Index

Kapitola 1: 1
Kapitola 2: 2
Kapitola 3: 3
Kapitola 4: 4
Kapitola 5: 5
Kapitola 6: 6
Kapitola 7: 7
Kapitola 8: 8
Kapitola 9: Epilog

Kapitola 1: 1

Pro usnadnění orientace čtenářů začneme klasicky přehledem postav:

Rodina Denvers-Shackleton:

Sin Herbert Denvers, zemřel před deseti lety

Sophia Denversová, jeho sestra, zemřela  před měsícem

Lady Dorothy Denvers-Shackletonová, dcera sira Herberta

Sir Henry Shackleton, její manžel

John

Paul  -   jejich dospělé děti

Emily

Rosemary, Johnova manželka 

Victorie, Dorothyina neprovdaná sestra

Hosté:

Charles Worthley, snoubenec Emily

Pearl Lefevrová, Paulova přítelkyně

William Peters, advokát z Londýna

Nathaniel Langremont, nějak se tam dostal

Personál:

Albert Wyndham, tajemník

Joseph, komorník

Geraldina, komorná

Betty, služebná

Jim, kočí

_____________________________________________________________________

Zvláštní barva. Čistě šedá bez jakékoliv příměsi. Leskne se. Jako moře v zimě. Jako stříbro. Ne, špatně, jako stříbro ne, spíš jako ocel, ostře nabroušená, chladná, elegantní a nebezpečná. Pozoruhodné oči.

„To je Sophia,“ řekla jí matka netrpělivě už před mnoha lety, když si obraz prohlížela jako dítě. Sophia. Nic víc.

Sotva osmnáctiletá dívka s černými vlasy vyčesanými do vysokého hroznu, z hebkých ramenou splývá kouřový mušelín, celá jako by se halila do mlhy. Těžko uchopitelná krása, ale ty oči jsou divné. Kdyby ten portrét nemaloval uznávaný a vyhledávaný mistr ze začátku století, Emily by si myslela, že malíř udělal chybu. Jak by ta křehká mladičká dívka mohla mít tak ledové, tak pohrdavé oči?

Emily se otřásla, náhle ji zamrazilo. Přinutila se obrátit od obrazu zpět do místnosti.

„Je ti chladno, má drahá?“ zeptala se starostlivě teta Victorie.

„Dotkl se mě mrtvý,“ chtěla Emily se smíchem odpovědět, jak to vždycky s Paulem říkali, ale zarazila se. Dotkla se jí mrtvá. Sophia je přece mrtvá.

Přitáhla si šál těsněji k tělu a posadila se do volného křesla u čajového stolku. „Ještě trochu čaje, slečno Pearl?“ nabídla s úsměvem a zvedla konvici. S uspokojením si uvědomila, že její hlas zní jako obvykle, klidně a jasně. Žádné známky rozčilení. Zprávu o smrti neznámé příbuzné přinesl pan Peters, londýnský advokát, ale nikoho se zřejmě zvlášť nedotkla, a tak není důvod, aby rodinu svým pohnutím uváděla do rozpaků.

„Ach ano, děkuji. Jste tak milá. Je tak rozkošné, že jste mě pozvali. Vaše sídlo je úžasné. Věříte, že jsem ještě nikdy nebyla v zimě na venkově?“ Mladá žena v temně rudých šatech se rozzářeně obrátila na Paula. „Jste opravdu drahoušek. Londýnská mlha mě dusí. Tolik jsem si přála trochu klidu a starosvětské pohody, zbavit se všech těch strašných lidí, co mi ani na chvíli nedají pokoj.“ Mluvila trochu moc hlasitě, zvonivě se smála, obracela se v křesle na všechny strany, aby všechny zahrnula do nadšeného širokého úsměvu, půvabně krčila sněhobílými obnaženými rameny v záplavě krajek.

„Naše zima je zrádná. Měla byste si vzít šál,“ navrhla Victorie sladce a hned jí ochotně podávala vlastní tmavohnědý pléd.

„Já se nikdy nenachladím,“ pohodila Pearl bezstarostně svou ryšavou hřívou. „Nikdy.“

Emily náhle měla dojem, že v salonu nesedí jedna návštěvnice, ale že celá ta velká místnost je plná smějících se žen v červených šatech. Jako by z krbu vyskočil oheň a pohltil decentně tlumené čalounění.

„Jsem vám velmi vděčná, lady Denversová. Opravdu jsem nedoufala, že mi dovolíte navštívit mého drahého přítele Paula tady ve vašem domě,“ švitořila dál a jako by si nevšimla, jak kysele se Victorie po jejím odmítnutí zatvářila.

„To je hezké, slečno,“ odpověděla Emilyina matka nepřítomně. Zase vypila u oběda o několik sklenek vína víc, než by bylo vhodné. Emily si chtěla vyměnit ustaraný pohled se svým bratrem, ale Paul měl oči jen pro Pearl. Dokonce ani starší John nevěnoval své sestře nejmenší pozornost.

„Míváte hodně hostů?“ vyzvídala Pearl.

„Jistěže, v době podzimních honů. Ale v zimě jen vzácně. Tím víc nás těší vaše přítomnost. Moje sestra postrádá společnici,“ odpověděl Paul.

Emily se pohotově usmála, i když měla chuť spíš vyklopit na svého bratra mísu s koláčky. Copak nevidí, jak je to její cukrování přepjaté a nevkusné?

„Pan Charles Worthley, snoubenec Emily, je samozřejmě pravidelný host,“ pokračoval Paul.

Charles se trochu začervenal a rozpačitě se uklonil směrem k Pearl,

Pearl přelétla očima všechny přítomné muže, povytáhla obočí, když zjistila, že sir Henry si jí nevšímá a pokračuje v tiché vážné rozmluvě s právníkem, a znovu se obrátila na Paula: „Co se tady vlastně dá v zimě dělat?“

„Netoužila jste snad po klidu?“ zeptala se teta Victorie kousavým tónem.

„Obávám se, že vyjížděk na blata se budete muset prozatím vzdát,“ prohodil John. „Počasí se každým okamžikem zhoršuje.“

Emily mimoděk mrkla do okna. Na tabulky skla narážely těžké sněhové vločky a poryvy větru zesílily, jako by jen čekaly na Johnova slova.

„Sire Henry,“ ozval se pan Peters znepokojeně, „vaše pohostinství je velmi příjemné, ale jestli dovolíte, rád bych přistoupil k našemu jednání. Musím se nutně vrátit ještě dnes do Londýna a později může být cesta velmi obtížná.“

„Máte pravdu,“ souhlasil otec.

„Já tomu ale nerozumím.“ Johnova žena Rosemary seděla do až toho okamžiku mlčky, upjatá a prkenná ve svých smutečních šatech a s vyšíváním v rukou. Emily si dobře všimla, že neudělala víc než dva tři stehy. Ale ruční práce byla dobrá záminka, aby nemusela ani pohledem zavadit o tu pohoršlivou návštěvu. Až teď se ozvala, ukřivděně a odmítavě jako vždycky.

„Čemu nerozumíte, milostivá paní?“ zeptal se advokát zdvořile.

„Přijel jste s neuvěřitelnou historkou, pane Petersi. Poklad, který nám odkazuje neznámá příbuzná! Zní to jako příběh z nějakého toho laciného románu, se kterými Emily tak ráda zabíjí čas."

„Promiňte, milostivá paní, ale závěť je právoplatná a není pochyb o tom, že vaše rodina, tedy přesněji řečeno vaše tchyně lady Dorothy a její choť sir Henry, jsou oprávněnými dědici odkazu slečny Sophie Denversové, která v požehnaném věku devětaosmdesáti let zesnula před měsícem v Londýně.“

„Nepochybujeme ani v nejmenším, že jste všechny podrobnosti řádně ověřil," ozval se rychle John. „Ale proč nám k čertu ta Sophia Denversová něco odkazuje, když přerušila všechny styky s rodinou někdy před sedmdesáti lety a nikoho z nás osobně neznala?“

Rosemary pohoršeně sykla.

„Byla šílená,“ ozvala se nečekaně Dorothy.

Emily se vylekaně obrátila ke své matce: „Vy jste ji znala, máti?“

„Ne, neznala. Můj otec, tvůj dědeček sir Herbert, mi o ní vyprávěl. Byla skrz naskrz zkažená už jako mladá dívka. Byla nebezpečná. Způsobila nějaké neštěstí, nevím přesně, co se stalo, ale bylo to tak skandální, že jí rodina nijak nebránila, když se rozhodla odejít z domu. Od té doby o ní nikdo neslyšel." Její hlas skomíral, ponořila se znova do svého snění a roztržitě sáhla po sklence sherry.

„Ale ten portrét… to je přece ona, že? Proč tady zůstal?“ Emily ukázala na obraz napůl skrytý za bohatým řasením závěsu. Už chápala, proč se vždycky tak omluvně krčil v tmavém koutě a jako by ho někdo vystrčil z rodinné galerie.

„To je jednoduché, má drahá,“ zasmála se skřípavě teta Victorie. „Ten obraz sám o sobě má velkou hodnotu. Nebylo by rozumné zbavit se ho."

Sir Henry si odkašlal. „Snad bychom mohli přejít do knihovny,“ navrhl. „Je tam… ehm… vhodnější světlo.“

Rodina se zvedla.

„Ach, to je úžasně vzrušující,“ zatetelila se Pearl. Bylo vidět, že přímo hoří zvědavostí. Vstala spolu s ostatními a lehce se zavěsila do Paula: „Trochu mi to nahání strach, věříte mi?“

„Tady v saloně je několik velice zajímavých obrazů, slečno Lefevrová,“ ozval se Charles rozpačitě a rychle schoval do kapsy šátek, kterým si předtím otíral skřipec. „Dovolíte, abych vám je ukázal, než si rodina vyřídí své záležitosti? Bude mi… potěšením dělat vám společnost.“

Emily pocítila ke svému snoubenci nekonečnou vděčnost. Její drahý Charles, pravý gentleman, co si ví rady v každé situaci. Vždyť Paul dočista ztratil hlavu a klidně by připustil, aby se ta koketa vnutila ke čtení závěti a předání odkazu!

John rázně zavřel těžké dubové dveře a tím odřízl Pearlino chichotání. Rodina se mlčky a napjatě rozsadila do křesel a advokát přešel k psacímu stolu a položil na naleštěnou desku svůj kufřík.

Sněhové vločky ztratily načechranost. Do černých skel s rachotem narážely tvrdé ledové kuličky a vytí větru přehlušilo klapnutí kovové přezky.

„Já, Sophia Denversová, při plném vědomí…“ Emily poslouchala suché právnické fráze jen tak napůl. Ale vtom se tón závěti změnil a jako by viděla dívku z portrétu, jak stojí uprostřed vánice a vzdoruje vichru.

"...svému bratru Herbertovi, který mě potupně vyhnal z rodného domu, který mě zasypal urážkami …“

Bylo těžké představit si Sophii jako stařenu. Pro Emily zůstala mladou ženou s mrazivýma očima a hlasem jako meluzína. „…který žil rozmařile v bohatství, když já strádala v chudobě, který mě zapřel, když jsem zmizela z vašeho světa, na důkaz toho, že já jsem se přenesla přes jeho nespravedlivou malichernost a že nezapomínám, že jsem celý svůj dlouhý život stále den po dni myslela na svou rodinu, chci svému bratru Herbertu Denversovi odkázat jedinou cennost, co mi patří. Drahocenný šperk, který mu předávám, znamená můj návrat, s ním se vrací můj duch a moje krev domů.“

Vítr se na okamžik utišil a náhlé ticho dolehlo na Emily jako dusný poklop. Téměř se zaradovala, když vzápětí vzteklé svištění znovu přervalo ten mrtvý klid a odneslo ozvěnu Sophiina hlasu vykřikujícího pateticky drsná slova odpuštění. Asi byla opravdu šílená, pomyslela si Emily.

„Jelikož sir Herbert zemřel před deseti lety, odkaz slečny Sophie Denversové právoplatně náleží lady Dorothy Denversové-Shackletonové,“ uzavřel advokát obřadně a opatrně vyjmul z kufříku ploché dřevěné pouzdro se zdobeným víkem.

Přistoupili blíž.

Emily nikdy neviděla tak dokonale vypracovanou řezbu ani tak nádherný a přitom tak zvláštní cizokrajný vzor. Podle překvapeného výrazu ostatních usoudila, že ani oni ne.

Rosemary se pokřižovala.

Pan Peters pouzdro odemkl a zvedl víko.

„To je krása,“ vydechla Victorie.

 Uvnitř ležel opálový náhrdelník. Řady černých lesklých kamenů zasazených do zlata se odrážely od matné černi sametové podložky, v jasném světle lampy se zdálo, že se pohybují, jako černé oči, co se probouzejí ze spánku, ta třpytivá kaskáda ožila a připomínala spletené liány, jedovaté ovoce… nebo klubko hadů. Emily se zachvěla. V té neuvěřitelné a svůdně zlověstné kráse bylo něco nepřirozeně barbarského.

Dorothy omámeně vztáhla ruku, aby se šperku dotkla.

Mrazivě zafičelo a plamen lampy se zatřásl.

„Průvan!“ vykřikla Rosemary. „Betty zase zapomněla pořádně utěsnit okna.“

Sir Henry rázně zaklapl víko. „Je to pravděpodobně hodně starobylá práce nějakého cizího klenotníka. Nechám náhrdelník ocenit, nepochybuji o tom, že hodnota bude velmi vysoká. Slečna Sophia se opravdu zachovala velkoryse.“

Jeho střízlivý klidný hlas všechny vzpamatoval. Pan Peters, na kterém také nebylo znát žádné pohnutí, posbíral své listiny.

„A teď, když jsem se zhostil svého úkolu…“

„Nemůžete odjet,“ přerušil ho John, který se díval z okna. „Vánice zuří v plné síle. Je mi líto, ale vydat se teď na cestu by znamenalo zahrávat si se životem. Budete muset přijmout zavděk naším pohostinstvím, pane Petersi.“

Advokát se rozmrzele podvolil, jediný pohled ven stačil, aby si uvědomil, že John má pravdu. V takovém počasí by se pokoušel cestovat jen šílenec.

