Uroboros napsal(a) Doctorex






Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.

Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=800

Index

Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 5


Kapitola 1: Kapitola 1

Harry James Potter, vysloužilý bystrozor, držitel Merlinova řádu první třídy, čestný člen starostolce a šťastný dědeček mající už osm vnoučat labužnicky nasál kouř ze značkového doutníku. Seděl ve svém oblíbeném křesle u krbu a lenošil. Z krbu se šířilo příjemné teplo a Harry si vychutnával klid a pohodu. Byly to dlouhé roky a on zestárl, obličej měl plný vrásek, vlasy mu prošedivěly, ale stále byly stejně neposedné. Jen dvě věci se věkem nezměnily – jeho smaragdově zelené oči a rudá pulsující jizva na čele. Na sobě měl pohodlný župan, který mu byl poněkud těsný přes břicho.
Přeci jenom byl už dlouho v důchodu a klid odpočinku udělal své. Taky si ho zasloužil, po třiceti letech honu na bývalé smrtijedy a novopečené černokněžníky určitě. Prožil krásný život, sice plný útrap a bolesti, ale přese všechno krásný. Měl milující ženu, krásné děti, roztomilá vnoučata? Co mu chybělo?
Svět je krásný. Nalil si do skleničky trochu vynikající whisky a rozhlédl se po pokoji. Vkusně zařízený, ale nijak velký pokoj, v rohu stál stromek, blížily se vánoce, na stěnách visel obraz jeho rodičů a vedle něj fotky všech dětí a vnoučat. Všichni na něj mávali a smáli se.
Harry čekal na Ginny, byla na vánočním nákupu s dětmi a vnoučaty, Harry tyhle akce upřímně nenáviděl a navíc měl dárky nakoupené už dávno, takže zůstal doma. Navíc ho zlobila záda, přeci jen už mu táhlo na osmdesát. Najednou cosi zaklepalo na okno. Byla to sova. Očekával nějaké vánoční přání, už jich měl celou horu, od přátel, známých, ale i docela neznámých lidí, kteří ho dodnes považovali za hrdinu.
Sova upustila dopis na zem a odletěla, Harry se pro něj sehnul. V zádech mu bolestivě luplo. Tiše zaklel. Jakmile se podíval na obálku, tak ztuhl, nesla na sobě znak bystrozorského oddělení ministerstva kouzel. Netušil, co by po něm mohli chtít, protože se s ministrem kouzel nerozešel v dobrém, pravděpodobnost, že by na to zapomněl, byla tak 1000:1, nejméně. S nepříjemnou předtuchou si s dopisem v ruce sedl do křesla. Hůlkou roztrhl obálku, jako by to byl nůž na papír.
Harry Jamesi Pottere, s okamžitou platností jste povolán z důchodu zpět do činné služby. Hlaste se okamžitě po obdržení dopisu na ústředí bystrozorů.
Podepsána                                         
Isabela Anastázie Finiganová
                 vedoucí oddělení bystrozorů
Harry nevěřícně sledoval těch několik řádků. Cože? Povolán zpět do služby? On? Ale rozkazu neuposlechnout nemohl. Převlékl se do lahvově zeleného hábitu, k pasu si do speciálního pouzdra připnul hůlku a Ginny načmáral krátký vzkaz. Naposledy potáhnul z doutníku, dokouřeného sotva do poloviny, který byl s bolavým srdcem přinucen udusit. 
„Ať to kouká být důležité, ten doutník jim nedaruju,“ pomyslel si a s tichým „puf“ se přemístil na ministerstvo.
Harry seděl v zasedací místnosti, jako již tolikrát. Na stěnách visely plakáty s hledanými zločinci, Harry s nelibostí shledal, že některé tam visely již v době, než odešel do důchodu. Jako Azara, mocná čarodějka, pocházející z Íránu, ve své době veliká fanynka Voldemorta, hledaná za několikanásobnou vraždu, vydírání a mučení nebo  Brendan O´Carolan, hledán za pokus o atentát na mudlovského ministerského předsedu, irský anarchista, k Voldemortovi se nikdy nepřidal. Jeho pravou rukou je Brody, dvoumetrový skoromotácký poloobr, naprosto oddaný Brendanovi.
V ruce držel kouřící hrnek s kávou, ze kterého pomalu usrkával vroucí tekutinu. Sál se pomalu plnil, Harry většinu lidí znal, vypadalo to, že povolali z důchodu, koho mohli. Harry zamával na Tonksovou, tedy dnes již Nymfadoru Lupinovou, vysloužilá bystrozorka měla stále stejně fialové vlasy, jako když ji poznal. Hbitě přešla sál a posadila se vedle něj. Tvář měla hladkou, jen několik vrásek kolem očí prozrazovalo její věk.
„Ahoj Nymf, vypadáš skvěle, jak se má Remus?“ řekl a líbnul ji na tvář na pozdrav.
„Díky, má se fajn, byli jsme zrovna u pravnoučat, když mně přišlo povolání…“
„Bavíte se o tom, proč jsme tu?,“ skočila jí do řeči Susan Bonesová, další vysloužilá bystrozorka,“řekli vám to někomu?“ a sedla si vedle nich. Ani jeden z nich už neměl čas odpovědět, poslední místa se zaplnila kouzelníky různých věků a pohlaví, Harry ještě stačil zaregistrovat, že ne všichni jsou bystrozorové – spatřil například Nevila a pak světla zhasla.
Jediným osvětleným místem bylo pódium, na které vystoupila Isabela Finiganová spolu s ministrem kouzel Scorpiem Mafoyem. Harry k němu nechoval stejnou nenávist jako k jeho otci, ale rád ho rozhodně neměl. Nyní si stoupnul k řečnickému pultu a hůlkou si namířil na krk. Za jeho zády bylo velké bílé promítací plátno.
„Sonorus,“ zašeptal a jeho hlas zněl, jako by měl u úst mikrofon.
„Jistě se ptáte, proč jsme vás vytáhli od vašich rodin, zrovna v době vánoc, je mi to stejně líto jako vám, taky bych byl radši u své ženy, ale bohužel nemáme na výběr. Ale k věci. Před třemi hodinami došlo k útoku na rodinu Weasleyových,“ Harry s sebou trhnul a vyplivnul nepolknutý doušek kávy na kouzelníka před sebou, za což si vysloužil dost znechucený pohled.
„Máme hlášené tři mrtvé, Freda Weasleyho, jeho ženu Alici Weasleyovou, za svobodna Longbottomovou a Molly Weasleyovou, která u nich byla na návštěvě. Jejich šestiletá dcera Arachne přežila a nyní je v péči ošetřovatelů U svatého Munga,“ Harry cítil, jak se mu chvějí ruce, Tonksová poslepu nahmatala jeho dlaň a pevně ji sevřela.
Isabela namířila hůlkou na plátno a na něm se začaly objevovat obrazy těl. Z Freda toho moc nezbylo, vypadalo to, jako by mu ho nějaký výbuch roztrhal na kusy, Moly měla po smrti smířený výraz, ležela a zdálo se, jako by se usmívala, oči zavřené, hůlka vypadlá ze ztuhlých prstů. Harry nechtěl uvěřit, že je mrtvá, že už nikdy neuvidí její vrásčitou tvář se smát. Jakmile se objevila poslední fotka, tak uslyšel vzlykot z místa, kde seděl Nevil, byla na ní jeho mrtvá dcera. Harry chápal, jak se asi musí cítit, sám by za své děti položil život. Ale poslední obrázek mu vyrazil dech, byl na něm poničený dům, ve kterém rodina žila a nad ním se vznášející Znamení zla. Už chápal, proč je všechny svolali. Po celém sále se ozývalo šeptání, jak nikdo nemohl ten poslední snímek strávit. Ministr všechny gestem ruky uklidnil a pokračoval.
„Nemyslíme si, že se Pán Zla vrátil. Můj ot…jeden bývalý smrtijed nám řekl, že necítí ze svého znamení na ruce návrat Pána zla, ale jinou formu volání. Je to, jako by povstával někdo jiný a my mu to musíme zarazit hned v počátcích, dokud není dost silný…
„Je to přesně jak jste předpokládala, má paní,“ Harry slyšel další hlas, překrývající se s tím ministrovým, myslel si, že to mluví někdo okolo něj, rozhlédl se, zatím co Scorpius mluvil o sebeobětování a těžké době.
„Ano povolali z důchodu i Pottera,“ v Harrym cloumala zlá předtucha, netušil, co se stane, ale pociťoval takový nepříjemný pocit v oblasti žaludku. Cítil, že musí udělat něco, ale nevěděl co. Harry měl v hlavě zmatek, cítil, jak se ministrův projev překrývá s tím druhým hlasem, netušil, proč ho nikdo jiný neslyší, podobné pouto měl jen s Voldemortem a ten to být nemohl, jak byl právě ujištěn.
„Vše bylo vykonáno, přesně jak jste si přála, všichni zemřou,“ Harry zareagoval automaticky, mozek netušil, o co jde, ale jakási skrytá stránka to očividně věděla a dala rozkaz nohám. Vyskočil ze židle a srazil na zem Nymfadoru, zakrývajíce ji svým tělem. Právě včas, v tu chvíli vybuchla bomba ukrytá pod řečnickým pultem. Harry měl štěstí, že seděl až vzadu v rohu, vzduchem se rozletěly dřevěné trosky pódia a mezi nimi zbytky lidských těl. Osazenstvo větší části sálu nemělo šanci, výbuch je rozmetal na kusy. Harry cítil, jak mu něco těžkého narazilo do hlavy, pak celý svět zčernal.
                                         xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Lukas, malý obtloustlý kouzelníček s knírkem, seděl za pultem ve svém obchodě, nebyl to obyčejný obchod, byl plný podivných, neobyčejných a hlavně cenných kouzelnických starožitností. Tedy on si myslel, že to jsou starožitnosti, podle většiny ostatních to byla bezcenná veteš. Jako obvykle měl prázdný krámek, takže hrál šachy s Bongem – malou jávskou opičkou. Jako obvykle vyhrávala, podařilo se jí mu sebrat královnu a bylo jen otázkou času, kdy mu dojdou figurky, které nasazoval při poslední zoufalé obraně krále. Zrovna v tu chvíli zazvonil zvonek oznamující, že vešel nějaký zákazník.
„Chvilku vydržte, jen tu něco dohraju a hned jsem u vás,“ zavolal a ani nezvedl oči od šachovnice. Rozhodně nehodlal prohrát bez boje, a kdyby se nechal rušit, tak určitě neodehraje správně. Najednou uviděl špičku hůlku, vzdálenou jen pár centimetrů od jeho oka. Polkl a podíval se na jejího majitele. Byl jím muž, afroameričan, mohlo být mu tak kolem třiceti. Hlavu měl vyholenou dohola. Ale nejdivnější na něm byli jeho oči, byly to ty nejmodřejší a nejstudenější oči, které kdy viděl, a nedívaly se vůbec přátelsky. Na sobě měl černý hábit a kapucí. „Přejete si?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Bongo postřehl nebezpečí a odběhl se někam schovat.
„Něco hledám, kámen, černý, na sobě by měl mít pěticípou hvězdu v rudém kole, velký asi jako sevřená pěst,“ řekl a neochotně sklopil hůlku. Lukas sebou trhl.
„Nevím, o čem to mluvíte, nikdy jsem nic takového neviděl,“ drmolil, zatímco se snažil pod pultem nahltat hůlku, „ale máme tu pár kamenů z Mexika, pravé starožitnosti…“ muž mávl hůlkou a prodavač odletěl na druhou stranu obchodu, boříce vitrínu s čínskými starožitnostmi a porážejíce stojan se starými košťaty.
„Myslím, že mi lžete a to nemám rád, máte deset vteřin na to, abyste mi řekl, kde najdu Astrální kámen, být vámi nechci vědět, co se stane pak,“ Lukas se chvěl strachy.
„Já netuším o čem to..aaaaaaaaa,“ neznámý na něj zamířil hůlkou a on se začal svíjet na zemi v nesnesitelných bolestech, křičel. Pak najednou bolest ustala, Lukas ležel na zemi, naprosto vyčerpán.
„Vy…vyhrál jste,“ zašeptal, byl ochoten udělat cokoli, aby to nemusel prožít znovu, „ale varuji vás, ten kámen má vlastní hlavu a nemusí vás poslouchat,“ zvedl se, opírajíce se o zeď a přešel na druhou stranu krámku. Na stěnu vyťukal zdánlivě náhodnou melodii a ta se rozevřela. Z díry vytáhl malou dřevěnou krabičku, položil ji na pult a otevřel. Na zeleném sametu ležel černý kámen, pulzující jako lidské srdce. Jemně ho přistrčil k neznámému.
„A teď prosím odejděte,“ zašeptal Lukas. Neznámý na něj namířil hůlku.
„Co to děláte,“ začal vyděšeně, „dal jsem vám co js…“ poslední co spatřil, byl záblesk zeleného světla. Černý kouzelník se rozhlédl po obchodě, usmál se a s krabičkou v podpaždí vyšel ven. Nevšiml si malé opičky, která vyběhla ze svého úkrytu, přeběhla k tělu svého mrtvého lidského přítele. Po osrstěných tvářích jí stékaly slzy, vzala jeho palec do své tlapky, byl studený. Studený a mrtvý. Pak přešla k pultu, partie šachu byla stejná, jako ji opustili. Chvíli se dívala, pak vzala do ruky jednu z Lucasových figur a posunula ji o tři políčka doprava. Zkušený šachista by poznal, že si právě dala šach mat.
                                         xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Harry se probral, hlava ho bolela a celý svět byl rozmazaný. Kolem se ozývalo sténání, ve vzduchu byl cítit pach kouře a pálícího se masa. Sáhl si na temeno hlavy, na prstech měl krev. Vzal do ruky své brýle, skla byla vysypaná a obroučky pokroucené, jemně na ně poklepal svou hůlkou, kterou vytáhl ze zadní kapsy.
            Spravené okuláry si nasadil na oči. Pokusil se zvednout, ale zjistil, že má nohu zaklíněnou pod jakýmsi neidentifikovatelným kusem dřeva.
„Wingardium Leviosa,“ troska ladně odplachtila a Harry byl volný. Nohu měl zlomenou, ale to napravil mávnutím hůlky.  Vstal a podíval se na Nymfadoru, ležící pod ním, vypadala nezraněná, jen plná modřin.
„Renervate,“ zamumlal. Otevřela oči a rozhlédla se.
„Harry, co se tu sakra stalo?“ zamumlala a rozkašlala se kvůli prachu, který se vznášel ve vzduchu.
„Něco tu vybouchlo, jsi v pořádku?“
„Vypadá to, že ano, ale asi bych za to měla poděkovat tobě, měli bychom zjistit, kdo to ještě přežil.“
            Harry jí pomohl na nohy a společně začali odklízet trosky, hledajíce přeživší. V tu chvíli se už k nim sbíhali další zaměstnanci ministerstva přilákaní výbuchem.  Situace byla mnohem horší, než si Harry myslel, většině lidí mohli pomoci už jen zatlačením očí. Když byli v půlce odklízení, tak dovnitř vběhla Ginny s Harryho dětmi, vrhla se mu do náručí a objala ho.
„Měli jsme o tebe takový strach, když jsme slyšeli, co se stalo…“ Harry ji objal, brečela mu na rameni a on se tázavě podíval na Albuse. Ten souhlasně kývnul, takže už věděla o Molly a Fredovi. Po chvíli se od něj odtáhla.
„Co se tu vlastně stalo, tati?“ zeptal se Albus
„Někdo nastražil pod pódium bombu a zasáhl nás tvrdě,“ řekl Harry smutně.
„Co tím myslíš, tvrdě?“ vstoupila Lili do rozhovoru. Povinnosti odpovědět ho naštěstí zbavila Tonsová, která dorazila ke skupince. Chvíli pro změnu vyslýchali ji a Harry si mohl utřídit myšlenky. Nějak mu to nedocházelo, před dvěma hodinami ještě seděl doma a kouřil doutník a teď je tady, bystrozorské oddělení prakticky vyhlazené a navíc je Molly mrtvá. To nemluvil o ministrovi kouzel, který to také nepřežil. Poté se rozloučil se svou manželkou a svými dětmi, měl tu ještě práci a oni museli za svými rodinami. Bylo 23. prosince večer a Harry Potter se vrátil do služby.
           
