Malé lekce etiky

(All In Your Power)

„Jste si opravdu jistý, že chcete pomáhat na ošetřovně?“

„Ano, madam Pomfreyová.“

Znala tenhle zdánlivě defenzivní postoj – skloněná hlava, neurčitý pohled, tichý tón – znala ho až příliš dobře, než aby se nechala zmást. Neville Longbottom vůbec neměl v úmyslu ustoupit. Z nějakého zvláštního, jen jemu známého důvodu se rozhodl, že tu chce být, a byl připravený se v případě nutnosti i hádat, aby dosáhl svého: tím klidným, neagresivním, ale naprosto neústupným způsobem, který propracoval k dokonalosti zejména během posledního roku a kterým přiváděl většinu svých oponentů k naprostému šílenství.

A ona neměla na nějaké přetahování čas. Bylo den po bitvě, ještě pořád se přicházeli nechat ošetřit další a další lehce zranění (nějaký ten šrám měl snad každý), ještě pořád tu a tam přinášeli i někoho zraněného těžce: tyhle případy byly tím horší, čím později je našli. Pochopitelně. A už je skoro nebylo kam dávat. Ošetřovna praskala ve švech. Madam Pomfreyové z toho vůbec nebylo dobře: někteří z těch posledních příchozích už měli opravdu špatnou prognózu. Byla ráda, že na to není sama, že Minerva McGonagallová povolala od svatého Munga další dva léčitele na pomoc. Ale pořád to bylo málo. Zabrali další velký sál na patře, a pořád byla nouze o místo a o každou pomocnou ruku.

A to ani nemluvě o tom člověku, který ležel vzadu za denní místností. Obětovala pro něho část svého vlastního zázemí, ano: měla pocit, že nechávat ho v sále odděleného od ostatních jenom plentami je nevhodné. Ten na tom byl tak zle, že by u něj měl být někdo přítomný permanentně. Madam Pomfreyová si povzdechla. S tímhle člověkem to nebylo snadné. Nikdy s ním nebylo nic snadné.

Longbottom vypadal velice ochotný a velice odhodlaný.

Jenže... madam Pomfreyová si dost přesně vybavovala, co o tomto studentovi říkával jeho bývalý profesor lektvarů. A i když si nebyla jistá, kolik z toho hodnocení bylo myšleno vážně a kolik byly jen páně profesorovy hořké vtípky... nemůže Longbottomovi svěřit žádné dávkování žádné léčivé látky.

„Madam Pomfreyová. Prosím.“

Ale ten člověk vzadu za denní místností... Ach, ale tohle řešení je absurdní!

„Jste si naprosto jistý, pane Longbottome? Je to velice... zodpovědná a často nesmírně... psychicky náročná práce, chápete.“

„Ano, madam Pomfreyová. Prosím.“

„Dobrá,“ rezignovala neochotně. „Je tu jeden člověk v bezvědomí. Uštknutí hadem. Potřebuju, aby u něj byl někdo ustavičně přítomný a aby mě zavolal, jakmile dojde k jakékoli změně.“

„Nagini?“ přerušil ji Longbottom zvědavě.

„Ano. S největší pravděpodobností ano. Můžete si dojít pro knihy a tak. Můžete se tam učit.“

„Myslel jsem, že na to je ten protijed, co tehdy dostával pan Weasley,“ nadhodil Neville neurčitě.

„Tohle je o něco komplikovanější případ,“ zamračila se madam Pomfreyová. O dost komplikovanější, pomyslela si. Například mi málem zkolaboval při pokusu o běžné diagnostické kouzlo: rozkolísalo mu hladinu magie tak, že upadl znovu do bezvědomí. Jen Merlin ví, jakou nemožnou kombinaci lektvarů do sebe nalil a co jiného ještě prováděl, že je v tak příšerném stavu. Proč to vypadá, jako by ho přestával chránit jeho vlastní magický obal. Skoro jako by si i část jeho pečeti myslela, že má být mrtvý... Kdepak, s tímhle člověkem prostě nemůže být nic jednoduché. „Nesmíte v jeho blízkosti používat žádnou magii,“ pokračovala nahlas. „Nesmí dostat nic jiného než šťávu, kterou mu připravím. Má horečku. Budete mu dávat obyčejné mudlovské obklady. Troufáte si?“

„Ano, madam Pomfreyová,“ usmál se vděčně Longbottom.

„Tak si běžte pro věci,“ povzdechla si. „Budete tam zřejmě i spát.“

„Děkuju vám!“

Sledovala ho, jak spěchá ke schodišti. Vůbec se jí to řešení nelíbilo.

„Anzelme?“ otevřela dveře do denní místnosti. „Léčiteli Janecie?“

„Jsem tady, paní Poppy,“ ozvalo se zezadu. Seděl u pacienta, samozřejmě. Díky Merlinovi (a Minervě) za školené léčitele: je na ně spolehnutí.

Paní Poppy, pousmála se. Ještě si od rána na ten cizí přízvuk a zvláštní mravy nezvykla. „Přijde sem jeden student, Neville Longbottom.“

„Dobrý v lektvarech?“

„Ne. V bylinkářství. Lektvary mu do rukou nedávejte.“

„Herbologisté mají zelené ruce, říká se, a zelené ruce léčí.“ Anzelm Janecius se objevil ve dveřích do zadní místnosti, věčný mírný úsměv v šedivých očích jako sluníčko nad bouřkovými mraky. „Jsem rád. Už jsem si tu začínal připadat nevytížený.“

Nevytížený, to jistě. Madam Pomfreyová se mimoděk rozhlédla po denní místnosti. Na stole čtyři složená prostěradla napuštěná mastí proti popáleninám, čerstvé lektvary z... tamté laboratoře (nezvyklý název pro laboratoř: nebyla zřejmě zcela legální a madam Pomfreyová měla svoje podezření ohledně jejího zakladatele. Nicméně výsledky měla prvotřídní, jak se přesvědčili, když jim Linda Deanová z Ravenclaw přišla nabídnout pomoc a přinesla vzorky. Léčitelé se okamžitě shodli, že té možnosti využijí, a po podrobnostech nepátrali), tak tedy lektvary z této laboratoře perfektně uspořádané ve skříni, vedle seznam nových požadavků pro laboratoř, nad mírným ohněm se hřeje kotlík s něčím zřejmě povzbudivým. A to je jí Janecius schopen tvrdit, že tu odpočíval.

„Jen se nebojte. Pořád ještě nacházejí nové a nové případy, v horším a horším stavu.“

„Černý humor,“ usmál se cizí léčitel. „Stejně osvěující jako černá káva. Dáte si šálek? Uvařil jsem,“ kývl ke kotlíku. Prošel do přední místnosti, nalil jí. Uklonil se.

„Máte zvláštní zvyky, Anzelme. Člověk si s vámi připadá jako kněžna.“

„Potěšení na mé straně, paní Poppy.“

„Co do té kávy přidáváte?“

Tentokrát se usmál velice radostně. „Drcený hřebíček a čekanku, jak mě učil mistr Severus.“ A taky špetku muškátového oříšku, někdy i guaranu, to podle potřeby, a především karamel a amarant, recitoval si v duchu celý recept, nejen nejaromatičtější a nejbezvýznamnější složku směsi: nebyl žádný začátečník a uměl si svá tajemství ohlídat. Oči se mu rozjasnily vzpomínkou.

„Je to takové... neobvyklé. Ale dobré. Děkuji vám, Anzelme.“ Madam Pomfreyová odložila šálek, vzala jedno z napuštěných prostěradel a zamířila do přilehlého sálu. „Vedle žádná změna, že?“

„Ne, zatím ne. Přijdu za vámi, jakmile se tu objeví ten chlapec. Longbottom jste říkala. Ano, a slečna Abbottová nám doplnila lektvary. Ta zdejší laboratoř je opravdu užitečná.“

„Já jen doufám, že je kontroluje profesor Slughorn,“ zahudrala madam Pomfreyová a prošla dveřmi.