„Požádám Josepha, aby vám připravili pokoj,“ nabídla se Victorie a obrátila se ke zvonku, ale ani se ho nestačila dotknout a komorník vešel.

Na stříbrném tácku nesl bílou vizitku.

„Milostivá paní, pan Nathaniel Langremont prosí o přijetí,“ oznámil nevzrušeně.

„Že prosím,“ hlesla Dorothy a strnule jako loutka přešla zpět do salonu následovaná stejně konsternovanou rodinou.

„Něco se děje?“ zajímala se Pearl.

Vtom se rozlétly dveře a na prahu stál asi čtyřicetiletý muž v elegantním černém obleku s červeně vyšívanou brokátovou vestou a s úsměvem si vytřásal z tmavých rozcuchaných vlasů sněhové vločky. Kalhoty měl promáčené až ke kolenům.

„Omlouvám se za tohle přepadení,“ promluvil vesele. „Venku je trochu větrno a není vidět na krok. Zřejmě jsem zabloudil.“

„Jak jste se sem pro boha živého dostal?“ vyjekla Rosemary a vyslovila tak nahlas, co si mysleli všichni. Nejbližší vesnice se nacházela skoro patnáct mil odtud. Překonat takovou vzdálenost ve sněhové bouři – a ve večerních šatech vhodných spíš do divadla než na zimní blata – to bylo nemyslitelné.

„Sám nevím,“ vyprávěl podivný vetřelec pobaveně. „Můj kůň si zlomil nohu. Musel jsem ho zastřelit a dojít pěšky.“

„Měl jste neuvěřitelné štěstí, pane Langremonte,“ promluvil John. „Nebyl byste první, kdo v takové bouři jako dneska na blatech zahynul.“

„Také si myslím,“ souhlasil Nathaniel lehce a bez známky znepokojení. „Smím poprosit o přístřeší, než se to přežene?“

„Samozřejmě. Buďte vítán,“ Dorothy se trochu bezradně rozhlédla, pak si všimla Josepha, který stál u dveří jako svíčka a neutrálně hleděl přímo před sebe.

„Josephe, postarejte se o našeho hosta, prosím. Až si odpočinete a upravíte se, sejdeme se u večeře.“

„Děkuji, milostivá paní,“ uklonil se Nathaniel a následoval komorníka ven ze salónu.

„To je neuvěřitelné,“ vyhrkl Paul. „Vydal se jen tak na projížďku v takovém počasí?“

„Nejspíš Francouz,“ poznamenal zamyšleně sir Henry, který obracel v ruce návštěvníkovu vizitku. „Lehkomyslný a nezodpovědný jako všichni.“

Zpět na obsah

Kapitola 2: 2

Emily nedokázala přestat dumat o tom podivném návštěvníkovi. Jako by ho už někdy viděla. Setkali se snad v Londýně? V divadle? Na plese? Musí se zeptat Paula, který je v londýnské společnosti mnohem víc doma. Anglicky mluví dokonale, možná to ani není cizinec. Ale nikdo zdejší by se nevydal přes blata, když se žene vánice. Představovala si ho, jak zápasí s vichrem, potácí se v hlubokém sněhu a ledové vločky ho šlehají do tváře. Muselo to být strašné a stačilo tak málo, aby nepřežil.

Tak dost, napomenula se v duchu. Mám moc bujnou fantazii. Pravděpodobnější je, že se k našemu domu dostal ještě dřív, než bouře vypukla, ale čekal někde v závětří u brány a neodvažoval se zazvonit. Jinak by byl v mnohem horším stavu než jen mírně rozcuchaný.

„Musíme požádat Alberta, aby večeřel s námi,“ poznamenala Victorie a vytrhla ji ze zamyšlení.

„Proč?“

„Protože jinak nás bude u stolu jedenáct," vysvětlovala teta, jako by mluvila s malým dítětem.

„A co má být?“

„Lichý počet. Není dobré, když u stolu sedí lichý počet lidí. Přináší to neštěstí.“ Victorie přísně přehlédla téměř prostřenou tabuli. „Přineste ještě jeden příbor, Betty,“ poručila.

Emily se nuceně usmála. Teta Victorie a její pověry. „Samozřejmě že Albert může večeřet s námi,“ odpověděla konejšivě. „Sama mu to řeknu, jestli chcete. Ale nemyslím, že by na tom tak záleželo.“

„Milé dítě, na maličkostech vždycky záleží a musí se o ně postarat paní domu, to bys už měla vědět. Bohužel tvá matka víc sní, než dohlíží na domácnost, a tak musím dělat všechno sama. Lichý počet lidí u stolu může způsobit strašlivé neštěstí. Ještě že jsem si to uvědomila včas.“

Emily vstala: „Půjdu se převléknout k večeři a cestou řeknu Albertovi, že má přijít. Je to tak správně, tetičko?“

„Děkuji, má drahá. Betty, ty svícny postavte přesně doprostřed. A podívejte se na ten nůž, tomu říkáte vyleštěné stříbro?“ Victorie si užívala svůj pocit důležitosti, a tak ji Emily nechala být a ráda odešla z jídelny.

Zastavila se v otcově pracovně a vyřídila dosud pilně pracujícímu tajemníkovi tetin vzkaz.

„S potěšením, slečno,“ přikývl a zaculil se. Nesnášela ten jeho sladký úsměv, vlastně vůbec nesnášela toho hladkého úlisného človíčka, ale věděla, že otec si považuje jeho schopnosti. Co nezařídí náš Albert… to zařídí Victorie. Sama pro sebe se pousmála a vydala se nahoru ke svému pokoji.

Schody se jí zdály podivně zšeřelé. Na odpočívadle se schodiště lámalo opačným směrem, a tam zjistila, čím to je. Lampa zhasla. Emily se podívala nahoru. Druhé rameno tonulo ve tmě. Za silnou zdí se tlumeně ozývalo hučení větru a celá chodba jako by se nepatrně chvěla. Najednou se jí vůbec nechtělo pokračovat nahoru do neproniknutelné černi, v té tmě bylo něco nebezpečného, něco, co ji mohlo ohrozit. Zřetelně cítila, že tam někdo stojí, tají dech a čeká na ni. Zatleskala, aby přivolala komornou, ale Geraldina se neobjevila. Nejspíš pomáhá Pearl upravit se k večeři.

Emily zašmátrala ve výklenku za lampou, jestli tam nezůstaly zápalky, ale nic nenašla. Na okamžik zauvažovala, že se vrátí a požádá o pomoc Alberta, ale pak se zastyděla za ten nesmyslný dětinský strach. Co by jí mohlo hrozit na obyčejných schodech, které tak důvěrně zná? Opatrně a po špičkách začala stoupat a počítala kroky. Šustění její široké naškrobené sukně znělo až nepatřičně hlasitě a k němu se přidal další ohlušující pulsující zvuk. Uvědomila si, že to je bušení jejího vlastního srdce.

Ještě dva stupně a je nahoře. Pustila se zábradlí a udělala první nejistý krok směrem ke svému pokoji.

„Opatrně.“ Kdosi ji jemně přidržel za loket.

Emily pronikavě vykřikla.

Ozvalo se tiché zaprskání a lampa na stěně se náhle jasně rozhořela. U okna nad schody stál ten divný Francouz, usmíval se a ještě pořád ji držel za paži, jako by ji chtěl ochránit před pádem. Prudce se mu vyškubla.

„Vyděsil jste mě, pane… pane…,“ v rozčilení si nemohla vzpomenout na jeho jméno.

„Nathaniel,“ napověděl jí tiše. „Je mi líto.“

„Co tu vlastně děláte? To vy jste zhasnul?“

„Ne, já ne. Možná průvan sfoukl plamínek. Mně to nevadilo, mám rád tmu. Smím vás doprovodit?“

Nečekal na souhlas a vykročil po jejím boku. „Máte zajímavý dům.“

Emily se zvolna uklidňovala, i když srdce jí ještě pořád tlouklo jako splašené. „Jste v našem kraji už dlouho?“ zeptala se, aby něco řekla.

„Jen velmi krátce a dlouho se nezdržím. Přijel jsem vyřídit jistou… rodinnou záležitost.“

Jako by jí sděloval něco nesmírně závažného, lehký pobavený tón z jeho hlasu se vytratil.

„Máte tady příbuzné?“

„Dá se to tak říct.“

Zastavil se před dveřmi jejího pokoje a už se zase usmíval: „Víte o tom, že jste velmi krásná?“

Emily polilo horko a cítila, jak jí rudnou tváře. Nevěděla, jak na tu neomalenou lichotku reagovat. Nakonec se rozhodla ji přeslechnout a uhnula pohledem. „Když dovolíte, půjdu se připravit k večeři. Jídelna je v přízemí, vy jistě nezabloudíte.“

Zabouchla za sebou dveře svého pokoje, zastrčila závoru a zhroutila se do křesla. Dolehla na ni nesmírná únava, celý ten den byl strašný, rozčilující, tolik se toho přihodilo a teď ještě tohle. A ještě není konec, ještě se musí převléknout, sejít do jídelny a tvářit se jakoby nic. Nejraději by skočila do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu.

Večeře nakonec probíhala klidně a docela příjemně. Emily roztržitě poslouchala útržky polohlasné konverzace a většinou mlčela. Snažila se nezvedat hlavu, aby se nemusela setkat s ironickým pohledem Nathaniela, kterého teta Victorie usadila přímo proti ní.

„…čtrnáct bažantů při posledním honu…“

„…tyhle sněhové bouře jsou velmi prudké, ale netrvají dlouho…“

„…a řekl mi, slečno, váš úchvatný hlas na mě působí jako opium. Odnáší mě rovnou do ráje. No a já mu odpověděla…“

Pearl se na večeři vyzbrojila hedvábnými temně zelenými šaty, od kterých se výrazně odrážela její bílá pleť a rudé vlasy. Tak krásná a přitom tak vulgární. Emily litovala Paula, dobře si všimla, jak ji hltá očima a občas se nestrefí vidličkou do úst. Po očku se podívala na Nathaniela. I jeho Pearl zřejmě zaujala. Prohlížel si ji s bezostyšným zájmem.

„…zbankrotovali během poslední války v Jižní Africe. Přišli o všechno…“

Otec se bavil s Johnem, Charlesem a panem Petersem samozřejmě o obchodech, jako by se nic zajímavějšího nepřihodilo. Nic nemohlo otřást pevným pilířem jejich světa, ani záhadní cizinci ani exotické šperky.

„Určitě pochází z Orientu, Dorothy. Ty obrovské opály jeden jako druhý. A všimla sis vypracování toho zlatého zasazení? Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla.“

Chudinka Victorie, jak by také mohla, když téměř nevytáhla paty z domu. Decentní jemné šperky, které nosily ženy z rodiny, se se Sophiiným náhrdelníkem nemohly srovnávat.

„Vaše rodina vlastní čajové plantáže v Indii, pane Worthleyi?“

„Ano, vy je znáte?“ podivil se Charles.

„Ovšem,“ přikývl Nathaniel. „Je to zajímavé místo.“

„Hodně cestujete, pane Langremonte?“ vmísila se Pearl dychtivě.

„Prakticky neustále, slečno. Za obchodem i jen tak. Nikdy nevydržím dlouho na jednom místě.“ Nathaniel s úsměvem a dlouhým pohledem do jejích široce rozevřených očí zvedl sklenku.

„Nu, já dávám přednost obchodování v City,“ prohodil Charles. „Není nad pořádek, mírné klima a civilizovanou společnost. Naše firma v Indii je samozřejmě vybavená veškerým pohodlím, ale tamní podnebí je hrozné a ti domorodci… Stále se na vás usmívají a přitom nikdy nevíte, jestli nemají dýku v rukávě.“ Charles byl příliš dobře vychovaný na to, aby si dovolil výraz znechucení, a tak zachovával přívětivý klid, ale Emily věděla, že navštívil Indii jen jednou před několika lety a že se zařekl, že Anglii už v životě neopustí.

„Jsou tak nevědomí a zaostalí,“ pokračoval Charles.

„Pohani,“ sykla Rosemary.

„Právě. Věří na kouzla a čáry a nejrůznější prapodivné pověry a nedají si je vzít. Představte si, že i někteří Britové se od nich nakazili. Jsou tam dámy, co utrácejí celé jmění za amulety proti uhranutí.“

Paul učinil odmítavé gesto: „V našem osvíceném století techniky a pokroku je to zarážející.“

„Tím záslužnější je práce našich křesťanských misií,“ Emily se usmála na pohoršeného bratra.

„Uhranutí ale možné je,“ vpadla Victorie. „Někteří lidé skutečně mají zlé oči. Když se na vás upřeně zadívají, tak musíte rychle odříkat Otčenáš, aby nemohli kletbu dokončit.“

Zdvořile přikývli a snažili se nedat do smíchu, jen Pearl afektovaně vypískla: „To je hrůza!“

„Je to pravda,“ trvala na svém Victorie umíněně.

Nathaniel si prohlížel odraz svíček na plošce svého nože a jako jediný se tvářil zcela vážně, dokonce zachmuřeně. Emily to překvapilo, očekávala, že právě on dá nejvíce najevo pobavení nad Victoriinou naivní pověrčivostí.

„Co si o tom myslíte, pane Langremonte?“ zacvrlikala Pearl.

Pokrčil rameny: „Můj názor by se vám asi nelíbil.“

„Ale povězte nám ho, nebuďte zlý,“ naléhala Pearl a koketně našpulila rty.

