Uroboros napsal(a) Doctorex
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=800
Index
Kapitola 1: Kapitola 1
Kapitola 2: Kapitola 2
Kapitola 3: Kapitola 3
Kapitola 4: Kapitola 5
Sibiř, miliony kilometrů zmrzlé pustiny a v lednu rozhodně to poslední místo na světě, kde byste chtěli být. Vítr se tu prohání rychlostí 150 kilometrů za hodinu a v noci klesá teplota pod mínus padesát stupňů. Ale Jurij neměl na vybranou, byl voják Ruské federace začleněný do Dálněvýchodního vojenského okruhu. Zrovna teď byl na sever od prdele, teda jemu, rodáku z Volgogradu, to tak rozhodně přišlo. Stál na hlídce u "Výzkumného střediska číslo 35., netušil, co se tam zkoumá, a bylo mu to upřímně jedno. Pochytil ale, že jde o nějaký silný magický artefakt.
V Rusku je totiž magicky nadaných skoro 20% populace, nikdo neví, čím je to způsobeno, pravděpodobně samotnou zemí. Rusko je zvláštní země, melancholická, nestálá a nebezpečná a její magie je úplně stejná. Zatímco na západě dávají přednost usměrňování magického toku skrz hůlku, v Rusku je častější využívání surové magie. Rusové jsou přeborníci na velká kouzla, rituály a runovou magii. Západ jejich síly označuje za barbarské, do jisté míry mají pravdu, kdo by chtěl půl hodiny křepčit, aby si ohřál hrnek vody
On sám magicky nadaný nebyl, ale jako většina ruské populace o nich věděl, Kreml úzce spolupracoval s ruským ministerstvem kouzel, takže sem byl vyslán spolu s celou jednotkou, aby pomohl chránit tohle místo.
"Jurij, chočeš?" zavolal Ivan, jeho parťák a nejlepší kamarád v tomhle pekle, mávaje lahví vodky.
"Da, balgaderjá," zhluboka si přihnul, bylo to předně to, co v tuhle chvíli potřeboval.
"Ostaróžno!!! Što éto?" vykřikl Alexandr a ukázal do dálky, Jurij tam nic neviděl, jen zasranou hromadu sněhu, na chvilku si sundal tmavé brýle, měl je, aby neoslepl ze světla odráženého sněhem, nebo mu neomrzly oči.
"Ničevó," ale stejně raději sáhl po zbrani. Najednou si toho všiml i on, jen neznatelný obrys, ale obrovský!!!
"Ruky vjerch!!!" vykřikli oba najednou a namířili samopaly.
Najednou to spatřili, obr, nejprve musel být zakrytý nějakým zaklínadlem. V ruce svíral obrovský kyj, na šišaté hlavě podivně posazené na krku byl krutý úsměšek. A kolem něj desítky postav v bílých hábitech, musely být vyhřívané kouzlem, protože jinak by každý v takovém oblečení do dvaceti minut zmrznul.
"Trevoga!!!" vykřikli oba naráz, ale v tu chvíli už k nim doletěla první zaklínadla, Jurij viděl, jak jedno z nich doslova roztrhalo Alexandra na kusy.
"Trevoga!!!" vrhl se k zemi, odjistil zbraň a vysílal krátké dávky vstříc útočníkům. Byl si jistý, že několikrát zasáhnul, ale výstřel s nimi vždy jen praštil o zem, po chvíli vstali, jako by se nic nestalo. To už ale dorazily posily. Palba zhoustla, ale stejně nedokázali způsobit útočníkům jakékoli ztráty. Ti si naopak vybírali krvavou daň mezi Jurijovými druhy.
Na obra vyletěla raketa z RPG, ale ani to ho nedokázalo složit, jen se ještě víc naštval.
"Bože moj…" zašeptal, slyšel, jak mezi sebou ty postavy hovoří, byla to nějaká řeč, která mu byla povědomá, jen kdyby si sakra vzpomněl…
V tu chvíli ho zasáhlo kouzlo, začal hořet, křičel bolestí, padl do sněhu a snažil se uhasit.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
"Tma, ticho klid, hlavně klid, nerozčiluj se, nemá to smysl. Jen buď v klidu a teď pomalu otevři oči, pomaličku, hlavně klid," Harry pomalu otevřel oči, ne nezdálo se mu to. Kolem něj se rozprostíral obraz zkázy. Puding byl všude, na stěnách, stolech, stropě, talířích, podlaze, dveřích, ale hlavně na desítce těch nejpitomějších rekrutů, jaké měl tu smůlu poznat. Byla to první várka, Harry jim měl dát urychlený výcvik a zapojit je do boje proti zlu. Povinnosti bystrozorů dočasně převzaly jiná oddělení ministerstva, ale co nejdřív ho potřebovali obnovit. Dohromady měli padesát bystrozorů ve výcviku, deset na jednoho instruktora, nebylo to ideální, ale neměli na vybranou.