Anzelm Janecius se znovu usmál, tak trochu ze zvyku, a vrátil se do zadní místnosti k pacientovi. Měl dost rozumu, aby nevyslovil, nač myslel: při vší úctě k paní Poppy, magister potionum, i když jen assistens, je tu on, Anzelm: on má na ošetřovně zodpovědnost za kvalitu léčivých látek. Pokud v laboratoři nebyl přítomen kvalifikovaný mistr lektvarů (a to nebyl, jinak by se byl přišel domluvit osobně a neposílal by studenta: žádný mistr lektvarů by neriskoval takové nedorozumění), jednoznačně musel lektvary začít kontrolovat Anzelm sám.

A právě při těch namátkových kontrolách zjistil, že ať v laboratoři vaří kdokoli, nepracuje podle postupů Horaceho Slughorna, ale Severa Snapea.

Anzelm znal mistra Severa dost dobře na to, aby poznal jeho receptury jen podle výsledných produktů. A aby si uměl živě představit, jak nesmírně by byl mistr Severus nadšený, kdyby mu někdo bez dovolení pustil do jeho laboratoře nějakého jiného mistra lektvarů: kdyby se přímo k jeho soukromým záznamům, vylepšeným postupům a možná i dosud nepublikovaným objevům dostal... například mistr Slughorn.

Zuřil by tak dokonale, že by se dotyčný provinilec na místě zahrabal pod kamenné dlaždice. Zmrazil by hlasem oheň pod všemi kotlíky. A uklidnil by se teprve tehdy, až by vynalezl tak čtyři nesmírně ohavné jedy. Pak by v každém vzorku utopil nějakého živočicha a přidal by si je do sbírky.

Ještě že je mistr Slughorn v současnou chvíli nezvěstný.

Anzelm otevřel okno. Bouřka krásně pročistila vzduch, pacientovi se bude líp dýchat. Po nádvoří dole šel nějaký kouzelník a levitoval před sebou troje nosítka. Na dvojích z nich ležely nějaké děti.

Byly okamžiky, kdy Anzelm mistru Severovi jeho způsob vybíjení vzteku záviděl.

„Madam Pomfreyová?“ ozvalo se z denní místnosti. „Madam Pomfreyová! Už jsem tady.“

„Pane Longbottome?“ Anzelm doufal, že je to ten ohlášený student: teď už ho bude paní Poppy v sále opravdu potřebovat. Znovu vyšel do přední místnosti. Ano, musel to být on, kdo jiný by se dnes tahal na ošetřovnu s brašnou plnou knih. Student kývl a zamžikal. „Anzelm Janecius, těší mě,“ krátce pokývnul hlavou léčitel. „Co to máte na hlavě za spáleniště?“

„To nic není...“ začervenal se chlapec.

Anzelm se krátce pomodlil k Bohyni, aby paní Poppy znala obyvatele hradu opravdu dobře. Mírný, trochu bojácný a nejistý student, nepříliš dobrý v lektvarech... no, budu se tu muset zastavit, kdykoli to bude možné. Léčitel jemně zvedl obočí a pousmál se.

„Hořel mi klobouk,“ vysvětlil neochotně Longbottom. A Anzelm ke své velké úlevě uviděl, že za tou mírností se přece jen skrývá kousek ocele.

„Sedněte si.“ Promnul si prsty levé ruky a natáhl ji chlapci těsně nad hlavu. Obyčejné incendio. „Natřu vám to. A po obličeji se vám procházel medvěd?“ mrkl na něj.

„Ne, pane. Smrtijed,“ ušklíbl se chlapec pobaveně.

Léčitel se zasmál. „Žádný rozdíl. Tak, Longbottome. Na tu hlavu si moc nesahejte, i když to bude nepříjemné. Váš pacient je tady vedle. Řekla vám paní Poppy, v čem bude spočívat vaše práce?“

„Řekla, že je v bezvědomí po uštknutí hadem. Že má horečku. Mám mu dávat pít, vyměňovat obklady a nesmím používat magii.“

To nejdůležitější vynechal, uvědomil si Anzelm. „Docela dobře. Kolísá mezi spánkem a bezvědomím. Víte, jaký je rozdíl mezi dávat pít a svlažovat sliznice?“

„Ne úplně, pane.“

Asi jako mezi udusit a neudusit, vybavila se léčiteli oblíbená a často parodovaná poučka Mistra gdaňského. „Pojďte, ukážu vám to.“ Tak a teď uvidíme, jak velký ten kousek ocele je.

Dveře vedly do soukromých pokojů madam Pomfreyové, tam Neville ještě nikdy nebyl. Vzal ze země svoji brašnu a vešel.

Místnost byla překvapivě malá a skoro prázdná. Jediné vysoké okno nalevo od dveří, překryté žlutými závěsy. Díky tomu vypadaly kamenné zdi i podlaha i v tomhle pošmourném dni protepleně a přívětivě. Pod oknem stolek, proutěné křeslo. Hned vedle vysoké nemocniční lůžko, přistavené ke zdi čelem, aby bylo přístupné z obou stran.

Pacient. Neville se zarazil. Hrubé mastné černé vlasy slepené potem, zmuchlané nepořádně pod hlavou. Velký křivý nos. Propadlé nažloutlé tváře. Na čele mokrá gáza. Ruce, odhalené až po lokty, a proto podivně neznámé, složené na pokrývce, na nich další kusy mokré gázy. Neville si vyděšeně olízl rty. Ze všech lidí na světě právě Severus Snape.

Ach, Paní vlků...! Anzelm měl co dělat, aby si nepovzdechl. Opravdu se paní Poppy v tom chlapci nezmýlila? „Starat se o naše učitele je stejně těžké jako starat se o naše rodiče,“ pokusil se zmírnit chlapcův šok. „Celou dobu k nim vzhlížíme, vždycky mají na všechno odpověď – a najednou jsou bezmocní, odkázaní na nás.“

Těch pár slov působilo jako zázrak. Chlapec se trochu uklidnil a přešel k pacientovi blíž. Dokonce si i odložil u stolku brašnu. Tak snad přece, doufal léčitel.

Jako rodiče, opakoval si Neville. Představ si, že to není Snape, ale táta. A najednou to bylo snazší. Zkusit podle pokynů cizího léčitele nabrat šťávu do lahvičky, zvednout Snapeovi hlavu a podpírat ho, dotknout se několikrát hrdlem lahvičky jeho rtů, až zareagoval, kápnout mu do úst kapku šťávy a čekat (léčitel pochvalně zamručel a Neville se pousmál), dát pryč gázu z čela (Snape bolestně zamžikal, ale oči naštěstí neotevřel) i z rukou (co je asi na levé? Strašná spálenina...), jít ji namočit do miniaturní koupelničky hned za dalšími dveřmi, opatrně položit zpátky... Snape úplně hořel, těžko se mu dýchalo. S těma zavřenýma očima jako by to ani nebyl on.

Jako by to byl táta.

Neville se usmál a opatrně uhladil konec gázy.

„Velice dobře,“ řekl cizí léčitel. (Anzelm... jak?) „Pamatujte si: žádnou magii. Když dojde k jakékoliv změně, okamžitě nás zavoláte. Ta šťáva je slaná citronáda s medem. Není to nijak chutné, ale je to čisté: žádný lektvar. Můžete to pít taky. Když vám dojde, zavoláte nás. Záchod jste viděl. Budete si nechávat otevřené dveře. Jinam se odtud nevzdálíte. Jasné?“

„Ano, pane.“

„Nepodnikejte nic na vlastní pěst, Longbottome. Neriskujte jeho život. Zavolejte nás třeba i kvůli hlouposti. Od toho tu jsme.“

„Ano, pane. Spolehněte se.“

„Tak hodně štěstí,“ usmál se povzbudivě léčitel. Pak k Nevillovu úžasu položil ruku Snapeovi na rameno. „Držte se, mistře Severe. Jste v dobrých rukou.“

A odešel.

A bylo to.

