Index

Kapitola 1: Nejdůležitější chvíle v jeho životě
Kapitola 2: Zápas
Kapitola 3: Na plese
Kapitola 4: Teplo a chlad
Kapitola 5: Překvapení
Kapitola 6: Oslava

Kapitola 1: Nejdůležitější chvíle v jeho životě

Harry ležel na posteli a převaloval se. Bylo už dlouho po půlnoci, ale on stále nemohl usnout. Celým tělem mu projíždělo vzrušení a nedočkavost. Tolik se na tu chvíli těšil. Zároveň byl však příšerně nervózní. Pevně k sobě přitiskl oční víčka a snažil se ze své hlavy vytěsnit všechny zbytečné myšlenky. Zhluboka dýchal. Musel usnout. Na zítřek potřeboval dostatek energie.
Únava se stále nedostavovala. Začínal být na sebe naštvaný. Nikdy nedokázal přestat přemýšlet a uvolnit se. Tohle mu zkrátka nešlo ani dnes. Ale zítra je nejdůležitější den v jeho životě, na ten se musí pořádně vyspat! Nejdůležitější? Nebyl to snad den, kdy porazil lorda Voldemorta?
Určitě. Voldemort však byl už minulostí. Zlo bylo zažehnáno a Smrtijedi pochytáni. Tedy ne všichni. Některým z nich se podařilo vyhnout vězení, vyhnout se spravedlnosti. Před očima se mu objevil obrázek Draca Malfoye. Sevřel ruce v pěst. Ten hajzl se ze všeho vykroutil! Jako had...

Harry si pamatoval okamžik na astronomické věži, kdy Draco sklonil hůlku. Tohle ale nikdy nemohlo smazat činy, které spáchal. Například to, že Smrtijedům umožnil přístup do školy. Tehdy mohla zemřít spousta nevinných mladých lidí, včetně jeho přátel. Nechápal, jak mohl něco takového udělat. A nyní o Malfoyovi Denní Věštec psal jako o mladém úspěšném vedoucím odboru kouzelnických her a sportů. Lidé nevěděli, že právě Draco pustil Voldemortovy služebníky do Bradavic. Ale v době klidu neměl nikdo zapotřebí to řešit. Ani Harry ne. Nechtěl, aby Malfoy strávil zbytek života v Azkabanu. V koutku duše totiž věděl, že Draco může být v podstatě dobrý člověk, který se pod vlivem své rodiny dal na špatnou stranu. To ale nedokázal nahlas připustit. Draca Malfoye vždy nenáviděl. A to se nezmění...
Tak už dost těch myšlenek! Musím spát. Zítra. Už zítra přece hraji finále mistrovství světa ve famfrpálu. Kolik let jsem toužil dostat se až sem? Teď si to nepokazím kvůli probděné noci! Potřebuji energii. Anglie musí vyhrát, když jsem teď chytačem.

Přál si to, jako už dlouho nic. Představil si, jak by se Ron asi tvářil, kdyby mu Krum vyfoukl zlatonku přímo před nosem. Harry se při té myšlence zašklebil do polštáře. Od té doby, co se Ron dozvěděl, že Anglie hraje závěrečný zápas famfrpálového mistrovství s Bulharskem, posílal Harrymu několikrát denně sovy a dával rady. Poslední dobou už to bylo opravdu nepříjemné.
„Použij na něj Vronského fintu, Harry," radil mu Ron při jednom setkání u něj a Hermiony doma. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby nedodal, „a vůbec nebude vadit, když mu při tom pomůžeš k nějakému úrazu, jestli víš, jak to myslím."
To už bylo moc i na Hermionu, která si za ty roky jejich vztahu na podobné výroky zvykla. I když to byl on, s kým Hermiona žila, Ron stále nemohl Viktora Kruma ani cítit.
Harry se dnes snad už posté přetočil na pravý bok. Pohlédl na místo vedle sebe. Ginny tiše oddechovala. Rudé vlasy měla rozhozené na polštáři. Harry se usmál. Měla pootevřená ústa a on moc dobře věděl, jak sladká jsou. Kolikrát už je ochutnal? Kolikrát už je líbal? Pohled na ni ho uklidnil. Vypadala krásně, jako by z ní vyzařoval klid. Majetnicky ji objal a zabořil tvář do jejích vlasů. Voněly kokosem. Ginny se jen zavrtěla a ve spánku mu položila ruce na paži, kterou ji objímal. Jeho tělem se konečně začala rozlévat malátnost...

Přes zavřená víčka prosvítalo silné sluneční světlo. Harry otevřel oči a zamrkal. Nahmatal své brýle na nočním stolku a nasadil si je. Otočil se k Ginny, ale místo vedle něj bylo prázdné. Otevřeným oknem dovnitř proudil čerstvý vzduch. Harry ucítil v žaludku zvláštní tíhu a hned na to si uvědomil, co znamená. Finále mistrovství světa ve famfrpálu! Vyskočil z postele a zamířil do kuchyně. Tam už na něj čekala Ginny s připravenou snídaní. Zářivě se usmála.
„Dobré ráno, Harry, jak jsi se vyspal?"

Harry k ní došel a něžně ji políbil na rty.
„Ahoj, vílo. Nemohl jsem usnout, ale nakonec se mi to podařilo."

Ginny ho pevně objala
„Jsi nervózní, ale ty to zvládneš, Harry. Večer to pak pořádně oslavíme,“ konstatovala s úsměvem. „Mamka plánuje velkou hostinu. Teď se pořádně najez. Už musím do práce, takže až se večer uvidíme, ty už budeš mistr světa ve famfrpálu ano?"

Harry se jen chabě usmál, pevně v to doufal...

Celý den mu přilétaly sovy s přáním mnoho štěstí. Velice ho potěšily, ale také ještě více znervóznily. Psali mu famfrpáloví fanoušci, členové někdejšího Fénixova řádu, téměř všichni bývalí spolužáci z Bradavic a dokonce i někteří profesoři. Ron mu poslal sovu dokonce třikrát.
Jak se blížil večer, Harry byl jako na trní. Anglický tým trénoval celé dopoledne, po lehkém obědu následovala relaxační masáž a hned potom znovu trénink. Dřív, když byl Harry z něčeho nervózní, čas běžel jako splašený. Dnes se den neuvěřitelně vlekl. Harry byl trochu rozmrzelý. Uvědomil si, že člověk se čtyři roky o něco snaží, vše směřuje k jednomu dni, večeru, k pouhému okamžiku v zápase, a když ta chvíle nastane, těší se, až to bude za ním. Povzdechl si a začal se oblékat do svého dresu. Po chvíli už seděl připravený se svými spoluhráči ve famfrpálovém stanu. Nikomu z nich nebylo do řeči. Harry by rád věděl, jestli se jim hlavou honí podobné myšlenky jako jemu. Venku bylo slyšet tisíce lidí, kteří dupali po schodech famfrpálového stadionu. Pokřikovali na sebe a radostně se smáli. Vzpomněl si, jak byl před osmi lety na stejném místě, také tolik natěšený. Nyní by si to s nimi rád vyměnil. Harry zachytil něčí pohled. Angelina Johnsonová se na něj usmívala a vypadalo to, že myslí na to samé. Harry jí úsměv oplatil. Náhle někdo prudkým pohybem nadzvedl plachtu stanu a dovnitř vstoupil vysoký mladý muž. Přejel všechny hráče povýšeneckým pohledem a odkašlal si. Harrymu zmrzl úsměv na rtech.
„Přeji dobrý večer," řekl Draco Malfoy a přešel do středu stanu. Harry s Angelinou si vyměnili významné pohledy.
„Takže... právě nastává ten večer, na který všichni již dlouho nedočkavě čekáme. Jako vedoucí odboru kouzelnických her a sportů jsem vám přišel jménem celého ministerstva kouzel sdělit pár slov. Doufám, že dnes bude celá Anglie díky vaší snaze slavit famfrpálový titul. Věřím, že v anglickém týmu jsou všichni hráči profesionálové, a proto budete hrát čestně a s rozmyslem. Sami moc dobře víte, že patříte do světové famfrpálové špičky, a proto by byla veliká škoda vašeho skvělého nadání nevyužít." Udělal významnou pomlku, během které si Harryho pohrdavě změřil. Bylo to jen pár vteřin a Harry pochyboval, že si toho někdo kromě něj všiml, ale i ta chvíle stačila, aby mu začala vřít krev v žilách.

Tak Malfoy je vážně ten poslední člověk, kterého jsem teď potřeboval vidět, pomyslel si vztekle Harry. Byl napjatý nervozitou jako struna a teď měl ještě snášet jeho posměšky. Draco pokračoval.
„Přeji vám všem mnoho štěstí a teď vzhůru do boje!" ušklíbl se a zmizel za plachtou stanu. Brankář týmu Roger Davis se otočil ke svým spoluhráčům.
„Kdo myslíte, že bude zápas komentovat? Bývá to vedoucí odboru kouzelnických her a sportů nebo ne? Ale nedokážu si představit, že by hru komentoval zrovna Malfoy."

Harry si uvědomil, že Roger má pravdu.
„No to snad ne!" vyhrkl nahlas.
„Jen klid. Slyšel jsem, že Malfoyovi se do toho nechtělo, takže to s nadšením vzal Ludo Pytloun," prohlásil James Whitney, jeden z odrážečů.

Harry si oddechl. Poslouchat Draca Malfoye při zápase, to už by vážně nerozdýchal.
A byl čas. Sedm postav v bíločerných hábitech vstoupilo na travnatou plochu. Vedle nich šli Bulhaři v červených barvách. Harry se rozhlédl a zatočila se mu hlava. Viděl tisíce kouzelníků usazených v řadách nad sebou. Většina z nich měla dalekohledy, které byly upřené směrem k němu. Tisíce hlasů nadšeně povykovalo vysoko nad jejich hlavami. Do očí mu zářily stovky světel, které neustále poblikávaly. Za pár vteřin stadion potemněl a diváci začali tleskat. Harry se po vzoru svých spoluhráčů prudce odrazil od země a vyletěl do vzduchu. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Vítr mu chladil rozpálené tváře a diváci se slili ve směs barev. Slyšel, jak Ludo Pytloun začal vyvolávat jména jejich protihráčů. Poté, co zaznělo Viktor Krum, se ozval největší potlesk. Pak už přišel na řadu anglický tým. Davis, Johnsonová, Carry, Taylor, Whitney, Malcolm a Potter! Potlesk byl přímo ohlušující. Ludo Pytloun něco nadšeně vykřikoval, zřejmě zahajovací řeč. Harry letěl šílenou rychlostí proti větru a rozuměl jen pár slovům. Co ale nemohl přeslechnout, byla Pytlounova poslední věta:
„A zápas právě začíná!"
Ozvala se píšťalka rozhodčího v černém hábitu. Do vzduchu vylétly tři míče následované zlatonkou.