"Může mi někdo sakra říct, co se tu do hajzlu stalo?! Kristyn, poslouchám," schválně se obrátil na ni, Kristyn Tinny, mladá dívka, kterou vytáhli z posledního bradavického ročníku, neobyčejně nadaná čarodějka, ale zároveň naprosto neovladatelná a jen stěží zvládající své schopnosti. Původně pocházela z mudlovské rodiny. Harry musel uznat, že je nejen nadaná, ale i krásná, dlouhé hnědé vlasy, velké modré oči, zrovna v tuhle chvíli dívající se na něj vyzývavě, a krásně vykrojená ústa stažená potlačovaným smíchem. Vůbec se mu zdálo, že je kolem nějak moc potlačovaného veselí, šklebili se skoro všichni.
"Pane Pottere, měli jsme tu jisté nedorozumění," odpověděla.
"A jak to začalo?" zeptal se Harry, pečlivě ovládaje hlas, aby nezačal vztekle křičet. Kristýna neodpověděla, místo ní se ozval Chaim, jeho nos a kudrnaté vlasy prozrazovaly lépe než jarmulka (nyní značně upatlaná), že jde o žida. Jeho rodina se přistěhovala z Izraele, bylo mu necelých dvacet, jako kouzelník nebyl nic moc, ale pokud šlo o průsery, mohl se Kristyn klidně rovnat.
"Začalo to zkoumáním využití pudingu jako zbraně na krátkou vzdálenost v rámci úkolu, co jste nám osobně zadal," řekl a drze se Harrymu podíval do očí.
"Ano? V tom případě chci po každém čtyři stopy dlouhé pojednání o výhodách a nevýhodách použití pudingu oproti jiným prostředkům, do zítra, navíc se za půl hodiny sejdeme v tělocvičně, zdá se mi, že máte moc energie, jasné?" Harry z nich byl zoufalý, vyfasoval nejmladší partu, od šestnácti do dvaceti let. Moc mladí na to, aby se stali politiky, ale dost staří na to, aby se za ně nechali zabít. Většina ještě nechápala, do čeho jdou, a vlastně ani neměla na vybranou, nábor probíhal ve stylu, je to dobrovolné, ale musíš. Stejně si byl jistý, že se v jejich věku tak nedospěle nechoval, ne určitě se tak nechoval, pohledem přejížděl po desítce tváří, šest chlapců a čtyři dívky. Do půl roku bude větší část mrtvá. Nikdo z nich to ještě nechápal, ale byli ve válce. Kristyn, Jeremy, Chaim, Thomas, Lucius, Abe, Adelaide, Clotho, Connla a Izanami, kdo zemře první?
"Ten bordel tady okamžitě ukliďte," řekl překvapivě smutně a odešel. Když vycházel ze dveří, přísahal by, že zaslechl něco jako "idiot". Na chodbě potkal Lupinovou, zařadil se vedle ní.
"Ahoj Tonks, máš se?" zeptal se, sotva jí stačil, sice byla o několik let starší, ale chodila rychle.
"Jde to, ti moji jsou vynikající, jak to jde tvým?"
"Ještě aby nebyli, vždyť máš výběr z ministerstva, já vyfásnul deset spratků, kterým jde líp pudinková válka než kouzla. Asi stárnu, Tonks, byli jsme taky takoví? Už si to nepamatuju…" Harry zněl smutně a vyčerpaně, už dva týdny skoro nespal a Ginny neviděl skoro měsíc, pomáhala U svatého Munga a taky skoro nechodila domů. Navíc kdykoli se dostal do postele, tak ho začala bolet jizva, nevěděl, čím to je, myslel, že měla být jeho spojením jen s Voldemortem. V poslední době jí cítil i ve dne a vzadu v hlavě slyšel cizí hlasy, nepřikládal tomu velkou důležitost, myslel, že je jen přepracovaný.
"Ne, my ne, my jsme měli v paměti válku a pak přišla další, tohle jsou děti míru, už nic jiného neznají, možná to není dobře…"
"Co to plácáš? Kdyby to nebylo dobře, tak zač jsme bojovali?" skočil jí Harry do řeči.
"Víš co, necháme toho, jo, abych nezapomněla, v kanceláři máš povolání, jedeš do Ruska," řekla Nymfadora. Harry sebou trhl a zastavil se.
"Cože??? Sis nechávala nejlepší nakonec, co? Jak jako jedu do Ruska?"
"No prostě jedeš do Ruska, na jejich ministerstvu tě čekají za hodinu a ty svoje sviště vem s sebou," řekla Tonks a na tváři se jí objevilo něco, co se nebezpečně podobalo úsměvu.
"Ne, to ne…" zamumlal zoufale.