Zvedl hlavu a jeho oči se zableskly jako chladná ocel. „Otčenáš vám nepomůže. Tím si můžete být jisti.“

Dlouhé tíživé ticho konečně přerušil Albert svým vysokým hlasem: „Zdá se, že vichřice ještě zesílila. Mám trochu obavy o stáje a psinec.“

Emily se vděčně chytila nadhozené věty: „Ráno jsem mluvila s Jimem. Čekal bouřku a o všechno se postaral. Koně i psi jsou v bezpečí.“

Paul se zeptal: „Opravil to poškozené okno?“

„Ano, ukazoval mi to.“

S námahou se snažili dál udržovat konverzaci, pronášeli banální strojené věty jako na divadle, zbytečná otázka, nezajímavá odpověď, počasí, nedávno narozená štěňata, zlomená větev velkého kaštanu před domem… Nepodařilo se ale zaplašit tísnivý dojem z těch nehorázných a zlověstných slov. Dokonce i Pearl zkrotla a přestala strhávat pozornost na sebe. Nathaniel už celý večer mlčel.

Všem se ulevilo, když Dorothy konečně vstala.

Ani po večeři se zábava nerozproudila. Jeden po druhém se omlouvali, poukazovali na únavu z náročného dne a mizeli ze salónu.

Emily se přidala k Paulovi.

„Co si myslíš o tom Langremontovi?“ zeptal se jí nabručeně a tím ji předběhl, stejnou otázku se chystala položit ona jemu.

„Nevím, co si mám myslet,“ odpověděla po pravdě.

„Mám dojem, že jsem ho už někde potkal, ale nemůžu si vzpomenout kde. Ale vím jistě, že už tenkrát se mi vůbec nelíbil.“

„To je zvláštní, ty taky? Taky se mi zdá nějak povědomý,“ zarazila se Emily. „Trochu mi nahání strach.“

„Předvádí se, hraje hloupou komedii,“ vybuchl Paul. No ovšem, všiml si jeho flirtování s Pearl. „Doufám, že se počasí brzo umoudří, aby si mohl jít po svých.“

Emily se opatrně odvážila zmínit o bratrově přítelkyni: „Víš, Paule, Pearl je krásná, ale…“

Nenechal ji domluvit: „Pearl je umělkyně. Je trochu temperamentní, to je pravda, ale to neznamená, že na ni ten floutek může pomrkávat a…“

„Měla jsem dojem, že mrkala spíš ona na něho.“ Emily v náhlém popudu bratra objala. „Paule, já bych jen chtěla, abys byl šťastný, rozumíš? Rozmysli si prosím tě, co uděláš. Neunáhli se.“

Na okamžik se zdálo, že zas vztekle vybuchne, ale ovládl se a dokonce se usmál a smířlivě ji pohladil po vlasech: „Vždyť já vím, sestřičko. Vím, že to myslíš dobře.“

„Tak dobrou noc, bratříčku,“ odpověděla něžně.

„Dej si pozor na strašidla,“ poškádlil ji na rozloučenou, jak to občas dělal od dětství, kdy Emily zažívala hrůzu, kdykoliv měla projít sama tmavou chodbou. Na chvíli mezi nimi přeskočila jiskra starého spiklenectví a Emily se uklidnila. Všechno bude jistě v pořádku. Paula to pobláznění snad přejde, až se zase vrátí ke své čerstvé lékařské praxi a bude mít jiné starosti. Brzy sám pochopí, že Pearl se k němu nehodí.

V pokoji se ani nezdržovala čekáním na Geraldinu, rychle se svlékla a padla do postele.

Usnula téměř okamžitě.

Emily se zdál sen. Seděla u svého toaletního stolku a prohlížela se v zrcadle. Náhle se její svěží okrouhlá tvář začala protahovat, narůžovělá jemná pleť zbledla a povadla a na čele a okolo úst se objevily hluboké rýhy, kůže na krku a dolní čelisti povolila, v kaštanových vlasech hladce rozdělených pěšinkou měla šedé nitky a dřív jasné modré oči se zamžily a téměř zmizely pod pokleslými víčky. Emily se dívala do tváře své matky.

Dorothy usrkla ze sklenky sherry a rozostřeně se zahleděla do zrcadla. „Tak to vidíš, má milá,“ šeptala. „Takhle to dopadlo. Bývala jsem tak hezká, ani ta husička Pearl by se se mnou nemohla měřit. Já měla pleť jako alabastr. Můj vosí pas mi všechny záviděly. A všechno je to pryč.“ Oči se jí zalily slzami, otřela je dlaní a znovu sáhla po sklence.

„Všechno mohlo být jinak. Jen mít víc odvahy.“

Přejela chvějícími se prsty po vyřezávaném víku dřevěné skřínky před sebou, pak ho váhavě zvedla.

„Nechám ten náhrdelník ocenit. Slečna Sophia se zachovala velkoryse,“ zapitvořila se a napodobila pedantský tón řeči svého manžela. „Ani ho nenapadlo se mě zeptat, jestli souhlasím. A přitom patří mně, to já ho zdědila.“

Vyjmula náhrdelník z pouzdra, propletla řady černých kamenů mezi prsty a prohlížela si jejich tajemné odlesky. „Co na tom záleží, kolik stojí… Chci ho prostě mít.“

Nikdy neviděla zatmění slunce, ale představovala si, že přesně takhle vypadá, určitě takhle temně žhne a vysílá černé paprsky.

 „To já byla šílená. Sophia, ta byla volná.“

V náhlém popudu si strhla z krku černou sametku a zahodila ji na podlahu. Oběma rukama zvedla náhrdelník, držela ho před sebou a její oči prosvítaly mezi opály a tepanými zlatými šupinkami. A pak si náhrdelník připnula.

Přilehl chladně na její kůži, cítila, jak je těžký. Byl to zvláštní pocit, příjemný a tísnivý zároveň. Do těla jí proudila neznámá síla a rozechvívala všechny nervy, prudce bušící srdce jako by jí stoupalo až do krku. Bylo to vzrušující. Bylo to děsivé. Mimoděk se prohnula v pase a přitiskla si ruce k hrudi, tvrdé kameny ji tlačily, hrdlo měla stažené, marně se pokoušela nadechnout. Před očima jí zavířila ohnivá kola, v panice s námahou vstala a snažila se zazvonit o pomoc, ale nedosáhla už na zvonek. To poslední, co viděla, bylo, jak se náhrdelník rudě rozzářil. Pak všechno zčernalo.

Emily se s výkřikem probudila.

Upírala široce rozevřené oči do tmy a čekala, až se uklidní její rozbušené srdce. Strach ji ale neopouštěl. Ten sen byl tak příšerný a zároveň tak živý, že se marně snažila znova usnout. Nakonec odkopla přikrývku, vstala a pohmatu si oblékla župan, pak rozsvítila svíčku. Je to možná hloupé, ale musí se přesvědčit, že je matka v pořádku.

Tiše vyklouzla ven a po špičkách se vydala k Dorothyinu pokoji, volnou rukou se snažila chránit plamínek svíčky. Na chodbě táhlo, cítila zřetelně tenký proud studeného vzduchu, ovíjel se jí kolem těla. Venku ještě pořád burácela vichřice, kdesi tloukla o zeď uvolněná okenice. Její štíhlý pokroucený stín se míhal po stěnách. Nikoho nepotkala, všichni jistě už dávno spali, ale pod dveřmi matčiny ložnice viděla tenký proužek světla.

Zaklepala nejprve zlehka, pak hlasitěji. „Máti?“

Nikdo neodpověděl.

Zkusila kliku a dveře se pootevřely, nebylo zamčeno.

Vešla dovnitř. Nejprve si všimla, že v posteli nikdo neleží, pak se obrátila k toaletce. Na stolku stála prázdná sklenička, vedle leželo pootevřené dřevěné pouzdro a v něm pečlivě upravený Sophiin náhrdelník.

Dorothy ležela na podlaze napůl zakrytá lůžkem a její vytřeštěné oči ve zmodralé tváři se nevidomě upíraly do stropu.

Emily postoupila o krůček blíž a pak se pod ní podlomily nohy. Dopadla tvrdě na kolena, křečovitě se zachytila opěradla židle a pak už jen bezmocně křičela a křičela.

Zpět na obsah

Kapitola 3: 3

Mohlo to trvat několik minut nebo několik hodin, neuvědomovala si čas. Konečně se pokoj naplnil výkřiky, vzplanula další světla, míhaly se postavy v dlouhých županech, nevnímala jasně, kdo je kdo, někdo ji zvedal, možná Charles.

„Odveďte ji proboha pryč. Odveďte je všechny. Udělejte mi místo.“

Paul se okolo ní protlačil se svou lékařskou brašnou a sklonil se nad matčiným tělem.

„Je mrtvá?“ Emily poznala rozechvělý hlas svého otce.

Okolo ramenou se jí ovinula přikrývka z Dorothyiny postele. Chtěla protestovat proti tomu porušení matčina lůžka, ale už neměla sílu promluvit. Něčí paže ji objala, a tak se podvolila, téměř s úlevou se přivinula k teplému pevnému rameni a napůl v mrákotách se nechala odvést.

 Ani nevěděla, jak se ocitla v křesle u vystydlého krbu, někdo jí skoro násilím vlil do úst trochu brandy. Rozkašlala se a vzhlédla, aby konečně zjistila, kdo se o ni postaral, a setkala se s klidnýma šedýma očima. Nathaniel.

Odtáhla se od něho a zakryla si obličej rukama.

Cítila, jak od ní odstoupil. Připravená hranička dříví v krbu se s praskotem prudce rozhořela vysokým jasným plamenem. To už přispěchala vyděšená Betty s podnosem a konvicí silného čaje. Do salónu vstoupila bledá Rosemary, za ní vzlykající Victorie. Potom vážný a zaražený Charles. Posedali si do kroužku k Emily.

„Myslím, že už se nedá nic dělat,“ šeptala Rosemary a svírala v dlani kříž, který nosila na krku. 

Emily se uslzenýma očima podívala na svého snoubence.

Těžce přikývl. „Obávám se, že milostivá paní má pravdu. Je mi to líto.“

Emily náhle zatoužila, aby nebyl tak strašně škrobený, aby aspoň teď zapomněl na dobré způsoby a sevřel ji do náruče bez ohledu na přítomnost tety a švagrové, jenže Charles samozřejmě nic takového neudělal, jen soustrastně pokýval hlavou, vstal a přešel k oknu. Najednou strnul, nasadil si skřipec a soustředěně se zahleděl ven.

I Nathaniel stojící u druhého okna se ohlédl. V zahradě se míhalo nezřetelné světlo.

„Co se děje?“ vymáčkla ze sebe Victorie.

Charles jen zavrtěl hlavou, ale Nathaniel odpověděl: „Odnášejí tělo lady Dorothy. Myslím, že ji chtějí prozatím uložit do vaší kaple.“ Řekl to sice tlumeně, ale stejně nevzrušeně, jako by oznamoval, že sníh ještě nepřestal padat.

Victorie hlasitě zaúpěla a Rosemary sepjala ruce a sklonila hlavu.

To už přicházeli Paul s Johnem a s nimi Joseph, všichni s hlavou a rameny posypanými čerstvým sněhem. Sir Henry chyběl.

Oba bratři přistoupili k Emily, Paul si klekl u jejího křesla. „Musíš být statečná, sestřičko,“ řekl smutně. „Nedokázal jsem jí pomoci, bylo už příliš pozdě.“

„Jak vlastně…?“ Victorie se neodvážila větu dopovědět.

„Selhalo jí srdce,“ odpověděl Paul. „Možná to přehnala s pitím… Tady a teď nemůžu zjistit nic bližšího.“

„Kde je otec?“

„Zavřel se asi ve své pracovně. Jediný lék, který zná na všechna trápení.“

Pak už jen mlčeli a upíjeli čaj, každý z nich ponořený do vlastních myšlenek. Snad by si ani nevšimli, že už se rozednívá, tak byla okna zalepená sněhem, kdyby nevstoupil Joseph a s přiměřeně zarmouceným výrazem nezačal servírovat čerstvý čaj a sendviče.

Emily neměla na jídlo ani pomyšlení. „Půjdu se obléknout,“ hlesla, pomalu se zvedla a odešla do svého pokoje.

Bezmyšlenkovitě se posadila k toaletnímu stolku, ale jen zahlédla svůj obraz v zrcadle, vyskočila jako uštknutá. Přišlo jí, že se bude opakovat znovu od začátku ta strašná noční můra.

Rozhlédla se po pokoji, stáhla bílý damaškový ubrus z odkládacího stolku a zrcadlo s ním zakryla. Napadlo ji, že se už nikdy nechce podívat do žádného zrcadla.

Dveře se otevřely a vešla Betty. „Přejete si pomoct s oblékáním, slečno?“ nabídla se nervózně.

„Kde je Geraldina?“ zeptala se Emily, ale vlastně ji to ani příliš nezajímalo.

Betty přešlápla z nohy na nohu a mlčela.

„No tak?“ Služčiny rozpaky byly podezřelé, určitě nešlo o nic tak banálního, jako že Geraldina zaspala, to by Betty naopak s chutí žalovala. Nemohla zaspat, opravila se Emily v duchu. Byla v matčině pokoji, určitě stála u dveří.

„Totiž, slečno, Geraldina je trochu nemocná,“ přiznala Betty neochotně.

„Jak nemocná? Vždyť jí nic nebylo.“

„Nevím. Určitě brzo vstane, slečno.“

„Zajdu se na ni potom podívat,“ rozhodla se Emily. Jakákoliv činnost bude užitečná, cokoliv jí pomůže na chvíli zapomenout. „Teď mi pomozte.“

Betty už roztřásala jednoduché černé šaty s vysokým zavřeným límečkem: „Tyhle budou vhodné, že, slečno?“

Sotva se upravila, připomněla si své rozhodnutí a zamířila ke dveřím.

„Půjdeme za Geraldinou. Snad to bude jen lehčí nachlazení.“

„Ano, slečno.“ Betty virtuózně ovládala umění, jak říci ano a vyjádřit ne. Obvykle tím Emily dopalovala, ale tentokrát se zdálo, že má pro svůj nesouhlas závažnější důvod než nespokojenost s nějakým příkazem.

„Co se děje, Betty?“ zeptala se mírně.

