Mozaika života napsal(a) Tess






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=643

Index

Kapitola 1: 1. Odhalení
Kapitola 2: 2. Setkání
Kapitola 3: 3. Posluchač
Kapitola 4: 4. Teritorium


Kapitola 1: 1. Odhalení

1. Odhalení

Je pozdě večer. S kamarádem čekáme na metro, které má intervaly sobích spřežení na Aljašce. Kol dokola samé podezřelé existence, potenciální úchylové a tak podobně.
Podléhajíc chmurné atmosféře, povzdechnu si. Napadá mě zvláštní myšlenka… i když na mě možná ne až tak zvláštní.
„Víš, je to divný,“ obracím se ke kamarádovi. „Lidi pořád – upíři, vlkodlaci, upíři, vlkodlaci a jaký s nima maj problémy. Já jsem s žádným upírem ani vlkodlakem nikdy žádnej problém neměla.“
Přítel se na mě podíval a naštvaně odvětil:
„Protože nás biješ.“

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2. Setkání

2. Setkání

Po dlouhém pracovním dni se trmácím domů. Apaticky vnímám své okolí, stěny u eskalátorů jsou vyzdobeny reklamami a plakáty na bůhvíco. Do očí mě praští jeden. Eragon. Jakási spoře oděná slečna drží zajímavým způsobem dva meče (viz vegetarián, viz husí stehno). To musí být elfka, napadne mě. Deprese vrcholí. Elfové jsou lemra.
Jak se tak docourám na přestup, mé oko zachytí siluetu povědomého tvaru. Klasický upír, vzor Praha 200*. Dlouhý černý plášť, dlouhé  černé vlasy, černě podmalované oči, černá bunda, černé vojenské kalhoty, černé kanady a na zádech meč. Katana. Vypadá na něco málo přes dvacet. Lidé mu podvědomě uhýbají z cesty. Když se míjíme, kývne mi na pozdrav.

Hm. Asi mě odněkud zná…

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3. Posluchač

3. Posluchač

Vracíme se s kamarádkou z čajovny. Mohla bych tvrdit, že obligátně čekáme na metro, ale ve skutečnosti sedíme a probíráme tisíc a jednu věc, zatímco další a další vlaky přijíždí a odjíždí bez nás. Najednou – něco je jinak. Nedaleko se posadí člověk, který kolem sebe šíří auru ostře nabroušeného nože – nebezpečí. Na kolenou drží holý meč. Jsem na meče dost zvyklá, ale z téhle osoby je cítit nějaký nepříjemný úmysl. Nezaměřuje se na nikoho konkrétního, jenom sedí a vyzařuje vztek a agresivitu. Hladina adrenalinu v krvi mi automaticky nastoupá do nebeských výšin.
„Hele,“ obracím se ke kamarádce, „a už jsem ti vyprávěla jak tuhle přijel Trpaslík na trénink děsně smutnej?“
„Povídej,“ vrací mi nahrávku.
„No, to jel jednou Trpaslík na trénink a měl trochu zpoždění, takže děsně pospíchal. A zrovna mu ujíždělo metro, takže zasprintoval, jenže bylo vlhko, mramor klouzal a on se skvěle natáhl… a jak držel meč v ruce, tak ten mu vylítl a akorát zaplul do tý škvíry jak je mezi nástupištěm a vagónem. Dveře metra se zavřely a metro se začalo rozjíždět. Trpaslík se tiše modlil. A jak se tak to metro rozjíždí, tak slyšel t-dn t-dn, t-dn t-dn, t-dzoink dzoink…“

Místo po naší levici je prázdné. Asi odešel…

Zpět na obsah

Kapitola 4: 4. Teritorium

Je druhý svátek vánoční, Prahou proudí davy turistů obecných a já.
Zajímavé. Na profláknutých trasách je hlava na hlavě, ale kolem… Obeplouvám dav tichými koridory.
Zahnu do Kotců. A najednou – naprosté pusto. Nedoléhá sem ani zvuk obdivně pokřikujících turistů. Vzduch je tu nějaký jiný. Hustší, temnější. Zašimrá mne za krkem. Jako bych tu byla vetřelec, ale pražská dlažba pod mýma nohama tvrdí něco jiného; tohle je moje město.
Z nicoty se vyloupne postava. Jde proti mně, naoko nevšímavě. Je tu nový, nezná mě. Ještě. Pocit ohrožení mírně sílí.
Náhle se roztrhnou mraky a hluboký kaňon Kotců je prozářen paprskem světla odrážejícím se od vysokých oken budovy v Melantrichově ulici. Koupu se ve zlatě.
Cizí postava zmizela.
Někomu asi Slunce nedělá dobře…

Tohle je moje město.

Zpět na obsah