Neville si sedl ke stolku pod oknem, posunul křeslo tak, aby Snapeovi viděl do obličeje. Na stolku ležel nějaký sešit s nalinkovanými sloupci, kalamář a brk: Neville se do sešitu podíval. Rozeznal jenom hodiny, záznamy byly vedené latinsky. Písmo neznal. Odsunul sešit na okno a vytáhl svoje vlastní knihy a poznámky. Otevřel si přípravu na bylinkářství (předpokládal, že to se mu bude učit líp) a s občasným nejistým pohledem na Snapea začal zpracovávat otázky.

Snape ležel tiše, jen rytmus dechu se občas měnil. Neville si brzy začal při vypisování mumlat, jak byl zvyklý. Zvláštní, jak dobře se mu pracovalo, jak snadno se dokázal soustředit, jak lehce mu věci šly zapamatovat. Jaký tu byl klid a mír.

„Nikdy bych neřekl, že mně s váma v jedné místnosti bude takhle dobře,“ prohodil, když měnil obklady.

Reakci nečekal a taky k žádné nedošlo.

„Tak co, jak je?“ Léčitel Janecius se objevil se dvěma hrnky v rukou. „Dejte si kávu. Vy tu nemáte skleničku? Longbottome, člověče, vy mi chcete přidělávat práci.“ Sedl si ke Snapeovi. „Mistře Severe. Jak se vám dýchá?“ Zkontroloval dech, tep, podíval se pod víčka a něco zapsal do sešitu na okně. „Učíte se, jak vidím. Nahlas?“

„No... nemám?“

„Ale, žádný problém.“ Unaveně si přetřel tvář, zívl.

„Máte hodně... hodně...“

„Sedmatřicet. Rozhodně se nenudíme.“ Studoval záznamy v sešitě. „Nedává mi to smysl. Co jste si vzal, mistře? Vy byste přece takovou fatální chybu neudělal...“

„A... co si myslíte, že s ním je?“

„Nevím. Nedává to smysl. Podívejte se, ten hadí jed. Pojďte se podívat na ránu. Vyčistila se a začíná se zatahovat. Přitom jedna složka toho jedu leptá okolí rány, aby zůstávala pořád otevřená: oběť obvykle vykrvácí. To se tu neděje. Rána se čistí zevnitř, jak vidíte. Řekl bych, že si musel vzít protijed a že ho užil vnitřně. Ovšem v tom případě by měl být při vědomí... Srdce mu tluče příliš pomalu. Nebýt toho uštknutí, popsal bych to jako účinek Doušku živé smrti, den dva před probuzením. Znáte ten lektvar, Longbottome?“

„Asfodel a pelyněk?“

„Správně. Jenže včera touhle dobou byl při vědomí, naprosto v pořádku. Probudit se po Doušku živé smrti – to trvá měsíc.“

„A třeba protijed?“

„Netvrdím, že by ho nemohl vyvinout, mistr Severus je svými protijedy proslulý, ale proč by to dělal? Proč by kombinoval hadí jed, protijed, Doušek živé smrti a protijed na něj? To je takový nápor na srdce a játra...“

„Třeba... z nějakého strategického důvodu. Ta bitva, víte...“

„Hm, možná... Kdyby chtěl vypadat dočasně... A kdyby bylo dávkování nepřesné... pak by se snad mohl probírat tak nestandardním způsobem.“ Léčitel připsal něco do sešitu, povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Ale pořád to nevysvětluje... Paní Poppy tu píše...“ Odmlčel se. Jako by z nějakého důvodu náhle nechtěl svoje myšlenky vyslovovat nahlas.

„Podle toho, co říkal Harry, to tam bylo vážně ošklivé,“ zamumlal Neville. „Souboj ve věži... Pak v chýši Voldemort... Ten... ten had...“

„Hm,“ broukl léčitel neutrálně, „možná to bylo i něco takového. Interference reziduí...“ Ale pořád se mračil: zřejmě ho ani toto vysvětlení neuspokojovalo.

Mlčeli. Anzelm dopil kávu a začal se zvedat.

„Pane... mě tak napadlo...“

„No?“

„Je tu takový těžký vzduch...“

„To je tím počasím. To nikomu nepřidá.“

„Nojo... já si říkal, že kdybych sem přinesl mátu a šalvěj, že by se to tu osvěžilo...?“

„Herbolog se nezapře,“ usmál se léčitel. „Dobrý nápad. Jak rychle jste schopný být zpátky?“

„Za deset minut.“

„Tak utíkejte.“ Léčitel otevřel sešit a začal z druhé strany něco počítat.

Když se Neville vrátil, byla v denní místnosti Hannah s novou várkou lektvarů. Léčitel Janecius je ukládal do skříně, Hannah odškrtávala položky na seznamu. Podívala se na Nevilla a rostliny, které nesl. Usmála se. „Tamten skleník? Neville, máš tam mandragoru?“

„Ti vlevo vzadu už jsou dorostlí, už přelízají.“

„Mhm. Díky.“

„Nemám ti donést?“

„Ne,“ řekl Janecius. „Já už nemám dalších deset minut. Musím zpátky, paní Poppy mě potřebuje v sále. Longbottome, tamhle se vaří voda. Čtyři listy šalvěje a osm listů máty na dva litry vody. Nálev.“

Neville couvl. „Nezlobte se, ale... to ať udělá někdo, kdo to nezkazí.“ Hannah se zachichtala. „No ty nevíš...“

„V tom případě ty instrukce považujte za samomluvu,“ přerušil je znovu Janecius. „Slečno Abbottová, vyřiďte v... tamté laboratoři moje díky. Pracujete mimořádně precizně a spolehlivě. Vyřiďte, prosím, ať se počítá s nepřetržitým provozem. Podle mojí zkušenosti je ideální práce na směny. Máte tam kde spát?“

„Ano, pane. Jsme zařízení.“

„Skvěle. Tady je seznam, slečno Abbottová. Děkuji. Dovolíte, Longbottome?“ Utrhl si potřebné množství listů, hodil je do širokého měděného umyvadla a začal zalévat vařící vodou. „Ty rostliny vedle na okno, Longbottome, jak jste navrhoval.“

Neville prošel dozadu. Za chvilku vešel i Janecius, v rukách kouřící umyvadlo. „Nainstalujte mi tam dozadu trojnožku a kahan, prosím,“ kývl hlavou. „Nechám to na mírném plameni, bude se to odpařovat intenzivněji. Kdyby se měla voda vyvařit, zhasnete oheň.“

„Dobře.“

Neville se vrátil ke studiu. Vzduch v místnosti se opravdu velice osvěžil. Snape se ve spánku pohnul a natočil se tváří k umyvadlu. Neville chodil v pravidelných intervalech namáčet gázu: všiml si, že když Snapeovi otře obličej, bolestné vrásky na okamžik zmizí. Když měl táta horší den, taky vnímal a reagoval jen takhle málo. Vzpomněl si, jak jednou tátu krmil lžičkou a on jen apaticky polykal, zřetelně neschopný rozeznat, co jí. Snape, mistr lektvarů, poslušně otvíral ústa, když se lahvička dotkla jeho rtů, čas od času se kapka šťávy musela v ústech vstřebat sama, čas od času Snape aktivně polkl. Kdyby to byl jed, napadlo Nevilla, jak by to Snape poznal? A najednou viděl, proč se mu tu dobře pracuje: už se Snapea nemůže bát, ne v tomto stavu. Ne když je takhle bezbranný, jako dítě, odkázaný na jeho, Nevillovu pomoc. Až se probere, až otevře oči, až začne zase plivat svoje sarkastické poznámky, tehdy se ho Neville zase může začít bát. Ale teď ne.

Další vypracovaná otázka. Jedna z těch, které by za jiných okolností neměl rád. Byliny vhodné k léčbě povrchových zranění, jejich sběr a základní způsoby preparace jako surovin do lektvarů. Se vší tou praxi, kterou letos získal při přípravě ingrediencí pro... tamtu laboratoř, mu ta otázka připadala směšně jednoduchá. Recitoval si nahlas a doplňoval text v knize o složitější postupy z vlastní zkušenosti.