Služebná se rozhlédla, jako by se chtěla přesvědčit, že nikdo neposlouchá. Její přidrzlá pihovatá tvář se úzkostně stáhla.

„Víte, slečno, ona je nějaká divná. Mluví z cesty.“

„Jak z cesty?“ naléhala Emily a zrychlila chůzi.

Betty chvátala po jejím boku a přitom neklidně žmolila krajku na své zástěrce. „Vykřikuje nesmysly. Říkala něco o… něco o žhavých kamenech… a něco o punčochách… vypadá, jako by viděla ducha… Já tomu vůbec nerozumím.“

„Doběhněte raději pro pana Paula,“ poradila jí Emily a zabočila do zadního křídla, kde byly pokojíky personálu.

„Ano, slečno.“ Betty úprkem zmizela.

Emily vešla do Geraldininy komůrky a zhrozila se.

Dívka se zmítala na posteli, prudce oddechovala, z čela se jí řinul pot, ale nejhorší byl pohled na její vytřeštěné oči plné děsu.

Emily se nad ní sklonila.

Nebylo jisté, jestli ji Geraldina poznala. Rozpálenou rukou ji popadla za zápěstí a sevřela neuvěřitelnou silou.

„Musím… se přiznat,“ zasípala.

„Jen klid, klid, Geraldino,“ šeptala vylekaná Emily. „Pomůžeme ti.“ Chtěla nalít trochu vody, ale dívka neuvolnila křečovité sevření.

„Nechoďte pryč. Musím vám to všechno říct. Než bude pozdě.“

„Neměla bys mluvit,“ chlácholila ji Emily.

„Musím,“ zaječela Geraldina nepříčetně.

„Tak dobře, dobře, poslouchám tě.“

„Zůstala jsem tam… když odnesli… paní. A potom…sir Henry…“

„Ano?“ Emily zpozorněla.

„Plakal… vzal… tu dřevěnou krabičku… uhodil s ní o zem… odešel… rozbila se… drahokamy se rozsypaly…a já…“

„Jaké drahokamy, co to povídáš,“ Emily něžně odhrnula dívce z čela zplihlé světlé pramínky vlasů. „Myslíš snad ten náhrdelník s černými kameny?“

„Ne… nebyly černé… byly červené… krásné… jako oheň,“ šeptala Geraldina.

Emily ztuhla. Vzpomněla si na svůj sen. „Co bylo dál?“ vydechla.

„Zvedla jsem to a…jeden kamínek se vykutálel… je mi to líto… je mi to líto,“ vzlykala Geraldina a lapala po dechu.

„Nebyla to tvoje chyba. Tys ten náhrdelník přece nepoškodila,“ uklidňovala ji Emily úzkostně.

„Ten kamínek… vzala jsem ho… schovala jsem si ho do punčochy…a…potom… a potom…,“ zajíkla se a už jen nesrozumitelně mumlala.

Do pokojíku konečně vpadl Paul a za ním vystrašená Betty. „Proboha.“

„Blouzní,“ vysvětlila mu Emily. „Má strašnou horečku.“

 Bez okolků sestru odstrčil a začal se prohrabávat ve své zásobě léků.

„Běž odtud, tady mi nebudeš nic platná,“ zahučel přes rameno. „Betty mi pomůže.“

„Myslíte, že tady ta vaše věda a pokrok něco zmohou?“

Emily se prudce obrátila po zvuku toho tichého a téměř posměšného hlasu.

Nathaniel stál u protější stěny s rukama v kapsách a pozoroval celou scénu s mírným zájmem jako divák, co přihlíží komedii, kterou už několikrát viděl. Vůbec si jeho příchodu nevšimla.

„Zmizte odtud,“ sykl Paul rozzuřeně. „Co si to vůbec dovolujete?“

„Pardon, už jdu,“ pousmál se Nathaniel. „Jen jsem vám chtěl ušetřit zklamání. Říkám, že se namáháte úplně zbytečně.“ Na nic už nečekal a klidně odešel.

S Emily zalomcoval vztek. „Ten sprosťák,“ vybuchla. „Jako by chtěl říct, že ji nedokážeš vyléčit!“

„Emily, prosím, jdi pryč!“ zařval Paul nervózně. „A vy, Betty, ji přidržte!“

Emily raději poslechla. Byla si jistá, že Paul si dovede poradit, že Geraldina je v nejlepších rukou. Nathanielovy provokativní řeči byly velmi netaktní a nanejvýš pohoršující.

Vstoupila do salonu a přehlédla shromážděnou společnost. Byli tam všichni až na sira Henryho. Dokonce i Pearl už vstala a nepochybně jí stačili sdělit, jaké neštěstí se přihodilo. Jediná svítila v pokoji ve smetanových šatech zdobených volány, ale aspoň si přes ramena přehodila černou krajkovou mantillu. Malebně postávala u klavíru a toužebně přejížděla rukou po horní desce. Hudba byla ovšem naprosto vyloučená.

„Kde jste byla? Něco se přihodilo?“ zeptal se Charles polohlasně.

„Ne, nic,“ přinutila se Emily ke klidu. Proč všechny ještě více znepokojovat.

Nathaniel seděl na pohovce s Johnem a o něčem tiše hovořili, ale zřejmě zaslechl její slova, protože k ní obrátil hlavu a dokonce na ni spiklenecky mrkl, jako by spolu sdíleli nějaký tajný žert, kterému ostatní nemohou rozumět.

Emily se pobouřeně odvrátila a úmyslně se posadila tak, aby k němu byla zády. Nechtěla se na něj ani podívat.

„Taková tragédie,“ vzdychala Victorie a otírala si oči kapesníčkem. „Tak náhle… Tak nečekaně… Mohla tu být ještě mnoho let.“

Rosemary sevřela rty, jako by násilím zadržela něco, co se jí dralo na jazyk, a opřela si bradu o propletené prsty.

„Svatbu teď ovšem musíme odložit,“ pokračovala Victorie s lítostivým pohledem na Emily a Charlese.

Charles si sundal skřipec a bezmyšlenkovitě ho začal čistit. „To je bohužel samozřejmé. Já pochopitelně respektuji slečnin smutek.“ Navyklým pohybem naznačil lehkou uctivou úklonu.

Dívky se zmocnila šílená chuť začít křičet: „Jmenuji se Emily, Emily, ty to snad nevíš? Pro tebe přece nejsem žádná slečna, copak mě nemiluješ? Copak ti nevadí, že na mě musíš další rok čekat?“

Cítila, jak se jí do očí derou slzy, snažila se ovládnout, ale marně. Opřela se čelem o rameno tety Victorie a hořce se rozplakala.

Zpět na obsah

Kapitola 4: 4

Paul se objevil až těsně před polednem. Přistoupil rovnou k servírovacímu stolku, nalil si štědrou dávku brandy a obrátil ji do sebe.

Rosemary znechuceně nakrčila nos, na pití bylo ještě příliš brzy, ale Emily chvatně vstala, přistoupila k bratrovi a položila mu ruku na rameno.

„Jak je Geraldině?“ zeptala se šeptem.

„Zemřela,“ odpověděl Paul stejně tiše a unaveně si přejel rukou přes oči. „Neříkej to nikomu. Na špatné zprávy je dost času.“

Emily se zděšeně nadechla, chtěla něco říci, ale nakonec ze sebe nevydala ani hlásek.

„Dělal jsem, co jsem mohl,“ pokračoval Paul nešťastně, „ale nepodařilo se mi ji zachránit. Nikdy jsem o takové nemoci neslyšel. Vypadalo to jako prudký zánět mozku, ale přitom…“ Potřásl nechápavě hlavou.

„Myslíš, že… mohlo by to být nakažlivé?“ projevila obavu Emily.

„Nevím. Doufám, že ne.“

„Nějaké tajnosti?“ Pearl k nim připlula s matným náznakem svého starého zářivého úsměvu a zavěsila se do Paula. „Nechal jste mne tu samotnou, vy zlý.“

„Ach. Omlouvám se,“ vypravil ze sebe Paul. „Musel jsem něco zařídit, ale už jsem tady.“

„Tak vám tedy odpouštím,“ zašeptala Pearl sladce.

Emily samotnou překvapilo, že ani necítí pohoršení. Spíš Pearl trochu litovala. Přijela si odpočinout a pobavit se a místo toho se ocitla v domě smutku. Není divu, že si připadá jako ztracená, zvlášť když její půvab jako by ztratil účinek a Paul vypadá jako duchem nepřítomný. Možná jí Emily křivdila, co když má Paula opravdu ráda? Teď už chápala, jak může bolet nedostatečná pozornost od milovaného muže.

Vešel Albert, což bylo velmi neobvyklé, nikdy nechodil do salonu, pokud tam nebyl výslovně pozván. S nesmělým zakašláním přistoupil k Johnovi.

„Promiňte, pane Shackletone, nerad vás ruším v takové chvíli, ale opravdu si nevím rady.“

„A co potřebujete?“

 „Totiž, sir Henry mi uložil vypracovat zprávu o posledních transakcích a kladl mi na srdce, že je velmi důležitá. Ale narazil jsem na určitou nesrovnalost, a protože sir Henry odpočívá ve svém pokoji, netroufám si ho obtěžovat, a tak jsem si dovolil…“

„No dobře, potom se na to podívám,“ odbyl ho John a znovu se obrátil k Nathanielovi, aby pokračoval v přerušeném rozhovoru.

„Promiňte, pane Wyndhame,“ ozval se nečekaně Joseph, „ale sir Henry není ve svém pokoji. Právě jsem mu tam nesl občerstvení. Určitě zjistíte, že je v pracovně.“

„Ne, to není možné. Sir Henry se celé dopoledne v pracovně neobjevil. A musel bych ho potkat cestou sem,“ odporoval Albert.

„Tak je možná v knihovně,“ pokrčil John rameny. „Běžte se tam podívat.“

Albert přikývl a zmizel, ale vzápětí byl zpátky. „Sir Henry není ani v knihovně ani v malém salonku, pane Shackletone.“

„Zřejmě si sir Henry vyšel na malou procházku,“ podotkl Nathaniel lehkým konverzačním tónem.

„Co to povídáte za nesmysly, člověče?“ utrhl se pan Peters. „V takovém počasí?“ Byl zjevně jako na trní a každou chvíli přistupoval k oknu, aby zjistil, jestli husté sněžení už neustává, ale naopak se zdálo, že se opět zvedá vítr.

Emily pocítila náhlou obavu. „Měli bychom se po otci podívat,“ vyhrkla. „Matčina smrt se ho dotkla mnohem více, než dal najevo. Mám strach.“

John souhlasně přikývl a energicky vyskočil. „Odpusťte, pane Langremonte, dokončíme náš rozhovor později. Projdu první patro, Paule, ty pojď se mnou, a vy, Alberte, prohlédněte přízemí.“

„Podívám se zatím nahoru, kde jsou hostinské pokoje,“ navrhla Emily. Vteřinu počkala, jestli jí Charles nenabídne svůj doprovod, ale ten zřejmě považoval za vhodnější uklidňovat rozčilenou Victorii, a tak vyběhla ze salonu sama.

Zamířila rovnou do druhého patra, hnala se po schodech poháněná zlou předtuchou. Něco se muselo přihodit.

Přestože bylo poledne, v horní chodbě panovalo šero. Burácení větru tu znělo mnohem hlasitěji než v přízemí. Emily bezděky zpomalila, ani si neuvědomila, že se plíží po špičkách a snaží se dělat co nejmenší hluk. Prošla dlouhou chodbu až k zamrzlému oknu na konci a zase zpět.

„Otče?“ zavolala polohlasně.

Žádná odpověď. Začala tedy postupně otvírat dveře jednotlivých pokojů. Většinou byly prázdné, dusné, ztemnělé za zamčenými okenicemi. Ledový chlad uvnitř ji roztřásl. Parkety pod jejími kroky nepříjemně vrzaly.

Náhle se jí zmocnil neodbytný pocit, že někdo stojí za jejími zády. Prudce se otočila. Nikdo tam nebyl.

Nebyla si jistá, zda cítí ulehčení nebo zklamání, že otce nenašla. Otevřela další dveře a vstříc jí vylétla vůně drahého parfému. Aha, tady bydlí Pearl. Dvoje hedvábné šaty přehozené přes postel, nejspíš je na poslední chvíli zavrhla kvůli příliš křiklavé barvě. Toaletní stolek přeplněný flakónky a dózičkami. Převržený džbán a rozlitá voda okolo umyvadla. Na koberci u postele pohozená punčocha. Betty tady zřejmě ještě nestihla uklidit. Punčocha Emily okamžitě připomněla ubohou Geraldinu, která tak krutě doplatila na svůj pokus o malou krádež. Co ji jen mohlo tak vyděsit, že ji to stálo život?

Další pokoj byl Charlesův, jak okamžitě poznala, jen co uviděla oblíbené knihy pedantsky srovnané na nočním stolku a jeho elegantní vycházkovou hůl opřenou v koutě. Sama mu ji darovala k posledním narozeninám.

Do pokoje pana Peterse jen zběžně nakoukla. Viděla jen několik složek s listinami, jinak by se zdálo, že tam ani nikdo nespí.

Zbývala poslední ložnice k prohlédnutí. Nechtěla vstoupit dovnitř, jenom nahlédnout, aby se přesvědčila, zda tam otec není. Avšak její pozornost upoutala zvláštní kniha, nevelká, ale tlustá jako dřevěný špalek, vázaná v omšelé kůži a vyztužená rezavým kováním. Zvědavost ji přemohla, a tak se rychle rozhlédla po prázdné chodbě a vklouzla dovnitř. Otevřela knihu a užasla. Byla psaná nějakým neznámým jazykem, nejprve ji napadlo, že snad řecky, ale ne, řečtina to nebyla. Vypadalo to spíš jako geometrické znaky a jednoduché kresbičky. Jediné, co dokázala přečíst, bylo jedno slovo latinkou na předsádce: Helix. A letopočet 1697. Nikdy o ničem podobném ani neslyšela, ale tak stará kniha je určitě velmi vzácná. Musí se zeptat Paula.

