Index

Kapitola 1: 1. kapitola Nerozumím
Kapitola 2: 2. Sever?? To se jí?
Kapitola 3: 3. Vztek , tady je to o nervy!
Kapitola 4: 4. Hodiny kouzel jsou k ničemu…
Kapitola 5: 5. Domove, sladký domove
Kapitola 6: 6. Bylo to nedorozumění? Balím věci!

Kapitola 1: 1. kapitola Nerozumím

Jediné co jí znělo v uších bylo slovo čarodějnice. Klepala se hrůzou jak se k ní plameny řítily rychlostí blesku. Bylo to nepředstavitelné vedro. Teklo z ní jako by byla v sauně. A všechno řvalo jdi pryč, uteč.

Zavřela oči a začala se modlit k Bohu, aby seslal kohokoli na pomoc. Aby tohle byl jen sen. Jen zlá noční můra, ze které se probudí.

Oblohu rozpůlil obrovský blesk. Nebe se zatáhlo a z těžkých černých mraků padaly kapky deště. Nejdřív jen kapalo, a však nakonec se strhl liják.

Morgana se podívala na vesničany. Stály tam s otevřenýma držkama dokořán. Koukali na ni a ona povýšeně na ně. Usmála se, tohle bylo její jediné štěstí.

"Čarodějnice, opravdová čarodějnice," zakřičel nějaký sedlácký synek, když se probral ze šoku. Nejspíš jim ještě při upalování nepršelo. Pomyslela si. I když stále nevěděla co bude s ní. Starosta, nebo kdo to byl, se tvářil neutrálně a nic se nedalo vyčíst. Obyvatelstvo se rozprchlo a schovalo u sebe v domovech.

Pouze starosta a nějaký výbor seděli na svých místech.

"Pusťme ji!" navrhl jeden z porotců. Starosta nevěřícně zíral na jednoho ze soudců.

"Je to čarodějnice, musíme očistit město a zbavit se jí jednou pro vždy," pronesl svůj názor ten plešoun starostskej. Protočila očima, ale klepala se jako osika. Rada se začala hádat. Bohužel je Morgan neslyšela. Ale zato si všimla padající omítky u jednoho z domů. Nejraději by zakřičela, ale roubík v ústech jí to zakazoval. Pozorně sledovala roh domu a tušila, že to něco je tam kvůli ní.

Všechno se událo strašně rychle Ona sama byla nejdřív uvázaná a pak na koni cizince klusala kamsi k lesu. Pohlédla na svého zachránce a pokusila se doufat, že nic horšího ji nečeká. Vypadal celkem normálně. Přímo hezky, kdyby neměla vyhlídnutého Remuse.

Vzpomněla si na les, jak tam to zvíře, příšera se ji pokusila zabít.

"Kdo jsi?" zahulákala na něj.

"Říkej mi třeba," nechvíli se odmlčel a přemýšlel. Pak sklonil hlavu, aby jí viděl do očí: "Jsem Lot!" Zašklebil se.

Přehozená jako patel brambor na koni cizího chlapa si nemohla moc vybírat. Na jednu stranu mohla být ráda, že tam už není a neupálí ji, ale na druhou se bála z nepoznaného. Kůň zrychlil tempo. Vítr si pohrával s jejími vlasy a šlehal ji do tváře. Netušila, zda-li je řešení mlčet, ale semknula rty a nechala se odvést až do jeho skrýše.

Lot seskočil z koně. "A co já?" zeptala se šokovaně Morgan, když jí nepomohl. Slyšela jeho odfrknutí. Takže nepomůže!

Záhadným způsobem nakonec dopadla na zadek. Rozhlídla se. Byli v temném lese, všude byla tma jen škvírami mezi stromy prosvítal sluneční svit. Ani nevěděla, kdy přestalo pršet. Obličej jí pálil stejně jako nateklé rty. Vítr a déšť vzaly za své.

"Neseď tam, vstávej," napomenul ji Lot. Zase protočila oči. Něco jí říkalo, že zrovna z něj nemusí mít strach. Ale raději poslušně vstala.

"Hezkej bejvák," "pochválila" jeho něco jako příbytek. Byla to jeskyně a k ní přistaven ještě pokoj. Páchlo to zatuchlinou až se jí zvedal žaludek.