            O půl hodiny později už seděl v kanceláři ministra kouzel. Bylo to útulné místo, hořel v ní krb, na kterém visela řada punčoch, a v rohu stál stromek posypaný umělým sněhem. Na její místo dočasného ministra nastoupil bývalý první náměstek Agamemnon Skyleyer. Byl to starý muž s prošedivělými vlasy, trochu mumlal, vypadal, jako by se prohýbal pod tíhou odpovědnosti, kterou nechtěl, ale stejně spočinula na jeho bedrech. Spolu s ním tu byla i Nymfadora, jako nová vedoucí oddělení bystrozorů (ne že by měla koho vést), Harry tu byl jako její náměstek, Arwel Cloony z odboru prosazování kouzelnických zákonů a vrchní léčitel z nemocnice u svatého Munga Augustus Pye. Cloonyho Harry neznal, byl to typický úředníček s řídnoucími vlasy, kterého víc zajímalo, jestli jeho zaměstnanci mají vyleštěné boty, než jestli umí vykouzlit patrona. Všichni byli nesví a Harry chápal proč.
„Pane ministře, co se tu děje, ten incident na ministerstvu nebyl ojedinělý, vlna násilí se rozeběhla celou zemí. Nemocnice u svatého Munga, Děravý kotel, U tří košťat, nádraží 9 a ¾, mám nahlášených před padesát výbuchů po celé zemi,“ Cloonymu se třásl hlas, bylo vidět, že je vyděšený a zněl naléhavě až zoufale.
„Nevím o nic víc než vy, jen že jsme v pěknym maléru, Auguste, kolik bystrozorů zemřelo? A jak je na tom nemocnice?“ Harry ani nevěděl, jestli chce slyšet odpověď.
„Zatím 167 a dalších patnáct se asi nedožije rána. U Munga jsme vlastně měli štěstí v neštěstí, vstupní hala byla skoro prázdná, když nastal výbuch, zemřeli tři lidé a dalších pět bylo zraněno,“ řekl léčitel a posunul si brýle na nose.
„Nymf, kolik nám jich zbylo?“ zeptal se Harry na věc, která očividně zajímala všechny.
„K dnešnímu ránu jsme měli 115 bystrozorů v aktivní službě a dalších 84 ve výslužbě. V sále bylo 176 bystrozorů, v aktivní službě i povolaných z důchodu, plus ministr a několik dalších osob. To znamená, že v této chvíli jich máme…jedenáct,“ poslední slovo zašeptala do tíživého ticha, ve kterém všem docházela hrůznost tohoto sdělení.
„Mám to tedy chápat,“ zeptal se ministr, „že jedním úderem vyřadili celou naši elitu? A kolik lidí zemřelo celkem?“
„Zatím to vypadá, že 268, ale to číslo poroste,“ ozval se opět Pye. Cloony byl čím dál tím hysteričtější, celý se klepal a klid ostatních ho viditelně znervózňoval.
„Co budeme dělat? Co se sakra dá dělat? Kdo může něco takového způsobovat a proč?“ neudržel se už Cloony a hystericky křičel.
„KLID!!!“ vykřikl ministr, „nemá smysl panikařit,“ Cloony vypadal, že o tom není zcela přesvědčen, ale poslušně zmlknul.
„Ale on má pravdu,“ poznamenala Nymf, „co budeme dělat?“
Ministr nevypadal, že se hrne do odpovědi, takže to Harry vzal za něj.
„Nejprve musíme obnovit bystrozorský sbor, naverbujeme kohokoli, kdo nám přijde do cesty. Dáme jim alespoň základní výcvik, ano není to ideální, ale jiné řešení není. Cloony budeme potřebovat od vás pár zkušených lidí, řekněme dvacet zkušených kouzelníků.“
„Ale počkejte to…“
„To je vynikající nápad,“ skočil ministr Cloonymu do řeči, „Harry pověřuji vás tím, dále vám dávám svolení vyrabovat sedmý ročník Bradavic, snad se nám podaří získat svolení ředitelky Grangerové, pokud se tedy uráčí dorazit a teď jestli mě omluvíte, čeká na mě asi stovka pěkně nabroušených novinářů,“ řekl ministr a zvedl se,“ ještě něco, pošlete domů sovy, ať vás nečekají, nepočítejte, že se příští týden odsud někdo dostane.“
Harry se podíval na vánoční výzdobu visící v kanceláři.
„Šťastné a veselé,“ blesklo mu hlavou, nevesele se usmál a protáhl se, čekala je dlouhá noc

