Invaze rušivých elementů napsal(a) Tess






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=742

Index

Kapitola 1: Prolog - Spěšný vlak do Chotěboře
Kapitola 2: 1. Blízká setkání třetího druhu
Kapitola 3: 2. Zanechte všech nadějí
Kapitola 4: 3. Bradavice stokrát jinak
Kapitola 5: 4. Rovnováha hrůzy
Kapitola 6: 5. Předstírání normality
Kapitola 7: 6. Nemilé překvapení
Kapitola 8: 7. Starwarsačky vrací úder
Kapitola 9: 8. Noční výprava
Kapitola 10: 9. Spolehlivé útočiště
Kapitola 11: 10. Boží dopuštění
Kapitola 12: 11. Školní trest
Kapitola 13: 12. Zábava pro náročnější
Kapitola 14: 13. (Ne)zvaná návštěva
Kapitola 15: 14. Konečné rozuzlení
Kapitola 16: Epilog – Vítá vás Festival fantazie
Kapitola 17: Bonus 1 - titulní ilustrace
Kapitola 18: Bonus 2 - San a její obsese
Kapitola 19: Bonus 3 - Pero mocnější meče
Kapitola 20: Bonus 4 - Návštěvník
Kapitola 21: Další bonus?


Kapitola 1: Prolog - Spěšný vlak do Chotěboře

Prolog - Spěšný vlak do Chotěboře
Obyčejná cesta končí na poněkud neobyčejném místě.

Sakra, já mám ale letos smůlu. Nejenže mi práce nedovolila stihnout hromadný odjezd a já se musím na Festival Fantazie trmácet sama samička ve vlaku osazeném normálními lidmi, a samozřejmě za větší peníz, ale ještě mě staví revizoři!
„Vy nepotřebujete vidět moji jízdenku,“ zkouším na ně osvědčený trik, ale mávání prackou nezabírá. Asi mají toydariánskou krev.
„Copak vypadám jako někdo, kdo jezdí načerno?“ zkouším to jinak.
Revizor se na mě zkoumavě zahledí. Vidí malou, neškodně vyhlížející dívku v černé kalhotové sukni, černém upnutém triku s dlouhými rukávy, černé nátepníky included, černé vestě s „pruhy“ a černém vlajícím plášti (stručně řečeno v sithském kostýmu, ale revizor samozřejmě nepozná sithský kostým). Dojem utvrzuje přes rameno přehozené pouzdro s mečem. Dobře, škrtám „neškodně vyhlížející“. Do prostoru přestupu se vevalí nová várka cestujících, čerstvě vyplivnutých dalším metrem, revizor mávne rukou a nechá mě jít.
Jo, zabralo to!
Metro mi hladce ujíždí a já začínám být nervóznější a nervóznější. S využitím celého svého potenciálu vecpatelnosti, získaného lety cestování s pražskou MHD, se vervu do dalšího metra a na příští stanici – Hlavní nádraží se propletu ven, přičemž se mi meč asi jen třikrát zasekne o různé vybavení vagónu, třeba lidi.
Letmý pohled na hodiny mě ujistí, že opravdu nemám času nazbyt, když se stavím do nejkratší fronty u pokladen a silou vůle se snažím popohnat pokladní. Naštěstí tentokrát nezafunguje Murphyho zákon a já se dostanu k okénku bez nějakého dalšího zdržování.
„Jednou Chotěboř,“ vyhrknu a přisunu předem připravené peníze. Kupodivu ani nyní nenastane žádný zádrhel a já, vybavena jízdenkou, se vrhám směrem k nástupištím. Neúprosná minutová ručička ukazuje, kolik málo mi zbývá času do odjezdu vlaku a já doufám, že nebudu muset čekat dvě hodiny na další. S jazykem na vestě dobíhám na páté nástupiště a takřka v poslední chvíli se mi podaří nastoupit do vlaku. Díky neuvěřitelnému štěstí naleznu prázdné kupé, usazuji se a shazuji ze zad svůj malý černý batůžek, který obsahuje jedno zářivě růžové pyžamo s medvídky, jedno tričko, kacířsky propagující Koprcon, kraťasy, cédéčka, dvě sušenky, slaninové placičky™ a půllitrovku šťávičky. Dále jsem vybavena malým množstvím náhradních ponožek a prádla a velkou nadějí, že je budu mít kde přeprat, ručníkem a kartáčkem na zuby… stručně řečeno moje zavazadlo na deset dnů. Mýdlo a pastu už si od někoho půjčím.
Vlak se v houstnoucím soumraku zvolna proplétá kolem Žižkova a já se natahuji a poddávám se únavě. Minulou noc jsem dodělávala přednášky až do rána raníčka, pak jsem balila a ještě jsem byla nucena účastnit se pracovního procesu – naštěstí stačilo dodělat zakázku doma a odeslat ji, jinak bych už nestihla ani tenhle vlak. Ani nevím jak a už spím.
Vzbudí mě zvláštní zvuk – rolničky? Pufnutí? Ani nevím, co to bylo. Venku je tma, což mě nepřekvapuje. Chci si zkontrolovat mobil, abych se ujistila, že jsem ještě nepřejela přestup, i když ve vlaku obvykle nespím déle než hodinu v kuse. Mobil je vybitý.
„Sakra, vždyť jsem ho ráno dobíjela!“ zanadávám.
Vytahuji náhradní baterii, ale ta je taky mrtvá.
Tak to mi nezbude nic jiného, než ze sebe jít udělat blbce a zeptat se na to kolik je hodin a kde jsme do některého z jiných kupé. Roztahuji záclonky a koutkem oka postřehnu mihnutí hábitu.
A, Potteristi, pomyslím si, takže je ještě čas. Kdybych bývala na nádraží dorazila dřív, mohla jsem se k nim přidat na hromadnou. Ale co, aspoň nejsem ve vlaku jediný kostýmovaný úchyl.
Na chodbě se začínají ozývat zvuky hromadících se lidí, chystajících se na opuštění vlaku, a zvolňujeme – probrala jsem se právě včas. Nahazuji batůžek a meč a připravuji se na výstup. Vlak zastaví v oblaku páry. Páry? Zazní siréna. Siréna? Oranžová světla nádraží v Havlíčkově Brodě nevidět, zato dole, právě pod mým oknem, prochází neobvykle vysoký… kdosi, mává starodávnou petrolejkou a volá: „Prváci! Prváci, ke mně!“
Divoce se otočím. Sedadlo, na kterém jsem se vzbudila, není to klasické, koženkou potažené sedadlo, na kterém jsem usínala, a závěsy, které jsem před chvílí rozhrnula, nejsou barvy hnědé ani vyblitě zelené a nemají na sobě populární potisk emblému ČD. „Potteristi“ se houfují v nějakém trochu moc velkém množství, okno chodbičky poskytuje pohled na měsíc odrážející se v jezeře a nad ním se tyčící starodávný hrad.
Nevěřícně třeštím oči. Cítíc, že situace vyžaduje něco mimořádného, uchyluji se k cizímu jazyku a verbalizuji ji za pomoci jednoho z pěti slov, která tvoří moji zásobu francouzštiny.
„Merde.“

Tess v Bradavicích

Zpět na obsah

Kapitola 2: 1. Blízká setkání třetího druhu

1. Blízká setkání třetího druhu
Něco je jinak. Potkávám některé chronicky známé jedince. Mám Problém.

„Potřebuju mluvit s Brumbálem. Pořebuju mluvit s Brumbálem,“ opakuju jako zaklínadlo a jako zaklínadlo to taky funguje. Společně s mým zjevem, který sice není typicky kouzelnický, ale zdaleka nepřipomíná cokoliv mudlovského, a také díky mému nápadu obrátit se na očividně staršího studenta s velkým P na hábitu. Takže se vezu v jednom z prvních kočárů táhnutých neviditelnými (díkybohu) testrály směrem k hradu. Jsem v šoku. Nejen to. Jsem roztrpčena a zklamána. Když už dojde k nějakému z fyzikálních zákonů nemožnému průniku vesmírů, tak já neskončím někde v chrámu Jedi, na Hvězdě Smrti nebo na podobném zajímavém místě. Ne. Já, prosím pěkně, spadnu do světa Harryho Pottera! Harryho Pottera!
Nic proti Potterovi. Nepředstírám, že jsem ho nečetla. Ani že mě knížky nijak neovlivnily. Pěkný to je. Ale sakra! Tohle Prostě Není Můj Fandom.
A taky je to nějak špatně. Jenom trošku. Trošku je to jinak. Třeba ten hrad. To jezero. To přece nemá být z vlaku vidět, ne? Vlak končí v Prasinkách a pak se jede lesem… No, třeba udělali nějakou výhybku… nebo… nevím.
A kromě toho to mám s dabingem. Proč? Proč všichni mluvěj česky? No, a pusa se jim hýbe jinak než z ní jdou slova. Dabing. Nechápu to. Jsem zmatená až na půdu a jen si vroucně přeju, aby Brumbál byl natolik… Brumbál, aby všemu rozuměl a uměl to vyřešit.
Snažím se tvářit, že se nic neděje a svět je úplně normální, když mě můj průvodce doprovází do hradu a doporučuje mi, abych se na Brumbála zeptala nějakého z profesorů. Pokud bych si, při svém štěstí, měla tipnout, který profesor se objeví poblíž nejdřív, byl by to naprosto určitě… Ano. Je to… malá, bledá, tváře divé, pod plachetkou osoba. Profesor Snape opravdu ani zdaleka nevypadá jako Alan Rickman. Přeháním, není malý. Ostatní ale sedí. Prefekt mě zbaběle opustí a ponechá mě mému osudu, i když z jeho pohledu by se dalo říct, že splnil svou povinnost.
Nechvalně proslulý profesor lektvarů se ke mně přiblíží. Až trochu moc na můj vkus. Na takzvanou „zastrašovací vzdálenost“. Zabodne do mě své temné (temné, proboha!) oči.
„Jaké absurdní vysvětlení vaší přítomnosti na tomto místě nám poskytnete vy?“
Ehm.
Znáte to. Denní snění. Takové příjemné. Když si v denním snění představíte, že Snape se na vás – teoreticky  – oboří, tak si zároveň představujete svoji břesknou odpověď, která mu vezme vítr z plachet. Ale ve skutečnosti… je to trochu jinak. Chuti na souboj intelektů jsem velice vzdálena a nejradši bych se vrhla na zem a hystericky vřískala. Jenomže to jsem nikdy nedělala. A i kdyby ano, už jsem na to trochu stará. Po pravdě řečeno, nervozita, kterou v téhle situaci cítím, není nepodobná nervozitě před naplněným sálem, když člověk začíná přednášet, a koneckonců ani nervozitě u důležité zkoušky. A to, jak přežít takovou situaci, už znám – musíte namířit svou mysl ke kýženému cíli, odpálit a modlit se – a slova na jazyk přijdou sama. Nikdy bych neřekla, že rozhovor se Snapem je adrenalinový sport.
To vše mi proletí hlavou během vteřiny.
„Jaká absurdní vysvětlení už jste slyšel?“ vnímám, jak se moje mluvidla nezávisle vydala cestou, jejímž cílem je získat informace / neztrapnit se / nenechat se zaklít do něčeho hnusného.
Profesor chvíli mlčí. Potom s odporem řekne: „Pohybují se zde prý takové… osoby, které tvrdí, že jsou z jiného světa a byly sem přeneseny nezávisle na své vůli, aniž tušily, že tento svět existuje. Přesto o něm mají vcelku vytříbené znalosti.“
„Přidávám se do klubu,“ prohlásím. Pak mě napadne něco dalšího. „Mohl byste mi říct, ehm, kdy… jako… jsme?“
Můj inteligenční kvocient tiše kvílí v koutě. Obávám se, že cíle „neztrapnit se“ asi nedosáhnu. Rozhoduji se tedy na něj rezignovat.
„Máme prvního září roku 1995,“ suše konstatuje Snape.
„To mi nic neřekne. Pardon. Já nejsem skalní… eh, znalec tohoto světa. Potřebuju spíš vědět, v jakém ročníku je momentálně H… eh, eh,“ poskytne mne záchvat kašle, „Draco Malfoy,“ zaskřehotám.
„V pátém,“ ozve se za mnou nový hlas, starší hlas, hlas, ze kterého sálá nekonečná moudrost a klid. Ani se nemusím otáčet. Radostně se zašklebím a má tvář nabude výrazu vesnického idiota. To alespoň odvozuji ze znechuceného výrazu, s kterým mě pozoruje Snape.
„Profesor Brumbál!“ To, že pravděpodobnost, že budu proměněna v něco slizkého se nyní blíží nule, není hlavním důvodem mého nadšení. Brumbál. Ten dá všechno do pořádku. Ten to vyřeší.
Opravdu tomu věříš? Rýpne si do mě moje skeptické já. Je to Brumbál, pamatuješ? Manipulátor. A kromě toho ho stejně nemáš ráda.
Kušuj,
okřiknu ho.
Brumbál, je tu Brumbál. Je samotnou esencí brumbálovitosti, cítím z něj… všechno, co jsem cítila až do začátku pátého dílu.
Který právě začíná.
„Našel jsem další,“ oznamuje Snape a kývne ke mně.
„To je od vás laskavé, že jste se o ni postaral, Severusi,“ usměje se Brumbál.
„Ehm, pane profesore,“ obrátím se k němu, „můžete mi říct jakou další? Kolik je tu lidí, co sem nepatří? A jak se sem – jsme se sem – dostali? A co se tu proboha děje?“
Brumbál si povzdechne.
„Co se děje – to nevím, slečno. Objevují se tu, už od rána, mladé dívky, nejčastěji ve skupinkách po dvou po třech. Některé tvrdí, že budou profesorkami obrany proti černé magii,“ Snape si pohrdavě odfrkne, „jiné, které přijely vlakem, trvají na tom, že chtějí být zařazeny do kolejí. Všechny jsou ale mudlové, bez magických schopností, takže pochybuji…“
„Je to celé nesmysl. Pošleme je zpátky.“
„Souhlasím,“ překvapím Snapea. „Já potřebuju do Chotěboře. Zítra mám přednášku, a když tam nebudu, tak mě -dam- zabije.“
I překvapený Snape se na mě dívá jako na něco slizkého a z jeho pohledu lze snadno vyčíst, že by mu bylo úplně jedno, kdyby mě -dam- dal třeba čtvrtit koňmi, i když nemá nejmenší ponětí, kdo to je a jaký by k tomu měl vlastně důvod.
„Bohužel to asi nepůjde tak snadno,“ řekne opatrně Brumbál.
Nadechnu se k protestu, ale Brumbál mne zarazí.
„Zkoušel jsem to. Je to jednoduché kouzlo, ale nefungovalo. Budeme muset zjistit proč. Obávám se, že to zabere nějaký čas.“
„Ale ne,“ zasténám, „prosím, neříkejte, že mě teď má čekat měsíc v jiném světě.“
„Proč měsíc?“ zeptá se udiveně.
„Kopretiny, kopretiny… ah, to nic, to jsou jen volné asociace. Zapomeňte na to. Prosím,“ zazoufám si, že jsem kdy v záchvatu masochismu četla… určitá díla, jejichž děj – a nezapomenutelné hlášky – se mi bez vyzvání vynořují v hlavě. Další Brumbálova slova jen znásobí mé obavy.
„Pro nás to také není lehké,“ povzdychne si. „Některé dívky doslova obléhají určité zdejší žáky…“
„Pottera,“ vyplivne znechuceně Snape.
„A určitě taky Malfoye,“ dodám rezignovaně.
„To není legrace, Severusi,“ pokárá profesora Brumbál. „Vy jste se zatím s žádnými z našich… hostů… nesetkal, pouze jste o nich slyšel. Ale to, co zde probíhá, není vzdáleno hysterickému zbožňování. Nejsem si jistý, jak zabráníme narušení výuky. Nebude to jednoduché.“
„No, Potter si to jistě užívá,“ odfrkne si Snape.
„Možná vás to překvapí, ale Harry Potter zdaleka nemá nejsilnější skupinu obdivovatelů… tedy obdivovatelek,“ vmísím se do hovoru. Z pohledu, který na mne Brumbál vrhne, poznám, že on ví… že už to slyšel… a že je na rozpacích. Jak to říct?
„To by mě zajímalo, který šťastlivec Pottera trumfne,“ ušklíbne se profesor lektvarů.
Je to těžké. Rozumím Brumbálovi. Některé věci se prostě některým lidem říct nedají.
„Sevie?“ ozve se nad schodištěm. „Není tu někde Sevie?“
Reflexivně se otočím, popadnu Snapea za loket a šoupnu ho za blízký závěs. Klapot podpatků sílí a v okamžiku se objeví zdroj oněch zvuků – skupinka asi patnáctiletých dívenek.
„Neviděli jste Sevieho? Prý tu někde má být,“ zeptá se krátkovlasá bruneta, která celé hejno vede.
„Ten bede dole ve sklepení, né?“ odpovím jí širokým pražským přízvukem, který používám, když se maskuji za primitiva.
„Díkes,“ odvětí a za občasných výkřiků Sevíku, kde jsi? se vrhá se svými následovnicemi pryč, asi směrem, kterým předpokládá existenci sklepení.
Uf, oddechnu si, ale asi ještě moc brzy. Zpoza závěsu se vynoří Snape a jeho oči metají blesky.
„Domníváte se, že nejsem schopen si poradit se skupinkou pubertálních nán?“ odsekává a doslova mne probodává pohledem.
Chtěla bych se stát menší a menší až bych byla nejmenší na celém světě, ale pokouším se tvářit, že se nic neděje. Naštěstí je tu Brumbál, takže pravděpodobně nebudu proměněna ve fretku, slimáka a/nebo švába. Pravděpodobně.
Zamumlám omluvu.
„No aspoň teď už budete vědět, proti čemu stojíte.“
„Dokonalé. Bradavice jsou zamořené skupinami fanynek, které pronásledují své hrdiny.“
Ve Snapeově hlase postřehnu slabý podtón samolibosti. No, když mu to dělá dobře… On neví, proti jaké hrůze stojí.
„A kam spadáte vy? Kdo je váš hrdina? Prozraďte mi to, ať můžu toho nešťastníka varovat,“ sarkasticky se ušklíbne.
„To je právě to. Do tohohle klubu nepatřím. Tenhle svět znám, ale mé primární zaměření je jiné. Hvězdné války, Síla, světelné meče, rytíři Jedi… a tak. A kromě toho – já na tohle nejsem. Já bych zásadně nepronásledovala svoji oblíbenou postavu, to je ponižující,“ potřesu hlavou. Už ale nedodám, že zatímco bych zcela jistě nepronásledovala svoji oblíbenou postavu s obdivnými výkřiky, abych s ní navázala vztah, pravděpodobně bych pronásledovala svoji oblíbenou zápornou postavu se zbraní v ruce, abych jí mohla dát co proto. Jsem divná.
„Výborně,“ usměje se Brumbál.
„Výborně?“ nevěřícně zopakuju.
„Ano, výborně. Očividně se od ostatních návštěvnic lišíte a tudíž jste potenciálním klíčem k řešení celé situace,“ objasňuje s úsměvem. „Musíme zjistit, v čem všem jste odlišná a co s nimi máte společného. To nám pomůže zjistit, co určilo, že jste se zde objevily. A až budeme znát ten konkrétní důvod, budeme o krok blíže řešení, jak vás poslat zpátky.“
Chce se mi, tak trochu, bít hlavou do zdi. Ne, Brumbál prostě nemůže zamávat hůlkou, zarecitovat nějakou latinsko-anglickou nebo českou průpovídku a celý problém napravit.
„No super.“

Záchrana Severuse

Zpět na obsah

Kapitola 3: 2. Zanechte všech nadějí

2. Zanechte všech nadějí
Rozhovor s Moudrým kloboukem. Výslech ve sborovně. Spousta špatných zpráv. Co je to MS?

Ne že bych nechtěla vidět Zařazování. Naopak, jsem docela zvědavá, jak asi probíhá doopravdy – Moudrý klobouk asi není slyšet nahlas, že? Ale na druhou stranu si nejsem jistá nakolik je moudré upoutávat na sebe pozornost. Mé dilema vyřeší Brumbál, který mne vyzve, abych ho následovala. Uvede mne do malé místnosti, podle blízkého hluku v sousedství Velké síně, a požádá mne, abych počkala, dokud se pro mne nevrátí. Když odejde, uvědomím si, že na stole leží… ale to snad ne. Aha, oni ho do Velké síně asi přinášejí trochu později, až těsně před Zařazováním. Moudrý klobouk, no. Kdo by odolal? Já teda ne. Vím, že mě může sotva někam zařadit, ale proč bych s ním aspoň nepokecala? Nasadím si ho na hlavu.
„Ahoj.“
„Ale to je podivné, copak to tu máme. Ty přece nejsi student, kterého mám zařadit.“
„Ne. To opravdu nejsem,“ zasměju se. Ale stejně neodolám. „A kdybych náhodou byla, do jaké koleje…“
„To já ale nevím,“ odfrkne si klobouk. „Jak bych mohl? Můžu zařazovat jen velmi mladé kouzelníky.“
„Tak nic,“ zklamaně si povzdechnu. „A co kdyby – dejme tomu – někdo opravdu trval na tom, že chce být zařazen, i když to není kouzelník? Nějaká… zvláštní… slečna?“
„To opravdu nemám tušení, do které ze čtyř kolejí bych ji mohl zařadit.“
„A co takhle do páté?“
Pověděla jsem mu o Jiskropšouku. Ještě když ho odnášeli se smál, až se za krempu popadal.
Ne, já vůbec nejsem škodolibý parchant.

Právě jsem se rozhodovala, jestli si mám vybalit spíš sušenku, nebo slaninovou placičku™, když se na stole objevila jehněčí kotleta s hráškem a opečenými brambory. No to si dám líbit! Nacpala jsem se k prasknutí, což neznamená, že jsem se do sebe nepokusila dostat ještě větší část zmrzliny, která se objevila jako zákusek. Jo, jídlo je dobrý… ale jinak dost nuda. Ani jsem neviděla Zařazování, ani jsem vlastně s nikým nemluvila, a jestli si Brumbál myslí, že tady budu poslušně čekat, až se mu uráčí pro mě přijít, tak se docela plete. Ani nestačím pořádně dokončit myšlenku a do místnosti vstoupí starší dáma v upnutém hábitu a změří si mě pronikavým pohledem.
„Profesorka McGonagallová?“ hádám.
Kývne hlavou. „Následujte mne, prosím.“
Tak ji tedy následuji. Vede mne nahoru, dolů, několika chodbami, až bych se málem ztratila. Naštěstí mám ten, orientační nesmysl, a vím, že nemá smysl zkoušet si zapamatovat výjevy na obrazech, tak si jako orientační body určuji rámy obrazů a architektonické prvky, ty snad nikam nepůjdou.
Vlastně jsme ani nešly tak dlouho, než jsme dorazily k našemu cíli. Sborovna. Byla téměř prázdná, kromě Snapea a Brumbála tam byl jenom velmi malý pán, což musel být Kratiknot, a dáma v hnědém, kterou jsem na základě logické úvahy určila jako profesorku Prýtovou.
„Posaďte se, prosím,“ pokynul mi Brumbál a já se uvelebila v určeném křesle, zatímco profesorka McGonagallová usedla po Brumbálově levici. Pohlédla jsem na pětici před sebou. No, kdyby mi ještě pustili do očí šajny, tak by to bylo úplně jako u výslechu.
„Co je to za ten nesmysl s pátou kolejí?“ pokračuje ve svém očividně přerušeném projevu Kratiknot. „Kam je máme ubytovat?“
„Stejně bychom je nemohli dát ke studentům, Filiusi,“ tiše ho uklidňuje Prýtová. „Ještě to dopadlo dobře. Však víte, trvaly na tom, že se zúčastní Zařazování. Bylo lepší nechat je tím projít, než poslouchat, jak ječí na celou Síň. Moudrý klobouk to vyřešil výborně.“
„Ale co ho to napadlo? Jiskropšouk?“
„Muehehe.“
Ano. To jsem byla já. Pokouším se nahodit nevinný výraz, ale zdá se, že tím nikoho neoklamu. Kdyby pohledy mohly vraždit, tak jsem mrtvá.
„Hele, to je fanon,“ rychle uklidňuji mé potenciální vrahy, „to je legální. No, v zásadě.“
„Fanon…“ řekne Snape ledově. Vezmu to jako otázku.
„Jo. Fanon. Jako je kánon – to je oficiální, tak je fanon – to je dejme tomu „oficiální“ v rámci fandomu, je to pojem vymyšlený fany a akceptovaný fany.“
„Fandom a fanové,“ potřese Snape hlavou.
„Možná bychom měli začít od začátku,“ ujme se slova Brumbál.
To mi připadá jako výborný nápad.
Brumbál představí sebe i své kolegy – ani se nedivím, že jsem se strefila, ale je dobré mít to potvrzené – a pak se obrátí na mne: „A vy jste…“
„No jo!“ dojde mi to. Říkejte mi blesk. Já se vlastně nepředstavila.
„Já jsem Tess.“
„Máte nějaké příjmení?“
„Nojo… Tess je přezdívka. A samozřejmě, že k ní patří i příjmení, ale to nikdo nepoužívá. Já jsem prostě Tess. Jsem jedinečná,“ usměju se. „Jako každej,“ dodám. „Takže jenom Tess, jestli to teda není problém.“
Brumbál si jenom povzdychne, a já si uvědomím, jak musí být vlastně všichni unavení z těch… řekněme pravověrnějších vyznavaček fenoménu Harry Potter. To by nemuselo být špatný.
„Tak dobře, co dál? Řeknete mi, kolik je těch ostatních, kdo jsou, co o nich víte a tak, abych zjistila čím jsem vlastně jiná?“
McGonagallová se ujme slova: „Mluvila jsem se všemi,“ zavrtí hlavou. „Dvě chtěly být vyučujícími obrany proti černé magii. Když zjistily, že místo je již obsazené, řekly, že by tu chtěly studovat „jako nástavbu“. Je jim devatenáct a dvaadvacet let. Ostatní, těch je devět, trvaly na tom, že musí být zařazeny. Některé chtěly do Nebelvíru a jiné do Zmijozelu, ale tenhle problém už naštěstí nemusíme řešit. Je jim od třinácti do dvaceti let.“
„Dobře, co mají společného? Kromě toho, že to jsou všechno mladá děvčata?“
„Všechny se zdají být určitým způsobem fixovány na jednoho či více našich studentů a také… na kolegu Snapea.“ Podle profesorčina výrazu slovo „fixovány“ ani zdaleka nevystihuje danou situaci.
„O tom už jsem slyšela,“ zamumlám. „A dál?“
„Všechny také mají kdesi na Internetu… blogísky? Tomu jsem nerozuměla,“ zavrtí McGonagallová hlavou.
„Ne!“ zaúpím. „Říkaly snad něco o tom, že – píšou povídky?“
„Vlastně ano,“ odpoví mi profesorka a s obavami sleduje můj výraz čirého zděšení.
„Prosím, ujistěte mě, že nepoužily výraz kapča, pokráčko nebo úžasňoučký!“
„To nemohu,“ povzdechne si. „Co to tedy znamená?“
„To znamená,“ pravím zoufale, „že tu máme Mařeny!“
Upře se na mne pět nechápavých pohledů.
„Tak dobře, zkusím vám to vysvětlit,“ začnu a pokračuji výkladem o tom, jak kdysi dávno, v jedné předaleké… ale ne galaxii, ale zemi, dostala jedna paní takový nápad o malém čarodějovi a jeho světě a pokračuji objasňováním fenoménu Harry Potter. Snape vypadá, že bude někoho vraždit, třeba mě.
„No je to tak, protože ty knížky, rozumíte, se vždycky jmenují Harry Potter a něco a na každý školní rok je jedna, takže dohromady sedm…“
„Potter právě začíná pátý ročník,“ upozorní mě McGonagallová.
„No, to je taky problém, protože knih vyšlo už sedm, takže de fakto se dá říct, že známe budoucnost, ale zase na druhou stranu v páté knížce není tahle situace popsána, takže je otázka, co se vlastně nakonec bude dít…“
Pokračuji vyprávěním o fenoménu film a jak byl příběh převeden do pohyblivých obrázků, což mělo za následek, že z jedné především nenáviděné postavy se jako mávnutím kouzelného proutku stala přes noc postava oblíbená, zabrousím do pojmu fandom, fanové a tvorba fanů, až se dostanu k Mary Sue.
„To je vlastně… jak to stručně vysvětlit… no, projekce idealizované představy autorky do stávajícího světa, tedy vašeho, v tomhle případě… přičemž asi tím určujícím kritériem je to, že ostatní postavy mění své charaktery a vůbec chování tak, že se všechno točí kolem hlavní postavy.“
Rozhoduji se posloužit ukázkou, protože se zdá, že moji posluchači nechápou hrůznost problému.
„Tak… třeba, dejme tomu, hlavní postava, která je neobvykle pohledná, ale to není zmiňováno moc často, asi jen jednou za stránku, je Voldemortovou dcerou, která se stane nejlepší kamarádkou Harryho Pottera a nakonec si vezme Draca Malfoye, který se kvůli ní nechá přehlásit do Nebelvíru?“
„To je nesmysl!“ vyprskne Snape.
„To je ještě jeden z nejpravděpodobněji působících námětů,“ ujišťuji ho.
Dále se opatrně dotknu tématu vztahy. Vzhledem k tomu, že značnou část povídek píšou puberťačky, jsou milostné vztahy zhusta hlavním motivem povídek. Soustřeďují se naštěstí – nebo naneštěstí – pouze na určité postavy.
„Celá sága je psána prakticky z pohledu Harryho Pottera,“ vysvětluji. „Tím pádem jsou postavy definovány převážně svým vztahem k Harrymu; pokud nemají vyhraněný vztah, víme, že existují a to je tak vše. Pokud jsou jeho přátelé a tráví s ním hodně času, víme o nich víc. A také, pokud mají k Potterovi výrazně záporný vztah; to je, hm, taky určující,“ šlehnu pohledem po Harryho nemesis. A pokračuji ve výkladu.
Snape zdá se, bere informace, včetně těch, že jeho postava měla ve fanpovídkách poměr s kde kterou, celkem dobře. Tedy…
„To je absurdní!“
„To víte, někdo své fantazii meze neklade. A to nemluvím o slashi…“ zarazím se.
„Co je to slash?“ zeptá se mě Snape mrazivě.
„Věřte mi, to nechcete vědět,“ ujistím ho.
Můj stručný výklad, o kterém bych mohla tvrdit, že trval polovinu noci, ale to bych trochu přeháněla, uvedl mé posluchače do stavu lehké konsternovanosti. Profesor Brumbál si házel do úst jeden bonbon za druhým, McGonagallová vypadala zoufale, Prýtová rezignovaně, Kratiknot měl v pohledu hrůzu a Snapeovi šla téměř pára z uší.
„Takže přítomné slečny jsou s vysokou pravděpodobností…“
„… autorky podobných elaborátů, ano,“ dokončím Brumbálovu větu. „A možná tu máme další styčný bod. Já totiž taky píšu. Ne takové povídky,“ rychle objasním, „ale píšu. A v poslední době jsem začala psát i něco ze světa… ze zdejšího světa,“ pokouším se vyhnout slovům Harry Potter, jak jen je to možné. „Dalo by se říct, že píšu… hravě,“ kulhavě dokončím vysvětlování. „A myslím si, že jsem tu v rámci nějaké chyby. Prosím, dostaňte mě domů!“