Pokynul rukou, aby se posadila na jedinou židli. Přeměřila si jej pohledem, když však usoudila, že lepší to nebude, posadila se.

"No já nevím, jak začít!" sklopil oči. Opřel se zády o skálu a pozoroval Morganu. Ta už chtěla něco odseknout, ale on se ujal slova: "Nechápu to, ale asi jsem tě sem dostal já!" Zírala na něj.

"Cože?" zaječela hystericky a už protřepávala ruce, chtěla ho zabít.

"Já nechtěl."

"Já tě.." vstala a chystala se použít hrubého násilí. Už jej chytila za krk a lehce stiskla.

"Dost!" křičel někdo. Otočila se a u vchodu do jeskyně spatřila staříka. Bílé vousy, mohl pomalu a bez problémů obmotat kolem pasu. Naštvaně se posadila na zpátek. Přestávala všemu rozumět.

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2. Sever?? To se jí?

Lot a Stříbrovous byli bokem a o něčem diskutovali. Konečně si jej mohla Morgan prohlédnout. Byl pořádně vysoký. Ale hezčí než Remus nebyl. Obyčejný černovlasý kluk, tak sedmnáct let. Tmavý oči k sežrání a docela svalnatej. Pěkný byl hodně až jí připomněl trochu Tichošlápka. Ale tenhle vypadal, že je inteligentnější.

Stály tam a kecali. Morgan to už nebavilo, a tak se rozhodla je popohnat: "Hele já sem tady," zamávala těm dvěma: "takže nemelte o kravinách. Já chci vědět co tu dělám, mám na to právo!" sama se divila co to z ní vypadlo.

"Mladá dámo měla byste se ovládat!" zpražil ji pohledem ten dědula. Lot jej zatahal za rukáv a něco mu pošeptal. Stříbrovous jen pokýval hlavou a přišel k Morganě: "Přivolal jsem tě já. Ty jsi ta vyvolená co skoncuje s upalováním. Jsi to ty ta vyvolená. A znovu tě přivolávám, abys pomohla.." skočila mu do řeči.

"Počkat, počkat jak znova?"

"Už jsi tu byla jednou Morgano Ehran. Přivolal jsem tě z tvé doby, abys nás zbavila upalování lidí. Ty jediná to dokážeš." Zakončil svou řeč. Morganě se udělalo skoro nevolno. Nejdřív si najde kamarády, pak je ztratí a vrátí se do minulosti, kde má zastavit upalování. Co si pro ni ten život nachystal?

Šokovaně se podívala na staříka a hnedka potom hledala záchranu u Lota. Na kterého se dívala raději. I když byl chladný, teda docela.

"Co je tohle za blbost?"

"Nic!" zasyčel na ni Lot. Lekla se.

"Hm," vstala a odcházela pryč. Nevěděla kam a co tam bude dělat. Ale vsugerovala si, že ti dva jsou blázni. A že ona je tam nechá, ať si žijí v představách.

"Já jdu pryč. Na tyhle pitomosti nemám čas!" a vyšla do lesa. Jediné po čem toužila bylo být doma. I Magdici by přežila raději než dva blázny.

Ovšem Staříkovi a jeho nohsledovi se to nelíbilo. Takže nakonec skončila zase v jeskyni. Po obou házela vražedné pohledy.

"Ty tu musíš zůstat!" pokusil se usmát Lot.

"Pche!" zkřížila ruce na prsou.

"Myslím, že bude nejvhodnější, když se začneš učit kouzlům!" prohodil Stříbrovous. Morgan by se krve nedořezali. Co to říkal?

"Po-po.. co? Tak jako nejdřív mě sem dostanete a oni mě málem upálí. S tím, že jsem čarodějnice a teď po mně chcete, abych si hrála na blázna. Kouzla nejsou," protočila očima a přemítala si v hlavě co řekla. Ale moc smysl to nedávalo. Jak by ji sem jinak dostali a proč pálili lidi, když by to nebyla pravda? Blik, cvak a Morgan to zapálilo. Takže kouzla jsou? To je, ale pitomost, ne?!

"Takže jako já se naučím čarovat? Takovýto čáry máry fuk?" tvářila se hodně překvapeně. Lot se zasmál jejímu výrazu. A Morgan ho zpražila pohledem. Skvělá dvojice!!

