Vrba napsal(a) Pindruska






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=781

Index

Kapitola 1: Kapitola 1 Pod vrbou
Kapitola 2: Náhrobek
Kapitola 3: Plamen


Kapitola 1: Kapitola 1 Pod vrbou

Spadl první list, za ním se snáší druhý. A stejně jako vrba, pláče i dívka sedící pod ní. Jedna po druhé zanechávají na tváři mokré stopy. Stejně jako nemůže zastavit slzy, je bezmocná i proti toku vzpomínek.

-Stál tam a černé vlasy ji šimraly na tváři, poprvé ji políbil.-

-Jejich první noc strávená dohromady.-

Přemýšlí a něžně si hladí vystouplé bříško. Byli spolu dlouho a přece tak krátce. Ta stará vrba. Nikdo by neřekl, že právě sedí pod vrbou mlátičkou. Strom si zvykl na uplakanou dívku a chránil ji před pošklebky ostatních svými větvemi.

-Válka. Vidí, že Voldemort padl. Její přítel je hrdina, ale Brumbál se bál jeho zpychnutí a proto vykřikl, právě když se chlapec zbavil obrovského břemene a těšil se na svojí lásku, slova, která zabíjí. AVADA KEDAVRA! Viděla jak se k ní naposledy stočil jeho zrak.-

-Nikdy ho už neuvidí a on nikdy neuvidí dítě, které se jim má narodit.-

(O tři roky později)

Sedí pod vrbou a usedavě pláče. Ten chlapeček! Je mu tak nesnesitelně podobný. Vidí jak si hraje. Před chvílí přiběhl a ptal se jestli měl tatínka. Co mu měla říct? Že jejího tatínka zabil muž, kterému říká dědo?

Prosí, o co? O smrt. Jejich synovi je devět let, vypadá jako dvojče jejího milovaného. Vždycky byla dobrá v lektvarech. A nikdy nebyla statečná. Namíchala lektvar Doušek živé smrti, ale vypila dávku, kterou by uspala minimálně 50 lidí. Nikdy se už neprobudila. Odešla na druhý břeh. Dostala se do světa, kde v Bradavicích žili všichni, kteří v její realitě zemřeli. U brány stál muž. V jeho očích byla láska i výčitka.

"Jak si mohla opustit našeho syna? Bude tam teď sám..."

"Nenechala bych ho tam, včera dostal dávku zvláštního lektvaru. Za chvíli se tu objeví."

Muži se nedostával dech. A málem se zhroutil když bránou prošla jeho malá napodobenina.

"Mami! T-tati!"

"Jacku."

"Harry!"

"Hermiono, jak si mohla?"

"Z lásky, Harry."

Zpět na obsah

Kapitola 2: Náhrobek

Náhrobek

-Pořád vidím ty oči, ty krásné smaragdové oči. Plné pochopení a přátelství, které bohužel jednou zmizelo.Jako první se z nich vytratilo přátelství k němu a poté i její život. Život z nich vyrvalo zelené světlo. Léta jsem vzpomínal a snažil se zapomenout, ale teď ty oči vidím znovu. Jsou usazené v tváři, kterou nenávidím od svých jedenácti let. To on za všechno může, to kvůli tomu chlapci je mrtvá! Kdyby se za něj neobětovala, Pán zla by ji nechal žít…možná.-

    Muži, sedícím za černým stolem, v ponuré místnosti, stékají z očí slzy. Je to podruhé co pláče. A podruhé kvůli ní. Ty oči v obličeji černovlasého chlapce, miluje a přitom je tak nenávidí. Nezvládá to. Nechce už žít. Postaví se před zrcadlo a namíří na svůj odraz hůlku. Vykřikne kletbu. Zelený proud světla se odrazí od hladké plochy pravdy a lži. Narazí do muže stojícího před ní. Znova vidí ty oči. A záplavu rudých vlasů. Podívá se pozorněji. A znovu zapláče. I tady, v tomto jeho vymodleném světě, leží dívka jeho snů v náručí toho mizery.

    Na jednom malém hřbitově stojí skupinka pozůstalých. Nikdo nemá tváře mokré od slz. Přesto cítí jisté dojetí, když čtou slova na žulovém náhrobku.

Muž, který pro lásku žil a pro lásku trpěl. Také pro lásku zemřel.
         Severus Snape celý život miloval jednu dívku. Rusovlasou vílu, matku Vyvoleného.

Zpět na obsah

Kapitola 3: Plamen

Plamen.

Uprostřed místnosti stála lampa. Vrhala na stěny temné stíny. Do místnosti vedly pouze jedny dveře. Ty se právě v tuto chvíli otevřely. Vešel muž v kápi. Postavil se k lampě a díval se na plamen svíčky, která byla zdrojem stínohry na stěně. Přemýšlel. Před chvílí mu žena řekla novinku. Je těhotná. Je to vůbec možné? Stále studoval plamínek ohně. V tom plamínku byla jeho síla. Odrážela se v něm jeho nálada, city. Vlastně to bylo jeho druhé srdce.

Plamínek se mu zdál jasnější než předtím. Čím to bylo? Tím, že jeho přítelkyně je těhotná, nebo tím, že dnes vypálil další mudlovskou vesnici. Všichni o něm říkali, že nemá srdce. Prý se studený jako led a nerozehřeje ho ani láska, ta ho může pouze porazit.

Jenže co tedy cítí k dívce, jež čeká dítě? Chce vůbec, aby si ho nechala?

Přemítal o všem možném. Jaký cit choval k Tamaře? Když ji viděl, měl pocit, že mu dochází vzduch. Když se na něj usmála, zamotala se mu hlava. Když ho líbala, myslel si, že pokud ji ztratí, zemře. Jiné by nejraději povraždil, ale jí se bojí vytrhnou pouhý vlas. Bylo vůbec možné, aby cítil lásku?

Myslel na to dítě. Přál si, aby to byla dívka. Chtěl, aby se jí podobala. Ale kdyby se narodil chlapec, vychoval by z něho vynikajícího kouzelníka. Mohl by si s ním hrát na znepřátelené čaroděje. Vysílal by k němu neškodné světlušky.

Zjistil, že se těší na to malé až se narodí.

Přísahal si, že pokud ho to dítě bude mít rádo, přestane se snažit ovládnout svět. Protože získá výsadu králů. Bude mít ženu a dítě.

Tu noc usínal Lord Voldemort s úsměvem na rtech.

S ním usnula i naděje jednoho chlapce, porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.

Pán zla měl právě v rukou všechny zbraně. Nenávist i LÁSKU.

Zpět na obsah