"Nemáš na vybranou, musím tam poslat někoho, komu můžu věřit, že to nezvorá."
"Ale proč je musím mít sebou?" ptal se Harry.
"Jsi jejich učitel. A už žádné námitky," řekla, když viděla, že se nadechuje k dalším protestům.
O půl hodiny později byli všichni místo v tělocvičně v briefingové místnosti. Všichni byli nedočkaví a natěšení, šlo o jejich první oficiální akci. Po dvou týdnech neuměli ani základy, ale bohužel bylo to vše, co v tuhle chvíli Británie měla.
"Takže, moc toho nevíme, byli tajemnější než pověst o Merlinovi, ale vypadá to, že někdo postřílel jednotku ruské armády a udělal něco na místě zvaném "Ďáblův kruh", musíme se tam podívat, co se vlastně stalo. To je asi vše, dotazy?"
"Proč si vyžádali nás? Tohle by měli řešit ruští bystrozorové, ne?" zeptala se Izanami, nenápadná blondýnka, Harry ale musel uznat, že jí to docela pálí.
"Nad místem se vznášelo znamení zla, ještě něco? Ne? Takže za dvacet minut tady, hlavně nezapomeňte na hábity s kouzly proti zmrznutí, nezapomeňte, že je leden a my jedem do Ruska. A ještě něco, jde o vaši první akci, ale upozorňuji vás předem, něco zvoráte, uděláte nám mezinárodní ostudu, ztropíte tam něco podobného jako v jídelně, tak do konce života budete třídit hlášení v archivu!!! Jasné?" ozvalo se souhlasné "ano" a Harry je propustil.
Xxxxxxxxxxxxxxxxx
"Ten Potter je senilní starej idiot," zavrčel Lucius, když šli z briefingu. Modré oči měl plné vzteku. Odhrnul si z čela pramen plavých vlasů. Bylo mu čerstvě sedmnáct, vlastně z nich byl nejmladší.
"Souhlas Luci, netuším, jak se z někoho jako on mohl stát bystrozor, vždyť vypadá, že má problémy udržet moč," zachechtala se Kristyn.
"Hele nechte ho, náhodou zabil Vy-Víte-Koho," přidal se do rozhovoru Chain.
"Voldemorta, ne Ty-Víš-Koho, VOLDEMORTA! A navíc podle toho, co jsem četla, měl z pekla štěstí a vůbec, vždyť je to pořád pěkně dávno, vsadím se, že denně leští Merlinův řád, co za to dostal," řekla Izanami pohrdavě, osobně ho nesnášela, byl podle ní starej pedantskej trouba, žijící minulostí.
"Vsadím se, že tu práci dostal jen proto, že ostatní bystrozory zabil výbuch," poznamenal Lucius.
"Neurážejte ho, dokázal toho v životě mnohem víc než vy všichni dohromady," naštvaně odporoval Chain. Ti čtyři k sobě měli blízko, sice se často hádali, ale přesto byli přátelé. Možná proto, že byli jiní než těch ostatních šest. To zbylí byli kariéristé (Adelaide, Connla), idealisté (Jeremy, Abe) nebo prostě snílci (Thomas, Clotho).
"Mně je fuk, co dokázal kdysi dávno, vsadím se, že v kouzelnickém souboji bych ho porazila, nevydržel by ani pět minut," zasmála se Izanami.
"Hele Izo…trochu moc si fandíš…" odpověděl Lucius. I ostatní tři to, co řekla, zarazilo, přeci jen jim to přišlo trošku přehnané…
"Já že si fandím? Hele Clotho, co si o Potterovi myslíš ty?" křikla na další rekrutku, vysokou, trochu obtloustlou tmavovlásku.
"Já si myslím, že byste měli držet huby, ať je Potter jakejkoli, tak teď jsme ve válce, umírají lidi a tohle jsou hloupý malichernosti," odpověděla a přidala do kroku, očividně měla debatu za ukončenou.
"Prej válka," zasmála se Kristyn, "tohle bude spíš taková policejní akce, myslím, že do měsíce bude po všem."
"Kdyby to bylo tak snadné, myslíš, že by museli klesnout tak hluboko a povolat i tebe Tinny?" řekl Abe.
"Co tím sakra myslíš?" ohradila se Kristyn.
"Že jsi anarchistickej nevděčnej spratek, vy čtyři si můžete podat ruce." Asi se nikdo nemůže divit tomu, že když se o chvíli později všichni dostavili k přenášedlu, tak Abe měl o zub méně a monokl víc. Harry si ničeho nevšiml, všichni uchopili starou plechovku a za chvilku již byli na ruském ministerstvu.
