Řecká princezna napsal(a) Luna
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=640
Index
Kapitola 1: 1: Neočekávané zařazení
Kapitola 2: 2: První kamarád
Kapitola 3: 3: Jméno neurčuje duši
Kapitola 4: 4: Průřez příbuznými
Kapitola 5: 5: Další neočekávané zařazení
Kapitola 6: 6: Láska si nevybírá podle krve.
Kapitola 7: 7: Konečně šťastná
Dívenka se posadila na stoličku a profesorka McGonagallová jí dala na hlavu Moudrý klobouk.
„Hm, čekal jsem, že přijdeš,“ ozvalo se jí v hlavě. „Vaší rodinnou kolují je Zmijozel, ale co ty? Zmijozelové jsou vychytralí, to ano a ty jsi chytrá, velmi chytrá, skutečně. Ale toužíš skutečně po moci a slávě?“
„No, vlastně ani ne.“
„Zajímavé, ach ano, je. Protože je velmi odvážné postavit se své vlastní rodině, své krvi, to ano, jsi velmi odvážná, ale nejsi rebelka, tak ať je to tedy HAVRASPÁR!“
Od havraspárského stolu se ozval vlažný potlesk, který však docela rychle utichl, protože tleskající brzy ucítili pod žebry lokty svých spolustolovníků, kteří jim tlumeným hlasem stručně vysvětlili, co je její rodina zač.
Dívenka na sobě cítila jejich nepříliš přátelské pohledy, když kráčela ke kolejnímu stolu. Po zbytek slavnostní večeře se dívala jen do svého talíře a odpovídala, jen byla-li přímo tázaná, což byly otázky téměř vždy procházející od prváků z mudlovských rodin.
Podobné to bylo i několik dalších dní. Prváci s ní sice mluvili, ale drželi se povrchní konverzace. Nevěděli, co si o ní myslet. Kromě toho jim přišlo podezřelé, že s ostatními nechodí na snídani. Netušili, že každé ráno dostává huláka od svého otce a netouží po rozebírání své osobnosti na veřejnosti.
Velmi ji mrzelo, že se jí ostatní straní. Těšila se, že získá ve škole přátele a zatím... Ničilo ji to, nemohla spát. Každý druhý večer tajně odcházela z koleje a chodila se vyplakat do jedné nepoužívané učebny. Když přestala plakat, očarovala místnost proti zaslechnutí zvuku zvenčí (mívala domácího učitele) a usedla za zaprášený klavír v rohu učebny. Nevěděla, že o ní někdo ví. Někdo, kdo si začal na její melodii vymýšlet vlastní slova, protože neznal jazyk těch původních.
Černé oči, černý vlas,
když zpívá, překrásný má hlas
a černé šaty nosí – říkají jí lady Black.
Byly dva týdny po Zařazování, když se vřítila do prázdné učebny se slzami v očích. Měla za sebou obzvlášť ošklivý rozhovor se svou starší sestrou (která byla pochopitelně ve Zmijozelu), proto si nepočínala nijak zvlášť obezřetně. Málem se jí zastavilo srdce, když se za ní ozvalo tiché: „Co se ti stalo?“ Za ní stál chlapec asi stejného věku.
„Co je ti do toho?“ vyštěkla na něj místo odpovědi.
„Nic,“ pokrčil chlapec rameny. „Jen jsem se ptal. A ztiš se trochu, okolo tu brouzdá Filch, uslyší tě.“
Dívka mávla proti dveřím hůlkou, což doprovodila příslušným zaklínadlem.
„Páni,“ vydechl chlapec obdivně. „To bych já nedokázal. Jsi vážně dobrá.“
„Dík,“ pousmála se skrz slzy. Byl to její první úsměv od začátku září.
„Už mi řekneš, co se ti stalo?“
Znovu se žalostně rozplakala a mezi jednotlivými vzlyky si vylila srdce u malého kluka, kterého ani neznala jménem. Ale naslouchal jí s účastným výrazem, což bylo víc, než co pro ni kdokoli za poslední dva týdny udělal.
„Zahraješ?“ zaprosil na závěr, když už se chystala odejít. Usedla za klavír a chlapec poslouchal melodii stejně soustředěně, jako předtím její nářky.
Když zpívá, tak já procitám
a přitom slzy v očích mám,
já chápu štěstí, chápu lásku, chápu lady Black.