Zpět na obsah

Kapitola 2: Kapitola 2

Sibiř, miliony kilometrů zmrzlé pustiny a v lednu rozhodně to poslední místo na světě, kde byste chtěli být. Vítr se tu prohání rychlostí 150 kilometrů za hodinu a v noci klesá teplota pod mínus padesát stupňů. Ale Jurij neměl na vybranou, byl voják Ruské federace začleněný do Dálněvýchodního vojenského okruhu. Zrovna teď byl na sever od prdele, teda jemu, rodáku z Volgogradu, to tak rozhodně přišlo. Stál na hlídce u "Výzkumného střediska číslo 35., netušil, co se tam zkoumá, a bylo mu to upřímně jedno. Pochytil ale, že jde o nějaký silný magický artefakt.

V Rusku je totiž magicky nadaných skoro 20% populace, nikdo neví, čím je to způsobeno, pravděpodobně samotnou zemí. Rusko je zvláštní země, melancholická, nestálá a nebezpečná a její magie je úplně stejná. Zatímco na západě dávají přednost usměrňování magického toku skrz hůlku, v Rusku je častější využívání surové magie. Rusové jsou přeborníci na velká kouzla, rituály a runovou magii. Západ jejich síly označuje za barbarské, do jisté míry mají pravdu, kdo by chtěl půl hodiny křepčit, aby si ohřál hrnek vody

On sám magicky nadaný nebyl, ale jako většina ruské populace o nich věděl, Kreml úzce spolupracoval s ruským ministerstvem kouzel, takže sem byl vyslán spolu s celou jednotkou, aby pomohl chránit tohle místo.

"Jurij, chočeš?" zavolal Ivan, jeho parťák a nejlepší kamarád v tomhle pekle, mávaje lahví vodky.

"Da, balgaderjá," zhluboka si přihnul, bylo to předně to, co v tuhle chvíli potřeboval.

"Ostaróžno!!! Što éto?" vykřikl Alexandr a ukázal do dálky, Jurij tam nic neviděl, jen zasranou hromadu sněhu, na chvilku si sundal tmavé brýle, měl je, aby neoslepl ze světla odráženého sněhem, nebo mu neomrzly oči.

"Ničevó," ale stejně raději sáhl po zbrani. Najednou si toho všiml i on, jen neznatelný obrys, ale obrovský!!!

"Ruky vjerch!!!" vykřikli oba najednou a namířili samopaly.

Najednou to spatřili, obr, nejprve musel být zakrytý nějakým zaklínadlem. V ruce svíral obrovský kyj, na šišaté hlavě podivně posazené na krku byl krutý úsměšek. A kolem něj desítky postav v bílých hábitech, musely být vyhřívané kouzlem, protože jinak by každý v takovém oblečení do dvaceti minut zmrznul.

"Trevoga!!!" vykřikli oba naráz, ale v tu chvíli už k nim doletěla první zaklínadla, Jurij viděl, jak jedno z nich doslova roztrhalo Alexandra na kusy.

"Trevoga!!!" vrhl se k zemi, odjistil zbraň a vysílal krátké dávky vstříc útočníkům. Byl si jistý, že několikrát zasáhnul, ale výstřel s nimi vždy jen praštil o zem, po chvíli vstali, jako by se nic nestalo. To už ale dorazily posily. Palba zhoustla, ale stejně nedokázali způsobit útočníkům jakékoli ztráty. Ti si naopak vybírali krvavou daň mezi Jurijovými druhy.

Na obra vyletěla raketa z RPG, ale ani to ho nedokázalo složit, jen se ještě víc naštval.

"Bože moj…" zašeptal, slyšel, jak mezi sebou ty postavy hovoří, byla to nějaká řeč, která mu byla povědomá, jen kdyby si sakra vzpomněl…

V tu chvíli ho zasáhlo kouzlo, začal hořet, křičel bolestí, padl do sněhu a snažil se uhasit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Tma, ticho klid, hlavně klid, nerozčiluj se, nemá to smysl. Jen buď v klidu a teď pomalu otevři oči, pomaličku, hlavně klid," Harry pomalu otevřel oči, ne nezdálo se mu to. Kolem něj se rozprostíral obraz zkázy. Puding byl všude, na stěnách, stolech, stropě, talířích, podlaze, dveřích, ale hlavně na desítce těch nejpitomějších rekrutů, jaké měl tu smůlu poznat. Byla to první várka, Harry jim měl dát urychlený výcvik a zapojit je do boje proti zlu. Povinnosti bystrozorů dočasně převzaly jiná oddělení ministerstva, ale co nejdřív ho potřebovali obnovit. Dohromady měli padesát bystrozorů ve výcviku, deset na jednoho instruktora, nebylo to ideální, ale neměli na vybranou.

"Může mi někdo sakra říct, co se tu do hajzlu stalo?! Kristyn, poslouchám," schválně se obrátil na ni, Kristyn Tinny, mladá dívka, kterou vytáhli z posledního bradavického ročníku, neobyčejně nadaná čarodějka, ale zároveň naprosto neovladatelná a jen stěží zvládající své schopnosti. Původně pocházela z mudlovské rodiny. Harry musel uznat, že je nejen nadaná, ale i krásná, dlouhé hnědé vlasy, velké modré oči, zrovna v tuhle chvíli dívající se na něj vyzývavě, a krásně vykrojená ústa stažená potlačovaným smíchem. Vůbec se mu zdálo, že je kolem nějak moc potlačovaného veselí, šklebili se skoro všichni.

"Pane Pottere, měli jsme tu jisté nedorozumění," odpověděla.

"A jak to začalo?" zeptal se Harry, pečlivě ovládaje hlas, aby nezačal vztekle křičet. Kristýna neodpověděla, místo ní se ozval Chaim, jeho nos a kudrnaté vlasy prozrazovaly lépe než jarmulka (nyní značně upatlaná), že jde o žida. Jeho rodina se přistěhovala z Izraele, bylo mu necelých dvacet, jako kouzelník nebyl nic moc, ale pokud šlo o průsery, mohl se Kristyn klidně rovnat.

"Začalo to zkoumáním využití pudingu jako zbraně na krátkou vzdálenost v rámci úkolu, co jste nám osobně zadal," řekl a drze se Harrymu podíval do očí.

