Index

Kapitola 1: Šestý ročník
Kapitola 2: Už se to blíží
Kapitola 3: Příjezd
Kapitola 4: Nudné představování
Kapitola 5: Vítězové
Kapitola 6: Hlasy s červenou tváří
Kapitola 7: Těžký boj vášní
Kapitola 8: Skončilo to prohrou...
Kapitola 9: Pláč nad výhrou
Kapitola 10: Abeceda v Prasinkách
Kapitola 11: Výzvědná služba Evans, s.r.o.
Kapitola 12: Chytrost slečny Grugerové
Kapitola 13: Kdo tu žárlí?
Kapitola 14: Plán slpněn, kapitáne Tlapo!
Kapitola 15: Dopis o zkouškách
Kapitola 16: Po zlých zprávách nejsou radovánky
Kapitola 17: Nejlepší a nejpřísnější
Kapitola 18: Výzvědná služba musí narazit
Kapitola 19: Je libo šunčičku?
Kapitola 20: Záchrana ve znamení smrti
Kapitola 21: Řekni zapomeň
Kapitola 22: Úsměv v Bradavicích aneb Hvanadalshúkur
Kapitola 23: Jména už se nebojíme!
Kapitola 24: Ukřičené bonbóny a tichá věštba
Kapitola 25: Chlouba a dopis od rodičů
Kapitola 26: Dvojice určená pro nikdy
Kapitola 27: Veselé Vánoce!
Kapitola 28: Vědět
Kapitola 29: Zase snadné
Kapitola 30: Nesnáším loučení
Kapitola 31: Chlípňačka Lily
Kapitola 32: Březnová pomsta
Kapitola 33: Skvělé zprávy nejen z domova
Kapitola 34: Adrianiny zodpovězené otázky
Kapitola 35: Řecký Riddikulus
Kapitola 36: Když názor, tak profesionální
Kapitola 37: To snad ne?!
Kapitola 38: Minulá budoucnost
Kapitola 39: Práce za osm
Kapitola 40: Poslední slovo
Kapitola 41: Krátce před přemisťováním
Kapitola 42: Připijme si!
Kapitola 43: Začátek roku
Kapitola 44: Jak se Binns stal chtěným...
Kapitola 45: Střídání učitelů
Kapitola 46: Těžce zajímavý
Kapitola 47: Každý detail romantiky pro dopis
Kapitola 48: Pár otázek
Kapitola 49: Což takhle plesík?
Kapitola 50: Samota
Kapitola 51: Smůla a štěstí pro Remuse
Kapitola 52: Obsazeno, smůla!
Kapitola 53: Noc proti pravidlům
Kapitola 54: Chci vše napravit
Kapitola 55: Neuvážený konec
Kapitola 56: Drzý sen
Kapitola 57: Dlouho očekávaná scéna
Kapitola 58: Zákon akce a reakce
Kapitola 59: Rozhodnutí
Kapitola 60: Sbohem lásko!
Kapitola 61: Jo, začátek trablí
Kapitola 62: Bonusové urážky
Kapitola 63: První oběť
Kapitola 64: Dnes zdravím
Kapitola 65: Už to není jenom vendeta
Kapitola 66: Informace
Kapitola 67: Emočně o ničem
Kapitola 68: Prohraješ...
Kapitola 69: Z bolesti je vždycky špatně
Kapitola 70: Nač ten spěch?
Kapitola 71: Síť
Kapitola 72: Nový předmět
Kapitola 73: Vyříkání
Kapitola 74: Cena prolité krve
Kapitola 75: Poslední zvuky Bradavic
Kapitola 76: Nečekané
Kapitola 77: Ovce, opice a Fénix
Kapitola 78: Světle modrá dospělost
Kapitola 79: Milosrdné lži a tiché pravdy
Kapitola 80: Změna a nová zkušenost
Kapitola 81: Nevinnost v plamenech
Kapitola 82: Zamračená a ochuzená
Kapitola 83: Zatím se nic nedozvíš...
Kapitola 84: Příběh vyznavače Satana
Kapitola 85: Tři v Prosinci
Kapitola 86: Dvojité rande
Kapitola 87: Spojeni krví
Kapitola 88: Jen pár hodin
Kapitola 89: Stopy vedou ke družičce
Kapitola 90: Krev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv
Kapitola 91: Není vítězů
Kapitola 92: Tiché vzpomínání
Kapitola 93: Jmenovitě?
Kapitola 94: Svatební horečka
Kapitola 95: Poprvé naposledy
Kapitola 96: Poslání
Kapitola 97: Nová rodina
Kapitola 98: Bude z tebe světoběžec
Kapitola 99: Asimilace
Kapitola 100: Od kamen po mouku
Kapitola 101: Štěstí?
Kapitola 102: Nevzdávat? Už se mi nechce...
Kapitola 103: Tak jde čas...
Kapitola 104: Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane
Kapitola 105: Svatební dar a líbánky
Kapitola 106: O tom jak přiletěl čáp
Kapitola 107: Toužebné city k prachovému
Kapitola 108: Síla k boji
Kapitola 109: Doslov

Kapitola 1: Šestý ročník

Byla ve vaně. Usnula.

"Kde to jsem?" zeptala se po probuzení.
"Preciš v domově. Dětském. Vstávej! Čeká na tebe nějaký starý pán. Myslím, že se představil jako Brumbál. Albus...." prozradila roztržitě baculatá paní.


O šest let později....

1. KAPITOLA - 6. ROČNÍK

„To by mě zajímalo, koho vyberou do té soutěže,“ řekla z ničeho nic Tereza; mluvila o ¨Merlinovo kousku¨ soutěži, která se konala mezi čtyřmi kouzelnickými institucemi celého světa a po sedmé za sebou vyhrávala vždy škola Německa - Hofnawell. Vybraní žáci poměřovali své dovednosti a schopnost pamatovat si v lektvarech, obraně proti černé magii, umění přeměňování a kouzelných formulí. „Lily, tebe určitě.“

„To je samozřejmost!“ souhlasila Jess.

Hladové dívky usedly ke stolu a čekaly, kdy se konečně naplní prázdné talíře a číše. Brzy se dočkaly a mohl se začít krotit hlad.

Po lahodné hostině se Brumbál rozhodl pronést svou řeč a vyhlásit vybrané žáky, kteří budou reprezentovat školu v ¨Merlinově kousku¨: „Chtěl bych vás co nejsrdečněji přivítat v novém školním roce. Mám pro vás jednu velice dobrou zprávu. Tento rok se ¨Merlinovy kousky¨ rozšiřují o jednu další položku - famfrpál. A mám tu výsadu, mohu vám oznámit, že se tyto zápasy budou konat zde v Bradavicích. Dlouho jsem přemýšlel, koho vybrat, ale posléze jsem si uvědomil, že by nebylo moudré vybrat jen ty nejlepší hráče naší školy, proto jsem se rozhodl vybrat ten nejlepší tým minulého školního roku - Nebelvír.“

Profesorka McGonagalová se dmula pýchou. Po celé síni se rozhostil šum, který profesor Brumbál jediným mávnutí utišil, aby mohl pokračovat.

„Tito žáci se však musejí zúčastnit i ostatních částí soutěže. Kdyby si někdo z vás přesně nevybavil složení nebelvírského týmu, rád jej připomenu: Ben Yarmouth, Lewis Wash, Tereza Caisová, Josh Camvetry, Alice Skegnesová, Rodger Bangor a kapitán James Potter.“

Síní opět zaplnil šum, protože skoro nikdo nevěděl, že se James stal kapitánem družstva.

„Prosím o klid! Účastnit se ještě bude další osm žáků, rád bych vám pověděl, kdo to je, potom můžete tlachat dlouho do noci!

Za Nebelvír to jsou dva žáci: Lily Evansová a Sirius Black. Z Havraspáru se zúčastní Julia Morrisová a Phil Walis, mrzimorští mohou být ale pyšní na Calluma Kerkwalla a Zmijozel zase na Persenu Paltovou, Lanu McStokesovou a na Denise Enniscorthyho!

Žáci z vybraných škol - tedy Hofnawellu, Kruvalu a Krásnohůlek - se dostaví dvacátého osmého října. Myslím, že máme tento rok štěstí. Ještě se nikdy nestalo, že by byly vylosovány školy jednoho kontinentu. Opravdu zajímavé…

Ještě bych vám rád představil nového učitele obrany proti černé magii profesora Hermana Rose!“

Když Brumbál řekl Lilyino jméno, musela se Terka obrátit na Jess a zeptat se jí: „Nemáš foťák? Tak vítězoslavný úsměv Lily Evansové přece musíme zachytit!“
Ale Jess nebyla moc veselá: „Takže mi odjedete obě dvě? Co já si tu bez vás počnu?“
„Jen se neboj.“ chlácholila ji Lily, „Uvidíš, že hned jak odjedeme, určitě se budeš věnovat Diggorimu a nebo někomu jinému…“
„Uniklo mi snad něco?“ zeptala se zvědavě Terka.
„Ale,“ mávla rukou Jess, „Lily si myslí, že po mém výroku: ¨Remus je pěkný kluk¨, musím po něm bezpochybně toužit, což vůbec není pravda!“
„Víš, že máš pravdu? Remus nám roste do krásy!“ přidala se Tereza a zazubila se na Lily, která nenápadně zakývala hlavou.
Lily určitě ještě něco chtěla podotknout, ale přerušil ji hlas Minervy McGonagallové: „Už je pozdě. Běžte si okamžitě lehnout, děvčata!“

Než se dívky uložily ke spánku, ještě si chvíli povídaly o famfrpálu, soutěži, jak Remus i Sirius jsou mnohem hezčí než předtím a dokonce padlo slovo o Jamesovi, že je to také fešák… Prostě samé holčičí drby…

Následujícího dne u snídaně dostaly dívky rozvrh hodin. „No, skvělý. Hned první hodinu máme takovou bezvadnou - lektvary!“ zoufala si Jess. Lektvary nikdy nebyla její silná stránka, ještěže měla takovou kamarádku jako byla právě Lily. Ta jí vždy podala pomocnou ruku.
„Jen se neboj, ono se to druhou hodinu vyrovná, máme totiž Dějiny a to tě vždy bavilo. Opřít si svou dutou hlavu o lavici a slintat si na ruku…“ Tereza obrátila oči v sloup a Jess se na ni okamžitě začala mračit. Lily se jen pochichtávala, ale okamžitě ji to přešlo, to přišel Potter a spol.
„Čemu se směješ?“ zeptal se mile. Až moc mile na něj, pomyslela si Lily.
„Tobě!“ odpověděla mu Lily, mile se usmála, kývla na Terku a Jess a odcházela z Velké síně na první hodinu, milované lektvary…

Celý den se nesl v tom samém duchu jako začal: Terka škádlila Jess a Lily se tomu jenom smála.

James by se teď určitě nejraději smál taky, tady s Lily, pomyslela si Terka, když její nejlepší přítelkyně dostala záchvat smíchu, nějak už to musím zařídit, přikázala si Tereza a usmála se na hihňající Lily. A myslím, že v tom nebudu sama…

Když dorazily na první letošní hodinu obrany proti černé magii, profesor Rose už tam byl.

„Dobrý den, posaďte se!“ uvítal je. „Vytáhněte si knížku, najděte stranu pět a celou si ji přečtěte!“ Sám vytáhl blok, podíval se z okna ven a začal si mumlat: „Čtrnáct čtyřicet sedm, pátek čtvrtého září… pomlčka… jasno, světle modrá obloha, nízká vlhkost vzduchu… Dvacet jeden stupeň…“ naškrábal pár poznámek a začal se věnovat třídě.

„Tak to bude ještě sranda…“ pomyslela si Tereza a zadívala se na profesora.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Už se to blíží

2. KAPITOLA - UŽ SE TO BLÍŽÍ

„Dnes už je dvacátého sedmého října.“ informovala svou kamarádku Lily.

„No a co?“ opáčila Terka.

„Jak no a co? Vždyť už zítra sem přijedou ty z ciziny! Zahajovací slavnost a pozítří se bude hrát! Já se tak těším! Vždycky jsem milovala tyhle zápasy. Když jsem byla malá, ještě jsem nechodila do Bradavic, vzal mě taťka na fotbal. Hře jsem sice moc nerozuměla, ale moc se mi líbila ta atmosféra!“ rozprávěla se Lily.

„Hm, takže se vlastně moc nezměnilo, hře stále nerozumíš… Jess! Ještě že už jdeš. Lily by ti ráda prozradila, jak chodila s tatínkem na fotbal, ráda by ti vypověděla příběh svého dětství. Bohužel, já musím neprodleně odejít. Je mi strašně líto, že si tento úchvatný příběh nemohu poslechnout také, jenomže co se dá dělat?!“ mrkla na Lily a odcházela.

„Co to je fotbal?“ slyšela ještě Jess, pak už jí dívky zmizely z doslechu.

Zamířila si to do knihovny. „První návštěva v šestém ročníku“ pomyslela si a hnala si to dozadu mezi regály. Tady ji snad nikdo nebude otravovat a ona bude moci v klidu rozjímat nad plánem, jak dát Lily a Jamese dohromady. Je to už několik dní co o tom uvažuje, ale stále na nic nepřišla. „Rozhodně by to chtělo, aby se více sblížili. Lily musí poznat, že James zase není tak špatný… Myslím… Chtělo by je to někam zavřít a nechat je tam na hodně dlouho… Jenomže to by se asi povraždili… Alespoň na chvíli bych chtěla vidět, jak by jim to slušelo jako páru… Možná nějaká událost by je mohla dát dohromady…“ přemýšlela nahlas. Náhle jí svitlo: „No, jistě! Že mě to nenapadlo dřív… ¨Merlinovo kousky¨ společná touha vyhrát by je mohla dát dohromady a navíc nejede Snape! Velice časný a zaručený spouštěč jejich hádek… Jsem to ale šikulka!“ pochválila se, „Ale chtělo by to pomoc i od nějakého kluka, mě James nebude poslouchat… Třeba Rodgera! Je v týmu a James si s ním rozumí víc než s jinými kluky v týmu. Jenomže dá na něj? Kdo ještě jede… Někdo, kdo je Jamesovi hodně blízký…“ Z ničeho nic se uhodila do čela, „Bože, já jsem tupá. Vždyť Sirius taky jede…“

Popadla první knížku, která jí přišla pod ruku a spěšně odcházela z knihovny. Byla šťastná, že konečně už na něco přišla, nebyl to sice dokonalý plán, ale pro začátek to bohatě stačí…

„Ještě dnes si s ním musím pohovořit.“ umínila si.

Lily a Jess našla ve společenské místnosti, jak si dělají úkol z lektvarů, byl mimořádně krátký pouhopouhých šest palců na téma Veritasérum. Někomu se tady asi nechtělo přehnaně opravovat… Sama už ho měla napsaný, končila totiž dnes o jednu hodinu dříve než dívky, tak si sedla do měkkého křesla a otevřela vypůjčenou knížku.

„Fajn finty pro fikané frajery“ přečetla, „Třeba najdu něco zajímavého…“

Chvíli si knihou listovala, ale pak se s hlasitým smíchem objevili James a Sirius. Tereza zaklapla knihu.

„Ahoj kluci!“ pozdravila je, „Potřebuji si promluvit tady se Blackem!“ kývla na něj hlavou, aby mu naznačila, že ji má následovat. Kupodivu ji poslechl, ale neodpustil si úšklebek na Jamese. Odvedla ho do prázdné místnosti.

„Potřebuji se tě zeptat…“ začala Terka, „Miluje James Lily nebo ne?“

Sirius se zatvářil zmateně, o tomhle se zřejmě bavit nechtěl. „No jo. Proč se ptáš?“

„No… Že bychom je mohli dát dohromady. Už mě opravdu přestává bavit poslouchat ty její stížnosti. Podle mě ho má ráda, teda rozhodně se jí líbí, jenomže potíž je v tom, že si to nechce přiznat… To, že ho má ráda,“ dodala, když viděla Siriusův zmatený výraz.

„To už se zkoušelo. A mnohokrát!“

„Jenomže to na tom nepracovala Tereza Caisová! Mám i základ plánu… Na tom se staví… víš přece, že jedeme do těch škol, ne? A tam by se to mohlo podařit! Přece jenom tam nebudou ty postranní živly, co jsou tady! Tím myslím jejich obecenstvo při hádkách a hlavně Snape. Tak co ty na to?“ ptala se ho Terka a upírala na něj svoje oči.

„Hm, klidně to zkusit můžeme. I když já si myslím, že je to zbytečný! Obecenstvo si klidně můžou najít nový… Dobře, udělám to jen pro Dvanácteráka. Co ten plán?“

„Naučíme Jamese se do té doby chovat jako gentleman, tedy spíše já naučím Jamese se chovat slušně a přiměřeně věku…“

„Jak to myslíš, přiměřeně věku?“

„Přesně tak jak jsem to řekla.“

Zpět na obsah

Kapitola 3: Příjezd

3. KAPITOLA - PŘÍJEZD

Už je to tady. Dnes přijede famfrpálová delegace z ostatních škol. Jací asi budou? Ne, že bych si to nedokázala představit, ale… Co je na mých představách pravdy? Tereza se musela usmát, takhle přemýšlela už od samého probuzení a to je na třetí vyučovací hodině. Má štěstí, jelikož takhle dlouho už nebude muset přemýšlet, za necelé dvě hodiny, tedy na pozdní oběd, přijedou….

„Odpověděla by jste mi laskavě na položenou otázku?“ zeptala se Minerva McGonagallová rozhořčeně Terezy.

„Vy vůbec nedáváte pozor!“ teď už se rozkřikla po celé třídě.

Žáci sebou trhli jako by je probrala z nějakého transu. Profesorka se znovu obrátila na Terezu a zeptala se jí: „Znáš odpověď na položenou otázku?“

Tereza se zatvářila zmateně a rozhlížela se všude po stole „Ale tady žádná otázka položená není…“

Minerva se doslova musela plácnout přes čelo „Prokristovy rány! To jste opravdu tak pitomá nebo si ze mě jenom utahujete?“ zakřičela na Terezu až to rvalo uši.

„Pardon, paní profesorko,“ omlouvala se slečna Caisová, „Já jsem dnes opravdu mimo a myslím si, že i ostatní… Už jen kvůli tomu, co se bude dít za dvě hodiny…“ Tereza čekala vše, že na profesorka začne znovu křičet, metat po ní kletby nebo něco podobného, ale tohle opravdu ne -

„Máte pravdu, i my učitelé jsme z toho rozrušení, možná by vám všem prospělo, kdyby jste se šli projít kolem jezera a zhruba za tu hodinu se vrátili, upravili své zevnějšky a přišli uvítat žáky z Krásnohůlek, Hofnawellu a Kruvalu.“

Tereza na ni koukala s otevřenou pusou.

„Děkujeme paní profesorko!“ poděkoval jeden žák z Havraspáru za celý kolektiv.

McGonagallová se jenom usmála a pravila: „Jen naší škole neudělejte ostudu!“

Všichni kývli na znamení souhlasu a třída se začala pomalu vyprazdňovat.

„Tak to ti perfektně vyšlo!“ chválili všichni Terezu, ta začínala červenat.

Jen mávla rukou: „To nic nebylo, jenom jsem pověděla svůj názor.“

Avšak byla šťastná, že skončili dříve než mnozí žáci v Bradavicích a to jen díky ní.

Tereza a Lily zamířily do svého společného pokoje připravit se (Jess s nimi nebyla, od šestého ročníku již nepokračovala v přeměňování). Nedaly na doporučení profesorky McGonagallové se projít kolem jezera… Nač? Chtěly být krásné a neodolatelné pro žáky z cizích škol… A to stojí nějaký ten čas, přece se o něj nebudou obírat procházkou kolem jezera, když se mohou procházet i jindy…

Jakmile vešly do pokoje vrhly se na své noční stolky, kde se skrývalo jejich zkrášlovací náčiní, každá z nich měla knihu, ve které byly různé účesy, decentní i vyzývavé líčení a jak jej docílit.

Spokojené s výsledkem se podívaly na hodinky. Usoudily, že nastal čas vypravit se na školní pozemky. Když je spatřila jejich kolejní vedoucí, pronesla: „Ta procházka kolem jezera by vám prospěla lépe…“ a obrátila oči v sloup. Holky se zazubily…

„Neříkala náhodou, že si máme upravit zevnějšky?“ poznamenala Lily.

Profesoři, kteří měli na starost jednu ze čtyř kolejí, ji seřadili od prvního až po sedmý ročník. Bylo ticho, všichni se zatajeným dechem vyčkávali příjezd škol.

Udělalo chladno, pofukovat studený větřík. Tereza se musela zachumlat více do svého hábitu, protože jí zimou naskakovala husí kůže. Toužila si sednou nebo se alespoň o něco nebo o někoho opřít.

Měla štěstí za ní stál Remus. Poprosila ho tedy, zda-li se o něj může opřít. Mladý Lupin bez námitek souhlasil… Terka začala uvažovat, kdo přijede jako první, Hofnawell, Kruval či Krásnohůlky.

V tu někdo ze Zmijozelských vykřikl a ukazoval na jezero. Tereza se pomyslela: No, jo. Kruvalští přijíždějí nebo spíše připlouvají… Nemýlila se. Po Kruvalu přiletěl obří kočár s žáky z Francie. Teď už se jen čekalo na Hofnawell a ten zajímal Terezu nejvíce. Náhle se zvedl prach, to Záchranný autobus zastavil před žactvem tří kouzelnických škol. Vystoupilo z něj sedm osob vedené ráznou ženou, zřejmě ředitelkou. Mezitím se stačil Albus Brumbál přivítat s řediteli Kruvalu a Krásnohůlek, teď spěchal uvítat i poslední hosty, delegaci z Hofnawellu. Potřásl si s paní ředitelkou rukou a srdečně se na ni usmál. I ona úsměv opětovala. Brumbál všem hostům navrhl odchod do Velké síně, aby se všichni posilnili…

Naše známé trio, Jess, Lily a Terka, shlédly situaci a usoudily, že nepřijeli jenom samé obludy…

K večeři se podávala samá vybraná jídla a to i ze zemí našich soupeřů… Povětšinou to byly mořské potvůrky a ty Tereza nemohla ani cítit, takže zůstala u něčeho, co jí bylo blízké, kuřecí stehýnka nadivoko se sladkokyselou omáčkou…

Když Tereza dojídala, přišel k ní James, aby jí oznámil, že se zítra koná poslední trénink před zápasem a ještě dnes po večeři bude schůze nebelvírského týmu ve společenské místnosti.

Po vyrušení se rozvinul u Lily, Terky i Jess, která se k nim přidala až venku, komunikační syndrom, holky se pořádně rozkecaly (shodly se na tom, že to malování bylo zbytečné, i když po nich pomrkávali kluci, jenomže jen z Bradavic… Stačily také okomentovat všechny nově příchozí objekty na pozorování a možná i na něco víc…).

Jakmile se všichni dosyta najedli a po Velké síni se rozhostil hluk, usoudil profesor Brumbál, že je čas poslat všechny do hajan, ale něž to udělal pronesl krátkou řeč: „Prosím, aby jste uvítali naše hosty z Hofnawellu, Kruvalu a Krásnohůlek!“ Začal tleskat a ostatní se dali podle jeho vzoru, hned jak přestal, přestali i ostatní a on mohl pokračovat ve svém proslovu, „Již zítra poznáme všechny naše hráče spolu s jejich doprovodem blíže… Ve tři hodiny odpoledne se všichni shromáždíme na našem famfrpálovém hřišti a pozdravíme hráče. Pozítří se bude hrát zahajovací zápas: Bradavice versus Kruval. A teď je, myslím, čas uložit se ke spánku!“ Brumbál ukončil svou řeč a začalo se ozývat tření židlí o podlahu. Všichni sborem zamířili do svých společenských místností a hosté ven z hradu do svého noclehu.

„Jen by mě zajímalo, kde budou spát ty z Hofnawellu?“ vyjádřila své starosti Jess.

Hned se jí však dostalo odpovědi od mrzimorského spolužáka: „Ty to nevíš? Přivezli se s sebou dům! Stačí když se vykoukneš na západní stranu, hned vedle Hagridova srubu!“

Holky dále do Nebelvíru pokračovaly mlčky, možná únavou, možná jen usilovně přemýšlely, kde se tu vzal dům…

Když došly do svého pokoje a převlékaly se do pyžam, vzpomněla si Terka, že se má konat schůze jejich týmu. Rychle přes sebe hodila školní plášť a vydala se do společenky.

Přišla jako poslední. „Omlouvám se!“ zamumlala rychle omluvu a posadila se volného křesla.

„Takže, zítra se domluvím s McGonagallovou, aby nás uvolnila z výuky, snad to vyjde, a my mohli trénovat. Zítra vám řeknu víc, ale teď mě omluvte, musím zařídit ještě pár věcí a vám doporučuji: okamžitě běžte spát! Zítra musíte být čilí a při smyslech!“ vyhazoval je James.

„A to je jako všechno? Kvůli tomu se ochuzuju o spánek, který si zasloužím? Bože, Pottere, ty jsi neschopný trenér… Jo, a ještě něco, dobrou noc!“

Tereza odešla si lehnout. Holky už bloudily v končinách snů, a tak si Tereza lehla, zachumlala se do měkkých peřin a po chvíli usnula zaslouženým spánkem a vydala se bloudit do končit snů spolu se svými kamarádkami…

Zpět na obsah

Kapitola 4: Nudné představování

4. KAPITOLA - NUDNÉ PŘEDSTAVOVÁNÍ

Ráno, po vydatném spánku, se děvčata loudala na snídani a po ní, opět pokračovala ve svém tempu, na první hodinu čtvrtečního dne, přeměňování. V tuto hodinu jim profesorka McGonagallová kladla na srdce, ať škole neudělají ostudu, ať fandíme jak Bradavicím, tak i ostatním školám. Pak zadala samostatnou práci a ke katedře si zavolala nebelvírského kapitána famfrpálového týmu Jamese Pottera. O něčem se spolu bavili, chvíli přikyvoval James, chvíli zase profesorka, ale ani jeden se nepřestával usmívat, což bylo u Minervy McGonagallové dosti nezvyklé…

Zazvonilo, žáci odevzdali své práce a znovu usedli, jelikož neměli jen jednu hodinu přeměňování, ale rovnou dvě.

„Caisová! Rodgere! Pojď sem!“ zavolal na své spoluhráče Potter. „Profesorka McGonagallová nám udělila volno, abychom si mohli zatrénovat. Takže vy dva běžte rovnou do šatny a já jdu sehnat ostatní.“

Celý tým se už dostavil, jenom kapitán ne. Takže se čekalo jen na něj. Po chvíli netrpělivého čekání, se James objevil a ihned začal mluvit. Nemusel si ani zjednávat ticho, jelikož všichni hráči z jeho týmu byli ztichlí. Nejspíš za to mohla nervozita, ačkoliv první zápas se měl odehrát až zítra. „Budeme hrát proti někomu, u koho nevíme, jak hraje, jakou ovládá taktiku i techniku hry, proto bude první zápas tak těžký. Potom budeme vědět, jak ostatní hrají… Dnes dopilujeme určité akcičky, vylepšíme taktiku a rychlost. Jinak už jsem celkem spokojený!“ James se usmál, aby dodal sílu ostatním. Terka ho obdivovala, tedy jenom jako kapitána, on byl dokonalý, dokázal vytknout chyby, ale tak opatrně, že to člověk bral v pohodě, a tak se tedy rychleji a lépe zlepšil! A teď ve chvíli, kdy člověk potřebuje podržet a pochválit, on to pro něj s úsměvem udělá!

Tak asi proto jsme tak skvělý tým, pomyslela si Tereza a oblékala si svůj dres.

Měla pravdu, jakmile se někomu něco povedlo, James ho okamžitě chválil. A tím se zlepšila nálada, takže trénink pokračoval jen v dobrém naladění, vše šlo o to lépe.

Konec tréninku oznamoval čas oběda. Hráči Bradavic se vrátili do šaten, převlékli se a odešli na jídlo. Tam se Terka potkala se svýma dvěma přítelkyněmi. Společně se naobědvaly a šly do nebelvírské společenské místnosti. Jess a Lily si vytáhly úkoly, Tereza pokračovala do pokoje, popadla mýdlo a ručník, pospíchala do umýváren, aby se opláchla. Byla po tréninku celá zpocená. Po osvěžující a nervy uklidňující sprše se vydala převléknout do čistého prádla. A pak šup šup do společenské místnosti za Lily a Jess, které stále psaly úkoly. Sedla si do křesla a koukala do vyhaslého krbu, takhle si představovala odpočinek po tréninku.

Ve dvě hodiny a deset minut přišel pro Terezu Potter, že mají jít do šatny, že k nim chce ještě profesorka McGonagallová promluvit, a že on sám si s ní potřebuje promluvit kvůli Lily. Kývla na znamení souhlasu a zvedala se z krásně zatepleného křesla. Rozloučila se s dívkami a šla za Jamesem, který na ní čekal u obrazu Buclaté dámy. Po uzavření vchodu se Tereza obrátila na Jamese: „Co chceš?“

„Kdy mi začneš dávat lekce slušnosti?“ vybafl na ni.

Terka se zamyslela. Měl by vědět, co vadí Lily… „Musíš se začít chovat trošku jinak…“

„Klidně! Jak se mám teda zlepšit v tom chování?“ zeptal se sebevědomě a začal si čechrat vlasy na znamení: „Já jsem big king“.

„Tak třeba čechrání vlasů dohání Lily k šílenství. Proklínání Srabuse. To je snad nejhorší, co v její přítomnosti můžeš udělat! To ona přímo nesnáší. Hlavně jí nezvi na rande, obzvláště když „pomuchláváš“ Snapea…“

Došli k šatně, kde na ně čekala profesorka. Začala jim promlouvat do duše a poté jim oznámila, že musí za každou cenu vyhrát, ale do určitých mezí, samozřejmě… „Nezapomeňte! Dnes se s vámi budeme seznamovat, tedy budou se s vámi seznamovat naši hosté, tak se ukažte v tom nejlepším světle!“ dodala ještě než odešla.

Převlékli se do famfrpálových dresů. Nikdo nebyl nervózní, bylo to přece jen seznámení… Ozval se gong a oni vyšli ven na hřiště spolu s dalšími jednadvaceti hráči kouzelnického sportu.

„Přivítejme všechny hráče velkým potleskem!“ ozval se hlas místního komentátora famfrpálu, Joeho Kibulna. Za všech koutů tribun se ozval ohlušující potlesk, jásot a pískání. „Ticho! Ticho, prosím!“ řekl zkušeně Joe. „První koho vám chci představit jsou hráči z Krásnohůlek! Jako brankář se nám představí Alecom Guéret!“ Jakmile hráč, který byl jmenován, uslyšel své jméno, vzlétl do výšky několika desítek metrů, předvedl několik salt a vrátil se zpět na pevnou zem. „Dva odrážeči Dejvic Aude a Lowestolft Torn,“ pokračoval v představování Joe. Stejně jako předtím, vznesli se dva krásnohůlští hráči do vzduchu a udělali nacvičená společná salta. „Střelce za Krásnohůlky vám chci představit Meluna Poxiuse, Kianovou Loiru a Carnace Rodeše. Poslední je chytačka Arrasová Paris!“ Krásná blondýnka vzlétla do vzduchu, udělala několik předpisových salt a ladně sletěla zpět na zemi.

„Z Kruvalu k nám přijel brankář jménem Kozani Ruse, odrážeči Bornei Ivanovič a Balti Pirat, střelci z Kruvalu Saturová Slatina, Prokoplje Lugaj a Prizrem Orthit. Jako třešnička na dortu chytač Piatra Satu!“ Všichni udělali salta a byli obdařeni potleskem, teď měl přijít na řadu Hofnawell.

„Brankář se jménem Siegen Neu, odrážeči Ehavenová Gertruda a Lorsh Than. Za Hofnawell jsou tu tři střelkyně a jejich jména zní: Weydelová Kassela, Warenová Irma a Wigesová Venasta - říká se jim neporazitelné W - a ještě jejich chytač Haar Ulm!“ Opět salta a zdvořilý potlesk.

„Teď přichází na řadu naši staří známí, jako brankář Bangor Rodger, skvělí odrážeči Yarmouth Ben a Wash Lewis, střelci Tereza Caisová, Camvetry Josh a Skegnesová Alice. To nejlepší nakonec! Náš jedinečný a všemi oblíbený JAMES POTTER!“ Teprve teď se ozval ten pravý a ohlušující potlesk. James se musel zašklebit a prohrábnout vlasy…

„Moment, moment! Šetřete si potlesk pro pány ředitele! Za Krásnohůlky Rosiori De Vede, za Kruval pan Liway, za Hofnawell slečna Imstová (omlouvám se Vám za pány!) a za Bradavice… profesor Brumbál!“ Znovu se ozval potlesk, i když ne tak ohlušující jako v případě Jamese.

„Když už se známe, myslím, že je ten pravý čas to tady rozpustit! Hezký zbytek dne, Vám všem vinšuji! Jo, a nezapomeňte na večeři, podává se vynikající Bouillabaisse, kachní prsa na zázvoru, staroanglická piškotová mísa… Nic víc už si nepamatuji, takže se rozhodně přijďte najíst!“ přikázal všem Joe.

Tribuny se začaly vyprazdňovat. Každý si odcházel po svých, úkoly, spánek či randění…

Tereza se spolu se svými spoluhráči šla převléci do šatny. Převlékla se, opláchla si obličej v umyvadlu (standardní vybavení každé šatny…) a pospíchala za Lily a Jess do Nebelvíru.

„Tak co, jaká jsem byla?“ tázala se jich už od dveří.

„Super!“

„Skvělá!“

„Díky! Co budete dělat?“

„Úkoly a pak jdu do knihovny!“ odpověděla Lily.

„Já musím jít za Amosem,“ řekla Jess.

„Fajn. Nebudu ani s jednou… Budu tady číst si u krbu jako vždy, když mé kamarádky dělají něco, co se mi moc nezamlouvá. Takže ahoj: u večeře!“ rozloučila se s nimi a odešla si pro knihu, pak se vrátila do předehřátého křesla, ze kterého ji vytáhl Potter. Tedy už bylo studené…. Otevřela knihu Fajn finty pro fikané frajery na straně 58 a začetla se. Když byla začtená tak, že nevnímala své okolí, což je nejlepší stav pro čtení knihy, vyrušili ji Sirius, Remus a James.

„Tak jak to bude s tím učením?“ zeptal se Sirius.

„Já bych se také mohl angažovat, jestli budeš chtít?“ ptal se Remus.

„Kde je Lily?“ zajímal se James.

„Tak dost!“ zakřičela Tereza a zamračila se, „Ano, můžeš se angažovat do výcviku tady toho“ sjela Jamese od hlavy až k patě, „neupravence“. V učení jsme začali, dala jsem mu zatím rady, na kterých věcech bude muset zapracovat, aby ho Lily začala brát. Je v knihovně.“ pověděla jim všem najednou, co chtěli vědět. James se už už chtěl rozeběhnout, ale Terka ho zastavila: „Nechoď za ní!“

„Tak to je fajn! Mám zájem se chovat podle toho tvého plánu, ale chodit za Lily mi zakazovat nebudeš! Chci, aby viděla, jak se zlepšuju… Rozumíš?“

„Jak chceš!“ rozčílila se Tereza, „Beru, tím pádem náš plán padá! Nashledanou, těšilo mě!“ práskla s knihou, mrskla ji na stolek a urychleně odcházela do prázdného pokoje.

„Ale ne… Tak jsem to nechtěl!“ snažil se jí James zastavit, ale marně.

„Ty seš pako!“ prohlásil ještě Sirius.

V pokoji otevřela okno, aby se to tam provětralo, a ulehla. Když leží, lépe se jí přemýšlí, jenomže se jí začala klížit kukadla. Ani se tomu moc nebránila. Po chvíli usnula. Holky se sice divily, že nebyla na večeři, ale jakmile ji uviděly spát, dostaly uspokojující vysvětlení…

Zpět na obsah

Kapitola 5: Vítězové

5. KAPITOLA - VÍTĚZOVÉ

Ranní probuzení bylo příjemné, což už se dávno nestalo, jelikož musela poslední dobou vstávat na předem určenou dobu a to i v sobotu a v neděli kvůli tréninkům.

Bylo půl deváté, Lily s Jess ještě spaly, nechala je tedy a došla si na snídani. Kupodivu tu bylo celkem živo, byli tam všichni její spoluhráči a to i Potter. Chvíli se na něj mračila, ale pak se usmála. Chtějí přeci vyhrát, ne? Rozhodně by tomu nepomohly hádky! Hádat se dá přeci potom… Pozdravila všechny a usadila se ke stolu. Namazala si chléb džemem a zakousla se. Při snídání rozebrali ještě taktiku hry (i když nevím, co ještě neprobrali, ale to už je vedlejší...). Pomalu se začali scházet i ostatní, jak spolužáci, tak soupeři.

Tereza byla celá nervózní, přestože měl zápas začít až v jednu hodinu. Musela se jít uklidnit procházkou kolem jezera. A koho tam nepotkala? Nějakého soupeře z Krásnohůlek.

„Áoj!“ pozdravil mile.

„Ahoj.“ pozdravila ho také, avšak mírně odměřeně. Byl to přece jenom protihráč.

„Jak še tobě šíká?“ zeptal se jí.

„Tereza.“

„Terrreza? Já šem Torrrn, odrrášec. Já tebe vídět včéra, ty být střřeleš za Brrradaviše?“

Tereza přikývla a usmála se, tenhle Krásnohůlský týpek se jí začal líbit, zřejmě to způsobil ten přízvuk... „Co tady vlastně děláš?“

„Já přříjel hrrát famfffpál!“ odpověděl jí dotčeně.

„Ale ne! Já myslím tady u jezera?“ Teď se smáli oba dva, sice to nebylo extra vtipné, ale ty dva si očividně padli do oka.

„Ja šél prójít! Vyčístit hlafa. Mý tótíž budeme hrrát po váš s Houffnawellem!“

„Torne! Pojď sem!“ ozval se z dálky přísný hlas, „A pospěš sí!

„Tak já musét jít, búdu ti fándit! Náviděnou, Térrreza!“ rozeběhl se podél jezera a zastavil se tak zhruba uprostřed cesty, otočil se na Terku a zamával jí. Jistě, i ona jemu…

„Proč se tak usmíváš?“ ptala se jí Lily, když přišla do společensky. (Lily si psala úkoly, i když je neznámo, kde je vzala… Možná to předstírala, aby si jí nikdo nevšímal a ona mohla seřvat nezbedné prvňáčky a i Pottera…).

„Právě jsem se seznámila s úžasným klukem z Krásnohůlek. Je to ten odrážeč Torn..“

„Skvělá postava, hnědý vlasy, zelený oči, celkem vysokej - to je on?“

„Přesně!“ vzdychla Terka a posadila se vedle Lily.

„Ani si nesedej! Už je čas jít se připravit!“ přikázal jí James, který se tu znenadání objevil.

„Ale… Zápas začíná až za hodinu a půl!“

„Ano, to sice ano, ale musíme se jít připravit a znovu probrat taktiku, nechat zkontrolovat košťata…“

„Taktiku už všichni naprosto a dokonale známe, vždyť ji s námi probíráš při každý volný chvíli… Co jiného mi ale zbývá?

Tak teda jdu, měj se, Lily, promluvíme si po zápase!“

„Ahoj, dobrou hru…Všem!“ popřála jim a nadále se věnovala popsanému pergamenu.

Celou dobu šli mlčky, oba dva byli dost nervózní a také se zřejmě nechtěli omylem dostat na téma Lily a Jamesovo chování…

Profesorka McGonagallová pronesla svou řeč, že by jí vůbec nevadilo, kdyby dnes nevyhráli, je na ně pyšná už jen kvůli tomu, že se dostali až sem!

Následovalo proslov kapitána, rady a nedostatky, převlékání do speciálně vyrobených dresů, byly celé černé, ale na zádech a na pravém rukávu byl znak bradavické školy, a pak… Dlouho očekávaný zápas…

Gong ohlašoval, že hráči mají vyjít ze šaten a potřást si pravicí se soupeři. „No jo, to jsem si mohl myslet! Zmijozelští fandí Kruvalu, koukněte!“ řekl Potter svému týmu a hodil hlavou směrem, kde seděli nenávidění Zmijozelští. Měli s sebou velké transparenty („Fandíme Kruvalu!“ nebo „Kruval je nejlepší!“).

Pokřik přestane, jakmile na koště nasedne Jack Stone, který zápas soudcoval. Byl to muž až ze vzdálené Ameriky, nikdo nechtěl, aby rozhodčí byl zaujatý. „Máme tu jednu nepříjemnou záležitost. Kruvalský brankář Kozani Ruse se nečekaně roznemohl, teď ho má v péči madame Pomfreyová. Místo něj nastoupí náhradník Resti Buku. A teď obvyklé řeči - očekávám naprosto čestnou hru“ prohlásil, když se všichni shromáždili kolem něj, „Ode všech! Můžete nasednout na košťata!“ pronesl.

Tereza se vyškrábala na svůj Meteor a vznesla se do vzduchu, tohle milovala, nevnímala lidi pod ní, byl to jen její rajón, už ani ta nervozita nebyla tak silná…

Všech patnáct košťat bylo ve vzduchu.

Potlouky vypuštěny a za nimi vylétla Zlatonka, zatřpytila se a byla pryč. Stone vyhodil Camrál. Teď následovala chvíle naší rozhlasovou troubu, Joeho!

„Camrálu se zmocňuje Saturová, nahrává Orthistovi a ten zpět, ale Saturová ztrácí Camrál po šikovné akci sehraných odrážečů Bena a Lewise!“ Joe si odkašlal a pokračoval v komentování, „Camrál získává Josh a ten se doslova a do písmene řítí dopředu, krásně podává Tereze, ta bude střílet. Ne? Nahrává Alici a ta skóruje! Deset nula pro Neb… Bradavice!“

Chladný vzduch naplnilo jásání fanoušků Bradavic, vlastně se na jásání nic nezměnilo, Bradavicím fandily tři koleje: Nebelvír, Havraspár a Mrzimor. Zmijozelští se zmohli jen na skučení a naříkání…

Takhle to pokračovalo dále, Bradavice daly dalších pět gólů, ale Kruval reagoval čtyřmi rychlými protiakcemi, tudíž to bylo šedesát ku čtyřiceti… „Ale ne! Kruval vstřelil další gól po nešťastně zakončené práci Terezy Caisové. Bradavice vedou jen o pouhých deset bodů. Camrálu se opět ujímá Tereza, ale podívejme! Satu zahlédl Zlatou! James se také přibližuje a kříží cestu Satuovi, ten musel změnit směr cesty. Potter letí za Zlatonkou, v těsném závěsu je za ním i Satu Piatra… Nesledována nikým se blíží Tereza k brankám soupeře, nahrává Joshovi, ten střílí. Kdepak, nevyšlo jim to, brankář Kruvalu střelu vychytal… Podívejme se všichni na zběsilou honbu za Zlatonkou. Potter pouští násadu svého koštěte - samozřejmě se jednou rukou stále drží - “ doplnil Joe, když si uvědomil, co řekl, „Ale ptejme se, dosáhne?“

Dav jako jeden muž zakřičel „JÓÓÓÓ!“ Měl pravdu, přesně v tu chvíli, kdy zakřičel James chytil Zlatou!

„James Potter chytil Zlatonku! Bradavice získávají sto padesát bodů a vítězí!“

Zpět na obsah

Kapitola 6: Hlasy s červenou tváří

6. KAPITOLA – HLASY S ČERVENOU TVÁŘÍ

Bradavický tým se šťastně snesl k zemi. Oni vyhráli! James se sotva dotkl země a už se k němu hrnul dav. Blahopřáli mu a plácali ho po zádech.

Naštěstí ho z toho davu šílenců dostala McGonagallová: „To by snad stačilo! Za deset minut zde bude hrát Hofnawell proti Krásnohůlkám, takže se, prosím, vraťte na tribuny. A vy -“ obrátila se na hráče famfrpálu, „- běžte se převléct, chci vás vidět na tribuně! Pak můžete slavit…“

Vyměnili zpocené dresy za hábity a odcházeli si sednout na tribuny, aby mohli sledovat utkání Hofnawell versus Krásnohůlky.

„Tak co jaký jsme byli?“ zeptala se Terka své kamarádky, Lily. Ráda by se zeptala i Jess, ale ta byla někde s Amosem…

„Super, úplně jste ten Kruval porazili!“

„Díky, že jsi mi to řekla, sama bych to nepoznala…“ škádlila Tereza Lily, „Jak si vlastně vedou Krásnohůlky?“

„Prohrávají sto devadesát ku dvaceti…Promiň dvě stě ku dvaceti.“ To právě dali hofnawellští další gól.

„A čím to je? Že by byli krásnohůlští tak špatní nebo to jsou jen hofnawellští tak dobrý?“

„Spíše to druhé…“ odpověděla jí Lily a dále sledovala už rozhodnutý zápas…

Tereza se rozhlédla kolem sebe, spatřila Jamese.

Je to dobrý, Potter je tady, takže tu být nemusím. Určitě už v hlavě rozvíjí plán na poražení obou družstev, a proto se mohu jít vysprchovat před oslavou…

„Lily, jdu se umejt… Uvidíme se později, jo?“

„Hmm… Tak později!“

Byla tak ráda, že si šla smočit své unavené tělo. Vařící voda jí stékala po vlasech a obkreslovala její křivky. Bylo to tak uvolňující! Pod vlnou náporu vařící vody se Tereze zavíraly oči. Jenomže jí probral něčí hlas. Kdyby byl dívky tak nad tím mávne rukou, ale tento hlas patřil chlapci!

„Teče voda, takže tady někdo je, ale myslíš, že je to ona?“ zeptal se první hlas.

„Tak to běž omrknout!“ rozhodl druhý hlas.

„Co když tam bude třeba taková McGonagallová?“ prohlásil první hlas.

To už se vetřelci začali smát. Tereza by se také smála nad představou nahé profesorky přeměňování, ale teď na to neměla ani pomyšlení. Ale počkat! Ten smích… No, jasně! Potter a Black! To sem si mohla myslet! Ale co teď? Jak se z téhle šlamastiky ven? Oblečení mám před sprchou na lavici… U sebe mám jen osušku a mýdlo.

Probrala se z prvního šoku, vypnula sprchu a doufala, že je to odradí. Bohužel, zůstali. Teda aspoň si to myslela, neslyšela totiž bouchnout dveře… Ovázala si tedy kolem těla osušku a do ruky uchopila mýdlo, třeba se jí bude k něčemu dobré. Čekala, co se jako bude dít dál. Po koupelně se rozhostilo ticho, zřejmě si hlasy, tedy James a Sirius, myslely, že je Tereza neslyšela. Zkontrolovala osušku, zda-li je pevně uvázaná a otevřela dveře od sprchy. Zatím nikoho neviděla, rozhodla se tedy, že půjde dál pro oblečení.

„Díky!“ Sirius jí mával před obličejem oblečením. Tereza se ho pokoušela dostat zpět, ale bez úspěchu. Black vzal do zaječích. Tereza se rozeběhla za ním. Ani si nevzpomněla, že s ním byl i James… Hrubá to chyba! Jakmile vyběhla ze sprch, Potter ji polil od hlavy až k patě ledovou vodou, mezitím stačil Black zapečetit dveře, aby se nemohla vrátit zpět a oba utekli.

„Doprčic!“ zuřila Terka, celá mokrá a s mýdlem v ruce se vydala do Nebelvíru.

Mokrá osuška se stala značnou přítěží, protože ztěžkla, a tak cesta neprobíhala zrovna ideálně, tedy ona by neprobíhala ideálně i kdyby byla osuška lehčí…

Tak za to je zabiju! Pomsta je sladká a bez kalorií! To je bude ještě mrzet, že si se mnou začali! Ať James, co James, Potter! Vůbec počítá, že mu s Lily pomůžu. Vůbec! Neexistuje! zuřila Tereza v duchu. Samou zlostí mrštila mýdlem o zeď.

Naštěstí cestou do Nebelvíru nikoho nepotkala.

„Mucholapka!“ pronesla heslo.

Buclatá dáma se vyklonila a otevřel se vchod do společenské místnosti.

„To snad ani není pravda!“ vykřikla Tereza, když vstoupila.

Celá společenská místnost byla zaplněná, někdo tleskal, někdo pískal, jiní se jen dívali na tuto „podivuhodnou“ podívanou… Tereza nasadila tempo. Nebylo snadné se dostat ke schodišti přes takovou horu lidí, ale její usilovné snažení se vyplatilo, po chvíli tlačení se dostala ke schodišti, tam stáli ti dva, pan hlas jedna a pan hlas dva.

James jí podával ukradené věci a Sirius zakřičel: „Oslava začíná!“ a potichu Tereze zašeptal: „A pusa nebude?“

„Jistě!“ řekla mu s klidem Terka, stoupla si na špičky a mlask pusa na tváři.

Toho zmátlo, to opravdu nečekal. Tereza využila tento moment pro svůj prospěch a vrazila mu pořádnou facku. Lily by na ní určitě byla pyšná! Poté si to odpochodovala do ložnice. Tam byla Lily. Po Jess opět ani vidu ani slechu.

„Co tady proboha děláš v tom ručníku?“ zeptala se zděšeně.

„To Potter a Black!“ vypověděla jí stále rozzlobená kamarádka, „Neboj Blackovi jsem už vlepila pořádnýho lepana!“

„A můžu jít dát Potterovi? Mě tak baví ho pohlavkovat!“ usmála se na ní Lily.

„Běž!“ přímo přikázala Tereza.

Lily si to odcupitala za Jamesem a jisto jistě mu jednu vrazila. Ona se mezitím převlékla do suchého a začala si jednoduchým kouzlem sušit vlasy. Lily se vrátila s neuvěřitelně šťastným výrazem.

„Určitě jsi mu vlepila, že?“ usmála se Terka.

„Jistě,“ přitakala Lily.

„Tak se mi to líbí!“

„Hele ty vlasy okamžitě přestaň sušit, chci ti udělat copy, aby ti to zítra slušelo (A/N: Vlnitý vlasy jsou cool ;o), musíš se líbit Tornovi, bude potřebovat povzbudit!“

„Takže prohráli?“ zeptala se Tereza i když znala odpověď. Vlasy už nadále přestala vysoušet.

„Ano, dost tvrdě… Sto osmdesát ku pětisety sedmdesáti! Sice chytili Zlatonku, myslím, díky bohu, jinak by to byla mnohem horší prohra… Hele, mě by zajímalo, jak proti němu budeš zítra hrát, abys udělala dojem nebo…“

„Samozřejmě, že nejlépe jak dovedu!“ ohradila se Terka.

„Já myslela, že ho necháš vyhrát…“ zubila se Lily stále.

„Víš co? Přestaň na mě mluvit a pust se do těch copánků,“ vykouzlila na své tváři neodolatelný úsměv.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Těžký boj vášní

7. KAPITOLA - TĚŽKÝ BOJ VÁŠNÍ

Souboj Kruvalu a Hofnawellu právě začíná…

„Nasedněte na košťata!“ znělo vyzvání Jacka Stona.

Hráči se vznesli nad zelený trávník. Jack otevřel bednu s míči. Vyletěla Zlatonka, následována Potlouky, Stone popadl Camrál a vyhodil jej do vzduchu. Hra započala.

Famfrpál ji nezaujal, tak jak doufala. Brouzdala svým pohledem po tribunách. A pak ho spatřila. Seděl o jednu tribunu napravo.

Teď nebo nikdy. Teď! Rozhodla se a šla za ním.

„Ahoj!“

„Áoj,“ odvětil Torn.

„Komu fandíš?“

„Krrruvalu,“ odpověděl lhostejně, „Á ty?“

„Mně je to celkem jedno… ta včerejší hra… mrzí mě to…“

„Némáš prrroč! Mý hrrráli dobrrrá hrrra, ale Hofnouwell byl lepší, nó…“

„Ještě, že to bereš takhle! Jak se těšíš na náš zápas?“

„Uš sé těším! Mý vás hodláme porrrazit!“

„Tak to jsme na to stejně, ale my porazíme vás!“ pravila Terka a usmála se na něj.

Lily si dělala starosti: „Kde ta proklatá holka je?“ obrátila se na Jess.

„Má práci,“ řekla tajuplně a kývla směrem, kde byla Tereza s Tornem.

„Ani se nedivím že tu není,“ pronesla Lily a nadále věnovala hře veškerou svoji pozornost.

Tereza se taky věnovala Tornovi veškerou svou pozornost. Ne, že by s ním tak namáhavě polemizovala. Jenom si navzájem prozkoumávali dutinu ústní…

„Hofnawell vítězí sto šedesát ku tři sta padesáti!“ zakřičel Joe. Potlesk a pokřik vytrhl Terezu a Torna z obětí.

„Tak ahoj!“ loučila se Tereza se svým chlapcem.

„Áoj, dobrrrá hrrra!“ popřál jí Torn.

Znovu se vrhnuli kolem krku a splynuli ve vášnivém polibku. Po chvíli se od sebe odtrhli a s cudným výrazem ve tváři odešli na oběd.

„Jak se ti líbil dnešní zápas?“ zeptala se Lily zvědavá na odpověď.

„Super, hlavně ten konec…“ zasnělá Terka se lehce oddala růžovému nádechu.

V klidu a bez narážek na dnešní dopoledne se najedly. Jess s Lily po obědě zamířily do společenské místnosti Nebelvíru, ale Tereza ne. Ta se šla psychicky připravit na nadcházející zápas proti Krásnohůlkám, a co bylo horší i proti Tornovi.

Co takhle se jít proletět? Neměla na mysli na koštěti, ale jako sova (ve kterou se už od konce minulého ročníku umí přeměňovat, bylo to pět let usilovné práce). Bohužel se tu vyskytla postava, která její plány na chvíli pozdrží…

„Máš chvilku? Potřebuju si s tebou promluvit o Jamesovi!“

„Kdepak Remusi, nemám chvilku a i kdybych měla, o vztahu Pottera a Lily mluvit nebudu! Víš, proč, ne? A vzkaž jim, že se mají těšit na pomstu!“

Tereza zrychlila. Vyšla ven na školní pozemky a uháněla k Zakázanému lesu tam, kde nebylo ani živáčka. Došla na místo, vytáhla hůlky a už tu byl místo Terky Kalous Ušatý. Netušila však, že Remus se tak snadno odbít nenechá. Celou cestu šel za ní a viděl vše…

„Co to má znamenat?“ vydechl překvapeně.

Kalous si tohoto lidského mláděte všiml a přeměnil se zpět v Terezu.

„Remusi… Já…“ nevěděla, kde začít.

„Nechceš se jít projít okolo jezera?“ navrhl.

„Proč, ne?“

Dlouho si povídali. Terka mu vypověděla skoro vše, co zjistila, že je vlkodlak a James, Sirius a Peter jsou zvěromágové, tak jako ona.

„To jsem se dozvěděla úplnou náhodou… Šla jsem z trestu a dveře byly pootevřené. Vycházely z nich rozrušené hlasy… Ovšem nechci, aby se to dozvěděli! Trochu jsem jim záviděla, že to dokázali dřív než já...“

Lupin se zapřísáhl, že jim to nepoví, pokud nebude sama chtít. „Jak jsi dospěla k tomu, že chceš být zvěromágem? Podle toho, co mi vyprávíš, se jím snažíš být již od prvního ročníku.“

„Když jsem poprvé vstoupila do Krucánků a Kaňourů, spatřila jsem knížku s názvem Jsem rád zvěromágem. Chtěla jsem jím být také. Ani nevím proč. Když jsem zjistila, že to není snadné, na pár měsíců jsem snažení nechala, ale pak jsem si usmyslela, že se jen tak lehce nevzdám. Nakonec to byla snad až posedlost… Ale jsem jím! Po pěti letech snažení…“

Pak změnili téma, povídali si o famfrpálu... "No, vidíš famfrpál! Musím se jít připravit!" rozpomněla si náhle Tereza a utíkala do šatny. Přišla jako poslední. Omluvila se za pozdní příchod a potichu se převlékla. Za pár minut měla nastat, doposud ta nejtěžší hra v Terezině životě, hra proti Tornovi...

Soustřeď se, soustřeď se... opakovala si stále v duchu. Zazněl gong a oni, Bradavický tým, vycházeli ze šaten na hřiště.

„Jdeme si pro výhru, lidi!" ujišťoval je James Potter.

Hra započala po výhozu Camrálu. Tereza ho chytla a okamžitě vyrazila směr soupeřova branka po boku svých spoluhráčů.

"V držení Camrálu jsou Bradavice. Caisová nahrává Camvetrymu, ten letí vpřed ke krásnohůlským brankám. Bok po boku s ním letí Tereza i Alice. Začali si předávat Camrál mezi sebou. Kdo bude střílet? Ale ne! Lowestolf jim tuto krásnou akci překazil, odražením Potlouku směrem k nim, ale nebojte, Bradavice stále drží míč. Má ho Skegnessová, předává Caisové a ta skóruje! Deset nula pro Bradavice! Přesně jako v zápase s Kruvalem, Bradavice dávají první gól!" Vlna potlesku a povyku se nedala zastavit, "Pokračujeme ve hře. Míče se ujímá Loira, nahrává Rodešovi, ten Melunovi, ten zpět, co se děje se slavnou obranou Bradavic? Loira udělala krásnou vývrtku a ... skóruje. Je to deset deset, dámy a pánové!" nechal se slyšet Joe.

Dalšími dvěma góly se Krásnohůlky ujaly vedení, tohle si přeci bradavický tým nenechá líbit!

O půl hodiny později to už bylo sto šedesát ku čtyřiceti. Ptáte se pro koho? Samozřejmě, že pro favority zápasu a to byla škola čar a kouzel v Bradavicích...

"Všichni se okamžitě podívejte na pana Pottera! Blíží se ke Zlatonce, krásnohůlská chytačka je mu v patách... Podívejte se na tu úchvatnou honičku! James kličkuje, jak jen může a Paris se ho, ne a ne pustit. Potter ji asi neviděl v zápase s Hofnawellem, jinak by šetřil síly, protože by věděl, že tohle Arrasová s ledový klidem zvládne! Rychleji! Chyť ji!" nechal se unést emocemi Joe, „Má ji,“ vydechl úlevou, „Bradavice vítězí nad Krásnohůlkami tři sta deset ku čtyřiceti. Cože? Že je výsledek neplatný? Jo, aha... Má nepozornost tři sta dvacet ku čtyřiceti. Alice mezitím, co jsme sledovali tu honičku mezi Jamesem a Paris, vstřelila ještě jeden gól!"

Bradavice znovu, již po druhé, vyhrály! Jak krásný to pocit, ale ještě krásnější to bylo, když pan Lowestolf alias Torn šel s úsměvem poblahopřát.

"Bylo to krásné odpoledne!" pověděla Terka svým kamarádkám při večeři. Odpoledne totiž strávila s Tornem.

"A dál?" vyzvídala Lily.

"Jak dál? Procházka kolem jezera, líbačka... Ale víš, co jsem si uvědomila? Že to co mezi námi, tak jiskří, že není láska, ale vášeň?"

"A to znamená co?" ptala se Jess.

"Nic... Asi jsem vám jen chtěla říct, že ho nemiluji…"

"Aha, tak jsem si to myslela správně."

"Jdeme? Už mě nebaví vás poslouchat," zabručela Lily.

Dívky kývly na souhlas a vydaly se na cestu do ložnice.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Skončilo to prohrou...

8. KAPITOLA - SKONČILO TO PROHROU…

Týden uběhl jako voda a už tu opět byla sobota. Poslední a nejdůležitější zápas o první místo. To prostě musí vyhrát, ale než se bude konat tento zápas, půjdeme se podívat, jak si vedou Krásnohůlky proti Kruvalu, kteří hrají o třetí a čtvrté místo.

"Kruval je ve výtečné formě, ale o Krásnohůlkách se to říci nedá. Zatím nedaly ani jeden gól, kdežto Kruval jich už dal dvacet čtyři, což značí, že jde o dvě čtyřicet dvacet bodů. Co vymyslí Krásnohůlky, které požádaly o oddechový čas?" Hlas Joeho Kilburena se nesl přes celé hřiště.

"Konec timeoutu, rovná se pokračování ve hře. Míče se ujímají kruvalští."

Tereza samozřejmě fandila Krásnohůlkám, tedy spíše Tornovi. Upírala na něj ty své tmavě modré oči a křičela povzbudivá slova.

"Zoufalá akce krásnohůlská byla odražena, a jelikož všichni hráči Krásnohůlek jsou u soupeřovy brány, až na brankáře, není tu žádná obrana. Kruval opět boduje a už vede dvě stě padesát ku nule. Paris se řítí směr zem, vidí Zlatonku nebo chce zmást soupeře? Máme tu odpověď: Vidí Zlatonku! Podívejte se! Teď míří svisle nahoru za Zlatou! Nejdřív dolů, teď nahoru… Z levé strany na ni letí soupeřův chytač, jak bude reagovat? Výborně! Viděli jste to! Ten úhybný manévr! Hra končí dvě stě padesát ku sto padesáti, avšak Zlatonku chytily Krásnohůlky."

Obě družstva se snáší k zemi, jedno celé rozzářené a druhé… Však už Tereza běží Torna utěšit. Ale není sama, kdo z bradavických žáků šel potěšit poražené hráče… Byl to i James objímajíc… Paris! Tu „dokonalou“ štíhlou a všemi obdivovanou blondýnu? Oni spolu chodí? Možná i o tom se mnou chtěl Remus mluvit…

A teď je tu ten slíbený a poslední zápas tohoto turnaje. Budou ho hrát hráči Bradavic a Hofnawellu o první místo.

"Vítám vás! Vy, kteří jste přišli shlédnout hru Bradavic a Hofnawellu. Hofnawell je favorit, ale Bradavice se jen tak nedají, vždyť známe Nebelvírské, ti do toho dají vše, ostatně jako vždy! Však uvidíme, jak to dopadne," vítal Joe diváky.

Gong zněl jako porážka netrpělivého čekání a čtrnáct hráčů vstoupilo na hřiště. Řeč, kterou pronášel Jack Stone, nechávala Tereza vplout jedním uchem dovnitř a druhým ven. Hvizd píšťalky oznamoval začátek hry a patnáct košťat se vzneslo do chladného vzduchu.

Fanoušci, aby své hráče povzbudili, začali zpívat Bradavickou hymnu. Jistě hráčům to přidalo, povzbudilo je to, ale skóre nezvedlo, ba naopak, Hofnawell už pět minut po začátku vedl o dva góly. Ti, kteří fandí Bradavicím jen smutně kroutí hlavou.

"Camrálu se okamžitě zmocňuje Irma Warenová z Hofnawellu a teď se doslova řítí do předu, hezky podává Venastě Wigesové, ta vrací Warenové... Ano! Camrál má teď v držení Tereza Caisová a naznačuje hru dopředu, ale vrací se zpět k brankám. Tam vyčkává než se k ní přiblíží soupeřův hráč, šikovně nahrává brankářovi Rodgerovi Bangorovi, ten podává Camrál dál Alici, která míří s Joshem kupředu. na druhé polovině hřiště již na ně čekají Kassela a Irma. Ty dvě jim kazí hru, berou Camrál a letí směrem k bradavickému brankáři a skórují! Třicet nula pro Hofnawell." na Joeovi bylo slyšet, jak je zklamaný.

Za pouhých deset minut Hofnawell zvýšil skóre o deset gólů. vypadalo to, jako by dali každou minutu jeden gól, v podstatě to tak bylo...

"Pan Potter míří vzhůru, držme mu palce, aby chytil Zlatonku dříve než Haar Ulm, soupeřův podprůměrný chytač... Nic ve zlém..." Joe se musel uchechnout, "Ale ne!"

Zpět na obsah

Kapitola 9: Pláč nad výhrou

9. KAPITOLA - PLÁČ NAD VÝHROU

„Odrážeč Hofnawellu hodil po Jamesovi svou hůl, aby mu znemožnil chycení Zlaté a díky jeho nesmyslnému činu máme trestné střílení. Ujímá se ho Josh Camvetry. Už jde na to! Jen ho dej, draku!“ chtěl ho pouze povzbudit, ala vyvolalo to salvu smíchu… „Josh míří na střední kruh. Hofnawellský brankář vylétl, aby mu zabránil v hodu…. A to je chyba! Josh ho zmátl a skóruje! Sto třicet ku deseti…“

Lily málem rozmačkala Jess prsty, jak se jí křečovitě držela….

Hra opět pokračovala a Hofnawell vstřelil další gól.

„Je to sto čtyřicet ku deseti. Bradavice mají Camrál a dopředu letí Tereza a Alice. Přidávají se k nim i odrážeči Ben Yarmouth a Lewis Wash, jako by jim dělali bodyguardy. Odpalují každý potlouk, který se přiřítí…. Co se děje? Alice pouští Camrál, a kde se vzal tu se vzal, je pod ní Josh a ten letí vstříc Neu Siegenovi, brankáři Hofnawellu. Míří, ale ne! Ještě nebyl Camrál ani pár metrů od něj a už ho chytá Venasta a nahrává přes polovinu hřiště nehlídané Kassele, ta sama letí na našeho brankáře. Střílí! Ne, pardon! Byl to blafák. Nahrává Irmě a ta skóruje do prázdné brány… Sto padesát ku deseti…. Camrál drží Alice Skegnesová…. Mohu se zeptat našeho ctěného rozhodčího Jacka Stonea, proč ukončil hru?“

Celé obecenstvo zmlklo a vyžadovalo se odpovědi. Stone vytáhl hůlku a poklepal s ní na své hrdlo. Pak promluvil a i kdyby ticho nebylo, slyšeli by ho všichni: „Pan James Potter chytl Zlatonku. Bradavice vítězí.“ Znovu si poklepal na hrdlo a šouravým krokem odcházel někam do neznáma.

Celí šťastní a se širokým úsměvem se všech sedm hráčů Bradavic sneslo k zemi. Začalo se objímání a pusinkování. Po chvíli se k nim přidali i ostatní, jen co se jim podařilo seběhnout dolů na zelený trávník.

Tereza po očku sledovala Lily, která se řítila přes celé hřiště, aby se mohla také stylově objímat a jásat. Doběhla doprostřed vřavy a objala první hráče oděného v červeném. Byl to James.

„Nevadí,“ nechala se slyšet a dala mu pusu, „jen pro dnešek. První a poslední!“ okomentovala svůj čin Lily a drala se k Tereze skrze běsnící dav.

„Lily! My to vyhráli!“ křičela na ni přes odrážeče Bena. Ten raději uhnul, aby nepřišel o sluch a také, aby se dívky mohly konečně obejmout. Vrhly se do náruče, skákaly a pištěly nadšením. Jako správné puberťačky….

Oslava vypukla až ve společenské místnosti. Tam Sirius otevíral jeden máslový ležák za druhým. „Když už oslava, tak pořádná! Až se to tady vyprázdní, otevřu ohnivou whisky. Štípnul jsem ji fotrovi!“ sděloval svým kamarádům.

„Super!“ slyšela jásat Petera.

Co se dál dělo, však Tereza nevnímala, protože někdo pustil plouživě naladěnou písničku. Nechápala, co se děje. Jako by na ni dopadl smutek, který odkládala celých šest let. Posadila se do měkkého, červeným sametem potaženého, křesla u krbu. Zahleděla se do žlutavých plamenů. Proč právě dnes? Dnes, kdy vyhráli, má se smát, tak brečí. Pláče, ale ze všeho nejvíce jí vadilo, že její nejlepší přítelkyně Lily nemá zájem. Vůbec se nezajímá, že ona se trápí místo toho, aby slavila. Měla po krk všech oslavujících, křičících a hlavně šťastných lidí, chtěla vypadnout. Tak proč ne? Popadla Siriusovu kradenou láhev Ohnivé whisky, zamumlala, že se zabavuje a uháněla do pokoje.

„Ale tady přece pít nebudu!“ prohlásila chraptivě a proměnila se v Kalouse. Popadla láhev do drápů a vyletěla otevřeným oknem hledat příhodné místo na opilecké truchlení.

„Kde je Terka?“ ptala se Lily zbytku oslavujících.

„Před deseti minutami mi vzala Ohnivou whisky a pádila k sobě do ložnice. Jestli je to ta její pomsta, tak je dost ubohá, protože mám další dvě láhve,“ odpověděl jí Sirius a mrknul na Jamese.

„Hele, Evan…“

„Ne, Pottere!“ zavýskla Lily, aniž by nechala Jamese mluvit.

„Ale…“ zkoušel Potter.

„Žádné ale!“ zarazila ho rázně Lily, „Dobrou noc!“

„Dobrou,“ hlesl zklamaně James, „Otevřeš tu whisky?“ obrátil se na Blacka.

Proč já? Proč mi to všichni dělají? Šeptala do jezera. Tereza nemohla pít. Nechtěla se chovat jako kdejaký ožrala, který neumí řešit své problémy jinak, než alkoholem. Odhodila neotevřenou láhev a namířila si to do hradu. Ten smutek, který ji pohltil ve společenské místnosti, pomalu odcházel do prázdného prostoru… Možná ten čerstvý vzduch, možná to, že se „vymluvila do jezera“ jí pomohlo… Ale stýskat se jí nepřestalo…

„Kde jsi byla?“ zeptala se zvědavá a zároveň podezíravá Lily následného rána.