"Nějaké otázky?" zeptal se dědula. Zakývala na ne a snažila si uspořádat myšlenky. Hezky se to tu rozjíždělo, nejdřív není a potom bude čarodějka. To je skvělý! Ale divný. Doma by ji už zavřeli do cvok-house.

"Tak kdy začnem?"

"Klidně hned!" usmál se Lot. Morgan povytáhla levé obočí. To mě bude mít Lot? To bude zajímaví. Vyšla jsem jako oni před jeskyni. Vous a poskok vylízali na koně. Počkat?! To že já jako zase pojedu na tomhle? Zděsila.

"Ne, já na to nesednu. Mě stačila cesta sem!" měla smrt v očích. No mužská část se dost divila. Ale Morgan byla neoblomná. Tvrdohlavá jako mezek.

"No jak myslíš. Tak běž pěšky na sever, je to tak půl dne do našeho úkrytu. Bohužel se setmí a těžko říct co v tomhle lese potkáš. Jo a pozor na hon čarodějnic, kdyby tě našli, tak je s tebou amen," usmál se na ni Lot. Popadl otěže a pobídl koně stejně jako dědek. Morgan stál jako opařená. Bylo jí jasné, že tohle nedojde živa.

Ušklíbla se.

"Sever, jih, východ, západ. Hmm, ale kde je sever tady??" Zavřela oči a začala se točit dokola s rukou před sebe," tam!" ukazovala na jednu stranu lesa. Hned se otočila na druhou, tam totiž odjeli její učitelé magie. Nafoukla se jako žába a šla si cestou, která se jí zdála jako sever. Šla pár kroků, nakonec se otočila. Někdo se jí smál. No jo Lot!

"Sever je na jinou stranu. Vážně nechceš svést?" uculoval se na ni. Morgan začala rudnout vztekem a studem, že nepozná ani cestu. Navíc kůň byl hrozný dopravní prostředek.

Beze slova došla za Lotem. Tvářila se všelijak jen ne přívětivě. Podal jí ruku a vytáhnul ji do sedla.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3. Vztek , tady je to o nervy!

Jeli pěkně dlouho. A Morgan nepřišlo, že by se hnuli z místa. Napravo stromy, nalevo taky. Ještě s ní Lot. Což jí zase tak nevadilo.

"Už tam budem," oznámil Lot. Morgan se rozhlížela okolo, ale že by viděla něco co by mohlo být jako skladiště kouzelníku, tak nebylo. Jen obrovský strom, který jim zavazel v cestě.

Lot zatáhl za uzdu: "Prr!" a slezl s koně. Morgan seděla stále na něm a probodávala svého trapitele pohledy.

"To jako zase?" zakřičela na něj. Lot se otočil a odcházel ke stromu.

"Takže tohle semhle," přehodila nohu k té druhé. Teď seděla na koni,jako na židli, a stačilo skočit dolů. Jenže ta potvora s kopyty se pohnula a Morgan sjela dolů. Dopadla přímo na zadek.

"Tak hlavní je, že jsem na zemi, ne?" šeptala si pro sebe.

"To je jako ona?" Morgana zbystřila a podívala se na Lota. Přišla za ním jakási holka. Byla asi tak vysoká jako Morgan. Docela pěkná a nějak se měla k Lotovi. I hned zahnala myšlenky na něj a ji. Přece nemůže žárlit. Ne na toho ubožáka.

Vstala ze země a došla ke dvojici. Raději mlčela. Taky nebylo co říct. Dívka v jejich letech po ni hodila pohrdavý pohled. Otočila se k Lotovi a něco mu říkala.

Morgan zadupala nohou: "Hej, co kdyby mi někdy někdo řekl o co go!"

"O co go?" zopakoval Lot.

"Jako o co jde. Co se děje," věděla, že má navrch aspoň teď, "Tak řeknete mi to?" zvýšila hlas netrpělivě. Holka odešla a nechala ji tam s Lotem.

On se ušklíbl a bez náznaku čehokoli odcházel. Byl k ní zády: "Tak si pohni!"

"Hmm. Jsi na mě sprostej a já tu mám být?" neodpustila si. Od doby co tu byla se snažila, aby k ní měli respekt. Bohužel se to u některých jedinců nedalo udělat.

"Počkat a kde máte tu vesnici?"