Zpět na obsah

Kapitola 2: Zápas

No jistě, Potterovi kamarádíčci, kde je ale zbytek té Weasleyovic famílie? Vždyť s nimi Potter tak drží... Zřejmě dostal jen tři volné vstupenky do nejvyšší lóže a oni určitě neměli na to, aby si lístky zaplatili.
Kousek od něj začal Ludo Pytloun komentovat průběh zápasu.
„A jsou ve vzduchu! Camrálu se hned zmocňuje bulharský střelec Georgiev! Nahrává Troyovi, ten zpátky Georgievovi, nyní má Camrál jejich spoluhráč Dantchev, který tryskem letí k anglické brance. Á, to byla dobrá střela od anglického odrážeče Malcolma. Takže Camrálu se dnes poprvé zmocňuje Anglie! Střelkyně Johnsonová nahrává... A ne, u míče je opět Troy…"
Draco nestačil otáčet hlavou. Hra byla neuvěřitelně rychlá a on se pořád nemohl rozhodnout, komu bude fandit. Ne snad, že by měl v úmyslu tady vzrušeně poskakovat jako ten blbeček Weasley. Samozřejmě zůstane sedět na svém místě, jen prostě nevěděl, komu má fandit sám za sebe. Za normálních okolností by to byla Anglie. Jistě. To by však zároveň znamenalo fandit Potterovi, ale to vážně nechtěl. Johnsonovou navíc také neměl příliš v lásce a o Davisovi věděl jen to, že je namyšlený egoista z Havraspáru. Tolik o jeho bývalých spolužácích z Bradavic. Ostatní členy týmu nijak blíže neznal a popravdě mu to ani nevadilo. Když tak o tom přemýšlel... Ne, rozhodně chtěl, aby vyhrálo Bulharsko. Znovu se soustředil na zápas.
„Právě jsme viděli faul na anglického brankáře Davise a rozhodčí už odpískal trestné střílení! Kdo ho bude zahrávat? Angličané se zřejmě nemůžou dohodnout... Vypadá to na Matthewa Taylora. Ano! A Taylor už letí k bulharské brance… A proměňuje!"
Z pravé strany stadionu, která byla vyzdobena v anglických barvách, se ozval ohlušující řev a potlesk. Taylor obletěl čestné kolečko a hrálo se dál.
„Camrálu se opět ujímá Anglie a slečna Johnsonová letí přímo k bulharskému brankovišti. Už je mimo dostřel Potlouků a vstříc jí vylétává brankář Stoičov. Teď kdo z koho?! Angelina Johnsonová přidává druhý gól zápasu! Tak to byly, dámy a pánové, dva góly v intervalu jedné minuty! Jak si s tím Bulhaři poradí?"
Ale Bulhaři si s tím poradili velice dobře. Anglický tým jako by byl v euforii z rychle vstřelených gólů a příliš se nesoustředil. Příští dva góly patřily bulharskému týmu a za dalších pět minut hosté dokonce zvýšili na 40 : 20. Teď se začalo hrát ještě rychleji. Po ztemnělé obloze byly vidět jen rozmazané čmouhy, jak se hráči hnali za vítězstvím a Pytlounův komentář obsahoval už jen jejich jména.
„Camrál má Carry, Taylor, znovu Carry, Johnsonová, Taylor. Taylor dává gól!"
Zápas pokračoval v neuvěřitelném tempu. Kdykoliv skórovala Anglie, chvíli potom i Bulharsko přidalo gól a naopak. Uběhla hodina zápasu. Bulharsko mezitím vstřelilo další čtyři a Anglie tři góly.
Draco v nejvyšší lóži začínal být vzteklý. Weasley ho svým chováním neuvěřitelně štval.
„No tak, ty bulharskej troubo, pusť už ten Camrál. Jo, Angelino, jeď! Ukaž jim, jak se hraje famfrpál!"
„Hej, Weasley, sklapni konečně tu svojí nevymáchanou hubu. Fakt nejsem zvědavej na ty tvoje blbý kecy," zasyčel na něj Draco.
Ron se pomalu otočil a chvíli na něj nasupeně zíral. Pak se ohlédl po ostatních lidech v nejvyšší lóži.
„Dej mi pokoj, Malfoyi!" odvětil potichu se sebezapřením.
„No jistě, Weasley, můj pokoj by se ti hodil, viď? Slyšel jsem, že ses s Grangerovou přestěhoval do nového bytu. Ty jsou většinou dost malé, tak bys nejspíš potřeboval nějaký další pokoj, kde se před tou šmejdkou můžeš schovat, co?"
Ron zatnul ruce v pěst, ale rudý v obličeji dál zatvrzele zíral na travnatou plochu stadionu.
„No, nedělej si velké naděje, Weasley. Potter nemá nejmenší šanci tu Zlatonku chytit. Vsadím se, že Krum nad ním vyhraje. Porazí Anglii. Ale ty už si s ním stejně párkrát prohrál, třeba holku, že? Podívej se na Grangerovou, pořád se na něj celá třese," provokoval Draco dál.
Ron se po těch slovech otočil a rázně vyskočil ze sedačky, ruce zatnuté v pěst. Hermiona ho pohotově chytla za paži a vší silou stáhla zpátky do sedadla.
„Rone! Snad se nechceš poprat na finále mistrovství světa ve famfrpálu! Nech ho. Malfoy za to vážně nestojí."
Ron ji kupodivu poslechl a stále ještě rudý vzteky se snažil znovu soustředit na hru. Draco se od nich odvrátil a pohrdavě se zašklebil.

Pořád je to srab a Grangerová se také nezměnila.

 Ucítil na sobě něčí pohled. Opět otočil hlavu. Ginny ho propichovala pohledem.
  Weasleyová?! Proč na mě tak zírá?
Draco se přestal šklebit. Ginny Weasleyová ho dál nenávistně sledovala.
No fajn, tak to už by stačilo, ne? Koukej zase, jak si vede ten tvůj miláček.
Znervózňovala ho. Zamrkal a na zlomek vteřiny se zatvářil nejistě.
Sakra, co se mám takhle co tvářit?! Určitě si toho všimla. Ale proč tak zírá? A proč mě to vůbec vytáčí? Vždyť je to jen Weasleyová!
Ginny ho nepřestávala pozorovat. Draco se zatvrzele díval na zápas, ale vůbec nevěděl, co se momentálně děje. Po pár minutách mu to nedalo a koutkem oka se znovu podíval na Ginny.
Pořád se na mě dívá! To už je vážně k vzteku!
Ginny se pohrdavě ušklíbla a konečně od Draca odvrátila pohled.
Sakra! Nechat se takhle nachytat, vždyť ona na to čekala, až se na ní znovu podívám. Draco byl pořádně vykolejený. Teď pro změnu on sledoval Ginnyin profil, ale ona si toho upřeného pohledu ani nevšimla. Zato Draco si všiml spousty věcí.
Když se nedívá tak nenávistně jako před chvílí, má tak milý pohled v těch jejích oříškových očích.

Draco sledoval, jak se jejich výraz mění v jednotlivých situacích. Chvilku v nich poskakovaly jiskřičky radosti, na chvíli se zase zklamaně přimhouřily při zkažené anglické šanci. A ta ústa, uměla se tak sladce usmívat. Toužil se dotknout jejích lesklých rudých vlasů.

Cože? Na co to myslím?! Je to přece Weasleyová!
Silou vůle se znovu soustředil na zápas.
Hrálo se už přes tři hodiny a stav byl pořád velice vyrovnaný. Jak se zdálo, divákům se dlouhý zápas zamlouval. Fascinovaně sledovali profesionální akce hráčů na košťatech. Tohle byla opravdu špička famfrpálového světa. Z obličejů hráčů se však většinou dala vyčíst nervozita, ne nadšení. Zlatonka se stále neobjevovala. Ani jednomu z týmů se za poslední hodinu nepodařilo udržet si vyšší vedení než o pouhých deset bodů. Světelná tabule ohlašující skóre teď ukazovala 120 : 110 pro Bulharsko. Začalo se hrát agresivně.
„Johnsonová letí s Camrálem přes půlku hřiště. Potlouk bulharského odrážeče Topalova ji nestačil zabrzdit, takže Johnsonová pokračuje v letu. Už je v bulharském brankovišti, naproti ní čeká osamocený Stoičov. Ale co to? Topalov se žene k bulharské brance a chytá násadu koštěte Angeliny Johnsonové! Chce ji zadržet! Tohle je jasný faul!" zakřičel Ludo Pytloun na celý stadion.
Angelina se prudce otočila a upustila Camrál. Něco zařvala na bulharského odrážeče, ale ten jí zřejmě nerozuměl. Rozhodčí nařídil trestné střílení, kterého se ujala právě Angelina, a tuto šanci proměnila.
„Skóre je vyrovnáno a Camrál je znovu v držení Anglie. Carry už přilétá k bulharským brankám… To snad není pravda!" Pytloun rozhořčeně zamával pěstmi ve vzduchu. Bulharský odrážeč Topalov se tentokrát ani nesnažil odpálit proti Carrymu potlouk, místo toho v letu vrazil do jeho koštěte s jasným úmyslem zabránit gólu a možná i vyřadit anglického střelce ze hry.
„Další trestné střílení! No doufejme, přátelé, že se už brzy objeví Zlatonka, protože někteří hráči začínají být zřejmě nervózní z vyrovnaného skóre. Mohlo by to být nebezpečné!"
Carry při trestném hodu rozčílením minul brankovou obruč. Slétl k Topalovi a začal létat v těsném závěsu za ním, rozhodnutý zabránit mu v dalších faulech. Hra teď byla naprosto zmatená. Topalov po chvíli začal cosi křičet na Carryho, který ho omezoval v pohybu. Harry se rozlétl k nim. Jako kapitán anglického týmu chtěl usměrnit situaci.
Na druhé straně hřiště Viktor Krum prudce vychýlil své koště z jeho dosavadního směru letu. Vyrazil šílenou rychlostí k zemi.
Draco prudce otočil hlavou. Potter byl stále zaměstnán situací před bulharskou brankou, kde  spolu s Carryem spílali Topalovi. Draco se vítězoslavně zašklebil, zatímco Ron ze všech sil řval.
„Harry! Otoč se! Tak otoč se už, sakra! Ty idiote, podívej se na Kruma!"
Hermiona ho ani nenapomínala. Jen stála s vytřeštěnýma očima před zábradlím, držíce si rukama hlavu.
Draco Malfoy se spokojeně usmíval, aniž by mu záleželo na tom, že ho někdo uvidí. Bylo to naprosto nemalfoyovské dávat takhle okatě najevo své emoce, ale on si prostě nemohl pomoci. A navíc, všichni ostatní zaujatě sledovali dění na hrací ploše.