„Byla jsem se projí kolem jezera, aby mi zchladla hlava.“ odpověděla pohotově Terka, „Pospěš si na snídani, bude vyhlášení, pak odjezd a já si musím ještě zabalit. Takže šup, šup!“ popohnala Tereza Lily, aby se oblékla do čistého hábitu a aby jí nestihla položit již žádné vlezlé otázky. Lily na to už nic neřekla, ale něco jí bylo divné… Přidala tedy, aby mohly, co nejdříve odejít na snídani. A opravdu: po necelých pěti minutách byly připravené odejít na ranní pokrm.

„Jess, doufám, přespala v Mrzimoru…“

„Snad ji nenapadlo jít do Nebelvíru v noci…“

„Myslím, že ne. Amos jí to určitě nedovolil…“

Dívky zrychlily.

Zpět na obsah

Kapitola 10: Abeceda v Prasinkách

10. KAPITOLA - ABECEDA V PRASINKÁCH

„Dobré ráno, všem ve spolek,“ pozdravil Brumbál všechny živé i průsvitné bytosti ve Velké síni, „Až posnídáte,“ tohle už patřilo jen všem živým, „vyhlásíme vítěze famfrpálu. Ovšem už jste si všichni určitě všimli, kdo je vítěz….“ Brumbál se odmlčel, rozhlédl se po síni a pokračoval, „pak vyhlásíme nejlepší hráče. Tak tedy s chutí do jídla!“ Po síni se rozhostil halas, začalo se jíst, mlaskat a cinkat příbory.

Hned jak vše ustalo, ujal se slova opět Brumbál: „Po vydatné snídani mám tu čest vyhlásit vítěze šampionátu ve famfrpálu, ale než to udělám, chci vyhlásit nejlepší hráče svého oboru a nejlepšího hráče celého šampionátu. Mou velkou radostí a potěšením je mi Vám oznámit, že nejlepším brankářem je, dle počtu nechycených a chycených střel, Rodger Banger!“ začal tleskat a s ním celá Velká síň. „Nejlepším odrážečem se stal hráč z Kruvalu pan Dornei Ivanovič!“

- „Už jen z toho jména jde rozpoznat, že dává pořádný šlupky!“ hihňala se Lily a zdvořile tleskala. -

„Nejlepší střelce máme hned tři; Kastelu Weydelovou, Irmu Warenovou a Venastu Wigesovou z Hofnawellu. Jinak též přezdívané ´Neporazitelné W´. V kategorii chytačů se stal nejlepším pan James Potter z Bradavic a slečna Paris Arrasová z Krásnohůlek!“ Celá síň se otřásala pod náporem potlesku.

Brumbál si však ještě zjednal ticho: „Já i ostatní ředitelé z ostatních škol jsme se rozhodli, že ustanovíme nejlepšího hráče… Nemůže být jím nikdo jiný než Kozani Kuse z Kruvalu!“

Jess pokývala hlavou, že je to správné, ale Tereza ne…

„Jak to? Za co?“ zeptala se Lilyan.

„Ani se nedivím, že se ptáš… Právě jsi byla totiž hrozně moc zaměstnaná Tornem, když již už řečený brankář Kruvalu mistrovsky vychytal tři trestné střely na jeho bránu, vlastně všechno mistrovsky vychytal. Kruval mohl porazit Hofnawell, ale… Při dalším zákroku ho do hlavy trefil potlouk odpálený od Gertrudy a tím ho vyřadila do konce zápasu, proto to dopadlo, tak jak to dopadlo 160:350.“

„Aha, ještě že mu bylo špatně, když jsme proti nim hráli my! Jelikož my nemáme v týmu žádnou Gertrudu, která by ho vyřadila...“

„Prosím, ještě o chvíli strpení… Mám špatnou zprávu: rodina Enniscothyových měla nehodu. Proto se Denis nezúčastní soutěže. Ale má to i dobrou stránku. Nahradí jej Severus Snape, který je ze stejné koleje.“

„Nevím, jestli zrovna pro Snapea je to dobrá stránka…“ zašeptala Terka, aby ji mohly slyšet jen Jess a Lily.

„Proč? Vždyť je to čest!“ nechápala Lily.

„Jede Potter a Black,“ pravila moudře Jess, věděla, že toto jako vysvětlení Lily stačí.

„Opatruj se Jess! Užívej si to tu a nezapomeň pozdravovat Amose!“ loučila se Lily.

„Budu…“ Jess už jen ztěží potlačovala slzy.

„Milá Jess, doufám, že to tady bez nás přežiješ! Holka, neplač!“

„Ale i ty brečíš.“

„Já vím, a proto nechci, abys plakala ještě ty,“ přiznala Tereza.

Dívky se naposledy objaly a to už je McGonagallová hnala, že přijdou pozdě…

„Paní profesorko, nechci být nezdvořilý, ale jen jsem se chtěl zeptat, proč jsme tak spěchali, když tu stejně budeme muset trčet přinejlepším tak půl hodiny?“

„Abyste mohl pokládat zbytečné otázky, pane Blacku. Jsme tu dřív s ohledem na vás, pokud by si ještě někdo chtěl něco koupit v Prasinkách máte poslední možnost. Za patnáct minut vás tu chci vidět všechny zpět!“

„Viděla jsi, jak stáhla rty?“ zeptala se Tereza Lily. Ta přikývla a hloupě se usmívala.

„Chceš si jít něco koupit?“

„Ne, už nemám moc peněz. To víš, nové koště. Mé finance nejsou nekonečné…“

„Tak co budeme dělat?“

„Můžeme si něco zahrát. Nenapadá tě něco?“

„Napadá mě jediné: Abeceda,“ navrhla Lily.

„Když jinak nedáš… Na jaké téma to bude dnes?“

„Láska?“

„Tak dobře… Začni,“ pobídla Tereza svou kamarádku.

Dívky usedly na kufry a začaly hrát: „Láska je Andělská.“

„Bezstarostná.“

„Cituplná.“

„Čestná.“

„Duchaplná.“

„Elegantní.“

„Fascinující.“

„Horlivá.“

„Chápající.“

„Ideální.“

„Jedinečná.“

„Konejšivá.“

„Laskavá.“

„Laskavá? Jak jsi na to přišla? Já bych dala spíše lenivá…“

„Budeš pokračovat nebo to vzdáváš?“ ignorovala Lily Terezu.

„Dobře… Už jdu na to. Mírná.“

„Mírná? Nic lepšího tě nenapadlo? Já říkám Nehynoucí.“

„Hezké. My se budeme trumfovat? Oddaná!“

„Jestli na mě máš… Planoucí.“

„Rozvážná.“

„Sakra ř… Nesnáším tohle písmeno! Já nevím… Řezavá?“

„Stálá.“

„Šlechetná.“

„Tichá,“ zašeptal Sirius, který se zezadu přikradl s Jamesem.

„To jsem netušila, že umíš abecedu,“ zamračila se Terka na Blacka, „Láska je udatná,“ pokračovala ve hře.

„Tajně jsem se jí po večerech učil, abych tě oslnil,“ zašklebil se Sirius.

„Vznešená.“

„Zanícená,“ mrkl na Lily James.

„Takhle nám kazit hru,“ kroutila Lily hlavou.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Výzvědná služba Evans, s.r.o.

11. KAPITOLA – VÝZVĚDNÁ SLUŽBA EVANS, s.r.o.

V tu se k nim přenesl plešatý ministerský kouzelník. Profesorka se s ním pozdravila a rozhlédla se kolem: „Jste tu všichni? Budu vás volat jménem a každý se mi ohlásí! Bangor, Rodger.

Black, Sirius.

Caisová, Tereza.

Camvetry, Josh.

Evansová, Lilyan.

Kirkwall, Callum.

McStokeová, Lana.

Paltová, Persena.

Potter, James.

Snape, Severus…“

Ticho. Nikdo se neozval.

„Snape!“ zvolala profesorka. Nic. Podívala se na Jamese a Siriuse, ti se pochechtávali. Hned jí bylo všechno jasné. „Okamžitě ho přiveďte. Ať je neprodleně tady! S vámi si to vyřídím později.“

Zašli za blízké křoví a už táhli Severuse. Ten měl roubík, svázané ruce pevným uzlem, vlasy delší než obvykle, zapletené do copů a místo hábitu měl indiánský postroj, který byl celý ve světle růžové.

Jakmile ho spatřila McGonagallová, rozkřičela se: „Co je to za maškaru? Ihned ho vraťte do původního stavu!

Dobře,“ uklidnila se, „pan Snape je zde, takže pokračujeme. Skegnessová, Alice.

Walis, Phil.

Wash, Lewis a

Yarmouth, Ben.

Jsme všichni,“ obrátila se na ministerského zaměstnance.

„Výborně, teď vás poprosím, abyste si označili zavazadla a dali je do tohoto kruhu,“ kouzelník švihl hůlkou a na zelené trávě se blýskal červený kruh. „Zapomněl jsem se představit. Arnold Barie, jméno mé. Až budete mít kufry označené a uložené, odstupte za tuhle čáru,“ znovu mávl hůlkou a metr od červeného kruhu plného kufrů se zjevila žlutá rovná čára.

Každý, kdo měl kufr uvnitř kruhu, poslušně odešel za přičarovanou čáru. Ještě poslední – a je to!

„Teď Vaše zavazadla přenesu do Hofnawellu. Tam už na ně bude čekat jiný ministerský zaměstnanec a postará se vám o ně. Myslím, že budou přenešeny do pokojů. Nebojte, je to bezpečný způsob přepravy a nic se Vám neztratí,“ ujistil je pan Barie, viděl jejich znepokojené obličeje. Ještě ani jeden z nich neslyšel o tomto způsobu přepravy.

Když se pan Barie zmínil o tom, že budou přenešeny do pokojů, Terezu napadlo, kde vlastně budou bydlet. Dům, jako Hofnawellští, si s sebou nevezou... Když se podívala do tváře McGonagallové nenašla tam ani stín znepokojení. Pravděpodobně už je vše zařízeno. Ale také jí zajímalo, jak to že jede s nimi zrovna profesorka přeměňování, jak to že s nimi nejede pan ředitel? Zřejmě nějaké neodkladné povinnosti...

„Kufry přeneseny. Teď jste na řadě vy. Hezky po dvojicích se budete přenášet. První na řadě je,“ podíval se na seznam žáků a podrbal se na bradě, „Rodger Bangor a Sirius Black. Chlapci, postavte se doprostřed kruhu, je to rychlé a bezbolestné,“ zašklebil se na ně jako by jim říkal: „Lžu. Bolí to až hrůza a pěkně dlouho...“

Sirius polkl, ale statečně se postavil do středu kruhu a Rodger ho vystrašeně následoval. Arnold Barie zamumlal nějaká slova a fíí, byli pryč. „Tak další.“

„Jak sis to užila, Lily?“ optala se Tereza, když všichni byli na místě. Stáli před velkým moderně stavěným hotelem. Nebylo vidět dovnitř.

„Motá se mi hlava. Co ty?“

„Už dobrý. Kde to jsme?“

Lily pokrčila rameny. S odpovědí však přispěchala profesorka McGonagallová: „Právě jsem domluvila s Koffeereem Tragenem, to je ten muž, který se nám postaral o zavazadla. Pojďte za mnou. Ten velký žlutý dům to je Hofnawell.“

„Vítejte u nás! Krásnohůlky již dorazily, nyní se čeká jenom na Kruval. Tady slečna Grugerová vám ukáže, kde budete pobývat po dobu, co tu budete. Profesor Brumbál nedorazí?“ optala se ještě paní ředitelka.

„Možná později. Musí ještě zařídit mnoho věcí okolo vy-víte-koho.“ ztišila hlas, aby ji slyšela jen ředitelka Hofnawellu, ale bystrému sluchu slečny Evansové to stejně neuniklo.

„Ach, tak. Nuže, jděte se zabydlet a přesně ve dvanáct hodin je oběd. Slečna Grugerová vás na něj dovede. Prozatím nashledanou!“

Bradavičtí měli pro sebe jednu celou chodbu, ve které bylo šest dveří, každé vedly do útulně zařízeného pokoje. Každý z nich byl po třech lůžkách.

Slečna Grugerová, přinutila je, aby jí říkali Marie, je dovedla do pokojů. Do prvního zavedla Bena, Lewise a Joshe. Vedle nich Rodger, James a Sirius už vybalovali svá zavazadla. Do pokoje naproti nim nastěhovali Phila z Havraspáru, Calluma z Mrzimoru a Severuse. Za dveřmi, které byly uprostřed chodby, si udělala pohodlí profesorka. Do posledních dvou pokojů se ubytovaly Tereza, Lily a Alice, Julia z Havraspáru, Persena a Lana. Obě byly ze Zmijozelu.

„Chudák Julia,“ podotkla Alice, když si vybalovaly kufry, „mít já za spolubydlící dvě Zmijozelačky, tak si hodím mašli! Ještě, že jsem tu s vámi!“

„Já taky! Nevíte, kolik je hodin?“ zajímala se Tereza .

„Jedenáct a deset minut,“ prozradila jí Lily.

„Takže máme přibližně půl hodiny času... Co budeme dělat?“

„Já se půjdu podívat za Julií, když tak jí budu dělat ochranu před Zmijozelem,“ řekla Alice, „Nepůjdete taky?“

„Mě se moc nechce, co tobě, Lily? Já bych se tu spíš chtěla porozhlédnout.“

„Já taky nepůjdu, promiň, Alice. Tak příště, vždyť tu budeme ještě týden!“

„Jo, to je stihneme proklít!“ zasmála se Tereza.

„Dobře, půjdu sama. Zatím,“ rozloučila se a odešla.

„Tak co podnikneme?“ zajímala se Tereza.

„Potřebuju ti říct, co jsem slyšela. Vím, proč tu není profesor Brumbál!“

„A jak to, že to víš? To se řeklo jenom prefektům, či co?“

„Ne, podle mě jsem se to neměla dozvědět. Slyšela jsem McGonagallovou, jak to říká Imstové. To jsi slyšela, když se jí ptala na důvod Brumbálovi nepřítomnosti, ne?“

„Jo, to jsem slyšela, ale to co odpověděla McGonagalka už ne. Tak to vybal!“ pobídla svou kamarádku Tereza.

„Prý má nějaké neodkladné vyřizování v ohledu ty-víš-koho.“

„Ty-víš-koho? A víš to jistě? Nepřeslechla jsi se? Docela to „jeho“ nebezpečí nabývá, když už se o to zajímá i Brumbál,“ šeptala vzrušeně Tereza. Nemusela, ale instinktivně ztišila hlas.

„Ne, nepřeslechla, vím to sto procentně! Co myslíš, že Brumbál právě teď dělá?“ šeptala i Lily.

„Nemám tušení, ale musíme se to dozvědět!“

„To musíme!“ souhlasila Lily.

„Bože, my jsme ale zvědavé!“ zvolala náhle Tereza, už nešeptala.

„To jsme. Od přírody. Ale co se dá dělat?“

Zpět na obsah

Kapitola 12: Chytrost slečny Grugerové

12. KAPITOLA – CHYTROST SLEČNY GRUGEROVÉ

Slečna Grungerová přišla za deset dvanáct. Požádala všechny, aby ji následovali. Vedla je do jídelny – velké místnosti, vypadalo to tu jako v nějaké noblesně zařízené restauraci, všude stály stoly z tmavého dřeva a na nichž odpočívaly bílé ubrusy. Až na to, že tu nebyl žádný číšník, aby je obsloužil, či bar, za kterým se míchaly různorodé nápoje. Navíc tu byl jeden dlouhý stůl na konci místnosti, přesně naproti dveřím. Tam usedali učitelé místní školy a dnes navíc i ředitelé Krásnohůlek a Kruvalu a profesorka McGonagallová učitelka Bradavic.

Marie je dovedla ke stolům, které byly určeny speciálně pro ně. Před nimi seděli zdejší žáci a po pravici už nervózně posedávali kruvalští. Krásnohůlští, kteří měli sedět hned vedle žáků z Kruvalu, ještě nedorazili.

Ke každému stolu se vešlo šest lidí. Slečna Marie je nechala sednout si s kým chtějí. Lily, Tereza a Alice usedly ke stolu nejvíce v zadu. Bylo jim celkem jedno, kdo si k nim přisedne, ale hlavně ne -

„Potter! Prosím, alespoň dneska se nechci hádat, ale jakmile jsi někdy poblíž, tak se tomu nějakým záhadný způsobem nevyhnu, tak prosím, bež si sednout jinam!“ hájila svou klidnou hladinu adrenalinu Lily.

„Je mi líto Evansová, ale jinde už není místo pro dva! A já chci sedět se Siriusem! Dobře, lžu, je tu stůl, kde je ještě místo pro dva, ale tam sedí Srabus, dopadlo by to špatně, však mě znáš. Ještě hůř než tady. Budeš mě muset pro dnešní oběd vystát, ale slibuji ti, že na večeři si sednu jinam,“ pověděl jí James a usedal ke stolu. Sirius ho následoval.

„Tak dobře, klidně si tu seď, ale jenom pro dnešní oběd a nepromluvíš ani slovo.“

„To ti nemůžu slíbit, ale budu si dávat pozor, abych nepromluvil na tebe, tak přísahám,“ řekl a symbolicky zvedl ruku do vzduchu a vztyčil na ní ukazováček a prostředníček.

Ředitelka Hofnawellu utišila mumlající jídelnu po příchodu krásnohůlských. Všechny hosty přivítala a prozradila plán na druhou (ze čtyř) část ¨Merlinových kousků¨. „U nás v Hofnawellu budete skládat zkoušky, jak teoretické, tak praktické z předmětu vámi zvaný jako Formule,“ prozradila jim, doposud ještě nikdo nevěděl, z čeho se zde zkoušet, takže se po jídelně rozhostila všeobecná debata. Čtyři jazyky v jedné místnosti? Jaký to rámus, ale slečna Imstová si s ním dokázala poradit, z její hůlky se ozvalo pronikavé písknutí a celá jídelna se opět utišila a upírala k ní své zraky i slechy. „Děkuji vám za klid. Dnes je osmého listopadu, neděle. V sobotu čtrnáctého bude skládána zkouška z teorie, v neděli pak v praxi ukážete, jak vám to jde. Čili to znamená, že tu budete celý týden. Hofnawellští dodržují své rozvrhy, kdež to naši hosté si užívají zaslouženého pětidenního volna. Samozřejmě se mohou připravovat na nadcházející zkoušky. Hofnawellská knihovna je všem k dispozici.“

„To je sice pěkné, že máme volno, ale raději bych se učila, nechci mít zameškáno tolik učiva! A navíc, co tu budeme dělat?“ skuhrala Lily, když přišly po výborném obědě zpět do pokoje.

„Učit? Lily, ty jsi se snad zbláznila! Já jsem tak ráda, že jsem se tomu alespoň na chvíli vyhnula a ty tady kvůli tomu div nehysterčíš!“ divila se Alice.

„Ty se bojíš nudy, že je to tak? Abych ti udělala radost, tak se ještě dnes zeptám Marie, co všechno se tu dá dělat! Určitě se pro něco nadchneš,“ zkoušela ji uklidnit Tereza.

„Dobrá tedy,“ usmála se na ni Lily.

„Holky, já jdu znovu za Julií, půjdete se mnou?“ zeptala se jich po chvíli ticha Alice.

„Já ne, jdu najít Marii a optám se, to víš, co bych pro Lily neudělala,“ mrkla na ni Tereza.

„Já s tebou půjdu,“ odpověděla tentokrát kladně Lily a obrátila se na Terezu, „Až jí najdeš a přijdete na něco zajímavého, tak pro mě přijď, budu vedle.“

„Jistě!“ zasalutovala Tereza. Lily s Alicí odešly a Terka se převlékla z hábitu do pohodlného modrého trička a džin.

Poté šla hledat slečnu Grugerovou. Byla to žena menšího vzrůstu, vlasů spletených do tlustého copu a jiskrných očí. Nehledala ty jiskrné oči dlouho, potkala je, jakmile vyšla z pokoje. Štěstí! Pomyslela si.

„Dobrý den, Marie. Mohla byste mi pomoci? Já a moje kamarádka Lily se nudíme a nevíme „kudy z nudy“, tak jsme doufaly, že byste nám mohla ukázat cestu.“

„Jo cestu... Tak pojďte za mnou,“ kývla hlavou na Terezu.

„Ale ne, vy jste mě asi špatně pochopila. My s Lily ještě nevíme, co tu všechno je, a tak jestli byste nám to neřekla.“

„Milá zlatá, já tě pochopila, ale než abych ti všechno vyjmenovala, tak ti raději ukážu, kde co leží, navíc byste se mě stejně ptaly na cestu, tentokráte bez metafor,“ usadila ji Marie.

Chytřejší než jsem si myslela, říkala si Tereza v duchu a následovala tuto pozoruhodnou ženu.

Vedla ji po schodech (jejich pokoje sídlily v nejvyšším patře této školy, tudíž ve čtvrtém) až úplně dolů. Prvními dveřmi vpravo; otevřel se před nimi výhled na krátkou a širokou chodbičku, ze které vedly jen dvoje dveře. Ty vlevo byly blíže a druhé přímo naproti těm, kterými přišly. Na těch vlevo bylo napsáno AKLEIDERÄUME a na těch naproti SCHWIMMERBECKEN, Marie jí to okamžitě přeložila. „Tady za těmito dveřmi,“ ukázala na ty bližší, „jsou šatny, převlečete se do plavek a půjdete do tamtěch dveří, ukázala na ty naproti, tam je bazén. Skokánky a skluzavka jsou samozřejmostí. Navíc tu máme saunu, páru vířivku.“

„A když nemám plavky?“

„V šatně vám je zapůjčí. Pojďme dál.“ otočily se, že půjdou pryč, když tu do nich vrazil James.

„Jé, pardón! Jé, Caisová! Ahój! Kde máš Lily? Nechcete si jít taky zaplavat?“ To už se přiřítil i Sirius.

„Čau, jdeš taky?“ zeptal ihned jak jí spatřil.

„Jé… Zrovna jsem se ptal,“ informoval ho James, „i na Evansovou,“ dodal.

„Jak jinak...“ opáčil Sirius, „Půjdete tedy?“

„Nevím. Musím se ještě zeptat Lily, ale já bych docela šla.“

„Jenomže slečna teď nemá čas. Musí jít se mnou,“ připomněla se Grugerová.

„Jistě Marie, promiňte! Jdeme, uvidíme se tu možná potom!“ už chtěla odejít, když si uvědomila - „Hele, Pottere, co to máš s tím ´jé´?“

„Za to může Paris,“ odpověděl za něj Sirius, „Má na něj zajímavej vliv, jak vidíš...“

James se na něj zamračil. „To není pravda. Jenom se mi to zalíbilo.“

„Tak uvidíme, jak se to zalíbí Lily. Zatím sbohem.“

Zpět na obsah

Kapitola 13: Kdo tu žárlí?

13. KAPITOLA – KDO TU ŽÁRLÍ?

„Lily, mám pro tebe určitě dobré zprávy! Tak pojď!“ vybízela svou nejlepší přítelkyni Tereza. Ani nezaťukala a vletěla do cizího pokoje, nesměla se proto tedy divit, když na ni dívky ze Zmijozelu koukaly „velice udiveně“.

„Dobrá, už jdu. Zatím ahoj, uvidíme se později,“ loučila se s Julií a Alicí.

„To mi neuvěříš...“

„Tak co? Povídej, přeháněj! A kde jsi proboha byla? Trvalo ti to přinejmenším hodinu!“ vyzvídala Lily.

„Marii jsem potkala jen, co jsem vyšla z pokoje, docela štěstí, pak mi řekla, abych jí následovala, a tak jsem šla. Nejdřív mi ukázala bazén, tam jsem potkala Pottera a Blacka -“

„Cože? Oni tu mají bazén?“ nevěřila svým uším Lilyan.

„Jo mají a nepřerušuj až potom se ptej! Pak mě zavedla do knihovny, sice nechápu, proč to neudělala obráceně, nejdřív knihovnu, a pak bazén...“

„Co to meleš?“

„Promiň, já jen, že knihovna je ve druhém patře a bazén v první...“

„Co?“

„Nic, dobrý, už pokračuju... Prostě – tu knihovnu musíš vidět! Úžasná! A takových knih! Nejenže tam byly výtisky určené pro studium, ale i červená knihovna a tak... Spousty mudlovských výtisků! Potom mě vzala do jejich tělocvičny. Tak veliká! To musíš vidět!“

„To už jsi říkala i u tý knihovny...“

„No a co?“

„Tak proč pořád stojíme? Proč už nejdeme?“

„Jsem myslela, že ti to nejdříve povím a ty si vybereš, kam půjdeme... Takže nepřerušuj!“ plácla Lily přes prsty, ta na ni nevěřícně koukala, a pokračovala, „A co se mi taky strašně moc líbilo. Oni tu mají, asi sto padesát metrů od školy, něco jako my Příčnou! Takových obchodů, a také tam mají i mudlovské obchody! Marie mi říkala, že tady v Německu je to jiné než u nás. Více tu dbají na souznění s mudly. Takže povinným předmětem od prváku tu není jenom přeměňování, obrana, lektvary a bylinkářství, ale i studium mudlů. Oni chtějí žít s mudly v dokonalé symbióze. Ti naši „anglikáni“ by si z nich měli vzít příklad! Takže kam půjdeme?“

„Nejdřív bych se chtěla podívat do knihovny,“ přemýšlela Lily nahlas.

„Já to věděla!“ usmála se na ní Tereza a vedla ji o dvě patra níž.

„A teď, má Lady, půjdeme kam? Já bych dala přednost bazénu, docela bych smočila své tělo v chlorované vodě,“ zubila se Tereza.

„Teď se zařídím zase já podle tebe, což znamená, že do bazénu, ale co plavky?“ nevěděla Lilyan.

„Snadná pomoc, v šatně nám je půjčí.“

„Začíná se mi tady moc líbit.“

V dívčí šatně narazily na malý problém: kde se pujčují plavky? Zachránila je až blonďatá dívka, která přišla z bazénu.

„Vy urrršitě hlédáté, kde půšít plávky. Šádná prrroblém, tady - “ ukázala na žluté dveře vedle sprch, „ - se dájí půjšít.“

Ještě než jí stihly poděkovat zmizela ve dveří s nápisem WC. Lily na žluté dveře zaklepala. Ozval se nějaký zvuk, kterému nerozuměly, zřejmě to však bylo německy dále, a tak vstoupily.

Na červené židli tam seděla stará paní, když je uviděla popadla hůlku a namířila si jí na hrdlo, pronesla zaklínadlo, to opakovala, ale tentokráte si jí namířila na uši.

„Z jaké školičky jste, děvčátka?“ zeptala se mile.

„Bradavice,“ odpověděla Lily.

„Pujčíte nám nějaké plavky?“ pronesla svou otázku Tereza.

„Jistě, dívenky. Od tohoto přece jsem. Chcete jednodílné nebo dvojdílné?“

Požadovaly se dvojdílných. Stařena tedy otevřela skříň, vedle které seděla, a vytáhla dvoje plavky. Jedny byly žluté s bílými pruhy a druhé červené s puntíkama téže barvy jako pruhy.

„Chci ty žlutý,“ vyhrkla Lily a sebrala staré paní pruhované plavky.

„Já se spokojím s těma červenýma, myslíte, že nám budou?“ raději se zeptala stařenky.

„Jistě že, jsou dělané na míru.“

„Děkujeme, až doplaveme příjdeme vám je vrátit.“

Dívky se převlékly, vzaly ručník za skříňky (v každé skříňce byl jeden) a odkráčely si to do bazénu. Na Lily v něm čekalo překvapení, James tam stále byl. Black trdloval bůh ví kde. Jenomže Potter tam nebyl sám, ale s tou blonďatou holkou, co jim pomohla najít půjčovnu plavek.

„Že to hrají ale zajímavou hru?“ poptala se Lily.

„No, nemyslím, že je to hra...“ pravila Tereza. James právě cákal na Paris, tak se to blonďaté jmenovalo, ta mu to oplatila, pak se potopil a podplaval ji. Vynořil se těsně za ní a objal ji zezadu. Lily na ně nenávistně koukala.

„Ale no tak, přece nebudeme žárlit!“

Lily nehorázně zrudla. „Já a žárlit, tady na toho?! Nesmyl! Jak tě vůbec mohlo napadnout to vyslovit? Vždyť víš, že ho nesnášim!“ zuřila.

„Od nenávisti k lásce krůček! To si pamatuj! Ale už to nemusíme rozebírat, půjdeme do vířivky,“ rozhodla Tereza.

Naštěstí ta byla na druhém konci bazénu, takže na Jamese a Paris moc neviděly. Chvíli si to tiše seděly a Lily znovu začala: „Ale já opravdu nežárlím!“

„Jistě, Lily. Já ti věřím!“ Tereza se o tom nehodlala bavit.

„Ne, nevěříš! Ale já fakticky nežárlím, musíš mi věřit!“ Lily byla snad zoufalá.

„Ale jak ti mám věřit, když o tom pořád mluvíš?“

Na tohle Lily neřekla nic. Bylo ticho, každá zahloubaná ve svých myšlenkách.

„Zdravím, holky!“ vyrušil je kdo si, „Já si přisednu.“ Ani nečekal na souhlas a vlezl si k nim, to je celý Black.

„Musím si dojít na dámy, za chvíli jsem zpátky,“ zahoukala Lily a zvedala se z vody.

Jakmile byla Lily z doslechu, začal Sirius mluvit: „Já už se na to nemůžu ani dívat.“

„Co myslíš?“

„Dvanácterák a Paris. Tak holka je hrozná a vypadá to, že našeho milého Jamese má omotaného kolem prstu.“

„Alespoň nemá problémy s Lily,“ pokrčila rameny Tereza.

„To si myslíš ty. On jenom teď neví, kterou má raději, jestli Lily nebo Paris. A co mu mám říkat? V Bradavicích mu říkám, ať na Evansovou zapomene, že holek je kolem spousty, ale on si nedá říct. A hned jak ze školy vypadneme, nabrnkne si takovou husičku a já si říkám zlatá Evansová. Ta Arrasová je u nás v jednom kuse, neuvěřitelně žárlivá, ani nevíš, jaký otázky mi pokládá, když si Dvanácterák odskočí. Prostě šílený.“

„Však se neboj, tohle přece skončí. Ona si odjede do Krásnohůlek a zase bude u Jamese na prvním místě Lily, to snad vydržíš?!“

„Tak to jsem si říkal taky, ale po dnešku si myslím, že se nejdřív zbláznim. Stačí se jen slůvkem zmínit o nějaký holce a ona už Dvanácteráka posílá pro pití, aby mohla u mě vyzvídat...“

„Aspoň máš někoho, kdo si rád vyslechne tvé příběhy v oboru holky.“

„No, právě že ne. Já jí nezajímám, jenom samý: James, James, James! Začínám tu holku nesnášet a Dvanácteráka nenávidět...“

„Chudáčku maličkej... Jen se neboj, nějak se to vyřeší.“

„Hm, já už tak trochu mám plán.“

„Tak to jsi nezahálel. A jakej?“ byla zvědavá, zajímalo jí, co se urodilo u Blacka v hlavě.

„Zjistil jsem, že je šíleně žárlivá. Jednou totiž říkala, že kdyby jí Dvanácterák podvedl, tak by se s ním namístě rozešla a už nikdy by s ním nepromluvila ani slovo, to by byl ráj!“ dodal.

Tereza se začala smát. „A dál?“ zajímala se.

„Až potom, Evansová se vrací. Po večeři v sovinci. Platí?“

„Hm, Lily, jak jsi se tam měla?“

„Skvěle, ta bába si mě odchytla a chtěla si se mnou povídat, trvalo mi docela dlouho než jsem jí zdvořile řekla, že toužím jít do bazénu... Ale vy jste se tu očividně nenudili.“

„Jistě že ne. Pomlouvali jsme Paris.“

„Tichošlápku!“ ozvěna se nesla přes celý bazén a zase zpátky k Potterovi, „Jdeme! Jdeš s námi?“

„Jo,“ křikl za ním, „tak se tu mějte, já mizím.“ mrkl na ně.

„Když nejsou spolu, tak jsou v pohodě. Nebo máš jiný názor?“ zeptala se Tereza.

„Jediný, u koho jsem si tímto jistá, je Remus.“

Zpět na obsah

Kapitola 14: Plán slpněn, kapitáne Tlapo!

14. KAPITOLA – PLÁN SPLNĚN, KAPITÁNE TLAPO!

„Hned jsem zpátky, musím si jít něco vyřídit. Sama!“ dodala rychle, když viděla, že se Lily zvedá z postele, „Zatím dělej Alici společnost, přece nebude pořád sama, tohle můžu jít zařídit i bez tebe.“

„Tak jo, kdy tě máme očekávat?“

„Což takhle v půl desáté, mami?“ řekla Tereza a zavřela za sebou dveře. Spěšným krokem došla do Sovince, tam už na ni Black čekal.

„Že ti to ale trvalo,“ obořil se na ni přátelsky.

„Já zase můžu jít.“

„Dělal jsem si legraci.“

„Já vím, tak mi dopověz ten svůj plán, mám takovej dojem, že se týká mě, kdybych ten dojem neměla, tak tu nejsem...“

„Správně! Co kdybys dělala před Arrasovou, že strašlivě žereš Dvanácteráka a třeba ho před ní objala a nebo ještě líp, kdybys ho před ní líbala?“ prozradil svůj plán.

„Objala to je ještě v pohodě, možná mi upadnou ruce, ale líbat?! Zešílel jsi? Co by na to řekla Lily?“ ťukala si na čelo.

„Udělej to pro mě, abych nezešílel, prosím, prosím, prosím!“ kňučel Sirius.

„Tak to už tuplem neudělám!“ dupla si Tereza.

„Ale no tak to udělej pro svou kamarádku!“

„Cože? Pro kterou myslíš? Který mám zařídit, aby ses nezbláznil? Která je tentokrát ta vyvolená?“

„Já myslel pro Evansovou...“

„Co? Aha, ty myslíš... Že se dají dohromady?“

„Já nemyslím, já vím! Prostě je dáme dohromady!“

„My? Ty Potterovi docela věříš, nemyslím si, že by mu Lily měla podlehnout...“ v blízké době, pomyslela si, ale nahlas to neřekla, věděla, že se James s Lily dají dohromady, ať teď či později, dohromady se prostě dají! Co se škádlívá, rádo se mívá. Ale nikdy by to neřekla nahlas a ještě ke všemu před Blackem...

„Já vás slyšel, dneska u toho bazénu, jak jsi poznamenala, že Evansová žárlí a usoudil jsem podle toho, jak se chovala, že se jí Dvanácterák přinejmenším, alespoň líbí! A hodně...“

„Možná, vždyť Potter není zase až tak ošklivej, ale to přece neznamená, že by to měla s ním dávat dohromady!“

„Základ, milá Terezko, to je základ. Na něčem se přece stavět musí!“

„Ty jsi mi řekl Terezko?“ vykulila oči, ještě jí nikdy neřekl jinak než Caisová a ve vzácných případech Terezo, ale Terezko?

„V zápalu řečnických obratů, nedělej z toho žádnou vědu,“ mávl nad tím rukou, Tereza ho sledovala, ani nezrudl, takže to asi bylo vážně v zápalu...

„Takže jak to bude s tím plánem? Už je dohodnuto, že ho před ní obejmeš, ale co bude s tím líbáním?“ dožadoval se kladné odpovědi.

„Nevím, podle toho jestli tam bude Lily a jestli se mi bude chtít...“

„Takže jo! Bezvadný, to jsem chtěl slyšet.“

„Ale já neřekla ano, radši řeknu ne, aby sis z toho nedělal falešný závěry.“

„Prosím, udělej to pro můj klid a pro Lilyinu budoucnost,“ žadonil Sirius.

„Možná, moje poslední slovo, dobrou noc, Tichošlápku,“ řekla a odešla.

Zvláštní, pomyslel si Sirius a díval se z ní, jak odchází.

Chudáci hofnawellští, ti se učí a lenoši z Krásnohůlek, Kruvalu a Bradavic si válejí šunky – chodí plavat do bazénu, protahovat svaly do fitness, hrát tenis a nakupovat do Školní ulice, tam se prodávalo všechno možné od knih přes mazlíčky až po zmrzlinu. Dokonce tu měli i mudlovský supermarket. Ale čas je spravedlivý, utekl jako voda a už tu byla sobota čtrnáctého listopadu, první zkoušky.

„Bojíte se?“ ptala se Alice svých spolubydlících.

„To si piš!“ kývala hlavou Lily.

„Ani ne,“ odpověděla jí Tereza. Nebyla to však moc pravda, ale více než strach pociťovala trému. Samozřejmě byl tu i strach z toho, že cokoliv z toho, co znala tak dokonale a přesně, zapomene a v hlavě bude mít prázdno. Jak si říkala: naděje umírá poslední! Takže i tento pocit strachu pomalu opadal a navíc nebyla vybraná mezi nejchytřejšími žáky školy, je tu jenom díky tomu, že hraje famfrpál, a také jí utěšovalo, že se nikdy nedozví své výsledky a že se je nedozví ani její kamarádi.

„Až řeknu teď, otočíte své pracovní listy a začnete vyplňovat, máte na to hodinu. Brky jsou začarované proti podvádění, budou tu nad vámi dohlížet učitelé Hofnawellu i vaši ředitelé a profesorka McGonagallová. Odpověď napíšete pod otázku, až dojdete k druhé polovině testu, kde se vybírají odpovědi, budete je dávat do kroužku. Kdybyste si svou odpověď rozmysleli, tak kroužek přeškrtnete a zakroužkujete jinou odpověď. Pochopili všichni? Ještě nějaké otázky?“ ředitelka Imstová se rozhlédla po třídě.

„Ccco kdyšš budémé potřřřebóvat na ssáchód?“ zeptala se Paris.

„Ano, děkuji, že jste mi to připomněla slečno Arrasová. V tomto případě se zvednete, zavřete svůj test a odevzdáte ho slečně Grugerové,“ ukázala na ni, seděla u dveří, „a až se budete vracet, slečna vám ho zase předá na zpátek. Když budete s testem kdokoliv hotov, pořádně si jej zkontrolujete a odevzdáte ho mně. Ještě nějaké otázky?“ Nikdo už nehlesl. „Jsem si jista, že mohu říci TEĎ!“

Ozvalo se šustění papíru a skřípání brku.

„Co myslíš, že jsi dopadla?“

„Myslím, že slušně. Víc jak polovinu v testu jsme již probrali a ten zbytek znám, to všechno mám nastudované...“ odpověděla Lily na Terezinu otázku, „A co ty?“

„Tu polovinu, co jsme probrali bych měla mít správně, tu další jsem tipovala.“

„Vidíš, já ti říkala, aby ses učila se mnou! Věděla bys pak všechno a Bradavice by na tom byly lépe!“

„Tak za prvé, jsem moc líná na to, abych se učila i to, co nemusím. Za druhé, tím chceš říct, co? Že když Bradavice prohrají, tak to bude mojí vinou?“

„Ale ne, vůbec ne! Jen jsem chtěla... Ale nic, neřeš to...“

„Jistě, že to řešit nebudu... Hele, Potter s Paris.“

„Hm, jdeme?“

„Ne, musím něco udělat...“

„A co? Doufám, že to nebude nějaká hloupost!“

„Jistě, že bude! Počkej.“

„Ahoj Jamesi, ahoj Paris! Dovolíš?“ rozpojila jim ruce a vrhla se Potterovi kolem krku. V závěsu zahlédla, jak se Sirius dusí smíchy, Paris nechápavě kouká a Lily třeští oči. Rozhodla se, že tomu nandá korunu.

„Miláčku,“ pravila směrem k Jamesovi, aby ji všichni přítomní slyšeli, „ten včerejšek byl opravdu báječný! Musíme si to někdy zopakovat.“

„Jakej včerejšek?“ nechápal Potter a dal ruce v bok.

„Jakej? Ty se mě ještě ptáš? Já myslela, že se ti to také líbilo!“

A to už se přidala i Paris: „Jámésí, có to ta hólka póvídá? Já tí šíkala, še jetlí mě pódvést už néchcí tě níkdy vídět!“ darovala mu na rozloučenou facku a, „Sbóhem, sklamal jsí má!“ otočila se na podpatku a odkráčela si pryč.

„Co to proboha děláš? Cos to udělala? Paris!“ volal a nevěděl, jestli se má za ní rozeběhnout a nebo profackovat Terezu, „Víš, co jsi to udělala?“

„Jistě, pokud chceš vysvětlení, tak se zeptej vysmátého Blacka, on ti vřele rád vysvětlí, co se tu právě stalo! Lily, už můžeme jít,“ obrátila se na ni.

„To mi musíš vysvětlit.“

„Jak si přeješ.“

Zpět na obsah

Kapitola 15: Dopis o zkouškách

15. KAPITOLA – DOPIS O ZKOUŽKÁCH

Následující dne se Dvanácterák na Terezu neustále mračil, však ono to zase bude dobré, chlácholila se, začínalo jí to být ale nepříjemné, a proto si odchytla Siriuse.

„Kdy bude Potter zase v pohodě? Už mě nebaví se na něj koukat, jak se neustále mračí!“

„To nevím,“ pokrčil rameny Tichošlápek, „Asi až zase začne chodit s Paris, ale to já nepřipustím, raději, aby se se mnou pár dní nebavil než, abych těch pár dní byl podrobován neustálými výslechy!“

„Už se nikdy nebudu řídit tvými plány!“ pronesla a rychle odešla, začínala ho mít plný zuby, všude jenom samý já já já! Bože, to je sobec! Nechutnej! Dodala po chvíli přemítání a byla spokojena.

„Jakmile bude proneseno vaše jméno projdete skrz jedny dveře,“ ukázala na troje šedé vstupy do zkoušecích místností, „tam už na vás bude čekat jeden ze zkoušejících. Někteří hofnawellští je budou znát, tito páni a dáma zasedají i u NKÚ a VJNM. Přeji vám mnoho štěstí, začíná škola Krásnohůlek, první tři jsou Dejvic Aude, Arrasová Paris a Alencom Gruéret.“

Po Krásnohůlské škole, přišli na řadu němečtí žáci, pak Kruval a poslední byly Bradavice.

„Kruval už je u konce, připraví se Rodger Bangor, Sirius Black a Tereza Caisová, až vám dám znamení můžete vstoupit!“

Všichni tři kývli na souhlas, že rozumí. Tereza byla bílá jako křída, vůbec si dnes nevěřila. Včera při písemných zkouškách to bylo jiné, tady bude muset dokazovat, že všechny ta kouzla umí i provést.

„Můžete vstoupit!“

Tereza polkla, podívala se na Lily a vstoupila do prostředních dveří, tam na ni čekal pohledný muž. Jenomže - mohlo mi být tak čtyřicet let. Představil se jako pan Hessen. „Buď v klidu, vypadáš velice nervózně. Nemáš proč. Jenom mi ukážeš pár kouzel a budeš moci jít.“

„Jsem v pohodě,“ řekla jen.

„Jak se jmenuješ?“

„Tereza Caisová.“

„Výborně, tak tedy můžeme začít?“

„Ano,“ odpověděla a vytáhla hůlku.

„Jak ti říkají kamarádi?“

„Většinou Tereza,“ náhle si rozpomněla na minulá školní léta. Na všechny ty hlouposti a rošťárny, co prováděla. Usmála se. „někdy Teri. Terí, to se mi moc líbí, ale už je to docela dávno, co mi takhle řekli...“ uvolnila se, už se necítila tak ustrašeně.

„Dobře, tak tedy Terí, řekni mi, co bys udělala, kdyby začalo hořet, asi následovně?“ mávl hůlkou a před Terezou se objevil oheň.

„Aquatus,“ reagovala téměř okamžitě a oheň uhasila.

„Výborně! A kdybys chtěla něco namnožit, dejme tomu, třeba tohoto trpaslíka?“ mávl znovu a na lavici byl sádrový odlitek trpaslíka s motykou.

„Duplitus!“ zvolala a na lavici ležel další trpaslík od prvního k nerozeznání.

„Dobře a kdybys chtěla namnožit určitý počet trpaslíků, jaké kouzlo by to bylo?“

Tereza se zamyslela, věděla, že se to učila, věděla také, že stačí nějaké slovíčko před obyčejné množící kouzlo, ale jaké? Zkusím číslo, napadlo ji.

„Čtyři duplitus!“ A vida - na stole se objevil čtyřikrát stejný trpaslík.

„Hm, tak to tu ještě nikdo neudělal. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho, aby takto použil obyčejné množící kouzlo, ale budiž povedlo se, tudíž to počítám. Jdeme dál, jaké kouzlo bys, Terí, použila, kdyby...“

„Tak jak ti to šlo?“ ptala se tentokrát jako první Lily.

„No, u toho množícího kouzla jsem to trochu popletla, ale nakonec to vyšlo, dále jsem nevěděla asi čtyři... Co ty?“

„Jedno jsem nevěděla, jak rozdělat modrý oheň, ale jak jsem odcházela, tak jsem si vzpomněla a ukázala mu to, myslíš, že to uznal?“

„Koho jsi měla?“ zajímala se Tereza.

„Nějakého pana Orefautera.“

„Tak to nevim, ale kdybys měla pana Hessena, tak jsem si jistá, že by ti to uznal! Byl milý a příjemný a ty oči... Pořád jsem se mu do nic musela koukat, veliké a modré...“ vzpomínala Terka, „A víš, jak mi celou dobu říkal? Terí!“

„Terí? Tak jsem ti říkala možná ještě ve čtvrtém ročníku, proč ti tak říkal?“

„Protože jsem mu řekla, že se mi to líbí, když mě tak někdo oslovuje!“

„Líbí? A proč jsi to neřekla dřív? Ode dneška ti budu říkat jedině Terí, platí?“

„Platí! A já tobě budu říkat Lilí,“ smála se „Terí“.

„Jen to ne,“ zhrozila se Lily, „Nenapíšeme Jess? Přece jsme jí to slíbily,“ připomněla.

„Po večeři. Balení nám nezabere tolik času, stačí jenom mávnout kouzelným proutkem!“

„Kdo bude psát? Možná bych měla já...“ začala Lily nevinně.

„Jo, piš si ty, já škrábu...“ nemělo cenu se s ní hádat, pokaždé musela psát ona.

„Ty diktuješ!“

„Milá Jess,“ začala Tereza.

„A dál?“

„Milá Jess,

omluv nás, že jsme ti nenapsaly dříve, ale je tu tolik zajímavých věcí! Až přijedeme, budeme ti o všem, co jsme tu poznaly, vyprávět několik hodin. A to jsme poznaly jenom Hofnawell, co potom, až poznáme Kruval a Krásnohůlky!

Před několika hodinami jsme dokončily první část ze zkoušek – byly to formule. Lily jako vždy určitě měla vše bez chyby. Škoda, že nám neukázají výsledky...

Zítra odjíždíme do Krásnohůlek, to je ve Francii. Už se moc těšíme, zatím ale nevíme, co nás tam čeká, jen co se to dozvíme, budeme tě informovat, možná by to šlo přes krb, zeptáme se profesorky McGonagallové.

Co ty a Amos? Doufáme, že tam moc nevyvádíte, abychom se za vás nemusely stydět až přijedeme. Už se na tebe moc těšíme! Napiš nám nějakou tu novinku, ať máme nad čím dumat.

S láskou Lily a Terka

P.S.: Pozdravuj od nás Remuse, Petra i Amose!“ četla po sobě dopis Lily, „Teď už ho jen odeslat, kde je tu Sovinec?“ obrátila se na Terezu.

„Pojď za mnou.“

Zpět na obsah

Kapitola 16: Po zlých zprávách nejsou radovánky

16. KAPITOLA – PO ZLÝCH ZPRÁVÁCH NEJSOU RADOVÁNKY

Když dívky dostaly lístek s odpovědí, byl čtvrtek, věděly již, co je čeká. Přece jenom byly v Krásnohůlkách již čtyři dny. V sobotu pouhá teorie z přeměňování, v neděli to bylo však složitější. Nejprve dopoledne praktické ukázky umění z přeměňování a odpoledne měly naplánovanou teorii i rozeznávání kouzelných rostlin v praxi.

„Ahoj!“ začala svůj dopis Jess.

„Ani nevíte, jak mě ten dopis potěšil! Určitě se tam máte skvěle. Já mám tady napilno. Samé úkoly, já vám tak závidím! Křiklan asi přišel na to, že mi někdo pomáhá s lektvary, nyní jsem nejhorší ze třídy, já to omlouvám steskem po vás. Normálně, on na to skočil! Dokonce mě, snad z lítosti, pozval na tu svojí párty i s Amosem! Ovšem profesor Rose... je úžasný! Nikomu nepředhazuje, že je slabší než ostatní. Máme, od té doby, co jste pryč, rozdělený rozvrh na nutné a zábava. Až přijedete, poznáte to! Nikdo si nestěžuje, všem to naopak vyhovuje, takže se Rose stal nejoblíbenějším profesorem na škole. Na to jaký měl začátek, vám to musí připadat nemožné, ale věřte tomu, je to tak!

S Amosem je všechno v naprostém pořádku, pořád mě miluje a dává mi to najevo a to neustále. Je tak pozorný! Mám vás od něj pozdravovat i od kluků.

Ale všechno tu není tak růžové, přečtěte si ten novinový výstřižek. Co na něj říkáte? Je to strašné. Všichni mají strach. Zatím se mějte, myslím na vás, ozvěte se mi!

Papa XXX“ Tereza dočetla a v obálce nahmatala i zmiňovaný výstřižek.

„To se dalo čekat, že se podepíše třemi křížky, podepisuje se tak od té doby, co jí znám... Ukaž!“ přikázala Lily a vytrhla jí výstřižek, „Teď budu číst zase já.“

„Jak si přeješ.“

„Znamení zla!“ hlásal nadpis, Lily polkla a pokračovala ve čtení, „Znamení zla se objevilo nad domem Waterlisových hned poté, co Helen Waterlisová (37) domluvila příměří se skřety. Obě její děti – Gina (11) a Robin (10) – a manžel Josh (38) jsou po smrti. Po samotné Helen se pátrá... (Více na straně 12),“ Lily dočetla a vrhla se Tereza kolem krku. Byly sice již zvyklé, číst každý den o nějakém úmrtí či únosu, ale dětem se tato válka doposud vyhýbala. „To je strašné! Tři nevinní lidé a dva z toho jsou děti! Proti tomu se přeci musí bojovat! Všichni vědí, kdo to má na svědomí, tak proč ho nezatknout a neodvedou do Azkabanu?“

„Ono to není tak jednoduché... všichni se ho bojí... kdykoliv se mu někdo postavil, okamžitě zemřel a s ním i jeho rodina! Naším světem vládne strach! Proč myslíš, že se konají ¨Merlinovo kousky¨ a jak to že čirou náhodou jsou vybráni školy jenom z jednoho kontinentu, kde zuří válka? Podle mě to není náhoda... ještě nikdy se to nestalo... chtějí, abychom se spřátelili a společně spolu bojovali proti zlu! Proti němu!

Všichni o něm ví, ale bojí se o tom mluvit! Vždyť se podívej na nás... když nemusíme, raději se tomuto tématu vyhneme, kdo by nám to také chtěl vyčítat? Jsme mladí, chceme si užívat, starosti raději odložíme. Nechceme vidět ty hrůzy, co se dějí všude kolem nás... Podívej, celý kouzelnický spolek se děsí chvíle, kdy půjde za rodinou a nad svým domem uvidí, jak se vznáší Znamení zla...“ konečně řekla nahlas, co měla dlouhou dobu na srdci.

„Máš pravdu, ale někdo s tím musí něco udělat! I my musíme!“

„Jak?“

Mezi dívkami se roztančila bouřlivá debata, začaly na sebe křičet, ale neuvědomovaly si to. Ten rozruch byl slyšet až za dveře...

„Pochytáme Smrtijedy! Bez nich nebude nic!“

„Ale jak? Když mi řekneš, jak při tom nepříjdu o život, ráda se podle toho zařídím!“

„Co se to tady děje?“ vtrhl do pokoje Sirius a za ním James.

„Vy jste se pohádaly?“ zajímal se Potter.

„Ne, jen nás vyvedl z míry tento článek,“ odvětila Tereza už o poznání klidněji.

„Na, přečti si ho,“ Lily mu podávala zmuchlaný výstřižek, který doposud svírala v dlani.

Četli. Oba dva. Jejich oči létaly po novinovém výstřižku sem a tam. Dočetli a nevěděli, co na to říct...

Pak začal James: „Nesmíme se hádat. To nás rozděluje! Máme stejného nepřítele a to z nás dělá přátele! Pojď,“ kývl na Siriuse, který přitakal, a odešli.

„Co to bylo?“ zeptala se Lily.

„Myslím, že dospěli,“ prohlásila Tereza.

„Nepřítomnost Brumbála, možná má něco společného s tím odporným činem...“

„Je to možné... Odepíšeme Jess ještě dnes nebo si to raději necháme na později?“ zajímala se Tereza.

„Odložme to, teď si musím sednout na postel a přemítat o všem, hlavně o svém dosavadním životě,“ rozhodla Lily.

„Já se přidám...“

Uplynul ještě nějaký čas, než byly schopny Jess odepsat. Měly za sebou zkoušky z přeměňování i z bylinkářství. Navíc, když jí ho psaly nebyly ani v Krásnohůlkách nýbrž v Kruvalu. Žádaly ji v něm, aby je informovala o každém velkém tahu Lorda Voldemorta.

Nyní měly před sebou poslední zkoušky a to z lektvarů a z obrany proti černé magii. Na té si obzvláště chtěly dát záležet, a proto denně chodily do tmavé a malé knihovny, kterou skýtal kruvalský hrad. Udivovalo je, že tu nacházejí spíše černou magii, než obranu proti ní. Byly ale rády, že znají i černou magii, alespoň vědí, proti čemu stojí. Snažily se pochytit něco důležitého nejen do zkoušek, ale i do života mimo bezpečné hradby Bradavic.

Nebyly samy, které navštěvovaly místní knihovnu. Doprovázel je i mladý Snape. Snad se tu skrýval před častými žerty Jamese a Siriuse, možná jen pilně studoval „černé fígle“, jenž doposud neznal...

„Nedalo by se tu někde vyzkoušet si některou kletbu?“ zajímala se Lily, nebylo možné ji přeslechnout.

„To nevím, můžeme se jít někoho zeptat,“ odpovídala jí Tereza neméně hlasitě.

Stejně častý návštěvník, jako byly ony dvě, je samozřejmě slyšel.

„Je tu jedna nepoužívaná místnost, pojďte za mnou, ukáži vám ji. Nikomu to ale nesmíte říct!“ pronesl tiše, prudce zavřel knihu, až z ní vylétl stoletý prach a zvedl se ze židle.

Dívky ho tiše následovaly. Nebály se, že by jim něco udělal, i když on byl ze Zmijozelu a zběhlý v černé magii, přece jenom byly z Nebelvíru a v přesile, to musí mluvit za vše...

„Tady,“ ukázal na popraskané dveře a zmizel.

Tereza je zkusila. Dveře se otevřely doprovázeny skřípotem. Dívky vešly a naskytl se jim pohled na malou tmavou místnost se třemi židlemi a jedním stolem, žádné obrazy jí nezdobily ani hebký koberec. Jen holé zdivo, hrubě otesaný kámen. Byla v ní zima.

„Rozdělám oheň,“ nabídla se Lily a okamžitě to provedla. Plamínky vesele skákaly v nepoužívaném krbu.

„Vzala jsi knížky?“ chtěla vědět Tereza.

„Já zapomněla, promiň, Terí,“ omlouvala se Lilyan.

„To je v pořádku, já pro ně dojdu, počkej tady,“ mávla rukou Tereza.

„Chtěla bych ti poděkovat, že jsi nám ukázal tu prázdnou učebnu,“ zamumlala Terka, poté co přišla do knihovny. Severus tam seděl a jako předtím si četl. Když mu to pověděla zvedl hlavu. Zahlédl jenom její záda, jelikož popadla knihy a urychleně odešla.

Čekala na Lily. Kdy konečně příjde? Vždyť jsme všichni začínaly stejně... je tam určitě jako poslední, co to proboha dělá za lektvar? No, dalo se čekat, že když poslední úkol bude „Připravte lektvar, na který jste pyšní, že jej umíte“, bude tam Lily nejdéle. Přemítala Tereza v duchu.

„Konečně! Co jsi proboha dělala za lektvar?“

„Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla pro Tišící dryák. Jenomže Snape mě určitě troufne, známe přeci jeho lásku k bublajícímu kotlíku.“

„To se stejně nedozvíme!“ zvolala Tereza a táhla Lily do knihovny, „Dnes to byla jenom pouhá teorie, ale zítra nás čeká premiéra z obrany, takže šup šup, ať už jsme v knihovně,“ nevěřila, že zrovinka ona táhne Lily do knihovny, doposud to bylo vždy obráceně.

„Mimochodem, jaký lektvar jsi dělala ty?“ tázala se Lily.

„Mojí specialitu, víš, jak jsem si oblíbila jeden inkriminovaný lektvar? A musela jsem se ho naučit na z paměť?! Tak přesně ten.“

„Projímadlo?“

„Jo, trefa do černýho,“ smála se Tereza po dlouhé době.

Zpět na obsah

Kapitola 17: Nejlepší a nejpřísnější

17. KAPITOLA – NEJLEPŠÍ A NEJPŘÍSNĚJŠÍ!

„Caisová, Tereza!“

„Držím ti palce,“ pošeptala jí Lily do ucha.

„...Nakonec mi předveďte kouzlo, na které jste pyšná, slečno, stejný princip jako u lektvarů. Zaklínadlo sešlete na Paola. Nesmí mu být nikterak ublíženo! Než cokoliv uděláte, pořádně si to rozmyslete,“ poradil jí zkoušející pan Voloček pisklavým hláskem. Zavalité tělo působilo směšně v porovnání s jeho malou plešatou hlavičkou. Pohladil si knír a upřel na ni vodová očka v očekávání nějakého velkolepého kouzla.

Ihned jí napadlo, že mu ukáže, jak se umí proměnit v Kalouse ušatého, ale zavrhla to, jen co si uvědomila, že její změromáctví je protizákonné a navíc patřilo do jiné kategorie - přeměňování. Přemýšlela, čím by ho mohla ohromit, vzpomínala na všechna zaklínadla, která se naučila za svůj pobyt zde v Kruvalu. Na mysl jí přišlo pravdomluvné zaklínadlo, ale věděla, že ho ještě příliš nezvládá, bylo přece jenom těžké. Kouzlo poslušnosti také zavrhla... což takhle kouzlo povolujícího chtíče? To snad zvládne! Již si ho párkrát zkoušela na Lily, sice se jí povedlo jen jedinkrát, ale za zkoušku nic nedá. Terí, soustřeď se! Nabádala se. Ještě usilovněji než předtím tiskla svou hůlku.

„Odteparesme,“ pronesla.

Paolo k ní přiskočil a políbil ji. Zůstala stát jako opařená, takže celou dobu, co tu je, ji chce políbit? Páni, to zvedá sebevědomí! Až to uslyší Lily!

„Kouzlo povolujícího chtíče, že slečno Caisová? Inu, velice zajímavé. To jsem naposledy viděl minulou středu na párty svého velice dobrého přítele,“ řekl Voloček nevzrušeně a zívl, „Můžete jít,“ pobídl ji. Byla celkem zklamaná, čekala větší ovace... sebevědomí jí opět kleslo na normál, jaký měla před polibkem.

Mezitím se Paolo probral jakoby z transu, jakmile si uvědomil, co se stalo, zrudl jako pivoňka.

Tereza se na něj obrátila: „To je v pořádku, nic se nestalo!“ náhle jí na mysl vyplanul Torn. Neviděla se s ním celou věčnost! Byla s ním jeden den v Krásnohůlkách a pak? Někam se vypařil, musí se nenápadně optat jejich ředitele pana Rosioriho de Vede. Snad to nebude brát jako nezdvořilost.

„Vedla jsem si snad nejlépe v životě!“ básnila Lilyan, „Všechno jsem zvládla bez sebemenších problémů! Cítím se naprosto báječně, asi se vznáším! Ten test z lektvarů musím splnit na sto procent!“

Její sebevědomí musí být rozhodně vyšší než to mé. Pomyslela si Tereza a zašklebila se.

„Neškleb se! Připomíná mi to výraz ohromení, který nasadil pan Voloček, když jsem provedla poslední úkol!“

Ale zaboha nechtěla prozradit, jaké kouzlo provedla. Tereza si proto umínila, že to z ní jednoho krásného dne vypáčí.

„A mimochodem, jak jsi dopadla ty?“ zeptala se po vychloubání svého umění.

„Obstojně, ale tomu praseti se to zřejmě moc nelíbilo!“

„Jak to mluvíš?“ okřikla ji Lily, „Když o tom přemýšlím; tebe taky zkoušel Voloček?“ Dívky se začaly srdečně smát, už to potřebovaly, bylo tomu dávno, kdy se z plna hrdla zasmály. Zavládla dobrá nálada.

Nebyla jim souzena, ještě téhož dne, po testu z lektvarů jim došel dopis od Jess: „Kamarádky!

Dnes jenom krátce. Pan učitel Rose nás nabádal, abychom nepsali moc dlouhé dopisy a hlavně žádné důležité informace, sovy se prý odchytávají a dopisy čtou! Takže až se za pár dní uvidíme, vypovíme si spousty novinek. Chtěly jste informace o vy-víte-kom. Opět posílám novinové výstřižky. Nikdo neví více, i když jsem se ptala Křiklana, ten povídal, že nic neví, jenom to co se píše v novinách...“ Asi ti bude říkat, co ví, pomyslela si Tereza a litovala kamarádku z občasné hlouposti. „Amos je i nadále skvělý! Končím, vaše XXX.“

„Kdo bude dnes číst z výstřižků? Mě se do toho moc nechce...“ ptala se Lily.

„Já to vezmu na sebe,“ pravila Tereza, „Únos ministerského předsedy! Dnes v ranních hodinách byl z vlastního domu unesen Daniell Powlingh (58), ministerský předseda. Jehož syna Gordena (23) našli mrtvého mudlovští strážníci zákona. Díky této mimořádné situaci muselo být pozastaveno pátrání po Helen Waterlisové, které bylo zahájeno minulý týden... Bystrozorové doufají, že při pátrání po Powlighovi naleznou i Waterlisovou... (Více na straně 5, 6 a 9).“ Tereza se zhluboka nadechla a až poté odvrátila oči od výstřižku, věděla, co to znamená - bystrozorové si nevědí rady...

„Další mrtvý a pohřešovaný, to musí přestat!“ kroutila hlavou Lily, nikdy nedokázala pochopit, proč musí být jeden člověk tak krutý.

„Já jsem se rozhodla, budu bojovat proti ty-víš-komu! Nikdy se k němu nepřidám!“

„To už jsem věděla dávno...“ odvětila Lily a mávla rukou.

„A co budeš dělat? Jak proti němu budeš bojovat?“

“Ještě nevím... Pomáhat lidem, možná bych se mohla stát léčitelkou!“ zvolala náhle.

„Dobrý nápad, já budu bystrozorkou, tou nejpřísnější a budu zavírat jednoho Smrtijeda za druhým!“

„To je správný!“ podporovala ji Lily.

Zpět na obsah

Kapitola 18: Výzvědná služba musí narazit

18. KAPITOLA – VÝZVĚDNÁ SLUŽBA MUSÍ NARAZIT

„Pojďte rychleji!“ vybízela je profesorka McGonagallová, „Už takhle máme zpoždění!“

Před necelými pěti minutami měli všichni bradavičtí být v Hodovní síni. Poslední večeře před odjezdem domů, pomyslela si Lily, to bude určitě nějaký závěrečný proslov, přemítala, zatímco rychlým krokem docházela k síni.

Usedli ke stolu tvaru půlměsíce. Profesorka se neprodleně odebrala omluvit pozdní příchod. Ředitel Kruvalu Liwang nad tím jen mávl rukou a prozradil jí, že se čeká ještě na Hofnawell a Krásnohůlky, tudíž přišla jako první z hostů.

Když se dostavily i ostatní školy, začala velkolepá hostina, Kruval se loučil. Začali předkrmem pórkovými balíčky s provensálskou zeleninou, pak se před nimi objevila francouzská hrášková polévka, hlavních jídel bylo hned několik – mořský okoun s citronovo-máslovou omáčkou, grilovaná kachní prsa na malinové omáčce, vepřové steaky v pepři a něco pro vegetariány; zapékané fazole. K tomu tříbarevný salát z rajčat, plátky mozzarelly a avokáda. Jako teplý dezert byl podáván sirupový koláč a naopak studeným byla jahodová sněhová roláda. Nepochybně si každý vybral podle svého gusta.

Jakmile byly prázdná bříška zaplněny, ujal se slova kruvalský ředitel: „Doufám, že vám chutnalo. Ale o jídle mluvit nechci. Konečně dnes, po namáhavých pěti týdnech, mohu prozradit, že za odměnu všichni, kdož se účastnili ¨Merlinových kousků¨ jsou srdečně zváni do nejvýznamnějšího kouzelnického hotelu Sell-zug ve Švýcarsku, aby tam oslavili řádné ukončení soutěže. Ještě dnes se od svých ředitelů, učitelů, dozvíte více podrobností. Proto vás požádám – neprodleně se odeberte do svých pokojů, zde vám váš dozorce prozradí zbývající informace.

Mnohokrát vám děkuji za účast v ¨Merlinových kouscích¨! Proto teď všichni povstaneme a pozvedneme číši!“

Hodovní síň se začala vyprazdňovat. I bradavičtí žáci chtěli odejít, ale profesorka McGonagallová je zastavila. „Neodcházejte, půjdeme všichni společně nejprve k mně na pokoj. Tam všem najednou povím veškeré informace. Nemá cenu to říkat každému zvlášť.“

Pokoj profesorky byl mnohem větší než ten jejich. Třemi okny dovnitř svítilo měsíční světlo. Skrblík, usmyslela si Tereza, měla ho celý jen pro sebe.

„Posaďte se,“ vybídla je, „Zítra (pondělí) časně z rána, ihned po snídani, odjíždíme do Švýcarska. Proto vás všechny, do jednoho, žádám, abyste příliš neponocovali, na to budete mít zítra času dost. Budete se totiž konat vyhlášení vítěze a poté rozlučkový ples. Vím, že s sebou nemáte žádné slavnostní oblečení, ale s tím se počítalo. V hotelu vám vše zapůjčí. Doufám, že Bradavicím neuděláte žádnou ostudu! To bych nepřežila! Když budeme mít štěstí, přijede se podívat i pan ředitel. Následujícího dne se odjíždí zpět do školy. Učit se začne hned od středy. To je vše, co jsem vám chtěla povědět a teď rychle do postelí!“

„Ta paní byla tak pozorná! Věnovala se nám celé dvě hodiny! To já bych to s námi psychicky nevydržela,“ vynášela do oblak Lily dámu, která je v Sell-zugu obsluhovala v půjčovně plesových šatů. „Trpělivě s námi probírala všechny detaily! A jak ta umí poradit! Myslím, že se ty smaragdově zelené šaty ke mně hodí!“

„Jistěže! Už jen díky tvým očím. Troufla bych si tvrdit, že ta paní se řídila především barvou očí, mně totiž neustále cpala modré šaty.“

„Měla pravdu, ty světlé ti nehorázně slušely! Nechápu, proč jsi si vybrala ty vínové!?“

„Jejich střih mě upoutal na první pohled a navíc, tatínek miluje vínovou barvu! Jednou se zmiňoval...“

Lily mlčela, co na to říct? Tereza se nikdy nezmiňovala o rodičích. Nevěděla, co se jim přihodilo, že skončila v dětském domově. To však jen na chvíli, pak si ji odvedl profesor Brumbál do své školy, jenom o letních prázdninách se tam vracela. Někdy však bydlela u Lily, jistěže ne celé prázdniny...

Zase ta zvědavost: „A co se jim vlastně stalo?“ zajímala se.

„No...“ nevěděla, co odpovědět, bylo to tak složité.

„Zemřeli?“

„Ne!“ zamítla to rázně Tereza a dala jasně najevo, že se o tomto bavit už nehodlá. „Musím jít na záchod, příjdu za tebou na pokoj.“

Chvatně odcházela, ale Lily má bystrý nejen sluch ale i zrak, viděla, že se jí v očích třpytí slzy.

„Já... Chtěla bych se ti omluvit za výzvědy,“ začala Lily.

„To je v pořádku, nehodlám o tom opět mluvit, prostě se to nestalo, netrap se tím.“

„Vím, že jsem ti tím ublížila a to mě trápit nepřestane!“

„Nech to plavat. Nic se nestalo, pojď musíme se připravit na dnešní večer,“ připomněla jí.

„Ale Terí...“

„Jaký si mám udělat účes? Drdol nebo culík? Možná bych to nechala jen rozpuštěné,“ uvažovala, schválně namířila rozhovor jinam. Potřebovala, aby se ubíral jinou cestou.

„Jednou jedinkrát bys mohla mít vlasy rozpuštěné. Sluší ti to!“ Lily přistoupila na jiné téma s otevřenou náručí, „Ještě nikdo tě tak neviděl, jen já s Jess, když zalézáš do postele, kolikrát ti máme opakovat, abys je nosila rozpuštěné? Víš, kolik bys sbalila kluků?“

Zpět na obsah

Kapitola 19: Je libo šunčičku?

19. KAPITOLA – JE LIBO ŠUNČIČKU?

Ťuky, ťuk. „Mohu dál?“ dotázal se mužský hlas.