Samozřejmě, že jsem měla smůlu. I když oni vlastně taky – co by za to asi dali, kdyby všechny narušitele mohli poslat zpátky! Takže se museli shodnout, kde mě ubytují – samozřejmě poblíž ostatních návštěvnic (V pokoji s nima spát nebudu – To nemusíte, jen budete sdílet společenskou místnost – Aw! To ne! – A doufám, že vám nevadí, že nebydlíte ve věži – No, pokud to má slušný výhled…)
Naštěstí se mi podařilo ukecat, že opravdu nebudu muset sdílet společenskou místnost s Mařenkami, asi i díky mé nevinné poznámce o tom, že podle knih je v hradu spousta prázdných a nepoužívaných místností. Takže nakonec s nimi sdílím jen chodbu. A umývárny, hrome. Zlomyslnému pokusu udělat ze mě hlavu páté koleje jsem snad zdárně unikla poukázáním na skutečnost, že hlavou Jiskropšouku musí být Mařena a návrhem, ať tuto čest nabídnou některé ze studentek nástavby. Když učitelé začali probírat nutnost nového uspořádání stolů ve Velké síni, zívla jsem kolem celé hlavy a projevila chuť jít se ubytovat. Nebylo mi to přáno, protože zasedání očividně ještě neskončilo.
„Barvy Jiskropšouku jsou růžová a stříbrná a ve znaku je stříbrný jednorožec s duhovým rohem na růžovém pozadí,“ vmísila jsem se do hovoru. „Budu klidně sedět u stejného stolu jako ostatní. To mě nezabije. A ty slečny se celkem dobře zabaví samy, aspoň myslím. Jsou tři ráno. Nerozpustíte to? Vy zítra neučíte?“
„Ve vašem věku bych očekával větší odolnost,“ ušklíbl se Snape. Vůbec nevypadal unaveně. Parchant.
„Já včera taky spala jen tři hodiny,“ odpověděla jsem. Pak jsem se zarazila. „No jak, v mym věku? Teda, beru to jako poklonu, ale když máte rok 1995 a my 2008, tak jste jen o tři roky starší než já, tak se nevytahujte.“
„O tři roky?“
„Tak o tři roky a devět měsíců, když jste takovej puntičkář.“ Když jsem unavená, tak je můj pud sebezáchovy roven nule. Přes Snapeův mrazivý pohled jsem totiž pokračovala s vysvětlováním.
„Devátýho ledna šedesát, ne?“
„Jak-to-víte?“
„To ví každej,“ mávla jsem rukou.
Snape nevybuchl. Pouze ztuhl. Řekla bych, že až teď začíná chápat, co to vlastně znamená být objektem zájmu fandomu.
Nakonec to přece jen ukončili celkem brzy. Profesorka McGonagallová mě dovedla do křídla, kde mám být ubytována; byla jsem natolik mimo, že je zcela jisté, že zítra cestou do Velké síně zabloudím. Prošly jsme kolem dveří, zpoza kterých se ozýval bujný řehot – podle profesorčina povzdechu asi společenka Jiskropšouku. Ob dvoje dveře dál byl náš cíl – velká studovna a k ní přilehlá ložnice, trochu velká pro jednu osobu, s postelí s nebesy. McGonagallová zívajíc odešla a já neměla ani sílu něco prozkoumávat – jen jsem se převlékla do pyžama a bez mytí se svalila do postele. Když jsem upadala do mdlob, uvědomila jsem si, že ať se děje co se děje, svoji přednášku v jedenáct ráno prostě nemám šanci stihnout.
„Do háje.“

Výslech ve sborovně

Zpět na obsah

Kapitola 4: 3. Bradavice stokrát jinak

3. Bradavice stokrát jinak
Mařenky vytahují drápky. Je v Bradavicích červená knihovna? Potřebuju posilu.

Vzbudilo mě pronikavé zvonění přímo u ucha. Máchla jsem rukou a řinčící… cosi … srazila k zemi. Potom jsem otevřela oči.
„Uá!“
Ne, včerejšek nebyl sen. Ležím na široké posteli s tmavě vínovými nebesy a ze země se sbírá jakýsi okřídlený zvonek.
„Sorry,“ zamumlala jsem.
Zvonek by na mě vyplázl jazyk, kdyby nějaký měl. Takhle se jen odbelhal ke krbu a zmizel.
Znechuceně jsem se vykulila z postele. Potom jsem si uvědomila, že sdílím umyvárnu s osobami, které pravděpodobně tráví před zrcadlem významnou část svého mládí a vystartovala jsem třetí kosmickou rychlostí, abych stihla nezbytnou ranní hygienu, než mi tam nalezou a obsadí pravděpodobně jediné umyvadlo se zrcadlem.
V umyvárně jsem musela konstatovat, že má očekávání jsou poněkud poznamenána zkušenostmi z conů – řada nablýskaných umyvadel s obrovskými zrcadly, u každého leží nový kartáček na zuby i pasta, mýdla co hrdlo ráčí a čisté běloskvoucí ručníky – to je snad ještě lepší než umývárny Obchodní Akademie! Zběžné nahlédnutí do sprch potvrdí moje nejodvážnější očekávání – trysky! Masážní hlavice! A vsadím se že z tamtý trubky budou vylétávat bubliny!
S povzdechnutím na sprchu zatím rezignuji – jak se znám, tak bych určitě nestihla snídani. Tak holt budu dneska smrdět, no.
Po svém návratu udělám rychlou revizi toho, co mi mé zavazadlo nabízí za vhodné ošacení – je to jednoduché, kostým nebo kraťasy. Beru si kostým, už jen proto, aby bylo vidět, že jsem odjinud. Nad pláštěm se chvíli zamýšlím, ale pak si uvědomím: Je září, wole, a tady bude pekelně táhnout. Ale to už mě kručící žaludek směřuje k Velké síni a tamní snídani.
Samozřejmě jsem se ztratila. Naštěstí mi nakonec stačilo jít rovnou za vůní a našla jsem svůj cíl.
Tak. Tohle je Velká síň. Čtyři dlouhé stoly, už takhle ráno slušně zaplněné, vysoký strop, na němž se honí mraky a dveře, které úspěšně blokuji, jak tak stojím a zírám.
Když si uvědomím tu poslední část, vklopýtám dovnitř a snažím se ne-ná-pad-ně zjistit, kam si mám sednout. Velice rychle si uvědomím, že z nějakého důvodu nelze do Velké síně vejít nenápadně, prostě připoutáte všechny pohledy. S předstíranou suverenitou tedy pluji dál a dál a rozhlížím se po pátém stole, můj plášť při tom za mnou impozantně vlaje. Ano, to on umí. Tak je střižen. Hned se cítím líp.
Nálada mi ale poklesne k bodu mrazu, když zjišťuji, že pátý stůl se nachází na stejném vyvýšeném stupínku jako stůl učitelů – ano, úplně vepředu – a je k němu umístěn kolmo. Takže než se tam dostanu, tak si mě můžou prohlédnout úplně všichni.
Naštěstí jsem tu první, takže si rychle vybírám místo, z kterého mám přehled o veškerém dění v Síni. Během chvilky však dorazí očekávané hejno. Vesele mezi sebou hovoří a tváří se přátelsky. Mám silný pocit, že jsem někde, kam nepatřím. Tím myslím ještě silnější, než bych měla jindy. S úsměvy se mi představují. Kývám hlavou, i když tuším, že si všechny ty Kateřiny, Hanky a Zuzanky nemám šanci zapamatovat. Snídám jakési ovesné křupínky a pozoruji, jak dvě z nich sklání hlavy nad kouskem papíru. Očividně našly společnou řeč.
„Ššššš, šššš…“ dolehne ke mně hlas jedné z nich, „… jo. A pak Snape udělá tohle…“
Bože můj. Ony si tu snad píšou povídku! Jako by jim nestačil reálnej život.
Snídaně je u konce. Špinavé nádobí zmizí a já mám příjemný pocit, protože vím, že ho nemusím mýt. K našemu stolu náhle přistoupí profesor Snape. Asi nám něco chce.
„Usměj se na mě, Snapey,“ pronese laškujícím hlasem ta starší z obou spisovatelek.
V tu chvíli se zhroutí svět.
Snape se mile usměje.
Nedokážu uvěřit svým očím. Snape? Se mile? Usměje? Mimo charakter, mimo charakter! vyzvánějí ve mně poplašné zvony. Okamžitě je však nakopnut můj instinkt, o kterém jsem dosud netušila, že ho mám. Tiše zamumlám: „Profesor Snape se mile usmál. Potom se ale otřásl a neznámé kouzlo… pavučina neznámého kouzla z něj sklouzla. Upřel svůj zrak do očí… hm… nové studentce do očí a pravil studeným hlasem:“
„Nevím, o co se tu pokoušíte, slečno, ale buďte si vědoma, že to klasifikuji jako útok na učitele! Odebírám Jiskropšouku sto bodů!“
Ano. To byl Snape. Během mého monologu se skutečně otřásl a najednou to byl zase on. Sakra! Co se to tu děje?
Zbytek dopoledne se držím poblíž skupinky páté koleje a pozoruju cvrkot. Běžný bradavický cvrkot se nějak… mírně… mění. Mařenky dávají hlavy dohromady, něco si píšou a… paní Norrisová se přichází pomazlit… McGonagallová jim slibuje opatřit hůlky… Protiva se s nimi škádlí… Madam Hoochová jim ukazuje své koště…
Většinu úchylek se mi daří vrátit do běžných kolejí a díky mé nezměrné inteligenci mi už za několik hodin dojde, o co tu běží.
Máme sílu měnit příběh! Máme sílu měnit to, co se děje, jak lidi reagují a kdo vlastně jsou. Stačí, když si dvě, tři Mařky sednou a něco napíšou… a tenhle svět se tomu snaží přizpůsobit. Poleje mne hrůza. Ano, ony to píšou a mně stačí zamumlat pár vět a příběh se napraví. Tenhle svět ví, jaký má být, a stačí, když mu to lehce připomenu. A naštěstí se hejno drží pohromadě. Ale…
Na mysli mi vyvstane hrůzná představa, jak sleduji tuto skupinu hodinu za hodinou, den za dnem a rok za rokem a snažím se, aby kouzelnický svět zůstal aspoň tak rozumným, jak je to možné; pořád, až do smrti, věčný, nedobrovolný strážce kánonu, a udělá se mi zle. Když po obědě vlétnou do jedné opuštěné třídy, usadí se na lavice a začnou se hihňat, pokusím se udělat té hrůze přítrž.
„Tohle nemůžete!“ hlasitě je oslovím.
„Co, jako?“ ozve se odpověď.
„Nemůžete tady pobíhat a dělat… z Harryho Pottera svoje hřiště! A červenou knihovnu! Viděla jsem, co jste při obědě zkoušely na Harryho!“
„Jako, Harry si nějakou lásku zaslouží, ne?“
Zalapám po dechu.
„Tohle,“ hledám slova, „je kouzelnický svět. Ne dívčí románek!“
„A proč to nemůže být obojí?“ otáže se jedna.
„Co je na tom špatnýho? To není dívčí román, to je Láááska, rozumíš?“ zeptá se druhá.
„A četla jsi vůbec někdy nějakej dívčí román?“ optá se třetí.
„Když nevíš o čem mluvíš, tak se do nás neser,“ sprostě to završí čtvrtá.
No tohle! Začínám vidět rudě. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude, nebo atomová bomba! Slečny očividně neví, s kým mají co do činění! Já jsem dost splachovací, ale když se naštvu… a právě jsem se naštvala.
Vyletím na chodbu.
„Tužku a papír! Dejte mi tužku a papír!!!“ zařvu na celý hrad. „Sakra, stačí i brk a pergamen! Teď!“
Dveře tříd se otevírají, jak učitelé opatrně zjišťují zdroj rozruchu. Mám uspokojivě silné hlasové fondy, a když se rozeřvu, dostatečně ozvučím i menší až střední hrad. (S hanbou musím konstatovat, že na hodině věštění jsem slyšet nebyla.) Nojo, ale nikdo mi nepodává psací náčiní ani papír! S nadávkami zalovím ve svých kapsičkách a vydoluji miniaturní červenou propisku a z jedné strany potištěný papír s jízdním řádem.
„A-há!“ můj triumfální výkřik si ničím nezadá s Archimédovým „Heuréka!“
Připlácnu papír na stěnu, ta je ale hrbolatá a špatně se po ní píše. Nic neřeším, vrhám se na kolena, papír pokládám na podlahu a v pozici, která se osvědčila při vypracovávání otázek k různým zkouškám, píšu:
Nudila se. Tedy, ne že by tu nebyla žádná zábava, to určitě ne. Na conu je vždycky o zábavu postaráno. Jenže jí to momentálně přišlo všechno pořád stejné. Seděla se skupinkou svých přátel a přemýšlela, že by uvítala, kdyby se přihodilo něco opravdu neobvyklého. Najednou, z ničeho nic, pocítila zvláštní brnění a zazdálo se jí, jako by se celý svět kolem ní rozplýval. Najednou ticho, bílo. A pak, jako otočením vypínače, se ocitla na chodbě hradu…
Z čistého vzduchu se vyloupne postava, která očividně ještě před chvílí seděla. Rozplácne se na zemi, upadne jí skicák a rozsype se kreslící náčiní.
„Moje Copicy!“ zazoufá si a začne je sbírat.
Prakticky celý hrad ji s údivem pozoruje. Vidí menší tmavovlasou dívku, která na sobě má zde neznámý černý oděv s velkým výstřihem, který si může dovolit, a na hlavě nasazovací špičaté růžové uši. Ve tváři má tato osůbka napůl roztomilý a napůl maniakální výraz.
„San! A-há,“ prezentuji novou příchozí hejnu vyrojivších se Mařen.
„Co jako?“
„No – že se nevyznám v dívčí literatuře, a-há! Tak tohle je můj konzultant. A-há?“
„Tess…“ osloví mě nově příchozí hlasem, který si ve své ledovosti nijak nezadá se Snapeovým.
„Eh, ahojky, San,“ rozpačitě se na ni pousměji. Tak, a už jsme tu ve starwarsáckých kostýmech dvě, prolétne mi hlavou.
„Teeess?“
S údivem se na San zahledím. Slovní zásoba zvící jednoho slova není jejím obvyklým stylem. San je očividně v šoku. Dívá se na mě, na Mařeny a na hlavy vykukující zpoza pootevřených dveří, na mě, na chodbu, praští si rukou do stěny a zasykne, šťouchne do brnění, ale zachytí ho, než se skácí, opět se podívá na mě, na proplouvajícího Bezhlavého Nicka a na blížícího se profesora lektvarů, který pravděpodobně přichází zjistit, co se to tu sakra děje. Na její tváři se usídlí nevěřícný výraz.
„Shit.“

Usměj se, Snapey!

Zpět na obsah

Kapitola 5: 4. Rovnováha hrůzy

4. Rovnováha hrůzy
Poznávání hradu. Magická trojka. Bude se Umbridgeová mstít? A Fénixův řád?

Poté, co se San seznámila se svým okolím a nastalou situací a okolí a situace se seznámily s ní, nastal další moment ticha.
„Dneska už si každej myslí, že umí psát,“ vyjádřila San svůj názor, když jsem jí vysvětlila, proč sem byla povolána.
„Jo, a co ty o tom máš co říkat?“ nafoukla se jedna ze zaměnitelných Mařen. Asi bych se je opravdu měla naučit rozlišovat…
„San totiž…“ ujmu se vysvětlování, když mi na nohu dupne jakýsi slon a v mém zorném poli se objeví předmět pokušení.
„Nechceš lízátko, Tess?“
Poslušna tradice starwarsáků (budiž, určité skupiny starwarsáků) „co vidíme, to sežerem“, zmocňuji se předmětného mlsku a začnu se jím zabývat.
„To je podplácení, San?“
„No… chtěla bys radši vyhrožování?“
„Ale ne, já se ráda nechám podplácet, kolik jich máš?“
„Nech se překvapit.“
Ach, hned je mi lépe. Nejen proto, že mi rapidně stoupá hladina cukru, ani proto, že mám v budoucnu naději na další lízátka. Je to prostě najednou úplně jiný pocit. Už tu nejsem sama. Je tu se mnou někdo, koho znám, s kým můžu vytvořit alianci proti zlému světu, který je tam někde venku; někdo, kdo mi může nahrávat na smeče a kdo zvedne moje nahrávky. Připsat si sem San byl původně zkratkovitý impuls, ale z toho, že se mi nálada zlepšila o sto procent, lze usuzovat, že právě to mi tu chybělo! Někdo, s kým můžu absurditu téhle situace sdílet.
Provoz na chodbě se podstatně uklidnil, když se učitelé vrátili ke své práci – vyučování. Dveře zaklaply, i profesor Snape se, potom co potřásl hlavou a pronesl něco o holubníku, vrátil do sklepení, sledován hloučkem dychtivých fanynek, který okázale ignoroval.
„To byl jako Snape, jo?“ ukázala San na vzdalující se siluetu ve tvaru přerostlého netopýra.
„Mno jo,“ potvrdím. „Asi měl volnou hodinu, nemyslím, že by nechal studenty v tak potenciálně výbušném prostředí, jako je učebna lektvarů, samotné,“ pravím zadumaně. „To ale znamená, že ony mají čas… sakra… Magická energie, která byla spotřebována pro přesun jedné osoby z cizího vesmíru způsobila vír, který způsobil… ne, jehož důsledkem není možno vyvolat změny stávající reality jejich zapsáním, dokud se neobnoví původní hladina magie.“
„Cože?“
„No, ale mohlo by to fungovat, že jim teď nějakou dobu nepůjde měnit tuhle realitu, ne? Tak… do večeře? Ať máme čas si oddechnout… a  tak?“
„Fajn,“ prohlásí San. „A pak, když už víš jak, je můžeš všechny vrátit zpátky, ne?“
„No jasně!“ rozzářím se. „A nás taky!“
„No… třeba se mnou můžeš ještě chviličku počkat,“ vrhne na mě San šílený úsměv.
„Noooo… třeba ti tu bude jedno odpoledne stačit. Ne? Jedno odpoledne ti bude stačit…“ mávnu rukou.
„M-mmm. Síla nezabírá.“
„A sakra.“

Odpoledne jsme si užily. Prozkoumávaly jsme hrad, objevovaly kde co je, několikrát zabloudily, ale vždycky se našly. Potkaly jsme Protivu, který asi zrovna letěl za nějakým cílem, protože si nás nevšímal. Komnatu nejvyšší potřeby jsme nenašly, hlavně proto, že jsem si nedokázala vybavit, kde by jako mohla být, ale vcelku jsme se dobře bavily.
„Je to nuda,“ postěžuje si San. „Je to tu velký až moc. A táhne tu a je tu zima. A bolí mě nohy.“
„Hele, tudy se asi jde k nebelvírské věži,“ snažím se ji přivést na jiné myšlenky.
„Ještě jedny schody a zabiju tě. Kde jsou všichni? Mám hlad.“
„Dobře, dobře, půjdeme do Velké síně, tam můžeme zůstat až do večeře. Vidíš, jedno odpoledne ti tu opravdu stačí,“ popíchnu ji.
„Nikoho jsem nepotkala. To jsou Bradavice na nic, tohleto…“ brblá San dál, nevnímajíc mé vysvětlování, že jsme ve škole a ve škole probíhá výuka a tudíž místní studenti sedí ve třídách a netrajdají po hradě.
Velká síň svou majestátností zapůsobí i na San. Ale to by nebyla ona, aby se nepostavila přesně doprostřed a nevyzkoušela, jestli tu je ozvěna-na-na. No, je. Jistě, kdyby tu někdo byl, tak by tohle neudělala, říkám si sama pro sebe a trochu jí závidím, že měla tu příležitost. No, tak si taky zařvu. A co? Komu se to povede, stát ve Velké síni a řvát: „Jak je ti, Rakousko?“
Ukážu San náš stůl, u kterého je o židli víc než ráno. Posadí se a udělá si pohodlí. Asi je opravdu trochu ušlá.
„Áááá,“ zavrtí se, vytáhne skicák a začne se zaobírat jakýmsi obskurním myšlenkovým pochodem, jehož výsledkem bude pravděpodobně mírně až středně úchylný obrázek.
„Takže,“ zrekapituluji svůj plán, „nejdřív pošlu domů ty… slepice, teprv potom to Brumbálovi vysvětlím, pak se rozloučíme a taky jedem. Co ty na to?“
„Hm,“ odpoví San. „Víš ty co? Pošli je domů bez večeře.“
Uchechtnu se. Dobrý nápad.
Než se začnou trousit studenti, učitelé a ostatní k večeři, podaří se mi zmocnit Saniných starších obrázků a jejich prohlížením a chválou autorky úspěšně zabiju zbývající čas.
A už je to tady. Velká síň se zaplnila do posledního místečka. Nikdo nechce přijít o hlavní jídlo dne. Studenti, profesoři, i naštvaně se tvářící pátá kolej. Nadešel můj okamžik. Na papír, který jsem získala od San, píšu červeně:
Co je moc, to je moc, pomyslel si vesmír a škytl. První nápor jeho nevole zachytily osoby, které si s ním tolik necitelně pohrávaly. Jedna po druhé mizely a vracely se do svého původního světa, jak se gigantická síla této pseudoreality snažila zbavit nepříjemných parazitů…
A… nic se nestalo.
„Nic se nestalo,“ šeptnu k San.
„Možná je ještě moc brzo potom, co jsem přišla, asi musíš chvíli počkat.“
„Hm.“
Brumbál zvedl sklenici k přípitku.
Brumbál zvedl sklenici k přípitku.
„To nebude tím,“ povzdechnu si. Sakra, a už se zdálo, že máme řešení…
„Koukni,“ poukáže San, „pracujou ve skupinách.“
Má pravdu. Mařky mají hlavy dohromady a něco píšou… nebo, podle jejich znechucených výrazů, se o něco snaží. A nejde jim to a nejde.
„Mno, my jsme tu dvě. Shodly jsme se, že jim to už nebude fungovat, ne?“
„Když to říkáš…“
„A shodly jsme se, že nám bude fungovat to jejich poslání domů, ne? Obě? A jsme taky skupina…“
„Dvě jsou skupina?“
„No jo!“ plácnu se do čela. „Musí to být tři. Ale ty správné tři. Panna, matka… a ta třetí…“
„Cože?“
„To je Prattchet.“
„To já nečetla…“
„Jo tak. No, to je jedno, nejsme na Zeměploše, takže to snad neplatí. Ono taky hledat ve fandomu zrovna tyhle tři typy…“ zakroutím hlavou.
„Ale koho teda?“
V hlavě si probírám, jaké podmínky musí daná osoba splňovat. Tak, musí psát, nebo se aspoň o psaní pokoušet… hlavou se mi mihnou některá jména, jako fandom jsme celkem literárně plodní. Jenomže musí taky znát svět Harryho Pottera. To okruh nepatrně zužuje. A musím s ní být schopná vyjít. A, protože se nakonec bude jednat o to to napsat, musíme být spolu schopné psát… na mysli mi vytane pár jmen, ale ani jedna z oněch osob není dostatečně šílená. Pak si na kohosi vzpomenu a maniakálně se zazubím.
„Davaj papír…“
Najednou se kolem ní udělalo divně. Zatočila se jí hlava, zatmělo se jí před očima a zničehonic jako by byla teleportována do Velké síně Bradavického hradu…
Zničehonic, jako by byla teleportována, se u našeho stolu objevila Gwen. Objevila není to pravé slovo. Jak jsme se později dozvěděly, původně stála a opírala se o stěnu. Tato nyní zmizela, takže Gwen, zbavená podpory, provedla pár kreací na téma „opírám se o něco, co tu není“ při kterých se snažila chytit rovnováhu, aby svůj boj nakonec prohrála. Pro diváky to bylo jistě zajímavé rozptýlení, ale obávám se, že ona to tak nebrala.
„Sakra,“ zanadává Gwen, když se zvedá do sedu. Přitom její pohled padne na strop.
„A sakra,“ zopakuje. Potom mě její pohled najde.
„Teeess?“
Tohle už začíná být monotónní.
„No?“
„To jsou Bradavice, viď?“
„No-jo.“
„Velká síň?“
„No-jo.“
„Sakra,“ opět zopakuje Gwen, přitáhne si objevivší se židli a usadí se. Vrhne široký nervózní úsměv k profesorskému stolu a zeptá se:
„A v kterém díle jsme?“
„Ve Fénixově řádu.“
Zazní hlasité ticho. Cítím několik málo šokovaných pohledů od kolejních stolů a vidím několik významně hrozivých či nevěřícných pohledů od stolu profesorského. Pod jejich tíhou se nápadně zmenším.
„Tak se jmenuje ta kniha, pátý díl, víte, Harry Potter a Fénixův řád…“ vysvětlujícně mumlám, ale moc si tím nepolepším.
Gwen na mne vrhne opatrný pohled a šeptem se optá:
„To je kterej, já se v tom tolik nevyznám.“
„To je ten, jak podle Dragona, cituji, má Harry celý rok krámy.“
Veliké haló od zmijozelského stolu mě upozorní na fakt zdejší dokonalé akustiky, která způsobuje, že naše každé slovo je slyšet naprosto všude v síni. Hmmm. Gwen se však očividně rozsvěcí.
„Jo, takže obranu proti černé magii letos učí…“
„Umbridgeová.“
„Jo, to je ta růžová ropucha.“
Eh.
„Gwen, myslím, že tě slyší,“ registruji zlostí žhavý pohled osoby v růžovém od profesorského stolu.
„A co nám může,“ mumlá Gwen.
„No, třeba… Crucio?“
„Vždyť je tu Brumbál.“
„Ale ten tu nebude furt.“
„Nojo,“ zarazí se Gwen. Vrhne jeden ze svých patentovaných úsměvů. „To ten šok. Přemístění a tak. Pardon…“
Brumbál rezignovaně povzdechne. Nejen, že jeho problém s nezvanými návštěvnicemi trvá, ještě se zmnožil o další dvě příchozí.
„Dobrou chuť,“ smutně popřeje škole a na stolech se objeví jídlo.
San se vynoří zpod stolu a nandává si.
„San? Co tu děláš?“ udiveně si jí všimne Gwen.
„Coby, válím se smíchy pod stolem,“ odpoví naprosto klidným a vyrovnaným hlasem San.
Po večeři vystřelím ze síně tak rychle, jak jen to jde, vlekouc za sebou své dvě kamarádky. Opravdu nechci slyšet od Brumbála: Tess? Na slovíčko… Dovleču je do mých, vlastně už našich, pokojů a ani mě nepřekvapuje, že v ložnici jsou nyní tři postele. San zpraví Gwen o situaci.
„A ty si myslíš, že ve třech to bude fungovat?“ skepticky se optá Gwen.
„No… snad… jo…“ uvědomím si, že se stébla chytám. „To zjistíme až ráno,“ pokouším se uzavřít toto téma, „teď to ještě beztak nemůže fungovat, když jsme tě sem přitáhly.“
„Mluv si za sebe,“ ozve se San.
„No, hlavně si pojistíme, aby jim nešly dělat změny příběhu, a pak se uvidí,“ mlhavě plánuji. „Tři proti jedenácti. Muehehe. Naše síly jsou vyrovnané, co víc, máme přesilu,“ pronáším motivační řeč ke svým vojskům, když mě zasáhne zákeřný polštář a vrátí do reality.
„Já,“ pronese Gwen hrozivým hlasem, „chci zpátky. Hned. Držela jsem si místo na Fuku! Hodinu! Víš, jak je tam vždycky narváno! Začne co nevidět, a já tam chci být, rozumíš?“
„S tím nic neudělám, promiň,“ pokrčím rameny. Pak si něco uvědomím. „Počkej, Fuka měl být v pátek, vždyť jsem se vztekala, že ho nestihnu. A teď musí být sobota, protože…“
„Je pátek večer, Tess,“ chladně mě ujistí Gwen.
„To je divný,“ povídá San, „já měla taky pátek večer, když jsem se tu objevila, a to už bylo před kolika hodinami.“
„Super,“ zajásám, „tady je prostě pořád pátek večer!“
Na nechápavé pohledy vysvětlím: „Já měla pátek večer včera. Kdokoliv kdykoliv sem přijde, má tedy asi pátek večer, z toho plyne, že až se vrátíme, bude taky pátek večer a já stíhám svou sobotní přednášku!“
Gwen si povzdechne nad mými prioritami.
„Jestli se vrátíme,“ suše dodá San.
„Ale no tak,“ snažím se jim zvednout náladu, „San, kdo to říkal, že si tu chce pořádně užít? Užijeme si tu nějakou zábavu, a když se nám nepodaří přijít na to, jak zpátky, tak to určitě dokáže Brumbál! A třeba se nám to povede, ráno moudřejší večera.“
„No,“ praví Gwen zamyšleně, „Vlastně jsem ještě ani pořádně neviděla Snapea.“ Na její tváři se objeví mírně poťouchlý výraz.
„Tess, zítra se musíme seznámit s nějakejma lidma,“ vyžaduje San.
„Určitě se chci podívat do hodiny lektvarů,“ plánuje Gwen, „a na bylinkářství, jo?“
„Co Malfoy, jak vypadá?“ ptá se San.
„Jako třeba Harry mě ani moc nebere…“ pokračuje Gwen.
„Myslím Luciuse, ne Draca,“ upřesňuje svůj dotaz San.
Je toho na mě trochu moc.
„Vy budete moje smrt!“

A co Malfoy?