"Tady!" a zahvízdal. Podívala se se nahoru stejně jako Lot. A světe div se. Ve středověku žili, aspoň tihle kouzelníci, jako opice na stromech. Sjížděl k nim žebřík. Chtěla zaprotestovat, ale zase schovala jazyk za zuby a držela hubu. Raději, nevěděla jestli by ji tu nenechali jen tak v lese sežrat vlkem. A zkoušet to rozhodně nechtěla.

Když vylezla po žebříku nahoru, tak si oddychla. Viděla to, že spadne jako zralá hruška. Nebo jiný ovoce. Ale vylezla to až nahoru. Kde to bylo úžasné. Samý domky a přístřešky. Skoro jako menší městečko. Byl tam i Vousáč, který tu byl dřív. Protože se pro Morgan nevrátil. Stejně byl podezřelej a jí se nelíbil. Už jen tím, že nebyl ji sem dostal. Do minulosti. Naštvala se a měla chuť ho shodit dolů.

Lot ukázal, kde má postel a kde je co. Nejvíce si snažila zapamatovat záchod a kuchyň. Přece jen je to pro život důležitý. A ona se nehodlala nikde ukazovat, nebo vyvolávat duše zemřelých při opékání buřtů.

Sbalila se a zalezla k sobě do pokoje. Ještě ji prej řeknou jak to bude. Její denní plán. Kdosi jménem Karl přišel pro ni a odvedl ji za Vousem.

Stála před ním jako u ředitele na koberečku a poslouchala cosi vymyslel. Otevřel ústa a pěkně ji přivítal. Jenže ona věděla, že tohle není to kvůli čemu tu je. Vous si podepřel bradu: " Celé dny budeš cvičit, abys se v kouzlech a boji vyznala pořádně. Když se budeš snažit a pilně trénovat, zvládneš to tak do dvou-tří let," v Morganě hrklo. Cože to říkal?

"Cože? To si děláte srandu ne? Tři roky?" koulila očima a brada jí sahala až na zem.

Dědula se ušklíbnul: "Pokud nebyl změněn tok času a něco se nestalo. Jsi ta vyvolená, ale pokud ne, tak je to Pavla," jako v nějaké scénce vešla ta dívka jejího věku dovnitř. Přesně ta, kterou viděla, když přijela.

Morgan se ušklíbla a rudnula vztekem: "Mě sem přepravíte, proti mé vůli, pak mě vláčíte všude možně. Jo, málem mě upálijou, že sem čarodějnice. Ale vám to nestačí, tak mi řeknete, že se jí mám stát, že je to můj osud. A nakonec vyrukujete s tím, že v tomhle pravěku mám být přes rok? Dokonce ne jeden, ale rovnou tři! Vy nejste normální, říkám to od začátku. A ani nevíte, jestli sem to fakticky já. Takže celou dobu tu budu s touhle kozou?" dořvala a ukazovala na Pavlu.

Zpět na obsah

Kapitola 4: 4. Hodiny kouzel jsou k ničemu…

Posadila se na postel, ta koza jí to dala pořádně vyžrat. Takovou hádku nezažila. Nebo spíš takový urážení, pod přílivem jejích keců zůstávala paf a neschopna slova. Prý kupička hnoje a těžko říct co ještě. Zatnula pěst. Už zítra skoncuje s normálním životem. Už zítra se začne učit kouzlům, to bude něco. Docela se těšila, ale na druhou stranu vůbec.

Bylo ráno, slunce ji hladilo po tváři. Přesně čas se jít upravit, nebo spíš obléct. Tak teďka se dozví, zda-li je to největší dřevo na světě.

Za pár minut už vycházela z pokoje. Moc natěšená teda nebyla, ale nic nenamítala. Šinula si to pěkně k místu srazu, což představovali větve na upevnění žebříků.

"Skvělý jsem tu a budu čekat nevím jak dlouho. Kdo se prosil tu být?" nadávala si pro sebe. Bohužel jí nezbylo nic jiného než počat na tu ubožačku jednu.

***

"promiň zdrželi mě," omlouvala se její "učitelka".

"Hm…" protočila očima Morgan a dívala se zase na mraky.