Ten chlap má z pekla štěstí! Ale co, zápas je vyrovnaný. Potter to třeba opět pokazí později.

Znovu, proti své vůli, zašilhal směrem k Ginny. Udiveně si uvědomil, že za minulé čtyři roky neuvěřitelně zkrásněla. Ne, že by ji za tu dobu ani jednou neviděl, ale vždy se na ni díval jen jako na dívku jeho věčného nepřítele. Najednou Ginny strčila do svého bratra loktem a zakřičela.
„Rone, podívej se! Harry!"
Draco od ní odtrhl pohled a s úděsem spatřil Pottera, který se o závod hnal s Krumem k jedné z anglických brankových obručí, kde zářil zlatý okřídlený míček. Letěli k sobě přilepení svými boky a zdálo se, že žádný z nich nedokáže předhonit toho druhého. Měli naprosto stejnou rychlost letu. V tom se před nimi objevil Georgiev, kterému se právě podařilo prohodit Camrál brankovou obručí. Harry prudkým pohybem strhl své koště nalevo, ale Viktor Krum nestihl nic udělat. V plné rychlosti narazil do Georgieva. Toho náraz vyvedl z rovnováhy a začal padat k zemi. Naštěstí stačil včas zachytit své koště, které padalo spolu s ním, a znovu na něj nasednout. Krum se mezitím vzpamatoval a nasměroval koště k anglickému brankovišti. To už ale Harry Potter pustil násadu svého koštěte a oběma rukama sevřel Zlatonku.
„Harry Potter získává 150 bodů za chycení Zlatonky a Anglie vítězí! Konečný stav Anglie - Bulharsko 270 : 130!"
Strhla se dosud největší vřava. Angličtí reprezentanti se slétli do sedmičlenného chumlu, ve kterém se šťastně objímali. Vzduchem padaly na travnatou plochu tisíce vlaječek. Fanoušci jásali a oslavovali.
Draco Malfoy se v nejvyšší lóži chytil za hlavu. Jeho nepřítel zase vyhrál. Vždy nakonec vyhrál, ale to jednou musí skončit! Spustil ruce z obličeje a podíval se na pravou stranu lóže. Ginny, Ron a Hermiona se drželi kolem ramen a zpívali anglickou hymnu. Ginny ucítila jeho pohled a zářivě se na něj usmála. Draco nechápal. V tomhle úsměvu nebyla žádná nenávist, nic takového. Viděl veselé plamínky v jejích očích. Úsměv jí neoplatil, ale dlouhý pohled ano. Z této zvláštní chvíle je vytrhla další slova Luda Pytlouna.
„Vítězové dnešního utkání se nyní odeberou do nejvyšší lóže, kde jim Kingsley Pastorek, anglický ministr kouzel, předá famfrpálový pohár."


Ginny se opřela rukama o umyvadlo a pohlédla do zrcadla. Upravila si vlasy a spokojeně se na sebe usmála. Byl to krásný zápas a Harry byl naprosto úžasný. Anglie vyhrála jen díky němu. Ginny měla obrovskou radost. Něco jí ale vrtalo hlavou. Tam v nejvyšší lóži, když Malfoy urazil jejího bratra, a ona se na něj navztekaně podívala, se stalo něco zvláštního. Nikdy by nečekala, že v obličeji Draca Malfoy uvidí takové zneklidnění z toho, že ho sleduje právě ona. A potom si všimla, jak si ji prohlíží. Když se na něj později usmála (sama nevěděla proč), netvářil se zhnuseně. Tvářil se dokonce... možná... trošku mile?
Znovu se usmála, znělo to neuvěřitelně. Uvědomila si, že když Draco nemá ten povýšenecký výraz, vypadá velice přitažlivě. Ne jako vyložený hezoun, jen... je tak jiný, mnohem charismatičtější než ostatní muži. Zavrtěla hlavou nad svými myšlenkami. Připadaly jí absurdní.
„Ginny, jsi tu?" ozval se Harryho hlas.
„Ano miláčku, v koupelně."
Harry vstoupil do pootevřených dveří a se šťastným výrazem chytil Ginnyin obličej do svých rukou. Dlouho se díval do jejích očí a byl šťastný jako nikdy dřív.
„Přišel jsem se podívat, kam jsi se mi ztratila. A taky ti musím říct jednu novinku. Příští víkend pořádá famfrpálový svaz ples na počest letošních mistrů světa. Budou tam největší famfrpálové hvězdy. Doufám, že půjdeš se mnou, Gin?"
„Moc ráda."
Harry ji dlouze políbil na rty. Chytil ji kolem pasu a Ginny ho objala kolem krku. Z něžného polibku se stal vášnivý. Harryho ruce vklouzly pod Ginnyino tričko. Ginny se po chvíli odtáhla.
„Měli bychom jít, Harry. Dole všichni čekají jen na tebe. Budou s tebou chtít oslavit vítězství."
„Já vím, ale nejradši bych zůstal tady s tebou," zašeptal Harry ochraptěle. „Nicméně oslavy v Doupěti jsou vždycky skvělé, takže jdeme," chytil Ginny za ruku a odvedl ji z koupelny.
„Těšíš se na ten ples, vílo?"
„Jo, moc se těším," odpověděla a napadlo ji, jestli tam bude také Draco Malfoy…

Zpět na obsah

Kapitola 3: Na plese

Ginny se tiše přemístila do úzké liduprázdné uličky a spěšně se vydala na její druhý konec. Byl letní srpnový podvečer, ale vzduch byl horký a dusný jako v poledne. Uříceně dorazila na sluncem zalité náměstí a rychle zamířila k mezeře mezi domy číslo jedenáct a třináct. Dnes měla v práci dlouhý den. Zůstala na oddělení kouzelnických chorob a úrazů jen s vrchním lékouzelníkem, a proto musela počkat na kolegyni, která měla službu po ní. Ta ale nečekaně dorazila s hodinovým zpožděním a mezitím se Ginny musela o všechny pacienty postarat sama.

A zrovna dnes, když potřebuji čas na přípravu na ten ples, pomyslela si vztekle.

V duchu si rychle vybavila stále ještě tajnou adresu Grimmauldova náměstí. Okamžitě se před ní začal objevovat starý vysoký dům. Vyběhla schůdky, které k němu vedly a rychle vstoupila. Zamířila rovnou k pootevřeným dveřím do kuchyně.
Spatřila Harryho, Rona a Hermionu, jak se sklánějí nad nějakým předmětem v Harryho dlani.
„Ahoj," pozdravila je hlasitě. Ozvalo se tiché cvaknutí a Harryho ruka rychle zajela do jeho pravé kapsy u kalhot.
„Ahoj lásko, kde jsi se tak zdržela?" zeptal se Harry spěšně.
Hermiona a Ron ji také pozdravili a zvláštně se při tom usmívali.
„Ale, Lenka dnes přišla pozdě, tak jsem tam musela zůstat za ni," odvětila Ginny s udiveně zvednutým obočím. Radši se nevyptávala, co si to tajně prohlíželi a omluvila se s tím, že se jde připravit na ples. Však to zjistí později. A pak, nechtěla ztrácet čas. Potřebovala, aby jí to dnes večer slušelo.

O půl hodiny později už scházela ze schodů do haly, kde na ni čekal Harry v černém obleku, poklepávaje nervózně prsty do opěradla křesla. Vzhlédl k ní a obdivně se usmál. Ginny měla dlouhé rudé vlasy pečlivě natočené do jemných vlnek, které jí lehce spadaly kolem obličeje. Krásné bílé šaty bez ramínek zvýrazňovaly její štíhlou postavu.
„Moc ti to sluší, vílo," oslovil ji Harry oblíbenou přezdívkou.
„Děkuju," pousmála se na něj.
„Tak pojď, nebo přijdeme pozdě."

Chytil ji za ruku a společně vyšli ven z domu, odkud se přemístili k nákladně vypadající budově na okraji Londýna. Začínalo se pomalu stmívat. Ruku v ruce zamířili ke vchodu do sálu, v němž se konaly plesy a podobné kouzelnické slavnosti, a který byl kouzly dobře ochráněn před zraky mudlů.
Dorazili právě včas. Prostorný sál už byl zcela zaplněn snad všemi hráči famfrpálu, kteří se zúčastnili letošního mistrovství a jejich partnerkami či partnery. Ginny se pořádně rozhlédla kolem. Místnost měla vysoký strop s krásnými malovanými ornamenty a majestátním křišťálovým lustrem plným svící, které ale zatím nezářily. Přímo proti vchodu se nacházelo vyvýšené podium a po stranách síně bylo rozmístěno nesčetně stolečků, nad nimiž se vznášely malé zlaté svíčky. Tlumeně tak vrhaly světlo na tváře hostů, kteří už byly rozsazení u stolů. Na pódium sebevědomě vstoupil Draco Malfoy, aby jako vedoucí odboru kouzelnických her a sportů vítězné země řádně uvítal hosty. Harry a Ginny spěšně zamířili k jednomu z posledních prázdných stolků nalevo. Jen co dosedli, křišťálový lustr se naplno rozzářil.
„Srdečně vás všechny vítám na dnešním plese, který se koná na počest letošních mistrů světa ve famfrpálu," řekl hlasitě Draco Malfoy a přejel pohledem po shromážděných hostech. I když měl ve tváři nic neříkající výraz, Harry, který svého soka za ta léta v Bradavicích dobře znal, s potěšením zjistil, že je Malfoyovi tahle řeč proti srsti. Ten pokračoval v proslovu.
„Doufám, že jste si všichni pořádně užili famfrpálovu sezónu a stejně jako já se těšíte na tu další!" Dalo mu velkou práci, aby se neušklíbl.
„Přeji vám všem příjemnou zábavu," dokončil svoji krátkou řeč a rázně se vydal pryč z pódia. Hosté nejprve zatleskali a po chvíli na pódium vstoupila velice solidně vyhlížející kapela, kterou Ginny ani Harry neznali.
Sálem se začala linout pomalá, ale veselá melodie a hosté se rozptýlili po místnosti, kde diskutovali se svými známými. Na parketu uprostřed zatím nikdo netančil. Občerstvení tu bylo formou rautu a Ginny, která naposledy obědvala, se vydala směrem k jednomu ze švédských stolů, zanechávaje Harryho o samotě.
Když se vracela zpátky k jejich stolu, Harry tam nebyl. Rozhlédla se po sálu a spatřila ho blízko pódia, jak se něčemu směje spolu se dvěmi dívkami, ve kterých matně poznala střelkyně irského famfrpálového týmu. Rozhodla se, že za nimi nepůjde. Očividně se dobře bavili. Bezradně se rozhlédla kolem dokola a hledala nějakou známou tvář. Blíže znala ale jen Angelinu Johnsonovou a Rogera Davise, se kterým nějaký čas chodila ve svém pátém ročníku v Bradavicích. A skutečně, po nějaké chvíli uviděla Rogera popíjet víno u jednoho ze stolů. Svižně k němu zamířila.
„Rogere, moc ráda tě vidím!"

