Index

Kapitola 1: Úkol v terénu
Kapitola 2: Nabídka, která se neodmítá
Kapitola 3: Fénixův řád
Kapitola 4: Setkání se Siriusem
Kapitola 5: ODhalené tajemství
Kapitola 6: Tajný úkol
Kapitola 7: Cesta pro Harryho
Kapitola 8: Vykolejejená Tonks
Kapitola 9: Obor záhad
Kapitola 10: U Sv.Munga
Kapitola 11: Náhoda, nehoda, nebo že by láska???
Kapitola 12: Akce "Kotlíky"
Kapitola 13: Prozrazení Brumbálovy armády
Kapitola 14: Nehoda Arthura Weasleyho
Kapitola 15: Vánoce
Kapitola 16: Příliš starý, chudý a hlavně NEBEZPEČNÝ!!!!!!!
Kapitola 17: Problém s ropuchou
Kapitola 18: Útěk
Kapitola 19: Porada řádu
Kapitola 20: Noční hlídka
Kapitola 21: Ranní šok
Kapitola 22: Kapitola 22
Kapitola 23: Grimmauldovo náměstí
Kapitola 24: Boj
Kapitola 25: Ztráta bolí
Kapitola 26: Příběh měsíce
Kapitola 27: Stěhování
Kapitola 28: Konec roku
Kapitola 29: Zjištění
Kapitola 30: Zbabělec a sobec
Kapitola 31: Růžová mašle
Kapitola 32: Hádka
Kapitola 33: Slova bolest nezastaví, ale pomůžou ji zmírnit
Kapitola 34: Večeře
Kapitola 35: Hlasitý návrat
Kapitola 36: Patron a whisky
Kapitola 37: Karibik v Londýně
Kapitola 38: Rozhodnutí
Kapitola 39: Až do konce
Kapitola 40: Wildcollige
Kapitola 41: Ředitelna
Kapitola 42: Konečně doma
Kapitola 43: Vánoce
Kapitola 44: ANO či NE
Kapitola 45: To snad ne
Kapitola 46: A zase nic....
Kapitola 47: Ticho před bouří
Kapitola 48: Kdyby bylo lásky více...
Kapitola 49: Něco končí a něco jiného začíná
Kapitola 50: Nákupy
Kapitola 51: Vůně levandule
Kapitola 52: Noční boj
Kapitola 53: Vyhláška č.666
Kapitola 54: Takový normální den
Kapitola 55: Dobrá a špatná zpráva
Kapitola 56: Jak jen mohl???
Kapitola 57: Omlouvám se
Kapitola 58: Tohle jsou zlé časy
Kapitola 59: Stačilo pár kouzel...
Kapitola 60: Vzkaz
Kapitola 61: Potterova hodinka
Kapitola 62: Porušené tabu
Kapitola 63: Tradice
Kapitola 64: Telesto a Io
Kapitola 65: Zlé tušení
Kapitola 66: 66. Nikdy to úplně nepřebolí
Kapitola 67: Poslední rozloučení
Kapitola 68: Seznamte se...
Kapitola 69: Děkuji
Kapitola 70: A příběhu je konec

Kapitola 1: Úkol v terénu

Nymphadora Tonks- mladá třiadvacetiletá čarodějka je čerstvou absolventkou  výcviku pro bystrozory. Byla nejlepší z ročníku a pod ochranou ji držel sám Alastor Moody- jeden z nejlepších bystrozorů posledních let. Moody  byl sice trochu podivín, ale to Nymfadoře vůbec nevadilo, právě naopak i ona byla totiž trochu jiná – narodila se jako metamorfomág, což znamenalo, že dokáže měnit svůj vzhled podle toho jakou má zrovna náladu, nebo jen tak. Dora měla nejradši krátký střapatý účes barvy žvýkačkově růžové. Byla to velmi pohledná dívka, ale i přes to neměla žádného přítele. Byla, řekněme, že trochu nemotorná. Ona za to ani nemohla, ale i když dávala sebevětší pozor, pokaždé ji něco vplulo pod cestu a ona o to zakopla, nebo něco rozbila.Ale i přes to vše je ve své práci ta nejlepší. I díky přímluv od Moodyho dostala práci na ministerstvu a tím se stala podřízenou Kinselyho Pastorka, který se nijak netajil tím, že se mu Nymfadora líbila. Dora ovšem jeho city neopětovala- připadal ji trochu starý a krom toho nebyl její typ. Líbili se jí muži se světlými vlasy a s hlubokým modrým pohledem – a to opravdu Kingsley nebyl – byl to mohutný černoch, který měl do jejího prince hodně daleko……. A ještě jeden malý detail. Pokud nechcete Nympadoru Tonks pořádně naštvat tak jí nikdy neříkejte jménem. Nesnáší to. Všichni ji musí říkat jenom příjmením. Ptáte se co se stane, když jí řeknete jménem??? Chvíli počkejte, však on se někdo najde, kdo ji bude chtít rozlobit.

V pondělí šla Tonks normálně do práce. Na ministerstvu byl šrumec jako vždy.Nastoupila tedy do výtahu a vydala se do patra pro bystrozory. V patře se ale ani neohřála.

„ Slečno Tonks?“

„ Ano pane Pastorku?“

„ Mám pro Vás úkol. Bude to na delší dobu a krom toho je to mimo Británii.“

„ Samozřejmě. Budu jenom ráda, když budu moci jet konečně do terénu. O co jde?“

„ To se dozvíte až na místě.Je to velice tajné.“

„ Dobrá a kdy začnu?“

„ Hned. Jeďte se domů sbalit a za 30min. buďte připravena před ministerstvem.“

„ Jistě že. Za půl hodiny budu připravena.“

Okamžitě se přemístila domů, sbalila si pár věcí , zmenšila si kufr, aby se vešel do kapsy, hůlku si strčila do pouzdra, které měla připevněné z vnitřní strany rukávu hábitu a napsala krátký vzkaz rodičům. Za dvacet pět minut stála před ministerstvem připravená vyrazit.

Na místo se přemístili. Krom Tonks tam byl ještě další čtyři bystrozorové a samozřejmě jejich šéf – Pastorek.

„ Takže všichni. Dostali jsme zprávu, že tady v horách ukrývá Sírius Black. Našim úkolem je dopadnout ho a dostat ho zpět do Azkabanu.“

„To si děláte srandu???“

„ Děje se něco slečno?“

„ No to se teda děje. Jak jste si mohl sakra myslet, že bych mohla…. Já…. To jste se …. Co si sakra….“ Dora nevěděla jak to chce říct, vlastně ani nevěděla co chce říct a tak nedokázala dokončit větu.

„ Slečno Tonks, mohla by jste se konečně vymáčknout?“ Začala zjevně Pastorkovi docházet trpělivost.    

„ No Sírius – je to člen mojí rodiny. Nikdy jsem nevěřila já ani moji rodiče, že by byl něčeho takového schopen. Já, já, já nemůžu se podílet na jeho dopadení. NIKDY. To po mě nemůžete chtít. I kdybych tím měla ztratit toto místo.“ Dokončila svůj proslov a teprve teď začala zase dýchat. V hlavě se jí toho tolik honilo. Milovala svoji práci. Tak proč je ochotna obětovat ji kvůli muži, kterého ani neznala??? Byl přece člen její rodiny. Byl na stejné straně jako ona.A Hlavně na škole měla stejnou pověst jako on. Byla to potvůrka. Škola jí šla levou zadní, ale těch lumpáren kterých se dopouštěla.Hlavně díky ní a jejím kamarádům, končila jejich kolej vždy na posledním místě.

Z jejích myšlenek ji vytrhl až Pastorek.

Tonks se na něj nechápavě podívala. A nebyla sama. Všichni ostatní bystrozorové co tam byli se teď koukali se snahou všechno pochopit. Kinsley vzal hůlku, namířil jí na čtyři muže a pronesl matoucí kouzlo. Tonks tohoto byla ušetřena a  to ji zmátlo ještě více…

Zpět na obsah

Kapitola 2: Nabídka, která se neodmítá

Když Tonks otevřela oči zrovna svítalo. Od událostí v horách uběhl už týden, ale Pastorek ji pořád nic nevysvětlil. Neochotně vstala z postele a převlékla se. V kuchyni zatím nikdo nebyl. Dořin otec byl sice čaroděj, ale pocházel z mudlovské rodiny a i práci si našel mudlovskou, prý aby nezapoměl na své kořeny. Dořina matka ještě spala. Pracovala u Sv.Munga  a  do práce šla až odpoledne. Dora si sedla a přivolala k sobě hrnek s kávou. V té chvíli přistála u okna sova, Dora se lekla a hrnek s kávou s rachotem dopadl na podlahu a rozbil se.

„ Sakra to zas hezky začíná. Proč zrovna já??“ Nadávala Dora zatím co kouzlem uklízela podlahu. Došla k pultu vzala si normálně hrnek,nalila novou várku kafe a převzala si dopis od sovy. Ta ani nečekala na odpověď a zmizela na nebi. Dora si sedla ke stolu, rozevřela obálku a vytáhla pergamen.

            Milá slečno Tonks,

Dora dočetla dopis, dopila kafe a vyrazila do práce. Tam Pastorka vůbec nepotkala. Odpoledne se tedy místo domů, přemístila ke Třem košťatům. Když vyšla z krbu a rozhlédla se a to co viděla ji opravdu překvapilo. U jednoho stolu, celkem vzadu seděli Pastorek,Artur Weasley, a Albus Brumbál. Když ji spatřili tak na ni pokynuli, aby si k nim přisedla. Pozdravili se a slova se ujal Brumbál.

„ Slečno Tonks, rád Vás opět vidím.“

„ Já Vás také pane řediteli. Ale dovolte abych se optala co tohle má znamenat?“

„ Ano promiňte, asi bych vás měl představit. Pana Pastorka jistě znáte a toho je Artur Weasley.“

„ Ano my se známe z ministerstva…..“

„ No to je dobře, takže můžeme přestoupit k hlavnímu kroku proč jsme tady. Jak již asi tušíte jde o pana Blacka.“

„ Ano a …“

„Prosím nepřerušujte mě. Chci vám oznámit, že bych byl velice rád, kdyby jste se připojila k tajné organizaci která bojuje proti vy víte komu.“

„ To je sice velmi zajímavé,ale co to má společného se Siriusem?“

„ Mno vlastně hodně. On je totiž také našim členem. Tak přijímáte?“

„ A není to tak trochu nelegální?“

„ Ano obávám se, že je slečno.“ Řekl klidným hlasem Brumbál

Tonks se rozzářila  "No že váháte, samozřejmě, že to beru.“

„  Ale pozor, neunáhlete se. Je to závazné rozhodnutí. Nechte si to projít hlavou zítra až si proberete všechna pro a proti tak mi pošlete sovu s vaším rozhodnutím a podle toho se potom uvidí dále, ano?“

„ No klidně, ale můj názor se nezmění. Nesouhlasím s postojem ministerstva a proto jsem pro každou  alternativu jak se zbavit Vy-víte-koho.“

„ No dobrá, ale stejně si to pořádně rozmyslete.“

Toho dne se Dora ani nehla z pokoje. Opravdu uvažovala o tom co ji řekl Brumbál. O všech kladech i záporech jejího zapojení k řádu. Ale ať o tom uvažovala jak chtěla stejně měla jasno. Vstoupí do řádu. Chce bojovat.

Ráno – ještě před svítáním – sedla ke stolu a na kus pergamenu  napsala krátkou zprávu

pergamen stočila, připnula ho na nuse své sově a poslala jej Brumbálovi. Během chvíle ji přišla odpověď:

Dora tedy sešla do kuchyně, dala si kafe a čekala  na Brumbála.Než stihla svůj šálek kávy dopít Brumbál se objevil v jejich krbu.

„ Tak slečno Tonks, můžeme vyrazit.“

„ Kam?“

„ Na hlavní štáb Fénixova řádu.Seznámím vás s ostatními.“

„ A kolik máte vlastně členů?“

„ Stále ještě málo,ale vy jste pro nás veliká posila“

„ Děkuji“

S tím vyšli před dům na za nedalekým křovím se pomocí přenášela přenesli….

Zpět na obsah

Kapitola 3: Fénixův řád

Dopadla pevnýma nohama na zem. Když se kolem sebe rozhlédla zjistila, že je v nějakém parku na opuštěné cestičce, kde jiskro neprocházel. Okolní cesty byly plné mudlů, ale ta jejich byla opuštěná. Usmála se na Brumbála a čekala co bude dál.

„ Tak Nymphadoro……“

„ Mohu vás poprosit pane profesore, aby jste mi neříkal jménem??? Všichni mi říkají příjmením.“

„ Dobrá tedy Tonks, když nevím co vám tak vadí, máte nádherné jméno.“

„ No,ale mě se nelíbí. Všichni v rodině maj pošahaný jména a bohužel ani mě se to nevyhnulo.“

Brumbál se zasmál. Pravdu v rodině Blacků měli nezvyklá jména.

„ Dobrá tak tedy půjdeme.“ Oznámil Brumbál a vyšel rázným krokem přes park. Na konci parku se zastavili a dívali se před sebe. Tonks viděla řady domů, ale něco jí nesedělo. No jistě. Chybělo tam jedno  číslo. Vedle domu s číslem 11 byl dům 13. Ale ke je dům s číslem 12??? V tom na svém rameni dotek čísi ruky. Věděla že je to Brumbál, ale stejně se na něj podívala. Něco jí podával. Vzala od něj kus pergamenu a když jej rozbalovala Brumbál jí vše vysvětlil.

„ Myslete na adresu, která je na tom pergamenu.“

Začal se před nimi objevovat velký, majestátný dům s číslem 12. Tonks se jenom usmála – milovala kouzla.

Dům byl tmavý, až strašidelný. Dora měla radši světlé a veselé barvy. Tento dům byl až moc ponurý. Když procházeli chodbo, Tonks zakopla o stojan nad četníky v podobě Trollí nohy – Brumbál naštěstí stojan zachytil, takže byl dům  ušetřen velkého rámusu.

„ ehm, děkuji profesore.“

„ Není zač.“ pokračovali tedy v cest až dorazili do kuchyně.

„Ehm, ehm“ odkašlal si Brumbál, až se na něj všichni přítomní podívali.

„ Rád bych vám představil nového člena našeho řádu. Jedná se o Nymphadru Tonks, ale radši jí říkejte jen Tonks,  své jméno nemá ráda.“ S úsměvsm všem oznámil Albus.

Dora s mezitím rozkoukávala po místnosti a prohlížela si všechny přítomné. Některé znala,,jiné ne.

„ Ahoj děvče, jsem moc ráda, že jsi tady. Jmenuji se Molly Weasleyová a myslím, že bys mohla znát některé z mých dětí.“ Usmála se ni jako první zrzavá žena, která vypadala velice příjemně.

„ Říkáte paní Weasleyová? Mno nebyl váš syn chytač nebelvíru?“

„ Ano to byl Bill, znalas ho?“

„ Mno párkrát jsme se potkali na hřišti, byla jsem střelec.“

„ No jasně skončil jsem díky tobě několikrát na ošetovně.“ Ozval se za ní veselý hlas.

„ Jé ahoj, ty jsi tady taky?“

„ No a jak vidím tak ty taky.“ Usmíval se Bill stále.

„ Mno a tohle je zbytek naší rodiny“ oznámila zase Molly a začala představovat.

„ Můj muž Artur, možná ho znáš z ministerstva, a naše děti Ron, Ginny, Fred s Georgem mno a poslední je Bill, ten je teď ale v práci.“ Skončila Molly a trochu zesmutněla a všichni věděli proč. V tom si Dora vzpomněla.

„ A Percy Weasley? To je taky váš příbuzný???“

„ Mno ano, to je náš straší brácha, pěknej zmetek, znáš ho?“ zeptal se Fred s Georgem jednohlasně.“

„Mno vlastně na ministerstvu mi dělá docela peklo. Párkrát jsem ho kvůli tomu zaklela…..“ zamyslela se Dora. Kluci se rozesmáli, ale Molly byla ještě smutnější.“

„ No tak já ti přestavím zbytek.“ Ujal se slova zase Brumbál.

„ Kinsleyho jistě znáš, Moodyho taky, dále je tady Mungrstoon – toho bys taky mohla znát,Minerva McGonagalová, Severu Snape a tady je Remus Lupin.“

Dora se zeširoka usmála na každého koho ji Brumbál představil. Musela uznat, že Remus byl docela hezký, ale nešlo jí z hlavy proč má tolik jizev? Ten teda musí milovat boj. A asi do do všeho žene bezhlavě…..

Zpět na obsah

Kapitola 4: Setkání se Siriusem

Když Brumbál  skončil s představováním sedla si Tonks ke stolu vedle Remuse a všichni si začali povídat. V kuchyni byla velmi dobrá nálada, když se v chodbě ozval nějaký hluk:

„ Mudlovští šmejdi….. pošpinili dům mých předků….. krvezdádce zaplnil dům mudlovskými šmejdy a zrůdami….. kdyby to jen viděla moje paní…. Taková lůza….“

Dveře do kuchyně se otevřely a dovnitř vešla jenom dívka, které mohlo být 15 nebo 16 let.

„ Co to bylo? To jsi neměla na svědomí ty že???“ zeptala se s obavami Tonks.

„ Ne to byl Krátura. Domácí skřítek. A já jsem Hermiona Grangerová – mudlovská šmejdka podle něj.“ Usmála se smutně Hermiona a podávala Tonks ruku.

„ Ahoj. Já jsem Tonks. Nejsi na řád ještě trochu mladá??“

„ No to asi jo a proto taky nejsem členem…. Zatím teda….. chodím do třídy s Ronem a Harrym a tak tady trávím prázdniny a pomáhám vyklízet štáb.“

„ Jo aha tak to jo, už jsem se lekla, že za nás bojují i děti. Nic proti…“ dodala rychle Tonks když viděla pohledy všech nezletilých v místnosti.

Hermiona se usadila mezi Rona a Ginny poklidný hovor se zase rozběhl. Dora si nemohla nevšimnout, že po ní její soused občas pokukuje – a né že by jí to bylo nepříjemné, jenom ji to nutilo taky se tím směrem chvílemi podívat.

„ Doro, máš nějakého přítele?“ zajímalo Chariho.

Dora trochu zrůžověla:  proč se na to ptáš?“

„ No totiž pamatuji si, že jsi na škole chodila s tím Mrzimorským prefektem. Tak mě zajímalo, jestli spolu stále jste?“

„ No byli jsme spolu do minulého roku. Měli jsme se brát, ale asi měsíc před svatbou jsem si všimla zvláštního znamení na jeho levém předloktí. Tak jsem mu dala sbohem. A on mě n oplátku slib, že mě dostane ať to stojí co to stojí…“ Dora se hořce usmála a všichni v místnosti byli jako v transu.

První se vzpamatoval Charlie a bylo mu trapně, že je za to ticho zodpovědný. „ To je mi líto…,…netušil jsem…,.. vypadal celkem mile….,… docela jste se k sobě hodili……, …tenkrát…“ vykoktal ze sebe

Dora to už nevydržela a začala se smát. „ No to jo, strašně jsme se k sobě hodili. Dokážeš i představit naše soužití???“ smála se Dora a vždy mezi výbuchy smíchu začala předvádět imaginární rozhovor dvou lidí:

„ Ahoj miláčku, jak jsi se dneska měla?

„ Ahoj zatíčko dobře, podařilo se nám přerušit plány tvého pána.“

„ ale to d vás nebylo moc hezké. Náš pán vám to vrátí.“

„ O tom nepochybuji. Co si dáš k večeři?“

To už nevydržel nikdo v místnosti a všichni se začali hrozivě smát. Nikdo si ani nevšiml, že se ve dveřích objevil někdo další. Byl to vysoký, hubený muž, s delšími tmavými vlasy a asi nikdo by si nemohl nevšimnout jeho bouřkově šedo-modrých očí.

„ Eh, ehm, můžu se zeptat čemu se tady tak smějete? Tak bych se rád pobavil.“

Všichni se jako na povel přestali smát a obrátili své zraky k novému příchozímu.Dora si ho zvědavě prohlížela. Někoho jí hrozně připomínal, ale koho?

Jak první se vzpamatoval Remus:

„ Je Siriusi, no konečně. Máme nového člena řádu a musím uznat, že je s ním hrozná sranda.No spíš s ní.“ Šibalsky se Rem usmál a při tom mrkl na Doru.

„ Vážně? A kdopak to je?“

„ No vlastně stejný krvezrádce jako ty“ zašklebil se Fred

„ Hele bacha Frede podle naší rodiny nejsem krvezrádce, ale Mudlovská šmejdka. To moje matka je Krvezrádce.“

„ Ale, ale tak to jsem zvědav.“ Smál se Sírius. A slova se opět ujal Remus

„ Tak dovol abych ti představil Nymphadoru Tonks,  která nesnáší své jméno a tak ji prosím říkej jenom Tonks.“ Zašklebil se Lupin a předstrčil před sebe Tonks.

„ No to mě podrž. Jsi hrozně podobná své mamce.Stejně krásná“ a šibalsky na ni mrkl.

„ Dík, ty taky vypadáš celkem dobře, kdy uvážíme co máš za sebou.“

„ Hmmm tak to ti pěkně děkuji za poklonu.“ Zašklebil se Sírius a přitiskl Doru k sobě.

Zpět na obsah

Kapitola 5: ODhalené tajemství

Tonks se dostala do úplně nového světa. Najednou to hrála na dvě strany, ale vůbec jí to nevadilo. Naučila se neuvěřitelně rychle tajně spolupracovat s členy třídu přímo v práci aniž by si toho někdo nepovolaný všiml. Jednou se tak potkala s Moodym ve výtahu.

„ Á Nymphadoro“

„ „ Neříkejte mi Nymphadoro. Za tu dobu co se známe už byste si to mohl konečně zapamatovat.“ Vlasy ji zrudly.

„ Dobrá, když ty mi konečně začneš tykat já ti přestanu říkat jménem“ vítězně se zašklebil Pošuk.“

„ Ok Moody. Jak se máš?“

„ Díky tonks jde to. Moc práce, ale to ty jistě dobře víš.“

Do výtahu přistoupila Umbridge – velká příznivkyně ministra Popletala.

„ Jo to věřím v poslední době toho máme opravdu hodně.“ Dora se snažila Umbridge ignorovat. Tu babu neměla ale vůbec ráda. Asi jako všichni na jejich straně.

„ Ó jistě se bavíte o snahách chytit toho odporného vraha, že? Už máte alespoň tušení kde by mohl být?“ zeptla se ta babina svým ohavným hlasem. Tonks zatla nenápadně ruce v pěst, bohužel Umbridge si toho všimla.

„ Slečno něco se vám nelíbí?“ a úlisně se na ni usmála. Takhle to uměla jenom ona. Ale na Tonks neměla.

„ No víte, zrovna jsem se vrátila z akce, která se ukázala být pouhým planým poplachem. Jsem docela znechucena jak nám stále utíká. Byla bych nesmírně ráda kdybych ho mohla dopadnout  já.“

„ No výborně. Jsem ráda že máme na ministerstvu tak odhodlané mladé lidi. Mimochodem mohla by jste se mi hodit v neodkladné záležitosti, mohla by jste jít hned se mnou, prosím?“

„ No jistě. Pokud mě tady Alastor omluví u Pastorka.“

„ Ale jistě Tonks. Nemusíš se bát, zařídím to.“

„ Tak mohu vědět s čím bych vám mohla pomoci?“ zajímala se na oko Tonks. Ve skutečnosti ji to bylo naprosto jedno. Chtěla být co nejrychleji mimo dosah téhle ropuchy.

„ No napřed bych se vás na něco chtěla zeptat. Jaký máte vztah ke křížencům?“ Tonks se vařila krev, chtěla tu babinu usadit,ale věděla, že musí vydržet a tak přistoupila na její hru.

„ No po pravdě mi jsou odporní.“

„ No to je báječné. Určitě si budeme rozumět.“

„ o budu velice ráda.“

„ Ano a slečno, vy jste metamoromág, že?“

„ Ano jsem, proč?“

„ No mohla by jste si změnit účes? Tento je poněkud ordinérní.“

Tohle už bylo na Tonks moc nadechla se, že ji řekne svou, ale na poslední chvíli se udržela a odpověděla pouze „ ale samozřejmě, to nebude problém.“

„ Děkuji, tak mám pro vás první úkol. Mohla by jste mi zjistit vše o Remusi Lupinovi?“

Dora vykulila oči a nemohla popadnout dech. Proč chce info o Removi? Proč se zajímala o křížence? Co to má znamenat?

„ Je vám něco?“

„ Ehm, co? Ne, jenom omlouvám se uvažovala jsem nad novým účesem. A jak bych si ho měla změnit.“

! Aha, no myslím, že delší černé vlasy by vám slušely. Samozřejmě spletené do copu.“

„ Ano jistě.To je výtečný nápad.“ A změnila si účes podle Umbridge.

„ A mohla by jste mi říci proč mám najít vše o tom Lupinovi?“ snažila se aby v hlase neměla hrůzu.

„ Mno to vám hned vysvětlím.“ Posadila se ropucha za svůj stůl.

„Dáte si čaj?“

„ Ne děkuji.“

„ No dobrá. Tak tedy. Remus Lupin je velmi nebezpečný tvor.“

„ Cože?“ neudržela se Dora.

„ Ano je to vlkodlak. A slouží Brumbálovi.“

To už Tonsk na Umbridge zírala s otevřenou pusou. Proto ji tehdy při prvním setkání nepodal ruku. Měla stříbrné  prstýnky. A pořád po ní pokukoval. Vždyť ona má na sobě stříbra, že by ho to mohlo zabít. (no to trochu přehnala, ale měla ho hodně)

Umbridge si jí nevšímala a pokrčovala dále.

„ Bylo by dobré vyhledat na něj nějakou špínu a dostat ho z cesty. Jinak ministerstvu může nadělat samé potíže. Mhu se na vás spolehnout?“

„ Ale, ale jistě.“ Zakoktala Tonks a rychlostí blesku vyrazila z kanceláře. Nešla na své patro ale vyrazila do hlavního štábu. Musí to někomu říct. Hlavně Removi. Vždyť je v nebezpečí. Když si Umbridge usmyslí tak to není legrace. Mohla by ho dostat i do Azkabanu. A Dora měla zlé tušení, že to by byla ta lepší varianta.

Ani nevěděla jak, ale najednou stála na náměstí. Pomyslela na adresu a t se před ní začal zjevovat velký dům.

Uvnitř nikoho neviděla. Bylo ticho. Dokonce ani stojan nepřevrhla (asi poprvé za ceu dobu co je v řádu). Vpadla do kuchyň, ale tam krom Krátery nikdo nebyl.

„ Kde máš pána?“

„ Tobě nic nemusím říkat ty mudlovská šmejdko.“

„ Kráturo neštvi mě. Kde je Sírius?“

„ S mudovskými šmejdy a krvezrádci se nebavím.“ A s těmito slovy zmizel za malými dveřmi v kuchyni.

„ kde by mohl být? Ve svém pokoji? V podkroví? Ano, v jednom pokoji v podkroví.Je tam dost často. Zkusím to tam.

Rychle vyběhla schody a vpadla do malého pokoje. Opravdu tam Siriuse našla a nebyl sám. Krom něj tam byl Remus a krásný hipogryf. Hypogrifovi se uklonila  a potom vystrčila oba chlapy z místnosti.

Na chodbě se na ni oba podívali a sborově se začali hrozně smát.

„ Čemu se sakra vy dva smějete?“ Dívala se na ně nechápavě Tonks.

„ Ty…. Ty….vypadáš ….vypadáš jako…..jako….“ zajíkal se Sírius a už mu z oí tekly slzy smíchu i Remus už smíchy brečel a válel se po podlaze.

„ Jak vypadám?“ Tvářila se nechápavě Tonks.

„ No ty vlasy – vypadáš jako stará panna. Cos to proboha udělala s hlavou?“ Svíjel se už i Sírius na podlaze.

„ Jóóó vy myslíte tohle? „ Začala už se smát i Tonks při představě jak asi v tom ulízaným copu s tou ohromnou mašlí musí vypadat. Když je všichni uklidnili šli do kuchyně a tam jim Tonks řekla vše co se jí stalo s ropuchou.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Tajný úkol

„ Takže Umbridge po tobě chce abys slídila po našem Removi?“ zajímal se Sírius.

„ No jo a já s tím souhlasila, aby se nespřáhla s někým jiným.“

„ Jo to je super. Takhle ji můžeme aspoň trochu zmást.“

„ Jo Siriusi, jenomže jí zmást nejde moc dobře. Je to fanatik a udělá vše pro to, aby Rema dostala do Azkabanu jenom proto , že je vlkodlak.“

„ To je šílený.“

„ To je ministerstvo.Kdo jim není pohodlný toho hodí přes palubu.“

TAkhle se mezi sebou Tonks s Blackem dohadovali nejmíň hodinu když tu se najednou ozval Remus

„ Asi bych měl zmizet. Aby jste kvůli mně neměli problémy.“

„ Co to meleš?“ nechápal Sírius.

Dora na místo toho skočila Removi kolem ramen

„ Nemluv hlouposti. Potřebujeme tě tady.“

„ No jo jenomže Umbridge.Je to hrozná semetrika…..“ nedal se Remus.

„ To už nech na mě. Však já si už něco vymyslím.“ Usmála se Tonks a stále objímala Remuse.

„ Ehm, ehm…..“ odkašlal si Sírius a Tonks i s Rámusem se na něj podívali- stále ještě v objetí- trochu nechápavě.

„ Mno já jenom, něco mi uniklo???“ zajímal se Sírius.

„ Ne mělo by????“ Nechápala narážky Tonks za to Removi to došlo a odstrčil ji od sebe.

„ Hele klid Siriusi. Nic ti neuniklo. Prostě přáteslské objetí. Není každý jako ty…..“

Po téhle poznámce se zase všichni rozesmáli. Z jejich zábavy je vytrhl až Moody, který vtrhl do místnosti.

„ TONKS SAKRA KAM JSI ZMIZELA?????“  Rozkřikl se na dívku.

„ Sakra co po mě ječíš??? Mám to domluvený.“ Začala se bránit (no popravdě Tonks si nikdy nic nenechala líbit – přece jenom patřila do rodu Blacků, ne??? Nějaká ta mastnost jí zůstat musela……)

„ Vážně a mohu vědět s kým???

„ S Doloros Umbridge. Zadala mi tajný úkol.“

„ No to by mě zajímalo co ti ta ropucha mohla dát zaškol.“

„ Kdybych ti to řekla tak už o není „ TAJNÝ ÚKOL“  nemyslíš???“ řekla vítězoslavně. Celá místnost, která se během jejich hádky rozrostla o další členy Fénixova řádu se teď na ně dívala.

„ To je sic hezké, ale uvědomuješ si Nymphadoro, že Dolores není na naši straně?“

V té chvíli změnila Dora už potřetí během dnešního dne svůj vzhled: Vlasy ji zrudly a vypadaly teď opravdu jako oheň a z očí ji jako by střílely jiskřičky.

„ Nikdy, nikdy mi neříkej Nymphadoro.“ Rozkřičela se. To Moodyho trochu zaskočilo. Věděl, že to nemá ráda, ale nikdy na něj takhle nekřičela.

„ No promiň, ale o jaký úkol jde by jsi nám říci mohla, abychom se na t o mohli připravit….“ Promluvil Moody omluvným tónem že nikdo přítomných nevěřil, že něco takového vůbec ten starý morous umí…..

Dora se vítězně usmála, změnila svůj vzhled zase na svůj oblíbený a klidným hlasem pronesla

„ No vidíš. Že to jde. Když jsi tak hezky poprosil tak já ti to teda řeknu no.“ Zašklebila se a kluvci ( Sírius i Remus) zase vyprskli smíchy – jediní oni totiž postřehli, že na ně mrkla.

„ Mám donášet na Rema. A určitě mi to půjde bezvadně. Vždyť tajný sledování byl můj nejoblíbenější předmět…..“ řekla klidně Dora, i když notnou dávku ironie v hlase nemohl nikdo přeslechnout( z tajného sledování totiž málem proletěla….), a rozhlédla se po místnosti. Když viděla jak na ni všichni přítomní civí s otevřenou pusou už to nevydržela a začala se smát  stejně jako Ti dva.

Zpět na obsah

Kapitola 7: Cesta pro Harryho

„ Doprčic,proč zrovna já?“ začala nadávat dívka, která právě vešla do dveří, ale její nadávky se ztratily v hrozném třesku padajících deštníků a v křiku nějakého obrazu.

„ Doro už zase?“

„ No jo já za to nemůžu, ten stojan se mi vždycky postaví do cesty. Jseš si Siriusi jistý, že není zakletý?“ Ptala se prosebně a stále klečela na podlaze a sbírala deštníky.

Sirius se usmál, když se mu konečně podařilo uklidnit ženu na obraze. No uklidnit – uštědřil jí pár nadávek a opět ji překryl těžkým závěsem. Potom pomohl Tonks na nohy a a společně vešli do kuchyně.

„ No konečně, jsi poslední na koho ještě čekáme.“

„ No promiň Moody, jsem jenom řadový zaměstnanec, nemůžu si jen tak odejít kdy se mi zachce…“

„ No dobrá, dobrá, postarala jsi se o ty mudly:“¨

„ No jo, poslala jsem jim dopis, že vyhráli v nějaký soutěži a že vyhlašování je dnes večer.“

„ Dobrá tak to je fajn.Takže teď k podrobnostem.“

„ Prosím, je to nutný? Všichni už to známe nazpaměť“ povzdechla si Tonks.

„ Tak to budete znát ještě lépe. Nesmíme udělat jedinou chybičku.“ Rozkřikl se Moody.

„ O.K. vždyť už mlčím“

„ Takže když přijedem, seznámíme Harryho jen s tím nejnutnějším, počkáme na signál a dostaneme ho v co nejrychlejším čase na štáb.Poletíme na košťatech v kruhu a Harry bude v jeho středu. Kdyby….“ Větu za něj velice znuděným hlasem dokončila Tonks.

„ …někoho z nás zabili ostatní si toho nevšímaj a pokračujou v cestě. Kdyby zabily všechny je připravená náhradní hlídka. Vynechala jsem něco?“ a zívla. Všichni přítomní se usmáli jenom Moody ne.

„ Můžeš mi vysvětlit proč si ze všeho děláš legraci?“

„ Já? NIKDY!!! Z NIČEHO!!!!“ Dodala naoko uraženě.

„ No dobře. Nechte toho.“ Utnul začínající hádku Remus.

„ Dáme si kafe a myslím, že bychom měli pomalu vyrazit. Už se stmívá. Než tam doletíme bude to tak akorát.“

Letěli nad Londýnem. Dora milovala létání a dokonce jí to i šlo. V Bradavicích dokonce hrála famfrpál za Mrzimor na postu střelkyně – a byla dobrá. Teď jí večerní vítr čechral krátké vlasy a ona si to užívala každým milimetrem svého těla. To že jim může hrozit nebezpečí v podobě smrtijedů vůbec nevnímala. Jenom letěla a pozorovala malé světýlka okolo sebe. Už byli skoro na místě. Začali do jednoho klesat a najednou dopadli všichni na trávník před domem číslo 4 v Zobí ulici.

„ Tak jsme tady“ konstatoval Moody. Tonks chtěla něco říct, ale nechtěla vyvolat další hádku.

„ Vypadá to, že ti mudlové jsou opravdu pryč. Dobrá práce Doro.“

„ Óh děkuji ti Moody, jen nevím jestli se nemám urazit, že jsi mi nedůvěřoval.“ Už to nevydržela Dora a musela si rejpnout.

Jako první k temnému domu vykročil Remus. Kouzlem otevřel dveře a vešel dovnitř. Všichni přítomní kouzelníci ho následovali. Dora zakopla o práh a polohlasně zanadávala. Když se všichni nasoukali do předsíně pod schody najednou se otevřely dveře jednoho pokoje nad schody. Stál tam 16-ti letý kluk a mířil hůlkou na všechny přítomné.

„ Dej tu hůlku dolů chlapče nebo někomu vypíchneš oko.“ Pronesl Moody

Harry byl očividně zmaten. „ Pro-profesore Moody?“ zakoktal se.

„ No s tím profesorem to nebylo tak valný, nemyslíš? Jsem prostě Moody, nebo Pošuk. Vyber si.“

„ Jak se vede Harry?“ ozval se druhý hlas, který Harry rovněž znal už z dřívějška.

„ Profesore Lupine?“ Harry byl v šoku. Před chvíli poslal tři vzkazy s žádostí o vysvětlení a najednou měl v domě devět  čarodějů a čarodějek a jenom dva z toho znal.

V tom Tonks na něco šlápla, nevěděla co to je a tak vytáhla hůlku.

„ Proč tady stojíme potmě?“ A pronesla „ Lumos“

Teprve teď si mohl všechny přítomné Harry prohlédnout. Podle plánu mu řekli to nejnutnější a poslali ho sbalit si věci. S tím mu Dora šla pomoci. Přece jenom pomocí hůlky to bude mnohem rychlejší než kdyby to dělal po mudlovsky. Když spolu vstoupili do kuchyně všichni tam seděli a Remus něco psal na kus pergamenu.

„ Á konečně. Tak teď už jenom počkat na znamení a můžeme.“ Ulevil si Moody

„ Jo Harry nechal jsem tady vzkaz tvé tetě se strýcem.“ Ukázal Remus na kus pergamenu

„ Ale to nebylo nutný.“

„ Jenom to, že se o tebe nemusí bát“

„ To nebudou“

„ Že jsi v bezpečí“

„ To jim spíš přihorší“

„ A že se uvidíte příští léto“

„ A budu muset?“

Remus se usmál, ale neodpověděl Harrymu.

Moody zavelel, že mají jít všichni před dům a tam počkají na signál. Že musí přít každou chvíli. A opravdu. Během minuty kdy Moody všem opět zopakoval plán  a všichni krom Harryho už to odříkali spolu s ním a poté všichni nasedli na košťata a vznesli se.

Cestou se naštěstí nic nestalo takže všichni se všichni v bezpečí dostali k hlavnímu štábu bez jakýchkoli ztrát.

Zpět na obsah

Kapitola 8: Vykolejejená Tonks

„ Á slečno Tonks“ odchytla si ropucha Doru zrovna když byla na odchodu.

„ Dobrý den Dolores“ snažila se o milý tón, ale moc jí to nešlo – přece jenom byla dost unavená a ropuchu neměla vůbec v lásce, než při rozhovoru s ní by se radši viděla ve vařící vaně.

„ Tak jak pokračuje náš plán?“ přešla ropucha hned do útoku a ke všemu použila ten odporněš přeslazený úsměv – kde ta baba na něj přišla???

„ Náš plán?“ nechápala Tonks

„ No přece na zničení Remuse Lupina“ upřesnila Umbridge, poznatelně odměřenějším hlasem

„ Ah ano tak, náš plán“ začala se Tonks snažit. „ No víte, je to docela těžké, vypadá to, že na něj nic nemáme. JE to vzorný občan. Každý úplněk zavřený daleko od lidí.Je mi upřímně líto.“

„ Ah to je ohromná škoda, opravdu jsem doufala, že zrovna vy, byste mohla něco najít.“

„ No víte, můžu ještě něco zkusit. Určitě bude mít najaký zlozvyk.“ Tonks se snažila zachránit situaci. Ten úkol si musí udržet, aby chránila Lupina.

„ No dobrá tak v tom určitě pokračujte a kdyby jste cokoli našla tak mi prosím pošlete sovu do Bradavic.“

„ Kam???“ vyhrkla Tonks až moc vyděšeně

„ Ale jistě moje milá do Bradavic.“ Usmála se ropucha potěšeně.

„ A můžu se zeptat co tam budete dělat?“ ovládla Tonks zvědavost.

„ Ale moje milá, co bych dělala ve škole? No přece budu učit mladé studenty Obraně proti černé magii. Ministerstvo se rozhodlo, že do Bradavic pošle někoho povolaného, něboť Brumbál už to nezvládá. A pan ministr byl tak pozorný a vybral mne.“

„ Budete učit obranu proti černé magii?“ opakovala nevěřícně Tonks.

„ Ale samozřejmě a myslím, že časem i postoupím“ usmála se Umgridge.

„ Jak to myslíte?“ vyděsila se  Tonks ještě více.

„ To vás zatím nemusí zajímat zlatíčko, ale určitě se to dozvíte.“

Dora byla jako v transu. Než šla na poradu řádu musela domů, trochu se vzpamatovat. Napustila si vanu a ležela tam hodně dlouho, potom se upravila, převlékla a přemístila se na hlavní štáb.

Když prošla dveřmi slyšela z kuchyně známé hlasy – všichni už byli připraveni začít. Nezletilí jedinci v domě se mačkali na schodech aby je nikdo neviděl a zkoušeli se všěmi způsoby poslouchat co se na poradě děje.V té samé chvíli se ozvala stejná rána a křik paní Blackové – Tonks dorazila.

„ Dobré odpoledne“ oznámila Tonks když se konečně vymotala z deštníků a umlčela tu starou ježibabu. Posadila se na poslední židli, která byla volná, dostala od Molly šálek kávy a mohlo se začít.

Na poradě se krom jiného řešil doprovod mladých kouzelníků na nádraží k Bradavickému expresu. Tonks využila situace a ozvala se.

„ Vy víte, že jde ropucha do Bradavic?“

„ Jak to myslíš?“ tvářil se zmateně Sirius.

„ NO myslím to tak, že Dolores Umbridge se stala novou učitelkou na obranu.“

„ No tak toho jsem se bál. Že tam dá Popletal někoho takového.“ Ozval se Patorek

„ No tak dost už, stejně s tím už nic nevymyslíme. Ale díky za info“ pokračoval Moody

„ Jak jsi na to vůbec přišla?“ zajímal se Lupin.

„ No odchytla si mě aby zjistila co jsem na tebe vypátrala no a během hovoru mi to prozradila.“ Usmála se Tonks. Dělalo jí dobře, že má Lupinův osud ve svých rukou. Dost často ho tím škádlila, ale on vypadal, že mu to ani moc nevadí.

„ Jo a co si o mě vlastně zjistila?“ zajímal se dále Rem. Měl asi zvědavou náladu.

„ NO, vlastně jsem jí řekla, že jsi vzorňák, na kterého nemůžu nic najít. Že neběháš při měsíčku po lese, nežereš děti ani netrháš panny na kusy, ale že se budu snažit něco na tebe vyhrabat.Že nějaký zlozvyk musíš mít.“

„ Aha, no tak dík. Se mám na co těšit.“

„ No to jo. Nezapomeň jedno slovo a mám tě.“ Začala na novo se škádlením Tonks.

„ Hele vy dva to už je ohraná písnička, nechcete zkusit něco novýho?“ utrhl se Sirius.

„ Ale nás to baví“ opáčil mu Remus

„ No, ale tímhle jí nemůžeš krmit na věky.“

„ Hele klid mámt o vymyšlený. Za nějaký čas se objeví zaručený zdroj, že něco mám – samozřejmě, planý poplach, potom to po čase zopakuju a uvidím jak dlouho to půjde. Vám to s hledáním Siriuse vychází už skoro dva roky.“ Ukončila to. 

Zpět na obsah

Kapitola 9: Obor záhad

Školní rok začal už před dvěmi týdny. Vše ohledně doprovodu mládeže k Bradavickému expresu dopadlo relativně v pohodě, až na to, že Sirius ignoroval všechny zákazy a svého kmotřence doprovázel na nástupiště 9a3/4 v podobě psa naštěstí. No doufejme, že si ho nikdo nevšiml, i když Lucius Malfoy se dost divně díval…..

Celý týden bylo typické londýnské počasí. Byly mlhy, zima a dokonce i pršelo. Tonks v poslední době přebývala na hlavním štábu. Bystrozorové toho měli už tak dost a ke všemu práce pro řád, už prostě neměla sílu ještě každý den se přemisťovat za Londýn do domu svých rodičů. Musí se už konečně osamostatnit.

Na středě bylo něco divného už od samého rána. Tonks nikdy nepatřila k lidem, které ráno nemůžete dostat z postele. Vstávala vždy s chutí. Toho dne ne.

„ Doro, musíš vstávat“ zkusil to mírně Remus            - žádná odezva-

„ No tak, přijdeš pozdě do práce“ nepomohl ani přísnější tón, ani šťouchnutí mezi lopatky – v posteli se nic nepohnulo.

„ No tak sakra Nymphadoro!“ to už se rozkřikl a dokonce se dočkal i odezvy. Dívka vytáhla z poza přikrývky ruku a aniž by otevřela oči nahmatala něco na nočním s tolku – k Remově smůle to byl těžký stříbrný svíčník – a hodila do po tom troufalci, který se ji opovážil azvat křestním jménem.Po svém výkonu opět schovala ruku pod peřinu, otočila se na druhý bok a spala dále. Remus naštěstí svíčníku uskočil, ale vzdal to s ní. Opustil místnost  a předal štafetu Siriusovi, který měl o poznání méně šetrné způsoby.

„ Doro, varuju tě, po dobrém vstávej“ – nic -¨

„ No dobře, ale neříkej, že jsem tě nevaroval“ vytáhl hůlku, namířil jí na dívku a vyřkl zaklínadlo. Ve vteřině se z hůlky vyvalila vlna ledové vody a Tonks byla celá mokrá. Vyskočila z postele rychlostí blesku.

„ Siriusi ty šes neuvěřitelnej Troll.“

„ Já jsem tě ale varoval“

„ Trhni si.“

„ Chceš kafe?“

„ JO“ a práskla dveřma od koupelny.

Do práce dorazila v dobré náladě – jak taky jinak, když celou snídani strávila pozorováním hádky Siriuse s Kráturou., ale měla zvláštní pocit, že se něco stane. Krom terénu, který měla na Příčné a Obrtlé ulici ji ještě přes noc čekala hlídka na oboru záhad. Tyhle hlídky nemá vůbec ráda. Je na nich hrozná nuda.Nikdy se nic neděje, ale člověk stejně musí být pořád ve střehu a to jde hrozně těžko, protože ticho strašně uspává….. Ještě, že má zítra volno. Konečně se pořádně vyspí, a pokud by jí chtěl někdo probudit??? Už by se určitě trefila…..

NA ministerstvu už skoro nikdo nebyl. Přehodila přes sebe neviditelný plášť a sjela výtahem na obor záhad.

Z myšlenek ji vytrhl výtah, který se spustil a mířil k oboru záhad

„A sakra je to tady….“ Pomyslela si Dora….rychle se podívala na hodinky, snad doufala, že už je ráno a přijíždí první pracovníci. Hmmm deset minut před půlnocí, tak to asi nebudou pracovníci oboru záhad. Má společnost a z řádu to asi nikdo nebude.

Výtah zastavil. S řinčením se otevřely mříže a z nich vystoupili dva maskovaní muži.

„ Super dva smrtijedi na jednu tak to ne, jednoho se zbavím na dlouho a druhý bude mít nevýhodu, nevidí mě…“ pomyslela si Tonks a na jednoho vyslala silné omračovací kouzlo. Ten se okamžitě sesunul na zem. Tím upoutal pozornost toho druhého. Dořina přítomnost byla odhalena.

„ Ale, ale řád pořád ještě hlídá? Stejně to máte marné. Nikdo Vám nevěří. Brzy Vás rozprášíme. Bude nás čím dál tím více, hlavně těch, kteří stáli při Pánovi zla od jeho začátků – jeho věrní služebníci….“ Pochechtával se smrtijed. Tonks nečekala a vyslala neverbální kouzlo – Sakra uskočil.

„ Adava….“ Tonks vykřikla štít a uskočila. Kledba štítem sice pronikla, ale Tonks už byla pryč.

Bojovali spolu dlouho. Oba byli velice dobří bojovníci. Doře po nějaké době spadl plášť a tak byly síly vyrovnány. Oba vyřkli svá kouzla najednou

„ Crucio“ – „ Mdloby na tebe“ – paprsky se střetly přesně uprostřed a vytvořili tlakovou vlnu, která oba bojovníky odhodila o kus do zadu. Výtah se znovu rozjel, tentokrát to ale opravdu byli pracovníci ministerstva. Tonks na nic nečekala, popadla plášť a vběhla do výtahu, který ji vyvezl nahoru.

Vešla do prázdné uličky, sundala plášť, že se trochu projde mezi mudly. Hůlku schovala do pouzdra v rukávu a vyrazila směrem ke štábu. Najednou ji cestu zastoupili tři muži v maskách.

„ Není Vás tu nějak moc“ pomyslela si, když bleskově šáhla pro hůlku. Útočníci nebyli dost rychlí, nechali ji, ať se ozbrojí – a že by to byla galantnost, tak o tom Tonks silně pochybovala. Vyšly tři zakázané kletby  najednou a jeden štít. Ten zlikvidoval Crucio. Smrtící kletbě uskočila, ale třetí Crucio ji už trefilo – jedno ze tří to je docela úspěch, když uvážíme, že má za sebou docela dlouhý boj. Ale nicméně jí teď tělem procházela neuvěřitelná bolest. Když ustala slyšela to slovo ještě minimálně třikrát než ji od utrpení vysvobodily mdloby. 

Zpět na obsah

Kapitola 10: U Sv.Munga

„ Kde to jsem?“

„ Ty se ptáš mě?Ty jsi nás sem zavedla, ty bys to teda měla vědět.“

„ Marry? Co tady děláš, jsi mrtvá.“

„ Hmm dík za připomenutí. Ty jsi mě tu zavolala.“

„ Promiň.Znamená to, že jsem taky mrtvá?“

„ NE jsi na hranici.“

„ Na hranici čeho?“

„ Života a smrti.“

„ A co tady dělám?“

„ Rozhoduješ se.“

„ O čem?“

„ O čem?  A proč zrovna tady? V našem starém pokoji z Bradavic?“

„ Co máš udělat. A nevím, proč zrovna tady, to jsi taky rozhodla ty. Asi se tady cítíš v bezpečí.“

„ Prožily jsme tady spolu sedm nádherných let.“

„ To ano, ale teď se musíš rozhodnout.“

„ Ale já nevím o čem, a proč jsi tu ty.“

„ Víš moc dobře o čem, a já jsem zde abych ti pomohla.“

„ Moc mi nepomáháš.“

„ Navádím tě.“

„ KE špatnostem??? To platilo na škole.“

„ Tam jsi naváděla ty mě. KE špatnostem ne, ke správnému rozhodnutí.“

„ A to je?“

„ NA to musíš přijít sama. „

„ Jseš hrozná.“

„ Možná.“

„ Tak s čím mi máš poradit?“

„ TY to víš.“

„ Nevím“

„ Ale víš.“

„ NE“

„ Máš se rozhodnout na kterou stanu půjdeš.“

„ Musím se rozhodnout  mezi životem a mrtí?“

„ Tak něco.“

„ Mám na vybranou?“

„ Tak trochu.Jak se rozhodneš?“

„ A co mi radíš.“

„ Abys následovala své srdce. Svým odchodem ublížíš někomu koho miluješ.“

„ Myslíš rodiče? Na ty jsem vůbec nemyslela. Jak jim asi teď je?“

„ No řekla bych, že dost mizerně. Jejich jediná dcera je dost mimo. Ale je jsem nemyslela.“

„ Haha, moc vtipný. Počkej, koho jsi tím teda myslela?“

„ Muže.“

„ Kterého?“

„ Však ty víš.“

„ Nevím.“

„ Doro nech toho. Moc dobře víš o kom teď mluvím. Myslela jsi na něj na oboru.“

„No to teda nevím.“

„ NO dobře. Na koho myslíš ve dne v noci?“

„ ….“

„ O kom se ti v noci zdá?“

„… No…“

„ O koho máš neuvěřitelný strach, když je v akci?“

„…jak…“

„ A to nejlepší na konec – čí oči jsou tak hrozně neodolatelné, že tě pouhá myšlenka na ně spaluje?“

„ Jak tohle sakra víš?“

„ Chtěla jsi abych to věděla.“

„ Jemu by bylo úplně jedno kdybych šla na druhou stranu.“

„ Tak nemluv, nemůžeš to vědět.“

„ A ty snad ano?“

„ Ano“

„ Vůbec si mě nevšímá….. počkej, říkala si ano? On ke mně něco cítí?“

„ JE to člověk a každý člověk něco cítí.“

„ Jseš mrcha“

„ To je věc názoru“

„ Máme nějakou budoucnost?“

„ Každý má budoucnost.“

„ Tak jinak, máme spolu nějakou budoucnost?“

„ Myslím, že ano. Znám jeho sny, které ti ale nemohu prozradit. Už teď jsem ti řekla více než jsem mohla.“

„ Asi máš pravdu rozhodla jsem se. MARRY kde jsi? Kam jsi zmizela?“

„ Už jsi se rozhodla, nepotřebuješ mě, měj se krásně.“

Bolelo ji celé tělo. Nevěděla kde je. Ale v té zapadlé Londýnské uličce určitě ne. Ležela v posteli. V měkké, teplé posteli. Tu vůni znala. Nebyla doma, ani na hlavním štábu. TA vůně byla nepříjemná. Drásala nos, ale člověk si na ni zvykl. Byla v nemocnini, u Munga nejspíš. Byla už vzhůru, ale bolel ji každičký sval v těle, nemohla otevřít oči. Ležela ve tmě a snažila se uvažovat

Někdo byl u ní v pokoji. Neotevřela oči,a le zaposlouchala se do hovoru.

„ Jak jí je?“

„ Nevím, lékouzelník mi nic neřekl. Nejsem prý z rodiny.“

„ Jak jsou na tom její rodiče?“

¨“ Dost špatně. Andromeda pořádně sjela Brumbála.“

„ Sirius na tom není o moc líp. Chtěl hrozně se mnou.“

„ JE to blázen. Okamžitě by ho chytili a už by mu nepomohlo vůbec nic. Proč se o ní tak zajímá?“

„ Kinsley to si ze mě děláte srandu? Vždyť jsou jedna rodina.“

„ A jó vlastně já zapomněl. Ale taky nevypadáš nejlíp – a s úplněkem to asi nemá nic společnýho, že? Vůbec jsi nespal. Byl jsi tu celou noc?“

„ Jo no. Slíbil jsem to Siriusovi. A krom toho, mám tu holku rád,. Docela se o ní bojím.“

„ Jo, jo, to asi každý, kdo ji zná.Doufám, že až se probere řekne nám kdo to udělal.“

„ Muselo to být drsné.“

„ Proč myslíš Remusi?“

„ Protože ty šrámy, které měla, nebyly od crutianusu,a le od boje. S někým bojovala, až když byla vysílená bojem na ni použili ty kletby.“

„ To je strašný. Ví kolik jich bylo?“

„ Prý minimálně pět.“

„ To, to by nevydržel ani kdejaký chlap, natož taková křehká holčina.“

„ Je silná, zvládne to.“

„ Určitě, už budu muset Reme. Tak naschle a kdyby něco určitě dejte vědět.“

„ Jistě, naschle Kingsly.“

Remus se posadil na židli vedle Dořiny postele a chytil ji jemně za ruku. Nemluvil. Jenom seděl, hladil ji po hřbetu ruky a Tonks cítila, že se na ni dívá. Bylo jí v té chvíli dobře. Začala ji přemáhat únava ještě cítila jak se Removy rty dotkly jemně hřbetu její ruky a usnula sladkým spánkem beze snů – možná je to škoda, určitě by se jí zdál nějaký krásný sen o ní a o její velké lásce.

Zpět na obsah

Kapitola 11: Náhoda, nehoda, nebo že by láska???

Deštivé září se změnilo v sychravý říjen a Tonks se konečně vymanila z ošetřovatelské péče jak u Munga tak u své matky. V práci to klasifikovali jako nehodu při konání zaměstnání – nikdo nevěděl, že byla na oboru záhad v noci, prostě ji našli v zapadlé uličce  a mysleli, že ji napadla banda kouzelnických povalečů. Užívala si tedy klidu domova, ale už jí to přestalo bavit. Rozhodla se, že navštíví štáb. Vždyť procházka jí udělá jenom dobře a bojovat se na štábu taky nebude. Jenom se potká s přáteli.

„ Aúúúúúúúú  - zbavte mě někdo tý odporný nohy jinak za sebe neručím“

„ Ale, ale, kdopak se to na nás přišel podívat? Ahojda marode.“

„ Siriusi“ vydechla Tonks a padla mu do náruče.

„ Pozor, neumačkej mě samou láskou. Dáš si kafe?“

„ No že váháš kafe neodmítnu za žádných okolností.“

„ Tak upaluj do kuchyně, zrovna jsem ho dodělal Za chvíli tam dorazím taky.“

„ Jasňačka“

Ve dveřích kuchyně si všimla, že u pultu zrovna stojí Re,us a jije si co jiného než tu krásně vonící tmavě hnědou tekutinu.

„ Ahoj Reme“ ozvala se a vykročila směrem k němu. Jenomže o něco, nebo spíše o někoho zavadila nohou a řítila se přímo k zemi. Ještě, že byl Remus tak pohotový. V mžiku byl u ní a chytil ji do své náruče.

„ Ehm, děkuji“ Proč tak krásně voní? Může tenhle okamžik zůstat na pořád?  Honilo se jí hlavou…..

„ Teda Krátura je fakt blbec.“ Rychle se snažila zahnat své myšlenky. Podívala se svému zachránci do očí a zase se začala ztrácet. On její pohled opětoval. Pomalu se jejich hlavy přibližovaly až se jejich rty spojily v dlouhý, něžný a procítěný polibek. Líbali se dlouho až než je vyrušil šílený řev paní Blackové a jejího syna.

Okamžitě se od sebe odtrhli a téměř ve stejný okamžik vrazili do haly.

„ Co se to tu proboha děje?“ nechápal Remus – v hlase bylo znít trochu zklamání a trochu i vztek

„ Kráturo, ty jeden Trolle neuvěřitelnej. To nemůžeš dát bacha? Já jsem tvůj pán ať se ti to líbí nebo ne. Máš se o mě starat a né se mě pokoušet zabít“ burácel Sirius.

„ Pán Kráturu omluví, Krátura pána neviděl, Krátura se mnohokrát omlouvá

„ Zmiz mi z očí než se vážně naštvu“

Remus se smíchem uklidnil bývalou majitelku domu – no uklidnil, spíš přes ní dost nevybíravě opět zavěsil závěs.

„ No vidím, že Krátura je dneska v ráži, co???“ smála se Tonks.

„ Jak to myslíš?“ Nechápal Sirius.

„ „ No myslím to tak, že v kuchyni jsem o něj zakopla  já a nebýt Rema tak mám zase o pár modřin navíc…“ objasnila situaci Dora a pohled stočila na Rema, který se díval stejným směrem. Když se jejich pohledy opět setkaly oba zčervenali. Naneštěstí si toho Sirius všiml.

„ Ale, ale, uteklo mi něco? Začal popichovat.

„ Ne“ oznámil razantně Remus a Tonks trochu posmutněla.

„ No tak, přede mnou můžete. Já to nikomu neřeknu.“ Nevzdával se Sirius.

„ U Merlinovy brady nic se nestalo. Co by se taky mělo dít? Reagoval Remus hodně podrážděně,  že až musel Sirius uvažovat kdy ho takhle viděl naposledy.

Asi to bylo tehdy, když zemřela Jane – Remova přítelkyně na škole. Zemřela při práci pro řád. A co hůř zemřela Removi v náruči. Od té doby nemiloval nikoho. Bál se toho. Byly to opravdu těžké chvíle ani ne o měsíc později zamřela další dívka z jejich party. Sarah. Jediná žena, která si kdy dokázala získat srdce bradavického kasanovy.   

 Bodlo ho u srdce při té vzpomínce. Rozhlédl se kolem a zjistil, že je tam s ním jen Tonks.

„ Ani ty mi neřekneš co se stalo?“

„ Já ani sama nevím, ale když Remus říká, že nic, tak to budu ZATÍM respektovat.“ Na slovo zatím dala tak silný důraz, že to Siriusovi došlo.

Společně se vrátili do kuchyně, kde zadumaně seděl Remus a popíjel kávu. Trapné ticho prolomila opět Tonks.

„ Kdy bude další porada řádu?“

„ Dneska, chceš se účastnit?“

„ No jasně, že váháš.“

„ Jseš si jistá, že je to dobrý nápad? Měla bys ještě odpočívat, ne?“ Ozval se konečně Remus a v jeho hlase se objevily obavy.

„ Hele brzdi. Nejsi její přítel tak nepoučuj. Tohle záleží jenom na ni. „ Zpražil Rema Sirius. Byl na kamaráda pěkně naštvanej, že si takhle šlape po štěstí.

Dora chtěla něco říct, ale dům se zrovna začal plnit členy řádu, kteří přišli na poradu a když uviděli Tonks chtěli ji přivítat zpátky.

Zpět na obsah

Kapitola 12: Akce "Kotlíky"

Venku bylo otřesné počasí, že ani psa ven nevyhnal. Každý kdo si mohl vybrat byl zalezlý co nejhlouběji ve své židli v kanceláři a záviděl všem, kteří mohou být doma. Venku nebyl opravdu nikdo. A ani na ministerstvu kouzel tomu nebylo jinak. Všichni zaměstnanci se choulili co nejblíže velkému krbu, který byl v každé kanceláři a mohli se, aby už mohl prolézt krbem v přízemí do svého teploučkého domova. Letax je opravdu šikovná věcička. To ovšem neplatilo o jednom oddělení ministerstva. Obor Bystrozorů byl skoro prázdný. Byly zde jenom dvě osoby. Zbytek se rozdělil do dvou skupin pod vedením Moodyho a Pastorka a vyšly se hledat uprchlého zločince Siriuse Blacka, neboť dva zaručené zdroje jim udali dvě místa, kde se zaručeně nachází. Jedno místo bylo ve Finsku a to druhé někde uprostřed Karibského oceánu. Pouze v jedné kanceláři někdo seděl, naštvaně četl noviny a nohy měl hozené na stole.

„ Proč mě sakra nevzali sebou? To je taková nespravedlnost. Vždyť už jsem v pořádku,. A taky co by se mi asi tak mohlo stát? To je opravdu neuvěřitelné. I kdyby se něco stalo, jsem dobrý bystrozor. Nechci sedět na zadku.“ Rozčilovala se v duchu Tonks a vůbec nevnímala co se v novinách píše – stejně to jsou samý bludy od ministerstva

„ Hm, hm“ ozvalo se od dveří. Tonks se ani nepodívala přes noviny kdo to je. Mohla to být jediná osoba. Sekretářka. Tu babu Tonks opravdu nemusela, no spíš sekretářka nemusela ji, ale nějak to neřešila, prostě ji nevnímala.

„ Vy jste na oboru jediná?“ zeptala znechuceně.

„ Ne krom mě tu je plno mých spolupracovníků. Tak například noviny, krb, nebo pohovka? Stačí si vybrat s kým byste chtěla mluvit?“ odpověděla ironicky Tonks.

„ Nezdá se vám, že jste trochu drzá? Mohla bych být vaší babičkou.“

„ No to tak to byste teda fakt být mohla – jste obě stejný ježibaby. A co jste čekala? Na blbou otázku blbá odpověď.“

„ Tss, to svět neviděl. Když vy jste ještě nebyla na světě tak já už bojovala aby jste měla kde vyrůstat.“

„No, ale moc dobrou práci jste asi neodváděla, když vás přiřadili k papírům, že?“

„ Tak dost! Já se tady nenechám urážet.“ Vyprskla a odkráčela. Ani ne po minutě zase stála ve dveřích.

„ Co potřebujete tentokrát?“

„ Půjdete do Prasinek“

„  Promiňte, nejste můj typ, takže rande se nekoná.“

„ A ž toho mám vážně dost. Jste nesnesitelná. V Prasinkách je nějaký problém – přišla zpráva o nelegálním obchodování a NĚKDO to musí jít zařídit.“

„ Hmmm a co já s tím?“

„ No jste tady jediná“ křičela už sekretářka

„ Před chvílí jste říkala, že za lepší svět jste bojovala když já ještě nebyla na světe, tak proč to nezařídíte vy???“

„ Děláte si ze mě srandu?“

„ Co myslíte?“
“ ŽE už to silně přeháníte.“

„ Ani bych neřekla.“

„ Tak co bude.“

„ S tím rande? Už jsem vám řekla. Nemám zájem.“

„ To si odskáčete. Řeknu to vašemu šéfovi.“

„ Jak je libo.“ Pronesla Tonks, odložila noviny – měla co dělat aby se nezačala smát, když viděla výraz Luneové – hůlkou si přivolala teplý plášť, hůlku strčila do pouzdra a hcystala se k odchodu.

„ Kam jdete?“

„ Na oběd.“

„ To si děláte legraci?“

„ Co myslíte?“

„ KAM JDETE.“

„ Chcete se mnou? No tak už jsem vám to dneska říkala dvakrát.Opravdu nejste můj typ.“

„ U Merlina já nechápu jak jste mohla udělat zkoušky. Jste otřesný bystrozor.“

„ Jsem jeden z nejlepších mladých bystrozorů na tomto oddělení. Kde je ten problém?“

„ Jaký?“

„ U dračího vejce Luneová, nepocházeli vaši předkové z rodu Trollů? Samozřejmě myslím Prasinky“ a při tom protočila panenkami tak, že Luneová zbělela vzteky.

„ U prasečí hlavy.“

„ Děkuji“ a odkráčela.

Přemístila se před Medový ráj. Chtěla se trochu projít. Co se děje U Prasečí hlavy jí bylo celkem jasné a nijak to nespěchalo. Tuhle vesnici vždycky milovala. Byla tady každou chvíli, když chodila do Bradavic. Krom oficiálních výletů s ročníky se sem dostávala docela pravidelně díky tajné chodbě vedoucí z Bradavic přímo do sklepa Medového ráje. Objevila ho v druhém ročníku když Fichovi šlohla z kabinetu Pobertův plánek. Díky tomuhle plánku si s Marry užily spoustu legrace – zachránil je od mnoha školních trestů. Na neštěstí se v páťáku dala její nej.kamarádka chytit bradavickým školníkem – nebo spíš jeho vypelichanou kočkou – a o plánek přišla. Ale když Tonks opustila Bradavice zaslechla, že nějakým prvákům se zase podařil ukořistit.

Vešla do hospody a okamžitě spatřila to co potřebovala. U posledního stolu, úplně v rohu sedel Mundungson a někomu ukazoval pár kotlíků.

„ Ale, ale, kohopak to tady máme? Dal si se na prodávání Vánočních dárků?“

„ Jé ahoj Tonks, moje nejoblíbenější bystrozorka, to není tak jak to vypadá.“ Zašklebil se Mundungson. Muž sedící s ním u stolu se okamžitě vypařil jako pára nad hrnce.

„ A jak to teda vypadá?“

„ Mno asi tak, že mi chybí povolení?

„ Přesně, a máš ho?“

„Mno…“

„ No tak vidíš, nemám jinou možnost. Někdo tě nahlásil“

„ Dej mi 20 min a já ti to povolení seženu, Tonks prosím.“

„ U Merlinových trenek, a co bych z toho asi tak měla? Už kolikrát jsem ti pomohla za dobré slovo. S tím už končím. NE“ utnula to.

„ Dám řádu důležité info o Harrym“

„  A jak ti můžu věřit, že mě netaháš za nos?“

„ Na mou duši“

„ No tak tomu určitě budu věřit….“

„ Tonks prosím…“

„ Dobře,ale pokud za 20 minut nebudeš u Tří košťat tak si tě najdu a potom budeš hodně litovat, že jsi mě podvedl, jasné?“ řekla výhružně.

„ Jasně, víš že z tebe jde strach, když vyhrožuješ?“

„ Padej už, utíká ti čas.“

U Tří košťat si dala máslový ležák a popovídala si s hostinskou Rozmetou. Znaly se od školy. Rozmeta byla super ženská a byla s ní sranda. Za 20 minut už u jejich stolu stál Mundungson se zmačkaným papírem v ruce.

„ Mám se ptát odkud to povolení máš?“ podezíravě se Tonks zeptala když si prohlížela povolení.

„ No radši ne“

„ Dobře tak se neptám. Ahoj Rozmeto, určitě se zase někdy stavím,ale teď toho máme docela dost.“

„ Jasně Tonks, měj se a pozdravuj všechny.“

„ Tak a teď půjdeme na štáb?“

Hele je ti doufám jasný, že pokud to bude nějaká kravina tak tě Moody předhodí drakům? Přinejmenším“

„ Jo je mi to jasný,ale tohle je opravdová pecka“

„ No to určitě. Tak jdem“

Zpět na obsah

Kapitola 13: Prozrazení Brumbálovy armády

NA Grimmauldově náměstí číslo 12 ještě skoro nikdo nebyl. Všichni přítomní ( Tonk, Sirius a Mudgundson) se vydali do kuchyně. Dora okamžitě zamířila k pultu a začala vařit velký kotel kávy. Všem určitě přijde vhod.

„ Musím s tebou mluvit“ zašeptal Sirius těsně za ní, tak, že to nikdo jiný nemohl slyšet.

„ A o čem?“

„ Spíš o kom“

„ Aha, teď ne, necháme to na jindy.“

„ Proč?“

„ Protože tenhle bazilišek má uši všude. JE horší než Weasleyovic dvojčata.“

„ No to máš sice pravdu, ale musíme si promluvit.“

„ Siriusi stejně není o čem mluvit, ale jestli o to tolik stojíš, tak až bude vhodnější příležitost.“

„ Aha, není? No tak to jsem se asi spletl.“ – Jejich pohledy se střetly. Tonks byla velice smutná a dokonce ji po tváři stekla slza. Sirius se na ni musel usmát. Řekla mu vše co chtěl slyšet a ani nemusela mluvit.

„ Neboj, však on dostane rozum.Ostatně, už se na tom pracuje.“

„ NE prosím to ne. Nechci aby si myslel, že tě do toho zatahuju.To už bych potom neměla žádnou šanci získat ho.“

„ No jo, jenomže to je takovej Troll když jde vo ženský, jak to chceš udělat, když ne tvrdým úderem?“

„ To nech na mě, ano?“ řekla už Tonks s úsměvem. Sirius ji vždycky rozesmál. TEĎ si ale rychle setřela slzu, protože se v hale začaly ozývat hlasy. Porada každou chvíli začne.

„ Můžeš už konečně začít?“ ozval se Arthur Weasley, když už byla kuchyň téměř plná a Mundgurstern stále mlčel.

„ Ještě nejsme všichni.“

„ Pokud Ti jde o to tak to tě zklamu: Nikdo z Bradavic dorazit nemůže. Budeš se muset obejít jak bez Brumbála tak bez Snapa a McGonagalové.“ Uchechtl se Moody.

„ To sice jo,. Ale ještě tu není ten vlkodlak, co si o sobě myslí Merlin ví co. Chci aby to slyšel. Pořád tvrdí jak…..“

„ Ten VLKODLAK má jméno. A být tebou tak se ho hodně rychle naučím, jinak se podívám na zoubek tomu tvému povolení. Je Ti to jasné?“ oznámila mu Tonks tak výhružným tónem, že se většina lidí v místnosti lekla.

„ JO, jo jasně, vždyť jsem, nic neřekl – teda ty se ho nějak zastáváš.“

„ Nesol mě, nebo Ti opravdu zavařím tak, že si budeš přát abys mě NIKDY v životě nepoznal. Rozumíš mi??? To už opravdu křičela a nikdo nechápal, kde se to v ní nebere. Když pomineme vyslovení jejího jména nikdy na nikoho nezvýšila hlas a teď tady křičí a ještě kvůli Remusovi. Až teď si všichni všimli, že Remus stojí ve dveřích. Tonks taky

„ Doufám, že to neslyšel. Nebo vlastně jo, možná mu konečně dojde, že mi na něm opravdu záleží. Sirius měl pravdu i když je velmi inteligentní, někdy se chová jako Troll.“

Pomyslela si, když si sedala zpět na židli, ze které před chvílí vstala aby mohla Mundgudnsona pořádně seřvat – a udělalo se jí o poznání lépe.

„ Omlouvám se, ale dřív jsem to opravdu nestihl.“ Omlouval se Remus ještě od dveří a mířil na své místo, které bylo shodou náhod mezi Tonks a Siriusem.

„ Tak můžeme konečně začít? Nemám na to celou noc“ ozval se Tobolka

„ Jistě, vždyť už začínám. Jde o to, že když jsem byl posledně u Prasečí hlavy….“

„ Tam máš přece vstup zakázán.“ Podotkl Moody

„ A  moc ten zákaz nedodržuješ – dneska jsem tě tam taky chytla“

„… Tak chcete to slyšet nebo ne?“

„ No tak spusť už.“ Pobídl ho Lupin a vysloužil si za to nepříjemný pohled.

„ No jo – prostě jsem tam potkal partičku studentů a šest z nich moc dobře všichni známe.“ Usmál se vítězně. Všem bylo jasné o koho se jedná.

„ Mno a pokud se ptáte co tam dělali tak zakládali organizaci, které dali jméno Brumbálova armáda a jedná se o jakési cvičení v obraně proti černé magii a jejich učitel nebude nikdo jiný než….“

„ Harry“ vydechly najednou tři hlasy vedle sebe: Tonks, Remus a Sirius.“

„ Přesně.Ale ten název – no není to dojemný“

„ No to teda není. Přerušila ho Molly. Musejí s tím okamžitě přestat, vždyť je to proti školnímu řádu. Vyloučí je. Siriusi musíš s tím něco udělat, vždyť jsi jeho kmotr.“

„ Molly uklidni se. Náhodou je to dobrý nápad. Naučit se to musí a pokud je to nenaučí Umbridge tak kdo?“ snažila se je obhájit Tonks.

„ No to teda ne. Moje děti určitě nebudou dělat nic proti pravidlům“

„ Molly promiň,ale ty jsi taky v organizaci, která je proti zákonu.“ Podotkl Lupin a vyvolal tím pořádnou bouři. Molly začala křičet, že jsou to ještě děti a  že s tím musí okamžitě přestat. Že oni jsou dospělí a ví co dělají, ale v Bradavicích, že mají dodržovat řád. Uklidnil ji až její manžel a dalo mu to opravdu zabrat.  

Zpět na obsah

Kapitola 14: Nehoda Arthura Weasleyho

Listopad skončil a nahradil ho prosinec. Napadl čerstvý sníh, který ale nevydržel pod nátlakem aut a tisíce lidí a změnil se v mazlavou břečku. Snad jediné místo, které bylo v zimě krásné byly Bradavice. Tonks seděla v kuchyni Grimmauldova náměstí, koukala se do plamenů a popíjela kávu. Hlavou se jí honily myšlenky, nebo spíš vzpomínky na Bradavice…..

„ Ahoj, můžu?“

„ Jo jasně Siriusi, ty vždycky“ usmála se na něj.

„ Potřeboval bych si s tebou promluvit.“ Při pohledu na ni se zarazil.

„ Proč pláčeš?“

„ Co- cože?“ teprve teď si uvědomila přítomnost slz na jejích tvářích.

„ Ale to nic není, jenom jsem si vzpomněla na staré, dobré časy….“

„ Aha, tak na věci z minulosti???“ zatvářil se nevěřícně.

„ A s věcmi z přítomnosti to náhodou něco společného nemá?“

„ Možná trošičku.“

„ Co k němu cítíš?“

„ COŽE? KE komu?“

„ No tak Doro. Vím, že mezi tebou a Remusem něco je. Jenom nevím co to je. Nevyznám se ve vás.“

„ Nic mezi námi není.“

„ Proč??? Vadí ti na něm něco?“ v jeho hlase byl snad i náznak paniky…..

„ Mě na něm??? Spíš jemu na mě něco vadí. On je ten, kdo nechce aby něco bylo, asi….“

„ To je blbost. Chce tě. Vidím jak se na tebe dívá, když si myslí, že je nepozorován.“

„ Hmmm, ale to na věci moc nemění. Stejně mě nechce.“

„ Jak to můžeš vědět?“

„ Tak dobře. Já ti to řeknu.“

„ Děkuji“

„ Pamatuješ na ten den, kdy ses málem přerazil o Kráturu?“

„ No jo, docela přesně, ještě mě bolí holeň když si na to vzpomenu.“

„ No tak tehdy jsme se s Remusem v kuchyni políbili…“

„ No to je super.“ Zajásal Sirius

„ …no právě, že asi ne, protože Remus zastává názor, že to byl jenom velký omyl….“ Povzdechla si a slzy už jí znovu spočinuly na jejích jindy růžových tvářích.

„To je ale Troll. Takhle si šlapat po štěstí. Počkej, ale ty to tak nenecháš, že ne??? Jsi přece Blacková…“

„ Omyl já jsem Tonksnová….“

„ Haha, vidím, že se ti vrátil vtip. Ale pocházíš z rodu Blacků“

„Hmm a tím se mám jako chlubit nebo co???“

„ No to uznávám, že asi spíš ne, ale náhodou nejsou všichni členové tak prohnilí.“

„ Jo já vím, dokonce bratranec mojí mamči je někdy docela fajn, když nemá blbý nápady, že půjde na ministerstvo v podobě psa a promluví si s ministrem o své nevině.“

„ Hele, ale měl jsem aspoň nějaký plán. Myslíš, že mě baví sedět tady pořád sám?“

„ Nejsi tady sám. Vždyť tu s tebou skoro pokaždé někdo je.“

„ Jo všichni mě hlídáte abych neudělal nějakou kravinu…“

„ No náhodou já jsem tady s tebou ráda.“

„ Vážně?“

„ No vždycky si vzpomenu na příběhy který mi říkávala mamča před spaním.“ A šibalsky se na Siria usmála

„Jo??, A jaký to byly příhody?“

„ No tak nejradši jsem asi měla tu, jak jsi babči nechal vybuchnout celou spíš s lektvarama a potom jsi ji poslal letaxem přímo do středu mudlovského blázince.“

„ U Merlina“

„ To byla opravdu pravda, nebo si to mamča vymyslela???“

„ No pravda – tehdy mi bylo asi deset?“

„ Teda – ty jsi ale střevo“

„ No jo to James s Remem taky vždycky říkali“

Bavili se spolu dlouho. Vlastně celé odpoledne a dobře se bavili až do chvíle než se Sirius opět vrátil k tématu jí a Remuse.
“ Siriusi prosím, nech už toho.Stejně to nemá cenu“

„ No počkej, ale nějakou taktiku musíš vymyslet.“

„ Žádnou taktiku vymýšlet nebudu. Prostě to vzdám, když mě nechce tak mě nechce. Najdu si někoho jiného, možná….“

„ No to je nápad – ty se fakt nezapřeš, že patříš do rodiny.“ Rozchechtal se Siri

„ Co blbneš? O čem to zas meleš?“ nechápala…..

„ No takhle přesně dostal James Lilly. Prostě ji nechal žárlit.“

„ Siriusi, ale je tady malý detail, v tvém báječném plánu.“

„ Ano?“
“ Remus si nepřeje nic jiného, než abych na něj zapomněla a našla si někoho jiného.“

„  A to jako proč?“

„ Vypadám jako Remus?“
“ No po pravdě vypadáš o moc líp – a taky ti určitá část nadbývá a zároveň jedna důležitá chybí…“

„ NO tak vidíš. Proč se teda ptáš mě???? NA to zná odpověď pouze Rem a mě ji zatím neoznámil.“

„ Teda ty ho fakt musíš milovat:“
“ Proč?“
“ Protože jsem ještě neviděla by tě někdo takhle vytočil aniž by použil celé tvé jméno.“

„ Ha, ha, moc vtipné.“

„ ŽE jo???“

Najednou zaslechli slabé volání z horních pater. Vběhli do pokoje a spatřili Siriova praděda na obraze.

„ No konečně jsem si už myslel, že tady nikdo není.“

„ Co se stalo?“

„ Arthur Weasley měl nehodu. Brumbál se ptá, zda mohou Arthurovy děti přijet hned do domu.“

„ No to je samozřejmé. Ať přijedou.“

Spánek se odkládal na neurčito. Dora se Siriusem se posadili do kuchyně a čekali na příchod vyděšených dětí. Čekala je dlouhá noc při čekání na jakékoli zprávy.  

Zpět na obsah

Kapitola 15: Vánoce

Ač to ze začátku s Arthurem vypadalo jakkoli špatně dostával se ze svých zranění velice dobře a v poměrně krátké době. Všichni členové Weasleyovic rodinky teď bydleli u Siriuse aby to měli k otci do nemocnice co nejblíže a on byl za to vděčný. Nemusel být sám. Všem se postupem času a hlavně s přibývajícími zprávami o Arthurovi zlepšovala nálada, jenom Harry stále vypadal jako hromádka neštěstí a všem se snažil vyhýbat. Asi mu bylo nepříjemné jak mu všichni stále děkovali za záchranu Arthurova života.

Vánoce se neúprosně blížily. Hodně členů řádu, kteří něměli vlastní rodinu se je rozhodli strávit na hlavním štábu. Tonks chtěla být původně s rodiči, ale ti se na poslední chvíli rozhodli, že je jim v Anglii zima a tak si udělali Vánoční dovolenou v Africe. A tak se Tonks rozhodla svátky strávit s přáteli na Grimmauldově náměstí. K ohromnému štěstí všech se k nim na Vánoce dokonce přidal i sám Arthur, který do lékouzelníků hučel tak dlouho a nemilosrdně, že ho radši na Vánoce pustili domů.

„ No Doro co to u Merlina táhneš za balíky?“

„ No co by Siriusi, to jsou věci pod stromeček“

„A ty máš dárek pro všechny v Londýně?“

„ Ne, jenom pro ty v tomhle domě.“

„ A pro mě taky“

„ Nestarej se, nebo nic nedostaneš.“

„ Mami, kdy dorazí Tonks?“

„ Nevím Ginny, ale myslím, že to zjistíš až uslyšíš hroznou ránu z předsíně.“

„ No Molly, ty se nezdáš. To byl dost povedený vtip, ale obávám se, že Ti dneska moc nevyšel – ku podivu jsem sebou Trollí nohu nepřibrala.“

„ O-o-omlouvám se“ vykoktala ze sebe Molly, když zjistila, že Tonks už sedí u stolu

„ To nic, vždyť je to pravda, ne??? Většinou to je moje poznávací znamení“ usmívala s mile dívka s růžovými vlasy a muže sedícího naproti ní polívala horkost.

„ Jé mami pod stromečkem už je plno dárků, že můžem zjistit pro koho jsou a co v nich je???“ zajímal se Fred, který právě vtrhl do místnosti.

„ To být tebou nedělám. Použila jsem na ně až do večera ochranné kouzlo….“ Informovala ho stále usmívající se Tonks.

„ TY jsou od tebe?“

„ Jo“

„ No to je super“

„ Molly, nemohu ti nějak pomoct.Nebaví mě jenom sedět na židli a pozorovat tě, jak pracuješ.“

„ To je dobrý, už to skoro mám, ale můžeš zajít pro cukroví?“

„ No jasně, hned jsem zpět.“

Ve spíži se otřesně lekla Krátury a velký křišťálový talíř upustila na podlahu.

„ Hmmm, ještě, že jsem čarodějka – REPATO-“ a talíř byl zase celý. Naskládala na něj různé druhy cukroví a vrátila se opět do kuchyně, kde už byli skoro všichni a dokonce i Harry už měl dobrou náladu – že by Sirius zapůsobil jako výchovný element? Celé dopoledne spolu byli zalezlí v pokoji a o něčem diskutovali.

Po večeři pronesl Arthur přípitek ve smyslu, že je rád, že je tady se všemi, a je všechny považuje za členy své rodiny. Všechny to moc dojalo. Usedli ke stromečku a každý si mohl rozbalit jeden dárek.

„ Tohle mělo původně patřit tvojí mámě – měl to být můj svatební dar pro ní, ale jaksika jsem tam nemohl, díky detajlu, že tvůj otec je mudla, a tak to zůstalo v úschově u mě. A teď je to tvoje“ podával Sirius Tonks malou krabičku. Otevřela to a do očí ji vyhrkly slzy.

„ Tohle, Siriusi, to je nádhera.“ Vydechla. V krabičce byl krásný řetízek s rudými kamínky. Byl velmi jemný a přitom kouzelný.

Nálada byla perfektní. Omladina odešla spát někdy před desátou a dospělí to trochu přehnali s ohnivou whisky. Když se Tonks rozhodla svalit své,unavené tělo do postele nevšimla si, že Remus vstal ve stejný okamžik a vrazili do sebe.

„ Promiň já nechtěla“ špitla skoro neslyšně.“

„ To nic, můžu za to já.“

„ Ne to je moje vina, měla jsem dát pozor.“

„ Hmmm vy dva nerad ruším, ale mohli byste se podívat nad sebe?“ uchechtl se Sirius.

„ Co? Proč?“ nechápal Remus, ale zvedl oči ke stropu.

„ Jmelí…..“

„ Jo, jo, a tradice praví, že když dva stojí pod jmelím tak se musí políbit.“ Vítězně se usmál Siri.

Remus se rozhlédl po místnosti. Těch pár zbývajících lidí bylo tak namol, že si stejně ráno nemohli nic pamatovat. Sklopil zrak na dívku, která byla v těsné blízkosti.

„ Jestli mě nepolíbí tak ho asi zabiju“

Jemně ji objal a s pohledem upřeným do jejích očí se k ní pomalu přibližovat. Tonks cítila zvláštní, příjemné šimrání v žaludku – KONEČNĚ – políbí ji. Znovu a poprvé od události v kuchyni. A opravdu. Konečně zase cítila jak se jeho rty dotkly jemně těch jejích. Líbali se dlouho. Polibek prohloubili a úplně přestali vnímat své okolí. Až do chvíle, než si uvědomili, že místost poněkud ožila. Všichni začali tleskat a pískat když i uvědomili co se mezi nima děje. Okamžitě se od sebe odtrhli.

„ No co, tradice je tradice“ zkusil to nesměle objasnit Remus.

Tonks pohlédla na Siria a postřehla jak nenápadným pohybem odstranil jmelí nad jejich hlavami. No jasně.  Ona věděla, že tady něco nesedí. V tomhle domě žádné jmelí nebylo. Teda Siri díky. Proč ji tohle nenapadlo???

Ráno vstala mezi posledními. Probudila se brzy, ale nechtělo se jí dolů. Bylo jí krásně. Stále na svých rtech cítila ty Remusovy. Když scházela po schodech do kuchyně přepadla ji myšlenka, co když si někdo bude pamatovat co se včera stalo?? Jak bude reagovat? Jak reagoval Remus? Uklidnila se až když vešla do kuchyně a nikdo nic nepoznamenal – což určitě  znamenalo, že si nikdo nic nepamatuje.

Po snídani se přesunuli opět ke stromečku a začali rozbalovat zbylé dárky.

 "Díky“ naklonila se Tonks k Siriusovi.

„ Za co? Za ten řetízek jsi poděkovala už včera.“ Dělal nechápavého

„ Myslím, za to jmelí.“

„ A sakra, myslel jsem, že si toho nikdo nevšimne.“

„ No kdyby si toho všiml Remus, tak máš možná problém, ale mě se nemusíš bát. I když ně trochu štve, že jsem na to nepřišla sama….“

„ To víš láska je slepá a taky ochabuje mysl.“

„ Díky za povzbuzení.“

„ Nemáš za co. Ale doufám, že tohle už toho mezka probere…“

„ NO tak to nevím, ale slibuji, že to co nejdříve zjistím.“

„ To bych ti radil“

Zpět na obsah

Kapitola 16: Příliš starý, chudý a hlavně NEBEZPEČNÝ!!!!!!!

„ Ahoj“

„ Ahoj“

„ Zdá se mi to, nebo se mi snažíš vyhýbat?“

„ Nevyhýbám se ti.“

„ Opravdu? A jak bys to tedy nazval?“

„ Co myslíš?“

„ Tak například, když vejdu do kuchyně okamžitě mizíš a ani nedopiješ kafe. Na porady codíš jako poslední, odcházíš jako první.“

„ To je hloupost. Jenom náhoda“

„ Opravdu?“

„ Naprosto“

„ Takže Ti moje společnost nevadí?“

„ NE“ – trochu se mi při tom zlomil hlas – no jo Remus prostě nikdy neuměl lhát.

„ Takže si spolu můžeme konečně normálně promluvit?“ Nevšímala si Tonks změny v Remově tónu, i když si ho byla moc dobře vědoma.

¨“ Vždyť už spolu mluvíme“

„ Myslím někde kde budeme sami a o jednom určitém tématu“

„ O kterém tématu chceš tak nutně mluvit o samotě?“

„ To ty moc dobře víš. Ve vzduchu visí jenom to jedno téma a musíme ho vyřešit, jinak z toho oba skončíme u Munga.“

„ Tak to máš pravdu. Musíme si promluvit.“

„ Kdy a kde?“

„ Co? Jo no teď bude úplněk…..“

„ Já vím je za dva dny…“

„ No tak co za týden?“

„ Nebudeš ještě moc slabý?“

„ NE dobrý. Za týden, ale kde?“

„ Co u tebe? Tam budeme mít nejvíce klidu“

„ No…. No to…. To mě nenapadlo….. jseš si jistá, že je to….. no no tak dobře. U mě.“

„ Perfektní. Tam nás určitě nikdo nebude rušit. Takže příští týden u tebe. Budu se moc těšit. Zatím pa.“

„ Jo to já taky, ahoj“

Měl z toho všeho hrozně zvláštní pocit. Proč se chtěla sejít až tak v soukromí? Proč u něj? Proč je vlastně tak nervózní? Vždyť jenom ukončí to co ještě nemělo ani šanci začít – ano, kvůli němu,ale on nemá na vybranou. Musí to udělat – i když mu to zlomí srdce. MILUJE JI. Miluje ji celým svým srdcem, tak jak nikdy nikoho jiného nemiloval. A právě proto to musí udělat. Je mladá, brzy na něj zapomene. Najde si někoho jiného a na starého, chudého vlkodlaka už si ani nevzpomene. Ano tak to bude nejlepší.

„ Nazdárek Moony, co tak sklesle?“ Uvítal svého přítele Sirius když viděla jak nešťastně se tváří

„ Zítra mám tu schůzku s Tonks“

„ No a? Máš doma harém?“

„ Haha, mohl by sis aspoň na chvíli přestat dělat ze všeho srandu?“

„ No promiň,ale tenhle ten postoj je k smíchu.“

„ Jak k smíchu? Já prostě nemám jinou možnost.“

„ Máš, jenom si jí nechceš připustit.Chce tě krásná, mladá a milá holka, které tvůj malý chlupatý problém nevadí a co ty uděláš? Chceš se jí vzdát… To prostě k smíchu je. Protože kdybych se nesmál tak bych musel brečet, nebo tě přizabít.“

„ Ty to nechápeš….“

„ Chápu to moc dobře. A kdyby tady teď byli Lily s Jamesem, řekli by ti to samý.“

„ Oni by to pochopili.“

„ Stejně jako na škole? Pamatuješ jak ti Lily namíchala nápoj opravdových citů? A James tě na rande přímo dotáhl za hábit? Tak mi teď prosím neříkej, že by tě pochopili.“

„ Jo a dopadlo to špatně.“

„ Sakra Moony. Jane je mrtvá. Už s tím nic nenaděláš.“

„ Je mrtvá mojí vinou.“

„ NE zabil ji Voldemort ne ty. Ty jsi ji nenutil aby se stala bystrozorkou. Nenutil jsi ji aby vstoupila do řádu. Ona sama tam chtěla. Chtěla bojovat. A zemřela v boji. Zemřela v boji za lepší svět. Stejně jako James a Lily.“

„ Jo já vím, ale…..“

„ Jsi sobec“

„ COŽE???“

„ Ty Doru neodmítáš proto, že jsi vlkodlak,a le proto, že je tak hrozně podobná Elizabeth.“

„ To není pravda.“

„ NE tak proč ji nechceš?“

„ Protože k ní cítím to co jsem nikdy k nikomu necítil. Ani k Elizabeth. A to mě trochu dělí. Eli zabil Šedohřbet, protože jsem se k nim nepřidal. A já nechci, aby někdo koho tak strašně miluji byl v nebezpečí kvůli tomu co jsem zač.“

„ Remusi, ale to přece…..“

„ Ne Siriusi. Já se jí musím vzdát. Každý v mé blízkosti je v nebezpečí. Já ji musím ochránit – a to nejmenší co pro ni můžu udělat bude, když si jí budu držet do těla.“

„ Mno dělej jak myslíš. Sice s tvým postojem nesouhlasím, nebudu tě už přemlouvat. Ale obávám se, že s Dorou to tak jednoduché mít nebudeš.“

„ Ona to pochopí.“

„ Tím bych si nebyl atak jist, být tebou Reme“

Vlezla do šatníku a začala vyhazovat všechny věci co v něm měla. Začala kombinovat. Vždy si něco oblékla - zhodnotila se v zrcadla – zamítla – a svlékla to. Tak to šlo dobré dvě hodiny, když si uvědomila, že už nemá čas.

Nervózně přecházel po pokoji. Sem- tam  sem – tam. Jeho rozhodnost byla tem tam. Toužil být s ní. Toužil znovu milovat. Toužil být znovu milován. Každý večer se k někomu vracet, každé ráno se vedle někoho probouzet. Toužil konečně nesnídat sám. Toužil po tom, aby ten někdo byla ona.Toužil aby spolu mohli žít. Normálně žít. Ano to je ono, to po čem touží po životě bez strachu z nadcházejícího úplňku. Jeho obavy a rozhodnutí zase vyplavaly na povrch. Musí jí to vysvětlit. Ona to pochopí. Pochopí, že pro ni bude nejlepší když na něj zapomene. Ona je mladá, krásná. Určitě si někoho najde. Bude s ním šťastná a založí rodinu. Všechno tohle mu je odepřeno už od jeho sedmi let. Od té noci, kdy se potkal s Šedohřbetem v lese. Tehdy byl zapsán jeho osud – SAMOTA. On nemůže milovat. Láska je mu zakázaná.

Slyšel slabé zaklepání na dveře.

„ JE tady. Tak Reme. Nenech se zlomit. JE to jenom pro její dobro. Na tobě nezáleží, jasný?“ přesvědčoval sám sebe, když mířil k hlavním dveřím.

Stál ve dveřích v šoku. Stála před ním a byla tak nádherná. Zatajil se mu dech. Nevěděl co má dělat.

„ Ahoj, Reme, pustím mě dále, nebo budeme mezi dveřmi?“

„ Já- pro…. Om- omlouvám se. Úplně jsi mi vyrazila dech. Dáme si večeři?“

„ Ano ráda.“

„ Vypadáš kouzelně“ No tak Reme, drž se plánu. Nedívej se na ni ta. NE nedívej se do toho výstřihu. Ještě jeden pohled směrem k ložnici a bacím tě. NE nedívej se tam NE NE NÉÉÉÉÉÉÉ.

„ Reme, stalo se něco?“

„ Ne,promiň, dáš si ještě víno?“

„ Ehm, děkuji,ale ne.“

„ Dobře, a nebude ti vadit, když si já ještě skleničku dám?“

„ Vůbec ne, proto jsem ho přinesla.“

„ Není ti zima?“

„ Ne děkuji, tady u krbu je krásně teplo.“

„ Reme já bych s tebou chtěla mluvit….“

„ Ano, Doro, za ty Vánoce moc se ti omlouvám. Nechal jsem se unést alkoholem. Můžeš na to zapomenout?“

„ NE“

„ COŽE“ znělo to až moc vyděšeně.

„ Reme, já na ten polibek o Vánocích nechci zapomenout stejně jako nechci zapomenout na tvou návštěvu u Munga.“

„ U Munga? Já myslel, že jsi mimo….“

„ Držel jsi mě za ruku a říkal, že mě máš rád…“

„ Doro já…“ zlomil se mu hlas.

„ Nemluv, teď ne.“

Přibližovala se k němu a prst mu položila na rty na znamení aby mlčel. Posadila se mu do klína a s pohledem upřeným do jeho očí ho objala jednou rukou a druhou mu zajela do vlasů.

Chtěl nějak zakročit, ale ztratil se v jejím pohledu. Byl úplně mimo. V jiném světě. Nebyl schopný myslet, natož nějak zakročit.

Přibližovala svou hlavu k jeho až cítil její dech na své tváři. Projela jím elektřina. Jak moc ji chtěl. Jejich rty je jemně dotkly. Byl to dlouhý, jemný polibek, který po chvíli prohloubili. Nevnímali nic jiného než tlukot svých srdcí, které sem tam přehlušilo praskání v hořícím krbu.

