Drabblování napsal(a) Birute
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=704
Index
Kapitola 1: Něco z metafyziky
Kapitola 2: Srdeční záležitost
Kapitola 3: Na jménu záleží
Kapitola 4: Příšeří
Něco z metafyziky
Záblesk zeleného světla. „Tak, a je to,“ pomyslel si Albus Brumbál, když pozoroval, jak jeho vlastní tělo bezvládně přepadá přes cimbuří věže, „přišel čas na další dobrodružství.“
„ALBUSI PERCIVALE WULFRICU BRIANE BRUMBÁLE,“ promluvil hlas těžší než vina a žal. Smrť se nevyznačoval dokonalým načasováním. On byl dokonalým načasováním.
„Ano, za všechny,“ řekl zesnulý ředitel poklidně vysokému kostlivci s kosou.
Čas se zastavil a Severus Snape pořád ještě stál na věži se zvednutou hůlkou a s tváří plnou nenávisti a výčitek. Harry byl schovaný pod pláštěm neviditelnosti, neschopný pohybu. Draco se tvářil vyděšeně a nějací ti Smrtijedi se výhružně tyčili v pozadí, což Brumbálovu pozornost obrátilo zpět k jeho společníkovi.
„Musím se přiznat, že jsem čekal někoho...“
„VĚTŠÍHO?“ hádal Smrť.
„...méně tradičního. Prosím, neberte si to osobně.“
„JDE O VÝJIMEČNÝ PŘÍPAD. PŘIŠEL JSEM PRO VÁS, PROTOŽE MÁTE ZAČÍT SVŮJ ŽIVOT COBY KOUZELNÍK ZNOVU, V PARALELNÍM VESMÍRU, ZA KTERÝ ZODPOVÍDÁM. MYSLÍM, ŽE TO MÁ CO DĚLAT S KARMOU.“
Albus Brumbál mu pozorně naslouchal. „Docela se mi ulevilo, že ze mě nebude koza... Takže se těch vousů, hábitů a hůlek hned tak nezbavím, že?“
„TENTOKRÁT TO BUDOU HOLE. SE ŽALUDY NA KONCI.“
Brumbál si tlumeně odkašlal.
„JE O TOM JEDNA PÍSEŇ. PODLE VŠEHO JE VESELÁ.“
Brumbál se naposledy rozhlédl kolem. „Měl jsem to tady rád. Líbilo se mi být ředitelem. Škoda, že se všechno tak zkomplikovalo...“
„No, tentokrát budu dělat věci jinak,“ dodal rozhodným tónem. Najednou pocítil příliv zvláštní, téměř maniakální energie.
„TO TEDY ANO, VZOROMILE VÝSMĚŠKU.“
Albus Brumbál zamrkal a usmál se: „Vzoromil Výsměšek? To jméno se mi zamlouvá.“
Otočil se ke svému vrahovi a povzdechl si: „Stále ještě dlužím Severusovi omluvu.“
Smrť se podíval onoho tmavovlasého muže s bledou tváří, hákovitým nosem a rysy, které by se daly shrnout jediným slovem – sarkasmus. Mužova hubená postava vzdáleně připomínala masožravého plameňáka.
„ŘEKL BYCH, ŽE SE SPOLU BRZY SETKÁTE.“
Srdeční záležitost
Čarodějnice z Pustiny byla dost překvapená. Muži za ní přicházeli, ale ne dobrovolně. Nechávali se jí okouzlit a ztráceli srdce. Stačil jí plátek tkáně, nic víc a měla je napořád v moci. Když se jí omrzeli, poslala je pryč. Některým vzala vzpomínky, některým ne, ale i ti, kteří na ni zapomněli, občas pocítili zvláštní, neurčitou bolest. Jako by přišli o něco důležitého.
Z útržku srdce se dal vytvořit silný fantom.
A teď před ní přímo v síni jejího hradu stál mladík. Byl až podezřele hezký. Přišel z vlastní vůle a věnoval jí napůl dvornou napůl ironickou poklonu.
„Zdravím tě, mocná paní. Jmenuji se Howl a věnuji se magickým vědám. Dovol mi přiučit se něco z tvého umění,“ usmál se a podíval se jí zpříma do očí.
Čarodějnice z Pustiny mu úsměv oplatila. „Získat srdce někoho takového! Dokázala bych cokoliv,“ pomyslela si vzrušeně. „Ale jak? Je to čaroděj. Má velký potenciál. Cítím to.“
„Má paní, po dobu naší spolupráce ti budu oddaným žákem a přítelem,“ pokračoval mladý čaroděj. Čekal na její odpověď. Byl si jistý, že jeho návrh přijme.