S úsměvem si k němu přisedla.
„Á, sladká Ginny Weasleyová! Já tě taky rád vidím, krásko," mrkl na ni a ona se musela znovu pousmát.

Zdálo se, že se vůbec nezměnil.
„Jak se daří, Gin?" optal se jí mile a přisedl si blíž. Dali se do družného hovoru a po chvíli už vzpomínali na společné chvíle strávené v Bradavicích. Pořád se smáli a Ginny se velice dobře bavila.
„Nazdar Rogere," uslyšeli za sebou po chvíli Harryho hlas.
„Ahoj Harry, skvělý ples, co?"
„Ale jo, jde to," odpověděl Harry nepříliš příjemně.
„A jak to, že tu necháváš Gin o samotě? Na takovou krásnou holku by sis měl dát lepší pozor," zamrkal na Harryho Roger významně.
Harry se křivě usmál a odvedl Ginny na parket.
„Blbec," prohlásil a začal se s Gin pohybovat do rytmu rumby.
„Cože? Proč?" zeptala se Ginny překvapeně.
„Proč?! Vždyť se snaží dostat každou holku, která kolem něj jen projde," odfrkl si Harry znechuceně. „Taky ses s ním nemusela bavit, když jsi tady se mnou a on je tvůj expřítel."
Ginny se zamračila.
„Ale no tak, Harry, ty snad žárlíš? Jen jsme si kamarádsky povídali... On je sice opravdu trošku víc na holky, ale to přece neznamená, že bych se s ním neměla bavit! A snad mi věříš, ne?" zeptala se Ginny nebezpečným tónem.
„Jistěže ti věřím. Tak promiň, nepřemýšlel jsem. Samozřejmě se můžeš bavit s kým chceš," odpověděl Harry už mírněji a opatrně se vyhnul Viktoru Krumovi, který tančil se svou partnerkou těsně vedle nich. Zazněly poslední tóny písničky a Harry s Ginny se vydali ke svému stolu. Na křišťálovém lustru zhasly všechny svíce a kapela odešla z pódia. Oči všech přítomných se zahleděly na vyvýšené místo, kam zrovna přicházel ministr kouzel Kingsley Pastorek.
„Dobrý večer, dámy a pánové. Právě přichází významná chvíle dnešního večera. Za malý okamžik vyhlásím nejlepšího brankáře, střelce, odrážeče a chytače letošní famfrpálové sezóny."
Hosté zašuměli údivem. Tak to je novinka.
„Nebudu vás dlouho napínat, a proto přejdu rovnou k udílení cen - křišťálové zlatonky s vzácným měsíčním kamenem uvnitř," usmál se Pastorek do publika.
„Prosím hráče, jejichž jména vyslovím, aby se dostavili na pódium k převzetí ceny," na chvíli se odmlčel a rozvinul pergamen ve své pravé ruce.

„Nejlepším brankářem za tento rok se stává bulharský brankář Ivan Stoičov!" následoval potlesk a Harry spatřil kráčet vysokého muže k Pastorkovi. Ten hned pokračoval.
„Nejlepším střelcem za tento rok se stává anglická střelkyně Angelina Johnsonová!" ozval se hlasitější potlesk než prve a překvapená tmavovláska vyšla s úsměvem na pódium.
„Nejlepším odrážečem za tento rok je portugalský odrážeč Paulo Costa!" Harry se přidal ke všeobecnému potlesku, když se od stolu kousek od nich zvedl opálený mladík.
„A konečně nejlepším chytačem tohoto roku se stává anglický chytač Harry Potter!"
Harry se nikoliv překvapeně, ale přesto potěšeně vydal za ostatními vyhlášenými hráči. Ginny se na něj nevěřícně usmívala. Na pódium vešly čtyři mladé čarodějky ve stejných šatech s otevřenými koženými krabičkami v rukou. V nich se nacházely křišťálové zlatonky. Každá se leskla jinou barvou, protože měsíční kameny uvnitř byly jinak barevné. Skrz křišťál viděl Harry jejich jasný třpyt. Zlatonky byly zhruba dvakrát větší než obyčejně. Ministr od mladých čarodějek krabičky postupně bral a s potřesením ruky je předával hráčům. Poté na podium vyběhl tlustý fotograf z Denního veštce a oceněné společně vyfotografoval do zítřejšího vydání. Hosté znovu hlasitě zatleskali a hráči se vrátili zpět na svá místa. Lustr se opět rozzářil a hudba začala hrát. Ginny si prohlédla zlatonku. Byla nádherná.
„Gratuluju Harry!" řekla rozzářeně a políbila ho na rty.
„Díky," usmíval se na ni a chtěl něco dodat, když k jejich stolu kouzlem přilétly další dvě židle.
„Harry, ty jsi prostě úžasný!" prohlásila blonďatá irská střelkyně a spolu se svou spoluhráčkou si k nim bez okolků přisedly.
„Ale, Shelly, nepřeháněj," odvětil se smíchem Harry, ale tvářil se potěšeně.
„To není přehnané, je to pravda, Harry!" ozvala se i druhá blondýnka.
Ginny zvedla znechuceně obočí.
„Harry, nechtěl bys mě představit?" skočila jim po chvíli významně do řeči, když se začali bavit, jako by tam nebyla.
„No jistě, promiň, Gin. Tohle je Shelly a Amy, irské střelkyně a to je moje přítelkyně Ginny."
Blondýnky sborově pronesly „ahoj“ a znovu se otočily k Harrymu.
Ginny toho hihňání začala mít po chvilce dost, a když uviděla nedaleko sedět osamocenou Angelinu, bez váhání zamířila k ní, aniž si toho někdo z bavící se trojice všiml.
„Ahoj Angelino, můžu si k tobě přisednout?" vysoká tmavovláska s úsměvem přikývla a začala se s Ginny vesele bavit. Probraly snad všechno, co se stalo za těch šest let, ve kterých se téměř neviděly a s údivem zjistily, že si přímo skvěle rozumí. Ginny obdivovala Angelinin smysl pro humor, protože nejednou musela hlasitě vyprsknout smíchy. Opravdu se jí velice zlepšila nálada. Objednaly si láhev ohnivé whisky a začaly vzpomínat na školní léta.
Už byly v dost povznesené náladě, když si k nim přisedl Roger Davis a jeho spoluhráč Matt Taylor. Přidali se k jejich rozhovoru a Roger je začal bavit veselými historkami. Často museli tlumit smích, který doléhal k ostatním stolům. Nálada byla výborná.
„Gin, půjdeš si se mnou zatančit?" zeptal se Roger na začátku jedné pomalé písničky. Ginny zaváhala, tohle by se Harrymu nelíbilo... Střelila pohledem k jejich stolu. Harry u něj seděl jen se Shelly a zaujatě si povídali.
„Moc ráda," odvětila a přijala nabízenou ruku. Došli na parket, kde se začali přizpůsobovat pomalému rytmu písničky. Hleděli si přímo do očí a mírně se na sebe usmívali. Roger si ji přitáhl blíž k sobě. Nebránila se. Měla v sobě už nějaký ten alkohol a navíc to vůbec nebylo nepříjemné.
„Dovolíš, Rogere?!" ozval se Harryho vzteklý hlas. Roger odtrhl pohled od Ginnyiných oříškových očí a trošku nepřítomně se zahleděl na rozzuřeného Harryho. Nejprve se chtěl zeptat, co mu přeletělo přes nos, ale když viděl Harryho výraz, jen pokrčil rameny a zmizel v davu.
Harry popadl Ginny prudce za loket a vedl ji ke stolu. Shelly už tam nebyla.
„Au, Harry, co blbneš?!" sykla Ginny překvapeně.
„Já? To už si snad vážně děláš legraci! Neměl jsem ho takhle náhodou nechat se k tobě tisknout celou noc?!" prskal Harry.
„No, tak jsme spolu tancovali. Co je na tom? Ty si mě celý večer nevšímáš a věnuješ se jen Shelly a Amy nebo bůhví, komu dalšímu... A myslíš, že já budu sedět někde v koutku a s nikým se nebudu bavit?!"
„Ne, nemyslím! Bav se a tancuj s kým chceš, jen jsem doufal, že když víš, že mi Roger vadí, tak nebudeš zrovna s ním! A Shelly i Amy, to je přece něco úplně jiného, ani jedna z nich není má bývalá!"
Ginny se na něj vztekle dívala. Možná, že s Rogerem nemusela tancovat, ale Harry ji svým přístupem tedy vážně štval. Harry hleděl do jejího zamračeného obličeje a trošku se uklidnil.
„Lásko, buď tady s kýmkoliv jiným, ale jenom ne s ním. Nejraději bych se ti věnoval celý večer, to by však nebylo zrovna nejspolečenštější. S kýmkoliv, ale ne s Rogerem."
„No dobře, jak myslíš," pokývala Ginny hlavou a upřeně mu hleděla do očí.
„Harry!" ozvalo se za jejími zády. „Můžu s tebou mluvit?" zavolal na něj Viktor Krum už téměř bez přízvuku a přišel blíž.
„No jistě," odpověděl Harry a odtrhl pohled od toho Ginnyina. Viktor s ním chtěl očividně mluvit o samotě, a proto se Ginny zvedla od stolu.
„Jdu se projít," řekla a zmizela v hlavních dveřích sálu. Potřebovala se nutně nadýchat čerstvého vzduchu.