Zpět na obsah

Kapitola 6: 5. Předstírání normality

5. Předstírání normality
Rozhovor s Brumbálem. Pořád nezapadám. Severus Snape zjišťuje, co je to slash.

Obvykle nemám potíže s tím, že bych se ráno vzbudila a už nemohla usnout, spíše naopak, ale potom, co jsem se probrala z nějakého hrůzného snu, v němž figuroval modrý létající slon a stepující Legolas, už ne a ne zabrat. Do naší ložnice se zvolna vplíží svítání. Unavená z pokusů o další usnutí se rozhodnu vstát a zblízka se seznámit se zázraky zdejší koupelny. Vezmu si věci na převlečení a hodlám se tiše odplížit. Cestou můj pohled padne na závěsy postelí mých kamarádek, kterým jsem včera nevěnovala velkou pozornost – no jasně. Samý extrabuřty. San má tmavě modré závěsy se zlatými hvězdami, zatímco závěsy Gwen jsou temně zelené s vyšívanými bronzovými lístečky. Ušklíbnu se a vycupitám ven, doufajíc, že mě nikdo nespatří v sice naprosto cudném, ale zato úchylně růžovém pyžamu. Zkazilo by mi to reputaci.
Po slastné půlhodině ve zdejší zázračné sprše nechávám v umývárnách schnout pyžamo, které mi samozřejmě spadlo do té největší (a jediné) louže a vydávám se bloumat hradem. Mé bezcílné toulky však netrvají dlouho…
„Tady jste!“ chytne mě za zápěstí nečekaně se objevivší profesor Snape.
„Pusti mi!“ hystericky zareaguji.
„Profesor Brumbál s vámi chce mluvit.“
„Pusti mi, povídám…“
Snape si mých protestů nevšímá a nevybíravě mě táhne za sebou. Zakroutím rukou a vyškubnu se mu.
„Nesahat. Grrrr!“ v tu chvíli s uvědomím s kým to vlastně mluvím.
„Pardon, pardon, však já jdu, už jdu, jo?“
Poslušně následuji Snapea až dorazíme… ano, tady je přece ředitelna, že?
„Máslový ležák,“ pronese znechuceně Snape a vchod do ředitelny se otevře. Snape mě vybídne abych vstoupila, ale sám zůstává venku.
V ředitelně nikdo není. Zatím. Pokud tedy nepočítáme toho zvláštního papouška, teda vlastně fénixe.
„Lóra, Lóra, Pepiků…“ hovořím na něj po způsobu papoušků.
Fénix vytáhne hlavu zpod křídla a vrhne na mě nevěřícný pohled.
Dveře se opět otevřou a vpustí dovnitř zdejšího ředitele. V tu chvíli zrozpačitím, tedy, zrozpačitím ještě o něco víc.
„M-bré ráno,“ pozdravím.
„Dobré ráno,“ odpoví mi s povzdechnutím Brumbál. Pak na mě chvíli tiše upírá zrak, až bych se nejraději zavrtala do země.
„Prosím vás, příště, než budete zase nějak experimentovat, prokonzultujte se mnou své kroky, ano?“ Jeho hlas je nečekaně smutný. Začínám se cítit velmi provinile.
„Tak povídejte, co to včera bylo,“ vybídne mne.
„Vyřešila jsem váš nejhorší problém,“ vyhrknu. Přes jeho skeptický pohled pokračuju. „Ne, vážně. Asi jste si nevšiml, no, neměl jste si všimnout, ale když ty… slečny začaly psát něco jako příběh, tak se reakce všech postav – vás všech –  začaly měnit podle toho, co si ony přály. Tohle už jim nefunguje,“ pochválím se.
„A proč si myslíte, že jim to nefunguje?“
„No,“ zamyslím se. Proč jim to vlastně nefunguje? Když jsem si vymyslela to časové omezení, tak to bylo vcelku dost násilné, i když to dávalo jistý smysl, ale jim to nefungovalo ani potom… hmmm. „Asi, teda pravděpodobně, je to tak, že vy nejste jejich dílem. Vy jste postavy, které stvořil někdo jiný, a v rámci tohohle vesmíru jste vlastně i svoji samí. Takže ony se možná můžou dohodnout na tom, jak vás změní, a samo o sobě jim to z nějakého důvodu funguje, ale když se jiná skupina dohodne, že jim to fungovat nebude, tak jim to prostě fungovat nebude, protože… jo, my tu jejich schopnost vyrušíme.
Ony k vám totiž nemají žádná práva, tak.“
„A proto jste sem povolala vaše… přítelkyně?“
Zatvářím se svatouškovsky. „Proto.“ Ale lžu jen napůl.
„Totiž, domnívám se, že je zapotřebí skupinky tří… protože tři je magické číslo… abychom je dokázaly jaksi napsat zpátky. Jo, to by mělo fungovat. A taky myslím, že dnes ráno je ten pravý čas, protože mám takovou teorii… no to je jedno. Takže při troše štěstí se celý problém za chvíli vyřeší a my se všichni vrátíme a vy budete mít klid…“
„A co když se to nevyřeší?“ skočí mi do řeči Brumbál. „Povoláte další? Aby vás bylo sedm? A potom kolik?“
„Neee,“ ohradím se, „v sedmi se povídka psát nedá, zkoušela jsem to. Jestli se to nevyřeší, tak… tak to asi nechám na vás. Vy jste tady ti kouzelníci, ne?“
Brumbál si očividně oddechne.
„Ještě jsem s vámi chtěl probrat jednu záležitost. Totiž – kvůli zdejší situaci je dnes mimořádná schůze školní rady…“
„V neděli? Teda… jestli je neděle,“ přeruším ho.
„Ano, dnes je neděle,“ pokračuje Brumbál hladce.
„No když můžete mít vyučování v sobotu…“ zamumlám. Brumbál se nenechá rušit.
„Tedy, chtěl jsem říci… školní rada se nemusí dozvědět všechny aspekty naší situace, že?“
„Co tím myslíte?“ optám se.
„Vy a vaše přítelkyně jste... trochu příliš nápadné.“
V kostýmech z vesmíru Hvězdných válek, jistě, dva Sithové a Jedi se asi běžně po Bradavicích nepotulují.
„A co byste navrhoval?“
„Po snídani vás vyzvedne profesorka McGonagallová a vy se alespoň na dnešek převléknete do zdejších školních uniforem.“
Vrhnu na něj šokovaný pohled. „Cože?“
„Je to doufám pro vás akceptovatelné, nemáte nějaké náboženské…“
„Ale ne. Teda jo. Vlastně chci říct – je to možné. Dobře, řeknu jim to. Po snídani? To se nám ale třeba dřív podaří dostat všechny domů…“
„S tím,“ potřese Brumbál hlavou, „bych nepočítal. Nepodceňuji vás, ale znám Zákon schválnosti…“
„Jo.“
Brumbál mě poté propustil a já se vydala do naší ložnice, kde jsem zastihla své kamarádky v pilné přípravě na snídani. Následně jsem je seznámila se situací. Nebyly proti.
„A dneska je neděle,“ zdůraznila jsem, „to znamená, že se neučí, a ve zdejších uniformách budeme ne-ná-pad-né a…“ škodolibost zavládne vůkol.
Cestu na snídani si konečně pořádně užívám.
„Táhne tu,“ stěžuje si San.
„Já vlaji,“ nadšeně povykuje Gwen.
„Já taky vlaji,“ přidávám se, „teda, můj plášť jako, to, vlaje.“
Navzájem se s Gwen pozorujeme. Jak vlajeme. Tedy naše pláště. Cítíme se skvěle. San se na nás zachmuřeně dívá.
„Život není fér,“ oznámí obecně.
„Taky máš mít plášť, není tak těžký si ho ušít a skvěle vypadá,“ popíchnu ji.
Dvě dramaticky vlající a jedna naštvaná dorazily na snídani.
Potom se ale moje nálada zhoršila. „Kouzlo“ opět nefungovalo.
„No vlastně to dává smysl,“ prohlásí zadumaně Gwen.
„Jo? To by mě zajímalo jakej,“ naštvaně opáčím.
„No, byl by to přece divnej příběh, ne? Jako… beru tohle jako příběh. Takže by měl začátek a konec a nic mezi tím? Vždyť se ještě nic nestalo.“
Hm, možná má pravdu. Jestli tohle všechno bereme jako příběh…
Z úvah mě vyruší McGonagallová, která nás zavede do jakési obrovské šatny plné různých školních uniforem a začne nám dávat instrukce.
„Ještě kolejní vázanky a…“
„Tak to prrr,“ padne můj pohled na nechutnou kombinaci růžové a stříbrné. „Když předstíráme, že sem patříme, tak můžeme stejně dobře předstírat i příslušnost k nějaké normální koleji, ne?“
„Domnívám se, že ano,“ zarazí se McGonagallová. „A k jaké tedy?“
„Zmijozééél!“ vykřikne nadšeně San.
„Mně vychází ve všech testech Nebelvír,“ začnu předstírat skromnost.
„Mně je to víceméně jedno,“ povídá Gwen. „Třeba taky Nebelvír. Nebo abych se neopičila, tak radši Havraspár.“
McGongallová nám rozdá příslušné vázanky a pláště s odpovídajícími nášivkami a pošle nás do kabinek. Po určité chvíli je opustíme a podíváme se na sebe. Zatímco já jsem vzorně zapnutá až ke krku a moje vázanka má uzel pevně utažen, Gwen i San mají vázanky volné a jejich košile odhalují odvážné výstřihy.
„Nezapadáš, Tess,“ upozorní mě Gwen.
„No-a?“ odvětím, ale odvážu se, trochu si povolím vázanku a rozepnu jeden knoflíček.
„Tess, ty seš beznadějnej případ,“ potřese hlavou San.
„No-a?“ zopakuji svou repliku. Otočím se kolem dokola a zkontroluju se v zrcadle.
„Jako, dobrý. Pohodlný. Ale… když si stáhnu tričko ještě níž a přehodím jednu hubenou nožku přes druhou…“
„… tak kluci vyrazí na záchod s poněkud těsnějšími poklopci?“ hádá Gwen.
„Ne, shrnou se mi podkolenky,“ nevinně odpovím. „Mně se totiž vždycky shrnou podkolenky. Mám moc hubený nohy.“
„Zabijem ji?“ obrátí se Gwen na San.
„Utopíme ji!“ odpoví San.
„Tak díky, my teď jdem k jezeru,“ rozloučím se s mírně vytřeštěnou profesorkou McGonagallovou. To už citáty z určitých děl s lidmi dělají…
Ještě ale ani nevyjdeme z hradu a cestu nám zastoupí nepovědomá, ale snadno určitelná postava.
„Hele, ty jsi včera říkala o mým kamarádovi dost hnusný věci.“
„Týjo, my jsme v přestrojení a ty jsi mě poznal! Seš dobrej, Rone!“
„Nezamlouvej to a odvolej, co jsi řekla!“
„Nebo co? Chceš se prát, chceš se prát?“
„Ty se s ní nechceš prát, Rone,“ vstoupí do naší konverzace Gwen, „fakt nechceš.“
„Tess, víš, že se nesmíš prát,“ naoko mě uklidňuje San, „těch mrtvejch už bylo trochu moc,“ bájí.
„Kušte,“ okřiknu je, „hele, Rone… ty seš docela milej kluk. A Harry je taky docela milej kluk, nic proti němu nemám… akorát momentálně trpí obzvláště závažným případem patnácti let.“
„No jo,“ vzpomene si Gwen, „takový už jsme taky měli!“
„Z toho se vyroste,“ uklidním Rona. „Většinou,“ dodám. „Tak to… rozviň svůj klid a buď dobrý.“
Necháme Rona stát a koukat a vyjdeme ven z hradu, do prosluněného nedělního dne.

„Teda, ne že by tu nebyli hezký kluci,“ povídá Gwen, když už nějakou dobu pozorujeme cvrkot na břehu jezera, „ale jsou všichni strašně mladý.“
„Hezký bishíci,“ podotkne San.
„To jo, ale chodila bys s nima? Hele, Tess, proč tu není třeba Snape?“
„Snape se ti tu bude procházet v neděli po břehu jezera, žejo. Nebo se opalovat na trávě, viď. A co takhle koupat se za měsíčního svitu na adama, to bys po něm nechtěla?“
„Týjó…“ San se zaleskne v očích.
„No co si myslíš, celý dny je zavřenej ve sklepeních, připravuje lektvary…“
„… čichá ty výpary, ty jsou určitě jedovatý a tak…“ doplní mě Gwen.
„… a ty myslíš, že bude mít vypracovaný tělo kulturisty s dokonalým opálením?“
„Jak si ho nakreslím…“ pokrčí rameny San a jme se skicovat.
„Úchyle,“ ohodnotím ji.
„Nebo Lucius, Tess, proč se tu nemůže objevit třeba Lucius?“ ptá se Gwen.
„Tak bacha,“ zvedne San hlavu od skicáku, „na Luciuska mi nesahej, jo? Ten je celej můj.“
„Nech mi padesátiprocentní podíl, co ti to udělá?“ doráží Gwen.
„Jste obě úchylný,“ konstatuji. „Vždyť je ženatej.“
„Nevadí,“ zazubí se Gwen. „Zařídíme…“
„To jsem tuhle četla,“ vzpomněla jsem si, „jak nejdřív vona měla sex se Snapem a pak ji v dívčích umývárnách znásilnil Malfoy, Lucius, jako a pak jí říkal že si ho musí vzít protože jeho žena umírá a… dál už nevim.“
„Ježiš dej s tím pokoj, pak kdo je úchyl.“
„No já to nenapsala,“ podotknu.
„Ale čteš to.“
„Nikdy jsem netvrdila, že nejsem určitým způsobem masochista,“ odpovím. Musím ale začít křičet, protože má slova jsou přehlušena zvukem gongu.
„Co se to děje?“ ptá se San.
„Že by oběd? Ano, a je to oběd!“

Totálně přežraná jsem se rozvalila na své židli a šťourala se párátkem v zubech.
„Ve starém Řecku,“ povídám, „měli takový jídelny, jako zvláštní místnost v domě, jmenovalo se to Andron, a tam jedli vleže na takových jako válendách. To bych sem taky zavedla.“
„M-hm,“ přitaká mi Gwen.
Vůkol panuje líná nálada. Nic se nám nechce. Ale přece jen by bylo pěkné podívat se okolo, na majestátní architekturu bradavického hradu, na opajcovaný Staroměstský orloj, na vrbu mlátičku a tak podobně, a proto se volným krokem vydáme za zmíněnými pamětihodnostmi. Teda, mít tu foťák, tak už si snad připadám jako japonskej turista. Mírný větřík, který foukal celé dopoledne, však zvolna ustává a projeví se v plné síle to, že jsme ve Skotsku.
„Sakra, co je to tu za mrchy?“ začne se ohánět San skicákem.
„Midžiny. To neřeš. Je holt bezvětří, no. Musíme se hýbat, jak se zastavíme, tak nás sežerou.“
„Teeess, co jsou to ty midžiny?“ zoufale mává rukama Gwen. „Něco kouzelnýho?“
„Ale né. Muchničky. Midges. Aneb midžiny,“ prohlásím stoicky. Ne, Skotsko to není Ewan McGregor a Highlander. To jsou muchničky a déšť.
Gwen mi přetrhne myšlenky: „Aha. Ty myslíš bitvargur... tedy Simulinum vittatum.“
„To je jako jejich latinskej název nebo co?“
„Jo,“ odpoví.
„No jo, typickej havraspárskej vejtaha,“ zaškaredím se na ni.
„Kdo, já? Eh, ne, vůbec…“ má aspoň tolik slušnosti, aby se zatvářila rozpačitě.
„No fakt. Havraspárská vázanka, havraspárskej znak a havraspárský kecy,“ nedám se.
„Nevím jak vy, ale já jdu dovnitř,“ sveřepě prohlásí San a míří do bezpečí hradu. Ochotně ji následujeme.
Když ale vejdeme do hradu, projdeme jedním z mnoha nádvoří a zahneme do jedné z mnohých chodeb, zahlédneme cosi, kohosi… nečekaného.
„Kawaí!“ vypískne, na sebe hodně netypicky, Gwen.
„Dýchej, holka, dýchej, tak co, dneska byla schůze školní rady a ano, Lucius Malfoy je členem školní rady, ale taky je to pěknej parchant…“
„Na to kašlu, chci ho vidět zblízka,“ hotoví se San k frontálnímu útoku.
„Nikam!“ popadnu ji za křídlo a prudce ji zastavím, až jí upadne skicák a pokreslené papíry se rozlétnou kolem nás.
„Vrahu!“ osopí se na mne nešťastná autorka a jme se své výtvory sbírat. S omluvami jí pomáhám. Mám při tom možnost podívat se na některá z jejích nejnovějších děl.
„No jo, to seš celá ty, San,“ komentuji její výtvory. „Yaoi a slash, to je tvoje. A copak je tady?“
„Coby, štěňátka,“ pokrčí San rameny. „Sirius a Remus, oblíbený pairing.“
Ani jedna z nás si nevšimla, že se za námi objevil někdo další, někdo, koho je lépe nemít za zády.
„Tohle,“ ozve se přiškrcený hlas profesora Snapea, „tohle je slash?“ Jeho pohled je neodvratně přitahován odvážným obrázkem štěňátek.
„Já vám říkala, že to nechcete vědět,“ zamumlám.
„A to je to ještě dobrý, slash. To takový PWP nebo mmpreg, to jsem sama koukala co se vůbec píše…“
Ve Snapeovi by se krve nedořezal.
„No, to už určitě nechcete vědět,“ rozpačitě dokončím.
Učitel lektvarů se otočí a beze slova odchází, předpokládám, že se jde opít. I když zase každý nemusí mít barvitou fantazii, žejo.
„Není PVP Player Versus Player?“
„Dvojatý v, Gwen, dvojatý. To ti vysvětlím po dvaadvacátý hodině,“
„Hm,“ na to Gwen. „Ale – můžem snad jít trochu blíž, ne?“
„Radši ne, neměli by si nás všimnout,“ trpělivě vysvětluji. „Nebo snad chceš, aby Lucius řekl strýčkovi Voldymu, že ho obtěžovaly takový divný…“
„To je mi jedno,“ sleduje San pohledem svůj mizící idol. „Za ním!“
„Ale nenápadně!“ snažím se prosadit coby hlas rozumu.
Zahneme za roh, zahlédneme mizející hábit, za další roh a už je vidět brána… a odjíždějící kočár.
„Tak. A je pryč.“
Gwenina frustrace očividně dosáhla vrcholu a San si s ní v ničem nezadá. Zatímco ale San trpí mlčky, Gwen hledá dostatečně silnou nadávku, kterou by si ulevila…
„Zafreleně!“

Tohle je slash?


Pokud některé z vás zajímá, jaký že to obrázek viděl Snape, pak pravděpodobně tento:
http://sandralanczova.cz/sandra/?q=node/907. Varování - slash, 15+ (nebo otrlých 12+)

Zpět na obsah

Kapitola 7: 6. Nemilé překvapení

6. Nemilé překvapení
Situace se zamotává. Jak to vypadá v učebně lektvarů? Na hrubý pytel hrubá záplata.

Před večeří už jsem byla celá žhavá zbavit se potterovského kostýmu. Jako nic proti, opravdu, je pohodlnej, ale tak nějak jsem měla dojem, že se nás už ten kostým sám snaží dotlačit do nějakých rolí… nebo možná jednáme podvědomě s ohledem na to, co máme na sobě. A to opravdu nechci. Ne že by to sem tak úplně nepatřilo, ale mám svou osobnost ráda a nebudu ji kvůli nějakým hadrům měnit.
Profesorku McGonagallovou se nám podařilo odchytit bez problémů, ty ale nastaly v převlékárně, kde se San odmítla vzdát pláště.
„Je tu zima,“ argumentovala, „vy máte taky pláště a chci taky vlát!“
Protože se zasekla a bylo jasné, že svůj názor nezmění, podpořily jsme ji, a po dlouhé bitvě to McGonagallová vzdala a spokojila se s tím, že ze Sanina pláště odstranila zmijozelský znak. V Bradavicích tak bylo lze vidět unikum – Sitha v potterovském plášti.

„Tess, zítra se učí, co?“ obrátí se na mě Gwen, když míříme ze šatny na večeři.
„No jasně, zítra je pondělí,“ odvětím. Gwen se na tváři objeví široký úsměv.
„Ty, Teeess, a myslíš, že mají v pondělí lektvary nějaký prvňáci? Že bych se stavila…“ pak se trochu zarazí. „Ale ne u nebelvírskejch, tam bude Snape naštvanej už tak dost, já se jen chci podívat, jak to chodí, né kór moc prudit…“
„To já bych si zase zaprudila ráda,“ vyhrkne San.
„Fajn, ale až tam nebudu já,“ zaškaredí se Gwen. „Tess, napiš mi to, co ti to udělá, však do ničeho nezasáhnu a budu tiše jako myška.“
Zhluboka si povzdechnu. No, koneckonců, to se dalo očekávat. A Gwen to snad udrží v rámci normality… snad. Ne že bych sama nebyla zvědavá, ale opravdu netoužím trávit s osobou Snapeova ražení jakýkoliv čas ve vyučování. Ne, děkuji pěkně.
Když se usazuji u stolu a přemýšlím o tom, jak se mi to všechno zvrtává, netuším, že největší šok večera mě ještě čeká. Ano, mohlo mě varovat už to, že Mařky dorazily v podezřele dobré náladě, samé chichotání, špitání a házení významných pohledů, ale jak jsem to mohla rozeznat od typického chování puberťaček a zastydlých puberťaček? Bůhví, co jim kdy přeletí přes nos a v takové společnosti se nálada šíří rychle, takže jsem tomu nevěnovala přílišnou pozornost. A nijak zvlášť se nevyznám v běžném uspořádání síně před večeří, nevarovalo mě ani umístění osamělé stoličky na stupínek, právě před učitelský stůl. Takže mě z mých chmurných myšlenek vytrhne až to, že si Brumbál odkašle a požádá o klid.
„Letos máme poněkud netypický rok, jak si možná někteří z vás všimli,“ začne svůj projev, „A proto nebuďme překvapeni, že do Bradavic přestupuje studentka, která se právě přistěhovala s rodiči z Ameriky.“
Nevěřícně třeštím oči a Brumbál pokračuje.
„Přichází sice poněkud později, ale zameškaný den jistě hravě dožene. Je studentkou pátého ročníku…“
„Jako Harry, překvapení, překvapení,“ slyším Gwen, která zvládá komentovat situaci.
„… a za chvilku přistoupí, aby byla zařazena. Doufám, že se jí tu bude líbit. Prosím, přivítejte Eleonoru Artemis de la Fére!“
„Uagh!“ vydám neartikulovaný zvuk. Slyším, jak San vyprskla smíchy, ale mně se situace až tak směšná nezdá. Sedící Mařky si vzájemně gratulují, takže je mi jasné, kdo to všechno spískal. Polije mě hrůza.
Dveře Velké síně se otevřou a dovnitř vpluje vysoká dívka anorektické tělesné konstrukce s vlasy barvy havraních křídel, až na jeden rudý pruh, ovšem, a upře na zdejší osazenstvo svůj smaragdově zelený pohled. Téměř všichni kluci zamilovaně zavzdychají, zatímco dívky se dívají spíše…
„Ty, Tess,“ přetne mé myšlenky Gwen, nahlížející do popsaného papíru, který leží před Mařenami, „s jakým I se píše „závistivě“?“
„S tvrdým, Gwen… ale ne, sakra, s měkkým, není to ve vyjmenovaných slovech, ty bys mě spletla!“ vyhrknu.
Ano, dívky se dívají závystivě. Kdyby se aspoň dívaly závistivě, pomyslím si, ale správný pravopis… to bych už chtěla moc.
Když je ego Mař… ne, Eleonory Artemis de la Fére dostatečně uspokojeno, vydává se k učitelskému stupínku. Všichni se za ní otáčejí.
„To je trapný,“ šeptá mi San, „co na ní viděj?“
„Však vidíš,“ odpovím jí. „Vlasy má, voči má a koz… no, ty má taky. Každopádně je to vona.“
Eleonora Artemis de la Fére však už usedá na stoličku a třesoucí se ruce profesorky McGonagallové, oblíbené to klišé v mnoha povídkách, jí na hlavu posazují Moudrý klobouk. McGonagallová se pravděpodobně modlí, ať toto stvoření neskončí v její koleji.
„Nebelvír!“ vykřikne však klobouk, a mně se ani nepodaří postřehnout, jestli si McGonagallová rezignovaně povzdychla. Pouze jsem si byla schopná všimnout, že neomdlela.
Nebelvírská kolej se extaticky rozkřičela.
„Kdyby aspoň křičeli hrůzou,“ zakroutí hlavou Gwen. „No, asi netušej, co je čeká.“
„Co by je čekalo,“ pokrčím rameny, „vona začne chodit s Harrym, tím letos naštěstí moc škody neudělá, no ale připraví je o nějaký body u Umbridgeový, protože bude drzá, ale všichni ji budou obdivovat i tak, a pak taky bude držkovat na Snapea…“
„U toho chci být!“ vyhrkne San.
„Já ne,“ má víc rozumu Gwen.
„… ale projde jí to,“ dokončím svou řeč.
„Opravíme,“ píše si Gwen něco, když Eleonora Artemis de la Fére schází se stupínku.
„A… sakra…“ udiveně dodá, když si Eleonora bez úhony sedá, vedle Harryho, samozřejmě. Přisune nám své dílo.
Eleonora Artemis a dál si to nepamatuju se s úsměvem usadila na židli a pak se stále s bezchybně tupým úsměvem ocitla na zemi. „Třínohá židle, to je prevít,“ povídá Harry. „Ten nám zničil Mařku.“
„A nic, hele,“ podiví se San.
„Divný,“ povídám, „no, zkusíme něco později, dohromady.“
Večeře není ideální místo pro společné psaní, jak později zjišťuji; i ty talíře překážejí. Zkoušíme to aspoň každá zvlášť, ale Eleonora přes všechny naše snahy zvládá večeři bez úhony a pak se s chichotající se Hermionou vydává pryč, asi do nebelvírské společenské místnosti. Naše sousedky vypadají nadmíru spokojeně.
„Hermiona se chichotá. Mě vomejou,“ povzdychne si Gwen.
„Klid. Dáme hlavy dohromady a pak se uvidí. Zejtra je taky den,“  uklidňuju ji.
A opravdu, ten večer je pro nás velice plodný. Vymýšlíme mnohé scénáře ztrapnění, ať už mezi nebelvírskými, nebo na očích všech, a užíváme si představy toho, jak je Hermiona znechucená, když Eleonora trvá na tom, že musí probrat všechny kluky, a jak Ginny používá své nestvůrné netopýří zaklínadlo (i když nemáme vůbec ponětí o tom, jak to vypadá), jakmile Eleonora trochu víc vyjede po Harrym… a těšíme se na zítřek.

Druhý den se do Velké síně přesouváme hodně brzo, aby nám nic neuniklo. Abych dostála své kradařské pověsti, připravím prolétající sovu o výtisk Denního věštce, a než se objeví nebelvírští, hodlám si krátit čas čtením. Dotyčná sova doletí k místu profesorky Umbridgeové, která dosud není přítomna, a chvíli se nechápavě dívá na své prázdné pařátky. Pak pokrčí křídly, zanadává si po sovím způsobu na svou sklerózu a vydá se pro novou zásilku.
Ponořím se do novin.
„Tsss!“ vyhrknu po chvíli. „Ani neuměj tendenční zpravodajství!“
„Cože to?“ zvedne hlavu mírně podřimující Gwen.
„No, podívej. Tenhle článek nejdřív znectí Brumbála, že by od něj pes kůrku nevzal. To je dobrý. Ale pak, tady na konci, dají takovou větu, která ho obhajuje… sice je to výrok nějakého jeho příznivce, o kterém je další článek, a tam ho rozcupujou na kousky, ale… to se nesmí takhle, rozumíš. Citát pryč, jen říct, že do Brumbálovy kliky očividně patří i tenhle člověk a pak ho rozcupovat. Pořád… Jak mám číst mezi řádky, když je to tak blbě napsaný?“
„Ty se nějak rozčiluješ…“
„To víš, profesionální deformace, nesnáším ubohý sloh. A taky – já v tom vyrůstala a taková neschopnost mě zaráží,“ zakroutím hlavou.
„Tyyy, Teeess,“ usměje se na mě Gwen, „nech to bejt, nenapíšeš mi zatím to, jak mně Snape dovolí být na jeho hodině?“
„Tak to bude těžký,“ upozorním ji. „Já jsem na tohle dost vysazená. Řekni mi logický důvod, proč by tě Snape měl nechat přijít, a já to napíšu.“
„Eh, z dobrého srdce?“
„Ha, ha,“ prohlásím. „Snape a dobré srdce. A teď mě zatahej za tu druhou nohu, na tý mám rolničky.“
„Hm… tak protože budu děsně votravná a pro něj bude snazší nechat mě a…“
„…a úplně nejsnazší bude proměnit tě v žábu a pak předvést ten trik s elektrickým proudem,“ hladce navážu.
„To bych nechtěla,“ zarazí se Gwen. „Tess, já nevím. Vymysli mi něco!“
„Tak já ti mám něco vymyslet, aby si slečna užila srandu, jo?“ vyjedu na Gwen, která po mě hodí pohled zkroušeného kokršpaněla.
„Tak dobře, zkusím to,“ nechám se obměkčit.
„Hmmm,“ zamyslím se. „No tak největší šanci bych viděla, kdybys to držela v profesionální rovině. Prostě přijď, představ se, řekni, že nechceš překážet, ale jakožto chemik máš eminentní zájem o to vidět, jak je pojat příbuzný obor na této škole, nezub se, neškleb se, mluv civilně a rozumně a používej spoustu inteligentních a dlouhých slov. Potom, s mou drobnou intervencí, bude Snape možná souhlasit.“
„Díky,“ vyhrkne Gwen.
„Ale je to na tobě, nepočítej s tím, že ti nějak extra pomůžu,“ upozorním ji. „V žádným případě nehodlám Snapea jakožto charakter měnit. Jo, jsem zlá a tvrdá… a zásadová. Tak. Jen dostaneš malou šanci.“
Do síně vejde dlouho očekávaná skupina nebelvírských. A sakra. Eleonora Artemis de la Fére se vesele baví s Hermionou a směje se na Harryho a ani jednomu z nich to očividně nevadí. Dokonce i Ginny upírá obdivný pohled na svou novou spolužačku a má netypicky tupý výraz. Usazují se u stolu a přilétají další sovy, tentokrát s poštou, pouze jedna, neobvykle schvácená, nese profesorce Umbridgeové její dávku denního tisku.
„To nemuselo bejt, já bych to vrátila,“ pokynu složenými novinami sově, které se v jejím ptačím mozku zvolna rozsvěcí. Vypadá, že jí budou vomejvat, vyškubne mi zobákem noviny a odplachtí.
„Hej, já to ještě nedočetla,“ marně protestuju.
„Tess, Snape, Tess, Snape,“ upozorňuje mě na brzký odchod profesora lektvarů Gwen.
„Tak běž, a pamatuj si – klidně a profesionálně,“ beru si papír a tužku.
Gwen se vydá rychlým krokem za mizícím profesorem.
„Ta s tím nadělá,“ podotkne pilně skicující San.
„Co, počkej, až ty budeš chtít.“
„Co já, uvidíš, já se nenápadně vmísím někam k páťákům nebo šesťákům…“
„Jo, Snape je po těch pěti nebo kolika letech nezná, žejo.“
„Ve sklepení je tma,“ usměje se San. Neberu jí iluze, uvidí sama.
Do síně nakoukne Gwen, ukáže vztyčený palec a ústy vykrouží „první hodina“. Načež zmizí.
„Tý jo, Tess, to bylo rychlý,“ diví se San.
„Jsem mistr zkratek. A měla jsem to předem načrtnutý, ale… asi s ní byla veliká Síla,“ pokrčím rameny.
„A co my, budem se nudit nebo co?“ dožaduje se San nějaké činnosti. „Támhle se taky nic neděje,“ upírá pohled k nebelvírskému stolu.
„My se musíme pokusit přijít na to, co se to tu sakra zase děje,“ odpovím jí. „No a potom asi… u oběda, řekněme, přijde čas na přímou konfrontaci.“
„Drsný,“ na to San.
Začínám mít z následného brainstormingu obavy. Těžko brainstormovat, když váš spoluhráč má poznámky typu: jestli myslíš, asi jo, já nevím, dobrej nápad. Jako, ne že bych ráda nerozvíjela své teorie před pozorným posluchačem, ale chce to trochu konfrontace. Gwen je zase, na druhou stranu, schopna uchopit libovolnou myšlenku a odjet s ní za devatery hory a devatery řeky – ne že by to nebylo zábavné, ale takhle se k nějakému výsledku dopracuji jen obtížně. Sakra, že já slibovala Brumbálovi, že už sem nikoho nepovolám, pomyslím si. Po snídani se nicméně odebereme do své studovny a následně pro větší pohodlí do ložnice. Brainstormovat, achjo.
Situace se ještě zhorší, když se k nám po nějaké době přidá Gwen, plná dojmů z hodiny lektvarů. Rezignovaně si sedne na postel, udělá kyselý obličej a ublíženým hlasem vyhrkne:
„Předpotopní technický vybavení.“
„Jak jako?“ udiveně se na ni zahledím.
„Za prvé, nekvalitní váhy. A když řikám nekvalitní, tak myslím nekvalitní. I naše kuchyňský maj' větší přesnost. A nejdou zaaretovat. Ha!“
„Za druhé,“ pokračuje, „suroviny. Nemůžeš přece pracovat pokaždý s jiným množstvím a doufat, že ti vyjde pořád to samý. Mločí voko… ale mločí voči jsou různě velký, taky.“
„Za třetí,“ rozhorluje se, „laboratorní podmínky. Osvětlení a rozvod plynu… eh… tedy… kotlíky... oheň... tedy asi v životě neslyšeli o Bunsenově kahanu... i když... elektrická hnízda by byla lepčí… hm... Au! Nechte mě!“ mizí pod polštářovou palbou.
„Srabi, dvě na jednu,“ stěžuje si, když se prohrabává zpět na denní světlo. Ano, zdejší ložnice jsou polštáři zásobeny opravdu bohatě.
„Každopádně,“ dodá, „když jsem odcházela, tak Ho zastavila Ona. Usmála se na něj a…“
„A dál?“ je San zvědavá.
„No,“ povídá Gwen, „nejdřív jsem se chtěla pohodlně opřít o zeď a čekat, co bude, jenže Ona by s Ním měla určitě nějaké… eh… něco a já bych neodolala a umlátila bych ji takovou tou miskou, co v nich hoří oheň, čímž bych jí sice způsobila vážná zranění, ale sobě vážné popáleniny. Tak jsem radši utekla.“
„Nemusím být při všem,“ vysvětluje zklamané San.
Rozhoduji se věnovat profesoru Snapeovi zvýšenou pozornost a opravdu, téměř během celého oběda se jeho oči se zájmem upírají k nebelvírskému stolu.
„Tohle se mi nelíbí,“ konstatuji, „s tím musíme něco udělat.“
Po obědě se tedy vydáváme směrem k nové příchozí a jejímu hejnu obdivovatelů.
„Tak co myslíš, Hermi,“ zaslechneme jak se Eleonora Artemis de la Fére obrací s nějakou otázkou k Hermioně.
„Já ti nevím, Eli,“ zapýří se Hermiona.
„Hermi, Eli, asi budu zvracet,“ Gwen se zatváří znechuceně.
„Hele, neotravujte. Kdo vlastně jste,“ otočí se k nám útočně Eleonora.
„Tess,“
„Gwen,“
„San,“ představíme se. Slečna má úžasné myšlenkové pochody… tedy… úžasné pochody; nejdřív ji prej otravujeme a pak se s námi dá do řeči, pomyslím si. Ale to už Eleonora útočí.
„Tess, Gwen, San… to jsou pitomý jména. Něco delšího než jedna slabika by tam nebylo?“
„Ty máš co říkat, ty… než-vyslovím-své-jméno-půlka-síně usne!“ vrátí jí to Gwen.
„Tsss!“ nafoukne se Eleonora.
„Jste v koncích, co?“ ozve se zezadu, od přicházející skupinky Mařen. „Snažíte se a nic!“
„Jo, právě nás děsně setřela,“ ušklíbnu se. „Tsss, ach, jak jsem raněna.“
„No jo, ale nic s ní nezmůžete, co? My koukaly! Jste trapný!“
„Jako jak?“ ptá se San.
„Tady s Eli nehnete, ať se snažíte jak chcete! Eli je totiž naše! Že jo, Eli?“
„Jasně, holky,“ Eleonora se zářivě usměje. „A víte vy co? Nechte tady ty krávy bejt a pojďte s námi na hodinu, teď máme mít péči o kouzelné tvory a budeme brát jednorožce!“
Mařeny nadšeně zašumí.
Hlouček odejde a nechá nás stát.
San vypadá, že buď na místě exploduje, nebo aspoň nakreslí opravdu hodně brutální obrázek, mně se ale rozsvěcí.
„No jo!“ vyhrknu.
„Co je?“
„My s ní totiž nehneme! To je logický!“
„Co je na tom proboha logickýho, Tess?“
„No… nehneme s ní proto, že my jsme si ji nevymyslely! Ani Rowla si ji nevymyslela! Ona není kánon! Ona je fanon! Vymyslely si ji ony! A my na ni nemáme žádná práva! Takže…“ vysypu ze sebe.
„No jo, ale co s ní chceš dělat!“
„Fight fire with fire!“ blýsknu se svou plynnou angličtinou.
„Cože to?“ otočí se ke mně San. Nojo, ona se anglicky nikdy neučila.
„Jako bojovat s ohněm ohněm? Tak nějak,“ pokusím se o kostrbatý překlad.
„Tím chceš říct, že sem povoláme nějakou další slépku?“ zeptá se skepticky Gwen.
„Ale ne,“ uklidním ji. Potom se maniakálně usměju, rozpřáhnu ruce a zvolám na celou síň:
„Bude ze mě Mary Sue!“

Vlasy má...