„ Chlape neblbni. Musíš to ukončit. Teď hned. Dokud je ještě čas. – Neblbni ty magore. Přece nenecháš odejít tak krásnou holku, zrovna teď. Jsi tak blízko. To nemůžeš!“ -  v hlavě se hádaly jeho dvě půlky a on jako by nebyl schopný nic udělat. Najednou si uvědomil, že mu Dora rozepíná košili – další vlna elektřiny po celém těle, která tentokrát projela až konečky jeho prstů. Pomalu ji hladil po holých zádech a cítil jak se vzrušením zatřásla.

Bojoval sám se sebou. V hlavě se dobojovalo – nemohl ji ublížit. Jí ne. Miloval ji tak strašně, že nemohl dopustit, aby žila v takových podmínkách. Nabral veškerou sílu, která mu ještě zbývala a odstrčil ji od sebe.

„ Co se děje?“

„ Doro tohle nemůžeme.“

„ Co to povídáš? Proč bychom nemohli? Remusi já tě miluji a chci být s tebou.“

„ Já tě taky miluji a právě proto tě teď musím nechat jít.“

„ Cože? Tak tomu už vůbec nerozumím. Miluješ mě, ale nechceš mě?“

„ Jsem vlkodlak Doro. Pro mě je láska zakázaná.“

! To jsou kecy a ty to víš moc dobře.“

„ Prosím. Najdeš si někoho jiného, někoho kdo bude lepší než jsem já.“

„ Ale já nechci nikoho jiného. Chci tebe. Copak to nechápeš?“

„ To ty na neštěstí nechápeš mě. Jsem pro tebe příliš starý, chudý a hlavně nebezpečný.“

„ Ale no tak. Nejsi vůbec starý, na penězích mi nikdy nezáleželo a nejsi nebezpečný víc, než jakýkoliv den v mé práci. „

„ Nemůžu ti takhle zničit život. Nevíš co to obnáší být s vlkodlakem.“

„ Ale já….“

„ NE, dost.“ Tentokrát umlčel Remus Doru,ale bohužel ne tak sladce jako před chvílí ona jeho.   

Zpět na obsah

Kapitola 17: Problém s ropuchou

Seděla na své židli v práci. Hlavu schovanou za novinami a slzy jen tak tak zadržovala. Vzpomínala na události včerejšího dne.

„ Tohle nemůžeme….. říkáš starý, chudý a nebezpečný….“

Tahle slova ji bodala u srdce. Jak to mohl říct??? Proč by ho nesměla milovat? Ale ona ho už miluje. Jak na něj může jen tak zapomenout – teď, když ví, že i on  miluje ji. Tak proč jí nechce.

K čertu – první slza stekla po tvářích, zrovna když kdo vešel do místnosti. Přitáhla si noviny víc k sobě a nepozorovaně se snažila setřít slzu z obličeje.

„ JE tam něco zajímavého?“

„Cože? Jo ahoj Moody – ani ne. Jako vždycky.“

„ Aha a ty čteš noviny vždycky vzhůru nohami?“

„ COŽE??? Jak?? Aha….“

„ Tonks co je to s tebou? Od včerejška jsi jako vyměněná. Takhle ustaranou tě neznám. A dokonce i tvoje vlasy mají vyblednou barvu…..“

„ To nic není – jenom smutná nálada“

„ Tu ty nemíváš.“

„ Každý ji sem tam má….“

Chtěl něco namítnout,a le  tom okamžiku na okno usedla sova – podobná těm Bradavičkám. Tonks si od sovy vyzvedla pergamen a rozbalila jel

         Nevím jak je možné, že jste tak dlouho nepodala zprávu. Začínám pojímat podezření, že náš plán sabotujete.Nejsem ochotna připustit myšlenku, že by ten ohavný kříženec byl bez viny. Na každého by se dalo něco najít. A proto  zastávám názor, že se ho buďto snažíte chránit, a nebo sjte opravdu tak neschopná. Pokud je správná první možnost zaručuji vám, že si to vypijete. A pokud ta drhá??? Radila bych vám porozhlédnout se po nějakém novém, méně náročném povolání.

„ No tak tohle mi ještě chybělo.“ Vykřikla a pergamen hodila přes stůl.

„ Co se stalo?“ Moodyho docela zajímalo co Tonks ještě dokázalo zhoršit náladu – nevěřil totiž, že by t vůbec šlo.Ale když viděl jak Tonks během minuty zbledla hrůzou, zrudla vzteky a zezelenala nechutí – upevnilo ho to v tom, že na pergamenu jsou opravdu otřesné zprávy.

„ Tak si to přečti sám. Já už na to nemám sílu…..“

Když Moody odložil examenu byl bílý jako stěna.

„ Tak to je v háji. Budeme muset něco vymyslet. Nemůžeme ji Remuse nechat na pospas.“

Tonks už nemohla. Byla na dně.

„ Je to všechno moje vina. Jsem prostě neschopná.“ A po tvářích ji pět stekly slzy. Tentokrát už se je nesnažila ovládat.

„ ale neblbni. Snažila ses. A mnoho z nás by ji nedokázalo vodit za nos tak dlouho jako ty.“

„ ale Removi to moc nepomohlo. Jestli na něj teď nasadí někoho jako je ona sama, tak to dopadne strašně……“

„ Klid, Remus se  toho dostane.“

„ Jo já vím, ale….“

„ Klid. Teď se dej dohromady a já se pokusím zjistit, komu ten úkol zadala.“

„ To nebude tak jednoduché. Pokud to nebude někdo od nás, tak ti to neřekne –bude mlčet za hrob.“

„Musíme něco vymyslet.“

Seděli tiše. Oba usilovně přemýšleli jak by zjistili, kdo bude slídit na Remuse Lupina.

„ MÁM TO“ vykřikla najendou a tím upoutala pozornost Moodyho.

„ Na co jsi přišla?“

„ No nevím sice jestli mi to vyjde, ale za pokus to stojí.“

Ů Tak nenapínej a spusť“

„ No ropucha je hrozně nedočkavá, tak kdybych ji napsala dopis, že mám určitě info, které samo o sobě sice moc neznamená, ale mému nástupci by mohlo ulehčit pátrání- protože určitě nemá za zády pořád tebe a Pastorka……“

„ Hmmm to by možná mohlo vyjít. Tak ty ji okamžitě napiš a já se pokusím sehnat některé tajné informace, které by Remisou neuškodily.“

„ super díky.“

„ Tonks?“

„ ano???“

„ Dobrá práce.“

„ Tak co?“

„ Zrovna jsem to poslala, doufám, že mi přijde kladná odpověď.Mm hlad jako vlka. Nezajdem na oběd?“

„ Jo to je dobrý nápad. Řeknu Pastorkovi a můžeme probrat jaké informace jim poskytneme.“

Zpět na obsah

Kapitola 18: Útěk

Na obědě se skvěle bavili. Vymysleli strategii na ropuchu a celkově prožili příjemné chvíle. Pastorek složil Tonks několik komplimentů – které by ji jindy vyvedly z míry ale tentokrát je jako by přeslechla. Mrzelo, že ji je nesložil úplně někdo jiný……

Cestou zpátky na ministerstvo se stále jenom smáli – jako puberťáci vracející se do školy po volné hodině. Smích je ovšem přešel, když dorazili na obor.

„ Máme pohotovost.“ Vykřikl Dedalus Kopál

„ Co se tady děje? Zahřměl Pastorek a pozoroval chaos, který se tam odehrával.

„ Z Azkabanu unikli nebezpeční zločinci – ministr má za to že v tom má prsty Black.“ Objasnila  celou situaci Luminie Papriková.

„ A na to ministr přišel sám??? Black přece není takový šílenec aby se ukazoval na veřejnosti a  ke všemu osvobozoval vězně z Azkabanu.“

„ No,ale nikdo jiný to udělat nemohl.“

„ A to soudíte podle čeho?“

„ No tak – je jediný, který kdy z Azkabanu uprchnul,“ vyhrkla ze sebe Papriková v obličeji právě rudá jako chiili paprička

„ No tak, povedlo se mu to náhodou,a od jeho útěku je stráž zmnohonásobněná – znovu by se tam už nedostal.“ Začala se Siriuse zastávat Tonks, samozřejmě tak nenápadně jak jen to šlo.

„ No,ale kdo jiný……“ nechtěla se nechat Luminie vyhodit ze hry.

„ Tak dost. Na hádky nemáme čas. Kdy se to stalo?“

„Asi před půl hodinou – zrovna nám přiletěla sova.“

„ Už se ví nějaké podrobnosti?“

„ Ne pane.“

„ Dobře, takže Papriková zajde uklidnit ministra, a zbytek okamžitě připravit – razíme do Azkabanu zjistit co se tam u všech Trollů stalo.“ Rozhodl Pastorek a všichni jako na povel zmizeli ve svých kancelářích, kde měli své cestovní pláště.

Obloha byla zatažená a z nebe silně mrholilo. Krom deště se z dálky ozývaly zděšené výkřiky vězňů a do toho všeho ještě rozbouřené moře silně naráželo do útesů.

Tonks se rozhlédla kolem. Vlezlá zima ji vlezla pod kůži. Ať se do svého cestovního pláště zamotala sebevíc, stále jí byla neuvěřitelná zima. Vlastně si ani nebyla jistá, že je to pouze chladným počasím. Z tohoto místa šla hrůza – a to ještě ani nebyla uvnitř a Mozkomorové byli také na druhé straně vězní, takže na nikoho zatím nemohli působit.

„ Takže mě všichni dobře poslouchejte. Rozdělíme se do skupin po čtyřech. Nevěřím sice, že by tady byl ještě někdo z uprchlých vězňů, nebo jejich osvoboditel, popřípadě osvoboditelé,ale to, že se podařilo uprchnout více vězňům než jednomu –i když i to o něčem svědčí….. no zkrátka obávám, se že Mozkomorům už se nedá důvěřovat ani trochu. Kdyby byli stále na straně ministerstva nic takového se nestane. Takže se držte při sobě, a radím Vám, vykouzlete si patrona dřív, než na vás ty potvory zaútočí.“ ukončil Pastorek proslov a všichni se rozdělili do čtyřčlenných skupin. K Dořině smůle byla ve skupince jediná z Řádu a ke všemu její tři kolegové zaslepeně věřili všemu co jim Pastorek nabulíkoval. Takže jedné co jí zbývalo bylo mlčet a hledět si své práce a hlavně neposlouchat ty jejich teorie, že je za vším Sírius, protože jinak by je asi musela přerazit.

„ Tedá to je ale spoušť. Věděl jsem, že je Black magor,ale tohle?“ ulevil si postarší, menší kouzelník s mrožím knírem – Lenz Smolinka.

„ Hmmm,ale pochybuji, že tohle dokázal sám, přece jenom dvanáct let nepoužíval hůlku. Někdo mu musel pomáhat.“ přidala se k svému kolegovi vysoká, kostnatá čarodějka s dlouhými blond vlasy jménem Laura Paličková. Do hovoru se zapojil i Pedja Kostohov, čaroděj, který chodil do stejného ročníku v Bradavicích jako Sírius s Remusem.

„ Já osobně si myslím, že mu pomohl ten ohavný vlkodlak. Byli to obrovští kamarádi už na škole a jak se říká – zrůda k zrůdě si cestu vždycky najde.“

„ U Merlina, proč všichni odsuzujete bez soudu? Jak si můžete být jistí, že to udělal on? Nikdo nic nevíte, ale místo abyste hledali důkazy, který by nám mohly pomoci tak to jednoduše hodíte na někoho kdo tady není a tudíž se ani nemůže bránit.“ Tonks už to prostě nevydržela. Nemohla už dále poslouchat ty jejich věčný narážky.

„ Ale, ale tak se mi zdá, že se tady někdo zastává kříženců a masových vrahů.“ Osočila ji  Paličková.  „ Nebo, že by to bylo sympatie k rodině? Už na ministerstvu jsi se ho zastávala. Ale to jsi na špatném místě. Tady nemá nikdo stejný názory jako ti šílenci ve vaší rodině- já to věděla hned, že tvoje matka nebyla zas až taková dobrá duše. Jenom to šikovně navlíkla tak, aby se vyhnula Azkabanu, že???“

„ DOST!!!! Nikdo tady nebude urážet moji matku, která nemá se zbytkem rodiny nic společnýho. A já ostatně taky ne. Hnusí se mi praktiky, které uznávali moji předci a příbuzní, ale to neznamená, že kvůli tomu budu odsuzovat někoho kdo za svůj osud ani nemůže.“ asi nikdo by teď Tonks nepoznal – její příjemné a milé rysy v obličeji se změnily k nepoznání – šel z ní skoro až strach – z jejích očí lítaly jiskry vzteku, obličej měla celý rudý  jak zuřila a vlasy změnily podobu z vesele růžové na krvavě rudou. 

„ No teda, ono to krom padání a dělání si trapasů umí i zuřit. To bych teda nevěřila. Vždycky jsem si myslela, že jsi jenom Moodyho tlačenka – no i když to se nevylučuje, že?“ posmívala se dál ta husa.

„ Tak a už toho mám pravdu dost!“ Tonk už byla vyžhavená do běla, ani nevěděla jak, ale v sekundě držela hůlku a mířila jí přímo na Lauru. „ Když tak mermomocí chceš vidět co uním, nebo neumím tak pojď- můžeme změřit síly, pokud na to máš odvahu.“

„ Ale, ty umíš i štěkat? No tak uvidíme jestli umíš i kousat.“ rozesmála se protivnice. Mužské osazenstvo ustoupilo dál, aby udali dámám prostor – už se velmi těšili jak tento souboj dopadne. I když věděli moc dobře že z tohohle budou mít všichni pořádný malér když to Pastorek zjistí,ale to jim zrovna v tuto chvíli nevadilo.

 Dora kolem sebe vyčarovala obranný štít a čekala na vhodnou situaci k útoku. Ta chvíle přišla o pár minut později, kdy už byla její protivnice unavená sesíláním všemožných kouzel. V sekundě přešla z obranné pozice do té útočné a pár jednoduchými kouzly svou protivnici zneškodnila.

„Tak co, umím i kousat? Nebo máš pořád nějaké pochybnosti o mé zdatnosti v boji?“ prohlásila Tonks když stála nad ní i s její hůlkou v ruce.

„Ne nemám“ zasyčela Paličková vztekle a mrskla po Tonks nenávistný pohled.

„ Fajn,takže teď se zase klidně můžeme věnovat úkolu, který máme,ne?“ hodila pohledem po všech přítomných, a předala Paličkové, stále ještě ležící na zemi její hůlku.

„ Tak zjistili jste někdo něco co by nám mohlo pomoct?“ zajímal se Pastorek, když  se všichni sešli.

„ Krom toho, že to musela být fakt síla?“ zajímal se Kostohov.

„ Uteklo 13 vězňů, ale zatím nevím o které šlo.“ Oznámila čarodějka s dlouhými, kudrnatými vlasy oříškové barvy.

„ Já ano – šlo o ty největší přívržence Vy-Víte-Koho. Mezi nimi samozřejmě nechyběla moje tetička Bellatrix s manžílkem a další.“

„ Díky, Tonks.“

„ Tak přesně tohodle jsem se bál. Po Světě nám běhá 13 fanatickejch cvoků, kteří jsou schopni všeho.“ Ulevil si Moody. „ Musíme okamžitě něco podniknout. Musíme je najít dřív, než se rozpoutá stejné peklo jako tehdy.“

„ Já vím Moody, ale nechej to na potom, ano?“ snažil se svého kolegu uklidnit Pastorek a všichni se rachotem přemístili zpět na ministerstvo.

Zpět na obsah

Kapitola 19: Porada řádu

„ To nemůže být pravda…..“

„ Musíme něco okamžitě udělat…..“

„ Ministerstvo musí konečně dostat rozum…..“

„ Vymyká se nám to….“ toto všechno a mnohem více se ozývalo z kuchyně na Grimmauldově Náměstí č.12., když byla svolána výjimečná porada řádu.

„ Tak tohle mohla vymyslet jedině Holoubková.“ rozchechtal se na celé kolo Sirius držící v ruce Denního věštce. „ No poslouchejte:  ….. ze zdrojů oboru Bystrozorů jsme se dozvěděli, že za tento ohavný čin je zodpovědný uprchlý trestanec Sirius Black. Bystrozorové se dále domnívají, že Blackovým hlavním cílem bylo osvobodit jeho milovanou sestřenku s manželem… No není tohle k smíchu? Zrovna ji? Tu bych tam nechal shnít i s Rudolphusem.“

„ No jo Siriusi, jenomže na někoho se to hodit musí, že? A ty jsi, nezlob se na mě, ale to nejlepší a hlavně nejjednodušší řešení – nemůžeš se totiž bránit.“ Podotkla paní Weasleyová.

„ Jo, ale neboj – dostatečně tě brání tadyhle Dora. Dneska se dokonce zastala i Remuse a dala nakládačku jedné své kolegyni, že?“ nadzvedl Moody významně jedno obočí, při pohledu na dívku, která byla teď v obličeji rudá jako rajské jablíčko. „ Nechtěla bys nám k tomu něco říct?“

„ Ehmmmm – ani ne?“ zkusila to.

„ Tak dost. Mohly jste z toho mít pořádný průšvih – obě. Co vás to vůbec napadlo? Bojovat při výkonu služby, v Azkabanu plném Mozkomorů a zločinců a - a vůbec, já chci okamžitě vysvětlení.“ Začal Pastorek.

„ No tady není zrovna nejlepší místo. Nenecháme si to zítra na kencelář?Když už je to pracovní průšvih?“ pokusila se o ten nejkouzelnější úsměv, kterého byla schopna.

„ No to teda nemohli. Spusť.“

„ No náhodou vydržela jsem to dlouho.“

„ DORO“

„ No jo,když oni  napřed uráželi Siriuse, potom začali s tím, že mu Remus pomáhal, a potom že prý držím s rodinou, že jsem na straně zla a když začala urážet mamku tak jsem to už prostě nevydržela……“ spustila Dora tak rychle, že ji skoro nikdo nerozuměl a tím pádem skoro nikdo nepochopil o co tam vlastně šlo.

„ A kdo vyhrál?“ zeptal se Sirius s cukajícími koutky. Remus do něj sice drknul,ale pozdě. Dora se doširoka usmála „ No samozřejmě, že já. Čekal jsi snad něco jiného?“ to už nevydržel ani Remus a nehorázně se rozchechtal.

„ No ty aby ses jí nezastal.“

„ No, když ona se tak hezky zastává mě, Pastorku, musíš uznat, že ji ta babizna vyprovokovala.“

„ No to sice uznávám, ale….“

„ Jaký ale?“ znejistila Tonks.

„ Ale máš nehorázný štěstí, že Vás tam nikdo nenačapal a nikdo na tebe nežaloval.“

„ No někdo asi jo, ne?“

„ Jak to myslíš?“

„ No tak, že ty ses  to dozvěděl, takže někdo žvanit musel?“

„ Ne šel, jsem okolo a viděl jsem vás.“

„ Jo tak to je super.“

„ Super? Tvůj šéf tě načapá jak děláš všechno možný jenom ne svoji práci a ty si z toho nic neděláš?“

„  Ne, protože jsem nedělala nic špatnýho. S kým taky, tam, že?“ usmála se na něho nevinně.

„ Tonks varuju tě, neprovokuj nebo ….“

„ Nebo co?“

„ U Merlina za co?“

„ Hmmm nerad ruším vaši debatu,ale co tedy podniknem?“ optal se nenápadně Kopál. Ale v tom se ve dveřích objevili  profesoři z Bradavic.

„ Dobrý večer ve spolek“ pozdravil klidným hlasem bradavický ředitel a následován svými kolegy se usadil u stolu.

„ Nevím co je na něm dobrého Brumbále.“ zabručel Moody.

„ NO dobrá zpráva je, třeba i to, že slečna Umbridge dneska nevydala žádné zvláštní nařízení.“ Odpověděl mírným úsměvem Brumbál. Doře při tom jméně naskočila husí kůže. Ještě stále ji nepřišla její odpověď, tudíš vůbec nevěděla na co by se měli připravit a co čeká Remuse.

„ No, ale to nám v naší situaci moc nepomůže. Sakra Srabusi, k čemu nám vůbec seš, když jsi ani nebyl schopný zjistit co se chystá.“ vyjel Sirius.

„ Nenechám se tady urážet takovou troskou jako jsi ty Blacku. Pán Zla se mi se vším nesvěřuje. Nevěděl o tom skoro nikdo.“

„ No tak nehte toho. Nepotřebujeme hádky ve vlastních řadách.“ McGonagalová oba rivaly spražila pohledem a oni oba se cítili zase jako ve škole, kdy tyto situace byly velmi časté.Jenom James tady tentokrát chyběl, a taky nenásledoval žádný školní trest a ani odchod Snapa na ošetřovnu.

„ Jistě“ procedil Snape mezi zuby a vražedně při tom pohlédl na Blacka, který seděl rozvalený ve svém křesle v čele stolu a spokojeně se usmíval.

„ To že zdrhli přece ještě tak moc neznamená, ne? Stejně nemůžou nic podnikat, když po nich jde celý ministerstvo“ ozval se najednou Mundungson a všichni přítomní k němu obrátili nevěřícné pohledy. Mužíček v onošeném, potrhaném cestovním hábitu okamžitě začal litovat, že vůbec otevřel pusu.

„ To si děláš legraci? Víš vůbec kdo z toho vězení zdrhl?“ zahřměl hlas Kopála.

„ No abych řekl pravdu, tak moc ani ne.“

„ No krom jiného Bellatrix Lestrangue s manželem, jeho bratrem a další.“ Upřesnila mu to Tonks.

„ No a?“

„ No a? Já se z tebe zjevím chlape. Tihle jsou Ti největší zastánci Ty-Víš-Koho a krom toho to jsou naprostý magoři. To, že zdrhli nám způsobí ještě hodně nepříjemností“ Moody uchopil flašku ohnivé whisky, která stála na stole a nalil si plnou skleničku.

„ Hmmm manžel, manželka, bráška – to musí být dost pošahaná rodinka“

„ NO DOVOL????“ ozvalo se dvojhlasně.

„ Co jsem zas řekl?“

„ No tak například to o tý rodině.“ Začal Sirius. Když ovšem viděl nechápavý pohled jenom protočil panenky a předal slovo Tonks.

„ No Bellatrix je sestra mojí mamky, a tudíž Siriova sestřenice – takže si to s tou pošahaností hodně rychle rozmysli, jinak……“

„ Jo ahá, tak to pardón – vy jste samo sebou výjimky“ uchechtl se.

„ Hele nebuď drzej, nebo si to s tebou vyřídím.“

„ Tohle nikam nevede. My teď musíme každopádně posílit hlídky na ministerstvu. Místo samostatných hlídek budeme hlídat minimálně ve dvojicích.Chce někdo začít?“ rozhlédl se Pastorek po místnosti, ale nikdo se k tomu neměl.

„ Lupine?“

„ Promiň, já bych rád, ale za dva dny je úplněk a…..“

„ A jó, promiň já zapomněl, O.K. vezmeš si směnu po úplňku. Tonks?“

„ No já……“

„ Ne neblbni, vždyť ta holka už nespala jak dlouho? Musí si odpočinout, teď by na hlídne neměla šanci, i kdyby jich tam bylo pět. Ani náhodou., Napřed se pořádně vyspí a hlídku si může vzít až s Remusem po úplňku.“ zakročila rázně paní Weasleyová.

„ No dobře, to je pravda, teď toho bylo hodně. Takže Tonks, ty si dáš teď pár dní pauzu a po úplňku budeš mít službu tady s Remusem, jak navrhla Molly, souhlas?“

„ No jo, proč ne?“

„ Dobře, ale kdo si teda vezme teda tu dnešní službu?  Hestie tady se Sturgiusem, můžete dneska?

„ Jo jasně, neměj obavy. Dneska si tu službu vezmeme my.“

Takhle Moody s Pastorkem rozdali služby na celý měsíc a postupně se všichni odebrali do svých domovů.

Zpět na obsah

Kapitola 20: Noční hlídka

Od porady řádu se nic nestalo. Hlídky byly sice posíleny, ale na ministerstvo se zatím nikdo nevloupal a o uprchlých vězních taky ani zmínka. Konečně nastal večer na který se Tonks hrozně těšila a Remus z něj měl neobyčejnou hrůzu. Ten večer, který měli strávit jenom spolu na oboru záhad.

„ Ahoj. Připravena?“

„ Jo jasně, jenom doufám, že to nedopadne jako minule.“

„ Ty jsi od té doby neměla žádnou hlídku?“

„ No abych řekla pravdu tak ne. Moody měl asi strach, že to zase zvořu.“

„ Doro ty jsi nic nezvorala. Tu věštbu jsi uchránila. Bojovala jsi proti strašné přesile. To, že venku čekala další banda- to Ti nikdo nemůže vyčítat. Můžeme být všichni rádi, že jsi to vůbec přežila.“

„ Díky Reme. Já jsem taky ráda, že jsem to přežila.I když nevím jakým zázrakem  se mi to povedlo. Oni většinou dokončí to co začali.“

„ Asi mysleli, že tolik Cruciatusů nezvládneš. Ale to nevěděli, že jseš tak  silná osobnost. To máte statně v rodině.“

„ Ne už zase moje rodina. Nezapomeň, že s některými členy se můžeme dneska potkat.“

Remus se pobaveně usmál. Tonks nikdy nemluvila ráda o rodině. Měla už dost toho jak ji všichni srovnávali s tou sebrankou. A i když měla jiné příjmení, vždycky to nějak vyčmuchali a chovali se  k ní jinak, než si dali tu práci poznat ji.

„ Promiň,já vím, ale myslel jsem na tu „normální“ část rodiny.“

„ Já nějakou mám?“ pokoušela Dora. Tenhle rozhovor ji začal bavit. Stráví s Remusem celou dlouhou noc o samotě. Doufala, že si konečně promluví, což už se jim dlouhou dobu nepovedlo. Vlastně spolu nemluvili od té doby co byla u něj doma.

„ No tak v rámci možností.Někteří normální snad jsou, ne? A to, že jste silné osobnosti, tak o tom není pochyb. Tvoje matka se vzepřela celé rodině, aby si mohla vzít tvého otce…“

„ No tak to máš pravdu. Mamča je silná osobnost. Protože kdyby nebyla tak  ze mě dávno zkonila u Munga – nebo mě přizabila….“ Zamyslela se Tonks a Removi začalo cukat v koutcích. Moc dobře si pamatoval na dopisy, které posílala Andromeda čas od času svému bratranci o malé Doře, která je sice miláček, ale je to ďáblík.

„ No a potom je tu i Sírius. Nikdy to neměl lehké. V dětství ani v dospělosti. Dokázal přežít 12 let v Azkabanu a nezbláznil se z toho.“

„ Siriuse jsem za tohle vždycky obdivovala. Právě kvůli tomu co prožil v domě pratety jsem nikdy nevěřila, že by Potterovy zabil on. Když jsem to ve škole nemohla nikdy říct moc nahlas. Vlastně kvůli touhle jsem se rozhodla, že budu bystrozorka.“

„ Proč? Jak tě tohle ovlivnilo?“

„ Slíbila jsem si, že budu spravedlivá a každému dám šanci. Že nikoho neodsoudím bez soudu.A že budu bojovat aby v Azkabanu skončili vždycky jenom Ti, kteří si to opravdu zasloužili.“

„ Aha, tak teď už to chápu.“

„ Co chápeš?“

„ No to, že jsi mě ze začátku neodsoudila. Když jsi zjistila že…..“

„ Remusi, že jsi vlkodlak?“

„ Chtěl jsem říct zrůda.“

„ Tak a dost. Přestaň s tím už konečně. V řádu není nikdo….“zahlédla nevěřícný pohled  Remuse  „… dobře tak až na dvě výjimky tam není nikdo kdo by tě nesnášel. Všichni tě tam mají rádi, protože ví jaký jsi úžasný chlap, který každému poradí.“

„ Děkuji, tohohle si moc vážím. Mimochodem dvě výjimky????“

„ No Snape a Mundgurstern…..“

„ Jo aha, na Mundgursterna jsem zapomněl.“

„ Co vy mezi sebou vlastně máte?“

„ To je jedno. Prostě asi nemá rád křížence.“

„ Tomu sám nevěříš. Je v tom něco víc.“

„ Doro já opravdu nevím. Prostě mě nemá v lásce. A upřímně? Já jeho taky ne.Ale jemu na mě asi opravdu nejvíc vadí, co jsem zač.“

„ Tak fajn, ještě jednou se přede mnou budeš takto shazovat a vidíš.“

„ Co uvidím?“

„ Remusi prosím. Jak ti mám dokázat, že nejsi nic méněcenného?“

„ Těžko. Celý svět mi dokazuje, že jsem od té doby co mě Šehohřbet pokousal.“

„ Celý svět ne. Jsou tady i lidi, kteří tě mají rádi.Moc rádi. Jenomže ty je k sobě nepustíš.“ Upřela na něj svůj prosebný pohled, ale v jeho očích byl smutek. Tak velký smutek, že ji to až rvalo srdce.

„ Doro, pochop mě. Já, já mám tě hrozně rád ale tohle nemůžu.“

„ Jasně a kolikrát už jsem tohle slyšela? Řekni mi jeden rozumný důvod proč mě pořád odmítáš, když mě máš rád.“

„ Stejně to nepomůže.“

„ Pomůže. Když mi řekneš jeden jediný ROZUMNÝ důvod tak Ti slibuji, že už s tímhle nikdy nezačnu.“

„ Slibuješ?“

„ Slibuji.“

„ Dobře jsem pro tebe moc starý.“

„ Remusi já řekla rozumný důvod. Jsi o 13 let starší než já. Což není zas až tak velký rozdíl.“

„Jseš hrozná.“

„ Mluv o sobě, ano?Nějaký další pokus?“

„ Ano.“

„ Tak povídej.“

„ Jsem moc chudý. Nedokázal bych se o tebe postarat.“

„Aha a toho má být jako DOBRÝ důvod? Promiň Reme,ale tohle fakt přijmout nemůžu. Peníze nejsou vše. A krom toho já mám našetřeno dost. A plat bystrozorky taky něco hodí.“

„ Ty jsi nezmar Tonks. Víš to?“

„ Vím“ vítězoslavně se na něj usmála.“ Tak máš ještě nějaký jiný důvod, proč se mnou nechceš být, nebo si konečně přiznáš, že žádný není a půjdeme konečně  na rande?“

„ Jseš stejná jako Sírius.“

„ Nejsem-“ chvíli přemýšlela a potom s lišáckým úsměvem dodala „ jsem snad o něco málo hezčí???“  Remus se usmál. Měl tak hroznou chuť vzít tuhle holku do náruče a políbit ji. Noc už se chýlila ke konci, takže pokud nikdo nepřišel do teď tak teď už určitě riskovat nebudou.

„  No to máš pravdu. Jsi  hezčí než Sírius,ale povahově jste stejní.“

„ Takže?“

„ Co takže?“

„ No čekám jestli mě pozveš na to rande nebo to ještě zkusíš s těmi důvody.“

„ Mám ještě jeden a ten nejhlavnější důvod.“ 

„ Ne Remusi. S tímhle nezačínej. Prosím. Toto jako důvod opravdu nepovažuji a ty to moc dobře víš.

„ Doro jsem pro tebe moc ….“

„ Remusi ne……“

„ nebezpečný.“

„ To není pravda. Víš moc dobře, že to je jenom jednou do měsíce a ke všemu jsi mimo, úplně v bezpečí. Nemůžeš mi nijak ublížit. Ubližuješ mi jenom tím, že mě pořád odmítáš.“

„ Doroto je mi líto, ale já, já nechci ti ubližovat. Věř mi, že mě to mučí mnohem víc než tebe, ale,tímhle tě opravdu jenom chráním.“

„Chráníš mě? A před čím prosím tě?“

„ Přede mnou.“

„ To není pravda Remusi. Chráníš jenom sám sebe. Protože se bojíš zamilovat?“

„ Na to už je trochu pozdě.“ Usmál se smutně a podíval se na Tons sedící naproti němu. Když se jejich oči střetly jako by si navzájem viděli do nitra.  Jenom tam tak seděli a dívali se na sebe.

„ Tak proč?“ zaúpěla.

„ Už je čas jít.“

„ Sakra Remusi. Nemůžeš pokaždý takhle utéct.“

„ Promiň, ale s tebou není solidní řeč. Nechceš moje důvody slyšet, natož je respektovat.“

„ Remusi tvoje důvody jsou absolutně absurdní.“

„ Sejdeme se na smluveném místě. Zatím.“

 Remus si vzal neviditelný plášť a dřív, než Dora stačila cokoli namítnout byl už pryč. Povzdechla si a vyjela výtahem na své patro. Tam zaplula do kanceláře a  dělala, že spí na stole. Když dorazila Loučková, nahlédla do polootevřené pracovny a Doru dost nešetrně „probudila“. Ta se bez jakéhokoliv zdržování oblékla a odešla z ministerstva, že má vše uděláno a tak si jde domů odpočinout a uvidí se zítra.

S Remusem se potkali na smluveném místě a společně se mlčky vydali ranními ulicemi Londýna na Grimmauldovo Náměstí.

Zpět na obsah

Kapitola 21: Ranní šok

„ Co se stalo?“ – pronesli dvojhlasně, když viděli ten zmatek co tam byl.

„ JÁ VÁM TO ŘÍKALA, ŽE TO TAKHLE ZKONČÍ, ALE VY NE, VY JSTE JE V TOM JEŠTĚ PODPOROVALI!!!“

„ Molly, mohla bys nám říct co se stalo?“ zkusil to nejistě Remus.

„ MOHLI JE VYLOUČIT- JÁ JE PŘERAZÍM AŽ  DORAZÍ DOMŮ“

„ Molly, miláčku, přece je nikdo nevyloučil“Arthur se sice svou ženu pokusil uklidnit, ale mělo to spíše opačný efekt.

„ TO NEMŮŽEŠ MYSLET VÁŽNĚ ARTHURE. VŽDYŤ OT ZA NĚ ODNESL BRUMBÁL.“ Molly křičela na celý dům.

„ COŽE? Mohl by nám konečně někdo říct co se tady stalo?“

„ Ahoj vy dva.“ Dora s Remusem se podívali ke dveřím a očividně si oddechli, možná se konečně dozví, co se tady děje.

„ Nazdar Siriusi. Prosím aspoň ty, mohl bys nám vysvětlit co se to tady děje?“

„ Jo ropucha vyrazila Brumbála.“ Pronesl, jako by se nechumelilo.

„COŽE? To přece nemůže- to …. To….“

„ Klid, vy dva. Víte o tom, že jste úplně stejní?“ a pobaveně se na svého nejlepšího přítele podívat.

„ Co? My? Nech si ty legrácky, jak ho mohli vyhodit a kde je a jak to, že jsi tak klidný?“

„ No tak 1) Vyrazili ho proto, že nějaký koumes prokecl ropuše o Brumbálově armádě,no a  Brumbál se zastal Harryho, 2)to kde je teď vlastně nikdo neví. Vzkázal nám, že se uvidíme o víkendu a za 3) byl tady a bere to v kidu, tak proč bych měl JÁ vyšilovat? Od toho tady máme Molly.“

„ A Harry?“

„ No tak ten bude mít školní trest až do konce roku spolu se všemi členy Armády.“

„ Kdyby se mi ta baba dostala pod ruku já bych jí….. jak to k čertu mohl ministr dovolit? To je to opravdu takový šílenec, že si myslí, že by ho Brumbál chtěl vyšoupnout?“

„ Hele klídek Tonks, na tebe má už tak dost spadeno.“

„ Na mě? To jako proč?“

„ No zapomněla jsi jak jsi nic nenašla na Rema?“

„ No a?“

„ No tak to místo tebe dostal náš milovaný Pedja.“ Uchecht se.

„ No nazdar. To bude ještě zajímavý.“

„ No a? Pedja nebyl nikdy zas tak hroznej.“ Remus docela nechápal Dořinu reakci.

„ Remusi ty to nechápeš. V Azkabanu na Vás začal házet špínu zrovna on. No a já vybuchla až když osočil tebe, že jsi Siriusovi pomohl.“

„ To jsi neměla.“ Začal se Remus strachovat.

„ No tak to promiň, že jsem se tě chtěla zastat.  Příště se na tebe vykašlu a bude. Spokojen?“ rozkřičela se Tonks,ale to už do místnosti vešel Moody s Pastorkem.

„ Vidím, že Ti Sírius už oznámil, kdo má úkol místo tebe. Takže je jen otázkou času, kdy to řekne Umbridge a potom budeš mít asi dost nepříjemností.Ale to nemění nic na tom, že Remus za to nemůže, tak proč na něj tak křičíš?“

„ Z čeho? Z toho, že se nepodílím na vyvražďování „kříženců“ jak oni jim říkají?Není t nic protizákonného. Takž na mě nic nemá. A z práce mě taky nemůže vyhodit.Ministr i když je to zaslepenej vůl,tak snad není až takový. A proč křičím na Remuse tak do toho tobě nic není.“

„ Obávám se, že je Tonks. On Umbridge bezmezně důvěřuje.A pokud si z ní uděláš svého nepřítele tak…..“

„ Kinsley klid. Tohle začnu řešit až to přijde. Do téhle chvíle o tom Umbridge neví jinak už bych tady měla sovu s dost nehezkým obsahem.Určitě si teď užívá nový post v Bradavicích a Remus jí je právě teď ukradený.“

„ No to máš sice možná pravdu, ale stejně si na ni dávej pozor.“

„ Jasně. Ale to asi není důvod, proč tady dneska všichni jsou, když není porada ani cic podobnýho, že?“ utnula tuto,pro ni, nepříjemnou debatu. Teď jí zrovna do smíchu nebylo. Po nevydařené noci se dozvěděla, že ji Umbridge určitě ještě zavaří a od svých přátel zrovna potřebovala spíš útěchu než tohle Moodyho strašení.

„ Teda Tonks, ty jsi dneska v ráži. Co Ti zase přelítlo přes nos?“ Moody okamžitě změnil tón, protože Tonks změnila barvu vlasů na rudo a z očí jí lítaly jiskry. „ hele klid, nic se neděje, jenom většina lidí chtěla vědět jak proběhla noční hlídka a taky co je s Brumbálem.“

„ Aha tak fajn Moody. Hlídka proběhla normálně a teď když dovolíte jsem utahaná. Jdu si lehnout.Uvidíme se teda zítra v práci.“ Tonks se mávnutím ruky se všemi rozloučila a vykročila ke dveřím. Nemohla si nevšimnou významného pohledu, který hodil Sírius směrem k Remusovi. Protočila panenky a vyšla z kuchyně. Opravdu už jí to začalo otravovat. Měla Siriuse ráda, ale tohle si musela vyřešit ona s Remusem a nikdo další. 

Zpět na obsah

Kapitola 22: Kapitola 22

„ To já vím Doro a taky tě proto tolik miluju“ přiblížil se k ní, jednou rukou ji objal kolem pasu a přitáhl blíž k sobě, druhou rukou ji vjel do růžových vlasů a už, už se jejich rty dotkly, když….. „ Co to tady klepe?“ zeptal se trochu zaraženě Remus.

Sen se rozplynul a Dora jenom neochotně otevřela oči. „ Co to je?“ rozhlédla se po tmavé, tiché místnosti. V tom uslyšela ten zvuk znova,

„ Kterej šílenec mi teď v noci posílá sovu?“ Neochotně se vyhrabala z postele a pustila sovu dovnitř. Ta okamžitě, jakmile si od ní Tonks vyzvedla psaní oknem zase odletěla.

                                                Ředitelka škola čar a kouzel v Bradavicích

„A do háje. Je to tady.“ Ulevila si Dora, když dočetla dopis. Věděla, že už neusne, proto zapálila oheň v krbu a posadila se do křesla. Jenom se koukala do plamenů a myšlenky přišly samy. Už nemohla dále. Nic se jí nedařilo. Musela si to konečně přiznat. Měla strach. Hrozný strach, čeho všeho je ropucha schopná. A ke všemu prohrála Remuse. Nikdy ho nebude mít. A teď po něm jde ještě Pedja. On určitě něco vymyslí, i když to nebude pravda. Ji vyhodí z práce a on? Kdo ví co s ním bude. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Ani se nesnažila zastavit je. Jenom v tichosti seděla a plakala.

Ráno se probudila hrozně rozlámaná. Usnula v křesle, ani nevěděla kdy přesně. Oblékla se, v rámci možností se upravila, na červené oči byla všechna kouzla krátká, a sešla dolů na snídani.

„ Holčičko, co se Ti stalo?“ strachovala se paní Tonksová.

„ Ale nic mami, jenom jsem měla špatné spaní.“

„ No tak to povídej havranům. Vidím, že se s tebou něco děje.“

„ Mami, prosím, já o tom teď nechci a ani nemůžu mluvit.“

„ No dobře, když Ti nejsem dost dobrá, abys mi to řekla, vždyť jsem jenom tvoje matka, nemusím nic vědět, že?“ začala Andromeda Tonks svůj monolog.

„ Maminko, ale tak to vůbec není a ty to víš, jenom prostě teď není zrovna dobrý čas, víš? Ale určitě ti to povím, slibuju.“

„ No dobře.“

„ Ahoj holky moje, jak jste se vyspaly?“ ozval se od dveří Dořin otec.

„ Ahoj tati.“ Pozdravila Dora a sklonila hlavu, aby otec neviděl její zarudlé a opuchlé oči od pláče.

„ Ale ano já dobře, ale tady naše holčička měla asi špatnou noc“

„ Mami, prosím. Mohla bys toho nechat?“

„ Proč? Doro co se Ti stalo?Ublížil ti někdo?“ vyděsil se pan Tonks, jakmile pohlédl Doře do tváře.

„ Tati nic mi není, jasný? Jenom toho mám moc v práci.“

„ Ale holčičko to přece….“

„ Hele moc ráda bych si tady s vámi povídala, ale už musím, ahoj a nečekejte na mě, vrátíms e dost pozdě, možná až zítra.“ Ukončila Tonks nepříjemný rozhovor s rodiči a vydala se do práce.

V práci vše proběhlo naštěstí v klidu. S Pedjou se nepotkala, takže nedošlo k žádnému karambolu. V rychlosti poprosila Pastorka a Moodyho, jestli by odpoledne nedorazili k Siriusovi a potom už si hleděla své práce.

„ Tonks, co se stalo? Vypadáš jako by jsi přešla mrazem?“ Pastorek si dělal o Doru starosti. Opravdu byla bledá a šlo na ní vidět, že je jí mizerně. Tonks se ani neobtěžovala zvednout oči od svého šálku kávy a jenom podala Pastorkovi spolu s Moodym dopis.

„ A do háje. Takže je to tady.“

„ No asi jo, no.“ Konečně promluvila. Snažila se sice, aby z jejího hlasu nešlo poznat jak se cítí, ale moc jí to nešlo.

„ Co budeš dělat?“ Jo Moody uměl být vždycky taktní.

„ Co já vím? Asi pojedu do Bradavic a budu se snažit tu ropuchu nepřizabít hned na místě.“

„ Doro, vtipkování není na místě.“

„ Ale já nevtipkuju Kingsley.“

„ Uznávám, že by si to ta baba zasloužila, ale ty si musíš vymyslet nějaký hodnověrný příběh.“

„ No tak to ji zkus říct a zaručuju Ti, že na ministerstvu končíš.“

„ Moody díky, ty fakt dokážeš člověka povzbudit. A co jí mám asi tak říct?“

„ Cokoli jí řeknu,tak mi to pořádně zavaří. Pokud Ti totiž unikl význam toho dopisu – Pedja jí vyžvanil co se stalo v Azkabanu, takže já teď musím s pravdou ven.“

„ A jaká je ta pravda?“

„ Jak to mám sakra vědět, pošuku?“ to už Tonks zase křičela na celý dům. Za posledních pár měsíců křičela častěji než za celý svůj život.

„ Hej, klid Tonks, něco jí říct musíš.“

„ Já vím Moody, jenomže nevím co.“

„ A kdy tam půjdeš?“

„ Asi co nejdřív, ať je to za mnou. Přece mi nemůže udělat nic jinýho, než že mě seřve,“ Dora trochu znejistěla „ doufám.“

„ No doufejme.Ale tak nic protizákonného jsi neudělala, takže jediné co bude, že budeš mít na ministerstvu peklo.“

„ Tak to přežiju. Nikdy jsem si tam s těma lidma moc nesedla.“

„ Tak jo, zlom vaz.“

„ Díky Moody. Až dorazím tak dám vědět.“

„ Jo a tonks…“ začal Moody, ale evidentně nevěděl jak dál.

„ Ano Moody, máš nějaký tip na odpověď paní ředitelce?“ neopustila si Tonks ironickou poznámku.

„ No jenom zlom vaz a prosím, nezaklej ji, jo???“

„ Hmmm budu se snažit. Mějte se.“

Tonks se přemístila do Prasinec a do hradu vůbec nespěchala. Šla tím nejpomalejším krokem, kterého byla schopna. Když se podívala na hrad něco ji zarazilo. Jako by se změnil. Už nebyl tak přátelský, už ji nenaplňoval tím pocitem štěstí když na něj pohlédla. Tohle jeho kouzlo odešlo spolu s Brumbálem. I to ta baba zničila. Jak jen ji Tonks nesnášela. A to ještě nevěděla co ji čeká.

Konečně došla ke chrliči. Potichu pronesla heslo a vyšla do „ředitelny“.

„ Á slečna Tonks. No tak se posaďte.“ Uvítala ji ropucha.

„ Dobrý den, děkuji“

„ Dáte si čaj?“

„ Ne nemám chuť, ale jste milá.“

„ Ne to nejsem a ten čaj si dáte – jinak by jste mě urazila.“

„ Ale já čaj nepiji“ vzdorovala Tonks. Hlavou jí honily miliony myšlenek – „určitě je tam jed – neblbni, proč by tě chtěla otrávit? – co já vím?- v tom bude něco jinýho – ale co?- už to mám – co máš? – no to co v tom je – co v čem je? – jej jsi ty určitě jedno moje já? – jo a ty jsi to druhý – tak na co jsi přišlo? – v tom čaji je veritasérum – kde by ho vzala? – co já vím? Počkej, že by ve škole? Ty jsi vážně jelito – no dovol? Nezapomeň, že jsem ty – jo a já jsem ty – tak dost.“

„ To mě velmi mrzí,ale nic jiného tady nemám, takže pijte.“ Umbridge vypadala velice nebezpečně. Takže Tonks nezbylo nic jiného, než předstírat, že ten čaj pije.

„ Chutná?“

„ No abych řekla pravdu tak moc ne.“

„ Cože???“

„ Neberte to nijak osobně slečno Umbridge, ale já vám říkala, že čaj nepiji.“ Brala hned zpět Tonks to co prve řekla. „ Sakra proč zrovna já mám jazyk rychlejší než mozek?“ povzdechla si Dora v duchu.

 Umbridge naštěstí vstala a přestala Doru pozorovat při vychutnávání nechutně páchnoucí tekutině a začala něco hledat v zásuvce na druhé straně místnosti.Tonks využila této chvíle a obsah celého šálku vylila do květináče.

„ Už máte dopito?“ zajímala se ropucha, když si opět sedla za stůl.

„ Ano“ zalhala jí Dora.

„ Dobrá, tak můžeme začít.“ Úlisně se usmála a Tonks přeběhl mráz po zádech.

„ Řekněte mi, proč jste chránila toho odporného, hnusného a nebezpečného křížence?“

„ Protože není zas až tak nebezpečný, ohavný jak vy tvrdíte.“  Sakra, co to? Uklidni se Tonks a začni uvažovat jak z týhle šlamastiky vybruslíš ty a pokud možno neublížíš tím Removi. Ozvalo se Tonks v hlavě.

„ Co to? Jak to myslíte?“ začala být Umbridge ve svém živlu, evidentně si byla jista, že veritasérum začalo působit.

„ Myslím to tak, že jsem nic proti němu nenašla – právě naopak. Zdá se, že pan Lupin je naprosto spořádaný člověk a tudíž nevidím důvod, proč by ho mělo ministerstvo prověřovat a snažit se ho pošpinit.“

„ No to, to nemyslíte vážně? Vždyť je to špinavý kříženec, který ohrožoval všechny děti tady v Bradavicích, když zde vyučoval. Více co všechno se mohlo stát?“ začala ropucha svůj moc dobře naučený monolog.

„ No víte, já osobně si myslím, že jim hrozilo mnohem menší nebezpečí, než když jste tady teď vy.“ Vyjela po ní Tonks. No jo. Její věčný problém. Nevěděla kdy je lepší držet pusu za zuby a radši využít taktické odpovědi.

„ No a teď když mne omluvíte, vzdálila bych se.“

Umbridge jenom vyjeveně koukala, když se Dora zvedla a chystala se odejít. Ještě když byla na schodech vedoucí dolů ke chrliči zaslechla Tonks vytočený hlas ropuchy: „ To jí bude mrzet. To jí spočítám, však já zjistím co za tím je. Na ministerstvu skončila. O to se postarám.“ Upřímně to bylo ale Doře jedno. Nemohla si pomoct, ale byla na sebe hrdá. Poslala jí někam a dala jí jasně najevo na čí straně je. A následky jí teď zrovna dvakrát netrápily.

Zpět na obsah

Kapitola 23: Grimmauldovo náměstí

„ Doro vstávej, no tak, holčičko, ty dneska nejdeš do práce?“

„ Co, kdo, nech mě, já nechci,…“

„ No tak Nymfadoro Tonks okamžitě vstávej.Máš své povinnosti.“

„ Mami, nech mě, já dneska do práce nemusím.“

„ NO to, dobře, ale taky bys mohla pomoci mě doma. Nemusím být pořád na všechno sama.“

„ Co?“ Dora byla úplně mimo. V noci spala po dlouhé době konečně dobře. Nemučily ji sny o Removi, ropuše, ani smrtijedech. Ale o to hůř se jí vstávalo.

„ Dobré ráno“ prohlásila jakmile usedla ke stolu a přitáhla si svůj oblíbený hrnek s krásně vonící kávou.

„ Dobré ráno. V kolik jsi u Merlina dorazila domů? A kde jsi byla celou noc?“ spustila výslech paní Tonks.

„ Ale mami, kde bych byla? Měla jsem něco do práce. A vrátila jsem se dost pozdě na to, abys mě budila takhle brzo ráno.“ Spustila Tonks a upila si kávy, která byla dost silná na to, aby ji aspoň trochu probudila.

„ No nic, už budu muset jít.“

„ Říkala jsi, že do práce nemusíš…“

„ Jo, ale mám něco jinýho, zatím ahoj.“

Tonks se přemístila do malého parčíku nedaleko Grimmauldova náměstí. Došla na ulici před domy číslo 11. a 13. a v duchu si pomyslela adresu Grimmauldovo náměstí č.12. Najednou se domy začaly roztahovat a mezi nimi se objevil dům s již zmíněným číslem. Tonks se pro jistotu rozhlédla kolem a potom vykročila ke dveřím. Přivítal jí těžký zápach zatuchliny a z kuchyně se k ní donášely zvuky. „Porada už asi začala“ pomyslela si a rázným krokem vyrazila ke kuchyni. Zapomněla však na velký, těžký stojan na deštníky, zakopla o trolí palec a s rachotem se natáhla na zemi jak dlouhá, tak široká. Závěsy na stěně se odhrnuly a stará paní Blacková začala nadávat na všechny strany. Kolem Tonks, stále se válející na zemi prošel Krátura, který si také neodpustil pár těch peprných nadávek, které Dora již dávno ignorovala. Z kuchyně se vyhrnul Sirius, který se začal okamžitě věnovat své milované matince a Remus, který se ujal pomoci Tonks a chytání deštníků po podlaze. Když bylo vše konečně tak jak má být, tak se všichni společně vydali do kuchyně, kde již všichni členové řádu seděli kolem stolu. K Dořině překvapení i všichni učitelé z Bradavic včetně brumbála.

„ Á slečna Tonks, slyšel jsem, že jste navštívila Bradavice.“ Přivítal ji Brumbál.

„ Ano, no, nebylo to nic příjemného,to mi můžete věřit.“

„ To ti věříme – ropucha po tvé návštěvě zuřila tak, že si to odnesli prvňáci – naštěstí byli z Nebelvíru.“

„ Milý jako vždy Snape, že???“ neodpustil si poznámku Sirius.

„ No tak nechejte toho.Chováte se pořád jako děti. “ okřikla je Minerva.

Dora se musela uchechtnout a pohledem se střetla s tím Brumbálovým. Byla si jistá, že na ni mrkl.Tenhle pocit měla ostatně vždy, když se na něj podívala, jako by jí dodával odvahu. To zažila už na škole.

„ Tak nám povězte, co se dělo s paní ředitelkou?“

„ No….“ Protáhla Tonks „ asi jsem jí neřekla zrovna to,co chtěla slyšet, jenomže mě vytočila tím, že mi chtěla podstrčit veritasérum, no a…“ Dora nemohla domluvit, protože se do toho vložil Remus.

„ Doro, jenom mi neříkej, že jsi ji zase něčím nakvasila, když jsi se mě zastávala“ v jeho očích šel vidět strach.

„ No,tak trochu?“

„ Ne, vždyť už jsem ti říkal, že se o mě nemáš strachovat a snažit se mě chránit, že mi to stejně nijak nepomůže a tobě to ještě ublíží.“

„ Sakra já vím, jenomže tady nešlo zas až tak o tebe ale o ni. Hrála si na dojemnou ředitelku, který jde o blaho dětí, které byly v hrozným nebezpečí když jsi tam učil, tak jsem jí řekla…“

„ U Merlina co jsi jí řekla?“ vložil se do toho Moody.

„ No něco v tom smyslu, že tam jsou ty děcka v nebezpečí teď víc, když je tam ona…“ šla Tonks s pravdou ven. Všichni strnuli v úžasu, jenom Sirius se rozchechtal na celý dům.

„ Holka, ty jsi jí to nandala. Ty se nezapřeš.“ Tohle Tonks právě potřebovala slyšet. Podporu. Zacukalo jí v koutcích, ale najednou se zarazila.

„ Co vy dva tady děláte?“ pohled jí spočinul na dvojčatech Weasleyových.

„ No my, odešli jsme ze školy.“

„ Cože?“ vytřeštila nevěřícně oči. Pohledem přebíhala z Molly, která vypadala, že každou chvíli bouchne, na kluky.

„ No, my totiž, už nás to tam štvalo, tak jsme zařídili takový menší ohňostroj a frnkli jsme.“

„ Menší ohňostroj?“ zajímalo Tonks.

„ No, nějaký naše výtvory, ohnivýho draka, taky pár bomb hnojůvek, ropuše jsme zapálili vlasy a tak…“ začal vyprávět Fred. Tonks se rozchechtala na plno. Vzpomněla si totiž na zvláštní účes, kterej Umbridge měla, když dorazila do Bradavic.

„ Prosím tě Tonks, mohla bys mi vysvětlit, čemu se směješ, vždyť to co tihle dva provedli bylo tak, tak nezodpovědné. Odejít ze školy, před zkouškami, co z nich teď bude?“ spustila Molly a z očí jí šlehaly jiskry.

„ Molly klid, vždyť to muselo bejt super. Živě si ropuchu dokážu představit jak jí hoří vlasy.“

Po tomhle se začali smát všichni, včetně učitelského sboru, dokonce i Molly.

Dalších pár dní proběhlo celkem v klidu. V práci byla sice dost napjatá situace, ale to Tonks nějak přežila. Celkem jí nevadilo, že s ní krom lidí z řádu nikdo jiný nemluví a za zády si špitají, že to táhle se stvůrami.

Už to byl rok, co se Voldemort vrátil a pořád nic. Nastal květen a všichni v řádu měli neblahé tušení, že se něco stane, pokud ne hned teď, tak určitě na konci května, kdy bude pojede Harry na prázdniny domů. Proto byly posíleny veškeré hlídky a většina členů, pokud neplnila nějaký úkol, tak se zdržovala na ústředně.

„ Ahoj, je někdo doma?“ Pronesla Tonks, když se jí konečně podařilo umlčet paní Blackovou a nikoho to nepřivolalo.

„ Hmm to je divný, kde jste kdo?“ zkusila to znovu,ale nikdo se neozval. Nakoukla do kuchyně,ale ta byla prázdná, jenom na stole byly dva hrníčky s kávou. Tonks tedy začala vystupovat po starých schodech do dalších pater. Na odpočívadle v prvním patře zaslechla slabé zvuky. Šly z horního pokoje, kde byl vždycky Klofan. Vydala se tedy tam, doufajíc, že tam konečně narazí na Siriuse. A taky, že ano. Sirius s Remusem tam byli skloněni nad Klofanem a něco mu dělali s nohou.

„ Co se tady děje? Co to blbnete?“ zeptala se Tonks, zatím co se uklonila zvířeti. To jen slabě opětovalo její pozdrav a pustilo jí k sobě.

„ No já nevím, najednou měl tuhle ránu. Nevím kde si to mohl udělat.“ Ukázal Sirius na Klofaův pařát.

„ Siriusi, jseš si jistej, že si to udělal, sám?“ zajímala se Tonks, když si ránu prohlédla.
„Cože? Kdo by mu to udělal?“

„ NO to já sice nevím, ale vypadá to jako řezná rána. A takovou si zvíře samo neudělá.“ pokračovala Tonks.

„ To je blbost. Kdo by chtěl…“ začal zase Sirius, ale v tom se zezdola z haly ozval hrozný křik. Všichni se rozběhli dolů, podívat se, kdo je příčinou toho rámusu.

„ Snape, co to tady vyvádíš?“

„ Takže tě nemaj. To jsem si mohl myslet.“

„ Co to žvaníš??“ nechápal Sirius.

„ No Potter tvrdil, že měl zas to vidění, že tě chytil Temný pán a mučí tě na ministrestvu.“ Vysypal ze sebe Snape.

„ Co to je za blbost? Vždyť ministerstvo hlídáme. Kdyby tam někdo byl, tak o tom víme a….“

„ Siriusi, není Harry schopný jít tam, že ne???“ zeptala se Tonks, spíše šeptem.

„ Obávám se že je. Musím tam, musím mu jíst pomoct. Určitě to byla past Voldemorta, aby ho dostal.“

„ Ano, ale Siriusi, ty tam nemůžeš, prosím.“

„ Ne Doro, ty to nechápeš, já tam musím.“

„ Ne. No tak Remusi sakra, mohl bys mi pomoct?“

„ Siriusi,Dora má pravdu, ty tam nemůžeš. Půjdeme my, a ty tady počkáš a všechno řekneš ostatním.“

„ Ty jsi se zbláznil Reme??? Já v tom Harryho nenechám. Rozumíš? Nenechám. Jdu s váma.“ Ukončil tenhle rozhovor Sirius.

„ Kráturo“ zařval na domácího skřítka tak, že Tonks leknutím uskočila o jeden krok zpátky.

„ Jakmile dorazí Brumbál, tak mu řekneš, že jsme na ministerstvu abychom zachránili Harryho, jasný? A pokud sem dorazí nějaký člen řádu tak mu to řekneš taky a pošleš ho za námi, je ti to doufám jasné? A nezkoušej žádné podfuky, nebo si to odskáčeš. Nezapomeň, kdo je tvůj pán. Rozuměl jsi mi?“

„ Ano pane, Krátura pánovi rozuměl, Krátura udělá vše, co mu pán nařídil“

S tím se vydali všichni na ministerstvo. Ve dveřích štábu narazili ještě na Moodyho, Pastorka, Kopála, Dóžeho a Vanceovou s Tobolkou, kteří se zrovna vraceli z nějaké akce. Všichni se sebrali a namířili si to co nejrychleji na ministerstvo.

Zpět na obsah

Kapitola 24: Boj

    Běželi chodbami na obou záhad. Všude bylo ticho a vypadalo to tam, jako po výbuchu atomové bomby. Tonks zaslechla slabé zvuky.

„ Ticho, něco slyším.“ Oznámila ostatním a všichni se zastavili aby poslouchali.

„ Blbost, nic neslyším,musíme pokračovat.“ Namítl Sírius.

„ Sirie neblbni, takhle je nikdy nenajdem. Musíme v tom mít nějaký řád. Víš sám, jaký je obor záhad labyrint.“ Snažila se ho Tonks uklidnit. Byl totiž jako smyslů zbavený.

„ Super, takže Harrymu jde o život a my tady budem poslouchat ticho?“ utrhl se na ni.

„ A co teda navrhuješ?“ zeptala se ho s klidem.

„ Rozdělíme se.“

„ Ani náhodou.“ Stoupil do toho Remus. „ Nemáme ani ponětí kolik jich tady je, kde jsou a tak podobně. Musíme zůstat pohromadě.“

„ Souhlasím s Remem. Zůstaneme pohromadě.“ Rozhodl Moody. Nikdo, ani Sírius si nedovolil oponovat mu.

„ Počkejte, já taky něco slyším, jde to z tam té místnosti.“ Ozval se Kingsley a všichni se vydali do oné místnosti. Byla tam tma, ale i tak dokázali rozeznat, že se v ní bojovalo.

„ Lumos“ pronesl Remus a místnost je projasnila světlem z jeho hůlky.

„ Ginny…“ vykřikla Tonks a běžela k rudovlasé dívce, ležící v bezvědomí na podlaze.

„ To je dobře, že jste tady, Ginny bude v pořádku,má jenom zlomený kotník, ale nevíme kde jsou ostatní. Musíte je co nejrychleji najít“ ozvala se drobná blonďatá dívka, kterou skoro nikdo neznal.

„ A ty jsi v pořádku?“zeptala se Tonks, když se ujistila, že Ginny je jenom v bezvědomí.

„ Jo jsem v poho. Odešli tam tím směrem.“ Ukázala ještě Lenka a všichni přítomní členové řádu se rozběhli dalšími dveřmi. Postupně ještě potkali Rona, kterého zbavili mozku, se kterým bojoval a Hermionu, která sice byla v bezvědomí, ale už s probírala.

Najednou se zastavili před obrovskými, těžkými, vyřezávanými dveřmi,zpoza kterých se ozývaly zvuky.

„ …Crucio…“

„Myslím, že jsme je našli.“ Zhodnotil situaci Moody.

„ Ten hlas znám, musíme co nejrychleji dovnitř, protože ta potvora je všehoschopná.“rozčiloval se Sirius. 

Pod jednoduchým kouzlem se těžké dveře vylomily z pantu a Řád měl volnou cestu.

Místnost, ve které se ocitli vypadala trochu jako antické divadlo. Uprostřed stálo pódium, v jehož středu se tyčil obrovský oblouk, který měl ve svém středu něco jako tekutou mlhu a okolo jeviště byly stupňovité schody, na kterých se dalo sedět.

Přišli právě v čas. Neville svíjející se bolestí, nad ním se křečovitě řehtající Belatrix a Harry  právě se chystající předat věštbu Malfoyovi. Sírius na nic nečekal a jako blesk se rozběhl na pomoc Harrymu. Všichni využili chvíle překvapení a zneškodnili pár Smrtijedů, dokud je nezaznamenali.

Když kolem Belatrix  prosvištěla něčí kletba otočila se a pohled jí padl na mladou dívku. Oči se jí zalily šílenstvím a už si k ní klestila cestu.

„ Ale, ale,kohopak to tady máme? Není to ten spratek, mojí krve-zrádné sestry?“  protáhla znechuceně Bella.

„ Nevím která z nás byla, nebo je větším spratkem.“ Utrousila Tonks, když se elegantně vyhnula kletbě.

„ Ty malá, bezvýznamná nicko, jak se opovažuješ….“ Bella byla vzteky bez sebe.

„ ...Adava…“

„...Protego...“ – vykřikla Tonks rychleji, než Bella stačila kletbu doříct. „ To se mě bojíš tak moc, že používáš hned zakázanou kletbu, nebo nic jiného neumíš?“popichovala Tonks.

„ ...Sectumsempra...“ vykřikla Bella, ale Tonks se kletbě opět vyhnula.

„...Impedimenta...“ oplatila Tonks útok. Bella ale uskočila a kouzlo jen tak, tak minulo Remus.

„ …Bombarda…“

„...Finite Incantattem…“

„ …Crucio…“

„… Mdloby na tebe...“

„ … Imperio…“

„ No to si ze mě děláš srandu? Chceš si ze mě udělat svýho poskoka? Tak na to zapomeň tetičko. … Imobillis…“

„Neumíš mířit lépe?Už mě přestáváš bavit. …Adava...“

„ …Verte stati…“ kouzlo zasáhlo Bellu přímo do hrudi, ta se zapotácela a padla k zemi. Tonks chtěla využít situace a zneškodnit ji, ale nevšimla si zbloudilé kletby letící přímo na ni. Zasáhla ji do boku a poslední co Tonks slyšela byl otřesný smích Bellatrix Lestrangue. Potom se už jenom propadala do ticha a tmy.

Zpět na obsah

Kapitola 25: Ztráta bolí

„Musíš. Prosím.“

Dívka jen kývla unaveně hlavou a zavřela oči.

Když se probudila z neklidného spánku v místnosti nikdo nebyl. Přes okno k ní pronikaly sluneční paprsky. Nechtěla zůstat v místnosti sama a proto vstala z vyhřáté postele, oblékla si věci co byly přehozené přes postel a vydala se dolů do kuchyně.

„ Tonks, jsi v pořádku? Měli jsme o tebe strach.“ Přiřítila se k ní jako první Ginny, následována Hermionou.

„ Jo díky holky, je mi celkem fajn.“

„ Dáš si snídani?“

„ Ginny víš, já ani nemám hlad, ale kafe neodmítnu.“ Pokusila se o úsměv, ale moc se jí nepovedl.

„ Brý ranko ve spolek.“ Ozvalo se kuchyní, když dorazili dvojčata.

„ Jé Tonks já t vůbec nepoznal…“ vytřeštil oči Fred.

„ Jak to myslíš?“ zeptala se Tonks, ale Fred zůstal stát a neměl odvahu něco říct když viděl varovné pohledy své sestry a Hermiony.

„ Ty jsi změnila účes?“ zkusil nadhodil Georgie.

„ Jo vy myslíte tohle.“ Tonks došlo o co jde. Její vlasy se většinou měnily podle nálady a vzhledem k tomu, že zrovna neměla růžovou náladu ani její vlasy neměly svojí obvyklou žvýkačkovou barvu.  Zavřela oči a její vlasy se změnily ze slámově hnědé na havraní. To bylo to jediné,  čeho byla schopna.

„ Teda Tonks, ale víš, že ti tahle barva fakt sluší?“ zkusila do Hermiona.

„ Díky Hermi, ale já tyhle barvy moc v lásce nemám.

Bouchly dveře. Někdo určitě dorazil, ale kdo? Všichni z řádu, až na Brumbála, tady už byli. Že by opravdu dorazili členové učitelského sboru??? Za chvíli byly její otázky zodpovězeny. Do místnosti opravdu vešel profesor Brumbál který si sedlo bodu Moodyho a Harry Potter, který si přisedl ke svým kamarádům.

Po výtečném obědě se mládež sebrala a odešla a Řád zůstal v kuchyni.

 „Ministr konečně uznal, že nám hrozí nebezpečí ze strany Voldemorta.“ Promluvil Brumbál.

„ No to brzo.“ Utrousil Moody.

„ Ano, je to sice pozdě,ale můžeme být rádi, že je to vůbec, ne?“ poznamenal Brumbál a pokračoval „ Tonks mám ti vyřídit upřímnou soustrast a také se ministerstvo omlouvá za to jak se zachoval s Siriusovi.“

„ Uznali, že byl nevinný?“

„ Ano.Přesně tak.“

„ To je od ministerstva velmi milé.“ Ironie z jejích slov doslova kapala. Byla vzteky rudá, když si představila ty panáky z ministerstva. „ Omluvte mě, ale bolí mě trochu hlava, půjdu si lehnout, pokud nebudeme řešit ještě něco dalšího?“

„ Ne, nebudeme, jen si jdi lehnout. Určitě toho máš za dnešek dost.“ Uklidnil ji Brumbál a otevřel ji dveře.

Dora padla do postele a v okamžiku usnula.

Zpět na obsah

Kapitola 26: Příběh měsíce

     Když otevřela oči, střetla se s blankytně modrýma očima jejího společníka. Seděl na posteli, pozoroval její klidnou tvář, prsty levé ruky měl propletené s jejími prsty a pravou rukou ji hladil po tváři. Bylo jí příjemně. V okamžiku zapomněla na události minulých hodin i na všemožné otázky, které ji přišly na mysl.V téhle chvíli tady byli jenom oni. Jedna zamilovaná, mladá čarodějka a o pár let starší, hezký čaroděj s pár jizvami na tváři. Komu by vadilo, že se jednou měsíčně mění ve vlkodlaka, že???

    Neřekli nic. V téhle chvíli nebylo ani co říkat. Všechno za ně řekly jejich oči. Remus se naklonil a jemně ji políbil na horké rty. O kousek se oddálil, ale jenom na tolik, aby ji viděl do očí. Vymanila svou ruku z pod přikrývky a odstranila mu neposlušný pramen jeho neposlušných vlasů, spadlých do očí, usmála se na něj a opětovala mu stejně něžný, ale už trochu delší polibek.

„ Tohle bychom neměli.“ Probudilo se v Remusi Lupinovi jeho, Dorou tolik nenáviděné, svědomí.

„ Ale můžeme. A už mlč.“ Ukončila jeho proslov Dora a položila mu při tom ukazováček na rty.

Znova se políbili. Tentokrát vášnivěji, polibek prohloubili a vložili do toho hru celého těla. Ruce se jim proplétaly, bloudily po těle toho druhého, jako by si chtěli zapamatovat každý záhyb těla. Dora začala Removi postupně rozepínat košili, hezky knoflíček po knoflíčku a všimla si Removy netrpělivosti. Chtěl ji, tak strašně dlouho ji chtěl a teď když ji konečně mít může to ona takhle protahuje.Sundal konečně rozepnutou košili a stáhl z Dory její noční košilku. Když už byly na zemi i poslední kusy jejich oděvů, zachumlali se do přikrývky a začala úplně jiná hra. Hra vášně, citů, touhy, ta hra po které oba tak dlouho toužili, ale nemohli ji mít. Dora cítila hejno motýlků v podbřišku a byla šťastná, že se Remus konečně odhodlal.

     V krbu praskal oheň, za oknem byla černočerná tma a na sklo bubnovaly ve stejných intervalech kapky deště. Místnost se na první pohled mohla zdát prázdná, ale v posteli ležela dvě těla. Jedno mužské a to druhé ženské. Oba klidně oddechovali a muž vypadal, že klidně spí. Mladá žena  s ním ovšem ne. Hlavu měla podepřenou rukou a dívala se na svého, klidně spícího, milence a konečky dlouhých prstů mu obkreslovala jizvy na hrudi, připomínající mu den co den prokletí, které jej již od dětství pronásleduje.  Když odtrhla či od jeho hrudi a vrátila se k jeho obličeji všimla si jeho pohledu.

„ Myslela jsem, že jsi usnul.“

„ Ne“ odpověděl jednoduše a přitáhl si ji k sobě. „ Hrozně tě miluju.“

Dívka se usmála. „ To já tebe taky.“ a opětovala mu jeho polibek. Položila si hlavu na jeho rameno a objala ho rukama. Cítila se tak v bezpečí, ale na mysl jí přišla dotěrná otázka, které se nemohla zbavit, a tak se na ní radši zeptala.

„ Reme, můžu se na něco zeptat?“

„ Jistě, můžeš cokoli.“

„ Ale když nebudeš chtít odpovědět tak to pochopím…“ začala, ale umlčel ji. „ Dobře, jak se to stalo, že…, že jsi vlkodlak?“

„ Tak tohle tě zajímá?“ V jeho hlase šlo znát pobavení.

„ Jo, nevadí Ti to?“

„ Ne. Stalo se to už dávno. Bylo mi tehdy sedm let. Bydleli jsme s rodiči v jedné vesnici u Londýna a za zahradou jsme měli hluboký les, který mě vždycky lákal. Rád jsem si tam hrával. Jednou k nám přišel muž, neviděl jsem ho, ale jeho hlas mi naháněl hrůzu. Hrozně se pohádal s tátou a poslední co jsem slyšel, než práskly dveře byla věta, že táta bude ještě trpce litovat. Potom mi zakázal chodit do lesa. Nedal mi žádné vysvětlení.Prostě mi to zakázal. No a to mě lákalo ještě více, jít tam. Byl jsem ještě dítě.“ Trochu smutně se uchechtnul a odmlčel se. „ No a jednou večer, nechtělo se mi spát, tak jsem vylezl z okna a namířil si to přímo do toho lesa. A potkal jsem tam toho chlapa, co se o pár dní dříve hádal s tátou. Ještě nesvítil měsíc, tak jsem nemohl vědět co je zač. Jen se zasmál tím odporným hlasem že věděl, že dorazím. V té chvíli se na obloze objevil kulatý měsíc a on se proměnil. Snažil jsem se mu utéct, ale nešlo to. Pokousal mě a dost škaredě mě poškrábal. Potom jsem byl dlouho v nemocnici. Táta to neunesl a spáchal sebevraždu….“

„ Sebevraždu? Myslela jsem, teda Sírius mi řekl, že ho zabil Šedohřbet…“ zašeptala Dora.

„ Jo. Hned jakmile se zjistilo, e jsem taky vlkodlak, se rozhodl, že si to s ním vyřídí sám a vydal se do jejich doupěte. Ani se k němu nedostal Jeho poskoci ho roztrhali dřív, než jim vlastně řekl kdo je.“

„ To je mi líto.Musel tě hodně milovat.“

„ Vyčítal si to.Myslel, že to byla jeho vina.“

„ A tvoje máma?“

„ Máma umřela pár let po pádu Voldemorta. Nikdy se nesmířila s tátovou smrtí, ale vždycky říkala, že musí žít, protože má syna.No a když už jsem byl dospělý, a nehrozilo žádné vážné nebezpečí,tak šla za ním.“

„ Miláčku…“ něžně mu utřela zbloudilou slzu, která se objevila na jeho tváři a políbila ho. Ve společném objetí se odebrali do říše sladkých snů.

Zpět na obsah

Kapitola 27: Stěhování

     Slunce už plně osvětlovalo jinak temnou místnost, když se konečně probudili.

„ Dobré ráno“ protáhl se Remus opatrně, aby Doře neublížil a jemně ji políbil do vlasů.

„ Ahoj“ opětovala jeho polibek a přidala zářivý úsměv.

„ Jakpak jsi se vyspala?“

„ Královsky, a co ty?“

„ Tak, jak už dlouho ne.“Taky se usmála  přitáhl si ji k sobě. V tu chvíli se ze zdola ozvala ohlušující rána.

„ Co to bylo?“

„ Nemám ponětí, ale trollí noha asi ne, na to jsem přeborník já.“ Prohlásila dívka se šibalským úsměvem a Remus ji cvrnknul do nosu.

„ Měli bychom už vstát a zjistit co to jsou za rány.“

„ Hmm, ale mě se nechce.“

„ Netrucuj a vstávej. Dole určitě čeká konvice plná kávy.“

„ TY víš jak na mě, co?“

„ Jo vím.“ Usmál se vítězně Remus a začal pod postelí hledat své oblečení.

     „ Mudlovští šmejdi, co ještě pohledáváte v domě mé milované paní? Kráturův krvezrádcovský pán je mrtev tak zmizte. Nemáte tu co pohledávat.Kráturovi začíná nový život. Konečně bude sloužit své pravé paní…“ Krátra se ploužil chodbou a trousil stále stejné poznámky. Měl bohužel smůlu, že narazil na Tonks. Když šla kolem něj nevybíravě ho nakopla až odletěl do jednoho z přístěnku na košťata, co byl v mezipatře.

„ To od tebe nebyl moc hezké.“ Usoudil Reus, ale nepatrně mu cukaly koutky.

„ On taky není příliš milý.“ Pokrčila pouze Tonks rameny a strčila do pootevřených dveří kuchyně.

„ Dobré ráno vy dva.“ Pozdravil je Artur.

„  Dobré Arture, co že jsi tady sám? A hlavně co je to za randál?“ zajímal se Remus, zatímco Tonks už si nalívala plný hrnek kafe.

„ Chceš taky?“

„ Jo díky.To budeš hodná.“ Nalila Remusovi také kávu a kupodivu nikoho neopařila horkou tekutinou, nerozbila konvici ani hrnek. To štěstí  dělá ale divy, pomyslela si a usadila se na židli vedle Rema.

„ Tak co se to tady děje?“ zeptali se znovu Artura.

„ Jak jistě víte, už nemůžeme používat tento dům jako hlavní štáb.“

„ To jsem si myslel.“

„ Kvůli tomu to tady musíme vyklidit a přestěhovat se.“

„ A už se ví kam se budeme stěhovat?“ zeptala se tentokrát Tonks.

„ Ano, vlastně ano. Jedno místo by tady bylo. Ten dům je dost velký a můžeme ho docela solidně i chránit.“

„ Tak už nás nenapínej a řekni nám, kam jdeme?“

„ K nám. Do doupěte.“ Ukončil to pan Weasley.

 A Molly s tím souhlasí?“ protáhla nevěřícně Tonks.

„ Proč bych s tím neměla souhlasit?“ ozval se od dveří hlas paní Weasleyové a Tonks se tak lekla, že na sebe vylila téměř celý obsah svého hrnku.

„ No já nevím,“ protáhla Tonks když si čistila bílé tilko, „ třeba kvůli dětem?“

 Ty jsou skoro celý rok v Bradavicích a tam jsou v bezpečí. Tonks,mohla bys nám pomoct s balením? Děti už odjeli do školy a dvojčata jsou k ničemu mají hlavu plnou kravin, ale nic užitečného neumí.“ Povzdechla si Molly upřímně nad svými syny.

„ Jasně jdu na to.“

    „Hele Tonks, slyšela jsi co se stalo ropuše?“ nadhodil Fred téma u balení krámů jak tomu říkali.

„ Něco jsem slyšela, že je u Munga, ale nevím co se jí stalo?“ zajímala se.

„ Tak trochu si ji vzali do parády kentauři.“

„ Cože? Jak, proč?“ chtěla okamžitě vědět.

„ Naivně si myslela, že má Brumla nějakou zbraň, nebo co, a tak chtěla po Harrym a Hermioně, aby jí ji ukázali, no a oni ji vzali do lesa. A naše milá ředitelka byla tak chytrá, že urazila kentaury a jednoho z nich dokonce svázala. Takže si s ní pohráli. Je prý solidně mimo.“ Ukončil Fred vyprávění a George se válel po zemi smíchy.

„Blbá je na to dost.“ Usoudila Tonks. „ Ale stejně je to strašný. Nikomu nepřeju nic zlého. Ona jenom věřila těm kravinám, co ji ministr napovídal.“

„ Tonks, copak nevíš co nám ta babina udělala? Přece jí nebudeš litovat. Tobě taky pořádně uvařila.“

„ Frede to je něco jiného. Ona byla prostě posedlá svou pravdou. Nemám ji ráda, to ne, a vím, ýe si za to může sama, ale to neznamená, že se budu bavit jejím neštěstím.“

„ No teda, ty jsi dospěla. Kdy se ti to stalo?Není to nakažlivý?“ začal starostlivě Georgie, zatím co si Fred třel prsty zápěstí, na kterém se rýsovala tenká jizva s nápisem „ Prohřešek zaslouží trest“

     Jakmile všechno dobalili do krabic nastala druhá fáze stěhování. Přenesení veškerých krabic do nového sídla. Některé krabice se zmenšily, strčily do kapsy a přenesli je, další jejich ochranitelé přenesli pomocí letaxové sítě. Každopádně, ať se to může zdát jako  velmi jednoduchá činnost balit po kouzelnickém způsobu, ale i tak to zbývajícím členům řádu zabralo skoro celý den.

    „ No konečně. Už mě bolí celé tělo.“ Ulevila si Molly, když si konečně sedla na židli v kuchyni.

„ To mi povídej. Takhle jsem se nenadřela snad ani když jsem se stěhovala od našich.“

„ Tonks, zůstaneš na večeři?“

„ Díky Molly za pozvání, ale slíbila jsem našim, že se u nich stavím. Od toho útoku na ministerstvu jsem tam nebyla a mamina se nějak dohmátla o incidentu s mou milovanou tetičkou.“

„Aha, tak to hodně štěstí.“

„ Díky, to budu potřebovat. Tak se měj, uvidíme se zítra, pokud ta porada platí?“

„ Určitě. Tak ahoj a zítra se budu těšit.“ Když se ženy rozloučily Tonks se přemístila do svého útulného bytu uprostřed Londýna, aby se upravila a patřičně připravila na večeři u svých rodičů.

     „ Miláčku, no konečně. Už jsem myslela, že se ti něco stalo.“

„ Ale mami. Co by se mi mělo stát?“

„To já nevím. Za poslední dobu se toho stalo už hodně. Nemyslíš?Nechci, abys takhle riskovala.“

„ Mami prosím. Je to moje práce, kterou miluji. Nevzdám se jí.“

„ Ale miláčku, jsi moje jediné dítě. Nechci o tebe přijít.“

„ Prosím, nech už toho. Nemá to cenu. Víš moc dobře, že se nezměním.“

„ Ano, ale já jenom chci, aby sis našla hodného muže, který se o tebe postará, s kterým založíš rodinu…“

„ Mami dost. Nech už toho. Já se nevzdám.“

„ Co se tady děje?“ To do místnosti vešel Dořin otec. „ Proč už se zase hádáte?“

„ Ahoj tati. Já chtěla přijít na večeři, ale radši půjdu.Nechci se hádat. Na to už nemám sílu.“ Stočila pohledem ke své matce a pokračovala „ nechápu jak si vůbec můžeš myslet, že bych přestala v boji proti zlu. A ke všemu zrovna teď,ve chvíli kdy tvá vlastní sestra zabila tvého bratrance.“ Potom se otočila ke dveřím a vyrazila pryč. Za sebou zanechala své dva rodiče. Ve dveřích ještě zaslechla hlas své matky „ Jenom se o tebe bojíme zlato.“

Zpět na obsah

Kapitola 28: Konec roku

     „ Dobré odpoledne. Jsme tady dnes všichni to je dobře.“ Rozezněl se místností Brumbálův hlas. „ Vstoupili jsme do otevřené války, avšak stále jsme na ni sami. Ministerstvo již sice ví, že je Voldemot zpět, ale bohužel jej stále nepovažuje za hrozbu. Proto s ministerstvem nemůžeme počítat.“

„ To mi chcete říct, že je zpátky nejobávanější černokněžník všech dob a ministerstvo s tím nic nedělá?“ podivil se Kopál.

„ Obávám se, že je to přesně tak.“

„ To není možné. Přesně musí vidět co se tam děje.“

„ Kopále, oni to sice vidí, ale přehlížejí to. Ministři se vyměnili,ale to je jediná změna. Jsou oba naprosto stejní.“ Zhodnotila situaci na ministerstvu Tonks.   

Toho dne se na poradě moc nedělo. Probíraly se další kroky v boji proti Voldemortovi, ale na nic zásadního nepřišli. Když se schůze rozpustila, zůstalo v doupěti šest lidí.

„ Myslím, že bychom si měli promluvit s Dursleyovými.“

„ A o čem Lupine?“ ohradil se Moody.

„ O tom jak se chovají k Harrymu. Letos toho zažil už hodně a bylo by fajn, kdyby byl o prázdninách aspoň trochu v klidu.“

„ To je dobrý nápad.“ Souhlasila Tonks.

„ Ano, také souhlasím, ale nejlepší by bylo kdyby jel hned k nám.“

„ Molly moc dobře víš, že to nejde.“

„ A proč by to nešlo? Doupě je teď velmi silně chráněno.“

„ To ano, ale pamatuj na kouzlo.“

„ Já vím,ale stejně…“

„Fajn, domluveno Zítra ho počkáme na nádraží a promluvíme si s jeho strýcem.Nezapoměňte se obléknout nenápadně.“ Přerušil Moody paní Weasleyovou a tím ukončil celý rozhovor.

„ Nymfadoro u Merlina, co to máš na sobě? Já řekl nenápadně.“ Zaúpěl Moody, když se sešli druhého dne v opuštěné uličce u nádraží. Tonks se nebezpečně zajiskřilo v očích a její růžové vlasy nabraly červenou barvu.

„ Neříkej mi Nymfadoro, A krom toho, co máš proti riflím a červenému tričku? Viděl jsi někdy jak se oblékají mudlové? Jsem mnohem nenápadnější, než ty s tím svým okem nebo Kingsley ve fialovém plášti.“

„ Tonks, klid. Myslím, že Moody narážel na nápis na tvém tričku.“ Snažil se jí uklidnit Remus. Tonks se trochu uklidnila, její vlasy nabraly její oblíbenou barvu a o poznání klidněji pokračovala.

„Co je špatného na sudičkách?“

„ Nic, jenom to, že mudlové je asi neznají.“

„ Chceš mi říct, že nápis sudičky je více nápadný, než třeba tamta lebka?“ a ukázala na mladíka, který šel právě kolem uličky,ve které se nacházejí. „ Věřte mi, že si toho mudlové ani nevšimnou.“ Ukončila tento rozhovor a všichni společně se vydali na nástupiště před přepážku, která vedla na nástupiště 9/ ¾.

 „Už by tady měli každou chvíli být.“ Prohodil Moody,když se podíval na velké hodiny, visící kousek od nich. A opravdu. Během minuty se na nádraží objevila Hermiona, Ron i Harry.

„ Co tady děláte?“

„ Vykulili na ně oči.“

„ Ahoj Harry.“ Pozdravil jej Lupin. „ No řekli jsme si, že si promluvíme s tvým strýcem.“

„ To nebude nejlepší nápad“ zkusil to Harry ale Moody ho přerušil.

„ Já myslím, že je to úžasný nápad.To jsou oni?“ Harry se podíval tím směrem a souhlasně zakýval hlavou. Celá skupinka se vydala směrem k Dursleyovým, kteří vypadali velice komicky, když si skupinky kolem jejich synovce všimli.

„  Dobré odpoledne pane Dursley, já jsem Alastor Moody a chtěl bych si s vámi promluvit.“

„ Ale já si nechci povídat s nikým z toho vašeho spolku.“ Obořil se na Pošuka strýček Vernon a dost podezíravě si prohlížel jeho kouzelnické oko.

„ jaký spolek?“ obořil se na něj Moody

„ O to tady nejde.“ Uklidňovala jej Tonks. „ jsme tady kvůli něčemu jinému.“

„ Ano to je pravda. Nelíbí se nám jak se chováte k Harrymu.“ Ujal se slova Lupin. Vernon Dursley si ho měřil nepříjemným pohledem a teta Petúnie právě vymýšlela peprné poznámky směřované na žvýkačkově růžové vlasy Tonks.

„ Do toho co se děje v mém domě vám nic není.“

„ Ale, to se právě mýlíte. Je nám do toho hodně.Nechceme po vás nic jiného, než aby jste se k němu nechovali jako k hadru.“

„ No dobrá.“ Utrousil strýc Vernon, ale Tonks si byla jistá, že to řekl jenom proto, aby se jich co nejrychleji zbavil. Hodil Harryho kufr do auta a co nejrychleji mu předpisy dovolovaly zmizel.

„ Tak to bychom měli.“ Ulevil si Moody.

„ Tak to nám vyšlo.“ Pronesl ironicky Pastorek.

„ Většího troubu, aby kouzelník pohledal.“ Uchechtla se Tonks.

„ Měli bychom už jet domů. Mám moc práce. Mějte se.“Paní Weasleyová popadla obě své děti a rozloučila se s ostatními, stejně jako její muž.

„ No a my se musíme vrátit na ministerstvo.“

„ Takže jsem na večer domluveni?“ zeptala se Tonks, když zůstali s Remusem sami.

„ Jasně, mám tě vyzvednout?“

„ Vlastně budu u našich, ale pokud chceš…“

„ To asi nebude ten nej. Nápad.“

„ Jak myslíš, ale naši jsou fajn.“

„ O tom nepochybuji Znám je, ale nejsem si jist, jak by zareagovali.“

„ Můžeme to zkusit.“

„  Co mám s tebou dělat?“

„ Nic?“

„ Dobře, tak já se stavím k vašim.“

„ Dobře, takže večer.“ Letmo ho políbila na tvář a zmizela.

„ Můžeš mi říct proč si domlouváš kino, když víš, že máme rodinnou večeři?“

„ Mami, ten film jsem chtěla vidět už dlouho, a nemůžu za to, že je dneska poslední promítání.“

„ Perfektní. To je opravdu perfektní. Ty vyměníš večeři s rodiči za kino s nějakým klukem.“

„ Ale, není to tak dávno, co jsi říkala, že nechceš nic jiného, než abych si někoho našla a založila s ním rodinu.“

„ Nebuď drzá Nymfadoro.“

„ Maminko, slibuji, že vám to vynahradím jindy. Místo večeře jsme měli pozdní oběd, to taky jde, ne? Co říkáš tati?“

„ Aby sis to v tom kině užila.“

„ Ty abys nebyl na její straně.“

„ Ale Andromedo, když se chce jít bavit, tak proč jí v tom bránit?“

„ Jistě, já tady taky nemusím být, vy si vystačíte sami.“ Vybuchla paní Tonková, ale nemohla pokračovat dál v kázání, protože někdo zazvonil.

„ To bude Rem, tak já jdu otevřít.“ Dora zmizela z kuchyně a nechala je o samotě.

„ Rem, to jako myslela Remuse Lupina? No to snad ne.“ Slyšela ještě těsně před tím, než otevřela hlavní dveře z kuchyně.“

„ Ahoj, jenom se rozloučím, obleču a můžeme vyrazit, ano?“

„ Jasně, počkám tě tady.“

„ Klidně můžeš jít dál.“

„ To ti to bude trvat tak dlouho?“

„ Ne, bude to minutka, já jenom abys nestál v předsíni.“

„ To je dobré.“

„ Dobře hned jsem zpátky.“

„ Tak jo, rodičové moji milovaní. Já jdu. Mějte se a já se ozvu zítra, dobře?“

„ Doro počkej. Kdo to je?“

„ Kdo, kdo je?“ nechápala Dora.

„ No ten chlap s kterým jdeš ven.“

„ Mami, neměla ses zeptat trochu dřív? Teď už je trochu pozdě, ne?“

„ Ne, kdo to je.“

„ Remus Lupin.“ Oznámila ji Tonks v klidu

„ Ten vlkodlak?“ vyjekla paní Tonsková.

„ Sakra mami, nech toho. Čeká v předsíni. Uslyší tě.  Děláš jako bys ho neznala. Vždyť jsi ho měla ráda.“

„ Ano, ale ne jako přítele své dcery.“

„ Tak tohle už je trochu moc. Ahoj.“

„ Doro počkej.“

„ Ne. Mějte se.“ Vystřelila z kuchyně rychlostí blesku a doufala, že jejich rozhovor Remus neslyšel.

„ Stalo se něco?“

„ Cože? Ne proč?“

„ Já nevím,ale od chvíle,kdy jsme vyšli od vás tak jsi moc nepromluvila.“

„ Aha, ne, jenom jsem trochu unavená.“

„ A chce se ti do toho kina? Pokud ne, můžeme vymyslet něco jiného. Třeba zajdem na kafe a potom tě doprovodím domů.“

„ Dobře. Tak si koupíme kafe a zajdem do parku, dobře?“

„ Souhlasím.“ Usmál se a přivinul si jí k sobě.“ Trápilo ho, že se trápí ona. Obzvlášť, když on byl příčinou jejího trápení. Zase se v jeho hlavě objevil ten červíček pochybností, že to mezi ním a Dorou nemůže vydržet. Jsou tak rozdílní.  

Zpět na obsah

Kapitola 29: Zjištění

     Léto bylo v plném proudu. Ale ne všichni si mohli dopřát červencového počasí jako většina studentů. Fénixův řád se snažil všemožně zabránit Voldemortovi a jeho přívržencům rozvíjet jeho moc a vliv. Naneštěstí se jim to moc nedařilo.Mnoho kouzelných tvorů se buďto ze strachu přidávají na stranu zla, nebo se snaží zůstávat neutrální, ikdyž všichni tuší, že to nepůjde napořád. Nakonec se všichni musí přidat na jednu ze dvou stran. Nikdo si nebyl ničím jistý. Nikdo nevěděl komu může věřit – Brumbálovi a Harry Potterovi, nebo ministerstvu? Všichni měli strach říci něco nahlas, nikdo nevěděl, co by se mohlo stát.

„ Tonks“ zvalo se jednoho slunečného odpoledne na odboru pro bystrozory.

„ Čao Moody, tebe jsem už dlouho neviděla. Potřebuješ něco?“ významně na něj mrkla.

„ Jo. Začínaj nám horký časy. Na oběd tě čekám u prasečí hlavy, stihneš to?“

„ No je to sice narychlo, ale myslím, že mi těch deset minut bude stačit.“ Zvonivě se zasmála a zastrčila štos papírů do stolu.

„ Bude ti to muset stačit. Nemáme moc času.Někdo by si toho mohl všimnout.A rozhodně se mi nechce na někoho čekat.“

„ Moody, zase tak milý? Klid, vezmu si hábit a můžu vyrazit. Sejdem se tam.“

„ Nazdar Tonks, jsi tu rychle.“

„Jo, rozhodně rychleji, než Pošuk. A to vyhrožoval, že nebudete čekat.“

„ Znáš ho.“

„ Jo jasně, a o co vlastně je?“ Kingsley se na ni významně podíval.

„ Neříkej mi, že nemáš podezření.“

„ Podezření mám, ale ne jistotu.“

„ Odkdy ty potřebuješ jistotu?“ podívali se na sebe a začali se smát.

„ Vidím, že je tady veselo.“

„ Museli jsme se nějak zabavit, když měl šéf zpoždění“ a na poslední slovo dala Tonks silný důraz.

„ Hele mladá nebuď drzá.“

„ Jasně, tak proč jsme tady?“

„ Jde o postoj ministerstva.“ Sdělil prostě Moody.

„Nepovídej, to by nám nedošlo. Ale proč to musíme řešit uprostřed pracovní doby a ne na poradě?“

„ Protože na  poradě se budou řešit mnohem důležitější věci,než naše opatrnost.“

„ No jo pořád. Nebuď hned tak nabroušený. Škodí to zdraví, to nevíš?“

„ Teda Tonks, ty máš v poslední době fakt dobrou náladu.Jak to děláš?“ uznale zakroutil hlavou Pastorek.

„ To je tajemství.“ Tajemně se na ně usmála.

„ To je teď vedlejší. Musíme se domluvit o postupu- Ministr mi dal jasně najevo, že kdo nezastává názor ministerstva tak tady nemá co dělat. Takže si musíme všichni dávat pořádný pozor na to co děláme, nebo říkáme. Rozumíte mi?“

„ Moody, vypadáme snad jako nějaký baby na trhu?“

„ Tonks, neštvi.“

„ Ne promiň,ale uznej, že na ministerstvu spolu nikdy moc soukromě nemluvíme. Vždycky jenom pracovně.A krom toho, vykecal někdo něco minulý rok?“

„ Zapomněla jsi na ropuchu?“

„ Budeš mi tu babu připomínat dlouho? A krom ho toho nemělo nic společného s řádem, Harrym nebo Brumbálem, ale….“ Tonks se zarazila a Kingsley to dořekl za ní.

„ Ale o jednoho člena řádu, viď? Naprosto osobní věc, která se nijak našeho úkolu nedotkla.“

„ A dotkla snad?“ zúžila nebezpečně oči Tonks.

„ Ne Tak docela, ale stejně. Už žádný takový výlevy, ok?“

„ Takže tenhle oběd je vlastně takový mimopracovní kobereček u šéfů kvůli tý babě?“

„ Tonks neblbni. Nejsi na koberečku, jenom by ses měla víc krotit jak s ní tak i  jí podobným. Jseš hold trochu temperamentnější, no.“ Snažil se svou kolegyni uklidnit Pastorek.

„ Dobře, budu s snažit, stačí? Mám hlad.“

„ Ne, snažit se nestačí. Copak necháeš co je v sázce?“

„ Alastore, tohle už by stačilo.Věřím, že Tonks bude své emoce držet na uzdě.Teď je totiž mnohem nebezpečnější být v rozepři s chrněncemi ninistra. Tak a teď si dáme to jídlo, ne?“ ukončil tenhle rozhovor Pastorek.

„ Ahoj Reme, můžeme?“ zavolala od dveří, ve chvíli kdy dorazila.

