal se dívat, co zde je o léčitelství. Knihu od Helgy našel celkem snadno, byla mezi vzácnými knihami. Vzal si ještě knihu Psychologie léčí. Název ho zaujal. Knihy si dal do tašky a čekal, jestli si Mia něco vybere.

„ Tak co, půjdeme?“ Objal ji ze zadu.

„ Hm… Tak jo, půjčím si tuhle knihu, ještě jsem ji nikde neviděla. Je o elfech, o kterých se nic moc nevím, ale tady v knihovně je o nich spousta knih. Některé jsou dokonce i v jejich jazyku.“ Strkala si do tašky velkou knihu v kožených deskách. Harry ji poté tašku vzal, chytil ji za ruku a šli na první hodinu – lektvary. Do sklepení došli včas, pár minut po nich došla Alice, která se tvářila velmi mile. Rozhodně nebyla takový pes jako Snape.

„ Dneska si připravíme veritasérum.“ Mávlahůlkou a na tabuli se objevil návod. Harry si přivolal přísady a dal se do práce. Návod si trošku upravil, byla zde možnost snížit počet některých bylin. Lektvar měl mezi prvními a snad poprvé na hodině lektvarů ho měl i dobře. Zbytek hodiny si četl knihu, kterou mu doporučila Helga. Když zazvonilo, Harry si sbalil knihu  a čekal na své přátelé.

„ Jak jsi to udělal tak rychle?“ Nechápal Draco. „ To se nedalo stihnout.“ Přidala se Mia.

„ Ale dalo, připravoval jsem vertasérum, ale měl trošku jiný návod. Některé byliny se nemusely připravovat v tak velkém počtu a i vaření nemusí být tak dlouhé, pokud změníš po pěti minutách směr míchání.“ Zazubil se vesele.

„ A jak to víš?“ Ptal se Ron.

Zpět na obsah

Kapitola 23: Kapitola 23

Odpoledne měli volno, tak si šli prohlédnout rozsáhlé pozemky, které patřily k hradu. V dáli šlo vidět moře, ale vedle hradu bylo pouze jezero. Později zjistili, že v něm byla mořská voda a žilo tam spoustu zajímavých tvorů, o kterých si v Bradavicích ani neříkali, nebylo proč…

Usadili se na břehu a dlouho si povídali. Zvedli se až před půl pátou, aby Harry stihl schůzku s ředitelem. Harry si skočil dát ještě knihu do ložnice a poté se vydal ke svým prarodičům do nejvyššího patra. Jeho přátelé mezitím hráli šachy nebo řachavého Petra… Hermiona se vyjímečně také nevěnovala studiu, ale psala dopis rodičům. Dlouho se jim neozvala a nechtěla jim dělat zbytečné starosti.

Harry nejistě zaklepal na dveře, byl nervózní, i když netušil proč. Dveře se ihned otevřely  a objaly ho ruce jeho babičky… Teď nevypadala přísně jako v hodinách, úsměv ji omladil o spoustu let.

„ Harry,“ zašeptala. V očích měla slzy. Když ho po chvíli pustila, pozvala ho dále. Harry musel uznat, že to tady mají zařízené pěkně. Bylo to tady útulné, dost mu to připomínalo Nebelvírskou společenskou místnost. Líbilo se mu tady, moc rád by tady trávil více času se svými prarodiči…

Posadili se ke konferenčnímu stolečku, v dosahu byl krb, aby jim nebyla zima. V krbu již vesele praskalo dřevo.

„ Jsem ráda, že jsi přišel. Dáš si čaj, kávu nebo snad máslový ležák?“ Nabízela mu bebička něco na pití.

„ Čaj postačí, děkuji.“ Usmál se. „ Máte to tady hezké, připomíná mi to společenskou místnost.“ Pochválil ihned Harry. Minerva se potěšeně usmála.

„ Děkuji, jsem ráda, že se ti to tady líbí, snažila jsem se to tady zútulnit a Nebelvír mám ráda, tak jsme to s Albusem vyzdobili v jeho barvách.“ Zatímco mluvila, nalévala svému vnukovi ovocný čaj. Když všechno bylo, rozhostilo se na chvíli ticho.

„ Jsem ráda, že jsi přišel. Nevěděla jsem, jestli jsi na nás třeba nezanevřel.“

„ Přišel jsem rád a nemusíš se bát, babi, nic vám nemíním vyčítat. Vím, že jste udělali co jste museli. A jsem vám za to vděčný, přežil jsem a nikdo vás nemohl mou osobou vydírat.“ Ujistil ji. Stiskla mu ruku, byla dojatá.