Na stolku ležela malá kožená cestovní brašna. Byla otevřená a něco se v ní lesklo. Neodolala pokušení a rychle sáhla dovnitř. Objevila podivný těžký předmět z masivního stříbra, vypadal jako hvězda s propletenými paprsky. Mimoděk si vzpomněla na Charlesovo vyprávění o amuletech proti uhranutí. Že by to bylo něco takového? Ve váčku z jemné kůže objevila několik cizokrajných zlatých mincí. A něco jako malířský uhel pečlivě zabalený do listu tenkého papíru. Maličký černý glóbus na zlatém řetízku, nebyly na něm vyznačené kontinenty a oceány nýbrž hvězdy. Dvě zapečetěné lahvičky s nějakou fialovou tekutinou. A ještě pár podivných předmětů, u kterých si nedokázala ani představit, k čemu mohou sloužit. Nathaniel s sebou zřejmě vozí suvenýry ze svých cest, ale proč?

„Hledáte sira Henryho v cizí tašce?“ ozvalo se za ní posměšně.

Leknutím se jí až zarazil dech.

Nathaniel se opíral o rám dveří a pozoroval ji s tím svým věčným ironickým úsměvem. Kdo ví, jak dlouho už tam byl.

Aby zakryla rozpaky nad tím, že byla přistižena, zlostně vykřikla: „Proč za mnou pořád slídíte?“

„Já?“ Jeho úsměv se rozšířil, přikročil k ní. „Snad vy slídíte, ne?“

Zrudla a sklopila oči.

Zaklapl uzávěr brašny tak obratně, že se zdálo, že se jí sotva dotkl.

Stál teď příliš blízko. Emily se pokusila couvnout, ale bránil jí v tom stůl. „Odpusťte mi, já… nevím, co mě to napadlo,“ zašeptala zahanbeně.

Odpověděl nečekaně jemně: „Neomlouvejte se, to je zbytečné. Víte, Emily, velká zvědavost někdy vede k tomu, že se dozvíme i to, co jsme vědět nechtěli.“

„Co tím chcete říct?“ vydechla.

„Nic, nic. Buďte ráda, že jste nic nepochopila.“

Překvapeně k němu vzhlédla.

Už se zase nepatrně usmíval: „Ten zmatek vám sluší.“

„Pane Langremonte, nechte mě prosím odejít,“ zakoktala. Chtěla to říct rozhořčeně, ale hned si uvědomila, že její hlas zní především vyděšeně.

Něžně se dotkl konečky prstů jejích rozpálených tváří.

A pak ji políbil.

Něco v její hrudi vybuchlo a chvějivé vlny vystřelily do celého těla, hlava se jí zatočila. Byl to strach? Nebo něco jiného?

Vytrhla se mu a prodrala se ke dveřím. S hřbetem ruky přitisknutým ke rtům se ohlédla, jestli ji snad nepronásleduje.

Stál se založenýma rukama, díval se za ní a usmíval se. Už zase.

Jako střela seběhla ze schodů, ani si neuvědomovala, kam vlastně utíká. Otevřené dveře do knihovny se jí zdály jako spása. Udýchaně tam vpadla.

Byl tam John, postával u okna se skleničkou whisky. Pearl si hřála ruce u krbu, Paul přecházel sem a tam.

„Tak co?“ obrátil se k ní John.

V první vteřině si vůbec nedokázala uvědomit, na co se jí ptá.

„Otec nebyl nahoře?“

„Ach. Ne, nebyl,“ vypravila ze sebe. Její uzardění naštěstí vypadalo jako přirozený následek běhu z druhého patra.

„Prohledali jsme celý dům,“ ozval se Paul. „Nechápu to. Joseph a Jim se šli podívat ven. Nevím, proč by otec v té vánici chodil do stáje, ale…“

„Snad šel do kaple,“ napadlo Emily.

„Ovšem, určitě,“ přikývl John se zřejmým ulehčením. „Musíš mít pravdu. Oni se jen přesvědčí, že je v pořádku, nebudou ho rušit.“ 

I na Paulovi byla znát úleva. Přikročil k masivnímu dřevěnému regálu a vyňal nějakou knihu, natočil ji tak, aby skomírající světlo dopadalo na otevřené stránky. Emily si všimla latinského titulu na deskách. Nejspíš se pořád snažil něco zjistit o Geraldinině podivné nemoci.

Vichřice zase nabírala na síle, tabulky v okně drnčely a větve starého kaštanu v zahradě se strašidelně zmítaly v oblacích zvířeného sněhu.

„To je překrásná kazeta!“ vykřikla najednou Pearl uchváceně. „Co to je?“

Emily vzhlédla. Na římse krbu leželo vyřezávané pouzdro, které naposledy spatřila v Dorothyině pokoji.

„To je ten matčin nový náhrdelník,“ řekl John překvapeně. „Kdo ho sem dal?“

„Ten opálový, o kterém mluvila včera slečna Victorie?“ zeptala se Pearl dychtivě. „Ach, prosím, dovolíte mi se na něj podívat?“

Paul nereagoval, pohroužil se do četby.

John tedy pouzdro otevřel sám. I Emily přistoupila blíž.

„Geraldina říkala, že se náhrdelník poškodil. Měl by chybět jeden kámen,“ vzpomněla si.

„Musela se zmýlit, je naprosto v pořádku.“ John odpověděl zcela lhostejně. Emily si uvědomila, že o dívčině smrti zřejmě ještě neví.

„Taková nádhera,“ vzdychala Pearl toužebně. „Co bych za to dala, kdybych takový měla.“

Vyňala šperk z pouzdra a nastavila ho tak, aby se od něj odrážely plameny z krbu. „Je prostě úžasný,“ šeptala. Pak s hranou nesmělostí vzhlédla k Johnovi a v očích jí šelmovsky zajiskřilo: „Směla bych?“

Vypadala v té chvíli tak roztomile, že John neodolal. Vzal jí náhrdelník z rukou a sám ho připnul kolem jejího štíhlého krku. Okouzleně otevřel ústa, aby pronesl nějakou lichotku.

Všechno se sběhlo v jediné vteřině.

Někdo popadl Emily kolem pasu a hrubě s ní smýkl, až ztratila rovnováhu. Upadla na podlahu k Paulovým nohám v okamžiku, kdy divoký poryv větru mrštil proti oknu urvanou větev. Sklo se rázem roztříštilo. Rudý gejzír se rozstříkl do třpytivé změti střepů a sněhu, která zasypala obě zhroucené postavy.

Emily oněmělá hrůzou viděla, jak Nathaniel pomalu couvá od nehybných těl a prohlíží si své zakrvácené ruce a rukávy. Johnovo proříznuté hrdlo připomínalo rozšklebená ústa. Pearl padla s rozhozenýma rukama naznak jako rozbitá loutka. Dlouhý úzký úlomek skla se jí zaryl přímo do srdce. Její smetanové šaty i náhrdelník, který ještě před dvěma vteřinami tak obdivovala, potřísnila krev a zbarvila temné opály do šarlatova.

Zpět na obsah

Kapitola 5: 5

Rosemary stála v otevřených dveřích. Snad tam byla už dřív, než se začali sbíhat všichni ostatní. Viděla všechno. Strnule jako kráčející socha se dala do pohybu směrem k oknu. Toporně se sklonila a servala z Pearl zakrvácený náhrdelník. Prudkým rozmachem ho vyhodila ven. Vzápětí se divoce, vřeštivě rozesmála.

Emily její skřehotavý smích vytrhl z omráčení. S námahou se zvedla z podlahy a přemáhajíc vlastní hrůzu a nevolnost se vrhla ke své švagrové.

Chtěla jí pošeptat něco uklidňujícího, ale zuby jí tak drkotaly, že ze sebe nevypravila ani slůvko, a tak jen druhou ženu pevně objala.

Teta Victorie se k ní s nečekanou rozhodností přidala a chytila Rosemary pod paží z druhé strany.

Společně ji napůl vlekly, napůl nesly do jejího pokoje. Ta cesta se zdála nekonečná. Rosemary stále ještě ječela a sténala, klopýtala a snažila se jim vytrhnout. Zvládly ji jen stěží. Bylo až neuvěřitelné, že je v tom hubeném těle tolik síly.

Emily se jí úzkostně snažila domlouvat, se slzami na krajíčku ji prosila, aby se uklidnila, ale bez výsledku. Victorie nakonec ztratila trpělivost, rozmáchla se a vyťala nepříčetné Rosemary ostrý políček. To mělo účinek. Rosemary se zajíkla, zmlkla a s tichým vzlykem se sesula Emily do náruče.

Konečně ji dovedly do ložnice. Emily jí uvolnila upjatý černý živůtek, povolila tkanice korzetu.

Victorie se chystala zazvonit, ale to už do pokoje tiše jako duch vešla Betty s ohřívací lahví. „Pan Paul mi řekl…“ vydechla.

Victorie od ní vzala láhev, aniž se na ni podívala. „Přineste trochu silného čaje,“ poručila.

Spolu s Emily uložila Rosemary do postele.

„Měla by ses pokusit usnout, má milá,“ poradila jí šeptem.

Ale Rosemary zavrtěla hlavou. Napůl sedíc napůl ležíc si přitáhla přikrývku ke krku, ale stále zůstávala ztuhlá a napjatá. Její světle hnědé široce rozevřené oči podivně svítily v bledém obličeji. Červená skvrna na její levé tváři vypadala téměř groteskně.

Emily prozatím zapomněla na vlastní šok a zoufalství nad bratrovou strašnou smrtí. Soucitně natáhla ruku a Rosemary ji stiskla kostnatými prsty.

„Je to trest. Něco se jednou konečně muselo stát. Neodolal jediné hezké tvářičce. Neuměl se smířit s tím, že já jsem mu už nedokázala dávat, co chtěl.“ Rosemary jednotlivé věty spíš nenávistně vyplivovala, než vyslovovala.

Emily se sevřelo srdce. „Proč nepláčeš?“ vyhrkla sama v slzách. „Rosemary, plač, prosím tě.“

Rosemary zkřivila rty v hořkém úsměvu: „Ano, tak by se to patřilo. Vdova oplakává svého milovaného manžela, že? Ničemu nerozumíš.“

„Přestaň!“ okřikla ji Victorie rudá až po kořínky vlasů.

„Proč? I teď, když na nás dopadl trest Boží, musím poslušně držet jazyk za zuby?“ zasyčela Rosemary.

Victorie rázně ukázala na dveře. „Běž odtud, Emily. Rosemary je rozrušená a neví, co mluví. Nesmíš poslouchat takové řeči. Jdi, má milá. Já se o ni postarám.“

„Mám ti vyprávět, jak vypadalo naše dokonalé manželství?“ Zdálo se, že Rosemary se zase hystericky rozesměje.

Emily vyskočila a dala se na chvatný ústup. Nechtěla už nic slyšet.

Jako ve snách zamířila do salonu, ale jakmile za zavřenými dveřmi knihovny zaslechla řinkot skla a rozčilené mužské hlasy, zděšeně si uvědomila, co tam je a co tam dělají. Zacpala si uši dlaněmi a prchla do svého pokoje.

Zastrčila za sebou závoru. Nápor větru rozechvíval skleněné tabulky. Zarazila se, ale pak si dodala odvahy a zamířila k oknu. Otevřela ho a sprška ledových vloček jí vlétla do tváře, dech se jí zarazil. S námahou zápolila s větrem, až se jí konečně podařilo zabouchnout okenice.

Místnost potemněla.

Emily zapálila svíčku, postavila ji na stůl. Přesvědčila se, že zrcadlo zůstalo pečlivě zakryté. Roztřásla se zimou. Kamna možná vyhasla. Dotkla se šedé litiny a zjistila, že je vlažná. Zabalila se do svého vlňáku a schoulila se na židli. Zimničný chlad se zvolna vytrácel. Opírala se lokty o stůl, nevědomky si navíjela na prst uvolněný pramen vlasů, dívala se do plamene svíčky, ale nevnímala ho.

Všimla si samozřejmě, že mezi Rosemary a Johnem panuje chlad a jakýsi zdvořilý odstup. Domnívala se, že zná příčinu. Před čtyřmi lety se jim konečně narodilo vytoužené dítě – mrtvé. Rosemary sama těžký porod málem nepřežila a nikdy už další dítě neměla. John si občas smutně posteskl, že nemá syny, a Emily ho litovala. Ale neměla tušení o Johnových nevěrách. A nedokázala by si ani představit, že je mezi ním a jeho ženou takový odpor, taková trpká nenávist. Zachvěla se, když si připomněla Rosemaryin výraz. Zoufalý a zároveň téměř vítězoslavný. Jako když někdo dlouho předpovídá neštěstí, a pak na jeho slova dojde.

Končí snad každé manželství takhle? Emily se bezděky dotkla svého zásnubního prstenu. Co když jednou i ona a Charles… ale ne, to není možné. Charles je přece tak ohleduplný, tak vyrovnaný. Nikdy by neudělal nic, co by jí ublížilo.

Někdo plaše zaklepal na dveře a vytrhl ji z chmurných úvah.

Okamžitě jí před očima naskočil Nathaniel a jeho posměšný úsměv. Strnula.

Klepání se ozvalo znovu a naléhavěji: „Emily, jsi tam?“

Teta Victorie.

Emily s prchavou úlevou vstala a vpustila ji do ložnice.

Victorie se ztěžka posadila ke stolu. Její kulatá tvář se ve světle svíčky zdála jakoby pomačkaná, strhaná. Victorie zjevně chtěla něco říci, ale nevěděla, jak začít. Rozpačitě skládala a zase rozkládala záhyb na ubrusu.

„Víš, má milá,“ promluvila konečně nejistě, „nemysli na to, co Rosemary řekla. Možná se z toho neštěstí trochu pomátla. Přiznala mi potom, že nebyla pravda, co řekla o tvém bratrovi.“

Emily viděla, jak tetinu tvář polévá červeň. Přikývla a tvářila se, že její milosrdné lži věří.