"Ano? V tom případě chci po každém čtyři stopy dlouhé pojednání o výhodách a nevýhodách použití pudingu oproti jiným prostředkům, do zítra, navíc se za půl hodiny sejdeme v tělocvičně, zdá se mi, že máte moc energie, jasné?" Harry z nich byl zoufalý, vyfasoval nejmladší partu, od šestnácti do dvaceti let. Moc mladí na to, aby se stali politiky, ale dost staří na to, aby se za ně nechali zabít. Většina ještě nechápala, do čeho jdou, a vlastně ani neměla na vybranou, nábor probíhal ve stylu, je to dobrovolné, ale musíš. Stejně si byl jistý, že se v jejich věku tak nedospěle nechoval, ne určitě se tak nechoval, pohledem přejížděl po desítce tváří, šest chlapců a čtyři dívky. Do půl roku bude větší část mrtvá. Nikdo z nich to ještě nechápal, ale byli ve válce. Kristyn, Jeremy, Chaim, Thomas, Lucius, Abe, Adelaide, Clotho, Connla a Izanami, kdo zemře první?

"Ten bordel tady okamžitě ukliďte," řekl překvapivě smutně a odešel. Když vycházel ze dveří, přísahal by, že zaslechl něco jako "idiot". Na chodbě potkal Lupinovou, zařadil se vedle ní.

"Ahoj Tonks, máš se?" zeptal se, sotva jí stačil, sice byla o několik let starší, ale chodila rychle.

"Jde to, ti moji jsou vynikající, jak to jde tvým?"

"Ještě aby nebyli, vždyť máš výběr z ministerstva, já vyfásnul deset spratků, kterým jde líp pudinková válka než kouzla. Asi stárnu, Tonks, byli jsme taky takoví? Už si to nepamatuju…" Harry zněl smutně a vyčerpaně, už dva týdny skoro nespal a Ginny neviděl skoro měsíc, pomáhala U svatého Munga a taky skoro nechodila domů. Navíc kdykoli se dostal do postele, tak ho začala bolet jizva, nevěděl, čím to je, myslel, že měla být jeho spojením jen s Voldemortem. V poslední době jí cítil i ve dne a vzadu v hlavě slyšel cizí hlasy, nepřikládal tomu velkou důležitost, myslel, že je jen přepracovaný.

"Ne, my ne, my jsme měli v paměti válku a pak přišla další, tohle jsou děti míru, už nic jiného neznají, možná to není dobře…"

"Co to plácáš? Kdyby to nebylo dobře, tak zač jsme bojovali?" skočil jí Harry do řeči.

"Víš co, necháme toho, jo, abych nezapomněla, v kanceláři máš povolání, jedeš do Ruska," řekla Nymfadora. Harry sebou trhl a zastavil se.

"Cože??? Sis nechávala nejlepší nakonec, co? Jak jako jedu do Ruska?"

"No prostě jedeš do Ruska, na jejich ministerstvu tě čekají za hodinu a ty svoje sviště vem s sebou," řekla Tonks a na tváři se jí objevilo něco, co se nebezpečně podobalo úsměvu.

"Ne, to ne…" zamumlal zoufale.

"Nemáš na vybranou, musím tam poslat někoho, komu můžu věřit, že to nezvorá."

"Ale proč je musím mít sebou?" ptal se Harry.

"Jsi jejich učitel. A už žádné námitky," řekla, když viděla, že se nadechuje k dalším protestům.

O půl hodiny později byli všichni místo v tělocvičně v briefingové místnosti. Všichni byli nedočkaví a natěšení, šlo o jejich první oficiální akci. Po dvou týdnech neuměli ani základy, ale bohužel bylo to vše, co v tuhle chvíli Británie měla.

"Takže, moc toho nevíme, byli tajemnější než pověst o Merlinovi, ale vypadá to, že někdo postřílel jednotku ruské armády a udělal něco na místě zvaném "Ďáblův kruh", musíme se tam podívat, co se vlastně stalo. To je asi vše, dotazy?"

"Proč si vyžádali nás? Tohle by měli řešit ruští bystrozorové, ne?" zeptala se Izanami, nenápadná blondýnka, Harry ale musel uznat, že jí to docela pálí.

"Nad místem se vznášelo znamení zla, ještě něco? Ne? Takže za dvacet minut tady, hlavně nezapomeňte na hábity s kouzly proti zmrznutí, nezapomeňte, že je leden a my jedem do Ruska. A ještě něco, jde o vaši první akci, ale upozorňuji vás předem, něco zvoráte, uděláte nám mezinárodní ostudu, ztropíte tam něco podobného jako v jídelně, tak do konce života budete třídit hlášení v archivu!!! Jasné?" ozvalo se souhlasné "ano" a Harry je propustil.

Xxxxxxxxxxxxxxxxx

"Ten Potter je senilní starej idiot," zavrčel Lucius, když šli z briefingu. Modré oči měl plné vzteku. Odhrnul si z čela pramen plavých vlasů. Bylo mu čerstvě sedmnáct, vlastně z nich byl nejmladší.

"Souhlas Luci, netuším, jak se z někoho jako on mohl stát bystrozor, vždyť vypadá, že má problémy udržet moč," zachechtala se Kristyn.

"Hele nechte ho, náhodou zabil Vy-Víte-Koho," přidal se do rozhovoru Chain.

"Voldemorta, ne Ty-Víš-Koho, VOLDEMORTA! A navíc podle toho, co jsem četla, měl z pekla štěstí a vůbec, vždyť je to pořád pěkně dávno, vsadím se, že denně leští Merlinův řád, co za to dostal," řekla Izanami pohrdavě, osobně ho nesnášela, byl podle ní starej pedantskej trouba, žijící minulostí.

"Vsadím se, že tu práci dostal jen proto, že ostatní bystrozory zabil výbuch," poznamenal Lucius.

"Neurážejte ho, dokázal toho v životě mnohem víc než vy všichni dohromady," naštvaně odporoval Chain. Ti čtyři k sobě měli blízko, sice se často hádali, ale přesto byli přátelé. Možná proto, že byli jiní než těch ostatních šest. To zbylí byli kariéristé (Adelaide, Connla), idealisté (Jeremy, Abe) nebo prostě snílci (Thomas, Clotho).

"Mně je fuk, co dokázal kdysi dávno, vsadím se, že v kouzelnickém souboji bych ho porazila, nevydržel by ani pět minut," zasmála se Izanami.

"Hele Izo…trochu moc si fandíš…" odpověděl Lucius. I ostatní tři to, co řekla, zarazilo, přeci jen jim to přišlo trošku přehnané…

"Já že si fandím? Hele Clotho, co si o Potterovi myslíš ty?" křikla na další rekrutku, vysokou, trochu obtloustlou tmavovlásku.

"Já si myslím, že byste měli držet huby, ať je Potter jakejkoli, tak teď jsme ve válce, umírají lidi a tohle jsou hloupý malichernosti," odpověděla a přidala do kroku, očividně měla debatu za ukončenou.

"Prej válka," zasmála se Kristyn, "tohle bude spíš taková policejní akce, myslím, že do měsíce bude po všem."

"Kdyby to bylo tak snadné, myslíš, že by museli klesnout tak hluboko a povolat i tebe Tinny?" řekl Abe.

"Co tím sakra myslíš?" ohradila se Kristyn.

"Že jsi anarchistickej nevděčnej spratek, vy čtyři si můžete podat ruce." Asi se nikdo nemůže divit tomu, že když se o chvíli později všichni dostavili k přenášedlu, tak Abe měl o zub méně a monokl víc. Harry si ničeho nevšiml, všichni uchopili starou plechovku a za chvilku již byli na ruském ministerstvu.

Objevili se v přijímací hale. Vypadalo to tam úplně jinak než na britském ministerstvu. Podlaha byla kamenná, z jediného kusu žuly, vyleštěného do lesku mramoru, zdi byly z té samé skály, ale nebyly na nich žádné obživlé obrazy, jen na stěnu vyryté výjevy z ruské historie. Rasputin, Kateřina Veliká, Kutuzov, Lenin, Trockij a spousta dalších, které Harry neznal. Síň byla obrovská. Harryho svěřenci se jen nevěřícně dívali. Bylo to strohé, jednoduché, ale přitom velkolepé. Harry se na ně znechuceně podíval, vypadali jako japonští turisti při první návštěvě Londýna.

"Paan Potter?" zeptala se mladá Ruska s typickými slovanskými rysy a silným přízvukem.

"Ano, to jsem já," potvrdil.

" Taťána Bogornicová, ruské pořádkové síly, pooojďte prosím se mnou, vaši lidé se v bufetu zatím občerstvit mohou," řekla Ruska a mávla směrem, ve kterém se zmíněná kantýna nacházela. Harry jim to povolil, takže šťastně odešli.

"O co tu jde?" zeptal se.

"Taady ne, až v kanceláři, je tu příliš zvědavých uší," zašeptala a vedla ho pryč, šli dlouho, Harry netušil, kde ruské ministerstvo je, ale bylo obrovské. Po chvíli došli na místo, nabídla mu čaj, kávu neměla. Sedl si naproti ní do křesla, chtělo se mu spát, ale potlačil to. V placatce měl posilující lektvar, trochu si loknul toho.

"Tak o co tu tedy jde?" Ruska se nejprve přesvědčila, že jsou dveře zavřené, a spustila.

"Kdo ty víš jeee zpět," zašeptala.

"Eeeeh? Cože?" nechápal Harry.

"Teen, jak vy mu řikáte?? Valdemart?"

"VOLDEMORT??? Co je to za hloupost, ten je mrtvý!!!" vykřikl Harry. Ruska se na něj podívala, jako my se díváme na dobromyslné blázny.