„ Děkuji Harry, jsem ráda, že to bereš takhle. Myslela jsem, že po tom zjištění budeš zuřit, nadávat, běsnit a začneš nás nenávidět.“

„ To jsem původně chtěl, ale musel jsem vědět, jak to bylo a uznal jsem, že vaše důvody byly správné. Obětovali jste rodinný život, aby byla rodina v bezpečí. Co více bych si mohl přát? Teď mám rodinu, přátele a Hermionu. V podstatě mi nic nechybí, jen mám strach o životy svých blízkých. Nikdy bych nepřežil, kdyby mi vás teď Voldemort vzal. Už nemám rodiče a Síriuse, ale váš mi vzít nesmí.“ Minerva kývla.

„ Jsme ve válce a tam se přináší oběti. Ale neboj se, budeme se s Albusem opatrovat.“ Kývl. Ještě si chvíli povídali sami, ale potom přišel Brumbál.

„ Ahoj, promiňte, že jsem se zdržel, ale Voldemort zase řádil.“

„ Kde?“ Zajímalo jeho vnuka.

„ Menší městečko ve Skotsku, ale tentokrát to přehnal. Zaútočil ve dne na dětskou nemocnici, zabil přes dvě stě malých dětí! To už není člověk, je to zrůda.“ Rozohnil se. Harry i Minerva zbledli. 200 dětí, některé určitě novorozeňata… Harry si jedno uvědomil – musí to ukončit co nejdříve, takhle to dál nejde.

„ Chystejte se na bitvu, za čtyři týdny zaútočíme na Voldemortovo sídlo.“ Pronesl rozhodně, pohled upřený do prázdna…

Zpět na obsah

Kapitola 24: Kapitola 24

Na večeři šel se svými prarodiči. Všichni byli bledí a vážní,plní obav o životy svých blízkých. Harry z nich vypadal nejlépe, svým způsobem byl smířený se svým osudem, věděl, že se mu jednou bude muset postavit. A čas se začal pomalu naplňovat, cítil, že již brzy se rozhodne o tom, kdo přežije a jestli vyhraje dobro nebo zlo. Kdo bude vládnout světu? Láska nebo nenávist. Šel si sednout ke svým přátelům, smutně se na ně usmál a políbil Miu do vlasů. Pohladil ji po tváři. Mia hned tušila, že se něco děje, tohle jí to jen potvrdilo. Jeho oči byly tak plné tvrdé reality, zlosti a bolesti. Tohle u něj nikdy neviděla…

„ Harry, co se stalo?“ Zeptala se tiše.

„ Voldemort řádil, zabil dvě stě nevinných dětí, některé z nich byly novorozeňata.“ Řekl tiše, ale v hlase šlo cítit rozhořčení. Mia zalapala po dechu, po tváři jí stekla slza. Harry ji objal.

„ Chceš to skončit, že ano?“ Šeptla. Byla si jistá odpovědí, ale chtěla, aby jí to řekl sám. Měla o něj hrozný strach, ale věděla, že to musí udělat. Věštba mluvila pravdu, on by se nikdy nesmířil s tím, kdyby Voldemort žil a páchal zlo.

„ Ano.“ Jasné, stručné a výstižné. V tom jednom slově bylo tolik odhodlání, lásky, strachu a bolesti.

„ Ty to dokážeš,“ řekla mu Mia tiše. „ Budu s tebou, nikdy tě neopustím.“ Slíbila mu.

„ Ne, Mione. Pokud mě miluješ, zůstaň prosím v bezpečí, nikdy bych si neodpustil, kdybys šla do té bitvy.“

„ Půjdu, ať chceš nebo ne, nenechám tě samotného, rozumíš?“ Kývl, ale byl rozhodnutý si s ní o tom ještě popovídat. Harry se v jídle jen povrtal, nějak ho přešla chuť i hlad.

„ Jdu se projít, půjdeš se mnou?“ Zeptal se své dívky, když už byla po jídle. Kývla, usmála se na přátele a spolu s Harrym odešli z místnosti.

Procházeli se hradem, až natrefili na komnatu, která sloužila podobně jako KNP v Bradavicích. Sedli si do křesílek u krbu a povídali si.