„Kdo to je? Ty někoho čekáš?“ zajímala se Tereza.

„Ne, pustíme ho?“

„Jo, ale jen co si vytáhnu hůlku – vstupte!“

Naštěstí jim nehrozilo žádné nebezpečí, byl to profesor Brumbál. „Dívky, já vím, že je pro vás důležité být okouzlující a nejkrásnější v celém sále, ale jste jediné, na které se čeká. Všichni ostatní již připraveni jsou. Můžete jít?“

„Dobrý večer, pane řediteli,“ pozdravily obě najednou.

„My ještě nemůžeme -“

„Totiž mi se musíme namalovat!“ dokončila Tereza.

„S tím vám mohu pomoci,“ Albus Brumbál mávl dvakrát hůlkou a dívky byly namalovány podle svých představ. Každá v odstínu svých šatů. Velmi jim to slušelo, netušily, že podivínský ředitel zná i tato kouzla.

„Děkujeme vám mnohokrát!“

„Teď už byste mohly jít?“

„Jistě!“

„Okamžitě!“

„Vítejte,“ zubil se na všechny profesor Brumbál; ujal se slavnostní řeči, „moc bych si přál, abyste si zapamatovali, že vítězi jste všichni! Ať už vyhraje Kruval či Hofnawell, musíte být pyšní na to, že jste se dostali až sem! Všem srdečně gratuluji, nyní, než se oznámí vítěz, spolu naposledy povečeřme speciality hotelu. Z jídelního lístku si vyberte,co je vám nejvíce po chuti a dejte si toho, kolik sníte, dnes platím já,“ zažertoval Brumbál, ale opravdu jen žertoval? „Stačí pronést příslušné číslo,“ dodal způsob objednání.

„Podíváme se do polévek: petrželová, somersetská houbová, americká z mušlí, studená jablečná s mátou, tak tady si nevyberu. Co ty, Lily?“

„Já bych zkusila tu houbovou, co říkáš ryby a mořské speciality? Dala by sis kraba nadivoko? Nebo snad plněného lososa v listovém těstu? Ne, já vím, ty si určitě dáš steaky z tresky s ančovičkami a fenyklem! Viď, Terí,“ provokovala Lily.

„Ty víš, jak nesnášim ryby a mořský potvory, už z těch názvů mi naskakuje husí kůže, ale ty musíš mít neustálé narážky, že ano?“ ptala se Tereza znechucena.

„Ano musím, jenomže ty skoro nic nejíš! Že ti není hanba! Houby, ryby, vepřový i hovězí nesnášíš, když se někdo zmíní o celeru, petrželi nebo třeba i o takovém hermelínu, hned všem dáváš najevo svými kyselými ksichty, že bys to v životě nestrčila do úst!“

„Teď jsi to vystihla, tak co si dám?“ Tereza zoufale sjížděla jídelníček od shora až dolů.

„Těžký to úkol, počkej, pomůžu ti hledat,“ nabídla se Lily, „Což takhle bažant dušený na víně – promiň, ty bažanta nerada, že,“ řekla ironicky a četla déle z jídelního lístku, „Krůtí prsa na žampionech?“

„Ne, žampiony,“ vysvětlila Tereza, „Dál?“

„Kuře se sýrovo-česnekovou nádivkou?“

„Ne! Co je to sýrovo-česneková nádivka?“

„Krůtí maso s paprikami a jablečným vínem?“

„Už ten název mi říká, že to bude hnusný!“

„Ty se  dneska nenajíš! Nikdy jsem nepotkala, tak vybíravou holku! Tohle by tě ale mohlo zajímat – Kuřecí Satay!“

„To zní dobře... Dokonce jsem to kdysi měla a chutnalo mi. Jaké číslo?“

„Konečně, ty sis vybrala, pořád tomu ještě nemůžu uvěřit!“

„To číslo,“ přerušila jí netrpělivá a hlavně hladová Tereza.

„Sto šedesát šest a já si dám,“ projížděla v jídelníčku, „Anglický rosftbít, dvě stě patnáct.“ Před Lily se objevila šťavnatá pečeně z nízkého roštěnce, s pestrým zeleninovým obložením a se sytou omáčkou z červeného vína.

„Nasoukáš do sebe ještě zákusek?“ zeptala se Tereza, když jejich talíře zely prázdnotou.

„Já nevím, podíváme se, co tu mají a podle toho se rozhodneme.“

„Dobrá tedy, ale já si dám jedině něco studeného!“

„Hm, mám číst?“

„Buď tak hodná...“

„Ale budu číst jenom to, co se mi zamlouvá, jasné?“ Tereza kývla, že souhlasí, takže Lily nebránilo nic ve čtení, „Broskve Melba, čerstvý ovocný salát, čokoláda v hrnečku, tiramisu nebo karamelizované pomeranče?“

„Co to je... Broskve Melba?“ tázala se Tereza.

„Zralé broskve a maliny s vanilkovou zmrzlinou ve sladké malinové omáčce, ozdobené mátou,“ četla dle předlohy Evansová.

„Tak to si dám!“

„Dvakrát čtyři sta padesát čtyřku!“ zvolala Lily a před děvčaty se objevila dva lahodně vypadající zmrzlinové poháry.

„Najedli jste se dosyta jako já?“ optal se Brumbál, když se dojedlo a čekalo je vyhlášení vítěze ¨Merlinova kousku¨.

Celý sál se otřásl pod náporem všeobecného souhlasu.

„Velice dobře a teď nestranný švýcarský kolega pan Néuchât všem prozradí vítěze, ticho prosím.“

Nemusel ani prosit, všichni jako na povel ztichli, toto je velice zajímalo...!

„Dobrý večer, předem gratuluji všem! Musím podotknout, že takováto listina s pořadím ještě nebyla... Na třetím až čtvrtém místě se sto třiceti pěti body se umístili Krásnohůlky spolu s Kruvalem, potlesk!“ Už by toho bylo dost, rozhodl pan Néuchât a utišil tleskající žáky, „Na druhé místo dosáhla se dvě stě deseti body Bradavická škola čar a kouzel!“ Vlna jásotu zvedla za židlí všechny bradavické, byli druzí! Jistě, první místo by bylo lepší, ale že budou druzí je nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech! Spokojili by se i s posledním místem, stačilo, že se dostali až sem, do této prestižní soutěže! Nebo si prostě jen rádi hráli na skromné…

„Myslím, že už je všem jasné, kdo vyhrál. Mají dvě stě dvacet pět bodů, postupují do dalšího ročníku, již po osmé v řadě, ano, jsou to žáci z Hofnawellu!“  křičel vzrušeně rudý Néuchât.

Pouhým zvednutím paže, utišil Brumbál vřískající sál. „A nyní povstaňte!“ přikázal všem, pak máchl hůlkou, polovina stolů zmizela a ta druhá se uskromnila u zdí. „Můžeme považovat rozlučkový ples za zahájený, bavte se!“

Zpět na obsah

Kapitola 20: Záchrana ve znamení smrti

20. KAPITOLA – ZÁCHRANA VE ZNAMENÍ SMRTI

Po obvyklých plesových písní, pro většinu puberťáků „obvyklých nudných plesových písní“, žáci z Hofnawellu vytáhli své sbírky mudlovský kapel a zpěváků. Chlapci si pouštěli Rolling Stones, Deep Purple, Black Sabath nebo Sweet. Zato dívky se spokojily s The Beatles nebo Beach Boys. Zazněl také „Král“ Elvis Presley. Pro většinu krásnohůlských, kruvalských i bradavických to byla naprosto neznámá hudba, ale hned po první poslechu si ji zamilovali jako hofnawellští.

Zrovna Deep Purple hráli svojí hitovku Smoke On The Walter, na kterou bláznili především kluci a zamilovaní páry se vlnily mimo rytmus, vydala se Tereza sama nadýchat čerstvého vzduchu. Lily nechala sedět u stolu s Alicí a Haarem, jenž hrál za Hofnawell na postu chytače. Neustále Lily přesvědčoval, že až pustí jeho desku s Rolling Stones, musí si s ním zatančit na Angie, oblíbenou píseň. Při výpravě za čerstvým vzduchem potkala Paola, hrozně rád by šel s ní, povídal. Každý má rád milou a pěknou společnost, tudíž Tereza souhlasila...

Chvíli si rozprávěli, když Paolo navrhl, že by mohli zajít do zahrady, prý je za tmy tak krásně nasvícená, opravdu stojí za to vidět ji. Zavedl ji do tmavého rohu barevné zahrady.

„Škoda,“ řekla Tereza a mávla na vysvětlenou rukou do zahrady. Místní zeleň dodržovala pravidla podzimu... Paolo nechtěl mluvit, věděl, že by tím pokazil atmosféru, jen se jí díval do očí a ona věděla, že souhlasí. Sehnul se k ní a začal něžně ochutnávat její rty.

Torn! Křičela jedna polovina.

Jak ten umí líbat! Křičela ta druhá. Jako by mezi námi projela elektřina... Opětovala polibek a tím umlčela vnitřní hlas, který křičel Torn.

„Promiň,“ omlouval se Paolo.

„Ani já nechtěla...“

Znovu jí věnoval polibek, tentokrát prudší. Ona ho přijímala tak divoce, jak on dával. Snad se bála, že je to sen...

Začal ji hladit. Nevnímala, naprosto pohlcena polibkem. Pohrával si s jejími vlasy, druhou rukou šikovně rozepínal vínové šaty. Probrala se až když měla šaty skoro svlečené. Přestal jí líbat na rty, pomalu jazykem sjížděl po hrudníku, přeskočil doposud netknutou podprsenku barvy šatů, blížil se k pupíku a stahoval šaty.

„Ne!“ odstrčila ho od sebe a natahovala šaty zpět.

„Ale no tak, bude se ti to líbit...“ zašeptal jí sladce do ouška. Znovu jí líbal.

„Řekla jsem ne! Já.... už půjdu!“ rozhodla a chtěla se zvednout z lavičky.

„Nikam nepůjdeš!“ držel ji pevně za ruce a chtěl ji líbat. Nedovolila mu to.

„Pusť mě!“ křičela na něj.

„Sama nechceš, tak to půjde násilím!“ v jedné ruce udržel obě její. Volnou rukou jí stahoval šaty, které si předtím stihla natáhnout po prsa. Bránila se. Šaty nevydržely. Slyšela, jak se trhají. Prosila ho, aby ji nechal, že to nikomu nepoví... Nepovolil. Roztrhané šaty za chvíli skončily na špinavé zemi. Chtěla křičet o pomoc, ale z hrdla staženého strachem se nedostala ven jediná hláska. Neustále sebou šila, jenomže Paolo byl silnější. Slzy jí stékaly po tváři a ona zkusila ještě jednou své štěstí a zakřičela. Povedlo se. Za výkřik zoufalství dostala pěstí. Zatmělo se jí před očima. Smál se její hlouposti a důvěřivosti. Vmetl jí do obličeje, že je neschopná. To kouzlo, které na něj seslala nefungovalo. Jenomže věděl, co je zač, tak udělal to, co se mu hodilo nejvíce. Chtěl ji oklamat! Hrubě ji znovu líbal. Neměla sílu se dál bránit. Stala se z ní socha, již smířená s tím, co má následovat. Proč si nevzala hůlku? Proč mu naletěla? Jak to, že nepoznala o co mu jde?

„Co to... Petrifikus totalus!“ zakřičel čísi hlas. Tíha, která jí tiskla k lavičce ustala a ona sklouzla na červenou látku. Někdo přes ni přehodil sako, vzal ji do náruče a odcházel pryč. Ona se modlila, aby to nebyl někdo horší než Paolo, proto své uslzené oči otevřela.

„Děkuji ti, Tichošlápku,“ zamumlala s posledních sil a omdlela.

Probudily jí zlé sny. Ležela v nějaké posteli. Bolela ji levá polovina obličeje a na ruce měla něco těžkého. Lekla se, že záchrana se jí zdála a je to Paolo. Vystrašeně pohlédla na svou paži. Záplava zrzavých vlasů jí utěšila, byla to Lily. Usnula u ní. Pohnula rukou, aby zátěž zmizela. Lily tím probudila.

„Terí,“ zašeptala z polospánku, „Jsi vzhůru?“ Když se jí dostalo kladné odpovědi, ožila, „Jak je ti? Kdybych toho parchanta viděla, tak mu pořádně ublížím. Ještě, že vás Sirius našel...“

Jistěže, pomyslela si Tereza, teď u Lily stoupl v očích, proto Sirius... „Bolí mě hlava a ruka.“

„Ruka? Co ti s tí udělal ten-“

„Přeležela jsi mi jí.“

„Aha...“ Lily byla na rozpacích, „Omlouvám se ti.“

„To nestojí za řeč. Kolik je hodin? Kde to jsem?“ tázala se Tereza.

„Pokoj pro nemocné, ráno tě příjde zkontrolovat místní doktor...“ Lily pohlédla na hodiny nade dveřmi, „Půl páté ráno, tak já už půjdu, nechám tě vyspat.“

„Ne, nechoď, nechci být sama,“ poprosila ji Tereza.

„Chápu tě, ale ráda bych natáhla své unavené tělo, tady je jen jedna postel...“

„Tak si vlez ke mně, prosím, neodcházej, nechci tu být sama. Přece to nebude poprvé, co spolu budeme spát v jedné posteli. Nechci se bát,“ žadonila Tereza.

„Tak dobře,“ souhlasila Lily. Nechtěla tu nechávat svou kamarádku samotnou...

„Děkuji ti!“ vděčně zahlaholila Terka a posunula se posteli. Byla dosti velká, aby se na ní vešly dvě dívky.

„Počkej, dojdu si pro deku,“ prohlásila Lily a rozhlížela se po pokoji. Naproti posteli bylo křesílko zaplněné štosem přikrývek, jen si vybrat. Zřejmě nepočítali s tím, že budou mít na marodce nějakého hosta, dumala Lily a ulehla na postel vedle podřimující Terezy i s přikrývkou. Za pár minut spaly obě dvě jako dřeva.

Zpět na obsah

Kapitola 21: Řekni zapomeň

21. KAPITOLA – ŘEKNI ZAPOMEŇ

Rozlámané probuzení, řekla si Lily po otevření očí. Pohlédla vedle sebe, jestli Tereza ještě spí. Měla zavřené oči a pravidelně oddychovala, takže asi ano. Chudáček! Pomyslela si Lily, když se podívala na její fialovou tvář. Posadila se. Měla na sobě plesové šaty, nestačila je odložit, jakmile se dozvěděla, co se stalo Terce (pověděl jí to James), utíkala za ní. Chtěla se ujistit, že není nějak vážně zraněna. Půjde se převléct, pak se sem vrátí. Doufala, že se přítelkyně neprobudí. Pohlédla na tikající hodiny. Za pět osm, snad budou všichni dospávat včerejší večer. Popadla své střevíčky a tichounce odkráčela za čistým oblečením.

Nespala, jen to předstírala. Nechala Lily odejít. Už bylo světlo, nebála se. Za Lily se zavřely dveře a ona otevřela oči. Pomalu se zvedala, aby se jí nezamotala hlava. Rozhlédla se po skromné pokoji, nebyl tak překrásný jako ten její, ale byl rozhodně útulnější. Její pohled se zastavil na křesílku uvězněném pod horou dek. Holá chodidla se dotkla měkkého koberce. Zvuk dopadajících dek na zem. Usadila se místo nich. Nezůstala zde příliš dlouho, jelikož se cítila jako nahá. Pátrala po svém oblečení, uviděla černé sako, tím jí včera přikryl Black! Došla si pro něj a oblékla si ho. Dlouhé rukávy dokonale pohltily její ruce, proto je vyhrnula, nechtěla je ohýbat, přišlo jí to nezdvořilé... Usedla na zem, pokrčila kolena a objala je. Cítila Siriusovu vůni. Chtěla své oblečení! Neodvážila se však vstát a odejít do pokoje. V tu se začaly dveře otevírat. Zase nemám hůlku! Chytla se za hlavu Tereza.

„Šla jsem se jenom převléknout,“ usmála se Lily, když uviděla Terku sedět na koberci, „Napadlo mě, že by ses také chtěla převléci, tak jsem ti vzala oblečení,“ zamávala rukou, na které měla položeno veškeré šatstvo, „a hůlku.“

„Díky!“ převzala oblečení od Lily, „Kde jsou tu záchody?“

„Hned naproti, počkám tu.“

Odložila Blackovo sako a odešla se převléct.

„Mluvila jsem s profesorem Brumbálem, říkal, že doktor příjde v půl deváté,“ prozradila jí, když se vrátila převlečena.

„Dobrý den, slečno, já jsem Schwycz,“ představil se léčitel, „Prohlédnu vás, a také musíme sepsat zprávu.“

„Může tu zůstat Lily?“ vyhrkla nezdvořile, aniž by pozdravila.

„Jestli se vám chce před ní mluvit, tak může.“

„No... Tak počká za dveřmi, ale, Lily,“ obrátila se na oslovenou, „když uslyší podezřelé zvuky, tak sem vlítneš, jasné?“ Už nikomu nechtěla důvěřovat, natož nějakému cizímu muži.

„Jak si přeješ, tak já jdu,“ objala Terezu, aby jí dodala odvahy, a odešla.

„Posaďte se,“ vybídl ji Schwycz, „Nejprve otázky... ke styku nedošlo?“

Tereza na něj vykulila oči, na co se jí ten starej úchylák ptá?

„Odpovězte mi, prosím, já tu musím vědět, budu později psát tu zprávu...“

„N-n-e,“ koktala.

„Ublížil vám ještě nějak jinak, než tou podlitinou na tváři?“

„Myslím, že ne.“

„Dobře,“ prohodil Schwycz a psal si poznámky, „To je prozatím vše, co jsem potřeboval vědět, teď vás prohlédnu, ano?“

„No... jedině, když tu bude i Lily!“

Doktor souhlasil, došel pro ni a poprosil Terezu, aby si odložila tričko. Nechtěla, přemohla však svůj strach a svlékla jej, přitom se celou dobu dívala na Lily, doktora ignorovala. Prohlížel si jí ze všech stran a psal si poznámky. Věděl, že kdyby si jí dotknul, ucukla by a nevěřila mu již vůbec. „Děkuji, oblečte si ho, můžete si sundat kalhoty?“

„Nestačilo by, kdybych si je vyhrnula?“

„Myslím, že ano.“

„Vyděšená, trochu otlučená. Tu podlitinu, co měla na obličeji jsem dal do pořádku. Teď zřejmě své kamarádce vypráví, jak bylo otřesné si přede mnou sundat triko. Jak to bude dál, záleží už jen a jen na ní. Těšilo mě, ale už musím běžet, ještě mám spoustu práce,“ shrnul Tereziin stav a rozloučil se.

„Děkuji, že jste přišel tak narychlo, potěšení je mé straně,“ podával ruku Brumbál.

„Slečno Evansová, nechala byste nás tu o samotě?“ žádal Albus Brumbál. Domluvil s Schwyczem a ihned šel do pokoje pro nemocné.

„Jistě, pane řediteli.“ Lily odešla, zůstala tu jen ona a bradavický ředitel, jeho se nebála, spíše naopak, dodával jí na síle.

„Lily, mi vypověděla vše poté, co mě zachránil Sirius...“ začala opatrně, ale pak ze sebe rychlostí blesku dostala vše, co potřebovala: „Prosím, vymažte mi paměť! I Lily, Potterovi a Blackovi! Vím, že nemám právo chtít vymazat paměť i jim, ale nechci, aby to věděli. Stačilo mi, jak se na mě pokaždé podívala Lily! Nechci-nepotřebuji si tohle pamatovat! Jistě, z chyb minulosti se člověk má ponaučit, pokud nechce opakovat je, ale jsem si jistá, že Paola už v životě neuvidím! Nechci se teď kvůli němu bát mužů! Moc si přeji, aby to bylo jako dřív!“

„Uklidni se! Nějakou vzpomínku bys měla mít. Pan Black tě zachránil... Ale nejsem si jistý, zda by se dalo něco udělat…“

„Ano, máte samozřejmě pravdu,“ nevšímala si poslední věty, jež Brumbál pronesl, „Což takhle falešnou? Třeba, že jsem se šla projít do zahrady a tam mě přepadli a chtěli okrást. Sirius šel kolem a zachránil mě!“ navrhla Tereza, „Škoda, že se to nestalo takto...“ dodala.

Zpět na obsah

Kapitola 22: Úsměv v Bradavicích aneb Hvanadalshúkur

22. KAPITOLA – ÚSMĚV V BRADAVICÍCH ANEB HVANADALSHÚKUR

Konečně zase vidím Bradavice. Po tom hradu se mi opravdu nehorázně stýskalo a co teprve po těch lidech! Už se těším, až s Lily převyprávíme všechno Jess, co jsem zažily a viděly. A i ona nám řekne spoustu novinek. Bradavice, už jsem tady!

„...pak mi řekl, abych šla s ním do zahrady, že stojí za to jí vidět. Najednou vytáhl hůlku a spoutal mě, pořád opakoval crucio, crucio, crucio, nějak mu to naštěstí nešlo. To uslyšel Black, jeho zneškodnil a mě tím zachránil... Jsem mu zavázaná,“ dokončila vyprávění o pobytu ve Švýcarsku Tereza.

„Blbý, co?“ zeptala se jí Jess a smála se.

„To si piš!“ souhlasila Tereza a také se usmívala, „A co ty, Lily? Tancovala jsi nakonec s Haarem?“

„Tancovala,“ přiznala, „a bylo to docela fajn. Dal mi adresu, abych mu napsala...“

„Napíšeš?“ zajímala se Jess.

„Ano, byl v pohodě, tak proč ne? Teď zase povídej ty, Jess! Co ty a Amos, pořád tak nechutně zamilovaný?“

„Pořád, pořád... Včera jsme dokonce...“

„Nechci to slyšet!“ zakřičela jak Tereza tak Lily.

„No, tak co chcete slyšet?“ bylo na ní vidět, že se malinko urazila.

„V dopise jsi se zmiňovala o Roseovi...“

„Jo, jen jak máme v pondělí obranu, dvě hodiny, že jo, tak probíráme, co je v osnovách, tedy to nutné. V pátek máme obranu jen jednou, to děláme blbosti, je to zábava. Úkoly dostáváme v pondělí na pondělí. Úžasný! Ještě něco, máme, každý ročník, povinně nový předmět, dvakrát do týdne.“

„Jaký?“

„Nevěděli, jak to nazvat, takže předběžný název je Klub magie.“

„A co se tam děje?“ zajímalo Lily.

„Zatím nikdo neví. První hodina se měla konat dneska, protože jste přijeli, tak se odložila na pátek. O nic jste nepřišly. Všechno to dobrý teprve bude následovat. Máte štěstí! Ještě k tomu Brumbál říkal, že nebudete muset dělat na konci roku zkoušky, a to jenom ty v šestým ročníku! Pátej dělá NKÚ a sedmej OVCE. Máte kliku, všechno vám vychází! Žádný strasti ani starosti!“

„A já se na ty zkoušky tak těšila. Teď už by mě nic nepřekvapilo po těch ¨Merlinových kouscích¨!“ kroutila hlavou Lilyan.

„Ale Lily!“ okřikly jí dívky.

„Dneska to bude v pohodě, jen čtyři hodiny,“ pověděla Tereza kamarádkám, „Jak jste na to vy?“

„Já mám jenom tři,“ chlubila se Jess, „první hodina odhalování věcí budoucích, tři hodiny volna i s obědem, a pak dvě hodiny bylinkářství, na kterých se sejdeme.“

„Vy se máte,“ vzdychla Lily, „já jich mám šest...“

„Neměla jsi se zapisovat na tolik hodin!“

Středa se přehoupla ve čtvrtek, který utekl jako jarní voda z hor a už tu byl pátek, tak očekávaný. Nejprve nekonečné věštění z čísel, potom příjemná a hlučná dvouhodinovka formulí, šťavnatý oběd a... Klub magie pro šestý ročník Nebelvíru!

„Dobrý den, jmenuji se Dan Steals a budu vás provázet hodinami magie, pokud mne nevystřídá madame Pomfreyová, aby vám ukázala základy zdravovědy či pan ředitel, ctihodný Albus Brumbál, který vám bude promlouvat do duše,“ odkašlal si, shlédl osazenstvo, „Tedy, doufám, že jste tu všichni, nyní přistoupíme k základům kouzelnického souboje. Slyšel už o tom někdo? Přihlašte se, nebojte,“ vyzval všechny.

Přihlásilo se hned několik párů paží, mezi nimi i Lily a Sirius.

„Tak třeba vy, slečno, kde jste o něm slyšela?“ vyvolal Lily, ta byla štěstím bez sebe – první vyvolaná, to je čest!

„Já jsem nic neslyšela, četla jsem o tom! Je úchvatné, jak se to v průběhu století měnilo. Jestliže kouzelníci chtějí dodržovat etiku souboje, nejprve se ukloní svému protějšku-“

„Ano, děkuji, to nám bude stačit,“ přerušil ji Steals, „Je zajímavé, nazývat tento předmět Klubem magie, protože vás budu chtít naučit, jak přežít v té džungli, která vás čeká za zdmi bradavického hradu. Jistě víte, to všichni, že zuří válka. A proto vás nejprve naučím čestnému boji a poté trochu té špinavosti. Když přežít, tak jakkoliv! Pamatujte na má slova,“ rozhlédl se po svých žácích, nebelvírští, jak jimi za mladých let opovrhoval a teď... teď je má naučit, jak si uchránit holý život. Zvláštní, jak je ten život nevyzpytatelný... „Rozdělte se do dvojic!“

„To byla velice zajímavá hodina,“ konstatovala Lily na cestě za dalším předmětem – obranou proti černé magii.

„Souhlasím s tebou, ale přece jen se mi ten nový, Dan Steals, zdá takový hrubý,“ spisovně zacvrlikala Jess.

„Ale copak? Na můj vkus nějaká moc spisovná!“ divila se Tereza, „Co za tím stojí? Který hříšný anděl způsobil tvojí proměnu?“

„Nejsem si jistá, ale určitě to byl někdo z námi dobře známé čtveřice, myslím, že ještě při formulích. Od té doby pociťuji mírné změny své mluvy. Nuže, děvčata, co s tím uděláme? Nesnesu to, nemohu se již déle poslouchat!“

„Já tě také nemůžu poslouchat, příšerný!“ souhlasila Lily.

„Činím; finite,“ pronesla patřičné zaklínadlo Tereza.

„A jsme v učebně proslaveného Hermana Rose, tak schválně, co nám může nabídnout?“ zeptala se Lily zkoušejíc napodobit Jessinu chvilkovou spisovnost.

„Posaďte se,“ vybídl je. Vytáhl blok a začal si zapisovat, jaké že je to dnes a v tuto hodinu počasí.

„Už si vzpomínám, co se mi jeho hodinách tolik líbilo, jak jsem jenom mohla zapomenout na tento jeho překrásný zlozvyk?“ zašeptala Tereza do Lilyina ucha.

„Ticho! Je pátek, což znamená, že ti, kdož si vyndali učebnice, si je mohou opět uschovat na dno své tašky.“

Žáci, kteří se účastnili ¨Merlinových kousků¨ a jejich přátelé je zapomněli informovat, nevěděli, co to znamená, profesora ale uposlechli. Schovali své učebnice, někteří i na to dno.

„Děkuji, dnes mám pro vás speciální soutěž! Do každé lavice dám překlad jedné staré japonské učebnice, snad všichni víte, jakým jazykem mluví Japonci, některá jejich kouzla jsou velice přizpůsobena. Třeba i to na straně dvacet šest,“ mávl hůlkou a na každé lavici přistála zaprášená úzká učebnice, „Hned to první, přečtěte jej, pane Blacku,“ Siriuse vyvolal schválně, jelikož se bavil na nějaké, pro něj, vtipné téma s Potterem.

„Strana dvacet šest, je to tak, pane profesore?“ ujistil se Sirius.

„Naprosto, pane Blacku, tak přečtete jej ještě dnes?“

„Hva-na-dal-sh-nú-kur,“ přelouskal je s velkými obtížemi.

Celá třída se zasmála, co to proboha je? A na co jim bude?

„Japonské kouzlo čínského původu, vzniklo na Srí Lance, ne, žertuji,“ zasmál se svým chrchlavým smíchem Rose, „je to kouzlo na rozzlobení. Kdo ho dokáže vykouzlit jako první, dostane ode mě cenu.“

Za chvíli se po celé třídě šířilo Hva-na-dal-sh-nú-kur, ze všech koutů znělo různě rychle s všelijakou výslovností, ale nikomu se ho nepodařilo uskutečnit, James nevěřil svým očím – že by se mu nějaké kouzlo nepovedlo? Tak na to se ještě podívám!

„Pane profesore,“ oslovil ho Potter, „funguje vůbec to zaklínadlo?“

Třída ztichla, že by se třicet minut snažili nadarmo?

„Jistě že ano! Asi byste chtěli názornou ukázku, že?“

„Kdybyste byl tak laskav...“

„Nechte toho cukrování nebo se začnu červenat,“ ale jeho tvář zůstala i nadále ocelově šedá. Mávl hůlkou a Jess, dnes již dvakrát zasažena nějakým kouzlem, začala zuřit. Trhala knihu na malé kousíčky, dokonce nechala rozletět židli na tisíce kousků.

„Kde se to v ní bere?“ ptala se šeptem Lily. Tereza jen pokrčila rameny.

„To by stačilo,“ znovu mávl hůlkou a to několikrát; Jess přestala vyšilovat, knížka se vrátila do původního stavu a stála tu nová židle, „Zkuste sami přijít na to, jak kouzlo bude fungovat, ukažte, že tu alespoň jeden jediný inteligentní člověk!“

Na to Lily slyšela, ona musí být ta první, které se kouzlo povede, prostě musí! Co dělá vždy, když chce, aby uměla? Přečte si teorii, a pak to zkouší na Jess nebo na nenápadně na jednoho z Pobertů, čert ví, proč je to většinou Potter... No jistě, přečíst si vše, co se píše o provedení kouzla, to je ono!

„Hvanadalshnúkur,“ doslova vyplivla ze svých úst, pronesla to neuvěřitelně rychle a Jess opět začala zuřit. „Já to dokázala,“ zvolala a zvedla zaťatou pěst.

Profesor si ji změřil pohledem, mávl hůlkou, aby utišil Jessicku a přičaroval nohu svému stolu. „Gratuluji vám, slečno Evansová! Po hodině si přijďte pro odměnu. Ještě někdo další zvládne zaklínadlo?“ obrátil se k celé třídě.

„Jak jsi to dokázala?“ tázala se Tereza.

„Prostě jsem si to přečetla.“

Zpět na obsah

Kapitola 23: Jména už se nebojíme!

23. KAPITOLA – JMÉNA UŽ SE NEBOJÍME!

Sobotní odpoledne, ta mají být poklidná. Zajít si někam s přáteli, zahrát si šachy či jen tak lenošit. Pro mnoho lidí kouzelnického světa však nebylo. Denní věštec vydal další znepokojivou zprávu. Tu nejhorší, kterou měly tu „čest“ dívky číst.

„Jess, ta bude asi pro tebe,“ upozornila Lily na sovu, jež nesla malý kožený váček.

„Jo, má zpoždění, jindy chodí dřív – předplatila jsem si Denního věštce,“ vysvětlila jim Jessicka, když viděla nechápavé výrazy svých spolubydlících. Zaplatila a rozevřela dnešní kouzelnické noviny.

„Čti,“ vybídla ji Tereza.

„No, tak dobrá... Ve třech dnech pět znamení zla!

Ještě včera bylo vše jasné – za poslední dva dny pět mrtvých, tři nezvěstní. Ale dnes je to mnohem horší. Je to už nějaký ten pátek, co se nad domem Waterlisových vznášelo Znamení zla... Mrtvých přibilo dvojnásobně – včera v noci kolem jedenácté hodiny, byla zabita rodina mudlů (rodiče se dvěma dětmi), dále na jihu Anglie byli zabiti tito kouzelníci: Palpatovi, jejichž dcera Persena studuje na škole čar a kouzel v Bradavicích (Vybrali ji pro reprezentaci školy); Ella Skafto a Brandon Okensan. Bylo jim odcizeno vše, co mělo nějakou hodnotu. Zřejmě vše bude použito pro financování plánů vy-víte-koho. (pokračování na straně 7-9),“ dočetla a zavládlo naprosté ticho. Už se to dotýká lidí, které znají! Sice se s Persenou nebavily, ale válka je tímto v Bradavicích. Začalo to Dennisem, pokračuje Persenou. Kdo bude další? Tuto otázku si jistě pokládá celý národ čarodějů.

Všem hrozí smrtelné nebezpečí! Nejen rodičům, kteří ovládali kouzelné umění, ale i těm, kteří neznali ani zaklínadlo na otevírání dveří...

„Ještě, že už mi za pár měsíců bude sedmnáct! Zabezpečím náš dům, podívám se na starou magii, ta je a bude vždycky nejsilnější,“ prohlásila Lily a odešla z pokoje, pravděpodobně do knihovny.

Nejhorší je, že jsme dospěly. Už a tak rychle... Kdy opět zažijeme dětské radovánky? O Vánocích? Na narozeniny? Odpřísáhne mi někdo, že na tento problém při nich ani nepomyslí? Ne... Začneme přemýšlet, konat a žít jinak. Již nejsou našimi největšími starostmi, školní povinnosti či kde je nejlepší zmrzlina. Ty časy odpluly. A nevrátí se... Kvůli někomu, kterému se bojíme říct jménem,aby nás nepostihla jeho kletba! Já se nebojím! Možná jsem příliš domýšlivá, ale už nikdy o něm nebudu říkat ty-víš-kdo, nyní to bude jen Lord Voldemort! Snadné to říct v duchu, ale nahlas? Kdo mě bude držet za ruku a dodávat mi odvahu?

„Víš na co jsem přišla? Pokaždé, když si přečteme další a další sloupek o něčí vraždě nebo únosu, tak se rozhodneme pro novou věc, jak se chránit proti ty-víš-komu nebo jak mu uškodit. Jenomže moje otázka zní: povede se nám někdy něco z toho? Nebo jsme pronášely zbytečná slova?“ řečnila Lily, když za ní přišla Tereza do knihovny.

„Tak víš co? Uděláme první krok... Nebudeme mu říkat ty-víš-kdo, ale Lord Vold..“

„Ticho! Co blázníš?“ ptala se zděšená Lily.

„Copak ti jméno může nějak ublížit?“

„Ne,“ odpověděl kdosi za ní. Byl to James.

„Vidíš?! Prostě mu třeba i jen mezi sebou budeme říkat jeho pravým jménem. Co můžeme ztratit? Stačí, že se bojím jeho, proč i jména?“

„Já nevím...“ kroutila hlavou Lily.

„Ale Evansová, ty taková chytrá holka a budeš se bát jména? Myslel jsem, že s tímto nápadem příjdeš spíše ty, než Caisová. Nic proti,“ James obrátil se na Terezu.

„Jak jinak...“ ušklíbla se.

„Tak to řekni ty! Když jsi tak chytrý. Povíš to ty a já také!“ prohlásila Lily a zahleděla se s pochybami na Dvanácteráka. To neřekne, ujišťovala se.

„Lord Voldemort.“

„Tak a teď ty, Lily,“ vítězoslavně se šklebila Terka.

„No... Ještě ty!“

„Ty si navymejšlíš, než něco uděláš, ale ať je po tvém. Lord Voldemort.“

„Dvanácteráku – co jsem to slyšel?“ zhrozil se Remus.

„Proč to říkáš?“ zajímal se Black.

„Lord Voldemort,“ opakovala Tereza, „Já se nebudu bát nějakého jména! A co vy dva? Bojíte se?“

„Já?“ ukázal na sebe Sirius, „Nikoliv – Lord Voldemort. A co ty, Reme?“

„No... Já také ne,“ prohlásil rozhodně, „Lord Voldemort!“

„Teď už jenom ty, Lilyan. Neukaž se jako někdo, kdo se bojí bezdůvodně jména!“

„Bezdůvodně? To si děláš srandu? Bezdůvodně? Podívej se, co ten Voldemort udělal!“ chytla se za pusu, ona to dokázala a ani si to neuvědomila! Není srab!

„Skvělé,“ zvolala Tereza, „Já vím, že jsme se spolu do této doby moc nebavili, ale zakopeme válečnou sekeru – jak se říká. Společný nepřítel z nás dělá přátele, že Jamesi,“ poprvé mu řekla křestním jménem, konečně! „Slavnostně přísahejme, že minimálně mezi sebou neřekneme vy-víte-kdo, ale navždy jen Voldemort!“

„Tak přísahám!“ zakřičeli všichni.

„To chce přípitek...“

Zpět na obsah

Kapitola 24: Ukřičené bonbóny a tichá věštba

24. KAPITOLA – UKŘIČENÉ BONBÓNY A TICHÁ VĚŠTBA

„Dnes jsme měli zajímavou hodinu věštění,“ pověděla Jess, „Měli jsme se uvést do stavu, kde jsme schopni pronést i tu sebemenší věštbu, třeba jaký bude oběd nebo zda tvůj soused nepotřebuje na záchod.“

„A povedlo se to někomu?“ zajímala se Lily.

„Ne.“

„To se dalo čekat,“ kývala hlavou Tereza.

„Hm, ale to ještě to dobrý, my se máme naučit pronést nějakou tu věštbu! Prý to dá do zkoušek na konci roku.“

„Ale to přece nelze se naučit,“ zvolala Tereza.

„Tak budu muset předstírat, že věštim...“ pokrčila rameny Jess.

„To ne! Musíš se to naučit, já ti najdu nějaké učebnice, tam třeba něco bude,“ nabídla se jí Lily.

„To je dobrý, já to umět ani nijak netoužím.“

„A nechceš si to alespoň párkrát zkusit?“ zeptala se Tereza.

„Proč ne, ale silně pochybuju, že se mi to povede...“

„Tak se uveď to toho stavu.“

„No, to je ten problém... Každý to má jiné... zkrátka řečeno - já nevím jak!“

„Hm... Chrchli, chrchli... Mé věštecké oko vidí Pottera ve svatebních šatech pro ženy... Kdosi ho vede k oltáři... A jeho ženichem je... Black!“ prozradila Tereza a zasmála se, takto se už bavily celou věčnost – vymýšlely si věštby. To, že se s Jamesem usmířily, přece ještě neznamená, že si z něj nemůžou dělat legraci... obzvláště za jeho zády...

„Vidím profesora Rose... Zapisuje si počasí... dvacet pět stupňů... slunce pálí... nebe bez mráčku, říká... já vykouknut z okna – sněží!“ pokračovala Lily.

„Dostane čistou kosmickou energii... zrodí tři ctnosti... daruje ostatní živly... ta, jež ví, že příjde o mnoho...“ Jess upřela své zastřené oči na kamarádku, náhle - „Co to bylo? Já usla?“

„Ne, já si myslím, že jsi řekla pravou věštbu!“ řekla šokovaná Lily.

„Ale co znamená? Je důležitá?“ chtěla vědět Jess i ona byla do značné míry překvapená. To se přeci neděje každý den!

„To nevím, co ty, Lily?“

„Kosmická energie, živly, tři ctnosti... Jediné, co je mi srozumitelné jsou ty živly, jenomže tři ctnosti? To jsem ještě neslyšela ani nečetla.“

„Jak zněla ta věštba?“

„Něco o kosmické energii, třech ctnostech, živlech a o nějaký holce...“

„Já ti to řeknu přesně: dostane čistou kosmickou energii, zrodí tři ctnosti, daruje živly a pak tam bylo něco, jakoby se to ani netýkalo toho předtím – ta, která ví, že příjde o mnoho,“ citovala jí Lily, „Zřejmě to bude o té, která má všechno tohle dokázat...“

Jess mlčela.

„Hele, neděláš si z nás srandu?“ napadlo náhle Terezu, copak její kamarádka dokáže věštit? Zdálo se jí to nesmyslné.

„Ne, já si naopak myslím, že vy dvě si jí děláte ze mě! Já usnula, ne? Sice nechápu jak se to mohla stát, chvíli celá živá, a pak najednou...“

„Takže jsi pronesla pravou a nefalšovanou věštbu,“ shrnula to Lily.

„Kam jsi šla?“ dotázala se Tereza, když se Jess vrátila. Všechny byly v knihovně a pátraly o zmínce tří ctností.

„Šla jsem napsat mamce. Já a věštba! To přece není možné!“

„Nevíte, co koupit svým přátelům k Vánocům, které jsou za dveřmi? Nevadí! Máme pro vás jedinečnou nabídku cukroví, lízátek a čokolád. Samozřejmě nic obyčejného – to bychom si Vám ani netroufali nabídnout – jsou to zcela jedinečné a brilantní dárky. Vyberte si třeba „Sérum mládí“, „Pulovou čokoládu“, „Bonbón dle básně“, ale i „Brumbálův plnovous“ nebo „Kočičí pochoutku“. Toto a ještě více nabízí Pobertové, nebelvírská kolej,“ četla Tereza z papíru, který k ní přiletěl v podobě vlaštovky (rozdělala ho).

„Co to proboha znamená?“ tázala se Lily.

„Že by Pobertové začali podnikat,“ podotkla Jess.

„To mi došlo, ale já myslela tohle,“ řekla Lily a ukázala dívkám další dvě vlaštovky, které jí terorizovaly papírovými útoky její hlavu, zřejmě chtěly trochu té pozornosti. Jednu podávala Jess. „Čti první,“ vybídla ji.

„Ukřičené bonbóny,“ hlásal nadpis, „Zavři oči, zacpi uši, pak teprv mě strč do pusy.“

„Tak to určitě také bude patřit do nabídky Pobertů. Soudím podle toho ubohého sonetu. Lily, přečti nám tvůj leták, ať se zasmějeme.“

„Výbušné bonbóny. Strčíš-li mě do pusy, budeš pěkně na kusy.“

Zpět na obsah

Kapitola 25: Chlouba a dopis od rodičů

25. KAPITOLA – CHLOUBA A DOPIS OD RODIČŮ

„Nazdar Caisová, co ty tady?“ zdravil James, poté co Tereza vstoupila do krámku, který si Pobertové – na zvláštní povolení samotného Brumbála – vybudovali z nepoužívané učebny. Byla středa, dva dny před Štědrým večerem.

„Přišla jsem dokoupit pár dárků. Co mi můžeš nabídnout?“

„Protože jsi tu poprvé – jsem zklamán! - a jsi má přítelkyně, rád tě tu provedu a ukážu vše, co je na prodej. Třeba tady,“ ukázal na polici, ve které se skrývalo mnoho různých sladkých i kyselých bonbonů rozličných tvarů, „v oddělení cucavého najdeš ukřičené, výbušné, básnické a různochuté bonbóny, lepící lízátka, zářivý chrup – pastilka,“ upřesnil James, žádné bílé zuby se tam neválely, „ a to nejlepší na konec: Kočičí pochoutku. Na tu jsme s klukama velice hrdí!“

„Proč? Co to dělá?“

„Vycucáš lahodný krémový bonbón ovocné chutě a začneš vykašlávat chlupy. Na to přišel Tichošlápek, uskutečnil Náměsíčník. Jsme hold kluci šikovní...“

„Prr! Já chtěla vědět, co tady máte, ne, to co si o sobě myslíš!“

„No, pulovou čokoládu – půlka je skvělá, utloukla by ses po ní, a druhá... začneš po ní nepřetržitě zvracet. Napuchlé žvýkačky – strašně ti napuchne nějaká část těla; ještě jsme to nedopilovali do úplné dokonalosti, ale až se nám to povede, tak si vezmeš třeba modrou žvejku a napuchne ti ucho, vezmeš červenou tak ruka, a aby ti to zase splasklo vezmeš si zmizku. Dobrý, když se chceš uvolnit z hodiny... Dále Sérum mládí – jedna lahvička za galeon. Kdo se napije, změní se na batole, tak na tři minuty, jak u koho. Plus mínus pár vteřin. U Červíčka to bylo dokonce plus mínus pár minut. Pět minut batoletem, to mu muselo pochroumat mozek, ale hlavní je, že jsme si užili, fakt jsme se u toho strašně nasmáli a plánovali, co s ním uděláme, jestli takhle zůstane napořád... kdo bude přebalovat a tak… Jo, kde jsme to přestali. Brumbálův plnovous, je to bílá tenká nitka. Sníš to a vyraší ti vous a budeš ze sebe soukat jedno moudro za druhým, tak deset minut... Huš!“

„Co? Proč?“ Něco jsem provedla? Ptala se sama sebe Tereza.

„Ale ne ty! Tak se jmenuje další výrobek,“ smál se jí James.

„Ha, ha. Hrozně vtipný.“

„Ha, ha, říkají jen ti, kdo neví, co říct vtipnýho.“

„Ha, ha.“ Smáli se oba dva. „Co teda dělá to vaše huš?“ zajímala se Terka.

„Speciálně vyrobené pro vás, děvčata. Vypiješ lektvar a tvé problémy jsou pryč.“

„Problémy? To je nějaký halucinogenní?“

„Halucinogenní?“

„Petr ti vysvětlí, co to znamená... Jak chceš odstranit problémy? Takže to vypiju a“ ztišila hlas, „Voldemort umře?“

„Tak takhle mimo jsem tě snad ještě neviděl,“ konstatoval Potter.

„Já... Cože?“

„Huš odstraňuje akné...“

„Jó, tak... Ještě něco máte?“ zamlouvala to Tereza.

„Takovou blbost, jmenuje se to Neošetřit! je to na nějaké oděrky či bolístky, abys nemusela chodit na ošetřovnu. To zase vymyslel Červíček, dokonce to i sám stvořil. Tak budeš něco chtít?“

„Asi ano.“

„Už víš co?“

„Hm... Jedno Sérum mládí... Brumbálův plnovous, taky jednou... dvakrát kočičí pochoutku a jeden básnický bonbón,“ diktovala Tereza. James jí to mezitím vše přinesl.

„To budou dva galeony a tři svrčky. Také od nás dostaneš jeden ukřičený bonbónek.“

„Čím sem si ho zasloužila?“

„Máme akci – za každý nákup nad dva galeony jeden ukřičený, když to máš nad tři, tak dostaneš ukřičenej a výbušenej, atd. …“

Tereza zaplatila, jako spokojený zákazník poděkovala a odešla dárky zabalit. Sice už měla pro každou něco málo koupené, ale pokaždé musela dokupovat nějakou tu blbůstku. Rozhodla se, že Jess dá Brumbálův plnovous a Lily Sérum mládí. Kočičí pochoutky a básnický bonbón schová na později, člověk neví, kdy se mu budou hodit. Ukřičený bonus zkusí sama, třeba to bude legrace! To jí přivedlo na myšlenku, že první část chystané pomsty vůči Potterovi a Blackovi by měla dát chodu. Myslela na ni od té doby. Sice se chovala jako by nic, ale ještě teď si živě vzpomínala na cestu do Nebelvíru jen v mokrém ručníku. Ona nezapomněla, oni ano. Že by výhoda?

„Co se děje?“ zeptala se, jakmile uviděla Lily a Jess. Dobrá nálada jí okamžitě přešla; vypadaly tak utrápeně...

„Jess napsala mamka,“ odpovídala Lily, ale myslí byla někde jinde.

„Ale to přeci ještě neznamená, abyste byly tak zachmuřené a smutné!“

„Znamená,“ odporovala Jess, „Na, jen čti,“ podávala jí dopis.

Milá Jess,

přes Vánoční prázdniny zůstaň se svými přáteli v Bradavicích. Budou to pravděpodobně poslední dny, co s nimi strávíš. Musíme totiž z bezpečnostních důvodů opustit Velkou Británii. Kdybys potřebovala něco vysvětlit, obrať se na profesora Brumbála. Uvidíme se osmého ledna.

Máma

Tereza četla a nechápala, co znamenají slova psaná ženskou rukou.

„To... to je vtip, že jo! Není to skutečnost!“

„Bohužel je...“ řekla plačtivým hlasem Jess.

„Klidně tě štípnu,“ dodala Lily.

Zpět na obsah

Kapitola 26: Dvojice určená pro nikdy

26. KAPITOLA – DVOJICE URČENÁ PRO NIKDY

„Musím napsat mace,“ rozhodla Jess.

„Ale ona psala, že kdyby tě cokoliv zajímalo, máš se jít zeptat profesora Brumbála!“

„Tak to ne! Proč do toho zatahovat cizího člověka? Potřebuji, aby mi to vysvětlila ona,“ dupla si a popadla brk.

„Mám návrh,“ začala nejistě Tereza, „co kdybychom ten dopis prostě ignorovaly? Jistě, Jess měla trávit tyto prázdniny doma, bude tu s námi. Čekala lepší společnost,“ pokusila se o úsměv, moc to nešlo, „ale nastane Štědrý večer. Zkusme ho strávit, co nejlépe to půjde! Uklidníme se, sejdeme dolů, budeme se bavit. Zítra ráno si můžeme jít zahrát proti Pobertům koulovanou, odpoledne si hřát zmrzlé kosti u krbu s teplým čajem po ruce. Večer až budeme ulehat, tak ještě než usneme, vzpomínat i mluvit o budoucnosti. Prostě prožít celý čas promrzlého volna, co nejvíce v pohodě, až pak se koukat realitě do očí. Nastává čas Vánoc. Pojďme snít...“

„Terí?“

„Ano?“

„Bravo!“

„Psal mi Haar... poslal mi The Beatles, Deep Purple, Slade, Beach Boys a nějakou směsku.“

„To je od něj pěkné, ale jak to tady spustit ti už náhodou neporadil, Lily?“

„Náhodou poradil... Napsal mi v tom dopise zaklínadlo a vysvětlil, jak funguje. Máme si pustit od The Beatles Let It Be, prý je úžasná!“

„Pustíš?“

„Jistě, počkej chvilinku...“

„Jess, je tedy s Amosem?“ ujišťovala se Tereza.

„Jo, šla tam hned, jak se probudila a upravila. Ty všechno zaspíš...“

„Jako obvykle...“

„Tak a mělo by to hrát...“

Nastal čas oběda. Jessicka se neobjevila, stále zůstávala s Amosem. Přece jenom už je v sedmém ročníku, třeba by pak za ní mohl zajet, ať už Jess bude kdekoliv, bude mít volno... Nebo ne?

Velká síň zela prázdnotou, většina žáků jela domů; mezi nimi i Petr s Remusem, tudíž tu z Pobertů zůstali jen ti největší výtržníci. Byly tu jen dva stoly. Jeden pro učitele, druhý pro žáky, kteří se rozhodli zůstat. Osm nebelvírských, čtyři havraspárští, pět mrzimorských a tři zmijotelští, kteří vždy usedali stranou od ostatních. Z každé strany zněly vánoční koledy.

„Tak co nás dneska čeká k obědu?“ ptala se Lily. Kamarádka sice krčila rameny, ale odpovědi se jí dostalo.

„Jen takový předkrm před zítřejší velkolepou hostinou; kuřecí polévka s nudlemi a Boloňské špagety,“ informoval je Brumbál, zřejmě také dostal hlad jako děvčata. „Jak se má slečna Renelvská?“

„Sklíčeně,“ odpovídala Tereza.

„Jistě. Vědomí, že brzy opustí všechny krásy Bradavic a zřejmě je už nikdy nespatří, není moc příjemné.“

„Nikdy?“ zajíkla se Lily.

„Zaleží hlavně na tom, jak dlouho bude přetrvávat nebezpečí.“

„V podobě Lorda Voldemorta?“ zeptala se Tereza na rovinu, ani ji nenapadlo použít označení vy-víte-koho.

Lily se na ni vyděšeně podívala, pak na Brumbála. Čekala, že se rozčílí. Ten však chvíli hleděl na Terezu, potom promluvil: „Ano, v podobně Lorda Voldemorta. Rád slyším, že se nebojíte nějaké přezdívky, ale snažně vás prosím, nikdy ho nepodceňujte. Možná si myslíte, že nyní jste silní, už jste překonali strach z vyslovení jména, kterého se bojí celé kouzelnické společenství. Ale to jeho nezajímá,“ řekl jim Albus Brumbál a zmizel ve Velké síni.

„Jess! Konečně tě vidím, půjdeš s námi ven? Je překrásně, vítr nefouká a ani ta zima není tak vlezlá,“ zajímala se Tereza. Jess přišla na oběd s Amosem mezi posledními.

„Promiň, ale dnešní den bych chtěla být s Amosem, zítra se budu věnovat jen a jen vám. Platí?“

„Ano. Tak si to uží,“ přála jí Lily a Terka přikyvovala.

„Evansová! Kam to jdete? Ven? Nechtěly byste si s náma dát bitku?“ zeptal se James, když uviděl nabalené kamarádky scházet ze schodů do nebelvírské společenské místnosti.

„Tak dobře, budeme na vás čekat venku, však nás najdete,“ odpověděla místo ní Tereza a mrkla na Lily. To Potter nepostřehl, ačkoliv se často nestávalo, že by jeho bystrému zraku unikly maličkosti, zvláště v podobě Zlatonky.

„Co to vyvádíš?“ ptala se Lily šeptem, když procházely vchodem do Nebelvíru.

„Neboj se mám plán!“ ujistila ji Tereza a ušklíbla se.

„ÁÁÁ, co to jéé?“ křičeli jeden přes druhého Sirius s Jamesem. Jakmile vyšli z hradu zasypala je salva sněhových koulí a dívčí smích.

„Strašná legrace!“ obořil se na ně Black, když koule dopadaly na ta správná místa, jako byly třeba jejich hlavy, obnažené krky nebo pozadí.

„Tak to na to máme stejný názor,“ sdělila mu Tereza.

„My se vám pomstíme,“ syčel Potter.

„Jak jinak,“ prohlásila Lily.

„Víte co? Rozdělíme se do smíšených dvojic...“

„Tak to rozhodně ne!“ zasyčela Lily, aby přerušila Terku.

„Ale já chci bejt tady s Dvanácte...“ Sirius nedokončil, právě pochopil o co Caisové jde - James a Lily sami spolu. „Když o tom přemejšlim, tak se mi to jeví, jako dobrej nápad... Já budu s tebou a James bude s Evansovou.“

„Ale...“ protestovala Lily, byla však umlčena -

„Žádné ale, je rozhodnuto! A budeme hrát na stopaře. My s Blackem půjdeme tudy,“ ukázala směr Hagridova chýše, „a vy půjdete na druhou stranu. Budeme počítat tak do třiceti, potom se zastavíme a uděláme pár koulí. Buď se schováme nebo se vydáme hledat druhou skupinku. Až je uvidíte využijete momentu překvapení a budete házet koule. Tím jste vyhráli – pokud se trefíte. Takže čauky Lily. Já mizím!“ zamávala jí, popadla Siriuse za šálu a táhla ho pryč.

„To nemyslíš vážně,“ křikla za ní Lily.

„Myslím,“ zněla odpověď a Tereza zmizela za závějí sněhu. Bylo ho opravdu požehnaně.

„Tady bychom se mohli schovat,“ uvažovala.

„Jak chceš...“

„Tak se taky trochu zapoj. Potřebujeme nějaký pořádný úkryt, aby nás nenašli. Což znamená, že budou mít dost času na to, aby se spolu spřátelili!“

„Hm... To jsme se minule neusmířili?“

„Jo, jenomže to nestačí...“

„Jak myslíš, vylezeš na strom?“ dotazoval se Tichošlápek.

„Pokaždý, ale teď mi nechce. Radši bych nějakou rovinku,“ lhala Tereza. Lést na stromy prostě neuměla, ale proč se shazovat před Blackem?

„To se jim rovnou můžeme vydat naproti...“

„Pesimisticky nalazen, jak koukám.“

„Ne...“ odporoval Sirius.

„Tak co je?“

„No, já jen... už jsem dlouho neměl holku...“

„Bože! To je celosvětový problém! Asi tě žádná nechce z toho důvodu, že je střídáš jako ponožky!“

„Já je nestřídám jako ponožky. To ony střídají mě!“ hájil se Sirius.

„Jasně... Tak kam vlezem?“

„Do teplé postýlky...“ zasnil se Black.

„Dneska je to samá perla... Nejdřív nestřídáš holky, teď bys mě vzal do postele. Co zalést za tuhle hromadu?“ Tereza ukazovala na nakupený sníh. Nebylo za něj vidět a z druhé strany byl Zapovězený les. Vypadalo to jako ideální skrýš.

Sirius pokrčil rameny. „Ta postel se mi jeví jako lepší nápad...“

„Klid, pane nadržený a lezte,“ pobídla jej. Když byli za hromadou bílého prašanu, smazala jejich stopy.

„Já nejsem nadrženej! Prostě bych se rád pomazlil...“

„Tak já ti zavolám Snapea,“ řekla mu a poplácala ho po zádech.

Sirius se zašklebil. „Zrovna nemám náladu na zaklínání Srabuse. Zrovna teď bych nejraději,“ obrátil se k ní a povalil ji na tu hromadu, kterou před chvíli přelézali, „se s někým mazlil.“

„Nech si zajít chuť, Blacku!“

„Když tomu se nedá odolat. Já prostě musím ochutnat!“ Sehnul se k ní a políbil. Ona jeho také.

„Líbilo?“ zeptala se ho.

„Jo,“

„Tak to je dobře, protože se to už nikdy nebude opakovat!“

Zpět na obsah

Kapitola 27: Veselé Vánoce!

27. KAPITOLA – VESELÉ VÁNOCE!

A od té doby s ním nepromluvila ani slovo. Jen se oddávala přípravě dlouho plánované pomsty. Když ji provedla – ale kuš, to předbíháme a o takový kus...

„Kam jsi zmizela? Našli jsme jenom zachmuřenýho Blacka za hromadou sněhu.“

„Políbil mě,“ vysvětlila. Snad to bude stačit...

„Políbil? Jako Black?“

„A byl tam někdo jiný? Jistěže Black! Byla jsem tak rozhozená, že jsem mu ani nevrazila a utekla jsem! Nemohla jsem se na něj ani podívat!“

Když se ráno probudila, měla v nohách postele balíčky s dárky. Musela je okamžitě rozbalit.

Od Lily dostala knihu a stříbrný řetízek s přívěškem. Od Jess - jako každý rok – sladkosti z medového ráje a navíc amulet pro štěstí.

„Díky za ty smaragdové náušnice,“ ozvalo se z vedlejší postele, „A co je v té lahvičce?“

„Není zač. Zkus se napít a až do dna!“ pobídla ji Tereza.

„Už je - zív – ráno?“ To se probudila Jess. Promnula oči a upřela je na Lily, která právě vyprázdnila lahvičku. A začala se měnit.

„Ona se zmenšuje!“ Vyděšená Jess třeštila oči.

„Neboj se, zase se to vrátí do původního stavu. Jen se podíváme, jak Lily vypadala, když byla malinkým miminkem.“

Obě se zvedly a namířily si to k Lilyině posteli, na níž leželo vykulené mimino.

„Jéé, ta byla ale roztomilá!“ zvolala Jess a hrnula se k Lily, aby ji pochovala. „Jak dlouho, tak zůstane?“

„Asi tři minutky.“

„Fůj, ona čůrá!“

„Jak... Jak jsi mohla?“ Lily už byla opět šestnáctiletá holka, která nepotřebuje plínky.

„Ale byla to jenom legrace... Přísahám, že už to víckrát nestane.“

„Tak nezodpovědné! Kdyby se lektvar náhodou nepovedl?“ Lily se nadechovala, aby Tereze vynadala, ale přerušila ji Jess, která se na to už nemohla dívat, a co více, ani poslouchat.

„No tak Lily. Vždyť se nic nestalo. Jenom žert. Jsou Vánoce a já si ještě nerozbalila dárky. Nehodlám si je rozbalovat při hádce. Máme poslední dva týdny. Nekažte je hádkami!“

„Máš naprostou pravdu, promiň.“

„I já se omlouvám,“ zamumlala Lily.

„Děkuji vám, holky moje zlatý! Překrásný dárky! Hele, dopis od mamky. Já... přečtu vám ho.“ rozložila zažloutlý pergamen a četla: „Jsem strašně moc ráda, že se ptáš mě a ne profesora Brumbála. Dokonce se mi ulevilo. Tady je všechno v pořádku. Tatínek pozdravuje! Odbočila jsem... nyní ti dám odpověď na tvou otázku, snad bude stačit. Takto se o nás vyjadřují v knize Starodávné rody: Byli jsme poslové dobra, silní a pyšní. Nejmocnější věštecký rod, který se kdy procházel po Zemi. Naše věštby se vždy vyplnily... Tato moc se předávala z rodičů na potomky. Bohužel, rod Rakwelisů zradila ta nejmladší, nechala se zlákat stranou temna, ošálit... Pradávná magie ale stanovila určitá pravidla. Pokud by někoho začalo ovládat zlo, přišel by celý rod o své schopnosti a to navždy. Avšak než náš rod Rakwelisů přišel o své schopnosti, Jessabel Chaeli Rakwelis, byla starší sestrou té, která uvrhla Rakwelisi do zapomnění, předurčila toto: „Přijdeme o svou moc. Nikdo už nebude věřit, že se navrátí. Já ano. Dívka spanilé tváře vrátí světu tři ctnosti a našemu rodu bývalou sílu. Avšak jestli on – zlo samo – v ní zahubí světlo, ztratí se naše schopnost navždy!“

Tak zněla věštba Jessabel, i když to nikdo neví přesně. Je tomu pět set let, co ji pronesla. Možná se zachovala v přesném znění, možná ne. Doufám, že tvá otázka byla zodpovězena.

Ještě se vrátí k tvé věštbě. Psala jsi, že „ta dívka, co vrátí tři ctnosti, ví, že ztratí mnoho“. Tak se tě chceme s otcem zeptat: Co ztratíš?

S láskou mamka“

„Takže jsi pronesla věštbu, týkající se tebe?“ nechápala Tereza.

„Asi ano.“

„Řekneš nám, co ztratíš? Víš to?“ ptala se Lily.

„Své přátele,“ zašeptala Jess a po tváři jí sklouzla slza.

Zpět na obsah

Kapitola 28: Vědět

28. KAPITOLA – VĚDĚT

Sice už chápaly, proč musí Jess odjet do neznáma, ale stále nevěděly, co jsou to tři ctnosti, a tak pátraly. Odepřely si veškerou zábavu, dokud nenaleznou i poslední odpověď. Byl večer třicátého prvního prosince. Očekávaný Silvestr způsobil, že prskavky prskaly nedočkavostí, rachejtle z ničeho nic vzplávaly. Nebelvírké dívčí trio si nevšímalo, listovalo knihami, když tu...

„Našla jsem to! Celá kapitola o třech ctnostech,“ zvolala radostně Lily.

„Tak čti,“ vybídla ji nedočkavá Jess.

„Je to chaotické. Není tu nic přesného, ale už čtu! Tři ctnosti = povinnost, jednota a osud,“ sděloval nadpis, „Jakmile zanikl rod Rakwelisů, zanikly i tři ctnosti. Vše je se vším propletené. Jedině hlavní věštkyně určí strážce živlů. Svým citem a vrozeným smyslem pro správné. Tímto se zrodí tři ctnosti, které bude mít strážce v sobě. Nejprve je vždy jen jeden. Vlastní všech pět živlů, které postupně podělí mezi čtyři vyvolené. Jedině strážce je pozná. Většinou se strážcem stávají ženy, byly však dva případy, kdy byl strážcem muž. Vždy to dopadlo špatně! Neunesl sílu živlů a rozdal je špatným. Pro svou moc. Každý vlastní kámen se svým živlem.

To je všechno.“

„A to má bejt jedna kapitola?“ zeptala se Jess.

„Já vím, že je krátká, ale aspoň něco!“

„Jdeme se bavit,“ zajásala Tereza, „Máme to za sebou! I když polovinu z toho nechápu…“

„Šťastný a veselý!“ přáli si všichni na potkání a objímali se. Všude vládla veselá a divoká nálada. Bouchaly špunty i rachejtle. Sirius a James se postarali o celou škálu barevných silvestrovských triků. Davová pohoda strhla i Terezu, Lily a Jess.

„Stejně to nechápu,“ kroutila hlavou Tereza. Probudila se a hodnou chvíli si hovila v posteli a přemítala. Lily byla pryč a tak své poznatky sdělovala Jess, která byla jakš takš při smyslech.

„A co?“ zívla Jessicka.

„Že jsi zároveň ta vyvolená a ještě k tomu zrodíš tři ctnosti a bůh ví, jakých ještě ptákovin. Psalo se tam, že to budeš cítit, kdo se hodí pro ty tři ctnosti. Seš si jistá, že to seš ty? Třeba došlo k omylu a ty nebudeš muset odjet! Jess, řekni, nebylo by to skvělé?“

„No...“ zaváhala, „Já si myslím, že jsem zrozená pro vyvolení strážce tří ctností a... jsem si skoro sto procentně jistá, že já to nejsem...“

„Vážně a kdo?“ dychtivě se zajímala Tereza. Na odpověď se i posadila.

„Asi...“

„Holky! Mám nové informace!“ vřítila se do pokoje Lily, „Nedalo mi spát, a tak jsem musela dál pátrat o té věci. A hádejte, co jsem tam našla? Cituji: ´Věštkyně nikdy není strážcem. Většinou je to osoba, jí důvěrně známá. V devadesáti procentech je to člověk, kterého bolí srdce.´ Ještě jsem nepřišla na to, co myslí tím ´kterého bolí srdce´. Jess, kdo je strážcem? Podle mě to víš!“

„Právě mi to chtěla říct!“ protočila panenkami Tereza.

„Já... nevím,“ šeptla Jess, „Ale jestli to nejsem já, tak jak zněla ta věštba?“ vyndávala dopis od matky – schovala si jej.

„Mohu si ho půjčit? Opíši si ho,“ ptala se Lily a hledala brko a čistý papír.

„Jistě, posluž si.“

„Přijdeme o svou moc. Nikdo už nebude věřit, že se navrátí. Já ano. Dívka spanilé tváře vrátí světu tři ctnosti a našemu rodu bývalou sílu. Avšak jestli on – zlo samo – v ní zabije světlo, zatratí se naše schopnost navždy!“ četla Lily, „A teď má verze a nepřerušujte mě, chci vám podat i vysvětlení. Příjdete o svou moc,“ obrátila se k Jess, dělala to hlavně kvůli ní, „Nikdo nebude věřit, že se vrátí, ale Jessabel ano. Nyní poslouchejte pozorně, tady přichází změna. Dívky spanilé tváře navrátí světu tři ctnosti a vašemu rodu bývalou slávu. Moje vysvětlení – prostě je tam chyba v čísle. Myslím si, že se jedná o dvě dívky. Jedna – ty Jess – navrátí rodu Rakwelisů bývalou slávu a ta druhá zase oživí tři ctnosti! Zbytek je snad také dobře dochovaný. Prostě se musíš schovat před Voldemortem!“

Jess vykřikla.

„Co se děje?“ zeptala sejí zděšená Tereza. Lekla se, že se jí něco stalo.

„Ty... ty... ty jsi řekla jeho jméno!“ koktajíc ukazovala na Lily.

„Není to jméno, ale přezdívka,“ odsekla Lily.

„I profesor Brumbál ví, že ho vyslovujeme. Dokonce bych si troufala říct, že ho to potěšilo. Nelekej se Jess. Rozhodly jsme se již dávno. Ještě na ¨Merlinových kouscích¨ že se Voldemortovi postavíme. Budeme proti němu bojovat!“ Tereza seznámila Jess s jejich dávným rozhodnutím. Úplně to tenkrát vynechaly z vyprávění...

„Uvidíme, co budete říkat za pár let, až vás nebudou chránit pevné hradby Bradavic a profesor Brumbál!“ zakřičela na ně Jess a s pláčem utekla pryč.

„Asi ji to moc vzalo...“ zašeptala Tereza.

Zpět na obsah

Kapitola 29: Zase snadné

29. KAPITOLA – ZASE SNADNÉ

„Chceme se ti omluvit,“ začala s omluvou Lily.

„Už nikdy před tebou neřekneme to slovo!“ dodala Tereza.

Uplakaná Jess je popadla do náruče. „Ach, jak mi budete chybět! Nedokážu si představit, že se ráno probudím a neuvidím vaše rozespalé obličeje!“ vzlykala Jess. Avšak neplakala kvůli tomu jménu, plakala kvůli tomu, co viděla a věděla, že se stane. A také kvůli tomu, co věděla, že musí udělat. Alespoň toto je správné, ujišťovala se dokola. Když se o tom přesvědčila, vrátila se do Nebelvíru.

„Zkus to, nebuď srab!“ pobízela Tereza Jess. I Lily se přidávala, nechtěla být jediná, která ochutnala Terezin dárek.

„Tak dobře,“ řekla Jess a nejistě do sebe soukala bílou vatovou nitku. Chutnala celkem obstojně, jako nedozrálé jahody, které sladkosti pobraly jen trošičku. Narostl jí bílí plnovous.

„Lily, vytáhni brk! Musíš si poznamenat, co Jess řekne. Nevím, jestli si to bude pamatovat, a tak chci, aby věděla, co říkala!“

Lily to s úsměvem provedla.

„K výhře ti nepomůžou údery či zaklínadla. K výhře ti pomůže jedině srdce! Terí, řekni to Harrymu, ano?“

„A-a-no,“ zakoktala se Tereza.

„Nezapomeň, že kouzlo je dobré, když je používáno ke zlu je to pouhý trik! Nenech se oklamat kouzlem kouzelníka nebo prohraješ,“ Jess stále upírala své blankytně modré oči na Terezu. Lily vše poslušně zapisovala. To už se i k ní obrátila slečna přemoudřelá.