„ Jo jasně, za chvíli jsem u tebe.“

„ Ahoj.“ Jemně ho políbila na tvář. Ale on se na ni jenom smutně usmál a vyrazili spolu směrem ke kinu.

„ Remusi, jsi v pořádku?“

„ Nic mi není. To bude asi měsícem.“

„ Měsícem?“ protáhla nedůvěřivě a koukla na oblohu „ Reme, po úplňku není ani vidu ani slechu. Tak to na tu stříbrnou kouli nesváděj a řekni co tě trápí.“

„ Doro, nic mi není, jenom jsem asi trochu unaven. Byl jsem dneska s Brumbálem Bradavicích.“

„ Jo? Já byla v Prasinkách s Moodym a Pastorkem.“

„ Co jste řešili?“ snažil se změnit téma.

„ Ale, celkem nic, jenom postoj ministerstva a tak. Vždyť to znáš.“

„ A došli jste k nějakému závěru?“

„ No jistě, že jsme naprosto loajální k našemu ministru a jeho praktikám?“ zkusila to.

„ Ty určitě.“

„ No dovol?“ na oko se na něj naštvala. Jindy by mu cukaly koutky, ale dnes ne. Něco s ním nebylo v pořádku a Tonks to vycítila. Trápilo ji, že ji to nechtěl říct. Tvrdil ji sice, že to nic není, že je unavený, ale když se s ní loučil na prahu jejího bytu a odmítl pozvání dál, Tonks věděla, že to je něco víc, než nic.A upřímně doufala, že jí to brzy řekne, aby na to byli dva.

„ Pa, uvidíme se na poradě.“ S těmito slovy a letmým polibkem na čelo se od ní odvrátil a s mučednickým obličejem, který ona již neviděla, se vzdaloval od své lásky a srdce mu u toho pukalo žalem. Co bude dělat? Musí to už konečně skončit, ale jak? Pochopí to? Asi těžko. Chtěl jí to dneska říct,ale neodvážil se. Nemohl. Je zbabělec.

     Cestou na poradu se snažila přesvědčit, i když v hloubi srdce si tím nebyla zas až tolik jistá, že bude vše pořádku. Že to byla opravdu jenom únava, která za ty tři dny zmizela a dnes potká toho Remuse, kterého tolik milovala a se kterým jí bylo tak dobře. Pak byl ovšem pravdou. Remus vypadal hrozně unaveně a ztrhaně. Krom toho vycítila, že se jí snaží vyhnout. Ani jednou se jí nepodíval do očí a zdržoval se vždy na druhé straně místnosti,než kde byla ona. Už se chytala si s ním promluvit, když Brumbál zahájil poradu.Posadila se proto na své místo mezi ministerské pracovníky Moodyho a Pastorka a snažila se poslouchat Brumbálův proslov, ale moc jí to nešlo. Myšlenkami bloudila stále po důvodu změny chování jejího přítele. Z přemýšlení ji vytrhl Brumbálův proslov, který ji zaujal

„…. nikdo z nás neví na jaké straně jsou třeba takoví vlkodlaci. Nemůžeme počítat, že se ochotně přidají k nám,ale alespoň můžeme zajistit, aby se nepřidali k Voldemortovi...“ říkal zrovna Brumbál a Tonks bodlo u srdce. Tušila kam tento proslov směřuje .A taky si byla téměř jistá, že přišla na důvod změny v Remusově chování.

„…. A toho se ujme tady náš Remus. Uvolil se, že inklinuje do společenstva vlkodlaků a pokusí se zjistit co plánují a popřípadě je trochu navést na naši cestu.Doufám, že se mu to povede a v duchu budeme všichni s ním. A teď k dalšímu….“ Tonks přestala opět vnímat. Jenom propalovala Moonyho pohledem, který on nemohl vydržet.

Zpět na obsah

Kapitola 30: Zbabělec a sobec

Ještě chvíli ho probodávala naštvaným a ukřivděným pohledem zároveň a poté se odvrátila. Nemohla to pochopit. Proč jí to neřekl? Jakmile porada skončila snažila se co nejrychleji odejít. Nechtěla s nikým mluvit. Její odhodlání promluvit si s Remusem byla ta tam. Dneska na to neměla.Chtěla jít domů, uspořádat si myšlenky a potom si s ním o tom promluvit. Dneska by řekla něco, čeho by potom mohla litovat. Její plán ale nevyšel. Remus jí zachytil za paži zrovna v okamžiku, kdy chtěla vyklouznout na zahradu.

„ To by ses ani nerozloučila?“ neodpověděla mu. Jenom ho znova probodla svým pohledem. Byla naštvaná a měla na to plné právo. On to věděl. A právě proto jí nemohl dovolit takhle odejít.

„ Musíme si promluvit.“

„ O čem? Brumbál už to všechno řekl za tebe, ne?“

„ Ne, je tady ještě něco.“

„ Tak mluv.“

„ tady ne. Sejdeme se za půl hodiny u tebe, dobře?“

„ Fajn.“ S těmito slovy se přemístila k sobě domů.

Sesunula se na pohovku a čekala až dorazí. Nechtěla si to připustit,ale cítila, že se jí tento rozhovor nebude ani trochu líbit. Zavřela oči, aby zahnala nepříjemné představy. Musela usnout, protože když oči opět otevřela seděl u ní a díval se jak spí.

„ Jak dlouho jsi tady?“

„ Nevím, možná půl hodiny?“

„ Proč jsi něco neřekl?“

„ Nechtěl jsem tě vzbudit. Vypadala jsi tak spokojeně.“

„ Takže po tomhle rozhovoru moc spokojená nebudu, že?“

„ Asi ne.“

„ Tak spusť. Poslouchám.“

„ Doro, mám tě moc rád, a……“

„ Ne, nemluv dále.“ Přerušila ho v půli slova. „ opovaž se mi říct, že sis to rozmyslel, že to nemá cenu, bla bla bla….“

„ Ale ono to tak opravdu je. Podívej se na to taky z mojí strany. Budu těď dlouho pryč…“

„ počkám na tebe...“

„… a nevím jestli se vrátím.“

„ Takhle nemluv.“ Ztišila hlas na minimum. Ta představa, že by se nemusel vrátit ji bodla u srdce.

„ Já ale musím. Pro všechny bude nejlepší, když se rozejdeme.“

„ Co tím myslíš pro všechny?“ nedůvěřivě se na něj podívala a bála se odpovědi.

„ Nedělej, že nevíš. Vaši nebyli zrovna nadšeni z toho, že by jsi se mnu něco měla.“

„ Remusi naše do toho netahej.Nic takového si nemyslí.“

„ Ne? Takže tehdy mluvili o jiném vlkodlakovi, který tě doprovázel?“

„ Ty jsi nás slyšel?“

„ Jo slyšel. A oni mají pravdu Tonks. My spolu prostě být nemůžeme. Není to správné.“ Zvýšil hlas trochu víc než chtěl, ale nemohl jinak.

„ Ale na mých rodičích nezáleží. Já s tebou chci být a naši to pochopí.“

„ Nic nepochopí. Protože nebude co chápat. Rozejdeme se, já odjedu a ty zapomeneš.“

„ Tak takhle to je.“ Pro změnu zvýšila hlas Tonks.

„ Co tím myslíš?“

„ Ty se se mnou nerozcházíš proto, že odjíždíš, ale odjíždíš proto, že se chceš rozejít.“

„ Prostě si myslím, že to bude pro všechny nejlepší.“ Teď už křičeli oba. Stáli naproti sobě a hleděli si do očí. V Lupinově pohledu šel vidět stesk, smutek, ale také odhodlání. V Dořiných očích by jste mohli zahlédnout vztek a zklamání.

„ Ne, tohle je nejednodušší cesta pro tebe. Prostě a jednoduše utíkáš. Jseš zbabělec a sobec.“ Možná to tak ani nemyslela, ale stejně to řekla.

„ Zbabělec a sobec? Tohle si myslíš?“ ztlumil hlas, že teď už skoro šeptal. „ Zbabělec možná jsem, ale sobec? Kdybych byl sobec tak tady zůstanu, jsem s tebou a užívám si svojí lásky. A nemyslím na to, že vlkodlaci trhají nevinné lidi. A taky neberu ohled na to, že žena kterou miluji se stala vyvrhelem jenom kvůli mně.“ Tonks nevěděla co říct. Jenom tam stála a němě na něj koukala. Lupin této situace využil a rychle, aniž by ji řekl jediné další slovo odešel.

Z transu ji probralo až bouchnutí dveří. Vyběhla se na ulici, ale zahlédla už jenom lem hábitu mířící za roh. Rozeběhla se za ním, a volala jej, ale nestihla ho. Remus Lupin se přenesl do neznáma a ona věděla, že je to definitivní konec. Cítila jak jí po tvářích stekla první slza. Neutřela ji. Nechala ať ji následují další. Dlouho stála na jednom místě a koukala se do jednoho bodu, o kterém si myslela, že zahlídla na zlomek vteřiny točící se postavu. Už se začalo stmívat, když za ní zaklaply domovní dveře. Schoulila se na pohovku, přetáhla přes sebe deku a nechala svůj smutek vyplavat na povrch. Plakala dlouho a neutišitelně. Potřebovala ze sebe dostat smutek. Věděla, že život je nespravedlivý. Ale proč tak moc? A proč zrovna k ní?  

Zpět na obsah

Kapitola 31: Růžová mašle

      Probudil ji vlastní výkřik. Prudce se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Byla stále u sebe doma. Přerývavě dýchala a rozhlížela se. Na sobě měla přehozenou deku, v ruce svírala kapesník a oheň v krbu již téměř dohořel.

„ Byl to jen sen…“ řekla do prázdna. „ …jenom sen. Nic mu není. Nic se mu nestane. Nic se mu nesmí stát.On se o sebe postará.“

Setřela si pot z čela a rozhodla se, že si vleze do sprchy, Stejně už by asi neusnula a do práce musí jít stejně včas.

„ Do ohrady prkenný, už ale…“ ozvalo se vstupní halou ministerstva, když krbem vyletěla mladá čarodějka a rozplácla se jak dlouhá tak široká na chladné podlaze.

„ Auu… sakra, když neumíš pracovat s letaxem tak se přenášej.“ Vyjel na ni mužský hlas, který se právě sbíral ze země, když o ní zakopnul, po svém výstupu z krbu.

„ Hele hleď si svýho a dej mi pokoj, jasný?“ pohlédla na něj a v tu chvíli by se v ní krve nedořezalo. „ Chrisi?“

„ Tonks? Jsi to ty? Já tě vůbec nepoznal.Teda, změnila ses.“

„ Já? Ani ne.“

„ Když myslíš?“

„ Já, promiň, dneska nemám nějak svůj den. Je mi líto, že jsi to schytal i ty.“

 „ Jo všiml jsem si. Cos to prosím tě na tý podlaze hledala?“

„ Ha-ha, velmi vtipné. Prostě jsem to nějak neustála, no…“

„ Teda, ale já vůbec netušil, že teď děláš na ministerstvu.“

„ Jo, už od školy,a  co ty tady?“

„ No já tady teď taky pracuju, hele Tonks, nešla bys na oběd? Pokecáme o škole a o životě.“

„ Hele Chrisi, já nevím Mám zrovna hodně práce a tak.“

„ Kdo jsi a kam jsi schoval naši Doru?“ kroutil nevěřícně Chris hlavou ale koutky úst mu cukaly.

„ Co prosím?“ nechápala Tonks.

„ Ptám se, kdo jsi a kam jsi nám schovala Tonks.“ Zopakoval ji muž.

„ Jo to jsem slyšela, ale jak jsi na takovou blbost přišel?“

„ No jednoduše. Tonks, kterou znám byla vždy pro každou blbost a nikdy by mě neodmítla s tím, že má hodně práce.“

„ Já vím Chrisi, ale už nejsme děti, víš?“

„ Tehdy jsme taky nebyli.“

„ No to sice ne, ale byli jsme mladší, nezodpovědnější a jediné co nám hrozilo byl trest u Prýtový a to musíš uznat, že nikdy nebylo nic světobornýho.“

„ Jo, my dva jsme většinou vyfasovali tři hodiny na famfrpálovém hřišti.“ To už se rozchechtal na plného. „ Tréninky jsou velice důležitá věc. Proto si váš trest odpykáte na hřišti. Ať už vás tady nevidím.“ Pokusil se napodobit jemný hlas jejich bývalé ředitelky koleje.

„ Ty seš teda šašek.“ Usmála se trochu smutně  Tonks.

„ Ale pomohlo to. Už se aspoň usmíváš. Před tím jsi vypadala jako by jsi snědla šťovík.“

„ Jo já vím. Dneska nemám nějak náladu.Špatně jsem spala.“

„ O důvod víc, proč se mnou jít na oběd.“

„ Mám na vybranou?“

„ Ne, dokud nebudeš souhlasit, tak tě odsud nepustím.“

„ Dobře. V dvě v Děravým kotli, souhlas?“

„ Souhlas. Už se moc těším Tonks.“

Když se výtah zastavil a ona vystupovala na svém poschodí donesl se k ní hlasitý křik Kingsleyho Pastorka, vedoucího všech bystrozorů.

„ Kde zas ta holka vězí? Měla tady být před půl hodinou.“

„ Viděla jsem jí válet se dole na podlaze a potom si povídala s tím novým z oboru pro nevydařená kouzla.“ Informovala hned šéfa jeho věrná sekretářka.

„ Sakra až Tonks dorazí ať okamžitě nakluše ke mně do kanceláře.“ Kingsley křičel a při tom se přímo díval na Tonks.

„ Nemusíte křičet šéfe, já nejsem hluchá.“ Upozornila do klidně Tonks. „ A krom toho už jsem tady.“

„ Co? Aha, nepoznal jsem tě, vypadáš jinak.“

„ Vážně?“ podivila se Tonks a cítila na sobě pohledy všech přítomných. „ ani jsem si nevšimla.Chtěl jste se mnou mluvit?“

„ Ano, pojď se mnou do kanceláře.“

„ Nazdar Moody.“

„ Co to máš s vlasy?“

„ Co pořád všichni máte? Co bych měla s vlasy?“ nevydržela už ty věčný narážky. Kingsley ji podal vyčarované zrcátko a ona do něj pohlédla.

„ No do háje“ ulevila si, když viděla svůj odraz. Jindy žvýkačkově růžové, krátké vlasy měly barvu slámy, byly dlouhé po ramena a ulízané za ušima.“ 

„ Můžu vědět, co je příčinou této změny?“ zajímal se škodolibě Moody

„ No to teda nemůžeš.“ Řekla popuzeně Tonks a hodila zrcátko na stůl.

„ No takže proč jsme tady.“ Začal Kingsley.

„ Z minulé porady jsi odešla tak rychle, že jsme neměli šanci si promluvit.“ Oznámil ji Moody „ a proto se musíme scházet tady.“

„ No tak promiň, ale pokud vím, tak Brumbál řekl konec porady, což znamená, že je konec, a na konci se většinou chodí domů. Ale je mi líto, že jsem si nepřečetla tvé myšlenky a ještě tam nezůstala.“ Zvýšila Tonks nebezpečně hlas a oba muži se na sebe vyděšeně podívali. Tonks byla sice přímá a vznětlivá, ale nikdy takovýmhle způsobem. Oba poznali, že se něco stalo.

„ Tonks, jsi v pohodě? Nestalo se něco?“ zkusil to opatrně Kingsley.

„ To se ptáš jako přítel, nebo jako šéf?“

„ Jako obojí.“

„ Jako šéfovi ti do toho nic není a jako příteli, nestalo se nic, co bych nějak nepřežila.“

„ Týká se to…“ začal Moody, ale Tonks ho přerušila.

„ Tak proč jsme tady?“

„ Víš co, nech to. Proberem to až na poradě. Dneska by s tebou stejně nebyla rozumná řeč. Takže v pátek v Doupěti. Čao.“ Ukončil to Kingsley a Dora na něj vytřeštila oči.

„ Počkej, ty mě napřed sháníš po všech čertech, křičíš na chodbě a teď to klidně počká do pátku?“ už zase zvyšovala hlas.

„ Hele uklidni se. Prostě do pátku si vem volno a dej se dohromady.“

„ Ale…“

„ To je rozkaz Tonks. Ať už tě tady nevidím.“ Ukončil to Kinglsey.

Mezi dveřmi ještě zaslechla kousek pokračujícího rozhovoru:

„ Já toho Lupina roztrhnu jestli je to kvůli němu.“

„ Ale Moody, musíš to brát i z jeho pohledu.“

„ To je snad…..“

Zbytek už nezaslechla. Vydala se tedy směrem k výtahu, který by ji zavezl domů.   Zůstala stát uprostřed pohybu na chodbě a nevěřícně koukala na dvě osoby stojící před ní. Odborová sekretářka se vybavolala s menší, obtloustlejší ženou, jejíž poznávacím znamením byla obrovská růžová mašle. Ani jí nemusel vidět do tváře a moc dobře věděla, o koho se jedná. Doloros Umbridge se vrátila zpět na ministerstvo. Kentauři ji asi zas až tak moc neublížili, když ji rekonvalescence netrvala ani dva měsíce.

Zpět na obsah

Kapitola 32: Hádka

     Stála před zrcadlem a pokoušela se dát si vlasy do pořádku. Délku zkrátila a dokonce se jí podařilo je trošku rozcuchat, tak jak to nosila, ale barva se jí nedařila. Ať se snažila jak chtěla, její oblíbená růžová se na hlavě neobjevila. Po dvou hodinách marného boje se vysíleně svalila na postel a zaujatě pozorovala malou prasklinku na stropě. Hlavou jí vířily stovky myšlenek….

„Takže oni to všichni věděli? Všichni věděli, že se mi Remus líbí? Všichni věděli, že spolu něco máme? A teď tohle? No bezva, takže teď mě všichni začnou litovat a budou se snažit, abychom spolu nebyli v kontaktu. Takže ani nebude šance si s ním promluvit. Ale proč bych s ním měla chtít mluvit? Řekl mi to dost jasně, ne? Nechce mě. Ať to ospravedlňuje jak chce –výsledek je stejný. ON MĚ NECHCE. Tak proč bych se já měla trápit? Proč bych tady měla sedět jak pecka a trápit se? Proč? Proč se nezvednu, nevrátím si barvu do původního stavu a nejdu s Chrisem na ten podělaném oběd? Proč tady zase bulím jak nějaká puberťačka?“

„ Mlč.“

„ Chci abys mlčela.“

„ Tak dost. Já už fakt blbnu. Měla bych si zajít k Mungvi. Já se tady normálně hádám sama se sebou.“

„ Jo a ty jsi mi vždycky říkala ať si něco začnu s Chrisem. Tak proč teď, když se zase objevil do mě nehučíš?“

„ No a? Tehdy jsi to taky věděla.“

„ Že ho nemiluju.“

„ Ale on nemiluje mě.“

„ No dovol?“

„ Můžu a taky to udělám a ty už mlč. Nikdy jsem tě neposlechla, takže nevím, proč bych s tím zrovna teď měla začínat.“

Tonks už se svým vnitřním hláskem dál nezajímala. Vlezla do sprchy, převlékla se a přemístila se k Děravému kotli.

„ Čau krásko,“ rozzářil se mladý muž, když Dora vstoupila dovnitř. „ Sluší Ti to.“

„ Díky Chrisi, tobě taky.“ Usmála se na něj Tonks a posadila se naproti němu.

„ Tak co si dáme? Co tak hrachovou polívku, vždycky jsi jí milovala, ne?“

„ Tady? Radši ne. Mohlo by nám hrozit, že nás sblajzne dřív, než my ji.“

„ Cože?“ neptej se usmála se na něj mile.

„ Dobře, tak co si teda dáme?“

„ Dobrý den, dáte si něco?“

„ Ahoj Tome, doporučíš nám něco?“

„ Nazdar Tonks, už dlouho jsi tu nebyla. No co třeba   čarodějův nářez?“ prohlásil postarší muž, který je přišel obsloužit.

„ Co to je?“ zajímal se Chris.

„ Normálka – vepřový se zeleninou a bramborami.

„ Tak jo, já si to dám a ty?“

„ Co já taky, takže dvakrát Tome,jo? A k tomu třeba máslovej ležák?“

„ Dobře. ZA chvíli to tady máte.“

„ Na kterým oddělení vlastně děláš Tonks?“

„ Jsem bystrozorka.“

„ Cože? Ty jsi nakonec vážně na ty bystrozory šla?“

„ Jo. Mamina mě nepřesvědčila…“

„ No teda. Ale ty jsi měla hlavu vždycky dobrou. A co nechápu, šly ti lektvary.Dokonce i když jsme měli Snapa, kdy nikomu krom zmiozelských nešly, ale ty jsi s ním problémy nikdy neměla, co?

„ Ne, nevadil mi. Teda v lásce jsme se neměli, ale na druhou stranu jsme si asi ani nepřekáželi.“

„ To mě přímo nesnášel.“

„ A divíš se mu? Vždyť ty jsi byl hrozný pako na lektvary. Dokázal jsi vyhodit do povětší i lektvar, který nikdo jiný v historii do vzduchu nevyhodil.“

„ No jo, ale tak to je taky umění, ne?“ zaculil se.

„ To teda.Co ti chybělo v lektvarech jsi dohnal na hřišti.“

„ Vždycky po tréninku jsi se mě snažila doučit, to byly časy.“

„ To jo. Nikdo nechápal, jak mě může lektvary doučovat holka, která je o dva ročníky pode mnou.“

„ Jo to jenom potvrzuje teorii, že na lektvary jsi byl opravdový pako.“

„ A ty génius.“

„ Díky.

Jejich rozhovor pokračoval v podobném duchu.Probrali školu, rodinu, famfrpálovou ligu a dokonce i nynější práci. Když dojedli a dopili Doře bylo mnohem líp. Možná proto, že měla plné břicho, nebo taky prooto, že nebyla sama. Potkala někoho s kým se vrátila do bezstarostných dětských let a zapomněla alespoň na chvíli na trápení, které zrovna měla.

„ No asi, už se budu muset vrátit do práce, co ty?“

„ No já mám volno, takže jdu domů, ale můžu jít s tebou. Bydlím kousek od ministerstva.“

„ Neříkala jsi, že toho teď máte hodně?“

„ No to jo, ale šéf mě prý může postrádat. Byl jsem tam teĎ moc, tak měl strach abych se mu nezhroutila.“

„ Aha tak jo, můžeme jít?“

Před ministerstvem, zrovna když se loučili se za nimi ozval nepřirozeně slaďučký hlásek.

„ Áááá Nymfadora. Jak se máte?“

„ Doloros? Zdravím. Docela to ujde a vy? Slyšela jsem o vaší nehodě. Kentaurové? To je hrozné, ale to víte, zapovězený les byl vždy plný nebezpečných tvorů, jako bývala dočasná ředitelka byste to měla vědět.“

„ Nebuďte drzá, nebo vám ze života můžu udělat peklo. Já totiž nezapomínám.Mohla bych si proklepnout tady vašeho nového přítelíčka, jestli to náhodou není nějaký ubohý kříženec.“

„ Tak dost. Rem není žádný ubohý kříženec.“

„ Však já vás dostanu. Počkám si na jedinou chybičku, kterou uděláte a potom vás dostanu. To vám slibuji.“ S těmito slovy odkráčela a nechala tam stát do běla rozžhavenou Tonks i s Chrisem a Bohužel i Moodym a Pastorkem.

„ Sakra Tonks, neříkal jsem ti, že si máš dát volno? Tak co tady sakra děláš?“ Tonks se jen bezmocně otočila a pohlédla do rozzuřených očí svých kolegů. Do hovoru se vmísil Chris.

„ To je asi moje vina. Byli jsme na obědě a Dora mě doprovodila zpět do práce. Trochu jsme se zapovídali.

„ No bezva. A vidím, že sis nepovídala jen s novým přítelem.“ Zavrčel nebezpečně Moody.

„ Co to všichni máte? My jsme s Tonks jenom bývalí spolužáci.Uniká mi tady něco?“ Nechápal Chris a pohlédl na Tonks, která měla co dělat by ze sebe dostala nějaká smysluplná slova.

„ Hele Chrisi asi už bys měl jít, jinak přijdeš pozdě. Já ti to potom někdy vysvětlím, jo?“

„ Tak fajn. Ahoj.“

„ Sakra Tonks, mohla bys mi to vysvětlit???“ dorážel Kingsley.

„ A co?“

„ Tenhle výstup.“

„ Ona si začala.“

„ Tohle je výmluva deseti-letýho fracka Tonks a ne dospělý,inteligentní čarodějky.“ Utrhl se zase Moody.

„ Sakra jí vím. Jenomže ta baba mě prostě dokáže dokonale vyprovokovat.“

„ Fajn, to vyřešíme na poradě. Prosím, pokus se do tý doby nikoho nepřizabít, jo?“

„ Jasně Kingsey. Uvidíme se v pátek.“

„ Jo, ať už tě tady nevidím.“ Ukončil to Pastorek

Zpět na obsah

Kapitola 33: Slova bolest nezastaví, ale pomůžou ji zmírnit

     Tonks už se ani nijak nesnažila vrátit svůj vzhled do normálu. V pátek vstala až na oběd, podstoupila nejnutnější hygienu a vydala se do doupěte. Londýn prošla pěšky a až kousek za městem se přemístila.

„ Nazdar Tonks, konečně někdo s kým bude sranda, Fred s Georgem jsou pořád v krámku a tady je nuda jak na hřbitově.“

„ Jak se to vyjadřuješ Ginny?“

„ No jo, promiň mami.“

„ Tonk, že mi předvedeš zas nějaký obličeje, prosím…“ škemrala nejmladší z Weaslových.

„ Ginny promiň, ale já fakt nemám náladu. Dneska asi přesně zapadám do hřbitovní atmosféry.

„ Hmmm super. Tak nic no.“

„ Nemáš nic na práci? Jdi si uklidit, ať má kde Hermiona spát.“

„ Bezva“ s těmito slovy odpochodovala Ginny z místnosti a Molly se mola soustředit na svého hosta.

„ Tonks, stalo se něco?“ opatala se ustaraně, když si mladou ženu prohlédla.

„ Nic Molly, jenom nemám náladu.“

„ No právě. Ty máš vždycky náladu, ale v poslední době, jako bys to ani nebyla ty.Nechceš si promluvit?“

„ Nechci, ale jsi hodná, že se staráš.“

„ Problémy doma? Tonks, když se svěříš tak se ti uleví.“

Obě ženy seděly naproti sobě a hleděly si do očí. Nepromluvily, až když už Tonks otevírala ústa, do kuchyně se začali hrnout další členové.

„ Hele, promluvíme si o tom po schůzi, ano?“ ujistila se ještě Molly než se začala věnovat nově příchozím.

„ Dobře.“

„ Jsem rád, že nás je docela dost.Na začátek bych chtěl prohlásit, že vzhledem k tomu, že začíná za několik týdnů škola, rozhodli jsme, že bude několik bysrozorů na stálo v Prasinkách. Účast byla dobrovolná a nakonec se toho ujmou: Hestie Jonesová, Sturgias Tobolka, Emmelina Vanceová, Ludvik Pralinka a nakonec Nymfadora Tonks.“

„ CO?“ vylítlo Tonks z úst dříve, než dokázala zareagovat. „ Moment, že o ničem nevím. Když to bylo DOBROVOLNÉ Moody tak jak to, že o ničem nevím?“

„ No, menší oprava. Pro ostatní to bylo dobrovolné, ty jsi to dostala rozkazem.“

„ To jako proč?“ Tonks už nad sebou úplně ztratila kontrolu. Proč v poslední době všichni rozhodujou za ní?             .

„ Protože jsme usoudili, že ti změna prospěje a taky tě chceme držet co nejdál od Umbridge.“

„ Perfektní. Takže mě uklidíte k Rozmetě do Prasinek.“ Uchechtla se a pohledem vraždila Moodyho i Pastorka.

„ Ne tak docela. Budeš bydlet u Prasečí hlavy.“

„ Ještě lepší. Co více bych si mohla přát, než nejčistší putiku v Prasinkách.Vždyť to je ideální místo.“ Ironie jí z hlasu jenom proudila.

„ JE to pro tvoje dobro.“

„ JDĚTE NĚKAM S DOBREM. JÁ SE O SEBE POSTARÁM SAMA.“ Rozkřičela se.

„ Hele Tonks uklidni se. V poslední době jseš nějaká podrážděná.“

„ Nezacházejte se mnou jako s dítětem a nebudu rozčilená.“

„ Tak dost“ zasáhl Pastorek „ jako kvůj šéf Ti oznamuji, že jsi byla převelena do Prasinek ať se ti to líbí nebo ne. Nenechám si rozvrátit tou babinou Umbridge štáb. Taže ty se od ní budeš držet co nejdál, protože tě vichni známe a víme jaká dokážeš být, když tě někdo naštve.Ticho“ zdůraznil, když viděl, že chce Tonks něco namítnout. „ Prostě pojedeš do Prasinek a basta. Máš týden na přestěhování a domluvení různých detailů.A už o tom nechci slyšet ani slovo.“ Ukončil to když zjistil, že se zase pokouší diskutovat.

Po tomhle výstupu už se do debaty nijak nezapojila. Seděla zaražená v židli a dopodrobna zkoumala svůj šálek kávy. Po skončení porady zůstala na místě. Usoudila, že promluvit si s Molly by nebylo zas tak od věci. Možná, že když se vypovídá, nebude tak podrážděná.

Byla už noc, když schůze skončila. Většna členů se rozešla domů. Molly vyhodila z kuchyně všechny Weasleyovy a podala Tonks obrovský hrnek čaje.

„ Tak co se děje? A neříkej, že nic, protože dneska jsi dokázala, že nejsi ve svý kůži.“

„ No víš Molly….já nevím…nevím jak bych …“ začala koktat Tonks.

„ Tak co kdybys začala od začátku? Času máme dost.“

„ Jde o Remuse.“ Zašeptala Tonks sotva slyšitelně.

„ Co je s Remusem?Něco kvůli té jeho misi?“

„ No to taky. Když tady byl Sírius tak, tak  se to dalo vydržet. Dokázal mě vždycky povzbudit, jenomže on už tady není a Remus je teď někde a…“

„ Počkej o čem to mluvíš?Jde tady o Siriuse, o to, co s stalo na ministerstvu? Ty si za to pořád dáváš vinu?“

„ Ne to ne. Dobře. Začnu od začátku. Když jsem vstoupila do řádu, tak jsem se zamilovala do Remuse, jenomže on mě nechtěl – prý je moc starý, chudý a hlavně nebezpečný. Sirius mě povzbuzoval, domlouval Removi, no a když se stalo to na ministerstvu tak, tak jsme se s Remusem dali dohromady. Jenomže než odjel tak se semnou rozešel, protože mi prý nechce kazit život a zase ta stará ohraná písnička o tom , že je vlkodlak. No a já mu řekla, že je sobec a zbabělec a on odešel.“ Tonks skončila s vyprávěním a po tvářích jí stékaly hořké slzy.

„ Doro, to je mi moc líto. To co jsi Removi řekla, bylo nespravedlivé.“

„ Já vím, jenomže mě vytočilo, že jsem se o té cestě dozvěděla od Brumbála a ne od něho,že se semnou rozešel….“ Vysoukala ze sebe mezi vzlyky.

„ To bude dobrý. Neboj. Ale měla by ses mu omluvit. Až se vrátí, tak si promluvíte a všechno se zpraví.“

„ Jenomže co když se nevrátí?“

„ Jak to myslíš?“

„ Já nevím, ale od té chvíle, kdy odešel mám hrozný sny o tom, že už se nevrátí, že ho odhalí, zabijou.“ Poslední slovo zašeptala tak, že ho skoro nebylo slyšet a Molly poznala jak velký strach o něj má.

„ Takhle nemluv. O tom nesmíš ani přemýšlet. Nic se mu nestane uvidíš.“

Tonks nemohla říct že by se cítila o hodně lépe, ale spadl jí velký balvan ze srdce,když se konečně někomu vyzpovídala.

Když tak obě ženy seděli v tiché kuchyni na dveře se ozvalo zaklepání.

„ U Merlina, kdo to může být?“ vyjekla Molly a pomalu se blížila ke dveřím.“

„ Kdo je tam?“ zeptala se nejklidnějším tónem, kterého byla schopna.

 „ To jsem já Albus Brumbál s Harry Potterem.“ Ozvalo se zpoza dveří. Molly si vydechla a otevřela dveře. Tonks si mezi tím rychle otřela mokré oči do rukávu a pozorovala nově příchozí. Molly zrovna vyčítala Brumbálovi, že ji vyděsil, že měli dorazit až ráno a Harrymu oznámila, že je zase hrozně vychrtlý. K její smůle si jí Brumbál všiml.

„ Nazdar Tonks.“ Povzbudivě se na ní usmál. I Harry se na ní teď otočil a jí neuniklo, že si ji prohlíží zkoumavým pohledem.

“Dobrý pane profesore, nazdar Harry.“ Pokusila se o úsměv ale na tváři se jí objevil pouze jakýsi škleb za který by se ani Snape nemusel stydět.

„ No nic, už půjdu.“

„ Ale kvůli mně nemusíte odcházet, stejně musím. Mám nějaké jednání.“

„ Ne, já už opravdu musím. Molly moc děkuji za účast a taky za čaj.“ Poděkovala Tonks a zamířila ke dveřím.

„ No dobře a nechceš přijít v neděli na oběd? Přijde i Remus s Moodym.“ No tak přesně to teď Tonks potřebovala Věděla, že to Molly myslí dobře, že chce aby si to vysvětlili,ale nemohla. Ještě neměla sílu na to, aby se mu podívala do očí a omluvila se mu za to, co mu řekla.Prostě nemohla. „ Promiň Molly ale v neděli opravdu nemůže. Mějte se, nashle.“  S těmito slovy se vydala do tmavé noci směrem k prozatím ještě svému bytu.

Zpět na obsah

Kapitola 34: Večeře

Už to byl skoro měsíc co Tonks změnila adresu útulného, leč trochu neuklizeného bytu v Londýně na pro ni ne příliš útulný, malý pokoj u Prasečí hlavy v Prasinkách. S Hestií a ostatními si sice rozuměla, ale  přece jenom nebyla nadšena z tohoto přesunu. Zrovna se připravovala na odchod na poradu. Z jejich skupinky „ uprchlíků“ jak jim říkala, protože všichni tu práci vzali, aby utekli nějakému problému v Londýně, vždy tři zůstali na stanovišti a dva se vydali do Londýna na schůzi. Dnes to vyšlo na Tonks s Ludovikem. Modlila se, aby tam Remus nebyl. Do teď jí to vycházelo, ale moc dobře věděla, že to nepůjde do nekonečna.

„ Tak co Tonks, půjdem?“ ozval se od dveří celkem pohledný muž ve středních letech.

„ Jo jasně, můžem.“

„ Netváříš se moc nadšeně, že by se ti nechtělo do Londýna? Vždyť jsi sem nechtěla nebo se pletu?“

„ Nebuď zvědavý budeš brzo starý.“ Usadila ho. Měla ho sice docela ráda, ale byl moc vlezlý.

„ Takže myslím, že jsme všichni, tak můžeme začít poradu,co myslíte?“ ozval se Brumbál. Tonks si oddechla, Removo místo bylo prázdné.

„ Vzhledem k tomu, že za týden začíná škola, hlavním bodem dnešní porad bude ochrana Harryho.“ Začal Bradavický epitel, ale byl přerušen nov příchozím.

„ Omlouvám se, dřív jsem to nestihl.“ Ozvalo se od dveří a Tonk se ani nemusela otáčet. Ten hlas okamžitě poznala. Zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby se aspoň trochu uklidnila. Remus se posadil a pohledem spočinul přímo na Tonk. Moc se snažila jeho pohled mu opětoval, ale nešlo to. Nedokázala unést pohled jeho krásných modrých očí, prostě nemohla. Proto se zaměřila na Brumbála, který se na ně ztrápeně podíval.

„ Co to je za pohled? Copak on to taky ví? NE to je blbost, odkud by se to dozvěděl? Molly? Ne to by neudělala…“ začaly v Dořině hlavě vířit myšlenky.

„ Doro souhlasíš?“

„ Co? S Čím?“ nechápala.

„ Pro pána Jána holka, co s tebou v poslední době je?“ zasténal Moody.

„Nic, co by semnou bylo?“

„ No to vidím. Když po nikom neřveš tak jsem myšlenkami mimo.“

„ Alastore nech toho. Každý má někdy nějaké problémy a do práce se jí to nemotá, tak buď tak laskav.“ Pokusila se ho uzemnit Molly.

„ No tím si právě tak nejsem jist Molly. Musím jí totiž podruhé opakovat co má za úkol.“

„ Kdybys zkrátil ten proslov a hned mi to řekl, mělo by to stejný účinek Moody.“

„ Nymfadoro…“

„ NEŘÍKEJ MI TAK“

„ Sakra, prostě budeš doprovázet Harryho od vlaku do hradu, jasný? Znamení u vrat bude patron.“

 „ fajn.“

Po jejich roztržce se teplota v místnosti o několik stupňů ochladilo.Nikdo nevěděl co se to v poslední době stalo s tou milou, stále usměvavou dívkou. Vlastně dva přítomní to věděli, nebo že by jich bylo víc?Po skončení se již chystala k odchodu, ale jak jen mohla být tak naivní, že si myslela, že by Molly něco nevymyslela?

„ Doro, nechceš zůstat na večeři? Určitě nebude vadit, když do Prasinek dorazíš později.“

„ Molly já nevím.“

„ Ludviku, že vám to nebude vadit?“

„ Ne paní Weasleyová. To víte, že nebude. Užij si to Tonks.“

„ Zrádče“ pomyslela si Tonks, ale nahlas to neřekla.

„ Doro, zlatíčko mohla bys prosím zajít do obýváku pro děti?“

„Jistě.“odevzdaně se zvedla a odešla do obýváku. Když se vraceli ztuhla. Jediné volné místo bylo vedle Rema. Mělo jí být hned jasné, že to nebude jenom tak.

„ Nechte si všichni chutnat.“ Popřála všem Molly a významně se při tom usmála na Doru a Rema.

„ Tonks a jak se ti líbí v Prasinkách?“ nahodil rozhovor Artur, když viděl, že komunikace u stolu trochu vázne.

„ Docela to ujde Arture, už jsem si pomalu zvykla.“

„ A co ostatní?“

„ Jsou moc milí. Je s nimi sranda.“

„ Všiml jsem si, že si nějak moc rozumíš s Ludvikem.“ Poznamenal trochu kousavě Remus. Dora se zakuckala. Co to do něho vjelo? Vždyť to byl právě on kdo chtěl aby si někoho našla.

„ Pro tvou informaci, Ludvik je jenom kamarád.“ Nebezpečně zúžila oči, ale dělalo jí dobře, že na ni žárlí, znamenalo to, že mu není úplně lhostejná.

„ Ano, a co Chris? Jak to mezi vámi je?“ pokračoval Artur. Tonks s Molly jen bolestně zaúpěly. Jedno lepší téma než druhé. Remus vyvalil oči.

„ Teda, ty to bereš hopem.“

„ Chris je milý kluk, pozval mě na večeři.“

„ Doro ty máš chlapa? No to je super.“ Ožila Ginny okamžitě.

„ Je to jenom bývalý spolužák, se kterým si občas někam zajdu a zapomenu na okolní svět.“ A trochu tišeji, tak aby to slyšel jenom Remus dodala „ A to je snad přesně to co jsi chtěl, ne? Tak nevím o co ti teď jde.“ Hned když to řekla a podívala se do těch jeho nádherných očí litovala svých slov, ostatně stejně jako litovala při jejich minulé schůzce. Molly jen bezmocně zakroutila hlavou a Tonks se lekla, aby to také nezaslechla, to by znamenalo, že to slyšeli všichni, obešla pohledem všechny přítomné, ale všichni se věnovali nerušeně svým večeřím, takže se uklidnila.  Hned po večeři se sebrala, rozloučila se se všemi Weasleyovými a nemístila se do Prasinek. V dalších dnech jí toho čekalo hodně pro řád, ale hlavně si musela udělat pořádek v sobě. Takhle to dál nešlo. 

Zpět na obsah

Kapitola 35: Hlasitý návrat

     Tu noc toho moc nenaspala. Ležela na staré, Tvrdé a krajně nepohodlné posteli a koukala se na zašedlý strop posetý drobnými prasklinami, které byly důkazem toho jak dávno se o to tady nikdo staral.Až k ránu dospěla k rozhodnutí. Přestane se trápit. On jí nechce, tak ona na něj zapomene. Má přece Chrise, ne? Není sice správné začít si s někým jenom proto, aby zapomněla na někoho jiného, ale krajní situace si vyžaduje krajní řešení, no ne? Sice se po tomto rozhodnutí cítil její mozek mnohem lépe srdce na tom bylo mizerně. Vědělo, že se s mozkem v této věci neshodne. Nechtělo nikoho jiného, než toho tichého, klidného, ale ohromně tvrdohlavého vlkodlaka. Ale co nadělá? Mozek je větší pán, alespoň pro tuto chvíli, však ono si najde chvíli, kdy zvítězí a ukáže rozumu jak moc se mýlil.

     Dnes měla hlídku okolo Bradavického hradu s Hestií a potom naplánovaný oběd s Chrisem. Vůbec se jí na něj nechtělo,ale něco si večer slíbila a nehodlala tento slib sama sobě porušit hned následujícího dne.   

„ Asi nikdy mě ten pohled nepřestane udivovat.“ Pronesla Hesle, když zrovna procházeli kolem velkého jezera. Tonk se rozhlédla a zase po dlouhé době se jí naskytl ten nádherný pohled. Slunce se již vyhouplo nad hustý, černý les, který působil tak majestátně,až nebezpečně a svými paprsky zahřívalo vodu ve velkém jezeře. Jeho klidnou hladinu občas zčeřila obří oliheň, která o sobě dávala znát ohromným cákáním. V dáli se tyčila Hagridova bouda. Dora se zasnila. Byla doma. Všechny problémy jako by z ní v tento okamžik spadly. Byla zase v Bradavicích. Za poslední měsíc si to nikdy neuvědomila tak jako právě teď, když se dívala na krajinu před sebou, kterou tak dobře znala. Na tváři se jí usadil jemný úsměv, který už jí tam zůstal po dobu hlídky.

Její snění přerušila Hestie.

„ Jak já to tady milovala, když jsem byla malá.“

„ Já to tady miluju pořád.“

„ To ano, ale je to už něco jiného. Jsou tu jiní, a dokonce se to tady pořádně změnilo.“

„ Vážně? Já nevím, nebyla jsem tady pouze šest let a přijde mi, že se to tady vůbec nezměnilo.“

„ Já tady byla naposledy před dlouhými čtrnácti lety. Tonks,proč jsi tady?“ uhodila na ni touto otázkou tak z nenadání, že to Tonks vyvedlo dokonale z míry. Nevšimla si, že je před ní vysoký kámen, zakopl o něj a skutálela se z kopečka přímo do jezera. Když se konečně vyhrabala z bahna a chaluh, vyškrábala se spět na kopec za Hestií, hůlkou se usušila, přestalo jí pískat v uších od šíleného skřeku vodních lidí, které poctila svou návštěvou a počkala až se Hestie přestane smát, tak jí s klidem odpověděla na její otázku, která byla příčinou toho všeho.

„ Máme spolu hlídku.“

„ To nemyslím. Proč jsi v Prasinkách. Dobrovolně jsi se vzdala života v Londýně. Jsi ještě mladá, proč jsi se tady zahrabala?“

„ Ty jsi nebyla na schůzi, když se to rozdělovalo?“

„ Ne.“

„ Aha, tak to tě omlouvá. Já tady nejsem zrovna dobrovolně. Poslal mě sem Moody s Pastorkem abych se nestřetávala s Ropuchou.“

„ Ale proč?“

„ Máme spolu jisté rozepře ohledně -pro ni- jistých nebezpečných tvorů.“

„ To byl ten úkol, kdy jsi měla zjistit něco na Rema?“

„ Jo přesně to.“

„ Tak to docela chápu, prý jste se jednou dost pohádaly.“

„ Jo a Remus byl na její straně.“

„ Nebyl na její straně. Jenom nechtěl,abys měla problémy. Vždycky byl takový.“

„ Ty ho znáš asi dobře, že?“

„ Ano. Známe se ze školy.“

„ Vy jste spolu chodili?“

„ Ne. Nechodili jsme spolu. Jenom jsme byli spolužáci a taky kamarádi. Byla jsem jedna z mnoha slavného Siriuse Blacka a Remus mi tehdy hodně pomohl, když jsem byla vyměněna za jinou. Štíhlejší, hezčí, blbější.... Tehdy jsme se sblížili. Ale opravdu jenom jako přátelé.“ Dodala rychle, když viděla Tonkin zkřivený obličej. „ No a potom se zamiloval to Jane.“

„ Jane? Kdo to je?“

„ To byla jeho životní láska. Myslím, že byla jediná, která ho dokázala zbavit pocitu méněcennosti. Chtěli se brát, ale potom ji zabily ty gorily Ty-Víš-Koho a on se uzavřel ještě víc. Od té doby nikoho neměl...“

„ To jsem nevěděla.“

„ až do teď.“

„ Jak to myslíš?“

„ Tonks, nejsem slepá. Miluješ ho, že?“

„ Milovala.“ Zašeptala to sotva slyšitelně, ale měla dojem, že její slovo neslo na jemném vánku po celých pozemcích. Pálilo a řezalo její duši.

„ Nesmíš to vzdávat.“

„ On mě nechce Hestie.“

„ On má jenom strach.“

„ Strach z čeho?“

„ Strach ze ztráty. Nechce znovu zažít tu bolest. V životě už ztratil mnoho milovaných – Jane, Jamese, Lily, teď Siriuse. Dej mu čas.“

„ Čas – to je snad to jediné co mu v téhle době dát nemůžu.“

„ Takhle neuvažuj.“

„ Dobře pokusím se.“

„ Už bychom s měly vrátit. Mám hlad jako vlk. Zajdem na oběd k Rozmetě?“

„ Hestie já bych ráda, ale budeme to muset nechat najindy. Už jsem na oběd pozvaná.“

„ A smím se zeptat s kým?“ Tonks neunikl šibalský pohled její společnice.

„ Bohužel jenom spolužák.“

„ Aha. Dobře, tak na oběd zajdem jindy.“

Oběd s Chrisem probíhala naprosto nad očekávání. Celé odpoledne se dobře bavila, smála se Chrisovým vtipům, vzpomínali na všechny lumpárny, které spolu na škole prováděli, na famfrpálové závody a tréninky, na návštěvy ošetřovny a taky na leštění pohárů a pomáhání Hybridovi. Na toho tvrdohlavého vlkodlaka si za celý večer ani nevzpomněla až ke konci.

Když se loučili před restaurací a Tonks se chtěla přemístit zpět do Prasinek, Chris se k ní nahnul a jemně ji políbil. Jeho polibek byl jiný, jiný než ten který chtěla. Před očima se jí objevil obrázek Remuse a ona se splašeně odtrhla od svého společníka.

„ Chrisi, já, promiň už budu muset jít.

 Udělal jsem něco špatně Doro?“

„ Ne ty jsi nic neudělal, jenom já, bylo to moc hezké odpoledne, krásně jsem se bavila jenom, dej mi čas prosím. Nespěchej.“

„ Jistě, dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít.“

„ S tím se rozloučili jak spolu tak i s posledním dnem prázdnin.

„ Tak a je to tady.“ozvalo se v lokále U prasečí hlavy v šest večer.

„ Za dvacet minut je tady vlak a konec klidných Bradavic.“

„ Omyl, teď teprve to budou ty pravé Bradavice.“ Opravila je s úsměvem Hestie.Tonks by se k jejich veselení ráda přidala, ale nějak jí to nešlo. Oblékla si cestovní plášť a vydala se na nástupiště. Stála tam necelých pět minut, když zaslechla houkání lokomotivy a za dalších pár minut již viděla přijíždějící vlak plný dětí těšících se na nové zážitky, které jim toto místo bez pochyby přinese. Vlak s hlasitým skřípěním brzd zastavil a než se Tonks stihla vzpamatovat už kolem ní probíhaly houfy studentů. Malých i větších. Někteří z nich, ti kteří zde byli poprvé byli vyplašení a nevěřícně se ohlíželi na pro ně obra, který je vyzýval aby šli za ním. Ostatní se vroucně vítali s kamarády a druhým domovem, což Bradavice bez pochyb byly. Tonks stála na nástupišti, rozhlížela se a hledala toho jednoho studenta, kterého měla ten den na starosti.

Zpět na obsah

Kapitola 36: Patron a whisky

     Už tam tak stála dobrou půl hodinu a Harryho nikde neviděla. Děti kolem ní pobíhaly a hledaly své kamarády, se kterými se vydali k volným kočárům. Když konečně zahlédla Rona a Hermionu.

„ Ahoj vy dva, kde máte Harryho?“

„ Ahoj Tonks, to je právě to, co nevíme. Zrovna ho hledáme. Ve vlaku odešel a už se neukázal.“

„ Dobře Hermiono, vy si najděte kočár a jeďte do školy, já se po něm podívám, ano?“

„ Ale Tonks my…“

„ Rone ne. Poslechněte a jděte.Nehodlám s váma o ničem diskutovat.“ Po chvíli smlouvání vzdali a šli si najít kupé. Tonks se vydala k již prázdnému vlaku. Byla si jistá, že Harryho neviděla vycházet.

Procházela pomalu uličkou a nakukovala do každého kupé, kolem kterého procházela. Ve většině z nich našla jenom spoustu odpadků a v jednom dokonce zapomenutou sovu, ale po brýlatém chlapci ani slechu ani vidu.

Až v posledním vagónu se na ní usmálo štěstí. Narazila na kupé, které mělo zatáhnuté závěsy a bylo zamčené. Jednoduchým kouzlem si dveře otevřela a vešla dovnitř.Možná to byla intuice, možná jenom vědomí, že to bylo poslední kupé ve vlaku, sehnula a ruku natáhla do prázdnoty. A k jejímu milému překvapení jí to vyšlo. Nahmatala hebkou látku, uchopila ji a potáhla směrem k sobě.

     Na zemi před ní ležel schoulený do klubíčka Harry, s obličejem celým od krve, rozbitými brýlemi a evidentně kouzlem zbaveného hlasu a bolestně spoutaného.. Jako první ho zbavila pout, vrátila mu schopnost mluvit a také jeho plášť a poté se společně vydali ven z vlaku.

„ Díky Tonks.“ Vypadlo z něj, když už byli na čerstvém vzduchu v Prasinkách. „ Co tady vlastně děláš? A jak jsi mě našla?“

„ Nemáš zač, mám tě doprovodit do hradu a nebylo to tak těžké. Z vlaku jsi nevyšel, to jsem věděla jistě, tak jsem prostě prohledala vlak, nic jiného v tom nebylo.Proto to taky trvalo tak dlouho. Byl jsi až v tom posledním z celého vlaku.“ Dodala omluvně.

„ Aha, to vůbec neva, už jsem se bál, že odjdu zpátky do Londýna.  A kde jsou vlastně všichni?“

„ Asi už v hradě. Měli bychom vyrazit, ale počkej ještě, napřed ti dám dohromady ten nos.“

„ Ne, to je dobrý, zajdu si na ošetřovnu.“

„ Žádný řeči, do hradu tě takhle nepustím a krom toho zlomený nos ještě opravit dokážu. Kdo ti to vlastně udělal?“

„Hmm tak dobře.“ Jeho hlas nezněl moc přesvědčivě a Tonks si všimla, že když na něj namířila svou hůlkou, zavřel dokonce i oči.

„ A udělal mi to Malfoy.“ Pronesl, když si prohmatával svůj nos.

„ aha, zase nějaká přestřelka, ze které tentokrát vyšel vítězně on?“

„Tak nějak. Však já mu to vrátím. A děkuji za nos.“

„ Nemáš zač, ale teď už bychom měli vyrazit jinak zmeškáš hostinu.“ Celou cestu do hradu šli mlčky a Tonks si všimla, že po ní Harry nenápadně pokukuje a několikrát se už nadechl, aby vyslovil nějakou otázku, která mu ale vždy nakonec uvízla v hrdle a on ji nevyslovil. Zastavili se před zavřenou branou do hradu.

„Ale jak se dostanem dovnitř? Brána je zabezpečena proti odemykajícím kouzlům.“

„ Klid Harry, vše je domluveno.“ Při těchto slovech opět vytasila hůlku a namířila jí na temné nebe, ze kterého se zpouštěly tenké provazce deště

„ Ecpekto Partonum“ pronesla a z její hůlky vytryskla bílá mlha, která se na nebi začala formovat ve velkého trochu vypelichaného psa? Harrymu hned všechno došlo. Tonks se ještě nevzpamatovala ze Siriusovy smrti a možná si to i vyčítala, chtěl ji utišit, pomoci ji, ale v tom si všimnul, že se od hradu směrem k nim blíží nějaká postava. Viděl jenom obrys ve chvíli kdy kolem nich proletěl blesk.

„ Ale, ale, Tonks změnila jsi patrona?Z jakého důvodu? Že by láska? A jaký krásný teď je, škoda, že dnes v noci nesvítí měsíc. Při jeho svitu by obzvláště vynikl.“

„ Dej si pohov.“ Prohodila směrem k muži stojícím za branou s hákovitým nosem a mastnými, teď deštěm slepenými vlasy, „ tak já už půjdu, jsi v bezpečí Snape tě doprovodí do hradu.Měj se a dej na sebe pozor, jo?“ obrátila se k Harrymu aby se  sním rozloučila.

„ Jasně Tonks, měj se a chtěl jsem ti …“

„ No tak Pottere, konec dojemných chvilek, jdeme.“ Utnul jejich rozhovor všemi velmi oblíbený profesor lektvarů. Tonks se povzbudivě usmála a potom se vydala směrem do Prasinek. Hlavou se jí honily tisíc myšlenek.Co jí to Harry chtěl říct? Věděl snad všechno i on? Prozradil jí její patron? Jistě. Harry není hloupý a ta Snapova poznámka, určitě mu to došlo. Ale co jí chtěl říct? Aby to vzdala? Aby vytrvala? Kdo ví. Možná jí to řekne až se znovu setkají.

„ Jeden ležák, díky.“

„ Nemám, pro takovou břečku si zajdi k Rozmetě.“

„ Tak ohnivou whisky, ale prosím čistou skleničku.“

„ Ale nic Aberulfe. Prostě mi přines tu whisky.“

„ Ahoj Tonks, kde jsi byla tak dlouho?“

„ Ale, to nestojí za řeč. Menší dostaveníčko s profesorem lektvarů.“

„ Á, Snape, nikdy nezklame, co?“ zasmála se Hestie.

„ To máš teda pravdu. Já toho chlapa nesnáším už od školy.“ Opáčila Tonks.

„ Počkej, kdy jsi ho potkala na škole?“ zajímalo okamžitě Emminii.

„ No poslední dva roky mě učil lektvary, sice jsem s ním já osobně neměla zas až tak velké problémy – lektvary mi šly, ale pár mých kamarádů z něho mělo vyloženě depky. Došlo to až tak daleko, že jsem vždycky vařila tři lektvary najednou, aby alespoň prošli do dalšího ročníku.“

Dneska jsem těm prckům docela záviděl.“ To se zase pro změnu ozval Sturgias.

„ Proč?“ pronesli všichni sborově.

„ Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem  toho vlaku vystupoval já.“

„ To byly časy. Nikdy jsme s nemohla dočkat školy.“ Zasnila se Hestie zpoza své sklenky ohnivé whisky.

„Celé prázdniny jsem nemluvila o ničem jiném, než že se chci vrátit do Bradavic.A konečně zse začít hrát.“

„ Hrát?“zpozorněl Ludovik.

„ No famfrpál.“

„ ty jsi hrála famfrpál? Na jakém postu?“

„ Střelkyně.“

„ Já jsem byl chytač. Naštěstí jsem odešel přesně rok před tím, než tam nastoupil James Potter.“

„ Jasně jinak by jsi utrpěl prohrou nad malým druhákem.“ Neopustil si Sturgial svou poznámku.

„ No to mi povídej. Můj brácha byl o dva roky mladší než já a vystřídal mě na tom postu. Chudák, nesl dost těžce, že ho pokaždé porazil malý kluk.“

„ To si dokážu představit. A co se s ním stalo, že o něm mluvíš v minulém čase?“ to zase propukla zvědavost u Hestie.

„ Vzal si dívku z mudlovské rodiny. Měli spolu tři krásný špunty. Nejstaršímu bylo třináct a chodil do druhého ročníku v Bradavicích. Před měsícem je všechny našli mrtvé. Podle mudlovských novin nehoda – podle nás smrtijedi. To je důvod proč jsem tady. V Londýně na mě všechno padalo. Brácha byl poslední koho jsem měl.“

„ To je mi líto, nevěděla jsem.“

„ To nic. Bude mi stačit, když je dostanem. Když ho konečně sprovodíme ze světa a já tomu budu moct aspoň trochu přispět. I kdybych sebou do hrobu měl vzít pár smrtijedů.“

„ Takhle nemluv.“

Jejich rozhovor pokračoval až do brzkých ranních hodin. Posilněni velkým množstvím whisky usnuli všichni v Hestiině pokoji.

Zpět na obsah

Kapitola 37: Karibik v Londýně

     „ Čao Tonks, Hestie má narozeniny, chceme to večer oslavit, přidáš se?“

„ Ahoj Sturgi, ale Hestie má narozeniny zítra, ne?“

„ To sice jo, ale řekli jsme si, že bychom je oslavili už dnes.“

„Aha, ale já už dneska něco mám,vážně to nechcete nechat na zítra?“

„ No myslím, že bez tvého tanečku na stole by to nebylo ono, takže to s tím přesunem nějak zařídím..“ usmál se kolega.

„Co? Jaký taneček?“ nechápala Tonks.

„ No jo, když to někdo přežene s Ohnivkou, tak se nemůže divit, že si potom nic nepamatuje…“

„ No jistě a taky si může být jist, že mu jeho kamarádi nic neřeknou, ale budou mu to pořád připomínat při jakékoliv příležitosti,co?“

„ Přesně, takže se na zítřek pořádně připrav.Máme pořádnou zásobu whisky.“

„ Hmm dík za upozornění.“ Uchechtla se a společně se Sturgiasem se vydala do lokálu na ranní kávu a snídani.

Idylické ráno moc dlouho nevydrželo. Dopoledne se zatáhlo a odpoledne u padal nepříjemný déšť se sněhem.

„ Ahoj, co provádíš?“ zajímala se Hestie, když vrazila do pokoje Tonks zrovna když se mladá čarodějka chystala nějak ven.

„ Zkouším najít něco hezkého, pohodlného a hlavně teplého, abych nezmrzla dřív , než se přemístím do Londýna.“ Povzdechla si Tonks a zabořila hlavu opět do skříně.

„ Hele přestaň se chovat jako pštros  a pojď sem.“ Mávla na ni Hestie a vytáhla hůlku.

„ Co? Proč?“ nechápala Tonks a vytáhla hlavu ze skříně, ale v té chvíli se její společnice začala hrozně smát a po chvíli spadla z postele, na kterou se pár minut před tím posadila.

Tonks nechápala a vytřeštěně pozorovala svou kamarádku.

 Po-podívej se do- do zr-cadla“ hýkala Hestie mezi smíchem a tak ji Tonks poslechla a přešla místnost aby se na sebe podívala do velkého nástěnného zrcadla. Jakmile se spatřila začala se také dusit smíchy. Vlasy měla rozcuchané, jako by prolezla křivím, levé ucho jí zdobila ponožka, která se zachytila o náušnici na hlavě měla velmi elegantní klobouček v podobě její fialové minisukně a rameno ji zakrýval její tyrkysový šátek.

„ Teda, v tomhle jdi. Hrozně ti to sluší.“

„ Vtipná jako vždy. Obávám se, že takhle by se mě Chris spíše lekl…“

„ Takže máš rande?“

„ Jo.“

„ Super, to ti přeju. Doufám, že se vrátíš až nad ránem.“

„ Taky doufám.“ Tajemně se usmála Tonks. Hestie se už,už nadechovala, ale v poslední chvíli svou myšlenku spolkla. Došlo jí, že kdyby se zmínila o Removi tak by nálada její kolegyně a kamarádky klesla pod bod mrazu.

„ U Merlina tak co si mám oblíknout?“ zhrozila se Tonks, když se podívala na hodinky a zjistila, že má být za hodinu v Londýně.

„ Co vyšiluješ? Vždyť se tam přemístíš za chvíli a máme ještě čas.“

„ Hestie, strávily jsme klábosením celé odpoledne a za hodinu mám být v Londýně, tak se prosím přestaň smát a poraď mi, co si mám obléknout.“

Hestie mávla hůlkou a v tu chvíli přistál Tonks v klíně tmavé rifle u kotníku roztáhlé do širokého zvonu, volná  žlutooranžová tunika, teplý kabát a žlutý šátek. Za chvíli byla Tonks oblečena a stála na opuštěné ulici vedoucí z Prasinek, připravena přemístit se do Londýna.

„ Ahoj, omlouvám se, jdu pozdě, ale nemohla jsem se dostat z hostince. Zítra má jedna kolegyně narozeniny, tak jsme potřebovali vyřešit nějaké detaily zítřejší oslavy.“ Omlouvala se hned, jakmile byla v blízkosti svého společníka, na kterém šlo na první pohled vidět, že tam čeká už dlouho.

„ Ahoj krásko, to nic na tebe bych čekal i hodiny.“

„ No tak hrozné to zpoždění snad nebylo, ne?“ zhrozila se naoko Tonks.

„ NE, tak co podniknem? Mám pár návrhů – čínská, italská, francouzská nebo americká kuchyně?“

„ Americká? A jak vypadá dobrá americká kuchyně?“

„ Hamburger u stánku a procházka po městě?“ usmál se nevině.

„ V tomhle počasí? Ty jseš blázen. Já hlasuju pro tu italskou kuchyni. Pizzu, dobré víno, příjemnou hudbu – myslím, že to je přesně to co teď potřebuju.“

„ Dobře, vyřešeno. Takže jsem do Alfreda.“

„ Perfektní.“

V restauraci panovala příjemná atmosféra. Tonks chtěla vědět co se děje na ministerstvu, když ona tvrdne v Prasinkách a poté přešli ke vzpomínání na jejich dětská léta v Bradavicích.  

„… A pamatuješ jak jsi málem při zápase přizabila toho zmijozeláka?“

„ Já ho málem nepřizabila jenom jsem na něho poslala potlouk stejně jako on na mě.“

„ Jo, ale jeho na rozdíl od tebe ten potlouk trefil.“

„ Nj, mám hold lepší reflexy a trefu.“ Při téhle vzpomínce se Tonks už zase musela rozesmát.

 „ Už je pozdě,asi bychom už měli jít. Zítra mám hlídku a ještě ke všemu je večer ta Hestiina oslava.“ Začala Tonks. Když zkontrolovala čas na svých hodinkách a zjistila, že je blíží půlnoc.

„ Jasně. Zaplatím a můžeme jít, ale pod jednou podmínkou.“ A tajemně se mu zablýsklo v očích.

„ Ano,a jaká ta podmínka je?“

„ Projdeš se semnou ještě nočním Londýnem.“

„ Nic jiného? Jenom procházka v mrazivém, sychravém londýnském počasí?“ ušklíbla se ironicky Tonks.

„ No jistě, jsme čaroději. Jedním mávnutím hůlky si vzduch zahřejeme na karibský způsob.“

„ Ty jseš šašek. OK, tak pojď, chci zažít Karibik v Londýně.“

Procházeli se chladnu nocí a bylo jim dobře. Tonks musela uznat, že s tímhle klukem zapomíná na své starosti, ale něco ji v tomhle vztahu chybělo, ale nemohl přijít na to co to bylo.

„ Už bych se opravdu měla přemístit do Prasinek.“

„ Počkej a kdy se zase uvidíme?“

„ Napíšu ti, kdy budu mít zase volněji, ano?“

„ Slibuješ?“ toto slůvko zašeptal Chris přímo u jejího ucha. Potom se odtáhl, ale jenom na tolik, aby jí viděl do očí. Cítila jeho teplý dech na své kůži. Začal se pomalu svými rty přibližovat k těm jejím a zakončil to jemným polibkem. Po chvíli se polibku poddala a započala vášnivá hra jejich jazyků, když se však za nimi ozval známý hlas málem vyletěla do nebe, jak se lekla.

„ Dob-dobrý večer profesore Brumbále.“

„ Ahoj Tonks, řekl bych že spíše noc, nebo možná brzké ráno.“usmál se na ni.

„ Ahoj Tonks“ to se ozvala postava zahalená v plášti stojící za Brumbálem, které si Tonks do této chvíle nevšimla. „No nic, já vás nebudu rušit, vidím, že se máte dobře. Tak nashle. Brumbále my se uvidíme zítra.“ Než kdokoli cokoli stihl říct postava se s  hlasitým PRÁST přemístila.

„ No tak myslím, tohle bylo velmi zajímavé a přínosné setkání.“ Usmál se tajemně Brumbál.

„ Rád jsem vás zase viděl pane O´Connele, Doro, uvidíme se v sobotu?“

„Jistě pane profesore. Nashledanou.“ I Brumbál se přemístil a Chris zůstal s Tonks v osamělé ulici.

„ Už bych opravdu měla jít.“ Její hlas zněl najednou tak cize, prázdně.

„ Stalo se něco? Vypadáš jako bys viděla ducha, kdo byl ten muž s Brumbálem?“ vychrlil Chris plno otázek a Tonks mu odpověděla jen na tu jednu, na tu nejdůležitější.

„ Remus, Remus Lupin.“

Zpět na obsah

Kapitola 38: Rozhodnutí

Po včerejším setkání se Tonks přemístila rovnou do Prasinek a co nejnepozorovaněji se snažila dostat do svého pokoje. To by ovšem nesměla být naše Tonks aby se jí to povedlo. Hned když vešla do dveří, přerazila se o židli, strhla s sebou ubrus na kterém bylo ještě zbylé nádobí a všechno to dopadlo s hlasitým řinčením na dřevěnou podlahu, kde se rozbilo.

„ Sakra“ pronesla do tmy a doufala, že nikoho nevzbudila. Posbírala se ze země a začala napravovat spoušť, kterou spáchala.

Do postele se dostala až nad ránem, ale klidného spánku se nedočkala. Ve snu se jí stále vracely večerní události.

„ Takže Hestie, já vím, že se ode mne čeká nějaké originální a vtipné přání, ale jaksi nejsem ve své formě, jak jste si jistě všichni všimli, takže dnes zůstaneme u starého, známého, trapného popřání a slibuju, že na příští rok vymyslím něco originálního, ano?“ začala Tonks při večerní oslavě narozenin, která se konala u „Prasečí hlavy“.

„ Takže všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, atd.“ pokračovala a podala své přítelkyni malý balíček.

„ Díky Tonks. Myslím, že tohle bylo originální docela dost, hlavně ten začátek. A ještě si určitě promluvíme.“stihla Hestie prohodit směrem k Tonks, než si ji do parády vzali ostatní hosté.

„ Teda brzdi holka, nebo ti bude zítra na poradě pořádně blbě.“ Usmála se Hestie, když o necelou hodinu později narazila na Tonks v rohu hospody se skoro prázdnou lahví ohnivé whisky.

„ No a? Nejradši bych tam zítra vůbec nešla.“

„Co se stalo? Včera jsi se tam docela těšila.“

„ Včera nebylo dnes.“ S těmito slovy pozvedla flašku a zbylý obsah do sebe obrátila.

„ Tak to si poslechnu. Co ti zase prolítlo kolem nosu?“

„ Nic.“ Máchla hůlkou a už v ruce dřímala novou flašku, plnou zlatavé tekutiny.

„ Brzdi Tonks, k Mungovi je to od sud docela daleko a na otravu alkoholem jsi docela mladá a hlavně jsi měla včera rande, takže nech….“ V tom se Hestie zarazila a tázavě se na svou společnici, která právě zase upíjela z vlašky, podívala.

„ Co se včera stalo? Něco s Chrisem?“

„ Ne, Chris byl super…. Hestie já jsem to tak posrala.“

„ U Merlina, co jsi provedla? Rozešla jsi se s ním?“

„ On nás viděl.“

„ KDO?“ Hestie byla silně mimo. „ Prosím tě začni od začátku. Nějak se v tom ztrácím.“

Tonks neodtrhla zrak od flašky, se kterou si právě hrála.

„ Včera, po večeři jsme se šli ještě projít. Najednou mě Chris zastavil a políbil mě.“

„ To je super, ne?“ přerušila ji kamarádka, ale když viděla ztrápený pohled Tonks zmlkla, aby mohla pokračovat.

„ Jenomže v tu chvíli nás někdo pozdravil.“

„ Oou…. Kdo to byl?“

„ Hestie mohla bys mě přestat pořád přerušovat?“ osopila se na ni trochu nabroušeně.

„ Jo jasně,promiň, pokračuj…“

„ Odtrhli jsme se od sebe a podívali se na nově příchozího. A byl to Brumbál.“

„ Tak to není tak hrozný, ne?“

„ Hestie.“

„ Promiň, já myslela, že je to už konec.“

„ Není, za Brumbálem stál Remus.“ U stolu se rozhostilo ticho.  Hestie vzala Tonks flašku a sama se z ní napila.

„ Teď mlčíš? Nepřerušíš mě? Neřekneš mi že to bude dobrý?“

„ Promiň holka, ale tohle dobrý nebude. Znám Rema.“

„ Sakra Hestie. Já jsem tady na zkolabování. Nechtěla bys mi laskavě vrátit mojí flašku a přidat k ní nějakou chytrou radu?“

„ Rozmysli si s kým chceš být. A tu flašku ti nevrátím už tak jsi dost na mol.“

„ Vtipná. Mluvím ještě docela normálně.“

„ To jo, ale chodit už nedovedeš.“

„ Tak to brrrr. Kdybych chtěla tak to dovedu.“

„ Fajn, když přejdeš tuhle místnost, tak ti tu flašku vrátím.“

„ Klidně.“ S tím se Tonks zvedla odhodlaná přejít celou místnost. Nepočítala ovšem s tím malým detailem, že mezi tím, když seděla, nějaký vtipálek vyměnil parkety za nafukovací člun a hned po pár krocích se natáhla jak dlouhá tak široká a sebou přibrala židli i s jejím majitelem.

„ Vidím, že jsi naprosto střízlivá. Tak jdem. Vstávej a jde se na kutě, ať nám zítra v Londýně neuděláš ostudu.“

„ U Merlinovy ztracený boty, kde to jsem? A proč je mi tak blbě? A proč si k sakru nic nepamatuju?“

Tonks ležela na posteli, stále v oblečení, ve kterém byla včera na oslavě. Po dlouhých chvílích přemáhání se rozhlédla po místnosti a po další dobré půl hodince se donutila pomalu vstát a dojít do koupelny.

„ No potěš osla. Já vypadám…“ zhodnotila svůj výzor když pohlédla do zrcadla. Světla hnědé vlasy měla rozcuchané na všechny strany a s její bledou pletí kontrastovaly tmavé kruhy pod očima.

Vlezla do sprchy a nechala se hladit chladnými potůčky vody.

„ Tonks, už jsi vzhůru? Já jen, že už musíme jít. Za chvíli začíná porada.“

„ Jo jasně Hes, za chvíli jsem tam.“ Odpověděla Tonks stále ještě z koupelny. Rychle na sebe hodila oblečení a vyrazila vstříc nové poradě.

„ Nová image?“

„ Co?“ nechápala Tonks.

„ Ty černé brýle na očích. Nová image? Jinak nevím proč je máš, když je venku zataženo a po sluníčku není ani stopa.“

„ Protože kdybych je neměla tak se mě každý lekne.“

„ Zlato, obávám se, že ti brýle nepomůžou.“

„ Velmi milá.“

„ Já vím.“

„ Tonks, zlatíčko, ráda tě vidím, doufám, že zůstaneš na večeři.“ Spustila Molly hned jakmile přišli do doupěte.

„ Ahoj Molly, jistě zůstanu ráda, jenom mohla bych tě poprosit, abys v mé blízkosti šeptala? Není mi zrovna nejlíp.“

„ Toho jsem si všimla zlatíčko. Něco špatného jsi snědla?“

„ Spíš vypila. Ahoj Molly.“

„ Ahoj Hes. Ty jsi samozřejmě  také zvaná.“

„ Ne díky, už něco mám, ale taky Tonks by potřebovala do žaludku něco jiného než ohnivou whisky.“

„ Cože? Tonks ty jsi pila?“

„ Molly už se chováš jako moje máma. Pila jsme jenom trochu. Oslavovali jsme narozeniny tady Hestie.“

„ Aha, tak jo. No pojďte si už sednout, Brumbál chce začít.

Porada byla dlouhá, nudná a pro Tonks absolutně nezáživná. Nemohla se soustředit na Brumbálova slova. Pokaždé, když se rozhlédla pohled jí padl na opuštěnou židli, na které vždy seděl on. Je asi dost naštvaný. Ani by se mu nedivila. Kdyby ho viděla s jinou…. Tak moment. Vždyť jí řekl, že jí nechce. Ale její dotěrný červíček v hlavě pokračoval ve své. Hlodalo jí svědomí a došla k závěru, kterého se hodlala držet. Musí to vyřešit.  S Chrisem se rozejít – nebylo by to vůči němu fér. A potom udělat všechno proto, aby získala Remuse, aby tu jeho tvrdohlavost konečně porazila. Vrátila se do reality právě včas, aby si nikdo nevšiml, že byla celou poradu mimo.

„ Takže myslím, že tímto bychom mohli naší poradu ukončit.“ Rozezněl se místností Brumbálův hlas, když do místnosti vnikl chlad venkovního vzduchu, jak vstoupil nový příchozí.

„A Remusi, myslel jsem, že to dnes nestihneš. Ale když už jsi zde,mohl bys říct jak pokračuje tvá mise?“

„ Nic slaného to není. Zatím mi moc nevěří.“

Dora neměla sílu otočit se a podívat se na něj. Její odhodlání a odvaha byly najednou ty tam.

„ Pro Pána Jána Remusi ty krvácíš.“ To se ozvala Molly a jako by touto větou Doře zabodla dýku do srdce.

„ Co se stalo?“ vyhrkla dříve, než se stačila zarazit. A otočila se tak rychle, že při své stále přetrvávající kocovině zavrávorala a i se idlí málem spadla, nebýt duchapřítomného Brumbála, který ji zachytil. Jak on to dělá? Přísahala bych, že před chvílí byl na drhé straně místnosti.Proběhlo Doře hlavou

„ Nic to není, jen jsem se nepohodl Rulfem.“

„ A to je zase kdo?“

„ Jeden z vlkodlaků, který je pro to aby mě roztrhali.“ V jeho pohledu bylo něco, co Tonks děsilo. Jejich oční spojení přetrhla až Molly.

„ Remusi musíš si sednout. Doro tady máš lékárničku a prosím ošetři mu tu ránu, já mezi tím přichystám večeři. A jděte s tím do obýváku. Remusi zvládneš to?“

„ jistě Molly, říkám, že to nic není.“

„ To známe. Jděte už. Teď by tam nikdo neměl být.“

„ Vážně to nic není, nedělej si škodu. Můžeš se jít věnovat užitečnějším věcem než mi ošetřovat rameno.“

„ Co máš na mysli? Rozbíjení hrnků nebo zaclánění Molly?“

„ Tak jsem to nemyslel, jenom…“

„ Hele Reme, měli bychom si promluvit.“

„ Ne to neměli.“

„ To co jsi viděl v Londýně….“

„ Hele Tonks, já jsme to ukončil, tak nevím proč by ses mi měla omlouvat. Jsem rád, že sis někoho našla. Někoho tobě rovného.“

„ A ty jsi křivý?“

„ Co?“ nechápal Remus.

„ No řekl jsi, že jsem si našla někoho sobě rovného, tak se ptám, jestli ty jsi křivý.“

„ Doro, prosím. Víš jak to myslím.“

„ Jó ty myslíš tu starou ohranou písničku? Tak poslouchej. A nepřerušuj mě.“ Dodala rychle, když viděla, že už, už otevírá ústa na protest  „Jen jsem ti chtěla říct, že jsem sice byla s Chrisem, ale jenom proto abych na tebe zapomněla. Což se mi nepovedlo. Jediný výsledek byl ten, že jsem se hrozně opila a je mi tak blbě, jak mi ještě nikdy nebylo. Ani v Bradavicích, což je co říct. Takže ti jenom oznamuji, že se tě nevzdám.Miluju tě Remusi Lupine a je mi jedno co jsi zač, je mi jedno, že jsi chudý jak kostelní věž a je mi úplně jedno, že tě nějaký Rufus nebo jak se ten blb jmenuje chce roztrhat. Rozumíš mi?“

„ Auuu.“ Sykl jenom Remus aniž by Doře odpověděl.

„Co je?“

„ Uvázala jsi to moc těsně.“

„ Padavko.“

„ Dobrá, můžu teď říct něco já?“

„ Jistě. Jsem jedno velké ucho.“

„ Já…..“ v té chvíli Remuse vyrušilo zaklepání na dveře.

„ Vstupte.“

„ Mamka vzkazuje, že je večeře.“

„ Dobře,už jdeme.“ Společně s Dorou vstali a vydali se ke kuchyni, u dveří ji Rem chytil za paži „ promluvíme si potom.“

„ Jak je libo.“ Odpověděla mu a vstoupila do kuchyně se záhadným úsměvem.“

Zpět na obsah

Kapitola 39: Až do konce

„ Jdete tak akorát. Hezky se posaďte, Tonks, ty si sedni vedle Charlieho a ty Reme můžeš vedle Dory?“ ujala se slova paní Weasleyová.

„ Jistě, stejně nikde jinde není místo.“

„ V tak milé společnosti jsme už dlouho neměli jídlo.V poslední době nás zanedbáváš Tonks.Už tě skoro nevidíme.A myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že nám tady velmi chybíš.“

Dora se trošku začervenala „ Děkuji Molly, já vím, ale není jednoduché se dostat z Prasinek.“

„ To je moš dobše.Hesky zůstaň v té vesniši.“ Zašeptala si Flor, snoubenka Billa pod nosem, ale k její smůle to její sousedé slyšeli.

„ A kluci jak se vám daří v krámku?“ snažila se rychle Tonks změnit téma.

„ Je to super. Daří se nám perfektně. A hele Tonks, slíbila jsi nám, že se za náma zajdeš podívat a ještě jsi tam nebyla. Já myslel, že ty své sliby plníš.“ Pošťouchl ji Fred.

„ Já vím kluci, moc mě to mrzí, slibuju, že se tam brzo stavím.“

„ Když už jsme u toho Bill tam jde zítra, nechceš se k němu připojit?“ zapojil se Georg. „ Protože když nebudeš mít pevný termín zase ti do toho něco vleze.“

„ To je super nápad. Užijem si to. Zajdem na oběd a zavzpomínáme na starý časy ve škole.“ Chytil se toho hned Biil.

„ Auuu“ vyjekla najednou Tonks.

„ Co se děje zlatíčko?“ strachovala se Molly.

„ Já nevím, jako by mě někdo kopl.“ Objasnila to a podívala se naproti sedící jedince. Remus se tvářil dosti vyjeveně, takže ten to určitě nebyl, proč taky, ale vedle něho seděla Floer.

„ Já omlouvám se. Mam pchoblém se svou nohou. Je mi to líto Tonks.“

„ To nic.“ Usmála se mile Tonks a v duchu se modlila,aby nevyprskla smíchy. Nikdy si nezvykne na ten její přízvuk. Ale stejně měla takový pocit, že ji Floer kopla naschvál.

„ Bille to je výtečný nápad. Už dlouho jste s Tonks neměli příležitost promluvit si a najít k sobě zase cestu.“ Když Molly viděla, že  ji skoro nikdo nepochopil dodala „ myslím tím, že budeš se svými vrstevníky. A Tonks byla vždy trochu víc, než jen tvá kamarádka, ne?“

„ Já nevím kam tím narážíš mami?“ nechápal mladý Weasley a nebezpečně přivřel víčka aby tím dal své matce najevo, že není nejhodnější doba otvírat uzavřené kapitoly.“

„ Já myslela, že jste spolu chvíli chodili, nebo se mýlím?“  Tonks vyprskla dýňovou šťávu, kterou právě pila a uštědřila tím Removi pořádnou sprchu. Takhle otevřený útok opravdu nečekla. Obzvláště od Molly ne. Jak se to sakra vůbec dozvěděla?

„ Co? Vy dva jste spolu chodili? Já myslel, že se skoro neznáte. Teda aspoň to tak vypadalo ze začátku.“ Začal Fred a vůbec neskrýval jak se touto debatou i se svým bratrem dobře baví.

„ Jo –ehm – no –ono je to-…“ pokusil se tázaný o vysvětlení, ale pod vražedným pohledem své snoubenky mu to moc dobře nešlo.

„ Ono to bylo tak, že to byla ještě dětská, úplně nevinná láska, která se omezila na jeden tajný výlet do Prasinek v druháku. Při kterém nás samozřejmě náš milovaný školník chytil, nasolil nám trest a tím to všechno skončilo. Od té doby jsme spolu už skoro nepromluvili. Teda když nepočítám ty nadávky v druháku a následné roky pošťuchování ohledně famfrpálu.“ Objasnila to Tonks a doufala, že to bude stačit. V hlavě se jí ovšem usadila nebezpečná myšlenka. Co tímhle vším Molly sakra sleduje?

„ Nechme toho. Tonks jak se ti líbí v Prasinkách?“

„ Už jsem si zvykla, ale někdy je tam docela nuda.“

„ A nenapadlo tě poprosit Brumbála a Moodyho aby tě zase přeřadili do Londýna?“

„ A ty nemáš pšítele?“ vlezla do hovoru z ničeho nic Flor.

„ Molly, to jsem už zkoušela, ale Jaksi  je tady pořád problém v podobě Ropuchy, která na ministerstvu stále straší. A ano Flor, mám přítele, co to á společného s Prasinkami?“

„ S Pchasinkami nic, ale asi by se mu nelíbilo, že jdeš s nějakým jiným chlapcem na oběd.A budeš s ním selý den.“

„ Flor, myslím, že jemu to vadit nebude, obzvláště když ví, že je Bill jenom kamarád.“

„ To urrršitě.“

Po večeři chtěla Tonks pomoci Molly s nádobím a zjistit, co to mělo znamenat, ale předběhl jí Bill. „ Tonks tak co třeba zítra v deset u „Děravého kotle“?“

„ Jasně a nebude to Flor vadit? Nevypadala moc nadšeně.“

„ V klidu kočko, mohla bys nás teď na chvíli nechat s mamkou o samotě?Musíme si něco ujasnit.“

„ Jasně.“ S tím vykročila z kuchyně, že si aspoň promluví s Remusem.

„ Mohla bys na chvíli do mého pokoje, pchosím?“

„ Jasně Flor. Pro tebe vše.“ Usmála se křečovitě a zamířila do pokoje snoubenky svého kamaráda.Neměla tu holku mco ráda. Na ní byla až příliš sladká.

Když vstoupila do místnosti zhrozila se.Proč jenom nco takového čekala? Tonks měla sice růžovou ráda, ale všeho moc škodí. Celé stěny byly světle růžové s tmavě růžovými vzory, povlečení na posteli mělo také růžovou barvu a závěsy na oknech byly červánkové. Tonks polkla, zhluboka s nadechla aby se jí neudělalo špatně a mile se na Flor smála. „ Tak co potřebuješ?“

„ Já? Co potšebuji? Abys nechala mého pchrrrítele být.“

„ Ale já s tvým přítelem nic nemám.“

„ To urrršitě. Viděla jsem vás u vešerrre.“

Flor no tak. Bill je kamarád.“

„ Nevěrrrím ti.“

„ Hele věř si čemu chceš. Já mám svědomí čistý.“ Vypochodovala z pokoje a pomalu sestupovala po schodech.

„ Čemus e směješ?“

„ Ale Flor mi dělala přednášku, abych nechala Billa na pokoji, že je její. Chceš v té přednášce pokračovat?“

„ Proč? Já Billa nechci.“

„ Ale, vidím, že se panu vlkodlakovi vrací humor.Já nevím, třeba bys mohl žárlit na Billa, že s ním budu celý den.“

„ Jste přece jenom kamarádi, ne? Sama jsi to řekla. Můžeme si teda promluvit?“

„ Určitě.“ Společně zapadli do jedné místnosti, kde s určitostí věděli, že nikdo není.

„ U Merlina kde to jsme“

„ Proč?“

„ Hrozně to tu smrdí.“

„To jo.Je to tady něco jako kůlna. Nosily se sem všechny nepotřebné věci.“

„ Aha. Tak spusť. O čem jsi chtěl mluvit.“

„ Víš já… auuu.“

„ Co se stalo?“

„ Nic, jen jsem se opřel o to rameno.“

„ Bolí to moc? Počkej podívám se na to.“ Přiblížila se k němu a opatrně mu rozvázala obvaz.

„ Nevypadá to moc hezky. Chtělo by to znovu vyčistit a převázat.“

„ To nemusíš.Je to v pohodě. Když  se o to zrovna neopřu.“ Jemně ji vzal za ramena a přitáhl si jí tak, aby j mohl vidět do čí. Byli si tak blízko. Srdce jim oběma začalo bít jako o závod. Pomalu se přibližovali rty, až se nakonec spojily v něžný krásný polibek.

„ NE to nejde. Tonks já nemůžu. Je to šílenství. Chtěl jsem ti jen říct abys zůstala s Chrisem, že s náma to nemá budoucnost.Měj se a přeju vám hodně štěstí, aby vám to vydrželo.“ Nechal zaraženou Doru uprostřed místnosti a sám co nejrychleji opustil dům. Tonks jen vzdáleně slyšela jak se loučí s Molly. Po tváři ji stekla jedna horká slza. Rychle ji utřela. „ Tak to ne. Tak lehce ti to neprojde. Miluju tě, ty miluješ mě a žádné překážky mi nezabrání, abych o tebe přestala bojovat. Až do konce.“ Pronesla do ticha.

Zpět na obsah

Kapitola 40: Wildcollige

Výlet na Příčnou dopadl výborně. Tonks byla krámkem dvojčat doslova unesena. Malý obchůdek byl v rohu Příčné ulice, když jste do něj vešli byl plný poliček na kterých bylo plno různých předmětů. Tonks se procházela mezi regály a zkoumala jejich obsah. Musela uznat, že kluci ač jsou odmalička hrozní bordeláři obchůdek mají zařízený úžasně. Měli zde vše, co v takovém obchůdku být má. Seřazené nejen podle oblíbenosti, ale také podle ceny a dokonce i barvy a velikosti. Mělo to své krásné kouzlo, že se Tonks nechtělo jít pryč. Seděli všichni na zemi a pojídali Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, čokoládové žabky a spoustu jiných sladkostí, které kluky napadly. Odpoledne skončilo tak, se Fred s Georgem museli vrátit zpátky k práci a Tonks s Billem se rozhodli, zajít si na oběd a poté ještě na kafe do proslavené kavárničky přímo uprostřed Příčný.

„ Víš co ale nechápu?“

„ A víš, že ani nevím?“

„ Dobře, tak já ti to teda povím.“

„ To bys byl velice laskavý.“ Tonks už nemohla a vyprskla smíchy.

„ Sluší ti to, když se směješ.“

„ Tvojí snoubence by se asi moc nelíbilo, kdyby tohle slyšela.“

„ To mi povídej, včera mi dala pořádný kapky.“

„ Kvůli dnešku?“

„ To taky, mamka mi to pořádně zavařila.“ Tonks to chápala. Bylo jí to nepříjemné, protože věděla, že za to může z velké části ona a tak se pokusila o změnu tématu.

„ Hele tak co nechápeš.“

„ Co?“

„ Řekl jsi mi, jestli vím co nechápeš, já odpověděla, že ne a tak dále, no pořád jsme se nedostali k tomu co vlastně nechápeš…“ pokračovala Tonks a už zase jí cukaly koutky. Bill na tom nebyl o moc lépe. Začal se hrozně smát.

„ Vlastně už jsme k tomu došli. Nechápu co to včera do mamky vlezlo, že začala to o nás a tak…Chápu, že Flore nemá ráda, ale až takhle?“

„ Bille, já myslím, že s tím tvůj vztah s Flore má jen okrajovou roli.“

„ Co?“ Bill vypadal dokonale zmaten.

„ Hele, mě se o tom moc nechce mluvit.“ Zvážněla najednou Tonks.

„ Hele holka, kvůli tomu se hádám se snoubenkou, tak bys mi mohla vyklopit o co jde, ne?“

„ Jo mohla, tak dobře, víš …“ nemohla pokračovat, protože do kavárny vtrhl Fred.

„ Všude vás hledáme. Nový útok. Všichni, kteří můžou se přemisťují na Wildcollige. Je tam hrozný peklo. Je to totiž mudlovská vesnice. Vysypal ze sebe a už zase utíkal na ulici, ze které se okamžitě přemístil. Bill s Tonks na nic nečekali, rychle zaplatili a vydali se do již zmíněné vesnice, zachránit co se dá.

Vypadalo to tam jako ve zlém snu. Ač byl bílý den, nebe bylo zahaleno v oblaku dýmu z hořících domů a po větru se nesly výkřiky lidí. Po ulicích leželo plno mrtvých a raněných, ať už dědí, starců, mužů nebo žen . Tonks se rozběhla k nejbližšímu zakuklenci, který zrovna mučil mladou dívku.

„ Ty mudlovská šmějdko, tohle je tvůj konec.“ Zachechtal se ledový hlas,který Tonks až moc dobře znala.

„ Expeliarmus.“ Vykřikla, aniž by doufala, že by to jejího milého strýčka zasáhlo. Ale alespoň to upoutalo jeho pozornost a dívka se mohla schovat do bezpečí.

„ Ale, ale, koho pak to tady máme? Není to dceruška té krvezrádné mrchy, co se narodila jako sestra mé ženy?“

„ Nazdar Rabatusi. Už jsi zase venku z Azkabanu? Rozhodně ne na dlouho.“

„ A kdo mě tam jako znovu dostane? Snad ne ty? Ty ubožačko.“  Začal se jí vysmívat. Tonks to vytočilo do ruda. Její hnědé vlasy změnily barvu na rudou a začala na muže naproti chrlit jednu kletbu za druhou. Většinu dokázal pokrýt, ale na zpětný útok už mu nezbýval ani čas, ani síly. Po pár minutách byl vysílen a Tonks se naskytla příležitost. Vyslala na něj tři neverbální zaklínadla, kterým se vyhnul, ale poutům, které poslala hned v zápětí, už neuhl a svalil se na zem spoutaný pevnými lany.

„ Ano strýčku,  zpáteční jízdenku do Azkabanu ti zařídím já. Jsi rád?“

„ Ty mudlovská mrcho, to si odskáčeš.“

„ Je mi to jasný.“ Když ho obcházela nechtěně ho nakopla a pokračovala k dalším smrtijedům, kterých zde bylo opravdu hodně.Jako by něco slavili.

Byla už noc, když se Fénixovu řádu spolu s bystrozory podařilo úrok smrtijedů odvrátit. Bylo mnoho mrtvých i zraněných na obou stranách. Do Azkabanu se však nedostal nikdo. Smrtijedi když couvali, podařilo se jim osvobodit živé stoupence. Mrtvé nechali řádu.

„ Tonks, přemísti se do Doupětě. Bude ještě porada.“

„ Jasně Moody. Uvidíme se tam.“

Tonks s s hlasitým PRÁSK přemístila do Doupěte. Byla vysílená a měla i pár ošklivých šrámů.

„ Zlatíčko, ty jsi raněná. Pojď musím ti to ošetřit.“ Zvolala hned Molly, jakmile Tonks zahlédla ve dveřích.

„ Flore, mohla bys mi podat tu zlatou lahvičku, co stojí na stole?“ houkla na blondýnku a dále se věnovala Tonks

„ Sajitsééé“. Co bych pro naší sladkou Tonksss neudělalá?“ nadávala Francouzska, když brala lahvičky z poličky a podala je Molly na stůl.

„ Ale Flore, tohle není ta zlatá lahvička. Tímhle odvarem bys Tonks tak jedině otrávila.“ Zhrozila se Molly, když vzala do ruky lahvičku, kterou jí Flore podala.

„Omlouvám se paní Weasleyová. Spletla jsem sééé. Přřřinesu tu sprrrávnou.“ Pronesla dívka a otočila se k nim zády a pro sebe pronesla „ žžžádná ššškoda by to nebyla.“ Naneštěstí netušila, že Tonks má dobrý sluch. Ta se jen uchechtla. Žárlivost tý holky jí přišla směšná.

„ Molly, kdo všechno od nás tam byl?“ zajímala se Tonks.

„ Skoro všichni, proč se ptáš?“

„ Já jen, bylo to tam dost ošklivé, pár bystrozorů z ministerstva to nezvládlo a tak, no já…, prostě…., jen jsem…“

„Tonks klid. Nic se mu nestane.“

„ Nikde jsem ho tam neviděla. Mám strach.“

„ Neboj. Myslím, že tam vůbec nebyl. Včera se loučil s Brumbálem, že se vrací na tu misi.“

„ Opravdu? Nechceš mě jenom uklidnit?“

„ Jistě to nevím,ale uklidni se. Očitě se mu nic nestalo. On se o sebe postará.“

„ O kom to mlufíte?“ zajímala se Flore, která právě přišla se správnou lahvičkou.

„   Flore nebuď zvědavá a uvař kávu.Prosím.“ odsekla jí Molly.

„ Ani bych se nedivila, kdyby mi do té kávy přidala vývar z rulíku zlomocného.“ Zasmála se potichu Tonks.

„ Nebo Vraního oka.“ Dodala Molly.

„ Molly, ale včera jsi to asi trochu přehnala. Ta holka teď na Billa hrozně žárlí a mě taky nemá ráda.“

„ Já vím,omlouvám se Tonks, ale když já si myslím, že ti dva to moc uspěchali.“

„ V téhle době?“

„ Ano. Vždyť se k sobě vůbec nehodí.“

„ Molly s tím ty ale nic nenaděláš. Tak je nech.“

„ Dobře, budu se snažit.“

„ Moody, no konečně. Kde jste byli tak dlouho?“

„ Sčítali jsme škody. Ta vesnice skoro lehla popelem. Museli jsme těm co přežili upravit paměť, taky jsme museli něco namluvit mudlovským novinám a postarat se o mrtvé.“

„ Sakra. Štve mě, že ti zmetci zase utekli. Říkala jsem, že je blbost dávat je dohromady. Tetička je až moc velká svině, o armádu svého pána nepřipraví.“

„ Jo já vím Tonks, byla to blbost, ale chtěli jsme je mít na očích.“

„ Jasně. To chápu. Jen je měl asi někdo hlídat.“

„ S tím už teď nic nenaděláme. Sedni si, ať můžeme začít poradu.“ Ukončil to Moody.

Porada byla velmi smutná. Držela se minuta ticha za všechny mrtvé, mezi kterými byla i bystrozorka, která s Tonks působila v Prasinkách Emmelina Vanceová. Podle Moodyho, který to viděl, to byla úplně zbytečná smrt Nikdo to nechápal. I přes tuhle tragédii, se Tonks trochu ulevilo. Na seznamu padlých nebyl Remus.

„ Tonks, půjdeme už?“

„ Jasně Hestie.“

„ Pomůžeš mi zítra probrat Emmeliiny věci?“

„ Jo. Stejně je to hrozný. Podle Moodyho se to vůbec nemuselo stát.“

„ Byla to zvláštní žena.“

„ Všem se stranila. Nevím, moc jsme jí neznala, jako by o naši společnost nestála.“

„ Znala jsem jí. Při téhle válce přišla o celou rodinu. Manžela a děti jí zabili před očima. Změnilo jí to. Ztratila chuť žít. Myslím, že tam dneska Belatrix vletěla naschvál.“

„ To je strašný. Chudák ženská.“

„ Myslela, jsem,že když vzala tu práci v Prasinkách, že se z toho chce dostat, ale asi jsem se spletla.“

„ Nech to tak Hestie. Teď je jí určitě líp. Je s těmi, které miluje.“

" Asi máš pravdu.Tak už pojď. Zítra ráno máme hládku." chňapla Hestie Tonks za rukáv a táhla ji před Doupě, aby se mohly přemístit.

" Doufám, že se nic nestane."