„ Mione, prosím tě, nechoď do té bitvy, nedokázal bych se soustředit, měl bych o tebe ohromný strach, který by mi zabraňoval v logickém myšlení.“ Požádal ji znova a ona znova odmítla.

„ Půjdu tam, nikdy tě neopustím.“ Vzdychl. Tušil, že nebude snadné ji přesvědčit, bude na to muset jít jinak. Ale co, má na to ještě pár týdnů, do té doby to nějak vyřeší. Teda snad.

Povídal si o škole, o životě a o dnech, kdy nebyli spolu. Rozhodl se jí svěřit své tajemství.

„ Jsem dědic Nebelvíra a nepřímý dědic Zmijozela.“ Řekl jí tiše. „ Ten měsíc jsem cvičil své schopnosti. Všechno jsem si pečlivě zaznamenal do knihy, kterou dám svému dědici, abych mu ulehčil v bádání. Ta kniha je schována na letním sídle ve Francii, obrazy zakladatelů Bradavic mu ji vydají, pokud správně odpoví na jejich otázky.“ Usmál se. Dívka byla ohromená, tohle nečekala.

„ Co.. cože?“ Vykoktala s námahou.

Zpět na obsah

Kapitola 25: Kapitola 25

Dny poté ubíhaly ve zběsilém tempu, Harrymu připadalo, že čas chce mít bitvu co nejdříve za sebou. Věděl, že tam zemře spousta lidí, ale přesto byl rozhodnutý tam jít a bojovat. Nevěřil tomu, že by přežil, ale byl rozhodnutý vzít se sebou Voldemorta…

Do bitvy zbýval jen týden, když se  hodině přeměňování stalo něco divného. Hermiona mávala už nějakou dobu s hůlkou, ale nepodařilo se jí žádné zaklínadlo, nevyšel z ní ani paprsek. Harry se na ni překvapeně díval, stejně jako ostatní, kteří si toho všimli. Profesorka McGonagallová zbledla, ale pak se široce usmála. Oči měla plné dojetí, tlačily se jí do nich slzy.

„ Už toho nechte, Hermiono. Nastudujte si prosím pouze teorii a po hodině tady zůstaňte, ráda bych s vámi mluvila. A vy, pane Pottere, tady můžete zůstat také.“ Usmála se na starostivě se tvářícího studenta. Oba kývli a každý pokračoval ve své práci. Mia si četla a dělala výpisky, zatímco její přítel zkoušel kouzla na změnění vzhledu. Byla to pro něj hračka, tak rychle splnil úkoly a četl si knihu o bílé magii. Tentokrát měl něco lehčího, pouze dva tisíce stran plné kouzel. Četl, ale co chvíli se díval na Miu, která ještě pořád něco psala na pergamen. I když se tvářila bezstarostně, viděl, že nechápe, proč nemůže kouzlit. Konečně zazvonilo, všichni se začali pomalu balit, chtěli slyšet, o čem  s nimi chce jejich profesorka mluvit. Harry pomohl Mii s taškou a spolu šli k McGonagallové. Ta se šťastně usmívala  a pokynula jim, aby ji následovali do jejího kabinetu. Když za nimi zaklaply dveře, oba šťastně objala.

„ Proč jste mi to neřekli? Taková skvělá novinka v této době  a vy to tajíte.“ Vyčetla jim jemně. Oba studenti se na sebe překvapeně podívali. Minerva si toho všimla.

„ Počkat, tím chcete říct, že nic nevíš, Hermiono?“

„ Nevím co?“ Nechápala.

„ Když jsi těhotná, tak se ti na chvíli ztratí tvá magická moc. A jak jsem viděla, tak se tak dneska stalo.“ Usmála se na ni mateřsky Harryho babička. Mia zbledla.

„ Cože? Já nemůžu mít dítě, jsem moc mladá,“ začala nejistě. Harry ji objal.

„ Klid, lásko. Bude to v pořádku, jsme na to dva. nějak to zvládneme.“ Hladil ji ve vlasech. Dívka plakala, ale pak se šťastně usmála. Oči jí zářily jako dva drahokamy, vždyť mít dítě není pohroma!

„ Máš pravdu, nějak to zvládneme.“ Měla strach, že to maličké bude vyrůstat bez otce a že ho vychová špatně. Taky se bála, že ji to maličké bude jednou nenávidět a opovrhovat jí. Měla hrozný strach, který se jí odrážel v očích. Neuměla si samu sebe představit jako matku, nějak jí to nešlo k sobě. Vždyť ona neví, jak se o děťátko starat… Bude si o tom muset promluvit s maminkou, možná i profesorkou přeměňování  a asi i něco přečíst.