Objevili se v přijímací hale. Vypadalo to tam úplně jinak než na britském ministerstvu. Podlaha byla kamenná, z jediného kusu žuly, vyleštěného do lesku mramoru, zdi byly z té samé skály, ale nebyly na nich žádné obživlé obrazy, jen na stěnu vyryté výjevy z ruské historie. Rasputin, Kateřina Veliká, Kutuzov, Lenin, Trockij a spousta dalších, které Harry neznal. Síň byla obrovská. Harryho svěřenci se jen nevěřícně dívali. Bylo to strohé, jednoduché, ale přitom velkolepé. Harry se na ně znechuceně podíval, vypadali jako japonští turisti při první návštěvě Londýna.
"Paan Potter?" zeptala se mladá Ruska s typickými slovanskými rysy a silným přízvukem.
"Ano, to jsem já," potvrdil.
" Taťána Bogornicová, ruské pořádkové síly, pooojďte prosím se mnou, vaši lidé se v bufetu zatím občerstvit mohou," řekla Ruska a mávla směrem, ve kterém se zmíněná kantýna nacházela. Harry jim to povolil, takže šťastně odešli.
"O co tu jde?" zeptal se.
"Taady ne, až v kanceláři, je tu příliš zvědavých uší," zašeptala a vedla ho pryč, šli dlouho, Harry netušil, kde ruské ministerstvo je, ale bylo obrovské. Po chvíli došli na místo, nabídla mu čaj, kávu neměla. Sedl si naproti ní do křesla, chtělo se mu spát, ale potlačil to. V placatce měl posilující lektvar, trochu si loknul toho.
"Tak o co tu tedy jde?" Ruska se nejprve přesvědčila, že jsou dveře zavřené, a spustila.
"Kdo ty víš jeee zpět," zašeptala.
"Eeeeh? Cože?" nechápal Harry.
"Teen, jak vy mu řikáte?? Valdemart?"
"VOLDEMORT??? Co je to za hloupost, ten je mrtvý!!!" vykřikl Harry. Ruska se na něj podívala, jako my se díváme na dobromyslné blázny.
"Bože moj, ne. On byl…jak vy to řeknete? Oživen. Ano byl oživen. Asi před týdnem. Při útoku, o kterém jsme vám posílali údaje."
"Aaale jak to?"
Ruska se nadechla, ještě jednou se rozhlédla, jako by čekala, že je někde za rohem špicl, a začala vyprávět.
"Na zdarovja!!!" a oba ji do sebe kopli. Chain se trochu oklepal, nebyl si jistý, jestli je to vodka nebo nemrznoucí směs, ale už byl ve stadiu, že mu to bylo jedno.
"Jjjste na radě….dě….řadě…vy uský cáci," dostal ze sebe a Kristýna mu urputně přikyvovala hlavou.
"Da!!! Na zdarovja!!!" oba jejich soupeři, Rus jménem Ivan a jeho společnice Lena, do sebe kopli svou dávku ani nemrkli. On měl typicky ruské rysy, vypadal jakoby nedodělaně, ale ona byla krásná, plné rty, okrouhlá ňadra, které šikovně střižený hábit jen zdůrazňoval, blonďaté vlasy. Vypadalo to, že se teprve zahřívají, jako by byli imunní vůči alkoholu. Kolem stolu, u kterého probíhal souboj, se shlukl zástup čumilů, Rusové se s potutelnými úsměvy dívali, jak Angličané dostávají na frak. Zbytek mladých bystrozorů dal přednost prohlídce budovy, proto netušili, co se v kantýně děje. Zjistil to až Lucius, když si šel koupit něco k pití.
"Chaine, Kristý, nechte toho, dostanete nás všechny do průšvihu, Potter vás zabije. No tak tohle nemůžete vyhrát…" prodral se ke svým přátelům a snažil se je odtáhnout.
"Ticho…víš hovno…" zamumlala Kristý, "se nevzdáváme…že ne židáku zasranej???"
Chain se pokusil říct, že se taky nevzdá, ale vyšlo z toho něco o kundě.
"Tak vidíš…pci zbavte mě tho pána…" zavelela Kristý. Okolo stojící Rusové poslechli, nehodlali se nechat připravit o skvělou zábavu. Lucius najednou zjistil, že ho drží čtyři chlapi a táhnou ho pryč.
"Tak hrajte, englánci," řekla Lena a přisunula k nim další dvě skleničky.
"San…hrajem…igrajem, na zdraví -tý," zamumlal Chain, pokusil si s Kris ťuknout, ale málem si přitom rozbil hlavu o stůl.
"A co tu vlastně děláte?" zeptal se Ivan na něco, co ho očividně zajímalo, i když se to snažil skrýt a zachovat pevnou tvář.
"My tu…" začala Kristý.
"T-ticho, ttto je ajný," zamumlal opilecky Chain a zakryl jí ústa.