„Věříme tomu, co vidíme, ale většinou je podstatnější to, co nevidíme! Chápeš Lily?“

„Ne,“ odpověděla jí lhostejně.

„Pochopíš...“

Měla tak zůstat po mnoho minut, ale jako by si její tělo vytvořilo protilátky; Jess procitla. Už nebyla fontána na moudra.

„To je škoda... Asi to půjdu reklamovat.“

„Co s těma poznámkami?“ zahlaholila Lily.

„Já si je vezmu,“ řekla Tereza a natahovala se po pergamenu.

Zase škola. Zase ty ledové oči Daniela Stealse. Zase ten trapný notes profesora Rose, do kterého si bude zapisovat počasí. Zase spousty domácí úkolů. Zase... a přece to bylo jiné. Pokaždé, když na ně Jess pohlédla, oči se jí zalévaly slzami. To nepatřilo pod položku zase.

„Tak vytáhněte hůlky. Všichni už to znají. Máte pět minut, abyste prošli cvičištěm, pak si sednete do lavice a otevřete učebnici na straně dvě stě deset čili poslední kapitola. Přečíst!“ zahulákala poslední slovo Herman Rose. Cvičištěm myslel, výcvikovou trasu, kde měli zneškodňovat různé kouzelnické potvůrky, jako byli ďasovci, bludníčci nebo karkulinky. Dělo se to každou hodinu označenou jako nutné. Mezi žáky se závodí, kdo bude mít nejrychlejší čas. U nebelvírských to byl Remus. Avšak když to děláte pravidelně každý týden po mnoho měsíců, přestane vás to bavit. To profesor Rose věděl moc dobře, ale potřeboval, aby každý, i ten sebevětší hňup, prošel stezkou i se zavřenýma očima. Kvůli neverbálním zaklínadlům. Již je procvičovali, ale když se jim začalo dařit profesor Rose se věnoval zase něčemu jinému. A když byli dobří i v tom jiném, začal procvičovat opět neverbální zaklínadla. Znovu jim to šlo i složitější kouzla, a tak je načase začít s něčím novým...

„Zaklínadlo patrona?“

„Ano. Dnes se budeme věnovat patronům,“ informoval všechny, jakmile prošli cvičištěm.

„Nejprve formule. Kdo ji zná?“

Lilyina a Remusova ruka vystřelila do vzduchu. Pak se začaly zvedat i ostatní.

„Poví mi to slečna Caisová.“

„Expekto Patronum.“ Tohle kouzlo znala již od svých třinácti let.

„Správně. Pět bodů pro Nebelvír! Nyní jej pronesou všichni.“

„Expekto Patronum!“ zahřmělo celou třídou.

„Dokonalé! A nyní každý zvlášť, třeba začneš ty Petře, můžeš!“ vybídl ho Rose.

Druhou vyučovací hodinu všichni dokázali vykouzlit svého patrona. Po třídě pobíhalo spoustu zářivých zvířátek.

„To je snadné, ale až budete stát proti opravdovému Mozkomorovi, nebude to tak jednoduché. Chtěl jsem vám sem vzít na pocvičení jednoho jediného, ale ředitel to zamítl. Což znamená, že víc už vás naučit nemohu. To ovšem neznamená, že nedostanete úkol. Napíšete esej na téma Jak se bránit před mozkomory a Vyvolání Patrona. Každé je samostatné a každé bude mít minimálně deset palců! Příští hodinu budeme pokračovat v daném tématu. Konec hodiny! Sbohem,“ rozloučil se s nim a vystrčil je ze třídy.

Mě ten profesor nikdy nepřestane udivovat... přemítala Tereza

Zpět na obsah

Kapitola 30: Nesnáším loučení

30. KAPITOLA – NESNÁŠÍM LOUČENÍ

Jediná veselá zpráva za tento týden byla v Denní věštci a ta objevila se ve čtvrtek. Na titulní straně bylo velkým písmenem oznámeno: NĚMECKO POMÁHÁ!

Z morálních důvodů, pomyslela si Tereza, když to spatřila a četla svým kamarádkám: „Naši Němečtí kolegové vyslali na pomoc speciálně vycvičené komando na boj proti Smrtijedům a vy-víte-komu. Komando se skládá z devíti mužů a jedné ženy. Další posilu čekáme i od Francouzských sousedů... (podrobnosti na straně 8 a 9).

Věřila bych klidně tomu, že ta jediná žena je Grugerová!“ obrátila se na Lily.

Chmurný to den, osmého ledna zvaný. Ani jedné se nechtělo vylézat z postele. Věděly, co bude následovat, jakmile to udělají... Nicméně vstát musely. Jess za pár hodin odjíždí a ony si nejsou jisty, jestli ji ještě někdy uvidí.

„Tak, Jess, máš všechno sbaleno? Víš přeci, že dopisy nebo věci, které by sis tu zapomněla, ti nemůžeme posílat minimálně půl roku,“ starala se Lily.

„Neboj se, nic jsem nezapomněla. Několikrát jsem si kontrovala kufr.“

„Máme ještě trochu času, nezahrajeme si něco? Nějakou tvoji oblíbenou hru,“ Tereza se obrátila na smutnou Jess.

„Poslední úkol, který neodevzdám,“ pravila Jessica.

„Proč úkol?“

„Protože jsem se na jeho splnění docela těšila. Věštit z ruky. A teď když vím, že ta láska, kterou jsem cítila k tomuto předmětu, byla oprávněná, chci to ještě více. Třeba se dozvíte něco užitečného!“

„Jak si přeješ,“ souhlasily obě dvě, „Která první?“

„Ta hezčí!“

„To znamená, že první půjde Tereza,“ řekla Lily a strkala jí před sebe.

„Když jinak nedáš,“ usmívala se Terka a nastavovala Jess svou ruku.

„Páni! To vypadá jako by jsi žila nebo budeš žít dva životy!“ zvolala Renelvská, hned jak uviděla nabízenou dlaň. „Budeš mít tři děti, to je jasné. Ale to první bude mít jiného otce, než ty další dvě. A... nebudou se znát! Bože, já v tvé dlani čtu jako v otevřené knize!“

„To by stačilo!“ vyděšená Tereza vyškubla svou ruku z Jessina sevření a rychle dýchala. „Začíná mě to děsit!“

„Abych se přiznala... mě taky! Začala jsem se cítit jako bůh, tak pyšně! Nechutné! Něco s tím musím udělat!“

„Tady se potvrzuje to, co ti psala mamka. Byli jsme silní a pyšní,“ citovala Lily.

„Pravda! Ale já nechci!“ Jess před sebou mávala rukama jako kdyby tu pyšnost zaháněla.

Hodiny odbily třetí a dívkám se stáhl žaludek. Přišlo to. Až moc rychle. Je čas říci sbohem.

„My s tatínkem se postaráme o tvá zavazadla a ty se zatím rozluč, ano?“ ujišťovala se paní Renelvská své tolik milované dcery. Ta jen přikývla. Cítila, že nemůže mluvit. Knedlík uvnitř krku jí to nedovoloval.

„Jess, chtěla... chtěla jsem ti jen něco říct, předtím než odjedeš. Pamatuj si, že na tebe nikdy nezapomenu. Navždy ti patří kousek mého srdce! Dokázala jsi mi rozzářit den svými nejapnými vtipy, když jsem to nejvíce potřebovala. S tebou jsem smutek necítila, vždy když tě jen zahlédl prchal! A za to ti chci poděkovat. Mám tě strašně moc ráda,“ loučila se plačící Tereza a objala odjíždějící kamarádku, které se začaly řinou po tváři velikánské slzy. I Lily na tom byla podobně. Ty zelené oči ronily jednu slzu za druhou.

„Nikdy bych ti nedokázala říct sbohem, a tak tedy říkám nashledanou! Určitě se znovu shledáme! Děkuji ti za všechno. Stála jsi při mně s Terkou i při tom nejhorším... Mám tě strašlivě moc ráda. Jsi úžasná osoba Jess,“ pronášela slova loučení i Lily.

„Nedokázala bych vám oběma teď říci všechno, co bych chtěla, a tak jsem vám to napsala do dopisu, který na vás čeká v pokoj. Promiňte mi... Já vím, že je to takové neosobní, ale nemohu… nejdete to. Teď ne… Nechci se loučit!“

Jess každou ještě objala. „Viděla jsem kousek tvé budoucnosti. Chci ti jen něco, co nebude v dopisu – drž se! Ty to zvládneš. Já vím, že ano. Jsi ta pravá! Já už řekla vše, co mělo být řečeno. Cestu ke světlu už musíš najít sama!“ šeptala Tereze Jessicka, tak aby to Lily neslyšela.

„Co?“

„Pochopíš, v tu správnou chvíli.“

Odtrhla se od Terky a objímala zase Lily. „Tak sbohem. Říkám vám! Určitě mi napište, až budete moct!“ každé dala přátelskou pusu a uslzena odcházela za rodiči. Lily nebylo souzené se s ní ještě vidět...

„Co teď?“ zeptala se Tereza, když jim Jess zmizela z dohledu. „Nemáš kapesník?“

„Dopis! Pojď rychle, chtěla bych si ho přečíst! Vysmrkáš se až v pokoji.“ Chytla Terezu za ruku a utíkala do Nebelvíru. Slané slzy létaly všude kolem nich.

Pro Lily a Terku!

Nejprve mě napadlo, že to pro každou napíšu zvlášť. Přece jen jste mi daly obě strašně moc, ale každá jinak. Řekla jsem si však že by to nebylo k užitku! Přece jen vás mám obě tak strašlivě ráda a nedokázala bych říct, kterou víc, a navíc bych každé z vád děkovala přibližně stejně... Nejhorší je, že se sem nevejde všechno, co bych vám chtěla říct a ani co cítím...

Víte, stály jste při mně jak v dobrým tak i špatným. Přesně jak to dělají praví přátelé! A za to si vás nesmírně vážím!

Když si vzpomenu, co jsme spolu prožily, - to nám nikdo nevezme - tak mám slzu na krajíčku. Nechci, aby to skončilo! Jste mi vším... Nechci vás ztratit, nechci, aby vás něco trápilo, nechci se loučit... Přišlo to.

Holky moje, bude se mi tak stýskat po těhle „bezstarostných časech“... obě budete v mém srdci pod položkou: „Ženy, které mi pomohly tvořit můj svět!“ Nyní si ho budu muset tvořit sama a bez vás. Nezapomeňte na mě nikdy, moc prosím!

Vaše XXX

P.S.: Austrálie.

Zpět na obsah

Kapitola 31: Chlípňačka Lily

31. KAPITOLA – CHLÍPŇAČKA LILY

Ještě než se slzavý a studený leden proměnil na únor, poskytl Denní věštec další zprávu o Voldemortových činech. Byl u toho i „on“!

Německá posila – komando beze jmen – bylo rozprášeno! Včerejší den začal velmi slibně; podařilo se zajmout několik smrtijedů, jež mělo Komando hlídat. Chvíli po odbití dvanácté hodiny si pro ně přišlo tucet jiných přívrženců zla a prý sám i vy-víte-kdo. Komando bylo zabito a zajatí smrtijedi uprchli. Díky tomuto incidentu se Francie zdráhá vyslat své nejlepší na pomoc.

Únor, nejkratší měsíc. Počátek kursu Přemisťování. Čas největší pomsty!

„Nejdříve první část, tu už mám dopilovanou, ta druhá musí ještě bublat...“ mumlala si Tereza, „Nabulíkuju všem, že si ti dva dali sázku – tím jsou proslulí – že budou dnes mluvit jen pravdu. Pak je najdu a zbombarduju dotěrnýma otázkama! Ještě ale musim vymyslet jakýma...“

„Sirusi! Siriusi!“ volala hnědovlasá dívka z plného hrdla, „Líbím se ti?“

Ten se na ni otočil. Sjel ji od hlavy až k patě. „Ujdeš. Chodil jsem s lepšíma...“

„Myslíš si o sobě, že jsi neodolatelný?“

„Ovšem!“

„A co ty, Jamesi?“

Ten si prohrábl čupřinu svých vlasů. „Doufám, ale Evansové to pořád ještě nestačí!“

Pronásledoval je dav pokladačů dotěrných otázek. A to až do společenské místnosti. Rozhodli se pro útěk do svého pokoje, uzavřou dveře a nikoho nepustí dovnitř. Ani se po pokoji nerozhlédli, jestli tam není něco, co tam nepatří, a zamkli dveře.

„Zajímavé,“ prohlásil kdosi za jejich zády, „z vás se stali pravdomluvní hošánci?“

„Jo... Teda - Caisová?! Co tady děláš?“ chytl se James za pusu.

„Mám takovej dojem, že nám to vysvětlíš..?“ Dal ruce v bok Sirius.

„Ráda si pročítám knihy o bílé magii. Našla jsem tam spousty užitečných kouzel a naučila jsem se je. Jako třeba toto, kouzlo pravdomluvnosti. Mám otázku, Blacku, proč jsi mě líbal?“

„Jak už jsem řekl, chtěl jsem ochutnat.“

„Jen tak? Z ničeho nic?“

„Chováš se vůči mně jako zapšklá panna.Většina holek mi padá k nohám. Chtěl jsem zjistit, jestli v tobě dřímá vášeň.“ Bavili se spolu, jako by tam Dvanácterák ani nebyl.

„A k jakému jsi došel závěru?“

„Stačí odzátkovat a člověk jí najde spousty. Tak...“

„Tak? Dopověz, prosím!“

„Tak hledám vývrtku. Prostě by mě zajímalo, co v tobě je. Jsi vždycky stranou, ale pokaždé víš, o co se jedná. Něco ti provedeme, ty nám to oplatíš a přitom vypadáš tak neškodně. Jsi takovou naší záhadou, co v tobě dřímá, Caisová?“

„To jsem ani netušila, že umíš používat metafory,“ ignorovala jeho otázku, „Vaší záhadou?“

„Pobertů,“ vysvětlil Sirius, „znáš to. Po večerech, než se jde spát, tak se probírají různé věci, které se udály toho dne. Prostě jednou přišla řeč na tebe. Tak se řídíme tím, co nás učil profesor Rose: seznámení s materiálem – to už máme za sebou -, podrobné a hloubkové studium materiálu – u toho jsme se zasekli -, vytvoření závěru – silně pochybuju, že se k tomu, kdy dostaneme.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Už jsem před nějakým časem tě přestali zkoumat. Bylo to pár dní po tom polibku. Přestalas nás bavit.“

„Pottere,“ obrátila se na něj náhle Tereza, snad si uvědomila, že tam není jenom Black a ona. „Nezkoumáš čirou náhodou tajně Lily?“

„No, já... Ano,“ přisvědčil James, „Jak jsi na to přišla?“

„Ono to nevypadá tajně...“

„Dvanácteráku, styď se! Jsme snad kamarádi! Proč tajně?“ obořil se na něj Sirius.

„Já si myslel, že bys to zavrhl jako moje snažení o Paris.“

„Ale víte, co je skvělý? Kouzlo přestane působit za několik hodin a vy máte ten trest... Vylézt musíte...“ Tereza sklouzla z postele, odemkla dveře a chtěla odejít. Jenomže ji napadla otázka. „Cítíte se trapně, když musíte mluvit pravdu před tolika lidmi?“

„Jo,“ zněla dvojhlasná odpověď.

„Ptala jsi se na něco Pottera nebo Blacka?“ zeptala se Tereza příštího rána.

„Ne!“ Lily zrudla. Určitě zalhala, to už se pozná...

„Kecáš! Ježiš, tak to řekni,“ pobízela ji Tereza.

Lily se zahihňala. Červená barva ji začala opouštět. „Když to je tak trapný... a dětinský!“ hihňala se dál.

Dneska to s ní opravdu mlátí, pomyslela si Terka. „Ty moje malá hormonální zbouřeninko,“ oslovila ji, „Tak to vybal!“

„Jak jsi mi to řekla?“

„To je jedno...“

„Ne, není!“

„Jo, je! Tak už mi to řekni. Jsi jak malá!“

„Dobrá... Jsem se jich zeptala, jestlisoupanicové,“ nesrozumitelně kuňkla Lily.

„Cože?“

„ZEPTALA JSEM SE JICH, JESTLI JSOU JEŠTĚ PANICOVÉ!“ zakřičela a ihned se chytla za pusu. Právě se projevila její puberťácká stránka. Jako by nestačily uhry.

„Ale, Lily! Ty se nám to pěkně vybarvuješ!“

Nebyla však jediná, kdo si všiml „Lilyina vybarvování se“. Všímavým se stal i Joe Kibuen. Ten, který komentuje každý famfrpálový zápas v Bradavicích. I Lily si začala všímat...

Zpět na obsah

Kapitola 32: Březnová pomsta

32. KAPITOLA – BŘEZNOVÁ POMSTA

Studený a mlhavý únor skončil. Místo něj zavládl březen. Sluníčko občas vykouklo z poza mraků a ohřálo ztuhlou zem. Vyučování bylo čím dál víc náročnější. Úkolů přibývalo. Neměli tudíž čas na nic jiného. Jenomže když člověk opravdu chce, tak si čas udělá pokaždé. Kotlík s lektvarem dobublal.

„Hotovo!“ vykřikla vzrušeným hlasem Tereza. Sirius s Jamesem netušili, že by pravdomluvné kouzlo nestačilo. Tato pomsta měla dvě části! Jedna je splněna, druhá čeká až Tereza omylem vylije do jejich nápoje hotový lektvar.

„Vážně to uděláš?“ zajímala se Lily.

„To si piš! Alespoň budou pro příště vědět, že si se mnou nemají zahrávat!“

„Kdy to podnikneš?“

„Co nejdřív... neboj, to poznáš! O tu podívanou nepříjdeš. To ti zaručuji!“ přísahala Terka.

„Ale Terí, učitelé to nepochopí. Když už to budeš chtít udělat, tak o víkendu, ano?“

„Ne... Lily, proč o tu zábavu připravovat i učitele?“

Celý týden nosila Tereza lahvičku při sobě. Čekala na příhodný okamžik. Konečně nastal... nenápadně ho nalila do jejich skleniček. Jakmile se napili, musela se zaškaredit. Druhá část plánu je za ní. Teď si bude muset počkat hodinu, než lektvar začne působit. Co to budou mít za hodinu? Obranu?

„Co to...“ z ničeho nic promluvil během ticha, které vládlo při hodině Obrany proti černé magii James a začal sebou šít. Sirius to samé.

„Děje se něco chlapci?“ zeptal se jich klidný Rose.

Neodpovídali. Jenom vyděšeně třeštili oči a proměňovali se.

„Áááá,“ zakřičel zděšeně Black a James ho následoval. „Co se to děje? Co to je? Jak to, že mám...“ sáhl si mezi nohy, „Jak to, že nemám..?“

Celá třída se začala smát. Potter a Black jako holky!

„Lektvar na přeměnu pohlaví,“ řekl klidně profesor, „nebojte, to přejde.“

„Ale... ale...“ zakoktal se James.

„Musíme na ošetřovnu!“ dožadoval se Sirius.

„Vadí vám to nějak při práci?“ ptal se jich Herman Rose.

„Ne, ale...“

„Tak vidíte. Je to jenom povedený žert. Zase se usaďte a pokračujte v zadaném úkolu.“

„Ale...“

„Žádné ale! Výroba proti lektvaru trvá přes den. Mademe Pomfreyová by vám nepomohla. Navíc do té doby to zmizí. Ještě jednou promluvíte, tak srazím Nebelvíru pět bodů za každého.“

Tereza váhavě zvedla ruku.

„Ano, slečno Caisová?“

„Myslím, že budu mluvit za celou třídu. Povolíte nám, zasmát se?“

„Jestli příjdou na to, že jsi to byla ty...“ nedořekla Lily.

„Tak co? V klidu. Já si myslím, že tuší... Hlavně o tom nemluv na veřejnosti a bude to v pohodě! Ale uznej, že jim to slušelo?“

Lily se zasmála. „To jo. Taková pěkná děvčátka...“

„Jess, by se to určitě líbilo,“ poznamenala tiše Tereza. Bylo to poprvé od doby, kdy si přečetly dopis, co o ní padlo slovo.

„Jo, to jo,“ souhlasila Lily, „Už abychom jí mohly napsat. A ona nám.“

„Tak zajdeme za profesorem Brumbálem a zeptáme se ho, kdy konečně budeme moct napsat Jess do Austrálie. Přiznám se ti – asi jí trošku závidím…“

„Závidíš? Proboha co?“ nevěřícně koukala Lily.

„Že se podívá na místa, do kterých moje noha nikdy nevkročí! Musela určitě poznat spousty zajímavých věcí…“

„To je pravda. Jen si vzpomenu na předminulou hodinu Binnse a-„

„Ticho!“

„Co je?“ zajímala se Lily a rozhlížela se po pokoji.

„Nemluv o dějinách! Ještě teď lituji, že jsi mě přemluvila, abych v nich pokračovala!“

„Dobrá tedy. Jak to bude s tím ředitelem?“

„Půjdeme se zeptat McGonagallový, jestli je tady. A když ano, tak za ním zaskočíme,“ rozhodla Tereza.

„A co kdybychom to udělaly jinak?“

„Jak?“

„Ty počkáš před vchodem k Brumbálovi a já mezitím zajdu za profesorkou. Všechno s ní vyřídím, příjdu ti říct heslo, a ty to pak vyřídíš sama.“

„Proč? Tebe nezajímá, jak to vypadá u Brumbála?“

„No, ani ne… Už jsem tam byla. Prostě půjdeš za ním sama, jo?“

„Ale proč? Se ho bojíš či co?“

„Ne, jenomže…“ nevěděla, jak dokončit.

„Ach, Lily… dobře. Nechci ztrácet čas. Ještě máme hromadu nedodělaných úkolů. Ale slib mi, že na mě počkáš, než to vyřídím.“

„Ovšem!“

„Kdyby to viděl Joe, jaký jsi srab... Jak vám vlastně klape?“ zajímala se Tereza.

„Dobře. Je to taková nová zkušenost po Haarovi. Pamatuješ na něj? Hofnawellský chytač.“

„Jak ti poslal ty písničky? Jak to vlastně s váma dopadlo na tom plesu v tom Švýcarsku? Byla jsi s ním tancovat?“

„Byla... Na Angie mám moc pěkný vzpomínky,“ zasnila se Lily.

„Angie?“

„To je ta písnička, na kterou mě požádal o tanec. Potom už jsme se od sebe neodtrhli. Tedy až do té doby než my přišli říct, že tě napadl Paolo.“

„Dobrý den, profesore Brumbále,“ pozdravila Tereza.

„I vám, slečno Caisová. Co ode mě potřebujete?“ vzhlédl ředitel od novin, které si doposud četl.

„Nás s Lily zajímá, kdy můžeme napsat Jess, tak kdybyste byl tak laskav a dal nám adresu nebo alespoň potvrzení, že už napsat můžeme. My se totiž domníváme, že znáte místo jejich pobytu.“

„A domníváte se správně. Ano, opravdu jej znám. Musím vás však zklamat. Jessice ještě nemůžete napsat, až budete moci, tak vás vyhledám a předám adresu. Prozatím, je mi líto.“

Tereza byla na odchodu, když ji Albus Brumbál zastal: „Lektvar na změnu pohlaví je celkem obtížný, ale vy jste ho zvládla bravurně!“

„Tak vy víte… No, ovšem… Děkuju,“ zazubila se Tereza.

Jakmile se za ní zavřely dveře, profesor se opět sklonil nad Denního věštce a začetl se.

Nalezen!

Dnes v ranních hodinách byl nalezen ministr Powlingh mrtev. Jeho zohavené tělo nalezl Donathan C. poblíž Londýnu. Nyní všichni doufáme, že Daniell Powlingh nevyzradil žádné tajné informace tomu-jehož-jméno-nesmíme-jmenovat, i když vedoucí odboru bystrozorů James King tvrdí, že to byl natolik statečný muž, že by raději padl, než aby vyzradil důležité informace vy-víte-komu.

Zpět na obsah

Kapitola 33: Skvělé zprávy nejen z domova

33. KAPITOLA – SKVĚLÉ ZPRÁVY NEJEN Z DOMOVA

Jak to, že je čas takový rychlík? Vždyť přeci ještě před chvílí byl březen. Nyní už mají dívky za sebou spousty domácích úkolů i trestů, Siriusovu pomstu Snapeovi, při níž Severus zjistil, že Remus je vlkodlak. Samotná Lily má za sebou své sedmnácté narozeniny, slzavý rozchod s Joem a spousty Křiklanových oslav, kde se často potkávala s Jamesem. Nadšení z ní opravdu neprýštilo… Naopak pro Jamese to bylo potěšení. Často míval růžové dny, avšak to do té doby, než dostal dopis z domova, o kterém neměly dívky ani zdání. Zklidnil se, bohužel to nemělo dlouhého trvání. Znovu začal sesílat kletby na nic netušící kolemjdoucí, ale už ne v takové hojnosti jako předtím. Nyní se zaměřoval především na Snapea a ostatních si nevšímal. Tedy pokud si oni nevšímali jeho… A také zajímavý novinový článek: Mudlové si neví rady!

Začalo hromadné mizení mudlů. Policisté (mudlovští bystrozorové) si to nedokáží vysvětlit. Žádná z jejich metod vyšetřování je nepřivedla ani na jednu stopu! Až si naše kouzelné společenství zvolí nového ministra či ministryni, bude jednat s mudlovským premiérem o nastalé situaci.

O několik týdnů později Denní věštec přinesl zprávu o zvolení nové ministryně, Millicent Bagnoldové.

„Dneska máme celý den volno,“ libovala si Tereza, „Je krásné vědět, že ostatní namáhají své mozkové závity, aby zvládli zkoušky, kdež to nám byly odpuštěny!“ Jistě jste poznali, že byl červen.

„No, mně to krásné moc nepřipadá. Já bych se také docela ráda nechala vyzkoušet…“

„Jak jinak, Lily.“

Dívky opustily svůj pokoj a vydaly se na snídani. Všude potkávaly samé vyděšené, strhané a křídově bílé obličeje.

„Alice, kam se to ženeš?“ volala Tereza, když kolem nich proběhla.

„Za Frankem! Dneska skládá OVCE, a tak ho jdu povzbudit!“

„Takže jste se zase usmířili?“ chtěla vědět Lily.

„Ano, už včera. Nemůžeme bez sebe být,“ usmála se na ně Alice a zmizela za rohem.

„Ta se má,“ povzdechla si Terka, „taky by se mi zamlouval takovej kluk, jako je Frank – pohodář, chytrej, což znamená, že se s ním dá povídat, docela pohlednej, srdce na tom správným místě.“

„Takovýho by si přála každá,“ řekla na to Lily. To už došly do Velké síně a usedaly ke stolům.

„Chytrej a pěknej pohodář, se kterým se dá mluvit je tady,“ Sirius se odmlčel, „a taky mám srdce na tom správným místě!“

Tereza se rozčílila. „To se dělá? Poslouchat něčí rozhovory?“

„To bylo omylem. Vážně. Já nemůžu za to, že si povídáte tak nahlas,“ odvětil Black a usedl též ke stolu, aby se mohl nasnídat.

„Pošta! Hele, Lily, je tu i něco pro tebe. Třeba je to od Jess!“

„Nesmysl,“ zamítla to Lily, „to by přece napsala na obálku obě naše jména…“

„Hm, na tom něco je… Tak čti,“ pobídla ji Tereza.

Lily otevřela obálku, vyndala arch papíru a četla. Na tváři se jí rozlíval široký úsměv.

„Mám skvělou zprávu,“ začala, „Píšou mi naši, že pojedeme hned prvního července do Řecka a tebe zvou, abys jela s námi!“

„Ale… To přeci nemůžu přijmout! Víš, kolik peněz by je to muselo stát?“ vrtěla hlavou Tereza.

„Oni tak trochu tušili, že se ti to nebude líbit, tak mi řekli, abych tě informovala, že už tu letenku koupili. Což znamená-“

„-že spolu poletíme do Řecka!“ dokončila šťastná Tereza, „Asi tvé rodiče zulíbám!“

„Mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal se Remus, když měl po zkouškách, „Ale někde stranou…“

„Jistě,“ souhlasily, „Tak kam půjdeme?“

Remus na ně mávl, aby ho následovaly. Dovedl je do učebny Formulí.

„Tak co potřebuješ?“

„No… Jde o dívku…“ Lupin zčervenal.

„Ano?“

„Já… Já jí mám opravdu moc rád, ale nevím, jak jí to dát najevo.“

„Proč jí to neřekneš na rovinu?“ podivila se Lily.

„To prostě nejde!“ hájil se Remus, „Nedokážu to!“

„Škoda, že sis to neuvědomil dřív, ještě bys jí totiž stačil pozvat do Prasinek.“

„Já si to uvědomil dávno. I do těch Prasinek jsem jí pozval…“

„Tak v čem je zakopaný pes?“ nechápala Tereza.

„Nejsem si jistý, jestli i ona ke mně něco cítí,“ vysvětloval Lupin.

„Jak probíhala to vaše rande?“ zajímala se Tereza a Lily nastražila uši.

„To nebylo rande!“ odporoval Remus.

„Tak co to bylo?“ zeptala se Lily.

„No… To bylo… Asi máte pravdu – rande,“ připustil Remus.

„Takže jak probíhalo?“ zopakovala Tereza.

„Dobře jsem se bavil. Snad i ona. Zašli jsme nejdříve do Medového ráje a tam jsem jí koupil cukrátka, potom jsme se přesunuli ke Třem košťatům a byli jenom tam. Když jsme došli zpátky do Bradavic, tak mě objala a řekla, že to byl velice příjemně strávený den.“

„Remusi, měl bys jí to povědět!“ rozhodla se okamžitě Tereza.

„Terka má pravdu,“ zastávala se jejího rozhodnutí Lily, „podle toho, co jsi nám vyprávěl, je to na dobré cestě. Prostě bež a řekni jí to!“

„Hned?“

„Teď!“ vykřikly obě dívky a dívaly se na zděšeného Lupina.

„Když já…“

„Neodmlouvej a běž!“ přikazovala Tereza.

„Ve svém vlastním zájmu,“ doplnila Lily.

Zpět na obsah

Kapitola 34: Adrianiny zodpovězené otázky

34. KAPITOLA – ADRIANINY ZODPOVĚZENÉ OTÁZKY

„Víš, že Náměsíčník začal chodit s tou jeho Adrianou?“ zaslechla Tereza Siriuse, jak mluví s Jamesem.

„Vážně? S tou z Mrzimoru? Že se nepochlubil,“ divil se James.

Takže mu to vyšlo, pomyslela si vesele Tereza, to musím jít okamžitě povědět Lily!

„Lily! Hádej, jakou mám novinku?“ pronesla zvesela.

„Nechám se podat,“ řekla Lily a nadále si četla Pokročilá Černá magie: návod k sebeobraně.

„Odlož knížku, tohle je fakt bomba!“

„Poslouchám,“ Lily přivřela knihu.

„Remus chodí s Adrianou!“

„Vážně?“

„Na sto procent. Slyšela jsem Blacka a Pottera se o tom bavit. Nechceš jít ven? Je tak krásně…“ přemlouvala Tereza. Celý dnešní den je Lily zavřená v pokoji a čte si.

„Nevím, když já bych to do zítřka chtěla přečíst. Už jen kvůli tomu, že pojedeme domů. Vždyť víš, jaký přístup má madame Pinceová názor na půjčování knížek přes prázdniny na doma, což znamená-“ Lily se dramaticky odmlčela, „ANI NÁPAD!“ zaburácela.

„Tak ji tady budeš muset nechat a dočteš si jako sedmačka!“

„Ne, to nepřichází v úvahu! Běž sama!“

„Já bych chtěla být s tebou,“ protestovala Tereza.

„Užiješ si mě dost a dost o prázdninách. Nezapomeň, že spolu jedeme k moři,“ odsekla Lily a znovu se začetla.

„Tak zatím,“ pronesla zklamaná Tereza a odešla. V nebelvírské společenské místnosti potkala Remuse. Vyptávala se ho na Adrianu. Okamžitě se jí pochlubil, že spolu chodí, a jestli by chtěla, že jí může s Adrianou seznámit. Stejně za ní jde. Terka samozřejmě souhlasila. Chtěla poznat Remusovu vyvolenou a také neměla nic jiného na práci. A samotu nesnášela!

„Adriano, tohle je moje dobrá kamarádka Tereza,“ představil ji Lupin, „Terezo, tohle je má přítelkyně Adriana,“ ukázal pro změnu na mrzimorskou dívku s tmavými blond vlasy na ramena, buclatým obličejem, ve kterém byly umístěny malé hnědé oči. Nebyla prototypem vyhublé modelky, spíše naopak, byla trošičku baculatější, ale na první pohled velice sympatická.

„Jak dlouho už vy dva o sobě víte?“ zajímala se Tereza.

„Už to bude rok,“ prozradila jí Adriana, „Vím o něm snad všecičko, ale nikdy mi neprozradil, co dělá, když vždycky je takový nevyspalý, vyčerpaný. Dokonce jednou měl i nějaká zranění… Mohla bys mi to tajemství prozradit?“

Remus zbledl a vyděšeně se podíval na Terezu.

„Ale Remusi, že se nestydíš… Jak to, že jsi to Adrianě neřekl?“

„No, já… já…“ koktal Remus.

„Hele, to je tak,“ Tereza se obrátila na Adrianu a vzala ji kolem ramen. „jednou jsme blbli – já, Lily, Remus, James, Sirius a Petr – sesílali jsme na sebe všelijaká kouzla. James seslal nějaké na Remuse, nic se nestalo, a tak to nechal být. Jenomže příznaky této kletby přišli až o několik dní později. Pokaždé, kdy příjde úplněk, tak je Remus pobledlý, vyčerpaný a občasně nevyspalý. Nedělej z toho vědu, prostě je to tak, sice jsme se pokoušeli najít patřičné protikouzlo, ale nedaří se nám to. Ani madame Pomfreyová si neví rady. Což znamená, že když je úplněk většinou odchází na ošetřovnu… Snad se to zase spraví…“

„V už ani nedoufám,“ řekl Lupin a vděčně se na Terezu podíval.

„A co ty zranění?“ chtěla vědět ještě Adriana.

„Blbli jsme s klukama a já to odnes,“ odpověděl pohotově Remus. Ať si nemusí vymýšlet jenom Caisová.

„Ach tak… Půjdeme tedy k jezeru?“ zeptala se Adriana.

„Jistě,“ přikývl Náměsíčník. Celou dobu, co Tereza „vysvětlovala“ Remusovu bledost, se nepohnuli z místa.

„Moc ti děkuji,“ zašeptal nenápadně Remus, aby to jeho dívka neslyšela ani neviděla.

„Rozluč se, Terí,“ ozvala se Lily, když se Bradavický Expres začal rozjíždět.

„Nashledanou!“ zakřičela Tereza z okénka.

„Tak jsem to zrovna nemyslela,“ povzdechla si Lily.

„Příští rok budu volat sbohem,“ zaznělo Tereze z úst.

„Docela se toho sbohem děsím.“

„Já taky,“ přitakala Tereza.

„Až vyjdeš, kde budeš bydlet?“

„No, v normálním světě je plnoletost v osmnácti, takže budu do té doby v děcáku. Snad si potom najdu byt. Jak to vidíš ty?“

„Půjdu k rodičům. Uvidíme, jak se to vyvrbí. Najdu si zaměstnání, byt a třeba i nějakého spolehlivého přítele,“ uvažovala Lily.

„To bych ti přála.“

Dívky se rozpovídaly na téma budoucnost, když tu náhle někdo otevřel jejich dveře.

„Co tu chceš, Pottere?“ vyštěkla Lily na příchozího.

„Jdu se zeptat, jak se máte…“ odpověděl a sedl si na sedadlo naproti Lily.

„Měly jsme se dobře a už bys-“

Tereza nenechala domluvit Lily. „Kde máš ocáska?“

„Koho tím myslíš?“ ozvalo se ode dveří. Tereza se ohlédla.

„Tebe.“

„Ale stejně si se mnou musíš dát příští rok rande,“ řekl James. Tím vše zkazil. Vypadalo to, že Lily překousne jejich přítomnost.

„A VEN!“ křičela.

„Podívejte,“ zvolal Sirius, „ta sova. Otevřete jí okno!“

Tereza uposlechla. „Je to adresované tobě, Pottere,“ pověděla, když se sova usadila a oni si mohli přečíst komu nese dopis.

„Ukaž,“ odvazoval ho od soví nožičky. Když bylo hotovo, sova vylétla doposud otevřeným oknem. James začal číst. Jakmile přestal, zmuchlal pergamen a odhodil jej do kouta. „Jdeme, Tichošlápku,“ rozhodl.

Dívky na sebe pohlédly, co v něm je?

„Já vím, že se to nedělá,“ začala Tereza, „ale co kdybychom si ho přečetly? Nechal nám ho tady,“ ukázala na zmuchlaný papír.

„Kdo čte tentokrát?“

„Já podávám, ty čteš,“ prohlásila Tereza a předala zmuchlaný dopis.

Lily ho rozložila a začala předčítat: „Jamesi, tatínkův zdravotní stav se zhoršil. Proto na vás nebudu čekat na nástupišti devět a tři čtvrtě. Použijete letaxovou síť a dostanete se přes ní domů. Nechte si tam zavazadla a ihned se dostavíte ke Svatému Mungovi. Já už na vás budu čekat u otce.. Kdyby vám cokoliv nebylo jasné nebo se vám nepodařilo s letaxem dát domů zavazadla, požádejte nějakého dospělého kouzelníka. Hlavně si pospěšte! Přímo domů, víte, jaká je doba. “

„To jsem nevěděla, že má Potter nemocného tátu.“

„Já taky ne. Já taky ne,“ opakovala Lily.

Zpět na obsah

Kapitola 35: Řecký Riddikulus

35. KAPITOLA – ŘECKÝ RIDDIKULUS

Dívkám to vrtalo hlavou po celou cestu zpět do Londýnu. Jenomže jak uviděli Lilyiny rodiče, neprodleně na to zapomněly, neboť jim byla připomenuta cesta do zahraničí. Tereza jim nepřestala děkovat, ani když doletěli na místo, a ubytovali se. Jak ale zjistily, není Lily sama, která si s sebou může vzít kamarádku. Petunie na tom byla na chlup stejně. Už od samého začátku bylo jasné, že tyto dívky spolu nevyjdou. Když Petunie spatřila Terezu, nenávistně se ušklíbla a aniž by pozdravila, odešla do svého pokoje. Nejspíše si pamatovala minulé léto; děvčata jí podstrkovala různé žertovné rekvizity od Taškáře. Naštěstí Petunie ani její kamarádka nijak nestály o společnost Lily a Terezy, takže obě dívčí dua se toulala po plážích samotná. Jenom u jídla byly nuceni vydržet přítomnost těch druhých či při večerním programu, který pan a paní Evansovi chtěli trávit s dívkami.

„Pět dní a jede se zpátky domů,“ protáhla se Lily.

„Vůbec se mi nechce. Tady jsem zapomněla na všechny starosti, které mám v Británii,“ podotkla se Tereza.

„Já také,“ souhlasila Lily, „Nepůjdeme se projít po pláži než bude večeře? Třeba nasbíráme ještě nějaké mušle.“

„Dobrá, třeba se konečně seznámíme s tím klukem, kterej po nás celou dobu našeho pobytu pokoukává…“

„Třeba… Kudy kam? Doprava nebo doleva?“

„Doleva!“ rozhodla Tereza, „Tam jsme to zdaleka neprozkoumaly jako vpravo.“

„Platí, ale počkej tu na mě, ještě si dojdu pro hůlku.“

„Ale Lily…“

„Člověk nikdy neví.“

„To máš pravdu, když si vzpomenu na Paola, jakej hajzl se to z něho vyklubal,“ kroutila hlavou Tereza a popoháněla Lily.

„Au, co to..?“ zavýskla osamocená.

„Promiň,“ omlouval se jí snědý mladík, jen co k ní doběhl, „Jsi v pořádku?“

„Asi ano…“ odpověděla mu Tereza, ale mnula si poraněné rameno. To bude zase modřina, vzdechla, ale Lily mi jí spraví…

„Jsem antitalent na házení klacíků svému psovi,“ usmál se.

„Klacíků? Tomu ty říkáš klacík?“ nevěřila svým uším Tereza.

Chlapec zřejmě nevěděl, co má na to říct, a tak se představil: „Já jsem Riddick.“

„Tereza,“ podávala mu ruku, aby si s ním potřásla.

„Terí, můžeme… Kdo to je?“ zeptala se neomaleně, jakmile jej spatřila.

„Riddick, hodil po mě klacek,“ vysvětlila jí Tereza. Musela se usmát jejímu vykulenému výrazu. „Samozřejmě omylem,“ dodala, „Nebo se chtěl seznámit,“ obrátila se na Riddicka, kterým mezitím přivolal svého psa. „Tohle je Lily,“ představila svou kamarádku, „A tohle-“

Riddick ji však přeběhl: „Já jsem Riddick Ullus.“

Lily se zasmála a podívala se na Terezu: „To mi něco připomíná.“

„Mě teda vůbec nic,“ nechápala Terka.

„Profesor Rose. Cvičiště,“ napovídala Lily.

Tereza kroutila hlavou.

„Nic? Co takhle Riddikulus.“

Náhle jí svitlo. Riddick Ullus dává dohromady zaklínadlo Riddikulus! A zasmála se také.

„Tak vy taky?“ zeptal se náhle Riddick.

„Co my taky?“ odvětily najednou.

„Vy jste čarodějky!“ zvolal.

„Ještě víc křič! Ať to ví všichni,“ zvedla Tereza obočí. A tázavě se na něj podívala.

„Jak to víš?“ ptala se Lily vytahujíc hůlku.

„Byl bych ti opravdu nesmírně zavázán, kdybys sklonila svou hůlku. Já vám nic udělat nechci a navíc to musí vypadat docela komicky, když na mě míříš kusem klacku…“

„To není kus klacku,“ zavrčela Lily. Svou hůlku milovala a nesnášela, když jí někdo přirovnával ke kusu obyčejného dřeva.

„Tak to vidí mudlové,“ odvětil pohotově Riddick.

„Lily, já si myslím, že mu můžeme věřit,“ ozvala se Tereza.

„Jak to můžeš vědět?“

„Ber to z té logické stránky, kdyby to byl Smrtijed, opravdu si myslíš, že by se chtěl seznámit s nějakýma mudlama? Ještě před chvílí nevěděl, že jsme čarodějky.“

„Na tom něco je,“ přisvědčil Riddick a upřel své oči na Lily, chtěl znát její názor.

„Pořád je tu mnoho věcí, které by to mohly vyvrátit, ale budu tedy věřit, že nám nechceš ublížit. Je-li je tomu opravdu tak, chtěla bych se ti omluvit, ale v této době člověk opravdu neví, komu může věřit…“ schovala svou hůlku.

„To je v pořádku, naprosto to chápu,“ mávl rukou Riddick a znovu nasadil úsměv.

„Ty jsi tu na dovolené?“ zajímala se Tereza.

„No, ani ne. Naši tu pracujou pro ministerstvo, který je sem vyslalo, kvůli nějaké práci, a mě nechtěli nechávat samotného doma, už jen kvůli té situaci…“

„Jo, jasně.“

„A odkud jsi?“ zajímalo zase Lily.

„Z Walesu, přesněji z Newportu.“

„Pokud jsi kouzelník, jak nám tvrdíš, jak to že jsme tě neviděly v Bradavicích? Nejsi moták?“ ušklíbla se Lily.

„No, dovol,“ ohradil ses Riddick, „Já jsem tam dochodil čtvrtý ročník, a pak jsme se přestěhovali sem do Řecka.“

„Do jaký koleje jsi chodil?“ zeptala se Tereza.

„Zmijozel.“

„Zmijozel?“ opakoval znechuceně Tereza, „My jsme z Nebelvíru.“

„No a co?“ pokrčil rameny Riddick, „Já proti vám nikdy nic neměl.“

„Tak to je dobře!“

„Taky si myslím,“ mrkl na ně.

„Už budeme muset běžet, je čas večeře,“ připomněla Lily.

„Tak snad příště,“ doufala Tereza. Komu by nebyl sympatický vysoký, modrooký svalnatec s opálenou kůží, která zvýrazňuje jeho bílé rovné zuby?

„Pozor,“ řekla Lily, když docházeli k jejím rodičům.

„Před čím?“

„I Paolo se ti líbil, tak aby to nedopadlo stejně…“

„Neboj, dám si bacha.“

Zpět na obsah

Kapitola 36: Když názor, tak profesionální

36. KAPITOLA – KDYŽ NÁZOR, TAK PROFESIONÁLNÍ

Následujícího rána na pláži se k nim opět hlásil starý známý Riddick. Lilyiny rodiče si ho zvědavě prohlíželi, kdežto Petunie s kamarádkou jen závistivě koukaly.

Strávily s ním celé dopoledne. Většinu času byly v moři, kde se potápěli, plavali nebo po sobě cákali a hráli různé hry. Jenom když už se cítili naprosto rozmočení, chodili si odpočinout na bílá lehátka, která pro ně Riddick rezervoval. Na nich si při klábosení dovolili chytat bronz.

„Tak co, Lily, změnila jsi názor?“ ptala se Tereza, jakmile se odebraly na oběd.

„Neptej se, jako bys nevěděla, jak strašně nerada přiznávám, když se zmýlím!“

„Ahoj holky,“ pozdravil Ullus, „Mám pro vás nabídku. Nechtěly byste si prohlídnout Atény a Olymp?“

„Já strašně moc!“ Tereza se podívala na Lily a doufala…

„Na jak dlouho?“ zeptala se nakonec.

„Ráno bychom se přemístili tam a večer zase zpět sem. Vše je zařízeno i povoleno,“ informoval ji Riddick.

„Budeme se muset nejdříve dovolit našich, potom se uvidí.“

„Tak se běžte zeptat hned, protože moji rodiče to potřebují vědět, co nejdříve, aby se podle toho zařídili. Nikdy by mě totiž nepustili samotnýho; budou nám dělat doprovod.“

„Počkej, prosím, tady, my se doběhneme zeptat…“ požádala Lily.

„Tak to máme dovolený, ale naši musí mluvit s tvými rodiči,“ pověděla mu Lily, když se k němu vrátily.

„Bez problémů, to se zařídí,“ ujistil je Riddick a zmizel. Po chvíli se znovu objevil, tentokrát v doprovodu obou rodičů a jednoho roztomilého psa.

„Byl to přenádherný výlet.“

„I mě se líbil,“ přidala se Lily, „Děkujeme!“

„Někdy si to musíme zopakovat,“ obrátil se Riddick na Terezu.

„To musíme,“ Tereza na něj upírala své oči.

„Tak zatím,“ rozloučil se Riddick a odešel.

„Něco mi uteklo?“ vyzvídala Lily, když byl z doslechu.

„Jo, hodně ti toho uteklo, když jsi se rozplývala nad všema památkami v Aténách s Riddickovým tátou.“

„Co přesně?“

„Naprosto všechny lichotky, komplimenty, úsměvy-“

„Myslíš to flirtování?“ přerušila ji Lily, „Toho jsem si všimla už včera.“

„Bylo ovšem něco nového, co včera ani nevědělo, že bude,“ pověděla tajemně Tereza.

„Takže?“

„Ano,“ odpověděla Tereza.

„Skvělý!“ zajásala Lily.

„Vážně?“

„Ne, já totiž nevim o čem mluvíš…“

„Líbali jsme se… Docela pěkný, ale podle mého názoru-“

„Profesionálního,“ přerušila ji Lily znovu.

„Jistě, podle mého profesionálního názoru až moc otevíral pusu.“

„Hm, nechutné,“ shrnula to Lily.

„Už mlčim!“

„Díky Bohu!“

Tereza se na ní zamračila, ale její oči začaly opět svítit – „Mám chuť něco provést… Chci blbnout… Jsem rozdováděná!“

„Něco mě napadá,“ ušklíbla se Lily, „Ještě pořád máš ty věci od Pobertů?“

„Asi tomu nebudeš věřit, ale mám, a dokonce i tady…“

„Koukám, že s tím někdo počítal…“

„Počítal,“ přikývla Tereza, „Divíš se mi?“

„Ne, vůbec! Tak se jdeme pobavit!“

„Jak si přeješ,“ rozjařená Tereza se poklonila.

„Co použijeme?“ ptala se na pokoji, „Kočičí pochoutku, ukřičený nebo básnický bonbón?“

„Co dělá co?“

„Po Pochoutce zvracíš kočičí chlupy, po ukřičenym asi křičíš a básnickym-“

„Básníš.“

„Přesně tak.“

„Víš, na co jsem se tě ještě nezeptala? Teď jsem si to uvědomila…“ pověděla Lily.

„Ptej se, jen do mě!“ usmála se Tereza.

„Miluješ ho?“

Zpět na obsah

Kapitola 37: To snad ne?!

37. KAPITOLA – TO SNAD NE?!

Dlouho bylo ticho. Pak se Lily dostalo odpovědi: „Já nevím, asi ne. Jenom se mi opravdu hodně líbí!“

„Jsi si jistá?“

„Ne,“ ledabyle pronesla Tereza, „Tak co bude s těma bonbónama?“ chtěla odvést řeč jinam.

„Nic. Zkazila se mi nálada.“

„Takže budeme hodné holčičky,“ povzdechla si potichu Tereza a schovala do kufru pobertovské výmysly.

Dalšího dne to vypadalo, že Tereza s Riddickem nevím, kam dřív s rukama. Caisová neustále Lily opakovala, že je to jenom prázdninový úlet, nic vážného, jenomže Lily to lezlo na nervy. Tereza si jí moc nevšímala, měla oči, nebo spíše ústa, jenom pro Riddicka a on pro ni.

Avšak „štěstí“ při Lily stálo, nastal poslední den, poslední noc. Vypukly všeobecné přípravy na rozlučkovou oslavu.

Bylo půl jedné ráno a oslava nebrala konce. Všichni byli šťastní, přiopilí a nedokázali si připustit jakékoliv problémy, tedy až na jednu osobu. „Kde ta proklatá holka je?“ mumlala si Lily pod vousy. „Když jsem jí viděla naposledy, tancovala s Riddickem… Jenomže to už je taky nějaká ta hodina… Ullus je u baru, ale Tereza nikde…“

„Riddicku, nevíš, kde je Terka?“

„Ne.“ Zněla odpověď, a tak se rozhodla, že půjde prohledat tmou zahalenou pláž.

Jemný písek chladil její rozpálené tělo, bylo jí takové vedro! Již si přiznala, že je trochu naivní. Deset minut si to vyčítala, ale pak nad tím mávla rukou. Prostě se stalo, nejde to vrátit zpět, ani neví, jestli by to chtěla… Svlékla si šaty, rozhodla se totiž, že si smočí své unavené tělo v mořské vodě. Vlezla do ní po kotníky, zdála se jí velmi studená. To ji s okamžitou platností probralo. S hlasitým ááá se rozeběhla vstříc tmavému moři.

Lily zaslechla výkřik, zdál se jí vyděšený. Ihned se rozeběhla za místem, ze kterého výkřik přišel. V písku našla pouze šaty, povědomé šaty. Začala panikařit, jelikož svou kamarádku nikde neviděla. „Terezo!“ volala, „Terezo!“ Odpovídalo jí jen šumění moře.

„…Terezo!“ uslyšela. Otočila se ke břehu, tam stála vyděšená Lily v rukou dřímajíc její šatstvo. Užívala si tu chvíli ticha a samoty. Nechtěla, aby ji někdo rušil, proto ignorovala Lilyino volání. Doufala, že ustane. Jenomže Lily nepřestávala volat její jméno. Musí být opravdu vystrašená, pomyslela si Tereza. Už jí nebudu dál zlobit. „Tady jsem,“ zavolala na ni, „Plavu za tebou!“

„To ses mi nemohla ozvat dříve?“ obořila se na ni Lily, jakmile Tereza doplavala ke břehu a převzala si své oblečení.

Tereza neodpovídala, dokonce odvrátila obličej.

„Haló! Pročpak děláme uraženou? Tady bych se uraženě spíše měla cítit já!“ dorážela Lily.

„Já nejsem uražená. Prosím tě, nemluv na mě. Musím si něco srovnat v hlavě…“

„A co?“

„Udělala jsem něco, nejsem na to moc pyšná, ale…“ nevěděla, jak dál.

„Co jsi udělala?“ zeptala se Lily, když si byla jistá, že Tereza svou větu nedokončí.

Tereza mlčela a hleděla do země. Netušila, jak to má Lily povědět.

„Tak to vybal,“ prořízl Lilyinin hlas ticho, které zavládlo, „Nebuď, jak malé dítě. Prostě mi to pověz! Vždyť i já tobě řekla, na co jsem se ptala Potter a Blacka, ale nemusela bys to křičet, jako já tenkrát…“

Tereza zvedla své oči a zahleděla se Lily do tváře. „Já a Riddick…“ zašeptala.

„Co? Doufám, že mi nechceš říct, že jste se-“

„Jo, přesně tak,“ přerušila ji Tereza.

„Proč zrovna Riddick?“ zvolala Lily.

„To bys byla radši, kdybych se vyspala s Blackem?“

„Ano!“

„Cože?“

„No, teda asi ne… ale… Ani ho pořádně neznáš. S Blackem se alespoň znáš šest let. Už se s Ullusem neuvidíš. Váš vztah nebude mít pokračování,“ řekla Lily.

„Já vím,“ přikývla Tereza, „Podle mě je to naopak lepší. Asi bych se mu už nedokázala podívat studem do očí.“

„Lepší? Já bych to nemohla udělat s člověkem, se kterým se znám sotva pár dnů! K tomu rozhodnutí bych potřebovala dlouhý vztah… Já tě nechápu,“ kroutila hlavou Lily. „Proč zrovna Riddick?“ zopakovala.

„Já jsem věděla, že mu to pak bude jedno, totiž-“

„Tak proč jsi-“

„Nepřerušuj mě!“ přikázala Tereza, „Vyslechni si mě. Tak tedy – já vím, že pak už nic nebude, žádné pokračování vztahu, který jsme tak zajímavě ukončili. Vím, že to s ním bylo dnes naposled. Už nikdy víc. Věděla jsem to. Jenomže zároveň jsem cítila, že jsem na to jedno připravená. Opravdu jsem chtěla… Navíc to bylo moc pěkné… Do ničeho mě nenutil, řekl, jestli nechci, že to nemusím dělat, ale já chtěla, moc. Vážně, takový pocit – snad vášně – mě naprosto zaskočil a pohltil. Potom jsem si to však začala vyčítat – měl to být někdo, koho vroucně miluji, mělo to být s někým, jehož dlouho znám a věřím mu. Jenomže; stalo se. Už to nevrátím, myslím, že ani nechci. Prosím, neměj mi to za zlé.“

„Takže… do ničeho tě nenutil?“ pronesla nakonec Lily.

„Ne!“

Zpět na obsah

Kapitola 38: Minulá budoucnost

38. KAPITOLA – MINULÁ BUDOUCNOST

Odjezd z Řecka znamenal návrat do Dětského domova. Tereze se opravdu nechtělo loučit se s Lily ani jejími rodiči.

„Uvidíme se u zkoušek z přemisťování,“ loučila se Lily, „Orientace, odhodlání, opatrnost!“ zarecitovala.

Tereza po ní hodila vražedný pohled.

„Jasně, už jsem zticha,“ zasmála se Lily, „Tak se tedy měj krásně.“

„Ty taky, za měsíc na viděnou!“ Tereza nabrala hrst letaxu. Vhodila jej do ohně, když tu Lily: „Orientace, odhodlání, opatrnost!“ Tereza sic přesně ve stejném okamžiku vykřikla Děravý kotel, ale to jí nezabránilo Lily slyšet. Až jí příště dostanu na dosah ruky, tak ji uškrtim! Usmyslela si.

Z Děravého kotle si to namířila na mudlovskou dopravu. Jistě, mohla by použít letaxu a dostat se díky němu do Dětského domova, ale jak by to vypadalo, kdyby jim z krbu najednou vyskočila šestnáctiletá dívka? Z domu Lilyiných rodičů to měla mnohem dále než od hostinského Toma, proto zvolila tuhle cestu.

Snad jí Lily napíše, kdy se sejdou v Příčné ulici, přemítala v duchu Tereza, když jela metrem. Každé dítě se těší na letní prázdniny, ale Tereza se ještě mnohem více těší na začátek školního roku, již toho posledního. Tohle už mnohé děti necítí…

Jaké to bude? Třeba již některé lidi neuvidí, ještě s nimi stráví tento poslední rok a pak… Srdce se svírá nad touto představou. Do posledního ročníku vstoupí s novými zkušenostmi, novými zážitky. Ale komu bude moci vyprávět úplně vše? Nikomu, to už ví. A je jí to moc líto, zatím se nenaučila věřit všem lidem, které zná. Jediné, co umí, je být tu pro ně, ale kdo z těch lidí, pro které tu byla, byl i pro ni? Nedokázala pochopit, proč je tak uzavřená ke kamarádů, vždyť oni jsou upřímní. Dokonce ani Lily nikdy neřekla a nikdy neřekne, vše co by chtěla. Bojí se, že pod tíhou těch tajemství jí pukne srdce. Ale musí je uchovat a vydržet, jak jí radila Jess… Nic se nesmí změnit.

„Á, Tereza. Caisová,“ zvolala baculatá a vždy usměvavá žena.

„Dobrý den, slečno Marshelode,“ pozdravila Tereza.

„Jak jsi se měla ve škole? A u moře? Musíš mi vyprávět!“

„Jistě, slečno Marshelode. Ve škole všechno v pořádku, zase se do ní opět těším! U moře to bylo báječné, určitě jste si všimla, jak jsem opálená, většinu dne jsem totiž proležela na pláži.“

„Ano, ano. Všimla jsem si. Ovšem. Tak jsi běž vybalit a potom mi přijď vyprávět. Budu u sebe. V kanceláři.“

Tereza přikývla a uháněla si do svého skromného a malého pokojíčku vybalit. Přesně za měsíc jí bude sedmnáct let a už nebude muset používat k vybalování mudlovských praktik, jen mávne hůlkou.

„Tak jsem tady, slečno Marshelode,“ pokaždé ji oslovovala slečno, i když byla dávno vdaná. Oslovovali ji tak prakticky všichni, když s ní chtěli vycházet. Přece není stará paštika, aby jí museli říkat paní, mínila sama Marshelode.

„Jo. Jsi tady. Správně. Sedni si,“ pobídla ji slečna Marshelode, „Můžeš povídat. Nedáš si něco? Už jsi přece jenom velká holka. Tak šup. Dej si se mnou skleničku.“

Slečna Marshelode měla Terezu odjakživa ráda. Tenkrát jí bylo deset nebo jedenáct? let, když si pro ní přišel ten pán. Nebyla tu ani dva dny. Ach, jak ta byla rozrušená, když ji budila. Ani nevěděla, kde je. O rodičích nic nevěděla, ale povídalo se, že zemřeli při nějakém výbuchu, když pracovali pro vládu. A jelikož si pro ni přišel ředitel nějaké prestižní školy, tak se tyto povídačky ještě zdvojnásobily a přidalo se k nim na sto dalších detailů. Chudák malá, myslela si, musela mít rodiče opravdu velmi ráda, ještě si pamatovala, jak každému povídala, že se s nimi opět uvidí, že příjdou. A teď už to bude skoro sedm let a rodiče nikde. Bylo jí Terezy líto. Jako každého sirotka.

Cítila, že je kolem této zvláštní dívky rozprostřeno tajemství, které si už jako desetiletá či jedenáctiletá uvědomovala. A na desetiletou nebo jedenáctiletou dívku to bylo moc velké tajemství. Než odjela do té školy pro nadané studenty, často sedávala u okna a prázdným výrazem ve tváři vyhlížela ven. Vypadala tak smutně. Mnoho dětí, jež příjdou o rodiče v tomto věku se chová podobně, ale toto bylo jiné. Když vám říkala, že se s rodiči opět shledá, dokázala vás snad přesvědčit. Sama o tom byla až fanaticky přesvědčena. Jiné děti se s tím smíří, ona ne. Více jí věnovala své pozornosti, chtěla vypátrat to tajemství týkající se rodičů-agentů jejího veličenstva. Nikdy ho neodkryla.

Slečna Marshelode si je jista, že i dnes, po tolika letech a proplakaných nocích, stále věří se šťastné shledání s rodinou. Nyní jsou si velmi blízké, proto Tereza nabízenou skleničku něčeho „silnějšího“ rozhodně neodmítla. Posilněna douškem alkoholu, který jí zapálil v krku, začala vyprávět zážitky ze školy i z Řecka. Bylo to dlouhé odpoledne…

Zpět na obsah

Kapitola 39: Práce za osm

39. KAPITOLA – PRÁCE ZA OSM

Vyprávěla jí o kamarádech, o Jessiině odchodu, o zkouškách, které ji čekaly třicátého prvního srpna, o tom, jak se s Lily měly u moře a o Riddickovi.

„Takže úlet. Prázdninovej, že? Každá mladá dívka ho potřebuje. Každá. Je to takové postrčení. Pak víš, co si můžeš dovolit. Ke klukům. Ještě jsem se chtěla zeptat. Budeš zase chodit na brigádu? Vydělávat si. Peníze,“ zajímala se slečna Marshelode.

„Asi ano, pokud mě někde vezmou.“

„Tak to zkus tam, kde jsi pracovala posledně.“

„To nepůjde. V tom knihovnictví přijímají brigádníky na celé dva měsíce, tudíž od úplného začátku prázdnin a já jsem si ten začátek proležela u moře,“ usmála se Tereza.

„Tak to zkus jinde. Peníze jsou potřeba. Pořád. Nikdy nevíš. Kdy se budou hodit.“

„Dobře, zajdu se poohlédnout po nějaké té brigádě.“

„Kdy. To máš v plánu? Udělat,“ zeptala se Ellie Marshelode usrkávajíc již třetí skleničku čiré tekutiny.

„Zřejmě hned zítra. Nesmím ztrácet čas,“ odpověděla Tereza.

„To je správné. Chytrá. Holka,“ pochválila ji, „Teď jsem si vzpomněla. Ty budeš mít narozeniny. Za měsíc. Co bys chtěla?“

„Já nevim, asi trochu toho štěstí při zkouškách, které budeme mít na konci srpna.“

„Takže nic. Co bych ti mohla dát.“

„Však vy už něco vymyslíte!“

Následujícího dne se Tereza vydala směr Děravý kotel, aby skrz něj prošla do Příčné ulice. Nejprve se šla optat, jestli by ji nevzali opět do Krucánků a Kaňourů. Předem ji však bylo jasné, že už ji nevezmou, je moc pozdě… Její domněnka se potvrdila, a tak se šla optat k Madame Malkinové. „Bohužel zlatíčko, na tyto prázdniny již mám výpomoc!“ Opět nic, tak kam teď? Kde je spoustu práce, třeba i pro více zaměstnanců? Moment, mohla bych zkusit Gringottovy! „Dítě, co si myslíš? U nás zaměstnáváme pouze plnoleté kouzelníky s kvalitní prospěchem!“ Ach, ta pošetilost, pomyslela si Tereza, když odcházela z kouzelnické banky. Hm, rozhlédla se po Příčné ulici, není moudré se tu zastavovat, obzvláště samotná, tak kam dál? Nohy, veďte mě! Velkoprodejna Mžourov? To si myslíte? Obrátila se ke svým nohám. I proč ne, můžu to zkusit. „Dobrý den, nesháníte nějakou výpomoc?“ ptala se staršího prodavače.

„Ééé, příjde na to… Kolik vám je let, slečno?“

„Šestnáct, za měsíc už sedmnáct.“

„Dobře, věk byste tedy měla, ale teď to více podstatné: navštěvovala jste tento rok Bradavice a hodiny Péče o kouzelné tvory?“

„Bradavice jsem samozřejmě navštěvovala, ale s Péčí o kouzelné tvory to už bude horší,“ pověděla Tereza popravdě.

„Tak to je mi nesmírně líto, ale zaměstnat vás nemohu, ani na poloviční úvazek, nemáte dostatečné předpoklady. Je mi líto,“ odmítl ji prodavač.

„Tak děkuju, nashledanou,“ rozloučila se.

„Nashledanou!“

Už mě opravdu nic nenapadá ani mé nohy neví, kam by měly jít. Tak si alespoň zlepším náladu, půjdu na výtečnou zmrzlinu k Floreanu Fortescueovy!

„Dobrý den, jednu čokoládovou bombu,“ objednala si.

„Patnáct svrčků,“ účtoval si Fortescue.

Tereza zaplatila, převzala pohár s čokoládovou zmrzlinou, čokoládovou polevou a čokoládovou oplatkou, prostě bomba, a usedla k prázdnému stolečku. Bylo jí docela příjemně. Potřebovala si v hlavě ujasnit ještě pár věcí a toto bylo dokonalé místo. Obklopoval ji ruch tlachajících, kteří si vyšli za mimořádně klidného dne na chladivě lahodnou zmrzlinu, slunce jí pražilo do zátylku. Na dobu temna, tu bylo docela dost zákazníků. Snad to pan Fortescue zvládá… Ne, ať to nezvládá! Ať potřebuje výpomoc! Ať potřebuje mě!

„Dobrý den, pane Fortescue, jak se máte?“

„Dobře, děkuji za optání, co potřebujete?“

„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli nemáte zájem o výpomoc?“

„Kolik že vám to je let?“

„Šestnáct.“

„No, pokud mi řeknete alespoň tři zmrzlinové poháry, které prodávám, myslím, že bych vás mohl zaměstnat… Výpomoc se hodí vždy. Zrovinka včera to jeden mladý hoch ukončil.“

„Vážně?! Tak tedy – Čokoládová bomba, Oříškový drobec, Skotská mlha, Citrónový syllabub, letní bomba, Vanilkový krém-“

„Stačí, stačí, stačí. Koukám, že jsem se setkal s opravdovým zmrzlinovým profesionálem. Takže vítej na palubě!“

„Kdy mám nastoupit?“ zajímala se Tereza.

„Zítra v deset. V jednu hodinu dostaneš volno na oběd a přesně ve dvě hodiny se vrátíš do práce a budeš do pěti. Tvá mzda bude deset srpců za hodinu, promiň, ale více platit nemůžu.“

„Nevadí, takže zítra na viděnou. V deset hodin tu budu. Už se moc těším!“ rozloučila se Tereza a uháněla zpátky do dětského domova, kde na ni čekala slečna Marshelode. Ten den se Tereza jenom usmívala; má práci.

Zpět na obsah

Kapitola 40: Poslední slovo

40. KAPITOLA – POSLEDNÍ SLOVO

Pracovala u Floreana Fortescueho již čtrnáct dní a ještě nenašla jedinou věc, kvůli které by si na práci stěžovala. Zkrátka řečeno; byla spokojená. Práce ji bavila. Sice ze začátku záviděla zákazníkům jejich porce, ale po čase si zvykla koukat na obtloustlé dětičky, které do sebe cpou ten lahodný studený krém. Navíc, občas po šichtě dostávala zmrzlinový bonus. Samotný Florean Fortescue s ní byl spokojený, neměla žádné zbytečné řeči, dostala práci, splnila práci.

Rozhodla, že se pana Fortescueho zeptá dnes. Neměla by to protahovat, aby s tím počítal, a také by se mohlo stát, že kdyby mu to oznámila později, třeba by se mu to vůbec nehodilo…

„Pane Fortescue,“ začala, „chtěla bych se vás na něco zeptat.“

„Jen do mě!“ pobídl ji Florean Fortescue.

„Víte, já budu mít dvanáctého narozeniny, a tak jsem se chtěla zeptat, jestli bych si nemohla vzít volno.“

„To víš, že mohla. Budeš oslavovat plnoletost?“ zajímal se pan Fortescue.

„Ano, abych se přiznala; moc se těším!“ odpověděla zvesela.

„Ani se ti nedivím… Tak přijď, dostaneš ode mě pořádný kopec zmrzliny!“

„Dobrá tedy, ukážu se tu. Nevadí, když s sebou vezmu svou nejlepší kamarádku?“ zeptala se Tereza.

„Kdepak, to mi vadit vůbec nebude, cožpak bych ti to mohl zakázat?“ zasmál se Fortescue.

„No, to asi ne.“

„Tak vidíš, a teď hybaj do práce, nemůžeme se tu vybavovat celý den!“

„Caisová, co ty tady?“ ptal se snědý chlapec s rozcuchanými vlasy doprovázen třemi kamarády.

„Pracuji, neruš!“

„Já a rušit? Tak mi si něco dáme, že jo, kluci?“

„Klidně si dejte, ale potichu,“ řekla jim Tereza a odcupitala s prázdnými talíři, aby je umyla, sami to prozatím neudělají.

Pobertové si mezitím objednali a spokojeně tlachali.

„Ještě byste si něco přáli, pánové?“ tázala se Tereza, připravena jim to donést.

„Taková zdvořilá a spisovná, to se u tebe často nevidí,“ pověděl James.

„Tu zdvořilost by sis měla zabalit s sebou do Bradavic,“ přidal se Sirius.

„Já už nic nechci, díky,“ odpověděl na její otázku alespoň Remus.

Petr zarytě mlčel, vypadal naštvaně.

„Takže už nic?“ ignorovala jejich poznámky, „Výborně, jak budete platit? Každý zvlášť nebo dohromady?“

„Dohromady, já platím!“ ozval se James a vytahoval váček s penězi.