„ Zvládnete to. Kdykoliv budete potřebovat, můžete počítat s mou a Albusovou pomocí. Když jsme si neužili Harryho, rádi se vám budeme starat o to malé.“ Usmála se na ni jej profesorka.

„ A co škola? Všichni si všimnou, že nekouzlím.“

„ Připravíme ti takový studijní plán, kde se tento rok budeš učit jenom teorii a praxi všem předvedeš až na OVCích. Hned tu novinku půjdu oznámit Albusovi, vy by jste měli jít na hodinu. Moc vám gratuluji.“ Usmála se a znova je objala a poté odešla ke krbu, ve kterém zmizela. Harry teprve teď matku svého dítěte pořádně objal a políbil. Miloval ji a na to maličké se těšil. Něžně ji pohladil ploché bříško.

„ Hrozně se na něj těším.“ Usmál se smutně. Věděl, že se ho pravděpodobně nedožije, ale miloval ho.

„ Bude krásné a chytré po tobě,“ zašeptal ji do ucha.

Zpět na obsah

Kapitola 26: Kapitola 26

Hned ráno zamířil k Brumbálovi a vyžádal si povolení zajít na Příčnou. Ředitel prvně namítal, ale nakonec svolil.

„ A gratuluji, Harry, jsem rád, že jsi konečně šťastný. Pozdrav Hemrionu, až ji uvidíš a nemusíš se bát, tady je v bezpečí, ohlídáme ti ji.“ Usmál se na něj dědeček a pobídl ho, ať si pospíší. Jeho vnuk poslechl. S úsměvem na rtech nabral zelený prášek a vešel do krbu.

„ Příčná ulice,“ vyslovil zřetelně a zmizel v plamenech.

Objevil se v Děravém kotli, který byl téměř prázdný, u baru seděly jen dvě čarodějky, které právě snídaly. Hostinský Tom byl pohublý a vypadalo to, že se nudí, již nějakou dobu tady nebylo narváno a živo.

Pro jistotu si nasadil kapuci od mikiny a vyšel ven. Před zdí se pousmál při vzpomínce, jak tady šel s Hagridem poprvé. Klepl hůlkou na cihly a tím se mu otevřel vstup do prostorné ulice plné krámků. Dnes zde nebylo moc lidí a když se zde šel náhodou něco koupit, tak rozhodně nešel sám. Ihned zamířil do Gringottovy banky, kde bylo také oddělení pro psaní závěti a vyřizování pozůstalosti. Zaklepal na dveře a po vyzvání vešel. Uvítal ho poměrně zachovalý skřet, který se tvářil hodně vyčerpaně. V této době pravděpodobně vyřizoval více závěti než mu bylo milé. Zběžně si ho prohlédl a podal mu pár pergamenů, pečeť a velkou obálku.

„ Všcehno sepište a vložte do obálky. Pokud chcete, tak můžete napsat i osobní dopisy pro své blízké, pokud zemřete, vše jim bude předáno.“ Informoval ho úředník  a ukázal na vedlejší místnost, kde si mohl v klidu sednout a psát.

„ Děkuji,“ usmál se Harry a šel vedle, kde se posadil za stolek a dal se do psaní.

„ Já, Harry James Potter, při plném vědomí odkazuji částku v hodnotě 100 000 galeonů rodině Weasleyových, která se o mě starala jako o vlastního syna. Po 50 000 galeonů odkazuji Remusi Lupinovi, Albusi Brumbálovi, Minervě McGonagallové, Dracoci Malfoyovi, Longbottomovým a profesoru Severusi Snapeovi, aby mohl uskutečnit své výzkumy, které jsou finančně náročnější. Zbytek peněz v trezoru, což je necelý milion galeonů odkazuji Hermioně Grangerové a svému dítěti, které pravděpodobně nikdy nepoznám, ale již teď mohu říci, že ho miluji. Hemrioně Grangerové taktéž odkazuji dům v Godricově dole a svým prarodičům odkazuji dům na Grimmauldově náměstí 12.
Miluji vás a jsem rád, že jsem měl čest vás poznat. S láskou Harry J. Potter.“

Dopsal a přemýšlel, jestli na někoho nezapomněl. Doufal, že ne, to by ho opravdu mrzelo. Chvíli váhal, jestli má Snapeovi něco odkázat nebo ne, ale nakonec mu něco odkázal. Doufal, že ho za to neprokleje…

Harry namočil znovu brk a začal psát osobní dopisy.