"Ale no tak," zašeptala Lena a pohladila Chaina po stehně, "když s Rusem piješ vodku, staneš se jeho přítelem, a mezi přáteli bychom neměli mít tajemství…"
Vypadalo to, že jí na to skočil, vůbec si neuvědomil, že kolem něj je dalších deset lidí, které nezná ani jménem.
"Někdo od nás se tal do Blova kruhu…" zamumlal.
"Kam že se někdo dostal?" zašeptala Táňa s obavou v hlase.
"Do Ďáblova kruhu," dokončila za Chaina Kris a rozchechtala se. Najednou celá kantýna ztichla, všichni ztuhli, neschopní slova, tichem se rozléhal jen šílený opilecký smích.
"Bože moj…"zašeptal konečně po chvíli Ivan s hrůzou v hlase, "éto v srakaji."
Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
"Kde to jsme?" zeptal se Harry, společně se svou společnicí se přemístili někam, kde měl údajně vše pochopit. Zatím však viděl jen vnitřek nějaké budovy, vypadalo to jako nějaký sklad…
"Tohle je jeden z bývalých muničáků Rudé armády, my po revoluci koupili ho, a kde jsme jako na mapě? To není podstatné, ale rychle, chci vám něco ukázat," řekla a Harry ji urychleně následoval. Vedla ho do podzemí, stěny byly obložené betonem, ze kterého pomalu odkapávala voda, tvořící na podlaze malé kaluže. Osvětlení bylo elektrické, to ho dost překvapilo, ale na nic se neptal. Pak vešli do obrovské místnosti.
"Co to sakra je…" zašeptal ohromeně. Na zemi byl obří pentagram, stěny pomalované výjevy z pekel, vše osvětleno tisíci loučemi, produkujícími mihotavé světlo, které obrazu dodávalo další rozměr. Harry cítil, jak se mimoděk třese, celé místo bylo neuvěřitelné. Pevně sevřel v prstech hůlku.
"Tohle je Ďáblův kruh, kompletně přenesený z místa jeho nálezu ve Střední Evropě, působivé, že?" zašeptala a v hlase jí zněla jakási pýcha.
"Proč? K čemu to slouží?" zajímalo Harryho, dotkl se jedné ze stěn, byla teplá a pulsovala mocí, bylo to skoro jako tlukot srdce.
"Slyšel jste někdy o Arše úmluvy?"
"Tak letmo, myslím, že to bylo na komunikaci s … Takže k tomu to slouží? Ke komunikaci s ďáblem? Proč jste to vlastně použili???" zeptal se ohromeně, nechápal, proč by ruské ministerstvo chtělo mít něco společného zrovna s tímhle.
"My ho nepoužili, my díky němu získávali vědomosti, zneužili ho ti od vás…Smrtijedi," odpověděla mu. Harry se rozhlédl a zjistil, že jsou v místnosti sami, ale přísahal by, že Taťána při cestě sem odstraňovala stovky magických zábran.
"Proč mi to tu ukazujete?"
"Abyste pochopil…" odpověděla a naléhavě ho chytla za ruku.
"Co mám chápat? Voldemort je na svobodě, já musím okamžitě varovat svoje ministerstvo, ne zjišťovat, jak se to stalo," skoro vykřikl.
"Tady je začátek i konec, vy mě musíte vyslechnout. Voldemortova duše se v pekle spojila, to je velice důležité, všechny úlomky se napojily, aby mohly společně snášet muka. A duše je to jediné, co potřebujeme při oživení člověka. A oni ji od ďábla získali," držela ho křečovitě, drmolila, Harry nechápal, o co tu jde, ale fascinovaně naslouchal.
"Co mu nabídli?" zeptal se nakonec.
"Kdysi měl ďábel syna, ne Mamona, ale ještě jednoho, Tabelaria, pekelného posla. Ale ten ho zradil, zamiloval se do ženy, kterou měl přinést do pekel. Místo toho se s ní ukryl na ostrově skrytém v mlze, říká vám to něco?"
"Nooo…ani ne, nechápu, kam tím míříte, oni Ďáblovi nabídli zpátky jeho syna?"
"Ne ten už je dávno mrtvý, tím, co udělal, se z něj stal smrtelník, ale říká se, že jeho potomci v Anglii žijí dodnes, jejich duše si přál Ďábel výměnou," řekla.
"Jak mám vědět, že nelžete?" otázal se Harry.
"Snadno, zeptejte se ho sám," líným, ale nečekaným pohybem hůlkou ho mrštila doprostřed kruhu, pak pronesla složité zaklínadlo a On přišel na zavolání.
Kapitola 4In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!
Harry se cítil jako moucha připlácnutá ke zdi pletenou šálou, naprosto bezmocný, nemohl dýchat, nemohl myslet, cítil, jak ho On naplňuje, jeho tělo bylo jako zelektrizováno, ničeno silou, na kterou rozhodně nebylo stavěno. Bylo to jako nějaká forma sexuálního uspokojení, chvěl se, bylo to úžasné a nesnesitelné zároveň.