Školní rok uběhl jako voda. Prvňáci se těšili domů, až budou vyprávět svým rodičům historky o škole. A zároveň se nemohli dočkat začátku září, až se vrátí do Bradavic jako div ne „staří mazáci.“
Jen jedna malá havraspárka se domů netěšila. Věděla, že jí otec potrestá za vše, co mu nažaluje její sestra. Matka byla jiná, ale proti otci nikdy nešla.
Ve škole to bylo lepší. Hned druhý den po tom památném večeru si její nový kamarád začal na spojovaných hodinách sedat vedle ní. Vytáhl ji z hlubin osamělosti a ona hned při následujícím obědě s údivem zjistila, že jí tvář rozzářil úsměv, oči zjiskrněly a jazyk se rozvázal. A ostatní havraspárští s údivem zjistili, že příjmení není vše a že Moudrý klobouk potvrdil své jméno, když ji poslal do Havraspáru. Do konce měsíce už měla mnoho dalších přátel, všichni si rychle oblíbili tu milou usměvavou černovlásku. I učitelé, ale učitelé měli vlastně havraspárské rádi skoro vždy.
Přesto se jejím nejlepším kamarádem stal prvňák z jiné koleje, z Mrzimoru. Ten, který se jí přiznal, že se první týden ukryl před Filchem v nepoužívané učebně, kam pak přišla, a celý další týden sbíral odvahu nabídnou jí pomoc. Ten, který zajistil, aby ji vždy někdo doprovázel po chodbách, aby si na ně nemohli počkat zmijozelové poslaní její sestrou, aby jí připomněli, že správná Blacková nezapomíná na svou výchovu, ani když není ve Zmijozelu, a alespoň se nevybavuje s Mrzimorem. Jmenoval se Theodor Tonks.
Jak rád bych uměl takhle hrát,
Prázdniny odhadla docela dobře. Otec dostal záchvat zuřivosti, jen ji uviděl. Naštěstí na ni a její sestru Bellatrix čekali rodiče na nádraží, kde se nemohla jeho povaha projevit a největší vztek ho přešel, než se dostali do soukromí domova. I tak zakusila kouzelnický výprask – už řadu let zastaralý a barbarský způsob trestání kouzelnických dětí. Pak byla střídavě zavřená ve svém pokoji a střídavě tahána na zdvořilostní návštěvy k starým rodům s čistou krví. K smrti ji nudily, víc, než vysedávání v jejím pokoji, kde měla hromadu knížek. Učení ji bavilo.
Jediné návštěvy, které stály za to, byly u bratra jejího otce. Měl dva syny. Jeden byl ještě hodně malý, ale druhému bylo devět, stejně jako její mladší sestře Narcisse, byl však spíš její negativ. Vzhledově i povahově. Pořád něco vyváděl a jeho rodiče z toho byli na smrt. Jeho neustálé žertíky tlumila jen její přítomnost, tak je rádi zvali. To se pak zavřeli v jeho pokoji a povídali si. Mohli mluvit volně jen před tím druhým.
„Jaké je to v Bradavicích?“ bývala jeho nejčastější otázka.
„Ale Siriusi, vždyť jsem ti o nich vyprávěla před třemi dny,“ bránila se na oko.
„Prosím, Andy,“ udělal na ni psí oči, kterým nikdy nedokázala odolat. Hrozně se do školy těšil – na přátele, které mu nevyberou rodiče a na prostor pro své legrácky.
Řekla mu vše kromě jména svého nejlepšího kamaráda. Sirius byl přeci jenom malý a mohl by se prořeknout.
*****
Postupem času se vše uklidnilo. Otec, i když velmi nerad, uznal, že ani Havraspár není tak špatná kolej, protože to ukazuje na Andromedinu chytrou hlavu. Tušila za tím vliv matky. Jediné, co ho rozčilovalo neustále, byli její nečistokrevní přátelé a nepřátelství mezi Havraspárem a Zmijozelem.
*****
Jezdila domů na letní prázdniny a druhý a třetí rok i na Vánoční. Pokaždé ji otec přivítal kouzelnickým výpraskem a týdnem domácího vězení. Pak si mohla dělat téměř vše, co chtěla, kromě času vyhraněném pro návštěvy. Ale někdy i ve volném čase navštěvovala Siriuse.
V mládí ji nikdo nehladil,
Seděla u kolejního stolu coby čerstvá čtvrťačka. Dívala se na prvňáka, který už nějakou dobu seděl na stoličce a hrozně si přála, aby...
„NEBELVÍR!“
Všechny stoly překvapeně zahučely. Andromeda nevěděla, má-li se radovat nebo ne, ale když se její pohled setkal se zářícíma očima Siriuse, opětovala jeho široký úsměv.