Tamta laboratoř. Neville byl šťastný, že je léčitel Janecius pochválil. Věděl, že tam pracují jenom studenti? Neville sám jim pouze dodával přísady a odebíral hotové lektvary a masti. Pro Dumbledoreovu armádu, většinou. Přímo v laboratoři se nikdy nezdržel dlouho, i když ho často zvali, ať si s nimi dá čaj – prvotřídně otrávený, říkával Jeremy Dott. Neville odmítal: věděl, že se tam čas od času zastaví Snape, a neměl chuť se s ním potkat. „Absurdní, co?“ zeptal se spícího muže a šel znovu namočit gázu. Když ji pokládal Snapeovi na ruce, nechtě zavadil o spáleninu. Snape zanaříkal. „Promiňte...“

Srdce té skupinky v... tamté laboratoři, to byla taky taková absurdita. Ravenclaw a Slytherin, Deanová a Dott, oba naprostí blázni do lektvarů. Neville je skoro neznal a nenapadlo by ho za nimi jít, dokud ho jednou Linda Deanová sama nezastavila na chodbě a nedala mu do ruky prvních pár flakónků. O čtrnáct dní později, zrovna když si dělal starosti o Ernieho Macmillana, se k němu v knihovně zničehonic přitočila Ernieho mladší sestra Melissa, páťačka z Ravenclaw, prý, vyřiď bráchovi, že jsem podědila jeho kotlík. Ve věži zjistil, že mu hodila do tašky třezalkovou tinkturu. Pak jednou zůstal o něco déle ve skleníku (v tom, co se z něj měl brzy stát... tamten skleník) a přišel za ním Stephen Cornfoot, Hufflepuff z jeho ročníku... potřebujeme dobrou mátu a třezalku, ty už víš, nač. A hlavně černý kořen, máš? (Když pak Neville dva dny na to přinesl Lindě první dávku přísad ze svého skleníku, zamítla všechny jeho protesty a okamžitě ho zavedla do laboratoře, a on tam ke svému nesmírnému úžasu zjistil, že se jeho jméno muselo na... tamté listině objevit dřív než Stephenovo a Melissino.) A tak postupně tam, ve skleníku, který oficiálně neexistoval, a v laboratoři, která oficiálně neexistovala, ale kde se i tak čas od času objevil ředitel Snape, zkontroloval postupy, výsledky, utrousil pár rad, vypil čaj a zase zmizel, se jim pěti povedlo uprostřed hrůz toho roku vytvořit iluzi míru a normálního života.

Hannah mezi sebe dneska dopoledne přijali tak samozřejmě, jako by k nim patřila od začátku.

Sluníčko se stěhovalo, sestupovalo dolů, stíny na závěsech se měnily, šťávy ve džbánu ubývalo. Voda v měděném umyvadle se už skoro vypařila. Neville zhasl kahan.

„Všechno v pořádku?“ nakoukla najednou dovnitř madam Pomfreyová.

„Ano, madam Pomfreyová.“

„Žádná změna?“

„Ne, madam Pomfreyová.“

„Ve Velké síni se podává večeře, měl byste se jít najíst.“

„Už?“ zeptal se Neville překvapeně. „Vždyť jsem tu teprve chvilku.“ Podíval se na svoji učebnici a poznámky a zjistil, že zpracoval přes půl knížky.

„Někdy se to tak zdá, viďte? Jen běžte. Zůstanu tady.“ Madam Pomfreyová upravila Snapeovi pokrývku, zdvihla mu hlavu, natřásla polštář.

„Nemohl bych raději donést nějaké sendviče? Pro všechny tady?“ smlouval Neville. Nebyl by to přiznal, ale do Velké síně se mu nechtělo. Pořád ještě tam viděl ležet řady mrtvých, jak je tam včera shromáždili.

„Jestli chcete. Pro čtyři lidi.“

Neville se Velké síni úplně vyhnul. Zašel do kuchyně a vrátil se s velkou mísou polévky, tácem plným sendvičů a dýňovou šťávou. Nechal všechno na stolku v denní místnosti. V zadní místnosti našel čerstvý džbán s tou příšernou sladko-kyselo-slanou šťávou.

„To má nějaký účel, dávat mu pít ten hnus, nebo je to jenom nátlaková akce? Přísahám, že kdyby to někdo lil do mě, raději se probudím.“

Madam Pomfreyová si četla Janeciovy zápisky. „Má to účel. Jak Janecius přišel na Doušek živé smrti? Neříkal?“

„Prý podle příznaků. Ale nechtělo se mu to líbit.“

„Nedivím se. Ty vždycky všechno tak zkomplikuješ, Severe,“ povzdechla si.

„Poppy...!“ zavolal někdo, zřejmě od dveří sálu.

„Už jdu!“

Neville si přenesl jídlo pro sebe dozadu. Polévka voněla. Snape se zavrtěl a broukl. „Je mi líto, pane, já to zkoušel ukecat,“ řekl Neville a vstal, aby mu nakapal do úst dalších pár kapek. Otřít tvář, vyhladit na chvíli vrásky. Šeřilo se a na obloze se sbíraly těžké mraky, vzduch byl hutný a stojatý. Snape byl celý slitý potem, dýchal těžce a bolestně. Oči pod víčky se pohybovaly, jako by se mu něco zdálo. Občas mu ve tváři cuklo a slabě zasténal. Neville měl s bolestí za poslední rok zkušeností až až, dobře věděl, jak zlé je tohle bouřkové počasí. Skoro dokázal cítit Snapeovu bolest na svém vlastním těle. Přál si, aby mohl udělat víc, než mu jen ochlazovat ruce a obličej.

Ale to přece mohl, ne? Byly tu rostliny, bylo tu umyvadlo, vedle byl kotlík...

Jo, to určitě. Jenom si vzpomeň, jak Snape po jednom zvlášť pěkném výbuchu říkal, že jsi pohybující se postrach laboratoře a že by ti mělo být zvláštním ministerským výnosem zakázáno přiblížit se k čemukoli, co se jen vzdáleně podobá kotlíku.

No jo, ale když tady ta voda byla, tak se mu dýchalo líp...

Třeba se tu zase ukáže Janecius...

A co? Pěkně ho poprosíš, aby za tebe udělal čaj? Pitomý bylinkový čaj?

No ale Snape říkal...

A copak je čaj nějaký lektvar?

A Janecius říkal, že odtud nesmím.

Ale on sám vedle chodí. Nechává si otevřené dveře.

Půjdu vypláchnout to umyvadlo, rozhodl se nakonec. Pak ho odnesl vedle (aby bylo nachystané pro Janecia). Pak dlouho přemýšlel, kolik listů čeho tam Janecius dal. Pečlivě prohlédl rostliny a zjistil, že to byly čtyři listy šalvěje a osm listů máty. Utrhl je. Dal do umyvadla. Otřel Snapeovi obličej. Chvíli se na něj díval, pak odešel vedle a dal vařit vodu. Zůstal stát ve spojovacích dveřích, pohledem těkal ze Snapea na kotlík a zpátky a zoufale si přál, aby přišel Janecius.

Idiote, nadával si. Motáku pitomá. Carrowa ses nebál. Bellatrix ses nebál. Voldemortovi ses vysmál do obličeje. A tady se bojíš zalít obyčejný čaj.

Voda začala vřít.

Neville ještě jednou zkontroloval obsah měděného umyvadla. Vyhrnul si rukávy, aby mu z nich nemohlo nic náhodou vypadnout. Vzal naběračku a zaklínal se: ať je to ten čaj, co udělal Janecius, ať je to ten čaj...

A byl.

A Snapeovi se dýchalo líp.

Neville se poctivě vrátil ke svým povinnostem: péči o pacienta a studiu.

Když Janecius asi za dvacet minut přišel a přinesl světlo, blesklo mu v očích, ale nic nekomentoval.

„Budete se ještě učit, Longbottome? Musí vám stačit jedna svíčka.“

„To bude, pane. Pane?“

„Ano?“

„Já mám pocit, že je...“ Neville se díval nešťastně. Celé to trápení kolem kotlíku totiž nemělo zdaleka takový efekt jako prvně.

