Případ pro psychiatra napsal(a) bebel
Disclaimer: All publicly recognizable characters and settings are the property of their respective owners. The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work. No copyright infringement is intended.
Tato povídka je archivována na: http://www.potterpovidky.cz/web/viewstory.php?sid=802
Index
Kapitola 1: Případ pro psychiatra
Kapitola 2: Dobrou noc...
Kapitola 3: Motýlek
Kapitola 4: Zrcadlo
Kapitola 5: Sníh
„Ty Blani, pojď se podívat na toho nového pacoše, co leží na sedmičce," zatáhla za rukáv svou kolegyni a táhla ji chodbou, ze které se ozývaly výkřiky všech bláznů, kteří tu byli zavření a odsouzení k věčnému zatracení, umučení vlastními myšlenkami.
„Myslíš, že mě tady může ještě něco překvapit?" optala se ironicky druhá sestra.
Mezitím se v pokoji číslo sedm odehrává toto drama:
Bytost, nelze přesně určit pohlaví, ale vypadá to na muže, zuřivě lítá po pokoji a mává podivným klacíkem a mumlá u toho všelijaká latinská slovíčka. Je vysoký, má nezdravou barvu a nemá - nos!
V Bohnicích končí ty nejzávažnější případy, Voldy…
Nechtěla se tak rozčílit. Její dokonalá přetvářka se za poslední týdny musela vyrovnávat s nejedním těžkým úkolem. Teď když má v domě všechny a jeho, je celá nesvá. Všiml si toho, nebylo pochyb, že ano. Párkrát zachytila jeho chlípný pohled - jako by zrovna na to měla náladu. Dřív bylo všechno jinak. Zvala ho k sobě často, když byl Luc pryč.
Ale dnes, když se vrátil jejich vůdce, nemůže pokračovat ve své pošetilosti a živit tento vztah.
Nemohla tam dole zůstat a dívat se na ně, na jejich bledé, ustrašené obličeje. Nikdo nechtěl, aby se vrátil, ale každý se tvářil, jako by to byla jediná věc, pro kterou celých 15 let dýchali.
Zahlédla jeho tvář ve dveřích. Černé vlasy lemující bílé tváře.
„Dobrou noc, Seve…" zašeptala. Pochopil, odvrátil se a zavřel za sebou dveře.
Rusovláska slastně vydechla a otočila se na posteli s nebesy. Cítila ruku na svých zádech, pomalu postupující mezi její stehna. V duchu se usmála. Záměrně na jeho dráždění nereagovala. Zase hráli svoji hru.
Testoval, jak dlouho vydrží dělat, že už má dost. Vyčkávala - už by se byla přidala, ale ruka se chladně stáhla. Ač byla otočená zády k němu, poznala, že se posadil.
Zvuk, jako by se přehraboval ve svých věcech ležících na zemi. Ucítila jemnou vůni tabáku.
Potahoval z úzké cigarety a vypouštěl z úst dým stylizovaný do malých kroužků.
„Rozhodni se Lily…nechci už za Jamese jen zaskakovat…"
Našla tuto místnost vlastně náhodou. Když jednou procházela jeho domem, zdálo se jí, jako by slyšela volání a šla tím směrem.
Dnes už sem chodila pravidelně každý večer. Rozkoš, kterou nabízelo zrcadlo, nebylo možné srovnávat s ničím, co kdy zažila v reálném prostředí. Samozřejmě si uvědomovala, že to, co vidí, není skutečné, ale ta touha - té se nedalo odolat.
On už ale nebyl pouze vzpomínka. Dával ji jasné instrukce. Za pár dní se zbaví svého věznitele a nic jí nebude bránit v tom, aby proseděla svůj život před zrcadlem, v němž se každou noc objevoval mladík s delšími tmavými vlasy a černýma očima, ve kterých se občas rudě zablesklo…
Bílá ruka odhrnula závěs. Fascinovaně sledovala poletující bílé vločky. S každou spadnuvší vločkou odplul i kousek její duše. Zavřená v tomto domě, uvězněná někým, v koho věřila, za koho by položila život…
Druhá ruka, která ovšem neodrhnula závěs, nýbrž její černé vlasy, se v tomto okamžiku drala pod její šaty. Neschopna obrany ani vzlyku, nechala sebou vláčet a zašlapávat svou dávnou hrdost a slávu. Kdysi něžná ručka jí teď mocně strhávala její dlouhé šaty ušité z nenávisti a osamělosti.
Otočil ji tak, aby se jí mohl podívat do očí. Odvrátila pohled - znechuceně.
„Už se nebráníš…"
A zklamaný odešel z místnosti.