„Dva srpce a dvacet čtyři svrčků.“

„Tady máš tři srpce, ať nežeru,“ podával jí tři stříbrné mince.

„Kdy končíš?“ zeptal se Remus.

„V pět.“

„Až? A to nemáš pauzu na oběd nebo tak?“ divil se Sirius.

„Jak až? Náhodou v pět je krásná doba! Minulý léto jsem dělala v Krucáncích a Kaňourech a byla jsem tam až do půl osmí. Takže tahle pracovní doba je pohodička.“

„A co ta přestávka?“

„Ta bude, co se staráš?“ obořila se na Siriuse, „A vůbec, co se to tady s váma vybavuju? Já musim makat!“

„Á, už jí poznávám, už nemluví tak zdvořile jako předtím!“

„Jsem myslel, že bys s náma pokecala o tý přestávce, přece jenom už jsem se dlouho neviděli. Určitě se ti po nás stýskalo,“ povídal Sirius.

„A tady Dvanácterákovy bys mohla povědět, co je u Lily nového,“ dodal Remus.

„Hm, za půl hodiny mi začíná pauza, tak jestli počkáte..?“ Tereza uvítala tento nápad, potřebovala mluvit s lidmi „od fochu“. Přece jenom už jí ten děcák lezl na nervy. S nikým se nemohla poradit o domácích úkolech a ani popovídat na téma famfrpál či ten-jehož-jméno-nesmím-jmenovat. Samozřejmě, každý den pracovala u Floreana Fortescueho, ale silně pochybovala, že by byl ochotný se s ní bavit o válce mezi dobrem a zlem…

„Bez problému,“ zazubil se Potter.

„Za třicet minut jsme tu jako na koni. Ještě si zajdeme něco zařídit, tak zatím,“ pravil Sirius. Chlapci se s Terezou rozloučili a odešli, ta se opět začala věnovat mlsným zákazníkům.

„Budeš tady nebo se chystáš někam jít?“ zajímal se Florean Fortescue, když začala polední přestávka.

„Jdu ven, nebojte, za hodinu jsem tu zpět,“ jen to dořekla, kluci už na ni mávali, ale tentokrát bez Petra.

„Kde máte Pettigrewa?“

„Šel za maminkou,“ mávl lhostejně rukou Sirius, „Což je dobře, stejně mi dneska jenom kazil náladu…“

„Nebuď hnusnej,“ okřikla ho Tereza.

„Ale on má pravdu,“ zastával se ho James.

„Aby ses nepřidal…“

„Hele, ty budeš skládat zkoušky z Přemisťování na konci srpna, že jo?“ zeptal se ji Remus, aby odvedl pozornost od nebezpečí - blížící se hádky.

„Jo, proč se ptáš?“

„To je budeš dělat tady s Tichošlápkem,“ mrkl na ni.

„Jak povzbudivé… Tak kam půjdeme?“

„K Děravýmu kotli. Dáme si oběd a u něj můžeme v klidu pokecat,“ rozhodl James.

„No, ale já tu nemám peníze, takže co kdybychom si šli někam jenom sednout?“

„V žádné případě,“ zamítl to Potter, „Zvu tě!“

„Ale to ne…“

„Jo, jdeme!“

„To prostě nemůžu přijmout.“

„Proč ne?“ připletl se do toho Sirius.

„Protože… Protože mi to připadá blbý, aby tady Potter za mě platil.“

„Ježiši, proč?“ nechápal Black.

„Žádný blbý, prostě tě zvu, jde se. Moje poslední slovo, musíš se tím smířit.“

„Tak když jinak nedáš,“ usmála se Tereza.

Zpět na obsah

Kapitola 41: Krátce před přemisťováním

41. KAPITOLA – KRÁTCE PŘED PŘEMISŤOVÁNÍM

„Vstávej!“ křičel jí někdo do ucha.

„E? Co se děje?“ nemohla ani pořádně otevřít slepené oči.

„Všechno nejlepší. K narozeninám!“ volala slečna Marshelode a objala ji.

„Děkuju,“ zašeptala Tereza. Chtěla ještě spát, ale tento násilný čin, který spáchala slečna Marshelode, ji probudil natolik, že očka už nezmhouří.

„Na třetí odpoledne si nic neplánuj,“ oznámila jí.

„Cože? Proč?“ Další nepříjemný počin.

„Nevypadáš nadšeně,“ poznamenala slečna Marshelode, aniž by odpověděla.

„Hm,“ zabručela Tereza.

„No, mělo to být překvapení. Ale když vidím. Jak se tváříš. Povím ti to. Je to narozeninové překvapení. Objednala jsem tě ke kadeřníkovi. Už to chtělo změnu. Moc dlouho vypadá pořád stejně. Culík a dost. Vymyslela jsem ti účes. Neptej se jaký. Alespoň to jedno překvapení mi nech.“

„Děkuju,“ vydechla Tereza, to nečekala, jenomže… „Ale já své vlasy miluju! Doufám, že je nemáš v plánu ostříhat!“

„Takže ani jedno překvapení nebude. Ano, chci ti je ostříhat. Nebraň se tomu. Určitě ti to bude slušet! Já to vím. A nechci slyšet žádné ale!“

„Ale…“

„Ticho!“

„Dobře, malá otázečka. Může jít s námi Lily?“ ptala se Tereza.

„To je ta tvoje dobrá kamarádka?“ Tereza přikývla. „Pro mě za mě. Klidně.“ Pokrčila rameny slečna Marshelode.

„Ahoj Lily, naše odpolední plány se ruší,“ přivítala Tereza kamarádku.

„Jak to?“

„Je to kvůli slečně Marshelode a jejímu narozeninovému překvapení.“

„Narozeninové překvapení? To to nemůže počkat? Zrovna když mám takovou výbornou zprávu!“

„Ne, je to objednané přesně na třetí hodinu. Jakou?“

„A co je objednané? Nejdřív ty, pak povím já…“

„Návštěva u kadeřníka, chce mě dát ostříhat… Tak povídej!“ povzdychla si Tereza.

„To je pěkný dárek, to jsi určitě musela mít radost.“

„Radost? Ona mi chce ostříhat moje nejmilovanější vlásky!“

„Bože, ty naděláš…“ kroutila hlavou Lily.

„Nadělám! Já se svých vlasů bez boje nevzdám!“

„Uvidíme…“

„Tak jaká je to výborná zpráva?“

„Jsem Primuskou!“

„Vážně? To se dalo čekat…“

„A to je všechno, co mi k tomu řekneš?“

„Moje milá Lily, z celého srdce ti gratuluji, že se ti konečně splnil sen a jsi Primuskou. Moc ti to přeju,“ usmála se Tereza a objala Lily.

„Cože?“ výskala Tereza, „O tolik?“

„Klid, vždyť ti to sluší. Vypadá to lépe než předtím.“

„Přesně tak. Lily má pravdu. A nekřič!“

„Bože, vždyť si je nebudu moct dát ani do culíku! Jsou na to moc krátký!“

„Ano. To byl můj cíl. Žádný culík! Byly takový ulízaný. Ty tvý vlasy. Vypadala jsi jako blbeček.“

„Tak to teda pěkně děkuju!“

„Orientace, odhodlání, opatrnost!“ znělo ze všech stran. Zkoušky z Přemisťování už jsou tady. Hledím na Lily, jak s pevně zavřenýma očima přeříkává povzbuzení pro sebe samu. Ona to určitě zvládne! Jako vždy, ona je ta silnější, odolnější, inteligentnější. Dokonalá Lily Evansová. I když se říká, že dokonalost nemůžete milovat, v Lilyině případě to neplatí. Jakmile tu holku poznáte, budete ji mít rádi na pořád.

„Lily, my to zvládly!“ jásala Tereza objímajíc svou přítelkyni, „Jsem tak šťastná! Myslím, že kdybych se dneska podívala do zrcadla, tak bych se nemračila!“ Od té doby, co ji slečna Marshelode nechala zkrátit vlasy, pokaždé, co pohlédla do něčeho, jenž odráželo její odraz, zamračila se.

„Skvělé! To musíme jít oslavit! A ještě jednou něco prohodíš skrze své vlasy, tak přísahám Bohu, že tě uškrtím. Náramně ti to sluší, úplně jsi prokoukla. Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“

„Dobrá, už se o svých přemrštěle krátkých vlasech ani jednou nezmíním. Kam se to teda půjde oslavit ?“ zajímala se Tereza.

„Já nevim, kdybychom byly v Bradavicích, tak je moje odpověď jednoznačná, ale tady v Londýně? Nemám zdání. O místní pajzly jsem se nikdy moc nezajímala…“ krčila rameny Lily.

„Copak to slyším za slůvko? Pajzly?“ přitočil se k nim Sirius, který jejich rozhovor už od začátku poslouchal, „Ještě že mě máte, na ty já jsem odborník! Můžete jít se mnou a s Dvanácterákem. Abyste věděly, já zkoušku taky složil, takže se jde slavit!“

„Nepřipadá mi to jako dobrý nápad, jít s vámi oslavovat…“ pověděla Lily bez obalu.

„Vůbec jí neposlouchej, ještě je z tý euforie úplně mimo. Samozřejmě, že s vámi rády půjdeme! V kolik a kde?“ okamžitě souhlasila Tereza. V hlavě jí totiž zaznělo: „Poslední rok, už ten poslední…“

Zpět na obsah

Kapitola 42: Připijme si!

42. KAPITOLA – PŘIPIJME SI!

„Proč jsi vůbec souhlasila, jak jsi mohla? Muselo ti být jasné, že já s nimi jít nechci!“ rozčilovala se Lily, když se Tereza domluvila se Siriusem.

„Bylo mi to jasné, ale Lily, víš proč s nimi jdu? Známe se už šest let. Šest dlouhých let. Vždyť jsou to naši kamarádi!“

„Kamarádi? Od kdy?“ přerušila ji Lily.

„Odjakživa!“

„Nějak mi to uniklo…“

„Ale Lily vždyť i ty to musíš cítit. To přece nejsou nepřátelé… I když se škádlíme a hašteříme a nelíbí se nám, jak se občas chovají, to přece ještě neznamená, že bychom s nimi nemohly jít oslavit úspěch u zkoušek. Navíc, máme před sebou poslední rok. Tak pro mě něco udělej, prosím. Nehádej se s Potter, zkus být milá, já vím, že to umíš. Jsi báječný člověk, tak to ukaž i jim! Ačkoliv jsem si jistá, že Potter si už všiml…“ usmála se Tereza.

„Dobře, udělám pro tebe. Ale nic jiného z toho nevyvozuj, jasné?“

„Jistě madam!“ zajásala Tereza a vrhla se Lily kolem krku, „A také bychom mohli oslavit, že jsi se stala Primuskou…“

„Ahoj holky, to je super, že jste se tu ukázaly!“ přivítal je Sirius, „Tak jdeme, všechno platím já.“

„Jaký byly prázdniny?“ zajímal se James, když byli pohodlně usazeni a měli objednané drinky.

„Nejdřív jsme s Lily byly u moře, a pak brigáda u Floreana Fortescueho, což víš,“ odpovídala Tereza. Lily zarytě mlčela.

„Hm, to já jsem celý prázdniny byl tady v Londýně s Tichošlápkem a občas jsme se sešli s klukama.“

„No, vidíš, to jsem se chtěla zeptat, jak to že byl Petr minule tak naštvanej?“ zeptala se Tereza.

„Hm, prostě jsme si vyšli s klukama ven, ale bez něj. Jenomže on šel někam s tou svou maminečkou a potkali jsme se… Prostě jsme si chtěli vyjít bez něj…“ pokrčil rameny James.

„Jste pěkně hnusný,“ to se konečně ozvala Lily.

„Myslím, že ani tebe by nebavilo, aby ti někdo neustále lezl do zadku. Navíc, podle tebe je všechno, co udělám hnusný,“ obořil se na ni Potter.

„Ale… A já si myslela, že tobě se líbí, když ti někdo leze do zadku,“ zvyšovala hlas Lily.

„Opravdu? Tak to…“

„Dost!“ zakřičeli Tereza a Sirius zároveň.

„Lily, něco jsi mi slíbila!“

„Já vím, omlouvám se ti.“

„Mě se neomlouvej, to spíš tady Potterovi.“

„Ale… To snad ani nebude nutný, stejně jsem nic neudělala!“ hájila se Lily.

„Začala sis,“ řekl James.

„Ne, nezačala,“ odmlouvala Lily.

„Ale jo!“

„Ne!“

„Jo!“

„A je to tady znovu,“ obrátil se Sirius na Terezu.

„Co se dá dělat?“

„Prostě si jich nevšímej, dokud nestříká krev, tak je to dobrý. Jo a ještě příjde Remus s Adrianou. Nevadí to?“

„Proč by to měl vadit, spíš naopak. Jsem ráda!“ usmála se Tereza.

„Á, na co si připijeme tentokrát?“ zeptal se James, když si vypověděli snad vše, co mohli, a po sto způsobech přípitku. Bylo to pár hodin, co přišli Remus a Adriana. Zavládla veselá a divoká nálada, také trochu přiopilá.

„Na tykání,“ škytla Tereza, „Už mě nebaví ti říkat Pottere a tak… Prostě jsi James, tak proč ti James neříkat. A ty jsi Black, ale taky jsi Sirius. To je docela pěkné jméno. Má ho takový kluk, co střídá holky jako ponožky a chodí se mnou do školy,“ mlela Tereza, „Počkej! To jsi ty!“

„Tak to teda ne! To ony střídají mě! Už jsem ti to přeci říkal. Pamatuješ? Ale na tykání si klidně připiju!“

„Na tykání!“ připil Dvanácterák.

„Na tykání,“ zopakovali všichni ostatní.

„Moc dobře si to pamatuju... Jak nechutné...“ pošeptala Tereza Siriusovi.

„Opravdu? Jste si tím naprosto jistá, slečno Caisová?“

„Stoprocentně... Ale aspoň neotvíráš pusu jako Riddick,“ zasmála se.

„A to je kdo?“

To už k rozhovoru přidala i opilá Lily.

„Proč se mi točí hlava?“ zamumlala Tereza, když se posadila na posteli.

„To bude. Určitě tím včerejškem. Že ti není hanba! Přijít tak zlynčovaná! A pozdě! Bála jsem se o tebe!“ hubovala slečna Marshelode.

„Omlouvám se, nechala jsem se trošičku unést. To bylo poprvé, co jsem se takhle opila…“

„Trošičku?“

Zpět na obsah

Kapitola 43: Začátek roku

43. KAPITOLA – ZAČÁTEK ROKU

„Tak co vaši?“ ptala se Tereza Lily, když našly prázdné kupé.

„Strašná přednáška… Povím ti to až později, teď musím dopředu, povinnosti Primuse…“

„Jistě, já tu počkám…“

„Bože, proč? Co jsem komu udělala? Někomu přeskočilo… Bože, bože, bože…“ mumlala si Lily, když vrazila do kupé, kde si Tereza četla v Příručce kouzelných slov a zaklínadel (7. ročník).

„Stalo se snad něco?“ zeptala se pobaveným hlasem zpoza knihy Tereza.

„Ano, stalo! Něco neuvěřitelného! Tragédie!“

„A povíš mi co? Nebo budeš jenom skuhrat?“

„Potter je Primusem!“ zvolala Lily a sesunula se na sedadlo.

„… a nyní bych vám chtěl představit novou slečnu učitelku na místo obrany proti černé magii. Přivítejte Lucy Hamtherovou!“

Vedle Brumbála povstala mladá žena oříškových očí a vlasů, jenž sahaly až po zadek. Mile se usmála a poklonila žactvu. Terezu však nezajímala, naskytla se totiž otázka: „Kde je podivínský leč schopný profesor Rose? Co se stalo se zapisovatelem počasí?“

Jakmile skončila Zahajovací hostina a Lily odvedla první ročník do společenské místnosti Nebelvíru, mohly si dívky v klidu promluvit.

„Co myslíš, jaká bude ta Hamtherová?“ ptala se Tereza.

„Nemám zdání, uvidíme.“

„Kde je tak profesor Rose?“ nahodila Caisová.

„Přesně na to samé jsem se tě chtěla zeptat,“ reagovala Lily.

„Zkusim to zjistit, i když ty jsi na tom líp. Přece jenom jsi Primuska a ty se dozvídají mnohem více než my obyčejní studentíci. Mohla by jsi toho zneužít…“ ušklíbla se Tereza.

„V žádném případě!“ ohradila se Lily, „Optat se můžu, ale víc jak je zdrávo? Ne, ne, ne!“

„Tak já poprosím Jamese,“ prohlásila Tereza. To by mělo Lily rozhejbat…

„Když o tom tak přemýšlím… Budu se snažit, to zajisté… Přece jenom mě to také velice zajímá! A abychom něco zjistily, žádnýho Pottera nepotřebujeme!“

„Jak je na tom tvůj rozvrh?“ zajímala se Lily.

„Pátek je naprostá pohodička, mám totiž jenom dvě hodiny! Obranu a lektvary. Škoda, že zbytek týdne takovej není. Ve čtvrtek mám bez mála do půl čtvrtý! V pondělí mám do tří a úterý se středou jsou do půl třetí. A ty?“

„Všechno stejný, až na pátek. V ten mám do půl druhý...“

„Co budu dělat sama? Se ukoušu nudou...“

„Myslím, že to využiješ, aby sis udělala úkoly. Teda tak bych to využila já.“

„Jenomže já nejsem ty.“

„Jak tě tak znám, určitě si nějakou zábavu najdeš!“ prohlásila Lily a spolu s Terezou odešla na dvouhodinovku lektvarů se Zmijozelem. Po ní je čeká Daniel Steals, co si vymyslí?

„Dobrý den. Vytáhněte si hůlky, docela by mě zajímalo, co vám zůstalo v paměti... Utvořte smíšené dvojice a zkuste svého spolužáka odzbrojit, začínáme zlehka...“

Tereza okamžitě zamířila k Remusovi, s kým však bude Lily? James nepřicházel v úvahu! Rozhodla se pro Rodgera. Potter se zatvářil trochu zklamaně, když zjistil, že Lily už dvojici má, a tak zamířil k Alici, ta byla prozatím sama.

„Tak kdo začne s odzbrojováním?“ zeptal se Remus.

„Mně je to celkem jedno, třeba ty,“ mávla rukou Tereza.

„Dobře, připrav se,“ upozornil ji Lupin, „Expelliarmus!“

Kouzlo se jen ladně odrazilo od štítu, který Tereza vytvořila, a odplachtilo pryč.

„Pozor, teď já,“ usmála se Tereza a vyslala odzbrojovací zaklínadlo. Avšak i od Lupina se zlehka odrazilo a bylo tatam. Po celou dobu, kdy se měli odzbrojit, se to ani jednomu nepovedlo. Možná, kdyby chtěli a pokaždé toho druhého neupozornili, že hodlají seslat kouzlo, bylo by se jim to podařilo...

„Stačí,“ zvolal Steals, „nyní zkoušejte na protivníka sesílat různá kouzla a zaklínadla, musíte ho zneškodnit. Hlavně nic nebezpečného!“ připomněl jim, kdyby někdo náhodou zapomněl...

„Tak mi jsme protivníci?“ ptal se Remus.

„My? Nikdy!“ odpovídala Caisová, „Ale dávej pozor! Petrificus totalus!“ Remus jej opět bez sebemenšího problému odrazil. Kéž, by to bylo i v životě takhle jednoduché, pomyslela si Tereza.

„Ticho, konec!“ zakřičel profesor Steals. „Příští hodinu dvojici obměníte. Každou následující hodinu to tak budete dělat. Prostřídáte se, aby každý soupeřil s každým alespoň jednou! Nashledanou, odejděte!“ vykázal je.

„Caisová,“ volal Potter.

„Co potřebuješ?“

„Buď dnes odpoledne přesně v pět na hřišti. Vyhlásil jsem konkurs na nového střelce. Alice to už ví. Budete totiž rozhodovat hlavně vy dvě. Střelci si musí rozumět!“

„Jistě, budu tam... Kapitáne!“

James se usmál, ještě nikdy mu tak neřekla.

Zpět na obsah

Kapitola 44: Jak se Binns stal chtěným...

44. KAPITOLA – JAK SE BINNS STAL CHTĚNÝM...

„Co máme teď?“ zeptala se Tereza, když vycházely z učebny přeměňování. Bylo to už pár dní od první hodiny s Danielem Stealsem, na níž dívky zjistily, že se vůbec nezměnil. Pořád stejně nepřístupně domýšlivý a ledový.

„Dějiny s Binnsem,“ odpovídala Lily.

„Ale ne...“

„Dnes probereme starověk a kouzelníky, kteří pomohli v rozvoji. První,“ začal přednášet profesor Binns, když se všichni usadili, „je Aristoteles. Jako prvnímu se mu povedlo proměnit neživou věc v živou. Do té doby to bylo vždy naopak. Nazval to abiogenezí. Dále pak je o něm známo, že byl pověřen provázet Tři ctnosti, tudíž vlastnil pět základních živlů, které měl za úkol rozdat lidem čistého srdce různě ležících. První živel, který daroval, byla voda. Dostal ji Thales. Bohužel, ucítil sílu živlů, nedokázal zabránit své temné stránce a rozdal je lidem, kterým nenáleželi. Zemi Epedoklesovi, oheň Herakleitovi a vzduch Anaximenesovi.“

Ach, jak byla Tereza ráda, že ji Lily přemluvila, aby chodila na Dějiny čar a kouzel! Vždyť tady se mohla dovědět věci, které ji zajímaly! Až teď si to uvědomila! Vždyť Jess pronesla věštbu o Třech ctnostech! Nikde nemohly najít něco kloudného, co by dávalo smysl a až teď se možná doví více! Snad jim profesor Binns odpoví...

„Pane profesore,“ zvedla ruku Tereza.

„Ano?“ Binns zvedl překvapeně oči od zápisků.

„Mohl byste mi, prosím, povědět něco více o Třech ctnostech? Já vím, že to má něco společného s rodem Rakwelisů. Již před časem jsem o tom něco četla, ale moc jsem to nepochopila, tak jestli byste mi mohl říct víc?“

„Snad ano, sice se to netýká válek, ale jedno vím. Pokud byste chtěla pochopit Tři ctnosti, musíte začít nejprve rode Rakwelisů a nevím, jestli máme tolik času, abych vám to mohl vypovědět. Zkuste si to najít v nějaké knížce.“

„Pane profesore, prosím. Myslím, že to nebude nikomu vadit, když nám to povíte...“ prosebně na něj upírala oči.

„No... Tak dobře. Takže k rodu Rakwelisů, počkejte tady, dojdu si pro odborný článek.“ Všem to bylo jedno, ať jsi starý profesor kam chce, je to nezajímalo. Avšak Tereza s Lily ani nehlesly. Doufaly ve vzácné a cenné informace.

Jakmile se Binns vrátil položil třídě otázku: „Co víte o rodu Rakwelisů?“

„Byli poslové dobra, silní a pyšní. Nejsilnější věštecký rod, který se kdy po zemi procházel. Pradávná magie však stanovila určitá pravidla: pokud by někoho začalo ovládat zlo, přišel by celý rod o své schopnosti předurčování budoucna. Jejich věštby se vždy vyplnily,“ prozradila své znalosti Lily, pamatovala si každé písmeno z dopisu, který byl zaslán Jess. Jako by to bylo včera...

„Bohužel,“ začal mluvit profesor, když se Lily odmlčela, „oni sami vyřkli věštbu, která značila jejich konec. Nikdo již nezná její přesné znění... Avšak než se tomuto stalo, byla vyřčena ještě jedna věštba od Jessabel Chaeli Rakwelis, zněla asi takto: „Přijdeme o svou moc. Nikdo už nebude věřit, že se navrátí. Já ano. Dívka spanilé tváře vrátí světu tři ctnosti a našemu rodu bývalo slávu. Avšak jestli ji on – zlo samo – zabije, je vše ztraceno.“

Lily hbitě zvedá ruku, jen co Binns dopovídá věštbu, musí odporovat. Vždyť se jich to toliko dotýká. Již dávno ví, že tomu tak není. V této věštbě se mluví o dvou dívkách. Svou teorii sděluje profesorovi. Ten si ji vyslechne. Avšak ji nepotvrdí, ani nevyvrátí. Lily ale ví, že má pravdu. Sama dědička moci Rakwelisů jí to potvrdila...

Profesor Binns pokračuje: „Poté, co Rakwelisové přišli o moc, stala se Jessabel symbolem navrácení. Proto dívky, dlouho po její smrti, dostávají jména, kde je „Jess“ nebo „bel“.“

Ach, Jess... I tvé jméno s tím vším souvisí.... povzdechne si Tereza.

„Ale jak to všechno souvisí se třemi ctnostmi?“ zajímá se Lily.

„Ještě než magie došla do stadia uspořádání, ve kterém ji známe dnes, znaly ji lidé pod názvem osud. Vysvětlovali tím vše. Blesky a hromy – osud. Život a smrt – osud.

První z rodu Rakwelisů však lidem ukázal cestu vědění a osud definoval jako... budoucnost, do které on sám vidí a může ji tímto změnit. Jenomže lid zužovaly jisté nejistoty a nepokoje. A právě v tuto dobu dal on – první Rakwelis – vzniknout třem ctnostem, které hlásaly: „Jednota, povinnost a osud“. Toto měl provázet po celém světě jeden jediný člověk, jemu známý. Ten první Strážce byla žena, jež Rakwelis miloval, ale pro vyšší dobro svou lásku obětoval. Zákony prastaré magie totiž hlásaly, že Strážce a kdokoliv z rodu Rakwelisů nemůžou mít milostný poměr.

Jenomže co zmůže sama žena? Proto jí byla darována moc pátého živlu. Ale pokud uvolníte pátý živel pro používání mezi smrtelníky, zbylé čtyři nemůže nechat bez toho „používání“, jinak by vymizely a to nelze! Magie by byla tak oslabena... a proto Strážkyně získala všechny živly, ale nemohla plně využívat ani jeden z nich. Tak se rozhodlo, že Strážkyně vyvolí další nositele živlů čistého srdce různě ležícího. Toto se dodržovalo věky věků, kdy se dvakrát stalo, že potomek prvního Rakwelise určil špatného Strážce nebo spíše slabého. Což znamenalo, že za těch jedenáct století, co Rakwelisové vlastnili svou moc a Strážce tří ctností, přišli bezmála o jedno a půl století díky špatné volbě. Každý hlavní Strážce nosívá kolem krku řetízek s bílým kamínkem. Ostatní, ti kdož svou moc od něj dostali, nosívají na krku kamínek v barvě svého živlu, tedy červený, modrý, šedý a zelený.“

„A pane profesore,“ promluvila Lily, když Binns utichl, „co znamená to různě ležící?“

„Že se ti lidé navzájem neznají a nikdy se nepoznají, tedy pokud jich není za potřeby pospolu... Čili hlavní Strážce většinou procestuje celý svět než najde ty pravé pro předání moci nad živly...“

Nikdy Tereza nebyla radši, že se nechala Lily přemluvit k navštěvování i této hodiny. Popravdě to byla první hodiny, při které neusnula... Po celou dobu hleděla do tváře hochovi z Mrzimoru. Nevnímala jej, pouze upřeně poslouchala, avšak chlapec si to vysvětlil po svém. Navázal s ní kontakt. Pozval ji do Prasinek. A tak to začalo...

Zpět na obsah

Kapitola 45: Střídání učitelů

45. KAPITOLA – STŘÍDÁNÍ UČITELŮ

„Kluci nás pozvali, tak prostě půjdeme!“ trvala na svém Tereza.

„Když mně se nechce...“

„Lily, vzpomeň si, co se dělo minulý rok zhruba touto dobou! Pamatuješ?“

„Ani ne...“

„No tak, Lily, přísahaly jsme, že už se s nimi nebudeme hádat, že budeme kamarádi... Já vím, že se to špatně dodržuje, obzvláště, když si vzpomenu na vánoční prázdniny a podobné zážitky... Ale toto děláme pro Remuse, vždyť se budou slavit jeho narozeniny! Jak neslušný by bylo, kdybychom nepřišly!“

„Ano, máš pravdu. Ale nebudeme tam dlouho, že ne? Ještě máme tolik úkolů, které musíme udělat!“

„Opravdu a jaké?“

„No... Třeba...“

„Jasně... Je jich moc...“ Tereza obrátila oči v sloup.

„Všechno nejlepší, Remusi, hodně štěstí, zdraví a spokojenosti!“ přála Tereza, Lily se okamžitě přidala.

„Nevadí, že příjde ještě Drew? Jestli ano, tak vás budu muset opustit, máme totiž na dnešek domluvenou schůzku...“

„Ne, vůbec to nevadí,“ usmál se Remus, „Siriusovi taky příjde Abigail...“

„To je fajn, taky ti nese dárek a když už jsme u toho-“

Dívky předaly společný dárek a usedly ke stolu, u něhož již seděli Pobertové a Adriana. Rozjela se typická debata; moc úkolů, nesnesitelní učitelé, Lucy Hamtherová alias vláda cukru a „bičíčku“... Avšak jednomu téma se vyhýbali – Lordu Voldemortovi. Jenomže on se jim vyhýbat nebude. V tu dobu, co oni si tu bezstarostně klábosí, posluhovači vy-víte-koho zabíjejí osobu, která je všem studentům známá. Jen co se na vraždu příjde, nastupuje Denní věštec, aby ji oznámil. Pro ně už je to rutina...

Bradavická učitelka zavražděna!

Mladá žena Lucy Hamtherová (26) byla včera v odpoledních hodinách zavražděna z dosud neznámých příčin. Nepracovala pro odboj ani neznala žádné tajné informace. Kdo bude novým učitel pro Bradavickou školu čar a kouzel se nám prozatím nepodařilo zjistit. I nadále vás budeme informovat, co se děje v Kouzelnickém společenství.

Články začínaly být hrubé a stručné.

Následného rána profesor Brumbál oznámil, že se výuka obrany proti černé magii prozatím ruší na dobu neurčitou. Ač se to zdálo nemožné, sblížilo to žáky Bradavic mnohem více, než sedm let společných pokojů... Všichni táhnou za jeden provaz, vědí, že je to potřeba. Hrozba Lorda Voldemorta je čím dál tím větší a tyto „děti“ si jí jsou vědomy, už se nebojí tolik jako jejich rodiče. Už ví, že musí bojovat i za cenu svých životů. Proto si dny v Bradavicích co nejvíce užívají...

Za necelý týden se Albusovi podařilo nalézt nové učitele Obrany proti černé magii. Byl jím jistý Thomas Zepp.

To končil listopad.

„Dobrý den, mé jméno je T. Zepp a nebudete mě oslovovat jinak než profesore Zeppe nebo pane profesore či snad pane Zeppe, ale toto oslovení strpím jenom mimo vyučovací hodiny. Zde,“ řekl a zvedal nad hlavu bílý papír, „jsem pro vás sepsal pravidla chování, které musí mí studenti dodržovat. Je jich celkem patnáct. Prozatím nebudu vyžadovat, abyste je znali zpaměti, ale pokud je budete neustále porušovat, zadám vám to jako povinný úkol a následně z něj budu i zkoušet.

Dále pak si nerozumím s pergameny a brky. Myslím si, že na zápisky jsou naprosto nevhodné, proto jsem vyhledal lepší způsob. Pokud jste si všimli, na mém stole leží štos mudlovských sešitů a propisek. V mých hodinách budete využívat speciálně těchto pomůcek. Zápisky se stanou přehlednější a snad i u mnohých čitelnější.

Na každém začátku hodiny opakuji, co jsme si řekli minulou Obranu proti černé magii, očekávám, že se všichni naučí, jelikož se vám to bude hodit i nadále, nemusíte se pak tolik učit na testy, kterém vám zadám z určité probrané éry.

Způsob zkoušení je formou elaborátů a mluveného slova. Každý budete za rok minimálně třikrát zkoušen. Každou písemnou práci ohlásím zhruba týden předem. Myslím, že je to vše, co jsem vám chtěl říct. Zajímá vás ještě něco? Zapomněl jsem na něco?“ zeptal se profesor Zepp.

Celá třída na něj zírala s otevřenou pusou. Cože to budou dělat? Všichni do jednoho raději zavzpomínali na výuku Lucy Hamtherové: Při čtení z učebnice se měli střídat po větách, aby sledovala celá třída, jak mínila bývalá profesorka. Všem říkala zdrobnělinou, nad každým se rozplývala, když se mu povedlo prachmizerné odzbrojovací kouzlo. Sice nenaučila, ale oproti Thomasi Zeppovi byla pokladem. Ať je okamžitě zpět! Jenomže život není med a to Zepp moc dobře ví. Své nové žáky to chce naučit. Musí je připravit na život venku, ten krutý a tvrdý...

Zpět na obsah

Kapitola 46: Těžce zajímavý

46. KAPITOLA – TĚŽCE ZAJÍMAVÝ

Profesor Zepp se stal hitem. Kam ses jenom povídal všichni parodovali jeho divokou gestikulaci a nebo vyjadřování, které obsahovalo výrazy jako ekvivalentní, diferencované nebo elementární, kteréž to patřily mezi výrazy nejobyčejnější.

„Zepp zase zaperlil,“ začala Lily, „U Pottera vidím neklid,“ smála se, když ho citovala.

„Tak to je ještě dobrý, ale když jsme se tomu začali smát, tak jak povídal: ´Vrátíme se do reality´ mnohem lepší, ne?“ smála se i Tereza. Thomas Zepp se opět vyznamenal, daroval jeho napodobitelům nové prvky k předvádění. Avšak nemyslete si, že by ho tímto chtěli nějak zesměšňovat nebo mu tímto chtěli dát najevo nenávist, kdepak! Naopak – všichni jej měli ve velké úctě. Zvláštní, jak se to všechno seběhne...

„Máte dneska Zeppa, že jo?“ ptala se Dorcas Loučková, spolužačka z Havraspáru.

„Hm, jak jsi to poznala?“ zajímala se Tereza.

„Kdo jiný se učí u snídaně, než ti, které čeká Zepp?“ zazubila se Dorcas.

„Pravda...“ zamumlala Lily zpoza svého sešitu s poznámky na Obranu proti černé magii.

„Jedinej učitel, kterej mi kdy dal takhle zabrat a v podstatě mě donutí se to naučit z hodiny na hodinu...“ poznamenala Tereza.

„Přesně!“ souhlasila Dorcas, „Člověk se až stydí chodit nepřipravený!“

„Asi tak,“ ozvala se opět Lily.

„No, já už musím jít, za chviličku mi začíná hodina, tak se mějte na Formulích!“ rozloučila se Loučková.

„A na konec hodiny mám pro vás úkol, jistě se vám bude zdát zcela obyčejný... Celá třída do týdne přečte knihu Zaříkávání a kouzlení starobylých a zapomenutých. Naprosto všichni ji budou mít přečtenou, pokud ji kdokoliv z vás nepřečte, dostane celá třída nedostatečnou!“

„Ale pane profesore... Ta kniha je jen jedna a nás je patnáct... To se prostě nedá stihnout!“ protestovala Alice.

„Je mi opravdu jedno, jak to provedete. Skončil jsem hodinu, můžete odejít...“

„Už si o něm nemyslím, že je to vyjmečně schopný učitel. Vždyť ten úkol je neproveditelný!“ kroutila hlavou Lily.

„Nějak to přece jít musí! Třeba je ta kniha hubená...“

„Má něco před dvě stě stránek,“ ozvalo se za nimi.

„Jak to víš?“ ptala se Tereza.

„Kdysi jsem ji četl, ale bohužel si to moc nepamatuju.“

„Takže nám asi nemůžeš hrubě shrnout obsah, že ne?“

„Asi ne,“ posmutněl Lupin, „Tak jak to uděláme?“

„Budeme muset dát hlavy dohromady. Svolám na dnešní večer schůzku. Pozvu všechny, co ji musí přečíst... Třeba na něco příjdeme. Víc hlav, víc ví,“ uvažovala Lily.

„Dobrý nápad, půjdu to říct kluků,“ ocenil to Remus, usmál se na dívky a odešel za kamarády.

„Hm, co máme teď za hodinu?“ zeptala se Tereza, jelikož si uvědomila, že dnešnímu vyučování není ani zdaleka konec. „Neměly jsme už někde být?“

„No jo, máš pravdu!“

„Pane bože kde?“ zmatkovala Tereza.

„Na obědě...“

„Mám tě uškrtit teď nebo až později?“

„Jsem moc ráda, že jsme se tu sešli úplně všichni,“ započala svůj proslov Lily, „Úkol, jenž nám zadala profesor Zepp, je velice neprofesionální a naprosto ojedinělý. Otázka je, jak ho splnit? Dáme hlavy dohromady a určitě na něco příjdeme. Zapsala jsem si zde pár nápadů, které by možná stály za zmínku.“

„Tak nám je přečti,“ vybídl ji James.

„Jistě, pane nedočkavý... Takže...“

„No, jasně! Vždyť je to tak jednoduché!“ vykřikla z ničeho nic Tereza, „Lily ty jsi génius!“

„Ale já ještě nic nepřečetla!“

„Díky tobě jsem dostala výtečný nápad! Přečteme si ji všichni najednou! Každý večer, až budeme mít volno, tak se sejdeme v nějaké místnosti, kde nás nikdo nebude rušit. Jeden bude číst a ostatní poslouchat! Co vy na to?“

„To zní dobře,“ usoudila Alice.

„Viď,“ zazubila se Tereza.

„Tak kdo je pro, nechť zvedne ruku,“ řekla Lily.

Všichni souhlasili. Dokonce si bez hádek domluvili i kdy se budou scházet, jak dlouho budou číst a kdo. Jak neobvyklé, většinou se hádali... Snad dospěli?

„Prosím o pozornost,“ prohlásil James, „zůstanou tady hráči famfrpálu a chtěl bych vás ostatní poprosit, jestli byste nesehnali i ty zbylí a neposlali je sem, děkuji!“

„Co se děje?“ zeptala se ho Tereza.

„Musíme víc trénovat, poslední dobou jsme to nějak zanedbávali... Počkej si, až tady budou i ostatní, tak všechno povím.“

„Chci, abyste mi řekli, který den máte nejméně hodin. Musíme stanovit stálou dobu pro tréninky. Teď se to nějak moc střídalo. Také se musíme pořádně sehrát,“ podíval se na trojici svých střelců, „Sice jsme vyhráli proti Zmijozelu, ale bylo to jen tak tak. Musíme na sobě opět zapracovat. Přál bych si, aby se Nebelvír stal opět jedničkou bradavického famfrpálu. Tady,“ každému dal prázdný pergamen, „my napíšete vaše rozvrhy, připomínky, stížnosti. Prostě všechno... Můžete jít. Jo a ty pergameny mi donesete nejpozději zítra večer. Dobrou noc,“ popřál všem spoluhráčům.

Odcházeli jeden po druhém, už zbývala jenom Caisová a Dvanácterák.

„Děje se něco?“

„Mám na tebe malou otázečku... Co holky?“ zeptala se naprosto ledabylým hlasem, jako by se ho ptala každý den.

„Proč tě to zajímá?“

„Já ani nevim, jen mě to tak napadlo. Já jen... Že už je to dlouho, co jsme si takhle naposledy sedli a povídali.“

„Vážně? Co takhle Remusovy narozeniny?“

„Já myslela bez kluků a bez Lily. Znáš to. Každý se chová úplně jinak, před ostatníma a pak sám v soukromí.“

„Ale já ne. Já se nikdy nepřetvařuju!“

„No, tak Dvanácteráku,“ oslovila ho přezdívkou.

„Alespoň si toho nejsem vědom...“

„Tak co ty holky?“

„Nic. Co ty a kluci? Ty teď vlastně chodíš s Drewem?“

„Kde jsi byla tak dlouho?“ zpovídala Lily Terezu, když přišla po příjemné posezeníčku s Jamesem.

„Byla jsem s Potterem. Docela pěkně jsme si popovídali, bylo to fajn.“

„S Potterem?“ zeptala se zostra Lily.

„Nedělej z toho vědu,“ prohlásila Tereza a šla si lehnou.

Zpět na obsah

Kapitola 47: Každý detail romantiky pro dopis

47. KAPITOLA – KAŽDÝ DETAIL ROMANTIKY PRO DOPIS

Úkol pro profesora Zeppa byl splněn den předtím, než jej měli „odevzdat“. Všichni nebelvírští již věděli o čem kniha je, ale také si moc dobře pamatovali, kdo četl jakou pasáž. Moc je toto čtení sblížilo. To Thomas Zepp zamýšlel. Opravdu jste si mysleli, že až takový despotát? No, dobře, tak je...

„Velice mě těší, že jste zadaný úkol splnili tímto způsobem, to byl fortel! Přečíst to hezky in corpore! Každému dávám deset bodů. Víte, že to vaši spolužáci ze Zmijozelu nesplnili? Velice mě to zamrzelo, ale když vidím, že vy jste nezklamali, jsem šťasten! Nyní by mě zajímalo, jestli pak někdo z vás odhalil pravou povahu tohoto úkolu? Že by pan Lupin?“

„Vzájemná spolupráce?“

„Ano, je tomu tak. Pět bodů. Doufám, že vás to poučilo, že žádné hádky nic nevyřeší. Vaše kolegialita se upevnila!“

Tereza se musela zašklebit na Lily. Zrovna před touto hodinou se pohádala s Jamesem. Sice to nebyla typická a velkolepá hádka Pottera a Evansové, ale zvýšili hlas. Jak nepoučitelní!

„Ahoj Drewe. Jaká byla škola?“

„Ahoj lásko. Nuda, už jsem se tě nemohl dočkat!“ Políbil ji.

„Co dnes podnikneme?“ zajímala se Tereza.

„Musím ti něco ukázat. Je to moje největší tajemství... Ale nejdříve mi slib, že si ho necháš jenom pro sebe,“ požádal ji. Místo slibu mu darovala polibek. To stačilo. Vedli ji po točitém schodišti, stále nahoru. Až k obrazu Barbanáše Blouznivého.

„Co tady?“ zeptala se nechápavě a rozhlížela se kolem sebe.

„Stoupni si tady a minutku počkej.“ Drew začal chodit sem a tam a vypadalo to, jakoby byl zamyšlený, když tu náhle...

„Koukej, ty dveře,“ vypískla Tereza a ukazovala za Drewa.

„To jsem ti chtěl ukázat, je to Komnata nejvyšší potřeby.“

„A jak jsi se sem dostal?“

„Nejdříve pojď dovnitř, pak ti to vysvětlím.“

„Dobrá tedy.“ Zatáhla za kliku a vstoupila. Ihned se jí zatajil dech. Před ní se rozprostírala obrovitá zahrada plná roztobarevných květů a vůní. Vše kvetlo. Ptáčci zpívali.

„To je nádhera,“ vydechla.

„Myslel jsem si, že když už všechno odkvetlo, mohl bych ti tímto udělat radost.“

„Myslel jsi správně,“ pošeptala mu do ucha a začala jej líbat.

„Bože, ten můj kluk je romantik!“ povzdychla si Tereza, když se ocitla před vstupem do Nebelvíru, před obrazem Buclaté dámy. „Prskavec dubový,“ pronesla heslo a byla vpuštěna dovnitř.

„Jsem tu včas, mami!“ zavolala na Lily, která se připravovala na hodinu Obrany proti černé magii spolu s Alicí.

„Pojedeš na Vánoce domů?“ zeptala se Tereza.

„Asi ne, zůstanu. Přece jenom jsi měla pravdu, je to poslední rok...“

Nastal týden před Vánočními prázdninami. Všechny dárky koupeny. Teď už se dokupovaly jenom maličkosti, blbůstky pro potěšení. Pobertové vydělávali.

„Abych nezapomněla. Profesor Brumbál chce mluvit se slečnou Caisovou a slečnou Evansovou. Máte se za ním dneska stavit po vyučování, děvčata. O volné hodině si ke mně přijďte pro heslo,“ informovala je profesorka McGonagallová při hodině přeměňování. Co jim asi může chtít? Dívky netušily, jenomže den je ještě dlouhý. Toto je teprve první hodina, takže se touto otázkou mohou zaobírat dostatečně dlouho, než příjde ta správná odpověď. Další hodinu je čeká historie kouzelnického společenství. Takového času na rozjímání!

„Ale víš, co by mě zajímalo nejvíc? Proč nemůžeme za Brumbálem zajít právě o tý volný hodině...“

„Třeba tu není,“ uvažovala Lily.

Konec Bylinkářství se kvapem blížil a s ním i konec dnešního vyučování. Holky byly tak netrpělivé. S napětím očekávaly až zazvoní. Má je čas trápit? Dnes ne... Už zvoní. Popadnou brašny a utíkají před chrlič, vstup do Brumbálovy pracovny.

„Kulový spodek,“ vydechne Lily, když k němu doběhne jako první. Ten uskočí a už se před nimi vynořuje schodiště. Vystoupají nahoru a decentně zaklepají. Čekají na pozvání. To přichází neprodleně.

„Posaďte se,“ vybídne je Albus Brumbál, jakmile dívky vstoupí. „Už to bude skoro rok, co Jess odjela. Usoudil jsem, že je načase, abyste jí napsaly. Přece jenom nastává čas Vánoc. Čas klidu a míru. Sice si myslím, že klid a mír v Anglii nenastane, ale u vaší kamarádku určitě ano. Dopis musíte napsat do zítřka. Pokud se nemýlím, máte obě dvě do půl třetí-“

„A pěti minut,“ dodala potichu a velice neslušně Tereza.

„Ano, do půl třetí a pěti minut,“ usmál se ředitel Bradavic, „Dopis mi donesete nejpozději do tří hodin. Heslo zůstává stejné. Já vaši korespondenci číst nebudu, je to ryze vaše osobní věc, ale žádám vás, abyste do ní nepsaly nic důležitého. Žádné informace typu ´Jak se ti vede v Austrálii?´, kdyby se dopis dostal do nesprávných rukou... nějaké otázky?“

„Ten dopis pošlete po sově? Z Bradavic?“ zajímala se Lily. Poslední dobou se stávalo, že sovy, které byly vysílány z Bradavic sice dolétly na místo určení, ale zraněné či bez dopisu.

„Kdepak, slečno. Mám za to, že když jej pošlu mudlovskou poštou, je mnohem pravděpodobnější, že dojde bez újmy.“

Děvčata ocenily tento vskutku vynikající nápad – plán. Rozloučily se a odešly do ložnice přemýšlet, co Jess napíší. Jenomže zítra je čekala také Obrana proti černé magii a s ní profesor Zepp, musí se naučit!

„Co napíšeme?“ přemýšlela Lily nahlas.

„Všechno...“

„A to myslíš přesně jak?“

„Prostě všechno, co se nám přihodilo, co jsme zažily, v co doufáme.“

„To aby každá psala svůj dopis.“

„Dobrej nápad... Každá to napíše, jak všechny ty zážitky vidí ona. Z vlastního pohledu. Nezávisle na sobě. Nebudeme si to ani dávat číst. Potom třeba ještě stihneme napsat krátký lístek společně. Co ty na to?“ zajímala se Tereza.

„Že to není vůbec špatnej nápad... Ale k narozeninám jí budeme přát až v tom společném, ano?“

„Jistěže, Lily.“

Obě napsaly několikastránkový dopis. Mluvily o tom samém a přec tak jinak. Byl to jejich pohled. Sdělovaly Jess každou maličkost, nezapomněly se zmínit o jedné hodině dějin, kdy je profesor Binns tak zaujal. Doufaly, že napsaly vše... Ale nikdy to tak nebylo.

Zpět na obsah

Kapitola 48: Pár otázek

48. KAPITOLA – PÁR OTÁZEK

Tento rok připadl Štědrý den na úterý. Bylo rozhodnuto, že by byla pošetilost, kdyby se žáci Bradavic měli učit ještě v pondělí. Dopis pro Jess byl odeslán.

Dnes se Tereze stávalo opravdu dobře. Čekal na ni pátek, nejkratší den školy. Jenom dvě hodiny a volno. Poté následuje zasloužený odpočinek v podobě Vánočních prázdnin. Milovala Vánoce už jako malé dítě. Pokaždé jí zářily oči, když rozbalovala dárky. Nikdy tomu nebylo jinak.

Na snídani se však stalo něco s čím nepočítala, a proto byla dosti překvapená. Dostala obálku s korespondencí určenou pro ni. Že by Jess? Dost nepravděpodobné, ale... Okamžitě roztrhla obálku, rozložila papír a četla. Oči jí opět zazářily, jakoby rozbalovala dárky. Rozhlédla se po Velké síni. Nebyla sama, kdo dostal tento dopis, dostal jej každý sedmák. Zpravoval je o Vánočním plesu určeném pouze pro ně. Zdálo se jí to naprosto nemožné. Ještě si pamatovala, jak byla s Lily za Brumbálem a žádaly ho, aby takový ples mohly uspořádat. Zamítl to. A teď dostala pozvánku na zamítnutou věc. Znovu si ji přečetla. Ulpěla očima na poslední větě. Dnes v učebně Přeměňování v pět hodit. Opět bude čekat, to je poněkolikáté v rozmezí pár dnů. Už ji to začínalo otravovat. Neustále na něco čekala. Co se to děje, lidi?

„Co na to říkáš?“ zeptala se.

„Naprosto dokonalé,“ culila se Lily, „Jsem v šoku, obzvláště, když si vzpomenu, jak jsme byly za Brumbálem... Prostě... Senzace!“

„Taky se nemůžu dočkat!“

„Asi bychom si měly pospíšit, za pět minut začíná Obrana,“ připomněla Lily a zatvářila se ustaraně. Včera opakovala jenom dvě hodiny! Bude to stačit?

„Konec, konec, konec, konec, konec a ještě jednou konec! Dnes už mám pohov!“ jásala Tereza, když skončila hodina Lektvarů.

„To se máš, mě čeká ještě jedna hodina...“

„Já vím,“ zašklebila se Tereza.

„Zůstane ti to,“ napomenula ji Lily, „Raději pojďme na oběd. Potom si tu hodinu dělej, co se ti zlíbí. Já tě naštěstí neuvidím...“

„Jo, neuvidíš, protože se budeš mořit v učebně nějakýho předmětu, kterej se mi ani za mák nelíbí. Mezitím já si budu válet šunčičky u krbu v tvým oblíbeným křesílku a budu truchlivě vzpomínat na to, co bychom dělaly, kdyby ses nepřihlašovala na tolik předmětů. Mimochodem, co máme k obědu?“

„Moc pěkná přednáška, ale tím mě nenaštveš! Já jsem naprosto spokojená s tím na kolik jsem se zapsala předmětů!“

„Hm, co máme k obědu?“

„Ó bože, ty seš takový flegmatik! Všimla sis?“

„Ani ne, co máme k obědu?“

„Kde máš Evansovou?“ ptal se Potter, když přišla do Nebelvírské společenské místnosti.

„Na hodině,“ zněla odpověď.

„Nechceš si jít k nám přisednout?“ zajímal se Remus. Seděli u krbu, ale ne všichni, jeden chyběl. Byl to Peter.

„Kde máte nejmenšího?“ zeptala se, jakmile usedla do jejich diskusního kroužku.

„Myslíš Petera? Šel do Sovince.“

„Jak se těšíš na ten Vánoční ples?“

„Strááášně moc,“ roztáhla ruce, aby bylo vidět, co znamená strááášně moc.

„To my taky, právě přemýšlíme o tom, s kým tam půjdeme,“ řekl Sirius.

„Já to vím sto procentně. Jdu s Drewem a tady Remus to myslím, má taky jasný. Jde s Adrianou...“

„Je tu Sirius Black?“ zavolal kdosi.

„Jasně tady jsem. Co mi chceš?“

„Tady to ti posílá nějaká holka,“ pověděl mu Jay a předal růžový papír.

„Ahoj Jayi,“ pozdravila ho Tereza i James. Již ho znali. Byl to jejich nový spoluhráč na postu Střelce. On jim pozdrav opětoval a po chvíli odcházel, povídal, že má ještě hodinu. „Tak se měj, Jayi!“

„No, to mě podrž! Poslouchejte –

´Stříbrné oči jako rtuť,

Zase jsem dostala na tebe chuť.

Siriusi, miluj mě,

Tak jako já tebe! Tvá Donna´

Právě mi tato ubohá básnička sebrala veškerou chuť jít do té roztomilé tvářičky-“

- Že by konečně pochopil, že to není jenom o kráse? Pomyslela si Tereza -

„-ale její kamarádka Lenka není k zahození!“

- Ne, nepochopil...-

„Já se z tebe zvencnu! Tak už si nějakou vyber a buď s ní! Udělej ji šťastnou!“ zvolala Caisová.

„Já dělám každou šťastnou,“ zamrkal na ni Sirius. „Pak mi ještě děkují...“

„Ale fuj, nebuď perverzní.“

„Prosím tě, ty jsi ještě horší než já!“

„Cože? A v čem myslíš? Ve střídání kluků?“ zamračila se Tereza.

„Ne. V perverznosti.“

„Jak prosím?“

„V perverznosti,“ zopakoval Black, „vzpomeň si oslavu po Přemisťování.“

„Co s ní?“ nechápala Tereza.

„Byla jsi dost pod parou, ale krásně jsi povídala...“

„Ale vážně?“ zajíkla se, právě si vzpomněla na Řecko, na Riddicka. Snad z toho nic neprozradila. Nechtěla, aby Pobertové věděli o každé její hlouposti či o každém její intimnějším zážitku. Občas to vyšlo na stejno...

„Zcela vážně. Například mluvila jsi o nějakém Riddickovi.“

A je to tady. Alkohol je takovej hazl! Už nikdy nebudu pít, usmyslela si. To je ostuda...

„A co říkala?“ zeptal se James, jelikož si nepamatoval z rozhovoru o Riddickovi nic..

„To si to pamatuju jenom já sám?“ podivil se Tichošlápek.

Všichni přítomní zakývali hlavou, že ano, že je opravdu jediný, kdo si pamatuje rozhovor, ve kterém se objevil někdo s jménem Riddick. Tereze se ulevilo, ale zároveň se jí i stáhl žaludek. Nechce to tady říkat přede všemi, že ne?

Upřeně se na něj zadívala a v duchu ho prosila, aby nic neříkal.

„Takže si to nikdo nepamatuje? Škoda, protože jsem si myslel, že jo. Abychom na ní něco vytáhli,“ kývl směrem k bledé Caisové.

Té se okamžitě ulevilo; nic neví! Začala se jí vracet barva do obličeje. Dokonce se i usmála.

„To je smůla?!“ pokoušela se ho pozlobit.

„Ani ne,“ odpálkoval ji.

Nadále se Tereze už nevěnovali, přemýšleli o plese, schůzce, která se koná v pět hodin, o Silvestru. Kluci totiž plánovali pořádnou oslavu, protože to byl poslední Silvestr, co zde všichni takto pospolu stráví. Musí to být něco nezapomenutelného.

„Nevíte něco o profesoru Roseovi?“ zeptala se Tereza, právě si na něj vzpomněla.

„Myslíš, proč tu neučí i tenhle rok?“

„Přesně.“

„Utíká před-“ James ztišil hlas, „-Voldemortem.“

To už přišla i Lily. Kývla na ní, že půjde do pokoje, aby si udělala úkoly.

„Potom příjdu,“ ujistila ji Tereza. Téma bývalý profesor Herman Rose padlo. „A jak to víš?“

„Mamka,“ vysvětlil Dvanácterák.

Chvíli ještě poseděla s klukama, ale zjistila, že se nebaví o ničem, co by ji nějak extrémně zajímalo, proto se s nimi rozloučila a namířila si to za Lily. Než stoupla na první schod, chytl ji Sirius za ruku.

„Co chceš?“

„Já to vím. O tobě a Riddickovi. Moc dobře si pamatuju, jak jste s Evansovou vyprávěly o výletě do Řecka. Přišlo mi ale docela nefér, abych o tom vyprávěl ostatním. Přece jenom je to tvoje věc.“

„Děkuju za taktnost,“ pověděla mu a líbla ho na tvář. Byl to přece jenom kamarád. Ne, nejlepší, ale zcela obyčejný; díky taktnosti. (A/N: A také díky přirozenému šarmu =o))

„Necháš si to pro sebe, viď?“

„Můžeš se spolehnout,“ usmál se.

„To doufám.“

Zpět na obsah

Kapitola 49: Což takhle plesík?

49. KAPITOLA – COŽ TAKHLE PLESÍK?

Opravdu jsem dala pusu Blackovi? No, ještě že to bylo na tvář...

„Ahoj Lily, co úkoly?“

„Skoro hotové. Tak co jsi se dozvěděla zajímavého?“

„Jen že profesor Rose neučí, protože se schovává před Voldemortem.“

„Chudák... Co mu tak můžou chtít?“

„Tak to už mi kluci neřekli...“

„Jelikož to neví...“ podotkla Lily.

„Jsem opravdu mile překvapen, že jste tu všichni a včas,“ přivítal je Brumbál v učebně Přeměňování. Už v ní nebyly lavice, pouze židle, na které si studenti sedmých ročníků mohli sednou. Nikdo neodolal... „S plesy to takhle děláme každoročně. Nejprve studentům namluvíme, že žádný nebude. O to je to pak větší překvapení, když vám příjde pozvánka. Jak jste si určitě přečetli, toto mecheche se bude konat již tuto neděli, avšak ne zde na hradě, ale U Prasečí hlavy. Máte tam zamluvený lokál, do kterého se bez problémů vejde sto lidí včetně kapely. Hlavně vás prosím, neprozraďte nižším ročníků konání tohoto plesu. Je to takový velký dárek od školy. A dárek má být překvapení. Určitě vás napadne, kde si pořídit plesové šaty či smokingy. Máte domluveno na zítřejší dopoledne schůzku s Madame Malkinovou a jejími čtyřmi pomocníky. Každé koleji bude přidělen jeden. Zítra se dozvíte víc. Dobrou noc, můžete odejít.“

„Chtěla bych vám představit Kirsten Harris, bude vám pomáhat a radit při vybírání šatů na večírek. Začnou chlapci,“ rozhodla Madame Malkinová. Tentokrát byli v učebně Obrany proti černé magii. Madame Malkinová jim vysvětlila, že si vyberou z katalogů, které přinesla. Každá kolej má stejné. Často si prý děvčata stěžovala, že mají stejné šaty, a tak se to jednoduše vyřešilo – jakmile si dívka ošacení vybere, v katalogu se označí a je nedostupné ostatním. Tudíž tu platí pravidlo: „Kdo dřív příjde, ten dřív mele.“

„Co myslíš, mám si zase vybrat nějaké vínové?“ zeptala se na názor Tereza.

„Rozhodně ne! Radila bych ti modré...“

„Jasně, kvůli očím. A já bych ti zase radila, abys nevybrala žádné zelené. Zkus třeba černé nebo bílé.“

„Tak dobře platí. Já si nevezmu zelené a ty si nevezmeš vínové, bereš?“

„Jistě,“ souhlasila Tereza okamžitě.

Šaty vybrány, nastal čas oběda. Čekaly na ně zapékané těstoviny. Dívky nespěchaly; spokojeně tlachaly o nadcházejícím plesu. Povídaly si i s Poberty. Zvláštní, všechno bylo pomalé, utahané a s úsměvem. Udělal to čas Vánoc? Vztahy sedm let tvořené? Nové city? Pochopení? Nadšení? Vše hrálo roli.

Dívky byly neuvěřitelně šťastné. Jak moc se těšily! Zároveň se jim svíralo srdce úzkostí. Věděly totiž, co znamená jít na ples pouze pro sedmé ročníky. Znamená to, že jsou u konce školní časy. I přes úzkost se nemohly nedočkat. Bohužel byl však někdo, kdo se dočkat nechtěl! Byl to Remus Lupin. Blížil se úplněk...

„Chudák Náměsíčník,“ zaslechla Tereza.

„Proč?“ musela se ihned zeptat.

„Nemůže jít na ples, kvůli...“ Sirius hledal ta správná slova.

„Jeho chlupatému malému problému,“ dokončil James.

„On je úplněk?“ vyklouzlo Tereze.

„Co? Ty to víš?“ podivil se Black.

„A nevadí ti to?“ ptal se Dvanácterák.

„A proč by mělo? Je to snad jeho vina? Samozřejmě, že mi to nevadí! Vím to už od třetího ročníku.“

„A Evansová to ví taky?“

„Je to Lily a ano, ví to také. Kde je Remus?“

„V pokoji-“ Tereza se za ním rozběhla. „Nechoď za ním. Nikoho nechce vidět!“ volal za ní Tichošlápek.

„Remusi?“ oslovila ho Tereza.

„Nech mě být.“

„Je mi líto, ale to nemůžu. Jsi můj nejlepší přítel! A vidět tě takového se mi vůbec nelíbí!“ přisedla k němu na postel.

„Proč já?“ zeptal se po chvíli ticha.

„To se ptá spousta lidí. Musíš to brát takový jaký je. Promiň, ale lepší odpověď nemám,“ pověděla a objala ho.

„Tak moc jsem si přál zúčastnit se,“ zašeptal.

„Já vím...“

„Ty víš všechno!“ zakabonil se Lupin.

„Ne, to zdaleka ne, ale tohle ano.“

„Promiň.“

„Neomlouvej se. Chápu tvoje rozhořčení. Máš na ně absolutní právo! Příjdou za tebou kluci?“

„Dnes ne. Musí být se mnou při přeměně a bylo by podezřelé, kdyby chyběli. Večer to musím přetrpět sám.“

„Tak co kdybych ti já dělala společnost?“

„To po tobě nemůžu žádat. Kdepak, v žádném případě. Navíc nechci, abys viděla mojí přeměnu...“

„Chápu,“ pohladila ho po tváři. „Adriana to ví, že nemůžeš na ples?“

„Jo, vůbec se jí to nelíbilo. Víš, že se jí nedivím?“ pronesl Remus.

„Je asi hloupý říct, že vím?“

„Je, ty vševědo.“ Lupin se konečně usmál.

„Ale počkej, víš co mě napadlo? Co kdybychom si udělali malej plesík až budeš v pohodě? Pozveme jenom ty, který chceme! To bys měl výhodu! Žádný Zmijozelský!“ Oba dva se začali smát.

„Jak vypadám?“

„Moc ti to sluší! A já?“ zajímala se Lily.

„Jsi překrásná,“ usmála se Tereza.

„Děkuji.“

„S kým vlastně jdeš?“

„No, já...“ Lily zrudla.

„Když s tím děláš takový cavyky a rudneš, musíš jít rozhodně s Potterem!“

„Ano, jdu,“ přiznala Lily, „ale nesměj se mi!“

„Co si myslíš? Náhodou, já ti to schvaluju! Že by jsi konečně dospěla?“

Lily si oblékla béžové přiléhavé večerní šaty na ramínka. Spodek byl však mírně rozšířen. Boty na vysokém podpatku, rukavice nad lokty, větší výstřih. Vše posázeno blýskavými flitry. Perlový náhrdelní i náušnice. Naprosto okouzlující. Rty zvýrazněné leskem v barvě šatů. Světlé stíny. Dlouhé vlasy zkroceny do slušivého drdolu. Když se usmála, každý kluk tál...

Tereza si vybrala tmavě modré plesové šaty s dlouhými rukávy, jež se u rukou rozšiřovaly a mohly se ušpinit o podlahu. Jejich vnitřek byl vyplněn bílým saténem. Těžká sukně sahající až na zem. Výstřih schovaný za stříbrným řetízkem od Lily. Rty natřené bezbarvým leskem. Tužkou obtažené oči. Řasenka doplňuje uhlově černý pohled. Obveselují to modré stíny..? Krátké vlasy, v létě ostříhané, zůstávají rozpuštěné. Jen jsou vyfoukané a natočené, aby směřovaly do obličeje.

Jsou si opakem.

Zpět na obsah

Kapitola 50: Samota

50. KAPITOLA – SAMOTA

James v bílé smokingu čekal za dveřmi vedoucí do jedné ze šaten, do kterých se měli žáci sedmého ročníku odebrat, aby se zde převlékli a mladší spolužáci je ani koutkem očka nezahlédli. Jakmile uviděl Lily oněměl úžasem.

„Půjdeme?“ zeptala se ho nervózně, když dlouho mlčel, jen si ji důkladně prohlížel.

„Eh, jo, jistě... Náramně ti to sluší,“ vyloudil nakonec ze sebe a nabídl Lily rámě. Ta toto gentlemanské gesto neodmítla.

„Takže hrdličky,“ ozvala se Tereza, „já vás tu nechám, neboť odcházím za Drewem. Uvidíme se až tam. Má úcta.“

Přivítal ji dlouhým polibkem a ona nepozdravila jinak.

„Vypadáš naprosto úchvatně!“ ocenil její visáž.

„Děkuji ti, broučku. Taky nejsi k zahození. Koukám, že spolu ladíme.“ Drew měl totiž stejně jako Tereza oděv v barvě noční modři, avšak namísto bílé měl šatstvo ozdobené stříbrnými hvězdičkami. Měl jich jen pár a to kolem konců rukávů.

„Nepůjdeme místo plesu opět do naší tajné rajské zahrady?“ ptal se Drew. „Naší tajnou rajskou zahradou“ myslel Komnatu nejvyšší potřeby.

„Ne-e,“ zamítla to Tereza, „plesy jsou dobré, obzvláště s lidma, který máš rád. A navíc máme spousty času i potom...“

„A nebudou tam náhodou Zmijozelský? I tyhle lidi máš ráda?“

„To nejsou lidi.“

„Doufám, že jsem tu všichni! Děkuji, že jste dnešní ples udrželi v tajnosti. Nejprve je tu pro nás přichystána slavnostní večeře o čtyřech chodech. Poté započne to správné plesové nadšení, jelikož se spustí hudba. A k této příležitosti bych vám rád oznámil, že nás dnes poctí svou přízní oblíbená skupina Šílený Troll!“ Ozval se povyk a jásot, zřejmě byli spokojeni s výběrem kapely. Šílený Troll je totiž velice známá a velice populární skupina v kouzelnické společenstvu. Bohužel po čase přestanou hrát, po brutální vraždě bubeníka Philla Wraye, ale to je budoucnost, tak proč předbíhat?

„Utište se prozatím a usedněte ke stolům!“ pobídl je Brumbál a sám také usedl. Jakmile byli všichni usazeni, objevil se před nimi překrm Zelenina s pikantními omáčkami. Skládal se ze tří omáček: bagna cauda (teplá omáčka s ančovičkami a česnekem), taramasalata (chlazená směs uzených lososových jiker, citrónová šťáva, česnek a olej), a omáčka z lilku, v níž je smíchán lilek, šalotky a česnek s petrželovou natí. K tomu byla místa plná různorodé zeleniny. Lily se okamžitě naklonila k Tereze, která seděla vedle ní po levici: „Přestaň se šklebit. Já vím, že to nebudeš, ale proč to musí vědět i ostatní?“

Polévka s játrovými knedlíčky zachutnala všem. Po ní přišlo hlavní jídlo v podobě kuřecích řízků Cordon Bleu. Posledním jídlem se stal mražený vanilkový krém, který si každý, ač dosyta najeden, dal. Když všichni dojedli, nastal čas přípitku.

„Na letošní sedmý ročník!“ pozvedl svou číši Albus Brumbál. Po něm následovaly další. Naprosto veškeré osazenstvo si připilo. Tolik nechtěli opouštět Bradavice...

Zazněly první večerní pomalé tóny. Drew vyzval svou dívku. Samozřejmě souhlasila. Lily tančila s Jamesem. Sirius s Lenkou. Remus s měsícem. Zklamaná Adriana seděla sama u stolu.

„Nepůjdeme si sednout?“ navrhla Tereza.

„Proč? To jsem tak špatný tanečník?“

„Kdepak! Naopak, ten nejlepší, ale myslela jsem si, že bychom si mohli sednout k Adrianě, je tam chudák úplně sama...“

„Jak to? Kde je Remus?“ zajímalo Drewa.

„Ani nevím,“ pověděla Caisová.

„Pojďme si tedy sednout.“

„Jsi zlato!“

Přisedli si k Adrianě a pokoušeli se jí rozveselit. Ani jednomu to nešlo. Proto toho zanechali. „Tak si s ní běž zatancovat,“ pošeptala Tereza Drewovi.

„Zkusit to můžu,“ usmál se Drew, „Milá Adriano, žádám tě o tanec!“

Souhlasila a oba odešli na parket. Nyní osaměla Tereza. Na dlouho to však nebylo.

„Ale, ale, Caisová, co ty tady tak sama? Kde máš Drewa?“ zeptal se Sirius.

„Hodně tě baví mi říkat příjmením? Mě moc ne, co kdybys mi konečně říkal Terezo?“

„No, proč ne,“ zazubil se Black, „Ale zatancuješ si se mnou.“

„Tak fajn,“ pokrčila rameny Tereza.

„Pojďte slečno,“ nastavil jí rameno.

Chytla jej se slovy: „Děkuji, pane.“

„My si budeme vykat?“

„Chtěl bys?“
„Začalo mě to bavit...“

„Tak to jsme na tom stejně.“

„Proč jsi tancovala s Blackem?“ vybafl na ni Drew, když si šla opět sednout.

„Protože mě o to požádal!“

„A ty jsi šla? Jen tak?“

„Ano, vždyť je to kamarád!“

„Jenom kamarád?“

„Co je to za otázku?! Já ti nemusím vůbec nic vysvětlovat! Co ti proboha je? Nikdy ti přeci nevadilo, že jsem se bavila i s ostatníma klukama.“

„Jenomže to na tebe nečuměli, tak jako on. Určitě mi tě chce přebrat! Tebe ještě neměl. Chce tě do sbírky!“

„Nemluv tak!“

„Ještě se ho zastávej!“

„Já se ho nezastávám! Myslíš si, že mě chce a že mu vletím do náruče? Tak to se pleteš!“

„To doufám!“

„Cožpak mi nevěříš?“

„Tobě ano, jemu ne! Je to kluk a ty chtěj jen to jedno.“

„Moc pěkný! Možná sis nevšimnul, ale ty jsi úplně stejnej!“ zakřičela na něj Tereza.