„Pojďte vedle,“ skočil mu do řeči Janecius. „A mluvte tiše,“ dodal v přední místnosti. „Vždycky je možné, že vnímá: nesmíte před pacientem říkat, že je mu hůř a tak podobně. Rozumíte mi?“

„Ano. Já mám dojem, že trochu víc reaguje, ale že je mnohem rozpálenější. Pane, nemohli bychom něco...? Protihorečnatý lektvar...?“

„Když nevíme, jakou směs v sobě má? Nemožné.“

„Ale jemu je vážně hůř. Nějak ho ochladit?“

„Ani chladící kouzla nepřipadají v úvahu.“

„Já vím. Ale obyčejná sprcha...?“

„Vyloučeno. Není při vědomí.“

„Mně to poslední hodinu nebo tak přijde, že je to víc spánek než bezvědomí. Hýbe očima a občas broukne. Reaguje na vůně. Když jsem se nechtě dotknul té spáleniny, tak sebou cukl.“

„Tak?“ zamyslel se léčitel. Vzal si sendvič, ukousl si a šel zpátky ke Snapeovi. Jednou rukou mu zkoušel teplotu, druhou držel sendvič a trochu s ním mával. Snape polkl sliny. „Tak, možná... Zábal. Vezměte ze skříně čisté prostěradlo a namočte ho do studené vody.“ Nacpal si do úst zbytek sendviče. „Vůbec se vám to nebude líbit, mistře Severe,“ otočil se k pacientovi a začal ho svlékat z košile. „Aspoň já z celého srdce doufám, že se vám to nebude líbit a že si budete pěkně nahlas a od plic stěžovat.“

Ale Neville se najednou nedokázal pohnout, jenom stál ve dveřích a vyděšeně zíral. Pomáhal poslední dobou koupat tátu, a táta měl po těle úplně stejné jizvy jako profesor Snape.

A jako on sám, když na to přijde, přestože ty jeho vůbec nebyly tak četné, ani tak hluboké a... zlé. Divoké.

„Longbottome! To prostěradlo,“ připomněl léčitel přísněji.

„... cruciatus...“

„Do toho vám nic není!“ Teď byl Janeciův hlas opravdu přísný. „Udělejte, co máte. Hned.“

Neville se konečně pohnul. Vzal ze skříně prostěradlo. Donesl je do koupelny. Začal je máčet studenou vodou.

V přední místnosti práskly dveře. „Léčiteli Janecie! Pane! Honem!“

Anzelm se bleskem objevil v koupelně. „Počkáte na mě.“ A ten hlas byl skoro jako Snapeovo zasyčení a ty šedé oči, předtím plné světla a smíchu, byly tmavé až do černa.

Zmizel.

Co se mohlo...?

Cokoliv, uvědomil si Neville. Jsou tu dva sály plné raněných. Cokoliv, a může mu to trvat pořádně dlouho.

Ochlazovalo se. Neville nejistě přešel k lůžku. Snape byl svlečený: košile ležela na křesle, ale byl zakrytý až po bradu. Lapal po dechu. Jako by se dusil.

Jestli si Janecius myslel, že ten zábal pomůže...

Jestli tam Janecius bude opravdu dlouho...

Zvedal jsem tátu, když jsme ho koupali. Tolikrát. To nebude jiné.

Odhrnul pokrývku. Rozprostřel mokré prostěradlo vedle ležícího muže. Málo místa, zavrčel v duchu. Tak pojď, povzbudil se. Pojď, tati. „Pojďte, pane,“ začal broukat nevědomky, jak ho pohltila iluze. Vždycky si představoval, že ho táta vnímá, že reaguje – a někdy trochu reagoval, opravdu – a hlavně že se mu jednou podívá přímo do očí a pozná ho. Věděl, že je to jenom zoufalé nesplnitelné přání, ale pomáhalo mu to. „Dejte sem ruku... a druhou... jo, jasně, dám pozor, vím, že to bolí... a půjdem nahoru... tak se mi snažte trochu pomoct, ne...“ Snape byl těžký. Když se dotknul zády ledového prostěradla, ostře se nadechl a roztřásl se. Neville ho rychle zabalil úplně. Snape drkotal zuby. „Tak a jdeme zpátky, nebo skončíte na zemi. Nahoru...“ Teď to bylo ještě obtížnější. Těžký, neforemný, bezvládný, třesoucí se balík. Pomalu Nevillovi klouzal z rukou.

„Hej! Nikam...“

„Longbottome... vy idiote...“ zachraptěl Snape, „opovažte se... mě teď nechat spadnout. Nebo z vás... udělám... zvlášť odpudivý exponát.“

Neville strnul. Pak muže chytil pevněji a úlevně se rozesmál.

„Skvělý moment... pro hysterický záchvat.“

„Ale no jo,“ smál se Neville. „No jo. Jasně.“ Položil Snapea bezpečně zpátky a zakryl ho až po bradu. „Hele, hlavně dejchejte, jo?“

„Měls... počkat... na léčitele. Dobře ti tak.“

Neville se smál, až se zalykal.

Ten hluk přilákal madam Pomfreyovou. Vtrhla dovnitř jako vichřice. „Longbottome, co tady vyvádíte!“

„Já...“ chechtal se Neville, „léčitel Janecius... ono to fungovalo!“

Snape otevřel oči.

„Severe!“ Okamžitě byla u něj. „Jak se cítíš?“

Pokusil se ušklíbnout. „Skvěle.“

„Pamatuješ se, co se ti stalo?“

Pauza. Pak namáhavě: „Požvýkal mě ten... zatracený had.“

„Obstarám u Munga protijed.“

Další pauza. „Ne... Není třeba.“

„Měl jsi u sebe, nebo jak?“

„Experiment.“ Snape unaveně zavřel oči. „Dvoufázový protijed... kombinovaný... s Douškem živé smrti. Radši už nic dalšího... nepřidávej. Nechej to nejdřív... zmetabolizovat.“

Madam Pomfreyová si rezignovaně povzdechla. „Čekáš nějaké vedlejší účinky?“

„Tohle ti... nestačí?“

Madam Pomfreyová si znovu povzdechla. „Zkus co nejvíc pít. Máš tu vodu s citronem a medem.“

„A solí,“ zachraptěl Snape. „Nemám rád... citrony. Jak jsem tu... dlouho, Poppy?“

„Od rána.“

„Někdo mě sem musel... dopravit. Minerva... Zdálo se mi... Minerva?“

„Ano.“

„Že jí... děkuju.“ A znovu usnul. Nebo to tak aspoň vypadalo.

„Vyřídím,“ pousmála se. „Longbottome, zůstanete tu?“

„Zůstanu, madam Pomfreyová.“ Neville se díval na svoje dlaně. Zdálo se mu to, nebo v nich na okamžik držel živý oheň? Když se polekal, že mu Snape spadne? Ne, to se mu jistě zdálo...

Léčitelka položila ruku Snapeovi na tvář. Chvěl se, ale snad byl o něco méně rozpálený. „Těžko soudit takhle brzo, ale snad vám ten váš hrdinský kousek vyšel. Za půl hodiny se tu já nebo léčitel Janecius zastavíme znovu. Možná to budeme muset...“

„Řekněte,“ přerušil ji Neville. Nespokojeně stiskla rty a podívala se po něm úkosem. „Promiňte, ale řekněte mu, že... doufal dobře a že se to profesoru Snapeovi vůbec nelíbilo a pořádně a od plic si stěžoval.“

„Takže to byl jeho nápad,“ konstatovala madam Pomfreyová s mírným uspokojením. Neville kývl. „A neřekl vám, že na něj máte počkat? Takže tentokrát, Longbottome, už poslechnete: buď na nás poctivě počkáte, nebo nás zavoláte. Už žádné frajeřiny. Je to jasné?!“ hartusila ode dveří.

„Ano, madam Pomfreyová,“ řekl Neville nahlas, a když vyšla ven, broukl sotva slyšitelně: „No jo. Jasně.“

„Profesoři mívají dobrý sluch... i paměť,“ zachraptěl Snape. Neville se na něj podíval – a nedokázal odhadnout, jestli se Snape ušklíbá, nebo usmívá.