Draco do sebe kopl dalšího panáka whisky a nuceně se zasmál na drobnou hnědovlásku vedle sebe. Ta mu úsměv rozzářeně opětovala a začala znovu vyprávět. Její slova se mu slila v příjemné brebentění. Byla moc milá a hezká a za normálních okolností by se Draco rozhodně choval vstřícněji, ale dnes měl zkaženou náladu. Ostatně jako obvykle, když musel být v jedné místnosti s Potterem.

Nejlepší chytač za letošní famfrpálovou sezonu! Jak jinak, že?

Postavil sklenici zpět na stůl o dost prudčeji, než měl původně v úmyslu a znovu se na dívku usmál. Začala hrát pomalá písnička a hnědovláska se na něj prosebně zadívala. Dnes večer už po několikáté zalitoval, že přijal její pozvání k tomuto stolu.
„Zatančíš si se mnou?" zeptal se a doufal, že nevypadá otráveně. Dívka se znovu rozzářila a vložila svou dlaň do jeho. Na parketu uviděl tančit také Ginny Weasleyovou s Rogerem Davisem. Znovu si udiveně uvědomil, jak je ta Weasleyová hezká. Ale kde je Potter? Očima prohledal sál a po chvíli ho uviděl s vražedným výrazem zabodnutým do Rogera vstávat od stolu. Škodolibě se ušklíbl.

Tohle možná bude zajímavé. Škoda jen, že jsem tak daleko a nic neuslyším.

Potter něco vztekle pronesl směrem k Davisovi a popadl Ginny za loket. Draco rychle otočil dívku, aby znovu uviděl, co se děje. Nic. Davis bez námitek odešel. Draco se opět zatvářil otráveně. Když dozněly poslední tóny písničky, omluvil se hnědovlásce a zamířil k hlavnímu vchodu. Cestou si ještě všiml, že se Potter a Weasleyová hádají.

Tak možná to přece jenom nebude tvůj šťastný večer, Potříku, pomyslel si škodolibě.
Otevřel dveře a konečně se dostal pryč z toho hluku. Nejraději by se hned přemístil domů, ale to by nebylo zrovna vhodné. Povzdechl si a zvrátil hlavu ke hvězdám.

Venku byl teplý vzduch. Teplý, ale ne horký jako ještě před pár hodinami. Příjemný vánek si pohrával s rudými vlasy osamělé dívky. Ginny se prudce nadechovala. Potřebovala uklidnit svoji rozbouřenou krev. Nejen z alkoholu, ale také ze vzteku na Harryho. Dnes to přehnal.

Prý, buď s kýmkoliv jiným, ale ne s Rogerem… Tss, hlavně že on může být s nějakou Shelly!
Napravo před sebou spatřila temnou siluetu s hlavou obrácenou ke hvězdám. Osoba stála daleko od rozzářené budovy, takže se ztrácela ve tmě. Ginny ale viděla blonďaté vlasy a poznala vysokou postavu. Tak s kýmkoliv jiným? Ďábelsky se usmála a poháněná alkoholem v krvi zamířila k mladíkovi, který upřeně pozoroval oblohu.

Zpět na obsah

Kapitola 4: Teplo a chlad

    Stál tam sám, v teplém večeru, stranou od vchodu do sálu, ve kterém se dnes konal ples. Měsíc a hvězdy zářily na jasné obloze, přesto však jen velice slabě osvětlovaly temnou noc. Nedíval se na hvězdy, i když to tak navenek vypadalo. Pohled měl prázdný, protože byl zahloubán do svých myšlenek.
    „Ahoj Draco," pozdravil příjemný, tichý hlas.
    Draco s leknutím trhnul hlavou. Nevšiml si, že se k němu někdo blížil. Překvapeně hleděl do tváře Ginny Weasleyové, stojící těsně vedle něj. Byla tak blízko a provrtávala ho těma svýma krásnýma očima. Po pár vteřinách našel Draco opět ztracenou půdu pod nohama a nahodil svůj obvyklý výraz.
    „Co tady chceš, Weasleyová?" pronesl nebezpečně chladným tónem.
    Ginny tenhle přístup očekávala. Pohodila hlavou, aby zahnala nutkání být nepříjemná.
    „Jen jsem se šla projít a uviděla tě tu," přiznala pomalu.
    Draca to překvapilo, ale nedal na sobě nic znát.
    „No jo, tak to byl dobrej důvod si přijít pokecat, co?" ironicky se ušklíbl.
    Ginny po něm střelila podrážděným pohledem.
    „To musíš být vždycky protivný, Draco?" zeptala se unaveně.
    „Cože? O čem to mluvíš? Vždyť jsme spolu snad v životě pořádně nemluvili!“ vybuchl     Malfoy, protože nevěděl, co má tohle znamenat. „A vůbec, proč mě najednou oslovuješ Draco?!"
    Ginny zahnala nutkání obrátit se a odejít.

    Tohle nejspíš nebyl dobrý nápad, pomyslela si.
    „Sice jsme spolu nikdy pořádně nemluvili, ale to můžeme právě teď změnit, ne?“
    Draco podezřívavě přimhouřil oči.
    „Proč bych to měl chtít jako měnit?“
    „Tohle fakt nemá cenu,“ zavrtěla Ginny znechuceně hlavou. „Víš co, zapomeň na to.“
Prudce se otočila a zamířila zpět k sálu. Přitom se její vlasy otřely o Dracovu tvář. Draco zamrkal a k vlastnímu překvapení musel odolat pokušení, aby ji nechytil za ruku a přitáhnul zpět k sobě. Chvilku jen omámeně pozoroval její štíhlou siluetu, jak se vzdaluje a bojoval sám se sebou, než se odhodlal k zavolání.
    „Hej, Weasleyová, počkej!“
    Ginny se překvapeně otočila a zvedla obočí. Draco pomalu došel až k ní.
    „Možná… no… ehm, tak jo, Weasleyová, mohli bychom to změnit,“ řekl nejistě, ale pořád s kamenným výrazem. Ginny se vítězně usmála.
    „Tak fajn. Pro začátek bys mi mohl začít říkat Ginny.“

    Dvojice kráčela vedle sebe tmavou nocí dál od přeplněného sálu. Draco nemohl uvěřit tomu, co před chvíli udělal.

    Vážně jsem souhlasil s tím, že si popovídám s Weasleyovou? Vlastně s Ginny. Za to určitě může ten alkohol. Anebo už jsem se fakt zbláznil,  pomyslel si.
    Nejdřív to bylo divné, Draco měl ironické narážky, protože si nemohl pomoci, ale teď, když byla Ginny tak milá, Draco se uvolnil a začal být přátelštější. Nakonec musel sám sobě přiznat, že se s ní docela dobře povídá. O škole, famfrpálu, práci…

    Je tohle vůbec možné?
    Ginny se s ním právě pokoušela hrát nějakou bláznivou slovní hru formou asociací. Tvrdila, že takhle vždycky lépe pozná člověka. I když se to zdálo být nevinnou hrou, pokládané otázky byly v podstatě osobní, když se na ně člověk díval z psychologického hlediska. Draco se rozhodl zahrát je do autu.
   „Co tě napadne, když se řekne voda?“ položila Ginny další otázku.
   „Že by si Snape měl konečně pořádně umýt vlasy.“

    Ginny se na něj udiveně podívala a zacukaly jí koutky.
    „A co tě napadne, když se řekne koště?“
    „Potter, jak zametá ulici.“
    „Draco, ty to vůbec nebereš vážně!“ řekla naoko naštvaně. „A co třeba had?“
    „Voldemort v zoo.“
    Ginny vyprskla smíchy.
    „Seš děsnej!“ řekla a trochu ho praštila do ramene. Draco chytil její ruce a sevřel štíhlá zápěstí ve svých dlaních. Ginny se je pokusila vyprostit, ale Dracův stisk nepovolil. Stáli tváří v tvář. Ginny vzdala snahu vyprostit se a zírala mu upřeně do očí. V tichosti se propalovali pohledem, ale pak Draco rychle Ginnyiny ruce pustil a spěšně pokračoval v cestě.
    Ginny ho dohnala. Chvilku jim trvalo, než spolu zase začali normálně mluvit. V temnotě před nimi bylo slyšet tiché hučení vody. Za moment už spatřili řeku Temži, jejíž voda proudila dál do centra Londýna. Ginny opatrně vystoupila na dřevěný můstek vedoucí přes slabý průtok řeky. Draco ji následoval. Uprostřed něj se oba opřeli o staré zábradlí a zahleděli se na hladinu hučící řeky. Nic jiného nebylo kolem slyšet. Po chvilce protrhl ničím nerušené zvuky přírody Ginnyin hlas.
     „Víš, Draco… nejdřív jsem si říkala, že jsem se asi musela zbláznit, když jsem dnes večer za tebou přišla, ale teď… teď už aspoň vím, že nejsi tak… příšernej, jak jsem si vždycky myslela,“ rozpačitě se usmála. Pohlédla mu znovu do očí.
    Draco jí úsměv oplatil. Poprvé za dnešní večer a vlastně také poprvé za celý život.
    „Beru to jako poklonu, Weas... Ginny… “
    Ginny se zatvářila potěšeně.
    Znovu se zahleděli do vody pod nimi. Hodnou dobu jen tak stáli a mlčeli. Cítili se velice příjemně. Ani jeden z nich už neřešil tu neuvěřitelnost toho, že právě oni mohou něco takového prožívat spolu. Oba dva stále ještě neměli úplnou kontrolu nad vypitým alkoholem, přesto z nich teď vyzařovalo uvolnění a klid. Po chvíli Draco obrátil pohled k Ginny a sledoval její profil. Mírný vánek si pohrával s dívčinými rudými vlasy a se svým zasněným výrazem vypadala Ginny přímo kouzelně.
    Draco se bezmyšlenkovitě přisunul blíž. Položil svou bledou dlaň na její. Ginny se prudce nadechla, ale neucukla. Váhavě se zahleděla do ocelově šedých očí, které jí oplatily upřený pohled. Draco přímo cítil rostoucí napětí a jiskření, které začalo být po chvíli nesnesitelné a on velice pomalu přiblížil svůj obličej k jejímu. Nebylo nic jiného na světe, noc kolem, ani řeka tekoucí pod nimi. Rozumný úsudek se vytratil…  