Zpět na obsah

Kapitola 8: 7. Starwarsačky vrací úder

7. Starwarsačky vrací úder
Mary Sue snadno a rychle. Máte svoji dvacetikorunu? Hodina přeměňování. Království za hůlku!

„To jsem teda zvědavá,“ povídá Gwen, když se uvelebíme v naší studovně, „jak se chceš stát Mary Sue. Ty.“
„No to je naprosto jednoduchý,“ začínám rozvíjet svou šílenou teorii a o něco šílenější plán. „Jejich Mary Sue, tedy Eleonora, je jejich společnou idealizovanou projekcí. A tedy já… se můžu stát svou vlastní idealizovanou projekcí… s vaší podporou, samozřejmě. Jestli mě teda podpoříte. Protože… tohle je zase skupinový projekt, no. A jakožto Mary Sue bych měla mít schopnosti… na kterých se shodneme… a mohla bych fungovat jakožto určitá protiváha Eleonory… že by ji už jenom moje samotná existence částečně neutralizovala? Protože já bych byla pravdivější charakter?“
„Nerozumím ti ani slovo, Tess,“ ozve se San.
„Já jo,“ obrátí se k ní Gwen. „Tess si prostě chce užít srandu a připoutat na sebe pozornost, žejo, Tess.“
„Nó… alé… alé… vlastně jo,“ přiznám. „Ale budu potřebovat, abyste mi pomohly, protože jako jedinec nemám větší moc ani schopnosti než jakákoliv eh… blogískující Mařka. Nevadí vám, doufám, že já si užiju svých pět minut slávy?“ dodám, když mi dojde, že to by mohl být problém.
„Ne. Vůbec,“ s klidem mě ujistí Gwen.
„Přesně. Ztrapňovat se tu nemusím,“ dodá San.
„É, to jako není ztrapňování, tohle, to je… naprostá ujetost,“ obhajuji své extrovertní tendence.
„A jak si vlastně tu pomoc představuješ?“ dotkne se podstaty problému Gwen.
„No,“ zarazím se, „nejdřív vytvoříme mou postavu… tedy spíš zmařenizujeme, a potom… když se něco bude dít, tak se můžeme shodnout na mých reakcích a reakcích okolí a tak vůbec… jako… já to budu prožívat a vy to napíšete? Nebo řeknete, nejdřív? To by mohlo stačit, ne? Ale musíme se na tom shodnout,“ kuji železo dokud je žhavé, s blahým vědomím, že své kamarádky v kritických momentech jistě převálcuji silou své osobnosti.
„Jako ty úplně normální věci nebude třeba,“ zamyslím se, „ty by asi měly jít samospádem…“
„Fajn,“ hupne Gwen do křesla, „mařenizuj se. Co si pod tím vlastně mám představit?“
„Tess je jednou z nejhezčích holek na škole,“ připraví si San tužku do pohotovostní polohy a uvelebí se v druhém křesle.
„Kuš,“ okřiknu ji.
„Tedy,“ pokračuji, „máš pravdu. Nejdřív vzhled. Mno, řekněme… drobná osůbka…“
„Jsi z nás největší, Tess,“ upozorní mě San.
„To je detail,“ mávnu rukou. „Jo, krátké tmavé, skoro černé vlasy…“
„Můžu napsat tmavohnědé?“
„Ne, žádná Mařka nemůže mít tmavohnědé vlasy, kromě toho tohle není tmavohnědá,“ prohrábnu svůj sestřih, „spíš něco mezi tmavohnědou a černou. Ebenová? Může být. Jasný, a moje oči mění barvu. To jako fakt. Hele, jaký je mám teďka?“
„Šedozelený,“ pustí se do zkoumání mých zornic Gwen.
„Jo. Můžou bejt zelený, modrý, šedý, nebo cokoliv mezi tím,“ nafouknu se. „Jo a taky vypadám mnohem mladší než jsem. Takže samej mařenismus. Co dál?“
„Jméno. Jenom Tess asi nestačí.“
„Nojo. Já ale mám jméno, ne? Delší… Hele, napiš Tess Lynn-Myrth. Nebudeme to s tou délkou zas tak přehánět…“
„Co rodina?“
„Coby, jsem šťastně adoptovaná, biologičtí rodiče neznámí, ale žádný tajemný proroctví, nic, jo a moje nevlastní sestra je rytíř Jedi…“
„Tohle je Harry Potter, Tess,“ klidně mě upozorní San.
„No a co? Mám odkopnout svoji sestru? I když je pouze nevlastní? Moje sestra je prostě rytíř Jedi a já jsem pašerák. No vlastně tady nejsem pašerák,“ zarazím se, „tady jsem návštěvník z jiného světa. Nemusím být ze světa Harryho Pottera, to je pro Mařenu nepovinný,“ argumentuju.
„Ještě něco?“ zívne Gwen.
„Jo, ještě bych asi měla mít nějaké zvláštní schopnosti,“ zamyslím se.
„Můžeš být třeba Odpouzovač,“ navrhne Gwen škodolibě.
„Có? To né!“ vyděsím se. „Kromě toho by to bylo vykrádání cizího nápadu. A já jsem mudla, to Mařena taky může být, takže žádný Odpouzovač. Ale…“ dodám zamyšleně, „nebudou na mě působit žádná smrtící kouzla, tak!“
„A proč jako?“
„Protože hele!“ po chvilce hrabání vytáhnu z kapsičky dvacetikorunu.
„Dvacka. A co?“
„No přece podívej, je na ní ten, svatej Václav, to je patron Český země, a pak taky nápis – Nedej zahynouti nám ni budoucím. Takže je to vlastně amulet proti všem smrtícím kletbám. Protože svatej Václav nám nedá zahynout,“ rozvíjím své spekulace, „jako Čechům. Ale jasněže i Moravákům. A asi i Slovákům… jasně, Slovákům to musí taky fungovat, protože pořád funguje československý fandom, ten se nerozděloval. Takže nám to bude fungovat, ale ostatním né…“
„Taky mám dvacku,“ pochlubí se Gwen.
„Vidíš, to jsi taky chráněná,“ zaraduji se.
„Já nemám dvacku,“ zaúpí San. „Já umřu! Určitě umřu!“
„Ale neumřeš,“ pokouším se ji uklidnit, „Gwen má určitě dvě, co, Gwen?“
„Nemám,“ povídá Gwen, nad zoufalým výrazem San se ale slituje. „Mám tři,“ objasní situaci.
„Mno dobře, tak to bychom měly,“ pokračuje po krátké odmlce Gwen. „A jako co teď hodláš dělat? Jednak – jak poznáme, že to funguje a pak taky – co dál?“
„No,“ zamyslím se, „jakožto Mařce se mi dostává od příběhu samotného různých privilegií, a tedy je jasný, že žádnýmu z učitelů nebude divný, když se mu na chvíli narvu do hodiny…“
„Já to věděla, já to věděla,“ vyhrkne San. „Ty vlezeš do lektvarů. Fakt, to mi bylo jasný už od začátku, vlezeš do lektvarů a Snape neřekne ani slovo…“
„Jasněže neřekne ani slovo, protože do lektvarů nepolezu,“ uzemním ji. „Nejsem blázen. Co kdyby to nefungovalo? Ne, díky. Půjdu jinam. Někam rozumnějc. A kromě toho, jestli mám neutralizovat Mařku, tak bych měla vlízt tam, kam teď půjde Mařka, ne?“
„Hezký, ale nevšimla jsem si, že by tu někde všem na očích visely rozvrhy,“ podotkne Gwen.
„Ale né,“ opáčím. Teď je přece na řadě ta spolupráce. Jako vymejšlení. Piš – příští hodinu čekalo nebelvírské přeměňování…
Gwen se zaškaredí, ale pečlivě píše.
„Tak tam jdu,“ oznámím jim. „Budete za dveřma, nebo chcete čekat tady?“
„Jestli si myslíš, že si nechám ujít, až ti McGonagallová utrhne hlavu,“ pokrčí San rameny, „tak to se pěkně pleteš.“
„McGonagallová netrhá hlavy!“ hájím svou oblíbenou postavu, „Ona to nepotřebuje! Jí se stačí podívat a…“
„Uvidíme.“

Před učebnou přeměňování, jejíž umístění díky toulkám po hradě dobře znám, už stojí hlouček žáků čekajících na vpuštění. Po otevření dveří se celkem přirozeně vmísím do proudu těl vlévajícího se do učebny, ještě zachytím pohled Gwen, která na mě vyplázne jazyk. Zamířím až úplně dozadu a opřu se o neobsazený stůl v rohu, doufajíc, že díky svému tmavému oděvu a nově získané mařenovitosti splynu s pozadím. Profesorka McGonagallová vstoupí do třídy a už se odvažuji tvrdit, že mařenizace byla úspěšná. V jiném případě bych totiž musela být okamžitě vyhozena ven, nepředpokládám, že by si mě snad nevšimla. Bez jakéhokoliv zaváhání však pokračuje ve výkladu o odstraňujících kouzlech. Náhle se otevřou dveře a do třídy vpluje Eleonora Artemis de la Fére následovaná studentkami Jiskropšouku. Krátký pohled na chodbu mi stačí k ujištění, že San i Gwen se opravdu nenudí a již se sžily se situací – očividně si napsaly ultradlouhé uši, protože co jiného by mohly být ony dlouhé růžové šlahouny, které byly strategicky přichyceny vedle dveří.
„Slečno de la Fére,“ otočí se profesorka McGonagallová k nejnovější studentce, „vím, že na to asi nejste zvyklá, ale do mých hodin se chodí včas. Odebírám Nebelvíru pět bodů. A co se vás týče, milé dámy…“ mezi Mařkami nastalo rychlé zahemžení, jak se pokusily vytáhnout tužky a papíry naráz, ale klidný pohled profesorky McGonagallové je upřeně sledoval, takže zrozpačitěly a s tichými omluvami se pomalu vytrácely, i když nejkurážnější vydržela docela dlouho, dokud k ní jiná nešpitla „… dopíšem venku…“
„Jsem zabloudila,“ usadí se Eleonora vedle Hermiony, kde bylo překvapivě volné místo.
„Jistě, to se může první den stát,“ pokývá McGonagallová hlavou, „i když se divím, že jste se nedržela svých spolužáků, když zde máte potíže s orientací. Nicméně přesto musím na odebrání bodů trvat a doufám, že se to nebude opakovat.“
Eleonora Artemis pohodí svými havraními vlasy. „No to nevím, je to dost daleko a já se nechci honit jako blázen. Kromě toho už stejně vím o přeměňování víc než kterýkoliv sedmák…“
„Ach tak,“ suše se pousměje McGonagallová. „To vás tedy musím upozornit, že za tři pozdní příchody je automaticky udělován školní trest. Abyste v budoucnu nebyla překvapená. Ale jsem opravdu ráda, že jste takovou odbornicí na můj předmět; možná budete moci třídě sdělit nějaké zajímavosti ohledně odstraňujících kouzel. Zrovna je probíráme. Ráda se poučím, co se o těchto specifických zaklínadlech přednáší na zámořských školách.“ S těmito slovy se usadí za katedrou a pokyne Eleonoře ke stupínku. Ta je očividně zaskočená. No jo, co my vlastně o odstraňujících zaklínadlech víme? napadne mě. Ona nemůže znát víc než běžný čtenář…
„É…“ začne svůj projev Eleonora. „odstraňující zaklínadla,“ pokračuje, „slouží k odstranění věcí.“ Pak zmlkne a tázavě se zadívá na McGonagallovou.
Aw! Zlaté mládí! Vrátím se v myšlenkách na střední školu. Tuhle scénu dobře znám.
„Můžete pokračovat,“ pobízí McGonagallová zkoušenou… a zkroušenou oběť.
„Takže jako třeba se nemusí uklízet…“ zamyslí se Eleonora, „a prostě se to může jen tak nechat zmizet.“
Mlčení.
McGonagallová se slituje.
„A můžete uvést příklad odstraňujícího zaklínadla?“ pokouší se navést tápající Eleonoru správným směrem.
„Ém…“
Její snaha ale nepřináší žádné výsledky.
„Třeba bude vědět naše další nečekaná návštěva…“ střelí ke mně bystrý pohled. Takže si mě všimla. No super. Ale aspoň mě nevyhodila, takže mařenizace asi opravdu funguje. Rychle zavzpomínám… cože to ta Hermiona…
„Třeba Evanesco,“ povídám. „Lze ho použít jak na neživou, tak na živou hmotu. Čím primitivnější předmět odstraňujeme, tím je to jednodušší, tedy smetí snáz než prvoka, prvoka snáz než plžemlžehlavonožce, ty zase snáz než savce a už třeba s primáty je to docela problém…“ napůl vyškrabávám z hlavy zapamatované, napůl doplňuju a básním, ale zdá se, že se docela trefuju.
„Taky je možné spojit odstraňující zaklínadla s určitým předmětem,“ vzpomenu si na rozplývavou skříň, i když si nejsem jistá, zda je to správný příklad… ale je to logické, třeba koše tady asi tak budou fungovat, nedokážu si představit, že by je Filch opravdu vybíral, v celém hradě. Nebo že by to dělali domácí skřítkové, když to jde zařídit mnohem snadněji. O kanalizaci ani nemluvím, ozve se moje profesionálně deformované třetí já.
„Správně,“ podotkne McGonagallová, načež se obrátí k nešťastné Eleonoře a s hraným údivem se jí optá, jak je možné, že i mudla ví o odstraňujících zaklínadlech víc než  ona. Eleonora ani nedutá, asi by se nejradši propadla hanbou. Tohle ve scénáři asi nebylo, škodolibě mě napadne. Deptaná Eleonora střídavě rudne a bledne, McGonagallová se však v jejím trápení příliš nevyžívá a brzy ji posílá zpátky do lavice. Tento okamžik zvolím k strategickému ústupu. Mé „pomoci“ zde očividně není třeba. Poděkuji profesorce McGonagallové, aniž specifikuji za co, a vypadnu ze třídy. Vrazím do svých chechtajících se kamarádek. Ultradlouhé uši se očividně vyplatí.
„Takže to funguje,“ spokojeně se zakření Gwen, „a co teď?“
Přemýšlím a přemýšlím, co bych tak asi ráda…
„Správná Mařena musí mít hůlku!“ vypadne ze mě mé dávné přání.
„Tak si řekni,“ trhne San palcem k učebně. „My ti to napíšeme, McGonagallová ti dá. Ale koukej si říct o tři, taky si chceme hrát, žejo?“ hledá podporu u Gwen.
„Jasně,“ chytí se Gwen, „moje musí být ebenová s jádrem z… no tak draka kvůli tomu zabít nemusej, fénix je profláklej a jednorožec taky… vlkodlačí chlup?“
„NE!“ ohradím se.
„No tak to nemusí bejt vlkodlačí chlup,“ zatváří se Gwen napůl zkroušeně.
„Tím chci říct, že já za McGonagallovou kvůli hůlkám nepůjdu. Přece – my jsme tady ti strážci kánonu, ne? Takže musíme dodržovat charakter postav. A McGonagallová by nikdy, ale nikdy nedala nějakým mudlům magické hůlky. Takže takhle ne…“
„Jsi odporně kladná, Tess,“ ohodnotí mě San.
„Jen počkej s tou kladností,“ ušklíbnu se na ni. Mám totiž Plán.
„Pamatujete, jak jsme se byly převlíkat do těch zdejších… kostýmů. Jak tam byla ta velká šatna… a pak dál… ty srovnaný košťata… ta skříň s kotlíky… a ta zásuvka…“
„Já si žádný zásuvky nevšimla,“ zadumaně prohlásí San.
„Myslím tu zásuvku, jak na ní bylo napsáno Hůlky,“ upřesňuju.
„Tak ani tý jsem si nevšimla,“ povídá San.
„Ty, Tess, to je divný,“ nezdá se Gwen, „jestli jsou tady ve škole nějaké erární hůlky, tak proč Ron kouzlil celej druhák se zlomenou?“
„Protože je blbej? Nebo se to bál McGonagallový říct, zvlášť po tom, co dostal huláka?“ hádám.
„Takže se tam vloupáme?“ rozhostí se San na tváři široký úsměv. „No jo, ale jak?“ úsměv zhasne.
„Kreditkou dveře neotevřu,“ upozorňuju své spolupachatelky. „Kromě toho nemyslím, že by tyhle dveře šly otevřít kreditkou.“
„Tak někoho odchytnem, ať na to hodí Alohomora,“ navrhne Gwen.
„A jim to nepřijde divný, žejo,“ namítnu. „Ne, kdepak. Je to jen první patro a…“ šátrám po papíru a tužce… „okno je otevřené.“

Copak o to, otevřené (jediné otevřené) okno se nám podaří identifikovat snadno. Jediný trochu problém, který vidím, jak tak stojíme a koukáme, je to, že Bradavice, jsouc hradem, mají první patro zatraceně vysoko. Holky mi sice úslužně udělají stoličku, ale ten půlmetr nebo kolik nijak nepomůže. V sithských botkách se taky nešplhá zrovna nejjednodušeji, jak můžu brzo zjistit. Sklouznu dolů a s nadávkami se zouvám.
„Stalo se ti něco?“ stará se Gwen.
„Ale né,“ odseknu, sundám si i ponožky a inteligentně shodím také plášť, do kterého jsem se při svém předchozím pokusu trochu zamotávala.
„To dám naboso, jsem přece horolezec, ne?“ motivuju se.
„A vy mi to koukejte napsat!“ hodlám si to pojistit ze všech stran.
Tess to snadno dala. A naboso! Ukáže mi pro ujištění Gwen svůj příspěvek.
„Sakra, musíš použít slova jako spára, stup, chyt, tápající ruka, na tření…“ poučuju ji, dokud se nezatváří, že mi to hodí na hlavu.
Takže mi nic jiného nezbývá. Snadno to dávám. A naboso!
„Ebenovou, jo?“ ujišťuje se ještě Gwen, když mizím v otevřeném okně.
„No jo,“ odmávnu ji. Pak mě ale ještě něco napadne. „Hele, napište mi, že ta zásuvka není zamčená.“
Zásuvka, jak vzápětí zjistím, naštěstí opravdu není zamčená. Vyndávám tři hůlky – poznejte eben. No, třeba tohle by mohl být eben, má to takovou barvu… a následně, poté, co pro jistotu upozorním Gwen, aby mi to tak napsala, snadno slézám, hůlky za opaskem.
Když konečně svírám svou hůlku v ruce, přistihuji se při nadšeném úsměvu. A nejsem sama. Mohly bychom stát modelem sousoší „Tři šklebící se blázni s klacíky v ruce“.
„Tak naschvál,“ hodlá Gwen vyzkoušet své schopnosti.
Wingardium leviosa!
Nechápu, proč každýho jako první zaklínadlo automaticky napadne wingardium leviosa. Kromě toho to Gwen nefunguje a ta se zatváří zmateně a smutně.
„Vždyť jsem to řekla správně!“ stěžuje si. „Wingááárdium levióóóza! A nic!“
„To je jasný,“ naskočí mi opět improvizační mód. „To ti nemůže fungovat… jo, protože jsme mudlové. Takže nám potterovský kouzla prostě nemůžou fungovat.“
„Takže si vymyslíme vlastní,“ sleduje mé myšlenky Gwen.
„Jasně. Ale jaký?“ San už se trochu nudí.
„Hm. Možná by to chtělo… pokusné objekty?“ navrhnu. Po bouři škodolibého souhlasu se vydáváme najít studentky páté koleje. Kdybychom nebyly už podle definice ty hodné, řekla bych, že jsme pěkní parchanti.
Skupinku Mařenek nacházíme pod jedním z mnoha dubů u jezera. Bylo to snadné hledání; nad vodou se hlas nese daleko a ony opravdu nejsou moc tiché. Z hradu vyjde ztrápená Eleonora v doprovodu několika dalších, kánonových děvčat, a přidá se k nim. Kdákání kurníku se stane těžce snesitelné.
„Začneš, Tess?“ zeptá se mě San.
„Ehmmm,“ přejedu zamyšleně prsty po hůlce. „Co bych jen… Modrý blešky!“ zaimprovizuji. Můj cíl, odbarvená blondýna z Jiskropšouku, se začne ošívat.
„Něco mě žere,“ stěžuje si.
„To nic není,“ mávne rukou Gwen, „sleduj. Želený blešky!“
Její hůlka má očividně vestavěný kompenzátor šišlavosti, protože vystřelí několik nádherných smaragdově zelených blesků.
Otočíme se k San, zvědavé, o jaké kouzlo se pokusí ona. V jejích očích se míhají zlověstná světélka, když napřáhne ruku a vykřikne své zaklínadlo:
„Chcípni!“


Chcípni!

Zpět na obsah

Kapitola 9: 8. Noční výprava

8. Noční výprava
Co musí udělat Mary Sue? Jednorožec a kentauři. Schůzka za měsíčního svitu.

Zbytek odpoledne jsme strávily zkoumáním hůlek a zjišťováním, která „zaklínadla“ fungují a která ne. Dospěly jsme k názoru, že i pro nás platí nějaká pravidla, i když přesně nedokážeme určit jaká. San měla nějakou dobu hodně špatnou náladu, ta se jí ale zlepšila, když se jí podařilo vyčarovat oblak hvězdiček, které poletovaly studentkám Jiskropšouku nad hlavou. Stále ale nedokázala své hůlce odpustit její předchozí selhání a spekulovala, zda Mařky náhodou nemají taky dvacky a jestli by jim vůbec fungovaly.
„No, zdá se, že některá zaklínadla fungovat asi nebudou,“ konstatuji, když se na můj povel Térn tu stoun nestane vůbec nic.
„Hm,“ opáčí zklamaně Gwen poté, co vyzkoušela Fajrból.
„Co teď?“ začíná se asi nudit San.
„No, mám… teda máme hůlky, takže mařenizace se zdárně rozvíjí. Jen nesmíme usnout na vavřínech,“ plánuji další postup. „Správná Mary Sue musí…“
„… sbalit Snapea?“ hádá Gwen.
„Kuš, já jsem šťastně zadaná,“ okřiknu ji. „Ne, správná Mary Sue musí jít do Zapovězeného lesa.“
„Tak běž,“ pokrčí rameny San.
„V noci,“ upřesňuju, „aby to bylo dobrodružný. Ve dne tam trajdá kdekdo.“
„Do lesa? V noci? Se mnou nepočítej,“ povídá Gwen. „Nechci se přerazit.“
„Ale né,“ mávnu rukou. „Budu muset jít sama. Trochu hororovej prvek, víš? Žůžo dobrodrůžo, neznáš? A vy mi to napíšete.“
„Tak to jsem zvědavá, jak ti to asi máme napsat, když budeme v hradu a ty v lese. To nemůže fungovat,“ prohlásí San.
„Telepatie,“ odbudu její námitku. „A neboj, to bude fungovat. V rámci mařenizace. Mařeně funguje cokoliv. Takže se navzájem uslyšíme a bude…“