„Říkal jste... léčitel Janecius. Anzelm Janecius?“

„Vy ho znáte?“

Snape souhlasně zabručel.

Neville rozpačitě přešlapoval. „Chcete se... napít? Pane?“

Snape znovu souhlasně zabručel, tentokrát ne tak nadšeně. Neville došel pro čistou skleničku. „Já jsem to ochutnával, pane, a je to... no, nedobré, ale... víte, netroufnu si...“

„Těší mě... zjištění... že i šílená gryffindorská odvaha... má meze někde poblíž... hranic racionality, Longbottome.“

Co tím myslí? On si dělá srandu?! Neville se pokusně usmál, ale Snape zavřel oči. On mi tak důvěřuje? Možná je mu jenom tak zle...

Snape se s Nevillovou pomocí napil a položil hlavu zpět na polštář. Znovu bylo těžko říct, jestli spí nebo ne.

Zničehonic se roztřásl.

„Zima...?“

Snape jen neovladatelně drkotal zuby.

Chlapec zavřel okno a rychle zašel pro druhou deku. Pootevřenými dveřmi na chodbu k němu dolehla slova: „Děkuji vám, děvče drahé, velice vám děkuji. Jsem vám velmi zavázán.“

„To je přece samozřejmost, pane profesore, od toho tu jsme.“

Ženský hlas Neville neznal: ale asi léčitelka, kdo jiný. Mužský hlas... Povědomý, ale nejspíš někdo, kdo ho neučil. Profesor Slughorn? Neville si nebyl jistý.

Přikrývat Snapea teď, když byl při vědomí, bylo obtížnější: ještě že měl profesor zavřené oči. Teplo mu ale zjevně udělalo dobře. Vypadalo to, že znovu usnul.

Chlapec pro jistotu přestal zírat a vrátil se k vypracovávání otázek. Bylo ticho, jen brk skřípal po pergamenu. Po nějaké chvíli se Snapeovo chraptivé dýchání uklidnilo a pročistilo. Neville dopsal, mlčky si po sobě poslední otázku přečetl a sklidil učebnici bylinkářství. Bezpečná část práce je za mnou, blesklo mu hlavou mimoděk, jak vytahoval z brašny další učebnice: starou Příručku sebeobrany od Trimbleho, Slinkhardovu Teorii obranných kouzel, Vzestup a pád černé magie, Viridianovy Kletby (i když si myslel, že zrovna tahle mu moc k užitku nebude), Praktická obranná kouzla a jejich použití proti černé magii (tu si koupil předloni, aby měl vlastní výtisk a nemusel si půjčovat od Harryho) a po krátkém zaváhání i Jak čelit hrozbě bez tváře, kterou používali loni. Vytáhl seznam otázek a nešťastně se na hromadu knih zadíval. Proč jenom nemohli mít obranu proti černé magii s někým normálním? Kdo se má v tom chaosu teď vyznat. Natrhal pergamen na proužky a odevzdaně se pustil do vyhledávání témat.

Nepracoval dlouho, když dovnitř znovu nahlédla madam Pomfreyová. Kývla, aby vyšel ven.

„Byl na záchodě?“ zašeptala.

Neville se zatvářil překvapeně a zavrtěl hlavou. Léčitelka se nespokojeně zamračila a sešpulila rty.

„Má zimnici, nebo horečku?“

„Třásl se, přidal jsem mu deku. Madam Pomfreyová, proč...“

„Spí?“ přerušila ho léčitelka.

„Nevím, těžko říct...“

„Tak nebo tak, vy teď jdete spát. Tady máte ručník, košili, sprchy jsou na druhém konci chodby.“

„Necháte mě tady? Na noc?“

„Ano, tady,“ ukázala na dvě rozestlaná lehátka. „Jedno pro vás, druhé pro léčitele Janecia, až skončí tu...“ Mávla rukou, jako by chtěla říct, lepší nemluvit.

„Madam Pomfreyová, je to hodně zlé? Myslím s ostatními?“

„Těch pár ubožáků, co je našli až po setmění... Janecius je teď u nich. Daria taky udělala, co dokázala. Ale nevím... Celou dobu, co tu sloužím, mi tu nikdo nezemřel. Ale tohle... Jsem opravdu vděčná, že nám od Munga poslali tyhle dva léčitele: specialistu na lektvary a jedy a specialistu na poškození způsobená kletbami a černou magií...“ Přetřela si tvář. Neville si vzpomněl, jak Janecius zíval, a uvědomil si, že madam Pomfreyová pravděpodobně celou noc a celý den nespala.

„Vy si taky půjdete odpočinout, viďte,“ zeptal se starostlivě. Styděl se, že se celý den tak... no ano, flákal, seděl si v pohodlném křesle a učil se.

„Já budu vedle v sále. Ne, Longbottome, netrapte se tím. My jsme zvyklí.“

„Po té bitvě a tak... víte...“

„Říkám, abyste se tím netrápil. Běžte se umýt a spát. Nikde se necourejte, už je skoro jedenáct v noci.“

„Vypadáte strašně unavená.“

„To není vaše starost. Běžte se umýt.“ A skoro ho vystrčila ze dveří.

Sprchy našel snadno: uvnitř se svítilo a někdo si tam pouštěl vodu. Neville zaslechl ještě nějaké mumlání, kterému nerozuměl.

U umyvadla stál Janecius, šedivý v tváři, ruce holé až k ramenům. Napustil si horkou vodu a teď do ní něco kapal. Zfialověla. Drhnul se jí tak intenzivně, že to vypadalo, jako by si chtěl sedřít kůži z těla. Neville měl dojem, že na Janeciových rukách vidí naskakovat desítky malých puchýřků, ale čím víc se léčitel tou kouřící fialovou vodou drhnul, tím menší ty puchýřky byly, až nakonec zmizely úplně a zbyla jen čistá kůže, zarudlá od horké vody.

„Pane... Léčiteli Janecie...“

Janecius nechal fialovou vodu odtéct do odpadu, pustil si normální studenou a oplachoval si obličej a krk. Odfrkoval jako kůň. Zastavil vodu, vzal si ručník a začal se utírat. „Longbottome,“ kývl vyčerpaně. „Hledáte konkrétně mě, nebo vás paní Poppy konečně zahnala spát? Musel jste na mě čekat dlouho, že. Omlouvám se... akutní případy. Je mistr Severus...“

Neville našel řeč. „Probudil se, pane!“

Janecius si stáhl ručník z očí. „Jak? Kdy?“ vyrazil naléhavě.

Neville mu to řekl.

Anzelm se rozzářil. Objal chlapce, až mu zapraštěla žebra, hodil ručník na věšák a vyběhl ven.

Neville chvíli stál a nechápal. Pak se beze spěchu umyl, převlékl, přetáhl si přes košili hábit. Ale místo toho, aby se spořádaně vrátil zpátky, bloumal chvíli po chodbě.

Dveře do jednoho ze sálů byly pootevřené. Možná by mohl nakouknout škvírou?

Harry by to nesporně udělal.

Ale čím bych tam mohl být užitečný?

A kdyby někdo takhle ze zvědavosti chtěl okukovat tátu a mámu, taky bych nebyl nadšený.

Ale možná je tam někdo, koho znám.

Pravděpodobně znám skoro všechny, opravil se. Ale je jim dost dobře, aby měli náladu na návštěvy? Pochybuju. Navíc je skoro půlnoc. Chtějí spát.

Jako na potvrzení jeho myšlenek do chodby ze sálu dolehlo zanaříkání nějakého dítěte a poloviční šepot. Ten druhý hlas Neville poznal: Blaise Zabini ze Slytherinu. Volal léčitelku.

Neville zavrtěl hlavou. Ne, nebudu rušit. Došel zpátky do denní místnosti. V kotlíku se vařila voda, Janecius připravoval mátový čaj. Neville slyšel, jak madam Pomfreyová přeje Snapeovi dobrou noc. Odpověď nezaslechl. Madam Pomfreyová se rozloučila i s nimi a prošla do sálu.

„Jde si lehnout, viďte,“ zeptal se Neville léčitele.

