Invaze rušivých elementů napsal(a) Tess
Kapitola 1: Prolog - Spěšný vlak do Chotěboře
Prolog - Spěšný vlak do Chotěboře
Obyčejná cesta končí na poněkud neobyčejném místě.
Sakra, já mám ale letos smůlu. Nejenže mi práce nedovolila stihnout hromadný odjezd a já se musím na Festival Fantazie trmácet sama samička ve vlaku osazeném normálními lidmi, a samozřejmě za větší peníz, ale ještě mě staví revizoři!
„Vy nepotřebujete vidět moji jízdenku,“ zkouším na ně osvědčený trik, ale mávání prackou nezabírá. Asi mají toydariánskou krev.
„Copak vypadám jako někdo, kdo jezdí načerno?“ zkouším to jinak.
Revizor se na mě zkoumavě zahledí. Vidí malou, neškodně vyhlížející dívku v černé kalhotové sukni, černém upnutém triku s dlouhými rukávy, černé nátepníky included, černé vestě s „pruhy“ a černém vlajícím plášti (stručně řečeno v sithském kostýmu, ale revizor samozřejmě nepozná sithský kostým). Dojem utvrzuje přes rameno přehozené pouzdro s mečem. Dobře, škrtám „neškodně vyhlížející“. Do prostoru přestupu se vevalí nová várka cestujících, čerstvě vyplivnutých dalším metrem, revizor mávne rukou a nechá mě jít.
Jo, zabralo to!
Metro mi hladce ujíždí a já začínám být nervóznější a nervóznější. S využitím celého svého potenciálu vecpatelnosti, získaného lety cestování s pražskou MHD, se vervu do dalšího metra a na příští stanici – Hlavní nádraží se propletu ven, přičemž se mi meč asi jen třikrát zasekne o různé vybavení vagónu, třeba lidi.
Letmý pohled na hodiny mě ujistí, že opravdu nemám času nazbyt, když se stavím do nejkratší fronty u pokladen a silou vůle se snažím popohnat pokladní. Naštěstí tentokrát nezafunguje Murphyho zákon a já se dostanu k okénku bez nějakého dalšího zdržování.
„Jednou Chotěboř,“ vyhrknu a přisunu předem připravené peníze. Kupodivu ani nyní nenastane žádný zádrhel a já, vybavena jízdenkou, se vrhám směrem k nástupištím. Neúprosná minutová ručička ukazuje, kolik málo mi zbývá času do odjezdu vlaku a já doufám, že nebudu muset čekat dvě hodiny na další. S jazykem na vestě dobíhám na páté nástupiště a takřka v poslední chvíli se mi podaří nastoupit do vlaku. Díky neuvěřitelnému štěstí naleznu prázdné kupé, usazuji se a shazuji ze zad svůj malý černý batůžek, který obsahuje jedno zářivě růžové pyžamo s medvídky, jedno tričko, kacířsky propagující Koprcon, kraťasy, cédéčka, dvě sušenky, slaninové placičky™ a půllitrovku šťávičky. Dále jsem vybavena malým množstvím náhradních ponožek a prádla a velkou nadějí, že je budu mít kde přeprat, ručníkem a kartáčkem na zuby… stručně řečeno moje zavazadlo na deset dnů. Mýdlo a pastu už si od někoho půjčím.
Vlak se v houstnoucím soumraku zvolna proplétá kolem Žižkova a já se natahuji a poddávám se únavě. Minulou noc jsem dodělávala přednášky až do rána raníčka, pak jsem balila a ještě jsem byla nucena účastnit se pracovního procesu – naštěstí stačilo dodělat zakázku doma a odeslat ji, jinak bych už nestihla ani tenhle vlak. Ani nevím jak a už spím.
Vzbudí mě zvláštní zvuk – rolničky? Pufnutí? Ani nevím, co to bylo. Venku je tma, což mě nepřekvapuje. Chci si zkontrolovat mobil, abych se ujistila, že jsem ještě nepřejela přestup, i když ve vlaku obvykle nespím déle než hodinu v kuse. Mobil je vybitý.
„Sakra, vždyť jsem ho ráno dobíjela!“ zanadávám.
Vytahuji náhradní baterii, ale ta je taky mrtvá.
Tak to mi nezbude nic jiného, než ze sebe jít udělat blbce a zeptat se na to kolik je hodin a kde jsme do některého z jiných kupé. Roztahuji záclonky a koutkem oka postřehnu mihnutí hábitu.
A, Potteristi, pomyslím si, takže je ještě čas. Kdybych bývala na nádraží dorazila dřív, mohla jsem se k nim přidat na hromadnou. Ale co, aspoň nejsem ve vlaku jediný kostýmovaný úchyl.
Na chodbě se začínají ozývat zvuky hromadících se lidí, chystajících se na opuštění vlaku, a zvolňujeme – probrala jsem se právě včas. Nahazuji batůžek a meč a připravuji se na výstup. Vlak zastaví v oblaku páry. Páry? Zazní siréna. Siréna? Oranžová světla nádraží v Havlíčkově Brodě nevidět, zato dole, právě pod mým oknem, prochází neobvykle vysoký… kdosi, mává starodávnou petrolejkou a volá: „Prváci! Prváci, ke mně!“
Divoce se otočím. Sedadlo, na kterém jsem se vzbudila, není to klasické, koženkou potažené sedadlo, na kterém jsem usínala, a závěsy, které jsem před chvílí rozhrnula, nejsou barvy hnědé ani vyblitě zelené a nemají na sobě populární potisk emblému ČD. „Potteristi“ se houfují v nějakém trochu moc velkém množství, okno chodbičky poskytuje pohled na měsíc odrážející se v jezeře a nad ním se tyčící starodávný hrad.
Nevěřícně třeštím oči. Cítíc, že situace vyžaduje něco mimořádného, uchyluji se k cizímu jazyku a verbalizuji ji za pomoci jednoho z pěti slov, která tvoří moji zásobu francouzštiny.
„Merde.“
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: Potter Povídky CZ - Harry Potter Fanfiction - http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=742