Zpět na obsah

Kapitola 41: Ředitelna

Převalovala se ze strany na stranu, ale usnout se jí nepodařilo. Pohlédla na noční stolek, na kterém stál budík. Bylo půl čtvrté ráno a ona pořád nemohla usnout. A když usnula zdály se jí hrozné sny, ze kterých se vždy budila s křikem. Podívala se z okna, kde panovala černočerná tma, kterou neoblomily ani hvězdy a měsíc, které se schovávaly za husté mraky plné sněhových vloček. Usoudila, že už stejně neusne, proto se vyhrabala z teplé postele, oblékla si župan a vydala se ke krbu, ve kterém už vyhlas oheň.

„ Auuuu zatracený křeslo.“ Třela si bolavý palec a opatrným krokem, při kterém se jí ještě podařilo shodit vázu ze stolu se dostala ke krbu, ve kterém znovu rozdělala oheň. Poté se vydala k oknu, posadila se na parapet a pozorovala krajinu za oknem. Ale stísněný pocit jí neopouštěl.

„ Kde jsi? Proč o tobě nikdo nemá správu? Proč se sakra neozveš?“ cítila jak ji po tváři stekla osamělá slza. Nesetřela ji  nechala ji následoval další. Po dlouhé době plakala. Nechala své obavy vyplynout na povrch. Ze všech sil se snažila chovat normálně, před lidmi se přetvařovala, ale moc lidí jí to nebaštilo. Hestie ji utěšovala, Bill stále vyzvídal co se děje Molly ji tahala na večeře a Flore ji nesnášela čím dál víc.

„ Ach jo. Molly má pravdu. Musím zajít za Brumbálem. On bude určitě vědět co se s Remusem děje, že už o sobě nedal vědět skoro měsíc.“

Hlavu si opřela o rám okna a pozorovala noční oblohu v tichosti. Naplněna novou nadějí, že jí ředitel Bradavic řekne něco nového jí pomohla na chvíli usnout.

„ Tonks vstávej, máme službu.“ Volal někdo z chodby a Tonks se pomalu začala probouzet. Celé tělo jí bolelo.

„ Co to vyvádíš? To jsi spala celou noc na okně?“ zajímala se Hestie a koutky ji cukaly smíchem. Muselo to vypadat opravdu komicky.

„ Ne jenom od půl čtvrté. Asi.“ Konstatovala Tonks když se podívala na budík na nočním stolku aby zjistila, že spala pouhé dvě hodiny.

„ Teda holka, měla bys se sebou něco dělat. Vždyť ty v poslední době vůbec nespíš.“

„ Hmmm. Hele Hestie, já budu za chvíli dole.“

„ Jo jasně, můžu pro tebe něco udělat?“

„ Jo, sežeň velký množství kávy.“

„ Budeš závislá.“

„ Omyl, už jsem závislá.“

„ Jak myslíš, ale kofein není zdravý.“

„ Hele káva je mnohem zdravější než jakýkoli jiný lektvar na povzbuzení.“

„ Ale spánek by ti pomohl mnohem lépe.“

„ Sežeň mi Rema a hned se mi bude spát dobře.“ Zamumlala si Dora pro sebe.

„ No jo holka. Láska je boj. Ale vítězství je o to sladší.“

„ Jo. Tak seženeš mi to kafe?“

„ Jasně, i kdybych ti ho měla sama uvařit.“

„ Dík jseš zlato.“

„ Jseš vážně blázen.“

„ Proč?“

„ Proč? Ty se mě ještě ptáš? Vypila jsi dva obrovský hrnky a třetí sebou táhneš na hlídku.Msli na svůj tlak, takhle chytneš infarkt a krom toho už z toho musíš mít led.“

„ Nemám. Jsem si ten hrnek začarovala, aby udržovala teplotu.A ohledně infarktu: od jakživa mám nízkej tlak.“

„ To mě podrž.“

„ Hestie prosím. Měla bys být ráda že piju kafe a ne třeba každý večer flašku ohnivky.“

„ To tak. To by nám ještě scházelo. Jeden Sturgias nám tady stačí. Radši pokračuj v pití kávy.“

„ Děkuji. Jo a nevadilo by ti, kdybych se stavila do hradu?“

„ Vůbec a co tam?“

„ Chci si promluvit s Brumbálem.“

„ A znáš heslo?“

„Co? Sakra na to jsem zapomněla.“

„ Uklidni se. Vrátíš se semnou. Mám to heslo napsaný v pokoji.“

„ Cože?“

„ Kdybychom něco potřebovali. Brumbál mi dal papírek, na kterém se objevují aktuální hesla do všech místností v Bradavicích, kde jsou hesla za potřebí.“

„ To jako i do kolejí?“

„ Jasně.“

„ Počkej, ale víš co by se mohlo stát, kdy se to dostalo do nepravých rukou?“

„ Neměj strach. Myslíš, že by Brumbál ohrozil své studenty?“

„ Ne.“

„ Ten papírek odkryje svá tajemství jen tomu, kdo je potřebuje k dobrým a nesobeckým účelům.“

„ Tak to si nejsem jistá, že mi to heslo ukáže.“

„ Proč?“

„ Mám sobecký účel.“

„ A to?“

„ Chci se Brumbála zeptat, jestli neví co je s Remusem.“ Tonks se zlomil hlas. „ Hestie já už dál fakt nemůžu. Nikdo o něm nic neví. Na porady nechodí a posledně když jsem s ním mluvila říkal, že ho tam chce někdo roztrhat.“

„ Myslím, že tohle není sobecký záměr. Bojíš se o muže, kterého miluješ.To je krásný.“

„ Ne to je hnus. Je to jak z nějaký mudlovský červený knihovny. Já ty příběhy nesnášela. Mamka je vždycky četla a když jsem byla v pubertě pořád mi je kupovala. A mě z nich zvedal žaludek. Dělalo se mi z nich na nic. A teď se chovám jak jedna z těch trubek co vyvádí kvůli každý prkotině.“

„ Ale houby. Zamilovala ses a máš o něho strach. To je normální.A krom toho, každý potřebuje v životě trochu té červené knihovny.“

 „ Hele Hestie. Radši dej to heslo.“

„ Jasně, já ti jen chci říct, že…“

„Že je můj život červená knihovna. Já vím.“

„ Ne. Jenom ti chci říct, že když budeš věřit tak to dopadne dobře. A to ty přece chceš, ne?“

„ Jo, ale bez tý knihovny prosím.“

„ ty jseš trdlo.To heslo je „Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak““.

„ Co jiného se dalo čekat, že?“

„ Večer zajdem na jedno?“

„ Jasně, až se vrátím tak se pro tebe stavím.“

Bloumala dlouhými osamělými chodbami bradavického hradu a srdce ji bušilo vzrušením. Už brzy už velmi brzy se dozví co se stalo. Byla tak ponořena do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že už došla ke chrliči.

„ Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak“

Chrlič odskočil a Tonks se naskytl pohled na točité schodiště, které se za chrličem rozprostřelo.Vystoupala po schodech až úplně nahoru a zaklepala na dveře před kterými stanula. Ticho. Zkusila to znovu, ale stále j nikdo neodpovídal.

Zkusila tedy otevřít dveře. Když vešla do ředitelky naplnil ji pocit bezpečí. Tahle místnost na ni vždy tak působila. A do doby, kdy zde studovala ona se ani trochu nezměnila. Vysoká knihovna, majestátný stůl, moudrý klobouk i Fawkes byli stále na svém místě.

„ Ahoj krasavče, kde máš pána, co?“ usmála se na nádherného Fénixe a pohladila ho po jeho rudém peří.

„ Co tady hledáš děvče?“ ozval se ze stěny obraz jakéhosi bývalého ředitele školy.

„ Omlouvám se, ale hledám profesora Brumbála.“

„ Jak sis jistě již stačila všimnout profesor Brumbál tady není.“ Odpověděl znovu ten obraz.

„ Pokud ovšem nejsi ze Zmijozelu, ti odjakživa chápali věci pomaleji.“ Dodal po chvíli.

„ Co jsi tím jako myslel? Vy z Havraspáru taky nejste nic moc.“

„ Omlouvám se, ale nevíte, kde bych Profesora Brumbála mohla najít?“

„ Zeptej se ředitele tvé koleje.“ To se do hovoru zapojila silná mile vyhlížející žena.

„ No jenomže já již nejsem studentem Bradavic.“

„ A kdo tedy jsi?“

„ Jsem jedna z bystrozorů, kteří hlídají Bradavice.“

„ Jsou snad Bradavice v ohrožení, že jsi zde?“ obrazy se na stěnách jako by probudily a všechny pozorovaly Tonks s hrůzou v očích.

„ Ne, to ne, jenom s ním potřebuji mluvit.“

„ V tom ti nemůžeme pomoci.My nevíme, kde se zdržuje. Ale mohla bys zkusit profesora Snapeho, nebo profesorku McGonagalovou. Ti jsou tady v ředitelně dosti často.“

„ Děkuji a nashledanou.“ Tonks se rozloučila s obrazy a vyrazila z kanceláře ředitele.Byla smutná, zklamaná. Vkládala do této návštěvy takové naděje. A pořád neví, na čem je.

„ Auuu sakra, který vtipálek sem dal to br…“ v té chvíli se zasekla. Pohlédla před sebe, ale žádné brnění neviděla, jenom z ničeho čouhala noha.

Vyškrábala se na nohy a napřáhla ruku.

„ Tak polez Harry. Proč se schováváš pod pláštěm, Vždyť ještě není po večerce.“

„ Ehm, ahoj Tonks, no to sice ne, ale někoho hledám a nechci aby ten dotyčný věděl, že ho hledám a tak…“

„Jo jasně, nemusíš nic vysvětlovat, jen příště dávej víc bacha, abys nesrážel lidi na chodbách.“

„ Dík a měj se.“

„ Ty taky Harry.“

„ Čau Tonks, čekám tu na tebe už celou věčnost, kde jsi byla tak dlouho?“

„ Bille? Co ty tady děláš?“

„ Co tak sklesle? A mimochodem já se ptal první.“

„ Promiň. Byla jsem u Brumbála, ale nebyl u sebe.“

„ Aha, a to je důvod ke smutku? Tak teď já. Mamka mě poslala. Prý abych tě pozval na Vánoce.“

„ Na Vánoce?“

„ Ano, to je takový ten svátek, kdy se ozdobí stromeček, zpívají se koledy, všichni jsou pohromadě, líbá se pod jmelím a celkově se  mají se rádi, rozdávaj si dárečky a tak.“

„ Já vím co jsou to Vánoce Bille. Jenom já, omluvám se, ale musím pozvání tvé mamky odmítnout.“

„ Proč?“

„ Protože už něco mám. Slíbila jsem našim, že s nimi o Vánocích budu.“

„ Aha, no tak to se nedá nic dělat. Mamce to nějak vysvětlím.“

„ To budeš hodný. Dáš si s námi Skleničku?“

„ Ne, už musím Flore by mě jinak roztrhala za živa. Neví, že jsem tady.“

„ A je. To je tak naštvaná  pořád kvůli tý Příčný?“

„ Jo. Vyvádí jak pominutá při každé zmínce o tobě.“

„ A tvoje mamka mě chtěla u sebe na Vánoce? Ona je sebevrah?“

„ Mám dojem, že jí to dělá naschvál. Nemá moji snoubenku ráda.“

„ To je blbost.

„ Myslíš?“

„ Molly si jenom musí zvyknout na představu, že se jí bude ženit syn. Vyletí z hnízda Bere to, že tě ztrácí.“

„ Díky Tonks. Jsi super kámoška. Tak se měj.“

 „ Měj se. A Bille? Kdybychom se neviděli tak Veselé Vánoce  šťastný nový rok. Vyřiď to i doma, ju?“

„ Jasně. Tobě taky. A doufám, že se do Silvestra aspoň stavíš.“

„ Zkusím to.“

„ Fajn, budem tě čekat. Zatím ahoj.“

Zpět na obsah

Kapitola 42: Konečně doma

„ Čau kočko, co to děláš?“

„ Ahojte kluci balím dárky. Vůbec jsem na to neměla čas.“

„ Máš tam i něco pro nás?“

„ A zasloužíte si vůbec něco?“

„ No dovol?“

„ Dovolím. Hestie, mohla bys na chvíli sem prosím?“ zavolala Tonks, když se na chodbě mihla postava její kamarádky.

„ Čau, co to provádíš?“

„ Hádej, hele nechodili vy jste náhodou do Zmijozelu?“

„ Neuď drzá mladá dámo.“

„ Pardon ty naše babičko. Potřebuju s tebou něco probrat. Chlapi vy ven. Budem se bavit o ženskejch věcech.“

„ Tsss, tak my jdem, ale pod podmínkou, že si s náma večer dáš skleničku, když nebudeš na Vánoce v Doupěti.“

„ Slibuju,ale teď zmizte.“

„ Tak co?“

„ Co, co?“

„ Jak co - co, chtěla jsi něco probrat, tak se ptám co.“

„ Jo jasně, promiň. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys nevzala do Doupěte i dárky ode mě. Nechci jim je dávat později a po sově je taky posílat nechci.“

„ Dobře.Kde je máš?“

„ Koho?“

„No ty dárky přece. Tonks z čeho jsi prosím tě tak mimo?“

„ Popravdě? Mamina mi napsala, že pro mě má překvapení.“

„ Aha. Je mi to jasný.“

„ Ty dárky jsou zatím tady všude. Musím je ještě dobalit a potom ti je donesu.“

„ Proč je nezabalíš kouzlem?“

 „ Po mudlovsku je to větší zábava a uklidňuje mě to.“

„ Jak myslíš. A kdy vyrážíš?“

„ Až to dobalím, roztřídím a rozloučím se s váma.“

„ Takže na Silvestra.“

„ Ty jsi fakt vtipná Hestie. Nechceš mi teda pomoct?“

„ Klidně. Ráda aspoň omrknu co máš pro mě.“

„ Tak to tě zklamu dárky pro vás jsou už zavalený a schovaný v pytli.“

„ Škoda.“

„ Musíš si počkat.“

„ Jak poznám pro koho to je?“

„ Zeptáš se mě a já ti to mile ráda řeknu.“

„ Tak tohle poznám. Růžový blok, propiska s růžovým pírkem a nechutně sladký parfém. To je pro Fleur?“

„ Samozřejmě. Je to její nejoblíbenější parfém. A ta propiska je z mudlovskýho obchodu, strašně se mi líbila. Je pro ni jako dělaná.“

Hestie těžce skrývala smích. Tu Francouzsku taky moc nemusela. „ A co ten blok?“

„ Když ho otevřeš pochopíš.“ Zasmála se tajemně Tonks

„ To je na svatbu?“

„ Jo, musím si jí trochu usmířit.“

„ Jseš na ni moc hodná.“

„ Co bych pro ni neudělala, vždyť mě jenom málem otrávila, no ne?“

„ Taky pravda. Takže to zabalíme, tím růžovým papírem.“

„ Je speciálně pro ni.“

Holky se při balení náramně bavily. Probraly snad vše. Od obchodů kde dárky nakoupily přes nápady co koupit chtěly ale nakonec to zavrhly.

„ Ty Tonks, nevím jestli se ti to doneslo, ale v Doupěti bude i Remus.“

„ Jo vím, Bill mi to řekl.“

„ A máš pro něho něco?“

„ Právě to balím.“

„ Knihy?“

„ Ty taky, ale má tam i jeden extra dárek, který doufám otevře až bude sám. A o to jsme tě chtěla poprosit, mohla bys mu říct, ať tenhle dáreček otevře o samotě? Prosím. Tonks vyndala z pytle malý, krásně zabalený dáreček.

„ Jo jasně. Můžeš se spolehnout.“

„ Díky, tak to máme všechno, tak to nahážem do toho pytle a můžem jít slavit, ne?“

„ Že váháš.“ Zasmála se Hestie a už ládovala různé balíčky do velkého rudého pytle.

Když sešli dolů do výčepu vypadalo to tam tak strašně kýčovitě,až se to všem líbilo. Vánoční atmosféra na ně dolehla. Na stolku v rohu stál malý stromek ozdobený praženou kukuřicí a různým cukrovím, nad dveřmi viselo jmelí, kterému se každý obratně vyhnul a každý nově příchozí dostal na hlavu stylovou červenou čepičku s bílou bambulí.

„ Nazdar krásky, pojďte si s námi připít, když už spolu trčíme v týhle díře.“ Táhnul holky ke stolku s alkoholem Ludovik.

„ Teda Ludoviku, ty už jsi to chytil. Radši ani nechci vidět Sturgiase.“ Zasmála se Tonks, když od kolegy a kamarády v jedné osobě přebírala sklenku s ohnivou whisky.

„ To víte dámy, když my jsme nic nebalili, tak už jsme začali bez vás. Doufám, že se na  nás nezlobíte. Víly naše medové.“ Uculil se Sturgias a popadl Tonks z jedné strany a Hestii z druhé strany.

„ Jen to ne. Přirovnávej mě ke komu chceš jenom k vílám ne.“ Zhrozila se na oko Tonks a spolu s Hestií vyprska smíchy.

„ Asi vás nechápu holky. Všechny chtěj ať je přirovnáváme k vílám.“ Podrbal se nechápavě na bradě.

„ To možná žádaj jen ty, jejiž kamarád si nebere poloviční vílu, která na ně hrozně žárlí.“ Objasnila to Hestie s významným pohledem směřující na Tonks.

„ Velmi vtipné, však  vy tři si to teď o Vánocích dosytnosti užijete.“ Pozvedla svou skleničku a pronesla přípitek.

„ Tak jo hele Tonks, vzhledem k tomu, že s náma nebudeš, máme tady pro tebe dárečky, ale otevřeš je až bude čas, ano?“

„ Nóóó“ protáhla Tonks teatrálně „ sice mi to bude trhat srdce, ale když jinak nedáte, tak já ty vaše balíčky teda strčím pod stromeček.“ Dokončila a usmála se.

„ To je dobře, protože jsou začarované proti brzkému otevření.“ Vyplázl na ni Sturgias jazyk.

„ Tak proto jsi to kouzlo chtěl naučit.Že se nestydíš.“

„ Nestydím.“

„ Já ti nerada kazím radost, ale já znám protikouzlo.“

„ Tonks, to bys neudělala.“

„ Neboj, neudělala. Ale teď už budu muset jít, slíbila jsem našim, že dorazím ještě dneska. Tak se mějte krásně a ahoj po svátcích. Jo a abych nezapomněla, dárečky máte všichni v pytli  u Hestie, takže je dostanete pod stromečkem v Doupěti.“

Tonks si oblékla svůj plášť, dárečky si strčila do cestovní tašky a před hospodou se přemístila do domu svých rodičů.

„ Mami, tati, jsem doma.“ Zvolala u dveří,ale dům byl ponořen do neproniknutelného ticha.

„ Halóóó, čeká tady někdo na návrat ztracené dcery?“ zkusila to Tonk znovu, ale stále žádná odezva.

„ To je divný.“ Ulevila si Tonks, když položila tašku ke dveřím a vydala se do kuchyně. Na stole nalezla vzkaz:

„ Tak to je úchvatný. Naši mě ani nepřivítali. Kdybych byla urážlivá tak s nimi nebudu mluvit.“ Pronesla Tonks do ticha, vytáhla z trouby večeři, mávnutím hůlky si zapla magnetofon ležící v obýváku a dala se do jídla. Na klín jí skočila jejich snad stoletá kočka a začala spokojeně vrnět.

„ Nazdar huňáči. Nechtěla bys ze mě slézt? Docela bych se najedla.“ zkusila ji domluvit,ale kočka se ani nehnula.

„ Jak chceš. Zoufalá situace si žádá zoufalý činy.“ Zvolala Tonks, mávla hůlkou a po podlaze se rozběhla malá myška. Freya seskočila ze svého vyhřátého místečka v Dořině klíně a začala po celé kuchyni nahánět kočku. Tonks se jen ušklíbla a začala spokojeně večeřet. Vůbec ji nerušilo, že Freya již rozbila vázu stojící v rohu místnosti, její útok nepřežily ani prázdné lahve na mléko a teď právě padal věšák, který stál v předsíni.

„ Já říkala, že to stihneme přesně, když Dora dorazí.“ Slyšela Tonks z předsíně.

„ Dovol maminko, ale za tu spoušť tentokrát nejsem zodpovědná já, ale Freya.“ Usmála se nevinně na své rodiče.

„ Freya? Ta už sotva chodí.“ Divil se Dořin tatínek.

„ Evidentně ožije, když spatří myš.“

„ Myš? My máme v domě myš? Dejte ji okamžitě pryč.“  Začala pištět Andromeda.

„ Klid mami, kočka se o ní určitě postará.“

„ O tom holčičko nepochybuji,ale přežije to náš dům?“ strachoval se pan Tonks.

„ Jó, tak to je otázka.“ Usmála se mladá žena a objala své rodiče.

„ Ale už je pozdě a ty jsi jistě po cestě unavená. Jdi si lehnout a zítra si o všem popovídáme, ano?“ strachovala se maminka, když se uklidnila z představy, že by měla obývat společnou domácnost s nějakým hlodavcem.

„ Mami, ale já nejsem unavená. Můžem si dát ležák spolu a popovídat si.“

Všichni se uvelebili v obývacím pokoji, s flaškou máslového ležáku a atmosféru doplňovaly tiché koledy řinoucí se s magneťáku.

„ Tak povídej holčičko. Jak se tam máš.“

„ Ale mami, vždyť ti vše píšu v dopisech. Víš o mě všechno. Spíš by mě zajímalo jak se máte vy dva s tátou?“

„ Ale to víš holčičko. Už by se nám líbila nějaká vnoučata.“

„ Mami?“

„ Co je? Už máš roky na vdávání. To individuum tě už naštěstí přešel tak v čem je problém.“

„ Mami, takhle o Removi nemluv.“ Řekla Dora trochu víc příkře, než z rvu zamýšlela.

„ Vy už jste zase spolu?“ zhrozila se Dořina mamka.

„ Proč to pořád nedokážeš pochopit? Já ho miluju. Je mi úplně jedno co je zač. Je to úžasný člověk a jenem s ním můžu být opravdu šťastná.“

„ Miláčku, ty to nechápeš. Máš na očích růžové brýle. Ten člověk tě nikdy šťastnou neudělá.“

„ Fajn. Mami za prvé: nemluv se mnou jako s malým dítětem a za druhé: jak můžeš vědět, kdo mě udělá šťastnou?“

„ Vím to, protože jsem tvoje matka.“

„ Aha, a má ten někdo už konkrétní jméno a tvář?“ v Tonks se vařila krev. Co její rodiče zase zamýšlejí?

„ Vlastně ano. Mělo to být sice překvapení, ale tak my ti to s tatínkem řekneme už teď.“ Po téhle větě Tonks zbledla a padla zpět na pohovku, z které se před chvílí zvedla. Tohle nevypadalo dobře. To vůbec nevypadalo dobře.

„ Víš s tatínkem jsme na svátky pozvali Chrise s rodiči.“ Tonks jako by někdo zabodl dýku do srdce. Upustila flašku ležáku z ruky a jeho obsah se vylil na béžový koberec, který v místnosti byl.

„ To- to ne-ne-nemůžeš myslet vážně?“ zajíkla se Tonks.

„ Ale ano. Viděli jsme vás jednou v Londýně společně v jedné restauraci. A nedávno jsme se s Chrisem potkali na Příčné, hezky jsme si popovídali a on nám řekl, že to s tebou myslí opravdu vážně a tak jsme se s tatínkem rozhodli, pozvat do na svátky.“ Usmála se šťastně, že se na ní člověk snad ani nemohl zlobit, nepočítáme-li Tonks, která vzteky zrudla.

„ Jak- jak jsi mohla?“

„ Udělali jsme něco špatně? Ten chlapec tě má opravdu rád.“

„ Sakra tati, co kdyby jste se mě napřed zeptali, jestli to s ním myslím stejně vážně jako on se mnou, než ho k nám pozvete s celou rodinou na svátky?“ vybuchla Tonks.

„ Ty to s ním vážně nemyslíš?“

„ NE“ zakřičela a rozeběhla se do svého pokoje. Tohle byl snad zlý sen. Vždyť mu po Vánocích chtěla říct pravdu. Ale jak mu to teď řekne? Při slavnostní večeři mu s úsměvem oznámí, že miluje jiného? To budou zase jednou Vánoce. Pomyslela si a práskla sebou do měkkých peřin.

Zpět na obsah

Kapitola 43: Vánoce

„ Dobré ráno zlatíčko.“

„ Hmmm“

„ Ty jsi na nás stále naštvaná?“

„ Co bys čekala mami. Víš jak se teď asi tak cítím? Po svátcích jsem se s ním chtěla rozejít a ty jsi ho pozvala. Tak promiň, že jsem na vás naštvaná.“

„ Nemusíš na mě hned křičet.“

„ Jo, já, promiň. Začneme od začátku, jo?“

„ Dobře miláčku, dáš si snídani?“

„ Jenom kafe.“

„ Jak kafe? Od kdy piješ kafe? Ty nesnídáš? Ale musíš snídat. Jinak nebudeš mít dost síly.“

„ Mami dost. Zastav. Kafe piju už asi od šestnácti. A nemám hlad, proto nesnídám.“

„ Ahoj holky moje, jak jste se vyspali?“

„ Jak bys čekal, když mě čeká peklo.“

„ Jak to myslíš Doro? Jako, že svátky strávené s rodiči je peklo?“

„ Ne mami, svátky strávené s rodiči, Chrisem a jeho rodiči. Tomu já říkám peklo.“

„ tak to je mi líto Nymfadoro, že se ti to nelíbí. Já jsem to myslela jenom dobře. Je to velmi milý chlapec a já se ti divím, že ho nechceš. Ale to je jen na tobě. Po svátcích si dělej co chceš, ale teď se k němu budeš chovat slušně, je ti to jasné?“

„ Bezva. A kdy dorazí?“

„ Každou chvíli. Jdi se připravit.“

„ Jistě.“ Vzala svou kávu a vydala se do pokoje.

„ Fajn dnes je 24.12, takže ještě tři dny tady, to snad přežiju a potom mizím do Doupěte.“ Mlela si sama pro sebe,když mířila osamělou chodbou.

„ Říkala jsi něco zlatíčko?“

„ Tati? Lekla jsem se.“

„ Promiň, já jen nechci aby ses na nás zlobila.“

„ Tati, tady jde o to, že vy neposloucháte to co chci já, děláte to co chcete vy.“

„ Promluvíme si?“

Poté vzal svou dceru bez slova za ruku a společně došli do jejího pokoje. Tonks se posadila na postel a do klína si položila jeden z polštářů, a pohled upřela na svého otce, který seděl v křesle u krbu a pozoroval svou jedinou dceru, která se trápila a on nevěděl jak ji pomoct.

Po dlouhé chvíli mlčení promluvil zastřeným hlasem: „ Co se to s tebou děje holčičko?“

 „ Zamilovala jsem se.“

„ Do Chrise asi ne, že?“

„ Tati ty víš koho miluju. Máma to taky ví,ale nechcete to akceptovat.“

„ Jsi si tím jistá?“

„ Naprosto. Máma si tě taky prosadila proti všem.“

„ Jo máte to v genech.“

„ Nevadí ti to?“

„ Jsi moje holička a chci pro tebe to nejlepší a pokud je pro tebe nejlepší Remus Lupin, pak ho pro tebe chci.“

„ Děkuji tati.“ Pan Tonks přešel místnost a objal svou dceru. Objímali se dlouho, vyrušil je až zvonek u domovních dveří.

„ Tak a komedie začíná.“

„ Neboj, pomůžu ti. Spolu to zvládnem a máma se s tím nakonec taky smíří.“

„ Dík. Jseš ten nejlepší táta na světě, víš to?“

„ To doufám, tak pojď, jdem přivítat návštěvu.“

Když sešli ze schodů narazili zrovna na Andromedu, jak se vítá s postaršími manžely a jejich synem, který byl Tonks tak dobře znám. Bodlo ji u srdce, když si představila, co za komedii budou muset hrát. Měla Chrise ráda, ale jenom jako kamaráda. Teď už to věděla. Musela mu to co nejrychleji říct. Během dne si ho vezme stranou a pokusí se mu to vysvětlit. No co? Nejhorší co se může stát bude, že všichni tři odjedou.

„ Á tak tady je máme.“ Začala paní Tonksová.

„ Dovolte abych vám představila svou dceru Nymfadoru…“

„ Mami, neříkej mi Nymfadora“

Její matka si jí vůbec nevšímala a pokračovala dále „ … a mého muže Tedda Tonkse.“

„ Moc mě těší.“ Mile se usmál Tedd.

„ Tak a toto jsou Chrisovi rodiče Sevena a Patrikus O´Connelovi.“

„ Nás také neskonale těší. Hlavně, že konečně poznáváme vyvolenou našeho syna. Chris o tobě jenom básní.“ Mile se na Tonks usmála Chrisova maminka a Tonks se zatmělo před očima.

„ Opravdu? To mě velice těší. Ahoj Chrisi, ukážu Vám vaše pokoje, ano?“

„ Jasně.“

„ To budeš laskavá.“ Dodal pan O´Connel.

„ Omluvíte nás?“

„ Ale samozřejmě. Ale za chvíli bude jídlo Doro.“

„ Jasně mami, jen je zavedu do pokojů a za chvíli jsme v jídelně.

Celý den proběhl relativně v klidu. Tonks se sice nepodařilo mluvit s Chrisem, ale říkala si, že času bude dost. Jeho rodina byla velmi milá.Všichni si výborně rozuměli.

 Ovšem večer nastala chvíle ve které by Tonks dala vše za to, kdyby právě do místnosti vtrhla její milovaná tetička Belatrix s bandou smtrijedů a ukončila její utrpení. Vše začalo ve chvíli, kdy všichni dojedli večeři a zamířili si to do obývajícího pokoje, ve kterém stál strom, pod kterým byla velikánská hromada dárků.

„ Nevím jak je to u vás, ale u nás je zvykem, že se večer rozbalí jeden dárek a zbytek se nechá na ráno.“ Informovala všechny Andromeda.

„ Jistě, u nás je to také tak.“ Ujistila ji Sevila, Chrisova matka.

„ Dobrá tedy, tak si všichni vyberte jeden dárek.“ Pobízela vesele všechny Andromeda.

„ Pokud dovolíte, Doro, mohla bys otevřít tenhle dárek?“ ozval se Chris a podával Tonks maličkou krabičku, zabalenou v rudém balícím papíru.

„Jistě. Ráda.“ Vypravila ze sebe s obtížemi a roztřesenou rukou si od Chrise balíček převzala.

„ Tak ho přece otevři holčičko.“ Pobízela ji její matka. Tonks by jí v té chvíli nejraději zaškrtila. Proč zrovna ona? Prosím ať jsou v té krabičce třeba náušnice. Prosila v duchu, když pomalu rozbalovala papír. Konečne se dostala k bleděmodré sametové krabičce, kterou pomalým pohybem otevřela. V sekundě zbledla a před očima se jí zatemnilo. Její noční můra se stala skutečností. V krabičce byl nádherný zlatý prsten s velkým čirým kamenem. Tonks polkla  hleděla na prsten.

„ Vezmeš si mě za muže Nymfadoro Tonks?“

Zpět na obsah

Kapitola 44: ANO či NE

Zabezpečila svůj pokoj proti vniknutí a vyslala „Ševelisimo“ aby ji nikdo nemohl slyšet. Ve chvíli kdy si byla jistá, že se nic nemůže stát, začala křičet a rozbíjet vše, co jí přišlo do cesty.

„ Sakra, co mám teď dělat? Jak se mám z toho vyvlíknout? Prý jenom o svátcích, potom si dělej co chceš. Pche. Drahá matko, v téhle chvíli tě mám ráda asi tak jako zbytek rodiny z tvé strany. Jak jsi mi to mohla takhle zavařit? A jak se šťastně tvářila, když to Chris řekl? Ona se zbláznila? Copak neslyšela, co jsem jí ráno řekla? Copak to nechápe? Já si ho nemůžu vzít. Já si ho nechci vzít.“

Křičela co ji hrdlo stačilo. Naštěstí to slyšel jenom její obrovský plyšák sedící na komodě pod oknem. Slzy ji tekly proudem po tvářích. Musela přes noc něco vymyslet. Chris jí dal naštěstí čas na odpověď do příštího rána. Co nejrychleji mohla, omluvila se a zmizela do svého pokoje. Když se trochu uklidnila, vytáhla zase svou hůlku a dala pokoj do původního stavu. Strhané záclony pověsila zpátky na okno, postel zase jedním švihnutím ustlala, vázu slepila a postavila na stolek, všechny knihy vrátila zpátky do knihovničky a zapálila oheň v krbu, dveře uvolnila, stejně jako zrušila ševelisimo. Schoulila se do křesla a pohled upřela na rud-modré plameny v krbu.

„ Nad čím přemýšlíš?“

„ Nad tím jak z toho ven.“

„ Přijmeš jeho nabídku?“

„ Tati, vždyť už jsem ti řekla jak to je.“

„ Jo miluješ jiného.“

„ Nemůžu si Chrise vzít. Nebylo by to fér. Jenom nevím jak mu to zítra řeknu. Kde vůbec všichni jsou? Už spí?“

„   Patikus s Chrisem už ano. Sevena s mamkou sedí dole v jídelně a sepisují seznam na svatbu.“

„ To si ze mě děláš srandu, ne?“ vyletěla Tonks „ Vždyť ví jak to je. Ví, že si ho nevezmu. Ví, že miluju Remuse a ví, že s tímhle jsem od začátku nesouhlasila.“

„ Doro uklidni se, probudíš celý dům. Máma pro tebe chce to nejlepší. Myslí si, že je to Chris. To je celé.“

„ Jenomže není. Tati to nejlepší pro mě není Chris. Všichni to víme. Nebyla bych s ním Šťastná a on by nebyl šťastný se mnou.“

„ Tak mu to tak řekni“

„ Dík za radu.“

„ Co jiného bych ti měl poradit?“

„ Třeba oznámení, že máme v Karibiku krásnou vilu, kam bych se mohla zašít, než to vy dva s mámou vyřešíte. Stejně jste mi to zavařili vy.“

„ Vtipná jako vždy. Můžu se na něco zeptat?“

„ Jasně.“

„ Když tak bojuješ za svůj vztah s tím Lupinem, proč s ním netrávíš svátky?“

„ Protože teď spolu tak nějak nejsme.“

„ Jak tak nějak?“ povytáhl Tedd obočí.

„ No víš…“ začala Dora „ …má se to tak, že je těžká doba a Remus má důležité poslání daleko odsud. Dost nebezpečné poslání a nechtěl abych se trápila a nebo aby měněno ohrožovalo, tak mi dal volnost.“

„ To je od něho hezké.“

„ Ale sobecké.“

„ Kdeže holčičko. Víš kolik síly ho muselo stát opustit tě?“

„ Nevím.“

„ Až se vrátí dá se všechno do pořádku. Teď už si jsem jistý, že si tě zaslouží.Muž, který se dokáže své lásky vzdát pro její blaho musí být ten pravý. A zítřku se neboj, však ty to nějak zvládneš. Teď už spi ať zítra nevypadáš jak nateklá ředkvička.“

„ Dobrou tati.“

Tonks ani nevěděla v kolik usnula. Když ráno otevřela oči cítila se hrozně. Bolelo ji celé tělo a bylo ji špatně od žaludku. Radši by se bila v nějaké bitvě s velkou přesilou, jenom kdyby se mohla vyhnout rozhovoru s Chrisem. Když se oblékla a vyšla na schodiště z celého srdce doufala, že ji rodiče budou oporou.

„ Á tady ji máme, naši krásnou nevěstu.“ Začala Andromeda hned jakmile Tonks vešla do dveří. Ta jen zkřivila tvář v bolestnou grimasu. Tak ne, maminka ji to moc neusnadní. Tak fajn. Napřed se na to nají, dá si teplou kávu a potom si promluví s Chrisem. Kde vlastně je?

„ Ale miláčku, proč nemáš prsten na ruce?“

„ Mami teď ne prosím. Chci se v klidu najíst.“ Zaprosila Dora. A v duchu přemýšlela co mamce provedla, že ji takhle trestá.

„ Ale zlatíčko, tvoje maminka má pravdu. Měla bys ho nosit.“

„A sakra, ty ženské se na mě snad spikly. Ale tak co můžu čekat od někoho, kdo celou noc vymýšlel svatební přípravy?“ pomyslela si Tonks a upila ze svého hrnku s kávou. Ovšem nemohla se z té horké, černé tekutiny těšit dlouho. Někdo ji objal ze zadu za bok a vtiskl ji polibek do vlasů. Tonks se tak lekla, že vykřikla a upustila hrnek, který padl přímo na podlahu, kde se rozbil.

„ Jé, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„ Ale povedlo se ti to Chrisi.“

„ Promiň,proč nemáš prstýnek?“

„ Musíme si promluvit.“

„ O samotě“ dodala, když si všimla dychtivého podhledu obou žen přítomných v kuchyni. Když vycházeli, všimla si zdviženého palce, kterým ji její otec dodával odvahu. Vedla Chrise rovnou do svého pokoje, kde mu naznačila aby si sedl na jedno z křesel. Sama se uvelebila naproti němu.

„ Já vím co mi chceš říct.“ Začal Chris.

„ Opravdu?“ divila se Tonks

„ Možná o nebude taková katastrofa“ honilo se jí hlavou, když si Chrise zkoumavě prohlížela.

„ Já vím že je to narychlo, a že jsme si o tom měli prvně promluvit my, ale Doro, jsi skvělá žena a já tě miluju už od Bradavic. Když jsi se teď zjevila znovu v mém životě, nechtěl jsem už na nic čekat. Svatba nemusí být hned. Můžeme zůstat nějakou dobu zasnoubeni. Co ty na to? Vypadal tak šťastně, že se Tonks nesnášela za to, že tomuhle muži teď musí zlomit srdce.

„ Chrisi, já- sakra nevím jak začít.“ Zaklela a ze stolku vzala sametovou krabičku s prstýnkem. Podívala se na ni a jemně se usmála.

„ Víš ty jsi úžasný muž a já bych musela být blázen, kdybych řekla ne.“

„ To je báječné.“ Vyskočil Chris.

„ Počkej, já ještě nedomluvila.“ Zarazila ho Tonks a úsměv jí pohasl.

„ Co se děje?“

„ Já asi blázen jsem. Chrisi nemůžu si tě vzít. Jsi úžasný, ale nebyl bys se mnou šťastný. Já, mám tě ráda, ale jenom jako kamaráda. Chtěla jsem ti to po svátcích říct, jenomže mamina zorganizovala tuhle komedii.“

„ Cože? Jak jako kamaráda? Jak to myslíš? Je v tom jiný chlap? Ty máš někoho jiného?“ zhroutil se zpátky do křesla a upřel na ní svůj zlomený, nešťastný pohled.

„ Nikoho teď nemám.Ale uvědomila jsem si, že pořád miluju svého bývalého přítele. Vážně jsme na něj chtěla zapomenout, ale když jsme ho potkali v Londýně a já viděla ten jeho pohled, uvědomila jsem si, že chci být jenom s ním. Chrisi, prosím odpusť mi to. Měla jsem ti to říct hned když jste přijeli, ale já, nějak to nešlo.“

Chvíli tam jen tak seděli, jenom seděli. Nic neříkali. Chris zíral na plameny v krbu.  Tonks se nadechla a odhodlala se promluvit.

„ Tohle je tvoje. Určitě se brzy najde některá, která bude nadšená až jí ho dáš.“ Mlčky si od ní vzal krabičku a vypochodoval z pokoje.

„ Mami, tati, myslím, že bychom měli jet.“ Oznámil, když vešel do jídelny.

„ U Merlina proč byste odcházeli?“ zhrozila se Andromeda, ale když viděla obličej své dcery tak vše pochopila.

„ Zbláznila jsi se? To zahodíš všechno pro toho budiž k ničemu?“

„ ON NENÍ BUDIŽ K NIČEMU.“ Rozkřikla se Dora a vyběhla z pokoje. Za sebou ještě zaslechla jak se to snaží její matka urovnat a Chrise, jak říká, co mu řekla zprvu Dora.

„ Proč se balíš?“

„ Slíbila jsem, že zajedu do Doupěte.“

„ Maminka to tak nemyslela.“

„ Ale myslela tati.“ Dora si otřela tváře od slz, které ji jé celé zmáčely a pokračovala v balení.

„ Přijedeš ještě domů?“

„ Teď nevím.Do letních prázdnin to asi ne.“

„ Dobře, ale slib mi, že se na ni nebudeš zlobit. Má o tebe jenom strach.“

„ Já vím tati, a pokusím se nemít jí to za zlé, ale teď opravdu musím pryč.“

„ Dobře holčičko, zkusím jí to vysvětlit, ano?“

„ A co O´Connelovi?“

„ Právě odjeli. Chrisovi rodiče nebyli nadšeni, ale pochopili to. A Chris se z toho dostane. Je to dobrý chlapec. Brzy si někoho najde.“

„ To jsem mu taky říkala. Měj se tati. Už mám sbaleno. Měla bych vyrazit.“

„ Pozdravuj tam všechny.“

„ Budu. Vy si užijte Silvestra.“

„ Na oslavu jsou pozváni všichni sousedi, takže myslím, že bude zábava. Buď na sebe opatrná holčičko.“

„ Budu. Ahoj.“ Poté se s hlasitým PRÁSK přemístila před zahrádku Doupěte.

Zpět na obsah

Kapitola 45: To snad ne

Když klepala na dveře kuchyně chvíli bylo ticho. Když zaklepala podruhé a hlasitěji slyšela jak se k ní blíží vzdálené kroky.

 „Kdo je?“ Hlas Molly Weasleyové zněl trochu vyděšeně. Tonks se ani nedivila. Dnes nikoho nečekali. Ona sama měla dorazit až za dva dny.

„ To jsme já Tonks.“

Chvíli bylo ticho. „Proč jsi přijela už teď?“

“ Pohádala jsem se s našima, hele Molly tady je celkem zima mohla bys mě pustit dovnitř?“

„ Pořád si nejsem jistá, že to jsi ty.“

„Dobře co chceš slyšet?“

„ Něco co mě přesvědčí.“

„ Hmmm fajn.“ Povzdechla si Tonks¨

„ Jmenuju se Nymfadora Tonks, ale všichni mi říkají pouze Tonks.Jsem bystrozorka a člen Fénixova řádu, nyní působím v Prasinkách. Sakra Molly já fakt nevím co ještě chceš vědět.“

„ Jakou podobu má tvůj patron?“

“ Vždycky to byla lasička, ale na začátku roku se mi změnil na vlka.“

„ Tak pojď dále.“ Usmála se na ni Molly. „ Ale musíš mi vysvětlit proč jsi přijela tak brzo.“

„ Jo, jasně, hned ti to řeknu, ale můžu pořádat o šálek něčeho horkého? Vážně jsem docela promrzla.“    

Molly okamžitě spěchala ke kuchyňské lince aby připravila horký šálek čaje Tonks, která se usadila za stůl a byla nezvykle tichá.

Ve chvíli kdy Molly pokládala šálek na stůl, do místnosti vešla Hestie a když si všimla nově příchozí vytřeštila na ni oči.

„ Ahoj, co ty tady děláš? Čekali jsme tě až za dva dny. A jak se ti líbil dárek?“

„ Hestie, já-, promiň, ještě jsem je nerozbalila.“ Přiznala Dora a začervenala se  při pomyšlení, že ještě nerozbalila žáden dárek, krom toho od Chrise.

„ Jak to?“ vytřeštila Hestie oči.

„ Má to něco společného s tou hádkou?“ hádala Molly.

„ S jakou hádkou?“

„ Já vám to řeknu od začátku ano?“ povzdechla si Tonks a upila ze svého šálku.

„ Mamina pro mě připravila pro ni jistě milé, ale pro mne velmi nemilé= překvapení. Pozvala k nám na svátky Chrise s rodiči.“

„ No těpic hodiny.“ Vydechla Hestie.

„ To není všechno. Chris mě včera večer požádal o ruku. Dora to řekla sice tiše, ale ztichlou kuchyní se to neslo jako výkřik. Ani jedna z žen v kuchyni si nevšimla, ž ve dveřích stojí další člen početné Weasleyovic rodinky.

„ Ty se budeš vdávat Tonks? To je báječná novina.“ Vypískla Ginny celá šťastná.

„ Co tady děláš? Jdi si po svých. Do hovorů dospělých ti nic není.“ Okřikla svou jedinou dceru Molly a vyhnala ji z kuchyně.

„ A co jsi mu odpověděla?“ zajímalo ji, když se přesvědčila, že je vzduch čistý.

„ Že si ho nevezmu. On to vzal celkem v klidu, ale moje mamina řádila. Hrozně jsme se pohádaly,já si sbalila kufry a jsem tady.“ Dokončila Tonks svůj Vánoční příběh.

„ Teda holka, nemáš to jednoduchý. Tvoje mamina je teda číslo, to ti teda povím.“

„ Jo je. Táta jí to snad nějak vysvětlí.“

„ Co prosím tě?“ vykulila Hestie oči.

„ Že už nejsem malý děcko a dokážu se o sebe postarat sama.“

„ Tak to jí nevysvětlí. Tohle matky nepochopí. Však ty to poznáš sama.“ Začala se Andromedy zastávat Molly.

„ Ona to s tebou myslí dobře, ale…“

„ Ale nechápe, že to není to nejlepší.“ Dokončila za ní Tonks.

„ Molly, jsem docela unavená, celou noc jsem nespala, nemohla bys mi prosím ukázat můj pokoj? Rozbalím si dárky a půjdu se vyspat.“

Tonks prospala celé odpoledne. Probudila se až k večeru, když už se z kuchyně linula příjemná vůně sváteční večeře. Posadila se na postel a sáhla po prvním dárku, které si před tím nestihla ani rozbalit jak byla unavená. Byla to malá úhledná krabička. Přemýšlela od koho asi může být. Vzala malou vizitku která byla přiložená k dárku:

„ Veselé Vánoce, je mi líto, že se pořád tak hádáme.  Remus“

Doře poskočilo srdce radostí. Rozbalila balíček a opatrně otevřela krabičku. Byl v ní amulet, který svého majitele chránil před zlými kouzly. Byl velmi vzácný a sehnat jej dalo velkou práci. Dora to věděla,protože stejný amulet dala Removi k Vánocům ona. Musela se usmát, když si ho připínala na krk. Jak se asi tvářil on, když ho rozbalil? Sáhla po dalším balíčku, ve které nalezla knihy, v dalším bylo nějaké oblečení, od dvojčat dostala zábavné kejkle z jejich obchodu. Rozbalování ji zvedlo náladu. Celá vysmátá se vydala zpět do kuchyně. Už skoro zapomněla na příšerné dny, které zažila doma. Tady mezi svými přáteli ji bylo dobře. Ve dveřích se srazila s Fluore.

„ Óhhh achoj Tonks, je mi to táááák strrrrašně líto, žžže jsem na tebe byla tak ošššklivá. Grrratuluji.“ Usmla se na ni blondýnka a po schodech vytančila do svého pokoje Tonks se neudržela a rozesmála se.

"Co to do tý holky zase vjelo? A k čemu mi u Merlina gratuleje?"

 Když se uklidnila všimla si, že ji někdo ve stínu pozoruje. Zaměřila tedy svůj pohled na ono místo a srdce se jí rozbušilo. Stál tam Remus, ale Tonks si všimla, že je jeho pohled plný smutku a bolesti. Co se stalo? Že by nějaký útok smrtijedů? Tonks se sevřel žaludek, při tom pomyšlení.

„ Ahoj Reme, co se stalo, že se tváříš tak sklesle?“

„ Dobrý podvečer.“ Pozdravil ji Remus chladně, a do očí se jí ani nepodíval. Něco bylo špatně. Prvotní veselí pomalu ale jistě střídala nejistota.

„ Tak co se stalo?“ naléhala Tonks. Jeho chování ji děsilo.

„ Nic, co by se mělo dít?“ snažil se znít chladně, ale v jeho hlase se zračila bolest, stejná bolest, která se odrážela z jeho očí.“

„ Remusi prosím, řekni mi to. Ničí mě, když t tak vidím.“ Zaprosila Tonks téměř neslyšně.

Remus se na ni poprvé podíval, ale jeho pohled byl zvláštní, jiný.

„ Měl bych ti pogratulovat. Bill i Charlie říkali, že ten Chris je dobrý chlap, určitě s ním budeš šťastná.“ Ve vteřině se vytrhl z jejího sevření a vyšel z domu. Tonks se na tváři objevila malá slza.

„ Ale já řekla ne.“ Řekla již do prázdné předsíně.

Zpět na obsah

Kapitola 46: A zase nic....

Uběhlo už několik měsíců od událostí o Vánocích. Příroda se už probudila ze zimního spánku a do korun stromů se začali vracet ptáci, kteří na podzim odletěli do teplých krajů. Tonks seděla na břehu jezera a pozorovala klidnou hladinu stejně jako už tolikrát za tu dobu co se vrátila do Prasinek.

„ Je tady krásně, viď?“

„ Dobré odpoledne pane profesore.“

„ Už nejsem tvůj profesor.“

„ Ano já vím, ale nemůžu si na to zvyknout.“

„  Tonks, v poslední době jsem si všiml, že se s tebou něco děje.“

„ Ano, a vy víte i důvod.“ Vytušila Tonks.

„ Tuším.“

„ Jak se má?“

„ Zvládá to dobře. Je ve velmi nebezpečném prostředí a obávám se, že bude jeho mise neúspěšná, ale Remus se nevzdává.“

„ Ale to, neznamená to,…“

„ To jsi slyšet nechtěla, že? Neboj Removi e tam nic nestane.Ale ta zpráva o tobě a panu O´Connelovi, ta se ho dotkla.“

„ Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale zmizel.“

„ Ano, vztahy jsou velmi složité, ale musíš věřit a doufat. Pokud si jste souzeni, dříve či později se to mezi vámi vyřeší.“

„ Děkuji.“

Zůstala zase osamělá na břehu jezera, ale tentokrát se jí dýchalo lépe. Rozhovor s bývalým ředitelem zase zapálil plamínek naděje v její duši.

„ Já se na to vykašlu. Už stárnu.“

„ Hestie? Co se děje?“

„ Jsem utahaná jako pes. Ty věčné hlídky mě jednou zničí.“

„ Mám si tu noční hlídku vzít za tebe?“

„ Tonks, máš svoje hlídky, to po tobě nemůžu chtít.“

„ Prosím tě. Zvládnu to v pohodě. Teď projdu Bradavice a potom sejdu zase tady do Prasinek. Stejně se mi nechce spát. A musím vymyslet jak se spojím s Remem a konečně mu to vysvětlím.“

„ Ale, co ta naděje v tvém hlase?“

„ Dneska jsem u jezera mluvila s Brumbálem.“

„ Opravdu ti to nebude vadit?“

„ Opravdu. Jdi se vyspat. Já si dám kafe, převlíknu se a vyrazím.“

„ Díky Tonks.“

„ Nemáš zač, dneska to vypadá na jasnou noc a víš jak krásná je jarní obloha?“

„ Od kdy jsi romantička?“

„ Nejsem, ale noční nebe mám ráda už od dětství. Asi to máme v rodě.“ Pokrčila Tonks rameny a vyběhla po schodech do svého pokoje, aby si vzala svetr pod svůj plášť. Byl teprve začátek dubna a noci byly ještě chladné.

Celá hlídka probíhala bez problémů. Tonks už několikrát prošla celé Bradavice od Hybridovy boudy po hlavní bránu a celé Prasinky. Už byly tři hodiny ráno a Tonks si všimla, že za zapovězeným lesem už je jemná linie světla, která prozrazovala, že se blíží svítání.

Zrovna procházela kolem Prasečí hlavy, když zaslechla nějaké hlasy vycházejících z postranní uličky u Rozmetiny hospody. Potichu vytáhla hůlku a vydala se blíže. Po chvíli rozpoznala tři osoby zahalené v pláštích s kápí přes hlavu o něčem se dohadovali.

„ To nemůžeš myslet vážně. Jak dlouho to bude ještě trvat.Měl jsi jasné rozkazy.“

„ Já za to opravdu nemůžu. Dva pokusy už selhaly.“

„ To ale pána vůbec nezajímá. Jsi stejně k ničemu jako tvůj otec.“

„ Povede se to, určitě, jen potřebuji více času.“

„ A jak to pokračuje s tím ostatním?“

„ Už to skoro mám. Pár posledních úprav a bude vše připraveno.“

„ Dobrá, čekej na signál.“

Tonks jednoho ze zakuklenců zneškodnila ze zálohy, ale tím na sebe upoutala pozornost dalších dvou.

„ Sakra.“ Zanadával jeden z nich a vyslal na ni kletbu, kterou hravě vykryla a poslala další dvě zpět. Bojovali neúprosně, ale druhý jako by mu něco bránilo zaútočit. Jenom se bránil, nebo na ni sesílal slabší kouzla, která Tonks bez problémů vykryla.

„ Tak co je s tebou, zaútoč konečně.“ Zařval ten první mezi zasíláním kleteb a vykrýváním protiútoku.

Už se zdálo, že to má Tonks vyhráno. Mladší ze zakuklenců se stále neměl k útoku a staršímu docházely síly.Chystala se k poslednímu útoku, když ucítila tupý náraz do hlavy a skácela se k zemi.

„ Dobré ráno, všichni jsme o tebe měli strach.Jak se cítíš?“

„ Jako po týdenním flámu. Hrozně mě bolí hlava. Hestie kde to jsem?“

„ V Bradavicích na ošetřovně.“

„ Jasně, říkala jsem si, že to tady znám.“ Tonks se pokusila posadit, ale starostlivé ruce jí zarazily zpátky.

„ Musíš ležet. Na chodbě jsou členové řádu.  Chtěli s tebou potom mluvit.“

„ Tak je pusť dovnitř.“

„ Ale…“

„ Žádné ale. Prostě je zavolej, prosím.“ Když se Hestie obrátila a vydala se na chodbu Tonks se vzepřela na loktech a pokusila se posadit.

„ Co to u Merlina děláte?“ rozkřikla se ošetřovatelka. Tonks zkřivila obličej v bolestnou grimasu. Vysoký hlas madam Pomfreyové jako by se jí zařezával do mozku.

„ Okamžitě si zase lehněte. Musíte odpočívat.“ Pokračovala ošetřovatelka a snažila se zase Tonks zarazit co nejhlouběji do peřin.

„ Jsem v pořádku, jenom mě trochu bolí hlava. Pusťte mě.“ Snažila se Tonks protestovat.

„ Byla jste vždy strašně nezodpovědná.Víte co? Mě je to jedno. Dělejte si co chcete,ale když se vám zase přitíží za mnou nechoďte. Za mnou tedy ne.“ Nakvašeně zapadla zpátky do své kanceláře. Tonks se na její záda zaksychtila a pohled stočila na členy řádu, kteří se mezi tím dostavili k její posteli. Byli zde Alastor Moody, Kingsley Pastorek, Brumbál a k Dořině radosti Remus, který se tvářil ustaraně.

„ Fajn, co se stalo? Kolik jich bylo, že tě zneškodnili?“ začal Moody.

„ Byli tři. Teda aspoň myslím.“

„ Jenom tři zakuklenci bez mozku? A to jsi je nezvládla? Na co jsi u Merlina myslela?“ začal nadávat Moody.

„ Pošuku nechtěl by ses klidnit?“ okřikla ho Hestie.

„ Co? Jednoho měla zneškodnit ze zálohy a na dva by snad už stačit mohla.“ rozčilovat se Pošuk dále.

„ A jak asi myslíš, že jsem to udělala? Stoupla jsem si mezi ně a začali si povídat? Jistě, že jsem jednoho zneškodnila ze zálohy, a ten druhý neútočil, takže to bylo v poho. Vyhrávala jsem, už jsem je skoro měla, jenomže mě najednou někdo praštil ze zadu.“ Rozčilovala se Tonks.

„ Jak jsi ho zneškodnila, když se probudil?“ začal se Moody zase rozčilovat. „ To jsem tě opravdu nic nenaučil?“

„ Neprobudil se. Byl to někdo další.“ Vysvětlila Tonks a chytila se za spánek.

„ Je ti dobře?“ strachovala se Hestie.

„ Jo, jenom mě hrozně bolí hlava. Jako by mě bacil kamenem.“

„ Flaškou.“ Promluvil poprvé Remus.

„ Čím?“ vytřeštila oči Tonks.

„ Na místě,kde tě Hestie našla jsem objevil střepy z flašky.N střepech byla ještě krev.“ Vysvětlil.

„ Odkdy smrtijedi používaj místo zakázaných kleteb na zneškodnění nepřítele flašky?“

„ Možná to nebyl smrtijed.“ Podotkl Brumbál.

„ Tak kdo?“ pohledy všech přítomných se upíraly na ředitele.

„ To nevím. Ale teď už půjdeme. Musíš odpočívat.“ Usmál se ředitel a všechny slušně vykopal z ošetřovny. Tonks zachytila Removu ruku.

„ Počkej na chvíli, prosím.“

„ Asi by tady měl být spíš tvůj snoubenec.“

„ Chceš se na něj pasovat?“ usmála se na něj, ale jeho ruku nepustila.

„ Co prosím?“ vytřeštil Remus oči.

„ Kdyby si nebyl takovej paličák,mohli jsme si to vysvětlit už o Vánocích.

„ Co si vysvětlit?“

„ To s tou svatbou.“

„ Aha, kdy to chystáte?“

„ Remusi. Sakra, mohl bys mě chvíli poslouchat? Fakt mě bolí hlava a takový kraviny se mi poslouchat nechtěj.“ Utrhla se na něj Tonks a donutila ho posadit se.

„ Chris mě sice požádal o ruku, ale když vám to Ginny běžela oznámit neslyšela moji odpověď.“

„ Která zněla?“

„Která zněla NE. Já si Chrise nechtěla vzít. Vždyť jsme spolu ani pořádně nechodili.“

„ V Londýně to vypadalo jinak.“

„ A kdo za to asi může?“

„ Hele nesváděj to na mě.“

„ Ne? Kdo mě opustil? Kdo mi pořád říkal, že na tebe mám zapomenout? Tak jsem to zkoušela. Jenomže marně.“

Tonks si ho k sobě přitáhla a jemně ho políbila na tvář. Když zjistila, že se nijak nebrání, prohloubila polibek. V žaludku ji vybuchl ohňostroj.V Remusově náruči úplně zapomněla na tisíce permoníků, kteří se právě činili v její hlavě a nechávala se unášet krásou okamžiku. Až do okamžiku, kdy se Remus probral.

„ Ne, to nejde. To není správné. Jsem to co jsem. Se mou bys nebyla šťastná. Už musím.“

„ Remusi, ale…“

„ Ne, už jsme o tom mluvili.“ Vytrhl se Tonks z náruče a zmizel.

Zpět na obsah

Kapitola 47: Ticho před bouří

Na parapetu jednoho malého okýnka, podkrovního pokojíčku, jednoho hostince právě seděla temná osoba a koukala do tmy, která byla všude kolem. Na nebi byly vidět hvězdy, ale měsíc, ten zakrýval velký, černý mrak. Ale dívka se nesoustředila na mrak, ale na jednu zářivou hvězdu, kterou pozorovala už notnou chvíli. Ta hvězda pro ni byla výjimečná. Připomínala ji člena rodiny, kterého před rokem ztratila, ale pokaždé, když na nebi vyhledala Psí hvězdu cítila, jako by při ní stál.  Hvězda jí svým svitem doplňovala energii, rozlévala smíření a klid v její duši a právě dnes v noci se potřebovala uklidnit, vyčistit si mysl. O spánek ji okradl sen, který  v poslední době mívala velmi často. Sen, kterého se nemohla zbavit a který ji děsil. Pokaždé, když se pokusila zavřít oči, zase se jí ten obraz objevil.

V té chvíli se vždy probrala. Nesnášela ten sen.Nesnášela tu bezmoc, kterou cítila, pokaždé, když se z toho snu vzbudila. A pokaždé se potom bála usnout, bála se, že by se ten sen mohl stát jednou skutečností.

Proto teď seděla v okně, místo aby spala ve své posteli.

Když tam tak seděla, mrak odplul kamsi do neznáma a odkryl Tonks pohled na měsíc. Kdysi ten pohled milovala, dnes v jejím srdci bolel jako dýka. Byl úplněk. Pro samou práci si to ani neuvědomila. Dnes, tak jak každý měsíc v tuto noc, se Remus mění v krvelačnou bestii a ubližuje sám sobě.

Co asi dneska dělá? Měl Vlkodlačí lektvar? Je zavřený doma ve sklepě, nebo je někde v lubových lesích, kde není ani živáčka?

Tyto otázky a mnoho jiných ji napadly pokaždé, když se dívala na tu vekou stříbrnou kouli.

Nakonec usnula vyčerpáním na okně.

Probudila ji silná rána. Chvíli uvažovala, co tu ráno způsobilo, ale když se i její mozek probudil a upozornil ji na silnou bolest v rameni a kdy se rozhlídla kolem sebe a zjistila, že je pod oknem, usoudila, že ji neprobudila rána, ale ten pád.

 „ Dobré ráno.“ Zahuhlala přišourají se dolů do výčepu.

„ Teda holka, tys zas ponocovala, co?“ Ludvik nikdy nesklamal. Všichni ostatní se už naučili, Doru nedráždit dokud nevypila minimálně jeden hrnek silné kávy, ale on ne.

„ Neprovokuj.“

„ Tady máš fake.“

„ Díky.“

Když dopíjela, přisedla si ke stolu Hestie.

„ Ahoj, zase tě bolí hlava?“

„ Ne, proč?“

„ Nevím, vypadáš bledě.“

„ Nemohla jsem spát. To nic není.“

„ Dobře. Půjdeš se mnou na obhlídku? Nechce se mi jít samotné. Můžeme pokecat.“

„ Perfektní. Čistý vzduch mi doslova bodne, tak jdem?“

„ Po dlouhé době se zase Tonks dostala do Doupěte na jednu z porad řádu. Skoro měsíc se jí snažili všichni všemožně držet mimo, kvůli ráně na hlavě, jako by to bylo něco tak strašného, ale bradavická ošetřovatelka to jako vždy zveličila a ostatní nechtěli nic riskovat. Párkrát měla dokonce pocit, že jí nahlížejí do hlavy jestli jim nelže. Nicméně zrovna seděla za stolem a poslouchala Moodyho jak přemýšlí co Voldemort zase chytá. Upoutal ji Brumbál, který se po dlouhé době také účastnil. Vypadal unaveně, takového ho neznala. Ten muž byl vždy plný optimismu, energie, ale teď jako by ho dohnalo stáří. Všimla si že si pečlivě přikrývá levou ruku. Už dříve si všimla, že jí má nepohyblivou a načernalou, jako by mu hnila za živa. Vypadalo to opravdu nechutně, ale teď musela přemýšlet co to má všechno znamenat. Co se to s Brumbálem děje?  Z jejího zamyšlení a vymýšlení teorií co má asi ředitel s rukou ji vytrhl Moody.

„ Tonk, za pár týdnů končí školní rok a je zbytečné aby bylo na stráži v Prasinkách přes prázdniny tolik bystrozorů. Napadlo mě, co kdybys vrátila do Londýna?“

„ Moje vyhoštění z ministerstva pominulo?“

„ Umbridge vypadá, že se celkem uklidnila a já přes prázdniny potřebuju někoho spolehlivého po svém boku.“

„ Jo jasně, můj byt už stejně potřebuje trochu vyvětrat.“ Pousmála se Tonks a nálada se jí hned zvedla. Konečně se může vrátit domů. V Prasinkách už jí to opravdu nebavilo. Bylo tam na ni moc klidu. Sem tam nějaká výtržnost, ale to měli většinou na triku místní opilci, smrtijedi tam zavítali jednou, možná dvakrát za celý rok. Jednou u toho nebyla a podruhé schytala obyčejnou flaškou ze zadu do hlavy. Chtěla konečně do pořádného souboje.

„ Dobře poskočení na mě počkej, domluvíme se podrobněji.“ S tím se otočil na Brumbála a předal mu slovo.“

„ Dobrá, Alastor dorozděloval všechny úkoly a na mě je, abych vám oznámil novinky. Bohužel dnes nejsou dobré. Vlkodlaci se konečně definitivně rozhodli ke které straně se přidají. K naší smůle se přidali na stranu zla. Tím ovšem skončila mise Remuse…“

Teď Doře něco došlo. Jeho mise skončila, tak proč není na poradě? V hlavě ji vybuchl gejzír různých teorií- jedna horší než druhá. Brumbál si všiml jak dívka nápadně zbledla a naprázdno otevírá a zavírá ústa, ze kterých se jí ne a ne vydrat ta jediná, prostá otázka, jejíž odpovědi se tak bála.

„ …který si potřeboval odpočinout, po včerejším úplňku, proto není přítomen na dnešní schůzi, ale mohu vás všechny ujistit…“ Tonks si byla jistá, že na ni mrkl a povzbudivě se při tom usmál, „… že je až na pár škrábanců a modřin v pořádku.“

Spadl jí kámen ze srdce.Zbytek porady se jen s těží soustředila. Když skončili, počkala na Moodyho, aby ji objasnil co po ní přes prázdniny potřebuje.

„ Hlavně se snaž nevytáčet Umbridgeovou.“

„ Ta ropucha tam pořád ještě straší?“

„ Nymfadoro.“ Křikl ji Moody.

„ Neříkej mi Nymfadoro.“

„ Přestaňte se hádat.“ Utnula to Molly ode dveří do obývacího pokoje.

„ Chtěla jsem se zeptat, jestli tady zůstanete na večeři?“ pokračovala už mírným a přátelským tónem paní domu.

„ Já nemohu Molly, musím se vrátit.“

„ Já zůstanu ráda. U Prasečí hlavy se nenajím a Rozmeta je v poslední době nějaká divná.“ Usmála se Tonks a vrátila se pohledem k Moodymu.

„ Potřebuju někoho kdo bude mít otevřené oči.s Pastorkem na to sami nestačíme a hlavně těch co jsou na naší straně na ministerstvu spíš ubývá, nežli přibývá. O ty, o které se nepostaral Voldemort, o ty se bezpečně postará Umbrige, která je teď pravou rukou ministra, nebo sám ten šašek ministerský. Místo abychom společně spolupracovali. Jsme rozdělení do dvou skupin. Bojujeme sice proti jednomu nepříteli, ale spojit s nedokážeme.“

„ Moody takže to znamená, že…“

„ Že musíme zjistit co se děje. Mám takový špatný pocit, že se něco chystá rovnou na ministerstvu.“

„ Jako, že by ho chtěl Voldemort obsadit?“

„ Přesně. Tenhle klid mi přijde jako klid před bouří, Tonks. Před pořádně silnou bouří.“ Zauvažoval Moody a zhluboka se napil ze své čutory.

Zpět na obsah

Kapitola 48: Kdyby bylo lásky více...

Jaro bylo v plném proudu, Tonks pendlovala mezi Prasinkami a Ministerstvem. Ale vlastně si na nic nemohla stěžovat. Posledních pár měla tolik práce, že neměla čas přemýšlet nad něčím osobním. Trochu si upravila byt v Londýně, usmířila se s rodiči a na ministerstvu byl zatím k klid.  S Ropuchou, jak přezdívala Doloros Umbridge se setkala pouze párkrát a jejich rozhovor vždy omezila na nejnutnější zdvořilostní fráze a musela se pochválit, že se zatím držela a nezaklela tu babiznu.

Stmívalo se, když zapadla do svého malého pokojíku a vzala do rukou knihu, kterou dostala k Vánocům a ještě ji ani nezačala číst. Usoudila, že je nejvyšší čas. Uvelebila se ve velkém křesle u krbu a otevřela svazek na první stránce.

„Nazdar krásko, co děláš dneska večer?“ To do pokoje Tonks u Prasečí hlavy právě vtrhl mladík s dlouhými, světlými vlasy staženými do ohonu.

„ U Merlina proč? Asi budu tady, mám volno.“

„ Co takhle dát si dostaveníčko v Bradavicích?“

„ Bille, ty jsi zcvoknul? Pokud se to dozví ta tvoje Francouzska tak jsem mrtvá. Co tě to napadlo? Nevím jak ty, ale já rozhodně nechci zemřít takhle mladá rukou, nebo spíše nehty tvé frahé snoubenky.“

„ Mě? Tak náhodou Flouer křivdíš. Je to hodná holka. A krom toho, jáá jsme v tom tentokrát naprosto nevinně. Do Doupěte přišla zpráva, že Brumbál musí zmizet ale prosí mě, Rema a tebe abychom posílili hlídky v Bradavicích.“

„ To jsi taky mohl říct hned, počkej chvíli, hodím na sebe něco pohodlnějšího a můžeme vyrazit.“

„ Ty hele Tonks nic mi do toho není, ale co je mezi tebou a Remusem?“

„ Proč se ptáš?“

„ Já jenom proto, že spolu strávíme celou noc a vy se většinou pohádáte, tak bych chtěl vědět co mi hrozí ve vaší blízkosti.“

„ Nic ti nehrozí. Budu se snažit ovládat.“ Slíbila Tonks, když procházeli hlavní branou do Bradavic.

„ Dobrý večer Minervo.“

„ Tak už jsme všichni, to je dobře. Rozdělíme se do hlídek a napřed zabezpečíme všechny chodby proti vniknutí.“

„ Tak na to budou stačit dvojice, ne?“ zajímala se Tonks.

„ Ano, myslím, že ano.“ Přisvědčila profesorka MgGonnagalová.

„ Fajn, tak já si beru Billa a jdem od nejvyššího patra dolů.“ Rozhodla Tonks a už kamaráda táhla za rameno do nejvyšších pater hradu.

„ Co to mělo znamenat?“ ublíženě se díval na Tonks a mnul si postižené místo na svém rameni.

„ Nebuď labuť. Slíbila jsem ti, že se budu snažit vyhnout hádce s Remusem, nebo neříkala?“

„ Říkala.“

„ Vidíš a nejlépe se jí vyhnu, vyhnu-li se Removi. To je celé.“

„ Nechceš mi říct o co tady jde?“

„ Nechci.“

„ Fajn.“ Ukončil tento rozhovor Bill a pustili se do zabezpečování tajných chodeb, kterých bylo v Bradavicích požehnaně. Dlouho, ale ticho nevydrželo a Bill zase prolomil ticho.

„ Stejně by mě zajímalo, proč tyhle opatření.“

„ Nevím, možná Brumbál nechce nechávat Bradavice bez dozoru, když je pryč.“

„ A kam tak najednou zmizel?“

„ nevím, ale můžeme si být jistí, že nám to určitě neřekne, až se vrátí.“

„ To je fajn. Takže my se nevyspíme a stejně nic nezjistíme.“

„ Na to jsi si ještě nezvykl? Bille, vykašli se na to. Brumbál byl a vždycky bude tajnůstkář.“

Tímto debatu uzavřela a mohli se začít bavit.  Povídali si, vtipkovali, navzájem se škádlili, kdy narazili na profesorku MgGonagalovou a Remuse, kteří očividně o něčem diskutovali.

„ Tak jak to jde?“ zajímala se profesorka, když si jich všimla.

„ Zatím je všude klid. A chodby jsou zabezpečené.“ Odpověděla s úsměvem Tonks, ale Removu pohledu se vyhla.

„ Proč vlastě Brumbál nařídil taková opatření zrovna dneska?“ neodpustil si Bill poznámku před Minervou, co kdyby ona něco věděla? Odpověď mu ale přinesl někdo úplně jiný.

„ Jsou tady.“ Křičel Ron z dálky.

„ Kdo je tady?“ nechápal Bill a zmateně se díval na studenty běžící k nim.

„ Malfoy, on…“ zadýchala se Ginny.

„ Ginny klid, co je s Malfoyem?“ uklidňovala ji Tonks.

„ Ten zmetek do Bradavic přivedl Smrtijedy.“ Vydechla a všichni čtyři dospělí po sobě střelili vyděšeným pohledem.

„ Co? Kdy? Jak? Kde jsou?“ zaspali je všichni otázkami.

„ Před chvílí, v komnatě nejvyšší potřeby. Šli směrem k astronomické věži.“ Oznámila všem Ginny. Ti neztráceli čas a co nejrychleji se vydali na místo, kam měli Smrtijedi údajně namířeno.

Doběhli je až v chodbě, která vedla na Astronomickou věž.

„ Sakra“ ulevil si Bill, když si všiml Šedohřbeta. Vlkodlak v Bradavicích, to nevěstilo nic dobrého. Ten chlap byl snad nebezpečnější než sám Voldemort. Pokusil se ho zneškodnit, ale nepovedlo se, jenom na sebe upoutal jejich pozornost.

„ Draco, jdi napřed, my je tady vyřídíme.“ Rozkázal mu Gibbonov a dal se do boje s profesorkou MgGonnagalovou. Tonks se pustila do boje s malou tlustou smrtijedkou a s mužem, který mohl být její bratr zase bojoval Remus. Bill si za soupeře nevybral nikoho jiného, než samotného Fenrira Šedohřbeta.

Tonks sice nemla nejsilnějšího soupeře,ale zneškodnit se jí ji nedařilo i proto, že koutkem oka pokukovala po studentech, aby jim když tak mohla přispěchat na pomoc. Celý boj jí komplikoval i jistý hromotluk, co metal kletby proti všemu a všem a bylo mu evidentně jedno jestli zasáhne člena Řádu, studenta, nebo smrtijeda.

Ve chvíli, kdy zelený paprsek zasáhl Gibbonova a ten se svezl k zemi bez života, ostatní smrtijedi, se Šedohřebetem se vydali po schodech do Astronomické věže. Nikdo z Řádu se tam nemohl dostat, jediný kro štítem proklouzl,byl Snape, který zmizel ve tmě schodiště stejně rychle, jako se objevil na chodbě.

První kdo zjistil, že štítem neprojdou byl Nevill, neviditelná vlna ho odhodila na druhou stranu chodby a tam se svalil k zemi.

„ Neville, dobrý?“ přiběhl k němu Tonks v závěsu s Ginny.

Chtěli se dostat štítem, ale ten šílený hromotluk kolem sebe metal jednu ktebtu za druhou. Tonks na něj namířila svou hůlkou.“ Mdloby na tebe“ pronesla a hromotluk se skácel k zemi.

„ Tak a máme aspoň na chvíli pokoj.“ Pronesla a porozhlédla se po okolí.

Gibbonov byl mrtvý, dalších pár zakuklenců leželo zraněných na podlaze, ale kdyby těch dalších pět neuteklo na Věž, kam se Řád nedostane, měli by na mále. Po Nevillovi se pokusil štítem projít i Remus, ale dopadl naprosto stejně, i on se svezl po protější stěně k zemi.

„ Jsi v pořádku?“ zajímala se okamžitě Tonks, která k němu přispěchala jako první.

„ Jo dobrý, nic mi není,ale musíme se tam nějak dostat.“ Vypravil ze se sebe, když se snažil postavit na nohy. Ve stejné chvíli zaslechli kroky ze schodiště a vzápětí mohli vidět Snapeho, jak utíká ze schodů a před sebou strká zmiozelského studenta Draca Malfoye. Všichni ho nechali projít a pustili se opět do boje se smrtijedy, kteří se objevili v chodbě těsně po nich.

Tentokrát se Dořiným soupeřem stal právě ten hromotluk. Mdloby pominuly a on byl zase na nohou a metal kolem sebe jednu kletbu z druhou.

„ Crucio, Adava Kedavra,…“ kletby a následné paprsky světel lítaly všemi směry. Tonks pomalu nestíhala vysílat štíty aby kletby toho šílence nezabily někoho z jejich, nebo aby neshodil celý hrad.

 Smtrijedův  útok nakonec odneslo jenom jedno okno, díry ve stěně a zbořený trop, jehož kusy dopadly jen kousek od Tonks. Tlak kamení ji odhodil pár metrů do zadu, ale rychle se vzpamatovala, vyskočila na nohy a opět začala bojovat. Její protivník se ovšem z ničeho nic sesul k zemi. Nevěděla čím to, ale byla za to vděčná, ten chlap byl větší katastrofa, než ona sama. Zrovna se dala do boje se Šedohřbetem, když zaslechla Snapeho hlas, ale nebyla schopná rozluštit co říká. O pár sekund později se všichni smrtijedi sebrali a utíkali z boje. Chvíli se je snažili zneškodnit, ale poté si Tonks všimla bezvládného těla v kaluži krve. 

Přiběhla k němu a opatrně ho obrátila obličejem k ní.

„ Bille.“ Vykřikla, když viděla jeho znetvořený obličej.

„ Žije?“ ozval se za ní udýchaný, vyčerpaný hlas. Tonks pozvedla své dva prsty a přiložila je na jeho krční tepnu.

„ Ano,ale musí co nejrychleji na ošetřovnu, pomůžeš mi ho tam dostat?“

„ Jasně, jdeme. Minervo, zvládnete to tady?“

„ Jistě Remusi, jděte už. Tady to vypadá, že už to skončilo.I když nechápu, proč tak najednou ustoupili, když měli navrch.“ Zauvažovala Minerva.

 Tonks a Remus už pospíchali i s bezvládným Billem za madam Pomfreyovou na ošetřovnu.

Šli s nimi i Ron, Hermiona a Ginny, kteří pomáhali Nevillovi, který právě přicházel k sobě po nárazu do stěny.

S madam Pomfreyovou to málem seklo,když viděla zakrváceného muže. Okamžitě si k němu přisedla, začala mumlat všelijaká zaklínadla a lila do něj jeden lektvar za druhým. Tonks mezitím pomohla Hermioně a uložila Nevilla do vedlejší postele. Přivolala si pár lektvarů a pokusila se dát Nevilla dohromady. Nutno podotknout, že se jí to dařilo víc než dobře. Hermiona se postavila s Ronovi a Ginny kamsi zmizela.   

Ron jako v transu pozoroval svého bratra ležícího na nemocničním lůžku, Hermiona mu stála po boku a i Tonks s Remusem si přisedli do kroužku kolem postele a pozorovali madam Pomfreyovou.

Všichni pozorovali tu kdysi krásnou tvář, dnes zohavenu krvelačnou bestií, stejnou bestií, která kdysi zničila život i Removi. Jak on ho nenáviděl. Z jejich myšlenek je vytrhlo až vrzání otevírajících se dveří. To dovnitř vešla Ginny spolu s Harrym. Hermiona se k němu hned vrhla a i Remus pospíšil přivítat se. Tonks si všimla, že je v šoku, ale viditelné zranění naštěstí neměl.

„ Co se stalo?“ optal se brýlatý chlapec, když spatřil Billovu tvář.

„ Bojoval s Šedohřbetem.“ Oznámil mu Remus a společně přešli opět k posteli.

„ Neexistují nějaká zaklínadla, která by to vyléčila?“ zajímal se mladík dále.

„ Ne, na rány takových monster nic nezabírá.“ Opáčila madam Pomfreyová s nenávistí v hlase a Remus bolestně sykl.

„ Omlouvám se Remusi. Vás jsem tím samozřejmě nemyslela.“

„ Ale bude v pořádku, že? Myslím tím, nebude z něho to..“ začal Ron a Remus ho opět přerušil.

„ Ne Rone, vlkodlak by z něho být neměl, ale určitě bude mít trvalé následky. Chci tím říct, že tyhle hluboké rány jsou prokleté. Bill už v sobě bude mít navždy něco z vlka.“povzdechl si Remus.

„ Možná by Brumbál znal nějaké zaklínadlo.“ Napadlo Rona.

„ Kde vlastně je Brumbál?“ zajímalo Remuse, když už padla řeč na bradavického ředitele. Měl by tady být v tuhle chvíli. Vždyť jeho školu napadli smrtijedi.

„ Brumbál je mrtvý.“ Tahle věta z úst chlapce, který přežil zasáhla všechny jako kudla do zad. Všichni si vyměnili vyděšené pohledy. Remus se složil na židličku, která stála u něj, Pomfreyová se hystericky rozvlykala. K Tonks jako by se ta slova vracela v ozvěně.

„ Brumbál je mrtvý, Brubál je mrtvý, Brumbál je mrtvý…“ síla těch slov ji vrazila o pár kroků dozadu, než zase nabrala sílu.  Jako první se vzpamatovala z toho šoku, otevřela ústa, že se na něco zeptá, ale v té chvíli se znovu otevřely dveře ošetřovny, nyní v nich stála profesorka přeměňování Minerva MgGonagalová.

„ Artur s Molly jsou již na cestě.“ Oznámila jim.

 „Co se stalo?“když viděla jak tam tak všichni stojí s hrůzou v očích až se bála odpovědi na sovu otázku.

„ Brumbál….“ Zašeptal Harry, hlas jako by se mu zasekl. Zhluboka se nadechl a pokračoval, když viděl zkoumavý pohled ředitelky své koleje.

„ Brumbál je mrtvý.“ Dořekl a s profesorkou MgGonnagalovou jako by se zatočila podlaha, ztratila rovnováhu,naštěstí k ní přiskočila madam Pomfreyová, která již ten šok také vstřebala.

„ Jak se to stalo?“ vyslovila Tonks otázku která ji pálila na jazyce.

„ On ho zabil.“ Odpověděl suše mladý Potter.

„ Kdo?“ nechápala Tonks.

„ Snape. Snape zabil Brumbála.Já jsem to viděl.“

„ Snape? To není možné.“ Vydechla ohromeně MgGonnagalová.

„ Vždyť Brumbál mu důvěřoval.“ Pokračoval Remus, stále sedící na židli s hlavou v dlaních.

„ Vždycky jsem si myslela, že mu Snape řekl,nebo slíbil něco co my nevíme a proto mu Brumbál tak věřil.“kroutila hlavou Tonks.

„ Já vím co mu řekl.“ Vyhrkl Harry a když na něj všichni upřeli svůj pohled povykládal jim o vyzrazené věštbě a o tom, že toho Snape litoval, že kdyby věděl, o kom ta věštba je, o tom, že kdyby věděl, že to odnese Lilly s Jamesem mlčel by.

„ A tomu Brumbál věřil? Vždyť Snape Jamese nenáviděl k smrti.“ Rozčílil se Remus.

„ To nemůže být pravda.“ Zavzlykala Minerva a otřela si slzy z tváře, když všichni ztichli a zaposlouchali se do zpěvu, který k nim doléhal z bradavičkách pozemků.

„ I Fawkes ví co se stalo.Tak krásnou a smutnou píseň jsem nikdy před tím neslyšela.“ Napadlo Tonks a plně se vnořila do melodie. Do reality ji vrátili až další příchozí. Molly, Artur a za nimi cupitala Fleur. Tonks jim ustoupila spolu s Remusem do pozadí a nechala tak rodiče, aby se sklonili nad postelí svého syna, který teď jich klidně oddechoval ve spánku.  

Tiše pozorovala a naslouchala hádce, která se rozpoutala mezi Molly a Flouer. V té chvíli Tonks musela přehodnotit vztah k téhle Francouzce. Ona Billa opravdu milovala. A když se s Molly objaly Tonks cítila, že ji po tváři stéká jedna horká slza. Srdce se jí zaplnilo žalem a možná i tahle hořkost zapříčinila, že se nedokázala ovládnout.

„ Tak vidíš. Vidíš, že to jde. Pokousal ho vlkodlak a Fluore si ho stejně chce vzít za muže.“ Tonks bylo úplně jedno, že ji sleduje celá ošetřovna. Krom toho,  Molly už to stejně ví,Arturovi to taky řekla, Fluore ji konečně přestane podezřívat, že pálí za Billem a ostatní, co jí je podstatních. Tady jde přece o ní.

„ Ale to je něco jiného. Z Billa nebude stoprocentní vlkodlak.“

„ Ale to je mi jedno. Je mi jedno jestli jsi poloviční nebo celý vlkodlak. Už jsem ti to říkala nejmíň tisíckrát.“ Křičela na něj, a pěstmi bušila do jeho hrudi.

„ A já tobě nejmíň tisíckrát říkal, že se k tobě nehodím. Jsme pro tebe moc starý, chudý a hlavně nebezpečný.“

Tonks už se nadechovala, že mu na to odpoví, ale přerušil ji hlav Molly, která stále objímala sovu budoucí snachu.

„ Remusi, pořád tvrdím, že se k tomu stavíš hloupě.“

„ Co je na tom hloupého? Tonks si zaslouží mladého a celého chlapa.“ Rozkřikl se Remus.

„ Až na to, že chce tebe.“ Upozornil ho Artur.

„ Možná proto, že Removi došly argumenty,  možná proto, že si uvědomil, že v téhle sestavě nemá šanci uspět, chytil se posledního stébla.

„ Tohle není zrovna nejvhodnější doba bavit se o tomhle. Brumbál je přece mrtvý.“ Ale jak se spletl. Poslední ránu jeho chabým argumentům zasadila sama Minerva MgGonnagalová.

„ Brumbála by to potěšilo nejvíc ze všech, kdyby věděl, že je na světě víc lásky.“

Zpět na obsah

Kapitola 49: Něco končí a něco jiného začíná

Remus cítil, že tuhle bitvu prohrává, ale neuměl se vzdát. V dalších protestech mu ovšem zabránil další člověk, nebo spíše poloobr Hagrid, který právě vešel na ošetřovnu. Jako všichni přítomní byl skleslý a bylo na něm viděl jak moc plakal. Tonks věděla jak Brumbála obdivoval a jak ho jeho smrt musela ranit. Oznámil Minervě, že je vše zařízeno a poté společně s Harrym a novou ředitelkou opustili ošetřovnu.

Tonks se zničeně svezla na postel. Nevěděla co má dělat. Vyčerpala všechny své zbraně. Už neměla sílu dále bojovat.

„ Projdeme se?“ překvapeně vzhlédla uslzenýma očima a spatřila ustaranou, vráskami posetou tvář Rema.

„ Dobře.“ Téměř zašeptala a přijala jeho napřaženou dlaň, aby  společně opustili ošetřovnu. Procházeli se dlouho po pozemcích až dorazili k jezeru.

„ Proč jsme tady?“ zajímala se Dora, když už jí to mlčení ubíjelo.

„ Já-, Doro, to co se stalo na ošetřovně. Nevíš do čeho chceš jít.“

„ A ty to víš? Víš do čeho jdu? Proč to prostě nezkusíš. Proč se konečně nepřestaneš litovat a nepřijmeš to, co ti život nabízí.“ Ač nechtěla  opět na něj zvýšila hlas.

„ Nechci tě nijak ohrozit, nebo…“

„ Nebo mi ublížit?“ dokončila za něj.

„ Ano.“

„ Tak dovol abych tě vyvedla z omylu. Jestli sis nevšiml tak mi ubližuješ už dost dlouho. Tak mi konečně přestaň ubližovat.“ Poprosila ho.

„ Mám strach.“ Přiznal po chvíli.

„ Miluješ mě?“

„ Ano.“

„ Tak to mi stačí. Je mi jedno co řeknou lidi, chápeš? Miluju tě a chci být s tebou a je mi jedno jestli jsi obr, kentaur nebo vlkodlak. Pro mě jsi prostě chlap, do kterého jsem se zamilovala a se kterým chci být.“

Musel se usmát. Byla tak krásná.I když měla rudé oči, opuchlou tvář a rudý nos tak byla nádherná. Jemně ji objal a všechna starost a bolest byla najednou snesitelnější.

„ Byl jsem blb.“

„ Aspoň, že si to přiznáš.“ Usmála se přitiskla se k jeho tělu silněji.

„ Opdustíš mi to?“

„ Když mi slíbíš, že už mě nikdy neopustíš.“

„ Slibuju.“ Po těchto slovech se jejich rty po nesnesitelně dlouhých měsících opět setkaly v dlouhém, něžném polibku.

Společně došli až k mohutnému dubu na kraji jezera. Posadili se a pozorovali hladinu jezera. Remus byl opřený o kmen stromu a Dora byla pohodlně usazená v jeho náručí.

„ Já tomu nemůžu uvěřit.“ Promluvila do ticha.

„ Čemu?“

„ Všemu. Tomu, že už tady Brumbál není, že jsme konečně spolu.Jak může být člověk zároveň nešťastný a tak hrozně šťastný.“

„ Nevím. Možná je to zapotřebí.Aby se člověk z té bolesti nezbláznil, potřebuje lásku.“

Jemně ji hladil po vlasech, které změnily barvu na jemně růžovou a pozoroval východ slunce.

„ Vaši nebudou zrovna nadšení.“

„ Táta je v pohodě a máma to taky vstřebá. Nic jiného ji totiž nezbude.“ Otočila se tak, aby mu viděla na tvář a jemně ho políbila na rty.

Bradavice byly jiné. Ač tam bylo plno studentů,jejich rodičů a denně přijížděli další a další kouzelníci, aby se mohli naposledy rozloučil s největším kouzelníkem všech dob Albusem Persivalem Wulfricem Brianem Brumbálem, působily opuštěným dojmem. Alespoň na Tonks to tak působilo, když byla odpoledne navštívit Billa na ošetřovně.

„ Ahojky Tonks. Jsem rád, že ses taky přišla podívat na starého, nemocného kamaráda.“

„ Ahoj ty šašku.“ Zasmála se Tonks. „ Jak ti je?“

„ Jde to.I když musím přiznat, že mám divný chutě.“

„ Jseš těhotný?“

„ Vtipná jako vždy. A vidím, že už se ti vrátila i původní barva vlasů.“

„ Jo. Sice nějak mě neposlouchají. Snažila jsem se, dát jim nějaký jemnější odstín, jenomže to nějak nejde.“ Povzdechla si.

„ Fleur mi řekla, co se tady stalo.“

„ Vážně?“

„ Proč jsi mi neřekla, co se mezi tebou a Remem děje? Mohl jsem ti pomoct.“

„ Fakt? Myslím,že tvoje mamina mi pomáhala až dost. Dopracovala to až tak daleko, že mě Fleur nesnáší.“ Uchechtla se a posadila se na vedlejší postel.

„ Já, omlouvám se sa to.“ Ozvalo se ode dveří sladce. Oba se otočili a spatřili tam hubenou, vysokou blondýnku.

„ To nic. Netušila jsi co se děje.  Být na tvém místě, taky žárlím.“ Usmála se Tonks a na důkaz usmíření se obě dívky objaly. 

„ A pak, že to bylo takový neštěstí. Kdyby mě ten bastard tak nezřídil neusmířila by se moje snoubenka s mamkou, ty by ses s Remusem nepohádala, že je to vůl, a následně byste se neusmířily ani vy dvě.“

„ Fajn, takže až budou příště nějaký rozepře zavoláme Šedohřbetovi a hodíme mu tě jako návnadu.“ Usmála se na něj Tonks a Fleur se také zachichotala.

„ Ne, já už jsem zřízenej dost. Příště mu předhodíme Percyho.“ Rozhodl Bill a všichni tři se rozesmáli.

„ Nepžžžipadá vám chloupé, že se taááák dobžžže bavíme, když on je mrrrtvý?“ zapochybovala po chvíli blondýnka a hlavou pohodila k oknu.

„ Máš pravdu.“ Uznali Tonks s Billem.

„ No nic, já půjdu. Rozhodli jsme se s Remusem, že spolu budeme bydlet.“

„ To je super. Přeju vám to.“

„ Díky Bille,mějte se zatím ahoj.“

„ Ahojky.“

„ Zlato, jsem doma.“ Volala Tonks v hale, jakmile za sebou zavřela vstupní dveře. Odpovědí jí bylo jenom ticho.

„ To je divný, vždyť říkal, že dneska nic nemá.“ Mumlala si Tonks, když kráčela do kuchyně. Byla prázdná, ale na stole zůstal jeden hrnek připravený na kávu. Zalila si ho tedy a vydala se do obýváku v naději, že ho tam najde.

„ Ahoj, my máme návštěvu?“ neubránila se úsměvu, když v místnosti krom Remuse potkala i další dvě osoby.

„ Mohla jsi nám říct, že jsi se přestěhovala.“  Spustila její matka aniž by reagovala na pozdrav dcery.

„ Oznámila jsem vám to, jinak byste to nevěděli a nebyli by jste tady. Ahoj tati.“ Usmála se Tonks a v duchu se modlila aby tahle návštěva dopadla dobře.

„ Myslela jsem, že už jsme si všechno vyříkaly a ty teď ani nezajdeš za rodiči, abys jim oznámila, že se stěhuješ.“

„ Mami nedělej z toho vědu. Měl jsem moc práce,tak jsem vám jenom poslala sovu.“

„ No právě. Neudělala jsi si ani čas na rodiče.“

Na Doru toho bylo v poslední době moc. Smrt Brumbála, na Ministerstvu se nikdo nebavil o ničem jiném než o Brumbálovi a její matka tady otravuje s tím, že se nestavila na čaj.

„ Ale no tak Andromedo, Dora měla asi opravdu hodně práce. Vždyť víš, jak to teď je.“

„ To mě ale vůbec nezajímá Tedde. Měla přijít osobně. Když už to nenapadlo ji, tak to mělo napadnout tady pana Lupina.“

„ Omlouvám se, ale…“ začal Remus, ale Tonks ho přerušila.

„ Remuse do toho netahej. Já za tebou nepřišla. Neměla jsem čas a abych pravdu řekla ani náladu.  Zítra má pohřeb Brumbál a já se nechci hádat. Takže buď se začni chovat jako na návštěvě, nebo se nahlas až budeš klidná.“ Rozhodla.

„ Ty mě vyhazuješ?“ vyštěkla její matka.

„ Ne, jenom se mi nelíbí, že tady tak křičíš.“

„ Ty taky křičíš.“

„ Protože křičíš ty.“

„ Tak dost.“ Zasáhli do debaty obou žen jejich partneři.

„ To příměří netrvalo moc dlouho.“ Běhalo Tonks hlavou

„ Proč si jenom ta holka vybrala zrovna jeho? To nevidí, že si tím zničí život? Moje jediné dítě.“ Běhalo zase hlavou její matce.

 Tonks přeci jenom cítila, že to přehnala.

„ Mami, můžeme si promluvit o samotě?“ zeptala se po chvíli tichého sezení po boku Remuse, který se bavil s Dořiným otcem.

„ Ano, myslím, že nám rozhovor prospěje.“ Souhlasila Andromeda.

Obě ženy se zvedly a přešly zpět do kuchyně.

„ Hele mami, já beru, že se ti Remus nelíbí, ale prosím smiř se s tím konečně. Já ho miluju. Nechci nikoho jiného. Táta už to taky pochopil a stojí za mnou. Proč nemůžeš i ty?“

„ Protože se o tebe bojím.Jsi mé jediné dítě. Co když t nějak ublíží?“

„ Jak to myslíš?“

„ O úplňku.“ Vyslovila své obavy konečně nahlas. A Tonks se rozesmála naplno.

„ Vy dva jste úplně stejní. Dobře, tak aby jste byli oba v klidu tak každý úplněk budu doma, souhlasíš?“

„ My oba? To nechápu.“

„ I Remus se bojí, co kdyby se o úplňku něco stalo.“

„ Opravdu?“

„ Ano. I když tomu asi nevěříte, já vaši dceru opravdu miluji, a nepřežil bych, kdyby se ji něco stalo. Kdybych jí já nějak ublížil.“

„ Remusi, jak dlouho jste tady?“

„ Chvíli. Váš manžel mě poprosil o trochu vody.“

„ Dobrá. Ten úplněk by šel.“ Souhlasila nakonec paní Tonks. Sice nebyla nadšená, že její dcera je pevně rozhodnuta zůstat s vlkodlakem, ale znala ji. A nechtěla s ní ztratit kontakt zase na tak dlouhou dobu jako posledně, když se jí pletla do života. Bude se muset smířit s volbou její partnera.

Když se ráno Tonks probudila bylo jí nádherně. Ležela v jeho náručí. Byl už vzhůru a jemně ji hladil polštářky svých prstů po vlasech.

„ Dobré ráno.“ Usmál se, když si byl jistý, že je vzhůru a jemně ji políbil do jejích žvýkačkově růžových vlasů.

„ Dobré.“ Slastně se protáhla a také ho políbila ale ne do vlasů, ale na hruď.

„ Měli bychom pomalu vstávat.“

„ Mě se ještě nechce.“zaškemrala a zachumlala se do peřin.

„Mě taky ne, ale musíme do Bradavic. Pohřeb je v deset.“

„ Pohřeb. Já málem zapomněla, že je to už dneska.“ Poplašeně se posadila na posteli.