„Bude spát vedle v sále.“

„Aspoň že tak,“ řekl Neville, spíš pro sebe. Janecius se pousmál, hodil listy do konvice, zalil je vařící vodou, zhasnul kahan a uklidil celý pracovní stůl: asi čekal, až se listy vylouhují. Pak je z konvice vyndal, dosladil čaj medem a odnesl vedle.

„Lidská varianta té citrónové hrůzy, mistře Severe,“ ohlásil. Neville obdivoval jeho odvahu: takhle žertovat tváří v tvář těm studeným černým očím... to si nedovolil ani Malfoy, a toho měl Snape rád. Čekal na nevyhnutelnou Snapeovu sžíravou odpověď, ale místo toho uslyšel zase Janecia: „Nechám vám pootevřené dveře, mistře Severe, ano? Když budete něco potřebovat, jsem hned u vás.“ Tentokrát Neville Snapeův hlas zaslechl, ale slova nerozeznal. Janecius se krátce zasmál, popřál dobrou noc, vyšel z místnosti a přivřel dveře. V přední místnosti pak pozhasínal všechny svíčky, kromě jediné na pracovním stole. „Budeme spát za světla, nesmí vám to vadit,“ řekl tiše.

„To je v pořádku, pane.“

Léčitel vytáhl ze skříně prostěradlo a kelímek s mastí proti popáleninám. Usadil se u stolu a začal napouštět prostěradlo mastí. „Běžte si lehnout, Longbottome. Pro dnešek je to všechno.“

„Nemůžu vám s tím pomoct?“

„Jen mě nechte relaxovat,“ usmál se léčitel. „Leda byste ještě chtěl natřít tu vaši hlavu.“

„Děkuju, ta je už dobrá.“

„Ukažte,“ nařídil Janecius. Neville k němu došel a dřepnul si. Trochu to zatahalo a zabolelo, jak mu léčitel odstraňoval poslední odumřelé kousky spálené kůže, ale zdaleka to nebylo tak strašné, jako když ho ošetřovala madam Pomfreyová bezprostředně po bitvě. „Ano, už je to dobré,“ usmál se znovu léčitel. „Ta mast je z... tamté laboratoře, Longbottome. Jako prakticky všechno, co tu dnes používáme. Poděkujte svým kolegům.“

„A jemu,“ kývl Neville směrem ke dveřím do zadní místnosti. „Bez něj by... tamta laboratoř neexistovala.“

„Ani nevíte, jak ohromné máte štěstí, že se můžete učit zrovna u něj,“ přikývl Janecius.

Neville se zatvářil nejistě. „Znáte ho osobně? Myslím z dřívějška? Totiž, on vás zná a mně přijde, že...“

„Vděčím mu za to, kým dnes jsem.“

„Profesoru Snapeovi?“

„Mistru Severovi, ano. Byl mým oponentem při menší mistrovské zkoušce.“

Neville vytřeštil oči. „A udělal jste?“

„Summa cum laude,“ přikývl Anzelm s úsměvem.

„To musíte být sakra dobrý,“ zatvářil se Neville uznale.

„Je to nejlepší možné doporučení,“ souhlasil Anzelm. „Stačí mi do jakékoli žádosti o přijetí napsat toto a nemusím si vůbec dělat starosti. Mistr Severus je známý po celé Evropě. Otevřelo mi to dveře k praxi, o které jsem si předtím nedovolil ani snít.“

Chvíli mlčeli. Janecius uvolněně pracoval. Dokončil první prostěradlo, složil je a začal napouštět druhé. Neville si sundal hábit, zul si boty a zalezl pod pokrývky. „To jsem nevěděl, že člověk musí mít mistrovskou zkoušku z lektvarů, aby mohl být léčitelem,“ zamumlal tiše.

„Léčitelský výcvik jsem už měl dokončený,“ odpověděl Anzelm. „Tuhle zkoušku jsem potřeboval, abych mohl vařit samostatně, bez dozoru. Titul nižšího mistra lektvarů... magister assistens, rozumíte. Omlouvám se, už míchám do angličtiny trochu moc latiny, jsem už unavený.“ Na chvilku přestal pracovat, odložil prostěradlo i široký štětec, složil ruce na stůl a oči se mu rozjasnily, jak vzpomínal. „Dusil mě tam přes čtyři hodiny. Připadal jsem si jako totální idiot: já na tom problému pracoval půl roku, a on mi tam na místě vysypal z rukávu tři alternativní řešení, která mě vůbec nenapadla. To mě přinutilo strávit nad tím problémem další dva roky a zapsat se kvůli tomu k dalšímu studiu lektvarů: potřeboval jsem zázemí, laboratoř, knihovnu, možnost konzultací. Nebýt toho, míchal bych dnes donekonečna jednoduché léčivé směsi v nějakém řadovém špitále.“

Zase mlčeli. Neville nevěděl, co říct. On sám se Snapeovy hodiny lektvarů snažil vždycky jen přežít: že by někdo na Snapeovy poznámky mohl reagovat takhle, to pro něj bylo nepředstavitelné. Anzelm se usmíval sám pro sebe, ztracený ve vzpomínkách. Po nějaké chvíli vzal zase do ruky štětec, dokončil práci, složil i druhé prostěradlo, vyndal si ze skříně košili a odešel do sprch. Za pár minut se vrátil a lehl si na druhé lehátko.

„On si opravdu vzal to, co jste říkal, pane,“ prohodil Neville zamyšleně.

„Já už vím,“ povzdechl si Anzelm. „Paní Poppy mi řekla. Ještě ho čekají pěkně perné dva dny.“

„Madam Pomfreyová se na mě zlobila, že jsem nepočkal. Na vás,“ postěžoval si chlapec.

Ticho, jen svíčka popraskávala. Snape vedle jemně pochrupoval.

„Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že ta kombinace lektvarů znamená velkou zátěž pro srdce?“ Anzelm měl založené ruce nad hlavou a zcela zjevně mluvil ke stropu. „Co byste dělal, kdyby díky tomu šoku z náhlého zchlazení těla došlo k zástavě?“ Slyšel, jak se chlapec polekaně nadechl. Ne, jistěže ho to nenapadlo. Je to jenom student, napomenul se v duchu. Sice si vede dobře, ale nemá potřebné znalosti ani zkušenosti. Nebuď na něj tak tvrdý. „No, naštěstí má mistr Severus srdce silné a dopadlo to dobře,“ dodal o poznání mírněji, když už ticho začalo být neúnosné. „A výsledek je rozhodně více než žádoucí. Dobrou noc, Longbottome.“

„Dobrou noc,“ zamumlal Neville sotva slyšitelně.

A pak dlouhou dobu ležel mlčky, prakticky bez hnutí, a pozoroval, jak se světlo svíčky mihotavě odráží na stěně.

Nakonec přece jenom usnul. Do snů se mu mísila vůně máty. Byl znovu ve staré učebně lektvarů ve sklepení a vařil Peprné pití. Po učebně nechodil Snape, ale Janecius, mihotal se v tom svém bílém hábitu jako plamen svíčky proti zdi, a Snape seděl na Hermionině místě, vedle Nevilla. Na rozdíl od Hermiony nenapovídal. Osm listů máty, osm listů máty, šeptal si Neville, to tomu zatracenému hadovi utrhne srdce. Přihodil do kotlíku listy máty a lektvar zfialověl a začalo se z něj kouřit. Neville se po očku kouknul ke Snapeovi, jestli mu lektvar udělal totéž. Hleďte si výhradně vlastního kotlíku, zasyčel Snape, nebo pocítíte mou... nelibost. No jo, jasně, broukl Neville – a Snape se ušklíbl. Nebo usmál jedním koutkem? Neville nevěděl. Zamíchal zkusmo svůj lektvar proti směru hodinových ručiček a z fialové břečky se stala silná černá káva. Vaše takzvaná válka mě nezajímá, řekl Janecius a nabral si plný hrnek.

Neville se probudil.

V místnosti voněla čerstvě uvařená černá káva. A ještě něco: tousty, sýr a ovoce.