„Už se trochu uklidnila,“ pokračovala teta rychle. „Betty jí připraví horkou koupel. To pomůže, aby dokázala usnout.“

Emily chtěla zazvonit na komornou a požádat o čaj, ale zarazila se. Nemá kdo přijít. Bude to muset zařídit sama.

„Připravím trochu čaje, ano, tetičko?“ navrhla stísněně.

„Počkej chvíli, má milá.“ Victorie jí sevřela ruce studenými vlhkými dlaněmi. „Mám strach. Nevím, co se děje, ale vím, že to není jen tak samo sebou.“

Emily sdílela její úzkost. Přesto se pokusila pronést něco konejšivého, ale hlas jí selhal. Byla by to falešná útěcha.

„Bojím se, že to ještě neskončilo,“ pokračovala Victorie šeptem. Vrhla rychlý pohled ke dveřím: „Zamkla jsi?“

Emily krátce přikývla.

„To ten muž, ten sem přinesl tuhle katastrofu,“ procedila Victorie skrz zuby.

„Pan Langremont?“ Emily se nepotřebovala ujišťovat, o kom teta hovoří, ale nenapadlo ji, co jiného by odpověděla.

Victorie dramaticky přisvědčila: „Nebohá Dorothy ho nikdy neměla pozvat do domu.“

„Ale jak by mohl…“ Emily se zarazila. Vzpomněla si na podivné věci v Nathanielově pokoji. Ale o tom nemohla mluvit. Teta by chtěla vědět všechny podrobnosti a ani Emily neuměla dobře lhát.

„Jak jsem ho spatřila, hned jsem pochopila, že je nebezpečný,“ pokračovala Victorie. „Má zlé oči. Víš, co to znamená?“

Emily si pamatovala Nathanielovy oči mnohem lépe, než jí bylo příjemné. „Zachránil mi život,“ namítla chabě. „Kdyby mě včas neodstrčil od toho okna, byla bych už mrtvá.“

Victorie potřásla hlavou: „Věř mi, holčičko, já vím, o čem mluvím. Dávej si na něj pozor. Dobře jsem si všimla, jak se po tobě dívá. Mohl by tě uřknout.“

Emily zamrazilo. Najednou to už neznělo směšně.

„Nezůstávej s ním nikdy o samotě,“ nabádala ji teta horlivě. „A modli se.“

Emily zavřela oči, dolehlo na ni vyčerpání. „To je zbytečné,“ slyšela sama sebe říkat. „Sám nám přece řekl, že modlitba nás nezachrání.“

Rosemary objevila služebná o několik hodin později, když jí přišla sdělit, že sira Henryho nalezli zmrzlého u vchodu do kaple. Ležela ve vaně těsně pod hladinou vystydlé vody a z její tváře už zmizel ten trpce vítězný úšklebek.

Zpět na obsah

Kapitola 6: 6

Všechny okenice byly zavřené a petrolejky ponuře problikávaly do šera. Emily se držela Paula za ruku, dívala se do plamenů v krbu a mlčela. Bratr jí zbyl jako jediná kotva v tom šíleném proudu, který smetl jejich rodinu. Bylo to teprve před třemi dny, kdy seděli všichni okolo stolu a bezstarostně si povídali? Připadalo jí, jako by mezitím uplynulo několik dlouhých let.

„Když dovolíte, sire Paule, vítr utichl, ale ještě stále sněží,“ oznámil Joseph polohlasně. „Domnívám se však, že nejpozději k večeru se vyjasní.“

Paul se kousl do rtů. Jistě si ani neuvědomil, že mu teď náleží titul. Joseph ovšem ani v kritické situaci nezapomínal na patřičné způsoby.

Pan Peters okamžitě ožil a vyskočil z křesla. Rázně vyšel ze salonu. Emily napadlo, že se chce sám přesvědčit. Nemohl se dočkat, až bude moci konečně odjet, a ona mu to neměla za zlé.

„Co jste dělal, člověče?“ slyšela advokátův překvapený hlas z haly.

V odpověď zaznělo jen nezřetelné zamumlání.

Victorie se zatvářila znepokojeně a vrhla se ke dveřím, Nathaniel jako blesk za ní. Emily se zmocnila obava, že se opět něco neblahého přihodilo, a tak rovněž rychle vyšla do haly.

Pan Peters stál pod schody a díval se za tajemníkem, který běžel nahoru. Zůstávala za ním mokrá cestička. Emily si všimla jeho promáčeného pláště polepeného sněhem. Jako by se venku válel.

„Počkejte, Alberte,“ zavolal Paul.

Tajemník se vylekaně ohlédl s podivně provinilým výrazem. A vzápětí klopýtl, zoufale zamával rukama ve snaze se zachytit a jako hadrový panák se zřítil dolů. Victorie zaječela. Emily uvízl výkřik v hrdle.

Seběhli se okolo něho. Paul mu položil dva prsty na krk a zavrtěl hlavou. „Konec,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Zlámal si vaz.“

„Podívejte se na to,“ ukázal advokát. Z kapsy pláště mrtvého vyklouzly černé opály spojené zlatými šupinami, na kterých tály zbytky sněhu. Náhrdelník.

„Je to jasné,“ pravil pan Peters. „Chtěl využít všeobecné přirozené nepozornosti a náhrdelník ukrást.“ Shýbl se, aby šperk zvedl.

„Nesahejte na to!“ zařval Nathaniel a všechny tak vyděsil.

Pan Peters zčervenal hněvem. Na okamžik se zarazil, ale pak pohyb dokončil, rázně vzal náhrdelník a nepříliš šetrně ho položil na stolek na navštívenky. „Jak se opovažujete takhle se mnou mluvit?“ zafuněl.

Nathaniel rozpřáhl ruce v podivně rezignovaném gestu a neodpověděl.

„Sire Paule, radil bych vám, abyste ten šperk dobře uložil pod zámek. Zdá se, že někdo se tu neštítí zneužít ani rodinného smutku,“ cedil právník skrz stisknuté zuby a nespouštěl oči z Nathaniela.

„Zdá se, že někdo se tady neštítí vůbec ničeho, včetně nevkusných narážek,“ odsekl Nathaniel.

„Pane Langremonte, pan Peters přece nenaznačoval…“ Emily sebou znovu trhla. Úplně zapomněla na Charlesovu přítomnost.

Advokátův obličej se rozsvítil náhlým pochopením. „Langremont!“ vykřikl rozčileně a zašermoval rukama. „No ovšem, já to věděl! Hned se ukáže, kdo se sem vloudil s nekalým úmyslem!“

Odběhl a nechal tam překvapenou skupinku stát. Nathaniel se se založenýma rukama opřel o zárubeň dveří do salónu a už se zase tvářil pobaveně.

„Proč šel vlastně nahoru?“ zašeptal Paul s pohledem upřeným na Albertovo tělo. „Jeho pokoj je v zadním křídle v přízemí.“

Vtom si Emily všimla, že v otevřené kapse pláště je ještě něco lesklého. Vypadalo to jako široká zlatá mince. Ohlédla se podezřívavě na Nathaniela.

Pousmál se a přivřel oči.

Sklonila se, aby tu věc prozkoumala zblízka, a zjistila, že se nejspíš zmýlila. V kapse už nic nebylo.

To už se hnal zpátky pan Peters, proběhl okolo do salonu a oběma rukama si tiskl k hrudi svůj kufřík: „Už to mám!“

„Co vlastně máte, pane Petersi?“ zavolal za ním Paul zmateně.

„Pojďte sem ke světlu,“ zavelel advokát a hodil kufřík na stůl, vzal z piana rozsvícenou lampu a postavil ji vedle kufříku. Vytáhl kožené desky, spíš uškubl, než rozvázal tkanice a začal se horečně přehrabovat v listinách. „Tady mám důkaz, kdo podplatil nebo přemluvil vašeho tajemníka, aby náhrdelník ukradl. Já věděl, že to jméno odněkud znám. V pozůstalosti slečny Sophie Denversové se nacházel doklad… vzal jsem ho určitě s sebou…“

Nathaniel se napřímil.

Emily viděla, jak zvážněl. Působil teď hrozivě. Na zlomek vteřiny ji napadlo, že se na advokáta vrhne, ale ani se nepohnul, jen na právníka upřeně zíral.

Vtom se lampa na stole převrhla a dopadla rovnou mezi zažloutlé papíry. Okamžitě vzplanuly.

„Pomoc!“ vykřikl pan Peters a snažil se plameny utloukat kufříkem, ale marně. Do všeobecného zmatku a křiku konečně zasáhl Joseph svým klidným důstojným způsobem. „Dovolte, pane,“ pronesl a vylil na hořící stůl džbán vody.

Oheň se zasyčením zhasl.

Advokát se okamžik ustrnule díval na zničené listiny. „Vy bídáku!“ zavyl zoufale vzápětí.

Nathaniel se tiše zasmál: „Máte ještě nějaké důkazy?“

„Já… podám na vás žalobu za svévolné zničení cenných dokumentů,“ zuřil pan Peters.

Nathaniel se nepřestával smát: „Zkuste to, bude to zábavné. Mám tady pět svědků, že jsem se toho stolu ani nedotkl.“

„Vy jste tu lampu schválně převrátil a já vám to dokážu, vy zloději!“

Emily očekávala na to nesmyslné obvinění stejně ostrou odpověď, ale Nathaniel jen lehce zakroutil hlavou. „Kdepak, pane Petersi,“ pravil klidně. „Vy už nebudete mít příležitost nic dokazovat.“

„Tohle nemusím snášet,“ vyprskl advokát. „Sire Paule, přikažte prosím, aby okamžitě zapřáhli vůz a odvezli mě do vesnice na nádraží.“

„Cesta ještě není bezpečná, všude budou hluboké závěje a viditelnost je stále špatná,“ namítl Paul.

„Na tom nezáleží,“ ozval se nečekaně Charles. „Vichřice už přestala. Odjedu s vámi, když dovolíte. A vy pojedete se mnou,“ obrátil se k Emily.

To ji ohromilo. Bez rozmýšlení potřásla hlavou.

„Emily, Jim je obratný a zkušený kočí, vůz projede. Nemáte se čeho obávat. Pojeďte se mnou,“ naléhal Charles rozčileně. „Bude vám mnohem lépe v londýnském domě vašeho otce.“

„Ale co teta Victorie? A Paul? A náš host?“ namítla. „Všichni se do kočáru nevejdeme.“

„Já nemohu odjet,“ řekl Paul a gestem poslal Josepha vyřídit přípravy na cestu. „Musím počkat, až bude cesta běžně sjízdná, a potom…“ Jeho pohled sklouzl směrem k Albertovu tělu a hlas se mu zatřásl. Nedomluvil, ale Emily správně pochopila, na co myslí.

„Nenechám tě tady samotného,“ ujistila bratra a zavěsila se do něho.

„Ale to je šílenství,“ zaúpěl Charles. „Copak to nechápete? Tady v tom domě se děje něco neslýchaného. Nesmíte tu zůstat.“

„Bojíte se, že?“

Charles se zarazil. „Mám strach o vás,“ odpověděl pomalu a začervenal se.

Emily křečovitě zavřela oči. Má tady zůstat, má se snažit ji chránit. Měl by ji utěšovat v jejím neštěstí.

„Nemohu odjet,“ prohlásila pevně. „Neopustím bratra a tetu v té nejtěžší chvíli.“

„Pane, vůz čeká,“ oznámil nezúčastněně Joseph a přistoupil k Charlesovi s jeho kabátem.

„Zůstaňte se mnou,“ zaprosila náhle Emily.

Ale Charles si jen nejistě narovnal skřipec: „Je mi líto, slečno, že nechcete uznat moje oprávněné důvody. Doufám, že nebudete svého nesouhlasu litovat.“ Uklonil se a zamířil ke dveřím.

„Doprovodím vás,“ povzdechl si Paul a následoval netrpělivého pana Peterse a rozpačitého Charlese. I teta Victorie vyšla rozrušeně do haly.

Těžké dubové křídlo se za nimi zvolna zavřelo.

Zpět na obsah

Kapitola 7: 7

Emily nechápala, jak ji Charles mohl v takové době opustit. Zdrceně se posadila ke krbu, opřela si čelo o propletené prsty obou rukou a polykala slzy.

Nathaniel postával u zabedněného okna. Neslyšela ho, ale vnímala jeho přítomnost.

„Jděte pryč,“ zašeptala prosebně.

Neposlechl, ani se nepohnul.

Ohlédla se po něm.

Nedíval se na ni, ale někam do neurčita. Zdálo se, jako by na něco čekal. Salonem se šířilo téměř hmatatelné napětí.

Emily to nevydržela. Připomněla si tetino varování a vstala. Její kroky se v tom hustém tichu rozléhaly podivně dutě. Nathaniel jako by se probral ze zasnění, sledoval ji očima. Cítila jeho upřený pohled, dokud nevyšla do haly.

A tam to uviděla. Victorie tam stála a upírala vytřeštěné oči na stolek. Ještě pořád na něm ležel zapomenutý náhrdelník. Rudě světélkoval.

Kdesi venku se ozvalo vzdálené zaječení. To křičí Betty, uvědomila si Emily tupě. Nejspíš šla zamávat svému Jimovi, když slyšela, že odjíždí. Něco se stalo. Měla bych se jít podívat. Ale nedokázala se ani pohnout.

Po nekonečně dlouhé chvíli se vrátil Paul bledý jako křída. Vrhl neklidný pohled na Emily, objal ustrnulou Victorii kolem ramen a odtáhl ji stranou. Něco jí šeptal.

Emily zaslechla něco jako „sráz v zatáčce“ a „jen Jim vyskočil“. Na nic se nezeptala. Věděla, co se stalo.