"Podívej se mě to taky nebere. Vůbec jsem tě tu nechtěla, radši bych dělala tisíc věcí třeba, no to máš jedno," vymluvila se jejímu tázavému výrazu. Povzdychal si, " No tak půjdeme na to, ne? Čím dřív začnem, tím dřív se odtud dostaneš. Nemám pravdu? Jo a aby bylo jasné, Lot je můj, takže se na něj ani nevídej, nebo přijdeš o ty svý kukadla!"

Morgan hlasitě polkla, ale nebylo to tak hlasitě, aby to slyšela ta stvůra, co jí vyhrožovala. Vážně, bývalé člence Pobertů, naháněla strach. Už jen ty oči a ten její vytříbený slovník, kdyby přidala pár výrazů z její doby, tak by patřila do Magdiny bandy. Možná by ji vedla, nebo něco podobného.

"Vstávej de se dolů!"

Cesta po žebříku, teda nic moc. Všelijak se to viklalo a vypadalo to, že brzy skončí na zemi a ještě v rekordním čase. Nakonec však ty sto let staré provazy vydržely.(ještěže tak, co bych pak dělala kdyby hlavní hrdinka … no však víte)

Morgan dělala vše podle Pavlínina příkazu. Mělo to být lehké kouzlo, ke kterému nepotřebovala nic, jen se soustředit.

Zavřela obě oči, zkřížila ruce nad suchou větví a představovala si jak pluje vzduchem.

"Ehem, ehem," slyšela u ucha.

"C-coo?" zeptala se rozpačitě a pootevřela jedno oko. Něco bylo v nepořádku jako by byla nějak dál než by měla. Raději se podívala pořádně. A světe div se, ona poletovala nad tím klackem. Ten se vůbec nepohnul.

Omluvně se podívala na Pavlu. Ta si zvesela podupávala nohou a bavila se:" Teď mě zajímá jak se z toho dostaneš!" odfrkla si.

"Počky jak, jak se z toho dostanu?Ááááá," a už neležela na zemi. Vyčerpaně se posadila do mechu. Tohle bude teda hrůza a děs, tohle nemá cenu, museli si jí splést s někým jiným. Zatím co Morgana sbírala síly na další pokus, Pavla jí provokovala tím, že nechala poletovat několik větviček kolem sebe.

Po chvíli provokace na Pavlu letěla jedna větev. Přímo půlka stromu. Ta se jí jen tak, tak vyhnula. Morgan byla tak vyčerpaná, že omdlela a zůstala ležet v bezvědomí.

***

S námahou rozlepila jedno oko. Bylo světlo, slunko svítilo do jejího pokoje, na čele měla studený obklad a v rohu místnosti spal jeden chlápek. Otočila se na bok, ještě se jí chtělo spát. Někdo však začal strašně pištět. To probralo i Morgan i toho chrápajícího chlápka v rohu. Oba vyletěli z pokoje zároveň.

"Co je?" zívla si Morgana. Všichni se na ni otočili jako na ducha, nebo něco podobného. Morgan pozorovala jejich zvláštní pohled a raději se otočila ještě za sebe, zad-li tam někdo nestojí.

Už otevírala pusu, aby zjistila co se děje, ale tu jí hnala nějaké stará babina zpátky do postele. Prý ještě musí odpočívat, ještě není zdravá. Nic nenamítala a znovu si lehla do svého pelechu.

***

Mohlo být tak odpoledne, když někdo vkročil do jejího obydlí. Byl to Lot a vypadal hezky. Možná to bylo tím úsměvem, který u něj neviděla, protože se spíš jen šklebil.

"Ahojky," pozdravila jej přátelsky.

Jen co promluvila nasadil lot svoji masku a tvářil se jako vždycky. Trochu jí to mrzelo, ale co ona s ním udělá, je to Lot, ten kterého potěší jen ponižování a neví co. Vlastně jí měl být ukradený, měla Rema a tenhle ten byl tý kozy.

"Hej slyšíš?" zamával Morgan rukou před obličejem. Zakývala že jo a podívala se na něj,"Právě jsem říkal, že si myslíme, že sis při první hodině čar vedla skvěle. Možná až moc dobře, jak si zvedla ten kmen, tak si použila moc svojí moci, na to nejsi ještě zvyklá, brzo se vyčerpá a ty pak upadneš do spánku," zajiskřilo mu v očích. Ani nechtěla vědět proč.