Najednou něco vpadlo do jeho myšlenek, cítil, jak cizí vědomí trhá mentální bariéry na kusy, jako by byly z papíru. Stravovala ho nesmírná bolest, padl na zem a svíjel se v křečích, snažil se vzdorovat, ale neměl šanci, byl jako chrobák, chycený do vodního víru, nedokázal se vyprostit z cizí moci. Kolem něj ze země vyšlehly plameny, cítil, jak ho stravují, ničí, ale zároveň viděl, že je jeho pokožka neporušena, nechápal to, ale v přetrvávající agónii nad tím moc nepřemýšlel. Věděl, že se ho cizí vědomí pokouší ho zabít, zničit, ale zároveň věděl, že se nedokáže dostat na tento svět, netušil jak, ale věděl to. Byl bezmocný. Nedokázal mu ublížit. Tohle uvědomění jako by Harrymu dodalo sil, cítil, že získává zpět vládu nad svou myslí. Přišlo mu, jako by spolu bojovali hodiny, koutkem oka zaregistroval, jak se Taťána neúspěšně snaží kouzlo zrušit. Byl to těžký boj, vyrovnaný, ale Harry pomalu vítězil, neúprosně Ďáblova moc povolovala. Koutkem oka zaregistroval, že Taťána se neúspěšně snaží zničit bránu mezi světy. A pak…najednou…ticho. Vyhrál.
Harry byl naprosto vyčerpaný, sáhl po hůlce a zakouzlil na sebe povzbuzující kouzlo. Díky němu se dokázal postavit. Přešel k Rusce, která bezděčně ustupovala, ve tváři měla hluboce vrytý strach. Zády narazila do kamenné zdi. Harry ji chytil levou rukou za krk, jeho stařecké prsty se sevřely okolo jejího krásného krčku a namířil na ni hůlku.
„Co to mělo znamenat??? Proč jste mě chtěli zabít???“ Harry křičel a hůlku jí dal těsně před pravé oko. Lapala po dechu snažíc se promluvit, trhala sebou, snažíc se od něj dostat pryč. Pomalu už modrala, když se jí konečně podařilo je ze sebe vypravit.
„Vaše lyco…“
Harry netušil, co říká, ale pustil ji, pomalu se uklidňoval. Padla na kolena, rukama si mnula pohmožděný krk.
„Vaše lyco…“ zasípala.
„Cože? A na něco jsem se ptal!!!“ vykřikl Harry. Taťána neodpověděla, jen ztěžka ukázala prstem na jeho tvář. Harryho popadlo nezřetelné tušení, vykouzlil zrcadlo a podíval se na svůj odraz. Vykřikl, zrcadlo mu vypadlo z ruky, s hlasitým rachotem dopadlo na podlahu a rozbilo se na tisíce střepů, které se rozletěly do všech koutů.
Na tváři měl vypálenou jizvu, rudé znamení Satana. Rozšklebená tvář, zírající na něj temnýma očima. Vyplazený jazyk, jakoby olizující Harryho koutek úst, dlouhé stočené rohy, jeden vedoucí k starcovu oku a druhý mizící pod prošedivělými vlasy. Byl ocejchován, navždy, vyvstávala jediná otázka, proč? Hněv se vrátil, ještě tisíckrát znásobený.
„Proč? Co jste mi to udělali?“ syčel a mířil na ni hůlkou.
„Ne…to jsem nechtěla, přísahám, ještě nikdy se něco takového nestalo, nedokážu si to vysvětlit,“ šeptala, neschopná odtrhnout oči od jeho znetvoření, „leda že by…“
Leda že by co, se Harry už nikdy nedozvěděl. Zrovna v tu chvíli totiž vpadlo do místnosti několik Rusů, už ji určitě museli znát, protože nevypadali nijak ohromeně výzdobou. Obklopili Harryho, ten pomalu jakoby neochotně sklopil hůlku. Rychlou ruštinou se začali dohadovat s Taťánou. Ta jim naštvaně odpovídala, Harry netušil, o čem mluví, ale pohledy, které po něm házeli, ho skoro probodávaly. Navíc účinky povzbuzujícího kouzla pomalu vyprchávaly a jen stát na nohou bylo čím dál tím obtížnější. I Taťána se na něj začala dívat nepřátelsky, Harry cítil, jak atmosféra pomalu houstne, jako by se místnost plnila medem.
„Co se děje?“ zeptal se ostře Taťány, ale místo ní mu odpověděl Rus s prošedivělými vlasy a pronikavýma hnědýma očima. Mluvil perfektně anglicky, pouze se slaboučkým přízvukem.
„Jste zatčen, pane Pottere, zatčen a obviněn z velezrady,“ řekl klidným hlasem, ve kterém zazníval jakýsi mrazivý podtón, skoro jako hrozba.