    Náhle byl okolní vzduch plný ledového chladu. Dracovo a Ginnyino uvažování to rychle vrátilo zpět do reality a v poslední milimetrové vzdálenosti, která dělila jejich ústa, se spěšně oddálili. Se zlým tušením se oba rozhlíželi kolem. Kolem nich se začala rozprostírat hustá mlha. Ginny s úděsem spatřila za Dracovými zády postavu v černé kápi, která plula kousek nad zemí a chroptivě nasávala vzduch. Ještě než stačila vytáhnout svou hůlku, objevily se dvě další. Ginny rozmáchla rukou a slabě pronesla:
    „Expecto Patronum!“
    Její patron se na chvíli objevil, zablikal a hned zase zmizel. Nebyla schopná ho vyčarovat. Ne takhle překvapená, a navíc potom, co si v přítomnosti mozkomorů, v několika násobně horší míře, uvědomila, co před chvílí málem provedla. Před očima uviděla Harryho obličej a potom už jí mysl zaplnil její nejhorší zážitek v životě. Ona, umírající v Tajemné komnatě v přítomnosti Toma Raddlea a Harry, který kvůli ní tehdy také málem přišel o život. Mysl jí zastřela mlha. Ještě před tím než omdlela, uslyšela, jak Draco ochraptělým, ale pevným hlasem vyčaroval patrona. K jejímu obrovskému překvapení se ve vzduchu objevil velký průzračný rys.

    Něco horkého ji pálilo v krku. Zakuckala se a otevřela oči. Chtěla se posadit, ale muž, který stál přímo nad ní, ji zatlačil zpět do pohovky, na které ležela.
    „Kde to jsme? Co se stalo?“ zeptala se slabým hlasem.
    „Napadli nás mozkomoři. Po tom, co jsi omdlela, jsem vyčaroval patrona, ale bylo jich moc, tak jsem nás přemístil před můj byt,“ vysvětlil bleskově Draco.
    „Takže jsme teď u tebe doma?!“ zeptala se zděšeně.

    Proboha! Já jsem u Malfoye doma… Harry by mě zabil, pomyslela si a na chvíli to překrylo i šok z mozkomorů.
    „Jo, to jsme. Ale nemělo by tě teď spíš zajímat, kde se tam ti mozkomoři vzali?“ ušklíbl se, jako kdyby přesně věděl, na co myslí.
    „A ty víš, kde se tam vzali?“
    „Ne.“
    Upřeně se pozorovali.
    „Už je mi dobře, musím se vrátit zpátky na ten ples,“ řekla rozpačitě.
    „No, jak myslíš.“
    Ginny zaváhala.
    „Draco… děkuju ti… zachránil jsi mi život… “
   „Spíš duši,“ podotkl nejdřív zamyšleně, ale po chvíli posměšně pokračoval, „Takže předpokládám, že s tím nechceš nic dělat? Nejmíň tucet uprchlých mozkomorů z obnoveného Azkabanu, ale my to nikomu neřekneme, aby náhodou nenaštvalo Potříka to, že si byla se mnou, nemám pravdu?“
    Ginny se neklidně kousala do rtu. Věděla, že by s tím něco měli dělat a také ji mrzel Dracův ledově pohrdavý tón, který se mu při jejich procházce konečně vytratil z hlasu a teď byl zase zpět.
    „Ne, nikdo se to nesmí dozvědět,“ řekla se sklopenýma očima.
    Draco se pohrdavě zašklebil, beze slova se otočil a zmizel ve vedlejším pokoji. Ginny si jen povzdechla a nešťastně odešla z jeho bytu.

    Když se přemístila zpět na okraj Londýna k budově, ve které se konal famfrpálový ples, překvapilo ji, kolik je venku lidí. Pobíhali tam rozrušení návštěvníci plesu, a jak si Ginny všimla, také několik zamračených pracovníků ministerstva kouzel. Než se stačila vzpamatovat, uslyšela Harryho hlas:
    „Ginny! Tak tady jsi!“ Doběhl k ní a prudce ji objal. „Kde jsi celou dobu byla?!“
    „Já… já… byla jsem… se projít…“
    „Sama?!“
    „No, totiž… jo... jo... sama,“ koktala. Nevěděla, že bude muset Harrymu lhát hned, jak se objeví.
    „Proboha, ty jsi měla neuvěřitelné štěstí, že jsi je taky nepotkala!“
    „Koho?“ zeptala se, ale předem tušila, co jí odpoví.
    „Mozkomory. Vypadá to, že se stalo něco velkého v Azkabanu, objevilo se jich tu prý nejmíň dvanáct. Ti chlápci z ministerstva k tomu nikomu nechtějí nic říct. Posílají lidi domů, většina hostů už se přemístila, ale je tu dost málo pracovníků ministerstva, na to, co se tady stalo,“ řekl Harry, jako kdyby si to teprve teď uvědomil.
    „A co se stalo?“ zeptala se vyděšeně.
    „Ty to vlastně ještě nevíš… Ludo Pytloun se byl nejspíš taky projít, ale už se nevrátil, našel ho někdo z bulharských hráčů.“
    „On je mrtvý?“ Ginny zbledla.
    „To ne, ale dostal mozkomorův polibek…“
    „Proboha, to snad ne,“ přikryla si rukama zděšeně oči. Zhluboka dýchala a ujišťovala sama sebe, že Pytlouna napadli dřív než ji a Draca.

    A i kdyby, stejně bych nemohla nic dělat. I kdybychom někoho varovali, určitě by to nepomohlo, doufala se špatným pocitem. Nestihli bychom nic udělat.
    „Musíme jít, Ginny,“ řekl Harry, který ji pozoroval. Byl udiven z toho, jak to Ginny sebralo.
    Podívala se na něj se zoufalým výrazem. Nevěděla, co má dělat. Kdyby se přiznala, mohla by mu říct, že má výčitky svědomí, ulevilo by se jí. Jenže to by Harrymu taky musela říct o procházce s Dracem. Původně ho sice chtěla naštvat, ale to bylo jen tak, z hlouposti, žárlila na Shelly a Harry ji pořádně vytočil, to ale netušila, jak to dojde daleko. Vždyť se málem líbala s Harryho největším nepřítelem.
    „Děje se něco, vílo?“
    „Ne, vůbec nic. Tak jdeme,“ řekla se sebezapřením. Lhaní vždycky nesnášela.

„Vážně by mě zajímalo, co se v Azkabanu stalo. Dvanáct mozkomorů venku… to není jen tak!“
    „Jo, to mě taky. Zítra se to určitě dozvíme v Denním Věštci,“ odvětil Harry a přemístil se s Ginny domů.

Zpět na obsah

Kapitola 5: Překvapení

Hřejivé paprsky nesměle olizovaly Harryho obličej, přesto ho však probudily. Posadil se na postel a mhouřil očima na své digitální hodinky. Bylo sedm ráno. Harry zaúpěl a švihl sebou zpět do vyhřáté postele.

Vždyť je sobota a dnes ani nemám trénink. Včera se přece konal ten ples. Ples…

Vzpomínka na včerejší noc ho dokonale probrala. Pohlédl vedle sebe a až teprve teď si uvědomil, že Ginny není v posteli.

No jistě, určitě ji zajímalo, co se dnes píše v Denním Věštci o včerejších událostech, pomyslel si. Hluboce si povzdychl a vstal.

O deset minut později, když scházel do kuchyně, uviděl Ginny sedět u stolu s hrnkem plným vonící kávy. Měla hlavu v dlaních a noviny ležely vedle ní. Harry si beze slova přisedl a přeletěl očima obrovské titulky na druhé a třetí straně, kde byly noviny otevřené.

LUDO PYTLOUN DOSTAL MOZKOMORŮV POLIBEK!

DVANÁCT MOZKOMORŮ NA PLESE PLNÉM FAMFRPÁLOVÝCH HVĚZD!

Harry se zamračil. Titulek na třetí straně byl dost zavádějící. Mozkomoři byli jen v okolí, ne přímo v sálu, kde probíhal ples.

„Podívej se radši na titulní stranu,“ ozvala se Ginny přiškrceným hlasem.

Harry otočil noviny dopředu a v šoku otevřel ústa.

HROMADNÝ ÚTĚK PŘEŽIVŠÍCH SMRTIJEDŮ Z AZKABANU!

Střelil vyděšeným pohledem po Ginny, která jen zoufale pokrčila rameny a spěšně se začetl do článku pod dech beroucím titulkem.

Včera, v pozdních večerních hodinách, se podařilo devatenácti vězňům uprchnout z Azkabanu. Znepokojující je zejména fakt, že se jedná pouze o vězně patřící do skupiny, jejíž členové si svého času říkali Smrtijedi. Tito černokněžníci stáli ještě před čtyřmi lety bok po boku nejhoršímu čaroději všech dob, lordu Voldemortovi. Jsou zodpovědní za nejhrůznější činy, jaké si vůbec dokážeme představit. Používání zakázaných kleteb je pro ně na denním pořádku. Většina z nich byla odsouzena za ovlivňování cizí mysli, nelítostné mučení a násilné vraždy. Proto vyzýváme veřejnost, aby byla v následujících dnech velice opatrná, neboť setkání s některým ze Smrtijedů je životu nebezpečné. Ministerstvo kouzel však prohlašuje, že dopadení odsouzenců je otázkou několika dnů, a že pracovníci ministerstva udělají všechno proto, aby se tento otřesný útěk co nejrychleji vyřešil. Vedení věznice se ke včerejším událostem odmítlo vyjádřit. Naší zvláštní dopisovatelce Ritě Holoubkové se však i přesto podařilo získat spoustu zásadních informací o včerejším útěku.