"A jak dlouho jsem spala?" vypálila na něj jednu z milionů otázek co jí pálily na jazyku.

"Čekali jsme, že díl. On říkal, že budeš spát déle. Spala jsi asi dva týdny!"

Zpět na obsah

Kapitola 5: 5. Domove, sladký domove

Doslova jí spadla čelist. Dva týdny si chrní, místo pořádné práce se odtud dostat.

Konečně si uvědomila, že se svojí rozevřenou držkou, čučí na Lota. Ten se jen připitoměle šklebil. Parchant, začínalo to vypadat, že je tady Morgan jen pro zábavu ostatních.

"Potřebuju si promluvit s tím dědulou, zaveď mě k němu," rozkázala.

On se ani neobtěžoval pohnout. Morganě docházela trpělivost, o tohohle smrada se přece o svolení nemusí doprošovat. Natož vyslovit to slůvko "prosím", ani by ji nenapadlo.

Pohrdavě pohodila hlavou: " OK, najdu si ho sama!" I když nevěděla kde by s hledáním měla začít. Nejspíš tam, kde je něco jako jeho pracovna.

Vyběhla z postele a řítila se rychlostí šneka (mě to tak napadlo). Zašla se podívat, tam kde už jednou spolu házeli řeč. Nebyl tam.

Zatnula pěsti a vracela se za Lotem. Teďka jí určitě nechá se plazit u jeho nohou a leštit mu boty. Nechala to plavat a přiřítila se do pokoje. Jako by nic se zase posadila na postel. Lot tam stále byl a bavil se, jako ještě nikdy. Dokonce se nezubil, nebo nešklebil, přímo se smál.

Vařila se jí krev a představovala si jak zahrabává Lota.

"Tak kde je? Prosím," slůvko prosím však řekla úplně nejtišeji jak to jen šlo.

"Cos to říkala?"

"Ptala jsem se, kde ten starej vousáč je!" zařvala na něj.

Lot zakýval hlavou: " A nechybí ti tam něco?"

Morganě už zlostí bělaly klouby na rukou. On a poučovat jak se má a nemá chovat? Vždyť on sám nezná to slovo, má pořádně poslouchat a nedělat ze sebe totálního debila. Pokud to ještě vůbec jde.

Podívala se na druhou stranu než seděl: " Prosím?" vyštěkla odporně. Nejraději by ho teď škrtila a třískala s jeho hlavou o zem.

Vítězoslavně se usmál, nebo spíš zašklebil: " Pro tvou informaci tu dnes není!"

Nemohla tomu uvěřit, to všechno dělal jen pro to, aby ji znemožnil, dostal na kolena? Proč jí to ten cucák neřekl hned? Protože nemá v sobě kousek ctnosti. On vlastně neměl ani kde spojit ty informace, takže mu nedocházelo, že to měl říct dřív. No jo ti bez mozku.

Zavřela oči. Tohle se nedá snést. Tohle je jen arogantní blbec. Mohl by se snad chovat líp, ale ne on pán nejlepší, nejhezčí, on nemůže být vstřícný a normální.

"A proč si vůbec přišel?" zeptala se skoro až sladce.

Vypadal, že se sesype. Morgan si v duchu blahopřála, ale tohle bylo nic.

"No víš, já jsem tvůj učitel boje. Teda On si to přeje, takže by ses to měla naučit. A potřebuje to i pár hodin jízdy na koni," oznámil jí pár zpráv. Vzala to klidně, něco podobného přece mohla čekat.

Souhlasně mu to odkývala a už nic neřekla.

"Myslím, že bychom mohli dneska vyjet na tom koni. Přesně při západu slunce vyjíždíme. Buď nachystaná!"

Chvíli zírala na místo, kde ještě před sekundou seděl. No a jak pozná, kdy bude západ? To aby venku seděla dokud si pro ni nepřijde. Unaveně se opřela o zeď za sebou. Tohle je náročný. Nikoho tu nemá. Přátele, rodinu, je tu vlastně sama. Co s ní jen bude?

"Kláro seber se!" řekla si pro sebe. Nebo spíš chtěla to slyšet, potřebovala vědět, že na všechno není sama.