"Bože moj, ne. On byl…jak vy to řeknete? Oživen. Ano byl oživen. Asi před týdnem. Při útoku, o kterém jsme vám posílali údaje."

"Aaale jak to?"

Ruska se nadechla, ještě jednou se rozhlédla, jako by čekala, že je někde za rohem špicl, a začala vyprávět.

 

 

Zpět na obsah

Kapitola 3: Kapitola 3

Chain s Kristin se na sebe podívali. Prohrávali, věděli to oba, situace nebyla vůbec dobrá, už oba viděli trojmo, svět se točil kolem dokola a houpal se jako na obří houpačce. Ale ještě nebyl konec. Smířeně se na sebe pousmáli a svorně zvedli sklínky s poctivou ruskou vodkou.

 

"Na zdarovja!!!" a oba ji do sebe kopli. Chain se trochu oklepal, nebyl si jistý, jestli je to vodka nebo nemrznoucí směs, ale už byl ve stadiu, že mu to bylo jedno.

 

"Jjjste na radě….dě….řadě…vy uský cáci," dostal ze sebe a Kristýna mu urputně přikyvovala hlavou.

 

"Da!!! Na zdarovja!!!" oba jejich soupeři, Rus jménem Ivan a jeho společnice Lena, do sebe kopli svou dávku ani nemrkli. On měl typicky ruské rysy, vypadal jakoby nedodělaně, ale ona byla krásná, plné rty, okrouhlá ňadra, které šikovně střižený hábit jen zdůrazňoval, blonďaté vlasy. Vypadalo to, že se teprve zahřívají, jako by byli imunní vůči alkoholu. Kolem stolu, u kterého probíhal souboj, se shlukl zástup čumilů, Rusové se s potutelnými úsměvy dívali, jak Angličané dostávají na frak. Zbytek mladých bystrozorů dal přednost prohlídce budovy, proto netušili, co se v kantýně děje. Zjistil to až Lucius, když si šel koupit něco k pití.

 

"Chaine, Kristý, nechte toho, dostanete nás všechny do průšvihu, Potter vás zabije. No tak tohle nemůžete vyhrát…" prodral se ke svým přátelům a snažil se je odtáhnout.

 

"Ticho…víš hovno…" zamumlala Kristý, "se nevzdáváme…že ne židáku zasranej???"

 

Chain se pokusil říct, že se taky nevzdá, ale vyšlo z toho něco o kundě.

 

"Tak vidíš…pci zbavte mě tho pána…" zavelela Kristý. Okolo stojící Rusové poslechli, nehodlali se nechat připravit o skvělou zábavu. Lucius najednou zjistil, že ho drží čtyři chlapi a táhnou ho pryč.

 

"Tak hrajte, englánci," řekla Lena a přisunula k nim další dvě skleničky.

 

"San…hrajem…igrajem, na zdraví -tý," zamumlal Chain, pokusil si s Kris ťuknout, ale málem si přitom rozbil hlavu o stůl.

 

"A co tu vlastně děláte?" zeptal se Ivan na něco, co ho očividně zajímalo, i když se to snažil skrýt a zachovat pevnou tvář.

 

"My tu…" začala Kristý.

 

"T-ticho, ttto je ajný," zamumlal opilecky Chain a zakryl jí ústa.

 

"Ale no tak," zašeptala Lena a pohladila Chaina po stehně, "když s Rusem piješ vodku, staneš se jeho přítelem, a mezi přáteli bychom neměli mít tajemství…"

 

Vypadalo to, že jí na to skočil, vůbec si neuvědomil, že kolem něj je dalších deset lidí, které nezná ani jménem.

 

"Někdo od nás se tal do Blova kruhu…" zamumlal.

 

"Kam že se někdo dostal?" zašeptala Táňa s obavou v hlase.

 

"Do Ďáblova kruhu," dokončila za Chaina Kris a rozchechtala se. Najednou celá kantýna ztichla, všichni ztuhli, neschopní slova, tichem se rozléhal jen šílený opilecký smích.

 

"Bože moj…"zašeptal konečně po chvíli Ivan s hrůzou v hlase, "éto v srakaji."

 

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

"Kde to jsme?" zeptal se Harry, společně se svou společnicí se přemístili někam, kde měl údajně vše pochopit. Zatím však viděl jen vnitřek nějaké budovy, vypadalo to jako nějaký sklad…

 

"Tohle je jeden z bývalých muničáků Rudé armády, my po revoluci koupili ho, a kde jsme jako na mapě? To není podstatné, ale rychle, chci vám něco ukázat," řekla a Harry ji urychleně následoval. Vedla ho do podzemí, stěny byly obložené betonem, ze kterého pomalu odkapávala voda, tvořící na podlaze malé kaluže. Osvětlení bylo elektrické, to ho dost překvapilo, ale na nic se neptal. Pak vešli do obrovské místnosti.

 

"Co to sakra je…" zašeptal ohromeně. Na zemi byl obří pentagram, stěny pomalované výjevy z pekel, vše osvětleno tisíci loučemi, produkujícími mihotavé světlo, které obrazu dodávalo další rozměr. Harry cítil, jak se mimoděk třese, celé místo bylo neuvěřitelné. Pevně sevřel v prstech hůlku.

 

"Tohle je Ďáblův kruh, kompletně přenesený z místa jeho nálezu ve Střední Evropě, působivé, že?" zašeptala a v hlase jí zněla jakási pýcha.

 

"Proč? K čemu to slouží?" zajímalo Harryho, dotkl se jedné ze stěn, byla teplá a pulsovala mocí, bylo to skoro jako tlukot srdce.

 

"Slyšel jste někdy o Arše úmluvy?"

 

"Tak letmo, myslím, že to bylo na komunikaci s … Takže k tomu to slouží? Ke komunikaci s ďáblem? Proč jste to vlastně použili???" zeptal se ohromeně, nechápal, proč by ruské ministerstvo chtělo mít něco společného zrovna s tímhle.

 

"My ho nepoužili, my díky němu získávali vědomosti, zneužili ho ti od vás…Smrtijedi," odpověděla mu. Harry se rozhlédl a zjistil, že jsou v místnosti sami, ale přísahal by, že Taťána při cestě sem odstraňovala stovky magických zábran.

 

"Proč mi to tu ukazujete?"

 

"Abyste pochopil…" odpověděla a naléhavě ho chytla za ruku.

 

"Co mám chápat? Voldemort je na svobodě, já musím okamžitě varovat svoje ministerstvo, ne zjišťovat, jak se to stalo," skoro vykřikl.

 

"Tady je začátek i konec, vy mě musíte vyslechnout. Voldemortova duše se v pekle spojila, to je velice důležité, všechny úlomky se napojily, aby mohly společně snášet muka. A duše je to jediné, co potřebujeme při oživení člověka. A oni ji od ďábla získali," držela ho křečovitě, drmolila, Harry nechápal, o co tu jde, ale fascinovaně naslouchal.

 

"Co mu nabídli?" zeptal se nakonec.

 

"Kdysi měl ďábel syna, ne Mamona, ale ještě jednoho, Tabelaria, pekelného posla. Ale ten ho zradil, zamiloval se do ženy, kterou měl přinést do pekel. Místo toho se s ní ukryl na ostrově skrytém v mlze, říká vám to něco?"

 

"Nooo…ani ne, nechápu, kam tím míříte, oni Ďáblovi nabídli zpátky jeho syna?"

 

"Ne ten už je dávno mrtvý, tím, co udělal, se z něj stal smrtelník, ale říká se, že jeho potomci v Anglii žijí dodnes, jejich duše si přál Ďábel výměnou," řekla.

 

"Jak mám vědět, že nelžete?" otázal se Harry.

 

"Snadno, zeptejte se ho sám," líným, ale nečekaným pohybem hůlkou ho mrštila doprostřed kruhu, pak pronesla složité zaklínadlo a On přišel na zavolání.

 

 

 

Kapitola 4In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!

 

Harry se cítil jako moucha připlácnutá ke zdi pletenou šálou, naprosto bezmocný, nemohl dýchat, nemohl myslet, cítil, jak ho On naplňuje, jeho tělo bylo jako zelektrizováno, ničeno silou, na kterou rozhodně nebylo stavěno. Bylo to jako nějaká forma sexuálního uspokojení, chvěl se, bylo to úžasné a nesnesitelné zároveň.

 

Najednou něco vpadlo do jeho myšlenek, cítil, jak cizí vědomí trhá mentální bariéry na kusy, jako by byly z papíru. Stravovala ho nesmírná bolest, padl na zem a svíjel se v křečích, snažil se vzdorovat, ale neměl šanci, byl jako chrobák, chycený do vodního víru, nedokázal se vyprostit z cizí moci. Kolem něj ze země vyšlehly plameny, cítil, jak ho stravují, ničí, ale zároveň viděl, že je jeho pokožka neporušena, nechápal to, ale v přetrvávající agónii nad tím moc nepřemýšlel. Věděl, že se ho cizí vědomí pokouší ho zabít, zničit, ale zároveň věděl, že se nedokáže dostat na tento svět, netušil jak, ale věděl to. Byl bezmocný. Nedokázal mu ublížit. Tohle uvědomění jako by Harrymu dodalo sil, cítil, že získává zpět vládu nad svou myslí. Přišlo mu, jako by spolu bojovali hodiny, koutkem oka zaregistroval, jak se Taťána neúspěšně snaží kouzlo zrušit. Byl to těžký boj, vyrovnaný, ale Harry pomalu vítězil, neúprosně Ďáblova moc povolovala. Koutkem oka zaregistroval, že Taťána se neúspěšně snaží zničit bránu mezi světy. A pak…najednou…ticho. Vyhrál.