„Velice šokující je fakt, že Azkabanská věznice nebyla vůbec poškozena, jak jsem se dozvěděla ze svého spolehlivého zdroje,“ tvrdí Holoubková, „Nikdo netuší, jak je možné, že se devatenácti nejpřísněji střeženým vězňům podařilo uprchnout přes mříže a spoustu strážících Mozkomorů bez jakéhokoliv poškození věznice. Vypadá to, že se Smrtijedi prostě sebrali, vytáhli z kapes klíče od svých cel a neznámým způsobem se dostali z děsivého vlivu davu hlídkujících Mozkomorů,“ říká Holoubková. „Pravdou ovšem je, že se dvanáct Mozkomorů vydalo přímo za nimi. Smrtijedi se jim však bez větších problému ztratili a rozzuření Mozkomoři pokračovali dál, až na okraj Londýna ke čtvrti Bexley, kde vysáli duši Luda Pytlouna. Po této politováníhodné události je ministerstvo přemístilo zpět do Azkabanu, kde hlídají ostatní vězně. Nikdo ze zbývajících odsouzených není schopen sdělit nic o dalších okolnostech útěku,“ říká Holoubková.

Jak se tedy Smrtijedi dostali ven z vězení? Je nanejvýš pravděpodobné, že jim pomohl někdo z venku. Jak to ale dotyčný dokázal? Máme se obávat nového mocného černokněžníka?“

Pokračování na straně pět.

Další informace o napadení Ludo Pytlouna strana dva.

Seznam uprchlých Smrtijedů, jejich fotky a činy, které spáchali na stranách šest, sedm a osm.

Harry rozčarovaně odložil noviny a začal nepřítomně ťukat prsty do stolu. Přemýšlel.

Jak je tohle možné? Je pravděpodobné, že jim někdo pomohl… Kdo by ale měl zájem na tom, aby Smrtijedi uprchli z vězení?

Nikdo takový ho nenapadal, po pádu Voldemorta bylo všechno zlo a černá magie z kouzelnického světa vymýcena. A teď, po celých čtyřech letech klidu, to mělo přijít znova?. Nedávalo mu to žádný smysl. Je kouzelnická společnost opět v nebezpečí?

„Tak, co si o tom myslíš, Harry?“ ozvala se tiše Ginny.

„Vůbec nevím, co si mám myslet.“

„Jo, to já taky ne.“

Podívali se na sebe a rozuměli si beze slov. Harry věděl, že myšlenky, které mu v tu chvíli víří v hlavě, napadají i Ginny. Najednou se ozvalo hlasité prásknutí dveří a vytrhlo je z této vzácné chvíle. Do kuchyně vešla bledá Hermiona s velkými kruhy pod očima.

„Harry! Ginny! Díky bohu, že jste v pořádku.“

„Hermiono… Ahoj. Posaď se,“ vyzvala ji Ginny.

Hermiona si přitáhla židli naproti Harrymu.

„Vypadáš hrozně, Hermi. Spala jsi dneska vůbec?“ staral se Harry.

„Ne. Celou noc jsem byla v práci a řešila ten útěk,“ řekla a mávla rukou k novinám, které pořád ležely na stole. „Na ministerstvu panuje naprostý chaos. Nikdo neví, co se přesně stalo a všichni jsou z toho dost vyděšení. Já musela celou noc jednat s Mozkomory. Zjišťovat, co se stalo, domlouvat se s nimi na přísnějších opatřeních věznice a taky zjistit, proč napadli Luda Pytlouna. Oni tvrdí, že se setkal se Smrtijedy, že by jinak bezdůvodně nezaútočili.“

„Chmm,“ ozvala se nasupeně Ginny. Harry se na ni udiveně podíval, ale Hermiona pokračovala.

„Jo, já si taky myslím, že to je naprosto absurdní, Gin. Teď to ale nikdo řešit nebude, všichni se zabývají jen uprchlými Smrtijedy a na zdivočelé Mozkomory nemá nikdo čas. Teda řeknu vám, když jsem brala místo vedoucí odboru dohledu nad kouzelnými tvory, doufala jsem, že budu jednat hlavně s domácími skřítky. Vědět tohle, tak… “ nedokončila a hluboce si povzdychla.

„A co teda ministerstvo hodlá dělat s těmi Smrtijedy?“ zeptal se Harry.

„Nevím přesně, ale nasadilo všechny bystrozory na jejich dopadení. Ostatní záležitosti jdou teď stranou. Lidi mají obavy z toho, co ten útěk znamená. Neví, jestli se prostě Smrtijedi chtěli jen dostat ven a nějakým záhadným způsobem se jim to podařilo, nebo jestli se máme obávat návratu černé magie. Pastorek je odhodlaný udělat všechno proto, aby je dostal zpátky za mříže.“

„Což můžeme považovat za skvělý přístup,“ poznamenal Harry.

Hermiona přikývla.

„Dokonce už začal předvolávat potencionální pachatele, kteří by mohli mít zájem zosnovat ten útěk z venku.“

„Vážně a koho například?“

„No, začal příbuznými Smrtijedů. Zatím vím jen o Claire Nottové, Gregory Goylovi a Draco Malfoyovi samozřejmě,“ ušklíbla se Hermiona.

„Cože?!“ vylétla Ginny ze židle. Harry i Hermiona se na ni udiveně podívali.

„Totiž… “ Ginny nevěděla, co říct, „Vždyť Draco… Malfoy byl včera taky na tom plese! Nemohl Smrtijedům pomoct utéct z Azkabanu!“

„Víš, Ginny, Malfoy je vlastně podezřelým číslo jedna,“ vysvětlovala Hermiona. Byla udivená Ginnyiným chováním, „Měl v Azkabanu oba rodiče a navíc se prý záhadně ztratil z toho plesu asi hodinu před tím, než to v Azkabanu začalo. Pak už se ani neobjevil. Ministerstvo to považuje za velice příhodné, mít ples jako alibi.“

Ginny stála nad stolem jako opařená.

„To ne… “

„Co, že se tak najednou zajímáš o Malfoye, Gin?“ zeptal se Harry.

„Já jen… vím… vlastně chci říct… nevěřím, že by to udělal,“ řekla s pohledem upřeným do desky stolu. Pak se otočila a zmizela ze dveří kuchyně.

„Co je s ní?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

„Myslím, že je jen trochu přecitlivělá, tyhle věci ji vždycky seberou. Včera se byla projít zrovna v tu dobu, jak se objevili Mozkomoři a vyděsilo ji, když se dozvěděla, co se stalo Ludovi, sama měla štěstí, že je nepotkala.“

Hermiona chápavě přikývla.

„No, tak já už půjdu. Jsem příšerně unavená, jen jsem se chtěla ujistit, že vy dva jste v pořádku,“ usmála se na něj.

Pak chvíli mlčela. Když se Harry k ničemu neměl, tak vyhrkla, „Stihl ses jí včera zeptat?“

Harry se posmutněle usmál.

„Ten ples nám nějak vůbec nevyšel, nebyla vhodná příležitost, ale zítra by to šlo… máme výročí.“

„No, budu držet palce, Harry! Dej nám pak vědět. Tak se měj, ahoj.“

„Ahoj… “

Ginny se mile usmívala, i když bledost z jejího obličeje se od včerejšího rána stále nevytratila.

„Harry, co sis to na mě vymyslel? Vždyť každý rok, když máme výročí, chodíme jen na večeři. Kam jdeme teď?“ ptala se zvědavě.

„Zavři oči a chyť mě za ruku,“ přikázal Harry jemně. Ginny ho poslechla, chytila nabízenou dlaň a zavřela oči. Cítila, že se přemístili.

V příštím okamžiku se jí nohy zabořily do něčeho jemného. Cítila vzduch prosycený vůní mořské soli. Byl horký letní večer, ale slabý vánek jí příjemně chladil tváře. Otevřela oči.

„Jé,“ vydechla a zahleděla se na úchvatný obrazec před sebou. Pod tmavnoucí oblohou se rozprostíralo azurové moře. Mírné vlnky se třpytily ve svitu zapadajícího slunce, které na obzoru tvořilo obrovský načervenalý kotouč.

„To je nádhera, Harry. Kde to jsme?“

„Jižní Francie, vílo,“ odpověděl a odněkud vytáhl pugét růží. „Krásné výročí.“

Ginny se usmála. Poprvé od toho nevydařeného plesu se cítila opravdu šťastně. Pověsila se Harrymu kolem krku a políbila ho. Bylo to jako lehké dotknutí motýlích křídel. Harry nesundal své ruce z jejích boků a upřeně jí hleděl do očí v očekávání dalších polibků. Ginny si náhle vzpomněla na noc, před dvěma dny, kdy stála na mostě s Dracem Malfoyem a málem ho nechala, aby ji políbil. Uvolnění z její tváře se vytratilo.

Proč na něj musím myslet zrovna teď? V téhle skvělé chvíli. Na moje a Harryho výročí?

Byla sama na sebe naštvaná, další myšlenky na něj si zakázala. Už tak bylo moc, že se jí o něm dnešní noc dokonce zdálo. Znovu se soustředila na Harryho. Začala se prohrabovat jeho vlasy. Pak naklonila hlavu a vášnivě ho políbila. Nevěděla, jak dlouho se líbali, ale když se Harry odtáhl, slunce už dávno zmizelo za klenbou moře. K Ginnyinu obrovskému překvapení si Harry klekl do bílého písku a chytil její levou ruku.

„Ginevro Weasleyová, vezmeš si mě?“

Ginny na něj nevěřícně vytřeštila oči. Byla naprosto vyvedená z míry.

Proboha, on to nejspíš myslí vážně!

„Já… “ zaváhala, „Ano! Ano… moc ráda, Harry!“

Harry se radostně usmál, natáhl ji na prst úzký prstýnek s bílým kamínkem, pak vstal. Prudce a šťastně ji objal.

Zpět na obsah

Kapitola 6: Oslava

V Doupěti byla spousta lidí, kteří neznali důvod dnešní oslavy. Usmívali se, ale v očích měli ustarané výrazy. Všichni museli v posledním týdnu čelit nejistotě, která kouzelnický svět neobtěžovala už celé čtyři roky. Ministerstvu se zatím nepodařilo nic vypátrat. Smrtijedi jako by se do země propadli. Nezanechali za sebou žádné stopy, a proto hosté dnešní oslavy, kteří pracovali na ministerstvu, měli ztrhané výrazy a pobledlé obličeje z častých přesčasů. Jen dvěma lidem dnes zářily tváře a v očích poskakovaly jiskřičky radosti.

Harry a Ginny se na sebe šťastně usmívali.