„No co, beztak se ty jeho žertíky hodí spíše mezi nebelvířany,“ pomyslela si už radostně a soustředila se na další postavu sedící na stoličce ještě déle, než předtím Sirius. „Třeba bude jako já...“ napadlo ji.
„ZMIJOZEL!“
„Nebude,“ povzdychla si a smutně se podívala na svou malou sestřičku, která jediná zdědila otcovy světlé vlasy. Otec jí bude ještě více vyčítat ten Havraspár, když se i malá Narcisska dostala do Zmijozelu. Ale na to teď nemůže myslet. Musí pomoct Siriovi, protože tuhle kolej jeho rodiče skousnou ještě mnohem hůře, než ti její Havraspár. V něčem se bude mít hůř, v něčem líp, usmála se, když její pohled padl na nebelvírský stůl. A asi i díky mně.
Měla totiž po škole velmi slušnou reputaci a nejen havraspáři uznali, že skutečně není zmijozelka. K Siriusovi nebudou přistupovat jako k ní kdysi, ale jako k ní nyní. Už teď se vesele vybavoval s ostatními studenty, zvlášť s jedním chlapcem s rozcuchanými černými vlasy.
„Najdi si hodně přátel,“ zašeptala, takže to v hluku hodování nezaslechli ani její sousedé. „Protože když nebudeš mít vzpomínky na přátele, nepřežiješ léto.“ A k vlastnímu překvapení ucítila, jak jí po tváři sklouzla slza.
Plakat když potom přestala,Ruce jí ztuhly kousek nad klávesami klavíru. Jeden ze stínů se odlepil od zdi a postavil se vedle ní.
„Jak jsi věděl, že sem přijdu?“ zeptala se bezbarvě.
„Pozoroval jsem tě celý Zařazování. Seděla jsi jako tělo bez duše, jídla ses sotva dotkla a s nikým jsi nemluvila, včetně mě. Ve vlaku jsem tě neviděl vůbec. To není zrovna klasický portrét novopečené bradavické primusky. A co víc, ani tebe! Bylo mi úplně jasný, že sem přijdeš. Jako vždycky, když máš problém. Víš ty vůbec, jak jsi čitelná? Od prváku ses zas tak moc nezměnila. Takže se tě znovu po sedmi letech ptám: Co se ti stalo?“
Dívka k němu obrátila černé oči plné bolesti. „Vědí o nás.“Sedl si vedle ní. „Jak?“
„Bella. Kdo jiný?! Jednou nás někde zahlídla, tak mě nechala sledovat stejně jako v prváku. A všechno pochopitelně vyžvanila otci. Moh‘ se z toho zcvoknout. Horší prázdniny snad ještě nikdo nezažil. Trvá na tom, že se musíme rozejít.“
Odmlčela se. Pak řekl Ted: „Takže ty se se mnou chceš rozejít?“
„Nechci,“ zašeptala a z očí jí začaly téct slzy. „Já tě miluju, Tede, ale hrozně se bojím otce. Když to neudělám, tak mě zabije. Nebo tebe.“„Uklidni se, Andy. To se jen říkává...“
„On to myslí vážně!“ Ruce se jí začaly třást. „Máš vůbec představu, jak probíhá soud se členy starých kouzelnických rodin? Ještě by se mu omluvili, že se k nim musel dostavit. Ne, s nepromíjenými si hlavu neláme. I když Adavu nepoužívá, neznamená to, že ji neumí. A nad ostatními nepřemýšlí vůbec. Takové Crucio...“ zmlkla, když si opožděně uvědomila, co řekla.Ted ji k sobě přitiskl. „ O tom jsi mi nikdy neřekla.“
„Použil ho na mě poprvé letos o prázdninách. Ach Tede, bylo to strašné...“ zlomil se jí hlas.
Znenadání ji pustil, klekl si vedle ní, vzal její ruce do svých a pevně jí pohlédl do uslzených očí. „Andromedo Blacková, smím tě požádat o ruku?“
Přestala plakat a vytřeštila na něj oči. „To myslíš vážně?!“
„Proč ne? Jsme plnoletí. Milujeme se. Máš konečně šanci na šťastný život. Já se o tebe postarám. Budeš moct žít na stejné úrovni, na jakou jsi byla zvyklá. Nejen kouzelnické rody jsou bohaté, platí to i pro mudly, třeba pro naši rodinu. A naši se už dlouho nemůžou dočkat, až jim tě představím. Měl bych plán. Do Vánoc se budeme chovat, jako bychom se strašlivě pohádali, rozešli se, nechtěli se už nikdy vidět a tak. Napíšeš to rodičům. Na zimní prázdniny odjedeš domů. Sbalíš si všechny svoje věci. Potom, dejme tomu osmadvacátého prosince v jedenáct večer, se přemístíš před Svatého Munga. Budu na tebe čekat s autem, to je mudlovský dopravní prostředek, a vezmu tě k nám. Hezky po mudlovsku, aby tě nemohli najít podle stop kouzel. V Bradavicích ti nebudou moct ublížit a až dostudujem, vezmeme se.“
Konečně se na něj usmála. „Bude mi ctí stát se tvou ženou, Theodore Tonksi.“
Bylo jí sedmnáct, né víc,„Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ ozval se za ní neočekávaný hlas.