Večeři do sebe doslova naházíme, abychom vypadly co nejdřív. Situace u nebelvírského stolu vypadá povzbudivě – zdá se, že aspoň Harryho už Eleonora začíná trochu nudit. Když odcházíme, zaslechnu ji ještě, jak se hlásí o místo ve famfrpálovém týmu a udělám si mentální poznámku, že se nesmíme zapomenout stavit na pátečním konkurzu.
V pokoji se San a Gwen pohodlně usadí. Papír, tužky, kafe, bezinky a mlsky po ruce – nic jim nechybí.
„Tak já jdu,“ oznámím jim a sundám plášť. Ano, je teplý, ale v lese bych se v něm do něčeho zamotala. Vyjdu ven z naší místnosti, opřu se o zeď a zkusím… „Tady orel, tady orel, zkouška spojení. Jak mě slyšíte?“
„Tady… sakra co mám být za zvíře? Tady sova, orle, slyším tě dobře.“
„Tady… já. Něco slyším.“
„Fajn, holky, vyrážím.“
Cestou z hradu jsem sice potkávala studenty trousící se z večeře, ale ještě bylo docela brzo a překvapilo by mě, kdyby se někdo pozastavil nad tím, že někam jdu. Bez problémů jsem proklouzla branou ven a zamířila k temnému obrysu Zapovězeného lesa. Teprve se začínalo smrákat.
„Ještě je světlo,“ informuji své pisatelky, „co mám dělat?“
„Zjisti, jestli je čistej vzduch. My budem zatím jíst třešně v čokoládě,“
škodolibě mi oznámí Gwen.
Mrchy.
„Jistěže je čistej vzduch,“ zamumlám a vydávám se směrem k temné chýši stojící poblíž lesa. Samozřejmě, chýše je temná, protože jsme v pátém dílu a Hagrid má tu dovolenou s obry – v tu chvíli se zarazím: přece jsem Hagrida viděla při příjezdu, a to tu neměl být, tak co se děje? Pak nad tím ale mávnu rukou a připíšu to do dlouhého seznamu různých nesrovnalostí. Pro mě za mě to klidně mohl být třeba Snape po požití mnoholičného lektvaru.
Les ale není nejblíž a než k němu dojdu, celkem se zešeří.
„No, trochu tma už tu je,“ oznamuji.
„Ty, Tess, nechceš napsat baterku?“
„Ta by tu asi nefungovala, ne? Ale je to dobrý, mám slušný noční vidění a bude svítit Měsíc.“
„Tess vklouzla do lesa a záře úplňku jí svítila na cestu,“
deklamuje San.
„Co blbneš, úplněk? Úplněk není, kdyby byl, nikam nepolezu, nejsem blázen.“
„Svítící půlměsíc, nejmagičtější fáze měsíce?“
navrhuje Gwen.
„Ne, to není ani půlměsíc,“ hodnotím pohledem Měsíc.
„Tak jak bys to popsala?“
„Třičtvrtě na celou,“
povídám.
„Ém, jak jsi to říkala, San… záře měsíce třičtvrtě na celou… ty, Tess, to je nějaký blbý.“
„Ale pravdivý. Hele, napiš dorůstajícího měsíce a nerozpitvávej to,“
řeknu a vklouznu do lesa. Záře dorůstajícího měsíce mi svítí na cestu. Jdu po široké pěšině, kterou křižují uzounké pěšinky. Zatím nic pozoruhodného. Brzy se úplně setmí a já se začínám cítit nejistě. V tu chvíli si uvědomím, že jsem naprosto bezbranná. S hůlkou totiž nemůžu tak úplně počítat.
„Hele, holky, napište mi nějakej mečák!“ vyhrknu se vzpomínkou na svou oblíbenou zbraň, která stojí od mého příjezdu opřená u mé postele. I když – dřevěný meč by mi stejně na nic nebyl…
„Napište mi světelnej mečák,“ specifikuji svůj požadavek.
„V Bradavicích, Tess? To nemůže fungovat…“
„Ale může, může,“
začínám lehce hysterčit, „Mařenám normálně funguje mobil a tak, tak proč by mně nemohl fungovat světelnej mečák?“
„Protože ty jsi pašerák, Tess,“
s despektem prohlásí San, „a pašeráci světelné meče nemají.“
Mezitím se ale Gwen očividně snaží, a když už nemůžu mít ten světelňák…
„Tess se v rukou objevil těžký obouruční meč…“
Žuch!
„Ses zbláznila, ne? Kdo se s tím má tahat, s takovou krávou?“
„Promiň,“
špitne Gwen. „Katana, může být katana?“
„Může,“
blahosklonně odsouhlasím, „s katanou i umím! Hai!“
S nově nabytým sebevědomím (a katanou) kráčím Zapovězeným lesem.
„Ty, Tess,“ ozve se mi v mysli opět Gwen, „jsou v tu v lese elfové?“
„Ne, v Harry Potterovi elfové nejsou,“
odseknu.
„Ani jeden? Třeba… takovej Elrond…“
„Ne. Ani agent Elrond. Ani Lísteček. Ani Haldir. Ani… to je jedno. Prostě nejsou.“
„Hm, škoda,“
povzdychne si Gwen, „a co tu vlastně je?“
„Mno, obří pavouci… ale né v téhle části lesa,“
rychle dodám, „testrálové, jednorožci, kentauři a potvory různý… ale já se nic nebojím, já mám mečák!“
Náhle, asi pro dramatický efekt, překryjí Měsíc mraky. V tu ránu... „Au!“ to byl strom. V tu ránu tma jako v pytli.
„Sakra,“ zanadávám. Teď by se mi světelnej mečák opravdu hodil. Nebo baterka. Nebo plamenomet, podotkne úchylná část mé osobnosti. Přendám si katanu do levé ruky, pravou vyndám hůlku a jen tak zkusím Lumos… a nic. Proč mě to nepřekvapuje. Hm, takže vymyslet nějaké kouzlo na světlo.. zkusmo zamávám hůlkou nad hlavou. „Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije niť!“ Nefunguje…
„Holky,“ špitnu, „napište mi nějaký kouzlo na světlo!“
„Chtělas horor?“
podotkne zlomyslně San. „Chtěla. Tak se nediv…“
„Aspoň bludičky, nějaký…“
zaprosím.
„Ó bludičko, ó bludičko,“ deklamuje Gwen, „To není žádná obludička, to je hezká holka,“ pokračuje v citátu z klasika.
„No tak!“
„Ne! Aspoň to bude dramatický!“
„Jen počkejte! Až se vrátím, já vám dám dramatický, až vám budou Pampers malý,“
vyhrožuji, ale srdce v tom není. Zandám hůlku a uchopím katanu oběma rukama.
„Jestli tady narazím na mrtvýho jednorožce, tak… a na Voldyho… to teprv… to uvidíte hysterickej záchvat, že jste ho v životě neviděly,“ hrozím, ale okolí zůstává ponořeno do temnoty. Opatrně postupuji vpřed a zkusmo před sebou máchám katanou, abych čumáčkem nenarazila do nějakého nepovoleného stromu. Po chvíli pomalého postupu o něco zakopnu… o nějaké tělo… o nějaké velké tělo s kopyty…
„Uá! Uá! Jednorožec, mrtvej jednorožec!“ vyšiluju.
„Voldy, ty srabe, vylez, neschovávej se, pocem a já tě rozsekám na cimprcampr!“ řvu do temnoty předávkovaná adrenalinem. Mé chování k mocným záporným postavám v kostce. Smutné.
Ozve se zvuk mnoha kopyt. Náhle se mraky zahalující Měsíc rozplynou a světlo mi ukáže… eh… to, o co jsem zakopla. Byl to (a čas minulý je na místě) – podřimující kentaur. Nyní je to kentaur mírně rozespalý a hodně vyděšený. Vytřeštěně na mě kouká, zatímco mne obstoupili jeho druhové.
„Unk!“ prohlásím inteligentně.
„Pardon,“ dodám a skloním meč. „Záměna totožnosti,“ dodám.
Kentauři na mě chvíli koukají. Nedokážu dešifrovat jejich výrazy a jenom doufám, že jsem je nenaštvala. Moc.
„Vy studujete na škole?“ optá se náhle jeden z nich.
„Eh, já…“ hlavou mi proletí to málo, co vím o kentaurech. Kentauři neublíží dětem… no, to mám ale smůlu… ale co, nebudu provokovat a nějak to dopadne.
„Přišla jsem z Bradavic, ano. Ale nestuduji tam… jsem tam na návštěvě,“ nehodlám vysvětlovat celou situaci v epické šíři.
„Znáte se s Brumbálem?“ zní další otázka.
„Ano,“ udiveně odpovím. Už se uklidňuji. Kentauři nikdy neublíží Mary Sue. To je přece taky jedno z pravidel.
„To je dobře,“ povídá kentaur, „potřebujeme aby se postaral… objevila se tu totiž zcela nečekaně taková zvláštní…“
„Tak to neprotahuj,“ zavrčí na něj jiný kentaur.
„Objevila se tu taková podivná jednorožka. Vypadá jako padlý anděl…“
„Cože? Placatá a celá od krve?“ podivím se a pak si vynadám za vykrádání cizích vtipných glos.
„Ne, černobíle strakatá,“ odsekne onen vzteklý kentaur. Raději se nahlas nepodivím nad tím, jak může být padlý anděl strakatý, protože kentaur pokračuje: „Potřebujeme, aby ji někdo dovedl k Brumbálovi. Nepatří sem a je divná. Brumbál se o ni postará.“
„Tak dobře,“ vyjeveně souhlasím a ve chvíli už přivádějí takového opravdu hodně zvláštního jednorožce… jednorožku… divné slovo. Onen tvor má nasazenou uzdu. Radši se ani neptám, kde vzali kentauři uzdu a jestli ji chtějí vrátit a co já s tím… očekává se ode mě, že na tom pojedu?
„Umíte jezdit?“ zeptá se mne další kentaur. Je to tak mimo kentauří charakter, že nebýt Mary Sue, které se opravdu můžou dít podivné věci, asi bych úpěla.
„Trochu,“ vyjeveně odpovím, a pak už ani nevím jak a octnu se na hřbetě jednorožce. Kentaur, který mne tam vyzvedl, se pochechtává a plácne mého komoně po zadku. Následuje nečekaný úprk.
„Íááá!“ reaguji na situaci a z dálky se ke mně donese sborové kentauří „Sbohem!“
Spadnu! proletí mi hlavou. Ale ještě ne! utěšuji se. Dost to drncá, nevidím, kam jednorožec běží a jen doufám, že byl původně aspoň natočený tím správným směrem.
„Kurnik neflákejte se,“ spojím se v mysli s těma… spisovatelkama, „koukejte rychle napsat, že nespadnu… nebo spadnu!“
„Ty nespadneš, Tess,“
uklidňuje mě Gwen.
„Tak to koukej napsat! Ani nespadnu, ani mě neshodí větev a bez problémů dojedu k Hagridově chatrči a tam bude nějakej skřítek co se o ni postará, protože fakt nevím, jak se člověk stará o jednorožku, dělej, napiš to!“
No, naštěstí jsem nespadla ani mě neshodila větev; brzy jsem se dostala na širokou cestu, která mě zavedla k Hagridově chatrči, kde už čekal skřítek, který si ode mě jednorožce převzal (poté, co jsem z něj spíš spadla než seskočila – zdá se, že na tuhle část jsem asi ve specifikacích zapomněla). Ztuhlá a kulhající jsem se unaveně vydala k hradu, s katanou přes rameno. To tedy byl zážitek. Opravdu nejsem zvyklá jezdit bez sedla na cválajícím... je jedno čem a mé jezdecké schopnosti jsou i tak poněkud zrezivělé. Přitom celou dobu nepustit katanu… asi jsem se na ni měla vykašlat, napadne mě opožděně.
Unaveně jsem se doploužila k hradu a opřela se do dveří, abych zjistila, že jsou zamčené.
„Sakra! To mi děláte schválně!“ jako bych slyšela, jak se San a Gwen zlomyslně pochechtávají.
„My? My nic,“ ohradí se až podezřele nevinně San. „Brána se prostě normálně zamyká. Tak přelez hradby, to ti napíšeme.“
No super. Takže teď mám ještě ke všemu přelézat hradby. Naštěstí to jde opravdu snadno – po tom, co jsem opřela katanu u brány. Lehce stoupám a ve chvilce jsem téměř nahoře. Už se jen přitáhnout – a překulím se na široký ochoz, který ale bohužel není liduprázdný. Nade mnou se tyčí charakteristická silueta profesora Snapea.
„Ježiš,“ zprostředkuji obrazový vjem svým spolupachatelkám.
„Tess máchla rukou a podtrhla Snapeovi nohy,“ vypálí Gwen.
„Ani náhodou,“ protestuju, „Mám pud sebezáchovy. Ráda bych se dožila dalšího dne.“
„Co tu děláte?“ mrazivě se ptá profesor lektvarů.
„Mám vzkaz pro profesora Brumbála. Od kentaurů,“ vypálím. Snape mě však neposlouchá.
„A co já tu dělám?“ optá se sám sebe šokovaně. Podívá se na měsíc, na prázdný ochoz, na temnou masu Zapovězeného lesa v dáli a potřese hlavou.
„Pane profesore?“ ozve se sladký dívčí hlásek. „Jste tam?“
„Kdo-to-je?“ vyštěkne Snape.
Po schodišti vystoupá étericky krásná Eleonora Artemis de la Fére.
„To jsem já! Napsal jste mi vzkaz… Schůzka…“
„Já jsem žádný vzkaz nenapsal!“ prudce se ohradí Snape. „A schůzka? Jaká schůzka?“
„Někdo si z tebe udělal legraci,“ podotknu k Eleonoře, i když je mi jasné, co se tu dělo. Mary Eleonora Sue, růžovoučký kurník a Severus Snape – ještěže jsem se vrátila právě včas!
„Ale ten vzkaz… procházka v měsíčním svitu… že se musíme lépe poznat…“ fňuká Eleonora.
„Slečno de la Fére,“ zabodne do ní Snape svůj ledový pohled, „já si se studentkami schůzky nedávám. Já opravdu ne. Strhávám Nebelvíru padesát bodů za to, že nejste v posteli a dalších deset za to, že jste se nechala vylákat pod tak stupidní záminkou. A teď zmizte!“
Eleonora vyplašeně zalapá po dechu a rychle uteče. Snape zavrtí hlavou, opět se zahledí na měsíc a znechuceně si odfrkne.
„Schůzka,“ upře na mne podezíravý pohled, ale já jen rozhodím rukama.
„Na mě nekoukejte, s tím nemám nic společného. A musím za Brumbálem. Dobrou noc,“ vyhrknu a rychle zmizím.
Před Brumbálovou pracovnou zkusím heslo „lékořice“, inspirovaná nedávným setkáním, a protože jsem Mary Sue, dveře se okamžitě otevřou. Povím Brumbálovi o novém přírůstku a rozloučím se. Nechám na něm, aby se postaral o umístění jednorožky do útulku, ZOO, nebo kam se takoví tvorové v magickém světě umisťují. On je tady ten ředitel.
Unaveně se doploužím do naší ložnice a svalím se na postel. I když měly holky celkem dobrý přehled o tom, co se se mnou dělo, nedají mi klid a dolují ze mě různé podrobnosti.
„Katana je pořád opřená u brány,“ vzpomenu si, „ale to není ten hlavní problém.“
Gwen pokývá hlavou a San se zazubí.
„Snape.“
„Snape,“ potvrdím. „Ani nechci myslet na to, co by se mohlo stát, kdybych se náhodou neobjevila. Ale aspoň je potvrzená teorie, že mařenismus Eleonory Artemis přebije už moje pouhá přítomnost.“
„No jo, ale taky nejsi kolem porád,“ upozorní mě Gwen.
„To nejsem,“ přiznám, „ale zatím mě nenapadá nic jiného než se tu potulovat, být čím dál tím větší Mařena a doufat, že čím budu větší Mařena já, tím menší bude Eleonora. Máte lepší nápad?“
„Ne,“ povídá Gwen, zatímco San jen zavrtí hlavou.
Rezignovaně povzdechnu.
„Kurnik.“

Schůzka

Poznámka pod čarou:
V pondělí 4. 9. 1995 zapadalo ve Skotsku Slunce kolem osmé hodiny místního času. Fáze Měsíce, popsaná v povídce, též odpovídá skutečnosti; Měsíc byl v nadhlavníku kolem deváté hodiny večerní (u nás, ve Skotsku o něco později). Někdo takové prkotiny neřeší a někdo jiný si zase otevře Astronomické tabulky, no. Omlouvám se ;)

Zpět na obsah

Kapitola 10: 9. Spolehlivé útočiště

9. Spolehlivé útočiště
Pozdní snídaně. Ten-jehož-jméno-nesmíme-napsat. Psychoanalýza Snapea. Nečekané setkání.

Ráno samozřejmě zaspím. S leknutím vyletím z postele, San ještě hluboce spí, ale Gwen už je pryč. Poleje mě hrůza. Gwen je schopná všeho. Tedy, skoro všeho. Pak mi zatrne podruhé – nechala jsem Eleonoru bez dozoru! Mám na ni dávat pozor! A na Snapea! Bůhví, co se dělo na snídani!
Snídaně! vyděsím se do třetice všeho dobrého. Zmeškaly jsme snídani! San mě zabije!
Opatrně ji budím, na nadávání nedbám. Když konečně dorazíme do Velké síně, nikdo tam není a všechny stoly jsou sklizené. Problém s hladem je ale snadno řešitelný, stačí si do vzduchu objednat… a jídlo přistane. Jakékoliv jídlo.
„Ty to budeš jíst?“ podezíravě nakrčím nos nad Saniným talířem. „Co to vlastně je?“
„Vždycky jsem chtěla vědět, jak vypadaj šneci,“ zamyšleně odvětí San. „Hnusně,“ konstatuje a odstrčí talíř.
„Tsss, jak můžeš vyhazovat jídlo, to kvůli tobě děti v Africe…“
„Jak můžou bejt nějaký děti v Africe ovlivněný tím, že nesním šneky?“ podiví se San.
Zatímco uvažuju nad tím, že na tom něco bude, objedná si tousty s něčím a začne se krmit. Já jsem ale jako na jehlách – sotva do sebe dostanu pár soust a už vystřelím před Velkou síň, kde, jak jsem včera zjistila, visí všeobecné rozvrhy.
„Dobrý,“ oddechnu si, „nebelvírští páťáci mají Lektvary až odpoledne. Takže kalamita se ještě nekonala.“
„Jak to můžeš vědět?“ ptá se dožvýkávající San. „Klidně můžou přijít na libovolnou hodinu…“
„Mají tu Eleonoru, přece, budou s Eleonorou,“ ujišťuji ji.
„A Gwen?“
„Gwen!“ plácnu se do čela. „Musíme najít Gwen!“ vyhrknu a vystřelím vysokou rychlostí náhodným směrem.
„Au!“
Brnění.
„Počkej, ty pošuku,“ pomáhá mi San na nohy. „Telepatie, vzpomínáš?“
Gwen? Kde jsi?
V knihovně,
uslyšíme odpověď.
Vydáme se tedy do knihovny. Najít ji, jak už jsem zjistila dříve, není nijak složité; problém nastává s orientací v jejích členitých prostorách. Nejenže je, jako každá knihovna, vevnitř větší než venku, ale jsou tu určité uličky, které působí až dojmem Möbiova pásu, a pak samozřejmě celé to oddělení s omezeným přístupem. Přičtěte k tomu množství různých studoven proměnlivých velikostí a vyjde vám chaos, v kterém se může orientovat pouze knihomol úrovně devět a vyšší. Naštěstí mám knihomola na levlu patnáct, takže nakonec nacházím Gwen v jedné malé studovničce, přístupné z knihovny i z hlavní chodby, jak sedí u stolu a kolem ní se tyčí vysoké sloupce knih, z nichž některé jsou různě pozotvírané. Gwen si očividně vypisuje poznámky.
„Gwen, co to děláš?“ ptá se šokovaná San. „Jsou prázdniny!“
„Hledám účinné látky,“ pokyne tužkou Gwen k otevřenému Přehledu léčivých rostlin, Lektvarům pro začátečníky a Organické chemii.
„Blázne!“
„Co chceš, Havraspár,“ pokrčím rameny.
„Co Snape?“ obrátím se na Gwen.
„Coby, nasnídal se, odešel, pak odešli všichni a já šla sem. Až budu příště na hodině lektvarů…“
„Jaký příště, Gwen, jaký příště, proboha? To ti to jednou nestačilo? Vyučování se Snapem?“
„On nebude tak hroznej,“ brání svého oblíbeného lektvarologa Gwen. „to bude z větší části jenom póza…“
„Tak póza, jo? To nemyslím,“ prohlásím, „takový znám. Student je pro ně implicitně nižší živočišný druh. A póza to není, je to přesvědčení z hloubi duše.
Už jsem vám vyprávěla o Tom-jehož-jméno-nesmíme-napsat?“
„O komže?“
„Snad vyslovit, ne?“
„Ne,“ trvám na svém, „napsat.“
Ledabyle mávnu hůlkou a ve vzduchu se objeví výňatek z Pravidel pro přidávání povídek na Potterpovídkách: … Z etických důvodů nepřijímáme ani povídky, v nichž vystupují skutečné osoby (vyjma autora)…
„U vás to neplatí, u vás mám souhlas, ale u Toho-jehož-jméno-nesmíme-napsat…“
Živě si představím potenciální situaci:

(Bývalá) studentka zaklepe na dveře kabinetu a po vyzvání vstoupí, plná falešné sebedůvěry plynoucí z faktu, že ONA už zkoušku z matematiky má, takže může být v klidu.
„Přejete si?“ osloví ji za stolem sedící pedagog oblečený do světle modré košile, pod níž prosvítá nátělník a džín, opře se do křesla, prohlíží si ji svýma bleděmodrýma očima prasátka (nebo čistokrevného Árijce, vyberte si) a přihladí si světlé, řídnoucí vlasy. Pod jeho ledovým pohledem se studentka zakoktá.
„Ehm, pane profesore…“
„Doktor!“ zařve Pán Kabinetu Matematiky. „Jsem doktor! Kolikrát vám to mám říkat! Ale ne, studenti se dneska neobtěžují s tím, aby si zapamatovali tak jednoduchou věc, jako je správný titul,“ odfrkne si.
„Co chcete?“
Studentka se v ovzduší náhle naplněném agresivitou pokouší uklidnit a tváří se jako malé, neškodné, bezbranné cosi, aby zamezila sebemenšímu pocitu učitele, že by si měl dokazovat, že ON je tady ten king.
„Mumlemumle povídku mumle vaše jméno?“
„Cože?“
„Píšu povídku a chci se zeptat, jestli v ní můžu použít vaše jmé…“
„Samozřejmě, že NE!“ odsekne Velitel Katedry. „Proč mi sem vůbec lezete s takovou stupidní otázkou? VEN!“ zavelí a vyděšená studentka vyletí z kabinetu jak špunt ze šampaňského, rychle za sebou zavře dveře a s úlevou se o ně opře.


„Asi tak.“
„Ty, Tess, to nebude tak žhavý.“
„Nebude tak žhavý, povídáš, jo? No, něco jsem slyšela a něco jsem zažila, takže vím… hele, oni vážně existujou takoví lidi, co si užívají to, že jsou svým způsobem pány nad životem a smrtí a božstvem, který když dostatečně nevyzýváš, tak máš smolíka. A jak se ještě svou mocí nadouvají. Konkrétně tenhle borec k smrti rád vyhazoval. Vyhodil tě proto, že je venku vedro, že je venku zima, že máš kalhoty, že máš sukni, že jdeš v předtermínu, že jdeš v září, že si o sobě moc myslíš, že nemáš žádnu sebedůvěru a proto si to zasloužíš… prostě když někoho chtěl vyhodit, tak ho vyhodil. Proboha, vždyť jednu dobu bylo normální, že člověk letěl z tří termínů, požádal o opakování, za rok letět znovu třikrát, požádal o děkanskej, ten nikdy nedostal, vyletěl ze školy, přihlásil se na stavárnu, udělal tam přijímačky, složil si tam matiku minimálně za dva, mezitím znovu udělal přijímačky na architekturu a s dvojkou ze stavárny napochodoval k Tomu-jehož-jméno-nesmíme-napsat a ten mu ji milostivě uznal. Vždyť tenhle šílenec jednou vyhodil člověka, který vystudoval matiku a složil státnice za jedna, jenže kdysi v prváku dostal trojku, takže mu pan Všemocný nemusel matiku uznat a taky mu ji neuznal… a zkoušel ho tak dlouho, až ho prostě vyhodil! To vím.
A proslýchá se, že Ten-jehož-jméno-nesmíme-napsat, jsa vlastníkem černého pásu, procházel se večerním městem a náhle ho přepadla skupinka maskovaných útočníků a hodila ho do kašny. Následně začal nosit do školy střelnou zbraň. Tu jsem viděla.
A teď si vem, že on už z principu vyhazoval každého, kdo šel k němu na pátý a šestý termín… a já už měla čtyři za sebou a… víš jak jsem se cítila?“
„Hm. Ale ty jsi byla v matice tak dobrá, že jsi ho oslnila svými znalostmi a on tě s radostí pustil dál, ne?“ předpokládá San, dodržujíc můj Mary Sueovský profil.
„Ne,“ poťouchle se zachechtám. „Já ho proklela a on upadl a zlomil si nohu a měl tak komplikovanou zlomeninu, že tři měsíce nemohl chodit a ve škole se neukázal a já prošla přes náhradního zkoušejícího. To jako fakt, ale“ nahodím osvědčený výraz andělské nevinnosti, „musela to být prostě náááhoda.
No a Snape je to samý v bledě růžovym.“
„Ne, víš, já myslím, že on je prostě přísnej, že ty lidi tlačí jen proto, aby se víc snažili…“
„Nene. To je dost rozdíl. Podle mě si to užívá, hojí si komplexy a tak. Je to prostě děsnej parchant a vyžívá se v tom. Ale pozor!“ zvednu pro zdůraznění svého proslovu prst. „I když je to děsnej parchant a já nesnáším děsný parchanty, budu do roztrhání těla hájit jeho právo být děsným parchantem!“
Být ve filmu, provází moje prohlášení dramatická hudba, která bude končit stupňujícím se virblem. V reálu se bez ní bohužel musím obejít. To, co se ale stane vzápětí, mi nenechá čas na to, abych litovala nedostupnosti zvukových efektů.
Dveře vedoucí na chodbu se prudce rozletí, dovnitř vtrhne povědomá osoba, rychle je přibouchne a nalepí se na zeď. V první chvíli se leknu, že mě Snape nějakým způsobem slyšel a že si to jde se mnou vyřídit, ale jeho šokovaný pohled, když se otočí, a uvědomí si, že na něj vyjeveně zíráme, mě přesvědčí, že prostě vpadl do prvních dveří, které měl k dispozici.
„Ehm, o čemže jsme to mluvily, Gwen?“ odkašlu si. „Účinné látky?“
Snažím se tvářit, že Snape neexistuje a on se pro změnu tváří nejenže jako by tu nebyl, ale jako bychom tu nebyly ani my, což je docela slušný výkon.
„No,“ ozve se od Gwen, která se preventivně schovala za horou knih, „třeba jsem našla, že kokoška pastuší tobolka obsahuje…“
Dveře se opět prudce rozletí a dovnitř nahlédne jedna z Mařenek, doprovázená početnou suitou.
„Neviděly jste Severuska?“
Snape, kryjící se za otevřeným křídlem dveří, protočí oči v sloup, chvíli se zdá, že se rozhodne pro přímou konfrontaci, ale nakonec radši zůstává v úkrytu.
„Jo,“ na to Gwen, „já jsem s ním hovořil. On tu byl. Tady seděl, jak stojíš ty, ty, ty a ty.“
„Tady všude seděl,“ připojíme se se San ke Gwenině monologu.
„Já jsem mu to samozřejmě vytkl,“ pokračuju dál sama.
„Já jsem mu řekl přímo, jako to říkám tady vám,“ přijdu k Mařce a položím jí ruku na rameno, „podívej se, Koloději, já nejsem proti tobě nijak zaujatý…“
„Ježiš, co blbneš?“ vyděsí se slečna, která očividně nezná klasiku.
„A nejhorší jsou trpaslíci,“ přidá se se svou troškou do mlýna San. „Vlezou kam můžou a strašně rychle se množej.“
„Včera jsem chytil tři,“ pokračuje Gwen.
„Dva snad, ne?“ opravím ji.
„Ne, tři, upgrade, víš?“ vysvětluje Gwen.
„Krávy,“ na to Mařena.
„Á, tak vy jste krávy, těší mne, že vás poznávám,“ začnu jí mohutně třást rukou, oprašujíc vtip z prvního stupně základní školy.
Mařka se mi vyškubne.
„Jste trapný,“ zaksichtí se, prudce se otočí a odchází.
„Páni, takhle ale vypadáš hnusně, víš to? Radši to moc nedělej, nebo ti to zůstane… proboha, ono jí to zůstalo!“ hraji zděšení, když pohrdavě pohodí hlavou a odchází.
„Tak to bychom měli,“ povídám, když tiše zavírám dveře, stále předstírajíc, že s námi v místnosti nikdo, ale vůbec nikdo jiný není.
„Hrozný, co jsme to udělaly,“ pomalu dochází Gwen, „my jsme snad spáchaly dobrý skutek! A ten je vždycky po zásluze potrestán!“
„Ale houby,“ uklidním ji. „To nebyl dobrý skutek, totiž, my to nedělaly pro někoho, ale pro sebe, takže to neplatí. Ale tohle bychom jim měly už konečně zatrhnout. To celý pištění mě už vážně štve, kromě toho je tu ta… s těma… a vůbec, JÁ jsem tu ta hvězda, tak co?“
„Jasně, ty jsi tu ta hvězda, tak si hezky na chvíli sedni a buď zticha,“ doporučí mi San, „my ti za to napíšeme zase nějaký úžasný dobrodružství s happy endem.“
„A nene, žádný úžasný dobrodružství nebude,“ vzepřu se svým autorkám. „Nejdřív povinnost, potom zábava. Davy chtivých fanynek obléhají jistého nejmenovaného profesora,“ pečlivě se vyhýbám pohledem místu, kde stojí Snape ve svém typickém postoji, ruce zkřížené na hrudi, a vypadá, jako by mi chtěl odebrat asi milion bodů, „vtělená hrůza se vetře do jeho odpolední hodiny… a já se mám věnovat nějakému pitomému dobrodružství?“
„No tak ti napíšeme hodinu lektvarů, no,“ povídá Gwen, která je před palbou Snapeova pohledu dokonale skryta za hradbou knih. „To bude nějaký dobrodružství.“
„Bože, to ne. Utrhne mi hlavu,“ vyletí ze mě.
„Ale neutrhne,“ přidá se San. „Zachráníš ho před osudem horším než smrt…“
„Před Eleonorou Mary Sue…“ naváže Gwen.
„Kromě toho, Tess,“ pokračuje San, „ty přece chceš zažít hodinu lektvarů.“
„Jo, chce,“ potvrzuje Gwen, nenápadně něco píšící. „A nás vezme s sebou…“
„V žádném případě,“ prudce se ohradí Snape, který konečně přestal předstírat, že neexistuje. „V rámci určitého… zklidnění celé situace jsem ochoten s velkými výhradami připustit, aby byla na mé hodině přítomná osoba, která dokáže studenty ochránit před nepředvídatelnými účinky kouzla této zvláštní… žačky pravděpodobně vílího původu, ale v žádném případě nepřipustím, aby mé hodiny byly považovány za místa vhodná k exkurzím!“
„Oukej,“ souhlasí zaraženě San.
„Ale já to chci vidět,“ ozývá se zoufalý hlásek Gwen zpod hromady knih, které ji pohřbily při Snapeově plamenném projevu.
„Neboj, to nějak zařídíme,“ uklidňuju ji s pohledem upřeným na Snapea. „Snad by to nějak šlo? Trochu? Možná? Snad?“
„Tedy odpoledne,“ prohlásí Snape ledovým hlasem, otevře dveře a rychlou chůzí odchází, přičemž jeho plášť dramaticky vlaje.
„Povídám, parchant,“ zhodnotím situaci.
„A co to vlastně pořád píšeš, Gwen?“ zeptám se zvědavě.
„Divný,“ ani nečekám na odpověď a vrátím se pohledem k mizící siluetě.
„Von mi snad začne bejt sympatickej.“

Neviděly jste Severuska?

Zpět na obsah

Kapitola 11: 10. Boží dopuštění

10. Boží dopuštění
Online přenos v Bradavicích. Jak se nedělá pohodový lektvar. Oblíbené reklamy a deus ex machina.

Být v knihovně má jednu nepopiratelnou výhodu – člověk je přímo u zdroje. U zdrojů. U mnoha různých zdrojů. Když jsme tedy hledaly způsob, jakým jednosměrně přenášet obraz i zvuk, byly jsme na tom nejlepším možném místě.
„Člověk si na ten Google zvykne strašně snadno,“ brblá San, jak se přehrabuje lístečky v kartotéce.
„A na Wiki,“ doplní ji Gwen.
„A na online slovník,“ povídám, když z police vytáhnu jakousi obrovskou zaprášenou bichli. „Umíte někdo francouzsky?“
„Kašlu na to,“ rozhodne se San. „To nemáme šanci najít. A proč taky, vlastně? Proč si něco jednoduše nevymyslíme?“
„No jó!“ rozsvítí se i Gwen. „Proč ne, vlastně?“
„Eeeem… tak jo. Tak vymejšlejte,“ blahosklonně souhlasím. Najít nějaké osvědčené řešení se totiž ukazuje jako časově poněkud náročná záležitost – a já bláhová si myslela, že stačí sáhnout do police a vytáhnout návod.
„Bylo tu to zrcadlo, jak ukazovalo věci, různý,“ vzpomíná Gwen. „To, po čem tvoje srdce nejvíc touží.“
„Tvoje srdce nejvíc touží po přímém přenosu z hodiny lektvarů?“ podivím se.
„No… to asi ne. Ale snad bychom si mohly napsat něco na ten způsob, ne?“
„Zrcadlo v učebně lektvarů? Gwen, není to nějaký divný?“
„Tak to nemusí být zrcadlo, ne? Co třeba vobraz?“
„Já ho kreslit nebudu,“ automaticky se ohradí San.
„To snad nemusíš, ne? Prostě ho tam jako připíšem… ale nebude smět bejt propojenej s vobrazama na hradě, aby tam necouraly kdejaký postavy a divá zvěř. Jo, takže… my budem normálně u nás v ložnici a budem koukat skrz něj a všechno uvidíme,“ rozvíjí svůj nápad Gwen. „A uslyšíme,“ dodá.
„No jo, ale asi nebudem chtít, aby nás někdo viděl, ne? Jak to uděláš?“
„Maskování,“ rozjařeně povídá Gwen. „Křoví a tak na tom obrazu bude… a my se budem jako schovávat v tom.“
„Obraz s křovím v učebně lektvarů,“ zakroutím hlavou. „To teda fakt nevidím důvod, proč by tam mělo něco takovýho viset.“
„Protože to je léčivý křoví, Tess,“ triumfuje Gwen.

K obědu toho moc nesním. Jednak jsme snídaly trochu pozdě a druhak – profesor Snape se co chvíli otáčí a vrhá na nás znechucený pohled. Asi se mu to rozleželo v hlavě a není si jistý tím, jestli můj pobyt na jeho hodině nepřinese víc škody než užitku.
„A furt sem kouká,“ šeptem mi oznamuje Gwen.
„Aspoň nezírá na ni,“ vidí ve všem aspoň něco dobrého San.
„Aaargh,“ znechuceně odložím vidličku a odsunu poloplný talíř.
„Jdu na vzduch. Pak půjdu do sklepení. Jděte do ložnice,“ projeví se mé zvýšené napětí ve značně zjednodušené slovní zásobě. „A koukejte koukat. A psát!“ dokončím udílení pokynů.
Chichotání vedle sedících Mařenek mi připomene, že moje kamarádky nebudou jediné píšící – jedna z našich protivnic mi dokonce významně pokyne tužkou.
No uvidíme. Nervozita ze mě rázem spadne. Čeká mě boj!
Boj se, Eleonoro, boj!