„ Fajn, já jdu udělat snídani, než se přichystáš,jo?“ mrkl na ni a vylezl z vyhřáté postele. Tonks se taky vyhrabala, hůlkou rozhrnula závěsy a dovolila teplému rannímu sluníčku aby prozářilo jejich ložnici.  

Hodila sprchu, oblékla si černý hábit  poté se postavila před zrcadlo a snažila se změnit barvu svých vlasů na hnědou. Když poté otevřela oči zanadávala. Vlasy zůstaly žvýkačkově růžové.

„ Zlato snídaně.“ Ozvalo se z kuchyně. Tonks ještě jednou zavřela oči, vlasy se sice na okamžik změnily na tmavě hnědé, ale jakmile se Tonks přestala plně soustředit na jejich barvu hned zase zrůžověly.

„ Sakra.“ Nadávala cestou do kuchyně.

„ Co se děje?“ zajímal se Remus, když vešla stále nadávající se usadila ke stolu.

„ Nejde mi změnit barva vlasů. Prostě mě neposlouchají. Sice se změní ale jakmile se přestanu soustředit zase jsou růžové.“

„ Tak se na to vykašli. Myslím, že Brumbálovi by rozhodně nevadila barva tvých vlasů.“

„ Děkuji.“ Usmála se na něj a zakousla se do toastu.

Na pozemcích Bradavic bylo rušno. Tonks spolu  Remusem šli potichu, jako by je pohltila tíživá atmosféra. Ač byl krásný letní den, Tonks to nevnímala. Každý její krok pročísl trávu pokrytou ranní rosou, která se ve slunečních paprscích leskla jako perly. Cítila, že by měla něco říct, ale nevěděla co. Mohla se jenom domýšlet jak se Remus asi cítí. Brumbál toho pro něj v životě udělal tolik. Pomohl mu už mnohokrát. Vždyť se ho ujal už jako jedenáctiletého kluka odsouzeného k samotě. Dal mu šanci. Šanci mít přátelé, poznat lásku. A teď jde tomu muži na pohřeb. Zcela instinktivně sevřela jeho ruku ve své dlani. V tomhle okamžiku nebylo zapotřebí slov. Stačilo, že tady je. Že je tady s ním.

Pomalu došli až k jezeru, kde byly seřazené židle pro smuteční hosty. Zamířili si to přímo k hloučku známých. Byli zde skoro všichni. Pastorek, Moody, Hestie i Ludovik se Sturgiasem.

„ Dobré ráno vespolek.“ Pozdravila Tonks, ale v jejím hlase byl slyšet smutek, který cítila. Nikd neměla ráda pohřby,kdo taky ano, jenomže ona je nesla dost špatně. Vždycky po pohřbu celou noc probrečela. A tento pohřeb byl výjimečný. Nezemřel jenom člověk. S Brumbálem jako by Bradavice opustilo jejich kouzlo, které poznala na vlastní kůži. Už nikdy nebude tahle škola stejná. Ať s ní bude cokoli. Brumbál byl to, co dělalo Bradavice Bradavicemi.

„ Slečno Tonks, dlouho jsme se neviděly, nezdá se vám, že váš účes není zrovna nejvhodnější, pro tuto tragickou událost?“ Tonks se ani nemusela otáčet. Byla si téměř jistá, že ten přeslazený hlas, plný falešného smutku nepatří nikomu jinému než Doloros Umbridge. Cítila jak jí Remus pevně stiskl ruku. Opravdu to pomohlo. Dokázala ovládnout svůj vztek vůči téhle ženštině.

„ Dobré ráno Dolores, jsem si jistá, že by Brumbál neměl nic proti mému účesu, právě naopak by se mu nelíbilo,kdybych si ho změnila.“

„ Tssss. Taková neúcta tak velikému čaroději.“

„ Dora má naprostou pravdu. Brumbál by nechtěl, abychom se měnili. Chtěl by nás tady takové, jaké nás vždy znal.“ Zastal se jí Remus. Byla mu neskonale vděčná,protože si dokázala představit co to vyvolá.

„ Jste zde s tím křížencem? Jak hluboko jste klesla,milá slečno.“ Otřepala se Umbridge,když jí pohled padl na propletené prsty dvojice.

„ Tak dost. Brumbál si Remuse vážil a já nedovolím, aby ho tady urážel někdo jako jste vy Doloros.“ Vmísil se do hovoru stále mlčící Moody.

„ Takže pokud dovolíte, ocenil bych, kdyby jste se vzdálila, chtěli bychom s přáteli uctít památku Brumbála o samotě.“

„ Jistě Moody. Už jdu. Ještě se uvidíme.“

„ O tom nepochybuji.“ Plivl za ní.  

„Díky Moody, kdybys nezasáhl tak ji asi vyškrábu oči.“

„ Růžová ti sluší více.“ Uchechtl se Moody při pohledu na Dořinu hlavu.

„ Cože?“

„ vypadáš, jako by ti hlava hořela.“ Objasnil ji Remus.

„ Jasně, ta baba mě vždycky vytočí.“ Usmála se slabě Tonks a vlasy nabraly zase křiklavě růžovou barvu.

„ Ty Tonks, nerozčil se, ale…“

„ Já to zkoušela Moody, jenomže mě ty vlasy nějak neposlouchaj,no…“

„ Jasně chápu. Pojďte si sednout. Za chvíli to začne.“

„ Děkuji.“ Zašeptala Toks Removi sedícímu vedle ní do ucha.

„ Za co?“

„Že jsi se mě zastal, i když jsi věděl co to způsobí.“

„ Za nic, ty jsi se mě zastávala taky.“

Opět své prsty propletli a v tichosti se nechali unášet myšlenkami.

„ Je tady hodně lidí. Ale nechápu jak tady můžou bejt ministerští. Ke všemu si posedají do první řady. To je neuvěřitelné.“ Tonks hlavou vířily myšlenky, když k ní dolehl zvláštní zpěv. Většina hlav se zvědavě, někteří až poplašeně otáčeli kolem, ona však věděla odkud se ten zpěv line. Obrátila svůj pohled k jezeru. Neviděla je, protože byli daleko, ale byla si jistá, že se přišli s Brumbálem rozloučit Jezerní lidé. Poslouchala tu píseň a vzpomínala na svého ředitele. Kolikrát se ocitla v jeho pracovně, když ještě navštěvovala Bradavice. Byla u něj na koberečku každou chvíli. Po tváři ji stekla slza. To když pohledem zabrousila k velkému kameni na břehu, kde ještě před nedávnem seděla a probírala s Brumbálem své zoufalství. On to věděl. Věděl, že budou spolu. Tohle na něm vždycky obdivovala a taky jí to vytáčelo. Tak hrozně jí to vytáčelo, že vždycky věděl všechno.

Ale hlavně ji děsila myšlenka co teď bude. Když je Brumbál mrtvý, co bude nejen s Bradavicemi, ale hlavně jí tížilo vědomí, že Brumbál byl jediný člověk, ze kterého měl Voldemort strach. A teď je pryč. Jestli byl do teď klid, tak teď to začne.Po zádech ji přejel mráz, když si představila co všechno by se teď mohlo stát. Do reality se vrátila zrovna ve chvíli kdy kolem ní prošel Hagrid s Brumbálovým tělem zabaleným v rouše. Po tvářích jí stekla další slza.

Po pohřbu se rozloučila s přáteli a spolu s Remus se přemístili domů. K sobě domů vstříc novým zítřkům.     

Zpět na obsah

Kapitola 50: Nákupy

Bylo neuvěřitelné jak rychle čas plyne, když je člověk šťastný. Blížil se konec července a v malém domku, nedaleko Londýna, ale přeci na samotě byla láska cítit v každé skulince. Starosti všedních dnů zůstávaly za hlavními dveřmi, nevpuštěni do obydlí dvou mladých lidí, kteří se konečně mohli milovat.

„ Vážně tam musíme?“

„ Remusi ž jsme to slíbili, mamka na nás čeká.“

„ Ale já jsme pořád ještě unavený, radši bych zůstal doma.“

„ úplněk byl víc jak před týdnem.“ Divila se dívka a svého přítele zkoumala pohledem.

„ Jo, to jo, ale necítím se ještě nejlíp.“ Teď ho prokoukla.

„ Takovej velkej chlap a bál by se jedný drobný ženský? Že se nestydíš.“

„ Já s nebojím tvojí mámy, jenom…“

„ Jenom co?“

„ Nemá mě ráda.“

„ Neměla by ráda nikoho. Jsem její dcera, mámy už jsou takový.“

„ Já myslel, že to platí o otcích a dcerách, ne?“

„ Vidíš jaké máš štěstí, že tě má táta rád?“

„ Zas tak bych to nepřeháněl.“ Okomentoval Remus a vysloužil si tím pořádnou ránu polštářem.

„ Máš trefu.“ Uznal, když se mu polštář svezl po obličeji na zem.

„ Za to ty miláčku, ty nemáš postřeh.“ Zasmála se zvonivým smíchem a už se vyhýbala vracejícímu se polštáři.

„ Tak já nemám postřeh, jo?“ zajímal se Remus, když se nebezpečně přibližoval ke své dívce.“

„ A ani trefu.“ Provokovala ho dál a couvala. Jenomže jaksi nepočítala se zdí, do které za pár sekund narazila. Zhodnotila situaci a zjistila, že je v pasti. Nezbylo jí nic jiného než otevřený boj. Když k ní došel vrhla se na něj a když dopadli do měkkých peřin začala ho lechtat.

„ Tak ty takhle, jo? No počkej.“ Překulil se nad Tonks a začal lechtat pro změnu ji. V jeho sevření neměla sebemenší šanci. Kroutila se, pištěla, prosila, ale všechno marně.

„ Remusi, prosím, pusť mě.“ Prosila už snad posté. Obličej už měla celý zmáčený od slz smíchu a bránice ji bolela, dech taky už jen tak ,tak popadala.

„ Co za to?“

„ Co máš na mysli?“ stačila jí jenom ta jiskřička, která se objevila v jeho očích a musela se usmát.

Dneska na večeři dorazí později.   

Stisk povolil a ona mohla své paže obtočit kolem jeho krku. Jeho zvědavé ruce zabloudily pod fialové tričko s barevným nápisem SUDIČKY a lačně se dotkl jejích rtů. Okamžitě na jeho hru přistoupila. Rukou mu zajela do vlasů a druhou jezdila po jeho zádech sem a tam.

Ani se nenadála a už byly všechny části oblečení poházené různě po pokoji. Užívala si chvíle jako byla tahle. Užívala si jeho blízkosti.

Když jeho rty opustily její rty a přemístily se k jejímu uchu z úst jí vyšel slabý sten. Věděl, co má ráda. Jeho ruce stále bloudily po celém jejím těle a on pomalu putoval dále. Od ucha, přešel po lícní kosti ke krku, a zastavil se až u jejího pupíku, kdy mu naznačila, že se má zase hezky vrátit k jejím rtům….

Když potom ležela v jeho náručí, nechtělo se jí kazit tuhle atmosféru naprostého štěstí, ale věděla, že druhý den by nastal konec světa, proto promluvila.

„ Přijdeme pozdě.“

„ Vážně tam musíme?“

„ Remusi ty jsi nemožný.“

„Promiň,ale jak jim to zpoždění vysvětlíme?“

„ Zaspali jsme?“¨

„ Tak my jsme spali, jo?“ šibalsky se na ni podíval a ona se musela usmát.

„ To zrovna ne, ale naši si to myslet můžou.“

„ A ty si myslíš, že nám na to skočí?“

„ Skočí, neskočí, rozhodně to nebudou rozebírat. Tak se oblíkej ať můžeme vyrazit.“

„ Hmmm“

Stáli před domem a Tonks už chtěla zazvonit…

„ Ještě můžeme couvnout.“

„ Remusi co to s tebou je? Proč se chováš tak divně? Udělali jste si něco o čem nevím?“ změřila si ho podezřívavým pohledem a dožadovala se odpovědi.

„ Zatím ne.“

„ Zatím?“

„ To je teď jedno. Zazvoň, už mám docela hlad.“

„ Ty jsi blázen.“

„ Jo do tebe.“ Vrátil jí to a políbil jí do vlasů, když stiskla malý knoflíček vedle dveří. Téměř okamžitě jim přišla otevřít vysoká černovlasá žena.

„ Á už jste tady?“

„ Už?“ zopakovala nevěřícně Dora. A podívala se na Remuse. Čekala všechno, přednášku, hádku, uraženost, ale smíření?

„ Kdo jste a co jste provedli s mojí mámou?“  vyhrkla na svou matku když vcházela do jídelny.

„ Co to prosím tě plácáš? A posaďte se, máme hosty.“ Až teď si Dora všimla, že u stolu sedí další dva páry.

„ Dobrý večer“ pozdravili oba najednou a všichni přítomní jim slušně odpověděli. Přivítali se s Dořiným otcem a posadili se. Andromeda odběhla do kuchyně pro večeři a Tonks využila situaci.

„ Co je s mámou tati?“

„ Co by s ní bylo?

„ Jdeme skoro o hodinu později a máma to bere úplně v klidu, to není normální.“ Vysvětlila a všichni přítomní se zasmáli.

„ Už si zvykla.“ Konstatoval pan Tonks a více se o tom nebavili. Atmosféra byla příjemná. Tonks se dozvěděla, že na večeři jsou s nimi dva kolegové z Teddovy práce s manželkami. Manželé Peeansovi a manželé Craksonnovi.

„ Jak dlouho se už znáte?“ zajímala se paní Peeansová, když už seděli v salónku a popíjeli kávu.

„ Známe se už přes dva roky.“ Odpověděla Tonks.

„ Opravdu a jak jste se seznámili?“ to se zase zajímala paní Craksonnová.“ S Remusem trochu cuklo.

„ Seznámil nás profesor Brumbál..“ Tonks vlastně ani nelhala. Jenom se nezmínila o Řádu a jeho aktivitách.

„ Dva roky, to už je krásná doba, neuvažovali jste o svatbě?“ Tonks vyprskla kávu, které se právě napila a Remus se zadusil kouskem keksu, který zrovna žvýkal v puse.

„ Myslím, že na to mají ještě dost času.“ Vpadl do toho Andromeda.

Po zbytek večera byl již klid. Konverzace šla poklidným tempem a kolem desáté se všichni rozloučili a vydali se ke svým domovům.

Následujících pár dní vládla stísněná atmosféra. Jako by ve vzduchu viselo téma, které nechtěl ani jeden nakousnout. Ovšem na konci července se musela Tonks vydat na Příčnou, aby obstarala hned dva dary. První pro Harryho k jeho sedmnáctým narozeninám a druhý pro novomanžele Weasleaovy, kteří se oficiálně světu přestaví již poslední srpnový týden.

„ Zlato, půjdeš semnou?“

„ Kam?“

„ Po obchodech pro ty dárky.“

„ Na Příčnou?“

„ Ne do Obrtlé. Jistě, že na Příčnu, mají tam ty nejlepší obchody, pokud jsou ještě funkční.“

„ Dneska se mi to moc nehodí, slíbil jsem Moodymu, že mu pomůžu vyřešit ten převoz Harryho.“

„ Dobře, tak se uvidíme večer, ano?“ líbla ho na čelo a vyrazila na nákupy. Rozhodla se zavolat Hestii a tak si nakonec udělaly příjemný den. Krom dárků, se zastavili na hodinku j jedné z nejlepších kavárniček, kde si krásně popovídaly, poté se rozhodli pro dárek novomanželům. Věděli, že budou žít v malém domku na útesu, Fleur jí ho už ukázala, v poslední době zcela přehodnotila svůj vztah k růžovo-vlasé dívce.A Tonks to nevadilo, Fleur byla sice trochu naivní, ale jinak fajn holka.

„ A co tohle?“

„ Šílíš Bill by mě zabil za růžový přehoz, růžovou přímo nesnáší.“

„ No právě.“

„ Hestie…“ ale vyprskla smíchy. Měla na Hestii moc špatný vliv.

„ A co tohle?“ kázala Tonks do výlohy jednoho malého krámku.

Hestie se začala srdečně smát. „ Tak to je perfektní. A budou spokojení oba.Teď už nás zbývá jenom Harry, víš co mu chceš koupit?“

„ Tak to nemám nejmenší tušení. Musíme začít zase šmejdit. Co by se mohlo líbit sedmnáctiletému klukovi?“

„ Jak to mám vědět? Sedmnáct už mi bylo dávno a syna taky nemám.“ Pokrčila rameny její společnice a Tonks si povzdychla. Zase je to na ní. U Billa měla štěstí, ale s Harrym to bude horší. Ale nemá cenu fňukat.

Nakonec ji trvalo neuvěřitelné čtyři hodiny, než narazily na dárek pro Harryho.

„ Ale, že nám to dalo práci.“

„ Mě to povídej, jsem si myslela, že to bude naopak.“ Konstatovala Tonks,když seděla u Děravého kotle s máslovým ležákem před sebou a pohlížela si nakoupené dárky. V ruce zrovna držela krabici se sadou nožů na steaky s růžovou rukojetí a k tomu sadu čtyř kuchařek „ Ty nejlepší krvavé steaky“, nebo „ Maso na všechny způsoby“.

Hestie si na druhou strnu prohlížela menší dárek. Z nákupní tašky zrovna vyndala pouzdro na hůlku z dračí kůže, která se dala připnout jak za pas tak na lýtko. V poslední době byla tato pouzdra velice vzácná a Tonks si byla jistá, že se Harrymu bude hodit, při té jeho výpravě, kterou plánuje.

Když se vrátila domů byla už skoro půlnoc a celý dům se utápěl ve tmě. Byla si jistá, že už Remus spí a tak se po špičkách vydala do kuchyně, protože měla hrozný hlad. Když se dotkla kliky a pomalu otevírala dveře, v duchu si gratulovala, že to zvládla bez jakéhokoliv hluku.

„ Kde jsi u Merlina byla tak dlouho?“ strachem poskočila, když se kuchyní rozlehl rozčilený hlas.

„ Nakupovat, vždyť jsem ti to říkala.“

„ Doro odešla jsi v deset ráno a je skoro půlnoc. Málem jsem se zbláznil strachem.“

„ Promiň, trochu se to protáhlo.“

„ Trochu? Tomuhle ty říkáš trochu? Mohla jsi dát aspoň vědět. Tohle tvoje nezodpovědné chování se ti jednou může stát osudným.“ Křičel pořád Remus a Tonks nechápala, co to do něj vjelo. Vždyť se jenom opozdila a krom toho, ráno mu řekla, že přijde až večer. Dobře,byla už sice noc,ale co na tom? Hlavně, že se jí podařilo sehnat perfektní dárky.

Její argumenty ovšem Remuse vůbec nezajímaly . Rozčileně vypochodoval z kuchyně a nezapomněl za sebou prásknout dveřmi.

Když v kuchyni osaměla, pořádně se najedla a přesunula do koupelny, kde se osprchovala. Do ložnice se jí moc nechtělo. Neuvědomovala si, jaký o ní měl Remus strach.

Když přeci jenom vklouzla do tmavé místnosti a lehla si do postele. Cítila, že Remus ještě nespí, ale neřekla nic. Jenom tak ležela pozorovala strop.

Po nekonečně dlouhé chvíli se přeci jenom odhodlala promluvit.

„ Omlouvám se. Nedošlo mi, že už je tolik hodin.“

„ Nedošlo ti, že bych se o tebe mohl bát?“

„ Promiň, ne.“ Přiznala o otočila se k němu. Pozoroval ji a ve tváři už neměl ten nepřístupný pohled.

„ Tohle už mi nedělej. Vážně jsem se bál.“ Zašeptal už mírně a přitáhl si jí k sobě, aby jí mohl dlouze přivítat.

„ A co jsi koupila?“

„ To je teď jedno, ukážu ti to ráno.“ Rozhodla Tonks a rozepnula mu knoflíčky na jeho pyžamu.

„ Počkej.“

„ Co se děje? Pořád se ještě zlobíš?“ zesmutněla dívka, ale muž se usmál, což ji docela vytáčelo. Co je mu sakra k smíchu?

„ Chtěl jsem s tebou mluvit.“

„ Teď?“

„ Původně to mělo být dříve, ale když jsi přišla až teď…“ začal muž.

„ Nemůže to počkat na ráno?“ zaprosila a pokusila se ho znovu políbit. Neúspěšně.

„ Ne, pokud ti to neřeknu teď, už bych to asi neudělal.“ Rozhodl Remus.

„ Co se zase děje?“ pozorovala ho s hrůzou v hlase.

„Doufám, že se zase nerozmyslel a nechce mě opustit kvůli nějakým ušlechtilým důvodům. To už bych ho asi vážně zaškrtila.“  Honilo se jí v hlavě, když Remus hledal ta správná slova jak začít.

„ Víš, přemýšlel jsem nad tím co říkala paní  Craksonnová.“

„  Co máš přesně na mysli?“ zajímala se Tonks, když se uvelebila v jeho náruči a smířila se s rozhovorem.

„ O tom, jestli jsme neuvažovali o svatbě.“ Vysoukal ze sebe s obtížemi.

„ Ano? Kam tím míříš?“ dívala se mu přímo do očí a očekávala jeho odpověď.

„ Doro, chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Řekl téměř neslyšně, ale ona to slyšela až moc dobře. Měla pocit jako by jí srdce vynechalo pár úderů a v žaludku ji vybuchlo snad tisíce petard.

„ Chtěla by ses stát mou ženou?“ na tuhle otázku čekala už jak dlouho. Vrhla se mu kolem krku a dlouze ho políbila.

„ Ještě jsi mi neodpověděla.“ Konstatoval s úsměvem,když jejich rty rozpojily. Opíraly se o sebe čely a jejich nosy se navzájem jemně lechtaly.

„ Ano, hrozně ráda se stanu tvou ženou.“ Zašeptala a znovu jej políbila. Tentokrát už její polibky oplácel bez toho, že by je přerušoval zbytečnými otázkami Vše bylo řečeno, Milují se a chtějí spolu strávit zbytek života.

Zpět na obsah

Kapitola 51: Vůně levandule

Následujících několik dní byla Tonks jako ve snu. Všechno se sběhlo tak rychle a ona teď najednou stála ve svém starém pokoji, na sobě měla krásné bílé svatební šaty a v růžových vlasech se jí leskla nádherná čelenka. Otec, který před chvílí opustil její pokoj, aby mohla být chvíli sama ji pasoval na princeznu a měl co dělat aby zadržel slzy.Vdyť jak sám řekl, dnes ztrácel dceru. Všichni se mu snažili vymluvit, že je to hloupost a Dora sama tvrdila, že bude pořád jenom jeho dcera, ale Tedd si říkal pořád svoje a ž dokonce promlouval Removi do duše v tom smyslu, že jestli jí ublíží tak ho vlastnoručně roztrhá. Všichni z toho měli srandu a Andromeda dokonce prohodila, že by za Remem neměl chodit o úplňku. V domě i venku vládla přátelská, uvolněná atmosféra a ve vzduchu  voněla láska spolu s levandulí, kterou měla Dora v kyticí bílých růží. Ta kombinace se jí hrozně líbila a nikdo jí to nedokázal vymluvit.

Když paní Tonks odešla z pokoje upravit ženicha Tonsk si vzpomněla na situaci když  to všem řekli. Andromeda byla v šoku, asi deset minut se dívala na stěnu a potom prohlásila, že takovéhle vtípky nejsou vůbec směšné a Tedd si oddechl a okamžitě přivítal Rema do rodiny.

Hestie byla nadšená a když ji Tonks požádala, aby jí šla za svědka tak se rozplakal štěstím. Remus požádal Billa a ten to také nadšením přijal.

Stála před tím zrcadlem a pozorovala se. Doufala že se Removi bude líbit. Svatba byla na zahradě domu jejích rodičů u malého rybníčku, u kterého si ráda hrávala když byla malá.

Najednou  se ozvalo zaklepání  na dveře a tím jí vytrhl z nostalgie

„ Můžu dále?“

„ Jasně Hesle, jsem ráda, že jsi tady se  mnou.“

„ Jak se cítí naše nevěsta?“

„ Jsem hrozně šťastná“

„ Bojíš se?“

„ Čeho?“

„Já nevím. Nevěsty bývají většinou nervózní a mají strach z nového života. Já se hrozně klepala a u oltáře jsme málem nic neřekla.“

 Tonks se začala smát. Hostie jí o tom jednou vyprávěla, když byla opilá, jinak o svém soukromém životě nikdy moc mluvit nechtěla.„ Nebojím se Hestie. Je to nejšťastnější den mého života. Tolik jsem trpěla, když jsem nebyla s Remem a ode dneška už spolu budeme navždy.Nemám se čeho bát. Budu mít toho nejlepšího muže.“

„ To ráda slyším. Vy dva jste se hledali, až jste se našli.“ Usmála se Hestie a objala ji. Poté ji upravila šaty, narovnala čelenku a zpravila jeden neposlušný pramen.

Teď už bylo všechno připraveno. Tonks se podívala z okna. Byl krásný červencový den Slunce svítilo a na obloze nebyl jediný mráček. Dole už byli všichni hosté, které pozvali. Převážně členové řádu a Weasleyovi. Byla to malá svatba a jediná věc, která Tonks hodně mrzela byla ta, že na jejich svatbě nemohl být Harry. Škoda. Věděla, že Remuse to taky trápí, ale nedal to na sobě znát. Zrovna ho pozorovala jak jde k altánku a vítá se s kouzelníkem, který je oddá. Moc mu to slušelo. Měl černý oblek s bílou růží ve klopě.

„ Už bychom měli jít,“ ozval se ode dveří její otec.

„ Ještě moment.“ Do místnosti vešla i Andromeda. „ Něco pro tebe mám. Je to řetízek, který mi dala Teddova matka v den naší svatby a já ho dnes dávám tobě.“ Vyndala z malé krabičky růžovou perlu na jemném řetízku a připnula ji své dceři na krk.

„ Ale Teď už bychom opravdu měli jít,nebo si všichni budou myslet, že jsi si to rozmyslela.“ „ To ne. Tak rychle, jdeme.“ Zavelela Tonk a spolu s otcem i matkou se vydali ven na zahradu. Andromeda si sedla do první řady a když začala hrát nádherná hudba v uličce s objevil postarší muž, který vedl svou jedinou dceru k oltáři. Musel přiznat, že si pro svou dceru přál někoho jiného, ale věděl, že Dora by nebyla s nikým jiným šťastná.Pro byl šťastný i on.

Předal ji Removi a posadil se ke své ženě. Dora spletla své prsty s těmi Remisovými a otočila se směrem k malému, obtloustlejšímu kouzelníkovi, který právě promluvil.

„ Sešli jsme se zde dnes, abychom oslavili spojení těchto dvou mladých lidí ve svazku manželském…..“

Tonks slyšela kouzelníkova slova jakoby z dálky. Stála tady s kyticí bílých růží v ruce jedné a druhou svírala ruku muže, se kterým stráví zbytek svého života, svého muže. Byla šťastná snad jako ještě nikdy. Ani když se dostala na výcvik bystrozorů, nebo když složila závěrečné zkoušky. Nikdy nebyla tak šťastná jako právě v tomto okamžiku.

„… A proto jestli je zde přítomen někdo kdo má výhrady proti uzavření sňatku ať promluví nyní, nebo ať mlčí navždy….“ 

„Snad tady není žádný takový narušitel, který by byl schopný zničit svatbu. Ale co když mámě zase přeskočí a pokusí se zničit moje štěstí? Ne, to by snad neudělala, ví jak je to pro mě důležité…“  honilo se jí hlavou při těch nekonečných pár sekundách, které dal kouzelník na rozmyšlenou všem přítomným. Instinktivně stiskla jeho dlaň silněji a on ji okamžitě pochopil. Prstem ji pohladil po hřbetu její ruky a ona se hned uklidnila. Poté začal kouzelník zase svou řeč.

„ Dobrá, tak tedy přistupme k tomu nejdůležitějšímu táži se Vás Remusi Johne Lupine berete si zde přítomnou Nymfadoru Elizabeth Tonkovou za svou právoplatnou manželku? Budete jí patřívat v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví v bohatství i chudobě?“

„ Ano“

„ Dobrá a táži se Vás Nymfadoro…“

„ … v bohatství i chudobě?“ dokončil kouzelník zrovna svůj proslov a zadíval se na Tonks.

„ Ano.“

„ vymněte si prstýnky.“ Usmál se na ně a k Removi přistoupila žena, která měla tác s prstýnky. Jeden, menší si od ní vzal a nasunul ho Tonks opatrně na prsteníček levé ruky. To samé učinila i Tonks a kouzelník opět pokračoval.

„ Gratuluji. Vážení hosté, dovolte mi abych Vám poprvé a oficiálně představil pana a paní Lupinovy. Můžete políbit nevěstu.“ Ani jeden už na nic nečekal a políbili se.Poprvé v jejich novém životě.

„ Ahoj paní Lupinová. Že se nestydíš.“

„ Já? Proč?“

„ Jako my s Fleur plánujeme svatu už přes rok a vy dva si nás dovolíte předběhnout.“

„ Smůla, aspoň víš, co máš dělat.“

„ Že bez tebe bych to nevěděl, že?“

„ Ne.Ty jsi takový popleta, že bys určitě udělal někde chybu.“        

„Tak to ti pěkně děkuju.“ Řekl uraženě, ale hned se začal smát. „Pojď sem.“ Zvolal Bill a silně ji objal.

„ Neblbni, Vždyť mě udusíš.“

„ Promiň. Ale jsem šťastný za vás oba.“

„ To já jsem tady Bille. Konečně šťastná.“

„ Jde to na tobě vidět. Jo a mám tě poslat za mamkou.“

„ Proč?“

„ Jó, to já nevím. Ale máš se za ní stavit, až budeš mít čas. Povídá si s tvojí mámou.“

„ Tak to čas nemám.“

„ Proč?“

„ Já nevím, chci se bavit a ne poslouchat jaké jsme na sebe vzala břemeno. Ne dneska.“

„ Jo, to chápu. A stejně by sis měla zatancovat s manželem.“

„ Jo“ uculila se Tonks a šla naproti Remusovi.

„ Zatancujete si se mnou paní Lupinová?“

„S radostí pane Lupine.“ Přijala jeho rámě a společně došli až na parket, kde se začaly linout pomalé rytmy jakési španělské skupiny.

„ Jsem šťastný.“ Zašeptal ji do ucha, když se vlnili v rytmu hudby.

„ To já taky.“

„ Udělám vše abys byla šťastná.“

„  Já budu šťastná, když budeš šťastný ty.“

„ To zní jako z nějaký knížky.“

„ Jo, zní to hrozně.“ Přiznala Tonks. „ Ale, nevím jak jinak bych to řekla.“

 „ Je mi to jasné. Spolu zvládnem všechno.“

„ Miluju tě Remusi.“ Začali se líbat. Ani si nevšimli, že hudba už skončila a tančili dále.

Nad svatebčany se už dávno setmělo, ale všichni se báječně bavili a nikomu se nechtělo odejít. Remus zrovna někam zmizel s Arturem, Bille, Moodym a Pastorkem, tak si Tonks na chvíli sedla a vzala si sklenku vína.

„ Ahoj, můžu si přisednout?“

„ Ahoj mami, jasně sedej.“

„ Proč jsi tady tak sama? Nebavíš se?“

„ Bavím se královsky, jenom potřebuju pauzičku.“

„ Aha, takže vše v pořádku?“

„  Jasně, v nejlepším, jenom mě hrozně bolí nohy z těch střevíčků.“

„ Nikdy jsi je nechtěla nosit.“

„ A divíš se mi? Je to hrozně nepohodlný. Podle mě je to způsob mučení. Zavedla bych to jako účinnou zbraň v Azkabanu.“

„ To přeháníš.“ Začala se Andromeda smát a její dcera se k ní ráda přidala.

„ Omlouvám se.“

„ Za co?“

„ Bála jsem se u obřadu, že bys mohla mít námitky, když se ten kouzelník ptal jestli…“

„ Doro, tohle si opravdu myslíš?“

„ Je mi to líto.“

„ Napadlo mě to.“

„ Co?“

„ Věděla jsem, že bys mi neodpustila, kdybych to zkazila. Prostě se s tím budu muset smířit.

„ Je to celkem fajn chlap, jenom…“

„ Jenom měl trochu míň štěstí.“

„ Ano. Doufám že s ním budeš šťastní holčičko moje.“

„ Mám tě ráda mami.“

„ Já tebe taky.“ Obě si dlaní otřely slzy a když se k nim přidala Molly a Hestie povídaly si, dokud nedorazily jejich polovičky.

Společnost se rozešla až nad ránem a když se konečně Tonks s Remusem dostali do své ložnice na obzoru už šly vidět první červánky.

„ Byl to krásný den.“

„ Ještě neskončil.“ Zašeptala mu Tonks do ucha a jemně ho políbila na krk.

„ Měli bychom  se jít vyspat.“

„ Návrh se zamítá.“

„ A pročpak to?“

„ Protože tohle je naše svatební noc. A o té se nespí.“ Poučila ho s vážnou tváří Tonks a zbavila ho košile.

„ Ale už je ráno.“ Namítl Remus zatím co začal Tonks zbavovat jejího bílého korzetu.

„ Tak si uděláme svatební ráno.“ Rozhodla Tonks a začala ho líbat po holém hrudníku. Remus mezi tím vzdal zápas se zrádnými šňůrkami, které držely korzet u sebe a použil na ně hůlku. V téměř stejném okamžiku bílé šaty skončily na zemi, stejně jako jeho kalhoty.

„ Už jsem ti říkala, že tě miluju?“

„  Ne.“

„ Lháři.“

„ Můžeš to říkat pořád dokola.“

„ Ne.“

„ Proč?“

„ To se říká za odměnu.“

„ A čím jsem si to teď zasloužil?“

„ Měl jsi odvahu oženit se semnou.“

„ Miluju tě.“

Usnuli ve společném obětí a když bylo slunce už vysoko na obloze.

„ …Mě se to moc nelíbí.“ Naši novomanželé se konečně probudili a dorazili asi s hodinovým zpožděním na schůzku řádu, kde se řešilo jak dopraví Harryho do doupěte. Molly právě zamítala jeden z plánů.

„ Omlouváme se.“ Promluvil Remus, který do kuchyně vešel jako první.

„ Ale nic se nestalo, mysleli jsme si, že dneska vůbec nedorazíte.“ Usmála se na ně Molly a už oběma chystala horkou kávu.

„ Zrovna jsme probírali jednu z možností. Všichni až na Molly s ní souhlasí.“ Začal zase Moody.

„ A jaká ta varianta je?“ zajímala se Tonks, když si od Molly přebrala hrnek.

„ Tady náš zlodějíček má asi poprvé v životě dobrý nápad. Rozdělíme se do dvojíc. Vždy jeden z řádu poveze jednoho Harryho.“

„ Cože poveze?“ zakuckal se Remus douškem kávy.

„ Šest dobrovolníků vypije mnohovičatý lektvar.“

„ To není špatný nápad.“ Konstatovali oba najednou.

„ To nemyslíte vážně? Co když se někomu něco stane?“

„ Molly, s tím se musí počítat, ale je to zatím nejlepší plán, kdyby nás napadli.“

„ Remusi, ale ty volavky budu moje děti.“

„ Kdo přesně budou volavky?“ to do rozhovoru zase vstoupila Tonks a osvobodila tak Remuse z palby.

„ Ron, Hermiona, Fred s Georgem, Fleur a trochu nedobrovolně i Mung.“

„ Jo to by mohlo vyjít.  A dále? Jak je dostaneme do bezpečí.“

„ Bude sedm stanovišť, které zabezpečíme ochrannými kouzly. Tak se dopravíme a odtamtud se přenášedlem dostaneme tady do doupěte.“ Objasnil to všem Moody.

„ Jasně, kdy se to uskuteční?“

„ V den jeho sedmnáctých narozenin.“

„ Tak to nám moc času nezbývá.“ Konstatoval Remus.

“ Dva dny nám na zabezpečení postačí a zásoby lektvaru již máme.“ Vysvětlil jim Pastorek.

Následující dva dny měli plno práce. Zabezpečovali všechna místa, ze kterých udělali cílové stanice, jedním z nich byl i dům Tonksiných rodičů, ale dalo jí to dost práce přesvědčit mámu. Nebyla z toho vůbec nadšená a ještě méně byla nadšená z toho, že se té nebezpečné akce měla zúčastnit i její dcera.

Ale teď už ležela v posteli a znova si přemítala plán zítřejší akce. Před chvílí skončila porada, kde se dojednaly podrobnosti jako kdo s kým pojede a hlavně na jakých prostředcích. Tonks nakonec vyfasovala Rona a Remus Georgie. Oba museli Molly několikrát slíbit, že se o její chlapce postarají.

Když si k ní Remus lehl, schoulila se k němu a zavřela oči. Byla opravdu unavená. ZA poslední týden skoro nespala.

„ Doro už spíš?“

„ Skoro.“

„ Promiň.“

„ To nic, co jsi měl na srdci?“

„ Já jenom mám takový zvláštní pocit.“

„ Z čeho prosím tě?“

„ Bojím se, že se zítra něco stane.“

„ Remusi, klid. Nikomu se nic nestane.“

„ Ale…“

„ Pššš, všechno dobře dopadne a teď ž pojď spát, nebo já zítra usnu na tom koštěti.“

„ To doufám ne.“ Zhrozil se Remus a zhasl světlo.

Zpět na obsah

Kapitola 52: Noční boj

Ráno bylo sychravé a chladné, ač byla teprve polovina prázdnin. Byl poslední červencový den a to znamenalo, že dnes večer se uskuteční přenos Harryho do Doupěte. Členové Řádu byli domluveni na oběd v Doupěti na poslední poradě a doladění detailů. Když se Tonks probudila zrovna svítalo. Podívala se na hodinky aby zjistila, že je teprve půl páté. Líně se protáhla, poté se přitiskla blíž k manželu a s úsměvem na rtech a myšlenkou, že jsou již týden manželé ještě na pár hodinek usnula.

„ Sakra, to už je tolik hodin?“

„ Co se děje?“ zamumlala ospalým hlasem,když ji přes obličej přeletěla Remova peřina. Pochybovala, že ji přes tu záplavu peří slyšel, proto se neochotně vyhrabala z té hromady a zopakovala otázku.

„ Zlato, proč tak vyvádíš, vždyť je teprve…“ podívala se na hodinky, aby zjistila přesný čas.

„ Vždyť máme ještě čas. Je teprve devět.“

„ Máme čas? Sakra Doro, na oběd možná, ale slíbili jsme, že zkontrolujeme všechna stanoviště. To nemůžem stihnout.“

„ Proč ty vidíš vždycky všechno tak pesimisticky?...“ chtěla pokračovat, ale přerušil ji. Vážně měl špatnou náladu, byl podrážděný a jeho obličej vzdáleně připomínal vlka.

„ Mohla by sis pro jednou nechat ty vtípky?“

„ Nemohla.A ty kdybys mě nechal domluvit taky bys žertoval.“ Utrhla se na něj a zalezla do koupelny.

Když trucovala asi 15 minut, ozvalo se na staré, kouzlem opravené, dřevěné dveře slabé zaklepání.

Nic

Po chvíli se ozvalo silnější zaklepání. „ Doro promiň, nechtěl jsem tak vyletět. Co bych měl vědět?“

Dora stále neodpovídala, po chvíli odemkla a vyšla z koupelny, v obličeji byla bledá a vypadala, že ji není nejlépe.

„ Zlato, je ti něco?“

„ To nic není, asi jenom nervozita z večerní akce.“ Pokusila se Tonks o úsměv, ale místo toho se jí obličej zkřivil v jakousi nepřesvědčivou grimasu.

„ Opravdu je všechno v pořádku? Budeš večer schopná splnit akci?“

„ Neboj určitě budu a když už o tom mluvíme, za chvíli by měl dorazil Bill, který nám pomůže se zkontrolováním stanovišť. Tak co, pořád si myslíš, že to do oběda nestihnem?“

„ Omlouvám se.“ Připustil Remus, políbil Tonks na čelo a šel do kuchyně uvařit kafe.

Jenom co sešel dolů ke kuchyni ozval se domovní zvonek a za chvíli už všichni tři popíjeli kávu a rozdělili si kdo na jaké stanoviště půjde. 

Odbíjela zrovna první hodina odpolední, když se Bill s Remusem potkali na příjezdové cestičce do Doupěte.

„ Dora tu ještě není?“

„ Možná už je uvnitř.“ Namítl Bill a vydal se cestou rovnou domů.

„ Doufám. Snad se jí neudělalo špatně.“ Strachoval se Remus a vydal se za Billem.

„ Proč by se jí…“

„ Ráno jí bylo špatně, vypadalo to.že zvracela. Tvrdila mi, že je to nervozita, ale mě se to nějak nezdá. Nikdy nebyla před akcí nervózní.“

„ Neměl by jí teda někdo vystřídat?“ navrhl Bill, když se pár metrů od nich ozvalo hlasité PRÁSK.

„ Čau, už jsme si říkali, kde se flákáš.“ Pošťouchl Bill rozesmátou Tonks a ta se zavěsila do Rema a společně vyrazili do tepla za dobrým obědem, který připravila Molly společně s Ginny.

„ Nech si to. Koho napadl ten úchvatný nápad, že půjdu kontrolovat zrovna stanoviště u našich?“ propalovala oba přítomné pohledem.

„ Maminka tě nechtěla pustit?“ smál se jí Bill. „ Se divím, že tě nezamkla na sedm západů, abys zůstala doma a nechodila do tak nebezpečné akce.“

„ Ty máš tak co říkat. Že tvoje maminka je úplně nadšená tím, že jedeš s námi.“ Vrátila mu to Tonks a Remus je jenom poslouchal s cukajícími koutky.

„ Tohle je poslední schůzka před akcí. Takže si to znovu projdem. Jakákoliv chyba by mohla znametat úplné fiasko a to si my nemůžeme dovolit…“ Začal Moody schůzi, která se konala po obědě, v naprostém soukromí, mimo dosah dětí.To už ovšem neplatilo o Fredu a Georgovi, kteří dosáhli plnoletosti, ukončili studium na bradavičko škole čar a kouzel, když musíme připustit, že trochu netradičně a stali se oficiálními členy Řádu. A co u toho bylo povyku. Molly se postavily všechny vlasy na hlavě a v obličeji byla rudá, že by se i granátové jablíčko mohlo jít zahrabat.Ale nakonec vše dobře dopadlo, kluci složili přísahu a proto se i dnes účastnili schůze.

„ Proto, Arture, jak to vypadá s lektvarem?“

 „ Vše v pořádku, lektvar je hotov, už je v rozlitý v lahvičce, potřebuje už jenom Harryho vlas.“

„ To je dobrá zpráva. A jak je to se stanovišti?“ zajímal se dál Moody, kouzelným okem kroutil do všech směrů a zdravé oko upřel na Tonks s Remusem.

„ Všechna stanoviště zkontrolována, přenašedla rozmístěna, nachystána.“ Zasalutovala Tonks a odlehčila tak napjatou situaci.

„ Víte všichni v jakém pořadí jsou nastavena?“

„ Jej Moody, vždyť už to všichni známe nazpaměť.“ Podotklo jedno z dvojčat a druhé začalo odříkat:

„ Taťka s ošlapanou teniskou první, Tonks s plechovkou od oleje druhá, třetí bude Hagrid s s kartáčem na boty, hned po něm Remus s děravou konví, Moody má dřevěného koně, Bill pro změnu kartáč na vlasy a Kingsley obdržel starou krabičku cigaret.“ Na všechny se zakořenil. „ udělal jsem někde chybu?“

„ Až na pořadí to bylo naprosto správně bráško.“

„ To není pravda.“

„ Je. Kingsley dorazí jako čtvrtý, ne poslední.“ Řekl nabroušeně Moody.

„ Tak dál. Rozdělení do skupit už taky máme. Nějaké námitky?“

„ Ani ne, ale kdy jim to oznámíme?“ zajímala se Tonks.

„ Co, kdy jim oznámíme?“

„ Moody, myslím to, kdo s kým poletí.“

„ Jo, myslím, nebude stačit, když se to dozví na místě společně s Harrym.“

„ Ale my bychom se to mohli dozvědět hned, ne?“ ozvalo se trojhlasně.

„ Ne. Dozvíte se to jako ostatní. Myslím, že tímto můžeme tuto schůzi ukončit. Vše je zkontrolováno, zařízeno, takže se uvidíme za pár hodin,jakmile se setmí.“ Rozhodl Moody, ale většina místo aby šla domů, zůstala v doupěti a jenom tak si povídali, strávili příjemné odpoledne. Všem bylo jasné, jak náročná to bude mise a že se klidně může stát, že se večer v této sestavě již nesejdou.    

Z doupěte vyletěli již za tmy a Tonks si ten let užívala jako by to byl její poslední. Snažila si to nepřipouštět,ale když sedala na koště spolu s Remusem, Modym, Billem, Arturem, Kingsleyem, dvojčaty, Ronem, Hermionou, Fleur a Mundungusem cítila, že se něco stane, že něco není v pořádku, ale přičetla to jenom nervozitě z akce a té ranní nevolnosti, která odešla stejně rychle jako přišla. Když se vzpamatovala ze svých úvah už se snášeli k Zobí ulici, většina na košťatech, Hagrid v motorce, kterou měl od Siria a Bill s Kingsleyem letěli na Testrálovi.

„ Fajn a teď rychle dovnitř, nemáme moc času.“ Zavelel Moody, když poslední člen výpravy, Hagrid, dosedl na pevnou zem.

Když se všichni přivítali s Harrym, který byl v obýváku přesunuli se do kuchyně aby ho Moody mohl zasvětit do jeho plánů. Tonks se usadila na kuchyňskou linku. Už si zvykla na to, že jeho tetička je hrozně pořádný mudla a neřešila to, ale také jí bylo naprosto jasné, že Harry s jejich plánem, který měli nebude ani za mák souhlasit a proto se rozhodla jej trochu rozptýlit.

„ Hele Harry hádej co je nového.“ Usmála se na něj a zatřepotala při tom levou rukou, na které se leskl snubní prstýnek. Mělo to přesně ten účel, který očekávala. Harrymu se rozsvítily oči.

„ Vy jste se vzali? Tak to gratuluju.“

„ Jo no, moc se oml….“

„ Tak to by stačilo, popovídat si můžete až budeme v bezpečí.“ Zavelel Moody a vypálil na Harryho plán. I tentokrát se Tonks nespletla. Harry byl rozhodně proti, aby jeho přítelé riskovali své životy, ale nakonec ho přeci jenom přesvědčila většina a teď už v kuchyni stálo sedm naprosto totožných chlapců s kulatými brýlemi a jizvou na čele.

„ Fajn a teď ke dvojicím. Opravdu nemáme moc času.“ Moody byl zase nervní.

„ Já si vezmu Munda a budem na košťatech.“

„ Proč musím být zrovna s váma?“ zaprotestoval jeden Harry a Tonks se usmála. Byl nejblíže ke dveřím a ona nepochybovala, že čeká na vhodnou příležitost aby vzal roha, bránil mu v tom ovšem Hybrid, který stál přímo ve dveřích, takže by jimi neprošla ani myška.

„ Protože potřebuješ nejvíc hlídat.“ Osopil se na něj Moody a pokračoval v rozdělování.

„ Kingsley si vezme slečnu Grangerovou na Testrálovi, druhého testrála si vezme Bill s Fleur, Fred poletí na koštěti k Arturem,…“

„ Ale já jsem Georg. Neříkej, že nás nepoznáš ani teď.“ Zaprotestoval další jedinec, který vypadal jako Harry.

„ Pormiň Georgi.“

„ Dělal jsem si legraci, jsem Fred.“ Zasmál se kluk a stoupl si k otci.

„ Fakt vtipný, jenom kdyby na to byl někdo zvědavej. Ten druhej, je mi jedno jak se jmenuje poletí s Remusem.“ Když konečně popadl dech dorozděloval skupinku, to znamenalo, že Tonks určil Rona a letěli na košťatech a Harry letěl s Hagridem v motorce. Musela přiznat, že mu vůbec nezáviděla, obzvláště vezmeme-li v potaz,  že miloval létání na košťatech při nejmenším tak jak ona.       

„ Fajn Rone pořádně se mě chyť, ať nesletíš a nerozplácneš se na zemi jako moucha, to by mě Molly asi moc nepochválila.“ Houkla Tonks na Rona, který už seděl za ní na koštěti připraveném k letu. Dora zatím držela koště pevně, oběma rukama, ale na vnější straně stehna měla připravenu hůlku k okamžitému zásahu. Když ji Ron po pár sekundách přeci jenom trochu stydlivě uchopil kolem pasu musela se usmát a v tomtéž okamžiku se okolím rozezněl rachot Siriovy, vlastně teď Hagridovy motorky a všichni se vznesli k temné obloze.

Téměř okamžitě se kolem nich objevily spousty zakuklenců a Tonks pohotově vytasila hůlku, kterou odrážela útoky a druhou rukou se snažila držet směr, aby se co nejdříve dostala do cílové stanice,kterou pro ně dva byl dům Ronovy tetičky Muriel.

Počáteční výhoda, ze zmatenosti smrtijedů je za pár okamžiků vytratila,neboť jich bylo nohem víc, ale členové Řádu byli zase šikovnější. Tonk ani Ron nechtěli moc používat obraná kouzla, když byli ještě všichni pohromadě a proto Tonks nasadila nejrychlejší tempo, kterého bylo jejich koště schopné a Ron mezitím vyslal ochranný štít, který je pro pár následujících okamžiků ochránil. Když si byla jistá, že už jejich kouzla nezasáhnou nikoho od nich zpomalila a začala kolem sebe metat kouzla a protikouzla.

„ Tenhle smích už jsem slyšel.“ Poznamenal Ron, když se kolem nich prohnala zakuklená postava s téměř šíleným hlasem.

„ Do háje, tetička.“ Odplivla si Tonks a pokusila se jí zneškodnit, její kouzlo ovšem trefilo jiného zakuklence, který se bezvládně snesl k zemi. Sice to nebyl účel, ale taky dobrý, teď už jich proti nim byli jenom dva.To už je slušný počet. Pro každého jeden. Tonks si domyslela, že pokud jeden zezakuklenců je Bella tak ten druhý, se kterým se domlouvala posunky nebude nikdo jiný než starý známý Rudolfus. Ti dva aby někde nebyli spolu.

„ Adava Kedavra“ zařvala Bella a Tonks paprsku zeleného světla unikla jen tak,tak trhnutím rukojeti koštěte, to ovšem nečekal Ron, ztratil rovnováhu a sklouzl z koštěte.

„ Nééé“ slyšela jenom ledový smích její drahé tetičky. 

 Pustila se za padajícím Ronem střemhlav a po pár metrech ho opravdu dostihla.

Natáhla k němu svou ruku, kterou naštěstí chytil a po té se s její pomocí vyškrábal zpátky na koště.

„ Prosím tě, pořádně se mě chyť.“ Houkla do zadu na Rona, ten se jí opravdu jednou rukou chytil téměř křečovitě a druhou, ve které svíral hůlku, mával a vysílala na protivníky jedno kouzlo za druhým.

„ Crucio“

„ Protego“ i tentokrát se jí to povedlo vykrýt v poslední sekundě. Další kouzlo jí minulo jenom o pár centimetrů a to další, méně fatální ji zasáhlo do ramene.

„ ADAVA KEDAVRA“ zahulákala Bella a Tonks prudce klesla, aby se kletbě vyhnula, Ron to tentokrát naštěstí ustál, už si za tu dobu,co trvala tahle bitva zvykl na prudké změny směru.

„ Crucio,Adava Kedavra,…“ názvy kleteb jí už splývaly v jednom velkém šumu. Celé tělo jí bolelo, byla promrzlá a zranění na pravé ruce jí dost dobře znemožňovalo útok pořádně oplácet. Proto se smířila s bráněním sebe i Rona, který na rozdíl od ní sesílal na protivníka jedno kouzlo za druhým.

„ Jóóóó“ zařval z ničeho nic Tonks do ucha, ta se instinktivně otočila a všimla si, že se Rudolfus propadá do tmy a  na hlavě měl krvavou ránu.

Bella ho nějakým kouzlem bezpečně dopravila do bezpečí,ale tím dala Tonks a teď už vlastně i Ronovi, který se do té chvíle věnoval výhradně jejímu společníkovi, příležitost, aby na ni zaútočili. 

„ Už tam budem.“ Zavolala Tonks, když už cítila, že i Ron je na pokraji svých sil. Začala prudce klesat a z koštěte se snažila vymáčknout co to jen šlo. Že jsou v bezpečí poznali ve chvíli, kdy jim Bella zmizela z dohledu a okolím se rozprostilo hrobové ticho.

Když Tonks pod nohami cítila pevnou zem pustila koště a chtěla se trochu protáhnout, ale v té chvíli se jí zatočila hlava a ona ztratila vědomí.

„ Tonks, no tak, prober se. Co je s tebou.“ Slyšela jakoby z dálky mužský hlas.

„ Na dej jí tohle, to jí probere.“

„ Co s tím mám dělat?“

„ Ty seš trouba. Přilož jí to k nosu.“ Nadávala nějaká stará žena.   

„ Aha, promiň tetičko.“

„ U všech trollů co je to za smrad?“ rozkašlala se Tonks, když jí tu smradlavou věc přiložil Ron k nosu.   

„ Nevím, ale zabralo to. Teta šla pro něco k pití.“

„ Co se stalo?“

„ Já nevím,normálně jsi odpadla. Ale vybrala jsis dobrý čas, odpadnout o chvíli dřív, tak se oba rozmáznem na zemi.“ Povzbudivě na ni mrkl Ron, ale v zápětí jeho vítězný úsměv opadl:  “ale nestihli jsme přenášelo.“

„ To by mi tvoje máme neodpustila, kdybych se s tebou vysekala na koštěti. A to přenášedo není takový problém. Od sud to do Doupěte není tak daleko. Trochu si odpočinu a poletíme.“ Smála se Tonks a pomalu se posadila.

„ Na koštěti?“ zajíkl se Ron a z obličeje mu zmizel i ten zbytek barvy, co tam ještě měl.

„ Ne, na Testrálovi. Jasně, že na koštěti Rone, nebo chceš jít pěšky?“

„ NE, jen to ne.“

„ Fajn, a Rone, mohla bych tě o něco poprosit?“

„ O co?“

„ Nezmiňuj se o tomhle malém incidentu, prosím.“

„ Jasně, budu mlčet jako hrob.“ Slíbil jí ve chvíli,kdy do místnosti vešla Muriel.

„ Tak, už je ti dobře? Se divím, že se do takové akce hrneš,když máš závratě.“ Řekla posměšně a podala ji sklenici vody.

Chvíli poseděli, najedli se a Ron už získal svou původní tvář i barvu.

Rozloučili se s tetičkou Muriel a vyletěli do tmavé noci, směr Doupě.

Když byli nad Doupětem a už se snášeli níž, všimli si několika postav, které vyhlížely další skupinky.

Tonks zastavila smykem na kamenitém chodníčku a sprška kamínků s rozletěla do okolí. Když si všimla, že mezi skupinkou vyhlížejících je i Remus na nic nečekala a rozběhla se k němu. Pevně ho objala a nasála jeho vůni. Byla tak šťastná, že se ve zdraví dostal do bezpčí.

„ Kde jste  se tak zdrželi?“

„ To Bella. Šla po nás. Teda po mě. Chtěla mě dostat snad víc, než chce Voldemort Harryho. Ale utekla. Tolik jí toho dlužím, chtěla jsem jí dostat. Místo toho jsme dostali jednoho zakuklence a Ron trefil Rudolfuse přímo do hlavy.“ Dovyprávěla ve zkratce Tonks, ale o své nevolnosti se radši nezmínila.

„ A jak jste dopadli vy? Jsou už všichni zpátky?“ zajímala se po chvíli Tonks.

„Více méně.“ Připustil trochu neochotně Remus.

„ Harry s Hagridem, Fred s Arthurem jsou O.K, Kingsley s Hermionou taky, ale Georg přišel o ucho.“

„ O co přišel?“ vypískl Ron, který se do té doby objímal se svými nejlepšími kamarády.

„ Sverus Snape ho trefil kletbou…“

„ Snape?“ zopakoval po něm Harry zlostně.“

„ Ano, při útoku mu spadla kápě a Sectumpra je jeho specialitka.“ Přitakal mu Remus.

„ A jsme už všichni?“ zeptala se trochu přiškrceným hlasem opět Tonks. „ Chci tím říct, jsme poslední, na koho jste tady čekali?“

„ Ne. Ještě se nevrátili Bill s Fleur a ani Moody s Mundungenem ještě nedorazili.“ Připustil Remus a znovu svou ženu objal.

Po pár minutách strávených v naprosté tichosti na zahradě, se k nim snesl Testrál,na jehož hřbetě seděl Bill, již se svou proměněnou snoubenkou.

„ Díky Bohu,že jste se vrátili.“ Zajásal Artur a pomohl jim slézt ze zvířete, které se okamžitě zase vzneslo a zmizelo jim z dohledu.   

„ Moody je mrtvý.“ Zvolal Bill aniž by se  s obtěžoval s někým přivítat.

„ Co že je Moody?“ zeptal s nevěřícně Remus s Kingsleyem dohromady.

„ Je mrtvý, zabil ho Voldemort, hned, jakmile jsme se dostali do vzduchu. Asi předpokládal, že Harry, myslím tím pravý Harry bude s tím nejzkušenějším z nás a tak šel hned po něm. Ten zbabělec Mund se přemístil a nechal v tom Moodyho samotného. Neměl šanci. My s Fleur jsme měli co dělat sami se sebou, nestihli jsme se k němu dostat včas.“ Vychrlil ze sebe Bill.

„ Nemohli jste nic dělat.“ Konejšil je Remus. „ Kdyby jste se o něco pokusili, taky byste se nevrátili.“

Věděli, že už se nikdo nevrátí, proto se pomalu odebrali dovnitř, aby o ztrátě informovali všechny ostatní.

Seděli v tichosti a každý dřímal v rukou jednu sklenku, která se pravidelně plnila zlatavou tekutinou. Zapíjeli ztrátu šéfa, učitele, ale hlavně dobrého přítele. Tonks to vzalo více, než si dokázala připustit. Ani nevnímala okolí. V hlavě se jí honily tisíce vzpomínek na Alastora Moodyho. Toho pomenšího chlapíka, s kouzelným okem, kterého viděla usmívat se snad jedinkrát v životě. Ale ať to byl sebevětší morous nikdy jí nenechal ve štychu. Zastal by se jí kdykoli a před kýmkoli. Vážila si ho stejně jako Brumbála a teď tady není. Jediná jistota v práci. Co teď bude s jejich odborem? Kdo teď převezme Bystrozory?   

„ On to věděl. Věděl o tom plánu.“ Z jejího přemýšlení ji vytrhl něčí hlas. Uslzenýma očima přeletěla místnost. Na pohovce seděl Georg s ovázanou hlavou, vedle něho Fred s Ginny, Ronem a Hermionou, na druhé – přičarované pohovce seděla Molly s Arturem, Billem a Flouer. Hagrid seděl na kouzlem zvětšené židli a zrovna troubil do svého obrovského kapesníku, Remus seděl na židli vedle ní a o něčem si povídal s Kingsleyem a Harry stál opřený ve dveřích. Všichni byli zdrceni tou zprávou o Moodyho smrti, ale nikdo k němu neměl blíž než právě Tonks. A všichni to věděli. Věděli že si Moody, tuhle střapatou holku oblíbil už na škole a poté na ministerstvu jí vzal pod svá ochranní křídla.

„ Kdo by ale zradil?“

„ Ten kdo tady jako jediný není.“

„ Harry, Mundgundson je sice zbabělec, ale není zrádce. Vždyť to on přišel s nápadem, abychom připravili mnohovičnatý lektvar, kdyby byl zrádcem on tak by Voldemort věděl, s kým letí pravý Harry.“

„ Ale Remusi, někdo zradit musel. Jak jinak by se to dozvěděl?“

 „ Docela snadlo. Dnes to byl poslední večer, kdy jsi v tom domě byl v bezpečí. Podle mě ho hlídali už dlouho a čekali na nás.“ Pronesl Remus a místností se opět rozhostilo ticho. Všichni popíjeli a utápěli se ve vzpomínkách. Není to ani tak dlouho, co takhle truchlili za Bradavičkám ředitelem a teď přišla další rána.

„ Kam jdešššš?“ zeptala se Fleur svého snoubence, když se zvedl i se svou hůlkou.

„ Jdu pro tělo Moodyho.“

„ To teda nejdeššš.“ Rozkřikla se drobná blondýnka.

„ To chceš, aby ho dostali nepřátelé? Aby s jeho tělem udělali bůhví co? Ne.“

„ Bill má pravdu, půjdu s ním.“ Rozhodl Remus.

Tonks naprázdno otevřela pusu. Nelíbilo se jí to. Chtěla teď Rema u sebe, ale chápala ho. Nejraději by šla s nimi, ale neměla už na to sílu. Byla vyčerpaná. Proto jenom pokývala hlavou a když ji políbil na čelo na rozloučenu zašeptala „ Bud opatrný prosím.“

Poté už oba muži zmizeli a šli do tmy hledat jejich mrtvého přítele.

Zpět na obsah

Kapitola 53: Vyhláška č.666

Když se Tonks vzbudila teprve svítalo. Instinktivně ruku natáhla na druhou polovinu postele, ale nahmatala pouze pokrývku a polštář, na kterém v noci nikdo nespal. Když se posadila v místnosti nebyl jediný důkaz, že by jí obýval ještě někdo jiný, než byla Dora. Podbřiškem ji projela ostrá bolest a zvedl se jí žaludek. Hlavou se jí honily miliony otázek a myšlenek.

Pomalu se jí začaly vybavovat vzpomínky z prožité noci. Jeli pro Harryho do Zobí ulice, ale smrtijedi už na ně čekali. Boj – Tetička Muriel – nevolnost. Všechno se jí to vrátilo. Hlavou se jí honila ta prostá Billova věta: „ Moody je mrtvý.“

 Večer toho hodně vypila. Tak proč se teď diví, že je jí tak špatně.

„ Už nikdy nebudu pít.“ Slíbila svému bledému odrazu v zrcadle, když si vyplachovala ústa, aby se zbavila té pachuti.

Přespala v Doupěti, ale proč tady není Remus? Že by si myslel, že se Tonks ještě v noci vrátí domů? Ale s tím nemohl počítat. Už když odcházel měla dost upito. Po jeho a Billově odchodu si společně s Fleur otevřely další flašku ohnivé whisky a možná aby zahnaly strach o své partnery ji celou vypily. Ani nevěděla jak se dostala do postele. Velmi pomalu se dostala zpátky k posteli a oblékla se. Trvalo jí to opravdu dlouho,protože každý prudší pohyb zapříčinil, že měla pocit, že se jí do mozku zasekávají střepy.

Když konečně vypadala jako člověk, člověk s pořádnou kocovinou, pomalým krokem se vydala na cestu do kuchyně.

„ Ahoj, teda vy jste se včera pořádně zřídily. Mamka už pro vás má nachystaný lektvar proti kocovině a kafe.“ Informoval ji Ron s cukajícími koutky.

„ Fakt vtipný.“ Nebyla ve stavu, aby mu odpověděla nějakou vtipnou poznámkou, jak byla zvyklá. Bylo jí vážně mizerně.   

„ Áhhh zlatíčko, už jsi se probudila?“ začala Molly hned, jakmile Tonks vešla do místnosti.

„ Na stole máš lektvar proti kocovině a tady máš kafe.“ Přímo pod nos jí strčila hrnek s tou tmavou tekutinou, kterou Tonks tak milovala, ale jakmile se jí do nosu dostal pach čerstvé kávy, žaludek se jí obrátil a Tonks vystřelila z kuchyně jako namydlený blesk. Při cestě na záchod srazila zrovna příchozího do kuchyně, kdo to byl si všimnout nestačila.

Když se po čtvrt hodině vrátila do kuchyně a složila se na židli byla bílá jako stěna.

„ Proboha vy jste se chtěly otrávit alkoholem? Fleur ani nevstala z postele. Snídani a ka…“

„ Neříkej to.“ Zaúpěla Tonks a vypila lektvar proti kocovině, který jí pod nos přistrčil Remus.

„ Teda ještě jsem tě neviděl ve stavu, kdy by ti bylo špatně i z kávy.“ Konstatoval, když ji pohladil po vlasech.

„ To já sebe taky ne.“ Přiznala Tonks a hlavu položila na ruce, které měla na stole.

„ Nedáš si něco k jídlu?“

„ Molly ne. Můj žaludek není schopen přijmout jakoukoli potravu.“

„ Ale musíš něco sníst, jinak ti bude špatně celý den.“ Naléhala Molly s tak Dora rezignovala a nechala si připravit snídani. Ale ani ta se v jejím žaludku nezdržela nijak dlouho.

„ Teda holka, včera jsi nevypadala tak zřízená.“ Konstatoval Artur, když Tonks dorazila do kuchyně.

„ Fakt? Poslední co si pamatuju bylo, že Bill s Remusem odešli.“ Vzpomínala Tonks.

„ Ale tehdy jste byly obě v pořádku.“ Nechápal to Bill.

„ Jo, Fleur přišla s další flaškou, jestlisi s ní nedám a potom už nevím vůbec nic.“

„ A sivíš se? Tu flašku jste vypily do dna.“ Zalamentovala Molly a podala jí aspoň bylinkový čaj, který byl na žaludek nejlepší- kam se na něj hrabal jakýkoliv páchnoucí lektvar.

„ Jak jste vůbec dopadli?“ snažila se Dora změnit téma.

„ Nenašli jsme ho. Asi si ho vzali sebou jako trofej, nebo já nevím.“ Zesmutněl Remus a Tonk se k němu přitulila. Bylo jí špatně, ale v jeho náručí se cítila mnohem lépe.

„ Hledali jste ho celou noc?“

„ Jo, vrátili jsme se před chvílí.“

„ Mě je blbě.“

„ Včera jste toho vypily fakt hodně.“

„ To mi povídej. Už nikdy nebudu pít.“

„ To ti připomenu.“ Zasmál se Remus.

„ Teda aspoň Ohnivou whisky už NIKDY ne.“ Opravila se Tonks, a na slovo Nikdy dala pořádný důraz, i když to mělo na svědomí další nával střepů. Když si totiž uvědomila jak miluje máslový ležák, nebo vaječný likér, který dělal její táta věděla, že jim neodolá.

„ Nechceš jít domů? Natáhneš se a vyspíš se z toho.“ Navrhl její manžel. S těží se vyškrábala na nohy, společně se rozloučili a přemístili se domů. Tonks zapadla rovnou do postele a probudila se až na večeři.

„ Tak jak je?“

„ Dobře.“ Přiznala Tonks udiveně, když si uvědomila, že jí nebolí hlava a dokonce jí zakručelo v břiše.

„ To je dobře, udělal jsem večeři.“ Usmál se na ní a kouzlem přivolal jídlo ke stolu.

Na druhý den dopoledne si Tonks dohodla schůzku s Hestií na Příčné ulici. Už to sice nebyla tak bezpečná ulice, plná kouzelníků. Plno obchůdků bylo zabedněno a jejich majitelé někam zmizeli beze stop. Posledním zmizelým byl Olivanders, výrobce hůlek. To všechny znepokojilo ještě více.

Když tak spolu seděly v jedné z mála kaváren, které zde ještě zůstaly, šel kolem nich hlouček čarodějek a přisedli si k vedlejšímu stolu. Tonks je znala po vidění z Ministerstva. Pracovaly na jiném poschodí. Když se usadily nevšimly si, že vedle nich Tonks s Hestií sedí a nerušeně si povídaly.

„ A víte co je nejnovější drb na ministerstvu?“

„ Myslíš to, že na ministerstvu nebudou moci pracovat nečistokrevní kouzelníci?“

„ Ale prosím tě Luminie, to ví všichni. Já mám na mysli to o té bystrozorce, Tonks se myslím jmenuje.“

„ Nevím, ale která to vůbec je?“

„ Vy ji neznáte? Taková ta střelená, co nosí ty růžové vlasy.“

„ Jo už vím…“

„ Dobré poznávací znamení.“ Poznamenala Tonks Hestii a poslouchaly jejich rozhovor dále.

„…co je s ní.“

„ Vdala se.“ Řekla vítězoslavně pomenší, obtloustlejší čarodějka s vlasy, které by dokonale konkurovaly kartáči na podlahu.

„ Nepovídej, a koho si vzala?  Myslela jsem, že se nedávno rozešla s Chrisem,jak jen se jmenoval?“

„ Nevím jak se jmenoval, ale je roztomilý. Dala mu kopačky kvůli jinému.“

„ To snad ne? Takový hezký kluk. Kvůli komu?“

„ Kvůli nějakému Lupinovi.“

„ Lupin, Lupin, to mi něco říká, ale nemůžu se rozpomenout.“

„ Před dvěmi roky to byla hrozná aféra. Učil v Bradavicích Obranu proti černé magii. Na konci roku ho vyhodili, protože zjistili, že je to vlkodlak.“

„ To snad ne?“ vykřikla jedna z čarodějek vyděšeně.

„ Ta holka si za manžela vzala vlkodlaka?“

„ Jo. Je cvok.“

„ Taky jsem to slyšela. Je toho plné ministerstvo.“ Přidala se drobná čarodějka,která doteď mlčela.

 Tonks si vyměnila pohled s Hestií. Jak to sakra mohli zjistit? Svatbu drželi v tajnosti. Tak jak sakra mohli zjistit, že se vdala?

Střet na Příčné ovšem nebyl jediný případ toho dne. Jakmile Tonks dorazila do práce, měla pocit, že se na ní všichni dívají jako by měla dýmějový mor. Proto si to rovnou nařídila do Pastorkovy kanceláře a doufala, že jí to vysvětlí.

„ Ahoj Tonks.“

„ Ahoj, prosím tě,co se to tam děje?“

„ Ty jsi nečetla nejnovější opatření?“

„ Ehm, ne. Byla jsem teď mimo, vždyť víš. Proč? Co se děje?“ zajímala se Tonks, zatím co se posadila. Kingsley neodpověděl, jenom ji podal kus pergamenu.

MINISTERSTVO KOUZEL

VYHLÁŠKA Č. 666 O VOLNÉM POHYBU KŘÍŽENCŮ

Ministerstvo Kouzel chce podchytit všechny případy volného pohybu kříženců na území Velké Británie.

Pro povolení pracovat budou muset splnit řadu podmínek, které jim udělí ministerstvo podle toho o jaký druh se jedná. A  žádném případě nebudou moci pracovat v blízkosti čistých kouzelníků.           

Tato nebezpečná stvoření budou registrována a budou se muset každý týden hlásit svému prokurátoru. Pokud takový kříženec poruší nařízení hrozí mu pobyt v Azkabanu, nebo dokonce Mozkomorův polibek – podle míry prohřešku.

Doloros Umbridge

Vedoucí odboru pro Registrování kříženců

„ To si ze mě ta ženská dělá srandu, ne?“

„ Ne, a to ještě není všechno. Ráno došla další vyhláška z jejího oddělení.“

„ Bojím se zeptat, jestli ji máš tady u sebe.“

„ Mám, a bojíš se oprávněně.“ S těmito slovy jí podal další kus pergamenu a Tonks se začetla.

MINISTERSTVO KOUZEL

VYHLÁŠKA ČÍSLO 666a O OSOBÁCH NAPOMÁHAJÍCÍM NEBEZPEČNÝM KŘÍŽENCŮM

Ministerstvo kouzel upozorňuje, že všichni čistí kouzelníci, kteří přišli do styku s kříženci jsou povinni toto nahlásit na ministerstvo v nejbližší době. Pokud tak neučiní, budou stíháni za neuposlechnutí vyhlášky a hrozí jim až pětiletý pobyt v Azkabanu.

Doloros Umbridge

Vedoucí odboru Registrování kříženců

„ Ta baba není normální! To je nějaký blbý vtip?“ vyletěla Tonks, jakmile dočetla vyhlášku.

„ Obáváme, že to myslí naprosto vážně Doro. Krom toho se na ministerstvu rozneslo, že jsi si vzala Remuse a také to, co Remus je.“

„ A kdo si myslíš, že to roznesl?“ protáhla ironicky Tonks. V té stejné chvíli za Pastorkovy dveře zaklepal vysoký, hubený čaroděj se strachem v očích.

„ Paní Lupinová?“ zeptal se s obavami a vyděšeně těkal pohledem od Tonks k Pastorkovi.

„ Ano,co potřebujete?“

„ Slečna Umbridge vás očekává u sebe v kanceláři.“

„ Vyřiďte ji, že hned dorazím, jenom tady něco dojednám s panem Pastorkem.“

„ Jistě madam.“ Úředníček opustil kancelář a Tonsk si s Patorkem vyměnili znepokojujícími  pohledy.

„ Nevím, jestli bys tam měla chodit.“

„ Když tam nepůjdu skončím v Azkabanu.Četl jsi oběžník, ne? Vyhláška je vyhláška.“

„ A kdo zaručí, že tam neskončíš stejně?“

„ Nikdo, ale zkusím to. Nic hrozného jsme neudělala, jenom jsem se vdala.  Kdybych se nevrátila, víš kde jsem skončila. Zatím.“  

„ Áhhh slečna Tonks, nebo spíše už paní Lupinová?“ pronesla svým typickým slizsky sladkým hláskem Doloros, jakmile se Tonks objevila ve dveřích.

„ Klidně mi stále říkejte Tonks, ale slečna už nejsem.“ Provokovala Dora a kázala na Doloros svůj levý prsteníček s kroužkem kolem prstu.

„ Ne, budeme dodržovat oficiální postup. Jistě víte proč jste tady, že?“

„ Myslím, že ano. Vyhláška 666a?“

„ Ano, ale nedostavila jste se dobrovolně, to by mohlo být posuzováno jako porušení nařízení.“

„ Kdyby jste nebyla tak netrpělivá došla bych určitě sama. Sotva jsme se o té vyhlášce dozvěděla, právě jsem si se svým novým šéfem domlouvala, že zde zajdu.“

„ Opravdu? To mě udivuje.“

„ Ano, můžete se zeptat toho úředníka.Byla jsem u pana Patroka.“

 „Ano, ano to mi říkal. Dobrá, tak přejděme k věci.“ Začala Doloros a Tonks měla co dělat aby udržela nervy na uzdě a vymýšlela si pohotově nové lži, na které by jí ta ropucha mohla skočit.

„ Jak jistě víte podle té vyhlášky, řekněme, že vám to může dosti znepříjemnit život.“

„ Co tím myslíte?“

„ Žít s křížencem, ještě k tomu s vlkodlakem. Ten spadá do té nejhorší kategorie. Nebude to mít moc dobrý vliv na vaše setrvání na ministerstvu kouzel.“

„ Co tím chcete přesně říct?“ nenáviděla tu babu, co seděla naproti ní, slizsky se usmívala a vychutnávala si své vítězství. Nejraději by jí skočila do úsměvu a rozbila jí ten její kulatý obličej.

„ Chci tím říct, že by jste se měla co nejdříve rozvést, pokud chcete dále pracovat na ministerstvu.“

„ To nemyslíte vážně.“

„ Naprosto. Přece si kvůli jednomu ubožáku nezničíte život. Jste opravdu dobrá a takové lidi tady potřebujeme, ale…“

„ Ale mám hodit přes palubu svého muže? Nikdy.“

„ V tom případě tady končíte.“

„ Fajn.“ Vybafla Tonks a s prásknutím opustila místnost.

Dlouho seděla u Pastorka a probírali to spolu. To, že se Tonks nechala vyhodit z ministerstva jim ztížilo postavení, ale na druhou stranu ji chápal. Tonks si mimoděk představila jak by vyváděl Moody a najednou ji přišlo hrozně líto, že na ni Pastorek nekřičí.

„Co se děje? Vůbec mě neposloucháš.“ Vyčetl jí, když si všiml, že pozoruje prostředí za oknem, místo významu jeho slov.

„ Já, promiň. Jenom jsme si představila jak by na mě teď řval Pošuk, že jsem to celé zvorala a zkomplikovala mu jeho práci.“

„ To určitě, ale pokud chceš, klidně ti tady scénu udělám.“

„ Ne díky, myslím, že mi bude stačit ta doma.“

„ Myslíš s Remem?“

„ To doufám ne. Ale máma nebude nadšená. Už slyším to její Já ti to říkala…“

„ Ještě se s tím nesmířila?“

„ Navenek to vypadá, že i jo, ale já vím, že ji Remus moc nevoní.“

„ Kašli na to. Jste krásný pár.“

„ Díky Kingsley. Tak já půjdu. Pokud to ve zdraví přežiju tak se uvidíme na té oslavě narozenin. Přijdeš tam, že?“

„ Jasně, plnoletost Harryho bych si nenechal ujít.“

Zpět na obsah

Kapitola 54: Takový normální den

„ Reme?“

„ Ano?“

„ Víš jak jsme si slíbili v dobrém i zlém a bla, bla bla?“

„ Ano?“ Remus zvedl pohled od Denního věštce, ve kterém si právě pročítal a zvědavě se na svou manželku zadíval.

„ Mno, jak bych asi měla začít.“ Zamyslela se Dora.

„ Už jsi se dostal na stranu třicet?“

„ Co prosím?“ nechápal Remus.

„ No ve Věštci? Už jsi na té straně“

„ Ne jsme na devatenácté,proč?“

„ Ehmmm, když nalistuješ třicet, pochopíš.“ Nervózně s usmála  a posadila se k němu na pohovku. Remus mezitím nalistoval zmíněnou stránku a začal číst nahlas.

„ O čem jsou ty vyhlášky?“

„ Jak bych to řekla. Docela nám znepříjemní život,ale…“

„Jaké ale Doro?“

„ Přečti si to sám.“ Nastalo napjaté ticho, kdy Tonks uvažovala jak svého manžela uklidní  a Remus horlivě četl jeden řádek za druhým.

„ Tak to je úžasné. Už nemám nejmenší šanci najít si práci.“ Naštvaně mrštil novinami na stůl.

„ Řád tě zaměstnává až moc.“

„ Doro to není to samé. Víš co to pro nás znamená?“

„ Jo, že jsme oba nezaměstnaní.“

„ Jak oba?“

„ Řekněme, že ta vyhláška 666a byla…“

„ Doro co se stalo?“

„ Měla jsem pokec s Ropucho a jasně jsem jí řekla, co si o ní a o té její vyhlášce myslím a ona m dala na vybranou. Buďto práce, nebo ty. A  sám víš jak nesnáším ultimata. Tak jsem se sbalila, rozloučila se známými a odešla.“ Remus na ni valil oči a nemohl uvěřit svým vlastním uším.

„ To nemyslíš vážně, že?“

„ Naprosto.“
“ Doro,to přece nemůžeš, vždyť tu práci miluješ.“

„ Omyl, miluju tebe a žádná vyhláška mi v tom nezabrání.“

„ Byla to chyba.“ Zašeptal a zakryl si tvář dlaněmi.

„ Co zase?“

„ Svatba.“

„ To nemyslíš vážně.“ Vyjekla teď Dora.

„ Podívej se na tu spoušť.“

„ Co to zase meleš? Miluju tě, ty miluješ mě. Do teď jsme byli šťastní. Přece nám to jedna zapšklá stará panna nezničí.“

„ Ale ty to nechápeš. Jsi poznamenaná. Nepřijmu tě mezi sebe, pokud budeš semnou.“

„ Tak znova. Kolikrát ti mám ještě říkat, že mi na tom nezáleží?“

„ Prostě to by velký omyl. Neměli jsme s brát. Měl jsem zůstat v horách.“ Zvedl se, vzal si svůj kabát a zmizel do noci.

„ Už je to tady zase.“ Povzdechla si Tonks a šla si lehnout. Znala tyhle nálady. Remus bloumal po ulicích celé hodiny, někdy celou noc. Nemělo cenu na něj čekat. Vychladne a ráno si o všem promluví.

Ráno ji probudila vůně čerstvé kávy a míchaných vajíček. Pomalu se vyhrabala z postele a pomalým krokem se vydala ke kuchyni.

„ Dobré ráno ty jsi udělal snídani?“ usmála se ve dveřích, když viděla Rema u kuchyňské linky.

„ Ano. Chtěl jsem se ti nějak omluvit za ten včerejšek.“ Přiznal s jemně červeným nádechem ve tvářích.

„ Snídaní? Tak to byl výborný nápad.“ Uculila se ještě víc a vydala se ode dveří k němu.

„ Víš Doro, je mi líto, že jsme včera tak vyjel,ale…“

„ Pššš“ už byla těsně u něj a nepustila ho ke slovu. Jemně ho políbila a své ruce mu obtočila okolo krku. Když se jejímu polibku úplně poddal tak, vypnula sporák, aby nevyhořeli a společně se vydali zpátky do ložnice. Usmiřování bylo na hádkách vždycky to nejlepší.

„ Reme? Musím odpoledne ještě za maminou tak jak to uděláme?“

„ A co?“ zamumlal rozespale zpoza své pokrývky.

„ Tu oslavu. Mám se vrátit domů, stavíš se pro mě k našim,nebo se sejdeme až před Doupětem?“  

„ Jo tak. A kam vlastně teď jdeš?“

„ To je výslech?“ pozvedla pobaveně bočí.

„ Ne, ale chtěl bych vědět, kam jdeš. V dnešní době to není nic neobvyklého.“ Už se dostatečně probudila  posadil se na posteli. Pokrývka se svezla po jeho svalnaté hrudi a spočinula na jeho klíně. Tonks se pousmála. Nikam by nešla, kdyby nemusela.

„ Teď musím zařídit něco pro Pastorka, potom zajít na Příčnou a za mamkou.“

„ Fajn. Buď patrná. Stavím se k vašim.“

„ Tak jo, měj se.“ Přistoupila k němu, líbla ho na rty a utíkala, aby úkoly, stihla co nejvíce. Už se hrozně těšila ne večerní oslavu.

Už bylo odpoledne, když Tonks zvonila u své matky. Úkol, který jí dal Pastorek se trochu zvrtl. Měla najít jednoho chlápka a nenápadně zjistit jestli je pod vlivem Imperia. K její smůle nebyl. Byla z toho dost ošklivá bitva, kterou naštěstí Tonks vyhrála, ale ošklivě si při tom pochroumala ruku. Naštěstí nic co nespaví lektvar její mámy. Narazila si jí totiž, když dopadla na kámen, když se vyhýbala smrtící kletbě.

„ Ahoj zlatíčko.Jdeš pozdě.“

„ Já vím tati, omluvám se, ale měla jsem ještě práci.“

„ Ahoj broučku, jdeš sama?“

„ Ano, Remus pro mě přijde později, jdeme na oslavu narozenin Harrymu. Takže se moc dlouho nezdržím. Jenom mami, máš Kostirost, nebo něco podobného na naraženou ruku?“

„ Co se ti u Merlina stalo?“

„ Ale jenom taková menší nehoda s pávě odhaleným smrtijedem.“ Uchechtla se a na ex vypila nevábně vyhlížející lektvar. Tělem se jí okamžitě rozlilo teplo, ale příjemné bylo jenom do chvíle, kdy jí začala hořet pravá ruka.

„ Sakra co to je? Lektvar spalujícího ohně?“

„ Ne. O sis myslela, že spravování kostí je příjemné? Budiž ti útěchou, že to netrvá celou noc jako u zlomeniny,ale asi jenom hodinku.“

„ Super, to je mi úleva, kdy mám pocit, že jsem ruku strčila do krbu.“

„ Nefňukej. Musíš být zvyklá i na horší, vždyť jsi Bystrozorka. A t jedna z nejlepších.“ Začala její matka, když si sedly do obývacího pokoje.

„ Jo a to je právě to, co čem jsem s váma chtěla mluvit.“

„ Tvoje práce?“ divili se oba.

„ Ano. Jak určitě oba víte, tak kouzelnický svět zrovna v této chvíli ovládá Vy-Víte –Kdo, a dostal se už i na ministerstvo a to znamená…“

„ Velké problémy?“ hádal její otec.

„ To znamená, že okamžitě končíš s Řádem.“

„ Ne mami, to právě naopak znamená, že jsem skončila na ministerstvu a budu se plně věnovat Řádu.“

„ Na to tě určitě naverboval on, že?“

„ Tak a dost. Remus není žádný on a vůbec za to nemůže.“

„ Ale rosím tě. Od té doby co jsi si ho vzala to je pořád jenom horší. Většina známých se s námi přestala stýkat.“

„ Tak to je i opravdu líto, že jsou tvoje přítelkyně tak zabedněné, ale za to já nemůžu.“

„ Doro, jak to se mnou mluvíš?“

„ Tak jak si zasloužíš. Kdy si konečně uvědomíš že jsem dospělá a budu si dělat to co chci já, ne to co chceš ty.“

„ Jsem tvoje matka.“

„ Tak bys měla chtít abych byla šťastná.“

„ Ale to já přece chci.“

„ Tak mi v tom nebraň.“

„ Copak nechápeš, že s ním nebudeš nikdy šťastná?“

„ Tohle nemá cenu. Tati měj se, počkám na Rema venku. Nehodlám si nechat zkazit náladu. Dneska ne. Stavím se jindy, jo?“

„ Dobře holčičko, ale…“

„ Tati tohle nemá cenu. Zkus mamce nějak vysvětlit, že pokud s Remem nesouhlasí tak mi to aspoň nemá říkat. Jinak se budeme pořád jenom hádat.“

„ Fajn, zkusím to.“

„ Díky.“ Usmála se, políbila svého otce a vyšla ven na ulici.

Čekala téměř půl hodinu, když se konečně dostavil Remus.

„ Co tady děláš?“ nechápal, když viděl Tonks sedět na nízké zídce.

„ Co by? Čekám tady n tebe.“

„ Vaši nejsou doma?“
“ Jsou.“

„ Tak proč nejsi uvnitř?“

„ Je tam drobátko napjatá atmosféra.“

„ Ach jo. Zase jste se s Andromedou chytly?“

„ Možná?“

„ A proč tentokrát?“

„ Kvůli práci.“ Zalhala Tonks. Nehodlala nahrávat Removi další trumf, že jejich svatba byl omyl. V tomhle by si s mámou mohli podat ruce, nechápu, proč ho tak odmítá, když má stejné názory jako ona.“ Proběhlo jí hlavou, když seskakovala ze zídky aby se přivítala s manželem.

„ Kvůli tomu, že tě vyhodili?“

„ Tak jsem to neinterpretovala.“

„ A jak jsi to rodičů sdělila, smím-li se zeptat?“

„ Něco v tom smyslu, že jsem odešla, protože je ministerstvo provrtané smrtijedy a že se chci  plně věnovat Řádu. A ani jsem moc nelhala.“

„ To uznávám. Tak pojď už, nebo přijdeme pozdě.“

„ Jako vždy.“

„ A na koho se pokaždé čeká.“

„ Na tebe miláčku.“ Usmála se Tonks a s hlasitým prásk zmizela. Remus jí hned následoval.

Znova se objevili před brankou k Doupěti. Remus vypadal zamyšleně, jako by přemýšlel, jestli má věřit důvodu hádky,nebo ne. Po chvíli to vypadalo, že přemýšlení vzdal. Zadíval se na svou ženu a pousmál se.

„ Dneska ti to moc sluší, víš to?“

„ Děkuji, snažila jsem se.“ Usmála se na něj. „ Mimochodem,t y taky nevypadáš zrovna marně.“

„ Tak to děkuji. Ale ta blond ti opravdu moc sluší.“

„ Jsi na blondýny? To jsem nevěděla. Budu tě muset držet dále od naší milé francouzsky.“

„ Mám oči jenom pro tebe.“

„ To doufám.“ Usmála se a chtěl něco odpovědět,ale to už u nich byla Molly.

„ Ahoj, jsem ráda, že jste dorazili, pojďte Harry je tam vzadu s Ronem a Hermionou. Doro, tobě to dneska ale sluší.“ Spustila Molly, hned jakmile k nim došla.

„ Děkuji Molly. My půjdeme popřát oslavenci a potom si popovídáme, ano?“

„ Jistě. Už se těším Doro.“

„ A Artur už tady je?“

„ Ne Remusi, musel ještě něco zařídit, ale dorazí každou chvíli.“

Vydali se směrem k Harrymu. Našli ho u velkého stolu spolu s Ronem a Hermonou, jak prve řekla Molly.

„ Ahoj Harry.“ Pozdravili oba unisono.

„ Ahojte, Jsme rád, že jste dorazili.“
“ Všechno nejlepší k plnoletosti.“ Potřásl mu rukou Remus a Tonks se také přidala s gratulacemi a předala mu dárek.

Zrovna dorazili k Pastorkovi, když se na stole objevil patron Artura Weasleyho.

„ Za chvíli jsme doma,ale jde se mnou ministr, chce něco Harrymu.“

„ No bezva, co zase chce?“ ulevil si Pastork.

„ Měli bychom zmizet. Nebylo by dvakrát dobré, promenádovat se tady před ministrem, když kašleme na jeho vyhlášky.“ Poznamenal Remus a už táhnul Doru k vrátkům. Cestou potkali Harryho, v rychlosti se s ním rozloučili a už zmizeli ve tmě.

„ To byl zase den.“ Poznamenala Tonks,když si lehala do postele.

„ Jak t myslíš?“

„ Pamatuješ si Abreda Slimntse?“

„ Jo, co je s ním?“

„ Tak je to Dobrovolný smrtijed.“

„ To není možné, jak to víš?“

„ Měla jsme za úkol zjistit, jestli je pod imperiusem, nebo je na jejich straně dobrovolně, Pastorkovi se to nějak nelíbilo. Tak je na jejich straně – smrtící kletby mu problémy teda nedělají.

„ Proto jsi šla ráno pryč?“

„ Jo, ale to byl jen začátek, potom mamina a skončilo to tou oslavou. Dnešek vážně nebyl vydařený.“ Povzdechla si a přitiskla se k jeho hrudi. Krásně voněl.

„ Je to moje vina.“

„ CO?“

„ Kdybych nesouhlasil, že s vezmeme nic z toho by se nestalo.“

„ Aha. Takže naše svatba je důvod, že Abred je smrtijed? Remusi nech toho.“

„ To ne, ale hádky s tvojí mámou a ta dnešní oslava, to už moje vina je.“

„ Není. S mamkou jsem se pohádala kvůli práci.“

„ Vážně si myslíš, že tomu věřím Doro?“

„ Tohle nemá cenu. Jsem moc unavená abych se hádala. Dobrou.“

Zpět na obsah

Kapitola 55: Dobrá a špatná zpráva

Následujících několik dní to v domácnosti Lupinových vypadalo obdobně. Hrobové ticho – vyčítavé pohledy – hádka – ublížené pohledy – hrobové ticho.

Tonks se zdálo, že už to nevydrží. Chtěla křičet, ale ne na Remuse, toho milovala. Chtěla někomu rozbít hubu. Proč není v blízkosti nějaký smrtijed? Ani fakt, že se blíží svatba jejího kamaráda jí nijak zvláště nezvedla náladu.

Seděla zrovna v tichosti v kuchyni a popíjela kávu, když se Remus vrátil z nějaké mise pro Řád. Byl pobledlý, ale žádné vážné zranění na sobě naštěstí neměl. Tonks si oddechla, ale nepromluvila na něj. Byla naštvaná. Napřed se  s ní jenom hádá kvůli blbostem a potom si na dva dny zmizí a jí nechá jenom vzkaz na stole. Tohle už na ní bylo moc. Copak jí nemiluje? Tak proč si ji potom bral za ženu? Už toho měla dost. Tentokrát nebude. Chtěla promluvit, ale slova se jí zadrhla kdesi v hrdle. Naprázdno zase polkla a upila ze svého hrnku.

Remus, který se posadil vedle ní nejspíš vycítil její pocity.

„ Omlouvám se, nechtěl jsem tě zbudit.“

„ Tak ty jsi mě nechtěl vzbudit?“ vyjela Tonks víc, než původně zamýšlela. Stokrát si mohla v hlavě opakovat, že zachová klid, že nevyvolá další hádku, ale copak to šlo? Vždyť se ten člověk vedle ní chová jako úplnej troll.

„ Musel jsem odjet velmi brzo ráno a…“

„ A dozvěděl jsi se to těsně před odjezdem, že?“

„ Ne,to ne.“

„ Tak proč jsi mi to neřekl už večer?“

„  Já… Hádali jsme se…“

„ Tak to v poslední době není žádná novinka.“

„ Byla to blbost, uznávám.“

„ Víš jak jsem se bála? Nechal jsi tady blbý vzkaz, že jsi jel na misi a nevíš kdy se vrátíš a jsi pryč dva dny.“

„ Omlouvám se.“

„ Bezva.“

„ Co víc ještě chceš? Omluvil jsem se ti.“

„ Co chci? Chci zpátky svého manžele. Chci toho Remuse, který mě večer obejme  a ráno mě vzbudí polibkem. Chci toho Remuse, kterého jsme si vzala, toho, který už je smířený s tím co je a nevadí mu to. Sakra kam se poděl?“

„ Ty to nechápeš, že?“

„ Asi ne. Tak mi to vysvětli.“

„ Ty jsi si nevšimla jak se na tebe lidi dívají na ulici? Že si o tobě šeptají za zády, že máš najednou méně přátel, že…“

„ A ty jsi si zase nevšiml, že mi to ani za píď nevadí, co? Remusi tohle je už ohraná písnička.“

„ Tak to konečně pochop.“

„ A co? To, že mě nemiluješ?“

„ Ale já tě miluju Doro,právě proto, že tě miluju…“

„ Kdybys mě miloval tak bys mě tak nemučil. To že už nemám tolik falešných přátel mi nevadí. Pořád tady jsou lidi, kterým to nevadí.Mučí mě, že mě odmítáš ty a jenom ty.“  Zvedla se od stolu a šla si lehnout. Na tohle už opravdu neměla náladu. Copak už to bude napořád takhle?

 „ Je mi t líto, nechci aby ses trápila, jenom mám strach,  jak to bude za pár let.“ Zašeptal jí jemně do ucha, když konečně došel do ložnice. Tonks nespala, přemýšlela o nich dvou.

„ To teď nech být. Žij přítomností, námi dvěma a na okolí se můžeme vykašlat.“

„ To není tak jednoduché.“

„ Ale je, jenom musíš chtít. A teď už spi. Zítra jdeme na tu svatbu. Přece tam nechceš vypadat jako právě vyoraná myš.“

„ Kde ty na takové výrazy chodíš?“ zasmál se Remus „ Dobrou.“

„ Dobrou noc.“

„ Když se ráno probudila, cítila se nádherně. Dneska se jí ženil kamarád. Byla šťastná i za něho. Když se přetočila na druhý bok zjistila, že Remus ještě spí. Potichu vylezla z postele, aby mohla připravit dobou snídani.

Už dopíjela svou kávu, když se dveře kuchyně znovu otevřely a dovnitř vešel Remus. Vypadal mnohem lépe než v noci. Byla ráda, že se potřeboval jenom vyspat a nebyl nijak vážně zraněný.

„ Dobré ráno“

„ Dobré“ usmála se na něj a do hrnku mu nalila čerstvou kávu.Sice byla pořád trochu naštvaná za to, co jí provedl, ale dneska to nechtěla řešit.

„ Už se nezlobíš?“ zkusil to opatrně.

„ Trochu.“ Přiznala a zakousla se do topinky.

„ Mě to opravdu mrzí.“ Spustil Remus zase s omluvami.

„ Nech už toho. Já to beru, ale opovaž se to udělat ještě jednou.“

„ Slibuju.“ Pokusil se Remus o úsměv. „ Máš dnes něco v plánu?“

„ Lenošit a chystat se na svatbu.“

„ To je dobrý plán, můžu se přidat?“

„ Ne, musíš se přidat.“ Mrkla na něj a hodila po něm utěrku, která ležela na stole vedle ní.

„ Velmi vtipné.“ Poznamenal Remus,ale koutky mu cukaly. Zase bylo všechno fajn.

Odpoledne bylo krásné, jako stvořené pro svatbu. Do doupěte se přenesli ruku v ruce. Tonks to slušelo. Vlasy měla přebarvené na blond a na sobě měla dlouhé bleděmodré šaty se zavazováním za krkem. Remus její vzhled ohodnotil dlouhým zapísknutím. A Polibkem.

On sám na sobě měl tmavý oblek, Tonks ho přesvědčila, aby hábit nechal doma, že bílá košile se sakem mu bude slušet více. A nemýlila se. Byl z něho fešák.

Když došli na zahradu, kde se svatba konala přípravy byly v plném proudu. Remus se odebral za Arthuem a Tonks šla do kuchyně za Molly.