 

Harry byl naprosto vyčerpaný, sáhl po hůlce a zakouzlil na sebe povzbuzující kouzlo. Díky němu se dokázal postavit. Přešel k Rusce, která bezděčně ustupovala, ve tváři měla hluboce vrytý strach. Zády narazila do kamenné zdi. Harry ji chytil levou rukou za krk, jeho stařecké prsty se sevřely okolo jejího krásného krčku a namířil na ni hůlku.

 

„Co to mělo znamenat??? Proč jste mě chtěli zabít???“ Harry křičel a hůlku jí dal těsně před pravé oko. Lapala po dechu snažíc se promluvit, trhala sebou, snažíc se od něj dostat pryč. Pomalu už modrala, když se jí konečně podařilo je ze sebe vypravit.

 

„Vaše lyco…“

 

Harry netušil, co říká, ale pustil ji, pomalu se uklidňoval. Padla na kolena, rukama si mnula pohmožděný krk.

 

„Vaše lyco…“ zasípala.

 

„Cože? A na něco jsem se ptal!!!“ vykřikl Harry. Taťána neodpověděla, jen ztěžka ukázala prstem na jeho tvář. Harryho popadlo nezřetelné tušení, vykouzlil zrcadlo a podíval se na svůj odraz. Vykřikl, zrcadlo mu vypadlo z ruky, s hlasitým rachotem dopadlo na podlahu a rozbilo se na tisíce střepů, které se rozletěly do všech koutů.

 

Na tváři měl vypálenou jizvu, rudé znamení Satana. Rozšklebená tvář, zírající na něj temnýma očima. Vyplazený jazyk, jakoby olizující Harryho koutek úst, dlouhé stočené rohy, jeden vedoucí k starcovu oku a druhý mizící pod prošedivělými vlasy. Byl ocejchován, navždy, vyvstávala jediná otázka, proč? Hněv se vrátil, ještě tisíckrát znásobený.

 

„Proč? Co jste mi to udělali?“ syčel a mířil na ni hůlkou.

 

„Ne…to jsem nechtěla, přísahám, ještě nikdy se něco takového nestalo, nedokážu si to vysvětlit,“ šeptala, neschopná odtrhnout oči od jeho znetvoření, „leda že by…“

 

Leda že by co, se Harry už nikdy nedozvěděl. Zrovna v tu chvíli totiž vpadlo do místnosti několik Rusů, už ji určitě museli znát, protože nevypadali nijak ohromeně výzdobou. Obklopili Harryho, ten pomalu jakoby neochotně sklopil hůlku. Rychlou ruštinou se začali dohadovat s Taťánou. Ta jim naštvaně odpovídala, Harry netušil, o čem mluví, ale pohledy, které po něm házeli, ho skoro probodávaly. Navíc účinky povzbuzujícího kouzla pomalu vyprchávaly a jen stát na nohou bylo čím dál tím obtížnější. I Taťána se na něj začala dívat nepřátelsky, Harry cítil, jak atmosféra pomalu houstne, jako by se místnost plnila medem.

 

„Co se děje?“ zeptal se ostře Taťány, ale místo ní mu odpověděl Rus s prošedivělými vlasy a pronikavýma hnědýma očima. Mluvil perfektně anglicky, pouze se slaboučkým přízvukem.

 

„Jste zatčen, pane Pottere, zatčen a obviněn z velezrady,“ řekl klidným hlasem, ve kterém zazníval jakýsi mrazivý podtón, skoro jako hrozba.

 

„Co to má znamenat, jsem britský občan, chci mluvit s naším velvyslancem,“ vztekal se Harry a sahal pro hůlku, „nemáte nade mnou vůbec žádnou pravomoc, budu…“ Už nestačil doříct, co bude, protože svět kolem něj zčernal a on po šikovně vržené kletbě upadl do bezvědomí.

 

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

„Zvláštní vydání, zvláštní vydání, vlna teroru zaplavila Británii,“ kamelot hlasitě křičel, snaže se zaujmout lidi rychle procházející kolem něj. Příčná ulice už dávno nebyla považovaná za bezpečné místo a lidé se tu radši dlouho nezdržovali.

 

„Bude muset Skyleyer odstoupit?“ zkusil jinou strategii. Ginny také spěchala, byla si u Albuse Severuse vyzvednout svou vnučku Adelaide, která teď šťastně cupitala po jejím boku. Byla to milá šestiletá holčička, s blonďatými vlásky a krásnýma zelenýma očima. Připomínala trochu cukrovou panenku, byla trochu bledá, ale podle všeho z ní jednou bude skvělá čarodějka.

 

Její babička se na chvilku zastavila a jeden výtisk si koupila, rychle jej zaplatila, srolovala a pospíchala domů.

 

„Babi, proč všichni utíkají?“ zeptala Adelaide, když otevřela pusu, tak se ukázalo, že jí chybí přední dva zuby.

 

„Nějací zlí lidé se snaží vše zničit, ale neboj, nic se nestane, když jsem s tebou,“ řekla Ginny a pevně sevřela její maličkou dlaň ve své.

 

„Tak proč taky utíkáme?“ zeptala se zase holčička.

 

„Ale my neutíkáme, my spěcháme, protože na tebe doma čeká velká krabice zmrzliny,“ odpověděla Ginny a pokusila se o úsměv.

 

„Vanilkové?“ holčičce zasvítily oči, zmrzlinu milovala.

 

„S oříšky a rozinkami,“ vážně přikývla Ginny.

 

Jakmile se to holčička dozvěděla, tak ještě zrychlila, chtěly dojít do Děravého kotle a odtamtud krbem do domu, kde s Harrym bydlela. Adelaide si vyzvedla v potřebách pro famfrpál, kde Albus pracoval. Kdysi hrával profesionálně za Caerphilské katapulty, třikrát jim pomohl jako chytač k titulu mistra ligy, ale když se o to snažil počtvrté, v zápase s Puddlemerskými spojenci, spadl z koštěte a naštípnul si několik krčních obratlů. Díky skvělé práci léčitelů od Svatého Munga mohl chodit, ale ztratil koordinaci potřebnou pro profesionálního hráče. Od týmu dostal doživotní rentu a volňásky na všechna utkání, ale nedokázal bez famfrpálu žít, takže se nechal zaměstnat alespoň v tomto obchodě.

 

Bylo to pro něj těžké, famfrpál pro něj býval vším, začal pít a užívat výměšky z pruhovaných pijavic. Naštěstí ho z toho dostala jeho budoucí žena Agnes a plod jejich lásky právě cupital vedle Ginny.

 

Byli už skoro u Děravého kotle, když se to stalo, vzduch kolem nich proťal šílený řev, ze kterého tuhla krev v žilách, lidé se panicky rozhlíželi kolem sebe, ale nic neviděli. Pak někoho napadlo podívat se na oblohu. Přímo na ulici plnou lidí se snášel obří drak. Byl dlouhý několik desítek stop, šupiny se mu leskly kovovou šedí, měl dlouhé drápy a oči mu zářily nadpozemskou červení. Snesl se nad ulici, někteří kouzelníci vytáhli hůlky, ale jejich kouzla se neškodně odrážela od jeho šupin. Zbytek se panicky rozprchl, z jeho tlamy se vyvalil dlouhý plamen jakoby láskyplně hladící ulici, ale zároveň tavící kameny na rozžhavenou břečku, kouzelníci, kteří se nestačili přemístit, se prostě vypařili.

 

Adelaide se vytrhla Ginny z ruky a začala utíkat, z nějakého neznámého důvodu ale přímo do dračího plamene. Ginny se rozběhla za ní, musela ji dohonit dřív, než ji drak sežehne! Vypadalo to, že to nestihne, vnučka neuhýbala, byla jako můra, běžící přímo do plamene svíčky. Konečně byla u ní! Vrhla se na holčičku a srazila ji k zemi, plamen byl už jen kousek od nich, cítila, jak ji pálí celé tělo, vzduch kolem nich byl rozžhavený tak, že se nemohla nadechnout… a pak vše zčernalo.

 

Cítila se, jako by její tělo bylo protahováno úzkou gumovou rourou. Oči jí to tlačilo do hlavy, nemohla dýchat. A pak vypadla na podlahu ve svém obývacím pokoji - a její vnučka s ní. Zhluboka si oddychla, ruce se jí klepaly, až teď jí došlo, jak snadno mohla o holčičku přijít.

 

„Tohle už nedělej, proč jsi utíkala k tomu drakovi…to už mi nesmíš dělat!!!“ křičela a pevně jí svírala za ruce, Adelaine vypadala vystrašeně, upírala na babičku zelené oči plné hrůzy.