„Fajn, tak jsme si to ujasnili. Pěkný věci si o mě myslíš. Víš, co bude nejlepší? Když půjdu a tebe tu nechám samotnou. Užij si to s ním!“

„Ale Drew,“ volala na něj Tereza. Neotočil se. Vyběhla za ním ven. V té tmě už ho nezahlédla. Bylo jí do breku. Proč se museli pohádat zrovna dnes a kvůli takové blbině? Už se nechtěla vracet zpět. Ples jí byl ukradený. Chtěla si promluvit s Drewem. Usedla na blízkou lavičku, upřela svůj zrak na bělostnou hromadu sněhu. I přes černočernou tmu viděla, jak se sníh blýská. Upoutalo ji to. Po tváři ji sklouzly ještě poslední slzy. Na chvíli jako by vypnula. Nevnímala zimu, která jí kousala do těla. Přemýšlela. O svém dosavadním životě. Co bude dál? Nebylo jí však přáno, aby svou myšlenku dokončila. Ten pán ji vyrušil...

„Propána Caisová, co tady děláš? Vždyť musíš bejt zmrzlá!“

„Co? Já... Jdu už do Bradavic, vyřídil bys to Lily? Aby neměla starost.“

„Neboj se, ta ji mít nebude. Všímá si totiž jenom Dvanácteráka. Vypadá to, že by se konečně mohli dát dohromady.“

„Tak to je moc dobré! Moc... No, já pádím, vážně už mi je šílená zima.“

„Hele, já tě doprovodím. Ten ples už mě taky moc nebere... Kde máš Drewa?“

„Šel napřed...“

Zpět na obsah

Kapitola 51: Smůla a štěstí pro Remuse

51. KAPITOLA - SMŮLA A ŠTĚSTÍ PRO REMUSE

„Jak sis včera užila ples?“ zeptala se Lily.

„První polovina byla vážně skvělá, ale ta druhá už za nic nestála.“

„Jak to, co se stalo?“

„Pohádala jsem se Drewem...“

„Kvůli čemu?“

„Protože jsem tancovala se Siriusem.“

„Vážně? A líbilo se ti to?“

„Cože? Já se pohádám s Drewem, protože si zatancuju se Siriusem a ty se mě ptáš, jestli jsem byla spokojená s jeho výkonem? Ale jo, byla,“ usmála se Tereza.

„Já jsem vás totiž viděla a moc vám to slušelo...“

„O co ti jde?“

„Že by bylo moc pěkný, kdybys s ním chodila...“

„Lily, prober se, co to proboha povídáš?“

„My dvě jsme nejlepší kamarádky a James a Sirius jsou nejlepší kamarádi, tak mě napadlo, že když já teď chodím s Jamesem, tak by bylo pěkný, kdybys chodila se Siriusem a byli bychom taková pěkná nebelvírská čtyřka...“

„Moment, ty chodíš s Jamesem?“

Lily přikývla.

„Konečně!“ zvolala Tereza, „Ale se Siriusem chodit nebudu...“

„Já tě do ničeho nenutím. Ale poslední dobou se s Drewem nudíš, to poznám.“

„Nenudím,“ odporovala Terka.

„Nudíš! Mě nepřesvědčíš o opaku. Už nějaký ten pátek tě znám. Když vás spolu vidím, pořád to vypadá, jako by jsi na něco neustále čekala, ale on ti to neuměl dát!“

„Vážně?“

„Zcela.“

„Raději zanecháme naší debaty a půjdeme za Remusem,“ navrhla Tereza.

„No, to bychom měly. Prý to včera nedopadlo moc slavně...“ prozradila Lily.

„V jakým smyslu?“

„Ta jeho včerejší přeměna. Prý to bylo strašné... Utrpěl nějaká zranění.“

„Je to vážné?“ strachovala se Tereza, když přišly na ošetřovnu. Kolem zatažené postele seděli tři chlapci a tvářili se ustaraně.

„Madame Pomfreyová říká, že je mimo ohrožení života, ale prý zůstanou jizvy.“

„Tak to není až tak hrozné,“ pronesla Lily.

„To jsi ho ještě neviděla,“ zamračil se Sirius.

„Jak to myslíš?“

Sirius mlčel. Nechtěl nic říkat, však to Lily i Tereza poznají samy.

„Je vzhůru?“ zeptala se Caisová.

„Ne, čekáme tady až se probudí. Bude potřebovat veškerou naši podporu.“

„Myslíte, že bych... Že bych se na něj mohla podívat?“

„Asi ano, snad to tak bude lepší. Alespoň až se probudí nebudete tak překvapené...“

Obě dívky přistoupily a odhrnuly závěs. Lily se chytla za ústa.

„Proboha, co se mu to stalo?“ zašeptala a utíkala se schoulit v Jamesově náručí.

Remus měl po celém těle různé oděrky, které se již stačily zahojit díky výborné péči Madame Pomfreyová, ale to co Lily tak vyděsilo, byl veliký šrám před Remusův obličej.

„Nějak to včera nezvládl...“

„Cože? Co jsi to povídal?“ zeptala se Tereza.

„Adriana se rozešla s Náměsíčníkem,“ řekl Sirius.

„Bože, proč?“

„Prý nemůže chodit s klukem, který má přes celý obličej šrám.“

„A to je normální? To si myslí, že se to Remusovi líbí? Právě teď by měla ukázat, jak moc jí na něm záleží a být jeho oporou!“

„Jenomže ne všichni jsou jako ty,“ prohlásil Lupin, který nepozorován vše vyslechl.

„Remusi, je to pravda? Opravdu se s tebou rozešla?“

„Jak se to vezme... Co znamená, když ti holka řekne, že si chce dát dlouhou pauzu, a prohlídne si tvůj zohavený obličej?“

„Ticho buď. Jakej zohavenej? Pořád jsi takový fešák jako předtím,“ zamrkala Tereza.

Remus se usmál. „Děkuji.“

„A nezapomeň, že ten můj návrh na uspořádání pořádného Vánočního plesu jen a jen pro tebe pořád platí!“

„Vánoční ples? Kdy?“ ozval se Black.

„To záleží na Remusovi, kdy se mu to bude hodit. Stačí říct... A prosím, buď tak laskav – sepiš mi seznam hostů. Díky ti!“

„Což takhle jenom Nebelvírké?“ navrhl Remus.

„Tak platí! Od jakého ročníku?“

„To záleží na vás. Až tam kde máte kamarády.“

„Což znamená, celej náš ročník, polovinu šesťáku, nějaký lidi z patýho a minimum ze čtvrtýho...“

„Asi tak. Ale kam všechny ty lidi narveme, aby si toho nikdo z učitelů nevšiml?“ ptal se Sirius.

„Neboj, já už něco vymyslím,“ pravila Tereza

„Tak schválně, vsadíme se. Kdo nejde lepší místo, platí?“

„Platí,“ usmála se vítězoslavně Tereza, neboť si vzpomněla na Komnatu nejvyšší potřeby. Sice Drewovi slíbila, že ji nikomu neukáže, ale pokud nevyzradí princip používání, mělo by být vše v pořádku.

„Cítíš se jako vítěz?“

„Já jsem vítěz,“ prohlásila pevně Caisová.

„Když je tomu tak, což se takhle o něco vsadit?“

„Bez problému; o co?“

„Budeš mi sloužit jeden celý večer!“

Tereza se zarazila. Co když opravdu najde lepší místo? Ale to je přeci nesmysl! Lepší než Komnata nejvyšší potřeby neexistuje! „Tak platí, ruku na to!“ Komnato, nesmíš mě zklamat, modlila se Tereza.

„Ok, Remus nám to stvrdí.“

„Tak tady máš ten seznam. Je to mnohem méně lidí, než jsem čekala. To víš, polovina z nich jela domů. Na to jsem včera tak nějak nepomyslela, ale i přes to by to měla být slušná párty. U každého máš malou poznámku. Kdybys náhodou zapomněl, kdo je kdo,“ mrkla na něj Tereza.

„Díky, našla jsi už nějaké to místo?“

„Jistě, úplně úžasný! Však uvidíš. Teď ještě nějakej ten program.“

„To chceš všechno dělat sama?“

„Kdepak! Já vás pěkně zaúkoluju!“

Lupin se usmál a začal si číst seznam hostů na párty dělanou speciálně pro něj. Byl tak šťastný. Děkoval Bohu za takové přátele.

Náš milovaný sedmý ročník:

Sirius Black, James Potter, Peter Pettigrew – že by tví nejlepší kamarádi?

Tereza Caisová – to byla ta divná holka, co ti podala tenhle seznam

Lily Evansová – již brzy Potterová

Alice Skegnesová – sedm let se s tebou ráda směje

Rodger Bangor – brankář, má ložnici hned vedle tebe a sdílí ji s Clivem Woodallem, Oliverem Leftem a s Kevinem MacKillerem

Susie Stranrearová – líbila se ti ve třetím a čtvrtým ročníku, Donna Boummová – napsala Siriusovi velice inteligentní básničku, Marry Berry – miluje jídlo, Kiara Nguen – černé vlasy, černé oči, šikmý úsměv; všechny sdílejí pokoj s Alicí

Končíme sedmý ročník a začíná ten šestý:

Ben Yarmouth a Lewis Wash – „bratři jak se patří“, pomohli nám vyhrát pár zápasů

Irma Nevím-jak-dál – ta roztomilá zrzka a její čtyři kamarádky: Tara, Dara, Nera, Sára nebo jakže se to jmenují. Zeptej se Siriuse, ten zná taky každou sukni...

Ervan, Mark a Lukas – největší fanoušci při famfrpálu, sympatičtí hoši

A máme tu pátej, bohužel se zde z něj nacházejí pouze dva zamilovaní lidi z toho ročníku, ale neodolala jsem a pozvala je: Chris a Amy – snad ti to nevadí..?

Ze čtvrtého našeho střelce Jaye Smitha a jeho nejlepšího kamaráda Noaha Powera. Ptali se mě, jestli mohou s sebou vzít i kamarádku Wendy. Nevadí, že jsem jim to dovolila?

Všichni se tak obtěžovali a souhlasili s tím, že příjdou!

Zpět na obsah

Kapitola 52: Obsazeno, smůla!

52. KAPITOLA – OBSAZENO, SMŮLA!

Příprava oslavy byla v plném proudu. Všichni pozvaní toužili něco udělat. Také se blížilo slavnostní odhalení místnosti určení pro jejich „malý“ soukromý večírek.

„Dáma má přednost,“ řekl Sirius a mírně se uklonil.

„Takže začínáš,“ pošťuchovala ho Tereza.

„Pořád veselá? Neboj se, to přejde až uvidíš, co jsem našel!“

„Tak jdeme?“ zeptal se Remus, který se měl rozhodnout pro místo vhodnější pro párty.

Sirius je zavedl na místo, které Tereza očekávala ze všeho nejméně.

„To snad ne!“ zakřičela, když uviděla obraz Barbanáše Blouznivého.

„Copak?“

„Doufám, že nejdeš do té komnaty?“

„Ale, ty o ní víš taky?“

„To si piš! Myslela jsem si o ní, že bude nejvhodnějším místem pro oslavu...“

„Vidíš, měla jsi jít první, teď vyhrávám já!“

„Tak to rozhodně ne! Sloužit ti nebudu! Měla jsem úplně stejný nápad!“

„Víš co? Nechť rozhodne Remus!“

„Já...“

„Remusi, prosím, to přece nemůžu!“

„Kdo dřív příjde, ten dřív mele,“ zacitoval Black.

„Sirius má pravdu. Promiň mi to, Terko... Měla jsi možnost jít na řadu jako první...“

„Jak jsi mohl?“ zeptala se Caisová a utekla pryč.

„Jsi pašák,“ pochválil jej Sirius.

„Nejsem si tím jistý... Tak mi alespoň ukaž, v čem se bude oslava konat,“ pobídl ho Náměsíčník.

„Jsem tak pitomá, taková husa!“ hudrovala Tereza.

„Co se stalo?“ ptala se Lily zpoza knihy klidným hlasem.

„Vsadila jsem se s Blackem!“

„A prohrála jsi, že ano?“

„Koukám, že ty jsi to čekala.“

„Spíš jsem v to doufala,“ přiznala Lily.

„Co to povídáš?“

„Já ani nevim, proč jsem ti nepřála výhru...“

„To mám ale bezvadnou kamarádku! Místo, aby mi přála výhru, tak mi přeje prohru! No, to svět neviděl!“

„Nikdy jsem totiž neviděla, že by ses někomu podvolila. Konečně se dočkám...“

„Nedočkáš! Kašlu na sázku, prostě to nesplním!“

„To si děláš srandu? Vsadila jsi se, tak to musíš splnit! Člověk by ti pak nevěřil ani nos mezi očima!“

„Mně věřit můžeš! To snad víš! Ale sloužit Blackovi? Radši zhynu!“

„A budeš se popelit...“

„Lily,“ okřikla jí Tereza, ale smála se. Znovu ji usadila.

„A jaký večer, že mu to budeš sloužit?“

„Žádnej!“ rozčílila se Tereza.

„Uvidíme...“ zašeptala Lily.

„Co jsi to říkala?“

„Já? Nic. Nech se vyšetřit...“

Áááá, všichni ji štvou! Nejdřív Black se stejným výběrem, pak Lily s tím jejím hloupým pošťuchováním. Sloužit Blackovi. To tak! V žádném případě, kamarádi!

„Jak nebudeš sloužit? Sázka je sázka!“

„Prostě na to kašlu. Neměla jsem se vsázet, teď už to vím a beru vše zpět!“

„Tak to jsme si neujednali! Naše sázka je platná! A navíc – něco mi dlužíš...“

„Vážně? A co?“

„Vzpomeň si na Kruval... Na Paola...“

Sakra, Black měl pravdu, pomyslela si Tereza. Sázka jde zrušit, ale toto nelze. Opravdu se bude muset podvolit..? „To není fér! To je vydírání!“

„Kdepak! Vsadili jsme se a ty chce odstoupit. To není fér! Upravuješ si pravidla, jak se ti hodí, ale z tohohle se nevyvlíkneš!“

„Prosím, tohle fakticky ne. Já ti prostě nemůžu sloužit jeden večer. To je něco naprosto nepředstavitelnýho a tragickýho!“

„Tragický? Tak to počkej! Budeš mi sloužit a to na Silvestra!“

„Nepřipadá v úvahu! Když už ti mám sloužit, tak v tenhle den ne! Baví tě to, takhle mě mučit?“

„Ano,“ odpověděl suverénně Sirius a zazubil se, „Ale abys viděla, že já fér být dokážu; sloužit mi můžeš už zítra. Alespoň to budeš mít, co nejdřív za sebou.“

„Bomba... Takže zítra večer a úplně všechny mé dluhy a závazky jsou smazány?“

„Jako kdyby neexistovaly...“ pokýval hlavou Black.

„Zajímavě sis to vybral,“ pronesla Tereza a otočila se na podpatku.

„Jak jsi to myslela?“ chtěl vědět Sirius, ale Caisová nereagovala.

Zpět na obsah

Kapitola 53: Noc proti pravidlům

53. KAPITOLA – NOC PROTI PRAVIDLŮM

„Jsem tady,“ oznámila Tereza, „Jak to bude probíhat?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Sirius, „nějak jsem si to nepřipravil...“

„Tak až na něco přijdeš, dej mi vědět. Zatím budu u sebe v pokoji, ju?“ mrkla na něj Tereza.

„Nikam nechoď! Hezky se mi budeš věnovat celý večer!“

„Dobrý, co budeme dělat?“ Caisová dala ruce v bok.

„Můžeme si jít někam popovídat,“ navrhl Tichošlápek, „Třeba k madame Rosmertě?“

„Dobrý nápad,“ ocenila ho, „Ale má malou, nepatrnou chybičku. Vycházka do Prasinek není dnes... Jak tam tedy půjdeme?“

„Taková prkotina nás přece nemůže zastavit!“

„Vážně?“

„To bych nebyl jedním z Pobertů, abych neznal i jiné cesty.“

„Noc proti pravidlům?“

„Ano, už to tak bude,“ usmál se Sirius. Poté i Tereza, když si pomyslela, že dnešní večer přece nemusí být tak černý, jak si jej barvila.

Zavedl ji do čtvrtého patra před velké zrcadlo. Mávl svou pružnou hůlkou a zrcadlo se rozplynulo. Nyní hleděli do dlouhé temné chodby, která klesala do husté tmy.

„Tak pojď,“ pobídl ji. Přelezli přes rám zrcadla. Jen co pevně stanuli na zemi, škvíra, kterou prolezli, zmizela. Stalo se z ní opět zrcadlo. Tereza se vyděšeně ohlédla a srdce jí začalo zběsile tlouci. „Lumos,“ pravil Sirius a tmu zahnal svit z jeho hůlky. „Neboj se,“ usmál se na ni.

„Já se nebojím,“ ohradila se Tereza.

„Jasně,“ řekl Black, chytl ji za ruku a táhl chodbou.

„Tudy půjdeme i na zpátek?“ zajímala se Caisová.

„Jestli se mi bude chtít...“

„Takže takových cest je víc?“

„Hm, asi sedm, ale o dvou z nich ví i Filch.“

„Kde vyjdeme?“

„V Prasinkách.“

„Vážně? To by mě nenapadlo! Kde přesně?“

„Nech se překvapit.“

Dál šli tiše. Nechtělo se jim zbytečně mluvit, však budou mít času dosti!

„Jak se ti líbila cesta?“ zeptal se Sirius, jakmile byli pohodlně usazeni a měli objednáno.

„Hodně, obzvláště ta část, kdy jsi mlčel,“ zněla odpověď.

„Miluješ sarkasmus?“

„Jak jen to jde,“ zazubila se Caisová.

„Skvělé, tak ti přikazuji, abys ho už dnes nepoužila ani jednou!“

„To nejde! To bych nebyla já!“

„Budeš se muset bez toho nějak obejít...“

„Jeden máslový ležák a jedna malinová limonáda,“ hlásila madame Rosmerta a každému dala to, co si objednal. Slušně poděkovali.

„Zahrajeme si takovou hru. Jeden se ptá a druhý odpovídá pouze pravdu.“

„Dobře, ale já se budu ptát,“ rozhodla Tereza.

„Kdepak, moje milá, já se ptám!“

„Tak to nehraju!“

„Budeš muset.“

„Ale nějaký slušný otázky, který moc nezasahujou do soukromí.“

„Uvidíme,“ pokrčil rameny Sirius.

„Blacku! Neštvi mě!“

„Co by ti pomohlo, abych tě tak neštval?“ Tichošlápek nasadil sladký hlásek.

„Což se takhle střídat v kladení otázek?“

„Klidně, ale nesmí se dávat dvě stejný. To aby ses po mně neopičila.“

„Hm, ale kdo za tebe bude vymýšlet otázky?“

„Moje první otázka zní,“ ignoroval její poslední větu, „Co ty a Drew?“

„To jsem mohla čekat... Je sice docela osobní, ale budiž, odpovím ti: dobrý.“

„Na takovej prolog jsem čekal trochu delší odpověď, prosím, buď tak laskavá...“

„Chceš slyšet celej příběh?“

„Můžeš mi ho povědět...“

„Začátek byl skvělej, tak pozornýho kluka jsem vážně ještě neměla. Jenomže potom mě to začalo unavovat, zřejmě si všiml, jelikož si mě přestal tolik všímat. Docela jsem se divila, že náš vztah tímhle neumřel... Pak začaly všechny ty jeho překvapení. To on mi ukázal tu komnatu, díky níž jsem dnes v tomto postavení, kdybych o ní nevěděla, nikdy bych se nesázela. Myslela jsem, že mám trumf v rukávě, no, jak se ukázalo; nemám. Nehroší, co se stalo, byla ta naše hádka na plese, jak jsi mě doprovázel zpět do Bradavic. Od té doby jsme se ještě neviděli. Usoudila jsem totiž, že je lepší nechat to vydusit...“

„Nechci se ti do toho nějak plést, ale asi by bylo lepší, kdybys za ním zašla, aby si to nevyložil nějak špatně...“

„Díky za radu, ale nikdy jsem za klukem nedolézala a s ním rozhodně nezačnu.“

„Jak chceš, je to tvůj kluk a ty ho musíš znát líp než já...“

„Přesně tak!“

„Teď se ptáš ty, čekám na tvou záludnou otázku,“ usmál se a usrkl máslového ležáku.

„Začnu zhurta – snad tě to nezaskočí – jaká z holek, který jsi měl, byla ta nejlepší?“

„Páni, jdeš na to vážně zhurta... Asi Irma. A kdo byl tvůj nejlepší?“

„Pozor, zlato, stejná otázka,“ upozornila ho Tereza s vítězoslavným úsměvem.

„Škoda, ty víš, na co zeptat... Právě mě napadla úžasná otázka; jakej byl Riddick?“

„Asi jsem tě podcenila...“ povzdechla si, „ten první.“

„No, a jakej byl?“

„Já ti ani nevim, hodnej, nenaléhal, nemluvil...“

„Jak si to mám vyložit?“

„To už je další otázka! Teď se ptám já. Co si o mně myslíš?“ schválně položila tuto otázku, protože sama by na ni dost nerada odpovídala. Říkat pravdu, nějak se jí to přestávalo líbit. Ať žijou metafory a sarkasmus!

„Právě mě ta hra přestala bavit, napadlo mě něco lepší. Pojď,“ vybídl ji.

„Copak? Nechce se ti odpovídat?“

„Ne, ani ne,“ přiznal popravdě Black.

Sirius zaplatil, vyměnil si s madame Rosmertou pár slov, které Tereza neslyšela, a oba dva se vydali zpět do Bradavic stejnou cestou, jakou přišli. Docela se u toho zapotili.

„Potřebovala bych sprchu!“ zvolala Tereza, když se ocitli za zrcadlem.

„Jak si přeješ,“ pronesl Tichošlápek, „Jen si něco dojdu zjistit... Počkej na mě u sochy Borise Bezradného.“

„Co tam?“

„Počkej a uvidíš.“

„Mám mít strach?“

„Nevidím žádný důvod.“

„Aspoň že tak,“ pokrčila rameny a odebrala za sochou Borise Bezradného. Naopak Sirius zamířil opačným směrem – přímo do Nebelvírské věže, aby zde našel Remuse. Potřeboval od něj vyzvědět jedno heslo...

„Tak jsem tady!“

„Co to neseš?“ zajímala se Tereza.

„Ručníky,“ oznámil jí Sirius.

„Bože, proč?“

„Bílá bublina,“ řekl místo odpovědi.

„Zase nějaká tajná cesta?“

„Ne, prefektská koupelna. Až jí uvidíš, hned si ji zamiluješ! No, chtěla jsi se vysprchovat?“ zeptal se jí, když uviděl, jak se tváří.

„Jo, to jsem chtěla, ale bez tvé přítomnosti! Není to taky proti pravidlům?“

„Tak trošku...“

„Je možné, že jsem to věděla?“

„Pojď se taky smočit,“ pobízel jí Black.

„Ne!“ Zatvrzele stála vedle hromady oblečení. Patřila Siriusovi.

„Nemáš mi takhle čirou náhodou sloužit celý večer? Alou, do vody!“

Tereza si svlékla svetr, jenž měla celý večer na sobě. Nebylo to však znamení toho, že by Siriuse měla v plánu uposlechnout – bylo jí zde, v zapařené koupelně s menším bazénkem plného voňavé vody, veliké vedro. „Jdeš už?“ ptal se Tichošlápek, když se dlouho po odložení svetru nic nedělo.

„V žádném případě!“

„Ty mě štveš,“ zamračil se Black, „Tak mi alespoň podej ručník. Doufal jsem, že si tu společně zaplaveme, ale když madam nechce...“

„Tady ho máš,“ podávala mu modrou osušku.

„Děkuji,“ řekl a stáhl ji i s ručníkem do bazénku.

„Ty zaplivanej prevíte!“

„Řekl jsem žádné sarkasmy.“

„To není sarkasmus!“ rozčilovala se Tereza, „To je urážka!“

„Za ní by sis zasloužila pětadvacet na holou.“

„Ať tě to ani nenapadne!“ výskala Caisová a cákala po něm vařící vodou. To jej však neodradilo; zamířil k ní. Snažil se dostat co nejrychleji k okraji bazénku a vyšplhat ven, bohužel mokré šaty jí to příliš neusnadňovaly. To už tu byl Black. Pevně ji chytl.

„Nech mě!“ zasyčela Tereza.

„Dobře, ale uklidníš se, ano?“

„Ano,“ procedila mezi zuby.

„Bezva. Teď zchoď tričko a kalhoty a zaplaveme si.“

„Žádných pětadvacet na holou?“

„Žádných pětadvacet na holou, neboj se. Já nevěděl, že to vezmeš tak vážně. Dělal jsem si legraci.“

„To je taky jedině tvé štěstí,“ usmála se konečně Tereza.

V bazénku se zdrželi ještě necelou hodinu. Celí rozmočení vylezli na souš a toužili po suchém šatstvu. Jakmile usoudili, že jsou jakš takš sušší, odebrali se zpět do jejich domova, do Nebelvíru. Nikdo tam již nebyl – hodiny ukazovaly za třináct minut půlnoc. Usedli k dohasínajícímu ohni. Sirius mávl hůlkou a slabý oheň se opět stal silákem.

„Dneska to bylo docela pěkný. Obzvláště ta koupel.“

Tereza se zachichotala. „Máš naprostou pravdu!“

„To by chtělo nějakej pěknej závěr...“

„Asi ano, třeba: ´Dobrou noc´,“ pověděla Caisová a začala se zvedat - cítila se unaveně.

„To jsem nemyslel,“ Sirius se postavil a chytl Terezu za ruce.

„Co děláš?“

„Brilantní konec.“ Naklonil se k a chtěl ji políbit.

„Ne...“ Pozdě, umlčel ji svými ústy. Zanedbatelnou chvilku se laskat nechala, ale poté se urychleně odtrhla. „Proč jsi to musel zkazit?“ zašeptala. Otočila se k němu zády a odešla v tíživém tichu. S najednou smutnými oči.

Ve svém pokoji odhodila zbytečné svršky a ulehla ve spodním prádle. Převalila se na břicho, hlavu podepřela rukama. Začaly se řinou slzy. Jak moc jí bylo líto, že večer, který tak nadějně začal, tak katastrofálně skončil. Nechápala to.

Zpět na obsah

Kapitola 54: Chci vše napravit

54. KAPITOLA – CHCI VŠE NAPRAVIT

Vnímala jen to ticho, jak moc se jí líbilo, obzvláště po hlučném včerejšku. Lily ještě spala. Upřeně hleděla před nad sebe. S pravou rukou pod hlavou. Přemítala nad včerejší večerem. Nad vším co se událo. Nad vším co by se mohlo udát, kdyby ho nezastavila. A co vše by mohla podniknout, aby se to nestalo znovu...

„Jsi vzhůru?“ ptala se ospalá dívka s rudými vlasy.

„Jo.“

„Tak jaký to včera bylo?“ zajímala se dychtivě. Okamžitě se posadila a vysílala zvědavé pohledy.

„Ušlo to, ani to nebylo tak hrozný, jak jsem očekávala. Moc toho nechtěl...“

„Detaily, prosím!“ žadonila Lily.

„Byli jsme v Prasinkách u Tří košťat, potom v prefektské koupelně.“

„A?“

„Nic. Jenom jsme si povídali a u konce, celí rozmočení, jsme si sedli ve společence u krbu. Chtělo se mi jít spát, tak jsem řekla dobrou noc. On mi taky řekl dobrou noc, ale trošičku jinak... Políbil mě.“

„Už zase? To už je po kolikátý?“

„Já nevim,“ spráskal ruce Tereza. „Začíná to bejt pěkně otravný!“

„Určitě po tobě jede!“

„Skvělý, jsem z toho celá žhavá... Ale Lily, jestli jsi nezapomněla, já mám Drewa!“

„Tak se s ním rozejdi.“

„Haló? Kdo jsi? Kde je Lily, má kamarádka? Ty to rozhodně nejsi.“

„Proč?“

„Ta by mi nikdy neporadila, abych se rozešla s klukem kvůli Blackovi!“

„Z jakého důvodu ho tak nenávidíš?“

Tahle otázka Terezu zaskočila. „To není pravda,“ dostala ze sebe na konec, „Prosím tě Lily, už se na nic neptej...“

„Terí, co se děje?“

„Nejsem si jistá... Jsem zmatená, možná to je tím, že o všem tak moc přemýšlím. Až budu mít jasno, všechno ti vypovím. Slibuji!“

„Já bych ti s tím, ale chtěla pomoci.“

„Já si musím pomoci sama...“

„Remusi, mohla bych s tebou mluvit o dnešní párty?“

„Jistě, co potřebuješ?“

„Šlo by ještě rozšířit seznam pozvaných? Mohl by se účastnit i Drew?“

„Tvůj kluk? Ale jistěže!“ usmál se na ni. „Trápí tě něco?“

„Ne, jak tě to napadlo?“

„Tvoje oči.“

„Co s nimi?“

„Nemají jiskru.“

„Asi si dala dovolenou,“ usmála se Tereza.

„Kdepak, teď jsme jí tam zahlédl!“

„Díky Remusi, jsi skvělý!“

„Sice nevím za co mi děkuješ, ale prosím.“

„Za všechno, hlavně zůstaň takový jaký jsi.“

„Drew!“ volala. „Drew! Musím s tebou mluvit.“

„A je o čem?“

„Jistě! Chtěla jsem se ti omluvit za své chování. Mohla jsem tušit, že budeš trošku žárlit na největšího lamače dívčích srdcí. Chápu to a mrzí mě, že jsme se museli pohádat...“

„Víš, mě by ani tolik nevadilo, že jsi s ním tancovala, ale vypadala jsi tak šťastně... To mě rozladilo.“

„Drew, já... Jsem tu vlastně hlavně kvůli tomu, že se pořádá párty pro Remuse jako náhradu, díky jeho nepřítomnosti na plese,“ zamluvila jeho poznámku o ´vypadání šťastně´. „Jsou sice pozvaní jenom Nebelvírští, ale mám speciální výhradu si tě pozvat... Chci, abys tam byl, prosím...“

„Tak dobře, příjdu. Kvůli tobě.“

„Děkuji ti Drew.“ Políbila ho, stýskalo se jí po polibcích... Po jeho polibcích.

„Sakra,“ klela Caisová, „v čem mám jít?“

„Za hodinu párty začíná a ty nevíš co na sebe?“ Lily nevěřícně kroutila hlavou.

„Mám určitou představu...“

„Tak se mi v ní ukaž a já ti ji zhodnotím, jako za starých časů,“ pobídla ji rozradostnělá Lily.

„Ta první jsou dříny a tričko,“ Jak se Tereza převlékla a ukázala se kamarádce, ta zavrtěla hlavou. Sukně po lýtka a halenka. „My jdeme do kostela?“ Kraťasy a tričko na ramínka. „Já jsem nevěděla, že je to párty ve stylu ´Plážové hrátky s kulatým balónem´.“

„Víš co? Tak mi něco vyber!“ zachmuřila se Tereza.

„Konečně jsi mi to nabídla!“

Tereza si radši nechala jedovaté poznámky pro sebe a čekala, co jí Lily vybere. „Ne, to jsi na sebe nevezmu, to je moc...“

„Sexy!“ dokončila za ní Evansová, „Sirius bude koukat.“

„Mě nějakej Sirius nezajímá!“ rozkřičela se Tereza.

„Klid, snad jsem toho tolik neřekla.“

„Ach jo,“ povzdechla si. „Tak dobře, zkusím si to.“

„Chytrá holka,“ pochválila ji Lily.

„Evansová… sklapni!“

Že já jsem se k tomu nechala přemluvit, kroutila Caisová hlavou. Sukně nad kolena zašustila. „Ještě ty si stěžuj,“ obořila se na ni Tereza. „Vypadám jako roztleskávačka.“

„Často se bavíš se svým oblečením?“ usmívala se Lily. „Nemrač se, právě teď vypadáš spíš jako kakabus!“

„Jdeme, zlatíčko, jinak bych tě musela trhnout vejpůl!“

„Nechápu, kde se bere ta tvá povedená nálada?!“

„Nestarej se,“ odsekla Tereza.

„Odcházím, ještě bys mi zkazila náladu. Uvidíme se tam. Zatím!“ Lily jí zamávala a urychleně odešla, nechtěla schytat nějakou peprnou poznámku, usoudila, že dnes jich bylo víc než dost.

„Drew,“ zavolala. „Tady jsem.“

Okamžitě se k ní přitočil s políbil ji na ústa. Horký, nedočkavý polibek. „To by mě zajímalo, co máš pod tím?“ ptal se Laurei, protože Tereza přes sebe přehodila černý plášť.

„Oblečení do kterého mě navlíkla Lily. Strašný, pomalu si začínám připadat jako štětka,“ postěžovala si.

„Copak? Takový výraz jsem od tebe ještě neslyšel,“ podivil se Drew.

„Promiň, já jen... Necítím se ve své kůži – to dělají ty šaty...“

„Tak sis do oblékání neměla nechat mluvit.“

„Já vím, ale zprvu se mi to také líbilo, jenomže nyní nacházím takové malichernosti...“

„Uklidni se, heleď, uděláme to takhle; ukaž se mi a já ti povím, jestli je to tak strašné, jak si myslíš, hm?“

„Dobře,“ vzdychla Caisová a odkryla svou garderobu.

„Páni!“ zvolal Drew. „Nádhera!“

„Vážně?“

„Stoprocentně! Půjdeme?“

„Ty máš dneska tak výtečné návrhy,“ zazubila se Tereza. „Půjdeme,“ prohlásila rozhodně.

Zpět na obsah

Kapitola 55: Neuvážený konec

55. KAPITOLA – NEUVÁŽENÝ KONEC

- „Kdopak to je?“

„Kdo?“

„Ten fešák, co přišel s Caisovou.“

„Ten s tím velkým nosem?“

„S tím roztomilým nosem,“ dívka opravila svou kamarádku.

„O, jistě. To je Drew Laurei, její přítel.“

„Dlouho už nebude,“ prohlásila sebevědomě Irma a namířila si to k Tereze a Drewovi. -

„Ach jo, jde k nám Irma,“ povzdechla si Tereza, „Půjdeme a budeme dělat, že jí neznáme.“

„Proč? Vždyť vypadá mile.“

„No právě, a to neznamená nic dobrého.“

„Snad nežárlíš?“

„Já nikdy?“

„Nikdy?“

„Dobře, mohla bych začít, ale jenom malinko.“

„Ahoj, koho to vedeš?“ pozdravila Irma a usmála se na Drewa.

„Ahoj Irmo,“ pozdravila i Tereza, avšak mnohem méně přívětivě, „To je Drew, můj přítel.“

„Nejlepší?“ dělala hloupou. Drew neskrýval pobavení.

„Přesně tak. Dovolíš, jdeme si zatančit.“

„Jen běžte,“ pravila Irma, „Mohu si zamluvit také jeden taneček?“

„Jistě,“ souhlasil okamžitě Drew. Tereza po těm hodila zachmuřený pohled.

Když byli z doslechu, začala se vyptávat: „Proč s ní chceš tančit?“

„Abys měla důvod žárlit,“ odpověděl jednoduše Drew.

„Moc pěkné...“

„Ne, jen mě zajímá, jestli je opravdu tak pitomá, jak se nám předvedla... Jeden tanec. Ty si můžeš také s někým zatančit – klid i s Blackem.“

„Ale já nechci tančit s Blackem! Jsem tu, abych tancovala jenom s tebou.“

„Tak jedno kolo budeš sedět sama.“

„Vracíš mi to za ten nepovedený ples?“

„Ne! Pojď, právě hrají pěknou skladbu.“ Drew vytáhl Terezu na parket.

„Má drahá, mohu tedy jít?“ tázal se Drew, když pro něj přišla Irma.

„Jistě, můj drahý, co když pro mě příjde některý?“

„Nenech se pobízet a běž tančit,“ poradil jí a zmizel za vlnícím se davem zamilovaných.

„Viděl jsem toho tvého tancovat s Irmou, víš to?“ zeptal se on; ten, jehož nechtěla dnes slyšet.

„Ano, vím. Usmířili jsme se a to vše díky tobě.“

„Díky mně?“ podivil se Sirius.

„Jo, včera u Tří košťat jsi mi poradil, abych za ním šla a já to udělala, jak můžeš vidět, pomohlo to.“

„Fakt? Tak jak to že není s tebou?“

„To je snad naše věc, proč šel tančit s Irmou!“

„Pravda, takže mi nezbývá nic jiného, než-“

„Než odejít,“ zkoušela napovědět Tereza.

„-než tě požádat o jeden tanec.“

„No, já... Po včerejšku je moudré říci ne.“

„Naštěstí ty moudrá nejsi, takže pojď,“ řekl Sirius a tahal Terezu na nohy.

„Jeden jediný tanec a už mi dáš pokoj, ano?“

„Hm,“ zabručel Black.

„Nekoukej na něj pořád,“ zašeptal Tichošlápek.

„Já musím, jinak bych na něj úplně zapomněla.“

„Mám to rád slyšet?“

„Radši ne.“

„Tak jak jsi to myslela?“

„Že písnička končí...“

„Drew, nepůjdeme pryč?“

„Kam?“

„Třeba k tobě, hlavně odsuď pryč!“

„Jak si přeješ, má vílo...“

Odešli směr Mrzimor. „Griliášové hrudky.“ Prošli skrze tichou společenskou místnost. Drew je zavedl do prázdného pokoje, věděl již, že tato noc bude jeho.

„Ty jsi sám na pokoji?“ zeptala se Tereza.

„Ne, právě proto jsme tady. U mě v pokoji bychom rušili spolužáky, tenhle je prázdný, jelikož všichni jeho majitelé odjeli strávit Vánoce domů.“

„Aha,“ řekla jen a políbila ho. Vzal ji do náruče a odnesl do postele; nepřestávali se líbat.

Chci to? Ptala se sama sebe Tereza. Už tak dlouho po tom toužím, tak proč se teď cítím, tak nejistá? Na mysl ji připlul Sirius. Tak tím to je! Pomyslela si triumfálně. Hlavně žádné myšlenky nevěnovat jiným klukům...

Naposledy se zhluboka nadechla svěžího vzduchu, poté bude naplněn vůní těl a potem.

Zpět na obsah

Kapitola 56: Drzý sen

56. KAPITOLA – DRZÝ SEN

„Kde jsi byla?“ začal s výslechem Lily. „Měl jsem o tebe strach!“

„S Drewem v posteli,“ vypověděla na rovinu Caisová. Lily je její nejlepší kamarádkou, zaslouží si být informovaná o všech jejích prohřešcích.

„Jak to myslíš?“

„Lily...“

„Cože? Takže ty a on... Hm, je hodně nevhodné se ptát, jaký to bylo?“

„Jiné než s Riddickem. Drew nemluvil, neptal se. Prostě to udělal. Jsem hodně červená po tomhle výroku?“

„Hodně, jak vypadá můj přiblblý úsměv? Trapně? Vyskočil mi na tvář, jen co jsi to dořekla. Promiň, zkusím ho sundat.“

„To je v pohodě, ten co jsi měla, když jsi se dozvěděla o Riddickovi, byl mnohem horší.“

„Asi to bude tím, že dnes nejsem tolik překvapená, čekala jsem to.“

„Jdu si lehnout, jsem šíleně unavená.“

„Dobře, to byl Drew takovej kanec?“

„Evansová!“

„Jasně, už mlčím… Dobrou!“

Tereza ulehla, ale usnout nemohla, jelikož jí Lily, ač popřála ´dobrou´, neustále něco mlela. Poslední, jež ještě zaslechla bylo: „Stejně je to zajímavé, takových oslav. Nejdříve ta od školy, potom pro Remuse a ještě bude Silvestrovská!“

Prskavky prskaly na všechny strany. Viděla obličeje svých přátel, všechny se usmívaly. Vedly jí na astronomickou věž. Byly stále veselé, když ji shazovaly dolů. Foukal silný vítr. Zmírnil a oddálil její pád. Díky němu však nedopadla na bradavické pozemky, nýbrž na tmavou půdu hřbitova. Dopad nebolel. Bolelo ji něco jiného – srdce. Pohlédla totiž na náhrobky. James a Lily Potterovy, pod tím: ´A jejich syn Harry, jenž nepomohl´ hned vedle Sirius Black, Remus Lupin... Spousty náhrobků se jmény jejích přátel. Otočila se a za ní stála otevřená rakev. Ozval se káravý hlas: „Ta patří tobě, tak už tam vlez!“

Trhla sebou. Otevřela vyděšené oči. Studený pot jí hladil tělo. Jenom sen, vydechla, že já si nepočkala... Znovu usnula, tentokráte měla spánek bezesný. Na sen si pamatovat nebude.

„Zlato, vstávej!“ třásla Lily s Terkou deset minut.

„Už?“ zeptal se spáč ospalým hlasem.

„Jak už? Na oběd jsem tě spát nechala, ale za půl hodiny je večeře. Laskavě vstaň, ty moje Šípková Růženko.“

„Jistě,“ prohlásila Caisová, obrátila se na druhý bok a přetáhla přes sebe peřinu.

„To jsme si nedomluvily! Vstávej!“ rozčilovala se Lily. Tereza nereagovala, proto zrzka vytáhla svou hůlku, rychlým tahem strhla deku ze své kamarádky a pronesla: „Aquaslim.“ Na Terezu se snesla sprška ledové vody. Myslím, že nemusím ani říkat, jak rychle byla při smyslech…

K předsilvestrovské večeři byly podávány zapékané těstoviny. Započala obvyklá práce, když se před Terezu dostane jídlo tohoto typu – oddělovala maso do zbytku pokrmu. A jak už bravurně. Léty nabraná zkušenost.

„Zase?“ pozvedla Lily obočí.

„Já musím. Nechutná mi to!“

„Ale vždyť to je kuřecí maso a to normálně jíš!“

„Jo, ale samotné, ne v něčem nahňácaný, takový to je pěkně hnusný…“

„Ale je na tebe příšerný pohled.“

„Děkuji.“

„Nemáš zač.“

Sic ještě polovina talíře plná, Tereza nemohla ani sousto, proto se zvedla od stolu a odcházela. Lily si toho ani nevšimla, byla zabrána do určitě velice zajímavého rozhovoru s Jamesem. U vchodu do síně na ni zavolal Drew. Caisová se zastavila a počkala dokud k ní nedošel.

„Musím s tebou mluvit…“

„Jistě, kdy a o čem?“

„Hned teď. Je to vážné.“ Laurei promnul prsty.

„Dobře. Děje se něco? Kvůli včerejšku? Víš, že se mi vždycky můžeš svěřit. Tebe vyslechnu pokaždé ráda!“ usmála se.

„Hm… Jde o to, že… Já… No…“

„No? Neváhej a řekni mi to,“ pobízela ho.

„Chci se s tebou rozejít.“

„Cože?“ Tereza před ním stála naprosto ohromená. Vždyť včera to a dnes… Pochopila… Uviděla svůj život jako domeček z karet, který se náhle začal rozpadat. A zasypal jí srdce. „Tobě šlo jen o to, aby ses se mnou vyspal.“

„Tak nějak,“ přikývl suverénně a krutě Drew.

Položilo ji to. Cítila se zneužitá a špinavá. S vytřeštěnýma očima uprchla od poškozovatele své duše a hlavně svého srdce. Moc to bolelo. Milovala ho snad? Běžela do sprch, aby se mohla očistit. Oblečena v hábitu na sebe pustila vlažnou vodu; vůbec to nepomáhalo. Bolelo to stejně pichlavě.

Do pokoje se vrátila o několik hodin později. Bylo po večerce. Byla promočená. Byla zrazená. Bylo deset hodit.

„Kde jsi byla? Začínala jsem se o tebe strachovat… Víš, co jsem viděla ve Velké síni? Taková drzost!“ rozčilovala se Lily. „Teď se podrž nebo si raději sedni. Jak jen to říct… Prostě, lepší to bude na rovinu. Drew se tam cucal s Irmou! Tou největší… Terí, co se děje?“ Teprve nyní Lily uviděla své přítelkyni do obličeje – vyšla ze stínu. „To ti ta zpráva opravdu tak ublížila?“

„Ano, ale jiná…“

„Řekneš mi jaká?“

„Asi to tak bude nejlepší…“ Tereza se zhluboka nadechla. „Drew se se mnou rozešel a udal velice pěkný důvod…“

„Počkej, nech mě hádat: ´Víš, asi bude nejlepší, když se rozejdeme. Já jsem se asi zamiloval do jiné. Budeme kamarádi?´ Takhle nějak to bylo?“ zajímala se Evansová.

„Kéž by…“

„A jak tedy?“

„Chtěl se se mnou jenom vyspat.“

„No, to snad ne! To si myslíš nebo ti to naznačil?“

„To mi na rovinu řekl.“

Lily bez jakékoliv slovní reakce Terku objala. Věděla, že to potřebuje více než nějaké utěšování. Prostě jedno teplé objetí. Dodání energie.

Zpět na obsah

Kapitola 57: Dlouho očekávaná scéna

57. KAPITOLA – DLOUHO OČEKÁVANÁ SCÉNA

Ranní probuzení bylo jako nové poznání. Otevřít oči. Otočit se zády k Lily, která ještě podřimuje. Hledět na jedno místo až se oči zaplní slzami. Utřít je a zahledět se znovu. Tereza to stále opakovala, dokud se z vedlejší postele neozvalo: „Spíš?“ Tereza mlčela, nechtěla, aby ji Lily viděla uplakanou. Bohatě stačil včerejší večer. Rychle osušila oči a doufala, že Lily pohyb nezaznamenala. Ne! Protože bylo ticho. Jakmile usoudila, že na ní nejde poznat uplakanost, protáhla se a dělala právě probuzenou.

„Jsem zvaná na oslavu Nového roku ke klukům. Chystají prý něco velkolepého. Také se ptali, jestli přijdeš i ty, řekla jsem jim, že asi ne…“ prohlásila Evansová.

„Ráda půjdu,“ překvapila Lily svým prohlášením.

„Tak jak myslíš… Co si vezmeš na sebe?“

„To co je mi nejpohodlnější – džíny a triko.“

„Já plánuji nějakou pěknou sukni-“

„Při nejlepším zelenou, že?“ přerušila ji Tereza.

„Přesně tak,“ přitakala s úsměvem Lily, „Když už jsi chceš vzít to fádní a okoukané oblečení, nech mě tě namalovat.“

„Jak si přeješ, ale ne že to přeženeš jako posledně s tím oblečením!“

„Náhodou ti to slušelo!“

„Vypadáš jako prostitutka,“ ohodnotila Tereza Lilyinu vizáž. Zelené stíny působily přirozeně a krásně, vůbec ne přehnaně, ale co Terezu přimělo k tomuto výroku, byly rty, natřené rudou rtěnkou a k tomu přehnaně krátká sukně.

„Za to ty vypadáš jako nějaká selka,“ vracela jí to Lily, „Ne, promiň. Vypadala bys jako selka, kdybych tě nenamalovala!“

„Díky, to mě uklidnilo…“

„Půjdeme?“

„Pojďme!“

„Ale pít nebudeme, ano? Víš, co jsme si slíbily! Dáme si jen symbolický přípitek o půlnoci.“

„Já vím, že jsem slíbila, že se už nikdy neopiju, ale tohle je stav nouze. Proč myslíš, že tam jdu? Nebo proč si na sebe beru džíny a triko? Jdu na tu oslavu, abych se opila. Na to nepotřebuju být krásná.“

„To je sobecké!“

„Promiň Lily, ale až se ti stane to co mně, tak uvidíme, jak se na to budeš dívat!“

„Jasně, je to tvoje věc, tvůj žal. Ale stejně si myslím, že to není správné.“

„Ne, správné to není, ale aspoň se mi na chvíli uleví.“

„Chvilková a hloupá úleva,“ podotkla Lily.

„Ano, ale úleva,“

„Tak ty ses nakonec rozhodla přijít?“ usmál se James, když dívky vstoupili do jeho pokoje. Bylo tu již dost živo. Poberti odčarovali zeď, kterou sdíleli s vedlejším klučícím pokojem. Všechny postele namačkali do jednoho rohu a dali kolem nich tmavý závěs. Stály tam dva stoly. Na jednom pití, na druhém jídlo. Dokola místnosti byly rozházeny židle.

„Ano, to jsme si přece nemohla nechat ujít,“ nasadila křečovitý úsměv, „Máte tu dost chlastu?“

„Terí!“ okřikla ji Evansová.

„Tak ji nech,“ bránil Terezu James, „Asi si chce užít… Jo, máme ho tu dost.“

Bylo tu více kluků než holek, ale toho si Tereza nevšímala. Už jí žádný kluk nezajímal.

Se všemi se přivítala a namířila si to ke stolu, kde bylo uloženo pití. Popadla skleničku a nalila si do ní Ohnivou whisky. Celou na ex ji do sebe nalila. Fuj, jak ta jí nechutnala. Krk se změnil v ohnivou čáru. Tak co zkusit něco jiného? Přemítala, dám si cíl, a to že ochutnám vše na tomhle dřevěným stole! Jo, to je dobrej nápad!

Začala hrát hudba. Rychlá i pomalá. Jak mudlovské tak kouzelnické kapely. Všichni se bavili. Tereza usedla na židli vedle tmavého plátna a v ruce třímala skleničku plnou zeleného vypalovánu mozkových buněk. Vedle ní se bavili její tři spoluhráči – Alice, Ben a Lewis. „Chceme si tady s Benem založit vlastní kapelu. Strašně se nám líbí ty mudlovské. Neznám žádnou čistě kouzelnickou, která by byla z poloviny tak dobrá jako Deep Purple!“

„A vy umíte na něco hrát?“ zajímala se Alice.

„No, já ani ne… Ale tady Lewis…“

„Na co hraješ?“ obrátila se na něj Skegnessová.

„Na harmoniku,“ chlubil se Lewis.

Tereza se zasmála. Jeden na nic nehraje, druhej sice ano ale na harmoniku… To bude určitě velice populární kapela. Pomyslela si trpce. Nechtěla už je vnímat. Jen zelené cosi, které měla ve skleničce. Když tu…

„Mladá dámo, nechcete si zatančit?“

„Jo, a půjdu s tebou, protože jsem opilá, jinak bych nešla, rozumíš?“ ujišťovala jeho nebo sebe?

Pomalá písnička bez známky slova. Jen hudba. Tančili v pevném objetí a nevnímali nic jiného než toho druhého. Hleděli si do očí. On do těch tmavě modrých a bál se, aby se v nich neztratil. Ona do těch stříbrně šedých a bála se, že se zavřou… Čelo na čelo. Mrazivá chuť políbit. Jak dlouho se ještě této spalující vášni ubrání, než splynou v jeden polibek? V jedno tělo? V jednu duši? To nevěděli, jen si tuto chvíli chtěli uchovat navždy. Píseň skončila a oni splynuli… Čas se zastavil.

Je alkohol zlý? Když jeho troška pomohla ke šťastné chvíli dvou lidí, kteří v ten moment žili, dýchali, zemřeli by pro toho druhého?

Nikdy na tuhle noc nezapomenou… Vždy na ni budou vzpomínat. Ona se slzou a on s úsměvem.

Když se probudila, vzpomínala jen na ten úžasný polibek. Polibek, ze kterého jí ještě teď bušilo srdce. Chvíli si tento zvláštní pocit užívala; mrnění v břiše a chuť létat. Usmála a podívala se na vedlejší postel, jestli Lily ještě spí. Počkat! Já nejsem ve svém pokoji! A co bylo ještě horším uvědoměním a velkým šokem? Nespala v této cizí posteli sama… Hned jí došlo, kdo to je… Prudce se posadila, až se jí hlava zamotala.

„Pomalu vstávej nebo to bude horší. Mně můžeš věřit,“ ozval se hlas těla, které považovala za spící.

„Díky za radu. Doufám, že sis to užil…“

„Jak to myslíš?“

„No, se mnou. Teď máš, co jsi chtěl, a tak mi už dáš pokoj, viď?“ sykla na Siriuse, popadla své kalhoty, které obývaly podlahu a rozzuřeně vyběhla z pokoje.

Jak jsem jen mohla? Jak jen mohl on? No, jasně. On může, pan dokonalý. Co jsem komu udělala, že pokaždé dopadnu stejně?

„Jak jsi se vyspala?“ uvítala ji Lily s roztomilým úsměvem. To Terezu ještě více rozzuřilo.

„S Blackem!“ odsekla.

„Copak, že jsi taková rozčilená?“

„No, proč asi? Vždyť jsem se s ním vyspala!“

„Nevyspala, co to meleš? Nebo jako teď ráno?“

„Co? Jak mám vědět, kdy to bylo? Nic si totiž nepamatuju! Ráno se probudím a s kým to neležím v posteli? S Blackem! Křičela jsem na něj,“ dodala po chvíli, jež věnovala hlubokému nádechu.

„Tak to jste se spolu nevyspali!“

„Jak to můžeš vědět?“

„Byla jsem vzhůru a při smyslech,“ zdůraznila, „když jste usnuli spolu v jedné posteli a v pevném objetí. Byli jste tak sladcí!“

„Takže jsem s ním nic neměla?“

„Až na pár polibků, vůbec nic.“

„Asi mu dlužím omluvu…“

Zpět na obsah

Kapitola 58: Zákon akce a reakce

58. KAPITOLA – ZÁKON AKCE A REAKCE

„Já nemůžu, to nejde…“ Tereza se už hodnou chvíli rozhodovala, jestli se odváží za Siriusem.

„Měla bys za ním jít,“ prohlásila Lily z postele, kde si četla Famfrpálová mužstva v Británii a v Irsku, aby si měla s Jamesem o čem povídat.

„Doplňuješ své znalosti?“

„Ano, a ty se tady nezdržuj se mnou ale běž se zdržovat se Siriusem. On si tvou přítomnost zaslouží mnohem více než já.“

„Možná. Baví tě to číst?“

„Ani ne, ale co bych pro Jamese neudělala… Neptej se mě tu pořád, běž za ním a omluv se!“

„Nějak se nemůžu odhodlat… Tak to nečti, když tě to nebaví.“

„A o čem bychom se asi bavili?“

„Nepovídej mi, že si spolu tak často povídáte…“

Lily zrudla. „Zas tak moc si spolu nepovídáme,“ připustila po dlouhé pomlce.

„Vidíš! Utíkej za ním a nešprtej se tady na vaši konverzaci! Za tu body nedostaneš… Mluvení s druhým musí vyplynout samo,“ řekla Tereza, „A kdybys cestou potkala Siriuse, pověz mu, že na něj čekám na schodišti ze Vstupní síně,“ tohle Lily povědět, jí stálo mnoho sil. Bála se, styděla, podívat se Siriusovi do očí. Jak nerada připouštěla svou chybu… Obzvláště takovou.

„Že by ses rozhoupala?“

„Jestli se rozhoupeš ty?“

Lily na znamení souhlasu zaklapla knihu. „Jde se,“ prohlásila.

„Hned?“ zděsila se Tereza, měla chuť vycouvat.

„Cos myslela? Jistě, že teď! Omluvy se musí pronášet co nejdříve. Pak je to těžší.“

„Asi… asi máš pravdu“

„Jdeme!“

Tereza si povzdechla, ale poslušně Lily následovala z pokoje.

„Já jdu ke klukům a ty na schodiště. A vůbec – proč schodiště?“ zajímalo Lily.

„No, tam by nikdo být neměl. Ostatní přijedou až zítra. Společenka je nevhodná, moc čumilů. Schodiště mi přišlo jako dobrý nápad. Originální?“

„Spíš romantický!“

„Ale fuj, nech toho. Spíše místo vhodné pro omluvu.“

„Definuj si to, jak chceš.“

Stála nad schody a opírala se o kamenné zábradlí. Čekala, nemusela však dlouho. Už ho viděla přicházet. Jakmile byl na dálku natažené paže, ucítila i jeho vůni. Vždy jej doprovázela, jen ji Tereza dnes cítila více než jindy. Najednou zjistila, že je vše jiné, viditelnější, citlivější, jasnější. Přišel bez pozdravu, jen vyčkával na její omluvu. Věděl, že přijde. Ale včerejší večer si opravdu užil a to s ní. Zajímavé si to říct v duchu. Jaké to bude, když to pronese nahlas?

„Siriusi já… chtěla bych se ti omluvit za dnešní ráno,“ čekala, že promluví, ale on zarytě mlčel, a tak pokračovala: „Nevěděla jsem… netušila… neuvědomila… nevzpomněla…“ stále mlčel. „Že se nic nestalo…“ upřela naň svůj pohled. Jeho ticho ji ubíjelo. „Tak řekni něco!“

„Já chápu, proč tvá reakce byla taková, jaká byla. A dala jsi mi souhlas,“ dodal jakoby mimochodem.

„Ježíši, k čemu?“ spráskla ruce.

„Na mou prostou a jednoduchou otázku. Jak říká profesor Zepp, na mou prachsprostě elementární otázku.“

„A ta zněla?“

„Budeš se mnou chodit?“

„Si děláš prdel?!“ vyprskla Tereza a vykulila oči.

„Ne,“ řekl jen a nechal ji samotnou na schodišti.

Čekala opravdu všechno, ale toto? Přece si dala slovo, že žádného kluka nechce dlouhou dobu vidět a teď tohle? Že chodím s Blackem? To snad není možný! Jak jsem jen mohla souhlasit? Pohledný sice je, ale rozhodně ho nemiluji! Jenom mě trošičku přitahuje. Dobře, trošičku více, ale není to nic, čemu bych se nemohla ubránit! Proč jsem sakra souhlasila? Obzvláště po Drewovi? Blbej alkohol! Lily měla pravdu, neměla jsem pít. Takhle už hodnou chvíli přemýšlela o tom, co se dozvěděla od Siriuse. Na schodech samozřejmě ne, popošla o kousek dál – i když jí to dalo dost práce, po tom „malém“ překvapení – do Velké síně, kde usedla k Nebelvírskému stolu. Třeba si ze mě jen utahuje a zkouší, jak zareaguju, napadlo ji. To se začali scházet první hladovějící; bude večeře. Pochvíli se prostřelo. Jídlo bylo ještě vařící. Tereza začala být zvědavá, horké jídlo ještě nevečeřela; nikdy to nestihla.

„Tak tady jsi!“ zvolala Lily, jakmile ji spatřila. „Ptala jsem se Siriuse, jestli neví, kde jsi, ale nevěděl. Nevypadal moc nadšeně. Copak jsi se neomluvila?“

„Omluvila, jenomže jsem se při této příležitosti dozvěděla ještě něco navíc.“

„A to bylo?“

„Že s ním prý chodím…“

„Cože? Ty chodíš se Siriusem?“ vykřikla Lily. Všichni přítomní se na ni podívali a poté i na červenající se Terezu.

„Musíš tak řvát?“ okřikla ji, „Ano, pravděpodobně s ním chodím, tvrdil mi to. Hele, když jsi to nepamatuju, platí to?“

„Jistěže!“ kývala hlavou Evansová.

„Hm… Co jsi mi to chtěla?“

„Jo! Jak jsem jenom mohla zapomenou. Je to tak vzrušující…“ Lily ztišila hlas, „Přišel dopis od Jess!“

„Vážně? Skvělé! Kdy si ho půjdeme přečíst?“

„Tak už čti!“ pobídla netrpělivě Tereza svou kamarádku. Ta okamžitě roztrhla obálku.

„Moje drahé přítelkyně,

Ze všeho nejdříve bych vám chtěla poděkovat za vaše dopisy. Byly skoro navlas stejné! Ani nevíte, jak mě potěšily! Jak dlouho do noci jsem vzpomínala na krásné časy v Bradavicích. A pak to přišlo. Krátká vize. Právě v tuto chvíli, co čtete dopis od mě, vy-víte-kdo a jeho Smrtijedi vyvražďují Německou školu Hofnawell. Skoro nikdo nepřežije. Ani neporazitelné W, ani Haar. Tobě, Lily, po něm zbudou alespoň ty písničky... Promiňte, že vám musím psát takovou smutnou zprávu, ale usoudila jsem, že bude lepší dozvědět se tuto hanebnou zprávu ode mě, než z nějakého bulváru, jako je Denní věštec. Už není tak spolehlivý jako kdysi...

Určitě se ptáte, proč jsem nikoho neupozornila, proč se to musí stát, když jsem to uviděla o několik měsíců dopředu. Zachránila jsem tím několik životů; Anglie by sice poslala posilu, ale zničit školu by se tak i tak povedlo. Prostě to vím a ani nevíte, jak těžké to je, když jen musíte sedět a nečinně přihlížet takové bolesti a ztrátě! Promiňte mi.

Nemějte mi to za zlé, když chci odbočit od tohoto tématu. Našla jsem si nového přítele. Jmenuje se Edward McConnor, ale všichni mu říkají Ted. Teda až na mě, já mu říkám Teddy. Málem bych zapomněla - je to mudla. Už ví, že jsem čarodějka a vůbec mu to nevadí, naopak, prý si teď bude připadat výjimečný. Myslí si totiž, že je to rarita, když se zamilují kouzelníci a mudlové. No, představu mu kazit nebudu. A co vy a kluci? Už se Lily dala dohromady s Jamesem? Myslím, že jisto jistě. A ty, Terí? Nebuď na něj tak přísná, zkus se mu alespoň na chvíli podřídit. Není tak špatný, jak si myslíš, nebo jak doufáš. Nebudu ti více prozrazovat, však se brzy dočkáš.

Chtěla bych se vrátit do Anglie, tady skoro vůbec neprší a to mě deprimuje. A sakra, vždyť nemám psát žádné podrobnosti... Víte, co je mi moc líto? Že tam nebudu na tu svatbu a jeho křest. Jak velkolepé to bude! Ale poháněné strachem. Škoda. Teď se vám určit musí honit v hlavě spousty otázek. Vím, že bych neměla vůbec nic takového prozrazovat, ale nemohla jsem si pomoci. Takhle alespoň víte, že se dočkáte svatby a křtu malého, roztomilého chlapečka. Dobře, už mlčím! Ale tak mě napadá, každé bych mohla darovat užitečnou radu.

Terí: "Odpusť. Dýchej. Dívej se kolem sebe."

Lily: "Poslouchej jedině srdce a vše dopadne, jak má."

Bože, kdyby jen tak mamka věděla, co vám píši. Asi by mě zastřelila (Tenhle výraz jsem pochytila od Teddyho). Na tohle máte totiž přijít samy. No, co... Tak jsem trochu popostrčila osud, snad se vám moc nezmění... K horšímu; to bych si vyčítala.

Musím končit, jinak bych vám vykecala úplně všechno a to nesmím. Hloupý dopis, že? Je v celku o ničem, až na „tu“ věc. Jinak jste se jen dozvěděly, že mám skvělého kluka. To musí stačit. Vím, že nebude. Chtěla bych toho napsat více, nelze. Tak píši: "Nahledanou". Mám vás tuze ráda! Už neplačte.

Navždy vaše XXX“

Když Lily četla o zničení Hofnawellu, ani nedýchala, a taktéž Tereza. Byly v šoku. Čekaly na slovo „Apríl“, i když věděly, že Jess není schopná tak krutého žertu. Dlouhou chvíli bylo ticho, ale poté Lily dopis dočetla.

„Má Jess pravdu?“ zeptala se Tereza.

„V tomhle by nelhala a nepsala by nám, kdyby v to nevěřila.“

„Nemůže se splést?“

„Myslím, že ne.“

„Tak proto ti tečou slzy?“

Lily přikývla.

„Už jste to četli?“

„To je strašné…“

„Měl jsem tam kamaráda. Psali jsme si.“

„Vy to ještě nevíte?“

„Strašlivá věc!“

„Co si o tom myslíš?“

Šumy, vzlyk, nezdravý hluk, tlukot srdcí to vše se mísilo ve Velké síni následného rána. Mohl za to novinový článek. Jenomže on byl jen následkem odporného činu. Činu Lorda Voldemorta!

„Jamesi,“ zašeptala Lily, když došla s Terezou ke stolu.

„To bude dobrý,“ pověděl a vzal ji do náruče.

„Máte noviny?“ zeptala se Terka.

„Posluž si,“ podával jí je Sirius.

A tak četla. Tragédie pro spojence!

Včera ve večerních hodinách byla Hofnawellská škola pro nadané čaroděje a čarodějky zničena! Všichni učitelé a většina žáků byli zabiti. Byla to nemilosrdná akce Smrtijedů pod vedením vy-víte-koho. Podle všech vyjádření se Německá republika úplně distancovala od války vedené proti vy-víte-komu. „Máme svých problémů dost, toto jen urychlilo naše rozhodnutí,“ komentoval to mluvčí německého ministerstva pro kouzelnickou spolupráci. Určitě tím mínil rozdělení Německa na dvě části – východní a západní (Více informací o situaci v Německu na stranách 12 – 15 a 23).

Zpět na obsah

Kapitola 59: Rozhodnutí

59. KAPITOLA – ROZHODNUTÍ

Se Siriusem nemluvila od doby, kdy se mu omluvila, tedy pokud nepočítáme ptaní se na noviny. Ale to ji teď netrápilo, ani neodtrhávalo od dávání pozor při hodině Přeměňování. Bylo to něco jiného. Udělala rozhodnutí a doufám, že jej nebude muset litovat. Bála se vyhození ze školy. Ale povědět to musí. Chce to dopilovat. Nesmí dělat nic protizákonného. Odpočítávala minuty do konce hodiny. Tři… dva… jedna… Zvoní! Čeká až všichni odejdou ze třídy. Lily na ni povzbudivě kývne.

„Paní profesorko, já bych se chtěla stát zvěromágem,“ začala opatrně.

„To ti věřím, určitě každý by se rád někdy proměnil do zvířecí podoby, ale nejsem si tam úplně jistá – jak jen to říct -, jestli na to máte dostatek času, energie, odhodlání a trpělivost. Zvěromágem se nestanete přes noc. Navíc se teď musíte nanejvýš věnovat danému učivu kvůli OVCÍM.“

„Také jsem o tom dlouho pochybovala, ale i přesto jsem začala číst knihy a podle jejich rad zkoušet cvičení, která mi pomohla. Myslím, že jsem se dostala daleko.“

„Jak daleko?“

„Už se dokáži přeměnit.“

„Ale to je protizákonné!“ zděsila se McGonagallová, „Je to přísně monitorované, kdyby se to dozvěděl někdo z ministerstva…“

„Já vím, paní profesorko, a proto jsem šla za vámi.“

„Jsem ráda, že ve mně vkládáte takovou důvěru. Jak dlouho se umíte přeměňovat?“

„Od konce šestého ročníku,“ zalhala Tereza.

„A jak dlouho ses to učila?“

„Od prvního, takže pět let.“

„Šest,“ opravila ji McGonagallová.

„Přesně tak.“

„Dlouhá doba… Tak mi předvěd tu svou přeměnu,“ popíchla ji profesorka.

Caisová přikývla a přeměnila se. Chvíli se vznášela po učebně, a pak se proměnila opět v člověka.

„Zajímavé na samouka, ale děláte to špatně!“

„Když jsi tam byla tak dlouho, předpokládám, že jsi jí to všechno řekla,“ pronesla Lily místo pozdravu.

„Skoro všechno, ví, že se umím přeměňovat.“

„A jak to vzala?“

„Celkem klidně, čekala jsem to horší. I když…“

„No? Co?“ ptala se dychtivě Lily.

„Vytkla mi spoustu chyb, ani jsem nevěděla, že jich tolik dělám nebo spíš, že jich tolik může vůbec existovat!“

„To je celá McGonagallová…“

„Ale slíbila, že mi pomůže se vylepšit. Zítra v půl pátý se mám u ní zastavit.“

„Super! To mi pak budeš vyprávět, jaká je to doučovatelka.“

„Jak si přeješ. Co je další hodinu?“ ptala se Tereza.

„Ty máš volno, já jdu na runy. Potom je oběd a po něm máme bylinkářství. Takže na obědě!“ loučila se Lily.

„Ok, jdu do společenky napsat si úkoly.“

„Páni, poprvé jsi se zachovala jako dospělý člověk, kterému záleží na jeho budoucnosti.“

„Asi dospívám,“ usmála se Tereza.

„Asi určitě!“

Ale ne! Pomyslela si Tereza, když vešla do společenské místnosti. V křesle oblíbeném všemi seděl ten, jehož nechtěla potkat. Dnes ne. Ne, v tuto dobu. Věděla totiž, že s ní bude chtít mluvit a jakmile začně, ona se už k domácím úkolům nedostane.

„Terezo, můžeš na chviličku?“ A je to tady.

„Proč?“ opáčila.

„Potřebuji si s tebou promluvit.“

„Ale opravdu jenom na chvíli, nebo pak za mě uděláš domácí úkoly, jestli je nestihnu.“

„Platí.“

Vážně to jde tak snadno? Podivila se.

„Tak mluv,“ pobídla ho.