Dobrou čtvrthodinu před začátkem lektvarů už stepuji ve sklepení. Nemůžu se dočkat. Pravda, bez svých věrných společnic si mezi všemi těmi studenty připadám trochu zranitelná, ale ony jsou nepřítomné pouze virtuálně. Ve skutečnosti jsou totiž se mnou. Nebo vlastně budou, jen co vstoupím do učebny, uklidňuji se.
Nebelvírští se v blízkosti učebny lektvarů pohybují pouze ve skupinkách, jak si brzy všimnu. Pud sebezáchovy, kdybych to měla vyhodnotit. Největší ze skupin, která dorazila, předvídatelně obsahuje Harryho, Rona, Hermionu, Eleonoru Artemis a hejno. Mařkám se sice zatím nepodařilo prolomit Snapeův zběsilý odpor, projevující se ledově klidným zíráním, a do učebny samé ještě nepronikly, ale očividně už na tom pracují, jak mi prozrazuje zuřivé psaní, do kterého se pouštějí prakticky okamžitě poté, co dorazí. Tvářím se nenápadně, takže si mě nevšimnou. I když možná k tomu přispěje i to, že se schovávám za sloupem.
Nakonec mi ale nezbude než kousnout do kyselého jablka, když se dveře učebny otevřou a studenti začnou proudit dovnitř. Vystoupím ze svého úkrytu a ležérním krokem se přidám k proudu.
„Hele, moment, co ty tu jako děláš?“ osopí se na mě Eleonora.
„Hospitace,“ klidně jí oznámím. „A netykejte mi, slečno de la Fére, nepásly jsme spolu streptokoky.“
Pokynu jejím autorkám, které očividně pojaly geniální nápad.
„My jsme taky hospitace,“ oznámí.
„A sdělily jste to profesoru Snapeovi?“ mile se otážu.
My o vlku a Snape tu, jako prakticky vždy. Proklouznu kolem něj, měří si mě znechuceným pohledem, ale neprotestuje. Bez mučení přiznávám, že kdyby protestoval, tak uháním pryč třetí nadsvětelnou. Pod Snapeovým osvědčeným pohledem se nadšení žaček Jiskropšouku poněkud vytratilo a ony už nejsou tak žhavé vstoupit do jámy lvové. Příliš pozornosti však scéně „Snape ledově zírající na hejno slepic“ nevěnuji, pokouším se totiž zjistit, která pozice pro mě bude strategicky nejvýhodnější. Nakonec se uvelebuji u stolku vlevo vzadu, blízko obrazu s hustým fialově kvetoucím křovím. Kousek ode mne sedí jakýsi zmijozelský pár, vedle něj  populární trio Harry, Ron a Hermiona, ale hlavně – tři řady přede mnou září červený pruh v havraních vlasech naší Mary Sue. Tedy Eleonory Artemis. Ta se co chvíli otáčí a usmívá se na Harryho.
Profesor Snape, který pravděpodobně dospěl k názoru, že hodina začíná právě teď, vstoupí do třídy, požádá o klid a zavře dveře. V tu chvíli je tu ticho jako v hrobce.
 Snape má nějaké organizační povídání, které mě trochu unavuje, ale jen do chvíle, než si všimnu, jakým pohledem ho sleduje Eleonora. V ten okamžik jsem vzhůru, Snapeův hlas nabere na jízlivosti a Eleonora se dívá trochu zaraženě. Podle scénáře byl pravděpodobně na místě Snapeův žhavý a vášnivý pohled do jejích očí.
Po oznámení, že se bude dělat pohodový lektvar a podrobných instrukcích nastane všeobecné hemžení, jak si studenti chodí ke skříni s přísadami pro potřebné chemikálie.
„A co vy?“ objeví se nade mnou Snape.
„Já? Já si z chemie pamatuju jen, že se kyselina leje do vody a ne voda do kyseliny a pak takový ty věci jako metan-etan-propan-butan a tak dál, názvosloví různý a vzorečky. S jistotou můžu říct, že pokud se o cokoliv pokusím, tak jak to dopadne – ví Bůh.“
„Navzdory obecnému očekávání v mých hodinách málokdy dochází k výbuchu,“ opáčí Snape, a já nemám příliš chuti mu vysvětlovat, že má slova pochopil maličko jinak.
„Dělejte aspoň něco užitečného – seznamte se se základními přísadami,“ položí přede mne otřískanou krabici s různými vzorky a popisky. Následně se vrhne do davu studentů páchajících pokusy, aby tu poradil zmijozelským a tam znervóznil nebelvírské.
Pozvednu sklenici s jakýmisi kulatými předměty a zatřesu jí. Poté prozkoumám popisku.
„Hm, mločí voči,“ pronesu sama k sobě. „A co tam máme dál?“
Svůj úkol ale po pravdě řečeno provádím poněkud vlažně. Většina mé pozornosti je upřena k Eleonoře Artemis. Ta po chvilce zvedá ruku a hodlá prezentovat hotový lektvar; nedodržela však předepsaný postup a jedna z jejích mnohých zkratek se jí nevyplatila.
To ve scénáři taky nebylo, poťouchle se ušklíbnu, když Snape sarkasticky cupuje nebohou oběť.
„Debil,“ konstatuje Královna ročníku, když Snape odejde. Profesor lektvarů má však netopýří sluch a její výlev stojí Nebelvír deset bodů. Zatváří se znechuceně a na svůj primární cíl prozatím pravděpodobně rezignuje. Soudím tak z toho, jaký pohled upře na Draca Malfoye, který pracuje blízko ní. Nakloní se k jeho lavici a nabídne mu tak pohled na svůj hluboký výstřih sahající až k okraji černé krajkové podprsenky. Dracův pohled se poněkud rozostří, jak je koneckonců u tvora mužského pohlaví v podobné situaci očekávatelné.
A je to. Pohár mé trpělivosti přetekl, říkám si, když uvolňují víčko na sklenici s mločíma vočma. Gwen měla pravdu – každý je jinak velký, prolétne mi hlavou, když jeden z větších exemplářů vylovím a  - cvrnk!
Náhoda, jistě silně podpořená San a Gwen, má za následek dokonalou trefu. Ano, přímo doprostřed.
„Co to?“ podiví se Eleonora a rozhlíží se vůkol. Využívám toho, že mne široká záda žáka přede mnou stále kryjí před jejím pohledem a – cvrnk! další kulatý objekt přistane za límcem její košile. Ron to postřehne a nedokáže se nezachechtat.
„Ty!“ obrátí se k němu rozběsněná Eleonora, sáhne do svého kotlíku, nabere část slizké hmoty, která vznikla po jejím „zlepšováku“ a – plác! Ron ale stihne uhnout a lepkavá střela trefí neidentifikovaného žáka Zmijozelu.
„Co?“ projeví svou, na Zmijozela typickou, inteligenci potrefený. Jeho pohled spočine na zelenooké fúrii.
„To si vypiješ,“ pronese a…
Následující scénu netřeba popisovat. Před poletujícím chaosem se ukrývám na strategicky výhodném místě – pod svým stolkem, jen občas vystrčím ruku a – cvrnk! přileju trochu ohně do umdlévajícího běsnění.
To je skoro větší sranda než krmit fretky slepičíma hlavama, pomyslím si, když se dveře s prásknutím otevřou, a dovnitř vtrhne rozběsněný profesor, který si před malou chvilkou jen odskočil do kabinetu pro další várku pergamenových svitků.
Pro vývoj dalších událostí by se dalo použít slov „uragán“ a „tajfun“. Profesor lektvarů, vzteky do běla rozpálený, udílí školní tresty, sráží body a nakonec vyžene všechny studenty ven s příslibem náhradní hodiny. V tu chvíli mi zatrne. Všichni jsou pryč, jenom já tady…
Pod stolem se objeví ruka a já jsem ze svého úkrytu odborně vylovena. Snažím se tvářit naprosto nevinně, což by mi možná vyšlo, kdybych v jedné tlapce nesvírala poloprázdnou sklenici s mločíma očima a v druhé oko připravené k vystřelení.
Snape se ke mně nakloní až se mne málem dotkne nosem, zavrtá se do mě pohledem a tiše se otáže: „Kolik-vám-je-let?“
„Eh – pět?“ zkusím zachovat zdání nevinnosti a udržet výraz Já nic, já muzikant. Proti dlouholeté praxi profesora Snapea však nemám nejmenších šancí.
„Pche,“ odfrkne si, odvrátí se ode mě a náhle bleskovým pohybem sáhne do obrazu – a do učebny lektvarů přistanou San a Gwen.
„No to jsem si mohl myslet,“ zatváří se naprosto znechuceně.
San má výraz typu jé - co to tu dělám a Gwen je – na rozdíl od ní – zamaskovaná tak, aby dokonale splývala se svým předchozím prostředím – hustým křovím. Větší část jejího maskování z ní začíná opadávat a k chaosu na podlaze se přidávají ještě různě větvičky.
„To snad nemyslíte vážně,“ pronese Snape, aniž přesně specifikuje, co máme myslet vážně. Radši se nesnažím hádat a zatvářím se omluvně.
„Pardon,“ pípnu.
„Ale mise byla splněná,“ začíná se hádat Gwen, „Eleonora si ani neškrtla!“
„Než takovouhle pomoc,“ odpoví Snape a jeho pohled metá blesky, „tak to radši příště celou učebnu vlastnoručně zapálím.“
Dramaticky položí ruku na stůl, kde se mu, již poněkud méně dramaticky, čímsi přilepí.
„Tenhle nepořádek máte na svědomí vy. A nevykrucujte se, já vím, že je to pravda. Koukejte to tu uklidit, ať je to tu čisté tak, že by se z podlahy dalo jíst! Jinak vás odsud nepustím.“
„Co třeba pulírexo, nebo jak to bylo, neznáte?“ snaží se San uniknout hrůze šůrování.
znám. A vy?“ odvětí profesor a opustí místnost. Ozve se zamumlání zaklínadla a zacvaknutí zámku.
„No tak to bychom měly,“ zachmuřím se. „Zdá se, že díky vašemu brilantnímu nápadu strávíme zbytek dne čištěním těchhle hnusů.“
„Jak, našemu nápadu?“
„Jistěže vašemu nápadu, vás přece napadlo, že sem mám naklusat! Takže nakonec za všechno můžete vy.“
„Já bych to neviděla tak bledě,“ povídá San a vytáhne hůlku. „Jakže to teda má bejt – pulírexo?
„To nebude fungovat, San,“ zastaví ji Gwen. „Přece my máme specifická kouzla, ne? Takže třeba… všehočist!“ mávne svou ebenovou hůlkou. Nic se nestane.
„My na to přijdem,“ uklidňuju ji. Opravdu se mi tu nechce uklízet holýma rukama.
„Jak to tenkrát bylo?“ zamyslím se, načež začnu hůlkou dirigovat a pozpěvovat:
„Ó Lanza míá
vrátím se zas
pění a voní
dělilo nás
na každé prádlo
lze použít
a já se vrátím
tu chtěééél bych mít!“

„Cože?“ obrátí se na mě vyjeveně San.
„Reklama na Lanzu, neznáš? Někdy v devadesátým druhým, nebo tak… jsme si to s bratrem předělali a zpívali jsme půl napůl původní a reklamní text. Znělo to líp… Ale ty jsi vlastně v devadesátým druhým ještě tahala kačera. Jó, to byly reklamy. My zíráme – vy zíráte – vizír! Zářivě bílé prádlo.“ zkušebně zamávám hůlkou, ale ani toto zaříkadlo, zdá se, za nás neuklidí.
„To si jednou spolužačka koupila Vizír, dala prát ponožky a zírala, protože byly zářivě bílé – jenže původně byly s potiskem,“ vzpomínám dál.
„Počkej, ale to jsou všechno reklamy na prací prášky, ne? My bychom potřebovaly spíš Domestos nebo Mistr Proper čistí čistě až se sami vidíte!“ zanotuje Gwen, která nedostatky v intonaci více než nahrazuje nadšením. Ze špičky její hůlky se vyvalí oblak, který se zformuje v polonahého svalnatého džina. Ten se ukloní.
„Co je vaším přáním, má paní?“ otáže se zkoprnělé Gwen.
„Ukliď tu,“ poručí mu bohorovná San. „A dočista do čista.“
Nastane nezměrný frmol. Když se prach usadí, vidíme, že džin zmizel a učebna lektvarů se jen leskne.
„Tak, a je to!“
„Super. Takže teď můžem jít za Snapem a říct mu: podlaha už je čistá, můžete se jít nažrat?
„To bych neriskovala, Tess,“ v první chvíli nedojde Gwen, že to myslím spíš obrazně.
„Já klidně jo!“ vyráží San, jako vždycky prostá schopnosti reagovat přiměřeně.
„Nikam!“ zastavila bych ji i s nasazením vlastního života. Tak už to bývá – mě něco napadne a skoro vždycky se najde někdo tak střelený, aby to skutečně zkusil provést.
Po nějaké době se nám daří doklepat se do kabinetu lektvarů a poté, co Snape provede důkladnou kontrolu čistoty místnosti (kdyby mi někdo tvrdil, že si na to natáhne i bílou rukavici, seřvala bych ho, že kecá), s nechutí nás vypustí ze svých sklepení.
„A ať se to už nikdy neopakuje!“ zní za námi jeho slova.
„Tak tím si můžeš bejt jistej,“ prohlásím polohlasem, aby mě neslyšel.
„Do učebny lektvarů už mě nedostanou ani párem volů.“

Cvrnk!

Příště: Školní trest

Zpět na obsah

Kapitola 12: 11. Školní trest

11. Školní trest
Čekání před kabinetem. Poznej svého nepřítele. Mise (téměř) na záchranu světa.

Vlastně mě ani nemrzí, že jsme zase ztratily z očí Eleonoru. Pravděpodobně byla po právě uplynulé hodině natolik zdeptaná, že se o nic nepokouší a seká dobrotu.
Ano, přiznávám to, jsem naivní a optimista. Kromě toho jsem nepřiměřeně zvědavá. Když jsme totiž za rohem zaslechly Protivův jekot, neotočila jsem se a neobešla jsem zdroj onoho hluku. Ne, chtěla jsem zjistit, co se děje.
Popravdě řečeno se už nedělo nic moc zajímavého, profesorka McGonagallová si odváděla Harryho a Eleonoru do svého kabinetu a Protiva líně plul vzduchem s přezíravým výrazem. Jak říkám, nic zajímavého, a neviděla jsem ani nejmenší důvod, proč tajit naši přítomnost; s profesorkou McGonagallovou jsme totiž ještě neměly žádný konflikt, a toho bohdá nebude…
„Á, ráda vás vidím,“ povídá profesorka McGonagallová, když nás zahlédne. „Počkejte prosím chvíli tady, potřebuji s vámi mluvit. Nejprve si ale musím pohovořit s panem Potterem a slečnou de la Fére.“
Dveře zacvaknou a my zůstaneme stát jako tvrdá Y.
„Zdrháme?“ navrhne San.
„To nemá smysl,“ namítne prakticky Gwen, „nejpozději u večeře by nás chytla.“
„Co nám asi tak může chtít,“ zapřemýšlím.
Chvilka ticha.
„Ehm,“ odkašle si Gwen a podnikne pokus ukrýt svoji hůlku.
„No jo!“ dojde mi. „A sakra.“
„Co,“ povídá San, „ty jsme našly.“
„Jo,“ na to Gwen. „Jako válely se u vrby… u vrby mlátičky, protože tam je zanesli vlkodlaci… ne, to je nesmysl, trpaslíci… nebo jezinky. A my jsme je našly a chtěly jsme je odevzdat, ale nevěděly jsme komu…“
„Víte co?“ navrhnu. „Mlčeti zlato. Co víme? Nic nevíme. Hůlky? Jaký hůlky? Jo tyhle hůlky? Ale to jsou jen takový atrapy… ale neříkáme nic, až jestli ona začne. Třeba nám bude chtít něco jinýho.“
„A co asi tak,“ skepticky podotkne San.
Tak čekáme.
„No aspoň lavičku by tu mohla mít nebo něco.“
„Jo, připomíná mi to čekání na konzultace na fakultě,“ zavzpomínám na mladá léta. „Úplně stejný. Chodba, nikde nic, hodiny čekání…“
„Zatím minuty, Tess,“ krotí mě Gwen.
„Jakoby hodiny,“ brání mou vizi San.
S nostalgickým pousmáním se svezu k zemi, opřu se o stěnu a proti dveřím kabinetu profesorky McGonagallové zaujmu pozici „čekající student,“ kterou jsem během desítek a stovek hodin nacvičování přivedla k dokonalosti.
„Sedněte,“ pobídnu své kamarádky, „to může být na dlouho.“
„Studený…“
„Máme pláště.“
A tak tam sedíme, nohy natažené do půlky chodby; pravda, tahle je širší než chodba „na Áčku“, takže sporadicky procházející studenti a profesoři o nás neklopýtají, ani se nijak zajímavě nepřerážejí. Po pravdě řečeno se cítím nesvá z toho, že nemám ani seminární práci ke konzultaci, ani se neučím na zkoušku. Nezvyk.
Po nějaké chvíli se otvírají dveře kabinetu a Harry s Eleonorou vycházejí ven.
„Těší mě, že posloucháte alespoň Hermionu Grangerovou,“ říká Harrymu profesorka McGonagallová. Když si všimne, jak jsme si posedaly, s úsměvem zavrtí hlavou. Rozloučí se s oběma studenty a pozve nás dál.
Tak, a teď jsme na řadě my, pomyslím si. Doufám, že na nás nebude moc křičet…
Profesorka McGonagallová však vůbec nekřičí. Pokyne nám směrem k hlubokým, už od pohledu pohodlným křeslům a nabídne nám čaj. San ho podezíravě pozoruje, já si připomenu, že nejsme v kabinetu profesora lektvarů a opatrně se napiju.
„Chci se vás zeptat,“ začne profesorka McGonagallová a já pohledem utnu Gwen, než stačí vyhrknout: My to nebyly, my to nebyly! „jestli byste pro mě mohly něco udělat.“
No tak tohle jsem nečekala.
„A copak byste potřebovala?“ otážu se opatrně.
„Pan Potter mi dělá starosti.“
Vyvalím oči a rozhlédnu se kolem. Nikde však nevidím žádnou ukrytou Mařku a San ani Gwen by něco podobného přece nikdy nenapsaly – přesto však tady něco smrdí. Tohle na profesorku McGonagallovou není příliš typické chování. Proč konzultuje své žáky s cizími lidmi?
Aha! napadne mě. Jsem přece Mary Sue. Asi to má na ni taky vliv… panebože, to znamená, že s tím musíme skončit co nejdřív. Jinak nechci vidět ty hrůzy, co se tu ještě můžou dít.
„A jak vám můžeme pomoct?“ zeptám se.
„Pan Potter nedokáže před svými vyučujícími držet jazyk za zuby. Prosím, promluvte s ním a pokuste se mu objasnit, že by se měl lépe ovládat. Obávám se, že ani jeho přátelé, ani jeho učitelé, a tedy ani já, ho nejsou schopni přimět, aby pochopil, jak nebezpečně se chová. Od vás, jakožto od osob, které nezná, a které jsou tedy svým způsobem neutrální, to možná bude ochoten přijmout. O nás si totiž myslí, že ho neustále nepřiměřeně chráníme. A bohužel, jeho nová spolužačka ho v těchto jeho nápadech ještě podporuje,“ dodá McGonagallová zachmuřeně.
To zní aspoň trochu logicky.
„A jak to máme udělat? A kdy?“
„Pan Potter má mít zítra od pěti hodin trest s profesorkou Umbridgeovou, a stejně tak další dny. Já jsem mu zadala jiný školní trest – tedy vysvětlila jsem mu, že to není potrestání, pouze určitý opis faktu, že ode dneška po skončení večeře a zítra od konce vyučování po začátek večeře vám bude dělat průvodce. Trest u profesorky Umbridgeové tedy začne o něco později, ale myslím, že tomu bude jen rád. A vy mu prosím mezitím dostatečně názorně vysvětlete, nakolik rizikové je jeho chování.“
Ještěže profesorka McGonagallová právě neupírá pohled na Gwen, ta se při slovech „názorně vysvětlete“ zazubila nebezpečně šíleným úsměvem.
Abych pravdu řekla, já vůbec nejsem proti. Znamená to, že se dneska večer nebudeme nudit, Harryho budeme chránit před osudem horším než smrt, ještě se určitě dobře pobavíme… a pokud budeme s Harrym, tak zcela jistě nebude nablízku profesor Snape, který by mě za onen drobný incident na hodině lektvarů klidně taky mohl uřknout, nebo otrávit. Nebo obojí. Proto tedy celkem rychle souhlasím; hlavně že nepřišla řeč na hůlky.
Když tedy opouštíme kabinet profesorky McGonagallové, mám celkem dobrou náladu. San ale polohlasem brblá: „A Lucius by tam nebyl?“
„Příště, San,“ zamystifikuji. I když kdo ví, co se tady může stát příště. Příště třeba úplně klidně můžeme potkat Luciuse… ale zrovna teď potkáváme studentky Jiskropšouku, zabrané do mohutné debaty.
„To je hrozný, tam choděj samý vidlačky, co nosej kalhoty až pod pupek,“ zrovna povídá jedna ze slečen a mohutně při tom rozhazuje rukama ve stylu větrný mlýn. Asi popisuje ostatním nějaký klub, který je totálně out. Pak si nás všimne. Celý hlouček se zastaví.
„Ehm, nazdar,“ pouštím se na tenký led společenské konverzace se zavilými nepřáteli, „tak jak jde psaní?“
„Co, a jak jde vám? Chcete kritizovat, co? Takový známe…“
„Blázníš?“ odpovím samozvané mluvčí. „Kritizovat – co? Vždyť jsme z toho, co jste napsaly, neviděly ani řádek.“
„A ani vidět nechceme,“ ozve se polohlasem Gwen, naštěstí ji pravděpodobně kromě mne a San nikdo neslyší. „Eště bychom mohly zvracet.“
„Náhodou, Gwen,“ jsem nezdolný optimista, „ve spoustě povídek se dá objevit nějaká perla.“
„Ale dobře utajená,“ na to Gwen.
„Ty nám prostě závidíš náš talent,“ odpálí Mařka údernou hlášku.
„Jo, Gwen, nezáviď jim jejich talent,“ přihřeje si polívčičku San.
„Jasně, Gwen, to je vod tebe hnusný,“ přidám se i já.
„Ano! Přiznávám!“ Gwen si dramaticky přitiskne ruce na hruď. „Závidím vám vaši naprostou ignoranci pravidel českého pravopisu, absenci děje, stupiditu postav a neschopnost psát správně interpunkci.“
„Gwen,“ povídám do rozhostivšího se ticha, „to jsou čtyři cizí slova v jedný větě… nepřeháníš to trochu?“
„Taky existujou takový věci jako výkladový slovníky, můžou si to vyhledat,“ na to Gwen. „A kuš! Neruš! Tak, a teď jsem zapomněla, jak jsem chtěla pokračovat…“
„Jako já tě chápu. Ale vono to nemusí bejt všechno na škodu, psát se dá aj hovorovým jazykem; když není děj, ale je to dobře psaný, tak si toho taky nikdo nevšimne a postavy? Však tam si můžeš výborně hrát, i když přímo nevodpovídaj originálu… no, představ si třeba… takhle Harry, jako, jde temným lesem za jedný temný noci, páč mu Temný pán poslal temný dopis… „
„Na temným dopisním papíře psaný temným inkoustem, pečetěný temnou krví a doručený temnou sovou…“ skočí mi do projevu Gwen.
„Náhodou, sova temná fakt existuje, žije v Austrálii a má skvělej způsob houkání… ne, zpátky k příběhu. Tak jako jde Harry tím lesem, fakt si nevidí ani na špičku nosu, hledá, kdeže je ta mýtina a přemejšlí, co mu asi tak Voldy může chtít… co chvíli málem vrazí do stromu… a najednou… Voldemort. A Harry si voddechne a povidá: ´Ty vole, tak už jsme se nahmatali!´“
Nastane chvíle ticha.
„No tak bavit se s Voldym, to bych asi nedala, i když kdyby vypadal tak, jako když ještě studoval v Bradavicích, tak to bych si nechala líbit,“ ozve se z hloučku. Zírám. Ona to snad myslí vážně. Ona to snad vážně myslí vážně!
Přistoupím ke stěně, opřu se o ni a zhluboka zakvílím.
„To bude dobrý, Tess,“ potlapkává mě San účastně po rameni. Gwen mě utěšovat nemůže, protože se svíjí v záchvatech smíchu. Sobec.
„No, nebo tak,“ už jsem se trochu vzpamatovala z nečekaného šoku. „Každopádně tím chci říct, eh, že skoro v každý povídce může být něco zajímavýho… nebo v komentářích, tam určo-itě taky.“
Hejno asi nevědělo, jestli má být mým kvílením uraženo nebo ne, ale poznámka o komentářích se trefila přímo do černého.
„Když voni jsou lidi líný a nekomentujou,“ zní odsuzující konstatování.
„Žejo!“ bezvýhradně souhlasím. „Nekomentujou. I když by mohli.“
„No, to já dávám limity,“ přispěje do diskuze další Mařka. „Dokud nemá povídka dvacet komentů, neobjeví se další kapitola.“
„To je chytrý,“ napadne mě v první chvíli. „Počkej, jako myslíš dvacet komentářů k jedný kapitole?“
„No jasně!“
„A není to trochu moc?“ zapochybuju. Při vyžadování takových kvant musí autorka zákonitě skončit s množstvím komentíků obsahujících neartikulované výkřiky, náhodně zvolená slova nebo krátké věty, pro zpestření opatřené množstvím opakujících se písmenek, vykřičníků a variantně též pravopisných chyb. Ne že by jakýkoliv komentář nepotěšil, ale přece jenom preferuju kvalitu nad kvantitou.
„Ale já si ty komentáře zasloužím!“ vzdorně pohodí hlavou.
„To určitě,“ probírá se Gwen ze svého záchvatu.
„To je pravda,“ pokývám hlavou, „ale třeba já si zasloužím měsíčně padesát litrů jenom za to, že existuju, a stejně mi je furt ještě nikdo nedal…“
Ale určité bariéry mezi námi už byly překonány, a protože se již blíží doba večeře, vydáváme se do Velké síně společně, ponořené do lehké, nezávazné konverzace.

Po lehké večeři a nezávazné konverzaci s hejnem, kdy jsme jen občas musely koukat jako sůvy z nudlí nebo se cítily, jako bychom spadly z višně naznak, jsme se našich společnic zbavily předstíráním naplánované návštěvy knihovny, v Gwenině případě též v kombinaci s typickými gesty rukou a výkřiky „Kšá, kšá!“
Zůstaly jsme stát před Velkou síní a prohlížely si nástěnku s neuvěřitelnými inzeráty. Po chvíli se k nám přidružil Harry.
„Tak jsem tady,“ povídá znechuceně.
„Super,“ na to San, „co podniknem? Máš neviditelnej plášť u sebe, třeba? Jako že bys nám mohl ukázat jak se s ním zachází…“
„… a my ti ho mohly na chvíli zabavit a…“ skočí jí do řeči Gwen.
„… prodat na Ebay?“ dokončím.
„Cože?“
„Tak nic, no,“ zachmuří se San. „A tajný chodby by tam nebyly? Jako v nabídce? Nemáš nám ukázat hrad?“
„No… to jo,“ odpoví. „A kam byste chtěly nejdřív?“
„Něco ke chroustání by se tu sehnat nedalo?“ zeptá se Gwen, která by ještě nějakým malým mlskem nepohrdla.
„Hm. Tak vám ukážu kuchyň,“ povídá Harry a vydává se do spleti chodeb. Následujeme ho.
Kuchyně je fajn, ale to byste museli vidět. Všechno je takový… maličký. Skřítčí. Přijde vám to děsně roztomilý, dokud se nekopnete do holeně o nizoučký pultík na krájení a nepraštíte se do nosu o naběračku. Skřítci by nám, ale hlavně Harrymu, snesli modré z nebe. Gwen prozkoumá jejich zásoby a přivlastní si jablko, protože prý dobře chroupe. A pak se zase vydáme do nekonečných chodeb, z nichž některé, pokud přímo nejsou tajné, nejsou aspoň používané. Pořád mě ale nenapadá, jak přivést řeč na to nejdůležitější – jak promluvit Harrymu do duše a splnit tak úkol, který nám zadala profesorka McGonagallová. Protože ale Harry moc na naše pokusy o konverzaci nereaguje – asi ho žere, že se tu s námi musí tahat – zabavíme se samy. Gwen právě přesvědčuje San, proč by si měla ušít vlastní plášť.
„Podívej, je to jednoduchý, hřeje to, nepromokne to a klidně se v tom dá chodit do školy – já v tom teda do školy chodím,“ praví osoba v hnědém jediském plášti, jistá si tím, že v Praze její úbor nepřijde nikomu divný.
„A ani nepotřebuješ tak moc látky, když nebudeš mít kór moc velkou kápi, tak…“
„Dvacet metrů!“ vyhrknu.
„Cože? Co blázníš?“ podiví se Gwen. „Tak pět, ne?“
„Dvacet metrů hedvábí, víš, a vrstvený, takže jak se hejbal, tak mu to vlálo, jako kouř, to měl jak se na hřbitově znovuzrodil, bylo to naprosto úžasný! Myslíš, že to ještě potřebuje? Dvacet metrů hedvábí je dvacet metrů hedvábí a hodilo by se mi to.“
„Kdo, Tess?“
„No přece Voldemort!“
Harry se otočí jako na obrtlíku.
„Nedělejte si ze mě legraci!“ vykřikne. „Voldemort je opravdu naživu! Já nejsem… já si nevymýšlím!“
„Ale to my přece víme, Harry,“ povídám klidným hlasem. „A spousta lidí taky. Nejsi v tom sám. Ale pochop,“ pokračuju, „nemůžeš vždycky nahlas vykřikovat pravdu jen proto, že je to pravda. A kromě toho někteří lidi si zakážou ti uvěřit; prostě není řešení poskakovat a volat: ´Ale já jsem to viděl, já jsem to opravdu viděl!´“
„Tak ti vypíchnu oko!“ namíří na mě prst Gwen.
„Ne… ne, pravý ne, Gandalfe, pravý ne,“ bráním se.
„Co zase blbnete…“ povzdechne si San.
„Sorry, no, tak to neznáš… ale vážně, Harry,“ obrátím se k našemu napůl zmatenému a napůl naštvanému průvodci, „jde o to CO říkáš, JAK to říkáš a PŘED KÝM to říkáš. Zkus trochu přemýšlet, než začneš mluvit. Aspoň malinko diplomacie. Říkej: ´Ano, paní profesorko,´ a mysli si třeba: Jasně, krávo; ale pozor, ne opačně. Uvědom si, že máš taky nějakou zodpovědnost, protože ti někteří lidi věří a budou se chtít za tebe postavit. Nesmíš je zklamat tím, že se necháš lehce zdiskreditovat. Prostě a jednoduše – zkus mlčet a myslet si svý.“
„Hm,“ broukne Harry, ale pokud můžu soudit, jde mu to jedním uchem tam a druhým ven.
„No tak si to vem jinak – ty rád dostáváš školní tresty?“
„Jasně, že ne!“ ohradí se Harry. „A to kvůli ní v pátek nebudu moct jít ani na famfrpálový konkurz!“
„Tý jo,“ vyhrkne San a kdybychom byly v kresleném seriálu, tak by se jí snad nad hlavou rozsvítila žárovka. „A co ho přesunout? Myslíš, že bys ho mohl nechat přesunout na zítřejší odpoledne? Když nám jako ještě budeš dělat průvodce? To by bylo výhodný, ne?“
„No…“ Harrymu se její nápad očividně zamlouvá, „zkusit to můžu.“
„Super,“ povídá San, „tak ty budou vzteky celý zelený.“
Zazubíme se na sebe.
„Tak teda díky za nápad. A hele, nemohl bych už jít? Ještě musím napsat aspoň kus pojednání o přeměňovacích kouzlech a už je docela pozdě.“
„Tak jo, běž,“ propustí ho Gwen, „a zejtra, jo?“
„Jo,“ povzdechne si Harry.
„Ú-áú!“ vyhrknu, když nás opustí, „super nápad, San!“
„To bych řekla,“ nadýmá se pýchou.
„Zejtra nás čeká skvělej den!“

Ne tak sexy had


příště: Zábava pro náročnější

Zpět na obsah

Kapitola 13: 12. Zábava pro náročnější

12. Zábava pro náročnější
Zvláštní přání. Konfrontace s obojživelníkem. Objevujeme famfrpál, obecnou entomologii a mocný artefakt.