„Konečně tomu rozumím! To ona všechno zavinila!“ Victorie lomila rukama a až se zalykala, jak se překotně snažila vykřičet všechno naráz. „Sophia! Odkázala nám tuhle věc! Tohle je ta příčina všeho! Je zakletý!“

„Proboha, tetičko, vzpamatujte se,“ vybuchl Paul. „Uvědomujete si, co říkáte?“

„Ovšem, chlapče, až příliš dobře si to uvědomuji,“ drmolila Victorie a spínala ruce. „Na vlastní oči jsem viděla, jak začal svítit. Ach ano, už všechno chápu!“

„Ale já nic nechápu.“ Bylo zřejmé, že Paulovy nervy už jsou napjaté k prasknutí.

Victorie se několikrát zhluboka nadechla, pokoušela se uklidnit. „Je v něm uvězněná její duše. Musíme ji vyvolat a zjistit, jak ji osvobodit.“

„Tetičko…“

„Poslyš, Paule, já jsem o Sophii slyšela spoustu podivných historek. Dorothy o ní nikdy nemluvila, ale vaše nebožka babička, lady Martha, mi je jednou vyprávěla. Sophia uměla čarovat.“

Paul se k ní beze slova obrátil zády, aby jí naznačil, že už nechce nic slyšet.

Victoria tedy popadla za rukáv Emily a přitáhla ji blíž k sobě. „Tys to také viděla, že, děvenko? Viděla jsi, jak ten náhrdelník sám od sebe změnil barvu?“

Emily téměř proti své vůli fascinovaně přikývla.

„To je znamení,“ ujišťovala ji Victorie. „Sophia nám naznačuje, že nemá v hrobě klid. Musíme jí pomoci.“

„Necháme za ni sloužit mši,“ napadlo Emily.

„To můžeme udělat potom,“ souhlasila teta. „Tím nic nezkazíme. Ale musíme vědět, jestli Sophia nežádá ještě něco. Jinak se bude věčně trápit na tomto světě a způsobovat neštěstí. Vyvolám ji a zeptám se jí, proč nepřešla na druhou stranu. Umím to, snad tisíckrát jsme to dělaly s dámami v našem kroužku. Před dvěma měsíci jsme vyvolaly ducha bývalého snoubence paní Keithové. Bylo to tak dojemné… Musíme spojit ruce a…“

„Se mnou nepočítejte,“ prohodil Paul přes rameno.

„Ale Paule…“

„Copak jste přišla o rozum? Dělejte si, co chcete, ale já se odmítám takového nesmyslu účastnit. Duše uvězněná v náhrdelníku! Emily, ty nevidíš, jak je to absurdní?“ zuřil Paul.

Jenže Emily skutečně viděla, jak se kameny rozzářily. A viděla to víc než jednou. Její sen o smrti Dorothy jistě nebyla jen obyčejná noční můra. Uvěřila, že teta má pravdu. Zmocnilo se jí jakési horečnaté vzrušení.

„Uděláme to,“ pronesla, jako by uzavírala slib.

Victorie jí krátce stiskla ruku. Pak energicky smetla ze stolu zbytky ohořelých papírů. „Potřebuji křídu,“ mumlala. „Ach ano, tady je.“ Sebrala z křesla svou taštičku a vylovila kousek krejčovské křídy. „To bude stačit.“ Rychle psala písmena abecedy do půlkruhu na mahagonovou desku.

Emily nedočkavě přihlížela.

„Teď položíme doprostřed náhrdelník,“ vysvětlovala teta. „Spojíme nad ním ruce a musíme se absolutně soustředit.“

„A co se stane potom?“ vydechla Emily.

„Sophia přijde a bude nám odpovídat pomocí abecedy. Uvidíme, jak se náhrdelník bude pohybovat po jednotlivých písmenech. Teď ho přinesu.“

Emily si vzpomněla na Nathanielův varovný výkřik. „Snad byste na něj neměla sahat jen tak rukou,“ napadlo ji.

Victorie se zarazila. „Možná máš pravdu, děvenko. Sophia nejspíš ještě neví, že se jí snažíme pomoci.“ Obalila si ruku šátkem, uchopila náhrdelník přes látku a obřadně ho nesla ke stolu.

Emily ji o něco pomaleji následovala, když vtom se jí postavil do cesty Nathaniel, jako by vyrostl ze země.

„Emily, nedělej to,“ vyhrkl.

Užasle na něj zírala. Poprvé ztratil svůj neotřesitelný klid a dokonce se zdálo, že má strach. Pokusila se ho obejít, ale zadržel ji.

„Nemáš ponětí, jak nebezpečnou věc chceš zkoušet,“ šeptal úzkostně. „Nepřibližuj se k tomu náhrdelníku, teď ne.“

„Chceme jen pomoci jedné zbloudilé duši, pane Langremonte,“ namítla Victorie.

Nevšímal si jí, soustředil se jen na Emily. „Netuší, s čím si zahrává. Poslechni mě. Prosím tě,“ dodal trochu nejistě, jako by použil nezvyklé slovo.

Jeho strach ji nakazil, ale zkusila mu vzdorovat: „Proč bych vás měla poslouchat, pane Langremonte?“

„Kvůli sobě,“ naléhal zoufale. Jeho chladné šedé oči jako by roztály, objevil se v nich náznak něhy. „Kvůli mně,“ dodal téměř neslyšně.

Přesvědčil ji. Ucouvla a omluvně se podívala na tetu: „Já… netroufám si, tetičko. Odpusťte.“

Victorie se rozzlobila: „Tak kdo mi tedy pomůže? Nezapomeňte, že jde o dobrý skutek. Vy, pane Langremonte?“

„Ne,“ odpověděl stručně. Stále lehce objímal Emily kolem pasu, zdálo se, že si to ani neuvědomuje. Sotva se jí dotýkal, ale ona jeho ruku cítila, jako by pálila. Ale najednou se jí nechtělo ustoupit stranou. Dokud byla teta zaujatá svým čarováním a Paul ostentativně obrácený zády, mohla tak zůstat.

„Tak si udělám kyvadlo,“ rozhodla se Victorie po chvíli rozvažování a už tahala ze své taštičky špulku nití. Stáhla si z prstu jednoduchý stříbrný prstýnek a přivázala ho na nit.

Emily se zmocnila zlá předtucha. Co se může stát?

„Nevím,“ odpověděl Nathaniel pochmurně na její myšlenky.

Victorie ho neposlouchala. Vztáhla ruku s kyvadlem nad náhrdelník a zavřela oči.

Emily zatajila dech.

Kroužek na niti nehybně visel.

„Sophie Denversová, jsi přítomna?“ pronesla teta slavnostně.

Černé opály zvolna začaly řeřavět jako uhlíky.

„Sophie Denversová, ptám se tě po druhé, jsi přítomna?“ opakovala teta.

Kyvadlo se náhle prudce roztočilo. Spojené rozžhavené kameny sledovaly jeho pohyb a pak se pomalu zvedly jako zákeřní hadi a ve spirále obtočily nejprve nit kyvadla, potom Victoriinu dlaň a zápěstí jako nádherný náramek.

Emily šílená děsem se jí pokusila přiskočit na pomoc, ale Nathaniel ji sevřel jako v kleštích a nedovolil jí ani se pohnout.

Salonem otřásl Victoriin pronikavý jekot. Ruka jí začala krabatět a trouchnivět, měnila se na zčernalý zuhelnatělý pahýl. Potom celá paže. Pak krk. Trvalo to snad celou věčnost. V okamžiku, kdy kletba zasáhla i obličej, Victorie konečně zmlkla a zhroutila se bezvládně na desku stolu mezi svá pečlivě namalovaná písmena.

Vtom místností s výkřikem prolétl Paul s těžkým svícnem v ruce. Zběsile začal třískat do náhrdelníku ve snaze Victorii osvobodit. Zuřivé údery vykřesaly ze žhoucích kamenů červené jiskry. Paul nestihl ani vykřiknout. Celé jeho tělo naráz vzplálo jako pochodeň bílým oslnivým plamenem. Místnost se naplnila příšerným zápachem škvařícího se masa.

Emily se v mdlobách sesunula do Nathanielovy náruče.

Zpět na obsah

Kapitola 8: 8

Probral ji pronikavý chlad. S mžikáním otevřela oči a snažila se uvědomit si, kde je.

Ležela na ledových dlaždicích a obklopovalo ji jakési přízračné nazelenalé světlo, rozptýlené v mrazivém vzduchu, aniž by bylo zřejmé, z jakého zdroje vychází.

Posadila se, objala kolena rukama a skrčila se, aby se trochu zahřála. Už věděla, co je to za místo. Seděla uprostřed kaple. Nějaká nadlidská síla odsunula stranou dřevěné lavice a nakupila je na sebe, čímž vznikl volný prostor. Před oltářem ležely improvizované máry a na nich těla zakrytá plachtami.

Nathaniel ji obcházel a kreslil na ohlazené kamenné desky černý kruh. Zešílel snad? Co chce dělat?

Vyděšená Emily se pokusila vstát. Musí se za každou cenu dostat pryč odtud.

„Zůstaň, kde jsi.“ Nebyla si jistá, jestli na ni skutečně promluvil, nebo jestli nějak uhodla jeho myšlenky. Strach jí dodal sílu, aby se vzchopila. Ale sotva se postavila na nohy, Nathaniel se k ní prudce obrátil. Nepochopitelná síla ji okamžitě srazila na kolena a úplně ji ochromila. Nedokázala se pohnout, nemohla ani promluvit, dokonce ani třást se strachy a zimou. Jako by zkameněla.

Jako v těžkém snu se bezmocně dívala, jak dokončuje kruh a začíná spojovat jednotlivé body šikmo vedenými čarami. Nechápala nic. Občas se zastavoval, váhal a rozmýšlel se, jako by hledal přesné místo, odkud vést další linku. Sedm. Sedm nepravidelně se křižujících čar jako velká černá pavučina s kořistí uprostřed. Začal do některých polí vpisovat nesrozumitelné znaky. Něco podobného spatřila v jeho čarodějnické knize. S každým dalším tajemným písmenem kruh po obvodu stále více zářil, až z něj vyšlehly chladně nazelenalé plameny.

Klekl si proti ní. Jeho obličej se zkřivil zjevným úsilím. Jinak se nepohnul, jako by i jeho ochromila ta čarodějná pouta. Vnímala hmatatelné nebezpečí, které se chvělo ve studeném vzduchu a stále houstlo. A potom u oltáře něco zašustilo. Emily se nemohla ohlédnout, ale uvědomovala si nějaký pohyb. Co to proboha může být. Odevzdaně čekala, kdy se na ni vrhne něco nepředstavitelného, ale nic se nestalo. Jen vzduchem se šířily jakési zlé vlny. A pak konečně uviděla, co se děje. Do jejího zorného pole pomalu připlulo ztuhlé tělo jejího bratra Johna, klouzalo těsně nad kamennou podlahou a položilo se po obvodu kruhu přímo do plamenů.

Polomrtvá děsem sledovala, jak se po Johnovi objevila Dorothy, potom napůl zčernalé Victoriino tělo. Příšerný kruh uzavřelo něco, co připomínalo ohořelý kus dřeva. Uvědomila si až se zpožděním, co to je. Paul. Nebo to, co z něho zbylo. Plameny vyšlehly tak vysoko, že je teď obklopovala ohnivá stěna. Nevydávala žádné teplo. Nebo zkamenělá Emily ztratila cit.

Nathaniel zvedl ruce a zašeptal něco nesrozumitelného. Před Emily se náhle objevil ten příšerný náhrdelník. Začínal zlověstně světélkovat a znaky v kruhu odrážely jeho krvavou barvu.

Chtěla utéct, ječet, rvát se s ním, bojovat o svůj život. Chtěla plakat, prosit, ať ji propustí, ať ji ušetří. Ale nedokázala se pohnout, nevydala ani hlásek. Mohla jen klečet v magickém kruhu obklopená hořícími mrtvými těly, poslední z rodiny, a trpně s hrůzou čekat na svůj poslední okamžik.

Nathaniel začal mluvit. Odříkával jednotvárnou litanii v neznámém jazyce v pravidelném rytmu a se spoustou syčivých souhlásek, znělo to jako déšť nebo kradmé kroky v suché vysoké trávě. Nerozuměla ani slovo kromě jména Sophia. Cosi temně zahučelo. Jako z velké dálky slyšela nenávistný ženský hlas, vyl jako meluzína, mísil se s jeho zaklínáním.

Sama se cítila jako v nějakém transu. Každá kapka její krve zmrzla děsem.

Čaroděj najednou držel v ruce dlouhou dýku. Leskla se stejně jako jeho oči.

Uchopil ji za zápěstí, donutil ji vztáhnout ruku nad náhrdelník. Když dokázala pohnout rukou, proč ji stále zbytek těla neposlouchá?

Zatajil dech, zdálo se, že se k něčemu odhodlává. A pak jí nelítostně rychlým pohybem rozřízl dlaň. Ostrá bolest jí okamžitě vystřelila do paže, prostoupila celým tělem a vehnala jí slzy do očí.

Její krev stékala na náhrdelník a vsakovala se do pulsujících kamenů. Kvílení meluzíny ohlušovalo, podlaha se začala zřetelně třást. Emily napůl omráčená spalující bolestí si byla jistá, že se kaple v příštím okamžiku zřítí a pohřbí ji pod troskami stropu.

A pak nastalo mrtvé nehybné ticho. Studené plameny zmizely a kaple se ponořila do tmy. Emily zřetelně cítila, jak z ní sklouzla neviditelná pouta, ale neměla sílu ani odvahu k tomu, aby se zvedla.

Nathaniel ji pustil a ležérně mávl rukou. Svíce na oltáři se rozhořely.

Zraněná dlaň přestávala krvácet. Stále v ní škubalo, ale ta palčivá bolest polevila. Emily se trochu vzpamatovala.

Černokněžnické znaky na dlažbě téměř zmizely. Těla jejích příbuzných však stále ležela v kruhu. Kouzelný oheň na nich nezanechal žádné stopy.