„Přemýšlela jsi o tom, co jsem ti řekl?“

„Jo.“

„A k čemu jsi došla?“

„No, já… Ani nevím…“ náhle si něco uvědomila. Ten vztah, tedy jestli se tomu dá říkat vztah, přeci mohu ukončit! Proč mě to nenapadlo dřív? Možná protože tě to napadnout nechtělo, napověděl tiše hlásek uvnitř její hlavy. Tereza ho rychle umlčela. To přece není pravda! „Myslím, že to nemá cenu.“

„Proč by to nemělo cenu? Zkusit se má všechno!“

„Proč chceš se mnou chodit?“

„Já…“ tentokrát se zakoktal Sirius, „Jak už jsem říkal, zkusit se má všechno. Navíc poslední dobou mi s tebou bylo hezky. Jasně, jsou věci, které mě někdy zlobí. Ta strašlivá tvrdohlavost. Pokaždé musí být po tvém. Prostě to můžeme zkusit. Je mi jasný, že to nebude napořád… Ale za zkoušku nic nedáš, pořád máš tu moc to ukončit.“

„Ještě to zvážím, ale pokud mi odpovíš na mou otázku; Co máš na mně nejraději?“

„Libí se mi, že jsi neúnavná.“

„Neúnavná? Jen to?“

„To musí stačit.“

„Zajímavé… Takové – aha!“ blesklo jí hlavou, pochopila, jak to Sirius myslí. Její reakce na to, co jí prováděli s Jamesem. Neustále usměvavá, až poslední dobou se to začalo měnit - Drew. Měla odpověď skoro na všechno a většinou uštěpačnou. Pokaždé se s ní dalo mluvit, když jste měl nějaké problémy. Ráda je řešila. Náhle pochopila, co se skrývá za tím slovem neúnavná. Brala to jako největší kompliment, který kdy dostala od kluka. jak ji ten Black překvapil. „Tak dobře, zkusíme to. Ale jestliže to nebude klapat…“

„Bude konec.“

„Přesně tak.“

„Miluješ mě?“

„Cože? Nekaž to hned na začátku,“ vyprskla Tereza. Na tuto otázku odpovídat nechtěla. Lhát se jí nechtělo. Věděla, že tu vždy něco bylo. Něco, co ji k němu přitahovalo. Něco, co ho nechalo v šestém ročníku za kopou sněhu, ji políbit. I když potom rozčilená utekla. Tenhle rok bylo jiskření více. Jenomže silné není zas až tak, aby mu řekla ty dvě slova. Miluji tě. „Kdybych řekla ano, tak mi povíš, že mě také miluješ. Kdybych ti pověděla, že ne, přikloníš se na stejnou stranu. Proto bude lepší nechat tuhle otázku a netahat ji do našeho… hm… vztahu,“ pronesla nakonec.

„Máš pravdu,“ souhlasil.

Pane Bože, co se to děje? To všichni tak dospíváme? On mi dal zapravdu! Ještě před rokem by na něco takového ani nepomyslel a dnes… Proč musíme dospět? Je to strašně zvláštní. Dívat se na svět „zkušenějšíma“ očima.

Při večeři byl rozruch. Něco se dělo. Věděla to snad celá škola kromě Terezy.

„Co se to děje?“

„Nemám tušení,“ odpověděla Lily.

Á, tak Tereza není jediná…

„Prosím, utište se a posaďte!“ uklidňoval je Albus Brumbál. „Chtěl bych vám oznámit, že k nám do školy přistupuje nový žák z Hofnawellské školy pro nadané kouzelníky. Nebudete se jej na nic ohledně bývalé školy vyptávat! Jmenuje se Maxmilian Valentin Pfeiffer. Nastoupí do šestého ročníku.“

Tereza si představila tlustého chlapečka s růžovými naducanými tvářičkami, blond vlasy a modrými oči. Jenomže opak byl pravdou. Před bradavické žáky předstoupil vysoký a hubený kluk. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly temný a studený pohled. Na krku mu visel obrácený pentagram. Co to proboha je? Z toho kluka šel strach. Profesorka McGonagallová mu na hlavu nasadila Moudrý klobouk. Netrvalo tomu dlouho, co vykřikl: „Zmijozel!“

Zpět na obsah

Kapitola 60: Sbohem lásko!

60. KAPITOLA – SBOHEM LÁSKO!

„Co myslíš, že je zač?“ tázala se Tereza.

„Určitě to bude Satanista.“

„Satanista? Jako ten, co uctívá Satana?“

„Jo, přesně ten… Omluvíš mě? Musím za Jamesem.“

„Jasně, běž. Já si zatím půjdu konečně napsat ty úkoly a ještě se musím podívat, co probíráme na Mudlech.“

„Proč vlastně chodíš na studium o Mudlech? To bylo to jediné, co mě nikdy nezajímalo, protože jsem vyrostla u mudlů. Pokud vím, tak ty také,“ podivila se Lily.

„No, právě. Tohle je jediný předmět, kde vím snad skoro všechno a mohu tak excelovat. Nemusím se učit.“

„Seš dost líná, víš to?“

„Jo, ale aspoň jednu dobrou známku u OVCÍ budu mít stoprocentně,“ zamrkala Tereza.

Rozhodla se, že úkoly udělá na pokoji, kdyby s nimi odešla do společenské místnosti, ani by se na ně nepodívala – zase by se s někým dala do řeči.

Po dvou hodinách usilovné práce se jí podařilo dokončit úkol z lektvarů a přeměňování. Také se stačila podívat do poznámek z hodiny, kde probírali mudlovskou měnu. Byla to docela legrace. Měli si nacvičit scénky ve dvojicích, kde jeden byl prodavač a druhý zákazník.

Slastně se protáhla, odhodila učebnice a popsané pergameny do poličky určené pouze pro učivo. Byla unavená, ne, nebyla, pouze jí zasáhla nuda. Hloupé učení, pomyslela si, proč se mi to prostě nemůže nalít do hlavy? Chtěla si zajít do knihovny, aby si vypůjčila knihy, které jí profesorka McGonagallová doporučila. Díky niž by mohla ještě lépe pochopi zvěromáctví. Snad bude otevřená, pomyslela si, přece jenom už trochu později… Jenomže když procházela společenkou, zastavil ji Jay, její spoluhráč.

„Zítra v pět na famfrpálovém hřišti,“ oznámil jí.

„Já ale nemůžu…“

Jay jen bezradně pokrčil rameny.

„Nevíš o někom, kdo by mě mohl zastoupit?“

„Máš štěstí,“ rozsvítily se Jayovi oči, „Můj kamarád létá docela slušně a famfrpál miluje, takže když to James dovolí, nebude s tím žádný problém.“

„Neboj, já už to nějak zařídím…“

„Doufám, že to vyjde! Ještě mu půjdu půjčit školní koště…“

„Počkej, on nemá vlastní?“

„No, jeho rodiče mu žádné koupit nechtějí. Prý je ten sport moc nebezpečný a brutální.“

„A mají pravdu,“ usmála se Tereza, „Kašli na školní košťata, ty jsou na houby. Ať příjde za mnou, to své bych mu na ten jeden trénink půjčit mohla.“

„Dobře, tak já ho za tebou ještě dneska pošlu. Budeš tu?“

„Teď jdu zkusit, jestli je otevřená knihovna, ale potom už tu budu. Počkám si na Jamese.“

„My o vlku a vlk…“ zacitoval Jay.

„Ahoj Jamesi, Lily,“ pozdravila své kamarády Tereza.

„Nazdar kapitáne,“ zasalutoval Jay, „Nazdar kapitánovo holko,“ uklonil se Lily. Tu to očividně pobavilo. „Já mizím!“

„Co to mělo bejt?“ podivil se Potter.

„Pozdrav, copak to nepoznáš?“ dělala udivenou Tereza.

„Učila jsi se?“ optala se Lily.

„Ne, jen jsem si napsala úkoly.“

„Alespoň něco… Omluvte mě, jdu udělat to samé,“ zazubila se Lily, políbila Jamese a odešla.

„Řekl ti Jay, že je zítra trénink?“ zajímal se Dvanácterák.

„Jo, ale je tu menší problém…“

„Jaký?“

„Nemůžu se ho zúčastnit.“

„Z jakých důvodů?“ zeptal se sklesle.

„Škola, na víc se neptej, prosím… Ale už mám za sebe náhradu. Nechci, aby vám chyběl hráč. Je to Jayův kamarád. Prý slušně létá a famfrpál miluje. No, co chceš víc?“

„Tak dobře, ať příjde. Uvidíme, co je v něm,“ souhlasil James.

„Páni.“

„Co páni?“ podivil se.

„Ani jsem nečekala, že to bude tak snadné,“ prozradila Tereza.

„Copak je to se mnou někdy složité?“

„Někdy? Často!“

„Hm,“ zabručel Potter.

„Co ti je?“ Takového ho neznala. Čekala nějaký žert, obratnou odpověď, ale ono nic z toho nepřišlo.

„Co ti je po tom?“ vyjel na ni.

„Jamesi!“ zděsila se Caisová.

„Promiň, já jen… Ale nic.“

„Co se děje?“

„Neřeš to, stejně s tím nic nezmůžeš.“

„Jak to můžeš vědět? Ve mně se skrývá víc, než by sis myslel!“ oponovala mu.

„S tímhle bys nepohla, věř mi.“

Seděla v křesle, avšak ne u krbu, ten už si zabrali rychlejší nebelvířané, a přemítala o Jamesovi. Bylo jí jasné, že se mu nechce svěřovat zrovna jí, ale kdy už na ní vyjel, tak by si vysvětlení zasloužila. Bohužel se jí ho nedostalo, takže nastala doba otázek, co tu jeho změnu mohlo způsobit. Třeba by Lily něco mohla vědět, napadlo ji. Okamžitě za ní zamířila na výzvědy.

„Tak co, Lily, jak jsi se dneska měla s Jamesem?“ vybafla ni, hned jak přišla.

„Já ti ani nevím… Už pár dní je to takové jiné… James je zamlklý, jako by myslel na něco jiného. Nemyslíš, že by mohl myslet na jinou?“ Lily svěřila Tereze své problémy.

„Určitě ne!“ zamítla to okamžitě, „Jak tě to mohlo napadnout?“

„Už o tom dlouhou dobu přemýšlím.“

„Dlouhou? A proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Jsem se bála, že by ses mi vysmála…“

„Ježiši, Lily! Jak tě to jen mohlo napadnout?! Pokud jsou tvé podezření založené na něčem hmatatelné, a to jsou, tak proč bych se ti měla vysmát? Copak mě neznáš?“

„Promiň,“ pípla Lily, „Když já jsem tě tím nechtěla zatěžovat…“

„Ty a zatěžovat mě? Nikdy! To si pamatuj! Ty mi můžeš říct všechno a kdykoliv! Jsi má nejlepší kamarádka.“ Tereza Lily objala. „Takže nevíš, co by ho tak asi mohlo trápit?“

„Ne.“

Tak ani Lily jí nedokázala odpovědět. Jenomže ona to prostě musí zjistit, vždyť je tak zvědavá… Koště! Rozdrnčel se jí alarm uvnitř hlavy. „Musím do společenky kvůli koštěti, až se vrátí, tak ti to vysvětlím.“

„Jayi! Všechno klaplo, James souhlasí. Tvůj kamarád může zítra trénovat.“

„Myslel jsem si to, a jak to bude s tím koštětem?“ zajímal se.

„Půjčím mu ho, ale jen když nás seznámíš.“

„Žádný problém. Tohle je Noah Power,“ představil hnědovlasého chlapce.

„Terka,“ usmála se a podávala chlapci ruku. Potřásli si.

„Pujčila bys mi tedy to koště?“ ihned se ptal Noah.

„Samozřejmě,“ přikývla Caisová.

„Jaký máš typ?“ vyzvídal.

„Meteor.“

„Ten nejnovější?“

„Ne, ten co byl předtím.“

„Slušné koště. Oproti předchozím je vyváženější a rychlejší,“ uznal Noah, „Ale kam se hrabe na Nimbus!“

Následující den utekl jako voda a už odbíjela čtvrtá hodina. Terezu zašimralo v břiše. Za chvíli se vydá za McGonagallovou. Cítila trému. A také strach. Ještě nikdy s McGonagallovou nebyla tak dlouho sama a kvůli učivu. Všechno musí být jednou poprvé.

„Kdy půjdeš?“ otázala se Evansová.

„Za deset minut.“

„Tak brzo? Chceš jí stepovat za dveřmi?“

„Ne, chci se předtím protít.“

Prošla Nebelvírskou společenskou místností, usmála se na Buclatou dámu a namířila si to ke schodišti. Koho tam nepotkala.

„Ahoj Siriusi.“

„Ahoj Terko. Jak se máš?“

„Ujde to. Co ty?“

Výměna zdvořilostních frází.

„Dobrý. Slyšel jsem, že nejdeš na famfrpálový trénink, jak to?“

„To neřeš… Co ty tady?“

„Ále,“ mávl rukou Sirius, „Dostal jsem školní trest.“

„Po dlouhý době, ne?“

„No, právě,“ povzdychl si.

„Budu hádat, pošťuchoval jsi Snapea.“

„Asi budeš překvapená, ale ne. Byl to jiný Zmijozelák.“

„Typické,“ ušklíbla se.

„Co děláš o víkendu?“

„Ještě nevím, zřejmě se budu učit.“

„Zvu tě do Prasinek.“

„Oficiální rande?“

„Tak nějak.“

„Sakra, já už musím jít!“ vyhrkla, „Tak se měj.“

„Ty taky. Nejdeš za jiným, že ne?“

„Ne, buď v klidu…“

„Počkej,“ chytl ji za ruku. Políbil. „To je na cestu.“

Tereza jen roztáhla své rty do úsměvu. Hned se jí šlo lépe.

Naštěstí přišla včas, i když profesorka na niž již čekala. Popravdě opravovala písemné práce.

„Dobrý den,“ pozdravila slušně Tereza.

„Jsi tu přesně na čas, což znamená, že máš opravdu zájem o zvěromáctví. Tak začneme,“ McGonagallová se zvedla ze židle a obešla stůl, „správným švihem hůlky.“

Jakmile za sebou zavřela dveře, oddychla si. Profesorka byla stejná jako na hodinách. Tvrdá a neúprosná. I sebemenší chybičku jí vytknula. Zaplať pánbůh, že to máme domluvený na jednu hodinu týdně… Co budu dělat teď? Na učení se podívat vážně nemůžu, udělalo by se mi mdlo. Což takhle se jít podívat na trénink? Přece ještě neskončil…

Venku bylo chladno. Vydala se směrem famfrpálové hřiště. Na jedné z tribun seděla Lily. Šla tedy za ní. Ta, jakmile ji spatřila, zděsila se. „Jak to že tu jsi jenom v hábitu? Vždyť nastydneš! Okamžitě si pojď vlézt ke mně pod deku!“

„S radostí! Jak to jde? Není ten Noah moc špatný?“

„Ani ne, spíše naopak… Podívej se.“

Tereza se dívala a hodnou chvíli. Byla překvapená výkonem mladého Noaha Powera. Jak byl sehraný s Jayem! A i Alice se sem tam přidávala s dobrými nápady. Byl stokrát, co stokrát, tisíckrát lepší než ona sama, myslela si.

„Lily, je Noah lepší než já?“

„Ne, není,“ zavrtěla hlavou.

„Jsi si jistá?“

„Stoprocentně.“

Tereza věděla, co musí udělat. Jejich hra ji očarovala. Vše tak bude lepší…

„Jamesi, můžu s tebou mluvit?“

„Klidně, mluv!“

„O samotě?“

„Primusská místnost?“ navrhl.

„To bude stačit.“

„Tak mluv,“ pobídl ji, když byli sami.

„Já končím, vždyť to vidíš... A sám víš, že jsem nikdy nebyla dobrá, byla jsem v týmu, protože nikdo jiný nebyl. Nikdo lepší. Teď ano. Už jsou. Musí mě nahradit. Těžko se mi to říká, ale vím, že je to správné a ty to víš také. Hlavně musíte vyhrát, rozumíš?“ pokusila se usmát. Ale slzy tekly. Chápal to. Loučí se s něčím, co miluje. Slzy utřela, ale neodcházela, ani nevypadala, že by se k tomu měla.

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptal se jí James.

„Co se děje? Nejsi ve své kůži...“

„Vážně?“

„Jamesi... Mě to říct můžeš. Vidím to na tobě. Ty kruhy pod očima. Nepozornost při hodinách, jistě, to bylo i před tím, ale to sis povídal s Blackem, Remusem nebo Pettigrewem. Nyní ne. Koukáš z okna. Kamarádi po tobě hážou ustaraným výrazem... Jsi pořád kapitán Nebelvírských. Jakmile ty nejsi v pohodě, nemůže být ani tvůj tým! Nemůžu ti pomoc? Řekni a já to zkusím.“

„Nemůžeš mi pomoct...“

„Zkusím to, jen mi řekni o co jde.“

„To táta...“

„A...Co se stalo?“

„Je u Munga.“

„Je to vážné?“

James přikývl. Tereza ani chvilku neváhala a objala ho. Věděla, že on to potřebuje.

V tu dovnitř vtrhla Lily.

„Jak... Jak jste mohli?“ zakřičela na ně a otočila se na podpatku, chtěla odejít. Tereza věděla, že i kdyby na Lily zakřičela, že to tak není, ať zůstane a vyslechne je, nikdy jí neposlechne. Proto vytáhla hůlku.

„Petrifikus totalus.“

„Proč jsi to udělala?“ nechápal James.

„Ona by se nezastavila. Odešla by bez vysvětlení. Ještěže umím kouzlit,“ povzdechla si Tereza a odlevitovala Lily na pohovku.

„Měl bys jí to všechno říct. Ona si myslí, že máš jinou. Momentálně asi mě.“

„Cože?“

„Finite,“ pronesla Tereza. Lily se okamžitě probrala. Už se nadechovala, že je seřve.

„Klid milá zlatá. Já prostě nechápu, že ses ho nezeptala. Myslíš, že tajně chodím s Jamesem? Jsi normální? Víš, proč jsem ho objímala?“

Lily zakroutila hlavou. Odmítala cokoliv říct.

„Však on ti to sám řekne...“ postrčila ho před sebe.

„Lily, já...“

„Hele, víte co? Já mizim. Vyřiďte si to beze mě.“

Zpět na obsah

Kapitola 61: Jo, začátek trablí

61. KAPITOLA – JO, ZAČÁTEK TRABLÍ

„Kdepak jsi včera byla tak dlouho?“

„S Jamesem.“

„A?“

„Dobrý,“ zrudla Lily.

„Takže…“

„Jo.“

„Jo?“

„Jo.“

„Jako že vy dva spolu…“

„Jo.“

„To musíš pořád jojat?“ rozčílila se naoko Tereza.

„Jo,“ zasmála se Lily, druhá dívka se přidala.

„Zajímavý způsob jak někomu pomoci, aby zapomněl na problémy…“

„Zkus o tom mluvit trochu jinak!“

„Dobře, což takhle: ty ses ptala mě, tak já se ptám tebe: Jaký to bylo?“

„Skvělý!“

„Takže poprvé jak má být?“

Rudá Lily přikývla.

„Gratuluji, už je z tebe doopravdická žena. Nebo ti snad něco chybí?“

„Dítě.“

„Neboj, i to časem bude.“

„To doufám!“

„Všechno přeci funguje, jak má, ne?“

„Na co se mě to tady, ty úchyláku, ptáš?“

„Promiň, už mlčim!“

„To bych ti doporučovala!“

„Dobrý den, jak jste se tu beze mě ty dva týdny měli?“ přivítal je profesor Mudlů. „Zkoušeli jste pak ty scénky? Určitě ne, jak vás znám… Vlastně už neznám, musím si vás připomenout! Takže…

Libby Amolsinová,

Tereza Caisová,

Judith Ethippová, námi řečená Judy,

Valerie Foxová, promiň Val, já zapomněl, že to oslovení nemáš ráda…

Dorcas Loučková,

Peter Pettigrew,

Susie Strangaerová,

Neal Travers,

A na konec Rhoda Worthová, z Mrzimoru, že?“

„Jistě, máte výbornou paměť,“ přitakala oslovená.

„Děkuji, snad ji máte i vy. Kdo mi poví mé jméno?“

„Že by Caradoc Dearborn?“ ozvala se Dorcas.

„Výborně!“ pochválil ji profesor. „Myslím, že měnu mudlů už umíte, dneska proto začneme s novou kapitolkou a to je oblečení a móda v mudlovkém světě. Mám tu hromadu oblečení. Vyberte to, o kterém si myslíte, že ho mudlové nosí každodenně.“

Všichni se naráz začali přehrabovat v připraveném oblečení. Tereza našla světle žluté šaty s velkými modrými obrysy růží. Ihned se jí zalíbily.

Jakmile si všichni vybrali a usadili, profesor Dearborn mezi nimi prošel, aby skontroval, jak kdo vybral.

„Vidím, že už byste všichni dokázali zapadnout mezi mudly a to mě nesmírně těší!“ ocenil je. „Už teď je mi jasné, že OVCE uděláte do posledního! Což znamená, že hodiny můžeme odlehčit. To oblečení, které jste si vybrali, budete mít na sobě celý víkend, abyste se naučili nosit mudlovské věci, dokázali si najít ten správný styl a aby vám bylo pohodlné. Každý víkend vám dám jiné. Tak to by byl úkol, nyní přejdeme k výuce.“

„Pane profesore, škoda že všichni učitelé nedávají stejně těžké úkoly!“ poznamenal Neal.

Týden uběhl jako voda a přišlo první oficiální rande. Co na sebe věděla, musela přeci splnit domácí úkol. Byla ráda, že natrefila zrovna na tyto šaty, a zároveň nebyla. Je konec ledna, vítr pofukuje, zima ještě nehodlá odevzdat svou vládu. Sněhu bylo také poměrně dost. Šaty půjdou dospod. Přes ně přehodí teplý svetr a dlouhý hábit.

„Kam půjdeme?“ zeptala se Tereza, když vycházeli z hradu.

„Ke Třem košťatům?“ navrhl Sirius. „Nebo k madame Pacinkové?“

„Tam jsem ještě nebyla…“ zapřemýšlela Caisová.

„Vážně ne?“ podivil se Tichošlápek. „Žádnej kluk tě tam nikdy nepozval?“

Tereza zrudla. „No, víš, já začala pořádně randit až v sedmém ročníku a to s Drewem. Ten mě nebral moc do Prasinek, spíš jenom na určitá místečka v Bradavicích… Často tam zveš nějaký holky?“

„Zval jsem. Pak už mě to tam omrzelo, pořád chtěli – každá do jedné – to samé. Líbat se, líbat se, líbat se a nic víc.“

„Tak proč tam zveš mě? Co když se taky bude chtít jenom líbat?“

„Jenomže já vím, že se nebudeš chtít jenom líbat, ty si ráda povídáš…“

„Asi mě máš přečtenou…“

„Ale pořád ne tak dopodrobna, jak bych chtěl.“

„Aspoň jsem pro tebe ještě něčím zajímavá.“

„To budeš vždycky…“

„Děkuji za kompliment,“ usmála se Tereza.

Madame Pacinková je usadila do nejtmavějšího rohu svého podniku, přesně tak jak si Tereza přála. Předala jim čajový lístek a odešla se věnovat ostatním hostům.

„Proč jsi chtěla místo, kde nás moc lidí nezpozoruje?“ zajímal se Sirius.

„Ty nevíš, co se dělo Lence, když s tebou chodila, že ne?“

Sirius zakroutil hlavou.

„Stala se nenáviděnou u všech tvých fanynek. Měla to vážně těžký, takže bude lepší, když o nás prozatím nebude nikdo vědět.“

„Ty se za mě snad stydíš?“

„Ne, tebou bych se spíš měla chlubit, hm? Tos mě neposlouchal? Věř mi, takhle to bude lepší, jen hezky po tajnu, je i víc vzrušující…“

„Vážně?“ zaculil se Black. „Jak moc?“

„Moc!“ Tereza mu dala pusu.

„Ale co to? Ještě nedávno jsi se mnou nechtěla chodit a teď toto.“

„Když ono tohle místo k tomu vybízí a ostatně ty také. Ani se těm holkám nedivím, že se s tebou chtěly jenom muchlovat.“

„A ty se se mnou taky chceš muchlovat?“

„Ne,“ odpověděla Tereza. „Takovou odpověď jsi nečekal, co?“

„Spíš jsem čekal, že to nějak ironicky okecáš, ale tys to řekla pěkně na rovinu. Odzbrojila jsi mě.“

„To byl účel.“

„Už máte objednáno, miláčkové?“ přerušila je madame Pacinková, připravená jim donést vše oč požádají.

„Promiňte, ještě jsme si nestačili vybrat,“ omlouval je Sirius.

„Byli jsme zabráni do zajímavé konverzace,“ vysvětlovala Tereza se šibalským úsměvem.

„Tak já přijdu později.“

Rozhostilo se ticho.

Někdo jej však toužil zahnat. „Co chceš vlastně dělat po škole?“ zeptala se Tereza.

„S Dvanácterákem máme plán, oba dva půjdem do školy pro Bystrozory.“

„Taky jsem se chtěla stát Bystrozorem, ale tak nějak od toho upouštím…“

„Proč?“

„Nemám na to.“

„Když si člověk něco opravdu moc přeje, tak se mu to splní, tedy pokud pro to něco udělá.“

„No právě, já nevím, jestli to moc chci. Myslím, že mohu pomáhat v těhle dobách ještě jinak. Jenomže ještě nevím jak…“

„Však ty už na něco přijdeš!“ povzbudivě na ni mrkl.

„Myslíš?“

„Ne, já to vím. Ty jsi taková vynalézavá, například šestý ročník, myslím, že to byl březen, jsi nám to s Dvanácterákem ukázala.“

„Hm, ale byli jste moc roztomilé holčičky…“ zasmála se Caisová.

„Jo?“

„Jistě, vůbec na vás nebyla vidět ta vaše zkaženost.“

„My jsme byli zkažení?“

„Ne, vy jste zkažení!“

„Tak to ti pěkně děkuji!“

„Není zač.“

Tichošlápek se k ní naklonil a věnoval jí polibek.

„Teď děkuji pro změnu já.“

„Za málo,“ mávl rukou Sirius. „Chceš ještě jednu?“ zamrkal.

„Proč ne? Ale tentokrát pořádnou… Doufám, že to zase neodflákneš.“

„No dovol, já své polibky neodflakuji!“ ohradil se Black. „Já je dávám pořádně a zodpovědně! Obzvláště tobě…“

„Tak se předveď,“ vybídla ho Tereza a přitáhla si jej za kravatu v nebelvírských barvách.

Přišla madame Pacinkové, aby převzala objednávku. Sirius oběma objednal Kouzelnou flétnu. Rosemary Pacinková odešla, avšak v cukuletu byla zpět i s čaji, nesla je na stříbrném podnose.

Dostalo se jí poděkování, a proto mohla s úsměvem jít obsluhovat další zákazníky.

Spokojeně usrkovali a povídali si o všem možné. Vypadalo to jako ideální rande. Dokonce by jím i bylo, kdyby do čajovny nevtrhl uřícený Remus Lupin. Rozhlédl se po místnosti a chvatně si to namířil k Tereze a Siriusovi.

„Remusi, co tady děláš?“ zeptala se jej Caisová.

Mladý vlkodlak nereagoval, jenom vydýchal svůj rychlý běh, když usoudil, že může alespoň trochu srozumitelně mluvit, obrátil se na Siriuse: „Tichošlápku, máme… problém… Petr to… zbabral!“

„Co se stalo?“

„Pobertův plánek,“ řekl jen a Black okamžitě pochopil, že to nebude jen ledajaká prkotina.

„Terko, je mi to líto, ale budu tě muset opustit. Zaplatím a půjdu…“

„Ale proč? Co se stalo?“ chtěla vědět Tereza.

„Až jindy…“ pověděl Lupin. „Hlavně rychle,“ popoháněl Siriuse.

„Promiň,“ omluvil se Tereze, políbil ji na tvář a spěchal zaplatit.

„To nevadí,“ zašeptala. „Stávají se i horší věci…“

Zpět na obsah

Kapitola 62: Bonusové urážky

Zpět na obsah

Kapitola 63: První oběť

63. KAPITOLA – PRVNÍ OBĚŤ

Četla si v objeveném seznamu kouzel. Některá si i zkoušela. Tušila, že jí budou hodit.

Čtvrteční rána jsou vždy stejná. Jsou příslibem brzkého víkendu, ale pořád udržují jisté pracovní nasazení. Kdežto ty páteční vás spíše uchlácholí k lenosti…

„Jdeš?“ zeptala se Lily.

„Kam?“

„Na formule! Máme je dnes první hodinu.“

„To už je tolik?“ podivila se Tereza a zaklapla knihu.

„Poslední dobu trávíš ve společnosti jenom učebnice na obranu. Co to?“

„Našla jsem tam něco zajímavého. Chci se tomu naučit.“

„Ale nechceš kvůli tomu zanedbávat Siriuse, že ne?“

„Hm,“ zabručela Tereza.

„Copak ti je lhostejný? Od soboty jsi s ním neprohodila pořádného slova! A to už je čtvrtek. Přece pořád nemyslíš na to, co ti řekl Drew?“

„A co když ano?“

„Nemůžeš se tím pořád užírat. Podle mě by sis měla promluvit se Siriusem!“

„Dobře Lily, promluvím si s ní, ale až o víkendu. Teď mám moc práce se školou…“

„Ale zase ne tolik, abys nezvládla sednout si s ním někde o samotě a popovídat si. Uděláš to ještě dnes!“

„Lily, nekibicuj! Promluvím si s ním, až já sama budu chtít a já říkám, že to bude až o víkendu!“

„Stejně si o myslím, že je to pozdě. On netuší, co provedl. Je zoufalej!“

„Ale,“ zvolala Tereza, „poslal tě na výzvědy?“

„Ne! Jen bych si přála, aby všechno bylo jako předtím. V poklidu.“

„Tak to já taky, jenomže to nejde.“

„Jde! Kdyby ses snažila…“

„Já jsem se snažila dost! Nesnáším, když mi někdo dává falešné naděje!“

„Co?“ nechápala Lily.

„Ale nic. Jdeme na formule, přece nemůžeme přijít pozdě.“

„Ty ho miluješ, že jo?“

„Jak tě to mohlo napadnout? Právě v této chvíli ho spíš nesnáším než miluju!“

„Ale miluješ ho.“

„Ne a pojď už,“ pobídla ji Tereza.

„Přesvědčuješ o tom mě nebo spíš sebe?“ pravila Evansová, když vycházely z pokoje.

„Lily, pane Bože, nemiluju ho!“ zakřičela. To už byly na schodišti. Společenská místnost se ohlédla. Jeden pár nohou vyběhl ven. Věděla komu patří. Náhle se všechna její zlost obrátila proti Lily. To ona za všechno mohla! „Lily, ty jsi vážně slepice!“ Zanechala ji na schodech. Odešla bez dalšího slova. Šla za profesorem Kratiknotem. Za pět minut začínají formule. On se celou dobu mračil. Ještě že se další hodinu nevidí – Tereza má Studium mudlů.

„Ahoj Dorcas!“

„Ahoj, buď v klidu, už se to moc neřeší…“

„Co myslíš?“

„Ty a Sirius. Hele, vážně spolu chodíte?“

„A pak že se to moc neřeší,“ zasmála se Tereza.

„Já bych to ani nerozmazávala, ale mám to za úkol zjistit. Holky v pokoji mě pověřily tímto netypickým úkolem.“

„Netypickým? Já bych naopak řekla, že pro holky je to dost typický úkol.“

„Ať žijou drbny,“ poznamenal za jejich zády Neal. Všichni studenti mudlů poslouchali.

„Přesně tak,“ přikyvovala Val.

„Alespoň mezi námi,“ začala Rhoda, „mohla bys nám říct, jak to je doopravdy.“

„Ale ono toho není moc, co bych vám ještě mohla říct. Ano, chodím se Siriusem Blackem.“

„Jenomže vám to poslední dobou dost skřípá,“ ozval se Petr. Tereza úplně zapomněla, že je tu také.

„Vážně?“ podivila se Judith.

„Trochu asi ano. Znáte začátky, obzvláště takovéhle…“ přiznala Caisová.

„A jakej je?“ ptala se Libby.

„Jak to myslíš?“

„Tak všeobecně. Říká se o těm, že je Bůh sexu!“ Polovina osazenstva se po tomto výroku zasmála, ta druhá jen napjatě poslouchala, jak se vyjádří Tereza.

„To nemůžu posoudit.“

„Tak alespoň jak líbá?“ nenechala se Libby odradit.

„Nemyslíš, že ty otázky jsou dost vlezlé?“ promluvila Dorcas.

„No, tak mě to zajímá. Od čeho mám pusu? Tak se ptám!“ hájila se Libby.

„Co kdybychom nechali všech otázek, které se týkají Terezy a Siriuse?“ ozval se Neal.

„Myslela jsem, že když chodíme do stejné koleje, tak se mě zastaneš. Copak tě to nezajímá?“ podivila se Libby.

„Jak líbá Black? Nesmíš se mi divit, ale ne,“ šklebil se Neal. Třída se zasmála.

„Co tady drbete?“ zeptal se profesor, když přišel do třídy. Celé osazenstvo se shluklo skoro do jednoho bodu. „Na místa. Tak mě aspoň slušně pozdravte!“

Při obědě nebyl rozruch kvůli novému nebelvírskému páru, ale: „Už to víte? Zmizela Hazel!“

„Která?“ Bývala většinou odpověď.

„Ta z Mrzimoru, jak chodila při Měsíčku!“

„Ta náměsíčná?“

„Přesně ta!“

„A nezabloudila?“ usmíval se poté každý.

Jenomže profesoři ne. Věděli, že je něco v nepořádku a potvrdilo se i o několik hodit později, kdy ji našli. Mrtvou. Nebezpečně bledou. Denní věštec začal psát další smutnou zprávu. Válka se dostala až do Bradavic!

Byla zde zabita mladá dívka Hazel W. Mladá Hazel trpěla náměsíčností, a tak nevědomky ve spánku zamířila na bradavické pozemky. Zde ji zastihl krutý tvor. Podle posledních informací to vypadá na upíra! Jak bude v Bradavicích? Na to se nám pokusí na stranách 5, 6 a 14 odpovědět bradavický ředitel a ministryně kouzel.

Zavládl strach. Páteční vyučování bylo zrušeno. Zasedala profesorská rada. A začal obchod se starožitnostmi, lektvary, amulety a talismany, které mají odpuzovat upíry. Samozřejmě, že většina z nich byla nefunkční.

Všichni žáci se mají sejít ve Velké síni. Profesor Brumbál má něco na srdci.

„Byla zabita dívka, vaše spolužačka. Jistě jste její památku náležitě uctili, ale já vás požádám ještě o jednu minutu. Prosím, vstaňte!“ pobídl všechny ředitel. Ozvalo se šoupání židlí. V tichosti povstaly celé Bradavice. „Musím vám všem připomenout,“ promluvil Albus Brumbál po minutovém tichu, „že kdybyste cokoliv zahlédli, nezdálo by se vám něco v pořádku, okamžitě se zajděte za svým kolejním ředitele a vše mu oznamte.

Díky této situaci jsem byl nucen uvést v platnost nová pravidla, které budete muset striktně dodržovat. Tím nejdůležitějším je zákaz vycházet na školní pozemky po setmění. Kdokoliv by toto pravidlo porušil, mohl by se ocitnout v ohrožení života. Proto také ministerstvo vyslalo skupinu bystrozorů, kteří budou hlídkovat po škole a přilehlých pozemcích.“

„Pane profesore,“ promluvil nějaký havraspárský student, „vy si myslíte, že by ten tvor – ten upír – mohl zaútočit znovu?“

„Ano, je to možné, ale s velkou pravděpodobností se o upíra nejedná! Nesmíte věřit všemu, co napíší v novinách.“

Po celé síni se rozhostil šepot.

„A pane profesore,“ ozvalo se od nebelvírského stolu, „je bezpečné zůstávat v Bradavicích?“

Ticho. Upřené pohledy na jednoho starého muže s bílým plnovousem.

„Ne, ale myslím si, že to mnohem bezpečnější než mimo ně. Ostatní otázky vám zodpoví váš kolejní ředitel. Prosím, omluvte mě. Ale kdykoliv byste něco potřebovali, můžete se na mě obrátit.“ Věnoval jim poklonu a spěšně odešel postranními dveřmi. Opět řešit problémy, o kterých se nejednomu studentovi ani nezdává…

„Musím vám připomenout, že tento případ náleží dospělým kouzelníkům a ne studentům školy, proto vám zakazuji, abyste se sami vydali něco vypátrat. Je to příliš nebezpečné.

Zde,“ McGonagallová pozvedla arch papíru, „jsou sepsaná všechna pravidla, která budete dodržovat… Připevním je na nástěnku. Máte nějaké dotazy?“

„Už se ví, kdo za to může? Nebo kdo je příčina? Kdo to udělal?“ zajímala se Alice.

„Bylo to na příkaz vy-víte-koho, ale osobu či osoby, které tento incident spáchaly, se zatím vypátrat nepovedlo.“

„Jak víte, že je zatím vy-víte-kdo?“ ptal se Peter.

„Kdo jinej?“ opáčil Sirius.

„Jak dlouho budou platit ty opatření?“

„Dokud nebude jisté, že nebezpečí pominulo.“

„Rodiče chtějí, abych se vrátila domů…“ poznamenala jakási dívka z prvního ročníku.

„Jistě, to jsi mi připomněla… Rodiče, jež se rozhodnout převzít své dítě zpět do domácí péče, si pro něj musejí přijet do Bradavic a podepsat formulář.“

„Jenomže co když nechci domů?“

„Osoby starší sedmnácti let mají samozřejmě právo se rozhodnout samy. Ostatní se musejí podřídit přání rodičů.“

„To tu moc lidí nezůstane… Většina rodičů bude mít děti raději doma,“ poznamenala Lily.

„Tak to jsou hloupí rodiče. Myslím si totiž, že když se budou dodržovat stanovená pravidla, nemůže se už nikomu nic stát. Neříká se náhodou, že Bradavice jsou nejbezpečnější místo v celé Británii?“ oponovala Alice.

„Souhlasím,“ přitakala Tereza. „Vždyť je tu profesor Brumbál. S ním budeme v bezpečí.“

„Jenomže profesor Brumbál tu skoro vůbec není, jestli sis nevšimla,“ zamračila se Irma.

„Bradavice už nejsou tak bezpečné jako předtím!“ zajíkl se Kevin.

„V téhle době není bezpečno nikde!“ prohlásil Remus.

„Remus má pravdu,“ zastával se kamaráda James. „Pokud jde o mě, tak já zůstávám v Bradavicích.“

„Když já mám strach!“ řekl Peter.

„To bys byl hlupák, kdyby ne!“

„Ale, co ty výrazy?“ krotila svou kolej Minerva McGonagallová. „Myslím, že je načase, abyste si šli lehnout! Alou, do postele!“

„Lily, co o tom míníš ty?“ zeptala se Tereza, jakmile byly v pokoji.

„Já už o tom nechci přemýšlet,“ Lily uzavřela téma ´vražda té náměsíčné´. „Je to moc náročné. Víš, já ani nevím, jak se mám chovat, jaký postoj zaujmout… Je to tak složité… Je to poprvé, co jsem se dostala do tak blízkého kontaktu s násilným činem,“ mluvila spíše k podlaze než k Tereze. „Jenomže mám i jiné problémy. Chci řešit i něco jiného. Svou budoucnost. Své problémy. Byly tu dříve než Hazelina smrt. A budou tu i poté, co naleznou jejího vraha. Nechci, aby to vyznělo nějak… Já nevím… Špatně,“ bezradně se podívala na svou přítelkyni.

„Chápu tě. Nechceš se tím prostě zabývat.“

„Asi ano… Je to tak děsivé. Tady v Bradavicích…“

Zpět na obsah

Kapitola 64: Dnes zdravím

64. KAPITOLA – DNES ZDRAVÍM

První ročníky téměř vymizely. Druhé a třetí taktéž. Rodiče chtějí mít své děti doma. Bradavice vypadaly jako o zimních prázdninách. Tak pusté. Sotva lze zaslechnout lidský smích. A to byla neděle. Nejeden student diskutoval o závažných věcech. Všichni, bez výjimky věku, hleděli na zuřící válku jinýma očima. Procitly snad?

Tereza se právě pozastavovala nad otázkou: „Za kolik?“ Nemohla se rozhodnout… Navíc jej měla ráda. Přilnula k němu…

„Víc jak třicet galeonů dát nemůžu…“ ozval se Noah.

„Víc ani chtít nemůžu,“ usmála se Tereza. „Dobře, dej mi dvacet pět galeonů a jsme si kvit.“

„Super! Takže dohodnuto? Kdy se výměna uskuteční? Zvládl bych to i do pěti minut…“

„To ne, ještě bych se na něm chtěla proletět, rozloučit se.“

„Jasný, chápu… Zítra po vyučování?“

„Ok, kdy ti končí?“ zajímala se Caisová.

„V půl třetí.“

„Já mám do tří, což takhle ve tři deset?“

„Tady? Proč ne? Tak se měj, zítra,“ loučil se Noah Power, nový střelec za Nebelvír.

Řekla sbohem svému koštěti. Řekla sbohem polovině svých spolužáků. Copak toho není dost? Komu ještě musí dát sbohem? Hlavně ne jemu. Lily má zřejmě pravdu – miluji ho. Není však už moc pozdě něco napravovat? A také jak? Nikdy nebyla na zdlouhavé projevy. Nejdřív konat, potom se ptát; to je její motto. Co však má udělat? Jaký čin bude mluvit za všechno? Možná by mohla… Ale ne! To je přece jenom moc odvážné, co když už nebude chtít mít s ní nic společného? Ale na druhou stranu… Toto by vše vyjasnilo… Tak co, Terezo, oslovila se v duchu, troufneš si na to?

Zaťukala. Přišel jí otevřít Remus.

„Jestli hledáš Lily, tak ta tady není. Je pryč někde s Jamesem. Jsem tu jenom já a Tichošlápek.“

„Kde máte Petra?“

„Nevím,“ pokrčil rameny. „My s ním poslední dobou moc nemluvíme kvůli tomu incidentu… Takže se nám ani nepokouší lézt na oči.“

„To kvůli tomu Plánku?“

„Přesně tak… Takový práce dal…“

„Hm,“ zabručela.

„Hele, doufám, že to není kvůli mně?“

„Co?“ podivila se Tereza.

„No, to že nemluvíš s Tichošlápkem. Není to kvůli tomu, jak jsem vás vyrušil?“

„V žádném případě!“

Remus vyšel a zavřel za sebou dveře do pokoje. „Tak proč se s ním nebavíš? Něco provedl?“

„Ne, on ne…“

„Co se stalo?“

„Jen jsem si něco potřebovala vyjasnit… Promyslet.“

„On tady pořád přemýšlí, co mohl provést, a přitom je chyba v něčem úplně jiném… Alespoň jsi mu mohla říct, že je všechno v pořádku.“

„Jenomže ono právě není!“

„Takže nakonec přece jenom něco provedl?“

„Jak už jsem řekla: on ne!“

„Co to znamená? Ty jsi snad ho snad-“

„Ne! Jak tě to mohlo napadnout?“

„No, podle toho jak se chováš, a co jsi mi říkala.“

„Je to moje chyba… Lily měla pravdu,“ mumlala Tereza.

„Co? O čem to pořád mluvíš?“

„Potřebuju si s ním promluvit.“

„Dobrý nápad!“

„O samotě.“

„Žádný problém. Jdu se projít. Že ho pozdravuju,“ mrkl na ní Lupin.

„Díky!“ Tereza ho objala.

Vešla do pokoje. Přivřeným oknem sem proudil studený vzduch. Sirius ležel v posteli. Neviděl, kdo vešel.

„Kdo to byl?“ zajímal se.

„Remus se šel projít.“

Black sebou trhl. Prudce se posadil.

„Přišla jsem se podívat, jak se máš,“ pronesla.

„Dobře,“ vyhrkl. „Co ty?“

„Taky dobře…“

„Nechceš se posadit?“ Tereza se doposud opírala o dveře.

„Proč se ptáš na takové věci? Kdybych byla tebou, tak bych se okamžitě ptala, co se děje. Vybafla to na druhého. Ale ty… Jako kdybys to chtěl oddálit – tu otázku… Copak to nechceš vědět?“

„Ale já to vím.“

„Cože? Víš? Kdo ti to řekl? Lily?“

„Nikdo, prostě to poznám…“

„Mluvíme o tom samém?“

„Máš někoho jiného, ne?“

„Jak tě to napadlo?“

„Přesně takhle se totiž chovám, když se chci rozejít s holkou kvůli jiné. Držím si odstup.“

„Jenomže já nejsem ty!“

„Takže to znamená… Ty nikoho nemáš?“

„No, přemejšlím, že mít nebudu… Štveš mě Blacku!“

„Snad to vylepším, když se tě zeptám: co se děje?“

„To Drew.“

„Tvůj bejvalej? Co ten s tím?“

„Řekl mi pár zajímavých věcí…“

„Například?“

Tereza mu převyprávěla celý příběh pochybností.

„Měla jsi jít okamžitě za mnou!“

„Já vím,“ pípla.

„Já toho Drewa roztrhnu vejpůl!“

„To nech na mně. Však já už si s ním poradím… Dokonce to už mám skoro vymyšlený!“

„Vážně? Povídej!“

„Nech se překvapit!“

„Dobře,“ souhlasil Sirius a po dlouhé době ji políbil.

„Víš, že tohle jsem měla v plánu? Přiběhnout a políbit tě. Bohužel, jsem si na to nějak netroufla.“

„Tak příště…“

„To snad ne!“ usmála se.

„Tak jsme se usmířili,“ hlásila Tereza.

„S kým?“

„Bože, no se Siriusem!“

„Promiň,“ omlouvala se Lily, „já si to nějak neuvědomila…“

„Co je?“

„To James… Zdravotní stav jeho táty je špatnej… Jeho máma chce, aby se James vrátil domů, jenomže on nechce…“

„Proč ne?“

„Prý by mě tu nemohl nechat samotnou…“

„To je sladký!“ zvolala Tereza.

„Ale, myslím, je kvůli tomu značně podrážděný…“

„Jako že je nepříjemnej?“

„Jo, takovej…“ Lily se zamyslela. „Že až lituje svého rozhodnutí…“

„Nesmysl!“

Ozvalo se zaťukání.

„Dále!“

„Lily… Měla bys jít za Jamesem… Prý se stalo něco hrozného!“ oznamovala Alice, jen co otevřela dveře.

„A nevíš – nevíš co?“ zeptala se Lily ustaraně a chvatně si to namířila k Alici, která vycouvávala ze dveří.

„Nevím. Mně jenom Remus řekl, abych pro tebe došla, že je James na tom špatně…“

„Počkáš tady?“ obrátila se Lily na Terezu, ještě než odešla.

„Asi ano. Hlavně už běž!“ pobízela ji.

Znovu otevřela učebnici Obrany proti černé magii pro sedmý ročník. Opět na Zajímavých bonusech. Plán její pomsty. Už aby ji mohla vykonat! Již ví jak. Již ví jaká kouzla. Již ví jak podle. Zavzpomínala; city, vášeň, křivda, bolest, jeho smutné oči. To vše se jí prohánělo myslí. To nevydrží! Déle nemůže… Dnes… Těš se! Kdyby ji viděl, bál by se jejího výrazu…

Zpět na obsah

Kapitola 65: Už to není jenom vendeta

65. KAPITOLA – UŽ TO NENÍ JENOM VENDETA

Prošla společenskou místností. Čekala, že narazí na Lily s Jamesem. Spletla se. Bloudila po hradu. Věděla, že neodjel. Hledala ho. Jak dlouho? Začala mít hlad… Hlad! Čas večeře. Tam přeci bude, usmála se zlomyslně…

Naházela do sebe jídlo a čekala na vhodnou příležitost. Měla to vypočítané. Seděla co nejblíže vchodu do Velké síně. Musí kolem ní projít. Nebude to fér… Už vidí záda. Vytahuje hůlku. Seslala zaklínadlo. Nikdo nic nepostřehl, jen on si uvědomil, že něco ní v pořádku. Nemohl pohnout pravou rukou. Otáčí se. Ona už proti němu stojí s hůlkou v bojovné pozici. Co děláš? Křičí na ni. Celá síň se otáčí. Pozoruje.

Tereza na nic nečeká a sesílá další kouzlo: „Rictusempra!“

Kouzlo vykoná své, ale i něco navíc. Ruší účinky předchozího. S tím Tereza nepočítala. Drew se již může bránit.

Na malou chvíli se zděsí: on může hýbat rukou! Ale opravdu jen na malou, téměř ihned pronáší: „Petrifikus totalus!“

On ve stejnou chvíli rozzuřeně zakřičí: „Expeliarmus!“

Dva paprsky různé barvy se míjejí a dopadají na místa, pro která byla určena. Tereze vylítne hůlka a Drew je plně spoután.

Jeho kamarádi mu chtějí jít napomoct. Jsou zastaveni. Všichni chtějí vědět, jak to dopadne.

„Nechte je bejt! Ať je to fér hra!“ okřikují je. Přítomní bystrozorové se zvedají od jídla. Konečně se po dlouhém a vyčerpávajícím dni plného potulování po bradavických pozemcích něco děje. Nezasahují, také je zajímá, jak vše dopadne. Vždyť jsou to jen školní rozepře. Nic závažného. Alespoň to je fér… Venku za hradbami nic takového neexistuje…

Fér hra to není už od začátku, zamyslí se Tereza hledajíc hůlku. Našla ji! V čas? Nevyprchalo kouzlo, které Drewa drželo „pod čepcem“?

Vítězoslavný úsměv mluví za vše…

Pomalým krokem k němu dojde, namíří hůlku, dívá se mu do očí. Dříve se na něj její oči smály, třpytily se v jeho přítomnosti. Nyní se mračí, ale také třpytí. Třpytí z důvodu toho, že se smí pomstít. Za všechnu tu bolest, co jí způsobil… Zesměšní ho před celými Bradavicemi.

„Cerektus!“ vyklouzne z jejích rtů.

Drew roztává a začíná se pohybovat. Jeho pohybům se směje každý – tancuje břišní tance!

To nestačí, pomyslí si Tereza, co dál? Nic jí nenapadá… Tedy – promiňte – právě se dostavilo další skvělé zaklínadlo: „Rimtux!“

Na Drewovu hlavu přistála zlatá koruna. Další smích.

„To jsi tomu nasadila korunu!“ řehtal se Jay, nebelvírský hráč famfrpálu. Mnoho hlasů se smálo s ním.

„Jayi, tos vystihl dokonale!“ poplácal ho Noah po zádech.

Tereza sjede Drewa povýšeným pohledem. Znechuceně odvrací hlavu a odchází. Už se na toho ubožáka nechce koukat… A hlad jí přešel.

V Nebelvíru potkává smutnou Lily. Okamžitě ji spravuje o své pomstě. Lily nevnímá. Něco se stalo…

„Lily?“ osloví ji.

„No? Ano?“ trhne sebou, jako by se právě probrala z transu.

„Co je s tebou?“

„Se mnou nic… To Jamesův táta…“

„Jeho zdravotní stav se ještě zhoršil?“

„Ano i ne.“

„Co to znamená?“

„Že zemřel…“

„Cože?“

„Před několika hodinami. Brumbál pustil Jamese do nemocnice. Za jeho maminkou…“

„Vrátí se ještě?“

„Kam?“

„Do Bradavic. Za tebou…“

„Říkal, že ano. Nevěřím tomu.“

„Proč?“

„Rozhlédni se! Všichni odjíždějí. Nemyslím, že ho paní Potterová pustí zpět. Bude ho chtít mít po svém boku.“ Lily se cítila zoufale. Chtěla svého přítele u sebe. Chtěla ho držet. Hýčkat. Líbat.

„Neboj se, jak znám Jamese, určitě se vrátí!“

„Asi.“

„Jak asi? Určitě!“

„Když já se bojím, že už ho nikdy neuvidím… Co když se mu něco stane!“

„Uvidíš, že nestane! To by ti Jess určitě napsala, jak jí znám…“

„Jess,“ zašeptala Lily, „už je tomu dlouho, co jsme dostaly ten dopis, a doposud jsem jí neodepsaly. Myslím, že už je na čase, něco odepsat…“

„Máš pravdu. Pojďme!“ Tereza pomáhala Lily vstát z křesla.

„Ještě že tu jsi! Já bych to bez tebe nepřežila…“

„Ale přežila,“ nesouhlasila Caisová.

James se opravdu za pár dní vrátil. Lily se nevěnovala nikomu jinému. Tereza se začal cítit osamělá, ještěže jí to sem tam vynahrazoval Sirius.

Začalo se schylovat k dalšímu neštěstí. Žáci Bradavic se už tolik nebáli. K jiným útokům nedošlo, tak k čemu se strachem? Ten se špičatými zuby byl jen trpělivý…

„Ztratila se Catherin s Oliverem! Nikdo je neviděl od včerejšího večera. Sice prý spali u sebe na pokojích, ale když se jejich spolubydlící ráno probudili, byli oba dva pryč. Je to záhada. Všichni profesoři, bystrozorové i duchové je hledají!“

„Myslíš, že upír opět zaútočil?“

„Je to možné…“

„Jestli je najdou mrtvý, tak to si mě naši budou už chtít odvést…“

„Mě taky! Takže doufám, že se zapomněli v nějakým kumbálu na košťata!“

Tereza už nějakou chvíli poslouchala rozhovor dvou svých spolužáků z Nebelvíru. Nic neříkala, jen kroutila hlavou a mazala si chléb – byla totiž snídaně. Poté ji čekala Obrana proti černé magii s profesorem Zeppem.

„Dobrý den, zavřete sešity a začneme opakovat,“ řekl profesor Zepp. Tuto formulaci říkal na každém začátku hodiny. Jakmile byla zopakována látka z minulé hodiny, mohl se profesor věnovat výkladu, zkoušení či nějakému testu. Dnes se však profesor po zopakování probraného učiva nevěnoval pokračování ve výuce, nýbrž spíše události, která zahrnovala zmizení Catherin a Olivera.

„V dnešní hodině se vás pokusím připravit na možnost napadaní upírem. Je to velice vzácný případ, kdy se upír rozhodne napadnou čaroděje. Jsou jen dvě možnosti, jak jej zabít. Vy ani jednu umět nemusíte nebo ještě lépe, dle mého názoru, je hloupé, abyste měli znalost použití. Tou první je jedna ze zakázaných kleteb, jistě všichni víte, o které mluvím, a tou druhou je smrtelné poškození těla. Zranit upíra není snadné. Je silný a mrštný. A také stojí za zmínku patologická regenerace, což je schopnost nahrazování části, která byla násilím poškozena. Proti většině elementárních a vedlejších zaklínadel je imunní. Jediná kouzla, která přinášejí nějaký účinek, spadají do kategorií nepoužívaných a částečně vedlejších. Pamatuje na rozdělení zaklínadel? Základní, vedlejší a nepoužívaná? Kdo mi je zopakuje?“ Zepp odvedl řeč jinam. „Tak třeba slečna Caisová.“

„Základní jsou nižší a vyšší, vedlejší to jsou jednoduchá a složitá, a nepoužívaná, která se dělí na dlouhodobě a krátkodobě.“

„Výborně! Pět bodů pro Nebelvír! A jak charakterizujeme základní nižší zaklínadla?“ Profesor se rozhlédl po třídě. „Tak třeba vy, pane Lupine,“ pobídl ho. „Stačí to úplně laicky.“

„Nižší základní zaklínadla používáme běžně a spadají do první třídy složitosti. Jsou to například Alohomora, Lumos, Nox a další.“

„Správně a jak byste charakterizoval skupinu základní vyšší?“

„To jsou zaklínadla, které také používáme běžně, ale spadají do druhé a třetí třídy složitosti. Kupříkladu Reducio, Expeliarmus nebo Quistus,“ odpověděl pohotově Remus.

„Výborně! Deset bodů pro Nebelvír!“ zvolal. Poté ještě zopakoval všechny definice, kterých bylo potřeba…

„Takže jste si, doufám, osvěžili paměť a je vám jasné, že s každou další skupinou stoupá i obtížnost kouzla, i když výjimka potvrzuje pravidlo, že? Tudíž vám musí být jasné, že pokud chcete alespoň na chvíli zneškodnit protivníka, musíte použít kouzlo o náročnosti šest až deset. Je také jasné, že na kouzla takové úrovně tu má jen málokdo. Naštěstí, jak už jsem říkal, výjimka potvrzuje pravidlo. Existuje zaklínadlo o náročnosti čtyři, ale řadí se mezi krátkodobě nepoužívaná. A pokud jste sledovali můj výklad, musí vám být jasné, že toto zaklínadlo bude fungovat na upíří bytost. A proto se vás ptám, slyšel někdo z vás o tomto zaklínadle?“

Po třídě se rozhostilo ticho. Nikdo ani nedutal…

„To jsem si mohl myslet… Opravdu nikoho nic nenapadá? Dokonce jsem ho zmiňoval na začátku roku, když jsme si dělali přehled… Proč myslíte, že jsem chtěl, abyste mi to znovu zopakovali? Dobrá… Sešity máte, tak se podívejte. Zajímá mě, kdo si ho zapsal…“

Šustění papíru, pročítání poznámek. Koho ruka jako první zvednutá? Jistěže Lilyina!

„Prosím slečno Evansová, můžete nám ho přečíst?“

„Je to Lapateptum?“

„To se mě ptáte? Jistěže je to ono! A máte tam napsané i co způsobuje?“

„Ne,“ kroutila hlavou Lily, „jen u něj mám napsané zahřívací zaklínadlo.“

Thomas Zepp se zasmál. „Ale slečinko, to jste si to musela špatně zapsat. Je to zarážecí ne zahřívací zaklínadlo!“

Lily zrudla. Ještě se jí nestalo, aby její zápisky byly nepřesné. Ale jednou to přijít muselo…

„Tuto hodinu se budeme věnovat nacvičování tohoto zaklínadla. Nejprve se ho naučíte vyslovovat.“

Třída se zasmála.

„Připadá vám to legrační? Mně moc ne! Setkal jsem se již s mnoha kouzelníky, kteří zemřeli jenom proto, že neuměli správně vyslovit obyčejné zaklínadlo! Takže prosím, komu to stále připadá směšné, nechť nyní opustí učebnu!“

Všichni ztuhli. Upírali své provinilé obličeje k Thomasi Zeppovi. Nikdo se k odchodu neměl ani náznakem.

„Výborně! Do konce hodiny se do jednoho naučíte formuli vyslovovat, co nejrychleji to půjde a na další hodinu si připravíte krátký esej na téma Upír.“

Alice zvedla ruku.

„Ano, slečno Skegnessová?“

„A co přesně v tom eseji má být a jak dlouhý?“ zajímala se.

„Jak dlouhý, to už nechám na každém z vás. Napsat do něj můžete cokoli, když usoudíte, že to cokoli je zajímavé a užitečné vědět. Rozhodně však nebude kratší než dvacet centimetrů.“

Alice přikývla.

Když tu do třídy vtrhla profesorka McGonagallová.

„Našli je! Měl jste pravdu, profesore, věděl přibližnou polohu. Ředitel si vás žádá na ošetřovnu, máte jít okamžitě. Já třídu pohlídám…“

„Děkuji, profesorko McGonagallová, mají zadanou práci. Určitě s nimi nebudete mít žádnou starost!“ Obrátil se ke třídě: „Procvičujte výslovnost, příští hodinu se na téma podíváme z praktického hlediska. Nyní mě omluvte.“ Svižným krokem odešel za třídy.

„Co tak sedíte? Pokračujte v práci!“ pobídla je přísně McGonagallová.

„Paní profesorko,“ ozval se Sirius, „vy jste našli Olivera a Catherin?“

„Ano, pane Blacku.“

„A jsou v pořádku?“ zajímal se okamžitě Rodger, vždyť to byl jeho nejlepší kamarád. „Nejsou mrtví, že ne?“

„Nejsou, pane Bangore, jen utrpěli šok a mají pár odřenin. Jsou na ošetřovně.“

„A co se stalo?“ vyhrkla Tereza.

„To šel profesor Zepp zjistit. Tak a už se mě na nic neptejte. Pokračujte v zadané práci!“

Zpět na obsah

Kapitola 66: Informace

66. KAPITOLA – INFORMACE

Neděle se stala královnou týdne.

Celý víkend se nemluvilo o ničem jiném. Rozšířilo se, že někdo dal profesorům echo. Ten někdo se hledal. Musel o tom všem vědět mnoho podrobností. Nyní už se s jistotou vědělo, že je to student.

Také Oliver se stal terčem otázek. Už jej totiž propustili z ošetřovny. Chudáka Catherin si tam ještě museli ponechat… On si nic nepamatoval, nebo to alespoň každému říkal. Každému?

Tereza spěchala na oběd. Doufala, že nepřijde pozdě, nějak totiž ztratila pojem o čase. Do Velké síně nedošla, protože to ji spatřila Dorcas.

„Zrovna tě hledám! Ten tvůj se asi zbláznil! Z ničeho nic se pustil do toho nového!“

„Cože? Do koho? Kdo?“

„Black zaútočil na Pfeiffera!“

„Na jakého… Cože? Na toho z Hofnawellu? Proč?“

„To nikdo neví, prostě se do něho pustil!“

„Kde jsou?“

„Pojď za mnou!“ pobídla ji Dorcas.

Dovedla ji na místo velkého vzruchu.

„Co to děláš?“ zakřičela Tereza na Siriuse. „Co ti udělal?“

Black zrovna seslal kouzlo, které Maxmiliána srazilo k zemi.

„Mně zatím nic, ale mým kamarádům ano! Jen se pochlub!“ obořil se na něj Tichošlápek.

„Nevím, o čem to mluvíš!“

„Nevíš?“ soptil Black. Přiběhl k němu a kopnul do něj. „Ale já vím! To ty stojíš za tím vším, co se děje! Ty útoky na Catherin a Olivera, vražda Hazel! Za to můžeš ty!“

Celé osazenstvo strnulo. Pronesl Black pravdu?

„Za smrt Hazel nemůžu!“ hájil se Pfeiffer.

„Oliver mluví jinak. Řekl mi, že tě zahlídl chviličku před tím, než byli napadeni! Myslí si, že tos ty je napadl!“

„Lže! On lže!“

„Neříkej přede mnou, že lže!“ zuřil Sirius. Rudý ve tváři ho praštil. Maxmiliánovi vytryskla krev z nosu. To se davem prodrala Lily.

Zhrozila se, když spatřila tu podívanou. „Co to proboha děláš?“

„To on! To on za to všechno může! To on je ten upír!“

Mezi studenty se ozval šum. Mnoho z nich mu dalo zapravdu.

„Nesmysl! Nech ho na pokoji!“

„Lily, ale Oliver říkal, že ho viděl,“ ozvala se Tereza.

Maxmilián se chtěl odplazit, ale Sirius ho zastavil. Mávl hůlkou a znehybnil mu nohy. „Zkus se ještě jednou pohnout šmejde a zjistíš, co je opravdová bolest!“

„Siriusi, to přeháníš! Kdyby to byl upír, tak na něj obyčejná kouzla neplatí! Tím ho nezastavíš! Vzpomeň si, co říkal profesor Zepp!“

„Tak je to poloupír! Když mi Oliver řekl, co viděl, šel jsem okamžitě do knihovny, abych si ověřil fakta. Až jsem narazil na kapitolu o poloupírech! Už to není opravdový upír se vším všudy, ale přece jenom mu zůstají některé vlastnosti. Bledost. Uhelné vlasy. Žízeň.“

„To nic nedokazuje! Polovina Bradavic má černé vlasy! Už se ho ani nedotkneš!“
„A co mi uděláš? Sebereš pět bodů? Lily, co když zabil Hazel?“

„Ale co když ne? Trestáš nevinného!“

„Je to parchant!“ trval na svém Sirius.

Kouzlo přestalo účinkovat. Maxmilián se pokusil postavit. Schytal další ránu. Sirius byl nepříčetný.

„Tak už ho nech!“ křičela Lily. „Terezo, to ho jen tak necháš, aby mu ubližoval?“

„Ano, třeba se pak dozná…“

„Co to s tebou je? Jak by proboha mohl někoho zabít?“

„Když máš žízeň, tak je to snadný!“ pověděl Sirius a znovu udeřil Maxmiliána.

„Tak dost!“ zakřičela Lily z plných plic.

„Co se to tu děje? Doběhl pro mě jeden z bystrozorů…“ profesor Zepp shlédl situaci. „Pane Blacku, pojďte se mnou. A vy slečno Evansová, odveďte pana Pfeiffera na ošetřovnu. Ostatní se neprodleně rozejdou!“

Lily pomohla Maxmiliánovi vstát a odváděla ho za madame Pomfreyovou.

„Lily! Dej si na něj pozor!“ zavolala na ni Tereza. Evansová se ani neotočila. Nechtěla.

Odešla do nebelvírské společenské místnosti. Sedla si do křesla. Hleděla z okna. Nevěděla, jak dlouho. Neustále si přehrávala dnešní scénu. Ještě nikdy neviděla Siriuse, tak rozzlobeného. Chtěla s ním mluvit… A tak čekala.

Ruka na jejím rameni ji probrala z transu. Trhla sebou.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„To je v pořádku. Stejně tu na tebe čekám. Jak bylo u profesora Zeppa?“

„Docela horor. Přišla tam totiž i McGonagallová. Dostal jsem školní trest. Každou sobotu a neděli budu chodit za Zeppem a ten mi bude zadávat nějaké úkoly…“

„Na jak dlouho?“

„Celej měsíc. Od čtyř odpoledne do osmy. Ale to není to nejhorší.“

„A to je co?“

„Zakázali mi vycházky do Prasinek.“

„Jako napořád?“

„Ne, prej v červnu už budu moct.“

„Ale to jsou skoro dva měsíce!“

„No, právě…“

„Siriusi,“ chytla ho za ruku, „co je to ten poloupír?“

„To je člověk, který byl pokousán upírem a ten ho chtěl přeměnit na sobě podobného, jenomže se mu to nepovedlo. Přeměna nebyla dokonána.“

„Jak to?“

„Z mnoha důvodů,“ odmlčel se a vzpomínal na případy, o kterých četl. „Například sluneční svit zastaví přeměnu.“

„Vidím, jak z vás přímo čiší zvědavost,“ prohlásil profesor Zepp, když mu Alice položila stejnou otázku jako Tereza Siriusovi: „Co je to poloupír?“

Třída se zavrtěla. Thomas Zepp má pravdu, zvědaví jsou a jak!

„Pan Black použil tento termín a ani vám nevysvětlil, co znamená. Avšak temínus technikus zní Demies Cranagu. Poloupír – to zní značně hloupě. Proto budu raději používat jen správný termín. Demies Cranagu může být kdokoliv. Často je ani nepoznáte. Případ od případu. Záleží na tom, jak velká část osobnosti byla přepsána.

Hledíte na mě nechápavě… Čím to? Dobrá, začneme hezky po pořádku…

Upír si vždy nejdříve vyhlédne svou oběť. Pomalu se s ní sbližuje a věřte mi, že mu to jde velice dobře. Většina lidí si sama z jeho podmanění nedostane, avšak mají jedinou možnost někomu něco naznačit. Upíří kletba vás totiž přinutí neříkat nic konkrétního, umlčí vás. Jakmile vyplýtváte zbytečně ten jeden jediný pokus, jste většinou ztraceni. To je první část přeměny. Člověk se začne měnit už teď. Začne mu bělat kůže, ztmavnou vlasy. Bývá agresivnější.

I toto znamení nemnoho lidí zachránilo. Změny si všimli blízcí a okamžitě jednali. Samozřejmě že to nebylo tak jednoduché, jak to zní, ale máme málo času, abych vám vyprávěl vše, co to obnáší…

Kde jsem to skončil? Ano…

Jakmile to dojde do určitého bodu, kdy si je upír jistý, že už se nic nepokazí, rozhodne se dokončit přeměnu – upír začne sát krev, ale to ještě neznamená, že se stane pokousaný tak řečeně nemrtvým. K tomu se musí dodržet dva předpoklady; že vás sající upír nechá na živu a že vám pak sám dá ochutnat své krve. Tímto vás vkládá do své moci. Díky jeho krvi se začnou měnit některé tělesné proporce. Nejprve začnou růst zuby, tělo sílí a tak podobně. V tuto chvíli je poslední možnost, jak může postiženou osobu zachránit někdo jiný než ona sama sebe. Protože posledním završením přeměny je vražda. Nyní má pokousaný vyvinuté zuby, dostatečnou sílu i rychlost na to, aby zabil. Jakmile někoho zabije, není cesty zpět. Stává se z něj upír se vším všudy.

Ale i když vás honí žízeň po krvi, zůstává ve vás vaše já. Skoro přeměněný smočí své rty v krvi a vidí vše; celý život, všechny pocity osoby, kterou má zabít. Proto bylo tak důležité, aby si upír svou oběť omotal kolem prsty, aby ji změnil, aby v ní vyvolal zlo, agresivitu, temnou stránku. Jen člověk, ve kterém už bylo vyvoláno velké zlo, dílo dokoná, zabije.