Probudily jsme se do krásného dne, plné očekávání zajímavých zážitků, třeba nefalšovaného famfrpálového konkurzu. Vzhledem k tomu, že jsem s koštětem přišla do styku pouze jako s úklidovou pomůckou, nehodlala jsem se přímo účastnit, ale dívat se je někdy ještě zajímavější. A rozhodně pohodlnější. A hlavně…
„Hele, vždyť tam bude VONA!“
Pravda, budeme muset zařídit, aby se Eleonora do famfrpálového družstva nedostala.
Ve veselé náladě jsme dorazily na snídani, kde jsme prohodily pár nezávazných frází se studentkami Jiskropšouku (příměří očividně stále trvá), které následně odešly a my se… opět začaly nudit. Tuto činnost jsme se aspoň vydaly provozovat do lůna přírody, na břeh jezera.
„Ty, Tess,“ povídá po chvíli Gwen, která leží na zádech a v zubech drtí stéblo suché trávy, „napiš mi glocka.“
Podívám se na ni jakoby se zbláznila.
„Co? Glocka? Proč, proboha, tady jsme v Bradavicích!“
„Vždycky jsem chtěla mít glocka…“ zasněně prohlásí Gwen, „a teď je k tomu skvělá příležitost.“
„Ale na co ti tu bude?
„Bych si tu zastřílela,“ prohodí Gwen a nevinně se usměje.
„Cha, a prej já jsem ta divná,“ komentuje její slova San a ani nevzhlédne od skicáku.
„Čkej, glock, glock… a drželas ho někdy v rukách?“
„No… ne.“
„Ukaž tlapku,“ porovnám přiložení velikost její a své ruky. „Nojo, to jsem si myslela. Stejná, jako moje. Tak to ti glock bude velkej, holka, smůla.“
„Jako jak, velkej?“ táže se Gwen zmateně.
„Jako rukojeť ti bude velká. Aspoň u sedumnáctky, teďkon ty nový sice dělaj tak jako tvarovaný podle prstů, ale to je snad ještě horší, páč na to máme prostě moc malý ruce.“
„Ale já chci glocka,“ povídá Gwen umíněně.
„No – ale říkám ti, že ten ti nesedne. Ani sigina. Ani úespé. Ani bereta.“
„A co čezeta?“ ustupuje ze svých pozic.
„Ta už je lepší, ale pořád to není ono, kromě toho má tendenci se zadrhávat vo takovej čvaňhák jako,“ dokazuji svou zevrubnou znalost dostupných krátkých zbraní a příslušné odborné terminologie. „Mně osobně sedl akorát ruger. Kromě toho – ruger má znak, který připomíná znak Povstalecké aliance, takže…“
„Tak teda ruger,“ rezignuje Gwen.
Vytáhnu tužku a píšu.
U kořenů blízkého stromu se objevil Ruger SR9 a krabička nábojů.
U kořenů blízkého stromu se objevil Ruger SR9 a krabička nábojů.
„Skvělý,“ zareaguje Gwen a vrhne se k němu. Já se pro změnu přesunu k San a koukám jí přes rameno. V jejím skicáku právě vzniká zárodek potenciálních štěňátek.
„Eh, ty, Tess,“ vyruší mě Gwen z očumování, „jak se vyndává zásobník?“
„Čuflík tam zmáčkeš, takovej, a von sám vypadne,“ radím jí, ale nakonec mi stejně nezbude než celý proces předvést.
„To je nějaký těžký,“ konstatuje Gwen, když po chvíli drží v ruce nabitou zbraň.
„To je, no. Hlavně s tím na nikoho nemiř, prosimtě.“
„Neboj,“ uklidňuje mě Gwen a pohledem hledá vhodný terč.
„Budu sestřelovat šišky,“ prohlásí po chvíli, asi v reminiscenci na Tři oříšky pro Popelku, když uvidí smrk. „A ty mi piš, že se strefuju…“
Prásk, ozve se výstřel. Prásk, prásk, prásk, následují ho další.
„…!“ otočí se na mě San.
„COŽE?“
„Že to dělá děsnej hluk, ať s tím přestane!“ huláká, takže ji přece jen zaslechnu.
„Gwen!“ řvu, ale pak mi dojde, že je to asi zbytečná námaha. Gwen však přesto sklápí zbraň.
„Z toho děsně bolí ruka,“ stěžuje si. „A je to strašně hlasitý. No, to nevadí. Já si to nechám, jo?“
„Ne!“ postaví se proti ní San. „Mám ráda svůj klid.“
„Tak mi napiš tlumič, Tess.“
„Myslim, že ne, Gwen.“
„Proč ne?“ naříká ublíženě Gwen a něžně chová ruger v náručí.
„Pro Sanin klid. A kromě toho jsme v Británii a tady je to protizákonný. Vyzkoušela sis to, dobrý, a teď to zase zmizíme.“
„To není fér,“ stěžuje si Gwen, „já bych z toho nestřílela, jenom bych to nosila…“
„V žádným případě!“ rezolutně prohlásí San. „Nestřílela, to známe. Jsme dvě proti jedný, Gwen, ta pistole zmizí!“
A pistole se v Gweniných rukou rozplyne.
„Ach jo,“ povzdechne Gwen smutně.

Naštěstí nás z další diskuze vytrhne signál k obědu. Z upozornění na nástěnce zjistíme, že famfrpálový konkurz byl opravdu přesunut na dnešní odpoledne. Mařenky se už nemůžou dočkat, je to na nich vidět. Eleonora Artemis atypicky nevrhá žhavé ani nevinné pohledy na Snapea, ale vykládá všem kolem, jak skvělá je chytačka, a že ani střelkyně nebo brankářka není špatná. Její posluchači přikyvují a žerou jí to i s chlupama.
„Eleonora je fakt dobrá,“ obrátí se k nám jedna z našich spolustolovnic, „uvidíte.“
„Uvidíme, uvidíme,“ přikyvujeme a v hlavě se nám líhnou ďábelské nápady. Už se nemůžeme dočkat páté hodiny. To bych se na to podívala, abych ze své mocné pozice Mary Sue nedokázala napsat něco dostatečně úderného! A tentokrát by to opravdu mohlo zabrat.
Zbývající čas naštěstí doslova letí – Gwen si z knihovny půjčila Famfrpál v průběhu věků a předčítá nám různé zajímavé ukázky, takže naše hladina natěšenosti prudce roste. Chvíli před pátou už opět stepujeme před Vekou síní, kde si nás má vyzvednout Harry v rámci svého školního – ehm – trestu. No co, tak je McGonagallová šílený famfrpálový fanda, určitě počítala s tím, že to nakonec takhle nějak dopadne.
„Tak jsem tady,“ přichází Harry s koštětem v ruce.
„Pane Pottere, co tu děláte s tím koštětem? Nemáte právě mířit do mého kabinetu?“ kde se vzala, tu se vzala růžová ro… tedy profesorka Umbridgeová.
„Ale já…“
Umbridgeová se zatváří nekompromisně. Její výraz v kombinaci s typem oděvu a účesem ve mně pravděpodobně vzbudí nějaké napůl zasunuté asociace, protože ji oslovím: „Soudružko,“ načež pokračuji: „pan Potter bohužel už jeden školní trest má, a to s námi. Nemůže tedy jít do vašeho kabinetu. Po večeři už vám ale bude zcela k dispozici.“
Umbridgeová mě probodne pohledem. „A proč si myslíte, že byste přede mnou měly mít přednost?“ její rty se usmějí, ale pohled zůstane ledový.
„Ehm… no… protože tenhle trest zadala včera profesorka McGonagallová a ta je vedoucí Harryho… tedy Potterovy koleje, takže její příkaz má větší váhu než váš?“ zatvářím se mile.
Ehm, ehm. No toto. To se na to podívejme. S tím budeme muset něco udělat, že? Ale pro dnešek… inu budiž,“ prohlásí Umbridgeová, když zváží všechny aspekty této situace. „Tedy po večeři, pane Pottere, ano? Budu se těšit.“ A za hlasitého klapotu podpatků odchází.
„Tak to bychom měli,“ oddechnu si. Pak se obrátím k Harrymu.
„Tak kudy na famfrpálové hřiště?“

„Co ty tu dělaj?“ protestuje Ron, jakmile nás uvidí.
„My jsme Harryho propustka,“ povídám. „A co tu dělaj tamty?“ zeptám se s pohledem na kompletní kolej Jiskropšouku.
„Jsou tu s Eleonorou,“ pokrčí rameny Ron. „Potřebuje přece podpořit, pokouší se o místo střelce, brankáře a chytače najednou – promiň, Harry.“
„To nevadí, já to proti ní klidně zkusím,“ uklidňuje ho Harry.
„Toho bohdá nebude, aby takový třeštidlo uspělo ve famfrpálovým konkurzu,“ obrátím se ke svým kamarádkám. „O to už se postarám.“
První část konkurzu probíhá relativně dobře, aspoň pro nás. Asi proto, že nevěříme v Eleonořinu dokonalost, několikrát pouští přihrávku.
„Ten míč je ale kluzkej, co?“ povídá nevinně Gwen.
Aha, takže proto, že nevěříme v Eleonořinu dokonalost a taky proto, že Gwen jí naolejovala míč, naše hvězda nakonec neuspěje.
Začíná krápat. Skotské počasí nám asi hodlá předvést svoji typickou podobu. Zdá se, že bude trochu mokro. Naštěstí sedíme na zastřešené části tribuny, ale chudáci ti na košťatech.
„Brankářský konkurz má vyhrát Ron,“ připomínám pro jistotu.
„Nejsem proti. Ale co s ní?“ povídá San.
„Náhlý záchvat nevolnosti? Náhlá nevolnost záchvatu? Halucinace? Přátelský mozkomor? Volně letící pánev na nízké oběžné dráze?“ navrhuje Gwen.
„To ne, to by bylo moc nápadný,“ nesouhlasím. „Něco civilního… třeba… trochu příliš prudká střela na branku.“
Eleonora se pokusila chytit prudkou střelu, ale nepočítala s tím, že bude až tak prudká. Střela jí vyvedla z rovnováhy, její koště se zakymácelo a ona, do poslední chvíle bojující o stabilitu, neodvratně klesala k zemi podobna Titaniku. Její pomalý pád skončil v kaluži bahna, píšu.
Pak zvednu oči a zkontroluju situaci.
„Tak tomuhle říkám splešťule blátivá,“ vesele se usměju na zvedající se postavu, v níž by málokdo poznal upravenou, charizmatickou a dokonale nalíčenou Eleonoru Artemis de la Fére.
„Ale splešťule blátivá je brouk, Tess,“ poučí mě Gwen. „Hele,“ vytáhne z kapsy knížečku J. Zahradník, J. Hobrlandtová - Náš hmyz, edice Oko. „Strana 216, vidíš?“
„Bože, co to s sebou taháš?“ podivím se.
„Co, nesmím?“ opáčí Gwen.
„Náhodou, já vím, že splešťule blátivá je brouk,“ hájím se. „Si ji pamatuju. Pak si ještě pamatuju vroubenku smrdutou. Vůbec někteří brouci mají srandovní jména…“
„Ukaž,“ zmocní se San Gweniny knížky, listuje v rejstříku a ignoruje další dění na hřišti. Tam se koneckonců zatím neděje nic zajímavého, Eleonora neuspěla a teď se bijí o místo brankáře ostatní.
„Hele, hele, hladěnka hnědá… to je hezký,“ zasněně se usměje San a pokračuje ve zkoumání. „Hryzenka podivná, zvláštní. Ehem, krasec temný,“ vyprskne smíchy.
„To jako Lucius?“ podiví se Gwen a bere si knížku zpátky. „Hladinatka člunohřbetá,“ přečte pomalu.
„Jehlanka válcovitá,“ nahlížím jí přes rameno a upozorňuju na dalšího hmyza, „ostruhovník úhledný a velestřechatka rohatá… asi začnu studovat brouky.“
„Tess, Tess, jak jsi mohla minout tohle,“ ukazuje vzrušeně Gwen, „smrtník obecný!“
„Jo, to je ten, jak mluví ASI TAKHLE, co?“
„Hele,“ vecpe se mezi nás San, „truběnka pražská. Co vy na to… truběnky?“
„Ty, ty… voskovko červená!“
„Kuš, to tam není! A vida, je!“
„To by náhodou nebyla špatná nadávka, ne? Třeba… jsi výkalník měsíční!“
„Zákeřnice červená, to se mi líbí,“ dumá ještě Gwen.
„Ale tu známe, ne?“ povídám.
„Budete se tím bavit ještě dlouho?“ San zatím stihla zkontrolovat situaci na hřišti. „Protože se zdá, že už vytahujou zlatonku.“
„Tý jo, co teď, co teď?“ zmatkuji.
„No tak něco napíšeš, ne? Nebo nepřihlásíš se na poslední chvíli taky do konkurzu a neporazíš všechny? To bys mohla.“
„Nó…“ zamyslím se nad lákavou představou, „né. To bychom si nepomohly, přece. Nám jde o to, co nejvíc udržet kánon, ne?“
„Ty jsi taky Mary Sue na baterky, Tess,“ znechuceně konstatuje San.
„No to teda ne!“ ohradím se. „já totiž to, zachráním situaci, víte, a Nebelvír. Před osudem horším než…“
„To už tu bylo.“
„Já budu teď prostě ten skromnej hrdina v pozadí,“ defenzivně vrazím ruce do kapes, kde něco nahmátnu.
„To jsem zvědavá, co uděláš,“ provokuje mě Gwen.
Napřáhnu ruku, zaujmu klasickou Vaderovu pózu a pravím temným hlasem: „NEVER UNDERESTIMATE THE POWER OF THE… mločí voko,“ dodám civilně a ukážu zmíněný předmět.
„To je hláška jak z Labyrintu of zla, Tess,“ zkazí mi Gwen atmosféru. „A stejně by mě zajímalo, co s tím hodláš podniknout.“
„Mnó,“ zamyslím se. „Jako, já věřím Harrymu. Vsadím se, že ten kluk je schopnej zlatonku chytit. Na druhou stranu, vony se budou snažit psát tak, aby ji chytla Eleonora. Takže prostě vyvoláme podmínky, v kterých se nebudou orientovat. Takže ani Eleonora se nebude orientovat. Ale my jo. A Harry taky,“ zaplétám se do dalšího ze svých chaotických plánů.
„Nějak srozumitelněji by to nešlo? A pospěš si, už startujou.“
„Sleduj, jo?“ vytáhnu svou hůlku a zamávám jí k obloze. „Dej ať močí mločí voči!“
Kdo by to byl řekl?
Funguje to.
Rozprší se poněkud nestandardně. V záplavě malých slizkých kulatých objektů je Eleonora ztracena. I zlatonka je ztracena. Harry je taky ztracen, ale to mu nevadí. Zlatonku s přehledem odchytává. Je rozhodnuto.
„Tadá!“ rozhodím teatrálně rukama. „Tak co, jaká jsem, jaká jsem?“
„Jo. Seš dobrej, Panda… teda Tess,“ pokývá Gwen hlavou. „A teď nám sem ještě připiš něco zajímavýho…“
„Třeba Luciuska, na návštěvu,“ přidá se San. „Uznej, že s Luciusem by tu byla větší zábava. A už jsme pomalu vyčerpaly všechny zajímavý lidi.“
„Mě z vás vomejou,“ zazoufám si, „co s ním furt máte?“
„Je prostě sexy,“ shrne to San.
„Pane bože, do čehos to duši dal!“
„Hur hur hur… pardón,“ povídá Gwen.
„I ty, Brute?“
Od dalšího přesvědčování a chvalozpěvů na Malfoye staršího mě naštěstí zachrání příchod lehce obahněného a mírně oslizlého Harryho, který se vítězně usmívá.
„Už bude čas na večeři,“ povídá. „Půjdu se umýt. Do hradu trefíte, ne; můžu vás tu nechat.“
„Ale jo, běž,“ odkývu mu to. „Tím vlastně tvůj trest s námi končí, co?“
„Jo,“ odpoví Harry. „A díky.“
„Není zač. Ale prosím tě – však víš. Prostě mlč, jo?“
„Tak jo. Zkusím to,“ řekne Harry a opustí nás.
Pomalu jdeme za ním. Už jen lehce poprchává. Na kraji famfrpálového hřiště míjíme shluk studentek Jiskropšouku utěšujících Eleonoru. Jedna nás probodne pohledem téměř snapeovských kvalit.
„Tohle,“ výhružně praví, „si vypijete.“
„A helemese, zdá se, že příměří skončilo,“ usměju se.
„A víte, proč se rojí včely?“

Dej, ať močí mločí voči!

příště: (Ne)zvaná návštěva

Zpět na obsah

Kapitola 14: 13. (Ne)zvaná návštěva

13. (Ne)zvaná návštěva
Situace se vyostřuje. Hádej, kdo přijde po večeři. Kde jsou všichni? Velkolepá bitva s mnohými efekty.

„To jsem zvědavá, co budou chtít provést tentokrát,“ zadumaně mudruju u večeře.
„Hm? Proč jako?“ ptá se mě Gwen.
„No jsou teď na tahu, ne? Díky mé superdokonalosti… no budiž, a díky vaší spolupráci… se nám podařilo vykázat hrozbu jménem Eleonora do přijatelných mezí. Takže mě jen napadá, co budou chtít podniknout příště.“
„Lepší nevědět, ne?“
„Když já jsem chronicky to, zvědavá,“ povídám a pošťuchuju vidličkou vařené (brrr) karotky.
Velká síň je už skoro prázdná. Kromě nás a slečen z Jiskropšouku je tu sotva půlka studentů, profesoři dávno všichni odešli. San s Gwen čekají, zatímco já se nad svým talířem zabývám zásadní otázkou zda jíst, či nejíst. Běžní studenti jsou ve fázi hlučení a docpávání, Mařenky ale vytvořily chumáč na druhé straně stolu a něco zuřivě píší, vrhajíce na nás občas potměšilé pohledy. Asi to bude opravdu stát za to, napadá mě, a rozhoduji se pro variantu nejíst.
Venku tlumeně zahřmí. Rutinně zkontroluju pohledem strop; zdá se, že bude bouřka.
Vevnitř tlumeně zahřmí.
Cože?
Uprostřed Velké síně se pomalu napřimuje vysoká postava a sundává z hlavy kápi.
„No to mě posol a nalož do láku!“
Lord Voldemort v celé své krá… ehm, v celé své osobě.
„Boha jeho!“
Mé myšlenkové pochody asi momentálně sdílí hodně studentů, protože ti, kteří nebyli přimáčknuti ke stěně stoly odsunuvšími se při Voldemortově objevení se začínají pomalu přesunovat směrem k východu. Ve vzduchu visí zatím pouhý náznak hysterie a paniky. Ale bude hůř.
„No toto,“ komentuje situaci polohlasem San, „a Lucius by tam nebyl?“
„Tohle ti nestačí?“
„Ne. Voldemort není sexy,“ shrne svůj názor.
„Kde je proboha Brumbál?“ rozhlíží se s mírným zděšením Gwen. „Má tu nepovolené vniknutí do objektu!“
„Určitě v Londýně, jako vždycky, když se děje něco zásadního,“ odvětím.
„A Harry?“
„Na trestu s Umbridgeovou.“
„A vůbec někdo z Fénixova řádu?“
„Asi všichni koukají na Angeliku, Gwen.“
„Snape taky?“
„Jo, ale pšt, on to drží v tajnosti.“
„Aspoň ale nějakej učitel kdyby tu byl. Aspoň někdo,“ přeje si Gwen, která rychle pochopila, že představovat si Voldemorta a být ve Voldemortově blízkosti jsou dvě opravdu diametrálně odlišné věci. Například, určitě by se v reálu nedalo v souvislosti s Voldemortovým jménem použít sloveso šklebit se, tlemit se, chlámat se, řezat se smíchy nebo dokonce gebit se. Také oslovit Voldemorta nějakou žertovnou přezdívkou bych rozhodně nedoporučovala.
Gwenino přání je vyslyšeno, byť asi poněkud jinak, než si myslela.
„No fuj, ty vypadáš, Voldy. Ale třeba by ti pomohla pleťová maska,“ ozve se jasný hlásek Eleonory Artemis de la Fére. Otočím se a vrhnu nevěřícný pohled na přítomné spisovatelky. Zubí se.
Ale ne. Prosím, řekněte mi, že s tímhle nemají nic společného, přeji si, ale v hloubi duše tuším, že asi mají.
To jsou ale krá…VY! odhodlám se použít hrubou nadávku.
Po Eleonořině neočekávatelném prohlášení odliv studentů ustal a začal se pomalu měnit v příliv. To víte, lidská zvědavost. Rozhoduji se a vrhám se do hloubi davu.
„Puste mi, puste mi, já sem děsně zvědavá ženská,“ prodírám se nevybíravě kupředu, až se dostanu na samý okraj kruhu, který kolem Voldemorta a Eleonory vytvořili zvědaví čumilové.
„Hele, a to je blbej nos. Jak se ti s ním dýchá?“ pokračuje ve slovních výpadech Eleonora. „A není ti zima na hlavu? A nepotřebuješ něco dělat s nehtama na nohou, to jsou pěkný drápy,“ pokračuje uštěpačně.
Voldemort se jenom studeně ušklíbne a napřáhne hůlku. A když Eleonora pokračuje ve své tirádě: „A na rukou…“, pronese:
„Avada kedavra!“
Jsem v šoku.
Oproti veškerému mému očekávání, ba co hůř, oproti zažitým pravidlům o existenci a funkci Mary Sue, zbude po Eleonoře jenom mastný flek. Doslova.
Teď teprve vypukne panika. To, že žačky Jiskropšouku začnou zděšeně ječet, mě nepřekvapí ani zdaleka tolik jako rychlost, se kterou zmizí všichni normální studenti. Když se totiž rozhlédnu, zjišťuji, že jsem tu zůstala trčet úplně sama.
Ještě před chvílí by mě to nechalo poněkud chladnou, protože Mary Sue se nesmí nic stát a já jsem, jak bylo experimentálně ověřeno, poněkud hluboko v charakteru Mary Sue. Ale onen pradávný axiom byl před momentem rozmetán (nebo spíše vypařen) jediným mávnutím Voldemortovy hůlky.
Voldemort ke mně obrátí svůj rudý pohled. Zděšeně polknu. Ale nehodlám se vzdát bez boje.
„Prosím, nezabíjejte mě!“ vrhnu se mu k nohám.
Znechuceně mě odkopne a napřáhne ruku s hůl… bez hůlky. Podívá se na ni, na to, co vidí (nebo spíš nevidí), a jeho rty zkřiví nehezký úšklebek. Jen lehce pokyne prázdnou rukou a vklouzne mu do ní jeho hůlka, kterou jsem do té chvíle úspěšně skrývala za svými zády. Holt pašerácký triky asi fungujou jen v povídce.
„A copak to tady máme,“ zeptá se výsměšně, „nějakou velkou spisovatelku?“
„Uh? Jak víte o tom, že píšu?“ vyletí ze mě. Teď mi nezbývá než doufat, že zafunguje nejklišoidnější klišé – padouch vysvětlí celý svůj plán. A klišé opravdu funguje.
„A jak si myslíte, že jste se sem dostala?“ zeptá se Voldemort a hned sám odpoví: „To byl jeden z nejlepších nápadů, jaký jsem kdy měl. Kouzlem přenést několik uboze píšících děvčátek s titěrnými mozečky z paralelního světa do našeho tak, aby se dostaly do Bradavic. A dát jim maličko moci, jen tolik, aby mohly ovlivňovat to, co se děje, nenápadně, ale čím dál tím víc. Jednoduché mysli se brzy znudí, dříve nebo později je prostě muselo napadnout, že touží po vzrušení a po tom setkat se tu s největším zlem,“ jeho oči pyšně planou. „A samozřejmě, Brumbál zde není, to je také jejich práce. Nemůže dorazit včas. Nikdo mi nedokáže zabránit v tom, abych se konečně zbavil Pottera! Ani ho nebudu muset hledat; stačí zbořit kus hradu a to zbrklé štěně samo přiběhne. A potom, až bude mrtvý…“ Voldemort syčivě vydechne, „… dokončím zkázu Bradavic a již nikdy mne nikdo neohrozí! Nic už mne nezastaví, tady a teď proti mně nemáte žádnou moc. Ani žádný z vašich ubohých, směšných výtvorů proti mně nemá žádnou moc!“ studeně se zasměje až mi přeběhne mráz po zádech.
Jinak jsem ovšem mírně – ne, dost – dotčena. Uboze píšící, s titěrným mozečkem a ještě k tomu jednoduchá mysl. Můj pohled na Voldemorta je nyní poněkud ambivalentní. Jednak se ho šíleně bojím, ale druhak mám na něj děsnej vztek a chtěla bych řvát, hádat se nebo aspoň ho uargumentovat k smrti. Nedostanu však šanci. Voldemortova hůlka se ke mně otočí.
„Avada kedavra!“
A nic.
„Úaú!“ zavyju tak, že by na to vlkodlak byl pyšný. V kapse cítím rozpálený kulatý předmět. Bože, ta dvacetikoruna fakt funguje!
„Boj! Holky, pište mi boj!“ vykřiknu svůj požadavek směrem k San a Gwen, které zaujímají strategicky výhodnou pozici, krčíce se spolu s kompletním osazenstvem Jiskropšouku za převráceným stolem.
„Teeess? Ale já nevím, co psát,“ ozve se zoufalé volání Gwen. „Já mám vokno… přece nemůžu napsat ´A pak ho Tess zabila´, to přece nejde, chce to dramatický děj, eeeem, Tess, poraď mi, ty máš přece zkušenosti se Sestrama!“
Voldemort mezitím cvičně mávne hůlkou a já proletím přes celou místnost a rozplácnu se o stěnu.
„Ser na dramatický děj!“ zařvu a v tisíciletém kalendáři se může vyznačit mé užití sprostého slova. Očividně mě dvacetikoruna chrání pouze proti smrtícím zaklínadlům. To jsem nedomyslela.
„San, zkus to ty!“
San se zamyslí. Pak se ozve škrábání tužky. K mým nohám dopadne… pokeball?
„Bože můj, já jsem přece jiná generace,“ zazoufám, když se snažím vybavit si, jak zněla česká formulka pro uvolnění toho, jo, pokemona.
„I choose you, Pikachu!“ vzdám své úsilí a vykřiknu anglickou.
Bíle se zableskne a přede mnou se vztyčí žluté chundelaté cosi.
„Pika, pika… pika čůůůů!“ prohlásí to a vrhne se to na Voldemorta.
Accio mixér,“ zareaguje pohotově Voldemort.
Pikaču dopadne. Voldemort zaklapne víko. Přepne páčku na ON.
Zakreju si oči, ale koukám skrz prsty.
„Tý jo, to je snad brutálnější než Sweeney Todd,“ povídám. Radši zavřu oči úplně. „Už skončil, už skončil?“
„Jo.“
„Áh, lháři, lháři! Zabiju tě!“
Naštěstí už je konec.
„Nojo, San, ty a tvoje obsese strkat Pikaču do mixéru,“ zavolám na naši kreslířku vyčítavě. „To mi ale teď moc nepomůže, ne? Zkus něco lepšího.“
Kolem proběhnou želvy ninja. Leonardo pohlédne na Voldemorta a povídá: „Sorry, ale tohle neberem.“
„Už toho radši nech, San,“ rezignuji.
Voldemort se ušklíbne a opět mávne hůlkou. Tentokrát letím na druhou stranu.
„Au.“
„No, a teď by se ti ruger hodil, co,“ slyším Gwen. „A to bylo pořád: Ne, Gwen, nesmíš si to nechat… a teď? Kdybych ho měla tak bych… ti ho třeba hodila a ty bys mohla… moment, já to zkusím…“
S nadějí se podívám směrem k jejímu úkrytu.
„Hm, tak to nejde, no. Tak nic,“ povídá Gwen.
Máááv.
„Au,“ spadnu vedle kaluže po Pikaču.
„A to jsem zkoušela napsat i plamenomet, samopal, neprůstřelnou vestu, Rudýho barona, Stín démona a…“
„A taky potoky krve, tady. Gwen, nezdá se ti, že tě ten Kulhánek trochu ovlivňuje?“
Máááv.
„Auuu!“
Voldemort si to vysloveně užívá. Taky by mě tu mohl uházet k smrti, napadá mě.
„Zkus něco jinýho!“ zoufale zavelím.
„Ééém…“ Gwen zjevně zachytila nějakou múzu. Začne deklamovat: „Po potemnělé obloze… ne, ne, potemnělou oblohu rozťal blesk a zaburácení hromu znělo jako pád hory. Osamělé. Osamělé s velkým O… a trpaslíci zjistili, že na jejich kamení leží drak a pár set tun kamene. Thorin Pavéza si povzdechl, popadl krumpáč a začal rezignovaně kopat.“
„GWEN!“ takhle dopadá typická Gwenina tvorba. Prostě neudrží myšlenku.
„Tak ne, no. Proti ztemnělé obloze se ostře rýsovala dramatická postava Voldemortova.“
„Jsme ve Velké síni!“
Máááv.
„Auvej.“
„No jo, to je fakt. Hm. Ve světle planoucích svící vypadal Voldemort hrozně. Tedy, on vypadá i normálně hrozně, ale dnes vypadal hůř, protože se špatně vyspal a měli jenom polotučný mlíko.“
„Já s těma hercema nemůžu dělat,“ napůl nepřítomně zamumlám.
Máááv.
„Au.“
Voldemort se očividně soustředí jenom na mě. To mám z toho, že jsem Mary Sue.
„To je taky spolupráce na houby,“ stěžuju si celému světu.
„A proč sis nenapsala třeba Yannu, no, když ti jde o tu spolupráci? Nebo Leu? Vždyť spolu píšete Sestry!“
„Ale, to by bylo samý – Ne, po tý zdi nebudeš běhat; nebo – Ne, Tess, ty nejsi kouzelník, takže nesmíš čarovat, porád, a já si chci taky užít nějakou srandu, jednou.“
„Tak si užívej,“ poradí mi Gwen.
„No myslím, že svůj přístup v budoucnu přehodno-“
Máááv.
„-tíííím! Auvej!“
Už je toho vážně moc.
„No tak dělejte něco!“
„Na mě nekoukej. Mně bojový scény nikdy nešly,“ vymlouvá se Gwen.
„Já jsem zaměstnaná,“ vykrucuje se San, která pilně črtá.
Zjeví se mi paprsek naděje.
„Ano, San?“
„Vydrž,“ odpoví bohorovně.
Ach bože, bože, to chce přemýšlet.
„Avada kedavra!“ zkouší to znovu Voldemort. Asi co kdyby.
„Hehe, to lechtá,“ prohnu se smíchy. Vtom mě něco napadne. Ta dvacetikoruna pořád funguje. Proč asi? Neměla by být nefunkční jako všechno, když vlastně původně byla zdrojem její síly Voldemortova vůle dát nám nějakou moc?
Máááv.
„Au.“
No – ale nemá vlastně ta dvacetikoruna nějakou sílu sama od sebe? Přece je na ní Svatej Václav, a to je sakra magická osoba! Teda, v rámci českých dějin, určitě.
A jak se tak v hlavě probírám magií českých dějin jako takových… Něčeho hlubšího, dávnějšího, něčeho, nad čím Voldemort nemá moc…
„Ty, Gwen, znáš celou tu legendu o Bruncvíkově meči? Včetně tý části z druhý světový?“
„Myslíš podle těch Pražskejch legend vod Langra?“ povídá Gwen a začne štrachat pod pláštěm.
„No ty vole,“ vypadne ze mě a ani neregistruju další Voldemortovo mávnutí. Dopad už ale ano.
„Au.“
„Takže teď ale vážně,“ pomalu se postavím. „Holky, budu potřebovat vaši pomoc. Gwen, ty víš, na co narážím. San, prosím tě, pomoz jí.“
„Moment,“ zamumlá San a zaklapne víčko Copicu. „Jo, už.“
Na nejistých nohou se otočím čelem k Voldemortovi. Pozoruje mne s mírným pobavením, levou ruku za zády, v pravé lehce protáčí hůlku. Očividně si dopřává přestávku, protože ví, že se proti němu nemůžu nijak bránit, a když nefunguje Avada, tak mě prostě umlátí. A ani nepotřebuje pánev, podotýká další mé úchylné já, kterého jakoby se to netýkalo.
„Bruncvíkův meč,“ tiše říkám a cítím, jak se Gwen soustředí a jak se k jejímu soustředění přidává nespoutaná představivost San. „Podle legendy byl původně zazděn do Karlova mostu a když ho během druhé světové války chtěli nacisté získat, Bruncvíkův meč se ukryl…“ mou myslí proletí obrazy. Praha, v mlze, liduprázdno. Jsem sama. Jen já a Karlův most, Hrad, uličky Starého města, Malé strany. Já a chrámy. Vltava. Vyšehrad. Všechno to od dětství důvěrně znám. A miluji. Vytáhnu ze srdce tu ukrytou lásku, hlubokou, bezpodmínečnou; takovou, jaké je schopno pouze dítě.
„Bruncvíkův meč se ukryl do srdce pražských dětí,“ šeptám se zavřenýma očima. Jsem pražské dítě, cítím. Ne pouze narozením, ale něčím hlubším.
Na boku ucítím neznámou, ale přesto povědomou váhu. Otevřu oči.
Voldemort stojí v bojovém střehu a jeho hůlka na mne míří. Nemám šanci vytasit meč a doběhnout k němu; ne, když jemu stačí pouze mávnout. Ale já to nepotřebuji. Pouze lehce povytáhnu Bruncvíkův meč…
„Voldemortovi hlavu dolů.“

Accio mixér!