***

Sama? To slovo jí přišlo jako největší přítel, jako její jméno. Sice trávila hodně času s lidmi. Denně s Pavlou při hodinách kouzlení. Dost se zlepšovala, už nemusela mít zkřížené ruce a tak moc se soustředit. Dokonce už i vydržela bez toho, že by prospala několik dnů.

I hodiny s Lotem byly ve své podstatě fajn. Teda spíš ty na koni. Protože když poprvé držela meč, tak skončila na zemi. To byla tíha, že se to nedalo jednou rukou udržet. Vůbec to nevypadalo tak těžce.

Její schopnosti se zlepšovali a každý si víc a víc myslel, že ona je ta vyvolená. Ta co má všechny zachránit, všechny kouzelníky před smrtí.

Sice po fyzické stránce byla stále lepší a lepší. Lot jí na koni nestačil, Pavla se začínala učit od ní, ale psychická stránka byla sklíčená. Všichni s ní pracovali, ale nikdo jí neměl rád, nebyla tu její mamka, která by jí napomenula a potom pohladila po vlasech. Ani její sestra, kterou by vždycky nejraději přetrhla vejpůl. Ani jeden z jejích kamarádů. Byla sama, na všechno.

Už chtěla domů, ty měsíce v minulosti byly příšerné.

Z léta se stal podzim, listí opadávalo až se z nebe začaly snášet první sněhové vločky a pokryly celou krajinu. Na tu dobu se všichni přestěhovali do jeskyní. Podobných jako v té co byla s Lotem, když jí zachránilo počasí od plamenů. Zima byla dlouhá a krutá. Hodně lidí umrzlo a nebo se ztratilo při sběru dřeva.

Nakonec však zase vysvitlo slunce a oteplilo se. Les hnedka zářil hodně barvami. Byla to nádhera, až oči přecházely. Místo mechu a jehličí zem zdobily barevné kvítky. Ve větvích znovu zpívali ptáci a ona se cítila o hodně lépe. Jako by zas nebyla sama.

Byl to víc než rok co se tu ocitla, stromy byli bezlistí a všude bylo bílo. Říkala si, že tohle už přetrpí. Brzy bude jaro a zase bude všechno v pořádku. Přijde ta velká bitva a ona se vrátí domů. Jestli ho ještě má.

Občas silně pochybovala, jestli ona je tou vyvolenou a co tu dělá. Už jen ta bitva a vrátí se. Počítala dny a modlila se, aby to bylo co nejdřív.

Zpět na obsah

Kapitola 6: 6. Bylo to nedorozumění? Balím věci!

Čas plynul rychlostí blesku stále dál. A jediné co jí zůstávalo byla naděje, že zase nebude sama. Pomalu si neuměla představit vlastní pokoj, bylo to čím dál těžší. I obličeje vlastní rodiny nebyly tak přesné, jak si je představovala při příjezdu.

***

"Vyvolená? Chce tě vidět On," zavolal před stanem jeden z válečníků. Nechápala, jak si můžou být tak jistí, že ona je ta vyvolená, když to nebylo jisté. Nebo ona si nechtěla být jistá, stále doufala, že se probudí. Ale tohle nebyl sen ani noční můra. Byla to skutečnost!

Vyšla před stan a popaměti odešla do jeho pracovny. Seděl za stolem, zahloubán do myšlenek, ale dnes nebyl sám. Stála před ním Pavla a netvářila se nadšeně, spíš jako na pohřbu. Možná to bylo vyděšení, překvapení.

"Morgan!" oslovil jí stařík. Už teď věděla, že se něco děje. Všichni jí říkají Vyvolená.

"Morgan, Pavla měla první vizi. Což znamená," ani to nemusel dopovídat, věděla co to znamená. Bylo tedy jisté, že ona tou vyvolenou není.

Mohla se rozčílit a řvát na všechny, ale ona se usmála. V podstatě byla ráda, že nemusí být ta na kterou to spadlo. Pavla ta to zvládne, má Lota. Byla schopná, někdy až moc a šla si za tím co chtěla se vtyčenou hlavou. Byla obdivuhodná. Ale Morgan by to nikdy nepřiznala, nikdy a nikomu.

"Chtěl jsem vědět, jestli chceš domů teď a nebo až po bitvě. Popravdě to zvládneme i bez tvé pomoci. Ale kdyby si chtěla zůstat.."

"Půjdu domů!"