Teď nechceme mluvit o podařené přeměně, ale o nepodařené. Demies Cranagu se stane člověk po napití se čisté upíří krve ale nedokonané přeměně. Něco jej vyléčí. Nebudeme řešit co. Jak už jsem říkal, po požití upíří krve se tělo začne metamorfovat. A v určité části je to zastaveno. Takže teď přicházíme k jádru věci – Demies Cranagu může mít jen ostré špičáky, kterými lze pít krev. Může mít patologickou regeneraci. Zůstaneme mu síla nebo rychlost. Nejhorší, co může pokousanému zůstat, je žízeň a alergie na světlo.“

„Takže pane profesore,“ přerušil ho James, „mu zůstane jen jedna vlastnost?“

„Kdepak! Zrovna jsem se k tomu chtěl dostat, bohužel jsem byl nemilosrdně přerušen… Můžeme toho zůstat samozřejmě více, ale nikdy ne všechno, proto je tak obtížné některého z nich poznat. Někdy zůstanou jen špičaté zuby, které lze vysouvat či zasouvat.

Jsou ovšem tací, kteří se Demies Cranagu stát chtějí.“

Třída se zatvářila nechápavě.

„Vzpomeňte si na naši minulou hodinu,“ poradil jim Zepp.

Lily prudce zvedla ruku.

„Slečno Evansová, znáte odpověď?“

„Myslím, že ano. Není to náhodou kvůli imunitě vůči některým kouzlům?“

„Náhodou ano, slečno Evansová. Dávám Nebelvíru deset bodů! A dávám je rád, když jste o mnoho z nich přišli v neděli,“ pověděl Thomas Zepp a zahleděl se na Siriuse.

„Ale pane profesore, to přece nikdo neví, kdy přesně vyléčit pokousaného, aby mu zůstalo to nebo to,“ ozval se Remus.

„Máte pravdu, i přesto existují šílenci, kteří zkoušejí své štěstí.“

„A povedlo se to někomu?“ zajímala se Tereza. „Získat pouze odolnost proti kletbám?“

Zepp zakroutil hlavou. „Nikdy nikomu nebo alespoň není znán takový případ…“

Zpět na obsah

Kapitola 67: Emočně o ničem

67. KAPITOLA – EMOČNĚ O NIČEM

„Půjdeš s námi do Prasinek?“ tázala se Lily.

„Ne,“ zakroutila hlavou Tereza, „budu tady se Siriusem. Až bude u Zeppa, tak se mrknu na učení. Stejně bych si tam připadala jako páté kolo u vozu. Jde přeci Dorcas s tím svým Lionelem, ne?“

„Tak já řeknu Remusovi, ať jde s námi,“ navrhovala Lily.

„Co šílíš? Copak ti James neříkal, jak Remus poslední dobou vyvádí? Pořád se strachuje, že OVCE neudělá… Jak ho tak znám, určitě se teď někde bifluje…“

„Říkal mi to, ale myslela jsem si, že by mu odpočinek od knih neuškodil…“

„A to říkáš ty? Pamatuješ, jak jsi prožívala NKÚ? Od knížek ho nedostaneš!“

„Hm, tak se za ním aspoň stav, až Sirius odejde…“

„Stejně mě to štve…“

„Co?“

„Ten trest co dostal Sirius. Zdá se mi takovej přemrštěnej!“

„Ale Sirius si ho zasloužil! Měl se ovládnout!“

„Aby ses Maxmiliána nezastala! Pořád ještě není jasné, jestli je nebo není poloupír!?“

„Podle mě je to jasné! Není! Kdyby byl, myslíš, že by ho profesor Brumbál nechal poflakovat se po Bradavicích?“

„Víš co? Pozdravuj Dorcas a Lionela!“ uzavřela to Tereza.

„Jak si přeješ!“ vřískla Lily a bouchla za sebou dveřmi.

„Máme hodinu a půl, potom budu muset jít, tak co podnikneme?“

„Já nevím, Siriusi, co navrhuješ?“

Šibalsky se na ní podíval. „Což takhle,“ políbil ji, „si někam zalézt?“

„Vy chlapi jste všichni stejní,“ povzdechla si Tereza.

„Jak to?“

„Pořád myslíte jen na to jedno!“

„Kdo tady mluvil o tom jednom?“

„Neříkej mi, že jsi na to ani nepomyslel?!“

„Mám ti lhát?“

„Ani snažit se nemusíš…“

„To jsem rád,“ usmál se Black. „Pamatuješ, jak jsme se poprvé políbili?“

„Popravdě? Ani ne…“

„Takže ty si nepamatuješ-“

„Nerozčiluj se! Právě jsem si vzpomněla,“ vyhrkla Caisová. „Bylo to někdy kolem Vánoc…“

„Přesně tak! A víš, co jsi mi řekla? Už nikdy víc! No, a dnes…“ zamrkal na ni Sirius.

„Kdo by tomu věřil…“ usmála se trochu křečovitě Tereza.

„Co se děje?“

„Lily…“

„Pořád se spolu ještě nebavíte?“

„Dnes se mě zeptala, jestli nechci jít do Prasinek, ale už přede věděla, že odmítnu… Oni totiž chodí ve čtveřici… James a Lily, Dorcas a Lionel.“

„Je mi to moc líto,“ ozval se Sirius.

„Co?“ nechápala Tereza.

„Že jsi se kvůli mně pohádala se svou nejlepší kamarádkou…“

„To se občas stává,“ mávla rukou. „Co ty a James?“

„V pohodě, ještě ten večer jsme se bavili… Říkal mi, že by se na mém místě zachoval podobně…“

„Jo, až na to že by Lily poslechnul,“ ukázala svůj úsměv Tereza.

„Přesně tak… Už dlouhou dobu se tě na něco chci zeptat…“ Sirius zvážněl. „Kdybych ti řekl, že jsem využil tvé opilecké amnestie a vymyslel si naše chození, zůstala by jsi i nadále se mnou?“

„Asi ano. Proč se ptáš? Nechceš mi tím naznačit, že to tak bylo…“

„A kdyby?“

„Tak ti řeknu, že to bylo velice chytré,“ mrkla na něj.

„Věděl jsem totiž, že bys se mnou netrávila tolik času, kdybys k tomu neměla určitou povinnost. Znám tě už nějakej ten pátek, takže vím, že ačkoliv jsi často lehkomyslný člověk, plníš všechny závazky, i když se ti nelíbí… Také jsem věděl, že tě přitahuju. Chtěl jsem, abys mě poznala trochu blíž, a poté se rozhodla podle toho, jak bys to cítila… Už jsem to nechtěl skrývat. Navíc jsem usoudil, že mi košem snad nedáš…“

„Nesnáším, když někdo kolem mě intrikáři…“ zamračila se Tereza. „Jak tak koukám, perfektně jsi to zvládl,“ usmála se posléze. „Ale děkuji ti, že jsi to udělal. Takhle složitej vztah jsem ještě neměla…“

„Složitej?“

„Je v něm tolik emocí…“ shrnula to.

„Nechceš to upřesnit?“

„A víš, že ani ne?“

„Bylo mi to jasné… Ráda si necháváš spousty věcí pro sebe…“

„Přesně tak. Bylo mi ale divný, že tak velkej kluk jako ty se holky ptá, jestli s ním nechce chodit. Přišlo mi to dětinský. Jak ve třetí třídě…“

„Aspoň vidíš, že takovej nejsem,“ napřímil se hrdě Black.

„Občas ano,“ řekla jakoby mimochodem Tereza.

„Ty budeš drzá?“ optal se Sirius a začal ji lechtat.

„Asi bys už měl jít…“ zašeptala Tereza.

„Ale mně se nechce, co kdybych řekl, že jsem zapomněl?“

„To víš že jo…“ Tereza se odmlčela. „A budeš to mít prodloužený do konce roku…“

„Když já se nějak nemůžu zvednout z toho teplého objetí…“

Seděli spolu na červeném gauči v nebelvírské společenské místnosti a mazlili se. Popravdě řečeno Sirius měl Terezu vklíněnou mezi stehny a bradou se opíral o její záda. Objímal ji, a zároveň si proplétaly prsty; tento pohyb dlouhou chvíli nevnímali, hleděli do žhnoucích plamenů, které rozdělali, ačkoliv bylo poměrně teplé počasí.

„Taky si nepřeji nic jiného, než aby tato chvíle trvala věčnost, ale měl bys jít,“ broukla Tereza.

„Tak ještě pusu na cestu,“ zažadonil Sirius.

Tereza mu ji okamžitě věnovala.

„Díky,“ zašeptal jí do ouška. Naskočila jí husí kůže.

„Tak už běž,“ pobídla ho. „Nechci, aby ti Zepp prodloužil trest…“

„Už se zvedám… Co budeš dělat?“

„Asi se půjdu podívat za Remusem a potom se možná juknu na učení,“ pokrčila rameny Tereza.

„Tak mnoho štěstí u Remuse!“

„Tobě také, ale u Zeppa!“

Zaťukala na dveře, ani nečekala na pozvání dále, a vstoupila. Uvnitř seděl bledý Remus Lupin obklopený ze všech stran knihami a popsanými pergameny.

„Zdravím svého nejoblíbenějšího vlkodlaka!“ pozdravila neobvykle Caisová.

Remus po ní hodil zachmuřený pohled. „Co potřebuješ?“

„Špatná otázka! Správná zní, co potřebuješ ty.“

„Nemám čas na tvé nejapné žerty. Za měsíc začnou OVCE a já nic neumím!“

„Můj milý Remusi, nedokážu si představit, že nic neumíš! Nech toho učení a pojď se provětrat!“

„Vážně nemůžu, potřebuju si ještě zopakovat alespoň Obranu proti černé magii!“

„Ale Remusi, neříkej, že si nepamatuješ nic z hodin! Vždyť Zepp to tam do nás buší…“

„No… Na spousty věcí zapomínám!“

„Hele, co kdybych tě teď vyzkoušela a poté bychom se šli projít?“

„Tak dobře, ale jen na chvilenku,“ souhlasil konečně Lupin.

„A to je konec, dámy a pánové!“ zvolala Tereza po hodině zkoušení bezchybného Remuse. „Jde se ven!“

„A nepodíváme se ještě ne přeměňování?“ zeptal se nejistě Lupin.

„Remusi,“ řekla Tereza výstražným hlasem.

„Jasně, už mlčím… Tak kam vyrazíme?“

„Nepodíváme se za Hagridem?“

„Skvělej nápad!“

„Ale griliášové hrudky jíš ty!“

„Ahoj Hagride!“ volali oba dva, jakmile zahlédli dlouhý kabát s mnoha kapsami a delší husté a ježaté fousy sklánějící se nad Tesákem.

„Nazdar děcka!“ odvětil dobrosrdečný muž.

„Ale Hagride, my už dávno děcka nejsme,“ opravovala ho okamžitě Tereza.

„Dokaď budete na škole, jste děcka,“ usmál se Rubeus Hagrid. „Potřebujete něco důležitého? Rád bych tady s váma byl, ale musim jít zařídit jednu neodkladnou věc…“

„Jasný, bež! Nechceme tě zbytečně zdržovat,“ pověděla Caisová.

Remus přikývl. „My se tu zastavíme jindy.“

Když se rozloučili s Hagridem, zamířili zpět do hradu. Cestou potkali dva bystrozory, jak se procházejí po pozemcích, střeží okraje Zapovězeného lesa a občasně pokukují po studentech.

Remusovi začalo kručet v břiše. Tereza se tomu musela smát.

„To jsi se tak usilovně učil, že jsi zapomněl na jídlo? Tak to se divím, jelikož jsi chlap.“
„Co tím chceš říct?“

„Že chlapi jsou nenažraný, věčně hladoví!“

„Tak to ti teda dík,“ zašklebil se Remus.

„Není zač… Jestli máš hlad, tak si můžeme zajít do kuchyně. Co ty na to? Tam určitě najíst dostaneš!“

„Výborný nápad, hlady nevidím!“

Sešli po kamenných schodech a ocitli se v chodbě, kde byly především obrazy s všelijakým jídlem. Remus chvatně zamířil k jednomu a pohladil, pošimral na něm zelenou hrušku. Ta se zachichotala a svou podobu změnila v kliku. Vzal za ni a naskytl se mu pohled do bradavické kuchyně. Vstoupil dovnitř a Tereza hned za ním. Za malou chvíli se k nim nahrnuli skřítci a zajímali se, zda-li nějak nemohou posloužit.

„Dám si nějakou buchtu s kakaem,“ poručil si Lupin. „Co ty?“

„Zní to dobře, takže to samý…“

„Tak dvakrát!“

Skřítci se činili, a za pár minut si mohli oba dva pochutnávat na pozdní odpolední svačince.

„Co ty a Sirius?“ zeptal se Remus po chvíli ticha a mlaskavých zvuků.

„Dobrý, proč se ptáš?“

„Aby nebylo ticho. Myslel jsem, že by to mohlo být téma, u kterého by zase nebylo tak rychle ticho,“ usmál se. „Víš, většina holek co s ním chodila, tak měly tu tendenci o tom neustále žvatlat, a tak jsem si myslel-“

„Že pusu nezavřu,“ usmála se Tereza.

„Jo, přesně!“ zubil se Lupin. „Tak povíš mi nějaké perličky ze zákulisí?“

„Žádné nejsou. Vždyť jsme úplně normální pár!“

„Dobře, už nebudu vyzvídat… Změňme téma,“ Remus zapřemýšlel. „Všimla sis, že jsme na hodinách se Stealsem prostřídali každej s každým? Což znamená, že to začne na novo. Mohu si tě proto, zamluvit dopředu?“

„Ale jistě ctěný pane!“

Zpět na obsah

Kapitola 68: Prohraješ...

68. KAPITOLA – PROHRAJEŠ…

V neděli se Remus připravoval na odjezd za nemocnou maminkou. Tereza si ani nevšimla, jak byl v sobotu pobledlý; už to nevnímala. Nyní pochopila, proč se tak učil… Co však ona bude dělat?

Sirius bude muset jít ve čtyři hodiny odpykávat trest za napadení poloupíra Pfeiffera a s Lily nic nebude… Bohužel. Pořád se nějak neměly k tom, aby si promluvily, vše daly do pořádku.

„Co budeš dělat dnes odpoledne?“ zajímal se Sirius.

„Ještě nevím, možná se půjdu projít do Prasinek.“

„S Lily?“

Tereza zakroutila hlavou.

„Pořád jste se neusmířily? Jak to že vám to trvá tak dlouho?“ divil se.

„Asi jsme obě dvě moc pyšné na to, abychom udělaly první krok.“

„Co se dá s váma dělat?“

„Nic,“ povzdechla si Caisová.

„Tak já si promluvím s Jamesem, třeba Lily nějak domluví…“

„Tak to ať tě ani nenapadne! Ještě by se kvůli tomu pohádali, to by tak scházelo. Ne, nic mu neříkej, vyřídím si to sama.“

„Dobře, jak si přeješ.“

Tereza ho políbila a schoulila se mu do náruče. Měla ráda jeho teplo a vůni. Bylo to povzbuzení…

„Nepůjdeme ke mně na pokoj?“ zeptal se Black.

Souhlasila.

V pokoji byl Petr, který si četl v nějakém časopise.

„Ahoj Petře,“ pozdravila ho Tereza.

„Ahoj.“

„Co to čteš?“

„Ale jen takový bláboly…“ zapískal Pettigrew.

Sirius se na něj zamračil a naznačil mu, aby vypadnul. „Byl bych ti velice zavázán,“ procedil mezi zuby.

Petr je přikývl a odešel i s časopisem obsahující bláboly.

„To se pořád ještě zlobíš kvůli tomu plánku, co ztratil?“

„Nejsem sám, co se zlobí! A navíc to nebyl tak obyčejný plánek! Takový práce to dalo!“

„Dobře, nezčiluj se. Buď v klidu.“

„Máš pravdu… Co budeme dělat? Co kdybych pustil nějakou muziku?“

„Konečně nápad, který mohu ocenit,“ usmála se.

Sirius se na ni zamračil. „Takže tím mi chceš naznačit, že mé nápady za nic nestojí?“ Pomalu se k ní přibližoval se šíleným výrazem v obličeji.

„No,“ prohodila váhavě Tereza a začala couvat.

V tu k ní přiskočil a chytl ji za ruce. Jeho výraz by se dal přirovnat k výrazu masového vraha, který se právě chystá na jubilejní stou vraždu a nesmírně se na to těší.

„Co to děláš?“

Jeho obličej se zbavil masky děsu. „Chci tě jen políbit,“ zasmál se. „Kdyby ses viděla…“

„Vyděsil si mě!“

„A to jsi mi onehdy tvrdila, že tě nic nevyděsí!“

„Tak až se tak opět budeš tvářit, podívej se do zrcadla! Třeba praskne!“

„Čím? Strachy?“

„Přesně tak,“ dala ruce v bok.

„Tak už se nezlob.“

„Já se nezlobím, vždyť víš, že to neumím.“

„To je moc dobře.“

Polibek.

„Víš, že Pfeiffer si začal říkat Damarth?“ vzpomněl si náhle Sirius.

„A?“

„A nic… Vlastně nevím, proč jsem ti to řekl…“

„Tak v tom případě se můžeme začít věnovat něčemu jinému než Damarthovi, že?“ Nechtěla mluvit o příčině všech trablí, které se kolem ní točí… Co asi dělá Lily?

„Co kdybych pustil nějaký písničky?“

„To by mohlo bejt fajn. Jaký máš?“

„Ale jen pár, ještě od kamarádů z Hofnawellu.“

Chvíli bylo ticho. Vzpomínky zahýřily.

„Jaký tedy máš?“

„Jenom takovej výběr, co mi daroval Lorsh. Pamatuješ si na něj? Jeden z odrážečů.“

„Na něj si ani nepamatuju, ale docela jasně si vzpomínám na Gertrudu. To byl odražeč! Ta by v přítmí nahnala strach i Brumbálovi!“

Sirius přikývl. „Mám je tedy pustit?“

„Jen do toho.“

Black vytáhl hůlku a dvakrát poklepal na gramofon. Po chvíli se z něj začala linout hudba.

„Rovnou jsem přešel na tu pomalejší část,“ zamrkal a natáhl k Tereze ruku. „Smím prosit?“

„Ty vždycky!“ přijala jeho nabídku.

Tiše a s jakousi ladností se k sobě přitulili. Stoupali po tónech hudby. Škoda, že byly přerušeni koncem skladby. Jenomže nadešla nová. Proč?

„Tu znám,“ povzdechla si Tereza.

„Jak to že to říkáš tak sklesle?“ podivil se Sirius.

„Byla písní mou… a jeho.“ Přerušila jejich objetí a pousadila se na postel.

„Jako Drewa?“

Smutné přikývnutí. Víření myšlenek. Nechce tak skončit znovu. Pohlédla na Siriuse. Vždyť on je vyhlášeným sukničkářem na škole. Každá by ho chtěla. A vzdorovat dívčímu nátlaku není lehké, obzvláště, když je 90-60-90. Co když mu jde o to samé, co Drewovi? Už nechce být opět ta, která ze vztahu odejde se zlomeným srdcem. Jak vůbec mohla dát souhlas tomuto vztahu? Do sítí Siriuse Blacka se časem zamotá každá. Strach začal svírat její srdce. Tak pevně… Až to bolelo.

„Asi už půjdu,“ zahuhlala.

„Copak si necháme zkazit tak krásně započaté odpoledne jedinou myšlenkou? Zapomeň, co ti Drew provedl a užívej si života!“

„Když ono to není tak jednoduché! To není jenom povrchové zranění, to je díra jak hrom!“

„A já budu blesk a půjdu uhodit do Drewa!“ rozhodl Black.

„Co to povídáš?“

„Ten parchant si zaslouží mnohem víc, než ponížení před celou školou!“

„Prosim tě, nech to plavat! S ním už jsem si své účty vyrovnala, teď si je musím vyřídit sama se sebou…“

„Mě ale štve, co ti provedl. Nejraději bych ho rozcupoval na malé kousíčky!“

„Kašli na to! Copak to nevidíš? Ta tvoje strašná horlivost už tě uvrhla do jednoho problému. Zapomněl jsi? Kvůli tomu, že všechno musíš vyřešit hned a nejlépe silou, máš zakázáno navštěvovat Prasinky, musíš chodit o víkendu plnit nějaké stupidní tresty! Uvalíš na sebe neštěstí a tím i na ostatní!“

„Ostatní?“

„Jo, třeba jeden zdárný příklad – já a Lily!“

„Skvělý, takže všechno je moje vina? Že se s tebou Lily nebaví, že tě odkopl Drew?-“

„Ale to jsem nikdy neřekla!“ přerušila jeho zběsilý proslov.

„Jako by se stalo! Víš co? Tak na mě kašli! Kdyby ses mě nezastala, tak se s Lily bavíš! Takže máš, zlato, pravdu. Jsem pohroma!?“ čekal, že mu to vyvrátí. Nechtěl se s ní hádat, ale vyprovokovala ho. Doufal, že bude poslušná a usměrní svůj vztek, ať už pochází odkudkoliv.

„Jo jsi! Neuvěřitelná egoistická, namyšlená pohroma, který je lepší se vyhnout!“ zakřičela na něj a vyletěla z pokoje jako řízená střela. Už se na něj nemohla ani podívat.

Kdežto on by se rád podíval, pochopil. Co se to vlastně stalo? Kde je ta mírumilovná, sic pošťuchující všechny kolem sebe, Tereza?

Tak rozčílená, tak zmatená dlouho nebyla. Potřebovala si s někým promluvit. Ale s kým? Třeba by se mohla jít usmířit s Lily! Kde je? Neříkala něco o Prasinkách? Nemůžu si to přesně vybavit… Že já jí občas neposlouchám! Zajdu do Prasinek; je rozhodnuto. Určitě tam někdo známej bude. No jo, ale co ten zákaz? Žádné vycházky po setmění? Co si tu pletu hlavu? Vždyť ještě Slunce svítí! Rychle do kouzelné vesničky!

Procházím Prasinkami a nikde nikdo. Kde se všichni schovávají? U madame Rosmerty skoro vyprázdněno, to jsem ještě nikdy neviděla. Jenomže mimo hrad je tak krásně. Tak volně. U Prasečí hlavy nebude foukat ten provokativně studený vítr. Kam se schovalo teplé jaro? A proč mi všechno najednou vadí? Co se to děje? Nesnáším pubertu!

Zase sama… Jak moc si přála, aby tu byla Jess. Právě v takových chvílích jí nejvíce postrádala. Ačkoliv se Slunce výhružně začalo ztrácet za obzorem, ona setrvávala u Prasečí hlavy. Měla by se vrátit. Kvůli hrozícímu napadení. Jenomže ona se přeci Pfeiffrovi alias Damarthovi ubrání. Její namyšlená a tvrdohlavá část si to usmyslela. A navíc… kdyby si měla vybrat, kde být sama, jestli tady nebo kdekoliv ve škole, volila Prasinky. Tady ji Black hledat nebude, kdyby to měl případně v plánu.

„Sakra, proč utíkám před klukem?“ zamumlala si pro sebe hledíc na dno sklenice od máslového ležáku.

Neutíkáš před ním, ale před city. Před bolestí. Před pravdou. Před světlem. Nedělej to. Vymstí se ti to. Nesmíš utíkat. Musíš tomu čelit. Tak vstávej a bojuj, dokud můžeš. Bojuj za své srdce. Nenech ho odejít. Bude ho potřeba. Miluj…

Objednala si další ležák. Hostinský jí ho donesl do kouta, který si vybrala jako své útočiště. Usrkávala a hleděla před sebe nepřítomným výrazem, nevěděla jak čas plynul. Snad jakoby zaslechla hlas, který ji přesvědčoval vstát. Nevěděla…

Přisedl si k ní mladý muž. Nevšimla si jej; mlčel. Když promluvil, ani se nelekla. Ptal se jí, cože je tady tak sama, taková krásná dívka. Proč je sama zrovna tady u Prasečí hlavy, jak to že nesedí spíše u Tří košťat, nejoblíbenějšího lokálu mladých. Zahleděla se do očí neznámého. Byly tak ledové, ale nebála se jich, ani jí neříkaly, že by jí chtěly ublížit. Upoutaly jí. Něco jim chybělo. Po chvíli ticha vše vypověděla, že se svou kamarádkou je teď, dalo by se říct, na ostří nože; že její kluk je zřejmě už bývalý, po tom výstupu, co ztropila; vylila mu srdíčko. Prozradila mu, že touží milovat a být milována.

„Navždy!“ dodala.

Muž na ni zkoumavě pohlédl.

Doprovodil ji až ke hradu, byla skoro půlnoc. Domluvili si další schůzku. Na rozloučenou jí daroval letmý polibek a ten rozhodl…

„Včera jsem někoho potkala,“ prozradila své přítelkyni Tereza. Zapomněla na nesnáze. Mysl jí zaměstnával někdo jiný. „V Prasinkách. Je opravdu milý, jestli chceš, můžu tě s ním seznámit! Jmenuje se Marcus, ale chce abych mu říkala Mark.“

„Hm… Co? Neviděla jsi mou učebnici na přeměňování? Nemohu ji najít.“

Neposlouchala ji. Vlna hněvu. „Ne, neviděla,“ odpověděla a dívala se na Lilyinu postel, přesně tam, co kniha ležela. Došla k ní a za Lilyinými zády ji přikryla dekou.

Zpět na obsah

Kapitola 69: Z bolesti je vždycky špatně

Zpět na obsah

Kapitola 70: Nač ten spěch?

70. KAPITOLA – NAČ TEN SPĚCH?

Zpět na obsah

Kapitola 71: Síť

Zpět na obsah

Kapitola 72: Nový předmět

Zpět na obsah

Kapitola 73: Vyříkání

73. KAPITOLA – VYŘÍKÁNÍ

Ani nestačili přesvědčit Lily, kolikrát by potřebovala o tom, že za nic nemůže, a už byli u chrliče profesora Brumbála. Nestihli si povšimnout, že jeden ze členů záchranné skupinky zmizel.
„Profesor Brumbál tu není,“ pronesl kdosi. Okamžitě se jim udělalo špatně. Chrlič totiž neodskočil i po vyřknutí hesla. Obraz vedle něj je informoval…
„Co budeme dělat?“ zeptala se skoro hysterická Lily.
„Musíme za jiným profesorem!“ navrhl Remus.
„Ale za jakým?“ ptala se dál.
„Za Zeppem!“ rozhodl okamžitě James. „Co myslíš, Tichošlápku?“ Jenomže odpovědi se mu nedostalo. „Kde ten zatracenej kluk je?“
„Přece nešel ven,“ strachovala se Lily.
„Tak hloupej zase není.“
„Ale vždyť víš, že mu Tereza není lhostejná!“
„Máš pravdu, já bych pro tebe udělal to samé… Akorát bych nečekal na to, až něco najdeme v knihách. Šel bych okamžitě…“
„Jamesi…“ usmála se Lily.
„Tak jdeme za tím Zeppem?“ ozval se Lupin.

Někde tady musí bejt… Určitě nebude daleko… Co kdyby ji zachvátila žízeň? „Terezo!“ volal úzkostlivě Sirius. „Terezo!“ Došel až k okraji Zapovězeného lesa.
„Neměl jsi sem dnes chodit,“ ozvalo se z nejtemnějších koutů stromoví.
„Jsi to ty?“
Tereza vyšla ze stínu. Slabý měsíční paprsky, které našly cestu, ozářily její tvář. Nevypadala příliš přívětivě. Rozcuchané uhlově černé vlasy kontrastovaly s její alabastrovou pletí, která ztratila veškerý lesk. Z úst jí vyčuhovaly dva ostré špičáky. Její oči postrádaly modř, nyní byly nevýrazné a tmavé. Na krku měla otisk zubů. Po Marcusovi jakoby se slehla zem… „Jsem.“
„Co se ti to stalo?“
„Nevidíš?“ zavřískla. „Neměl jsi sem dnes chodit.“
„Pořád jsi to ty,“ zkoušel promlouvat k Tereze, kterou znal.
„Slyším, jak oddechuješ, jak ti tluče srdce. Měl bys přede mnou utíkat. Nechci ti ublížit, ale ty mi nechceš dát jinou možnost. Nevíš, jak moc se bráním touze se po tobě vrhnout a rozsápat ti ten tvůj elegantní krk. Zmiz! Prosím,“ dodala naléhavě.
„Nemůžu… Musíš se vyléčit!“
„To nelze!“
„Chceš být upírem?“
„Není vyhnutí…“
„Braň se tomu!“
„To se ti řekne, ale před tebou nestojí kus chutnýho masa, který chceš ochutnat…“ pomalu se k němu začala přibližovat.
„Přece mě nezabiješ!“
„Já… nechci, ale nedáváš mi na výběr… A já nikdy nebyla tak silná, abych se té vášni ubránila.“ Přiskočila k němu a popadla ho za paži.
„Podívej se na mě! To jsem já, Sirius! Copak si nepamatuješ, co jsi mi řekla u jezera?“
Po tváři jí stékala slza. „Pamatuju, ale taky si pamatuju tu bolest!“ křičela na něj. „Veškerou bolest, co jsi mi způsobil!“
„Já…“
„Neopovažuj se mi ospravedlňovat! Dnes večer zemřeš, Siriusi Blacku, protože jsi mi ublížil; protože mi to přikázal; protože tě miluju…“
Pokoušel se jí vysmeknout ze sevření, ale byla příliš silná. Popadla i druhou ruku a zkroutila ji. Jediným rychlým pohybem se mu zakousla do krku. Pak to uviděla…
Jedno vánoční odpoledne za hroudou sněhu, jejich šestý ročník, jejich první polibek…
Stříbrné oči a něčí pevné sevření, to ji nesl od Paola…
Prsatý Sirius šklebící se na Jamese: „To se jí zase jednou něco povedlo, co?“
Ten zvláštní pocit v žaludku, když ji uviděl s novým účesem, tak moc se mu zalíbila…
Záchvěv žárlivost, když ji spatřil, jak se šťastně drží Drewa…
Pocit štěstí, když ji našel samotnou jednoho studeného večera, kdy spolu odešli do Bradavic, místo aby byli na plese jen pro sedmé ročníky…
Ten blažený úsměv, když vyhrál sázku…
Otázky u Tří košťat…
Teplá koupel…
Nechápavý pohled, když utíkala pryč poté, co ji políbil…
Ten Silvestrovský večer, kdy započal jejich vztah…
Ten pohled…
Rty, které laskal…
Teplé objetí…
První rande…
Ta pohoda…
A pak hloupé prázdno, když nic nechápal…
Motýlí křídla se roztáhly a vzlétly, když ho ujistila, že je jediný…
Polibky, emoce, pohlazení, objetí…
Ta touha říct: „Já tebe také…“
Snažil se, aby viděla to nejlepší. Musela znát všechno to, co on.
Už nemohla dál polykat jeho krev. „Omlouvám se,“ pošeptala mu do ucha a plakala. Nevydržela to a pobledlého Siriuse políbila na tvář. „To už je po druhé,“ řekla jen a upadla do mdlob. Ta veliká síla jí zachránila.
Přesně v tu chvíli vyběhli na školní pozemky i Lily, James a Remus doprovázeni profesorem Zeppem. Na to Marcus čekal…

Zdál se jí sen. Bojovala se svým dvojčetem. Se zlým dvojčetem. Boj byl vyčerpávající a snad i nekonečný, ale nakonec přece jenom vyhrála.
Když otevírala oči, toužila, aby byla ještě tma, aby ležela na trávníku před Bradavicemi a mohla tomu zabránit. Nesměl se ho zmocnit! Bohužel ležela na ošetřovně. Bohužel byl bílý den.
„Probouzí se.“
„Bude si to pamatovat?“
Lily se posadila na postel. „Bolí tě něco?“ zeptala se starostlivě a vzala ji za ruku.
Tereza se jí vytrhla. Evansová se zvedla a začala couvat. „Terí?“
„Nic mi není,“ zavrčela. Toužila být sama a uspořádat si veškeré myšlenky. Zamyslela se.
„Co když…“ začala Lily a otočila se na Jamese a Remuse.
Lupin zavrtěl hlavou a ukázal na okno. „Oni mají alergii…“
„Musím mluvit s Brumbálem,“ ozvala se Caisová.
„A to že jsi Siriuse málem zabila ti je jedno?“ rozčílil se Potter.
„Cože?“ vykulila oči. „Já nechápu…“ Některé vzpomínky se uspořádaly do čitelné lajny. Rozhlédla se po ošetřovně. Jen jedna postel byla skryta za závěsem. „Můžete mě nechat o samotě?“
„Ne, dokud mi něco nevysvětlíš,“ začal James.
„Běžte!“ zakřičela na ně. A pak se to stalo. Její špičáky změnily velikost i funkci. A ona pocítila chuť… Chtěla vstát, jenomže se opět ponořila do tmy. Znovu bojovala proti svému dvojčeti.

Otevřela oči a pocítila okamžitě úlevu, když zjistila, že je noc. Cítila se silnější. Posadit své tělo. Opřít se o bosá chodidla. To vše se jí podařilo. Musela jít za ním.
„Siriusi,“ zašeptala do ticha, jakmile překonala závěsy a usedla na jeho posteli. Bylo jí jedno, že spí. Musela mu to říct. „Nechtěla jsem ti ublížit…“
„Já vím,“ ozvalo se nečekaně. Není jediná, která je při smyslech.
Nerozhodně se dotkla jeho ruky. „Jak je ti?“
„Lépe.“
„Mluvil jsi s Jamesem?“
„Jo, všechno jsem mu řekl. I profesoru Brumbálovi.“
„On je tady?“
„Kdo?“
„Brumbál,“ vydechla.
„Ano.“
Chtěla ho políbit. Za to co viděla. On se však odtáhl.
„Máš strach,“ posmutněla. Zvedla se.
„Nemám,“ protestoval.
„Ale ano máš. Nedivím se ti. Taky bych se už nemohla milovat…“ třpytivá slza sklouzla.
„Ale tak to není! Pořád jsi má…“
„Ano?“
„Přítelkyně.“
„A nikdy nic jiného.“ Víc s ním mluvit nemohla. Otočila se.
„Počkej! Kam jdeš?“ naléhavý hlas.
„Vysvětlovat,“ zněla odpověď. Tiše přešla přes místnost a otevřela dveře. Za nimi stála profesorka McGonagalová s Křiklanem.
„Kampak, mladá dámo?“ zeptal se okamžitě.
„Musím za profesorem Brumbálem. Je to naléhavé.“
„Neměla byste ještě ležet?“ zvedla obočí McGonagalová.
„Nemyslím si, jediné, co bych teď měla je mluvit s ředitelem.“
Profesorka se podívala na svého kolegu. „Počkáte tu?“
Křiklan přikývl.

Minerva McGonagalová odvedla Terezu k chrliči, nyní uskočil po pronesení hesla. Sama vystoupila po točitém schodišti. Zaťukala. Po vyzvání vstoupila. Nevypadalo to, že by byl Brumbál vyrušen za spánku, ačkoliv odbila dvanáctá.
„Čekal jsem vás, slečno Caisová, posaďte se,“ ukázal na prázdnou židli.
„Děkuji pane profesore,“ odvětila slušně a usedla. „Musím vám toho tolik povědět… Už mají profesora Zeppa, že ano?“
„Ano, unesli ho, když se vás pokus jít zachránit.“
„Já vím…“ hlesla. „Chtěli ho už od samého začátku. Vražda Hazel… Potom jak se ztratili ti dva, Pfeiffer šel za profesorem, myslel si, že se je vydá hledat on. Mýlil se, proto on musel vymyslet nový plán. Ale žízeň byla neukojitelná, a tak se do Prasinek vydal hledat novou oběť. Když mě potkal, chtěl mě nejdříve zabít jako Hazel, ale pak se něco stalo… A jemu se zrodil ten plán. Trvalo to moc dlouho…“ neříkala to Brumbálovi, ale jeho podlaze. Neměla odvahu se mu podívat do očí. „A on už měl hlad, jenomže nechtěl nikoho poplašit, tím spíše Zeppa. Proto mě donutil unést Irmu. Užíval si její krve, bohužel se jí nějak podařilo sebrat poslední síly a za denního světla utéct blíže k Bradavicím. A tam ji našli Bystrozorové. Mohla všechno překazit! Naštěstí nemohla únavou a ztrátou krve něco kloudného říct, přesto však musela zemřít… Té noci se spojil s Pfeifferem. Řekl mu plán. Ne, to já mu řekla ten plán, on si se mnou hrál jako s loutkou. Myslel si, že mě má kompletně pod kontrolou. Jenomže já se mu dvakrát vysmekla, ne na dlouho, ne tak moc, abych si přesně uvědomila, co se děje… Irma nespáchala sebevraždu. Pod kletbou Imperio napsala dopis na rozloučenou. A pak ji donutil skočit z věže. Já přihlížela a zkoušela se bouřit. Nešlo to. Potom usoudil, že je čas… Začal s mou přeměnou… Pfeiffer ani nemusel běžet za Zeppem, jak bylo původně v plánu. Remus přišel na to, co se děje. Vy jste tu nebyl, a tak byl jedinou volbou on. Vše šlo podle plánu. Jestli se přeměním nebo ne, to ho nezajímalo. Chtěl pro svého pána jenom Zeppa. A dostal ho…“ mluvila chaoticky, neuspořádaně a se studem. Nedokázala tomu zabránit. Neubránila se upíří kletbě. Mohla za to, že se plány Lorda Voldemorta uskutečnily. Bála se, že ztratila přátele. Bála se sama sebe. Nyní je z ní něco, čemu nerozumí. „Přihlížela jsem… a nemohla zasáhnout…“ slzy začaly kapat.
Profesor Brumbál ji nechal mluvit. Dával si všechno do souvislostí a rozuměl. Věděl také, že Tereza teď bude potřebovat jeho pomoc.
„Musím vám poprosit, abyste si únos profesora Zeppa nechala pro sebe. Vědí o něm jen pár lidí a já bych si přál, aby to tak i zůstalo,“ řek nejprve. Nyní jí musí vysvětlit…

Zpět na obsah

Kapitola 74: Cena prolité krve

Zpět na obsah

Kapitola 75: Poslední zvuky Bradavic

Zpět na obsah

Kapitola 76: Nečekané

Zpět na obsah

Kapitola 77: Ovce, opice a Fénix

Zpět na obsah

Kapitola 78: Světle modrá dospělost

Zpět na obsah

Kapitola 79: Milosrdné lži a tiché pravdy

Zpět na obsah

Kapitola 80: Změna a nová zkušenost

Zpět na obsah

Kapitola 81: Nevinnost v plamenech

Zpět na obsah

Kapitola 82: Zamračená a ochuzená

Zpět na obsah

Kapitola 83: Zatím se nic nedozvíš...

Zpět na obsah

Kapitola 84: Příběh vyznavače Satana

84. KAPITOLA – PŘÍBĚH VYZNAVAČE SATANA

Zpět na obsah

Kapitola 85: Tři v Prosinci

Zpět na obsah

Kapitola 86: Dvojité rande

Zpět na obsah

Kapitola 87: Spojeni krví

87. KAPITOLA – SPOJENI KRVÍ

„Posaď se,“ vybídl ji. „Neboj, tady nás nikdo rušit nebude. Jsem zde stálým hostem a tato místnost je určená je pro mé potřeby… mám na tebe spousty otázek, tak kde začneme..?“

„Otázek?“

„No, jistě, cos čekala? Že tě vysaji? Ale, děvče, copak nevíš, že Demies Cranagu nelze vysát? S tebou bude práce… tahle neinformovaného poloupíra jsem neviděl, no ano, už tři sta let. Něco k pití?“

„Ne, díky,“ odmítla.

„Když dovolíš, já si naliji…“

„Jistě, jen se napijte…“ pokrčila rameny, „a čehože se budou týkat ty otázky?“

„No, přece tebe!“ zvolal Noctua Bundus.

„Mě?“

„Ovšem! Zajímá mě všechno! Jaké máš schopnosti, jaké nemáš, a co všechno víš, ačkoliv ta poslední kategorie nebude moc obšírná…“

Tereza se zakabonila.

„Přece se nebudeme vztekat? Sama musíš uznat, že toho o nás moc nevíš a o sobě snad ještě méně…“

„Když myslíte…“

„Opravdu se nechceš napít?“

„Nemám chuť.“

Upír se zasmál. „Však ona příjde. Můžu se začít ptát?“

„A budu se moct ptát potom já?“

„Ale ovšem!“

Tereza zazívala. „Nemáte tu kafe?“

„Bohužel, nic takového tu nevedeme. Nemysli na únavu, musíš se soustředit na mé otázky… Máš alergii na slunce?“

„Ne.“

„Toužíš po krvi?“

„Občas.“

Noctua Bundus se usmál. „Máš vyvinuté zuby?“

„Ano.“

„Znáš tajemství rychlosti?“

„Cože? Asi ne.“

„Vidíš ve tmě, jako by byl den?“

„Pravděpodobně ne.“

„Ale mě vidíš, že? A vidíš i ten stolek na druhé straně místnosti?“

„Jistěže ho vidím.“

„A všimla sis, že tu nesvítí jediné světlo?“

„Co tím chcete říct?“

„Ty o svých možnostech vůbec nic nevíš!“ vyčetl jí. „Copak jsi nikdy nezkoušela, co v tobě zůstalo? Co umíš? V čem vynikáš?“

„Popravdě? Ne, nikdy jsem po tom nepátrala…“

„Ty ses nechtěla stát Demies Cranagu?“

„Samozřejmě, že nechtěla.“

„Tak aspoň něco Marcus zachoval,“ povzdechl si Noctua Bundus.

„Jak to myslíte?“

„Dokud nezjistíš o svém nitru vše, nemáš právo to vědět…“

„Ale proč?“

„Pravidla. Upíří společenstvo je na tomto světě déle než kouzelníci. Proč si myslíš, že jsme tak dlouho přežívali? My, nestvůry z dávné minulosti? Protože jsme dodržovali pravidla! Jak nově stanovená, tak i stará. Bohužel, najdou se i tací, kteří některá pravidla obcházejí. Kupříkladu takový Marcus, tvůj otec.“

Tereza ho přerušila: „Můj otec?“

„Ovšemže ne biologický, je tvým otcem po stránce tvé přeměny a pro příště: už mě nepřerušuj!“

„Promiňte. Jen mě to zaskočilo.“

„Nediv se, vždyť nic nevíš, musíš se toho spousty naučit… Kde jsem to skončil? Ano, Marcusovi se však jeho výstřednost tolerovala. Byl jedním ze starších, lépe by bylo, kdybych pravil jeden z nejstarších. Otec mnoho mladých upírků… Ale pořád naší společnosti spíše dával, než by bral… Ne, dnes tu nejsme od toho, abychom rozebírali Marcusovi historii. Dnes jsme tu kvůli tobě…“ odmlčel se.

Tereza této pomlky využila: „Mohu mít dotaz? Proč vám říkají Noctua Bundus a jemu Marcus? Proč i jemu neříkali pravým jménem?“

„Ještě nejsi natolik uvědomělá, abys to pochopila. Nemá cenu se tím zabývat. Musela by jsi znát historii vývoje klanové nadřazenosti. Jenomže ty jsi prázdný soudek, do které se vědomosti musí nalít. To nejde ze dne na den. Svou otázku si poschovej na pozdní čas. Nyní zjistíme, zda-li ti Marcus věnoval rychlost.“

„On se mohl rozhodnout, co mi darovat?“ podivila se Tereza.

„Tvé otázky nemají konců, otravují mě, přesto ti však odpovím. Ano, Marcus mohl, pokud se dostatečně soustředil. Ty víš, jestli se soustředil…“

„Nesoustředil, nemohl, chtěl jen Zeppa…“

„Ano, tato aféra mi není neznámá. Tak ty jsi ta dívka, kterou potkal u Prasečí hlavy.“

„Asi nemá cenu se ptát, jak to víte.“

„Nemá, víš, my si s Marcusem byli vždy blízcí, neboť jsem byl jeho prvním synem… a nyní budeme pokračovat. Zjistíme, jak je to s tou rychlostí…“

„Promiňte, že vás opět přerušuji, ale nemohl byste mi přece jen nalít trochu toho vína? Mám strašlivou žízeň.“

Noctua Bundus se záhadně usmál. „Ale ovšem, jen se pořádně napij, dodá ti to potřebnou energii,“ prohlásil a okamžitě jí podával pohár plný rudé tekutiny. Tereza ho převzala a pila. Vypila celou číši.

„Co to je? Je to výborné! Ještě nikdy jsem nepila něco tak vynikajícího!“

„Na konci našeho poznávacího okruhu jistojistě poznáš, jak se tomuto červenému zázraku říká.“

„Upíři umějí poznat značku vína?“ Tereza vykulila oči.

„Ano, tohoto ano, každý to umí…“

„Nemohla bych dostat ještě, prosím?“ zažadonila.

Namísto odpovědi jí bylo nalito do číše. Znovu ji vypila až do dna. Tento mok byl vskutku lahodný. Poprosila ještě o jedno přilití. Bylo jí s úsměvem vyhověno.

„Ty máš asi opravdu žízeň, že? Odlož pohár a věnuj svou pozornost mě, zkusíme pár cvičení, které odhalí, jak na to jsi s možnostmi…“

Noctua Bundus Terezu tvrdě zkoušel. Marné to nebylo, neboť zjistil, že Marcus Tereze předal schopnost rychlosti, ale odolnost vůči zaklínadlům nikoliv. V tomto byla jako každý smrtelník. Zkoušel, zda-li umí levitovat, udržet se na stropě a tím skvěle zaskočit svou oběť. Tereza se až divila, kolik toho upíři umí. Bylo jí však řečeno, že to každý upír neumí, proto se ptala, proč ji na to tedy zkouší, ať ji zkusí jen na ty věci, které uměl Marcus. Odpovědi se jí dostalo: „Jak už jsem říkal, Marcus byl jedním z nejstarších a ti umí spousty triků, a jelikož se nesoustředil při tvé přeměně, není možné okamžitě zjistit, co ti daroval, nebo spíše co ti zbylo po nepodařené přeměně.“

Tereza levitovat neumí, útočení ze stropu jí taky nic neříká, vytvořit mlhu také neumí, volat své oběti také ne, jen paralyzovat a to až poté, co je kousne do krku, před tím jim sladkou písničku nezavrní do ouška.

Noctua Bundus vzal dýku, Tereza ho prozatím neviděla, protože k němu byla otočená zády a opět upíjela z číše. „Já už asi vím, co to je.“

„Opravdu? Pověz mi to.“

„Tedy,“ zaváhala, „skoro. Podle mě je to něco jako káva s pořádnou dávkou kofeinu, ale barvu a chuť to má jako nejzralejší červené víno na světě.“

„Svým způsobem máš pravdu,“ přitakal Liam.

Tereza se otočila a znejistěla. „Na co ten nůž?“

„Naše hledání tvých schopností ještě není ani zdaleka u konce. Neboj se, nic se ti nestane,“ pověděl přesvědčivě a pomalu se k ní i s dýkou přibližoval.

Zvláštní bylo, že se nebála. Jen hleděla do těch ocelově šedých očí, které šeptaly neboj se. A tak se nebála. Stál u ní – stále ji hypnotizoval – a dýka zasvištěla. Krev skápla na zem. Bolest ji probrala. Nevěřícně hleděla na svou ránu. Nebyla hluboká, ale dle jejího souzení značně krvácela. Terezo, ty nevíš, co je to rudé krvácení…

„Nic,“ zamumlal Noctua Bundus. Zvedl její krvácející ruku do výše svých očí. Zkoumal ji. Tereza poslušně držela. Netušila proč. Pomalu slízl čerstvou krev, která se z rány líně valila ven. „Neboj, to zastaví krvácení.“

„Vy můžete moji krev… to…“

„Myslíš ochutnat, spolknout, vypít? Ano, to mohu.“

„Ale vždyť jste říkal – “

„Já vím, co jsem ti řekl. Tím, že se z tebe napiji, tě přeci nezabiji. Toto je způsob, jak si upíři mohou předávat informace, a ty jsi mi jich předala…“

„Takže asi víte…“

„O tvém poslání? To mi bylo jasné, hned jak jsi prozradila, kdo tě pokousal…“

„Ale pak… nechápu…“

„Myslíš, že jen lidé chtějí, abychom zpřetrhali pouta s ty-víš-kým? Kdepak! I někteří upíři usilují o to samé… jen jsem se chtěl ujistit. Nic víc.“

„Vy taky? Nechcete poslouchat – “

„Nevyslovuj to jméno!“

„Jak víte, co jsem chtěla říct?“

„Pil jsem tvou krev. Nyní vím víc věcí než ty sama.“

„Úžasné,“ podotkla hořce.

„Však uvidíš, jednou za to budeš ráda.“

„Tak na to se napiju.“

Noctua Bundus vycenil své špičáky. „Jen pij…“ podal jí celou láhev.

Tereza se na ni podívala. „Je poloprázdná nebo poloplná?“

„To záleží na tom, jakou máš žízeň.“

Caisová si jednou mocně lokla. „Poloprázdná,“ zašeptala.

„Ty víš, co to je. Ty víš, jak to označit.“

„Nevím,“ bránila se.

„Víš, máš podezření, správně podezření.“

Tereza ještě jednou nechala tekutinu sklouznout do úst. „Je to krev.“

„Vítej mezi námi!“

„Už jsou to dva dny,“ zazoufala Lily.

„Neboj se, určitě je v pořádku,“ ubezpečoval ji James.

„To nemůžeš vědět!“ oponovala.

„Musíš doufat!“

„Doufám celý den! Kdybych nemusela do práce…“

„Stejně bys ničemu nepomohla. Je v tom namočeno už spousty lidí.“

„Jo a pořád nic!“ rozčílila se.

Ozvalo se bušení na dveře.

„Jdu tam,“ zavolala a uháněla ke dveřím. Prosím, moc prosím, ať máš ty, ať jsi kdokoliv, pozitivní zprávy.

Otevřela. Za dveřmi stáli Sirius s Remusem.

„Pořád nic,“ pravil Lupin. To už přišel i James.

„Našli jste ji?“ zeptal se.

Sirius jen zakroutil hlavou. „Jako by se po ní slehla zem.“

Lily se opřela o rám dveří a zašeptala: „Kde jen jsi, Terezo, tak kde?“

Zpět na obsah

Kapitola 88: Jen pár hodin

Zpět na obsah

Kapitola 89: Stopy vedou ke družičce

Zpět na obsah

Kapitola 90: Krev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv

Zpět na obsah

Kapitola 91: Není vítězů

Zpět na obsah

Kapitola 92: Tiché vzpomínání

92. KAPITOLA – TICHÉ VZPOMÍNÁNÍ

Pokud si dokážete vzpomenout a četli jste poctivě, určitě byste dokázali odpovědět na otázku „Jaký byl měsíc, když Tereza byla mučena a následně bylo zjištěno její těhotenství. Jaké číslo měl, když vtrhla k Siriusovi a poznala Ditu?“. Byl leden čili číslo jedna. Čas plynul, nikdo ho nedokázal zastavit, a tak náhle z ničeho nic, jsme měli číslo čtyři. Duben; zelená hebká travička, které zdaleka ani netuší, co jí rok přichystá.
Tereza právě do někoho vrazila. Papíry, které nesla v náručí se rozletěly do všech stran.
„Promiňte,“ omlouval se muž a mávl hůlkou, aby vše dal opět do pořádku. Teprve poté pohlédl Tereze do obličeje a ona jemu.
„Pane Weasley!“ zvolala. „Všechno je v pořádku, neomlouvejte se! Je to moje chyba. Jak se máte? Dlouho jsme se neviděli!“ Byla velice potěšena, že do ní vrazil právě Arthur. Zrovna včera totiž přemýšlela, jak se asi má on a jeho početná rodina.
„Ale no tak, vždyť víš, že mi máš říkat Arthure,“ okřikl ji dobromyslně pan Weasley a podával jí štos papírů. „Mám se docela dobře, ale ustaraně, znáš to. A co ty?“
„To je rozmluva na dlouho, ale pokud máte chvilku času, tak si můžeme popovídat u mě v kanceláři,“ navrhla.
Pan Weasley zapřemýšlel, vypadalo to, jakoby v duchu obracel listy diáře. „Hned teď nemůžu, ale až vyřídím jednu záležitost v Covent Garden, tak bych se mohl stavit, tedy pokud budeš mít čas.“
„Určitě budu mít!“ pravila pevně. „Stejně mám momentálně na starost pouze papíry a práci s nimi mohu kdykoliv přerušit, takže jakmile budeš mít vše zařízeno, určitě se stav! Budu na tebe čekat…“
Byli tedy domluveni. Rozloučili se a každý šel, kam potřeboval.
Pan Weasley zaťukal na dveře Tereziny kanceláře o dvě hodiny později. Vyzvala jej, aby vstoupil a pokynula, aby se usadil naproti ní.
„Je docela možné, že příjde a vyruší nás Auberon Fuller – můj kolega –, vůbec si nevšímejte jeho kyselých obličejů, on totiž nesnáší, když se někdo fláká… no a můj druhý kolega, to je takové štěně.“
Weasley se začal smát, hned po vyřčení tohoto výroku.
„Nemyslím si, že by to bylo zas až tak vtipné…“
„No, jen mě rozesmálo to, že o někom tvrdíš, že je štěně, zatímco ty sama taky nejsi zrovna odrostlej hafan,“ usmál se.
„To je pravda,“ přikývla, „ale ještě jste se neseznámil s Frankem. To je takový střevo. Nehozádnej zmatkař.“
„Neboj, on z toho vyroste…“
„To doufám,“ pokývala Tereza hlavou. „Jak se má Molly? A co kluci?“
„Jak se můžou mít v této době? Snad co nejlépe to jde… Kluci jsou v pořádku, jen Bill se občas na tebe ptá.“
„Vážně? Tak ho ode mě pozdravujte! Že mu posílám spousty pusinek.“
„A nechceš mu to přijít vyřídit sama?“ otázal se pan Weasley. „Nechceš přijít na večeři? Alespoň na jeden večer by sis mohla udělat čas, co říkáš?“
„No, Arthure, nemohl byste mě spíš pozvat na oběd? Já bych totiž moc chtěla přijít, jenomže ty večery…“
„Jistě, plníš úkol. Tak tedy dobrá, domluvím se s Molly a dám ti vědět, jo?“
„Skvělé, ráda se s nimi uvidím.“
Rozhovor nadále pokračoval jen v té nejpříjemnější notě. Povídali si o práci, o prvních slovech dvojčat, o jejich prvních narozeninách, o prvních krůčcích, ale i o Percym, Charliem a o Billovi. Tereza se také vypověděla panu Weaslymu, co se jí zde, právě v této kanceláři, událo. A pak opět zavolala práce.
Následného dne dostala Caisová oběžník se zprávou, že v sobotu bude očekávána v Doupěti. Rychle načmárala odpovědět, že se určitě uvidí a že se velmi těší. Toho večera o všem zpravila Noctua Bunduse. Ten jí připomněl, že právě tuto sobotu se má setkat s radou, tak ať nepřijde pozdě. Slíbila, že se určitě neomešká. Takové práce, toho úsilí, co musela vynaložit, aby se dostala tam, kam její kroky směřují…

„Ahoj Molly!“ přivítala se Tereza s paní domu ve dveřích. Ta ji srdečně objala. „Páni, tady to krásně voní!“
Paní Weasleyová se okamžitě začala omlouvat, že oběd ještě není hotový, že se bude muset počkat tak deset minut a že se zřejmě budou muset nejprve nakrmit chlapci. Tereza ji ale obratem ujistila, že to vůbec nevadí, neboť si ráda vezme na starost kluky, kteří se jí jistojistě motali kolem nohou, když se oháněla u plotny. Matka pěti dětí přikývla a byla velmi potěšena, že to Tereze nevadí, ba naopak je ráda, protože si bude moci užívat těch jejích drahoušků. Proto Terezu nasměrovala do obývacího pokoje a sama se vydala pokračovat v přípravě rajčatové polévky, ledvinkového koláče a jahodového koláče s rebarborou. Možná je nasnadě vám prozradit alespoň malou část z toho, co se událo za ty tři měsíce. Nejmenší a pro tuto chvíli velmi užitečná změna v Terezině životě proběhla na poli jídla. Noctua Bundus ji zbavil nechutenství k pokrmům, na které se dříve nemohla ani podívat bez kyselého obličeje. Aneb život mezi upíry není zase tak špatný, že…
„Arthur příjde za pár minut, šel jen něco zařídit k Láskorádovým, ti bydlí přes kopec…“ houkla Molly, aby vysvětlila nepřítomnost manžela.
„Jasný, v pořádku,“ odpovídala Tereza, „To jsi mi neřekla, že Fred a George jsou takoví zlatíčka!“
„Myslím, že se před tebou ještě stydí, jen počkej, až tu budeš déle, určitě se začnou předvádět… to teprve něco zažiješ…“
Arthur přišel zrovna, když paní Weasleyová usadila chlapce ke stolu. Rychle políbil svou ženu, pozdravil se s Terezou a zeptal se: „Nejprve nakrmíme kluci, co?“
„Bude to tak lepší… pak si budeme moci v klidu popovídat…“
„Nakrmit?“ ožila Tereza. „Mohla bych pomoc?“
Molly svolila. Tereza si vzala na klín Freda a krmila ho. Paní Weasleyová to samé udělala s Georgem. Arthur dával pozor, jestli se starší z jeho synů nechovají při obědě nevhodně. Jakmile bylo po všem a chlapci byli najezení, uložila je Molly ke spánku. Arthur mezitím po nich sklidil ze stolu a rozprostřel pro tři osoby.
Hoši už spali, jen George ne a ne zavřít oči, proto ho pan Weasley vzal na koleno a pomalu svého syna ukolíbal ke spánku. Nyní se jediní dospělí v domě mohli bezstarostně usadit, aby i oni poobědvali. Při rajčatové polévce se mlčelo, jen bylo slyšet srkání. Každý rozjímal o svých problémech, někdy se problémy ani nelišily, ale to ti, kteří je měli, ani nevěděli. Jakmile však paní Weasleyová nandala na talíř druhé – tedy ledvinkový koláč –, objevil se mezi nimi hovor. Slovo střídalo slovo. Všechna byla milá, postrádala nádech problémů, o kterých manželé a Tereza přemýšleli u polévky. A tu – „Co jsi vlastně dělala od ledna?“ zeptala se Molly. „Slyšela jsem od Arthura o tom, co se stalo…“ na chvíli se odmlčela. „Jestli ti nepříjemné o něčem takovém mluvit, samozřejmě to bude respektovat…“
„Ale ne, to je v pořádku!“ usmála se Tereza. „Už je to dávno, a všechno za mnou…“ To, co řekla, byla pravda. Jenomže vzpomínky se rozutekly do tmavých uliček a Caisová spatřila různé okamžiky třech měsíců: hádka s Lily – ach, píchnutí u srdce –, dnes již musela usoudit, že Lily měla z poloviny pravdu. Ztratila strach, lidskost, našla sladkou přetvářku a ještě sladší krev. Věděla, že na ni Noctua Bundus má velký vliv, ale neuvědomovala si, že ten vliv přetrvává i ve chvílích, kdy s ním není – v práci, s přáteli, s milenci bez tváří; což považovala jako vendetu Blackovi, ano, jak velký nesmysl, ale cítila v tom, že spí s náhodnými muži, určité zadostiučinění. Když to teď v duchu zhodnocovala, usoudila, že vlastně ty poslední tři měsíce s Lily spíše prohádala – když Evansová přesvědčovala Brumbála, aby ji stáhl z toho úkolu, když jí vyčítala každého milence, když začala být zbytečně krutou, když ubližovala – nyní to vidí. Lily se však neomluví a neřekne: „Lily, měla jsi pravdu!“ Ne, to ona nesmí. Jistě, smíří se, obzvláště díky nadcházející svatbě, Tereza se bude snažit nemluvit o upířím společenstvu a chovat se tak, jak si její přítelkyně přeje. Lily bude dělat, že se nic nestalo, vše přejde s úsměvem, a když bude vidět, že Tereza své chování alespoň do určité míry změnila, nebude se tím více zabývat, protože to bude její den, její štěstí, její zvony.
Bylo toho však víc, co stihla, než se jenom hádat s brzy Potterovou. Přes den pracovala tak usilovně a pedantsky, že ji přirovnávali k Fullerovi v sukni. Mávla nad tím rukou. Bylo jí už jedno, co si kolegové myslí, hlavní je, že odvádí kvalitní práci a neminou jí prémie ani jiné výhody. Možná z toho voní povýšení. Noctua Bundus ji totiž k tomu vedl. Pracovat, vydělávat, nemít moc přátel, poté si tě nikdo nebude všímat a nebude se ptát, co děláš každý večer a každou noc? Jak trávíš své volno? Teoreticky řečeno Tereza neměla nikdy volno. Práci na ministerstvu střídal úkol v upířím společenstvu, který jí však jako úkol přestal připadat přesně toho dne, kdy pila čerstvou krev.
Jistěže si ji Noctua Bundus omotal kolem prstu! Ach bože, jak si to užíval! Ty úkoly, zkoušky, cvičení… vše, co, jak tvrdil, patří do výuky, jestliže chce předstoupit před radu. Vyhlídnutí oběti, omotání si ji kolem prstu, sání krve, ale nikdy – nikdy! – nezabila, vždyť buď oběť přežila a nebo ji dorazil Noctua. K cvičením patřilo i sledování, tak tiché a nenápadné, že ani sám agent jejího veličenstva by to nezvládl lépe. Tím, koho sledovala, byl madiator – prostředník. Ten, co chtěl být Nesmrtelným. Prvních pár dní se jí jen vysmíval, pokaždé ji objevil. Časem se však začala zlepšovat, trvalo delší dobu, než přišel na to, že je sledován, a když už na tom byla Tereza tak moc dobře, byla již tou zkušenou, ani nezjistil, že se na něj upírají její modré oči.
Vzpomínky ji dovedly ke dni, kdy si byla jistá, že ji nevidí. Sledovala jej s nezkrotnou rozkoší. Nevěděl o ní. Právě vyšel ze svého domu, kde – kupodivu – bydlel se svou matkou. Nechápala. Už se stmívalo. Zamířil k videopůjčovně, aby vrátil dvě kazety. Jedna obsahovala nějaký Tereze neznámý romantický film a druhá dokument o savcích. Vrátil je a jiné si nepůjčil. Před videopůjčovnou byla jednoproudová silnice. Na první pohled se zdála být frekventovanou, protože po jejím obvodu, skoro na každém možné místě, stálo zaparkované auto. Ale pokud byste chtěli přejít, ani byste nemuseli hledat přechod, neboť zde auta v tuto dobu jezdila zřídka. Přešel ji tedy a zamířil do mírného kopečka. Zdál se nervózní, ale usmíval se. Uprostřed kopce se však zastavil, přes obličej mu přelétl zachmuřený výraz a obrátil se čelem zad. Kopec sešel a zamířil do leva podél silnice – vybral si tedy směr, kterým přišel. Nešel však rovnou domů. Zaběhl do večerky, ta stále téměř vedle jeho domu. Jenomže za chvíli vyběhl ven, v rukou nenesl nic, a znovu přešel silnici. Měl to štěstí, že čekal, než přejede jedno z těch vzácných aut večera. Kroky mířily na pumpu. Stála u vozovky, téměř naproti obchodu, ze kterého vyšel. Jeho znovu usměvavou tvář ozářila světla. Na pumpě koupil dvě láhve minerální vody a spokojeně odešel domů. Tereza z jeho počínání byla zmatená. Co to mělo znamenat?
Zajímala se. První, co se dozvěděla, bylo jeho jméno, které mu dala jeho matka. Floyd Bade. Prozradila mu to své. Začalo sbližování. Povídali si. Prozradil, že jí závidí. Tu pozornost od Noctua Bunduse. To, že je Demies Cranagu. Nevěděla, jestli se má cítit polichocena. A pak se zeptala, co to té jedné noci mělo znamenat. Váhal, nakonec se však svěřil. Když vracel videokazety, napadlo ho, že by mohl zajít za jednou svou kamarádkou – mudlou. V jeho očích postřehla ty pocity. Myslela, že někdo jako on, už něco takového nezná. Měla jej ještě raději. Ale že si to rozmyslel, neboť si vzpomněl, že má koupit své matce minerálky. Nejprve šel do večerky, jenomže tam byla dlouhá řada a jemu se nechtělo čekat, začal být nervózní. Rozhodl se, že půjde nakoupit na pumpu, ač to tam mají dražší. Pak byl spokojen. Měl pro svou matku dvě láhve. Ale ke kamarádce už nedošel. Od toho dne si povídali o věcech, které je spojovaly, o věcech, které v tom společenství nemohli najít. Proto nechápala, proč stále trvá na své přeměně…
Na mysl jí připlul i ten den, kdy se s Fénixovým řádem střetla se Smrtijedy. Nikdy nebyla tak silná, rychlá, dobrá. Děkovala Noctua Bundusovi, že jí to naučil, ukázal její možnosti, že jí nenechal v ten den zemřít… Bohužel Fénixův řád i přesto neslavil úspěch. Bitva to byla prohraná, ale jak pravil Brumbál: „Válka ještě není u konce.“ A pak se dozvěděl tu zprávu; zabili Edgara Bonese i s celou rodinou. Chtěli nás odlákat, aby mohli splnit tak dlouho plánovaný úkol. A jim se povedlo zvítězit na všech frontách. Zdrcení. Slzy.
Ten večer ji Noctua Bundus naučil ještě něco – necítit. Dlouho se těšil na tuto příležitost, tak dlouho ji zpracovával, tvořil k obrazu svému. Jedinou věc však netušil, že nepřestala být lidská. Neuhasil tento plamínek. Díky Floydovi. On jediný s ní mluvil jako s člověkem a to každý den. Zachránil její duši. Nebýt jeho… nestačily by ani ty občasné návštěvy u Lily. Tam cvičila druhou schopnost, co Noctua Bundus chtěl, aby ovládala – přetvářku.
Obavy nejsou liché.
Na jedné schůzi jí profesor Brumbál konečně odpověděl na dopis ohledně bradavické knihovny. Ano, Tereza ji mohla využít. Také to udělala o víkendu, kdy žáci mohli trávit víkend v Prasinkách. Ach bože, zase vzpomínky. Silné. Ale ona šla za knihami. Studovala. Získala spousty nových informací.
A zrovna před týdnem přišel ten dopis. Od madame Marshelode. Měla se za ní stavit. Paní ředitelka se musí ujistit, že její svěřenkyně jsou zabezpečeny, mají práci, jsou spokojené… Této návštěvě nešlo říci ne. Šla tedy do Dětského domova, už ne jako na místo, kde přespává, ale na místo, kde pospávají vzpomínky. Krátké, útržkovité, bez přátel – trávila tu jenom letní prázdniny, nebylo, kdy je získat, najít. Neměla vlastně ani zájem bavit se zde s někým. Byla povrchní: „Vždyť oni nekouzlí!“, byla hloupá.
Když přišla, uvítala jí slečna Marshelode s otevřenou náručí. Zajímala se o všechno, co Tereza dělá, co zažila, jak jí jde práce… Caisová si musela velmi vymýšlet, ale velké problémy jí to nedělalo, naopak docela se jí to zalíbilo. Jenomže pak se začalo mluvit o minulosti a úsměv pohasl. Zoe, její příchod sem, její přesvědčení, reakce na pána s dlouhým plnovousem, odjezd do školy pro nadané, prázdninové pobyty, příjemné večery, které strávily povídáním… A jí se všechno vrátilo – cit, strach, slzy, nesobecké touhy. Slečna Marshelode byla prvním mudlou, který od Terezy slyšel, co se jí přihodilo v lednu. Nemyslím tu věc, za kterou může Jack, ale tu, za kterou může Sirius Black. Dvě ženy zaplakaly. Napily se.
Ten večer byl Noctua Bundus velice rozezlen! Kvůli tomu, že se v Tereze opět objevily ty hloupé emoce. Strhla se jejich první hádka. Netrvala dlouho, nikomu neublížila. Usmířili se, ale od té doby si ji Noctua Bundus hlídá, posílá za ní Floyda, jenomže netuší…
Tereza se usmála. „Abych pravdu řekla, Molly, nic zvláštní ho neudálo. Jen jsem pracovala, abych zapomněla. Ale ten ledvinkový koláč je úplně úžasný!“ zahnala debatu o ní samé.
„Jsem ráda, že ti chutná, doufám však, že máš v žaludku ještě místo na jahodový koláč s rebarborou.“
„Na tvůj vyhlášený koláč? Jen blázen by neměl!“

Brzy odešla. Hned jak s Weasleyovými dopila kávu, kterou udělala Molly po obědě. Musela se připravit n večer. Setkání s radou. Dostane nové jméno, přednese svůj návrh, který tvořila s Liamem a dotvořila s Albusem… pokud vše půjde tak jak má. Přípravy. Perfektní příprava – to je to nejdůležitější. Nesmí nic pokazit.

TÍMTO VÁM CHCI OZNÁMIT, ŽE S PSANÍM NA DELŠÍ DOBU, CO DELŠÍ; NA DOST DLOUHOU DOBU, KONČÍM, PROTOŽE UŽ MĚ TAHLE POVÍDKA NEBAVÍ A MUSÍM SI OD NÍ ODPOČINOUT. DOUFÁM, ŽE MĚ POCHOPÍTE A AŽ OPĚT PO „TÉ“ DOBĚ PŘIDÁM DALŠÍ KAPITOLU, S CHUTÍ SI JI PŘEČTETE. DĚKUJI ZA VAŠI POZORNOST!
Lilyann Thumn

Aneb nezapomeňte, že datum prohlášení je datován na 1.4. (dne narození dvojčat Weasleyových)...

Zpět na obsah

Kapitola 93: Jmenovitě?

Zpět na obsah

Kapitola 94: Svatební horečka