Zpět na obsah

Kapitola 15: 14. Konečné rozuzlení

14. Konečné rozuzlení
S křížkem po funuse. Celkové shrnutí života, vesmíru a vůbec. Je svět fér? Návrat.

„Brutální,“ vydechne Gwen.
Ohromeně pokývnu hlavou. Ve vzduchu se vznáší vůně ozónu a na zemi… tu hlavička bez tělíčka, tu tělíčko bez hlavy, pokouším se mírně cynicky shrnout situaci, ale není mi příliš volno. On pohled na mrtvoláka – byť i zápornýho mrtvoláka – je něco jako rána palicí.
Trochu smutně se dotknu prázdného místa na svém boku – Bruncvíkův meč se po střetnutí s Voldemortovou magií vrátil zpátky do legendy. Ale není to, jako by nešel znovu přivolat, uklidňuji se.
„No já už to ale budu mít…“ začne San, když se s tichým pufnutím objeví další postava v dlouhém temném plášti. Shrne si kápi a ukáže se pohledná tvář lemovaná dlouhými světlými vlasy.
„Malfoy? Saaan!?“
„No a co! Taky mám nárok, ne?“ ohradí se San.
„A jak mi asi tohle mělo pomoct proti Voldemortovi, co?“ dopáleně vyštěknu.
„Eh… zmatení nepřítele?“ nevinně opáčí San. „Podívej – Pikaču, želvy ninja, Luciusek… ehm, dobrý den,“ široce se usměje a velmi nenápadně dotyčnému zamává.
„Tohle mi nebude nikdo věřit,“ polohlasem mumlá, „chtělo by to nějaký důkaz…“
Obávaný Smrtijed nás přejede ledovým pohledem a pohrdavě se ušklíbne. Už už vytahuje svou hůlku, když si všimne mrtvého těla a šokovaně ztuhne.
„No co je,“ obořím se na něj. „Je mrtvej, vidíš to, tak… to každýmu řekni… a hybaj pryč! Nebo… chceš se prát?“ vyhrknu, pořád předávkovaná adrenalinem.
Během mého mírně hysterického výlevu se na Sanině tváři objevil poťouchlý výraz a začala se zezadu plížit ke zmatenému čaroději.
„Nevyšlo mu to, snad vidíš, ne?“ pokračuju lehce nervózně ve svém proslovu a modlím se jednak aby se Malfoy neotočil a druhak aby San neudělala něco extrémně stupidního.
„Takový hloupý plán…“
V tu chvíli je již San těsně u Luciuse, zničehonic ho chytí za vlasy, v její ruce se zableskne ostří a ona mu… rázným pohybem uřízne cop. Na to neskutečně rychle zmizí za nejbližším převrženým stolem a rozjařeně se pochechtává.
„A co mělo bejt tohle, San?“ udiveně se ptám, zatímco Lucius si nevěřícně kontroluje nový sestřih.
„No počkejte, tohle si vypijete!“ jeho oči metají blesky, až bych se skoro bála.
„Takže se budem prát, jo? Jo? Chceš dopadnout taky takhle? Tak pojď!“ začnu horlivě poskakovat.
Oslovený Smrtijed se zarazí. Jeho pohled žhne zuřivostí a mě už adrenalinová vlna pomalu opouští, takže se zase začínám bát, ale pořád ještě můžu blufovat.
„Tady tvůj šéf si myslel, že nemáme žádnou sílu, ale nevěděl, že the dark side is a path to many abilities some consider to be unnatural! Sakra! Jak je to česky?“ Tak to dopadá, když jeden chodí na filmy v původním znění. Ale to nevadí, protože tady všichni anglicky očividně rozumí, a pro ty, co nerozumí, překládá Gwen polohlasem: „Temná strana Síly je cestou k mnoha schopnostem, které jsou považovány za nepřirozené.“
„Výmysly mudlovských šmejdek…“odfrkne Malfoy a zdá se, že se otřepal a skutečně se do mě pustí… ouvej!
 Citát o Temné straně Síly však ve mně vzbudí ještě jednu zasutou asociaci a já vyhodím svůj poslední trumf.
„A jestli budeš zlobit,“ namířím na svého protivníka nejistý prst, „tak si sem napíšu Darth Ziru. A to teprv uvidíš, co je to Vtělený zlo, uahahahá! No! A teď koukej zmizet!“
Malfoy se nadechne jako by chtěl něco říct, pak ale sevře rty a potřese hlavou.
Doufám, že to zabere, pomyslím si, když tu Malfoy stále se zlobným výrazem ve tváři mávne hůlkou – a zmizí.
„No proto.“
Úlevně si vydechnu.
„Sakra, San, co to mělo bejt?“
„Suvenýr,“ opáčí bohorovně San.
„Pramínek vlasů, to bych nic neřekla, ale tohle?“ povzdechnu si.
„Jsi jako malá,“ dodá Gwen.
„Nezáviďte, jo?“

Chvilka klidu však bohužel netrvá příliš dlouho.
„Pottere! Vy potřeštěný sebevrahu!“ ve dveřích se objeví profesor Snape a v poslední chvíli zablokuje průchod Harrymu, který přibíhá očividně po tom, co uslyšel magickou bitvu, přesně, jak to Voldemort naplánoval.
„Už je to dobrý, už je po ňom, můžete dál,“ zavolám a odpovědí jsou mi nevěřícné pohledy, díky kterým se opět cítím jako Super Mary Sue. Snape, věrný zásadě důvěřuj, ale prověřuj, se vydá prozkoumat eh… ostatky. Harry ho zvolna vyjeveně následuje.
„Pottere!“ opět se ozve zavřeštění od hlavních dveří. „Jestli si myslíte, že můžete vyběhnout z mého kabinetu během svého trestu, a přitom vykřikovat nesmysly o příchodu Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, tak potřebujete další trest!“
„Nesmysly, jo?“ jsem asi naštvaná. „A co je potom tohle?“
Pronesu kouzlo Hoplá! a z podlahy se vznese Voldemortova hlava.
„To není Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit!“ zuřivě popírá to, co vidí, rozběsněná vyšetřovatelka. „Ten musel být vyšší!“
Nevěřícně na ni zírám.
„Asi takto?“ pronese chladně hlas profesora Snapea a jeho hůlka vznese Voldemortovu hlavu do obvyklejší výšky.
„Dobrý,“ vydechnu.
Náhle se ozve další pufnutí a Voldemortova hlava s plesknutím dopadne na zem, když se Snape, stejně jako ostatní přítomní, obrátí k novému příchozímu. Naštěstí se ukáže, že je to profesor Brumbál.
„Severusi, slyšel jsem, že Bradavice jsou v ohrožení, dokonce přestala fungoval i protipřemisťovací bariéra, musíme ochránit…“
„Hotovo,“ ležérně pronesu.
„Hej, vy dvě,“ obrátím se ke svým kamarádkám, které zuřivě diskutují nad Saniným úlovkem, „nechte toho a pojďte sem, máme co vysvětlovat.“

„… takže když je teď Voldemort mrtvý, tak by mělo přestat působit to kouzlo, které nás tu drží, a můžete nás vrátit zpátky obvyklým způsobem,“ shrnu. Sedíme s Brumbálem a řediteli kolejí ve sborovně, pijeme čaj a jíme čokoládové koláčky. San se přes ošklivé pohledy od Gwen demonstrativně mazlí se svým úlovkem a vypadá neskutečně spokojeně. Gwen se začíná tvářit až nebezpečně zadumaně, bůhví, co plánuje. Ze svého přemýšlení se ale probere a položí důležitou otázku: „No jo, ale jak to bude pokračovat dál? Voldemort je teda mrtvej, teď, ale má ty, bazmeky takový… viteály… no jasně, to víme. Takže on zase ožije, ne, mrtvý je jenom tohle tělo… on ožije, ale zase je bez těla jako byl do čtvrtýho dílu… nebo teď všechno bude jinak? Protože…“
„Obávám se, že situace je trochu složitější,“ povzdechne si Brumbál. „Kdybyste nebyly bývaly přeneseny z jiného, časově posunutého, vesmíru, tak by to snad šlo, ale takto… zaklínadlo, které musíme použít, způsobí, že původní kouzlo bude anulováno ještě předtím, než bude vysloveno.“
„Takže tohle všechno, naše návštěva tady, se nestane? Teda nestalo?“ snažím se ujistit, že jeho slova chápu správně.
„Ano, pro nás to bude, jako by se nic nestalo. A vy samy se vrátíte přesně do okamžiku, kdy jste sem byly přeneseny.“
„No vidíš, Tess,“ podotkne San, „tak jsi ten kánon přece zachránila.“
Rezignovaně povzdechnu. „No jo, ale víš… veselice na Ministerstvu… kempování v lese…“
„… laňka…“ doplní mě Gwen.
„Tak chtěla jsi ten kánon zachovat nebo co?“
„Ale jo,“ smutně prohlásím. „Tak na co čekáme, sbalíme se a jedem, ne? Hmmm.“

Za půl hodiny už postáváme ve Velké síni, spolu se studentkami Jiskropšouku. Vypadají stejně smutně, jako se já cítím. Aby toho nebylo dost, tak nám profesorka McGonagallová zabavila i hůlky a nic nedala na naše nekonečné přesvědčování, že přece nebudou chybět, když se tohle nestane.
Drobné zpoždění bylo zaviněno profesorkou Umbridgeovou, která trvala na tom, že si musí totožnost mrtvého těla ověřit třinácti různými způsoby, a tím znemožňovala skřítkům úklid, a když zjistila, že Voldemort byl opravdu Voldemort, dostala tak silný hysterický záchvat, že musela být převezena ke Svatému Mungovi.
Naše společnost byla vpravdě komorní. Ředitel, učitelé a to bylo všechno.
„Čekala bych,“ rýpavě poznamená Gwen, „že když se nám podaří zbavit svět Voldemorta, tak aspoň bude nějaká oslava… vyznamenání… nějaký sochy by nám mohli taky postavit, o gratulacích ani nemluvím…“
„No jo, ale ono se to nestane,“ zklamaně podotknu.
„Ale stalo se to, ne, přece?“ namítne San.
„Čím dřív nás dostanou pryč, tím dřív se to nestalo, právě.“
„Stejně jsou pěkně nevděční.“

Brumbál vyzve Mařenky, aby předstoupily. Nikdy bych neřekla, že mi bude smutno, že je už asi nikdy neuvidím. Mám nějakou nostalgickou náladu.
Ředitel za pomoci učitelů začne recitovat nějaké dlouhé kouzlo, všichni synchronizovaně mávají hůlkami a najednou se postavy studentek Jiskropšouku rozplynou.
Brumbál skloní hůlku a obrátí se k nám.
„Slova nemohou vyjádřit, jak jsme vám vděčni,“ prohlásí. „A ani nemohu říci, že na vás budeme navěky vzpomínat, jakmile zmizíte, zmizí i vaše stopy v našem světě. Ale i tak – děkujeme.“
To už je lepší. Je zvláštní, jak obyčejné poděkování dokáže zvednout člověku náladu. No, obyčejné… žádná oslava, žádné vyznamenání, žádné sochy, ale…
„Doufám, že se můj suvenýr po návratu domů nerozplyne,“ polohlasně prohlásí San. Brumbál ji však dobře slyší.
„To bychom, myslím, dokázali zařídit.“
Hm, tak přece jen něco. San se má.
„Ani můj,“ pípne Gwen.
„I to se dá zařídit,“ usměje se Brumbál.
„Gwen, ty máš suvenýr? Jakej?“
„Mám, no a co? Uvidíš…“
„Hm, já suvenýr nemám.“ Zase vyjdu naprázdno.
„Dokonce i to se dá zařídit,“ zableskne se uličnicky v Brumbálových očích. Až se skoro začnu bát.
Všichni učitelé pozvednou své hůlky a já už vím, že to přichází, a lituji, že jsem se ještě znovu nepodívala na noční hrad a na jezero a…
Kouzlo trvá dlouho, ale je… trochu jiné. Když skončí, tak jsme totiž ještě pořád v Bradavicích.
„Myslela jsem, že taky zmizíme,“ vyjádří San údiv.
„To bylo drobně pozměněné návratové kouzlo, od nynějšího okamžiku až do půlnoci si můžete samy vybrat čas, kdy se vrátíte. Nejpozději o půlnoci nás však opustíte, ať si to budete přát nebo ne,“ povídá Brumbál.
„Přece si nemyslíte, má drahá, že bych vás poslal domů jenom tak. Překvapení!“ zamává hůlkou, všude kolem náhle vzplanou svíce a shora se začnou snášet papírové konfety. Do Velké síně se vevalí zástupy studentů.
„Má někdo chuť na druhou večeři?“
Ano, je dobré býti Mary Sue.

„Je tu krásně.“
Stály jsme na hradebním ochozu a dívaly se, jak světlo úplňku zalévá okolní krajinu. V lese něco zavylo. Byly jsme spokojené, najedené, napité a ugratulované tak, že nás pořádně bolely ruce. Půlnoc se už pomalu blížila a mně se opravdu nechtělo zpátky, ne teď. Od jezera zavanul studený vítr.
„Brrr,“ povídá San. „No, tak za chvíli je půlnoc, a bylo to fajn.“
„Tak se jdeme už rozloučit?“
„Mně se dovnitř už nechce,“ odvětí San. „Běžte samy, třeba když mě tu necháte samotnou, tak přiletí nějaký upír…“
„Hm… tak jo.. tak v Chotěboři?“
„No jasně, kde jinde. A běžte už, ať to ten upír do půlnoci stihne.“
„San? Seš divná.“

Velká síň se mi zdála plná hluku a lidí – možná proto, že byla plná hluku a lidí. Všechny stoly stály narovnány podél zdí a na nich se vršily neustále doplňované jednohubky, studenti se mezi sebou bavili bez ohledu na kolejní příslušnost a nikdo je nehnal do postelí, i když večerka už dávno minula. Carpe diem. Zítra se to nestalo.
Prokličkovaly jsme dopředu, kde se bavili učitelé.
„Tak my už pomalu půjdeme,“ povídám, a je mi smutno.
„A to jako vy si opravdu nebudete nic pamatovat?“ skočí mi do loučení Gwen.
„Ne. Jako by se to nestalo,“ trpělivě vysvětluje Brumbál.
„A vážně si nebudete nic pamatovat?“
„Ne.“
„Opravdu ne?“
Poblíž stojící profesor Snape obrátí oči vsloup. Ano, on už se určitě těší, až si nebude nic pamatovat.
„Ne.“
„Takže vážně ne?“ ptá se potměšile Gwen. „Tak dobrá…“
Přitočí se blíž, potřese Brumbálovi rukou, široce se usměje na vedle stojícího Snapea, přiskočí… a políbí ho na tvář. Okamžik poté začne mizet, ale ještě nám zamává.
Profesor lektvarů stojí, jako by do něj uhodil blesk. Vypadá natolik šokovaně, že musím začít myslet na hodně smutné věci, jako jsou chudé africké děti a česká politická scéna, abych se nerozesmála a nestrávila pár zbývajících chvil do půlnoci proměněná v žábu.
Snape se nevěřícně dotkne své tváře. Pak se obrátí ke mně a zabodne do mě své oči.
„A vy… vy mě také hodláte líbat?“
„Bůh chraň!“ Můj zděšený výraz vypovídá za vše.
Slyším tichý smích, Brumbál nevydržel. Není to fér, on se nemusí bát, že bude poskakovat a kvákat.
Odkašlu si. Už opravdu nezbývá mnoho času.
„Tak tedy.. já se loučím a… mějte se pěkně… a vůbec,“ povídám. „Dala bych vám pár rad, ale jednak by to bylo proti pravidlům a potom by vám to stejně bylo k ničemu,“ povzdechnu si. Příběh je jednou daný a změnit se nedá.
Ledaže… ledaže!
Ručička už je skoro na půlnoci.
„Tak vám přeju hodně štěstí a…“ přitáhnu si veškerý zbytek sil, které ze mě dělaly Mary Sue, tu podivnou magii skoro cítím. Všechna ta moc, která tu zbyla i po chudákovi Eleonoře, posílená vyprchávajícím Voldemortovým kouzlem, pořád je tady, a já ji vleju do své poslední věty, když už do půlnoci zbývají pouhé sekundy…
„Tímto prohlašuji za oficiální šestý díl Rok jako žádný jiný!“


A vážně si nebudete nic pamatovat?


příště: Epilog – Vítá vás Festival fantazie

Zpět na obsah

Kapitola 16: Epilog – Vítá vás Festival fantazie

Epilog – Vítá vás Festival fantazie
Příjezd na úplně normální… con.

S trhnutím se vzbudím, zívnu a posedne mě panika. To, že nemám důvod panikařit, si uvědomím, až když si v oranžovém světle lamp přečtu nápis nádraží – Světlá nad Sázavou. Nepřejela jsem, Havlíčkův Brod je až příští!
Rozespale mžourám a pomalu se připravuji k přestupu, zbývá mi ještě čtvrt hodiny. To byl ale divnej sen, pomyslím si s trochou melancholie. Tu ale brzy nahradí rozjaření. Už se nemůžu dočkat, až budu po dlouhé době mezi svými.
Při přestupu v Havlobrodě se potkávám s několika známými tvářemi, trochu pokukuji kolem sebe, ještě pod dojmem svého snu, jestli se náhodou v okolí nevyskytuje nějaký Potterista v kostýmu, ale samozřejmě nic – těch pár okostýmovaných Potteristů jezdívá v civilu. Courák do Chotěboře není ani zdaleka tolik narvaný, jako bývá odpoledne, ale možná proto, že je nás míň, se mi zdá cesta z Chotěbořského nádraží na místo conu delší. Posledních padesát metrů jdu navíc asi hodinu – co chvíli potkám někoho, koho jsem neviděla minimálně půl roku, a jen prohodíme pár slov, mezitím se k nám přidruží někdo další, taky jen na pár slov, a výsledný amorfní útvar obsahující n lidí se občas posune několik metrů směrem Sokolovna – to když mi dojde, že se potřebuju jít zaregistrovat.
Nakonec se mi ale podaří dosáhnout svého cíle a úspěšně zaregistrovaná a ovstupenkovaná se ještě před tím, než si odhodím batůžek na ubytování, rozhoduju jít na čaj – nechce se mi táhnout se s mým malým batůžkem na Obchodku a zase zpátky, vypadnout z dění. Náraz conové reality je jako vždycky šok a já se cítím úžasně. Pozvolna tedy proplouvám známými skupinkami lidí ten kousek ke Kulturnímu domu a už se nemůžu dočkat, koho asi potkám uvnitř. U vstupu zahajuji svou oblíbenou conovou hru na vzorného účastníka, když službě u vchodu hrdě prezentuji svou vstupenku, poslušna pravidla číslo 1138 – účastník musí mít vstupenku vždy viditelně. Chudák služba zatím netuší, že ji upozorňovat budu doslova pokaždé, kdy půjdu kolem. Tradičně se i vysoce stoičtí jedinci dokážou nervově zhroutit potom, co vždycky, když procházím kolem nich, což bývá i třikrát do minuty, upozorňuji, že mám vstupenku. Pokud hra nabere vyšších obrátek a hraje se masivně, může být výsledkem plačící služba hlasitě vykřikující, že nechce vidět naše vstupenky, ovšem poslední dobou se mezi dveřníky rozmohl virus smyslu pro humor, který je proti následkům této hry imunizuje. Mezi těmi, co onu hru přežijí, tedy nebývá žádný suchý prudič, a dá se s nimi i dobře pokecat.
U baru v patře spíš koukám, koho uvidím, jako první dny conu vždycky, zapřádám rozhovory s několika známými tvářemi, ale brzy pokračuju o patro výš, kde nahlédnu do čajovny. A co tam nevidím. U stolku v rohu sedí Gwen a San a špitají si.
„Nazdár!“ zahlaholím, shodím batůžek, meč opřu o stěnu a kecnu si k nim. Bez vyzvání si naberu mandle a napiju se z hrnečku, který si přivlastním, načež začnu prskat. Gwen má zase mátový čaj. Stručně shrnuto – živelná pohroma dorazila.
„To máš z toho,“ komentuje moje prskání Gwen.
„Tý jó,“ přejdu její poznámku a nakloním se k holkám blíž, „že vás tu takhle vidím… já jsem měla ve vlaku strašně divnej sen!“ hotovím se k vyprávění.
„Hele, my víme,“ povídá San.
„To totiž nebyl sen, víš?“ doplní Gwen.
„Cože?“ zarazím se. Ne, to není možné, přece… takovéhle věci se nestávají.
„Eh, to není možný.“
„Byly jsme v Bradavicích, Tess, a zachraňovaly jsme svět…“
„Ehm… skupinová halucinace?“
Na to se San široce usměje, sáhne do svého batůžku a vytáhne… povědomý útvar.
„Že by tohle byla taky skupinová halucinace?“ pohladí svůj blonďatý suvenýr.
„…“ nejsem mocna slova a můj výraz by jako inteligentní nepopsala ani osoba s nižší rozlišovací schopností.
„Mňó,“ přidá se skromně Gwen, „a já mám zase tady…“ sáhne do tašky a vytáhne větší knihu v kožených deskách s vyraženým nápisem S. Snape – Lektvary bez kouzel, ze které na všechny strany trčí papírky s poznámkami.
„Bože… kdes to vzala?“ už bych se ale asi neměla divit ničemu. Začínám si uvědomovat, že to všechno se opravdu stalo a je mi z toho divně.
„No, někdo to asi zapomněl na lavici v učebně lektvarů… hele, jsou tam poznámky k druhýmu vydání,“ vytáhne jednu ze záložek, „rukopisný.“ Mírně se jí zamží oči, ale pak se probere a prohlásí: „Ježišikriste. Nebyla jsem nakonec moc to, pubertální?“
„Co se dělo?“ zajímá se San.
„Tess, mlč,“ výhružně se ke mně obrátí Gwen.
„Tak nic, no,“ zarazím se. „A co se dělo u tebe, přiletěl upír nebo ne?“
„Hm,“ zasněně povzdechne San. „On to, přiletěl, a chtěl mít nějaký proslov, asi dost drsný a… byl takovej hezkej a…“ tajuplně se pousměje a já si živě představím naprosto zmateného upíra, na nějž se zničehonic vrhne dívka, jíž chtěl svádět, políbí ho tak, že by se to mělo vysílat až v pozdních nočních hodinách, načež se rozplyne.
„Heh, dobrý,“ ventiluju svůj názor na danou scénu, ale pak mi něco dojde a já se zatvářím.
„Hele, to není fér. Vy obě máte suvenýr a já mám… houby.“
San na mě vyplázne jazyk, ale Gwen se zatváří zadumaně.
„A neříkal von Brumbál, že se to dá zařídit?“
„Nojo, ale…“ potěžkám svůj batůžek. Po pravdě řečeno nemůžu s jistotou tvrdit, jestli je těžší nebo plnější než byl, tak se zatvářím skepticky, ale přece jen ho trochu rozepnu, strčím dovnitř ruku… načež nahmátnu něco, co jsem dovnitř rozhodně nedávala, něco hebkého… kousek toho vytáhnu na světlo.
Tenoučké černé hedvábí. A dvacet metrů, pokud mám hádat.
„Ach, bože!“

Zbytek večera proběhne poněkud chaoticky. Nostalgicky se co chvíli ozývá „Vzpomínáš, jak…“ doprovázené záchvaty smíchu, ale tradiční čajovnická obsluha je na podobné projevy zvyklá. Navzájem obdivujeme své suvenýry a přemýšlíme, co se asi dělo dál, jestli jsme náhodou nenechaly nějaké stopy; spekulujeme, co kdyby se něco podobného opakovalo… třeba za rok. Sníme. A máme na to spoustu času. Con teprve začíná.

Pozdě v noci, když ležím na tvrdé posteli v Obchodní akademii, poslouchám zvuky zvenku a přemýšlím, jestli letos opět někdo vypíše petici za kohouta na víně, se musím sama pro sebe usmát. Mám určitý podvratný plán, jehož jednu část jsem začala realizovat, když jsem otlapkávala Sanin suvenýr. Co kdyby, napadne mě, když usínám, zmožena náročným dnem.

Pramínek vlasů
ukradnu potají
Já blázen pod polštář
Chci si ho dát
Ačkoliv sny se mi
Zásadně nezdají
Věřím, že dnes v noci
Budou se zdát.

Bože... kdes to vzala?

KONEC

Zpět na obsah

Kapitola 17: Bonus 1 - titulní ilustrace


Invaze rušivých elementů

Ano, to jsme my.
Žádná z originálních postav nedoznala trvalé újmy na zdraví nebo charakteru.
Profesor Snape stále nenavštívil Festival fantazie, přestože ho k tomu Brumbál neustále poňouká, řka něco o „léčbě šokem“. Snape si však zde popsané události nevybavuje (Brumbál se kdysi nudil a čirou náhodou nalezl takový zajímavý spisek, který si ke své škodě přečetl), a proto tvrdí, že žádnou léčbu nepotřebuje a že náhlý šok by mohl tak maximálně ohrozit jeho zdraví.

 



 

Zpět na obsah

Kapitola 18: Bonus 2 - San a její obsese

San a její obsese

Vše začalo v dobách dávných, kdy nevinná dítka kreslí výkresy s námětem dům, sněhulák nebo princezna zepředu. Ne tak San. Jen co dokázala udržet tužku, už šoupla Pikachu do mixéru.

Pikachu


Jak šly roky, zkoušela, pravda, i jiné způsoby likvidace onoho žlutého plavajzlíka...

Pikachu


... ale nakonec se vrátila ke klasice...

Pikachu


... kterou dovedla k dokonalosti.

Pikachu


Zpět na obsah

Kapitola 19: Bonus 3 - Pero mocnější meče

Pero mocnější meče

Bradavicemi se nečekaně rozlehl strašlivý řev.
„Teeess?“ zeptala se Gwen, zatímco bušila do zad San, které zaskočila mandle ve skořici. „Nevíš o tom něco?“
Je pravda, že asi vypadám jako viník. Trochu příliš spokojeně. Zubím se totiž od ucha k uchu.
„Ém, měla jsem dojem, že profesor Snape pořád nebere hrozbu Mařenek a psaných příběhů vůbec úplně vážně, a tak jsem mu dala přečíst…“
„Proboha, snad ne tu, jak si vezme Hermionu? Nebo tu, kde má poměr s Luciusem a Lupinem najednou? Nebo tu, jak je hadí zvěromág a využívá to k…“
„Ale né,“ rychle ji utnu.
„Jenom Princův příběh…“

Zpět na obsah

Kapitola 20: Bonus 4 - Návštěvník

Návštěvník

Zahřmělo.
Nikdo si toho ale nevšiml. Účastnící Festivalu fantazie se zaobírají vlastními starostmi.
Směrem od náměstí se pomalu blíží vysoká, pochmurná postava, plášť dramaticky vlající ve větru. Chybí tomu už jen dostatečně hrozivá hudba.
Tedy, po pravdě řečeno, zmíněná postava nijak nevyčnívá z nahromaděného davu. Nijak významně.
Před sokolovnou lemtají pivo skřeti a několik dvoumetrových trpaslíků, u kina na sebe mávají trekkies lirpami, vůkol se odehrává lítá bitva vodními pistolemi a stranou se pilně peče prase. Z Velkých Vočí se vyklánějí stormtroopeři. Prostě obyčejný den.
Našeho návštěvníka si nikdo nevšímá. Ale onen návštěvník ani nevnímá, že si ho lidi nevšímají; je zvyklý, že si ho všimne KAŽDÝ. A každý s hrůzou ustupuje. Své okolí tedy vnímá přes tento filtr.
Zavětří a vydá se ke Kulturnímu domu.
 U vchodu se však stane něco naprosto nečekaného…
„Hej! Můžu vidět vaši vstupenku?“

Nic z toho samozřejmě nevím. Sedím nad schodištěm u baru se San a Gwen. San se nudí a Gwen hledá v programu. Já zatím usrkávám svůj jablečný džus. Starwarsácký program skončil a Harry Potter ještě nezačal. Rozruch o patro níž je pro mě jen vítané zpestření ospalého odpoledne. Zvlášť, když se odspodu ozve i hlas hlavního organizátora. Rozvláčně a nenápadně se sunu schodištěm až do místa, kde mám dobrý výhled. Chvíli poslouchám a pak, nevinnost sama, opatrně zamířím zpátky.
„Ty, Tess,“ osloví mě Gwen, „co se to tam děje?“
„Ale, coby,“ přehnaně ležérně mávnu rukou, „někdo, asi to, přišel pro své… hedvábí?“
„Cože?“ probere se San ze svého katakonického stavu. „To přece nemyslíš vážně.“
„No jo,“ povídám. „Ale žádnej strach, nemá vstupenku.“
„Teda já si nemyslím, že by zrovna Voldemorta zastavilo to, že nemá vstupenku,“ zadumaně prohlásí Gwen.
„Ále, klid. Přece… je tam Vašek.“
„A jak nám asi pomůže, že je tam Vašek?“ začíná mírně panikařit San.
„Klasika. Chudák malej Voldy zase naráží na magii české historie.“
Zezdola stále zaznívají zvýšené hlasy. Ale výsledek už je jasný.
Pravda… Pravda vítězí.

Zpět na obsah

Kapitola 21: Další bonus?

Moji milí čtenáři, pokud se zde ještě vyskytují nějací mí milí čtenáři :)

Kde jinde upozornit, že se pracuje ("Se" je hezké... takže já. Já pracuju...)  na audioknize Invaze rušivých elementů. Bude volně k dispozici ve formátu mp3; ještě nevím, kam ji upíchnu ke stažení. Pokračuju momentálně rychlostí 0,5-1 kapitola/nahrávací session, při zatím jedné nahrávací session/týden.

Těšíte se? :)

Zpět na obsah