„ Ahojky jsme tady. Potřebuješ s něčím pomoct?“

„ Ahhh ahoj zlatíčko, ne, už je to celkem hotovo, jenom mola bys zajít za Fleur? Pořád tam něco dělá s doplňky a nikdo s ní nemůže hnout.“ Protočila Molly panenky, když zrovna dodělávala nějaké zákusky. Tonks se jenom usmála a vydala se do pokoje Fleur.

„ Ahoj,můžu?“ nakoukla opatrně dovnitř, aby viděla krásnou blondýnku ve sněhobílých šatech, jak něco neúprosně hledá ve šperkovnici.

„ Nemůžu najít žádné doplňky, které by se hodily k té čelence, co mi půjčila Muriel.“ Vztekala se.

„ Počkej, můžu ti pomoct?“

„ Jasně.“ Fleur se posadila na postel a pozorovala Tonks, jak se prohrabuje ve šperkovnici.

„ Taky jsi byla tak hrozně nervózní?“

„ Cože? Kdy?“

„ Když jsi si brala Remuse.“

„ Ehmm ani ne.“

„ Ne?“ vytřeštila Fleur oči.

„ To je ono.“ Zavýskla Tonks a otočila se k nevěstě s jemným řetízkem, na jehož konci se houpala malá slzička.

„ Ten je krásný.“ Rozsvítily se Fleur v očích plamínky nadšení.

„ Děkuji Tonks.“

„ Nemáš vůbec zač.A nemáš se čeho bát. Vy dva jste krásný pár. A budete spolu šťastní.“

„ Děkuji.“ Řekla Fleur dojatě a objala Tonks. Když se do pokoje nahrnuli Feuřini rodiče se setrou přesunula se Tonks zase na zahradu kde sedělo mužské osazenstvo rodiny. Už tady byli skoro všichni a svatba mohla začít.

Celý obřad měla Tonks propletené prsty se svým manželem. Byl to krásný obřad a nevěsta vypadala jako opravdová víla. Byli opravdu krásný pár. Tonks jim viděla to štěstí na očích a přesně věděla jak se teď cítí. Stejné pocity měla před pár týdny, když si konečně řekla své ano s Remusem.

Když byl světu představen nový manželský pár začala slavnost. Pilo se a tančilo. Všichni se dobře bavili. Zrovna ve chvíli, kdy hráli pomalou písničku a Tonks se vlnila na parketu s Remem, kam ho dostala po velmi dlouhém přemlouvání a pár panácích ohnivé whisky přiběhl Pastorkův patron s varováním, že ministerstvo obsadili smrtijedi a tím padla i obranná kouzla Doupěte.

Hned na to se strhla hrozná mela. Mezi hosty se objevovali noví a noví zakuklenci a sesílali jedno smrtící kouzlo za sebou. Naštěstí na oslavě byla většina Fénixova řádu. Tonks se nestačila ani ohlížet po přátelích. Rovnou se vrhla k jednomu ze zakuklenců a bojovala. Všechnu svou nahromaděnou energii mohla vybít a na nikoho nekřičet. Bojovala urputně. Ani nevěděla kolik smrtijedů zneškodnila, když ji zasáhl nějaký zbloudilý paprsek.

„ Dobr ráno zlatíčko.“ Přivítal Tonks Mollyin hlas, když pomalu otevřela oči.

„ Kde to jsem?“

„ U svatého Munga.“

„ Co se stalo?“

„ Zasáhlo tě Charlieho kouzlo. Ani nevíš jak ho to mrzí. Mířil na smrtijeda, ale on uhnul a hned za ním jsi stála ty.Omlouvám se.“ Omlouvala se Molly za svého syna.

„ Nic se nestalo.“ Pokusila se Tonks o úsměv. Když se rozhlédla po místnosti, zjistila, že tam nikdo krom Molly není.

„ A kde je Remus?“

„ Na chodbě mluví s lékouzelníkem.“

„ Aha.“ Tonks se pokusila posadit, ale Molly ji zatlačila zpět.

„ Musíš ležet. Dlouho jsme tě nemohli probrat. Dělali ti plno testů, proto je teď Remus venku.“ Promluvila skoro šeptem Molly.

„ A jak jsou na tom ostatní? Jsou všichni v pořádku?“

„ Více méně, ale všichni to přežili. Pár jedinců je slušně potlučených, ale jinak nic vážného.“

„ To je dobře.“ Tonsk si oddechla. Představa, že by zemřel další z těch, které znala byla hrozná.

Do chvíle,než se otevřely dveře, ve kterých stanul Lékouzelník bylo v místnosti ticho.

„ Vy už jste vzhůru? To je dobře, potřeboval bych provést ještě pár testů.“

„ Pár testů?“ zajímala se Tonks. „ Vždyť víte jaké kouzlo mě zasáhlo, tak o co jde?“

„ To vám povím po těch testech, ano?“

„ Zbývá mi něco jiného?“ rezignovala Tonks. Byla moc unavená na to,a by se tady hádala s nějakým bláznem posedlým testy. Rozloučila se s Molly, která slíbila že počká na chodbě s Remusem a nechala lékouzelníka dělat co uzná za vhodné.

„ Emm, myslel jsem si to.“

„ Co jste si myslel?“

„ Ano, měl bych si zvyknout, že se nemýlím.“

„ Haló, jsem tady, pořád nevím co mi je a jestli vám to ještě nikdo neřekl samochvála smrdí.“ Upozornila na sebe Tonks. Tem chlap jí lezl na nervy. Nejenom, že jí tady skoro půl hodiny ohmatává břicho, když jí to kouzlo zasáhlo do zad, ale ještě si povídá sám se sebou a Tonks neměla nejmenší ponětí o co šlo.

„ Ahhh omlouvám se vám, ale mám pro vás dvě zprávy.“

„ Jakou mám naději, že budou obě dobré?“

„ Jak se to vezme,ale podle toho jak jste netrpělivá bude jedna z nich asi špatná.“

„ Tak sem s ní.“

„ Takže napřed tu špatnou?“

„ Jo.“

„ Budete tady muset ještě tak týden zůstat na pozorování.“

„ Co? Sakra proč musím zůstat v nemocnici týden na pozorování, když mě trefilo obyčejné omračovací kouzlo?“ Tonk byla vytočená a to, že se ten doktor tak blbě culil ji vytáčelo ještě více. Ještě chvíli a trochu mu upraví obličej.

„ A teď ta dobrá zpráva.“

„ Dělal jste si legraci a můžu domů?“

„ Ne.“

„ Tak to už tu dobrou zprávu snad ani slyšet nechci.“

„ Ale já vím jí stejně řeknu.“

„ Proč mě to nepřekvapuje?“

„ Jste ve druhém měsíci.“

„ Cože jsem?“

„ Jste těhotná.“

„ Jako, že čekám dítě?“

„ Přesně, gratuluji.“

Zpět na obsah

Kapitola 56: Jak jen mohl???

Tonks byla v šoku. V hlavě se jí pořad opakoval lékouzelníkův hlas. „ jste těhotná, jste těhotná,…“ ležela na posteli a snažila se zpracovat tu informaci, kterou jí právě poskytl. Ona je těhotná. Ona. Dítě. Malý uzlíček. Její dítě. Její a Removo. Na tváři se jí objevil mírný úsměv.

„  Teď byste měla odpočívat.“ Promluvil znovu lékouzelník. Vůbec nevnímala, že je stále tady. „ Prospěte se. Všem řeknu, že mají přijít zítra.“

„ Počkat.“ Zvolala Tonks. „ Musím to říct manželovi.“

„ Na to budete mít času dost. Takového půl roku počítám.“

„ Už vám někdy někdo řekl, že jste hrozně otravný jedinec?“

„ Moje žena mi to říká neustále.“

„ Vy máte ženu?“

„ Je na tom něco divného?“ pohoršeně se ošil lékouzelník.

„ Je. Divím se, že ještě žijete. Vaše žena musí být světice.“

„ To bych netvrdil.“

„ Žije s váma a ještě vás nezabila ani nezaklela, takže jo, myslím, že je světice. A teď sem pusťte mého muže.“ Dožadovala se Tonks.

„ Tak na tohle zapomeňte. Napřed mě tady urážíte a potom se ještě dožadujete službičky? Smůla. Vašeho muže sem pustím nejdříve zítra odpoledne. A teď sladké sny.“

„ Mizero.“

„ Stavím se později.“ Prohlásil a s vítězným výrazem ve tváři zavřel dveře jejího pokoje z venku. Chvíli ještě hypnotizovala kliku, jestli přeci jenom nevejde Remus, ale po hodině marného čekání to vzdala, pohodlně si lehla a usnula.

Když se znovu probudila venku už zářilo sluníčko. Byl nádherný den a Tonks kručelo v břiše.   

Jenom se stačila protáhnout a dveře její pokoje se otevřely. Remus to nebyl. Do dveří vešla drobná žena s podnosem jídla.

„ Dobré ráno.“ Pozdravila Doru a přisunula jí snídani. „ Jak jste se vyspala?“

„ Celkem to šlo.“ Přiznala Tonks a zakousla se do topinky s medem.

„ Včera jste Franka slušně vytočila.“

„ Franka?“

„ Je to celkem fajn chlap, ale…“

„ Vlezlej, otravnej, protivnej?“ doplnila Tonks nedokončenou větu.

„ Ne jenom si na něj musíte trochu zvyknout.“

„ Nezlobte se na mě, ale nechci tady být tak dlouho, abych si na něho zvykla.“ Pokračovala Tonks a žena se usmála.

„ To celkem chápu. Jak dlouho jste vdaná?“

„ Proč se ptáte?“

„ Jde vidět,že vás muž miluje. Včera se odsud nechtěl hnout. Měl o vás strach a Frank mu nechtěl říct co vám je. Prý mu to dnes řeknete sama. Málem spal na chodbě. Ale nakonec se přeci jenom zvedl za značného přispění té paní. Vaší matky? Mají s spolu krásný vztah. Závidím vám. Moje matka manžela nesnáší.“

„ Mojí matky? To asi ne. Taky Remuse moc nemusí. Ale včera tady byla Molly, to je rodinná přítelkyně. Byli jsme na svatbě jejího syna. Před tím, než jsem se tady dostala.“

„ Aha. No já už vás nebudu rušit. V klidu se nasnídejte. A já se stavím později pro podnos.“

„ Nevíte, kdy budu moct domů? Ten týden tady nevydržím.“ Zaškemrala Tonks.

„ To víte. Bylo to sice jenom omračující kouzlo, ale jste těhotná. Frank jednou podobný případ podcenil, tu ženu pustil domů a ona potratila. Znovu to nechce riskovat. Zkuste ho pochopit.“

„ Tak jo, zkusím, ale nic nezaručuju, jsem hrozně netrpělivý jedinec.“

„ Všimla jsem si. Tak zatím.“ Usmála se žena a opustila pokoj.

Tonks se příšerně nudila. Nemohla nic dělat. Byla na pokoji sama, takže si s nikým nemohla popovídat, navštívit jí zatím také nikdo nepřišel a časopisy, které ji přinesla Lucy, to byla ta sestřička, která ji přinesla snídani, byly samé bulváru, který Tonks vůbec, ale vůbec nezajímal. Když byla ta nuda k nevydržení, rozhodla se jí zaspat.

„ Remusi uklidni se.“

„ Uklidnit? Včera mi nikdo nic nechtěl říct a…“

„ A Dora teď spí. To je dobré znamení. Odpočívá a nabírá síly.“

„ Ale Molly, něco se musí dít. Neříkej mi, že kdyby šlo o pouhé omračovací kouzlo, tak si jí tady nechají minimálně na týden a ke všemu pořád spí.“ Rozčiloval se Remus. A Tonks se chtělo smát. Už nespala. Hlasy jí probudily,ale nechtělo se jí otevírat oči.

„ Kdybys tady ležet ty, taky bys spal – je to nejzaručenější lék proti nudě.“ Opáčila a široce se protáhla. „ Dobré ranko.“

„ Drahoušku, jak je ti?“ přispěchala Molly k posteli.

„ Dobře.“

„ Opravdu?“

„ Opravdu Reme, být to na mě tak jdu domů, ale ten chlap se prostě rozhodl, že mě tady bude držet.“  Posadila se na postel a Remus si k ní přisedl, uchopil ji za ruku a volnou dlaní ji pohladil po tváři. Byl roztomilý, když se o ní bál. Tonks se zeširoka usmála a pokračovala.

„ Ale máš pravdu, že to omračovací kouzlo s  tím nemá moc co dělat. Teda respektive má, ale nejsem tady jenom kvůli tomu.“

„ Nechápu.“ Vytřeštil Remus oči.

„ Jsem těhotná. Takže mi chce lékouzelník udělat nějaké testy aby se ujistil, že je miminko v  pořádku.“ Usmála se Tonks šťastně. Byla šťastná, že to Removi mohla konečně říct. On tak nadšeně ovšem nevypadal a Molly si jenom nešťastně povzdechla při pohledu do jeho bledé tváře.

„ Cože?“

„ Jsem těhotná.“ Zopakovala Tonks ještě plna elánu, ale její srdce začalo pociťovat blížící se úzkost, když se svému muži zadívala do očí a viděla tam jenom hrůzu a bolest. On nepromluvil, jenom koukal kamsi do dáli.

„ Remusi je ti dobře?“

„ Co, cože?“

„ Ptám se, jestli ti je dobře, chceš trochu vody?“

„ Obávám se, že voda mi nepomůže.“

„ Aha.“ Její tvář opustil jakýkoli náznak, že se před malou chvíli šťastně usmívala. Něco bylo špatně. Něco? Ona přesně věděla co je špatně, ale nechápala proč.

„ To nemůže být pravda. Co jsem to provedl?“

„ Remusi, co se děje?“

„ Co se děje? Co se děje? Ty to nechápeš? Co když bude jako já?“

„ Ne opravdu to asi nechápu. O čem to zase mluvíš.“

„ Tohle se nikdy nemělo stát. Neměl jsem si tě nikdy vzít.Nejlepší bude, Bude nejlepší, když zmizím.“

„ Remusi, sakra, tohle ať tě ani nenapadne.“ Rozkřikla se Molly, tohle bylo moc i na ni.

Remus vstal, přešel k oknu a mlčel. Jenom mlčel. Už neměl co říct. Posral to. Celý jeho život byl prokletý a on ho zničil nejenom své ženě, ale i jejímu nenarozenému dítěti. Jak byla šťastná, když mu to řekla. Ona si vůbec nic neuvědomovala. Nedocházelo jí, že jeho dítě může být stejně prokleté jako je on sám. Jak to mohl udělat? Koukal do dáli a hlavou se mu honily miliony myšlenek. Jak jen mohl?

Poté se beze slova sebral a opustil pokoj, obě ženy sedící u sebe jenom nevěřícně pozorovaly dveře, kterými odešel.

„ Tohle je konec.“ Zašeptala Tonks a po tváři jí stekla slza.

„ On se vrátí.“

„ Molly on nás opustil.“

„ Já vím holčičko. Já vím.“ Molly jí objala a mlčela. To jediné teď potřebovala. Oporu. Byla ráda, že je tady Molly a ne její mamka. Má ji ráda, to ano, ale teď by přišla ta historická věta „ Já ti to říkala“ a na to Tonks neměla sílu. Neunesla by to. Musela se napřed smířit s tím, že to zašlo tak daleko. Jak to mohl udělat? Jak mohl opustit nejenom jí, ale i jejich nenarozené dítě?

„ Víš zlatíčko, musíš mu dát čas.“ Promluvila po chvíli Molly.

„ Čas?“

„ On má strach, že na vaše dítě přenesl své prokletí.“

„ Perfektní, takže kvůli tomu, mě nechá samotnou? Když jsem těhotná a potřebuju ho u sebe?“

„ Já vím, je to blbost, ale on to tak nechápe. Myslí, že bez něj vám bude nejlépe.“

„ Je to blbec.“

„ Ale ty toho blbce miluješ.“

Tonks na to neřekla nic, jenom se znovu naplno rozplakala. Molly měla pravdu. Milovala ho, ale jak mu mohla odpustit, že opustil jejich nenarozené dítě?

Molly odešla až večer, kdy Dora konečně přestala plakat a usnula neklidným spánkem. Lékouzelníkovi se to vůbec nelíbilo. Molly mu to všechno vysvětlila. Teď už pochopil. Byl to chlap. Stejně jako Remus. Ale jak přimět jeho pacientku, aby byla v klidu? Chápal i jí.

„ Dobré ráno holčičko.“ Usmívala se na ní její matka, když se probudila.

„ Ahoj mami.“ Pozdravila Dora a rozhlédla se po místnosti.

„ Není tady.“

„ Cože?“

„ Jestli hledáš Remuse tak tady není. Odešel. Nebo vlastně to není to pravé. Včera k nám přišel. Přinesl nám tvoje věci, že bude nejlepší, ,když zůstaneš u nás a dal nám tenhle dopis, prý pro tebe, vysvětlení.“ Podala jí obálku.

„ Četla jsi ho?“

„ Ne.“

Tonks  si třesoucí rukou převzala vzkaz, rozložila pergamen a začala číst:

Tonks si četla vzkaz stále dokola. Nemohla tomu uvěřit. Andromeda u ní seděla dlouhé hodiny a hladila ji po dlani. Tonks jí byla vděčná a trochu se zastyděla za své myšlenky z minulého dne, že jí matka nepochopí a bude jí ještě poučovat.

Myšlenka, že je sama jí tížila. Nechápala to. Moc chtěla věřit tomu, co řekla Molly, že se zase vrátí, ale dokázala by mu odpustit? Nevěděla. Nevěděla nic. Pláč vyplavil všechny myšlenky. Chtěla jenom spát.

V tomhle stavu byla několik dní. Pořád jenom brečela, nejedla, nemluvila. Frankovi došla trpělivost. Kdsž mu sestra přinesla zase plný podnos jídla vtrhl do jejího pokoje jako velká voda.

„ To nemyslíte vážně. Já chápu, že jste na dně. Váš muž je úplný blb, ale vy jste nezodpovědná.“ Křičel na celé kolo a Tonks ho zaskočeně pozorovala.

„ Sakra, to že budete držet hladovku vám ho nevrátí. Jediné čeho dosáhnete je to, že ublížíte vašemu dítěti.“

Instinktivně si položila dlaně na podbřišek.

„ Takže já tady teď zůstanu tak dlouho, dokud tenhle podnos nebude úplně prázdný. Je vám to jasné?“ ukončil svůj proslov a položil před Tonks stejný podnos, který sestra před chvíli odnesla.

Tonks ho opravdu poslechla a pomalu všechno snědla.

„ Děkuji.“ Řekl už mírně lékouzelník, když jí prázdný podnos vzal a položil jej na stůl, stojící opodál.

„ Já chápu, že je vám teď hrozně zle a jste smutná, ale musíte myslet na to malé. Ono nemůže za to, jaký je jeho otek blb, když vás opustil.“

„ Vy to víte?“

„ Ano, mluvil jsem s vaší přítelkyní hned ten den.“

„ Víte všechno?“

„ Ano.“

„ Myslíte, že se vrátí?“

„ Myslím.“

„ Říkáte to jenom proto, že chcete aby mi bylo líp?“

„ Ne.“

„ Nelžete.“

„ Podívejte se. Podle toho co mi paní Weasleyová řekla, vás váš muž opravdu miluje, ale chápu, že to musí být těžké. Takoví jako je on se nerozmnožují tímhle způsobem. Nikdo vlastně neví, jestli vaše dítě taky nebude vlkodlak.“

„ A to ho jako omlouvá?“

„ Ne. Tak jsem to nemyslel. On si potřebuje promyslet co dál.“

„ Tady není co promýšlet. Myslíte, že mě to nenapadlo? Ale stalo se. Já to dítě neplánovala. Ale je tady a já utéct nikam nemůžu.“

„ To je úděl vás žen.“

„ Bezva.“

„ Bude to dobré, uvidíte. A když mi slíbíte, že už nebudete držet hladovku tak vás pustím domů. Vaše matka se za vás přimluvila. Říkala, že teď budete u nich.“

„ Taky jsem o tom slyšela.“

„ Tak fajn, zavolám Lucy aby vám pomohla sbalit věci, vaši rodiče tady budou za chvíli.

Zpět na obsah

Kapitola 57: Omlouvám se

Uběhly už dva týdny od návratu z nemocnice. Dora sice poslechla lékouzelníka a jedla, ale srdce vyléčit nedokázala. Bolelo, že jediná osoba, kterou u sebe teď potřebovala někam zmizela. Chtěla ho nenávidět. Chtěla ho moc nenávidět, za to co provedl, ale stejně o něj měla strach. Kde je? Co se stalo? Vždyť může mít problémy s ministerstvem. Hrozně se o svou rodinu bála. I když teď nebyli všichni pohromadě. Bydlela u rodičů, jak to slíbila Frankovi. Šílela ze své matky. Milovala ji, to ano, ale už nemohla vydržet ta věčná starost.  

„ Nad čím přemýšlíš?“ ozvalo se za ní vlídně.

„ Nad ničím. A nad vším.“ Uchechtla se Dora, ale pohled od plamenů neodtrhla ani kdy si k ní její matka přisedla.

„ Neměla by ses tak trápit. Dítě to cítí.“

„ Já vím, ale…“

„ Ale je to těžké, já vím zlatíčko.“ Pohladila jí po vlasech a objala.

„ Mami, můžu se tě na něco zeptat?“

„ Určitě.“

„ Myslíš, že je správné v téhle době přivést na svět dítě?“

„ Co je to za hloupou otázku?“

„ Já jenom, že…“

„ Doro, podívej se na mě. Pod srdcem nosíš dítě. JE jedno jaká je doba. Tahle válka může skončit dříve, než se to malé narodí.“

„ Nebo může trvat roky.“

„ Teď už s tím stejně nic neuděláš.“

„ Tak jsem to nemyslela. Jenom jsem chtěla slyšet, že je to správná věc. Mít to malé.“

„ Mít dítě je vždycky správná věc, když teda ještě sama nejsi dítě.“ Usmála se Andromeda.

„ Jak ti je?“ zeptala se Dora.

„ Už je to v pořádku. Pár smrtijedů mě přece nepřemůže.“

„ Co po vás vlastně chtěli? Když jsem byla v nemocnici nic jsi mi nechtěla říct.“

„ A nechci ani teď.“

„ To je sice hezké mami, ale já to musím vědět. Už nejsem dítě a do toho boje pořád patřím, i když jsem teď trochu vyřazená z přední linie.“ Usmála se po dlouhé době.

„ Já vím zlatíčko. Chtěli vědět všechno o Řádu a o Harry Potterovi.“

„ Jak na vás přišli?“

„ To nevím. Ale Řád to věděl. Přišli rychle.“

„ Kdo přesně z Řádu?“

„ Já už nevím Doro. Bylo jich hodně.“  Začala Ndromeda vyhýbavě.
“ Mami, kdo zesílit ta kouzla domu?“

„ Pastorek, Arthur,…“

„ Remus?“

„ Cože? Jak jsi na něj přišla?“

„  To kouzlo na zahradě, vždycky ho prováděl on. Umí ho totiž nejlépe.“

„ To nic neznamená.“

„ Byl tady?“

„ Doro.“

„ Sakra mami, tak mi to řekni.“

„ Ano byl tady. Mezi prvními. Hrozně se mu ulevilo, když zjistil, že jsi ještě v nemocnici a nic se ti nestalo. Že se ani jednomu nic nestalo.“

„ Bezva. Jaká péče.“

„ Nebuď nespravedlivá.“

„ Cože? Zrovna ty ho bráníš? Ty která jsi byla celou dobu proti nám?“
“ Chápu ho.“

„ Tak mi to vysvětli, protože já nechápu, jak někdo může opustit svou rodinu.“

„ Má o vás strach.“

„ Jenomže to má každý v téhle době. A většina je se svou rodinou a chrání ji.“

„ Dej mu čas.“

„ Tohle mi říkají v poslední době všichni.“

„ Tak nás poslechni.“

„ Hmmm.“ Zamumlala Dora a zvedla se z pohovky.

„ Kam jdeš?“

„ Navštívit Molly v Doupěti. Už mě nebaví sedět pořád doma.“

„ Nemyslím, že je to nejlepší nápad.“

„ Mami, já tady nemůžu jen tak sedět. Zblázním se.“

„ Dobře, ale dej na sebe pozor ano?“

Když se přemístila najednou se jí dovnitř nechtělo. Proto nevešla na zahradu, ale šla se projít okolím. Posadila se na pole a začala si hrát se stéblem trávy, které utrhla. Ani nevěděla jak dlouho tam seděla, ale už se stmívalo, když se rozhodla, že přeci jenom vejde dovnitř. Tiše zaklepala a ani nevěděla proč se modlila aby nikdo neotevřel.

„ Kdo je?“ ozvalo se z kuchyně.

„ To jsem já Dora.“

„Jaké kouzlo tě trefilo při boji na svatbě a čí bylo?“

„ Trefilo mě omračující kouzlo, které vyslal Charlie.“

Nikdo neodpověděl, jenom cvakl zámek a dveře se otevřely.

„ Drahoušku,co tady děláš? Myslela jsem, že máš být v klidu.“

„ Jsem v klidu.“ Začala Dora, ale rychle skončila, protože se rozhlédla po kuchyni a spatřila většinu členů.

„ Je porada?“

„ Ano.“

„ A proč na ní nejsem?“ zajímala se Dora a snažila se být v stále v klidu, i když to v ní začínalo solidně vřít.

„ Máš být v klidu.“

„ Molly, ještě jednou mi někdo řekne, že mám být v klidu tak se opravdu přestanu ovládat. Jsem těhotná, ne smrtelně nemocná. Tak nechápu, proč bych se nemohla účastnit porad, když stále patřím do Řádu.“

„ Do akce tě stejně nikdo nepošle.“

„ Díky Kingsleyi, to je od tebe tak strašně ohleduplné.“ Sykla Dora směrem ke svému bývalému šéfovi a posadila se.

„ Tak bychom mohli pokračovat.“ Ujal se slova zase Pastorek. Bavili se o všem možném. Útoky smrtijedů, stoupající vliv Voldemorta a tak. Tonks vnímala, dokud si nevšimla nedopitého hrnku kávy na místě, kde vždycky sedával Remus. Takže tady byl? Proto ty soucitné pohledy? Sice chtěla vybouchnout jako sopka, ale ovládla se. Oni za to přece nemohli.

Když skončila porada, zůstala sedět a počkala na Molly.

„ Jak se mají rodiče?“

„ Jo mají se dobře, Řád dorazil naštěstí brzo.“ Odpověděla nezaujatě Dora a pohrávala si se svým hrnkem čokolády.

„ Vypadáš mnohem lépe.“

„ Díky Molly. Fyzicky možná, duševně jsem na tom pořád blbě.“

„ To se zpraví, uvidíš. Mrzí ho to.“

„ Byl tady?“

„ Cože?“

„ Dneska. Na poradě.“

„ Jak jsi na to přišla?“ Tonks si všimla nápadného zblednutí své přítelkyně.

„ Například díky tomu nedopitému hrníčku na jeho místě?“

„ Aha. Byl tady, ale odešel před tím, než jsi přišla.“

„ Toho jsem si taky všimla. Utekl přede mnou?“

„ To ne. Musel jít něco vyřítit.“

„ Co?“

„ Doro.“

„ Proč mi to nechceš říct?“

„ Protože bys o něj měla strach a to by ti mohlo…“

„ Řekni, že to ublíží dítěti a ublížím já tobě.“

„ Dobře, neřeknu, ale pochop to.“

„ Tak na tuhle větu už jsem taky alergická.“

„ Promiň.“

„ Jak se má Bill?“ změnila Tonks téma.

„ Má se skvěle. Koupili si s Fleur dům na pobřeží. Je to tam krásné.“ Zasnila se Molly.

„ To jim přeju.“

U Molly seděla dlouho. Nechtělo se jí domů. Připadala si tam jako ve vězení. Matka se o ní starala jako by jí bylo pět. Pořád jí nosila přikrývky, polštářky, teplý čaj, něco k zakousnutí… Doře z toho mohla prasknout hlava. Ale večer se přeci jenom musela rozloučit a vypravit se domů.

„ Ahoj ve spolek. Už jsem tady. Živá a celá.“ Zavolala Dora z předsíně, kde si sundávala kabát. Od porady uběhlo už pár dnů a Dora se každý den chodila procházet. Provětrat si hlavu. Čerstvý vzduch jí dělal dobře.

„ Máš tady návštěvu.“ Pronesl její otec a pozoroval jí zvláštním, ustaraným pohledem.

„ Myslím, že my půjdeme spát.“ Přidala se i Andromeda, která právě vyšla z obýváku.

„ Vždyť je teprve devět. Děje se něco?“ Dora znejistila. Kdo na ní může čekat?

„ To nevadí, jsem unavená. Tak dobrou noc.“

„ Dobrou.“ Nepřítomně odpověděla na pozdrav a pomalým krokem se vydala k obýváku.

Nečekal tam na ni nikdo jiný, než její manžel.

„ Co tady děláš?“
“ Jak ti je?“¨

„ Už mi bylo líp. Co tady děláš?“

„ Byl jsem hrozný idiot.“

„ Urážíš všechny idioty.“

„ Fajn zasloužím si to.“

„ Ale já ne.“

„ Doro odpusť mi.“

„ Odpustit ti? Sakra Remusi. Já už toho mám tak akorát dost.“ Rozkřičela se na plné kolo. Bylo jí jedno, že byla těhotná a měla být v klidu. Copak to jde, když má za manžela takového trolla?

„ Jednou mě odmítáš, potom mě chceš, potom zase ne, potom si mě vezmeš, potom mě opustíš, když jsem těhotná a teď nás zase chceš? A co když si to zase za pár měsíců rozmyslíš a necháš nás?“

„ To neudělám.“

„ Ale jak ti mám věřit?“¨

„ Miluju tě.“

„ To jsi tvrdil i poprvé a potom jsi mě stejně opustil kvůli nějaké šílené myšlence, že si zasloužím někoho lepšího. A víš co? Možná to byla pravda, ale já chtěla tebe.“ Rozplakala se zhroutila se na pohovku. Měla toho tak akorát dost.

„ Je mi to líto. Hrozně jsem to posral.“ Pronesl po chvíli Remus a zvedl se.

„ Kam si sakra myslíš, že jdeš?“

„ Nevím, já myslel….“

„ Udělej mi jednu laskavost a už nemysli.“ Vyjela Dora. Remus se zase posadil. Takovou ji neznal. Ale neměl se čemu divit. Musel jí hrozně ublížit a ještě se jí bouří hormony. Seděli tam dlouho potichu a Dora hledala ta správná slova.

„ Proč jsi se vrátil?“

„ Cože?“ nechápal Remus.

„ Proč jsi se vrátil Teď. Tak najednou. Byla jsem na poradě, ze které jsi ty odešel předčasně, kvůli nějakému úkolu, který mi Molly nechtěla říct, protože by mě to rozčílilo.“

„ Byl jasem u Harryho“

„ A???“

„ Nabídnul jsem jim, že je budu na jejich cestě doprovázet.“ Přiznal.

„ To…To… to myslíš naprosto vážně?“

„ Ano. A je mi to hrozně líto Doro.“

„ Ty jsi chtěl být radši s bandou pubeťáků, než se svojí ženou a nenarozeným dítětem?“

„ Ne. Byla to chyba. A já to vím, jenom jsem prostě nechtěl abys žila s tím prokletím.TY ani naše dítě.“

„ Bezva.“ Zase bylo ticho. Než Dora položila další otázku

„ Proč teda nejsi s nimi?“ 

„ Proč?“

„ Proč.“

„ Protože mi Harry jasně vysvětlil priority.“

„ A jaké jsou?“

„ Být s rodinou na prvním místě.“

„ Chytrý kluk.“

„ Omlouvám se.“

„ To už jsi říkal.“

„ Tak co mám teda dělat?“

„ Já nevím Reme. Já to sakra nevím. Ale nemůžeš po mě chtít, abych ti  jen tak odpustila ty tři týdny pekla.“

„ Je mi to líto Doro. Hrozně líto.“ Remus si rychle přisedl k Doře a objal jí. Nechala ho. Odpustila mu. Zase. Ale tentokrát mu to nechtěla dát tak snadno. Bude jí muset přesvědčit, že to myslí opravdu vážně.

Zpět na obsah

Kapitola 58: Tohle jsou zlé časy

Ráno ji probudila krásná vůně, linoucí se z kuchyně. Líně se protáhla a přitáhla si peřinu pod hlavu. Když její pohled zabloudil k oknu, ústa se jí roztáhla v široký úsměv. Svítilo sluníčko a na parapetu se hašteřili dva malí ptáčci. Pozorovala je dlouho, vyrušilo ji až jemné cvaknutí kliky. Automaticky se otočila a spatřila Remuse s tácem plným jídla.

„ Snídaně.“ Usmál se a k položil tác na postel.

„ Do postele?“

„ Nelíbí?“ zarazil se.

„ Ale jo, jenom jsem to nečekala.“ Přiznala se a pohledem začala zkoumat obsah tácu. Pomerančový džus, toasty, vaječná omeleta, máslo, med, džem, sýr, čaj, růže,…

„ Vypadá to skvěle, ale není toho nějak moc?“ zajímala se, se smíchem.

„ Musíš teď jíst za dva.“ Mrkl na ni a podal ji hrnek s čajem.

„Chybí mi tady káva.“

„ Káva? Jsi těhotná. Přece nepiješ kávu.“

„ Remusi, káva dítěti nijak neuškodí.“

„ Tím bych si nebyl tak jistý. Čaj je taky povzbuzující a krom toho určitě neškodí dítěti.“ Tonks na to neodpověděla, jen se začala smát.

„ Co je ti na tom k smíchu?“ nechápal.

„ Kdyby ses teď vidět, taky by ses smál. Promiň ale vypadal jsi komicky, když ses snažil být přísný.“ Smála se Tonks, až málem celý podnos spadl z postele.

„ Opatrně, víš kolik práce mi to dalo?“

„ Promiň. Vypadá to opravdu krásně.“ Potom se dala do jídla.

„ Co máš dneska v plánu?“ zajímal se Remus, který celou dobu seděl u ní na posteli.

„ Dneska je čtvrtek?“

„ Ano.“

„ Tak to musím na kontrolu a večer je porada, tak jsme myslela že za Molly zajdu o něco dříve a pokecáme.“

„ Aha.“

„ Měl jsi něco v plánu?“

„ Ne jenom, chtěl jsem…., napadlo mě…,“

„ Ano?“

„ Jestli by ses nechtěla vrátit domů?“

„ Ale já jsem doma.“

„ Pořád jsi mi neodpustila?“

„ Neuběhlo ještě ani dvacet čtyři hodin co jsi se k nám vrátil.“

„ Já vím, ale…“

„ Ale?“ nehodlala mu to ulehčit. Tentokrát ne.

„ Nevím, tví rodiče, je to takové divné.“

„ To je, ale mamka mi hodně pomohla když mě pustili z nemocnice. Nemůžu jí teď jenom tak říct, že se stěhuju zpátky. Krom toho ten dům není absolutně stavěný pro dítě.“ Trvala nastávající matka stále na svém.

„ Dobře, když ten dům upravím tak, aby byl pro dítě vyhovující budeš o tom přemýšlet?“

„ Přemýšlet bych o tom mohla.“ Připustila Dora a koutky jí cukaly. Docela jí bavilo takhle ho mučit.

„ Dobře, můžu jít dneska s tebou?“

„ Na poradu? Tam přece musíš, ne?“

„ Myslel jsem tu kontrolu.“

„ Nevím jestli bude lékouzelník nadšený. Měl se mnou díky tobě docela dost práce.“

„ Aspoň uvidí, že už se o tebe postarám já.“

„ Když chceš, tak klidně jít můžeš.“ Souhlasila Tonks. Byla ráda, že tam nepůjde sama. Neměla nemocnici ani trochu ráda. Nejradši už by tam ani nevkročila, jenomže Frank trvá na pravidelných kontrolách. Tonks si osobně myslela, že je to blázen a při poslední návštěvě získala dojem, že si chce jenom popovídat a kontrola je záminka.

„ Paní Lupinová.“ Ozvala se postarší sestra, která vykoukla zpoza dřevěných dveří.

„ Dobrý den.“ Pozdravila s úsměvem a posadila se naproti Franka.

„ Co tak zvesela?“ zajímal se hned lékouzelník. Na tohle chování nebyl moc zvyklý.

„ Mám dobrou náladu.“

„ Zajímavá barva.“ Utrousil na adresu barvy vlasů své pacientky.“

„ Jó, to je moje oblíbená barva, když jsem šťastná vždycky mám růžové vlasy, něco vám na tom vadí?“ dožadovala se odpovědi, když Frank jenom němě koukal na odstín růžové.

„ Netušil jsem, že taková barva vůbec existuje.“ Pronesl , když se konečně vzpamatoval.

„ A co to, že jste šťastná?“

„ Remus se k nám včera vrátil“

„ Já vám to říkal.“

„ Super, nemáte v rodině náhodou nějaké věštce?“

„ Máme.“

„ To je vtip?“

„ Ne.“

„ Proč mě to nepřekvapuje?“

„ To nevím.“ Tyhle přestřelky s lékouzelníkem byly nezbytné. Tonks zjistila, že ji to docela baví. Našla ve Frankovi nového přítele. Mohla mu cokoli říci a neodsoudil ji jako většina přátel, spíše naopak jí fandil.   

„ Takže, jsou ještě nutné kontroly?“

„ Zatím vypadá vše v pořádku, ale co kdyby…“

„ Co kdybychom s příště sešli u nás na večeři?“ nabídla Tonks.

„ Cože?“

„ Hele neber to osobně, ale nemám ráda nemocnice a stejně pokaždé jenom tlacháme u čaje, který taky umím uvařit, tak se příště můžem sejít u nás a vem i manželku, ráda ji poznám.“ 

„ Tak dobře.“ Souhlasil omámeně Frank.

„ Dobře, co ve středu v sedm?“

„ Jo, to bude fajn.“

„ Tak tady máš adresu a těšíme se.“ Rozloučila se Tonks a vyšla na chodbu, kde na ní čekal Remus.

„Kde jsi byla tak dlouho?“

„ Na kontrole.“ Usmála se.

„ A je všechno…“

„ V pořádku.“ Dokončila a objala ho kolem pasu.

„ Pozvala jsem Franka ve středu na večeři.“

„ Cože?“

„ Že jsem Franka pozvala ve středu na večeři.“

„ To jsem slyšel, ale od kdy se lékouzlníci zvou na večeři?“

„ Od té doby, co jsou to přátelé. A krom toho přijde i s manželkou.“

„ Nemám ho rád.“

„ To on tebe taky ne.“

Zbytek odpoledne proběhl klidně. Remus se o Tonks staral jako by byla nějaký poklad a Doře se to náramně líbilo. Připadala si jako princezna a zase jednou po dlouhé době nemyslela na to, že venku zuří válka. Byla šťastná, trávila den doma se svou rodinou. Ani se jí nechtělo oblíkat, když na hodinách zjistila, že je nejvyšší čas vyjít na poradu.

„ Už musíme jít.“ Oznámila Removi, který nahlas četl nějakou knihu.

„ A opravdu tam chceš jít?“

„ Remusi, chci vědět co se děje, vím, že mě nepustíte do akce i když nechápu proč, bojovat jsem nezapomněla…“

„ Protože jsi těhotná.“

„ Fajn, ale chci aspoň vědět co se děje.“ Hodila na něj takový psí pohled, že i Sírius by zíral.

„ Tak dobře, co mám s tebou dělat?“

„ Nic a zvedej se, nebo přijdeme pozdě.“

V Doupěti ještě skoro nikdo nebyl. Remus si sedl za stůl a Tonk chtěla jít pomoct Molly s večeří.

„ V žádném případě. Jdi si sednout. Musíš odpočívat.“

„ Ale odpočívám už skoro měsíc. Chci něco dělat.“ Žadonila Tonks.

„ Já řekla ne, jen si jdi hezky sednout, stejně už to mám skoro hotové.“

„ Hmmm.“ Zabručela, ale posadila se vedle Rema, který na ni mrknul a pod stolem ji chytil za ruku.

Během chvíle se celá kuchyň zaplnila lidmi mezi nimž byla i Hestie, kterou Tonks už hrozně dlouho neviděla. Zamávala jí a naznačily si, že po poradě si musejí promluvit.

„ Tak vás tady všechny vítám.“ Začal Pastorek. „ Na neštěstí nemám dobré zprávy. Jeho moc stále roste, nevíme kam dříve skočit. Je nás málo.“

„ A divíš se, když nikoho nechcete posílat do Boje?“

„ Tonks tebe do boje nepošlu i kdybys byla poslední, kdo řádu zbyl.“

„ Sakra,ale já můžu bojovat.“

„ Ne. A ticho, nebo tě nepustím na porady.“

„ To není fér.“

„ Fér to možná není, ale nic s tím nenaděláš. Nepustím do boje se smrtijedy těhotnou ženu. Promiň.“

„ Jo můžeme být rádi, že zatím do boje posílá ženy, i s tím má hrozný problém.“

„ Hestie ještě ty začínej.“

„ Mám pravdu. Jsme stejně dobré jako vy, ale na většinu akcí jdou jenom chlapi.“

„ Protože…“

„ Proč, no to by mě teda dost zajímalo.“

„ Protože maj ochranitelský sklony.“ Uzavřela debatu Tonks smířená, že do boje se prostě do porodu nedostane.

„ Myslím, že máme důležitější věci na práci, než se tady hádat.“ Začal Artur.“ Například to,co se dneska stalo na ministerstvu, bylo velice zajímavé.“

„ Co se stalo?“ zeptalo se součastně několik kouzelníků najednou.

„ Pár kouzelníků se chovalo velice zvláštně. A taky mnoho kouzelníků uprchlo z té vyšetřovací komise o čistotě kouzelníků.“

„ No teda, a kdo se choval divně?“ zajímala se Tonks.

„ Matylda Hopkirková z oddělení pro nepatřičné užívaní kouzel,Reg  Cattermole z kouzelné údržby a nejdivnější byl asi Runcorn.“

„ Co s nimi bylo?“

„ Runcorn se choval jako člověk.“ Ujasnil to Artur.

„ Jako člověk?“ zajímala se Molly.

„ Ano, jako člověk. Pomohl kouzelníkům z mudlovských rodin utéct. Vyčaroval nad nimi patrona a pomohl jim zmizet. Stejně tak i Matylda, která byla přítomna při výslechu. Pomohla vysvobodit Cattermoleho manželku a utéct jí spolu s ostatníma. A Cattermole? Ten místo aby byl se ženou se snažil opravit nepovedené kouzlo. Ale vůbec mu to nešlo. Něco jsme mu poradil, ale vypadal dost zoufale. Fakt nevím co to bylo. Myslel jsem, že nemá být vůbec v práci.“ Uzavřel to Artur.

„ Jaký byl ten patron?“

„ Většina tvrdí, že to byl jelen.“

„ Jelen?“ zopakoval Remus zadumaně.

„ Snad si nemyslíš, že…“ zhrozila se Molly.

„ Obávám se, že myslím. Přemýšlej. Byli tři. Dva muži a žena. Krom toho Harry něco vymýšlí a nikdo z nás neví co. Je velmi pravděpodobné, že to byli oni. Naštěstí se jim podařilo utéct.“

„ Myslíte, že našli,co hledali?“

„ To doufám, protože na ministerstvo už se znovu nedostanou.“ Zapojila se do debaty i Tonks.

„ Bojím se o ně.“

„ To my všichni Molly, ale musíme věřit, že Brumbál věděl co dělá, když jim nedovolil, abychom jim pomohli.“

„ Jsou to ještě děti.“

„ Jsou už plnoletí.“

„ Doro, ty jsi na jejich straně?“

„ Já nejsem na ničí straně. Jenom konstatuji, že jsou už všichni plnoletí. Taky se o ně bojím, jako my všichni taky, ale nic nenaděláme. Můžeme jenom doufat, že se jim nic nestane.“

„ Dora má pravdu Molly. Určitě budou v pořádku.“

„ No ano, tak můžeme přejít k dalšímu bodu?“ položil Pastorek řečnickou otázku.Když se všichni uklidnili. „ Začínají se rozmáhat únosy nečistokrevných kouzelníků. To co se děje na ministerstvu je jenom zlomek.“

„ Jak to myslíš?“ zajímala se Tonks.

„ Mizí kouzelníci z nečistokrevných rodin a po pár dnech je většinou najdeme mrtvé.“

„ Nečistokrevní kouzelníci.“ Zopakovala Tonks téměř šeptem.

„ Děje se něco zlatíčko?“ zajímala se hned Molly. „ Nechceš pohár vody?“  ani nečekala na odpověď a už před Tonks stál pohár s čirou tekutinou.

„ Její otec pochází z mudlovské rodiny.“ Objasnil všem Remus.

„ Nechci tě strašit, ale tohle jsou opravdu zlé časy.“ Začal opatrně Artur.

„ Já vím, nějak to vyřešíme.“ Pokusila se Tonks o pevný hlas, ale jemně se jí třásl. Remus jí pod stolem stiskl dlaň a opět se zcela věnovali poradě.

Zpět na obsah

Kapitola 59: Stačilo pár kouzel...

„ Dobré ráno.“

„ Co je na něm dobrého?“

„ Je nový, krásný den a krom toho…“

„ Remusi, je šest hodin ráno. Do postele jsem se dostala před pěti hodinami tak znovu, co je na dnešním ránu dobrého?“

„ Přišla jsi tak pozdě?“

„ Jo mamina chtěla pořád něco řešit, když ty s tátou jste už dávno spali.“

„ A vyřešily jste něco?“

„ Ne.“

„ Dobře, mám nápad, ty se teď pořádně vyspi, stejně dneska porada není a Frank přijde až večer, ne?“

„ Jo.“

„ Dobře, tak já si teď zajdu něco vyřídit a potom uvařím.“

„ Chceš nás všechny otrávit?“

„ Uvařím, protože chci, abychom jídlo snědli my, ne, aby nás snědla večeře.“

„ Co tím chceš říct?“

„ Tak si vzpomeň na ty špagety, co ožily ve chvíli, kdy jsi na ně nalila tu omáčku.“

„ To byla nehoda…“ bránila se Tonk zpoza peřiny.

„ A ty toasty, které lítaly po celé kuchyni a terčem jim byly hlavy všech přítomných?“

„ Dobře, nejsem nejlepší kuchařka, ale ty taky nejsi nic extra.“

„ Ne, ale alespoň mi neožívá jídlo. A teď spi, dorazím kolem poledne.“

„ Kam jdeš?“

„ Překvapení.“ A s tím vypochodoval z ložnice. Tonks si přitáhla peřinu pod bradu, objala bílý, po fialkách vonící polštář a znovu nerušeně usnula.

„ Dobré ráno ve spolek.“ Pozdravila, už krásně vyspaná, když vstupovala do kuchyně.

„ Ráno?“ pozdvihl obočí Tedd Tonks, „ Je skoro dopoledne.“

„ No jo, když já se potřebovala pořádně vyspat.“ Usmála se nevinně jeho jediná dcera a posadila se ke stolu, kde se v zápětí objevila snídaně.

„ Miluju kouzla.“ Usmála se Tonks a zakousla se do toastu.

„ Dneska večer jsme pozváni ke kolegovi z práce, takže budete mít dům jenom pro sebe.“

„ Vím, domluvila jsem to tak s maminou, na večeři k nám dorazí Frank s manželkou.“

„ Ten lékouzelník?“

„ Přesně ten.“

„ Myslel jsem, že ho Remus nemá moc rád.“

„ To Frank Remuse taky ne, ale na tom teď nezáleží.“

„ Nezáleží?“

„ Nezáleží, však až se seznámí, uvidíš, že to bude všechno jinak.“

„ Jak to víš?“

„ Jsou stejný typy.“

„ Jak myslíš.“ Povzdech si Tedd a  opustil kuchyni.

Tonks ovšem nezůstala dlouho sama, jen co její otec odešel přiběhl druhý z jejích rodičů.

„ Ahoj mami.“

„ Už jsi se probudila?“

„ Kdybys mě pustila dříve spát, vstala bych dříve.“

„ Kde je Remus?“

„ Šel si něco zařídit.“

„ A co?“

„ Tak to nevím, prý je to překvapení.“

„ Ty nevíš kde máš manžela? V téhle době?“

„ Mami, Remus se o sebe dokáže postarat.“

„ Ale teď se musí postarat i o rodinu.“ Započala Andromeda zase jedno ze svých kázání.

„  A taky o to se snažím.“ Ozval se ode dveří oběma moc dobře povědomý hlas.

„ Ahoj zlato.“ Usmála se Dora a ukousla si další kus snídaně.

„ Kde jsi byl tak dlouho?“ udeřila okamžitě Andromeda. Proti jejímu pohledu bylo i veritasérum pouhým čajíčkem.

„ Byl jsem něco dodělat.“

„ A co?“

„ Mami, nech ho aspoň nadechnout. Nebo spíše, svléknout hábit. Má ho celý promočený.“ Protočila Dora oči v sloup.

„ Doro, tebe vůbec nezajímá, kde tvůj manžel byl, zatím co ty jsi klidně spala?“

„ Jsem, ale proto si nemusím hrát na ministerstvo kouzel. Až bude chtít, řekne mi to, ne?“

„ Ale…“

„ Dlouho čekat nebudeš muset. Přišel jsem si pro tebe, chci ti něco ukázat.“ Mrkl Remus na Doru a podal jí její cestovní plášť.

„ Hmmm, už běžím.“

„ A mě tady nikdy nikdo nic neřekne, já tady taky vůbec nemusím být….“ Slyšeli ještě z dálky nadávání Andromedy, když se společně opouštěly dům Dořiných rodičů.

„ Kam půjdeme?“ zeptala se, jakmile se za nimi zaklaply dveře.“

„ Uvidíš, teď zavři oči a podej mi ruku.“

Tonks se jenom usmála zavřela oči a podala svému muži drobnou dlaň. Ten ji pevně, ale přesto jemně stiskl a přemístil se s ní pryč.

Když pod nohama ucítila pevnou půdu, pomalu otevřela oči. To co před sebou spatřilo ji vyrazilo dech.

„ Teda…“

„ Líbí?“

„ To je nádhera Reme, kdy jsi to zvládl?“

„ Stačilo jenom pár kouzel a bylo to.“ Usmál se její manžel a objal ji kolem pasu.

Stáli spolu před jejich domovem. Remus spravil celý dům, že teď vypadal jako téměř nový, upravil zahradu a opravil plot.

„ Nechceš se podívat dovnitř?“

„ Jasně.“

Uvnitř to vypadalo stejně krásně jako venku. Obývák byl prostorný, velký krb, kolem kterého byla velká, pohodlná sedačka, dřevěná podlaha a v rohu místnosti byl malý stolek s židlí.

Další místnost byla krásně velká kuchyň, i když Tonks upřímně pochybovala, že by v téhle místnosti trávila nějak moc času.

Když vystoupili do druhého poschodí její úsměv se ještě rozšířil. Jejich ložnice byla krásná, laděná do světle zelené barvy s velkou postelí a výhledem k východu. Dětský pokoj, který byl zatím ve žlutých barvách byl hned vedle a mezi oběma pokoji byly propojovací dveře. Na druhé straně chodby byl potom ještě pokoj pro hosty.

„ Remusi to je nádhera.“

„ Vždyť jsem jenom opravil věci, které tady byly, trochu uklidil, vymaloval a to je vše.“

„ Je to nádhera.“ Usmála se Tonsk a jemně svého muže políbila. Ten se usmál, pohladil ji vlasech a jejich polibek prohloubil.

„ Dobře, tak ty uvaříš a já nachystám stůl v obýváku?“ rezignovala nakonec Tonks. Večeře s Frankem se blížila a oni se v jejich zrekonstruovaném domě  trochu zdrželi.

„ Souhlasím.“ Usmál se vítězně Remus a vešel do domu, který zatím ještě obývali.

„ Co to tady tak voní? Neříkala jsi, že jdou vaši večer pryč?“

„ To jdou, už měli být dávno u Craksomovců.“

Dora vběhla do kuchyně a začetla se do vzkazu, který ležel na stole.

„ Andromeda uvařila?“

„ Už to tak vypadá.“ Zahlásila Tonks, když zrovna odkrývala jednu z pokliček, aby si přičichla. „ A vypadá to dost dobře.“  Uznala. Její mamka uměla vždycky vařit.

„ Tak co podniknem?“

„ Nevím jak ty, ale já jdu aspoň nachystat ten stůl.“ Mrkla na něj a zmizela v obýváku. Remus za ní došel o nějakých deset minut později s velkou knihou.

„ Co to prosím tě táhneš?“

„ To je od Rimpiase Stargury „Dobrodružství Egona Plienklina.“

„ O čem to je?“

„ Nevím, ještě jsem nezačal, ale prý je to dobré, Pastorek mi to doporučil.“

„ Pastorek čte?“

„ Hele, není každý takový odpůrce knih jako ty.“

„ Já mám radši akci, nechce se mi číst.“

„ Nevíš o co přicházíš.“ Zhodnotil Remus a posadil se na pohovku. Dora usoudila, že nemá co dělat, tak si přisedla k Removi. Ten začal předčítat nahlas. Musela se usmát. Měl tak příjemný hlas. Po chvíli si pohodlně lehla a jako polštářek použila Remův klín. Už skoro usínala, když zaslechla zvonek.

„ Už jsou tady.“

„ Škoda.“ Zaprotestovala a protáhla se, aby zahnala přicházející únavu.

„ Vítejte, já jsem Remus Lupin a toto je moje manželka Dora.“ Představoval se zrovna Remus Frankově manželce, když Dora dorazila do místnosti.

„ Těší mě, jsem Dora.“

„ Dobrý večer já jsem Carol.“ Představila se také, půvabná, vysoká žena s dlouhými, tmavými vlasy.

„ Tady jsme přinesli něco malého.“ Podotkl Frank, „ něco pro hostitelku…“ a podal Doře krásnou kytici a čokoládové bonbony.„… a tady něco pro pána domu.“ A podal Removi flašku kvalitního, červeného vína.

„ Děkujeme, ale neměli jste si dělat starosti.“ Prohlásili oba souhlasně. Poté už se všichni odebrali do kuchyně, kde Dora nachystala stále krásně teplou večeři.

„ Bylo to výborné, jsi opravdu dobrá kuchařka.“ Podotkla Carol. Tonks, která právě pila se zadusila a Remus s začal strašně smát

„ Řekla jsem něco?“

„ Ne, moc se omlouvám, jenomže…“

„ Myslím drahá, že Dora bude asi podobná kuchařka jako ty.“

„ Co tím myslíš?“

„ Nevím jaká jsi kuchařka Carol, ale já připálím i vodu. Když něco náhodou nepřipálím tak mi jídlo trochu ožívá.“

„ Tak to jsi podobná kuchařka jako já.“ Usmála se Carol a upila ze své sklenice.

„ Takže jsi vařil ty Remusi?“

„ Původně jsem to měl v plánu, jenomže jsme museli ještě něco zařídit a když jsme se vrátili, jídlo bylo hotové.“

„ A kdo ho teda uvařil? Vy máte domácího skřítka?“

„ Ne, i když moje maminka občas vydá rovnou za tři takové skřítky.“

„ Vy bydlíte s rodiči?“ nechápala Carol.

„ Zatím.“

„ Ne nadlouho.“

„ Rekonstruovali jsme dům, proto jsme teď nějakou dobu bydleli tady.“ Objasnila to Tonks a Francovi zacukaly koutky.

„ A jak to s tou rekonstrukcí vypadá?“

„ Už je hotová. Jenom se přestěhovat.“ Objevily se v ženiných očích jiskřičky štěstí.

„ Carol, mohu se na něco zeptat?“

„ Jistě.“

„ Máš zvláštní přízvuk.“

„ Ano, to bude asi tím, že pocházím z Rumunska. Sice jsem  Anglii už několik let, ale přízvuku se nemůžu zbavit.“

„ A jak to tam vypadá? Nikdy jsem tam nebyla, ale když jsem byla malá, taťka mi často vykládal strašidelné příběhy o upírech, kteří tam žijí. Hlavně o zlověstném Draculovi.“

„ Prapraděda nebyl žádný upír.“ Carol byla možná trochu více ostřejší, než sama chtěla.

„ Omlouvám se, ale ten mudlovský spisovatel z něho udělal krvežíznivého upíra a i díky tomu jsem musela opustit Rumunsko. Už se tam nedalo žít. Přívaly turistů náš hrad téměř zaplavily.“

„ Omlouvám se, já netušila, že je to skutečná postava.“ Připustila Tonks, bylo jí to upřímně líto, i ona to mnohokrát zažila. Když lidi kolem ní mluvili o rodině Blacků, jako o havěti a počítali mezi ně i její vlastní matku.

„ Ano, můj prapraděd se jmenoval Vlado III. A byl to kníže. A také čaroděj, jenomže nebyl zrovna, jak bych to řekla, mírumilovný? Ano to bude to správné slovo. Neměl rád své nepřátele. No a ten mudla z něj udělal nočního netvora, ironie je, že se noci úplně děsil. A upírů ještě více. Nesnášel je.“

„ Promiň, to jsem netušila.“

„ Ne, to je dobré, byl to jenom můj předek, já osobně s ním nemám nic společného, vlastně jsem to nesnášela. Tu věčnou etiketu, šaty, večírky, kecy o vznešenosti rodu. Náš rod je v Rumusku něco jako tady v Anglii třeba Blackovi nebo Malfoyovi. Úplně stejní fanatici a já jsem pro ně krvezrádce.“

„ Tak s tím naprosto souhlasím. Fanatici jsou asi to správné slovo.“ Rozřehtala se Tonks. „Hlavně pro mou drahou babičku“ pomyslela si,ale nahlas to nevyslovila.

„ No nic dámy, ale myslím, že už je docela pozdě a já musím ráno brzo do nemocnice.“ Ozval se trochu nesměle Frank.

„ Jasně, taky už jsem trochu unavená.“ Souhlasila Carol s manželem a pomalu se začala zvedat.

„ Byl to moc příjemný večer. Moc děkujeme za pozvání.“

„ My jsme rádi, že jste přišli. Musíme to někdy zopakovat.“

„ Určitě, ozvu se ti.“ Usmála se Carol a poté se i se svým mužem přemístila.

„ Moc milá holka, ta Carol.“ Uznala Tonks, když se svalila do postele.

„ To jo, a Frank taky není nejhorší.“ Souhlasil Remus, když ji objal.

Zpět na obsah

Kapitola 60: Vzkaz

Podzim už se definitivně přihlásil o slovo. Koruny stromů ohýbal silný vítr a do okenních tabulí narážely v pravidelných, rychle se opakujících intervalech dešťové kapky.

Remus zrovna dočítal knihu, kterou mu doporučil Pastorek a Dora se pokoušela uvařit oběd podle kouzelné kuchařky od Margharity Gotfriedy Roumstikové, když někdo silně zabušil na dveře.

„ Já tam jdu.“ Slyšela hlas svého muže a instinktivně sevřela svou hůlku silněji v dlani a vydala se ke dveřím kuchyně. V těchhle dobách nikdy nevíte, kdo přijde na návštěvu, obzvláště obýváte-li domácnost s jedním neregistrovaným vlkodlakem.

„ Dobrý, je to tvoje matka.“ Celkem zbytečné konstatování, Dora už stála za ním a dívala se na svou úplně promočenou matku.

„ Ahoj,…“ pozdravila jí stále trochu vyvedená z míry. Její matka nikdy nechodila na návštěvu, aniž by se dopředu neohlásila. „ …co ty tady?“

„ Potřebuju s tebou nutně mluvit. S vámi oběma.“ Hlas se jí třásl. Tonks uvažovala jestli je to zimou, nebo rozrušením. Tipovala, že od obojí kousek.

„ Pojď, posaď se.“ Vybídla jí a všichni vešli do obýváku. Tonks kouzlem přivolala nějaké suché oblečení, které by její matce bylo a Remus zase ručník, do kterého by se mohla osušit. Tonks také odběhla do kuchyně a všem přichystala horký čaj. Ten zvládla i bez kuchařky. Začarovala hrnce, aby nic nepřipálily a odebrala se ke svému muži a matce zpátky do obývacího pokoje.

„ Tak co se stalo?“

„ Tvůj otec zmizel.“

„ …“

„ On odešel.“

Teprve teď se Tonks podařilo promluvit. Před chvílí se cítila, jako by do ní uhodil blesk. Už si představovala, že jejího tátu odvádějí smrtijedi do Azkabanu. V takovém případě by asi neváhala, nasedla na koště a letěla ho zachránit. Ať by byly její šance jakékoliv.

„ Jak odešel? Kam odešel?“ nechápala Tonks.

„ Nechal mi jenom vzkaz.“ Odpověděla Andromeda a podala své dceři kus pergamenu.

omlouvám se, že odcházím takhle v noci a potají,ale bude to pro všechny nejlepší. Těch zrůd před naším domem jsi si už určitě všimla i ty. Kdybych zůstával doma, byla bys v nebezpečí i ty a to nedopustím. Až tahle doba skončí, doufám, že se zase všichni shledáme. A také doufám, že poznám svého vnuka. Líbám tebe a Doru a pozdravuji Remuse. Buďte zdrávi a snad se zase všichni shledáme. Nedělejte si o mne starosti, však já se o sebe nějak postarám. Hlavně buďte opatrní, aby se Vám nic nestalo. Beze mě Vám bude lépe. 

„ To…“ Tonks nevěděla co říct. Proto jenom pergamen podala svému muži, ten chvíli vyčkával a až když Andromeda jemně pokynula hlavou, i on si přečetl vzkaz, který po sobě zanechal jeho tchán.

„ Nechápu to.“ Promluvila do ticha Dora. „ O jakých stvůrách to táta psal?“

„ Smrtijedi. Už několik dní obcházejí náš dům.“

„ Proč jsi nám to neřekla? Ochránili bychom vás.“

„ Ale Doro, Řád má důležitější věci na práci, než hlídat dva absolutně nedůležité kouzelníky.“

„ Dobře, ale…“

„ Určitě bude v pořádku. Je chytrý. Najde si nějakou skrýš a přečká dokud nebude po všem.“

Remusovy pokusy nebyly nic moc platné, ani jedné ženě to nepomohlo. Andromeda se bála o svého muže. Nikdy před tím nebyli tak daleko jeden od druhého. Děsilo jí, že se s ním musela rozloučit na tak dlouho. A Dora? TA moc dobře věděla, co na jejího otce tam venku čeká. Bála se o něj. Strašně se o něj bála. Ten pocit, když na poradě přijde nový seznam mrtvých. Od teď si byla jistá, že tam bude hledat vždy jedno jediné jméno. A bála se, že dříve nebo později ho tam opravdu najde.

„ Na co myslíš?“

„ Na tátu.“ Už byla hluboká noc. Déšť stále sílil a oblohu bičovaly blesky. Oba už leželi v posteli, ale ani jeden nemohl usnout.

„ Bude v pořádku.“ Chlácholil ji.

„ To nevíš. Bojím se o něj. Nevíme kde je. Podívej se, jak venku je. A obávám se, že počasí a divá zvěř jsou to nejmenší nebezpečí, které mu tam venku hrozí.“

„ To ano, ale Ted je moc chytrý na to, aby se nechal chytit. Neboj se. Určitě se vrátí.“

„ Díky, zlato.“ Pokusila se usmát, ale moc jí to nešlo. Ale teď se musela trochu vyspat. Ráno byla porada. A jí se zase nebude chtít vstávat. 

Ráno se jí opravdu nikam nechtělo, ale u vůně lahodné kávy se přece jenom vyhrabala z postele. První věc, po které se dívala, jakmile dorazila do Doupěte, byly seznamy nových obětí. Zrovna si je pročítal Bill a tak Tonks přesunula svou pozornost na Molly.

„ Dobré dopoledne, jak je?“

„ Čím více dětí, tím více starostí.“

„ Co se stalo?“ nechápala Tonks. Takovou ji neznala.

„ Vyrůstala prostě mezi chlapci. Tak kde se měla naučit dívčí manýry?“ pokračovala dále Molly a Dora byla stále vedle, akorát si domyslela, že se něco stalo a figurovala v tom Ginny. Tu holku si přes léto dost oblíbila, proto se teď bála, co z Molly vyleze.

„ Molly? Co se stalo?“

„ Ginny. Ta holka se úplně zbláznila. Představ si, že se ještě s dalšími spolužíky vloupala do ředitelny.“

„ Cože? Proč?“ za jiných okolností, by to Tonks přišlo jako dobrý žert. Ale rozhodně ne teď, kdy jsou Bradavice v obležení smrtijedů a ředitelu jim Severus Snape.

„ Rozhodli se ukrást Nebelvírův meč.“

„ No páni. Předpokládám, že se jim to nepovedlo?“

„ Ne, opravdu se jim to nepovedlo.Snape je nachytal na schodišti, když od něho utíkali.“ Vyprskla Molly.

„ Jako bych neměla dost starostí. Bill je pokousaný od vlkodlaka, Fred nemá ucho, Ron se potuje kdo ví kde s Harrym a Hermionou a ta holka teď udělá takovou blbost.“

„ A víš jaký dostali trest?“

„ Zapovězený les.“

„ Tak to není zas tak nejhorší. Čekala bych, že si na nich Snape smlsne více.“

„ Doro, uvědomuješ si co je v tom lese mohlo všechno potkat?“

„ Molly, byl s nimi přece Hagrid, ten by nedovolil, aby se jim cokoli stalo a krom toho, víš kolikrát jsem dostala takový trest já?“ Doře se ulevilo. Už se lekla, že se stalo něco mnohem horšího, než jenom tohle. Ale Snape ji opravdu překvapil. Velice mile jí překvapil.

Zpět na obsah

Kapitola 61: Potterova hodinka

Dořin otec už byl pryč několik týdnů a nebyly o něm žádné zprávy. Jedno dobré na tom bylo, ještě se neobjevil na seznamu mrtvých ve správách řádu. Dora ho každé ráno pročítala a doufala, že tam to jméno neobjeví. Andromeda u nich byla téměř denně, jestli její dcera, nebo zeď neví něco nového.

„ Začíná sněžit.“ Konstatoval zrovna Andromeda, když popíjela kávu společně s Dorou.

„ Mami neboj, táta se o sebe postará a rozhodně nezmrzne.“

„ Budou to první Vánoce od chvíle, co jsme spolu, kdy budeme odděleně.“

„ Táta to zvládne a ty budeš tady s náma.“

„ Ne, nemůžu vám kazit první Vánoce jako rodině.“

„ Nic nám kazit nebudeš, právě naopak. My s Remusem prožijeme klidné svátky a ty nám k tomu uvaříš tu svou báječnou štědrovečerní večeři, kterou umíš jenom ty.“

„ Jak vypočítavá ta moje dcera je.“

„ Jakou sis mě vychovala, takovou mě máš.“  A obě se rozesmály. Poslední dobou k sobě konečně našly cestu. Ani nevěděly jak. To se tak prostě někdy stane, že si k sobě dcera s matkou najdou ztracenou cestu až když se něco stane, zmizí prostřední článek, který je vždy dával dohromady.

„ Tak na sebe dávejte pozor.“ Loučila se Andromeda, po obědě se svou dcerou a Remusem, který dorazil domů z nějaké mise pro Řád.

„ Nashledanou Andromedo.“

„ Ahoj mami.“ Pozdravila ji Dora a zavřela hlavní dveře.

„ Tak co s načatým večerem?“ mrkla na svého muže, když společně došli k pohovce, na kterou se posadili.

„ Jak s večerem? Je teprve odpoledne.“

„ Já vím, ale slíbili jsme, že večer zajdeme k Billovi.“

„ Já zajdu k Billovi.“

„ A já jsem domluvená s Fleur, takže se mě nezbavíš.“

„ Neměla by ses tak často přemisťovat.“

„ Nepřemisťuju se často. Většinou používám Letax.“

„ Super.“

„ Remusi nechej toho. Já tady nechci zůstat sama. Bill je můj kamarád a s Fleur si v poslední době taky rozumím.“

„ Dobře.“ Rezignoval, ale stejně se mu to moc nelíbilo.

„ Jak vůbec dopadla ta mise?“

„ Dobře.“

„ Tady má někdo výřečnou náladu.“ Popichovala ho jeho žena.

„ Chytili jsme s Charliem tři lovce.“

„ To je super.“

„ To ano. Ale pořád mám pocit, že toho děláme málo.Jeho moc čím dál tím více roste. A to embargo na jeho jméno.“

„ Zase se někdo chytil?“

„ Kingsley se přeřekl.“

„ A to mi říkáš jenom tak? Je v pořádku?“

„ Neboj Doro, myslíš, že našeho Pastorka by zvládlo pár smrtijedů?“

„ Ne.“ Usmála se.

„ Dostali pořádnou nakládačku. Ale Kingsley se teď ubytoval v Doupěti, pro jistotu.“

„ Ale musím uznat, že to byl dobrý plán. Podlý, ale k němu se to hodí.“

„ Přišli jsme o tři členy, než jsme přišli na to, jak to dělají.“

„ Já vím, ale teď už si dává většina lidí pozor.“

„ Když nepočítáš Pastorka.“ Mrknul na ni a přitáhl si jí na svůj klín. Jednou rukou ji objal kolem ramen a tou druhou zabloudil na její bříško. Už se jí začalo rýsovat. Přeci jenom už byla v pátém měsíci.

Když  se k večeru přemístili k malému domku na útesech čekalo je obrovské překvapení. Krom Billa  jeho manželky tam byl ještě jeden z rodinky Weasleyovců.

„ Rone, co ty tady?“ užasl Remus, když ho spatřil.

„ Ahoj.“ Pozdravila ho s zářící úsměvem Tonks.

„ Ahojte.“ Pozdravil je zahanbeně Ron a zmizel ve svém pokoji.

„ Cítí se strašně.“ Objasnil chování svého mladšího bratra Bill.

„ Co se stalo? Já myslel, že je s Harrym a Hermionou na té jejich tajné misi.“ Nechápal stále Remus, když si sedali ke stolu.

„ To jo, ale trochu se nepohodli. A Ron se naštval.“

„ On od nich odešel?“

„ Jo a teď ho to hrozně mrzí. Chtěl by se hrozně vrátit, ale neví jak. Vůbec netuší, kde by mohli být, a i kdyby tušil, Hermiona používá veškerá zastírací kouzla, která zná, takže by mohl být vedle nich na krok a stejně by nic netušil.“

„ Chudášššek, celé dny chodí jako bez duššše.“ Povzdechla si Fleur a nabídla všem čaj.

„ A jak dlouho už tady je?“

„ Asi dva týdny. Domů nechce, má strach, že by mamku s taťkou zklamal.“

„ To je hloupost. Molly by byla ráda, že ho má zase doma.A Arthur by to určitě taky pochopil.“ Protestovala Tonks.

„ Ale vysvětlit o tvrdohlavci jako je můj brácha.“

„ Máte to v rodině.“

„ Velmi vtipné.“

„ Půujdu pcho něhhho, za chvíli bude vešššežžže.Dnes bude již tchadišššní steak.“

„ To my můžem.“ Souhlasili oba muži u stolu a ženy se jenom zasmály.

„ Jo, to já v poslední době taky.“ Pronesla vážným tónem Tonks a pohladila si bříško. Remus v té chvíli strnul jako pařez a Fleur se zachichotala.

„ Ano, to věžžžím. Miminko potšššebuje chodnéééé bílkovin.Prrro dobrrré kosti.“ A s těmito slovy opustila svého muže i hosty, aby dodělala večeři a přivolala také konečně Rona.

U večeře se Ron trochu rozpovídal. Možná i proto, že řeč padla na  Potterovu hodinku. Rádiovou stanici, kterou společně provozovala skupina kouzelníku složená z Fénixova řádu. Byl mezi nimi i Lee Jordan.

„ Já si myslím, ššše je to hloupé.“ Rozhodla Fleur. Bála se o manžela, který tam byl častým přispěvatelem.

„ Já si spíš myslím, že ty jejich přezdívky jsou hrozně nenápadné, viď Remulusi?“ pošťouchla manžela Tonks.

„ Velmi vtipné dámy. Nezáleží na přezdívkách, ale na obsahu.“

„ Já souhlasím.“ Ozval se Ron.

„ Já neříkám, že ne, ale ty vaše přezdívky mě rozesmály.“

„ Bohužel jsi jedna z mála. Většině lidí naše přezdívky a hlavně celá stanice hnula žlučí.“

„ A co jsi čekal? Že všichni smrtijedi budou žhavit kanály a podporovat vás?“

„ Proč ne?“

„ Pako.“ Rozesmála se Tonks. Ten nápad se jí líbil. Lidé potřebovali slyšet, že je mezi mimi někdo, kdo věří v dobro a vítězství Harryho Pottera.

„ V kolik dorazí ostatní?“

„ Nevím, Lee by měl dorazit každou chvíli a Pastorek až ho máma pustí ze svých spárů.“

Všichni se rozesmáli, dokázali si představit jak to teď s Kingsleyem vypadá.“

Když čekali na zbytek moderátorů ozval se znovu Ron.

„ Tonks, myslím, že bys měla vědět, že jsem nedávno potkal tvýho tátu.“

„ Cože? Kde? Byl v pořádku?“ Mluvil jsi s ním?“

„ Ne, byli jsme pod kouzlem, ale byl v pořádku. Schovával se ještě se skupinkou v lese, kde jsme zrovna tábořili. Byl tam s ním ještě Thomas Dean, náš spolužák z Bradavic a taky dva skřeti, ale ta jména si nepamatuju, byly to krkolomný výrazy.“

„   To je dobrý Rone, moc děkuji. Ani nevíš jak se mi ulevilo, že je táta v pořádku.“

„ Vypadalo to, že je zdravý. Jenom trochu smutný.“

„ Smutný?“

„ Stýská se mu po tvojí mámě a taky po tobě.“

„ Nemusel nikam utíkat.“

„ Doro…“ snažil se jí krotit její muž.

„ Víš, on říkal něco o tom, že ho sledují Smrtijedi a on se bál, že by mohli ublížit buď jeho ženě nebo tobě. Proto prý utekl.“

„ Řád by se o něj taky postaral.“ Nedala si říct. Byla na svého otce pořád trochu naštvaná, že ji nepožádal o pomoc a raději utekl kdo ví kam.

„ Postará se o sebe, je to silný a chytrý chlap.“ Zastal se svého tchána Remus.

„ To já vím Reme, ale máma je kvůli tomu hrozně nešťastná.“

„ Já vím zlato.“ Dále už se o tom nebavili, protože postupně začali chodit zbylí pozvaní.

Jako první dorazily dvojčata. Což je co říct, protože se většinou čekalo právě na ně.

Přivítali se s bratry, švagrovou a potom svou pozornost přenesli na mladý, manželský pár.

„ Ale, ale Tonks, neměl bych ti to říkat, ale nějak jsi nám přibrala.“

„ To jo, měla bys omezit ty sladkosti.“

„ Hele vy dva, hleďte si svého, nebo uvidíte.“

„ Přece bys nás nebila.“ Hodil na ní psíma očima Fred.

„ Jo, přece bys nás nebila a i kdybys chtěla, stejně nás nedohoníš.“ Přidal se Geogre. Tonks na nic nečekala, tasila hůlku a aniž by řekla jediné slůvko, z obou dvou odkapávala voda.

„ Ani nemusím. Mám hůlku. A ledová sprcha vám přišla vhod.“ Usmála se vítězně.

„ A tohle má být rodič.“ Povzdechl si na oko Bill.

„ Chceš taky zchladit?“ zeptala se s úsměvem a mezi prsty si točila se svou hůlkou.

„ Ani ne, my vlci vodu neradi.“ Usmál se Bill a pohledem vyhledal Remuse, který objal svou ženu, políbil ji do vlasů a pošeptal jí „ Jsi nádherná.“. Při tom si ruce spojil právě na jejím bříšku, které bylo příčinou nedobrovolné sprchy dvou návštěvníků.

Jako poslední tentokrát dorazil skutečně Pastorek.

„ Moc se všem omlouvám, ale Molly mě nechtěla pustit.“

„ Nic si z toho nedělej, mámu tady všichni známe.“ Mávl nad tím rukou Bill a porada mohla konečně začít.

Celou noc se řešil obsah dalšího vysílání, místa odkud se bude vysílat a také nové heslo.

„ A co třeba Ta nejcitrónovatější citrnónová zmrzlina ze všech nejcitrónovatějších citrónových zmrzlin?“

„ Frede já se tě nechci dotknout, ale to heslo má sloužit pro zviditelnění stanice, ne pro zlámání si jazyku, když se ho bude někdo pokoušet vyslovit.“

„ Ztrácíš smysl pro humor.“ Urazil se mladý Weasley a všichni se dali do hrozného smíchu.

Nakonec heslo zkrátili pouze na citrónovou zmrzlinu.

„ Takže je vše domluveno? Příští vysílání bude od Lupinů, heslo taky máme, takže je vše domluveno.“ Ujišťoval se Kingsley.

Už pomalu začalo svítání, ale nikomu se moc domů nechtělo. Po dlouhé době se zase všichni dobře bavili společně a neměli obavy z nadcházejícího dne.

Remus sice chtěl jít domů, protože by měla Dora odpočívat, ale když viděl ten šťastný úsměv na tváři své ženy, ty jiskřičky radosti v jejích očích a tu krásně žvýkačkovou barvu na vlasech, neměl to srdce. Pro jednou se přece nic nestane a kdyby byla unavená, řekne sama.

Povídal si zrovna s Billem a Kingsleyem, když si všiml zamyšleného Rona, sedícího u okna.

„ Ahoj, můžu?“

„ Jasně pane profesore.“

„ Už nejsem tvůj profesor. A to dost dlouho.“

„ Já vím, ale byl jste nejlepší profesor obrany, kterého jsme kdy měli.“

„ Díky Rone. Hele, já vím jak ti je, ale netrap se tím tolik.“

„ Promiňte profesore, ale nevíte.Opustil jsem nejlepší přátele kvůli svý blbosti a oni teď někde riskují své životy, když já si tady sedím v teple a bezpečí“

„  Já chtěl opustit svou těhotnou manželku, kvůli svý blbosti.“

„ Ale jste zase spolu.“

„ Jo, je obdivuhodné, že mi dokázala tak rychle odpustit. Hele Rone, pokud  s nimi máš být, tak určitě najdeš způsob, jak se k nim dostat.“

„ Jak to víte tak jistě?“

„ Brumbál věřil, že nejsilnější kouzlo je láska. A já věřím, že hned za láskou je to přátelství.Taky dokáže nemožné.“

„ Myslíte?“

„ Jo, já jsem toho důkazem. Měl jsem ty nejlepší přátele, kteří dokázali překousnout i to, co jsem a vždy stáli při mě. A vím, že ty jsi přesně ten přítel.“

„ Ale já je opustil.“

„ Myslíš, že James se Siriusem to taky vzali hned v pohodě? To´s měl vidět jak ze začátku vyváděli.“

„ Vážně?“

„ Vážně.“

„ Díky profesore.“

Rem  byl rád, že se mu podařilo Rona alespoň trochu rozveselit a vrátil se zpátky do společnosti Billa.

Tonks si mezitím přisedla k dvojčatům, kteří jí okamžitě podávali flašku s ohnivou whisky. Ta jenom zakroutila hlavou a sáhla po flašce s dýňovou šťávou. Tato tekutina byla na stole zastoupena v nejmenším množství. Vlastně jenom pro dámy. Tonks, kvůli miminku a Fleur alkohol nepila, protože by uškodil její vílí pokožce.

„ Tak co pánové, jak vám to jde v tom vašem obchůdku?“

„ Skvěle, a myslím, že jsi nám slíbila, že se za náma zajdeš podívat.“

„ Jo já vím, jenomže to není tak jednoduchý.“

„ Proč?“

„ Mám hodně práce pro Řád.“

„ Papírování?“

„ Hele moc se nesmějte. Ty vaše škrabopisy mi trvají nejdéle.“

 Domů se začali rozcházet až kolem páté hodiny ranní a většina byla silně posilněna alkoholem. I na Removi šlo vidět, že vypil o trochu více, než většinou. Tonks se jenom usmála, když ho začala přemlouvat aby už šli domů.

„ Ale no tak zlato, už vážně musíme jít.“

„ Ale mě je tady dobře.“

„ To věřím,ale Bill už má taky dost.“

„ Nemám“ ozval se vzdorovitě její kamarád a máchal kolem sebe prázdnou flaškou.

„ To je sice možné,ale tvoje žena jo.“ Usmála se Tonks, když si všimla naštvaného pohledu mladé Francouzsky.

„ Bille Arrrthurrrre Weasley. Jak si se mohl takhle ssschžžídit.“ Začala jeho krásná žena lamentovat a vytrhla mu z ruky prázdonou flašku.

„ My už bychom taky měli jít.“ Usmála se Dora na svého muže.

„ Hmmm“ zamrumlal Remus a začal si hrát se šňůrkami, které Tonks visely z tuniky.

„ Mohl bys toho nechat?“ snažila se ho Dora okřiknout,ale cukaly jí u toho koutky. Musela uznat, že její manžel vypadal roztomile, když měl upito.

„ Ale mě se líbí.“

„ To mě taky, proto bys jim mohl dát pokoj.“

„ Aha.“

Tonks se ani neobtěžovala s oblékáním. „ Fleur, mohla bys nám kabáty poslat krbem?“

„ Jistě, neměj starrrost.“ Usmála se na ni Francouzska a pomohla jí dovést Remuse před dům, kde se mohli přemístit.

„ Zvládneššš to?“

„ Jasně, proč bych neměla?“

„ Taková nezzzodpovědnossst. V tvééém stavvvu.“

„ Ale prosím tě. Jsem těhotná, ne nemocná a krom toho Remus jde celkem sám.“

Ve chvíli, kdy to řekla, její muž zakopl o svou druhou nohu, ale nakonec to vybalancoval. Tonks už po několikáté propukla v silný smích a potom se s ním přemístila domů s myšlenkou, že by měla někde pohledat lektvar proti kocovině.

Zpět na obsah

Kapitola 62: Porušené tabu

„ Vítejte u dalšího vysílání Potterovy hodinky, jediné stanice, která Vám nebude lhát a vždy Vám řekne pravdu a nic než pravdu, v tom nám dopomáhej sám Merlin.“

„ Až tak do krajnosti bych to nehnal Řeko.“

„ Jistě Kralevici,ale kdo jiný, než my říká pravdu v téhle kruté době?“

„ Jenom my, jistě a už bychom měli začít.“

„ Jistě, dnešní velmi znepokojující zprávou je, že smrtijedi opět zaútočili na mudlovskou vesnici. Bohužel, než se podařilo dorazit alespoň nějaké posile zemřelo tam deset lidí. Všechno mudlové. Proto bych Vás teď požádal o minutu ticha za poctu jejich památce.“

Na minutu bylo všude ticho, že by i muška byla slyšet, kdyby ovšem nebyl prosinec, tudíš mušky nebyly,  a poté se ozvala znovu Řeka, tedy Lee Jordan.

„ Tak Romulusi, co si myslíš o pohybu Harryho Pottera? V posledních dnech slyšíme čím dál častěji názor, že vyvolený se na nás vykašlal.“

„ To si nemyslím Řeko. V této těžké době, kdy Ten-jehož-jméno-se-nevyslovuje stále sílí, není nejbezpečnější chodit po ulici a rozkřikovat „Jsem Harry Potter, vyvolený vůbec se tě nebojím“.  Právě naopak, to že se Harry stáhl a bojuje nenápadně je to, co potřebujeme a v čem může být náš boj nakonec vítězný.“

„ Takže věříš, že vyhrajeme?“

„ A ty snad ne? Všichni co jsme tady věříme v naší stranu.“

„ Svatá pravda. A proto  poslouchejte dále naše vysílání, dozvíte se mnoho užitečných rad.“

„ Neměl bys takhle riskovat.“ Začala lamentovat Andromeda Tonks, když vysílání skončilo a všichni se rozešli do svých domovů.

„ Jak to myslíš?“ dělal Remus nechápavého a do úst si strčil další sousto večeře.

„ Ty víš moc dobře jak to myslím. Máš doma těhotnou manželku a vystavuješ se zbytečnému nebezpečí.“

„ Mami nechej toho. Vždyť je to dobrá věc, kterou dělají.“

„ Ještě se ho zastávej. Chceš dopadnout stejně jako já?“

„ Jako ty?“

„ Ano, sama bez manžela.“

„ Mami, to nemyslíš vážně, že? Táta se určitě vrátí.“

„ Andromedo pochop to. Jsem člen řádu, bojuji proti Ty-víš-komu.“

„ Ano já to chápu,  když proti němu chceš bojovat tak proti němu bojuj, ale proč to musí být zrovna ve vašem domě? V tom domě, kde je i tvá těhotná manželka, která je teď dost zranitelná..“

„ Mami, tak dost. Jsem, těhotná a ne nemocná. Jak mi prosím tě může ublížit, že dneska vysílali z našeho domu?“

„ On to může zjistit Doro. Copak to nechápeš. Vol…“

„ Mami ne“

„ Andromedo“

„…demort je čím dál silnější.“ Dvojitý výkřik nezabránil pohromě, která následovala.

„ Sakra.“ Zanadávala Dora, když rychlostí blesku tasila hůlku.

„ Měla by ses schovat.“ Zavelel Remus, když už stál v pohotovosti.

„ To víš, že jo a nechat tě proti přesile? Jediný kdo by se měl schovat je máma, protože už dost dlouho nebojovala.“  Více už to nestihli řešit, protože se ve dveřích objevil první nezvaný host a za ním, stáli minimálně další čtyři. Tonks si povzdechla a vykryla první omračovací kouzlo, které neznámý vyslal. Na to zareagoval Remus a bleskurychle ho omráčil.

„ Jeden na jednoho, od kdy bojují fér?“ utrousila Tonks, když zhodnotila situaci.

„  Beru si toho vysokého.“ Křikl Remus a už vysílal kouzla proti svému protivníkovi.

Tonks se koukla na svou matku, která se rozhodla bojovat proti muži, který k nim vlezl oknem. Tonks se uchechtla, dokázala si představit jak neznámý dopadne až s ním její matka skoncuje.

Ona sama začala bojovat s posledním z mužů, kteří byli ještě při vědomí. Jejím protivníkem se stal odpudivě vonící, postarší kouzelník se zjizvenou tváří. Tonks nepochybovala, že se lovem živí mnohem déle než od doby, kdy začalo platit „tabu“. Ovšem více o tom neměla šanci přemýšlet, protože její protivník byl velmi zkušený.

„ Vzdejte se, nemáte šanci, Pouta na tebe“

Tonks se kouzlu obratně vyhnula, „ My, spíše vy, ne? Expeliarmus.“

„ Chabý pokus.“

„ Každý pokus se cení“

„ Ale, holčička to umí i nevarbálně?“ pochlebovala se ten slizoun. Z jeho smradu se jí zvedal žaludek.

„ Víš v čem je váš problém?“

„ NE, ale ty mi to určitě rád řekneš, že?“

„ Neumíte zabíjet.“

„ To je vaše specialita.“

„ Ano, a taky důvod, proč to dneska projedete. Adava Kedavra“

Tonks uskočila a kouzlo zasáhlo poličku za ní a veškeré nádobí, které v ní bylo naskládáno se s hlasitým řinčením svezlo na zem.

„ Hej, dávej trochu pozor, když jsi na návštěvě.“ 

„ Ó, to mě ale mrzí.“

„ Neznáme se?“ Dora si uvědomila, že ten obličej už někdy viděla, ale kdy?“

„ To pochybuju, s takovýma kočičkama jako jsi ty, já si maximálně pohraju, ale rozhodně o tom nemůžou vykládat.“

„…proč zrovna já musím vždycky schytat takovýho úchyla?“ pomylsela si Tonks, když jí to docvaklo. Bojovala proti Stramovi Prosnickovi, jednomu z nejhledanějších delikventů minulých let.

„ Starmusi, neměl bys být v Azkabanu?“

„ To už jsem tak slavný?“

„ Nevím, spíš ne. Já si tě pamatuju, protože jsem ti dělala společnost loni v létě, při cestě do Azkabanu. NA ten tvůj odér se jen tak zapomenout nedá.“ Neodpustila si poznámku. I tenkrát dost smrděl, ale to jí tak nevadilo. Jejímu dítěti se jeho vůně doslova hnusila.

„ Ty mrcho, tak za to si tě vychutnám.“ Oči se mu zúžily, a  ač do této chvíle zvládl bojovat i vést konverzaci, od okamžiku, co zjistil, že to byla právě Tonks, která ho dovedla do Azkabanu a nedala se podplatit, aby ho nechala uprchnout, byl rozhodnut zabít ji.

 Boj byl velmi vyrovnaný, ale Tonks pomalu, ale jistě docházely síly. Těhotenství bylo přeci jenom dosti náročné. Bolely ji záda i bez boje, teď už je měla v jednom ohni a cítila, že brzy bude potřebovat pomoc. Právě ve chvíli, kdy Remusův protivník padl k zemi se tomu Dořinému podařilo prolomit její ochranu a Dora tak narazila o protější zeď.

„ Auuu.“ Zaúpěla, když se svezla na podlahu. Hůlka jí naštěstí zůstala v ruce, proto mohla odvrátil kletbu, kterou na ni Stramos vyslal. Zatím, co před ní zářivě svítil štít, pomalu vstala, aby měla větší šanci. Remus pomáhal její matce, která už vyčerpáním ležela na zemi. Teď si Dora nemohla dovolit  odpadnout. Proto se zhluboka nadechla a snažila se nevnímat ostrou bolest, která ji vystřelovala do zad.

„ Mdloby na tebe.“ Vykřikla, hned, jakmile zrušila štít. Její protivník se kouzlu vyhnul, ale to stejně trefilo jeden z cílů. Kouzlo narazilo do prvního vetřelce, kterého Remus omráčil ještě ve dveřích. Pod tíhou kouzla se opět sesul na podlahu ve sladkém bezvědomí.

„Ten si dnes boj opravdu moc neužije.“ Pomyslela si Tonks a dále útočila. Musela donutil Stramose k ústupu, aby nebyla tak blízko zdi. Neměla tak možnost uhýbat jeho kletbám.

Začalo se jí docela dařit. Prosnick opravdu udělal pár kroků do zadu, což se mu stalo osudným. Zakopl o jednu ze židlí, které se válely všude po kuchyni.

Při pádu stihl jenom pořádně nadávat.

„ Pouta na tebe.“ Ušklíbla se Tonks, když zneškodnila svého soupeře.

Remus stále bojoval. Tonks mu chtěla pomoct, ale nebylo to potřeba. Jakmile napřímila hůlku proti poslednímu z vetřelců, Removi se podařilo ho překonat a i on se skácel k zemi v bezvědomí.

„ Mami, jsi v pořádku?“ rozběhla se Dora ke své matce, která ležela na zemi.

„ Ano, asi jsem se praštila do hlavy. Jste všichni v pořádku?“

„ Dá se říct.“ Přikývla Tonks. Na bolest teď vůbec nemyslela.

„ Já, já omlouvám se.“ Vykoktala ze sebe Andromeda zničeně.

„ To je dobrý, zvládli jsme to.“ Oddechl si Remus, ale následně se opět trochu vyděsil.

„ Opravdu jsi v pořádku?“ položil znovu svou otázku, když si všiml toho, jak je Dora bledá.

„ Snad jo.“ Pokusila se Dora o úsměv, ale záda ji vážně bolela.

„ Nevypadá to tak.“

„ Jenom mě bolí záda. S miminkem to nemá nic společného. Opravdu.“

„ Ale stejně by tě měl někdo zkontrolovat.“ Nedal se.

„ Jsem v pořádku, jenom si potřebuju na chvíli lehnout.“ Protestovala Tonks.

„ Zlato, Remus má pravdu. Někdo by měl prohlídnout jak tebe tak to malé.“

„ Dobře“ rezignovala budoucí mamina nakonec, „stejně tady nemůžeme zůstat.“  Dodala

a  dovolila svému muži, aby ji pomohl na nohy.“

„ Ale kam půjdeme?“

„ Do Doupěte.“ Zavelela Tonks.

„ Je tam bezpečno, volné pokoje a většina lektvarů co teď potřebuju taky.“ Dodala, když si všimla nechápavého pohledu své matky.

„ Dobře, takže do Doupěte, Andromedo, pamatuješ si adresu? Přenesl bych se s Tonks.“

„ Já to zvládnu sama.“

„ Prosím.“

„ Dobře.“

„ Kdo je to?“ ozval se Kingsleyho hlas, když Remus zaklepal na dveře vedoucí do kuchyně.

„ Remus, Dora a Andromeda.“

„ Dobře musím se ujistit.“

„ Fajn ale rychle jsme dost utahaní.“

„ Kde bude další vysílání Potterovy hodinky?“

„ Tady v doupěti.“

„ JO fajn, pojďte.“

Dora si sedla na židli, protáhla se a pohladila si bříško.

„ U Merlina cose Vám stalo?“

„ Porušili jsme tabu. Čtyři svázaní lovci se nám válejí v kuchyni, asi bys tam měl někoho poslat, aby je zneškodnil.  “ Vysvětlil Remus, to už byla v kuchyni i Molly.

„ Dobrá, vezmu si Charlieho a zařídíme to.“ Pastorek poplácal Rema po zádech a vyšel z kuchyně.

„ Co to, Doro jsi v pořádku?“

„ To vypadám tak mizerně?“ přiřítila se Molly k židli, na které Tonks seděla. Do té doby paní domu zakrýval výhled na své hosty, speciálně na Doru,  právě Kingsely.

„ Abych pravdu řekla….“

„ Bolí mě záda.“

„ A hlava ne?“

„ Proč?“

„ Krev.“

Dora si rukou sáhla na čelo a její prsty se opravdu zbarvily do ruda.

„ Hups.“ Nevině se usmála.

„ Měla by sis jít okamžitě lehnout. Přinesu ti nějaké lektvary.“

„ Díky Molly.“ Pokusila se Dora o úsměv a zvedla se. Remus jí ochotně pomohl dostat se do postele.

Když už v sobě měla asi čtyři různé lektvary a ležela v posteli do pokoje vstoupil Remus, který do té doby čekal na chodbě.“

„ Opravdu ti nic není? Neměl bych někde sehnat lékouzelníka?“

„ Opravdu zlato. Miminko je v pořádku a já budu taky, až se vyspím.“

„ Dobře. Zůstanu u tebe.“

„ To nemusíš. Vypiju ten poslední lektvar a do rána budu spát jak mimino.“

„ Remusi Dora má pravdu. Jdi dolů za ostatními.“ Vyzvala jej Molly, když posbírala prázdné flakónky lektvarů a byla na odchodu z pokoje.

„ Ne, chci zůstat tady.“

„ Vážně?“

„ Vážně.“

„ Tak si pojď lehnout ke mně.“ Zaprosila Tonks a natáhla ke svému muži ruku. Ten ochotně přistoupil a vlezl si také do postele. Jednou rukou poté objal její bříško a tou druhou hladil svou ženu po vlasech, dokud neusnula.

Zpět na obsah

Kapitola 63: Tradice

„ Dobře, teď všichni z kuchyně. Dokud nedovařím nechci tady nikoho vidět.“

„ Ale já mám hlad.“ Zaprotestovala Dora, když jí její matka vyhodila z kuchyně.

„ Vždyť ji před chvílí jedla.“

„ Já vím, ale nezapomeň, že teď musím jíst za dva.“

„ Co mám s tebou dělat.“ Povzdechla si Andromeda a s úsměvem se podívala na vzdouvající se bříško své dcery. Kouzlem nandala na talíř různé dobroty a podala jej Doře. Ta se jen usmála a spokojeně odcházela z kuchyně, aby nerušila svou matku při vaření svátečního pokrmu. Byly Vánoce. Svátky klidu a míru. Dora doufala, že to tak bude i letos. I když upřímně pochybovala, že by si smrtijedi dali nějakou dovolenou nebo Vánoce.

Usadila se, se svým talířem do obývacího pokoje a spokojeně se nacpávala, když se dveře otevřely a v nich se objevil velký jehličnatý strom.Lehce vplul do místnosti a postavil se k oknu. Remus, který měl natáhnutou ruku a v ní třímal hůlku, za sebou zavel dveře a stromeček ukotvil do stojanu, aby nenapáchal žádnou škodu.