Harry si najednou zjednal klid. Pak vstal ze židle a chystal se promluvit. Přitom si prohlédl všechny zúčastněné. Byla tu celá Weasleyovic rodinka, která prozářila kuchyň svými rudými vlasy, Lupin s Tonksovou držící v náručí malého Teddyho, rozcuchaný Hagrid a Hermiona, která se na Harryho vědoucně usmívala.

„Moc vám všem děkuji, že jste dnes přišli,“ začal Harry. „Jste pro mě ty nejdůležitější osoby a já s vámi chci oslavit nejšťastnější okamžik mého života,“ řekl a usmál se na Ginny. „Možná, že nastávají těžké časy, i když doufám v opak, ale přesto tu mám jednu radostnou událost… Takže… Pane Weasley,“ zhluboka se nadechl, „chci Vás požádat o Ginnyinu ruku.“

V místnosti se rozhostilo hluboké ticho. Všichni kromě Hermiony a Rona na Harryho nevěřícně zírali. Harry pohlédl na Ginny, která se usmívala a očima zvědavě těkala po své rodině.

„Harry, to nemůžeš myslet vážně!“ vykřikl Fred. Všichni se na něj podívali.

„Proč?“ zeptal se Harry překvapeně.

„My už doufali, že nás ji zbavíš celé a ty chceš jen její ruku! A já se těšil, že si v jejím pokoji konečně zařídíme posilovnu. Takhle nám do toho bude její hlava kecat, to nám nemůžeš udě-“

„To už by stačilo, Frede,“ okřikla ho paní Weasleyová rozechvěle, se slzami dojetí v očích. Pak vyskočila ze židle, objala Harryho a rozvzlykala se mu na rameni.

„Ach Harry, jsem tak šťastná! Nikoho lepšího si Ginny ani nemůže přát!“

Harry ji rozpačitě poplácával po zádech, trochu vyveden z míry průběhem událostí. Pan Weasley vstal, jemně od něj odtrhl svou manželku a položil mu ruku na rameno.

„Harry, moc rád ti dám svou dceru za ženu.“

Ostatní přítomní také vstali ze židlí a zahrnuli Harryho a Ginny gratulacemi. Konečně se ve všech obličejích objevila upřímná radost.

Ginny už měla všeho toho potřásání rukama a gratulací právě tak dost. Rozhodla se, že se podívá do svého, teď už nejspíš bývalého, pokoje. Už 3 roky bydlela na Grimmauldově náměstí 12, tento pokoj pro ni však byl stále útočištěm. Když otevřela dveře a pohled jí padl na stěny polepené plakáty, postel, ve které tak dlouho spávala a výhled do zahrady, kam často zasněně hleděla, zmocňovala se jí jakási nostalgie.

Ginny se opřela o rám okna a prudce vydechla.

Takže teď jsem zasnoubená se vším všudy… a šťastná. Opravdu šťastná. Patřím Harrymu navždy a nikdo to nedokáže změnit.

V mysli jí zahlodal slabý červík pochybností, který se tam za poslední týden občas objevil. Opět se jí ho ale podařilo rychle zahnat, protože v téhle chvíli byla vážně spokojená. Naklonila se přes parapet, aby získala více čerstvého vzduchu. Hned zase hlavu stáhla, když jí vlasy smáčely prudké provazce deště. Byl konec léta a tohle byl první pořádný liják za poslední dva měsíce. Milovala déšť a nikdy se před ním neschovávala, dnes si ale nechtěla pokazit účes. Sledovala kapky, které rázně dopadaly na rozmáčenou zem. Ve vzduchu byla cítit vůně deště. Voda ji vždycky fascinovala, stejně jako milovala déšť, milovala také moře.

Vzpomínala, jak ji Harry na břehu Středozemního moře požádal o ruku. Do tváře se jí vloudil zasněný výraz.

Bylo to tak romantické, takové krásné pocity jako jsem tenkrát cítila s Harrym, jsem necítila nikdy s nikým jiným, pomyslela si.

Znovu se však objevil ten nepříjemný červík pochybností, tehdy na mostě nad řekou Temží to bylo tak…

Přestaň s tím, okřikla sama sebe v duchu.

Pak si ale na něco vzpomněla.

Jak to vůbec dopadlo s Dracem?! Úplně jsem na to kvůli Harryho žádosti zapomněla! Vždyť Harmiona říkala, že ho předvolali… Musím se jí zeptat, jak to dopadlo.

Rychle se vydala ke dveřím.

„Hermiono!“ zavolala na ni o chvíli později v kuchyni. Hermiona se otočila a se zářivým úsměvem k ní zamířila.

„Gin, ještě jednou gratuluju! Určitě spolu budete šťastní… Je to úžasné, co?“

„Jo, je to skvělé,“ odpověděla spěšně. „Potřebuju se tě na něco zeptat, Hermi. Můžeš jít se mnou do obýváku, prosím tě?“

Hermiona stále s úsměvem přikývla a následovala ji.

„Víš, chtěla jsem jen vědět, jak to vypadá s vyšetřováním toho útěku,“ řekla Ginny a nervózně si proplétala prsty, když usedaly na gauč.

„No, vždyť víš, žádné stopy, prostě nic… “

„A co ti příbuzní smrtijedů, kteří byli předvoláni?“ Ginny se snažila zamaskovat nedočkavost ve svém hlase.

„Proti žádnému z nich nic nemají, ale tři zadrželi a nechávají je zavřené na ministerstvu, nejspíš chtějí mít alespoň něco v rukávu, protože vyšetřovatelé nevědí, co jiného dělat. Museli samozřejmě pustit všechny, kteří měli alibi. A co, že tě to tak najednou zajímá?“

„No… jen tak. A koho zavřeli?“ zeptala se Ginny příliš spěšně.

Hermiona se na ni zaraženě podívala a zvedla obočí. Odpověděla až po chvíli.

„Goyla, ten chlap je totiž tak tupý, že nedokáže pořádně vysvětlit, co tehdy dělal, ale vsadím se, že tenhle hlupák v tom prsty nemá. Potom nějakého Johna Lestrange, synovce Belatrix Lestrangeové ze druhého kolena. Vypadá to ale, že ho nejspíš brzy pustí. A nakonec Malfoye, ten je teda v pěkné bryndě,“ nepěkně se ušklíbla. „Tvrdil totiž, že se přemístil hned, jak vyšel ze sálu. Svědci ale říkají, že ho viděli, jak se objevil před svým bytem asi až o hodinu později, než by podle jeho popisu odpovídalo. Navíc to vypadá, že se neobjevil sám. Je kolem něj příliš mnoho nezodpovězených otázek a on sám na ně odpovědět odmítá. Nemůžou ho samozřejmě zavřít do Azkabanu, protože jim chybí důkazy, ale to co mají, stačí na zadržení na ministerstvu. Tam si nejspíš posedí ještě hodně dlouho.“

Ginny vyděšeně zalapala po dechu. Vyhlédla z okna. Hlavou se jí honily myšlenky.

Takže je zavřený na ministerstvu… Kvůli mně! Jen proto, že jsem nechtěla rozzlobit Harryho! Teď už s tím ale nic udělat nemůžu. Nebo ano? Zachránil mi přece život! Ale vždyť jsem se s Harrym zrovna zasnoubila, všechno bych pokazila, kdybych teď Dracovi poskytla pravdivé alibi…

Věděla, že Harry by jí tohle neodpustil. Nešlo sice o nic převratného, ale potíž byla v tom, že se jednalo o Malfoye.

Povzdychla si.

Odvrátila hlavu od okna. Všimla si, že ji Hermiona se zamračeným výrazem upřeně pozoruje. Pak Hermiona rychle vstala a zamířila ke dveřím. Ještě se otočila.

„Ještě jednou gratuluju. Teď bys nejspíš měla jít za hosty, aby sis tu oslavu pořádně užila,“ řekla bez úsměvu a otevřela dveře.

„Jo, hned jsem tam… “ odpověděla Ginny tiše.

Oslava se protáhla dlouho do noci. Všichni byli rádi, že se mají konečně z čeho radovat a na co se těšit. V takhle povznesené náladě pana a paní Weasleyovy nikdo dlouho neviděl. Pan Weasley všem neustále doléval šampaňské, pro které museli Fred a George několikrát do vedlejší vesnice. Paní Weasleyová byla také ve svém živlu. Pořád vymýšlela, jaké šaty budou mít nevěsta a družičky na svatbě, kolik napeče koláčků a jaká bude výzdoba. Hagrid zase radostně objímal Harryho, kdykoliv ho potkal a opileckým hlasem mu přál mnoho štěstí. Harry před ním nestačil utíkat. Ron se neskutečně ztřískal a kolem druhé hodiny ranní začal hlasitě zpívat.

„Alkohol, alkohol, přítel alkohol, hladí mí tělo mladý, takže zbyde z něj jenom vrak… “

To bylo na ostatní, střízlivější účastníky oslavy, už příliš. Hermiona raději dotáhla Rona do postele. Pak začali odpadávat i ostatní. Ginny byla neuvěřitelně ráda, že si může jít konečně lehnout.

Spala spolu s Harrym ve svém pokoji. Harry už dávno usnul, ale ona pořád zírala do stropu. Od rozhovoru s Hermionou si tu oslavu nedokázala vůbec užít. Stále musela myslet na Draca, který teď určitě spal v jedné z těch studených tmavých cel na ministerstvu. Stejně tak často, jak na něj myslela, si za své myšlenky nadávala. Moc dobře však věděla, že to nepomůže. Prostě si to bude vyčítat dokud s tím něco neudělá. Byla přece z Nebelvíru a nebelvírští nikdy neměli ve zvyku nechat někoho trpět, když si to nezasloužil. Tohle všechno o sobě věděla, přesto se stále snažila namluvit si, že když Dracovi nic nedokážou, musejí ho jednou propustit.

Ale kdy? Až chytnou smrtijedy? To může trvat věčnost. Nebo je taky vůbec chytit nemusí. Kdybych o tom Harrymu alespoň řekla hned! To by mi to možná odpustil… Nebo ne? Na tom už teď nezáleželo. Mohl by mi to ale odpustit teď, když jsem to před ním tak dlouho tajila?

Nevěděla, jen tušila, že nejspíš ne. Sváděla vnitřní boj, který byl předem prohraný. Už svítalo, když si konečně připustila, že se nebude cítit dobře, dokud Draca nepropustí. Rozhodla se, že ho v nejbližší době navštíví a pak… Pak se uvidí.

Zpět na obsah