 

„Promiň, nezlob se,“ špitla. Ginny jí pevně objala, byla ráda, že se jí nic nestalo, nechápala, jak ji něco takového mohlo napadnout. Holčička se rozbrečela, ramínka se jí třásla a celá se chvěla. Ginny ji jen pevně držela. Po chvíli se uklidnila.

 

„Babi a co ta zmrzka?“ Ginny jen zavrtěla hlavou, ty děti, v jednu chvíli brečí a vrhají se drakovi do tlamy a o chvíli později už jsou naprosto v pořádku.

 

„Dobře dostaneš zmrzlinu, ale něco mi slib, o tomhle mamince nepovíš, platí?“ vnučka rychle souhlasila a Ginny jí nandala pořádnou porci zmrzliny, sama si dala plnou sklenici ohnivé whisky, pořád se jí ještě třásla kolena. Adelaine dala zmrzlinu a sama si sedla do křesla s Denním věštcem. Pokusila se něco přečíst, ale ruce se jí klepaly tak silně, že to nedokázala. Nemohla se na text soustředit, takže odložila noviny a místo toho pozorovala svou vnučku, jak se šťastně cpe. Po chvíli si všimla jakéhosi stínu na její tváři.

 

„To je zvláštní, vypadá jako tvář…ne to je hloupost,“ pomyslela si.

 

„Adelaide, pojď sem prosím,“ řekla nahlas. Vnučka neochotně opustila zmrzlinu a sedla si Ginny na klín. Ta se podívala zblízka na dětskou tvář, upatlanou od zmrzliny. Opravdu. Na tváři se jí objevovala rudá spálenina, zřetelně rozeznávala rohy, jeden mizící pod záplavou blonďatých vlásků, druhý vedoucí skoro až k očnímu víčku, jazyk, olizující její koutek úst a rudé oči, pronikavě rudé. Byla to tvář samotného pána pekel!

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Kdesi v malé ruské cele rozbolela Harryho Pottera jizva, protože Lord Voldemort se smál. Ale Harry nebyl jediný, kdo cítil smích Pána Zla, dalším člověkem byla nenápadná žena s japonskými rysy, stojící po jeho boku. Byli v jedné malé původně mudlovské usedlosti, která se nyní stala hlavním štábem jeho budované armády. Zdi byly pokryty mapami a knihovna plná svazků o černé magii. ¨

 

Voldemort vypadal opět jako mladý Tom Rojvoj Raddle, jeho duše byla opět celistvá, protože při příchodu do pekel se spojila, aby mohla prožívat muka. Vlastně by nemělo fungovat ani jeho mentální propojení s Harry Potterem, ale Bůh ví proč, to nezmizelo. Voldemort měl důvod k radosti, několik jeho lidí mu potvrdilo, že drak zabil jak Potterovu manželku, tak i vnučku.

 

Byl překvapen, že ještě noviny nejsou plné zpráv o jeho návratu, věděl jistě, že Potter odcestoval do Ruska kvůli něčemu naléhavému, tedy kvůli němu, už musel vědět, že je opět naživu. Neměl ani tušení o tom, že Harry v tuhle chvíli tvrdne v cele a čeká na soud spolu s deseti dalšími britskými bystrozory. Byl obklopen svými novými smrtijedy. Bylo jich dvacet dva. Malé číslo, ale co bez něj dokázali, vždyť sami vyřídili celé bystrozorské oddělení!!! Do jeho příchodu byla jejich velitelkou Kiyoko, malá Japonka s černými vlasy a velkým, zahnutým mečem visícím po boku. Byla mu něčím povědomá, netušil čím, jako by ji už znal, někde viděl, už dávno, hned po škole…zavrtěl hlavou, teď má důležitější věci na práci.

 

„Za to, co jste pro mě vykonali, máte nehynoucí vděčnost lorda Voldemorta. Společně, moji přátelé, nastolíme na světě vládu čisté krve, jako tomu mělo být již dávno. My se nevzdáme!!! V tuhle chvíli jsou slabí, dezorientovaní a plní strachu, zaútočíme tam, kde to nečekají, zasadíme jim smrtící úder přímo do srdce, ze kterého se již nevzpamatují. Zaútočíme zde!“ dokončil a prstem ukázal na místo na mapě, visící na zdi.

 

„Ale nejdříve, musíme splnit naši úmluvu s Pánem Pekel,“ skoro zašeptal.

 

To be continued….

 