Dívka se pomalu otočila. „Ty?!“ vydechla. „Jak jsi mě našla?“
„Tajemství.“
„Jsi tu zbytečně, já si ho vezmu!“
„To mi za ten půlrok došlo. Ale patří se, aby matka pomohla své dceři se ve svatební den obléci a učesat.“„Otec tě zabije!“
„Pochybuju, drahoušku. Jak by se to asi dozvěděl? Lidé, kteří jsou na tvé svatbě, tvůj otec přehlíží.“
Andromeda se naježila. „Ti lidé jsou moji a Tedovi přátelé!“
„Jistě. Ale tvůj otec je přehlíží. Mluvila jsem s tvou budoucí tchyní a tchánem. Všichni budou upozorněni, aby drželi jazyk za zuby. Otec si myslí, že jsem vzala tvého bratrance na návštěvu k strýčkovi Alfardovi a u toho to taky musí zůstat. I ty pochop, že tu dnes nejsem.“
„Pořád ti nedokážu uvěřit. Vždyť nečistokrevnými pohrdáš!“
„To je pravda. S tou svatbou nesouhlasím, i když vám bránit nebudu. Pro dnešek své pohrdání skryji. Ale varuju tě, jen pro dnešek.“
*****
Svatebčané stáli v půlkruhu a s vlhkýma očima se dívali na štěstím zářící pár před sebou. Jen občas někteří z nich kradmo pohlédli na krásnou černovlasou ženu stojící vznešeně na okraji zástupu. Když Tonksovi oznámili, kdo přišel, pochybovali o jejich zdravém rozumu. A když ji viděli v doprovodu Siriuse, kterého si dobře pamatovali ze školy coby známého výtržníka, považovali to za vtip. A ona tu přitom doopravdy byla. Jediná bytost z jejího rodného domu, která za ní alespoň v něčem stála. Přesto byla nevěsta ráda, že s dnešním dnem ztrácí přízvisko, které se beztak nejlépe hodilo k její matce. Lady Black.
„Andromeda Tonksová,“ zašeptala šťastně a nahnula se k Tedovi, aby si vyměnili první manželský polibek.
Za hlasem svého srdce šla
a velkou lásku tam našla,
pak prsten smyl nenáviděné jméno – lady Black.
________________________________________________________
Černé oči, černý vlas,Když zpívá, tak já procitám
a přitom slzy v očích mám,
já chápu štěstí, chápu lásku, chápu Lady Black.
Áááááááá...
Ta píseň slova nesnáší
a přec útěchu přináší,
v ní srdce je i duše týhle malý Lady Black.
Jak rád bych uměl takhle hrát,
jak rád bych viděl se ji smát,
jak rád bych štěstí svý přenechal malý Lady Black.
Áááááááá...
V mládí ji nikdo nehladil,
nevlastní otec ji jen bil,
když z hospody se vracel domů k malý Lady Black.
Když plakat potom přestala,
tak tichounce si zpívala
tu píseň, kterou dodnes zpívá malá Lady Black.
Áááááááá...
Když bylo jí šestnáct, či víc
tak odešla od otce pryč
a doma nechala mu lístek – Sbohem, Lady Black.
Za peníze, co šetřila,
starou kytaru koupila
a na lavičce v parku hrála malá Lady Black.
Áááááááá...
Často měla asi hlad
a často neměla kde spát,
však pozvání mý nepřijala nikdy Lady Black.
Měla svý vlasy havraní,
když brala prášky na spaní
a druhý den už byla v nebi malá Lady Black.
Áááááááá...
Ten večer jsem byl v baru pít
a vůbec jsem už nechtěl žít,
když vzpomněl jsem si, že už není malá Lady Black.
Pak jsem si řek: Ty musíš dál,
už jenom proto, abys hrál
tu píseň, která srdcem je i duší Lady Black.
Áááááááá...