Poté znovu mávnul hůlkou a kolem něj se objevily vánoční ozdoby určené právě na ozdobu stromu, který přinesl. Podrbal se na bradě jakoby přemýšlel nad nějakým zaříkadlem, potom se mu rozsvítily oči, když si vzpomněl a mávnul hůlkou.

„ Ne.“ Vykřikla Dora a Remus se na ni tázavě otočil.

„ Nemůžeš ho ozdobit kouzlem.“

„ Proč?“

„ Protože bys zkazil kouzlo Vánoc.“

„ Doro, bude to tak rychlejší a..“

„ Bezpečnější?“

„ Ano.“

„ Remusi, kouzlo Vánoc je v tom, že se stromeček ozdobí ručně bez hůlky a kouzel. Vždycky to tak děláme. Pojď bude to sranda.“

„ Ach jo.“

„ Ty stromeček zdobíš kouzly?“

„ Většinou jsem ho nezdobil vůbec, dokud jsem tě nepoznal.“

„ Cože?“

„ Vánoce jsou pro mě svátky rodiny a přátel a já už dlouho neměl rodinu ani přátelé. Proto jsem neměl důvod je slavit. Loni byly svátky u Molly v doupěti, před tím v sídle Blacků, ale stromeček zdobily děti a rok před tím jsme se prostě se Siriusem opili a stromeček jsme k tomu rozhodně nepotřebovali.“

„ Tak letos si ho ozdobíme se  vší parádou.“ Usmála se Dora a postavila se ke svému manželu s krabicí perníkových ozdob v ruce.

„ Perník?“

„ Krásně voní.“

Remus se rozhlédl po dalších krabicích. Byly tam řetězy, slaměné ozdoby, ale nic ze skla.

„ Tátova babička pocházela ze stření Evropy a tam bylo zvykem ozdobit stromeček přírodními ozdobami a taky je to praktičtější vzhledem k mé šikovnosti.“

„ Miluju tě.“ Usmál se Remus a políbil jí do vlasů. Vzal si od ní několik ozdob a zavěsil je na stromeček.

Po perníkových ozdobách, které naplnily celou místnost sladkou vánoční vůní medu a typického koření přišly na řadu ozdoby slaměné. Na stromečku se za chvíli houpali slamění holoubci, andělé nebo zvonečky. Tonks nasála nosem tu typickou vůni čerstvě uříznutého stromku suché slámy a cukroví. Musela se usmát. Zrovna měla v rukou řetěz lipového dřeva. Přiblížila se zezadu k Removi a obtočila mu jej kolem krku.

„ Teda tobě to ale sluší.“ Začala se smát, když se na něj podívala.

„ No počkej.“ Rozběhl se k ní a když ji chytil do své náruče musel se usmát. Byla tak krásná.  Očích jí hořely plamínky štěstí a radosti. 

Jemně ji políbil a řetěz jí položil na ramena. „ Jdeme to dodělat?“ zašeptal jí do ucha, když se jeho rty odlepily od těch jejích. Byla šťastná. Konečně měla rodinu. Svojí vlastní rodinu. Dlaní si pohladila bříško a přikývla. Remus jako by jí četl myšlenky ji pohladil po vlasech a společně ověšeli stromeček přírodními řetězy.

„ Tak hotovo.“ Usmál se vítězně, když na špičku stromku upevnil vánoční hvězdu.

„ Nová tradice?“

„ Jaká? Která? Čí?“

„ Naše. Zdobení stromečku.“

„ Určitě. Je to krásně strávený čas s někým koho miluješ.“ Usmál se na ni a opět ji políbil.

Z kuchyně se ozvalo zvolání Andromedy, která je volala ke slavnosti večeři.

Remus se posadil do čela stolu a obě ženy po jeho stranách. Dora seděla z levé strany, která byla stranou srdce a Andromeda se posadila po straně pravé.

Po pravé straně Andromedy byl prostřený příbor ještě pro jednoho.

„ Vždycky má být prostřeno pro hosta.“ Zašeptala Andromeda, když se Remus s Dorou zadívali na čtvrtý talíř.

„ To je v pořádku mami, všem nám tady chybí a doufáme, že se k nám brzo vrátí.“

„ Andromedo, on se o sebe postará, dobře?“ zkusil to Remus a doufal, že se na něj aspoň trochu usmála.

„ Já vím, ale stejně je to těžké. Doufám, že Vás nic takového nepotká. A teĎ do jídla, než nám to vystydne.“

Večeře probíhala v klidu a tichu. Všichni byli myšlenkami u Tedda Tonkse. Všichni aspoň na chvíli zapřemýšleli, kde asi v tuhle noc je a hlavně jestli je tam někdo s ním, nebo je úplně sám. Zůstal se skřety a tím studentem z Bradavic?

Tonks upřímně doufala, že je její otec v pořádku, v duchu mu popřála veselé Vánoce a dál už se snažila myslet jenom na sváteční atmosféru u nich doma.

„ Takže uděláme to takto, dnes si každý rozbalí jeden dárek a zbytek necháme na zítra.“ Zavelela Andromeda, když si všichni sedli do obývacího pokoje kolem ozdobeného stromečku, u kterého odpoledne s Remusem strávili zábavu při jeho zdobení.

„ Ach jo, proč si prostě nemůžeme rozbalit všechny dárky už teď?“

„ Protože je to tradice.“

„ Ale tradice se můžou změnit. Vždyť, když jsem byla malá a jezdili jsme na Vánoce k Bábi Tonksové, taky jsme si rozbalovali všechny dárku už večer.“

„ A taky jsi musela jíst rybí polívku, na to jsi už ale zapomněla, co?“ usmála se Andromeda.

„ Bléééééé, tu jsem nikdy nejedla.“

„ Tady jsme v Anglii a naše zvyky jsou, že si dárky rozbalujeme až ráno, co se ti na tom nelíbí?“

„ To, že ráno ráda spím a krom toho takhle večer to má zvláštní atmosféru.“

„ Já se z tebe zblázním.“ Zakroutila hlavou Andromeda a Remus se jenom tiše smál.

„ Tak jo, vzdávám se, dneska jenom jeden dárek od každého, ale stejně je to mučení a podotýkám, že ne jenom dětí.“

„ Tady máte první dárek paní Lupinová.“ Usmál se na ni Remus a podal ji malý balíček, velmi pečlivě zabalený.

„ Co to bude až to bude?“ usmála se Dora, když se pracně snažila dostat se do dárku, ale vzhledem k tomu, že to nešlo moc dobře, tak se nakonec naštvala a ozdobný papír normálně roztrhala.

„ Ale no tak Doro to, to musíš takhle trhat?“

„ Můžu já za to, že to Remus celé olepil kouzelnickou lepící páskou, která nepovolí ani za nic?“ podívala se Tonks omluvně na svou matku a potom už pomalu otevřela sametovou krabičku, kterou osvobodila z papíru.

„ To je nádhera.“ Vydechla okouzleně, když se dívala na  řetízek s přívěškem modré slzy.“

„ Patřilo to mojí mámě, říkala, že ta slza přináší štěstí a já doufám, že tobě ho přinese hromadu.“

„ Děkuji lásko.“ Usmála se Tonks a vrhla se svému muži kolem krku. Ten tu váhu nečekal a společně se váleli po zemi a oba se smáli jako šílení.

„ Miluju tě Doro.“

„ Taky tě miluju, strašně moc.“ Smála se a sedla si zpátky na své místo.

„ Tak tady máme něco pro mamku.“ Mrkla Dora a podala Andromědě další balík, z hromady pod stromečkem.

„ Co to asi bude?“ zauvažovala paní Tonková a opatrně začala dárek rozbalovat.

„ Děkuji“ vydechla, když na ni vykoukla nová sada nožů do kuchyně.

„ Ty tvoje jsou už dost tupé, tak jsme si s Remusem mysleli, že by se ti mohly líbit.“

„ Jsou nádherné, děkuji.“

„ Ale ne, že je po nás budeš házet, až tě někdo z nás naštve, nebo ti vleze do kuchyně.“

„ Neboj, budu po vás házet ty tupé.“

„ Jak ohleduplné mami.“ Usmála se Tonks.

Rozbalování dárku probíhalo v poklidu a dobré náladě. Remus od Andromedy dostal knížku jak být dobrým otcem, což Tonks ohodnotila, že to se Remus nemusí učit v knížce, že on bude dobrým otcem i bez moudrých rad.

„ Tak a máme tady poslední dárek dnešního večera.“ Usmál se Remus.

„ Opravdu? Já myslela, že už si všichni rozbalili dárek.“ Zaprotestovala Andromeda.

„ Všichni ne.“ Usmál se tajemně a vytáhl malou krabičku, kterou podal své ženě.

„ Mohla bys to rozbalit?“ Tonks se usmála a převzala si krabičku.

„ To je ale podvod.“

„ Není, to je dárek pro miminko.“ Usmála se Tonks a rozbalila krabičku. Byly v ní krásné, malé bílé botičky.

„ Zatím je to neutrální barva, ale podle toho co se nám narodí bude i barva botiček, kluk bude mít  modré a holčička bude mít růžové.“

„ Ty jsi poklad.“

„ Tak to mě nenapadlo.“ Přiznala Andromeda a taky se usmála.

Zbytek večera probíhal klidně. Poslouchali vánoční koledy, hráli společenské hry, povídali si.

„ Tak já už půjdu spát, jsem nějaká unavená.“

„ Dobře, dobrou mami.“ Rozloučila se Tons i s Remusem a Andromeda odešla.

„ Zlato?

„ Hmmm“

„ Ještě jsme neuvažovali nad jménem pro miminko.“

„ To je pravda.“

„ A už se to blíží.“ Usmál se Remus, když Doru pohladil po bříšku.“

„ Ještě tři měsíce.“

„ Máš nějaké v rukávu?“

„ Remus by se ti nelíbil?“

„ Nelíbil.“

„ Tak John?“

„ Doro to je moje druhé jmého.“

„ Je to jméno tvého otce.“

„ Jedině v případě, že když to bude holčička bude se jmenovat Andromeda nebo Nymfadora.“

„ To bys té nebohé holčičce neudělal.“ Zhrozila se Dora.

„ Dobře, tak nevím, líbí se ti nějaké jméno?“

„ Co třeba Samanta? To je docela hezké jméno.“

„ No nevím, přijde mi takové divné.“

„ Co se ti na Sam nelíbí?“ Podívala se na svého muže, ale koutky jí cukaly.

„ Já ti ani nevím, počkej, že by se tak jmenovala moje babička?“

„ Tak já nevím, ale pokud budeme chtít vybrat jméno, které neměl nikdy nikdo z naší rodiny tak tady budeme hodně dlouho, když si vezmeme, že všichni máme dvě jména.“

„ To je asi pravda.“

„ Takže kompromis.“

„ Jaký?“

„ Každý napíšeme na papírek tři jména, která se nám líbí, potom  to dáme tomu druhému, který vybere jedno z těch jmen a mamina zítra jedno ze dvou, které zůstanou vylosuje.“

„ Dost zvláštní výběr jména pro miminko, nemyslíš?“

„ Možná zvláštní, ale spravedlivý.“

„ A co to udělat takhle já vyberu jméno pro holčičku a ty pro kluka.“

„ To by mohlo fungovat, kdybych čekala dvojčata, ale takhle ne.“

„ Dobře, takže tři jména?“

„ Tři jména.“

Každý si vzal  kus pergamenu a ten rozdělil na tři kousky.

Tonks na první kus pergamenu napsala Samanta, i když věděla, že to Remus zatrhne, musela tohle jméno napsat. Byla to oblíbená Remova babička, často na ni vzpomíná, tak proč ne, že? Druhé jméno byla potom Kate. Tohle jméno se Tonks moc líbilo a doufala, že by ho Remus mohl vybrat, protože ať přemýšlela jak chtěla nevzpomněla si na nikoho z rodiny, kdo by se tak jmenoval. A třetí jméno byla potom Marry. Mary byla Dořina nejlepší kamarádka na škole, bohužel už před nějakou dobou umřela.

Když dopsala, odložila brk a podívala se na Rema, usmíval se, svá jména už měl napsaná a proto si je vyměnili.

Tonks se podívala na první kousek, kde bylo jméno Nymfadora. Okamžitě zmuchlala pergamen a hodila ho do ohně.

„ To byl hloupý vtip.“

„ Promiň, nemohl jsem si ho odpustit, mě se tvoje jméno líbí.“

Už na to radši nic neřekla a když otevírala další kus pergamenu, doufala, že tam bude aspoň trochu normální jméno.

Sara. Tohle jméno sice nebylo nejhorší, ale něco jí na něm vadilo, nedokázala říct co, proto dala pergamen bokem a doufala, že třetí jméno bude to pravé, které by si dokázala představit, že bude patřit jejich dítěti.

Když se podívala na jméno na třetím pregamenu oči se jí rozšířily úžasem. To bylo jméno, které by si klidně dokázala představit. Julie. Vítězně se usmála a Saru hodila do plamenů v krbu.

„ Tak které jméno jsi vybral?“

„   Kate, ty?“

„ Julii, takže už jenom počkáme na zítřek na maminu, aby jedno z těch dvou jmen vybrala.“

„ A potom už jenom vymyslet jméno pro kluka.“

„ Stejný postup?“

„ Stejný postup, jdeme na to?“

„ Jistě.“ Tonks už připravila pergameny, když se v krbu najednou objevil obličej Freda Weasleyho.

„ Remusi, máme akci. Smrtijedi zaútočili na malou vesničku v Irsku.“

„ Sakra, už tam jdu sejdeme se v Doupěti?“

„ Jo.“

„ Buď opatrný…“ poprosila ho Tonks. To jediné stihla, než jí zmizel z dohledu. Dnešní noc se zase asi moc nevyspí, dokud se Remus nevrátí, nebude mít klid.

Uklidila pergameny a dvě jména si schovala do kapsy županu. Uhasila oheň v krbu, zabezpečila pořádně vchodové dveře a šla si lehnout. I když věděla, že neusne, nechtěla být dole sama.

Únava jí na chvíli zmohla a na pár hodin zamhouřila oči. Když se vzbudila zrovna svítalo, takže mohlo být tak sedm hodin. Tonks se podívala na druhou stranu postele, ale ta byla nerozestlaná. Věděla, že je ještě brzy, ale stejně tajně doufala, že už se Remus vrátil. Převlékla se proto a vydala se dolů, slyšela, že její matka už se totiž probudila a proto jí šla dělat společnost.

„ Ahoj, myslela jsem, že vám bude trvat déle, než vstanete. To se tolik těšíš na dárky?“ začala Andromeda, „ ale kde máš Remuse? On ještě spí?“

„ Remus tady není mami.“

„ Co se zase stalo?“

„ Mezi námi nic, ale večer smrtijedi zaútočili na nějakou vesničku v Irsku a řád tam šel, četně Remuse.“

„ A ještě se nevrátili?“

„ Nevím, možná už jsou v Douěti.“ Zauvažovala Tonks, ale sama cítila, že se jenom snaží utěšit.

„ Mami, vadilo by ti, kdybych se přemístila do Doupěte? Chtěla bych tam být, kdyby se něco stalo.“

„ Nic se nestane. On na sebe dá pozor.“

„ Já vím mami, ale stejně, pomůžu Molly a…“

„ Jistě jdi, já tady připravím nějaká oběd, nebo večeři, dobře?“

„ Děkuji mami.“ Usmála se trochu Tonks, vzala si svůj cestovní plášť a přemístila se do doupěte.

„ Kdo je?“

„ To jsem já Tonks.“

„ Zlatíčko, musím ti dát ověřující otázku.“

„ S tím se počítá Molly.“

„ Kdy jste se s Remusem usmířili?“

„ Před svatbou, nebo po svatbě?“

„ Před svatbou.“

„ Po bitvě o Bradavice loni v červnu.“

„ Dobře, pojď dovnitř, nebo tam zmrzneš.“

„ Ahoj všichni“ usmála se Tonks, když vešla do kuchyně, kde viděla krom Molly i Ginny a Fleur.

„ Taky jsi nemohla zůstat doma?“

„ NE, už se ví něco nového?“

„ Bohužel ještě ne, žádné nové zprávy.“

Seděly v tichosti několik hodin a všechny doufaly, že se řád vrátí v pořádku. Molly tam měla téměř celou rodinu, stejně jako Ginny a Fleur s Tonks na tom byly stejně. Krom toho tam byli jejich přátelé.

Kolem druhé odpoledne se začali pomalu přemisťovat první členové řádu z akce.

„ Tak jak to dopadlo?“ vrhla se Molly svému muži kolem ramen, když ho viděla ve dveřích.

„ Bylo to dost špatné, hodně nás je zraněných, ale nakonec jsme vyhráli.“

„ Kde je Bill?“ zajímala se Fleur.

„ U Munga s Remusem.“ Přiznal potichu Artur a Tonks se na něj vyděšen podívala, ale ještě než se stačila zeptat na podrobnosti,  Fleur ji předběhla.

„ Jak u Munga? Co se stalo? Prrroč je u Munga?“

„ Neboj, Bill je téměř v pořádku, ale Remus to schytal docela ošklivě.“

Zpět na obsah

Kapitola 64: Telesto a Io

Běžela jako smyslů zbavená. Srdce jí vynechalo pár úderů, ale to vůbec nevnímala. Jediné co byla schopná vnímat byla slova Arthura Weasleyho. Bill je v pořádku, ale Remus to schytal ošklivě.

„ Prosím, prosím ať je v pořádku. To přece nemůže být pravda. Proč zrovna teď? Ne, ne, ne,…“  honilo se jí hlavou, když běžela po dlouhé bílé chodbě a po stranách hledala pokoj číslo 238. Sakra, proč je tady tolik poschodí, dveří? Celé jí to tady připadalo jako velké bludiště a lékouzelníci a sestry taky nebyly zrovna sdílní. Musíte nahoru, musíte dolů, jste špatně, musíte na druhý konec patra. Už toho měla opravdu dost. Nechápala, že to tady ještě někdo nesrovnal se zemí v jednom patře byly pokoje v od 112 – 335, ale pokoje začínající číslem 2 tady vůbec nebyly. Tonks šílela.

Konečně po nekonečně dlouhé době doběhla do chodby, kde byly pokoje začínající dvojkou. Podívala se na první dveře 230 „Konečně,“ zaradovala se, že našla konečně správné poschodí,

„ Nééééé“ na protějších dveřích bylo číslo 259.

„ To snad není pravda.“ Začala se rozčilovat hrůzou bez sebe, co se děje s jejím manželem zatím co ona tady bloudí po chodbách nemocnice.

Naproti ní šel mladý muž v lékouzelníkově plášti. Dora ho proto zastavila.

„ Kde najdu pokoj číslo 238?“

„ Nemám čas, zeptejte se někoho jiného.“ To už na ni bylo moc. Ani nevěděla jak, držela tomu chlapovi pod krkem svou hůlku.

„ Tak poslouchejte. Bolí mě záda, jsem unavená a nevím co se děje s mým manželem, takže mi okamžitě povězte, kde najdu ten zatracený pokoj, nebo za sebe neručím.“ Zuřila.

Chlápek jenom vyděšeně polkl „ ja-ja-jaký pokoj hledáte?“

„ 238“

„ Tak to musíte na konec téhle chodby.“

„ Děkuji.“

Tokns už na nic nečekala a běžela. Konečně, konečně stála před bílými dveřmi, na kterých visela cedulka 238. Pomalu položila svou třesoucí se ruku na kliku a zmáčkla. Když otevírala dveře, v pokoji bylo ticho. Žaludek se jí sevřel. Muselo se stát něco opravdu vážného. Kdyby byl Remus v pořádku, nebo aspoň při vědomí, slyšela by nějaké hlasy.

Zavřela oči, aby ty špatné předtuchy zahnala. Jednou rukou si pohladila bříško a druhou otevřela dveře úplně.

Bill stál u okna a díval se kamsi ven a Remus si klidně seděl na posteli a nechal jednoho postaršího lékouzelníka, aby mu zavázal rameno.

„ Doro, co ty tady děláš?“ zeptal se, když viděl svou manželku ve dveřích.

„ Jsi v pořádku?“

„ Jasně, jenom mám řeznou ránu na rameni.“

„ Díky.“ Zašeptala Dora a vrhla se svému muži kolem ramen.

„ Zlato, co je?“

„ Arthur…, on říkal, že jsi to ošklivě schytal, že jsi u Munga a Bill je tady s tebou, myslela jsem si, že,že…“ nedokázala to doříct. Vědomí, že je v náručí svého muže jí dostatečně uklidnila.

„ Ať už to skončí.“

„Tšššššš.“ Pohladil jí po vlasech.

„ Bude to dobrý, uvidíš.“

„ To doufám, ale ten pocit, že nemůžu nic udělat. Že musím sedět doma a doufat, že se ti nic nestane. Je to šílený Remusi.“

„ Já vím zlato. No tak, to bude dobrý. Hmm, půjdeme domů, jo?“

„ Jo.“

Rouzloučili se s Billem, který se přenesl do Doupěte a oni sami se přemístili k domu Tonksových, kde trávili Vánoce společně s Andromedou.

Vánoce skončily a dny se začaly ubírat zase normálně. Tonks s Remem se vrátili do jejich malého, útulného domku, kde společně žili.I když se snažila matku navštěvovat co nejčastěji, nešlot o každý den, v rámci psychické pohody Dory, protože Andromeda měla strašný zvyk poučovat Tonks, jak by se měla chovat, co by měla nosit na sobě, jak by měla jíst a tady úžasné rady do života s dítětema  to Dora úplně ze všeho nejvíce nenáviděla. Proto návštěvy omezovala tak dvakrát, třikrát do týdne. Remus byl často pryč, protože plnil různé mise pro Řád a Tonks, aby se nějak zabavila, po dobu kdy je její manžel pryč, rozhodla se připravit pokoj pro jejich nenarozené dítě, protože čas, kdy se mělo narodit se blížil mílovými kroky a Dora zjistila, že nemají skoro nic připravené.

„Fajn, takže co kdybychom ti to tady trošičku vyzdobili, co?“  mluvila ke svému bříšku, když stála mezi čtyřmi, bílými, holými zdmi. Pokoj nebyl moc velký, ale vzhledem k tomu, že tam byla dvě obrovská okna vedle sebe na jedné straně, byl krásně prosluněný a výhled byl na malou, upravenou zahradu.

Tonks se několikrát pomalu otočila dokola a hlavou se jí honily různé myšlenky, jak by pokoj měl vypadat, po tom, co s ním skončí.

Na tváři se jí rozlil široký úsměv, když mávla hůlkou a kolem ní se objevilo plno plechovek s barvou.

„ A žádné čarování, hezky po mudlovsku, ať si taky užiju nějakou tu zábavu.“ Zasmála se, pustila si Sudičky a popadla do ruky štětec.

Pro základní barvu zvolila jasně žlutou. Zatím nevěděla, jestli to bude holka nebo kluk, a krom toho od dětství nenáviděla to rozdělení, že holčička bude mít růžovou barvu a chlapeček modrou. Co to byl za nesmysl? Proč? Proč se musí už od dětství vštěpovat dětem, že jsou všichni jiní? Proto mají potom kluci pocit, že jsou jiní, že oni jsou ti silnější, ti kteří musí být ochránci a holky jsou jenom slabé, ubrečené bytůstky, které se bez chlapů nedokážou rozhodnout. Tonks nebyla feministka, to ne, ale neměla ráda, když si chlapi mysleli, že jsou stvořitelé lidstva. A právě proto se rozhodla pro tuto neutrální, veselou barvičku.

Když byly všechny čtyři stěny natřené, Tonks se musela pochválit. Bylo to natřeno s profesionální přesností.

„ Super, jsem fakt dobrá, tak jdeme dále.“ Kouzlem vysušila stěnu a tentokrát pootvírala menší plechovky s různými barvami. Byla totiž rozhodnutá, na každou stěnu namalovat jiné dětské, veselé motivy, aby ten pokoj působil co nejvíce vesele.

Na první stěnu, která byla naproti okna, namalovala velikánský strom, na který umístila plno ptáčků, motýlů a různých kouzelnických zvířátek. Musela uznat, že se jí to povedlo, protože oknem zrovna prosvítalo sluníčko a malba vypadala opravdu velmi živě. Vytáhla hůlku z kapsy, pronesla jednoduché zaklínadlo a stěna jakoby ožila. Ptáčci se začali vrtět, jeden se čistil, další dva se honili ve vzduchu o ukořistěnou žížalku, motýlci poletovali tam a zpátky a Hipogrif, který seděl ve stínu stromu si čistil svá pírka na křídlech.

Druhou stěnu se Tonks rozhodla ozdobit výjevem z jedné pohádky, kterou jí jako malé holčičce čítávala její matka. Ta pohádka se jmenovala Telesto a Io. Byla o přátelství čarodějky Io s kentaurem Telestem. A Doře se ta pohádka vždycky moc líbila, protože ukazovala na to, že i když jsou někteří odlišní tak můžou být přátelé.

Io pocházela z velmi vznešeného kouzelnického rodu a když dorostla do věku devatenácti let měla se provdat za čaroděje Sycoraxe. Ionini rodiče byli přesvědčeni, že Sycorax je ideálním manželem pro jejich dceru. Byl vznešený, bohatý a uznávaný. Jenom Io poznala jeho pravou povahu. Byl krutý, zlý a nelítostný. Věděla, že by s ním nebyla šťastná. Ona milovala volnost, přírodu, všechna kouzelná zvířata a bytosti, on na druhou stranu žil v ponurém sídle, kde na zahradě nežily žádné květiny, žádní skřítkové, kde se v nocích neproháněly víly a do fontánky nechodili pít jednorožci, jak tomu bylo u jejich domu.

Přemístila se do jednoho lesa, daleko od jejich domova a s pláčem se vydala na dlouhou cestu svým novým životem.

Věděla o Kentaurech, že to jsou hrdá stvoření ale překvapilo jí, že až tak. Ten jehož zachránila se jmenoval Telesto a byl to syn náčelníka jejich kmene. Tím, že mu Io zachránila život si ho zavázala, dokud jí její dar života nevrátí. Io ho dlouho přesvědčovala, že to není důležité, ale Telesto se s ní rozloučil rozloučit do doby, dokud jí nezachrání život. A tak se společně vydali na dlouhou pouť, během které se z nich stali dobří přátelé a  zažili mnoho dobrodružství. Setkali se na ní s Pegasy i Jednorožci, potkali víly lesní i vodní a spřátelili se s většinou z nich. Donesla se k nim i zpráva o rozhořčení čaroděje Sycoraxe a o jeho příslibu pomsty. Io věděla, že se čaroděj nevzdá dokud svou přísahu nesplní. Vše vypověděla Telestovi a ten jí slíbil, že ji ochrání. Jednoho dne, kdy v lese potkali stádo kentaurů se Telesto cítil zase jako doma. Celý večer zpívali u ohňů, pili víno a tancovali. Io se velmi dobře bavila a až nad ránem si uvědomila, že jí víno stouplo do hlavy. Když se šla projít, aby se napila studené vody ze studánky, která byla opodál,  narazila na odporné lesní skřety, které povolal Sycorax a ti mladou, krásnou čarodějku zajali. Její volání probudilo i Telesta, ale přiběhl na to místo pozdě. Jediné co našel na zemi byl náramek, který ji ten večer vyrobil z kůže.

Telesto se proto vrátil k ohňům a od nejstaršího kentaura zjistil co je Sycorax zač. Metis mu pověděl, že Sycorax je velmi mocný, černokněžník, který ovládá ty nejodpornější bytosti z temnoty a že si Telesto má dát velmi velký pozor na to co udělá. Ale přece jenom tady byla naděje. Od Metise se také dozvěděl, kde má Sycorax své sídlo a jak ho jde zabít. Proto nelenil a vydal se na svou pouť za záchranou Io. Byl vynikající lukostřelec a proto měl o starost méně. Sycoraxe šlo zabít pouze střelou do srdce,ale hrot šípu musel být omyt slzami Fénixe. Telesta čekala dlouhá cesta, jejíž konec byl na druhém konci světa, na černé skále uprostřed ničeho. Ale ani toho neodradilo. Cestou, která se ubírala krajinami, kterými předtím prošel s Io se setkal znovu s jejich starými přáteli, kteří když zjistili co se stalo, rozhodli se kentauru v osvobození Io pomoci. Lesní víla Naiada, která ovládala řeč ptáků zpívala tak dlouho, dokud její hlas nepřivolal Fénixe Cerese. Když mu celou historii pověděli, uvolil se, že jeden ze šípů pokropí svými slzami, ale pouze jeden, což znamenalo, že Telesto bude mít pouze jeden pokus zbavit se černokněžníka.

Cesta na Sycoraxovo panství jim trvala dlouhý měsíc, ale nakonec se tam dostali a dali se do boje se skřety, kteří mu sloužili.

Nakonec s pomocí samotné Io se Telestovi podařilo zničit Sycoraxe a společně zvítězili i nad skřety, kteří se nehodlali vzdát.

„ Neboj, potom ti všechno povím.“ Pohladil ji Remus po vlasech a jako poslední odešel z místnosti.

Zpět na obsah

Kapitola 65: Zlé tušení

Bylo krásné ráno, když se Dora probudila, oknem proudil sluneční svit, ale ona cítila strach, úzkost, pocit, že něco není v pořádku. Pomalu se otočila na druhý bok, kde viděla svého manžela, jak klidně leží na bílém prostěradle a pravidelně oddechuje, bodlo ji u srdce. Dneska byl úplněk. Další. Zavřela oči, jako by bylo možné, že až je zase otevře, nebude tady žádné prokletí.

„ Nač čím přemýšlíš?“

„ Nad ničím.“

„ Jsi mizerná lhářka, víš to?“ Remus políbil svou ženu do vlasů a pohladil jí bříško.

„ Já ani nevím co je, mám jenom divný pocit.“

„ Všechno bude v pořádku.“
“ Nechci tě tady dneska nechávat samotného.“

„ Na to ani nepomysli.“ Remus se okamžitě posadil na posteli a na svou ženu se teď díval z výšky.

„ Nemůžeš tady zůstat.“

„ Já vím, ale mám pocit, pocit, že se něco stane, Remusi já...“

„ Nic se nestane, dobře?“

„ Já se vážně bojím.“ Zašeptala Dora a nechala se svým manželem pevně obejmout.

Celé dopoledne byla Tonks jako na jehlách. Všechno několikrát zkontrolovala, kouzla kolem domu, nejnovější zprávy o pohybu smrtijedů, sklepení, kde Remus trávil své úplňky, prostě všechno. Třikrát zkontrolovala všechny lektvary, které by mohla potřebovat, až se domů vrátí, kdyby byl úplněk nějak horší a Remus si ublížil.

„ Nech už toho, všechno je přichystané jako každý měsíc.“

„ Já vím, ale já…“

„ Doro uklidni se. Nic se nestane, dobře?“

„ Doufejme.“

„ Tššš. Bude to v pořádku, hmmm? Ty teď musíš být v klidu.“

„ Klidná budu až bude po úplňku.“ Povzdechla si Dora a pohlédla na svého muže.

„ Budeš u Andromedy?“

„ Ne, Molly mě pozvala k Muriell. Bude to velmi zajímavý večer.“

„ To věřím. Ta ženská je šílená.“

„ Budou tam i dvojčata.“

„ To je dobře, aspoň tě přivedou na jiné myšlenky.“ Mrknul na ni Remus a podíval se na hodiny, které stály nad krbem.

„ Už bys měla jít. Za chvíli to začne.“

„ Vždyť je ještě čas.“

„ No tak.“

„ Dobře, ještě jednou všechno překontroluju a půjdu.“

„ Zlato, neboj, nic se mi nestane ano? Zkontrolovala jsi všechna  kouzla už nejméně pětkrát. Vše je v pořádku, jdi už.“

„ Dobře.“ Rezignovala nakonec nastávající mamina, vzala si pár věcí, svou hůlku a přemístila se tetičce Muriell, jak jí všichni říkali, po vzoru Weasleyových.

 Pozdní odpoledne se změnilo v podvečer, podvečer se změnil v noc a Tonks její špatné tušení neopouštělo, spíše se ještě zhoršovalo. Žaludek se ji stáhl u srdce píchlo, měla špatné tušení, že se v noci něco stane.

„ Pořád máš to zlé tušení?“

„ Ano, Molly já se hrozně bojím, že se Removi něco stane.“

„ Tššš, neboj, Remus se o sebe postará.“

„ Co když jsem špatně zamkla dveře? Co když někdo prolomí ochranná kouzla a pustí Rema ven? Co když…“

„ Tak dost, takhle nemůžeš uvažovat. Říkala jsi, že jsi všechno zkontrolovala.“

„ Pětkrát.“

„ Tak vidíš. Remus je v bezpečí. Neboj se o něj. Zkus nemyslet na špatné věci a pojď si sednout k nám.Od večeře sedíš tady u krbu a Muriell z toho začíná být dost nervózní.“

„ Ona si všimla, že tady jsem?“

„ Všimla, a celý den pořád mrmlá něco o tom, že tady bude za chvíli plno lidí, které ona ani nezná.“

„ V tom má pravdu.“

„ Ale přísahám, že jestli se tady počet sov neomezí tak z toho zešílí. Nemá ta stvoření zrovna v lásce a od doby kdy si tady dvojčata zařídila tu donáškovou službu z toho vysloveně šílí a já šílím zase z ní, protože si mi pořád stěžuje.“

„ To si dokážu představit.“ Usmála se Tonks a s námahou se zvedla z křesla, ve kterém doteď seděla.

„ No konečně, už jsme si mysleli, že jsi tam usla.“

„ Kéž by Frede.“ Tonks se posadila k ostatním z rodiny, vedle Ginny, která se po Vánocích už nevrátila do školy, protože v Bradavicích už opravdu nebylo bezpečno. Obzvláště pro někoho jako je Ginny, jejích celá rodina je vyšetřována pro pomoc  Řádu.

„ Už máte vymyšlené jména?“ zajímala se Ginny po chvíli, kdy pozorovala své dva bratry jak se snaží přesvědčit tetu Muriell aby pustila jejich největší sovu zpátky do domu, aby si mohla trochu odpočinou od dlouhé cesty.

„ Máme jméno pro holčičku, ale na chlapeckém jméně se nemůžeme shodnout.“ Usmála se Tonks při vzpomínce, jak katastrofálně dopadly papírky s chlapeckými jmény.

„ Tak to abys doufala, že to bude holčička.“

„ Nebo se na nějakém jméně s Remusem budeme muset domluvit, ale to má ještě čas.“

„ Zase tolik času to nemá Tonks.“

„ Mám ještě dva měsíce.“ Namítla Dora na poznámku Molly.

„ Necelé dva měsíce.“

„ Ale pořád je čas. TEĎ je toho tolik, že není čas přemýšlet nad jménem pro dítě.“

„ Remus je pořád na službách, co?“

„ Buď je on na službách, nebo já jsem tady, u mamky, nebo mamka u nás. Nejsme skoro nikdy sami.“

„ A když už jste sami, tak jste tak unavení, že se vám nechce o ničem dohadovat?“

„ Taky to znáš?“

„ Dokonale.“

„ Tonks, můžu s tebou mluvit?“

„ Jasně Ginny, povídej.“

„ O samotě.“

„ Fajn, tak pojď.“ Společně s Ginny vyrazila do malého pokojíčku, který teď nejmladší Weasleyovic dítko obývalo.

„ Tak co se děje?“

„ Nikdo mi nic nechce říct.“ Postěžovala si Ginny a podívala se z okna.

„ Jak to myslíš?“

„ Bojím se o něj. Vlastně o ně všechny.“

„ Harry, Ron a Hermiona?“

„ Jsou kdo ví kde, hledají kdo ví co a jde po nich ty víš kdo.“

„ Hermiona je hlavička, ta nenechá kluky, aby udělali nějakou hloupost, to víš, že?“

„ Vím,ale stejně, jsou jenom tři proti celému světu. Řád je daleko a ani neví kde jsou, proto je nemůžou chránit.“

„ Vím jak ti je, ale musíš doufat, že to bude v pohodě.“

„ Proč mě nevzal sebou?“

„ Protože tě má rád a bojí se o tebe.“

„ Ale Rona a Hermionu má taky rád.“

„ Ginny to je úplně něco jiného. Je má rád jako kamarády, tebe miluje.“

„ Myslíš?“

„ Znám to na vlastní kůži. Vzpomeň si na to, jak jsme chtěli dostat Harryho v bezpečí z Kvikálkova. Remus neměl problém s tím, aby šel Pastorek, Moody nebo třeba tvůj táta a bráchové, ač to jsou jeho přátelé, ale my dva jsme se hádali dva dny, než se konečně smířil s tím, že půjdu taky.“

„ To jsem nevěděla.“

„ To nikdo. Nechali jsme to hezky doma.“

„ Proč si chlapi myslí, že nás musí ochraňovat před vším a všema?“

„ Protože to jsou chlapi, my jim můžeme jenom jemně dokazovat, že se o sebe postaráme samy a doufat, že to pochopí.“

„ A pochopí to někdy?“

„ Jó, tak to nevím.“

„ To není moc povzbudivé.“

„ Já vím. Hele Ginny netrap se tím. Harrymu a ostatním se nic nestane. Ví co dělají. Harry říkal, že mu dal Brumbál nějaký úkol, který musí splnit. A jak znám Brumbála, neposlal by Harryho někam, kde by mu hrozilo bezprostřední nebezpečí, na které by ti tři nestačili.“

„ Asi máš pravdu, díky.“

„ Není zač, vrátíme se za ostatníma?“

„ Dobře.“

Společně se bavili až do pozdních nočních hodin. Fred s Georgem všechny bavili různými kejkly, tetička Muriell pořádně nadávala a tím bavila všechny okolo, Fleur se rozplývala, že by taky chtěla dítě, nato Molly říkala, že ještě mají čas a že rozhodně ještě nechce být babičkou a Tonks s Ginny se trochu uklidnily a pokusily se odreagovat a zasmát se spolu s ostatními. 

Ráno se Tonks probudila velmi brzo. Její špatný pocit se zase vrátil a byl tak silný, že myslela, že jí srdce vyskočí z hrudi. Podívala se z okna a všimla si, že teprve začíná svítat. Rychle se oblékla a seběhla dolů, do kuchyně.

„ Drahoušku, už jsi vzhůru?Spala jsi jen pár hodin.“

„ Molly já musím domů.“

„ Doro neblázni. Ještě je moc brzo. Počkej aspoň hodinku.“

„ Já…, neumím to vysvětlit ale vím, že se něco stalo.“

„ Uklidni se. Pokud tam teď přijdeš, Remus ještě nemusí být zcela přeměněn a mohl by vám všem ublížit.“

„ Ale já…“

„ Žádné ale. Teď se posaď. Dáš si snídani a potom půjdu s tebou.“

„ Dobře.“

Dora netrpělivě seděla na židli za stolem a pozorovala jak Molly chystá snídani pro všechny. Když sama snídala Dora myslela, že to nevydrží. Každá minuta jí připadala jako hodina. Do své  topinky jenom párkrát kousla a žaludek se jí sevřel strachem.

Konečně, Molly dojedla, použila kouzlo aby se všechno nádobí samo umylo a uklidilo, oblékla si plášť a mohli společně vyrazit.

Slunce už vyšlo a proto nehrozilo žádné nebezpečí, že by Remus byl ještě ve své zvířecí podobě.

„ Kouzla se zdají neporušená.“ Konstatovala Molly, když stála před domem Lupinových.

„ Zdá se.“ Tonks vytáhla hůlku a všechna kouzla postupně uvolnila. Poté vběhla do domu a běžela rovnou do sklepa, kde odemkla zabezpečené dveře.

Remus ležel na posteli a klidně oddechoval. Na ruce měl malý škrábanec, ale nezdálo se, že by byl nějak vážně zraněný.

„ Zlato, to jsem já, jsi v pořádku?“

„ Ano, tenhle úplněk byl docela mírný,“ usmál se Remus unaveně. „ říkal jsem, že se nemáš čeho bát.“

„ Asi už začínám být paranoidní.“

„ Nejspíš.“

„ Dobře, tak já se vrátím domů. Večer přijďte na večeři. Je porada řádu.“

„ Děkuji Molly a omlouvám se.“

„ To nic, chápu to. V téhle době se každý bojí o ty, které miluje.“

Remus prospal celé dopoledne a probudil se až když slunce bylo vysoko na obloze.

„ Dobré ráno, dáš si oběd nebo kafe?“

„ Obojí, mám hlad jako vlk.“

Dora podala Removi talíř naplněný jídlem a taky velký hrnek s kávou.

Potom už se pomalu začali chystat na odchod, protože porady začínaly dříve, v posledních dnech byly čím dál tím delší.

„ Dobrý večer dnes jsme chtěli probrat více věcí. Jednak vysílání Potterovy hodinky. Myslím, že už je docela bezpečno. Proto příští vysílání bude už tento pátek ode mě.“ Začal Pastorek a dvojčata se pro sebe usmála.Dokonce i Lee Jordanovi a ostatním se na tvářích objevil úsměv.

„ Dobře teď dále….“ Pastorka přerušilo hlasité prásk a z krbu vyletěly různé pergameny.

„ Nejnovější zprávy…“

„ Co se zase stalo…“

„ Co je zase…“ u stolu to šumělo různými dotazy, když Pastorek četl pergameny a nápadně zbledl, když četl ten poslední.

„ Byly nalezeny tři mrtvá těla.“

„ Lovci?“ zeptal se opatrně Lupin.

„ Ano měli to na svědomí lovci.“

„ Kdo?“

„ Skřet Gornuk, Dirk Cresswell a…“

„ A..?“

„ Doro je mi to líto…“

„ Ne…“

„ tvůj otec  Tedd Tonks.“

Zpět na obsah

Kapitola 66: 66. Nikdy to úplně nepřebolí

„ Pojď sem. Ty ses vážně měla narodit jako kluk.“

Už to byl týden, kdy se Tonks dozvěděla tu zprávu. Její otec byl mrtvý. Nemohla tomu uvěřit. První den to všechno popírala, když někdo mluvil o Teddu Tonkovi v minulém čase opravovala je. Nechtěla připustit, že by její otec byl mrtvý. Její matka se sesypala. Nejedla, nepila, nevycházela z pokoje, Tonks byla silnější.

Drudý den byla celou dobu u matky. Donutila jí něco sníst, poslala sovy všem známým,co by to měli vědět, začala zařizovat pohřeb. Nedala na sobě nic znát, ale její srdce bylo silně raněné. Ale neodkázala plakat. Né na veřejnosti, kde jí všichni vidí. To byla silná. Opora pro druhé.

Ale teď byla sama. Byla noc a ona seděla na pohovce v obýváku, dívala se do plamenů a v rukou třímala kouzelnou fotografii jí a jejího otce. Byly jí tehdy asi tři, kdy tuhle fotografii její matka pořídila. Tehdy nemohla spát, tak šla za otcem dolů, od jeho pracovny.Matka byla v práci, proto věděla, že jí nepošle spát. Její otec si jí postavil n nohy, pustil gramofon a začali spolu tančit. Dělali to tak často. Tehdy přišla Andromeda dříve, vzala foťák a vyfotila je.

Doře po tváři stekla slza, když viděla ten šťastný výraz ve své dětské tváři a úsměv její otce. Úsměv který už nikdy neuvidí doopravdy. Jenom na fotkách.

Válka jí vzala další milovanou osobu. První slzu následovala druhá a tu další a další. Za chvíli pro slzy ani neviděla, ale nesetřela si je. Nechala je volně téct po jejích tvářích.

„ Myslel jsem, že spíš.“

„ Nemohla jsem usnout.“

„ Zlato…“

„ Bolí to.“

„ Já vím.“

„ Já…, když jsem byla u mámy, tak…Něco jsem slyšela na dvoře a já…, myslela jsem si, že…., že je to táta.“

„ Pšššš.“

„ Nikdy jsem si…, víš když tady byl. Byla to samozřejmost. Ani potom co zmizel, tak…, prostě tady byl. Myslela jsem, že, byla jsem si jistá, že to malé bude učit tak jako mě. Že ho naučí jezdit na kole, hrát fotbal…“

„ Když to bude holčička, budeš s ní tančit?“

„ Slibuju. A když to bude kluk tak ho naučíme jezdit na kole a hrát fotbal, dobře?“

„ Ty umíš hrát fotbal?“

„ Jo a umím i jezdit na kole.“

„ Dobře.“

„ Pojď do postele. Ráno toho musíme hodně zařídit, musíš být silná.“

Když se ráno probudila, slunce už bylo vysoko na nebi. Nic se jí nechtělo. Bolelo jí celé tělo, ale to nebylo nic, podle toho, jak jí bolelo srdce. Donutila se vstát a obléknout se. Remus už byl pryč. Věděla, že společně s ostatními z Řádu pátrá po lovcích, kteří měli na svědomí smrt jejího otce a byla mu za to opravdu vděčná. V těchhle chvílích jí byl opravdovou oporou a ona si toho vážila, ale zatím nebyla schopná dát mu to znát. Neměla na to sílu. Ale tu sílu musela najít. Andromeda se úplně zhroutila a proto Dora musela zařídit pohřeb. A to byla její povinnost dnes. Poslat sovu do pohřebního ústavu, na hřbitov. Krásný, malinkatý hřbitůvek v malé vesničce, kde její otec vyrost. Vždycky říkával, že až bude v důchodě, přestěhují se tam s mámou. Při té vzpomínce se jí do očí zase vedraly slzy.

Ne, musím být silná. Teď nesmím brečet. Mamka čeká, že se stavím.

Proto jakmile obdržela sovy ze všech úřadů, kam psala. Oblékla se a letaxovou sítí se přemístila do domu jejích rodičů.

Byl najednou tak prázdný. V obývacím pokoji nikdo nebyl.Andromeda byla určitě zase ve svém pokoji. Tonks se podívala na stolek, parapet, který byl plný fotek a jednu z nich si vzala do rukou.

Na té fotce byla se svým otcem. Bylo jí tam asi sedm, kdy jí učil jezdit na kole. Musela se usmát při vzpomínce, kolik odřenin kvůli tomu měla. Položila rámeček na své místo a podívala se na druhou fotku. Byla ve sportovním a snažila se svého otce ohrát o černobílý míč. Mohlo jí tam být tak patnáct. Přesně si pamatovala ten okamžik. Přijela domů na letní prázdniny a táta si kvůli ní vzal volno. Celých sedm dní, které strávili pouze spolu.

„ Mám tě ráda tati.“ Položila i tento rámeček na místo, setřela si slzu s tváře a šla ke schodům, do pokoje své matky.

„ Mami?“nic se neozývalo.

„ Mami, jsi tady?“

„ Jsem v koupelně.“

„ Co tady děláš?“

„ Uklízím. Tvůj otec tady měl už strašně opotřebovaný kartáček na zuby, nechápu proč si ho nemůže měnit, když vidí, že jsou ty štětinky opotřebované.“

„ Mami?“

„ Už jsem mu ho vyměnila, takže…“

„ Ty jsi vyměnila tátovi kartáček na zuby?“

„ Ano a teď půjdu žehlit. Je tam hromada nevyžehlených košil.“

„ Maminko…“

„ Až se vrátí nebude mít v čem chodit.“
“ Ale on už se nevrátí.“

„ Hloupost, proč by se neměl vrátit? Tvůj otec se o sebe postará. Uvidíš, až skončí válka tak se k nám vrátí.“

„ Mami, přestaň s tím. Táta už se nevrátí.“

„ Vrátí, určitě se vrátí.“ Andromeda se při těch slovech sesunula na pohovku a slzy jí začaly téct proudem.

„ Pššš mami, to bude fajn, pojď si lehnout, bude ti lépe.“ Pomohl jí vstát a uložil ají do postele. Donutila jí vypít uklidňující lektvar a sama šla zase dolů, s úmyslem, že uvaří něco k obědu.

Kdyš sešla schody, noha se jí zamotala do nějakého popruhu a ona o něj zakopla. Nespadla, ale holeň jí bolela.

„ Sakra, co to….“ Zarazila se v půli věty, protože věc, do které se zamotala byla brašna jejího otce, kterou nosil do  práce. Sedla si na poslední schod a naplno se rozplakala. Bylo toho už na ní moc. Před ostatními si hrála na to, že je silná, ale už nemohla. Hrozně to bolelo a teĎ když v rukou třímala brašnu, kterou měl vždy přehozenou přes rameno. Každé ráno a odpoledne, když šel nebo se vracel z práce. Už nikdy si jí nevezme. Už nikdy do ní nedá svoje věci, už nikdy….

Z pláče jí vyrušilo zaklepání na dveře.

„ Kdo je?“

„ To jsem já Molly Weasleyová.“

„ Co jsi mi řekla na mojí svatbě?“

„ Já jsem ti to říkala, že ten paličák nakonec dostane rozum.“  Tonks vstala a šla otevřít vchodové dveře, aby Molly pustila dovnitř.

„ Jak ti je?“

„ Mizerně, ale snažím se.“

„ A Andromeda?“

„ Ta spí. Dala jsem jí uklidňující lektvar. Vyměnila tátovi kartíček v koupelně a chtěla mu žehlit košile.“

„ Nesmířila se s tím ještě?“

„ Ne.“

„ A ty?“

„ Nemám moc čas nad tím přemýšlet. JE toho tady tolik, přes den někdy zapomínám, že už tady není.“

„ Chceš s něčím pomoct?“¨

„ Musím uvařit oběd.“

„ Dobře, tak pojď, něco spolu vymyslíme.“

„ Co tady vlastně děláš?“

„ Remus tě nechtěl nechávat samotnou. Prý jsi v noci špatně spala.“

„ To je pravda. V noci nemám co dělat, takže vzpomínky a to všechno….“

„ Kdybys potřebovala s čímkoli pomoct…“

„ Děkuji, ale všechno už je zařízené. Pohřeb bude v úterý. Sovy rozešlu během dneška nebo zítřka, to není žádná práce.“

„ Vážně?“

„ Strašně málo jsem mu říkala, jak ho mám ráda.“

„ On to věděl.“

„ Měla jsem mu to říkat častěji.“

„ Rodiče vědí, že je jejich dědi milují, i když jim to moc často neříkají nahlas. A mezi tebou a tvým otcem bylo silné pouto, které viděl každý. Byla jsi jeho holčička a vždycky jí budeš.“

„ Chci ho zpátky.“

„ To nejde. Tahle válka nám bere ty, které milujeme, ale o to více musíme bojovat, aby brzy skončila.“

„ Nepozná ho.“

„ Budeš mu o něm vyprávět. To malé bude vědět, jak úžasný člověk jeho děda byl.“

„ Tolik se těšil, až se to maličké narodí, básnil o tom, co všechno ho naučí, že ho bude kazit a rozmazlovat…“

„ Všechno ho to naučíš ty.“

„ Přestane to někdy bolet?“

„ Ne. Naučíš se s tím žít, ale budou chvíle, kdy ti to bude připadat jako by umřel teprve včera. A budou chvíle, kdy už budeš myslet, že jsi s tím smířená, ale nikdy to úplně nepřebolí.“

Zpět na obsah

Kapitola 67: Poslední rozloučení

Byl to zvláštní den. Dora si připadala jakoby byla jenom skořápka bez citů. Od chvíle,kdy její otec zemřel měla pocit, že umřela i část jí samé. Z očí se jí vytratily jiskry, které byly pro její rodinu typické. Vlasy změnily barvu na světle hnědou a na rtech už se neobjevoval ten letmý úsměv, který měla běžně i ve spánku.

Když Tonks vstala z postele a podívala se z okna, jakoby i počasí oplakávalo její ztrátu. Ptáci zněli smutně a z šedých mraků se spouštěly provazce čisté vody. Pomalu přešla ke skříni, vyndala z ní černé šaty s šátkem přes ramena a černé lodičky na malém podpatku. Společně s kusy oblečení potichu vešla do koupelky aby se chladnu vodou alespoň trochu přiměla k životu.

Chladné kapky vody nechala stékat po svém zaobleném těle dobrých dvacet minut. Koupelna už byla plná páry a nešlo vidět dále, než na dva kroky před sebe, když konečně otočila kohoutkem a proudy vody zastavila. Obtočila kolem sebe ručník a vylezla z vany. Zastavila se až před umyvadlem, kde hřbetem své ruky setřela páru z okna, aby tak mohla spatřit svou tvář. Pomalu, tak nějak automatiky se nahnula nad umyvadlo a opláchla si obličej, umyla si zuby a pořádně si ručníkem vysušila delší, světlé vlasy.

Nechtělo se jí používat hůlku, a proto že se vzbudila dost brzy a měla dost času vzala ručník, osušila si obličej a jemně se namalovala. Stačila jí k tomu pouze černá tužka, kterou obtáhla linku svých očí a řasenka, kterou zvýraznila své husté, dlouhé řasy. Potom se oblékla a nakonec si vysušila vlasy. Ty stáhla do volného drdolu a postranní pramínky vlasů stáhla vlásenkami. Nakonec si ještě rty natřela leskem na rty a konečně vyšla z koupelny.

Všimla si, že Remus už v posteli neležel. Během doby, kdy ona byla v koupelně se nejspíše probudil. Sešla proto do kuchyně a už na schodech jí vůně linoucí se z kuchyně prozradila, ke se její muž nachází.

„ Dobré ráno.“ Pronesla, když vstoupila dovnitř.

„ Dobré zlato, dáš si kávu a snídani?“

„ Ráda.“

Během doby, kdy Tonks snídala se Remus šel nahoru obléknout. Když sešel zpátky do kuchyně, Tonks musela uznat, že mu to hodně slušelo. Černé kalhoty s košilí, kterou neměl dopnutou a přes to tmavé sako. Vypadal velice elegantně. Kravatu ani motýlek nepotřeboval,protože si přes to přehazoval cestovní hábit.

Pomalu přišel k Doře, políbil jí na čelo a podal jí svou dlaň aby společně mohli vyrazit k domu její matky.

Dořin rodný dům působil tak ponuře. Když vešli dovnitř tak bylo všude takové tíživé ticho smutno. Remus šel do kuchyně, aby začal chystat věci na odpolední pohoštění a Dora se vydala do patra, kde měla být její matka.

Andromedu našla v jejím pokoji, sedíc na posteli a prohlížejíc si staré fotografie. Beze slova si k ní přisedla a zadívala se na svatební fotografii, kterou si Andromeda zrovna prohlížela.

„ Je to už tak dávno a mě to pořád připadá jako včera.“

„ Vypadali jste krásně a šťastně.“

„ Taky jsme byli.Přes to všechno jsme byli šťastní. Tvůj otec mi vynahradil to, že se mě moje rodina zřekla.“

Dora matku objala kolem ramen a ta otočila stránku. Tentokrát na fotografii byli všichni tři. Dora tam mohla mít tak měsíc.

„ Tady byl opravdu šťastný. Miloval tě od prvního okamžiku.“

„ Já vím.“

Společně si do-prohlížely celé album, které mapovalo celý jejich společný život. Od Dořiných prvních krůčků až po její ukončení studia jakožto Bystrozora. Celé album končilo fotografií, která byla vyfocena pár měsíců zpátky, kdy už bylo na Doře vidět, že je těhotná a Remus se k ní už vrátil. Byli na ni všichni na společné večeři a vypadali opravdu šťastně.

Kdž otočily poslední stránku a album společně zavřely, Andromeda se oblékla a společně sešly dolů. Tam už na ně čekal Remus a společně se  vydali na poslední rozloučení s manželem, otcem, tchánem a budoucím praotcem Teddem Tonksem.

„ Sešli jsme se zde dnes abychom se rozloučili…..“ postarší kouzelník s prošedivělými vlasy, hákovitým nosem a divně monotónním hlasem započal proslov.

Tonks toho muže vůbec neposlouchala. Nedokázala to. Dívala se na dřevěnou rakev před ní, kolem které byly rozmístěny květinové věnce a do očí se jí tlačily slzy. Její manžel sedící vedle ní jí držel za ruku a dodával jí tím sílu. Byli tady všichni které milovala a které její otec respektoval. Najednou se jí v myšlenkách objevili ti, kteří tady teď nebyli. Ti, kteří teď už měli klid.

…Sirius, muž, kterého znala jenom krátce ale přesto všechno se jí nesmazatelně zapsal do srdce…

…Brumbál, ředitel školy na kterou chodila, člověk, který ji neodsuzoval a bral jí takovou jaká je. Nikdy mu nevadily lumpárny,které ve škole vyváděla…

…Moody, ten jako jediný se jí zastal, když opustila Bradavice. Vzal ji pod svá ochranná křídla a umožnil jí, aby všem dokázala, že je dobrá čarodějka a dobrý bystrozor…

…Táta, vždycky u ní stál. Ošetřil jí rozbité koleno, přečetl pohádku, pohladil po vlasech, odepsal Brumbálovi, nebo profesorce Prýtové na káravý dopis, co zase provedla ve škole…

Tyhle všechny jí tahle válka už vzala a jednu část jejího srdce tížila, kdo bude další? Koho dalšího jí tahle válka vezme? První slza stekla po její tváři a byla hned následována další a další.

S kým dalším nebude muset rozloučit navždy? Bála se, strašně se bála, že zatímco ona bude sedět doma v bezpečí s dítětem tak ti, které ona miluje budou umírat za boj o svobodu. To nemohla připustit. Nedokázala to přenést. Ona musela bojovat, ale věděla, že hlavně musí ochránit dítě. Za to je teď zodpovědná. Za malou Julii nebo malého… Jméno pro chlapce ještě vymyšlené neměli, ale Dora si byla najednou jistá, jaké jméno svému synovi chce dát. Bude to Teddy. Remusovi to určitě vadit nebude.

„ … Teddy Tonks byl muž plný síly, který tento svět opustil náhle…“

Z myšlenek na to, s kým dalším se bude muset navždy rozloučit než tahle válka skončí se jí před očima objevila vzpomínka. Bylo jí tehdy patnáct, byla v pátém ročníku a s partou kamarádů se chtěla tajně dostat do Prasinek. Byl totiž pravidelný sobotní výlet do kouzelnické vesnice, jenomže Tonks s partičkou vymysleli útok na paní Norrisovou, kočku školníka Filce a naneštěstí u toho byli chyceni, proto do Prasinek tentokrát nemohli.

Naštěstí ukradli školníkovi z jeho kabinetu Pobertův plánek. Tehdy netušila kdo se schovává pod přezdívkami, ale pánům Náměsíčníkovi, Dvanácterákovi, Tichošlápkovi a červíčkovi byla nesmírně vděčná. Díky nim se dostala skoro všude a nepozorovaně. Na plánku byl dokonce i tajný vchodu u jednooké čarodějnice, který vede až do Medového ráje v Prasinkách. Dokonalý plán. Nikdo nás nemůže prokouknout.

Jenomže provinilci nepočítali s tím, že v Prasinkách budou také profesoři a Karlos,  vpálil do náruče právě profesorce Prýtové. Ta moc dobře věděla, že tam kde byl Karlos bude i zbytek party a proto měli všichni pořádný problém.

Tonks se musela pousmát při představě jak jí matka poslala huláka, protože nemohla přijet. To její otec tehdy přijel přímo do Bradavic za ředitelem. Profesorka Prýtová už totiž těch jejích lumpáren měla dost a jako ředitelka její koleje si to u Brumbála vydupala.

Ale dopadlo to fajn. Tedd Tonks si vyzvedl Doru a celé odpoledne se procházeli po pozemcích Bradavic a povídali si spolu. Byl to krásný den. Teddy ji vyprávěl co všechno vyváděl v Bradavicích on, nebo Andromeda, dokonce jí objasnil kdo přesně to byli Pobertové. Vlastně tam poprvé slyšela o Remusovi, ale až do teď si to nespojila.

Pobertův plánek, moc šikovná věcička. Vůbec nepochybovala, že ho vymyslel Remus.

Z jejího vzpomínání jí vytrhlo až zavrzání židlí. Obřad skončil a všichni se začali hrnout k Andromedě a taky Tonks, aby jim popřáli upřímnou soustrast. Po nekonečném zástupu, kdy jí každý potřásl rukou a řekl pár slov měla Tonks úplně zdřevěnělou ruku od neustálého potřásíní si s ní, bolely jí záda a nohy, protože celou tu dobu stála, to konečně skončilo. Několik nejbližších se přesunulo k Andromědě domů, kde pro ně bylo přichystáno nějaké občerstvení a vzpomínalo se tam.  

Dora stála stranou od ostatních, v jedné ruce svírala klenivy čisté vody a pozorovala fotografie které byly na menším stolku rozmístěné

Položila sklenici vody a nenápadně se vytratila z místnosti. Remus si zrovna povídal s Arturem, takže mohla nepozorovaně opustit všechny přítomné, tedy, alespoň si myslela, že nepozorovaně.

Z kuchyně vyšla postranními dveřmi z domu na zahradu a zamířila si to přímo k té stodole, kterou si prvně prohlížela na fotografii, kdy tam byla vyfotografována s oběma rodiči.

Dřevěná vrata byla ozdobena různými oranžovo-žluto –modrými spirálami, které se různě navzájem propojovaly a zase rozpojovaly. Pomalu došla až k nim.

Pomalu a opatrně otevřela vrata stodoly a vešla dovnitř. Bylo tam plno haraburdí, starých rodinných pokladů, které už nikdo nechtěl, ale taky neměl srdce to vyhodit a taky dílka, kam její otec rád chodil kutit. V jednom rohu narazila také na hnědý míč, který byl dokonale nafoukaný. Vzala jej do svých drobných dlaní a různě si s míčem točila. Vzpomínala na ty souboje, které se svým otcem svedla. Naučil jí toho  hodně z mudlovského světa a ona mu za to byla vděčná. Měla ráda tyhle různé hry.

Zase vyšla ven, i s míčem, zavřela dveře a podívala se nad sebe. Koš jako by na ni volal.

Jedním pohybem hůlky si lodičky změnila na pohodlné tenisky a když hůlku zase bezpečně schovala vzala míč do pravé ruky a už začala v pravidelných intervalech narážet zápěstím do míče a za chvíli se ozývaly rády, které míč vydal pokaždé, když se dotkl země. Pomalu se pohybovala směrem od koše, potom se otočila stále nepřestávajíc driblovat, chytla míč do obou rukou a přesnou ranou jej prohodila košem. Síťka se zatřepotala a míč se jedním odrazem řítil přesně k ní. Chytila jej, párkrát si zadriblovala a zase přesným zásahem trefila koš.

Ani nevěděla jak dlouho tady byla, když za sebou zaslechla kroky. Nepřestala hrát, ani se neotočila, věděla kdo to byl. Poznala by ho kdykoli a kdekoli.

„ Pár lidí si všimlo, že jsi zmizela, mysleli, že ti není dobře.“

„ Hledal jsi mě dlouho?“

„ Ne, věděl jsem, že jsi tady.“

„ Jak?“

„ Viděl jsem tě odcházet a taky, mám dobrý sluch.“ Usmál se její manžel.

„ Můžu?“ ukázal na míč.

„ Jasně.“ A míč mu podala. Bez problému míč chytil a rovněž ho prohodil košem.

„ Vlastně jsem přišel, abychom si popovídali.“

„ A o čem?“

„ Posadíme se?“

„ Ano, už mě docela bolí záda.“

„ Ani se nedivím, jsi tady skoro hodinu.“

Dora neodpověděla, šla za Remusem a společně se usadili na kamenné zídce.

„ Víš přemýšlel jsem a napadlo mě, co kdybychom zůstali pár dní tady?“

„ Tady?“

„ U tvojí mámy.“

„ Já nevím, všechno tady na mě padá.“

„ Dobře, tak co kdyby byla Andromeda chvíli u nás?“

„ Myslím, že nebude chtít.“ Zapochybovala Dora, ale bylo na ni vidět, že mamku nechce nechat samotnou.

„ Když to dobře podáš, neodmítne.“

„ Myslíš?“

„ Jsem si jistý.“

„ Když se ti to podaří máš u mě obrovskou pusu.“

„ A když se mi to nepovede tak ne?“ zatvářil se zklamaně.“

„ Tak taky, ale když se ti to povede, tak bude mnohem větší.“

„ Dobře, pojďme zpátky než  po nás vyhlásí pátrání.“

Míč nechali válet se pod košem a ruku v ruce se vydali k ostatním.

Zpět na obsah

Kapitola 68: Seznamte se...

Od pohřbu uplynulo pár týdnů, Removi se podařilo přesvědčit Andromedu, aby se na nějakou dobu nastěhovala k nim domů, řekl jí, že se bojí Doru nechávat teď, v téhle době samotnou doma v jejím stavu, a taky, že porod se blíží a tudíž by měla být Andromeda nablízku.

Porod už se Doře opravdu nezadržitelně blížil. Příchod nového potomka se nepočítal na týdny, nýbrž už na pouhé dny. Dora měla pocit, že jsou všichni kolem ní nervózní a ona byla nervózní z toho, že z porodu vůbec není nervózní.

Dořiny vlasy se proměnily v tmavě hnědé, s pramínky růžové – dobré znamení, že se začíná vyrovnávat se svou ztrátou a začíná mít zase radost ze svého života.

Stála u okna a dívala se na zapadající slunce.

„ Copak se honí v té tvé roztomilé hlavičce?“

„ Remusi, už jsi doma?“

„ Zklamaná?“

„ Co tě to napadá.“ Usmála se a natáhla k němu ruku, aby se k ní přidal a on jí s velkou radostí poslechl.

„ Jak už je to dlouho, co jsme se nedívali na západ slunce.“

„ Ani nevím, hodně dlouho.“

„ Víš na co se těším?“

„ Ne,“ odpověděla s úsměvem a nechala se obejmout jeho silnými pažemi.

„ Až tohle všechno skončí a já už od vás nebudu muset odcházet na tak dlouho, nebudu se muset bát každého nového dne, kdy já budu pryč a tobě by se něco mohlo stát.“

„ Nic se nám nestane. Tady jsme v bezpečí. Spíš se bojím o tebe. Vždycky, když jsi pryč, tak se hrozně bojím. Bojím se té možnosti, že už by ses mi nemusel vrátit.“ Při těch slovech jí přeběhl mráz po zádech. Ta možnost jí přímo děsila. V noci se budila hrůzou, že jí jednoho dne přijde říct Pastorek, nebo někdo jiný z řádu říct, že už se Remus domů nevrátí.

„ Toho se nemusíš bát. Teď už se tě nevzdám.“ Políbil ji do vlasů a zadíval se na oblohu. Slunce již vidět nebylo, jenom jeho záře stále ozařovala celou oblohu. Červánky se proháněly po obloze a rozlévaly tak do okolí svou červenou, teplou barvu.

„ Ale to není všechno, co tě trápí, že?“ začal po chvíli, kdy mráček, který pozoroval zmizel z dohledu.

„ Ne.“

„ Tak ven s tím.“

„ Co když ze mě nebude dobrá máma?“

„ Cože?“

„ Jsem strašně nešikovná. Každou chvíli něco rozbiju, o něco zakopnu nebo něco zničím.“  

„ Neblázni.“

„ Co když mi maličké vypadne z ruky, nebo o něco zakopnu, když ho budu mít na rukou…“

Remus si Doru otočil čelem k sobě a položil ji prst na rty.

„ Budeš ta nejlepší máma na světě.“

„Ale…“

„ Žádné ale. Vím naprosto přesně, že budeš dobrá máma. Miminko ti nikdy nevypadne, ani nezakopneš, když ho budeš mít v náručí.“

„ Jak to můžeš vědět?“

„ Prostě to vím.“

„ To není odpověď.“

„ Podle mě to je dobrá odpověď. Budeme dost netypičtí rodiče, to uznávám, ale budeme dobří rodiče, víš proč?“

„ Ne.“

„ Protože to malé milujeme. A ty nemusíš mít pochybnost, že budeš dobrá máma. TY už jí totiž jsi. CO všechno už jsi pro to malé udělala a to se ještě ani nestihlo narodit.“

„ Vždyť jsem neudělala vůbec nic.“ Namítala.

„ Ne? Vzdala ses kvůli němu práce, kterou miluješ.“

„ To by udělal každý.“

„ To pochybuji. Dokázala jsi už hodně krát, že z tebe bude výborná máma.“ 

„ Děkuji.“
“ Už je ti lépe?“

„ Trochu.“ Přiznala Dora a svého manžela pevně objala. Z kuchyně se k nim linula krásná vůně, která byla příslibem výborné večeře, kterou vařila Andromeda.

„ Měli bychom jít dolů. Andromeda už mi říkala, že jídlo bude za chvíli.

„ Dobře, jdeme, mám hlad jako vlk.“ Usmála se a společně, ruku v ruce se vydali dolů do kuchyně na společnou, rodinnou večeři.     

Andromeda Tonks, silná žena, za posledních pár týdnů hodně zestárla. Její černé, dlouhé kudrnaté vlasy byly protkány sítí stříbrné pavučiny, na obličeji jí přibyla řada vrásek a plamínky v jejích očích vyhasly. Usmívala se, to ano, ale nebylo to ono. Její ztráta byla příliš velká.

Stála u kuchyňské linky a ochucovala pokrm.

„ Mami, jsme tady.“

„ Právě včas. Zrovna jsem to dovařila, tak rychle, sednout ke stolu, už to nandávám.“

Když všichni seděli a pustili se do výborného pečeného masa s dušenou zeleninou a fazolkami bylo slyšet pouze cinkání příborů o porcelánové talíře. Nemluvili. Všichni byli hladoví jako vlci. Remus byl týden po úplňku a v řádu toho teď bylo opravdu hodně. Byl unavený, ale snažil se, aby to na něm nebylo moc vidět. Marně.

 Dora měla pár dní před porodem a měla šílený strach o svého manžela a Andromeda? Ta byla myšlenkami stále někde jinde. Ztráta jejího manžela ji poznamenala. Bude jí trvat dlouho, než se vzpamatuje.

Když dojedli, Andromeda pozvedla svou číši a zeptala se na otázku, která už pár dní visela ve vzduchu.

„ Koho jste vybrali jako kmotra pro vaše dítě?“ Dora s Remusem se po sobě podívali a oba sklopili pohledy.

„ Co se děje?“

„ Víš mami, my…, bylo toho v poslední době tolik, že jsme ještě nestihli.“

„ Nestihli? Doro, budeš rodit a ještě nemáte kmotra?“

„ Andromedo, dohoníme to.“

„ To doufám. Vaše dítě je nejdůležitější. Nezáleží na válce, na ztrátě, jenom na tom aby bylo vaše dítě šťastné.“

„ Vybereme ho ještě dnes.“

„ Dobrá, ale neunáhlete se. Půjdu si lehnout, abyste měli soukromí při vybírání.“

Když opustila kuchyni, Dora začala uklízet nádobí a Remus jí s ním rád pomohl. Během té doby ani jeden z nich nemluvil, ale přemýšleli nad tím samým. Kdo by měl být kmotrem pro jejich dítě?

„ Napadl tě někdo?“

„ Někdo z Weasleyových?“

„ Ale kdo? Molly s Arturem toho mají už tak dost.“ Poznamenal Remus.

„ A co Bill s Fleur? Je to tvůj nejlepší kamarád, znáte se už od školy.“

„ Já nevím, nedokážu si ho představit jako kmotra.“

„ Jde o Fleur?“

„Ne, tu Francouzsku jsem si náhodou docela oblíbila.“

„ Jenom náhodou?“

„ Jo nějakou praštěnou náhodou.“

„ Dobře, ale v tom případě jsme na začátku, protože opravdu nevím, kdo by to mohl být.“

„ Měl by to být někdo, kdo nám je oběma blízký, kdo nás dal dohromady a někdo kdo nás oba zná. Kdyby tady byl Sírius, byla by to hračka.“

„Jenomž Sírius už….“

„ Remusi?“

„ Mám to.“

„ Co máš?“

„ Kmotra.“

„ A kdo?“

„ Kde jsme se seznámili?“

„ Když jsem přišla do řádu.“

„ To ano, ale co bylo hlavní náplní řádu v té době?“

„ Všemožně najít a zlikvidovat smrtijedy a ty-víš-koho?“

„ To taky, ale o kolo koho se to všechno hlavně točilo?“

„ Chránili jsme věštbu a Harryho.“

„ Správně, vím, že tohle bych ti neměl připomínat, ale kdo mě přivedl k rozumu, abych byl se svou ženou a našim dítětem?“

„ Harry.“

„ Takže, nemyslíš, že by byl Harry nejlepší volba?“

„ Mám Harryho ráda, ale není trochu…“

„ Mladý?“

„ Jo mladý.“

„ Když jsme byli ještě na škole, měli jsme s kluky dohodu. James se Siriusem věřili, že jednou budu mít děti. Slíbili jsme si, že Sírius bude kmotr Jamesova dítěte, já budu kmotrem Siriusova a James bude kmotr mého dítěte.“

„ A když tady není James, je tady jeho syn.“

„ Je tady jeho dospělý syn, který bude úžasný kmotr.“

„ Dobře, kmotrem našemu dítěti bude Harry Potter.“ Souhlasila nakonec Dora, musela uznat, že je to dobrý nápad.

Oběma se usínalo mnohem snadněji, když už věděli, koho chtějí, aby se stal kmotrem, ovšem byl tady ještě jeden malý, nepatrný, drobný problém – a to, že Harry byl někde a nikdo nevěděl kde, takže se ho neměli jak zeptat, jestli jejich nabídku přijme.

Ze zaslouženého spánku je vyrušila silná bouřka. Černou oblohu každou chvíli ozářil jeden z nespočtu blesků, který byl následován v těsném závěsu s ohlušujícím hromem. Dora měla pocit, jako by bouřka zuřila přímo nad jejich domem a tak se jí tm zalíbilo, že se odmítla vzdálit. Provazce deště narážely do okenních tabulí, jako netrpěliví hosté.

„ Kolik je hodin?“

„ Tři ráno.“

„ Mám tady první velké mínus, různých kouzel, které chrání náš dům.“

„ Nejde použít ohlušující kouzlo.“

„ A my nemůžeme spát.“

„ Přesně, v kolik musíš vstávat?“ zeptala se Dora, když se smířila s myšlenkou, že dokud nepovolí bouřka, nevyspí se ona ani její muž.

„ S Pastorkem jsme domluvení, v sedm u Billa. Dostali jsme typ na nějaké lovce, tak jsme se domluvili, že půjdeme na lov.“

„ Ale budeš opatrný, že?“

„ Slibuju. Nechceš zkusit usnout?“

„ Nepovedlo se mi to do teďka, tak proč myslíš, že by to teď mohlo vyjít?“

„ Nevím.“

„ Já taky ne, ale nějak mě přešla únava. Co kdybych zašla uvařit čaj, a můžeme si třeba zahrát šachy?“

„ Ve tři ráno?“

„ Proč ne?“

„ Jsi blázen.“
„ Ale ty mě stejně miluješ.“

„ To je pravda.“ Usmál se Remus a vstal, že nachystá šachovnici, než jeho žena uvaří čaj.

Dali si společně dvě hry a při každé vyhrál někdo jiný. Když se o půl páté bouřka konečně uklidnila, Tonks s Remusem si ještě vlezli do postele. Dora ani nevěděla, kdy usnula.

Ráno jí ze spánku probudilo kopání miminka.

„ Teda, ty jsi dneska nějaký neklidný.“ Usmála se a podívala na druhou polovinu postele. Remus už tam nebyl.

Když se potom podívala na hodinky, zjistila, že je už skoro jedenáct dopoledne. Ještě se protáhla v posteli, chvíli jenom tak ležela a na nic nemyslela, zachumlaná v teplé přikrývce a nakonec se donutila vstát z postele, obléci se do teplého svetru, protože venku bylo stále ještě sychravé počasí a pořádná zima a vydala se do kuchyně, za svou matkou.

„ Dobré dopoledne…“ usmála se Andromeda na svou dceru, „ …nějak jsi to protáhla, ne?“

„ V noci jsme nemohla spát. Ta bouřka byla strašně silná, tak jsme s Remusem hráli šachy.“

„ A kdo vyhrál?“

„ Jedna - jedna.“

„ A kde máš vůbec manžela?“

„ Na akci pro řád. S Billem a Pastorkem honí lovce.“

„ Co ten nevzrušený hlas?“

„Připadám si hrozně zbytečná.“

„ Doro, to není pravda.“

„ Já vím, ale jediné co umím opravdu dobře, je moje práce a ani tu teď nemůžu dělat. Sedím tady, v zabezpečeném domě, zatímco můj muž je někde venku a snaží se pomoct k tomu, aby naše dítě mohlo vyrůstat v lepším světě.“

„ Až se to malé narodí, tak zase začneš pomáhat. Nedělám si iluze, že bys byla žena v domácnosti.“

„ To jo, ale stejně.“ Tonks si při rozhovoru hrála s ubrouskem, který vzala ze stolu, když se o něj opírala. Ve chvíli, kdy domluvila, jí silně píchlo v podbřišku. Bolest byla tak silná, že až sykla bolestí.

„ Stalo se něco?“

„ Nevím. Asi to nic nebude, jenom mě trochu píchlo.“

„ Nic to nebude, ale radši si sedni, dobře?“

„ Fajn.“ Usmála se Tonks, které už bylo zase dobře, a posadila se ke stolu, na kterém se vzápětí objevily tousty s medem a teplý čaj.  S chutí se do nich zakousla a vyhnala z hlavy myšlenky na to, že ona je doma, zatímco zbytek Řádu usilovně pracují.

„ Už dlouho jsme neviděla Molly, docela mi chybí, co kdybychom jí poslali zprávu, jestli se nechce zastavit na čaj?“

„ Dobře, Molly uvidím ráda a mohla by sebou vzít i svou dceru, Giny se jmenuje, že?“

„ Jo, Giny, dobře, tak já jim jdu hned napsat.“ Rozhodla Dora, upila ze svého hrnku a vyčarovala si kus pergamenu s brkem. Naškrábala rychlou zprávu a letaxovou sítí ji poslala k Weasleyovým. Za nedlouho jí přišla i odpověď, že obě pozvané přijímají a přijdou moc rády. Když se to dozvěděla Andromeda, rychle začala vymýšlet, co očekávaným hostům nabídne a Tonks se nabídla, že jí s přípravou pomůže. Nerada jenom seděla a nic neděla, v takových chvílích totiž přemýšlela nad věcmi, které rozhodně nebyly příjemné. Proto byla ráda, že zaměstná tělo i mysl. Sem tam jí sice stále pobolíval podbřišek, ale nebylo to nijak intenzivní, proto si toho vůbec nevšímala. Nebylo to nic ve srovnání s tím, jak jí bolely nohy, nebo třeba záda.

O půl čtvrté odpoledne už bylo vše přichystáno k přijetí návštěvy. Dora zrovna dolaďovala poslední detaily na stole, když se v krbu objevily zelené plameny a o chvíli později před ním stála Giny. Molly se z krbu vynořila o pár sekund později.

„ Vítejte u nás.“ Usmála se Dora a vyrazila k nim.

„ Ahoj Tonks.“ Rozzářila se Giny a pohled jí sklouzl na Dořino vzdouvající se bříško.

„ Dobré odpoledne,“ pozdravila Molly, „ kde máš maminku?“

„ Ještě něco dodělává v kuchyni, ale za chvíli je tady.“ Dora návštěvě pokynula, aby se posadily do křesla a nabídla jim kávu.

„ Přece nebudeš chystat kávu. Určitě tě bolí celý člověk.“

„ Není to tak strašné. A krom toho uvařit kávu zvládnu i já. Tak co, dáte si?“

„ Tak já bych si prosila.“ Usmála se nakonec Molly.
„ Já bych si taky dala, pokud můžu poprosit s mlékem.“

„ Jasně, hned to bude.“ Ovšem, než se stihla vůbec otočit, ve dveřích do obývacího pokoje stála Andromeda a už se vítala s hosty.

„ Doro, ty si sedni, už jsi se, dneska nachodila dost, a krom toho ti nebylo dobře. Já to udělám a tobě uvařím čaj.“

„ Ale já…“

„ Žádné ale.“ Rozhodla Andromeda a Tonks přestala protestovat. Posadila se tedy vedle Giny, naproti Molly, mile se smála a za záda si dala nadýchaný polštářek, aby zmírnila bolesti zad.

„ Ale to jsi měla napsat, že ti není dobře, nechaly bychom tě odpočívat a přišly bychom jindy.“

„ Molly neblázni, mamina jenom trochu přehání. Nic mi není. Jsem naprosto v pořádku.“

„ Opravdu?“

„ Opravdu.“

Rozhovor se ubíral příjemnými tématy. Všem přítomným se dařilo vyhýbat tématům ohledně války, bojů, řádu, trojice a ztrát na jejich straně. Odpoledne si chtěli užít a to se vším všudy.

Ginny si pochvalovala domácí učení, když přiznala, že jí scházejí přátelé z Bradavic.

Molly si postěžovala na tetičku Murriel, ze které už opravdu všichni začínali šílet. Jediní, kdo z toho měli stále legraci byli Fred a Georg, což Molly také dělalo starost.

„ Ti kluci jsou nepoučitelní. Oni snad nikdy nevyrostou.“

„ Tak je nech, vždyť jsou ještě mladí a obchody jim jenom kvetou.“ Smála se Tonks.

„ Však oni zkrotnou, až se zamilují, s Dorou to bylo to samé.“

„ Co tím chceš říct?“

„ Že od doby co jsi s Remusem jsi se, hodně zklidnila.“

„ Tak to brr, já jsem pořád stejná.“

„ Vážně?“

„ Dobře, možná trochu.“ Připustila nakonec Tonks a u ostatních to vyprovokovalo hlasitý výbuch smíchu.

Doprovodem jejich konverzaci bylo stále se zvyšující tendence bubnování dešťových kapek o okenní parapet. Dora se zadívala ven a chvíli ztratila pojem o svém okolí.

„ Zlato, neboj, on se o sebe dokáže postarat.“

„ Už zase tam prší. V dešti se bojuje mnohem hůř.“

„ Nebuď paranoidní. Za chvíli bude stát ve dveřích.“

„ Máte pravdu. Ty bouřící se hormony mi nějak zabraňují logicky myslet.Určitě už jsou v pořádku na ústředně řádu a za chvíli bude doma.“

„ Máš strach, to je normální. Všechno bude v pořádku.“

„ To ano já jenom….“ V tom okamžiku se Doře zatmělo před očima a ruku si instinktivně přiložila na bříško.

„ Zlato jsi v pořádku?“

„ Asi, já nevím…“

„ Bolí tě něco?“

„ Teď už ne.“ Doru zvláštní bolest přešla stejně rychlo jako přišla.

„ Jak dlouho už máš tyhle bolesti-nebolesti?“ zeptala se Molly, která si vyměnila zvláštní pohled s Andromedou, což neuteklo Giny ani Doře.

„ Já nevím, začalo to někdy v noci.“

„ Už v noci? Takže u snídaně to nebylo poprvé?“

„ Ne.“

„ Zvětšují se ty bolesti?“

„ Jo a jsou čím dál častější.“

„ Vy bystrozoři.“ Neubránila se Molly lehkému úsměvu.

„ Co s tím má co společného moje povolání?“

„ Máte posunutý práh bolesti. Každé jiné ženě by došlo, že začíná rodit.“

„ Ne…“

„ Ale ano už to tak vypadá zlato.“

„ Já nemůžu začít rodit.“

„ Proč?“

„ Protože tady není Remus.“

„ On přijde.“

„ Ne…. Auu“

„ Takže konec debaty, ty teď půjdeš do postele a připravíme se na příchod tvého dítěte.“

Pod přísným pohledem Molly už Tonks neprotestovala. Ale v duchu se jí svíralo srdce. Má přivést na svět dítě a její manžel je někde v akci.

Bála se, ale nevěděla přesně čeho. Že je Remus v boji, nebo že se jejich dítě narodí a on u toho nebude?

Porod byl v plném proudu. Andromeda byla u dcery, Molly se ujala vedení, vždyť sama odrodila sedm dětí a Giny nic nenamítala, když jí její matka poslala ven z pokoje, připravit nějaké oblečení pro miminko a přihřát vodu.

Tonks bylo špatně. Bolelo jí celé tělo, unavená byla jako by uběhla maraton a při tom stihla vyřídit tucet nejlépe vycvičených smrtijedů. Už to chtěla mít za sebou. Mezi jednotlivými stahy, kdy jí bylo lépe, a mohla uvažovat, obdivovala Molly, že to zvládla sedmkrát, proklínala Remuse, že tady není s ní a zapřísáhla se, že už tohle nechce podstoupit nikdy v životě, že jejich dítě bude jedináček.

„ Vedeš si dobře zlatíčko, ještě chvíli vydrž.“ Chlácholila jí Andromeda, která jí podpírala v zádech.

„ Kde je?“ Začal jí další stah. Dlaně stlačila v pěst a pevně se chytila postele, až dřevo, zapraskalo.

„ Neboj se, on přijde.“

„ Dobře Tonks, teď se nadechni a pořádně zatlač a budeš to mít za sebou.“ Povzbuzovala ji Molly. Současně také zavolala na Giny.

„ Přines vodu a oblečení.“

„ REMUSI“ zakřičela Tonks, když začala pořádně tlačit. 

V tom se otevřely dveře, nikdo jim nevěnoval pozornost, protože si všechny myslely, že je to Giny s vodou, ale ve dveřích stál Remus zmáčený na kost. Kabát už měl svlečený, ale z vlasů mu stále odkapávala voda. Jako první ho zmerčila Andromeda a hned následně také Tonks.

„ Konečně.“

Andromeda mu uvolnila místo a jedním mávnutím hůlky jej osušila a hlavně očistila, protože byl zablácený jako by si se smrtijedy rozdali bahnivou vojnu.

„ Dobře, můžeme pokračovat, to malé už chce vážně ven.“ Dora jen kývla hlavou a pevně sevřela Removu ruku ve své dlani. Když začala tlačit své nehty mu zaťala do kůže, až sykl bolestí.

Když do místnosti vešla konečně Giny, už jí uvítal dětský pláč. Tonks se svalila do peřin a Remus jí pohladil po zpocených vlasech.

„ Miluju tě.“ Zašeptal jí do ucha a šťastně se usmíval.

„ Právě v tuto chvíli tě nenávidím.“ Zachroptěla Tonks.

Remus se jenom usmál a šťastně svoji ženu objal. Byl otcem. Tomuhle pocitu se nemohlo nic vyrovnat, ani to, že mu jeho žena právě řekla, že ho nenávidí. Docela to chápal. Vzpomněl si, jak Lily, vyváděla když, porodila Harryho. S Jamesem tehdy nemluvila, dokud jí nepustili z nemocnice.

Ticho a šťastnou atmosféru narušila zase Molly. „ Seznamte se, s vašim synem.“ usmála se a  Removi podávala malý uzlíček zabalený v modré dečce.

Opatrně pustil Doru a převzal si od ní svého syna.

Když je Tonks viděla spolu, po tváři jí stekla slza. Slza štěstí. Vypadal tak šťastně.

„ Jak se bude nakonec jmenovat?“ zeptala se Giny a vyslovila tak otázku, která všem visela na jazyku, jako jediná nahlas.

„ Teddy. Teddy Remus Lupin.“ Usmála se Tonks a pohladila svého malého syna po ručičce, kterou zrovna natahoval z dečky k obličeji svého otce. 

Zpět na obsah

Kapitola 69: Děkuji

Byla unavená, tak strašně unavená, ale šťastná. Ležela v čisté, teplé posteli, pod zády měla obrovský polštář a pozorovala svého muže, který se procházel po pokoji a v náručí svíral malý uzlíček, zabalený v modré dečce. Procházel se s jejich synem a tvářil se tak šťastně, že na okamžik zapomněla na všechno, krom tento pokoj.

Ani nevěděla jak dlouho je pozorovala, byl to krásný pohled. Remus malého uložil do postýlky, přikryl ho přikrývkou a otočil se na svou ženu.

„ Děkuji.“ To jediné, tohle krátké slůvko, vystihující vše. Jenom tohle řekl a přisedl si na okraj postele ve které jeho žena ležela. Unavená, vyčerpaná, ale šťastná.

„ Děkuji, že jsi. Že si se zamilovala zrovna do mě, a že jsi to nevzdala.“ Políbil jí na čelo a pohladil po tváři.

„ Je ti podobný.“ Usmála se.

„ Mě? Já bych řekl, že je celý ty. Stejně rád mění barvu vlasů.“

„ To teda ne. Já barvu vlasů neměním tak často, jenom když mě něco, nebo někdo naštve a nebo se stane něco neočekávaného. A krom toho, náš syn má tvoje oči.“

„ Dobře, přesvědčila jsi mě, ale teď odpočívej, musíš být hrozně unavená.“ Znovu ji políbil a počkal až zavřela oči.

Spala tvrdě, beze snů, dlouhým, hlubokým, zaslouženým spánkem. Když se probudila, do pokoje prokukovalo světlo.

„ Dobré ráno, holčičko.“

„ Mami, kolik je hodin?“

„ Ještě je brzy, oba pořád spí.“

„ Auu.“ Tonks se pokusila posadit se na posteli, ale bolelo jí celé tělo.

„ Tady máš lektvar proti bolesti. Za chvíli budeš čilá jako rybička.“ Přiskočila k ní její matka a podala jí lahvičku s nevábně vonícím lektvarem.

„ Děkuji mami.“ Tonks ho do sebe kopla na ex a za chvíli opravdu cítila příjemné teplo, tkeré jí proudilo celým tělem a odnášelo bolest pryč, do zapomnění. 

„ Já děkuji tobě, za to, že jsi dala svému dítěti jméno po tátovi.“

Dora na to nic neřekla, jenom svojí matku sevřela v náručí a obě mlčely. Slova byla v této chvíli zbytečná. Mluvily beze slov. Pouto mezi rodičem a dítětem, ať se hádaly sebevíc, ať spolu v mnoha věcech nesouhlasily, byly spolu propojeny poutem, které nikdy nikdo nezničí. Jejich obětí skončilo až když se z postýlky vedle postele ozval slabý pláč, který přibíral na intenzitě.

„  Ale, kdopak se nám to probudil?“ usmála se Tonks a vstala z postele, aby si do náruče vzala svého synka.

„ Tššš, neplakej, maminka ti dá napapat.“ Tišila ho, zatím co se vracela do postele.

„ Bála jsem se.“

„ Čeho?“

„Celou tu dobu jsem se hrozně bála, že bude jako Remus, nebo ještě něco...“

„ Ale není.“

„ Ne, je po tobě.Naštěstí, je celý po tobě. Už asi čtyřikrát změnil barvu vlasů. I Remus se tomu smál.“

„ Další metamorfomág v rodině.“

„ Doufám, že si oblíbí méně výstřední barvu, než jeho matka.“

„ Narážíš snad na barvu mých vlasů?“

„ Jak bych mohla?“

„ Mami neboj, je docela i možné, že povahově bude spíše po otci, nežli po matce.A v tom případě by zvolil určitě více konzervativnější barvu.“

Andromeda se usmála, věděla, že tato možnost je málo pravděpodobná. „ Půjdu dolů, nachystám snídani, dobře?“

„ Přijdu za tebou, jenom nakrmím ten náš poklad.“ Usmála se Tonks a pohladila Teddyho po vláscích.

Když po půl hodině scházela ze schodů, zaslechla tiché zvuky z obýváku. Proto se tam šla podívat. Musela se usmát, při pohledu, který se jí naskytl.

Na pohovce ležel Remus, ve velmi nepohodlné poloze, kdy měl levou nohu přehozenou přes tu pravou a volně mu visela z pohovky dolů, levou rukou měl podepřenou hlavu a ta pravá visela z pohovky stejně, jako jeho levá noha. Vlasy měl rozcuchané a na tváři měl strniště. To měl určitě i včera, ale všimla si ho až dnes. Přikrytý byl svým cestovním pláštěm, z nějž se do koberce vsakovala voda.

„ Ty vypadáš.“ Usmála se a opatrně mu vzala jeho plášť. Z patra si potom kouzlem přivolala teplou deku, kterou svého muže přikryla.

„ Oslavoval v lasturové vile. Vrátil se až nad ránem.“ Ozvala se ode dveří Andromeda.

„ Kdy odešel?“

„ Když jsi usnula. Ještě chvíli si hrál s malým a potom šel tu šťastnou novinu říct Billovi.“

„ Jako by omládl.Zdá se mi, že má mnohem méně vrásek a šediny taky jako by ustoupily.“ Zasnila se nad výzorem svého manžela Tonks.

„ Taky se mi zdá. Vypadá šťastně a sluší mu to.“

„ Mami, Remus je zadaný.“

„ No dovol? Na mě je trochu mladý, nemyslíš?“

„ Hlavně je ženatý. S tvojí dcerou podotýkám. A krom toho je to otec.“

„ Neboj, není můj typ.“

„ To jsem ráda.“ Usmála se Dora a šáhla po kouzelnickém fotoaparátu.

„ Co to děláš?“

„ Tahle situace musí být zdokumentována.“

„ Ty jsi ale potvora.“

„ Až Tedy povyroste ukážu mu, jak jeho otec slavil jeho narození.“

„ Ten bude teda nadšený.“

„ Tedy, nebo Remus?“ Tonks se zatvářila jako andílek, když udělala dokonalou fotku.

„ Pojď se nasnídat, potřebuješ teď hodně síly.“ Prohlásila Andromeda, ale koutky jí cukaly.

Remus spal až do odpoledne. Dora ho sice chtěla probudit, aby si šel lehnout do postele, protože tušila, že z té pohovky ho budou hodně bolet záda, ale její matka jí to vymluvila. Tvrdila, že je lepší, aby se prospal bez vyrušování. Až se probudí dají mu lektvar proti kocovině a bolesti zad. Ty Dora pečlivě připravila na stolek, před svého manžela.

„ Copak ty náš andílku?“ usmívala se a povídala si se svým synkem, když za ní zavrzaly parkety. Otočila se a uviděla svého muže.

„ Dobré ráno.“

„ Dobré.“ Usmál se přišel k nim.“ Děkuji za lektvary, přišly opravdu vhod. Pohovka není zrovna nejvhodnější místo pro kvalitní spánek.“

„ Včera jste to protáhli, co?“

„ Byl jsem u Billa a…“

„ Slyšela jsem. Mamka říkala, že jsi se vrátil až nad ránem.“

„ Byl tam Harry.“

„ Cože? U Billa?“

„ Ano, Dobby má hrob za domem na zahradě.“

„ Dobby, co se stalo?“

„ Vypadá to, že je chytili lovci a odvedli do Malfoy major.“

„ U Merlina, ale co s nimi dělal Dobby?“

„Ten jim pomohl utéct.U Malfoyů  byl Harry, Ron a Hermiona, potom Oliwanders, Dean Thomas, Lenka Láskodárová a skřet Griphook. Dobby jim pomohl…“

„A jak se tam dostal?“

„ …to nikdo neví. Nestačil to Harrymu říct.“

„ Jak umřel?“

„ Bella, ona, zabila ho dýkou.“

„ K čertu už s ní.“ Zanadávala Tonks a po tváři jí stekla slza. S Dobbym se potkávala dost často, když hlídala loňský rok Bradavice. Byl to milý skřítek.

„ A co ostatní? Jsou v pořádku?“

„ Harry s Ronem ano. Hermionu mučili, ale už je dobrá, ostatní mají pár šrámů, Oliwanders už je u Muriel.“

„ To je dobře. Dobyho je mi líto.Byl skvělý.“

„ Já vím, zlato.“ Remus svojí ženu objal. Věděl, že jí skřítek přirostl k srdci.

„ Všichni tě pozdravují, a Harry souhlasil, že půjde Tedymu za kmotra.“

„ To je úžasné.“ Políbila Remuse na čelo a předala mu malého. Potom šla připravit koupel pro oba své chlapy. Do postele se toho dne dostala až pozdě v noci, I když jí byl Remus nápomocen bylo toho strašně moc. Pořád ještě byla trochu unavená z porodu, o malé miminko se teprve učila starat, i když její mateřské instinkty pracovaly na tisíc procent a hlavně toho na ní bylo moc. Tady sice skoro celou dobu prospal, ale když už se probudil dal to dost hlasitě najevo.

Proto, když si konečně lehla do postele, uvítala ticho, které v celém domě panovalo. Beze slov objala svého muže, hlavu mu položila na rameno a uložila se k zaslouženému spánku.

 Následující dny probíhaly velmi stereotypně. Několikrát za noc probudil mladý, manželský pár křik jejich milované ratolesti, kdy malý Tedy potřeboval nakrmit, přebalit, nebo si prostě jenom usmyslel, že jeho rodiče už odpočívali dost a měli by se o něj zase chvíli starat. Přes den se Tonks motala v začarovaném kruhu. Nakrmit malého, přebalit ho, uspat ho. Chvíli měla klid na domácí práce, ovšem potom začal kolotoč okolo malého znovu.