Zpět na obsah

Kapitola 4: Kapitola 5

Skotské vřesoviště se halilo do jemného oparu tmy, prozařovaného miliony hvězd, vypadajících jako perly na černém hávu nějaké bájné princezny. Byl to nádherný kraj, drsný a divoký, ale přesto krásný. Hory, za miliony let ohlazené silným větrem, který je neustále bičoval a dovoloval přežít jen těm nejodolnějším. Bylo to místo, kde mohl člověk chodit celé dny a nenarazit na jedinou známku lidské existence. Ani dnes nic nenaznačovalo, že se člověk vůbec kdy objevil na této planetě.
Ne! Omyl, vysoko nahoře, na protější stráni, tak vysoko, že by mohlo být považováno za poblikávající hvězdu, svítí okno. Stojí tam starý kamenný dům se střechou obloženou břidlicí a už dávno porostlou mechem a tlustými stěnami ze studených žulových balvanů. Ten dům patří Harry Potterovi, koupil ho kdysi se svojí ženou a právě sem utekl před publicitou. Tady vychovával svoje děti - stranou všeho. Nejbližší město, bylo vzdálené třicet kilometrů. Paradoxně je Harry jediným členem své rodiny, který v něm dnes není.
Krb vesele plápolal, ale atmosféra uvnitř domu byla dost napjatá. Ginny se svými třemi dětmi – Lily, Jamesem a Albusem Severusem seděli kolem stolu a živě diskutovali. Všichni kromě Ginny měli na tváři stejné znamení jako malá Adelaide.
„Musí to být něco kvůli krvi vašeho otce,“ uvažovala nahlas Ginny, „jinak by se to objevilo i u mne.“ Ruce se jí klepaly, pevně v nich svírala hrnek s horkým čajem. Hlas se jí třásl, měla strach o svou rodinu i manžela, o kterém již několik dní neměla žádnou zprávu.
„Neboj se máti, uvidíš, že to nic nebude, vsadím se, že je to zase nějaký taťkův nepovedený experiment, pamatuješ, jak se mu povedlo Lily odčarovat všechny vlasy?“ pokusil se atmosféru odlehčit James, ale i v jeho hlase zaznívaly obavy – bál se o svoje děti. Lily si opatrně přejela prstem po tváři, jako by se ujišťovala, že ďáblova tvář ještě nezmizela. Ani jeden z nich si nebyl vědom zahalených postav v černých pláštích, které pomalu obkličovaly dům, až příliš důvěřovali magickým ochranám okolo něj.
„Byl jsem u svatého Munga, tvrdí, že to nebylo způsobené magicky, dokonce mi tak nenápadně naznačovali, že bych měl dojít za svým psychologem, asi mysleli, že jsem si to udělal sám,“ zašeptal Albus Severus. U Svatého Munga měli ještě pořád jeho složku z doby, kdy na tom byl tak špatně, že jednoho navštěvoval.
„Hloupost, když to nevzniklo magicky, tak jak?“ vyštěkla Lily naštvaně, „přece se nám to neobjevilo samo od sebe…“
„Já už nevím, co si mám myslet, děti moje,“ povzdychla si Ginny, „mám strach, je to stejné jako kdysi, ještě horší. Už jsem přišla o matku a bratra, bojím se, že ztratím ještě mnohem, mnohem víc, než tohle všechno skončí…“
Albus jí pevně sevřel ruku, nadechl se, chtěl říct něco uklidňujícího, aby ji utěšil, ale došlo mu, že v tuhle chvíli jsou všechna slova zbytečná. Sám cítil stejný strach, děsil se znamení, které se mu objevilo na tváři, a hnusil se mu jakýkoli pohled do zrcadla na svůj (dle svého názoru) znetvořený obličej. Musel se přemáhat, aby vydržel ve stejné místnosti se svými sourozenci, protože byli ocejchovaní stejným znakem.
            Najednou se rozštěkal Čmuchal, velký, chlupatý černý pes, patřící Potterovým, bylo mu už patnáct let, ale stále byl stejně čiperný jako štěně.
„To je zvláštní,“ ozvala se Lily, „mami, čekáš ještě někoho?“
Ginny neodpověděla, místo toho tasila hůlku. Její děti ji napodobily. Ještě podezřelejší bylo, když štěkot najednou přešel ve vystrašené kňučení, v zápětí utichlo i to. Podívali se na sebe a pokusili se přemístit. Nešlo to, někdo musel nad celým domem vztyčit zábrany.
„Jak to, že nás žádné výstražné zaklínadlo neupozornilo?“ divil se James
„Někdo je musel odstranit a to někdo velice schopný,“ zašeptal Albus a obezřetně se rozhlédl.
„Rychle do kuchyně!“ vykřikla Ginny a sama se vrhla napřed. V kuchyni byl totiž vchod do chodby vedoucí pryč z domu a ústící asi půl kilometru od něj. Nestihli to, právě v tu chvíli něco vysklilo všechna okna a do místnosti vrhlo několik postav zahalených v černých hábitech, na obličejích měli masky smrtijedů.
„Mdloby na tebe,“ Lily zareagovala bleskurychle a jedna z postav se skácela na zem. Zbytek se nedal porazit tak snadno, donutili bránící se čtveřici semknout se do čtverce uprostřed místnosti a jen se bránit. Po chvíli se jejich formace rozpadla, protože se v ní nedalo uhýbat kletbám, které se nepromíjejí. Od té chvíle to bylo každý sám za sebe, proti Potterovým stála asi dvojnásobná přesila a nebyli to žádní pouťoví kouzelníčci, tohle byla elita. 
„Avada kedavra,“ vykřikl Severus a jeden z útočníků se skácel k zemi. Sám se musel vrhnout na podlahu, nad hlavou mu proletělo několik zelených paprsků, z nichž jeden trefil Ginny přímo do hrudi. Hůlka jí vypadla z ruky a bezvládně se zhroutila.
„Mami!!!“ vykřikla Lily, pomocí rychlého sledu kouzel se zbavila dvojice, která na ni dotírala, a vrhla se ke své matce. Byla mrtvá. Na staré vrásčité tváři se usadil smířený výraz, Lily stekly po tvářích dvě slzy, ale teď nebyl čas truchlit, rychle je utřela do rukávu hábitu, zatlačila matce oči a vrátila se do boje. Sourozenci hnaní nenávistí a touhou po pomstě neměli slitování, byli k nezastavení, pomalu likvidovali jednoho smrtijeda za druhým, až zbyli v místnosti sami. Nebyli ranění, jen mrtví, o to se postarali.
            Zhluboka oddechovali, byli vyčerpaní, ale naživu. Najednou zaslechli podivný zvuk. Do místnosti vstoupil Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit, už se podobal opět více hadu, než člověku, jeho duše byla znovu na cáry. Tleskal, na tváři měl něco, co se dalo nazvat úsměvem jen s velkou dávnou optimismu. Po jeho boku kráčela ona malá Japonka s tasenou hůlkou.
„To bylo působivé představení,“ zasyčel, „je mi až skoro líto, že budete muset zemřít, musím uznat, že vás otec skvěle vycvičil.“
„Jediný, kdo tu zemře, jsi ty,“ odsekl Severus.
„Podobáš se oběma svým jmenovcům víc, než tušíš, ale hlavně tím, že si myslíš, že se mi můžeš postavit a přežít to,“ řekl Voldemort skoro laskavě.
„Utíkejte, já ho zdržím,“ zašeptal Albus směrem ke svým sourozencům.
„Ale…“ zašeptala Lily.
„Žádné ale, běžte! A postarejte se o mou rodinu,“ rychle zašeptal a s tasenou hůlkou vykročil vstříc svému soupeři. Jeho sourozenci dlouho neváhali a rychle utekli.
„Je to jen mezi námi dvěma, lorde, řekni té své šikmoočce, ať se do toho nemíchá,“ řekl pohrdavě a zasmál se. Voldemort jí opravdu gestem naznačil, aby se držela dál.
„Nechápu, jak jsem si mohl té podoby nevšimnout dřív, teď to cítím, je to ve vás, v celém vašem rodu, jen proto jste mi mohli vzdorovat, ale já vás vyhladím, do posledního,“ rychle šeptal Voldemort, „tvého otce nechám nakonec, zemře bolestí ze ztráty všeho, co za celý svůj život vybudoval.“
„Ty už nikoho z mojí rodiny nezabiješ, skončím to dnes a tady, jako to můj otec skončil kdysi. Expeliarmus!“
Voldemort kouzlo líným pohybem hůlky odrazil
„Venum Putesko!!!“ vykřikl a slova doprovodil složitým pohybem hůlkou. Z její špičky vystřelil fialovo-zelený paprsek a blížil se přímo na Albuse.
„Sospirator adite,“ zašeptal Severus a před ním se objevil jakýsi tvor, stvořený stříbrnými parami, vypadal jako rozkvetlý strom s mnoha končetinami. Ten se hbitě vrhnul do kouzla a pozřel jej. Rozzářil se absorbovanou magickou energií, jakoby se nafukoval, a posléze vybuchl, nezbylo z něj nic, než hromada kouře, ale kouzlo zastavil. Albusovým tělem projela silná bolest, byl s ochráncem spojen mentálním poutem, ale zůstal nezraněn.
„Avada kedavra,“ Voldemort se vrhnul k zemi a kouzlo mu neškodně proletělo nad hlavou. Ještě v pádu po Potterovi vrhnul neverbálně nějaké zaklínadlo. Ten se mu vyhnul rychlým odkulením stranou. Křupnutí a bolest v zádech mu připomnělo dávné zranění a upozornilo ho, že takovéhle šaškárny nejsou nejlepší nápad.
„Mdloby na tebe,“ pomyslel si a mávl hůlkou. Voldemort zaklínadlo snadno odklonil, jen těsně minulo jeho společnici, která souboj se zájmem sledovala. Albus uskočil před dalším zaklínadlem, které na něj Pán Zla vyslal. To narazilo do skříně za ním a rozmetalo ji v ohromujícím výbuchu. Severus byl odhozen, tvrdě dopadl na zem, cítil, jak mu v zádech cosi prasklo, nemohl se hýbat, byl poražen. Jediné co cítil, byla bolest, bolest a bezmoc.
Voldemort k němu pomalu došel, jeho tvář se zkroutila do nefalšovaného úsměvu.
„Konečně, víš, Albusi, hodně se podobáš svému otci, přijde čas, kdy skončí stejně jako ty,“ zašeptal sladce, sklonil se nad bezmocnou postavou a jemně mu prstem přejel po tváři. Severus se mu pokusil plivnout do obličeje, ale netrefil se.
„Ďáblův cejch, jen díky němu jsem tě našel, už na tebe čekají v pekle, víš, není to moc hezké místo, každá vteřina v něm je jako roky. Nedokážeš si představit tu bolest, to utrpení, ale ty ho poznáš, neboj se,“ rychle šeptal Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit.
„Chcípni, zrůdo, táta tě stejně zabije,“ pohrdavě zachraptěl Severus, ale hlas se mu třásl špatně potlačovaným strachem.
„Možná ano, možná ne, ale povím ti tajemství, pokud bys neodvolal svoje sourozence, myslím, že byste měli šanci, takhle vás zabiju jednoho po druhém, přemýšlej o tom,“ Voldemort se napřímil a namířil na něj hůlkou, „Sbohem Pottere, Avada Kedavra!“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Obžalovaní povstaňte,“ zazněl hlas soudce a Harry spolu s deseti dalšími britskými bystrozory vstali. Celé přelíčení kvůli nim probíhalo v angličtině. Harry byl vzteklý, naštvaný na Rusy, naštvaný sám na sebe, ale nejvíc naštvaný na Chaina s Kris. Když o pár vteřin později zaznělo slovo “nevinní,“ trochu se mu ulevilo, ale stejně s ním cloumal vztek. I přes jejich nevinu jim bylo nevybíravě doporučeno, aby okamžitě opustili zemi. Několika slovy sjel své podřízené, dal jim rozkaz na ministerstvu podat hlášení a sám se rozhodl přemístit rovnou domů. Měl toho až po krk a věděl, že si zaslouží alespoň jednu noc po boku své ženy.
            S tichým puf se vypařil. Objevil se asi sto metrů od svého domova, to ho překvapilo, rychlým mávnutím hůlkou zjistil, že někdo kolem celé budovy vybudoval zábrany proti přemisťování. S neblahým tušením se podíval na nebe, nehybně tam visela lebka, které z úst vylézal had – Znamení zla. S neblahým tušením utíkal dovnitř. Běžel jako zamlada, nedbaje bolesti v zádech. Proskočil rozbitým oknem právě včas na to, aby viděl, jak Voldemort zabíjí jeho syna.
„NEEEEEEEEEEEE!!!“ vykřikl zoufale a vrhl po něm kletbu, z hůlky mu vystřelil sytě černý paprsek. Voldemort mu jen tak tak uhnul. Harry zaregistroval postavu stojící v rohu, vrhla po něm zaklínadlo. Hbitě se mu vyhnul a poslal na ni stejnou kletbu jako před tím na Pána zla.  Vyčarovala štít, bohužel pro ni byl příliš slabý a kouzlo částečně prošlo skrz. Padla na zem jako omráčená, nebyla mrtvá, cukala sebou, z úst se jí valily sliny a oči se pod víčky rychle pohybovaly. Z úst vydávala neidentifikovatelné skřeky.
„Zemři, zrůdo!“ a poslal na Voldemorta zelený paprsek. Ten se mu opět stačil vyhnout. Složitým zaklínadlem zrušil zábrany proti přemisťování a s hlasitým „Puf“ zmizel i se svou společnicí.
Harry padl zoufale na kolena, brečel, oplakával manželku a syna. Téměř se doplazil k Ginninu tělu. Pevně ho sevřel v náručí. Byl zoufalý, kolébal sebou dopředu a pozadu a z očí se mu valily proudy slz přímo na její chladnoucí mrtvolu. On to samozřejmě nemohl vidět, ale spálenina na jeho tváři se nepatrně usmála…

Zpět na obsah