„Co to má znamenat, jsem britský občan, chci mluvit s naším velvyslancem,“ vztekal se Harry a sahal pro hůlku, „nemáte nade mnou vůbec žádnou pravomoc, budu…“ Už nestačil doříct, co bude, protože svět kolem něj zčernal a on po šikovně vržené kletbě upadl do bezvědomí.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
„Zvláštní vydání, zvláštní vydání, vlna teroru zaplavila Británii,“ kamelot hlasitě křičel, snaže se zaujmout lidi rychle procházející kolem něj. Příčná ulice už dávno nebyla považovaná za bezpečné místo a lidé se tu radši dlouho nezdržovali.
„Bude muset Skyleyer odstoupit?“ zkusil jinou strategii. Ginny také spěchala, byla si u Albuse Severuse vyzvednout svou vnučku Adelaide, která teď šťastně cupitala po jejím boku. Byla to milá šestiletá holčička, s blonďatými vlásky a krásnýma zelenýma očima. Připomínala trochu cukrovou panenku, byla trochu bledá, ale podle všeho z ní jednou bude skvělá čarodějka.
Její babička se na chvilku zastavila a jeden výtisk si koupila, rychle jej zaplatila, srolovala a pospíchala domů.
„Babi, proč všichni utíkají?“ zeptala Adelaide, když otevřela pusu, tak se ukázalo, že jí chybí přední dva zuby.
„Nějací zlí lidé se snaží vše zničit, ale neboj, nic se nestane, když jsem s tebou,“ řekla Ginny a pevně sevřela její maličkou dlaň ve své.
„Tak proč taky utíkáme?“ zeptala se zase holčička.
„Ale my neutíkáme, my spěcháme, protože na tebe doma čeká velká krabice zmrzliny,“ odpověděla Ginny a pokusila se o úsměv.
„Vanilkové?“ holčičce zasvítily oči, zmrzlinu milovala.
„S oříšky a rozinkami,“ vážně přikývla Ginny.
Jakmile se to holčička dozvěděla, tak ještě zrychlila, chtěly dojít do Děravého kotle a odtamtud krbem do domu, kde s Harrym bydlela. Adelaide si vyzvedla v potřebách pro famfrpál, kde Albus pracoval. Kdysi hrával profesionálně za Caerphilské katapulty, třikrát jim pomohl jako chytač k titulu mistra ligy, ale když se o to snažil počtvrté, v zápase s Puddlemerskými spojenci, spadl z koštěte a naštípnul si několik krčních obratlů. Díky skvělé práci léčitelů od Svatého Munga mohl chodit, ale ztratil koordinaci potřebnou pro profesionálního hráče. Od týmu dostal doživotní rentu a volňásky na všechna utkání, ale nedokázal bez famfrpálu žít, takže se nechal zaměstnat alespoň v tomto obchodě.
Bylo to pro něj těžké, famfrpál pro něj býval vším, začal pít a užívat výměšky z pruhovaných pijavic. Naštěstí ho z toho dostala jeho budoucí žena Agnes a plod jejich lásky právě cupital vedle Ginny.
Byli už skoro u Děravého kotle, když se to stalo, vzduch kolem nich proťal šílený řev, ze kterého tuhla krev v žilách, lidé se panicky rozhlíželi kolem sebe, ale nic neviděli. Pak někoho napadlo podívat se na oblohu. Přímo na ulici plnou lidí se snášel obří drak. Byl dlouhý několik desítek stop, šupiny se mu leskly kovovou šedí, měl dlouhé drápy a oči mu zářily nadpozemskou červení. Snesl se nad ulici, někteří kouzelníci vytáhli hůlky, ale jejich kouzla se neškodně odrážela od jeho šupin. Zbytek se panicky rozprchl, z jeho tlamy se vyvalil dlouhý plamen jakoby láskyplně hladící ulici, ale zároveň tavící kameny na rozžhavenou břečku, kouzelníci, kteří se nestačili přemístit, se prostě vypařili.
Adelaide se vytrhla Ginny z ruky a začala utíkat, z nějakého neznámého důvodu ale přímo do dračího plamene. Ginny se rozběhla za ní, musela ji dohonit dřív, než ji drak sežehne! Vypadalo to, že to nestihne, vnučka neuhýbala, byla jako můra, běžící přímo do plamene svíčky. Konečně byla u ní! Vrhla se na holčičku a srazila ji k zemi, plamen byl už jen kousek od nich, cítila, jak ji pálí celé tělo, vzduch kolem nich byl rozžhavený tak, že se nemohla nadechnout… a pak vše zčernalo.