Nathaniel ještě pořád klečel proti ní, těžce oddechoval, jeho zpocený obličej byl strhaný vyčerpáním, ale jeho oči triumfálně zářily.

„Je po všem,“ promluvil s úsměvem a políbil její zakrvácenou ruku. „Přelstít smrtelnou kletbu babičky Sophie byla ta nejtěžší věc, jakou jsem v životě udělal. V Anglii je jen málo lidí, co by tohle kouzlo vůbec dokázali,“ dodal samolibě. „Vidíš?“

Sebral náhrdelník a ukázal jí ho. Jedovatý lesk z černých opálů se vytratil, kameny zmatněly. Byl to teď jen krásný a mrtvý šperk. Nedbale si ho zastrčil do kapsy, napětí z něj spadlo a náhle to byl zase ten starý povznesený Nathaniel jako dříve.

Emily konečně pochopila. Oči jako zimní moře, ironická ústa, jemné kosti pod napjatou kůží. Rozeznala Sophiiny rysy v jeho tváři.

„Ty jsi Sophiin vnuk?“ vydechla.

Pobaveně přikývl.

„Takže to nebyla náhoda? Přišel jsi sem úmyslně?“

„Samozřejmě.“

„Ale proč? A proč jsi nic…“ nedokončila otázku, znala odpověď už předem. „Přišel sis pro ten náhrdelník.“

„Jsi chytrá, sestřenko,“ usmál se. „Má drahá babička byla zahořklá jedovatá ježibaba, od které bylo nejlepší držet se co nejdál. Sesílat černé kletby totiž uměla mistrně. Ale její náhrdelník právem patří mně. Jsem její nejbližší pokrevní příbuzný, protože moje matka je už dávno mrtvá, a rozhodně jsem se svého dědictví nehodlal vzdát. Jenže já jsem byl v cizině. Vrátil jsem se hned, jakmile jsem se dozvěděl, že umřela, ale zjistil jsem, že náhrdelník je pryč. Proto jsem tady.“

„Jak ses o nás vůbec dozvěděl?“

Dal se do smíchu: „Ale má milá Emily, to přece bylo jednoduché. Vždyť Sophia musela využít služby obyčejného notáře, aby mohla sepsat závěť podle vašich zákonů a tu kletbu vám poslat. Závěť zaznamenaly vaše úřady. Každý si ji může přečíst.“

„Poslala nám kletbu… Ale proč? Nikdo z nás jí nikdy neublížil, vždyť jsme ji ani neznali,“ zasténala Emily zničeně.

Nathaniel pokrčil rameny: „Chtěla se pomstít především svému bratrovi, který ji kdysi vyhnal z domu, když zjistil, že je čarodějnice. Byla tou křivdou úplně posedlá, na stará kolena už téměř nemluvila o ničem jiném. Taková maličkost, jako že její bratr třeba už dávno umřel, ji nemohla zastavit. Proklela pro jistotu celou jeho rodinu a poslala vám kletbu v jediné cenné věci, jakou měla, abyste ji určitě přijali.“

„Proč jsi nás nevaroval, když jsi to všechno věděl?“ vzkřikla Emily nevěřícně.

„Protože by to bylo zbytečné,“ vysvětloval klidně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Náhrdelník musel dostat svých sedm obětí.“

„Sedm?“ hlesla Emily.

Nathaniel přisvědčil: „Všech sedm členů rodiny.“

„Ale zemřelo víc lidí. Co Pearl, chudinka Geraldina…,“ vzlykla.

„Politováníhodné nehody. Náhrdelník zabíjel každého, kdo se ho jen dotkl, dokud nedostal své oběti. O té služtičce jsem se dozvěděl pozdě, nemohl jsem už nic dělat. A starého Peterse jsem se snažil varovat, ale neposlechl mě.“

„Jenže Alberta jsi pro náhrdelník sám poslal ven. Dal jsi mu za to ten svůj zlatý peníz, viděla jsem ho,“ uvědomila si Emily. „Pan Peters měl pravdu.“

Přece jen trochu provinile to připustil: „Nechtěl jsem pro něj posílat to druhé děvče.“

„A co Charles? Ten se ho přece vůbec nedotkl!“ křičela zoufale.

„Byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Chtěl tě opustit, copak si nevzpomínáš?“

Svěsila hlavu: „A já jsem naživu.“

Opravdu sedí v kapli na studené kamenné podlaze obklopená zavražděnými členy své rodiny a vede tenhle absurdní rozhovor? Zase měla pocit, že se jí zdá hrozný sen, ze kterého se musí za chvíli probudit, nebo se zblázní.

Nathaniel se spokojeně usmál: „Ano. Hned jak jsem tě potkal v té tmavé chodbě, pochopil jsem, že nechci, abys také zemřela. A podařilo se mi to. Dokázal jsem náhrdelník oklamat, aby věřil, že se kletba už naplnila.“

Neptala se ho, proč to vlastně udělal, proč ji nenechal bezcitně zemřít jako ostatní. Věděla to. Srdce jí zledovatělo.

Nathaniel natáhl ruku a jakoby jen ze vzduchu si podal svou koženou brašnu a dlouhý černý plášť. Hbitě vstal a vystoupil z kruhu, lehce přitom přeskočil Paulovy ostatky. Emily se zachvěla.

Otevřel dokořán těžká vrata.

Třpytivý neporušený sníh se odrážel od temně modré oblohy poseté hvězdami. Z velké dálky sem tichou klidnou nocí tlumeně doléhal zvuk zvonů. Odbíjely půlnoc.

„Bouře se přehnala,“ pravil Nathaniel. „Můžeme jít.“

„Kam?“ šeptla Emily vyčerpaně.

„Kamkoliv budeš chtít,“ odpověděl vítězně. „V mém světě je možné, o čem se ti nikdy ani nesnilo. A tím spíš s touhle drahou věcičkou,“ poklepal si na kapsu. „Se mnou se budeš mít tak skvěle, že i vaše královna by zbledla závistí. Tak pojď!“

Vztáhl k ní ruku.

Emily se otřásla odporem. „Táhni třeba do pekel,“ vydechla.

Zvedl překvapeně obočí: „Zachránil jsem ti život. Mohla bys mi být aspoň vděčná.“

„Vděčná!?“

Krev v ní vzkypěla, zmocnil se jí strašlivý neovladatelný hněv. V mžiku stála na nohou, jako by se vznesla silou nenávisti. Ani si neuvědomovala, co vlastně říká, slova z ní tryskala sama, toužila jen zranit ho, ublížit mu, zabít ho. „Ten náhrdelník promáčený krví ti žádné štěstí nepřinese. Je plný bolesti a smrti a ta smrt a bolest padne na tebe. Jen se ho dotkni, jen si zkus užívat to své prokleté bohatství! Nikomu nepřinese užitek. Přeju si, ať tě zničí, ať tě spálí na prach jako mého ubohého Paula, ať tě zadusí jako mou matku, ať se svíjíš v bolestech jako Victorie, ať se změníš v kus ledu jako můj otec, ať tě roztrhá jako Johna! Posílám na tebe tu nejhorší smrt! Proklínám jeden každý kámen, jeden každý kousek zlata, proklínám tebe!“

Jeho rty se zachvěly, na vteřinu se zatvářil posmutněle a dotčeně, ale hned se opanoval a znovu nasadil svůj obvyklý posměšný výraz: „Nu, jak myslíš, sestřenko. Škoda, že nejsi čarodějka, proklínat bys uměla lépe než stará Sophia.“

A rozplynul se v mrazivém vzduchu.

Zpět na obsah

Kapitola 9: Epilog

Rozednívalo se. Obrtlá ulice v Londýně byla ještě úplně prázdná a tichá. Na pokřivených lomenicích i na dlažbě ležela vysoká jiskřivá peřina z čerstvého sněhu.

Náhle se objevil první chodec, hubený třicátník v dlouhém šedém plášti a se špičatou čepicí naraženou na uši. Na zádech nesl nepříliš plný pytel. Opatrně našlapoval v úzké stezce ve sněhu, kterou na chodníku zanechaly stopy několika málo ranních ptáčat.

Došel na nároží a zastavil se před poněkud zchátralým domem. Rezavý štít hlásil, že je tam hospoda U černého spáru. Zabušil zarudlou pěstí na oprýskané dveře.

„Ještě je zavřeno!“ ozval se zevnitř nevrlý ženský hlas. Po chvíli se něčí kroky přišouraly blíž a dveře se pootevřely na malou skulinku.

„Aha. To jste vy.“ Hostinská se zatvářila o něco vlídněji a vpustila časného hosta dovnitř.

„Dobré ráno, madam Plunkettová. Nemáte pro mě náhodou něco?“ zeptal se a rozhlížel se po zašlém lokále. Židle ještě ležely vzhůru nohama na stolech, ale v krbu vesele plápolal oheň.

Tlustá hostinská v zamaštěném hábitu důležitě přikývla a hned ho popohnala: „Tak honem pořádně zavřete, Borgine, ať mi neuteče teplo. A zastrčte závoru.“

Poslechl a se zájmem sledoval, jak se madam Plunkettová kolíbá směrem k truhle u stěny.

Než ji otevřela, rozhlédla se opatrně po lokále, ztišila hlas a začala tajemně vyprávět: „Včera o půlnoci se tu objevil jeden takový… Fešák, v mudlovských šatech, prvotřídní krejčí, to já poznám. Přenesl se rovnou doprostřed lokálu, jako by mu to tady patřilo, a pronajal si nejlepší pokoj. No a za chvíli odtamtud slyším strašný výbuch a křik.“

Dramaticky se odmlčela.

Pan Borgin zvědavě čekal, co bude dál.

„Šla jsem se tam podívat, vždyť víte, jak jsem háklivá na svoje zařízení. A co byste řekl? Ten chlapík se úplně uškvařil. Když jsem tam přišla, už dohoříval.“

„A co jste udělala?“ vyděsil se pan Borgin.

„Hodila jsem ho do uhláku,“ pokrčila hostinská rameny. „Nábytek v pokoji to naštěstí nepoškodilo.“

„Ach tak. A zůstaly tady nějaké jeho věci?“

Zatvářila se ještě o poznání vážněji a vytáhla z truhly koženou cestovní tašku.

Pan Borgin ji otevřel a prohrábl její obsah. Věděl, že žádné peníze tam nebudou, o to se už určitě postarala madam Plunkettová sama, ale doufal, že objeví něco zajímavého.

„Ale to není nic zvláštního,“ řekl nakonec zklamaně. Její tajuplné chování v něm vzbudilo naději na mnohem významnější kořist. „Samé obyčejné krámy. Snad ta kniha… hm… vysoká magie… no tak tři galeony bych za ni možná dal. To je všechno?“

„To není všechno,“ zašeptala madam Plunkettová. „Něco zůstalo v pokoji. Bála jsem se na to sáhnout. Pojďte se mnou.“

Začala ztěžka vystupovat po vrzajících schodech do patra a pan Borgin ji okamžitě následoval.

V ošumělém pokoji opravdu nebylo ani stopy po výbuchu nebo ohni. Na dřevěné prkenné podlaze ležel zlatý starožitný náhrdelník. Černé opály se zlověstně třpytily.

„Á!“ Pan Borgin se zhluboka nadechl a obezřetně se přiblížil. Vytáhl hůlku a opsal nad náhrdelníkem složitou křivku. Z hůlky vylétly černé jiskry.

Narovnal se a usilovně se snažil zakrýt své nadšení. „Dobře jste udělala, madam Plunkettová, že jste na to nesahala. Tohle toho člověka zabilo. Na tom šmuku vězí smrtelná kletba.“

„Já si to myslela,“ zahučela hostinská. „A co teď s tím?“

„No… dám vám stovku a zbavím vás toho, co říkáte?“ navrhl pan Borgin nevinně.

„Jste nějaký ochotný. Nejsem slepá, vidím přece, že to je čisté zlato. Určitě stojí víc. Dejte dvě stě.“

„Tolik rozhodně nestojí. Jestli ho nechcete prodat, tak si ho nechte,“ pokrčil pan Borgin rameny a obrátil se k odchodu.

„Počkejte!“ vykřikla vyplašeně. „Přece mi to tady nenecháte ležet.“

Celým svým postojem dával najevo okázalý nezájem a vyčkával.

„Tak sto padesát,“ slevila hostinská.

„Paní Plunkettová, tady vám na stůl na místě vysázím sto dvacet pět galeonů. Ta knížka bude v ceně. A zbavím vás černého prokletí. To je přece slušný návrh, ne?“

Ještě chvíli váhala, ale pak souhlasila. Obchod byl uzavřen.

Pan Borgin si natáhl rukavice z dračí kůže a velice opatrně vložil náhrdelník do schránky na případné zvlášť nebezpečné předměty, jaké občas nacházel při svém shánění veteše. Schránka zmizela v pytli stejně rychle jako peníze ze stolu v kapse paní Plunkettové.

Pan Borgin už se dál nezdržoval, rychle se rozloučil a zamířil rovnou do svého obchodu na opačném konci ulice.

Tam pomocí dračích rukavic a hůlky pečlivě vystavil svůj úlovek do zvláštní vitríny.

„Skřetí práce, tak třinácté, možná čtrnácté století,“ poučoval přitom svého malého synka. „A navíc ta lahůdková smrtící kletba. Náš nejcennější kus.“

Zálibně si náhrdelník prohlížel a kochal se jeho jedovatým leskem. „Ten neprodáme jen tak někomu. Má cenu nejmíň patnácti set galeonů, možná i větší. Počkáme si na zvlášť vybraného zákazníka.“

Poodstoupil, s přivřenýma očima znovu zkontroloval výstavku. „Pamatuj si, Samueli, že k tomu náhrdelníku se nesmíš ani přiblížit. Zabíjí. Snad bych měl…ano…“

Vzal z pultu bílou kartičku a brkem na ni krasopisně napsal: „NEDOTÝKATI SE! JE PROKLETÝ!“

Pomocí hůlky umístil kartičku na vitrínu. Teď to bylo dokonalé.

* KONEC *

Zpět na obsah