Jedno dopoledne, kdy Tonks konečně uložila spícího Tedyho do postýlky a pustila se do úklidu kuchyně za ní přišla její matka.

„ Kde je Remus?“

„ Mami vždyť víš, že je v práci.“

„ Kolik hodin jsi v noci spala?“

„ Nevím, dvě?“

„ To ti ani nepomohl?“

„ Chtěl, ale poslala jsem ho spát do odzvučeného pokoje pro hosty.“

„ A můžeš mi vysvětlit proč? Ty se staráš o malého, když pláče, když ho něco bolí a Remus si potom přijde domů, pohraje si s ním a jde spát do odzvučené místnosti?“

„ Sakra mami, každý den chodí na obhlídky a bojuje se smrtijedy. Nevím jak by to zvládal, kdyby celou noc nespal, protože Tedy nacvičuje na budoucí dráhu operního zpěváka.“

„ Nekřič na mě.“

Do křiku obou žen se přidal i malý Tedy, který konečně usnul.

„ Děkuji, vážně ti děkuji. Byla jsem ráda, že na chvíli usnul.“

„ Dej mi ho.“

„ Ne. Dokážu uspat vlastního syna.“

„ Doro, potřebuješ pomoct. Nemůžeš to zvládat takhle sama.“

„ Chceš mi pomoct? Fajn tak přestaň obviňovat Remuse, že nic nedělá. Jdu ho uspat nahoru.“

„ A ty si taky odpočiň, bydlím tady s vámi, tak to tady aspoň uklidím.“

„ Díky.“  Tonks na svou matku nechtěla křičet, ale opravdu toho na ní bylo v posledních týdnech moc. Skoro nespala, Remus se domů vracel někdy hodně zřízený a krom toho měli za sebou první úplněk s malým. Jediné, po čem toužila bylo lehnout si a chvíli jenom spát.

Když s Tedym dorazila do ložnice, posadila se na postel, záda si podepřela polštáři a začala Tedymu vyprávět pohádku o králici Alici a chechtavém pařezu.

„ …na pařezu poraženého stromu pak navždy stála zlatá socha pradlenky a kouzelníky ani čarodějky v království už nikdy nikdo nepronásledoval.“

 Když dokončila vyprávění usmála se. Tedy jí spinkal v náručí a vypadal jako andílek. Tonks se přinutila vstát z vyhřáté postele a uložila malého do jeho postýlky. Potom se vrátila ke své posteli a na chvíli se natáhla, protože jí bolela záda. Chtěla si jenom na pár minut odpočinout, ani nevěděla jak, ale usnula.

Když se znovu otevřela oči v pokoji už byla tma. Musela prospat skoro celý den, ale jak to, že jí malý nevzbudil? Hlavou se jí okamžitě začaly vířit miliony nepravděpodobných teorií. Rychle vstala z postele a přešla k postýlce svého syna. Nebyl tam. Otočila se a rozhlédla se po místnosti. Na druhé straně manželské postele viděla cestovní plášť Remuse a uklidnila se. Určitě se s ním.  Převlékla se, protože její oblečení bylo značně zmuchlané a potom se vydala dolů za ostatními.

Remus s Tedym seděl na podlaze v obýváku u krbu a vyprávěl mu nějaké příběhy ze svého dětství.

„ Ahoj mami.“ Pozdravila Dora, když přišla do kuchyně.

„ Vyspala jsi se dobře?“

„ Náramně, děkuji a omlouvám se, že jsem na tebe ráno tak vyjela.“

„ To nic, já neměla začínat. Vím, že toho teď máte oba hodně a s malým je to ještě o něco složitější, že?“

„ Přesně.“

„ Uděláme dohodu, ano?“

„ Jakou dohodu?“ nechápala Tonks.

„ TY se budeš věnovat výhradně malému a já se budu starat o domácnost.“
“ Mami, to po tobě nemůžu chtít.“

„ Ale můžeš. Stejně jsi mizerná kuchařka a pokud jde o uklízení…“

„ Jsem nešikovná.“ Usmála se Tonks.

„ Tak platí?“

„ Platí, děkuji.“ Usmála se mladá mamina a vydala se do pokoje za svými kluky.

„ Ahoj kluci, jak se máte?“

„ Hele kdo nám přišel. Maminka. A vypadá, že se nám vyspinkala do růžova.“

„ Ahoj.“ Přišla k Removi a políbila ho. „vypadáš unaveně.“

„ Bylo toho hodně. V poslední době je těch útoků nějak moc, mám zlé tušení, že se blíží něco velkého.“

„ Snad už to brzy skončí.“

„ A my budeme moct normálně žít?“

„ A my budeme normálně žít.“ Usmála se Dora a poškrábala malého po bříšku. „ Vyfotím vás. Hrozně vám to spolu sluší.“

„ Ne, víš jak nerad se fotím.“

„ Smůla.“ Zašklebila se vítězně jeho žena a ze stolku, který byl za ní vzala kouzelnický fotoaparát a udělal pár fotek svého muže s jejich potomkem.

„ Tahle se povedla.“ Usmála se a podala svému muži jednu z fotografií, zatím co si od něj převzala malého. Na fotografii byl samozřejmě Remus s malým Tedym, kdy se mu jeho syn zrovna snažil ukroutit nos a polovinu fotografie zabíraly jeho tyrkysově modré vlásky.

„ To tedy ano. Vkus zdědil po matce.“

„ Asi už to tak vypadá, ale máme z toho nebyla moc nadšená, doufala, že povahově bude spíše po tobě.“

„ Proč? Ta tyrkysová mu slučí rozhodně více než ta zrzavá, co měl po narození.“

„ Zrzavá? To jsem naštěstí zaspala.“ Usmála se Dora.  Společně seděli na podlaze a hráli si se svým synem. Užívali si společných chvil, protože ač o tom nemluvili oba si byli vědomi faktu, že jejich rodinné štěstí nemusí trvat dlouho. V době, ve které žili se mohlo stát cokoli, kdykoli. Remuse už druhého dne nemusel vrátit z akce domů. Oba to věděli, ale nemluvili o tom. Nepřipouštěli si to. Remus věděl, že kdyby se nechal zabít tak mu to Dora jen tak nedaruje. Našla by si způsob jak by mu to vyčinila. Tím si byl jistý. A za to svou ženu tak miloval.

Zpět na obsah

Kapitola 70: A příběhu je konec

Malý Teddy rostl jako z vody a dělal svým rodičům jenom radost. Tonks s Remusem si mohli užívat nejenom svého malého synka, ale také sami sebe, protože v domě zůstali sami. Andromeda se totiž rozhodla vrátit se k sobě domů. Usoudila, že bydlení pod jednou střechou nikomu neprospívá a proto je nyní pouze navštěvovala a rozmazlovala svého vnuka. Tonks to více než vítala. Milovala svou matku, ale rodinu chtěla mít pro sebe.

„ Tak co kluci moji?“ vešla Tonks do dětského pokoje a usmívala se při pohledu na svého manžela sedícího v houpacím křesle a jejich několika měsíčního miminka, jak klidně oddechuje v náručí svého otce.

„ Co máš na mysli?“ zajímal se Remus, když svůj zrak odtrhnul od svého potomka k manželce.

„ Musíš dneska někam do akce?“

„ Ne, zatím o ničem nevím. Chci být dneska s vámi. Uděláme si krásný společný den. Mluvil jsem o tom s Pastorkem, a pokud nebude opravdu nějaká výjimečná situace nebudou pro mě posílat.“

„ Tak to tě nebudeme nijak přemlouvat, ale večer jsem slíbila, že zajdeme za mamkou, půjdeš s námi?“

„ Andromedu už jsem dlouho neviděl. Vždycky přijde, když jsem pryč.“

„ Neříkej, že ti to vadí.“

„ Nevadí, ale nechci, aby si jsi to zase odnesla ty.“

„ Půjdeš dobrovolně do palby?“

„ Nevím, jestli zcela dobrovolně, ale půjdu.“

„ Neboj, mamku obměkčím tím, že jsi byl celý den s námi a věnoval jsi nám všechnu svou pozornost.“ Tonks si od Remuse vzala malého Teddyho a uložila ho do postýlky. Nakláněla se nad kolébkou, jednu ruku položenou na dřevěné konstrukci a druhou upravovala přikrývku, kterou svého syna přikryla. Ani si nevšimla, že Remus se zvedl z houpacího křesla a přešel přes místnost za svou ženu. Jemně ji ze zadu objal a políbil na holé rameno.

„ Remusi.“

„ Chybíš mi.“

„ Ty mě taky.“ Usmála se, otočila se a ovinula své štíhlé paže kolem Remova hrudníku. Usmál se a jemně ji políbil na rty.

„ Počkej.“

„ Co se děje?“

„ Spí tady náš syn.“

„ Přesně spí. Máme pro sebe chvíli čas.“

„ Remusi.“

„ Ano?“

„ Mám na tebe špatný vliv.“ Usmála se Tonks, vymanila se z jeho sevření, chytila svého muže na dlaň a vedla ho za sebou ke dveřím.

Na chodbě chvíli počkala, než Remus zavře dveře dětského pokoje a potom pokračovala směrem k jejich ložnici.

Když za sebou zavřeli, propukla vášnivá hra doteků a polibků.

„ Miluju tě.“

„ Remusi.“ V líbání přestal jenom na chvíli, než Doře přetáhl bílou tuniku přes hlavu, aby jí následně mohl odhodit kamsi, do rohu místnosti. Vypracovanýma, silnýma rukama bloudil po jejích zádech a svými rty se zase přisál k těm jejím. Jejich jazyky chvílemi sváděly vášnivou bitvu, jindy se pouze jemně vzájemně dotýkaly.

Tonks svému manželovi pomalu odepínala jeden knoflík košile po druhém, až po nekonečně dlouhé době uvolnila i ten poslední a stáhla mu jí z těla. Košile následovala i její tuniku a rovněž skončila kdesi na podlaze.

Dořiným zvědavým prstíčkům se objevil nový prostor pro zkoumání. Vypracovaná hruď jejího partnera. Remus své polibky přesměroval na její krk. Tonks rozkoší zaklonila hlavu a ze rtů jí vyšel slabý sten. Remus moc dobře věděl, co na jeho ženu platí.

Během doby, co se její muž věnoval její krční tepně, Dora prstem své levé ruky obkreslovala kontury jeho hrudníku a pravou rukou zkušeně bojovala s páskem jeho kalhot. Když se jí konečně podařilo uvolnit přezku, přesunula i svou druhou ruku k okraji kalhot a uvolnila opasek, aby svého partnera mohla nadbytečného kusu oblečení zbavit. Remus se usmál, a aniž by se přestal věnovat Dořině ušnímu lalůčku, rukama obkreslil linii jejích boků. Prsty se potom vydal po lemu jích kalhot až k zapínání, které bylo nutno odepnout. Třemi prsty napřed zajel za okraj riflí, které měla Tonks na sobě a jí se naježily chloupky v zátylku. Políbil ji na rty a odepnul knoflíček, potom svou ženu položil na postel a kalhoty ji jemně sundal.

Lehnul si k ní a prsy jí zajel do vlasů, opět jí začal zasypával polibky a jednou rukou začal opět prozkoumával její tělo.

Po chvíli se Dora překulila na Remuse a stáhla i jeho kalhoty.

Ač bylo venku i v místnosti teplo, na pokožce měla husí kůži. Remus si ji zase stáhnul pod sebe, oba je přikryl přikrývkou, a začal ji líbat na hrudníku. Tonks se rozkoší zaklonila a své nohy obtočila kolem jeho boků. Usmál se, vrátil se s polibky opět je jejím rtům.

Společné chvíle si oba užívali. Když jí zašeptal do ucha, že ji miluje, objala ho kolem krku a vášnivě políbila. Jejich vyvrcholení přišlo téměř současně.

Společně potom leželi v objetí a ani nemuseli mluvit. Pouze si užívali přítomnost toho druhého. Z prožívání společné blízkosti je vyrušil pláč jejich syna, který se začal ozývat z vedlejšího pokoje.

„ Půjdu za ním, asi má hlad.“ Začala se Dora zvedat.

„ Lež, zajdu za ním, když ho neuklidním, tak ti ho přinesu, dobře?“ chytil Remus svou ženu za ruku a stáhl jí zpátky do vyhřáté postele. Potom se sám zvedl a natáhl si na nohy kalhoty, které na podlaze našel.   Když za ním zacvakly dveře, Dora se uvelebila v posteli a jenom se tak rozvalovala. Za chvíli ustal pláč jejího syna, takže Remus byl nejspíše úspěšný. Nechtělo se jí vstávat, a proto ležela v posteli, dokud její manžel znovu nedorazil.

„ Jenom chtěl přebalit. Už zase spinká.“

„ Ať se pořádně vyspí, až budem u mamky moc mu spát nedá. Kolik je vůbec hodin?“ zajímala se Dora, která úplně ztratila pojem o čase.

„ Budou čtyři.“

„ Už?“

„ Už.“

„ Ten den nějak rychle utíká.“ Zesmutněla Tonks a stáhla Remuse zpátky k sobě.

„ V kolik máme být u Andromedy?“

„ Říkala, že kolem páté, aby si malého ještě užila.“

„ Tak to už nám toho času v posteli moc nezbývá, měli bychom vstát.“

„ Já ještě nechci, přijdeme pozdě.“

„ Nezlob. Zítra z postele nevylezeme.“

„ Slibuješ?“ zajiskřilo Doře v očích

„ Slibuji.“

„ Smrtijedi si dali pauzu?“ pozvedla Dora obočí, když jí Remus políbil na čelo.

„ Ne, ale Pastorek se nudí, takže si zítřejší akce vzal taky. Chci strávit nějaký čas s rodinou.“

„ Dobře, tak vstáváme. Nachystáš Teddymu nějaké věci? Já bych se šla osprchovat.“ Zaprosila, a aniž by čekala na odpověď manžela, namířila si to do koupelny.

O hodinu později stáli před dveřmi domu, patřícímu Andromedě Tonks. Doře vlasy zářily ve slunečním světle jako růžové perličky, měla na sobě přiléhavé, žluté tričko s nápisem SUDIČKY a volné, černé zvonové kalhoty, na nohou měla pohodlné, tmavé tenisky. Její manžel, si liboval v košilích. Proto i tentokrát měl jednu na sobě. Tentokrát bílou, zapnutou až od třetího knoflíčku, proto šla vidět jeho mužná hruď a kalhoty měl volnější černé, ovšem ne do zvonu jako jeho manželka. Před sebou měl modrý kočárek, ve kterém stále spal malý Teddy. Ten byl sladěn do modré, dokonce i vlasy měly stále tyrkysovou barvu. Tonks se usmála na svého muže, letmě ho políbila na rty a zazvonila na domovní zvonek. Za okamžik slyšeli klepání podpatků o podlahu, jak její matka mířila ke dveřím.

„ Kdo je?“

„ Já Dora Tonks, tvá dcera, manželka Remuse Lupina, matka Teddyho Lupina, mou nejoblíbenější skupinou jsou Sudičky a když mi bylo pět tak jsem se na tři dny stratila.“

„ Pojďte dále.“ Ozvalo se zpoza dveří a zámek cvaknul. Dora otevřela a vešla do prostorné předsíně. Hned za ní vešel Remus s malým. Dora se přivítala s matkou a společně šly do obývacího pokoje. Tam Dora položila Teddyho tašku na podlahu a počkala na manžela, který šel v těsném závěsu za ní. Také se přivítal se svou tchýní a posadil se na pohovku vedle své ženy.

„ Teddyho jsem nechal spát v kočárku.“

„ On ještě spí? Chtěla jsem si s ním pohrát.“

„ Neboj mami, až se vzbudí  budeš ho mít plné ruce.“

„ Máte nějaké fotky? Malé děti tak rychle rostou a já ho neviděla už tak dlouho.“

„ Neviděla jsi ho týden.“ Usmála se Dora a stočila pohled na svého muže. Ten z pod pláště vytáhl pár fotek a podal je Andromědě.

 „ Tady, ty jsou ze včerejška.“

Andromeda si fotky převzala a začala si je prohlížet. Mladý pár seděl tiše a bavil se nad pitvořením starší ženy, sedící naproti nim a prohlížející si fotky.

Po chvíli je předala zpět Removi.

„ Čemu vděčíme za tvou přítomnost? Smrtijedi si dali dneska pokoj?“

„ Mami.“

„ Ne, ale chtěl jsem strávit nějakou dobu s Dorou a malým, sama jsi řekla, že roste jako z vody.“ Remus neztrácel kontrolu, na rozdíl od jeho ženy. Věděl, že Andromeda to myslí dobře. Bojí se o svou dceru a vnuka. Nechce, aby zůstali sami jako ona.   

„ To je od tebe milé.“

„ Mami, mohla bys toho nechat? Já chci prožít klidný večer a ne se zase hádat.“

„ Promiň.“

„ Děkuji.“

Večer poté probíhal v příjemném rytmu. Malý Teddy se probudil hned po večeři, a tak měla Dora s Remusem klid na odpočinek a kávu, protože Andromeda se své role babičky ujala opravdu svědomitě. Celým domem se ozýval dětský smích a prostoupilo jej štěstí a rodinný klid.

„ Takových večerů by mělo být více.“ Usmál se Remus, když svíral svou ženu v náručí a díval se, jak jeho tchýně právě lechtá malého a ten se směje na celé kolo.

„ Chceš na návštěvu k mámě chodit častěji?“

„ Nestraš.“ Usmál se. „ Ne, jenom, já nevím, dnešek byl krásný.“

„ Pořád je.“ Usmála se Dora a pořádně se uvelebila v jeho náručí. Ovšem jenom co to dořekla, oknem přiběhla jasně stříbrná lasička, patron Arthura Weasleyho. Ještě dříve než vyřídila svůj vzkaz všichni věděli, že nepřináší dobré zprávy. Dora instinktivně stiskla Removu dlaň a ten jí stisk opětoval.

„ Je to tady. Bitva. Smrtijedi se blíží do Bradavic, je tam i Harry a ostatní. Dnes se o všem rozhodne. Rychle Remusi, je jich mnohem více než nás. Vchod je přes hospodu U Prasečí hlavy.“

 Poté lasička zmizela. Všichni zůstali na místech jako opaření, jenom Teddy vůbec nevnímal význam slov a začal svými ručkami pátrat ve vzduchu a dožadoval se lasice.

„ Myslím, že ten klidný večer jsme přecenili.“ Konstatovala zaskočeným hlasem Dora a dlaň svého muže stále nepouštěla.

„ Poslední boj.“ Zašeptala Andromeda.

„  Já…“ Remus nedokázal vyslovit zbytek věty nahlas. Dora se zvedla z pohovky, a otočila se čelem ke svému muži, který se také postavil. Chtěla mu něco říct, ale co? Co se v téhle chvíli dalo říct, aby to nevyznělo jako klišé? Proto ho jenom pevně objala a po tváři jí stekla slza.

„ Pššš, neplač.“ Utěšoval jí Remus ve své náručí. Dlaní jí hladil po zádech a líbal do vlasů.

„ Slib mi, že se vrátíš.“

„ To nemůže Doro.“

„ Slib mi to, prosím.“
“ Můžu ti slíbit, že udělám všechno pro to, abych se k vám vrátil.“

„ To mi stačí.“

„ Miluju tě.“ Zašeptal jí do ucha a naposledy jí políbil na rty. Poté přešel k Andromedě a vzal si od ní Teddyho. Pevně ho objal a políbil na malé čelíčko.

„ Buď na maminku a babičku hodný, ano?“ pohladil ho po hlavičce a předal jej Doře.

„ Musím jít.“

„ Buď opatrný.“

„ Budu.“ S tím odešel. Zanechal svou ženu a syna v bezpečí domova a sám se vydal do bitvy, kterou s největší pravděpodobností nepřežije.

Malý Teddy jako by pochopil co se právě stalo začal hlasitě plakat. To Doru probudilo z jakého si transu a svého syna si přitiskla na hruď.

„ Neplakej maličký. Táta se nám vrátí. Musí se nám vrátit.“ Pomalu se posadila zpátky na pohovku a stále zírala na místo, kde Remuse viděla naposledy. Současně tišila Teddyho a zpívala mu tiše ukolébavku. Andromedinu přítomnost si uvědomila až, když se posadila vedle ní a pohladila ji po zádech.

„ Bude v pořádku. Uvidíš.“

„ Já vím mami. Nenechá se zabít. Přežije to. Půjdu uspat malého, do pokoje pro hosty, dobře?“

„ Jistě drahoušku.“

Dora si přes rameno přehodila Tedyho tašku a spolu se svým synem v náručí se vydala do patra, do pokoje pro hosty. Slzy, které jí stékaly po tvářích se už ani nesnažila utírat.Ani svého syna se jí nepodařilo zcela uklidnit. Sice už neplakal naplno, ale stále bylo vidět, že je nesvůj a sem tam si trošičku zaplakal.  Hůlkou napustila do vany trochu vody a poté v ní svého syna vykoupala. Osušila ho voňavou osuškou a položila na velkou postel. Z taštičky vynadala pyžamko s čarodějným koštětem na prsou a až teď si uvědomila, že vzala to, které mu koupil Remus. Přitiskla si ho k obličeji a přičichla k vůni. Byla to zvláštní, uklidňující vůně čistoty. S tichým povzdechem, do něj oblékla Teddyho  a opět ho zvedla do náruče. Tedy s ní natahoval své drobné pěstičky. Pohladila ho po vláscích políbila na čelo jeho pěstičku pohladila prstem. Chvíli společně pozorovali oblohu, která se již zatahovala noční oponou.

„ Za chvíli bude tma.“ Konstatovala Dora. Nebe bylo zatažené, nebyla vidět ani jedna hvězdička.

„ Jako by vědělo, co se dneska stane.“ Poté se dlouze zadívala do očí svého syna a nakonec se odvrátila od okna a Teddyho uložila do postýlky, kterou tam vyčarovala Andromeda.

„ Tššš, potichu hezky spinkej.“ Konejšila svého syna a vyprávěla mu pohádku, kterou jako dítě milovala ze všeho nejvíce o Telestovi a Io.

„ … Nakonec s pomocí samotné Io se Telestovi podařilo zničit Sycoraxe a společně zvítězili i nad skřety, kteří se nehodlali vzdát.“

Když dokončila své vyprávění Tedy už klidně spinkal. Ve své malé pěstičce svíral její prst, jako by měl strach, že mu odejde. Dora opatrně svůj prst dostala ze sevření svého syna a vedle něj položila jeho plyšového králíčka. Potom ho pohladila po vláscích

„ Mám tě ráda, nikdy na to nezapomeň.“ Zašeptala mu, když ho políbila na růžové líčko a poté opustila jeho pokoj.

Potichu sešla po schodech zpátky do obývacího pokoje.

Andromeda seděla na pohovce a rukou třímala fotku, na které byli všichni čtyři. Byla na ní Dora s Remusem  a ona s Teddym, jejím manželem.

„ Mami já…“ začala Dora, když došla těsně k pohovce. Andromeda neodpověděla. Pouze tiše pozorovala fotku.

„ Mami?“

„ Tady vypadáme všichni šťastně.“ Zašeptala její matka zlomeně.

„ Netušili jsme ještě, co nás čeká.“

„ Mami, já tam…, musím tam jít...“ chvíli počkala, ale když její matka nic neříkala pokračovala.

„ Nedokážu tady sedět, v bezpečí a trnout hrůzou jestli Remus žije nebo, nebo je….“ Nedokázala to doříct.

„ Nic jiného jsem od tebe ani nečekala.“ Promluvila Andromeda tichým hlasem.

„ Já…“

„ Doro, tohle je tvoje přirozenost. Když přišel ten patron, věděla jsem, že půjdeš taky. Jsi bystrozor tělem i duší. Musíš tam být. Nelíbí se mi to. Nejraději bych tě měla tady v bezpečí, ale vím, že to nejsi ty.“

„ Děkuji.“

„ Jenom tě prosím, nezapomeň, že tady na tebe, na vás oba čeká váš syn. Syn, který vás potřebuje.“

„ Mám tě ráda maminko. Nezapomenu na to.“ S tím se obě ženy objaly a i Dora následovala svého manžela do závěrečné bitvy nejenom o Bradavice, ale o celý kouzelnický svět.

Objevila se na tiché prašné cestě vedoucí k Prasinkám. V dáli viděla osvětlený Bradavický hrad. Vypadal tak klidně, majestátní jako vždy, ale přece bylo něco jiné. Ve vzduchu byla cítit bolest, strach a smrt. Z pouzdra si pro případ potřeby vytáhla hůlku a pevně ji sevřela v dlani, potom se co nejrychleji rozeběhla k Prasečí hlavě, ze které vedl průchod pro bojující.

Ze začátku bylo na cestě klid, ale po chvíli se proti ní začaly objevovat davy. Ale hned poznala, že to nejsou Smrtijedi. Všichni se pohybovali nekoordinovaně, křičeli jeden přes druhého a snažili se co nejrychleji dostat za hranice vesnice. Když se k ní přiblížili, poznala, že jsou to studenti. Evakuace už musela být v plném proudu, možná, že už úplně skončila. Byla ráda, že děti jsou v bezpečí, ale pro ní to znamenalo zdržení, protože se musela prodírat skoro celou kolejí Zmiozelu, což jí bylo hned jasné, že z této koleje nikdo dobrovolně nezůstane ha hradě, poté potkala také hodně hábitů s modrým znakem Havraspáru a žlutým Mrzimorským, ale těch bylo podstatně méně než těch zelených Zmiozelských. Ovšem, z Nebelvíru potkala jenom nezletilé. Nikoho, kdo by odpovídal věkem plnoletosti na sobě neměl červený znak se lvem na srdci.

Probíhala kolem dvou asi patnáctiletých studentů Nebelvíru.

„ Není to fér. Já chci bojoat.“
„ Přesně. Jak nám může McGonnagalová bránit?“

„ Prý nejste plnoletí, jděte.“ Napodobil ten jeden hlas jejich ředitelky koleje a v té chvíli si představila profesorku McGonagalovou, jak lítá kolem stolu a třídí svoje studenty, kteří mohou zůstat a kteří ne. Bylo jí jasné,že tito dva nezletilí nebyli jako jediní nespokojení s tímto nařízením. Byla si jistá, že skoro všichni hrad neopustili dobrovolně. Nedokázala odhadnout jestli je to dobré nebo špatné znamení. Krom členů Fénixova řádu  a všech na jejich straně tam bude taky plno mladých studentů, kteří nemají potřebný výcvik. Z jejích myšlenek jí vytrhla realita. Dav studentů se uklidnil a ona se konečně objevila před Hospodou U Prasečí hlavy. Rozrazila dřevěné dveře a spatřila obraz, před kterým stál Aberforth Brumbál.

„ Co se to tady zase….“ Starý muž se otočil a svým pohledem zkoumal Tonks.

„ Ahoj Aberforthe.“ Pozdravila ho udýchaně a vykročila směrem k němu.

„ Taky tam chceš jít?“

„ Musím.“

„ Budeš muset chvíli počkat, až se Ariana vrátí.“

„ Dobře.“  Chvíli bylo úplné ticho, ale potom jako blesk z čistého nebe ticho přehlušil slizký, syčivý hlas lorda Voldemorta.

„ Vydejte mi Harryho Pottera a nechám vás jít. Vydejte mi Harryho a přežijete. Máte čas do půlnoci.“

Oba přítomní v hospodě si vyměnili pohled.

„ Už je to tady.“

„ To ano. Půjdu s vámi. Tady v hospodě bych byl houby platný. Jestli to má být můj konec, ať jsem v centru. 

„ Vážně?“

„ Co si to o mě myslíš děvče? Kdysi jsem byl předním členem původního Fénixova řádu. Takže budu určitě užitečný. Když tak na onen svět sebou aspoň vezmu co nejvíce smrtijedů.“ Ulevil si Aberforth a svůj modrý pohled upřel na prázdný rám obrazu své malé sestřičky s jejíž smrtí se stále za ty roky nevyrovnal a stále si to klad za vinu. I když to nebyla jeho vina. Dával si to za vinu, že ji neochránil a aby se z toho nezbláznil, začal z toho vinit svého staršího bratra. Teď mu to přišlo jako malichernost. Za celý dospělý život s ním skoro nepromluvil, když Albus přišel k Prasečí hlavě, dokonce mu vykal.

Dora netrpělivě přecházela z jedné strany místnosti na druhou a ve svých štíhlých prstech si pohrávala s hůlkou. 

Po nějaké době se na konci tunelu objevila malá tečka, která se stále zvětšovala a zvětšovala až před nimi stála Ariana Brumbálová.

„ Ariano, mohla bys odvést ještě nás?“

„ Jistě, pojťe.“ Usmála se mladá dívka a uvolnila jim místo, aby se vešli k ní do portrétu.  Aberhorth vstoupil za svou sestrou jako první, hned po něm do portrétu vstoupila i Tonks. Arianu s lucernou nechali jít jako první a obase drželi v těsném závěsu za ní. Tmavým tunelem, osvětleným pouze slabým světlem lucerny procházeli jak nejrychleji mohli, ale i tak se to Tonks zdálo strašně pomalé. Když byli asi v polovině, ozvala se hrozná rána, tunel se zachvěl a na hlavu jim padaly drobné kamínky, hlína a zvířil se prach. Tonks si nepřála nic jiného, než aby byli konečně venku, konečně v Bradavicích. Ničila ji představa, že neví co se tam děje. 

Během cesty do Bradavického hradu zaslechli ještě dva výbuchy. Potom konečně zahlédli malé světýlko, konec tunelu, místnost v Bradavicích. Všichni ještě zrychlili tempo chůze, aby tam mohli být co nejdříve. Objevili se na portrétu, ze kterého Aberhorth vyšel jako první, neřekl nikomu ani slovo a vyběhl po schodech ze dveří. Když se za ním zabouchly dřevěné dvířka, Tonks vyšla z portrétu a poprvé si pozorně prohlédla místnost.

Nebyla nijak velká, ale i tak by se tam vešlo dost lidí. Pod obrazem stála truhla, která byla značně špinavá a podřená od toho jak na ni skákali přicházející členové řádu stejně tak, jak na ni lozili studenti, kteří více či méně chtěně opouštěli Bradavický hrad před nadcházející bitvou.

„ Děkuji, Ariano.“ Poděkovala Tonks dívce na obrazu. Ta se usmála, předvedla dokonalé pukrle a beze slova se k ní otočila zády a vydala se zpátky do krčmy. Poté, co ji mladá slečna zmizela z očí se znovu otočila do místnosti a teprve teď si všimla Giny, která tam jako jediná byla.

„ Kde jsou všichni?“

„ Už odešli.“

„ A co tady děláš ty?“

„ Čekám.“

„ Na co?“

„ Až bitva skončí. Musím tady zůstat. Nesmím jim pomoct, Tonks chápeš to?“ začala rozhořčeně Giny, čekajíc, že se jí Dora zastane.

„ Chápu, nejsi plnoletá.“ Pokrčila Tonks rameny.

„ Cože? I ty?“
„ Giny pochop to.“
„ Já to chápu. Všichni budete nastavovat životy, ale já tady musím zůstat, protože jsem se nenarodila o pár měsíců dříve?“

„ Jo.“

„ A co ty?“
„ Jak to myslíš?“

„ Remus říkal, že jsi s malým u své matky.“

„ Já nemohl….“ Zmlkly a otočily se k obrazu, ze kterého vystoupila postarší dáma.

„ Co tady děláte?“ zeptala se dáma, když již pevně stála na kamenné podlaze.

„ Vyměňujeme si názory.“ Vysvětlila Tonks.

„ Aha, nevíte, kde je můj vnuk?“

„ A kdo je váš vnuk?“ tentokrát se slova ujala Giny.

„ Neville, Neville Longbottom.“

„ Aha, ten tady byl, ale už odešel a nevím, kde teď je.“

„ Tak to si ho budu muset najít.“

„ Počkejte, půjdu s váma.“ Zavolala Tonks a ještě se otočila na Giny.

„ Nevíš, kde je Remus?“

„ Nevím. Odsud nevím nic.“ Řekla nasupeně Giny a otočila se s prosebnými pohledy na obě ženy.

„ Ne Giny, ty zůstaneš tady.“ Prohlásila Tonks zrovna ve chvíli, kdy se rozrazily dveře. Všechny tři se otočily s napřaženými hůlkami. Ovšem hned zase své ruce nechaly volně spadnout podél těla, ve dveřích totiž stál Harry, Ron a Hermiona.

„ Víte kde je Neville?“ zeptala se první paní Lomgbottonová.

„ Bojuje.“ To jediné slovo zapříčinilo takovou hrdost v očích staré ženy, že se Tonks mírně usmála.

„ Omluvte mne, musím mu jít pomoci. Je to pravý syn svého otce, mého syna, já věděla, že to v něm je.“ S tím vyběhla ze dveří a málem při tom porazila Rona s Hermionou.

„ Tonks, co ty tady děláš?“ zajímala se Hermiona, když opět získala ztracenou stabilitu.

„ Nemohla jsem tam sedět a nevědět co se děje.“

„ Ale co Tedy?“ Zajímal se Harry.

„ Mamka se o něj postará. Já jsem zapotřebí tady. Nevíte kde je Remus?“

„ Myslím, že vedl nějakou skupinu na Bradavické pozemky.“ Oznámil Harry. Na to už Dora nic neřekla a vyběhla stejnými dveřmi jako před ní paní Lomgbotonová.

Běžela dlouhou chodbou Bradavického hradu a všude kolem ní bylo plno rozbitého skla z roztříštěných oken, a každou chvíli se musel vyhnout kamenům, které se různě povalovaly po podlaze – zbytky chrličů, soch, brnění a všeho, do čeho narazila zbloudilá kletba. Dokonce probíhala kolem místa, kde úplně chyběla stěna hradu a ona měla výhled na pozemky. Tmavá obloha bděla nad všemi, kteří byli tam dole. Viděla několik ohňů a každou chvíli tmu rozzářilo nějaké kouzlo. Vítr k ní na svých křídlech donesl výkřiky, nadávky, ale i bolest způsobenou nějakým kouzlem.Zatočila hlavou a rozběhla se po schodech dolů směrem k velké síni.

„ Arthure.“

„ Tonks, co ty tady děláš?“

„ Nemohla jsem jen tak sedět doma. Kde můžu nejvíce pomoct?“

„ Remus mě sice roztrhne až to skončí, ale nejvíce tě bude potřebovat on na pozemcích. Tam toho je nejvíce, ale je to také nejnebezpečnější.“

„ Neboj, já mu to potom vysvětlím.“ Usmála se Tonks a rozběhla se v obrovské bráně, která střežila hrad. Když se brána otevřela, jenom na tolik, aby jí Tonks mohla proběhnout, do plic ji uhodil čerstvý vzduch načuchnutý dýmem a krví.

Všude kolem ní se bojovalo. Všude bylo plno zakuklenců a dokonce musela proběhnout i kolem prvních obětí.Zastavila až na místě, kde bylo nejvíce Smrtijedů a viděla, že s nimi bojuje Bill Weasley.

 „ Ahoj, nepotřebujete tady pomoc?“ koukla na něj, když mu pomohla zneškodnit čtyři zakuklence, kteří se na něj řítili.
„ Tonks, co ty tady u Merlina děláš?“ zakřičel Bill Weasley, když jí spatřil vedle sebe.

„ Přišla jsem na pomoc. Ale pokud mě tady nechceš, můžu jít o kus dál, tam mě určitě přivítají s otevřenou náručí.

„ Takhle jsem to nemyslel. Měla jsi zůstat doma.“

„ To už jsme dneska slyšela. Nemohla jsem. Nemohla jsem v tom Remuse a vás všechny nechat samotného.“

„ Jsem rád, že jsi tady.“ Usmál se Bill a odrazil kouzlo řítící se na ně.

„ Teda, nějak si věří.“ Odplivl si Bill. Ale i tak se Tonk na zátylku postavily všechny chloupky. V jeho hlase znělo cosi děsivého. Ale ona se rozhodně nehodlala vzdát bez boje. Zhluboka se nadechla, pevně sevřela hůlku a protáhla si záda.

„ Už je to skoro tady.“

„ Posledních pár minut a začne boj.“

Na velkých hodinách, na nejvyšší věži Bradavickéh hradu odbyla půlnoc. Tonks s Bilem se na sebe podívali ale hned potom se oba připravili na boj.

„ Já vás varoval. Měli jste mi vydat Pottera. Zvolili jste si svůj osud. Už vás nic nezachrání.“

„ Do boje“ zakřičel Bill a oba se s bitevním pokřikem vrhli na zakuklené Smrtijedy.

Tonsk v sekundě přestala myslet na všechno kolem ní a plně se soustředila na dva zamaskované zlosiny, kteří se proti ní vrhli.

„ Adava Kedavra“ zařval první, ale Tonsk se bez problému kouzlu vyhnula a to narazilo do stěny Bradavického hradu, který byl dobrých 70 metrů za jejími zády.

„ Confringo“ vykřikla kouzlo, mířící svou hůlkou na Smrtijeda menší, zavalitější postavy. Plášť měl sice nový, ale na boku potrhaný. Nejspíš měl za sebou trest vykonaný jeho pánem. Mohl by to být snadnější cíl, než jeho společník jehož kouzlům se musela stále vyhýbat.

Její kletba oběť minula jenom o pár centimetrů, proto se schýlila ke lsti. Oba její protivníci na ní vyslali smrtící kletbu současně. Rychlostí blesku si klekla, přetočila se na bok a na vyššího, obratnějšího Smrtijeda vyslala kletbu Conjunctivitus. Zasáhla ho přímo do hrudi a její účinek se dostavil okamžitě. Její soupeř upustil hůlku a oběma dlaněmi se chytil za své oči. Křičel při tom a naříkal. Tonks netušila, jak se asi cítí, ale byla si jistá, že oslepnout na začátku bitvy nebude ten nejpříjemnější pocit. Ale rychle se otočila na svého druhého soupeře, který na ní právě vyslal Cruciatus. Z pravého boku se převalila na levý, a zelený paprsek se vpil do trávy, do místa, kde těsně před tím měla rameno.

„ Confundo“ Smrtijed se sice snažil uhnout, ale byl moc pomalý a kouzlo ho zasáhlo do stehna. Najednou se začal potácet, brumlal si něco pod nosem a zmateně se rozhlížel kolem sebe, jako by vůbec nevěděl kde je a co tam dělá.

„ Mdloby na tebe“ její protivník se svalil na zem, potom ho spoutala a jediným mávnutím hůlky ho odstranila z bojiště, aby nepřekážel, stejný postup použila u svého „slepého“ protivníka a potom se porozhlédla po novém soupeři.

Nemusela hledat dlouho. Přímo naproti ní, asi takových deset metrů vzdálený stál vysoký Smrtijed, i když měl masku a kápi moc dobře věděla o koho se jedná. Nedal se přehlédnout. On ne.

„ Dlouho jsme se neviděli.“ Prohodil, když se k ní otočil.

„ Naposledy na ministerstvu, Luciusi?“ jeho jméno málem vyplivla z úst.

„ Ano, na ministerstvu. Tentokrát to dopadne opačně.“

„ Tím bych si nebyla tak jistá být tebou.“

„ Jak se má ten tvůj spratek neteřinko?“

„ Mého syna si neber do huby“ zařvala Tonks  „ Mdloby na tebe“

„ Víš co je tvůj problém?“ vysmíval se Lucius Malfoy, zatím co se bez problému vyhnul její kletbě. „ Jsi moc měkká. Nezabiješ a proto dnes zemřeš.“

„ Dneska umře jenom jeden z nás a já tě ujišťuji, že já to nebudu.“

„ Duro“ i tentokrát se Malfoy jejímu kouzlu vyhnul a to zasáhlo kmen stromu. Ten se okamžitě proměnil v kámen.

„ Everte stati“

„ Cruciatus“ Tonks se jen tak - tak vyhnula a vyslala proti němu několik neverbálních zaklínadel, ale všem se více či méně obratně vyhnul.

„ Tohle bude zajímavý souboj, jsi docela dobrá, když nestojíš na schodech.“

„ Kdybych tehdy na těch schodech nestála, dostala bych Bellu bez problémů.“

„ Jistě, sni dál, děvenko.“

„ Jak bylo v Azkalbasu Luciusi?“

„ Adava Kadavra“

„ Impedimenta“ zařvala a rychle se sklonila, čímž se vyhnula smrtící kletbě a ta svůj cíl našla v tlustých zdech Bradavického hradu. Lucius takové štěstí neměl. Její kouzlo ho zasáhlo přímo do hrudi a on se proletěl pár metrů vzduchem. Tonks ho chtěla dorazit, ale v tom si všimla, že proti Billovi stojí tři smrtijedi najednou a jeden z nich jej právě odzbrojil. Proto neváhala. Svou hůlku namířila proti těm třem a vykřikla „ Confringo“ všichni tři smrtijedi odletěli, každý na jinou světovou stranu. Bill se mezi tím vzpamatoval a přivolal si svou hůlku zpět.

V tom okamžiku ji ovšem zasáhlo kouzlo, které ji odhodilo pár metrů dozadu.

„ Jsi vážně naivní.“ Zachechtal se ledový hlas a namířil na ní svou hůlku když k ní mířil tím svým povýšeným, aristokratickým krokem. Tonks, která ležela na zádech se snažila špičkami prstů dosáhnout na svou hůlku, která jí při dopadu vypadla z ruky, ale nešlo to. Chybělo jí pár milimetrů.

„ Vážně sis myslela, že bys mě mohla porazit?“ byl od ní sotva jeden metr a svůj ledově modrý pohled se jí vpíjel do tváře.

„ A ty si myslíš, že jsi neporazitelný a neomylný?“ zeptala se Tonk znovu nabytou jistotou. Lucius jí nestačil odpovědět, když ho něco, nebo spíše někdo silně chytil ze zadu a odhodil ho stranou.

„ Díky Firenzi.“ Děkovala Dora kentaurovi, který jí zachránil život, zatím co si rychle vzala svou hůlku z trávy a postavila se na nohy.

„ Není vůbec zač Tonks, ty jsi mi už pomohla kolikrát.“

„ Ale stejně děkuji, nebýt tebe…“

„ Tak si nějak poradíš.“ Usmál se Kentaur a odběhl kamsi do temnoty. Tonks na nic nečekala a běžela na pomoc hloučku studentů, kteří se rozhodli zůstat a nyní stáli před značnou přesilou.

„ Defodio“ zakřičela Tonks a z konce její hůlky vytryskl tyrkysově modrý paprsek, který dopadl na trávu přímo doprostřed hloučku Smrtijedů, kteří se náramně bavili útočením na děti. Jakmile se paprsek dotkl země objevila se silná záře, kterou následovala rána jako z děla. Studenti se stihli skrýt, stejně jako ona, smrtijedi ovšem to štěstí neměli. Rozletěli se každý na jinou stranu. Všimla si, že pár smrtijedů, když dopadalo, přibralo s sebou i nějakého kolegu. Tonks upřímně doufala, že nikdo nedopadl na někoho z řádu. I když to v tom zmatku neměla šanci zjistit.

„ V pohodě?“ zeptala se, když doběhla k hloučku

„ Jo, jasně, díky.“ Odpověděla jí menší hubená dívka s blond vlasy.

„ Fajn.“

„ Ale, ale, kohopak to tady máme? Není to moje drahá neteř?“

„ Ty ještě žiješ?“

„ Nebuď drzá, takhle se, se strejdou nemluví.“

„ Ne? Jakýpak ty jsi můj strejda? Vzal sis sestru mé matky, to je tak jediné co nás dva pojí.“

„ Tak to se pleteš, holčičko. Svými skutky vrháš stín na celou naši rodinu a za to zaplatíš.“

„ Nevím, o čem to mluvíš Azkaban na tobě asi nechal větší následky než jsem si myslela Rodolfusi.“

„ Zaplatíš za to, že jsi se vdala za toho křížence.“

„ Remuse si neber do huby.“

„ Dnes zemřeš neteřinko.“

„ Něco nového bys neměl? TO samé mi tvrdil i Lucius a jak vidíš, stále jsem tady.“

„ Lucius je ubožák, nemá na to.“

„ To samé si myslím o tobě.“

„ Adava Kedavra“ 

„ Proč jsem přesně tohle čekala?“ zauvažovala Tonks, když se kletbě ladně vyhýbala.

„ Rictusempra“ její protivník se kouzlu vyhnul a seslal na ní novou smrtící kletbu.

„ Ty se mě chceš vážně zbavit, co?“ zauvažovala Tonks, když se zelenému paprsku vyhnula a to zasáhlo jiného zakukleného Smrtijeda, se kterým zrovna bojovala Lenka.

„ Mdloby na tebe“

„ Cruciatus“

Tonks neměla prostor, kam by uskočila, proto musel použít štít „ Protego horribilis“

„ Everte Stativ“

„ Budeš muset vymyslet něco jiného, holčičko, tohle je souboj na život a na smrt.“
„ Nebudu stejná jako ty.“

„ A to je taky důvod, proč dnes já přežiju. Cruciatus“

Tonks se vyhnula a seslala na něj řadu neverbálních kouzel. Cítila, že ji pomalu, ale jistě opouštějí síly. Bojovali už strašně dlouho, a i když si to zezačátku odmítala přiznat Rodolfus Lestrange byl opravdu v soubojích dobrý. Jestli se rychle něco nestane, dlouho už mu vzdorovat nevydrží.

„ Copak, nějak nám docházejí síly?“ vysmíval se jí ten slizký ničema. Tonks si ho důlkadně prohlídla, když kolem sebe kroužili a oba čekali na útok toho druhého. Kapuce, která mu během souboje sklouzla, odkryla změť černých, rozcuchaných, vlasů, které byly protkány stříbrnou pavučinou. Z pod masky jí propalovaly černé, zákeřné oči, a když se jeho ústa zkřivila ve škleb, který pro něj asi znamenal potěšený úsměv, odkryl tak světu pohled na dvě řady zkažených, černých zubů.

Z nebe se začaly spouštět drobné kapky deště. Nebyl nijak vytrvalý, ale i tak to značně znepříjemňovalo situaci. Tráva pod jejich nohami se s přítomností vody měnila ve skluzavku, na které museli našlapovat velmi opatrně. Každou chvíli někdo uklouzl a padl na zem, čímž zvýhodnil svého soupeře, který se udržel na nohou.

„ Ukončíme to.“ Zvolal z ničeho nic Rodolfus a vyslal na Tonks smrtící kletbu

„ Protego totalum“ zvolala Tonks a zelený paprsek zmizel pouhých pár centimetrů od jejího hrudníku.

„ Sakra“ ulevil si její protivník. Evidentně už toho měl plné zuby stejně jako ona. Ale ona měla jednu výhodu. On bojoval pouze za svého pána. Ona bojovala za sebe, za svou rodinu, přátelé za svobodný svět. Ona měla mnohem větší odhodlání, než kterýkoliv smrtijed tady. Dokonce si byla jistá, že každý kdo stál na jejich straně měl mnohem větší odhodlání tuhle válku vyhrát než samotný lord Voldemort.

„ Expeliarmus“ vykřikla a ani nečekala, že se trefí a o to větší byl její úžas, když viděla jak jejímu strýci hůlka vyskočila z ruky a obloučkem si to mířila přímo k ní.

„ Co jsi to na začátku říkal?“ usmála se na něj, když mu na hruď namířila svou hůlku. V té chvíli vřavu boje přehlušil všudypřítomný hlas Voldemorta.

„ Bojujete statečně a já to dokážu ocenit. Proto vám dám ještě jedu šanci. Dám vám hodinu na to, abyste ošetřili zraněné, odklidili mrtvé a vydali mi Pottera. Proto nyní ukončete boj.“

„ Ha, můj pán je velkorysý.“

„ A tobě to přišlo právě vhod, co?“

„ Boj skončil pro teď. Přece neporušíš mír.“

„ Stejně tě dostanu. Mám tvojí hůlku.“  Usmála se na něj a rozběhla se k hradu. Cestou potkala Lenku Láskodárovou, jak se snaží dostat rovněž k hradu.

„ Lenko, co je ti?“

„ Ale, nějak to nic není.“

„ To vidím, ta noha se musí ošetřit, pojď podepřu tě.“
„ Děkuji.“ Usmála se dívka vděčně a společně se vydali k bráně vedoucí do hradu. Cestou potkávali zraněné, jak se podpírají navzájem a snaží se dostat do bezpečí hradu, ale také mrtvé. Tonks svou hůlkou zvedla tělo nějakého chlapce, kterému odhadovala tak maximálně patnáct let. Jeho oči se slepě dívaly kamsi do nebe. Opatrně, aby jeho tělo někde nepobila ho vedla spolu s Lenkou do Velké síně.

„ Ahhh Tonks, dobře, že jsi v pořádku. Zranění půjdou tam, k učitelskému stolu a mrtvé budeme dávat tady.“ Přihnala se k Doře Molly Weasleyová hned, jakmile vstoupila velkými dřevěnými dveřmi do Velké síně.

„ Dobře, díky Molly.“

„ Viděla jsi někoho z mých dětí?“

„ Na pozemcích byl Bill, ale už dlouho jsme ho neviděla. Boj mě odvedl dost daleko od našeho stanoviště.“ Když viděla zmučený výraz paní Weasleyové bylo jí do pláče. Věděla jak se ta žena cítí.

„ Neboj Molly, on se o sebe postará, jako ostatní.“

„ Děkuji Tonks, děkuji.“ TA se na ni pokusila usmát, mrtvého chlapce položila na podlahu vedle jiné oběti, tvoru také neznala a Lence pomohla dostat se k učitelskému stolu, kde madam Pomfreyová zkoušela zranění léčit co nejrychleji mohla a jak nejlépe uměla.

Kousek od zraněných byl hlouček, v němž stál Arthur, Kingsley, zrovna tam dorazil Bill a Percy Weasleyovi a profesor Kratiknot. Proto se k nim přidala.

„ Tonks, dobrý?“ usmál se an i Bill, kdy si jí všiml.

„ Jo jde to. Viděli jste Remuse?“

„ Od začátku bitvy ne. Vím, že bojoval s Rabatovem, potom jsem už ale ani jednoho neviděl.“ Začal vzpomínat Kratiknot.

„ U Merlina, prosím…“ Zašeptala Tonks když si mimoděk hrála se svým snubním prstýnkem na svém levém prsteníčku.

„ Neboj, on se o sebe postará.“ Objal jí kolem ramen Kingsley Patorek, jež měl krvavý šrám na obličeji.

„ Děkuji, doufám.“

Velká síň se zaplňovala. Řada padlých se stále zvětšovala a ze všech stran se ozývaly nářky pozůstalých. Zrovna probírali další možný postup, už u nich byla i profesorka McGonnagalová, když kousek od nich vykřikla Molly Weasleyová srdcervoucím tónem.

„ Frede“ Arthur, Bill a Charlie se rozběhli stejným směrem jako ona. Tonks se otočila, i když věděla co uvidí. Harry, Ron, Hermiona, Georg a Percy kráčeli v jedné řadě a před nimi se vznášelo bezvládné tělo Freda Weasleyho.

Když ho položili na podlahu vedle ostatních mrtvých, Doře se zatajil dech.

Ve dveřích do Velské síně stál i Remus a rozhlížel se na všechny strany. Na chvíli pohledem zabloudil i k řadě mrtvých těl a když  nenašel, koho hledal, značně se mu ulevilo. Tonks na nic nečekala a rozběhla se přes celou síň rovnou k němu.

Skočila mu do náruče takovou rychlostí, že se zapotácel. Ale bylo na něm vidět, že je šťastný, stejně jako ona. Dlouho se jenom objímali a užívali si přítomnost toho druhého. Když svou ženu konečně pustil na zem, dlouho se dívali jeden druhému do očí. Poté jí dlouze políbil a hladil jí po vlasech, ve kterých se mezi černými vlasy objevily i zářivě růžové prameny.

„ Co tady děláš?“

„ Stojím, objímám tě a líbím tě.“ Zašeptala před tím, než ho znovu políbila.

„ Víš jak to myslím. Neměla bys tady být.“

„ Nedokázala jsem tě tady nechat samotného a sedět doma a čekat jak to celé dopadne.“

„ Doro.“

„ Remusi pochop mě. Já tam prostě nemohla jen tak sedět.“

„ Já to chápu. Ale stejně se o tebe bojím.“

„ Nemusíš. Já se o sebe postarám.“

„ Slyšel jsem.“

„ Od koho?“

„ Bojoval jsem společně s Billem.“

„ Kde jsi vůbec byl tak dlouho?“

„ Zajišťovali jsme zneškodněné smrtijedy, na rozdíl od nich, my je většinou nezabili, tak aby jejich kolegy náhodou nenapadlo během té hodiny své kumpány osvobodit.“

„ Co jste s nimi udělali?“ Hlídají je vodní lidé.“

„ Hodili jste je do jezera?“

„ Ne, společně s madam Hoochovou a Amelií Frenckiovou jsme vyčarovali uprostřed jezera ostrov, kam jsme je přemístili a začarovali, aby je nikdo neviděl ani neslyšel a krom toho je hlídají jezerní lidé, kteří jsou na naší straně.“

„ Teda, to je perfetní.“ Usmála se Dora, ale úsměv jí rychle ochabl, když si vzpomněla na Freda.

„ CO se stalo?“

„ Fred, on je…“

„ Mrtvý?“

„ Jo.“ Řekla přidušeným hlasem a přitiskla se na hruď svého muže. Společně potom šli směrem k hloučku, který se utvořil kolem mrtvého těla.

Společně v obětí stáli nad Zhroucenou Molly, která objímala chladnoucí tělo svého syna. Její manžel jí objímal a po tvářích mu stékaly slzy bolesti. Bolesti nad ztrátou dítěte.

I jejich ostatní děti byly shromážděny kolem těla svého mrtvého bratra. Charlie, Bill se svou ženou, Ginny a Ron, kterého objímala Hermiona, ti všichni tiše plakali a truchlili za svého bratra, ale co byla jejich bolest proti bolesti, kterou prožíval George Weasleyho? Bolesti člověka, jemuž zemřel kus jeho samého? Dvojče. Zvláštní propojení duší a srdcí ve dvou tělech. A mezi dvojčaty Weasleyovými bylo to propojení zvláštní. Každý věděl co si myslí ten druhý, byli jako jeden člověk. Co teď bude dělat bez svého bratra? Bez dvojčete? Jako by ztratil druhou ruku, nohu, jako by měl pouze jednu polovinu srdce. TA druhá zemřela, zemřela spolu s jeho bratrem, dvojčetem. Klečel tam, díval se na tělo svého bratra, bylo to jako by se díval na své vlastní tělo a cítil se jako by byl úplně někde jinde. Tons ho objala kolem ramen, ale on jako by jí vůbec necítil. Byl sám, sám se svou bolestí ze ztráty.

„ Remusi, Tonks, mohli bychom si promluvit?“ přistoupila k nim profesorka McGonnagalová a společně se vydali do ústranní. Čekali tam na ně už ostatní profesoři i členové Fénixova řádu.

„ Máme problém.“ Ozval se jeden hlas, který Tonks nedokázala určit.

„ Přišli jsme o skoro polovinu bojujících. A Smrtijedů je pořád mnohem více.“

„ A co navrhujete?“

„ Pokud se nechceme nechat zabít tak…“

„ Vy se chcete vzdát?“ vykřikla Tonks nevěříc vlastním uším.

„ A co si jako myslíte, že zrovna on své sliby dodrží? Jak to bude pokračovat dále? My se mu podvolíme, budeme ho uznávat a on nás nechá na pokoji? To jste opravdu tak naivní Franxi?“ křičela na něj Dora a nikdo se jí nesnažil krotit.

 „ Vám se to řekne jednoduše, jste mladá, o nic vám nejde?“

„ Ne?“ nevěřila Dora svým vlastním uším.

„ Já se musím starat o rodinu.“

„ A já snad ne? Mě nezáleží na rodině? Radši tady dneska zemřu, než abych dovolila aby můj syn vyrůstal ve světě, kterému vládne Voldemort.“

„ Tak dost.“ Ukončil to Pastorek, když viděl, že Franx už se dlouho neovládne.

„ Tonks má pravdu. My už nemůžeme couvnout. Tuhle bitvu musíme dovést do konce a doufejme, že ji vyhrajeme. Ale je nás málo, budeme muset zvolit jinou strategii.“

„ Tahle válka nemá strategii.“ Upozornila Minerva McGonnagalová. „ I když se mi to neříká lehce, musíme doufat v zázrak a bojovat jako lvi.“

„ Profesorka má pravdu.“ Souhlasila Tonks.

„ Jdeme na porážku.“ Začal zase svou mlít Franx.

„ Možná, ale musíme to zkusit. Jinou možnost nemáme. Pokud se vzdáme, stejně zemřeme. Nevěřím, že by nás nechal jen tak jít.“ Vyslovil svůj názor i Remus.

„ Lhůta je skoro u konce.“ Oznámil Charlie, který došel k hloučku. Všichni přítomní k němu stočili svůj pohled. Byli s ním i Bill, pan a paní Weasleyovi, dokonce i Giny s Ronem a Hermionou.

„ Kde je Harry?“ zpetala se profesorka McGonnagalová, když si všimla, že Hermiona a Ron jsou tady sami.

„Nevím. Naposledy jsem ho viděla, když šel do ředitelny.“

„ A co tam u všech čarodějů dělá?“

„ Snape je mrtvý.“ Začala vysvštlovat Hermiona.

„ Cože?“

„ On, Voldemort ho nechal zabít kvůli Brumbálově hůlce.“

„ On že si nechal zabít svého nejlepšího služebníka? Kvůli hůlce?“ zapochyboval Remus.

„ Viděli jsme to. Snape naplnil své vzpomínky do lahvičky, kterou dal Harrymu a ten si je teď asi prohlíží.“ Ukončila Hermiona své vyprávění a vypadala stejně zmateně jako všichni přítomní.

„ Ale proč? Proč by Snape dával své vzpomínky právě Harrymu?“ vyslovil myšlenky všech nahlas pan Weasaley.

„ Hodně věcí tady je jinak než jsme si asi celou tu dobu mysleli.“ Zauvažovala Tonks a všichni s ní souhlasili. Snad se jednou dozví pravý důvod všeho, co se stalo. Velké hodiny odbily čtyři hodiny ráno. Černo černá clona noci se začala protrhávat a na řadu pomalu přicházelo ranní světlo. Ale ten úder hodin znamenal i konec lhůty, kterou jim dal Voldemort. Za chvíli začne další boj. Všichni se připravovali, když nastálým tichem projel hlas Voldemorta jako nůž dortem.

„ Harry Potter je mrtvý. Byl zabit na útěku, když si chtěl zachránit vlastní kůži, zatímco vy jste za něj pokládali životy. Přinášíme jeho tělo na důkaz, že váš hrdina zemřel.

Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste polovinu bojovníků. Moji Smrtijedi jsou v přesile a chlapec, který zůstal na živu, není více mezi námi. Musíme s válkou skoncovat. Každý, kdo bude pokračovat v odporu, ať muž, žena či dítě , bude utracen, a popravena bude i celá jeho rodina. Vyjděte okamžitě z hradu, poklekněte přede mnou a budete ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim odpuštěno a všichni se ke mně připojíte v novém světě, který společně vybudujeme.“

Ticho, všude bylo jenom ticho. Všem v uších odznívaly slova, která právě slyšeli.

„ Harry, on, on není mrtvý, že?“ zašeptala Giny, ale i tak to Tonks, která stála u ní, slyšela.

„ Já nevím Giny, ale určitě to není tak jak tvrdil.“

„ Je to na nás.“ Řekl Kingsley.

„ Musíme ven a bojovat o naši školu.“ Řekla profesorka McGonnagalová a jako první vyšla ke dveřím. Ostatní jí následovali. Hned za ní byli Ron s Hermionou a Giny, potom všichni Weasleyovi, Nebelvírští sedmého ročníku a potom členové Fénixova řádu a ostatní obránci hradu.

Tonks šla jako v transu. Cítila dlaň svého muže, ale v hlavě měla plno různých myšlenek. Pořád se jí vracela slova lorda Voldemotra, která před chvílí slyšeli všichni, mísily se jí s jejími vlastními myšlenkami. Ale hlavní bylo to, co cítila v srdci. A to bylo, že tuhle bitvu vyhrají. Z jejího přemýšlení já vytrhl srdcervoucí výkřik, který patřil profesorce McGonnagalové.

„ Né“

Její výkřik následovaly výkřiky Rona Hermiony a Giny.

„ Harry.“

Zahleděla se před sebe a tam spatřila Řadu Smrtijedů před nimi uprostřed linie stál samotný Voldemort vypadající opravdu děsivě, ale nejhroznější pohled byl na poloobra Hagrida, šafáře Bradavického hradu, jak tam stál, po zarostlé tváři mu stékaly slzy proudem a v náručí svíral bezvládné tělo Harryho Pottera.

Byla to pravda. Děsivá, krutá pravda. Už to bylo pouze na nich.

Kolem ní se rozhostilo plno výkřiků, hlasů a vzlyků

„ TICHO“ spatřila záblesk jasného světla a potom, najednou jako by všechno ztichlo. Voldemort jedním mávnutím hůlky všechny umlčel.

„ Vidíte? Harry Potter je mrtvý. Ten, v kterého jste vkládali své naděje, ten o kterém jste si všichni mysleli, že je to vyvolený, přesně ten Harry Potter je mrtev.“ Voldemort se procházel tam a zpátky kolem Hagrida, který stále svíral Harryho tělo.

„ Chápete už konečně jakým sebeklamem jste se opíjeli? Ten v něhož jste vkládali takové naděje je mrtvý. Ztímco vy jste za něj obětovali své životy on se pokusil utéct a zachránit ten svůj.“

Voldemortovo kouzlo přelomil Ron, který už to nedokázal dále poslouchat.

„ Porazil tě.“

„ Ne“ Voldemort mávl hůlkou a tentokrát šumění přerušil dalším, silnějším kouzlem.

„ Harry Potter zemřel, když se pokoušel uprchnou z pozemků Bradavic a zachránit si vlastní ků...“ tentokrát kouzelné ticho přehlušil Neville Longbottom, který se vrhnul přímo na Voldemorta. Ovšem neuspěl. V polovině pohybu ho Voldemort odzbrojil a Neville padl na kolena. Jeho protivník se nehezky zachechtala  ostatní znovu svázal neviditelnými pouty.

„ Kdopak se mi to dovolil postavit?“

„ To je Neville Lomgbotom můj pane. Syn těch bystrozorů, pamatujete si na ně?“ úlisně se ozvala Bellatrix Lestrange a Tonks si všimla, že se na Voldemorta dívá s posvátnou oddaností.

„ Ahh ano, pamatuji si. Ale ty jsi čistokrevný kouzelník.“ Pokračoval Voldemort nespouštějící pohled z Nevilla.

„ Takoví jako ty se mi můžou hodit. Jsi statečný, opravdu, bude z tebe báječný Smrtijed.“

„ To by se už svět musel opravdu zbláznit, abych se k tobě přidal.“ Oponoval mu Neville tvrdým, hrdým hlasem.

„ Tak? Škoda, v tom případě ostatním budu muset předvést co se stane se všemi, kteří se mi postaví. Co ty na to?“ nečekal na Nevillovu odpověď, mávl hůlkou a z okna ředitelny vylétl jakýsi předmět. Doplachtil přes dav a k místu, od kudd ho Voldemort mohl uchopit do svých dlouhých, bledých prstů.

„ Moudrý klobouk. Taková blbost. Je to k ničemu. Už nikdy nebudou studenti Bradavic zařazováni do kolejí. Všichni budou pod záštitou koleje mého předka Salazara Zmiozela. Všichni budou chodit do Zmiozelu a budou mít jeho vznešenou smaragdovou barvu.“ Po tomto projevu nasadil Moudrý klobouk na hlavu Nevillovi a po jeho dalším mávnutí hůlky klobouk začal hořet.

S Tonks to cuklo. Chtěla na něj namířit hůlkou a oheň uhasit, ale v tu chvíli se toho stalo tolik.

Z lesa se vyřítilo stádo Kentaurů. Všichni jasně slyšeli dunění jejich kopyt a jejich šípy se začaly zabodávat do hloučku Smrtijedů, kteří před nimi začali prchat různými směry. Ve stejném okamžiku se rozpadla severní hradba a za ní stál Dráp. Hagridův bratr, který hlasitě volal „HAGR, HAGR, HAGR.“ To rozlítilo Voldemortovy obry a ti vrhli proti Drápovi, který se otočil a začal utíkat.

Do toho všeho, jako blesk z čistého nebe všechny upoutal hluboký hlas Hagrida.

„ Harry, kde je HArry?“

Když se Tonks znovu otočila, viděla už pouze Naginmiho, Voldemortova hada ležet nehybně na zemi a Nevilla s Nebelvírovým mečem v rukou. Voldemort po něm zrovna vyslal smrtící kletbu, ale ta se neškodně rozpustila ve štítu, který byl vyčarován jako by odnikud.

Zavládl hrozný zmatek a chaos. Kentauři se hlava nehlava pustili do Smrtijedů a úplně je rozprášili. Dav Tonks společně s ostatními tlačil zpět do hradu. 

Vše se sběhlo tak rychle, že ani neměla čas přemýšlet nad tím, co všechno se událo. Svou hůlku namířila na každého Smrtijeda, který byl ještě schopen útoku. Na chodbě vedoucí k Velké síni spatřila dav domácích skřítků v první řadě s… Ano, určitě to byl jejich Krátura a hlasitě křičel na všechny domácí skřítky, kteří ho následovali „ Do boje, do boje! Bojujte za ochránce domácích skřítků. Zničte pána zla ve jménu mého vznešeného pána Reguluse.“ Potom jí zmizel očí. Než se nadála, byla opět ve Velké síni.

Viděla, jak Remus začal se vší vervou bojovat se Šedohřbetem, který se mu jako první připletl do cesty, Bill měřil své síly s Yaxleyem a když se pohledem ještě trochu pohnula viděla svou drahou tetičku Bellu jak hůlkou míří na nějaké děvče.

„ Bello, myslím, že máme nevyřešené účty.“ Zařvala na ni a už na ní mířila svou hůlkou.

„ Ale, neteřinko, ty ještě žiješ?“

„ Ano, manžílek se nepochlubil?“
„ Se mnou nebudeš mít takové štěstí jako s ním.“

„ Něco ti dlužím.“

„ Ano, já tobě taky.“ Usmála se ďábelsky Bellatrix a vyslala na Tonks smrtící kletbu. Ta se jí vyhnula. Tenhle boj bude muset být rychlý, je tady málo místa a plno lidí. Tentokrát se smrtící paprsek vpil do kamene, ale příště by mohl najít cíl v některém obránci Bradavického hradu.

„ Duro“

„ Crucio“

„ Evetre Stativ“ Bella se kouzlu ladně vyhnula, v jejím obličeji bylo vidět potěšení a ta neskutečná jistota, že ona je ta nejlepší na světě a nikdo proti ní nemá šanci.

Tonks se před očima objevila scéna z Ministerstva. Tam jí Bella porazila, ale jenom nešťastnou náhodou. V tom Dora udělala krok do zadu, do cesty se jí ovšem postavil kus kamene, možná nějaké sochy a ona upadla na podlahu.

„ Ha, jsi vážně nešikovná a to tě bude stát život drahá neteř. Rozluč se.“ Bella evidentně potěšená namířila na Tonks svou hůlkou. 

„ Adava Kedavra“

Před očima se Tonks objevil obrázek jejího manžela svírajícího v náručí jejich malého syna.

„ Protego horribilis“ vykřikla a z hůlky jí vyletěl štít, který pohltil smrtící kletbu. Na nic nečekala a proti Belle vyřkla další zaklínadlo, zatím co se rychle postavila na nohy. Ovšem okamžiku využila i Bellatrix k vyslání neverbálního kouzla proti Tonks.

„ Defodio“ vykřikla Tonks a nachový paprsek našel svůj cíl uprostřed hrudi jejího protivníka. Bella se jenom nevěřícně zadívala směrem, kde stála Tonks. Potom padla na podlahu mrtvá.

Všechno se stalo během vteřiny, Tonks vyslala kouzlo proti Belle a chtěla se vyhnout paprsku, které letělo k ní. Byla si jistá, že se jí podařilo vyhnout, tak co je ten tlak, který cítí na těle? Co je to za tlak, který jí donutil klesnout na kolena? Co znamenají ty výkřiky, které k ní přicházejí jakoby z dálky?

Před očima se jí zatmělo.

„…Mami, mami, já jsem letěla.“malá, asi čtyřletá holčička běžela ke své matce se šťastným výrazem v očích.

„ To je výborné holčičko.“      

„ Táta mě to naučil. Už umím lítat a až budu velká tak budu hrát famfrpál.“

„ Tím jsem si jistá zlatíčko.“ Usmála se mladá žena a vzala svou malou dcerku do náručí. Její vlnité černé vlasy se při tom roztančily ve vzduchu a její dcerka se smála a vlásky jí zrůžověly...

„… Zlato, pojď dolů, už přišel. Tvůj dopis z Bradavic je tady.“ Dívenka, bylo jí jedenáct let, zrovna lozila po stromě na zahradě a pozorovala ptačí hnízdo. Když slyšela svou matku, chtěla se co nejrychleji dostat dolů, ale chytila se suché větve a spadla na trávu. Při tom si pořádně odřela koleno.

„ Auuu“ po špinavých tvářích jí začaly téct slzy.

„ Tati, tati, tatínku, to bolí.“ Plakala a běžela k otci, který vyšel ze dveří aby jí přivolal.

„ Co jsi zase dělala, ty naše malá nešiko?“ usmál se na ni, když si prohlížel její koleno.

„ Já spadla.“

„ A odkud?“

„ Ze stromu.“

„ A co jsi na tom stromě dělala?“ zajímal se dále.

„ Seděla.“

„ To určitě, jenom seděla. Ach, tak pojď spravíme to tvoje koleno.“ Usmál se na ni, utřel jí z líček slzy a společně se vydali do kuchyně, kde už na ně čekala matka.

„ Co se ti stalo?“

„ Spadla jsem.“ Řekla malá Dora a posadila se na židli.Tedd Tonks se posadil naproti ní a hůlkou jí ránu očistil. Potom jednoduchým kouzlem Doře krvavá rána úplně zmizela a ona měla zase koleno jako nové.

„ Přišel ti dopis. Dopis z Bradavic.“ Usmála se její matka a podala jí obálku na které bylo nachovým písem její jméno a symbol školy čar a kouzel v Bradavicích…“

… seděla ve vlaku a dívala se ven. Jela poprvé do Bradavic, už to bylo pár měsíců, co dostala svůj dopis a od té doby rodičům nedala pokoj. Pořád vyzvídala jaké to tam bude a nyní konečně nastal ten den. Seděla ve spěšném vlaku, který  jí odvezl do Bradavic…

„… Ale kohopak to tady máme? Nymfadora Tonks.“ Dora zaskřípala zuby, když se jí v hlavě ozval hlas, který jí říkal celým jménem.

„ Kam tě pošleme? Zmiozel? Ne, ten není pro tebe. Havraspár? NE, tam by se neuplatnil tvůj velký potenciál. Nebelvír? Ano, odvážná jsi, pro kamarády bys udělala vše, ale přeci jenom, než jednáš použiješ nejdříve mozek, nejvíce se hodíš do Mrzimoru.“

…seděla na břehu jezera a plakala. Proč zrovna ona musí být tak nešikovná? Nikdo jí kvůli tomu nemá rád a nechce s ní kamarádit. Má jedinou kamarádku Mary, ale kdo ví jestli i o ní nepřijde?

„ Čau pískle, co tady tak sama?“trhla sebou, když za sebou slyšela chlapecký hlas.

„ Co by, sedím.“

„  Brečíš kvůli zápasu?“

„ Ne.“

„ Nejsi dobrá lhářka.“

„ Ani hráčka.“

„ Ale nekecej, váš brankář neměl co dělat tak daleko od obroučí. Byla jeho smůla, že tam byl a postavil se před našeho odrážeče, jinak by ten potlouk trefil jeho.“

„ Jasně, díky tomu jste vyhráli, tak proč by mě nechlácholil, co?“

„ Doro neblbni. Jsi dobrá. Dneska to nebyla tvoje chyba.“

„ Ale všichni si to myslí.“

Charlie Weasley, jí to dlouho vymlouval, dokud jí nebylo aspoň trochu lépe…

… Tonks seděla za stolem a zrovna snídala, když oknem vletěla nějaká sova a v zobáku držela tlustou obálku. Chtěla si od ní pergamen vzít, ale při té příležitosti se jí podařilo převrhnout hrnek s teplou kávou, židli a nakonec i samu sebe.

„ DO háje už se vším.“ Nadávala, když své kosti sbírala z podlahy. Krásná bílá sova na ní shlížela shora, stále svírající dopis. Tonks se postavila a převzala si od ní obálku. Sova se jí odvděčila tím, že jí klovla do prstu.

„ Auuu, potvoro jedna, jako bych toho i bez tebe neměla dost.“ Prskala Dora, zatím co otevírala obálku. Rozložila kus pergamenu v ní ukrytého a začala číst:

Vážená slečno Tonks,

            Na základě Vašich výsledků u zkoušek OVCE na škole čar a kouzel v Bradavicích si

Vám dovoluji oznámit, že jste byla přijata do výcviku na bystorozora na ministerstvu

kouzel Velké Británie, obor bystrozorů. Vašim přímým nadřízeným se stane Alastor Moody, bystrozor nejvyšší třídy a šéf celého útvaru na ministerstvu.

S pozdravem Kapistra Meckolkinová

 asistentka pro výcvik …

…Seděla v kanceláři a nervózně si pohrávala s cípem svého šátku. Prostorná místnost byla prázdná. Na stole bylo plno pergamenů všelijak rozházených, takže nebylo vůbec vidět jeho desku. Na chodbě slyšela různé hlasy, které byly více či méně rozčilené. Bála se, co zpackala tentokrát? V hlavě si pořád dokola přehrávala akci, kterou ten den nacvičovali, ale na nic nepřišla. Nikoho nesrazila k zemi, nikam nespadla jako zralá hruška, párkrát zakopla, to ani, ale vždycky to vybalancovala. Tak co Pretymu, vedoucímu akce nelíbilo tentokrát? Masivní dveře se s rámusem otevřely a hned zase zavřely. Ovšem v místnosti byl krom ní ještě někdo. Její šéf.

„ Nymfadoro…“

„ Grrr, neříkejte mi Nymfadoro.“

„ Pardon, Tonks,“ opravil se Moody. „ Dnešní akce byla úspěšná jak jsem slyšel.“

„ Vážně?“

„ Nemyslíš si to?“

„ oO ano, jenom nestěžoval si na mě?“

„ Měl by?“

„ To ne. Dneska opravdu, výjimečně ne.“

„ Prety říkal, že v převlecích jsi mistr, měl i on sám problém rozpoznat tě. Dobrá práce. Já věděl, že mě nezklameš.“…

…Stála jako opařená, uprostřed lesa. Kolem ní zmateně pobíhali čtyři její kolegové z nedávno skončeného výcviku bystrozorů a naproti ní stál vysoký černoch, Kingsley Patorek.

„ Dobrá tedy. Tím je všechno dáno. Vítejte na palubě slečno Tonks.“

…Seděla u Prasečí hlavy společně s Pastorkem, Brumbálem a Árthurem Weasleym a její bývalý ředitel jí říkal o Fénixově řádu, o jeho aktivitách v minulosti a přítomnosti, o jeho členech a o tom, že do něj patří i Sirius Black. Ten stejný Sirius Black, který byl ministerstvem a bystrozory usvědčen z vraždu třinácti mudlů a zavřen do Azkabanu, že kterého uprchl. A on jí navrhoval, aby se stala členkou toho řádu a pomáhala Siriusovi se ukrývat.

…Stála ve dveřích, vedle profesora Brumbála a přímo naproti ní seděl muž, v rukou třímal rozloženého denního věštce a na rtech měl letmý úsměv. Vlasy měl prošedivělé, přes obličej se mu táhly dvě dlouhé, hluboké jizvy, ale Dora poznala že nemohl být moc starý, možná přes třicet. To jeho oči jí to prozradily. Byla tam jakási mladá jiskra. Líbil se jí. Jeho jantarové oči ji upoutaly okamžitě…

…„ Jmelí…..“

„ Jo, jo, a tradice praví, že když dva stojí pod jmelím tak se musí políbit.“ Vítězně se usmál Siri.

Remus se rozhlédl po místnosti. Těch pár zbývajících lidí bylo tak namol, že si stejně ráno nemohli nic pamatovat. Sklopil zrak na dívku, která byla v těsné blízkosti.

„ Má tak nádherný oči“

„ Jestli mě nepolíbí tak ho asi zabiju“

Jemně ji objal a s pohledem upřeným do jejích očí se k ní pomalu přibližovat. Tonks cítila zvláštní, příjemné šimrání v žaludku – KONEČNĚ – políbí ji. Znovu a poprvé od události v kuchyni. A opravdu. Konečně zase cítila, jak se jeho rty dotkly jemně těch jejích. Líbali se dlouho. Polibek prohloubili a úplně přestali vnímat své okolí. Až do chvíle, než si uvědomili, že místnost poněkud ožila. Všichni začali tleskat a pískat když i uvědomili co se mezi nima děje. Okamžitě se od sebe odtrhli…

…„ Tak vidíš. Vidíš, že to jde. Pokousal ho vlkodlak a Fleur si ho stejně chce vzít za muže.“ Tonks bylo úplně jedno, že ji sleduje celá ošetřovna. Krom toho,  Molly už to stejně ví,Arturovi to taky řekla, Fleur ji konečně přestane podezřívat, že pálí za Billem a ostatní, co jí je po ostatních. Tady jde přece o ní.

„ Ale to je něco jiného. Z Billa nebude stoprocentní vlkodlak.“

„ Ale to je mi jedno. Je mi jedno jestli jsi poloviční nebo celý vlkodlak. Už jsem ti to říkala nejmíň tisíckrát.“ Křičela na něj, a pěstmi bušila do jeho hrudi.

„ A já tobě nejmíň tisíckrát říkal, že se k tobě nehodím. Jsme pro tebe moc starý, chudý a hlavně nebezpečný.“

Tonks už se nadechovala, že mu na to odpoví, ale přerušil ji hlav Molly, která stále objímala sovu budoucí snachu.

„ Remusi, pořád tvrdím, že se k tomu stavíš hloupě.“

„ Co je na tom hloupého? Tonks si zaslouží mladého a celého chlapa.“ Rozkřikl se Remus.

„ Až na to, že chce tebe.“ Upozornil ho Artur.

„ Možná proto, že Removi došly argumenty,  možná proto, že si uvědomil, že v téhle sestavě nemá šanci uspět, chytil se posledního stébla.

„ Tohle není zrovna nejvhodnější doba bavit se o tomhle. Brumbál je přece mrtvý.“ Ale jak se spletl. Poslední ránu jeho chabým argumentům zasadila sama Minerva MgGonnagalová.

„ Brumbála by to potěšilo nejvíc ze všech, kdyby věděl, že je na světě víc lásky.“…

…„ Sešli jsme se zde dnes, abychom oslavili spojení těchto dvou mladých lidí ve svazku manželském…..“

Tonks slyšela kouzelníkova slova jakoby z dálky. Stála tady s kyticí bílých růží v ruce jedné a druhou svírala ruku muže, se kterým stráví zbytek svého života, svého muže. Byla šťastná snad jako ještě nikdy. Ani když se dostala na výcvik bystrozorů, nebo když složila závěrečné zkoušky. Nikdy nebyla tak šťastná jako právě v tomto okamžiku.

„… A proto jestli je zde přítomen někdo kdo má výhrady proti uzavření sňatku ať promluví nyní, nebo ať mlčí navždy….“ 

„Snad tady není žádný takový narušitel, který by byl schopný zničit svatbu. Ale co když mámě zase přeskočí a pokusí se zničit moje štěstí? Ne, to by snad neudělala, ví jak je to pro mě důležité…“  honilo se jí hlavou při těch nekonečných pár sekundách, které dal kouzelník na rozmyšlenou všem přítomným. Instinktivně stiskla jeho dlaň silněji a on ji okamžitě pochopil. Prstem ji pohladil po hřbetu její ruky a ona se hned uklidnila. Poté začal kouzelník zase svou řeč.

„ Dobrá, tak tedy přistupme k tomu nejdůležitějšímu táži se Vás Remusi Johne Lupine berete si zde přítomnou Nymfadoru Elizabeth Tonkovou za svou právoplatnou manželku? Budete jí patřívat v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví v bohatství i chudobě?“

„ Ano“

„ Dobrá a táži se Vás Nymfadoro…“

„ Jestli ještě jednou řekne to jméno tak slibuju, že to bude jeho poslední svatba“

„ … v bohatství i chudobě?“ dokončil kouzelník zrovna svůj proslov a zadíval se na Tonks.

„ Ano.“

„ vymněte si prstýnky.“ Usmál se na ně a k Removi přistoupila žena, která měla tác s prstýnky. Jeden, menší si od ní vzal a nasunul ho Tonks opatrně na prsteníček levé ruky. To samé učinila i Tonks a kouzelník opět pokračoval.

„ Gratuluji. Vážení hosté, dovolte mi abych Vám poprvé a oficiálně představil pana a paní Lupinovy. Můžete políbit nevěstu.“ Ani jeden už na nic nečekal a políbili se. Poprvé v jejich novém životě…

…„ Co tady děláš?“
“ Jak ti je?“¨

„ Už mi bylo líp. Co tady děláš?“

„ Byl jsem hrozný idiot.“

„ Urážíš všechny idioty.“

„ Fajn zasloužím si to.“

„ Ale já ne.“

„ Doro odpusť mi.“

„ Odpustit ti? Sakra Remusi. Já už toho mám tak akorát dost.“ Rozkřičela se na plné kolo. Bylo jí jedno, že byla těhotná a měla být v klidu. Copak to jde, když má za manžela takového trolla?

„ Jednou mě odmítáš, potom mě chceš, potom zase ne, potom si mě vezmeš, potom mě opustíš, když jsem těhotná a teď nás zase chceš? A co když si to zase za pár měsíců rozmyslíš a necháš nás?“

„ To neudělám.“

„ Ale jak ti mám věřit?“

„ Miluju tě.“…

…„ Kam půjdeme?“ zeptala se, jakmile se za nimi zaklaply dveře.“

„ Uvidíš, teď zavři oči a podej mi ruku.“

Tonks se jenom usmála zavřela oči a podala svému muži drobnou dlaň. Ten ji pevně, ale přesto jemně stiskl a přemístil se s ní pryč.

Když pod nohama ucítila pevnou půdu, pomalu otevřela oči. To co před sebou spatřilo ji vyrazilo dech.

„ Teda…“

„ Líbí?“

„ To je nádhera Reme, kdy jsi to zvládl?“

„ Stačilo jenom pár kouzel a bylo to.“ Usmál se její manžel a objal ji kolem pasu.

Stáli spolu před jejich domovem. Remus spravil celý dům, že teď vypadal jako téměř nový, upravil zahradu a opravil plot.

„ Nechceš se podívat dovnitř?“

Společně vešli dovnitř a Dora procházela domem, který tak dobře znala, ale tehdy na něj koukala jako by ho viděla poprvé v životě.

„ Remusi to je nádhera.“

„ Vždyť jsem jenom opravil věci, které tady byly, trochu uklidil, vymaloval a to je vše.“

„ Je to nádhera.“ Usmála se Tonsk a jemně svého muže políbila. Ten se usmál, pohladil ji vlasech a jejich polibek prohloubil…

…„ Miluju tě.“ Zašeptal jí do ucha a šťastně se usmíval.

„ Právě v tuto chvíli tě nenávidím.“ Zachroptěla Tonks.

Remus se jenom usmál a šťastně svoji ženu objal. Byl otcem. Tomuhle pocitu se nemohlo nic vyrovnat, ani to, že mu jeho žena právě řekla, že ho nenávidí. Docela to chápal. Vzpomněl si, jak Lily, vyváděla když, porodila Harryho. S Jamesem tehdy nemluvila, dokud jí nepustili z nemocnice.

Ticho a šťastnou atmosféru narušila zase Molly. „ Seznamte se, s vašim synem.“ usmála se a  Removi podávala malý uzlíček zabalený v modré dečce.

Opatrně pustil Doru a převzal si od ní svého syna.

Když je Tonks viděla spolu, po tváři jí stekla slza. Slza štěstí. Vypadal tak šťastně.

„ Jak se bude nakonec jmenovat?“ zeptala se Giny a vyslovila tak otázku, která všem visela na jazyku, jako jediná nahlas.

„ Teddy. Teddy Remus Lupin.“ Usmála se Tonks a pohladila svého malého syna po ručičce, kterou zrovna natahoval z dečky k obličeji svého otce…

Dora pomalu otevřela oči. Všude kolem ní byla tma. Tak takhle to vypadá? Takhle vypadá smrt? Pomalu se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo nebyl. Čekala, že tady bude Marry jako tehdy, když byla v bezvědomí u Munga, nebo její táta, ale nikdo tady nebyl. Vzpomněla si na svého manžela, který ještě bojuje na pozemcích Bradavic a na jejich malého syna, kterého neuvidím vyrůstat.

„ Remus se o něj postará za nás oba.“ Řekla si přesvědčeně a rozhodla se postavit. Čelit své smrti zpříma. Měla krásný život, plný akce, proto nelitovala ani minuty z něj.

Postavila se, a šla rovně, k jedinému zdroji světla, které viděla.

„ Vítej, už jsem tě tady čekal.“

„ Ty?“

„ Čekala jsi někoho jiného?“

„ Asi tátu nebo mojí nejlepší kamarádku z bradavic, ale ty?.“

„ Co ti by tady dělali?“

„ Jsou mrtví a mají ke mně blízko.“

„ To je fakt, ale já taky.“

„ To jo, ale oni se mnou strávili přece jenom trochu delší čas než ty.“

„ To ale nevysvětluje proč by tady měli být zrovna oni.“

Protože jsou mrtví a měli by mě převést na druhou stranu?“ Smutně se Dora usmála. S náznakem otázky v hlase.

„ A to ti řekl kdo?“

„ Co?“

„ Že jsi mrtvá a já tě mám převést na druhou stranu.“

„ Siriusi, trefilo mě kouzlo, jsem tady a v těch zrcadlech, byly tam moje vzpomínky. Celý můj život v pár vzpomínkách.“

„ Krásné vzpomínky, že?“

„ Ano, asi ty nejrásnější.“

„ A proč si myslíš, že už další nebudou? Byla tam i prázdná zrcadla.“

„ Siriusi, netrap jí už.“ Ozval se neznámý hlas vycházející ze tmy.

Dora se otočila po hlasech a viděla mladý pár. Žena měla dlouhé ryšavé vlasy a krásné zelené oči. Muž, který jí držel za ruku, byl nápadně podobný kmotru jejího syna, Harrymu. Až na to, že tenhle měl oříškové oči.

„ Vy jste…“

„ Ano, ráda tě poznávám.“

„ Co tady děláte.“

„ Dobrá otázka.“

„ Hrozně rádi tady čekají. Na mě tady taky čekali.“

„ Jsou to tvoji nejlepší kamarádi, bylo logické, že tady potkáš je, ale co já?“

„ Pochopíš to. Pojď za mnou.“ Dora poslechla, a šla za Lili. Společně se zastavili před zrcadlem, do kterého když pohlédly, viděly Velkou síň Bradavického hradu. Všude už byl relativní klid. Boj už evidentně skončil. NA několika místech byly stěny Síně poškozeny. 

„ Jak to skončilo?“

„ Tebe zajímá tohle?“ povytáhl obočí James.

„ Nechceš vědět, co je s Remusem?“ zajímal se dál. Po vyslovení otázky nahlas Dora pocítila bodnutí v žaludku.

„ Je v pořádku?“

„ Tak bych to neřekla.“ Lili pohlédla do zrcadla spolu s Dorou a obě viděly výjev b síni, tam, kde byla Dora naposled, tam, kde bojovala s Bellatrix a taky jí tam porazila. Ona ležela na chladné podlaze, oči měla zavřené a vypadala jako by spala. Její vlasy měly hnědou barvu a na čele měla krvavý šrám. Hůlku stále svírala v ruce a na prsteníčku levé ruky se jí leskl snubní prsten.

„ Je to divný pocit dívat se na svoje mrtvé tělo.“ Konstatovala, když si sama sebe kriticky prohlídla. Až potom si všimla muže, klečícího nad ní. Remus. Byl v pořádku, měl sice šrámy po souboji s vlkodlakem, ale byl na živu.

Žil.

Doře se neskutečně ulevilo. Znovu se soustředila na obraz v zrcadle a po tváři jí stékaly slzy, aniž by si toho byla vědoma.

„ Doro, prosím.“ Remus klečel nad jejím bezvládným tělem, v dlaních svíral její nehybnou hlavu a konečky prstů jí hladil po chladných tvářích.

„ Miláčku probuď se.“ Prosil ji s naléhavostí v hlase, jako by to mohlo změnit stav věcí. Viděla, jak mu po tvářích stékají slzy. Všimla si, že za ním někdo stojí. Postava se přiblížila ještě blíže a položila jejímu manželovi ruku na rameno.

„ Už jí nepomůžeš, měli bychom jít.“

„ Ne.“

„ Remusi.“

„ Neopustím ji.“  Zakřičel zoufale.

„ Neopustím ji.“ Řekl znovu, ale teď už spíše pro sebe.

Tonks pochybovala, že to Bill, postava stojící za ním, vůbec postřehl.

„ Já to chápu Remusi, ale Tonks už nepomůžeš. Je mrtvá.“

„ Není, nemůže být.“

„ Remusi, musíš vstát a jít se mnou pryč. Doma na tebe čeká tvůj syn. A musíš si nechat ošetřit rány.“

„ Ne, ne bez mojí ženy. Neměl jsem jí to dovolit. Neměl jsem jí tady pustit. Proč?“ Remus položil hlavu na Dořino rameno a přestal vnímat své okolí.

Pouze se utápěl ve své bolesti.

Dora odvrátila pohled od zrcadla a podívala se na Lili.

„ Trpí.“ Konstatovala ryšavá žena a stále se dívala na neštěstí svého přítele.

„ Měla jsem být rychlejší.“

„ Bojovala jsi skvěle. Pomstila jsi naší rodinu. Zabila jsi Bellu, nemáš si co vyčítat.“

„ Kdybych bojovala skvěle, nebyla bych teď tady.“

„ Trefilo tě zbloudilé kouzlo, nemohla jsi za to. V té mele co tam byla, mohlo se to stát komukoli.“

„ Ale dovolila jsem aby se to stalo mně.“ Dora byla rozčilená sama na sebe. Kdyby dávala větší pozor, mohla se tomu kouzlu vyhnout. A teď by tedy nevedla diskuzi se Siriusem a Potterovými, ale byla by s Remusem a nebo už by byli doma, u jejich syna. U syna, kterého už nikdy neuvidí vyrůstat.

„ Podívej se na mě. Ty jsi bojovnice. A bojovala jsi skvěle. Tu válku jste vyhráli. Voldemort je konečně nadobro pryč a svět je konečně svobodný i díky tobě.“ JAmes jí položil ruku kolem ramen a také se zadíval do zrcadla.

„ Smíří se s tím?“ zeptala se Tonks, když svůj pohled znovu stočila k zrcadlu, ve kterém viděla svého muže.

„ Remus, jak bych to řekl, náš kamarád měl vždycky trochu problém s navazováním vztahů. Jakýchkoliv.“ začal tichým hlasem James. „ Když už někoho pustil do svého života úplně, nikdy se nedokázal úplně odpoutat a vy dva jste toho spolu zažili hodně i když jste spolu nebyli zas tak dlouho. Miluje tě, a vždycky tě milovat bude.“
„ Neodpověděl jsi mi na otázku.“

„ Ne.“ Odpověděla za svého muže Lili.“ Nikdy by se nesmířil s tvou smrtí. Vyčítal by si to a nejsem si jistá, že váš syn by ho přinutil žít dále.

„ Ale on musí žít. Kdo by se potom postaral o Teddyho?“

„ Pořád se tady bavíme o tom, že musí žít Remus, ale kvůli Removi tady přece nejsme.“ Přerušil rozhovor Sirius.

„ Ne?“

„ Ne, jsme tady kvůli tobě.“

„ A tím se vracíme k tématu smrt.“

„ Ne, sakra ty jsi hrozný tvrdohlavec. Něco si usmyslíš a přes to vlak nejede, co?“

„ Máme to v rodině.“

Tonks se Siriusem si vyměňovali názory a mladý pár se při tom náramně bavil.

 „ Doro, ty ale nejsi mrtvá.“ Ozvala se Lili.

„ Cože?“

„ Nejsi mrtvá.“

„ Nejsem?“

„ Ne“

„ Tak co tady dělám?“

„ Jsi, jak bych to řekla na hranici mezi životem a smrtí.“

„ Tam už jsem jednou byla.“

„ My víme.“ Usmál se James.

„ Záleží na tobě, jestli se chceš vrátit.“

„ Jak?“

„ Myslím, že tě teď čeká největší bitva tvého života.“ Povzdechl si Sirius.

„ Jaká?“

„ Boj o lásku Doro. Boj o tvou a Removu lásku. A o život.“ Objasnila jí to Lili.

„ Ale …“

„ My ti nemůžeme říct jak máš bojovat. Na to musíš přijít ty sama. Ale měla by sis pospíšit, než bude pozdě a pro tebe už nebude cesta zpět.

„ A Nymfadoro?“

„ Siriusi, neříkej mi Nymfadoro.“ Zakřičela na něj dívka.

„ Zvláštní i v téhle situaci tě to vytočí.“

„ Vtipný.“

„ Pozdrav od nás Reme, že ho máme rádi.“ Mrkl na ní a potom všichni tři zmizeli a ona tam zůstala zase sama. Sama v prázdnotě se zrcadly, ve kterých se odrážely její vzpomínky, její život.

Zadívala se do toho posledního.

Remus tam stále klečel u jejího těla a tiše plakal.

„ Chci zpátky.“

Ni c

„ No tak, chci se vrátit“ zkusila to znovu.

Nic se nestalo. Stále stála na druhé straně zrcadla.

Zadívala se na výjev na Bradavickém hradě.

„ Remusi, taky už vážně nic nezmůžeme. Pojď, musíš si odpočinout a musíme ti ošetřit rány. Šedohřbet tě docela zřídil.

„ Nech mě být. Chápeš to? Nech mě… Já svou ženu neopustím.“ Rozkřikl se Remus na Billa.

Dora se znovu pokusila dostat do svého těla, ale když to nešlo, pokusila se aspoň prochu pohnout. Ale bylo to marné. V prázdnotě sebou mohla házet jako Marioneta, ale tam, v náručí svého manžela, stále ležela jako hadrová panenka.

„ Ona není mrtvá.“ Slyšela Remuse stále opakovat dokola.

„ Remusi.“ Bill pouze zakroutil hlavou a položil Removi svou dlaň na rameno v soucitném a chápavém gestu. Vždyť co by dělal on, kdyby na jejím místě byla Fleur?

Tonk se cítila tak strašně bezmocně. Nevěděla jak se dostat zpátky. V zoufalství, které jí uchvátilo, padla na kolena, zaklonila hlavu a z celých plic zařvala „ Já chci domůůů“ ani si nevšimla, že jí při tom začaly stékat slzy.

„ Bille?“

„ Hmmm“
„ Vidíš to?“ pomalu otevřela oči a zadívala se do zrcadla.

„ Vidíš to? Ona žije.“ Zařval najednou Remus, až se po něm všichni podívali a konečky prstů jí mapoval stopu po slze, která jí stékala po obličeji.

„ Ona žije. Musím jí dostat k Mungovi. CO nejrychleji.“

„ Remusi…“ pokusil se ho zastavit Bill, ale zasekl se. Doře po tváři stekl a další slza a za ní další a další.

„ Jasně, musíme co nejrychleji do nemocnice.“

To bylo poslední, co zaznamenala, protože země se s ní zatočila a prostor kolem ní byl rozmazaný, potom se propadla do úplné prázdnoty. Ale nebála se jí. Věděla, že svůj boj vyhrála.

Vyhrála boj o svůj život a hlavně vyhrála svůj boj o lásku.

Zpět na obsah