Cítila se, jako by její tělo bylo protahováno úzkou gumovou rourou. Oči jí to tlačilo do hlavy, nemohla dýchat. A pak vypadla na podlahu ve svém obývacím pokoji - a její vnučka s ní. Zhluboka si oddychla, ruce se jí klepaly, až teď jí došlo, jak snadno mohla o holčičku přijít.
„Tohle už nedělej, proč jsi utíkala k tomu drakovi…to už mi nesmíš dělat!!!“ křičela a pevně jí svírala za ruce, Adelaine vypadala vystrašeně, upírala na babičku zelené oči plné hrůzy.
„Promiň, nezlob se,“ špitla. Ginny jí pevně objala, byla ráda, že se jí nic nestalo, nechápala, jak ji něco takového mohlo napadnout. Holčička se rozbrečela, ramínka se jí třásla a celá se chvěla. Ginny ji jen pevně držela. Po chvíli se uklidnila.
„Babi a co ta zmrzka?“ Ginny jen zavrtěla hlavou, ty děti, v jednu chvíli brečí a vrhají se drakovi do tlamy a o chvíli později už jsou naprosto v pořádku.
„Dobře dostaneš zmrzlinu, ale něco mi slib, o tomhle mamince nepovíš, platí?“ vnučka rychle souhlasila a Ginny jí nandala pořádnou porci zmrzliny, sama si dala plnou sklenici ohnivé whisky, pořád se jí ještě třásla kolena. Adelaine dala zmrzlinu a sama si sedla do křesla s Denním věštcem. Pokusila se něco přečíst, ale ruce se jí klepaly tak silně, že to nedokázala. Nemohla se na text soustředit, takže odložila noviny a místo toho pozorovala svou vnučku, jak se šťastně cpe. Po chvíli si všimla jakéhosi stínu na její tváři.
„To je zvláštní, vypadá jako tvář…ne to je hloupost,“ pomyslela si.
„Adelaide, pojď sem prosím,“ řekla nahlas. Vnučka neochotně opustila zmrzlinu a sedla si Ginny na klín. Ta se podívala zblízka na dětskou tvář, upatlanou od zmrzliny. Opravdu. Na tváři se jí objevovala rudá spálenina, zřetelně rozeznávala rohy, jeden mizící pod záplavou blonďatých vlásků, druhý vedoucí skoro až k očnímu víčku, jazyk, olizující její koutek úst a rudé oči, pronikavě rudé. Byla to tvář samotného pána pekel!
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kdesi v malé ruské cele rozbolela Harryho Pottera jizva, protože Lord Voldemort se smál. Ale Harry nebyl jediný, kdo cítil smích Pána Zla, dalším člověkem byla nenápadná žena s japonskými rysy, stojící po jeho boku. Byli v jedné malé původně mudlovské usedlosti, která se nyní stala hlavním štábem jeho budované armády. Zdi byly pokryty mapami a knihovna plná svazků o černé magii. ¨
Voldemort vypadal opět jako mladý Tom Rojvoj Raddle, jeho duše byla opět celistvá, protože při příchodu do pekel se spojila, aby mohla prožívat muka. Vlastně by nemělo fungovat ani jeho mentální propojení s Harry Potterem, ale Bůh ví proč, to nezmizelo. Voldemort měl důvod k radosti, několik jeho lidí mu potvrdilo, že drak zabil jak Potterovu manželku, tak i vnučku.
Byl překvapen, že ještě noviny nejsou plné zpráv o jeho návratu, věděl jistě, že Potter odcestoval do Ruska kvůli něčemu naléhavému, tedy kvůli němu, už musel vědět, že je opět naživu. Neměl ani tušení o tom, že Harry v tuhle chvíli tvrdne v cele a čeká na soud spolu s deseti dalšími britskými bystrozory. Byl obklopen svými novými smrtijedy. Bylo jich dvacet dva. Malé číslo, ale co bez něj dokázali, vždyť sami vyřídili celé bystrozorské oddělení!!! Do jeho příchodu byla jejich velitelkou Kiyoko, malá Japonka s černými vlasy a velkým, zahnutým mečem visícím po boku. Byla mu něčím povědomá, netušil čím, jako by ji už znal, někde viděl, už dávno, hned po škole…zavrtěl hlavou, teď má důležitější věci na práci.
„Za to, co jste pro mě vykonali, máte nehynoucí vděčnost lorda Voldemorta. Společně, moji přátelé, nastolíme na světě vládu čisté krve, jako tomu mělo být již dávno. My se nevzdáme!!! V tuhle chvíli jsou slabí, dezorientovaní a plní strachu, zaútočíme tam, kde to nečekají, zasadíme jim smrtící úder přímo do srdce, ze kterého se již nevzpamatují. Zaútočíme zde!“ dokončil a prstem ukázal na místo na mapě, visící na zdi.
„Ale nejdříve, musíme splnit naši úmluvu s Pánem Pekel,“ skoro zašeptal.
To be continued….