„Budu ho učit a jeho srdce bude mocnější a silnější, plné mládí a energie. Stačí jedna nestřežená chvilka a bude moje!“ řekla si čarodějnice a přikývla.
***
„Už tě nemohu naučit nic dalšího,“ řekla a přistoupila k Howlovi.
„Opravdu?“ pousmál se.
„Opravdu,“ položila mu ruku na rameno. „Jinak bys mě přerostl,“ zašeptala mu do ucha a ruka se jí jako by mimoděk svezla na jeho hruď. Naklonila hlavu, aby ho políbila, aby zapomněl na nebezpečí,... ale něco nešlo podle plánu. Ucukla. „Ty nemáš srdce!“ zasyčela.
„Přece vám ho nepřinesu na dlani,“ pokrčil rameny a v tu chvíli naplnil místnost šelest peří. Okno se otevřelo a Howl v podobě černého ptáka vyrazil ven.
Ohromená čarodějnice běžela k oknu. Zahlédla už jen rychle se vzdalující tečku na obzoru. Přelstil ji. Vyklonila se z okna a křičela za ním: „Dostanu ho, Howle! Ať ho skrýváš, kde chceš! Nepřestanu tě pronásledovat! Dostanu tvé prokleté srdce, i kdyby mě to mělo stát všechnu mou moc, mou krásu i život!“
Byl nejjasnější hvězdou a dědicem jednoho z nejstarších rodů (podle toho, co tvrdil otec, dokonce toho nejstaršího rodu) v Británii. Na jménech záleželo, tedy alespoň na těch starobylých, hrdých a významných.
***
„Fakticky záleží na jménu,“ pomyslel si hořce, když se na něj nebelvírští spolužáci dívali, jako by byl mladistvý špión nebo nějaký omyl.
„Co to má u Merlina znamenat?“ „A to sem si myslel, že Blackové mají Zmijozel rezervovanej.“ „Moudrý klobouk začíná být senilní, ne?“
Rodiče tenhle postoj sdíleli, i když ho vyjádřili na vyšší stylistické úrovni.
Najednou to, že člověk patřil k Blackům, nebyla zas až taková výhra. Jenže pak si k němu při večeři (a při snídani a při obědě...) přisedli James Potter a Petr Pettigrew, chlapci se jmény, která byla úžasně všední a nesymbolická, a na jménech okamžitě přestalo záležet. Sirius přestal hledat skryté významy a s radostí hodil legendy za hlavu.
***
„U zavšivenýho Merlina!“ Dvanáctiletý Sirius Black se plácl do čela. „Jeho jméno! Remus Lupin! Zatraceně! Za-tra-ce-ně! Měli jsme to celou tu dobu přímo před nosem!“ Byl tak vykolejený z toho, že rodiče měli pro změnu v něčem pravdu, že úplně zapomněl vyšilovat nad tím, že s ním v ložnici bydlí vlkodlak.
Příšeří
Listopad byl obzvlášť mizerný. Na ulicích se povalovala mlha a mrtvá těla. Pouliční lampy vám mohly pomoct v orientaci, jen když jste do nich narazili. Ze slunce se stala matná skvrna a noc přecházela každé ráno v malátné šero. V městě panovalo napjaté ticho. Občas ho protrhl výkřik nebo sirény a mlhu rozpohybovala blikající světla policejního auta. Nevím, co se stalo. Neptejte se. Nevím o nic víc než ostatní. Kdo nemusí, nevychází.
Na mé okno začaly ťukat kapky deště. Připadám si celá zmoklá, jen se na ně podívám. Pitomý listopad. Ten mě nakonec dostane. Někdy, když seberu kuráž a vypnu televizi a stereo a rozhostí se ticho jako z hororu, cítím, jak celý dům, všichni do jednoho špicují uši a jak sebou škubnou, když něco divně zazní. Nebo to ticho zkoušejí přehlušit tak jako já. Teď si nikdo nemůže být jistý ani za zavřenými dveřmi a cesta na nákup je fakticky otázkou přežití. Listí neúprosně šustí pod nohama, až se v tom zvuku ztratíte a nejste si jistí, jestli jsou to jen vaše kroky. Thriller jako Brno. „Copak se to nedá zastavit?“ ptají se všichni. Televize už není tak zábavná, co v ní začali vysílat aktuální, nepřetržité zpravodajství o těch našich brutálních vraždách. Věčně ubíhající páska slov a jmen dole pod filmy a seriály.
„Copak se to nedá nějak zastavit?“ říkám si pokaždé, když se vzbudím. Za oknem je pošmourno a šero a postel a ruce a tvář a oblečení mám celé zachvístané krví.