„Opakuju vám, že mě zdejší politická situace opravdu nezajímá. Zajímají mě životy lidí. Jsem léčitel, ne politik. Veškerá politika pro mě končí tamhle u vstupu na ošetřovnu.“ Janeciův hlas zněl skoro rozhněvaně. Neville viděl jenom jeho záda: léčitel stál v otevřených dveřích na chodbu, opíral se o zárubeň a v ruce držel hrnek s kávou. Nevilla zajímalo, s kým to Janecius diskutuje, ale neodvažoval se pohnout. „A chtít pacienty vyslýchat teď, když jsou v bolestech nebo pod silným vlivem lektvarů, je vysoce neetické.“

„Shacklebolt si tedy bude muset na své odpovědi počkat. Dobře. Neříkám, že mě to těší, ale chápu vaše stanovisko.“

Profesorka McGonagallová! Neville se šťastně zavrtěl. Rychle se natáhl pro hábit, aby ho ředitelka jeho koleje nenachytala v noční košili.

„Máte mé díky, paní profesorko,“ uklonil se lehce Janecius. „Samozřejmě, pokud jde o informace o zdravotním stavu vašich studentů, jsem vám plně k dispozici.“ Léčitel se otočil do místnosti. „Dobré ráno, Longbottome. Běžte se umýt a nasnídejte se, za chvíli začneme. Nabídl bych vám kávu, paní profesorko, jestli máte chuť s námi chvilku posedět.“

„Ne, děkuji, raději bych nejdřív dořešila tu Shackleboltovu žádost. Možná se zastavím někdy později. Dobré ráno, Longbottome.“

„Dobré ráno,“ zamumlal Neville rozpačitě, protáhl se dveřmi a zamířil do sprch.

„Doufám, že jsou ti studenti, které jsme vám poslali na výpomoc, užiteční? Měli jsme jisté pochybnosti, jestli vůbec mohou tak málo školení lidé tak obtížný úkol zvládnout.“

„Ano, paní profesorko, jsou. Jsme rádi, že je tu máme.“

Neville se začervenal a rychle za sebou zavřel dveře umývárny.

Když se vracel zpátky, uviděl přicházet Hannah. Zavolal na ni, zamával.

„Jé, ahoj! Ještě budeš tady?“

„No, vypadá to tak. Co v... laboratoři?“

„Ale jo, dobrý. Převzala jsem tvoji práci,“ mrkla na něj. „Oni jsou přece jenom sehraný tým, Neville. Věřil bys tomu? Slytherin a Ravenclaw. U Stephena a Melissy Macmillanové mě to samozřejmě tak nepřekvapuje, Stephen je od nás a Melissa je naučená od bratra. Ale Slytherin, rozumíš! To je fakt neuvěřitelný. A kolik toho umějí! A jak to tam všechno šlape dohromady! Oni snad měli vypracovaný i to schéma střídání, aby mohla laboratoř pracovat nepřetržitě. To je všechno naučil za tenhle rok... no, víš kdo... Snape?“

„Řekl bych, že Linda a Jeremy jsou tam doma už víc než rok,“ usmál se Neville trochu škrobeně.

„No jo, ti dva tam prakticky bydlí,“ souhlasila. „Ale my už taky. Já vím, že Stephen je z našeho ročníku a tamti dva o rok mladší, ale mám dojem, jako by to tam vedli spíš oni... to je ti divné...“

„Stephen je bylinkář, jako já,“ zabručel Neville.

„No jo... Nesu várku z noční směny, pak se stavím v kuchyni pro jídlo a jdu spát. Dobré ráno, léčiteli Janecie.“

Janecius jí podržel dveře. „Slečno Abbottová. Rád slyším, že v laboratoři dodržujete rozumný režim.“

„No, ano, pane. Ony tam platí přísná pravidla provozu. Tady jsou čerstvé lektvary, pane, a někdo se tu zastaví ještě kolem poledního, nejspíš Stephen Cornfoot, a já zase navečer. Vyhovuje vám to tak, pane?“

„Naprosto. Dbejte, prosím, na dodržování těch pravidel se zvýšenou pečlivostí, slečno Abbottová. Lektvary ztrácejí sílu, když je vaří vyčerpaní lidé. A totéž platí pro použití povzbuzujících prostředků. Neriskujte. V současné situaci si nemůžeme dovolit školácké chyby.“

No jistě, usmál se Neville, to budou. Vždyť je to jedno z pravidel z... tamté listiny, číslo pět: je nutné dodržovat nezbytnou životoprávu. Je zakázáno pracovat ve stavu nadměrné únavy či jiné fyzické nepohody, a zejména pod vlivem látek pozměňujících vnímání. Nevillovi se to pravidlo zalíbilo, hned jak se o něm dozvěděl: připadalo mu tak logické, že ho začal při svojí práci dobrovolně dodržovat ještě dřív, než přičlenili k... tamté laboratoři i... tamten skleník.

„Spolehněte se, pane,“ slíbila vážně Hannah. „Nejsme blázni. Nic nepokazíme. A... tamta laboratoř má s léčivými substancemi rok praxe, víte, vařilo se tam pod přímým dohledem profesora Snapea.“

„Ano. To je to, proč vám důvěřuju, slečno Abbottová,“ usmál se Janecius. Vzal si krabici s flakónky a kelímky a začal je rovnat do skříně, zatímco Hannah odškrtávala položky na seznamu, jako už tolikrát.

Neville si nalil kávu a namazal toust. Proč žárlíš, hlupáku, káral se. Stephena zná sedm let. Je normální, že spolu lidi z jedné koleje kamarádí. Ale ne, vadí ti ještě něco. To zdůrazňované naši proti Ravenclaw a zejména Slytherin. Pro Nevilla to už dávno byli prostě Melissa, Linda, Jeremy a Stephen: příslušnost ke kolejím byla v... tamté laboratoři ještě nedůležitější než v Dumbledoreově armádě. Proč to Hannah nechápe?

Už dávno zapomněl, že původně reagoval na Jeremyho přítomnost úplně stejně.

Byl tak ztracený v myšlenkách, že si nevšiml, že Hannah odešla a že na něj Janecius mluví. Probral se, teprve až se léčitel dotknul jeho ramene.

„Promiňte, pane?“

„Je čas, abyste se šel věnovat svému pacientovi, Longbottome. Pokuste se ho přimět, aby dojedl tu rýžovou kaši, než úplně vychladne, a taky aby udělal aspoň pár kroků. Budete ho muset podpírat. Nadále pro jistotu nepoužívejte magii. Zvládnete to, nebo víte už teď, že budete potřebovat s něčím pomoci?“

„Je už vzhůru?“

„Většinou. Čím víc se bude hýbat, tím rychleji se bude jeho stav zlepšovat.“

„Jo... Myslím, že to zvládnu. Vím jak na to. Kdyby něco, tak vás zavolám, ano, pane?“

Janecius se potěšeně usmál a přikývl.

„Můžu se ještě pořád učit?“

„Když bude spát. Pokud bude vzhůru, měl byste se zeptat. Ale priorita je péče o něj. Jestli se chcete hlavně učit...?“

„Ne, pane. Chci být tady.“

„Dobře. Počítejte s tím, že může chvíli trvat, než přijdu, když mě budete volat. Máme tu ze včerejšího večera nějaké hodně ošklivé případy s velmi špatnou prognózou. Budu se věnovat jim. Když bude třeba, vyjděte na chodbu a volejte mě jménem.“

Neville si najednou vzpomněl, jak si madam Pomfreyová večer naříkala, že jí tu ještě nikdo neumřel a že se teď bojí, že na to dojde. „Rozumím, pane.“

„Ale i tak zavoláte, když bude třeba, Longbottome.“

„Ano, pane.“ Po té lekci, kterou dostal před spaním...

„Dobrá. Hodně štěstí.“

„Vám taky, pane,“ popřál Neville z náhlého popudu. Janecius mu přátelsky stiskl rameno, vzal si nějakou truhličku a odešel.

Tak jdeme na to. Neville se nadechl a zaklepal na vnitřní dveře. Neozvala se žádná odpověď. Vstoupil.