„ Pane a paní Weasleyovi,

bylo mi ctí Vás poznat. Jste jedni z mých nejmilovanějších lidí. Děkuji Vám, že jste se o mě starali jako o vlastního, i když jste nemuseli. Doufám, že Vám částka, kterou jsem Vám zanechal, alespoň trošku ulehčí. Mám vás rád, Harry.“

Poté napsal ještě prarodičům, Longbottomovým, Ronovi, Dracovi a teď se chystal napsat dopis Mie.

„ Má nejdražší,

pokud tenhle dopis čteš, znamená to, že jsem mrtvý. Neplač a netruchli pro mě, nestojím za to. Bylo mým posláním zabít Voldemorta, doufám, že jsem nezklamal a poslal ho na onen svět. Pokud to mělo znamenat, že zemřu také, pak jsem se obětoval rád. Nejen pro vás, aby jste měli lepší život, ale pro celý svět, který jsem miloval a nenáviděl pro jeho krutost v jednom.

Pamatuji si na tvůj úsměv, kdy se ti oči rozzářily jako ty nejdražší drahokamy a na tvářích se ti vytvořily dolíčky. Miloval jsem, když ses usmíval stejně tak jako když ses mračila nebo byla vážná.

Vzpomínám si na vrásku, která se ti objevila na čele, když jsi o něčem usilovně přemýšlela a nebo se ti něco nepodařilo. Vypadala jsi vždycky hrozně roztomile.

Má Mione, je mi hrozně líto, že jsem se nevyjádřil dříve a neměli jsme pro sebe více času, než pár týdnů, které s tebou ubíhaly světelnou rychlostí.

Doufám, že naše dítě bude stejně krásné, chytré, obětavé a ochotné pomoci jako ty. Hrozně rád bych ho viděl a alespoň jednou pochoval v náručí. Prosím, pověz mu, že ho miluji. Budeš ta  nejlepší matka, kterou si dítě může přát.

Miluji tě a navždy budu, Tvůj Harry.

P.S: Nesmutni a začni znovu žít, nechci, aby sis kvůli mně zničila život a utápěla se ve smutku…Nebraň se citu, kdyby ti jej někdo naznačil, milovat je překrásné…

Vzdychnul. Nevěděl, jestli to napsal dobře. Vystihlo to spoustu jeho pocitů, ale ne všechny. Nechtěl umřít, ne teď, když Mione čeká jeho dítě! Miloval ji a to maličké taky…

Znovu namočil brk a rozhodl se napsat poslední dopis a to profesoru Snapeovi.

„ Profesore Snape,

asi vás překvapilo, že jsem Vám něco odkázal a k tomu Vám  zanechal i osobní dopis. Vím, často jsem se choval jako drzí spratek, ale  v poslední době jsem vás začal obdivovat. Nikdy bych nedokázal to, co Vy. Vážím si Vás a obdivuji.

Mám poslední prosbu, kterou by jste mohl slnit, protože mám pocit, že to dokážete… Dejte mi prosím pozor na Hermionu a dítě, hrozně moc pro mě znamenají. Byl bych vám velmi vděčný, kdyby jste mi vyhověl.

Sbohem navždy, Harry J. Potter.“

Oddechl si, byl rád, že to má už konečně za sebou. Všechny pergameny zapečetil a vložil do velké obálky. Se smíšenými pocity vstal, podal skřetovi obálku a vyšel ven. Měl toho ještě mnoho na zařizování. V Gringottovic bance ještě zřídil nový účet pro své dítě a ihned tam vložil pěknou sumičku peněz. Z banky zamířil ke zlatníkovi, kde vybral zlatý prsten s menším diamantem, který se mu velmi líbil. Prsteny, kde byly diamanty větší, tam vypadaly opravdu hrozně, k tomu pochyboval, že by se hodily k Mie, která měla raději drobné kameny. Ještě skočil k Madam Malkinové, kde si koupil tmavě zelený plášť a poté se přemístil zpět do školy…

Zpět na obsah

Kapitola 27: Kapitola 27

Zpět na obsah

Kapitola 28: Kapitola 28

Zpět na obsah

Kapitola 29: Kapitola 29

Zpět na obsah