"Řeknu ti pár podrobností a vrátím tě do tvé doby!"

Usmála se jako dlouho ne. Chtěla všechny vidět. Zase se pozdravit s partou Pobertů, obejmout mamu, dostat pusu na čelo od táty. Naštvat se na Magdu.Všechno!

***

Po instrukcích a sbalení asi 5 věcí, už postávala dole pod stromem. Nemohla tomu uvěřit, zase bude doma. Bude starší, ale bude doma. Doma! Špatně jí to lezlo z úst, ale když to vyslovila, přepadla jí nostalgie a pocity z toho místa. Trošku se třásla, snad se nezměnila až tak moc. Vždyť je jí už 16. Sladkých 16.

Přišli se rozloučit skoro všichni. Byl tam i Lot a jeho snoubenka Pavla. Teďka by se měli brát, je jisté, že ona jako družička sloužit nebude.

"Je čas!" připomenul On.

Ještě rychle objala Pavlu a potřásla si rukou s Lotem.

"Jsem připravená!" trochu i uklidňovala samu sebe.

On se postavil a svojí holí udělal průchod v čase. Místo bylo neznámé, ale ona to zvládne, musí. Třeba se objeví u sebe doma. Snad!

"Sbohem," šeptla se slzami v očích a zmizela v průchodu.

***

"Halo, vstávej!" třásl s ní někdo. Jeden kluk ve školní uniformě.

Otevřela oči a reflektivně mu podkopla nohy. Pak se opřela o strom a podívala se, kde je. Kousíček od ní se na zemi válel kluk, tak 16-17 možná starší. Na sobě měl černé kalhoty, černý plášť a tmavé vlasy.

"Omlouvám se," vstala a podala mu ruku. Zvednul hlavu a ona se podívala na jeho obličej. Vždyť to byl Sirius. Co on tady dělá? To znamená, že nebude tak daleko domova.

"Siriusi?" zeptala se a dělala, že si není jistá.

Ten se na ní podíval stylem "Znáš mě? A kdo ne!"

Posadila se vedle něj na zem. "Kde to jsem?" povytáhla obočí jako už nesčetněkrát před tím. Tohle byl její gesto, když nevěděla.

"Přece v Bradavicích. Počkej ty nechodíš sem na školu?"

Škola? Tenhle obrovském hrad nazval školou? Pro kolik lidí?

"Ne-e. Ty si mě nepamatuješ?"

Ještě si jí jednou prohlédl a okomentoval to slovem ne! Trochu to čekala, zase tak dlouho se neznali, teda jako předtím.

"Já jsem Klára, říkali jste mi Morgan," vyplázla na něj jazyk.

Chvíli na ni zíral, asi než mu to došlo. "Počkej. Morgan z prázdnin tak před dvěma roky?" šmátral v paměti jak se dalo. To se musí nechat.

Dva roky?

"Jo to jsem já!"

***

Už toho moc nenamluvili. V rychlosti vstal a táhl ji do hradu.

Šli po kamenné dlažbě a stoupali po obrovských schodech nahoru. Byla uchvácená, ale asi nejvíc obrazy.

"Morgan, Morgan?" volal na ni někdo. Začala se otáčet, ale nikde nikoho neviděla.

"Hele Siriusi? Nevolá na mě někdo?" i on se zaposlouchal. Ale nic neodpověděl.

Zatím vyšly schody až nahoru a zastavili se před obrazem dámy v růžových šatech. "Znáte heslo?" zeptala se ta podobizna. Sirius jí cosi řekl a ona se odklopila a místo ní tam byla díra, takový menší tunel, za kterým bylo světlo. Někdo tam mluvil, nebo přímo řval. Nakukovala dovnitř, ale nikoho neviděla.

"Počkej jo!"

Přikývla.

Tohle divný a divnější. Tohle v tom středověku neměli. A jak t že sem už teďka v nový škole, když sem tam měla nastoupit až pak? On sice říkal, "Změníš prostředí!" ale ona přece ještě neviděla svoji mamku. Nikoho, jen Siriuse.

"Morgan?" zavolal na ni někdo znovu. Otočila se a šla po hlasu. Zatočila jen do jedné chodby a před ní byl na obrazu On. Ten bělovlasý dědula, se kterým se viděla před pár hodinami v minulosti.

Zpět na obsah